Hudební abeceda - 2. kategorie, 2. místo

Hudební abeceda
Miluji hudbu. To napětí, vzrušení a rozkoš, kterou ve mně vyvolává. Mám ráda první tóny, s
kterými přichází očekávání. Líbí se mi postupně poznávat příběh, s nímž dynamika graduje. Vždy
hledám za barvou tónu tajemství a kouzlo, které by mohl skrývat. Nevěřím, že by jediná nota
nebyla mimořádná, něčím výjimečná. Každá je jedinečná a každá ukrývá svoji rozdílnost,
různorodost, své vlastní poslání. Každá melodie ve mně budí světlo, které z mého života
s nastávající válkou, počalo mizet. Spatřuji v hudbě naději, víru, lásku a bezpečí. Spatřuji mír, svět
bez utrpení, zkázy a bídy. Svět bez bolesti, bez pomsty, bez ponížení. Nalézám v hudbě to, co
nemohu mít.
Velmi ráda si předzpívávám jednotlivé tóny, písmenka hudební abecedy. Velmi pozoruhodné a
naprosto brilantní mi přijde to, že pouze sedm písmen dokáže vytvořit tak nepřeberně nádherný
zvuk, pod jehož krásou taje nejedno ledové srdce. Nejeden člověk poznamenaný válkou v něm
dokáže objevit své nejtajnější sny, svá přání, své tužby. Svá očekávání a svá tajemství. Nejeden
člověk v hudbě dokáže najít to, co nyní nemůže mít.
C, D, E, F, G, A, H- hudební abeceda. Sedm písmem. Sedm přání, sedm slov, sedm tužeb. Sedm
očekávání, sedm událostí, sedm činů.
C jako CÍL. Kdysi jsem jeden měla. Přála jsem si se zamilovat a být úžasnou manželkou a matkou.
Snila jsem o tom, že vytvořím nádherný domov plný lásky a dobroty. Bájila jsem si o tom, že budu
milovat. Budu milovat svět a on bude milovat mě. Představovala jsem si, že nebudu nechtěná. Že
mě nebudou nenávidět. Bohužel, všechny tato má přání se rozplynula jak lusknutím prstů. Stačilo
jen říci pár slov, pobláznit několik lidí a ovládnou svět. Jen pouhý jeden člověk dokázal zpřetrhat
vlákna snů miliónům lidí. Ptám se proč? Proč musím nyní být pro svět CIZÍ?
D jako DAR. Během svého života jsem již dostala spoustu darů. Některé se mi líbily, některé jsem
milovala a některé mě zase tak neohromily. Na některé jsem po čase zapomněla a některé mi
zůstanou v paměti napořád. Nikdy nepoblednou. Vždy se ale bude nad všemi vyjímat jeden dar.
Ten, který jsem dostala od lidí, které jsem milovala nejvíce na světě. Dala bych za ně život, dala
bych jim vše, co můžu a byla bych jim ochotna dát i to, co nemám. Milovala jsem je víc než cokoliv
na světě. Oni mi ukázali, jak nádherný život může být. Jak se stačí radovat z maličkostí. Že ke štěstí
stačí slunce, vzduch, voda a láska. Láska. A ta, když ji jednou dostanete, už navždy zůstane ve
vašem srdci. Tito dva lidé, mí rodiče, mi dali ten nejdůležitější a ten nejpřekrásnější dar na světěživot, DECH.
E jako ETAPA. Když jsme dostali transport do Terezína, byl zrovna březen.Venku sněžilo a vločky
pokryly celé pobledlé město. Přikryly ho třpytivou peřinou. V ten den jsme zrovna chystali oběd.
Tatínek loupal brambory, maminka krájela petržel a já jsem dochucovala polévku. Maminka se
smála a neustále mě okřikovala, ať již neochutnávat, ať na oběd také něco zbude. Nemohla jsem
si pomoct, byla tak dobrá. Bramborová. Když náhle někdo zazvonil, trhlo ve mně. Jako bych tušila,
že nepřichází dobré zprávy. Projel mi mráz po zádech. Tatínek šel otevřít a když se vrátil, se slzami
v očích prohlásil: „Začíná nám nová ETAPA našeho života.“ Nevěděl, že pro něj a maminku ta
poslední.
F jako FANTAZIE. Po celém dni, po těžké práci, po neustálém ponižování, plnění rozkazů, po
celém dni v Terezíně, když ležím na rozvrzané studené posteli, jediné, co mi pomáhá usnout, na
chvíli zamhouřit oka a ne se ponořit do říše smrti, je FANTAZIE. Představuji si naše bezstarostná
léta před válkou. Vzpomínám na každý maminčin smích, na každé tatínkovo moudro, na každý náš
výlet, na každý náš den. Vybavuji si sebemenší detail a protože některé vzpomínky již pod tíhou
neustálých vyhlášek, rozkazů a příkazů ztrácejí jasnou barvu, trochu pobledly, nechávám prostor
své FANTAZII. Pomáhá mi si vzpomenout, že na světě ještě existuje láská, mír,dobro a přátelství.
Že svět byl někdy dobrý a milosrdný. Že někdy bylo krásné žít.
G jako GENERACE.Možná si to spoustu z nás ani neuvědomuje, ale vytvořili jsme GENERACI, která
je poznamenána druhou světovou válkou. Stali jsme se součástí něčeho, o co jsme nestáli, co jsme
nechtěli, o čem se nám ani v té nejhorší noční můře nemohlo zdát. Naprosto nechtěně a
nepřejícně si nás vybrali. Ale proč? Co bylo měřítkem zkázy? Možná se jim nelíbilo, že jsme byli
milováni, že jsme si dokázali vybudovat domov, že jsem byl hrdí na to, co jsme. Možná si vybírali
jen z legrace. „Ty se mi líbíš, tak tobě zkazím život.“ Ale ne, to by bylo přece takhle: „Ty se mi
nelíbíš, tak tobě osladím život.“ Je mi smutno z toho, že musím zapadat do škatulky poničených,
osamělých a ztracených lidí. Do GENERACE, kterou zničila válka.
A jako ANDĚL. Každý z nás nějakého má. Ať už ANDĚLA strážného , ke kterému se večer modlí a
přeje si, aby ho vyslyšel. Aby mu navrátil starý život, naději a víru. Aby mu umožnil opět spatřit své
nejbližší. A někdo se zase modlí k ANDĚLU smrti. Prosí ho, aby si pro něj přišel a přibral do své říše.
Za ostatními, které si už vzal. Když pro něj ANDĚL nepřijde dlouho a oni to sami nevzdají, přejí si
smrt pro ty, kdo jim bolest působí. Vyslovují svá pošetilá přání o smrti všech ponižovatelů. Možná
chtějí smrt i pro nás, kteří trpíme s nimi. Možná si přejí smrt pro celý svět. To nevím, já totiž ještě
večer co večer šeptám své modlitby ANDĚLOVI strážnému. Myslím na něj a posílám k němu svá
slůvka víry. Snad mě někdy vyslyší.
H jako HRDINSTVÍ. H jako HNĚV. H jako HÁDANKA. H jako HISTORIE. H jako HROZBA. Pod
posledním písmenem hudební abecedy si dokáži představit více slov, více skutků, více bolesti.
Ptám se, jestli ve světě plného HNĚVU a HANBY nalezneme nějakého HRDINU, který by dokázal
změnit HISTORII a odvrátit HROZBU, která už začala páchat své škody. Ptám se, jestli mi konec
války zůstane HÁDANKOU.