Západočeská univerzita v Plzni

Občanské sdruţení Šumava bez hranic
Název přednášky:
Lidé a sídla v regionu jihozápadních Čech
Autor sylabu:
Mgr. Luboš Smolík
Text sylabu:
Přednáška postihne základní regionální události v regionu Klatovska, resp. jihozápadních
Čech především v období 13. – 19. století. Nutný je výklad některých regionálních událostí
(doloţená první písemná zpráva) jiţ v 11. – 12. století.
Základní témata přednášky:
- vývoj osídlení v jihozápadních Čechách v 11. – 15. století
- vývoj státní správy v 11 . – 15. století
- doloţený vznik prvních sídelních lokalit v regionu
- zakládání měst v regionu: Horaţďovice, Kašperské Hory, Klatovy, Nýrsko, Plánice,
Sušice, Švihov, Ţelezná Ruda, Nepomuk, Přeštice, Kdyně (obecná charakteristika
a znaky měst, typologie zakládání měst; u jednotlivých městských lokalit doba vzniku
a stručný vývoj do 15. století)
- zrod šlechty a její působení v regionu (vznik a vývoj šlechty, významné rody
v regionu)
- královské a šlechtické hrady (charakteristika doby výstavby hradů a tvrzí, typologie
hradů, charakteristika hradů v regionu – např. Švihov, Velhartice, Rabí, Kašperk)
- církev a její působení v regionu (oddělení církve od společnosti, působení církve,
kláštery, církevní řády)
- zakládání nových vesnic (nové osidlování a zakládání vesnic, způsob zakládání vsí,
způsob ţivota na české vesnici)
- významné románské a gotické památky v regionu (městské památky, hrady a tvrze,
kláštery, kostely, vesnické roubené stavby)
Doporučená literatura:
Bígl, Zdeněk: České země za posledních Přemyslovců
Hoffmann, František: České město ve středověku
Janák, Jan; Hledíková, Zdeňka: Dějiny správy v českých zemích do roku 1945
Pelant, Jan: Města a městečka Západočeského kraje
Smolík, Luboš; Smolíková, Eva: Perly minulosti (Klatovsko, Sušicko, Horaţďovicko,
Šumava)
Vaněk, Ferdinand; Hostaš, Karel: Soupis památek historických a uměleckých v politickém
okresu Klatovském
1. Vývoj osídlení v jihozápadních Čechách v 11. – 15. století
Podstatné stopy ve tváři přírody a krajin jihozápadních Čech zanechává tak jako jinde
činnost člověka. Jeho přítomnost a snaha o zabezpečení vlastní existence se staly důleţitými
krajinotvornými prvky.
Nepočetné archeologické nálezy z doby kamenné a bronzové dokládají, ţe území dnešního
okresu Klatovy bylo oproti českému vnitrozemí osídleno později. Logickým vysvětlením
tohoto jevu je jistě také nezájem moţných obyvatel o neúrodnou podhorskou a horskou
krajinu s nepropustnými lesy.
Lid halštatské mohylové kultury doby ţelezné (8. – 5. století př.n.l.) poprvé výraznějším
způsobem ovlivnil podobu šumavského podhůří. Usedlý zemědělský způsob ţivota byl
zaměřený na pastevectví, ale jiţ i na pěstování plodin. Pouţívání dokonalých nástrojů má
za následek mýcení původních listnatých lesů.
V následných staletích předhistorického období bylo osídlení Pošumaví řidší. Společenství
lidí se většinou zdrţovala na dolních a středních částech toků řeky Úhlavy a Otavy
s Ostruţnou.
Teprve kolonizační úsilí poloviny 11. století a 12. století vedlo k zahuštění a rozšíření
sídelní sítě našeho regionu. Na tomto záměrném procesu se podíleli mocní feudálové
(Drslavicové na Klatovsku a Chudenicku) i kláštery, např. nepomucký na Plánicku, klášter
sv. Jiří na Praţském hradě na Klatovsku a břevnovský klášter na Sušicku.
Ve 13. a 14. století dochází k výrazným ekonomickým změnám feudálního řádu. Panovník
ve snaze posílit svoji moc, zlepšit bezpečnost zemských stezek, obchodních cest a ochranu
hranice zakládá královská města (Klatovy kolem r. 1260, Sušici po roce 1273) a buduje
královské hrady (Prácheň, Kašperk). Do jisté míry ho napodobuje i šlechta (města:
Horaţďovice, hrady: Velhartice, Švihov, Rabí, Klenová, Rýzmberk; tvrze: Opálka, Čachrov,
Dešenice, Dolany, Janovice).
Vyšší partie Šumavy byly kolonizovány od 1. poloviny 16. století obyvatelstvem
z přilehlých německých oblastí. Němečtí kolonisté mění les v ornou půdu a dřevní hmotu
pouţívají také pro řemeslnou výrobu (hamernictví, dřevěné uhlí, sklářství). Síť vesnic a měst
se ustálila v 18. století, zvyšuje se počet měst, a to obvykle povýšením obcí na městečka
a městyse.
2
2. Vývoj státní správy v 11 . – 19. století
Během 11. století a poloviny 12. století se na dnešním území naší republiky vytvořil raně
středověký stát na základě sjednocení starších kmenových kníţectví. Přemyslovci jako
kníţecí rod kmene, který stát vytvořil, opírali svůj nárok o kombinaci prvků kmenového i
státního (kmenový prvek: soudce a vojenský náčelník ve svém kmenu; státní: nejvyšší
soudce, zákonodárce a ochránce celého státu vůči vnějším ohroţení). Vláda Přemyslovců byla
všeobecně uznávána, nepopiratelná. Kníţetem byl nejstarší Přemyslovec.
Raně středověký stát vytváří ihned také systém úřadů a funkcí pro upevnění moci. Mj.
v tomto období vzniká tzv. hradská soustava, jejímţ základem byla důleţitá přemyslovská
hradiště; na území Čech jich postupně vzniká aţ 20 (Plzeň, Prácheň), na Moravě 8.
Ve 13. století došlo k zásadním změnám ve struktuře a konkrétní podobě veřejné správy.
Z komplexu jednotné kníţecí správy se vydělily jako samostatné větve tři partikulární správy
vztahující se na určitá seskupení obyvatelstva:
- městská
- církevní
- vrchnostenská
Kolem 13. století se hradská soustava rozpadá a je postupně nahrazován krajským
systémem. Tento záměr je dovršen za Karla IV. a Václava IV., kdy je těmto krajům svěřena
funkce popravců a následně i vybírání daní. Během 14. a 15. století se tyto správní jednotky
mění ve skutečné kraje, kterých bylo v Čechách 12.
Aţ rok 1751 mění tuto situaci. Reforma Marie Terezie zřizuje 16 krajů (vzniká i klatovský
kraj), v čele kraje stojí jeden hejtman (nyní to byli dva šlechtického původu), určuje pevné
sídlo kraje (zpravidla město), zřizuje krajský úřad, jehoţ byrokratický aparát se dynamicky
vyvíjí, od 80. let 18. století se hejtmany stávají i osoby měšťanského původu. Krajské úřady
se staly pravidelnou instancí veřejné správy a byly důsledně postátněny.
Od roku 1848, resp. následujícího roku je ustanoven státní systém vlastně v dnešní podobě.
Základem samosprávy se stávají obce včele se starostou, radou a zastupitelstvem, popř.
s různými povinnými komisemi v různých dobách (finanční, stavební, letopisecká apod.).
Základem státní správy jsou pak okresy v různých organizačních formách, popř. země nebo
kraje jako nadstavbové články okresů.
3
3. Doloţený vznik některých sídelních lokalit
993
Němčice
1144
Plánice
1197
Koloveč
1227
Beňovy
Obytce
Týnec
Vlčkovice
1232
Dolany
1233
Sušice
1243
Nezdice
1245
Biřkov
Měcholupy
Petrovice
Švihov
Třebýcina
Třebýcinka
1251
Jeţovy
1253
Klatovy
1264
Kasejovice
1279
Horaţďovice
1287
Měčín
1291
Chudenice
1325
Mrákov
1352
Chanovice
1380
Rabí
1384
Kdyně
4
4. Zakládání měst v regionu: Horaţďovice, Kašperské Hory, Klatovy,
Nýrsko, Plánice, Sušice, Švihov, Ţelezná Ruda, Nepomuk, Přeštice,
Kdyně (obecná charakteristika a znaky měst, typologie zakládání měst;
u jednotlivých městských lokalit doba vzniku a stručný vývoj
do 15. století)
Zakládání měst a městská řemesla
Asi nás překvapí, ţe většina našich dnešních měst byla zaloţena jiţ v době, kdy u nás
vládli poslední Přemyslovci. Do budování měst se tehdy pouštěli podnikaví lidé, které
přitahovala řemesla a obchod. Z nich se utvořila zcela nová skupina obyvatel tehdejší
společnosti – měšťané.
Města vznikala zpravidla tam, kde se řemeslům a obchodu dařilo jiţ dříve. Často byla
zakládána na místech sluţebných řemeslnických osad v podhradí bývalých kníţecích hradišť
nebo na křiţovatkách obchodních cest. Jen několik málo měst bylo vybudováno v dříve
neobydlených místech, na takzvaném zeleném drnu.
Z počátku zakládal města sám král. Od něho získali lidé usazující se ve městech osobní
svobody dovolující jim volně se pohybovat a svobodně nakládat se svým majetkem. Nově
zaloţeným městům udělil panovník také hospodářské výsady prospěšné řemeslům a obchodu.
K nim patřilo například právo mílové. Podle něho nesměl mít nikdo, aby nemohl soupeřit
s městskými řemeslníky a obchodníky, v okruhu jedné tehdejší míle (asi 11 kilometrů)
od města řemeslnickou dílnu nebo obchod. Pro městské obyvatele bylo důleţité i právo
pořádat trhy, kde prodávali zboţí nejen místní řemeslníci, ale i cizí kupci a vesničané.
Velký počet měst zaloţila na svých panstvích také šlechta, církevní hodnostáři a kláštery.
Obyvatelům těchto nevelkých poddanských městeček náleţelo méně městských práv a výsad.
Kromě řemeslnických ţivností v nich bylo ještě hodně zemědělských hospodářství, takţe se
v mnohém podobala vesnicím.
Hlavním zaměstnáním měšťanů se stala řemesla. Patrně nejpočetnější mezi řemeslníky
byli ti, co vyráběli věci kaţdodenní potřeby, hlavně potraviny. K nim patřili pekaři, řezníci,
mlynáři a pivovarníci.
Jiná velká skupina řemeslníků zhotovovala oblečení a obuv. Z nich byli nejvýznamnější
tkalci, soukeníci, krejčí a ševci.
Ve městech, kde bylo stále co stavět, bylo hodně tesařů, zedníků, kameníků a pokrývačů.
Mnohé velké a nákladné městské stavby, jakými byly například kostely, kláštery, městská
opevnění a kamenné mosty, stavěly původně klášterní stavební podniky zvané hutě. Podle
jejich vzoru vznikaly později městské stavební huti.
Ţelezo pro zpracování v kovárnách a dalších řemeslných dílnách dodávaly ţelezářské huti
zvané hamry. Ţelezářské huti se nacházely uprostřed lesů při potocích či řekách. Vybaveny
byly na tehdejší dobu pokročilou technickou novinkou – měchem na dmýchání vzduchu
do pece, který byl poháněn vodním kolem.
Řada výrobních odvětví spojených s ohněm, hlukem a zápachem byla provozována
na předměstí nebo za městskými hradbami. Obavy z poţáru či velký hluk a zápach obtěţující
ostatní zatlačily cihelny, hamry a vápenky z dosahu městských stavení.
5
V městských domech
Tak náročné dílo, jakým bylo vybudování města, svěřil panovník schopnému a zkušenému
podnikateli zvanému lokátor. Jeho úkolem bylo shromáţdit kolem sebe budoucí obyvatele
města přicházející z přelidněných německých měst nebo z vesnic v okolním kraji.
Pod vedením lokátora byl také navrţen plán nového města a půda přidělená na jeho stavbu
byla pravidelně rozdělena na úzké obdélníkové pozemky. Ty připadly jednotlivým
osadníkům, kteří na nich začali se stavbou svých obydlí. Nejbohatší měšťané si honosnější
domy vybudovali ve středu města na náměstí s trţištěm a městským kostelem. Dále
od náměstí byly domky chudší a prostší.
Podle důmyslného a přitom jednoduchého plánu města směřovaly hlavní ulice vycházející
z náměstí k městským branám. Z nich vybíhaly vedlejší krátké a většinou úzké ulice,
ve kterých stály domy prostých řemeslníků. Tak vzniklo pravidelné uspořádání ulic a uliček
v celém městě. Tam, kde stála v místě nově zaloţeného města jiţ dříve řemeslnická osada,
bylo třeba se přizpůsobit její staré nepravidelné zástavbě. Nové město pak nemělo pravidelné
uspořádání domů a ulic jako města zaloţená na volném prostranství neboli na zeleném drnu.
První obyvatelé měst si stavěli jen dočasné dřevěné příbytky s nízkým přístřeškem
u vchodu. Zdi domku omazané hliněnou mazanicí byly z dřevěných trámů postavených
na kamenné podezdívce. Uprostřed jeho jediné místnosti bylo otevřené ohniště. Aby
obyvatelé domku s jednou místností udrţeli v zimě lépe teplo, vyhloubili si podlahu aţ jeden
a půl metru pod zem.
Městská rodina obývala hlavně místnosti v prvním patře. V přízemí městského domu býval
průjezd vedoucí dozadu na dvůr. Hned vedle něj měl řemeslník dílnu, kde zhotovoval své
výrobky. V dílně je také nabízel zákazníkům a prodával.
Za domkem byl dvorek s kůlnou a chlívkem, ve kterém chovali obyvatelé domu vepře.
Nábytku bylo v městských domácnostech v době zakládání měst velmi málo a nebyl příliš
pohodlný. Stoly, postele, lavice a jiný jednoduchý nábytek si ze silných štípaných či
strouhaných prken vyráběli měšťané sami.
Nákladnější kusy nábytku byly truhlice, do kterých se ukládaly šaty, nádobí, peníze
a šperky. Proto se v městských domácnostech objevovaly jen výjimečně.
Na ulicích měst
Kromě běţných nákupů v dřevěných boudách kramářů anebo přímo u řemeslníků
nakupovali měšťané na městských trzích konaných kaţdý týden. Navíc byly pořádány jednou
nebo dvakrát do roka velké výroční trhy někdy téţ zvané jarmarky trvající aţ sedm dní.
Jarmarky se zahajovaly v den, kdy měl svátek světec, který byl ochráncem městského
kostela, či v jiný významný církevní svátek.
Na trţiště, kde prodávali své výrobky hlavně domácí řemeslníci, přiváţeli zboţí i kupci
ze vzdálenějších měst.
Místní řemeslníci měli moţnost porovnat své zboţí se zboţím vyráběným jinde a mnohému
se přiučit.
Velký zájem na trţišti vzbuzovali kupci z ciziny, kteří k nám přiváţeli vzácné cizí sukno,
hedvábí, víno, koření, slané mořské ryby a sůl.
Na trţiště přicházeli také vesničané, aby zde prodali skromné přebytky úrody a domácí
zvířata. Za získané peníze nakupovali pro sebe od městských řemeslníků potřebné zboţí. Na
ulicích měst bylo často vidět hromady hnoje vyvezené z chlívků, které měli měšťané
na dvorech domů. K hromadám hnoje rozhrabávaných volně pobíhajícím dobytkem a drůbeţí
6
přibývaly i odpadky vyhazované z domů na ulici. Stejně tak tomu bylo i s vyléváním nečistot,
neboť kanalizace nebyla ještě známá.
Nečistota a špatná hygiena ve městech byly příčinou hromadných onemocnění, které tehdy
lidé ještě neuměli léčit. Nejhroznější byly mor, povaţovaný za boţí trest, postihující lidi
za jejich hříchy a špatnosti.
Po zaloţení města si jeho obyvatelé budovali jen dočasné opevnění v podobě hliněného
valu nebo dřevěného ohrazení nazývaného palisáda. Teprve po několika desítkách let byly
vystavěny pevné kamenné hradby.
Stavba městského opevnění, které změnilo město v rozlehlou pevnost, byla velmi
nákladná.
Nejstarší města u nás obklopovaly hradby několik tisíc metrů dlouhé. Hradební zdi bývaly
silné aţ dva metry a na několika místech je zesilovaly vysoké věţe. Před městskými hradbami
se nacházely někdy navíc ještě niţší parkánová zeď, příkop a plot z kůlů proplétaných
proutím.
Měšťané
Správu veřejných záleţitostí královského města svěřil panovník do rukou rychtáře. Za své
zásluhy o zaloţení města se rychtářem často stával lokátor. V nově zaloţeném městě byl
rychtář jako zástupce krále zodpovědný za klid a pořádek. Úkolem rychtáře bylo navíc řídit
městský soud, kde zasedal sbor příseţných, a shromaţďovat poplatky, které museli měšťané
odevzdávat králi. Sbor příseţných projednával také některé veřejné a obchodní záleţitosti.
Z něj se později ustavila městská rada v čele s purkmistrem. V ní zasedalo obvykle dvanáct
konšelů, které si volili samotní měšťané.
Rada konšelů získávala ve městě stále větší vliv. Není proto divu, ţe se často dostávala
do sporu s rychtářem o to, kdo má právo spravovat záleţitosti městské obce. Svou při
s rychtářem konšelé postupně vyhráli a tak získali právo řídit správu města.
Nejbohatší obyvatelé města zvaní patriciové bohatli z obchodu, výnosných řemesel a těţby
stříbra. Nevelkou skupinu patriciů tvořili hlavně němečtí řemeslníci a obchodníci, kteří přišli
do Čech zakládat nová města. Ze své země přinesli cenné zkušenosti dovedných řemeslníků
a obchodníků, které u nás dobře uplatnili. Mezi vůbec nejbohatší patřili praţští a kutnohorští
měšťané, kteří se podíleli na těţbě stříbra. Patriciové měli díky svému bohatství velký vliv
na správu města, často proto zasedali v městských radách.
Prostí řemeslníci a obchodníci bývali v tehdejších městech, kde ţilo jen několik set
obyvatel, ve velké většině. Měšťany, a tím i plnoprávnými obyvateli, se stali díky tomu, ţe
ve městě vlastnili dům. Ve svém domě měli právo provozovat řemeslo a obchod.
Městští řemeslníci se sdruţovali v bratrstva, to je spolky vzájemné pomoci, které měly
pomáhat upevňovat mezi řemeslníky soudrţnost. Bratrstva poskytovala pomoc rodinám
řemeslníků v případě nouze či rodinného neštěstí.
Ve městě ţili také ti, kteří neměli ţádný majetek, nevlastnili ani dům, ani řemeslnickou
dílnu. Tito nemajetní lidé, takzvaná městská chudina, se nechávali najímat na stavbách,
pracovali jako pomocníci v řemeslnických dílnách nebo slouţili u bohatých měšťanů.
Nejhůře na tom byli tuláci, ţebráci a mrzáci, o které se město nedokázalo postarat a kteří
byli odkázáni na ţebrotu a soucit ostatních. Jejich bídu zmírňovaly klášterní útulky pro chudé,
často je bylo moţné vidět ţebrat před vchodem do kostela.
K městské společnosti patřili také kněţí a mniši. Díky nim vznikaly nejstarší městské
školy. O povznesení náboţenského ţivota v nově zaloţených městech se zaslouţili členové
nových mnišských řádů – františkáni a dominikáni, kteří působili jako kazatelé. Příslušníci
těchto takzvaných ţebravých řádů neměli ţádný majetek a ţili z darů obyvatel města.
7
Ţidé
Zvláštní skupinou městských obyvatel byli Ţidé. Ţili v nevelkých uzavřených čtvrtích
zvaných ghetta nebo v menších městech v jedné či jen v několika málo ulicích.
Hlavní důvod, proč se Ţidé odlišovali od ostatního křesťanského obyvatelstva, byl
náboţenský. Ţidovské a křesťanské náboţenství mají společnou první část bible – Starý
zákon, který pojednává o osudu starověkého ţidovského národa vyznávajícího víru v jednoho
Boha.
Ve středověku byl však společný původ ţidovského a křesťanského náboţenství zcela
opomenut. Ţidé byli nespravedlivě obviňováni, ţe zavinili smrt Jeţíše Krista, k němuţ se
křesťané hlásili jako k Synu boţímu.
To způsobilo, ţe Ţidé vyhnaní jiţ ve starověku ze své domoviny v Palestině ţili nuceně
odděleni od ostatního obyvatelstva. Často byli pronásledováni a docházelo k násilným
útokům na ţidovské obyvatelstvo, k takzvaným pogromům.
Někteří čeští panovníci vydali nařízení zajišťující Ţidům ochranu. Nejvýznamnější z nich
byla výsada vydaná roku 1254 králem Přemyslem Otakarem II. Podle ní byli Ţidé
pod ochranou samotného panovníka jako jeho přímí poddaní.
Ve středověku nebylo Ţidům dovoleno vlastnit půdu, ani provozovat ve městě řemesla.
Zbývaly jim jedině obchod a lichva, která byla křesťanům zakázána jako nepoctivá.
Těţba stříbra, stříbrné mince
České království za posledních Přemyslovců proslulo po celé Evropě velkým bohatstvím
stříbra. Nejvýznamnější naleziště stříbrné rudy byla tehdy objevena v Jihlavě a o něco později
hlavně v místech dnešní Kutné Hory. Zvěsti o pohádkovém bohatství stříbra přilákaly do
Kutné Hory mnoţství lidí touţících zbohatnout.
V blízkosti dolů si havíři narychlo vystavěli dřevěné příbytky, kaple, kostely, řemeslnické
dílny a pece na tavení stříbrné rudy. V krátkém čase tam vzniklo velmi neuspořádané město,
které se stalo po Praze druhým nejvýznamnějším městem království.
V době největší slávy kutnohorských dolů se v nich těţilo aţ 30 000 kilogramů stříbra
ročně. Byla to téměř polovina všeho stříbra vytěţeného tehdy v celé Evropě.
V královských mincovních dílnách zahřívali řemeslníci stříbro odlité do silných prutů, aby
změklo. Změklé stříbro hned vyklepali na plech stejné tloušťky a nůţkami rozstřihovali na
čtverečky, které mincovníci dále zakulacovali.
Při raţbě mince leţel kulatý kousek stříbrného plechu na spodním razidle. Silným a dobře
mířeným úderem vrchního razidla otiskl razič na stříbrný plíšek mincovní obraz.
Brakteát
Od roku 1210 se u nás platilo kromě starších denárů takzvanými brakteáty raţenými jen
po jedné straně z tenkého stříbrného plíšku.
Hodnota mincí během času postupně klesala. Nové mince, které nahrazovaly staré
a opotřebované, obsahovaly totiţ méně stříbra. Tím se nepoctivě obohacovala královská
pokladna a raziči mincí, neboť místo stříbra přidávali obyčejnou měď.
8
Vlašský dvůr
Znehodnocování mince se snaţil odstranit král Václav II. Roku 1300 zrušil všechny
mincovny v Čechách a raţbu peněz přenesl do Vlašského dvora v Kutné Hoře (praţský groš).
K Vlašskému dvoru náleţely dílny, kde se stříbro z bohatých kutnohorských dolů
upravovalo a tavilo. Čisté stříbro se dále zpracovávalo na tenké plíšky, z nichţ se v raţební
síni razily mince.
Parvus
Jeden praţský groš obsahující tři a půl gramu stříbra se dělil na 12 menších mincí zvaných
parvy.
9
Klatovy
Město vzniklo při Drnovém potoku vedle staré trhové vsi, v písemných pramenech poprvé
připomínané aţ v roce 1253, na důleţité pasovské obchodní cestě vedoucí do Straubingu
a Pasova. Zaloţil je kolem roku 1260 Přemysl Otakar II., a to především ze strategických
důvodů jako pevnost na západní hranici českého státu proti Bavorsku. Zachovalý původní
půdorys města v podobě lichoběţníku zaobleného v rozích svědčí o skutečně velkorysém
zaloţení. Ze čtyř rohů velkého čtvercového náměstí o stometrové straně vybíhaly ulice, které
se křiţovaly s příčními ulicemi v pravých úhlech. Městské opevnění o dvou hradebních
zdech, které byly zesíleny obrannými válcovými i hranolovými věţemi a přerušeny třemi
vstupními branami, bylo dokončováno ještě za vlády Václava II. a Jana Lucemburského.
Královskému městu, které se ţivilo zemědělstvím a řemesly, začala doba rozkvětu ve 14.
století. V roce 1336 mu panovník povolil uţívat staroměstské právo a z řady dalších
udělených privilegií měla největší hospodářský význam práva odúmrti a výročního trhu
získaná od Karla IV. v letech 1372 a 1378.
Za Václava IV. získaly Klatovy značnou soudní pravomoc, kdyţ jim byl roku 1381 svěřen
úřad popravy v širokém okolí a v roce 1402 jim bylo uděleno právo vybírat clo, takţe město
zůstalo panovníkovi věrné i v době vnitřních nepokojů v zemi. Klatovy se staly střediskem
širokého okolí a velký majetek v nich patřil církvi. Proti ní se obrátila husitská revoluce jiţ
v roce 1419, kdyţ zde byl vypleněn dominikánský klášter na předměstí. Za husitských válek
bylo město pevným článkem táborsko-sirotčího svazu. Husitství dokončilo proces
počešťování Klatov, kdyţ z města odešel německý patriciát. Později město plně podporovalo
krále Jiřího Poděbradského a za něho roce 1467 se podílelo na poráţce bavorského vojska
u Nýrska.
Na počátku 16. století mělo město velký majetek a patřilo mezi prvních deset měst
v Čechách. Roku 1540 byly Klatovy svým bohatstvím na sedmém místě v zemi. V roce 1568
bylo ve městě a na jeho předměstích 532 domů.
Horaţďovice
Horaţďovice leţí na levém břehu Otavy. Bývaly malou trhovou osadou poprvé
připomínanou v roce 1251, kdy jejich majitel Bavor I. ze Strakonic daroval zdejší kostel
s farou svatojánskému řádu ve Strakonicích. V letech 1250 – 1260 převzaly funkci
nedalekého hradského centra Práchně. Mocný rod Bavorů, jemuţ Horaţďovice patřily aţ do
roku 1409, z nich vybudoval před rokem 1279 významné poddanské město, které bylo v roce
1293 vyjmuto i z pravomoci krajských úředníků.
Od roku 1409 patřilo město pánům z Hradce, kteří měli velké statky v jiţních Čechách a
drţeli i Velhartice. Za nich byly Horaţďovice podřízeny velhartickým úředníkům. V husitské
revoluci se však od nich odklonily a staly se jiţ koncem roku 1420 důleţitým článkem
táborského bratrstva.
V roce 1483 se dostalo město do rukou pánů Švihovských z Rýzmberka. Ti je drţeli aţ do
Bílé hory jako poslední část z rozsáhlého majetku, jenţ se rozpadal zejména v 1. polovině 16.
století. Za nich došlo k rozkvětu města. Roku 1497 udělil Půta Švihovský Horaţďovicím
právo svobodného odkazu majetku a vystěhování a o pět let později právo pečetění červeným
voskem. Město vůbec ţilo vyspělým právním ţivotem, jiţ dříve se řídilo staroměstským
právem a samo bylo odvolacím místem pro Blatnou, Strakonice, Přeštice, Rabí a Švihov.
10
Kašperské Hory
Počátky Kašperských hor spadají pravděpodobně jiţ do 13. století, přestoţe písemné
zprávy o nich začínají aţ rokem 1330. Za svůj vznik děkují úspěšnému rýţování i přímému
dolování zlata. Z půdorysu můţeme usuzovat, ţe zde nejdříve byla na vymýceném místě
vesnice. Z ní se rychle vyvinulo horní město, které tvořilo díky roztroušeným hornickým
usedlostem jeden celek s nynějším Rejštejnem aţ do druhé poloviny 16. století. Některá
literatura uvádí rok 1330 za vytvoření této významné hornické městské lokality; tehdy byla
dokončena stavba hřbitovního kostela sv. Mikuláše, postavená na náklad některého
z bohatých horníků a zřejmě souběţně s ní byl vybudován stejně rozsáhlý a nákladný farní
kostel na náměstí. Brzy potom byly postaveny i městské brány, které město zbouralo aţ
kolem roku 1840.
Také Karel IV. podporoval horní podnikání Kašperskohorských. Nejdříve dal vybudovat
k jejich ochraně i „pro obranu země České“ necelé tři kilometry od města ve výši 886 metrů
n.m. hrad Kašperk. Hrad měl chránit celé okolí i jeho rudné bohatství proti útokům Bavorů a
byl vystavěn v letech 1356 – 1366. Stal se téţ sídlem popravy, takţe jeho drţitelé měli právo
stíhat všechny provinilce rušící veřejný pořádek a bezpečnost. V roce 1366 přikázal Karel IV.
také kašperskohorským měšťanům, aby se spojili se sousedními městy a zajišťovali zemský
mír. V témţe roce otevřel císař novou zemskou „zlatou“ cestu, která spojovala město přes
Kvildu a šumavské hřebeny s Pasovem a rakouskou Solnou komorou. Všichni kupci, kteří po
této cestě jeli, museli přenocovat v Kašperských Horách, jinak by museli zaplatit pokutu 100
hřiven lotů zlata; jedna polovina z těchto pokut měla připadnout královské komoře, druhá
městu. Kupci museli téţ zaplatit městu z kaţdého koně, kterého měli, po jednom haléři.
Kdyně
V roce 1384 je ve Kdyni zmiňován farní kostel, který byl postaven na vrchu v severní části
dnešního města. Na jiţním svahu tohoto kostelního vrchu při Kojetickém potoku se
rozkládala původní ves (poprvé připomínaná aţ s kostelem), která měla společné osudy
s blízkým hradem Rýzmberkem. Jiţ roku 1508 ji písemné prameny nazývaly městečkem.
V 16. století však byla Kdyně postiţena krutým poţárem, po kterém zůstaly stát pouze kostel,
fara a panské stavení ve dvoře. Této skupině budov se začalo říkat Stará Kdyně, protoţe hned
potom byla zahájena výstavba Nové Kdyně na jihozápad odtud. Název Nová Kdyně,
doloţený od roku 1586, byl potom uţíván aţ do roku 1926, kdy se jiţ průmyslová obec vrátila
k názvu Kdyně.
Poddanské městečko bylo součástí rýzmberského panství, které mělo později sídlo v Koutě
na Šumavě a od roku 1697 patřilo Stadionům.
Ve městě a okolí bylo rozšířeno tkalcovství, a to dalo vzniknout jiţ koncem 17. století
textilní manufaktuře. Zaloţili ji Lamingenové někdy před rokem 1697, takţe kdyňská
manufaktura je prokazatelně starší neţ osecká, která vznikla roku 1697 a byla aţ dosud
historicky pokládána za nejstarší v Čechách.
Nepomuk
První písemnou zprávu o trhové vsi Pomuku, leţící na vitorazské obchodní cestě, najdeme
v opisu listiny z doby Václava II. (kolem roku 1284). Pomuk zaloţili nepomučtí cisterciáci
z kláštera pod Zelenou horou, který vznikl v letech 1144 – 1153 za vlády kníţete Vladislava
II. Ves se od počátku 13. století většinou jiţ nazývala Nepomuk a cisterciáci z ní vybudovali
11
na začátku 14. století městečko, které spojili s blízkými Přesanicemi před rokem 1369 v jednu
obec. Stavebně však ke spojení došlo aţ na počátku 17. století. Nepomuk se brzy stal
správním i hospodářským centrem klášterního panství, které bohatlo rýţováním zlata i těţbou
stříbra v okolí. K němu patřilo v předhusitské době na sto vesnic a další dvě městečka Blovice
a Plánice.
Městečko se stalo v sedmdesátých letech 15. století pro svoji výhodnou polohu místem
sjezdů zástupců tří sousedních krajů Plzeňského, Prácheňského a Podbrdského.
Nýrsko
V údolí po obou březích Úhlavy pod zalesněnými výběţky Šumavy vzniklo Nýrsko jako
pohraniční osada na zemské stezce vedoucí do Bavorska snad jiţ ve 12. století. Nejstarší
písemnou zprávu o něm však máme aţ z roku 1327; jiţ tehdy bylo Nýrsko jmenováno jako
městečko patřící královské komoře a král v něm daroval výnos z vybíraného cla Petrovi
z Roţmberka. Historie drţitelů tohoto pohraničního městečka byla velmi spletitá a tak si
z jeho starších dějin připomeňme jen památnou bitvu u Nýrska dne 22. září 1467, ve které
porazil drţitel Pajreka Racek z Janovic spolu s královskými pomocníky a měšťany
z Domaţlic a Klatov bavorské křiţáky táhnoucí proti králi Jiřímu (výročí bitvy se v Nýrsku
oslavovalo dlouhou dobu).
Roku 1558 bylo k bystřickému panství přikoupeno i Horní Nýrsko, takţe celé Nýrsko
patřilo od této doby aţ do konce feudalismu k tomuto panství. Právo týdenního a výročního
trhu udělil městečku v roce 1593 císař Rudolf II.
Plánice
Cisterciáci v Nepomuku povznesli mezi městečka na samém počátku 14. století trhovou
ves Nepomuk a brzy potom zaloţili i Plánici.
Po zničení kláštera patřila Plánice od roku 1420 aţ do roku 1638 k zelenohorskému
panství, jehoţ pány byli nejdříve Švamberkové a od roku 1464 Šternberkové. V roce 1638
došlo ke konečnému osamostatnění Plánice, která tehdy byla v rukou známého Jaroslava
Bořity z Martinic. Jeho potomkové zde vládli aţ do roku 1790 a učinili z městečka středisko
panství k němuţ patřilo přes 20 vsí.
Poleň
Malebně poloţená ves nad říčkou Poleňkou je poprvé připomínána roku 1254, kdy patřila
příslušníkům starého rodu Drslaviců Budivojovi a jeho synu Blaţejovi. Byla rozdělena na
několik dílů, z nichţ jeden náleţel od roku 1390 blízkému hradu Pušperku. Toto rozdělení
Poleně mezi více drţitelů zřejmě způsobilo, ţe zde byly ve 14. století dva kostely a nejpozději
od husitské doby dokonce i dvě fary. Jiţ roku 1439 se v pramenech mluví o městečku.
Od roku 1711 zcela plně patří Poleň k chudenickému panství, s nímţ měla potom celá Poleň
společné osudy aţ do konce feudalismu.
V některých regionálních studiích je upozorňováno na význam Poleně ve středověku;
na stráţní povinnosti zdejšího obyvatelstva při objíţdění zemských hranic i na důleţitou
polohu městečka při obchodní cestě, vzniklé v době Přemysla Otakara II. a vedoucí od
Horaţďovic přes Klatovy k Horšovskému Týnu a odtud k zemské hranici.
12
Přeštice
Trhovou ves na levém břehu Úhlavy připomínající prameny jiţ z let 1226 – 1233. Roku
1239 koupil ves klášter kladrubský, který zde po roce 1245 zřídil u kostela proboštství, při
kterém vzniklo v průběhu druhé poloviny 13. století městečko; to patřilo klášteru celou
předhusitskou dobu. V roce 1420 se dostalo zástavou do rukou členů významného rodu pánů
Švihovských z Rýzmberka, kteří je však nechtěli vrátit kladrubským benediktinům ani po
královských rozhodnutích a udrţeli si je přes dvě století. Po smrti bohatého Půty
Švihovského, majitele nově budovaných hradů Práchně, Rabí a Švihova (k němu patřily
Přeštice) v roce 1504, byly Přeštice rozděleny na dvě ideální poloviny mezi Půtovy syny.
V letech 1519 a 1524 majitelé obou polovin udělili Přešticím právo volného disponování
majetkem, svobodného odchodu z města a jiná městská práva. Roku 1586 bylo Přeštickým
povoleno vaření piva a v roce 1589 jim Rudolf II. povolil vybírat clo na novém mostě přes
Úhlavu a udělil výroční trh.
Stráţov
V dějinách Stráţova máme ještě hodně nejasností. Jako příslušenství blízkého hradu
Opálky je ves Stráţov poprvé jmenována v písemných pramenech roku 1352. Šlo však zřejmě
jen o část vsi, protoţe po celou druhou polovinu 14. století byl Stráţov rozdělen mezi několik
šlechtických rodin. Postupně totiţ získali do svých rukou celý Stráţov drţitelé hradu Opálky.
Tomuto pomeznímu hradu, leţícímu na vedlejší zemské cestě do Bavorska, tvořil Stráţov
vlastně jakési podhradí, vzdálené jeden kilometr, a spolu s dalšími šesti vesnicemi byl
součástí malého hradního panství.
Počátkem 16. století jej získal bohatý a mocný Zdeněk Lev z Roţmitálu, jenţ panství
pravděpodobně svěřil svému synovi Adamu Lvovi.
Dolování od 20. let 16. století bylo jistě také jednou z příčin, které vedly k opětnému
povýšení Stráţova na městečko. Zástavní drţitel celého opáleckého panství králův hofmistr
Vilém Švihovský z Rýzmberka dosáhl zřejmě snadno na králi Ludvíkovi vydání privilegia 24.
6. 1524, jímţ byla Stráţovu udělena důleţitá práva: právo týdenního trhu kaţdou sobotu,
právo dvou výročních čtrnáctidenních trhů a právo vyšší i niţší popravy nad všemi „mordéry,
loupeţníky, zloději a jinými všelijakými zločinci“. O rok později získal Vilém Švihovský pro
Stráţov další privilegium. Král udělil Stráţovským 22. září 1525 znak a povolil jim opevnit
městečko „poněvadţ při pomezí německém blízko sedí“. Pánovi městečka král dovolil vybírat
clo na bavorské silnici vedoucí přes Stráţov a zároveň vymezil povinnost o tuto cestu se starat
a stavět na ní mosty.
Stříbrné Hory
Stříbrné Hory děkují za svůj původ dolování stříbra, cínu a olova, které začalo v blízkosti
vsi Nalţovy v roce 1521. Nově příchozí horníci, většinou Němci z Jáchymova, zaloţili novou
osadu, která se rozrůstala.
Brzy však král zastavil kupování vytěţené rudy Roţmberkům, ale řízení dolů měl mít
v rukou Svojšův dědic Oldřich Pouzar z Michnic. Vznikly však z toho četné spory, při nichţ
docházelo k postupnému úpadku těţby; jiţ v roce 1541 byly všechny doly zatopeny.
Ještě ve druhé polovině 16. století se snaţili majitelé nalţovského statku, ke kterému
patřilo městečko aţ do konce feudalismu, o vzkříšení hornictví. Jejich úsilí však bylo marné,
aţ se nakonec horníci odstěhovali do Příbrami nebo Rudolfova na Budějovicku.
13
Sušice
Původně to byla pravěká slovanská rýţovnická osada při obchodní cestě do Bavor u
zlatonosné Otavy. Její jméno, značící suché místo uprostřed říčních ramen, je poprvé písemně
doloţeno aţ v roce 1233. Na protějším břehu řeky se táhla podle cesty jiná ves Nuţelice, která
je dnes předměstím Sušice. Jiţ ve 12. století patřilo celé Sušicko bavorským hrabatům
z Bogenu, kteří zde byli bezprostředními pány aţ do roku 1242, kdy se jejich dědici stali
bavorští vévodové. Český panovník Přemysl Otakar II. pravděpodobně jiţ kolem roku 1257
vojensky obsadil celé Sušicko (právně je smlouvou získala aţ v roce 1273) a někdy po roce
1260 začal nově budovat královské město, které se mělo stát oporou jeho moci
v Prácheňském kraji, ve kterém měla šlechta značnou moc. K původním dvěma sídlištím bylo
přistavěno rozlehlé obdélníkové náměstí a pravidelně vybíhající ulice. Nové město bylo
v mnohém dědicem staré Práchně. První období vývoje města bylo dovršeno vybudováním
důkladného opevnění s dvojitým pásem hradeb a třemi branami aţ za Jana Lucemburského
v letech 1322 – 1325.
Nejstarší zachované sušické privilegium je z roku 1324 či 1325 a král Jan v něm potvrdil
Sušickým drţbu nejmenovaných vesnic a další statky, mezi které patřila i zlatá rýţoviště.
Sušičtí patricijové byli vedle horních podnikatelů i významnými obchodníky, kteří těţili
z výhodné polohy na obchodní Zlaté stezce, jeţ vedla z bavorského Pasova a po níţ se
dováţela zejména sůl.
Velký hospodářský rozkvět města nastal v 16. století, kdy Sušičtí obchodovali se
sousedním Bavorskem se solí, obilím a sladem. Tehdy se zde pěstoval hodně také chmel.
Došlo k nákladným přestavbám domů a na sklonku století byla postavena uprostřed náměstí i
nová výstavná radnice s vysokou věţí.
Švihov
Ve Švihově bylo zemanské sídlo jiţ na samém konci 12. století kolem roku 1194. Původní
tvrz stála však v jiných místech neţ je dosud zachovaný hrad, a to při dnešním hřbitovním
kostelíku sv. Jiljí. O století později ji získal významný a mocný rod pánů z Rýzmberka,
kterému patřily hrady Skála a Rýzmberk. Rýzmberkové postavili v první polovině 14. století
na místech dnešního hradu novou tvrz, kterou dobře opevnili vodními příkopy, napájenými
vodou řeky Úhlavy. Vedle ní a nedaleko původní vsi zaloţili na pravidelném půdorysu
městečko, coţ dodnes připomíná rozlehlé pravoúhlé náměstí s farním kostelem. Městečko se
však nemohlo dobře rozvíjet pro silnou konkurenci blízkého královského města Klatov, takţe
jeho rozvoj nastal aţ v 16. století.
Švihovský hrad dostavěli aţ kolem roku 1530 Půtovi nástupci, kteří nechali v hradní kapli
vytvořit nejstarší známou krajinomalbu v českých zemích a v ní zachytili podobu nového
hradu.
Nový majitel Heralt Kavka z Říčan a na Štěkní získal pro Švihovské v roce 1549 důleţitá
privilegia na králi Ferdinandovi I. Švihov byl údajně znovu povýšen na město.
Velhartice
Na přelomu 13. a 14. století si zaloţili předkové pánů z Velhartic své rodové sídlo na
táhlém ostrohu mezi starší vsí a hlubokým údolím Ostruţné. Pánové z Velhartic vybudovali
ze vsi pod stejnojmenným hradem městečko, které se poprvé jmenuje roku 1373.
Pravděpodobně aţ v první polovině 15. století došlo k rozšíření hradu. Do nově postavené
14
věţe byly v roce 1448 tajně ukryty i české korunovační klenoty v době sporů poděbradské
strany se stranou katolických odbojných pánů a zůstaly zde několik let.
V letech 1458 – 1506 patřily Velhartice Švihovským z Rýzmberka, od nichţ je získal
mocný Zdeněk Lev z Roţmitálu, za něhoţ došlo k rozšíření velhartického panství. Zdeněk jiţ
v roce 1506 vyprosil na králi privilegium, kterým se velhartickým měšťanům povolovaly dva
výroční trhy.
V roce 1743 koupil velhartický statek Jan Ferdinand Desfours, který jej později připojil
k blízkému hrádeckému statku.
Ţelezná Ruda
V okolí dnešní Ţelezné Rudy byly aţ do 16. století jen rozsáhlé lesy, které patřily
k hraničnímu Královskému hvozdu. Podél říčky Řezné vedla jiţ ve 14. století důleţitá zemská
cesta do Bavor, ale osada při ústí Ţelezného potoka zde vznikla aţ v polovině 16. století, kdyţ
zde byla objevena loţiska ţelezné rudy.
Významnou vrchností zde byli Nothaftové z Wernbergu, kteří zde místo pomalu
upadajícího ţelezářství zaváděli od roku 1692 sklářství. V roce 1771 odkoupil Ţeleznou Rudu
sklářský průmyslník Jan Jiří Hafenbrädel, jehoţ rod podporoval rozvoj zdejších dvou skláren
a drţel statek aţ do poloviny 19. století. Nejpozději na počátku jejich vlády byla povýšena
Ţelezná Ruda na městečko, kterému bylo v roce 1844 uděleno právo dvou výročních trhů.
Rozvoj městečka urychlila i ţeleznice, která byla dokončena v roce 1877 po vybudování
dvoukilometrového tunelu pod horou Špičák.
Obyvatelstvo Ţelezné Rudy a okolí se ţivilo nejdříve ţelezářstvím, později sklářstvím a
těţbou dřeva. Bohaté lesy v okolí byly stále skutečně hlavním zdrojem obţivy.
15
5. Zrod šlechty a její působení v regionu (vznik a vývoj šlechty,
významné rody v regionu)
Zrod české šlechty
Předchůdci české šlechty byli kníţecí správní úředníci, kterým panovník kdysi svěřil vládu
v různých částech země. Ve svých výnosných úřadech se původně podle příkazů kníţete často
střídali. Později se snaţili udrţet si moc v kraji svěřeném pod jejich správu na stálo a získat ji
i pro své potomky. Šlechta vznikající z kníţecích úředníků se tak jiţ ke konci 12. století stala
pánem části země, která původně náleţela celá jen panovníkovi.
Mezi šlechtu se dostali také hodnostáři kníţecího dvora a bojovníci panovníkova vojska.
Za věrné sluţby je kníţe odměňoval rozsáhlým pozemkovým majetkem.
Čeští panovníci se museli se vznikem šlechty smířit. Právo na trvalé vlastnictví půdy
získané v panovnických sluţbách potvrdil šlechtě roku 1189 kníţe Konrád. Později během
13. století získala šlechta navíc právo podílet se s panovníkem na správě země.
Šlechta si stavěla podobně jako panovník kamenné hrady. Ve srovnání s královskými však
byly menší a skromnější. Opevněny byly kamennou hradbou, měly obytný palác a útočištní
věţ zvanou bergfríd.
Šlechtické hrady se staly sídlem rodu. Obývala je i vojenská posádka, v čele které se
šlechtic vydával na válečná taţení. Úředníci podřízení purkrabímu spravovali z hradu celé
jeho panství. Od poddaných rolníků vybírali pravidelně část jejich úrody nebo peněţní
poplatky.
Šlechta se brzy rozdělila na bohatou vyšší šlechtu, ke které u nás náleţelo asi dvacet rodů,
a na daleko početnější niţší šlechtu.
Niţší šlechtic byl pánem jen nevelkého majetku. Dávky a poplatky vybírané od poddaných
jedné nebo několika málo vesnic mu mnohdy nestačily k obţivě. Proto sám hospodařil
na svém venkovském statku. Jeho sídlo, malá opevněná tvrz s hospodářským dvorem, bylo
přímo na vsi nebo v její blízkosti.
Tvrz v podobě nevelkého věţovitého hrádku byla většinou dřevěná nebo měla jen
kamennou podezdívku. V přízemí se nacházelo skladiště, v prvním patře byla jedna nebo dvě
obytné místnosti. Opevněna byla hliněným valem, někdy navíc i vodním příkopem. Jiné tvrze
byly kruhové s věţí a dvorem uprostřed a bývaly chráněny také vodním příkopem.
Významné šlechtické rody
Král Přemysl Otakar II. neţil s českou šlechtou vţdy v míru a naopak velkou část jeho
vladařské energie vyčerpávaly spory se sebevědomým panstvem. K rodům, které mu vţdy
věrně slouţily, patřily Bavorové ze Strakonic a král jim za to odplácel projevy přízně.
Vzestup rodu byl proto rychlý a uţ jeho první známý předek Bavor I. zastával významné
úřady a poloţil solidní základy rodového majetku, především v jiţních Čechách. Kdyţ na
důkaz zboţnosti a oddanosti církvi daroval rodový hrad Strakonice řádu maltézských rytířů,
příliš své potomky neochudil, ale zato získal pověst štědrého a zboţného velmoţe. Velké
bohatství však nakonec nezachránilo Bavory ze Strakonic uţ ve 14. století před vymřením
celého rodu.
Prapředek Černínů z Chudenic zastával kolem roku 1200 úřad zemského komorníka. Ale
teprve na začátku 17. století, v době ostrých střetnutí mezi českými stavy a habsburskými
panovníky, začalo se o Černínech mluvit hlasitěji, a to zásluhou bratří Diviše a Heřmana.
16
Zatímco Diviš Černín stál na straně stavů, zúčastnil se povstání a roku 1621 byl na
Staroměstském náměstí popraven, protoţe, jak se pravilo v rozsudku, jako hejtman Praţského
hradu dopustil, aby do hradu vtrhli stavové a vyhodili místodrţící z oken, Heřman Černín,
muţ zcestovalý a vzdělaný, zůstal věrný císařskému domu a dovedl z této věrnosti hodně
vytěţit. Na Bílé hoře bojoval v císařském vojsku a také později byl vţdy ochoten konat pro
císaře diplomatické i vojenské sluţby. Za své zásluhy byl Heřman Černín povýšen do
hraběcího stavu, a hlavně získal císařskými odměnami veliký majetek.
Zprávy o historických počátcích vladyckého rodu Harantů z Polţic a Bezdruţic se
shodují pouze v tom, ţe jeho nejstarší předky lze hledat ve 14. století. Shodou okolností se
nejvýznamnější postava celého rodu vynořila téměř aţ na konci rodové historie. byl to
Kryštov Harant (1564 – 1621). Uţ v mládí si získal značné vzdělání, které rozhojnil cestami
po Itálii ve sluţbách tyrolského kníţecího dvora. Jeho další ţivot nepřestával být pestrý,
i kdyţ se Harant na čas usadil v Touškově a snaţil se ţít poklidným ţivotem venkovského
šlechtice. Zkušenosti sbíral na tureckém bojišti v Uhrách a roku 1598 se spolu s Heřmanem
Černínem z Chudenic vydal na poutnickou cestu do Egypta a Palestiny. Po mnoha
dobrodruţstvích se oba šťastně vrátili domů a Harant nakonec své zkušenosti sepsal
v pozoruhodném cestopise, který vydal tiskem roku 1608. To uţ si za sluţby u dvora získal
povýšení do panského stavu a všeobecnou úctu jako jeden z nejvzdělanějších šlechticů
v Čechách. Proslul také jako hudební skladatel a aktivní hudebník. Roku 1618 se stal
horlivým účastníkem povstání. Kdyţ vojsko českých stavů přitáhlo roku 1619 k Vídni, řídil
Harant osobně dělostřelbu, a to s takovou zručností, ţe se císař ve vídeňském hradě třásl
strachem o ţivot. Za tuto opováţlivost se ocitl Kryštof Harant na seznamu nejnebezpečnějších
rebelů. Byl popraven s ostatními vůdci stavovského povstání 21. června 1621
na Staroměstském náměstí.
Pevný hrad Klenová na Klatovsku byl postaven někdy na konci 13. století jako sídlo
šlechtické rodiny, která po něm převzala jméno. Rod vladyků z Klenové proslavil v husitské
revoluci Přibík, spíše ve zlém neţ v dobrém. Zpočátku se přidal na stranu husitů a patřil
k významným hejtmanům husitských vojsk, nahánějících mnoho strachu nepřátelům. Kdyţ
roku 1427 dobyl město Stříbro, aniţ ztratil jediného vojáka, vyprávělo se o něm, ţe se oháněl
mečem sahajícím od brány k bráně. U Lipan roku 1434 uţ bojoval na straně panstva a císař
Zikmund ho vydatně za jeho zradu odměnil. O povýšení jeho potomků do panského stavu
a později do hraběcího stavu se zaslouţil Vilém z Klenové, který stál za českého stavovského
povstání v letech 1618 – 1620 věrně na císařské straně.
Švihovští z Riesenberka patřili stejně jako Černínové z Chudenic k velkému rodu
Drslaviců a měli stejné erbovní znamení. jejich přímým předkem byl Břetislav z Plzně, ţijící
v letech 1193 – 1288. Jeho syn Děpold zbudoval někdy v polovině 13. století hrad Riesenberk
(dnešní Rýzmberk na Chodsku), podle něhoţ se začal rod nazývat. Ve 14. století získali
pánové z Riesenberka hrad Švihov u Klatov, podle nějţ si pozměnili jméno, a zbudovali hrad
Rabí, při jehoţ obléhání později přišel o oko Jan Ţiţka z Trocnova. Významnou postavou
rodu se stal Půta Švihovský z Riesenberka (+ 1504), patřící k nejvýznamnějším šlechticům
své doby. Lidová pověst o něm vyprávěla, ţe krutě utlačoval své poddané a za trest ţe si ho
odnesl čert. Dal přestavět Švihov v dokonalou vodní pevnost a rozšířit opevnění hradu Rábí
takovým způsobem, ţe se stal největším hradem v Čechách. Tyto velkolepé přestavby měly
posílit prestiţ Švihovských z Riesenberka, ale vynaloţené oběti zůstaly nakonec marné.
Předkové pánů z Velhartic sídlili původně na Malém Boru u Horaţďovic a později
ve Vzdounách, podle nichţ se také nazývali ze Vzdoun. Jeden z nich začal na konci 13. nebo
17
na začátku 14. století jednoduchou stavbu gotického hradu Velhartic, podle něhoţ si pánové
ze Vzdoun vzápětí změnili rodové jméno. O něco později, zřejmě však ještě před polovinou
14. století, Bušek z Velhartic, komorník císaře Karla IV., stavbu rodového hradu zdokonalil.
18
6. Královské a šlechtické hrady (charakteristika doby výstavby hradů a
tvrzí, typologie hradů, charakteristika hradů v regionu – např. Švihov,
Velhartice, Rabí, Kašperk)
Královské hrady
Početné královské hrady budovali poslední Přemyslovci na mnoha místech království, aby
posílili svoji moc v zemi. Královské hrady proto obývaly vojenské posádky, jejichţ úkolem
bylo zajistit bezpečnost v kraji, ochranu panovnického majetku, důleţitých cest a hranic
země.
Krále, který obýval své hrady jen příleţitostně, zastupoval purkrabí. Jemu podléhala
ozbrojená posádka a správní úředníci hradu, kteří se starali o královské statky v okolním kraji.
Vojenskou a stráţní sluţbu na svých hradech svěřil panovník chudším šlechticům,
takzvaným manům. Sluţební manové, kteří byli vázaní ke králi slibem věrnosti, dostali za své
sluţby hospodářství s menším pozemkem a poddanými rolníky.
Některé královské hrady zaloţené Václavem I. se ještě v mnohém podobaly stavbám
dřívějších hradišť. Stejně tak jako stará hradiště mívaly opevnění z hliněného valu. Ve
srovnání s nimi však byly daleko menší. Nad obytnými budovami většinou jen dřevěnými
s podlahou zapuštěnou pod povrch země se netyčily ţádné hradní věţe.
Skutečné hrady se silnou kamennou hradební zdí zesílenou vysokými věţemi byly
budovány většinou na vyvýšených a těţko přístupných místech.
Jedním z nejvýznamnějších královských hradů byl Křivoklát. Stavba tohoto mezi
Přemyslovci zvlášť oblíbeného hradu trvala několik desítek let. Podíleli se na ní tři králové –
Václav I., Přemysl Otakar II. a Václav II.
Ve své horní části měl hrad mohutnou obytnou věţ, palác s velkým sálem a hradní kapli.
Ve spodní části hradu stály palác určený patrně královským hostům, studna a různá
hospodářská stavení.
Kašperk
zaloţený roku 1356 Karlem IV. jako pomezní hrad na obranu hranic, stavěl Vít Hedvábný; od
roku 1617 pustý, roku 1655 pobořen z císařova příkazu; dnes zříceniny.
Rabí
zaloţené po roce 1300 (současně vzniklo téţ podhradí s kostelem N. Trojice na vých. svahu
pod hradem), rozšířen kolem poloviny 14. století, připom. roku 1380 v souvislosti s rodem
Švihovských z Rýznberka, rozšířen a opevněn na konci 14. nebo začátku 15. století, v letech
1420 – 1421 dobyt Ţiţkou a vypálen, opraven roku 1427, přestaven a opevněn koncem 15.
století za Půty Švihovského z Rýznberka a později za jeho synů (účast královského stavitele
B. Rieda?); ještě v 1. polovině 17. století povaţován za významnou pevnost, jejíţ opravování
zakázáno; v 18. století uţ pustý.
Prácheň
Zříceniny hradu na vysokém ostrohu nad řekou Otavou – zal. na místě staršího opuštěného
kníţecího hradu po roce 1315 Bavorem III. ze Strakonic.
19
Švihov
Hrad – postaven po roce 1480 na místě tvrze z počátku 14. století Půtou Švihovským
z Rýzmberka; dostaven roku 1510; v letech 1548 – 1596 hrad částečně přestavěn, na konci
18. století přestavěn na sýpku; kaple odsvěcena roku 1860.
Velhartice
Hrad – vystaven v letech 1290 – 1318, jméno stavebníka není přesně známo; rozšířen za syna
Buška z Velhartic po polovině 14. století (přistav. předhradí) a v 15. století (horní patra
starého paláce); po bitvě na Bílé hoře přešly Velhartice do majetku dona Martina de Hoff
Huerty, který vystavěl v letech 1628 – 1633 nový palác a přestav. starý, jehoţ část se pak roku
1838 zřítila; roku 1843 hrad restaurován, práce zůstaly nedokončeny.
Rýzmberk
Dnes zřícenina gotického hradu, byla zaloţena na počátku Všerubského průsmyku, pochází
z poloviny 15. století a přestavby po roce 1508. Sídlem Rýzmmberků bylo od roku 1279
do roku 1403, v 15. století ji vlastnili páni z Janovic v první polovině 16. století byl hrad opět
v majetku Rýzmberků. V roce 1640 dobyt Švédy, roku 1655 na příkaz císaře zbořen.
20
7. Církev a její působení v regionu (oddělení církve od společnosti,
působení církve, kláštery, církevní řády)
Panovníci a šlechta, kteří nechali na svých panstvích vystavět kostely, povaţovali kněze
po dlouho dobu za své sluţebníky. Oni také rozhodovali většinou o obsazování církevních
úřadů, včetně biskupského.
Z područí panovníka a šlechty se kněţí postupně vymanili teprve aţ za vlády posledních
Přemyslovců. Významnou osobností důrazně obhajující nezávislost církve byl praţský biskup
Ondřej (zemřel roku 1223). Jemu a jeho nástupcům se podařilo postupně přimět krále a
šlechtu, aby přiznali církvi samostatné postavení. Správa církve tehdy přešla do rukou
biskupů, jim podřízení kněţí se měli řídit pouze církevními zákony a ustanoveními.
K osamostatnění církve a k jejímu oddělení od ostatní společnosti přispělo také dodrţování
církevního nařízení z roku 1075 o celibátu. Aby se kněţí mohli plně věnovat svému
náboţenskému poslání, nesměli vstoupit do manţelství a zaloţit rodinu. Současně se
zlepšovalo vzdělání a mravní úroveň kněţí, kteří se do té doby svým způsobem ţivota příliš
neodlišovali od ostatních.
V přemyslovských Čechách, kde ani králové, ani šlechta neuměli číst a psát, byli kněţí
jedinými vzdělanci. Aby mohli vykonávat své náboţenské poslání, potřebovali vzdělání.
Církev proto zřizovala při významných kostelech a klášterech školy určené k výchově
a vzdělávání nových kněţí. Ti museli umět číst a psát, zvládnout církevní zpěv a dokázat
přednést kázání. Od kněţí se dále poţadovalo, aby uměli udělovat svátosti a dokázali sestavit
kalendář církevních svátků. Důleţitá byla i znalost latiny, kterou museli kněţí znát natolik,
aby porozuměli Písmu svatému.
Latinský jazyk, který církev převzala od starověkých Římanů v době svých počátků,
uţívali kněţí a mniši během bohosluţby a při sepisování knih a úředních listin.
V přemyslovských Čechách bylo proto téměř veškeré písemnictví latinské.
Ţivot našich předků byl v tehdejší době od narození a do hrobu spojen s církví
a náboţenskou vírou. V důleţitých chvílích jejich ţivota udělovala církev věřícím některou
ze sedmi svátostí. Církevní učení z roku 1215 hovořilo o tom, ţe sedm svátostí jsou dary
milosti boţí obřadně přenesené na věřícího knězem či biskupem.
21
8. Zakládání nových vesnic (nové osidlování a zakládání vesnic, způsob
zakládání vsí, způsob ţivota na české vesnici)
Kdybychom měli moţnost vydat se na cestu po přemyslovských Čechách, byli bychom
překvapení tím, jak rozsáhlé byly tehdejší lesy. Kdyţ v 10. století vznikal český stát, husté
lesy pokrývaly téměř celou naši zem. Jen málokde, většinou v úrodných níţinách kolem řek,
bychom našli malé vesnické osady.
Ve 12. a hlavně ve 13. století se podoba naší krajiny změnila, neboť lesů pomalu ubývalo.
V malých vesnických osadách rostl počet obyvatel, kteří museli obdělat nová pole, aby se
uţivili. Proto odcházela část vesničanů z hustě obydlených vesnic do neosídlených krajů.
Kdyţ si našli vhodné místo pro zaloţení vesnice, vykáceli v jeho okolí les, aby získali půdu
k obdělávání.
Nové vesnice začali zakládat ve 12. století osadníci z Čech. Ve 13. století se k nim připojili
i vesničané přicházející z přelidněných německých krajů. Němečtí osadníci, kteří k nám
přinesli řadu novinek prospěšných rolníkovi při práci, se usazovali poblíţ hranic země.
Osadníci káceli lesní porosty a stloukali nová obydlí. Odstraňování lesa si někdy
usnadňovali jeho vypalováním. Předem při zemi oloupali kůru, aby stromy za nějakou dobu
uschly. Po vypálení či pokácení lesa na ně čekala ještě namáhavá práce při odstraňování
zbylých pařezů. K tomu potřebovali ţelezné sochory k páčení, sekery na přetínání kořenů
a motyky.
Šlechtic, kterému patřil neobydlený kraj, předal zakladateli vesnice lokátorovi písemnou
smlouvu. V ní pověřil lokátora řízením všech prací spojených se zaloţením vesnice.
Lokátor se musel nejdříve postarat o příchod osadníků a o vyhledávání vhodného místa
pro vesnici. Po vykácení lesa vyměřil a rozdělil půdu pro jednotlivá pole a řídil budování
nových obydlí.
Kdyţ se zaloţení vesnice vydařilo, stal se z lokátora rychtář, který na vesnici zastupoval
šlechtice. Za své zásluhy dostal největší kus pole, z kterého neplatil ţádné poplatky.
Rolník, který věnoval mnoho námahy na vybudování nové vesnice a obdělání půdy, dostal
pole do trvalého uţívání. Stálé drţení půdy zajišťovalo vesničanům nové právní ustanovení
přinesené k nám z Německa. Podle tohoto takzvaného zákupního práva mohl rolník půdu
dokonce odkázat svým potomkům nebo i prodat. Musel však za své pole smlouvy uzavřené
před zaloţením vesnice zaplatit takzvané podací a odevzdávat pravidelné kaţdoroční
poplatky, někdy i v podobě části úrody.
Z pole o velikosti jednoho lánu, coţ je přibliţně asi dnešních 18 hektarů, zaplatil rolník
ročně 1 hřivnu stříbra (253 gramů). Na svatého Jiří (24. dubna) zaplatil jednu polovinu
a na svatého Havla (16. října) druhou polovinu. Tyto dva dny v roce byly určeny k splácení
pravidelných kaţdoročních poplatků.
Jak vypadaly vesnice
Zatímco se vesnice ve starší době podobaly roztroušeným samotám, nově zaloţené vesnice
měly pravidelné uspořádání. Stavení byla rozloţena v řadách podél potoka či cesty. Někdy
bývalo uprostřed vesnice volné prostranství – náves.
Ve vesnici stávalo asi 15 aţ 30 obytných stavení s dvorem a oplocenou zahradou. Hned
za zadní částí zahrady často začínal úzký pás pole dlouhý několik set metrů. Okolo dvorů,
zahrad a navíc i celé vesnice stavěli vesničané ploty splétané z proutí.
22
Jedinou kamennou stavbou na vesnici býval kostel, který v době zakládání nových vesnic
nebyl ještě vybudován v kaţdé z nich. Na vesnické poměry nákladná stavba kostela byla
většinou společným dílem městských zednických mistrů a vesnických pomocníků.
S kostelem se nespojoval jen náboţenský ţivot vesnice. Po mši se před kostelem
shromaţďovali vesničané k projednání nejrůznějších záleţitostí, ţebráci se zde doprošovali
almuţny, při kázání kněz oznamoval vesničanům důleţité události v království.
Pokud vesnice patřila niţšímu šlechtici, stála na jejím okraji nebo na dobře hájitelném
místě v její blízkosti opevněná tvrz.
Vesnické stavení s kamennou podezdívkou mělo stěny z kmenů otesávaných sekerou
na kulaté nebo půlkulaté trámy. Trámy kladené na sebe byly v rozích pevně spojeny. Mezery
mezi nimi si obyvatelé domu ucpávali mechem a jílem. Při pokrývání střechy uţívali
nejčastěji slámu.
Stavení, ve kterém mohla ţít aţ osmičlenná rodina, mělo jen jednu obytnou místnost.
Vedle ní byly vchod do domu s malou předsíní a komora, která slouţila k ukládání nářadí
a zásob potravin. V komoře navíc přespávali mladší členové rodiny.
Obytná místnost venkovského stavení měla jen malá okna. Vytápěna byla pecí, ze které
stoupal kouř volně vzhůru zuţujícím se otvorem ve stropě.
V peci se pekl chléb a na jejím ohništi se připravovalo jídlo.
Uprostřed tmavé a asi často začouzené místnosti stál jen stůl a kolem lavice.
Na jednoduchém dřevěném lůţku vesničané spali. K spánku se často ukládali také na dřevěné
lavice či na hromádku sena volně rozhozeného na udusané hliněné podlaze.
Své obytné stavení, podobně jako téměř vše z jeho vnitřního vybavení, si museli vesničané
zhotovit sami. Jen ţelezné nářadí a keramické nádoby si nakupovali na městském trhu.
Dřevěná hospodářská stavení, jako chlévy, stodoly a kůlny, stály na dvoře u obytného
stavení. Vesničané je stavěli z kůlů, stěny vyplétali z větví, které pomazávali hlínou.
Obdělávání půdy
Lidé ţijící ve středověku měli s opatřováním obţivy daleko více starostí, neţ máme my
dnes. I kdyţ naprostá většina lidí ţila na vesnici a pracovala na poli, těţká práce vesničanů
přinášela jen malou úrodu. Jejich nedokonalé nástroje jim neumoţňovaly důkladně obdělat
půdu. Po dlouhou dobu byla úroda dokonce tak malá, ţe nedostatek potravin často způsoboval
hlad.
Zlepšení nastalo aţ ve 12., a hlavně ve 13. století. Tehdy začal rolník uţívat při práci
na poli dokonalejší nářadí, kterým mohl obdělat půdu lépe neţ předtím. Na lépe obdělaných
polích se pak urodilo více obilí, takţe lidé jiţ netrpěli tak často hladem jako v dřívějších
dobách.
Nejdůleţitější novinkou na poli se stal pluh s ţeleznou, mírně zahnutou radlicí. S takovým
pluhem zoral rolník půdu svého pole hlouběji neţ se starším dřevěným rádlem, které ji jen
rozhrnovalo. Při orání pluh půdu navíc ještě obracel, tím se škodlivý plevel dostával
pod hroudy hlíny, kde shnil. Velký nůţ připojený k pluhu před radlicí krájel půdu do hloubky
a umoţňoval lepší rozhrnování a obracení země.
Na zoraném poli zůstaly hluboké brázdy a velké hroudy hlíny. Aby si půdu lépe připravil
k setí, vláčel rolník se svým spřeţením po poli dřevěné brány s ţeleznými zuby. Pomocí nich
byly roztlučeny větší kusy hlíny a částečně vytahán zbylý plevel.
Původně osívali vesničané na jaře jen jednu polovinu svých polí. Aby si půda odpočinula
a stala se úrodnější, nechávali druhou polovinu polí jeden rok neobdělanou. Oseté a neoseté
části půdy pak kaţdoročně střídali.
23
Ve 12. – 13. století došlo k prospěšné změně. Všechnu obdělávanou půdu si vesničané
rozdělili na tři části. Na jedné třetině zaseli jiţ na podzim, na druhé na jaře příštího roku a jen
třetí část nechali leţet neobdělanou. Tři části polí zvané ozim, jař a úhor pravidelně mezi
sebou střídali. Takovéto hospodaření, umoţňující vesničanům osévat větší kus půdy,
nazýváme trojpolní.
Vesnické hospodářství
Svou namáhavou prací na poli museli vesničané uţivit nejen sami sebe, ale i ostatní
obyvatele země. Z jejich úrody tehdy ţili také šlechta a knězi. Šlechtě rolníci odevzdávali
peněţní poplatky a různé dávky úrody, kněţím takzvaný desátek – ve Starém zákoně
stanoveném na desátou část úrody a domácího zvířectva.
Díky bohatší úrodě sklizené z lépe obdělávaných polí mohli vesničané uţivit více lidí.
V době zakládání měst k šlechtě a kněţím přibyli měšťané.
24
9. Významné románské a gotické památky v regionu (městské památky,
hrady a tvrze, kláštery, kostely, vesnické roubené stavby)
Klatovsko
Klatovy – rotunda sv. Jiří (1783)
Klatovy – pravidelný téměř čtvercový půdorys
Klatovy – děkanský chrám Narození Panny Marie (1260), přestavba koncem 14. století
– městské opevnění (13. – 16. století)
Klatovy – Luby – kostelík sv. Mikuláše (2. polovina 14. století)
kostely ze 13. století:
rotunda sv. Jana Křtitele ve Zborovech
kostel sv. Jana Křtitel v Janovicích nad Úhlavou s dochovanými raně gotickými freskami
kostel sv. Jiří ve Stráţově
kostel sv. Jiljí ve Švihově
kostel Všech Svatých v Poleni ze 14. století
nástropní malby z 15. století v chrámu sv. Jana Křtitele v Chudenicích ze 14. století
tvrze: Čachrov, Černé krávy, Dešenice/Pajrek, Dolany, Němčice, Opálka, Svrčovec, Zavlekov
hrady: Klenová, Pušperk, Švihov
Sušicko
Sušice – gotická bazilika sv. Václava
Sušice – městské fortifikace
Sušice – základy městských domů
Annín – kostel sv. Mořice
Albrechtice – kostel sv. Petra a Pavla (románský x gotický)
původní kostel vysvětil salcburský arcibiskup 1179
Bukovník – kostel sv. Václava
Kašperské Hory – kostel sv. Mikuláše
Kašperské Hory – kostel sv. Markéty
Kolinec – kostel sv. Jakuba
Nezamyslice – kostel Nanebevzetí Panny Marie
Petrovice – kostel sv. Petra a Pavla
Rabí – kostel Nejsvětější Trojice
Velhartice – kostel sv. Maří Magdaleny
Zbynice – kostel Zvěstování Panny Marie
Zdouň – kostel sv. Vavřince
tvrz: Svojšice
hrady: Kašperk, Velhartice
25
Horaţďovicko
zámek Horaţďovice – od 13. století
opevnění města – Červená brána
zámky + hrady – Chanovice
– Velký Bor
hrad Prácheň + kostel sv. Klimenta
románské zaloţení kostelů:
Chanovice – kostel Pov. sv. Kříţe
Kvášňovice – kostel sv. Bartoloměje
Malý Bor – kostel sv. Máří Magdaleny
Velký Bor – kostel sv. Jana Křtitele
Myslív – kostel Nanebevzetí Panny Marie
Kasejovice – sv. Jakuba
gotické zaloţení kostelů:
Hradešice – kostel Proměnění Páně
Těchonice – kostel sv. Jakuba a Filipa
Horaţďovice – kostel sv. Petra a Pavla
hrady: Rabí
Kdyňsko
hrady
Netřeb – Nový Rýzmberk
Nový Herštýn
Rýzmberk
tvrz + zámek
Kanice
Chocomyšl
gotické zaloţení kostelů
Koloveč – Zvěstování P. Marie
Loučim – Narození Panny Marie
Kdyně – sv. Mikuláše
Úboč – kostel sv. Mikuláše
26