Expedicni_kniha - Roverská Banánová Republika

Transkript

Junák, svaz skautů a skautek ČR
ROVERSKÁ BANÁNOVÁ REPUBLIKA
expedice „NA SEVER 2000“
Dánsko – Švédsko – Norsko
1
ÚVODEM
Dostává se vám do rukou naše nová expediční kniha.
Pojednává o zatím největší expedici Roverské
Banánové Republiky a určitě největší akci našeho
střediska vůbec.
Letos jsme se rozhodli vyrazit do severských krajů.
Projeli jsme celou Skandinávii a dvakrát překročili
severní polární kruh. Navštívili jsme nádherná místa,
obrovská přírodní prostranství národních parků.
Viděli jsme veliké vodopády, úzké a vysoké fjordy,
rozlehlé kamenité pláně, modrý led ledovce, mnoho
sněhu, průzračně čistá i zamrzlá horská jezera,
pohled z nejvyšší hory Skandinávie, sluneční světlo i
o půlnoci, nespočetně sobů a ještě více jejich
parohů.
Navštívili jsme jednu z největších a nejzajímavěji
uzpůsobených skautských základen – ostrov Vassaro,
prohlédli si všechna skandinávská hlavní města a
některá města další a prožili společně mnoho
krásných chvil na výpravách, tábořištích či dokonce
jen v autobuse.
A právě tato kniha se snaží atmosféru jednadvaceti
letních dnů co nejpřesněji zachytit. Obsahuje
podrobný popis cesty a zážitků z nich, ale i mnoho
postřehů z organizace takové akce. Měla by tak
sloužit nejen jako vzpomínkový relikt účastníkům, ale
především jako průvodce těm, kteří podobnou akci
chystají.
Základní informace
Pořadatel
Junák – svaz skautů a skautek ČR
středisko "Liščata" Praha
Roverská Banánová Republika
Termín: 28. 7. až 17. 8. 2000
Počet dní: 21
Navštívené země: Dánsko, Švédsko, Norsko
Projížděné země: Německo
Navštívené národní parky:
Stora Sjöfallets, Sareks, Abisko, Saltfjellet
Svartisen, Jotunheimen
Navštívená hlavní města:
Kodaň, Stockholm, Oslo
Další navštívená města:
Gävle, Jokkmokk, Narvik, Trondheim
Délka trasy: 6900 km autobusem
Nejsever. bod: 68° 35’
Nejvyšší bod: hora Galdhøpinggen 2469m
Nejdelší pobyt: národní park Sareks
Počet účastníků: 34 a dva řidiči
Průměrný věk: 21,8
Tomáš Obdržálek – Vrt
vedoucí expedice
2
PŘÍPRAVA EXPEDICE
• rozhodnout o konečném návrhu trasy, vyřadit
některá
lukrativní
místa z důvodu časové
nepřiměřenosti,
• rozhodnout o dalších aktivitách (rafty, ledovec…),
• zorganizovat přípravu materiálu – rozhodnutí o
druhu a množství, evidence nabídek a požadavků,
dohoda s oddíláky o zapůjčení ,
• setkat se s řidičem, konkrétní domluva, dohodnout
sraz a úpravu autobusu,
• vydat „Cestovní knížky“ – brožurky pro každého
s podrobným harmonogramem cesty a popisem
míst, které navštívíme,
• nakoupit potraviny (na několikrát) a chleba,
• sehnat banánové krabice, zorganizovat složení jídla
a materiálu do beden a naložení do autobusu,
• rozhodovat o konkrétní trase a instruovat řidiče
(zvláště pak stavění na záchod…),
• platit a zajišťovat trajekty, společné návštěvy
muzeí apod.,
• rozhodovat o délce zastávek a času srazu,
• nacházet v neznámém terénu vhodná místa na
spaní (viz níže),
• koordinovat program v autobusu tak, aby byl každý
spokojen,
• zorganizovat psaní expediční knihy již během jízdy,
• stále přerozdělovat jídlo ke spokojenosti všech,
• komunikovat se zahraničním partnerem, dohodnout
přiměřený program,
• prudit a honit lidi, aby dodržovali čas a nezdržovali
tak ostatní (a to i za cenu neustálých úšklebků),
• smířlivě rozhodovat vzniklé problémy,
• zajistit vrácení a úklid materiálu, rozdání zbylého
jídla,
• vyúčtovat expedici, dotace a zálohy (vrátit peníze
účastníkům)
• připravit expediční knihu, případně CD s
fotografiemi.
Rozhodnutí
O expedici do Norska se uvažovalo již velmi dlouho vždy však spíše nezávazně, sporadicky. Přiznám se,
že jsem byl velkým propagátorem – více mne lákaly
fjordy, kopce a sníh než pláže a teplé moře.
Rozhodnutí padlo někdy v květnu 1999. K nápadu se
přihlásila většina občanů RBR, a tak o náplni
prázdnin roku 2000 bylo rozhodnuto nezvykle dlouho
dopředu.
Tým a jeho práce
Hned od začátku se do týmu přihlásilo několik osob –
já, Pingu, Bára, Véňa, Káně a Pískle. Bohužel Véňa a
Káně později zjistili, že se nemohou zúčastnit, ale i
tak jejich pomoc byla velmi důležitá.
Tým začal pracovat již během prázdnin. Musel řešit
následující problémy (seřazené v časovém sledu):
• rozhodnout o pořádání a základním směřování
expedice
• sehnat adresy přijatelných autodopravců, kteří jsou
zvyklí na podobné typy zájezdů,
• napsat a rozeslat autodopravcům nabídky,
• stále shánět potřebné informace – nejlépe od těch,
kdo Skandinávii již navštívili a to podobným
způsobem,
• zajistit propagaci – článek v Banana Times, tábory,
Republikové
shromáždění,
setkání
s jinými
roverskými kmeny,
• rozdělit role v týmu (šéf, zástupce šéfa, hospodář,
trasa, zdravotník, zahraniční kontakty)
• napsat rozpočet, stanovit strategii záloh,
• připravit základní informace pro účastníky
(představa
trasy,
organizace,
doporučené
vybavení, jídlo…) a závaznou přihlášku,
• vybrat dopravce, dohodnout podmínky při osobní
návštěvě, prohlídnout autobus, změřit úložné
prostory,
• sehnat zahraničního partnera (nejtěžší úkol),
• vybrat zálohy, sestavit pořadník,
• zakoupit trajekty,
• rozdělit úkoly účastníkům (především připravení
trasy), motivovat a koordinovat tuto přípravu,
• zvolit název a znak expedice (druhý nejtěžší
problém),
• objednat expediční větrovky a zajistit potisk a
později zabalení,
• uspořádat setkání účastníků (sobotní odpoledne se
švédským stolem)
• zajistit lékárnu,
• zapůjčit či nakoupit mapy a průvodce,
• sestavit jídelníček, konzultovat problémy (např.
chléb), objednat, ochutnávat, zakoupit a přivést
„vaničky“ (viz dále),
Konečné rozdělení úkolů dopadlo následovně:
Vrt – vedoucí expedice, zásadní otázky, mapy,
komunikace s řidičem
Pinguin – zástupce vedoucího expedice, strava,
materiál, finance
Bára - zahraniční kontakty, zdravotník (ošetřování
ve spolupráci s Ivou a Jitkou)
Pískle – příprava trasy
Práce týmu neprobíhala nijak zvlášt intenzivně.
Stačila společná setkání ve frekvenci jednou za měsíc
a odpovědné plnění úkolů. Jako přínosné se projevil
malý počet lidí v týmu. Během akce se díky
uspořádání autobusu zmenšil na rozhodování dvou,
nejvýše tří osob (většinou já a Pingu, protože jsme
seděli vepředu).
3
dalšího náhradníka. Těsně před odjezdem odřekla
Prcek a přidala se Bodlina. Pak už odjeli všichni –
měli jsme tedy plný stav.
Na závěr poznamenávám, že z důvodu přednosti
jsme partnery občanů RBR považovali ve výše
uvedených pravidlech také jako občany.
Cíl expedice
Ve všech informacích jsme zdůraznili zvolený cíl
expedice: „Hlavními cíly naší cesty je švédský
národní park Sareks a norský národní prak
Jotunheimmen. Jedeme především za severskou
přírodou brodit se přes řeky, šplhat na vysoké štíty,
koupat se v obrovských jezerech s vodopády,
pozorovat soby a nechat se štípat od komárů.“
Získání a distribuce informací
Asi největším zdrojem informací pro přípravu
expedice byl Šagi, který připravil velmi podobnou
expedici v roce 1999 (podobnou charakterem, délkou
trvání, složením účastníků i trasou). Jinak jsme
čerpali z průvodců (Lonely Planet, Olympie),
internetových stránek, expediční knihy roverského
kmene Modrý květ, knihy „Na sever“ od Karla Čapka
a mnoho dalších. Zdrojem byly i naše expediční
zkušenosti – Šumava 94, Novohradské hory 95,
Slovensko 96, Rumunsko 99 a Maroko 99.
Informace jsme se snažili zpracovat a poskytnout co
nejúplněji účastníkům a to především formou:
Šíření prvotního záměru – pouze cíl cesty, směřování
expedice (národní parky) a forma (autobus, 30
lidí…) [prázdniny 1999]
Úvodní článek do časopisu – motivace, termín,
základní představa harmonogramu, organizace,
jídlo, čím bude akce zajímavá, představení
úvodního víkendu, jak se přihlásit [BT září 1999]
Text k přihlášce – oficiální dokument i pro rodiče,
podrobnější návrh trasy, přípravy stravy, výše
poplatku, vybavení, podrobná pravidla přihlášení,
pojištění, systém náhradníků a záloh, způsob
placení (číslo účtu), způsob zapojení se do
přípravy a kontakty. Přihláška musela být u
nedospělých podepsána zákonným zástupcem
[říjen 2000]
Přípravné sobotní odpoledne – první schůzka
účastníků. Účast byla něco přes 50%. Zde se
zopakovaly
znovu
všechny
informace
a
samozřejmě byla příležitost k dotazům a diskusi.
Především jsme se ale dohodli na seznamu
vybavení – kdo co má a co potřebuje. Zpestřením
pak byl připravený švédský stůl. [13. května
2000]
Závěrečné informace – znovu cíle expedice, seznam
účastníků, konkrétní informace o odjezdu a
příjezdu, konkrétní popis vybavení, seznam kdo co
má a představa další koordinace, připomenutí
pojištění a pasu, poslední instrukce jak si sbalit,
k jídlu a k trase, „pravidla hry“ při cestě
autobusem i na expedicích, informace k expediční
knize a bezinfekčnost. [červen 2000]
Toto vymezení mělo každému pomoci k ujasnění, jak
bude expedice vypadat. Především jsme se chtěli
vyhnout nadměrné městské turistice a stálému
popojíždění autobusem.
Někteří si toto dostatečně neuvědomili a během
expedice chtěli její podobu ještě změnit. Naštěstí se
ukázalo, že zvolené směřování vystihuje myšlení
značné většiny účastníků a původní harmonogram
zůstal zachován.
Propagace, shánění lidí a systém záloh
Jedním z hlavních úkolů týmu bylo sehnat dostatek
účastníků. Zvolili jsme následující strategii:
• O úmyslu pořádat expedici jsme rozhodli (a dali
vědět) již 15 měsíců před jejím zahájením.
• Ještě o prázdninách rok předem jsme tuto
informaci rozhlašovali nejen v Banánové Republice,
ale i ve spřátelených kmenech, v rodinách a u
dalších přátel. Všechny předběžné zájemce jsme si
evidovali.
• Hned v září jsme napsali článek do BT. Začínal
takto: „Asi málokdo z Vás si ještě nevšimnul, že se
příští rok chystáme do Norska. Kdo? Zatím pár
nadšenců. Jenže záměr počítá s 35-ti dobrodruhy,
neboť nejlevněji nás to přijde, pokud zaplníme celý
autobus. A protože se pro tuto expedici rozhodlo i
červnové Republikové shromáždění, mají všichni
Banáni přednost. Dalším textem, kde nastíním
představu o expedici ve versi 0.0.1, se vás chci
pokusit zlákat…“
• Závazné bylo podání přihlášky a složení zálohy
2 000 Kč. Byl stanoven termín konec ledna 2000,
do kdy měli přednost občané RBR. Kdo potom složil
zálohu dříve, měl právo se expedice zúčastnit –
z ostatních se sestavil pořadník.
• Přihlášeným jsme zálohu vraceli pouze pokud byl
k dispozici náhradník, náhradníkům jsme ji vraceli
na požádání, ale ztratili tak místo v pořadníku.
• Během jara jsme se snažili všechny účastníky
dostatečně informovat.
• Do konce května museli účastníci doplatit celou
částku.
Kdo
tak
neučinil,
byl
vyměněn
náhradníkem.
A jak to dopadlo? Na konci ledna jsme měli
34 účastníků, 4 náhradníky se zaplacenou zálohou a
asi 4 další váhající zájemce. V průběhu jara účast
odřekli 4 lidé (Mimi, Quick, Véňa a Káně) a 2
z náhradníků a nabrali jsme další dva zájemce
(Šotek, Kominík) – tedy měli jsme plno, ale žádného
Volba trasy
Když se rozhodnete jet do Skandinávie a až za
severní polární kruh, nemáte příliš mnoho možností
volby trasy. Úzkým Norskem vede na sever jediná
hlavní silnice a Švédskem se dá jet rozumně také jen
4
podél pobřeží. Volit tedy můžete, jestli nejprve na
sever pojedete Švédskem a pak zpátky Norskem,
nebo naopak a jak vysoko překročíte hranice, mezi
těmito státy.
Alternativou samozřejmě je rezignovat na úplně
severskou krajinu, získat tak mnoho času stráveného
přejezdy v autobuse, a věnovat se jižnímu Norsku –
oblasti nádherných dlouhých a vysokých fjordů. My
jsme ovšem nechtěli tradiční norskou autobusovou
turistiku, chtěli jsme do hor a na sever, kam se
normálně nepodíváme. Kdo bude chtít procestovat
jih Norska sám, bude mu to činit jistě menší
problém, než dostat se za severní polární kruh.
Trasu jsme volili podle národních parků. V úvahu
přicházely: NP Mudus, NP Stora Sjöfallets, NP
Sareks, NP Padjelanta, NP Abisko – dosud švédské,
dále norské - NP Rago, NP Saltfjellet Svartisen, NP
Dovrefjell, NP Jotunheimen, NP Rondane. Na ostatní
jsme buď neměli od někoho doporučení, nebo by
znamenaly příliš velkou zajížďku a nedostali bychom
se za severní polární kruh.
Vzhledem k různému charakteru jsme vybrali dva
hlavní: NP Sareks (společně s NP Stora Sjöfallets a
NP Padjelanta nejrozlehlejší neporušené přírodní
prostranství v Evropě) a NP Jotunheimen (nejvyšší
pohoří Skandinávie) na třídenní expedice a dva další
NP Abisko (nejsevernější z vytipovaných parků) a NP
Saltfjellet Svartisen (druhý největší ledovec) na
jednodenní výlety.
Dalším důležitým programem byla vícedenní
návštěva skautského ostrova Vassaro.
Řešili jsme dva sporné body:
• zda vyjet až na Nordkapp – nejsevernější místo
Norska,
• a zda máme navštívit Lofoty – nádherné a hojně
navštěvované souostroví na úrovni Narviku.
Obě možnosti jsme nakonec zamítli především proto,
že bychom je časově a finančně nezvládli (příliš
dlouhá trasa, další trajekty).
To ukazuje i na další rys – chtěli jsme navštívit spíše
méně míst, ale prohlédnout si je pořádně než stále
někde zastavovat – proto ty třídenní expedice.
Návštěvy měst (i těch hlavních) byly pouze
doplňkovým programem, vyhradili jsme si na ně
málo času. Tyto zastávky spíše posloužily
k odpočinku od dlouhého sezení v autobusu než
možnosti důkladně prohlédnout krásy místních měst.
Vybrané národní parky ve Švédsku jsou mnohem
severněji než ty v Norsku, proto jsme si zvolili
následující trasu:
Praha – Německo – Dánsko – Kodaň – Švédsko
– Stockholm – základna Vassaro – Jokkmokk
– NP Sareks – NP Abisko – Norsko – Narvik –
NP Saltfjellet Svartisen – Trondheim – NP
Jotunheimen – Oslo – Švédsko – Německo –
Praha.
Na zvolené trase bylo mnoho pozoruhodných měst.
Vybrali jsme pouze ty nejzajímavější:
Kodaň – hlavní město Dánska, mnoho zajímavých a
netradičních staveb,
Stockholm – hlavní město Švédska, přímořské město,
nádherné centrum na ostrově,
Jokkmokk – centrum švédské laponské kultury,
laponské muzeum a dřevěný kostel,
Narvik – nejsevernější město naší expedice, místo
kde za druhé světové války proběhla důležitá
bitva,
Trondheim – centrum „trolů“, historicky významné
pobřežní město Norska s velkou katedrálou,
Oslo – hlavní město Norska, muzea lodí, významný
park se sochami a mnoho dalšího…
Měli jsme vytipovány i další města, která navštívíme
podle časových dispozic a potřeby. Nakonec jsme
zastavili pouze ve dvou: Roskilde (Dánsko – nedaleko
Kodaně – katedrála a museum vikingských lodí) a
Gävle (švédské pobřežní městečko).
Důležitými zastávkami byly samozřejmě obě křížení
severního polárního kruhu.
Rozdělení a příprava trasy
Když byl návrh trasy hotov, rozdělili jsme jej na
několik oblastí. Účastníci si pak vytvořili skupinky
(nepovinně) a vzali si některou oblast na starost –
sehnali si a přečetli příslušnou literaturu, doporučili
případné zastávky, připravili si text do cestovní
knížky a v autobuse s výsledky své práce seznámili
ostatní (poukázali na důležitá místa, kolem kterých
projíždíme, doporučili to či ono ve městě k navštívení
apod.)
Oblasti byly rozděleny následujícím způsobem:
• Dánsko (Jirka a Martina)
• Švédsko až po Stockholm (Bára)
• Švédsko od Stockholmu po Jokkmokk
• Laponsko (Lenka)
• Norsko až k Trondheimmu (Jiřík, Libča, Pískle)
• Norsko od Trondheimu (Pískle, Šotek)
• Kodaň (Jirka a Martina)
• Stockholm (Zdéňa)
• Oslo (Štenice, Pepa)
• Národní parky (Vrt, Janka, Op)
Celkem se to vydařilo – některé týmy pracovaly velmi
zodpovědně. Rozhodně byly výsledky lepší, než
kdyby celou trasu připravoval jeden nebo dva lidé.
Zahraniční partner
Již na začátku jsme rozhodli využít expedici i
k setkání s místními mladými lidmi, nejlépe skauty.
Motivací byl i příspěvek Ministerstva školství mládeže
a tělovýchovy na taková setkání.
Asi v listopadu jsme začali rozesílat dopisy
(elektronické i papírové) na všechny získané
kontakty. Nejlepší variantou bylo získat roverský
kmen, který by se s námi vydal na výpravu do
národního parku, ale brali jsme i každou jinou
možnost.
5
Bohužel žádný dopis se nesetkal s odezvou. Až
během
června
jsme
narazili
na
adresář
mezinárodních skautských základen. Celkem rychle
jsme se pomocí emailu zkontaktovali a vybrali
skautský ostrov Vässaro, který byl pro nás
nejzajímavější – nabízel dobré podmínky a navíc
nebyl daleko od trasy.
Domluva s vedením ostrova byla rychlá. V podstatě
jim stačilo, abychom den předem zavolali, kdy
přesně přijedeme, aby mohli přistavit loď. O ostrově
Vässaro více v popisu expedice.
Druhý řidič
Potřebovali jsme i druhého řidiče. Nebylo problém si
ho objednat u dopravce, ale bylo by to dosti drahé. A
tak jsem oslovil svého přítele, skauta z Kladna br.
Nesse. Po měsíci přemýšlení souhlasil. Všichni
dopravci byli této variantě nakloněni, s panem
Řezníčkem se Ness i osobně setkal…
I když k řízení Nesse první řidič moc nepustil,
doufám, že se mu s námi líbilo. Ness se stal takovou
dobrou duší zájezdu (byl zde také nejstarší).
Pomáhal nám, kde mohl, staral se o věci, na které
nám nezbyl čas. Za to mu patří náš velký dík.
Dopravce
Prvním naším úkolem bylo shánění vhodného
dopravce. Asi ne každý je ochoten bivakovat s námi
tři týdny ve skandinávské přírodě. Proto jsme ještě o
prázdninách
napsali
předběžnou
objednávku
s vysvětlením a rozeslali 15-ti autodopravcům.
Ozvali se pouze dva – jeden telefonicky a jeden
písemně. Nabídky byly velmi podobné, ale
s dopravcem panem Řezníčkem jsme měli již dobré
zkušenosti (s oddíly jezdíme na tři dny autobusem na
hory), a tak jsme neměli rozhodování těžké.
Ještě začátkem listopadu jsme si domluvili schůzku.
Domluva byla výborná, pan Řezníček nám i
v mnohém poradil.
Přidělil nám autobus karosa, který jsme si prohlédli a
změřili úložný prostor. Dlouho jsme uvažovali, že
vezmeme i vozík na materiál – což by znamenalo
dražší náklady na kilometr, pomalejší jízdu a
problémy s parkováním. Ovšem podle našich
propočtů bychom se do autobusu s materiálem a 34mi účastníky vůbec nevešli.
Dlužno říci, že dopravci jsou velmi zaneprázdnění lidé
(zpravidla sami jezdí lukrativní zájezdy), a tak
komunikace s nimi není jednoduchá. Asi tři týdny
před odjezdem nás pan Řezníček předal jinému
dopravci (za stejných podmínek). Konečně jsme také
věděli, který řidič s námi pojede, a tak jsme si s ním
dali schůzku a vše si podrobně dohodnuli.
Týden na to nám znovu pan Řezníček zavolal, že
Karosu, kterou nám dopravce přidělil, náhle přestali
pouštět do Německa. A tak jsme dostali nového
dopravce, nového řidiče a nový autobus.
Nakonec se ale tato komplikace ukázala pozitivní, a
to hned ze dvou důvodů:
• měli jsme nový a tedy spolehlivější autobus (i když
stále Karosa),
• autobus byl o půl metru delší, řidič byl ochoten
vymontovat zadní sedačky, kufry byly o něco větší,
a tak jsme nemuseli brát s sebou zmiňovaný vozík.
Jinak jsme žádné další problémy s dopravcem neměli
– autobus šlapal jako hodinky, řidič byl ochotný a
plnil v podstatě každé naše přání a vyúčtování
proběhlo podle předem domluvených propozic.
Cestovní knížka
Jako velice dobrý nápad se ukázalo vydání Cestovní
knížky. Večer před odjezdem jsme sesypali všechny
důležité informace a vydali malou knížečku A6,
kterou každý dostal. Knížka obsahovala:
• popis trasy s kilometráží a předpokládanými časy
(hojně využíváno)
• základní informace o státech (zeměpisné,
historické, politické, kontaktní adresy konzulátu),
• popis míst, která navštívíme (města i národní
parky),
• základní dánský, švédský a norský slovníček,
• praktické i faktické informace k Vässaru,
• seznam čísel našich mobilních telefonů,
• instrukce ke knize výletů,
• seznam účastníků,
• na koho se s čím obracet,
• úryvky a obrázky z knihy Karla Čapka „Na sever“
Zasedací pořádek
Zajímavým oříškem je vytvořit zasedací pořádek.
Řešit to až na srazu nám připadalo nezodpovědné.
A tak jsme prostě sestavili podle známých
skutečností první nezávazný návrh. Ozval se
v podstatě pouze jeden účastník, návrh jsme trochu
přepracovali a výsledek se ukázal jako konečný.
Dvojice jsme v autobuse nechali rozsadit podle
pravidla „kdo dřív přijde...“ a žádný problém
nevzniknul. Zajímavé je, jak posazení v autobuse
bylo zásadní na atmosféru expedice. Přední část byla
klidnější, hodně se zde řešilo a rozhodovalo co a jak
dál, zadní část byla hlasitější. Věkový průměr byl
vyšší vepředu, kde bylo také více teplo (ne že by to
spolu nějak souviselo). Filmy bylo slyšet všude, ale
sledovat je bylo možné pouze zepředu (to byl jediný
boj o místa). Stejně tak výhled ven byl samozřejmě
nejlepší z prvních sedaček, kde ovšem byl člověk
nucen poslouchat stále dokola muziku pana řidiče
(pokud se ji nerozhodl zrovna pustit do celého
autobusu). Kdo zde seděl navíc většinou vyfasoval
nějakou práci – balení map, otevírání paštik, mazání
chleba apod. Zadní řady chodily zase dvakrát častěji
na záchod.
6
BĚHEM CESTY
Hraniční přejezdy
S hraničními přejezdy jsme neměli prakticky žádné
problémy. Ve Skandinávii vás nikdo ani nezastaví a
na všech přechodech s Německem kontrolovali
jenom pasy. Nemuseli jsme ani prokazovat, že máme
na pobyt dostatek peněz.
7:00 obešel všechny stany. Ráno jsme připravili
bednu s jídlem na oběd a někdo musel seskládat
všechen materiál i osobní věci do autobusu (krabice
vevnitř se přerovnávali ještě asi 20 minut za jízdy).
Čas od času bylo nutné uklidit celý autobus
(zametení a vytření).
Hledání tábořiště
Asi největším problémem během cesty bylo hledání
vhodných tábořišť. Švédsko i Norsko mají tzv. „zákon
o volném využití přírody“, který umožňuje jednu noc
stanovat kdekoliv v přírodě, i na soukromém
pozemku, pokud jsme alespoň 150 m vzdáleni od
budov. Platí to i v národních parcích. Neměli jsme
žádné problémy na Vassaru a při vícedenních
expedicích (malé skupinky vždy nějaké místo našly).
Problém byl vyhledat místo kde se dá zaparkovat
autobus, postavit 17 stanů a zároveň aby to nebylo u
silnice nebo u obydlí. Někdy hledání trvalo i dvě
hodiny – zvláště na Norské straně, kde byl problém
najít jen rovný plac. A tak jsme stanovali na
„šotolinovém“ parkovišti, na odpočívadlech pro
motoristy (zpravidla parkoviště, záchod, sezení a
trávník), na vedlejších cestách apod.
Domorodci
V zásadě jsme neměli žádné problémy s domorodými
obyvateli. Po celé Skandinávii se dá velice dobře
domluvit anglicky, naopak velmi zřídka německy.
Občas jsme se na přenocování raději skrývali –
stavěli stany později nebo v lese. Pokud jsme byli u
silnice, tak na nás s oblibou kolemjedoucí troubili –
třeba i v jednu ráno.
Dokumentace a peníze
Během cesty bylo třeba mít připraveny peníze ve
všech měnách (v podstatě se nedá nikde platit jinak
než platební kartou nebo pouze domorodou měnou).
Dále jsme měli připraveny:
• kopie posledních stránek pasů účastníků –
v případě ztráty se rychleji vyřizuje vydání nového
pasu,
• seznamy účastníků i s řidiči – chtěli po nás pouze
na poslední čtyřhodinový trajekt a na mýtné v
Německu,
• bezinfekčnost – kvůli rodičům nedospělých
účastníků.
Ještě před odjezdem jsme všem zkontrolovali pasy a
pojištění.
Organizace lidí na místě
Ačkoliv skupina 36-ti lidí je dosti velká na jakoukoliv
koordinaci, ukázalo se, že se dá vše v pohodě
zvládnout. Je to zásluhou především celkové
ukázněnosti účastníků ve vztahu k ostatním a velkou
pracovitostí a stálou ochotou pomoci některých
jednotlivců.
Vždy, když se vystupovalo z autobusu, byl stanoven
přesný čas odjezdu. Za jeho nedodržení byla
stanovena pokuta jedné stogramové čokolády za
jednotlivce a každých 10 minut zpoždění. Ačkoliv tato
sankce byla stále terčem útoků, svou roli splnila –
oproti očekávání jsme zinkasovali pouhých 10
čokolád za celou expedici (ty jsme pak společně na
konci snědli).
Zajímavé je, že někteří mají problém stihnout jen své
věci, zatímco jiní bezpečně udělají ještě spousta
společné práce. Na tu se ovšem nelze při opoždění
omlouvat, protože kdo bude určovat, co už platí a co
ne. Měli jsme drobné problémy s tím, že někteří
nerespektovali společná pravidla z přesvědčení, že
jim v tom zabránila nějaká objektivní skutečnost
(např. špatné hořáky) – to už je ale asi na
rozhodnutí,
svědomí
a
vyspělosti
každého
jednotlivce.
Večer jsme autobus zastavili zpravidla mezi 18:00 a
20:00. Občas jsme před tím zapomněli nabrat
dostatek pitné vody. Vyndali jsme a rozdělili jídlo na
večeři a připravili suroviny na snídani. Budíček byl
dobrovolný. Odjížděli jsme v 8:30, proto někdo v
Pojištění
Hromadné pojištění zdravotních výloh jsme společně
vůbec nezajišťovali – každý si zajistil sám. Neměli
jsme s tím žádné problémy a naštěstí jsme jej vůbec
nemuseli využít.
Řidiči a autobus
Nelze než doporučit mít sebou dva řidiče a to
především ze dvou důvodů – nevíte co se může stát
a na začátku a na konci je třeba dlouhých přejezdů,
které samotný řidič nesmí.
Podmínky v tomto jsou poměrně náročné. Řidič
nesmí běžně řídit v jeden den více jak 8 hodin.
Jednou za týden smí řídit v jednom dni i 11 hodin.
Dva řidiči tedy ujedou najednou maximálně 22 hodin,
ale pak musí autobus alespoň 8 hodin stát. To se
projevilo při cestě zpět, kdy jsme k trajektu přijeli o
4 hodiny dříve, 4 hodiny jsme jeli trajektem a díky
tomu jsme pak mohli pokračovat bez problémů
Německem.
Veškerý
pohyb
autobusu
se
zaznamenává velmi podrobně na tachograf (papírové
kroužky).
7
Měli jsme 11 a půl metru dlouhý nový autobus
značky Karosa zvaný „Máňa“. Snad také proto se
nevyskytly žádné problémy technického rázu.
Autobus měl kouřová skla, klimatizaci a omezovač na
rychlost 100 km/hod (vlastně byl špatně seštelovaný
jen na 97 km/hod). Průměrná rychlost se pohybovala
kolem 90-ti km (na dálnici ještě více).
nedisciplinovanosti účastníků. Na pumpách se dá
chodit vždy zdarma, ve městech se většinou za
použití musí platit (a to i v restauracích včetně
McDonald) a někde vás ani na záchod nechtějí pustit.
Pozor na to – síť skandinávských čerpacích pump je
mnohem řidší než v Čechách. Navíc zde mají
zpravidla jen jeden záchod, což znamená nejméně
půlhodinové zdržení.
V Norsku jsou pak častá jednoduchá „odpočívadla“
hned u silnice, kde je záchod zpravidla také
k dispozici. Nejrychlejší je zastavit jen tak v přírodě.
Mnohem méně problémů je se získáváním pitné
vody. Ve švédské a norské přírodě je pitná voda
prostě všude – v potocích i v jezerech. Lahve se hodí
pouze pokud vodu ochucujete, jinak si vystačíte i bez
nich. Téměř každá pumpa má venku připravený
kohout. Stačí dohlédnout, aby se večer všechny
nádoby naplnily.
Program do autobusu
V autobusu jsme strávili společně mnoho času.
Do vybavení autobusu patřil i videopřehrávač, a tak
jsme požádali Opa, aby zajistil a promítal filmy.
Celkem běželo asi 10 filmů různých žánrů (od
kreslených, přes komedie, divadelní představení až
po náročnější filmy). Osvědčil se způsob, že filmy
vybírá vždy jeden člověk.
Možná jsme měli stejný postup použít i u pouštění
hudby, která takto téměř úplně vypadla. Na druhou
stranu nebyla situace kolem videa vždy jednoduchá –
někteří se chtěli koukat a jiní ne. Doufáme, že jsme
zvolili správnou míru.
Velmi se osvědčilo využití autobusového mikrofonu.
A tak jsme četli skandinávské pohádky a jiné
povídky, Libča s Jirkou měli „poslechovku“ švédských
kapel a stihli jsme všechny organizační věci vyřídit
ještě v autobuse (jedoucí karosu prostě neuřvete).
Dělení do skupin
Ačkoliv nás bylo na expedici přes 30, všechny výlety
a expedice byly organizovány po malých skupinkách
(tak asi dvou až desetičlenných). Ještě za jízdy
autobusem se většinou stihlo dělení dohodnout.
Složení skupin se často měnilo. To byl také důvod,
proč jsme neměli téměř žádné problémy s tím, že
bychom si lezli vzájemně na nervy. Prostě když jsem
s někým strávil příliš mnoho času, tak jsem příště šel
na výlet s někým jiným.
Bylo třeba jen dohlédnout, aby každá skupina měla
s sebou někoho zkušenějšího, zvláště u skupin, kde
byli nedospělí, a to například i u návštěvy většího
města.
Voda a záchody
Při jízdě autobusem je nejdůležitějším úkolem šéfa
zájezdu zajistit dostatečně často možnost návštěvy
záchodu ☺. Celkem nás překvapilo, jak často jsme
museli stavět, a nevíme, jestli to máme přičítat
nachlazení, nižší teplotě v zadní části autobusu, nebo
8
Celkem se osvědčila „kniha vycházek“, kam se
upisovalo, kdo s kým a kam jde. Povinné byly zápisy
především u celodenních a delších výletů.
Jotunheimenu na Cestu trolů. Jenže ráno byla opět
obloha vymetena, tentokrát úplně. Konečně jsme
spatřili opravdu nádherné fjordy s posledními útržky
ranní mlhy. Počasí nám naštěstí vydrželo až na
výstup na nejvyšší horu Skandinávie, a tak jsme
viděli něco co jiní, kteří zde byli, asi neviděli – Norsko
jako nekonečný lán horských štítů částečně
zapadaných sněhem, a to pohledem jakoby ze
střechy světa. A nic na tom nezměnilo, že poslední
den v pohoří Jotunheimen jsme opět důkladně
promokli.
Přímořské
počasí
Skandinávie
je
opravdu
nevyzpytatelné. A tak nikdy nevěšte hlavu, protože
se může změnit k lepšímu do několika hodin.
Počasí
S odstupem času tvrdím, že nám počasí velmi přálo.
Do soboty bylo „pošmourno“ – ani hezky, ale ani u
nepršelo. Na Stockholm dokonce vysvitlo sluníčko.
Na Vässaro jsme přivezli hezké počasí – ostrov
očividně po několikadenním dešti začalo sluníčko
vysoušet. Dokonce jsme se i „plážovali“.
Druhý den v Sareku se počasí zkazilo a začalo
drobně, ale vytrvale pršet. Téměř všichni totálně
promokli. Abisko bylo snad ještě horší – odsud si
snad ani nikdo nemohl odvézt hezký dojem.
Moc jsme se těšili na fjordy, ale ty byly zahaleny
v neprostupné mlze. A tak jsme daleko na severu
projeli jistě nádhernými přírodními scenériemi, aniž
bychom je viděli.
Magicky na nás působilo krátké protržení mračen,
právě když jsme přejížděli podruhé severní polární
kruh. Čekal nás výstup na Svartisen. Snad jen dojem
dlouhého sezení v autobuse zapříčinil, že jsme nejeli
dál… A bylo to dobře – ráno vysvitlo sluníčko a bylo
celý den nádherně. Mokrá příroda se jakoby
probouzela k životu – nezapomenutelný zážitek.
Celý další den jízdy autobusem propršelo a my
trochu upravili cestu – odbočili jsme místo do
Stravování bylo zajištěno převážně společně, což
Komáři
Všechny předešlé expedice nás varovali před
nesnesitelným množstvím komárů v oblasti NP Sarek.
A tak jsme nakoupili moskytiéry a spoustu repelentů.
A nebylo to zbytečné – komárů je tam opravdu
hodně, zvláště v oblasti, kde je hodně mokro – a to
tam je skoro všude. Nejhorší je, když někdo šlápne
do bahna a na chvíli se zastavíte. Nebylo výjimkou,
že se na čepici sesedlo i 20 komárů.
Na druhou stranu musím říci, že jsem repelent či
moskytiéru nepoužil ani jednou a vydržet se to dalo
celkem v pohodě také.
lunchmeat s kaší, těstoviny s kečupem, čínské
STRAVA
přineslo nemalé peněžní, ale hlavně časové úspory a
to nejen při obstarávání jídla, ale i při samotném
vaření. Společná jídla byla snídaně, oběd a večeře.
Svačinky a mlsání během dne si zajistil každý sám.
Každý den byla teplá večeře, někdy i snídaně nebo
oběd.
Všechny potraviny jsme si vezli s sebou z Prahy Norsko je nejdražší země Evropy a Švédsko není o
moc levnější. Vše bylo naskládáno do banánových
krabic.
polívky atd.
Množství potravin
Základní jednotkou pro příděl jídla byla čtveřice.
Naplnil se předpoklad, že se účastníci takříkajíc
"rozjedí", a tak zatímco na začátku jídla mírně
zbývalo, ke konci expedice se objevili požadavky na
mírné zvýšení porcí především večerních příloh. Vhod
přišly i malé svačinky navíc.
Na čtveřici se přidělovalo např. 1 bochník chleba
(docela dost, ale rezervy se hodí - viz dále),
1,5 vánočky, 1,5 pytlíku vloček, 1,5 pytlíku těstovin,
4 pytlíky rýže, 1 čtyřporcová vanička (viz dále), 8
porcí sušené kaše, 15 noh párků, 2 konzervy
lunchmeatu, 3 velké paštiky, 1 krabička sýra
(poměrně málo), 3 čínské polívky (lepší spíš 4) atd.
Náš pestrý jídelníček
K snídani se střídaly následující dobrůtky: vánočka,
poridge, chleba s marmeládou, chleba s nutelou,
čínská polévka, sladké nudle a suchary se sýrem.
K obědu jsme měli např.: chleba se sýrem,
s paštikou, se sádlem, s nutelou, s lunchmeatem,
párky s kaší, suchary se sýrem, špagety s kečupem.
Nejlepší byly večeře: vaničky rajská, bratislavská,
hamburská, myslivecká, znojemská, žampiónová na
začátku s knedlíkem (koupeny už hotové), dále se
jako příloha střídaly rýže a těstoviny, párky s kaší,
Vaničky
Téměř ke každé večeři jsme měli zajištěny
vakuované vaničky obsahující 4 porce masa a
omáčku (na jednoho asi 250g). Objednali jsem je u
českobudějovické cestovní kanceláře Aquaclub, ale
9
vyrábí je jisté zemědělské družstvo. Ačkoliv jsme
měli pestrou nabídku jídel, časem jsme vaničky třídili
pouze do kategorií bílé a červené či ještě vepřové a
hovězí. Chuťové rozdíly mezi jednotlivými jídly
opravdu nebyly příliš veliké, a tak se hodilo značné
množství dalšího koření, které jsme měli s sebou.
Po čase si účastníci stěžovali, že jedí stále to stejné.
Málokdo si však uvědomoval pohodlí – stačilo uvařit
přílohu, ohřát vaničku a každý měl rychle celkem
velkou porci úplného teplého jídla i s masem.
Na čem jsme vařili?
Na celou expedici vystačilo 10 klasických
propanbutanových bomb, jen dvojvařiče se občas
trochu ucpávali - ještěže jsme měli s sebou náhradní
vařiče a Nesse, který ty ucpané vyčistil. Užitečnou
pomůckou byly redukce, díky kterým šly na velké
bomby nasadit klasické VARy, a tak jsme mohli
bomby "vyždímat" až do dna. Ke konci expedice již
několik skupinek vařilo na VARech. Na VARech se
vařilo také na všech vícedenních výletech. Na tři dny
pro čtyři lidi celkem s rezervou stačí k turistickému
vařiči jedna půlkilová kartuše plynu (ale nesmí se
vařit v kotlíku).
Chléb
V den odjezdu jsme v nejbližší pekárně zakoupili 134
velkých bochníků chleba. Nebyly ani přepečené (jak
nám radili jiní), ani jinak zvlášť zabalené. Po
dlouhých debatách "co s nimi" jsme bochníky
nakonec naskládali nezabalené do banánových
krabic. Pár pokusných bochníků jsme zabalili do
hadrových pytlů, jiných několik do igelitek. Po dvou
dnech jsme všechen chléb zabalili do igelitových
pytlů. Od čtvrtého dne expedice si chléb udržoval
stálou konzistenci. Jedenáctý den se na některých
bochnících objevily malé flíčky, a pak šlo vše ráz na
ráz. Pár dní ještě chléb okrajujeme, jak se dá, a
šestnáctý den vyhazujeme posledních dvacet
bochníků. Nejhůře dopadly bochníky zabalené pouze
do hadrů, nejlépe ty, které jsme nechali dva dny
"vysušit", a pak jsme je zabalili do igelitu.
Několik postřehů na závěr
• Hotové knedlíky obtížně vydrží tři dny.
• Trochu nám scházela zelenina - mrkev ke sváče
atd. (účastníci vlastní zeleniny ani ovoce moc
neměli).
• Při chladnějším počasí klesla spotřeba šťávy na
nulu, když bylo teplo, sirup z kanystru mizel
neuvěřitelně rychle.
• Při vícedenních výletech se ušetří poměrně dost
jídla, lidi raději hladoví, než aby ho s sebou tahali
na zádech.
• Při hledání se hodí popisky centrofixou na každé
banánové krabici, pokud budete vědět i ve kterém
ze čtyř prostorných kufrů Karosy hledat, ušetříte
další spoustu času.
• Hodí se i přebytečná Rama či sklenice sádla na
chléb jako večerní svačinka při pozdějších
dojezdech.
• Ulovené ryby jsou příjemným zpestřením jídelníčku,
ale celá expedice se jimi rozhodně neuživí.
• Na závěrečný přejezd je dobré zajistit dostatek
jídla, které se nemusí vařit (v úvahu přichází asi
pouze suchary a sušenky).
Pití
Docela vhod přišly při slunečném počasí dva kanystry
sirupu. Na delší expedice stačily obyčejné vitacity,
čaj se vařil jen málokdy. Hodily se i dva 20-ti litrové
kanystry na vodu průběžně doplňované u
benzínových pump.
10
FINANCE
Použití těchto finančních prostředků je vázáno na
setkání s evropskou mládeží. Protože jsme si nebyli
jisti, zda podmínky splníme, vybírali jsme od
účastníků zálohu takovou, aby se pokryly náklady i
bez dotace. Nakonec jsme obsah grantu naplnili a
účastníkům se nemalá částka vracela.
Podmínky grantu se každý rok mění, vždy je třeba si
dát pozor na:
• včas podat projekt (konec září minulého roku),
• sehnat zahraničního partnera, jeho kontaktní
adresu uvést v dokumentaci projektu,
• 50% poskytuje Junák zálohově před akcí, zbývající
částku až po akci,
• dotace se poskytuje pouze na členy hnutí mladší
26-ti let,
• dotaci je třeba včas vyúčtovat.
•
Soupis výdajů
Doprava
Autobus
196 744,Trajekty (pevnina - Skandinávie) 32 280,Další trajekty v Norsku (2x)
7 013,30
Cesta a pobyt na Vässarö
23 614,50
Celkem za dopravu 259 651,80
Jídlo
Vaničky
24 582,Chléb
2 238,60
Ostatní
19 159,20
Celkem za jídlo 45 979,80
Jiné
Mapy a průvodci
2 585,Drobný materiál
3 582,30
Lékárna
1 051,10
Bundy (s potiskem)
16 405,50
Poplatky za směnu a kurzovní rozdíly 1 191,40
Kopírování, poštovné
1 543,Vstupy do muzeí
6 692,80
Ostatní
321,40
Celkem za jiné 45 979,80
Výdaje celkem 339 004,10 Kč
Trajekty
O zakoupení trajektů je třeba se postarat dostatečně
dopředu. Již čtyři měsíce předem jsme měli problém
sehnat volné místo. Pokud jedete přes Dánsko, na
jednom lístku zpravidla dostanete i druhý trajekt
z Dánska do Švédska.
Platí se pouze autobus podle délky – nad 12 metrů je
vyšší sazba. Trajekty vám u nás zajistí kdejaká
cestovka. Při kalkulaci je třeba počítat, jestli dávají
v některých dnech či hodinách slevu a jestli se
vyplatí kratší trajekt, pokud za to pojedete po
Německu delší trasu (a za tu se taky platí).
Než jsme odjeli, stačili dostavět i most mezi
Dánskem a Švédskem, a tak se dá dostat do
Skandinávie i suchou nohou. Podle dostupných
informací však tato cesta není levnější.
Žádné problémy jsme s trajekty neměli, dokonce nás
jednou vzali i o trajekt dříve.
Dohoda s dopravcem
S dopravcem jsme se dohodli na následujícím
postupu zúčtování:
• Základní částku činí 19 Kč za každý ujetý jeden
kilometr,
• dále se platí podle zákona 50 DM denně diety
řidičovi (vypadá to, že více peněz od dopravce řidič
nedostává)
• a kursové rozdíly za nákup benzínu – rozdíl ceny,
kterou by zaplatili za benzín tady a kterou zaplatili
tam.
• Mýtné a trajekty jsme si buď platili sami, nebo nám
byly přeúčtovány v původní výši.
• Výjimkou byly poplatky za autobus v Německu,
které zaplatil dopravce (myslím, že si toto špatně
spočítal, ale co slíbil, to splnil).
Placení za služby
Během cesty jsme se setkali s placením za
následující služby:
Poplatky za průjezd autobusu Německem – vyplnili
jsme speciální formulář (včetně jmen všech vyjma
řidičů). Zbytek vyřídil řidič – až při přejezdu zpět
do České republiky.
Mezistátní trajekty jsme měli zaplacené dopředu. Na
místě jsme pouze vyměnili „vouchery“ za lístky.
Poplatek za pobyt na ostrově Vässaro jsme celý
zaplatili v hotovosti na místě, jako doklad jsme
dostali běžnou fakturu.
Všem účastníkům jsme zaplatili vstup do Muzea
laponské kultury v Jokkmokku a Muzea Kon-Tiky
v Oslu. Vůbec zde neakceptovali karty ISIC, ale
naštěstí dávali výraznou slevu skupinám (asi
50%).
Ceny benzínu
Samozřejmě jsme během cesty sledovali ceny
benzínu. Ve Švédsku jsou k vidění prakticky jen tři
velké firmy a ceny u nich jsou velmi podobné.
V Norsku je situace jiná, ale nevysledovali jsme
žádnou závislost cen na položení či druhu čerpací
stanice.
Dotace
Podali jsme si projekt na Ministerstvo školství,
mládeže a tělovýchovy na zahraniční setkání
mládeže. Přispívají až do výše 50% nákladů na cestu
a také jsme tolik dostali.
11
V Norsku jsme platili mýtné za tunely a vjezdy do
měst. Platili jsme buď vhozením mincí do koše,
nebo přímo u okýnka. Možné je samozřejmě i
placení kartou.
Další položkou byly dva trajekty v Norsku. Na
parkovišti obešel všechny auta muž s kasičkou –
částka se počítala zvlášť za autobus (asi 30%) a
na lidi.
Dále bude našinec asi překvapen, že se zde platí
většinou i za vstup do kostela a katedrál. Na druhou
stranu příjemně potěší půjčení si městského kola
zdarma.
VYBAVENÍ A MATERIÁL
Vybavení jednotlivce
Dle získaných informací jsme se snažili účastníky
informovat o potřebném vybavení:
Batohy – hodil se jeden velký na vícedenní expedice
a jeden malý na výlety (do jednoho dne). Krosna
není vhodná, protože i prázdná zabere mnoho
místa. Batohy byly prakticky po celou dobu jízdy
autobusem prázdné.
Banánová krabice i s víkem – ve které měl každý
prakticky všechny svoje věci, které nepotřeboval
po celý den. Dále malou krabici na osobní věci
pod sedačku před sebou (podle délky nohou) a
případně ušitý kapsář na sedačku.
Boty – nejlépe troje – pevné boty (např. kožené),
lehká turistickou obuv (např. prestiž, ale počítejte
s poškozením) a sandále do autobusu a na lehké
výlety. Dalo se vystačit s pevnými botami a
sandály – téměř každý však měl alespoň jednou
pohorky kompletně promočené (jednoduše se
chodilo v mokrých botách).
Teplý spacák a karimatka – teploty v noci klesali ke 3
stupňům, ale mohlo být i mnohem hůře.
Repelent, moskytiéra
Teplé oblečení – podle vlastního uvážení, ale důležité
je šetřit místem
Jídlo na první dva dny a pochutiny po celou dobu
expedice.
Doklady – platný pas (alespoň ještě tři měsíce po
odjezdu) + xerokopii stránky pasu s fotografií,
pojištění (viz dále), studentskou kartu ISIC nebo
GO 26, potvrzení o bezinfekčnosti (měli jsme
s sebou i nedospělé). Doklady je důležité pečlivě
zabalit do nepromokavého obalu.
Peníze – alespoň 50 DM (nebo stejnou částku ve
volně směnitelné měně) – pouze kvůli vjezdu, a
pak na osobní útratu (ostatní náklady jsou hrazeny z poplatku), kdo má, tak zahraniční platební
kartu (kvůli vjezdu). Peníze se každému ve městě
hodily (záchody, pohledy, známky, vstupy a sem
tam nějaká ta dobrůtka), ale utratit jich nebylo
třeba moc. Na žádných hranicích naši kapitálovou
přiměřenost nekontrolovali.
Lékárna – jednoduchá osobní lékárnička na cesty
(náplast, obvaz apod..).
Dále: pláštěnka (pončo nebo něco proti dešti),
baterku, nůž, něco jako KPZ, hodinky, ešus (stačí
12
velký) a lžíci, sirky nebo zapalovač, alespoň dvě
1,5 l láhve na vodu, sluneční brýle, krém s UV
faktorem, čepice, rukavice (stačí lehčí), plavky,
ručník, speciální léky, krém či vosk na boty. Vedle
pláštěnky se dá doporučit i deštník na postávání u
autobusu (stavba stanu, vaření a tak). Baterka se
využila minimálně, ale rozhodně si ji vezměte.
Dále jsme doporučili: skautský šátek s turbánkem,
banánové tričko (místo kroje – velmi praktické),
provaz, hrníček, cestovní polštářek do autobusu,
termoska (téměř nepoužita), dostatek igelitových
tašek (na balení, mokré věci, odpadky a tak),
fotoaparát, dostatek filmů (někteří podcenili a
filmy jsou ve Skandinávii velmi drahé), zápisník,
tužka, dalekohled, něco na čtení, automapa
Skandinávie na sledování cesty, kompas, drobný
hudební nástroj (píšťalka, harmonika, plechovka s
rýží).
Speciální sportovní vybavení podle vlastního uvážení
– na provozování náročnějšího lezení po ledovci
jsou třeba mačky, sedák, karabiny, do pěti lidí
jedno lano a dva cepíny. Tohoto vybavení bylo
poskrovnu. Ledovec jsme sice navštívili, ale jeho
spodní „splaz“ byl pro přechod nevhodný a
nebezpečný. V jiných částech expedice většinou
nebyl čas na couráni se po ledu.
Švédové i Norové se sice pyšní vysokým pokrytím
mobilní sítě, ale v horách se stejně stane váš
přístroj spíše bezcenným závažím. Přesto lze
doporučit si jej vzít, ale připomeňte účastníkům,
že musí mít funkční roaming a nabíječku do auta
:-).
Lékárna (naštěstí nebyla příliš potřeba)
Truslopatka (příliš nepoužívána)
Gumycuky na uchycení krabic v zadním prostoru
Videokazety do autobusu
Videokamery (2 ks), nabíječky
Originály a kopie map, automapy Skandinávie,
průvodci (viz dále)
a snad ještě něco víc.
Mapy a průvodci
Při přípravě expedice jsme řešili i otázku map.
Vzhledem k tomu, že jsme navštívili celkem 4 velké
lokality, a to dvě na více jak tři dny, dále tři hlavní a
dvě další města, museli jsme pro všechny skupiny
zajistit mapy. Udělali jsme to následovně:
• Pořídili jsme od každé mapy jeden exemplář a to již
v Praze – ve Skandinávii jsou ještě mnohem dražší.
• Použili jsme následující mapy Sareks 1:100 000
(nová asi 250 Kč), Stora Sjöfallets 1:100 000
(zapůjčena), Abisko – Narvik 1:100 000 (nová asi
250 Kč), vojenská letecká mapa Rana – Svartisen
1:250 000 (použitá 150 Kč), Jotunheimen
1:100 000 (zapůjčená), Kodaň a Stockholm.
• Nepoužili jsme zakoupenou mapu NP Rondane a
výrazně chyběla mapa Osla a Trondheimu.
• Bohužel, podrobnější turistické mapy se v Praze
sehnat nadají. Tento fakt komplikoval postup
v terénu, i když člověk se spokojí s tím co má.
• Od každé mapy jsme pořídili černobílé kopie
oblastí, které přicházely v úvahu navštívit.
I s namnoženými vysvětlivkami jsme pak do
igelitových desek vytvořili balíčky pro všechny
skupiny (9 ks od každé mapy). Ukázalo se, že by se
mapy hodili i pro každého jednotlivce.
• Sehnali jsme snad všechny české průvodce
(zpravidla malé útlé knížečky podle států). Jediným
spolehlivým zdrojem informací však byly průvodce
od Lonely Planet Švédsko a Norsko (v ceně každá
asi 400 Kč) – velmi hojně jsme je využívali a
později se daly znova prodat.
• Dobře nám posloužily i knihy Hory Norska I a II.
• Barevné mapy a všechny společné průvodce bylo
možné si kdykoliv vypůjčit na předním sedadle
v autobuse (často využíváno).
• Část účastníků si vezla vlastní „přehledovou“
automapu Skandinávie, aby mohli sledovat trasu.
Někteří měli navíc ještě vlastní české průvodce.
• Osvědčila se nám brožovaná vydání automap na
rozdíl od skládaných (velmi špatně se s nimi
manipuluje).
Každá dvojice měla malý turistický vařič (VAR, …)
s jednou půlkilovou plnou kartuší a stan typu kopule
– u klasických stanů by pravděpodobně byl někdy
problém ukotvit je v zemi.
Společné vybavení
Kotlíky s víčkem (9 ks, na čtveřici jeden)
Velké plynové dvojvařiče (11 ks)
Klasické tříkilové plynové bomby (10 ks)
Kuchyňské nádobí (nože, lžíce, otvíráky, naběračky,
2 náhradní ešusy, prkýnka, trychtýř, JAR, mycí
houbičky a další drobnosti)
Dvacetilitrové barely na vodu (2 ks)
Rezervní 1,5 litrové PET lahve (mizely a nikdo neví
kam)
Lana (4 ks, nepoužita)
Sekyra (2 Ks, nepoužity)
Buzoly
Volejbalové (2 ks) a kopací (1 ks) míče
Freesbee
Kytary (2 ks)
Kobercovka (velmi často používaná), lepidlo, šití,
fixy, …
Značné množství igelitových pytlů a igelitek (velmi
praktické)
Způsob uložení materiálu v autobusu
Autobus nám poskytoval dva velké úložné prostory:
čtyři klasické „karosácké“ kufry (polovinu jednoho
měl zabraný pan řidič) a prostor vzadu, kde bylo
vymontováno 9 sedaček.
13
Dolů jsme pečlivě seskládali jídlo v papírových
krabicích od banánů. Přehled o nich měl Pingu, který
dohlédl na naplnění, popsal si je a uložil – ušetřili
jsme tím velmi mnoho času při hledání.
Každý účastník měl téměř všechny věci v banánové
krabici, dále měl zpravidla vedle karimatku a stan. Ti,
kterým se vešlo něco pod nohy, měli ještě malou
krabici na osobní věci. Ledasco se vejde do prostoru
nad hlavou a něco i do síťky na předchozím sedadle.
Jako velmi dobrý nápad se ukázal ušitý kapsář, který
se zavěsil na místo síťky.
Většina osobních banánových krabic byla každý den
skládána do zadního prostoru. Tato „operace“ si
vyžádala značné úsilí Kárala a Josého, stejně jako
pochopení zadních řad, které ještě za jízdy stály.
Krabice pak bylo nutné přichytit „gumycuky“. Při
lajdáckém uchycení se krabice dříve či později
zhroutily.
S postupem času bylo možné některé krabice
přesunout do kufrů.
Dvě přední levá sedadla, stejně jako nejpřednější
sklopné sedadlo využívali řidiči (na věci i odpočinek).
Dvě přední pravá sedadla se vyplatilo nechat volná.
Na jednom byla lékárna a krabice s mapami,
průvodci, penězi, dokumenty, drobným materiálem
apod.
• Původně jsme uvažovali vzít s sebou i rafty.
Ukázalo se, že by jejich využití bylo velmi
komplikované. Pravděpodobně je lepší rafty brát na
speciální „raftové“ akce.
• Vyplatilo se mít dva expediční stany navíc – jednou
jako zásobovací stan (na Vässaro) a jinak pro ty,
jejichž stavba vyžadovala pevné uchycení kolíky
v zemi (což občas nebylo vzhledem k podloží
možné).
Expediční Bundy s potiskem
Také jsme chtěli mít z expedice něco společného.
Trička se nám zdála příliš „ohraná“ a navíc by byla
na severu dosti neužitečná. A tak jsme se rozhodli
pro větrovku (dalším protinávrhem byla čepice).
Ale protože jsme to chtěli udržet v tajnosti, mluvili
jsme o expedičních tričkách – což nám někteří
vyčetli, neboť s tím počítali a vzali si na expedici
o tričko méně.
Nechali jsme dopředu účastníky vybrat jakou chtějí
barvu z nabídky: tmavě modrá, světle fialová, zelená,
červená a černá.
Větrovky jsme pak nakoupily se slevou, nechali
potisknout znakem expedice a v dárkovém balení
rozdali účastníkům.
Potisk se ukázal jako nekvalitní, což část účastníků
uvítala. Jinak myslím, že tyto větrovky byly velmi
dobře přijaty a hojně se na expedici užívaly.
Za zvážení možná stálo větrovky nepotiskovat vůbec
a spíše je nakoupit v jedné barvě – takhle ani nebylo
poznat že patříme k sobě.
Další zkušenosti s materiálem
• Lana, připravena na těžší horské úseky, byla
nevyužita, protože lidé je nechtěli tahat na
vícedenních akcích na zádech. Jinak by se občas
celkem hodila.
14
ÚČASTNÍCI
TRASA
Seznam účastníků expedice
Bára – Barbora Honců, 25 let, občanka RBR
Bodlina – Lenka Ježková, 17 let, občanka RBR
Honza – Jan Varmuža, 27 let, Olomouc
IndiJan – Jan Trefný, 23 let, občan RBR
Iva – Ivana Nováková, 21 let, Písek
Janka – Hana Kohoutková, 16 let, občanka RBR
Jirka – Jiří Junger, 34 let, Sezemice
Jiřík – Jiří Gina, 18 let, občan RBR
Jitka – Jitka Jindřichová, 24 let, Olomouc
José – Josef Výprachtický, 34 let, občan RBR
Káčula – Kateřina Lejdarová, 17 let, Praha
Káral - Petr Kavka, 21 let, občan RBR
Kominík – Marta Kukačková, 20 let, Praha
Lenka – Lenka Horecká, 22 let, občanka RBR
Libča – Jan Libicher, 34 let, občan RBR
Lída – Ludmila Kapešová, 21 let. Praha
Marťan – Martina Dvořáková, 21 let, občanka RBR
Martina – Martina Jungerová, 25 let, Sezemice
Naďa – Naděžda Nová, 22 let, Horažďovice
Op – Pavel Černý, 23 let, občan RBR
Pavlína – Pavlína Obdržálková, 23 let, Praha
Pepa – Josef Havlín, 16 let, občan RBR
Petra – Petra Rázlová,17 let, Pardubice
Pinguin – Martin Král, 21 let, občan RBR
Pískle – Lenka Motejzíková, 18 let, občanka RBR
Staník – Tomáš Hřebík, 21 let, občan RBR
Šotek – Petra Frišová, 15 let, občanka RBR
Štěpán – Štěpán Obdržálek, 25 let, Praha
Štěnice – Lucie Šanderová, 16 let, občanka RBR
Táňa – Táňa Schwarzová, 21 let, Dvůr Králové
Vrt – Tomáš Obdržálek, 23 let, občan RBR
Vrutík – Milan Hřebík, 16 let, občan RBR
Zdéňa – Zdeněk Císař, 23 let, občan RBR
Zuzka – Zuzana Humlová, 22 let, Praha
Skutečná trasa autobusem
28. 7. 2000, Praha – Puttgarden
783 km
29. 7. 2000, Puttgarden – Jönköping
484 km
30. 7. 2000, Jönköping – Vässarö
424 km
2. 8. 2000, Vässarö – Bygdeå
710 km
3. 8. 2000, Bygdeå - NP Stora (Vietas)
516 km
7. 8. 2000, NP Stora (Vietas) – Abisko
330 km
9. 8. 2000, Abisko - Mo i Rana
484 km
10. 8.2000, Mo i Rana – Trones
284 km
11. 8. 2000, Trones – Isfjorden
579 km
12. 8. 2000, Isfjorden – Juvasshytta
216 km
15. 8. 2000, Gjendesheim – Sollihøgda
238 km
16. 8. 2000, Sollihøgda - Trelleborg
731 km
17. 8. 2000, Trelleborg – Praha
691 km
Celkem 6470 km
Všechny uvedené vzdálenosti byly měřeny podle
mapy. Mimo tyto údaje víme asi o trase 500 km,
které autobus najezdil bez nás. Tachometr naměřil
za celou expedici 7400 km, tedy o dalších 430 km
více, které je třeba přičíst nepřesnostem v mapě a
nejrůznějším zajížďkám.
Uspořádání dalšího textu
Následující část textu je uspořádána po jednotlivých
částech expedice. Ke každému dni je uveden popis
trasy autobusem, zápisky některého z účastníků a
případně faktografické údaje o zemi, městě či
národním parku.
Popis trasy je zapsán jako seznam důležitých míst
(většinou měst) oddělených čárkou. Mělo by být
možné trasu na mapě podle seznamu přesně najít.
Místa zvýrazněna tučně jsou pro expedici nějak
důležitá – zpravidla v nich byla zastávka (ať už na
prohlídku, nebo kvůli trajektu). Údaj v hranaté
závorce před názvem zvýrazněného místa je počet
kilometrů od posledního takového místa, případně od
místa spaní. Údaj v kulaté závorce před názvem
místa je čas, kdy jsme tam přijeli, údaj v kulaté
závorce za názvem místa je čas, kdy jsme odsud
odjížděli.
Celkem expedici absolvovalo 34 účastníků z toho 19
děvčat a 15 chlapců, 7 nedospělých a 27 dospělých,
20 občanů RBR (z toho 12 občanů a 8 občanek).
Průměrný věk expedice byl 21,8 let v rozpětí 15 až
34 let.
15
DO DÁNSKA A KODANĚ
skladovacím prostoru autobusu nahoře, mezi itím
vším halda spacáků, stanů a karimatek. Každý má
své místo, souseda a je připraven a odhodlán
konečně odjet.
Snad pro případ povolených ztrát, snad pro nácvik
rychlého vyklizení autobusu, jsme nuceni opustit svá
místečka, protože se jdeme vyfotit!
Vyjeli jsme včas, jedeme, jedeme, kola se nám točí,
čeká na nás Cínovec.
Protože nechceme mít žádné problémy a chceme být
rychle odbaveni, chováme se, jak nejlépe umíme a
zdržujeme se vtipkování. Je nutno si ale přiznat, že
poté, co Vrt obdrží od pana řidiče kartón cigaret se
slovy: „Teď jsou jako tvoje“, se člověk těžko zdržel
osobní průpovídky. Je tu hraniční přechod. Před námi
vykládají celý autobus – při představě vykládání a
nakládání našeho drobečka nám není nejlépe.
Á, pan celník přichází. V tu chvíli je on jediným, kdo
dělá fórky. Půjčuje si od nás brýle a kontroluje naše
pasy, se mnou pak zapřádá řeč o houbách v oblasti
Klatov. S půjčenými brýlemi málem odešel, ale jinak
je vše v pohodě a tak odjíždíme. Změna, po patnácti
metrech jsme vráceni zpět. Jímají nás, teď již vážné,
obavy z opakování hry „Na škatulata...“
Zázraky se dějí, nic se nevykládá a kola se opět točí.
Rozumní celníci si spočítali, že než to všechno
vyskládáme a naskládáme tak bude dávno po šichtě
a to jim za to nestojí. Svoji šťáru tak omezili na
dotaz, zda opravdu vezeme tolik banánů.
Už je noc a každý z nás se snaží poskládat své
tělíčko do prostoru sedačky, kterou bude obývat po
zbytek expedice. Jde to těžko, ale jde to a tak nějak
zkrouceni a plni očekávání jedeme nocí na sever.
Trasa – první den pátek 28. července 2000
Praha – Prosek (16:30), Teplice, [115 km]
Cínovec , Drážďany, Berlín, Lübeck směr Puttgarden
Celkem do trajektu do Dánska 783 km
Trasa – druhý den sobota 29. července 2000
od Berlína, [783 km] Puttgarden (5:00) – trajekt –
Rødby Havn (6:00), Rødby, Maribo, Køge, [157 km]
Roskilde – 45 minut, [34 km] (12:00) København
– Kodaň (15:00), [48 km] Helsingør – trajekt –
Helsingborg, Markaryd,
Ljungby, Värnamo,
[245 km] Jönköping
Celkem od trajektu z Německa 484 km
15:00 V tuto dobu jsme měli být na místě srazu.
Slova „měli být“ jsou na místě a zatím nezbývá nic
jiného než doufat, že všichni polárníci ještě dorazí.
Nicméně nikdo nelení. Zatímco na parkovišti každý
z nás několikrát přeskládal obsah batohu do krabice,
obsah krabice vedle na zem, všechno řádně sešlapal
a opět vše dal do krabice, jiné banánové krabice
putovali z klubovny RBR k autobusu.
Ještě se vrátím k přesunu materiálu z batohu do
banánové krabice. Všechny tyto pohyby našich
propriet byly závislé na přísunu a proměnlivosti
informací a tak se některým z nás povedlo nacpat do
krabice obsah celého batohu, spacák a karimatku
nevyjímaje! Většině se však dařil přesný opak. Moc,
moc, moc věcí a minimálně místa...
Skladovací prostory autobusu se mezi tím proměnily
v prostorové puzzle, které se skládalo cca 2 hodiny.
Tímto momentem se pro nás stala hra: „Škatulata,
škautulata hejbejte se“ hrou nejčastější, hrou
kultovní.
16:30 Poslední obraz procesu balení: Krabice ve
skladovacím prostoru autobusu dole, krabice ve
Naďa
DÁNSKO
„Zemička světle zelená, jako se na mapách malují nížiny; zelené louky a zelené pastviny, kropenaté stády;
temné chemzí s bílými koláči květů, modrooké dívky s mléčnou a plstnatou pletí, pomalí a rozšafní lidé; rovina,
jak by ji pravítkem nakreslil – prý tady někde mají horu, kterou dokonce nazvali Himmelbjerg; jeden můj
známý ji hledal autem, a když ji nenašel, ptal se domorodců, kudy má k ní jet; i řekli mu, že ji právě několikrát
přešel.“
Karel Čapek
Základní údaje
oficiální název: Dánské království, Království Dánsko (Kongeriget Danmark)
původ jména: Název Dania ("země Dánů") se poprvé připomíná kolem roku 650 n.l. Proti expanzi dánských
kmenů založil Karel Veliký (742-814) vojensky organizované pohraničí zvané Danmark ("Dánská marka",
mark="hranice"). Název se v 11. stol. rozšířil ne celé území dánského státu.
hlavní město: Kodaň (Copenhagen, København)
16
státní zřízení: monarchie (trůn dědičný v dynastii šlesvicko-holštýnsko-sonderbursko-glücksburské v mužské
i ženské linii) v čele s králem; výkonná moc: královna, předseda vlády, vláda; zákonodárná moc:
jednokomorový Parlament (Folketing, 179 členů, 4leté volební období)
forma vlády: konstituční monarchie (1849)
člen: OSN, UE, NATO, OECD
rozloha: 43 094 km², z toho souš 42 370 km² (130. místo na světě)
hranice: 68 km s Německem
pobřežní linie: 3 379 km
správní rozdělení: 14 správních okresů, 2 městské okresy (Kodaň, Frederiksberg)
zámořská území: Faerské ostrovy, Grónsko
nejnižší bod: -7 m (Lammefjord)
nejvyšší bod: 173 m (Yding Skovhøj)
obyvatelstvo: 5 268 775 (v r. 1997, 103. místo), 124 obyv./ km²
etnické složení: Dánové (97,1%), Němci (1,6%), Turci (0,5%), Švédové (0,4%), Britové (0,2%), Jugoslávci
(0,2%)
hlavní náboženství: evangelicko-luteránská církev (89%, státní náboženství), další protestantské
denominace, malá katolická menšina, Židé
hlavní jazyky: dánština (úřední), němčina, jutština, grónská eskymáčtina
měna: dánská koruna (DKK) = 100 øre; inflace 2,4% (1995)
státní svátek: 16.dubna (narozeniny královny), 5. června (výročí ústavy 1849)
státní hymna (1844): "Der er et Yndigt Land" (Tam je milovaná země); hudba: H. E. Krøyer (1823), slova:
Adam Gottlob Oehlenschläger (1820)
královská hymna (1828): "Kong Kristian Stod ved Højen Mast" (Král Kristián stanul u vztyčeného stěžně);
hudba: Johannes Ernst Hartmann (1780, upravil Friedrich Kuhlau (1828), slova: Johannes Ewald (1778)
vlajka: Podle legendy ze 16. stol. spadla z nebes do rukou dánského arcibiskupa během bitvy s Estonci u
Lyndanis 15.6.1219 a dodala dánským vojskům v těžké chvíli sílu ke konečnému vítězství. Podle jiné legendy
se znamení kříže v červeném poli, které přispělo k vítězství, zjevilo králi Valdemarovi I. v předvečer bitvy.
Dánská vlajka, zvaná Dannebrog a prokazatelně doložená ve 14. stol., patří mezi nejstarší nepřetržitě
používané státní vlajky na světě. Státní a válečná vlajka má podle odborné terminologie tvar "vlaštovčího
ocasu", tj. není obdélníková, ale má zástřih do dvou vlajících cípů. Národní vlajka byla uzákoněna v r. 1854.
znak: Tři modří kráčející lvi s devíti srdci jsou doloženi jako heraldické znamení Dánska už ve 12. stol. za
vlády krále Valdemara I. Počet srdcí se ustálil až v r. 1819.
Dějiny
Dánsko bylo osídlováno v 5.-6. stol. Dány, kteří přicházeli z již. Švédska. V letech 804-810 došlo, za vlády krále
Godfreda, k prvnímu sjednocení země a asi o čtyřicet let později došlo ke vzniku dánského státu. V r. 960
většina Dánů přijala křesťanství. Až do 11. stol. vládli Dánsku vikingští panovníci. Poslední z nich, Knut II.,
zemřel r. 1086. Ve 12. stol. byla založena Kodaň (biskupem a válečníkem Absalonem) a Valdemar I. porazil
Pobaltské Slovany a dobyl Rujanu, Meklenbursko a Pomořany. Černým rokem se pro Dány stal rok 1213, kdy
zemřela jejich milovaná královna Dagmar (dcera Přemysla Otakara I. ). O šest let později vyhlásil její manžel
Valdemar II. Vítězný křížovou výpravu proti Estoncům u Lyndanis (v místě dnešního Tallinu). V r. 1282 byla
Erikem V. Klippingem potvrzena první dánská ústava. Po Kalmarské unii z r. 1397 vytvořilo Dánsko personální
unii se Šlesvickem a Holštýnskem (1460). 1478 založil král Kristián I. v Kodani univerzitu. Celé 16. stol. je
obdobím válek a reformací. Léta 1534-1536 jsou obdobím tzv. boje hrabat (povstání měšťanstva sedláků
vyvrcholilo v občanskou válku). Roku 1536 vrcholila církevní reformace. Církevní majetek byl převzat králem a
luteránství se stává oficiálním náboženstvím. 1563-70 vedlo Dánsko se Švédskem tzv. Sedmiletou severní
válku o nadvládu v Severním moři. Ani 17. stol. nebylo o mnoho klidnější. Roku 1625 se Dánsko zapojilo do
třicetileté války (tzv. dánské). O čtyři roky později Dánsko lübeckým mírem svou účast ukončilo. V letech
1657-58 ve válce se Švédskem ztratilo velkou část území, která byla stvrzena roskildským mírem. 1660 byla
nastolena absolutistická vláda Frederika III. , která byla o tři roky později uznána za dědičnou. Při
napoleonských válkách se Dánsko postavilo na stranu Francouzů a bylo Brity ostřelováno. V první světové
válce zachovalo Dánsko neutralitu. Roku 1920 navázalo Dánsko diplomatické styky s ČSR. Během druhé
světové války podepsali Dánové smlouvy o neútočení s Německem a vyhlásily neutralitu. Po válce obnovilo
diplom. Styky s ČSR, stalo se členem NATO, Severského společenství, zakládajícím členem Evropského
sdružení volného obchodu. V roce 1972 nastoupila na trůn dosud vládnoucí královna Margareta II. O rok
později bylo přijato za člena EHS.
17
3) zelené sochy - nejčastěji chlapi na koních, ale
občas i chlap bez koně
4) a samozřejmě voda - spousta říček, jezdí tam
lodičky
Z Kodaně jsme vyjeli okolo 15 hodiny na trajekt do
Švédska. Ani jsme se nenadáli a byli jsme tam.
Ve Švédsku je hned na první pohled znát, jací jsou ti
Švédové vlastenci. Skoro na každém domečku mají
státní vlajku nebo alespoň prapor. Také je tu spousta
krav a koní.
Jeli jsme až za Jönköping ubytovat se. Chvíli jsme
sice hledali, ale místo bylo nádherné. Z jedné strany
les (ráno jsme zjistili, že je to přírodní rezervace) a z
druhé strany jezero. Po vydatné večeři jsme ulehli do
stanů a spali.
Ve dvanáct hodin, kdy začal druhý den, ještě snad
nikdo nespal. Jeli jsme totiž pořád autobusem
(nebylo to zrovna moc pohodlné), kterým jsme se asi
v 5 hodin nalodili na trajekt do Dánska. Vybalili jsme
si naše nové expediční bundičky a hurá na palubu.
Asi za hodinu jsme přistáli v Rodbyhavnu. Nyní jsme
pokračovali do Kodaně, hlavního města. Mezitím ale
bus zastavil ještě v Roskilde, o němž nám pověděli
Jirka s Martinou. Koukli jsme se na katedrálu a lodě a
pokračovali dále do Kodaně.
Při vzpomínce na Kodaň se mi vybaví toto:
1) kolo na každém rohu - spousta lidí tam jezdí na
kole. Neválejí se tam ale jen kola "zdravá", ale i
třeba blatníky, kola osmičková …
2) spousta silnic a semaforů - jak Vrt řekl:
"Magistrála je proti tomuhle hadr."
Šotek
18
ŠVÉDSKEM DO STOCKHOLMU
z nejpozoruhodnějších zdejších památek, a vyrážíme
na prohlídku (dnes už odvážněji a v menších
skupinkách než včera na Kodaň). Máme jen něco
přes dvě hodiny (do 16:00) a bude to proto hrozná
honička. Radnice, kde jsou mj. předávány Nobelovy
ceny, ostrov s historickým centrem Gamla Stan,
královský palác, korunovační katedrála Stör kyrkan a
řada dalších, ostrov plný muzeí, zelený ostrov se
skanzenem a lodí vyzdviženou ze dna moře a
proměněnou v muzeum, projížďka lodí s obhlídkou
památek, stockholmské metro s obarvenými skalními
stěnami a plastikami, asi nikdo nestačil vše a každý
má svého favorita, co nejzajímavějšího ve
Stockholmu viděl. Čas je neúprosný, v 16:00 jsou
všichni v autobuse, jen první čokoládový princ Jakub
z rodu Obdržálků přichází v 16:05. Pak následuje
dlouhý přejezd malebně zelenou Švédskou krajinou
zpestřený příhodami rodinky Simpsonových.
V 18:10 dorážíme se značným zpožděním na
parkoviště poblíž Ellanu, poprvé přebalujeme věci do
batohů a opouštíme autobus (řidič Láďa zůstává,
Ness pokračuje s námi), za dva dny nashle. Loď v
přístavišti netrpělivě čeká, až se s věcmi nalodíme.
Vyplouváme okolo 19:05, pevnina se vzdaluje, kolem
porůznu bližší i vzdálenější ostrovy a ostrůvky, zatím
netušíme, co nás čeká na Vassarö.
Plavba byla pro zaryté suchozemce úžasná, nicméně
proběhla bez zvláštních příhod. V přístavišti na
ostrově překládáme věci na valník za traktor a
následujeme průvodce k tábořišti asi 250m do středu
ostrova. Vše souhlasí s popisem v cestovní knížce i s
propagační videokazetou, na které si dovoluji
zájemce o podrobnější informace o mořské základně
Vassarö
stockholmského
skautského
distriktu
odkázat. Stavíme stany, vybalujeme, vaříme rajskou
s již značně „jetými“ knedlíky. Pak povídáme,
rozkoukáváme se po okolí formou večerní procházky,
vnímáme zpěv a meditaci probíhající v kapli,
Procházka končí romantickým posezením u moře.
Pak už jdeme spát, začíná teplá, klidná a posilující
noc před zítřejšími „troopery”.
Trasa - třetí den neděle 30. července 2000
Jönköping (8:30) Ödeshög, Mjölby, Linköping,
Norrköping, Nyköping [317 km] Stockholm
(16:00), Norrtälje [107 km] Ellan – lodí na ostrov
Vässarö
Celkem za neděli: 424 km
Spíme na včera až zázračně nalezeném tábořišti u
romantického jezírka nedaleko vesnice Nickarp. Je
nádherné ráno, loďka s rybáři se nezřetelně rýsuje v
mlze nad vodou, pak slunce a modrá obloha. K
snídani vánočka s bikavou nebo čajem, stany
schnou, do 8:30 stíháme koupání, nakonec díky
Obdržálkovým odjezd o pouhé 3 minuty později.
Zmatenou cestu na tohle podivuhodné místo asi
nikdo nedokáže vysvětlit, bohužel.
Cestou po dálnici na Jönkeping okolo krásná příroda
(ještě jsme nepřesycení), lesy, pastviny, stáda krav i
koní, roztroušená venkovská stavení, často dřevěná v
kombinaci tmavočervené a bílé. Je to malebná,
úrodná, upravená a obdělávaná země, dosti hustě
osídlená ale spravovaná s citem a ohledem, jaký se u
nás moc často nevidí. Dále projíždíme podél břehu
největšího (či druhého největšího) jezera 134km asi
polovinu jeho délky.
V 10:20 odeslána Véně SMS zpráva, že je vše v
pohodě určená pro rodiče a střediskovou konferenci.
Od 10:26 do 10:50 překvapení od Jirky, neplánovaná
zastávka u kanálu a soustavy zdymadel v Bergu u
Linköpingu. Slunce a lodě, příjemné, jen rychlý
odjezd znemožnil vidět a nafotit celý přejezd lodi
zdymadlem. V 11:09 projíždíme okolo Linköpingu
směrem k Jönkepingu, venkovní teplota je 23ºC,
slunce a modrá obloha s pár beránky. Okolo 12
hodin už se řeší, jakým způsobem zmákneme
Stockholm. Připravený Zdéňa pro všechny nastínil, co
je tam potřeba vidět.
Ve 14:30 vjíždíme na most nad údolím a vpravo pod
námi se rozprostírá panorama Stockholmu. Za
nějakou dobu už parkujeme nedaleko radnice, jedné
ŠVÉDSKO
„Je jenom skok z Dánska do Švédska, zejména když dotyčný skok děláte z Kodaně do Malmö nebo
z Helsingöru do Hälsingborgu; nicméně přistavše na půdě švédské musíte vyplnit obsáhlý dotazník, kdo jste a
kde jste se narodil a proč jste se narodil a co vůbec chcete ve Švédsku; snad je to proto, aby bylo úředně
vzato na vědomí, že náhodou nejste dánský král, přicházející dobývat dolnošvédských länů, jako bývalo
zvykem v dějinách.“
Karel Čapek
19
Základní údaje
oficiální název: Švédské království, Království Švédsko (Konungariket Sverige)
původ jména: Název země je odvozen z kmenového názvu Sveoni, Svearové, který má základ v germánském
kořeni sui- ("svůj, vlastní", tedy "vlastní lid").
hlavní město: Stockholm
státní zřízení: monarchie (trůn dědičný v dynastii Bernadotte na základě prvorozenosti v mužské linii) v čele
s králem; výkonná moc: král, předseda vlády, vláda; zákonodárná moc: jednokomorový Parlament (Riksdag,
349 členů, 4leté volební období)
forma vlády: konstituční monarchie
člen: OSN, UE, OECD
hranice: 2 205 km (Finsko, Norsko)
správní rozdělení: 24 provincií
nejnižší bod: 0 m (hladina Baltského moře)
nejvyšší bod: 2 123 m (Kebnekaise)
etnické složení: Švédové (90,8%), tzv. autochtonní Finové (2,5%), Laponci (Samové), Estonci, Romové,
Židé, aj.
hlavní náboženství: evangelicko-luteránská švédská církev (89%), katolíci (1,5%), pentekostalismus
(letniční hnutí, 1%), pravoslaví, muslimové, židé, buddhisté
hlavní jazyky: švédština (úřední), finština, laponština, angličtina, němčina, aj.
měna: švédská koruna (SEK) = 100 øre; inflace 2,6% (1995)
státní svátek: 30.dubna (narozeniny krále), 6. června (Den švédské vlajky, výročí nástupu dynastie Vasa
1523)
státní hymna (1880): "Du gamla, du fria" (Ty starodávné, ty svobodné); hudba: tradicionál, upravil Edvin
Kallstenius, slova: Richard Dybeck (1844)
vlajka: Skandinávský kříž ve švédských národních barvách odvozený kolem roku 1521 od vlajky dánské.
V dnešní podobě se vlajka užívá od roku 1906.
znak: Rozlišuje se velký (královský) a malý státní znak. V 1. a 4. poli jsou tři koruny, které poprvé použil asi
král Magnus Eriksson roku 1336, aby symbolizovaly jeho moc nad Švédskem, Norskem a provincií Skåne. Ve 2.
a 3. poli je erb dynastie Folkungů, starý královský znak Švédska z 13. stol. Srdeční štítek kombinuje dynastické
znaky Bernadottů a Vasovců. Štít je dekorován řetězem serafínského řádu a ozdoben královskou korunou.
Znak se i se strážci štítu klade na královský plášť s korunou, symboly monarchie. Za malý státní znak se
považuje modrý štít se třemi zlatými korunkami, ozdobený královskou korunou.
Dějiny
Větší část Švédska byla od 2. tisíciletí př. Kristem osídlena germ. kmeny. Kolem r. 300 po Kr. jsou doloženi
Švédové (1. zmínka o Švédech byla nalezena ve spisu Germania řím. Historika Tacita). V 1.-5. stol. na území
Švédska zasahoval vliv řím. kultury. V 5.-6. stol. vznikl ve středním Švédsku kmenový svaz Švédů (=Sveoni,
Svearové - po nich pojmenované Švédsko, znamená to přibližně svůj, vlastní, tedy vlastní lid). S centrem
v Uppsale. V 9. stol. švédští Normani (Varjagové) podnikly výpravy do vých. Evropy (Kyj. Rus), Byzance a
k Arabům. V 10.-11. stol. byly švédské kmeny sjednoceny a vznikl jednotný stát. Na poč. 11. stol. přijal též
švédský panovník křest ( byl to Olaf Skottkonung). R. 1157 Erik IX. obsadil JZ pohanské Finsko, proti kterému
vyhlásil křížovou výpravu. Postup Švédů na východ zastavil novgorodský kníže Alexandr Něvský v bitvě na
Něvě (1240). R. 1397 podepsalo Švédsko (s Finskem), Dánsko a Norsko(s Islandem) Kalmarskou unii, kde hl.
postavení mělo Dánsko, proti jehož nadvládě vypuklo ve Švédsku na poč. 16. stol. selské povstání ( v čele s E.
Engelbrektssonem), které vedlo ke svržení dán. moci a nastolení domácí dynastie Vasovců (za jejich vlády se
Švédsko stalo evrop. Velmocí). Neúspěšné výboje Karla XII. v Severní válce s Ruskem (1700-21) zemi značně
vyčerpalo a za a po napoleonských válkách přišlo Švédsko o značný počet území (včetně Finska ve prospěch
Ruska). Jako náhradou za tato území vznikla r. 1814 švéd.-norská personální unie. V r. 1810 byl na Švédský
trůn dosazen Napoleonův maršál Jean-Baptiste de Bernadotte, zakladatel dodnes vládnoucí dynastie. V obou
světových válkách i ve Studené válce zachovalo Švédsko neutralitu. V r. 1995 vstoupilo do EU. V r. 1997 tisk
zveřejnil, že v letech 1935-76 bylo donuceno na 60 000 šv. Občanů ke sterilizaci (program byl zaměřen
zejména na "nižší" vrstvu obyvatel - svobodné matky osoby se špatným zrakem a obyvatele s "nežádoucími"
rasovými charakteristikami - cikáni, míšenci,…)
20
SKAUTSKÝ OSTROV VÄSSARO
Když jsme se dnešního rána probudili, tak svítilo
sluníčko a bylo horko. Čekala nás hygiena a snídaně,
ale na to všechno jsme měli fůru času, protože
program jsme měli až 9:50. Polovině z nás ale
začínal až v 10:10, a tak se všichni hrnuli do druhé
směny. Jak to ale chodí, těsně před hrou se mnoho
lidí rozmyslelo a chtěli jít už 9:50, a tak to pěkně
vyšlo. Program to byl velice netradiční. Spočíval v
tom, že nás jeden ze zdejších průvodců - volunteerů,
prováděl zvláštní stezkou po ostrově a představoval
nám pasťové techniky užívané zdejšími trappery v
minulosti. Bylo to opravdu zajímavé, často ale dost
brutální. Procházka byla ukončena dlouhým sjezdem
po laně, držeje se za kladku. Po té nás čekalo
namazat chleba sádlem a to celé zkonzumovat. Po
obědě jsme se poměrně dlouho flákali a opalovali.
Odpolední program pro nás znamenal hraní zdejší
tradiční hry Kubb. Jde v ní především o to co
nejpřesněji srazit malé válečky stojící na zemi. Tato
hra nám zabrala opravdu hodně času, protože když
jsou týmy vyrovnané, tak je hra vlastně nekonečná.
Na večer se většina lidí těšila do sauny. I já. Sauna
byla elektrická a stála na pobřeží. Prostor vevnitř byl
hodně velký, proto tam nebylo moc horko. Ale stačilo
to. Po této osvěžující a omlaďující proceduře jsme šli
pařit do stodoly. Vrt a Bára vytáhli kytary a už to
jelo. Šel jsem spát asi v 1:00, ale několik lidí stále
pokračovalo. Jenom musím podotknout, že v 1:00 je
tady tma jako u nás v 22:30.
Ráno jsme se probudili se sluníčkem ve tváři.
Posnídali jsme vánočku s čajem. Kolem 9. Hodiny
jsme se odebrali na zdejší hru "Hynderbanan".
"Banan" v části názvu je zde použito neúmyslně.
Jakákoli podobnost či spojitost s R.B.R. je čistě
náhodná a neúmyslná. Byla to taková Finská stezka.
Byly zde zbudovány docela lehké překážky, ale
protože na ostrov jezdí děcka asi od 10-ti do 14-ti až
15-ti let, tak si myslím, že byly příjemné a velmi
zajímavé. Poté co jsme ji všichni v pořádku
absolvovali, tak jsme si dali oběd (chléb s paštikou).
Na odpoledne jsme se těšili, protože nás čekala
plavba na plachetnicích. Rozdělili jsme se na polovic,
protože plachetnic nebylo tolik. Jedna půlka si
vyzkoušela malé plachetnice pro 1 osobu a kánoe.
Druhá se rozdělila do 4 skupin po 6-ti lidech. Pak
jsme si to vyměnili. Každá skupina dostala 1
švédského "lodivoda" (tohle slovo nevím, jestli
existuje). My jsme dostali asi švédskou top modelku
(fakt docela kost). Přesto jsme věnovali pozornost
překrásným výhledům a pohledům z lodi. Opička se
cestou naučil pár nových švédských slovíček.
Samozřejmě od naší lodivodky. Takto skvělé
odpoledne už jsme dlouho nezažili. Po té co jsme se
vrátili zpět do tábora plni skvělých zážitků, uvařili
jsme véču. Při večeři přiběhl Káral s Pinguinem s
další asi 60 cm velkou štikou. Ty se snědly. V
podvečer jsme pozvaly švédský programový team na
volejbal. Samo jsme vyhráli a nakonec jsme si
zatancovali ve skvělém tanečním sále. Pak jsme si už
dali voraz a šli spát. Někdo do stanu a někdo to
zkusil v takovém "bungříku".
Pepa
Jiřík
Vässarö Scout Centre (VSC)
VSC je nejrozsáhlejší současný kemp pro mládež ve Švédsku. Vlastní ho a je řízen Stockholmskou oblastí
švédského skautingu a má průměrně 30 tisíc hostů (na přespání) ročně. VSC není navštěvováno pouze
skupinami skautů, ale také jinými organizacemi pro mládež jako jsou sportovní kluby, skupiny
handicapovaných dětí, školní třídy atd. Pořádá každé léto dva křesťanské tábory, tábor na vodě a tábor v
divočině pro skauty a neskauty ve věku 10-13 let, rukodělné tábory a plavební kursy.
Historie
VSC bylo věnováno stockholmským skautům roku 1942, vlastník kapitán Ragnar Westin zmizel mezi vlnami,
když byla jeho loď torpédována.
Kapitán Westin začal svoji kariéru na moři poté, co byl vyloučen ze školy jako nepříjemný 12-ti letý mladík.
Roku 1936 ho poprvé vzal jeho dobrý kamarád na Vässaro. Ten kamarád vlastnil půlku ostrova a chtěl, aby si
kapitán Westin koupil jeho půlku. Kapitán Westin si zamiloval tento ostrov a koupil ho celý. Jeho ideou bylo
vytvoření centra mořských skautů, ve kterém by mohl trénovat lodní úředníky. Našel si zde stálý domov.
Když byla po jeho tragickém osudu v roce 1942 otevřena jeho závěť, bylo jasné, že chtěl, aby skauti
pokračovali v uskutečňování jeho záměru vytvořit mořské skautské centrum.
Když skauti převzali Vässaro, nic se ve skutečnosti nestalo, ale roku 1956 byl uskutečněn první křesťanský
tábor pro skauty a skautky. Od té doby se tyto tábory konají každý rok.
21
Vässaro obydlovaly tři farmy, dvě z nich jsou zachované do dnes, naše tábořiště - louky u staré farmy, jsou
přirozené součásti krajiny.
Táborová kancelář je umístěna v jednom ze starých farmářských domů, programová kancelář je v jiném domě.
Nejrozsáhlejší částí ostrova je les. Obydlená část ostrova je velmi malá ve srovnání se zeleným lesem, který
obklopuje ostrov. Zjistíte, že VSC udržuje docela málo starých budov, pozůstatky z farmářských dní stojí pyšně
vedle našich nových domů.
VSC dnes
Stockholmská skautská skupina už neexistuje, dnes vlastní Vässaro spousta skautských skupin dohromady.
Stockholmská skautská oblast švédských skautů a skautek je rozsáhlá oblast, která má 6 zaměstnanců. Všichni
pracovníci tráví část léta na Vässaru, kvůli tomu se během léta mění adresa oblastní kanceláře.
Kromě těchto 6 lidí zahrnutých do dlouho běžícího vývoje Vässaro, část výboru plánuje aktivity a stará se o
údržbu. Tento výbor je tvořen pouze dobrovolníky, kteří pečují o Vässaro.
Ostrov je uzavřen od října do konce dubna, většinou kvůli tomu, že naše severské klima nám zabraňuje dostat
se na Vässaro. Na jaře a na podzim jezdí školáci na ostrov na "táborovou školu", ale od června do srpna je
Vässaro navštěvováno hlavně skauty z celého Švédska a z celého světa.
Všechna práce na ostrově je uskutečňována dobrovolníky od 17 let. Vy jste také vítáni jako dobrovolníci. Naše
dobrovolnická práce zahrnuje patronátní systém rozličných úkolů, jako jsou: pozemní doprava, mořská
doprava, kuchyň, dodávky jídla, plavební instruktoři, programový pracovníci.
Vässarö - aktivity
Les, louky, pobřežní skály a moře samotné se dají využít mnoha způsoby: výlety, procházky, ohně, honby za
pokladem, odlévání stop a samozřejmě možnost studovat přírodu z různých pohledů.
Vässarö nabízí některé aktivity, které mohou být zahrnuty do vašeho programu.
Všechny aktivity by měly být prováděny takovým způsobem, aby neničily prostředí – příroda není
nevyčerpatelný zdroj. Spolupracujte při přípravě vašeho programu s manažerem nebo programovými
pracovníky.
Některé aktivity musí být předem zamluveny: plavba, kanoe, zálesácké stopování.
V nabídce jsou pozemní a mořské aktivity, ale samozřejmě si můžete svobodně organizovat vaše aktivity podle
toho, jak vám to vyhovuje. Čas na každou aktivitu je pouze odhadnut, není zahrnuta doba chůze z a do
vašeho tábora.
Při příjezdu budete seznámeni s programovým pracovníkem, který vaší skupině zorganizuje kontakt
s programovou kanceláří.
Rozmanité programové aktivity
(všechno zamlouvání je zprostředkováváno programovou kanceláří, pokud není určeno jinak)
Stodola - stará stodola je používána pro letní tancování, stolní tenis, sušení mokrých stanů apod.
Kaple - víceúčelová zastřešená hala, určená pro školení, tancování, filmy, náboženské programy. Požaduje
zamluvení.
Cirkus - nová neúplně vybavená budova. Nabízí možnost ohně pod střechou (za špatného počasí) a
tancování. Cirkus je víceméně určen pro skautské kursy.
Ekohuset - pro méně rozsáhlé aktivity skupin - pod střechou. Občas používané pro výstavy. Požaduje
zamluvení.
Rybaření - máme omezený počet rybářského náčiní na vypůjčení. Pokud máte zájem o rybaření na lodičce, je
to možné za připlacení.
Kubb - nejoblíbenější hra na ostrově. Zeptejte se programových pracovníků na návod.
Lillgarn - dům programové kanceláře (přízemí).
Sauna - nahřejte se v sauně a osvěžte se poté plaváním v moři. Podívejte se na západ slunce z nejlepšího
místa na ostrově. Je zde místnost pro 20-25 lidí. Možné po zamluvení do 10 hodin večer, po desáté hodině už
ne. Nesmí se skákat z mostu vzhledem k mělké vodě a ostrým skálám.
Volleyball - hřiště se sítí a balóny je k dispozici po zamluvení.
Prosím zaznamenejte si, že všechny programové aktivity jsou zahrnuty ve vašem kempovém poplatku. Jediná
výjimka je cena materiálu pokud děláte nějaká řemesla.
22
Mořské aktivity
Plavba - lodičky
Fladan, náš malý přístav, nabízí rozličné možnosti, jak se dostat na vodu. Máme širokou nabídku lodí, počínaje
malým Optimist (pro jednu osobu) a tradičními loděmi ze sklolaminátu a krásnými dřevěnými loděmi až pro
šest lidí konče. Plavební instruktoři poučí začátečníky, jak rozdílné větry ovlivní plavbu a seznámí zkušenější
námořníky s vodou kolem Vässara. Pokud si přejete, instruktor může plout za vás a vzít vás dále na
souostroví. Vedoucí skupiny spolu s Fladanskými pracovníky omezuje každé skupině aktivity, podle věku,
hlavnímu zájmu, zkušeností a počasí. Rádi bychom zdůraznili, že platí pravidlo podle kterého musíte být
schopni uplavat 200 metrů pokud chcete plavat s loďkou za hranice Fladanu.
Kanoe
Máme 20 kanadských kanoí v našem přístavu. Můžete si je zamluvit na půldenní túry, celodenní túry nebo pro
noční výlety na přilehlé ostrovy. Instruktoří vás naučí techniku. Protože zde není žádný rybník, instruktoří vám
vysvětlí odlišnosti v plavbě na kanoi na moři. Pokud je neobvykle silný vítr nebo pokud je nestálé počasí,
instruktoři se mohou rozhodnout nepustit vás z Fladanu.
Obvykle jsou kanoe používány současně s lodičkami například když jsou zde skauti, kteří nesplňují požadavek
schopnosti plavat 200 metrů.
Trvání jakékoli fladanské aktivity je zhruba 2-2,5 hodiny.
Zamlouvací procedura
Na zamlouvacím formuláři najdete možnost reservovat lodičky a kanoe. Fladan, náš malý přístav, může
obsluhovat několik skupin najednou, aby si každá skupina upřesnila, kterou chtějí loď a kdy. Když si plánujete
vaše aktivity, možná je dobré vědět, že Optimist (20) unese jednoho člověka, ostatní lodě (8) unesou od 5 do
8 lidí a jedna z našich lodí unese max. 10 lidí (krásná stará loď). Je také možné kombinovat kanoe a lodičky,
například nechat jednu hodinu polovinu skupiny plavat na lodičkách a zbytek na kanoích a potom vyměnit.
Vässaro poskytuje záchranné vesty všem účastníkům. Je nezbytně nutné nosit záchranné vesty po celý čas na
lodi a na molu: vedoucí stejně tak jako skauti a pracovníci!
23
ZA SEVERNÍ POLÁRNÍ KRUH
města, našli jsme místo na spaní a navečeřeli se vřetena s hovězím na česneku. Strava naší skupiny
byla daleko nejchutnější díky kuchařskému umění
Naďy. Vrtovi se stékaly sliny a od našeho kotlíku se
nemohl odpoutat. Ještě téměř za světla (okolo 23:00
a později) jsme se uložili ke spánku a těšili se na
příští den.
Trasa - šestý den středa 2. srpna 2000
Vässarö (9:00) - lodí na pevninu Ellan (10:00),
Söderby – Karl, Börstil, [177] (1 hodina) Gävle (),
Söderhamn, Hudiksvall, Sundsvall, Härnösand,
Sandö, Örnskjöldsvik, Umeå, [533 km] Bygdeå
Celkem za středu: 710 km
Zuzka & Staník
Trasa - sedmý den čtvrtek 3. srpna 2000
Bygdeå (8:30) Skellefteå, Piteå, Luleå, Boden, [390
km] Jokkmokk , [126 km] NP Stora – Vietas
Ve čtvrtek se vstávalo (téměř jako vždy) v 7:00. Po
snídani (chleba s marmeládou) se odjíždělo do
Jokkmokku. Cestou jsme zastavili na polárním kruhu,
kde jsme vytvořili hromadnou fotografii. Někteří
jedinci se kvůli ní vyšplhali i na ceduli oznamující,
kde se právě nacházíme. Nutno dodat, že na
polárním kruhu byla taková zima, že se všichni ve
slabé větrovce (kterou jsme si museli kvůli nařízení
naší krutovlády nandat) hrozně potili. Teplotu
odhadujeme na 25°C, slunečno.
V Jokkmokku, centru švédských Laponců, jsme
navštívili místní laponské muzeum a kostel. Pak už
jsme se vydali k národním parkům Sarek a Stora
Sjöfallet, kde jsme se ubytovali, seznámili s místními
komáry (kteří nás pak provázeli po celém Sareku),
navečeřeli (díky naší statečnosti se podařilo alespoň
část jídla uchránit před armádou již zmíněných
komárů) a uložili ke spánku, abychom další den
mohli vyrazit brzy ráno. Někteří nadšenci (IndiJan s
Ivou) se vypravili ihned po příjezdu.
Celkem za čtvrtek: 516 km
Dnešní ráno bylo posledním na Vässäro. Vstávalo se
časně, abychom stihli vše sbalit a naložit na místní
traktůrek, který věci odvezl do přístavu. V 9,00 jsme
již odjížděli lodí do Ellan. Lodi nešéfovala žádná
"kost" (jako Jiříkově plachetnici), ale "starý dědek"
(asi 40 let). Po příjezdu k autobusu jsme vše
rozbalili, znovu zabalili, naložili a vyjeli jsme dál na
sever.
Jediná větší zastávka byla v Gävle přibližně okolo
poledne, spojená s obědem. Ve městě je k vidění
Gamla Gefle, což je městská rezervace (teda asi
nějak tak se to dá nazvat). Je pěkná, ale k našemu
skanzenu v Rožnově se nedá přirovnat. V Gävle je
velké železniční muzeum, ale to jsme k velké
Staníkově lítosti bohužel nestihli prohlédnout.
Pak jsme znovu nasedli do autobusu a vyrazili jsme
směr Umea. Když jsme dojeli do blízkosti tohoto
Zuzka & Staník
24
Něco o Laponsku
Historie
Jako první se o Laponcích zmiňuje římský dějepravec Tacius, který píše: "... vyznačuje je divokost vzbuzující
podiv a odporná chudoba, nemají koně, pevný dům ... k jídlu byliny, za oděv kůže, lůžko - holá zem ... Lov živí
stejně muže a ženy, neboť ty lovce stále doprovázejí a žádají podíl na kořisti ... není jiný úkryt před šelmami a
deštěm než chatrče ze slepených větví ... Takový život však považují za šťastnější než plahočit se po polích,
dřít se při stavbě domů a kolísat mezi nadějí a strachem." Tak byli tedy Samové = Laponci viděni v roce 98
našeho letopočtu.
V 16. století se poprvé vymezuje území obývané Laponci a na mapě je i obrázek Laponky, jak dojí soba s třemi
rozvětvenými parohy. Svět byl nejvíce udiven zprávami o tajemné a nepochopitelné síle skryté v prostém
kočovném životě, o laponských kouzlech a šamanech - nojdech - kteří klepáním kladívkem do magicky
pomalovaných bubínků navazovali spojení s přírodními silami.
ŠAMANISMUS - v laponské kultuře byly důležité rituály vztahující se k začátku lovu a také k jeho ukončení. Na
začátku lovu se vydalo celé procesí lovců k medvědímu brlohu. V čele šel lovec, který medvěda vyslídil a za
ním šaman, poslední šel muž, který měl medvěda zabít. Když medvěda zabil, děkovalo se medvědovi písní za
to, že lovcům neudělal nic zlého. Mrtvé tělo se pak šlehalo vrbovými proutky. Pak muži táhly medvěda na
saních domů a ženy je vítaly písní jako muže přicházející ze všech zemí. Byl to trik, jak odvrátit pomstu
medvěda od jednoho konkrétního muže. Během třídenních slavností se maso medvěda muselo sníst. Na závěr
muži pohřbili lebku, čenich, kosti, genitálie a ocas.
Šaman léčil nemoci, předvídal, kde je zvěř, kudy potáhnou sobi, byl prostředníkem mezi bohy a lidmi. Pomocí
magického bubínku viděl do budoucnosti a jojkováním (jistý druh zpěvu) se uváděl do extáze a cestoval do
jiných světů.
V 18. století se rozpoutaly boje o laponské území, to se dostalo pod zprávu dánskou i švédskou. S tímto se
také začalo šířit křesťanství a zakládaly se náboženské obce (např.: JOKKMOKK). Většina Laponců ale dávala
před křesťanstvím přednost svým šamanům, tudíž i zde probíhaly "hony na čarodějnice".
Zajímavé je, že v roce 1988 se začaly v novinách objevovat zprávy o šamanech, lidé začali být sdílnější a jěště
na konci 20. století chodí mnoho lidí k prastarým obětním místům a při porážce sobů přetrvávají určitá
pravidla. Vznikl také dokumentární film o výrobě šamanského bubínku.
Nutno ještě napsat, že vývoj laponského národa nabyl jednoduchý, svědčí o tom fakt, že Laponci měly stejná
práva jako Norové až v roce 1965.
Jojk - je hluboce intimní, spjatý s určitým prostředím nebi situací, mezi jojkujícím a posluchačem musí
existovat důvěra. Melodie podléhá chvilkové situaci, chvíli je rozpustilá, smutná, hrdá. Jojkování se používá i
ve chvílích obyčejného života.
Společnost
Ani Laponci mezi sebou to nemají jednoduché. "Turisti se zajímají jen o ně. Oni se starají jen o ty své soby,
zatímco já běhám z jednoho do druhého. Jen přehánějí stáda z letních pastvin na zimní a naopak. A mezitím
jen lenoší..." Lamentuje Laponka usedlá nebo také farmářka.
Existují tři skupiny Laponců. Laponci žijící na mořském břehu a v jeho okolí, hodně rybaří. Kočovní Laponci,
kteří vše co k životu potřebují je sob. Laponci v níže položených oblastech Švédska a Finska.
Laponština
je chráněna pouze pro Laponce. Mluví se jí pouze doma a po ukončení školy se písemného projevu používá jen
zřídka. Na schůzích se mluví laponsky, ale zápis se většinou dělá norsky (u norských Laponců) a později se
také norsky čte. I písemné domácí zprávy se píší norsky. Rodiče diktují v laponštině, dítě píše v norštině.
25
NÁRODNÍ PARK SAREK
Miniexpedice "Na jih" v rámci expedice "Na
sever"
Ranní plísňovitý chlebík s nutellou měl za úkol
postavit na nohy celou posádku a vybavit vitamíny a
energií na vrcholové výstupy. Ze základy (poblíž
vesnice VIETAS) vyráží několik skupin do NP SAREK.
Také náš team ve složení: BARČA, LÍDA, JIŘÍK,
PETRA, PEPA, KOMINÍK má zpočátku téměř jasně
vytyčenou trasu "od autobusu stále na JIH, pak
obejít pohoří AHPAR, vylézt na horu s kótou 1806 a
vrátit se zpět". Nutno ovšem podotknout, že podle
plánu jsme zvládli jen úplný (!) začátek a úplný (!)
konec. Základ trasy jsme museli "trochu pozměnit"
kvůli neplánovaným okolnostem jako např. déšť,
řeky, bažiny, výška hor, rychlost našich nohou …
apod. Nicméně heslo "jde nám přece o zážitky" jsme
upravili podle místních podmínek na "zejména
výhledy". A je to vážně parádička. Ještě před
vyražením do hor jsme si vytyčili určité priority, které
vážně chceme vidět, abychom nešli jen tak naslepo.
Lída např. toužila po vodopádech, Petra po "nějaké
vodě" - myslím, že oběma jsme přání splnili
vrchovatě. Po prvním dnu obě nepřetržitě sušily a
namáčely boty, jako by nebylo nic jiného na práci.
Bára chtěla "vylézt na kopec" - to jsme splnili hned
při první možné příležitosti. Toto "vrcholové"
stoupáníčko sice způsobilo v našem teamu menší
trable s lajblíkem a ramínky, ale pohotová Lída se
ihned vrhla do zachraňování a neplechu zašila. Oba
kluci chtěli "vylézt na dvoutisícovku" - to se nám
nepodařilo jednat z časových důvodů a jednak kvůli
tomu, že "dosažitelné" vrcholy měly zásadně "pod
dva". No asi bylo toto přání příliš konkrétní.
Počasí nám neuvěřitelně přeje, takže ho – sluníčka užíváme plnými doušky a ukládáme i do zásoby.
Podle hesla o výhledech vyhlížíme do okolních kopců,
do STORY i do SAREKU, pozorujeme stádo SOBŮ a
první sníh a fotíme a fotíme jak o život. Zejména Jiřík
hazarduje se životem, když se snaží zachytit na (svůj
foťák) samospoušť celý team a vrhá se nám po
sněhu střemhlav k nohám … Foťák bohužel i na
potřetí odmítá spolupracovat. No co!
Dalekohledem se snažíme identifikovat jakési
postavičky v jednobarevných větrovkách, vysíláme
morseovku a tak testujeme totožnost objevených
bytostí! Jedna skupinka odhalena: Op, José a spol.
Protože jsme nezvládli vychytat Murphyho zákonitosti
a neprozřetelně chválili dne před večerem, počasí
nám ukázalo, zač je toho loket. Všechna mračna z
širokého dalekého okolí se stáhla a spustil se liják
lijavec. Naštěstí máme max. zvýšenou schopnost
improvizace a tudíž jsme se jednomyslně shodli na
změně plánu: stočíme náš zájmový směr k chatce
značené na mapě. Ukázalo se, že to byl nápad hodný
génia. Dovnitř jsme se sice museli "vloupat" oknem,
ale noc stála za to!
Sobota 5.8.
Ráno jsme plni optimismu zabalili, naaranžovali
všechna sebraná paroží na batohy a vyrazili k pohoří
AHPAR. Trasa přes močály, bažiny a širokou řeku se
ukázala nerealizovatelnou – pohotově
jsme se
obrátili o 180° a začali stoupat do "blízkého" sedla.
Cestu po óbr kamenech se nám snažil znechutit
déšť, vítr, mráz a řeka, která magicky přitahovala
všechny "suchonohé" členy expedice. Naštěstí
takových už moc nebylo, takže jsme přírodním
živlům neudělali radost. Přes tuto nepřízeň jsme
uvařili těstoviny a vystoupali na vrchol (1444 m) a to
všechno za zpěvu "hitů našeho mládí", šlágrů z filmů,
pohádek, večerníčků a reklam.
Večer jsme oslavili přežití první půlky expedice do
hor - a to dobrůtkovým mejdanem u Lídy a Péti ve
stanu. Přišly nám k duhu i paštiky a chleba, vítězí ale
čokoláda, rozinky, müsli tyčky ale hlavně: JO JO
DELFÍNCI. Tak dobrou!
Kominík
Neděle
Ráno jsme se s trochou zimy probudili do dalšího
putovního dne. Po snídani jsme se sebrali (
netradičně) a pokračovali v naší cestě. Celé
dopoledne jsme šli po vrstevnicích. Bára nám cestou
vyprávěla zážitky z Chille. Dozvěděli jsme se spoustu
intimností. Po té jsme sestoupali dolů a začali vařit
oběd. S Pepou jsme si do jednoho ešusu dali dva
bujóny a čínskou polévku s humusem (pracovní
název pro koření). Byla fakt dobrá.
Po ó nám začalo pršet, a tak jsme raději pokračovali
v cestě dál. Po chvíli jsme potkali dva Švédy. Byl to
takovej starší pár. Nejvíc si samozřejmě pokecala
Bára. To mi připomíná, že mě Bára po dobu naší
expedice na jih, mučila s angličtinou. Po krátkém
rozhovoru jsme šli dál. Čekalo nás nemilé
překvapení. Opět se brodit řekou. My jsme se, ale
snažili vždy přejít suchou nohou, avšak někdy to
prostě nevyšlo, obzvláště některým z naší šestičlenné
výpravy. Například Petře. No to se stává.
Dnes ale byla docela zima a nikdo se určitě nechtěl
namočit. A tak jsme cestu přes řeku hledali docela
dlouho. Žádná z variant přechodu nebyla ale
dokonalá, protože všude chyběl alespoň jeden
kámen k přechodu suchou nohou. A tak jsme s
Pepou naházeli kamení do vody tak, abychom mohli
všichni přejít. Sámo jsme si vybrali ten nejširší úsek,
a tak to bylo hopsavé a velmi dramatické překonání
řeky.
Když jsme všichni přešli suchou nohou tak nás
děvčata pozvala na čokošku. Fakt dost bodla.
26
Protože jsme se dost zdrželi, zkrátili jsme si trasu k
autobusu a rozdělali na nedalekém vršku stany.
Po velmi zdlouhavém vaření jsme zalehli do spacáku.
A najednou to přišlo. Začalo lejt jako z konve.
Opravdu silný déšť to byl. Holky už to měly za
sebou, ale mně a Pepovi se začalo chtít na malou.
A tak jsme v tom lijáku šli a rychle naboso se
vyčůrali. Jenže to není vše. Pršelo pořád a pořád a
pořád. I ráno pršelo. Vítr se nám opíral o stan tak, že
se nám polovina stanu začala zmenšovat. No nic,
ráno jsme snídali ve stanu, sbalili si a zbořili mokrý
stan. Hodili jsme si každý do krku jeden lok Bechera
nebo co to bylo a s úsměvem se tváři, s dobrou
náladou za deště odcházeli směrem k autobusu.
Cesta byla sice z kopce celou cestu, ale naše pečlivě
usušené věci a boty na nohou (kromě Lídy), se
proměnili v rozmočené bačkory. V autobuse jsme
pak sušili dost věcí. Bylo to príma.
Sobota 5. srpna 2000
Probuzení - poměrně pozdě. Snídaně. Balení. Zpět do
mokrých bot a hurá na horu. Čtyři a půl hodinový
výstup po kluzkých kamenech s přestávkami na
doplnění energie a vody. Konečně nahoře. Sníh,
poměrně zima, kluzko. Snaha přejít ten hřeben, ale i
přes naší obrovskou snahu jsme zjistili, že na to asi
nemáme - vzhledem k terénu, který je před námi.
Učinili jsme vrcholové foto. Vrátili jsme se tedy zpět
dolů. Zvolili jsme jinou cestu než tu, kterou jsme šli
nahoru a to - po sněhu. Super klouzačka. Ze začátku
to teda moc nejelo, ale pak jsem asi tak v půlce
kopce spadla a jela víceméně proti svojí vůli a když
už jsem byla mokrá ani jsem se nesnažila zastavit.
Následovalo dalších asi 16 km k jezeru - místu pro
další nocleh. Cesta - střídavě kameny, planiny,
potoky, bažiny… Když jsme byli asi 200 m od jezera
zpozorovali jsme několik stanů, vypadali jako naše.
Jsou to naše stany? Rozhodli jsme se, že si to
ověříme - Pingoš vytáhl takovou obrovskou krabici a
z ní takovou obrovskou věc - totiž dalekohled. A tak
jsme pozorovali. Po chvíli jsme zjistili, že jsou to
opravdu naši. Potvrdila to Jančina žlutá bunda. Došli
jsme k nim, ve zkratce si sdělili zážitky a pokračovali
asi o 500m dál, kde jsme si postavili stany.
Neděle 6. srpna 2000.
Tentokrát jsme vstávali opravdu pozdě (kolem
desáté). Cílem (ne jediným) tohoto dne byl ledovec
na protilehlém kopci - přes řeku. Řeku jsme
přebrodili, tak jak už bylo naším dobrým zvykem.
Následovala ždímání, doplňování energie a stoupání
a šplhání a stoupání a šplhání… Konečně jsme dolezli
k ledovci. No nic moc - špína, zima, ale ledovec.
Samozřejmě pršelo - to už ani nepíšu, protože to je
taková samozřejmost. U ledovce jsem ještě udělala
pár propagačních fot (doufám, že vyjdou) a s klidnou
myslí jsem mohla sestupovat opět dolů ke stanům.
Opět přes řeku. Dokonce jsme viděli i trosky něčeho
podobného letadlu, ale nepodařilo se nám to přesně
identifikovat.
Došli jsme ke stanům. Zabalili si a najedli se a
vyrazili k autobusu (asi 20 km). Když jsme vyráželi
bylo 18:00. Cesta již tradiční potoky, bažiny,
kameny… Jenom řeku jsme tentokrát nebrodili - byl
tam most - takový přepych! Cesta byla náročná alespoň pro mě - opravdu se mi nechtělo, ale
překonala jsem se a občas se chytla tempa ostatních
členů skupiny. Nejhorší byl konečný úsek cesty sestup dolů. Myslím, že jsme toho měli opravdu
všichni plný kecky a tak jsme šli, ťapali a toužili ať už
ta cesta vyústí u autobusu. Dočkali jsme a radostně
poblíž autobusu postavili stany a kolem půlnoci
ulehli. Bylo to, řekla bych, dost náročné, ale jsem
ráda, že jsem šla právě s těmahle lidma, třeba i
proto, abych si vyzkoušela, co jsem ještě schopná
zvládnout.
Jiřík
Pátek 4. srpna 2000
Dostala jsem za úkol napsat něco o expedici do
švédského národního parku Sarek, prožité s naší
čtyřčlennou skupinou. V této skupině byli kromě mě
ještě Marťan, Káral a Pinguin. Netrvalo to dlouho a
zjistila jsem, že jsou to fyzicky velice zdatní jedinci a
že mně dá asi trochu přemáhání "vypadat" jako oni.
Snad abych začala o samotné trase. Vystartovali
jsme v pátek 4. srpna 2000 ze stanoviště autobusu
kolem 9 hodiny (předpoklad startu byl o hodinu dřív
…). Cesta vypadala ze začátku celkem nevinně.
Přeskakování kamenů, brodění potůčku (stále bez
namočení), výstup "buší". Když jsme vystoupali do
horních pozic - šli jsme střídavě po kamenech a po
pláni. Fotili jsme. Sluníčko bylo pod mrakem, ale
zatím nepršelo. Na oběd jsme se zastavili u jezera
(první písmeno názvu je V) Chlapci, jak jinak, šli lovit
ryby, i přesto, že hloubka jezera byla asi tak na
vyrachtání nohou. Zřejmě je nalákal 10cm pstružík,
kterého Káral chytil v přitékajícím potůčku. Když
skončili neúspěšné rybaření, vydali jsme se dál.
Začalo pršet. Cesta byla kamenitá a tudíž kluzká.
Terén náročnější a s přibývajícími kilometry ještě
náročnější. Energii jsme doplňovali nejrůznějšíma
"tyčkama". Po zdlouhavé cestě následoval dost
nelehký sestup dolů do údolí k řece - místo našeho
1. ležení. Poté co jsem zahučela do potůčku už jsem
rezignovala na suchost až doposavad suchých bot.
Po sešlapu následoval další nelehký oříšek přebrodění řeky. Díky pomoci Pinguina se mi i tuto
překážku nakonec podařilo zdolat. Sice jsem tam
málem spadla úplně celá, ale ustáli jsme to… Ještě
chvíli chůze… á konečně místo na stany. Měla jsme
příšerný hlad, tak jsem zatím v rychlosti vytáhla
alespoň zásoby sladkého sušeného ananasu na
doplnění energie. Pak večeře a slastný spánek.
27
Doplnění několika chybějících údajů:
• Marťan měla puchýře na každém prstu nohy
• Pingoš měl nohy jako starý dědek
• Během cesty jsme neustále míjeli spadané parohy nejvíce jich nasbíral Káral - i největší
• Pingoš má 2 boule na zádech kvůli pádům při
výlezu na neprostupnou horu
Káčula
Národní park Stora Sjöfallet
1 380 km2, 1909. Horská krajina švédského Laponska, arktického a subarktického typu. Jezera, soutěsky, lesy
a vřesoviště. Vodopád Stora Sjöfallet je v současnosti vyschlý v důsledku vytvoření velké vodní nádrže
Akkajakure, zásobující vodou elektrárnu Porjus dále na toku řeky Luleälven.
Pro pěkný výhled vylezte na horu Lulep Gierkav (1139m). V Saltaluoktě je laponský (samský) kostel.
Ze Saltoluokty do Nikkaluokty (na sever) - asi 70 km, doporučeno nejméně 5 dní. Kopečky nejsou tak
dramatické a ostré jako u Kebnekaise, ale zase je to mnohem klidnější a méně frekventovaná část
Kungsleden.
Kebnekaise - nejvyšší hora Švédska (2 117m). Značená stezka, výlet zabere (z Nikkaluokty?) 12 hodin.
Národní park Sarek
Založen 1909, 1 940 km2, nejvyšší vrchol Saretjakko 2089m. Největší oblast neporušené přírody v Evropě,
spolu s parky Padjelanta a Stora Sjöfallet tvoří souvislé chráněné území, největší v Evropě (5 232 km2, pro
srovnání Krkonošský nár. park - 385 km2).
V parku nejsou žádné turistické chaty vzhledem ke snaze zachovat jej jako nedotčenou divočinu, park protíná
jediná turistická stezka - Kungsleden. Pro putování v parku je nutné vysokohorské vybavení, počítejte s
deštěm - „...dva ze tří dnů prší nebo je zataženo.“ Pokud jsme dobře rozuměli švédské brožurce, je volba trasy
čistě na vás - chodit a spát je možné všude. Určité nebezpečí představují potoky a řeky, které se po větších
deštích mohou stát těžko překonatelnými. V parku je dvanáct mostů.
Trasa ze Saltaluokty do Kvikkjokku (na jih) - 73 km, 4 dny. „Ačkoli je tato část Kungsleden relativně
nezajímavá, umožňuje podnikat z Aktse úžasné postranní výlety do Sareku, nejdivočejší oblasti Švédska.“
Zajímavá je delta řeky Rapaalven ústící do jezera Laitaure.
Flóra a fauna - parky Sarek, Stora Sjöfallet a Padjelanta
Flóra - hory: upolín, pětilist (?), blatouch, pampeliška (jupí!). Když je to fialové, je to (pro znalce) wood
cranesbill, alpine milk-vetch nebo alpine bartsia. Různé odstíny červené mají na svědomí moss campion,
lomikámen a červený campion. Modré květy patří pomněnce, alpine speedwell a alpine gentian.
- lesy: pás jehličnanů je relativně malý. Nejběžnějším stromem je horská bříza, následována horským jasanem,
bird-cherry a různými druhy vrb.
Fauna - hory: docela často je vidět sob a při troše štěstí je možné zahlédnout polární lišku. Občas se objeví
medvěd a liška. Žije zde také los. Z ptáků - kulík (zlatý), dotterel (malý migrující kulík), longtailed skua a
ptarmigan.
- lesy: stejné druhy jako v alpských oblastech, ale navíc modrý (smutný?, sněžný?) zajíc, los, lišky, ermine,
veverky, kuny, vydry, rys. Nejběžnější rybami jsou pstruh, alpine char, lipan, burbot a whitefish. Z ptáků je
možné zahlédnout i zlatého orla.
Flóra a fauna - parky Sarek, Stora Sjöfallet a Padjelanta
Flóra - hory: upolín, pětilist (?), blatouch, pampeliška (jupí!). Když je to fialové, je to (pro znalce) wood
cranesbill, alpine milk-vetch nebo alpine bartsia. Různé odstíny červené mají na svědomí moss campion,
lomikámen a červený campion. Modré květy patří pomněnce, alpine speedwell a alpine gentian.
- lesy: pás jehličnanů je relativně malý. Nejběžnějším stromem je horská bříza, následována horským jasanem,
bird-cherry a různými druhy vrb.
Fauna - hory: docela často je vidět sob a při troše štěstí je možné zahlédnout polární lišku. Občas se objeví
medvěd a liška. Žije zde také los. Z ptáků - kulík (zlatý), dotterel (malý migrující kulík), longtailed skua a
ptarmigan.
- lesy: stejné druhy jako v alpských oblastech, ale navíc modrý (smutný?, sněžný?) zajíc, los, lišky, ermine,
veverky, kuny, vydry, rys. Nejběžnější rybami jsou pstruh, alpine char, lipan, burbot a whitefish. Z ptáků je
možné zahlédnout i zlatého orla.
28
3. srpna 2000
Naše dvoučlenná skupinka (IndiJan, Iva) vyráží už ve
čtvrtek večer. Cíl cesty - Kebnekaise, nejvyšší hora
Švédska
2123
m.n.m.
Dnes
táboříme
u
Vahtataverke, kde jsme asi 2 hodiny předtím byli i s
autobusem, ten se k naší lítosti ale vrátil - přece nám
to nedají zadarmo.
4. srpna 2000
Vyrážíme v 8,00 po Kungsleden k 16 km vzdálenému
jezeru Teeajuves. Od sdílných Švédů se dovídáme,
že pro nemovité turisty jsou tu čluny na ruční pohon
a není třeba použít motoráčku za 50 šv.
korun/osoba. Počasí nám přeje, kocháme se
pohledem na hory kolem nás. Cesta vede
nekonečnými pláněmi, je značena růžovými fleky na
kamzíci. Necítím se nejlíp. Když překonáváme četná
ramena řeky, jak jinak, vykoupala jsem se. Za
sněhovým polem ždímu ponožky a pokračuju jen s
největším sebezapřením. Cestou ve mně dozrává
rozhodnutí dojít pouze na rozcestí, z kterého potom
chceme sejít dolů do údolí a vyslat IndiJana s jinou
skupinou. Prohnala se kolem nás skupina mladých
energických Švédů, to už lezu skoro po čtyřech. Ani
nevím jak jsme přelezli tu hroznou horu a dostali se
do sedla pod vrchol, ale už stojí stan, hřeje se oběd
a pak konečně můžu spát. Dvě hodiny stačí. Síly
doplněny a vyrážíme na vrchol jen se svačinou a
pitím. Zastavujem se ve vyhřáté útulné horské boudě
na svačinu. Další cestou nahoru získáváme cennou
informaci o velkém množství ledu nahoře - ať si
uměle postavených kamenech, příp. mohylkách. K
jezeru sestupujeme hájkem a já osobně si připadám
jak v ráji. Za jezerem obědváme, odpočíváme,
IndiJan se koupe. Další cíl je daleko 9 km. Na obloze
se už objevují mraky. Kdo viděl Poklad na stříbrném
jezeře, dovede si představit nádhernou tyrkysovou
barvu jezera, které se rozprostřelo pod námi. Komáři
nás ale nenechali se dlouho kochat. Dalších 13 km
vede do Singi. Po přechodu zavěšeného železného
mostu začíná pršet. Brzy zjišťujem, že naše
expediční bundy jsou jen větrovky, v žádném případě
pláštěnky. Za chvíli máme mokré všechno včetně
spodního prádla. IndiJan mi slibuje, že se schováme
v laponské boudičce. Těch několik klacků je jen
špatným vtipem. Když dorazíme do Singi, kde jsme
chtěli spát zjišťujem, že je to placené tábořiště.
Navíc opět začíná pršet. Modré nebe nedaleko za
kopcem láká. Jdeme dál. Stává se z toho nějakých
10 km. Táboříme pod cestou k vrcholu.
5. srpna 2000
Probouzíme se v 6:30. Cestu začínáme stoupáním na
cestu a pak po cestě přes kopec do sedla pod vrchol.
Zhruba od poloviny cesty skáčeme po kamenech jako
dáváme pozor. Padá mlha - led pořád nikde.
Kamenné pole se stává rovnějším, všude jsou
mohylky a jsme zřejmě na vrcholu. "A kde je led?"
byla jsem pořád nespokojená. IndiJan zahlédl v bílé
mlze něco jinak bílého. Když jsme přišli na okraj
ledového pole, zjistili jsme, že je to ledový vrchol.
Stoupám pomocí stupů vzhůru. Pro mě je to poprvé,
ale i tak si uvědomuju, že stačí špatně stoupnout a
jedu. Led vystřídala kotlinka s mokrým sněhem.
Zhruba ve 2. třetině na chvíli v tichosti staneme u
pomníčku dvěma klukům z Gävle, kteří nepřežili
21.9.1999 výstup na tuto horu. Chvíli na to jsem
pochopila, jak je to možné - dostoupali jsme ke
hřbetu a náš pohled padl na příkrý svah od hřbetu
širšího ne víc, než má dlaň. Stoupáme pár konečných
metrů k vrcholu, IndiJan vysekává stupy kamenem bůhví, kde se tu vzal. Jsme nahoře - nádhera. Bílý
sníh, bílá mlha a my dva sedíme obkročmo přes
hřbet. Srdce naplněná radostí modrou jako ledovec.
Sestupujeme dolů. Ve stanu večeříme a odpočíváme.
Ale je třeba postoupit - balíme stan a sestupujeme
do teplejších krajin. Cesta není lehká, unavené nohy
kloužou po mokrých kamenech - padám a zase
29
vstávám. Jdeme sněhem a nakonec se brodíme
ledovou vodou. Už stojí stan, ale nechce se spát.
Nebe se vyčistilo, chceme zjistit, jestli je tu vůbec
někdy tma. V 00:45 to vzdáváme - většího šera se
asi nedočkáme - a šťastní jak malé děti konečně
usnuli.
6. srpna 2000
Trošku jsme si přispali - budíme se až v 7:30.
Slunečným ránem vyrážíme na cestu zpátky. Po
hodině se napojujeme na Kungsleden, za další
hodinu jsme v Singi a jdeme starou známou cestou.
Bohužel stará známá i s deštěm. A když náhodou
nepršelo, což se nám stalo za jezerem Tejauren, stali
jsme se zajatci komanda muchniček, které vydržely
déle než hodinu nejrychlejší chůze, jaké jsme byli
schopni, dorážet na naše hlavy. Když jsme konečně
uhnuli (všechna čest, některé vydržely dlouho), těch
posledních až 8 mušek zahnal vítr a déšť, který se
opět spustil z nebe. Opět jsme se dostali na
nekonečné pláně. Jezero, ke kterému máme
ustoupit, je na dohled, ale cesta je ještě daleká a sil
ubývá. Máme další úlovek z místní fauny - po stádu
sobů, které se kolem nás prohnali ještě když jsme
byli zajatci muchniček, pobíhá teď před námi
křepelka. Chová se, jako by nás chtěla odlákat od
hnízda. Zda je to reálné, přenechám k posouzení
odborníkům. Nohy zolovněly, je před 21. hod a ještě
jsme nevečeřeli. Neobvykle brzy rozbíjíme stan,
večeříme vývar s chlebem (nic jiného už nezbylo) a
pozorujeme nádhernou severní lišku utíkající kousek
od nás. V 21:30 už nás ukolébávají kapky deště.
7. srpna 2000
Pršelo vytrvale celou noc. K ránu se zvedl silný vítr,
který mě nenechal dospat, vytrvale cloumal
tropikem, až se mu podařilo připlácnout ho na vnitřní
stan a za chvíli mám mokrý spacák. Vydáváme se na
deštivou cestu, za hodinu slézáme do Vahkataverku
a pak už nás čekají jen úmorné 3 hodiny po silnici k
autobusu. Docházíme přesně v určený čas. Přes 100
km v nohách je znát, ale spokojenost vládne v duši,
jen kdyby Vrt tolik neprudil …
dostali přes překážku. Chvíli se nám šlo královsky,
ale ouha. Situace se ještě mnohokrát opakovala.
Odměnou nám byl krásný vodopád a pohledy do
okolí. Když jsme se vyškrábali nad pásmo bříz, naše
cesta se zpříjemnila. Dělali jsme časté pauzy a
výhledy. Po nějakém čase se nám už ani tolik
nechtělo na vrchol. Dali jsme si teda jablko a slunili
jsme se.
Po čase jsme zpozorovali v dálce pršící mrak, který
se hnal přímo na nás. Už předtím jsme se "báli"
sestupu, a teď, při představě, že by ještě všechno
klouzalo …
Začali tedy rychle sestupovat. Naštěstí jsme našli
pohodlnější cestu dolů a skalku jsme slézali jen
dvakrát. Déšť nás zasáhl, až když jsme byli téměř
dole, a tak jsme si oddechli.
Cesta k autobusu byla příšerná, bolelo nás celé tělo,
byli jsme unaveni, vysíleni a k tomu ještě pršelo.
5. srpna 2000
Ráno jsme vstávali pozdě. Dnes jsme vyrazili s
řidičem do nedalekého campu, kde jsme se
několikrát namydlili a umyli hlavu (rezerva na
dopředu). Pak jsme se cítili nádherně. Jeli jsme k
nedalekým jezerům, kde jsme si dali rozchod, koukali
po krajině, hledali parohy a tak. Potom jsme jeli
zpět. Neustále pršelo. Najednou vyšli z lesíka a bažin
dva Češi. Moc se divili, když první co viděli byl český
autobus. Mluvili o mlze, o tom, že jsou na svatební
cestě a tak.
6. srpna 2000
Ráno se nám moc nechtělo vstávat. Nakonec jsme se
k tomu odhodlali. Ráno nepršelo, ale každý očekával
déšť. Sešli jsme se ve stanu a hráli kanastu a žolíky.
Po obědě jsme se vypravili na výlety. Já, Šotek a
Pískle jsme se rozhodli blíže prozkoumat ostrov, jeho
jezírka a tak.
Na jeho vrchol jsme se dostali velmi rychle. Kochal
jsme se pohledy, Pískle neustále fotila Šotka a
obráceně. Pak jsme se byli podívat k jezírkům. Kolem
nich bylo rašeliniště. Taky jsme našli úžasnou průrvu
ve skále. Pršelo a foukal vítr. Bylo nám však
nádherně. Sedli jsme si na kámen a zároveň do
závětří a klábosili jsme si. Po nějaké době jsme se
vydali zpět. Já s Pískletem jsme běhali přes
rašeliniště. Samozřejmě že ne v nejhorším místě.
Večer jsme si povídali (leželi jsme ve stanech a
přitom jsme mluvili). Dnes přišla první skupina.
Dnes jsme měli naplánovaný malý výletík, který se
nekonal, protože jsme vařili čajíky pro ostatní a tak.
Ráno totiž slyším hlas Štěnice. Divila jsem se, že by
přišli tak brzo. Štěnice se totiž ještě s Táňou a Opem
ztratili v mlze a celou noc prochodili, až se dostali k
nám (tu noc hrozně foukal vítr a pršelo - BRR).
Potom jsme sušili stany přicházejícím skupinám,
uvařili jsme si obídek, no, a pak se už jelo společně
směr Abisko.
Iva
4. srpna 2000
Naše skupinka (Šotek, Bodlina, Pískle, Martina a
Jirka) se rozhodla, že bude podnikat malé výlety do
okolí. Tím chci říct, že jsme se pohybovali v okolí
stání autobusu.
Ráno jsme tedy vstali, uklohnili si něco k snědku. Pak
jsme udělali PANU ŘIDIČI radost. Jakmile odešli
ostatní skupinky, uklidili jsme mu autobus.
Martina s Jirkou se poté vydali na výlet a my na
výstup na HORU. Vzali jsme batůžky a vrcholové
jablko. Zpočátku vše nasvědčovalo klamu, že to bude
poměrně pohoda. Opak však byl skutečností, když
jsme stanuli pod skalkou, která nešla obejít. Našli
jsme tedy místo, které bylo nejvhodnější k výstupu a
pomocí břízek a jiného porostu jsme se s námahou
Bodlina
30
NÁRODNÍ PARK ABISKO
ale hlavně překvapivé, krásné kadibudky (hodilo by
se spíše slovo toalety). Ani na jedné nechyběl toal.
papír a místa tu bylo několikrát víc než u nás doma v
paneláku. Všude v parku je zakázáno stanovat kromě
míst k tomu určených. Několik takových jsme cestou
potkali. Zde jsme nalezli komfort hodný 3*** hotelů.
Byla tu bouda s ohništěm (a vývodem do komína) a
to i s vybavením. Nechybí pila, sekyra, závěs na
kotlík a dokonce ani trychtýř. Opodál je příjemný
plácek s anglickým trávníkem určený pro stany a
samozřejmě již zmíněné toalety.
Během cesty seznamuji dívky s mou oblíbenou písní,
kterou jsem měla na jazyku celý výlet v Sareku. Je to
Musíš jít dál (pro ilustraci první sloka: „Když ti nohy
už nějak neslouží musíš jít, jít dál. A když občas
šlápneš do louží musíš jít, jít dál. Když nemáš střechu
nad hlavou a jenom kapsu děravou musíš jít, jít cíl
tvůj je ze dne na den blíž“). Ve chvíli kdy začalo
pršet se postup dost zrychlil a cesta zpátky byla o
polovinu kratší. Vedle autobusu bylo turistické
centrum, kam jsme několikrát zavítali. Nejprve pro
noviny do bot, potom kvůli sprše (byla moc drahá,
tak jsme se jen zeptali) a nakonec jsme tam šli
odpočívat a psát deníky. Na záchodě jsme si stihli
vyprat i umýt nohy a tentokrát jsme byli hrozně rádi,
když autobus zvedl kotvy a odvezl nás spát na stejné
místo jako včera. A zde jsme za stálého deště
vybalili, postavili stany, uvařili večeři a mohli
spokojeně usnout.
Trasa - jedenáctý den pondělí 7. srpna 2000
(13:00) NP Stora – Vietas, Gällivare, Svappavaara,
Kiruna, [330 km] Abisko ()
Celkem za pondělí: 330 km
0:01 Venku se konečně objevila modrá obloha, ale
všichni spí a nic nevidí.
0:02 Ještě pořád je modro, takováhle modroška ve
dne už dlouho nebyla.
0:03 Přistálo UFO a velkou rotační sekačkou chce
vymýtit úplně všechno, aby ani jedna živá rostlinka
v pangejtu nezůstala. Svítí, bliká, houká a chce nás
vcucnout. Statečně ustupujeme.
7:00 Už je ráno a Vrt obchází stany jako obvykle. Po
modrošce ani vidu ani slechu - je šedoška, ze které
prší. Prší i když snídáme a balíme, prostě pořád.
8:30 Zvedáme kotvy a odjíždíme do národního parku
Abisko. Máme tu strávit jeden den. V nabídce je
jezero, sírové jezírko a posvátné pohřebiště.
Rozdělujeme se do skupin, které dnes budou
obzvlášť líné po předchozích pohybuplných dnech.
Návrat byl stanoven na 19:00 hodinu, první naše
otázka byla, od kdy je otevřen autobus. Na počátku
pochodu nepršelo. Všichni vyrazili více či méně
vycházkovým tempem po turistické stezce
Kungsleden. Cesta vedla podél řeky, která vytvořila
krásnou soutěsku, kterou se valila masa vody. Byla
plná mostů, přes řeky a bažiny.
I naše malá dívčí skupinka si vykračovala velmi
zvolna. Obdivovaly jsme několik houpacích mostů,
???
Národní park Abisko
Založen 1910, 75 km2, výchozí bod turistické stezky Kungsleden. Park je bránou do Laponka. Vysokohorská
severská příroda, flóra připomíná alpskou přírodu. Vyskytují se tu hořce, pryskyřníky, suchopýr, oměj
šalamounek, ale i vřesy. Z fauny je typický medvěd, rys, los nebo rosomák. Oblast s nejmenším úhrnem
srážek za rok ve Švédsku (300mm). Park je soustředěn kolem údolí řeky Abiskojokka, ohraničeného horským
masivem na jihu a západě a jezerem Torneträsk na severu. Za vidění stojí prý právě toto údolí, kterým vede
stezka Kungsleden.
Z možných výletů – 4 hodiny trvá cesta ke skalním útvarům v Kärkevagge zahrnující i „sírové jezero“
Rissájávre a zpět. Stejnou dobu zabere i výprava do Padusu (4 km jižně od Abisko Östra station), bývalému
posvátnému stanovišti Samů.
Také je možné podniknout krátkou cestu kolem zmíněného údolí Abisko nebo 39 km dlouhou cestu (Navvy
Trail) podél železniční trati do Riksgränsen.
31
SEVERNÍM NORSKEM
Vidět bylo jen kousek na všechny strany. Kousek nad
námi byl mlžný strop, za kterým jsme si
představovali vysoké štíty. Autobus stále klesal a
stoupal, často jsme museli projíždět tunely. Když
jsme byli dole, chvíli bylo vidět i moře – mělo zrovna
odliv.
A tak jsme si užili alespoň obrovských „závěsných“
mostů (na ty nebylo třeba vidět daleko). Jeden
z největších měl i mezistanici na ostrově, a tak jsme
neodolali a nafotili konečně alespoň „šedé“ fjordy.
Dojem zanechala i samostatná skalnatá hora,
dokonale vytvarovaná ledovcem.
Jedna část cesty nešla překonat jinak než trajektem,
a tak jsme měli možnost natáhnout svá těla na chvíli
na pohodlná křesílka (a nebýt stále stejně stočení do
klubíčka na karosácké sedačce) a zamlženým oknem
pohlížet na okolní krajinu.
Na večer jsme měli podruhé překročit severní polární
kruh, tentokráte směrem na jih. Těsně před tím se
náhle vyjasnilo, téměř jakoby to bylo nějaké
znamení. Norové jsou na turisty na severním
polárním kruhu mnohem lépe připraveni – je zde
restaurace, velké parkoviště, kruh vyznačený na obě
strany patníky s kovovým modelem zeměkoule,
pomník a pod. Začalo opět silně foukat a znova se
zatahovat. Narychlo jsme zde postavili „mužíka“
z kamenů, vyfotografovali se a pokračovali v cestě.
Od Šagiho jsme dostali typ, že se dá spát zadarmo u
letiště Mo i Rana. Celkem rychle jsme našli zajímavé
místo. Po podrobném prozkoumání jsme zjistili, že
plot opravdu patří letištní dráze. Trochu nás uklidnil
nápis, že letadla v noci nelétají. Letištní hala byla asi
300m vzdálená, ale jako by spala. Letiště bylo
malinké, ale očividně obsluhovalo civilní lety.
Najednou po silnici začala jezdit auta a autobusy.
Hala se proměnila v mraveniště. S ohromným
hlukem těsně vedle nás přistálo střední dvouvrtulové
letadlo, lidičky vystoupily, nastoupily, auta a
autobusy odjely a letadlo opět vzlétlo. Letiště se opět
ponořilo do spánku.
Poprvé za celou cestu jsme zde měli problémy
sehnat pitnou vodu. Zítra se těšíme na ledovec, jen
aby přestal ten déšť.
Trasa - třináctý den středa 9. srpna 2000
Abisko (8:30) – hraniční přejezd ze Švédska do
Norska – Nygärd [82 km] Narvik, [80 km]
Skarberget – trajekt – Bognes, Fauske, Storjord,
Skomseng, [322 km] letiště Mo i Rana
Celkem za středu: 484 km
Vytrvalý déšť, i když s přestávkami, nás sužoval již
pátým dnem. A tak jsme byli docela rádi, že opět
sedíme v autobusu. No, jestli se tomu vůbec dá
autobus říci – víc to připomínalo jezdící cirkus –
všude rozvěšené mokré věci a boty na sušení...
Pečlivý úklid, provedený v Sareku, vzal již dávno za
své.
Abisko je jen kousíček od Norských hranic, a tak
jsme se loučili se Švédskem i celou východní částí
Skandinávie a v napětí očekávali, co více nám ještě
Norsko nabídne.
Samotný hraniční přechod jsme někde minuli. Mám
dojem, že to byly ty tři chalupy u silnice, ale jistý si
tím nejsem. Krajina se ale rázem změnila – více
kamenitá, více zvrstvená, jiné porosty. Určitě to byly
ty chalupy...
A hned za hranicemi jsme zastavili u hotelu
s obrovskou sochou trolla. Ne že bychom chtěli
užívat místního pohostinství, nebo se hned obdivovat
zvláštní, trochu kýčovité, kultuře norských trollů, ale
stanuli jsme na nejsevernějším místě naší expedice.
Narvik je přístavní město opředené krvavou historií.
Bojovalo se zde za druhé světové války. Strategická
švédská železná ruda z Kiruny se sem dovážela
severskou železnicí a odsud lodí do celého světa. Co
píšu dovážela – stále se dováží, ohromný přístav
uprostřed města polyká další a další plné vagóny.
Pršelo, a tak se někomu ani nechtělo ven. Prohlídka
zamračeného, ponurého Narviku byla krátká – jen asi
hodinu. Většina ji využila k výměně norských korun a
nákupu pohlednic. Sem tam si někdo koupil i něco
k jídlu – jako by mu nestačila naše strava!!!
Prohlídka válečného muzea byla spíše utopií, a tak
jsme si prohlédli alespoň monumentální památníky.
Celkem rádi jsme nastoupili do autobusu a po zbytek
mokrého dne pádili západním pobřežím dolů na jih.
Vrt
NORSKO
„Tady čas neplyne, nýbrž je rozlit bez břehů jako moře; i zrcadlí v sobě běh slunce a pouť mraků, ale
nepostupuje s nimi a neoplývá; to jen hodinky na ruce zbytečně, horlivě a směšně tikají, měříce čas, který tu
není. Je to stejně divné a matoucí, jako kdyby byl porušen prostor a nebylo rozdílu mezi nahoře a dole; snad
by si i na to člověk zvykl, ale zpočátku se v tom cítí tak málo doma jako na onom světě.“
Karel Čapek
32
Základní údaje
oficiální název: Norské království, Království Norsko (Kongeriket Norge)
původ jména: Název je odvozen od staronorského nord-verg ("severní cesta"), protože země ležela
v severním směru, jímž postupovali Vikingové.
hlavní město: Oslo
státní zřízení: monarchie (trůn dědičný v dynastii šlesvicko-holštýnsko-sonderbursko-glücksburské v mužské
linii) v čele s králem; výkonná moc: král, předseda vlády, Rada ministrů (vláda); zákonodárná moc:
jednokomorový Parlament (Stortinget, 165 členů, 4leté volební období)
forma vlády: konstituční monarchie
člen: OSN, ESVO, NATO, OECD
hranice: 2 515 km (Finsko, Švédsko, Rusko)
správní rozdělení: 19 provincií, 3 závislá území (Bouvetův ostrov, Jan Mayen, Svalbard)
nejnižší bod: 0 m (hladina Norského moře)
nejvyšší bod: 2 472 m (Glittertinden)
etnické složení: Norové (96,6%), Dánové (0,4%), Pákistánci (0,3%), Švédové (0,3%), Britové (0,3%),
Laponci (Samové), Finové (Kvenové)
hlavní náboženství: evangelicko-luteránská církev (87,8%, státní náboženství), ostatní protestanti a katolíci
(3,8%), bez vyznání (3,2 %), muslimové aj.
hlavní jazyky: norština (úřední), laponština, švédština, finština, dánština
měna: norská koruna (NOK) = 100 øre; inflace 2,5% (1995)
státní svátek: 17. května (výročí ústavy 1814)
státní hymna (1864): "Ja, vi elsker dette landet" (Ano, milujeme tuto zemi); hudba: Rikard Nordraak
(1863), slova: Bjørnstjerne Bjørnson (1859)
vlajka: Tradiční skandinávský vzor, odvozený od vlajky Dánska, pod jehož nadvládou Norsko dlouho bylo.
Barvy se však považují i za symbol svobody, protože připomínají francouzskou revoluční trikoloru. Státní a
válečná vlajka mají vlající okraj zakončený třemi cípy. Norské provincie mají vlastní vlajky.
znak: Lev je symbolem dynastie Sverrovců a je doložen za vlády Håkona IV. Håkonsona před rokem 1263.
Koruna a sekera (na paměť zavraždění sv. Olafa, který je patronem Norska) byly doplněny po roce 1280.
Panovnický dům klade štít na královský plášť s korunou a dekoruje ho řetězem a křížem řádu sv. Olafa. Znak
byl potvrzen v roce 1937.
Dějiny
Počátky osídlení se datují do doby před 14 000 lety. Nejstarší stopy osídlení nalezli lovci a rybáři na S a SZ
pobřeží Norska. Vnitrozemí bylo osídleno asi o 10 000 let později. První historická zmínka o Norsku přichází od
řeckého obchodníka Pythease.
Na sklonku starověku došlo k migraci germánských kmenů, které částečně vytlačily původní obyvatele
(Laponce). V 8.-9. stol. vznikala první knížectví, která byla koncem 9. stol. Sjednocena Haraldem I.
Krásnovlasým. Poč. 11. stol. bylo zavedeno křesťanství. 10.-12. stol. je také obdobím výbojů norských Vikingů
do Skotska, Irska, na ostrov Man, Island a do Grónska. Po vymření domácí královské dynastie (ve 14. stol.)
bylo Norsko spojeno se Švédskem a Dánskem v tzv. Kalmarskou unii (pod vládou dán. královny Margarety).
(Roku 1523 se Švédsko odtrhlo, ale Norsko nadále zůstalo v rukou dán. guvernérů. Až do r. 1814, kdy Kielský
mír přiřkl Norsko Švédům (území získaná nor. Vikingy zůstala Dánsku), bylo Norsko pouhou provincií Dánska.
Téhož roku bylo svoláno Národní shromáždění, které 17.5.1814 vyhlásilo nezávislost Norska. Ale až do roku
1905, kdy se Norsko po zasedání referenda ve Stortingu definitivně osvobodilo, měly obě země spol.
panovníka. Za 1. světové války zachovalo neutralitu. Za 2. světové války (bylo okupováno Němci) chtělo též
zachovat neutralitu, ale bylo napadeno a později část území okupována Němci. Po tříměsíční nerovné obranné
válce (Nor.-Něm.) král i s námořní flotilou (která do té doby poskytovala své síly Spojencům) utekl do Anglie.
V r. 1972 odmítli Norové vstup do EHS (podobně jako v r. 1994 do EU).
33
LEDOVEC SVARTISEN
Národní park Saltfjellet-Svartisen
1 840 km2. Spolu se čtyřmi chráněnými krajinnými oblastmi sahá tento park od pobřežních fjordů až ke
švédské hranici a zahrnuje také ledovec Svartisen, (druhý) největší ledovec na severu Skandinávie (370 km2).
V údolí Glomdalen jsou jeskyně, podzemní řeky a vrstvy mramoru vyleštěné ledem, vápencové skály a vysoko
položené slatiny, v údolí Stormdalen rostou na vápencích arktické rododendrony. Ledovec sám se skládá z
částí Östisen a Vestisen, oddělených údolím Vesterdalen.
Kolem jezera Svartisvatnet k přístavišti trajektů to jsou 4 km chůze s překonáváním skal a potoků, od
přístaviště k výběžku ledovce jsou to další 3 km.
Od konce silnice je také možné vyrazit k jezeru Pikhaugsvatnet, obklopenému ledem a horskými štíty.
vodou, vrásčité kameny nakolmo postavené, téměř
bez porostu. Jen ledovec stále chybí. Že by už roztál?
Naštěstí ne. Vpravo se nám objevil jeho velký
„splaz“. Rozervané bílo-modré obrovské ledové
kameny, již na pohled zdálky velmi nebezpečné.
Ledovec stoupá na horizontu do nekonečných dálek.
To je ale zatím moc vysoko. Dole je hodně turistů,
většina se neodváží dál, než povolují červené cedule.
Neodoláme a jdeme si pohrát s čerstvě utrženými
krami a sáhnout si na led. Očividně ani mačky a
cepín zde dole neumožňují jakýkoliv postup.
Odvážnější vstupují na okraj průzračně modrých
jeskyní a fotografují.
Stoupáme kolem ledovce vzhůru. Skály jsou zvláštně
zvrstvené, ještě nezvětralé. Asi jsme jedni z prvních
lidí, kteří se tu pohybují (vždyť ještě nedávno zde byl
ledovec z doby...). Až nahoru jsme se ale nedostali.
Ztratil se nám Štěpán, po hodince oběda se náhle
objevil z druhé strany. Stejně pokračoval jiným
směrem. My jsme se pod vedením horského vůdce –
nejdříve Janka, většinu cesty však Marťan, vydali
přes kopec zkratkou. Již první úseky dávaly tušit že
cesta nebude jednoduchá. Blížili jsme se ke stráni,
která nás dříve tak uchvacovala svou strmostí a
kaskádovitými vodopády. „Chtěl bych být kapkou a
spustit se těmito vodopády dolů“ zaznělo tehdy. A
opravdu – cesta by to byla příjemnější. Neprostupná
křoviska, skalky a skály, prudký svah, končící cesty...
Brr.. měl jsem opravdu strach.
Úspěšné
překonání
jedné
z nejnáročnějších
přírodních nástrah, kterou jsme si ve Skandinávii
přivodili, nás vyhecovala k bujarým kouskům jako
zkoušet zachraňovat kamaráda se zlomenou nohou
a poslední úsek trasy kolem jezera tou nejnáročnější
stezkou běžet místo jít.
Odměnou
byl
dostatek
času
na
koupel
v nejstudenější vodě, v jaké jsem se kdy koupal.
Večer nás čekal ještě přejezd autobusem. Ráno jsme
chtěli navštívit Trondheim a tak bylo třeba ujet na
260 km. Zaléhali jsme na odpočívacím parkovišti
krátce po půlnoci.
Trasa – čtrnáctý den čtvrtek 10. srpna 2000
Mo i Rana (8:30), [24] Svartisdalen, Mo i Rana,
Korgen, Mosjøen, [260 km] Trones
Ráno, po pěti dnech neustálého deště, konečně
vykouklo sluníčko. Bylo vidět, že to všem zvedlo
náladu. Posnídali jsme, sbalili si, připravili výstroj a
odjeli autobusem směrem k ledovci Svartisen.
Nejdřív jsme si všichni chtěli vyfotit letadlo, jak
startuje či přistává nad našimi hlavami. Přistání jsme
prošvihli a tak netrpělivě čekáme na start. Slyšíme
motory, letadlo se posunuje po dráze, všichni
zaklekáme s fotoaparáty... Bohužel start byl
tentokráte na druhou stranu a tak z toho zase nebylo
nic.
Silnice, po které jedeme k ledovci, se ztenčuje.
Nechtěl bych tady potkat protijedoucí náklaďák.
Místo něj nám cestu zablokovaly čtyři krávy. Ještě že
máme Nesse, ten si hravě se skotem poradil. Svým
přesvědčivým přemlouváním a kůrkou chleba je
odlákal na kraj silnice.
Ledovec Svartisen je jedním ze dvou největších ve
Skandinávii. Vlivem oteplování celkem rychle roztává.
Podle údajů ustupuje za 25 let o 1 km. Autobus
parkujeme u velkého ledovcového jezera. Na loďku
nemáme a tak jej obcházíme po pešince zprava.
Cesta je to náročná a za to dlouhá – a hlavně velice
mokrá – bláto, vodopády, potoky, bažiny. Sráz nad
námi je velice prudký a scenérie s několikapatrovými
vodopády jsou velmi fotogenické. Po hodině
vycházíme na druhé straně jezera a šplháme kolem
přítoku vzhůru. Voda vytéká z velké obdélníkové
průrvy v neskutečném množství obrovskou rychlostí.
Jen málokdy si člověk uvědomí, co je to za živel.
Tříští se na maličké kapičky, které svlažují i nás. Ani
nám to při tom sluníčku nevadí. Brr.. nechtěl bych
tam spadnout (jisto jistá smrt). Ještě že jsem
nevěděl kam až vlezl Jiřík. To bych ho musel
zaškrtit...
Náš cíl je ještě o něco výše. Šplháme... Otevírá se
nám zvláštní krajina – jezera s napohled studenou
Vrt
34
ÚZEMÍM TROLLŮ
jsme brouzdali autobusem a vyhlíželi vhodné místo.
A když jsme konečně našli les, někdo se nás
pokoušel vyhodit (pravděpodobně majitel místního
kempu, kterému ušel zisk). Autobus odjel a my jsme
zalezli do lesa.
Ráno jsme byli dohodnutí na přesný čas. Všichni
naskákali do autobusu – snídat jsme chtěli až na
prvním odpočívadle. Obrovskou vzpruhou bylo modré
nebe. Neujeli jsme ani 2 km a stanuli jsme na pokraji
malého fjordu. Nad městem na druhém břehu se
rozpouštěla poslední mlha. Na tuhle snídani snad
všichni vzpomínají nejvíce. Káral ulovil velkou rybu –
bohužel již nebyl čas ji „zpracovat“.
Nás ale čekaly další zajímavosti. Do hodiny jsme byli
na prvním stanovišti „Cesty trollů“ – nádherné
přírodní scenérie i architektonického skvostu. Silnice
se v mnoha zatáčkách vine nahoru. Uprostřed se
přejíždí vodopád – zde je také jediné místo na krátké
zastavení.
Na
chvíli
vyskakujeme,
cvakají
fotoaparáty. A pak už si to dál naše Karosa vytáčí
vzhůru jen tak tak všechny ty zatáčky. Na horním
parkovišti potkáváme další dvě Karosy – je zde víc
Čechů než Norů.
Vracíme se na vyhlídku a obdivujeme stánky
s kýčovitými trolly a sobí kůží. Sluníčko odráží
v tmavých sklech našeho autobusu po dlouhé době
zase sníh. Pádíme dál – nahoru, dolu, fjordy,
trajekty. Vždyť už jsme dávno měli být na vrcholcích
Jotunhaimenu.
V poledne projíždíme městečkem lom. Odbočka po
které jsme chtěli jet až k horskému centru
Spitellstullen je pro auta delší než 6m zavřená. To je
ale čára přes rozpočet – teď nemůžeme stihnout
přesun přes pohoří. Naštěstí na další cestu smíme i is
naším autobusem. Mýtné platíme hned dvakrát –
jednou samoobslužně a podruhé cash. Stoupáme
ještě mnohem výše než jsme
původně chtěli. Přijíždíme až do
hroského centra Juvashyta kde se
lyžuje po celý rok. Právě vypínají
vlek a na sjezdovku vyjíždí rolby.
Nacházíme mezi kameny místečko
na zaparkování (hned vedle jiné
české Karosy) vybalujeme věci,
jídlo, materiál. Přebalení trvá
nečekaně dlouho a tak se na
cestu
někteří
vydávají
až
k večeru.
Stejně
nemáme
vybavení na cestu po ledovci a
tak všichni, kteří chtějí dobýt
nejvyšší
horu
Skandinávie
Galdhopinggen,
musí
dnes
nejprve sestoupat hluboko dolů. A
to se na vrchol teď díváme jen
velmi mírně nahoru.
Trasa – patnáctý den pátek 11. srpna 2000
Trones, Formofoss, Steinkjer, Brannan, Stjørdal,
[264 km] Trondheim, Ulsberg, Oppdal,
Sunndaisøra, Eidsøra, [315 km] Isfjorden
Celkem za pátek: 579 km
Trasa – šestnáctý den sobota 12. srpna 2000
Isfjorden (8:30), Ändalsnes, [26 km]
Trollstiegheimen – Cesta Trolů, [55 km] Valldal
– trajekt – Eidsdal, Breidablik, Lom, Elveseter, [135
km] Juvasshytta
Celkem za sobotu: 216 km
Čekala nás dlouhá cesta na jih. Dalším velkým cílem
bude nejvyšší pohoří Skandinávie Jotunheimen.
Opět se ale vrací deštivé počasí. Ve čtvrtek jsme jeli
až do půlnoci, abychom ráno byli brzy v Trondheimu.
Trondheim je velké pobřežní město, položené asi
v polovině mezi jižním a severním cípem Norska.
Dříve bylo městem hlavním. Celkem nás ničím
zajímavým nepřekvapilo. Konec konců za deště ani
nemáte chuť něco překvapivého hledat. U vchodu do
místní katedrály vybírali a tak se tam dostali pouze
šťastlivci, kteří šli okolo v době konání koncertu na
nějž byl vstup zdarma. Zklamal nás i místní
vyhlášený rybí trh, který měl podobu jednoho
stánku. Déšť nás brzy zahnal zpátky do autobusu.
Někdo měl čas nakoupit něco místní stravy, José si
zase vyzkoušel jízdu na městském kole, které půjčují
zdarma.
Večer jsme měli parkovat již v pohoří „obrů“.
Nakonec jsme se rozhodli udělat odbočku. Byla to
vlastně první a nakonec jediná zásadní změna
v harmonogramu. Odbočili jsme na západ k pobřeží.
Cílem byla zítřejší ranní prohlídka „Cesty trolů“. Tady
bylo hledání ke spaní asi nejtěžší. Přes dvě hodiny
35
NÁRODNÍ PARK JOTUNHEIMEN
zdárně překonali a už jen klesali k malým jezerům
uprostřed nevelkého údolí. Byla to výborná podívaná.
U jednoho z výtoků jsme obědvali. Dívajíce se
z kopce uvažujeme nad další cestou. Zdá se že
postačí překonat už jen malou říčku. Ale zblízka už
tak malá nebyla! Pomalu jsme sestoupili k jezeru
Russvatnet (1173m) u kterého jsme narazili na
skupinu Pingoše, takže jsme se ujistili, že nejsme tak
pomalí. Dále jsme šli kolem toho jezera, u kterého
byl velký vodopád. Tam začalo lehce pršet a foukal
vítr. Po dlouhé cestě po rovině jsme začali stoupat z
1173m na 1475m k jezeru Bjornboltjorna. Od tohoto
místa to bylo do kopečku a potom údolím pomalé
klesání k jezeru Besvatnet, kde jsme spali.
Spali jsme na pěkném místě s dobrými podmínkami
na spaní a krásným rozhledem, které našla Štéňa. K
večeři byla kaše s lančmítem a potom na zlepšení
nálady čokoška. Jen tam trochu foukal vítr a vytrvale
pršelo, i když s krátkými přestávkami.
Po ránu, když jsme vstali asi v 8:30 a začali vařit,
pomalu déšť utichat. A my jsme začali putovat dále.
Měli jsme před sebou nekonečnou cestu z mokrého
kamení po hřebenu pohoří Besseggen. Zase „lehké“
stoupání s převýšením 3 km od jezera (1373m) až na
vrchol pohoří (1743m). Zde se začalo měnit počasí
na slunečno, ale větrno Pomalu jsme schli a už se
jen valili dolů z 1743m na 984m – asi 5 km. Bylo to
horší než stoupání nahoru. Ale pohled z výšky na
autobus nás poháněl kupředu a kupředu. Nakonec
jsme se obešli i bez čokoládové pokuty, protože jsme
přišli skoro na minutu přesně.
Jako mlaďoši jsme se domluvili na společné akci, a
tak je tady. Měli jsme před sebou dva a půl dne
společného soužití a řekl bych, že se všichni docela
těšili. Jen malé obavy z počasí, které se tak rychle
mění.
Pro začátek to bylo docela slušný. Svítilo slunce, na
obloze ani mráček, foukal jen slabý vítr, jak to tak na
horách bývá.
Naší malou expedici jsme začali u horské chaty
Juvasshytta, která se jmenovala po nedalekém
ledovci stejného jména.
Vyrazili jsme kolem 18 hodiny na místo, kde jsme
měli původně parkovat, ale nepustili nás tam. Bylo to
malé turistické centrum s názvem Spitellstullen a
nacházelo se přímo pod nejvyšší horou Skandinávie.
Vyrazili jsme po místní stezce, až ke svému cíly jsme
ale nedorazili. Spali jsme asi 3,5 km nad ním, na
místě, kterému jsme dali přezdívku Orlí hnízdo. Byl
odtud vidět krásný západ slunce a dobrý výhled na
okolní hory.
Ráno po snídani jsme vyrazili na předem zmiňovanou
horu Galdhopiggen. Po cestě vzhůru jsme narazili na
Vrta (hned na úpatí hory), který nám oznámil, že
jsme poslední skupina a že se těší na naši čokoládu
za pozdní příchod. Cesta byla docela dobrá –
kamenitá, střídající se se sněhem. Těsně před cílem
jsme ještě narazili na Pingošovu skupinu. Na vrcholu
jsme oslavili výstup malým pohoštěním a několika
snímky do rodinných alb. Dolů byl sestup rychlý a na
konci, na našem nočním tábořišti nás čekal oběd s
malým odpočinkem.
Po odpolední siestě jsme mířili směrem přes údolí na
jezero Skaut, kde jsme tábořili. Cesta nebyla dlouhá
jen nám v cestě stálo údolí. Dolů to bylo coby dup.
Ale nahoru to šlo po dopoledním výstupu již hůře.
Večer jsme stanovali u zmiňovaného jezera, kde nás
navštěvovali sobi a lehce foukal vítr s přicházejícími
mráčky. Tam jsme spokojeně ztláskali vanu s rýží a
razili na cestu za dalším cílem. Před námi stálo další
údolí. Připadalo nám to jako kamenné moře. Tento
jev jsme přešli a zhoupli jsme se do velkého údolí, ve
kterém se rozlévala řeka Veo. Řeku Veo jsme
překonali bez větších potíží a začali stoupat do
protějšího,
zdánlivě nepřekonatelného
kopce.
Nakonec jsme převýšení s námahou menší či větší
Vrutík
Naše neakční skupina Indijan a Ivča se vydala hned
večer přes ledové pláně na Galdhopingen, kde
strávila příjemné chvíle posloucháním ozvěny.
Následně na to se vydala dolů a dolů a těsně než
tam došla tak usnula na svahu pod stanem s
příznačným názvem TROLL. Dále jsme šli a
pozorovali soby, včetně těch bílých, a pokud lilo, tak
jsme spali. Naše cesta byla cestou nejkratší z
nejkratších.
Indijan, Iva
Národní park Jotunheimen
1 145 km2. Pro tento park jsou charakteristické ledovce a vysoké hory (Galdhöpingen, nejvyšší hora Norska,
27 nejvyšších norských vrcholů je soustředěno v této oblasti). Z mnoha jezer je největší Gjende. Flóra v parku
Jotunheimen je velmi bohatá. Žijí zde divocí (na západě) i polodivocí sobi (okolí Lomu). Značené stezky a
horské chaty.
Výstup na dva nejvyšší norské vrcholy, Galdhöpingen a Glittertind není náročný a obejde se bez vybavení na
ledovec. Velmi populární a frekventovaná je jednodenní trasa od jezera Gjende do Mamerubu, pod vrchol
Bessegen a zpět do Gjendeshelmu.
36
snídani kterou jim připravuje zbytek jejich
skupiny.
11:00 Jsme na vrcholu. Jen to není ten pravý. Ještě
zbývá dalších 100 metrů výškového rozdílu,
cestou přes dvě sedla. Odhadujeme čas potřebný
k dosažení cíle na další hodinu a půl. Pískle už s
námi není, už dřív se vrátila zpátky pod kopec.
Libča nás chce opustit tady. Dáváme sváču a
vracíme se všichni tři. Ušetříme tak čas pro další
cestu. Oblačno a větrno. Při sestupu potkáváme
vzhůru postupující skupinu 'Mlaďochů'. Ti se jen
tak nevzdávají.
13:45 Zpátky u svých zavazadel. Vaříme oběd.
Polívka a suchary. Půlhodinka spánku v
odpoledním sluníčku. Moc prima.
15:00 Vyrážíme směrem Gjendesheim, kde nás za 46
hodin čeká autobus. Trasu máme proti proudu
řeky Visa, údolím Visdalen, později proti proudu
Uradalsbekken, udolím Uradalen. Spát budeme v
sedle u jezírek Uradalstjornene (1660 mnm).
20:00 U jezírek Uradalstjornene spát nebudeme.
Není tu vůbec žádná vegetace, jen balvany,
kameny a šutry. A sníh. Asi jsme moc vysoko :-).
Libča zápasí s nějakou chorobou. Zataženo, zima.
21:30 Stany jsme postavili u jezírka Hellertjorna
(1265 mnm). Má někdo hlad? Nikdo? Jen Pískle?
Jdeme spát bez večeře.
Expedice Jotunheimen
Skupina ve složení Libča, Jitka, Pískle a Štěpán
Sobota 12. 8. 2e3
Cílem dnešní cesty je nedaleké turistické centrum
Spitertulen, startovní bod pro zítřejší výstup na
nejvyšší horu Norska - Galdhopiggen.
16:30 Vyrážíme od autobusu, Juvvasshytta (1835
mnm), směr Spiterstulen (1100 mnm). Prvních
pár metrů jdeme se skupinou Pavlína & Honza,
kteří se však, ve snaze neztrácet před výstupem
na Galdhopiggen výšku, od nás záhy odlučují a
vydávají se traverzem po vrstevnici. Slunečno,
teplo, příjemně.
19:00 Dorážíme k Spiterstulen, na travnatém plácku
stavíme stany a začínáme vařit večeři.
19:20 Přichází jakýsi mladík a rázem je nám jasný,
že travnatý plácek není travnatým pláckem, alébrž
kempem. 50 NOK za noc. Takovýhle. V klídku
dokončujeme večeři a připravujeme evakuační
plán.
19:30 Dolu do Spitertulen přichází Pavlína s Honzou.
Tolik tedy k chození po vrstevnici v Jotunheimenu.
Stany si jdou postavit někam dál od kempu.
20:30 Jsme po večeři, stany přestěhovány. Kolem
řeky se nesmí do vzdálenosti jednoho kilometru
od kempu stanovat. Upíchli jsme se tedy 100
metrů od kempu směrem na Galdhopiggen (což je
směrem kolmým na řeku), na plácku mezi keři.
Malý, malinkatý plácek, relativně rovný přestože v
dosti příkrém svahu, a s poměrně hrbolatým
povrchem. Stany stavíme blízko k sobě. Hodně
blízko. Ten plácek je fakt malej. Zrušili jsme
přiléhající předsíňky a utvořili tak spíše dvojstan.
Nic moc pohodlí, ale je to tu zadarmo. A nezašli
jsme si, nejsme mimo trasu. Tak co?
21:30 Dobrou noc, zítra vstáváme v sedm, v osm
start na kopec.
Pondělí 14. 8. 2e3
8:00 Vstáváme později. Včera jsme šlapali nad plán,
tak si to teď můžeme dovolit. Libča se už stihnul
vykoupat v potoce. V podle ostatních přítomných
inteligentních tvorů nepřijatelně studeném potoce.
Takže to s tou jeho chorobou nebude kritický.
K snídani máme rejži, maso, omáčku, tj. to co
mělo být včera k večeři.
9:30 Dnes míříme do Memurubu, vrcholovou cestou
přes kopečky Memurutungy. Oblačno, teplo,
příjemně.
11:00 Krajina je čím dál tím víc stejná, kamenitý
vrcholky, sem tam nějaké jezírko. Šlapeme dál.
13:00 Memurutunga, rozcestí tras do Memurudalen a
Memurubu. Je čas na oběd. Polívky, tentokráte
bez sucharů. Zatahuje se a studeně fouká. Z
plánovaného vyvalování se na sluníčku nic není.
16:00 Jsme na ostrohu Sjugurdtind (1300 mnm),
jenž se nad jezerem Gjende (984 mnm) tyčí.
Zatáhlo se a prší. Trochu. A fouká vítr. Hodně.
Silně. Škrábeme se dolů po srázu do Memurubu.
16:30 Sedíme v boudě v Memurubu. Čekáme až
přestane pršet. Aspoň tady dole u jezera tolik
nefouká. Kafe 15 NOK (Jitka), půl litru Pepsi 25
NOK (Libča).
17:00 Pršet nepřestává. Z plánované cesty zbývá jen
zítřejší část z Memurubu do Gjendesheimu, po
břehu jezera Gjende. Podle mapy 3 a půl hodiny
šlapání. Padlo rozhodnutí, zvládneme to dneska.
Prší a prší. Lépe schnout v autobuse.
Neděle 13. 8. 2e3
6:45 Libča vstává a v rámci vykonavání svých potřeb
se prochází po okolí. Nás ostatní vzbudí v sedm.
7:20 Vstáváme a připravujeme snídani. Rejži na
sladko. Kde je Libča?
7:30 Libča se vynořil z houští. Prý to všude okolo
vypadá úplně stejně.
8:45 Startujem na Galdhopiggen (2469 mnm). Stany
sbalený, a spolu s batohama ukrytý v houští;
jdeme nalehko. Cesta prašná a kamenitá. A
prudce do kopce. Slunečno, teplo, příjemně.
9:30 Potkáváme Indiána a Ivu balící si stan. Na
Galdhopiggenu už byli včera, chystají se dolů,
tedy směrem odkud přicházíme my. Dohánějí nás
Pavlína a Honza. Spali sice dále než my, ale
povedlo se jim vyrazit dřív. K vrcholu pokračujeme
společně. Slunečno, vedro, potíme se.
10:00 Potkáváme Tomáše (Vrta), Zdéňu a Kominíka,
kterak si to zvesela skotačí z Galdhopiggenu dolů.
Vstávali časně, na vrcholu už byli a teď se těší na
37
20:30 Už jsme skoro u Gjendesheimu. Cesta z
Memurubu byla únavná. Déšť, bahno, skály,
šutry, mokro. U vody stojí tři stany, zjevně české
výroby. V nich někdo švitoří, zjevně českým
jazykem. Nejsou to Vrtovi Chrti? Jsou to Vrtovi
Chrti. Přestalo pršet. Bratříme se a taky si stavíme
stany. Takže jich tu už stojí pět. Začíná pršet.
Zase. Jitka nám vaří večeři, bramborovou kaši s
lančmítem. Pěkně děkujeme Jitko.
21:30 Usínáme, zase prší.
svítání, nového dne. Konečně byly aspoň trochu
vidět hvězdy. Jen několik, ne miliony jako kdekoliv u
nás mimo Prahy.
Dorazil Vrt a vrcholová skupina - vyběhli na
Galdhopingen a při zpáteční cestě potkali všechny
ostatní skupiny stoupající vzhůru. Tak balit.
Kaskáda jezírek, jedno pěkně nad druhým. Krásná
cesta zasněženým sedlem, ostré štíty kolkolem,
zamrzlá jezera, zářící slunce. Pořádný hory, tak jak
mají být.
V noci krátká přeprška.
Úterý 15. 8. 2e3
9:00 Přestává pršet a my vstáváme. Fouká vítr,
občas vykoukne sluníčko. Sušíme mokrý věci.
Snídaně - vločky. Balíme si a vydáváme se na
finální část cesty. Zbývá asi půl kilometru, což
ideálně vyhovuje našim zbývajícím silovým
dispozicím.
11:00 U autobusu jsme dřív než autobus. Válíme se
po lavičkách, spolu s ostatními postupně
dorážejícími skupinami. Někteří vyměklejší jedinci
se věnujou hygieně v nedaleké boudě.
12:00 Přijíždí autobus, vybalujem, přebalujem,
zabalujem, obědváme, sklízíme se, odjíždíme.
14:45 No jistě, odjíždíme až teď.
Pondělí 14. 8.
Nádherné dopoledne, opalovačka až spalovačka,
trenky a tričko. Hory, jezera. Pak tyrkysové Gjende fajnový. Skoro umělohmotná hladina, z výšky vypadá
jako bazén přikrytý tlustou igelitovou plachtou. Divně
se vlní a tváří a vrásí. Náhorní planinka, na ní jezírko,
z něj potůček, kaskáda na další planinku s dalším
jezírkem a potokem, sem tam poházené fleky sněhu.
Až příliš dokonalé, příliš často se opakující nádherná
ukázková krajina. I ta zevšední, naštěstí jsme tu jen
krátce.
Polévka houstňačka k obědu, úlevné objevení cesty
kolem jezera - nemusíme šplhat na hřeben a zmírňují
se obavy z hledání místa na spaní, mraky se honí a
slibují sychravo a mlhavo a nahoře větrno a možná
ještě nepříjemněji.
Po břehu jezera, pokroucené břízy se odklánějí od
svahu. Potkáváme protijdoucí lidi, takže víme, že
cesta někam vede. Začalo pršet, stanujeme na břehu
Gjende kousek před Gjendesheimem. Připojuje se k
nám Libčova skupina.
Štěpán
Sobota 12. 8.
Cesta autobusem přes fjordy, hory ostré a zasněžené
- ani nevím, proč mě to už tak nebere. Ke
Spiterstulenu nás nepustili s autobusem, tak jsme
museli na Juvashytu. Lyžařské vleky, oběd párečky s
kaší, dlouhé balení a seskupování - vydrželo nám to
na celé odpoledne, nikomu se nechtělo od zbytku
tlupy. Dělíme se, Indoš s Ivou vyráží přímo přes
ledovec na Galdhopingen, jedna skupina zůstává v
autobuse s cílem jet se ještě mrknout na fjordy,
ostatní dolů ke Spiterstulenu. Těžký baťoh, šetřím
koleno, Zdenda s Vrtem nasadili šílené tempo, sotva
jim stačím. Trochu mě to překvapuje - že by se Vrt
opravdu za těch pár let, co jsme spolu nikudy
nechodili, změnil v chrta? Jsem z toho nesvůj,
protože jsem Kominíkovi říkal, že se s Vrtem chodí
dobře, že to není žádný zběsilý polykač kilometrů.
Naštěstí to, že se na kamenitou stezku vrhli se
Zdéňou jako ohaři větřící kořist, byl jenom následek
dlouhého půstu z cestování v autobuse, další dny už
byly ve známém normálním tempu - jde se, ale taky
odpočívá a polehává. Je krásné opalovací počasí.
Spíme
kousek
od
Spiterstulenu,
pod
Galdhopingenem.
Úterý 15. 8.
Sbalení se bez deště, teď se sice honí mraky, ale na
déšť to nevypadá. Autobus tu ještě není, možná je
to dobře. Ta azurová, tyrkysová, smaragdová barva
vody je neuvěřitelná. Teď jsem jí přivyknul, ale
časem, u každého dalšího jezera - „No, dobrý, ale
nemá barvu jako Gjende...“.
Op
Cesta k fjordu
12.8 - 14.8. 2000
Jirka, Martina, Petra, Zuzka, Staník, Ness, Láďa.
V sobotu 12.8. jsme spolu s ostatními vyjeli na
kopec, kde se většina lidí balila na přechod
národního parku Jotunheimen. Jirka, Martina, Petra,
Zuzka. A Staník se rozhodli pro cestu k fjordu
(Sognefjorden). Zatímco se kolem autobusu tvořily
hromady jídla, strojení a jiného nepořádku (dle slov
přihlížejících cizinců) Jirka, Martina a Petra se vydali
pěšky z kopce dolů. Po cestě jsme pozorovali
startující, letící i přistávající rogalisty a paraglaidisty,
fotili ovečky a jiné přírodní krásy. O něco později nás
nabral sjíždějící autobus a zastavil s námi u jedné
chaty, kde jsme se chvíli bavili s Čechem, který zde
Neděle 13. 8.
Krásná noc. Lidi tady nahoře na severu museli úplně
jinak vnímat sever, když pro ně nebyl celý rok
nejtemnější část oblohy, ale naopak v sobě během
léta po celou noc skrývá v bílém světle příslib slunce,
38
žije a učí Nory lyžovat (prý jim to moc nejde). Ten
nám také poradil, kde večer pohodlně a dobře
přespat. Po rozhovoru s ním jsme odjeli do městečka
Lom natankovat naftu a prohlédnout si zdejší malé
centrum. Pokoušeli jsme se také sehnat auto k
zapůjčení na plánovanou cestu do Bergenu. Půjčovné
bylo 800 NOK + 1 NOK na každý kilometr najetý nad
300 km denně, a to se nám zdálo docela hodně.
Protože, jak jsme zjistili, se dá v Norsku vypůjčit auto
skoro u každé pumpy, chtěli jsme to zkusit ještě
jinde. K večeru jsme dojeli na prima tábořiště 30 km
za městem Lom, směrem na Sogndal. Tam spolu s
námi spalo ještě několik desítek jiných Čechů. Okolo
tekla hezká řeka. Češi udělali táborák, takže to byl
příjemný večer.
Druhý den jsme jeli vyhlídkovou cestou do Sogndalu,
cestou jsme několikrát zastavovali a fotili a filmovali,
protože bylo opravdu na co koukat. V průvodci je
tato cesta zcela právem označena jako jedna z
nejhezčích a nejvýstižnějších pro norskou krajinu s
fjordy. K nejhezčímu a nejznámějšímu z norských
fjordů (Sognefjordu) jsme se dostali odpoledne. V
městečku Sogndal jsme se prošli a ptali se na
možnost cesty do Bergenu lodí. Zpáteční lístek by
vyšel na 565 NOK, dlouho jsme to zvažovali, ale
nakonec jsme vybrali možnost projet si i druhou část
již načaté vyhlídkové trasy směrem k místu srazu s
ostatními členy expedice. Cestou jsme museli využít
i jeden trajekt a k večeru jsme se utábořili u
samotného fjordu. Kromě večeře, rybaření a
hlučných Italů jsme se mohli kochat i malou mořskou
vydrou a jejím lovem.
V pondělí ráno nás pozdravilo hejno delfínů a Ness
neodolal a vrhl se (nejprve nedobrovolně a potom i
dobrovolně) do vln fjordu a plaval a plaval, ale delfíni
už byli pryč, a tak se tam nakonec cachtal sám. Po
jeho koupeli jsme pokračovali v cestě přes mořské
akvárium, nádherné dřevěné kostely a hlavně
vyhlídky na kaňony s divoce se řinoucí vodou,
pohádkově vyhlížející vesnice a stáda divokých koz.
Cestou se rozpršelo, padla mlha, a tak jsme do místa
srazu dojeli velice pomalu. Zaparkovali jsme na
parkovišti, na kterém bylo zajímavé to, že vedle
sazby za stání busu byl napsán i zákaz stání busu!
No, zaplatili jsme a ten zákaz jsme jaksi nabrali
vážně.
No a v úterý jsme sjeli k jezeru, kde jsme potkali
Vrta, Opa, Lenku, Táňu ----
Martina
OSLO A CESTA DOMŮ
z okýnka svého auta ptal jestli jsme z Čech. Později
se ukázalo, že má spadeno na české pivo a jiné
lihoviny – v tom jsme mu bohužel moc nepomohli.
Poslední noc na poloostrově bylo třeba oslavit. Navíc
Lída měla narozeniny a tak přišlo na řadu blahopřání,
dary, líbání a pak kytara. Únava po třech týdnech již
byla velmi znát.
První zastávku v Oslu jsme věnovali prohlídce muzea
rákosových lodí KonTiky. S dobrodruhy jsme se
vydali na jejich objevitelské plavby starodávnými
plavidly.
Kupodivu se celkem rychle skupina utahaných horalů
dokázala zcivilizovat. Patřičně oděni jsme vyrazili do
velkoměsta. Času jako obvykle nebylo nazbyt, vždyť
jsme museli ještě ujet nejdelší vzdálenost naší trasy,
stihnou trajekt ve 3:15 a ještě někde vyšetřit 8 hodin
na stání autobusu (náročné evropské předpisy).
Nejnavštěvovanější památka – park se sochami –
byla od autobusu dosti vzdálená a tak někteří využili i
městské dopravy. My ostatní jsme spíše relaxovali,
váleli se v parku a brouzdali městem. A bylo nám to
zapotřebí, poslední zátah autobusem byl opravdu
náročný. Ve švédském Treleborgu jsme měli přes 3 a
půl hodiny na odpočinek a tak většina za autobusem
přímo na parkovišti rozbalila karimatky a spacáky.
I ve dvě ráno nás projíždějící náklaďáky zdravily
svými hlasitými klaksony. A kdyby ve Drážďanech
nebyla hodinová zácpa, tak jsme určitě přijeli do
Prahy včas.
Trasa – devatenáctý den úterý 15. srpna 2000
Gjendesheim, Bygdin, Fagernes, Hønefoss
[238 km] Sollihøgda
Celkem za úterý: 238 km
Trasa – dvacátý den středa 16. srpna 2000
Sollihøgda (8:30), Reistad, [104 km] Oslo,
Vinterbru, Moss, Sarpsborg, Helden, Hällevadsholm,
Uddevalla, Göteborg, Varberg, Falkenberg,
Halmstad, Helsingborg, Malmo, [627 km] (23:45)
Trelleborg
Celkem za úterý: 731 km
Trasa – jednadvacátý den čtvrtek 17. srpna
Trelleborg (3:15) – trajekt – (7:15) Sasnitz –
Stralsund, Greifaswald, Berlin, Dresden, [576 km]
Cínovec, Teplice, (19:00) [691 km] Praha Prosek
Čekal nás poslední úsek naší cesty. Své jsme si ve
Skandinávii již užili a tak hurá domu. Někteří z nás
hned v pátek začínali na jiné akci a tak bylo třeba si i
trochu odpočinout.
Jedinou velkou zastávkou bylo Oslo. V úterý večer
jsme se snažili co nejvíce k němu přiblížit. Tentokrát
byly okolnosti příznivé – celkem slušné spaní jsme
našli rychle. Vyrušil nás jen jeden pán, který se nás
39
ZÁVĚREM
A já jsem celkem rád. Příště to uděláme třeba jinak,
ale myslím, že letos se to celkem povedlo. Alespoň já
jsem spokojen. To, co jsem si od expedice sliboval,
se mi splnilo – příjemní lidé, nádherná příroda,
severské počasí, moře, fjordy, horské štíty,
vodopády, močály, ledovce, sníh, sobi....
Žádné vážné problémy nevznikly. Autobus jel
bezporuchově, rychle a bezpečně, s řidičem byla
rozumná
domluva,
nebyly
vážné
zdravotní
komplikace, žádný ztracený cestovní pas, rozpočet
vyšel, jídla bylo dost...
Možná si odsud někdo neodvezl zrovna zážitky na
celý život, ale také snad ho nestihlo žádné životní
trauma. Věřím že v závěrečné bilanci i u Vás naše
expedice obstojí.
Obsah
Úvodem
Příprava expedice
Během cesty
Strava
Finance
Materiál a vybavení
Účastníci
Trasa
Do Dánska a Kodaně
Švédskem do Stockholmu
Skautský ostrov Vässarö
Za severní polární kruh
Národní park Sarek
Národní park Abisko
Severním Norskem
Ledovec Svartisen
Územím Trollů
Oslo a cesta domů
Závěrem
2
3
7
9
11
12
15
15
16
19
21
25
27
32
33
35
36
37
39
40
Poděkování
Chtěl bych touto cestou poděkovat všem, kteří se na
uskutečnění (ne-li úspěchu) expedice jakkoliv
podíleli. Hlavně se tímto obracím na účastníky,
všichni svým bezkonfliktním přístupem pomohli
k hladkému průběhu v příjemné atmosféře.
Zvláště bych pak chtěl poděkovat:
• Pinguinovi – za maximální pomoc se všemi
přípravami, za společné rozhodování, hospodaření
a excelentní zvládnutí jídla,
• Báře, Pískleti, Véně a Káněti, za to co v týmu pro
expedici udělali,
• panu Řezníčkovi, že se o nás rychle postaral, když
se nová legislativa postavila proti nám,
• panu Poštůlkovi za jeho profesionální způsob řízení
(rychlý a bezpečný) ,
• Nessovi (náš druhý řidič, skaut z Kladna) za
obrovskou trpělivost a obětavý přístup k nám
všem,
• Šagimu za poskytnutí cenných rad a materiálů,
• Pinguinovi a Káčule za vytrvalou energii vkládanou
do společné práce – především rozdělování jídla,
• Káralovi a Josému za trpělivost při každodenním
skládání zadního úložního prostoru v autobuse,
• Opovi a Šťéně za výběr videa,
• Zuzce a Káčule za přepis textů do knihy,
• a Kominíkovi, Nadě a Opovi za korektury.
Expedice „Na Sever“ s odstupem času
Toto hodnocení je čistě subjektivní. Vychází z mých
vlastních zkušeností a poznatků.
Expedice „Na sever“ v rámci RBR nebyla expedicí
první, nebyla nejdál, nedostali jsme se nejvýše, ani
netrvala nejdéle. Přesto byla bezesporu expedicí
největší – především tím, že byla nejpočetnější.
A také tak vypadala. Někdo si mohl stěžovat, že nás
bylo moc, místa v autobusu málo, že jsme se pořád
drželi harmonogramu, neměnili cíle podle potřeby a
počasí, stále prudili, že už máme být v autobusu
apod.. Jistě – na expedici jsme mohli jet osobním
autem, nic neplánovat a rozhodovat se podle toho
jak se vyspíme. Jenže to by nás bylo tak pět a stálo
aby nás to majlant...
Nikdo si nestěžoval, že ho celá expedice vyšla na
peníze, za které by se asi těžko tak daleko podíval a
že s námi mohli lidé, kteří by si to jinak asi nemohli
dovolit. Strávili jsme všichni spolu dlouhou dobu,
s každým jste mohli spolupracovat tak intenzivně jak
jste uznali za vhodné.
To vše nejsou plusy ani mínusy, to jsou prostě různé
strany jedné mince, kterou jsme se rozhodli využít.
Roverská Banánová Republika – Expediční kniha
Junák – svaz skautů a skautek ČR, středisko „Liščata“ Praha
Na Vyhlídce 36, Praha 9 – Prosek
Vydáno pro vnitřní potřebu v nákladu 40-ti kusů.
Vydal Tomáš Obdržálek – Vrt, na textu se dále podíleli účastníci expedice.
Úryvky jsou z knihy „Cesta na sever“ od Karla Čapka, fotografie účastníků
40

Expedicni_kniha - Roverská Banánová Republika

Transkript

Podobné dokumenty

Robinson ve školní družině

zde ke stažení

The Times