www .adopceafrika.cz

číslo 4, ročník XI • říjen - prosinec 2004 • ZDARMA
Ahoj všichni,
tak je tu další číslo novin Narovinu a opět trochu jiná
grafika. Snad i tentokráte nové oživení a změna
k lepšímu…
Od září opět běží program v Humanistickém centru Narovinu (Vltavská 24, Praha 5 – metro B
Anděl). A tak přijměte pozvání na cestovatelské besedy s promítáním, literární večery, schůzky
humanistů, semináře, výstavy, multikulturní večírky či návštěvu miniobchůdku Afrika v duchu „Fair
trade“… Všechny srdečně zveme! :o)
A co konkrétně v tomto čísle najdete? Samozřejmě
informace, novinky, fotografie a komentáře týkající se
Kampaně lidské podpory… Pokračování tématu
nenásilí… Rozhovor s jednou sympatickou organizací a nechybí ani pár příspěvků od vás čtenářů a cestovatelská inspirace… Takže příjemné počteníčko.
Také vás srdečně zveme do Humanistického centra
Narovinu, kde probíhá různorodý program
a redakční schůzky těchto novin Narovinu. Pokud
máte zajímavé příspěvky, náměty či komentáře,
přijďte se s námi o ně podělit…Redakční schůzky
se konají každé úterý od 18 hod.
A jelikož je toto číslo poslední v letošním roce,
přejeme vám jeho pohodový konec a budeme se
na vás těšit opět v roce příštím :o)
Za redakci, Simona Heřtusová
Aktuální měsíční program najdete na našich webových stránkách
www.adopceafrika.cz
Ježíšek z nádraží
Děťátko
pevně zavinuté
a s pevně stisknutými víčky
v okvětí řas
ti semkl křídla
motýl
pro černé andělíčky
Děťátko
s čerstvou kůrkou v pěsti
vlahou jak krůpěj na tvém čele
ty nevítané temné cizí
mnoho ti náš svět nenabízí
A přeci v šátku plném růží
upnutém až se tvůj dech úží
zalknuté jak tvůj příští hlas
smíš orodovat za náš čas!
nebo ve všech pražských kutlrurních přehledech.
Na těchto stránkách je také databáze všech dětí čekajících na své adoptivní rodiče a všechny důležité
informace k tomuto projektu, ale také vše o dalších aktivitách a projektech Humanistického centra
Narovinu – jak u nás, tak v Africe…
Jarmila Hannah Čermáková
Pouť za černou lunou (2000, nakladatelství ISV)
S přáním dobré pohody v předvánoční době,
a budeme se na vás těšit opět v lednu...
noviny Narovinu
1
říjen - prosinec 2004
humanistické noviny
Téma: NENÁSILÍ
Odmítání násilí je dnes nejvíce považováno
za určitý způsob lidského jednání a často
bývá ztotožňováno s postojem slušných lidí,
kteří nerozdávají na potkání rány pěstí.
Jindy je bráno jako utopie, k níž se uchylují
lidé, kteří se naivně domnívají, že s její pomocí se dá lépe čelit světu, stále více ovládanému zákonem silnějšího. V takovém kontextu jsou pak
odpůrci násilí považováni za nostalgické důvěřivce a bývají často zaměňováni za pacifisty. Ti nejpodezíravější lidé vidí v odmítání násilí
masku, za níž se ukrývají rebelové, kteří dosud nevzdali boj proti některým pravidlům společenské hry a čekají jen na vhodný okamžik, aby
začali jednat podle své skutečné ideologie. A najdou se i takoví, co v odmítání násilí vidí módu, ovládající skupinky mladých lidí, kteří poté, co
se časem dozvědí, co je pravý život, vymění svůj ideál za postoj realistický, jenž je sice sám o sobě smutný a přináší kompromisy a pokoření,
nadále však zůstává jediným možným postojem konkrétním a reálným.
Naštěstí je ale i dost těch, co v odmítání násilí nacházejí globální odpověď světu, který je stále více násilím ovládán. Zároveň v nenásilí nacházejí způsob života, který není pouze “politický” nebo pouze “existenciální”; je to tedy způsob života, který chce čelit stále agresivnějším
složkám, ale zároveň být i možností, jak vyváznout ze zmatku, schizofrenie a vnitřního násilí.
Krátký text, který máte v rukou, chce zdůraznit, že myšlenka odmítání násilí byla v širším myšlenkovém kontextu přítomna odedávna,
že vždycky byla velmi platnou formou boje; a že dnes zůstává jedinou možností, jak koherentně odpovědět na rozpory, v nichž všichni žijeme.
S vědomím mezí, které to obnáší, vám chceme krátce a souhrnně představit několik myslitelů i několik hnutí, považujících odmítání násilí
za stěžejní bod svých idejí a své činnosti.
V minulém čísle byly otištěny základní myšlenky džinismu, dnes se podíváme na myšlení Tolstého, jenž se v 18. století do značné hloubky
zaobíral tématem nenásilí. Pak přejdeme ke dvěma velkým nenásilným hnutím: Gandího hnutí v první polovině 20. století v Indii a hnutí
M.L.Kinga, které se rozvinulo v 60. a 70. letech minulého století v USA. A nakonec se podíváme na myšlenky současného myslitele Sila, který
má dnes velký vliv na různá hnutí za lidská práva.
Tolstoj se narodil v roce 1828 v Jasné Poljaně v Rusku
ve šlechtické rodině a zemřel v dvaaosmdesáti letech v roce
1910 na zápal plic. Vystudoval práva a projevoval hluboký
zájem o pedagogiku, cestoval po Německu a Francii, aby si
prohlédl tamní školy a poznal školský systém. Už jako mladík
se zabýval projektem zlepšení životních podmínek nevolníků
ve svém rodišti.
V období 1860 až 1880 napsal své dva nejslavnější romány,
považované za mistrovská díla světové literatury, Vojnu a mír
a Annu Kareninu. V následujících letech prožil duchovní krizi,
která ho přiměla zabývat se hlouběji tím, co je vlastně
smyslem života. Podle některých znalců jeho díla právě v této
době došlo v jeho životě k zásadnímu zvratu. Esej “V čem
spočívá má víra”, napsaný v roce 1884, začíná
těmito slovy: „Žil jsem na tomto světě 55 let
a pomineme-li 14 či 15 let dětství, prožil jsem
35 let jako nihilista, člověk bez jakékoliv víry.
Před pěti lety jsem uvěřil v učení Kristovo
a můj život se rázem změnil: nechtěl jsem
už to, co jsem chtěl předtím, a začal jsem
chtít to, co jsem předtím nechtěl. To, co
mi předtím připadalo dobré, jsem nyní
považoval za špatné, a co se mi dřív
zdálo špatné, to mi nyní naopak připadalo dobré … směry mého života a mé
usilování se změnilo: dobro a zlo si
vyměnily místo.“ Křesťanství, k němuž
Tolstoj tíhnul, však nebylo křesťanstvím
oficiální církve, snažil se objevit autentický
smysl původního křesťanství. Četl
Harrisona, Balloua a Chelčického. “Svůj spis
Sieť viery pravé Chelčický nazval podle Evangelia,
které v jednom svém úryvku vyzývá žáky, aby se stali
rybáři lidí. Chelčický toto přirovnání rozvíjí slovy: Kristus skrze
své žáky chytil do své sítě celý svět … Velké ryby však síť protrhly
a unikly z ní a děrami se pak dostaly ven i ryby malé a síť byla
málem prázdná. Velké ryby, které síť protrhly, to jsou vládci:
císařové, papežové, králové, kteří aniž by se vzdali své moci,
nepřijali křesťanství, ale jen jeho zdání.”
Církev zapomněla na dva prosté a přitom základní články
Evangelia: milovat své bližní a neodporovat zlu násilím.
Křesťanství je proto sice všude kolem nás, neproniklo však do
srdcí a životů lidí. Ještě horší je skutečnost, „že věřící stejně
jako bezvěrci jsou skálopevně přesvědčeni, že to, čemu učí
Evangelium, pochopili už dávno a do té míry plně, správně
a definitivně, že už mu není možné přisoudit jiný smysl než ten,
který mu dali … I člověku ne zcela chápavému je možno vysvětlit
i ty nejodtažitější záležitosti, nemá-li o nich pojem, zatímco
není možné vysvětlit ani to nejjednodušší člověku třeba i chytrému, je-li pevně přesvědčen, že sám dobře ví, čemu ho jiní chtějí
učit.”
Podle Tolstého je veškeré snažení církve zaměřeno k upevnění
vlastní moci a nijak neusiluje o prohloubení Kristova posel-
ství: „Čím rázněji byla prosazována neomylnost oficiálního
výkladu, tím nesnadnější bylo postihnout pravý smysl učení. Já
věřím v to… a v to... a v to... a nakonec v universální svatou
apoštolskou církev, neboli v neomylnost osob, které se za církev
vydávají. Tak dochází k tomu, že lidé už nevěří v Boha ani
v Krista takové, jací se nám sami vyjevili, ale věří pouze v to,
čemu církev věřit přikazuje.“
V tom je právě veliký rozpor: na jedné straně chce církev učit
lásce a odpuštění. Na druhé zas vyžaduje, aby věřící přispívali
k udržení a rozšíření dosažené moci, na jedné straně vysvěcuje děla a na druhé káže mír. „Církve před nás staví dilema:
Kázání na Hoře nebo Nicejské kredo. Jedno vylučuje druhé.
Jestliže někdo upřímně věří v Kázání na Hoře, Nicejské
kredo pro něj nemá žádný smysl a cenu, stejně jako
církev a její představitelé. Avěří-li naopak
v Nicejské kredo, neboli v církev, pak je pro něj
naprosto zbytečné Kázání na Hoře. A právě
proto církve musí podstupovat všemožné
úsilí, jaké si jen těžko dokážeme představit, aby zatemnily smysl Kázání
na Hoře a přivábily věřící k sobě…
Kdyby církev třeba jen na nepatrný
okamžik ustala ve svém hypnotickém
ovlivňování lidských mas i dětí lžemi,
lidé by konečně pochopili učení
Evangelia a jeho pronikavost by církve
a jejich vliv zničila.“
Otázka odmítání násilí není pro Tolstého
otázkou podružnou, na kterou není třeba
brát žádný ohled. Podle něho souvisí s volbou, která má pro život základní význam.
Násilí bylo odedávna odůvodňováno jako nástroj
nutný k odstranění zla. Jenže co to je vlastně zlo? To,
co tak či onak ohrožuje ustavenou moc. Proto ti, kdo moc
vlastní, potřebují celou společnost přesvědčit, že jejich zlo je
zlem pro všechny a násilí je tudíž nezbytné. „Kristovo učení
ovšem nezáleží pouze v tom, že se zlu nemá odporovat násilím,
ale také v novém pojetí života. Kdyby toto učení vešlo do života
společnosti, zamezilo by boji lidí s lidmi, pochopitelně ne tak, že
by jednu jejich část podřídilo nějaké autoritě, ale tím, že by
především těm, co vlastní moc, zakázalo použít násilí, a to
v jakémkoliv případě a proti komukoli.“
Kristovo poselství však přijalo jen málo lidí. Státy sice akceptovaly křesťanství, ale převzaly z něj jen jeho vnějšek, počínaly
si zcela utilitárně, a na zlo, vlastně na to, co za zlo označovaly,
dál odpovídaly násilím jako dřív.
Hloubka a aktuálnost těchto tvrzení Tolstého je neuvěřitelná,
stačí jen pomyslet na současnost, kdy se každá moc před zahájením války snaží informačními (vlastně dezinformačními)
kampaněmi přesvědčit veřejnost, že existuje zlo objektivní,
které ohrožuje všechny, a na ně že se nedá odpovědět jinak než
násilím.
Německého císaře Viléma II. Tolstoj vidí jako přesvědčivý
2
příklad mocného člověka a velice bystře píše: „V roce 1892
Vilém, enfant terrible moci, nahlas vyslovil to, co jiní měli
odvahu sotva si pomyslet. Při řeči k vojákům pronesl veřejně
slova, která na druhý den otiskly tisíce novin: Odvedenci! Před
oltářem a v přítomnosti sluhy božího jste mi odpřísáhli věrnost!
Jste ještě příliš mladí, než abyste dokázali pochopit veškerou
důležitost všeho, co tu bylo řečeno, důležité však je hlavně to,
abyste byli poslušní rozkazů a příkazů, jichž se vám dostane.
Mladíci z mé gardy, vy jste mi to odpřísáhli! Nyní jste mými
vojáky, náležíte mi tělem i duší. Pro vás neexistuje nic než nepřítel, a sice ten, který je nepřítelem mým. Kvůli všem nynějším
socialistickým rejdům by se mohlo stát, že bych vám mohl
rozkázat, abyste stříleli na své příbuzné, na své bratry a třeba i
na své otce a na své matky (kéž by nás Bůh před tím ochránil!).
I v tom případě musíte mých rozkazů uposlechnout…
Nejbrutálnějšími slovy císař velice upřímně vyjadřuje veškerý
děs, jaký vane ze zločinu, k němuž se chystají muži v jeho
armádě, odhaluje propast ponížení, do níž se zřítili
v okamžiku, kdy slíbili poslušnost. Tento ubohý nemocný
člověk, opilý mocí, svými slovy uráží všechno, co jen může být
pro moderního člověka posvátné, a křesťané, volnomyšlenkáři
i vzdělanci se nad touto urážkou nijak nepohoršují…“
Povinná vojenská služba – a nejenom ta povinná – je dokonalým příkladem společenského pokrytectví. Přečtěme si, jak
Tolstoj líčí situaci, v níž se ocitne každý voják: „Obléknou ho
do směšného šatu, rozkazují mu, aby poskakoval, šklebil se,
zdravil, zabíjel a on to všechno poslušně provádí. A po propuštění se vrátí domů, jako by se nic nestalo, žije si jako dřív
a mluví dál o lidské důstojnosti a svobodě, o rovnosti a bratrství.“ Toto pokrytectví, toto rozdvojení společenského
vědomí, dokládá a ozřejmuje trest smrti, uplatňovaný v každé
válce: „jedna jediná poprava, vykonaná muži, kteří sami nic
takového nepožadují a nejednají v návalu zloby či hněvu,
prováděná za účasti a se souhlasem křesťanských kněží, vystavená všem na oči jako něco nezbytného a dokonce správného,
činí lidí zvrhlými a zběsilými víc, než by to svedly stovky a tisíce
vražd vykonaných hlupáky v návalu hněvu a pomsty... každá
válka, i ta nejmírnější, se všemi svými obvyklými následky
a s veškerým ospravedlňováním a chválou udatných činů, lásky
k praporu a k vlasti a s falešnou péčí o raněné atd. promění
ve zvrhlíky během jednoho jediného roku víc lidí než tisícero
drancování, požárů a vražd vykonaných za sto let jedinci
odsunutými na okraj společnosti a hnanými k činu zlobou
a hněvem“.
Tolstoj se domnívá, že “rozpor mezi svědomím a životem,
neboli zdvojení naší existence, dorazilo ke své nejzazší hranici”.
Klidně se vedou řeči o lidskosti, pochopení a spravedlnosti,
a současně s tím je mlčky i slovy podporována společnost
a systém vlády založené na násilí. Vládnoucí lidé použijí násilí
pokaždé, jakmile je jejich moc ohrožena. Násilí je
ospravedlňováno coby nezbytnost, která má údajně zabránit
tomu, aby se k moci dostali zlí lidé, tímto svým počínáním,
domnívá se Tolstoj, však mocní a vládnoucí jen odhalují sami
říjen - prosinec 2004
sebe coby osoby zlé a ovládané násilím, jimž nejde o nic
jiného, než aby byla zachována situace, v níž se nacházejí
a která jim přináší výhody. Veřejného mínění používají, jak
jsme toho byli svědky, k tomu, aby ostatní přesvědčili, že se
jedná o násilí použité proti zlu objektivnímu, které ohrožuje
všechny bez rozdílu. Jenže odpovědět na násilí násilím není
žádné řešení: „ti, kdo se domnívají, že s pomocí násilí lze nabýt
svobody nebo vylepšit vlastní situaci, jsou na omylu a jejich
snahy vedené v tomto směru nejenže jejich situaci nevylepší, ale
naopak ji ještě víc zhorší. Jde jim jen o to, aby znásobili svou moc
a svůj despotismus“. Historie nám ostatně nabízí dostatečný
počet příkladů, kdy hnutí hlásající svobodu a spravedlnost
začala poté, co odstranila předchozí vládu a převzala moc,
používat metod, které u svých předchůdců odsuzovala. Pokud
vůbec něco změnila, pak jen formu nikoliv obsah.
Je však vůbec možné najít východisko z této situace, vydat se
ke společenskému a osobnímu životu otevřenému realizaci
nejvyšších lidských hodnot a nepodřízenému násilí a falši?
Jsme-li křesťané, měli bychom mít na paměti, že „slib podřídit
se jakékoliv vládě - což bývá považováno za samotný základ života společnosti - znamená absolutní popření křesťanství. Slíbit
totiž předem, že se podrobím zákonům vypracovaným lidmi, je
zradou křesťanství, které pro řešení všech situací, jež se v životě
člověka naskytnou, uznává jedině zákon boží lásky“.
Změna není nic, co bychom měli očekávat od ostatních, je to
záležitost individuální volby, na níž závisí jak osud náš, tak
osud ostatních: „včely, které se první vzdálí od roje, poletují
kolem něj a čekají, až nastane to, co nastat musí, neboli, že postupně vzlétne celý roj. Vlády to vědí a těchto příkladů se právě
obávají víc než socialistů, komunistů a anarchistů s jejich
spiknutími a dynamitem.” Je sice pravda, že každý člověk
prožívá určité situace si nejsme jisti budoucností, tak se
podobáme pasažérům na potápějící se lodi, jimž strach brání
nastoupit do záchranných člunů a odmítají vyjít ze svých
kabin... Jedinec izolovaný od ostatních lidí by už neměl vůbec
žádný důvod žít. Tak je tomu i s lidstvem: mít svůj život předem
daný, připravený při nástupu nového v ěku, by bylo zcela
bezpečným ukazatelem toho, že vlastně nežije, že se nikam
nepohybuje a jen se zmítá na jednom místě. Podmínky nového
stavu věcí znát nemůžeme, protože si je musíme sami vytvořit.
Život je totiž právě hledáním toho, co nám dosud není známo
a následné podřízení naší činnosti těmto čerstvě nabytým
humanistické noviny
znalostem. Takový je život každého jedince i celého lidstva“.
Tolstoj dále píše: „Ať už si přidělíme jakékoliv jméno, odějeme
se jakýmkoliv šatem, ať nám jakýkoliv kněz udělí pomazání, a ať
je jakýkoli počet milionů lidí, k nimž patříme, i počet policistů
pověřených chránit naše bohatství a jakýkoliv ať si je počet
ničemů, revolucionářů nebo anarchistů, které pošleme na smrt;
nutelnému utrpení a smrti, a ani v žádné společenské instituci
či společenském uspořádání.“
Kdybychom nebyli zaslepeni pokrytectvím, ujasnily by se nám
prostší záležitosti našeho života : „poděl se o to, co máš s ostatními, nehromaď bohatství, nenadýmej se pýchou, nekraď,
nepřinášej nikomu utrpení, nedělej jiným to, co bys nechtěl, aby
jiní činili tobě, to všechno už bylo vysloveno, a to ne před osmnácti stoletími, ale před pěti tisíci lety. Kdyby neexistovalo
pokrytectví, nebylo by žádných pochyb o pravdivosti tohoto
zákona. Jediným smyslem života je sloužit lidstvu, přispívat
k upevnění království božího na zemi, a to nebude možné, dokud
každý z lidí nepozná pravdu a nezačne ji vyznávat. “Království
Boží nepřichází tak, abyste to mohli vypozorovat, ani se nedá
říci: ,Hle, je tu,´ nebo , je tam´. Vždyť království Boží je mezi
vámi!” (Lukáš, XVII, 20)
Citáty pocházejí z Tolstého eseje Království boží je mezi vámi
a citát z Evangelia sv. Lukáše z ekumenického překladu Bible.
Gerardo Femina
Příspěvek do knihy Luise Milaniho „Nenásilí“ (2003)
DĚKUJEME VŠEM,
KTEŘÍ NÁM POMÁHAJÍ
REALIZOVAT PROJEKTY
HUMANISTICKÉHO CENTRA
NAROVINU A KAMPANĚ
LIDSKÉ PODPORY...
ať jsou jakékoliv naše činy a jakékoliv státy, které založíme,
a pevnosti a věže, od babylónské až po Eiffelovou, které vystavíme, nevyhnutelně máme neustále před sebou dvě podmínky
potlačující veškerý smysl života: zaprvé smrt, která nás kdykoliv
může postihnout, a zadruhé pomíjivost každého díla, jež jsme
vytvořili a které příliš brzy zmizí, než aby po sobě nezanechalo
stopu. Ať děláme cokoliv, ať stavíme paláce a monumenty,
skládáme básně či zpěvy, nic z toho nevydrží nastálo, všechno
beze stopy pomine. A právě proto, jakkoliv to sami před sebou
pečlivě tajíme, nemůžeme nevidět, že smysl našeho života
nemůže být uložen v životě materiálním, podrobeném nevyh-
Reakce na navrhovanou změnu zákona
Někteří politici hovoří o mladých lidech jako o „rizikové skupině“. Přisuzují jim nebezpečné sklony
k drogám, k násilnostem a k nekomunikativnosti. Zapomínají na to, že ten kdo přivedl k dokonalosti
systematické násilí a manipulaci, jsou právě předchozí a současné generace u moci. Oni jsou tou
rizikovou skupinou. Možná si myslí, že jsou inspirujícím vzorem pro nové generace, když po vzoru
počítačových her útočí na svět, vyhrožují, chovají se s nejhrubší arogancí a nakonec posílají své dětí
do vzdálených zemí obsazovat, zabíjet a umírat. Tohle není dobrá cesta a ani dobrý vzor.
Možná si myslí, že návrat k primitivním praktikám trestu smrti bude velkým společenským příkladem.
Možná si myslí, že čím dál tvrdšími postihy za trestné činy způsobené dětmi tyto činy zmizí..... nebo
zmizí děti. Možná si myslí, že když budou uplatňovat ”vládu tvrdé ruky” i v ulicích, že se ulice stanou
bezpečnějšími. Tyto problémy dnes jistě existují a znásobují se, ale násilný přístup k násilí mír nepřinese. Ve světě kde násilí, zabíjení a porušování mezinárodního práva jsou pravidlem, kde můžou děti
čerpat inspirující vzory? Kde se mají dětí učit hodnotám jako dobrota, spravedlnost, láska, soucit
a moudrost ve světě, kde vládnou neoprávněná síla a peníze?
V bláznivém světě, kde se ročně promarní 600 biliónů USD za války a zároveň se nechají umírat hlady
statisíce dětí v rozvojových zemí, řešení, které tito politici mají na společenské problémy je snížit
věkovou hranici pro potrestání dětí. Je zřejmé, že nezastávám kriminální činnost jak u dospělých, tak
u dětí. Ale vyžadujeme od dětí lidskost, které jsme my sami ještě nedosáhli. Další otázka je: proč
patnáctileté děti mohou pracovat, mohou být potrestány ale nemohou se účastnit společenského
rozhodování? Snížit věkovou hranici pro potrestání dětí je nepřípustné.
Toni Antonucci, Humanistické hnutí
3
říjen - prosinec 2004
humanistické noviny
FOTOGALERIE z poslední cesty do Keni v rámci kampaně lidské podpory, červen 2004
I při této cestě jsme navštěvovali školy a dětičky z projektu
adpoce na dálku a předávali dárečky od českých kamarádů
Díky sponzorům se nám podařilo předat základní léky
a zdravotní materiál několika místním klinikám
Simon, který je adoptován již třetím rokem deváťáky ze sportovní školy ze Zlína
Setkání s rodiči a učitely ve škole, kde jsou také adoptovány děti
Organizační schůzka s místními koordinátory
Společný oběd s dětmi ve škole v Nairobi
Humanistický festival v Nairobi
Některé děti dovedli adoptivní rodiče už na střední školu,
a tak mohou úspěšně studovat dál
Zasloužený odpočinek u stánku s ovocem pocelodenním
běhání po školách a projektech
Dopis ze Zlína
Hlavní město Nairobi je plné protikladů
Prezentační stánek řemeslné výroby na festivalu v Nairobi
24. 5. 2004, Zlín
Milá Simonko!
Konečně se dostávám k tomu, co jsem chtěla udělat už dávno,
a to zaslat Vám finanční dar na úžasný projekt pomoci dětem.
Vím, že tu pomoc potřebuje spousta lidí kolem nás, ale
přednáška, kterou jsem ve Zlíně navštívila, mi dala hlubší
poznání a zamyšlení nad různými souvislostmi. Na tuto
přednášku jsem se dostala dost zajímavým způsobem.
Pozvala mě spolubydlící z našeho domu, která jezdí po světě
jako průvodkyně. Ukazovala fotografie z úplně jiného pohledu, kde tak velkou bídu nebylo poznat. O to víc ale byla podnětná vaše přednáška s videem.
Děkuji vám z celého srdce za to vše, co pro tyto lidi děláte.
Myslím, že by stačilo pro každého „brblajícího“ v naší
překrásné a zatím vším dostupné české krajině, aby aspoň
jeden den zažil to, co tito lidé a Vy při pobytech na těchto
místech. Jak si oni všeho váží, a ty nastrojené usměvavé děti
lačné učení, které se jim díky Vám umožňuje. Přeji, aby se
Vám tak šlechetná práce dařila. Použijte peníze tam, kde
sami uznáte nejlépe.
Obdiv a uznání, paní Jana ze Zlína
Prezentace jednoho z projektů - výrobky z kurzu šití a řemeslných dílen
Ze setkání s místními humanisty
•• Více fotografií a informací naleznete na www.adopceafrika.cz ••
4
Touto cestou ještě jednou moc děkujeme paní Janě ze
Zlína za zaslání krásného dopisu a 1 000 Kč. Její finanční
podpora byla použita na nákup školních potřeb: kříd,
sešitů a psacích potřeb a sladkostí pro děti v keňských
školách. A díky dobrovolníkům občanského sdružení
Humanistické centrum Narovinu bylo vše již také v červnu
předáno v Keni...
říjen - prosinec 2004
20. července 2004
Karibuni:
po měsíci v Keni
Zdravíme Vás, čtenáře, po návratu z tentokrát chladného Nairobi a kromě zajímavostí, příhod a zážitků,
kterých jsme plní, přinášíme i zprávy o průběhu
adopcí, školičkách a projektech – prostě naší humanistické činnosti. Do Keni jsme odlétali 10. června, a protože jsme většině z Vás vyšli maximálně vstříc a chtěli
pobrat dětem Vaše dárečky, které jste poslali, k našemu
velkému údivu jsme měli problémy s kily hned ráno na
letišti. Takže se tam vše znovu vybalovalo a ze dvou
38kg zavazadel jsme museli udělat tři, což se nám
nakonec povedlo. Na letišti nám vyšli vstříc, a tak sice
zničení a vyčerpaní, ale taky šťastní jsme jako poslední
usedli do letadla.
Takže kdo všechno cestuje? Radka, která má v Nairobi
(ve čtvrti Soweto) adoptovanou holčičku, se kterou se
setkala, můj bratr Michal – jako mužský element byl
velmi nezbytný (zvládnout dvě baby totiž není jen
tak!). Ten posléze slavil u tamních dívek a žen velké
úspěchy (konečně se do Keni vydal i běloch, bělošky
jsou už okoukané!), no a také kontroloval mne, abych
práci nebrala moc vážně a hlavně nevyšla ze cviku, jak
se navzájem s mým panem bratrem zdravě vytočit.
Takže Radka si občas užila.
V Nairobi je po tyto měsíce období zimy, jak to nazývají s velmi vážným výrazem sami Keňáci - :), a tak tedy
pokud si myslíte, že kulichy, šály a čepice a také velmi
nezbytné péřové bundy jsou v Keni naprostý nesmysl,
tak to Vás rychle vyvedu z omylu. V období června, července, srpna... čili v době, kdy jsou u nás nejteplejší
měsíce, se v Nairobi setkáte i s 12-13 stupni Celsia přes
den. Takže zatímco tamní obyvatelé mrznou, nám stačí
mikiny a teplejší trička.
Nairobi – hlavní město Keni – je docela vysoko
položené, a tedy i nedaleká hora Mont Kenya (přes 5
tisíc metrů n. m.) se může pyšnit na svých vrcholcích
sněhovými jazyky. No a my se rozhodli po čtrnácti
dnech vyměnit na pár dnů chladné Nairobi za přímořskou Mombasu, která nám konečně připomněla,
že jsme opravdu ve vzdálené exotické Africe.
Do Mombasy jsme cestovali autobusem, cesta trvá asi
8 hodin a nejlepší je cestovat přes noc. Ovšem pozor!!!
Před odjezdem máte možnost ještě se pomodlit se
všemi ostatními cestujícími, kdyby to náhodou vypadalo, že cesta bude vaší poslední. A taky to tak často
vypadá. Hromadná motlitba nám způsobila přinejmenším nervozitu během jízdy, značně sevřený žaludek
a o spánku během cesty ani nemluvím. Možná si říkáte,
jaké asi tak nebezpečí může přijít. No, tak například
nehoda je hodně pravděpodobná, protože taková dálnice je dálnicí jenom pro svůj název, ale kolikrát máte
pocit, že jedete po značně rozbité vedlejší cestě vedoucí
někam do polí. Takže na cestě jedete místy třicítkou,
protože střídáte jízdu v protisměru – kvůli hodně
hlubokým jámám v cestě – s jízdou po poli na dvou
kolech. Ovšem nás ostřílené turisty už to nemůže
vyvést z míry... i takové polorozpadlé plechové boudy
honosící se názvem saloon nebo exkluzivní hotely,
jimiž by pohrdla i drůbež a dala přednost kurníku,
máme prokouknuté.
Dalším, velmi nepříjemným nebezpečenstvím je
takové loupežné přepadení, a to v případě, že má autobus defekt a musí zastavit. Nejčastěji jsou to organizované bandy rabujících mladíků a ani takové ztráty na
životech nejsou výjimkou. Také ozbrojenců je všude
nespočet, a tak vlastní samopal kdejaký trouba, pokud
humanistické noviny
se vzdám toho, abych tak nazvala všechny, kteří si takto
hrají na vojáčky.
Když jsme tedy byli zastaveni dvěma vojáčky pyšnícími
se naleštěnými samopaly a museli jsme je vpustit do
autobusu, měl snad každý cestující srdce až v kalhotách
(s ženami a muslimy nevím, ti nosí zásadně sukně.).
Takže zatímco se všichni usilovně potili a ani nedutali,
ozbrojenci výhružně obcházeli autobus a sledovali
všechny cestující… prý opatření proti teroristům anebo
černým pasažérům, kterými podle jejich názoru
a chování běloši být nemůžou, protože mají už
od narození zakomponován takový zvláštní soubor
v hlavě, který jim umožňuje místo bělocha vidět
bankovky... a navíc... černý pasažér a běloch? Logicky
nemožné! Takže jsme byli obdařeni neidentifikovatelným pohledem, a to bylo vše.
Toto mi připomíná ještě jednu zajímavost... V poslední
době je v centru Nairobi zvýšený počet policistů, kontrolujících pásy u cestujících. Jenomže to by nebyla
Keňa, kdybyste nenarazili na něco, co vás opravdu
dostane! Pásy fungují opravdu jenom jako pásy, a tak
kdybyste se přivázali kouskem špagátku k sedadlu,
mělo by to stejný, ne-li větší efekt, protože Vás při jízdě
cestující nebudou ohrožovat kovovým koncem pásu.
Mimochodem, můžu být ráda, že mi jen párkrát spadl
na palec u nohy nebo jsem s ním dostala přes záda.
Zatím není definováno slovo samonavíjecí, proto jsou
pásy vtipně přišroubovány k zadní straně sedadla. No,
a pokud máte smůlu a pás chybí nebo jste nedejbože
zapomněli na tuto občanskou povinnost, rázem jste
horkými kandidáty a vyhráváte zájezd v policejním
vozidle do vězení, kde jako bonus strávíte celou noc.
Pokud narazíte na štěstí nebo jste běloši... čili
bankovky, můžete si s policisty zahrát na oslíčku otřes
se, ovšem toho osla budete hrát vy!
Proto, když jsme takhle poskakovali po hrbolatých
nairobských cestách v tamějším dopravním prostředku
matátu, kam se vejde asi deset pasažérů, najednou
začalo svištět vzduchem několikrát slovo pásy... Máte
pásy? Ufff, já to ještě stihla, Radka pás měla a můj
brácha sedící vzadu měl štěstí, jelikož nebyl moc vidět
a navíc měl na klíně batoh. Ovšem policajt za okýnkem
přece jednu rybu ulovil v podobě staršího pána, kterého
nekompromisně vytáhl z matátu ven a vedl jej ke svému
autu. Pak nám ukázal, že můžeme jet, a tak jsme byli
o jednoho pasažéra chudší.
Lékaři ze Slovenska v Nairobi
Jak jistě víte, NEMOCI nejenom v Keni , ale po celé
Africe, jsou problémem číslo jedna! A tak i ti, kteří máte
naším prostřednictvím adoptované dítko v jedné ze
čtvrtí v Nairobi, víte o nemocech dítěte a mnohdy se
stává i to, že posílat peníze na školné pro dítě je
zbytečné. Děti umírají nebo jsou tak nemocné, že hodnota zdraví se rázem posouvá na první místo
v žebříčku! Mnohdy si neuvědomujeme, že v Africe
není heslem žít (natož tak řešit, jak žít!), ale heslem
je PŘEŽÍT! ...jakkoli, ale hlavně přežít! A pokud toto
pochopíme, což není tak jednoduché zvláště pro nás
Evropany, můžeme se na Afriku a tamější život lidí
5
podívat i jinak. A není pak překvapením, když člověka
přepadne něco jako stud a cítí vinu a odpovědnost.
Jak mnozí víte, v Keni pracujeme nejenom na
adopcích, ale máme i spoustu projektů, a klobouk dolů
před těmi, kteří v Keni například pečují čtyřiadvacet
hodin denně o sirotky, věnují této práci všechen svůj
čas a sílu, aniž by sami měli peníze a práci.
Možná jsme již psali například o desetiletém Jeremiah,
který trpí hemofilií (nesrážlivostí krve) a kterému,
pokud má štěstí, lékaři čas od času mění veškerou krev
v těle, protože plazma prostě není. Možná podotknete,
že takových dětí je v Keni spousta... ne-li na celém
světě. Ano, je. Všem pomoci nemůžeme a stěží se
snažíme pomoci těm, které známe. Ale takovýmto přístupem budeme brzy sami proti sobě. A vidíme to naše
ignoranství v takové podobě, která by nás už konečně
měla vrátit na zem. Nevíme si rady s nevyléčitelnými
nemocemi, posíláme humanitární pomoc, ale
opravdový zájem o lidi se vytrácí... Možná si myslíte,
že zájmem situaci nezachráníme a nic se nevyřeší, ale
právě tohle je jediná cesta a ten nejdůležitější první
krok, jak začít bojovat s nemocemi světa. Ona každá
nemoc má kořeny i jinde a svým způsobem nám ukazuje sama sebe. Jenom peníze a humanitární pomoc nestačí... situace je tak kritická, že potřebuje opravdový
lidský zájem, jedině na tom můžeme začít stavět.
S Jeremiah jsme navštívili Slovenskou kliniku
v Nairobi. Zde pracují slovenští lékaři jako dobrovolníci, mají denně 100 - 150 pacientů a práce nad hlavu.
Za návštěvu si berou 40 keňských šilinků, což je
v hrubém přepočtu asi 15 korun. Stěží by zaplatili vše,
co je nutné k tomu, aby fungovali a mohli nějak pomoci svým pacientům, ovšem jsou naštěstí podporováni
i slovenskou vládou. Spolupracují s nemocnicemi, jako
je Kenyata Hospital nebo Nairobi Hospitál, a jejich
každodenní pacienty tvoří nejchudší obyvatelé Nairobi.
Čili lidé ze slumů s nemocemi, jako je AIDS, těžkou
malárií atd., a mohu říci, že o tyto pacienty, jimiž jsou
velmi často i malé děti, není nouze.
Spolu s Jeremiah a jeho maminkou Rachel jsme s
sebou vzali i Linet, děvčátko, které je sirotkem ve čtvrti
Soweto a žije s ostatními asi dvaceti dětmi v centru, jež
založil ředitel nedaleké školy, kterou děti navštěvují.
Ředitel školy se denně o děti stará a pár místností, které
mu patří, věnoval pro tyto sirotky.
Linet měla horečky, často zvracela a nevěděli si s ní
rady. Navíc měla příznaky těžké nemoci a deformaci
hlavičky. Věděli jsme, že je vážně nemocná, navíc její
oba rodiče zemřeli na AIDS. Nyní je pod dohledem
lékaře, ale potřebuje hospitalizaci v nemocnici, na což
nejsou peníze. Proto se budeme snažit mluvit se sponzory, kteří posílají peníze na školné pro Linet, aby tyto
peníze byly využity pro hospitalizaci v nemocnici
a potřebné léky.
Krev Jeremiah Radka úspěšně převezla do Prahy a je v
rukou lékařů na Karlově náměstí ve Všeobecné fakultní
nemocnici, kteří nám přislíbili pomoc.
Proto bych touto cestou chtěla poděkovat všem
lékařům, kteří nám pomohli nebo dodali léky, jež jsme
mohli předat lékařům ve čtvrtích. Nyní máme v každé
čtvrti, kde pracujeme na adopcích, lékaře, který dohlíží
na děti ve školách i sirotčincích. Lékaři Slovenské
kliniky přislíbili spolupráci, a tak bych touto cestou
ráda poděkovala i jim za ochotu a vstřícnost a také
za práci, kterou v Nairobi odvádějí.
No a v neposlední řadě také všem Vám, kteří jakkoli
pomáháte a upřímně se zajímáte o druhé... byť o ty
v daleké Keni. Díky!
Lenka Heřmanská
říjen - prosinec 2004
humanistické noviny
Zleva: Mgr. Jiří Richter, výkonný
ředitel, MUDr. et PhDr. Kamil
Kalina, CSc místopředseda správní
rady a vrchní lékař a PaedDr.
Martina Richterová-Těmínová,
předsedkyně správní rady
Občanské sdružení Sananim je největší nestátní organizací
v ČR, poskytující služby v oblasti péče a léčby závislostí
na nealkoholových drogách. V současné době sdružení
provozuje osm hlavních programů a řadu programů
doplňujících. Mezi nejvýznamnější patří práce ve věznicích.
Další programy jsou realizovány zejména v oblasti
vzdělávání, primární prevence, publikační činnosti
a zahraniční spolupráce. Jednotlivé projekty sdružení dnes
zabezpečuje více než 95 zaměstnanců a 40 externích
spolupracovníků.
V kanceláři vedení obč. sdružení Sananim v Praze 9 nás přivítala PaedDr. Martina Richterová-Těmínová, předsedkyně
správní rady…
Jak a kdy Sananim vznikl?
Sananim byl založen v roce devadesát s tím, že jsme nevěděli,
že to bude taková velká organizace, a chtěli jsme založit jenom
jednu terapeutickou komunitu. Zakládali jsme ji ještě se dvěma
kolegy. My jsme totiž pracovali ve Středisku pro mládež, což
bylo zařízení pro zlobivé děti, kde byl pasťák. A založení
Sananimu byla taková naše reakce na to, že nechceme být v
pasťáku a chceme tu práci dělat jinak.
Proč nealkoholové drogy? Je to proto, že problematika
závislosti na alkoholu je kapitola sama pro sebe, nebo
proto, že vyžaduje odlišný přístup či zázemí?
Tak rok devadesát byl rok, kdy se samozřejmě předpokládalo,
že se zvedne počet uživatelů drog. A v Čechách byly služby pro
alkoholiky poměrně dobře zajištěné. Takže to bylo pole, které
bylo obsazené, a to pole t nealkoholových drog bylo úplně
prázdné, kromě ambulance pro závislé na nealkoholových
drogách Dr. Presla a Dr. Doudy Oni se totiž drogově závislí
léčili v léčebnách společně se závislými na alkoholu, ale to
samozřejmě přinášelo řadu problémů, protože závislí na
nealkoholových drogách potřebují často delší dobu rezidenční
péče a léčba alkoholiků trvala tři nebo čtyři měsíce.
Pak je tam problém generační, protože závislost na alkoholu
se vyvíjí poměrně delší dobu. Takže v léčebnách byli lidi
– 40, 50, 60 – na alkoholu a mlaďoši na drogách. No a v té době
tyto dvě skupiny spolu těžce spolužili, navzájem se výrazně
podceňovali apod., dnes už je to všechno jinak, a možná i proto,
že i drogová populace stárne a že je mnohem častější kombinovaná závislost alkohol , drogy .
V současné době provozujete osm hlavních programů.
Můžete nám popsat, na co jsou zaměřeny?
Je pravda, že Sananim se vyvíjel podle našeho pocitu, co potřebují klienti. Takže to byla nejdříve Terapeutická komunita
Němčice - rezidenční zařízení. A teď byl problém, kde klienty
kontaktovat. Kde je namotivovat k tomu, aby šli do léčby. Takže
rok 1993 – Kontaktní centrum. V Kontaktním centru zase
vyvstal problém, že lidi sice chodí, ale my stejně musíme jít za
nimi, aby k nám nechodili pozdě. Proto Terénní programy.
Dalším problémem bylo veliké riziko HIV, takže proto programy Harm reduction, které měli zabránit šíření infekčních
chorob v rámci Kontaktního centra a Terénních programů..
Další problém byl v tom, že komunita sice funguje, ale ti lidé se
vrátí do reálu a potřebují pomoc venku. Proto Doléčovací centrum. Komunita je drahá věc, proto Denní stacionář rok 1996.
Potom jsme se začali zabývat už specifickými skupinami lidí, a
to byli tedy mladiství a mámy s dětmi, a to je Terapeutická
komunita Karlov. A bylo jasné, že je potřeba šířit informace,
proto Informační centrum a weby. A jako poslední služba –
Centrum ambulantní detoxifikace a substituce.
Jak vás může veřejnost podpořit?
No tak může nás podpořit někdo, když nás má rád a říká nám
hezké věci, to je taky důležitá podpora. Pak je samozřejmě důležitá
podpora finanční.
Takže celý Sananim je výhradně profesionální a s dobrovolníky nijak nespolupracuje?
Je pravda, že dobrovolníky nemáme. Připravujeme jeden program, kde bychom rádi zaangažovali dobrovolnice na hlídání dětí.
Ale důvodem, proč nemáme dobrovolníky, je, že se nám hlásili
extrémně mladí lidé. A samozřejmě drogový svět není úplně hezký
o léčbu svépomocí. Protože velká část lidí sama přestává a tohle a já si myslím, že se ty iluze nemusejí zbourat příliš v mladém
by měl být takový interaktivní průvodce, jak sám přestat.
věku.
A jak je to s financováním, když k vám někdo přijde
na odvykání?
U nás si klienti neplatí nic, má to řadu důvodů. Jednak my
nemůžeme stoprocentně slíbit vyléčení a druhým důvodem je,
že chceme, aby ta léčba byla přístupná všem. A taky protože
třeba komunita Němčice je opravdu pro staré klienty,
dlouhodobé uživatele po kriminálu, kteří nemají žádné
finanční prostředky. Mámy s dětmi mají taky komplikované
přežití, takže z toho důvodu u nás nejsou žádné platby v žádném našem zařízení. My získáváme prostředky z dotací
a z krajů a potom máme vlastní činnost – keramickou dílnu
a řadu dalších projektů.
Mohla byste jmenovat některé organizace, které vás
podporují?
Co se týče státních ministerstev, tak to je Úřad vlády,
Ministerstvo práce a sociálních věcí, Ministerstvo školství a
Ministerstvo zdravotnictví. Z krajů je to především Magistrát
hl.m. Prahy, Jihočeský kraj a Středočeský kraj a naším generálním partnerem je Česká spořitelna.
Jak vypadá vaše spolupráce se zahraničními organizacemi?
Tak my se podílíme na řadě zahraničních projektů. V minulém
období to byly projekty síťování a byl to třeba projekt práce
s romskou populací, práce s cizinci a utečenci, především
z Ruska. Takže máme několik partnerských organizací. Hodně
komplikovaná je pomoc Afghánistánu. Existuje společný projekt s českými organizacemi na pomoc rozvoje služeb drogově
závislým přímo tam.
Jako hlavní limitující prvek vnímáte – podle výroční zprávy
03 – současné legislativní podmínky a všeobecný postoj
veřejnosti. Jakým směrem by se podle Vás měl postoj veřejnosti k problematice drogových závislostí změnit? Co je
potřeba si uvědomit, o čem je potřeba mluvit?
Tak teď je to možná už trochu lepší, ale pořád jsme ve fázi, kdy
droga je něco špinavého, s čím nechci mít nic společného, ti
lidé jsou taky špinaví a je vlastně lepší zavřít oči a nezajímat se
o to. A to si myslím, že je klíčový problém v současné době, že
se vždycky musí udát něco velkého, aby se něco začalo řešit. Je
pravda, že ve srovnání třeba s východní Evropou máme
naprosto ojedinělou síť služeb. Polsko, Maďarsko ani
Slovensko nemá takovou síť služeb, jako máme my. Ale myslím
si, že postoj veřejnosti je stále takový, že na závislost nazíráme
jako na nemoc. Je to něco hodně ošklivého, co radši nechceme
vidět.
Jak vnímáte celkový vývoj této problematiky v ČR?
No, zatím to vypadá, že se vlastně zlepšuje, protože drogová
populace nám stárne, samozřejmě máme signály, že máme
i poměrně velké množství mladých. Ono to bude tak, že my
jsme vlastně už dosáhli jakéhosi maxima, srovnatelného se
západními státy, a teď už se to bude vyvíjet v takových vlnách.
Chvíli to bude lepší, potom zase trochu usneme na vavřínech…
budeme se takhle vlnit.
Plánujete do budoucna otevřít další komunitu?
Komunitu asi už ne. Samozřejmě plánujeme už péči o další
specifické skupiny lidí, protože máme třeba Romský terénní
program. Potom se rekonstruují prostory pro kavárnu, což by
měla být možnost práce pro lidi, kteří jsou odléčení, a v rámci
toho by měla být Poradna pro rodiče, protože o ty se hrozně
málo pečuje. Vždycky je hlavní osobou klient, ale tady by jí měli
být rodiče nebo partneři. Takže to je další program, a potom
plánujeme rozšíření webů o virtuální kliniku – to znamená
6
za rozhovor poděkoval Kryštof Bořkovec
Jiří Bartoška diskutuje v prostorech kina AERO s předsedkyní
o. s. SANANIM PaedDr. Martinou Richterovou - Těmínovou
a patronem chráněné keramické dílny Pavlem Raunigrem.
Programové prohlášení o. s. SANANIM
„Nechceme lhostejně míjet ty, kteří ztratili víru v sebe, druhé,
lidskou existenci. Ty, kteří na své cestě životem hledali útočiště
u drogy a poznali i její odvrácenou tvář, která se objevuje
s neúprosnou logikou – tvář utrpení, bolesti, samoty,
nesvobody,smrti. Chceme podat pomocnou ruku všem, kteří
na to čekají, kteří volají své SOS. A varovat ty, pro které
je droga symbolem magického neznáma romantické vzpoury,
únikem z nepřátelské skutečnosti.“
Cílem občanského sdružení Sananim je:
• poskytování profesionální pomoci a léčby osobám ohroženým
drogovou závislostí a provoz sítě programů a služeb, vytvářejících
komplexní systém prevence a léčby drogových závislostí,
• profesionalizace poskytovaných služeb a rozvoj systému
v oblasti poskytování specifických služeb,
• rozvoj spolupráce na místní i centrální úrovni při plánování
a realizaci protidrogové politiky, včetně rozvoje zahraniční
spolupráce a změny pohledu veřejnosti na problematiku
drogových závislostí,
• vzdělávání laiků, profesionálů a paraprofesionálů v oblasti
drogových závislostí.
říjen - prosinec 2004
humanistické noviny
Nejenom Afrikou živ je člověk. Je tu taky Mongolsko!
Postřehy z cesty středním Mongolskem
6. část
Čtvrtý den naší cesty jsme již dosáhly takové dokonalosti při přípravě snídaně a balení stanu
a skládání našeho malého tábořiště do Gazu Uazu, že jsme si mohly dovolit činit tak ještě
v polospánku.
To ráno jsme se rozjeli přímo do Tsetserlegu, což mongolsky znamená zahrada, a bylo nám
řečeno, že je to snad nejhezčí aimacké (krajské) město Mongolska. I název tomu napovídal. Jeli
jsme vlastní Davovou cestou, takže přes kopce a pláně po prašných cestách i necestách, a skoro
nikoho nepotkávali.
Jen jsme cestou nabrali benzín „in the middle of nowhere“ a také vodu. Ta se ve vesnicích čepuje většinou centrálně, někde se platí, někde ne. Viděli jsme pro ni jezdit často děti s kanystry
na kolech, někdy i s oslem a cisternou, zkrátka co je k dispozici, to se počítá.
Skoro celý den jsme si my, čtyři holky ze středu Evropy, připadaly, jako když nás šílený řidič
nerespektující žádná pravidla chování v chráněné krajinné oblasti vozí po první zóně Malé Fatry
či podobně laděné. Gaz Uaz spolu s naším řidičem vůbec neřešili lávová pole, řeky, stepní louky
oplývající fascinující barevností (mezi množstvím lučních květin se hojně vyskytovala i alpská
protěž!), ale i polorozpadlé dřevěné mosty a brody. Prostě zvládli jsme veškerý terén a ještě se
při tom kochali obrázky jako z nástěnných kalendářů s krajinou.
Vzpomínkou na léta dávno minulá je malý klášter na kopci, skoro hned za muzeem, kam jsme se
rychle vyšplhaly. Je přístupný jen zpola, avšak výhled na město stojí za to. Tam jsme pochopily,
že krása tohoto města-zahrady, vyzdvihovaného nad jiná, spočívá v tom, že typická obydlí
z dřeva a plechu jsou barevnější než obvykle. Bylo to skutečně jiné. Také nám přišlo, že hlavně
díky parku ve středu města se vše jevilo zelenější a obyvatelnější.
Přesto náš nocleh v jednom z nejkrásnějších měst Mongolska neoplýval příliš velkou krásou.
Zakotvily jsme totiž u letiště, které kvůli vzdálenostem a dostupnosti v Mongolsku není ničím
výjimečným. Většinou to jsou stejně jen travnaté plochy, na kterých je poměrně větrno a nevlídno a všude plno zvuků a psího štěkání. Nedaleko obytná čtvrť a silnice… Navíc když jsme hrály
ve stanu scrabble, tak nás přišlo zkontrolovat stádo koní, jaků a pár psů a také několik místních
„motorkářů“ na koních. Ráno zmizel chleba a čert ví, která z toho množství večerních návštěv
si ho vzala. Snad jim ale chutnal.
Ráno po snídani jsme museli nabrat stravu pohonnou také pro náš hladový vůz. A tu se projevil
rozdíl v místě a jakoby i čase oproti našim zvyklostem. Inu, ať si žehráme, jak si žehráme, přesto
si žehráme v jedné z těch nejbohatších částí světa. Tsetserleg byl skutečné o něčem trochu
jiném. Když jsme se vrátili do města pro benzín, zjistili jsme, že většina podobně hladových na
rozdíl od nás věděla, že čtvrtek je den, kdy dorazí zásoby pohonných hmot, a přivstala si. Tak
jsme se pokorně zařadili a čekali na příděl. Nakonec jsme po různých kličkách s kanystrem a
předstíráním, že jdeme čepovat opravdu poprvé a že si nás musí plést s nějakými jinými cizinci, obstarali našemu gazíku potravu v podobě 60 litrů prvotřídního benzínu od ruského Jukosu.
A může se tedy jet dál!
Jana Soukupová
Druhá část cesty zeleným údolím řeky Tsetserlegu zase svými olivovníkům a sosnám podobnými stromy připomínala Itálii či Chorvatsko. Ani k tomu člověk nepotřeboval moc fantazie
a procestoval hned několik zemí během jednoho dne v mongolské krajině. V údolí řeky jsme si
ještě jednou potvrdili, jaké je naše, vlastně Davaovo auto pašák, když jsme vytahovali nějaký
gazík z bahna, při čemž asistovali i místní policisté. Davaa od nás sklidil nadšený potlesk a jelo
se dál.
Pak už jsme vítězoslavně a značně vyklepané z drkotavé celodenní cesty vstoupily do bran
Tsetserlegu, aniž by si našeho příjezdu kdokoli povšiml. Ve městě nás čekalo osvěžující překvapení v podobě evropské resp. anglické „restaurace“, kde měli maso, koláče, hranolky
a banánový jogurt, které našim očím a žaludkům připomněly, odkudže to vlastně pocházíme.
Tu restauraci provozovala Angličanka, která se v Mongolsku usadila a takto tam podnikala.
Tsetserleg je pro turisty zajímavý svým etnografickým muzeem, ve kterém jsme se dozvěděly,
jak se vyrábí jurty, ale také jak bohatý byl duchovní a klášterní život kdysi v tomto městě a jak
drastická byla likvidace tohoto tradičního Mongolska s příchodem komunismu, a to včetně
vyhlazování a mučení mnichů. Takže výstavku zakončovaly komunistické artefakty a nástěnka
plná soudruhů s diplomy ze studií v Moskvě a Praze. Takže jsme do jejích moderních
soudružských dějin také bratrsky zapsaly.
www.cokdyvpraze.cz
www.houser.cz
redakce tel.: 296 325 182
Děkujeme všem za pomoc při propagaci aktivit centra Narovinu!
7
říjen - prosinec 2004
Ukázka z tvorby tragicky zesnulé
básnířky a učitelky, spoluautorky
multikulturní čítanky pro děti, paní
Milady Červinkové.
Černé bubny lokalí
pohádka z Afriky
NÁČELNÍK:
Moji věrní bubeníci,
vybubnujte do dáli:
Náčelník si ženu hledá,
bude krásná, tmavěhnědá,
s očima jak křišťály.
Když jde s vodou od studánky,
bubnuje jí na opánky
mládí rytmem o štěstí.
OTEC:
To bubnují bubeníci
zprávu na svá lokalí
- náčelník si ženu hledá
s očima jak křišťály.
Vybere si za ženu
dívku barvy ebenu,
když jde s vodou od pramene,
v rytmu písně zapomene,
že ji tíží plný džbán.
VYPRAVĚČ:
Když otec do chýše vchází,
přitočí se Mpunzikazi.
MPUNZIKAZI:
Co říkají bubeníci
svými bubny lokalí?
OTEC:
Nestane se ženou krále ta,
co v koutku otálí.
MPUNZIKAZI:
Králi tedy žena schází?
OTEC:
Chceš se jí stát, Mpunzikazi?
MPUNZIKAZI:
Moji krásu každý chválí.
Však se zalíbím i králi.
OTEC:
Ať tam dojdeš bez nesnází.
Ať tě štěstí provází,
dceruško má, Mpunzikazi …
STAŘENKA:
Pomoz mi děvče, jsem tu sama.
Jsem slabá jako loňská sláma.
Rozfoukej oheň z oharků,
podej mi vodu z pohárku.
Zkušenost stáří v moudrost spřádá
- bude ti dobrá moje rada.
humanistické noviny
MPUNZAŇANA (mladší sestra)
Je-li drak, pak je zakletý.
Vydám se tam, cos byla ty.
MPUNZIKAZI:
Nemám čas sloužit tvému stáří.
Pospíchám, ať se můj cíl zdaří.
MPUNZAŇANA:
Sedni si stařenko na pařez,
napij se vody, placku sněz …
STAŘENKA:
Špatně kyne těsto v díži
té, která se v sobě shlíží.
(dále jen stařenčin hlas)
STAŘENKA:
Už se k tobě štěstí blíží,
ať ti kyne těsto v díži,
až budeš péct chleba králi,
ať se kůrka nepřipálí.
Milá dcerko, nemáš zdání,
jakou moc má zaklínání!
KRÁLÍCI:
Má krásná králičí ženo,
doupě máme postaveno,
poskoč sem a poskoč tam,
já ti při tom zazpívám.
NÁČELNÍKOVA SESTRA:
Tady máš mouku, vodu, díž.
Snad si s tím dobře poradíš.
Mpunzaňano, Mpunzaňano,
těsto už je zaděláno,
oheň v peci pěkně sálá
- ne, aby ses polekala!
Na louce dnes kvetou trávy,
králíci tam jaro slaví,
barvami se nalíčí
na svou slavnost králičí.
Nesměj se té chásce líné,
těsto ti pak nevykyne.
Na rozcestí strom se tyčí,
na něm džbány místo plodů
a v těch džbánech najdeš vodu.
Nesmíš ji pít, Mpunzikazi,
Nebo se ti chleba zkazí.
MPUNZAŇANA (náčelníkovi)
Dar vody, země, ohníčku
si vezmi z toho bochníčku!
Ohni se vyhni, jeho žár
tě snadno vtáhne do svých čar.
NÁČELNÍK:
Líbíš se mi,Mpunzaňano,
chci tě vídat každé ráno,
chci tě vídat stále znovu,
chci se k tobě vracet z lovu,
tančit s tebou na slavnosti.
Až zazní píšťaly z kostí,
bubny z kmene vydlabané
- děvče od ohniště vstane,
tanečník do rytmu krouží
jak se hudbě poddává,
kolem dívky podupává
doleva i doprava
- hvězdy blednou, bude ráno.
Zatančíš si, Mpunzaňano?
MPUNZAŇANA:
Jak mohu s tebou tancovat?
Prosím tě, odlož dračí šat!
Ten, který v čele mužů kráčí
má křídla v srdci
- a to stačí!
Drápy a dračí šupiny
odhoď tam, do té bažiny…
ve válce se zlem odvěké
se proměň:
- staň se člověkem!
Váš partner pro sledování
a analýzy médií
www.nit.cz
MPUNZIKAZI:
Oheň zahání komáry,
Kdopak by věřil na čáry?
NÁČELNÍKOVA SESTRA:
Vítám tě, milá nevěsto,
tady máš mouku na těsto,
tvůj ženich už má jistě hlad,
musíš ho chlebem přivítat.
Netahejte se s vodou!
Zavolejte do Fontány!
www.fontana.cx
tel.: 261 101 111
[email protected]
MPUNZIKAZI:
Těsto se drobí, oheň žhne,
a chleba vůbec nekyne.
NÁČELNÍKOVA SESTRA:
Po dešti vyjde sluníčko
a po noci se rozední.
Až se tady tvůj ženich zjeví,
prosím tě, jen se nelekni!
NÁČELNÍK: (v dračí podobě)
Ten, kdo první v řadě kráčí,
nechce hledět na bodláčí
místo na květ orchideje.
Jdi pryč, král tě vyhání,
tady se ti každý směje –
já i moji poddaní.
MPUNZIKAZI: (doma)
Utekla jsem mu nevím jak.
Ten náčelník je totiž drak!
Vydavatel: Občanské sdružení Humanistické centrum - Narovinu • Redakční rada: Simona Heřtusová, Lenka Heřmanská, Jarmila Čermáková,
Kryštof Bořkovec, Marie Kuncová, Jana Soukupová, Alena Nouzová, Zuzana Miková • Grafická úprava: Líza S. Meislová
Písemný kontakt: Vltavská 24, Praha 5 • Mobil: 777 884 772 • Tel./Fax: 257 310 329 • E-mail: [email protected]
MK ČR E 12726 • ISSN 1214-7028 • Náklad: 5 000 výtisků • Tisk: Grafokon
REDAKCE NEODPOVÍDÁ ZA OBSAH ČLÁNKŮ OD DOPISOVATELŮ
8