Ukázka ke stažení

Černá Hora | 1
Sin / Syn (2006)
Andrej Nikolaidis
Andrej Nikolaidis se narodil v roce 1974 v Sarajevu
do smíšené černohorsko-řecké rodiny. Do šesti let žil ve městě
Ulcinj, odkud odešel v roce 1992, po vypuknutí války v Bosně.
Od roku 1994 píše pro místní nezávislá a liberální média
a také pro kulturní časopisy. Mnozí jej považují za jednoho
z nejvlivnějších intelektuálů mladší generace ve své zemi,
kde je známý pro svůj protiválečný aktivismus a prosazování
práv menšin. Autor pracoval jako sloupkař v týdeníku
Monitor a dalších periodikách, včetně Vijesti (Černá Hora),
Dnevnik (Slovinsko), Slobodna Bosna (Bosna a Hercegovina),
E-novine (Srbsko) a Koha Ditore (Kosovo). Od roku 2010
působí na pozici poradce pro kulturu a svobodnou společnost
v černohorském parlamentu.
Synopse:
Syn popisuje jednu noc v životě bezejmenného hrdiny, spisovatele, jemuž se hroutí život. To
odpoledne jej opustila žena, navíc je již mnoho let ve sporu s otcem, který ho obviňuje z matčiny
smrti. Neschopen nalézt vnitřní klid vychází do teplé středozemní noci, do města Ulcinj, které
je samo o sobě mnohovrstevnatou směsí evropských měřítek, afrických vlivů a komunistické
minulosti.
Hrdinou Syna je muž, který se nedokáže přizpůsobit nové době a novým pravidlům. Na své
cestě do noci potkává směsici postav: studenta hry na klavír z Vídně, který vzdal svou hudební
kariéru a konvertoval k islámu, radikálního křesťanského kněze a skupinu kosovských uprchlíků.
Ve stylu Michaila Bulgakova se postavy setkávají v ulcinjském starém městě, na náměstí
Otroků – na místě, kam piráti žijící ve městě až do 19. století, mezi nimi podle legendy i Miguel
de Cervantes, přiváděli otroky a obchodovali s nimi.
Z originálu přeložil Jakub Novosad.
2 | Černá Hora
Pomalu se smrákalo. Slunce opět zapadalo za Strýcův olivový háj, jak jsme zvali kopec se
zhruba desítkou kořenů oliv. Těch padesát hektarů houští plného zmijí a divokých prasat, které
nám bránilo ve výhledu na moře. Otec se chvástal, že jednou spatřil cosi z onoho světa, přesně
takhle to nazval, jak slétá za ten kopec. Nikdy se mi ho nepodařilo přesvědčit, že to bylo slunce.
Odpoledne co odpoledne jsme seděli na terase a vyhlíželi soumrak. Mlčky jsme pak pozorovali
slunce, jak se ztrácí za kopcem, který mne dělil od onoho světa. Ve chvíli, kdy světlo pohaslo,
otec vždy vstal a autoritativně pronesl ne, ani náhodou, to nebylo slunce a následně se vytratil
dovnitř domu. Jen tóny Bacha potvrzovaly, že i nadále žije a že stejně jako každý večer leží
ve tmě své ložnice paralyzován depresí, která ho mučí již dvě desítky let.
Toho večera kopec vzplál plamenem. Namísto svěžího mořského vánku mne tak do tváří
bilo vedro z hořícího lesa. Oheň opět zmaří veškerou otcovu snahu, pomyslel jsem si. Policie
po každém požáru obcházela terén a snažila se nalézt stopu, která by je dovedla k viníkovi.
Nemusím snad zdůrazňovat, že nikdy nic nenašli. Ani kousek skla, ani zápalku, natožpak stopy
žháře. Nikdy ani nepřijdou na to, kdo nám kopec zapaluje, to vám povídám. Jak by také mohli,
když tento oheň přichází z onoho světa, neustále opakoval můj otec.
Když kopec hořel poprvé, přijal to otec jako znamení od pánaboha. Utekl mi celý život a já
se ani neohlédl po tom olivovníku, který mi zde strýc zanechal. Nyní již olivovník není, shořel
na uhel. Jediné, co zůstalo, jsou pouze moje povinnosti k té půdě. To pronesl můj otec, velký
fatalista. Stejně jako všichni ostatní v této šílené, prokleté rodině.
Oplotil celý kopec. Probíjel se skrz naskrz vyhořelým lesem. Krok za krokem lámal kámen
a do skály, jako do srdce upíra, zabíjel hlohové kolíky. Na ty pak natahoval ostnatý drát, který
mu dral maso na rukách. Několik měsíců se domů vracel černý od hlavy až k patě, jako nějaký
horník, který právě vylezl z nejhlubšího dolu. On vlastně i byl takovým horníkem – vcházel
do srdce svých vzpomínek. Nemýtil les, ale rubal do svého nitra. Drtil ten kámen, a ten ho
lisoval; zbavoval se laviny, co ho zaživa pohřbila. Mokrý a začouzený se navracel zpět, dokud
vše nebylo oplocené a očištěné. Nové zdi postaveny a nové olivy zasazeny. Vzal nás, mne
a matku, na terasu a kdoví pokolikáté nám ukázal Strýcův olivovník. Zrodil jsem ho z plamene,
řekl tehdy.
Černá Hora | 3
Když kopec shořel podruhé, opět postavil plot a zasadil olivy. Tentokrát přistavěl i chlév,
do něhož pak z Rakouska přivezl kozy. Ve své pracovitosti zašel tak daleko, že ty kozy dokonce
i hlídal. Toho roku byl tedy pastýřem. Přes den je pásl po kopci, v podvečer dovedl do chléva,
aby se vyspaly. Pastva je letos dokonalá, pravil. Ze spálené země už rostou výhonky, takže
moje kozy si dopřávají nejlepší možnou pastvu. Jsou ohrazené, chráněné před šakaly a konečně
na suchém terénu. Jako v pětihvězdičkovém hotelu, s radostí stále opakoval. Matka tvrdila, že
zná příčinu otcovy zasvěcenosti kozám. Strýc měl, jak si vzpomíná z babiččiných vyprávění,
souchotiny, na které i umřel. Ale za poslední léta života mohl být vděčný kozám. Nějaká žena
z Šestan mu nosila mléko, díky němuž žil dál i potom, co ho doktoři již odepsali. Byl sám, bez
ženy a potomků, povídala matka. Zbyla mu jenom bába, jak jsme zvali ženu jeho nebožtíka
bratra, tvůj otec a šestanské kozy. Žil u báby s otcem. Díky kozám žil, přesně tak to říkávala
moje matka.
Člověk odchází z rodné Crmnice do Ameriky. Kvůli hladu opouští svou ves, jen aby dorazil
do New Yorku – velkoměsta, v němž bude následující tři roky hladovět. Přespává v opuštěných
skladištích. Aby se najedl, krade po trzích zeleninu. Občas zabije nějakého pouličního vořecha.
V tu chvíli děkuje pánubohu za zkušenost, kterou získal při lovu ptáků na Skadarském jezeře.
Již po jednom týdnu jsem věděl, že uspěju. Věděl jsem, že přežiju, vyprávěl později bratrově ženě
a jejímu synovi. Uprostřed New Yorku jsem žil jako uprostřed bídy, povídal jim. Zatímco hovoří
o psí kůži, z které si ušil boty, chlapec ho sleduje bez mrknutí oka. Svého otce nikdy nespatřil,
ale představuje si ho podobně jako strýce: jak s krátkým prošedivělým knírem vstoupí do jejich
kuchyně v botách, které voní po kůži – možná právě po psí; jak objímá jeho i matku; jak mu
– tak, jak to strýcové dělají – strčí do kapsy nějaké drobné na sladkosti; jak večer, stejně jako
strýc, vypráví všechny ty vzrušující historky, které zažil.
Ačkoli člověk v Americe získá jmění, nakonec skoná žalem. Nikdy se neoženil, a proto umřel
od neštěstí, poslouchá chlapec matčino vysvětlení. Vše, co jsem udělal, stejně jako celá ta cesta,
kterou jsem podniknul – všechno je to k ničemu, protože umírám bez syna. To byla poslední
slova tvého strýce, řekla mu matka. Aspoň tak to potom řekl otec mně. Všechen majetek zanechal
rodině svého bratra. Kdyby se strýc nevrátil, žil by mnohem déle, tvrdila až do smrti moje
matka. Pozoroval tvého otce a trápil se představou nenarozeného syna, jak měla ve zvyku
říkat. To ho nakonec i zabilo. Člověk se celý život snaží a odříká si, aby nakonec umřel sám jako
4 | Černá Hora
kůl v plotě. Všechno jmění nechal ženě svého bratra. Zachránilo ji před chudobou, k níž byla,
po smrti svého muže, odsouzena. Celé mládí jsem prožil ze strýcovy práce, krmil jsem se jeho
potem a utrpením, opakoval často můj otec.
Člověk se celý život souží a umře. Takový je příběh každého z nás, biografie celého lidského
pokolení. Pohřben je před padesáti lety. A vše, co zde po něm zbylo, dnes večer hoří.
Je konec, pomyslel jsem si, když jsem hleděl, jak se plamen zvedá k noční obloze. Les znovu
vzplál, potřetí během deseti let. Oheň nad otcem konečně zvítězí. Už nemá sílu opět začínat
z popela. Od matčiny smrti se díky nucenému osamění, na které nebyl připraven, jeho deprese
znatelně zhoršila. Přestal vycházet z domu, celý den trávil v potemnělém salónu. O čem asi
přemýšlí, ptal jsem se sám sebe, ale vlastně mi to bylo fuk. Jen jsem doufal, že přemýšlí a že
aspoň jeho myšlenky prorazí hladkými a vysokými zdmi deprese, jež ho obestavěla.
Té noci sice hořel kopec, ale on ani nevyšel před dům, aby se podíval na plamen, který
postupně polykal jeho celoživotní úsilí. Z balkónu svého domu jsem zíral na ten jeho bez špetky
naděje, že se přece jen ukáže a že nakonec projde dveřmi, za nimiž se rozhodl zemřít. Jeho žena
umřela, moje odešla. Dva lidé, každý ve svém domě, které nedokázal sjednotit dokonce ani pár
set metrů vzdálený požár. Kdyby nic jiného tak aspoň při pohledu na oheň, v němž mizí jejich
majetek.
Hořící kopec zněl jako praskání staré gramofonové desky. Jako šum na kazetě. Jako něco, co
jistě odvrátí touhu zmáčknout tlačítko Dolby. Plamen se mezitím šířil nezastavitelnou rychlostí
po strmém úbočí. Zapnul jsem lokální rádio, kde jsem se dozvěděl, že první domy jsou již
evakuovány. A za těmi prvními jsou samozřejmě domy druhé. A potom ta moje. Vyděsila mě ta
představa, že práce spojila znovu celé sousedství a společnými silami se všichni snaží zastavit
požár. Ve skutečnosti ale překáží hasičům, kteří dělají svou práci. Dokázal jsem si představit,
jak mne asi pomlouvají. Představoval jsem si, jak šeptají: jenom on nepřišel – to jeho hoří a on
nikde, proč máme my hasit jeho půdu, ptají se asi. A přitom zapomínají na fakt, že zachraňují
svoje obydlí a ne můj olivový háj. Hasí ho jenom z obavy, že oheň zachvátí i jejich domy. Můj
olivový háj, který ostatně ani není můj.
Černá Hora | 5
V rádiu hlásili, že Vláda prodala všechny Canadairy Chorvatsku, protože vyhodnotili, že
nepotřebují leteckou flotilu na hašení požárů. To se stalo na jaře. Vzápětí v prvních červnových
dnech vzplálo přímoří plamenem. A stále hoří. Lastva nad Tivatem, Budva, Petrovac, Možura –
prostě vše až ke Skadarskému jezeru. Teď hoří i Ulcinj, ze Strýcova kopce se plamen rozšířil až
k prvním domům Limanu. Hradby Starého města jsou v ohrožení, říkali v rádiu.
Protože Vláda prodala letadla, požár hasí helikoptérami. V něčem vzdáleně připomínajícím
pytel tahají vodu, kterou pak spouštějí na oheň. V okamžiku, kdy voda dopadne na zem, pára
s dýmem zacloní výhled na překrásný oheň. Vše zmizí v šedi, dokud v následujících minutách
plamen opět nepřevezme vládu nad majetkem mého otce.
Zanedlouho zjišťuji, že mne ta podívaná nebaví. Teď jsou tu už tři vrtulníky. Je jasné, že
oheň porazí – další z triumfů techniky. V souboji přírody a techniky již pro mne není místa.
Netuším totiž, co z těch dvou je monstróznější, jestli příroda, anebo technika, s kterou se ji
snaží přemoci. Než se otočím a vrátím do pokoje, pohlédnu k otcovu domu. Světla jsou sice
zhasnuta, ale já vím, že nespí.
Seriál je připravován Českou kanceláří programu EU Culture ve spolupráci
s Institutem umění – Divadelním ústavem a Zastoupením Evropské komise v ČR.
O Ceně Evropské unie za literaturu se dozvíte více na www.euprizeliterature.eu,
další úryvky laureátů jsou ke stažení na www.programculture.cz/cs/eulp.