Převratná poselství od vzkříšeného Pána

Převratná poselství
od vzkříšeného
Pána
www.BiblickaKnihovna.cz
Obsah
Od koho je to? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1
Sedm dopisů od vzkříšeného Pána . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Dopis roztržitému sboru v Efezu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Dopis trpícímu sboru ve Smyrně . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Dopis do Pergamu, sboru s kompromisy . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Dopis zkaženému sboru v Thyatirech . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Dopis sboru v Sardách, kde schází život . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Dopis věrnému sboru ve Filadelfii . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Dopis vlažnému sboru v Laodiceji . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
2
2
3
5
6
8
10
11
Převratný vzor pro pokrok . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Kristův charakter – kdo je Kristus . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Pochvala lidem – jací jsme . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Náprava našich selhání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Příkaz – co máme dělat . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Důsledky našeho jednání – důsledky neposlušnosti . . . . . . . . .
Výzva, jak problémy překonat – zaslíbení za poslušnost . . . . .
Vítězství v minulosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Vítězství v přítomnosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Vítězství v budoucnosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Závěr – naslouchat poselstvím . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
13
14
14
15
15
16
16
17
17
17
18
Název: Převratná poselství od vzkříšeného Pána.
Původně: Life-Changing Messages From The Risen Lord. Uveřejněno s laskavým svolením
www.rbc.org.
Publikační řada: Discovery – Christian Living (Křesťanský život).
Není-li uvedeno jinak, jsou biblické pasáže citovány z Českého studijního překladu. Další
překlady: B21 – Bible, překlad 21. století, ČEP – Český ekumenický překlad, KB – Kralická
bible.
Překlad a sazba: Jan Janča, M.Ed. Korektury: Mgr. Dagmar Krpcová.
Sazba provedena typografickým systémem TEX.
Publikaci je žádoucí a možné šířit jakýmkoli způsobem, ale pouze jako celek a nevýdělečně.
Dílo podléhá licenci Creative Commons CC BY-NC-ND 3.0.
Ve spolupráci s www.didasko.cz připravila www.BiblickaKnihovna.cz, ©2012.
Převratná poselství
od vzkříšeného Pána
Mohl by vám nějaký dopis změnit život? Mnozí lidé otevírají každý den svou
poštovní schránku s nadějí, že dostanou dopis, kterým se vše převratně změní. Doufají, že dostanou nějakou úchvatnou pracovní nabídku, stipendium na
prestižní škole anebo dopis od člověka, který je miluje.
V knize Zjevení je sedm dopisů od Ježíše Krista, které jsou určeny sborům v Malé Asii. Tyto dopisy byly sice napsány již velmi dávno, ale přesto
i dnes mocně promlouvají, pokud jde o naši naději, naše obavy i nejniternější
potřeby. Každý z těchto dopisů je zakončen výzvou ke čtenářům - abychom
naslouchali tomuto poselství od Ducha Božího a vzali si je k srdci. Pokud to
učiníme, uvidíme, že se jedná o dopisy od našeho vzkříšeného Pána, které
mohou zcela zásadním způsobem změnit náš život.
David McCasland
Od koho je to?
V řadě rodin to je dobře známý rituál – rychle procházíte došlou poštu. Stačí
jen pár sekund a oddělujete důležité od všeho bezcenného. Řada položek okamžitě končí v koši, aniž byste se obtěžovali je otevřít. „Reklamy a nabídky,“
říkáte si, zatímco se snažíte najít něco opravdu důležitého.
Americká pošta každý den doručí přes 600 milionů reklamních nabídek
(podle údaje z časopisu PC World ze září 1998).
Ale co když mezi zásilkami objevíte ručně nadepsanou obálku, na níž je
nějaká povědomá zpáteční adresa? Anebo co když vám přijde úhledně napsaný dopis se zajímavou pracovní nabídkou nebo formulářem k zápisu na
univerzitu? S dopisy zacházíme podle toho, kdo je odesilatelem. Důležitou
zásilku obvykle poznáme během okamžiku.
Dopisy sedmi sborům v knize Zjevení pocházejí od vzkříšeného Krista.
V samotných dopisech jsou možná některá vyjádření, která nejsou snadná na
porozumění, ale ohledně odesilatele zde nic obskurního ani záhadného není.
Apoštol Jan jasně uvádí, že byl ve vyhnanství na ostrově Patmos, když ve
vidění spatřil Ježíše Krista, který jej neklamným hlasem vyzval ke psaní:
1
Neboj se. Já jsem první i poslední, ten Živý. Byl jsem mrtvý, a hle, žiji na
věky věků. Amen. Mám klíče smrti i podsvětí. Napiš tedy ty věci, které
jsi uviděl, a ty, které jsou, a ty, které se mají stát po nich. (Zj 1,17–19)
Jak byste četli dopis od někoho takového? Od někoho, kdo byl mrtvý, ale
nyní žije?
Harry Houdini se proslavil tím, že dokázal vyváznout i ze zcela nemožných
situací. Vymanil se ze svěrací kazajky, zatímco byl zavěšen na laně kývajícím
se nad zemí; také se dostal z vězeňské cely, kde mu byla nasazena pouta,
okovy a řetězy. Ale z jednoho místa se mu osvobodit nepodařilo.
Houdini sliboval manželce a přátelům, že vstane z mrtvých. Ale tento slib
nikdy nesplnil. Po neúspěšném pokusu dne 31. října 1946 – což bylo desáté
výročí Houdiniho úmrtí – se s Harrym kontaktovat, musela jeho manželka
Bess přiznat porážku. „Nevěřím, že Houdini – anebo kdokoli jiný – se může
vrátit po smrti,“ řekla Bess. „Plamínek v Houdiniho svatyni plál 10 let. Nyní
jej se vší úctou zhasnu. Je konec.“
Pouze autor knihy Zjevení má moc nad smrtí. Někteří lidé napsali knihy
o zážitcích na pokraji smrti. Někteří byli oživeni po stavu „klinické smrti“.
Ale pouze Kristus splnil svůj slib, že opět vstane k životu.
Tyto dopisy jsou tedy osobním poselstvím od Toho, kdo zvítězil nad smrtí,
abychom mohli mít život. Tyto dopisy od vzkříšeného Pána mohou lidem
doslova měnit život. Jejich autorem není apoštol Jan – Jan je pouze poslem,
který doručil Kristova slova křesťanům v prvním století do oblasti Malé Asie
a potažmo i nám, kteří žijeme v 21. století.
Sedm dopisů od vzkříšeného Pána
Dopis roztržitému sboru v Efezu
Zaneprázdnění, tvrdě pracující a doktrinálně korektní lidé,
kteří potřebovali obnovit svou prvotní lásku ke Kristu.
Když Ježíš mluvil o znameních času konce, řekl svým učedníkům: „A protože
vzroste bezzákonnost, ochladne láska mnohých“ (Mt 24,12). Když vzkříšený
Pán pak znovu promlouval na sklonku prvního století, byl chlad posledních
dnů jasně patrný. Ježíš chválil křesťany v Efezu za jejich tvrdou práci, námahu a vytrvalost. Odmítali tolerovat bezbožné lidi a odhalovali falešné učitele.
A přesto Ježíš říká: „Ale to mám proti tobě, že jsi opustil svou první lásku“
(Zj 2,4). Tito věřící se tedy velmi namáhali, vytrvávali ve víře, ale nechali se
rozptýlit, takže opustili svou první lásku.
2
Naše služba Bohu se může rychle stát bezobsažnou, jakmile místo zanícení
zůstane pouze povinnost. Má-li například v církvi někdo sloužit jako člen
staršovstva, doporučuje se, aby projevoval lásku, ale rozhodně se nejedná
o požadavek. Humorista Garrison Keillor kdysi uvedl postřeh, že „lidi vede
k ochotě sloužit v různých výborech často silný pocit osobní viny“.
Všichni jsme si patrně všimli nebo jsme osobně zažili, k jak tragickému
výsledku může vést, když ochladne láska v mezilidských vztazích. Osobní
zájem a hloubku nahradí plytká konverzace. Romantiku a fantazii nahradí
rutina. Život již pak není jako kvetoucí zahrada, ale začíná se podobat továrně.
Věci se dělají ze setrvačnosti, smíříme se s monotónností. A to vše se pak
odehrává v atmosféře, kde chybí jiskra, touha, život.
Stalo se ti něco podobného ve tvém vztahu s Ježíšem Kristem? Co je nyní
tvou první láskou místo něj? Je děsivé už jen pomyslet na to, že kdysi tak
živý vztah s Bohem se pojednou stal něčím odtažitým, chladným, lhostejným
a neosobním.
A. W. Tozer ve své knize The Root of The Righteous (Kořen spravedlivého)
píše: „Dobrou cestou, jak se vyhnout osidlu bezobsažné náboženské aktivity,
je přijít před Boha jednou za čas s Biblí otevřenou ve třinácté kapitole prvního
listu Korintským. Tato pasáž se na jedné straně považuje za jednu z nejkrásnějších pasáží v Bibli, ale zároveň je to i pasáž nejpřísnější. Zde apoštol tu
nejvyšší náboženskou službu považuje za marnost, pokud taková služba není podněcována láskou. Bez lásky jsou proroci, učitelé, řečníci, filantropové
i mučedníci odesláni pryč s prázdnou, bez odměny.“
Ježíš na to odpovídá: „Rozpomeň se na svou první lásku. Učiň pokání –
obrať se, navrať se ke mně, změň svou mysl i srdce. Jednej jako dřív, abys
ukázal svou lásku ke mně.“
Bylo by tragédií, kdyby nám Pán musel říci: „Tento lid se ke mně přibližuje
ústy a ctí mne svými rty, srdcem jsou mi však vzdáleni“ (Iz 29,13).
Dopis trpícímu sboru ve Smyrně
Trpící lidé, kteří potřebovali zvítězit nad svým strachem a zůstat věrní.
Tito křesťané byli pod tlakem a potřebovali povzbuzení, aby odolávali smrtelné paralýze z představ, co by mohla přinést budoucnost.
„Neboj se toho, co máš trpět,“ řekl jim Ježíš. „Ďábel se chystá některé z vás
dávat do vězení, abyste byli vyzkoušeni, a budete mít soužení po deset dní.
Buď věrný až na smrt, a dám ti věnec života“ (2,10).
3
Patnáctiletý Douglas Maurer se dozvěděl šokující zprávu, že má leukémii,
a upadl do hluboké deprese. Když mu jeho teta objednávala květiny, požádala
květinářku, aby si na kytici dala obzvláště záležet. „Je pro mého patnáctiletého synovce, který má leukémii,“ řekla květinářce.
Když květiny dorazily do nemocničního pokoje, Douglas našel v košíčku
přiložený lístek s ručně psanou zprávou:
Douglasi, tu kytici jsem ti vázala já. Pracuji v květinářství Brix. Měla
jsem leukémii, když mi bylo sedm let. Teď je mi dvaadvacet. Mnoho
štěstí. Jsem v duchu s Tebou. S úctou, Laura Bradley.
O této příhodě psal novinář Bob Greene: „Douglas Maurer byl v nemocnici
vybavené tím nejlepším zařízením za miliony dolarů. Starali se o něj lékaři
a sestry, kteří za sebou měli vzdělání a školení v celkovém počtu několika
set let. Ale naději a vůli pokračovat Douglasovi dala prostá květinářka, která
si vydělává nějakých 170 dolarů týdně – dodala mu naději tím, že si udělala
čas, aby mu dala najevo svůj zájem.“
Proč? Musela se totiž sama kdysi vypořádávat se stejnou situací, které nyní
musel čelit on sám.
Když nám Ježíš Kristus říká, „neboj se toho, co máš trpět“, a naše pronásledování spojuje přímo s naší oddaností vůči sobě, mluví k nám ten, kdo sám
totéž prožil. Na stránkách Písma vidíme Ježíšovu agonii před křížem, i když
vše nikdy plně nepochopíme. Zatímco vyčerpaní učedníci spali v getsemanské zahradě, Ježíš padl před svým Otcem na tvář, modlil se a prosil: „Je-li to
možné, ať mne mine tento kalich. Avšak ne jak já chci, ale jak chceš ty“ (Mt
26,39).
Upřeně hledíce k původci a dokonavateli víry Ježíši, který pro radost,
která byla před ním, podstoupil kříž, pohrdnuv hanbou, a sedí po pravici Božího trůnu. Pomyslete na toho, který snesl od hříšníků proti sobě
takový odpor, abyste neochabovali, umdlévajíce ve svých duších (Žd
12,2–3).
Nedávno v jednom rozhlasovém pořadu jistá žena mluvila o tom, jak jízlivé poznámky má vůči ní její vedoucí kvůli tomu, že má na svém pracovním
stole Bibli a že během oběda dává najevo své křesťanské názory. Mnoho jejích křesťanských přátel ji vybízelo, aby proti vedoucí podala oznámení za
náboženské zastrašování.
Žijeme v opravdu neobvyklé době! Po většinu dějin křesťanské církve
se věřící nemohli těšit z takové právní ochrany, jakou dnes požívají občané v mnoha zemích. Bylo to přesně naopak. Jistý znalec Nového zákona se
4
kdysi vyjádřil, že pokud žijeme v době míru a můžeme se těšit z ochrany, která nám zaručuje svobodné vyznávání naší křesťanské víry, měli bychom dělat
následující tři věci: 1) Měli bychom za to děkovat Bohu. 2) Měli bychom to
přijímat jako něco, co pro Kristovy následovníky není zcela běžné. 3) Měli
bychom se co nejvíce snažit využívat dané příležitosti – každý den se snažit
zapamatovat si určitou část Písma a duchovně se připravovat na dobu, kdy
možná budeme muset kvůli své křesťanské víře čelit pronásledování.
Římské občanství poskytovalo Pavlovi v některých případech určitou ochranu, když se snažil kázat evangelium po celé této říši. Ale neuchránilo jej to
před vězněním ani mu to nezaručovalo, že nebude moci být popraven. A přesto Pavel i nadále neohroženě hlásal poselství o Kristu. Když psal ze svého
vězení v Římě, prosil křesťany v Efezu, aby se za něj modlili: „Modlete se
i za mne, aby mi bylo dáno slovo, abych mohl otevřít ústa a směle oznamovat
tajemství evangelia (jehož vyslancem jsem v těchto řetězech)“ (Ef 6,19–20
B21).
Ježíš trpící církvi ve Smyrně řekl: „Neboj se. . . Buď věrný“ (Zj 2,10).
Dopis do Pergamu, sboru s kompromisy
Odvážní, věrní lidé, kteří se nenechali zastrašit,
ale kteří byli v nebezpečí, že podlehnou kompromisům a zkaženosti.
Kristovi následovníci byli za svou víru brutálně pronásledováni a zabíjeni od
samotného zrodu církve, počínaje kamenováním Štěpána (Sk 7,59). Historik
Tacitus zaznamenává, jak křesťané za vlády římského císaře Nerona „byli
terčem krutého výsměchu; byli zahalováni do kůže divokých zvířat a trháni
na kusy psy, přibíjeni na kříže, zapalováni a na sklonku dne sloužili jako živé
pochodně“.
Jaké asi bylo vstávat každý den s otázkou, zda to bude den poslední? Křesťané v Pergamu zůstali silní tváří v tvář děsivým hrozbám. Ježíš je chválil za
to, že mu zůstali věrní a nevzdali se své víry, ani když byl u nich ve městě
zabit jeho věrný svědek Antipas (Zj 2,13).
Největší hrozba však nepřicházela zvenčí. Největší hrozbou bylo jejich
smýšlení, které Ježíš označuje jako „učení Balaámovo“ (v. 14). Možná si
vzpomenete na starozákonní postavu Balaáma, který byl pokárán svou vlastní
oslicí (Nu 22,21–35).
Příběh o Balaámovi poukazuje na zákeřnost, s níž měl být zničen Boží
lid, když se snažil vejít do zaslíbené země. Bůh nedovolil jistému prorokovi
proklít izraelský národ, a proto Balaám přešel k jiné taktice. Když není mož5
né tento lid proklít, vycítil, že se naskýtá příležitost tento lid mravně zkazit.
Poradil moabskému králi, aby jeho ženy pozvaly izraelské muže na svou pohanskou oslavu. Mohlo by být něco špatného jít se podívat na místní kulturu?
Oslava ale vyvrcholila tím, že izraelští muži zde s moabskými ženami smilnili. Celá tato smutná událost je zaznamenána v Numeri 25 (viz též 31,16).
V Pergamu mezi křesťany pevnými ve víře byli někteří, kteří omlouvali
volné sexuální chování, jež předtím bylo jasně zakázáno. Pod rouškou svobody padli za oběť jinému druhu zotročení. Učení o Boží milosti se stalo
zástěrkou, kdy svoboda byla zaměňovaná za volné chování.
Lidé, kteří byli silní tváří v tvář pronásledování, bezmyšlenkovitě propadali
lákadlům své kultury. Houževnatě odolávali vnějším hrozbám, ale ve svém
chování si počínali nanejvýš lehkovážně.
Dopis zkaženému sboru v Thyatirech
Lidé s velkou láskou, vírou, službou a vytrvalostí,
kteří se ale nepostavili proti falešnému učení a proti nemravnosti.
Vzkříšený Pán řekl zkaženému sboru v Thyatirech:
To mám proti tobě, že trpíš ženu Jezábel, která si říká prorokyně, vyučuje a svádí mé otroky, aby smilnili a jedli maso obětované modlám
(Zj 2,20).
Trpíš, dopouštíš, toleruješ „ženu Jezábel“. Ježíš zde vlastně říká: „Trpíš, toleruješ, přivíráš oči, dovoluješ, dopouštíš – určitou ženu, učitelku, aby křesťany
vedla k nemravnosti.“
Jezábel patrně nebylo skutečné jméno té ženy, ale jistě jí přesně odpovídalo. Vzkříšený Kristus viděl na chování této ženy něco, čím připomínala
královnu Jezábel, manželku Achaba, sedmého krále Izraele. Jméno Jezábel
je synonymem zla. Jezábel navždy poskvrnila své jméno, stejně jako Jidáš
v Novém zákoně. Jako královna Izraele používala podvody, pomluvy, a dokonce vraždy, aby dosáhla svého – a aby dosáhla kýženého cíle i pro svého
slabošského manžela (1Kr 21). Bůh konfrontoval Achaba za to, že dopustil
zlou neomalenost Jezábel, a dokonce měl z jejího jednání prospěch. A totéž se týkalo sboru v Thyatirech. Jezábel měla dostatečný vliv, aby nahnala
strach i Božímu prorokovi. Každý, kdo se jí dostal do cesty, mohl počítat
s problémy. Jejích hrozeb a odvety se bál i mocný prorok Elijáš (1Kr 18–19).
Bůh vyslyšel Elijášovu modlitbu a seslal oheň z nebe, a Elijáš pak pobil 450
Bálových proroků. Když se Jezábel zapřisáhla, že ho za to sprovodí ze světa,
Elijáš utekl od hory Karmel ve středním Izraeli až do jedné jeskyně v Egyptě.
6
Není jednoduché postavit se zlým lidem, i když vidíme, že druzí jsou zatahováni do jejich podvodného jednání. Takoví lidé se nenechají ničím vázat. Jakmile se cítí napadeni, obrátí se s pomstou proti těm, kteří je odhalili,
podobně jako Jezábel. Nedají si bránit něčím takovým, jako je bázeň před
Bohem. Chtivost jejich následovníků je jim jen vodou na mlýn. Krev a strach
těch, kteří se jim postaví, je jen rozohní.
A právě taková Jezábel vedla křesťany v Thyatirech k sexuální nemravnosti a uctívání nějakého falešného Boha. Nevíme, k čemu přesně v Thyatirech docházelo, ale archeologové v troskách tohoto města objevili, že zde
existoval organizovaný systém cechů. Řemeslníci pomocí těchto společností
chránili své zájmy. Jako skupina také mohli vyvinout určitý tlak a získat ve
společnosti určitý vliv. Cechy byly v Thyatirách tak vlivné, že řemeslník či
obchodník, který s nimi nechtěl spolupracovat, to měl patrně velmi těžké.
Křesťané se v tomto prostředí museli vyrovnávat s tím, jak žít v pohanské
společnosti. Historikové uvádějí, že členství v cechu si také vyžadovalo navštěvovat cechovní hostiny, kde se jedlo maso obětované modlám a kde byli
účastníci chtě nechtě vystaveni pohanským sexuálním praktikám.
Jezábel v Thyatirách mohla některé křesťanské řemeslníky a obchodníky
třeba přesvědčit, že je lepší sáhnout ke kompromisu než přijít na mizinu. Prohlašovala se za „prorokyni“ a mohla třeba tvrdit, že křesťanské učení o milosti
umožňuje určitý kompromis v duchovních i mravních otázkách, zejména pokud jde o ochranu vlastních obchodních zájmů.
A sbor v Thyatirách nebyl ochoten tuto ženu odhalit. Někteří se mohli bát
jejího hněvu. Jiným mohlo chybět potřebné svědomí a síla, aby se takovému
zlu postavili. A další se možná rádi ztotožnili s názorem, že vlastně není nic
špatného na potěšeních, která předtím byla považována za nemístná.
Žijeme sice v jiné době, ale mravní a duchovní podhoubí se nijak zvlášť
nezměnilo. V úvodníku listu U.S. News & World Report napsal Mortimer B.
Zuckerman: „Tři ze čtyř Američanů se domnívají, že jsme v mravním a duchovním úpadku. Země je sužována společenskou dysfunkcí: je zde kriminalita a zneužívání drog, rozpad rodiny, pokles vzdělanosti, veřejné prostory
jsou zohyzďovány narkomany, gaunery a exhibicionisty. . . a my postupně
akceptujeme to, co nám ještě nedávno připadalo naprosto odporné“ (8/8/94).
Jsme ve stejném nebezpečí jako ta žába, která se nechá klidně uvařit v hrnci
se studenou vodou, jež se jen pozvolna ohřívá na mírném plameni? Žába,
která by normálně z horké vody okamžitě vyskočila, se nechá klidně uvařit
k smrti a ani ji nenapadne z hrnce vyskočit.
7
Velmi výstižně se o našem flirtování s nemravností vyjadřuje C. S. Lewis
ve svém díle The Screwtape Letters. Tyto dopisy píše ďáblův démon, pokušitel, a proto je v nich Bůh popisován jako nepřítel:
Nikdy nezapomínej, že když se zabýváme jakýmkoli potěšením zdravým, normálním a uspokojujícím způsobem, vlastně jsme na straně Nepřítele. Vím, že jsme získali hodně duší skrze potěšení. Ale je to Jeho
vynález, ne náš. . . Můžeme jen človíčky povzbuzovat k tomu, aby si
ta potěšení, která náš Nepřítel vytvořil, užívali v nevhodnou dobu, nevhodným způsobem anebo v míře, kterou jim náš Nepřítel zakázal. . .
A naším osvědčeným receptem je probouzet v nich stále větší touhu
po stále menším potěšení. . . Všechno je třeba pořádně pokroutit a překroutit, než nám to může být k jakémukoli užitku (s. 41–41, 102).
Je tedy na místě položit si otázku: Jaké uvažování toleruji ve svém životě,
které je stejně zlovolné jako vyučování Balaámovo nebo vyučování Jezábel?
Dávám sexuální nemravnosti otevřené dveře tím, že sleduji nějaký sexuální materiál, anebo znevažuji své manželství nějakými představami a vizemi
chvil strávených s někým jiným?
Falešné učení vede k destruktivnímu chování. Ale nesprávné smýšlení jen
zřídkakdy začíná v podobě nějaké vnější hrozby, kterou lze zcela jasně identifikovat.
Dopis sboru v Sardách, kde schází život
Lidé, kteří si dávají záležet na tom, jakým dojmem na druhé působí,
ale jejich jednání neodpovídá jejich pověsti.
Zatímco ostatní dopisy začínají pochvalou za víru, službu či vytrvalost, Pán
těmto lidem říká zcela otevřeně: „Máš jméno, že žiješ, ale jsi mrtvý“ (Zj 3,1).
Začali dobře, aby si získali úctu jiných sborů. Zevně stále vypadali dobře, ale
uvnitř už nebyl žádný život. Připomíná nám to Ježíšovo obvinění farizeů:
Podobáte [se] obíleným hrobům, které se zvenčí zdají pěkné, ale uvnitř
jsou plné kostí mrtvých a veškeré nečistoty. Tak i vy se navenek zdáte
lidem spravedliví, ale uvnitř jste plni pokrytectví a bezzákonnosti. (Mt
23,27–28)
Je snadné vystačit si se schválením od druhých, natolik se zaměřit na to, co si
o nás myslí druzí, že přestaneme být Bohu jakkoli užiteční. Oswald Chambers
řekl: „Jsme jen to, čím jsme za tmy; zbytek je jen pověst. Bůh se dívá na to,
čím jsme za tmy – jaké představy chováme ve své mysli; jaké myšlenky máme
ve svém srdci; jaké návyky si vytváříme pro své tělo; právě tyto skutečnosti
8
nás označují před Boží tváří.“ Co tedy Bůh uvidí, až se na mně dnes podívá? Je
schopen vidět hluboko pod tu vnější slupku, s níž jsem si dal ráno tolik práce,
abych ji dal lidem na odiv? Co Bůh vidí v mém srdci? Vidí srdce, které celé
pulzuje upřímnou láskou k Bohu a horoucím zájmem o dobro druhých?
Podle jednoho článku v listu International Herald Tribune „jsou mezi 58
175 mrtvými a nezvěstnými, jejichž jména jsou vytesána do pomníku veteránů války ve Vietnamu ve Washingtonu DC, mylně uvedena jména nejméně čtrnácti žijících osob“. K tomuto nedopatření patrně došlo při zapisování
jmen do počítače. Eugene J. Toni, jeden z těch čtrnácti dosud živých, řekl, že
když viděl své jméno vytesáno do černé žuly onoho pomníku, bylo to „dost
děsivé. . . jako když své jméno vidíte na náhrobku“.
Jestliže vláda uvede, že patřím mezi zesnulé, když tomu tak ve skutečnosti
není, je to nepříjemné. Ale pokud mě vzkříšený Kristus prohlásí za duchovně
mrtvého, je to skutečně závažné.
Ale věřící v Sardách měli určitou naději. „Probuď se!“ vybízí je Ježíš. „Posilni to, co ještě zůstává a je už na vymření. . . rozpomeň se tedy, jak jsi mé
slovo přijal a slyšel, zachovávej je a čiň pokání“ (Zj 3,2–3 ČEP).
Většině členů sboru v Sardách se nedostalo žádné pochvaly, pochvala patřila jen několika osobám, „které neposkvrnily svá roucha; ti budou se mnou
chodit v bílých šatech, protože jsou toho hodni“ (Zj 3,4). V Zjevení 19,8 je
uvedeno: „Tím kmentem jsou spravedlivé činy svatých.“
Napodobovat Krista v jeho chování a vystupování není zrovna tou největší módou. K dispozici
„Bůh se dívá na to,
jsou žebříčky deseti nejlépe oblečených hvězd,
čím jsme za tmy.“
deseti nejhůře oblečených hvězd a deseti osob,
Oswald Chambers
které jsou nejvíce sexy. Ale jen těžko se dočkáme nějakého masového zájmu o žebříček deseti osob, které nejvíce projevují bohulibé jednání
a chování.
Bůh si cení jednání více než slov a vnějšího zjevu. Vyhlíží po lidech, kteří
se nasazují pro zájmy Božího království. Bůh vyhlíží lidi, kteří se oblékají
do bělostného „kmentu“ milosrdenství, soucitu a trpělivosti. I mezi křesťany
v Sardách však byli někteří, kteří si svým jednáním a vystupováním zasloužili
Boží chválu.
9
Dopis věrnému sboru ve Filadelfii
Poslušní, věrní lidé, kteří si potřebovali zachovat pevnost.
Povšimněme si, co vzkříšený Pán řekl sboru ve Filadelfii:
Máš malou moc, a přece jsi zachoval mé slovo a nezapřel jsi mé jméno
(Zj 3,8).
Při nedávné promoci na jedné křesťanské univerzitě sklidila jedna studentka
(byla jednou ze tří řečníků z řad studentů) obrovský potlesk, když k šla k řečnickému stupínku o berlích. Studenti i vyučující dobře věděli o její svalové
dystrofii. Věděli, jakou námahu ji vždy stálo dostat se po schodech do učebny, používat knihovnu, přesunout se do jídelny – činnosti, které jiné studenty nestály sebemenší úsilí. Tato studentka ale odmítla poddat se své tělesné
slabosti, čímž se stala obrovskou inspirací pro všechny, kteří až do té doby
považovali své zdravé tělo za samozřejmost.
Jaká síla je třeba k tomu, abychom odvážně následovali Krista? I Pavel se
musel vyrovnávat se svými určitými tělesnými omezeními, a proto napsal:
Velmi rád se tedy budu chlubit spíše svými slabostmi, aby na mně spočinula moc Kristova. Proto mám zálibu v slabostech, v zlém zacházení,
v tísních, v pronásledováních a úzkostech pro Krista. Neboť když jsem
slabý, tehdy jsem mocný. (2K 12,9–10)
Často také nacházíme potřebné povzbuzení v následujících slovech proroka
Izajáše:
Unavenému dává sílu a bezmocného zahrnuje zdatností. Chlapci ochabnou a unaví se a mládenci vyčerpáním padají, ale ti, kdo očekávají na
Hospodina, nabývají nové síly, vznášejí se na křídlech jako orli; běží,
a neunaví se, chodí, a neochabnou. (Iz 40,29–31)
„Máš malou moc,“ řekl Ježíš lidem ve Filadelfii, „a přece jsi zachoval mé
slovo a nezapřel jsi mé jméno“ (Zj 3,8).
V roce 1975 se jedna japonská žena v domácnosti z předměstí Tokia stala
první ženou, která stanula na Mount Everestu. Junko Tabei měřila jen 150
cm, bylo jí v té době 35 let a peníze na svou expedici si opatřila domácím
doučováním hry na piano.
Další horolezci, kteří se dostali na Mount Everest, popisují, jaké síly je třeba, když chcete pokořit nejvyšší horu světa. „Ve výšce nad osm kilometrů
už je to z devadesáti procent výkon psychický a jen deset procent je výkon
fyzický,“ říká Barry Bishop, který zdolal Mount Everest jako jeden z prvních
Američanů. „Kdo se dostane až na samotný vrchol a kdo to nezvládne, je
10
otázka toho, jak jste nastaveni ve své mysli.“ Podle Glenna Porzaka, dalšího
Američana, který zdolal Mount Everest, „je naprosto nejdůležitější houževnatost“.
„Přijdu brzy,“ slíbil Ježíš duchovně zesláblým křesťanům ve Filadelfii.
„Drž pevně, co máš, aby ti nikdo nevzal věnec vítěze“ (Zj 3,11). Pokud máte
pocit, že už dále nemůžete ve svém životě s Kristem pokračovat, vzchopte se
a vezměte si povzbuzení z tohoto převratného dopisu od našeho vzkříšeného
Pána.
Dopis vlažnému sboru v Laodiceji
Hmotně bohatí lidé, postižení duchovní chudobou a nerozhodností.
Ježíš Kristus měl výrazně odlišný názor na křesťany v Laodiceji, než jaký
měli oni sami na sebe. Domnívali se totiž, že vše bylo v naprostém pořádku.
Ale podle Ježíše Krista to v pořádku nebylo. Oni si připadali jako na vrcholu
světa. Ježíšovi ale jejich zoufalý stav nemohl uniknout. Nebyli schopni vidět
svůj skutečný stav. Ježíš prohlédl jejich předstírání a dokonale přečetl, co
bylo v jejich nitru.
Říkáš: Jsem bohatý, zbohatl jsem, nic nepotřebuji. A nevíš, že jsi ubohý,
politováníhodný a chudý, slepý a nahý. Radím ti, abys ode mne koupil
zlato v ohni pročištěné, a tak zbohatl, bílé šaty, aby ses oblékl a neukázala se hanba tvé nahoty, a mast k pomazání svých očí, abys viděl. (Zj
3,17–18)
Život možná měli plný úžasných hmotných věcí, ale duchovně byli mdlí, bez
života, bez zápalu. Výraz vlažný se v Písmu vyskytuje pouze jednou (v. 16).
Výstižně popisuje stav laodicejského sboru, „který Pánu nebyl občerstvením,
jaké nám přirozeně skýtá studená nebo horká voda“ (W. E. Wine, Expository
Dictionary Of New Testament Words).
Tito lidé úplně zapomněli, že mají určité poslání. Zapomněli, že neexistují
sami pro sebe, ale ke cti Boha a pro dobro druhých. Neměli být jen dobří, ale
měli být dobří k určitému konkrétnímu účelu.
Byli zlatým svícnem od Boha, který měl dávat světlo v temnotě (Zj 1,20).
Měli být světu kolem sebe světlem a solí, což by mohli splňovat jedině tehdy,
když by následovali vedení svého Pána, který dal stranou své zájmy, aby dal
spásu dalším (Fp 2,5–13).
Aniž by si to tito křesťané v Laodiceji uvědomovali, upadli do stejného
hříchu jako Sodoma. Sami se opájeli Boží dobrotou, ale neprojevovali ji dru11
hým, čímž se připojili k dlouhé řadě těch, kteří se sobecky starají jen sami
o sebe. Prorok Ezechiel o takových lidech řekl:
Hle, toto byla zvrácenost tvé sestry Sodomy: Vznešenost, nasycenost
chlebem a utěšená bezstarostnost, to měla ona i její dcery, ale ruku
chudého a nuzného neposilovala. Povyšovaly se a páchaly přede mnou
ohavnost. Odstranil jsem je tedy, jakmile jsem to spatřil. (Ez 16,49–50)
Lidé v Sodomě byli povýšení nad chudými a potřebnými. Ježíš Laodicejské
miloval, i když jednali jako lidé v Sodomě. Právě proto jim zdůrazňuje pravdu, s níž se ani dnes neumíme často vyrovnat: „Usvědčuji a kárám ty, které
miluji“ (Zj 3,19).
Jeden muž kdysi popsal svůj vztah se svým nevlastním otcem následovně:
„Byl to laskavý člověk, ale nikdy jsem ho nebral jako svého vlastního otce,
protože mě nikdy nijak neukázňoval.“
V době, kdy soudy musí rozhodovat, zda se v daném případě jedná pouze o výprask, anebo již o zneužití dítěte, lidem připadá obtížné ztotožnit se
s myšlenkou, že pohnutkou k trestu může být láska. Kromě toho jsme možná již ztratili schopnost přijímat skutečnost, kdy Bible na základě rodičovské
kázně znázorňuje způsob, jakým Bůh ukázňuje své děti.
V Židům 12,5–6 čteme o ukázňování ze strany Boha:
A zapomněli jste na napomenutí, které vám praví jako synům: ‚Můj
synu, nepodceňuj Pánovu výchovu, ani neochabuj, když jsi od něho
kárán; neboť koho Pán miluje, toho vychovává, a švihá každého, koho
přijímá za syna.‘
Není až tak těžké pochopit, proč jsme nějak „zapomněli. . . na napomenutí“.
Od roku 1950 jen v USA čtyřnásobně vzrostl počet dětí, které vyrůstají bez
otce. V roce 2004 žilo 24–26 procent amerických dětí v rodině pouze se svou
matkou.
David Blankenhorn, prezident Institutu pro americké rodinné hodnoty a autor knihy Bez otce v Americe: Jak čelit našemu nejnaléhavějšímu společenskému problému, říká: „Děti vyrůstající bez otce, jsou nejškodlivějším demografickým trendem naší generace.“
Doslova miliony lidí v dnešním světě nezažily otce, který by se staral o jejich ukázňování. Proto musíme přijmout pouze vírou, že je v našem nejlepším
zájmu, když nás Bible ujišťuje o tom, že Bůh nás s láskou ukázňuje jako své
děti.
Nebeský Otec nás vychovává k vyššímu cíli, k podílu na své svatosti.
Přísná výchova se ovšem v tu chvíli nikdy nezdá příjemná, nýbrž kruš12
ná, později však přináší ovoce pokoje a spravedlnost těm, kdo jí prošli.
(Žd 12,10–11 ČEP).
Proč by milující nebeský Otec dovoloval bolest v životě svých dětí, které
tolik miluje? „Koho Pán miluje, toho přísně vychovává, a trestá každého,
koho přijímá za syna“ (Žd 12,6 ČEP).
To je tvrdá pravda pro věk povolnosti – tvrdá pravda pro povolné věřící
v Laodiceji, kteří přestali sledovat sami sebe a kteří ztratili ze zřetele i Pána,
který je tak miluje.
Převratný vzor pro pokrok
Již při zběžnému pohledu do novin si povšimneme, že velká část naší ekonomiky je věnována tomu, aby běžní lidé dosáhli nějaké trvalé, smysluplné,
pozitivní změny.
• „Navždy se zbavte svých přebytečných kil!“
• „Přestaňte kouřit – a to jednou provždy!“
• „Najděte si ideální práci na celý život!“
V novinách a časopisech jsou desítky podobných inzerátů. Jsou tam proto, že
pro lidi je těžké se měnit. Někteří lidé už to zkoušeli a selhali tolikrát, že už
v žádnou změnu nedoufají – ani u sebe, ani u někoho dalšího. „Zapomeňte na
to,“ říkají si. „Prostě už jsem takový a jiný už nebudu.“
Možnost změny také nevidíme příliš růžově proto, že spíše hledáme nějakou jednotlivou, jednorázovou událost než zdlouhavý, namáhavý proces.
Chceme ve svém životě nějaký rychlý zlom, kdy bychom mohli říci: „Tak
podívejte se, dokázal jsem to! Jsem úplně jiný člověk.“ Ve skutečnosti k tomu ale málokdy dojde takovým způsobem. Dokonce i ten zázračný moment,
kdy se člověk obrátí ke Kristu a stane se ‚novým stvořením, protože staré pominulo‘ (2K 5,17) je jen určitým bodem v nepřetržitém sledu změn, kdy se
pak snažíme stále více se podobat Kristu.
Spisovatel a kritik Daniel J. Boorstin řekl: „Mezi těmi všemi zdánlivě velkými událostmi si skutečně zlomových momentů v životě povšimneme jen
zřídkakdy. Historie jen zřídkakdy zanechává svou stopu okamžitě“ (U.S. News
& World Report, 4/22/91).
Stržení berlínské zdi v roce 1989 bylo symbolem zhroucení komunistického režimu ve východní Evropě. Pět let po této dramatické události řekl
bulharský prezident Želiu Želev: „Mysleli jsem si, že změny přijdou rychleji,
mnohem snadněji. . . Žel, čekala nás krutá a tvrdá skutečnost a nyní musíme
13
platit za své vlastní iluze“ (Wall Street Journal, 12/22/94). Potřebujeme tedy
určitý začátek, ale po něm musí následovat nějaký proces, který vede k trvalé změně. Písmo nám dává velké povzbuzení, když nám poskytuje mnoho
příkladů malých začátků, jež vedly k obřím změnám.
Ježíš připodobnil nebeské království k hořčičnému semínku – „je sice menší než všecka semena, ale když vyroste, je větší než ostatní zahradní byliny
a je z něho strom“ (Mt 13,32).
Ježíš řekl svým učedníkům: „Budete-li mít víru jako zrno hořčice, řeknete této hoře: ‚Přejdi odtud tam‘, a přejde; a nic vám nebude nemožné“ (Mt
17,20).
Výsledkem sedmi horoucích Elijášových modliteb, aby sucho bylo ukončeno deštěm, byl pouze „oblak malý jako lidská dlaň“ (1Kr 18,41–45). Nakonec ale přišel velký přívalový déšť. Malé počátky tedy mohou vést k dalekosáhlým změnám.
Přesuňme na chvíli své myšlenky od obsahu Kristových dopisů těmto sedmi sborům ke stavbě těchto dopisů. Všimli jste si, že náš Pán zde postupuje
podle určitého vzoru? Tyto dopisy jsou již ve své samotné struktuře jakýmsi
návodem na změnu.
Kristův charakter – kdo je Kristus
Každý dopis začíná připomínkou toho, kdo dopis píše, a vyjádřením o jeho
autoritě a moci. Jsou zde uvedena například tato slova:
• „Ten první a poslední, který byl mrtev a ožil“ (Zj 2,8).
• „Ten, který má ostrý dvousečný meč“ (2,12).
• „Ten Svatý, ten Pravý, který má klíč Davidův“ (3,7).
Naším standardem a měřítkem je vždy Ježíš Kristus. Máme-li se měnit a dělat
v tomto životě pokrok, musíme se zaměřovat na Krista a ne na sebe či na
někoho jiného.
Pochvala lidem – jací jsme
Pán Ježíš v těchto dopisech opakuje následující témata: „Vím, kdo jsi. Vím,
co jsi vykonal. Vím, kde žiješ. Vím, co prožíváš, čím dnes procházíš a co máš
ještě v životě před sebou.“
Když členové naší rodiny, přátelé či spolupracovníci nechápou, kdo jsme
a o co se jako Kristovi následovníci snažíme, Pán nám přináší povzbuzení
a zároveň také výzvu:
• „Znám tvé skutky, tvou námahu i tvou vytrvalost“ (Zj 2,2).
• „Znám tvé soužení a chudobu“ (2,9).
14
•
•
•
•
„Vím, kde bydlíš: tam, kde je trůn Satanův“ (2,13).
„Znám tvé skutky a tvou lásku, věrnost a službu“ (2,19).
„Znám tvé skutky; máš jméno, že žiješ, ale jsi mrtvý“ (3,1).
„Znám tvé skutky. . . Neboť máš malou moc, a přece jsi zachoval mé slovo
a nezapřel jsi mé jméno“ (3,8).
• „Znám tvé skutky; nejsi studený ani horký“ (3,15).
Je úlevou setkat se s Tím, kdo nás naprosto přesně zná. Není třeba nic předstírat. Není třeba nic zakrývat. Psychiatrovi často může trvat řadu sezení, než
se svým pacientem naváže důvěru tak, aby došlo ke skutečnému sdílení i těch
nejhlubších pocitů. Ježíš ale dobře zná naše srdce i všechna naše tajemství –
ještě než otevřeme ústa, abychom o nich mluvili.
Určitě je příznačné, že právě samařská žena s nechvalnou pověstí, která se
s Ježíšem setkala u studny v Sycharu (J 4,1–30), běžela zpět do své vesnice,
aby zdejší lidi vybídla: „Pojďte se podívat na člověka, který mi řekl všechno,
co jsem udělala“ (v. 29).
Náprava našich selhání
„Přesto mám proti tobě. . .“ Kdosi se zeptal venkovského kazatele Vance Havnera, čeho se snaží svým kázáním docílit, odpověděl: „Dvou věcí: Utěšit ztrápené a potrápit ty, kteří jsou sami se sebou spokojeni!“
Jen málokteří z nás si neuvědomujeme svá selhání. Když nás Kristus svým
slovem napravuje, jenom se nám potvrzuje to, co o sobě již stejně víme. Náš
největší Lékař přesně zná diagnózu naší duše.
Většinou ale o svých selháních nechceme slyšet. Na kritiku často reagujeme slovy: „Nechci to slyšet.“ A totéž můžeme vlastně říci i našemu Spasiteli.
Pokud ale nebudeme ochotni naslouchat Ježíšovu hlasu, nikdy se jako jeho
lid neposuneme k žádné výrazné změně.
Příkaz – co máme dělat
V lékařství je velmi důležité správně stanovit diagnózu, což ale samo o sobě
nestačí. Úlevu může totiž rychle vystřídat zděšení, pokud po diagnóze uslyšíme, že se jedná o stav, který nelze léčit, nelze operovat nebo na který dosud
není žádná léčba. Ale Ježíši nikdy nestojí v cestě nic nevyléčitelného. Ježíš v těchto dopisech po nápravných opatřeních uvádí následující příkazy, co
máme dělat:
• „Učiň pokání a začni jednat jako dřív“ (Zj 2,5; srov. 2,16; 3,19).
• „Buď věrný až na smrt“ (2,10).
15
• „Buď bdělý a upevni to, co ještě zbývá a je na umření“ (3,2).
• „Drž pevně, co máš“ (2,25; 3,11).
Poslechneme, co nám Ježíš přikazuje? Budeme se jeho příkazy řídit, i když
budeme venku z toho nejhoršího? Studie ukazují, že překvapivě vysoké procento pacientů se neřídí pokyny lékařů, takže neužívají správně veškeré předepsané léky. Jakmile například antibiotika během několika dnů přivodí kýženou úlevu, skončí nedobraná někde v lékárničce. Lékař předepsal určitý
proces, ale pacient se spokojil jen s momentální úlevou. Jak často zapomínáme, jakmile jsme z nejhoršího venku!
Důsledky našeho jednání – důsledky neposlušnosti
Jaký je rozdíl mezi dvouletým dítětem a teroristou? S teroristou je někdy možné vyjednávat. Takový malý človíček si dá ruce v bok, svraští obočí a výhružně se zeptá: „A co když to neudělám?“ Co pak? Asi vám nezbyde než ukázat
mu důsledky jeho vzdorovitosti.
Z Kristových dopisů jednotlivým sborům můžeme vidět, že pokud nebudeme činit pokání ze svých hříchů, ohrozíme tím jen sami sebe. V Bibli je
uvedeno: „Pán bude soudit svůj lid. Je hrozné upadnout do rukou živého Boha“ (Žd 10,30–31). Jak často se touto pravdou zabýváme? A sešli jsme se
kvůli tomu ve své církvi někdy ke společné modlitbě?
Výzva, jak problémy překonat – zaslíbení za poslušnost
Každý z těchto dopisů obsahuje zaslíbení pro ty, kteří popisované problémy
překonají. Zaslíbení jsou zaměřena na budoucí odměnu v nebi s Kristem. Máme sklon žít jen přítomností, a tak nám někdy může uniknout, o jak úžasná
zaslíbení se jedná. Musíme opravdu zakusit pronásledování a nějakou obrovskou životní ztrátu, abychom konečně slyšeli, co nám zde Kristus říká?
• „Tomu, kdo vítězí, dám jíst ze stromu života, který je v Božím ráji“ (Zj
2,7; Efez).
• „Kdo vítězí, tomu druhá smrt neublíží“ (Zj 2,11; Smyrna).
• „Tomu, kdo vítězí, dám skrytou manu a dám mu bílý kamének a na tom
kaménku napsané nové jméno, které nezná nikdo, než ten, kdo je dostává“
(Zj 2,17; Pergamon).
• „Kdo vítězí a zachovává moje skutky až do konce, tomu dám vládu nad
národy. . . A dám mu hvězdu jitřní“ (Zj 2,26–28, Thyatiry).
• „Kdo vítězí, takto se bude oblékat do bílých šatů a jeho jméno nevymažu
z knihy života, nýbrž vyznám je před svým Otcem a před jeho anděly“
(Zj 3,5; Sardy).
16
• „Kdo vítězí, toho učiním sloupem ve svatyni svého Boha a již nikdy nevyjde ven. Napíšu na něj jméno svého Boha a jméno města svého Boha,
nového Jeruzaléma, který sestupuje z nebe od mého Boha, i své nové jméno“ (Zj 3,12; Filadelfie).
• „Kdo vítězí, tomu dám usednout se mnou na můj trůn, jako i já jsem zvítězil a usedl se svým Otcem na jeho trůn“ (Zj 3,21; Laodicea).
Některým lidem tato slova berou klid, protože mají pocit, že mohou přijít
o svou spásu. Bible ale učí, že věčná jistota je v Božích rukou, nikoli v našich. Pavel řekl: „Vím, komu jsem uvěřil, a jsem přesvědčen, že on je mocen
ochránit to, co jsem mu svěřil, až do onoho dne“ (2Tm 1,12).
Zároveň je však třeba mít neustále na mysli, jak obrovskou odpovědnost
na nás Kristus vložil, pokud jde o věrnou službu. Možná bude dobré, když se
nyní zaměříme na tři aspekty vítězství: na vítězství v minulosti, v přítomnosti
a v budoucnosti.
Vítězství v minulosti
Když Kristus umíral na kříži, řekl: „Dokonáno jest“ (J 19,30). Těmito slovy prohlásil vítězství nad Satanem, hříchem a smrtí. Každý člověk, který se
s pokáním a vírou obrátí ke Kristu, má podíl na tomto vítězství.
To je totiž láska k Bohu, že zachováváme jeho přikázání. A jeho přikázání nejsou těžká, neboť vše, co se narodilo z Boha, přemáhá svět.
A to je to vítězství, které přemohlo svět: naše víra. Kdo je ten, který
přemáhá svět, ne-li ten, kdo věří, že Ježíš je Syn Boží? (1J 5,3–5)
Vítězství v přítomnosti
Patrně není žádná pozemská obdoba, na níž bychom si mohli znázornit pravdu, že Ježíš sice zvítězil v duchovní bitvě, ale tato bitva ještě dosud pokračuje.
A právě proto je Bible plná obrazů z oblasti vojenství, kdy jsme například nabádáni, abychom na sobě měli plnou Boží výzbroj (Ef 6,10–18) a abychom
sloužili jako dobří vojáci Ježíše Krista (2Tm 2,3–4). V listu Římanům jsme
vybízeni: „Nenech se přemáhat zlem, ale přemáhej zlo dobrem“ (12,21). Jsme
vybízeni, abychom ve své osobní situaci byli poslušní, věrní a abychom se
nevzdávali. „Svou sílu hledejte u Pána, v jeho veliké moci“ (Ef 6,10 ČEP).
Vítězství v budoucnosti
V knize Zjevení je popisována konečná, zkázonosná bitva, v níž nás Kristus
povede k vítězství. Odborníci mají sice různé názory na to, jak a kdy k této
bitvě dojde, její závěr je ale jistý – bitva skončí vítězstvím těch, kdo budou
na straně Krista (Zj 19,11–20,10).
17
Ve Zjevení 12,11 se mluví o těch, kdo zvítězili nad Satanem „pro krev
Beránkovu a pro slovo svého svědectví“. A ve Zjevení 17,14 se uvádí, že
„Beránek je [ty, kdo budou proti němu] přemůže, protože je Pán pánů a Král
králů, a ti, kteří jsou s ním, jsou povolaní, vyvolení a věrní“.
Vítězství tedy má tři aspekty: vítězství v minulosti, v přítomnosti a v budoucnosti. Zvítězit můžeme jen skrze Kristovu krev a jeho dílo na kříži. V tomto smyslu se tedy nejedná o vítězství, které získáváme sami pro sebe, ale o vítězství, které plně zajišťuje Kristus.
A přesto je zde určitý aspekt vítězství, které vyplývá z toho, jak reagujeme na Krista. „A to je to vítězství, které přemohlo svět: naše víra“ (1J 5,4).
Vítězíme tím, když posloucháme Kristovy příkazy a zůstáváme mu za všech
okolností věrní.
Připomeňme si kontext dopisů sedmi sborům. Věřící v těchto sborech si
v minulosti počínali dobře, byli chváleni za svou vytrvalost a věrnou službu.
Mnoho tedy vykonali, ale ještě bylo třeba vykonat mnoho dalšího. V Kristu
již dosáhli vítězství. A v Kristu měli i nadále dosahovat dalších vítězství.
Závěr – naslouchat poselstvím
Rodiče a učitelé dobře vědí, že dítě se na vás může přímo dívat, jak na něj
mluvíte, a přesto nevnímá ani jedno vaše slovo. I dospělým se však žel stává,
že někdy vůbec nevnímají, co se jim říká.
Vzkříšený Kristus zakončuje každý z těchto dopisů stejnou výzvou: „Kdo
má uši, slyš, co Duch praví sborům“ (Zj 2,7.11.29; 3,6.13.22).
Tento příkaz neznamená, že máme příslušný dopis číst ve svém sboru a radovat se, že Bůh konečně něco dělá s hříchy všech těch dalších lidí. Všech
sedm dopisů totiž bylo napsáno na jednom svitku, který byl poslán všem těmto sborům (1,11), křesťanům v Malé Asii, takže se očekávalo, že všichni budou číst dopisy adresované všem dalším! A při čtení měli celým srdcem naslouchat tomu, „co Duch praví sborům“.
Může se člověk opravdu změnit? Je možné zhoubné návyky a nesprávný
způsob myšlení nahradit chováním novým? Jsme odsouzeni k tomu jen opakovat své minulé chyby? Naprosto ne! V Ježíši máme naději na osvobození.
Připomeňme si stavbu těchto dopisů, které mají vždy sedm částí: 1) Kristův
charakter, 2) pochvala, 3) náprava, 4) příkaz, 5) důsledky, 6) výzva a zaslíbená odměna a 7) závěr, že máme naslouchat tomu, co říká Duch.
18
Nejedná s námi Bůh podobně? Nejprve nám ukazuje, kdo je a kdo jsme
my. Pak nás postupně povzbuzuje a napravuje, abychom byli lidmi podle jeho
vůle.
Pán řekl křesťanům ve Filadelfii: „Přijdu brzy“ (3,11). Kniha Zjevení začíná a končí velmi naléhavě, „neboť ten čas je blízko“ (1,3). „Ano, přijdu brzy“
(22,20).
V životě se mnozí z nás jaksi podvědomě řídíme následující zásadou: větší
zájem máme o události, které jsou blízko. Čím blíže se nám určitá událost zdá
být, tím více pozornosti jí věnujeme. A z toho logicky vyplývá, že ztrácíme
zájem o věci, které jsou vzdálené. Čím je něco více vzdáleno, tím méně jsme
ochotni se tím zabývat.
Dobře je vše vidět na daňovém přiznání. Každý jasně ví, že daňové přiznání je třeba podat do 31. března. Ale jen málo hotových daňových přiznání
dorazí na finanční úřad v lednu či únoru. Teprve na konci března vypukne ten
pořádný shon. A poslední den pro podání daňového přiznání čeká řadu pošt
téměř kolaps.
Ale jak máme věřit, že druhý Kristův příchod je blízko, když o něm Kristus mluvil téměř před 2000 lety? Je na místě si připomenout Petrova slova:
„V posledních dnech přijdou s posměchem posměvači, kteří budou žít podle
svých vlastních žádostí a budou říkat: ‚Kde je to zaslíbení jeho příchodu? Od
té doby, co zesnuli otcové, všechno zůstává tak, jak to je od počátku stvoření“
(2Pt 3,3–4).
Musíme mít na mysli, že blízkost určité události určuje ta osoba, která má
na danou událost zásadní a hlavní vliv. Možná se i vaše dovolená s dětmi
podobala té naší. Ještě než jsme se dostali z města, děti už si v autě vyzuly boty. Za pár hodin jsme potřebovali dotankovat. „Za nějakých pět minut
si budete moci u benzinové stanice odskočit, tak už si dejte boty.“ Děti mé
oznámení obvykle ignorovaly a nakonec musely jít z auta bez bot, protože je
ani nemohly najít.
Dalších několik hodin nás děti nepřestávaly bombardovat otázkami, kdy už
konečně budeme na místě. Někdy jsem jim v odpovědi udal počet kilometrů,
jindy jsem uvedl, kolik nám ještě zbývá hodin cesty.
Na cestu k prarodičům jsme potřebovali nějakých patnáct hodin. Osobně
jsem měl pocit, že už jsme hodně blízko, když jsme byli nějaké tři hodiny od
kýženého místa. Z mého pohledu už to bylo „coby dup“.
„Tak, připravte si boty, už jsme skoro na místě.“ Možná to způsobila změna
tónu mého hlasu, možná děti samy vycítily, že už opravdu musíme být hodně
19
blízko. Každopádně boty najednou bez problémů našly a celé nedočkavé už
byly připraveny běžet dědečkovi a babičce do náručí.
„Přijdu brzy,“ říká nám Ježíš (Zj 22,20). Musíme přijmout, co za „brzy“
považuje Ježíš a jednat v souladu s tím; jedině on totiž ví, jak daleko jsme již
v čase pokročili a jak daleko je ještě třeba jít. Ať je ve světě kolem nás pokoj
nebo chaos, musíme věřit našemu Pánu, když nám říká, že „ten čas je blízko“
(Zj 1,3).
Dopisy sedmi sborům v Malé Asii rozhodně nebyly reklamní ani nevyžádanou poštou. Byla to převratná poselství od vzkříšeného Pána a jsou to
převratná poselství i dnes. Když Ježíš promlouvá k jednotlivým sborům, promlouvá tím zároveň ke každému věřícímu. Jeho slova jsou tedy určena každému z nás. Zde jsem! Stojím u dveří a tluču.
„Kdo by uslyšel můj hlas a otevřel dveře, k tomu vejdu a budu s ním
večeřet a on se mnou.“ (Zj 3,20)
Ježíš dnes tluče na dveře našeho srdce a touží, abychom mu otevřeli každou
část svého života – abychom svůj život plně otevřeli svému Stvořiteli a Spasiteli. Chce nám život změnit darem své přítomnosti a lásky.
„Kdo má uši, slyš, co Duch praví církvím.“
(Zjevení 2,7.11.17.29; 3,6.13.22)