cesty k úspěchu: trvalé hodnoty soustavy řízení bat`a

Vědět + Akce = Umět
CESTY K ÚSPĚCHU:
TRVALÉ HODNOTY SOUSTAVY ŘÍZENÍ BAT’A
Prof. Milan Zelený
Tato knížka je příručkou podnikatelských a manažerských znalostí vyplývajících z tvůrčího odkazu Tomáše Bati. Pravě dnes se inovační myšlení obsažené v soustavě Bat’a ukazuje být světovou
třídou a tudíž tvoří spolehlivý základ potřebné renezance České školy podnikového řízení. Hodnoty
obsažené v soustavě Bat’a jsou trvalé a efektivně rezonující s moderními pojmy Nové ekonomiky,
Znalostního podniku i Globálních informačních technologií.
Soustava Bat’a je navíc prověřená nadmíru úspěšnou a dlouholetou praxí a představuje dosud
nejspolehlivější a nejúplnější souhrn zásad úspěšného podnikání v moderním světě. Úspěšný člověk
v podnikání by měl dnes rozhodovat a jednat „s Bat’ou při ruce.”
Každá země disponuje s celou škálou typů kulturního bohatství: viditelné věci, jako budovy, katedrály a umělecká díla, ale i literatura, hudba, malířství, divadlo a film, obvykle dominují právě svou viditelností a přetrváváním. Existuje však bohatství méně viditelné, obsažené ve znalostech, schopnostech,
metodách a zkušenostech lidí, které je zdrojem všech viditelných „věcí„ kulturního bohatství. Znalosti
jsou pravou podstatou a gruntem kultury národa. Soustava řízení Baťa je takovým gruntem.
Jak již tomu bývá, soustava Bat’a zůstává málo známá a spíše povrchně chápána právě v zemi jejího původu. Tato knížka je tedy určena především českým čtenářům, hlavně mladým podnikatelům,
manažerům a studentům – nové generaci českého podnikání a managementu. Jejím cílem je pomoci
k renezanci myšlení a praxe, které představují největší znalostní bohatství, které může česká kultura
dnešnímu světu nabídnout.
Každý čtenář je tak potenciálně nositelem tohoto kulturního dědictví a tak i příslibem lepších časů
v české budoucnosti hospodářské i společenské. Každý čtenář je možným stavebním kamenem, tvůrcem i nositelem nové české renezance. Čtení je nutné, myšlení a reflexe nezbytné, úspěšná akce však
zůstává jediným ověřením znalostí, schopností, umu a dovednosti v podnikání.
Po přečtení této knížky by mělo být obtížnější považovat Bat’ovu soustavu řízení za zastaralou, anebo za historicky zajímavou, ale dnes již jen shovívavým úsměvem vítanou epizodu zašlé slávy. Naopak,
bude snadnější pochopit to, co již v zahraničí pochopili mnozí: Bat’ova soustava představuje i dnes
jediný ucelený a plně integrovaný systém podnikového řízení.
Protože autentický citát bývá přesvědčivější než sebedelší výklad, vychází tato práce z Baťových
vlastních slov, myšlenek a koncepcí. (Ty jsou vytištěny tučně.) Doprovodné poznámky a komentáře
pak mají čtenáři poskytnout příklady a návod jak do myšlenek „vstupovat“, jak s nimi pracovat a jak je
případně použít v kontextu dnešní doby.
****
Tato knížka by se neměla číst lineárně, t. j., od začátku do konce. Naopak, čtenář by ji měl otevírat
kdekoliv, u jakéhokoliv hesla či citátu, třeba i na malou chvilku. Účelem je snažit se pochopit danou
myšlenku v kontextu vlastní specifické problematiky a také v rámci dnešní doby vůbec. Každá myšlenka a koncepce vyžadují reflexi a rozjímání, pozvolné vstřebávání Baťova efektivního způsobu myšlení.
Knížka je tedy jakýsi „reflektář“ studenta i praktikanta podnikání a podnikového řízení. Otevřete-li
knížku na stejné myšlence po druhé, nevadí. I druhé a třetí čtení vám odkryjí nové úhly pohledu a pochopení. Po čase vám začnou jednotlivé koncepce do sebe zapadat, podmiňovat se navzájem - formovat počátky celistvé soustavy myšlení. Tehdy se asi rozhodnete: buďto „Aha!“ – a stanete se baťovcem,
anebo „Hmmh“ – a nestanete se. Tak jako tak, čtenář sám je autorem svého „čtení“ daného textu. Každý
čtenář si přečte knížku jinak, v jiných posloupnostech a jiných kontextech. Získaná zkušenost nelineár-
ního čtení a tvorby vlastního textu i soustavy myšlení je dobrou investicí do vaší „duševní dílny“. Navíc,
pro opravdové „fajnšmekry“ umění podnikového řízení, jsou zde myšlenkové pochoutky z tabule tak
bohaté, že to připomíná hodování z dob spíše nestřídmých. Říká-li se: „Jez do polosyta, pij do polopita“,
pak lze dodat: „A uč se naplno a napořád – pouze to nejlepší a nejtučnější - a velmi, velmi nestřídmě ...“
Informacemi se lze zahltit a přejíst, znalostmi nikdy.
****
Náš život je jediným předmětem na tomto světě, který nemůžeme považovati za své soukromé vlastnictví, nebot jsme ničím nepřispěli k jeho vzniku. Byl nám jen propůjčen s povinností
odevzdati jej potomstvu rozmnožený a zdokonalený.
Tvorba a zhodnocování vlastního života je povinností i privilegiem: ze svých nám propůjčených
darů života skládáme účty vrstevníkům i příštím generacím. Naše vyúčtování by nemělo skončit
schodkem, ztrátou anebo snad přímým okradením či ochuzením našich následníků. Začínáme s MÁ
DÁTI, končíme s DAL - a za konečnou bilanci jsme zodpovědni jen my sami. Život je kapitál a tudíž
musí, tak jako plodné semeno, vytvořit něco navíc, něco pro jarní setbu …
Po Tomáši Baťovi zůstalo praktické dílo, hmatatelný malý model pracující a hospodařící společnosti, jak ji ve Zlíně stvořil a jak by si ji přál zorganizovat pro celý svět.
Hugo Vavrečka
Podnikatel … anglicky „entrepreneur” (ne „businessman” či “shopkeeper”) je ten, kdo přináší na
trh nové výrobky, nové služby a nové hodnoty. Podnikatel otvírá nové tržní prostory. Podnikatel není
ten, kdo si prostě otevře trafiku či hospodu – to je živnostník (anebo hospodský). Živnostník se živí, ale
podnikatel podniká, tedy tvoří. Podnikatel nekrade, protože zlodějna není tvorba. Český a ruský “podnikátěl” tedy není vůbec podnikatel, ale živnostník: tedy člověk, který se živí prováděním drobných
vlastnických funkcí a jehož cílem je spotřeba. Živnostníků je hodně, podnikatelů málo.
Na cestách po Americe se Baťa ucházel o práci, aby se naučil pracovat a vyzkoušel své vlastní kvality
tam, kde mu na tom záleželo. Podstupoval přijímací zkoušky u strojů, ale práci nedostával.
Takových zkoušek podstoupil jsem za den třeba dvacet a za týden šestkrát tolik. To skličovalo moji mysl. Nestál jsem o ty dolary dovezené z Ameriky. Stál jsem o americké dolary. Chtěl
jsem se měřit s americkým člověkem.
Jednou na takové cestě jsem si řekl, že nebudu jíst, dokud nedostanu práci. A dostal jsem
ji. Z tuláka, z bezcenného člověka se rázem stal šlechtic. Z rukou visely cáry, ale hlava seděla
pevně na svém místě.
Tak vznikl Tomáš Baťa. Tak jako stovka není stovka, tak ani dolar není dolar. Dolar získaný za pronájem bytu v Praze nebo za prodej lesa či podniku v jižních Čechách je dolar dovezený, pro Baťu zcela
nezajímavý. Dolar vydělaný vlastní prací přímo v Americe, v soutěži se všemi, kteří se o to ucházejí, to
je dolar americký – a o ten Baťovi šlo.
Samozřejmě ne kvůli tomu dolaru: Baťa nebyl spotřebitel, ale podnikatel, s hlavou na správném
místě. Je bezcenné měřit se s těmi, kteří jsou stejní anebo horší než my. Musíme se poměřovat jen s těmi
lepšími – a tak se sami stát lepšími.
Líbil se mi v Americe lepší, mužnější poměr mezi dělníkem a podnikatelem. Já pán, ty pán, já
obchodník, ty obchodník. Chtěl jsem, aby takový způsob života zavládl mezi námi ve Zlíně. Chtěl
jsem, abychom si byli nějak rovni.
Zde cítíme první počátky Baťovy samosprávy dílen. Trvalo to ale ještě hodně dlouho. On chtěl, oni
ne. Dělníci chtěli zůstat námezdníky a nechtěli si „být rovni“. Odbory je v té mizerii podpořily. Kominterna to vyhlásila za kapitalistické „triky“. Kdo to jakživ slyšel: Každý dělník kapitalistou! Pouze
Baťa to myslel vážně. Namísto třídního boje mezi dělníky a kapitalisty navrhoval elegantní a jednoduché řešení: spolupráci. Vše navzdory poučkám Marxismu o třídním boji a protichůdných zájmech
dělníků a kapitalistů, dodnes ještě leckde přežívajících.
Chcete-li vybudovat velký podnik, vybudujte napřed sebe.
Jen velký člověk může vytvořit velký podnik. Každý (opravdový) podnikatel vyrábí tři věci: sebe,
podnik a výrobek - v tomto pořadí důležitosti. Především sebe: hodnoty, přesvědčení, vizi, charakter,
vytrvalost, znalosti a schopnosti. Potom podnik: schopnost vyrábět a poskytovat služby, umět dělat
věci správně a hlavně - dělat správné věci. Organizovat, koordinovat, rozhodovat - dobře a na světové
úrovni - musí umět nejen podnikatel, ale i jeho podnik. A nakonec je výrobek a služba, které by uspokojily zákazníka lépe a hodnotněji než kdokoliv jiný. A neprodat podnik, nejít „public“, nehnat se za
penězi - pak nejste podnikatel, ale spotřebitel, pak chcete být jen „za vodou“. Spotřebitel nikdy velký
podnik nevybuduje. Chcete-li jen „za vodu“, pak nestudujte Baťu. Ten pochází z jiné země, jiné kultury
a jiného světa ...
Při své práci neměl jsem na mysli vybudování závodu, ale lidí. Vybudoval jsem člověka, aby
byl výkonnější a lépe sloužil zákazníkům a on potom vybudoval závod. Hlavní úlohou organizátora je, aby vytvořil morální a psychologickou základnu, na níž by se jeho spolupracovníci
mohli zdárně rozvíjet.
Morální a psychologická základna podniku! Kdo se tím dnes zabývá, kdo to umí, kdo vůbec ví, že to
má umět? Úspěšný podnik je založen na (správných) vztazích a stanoviscích: k práci, ke spolupracovníkům a k zákazníkům. Příkazová hierarchie, administrativní přístupy a byrokracie řídí papíry a ne lidi.
„Systémy“ řízení papíru lidské vztahy nebudují, ale ničí. Námezdní zaměstnanec podniku nevybuduje
nic. Musí se stát spolupracovníkem, spoluúčastníkem, spoluvlastníkem a spolupodnikatelem - čtyři typy
vztahů ve velkém podniku jakékoliv velikosti.
Jen na tom poli se obilí rodí, po kterém vlastní hospodář za pluhem chodí.
Jen pastýř, jemuž ovce patří se postaví vlkům a své ovce ochrání. Námezdník, jemuž ovce nepatří, uteče. “Chodit za pluhem” je povinností každého podnikatele. Jen ti dělníci jimž podnik patří, jen
spoluvlastníci, budou pro podnik pracovat a za podnikem stát i ve chvílích nejtěžších. Lid námezdný se
rozuteče již při prvním zavytí vlků. Podnik je jako statek.
Den má 86 400 vteřin.
Tedy 86 400 okamžiků. Za okamžik se dá přijít, i odejít. V okamžiku se lze rozhodnout. Okamžik trvá
nápad či nová myšlenka. Z okamžiků se skládá náš život, práce i podnikání. Každý okamžik platí. Známe lidi, kteří pracují dnem i nocí, někdy i přes víkendy, stále pracují: v autě, ve vaně, na procházce, při
jiné práci. Okamžiky jim však utíkají mezi prsty, nemají čas. Nemít čas neznamená pracovat - a pracovat
ještě neznamená pracovat dobře. Proč lidé, kteří nemají čas, obvykle udělají tak málo práce? Nerozumí
okamžikům. Neví, že nejde o to, zda kopat celou noc velkou jámu, ale zda tu jámu vůbec třeba kopat.
Kopat jámu trvá noc, rozhodnout, že jámu nepotřebuji (protože ji budu muset druhý den zasypat) trvá
okamžik. Dělejte jen co je potřebné a dělejte to rychle a efektivně. Pak bude i váš den mít 86 400 okamžiků.
Z továrních zdí:
Buďme věřiteli, ne dlužníky
Chytrák dělá na začátku, co hlupák na konci
Čistota a pořádek = kvalita
Každý budiž podnikatelem na svém pracovišti
Nejlepší jakost, nejnižší ceny
Plať hotově, nevypůjčuj
Pomoz si sám
Nepokračuj na zlé práci
Rozkaz zákazníka je svatý
Silní milují život
Učte se jazykům
V rychlosti je síla
Zkušenost - matka vědění
Kdo se honí za penězi, ten je nikdy nedohoní. Hleďte si práce, dělejte ji lépe než soused. Peníze za vámi přiběhnou samy.
Peníze jsou jako plaché srny či krásné ženy – musí se na ně pomalu, nepřímo, oklikou a s trpělivostí.
Nejde o peníze samotné, ale o proces vydělávání peněz. Nechcete přece udělat kšeft zde, urvat sumu
támhle, jít z jobu do jobu a z kšeftu do kšeftu. Nejste přece “podnikátěl”. Vy chcete spolehlivý, vzrůstající a trvalý příliv peněz, tedy proces sám, ne pouze výsledek. Vy nechcete job, ale kariéru. Aby i ty
plaché srny a krásné ženy - tak jako peníze – vyhledávaly vás. Po celém světě dnes peníze loví a hledají
talent, um, znalosti a schopnosti. Mějte je!
Nechte si poradit, hospodařit umím. Naučil jsem se jak vydělávat haléře i miliony.
Od Bati si nechte vždy poradit. Představte si, kde jsme mohli být, kdybychom si nechali od Bati poradit, kdybychom se od Bati učili, třeba jen od r. 1945, anebo alespoň od r. 1989. Kdyby … od Bati jsme
se mohli učit již od r. 1925, již tehdy to bylo jasné. Od koho jsme se ale v posledních deseti letech učili?
Co jste se vy naučili? Důraz je na slově “vydělávat”. Tedy ne dostat, ne ukrást, ne pobírat a ne vyšulit –
vydělávat! Kdo chce co nejméně pracovat za co nejvíce peněz zůstane navždy chudým. Stačí si obrátit
jen jedno staré české přísloví naruby: “Za málo muziky, málo peněz!” A bude líp.
Protože neexistuje žádná učebnice, kde by toto bylo vysvětleno, ani žádné vyzkoušené a osvědčené metody, rozhodl jsem se vybudovat vlastní systém, který jak doufám, prospěje lidstvu. Tento
systém se jmenuje „příklad“.
Jen velký člověk může použít metodu příkladu s úspěchem. Lidé malí, bez vize, bez mravních hodnot, bez charakteru, bez hlubokých znalostí a schopností by neměli jít příkladem. Nebojte se velkých
lidí. Ti vám neublíží, ale budou vždy tvůrčím příkladem a motivací. Bojte se lidí malých, ať sedí jakkoliv
vysoko: ti, zahnáni do kouta, či nespokojeni sami se sebou, vás zničí.
První podmínkou prospívání našeho závodu jest, abyste se nedomnívali, že závod jest váš,
jen pro vás. Závod náš nebyl k tomu účelu zbudován, aby zajistil existenci jen jeho zakladatelů.
Závodem naším přinášíme nový, do toho času nepoznaný, blahobyt a vzdělání našemu lidu.
Účelem podnikání je služba veřejnosti, služba národu a služba světu. Vždy a jen služba. Vedení a řízení službou je základem úspěchu v podnikání. Podniky jsou instituce přinášející kvalitu života a možnosti
vzdělání národu. Země bez dobrých podniků, země pouhých spotřebitelů není dobrou zemí. Podniky
jsou součástí kultury národa. Kulturní národ nepoznáte podle katedrál, muzeí, škol, hudby a obrazů,
ale hlavně podle současné kultury práce a přístupu k práci, podle pracovního prostředí a respektu ke
vzdělání. Kultura podniku a podnikání jsou základem kultury národní. Radost z práce, hrdost na práci
a uspokojení z výsledků jsou odměnou kulturního národa.
Nejslavnější Baťova chvíle nastala, když v r. 1922 vysoký kurs koruny, částečně “díky” politice státu,
prudce omezil schopnost prodávat zboží v zahraničí. Podniky hromadně zastavovaly výrobu a propouštěly dělníky: nastávala krize. Baťa jediný přežil, udržel výrobu v plném rozsahu, snížil výrobní náklady i ceny obuvi. Jeho řešení bylo geniální, založené na spolupráci a pochopení všech spolupracovníků.
Posuďte:
Naší veřejnosti
Abychom umožnili obyvatelstvu nákup obuvi pro podzim.
Abychom učinili zbytečnými cesty do Německa.
Abychom udrželi výrobu v plném chodu.
Abychom nemuseli propustit dělníky.
Abychom ušetřili státu vyplácení podpor v nezaměstnanosti.
Abychom razili cestu k odbourání cen.
Abychom napomáhali překonat rychle velkou hospodářskou krizi, která nás zachvátí následkem rozdílu nákupní síly naší koruny za hranicemi a v zemi,
Snížili jsme ceny obuvi
Od 1. září t. r. ve všech našich prodejnách průměrně
na polovinu cen z letošního jara.
Ovšem, této slevy nemůžeme již dosáhnout na režiích a jsme nuceni snížit mzdy našich dělníků průměrně o 40%. Naproti tomu zaručujeme našim zaměstnancům, že jim dodáme životní
potřeby za polovinu cen platných letos v květnu.
Akce fungovala správně a ukázala, že dobrý podnikatel může úspěšně vzdorovat jak neblahým
poměrům, tak i krátkozraké politice vlastního státu. Stát preferoval banky a střádaly, na úkor podniků
a podnikatelů. Dělníci baťovky však nebyli vyhozeni na ulici, ale jejich mzdy začaly rapidně vzrůstat.
Výhody “4S”: spolupráce, spoluúčast, spoluvlastnictví a spolupodnikání, se staly trvalou součástí jejich
myšlenkové dílny.
Nynější krize není jenom krizí našeho závodu, ba není jenom krizí průmyslu – je to krize celého státního hospodářství. Já nejsem pro katastrofální skoky naší koruny, naopak přimlouval
jsem se od počátku za její stabilizaci, aby našemu průmyslu byla dána možnost klidného vývoje.
Krok – lépe řečeno skok – v naší měně je již ale učiněn. Rozhodnutí v záležitostech měny přísluší státníkům odpovědným za správu státu. Průmyslníkům přísluší přizpůsobit se těmto rozhodnutím v míře možnosti, neboť zlepšení hospodářského života ve státě vyžaduje v prvé řadě, aby
občanstvo bylo poslušno veřejných zákonů a dbalo veřejných zájmů.
Baťa chápal nutnost separace politické a hospodářské moci. I když bylo české hospodářství kriticky poškozeno nekompetentní makroekonomickou politikou, Baťovi nezbývalo nic než se přizpůsobit.
Občan v něm zvítězil nad podnikatelem a kapitalistou. Nebyl suplikant, neprosil a neškemral, udělal
si svá opatření sám a po svém. Jeho filozofie “přizpůsobení” byla jen krycím slovem pro výraz zásadní
nezávislosti a soběstačnosti ve věcech svého podniku, města a regionu. Byla to filozofie “Uděláme si
to sami”, nenáviděná státními byrokraty, které Baťa odsouval do polohy irelevance ve věcech podnikového řízení a podnikání vůbec. Máme silný dojem, že jeho genius rozkvétal právě na minových polích
státních překážek a omezení – jak je tomu ostatně u všech velkých podnikatelů.
Poskytujeme vám účast na zisku ne snad proto, že bychom cítili potřebu vydat nějak peníze
mezi lidi jen tak z dobrého srdce. Sledujeme tímto krokem docela jiné cíle. Chceme docílit toho,
aby boty byly ještě lacinější a aby dělníci ještě více vydělávali. Proto poskytujeme účast na zisku, který byl dosažen v dílně, ve které pracujete. Samostatné pracující dílny jsou malé a proto
může každý uplatnit svůj vliv na zvýšení zisku své dílny bez ohledu, jestli jiná oddělení pracují
třeba se ztrátou. Účtování je tak jednoduché, že mu porozumíte každý a účet ztráty a zisku bude
každý týden vyvěšen v dotyčném oddělení. Pokud některý týden bude vykazovat vaše oddělení
ztrátu, nebudete postiženi, čili na ztrátě nemáte účasti.
Zde je účast na zisku kombinovaná se samosprávou dílen, tedy spoluúčastnictví a spolupodnikání
jsou integrovány. Toto Baťa zavedl již v r. 1924. Dnes to plně praktikuje jeden z nejlepších podniků na
světě: japonská Kyocera. Proč ne účast na ztrátě oddělení? Zisk se vytváří na dílně, ale ztráta je spoluzodpovědností managementu, který nevytvořil dostatečně dobré podmínky pro realizaci zisku. Dílna
již je potrestána tím, že žádné podíly na zisku nemá. Navíc, jestliže by produkovala ztrátu delší dobu,
její existence v podniku ohrožena: žádný podnik nemůže tolerovat trvalou ztrátovost třeba i u jediné
složky podniku, uklízečky anebo ředitele. Jedinci, týmy a oddělení nepřidávající hodnotu nepatří do
podniku.
Účastí na zisku chceme povznést dělnictvo jak hmotně, tak i mravně. Dělník má rozumět našemu obchodu, má s ním cítit a s ním růst. Přejeme si učinit ze všech našich dělníků kapitálové
účastníky našeho závodu. Žádáme, abyste zvýšených příjmů použili k zlepšení životních poměrů svých rodin a ke svému vzdělání. Jen tak máme naději, že se vydané peníze opět závodu vrátí
ve zvýšených vašich schopnostech, ať již se tyto schopnosti projeví prací pro závod nebo prací
ve veřejném životě našeho státu.
Z každého dělníka by se měl stát kapitalista, kapitálový účastník podniku, spolupodnikatel. Tato
veskrze moderní myšlenka, vyrůstající z českých kořenů Baťova genia, byla již v r. 1992 vymazána
ze scénáře transformace čs. hospodářství. Následující úpadek a ztráta konkurenceschopnosti česky
vlastněných a česky řízených podniků pokračuje dodnes. Baťa přímo nutil své spolupracovníky, aby se
vzdělávali. Vzdělání, školení a trénink nebyly položky nákladové, které podnik krátí první, když „ne-
jsou peníze“. Vzdělání je investice, strategický nástroj ke zlepšení výkonu a konkurenceschopnosti – ve
správně organizovaném podniku. V podniku nesprávně organizovaném (tradiční příkazová hierarchie
námezdního typu) jsou výdaje na vzdělání vyhozené peníze: mozky v takovém podniku hrají roli jen
podřadnou.
Proč posílá otec žijící ve Frankfurtu svého syna do školy v Anglii, ptá se Baťa Angličana. Ten odpovídá:
Myslím, že německé školství je dobré, ale marně jsem se sháněl v Německu po učiteli, který by učitelováním vyzískal větší jmění. Můj syn bude podnikatelem, má tvořit hodnoty. Jsem
přesvědčen, že učitel, i kdyby měl sebelepší pedagogické vzdělání, nenaučí mého syna tvořit
hodnoty, když nemá vlastní zkušenosti.
I učitelé a profesoři by měli vydělávat diferencovaně, podle svých schopností tvořit nové hodnoty,
podle výsledků, podle účasti na hospodářském životě. I učitel by měl být podnikatel, tvůrce nových
hodnot a „milionář“, ne živnostník a „trafikant“.
Do hospodářských škol chodí mladíci, kteří mají v hlavě docela jiné věci než zemědělské
problémy. Zemědělské problémy má v hlavě jen hospodář, ale hospodář nemá času choditi do
školy. I zde musí pomoci telefon. Telefon zprostředkuje, aby padlo pravé slovo v pravý čas a na
pravé místo.
Kdyby tak Baťa jen mohl mít Internet, anebo alespoň e-mail! Jeho předvídání potřeby virtuální
univerzity a dálkového studia, obzvláště pro zaměstnané studenty je zřetelné. Telefonu ovšem přisuzuje síly, které dnes poskytuje Internet a bezdrátová telefonie. Rozmach podnikových a virtuálních
univerzit je výsledkem snahy, aby pravé slovo dosáhlo toho pravého (připraveného a potřebného)
příjemce v pravý čas a na pravém místě. „Právě včas“ je tedy základním principem virtuálního vzdělávání: nahrazuje neefektivní vyškolování mladých lidí v technikách a znalostech, které budou nutně
zastaralé v době vyzrání jejich rozhodovacích a řídících pravomocí.
My rozhodně nepotřebujeme pro naše děti vysvědčení. My potřebujeme, aby se naučily dobře a rychle myslet a také vydělávat, aby byly s to udržet krok ve výrobě s Američany a Angličany
lépe, než jsme to dovedli my. Aby měly odvahu hledat si svůj chléb jinde než u státní pokladny.
Aby rodiče nenaříkali v hospodě u plného džbánku na veliká vydání na školství. Aby děti měly
dobře placené učitele a aby si rodiče nemysleli, že starost o výchovu dětí patří státu.
Jakou nevýhodou muselo být neabsolvovat Baťovu školu práce! Nemít Tomáše Baťu za učitele! Rodiče, ne stát, určují úroveň vzdělání národa. Rodiče musí chtít, aby jejich děti byly vzdělány lépe než oni
sami - ne je prostě „odložit“ do státních institucí. Každý národ může mít jen takové děti, jaké má rodiče. Učit a učit se jsou dvě zcela rozdílné kategorie a jedna nevyplývá z druhé. Smyslem vzdělání není
učit a vyučovat, ale učit se a naučit se.
Při návštěvě třídy učňů stavebních řemesel nalezl jsem v ní řecké sloupoví. Postěžoval jsem
si učitelům, že zrovna toho dne nemohli odchovanci těchto škol vypočítati a nakresliti záchodové roury.
Jsou dva druhy vzdělávání: kavárenské, rakousko-uherské, vznosné, ale zcela nepraktické, a moderní, anglosaské, praktické a užitečné. Nelze považovat za vzdělanou kulturu tu, která nezná záchodové
roury ve stínu řeckého sloupoví. Nelze podporovat takové nekulturní vzdělávání.
Posuzujeme-li člověka jen podle toho, jaký skutečně je, ubližujeme mu a vedeme ho k horšímu. Nakládáme-li však s ním, jakoby už skutečně byl tím, čím má být, dostaneme ho tam, kam se má dostat.
Goethe
A Zlín?
Zařízení samosprávy se plně osvědčuje. I ti, kteří je zpočátku přijímali s určitou nedůvěrou, mají pocit, jakoby pracovali na svém. Brzy to nebude jen pocit, ale realita spoluvlastnictví. V hlavách zaměstnanců, jakoby pod účinkem kouzelného proutku, probleskuje tisíce myšlenek jak potírat ztráty, vyrábět
a vydělávat více. Stále další a další oddělení a dílny přijímají nový způsob práce. Práce se vyvíjí v tak
prudkém tempu, že stavitelé nestačí stavět nové továrny pro tisíce dalších lidí hrnoucích se do Zlína za
prací. Ve 20. letech astává „zlatá doba“ města Zlína – nechť nikdy neskončí!
Zámožnost – povinnost, chudoba – výmluva.
V systému spolupodnikání se stává zámožnost povinností a potřebou všech spolupracovníků, tak
jak tomu je u opravdových podnikatelů. Zámožnost všem byl název Baťovy brožurky, kterou pro své
spolupracovníky sám napsal. Chudí u Baťů zůstávají pouze ti, kterým se pracovat nechce, kteří nepřijímají zodpovědnost, nepřidávají hodnotu, neúčastní se samosprávy dílen. Ve správně organizovaném
podniku není chudoba možná a není ctností, ale spíše výmluvou. Ve špatně organizovaném podniku
jsou „chudí“ všichni, již proto, že bohatnout tam lze pouze na úkor druhých. Špatně organizovaný podnik není vinou poměrů, ani transformace, natož pochybných tradic. Pouze ředitel a vrcholové řízení
podniku jsou zodpovědni, tak jako u Baťů. Dobrá organizace podniku je jejich profesionální povinností.
Samospráva dílen.
Účast na zisku neznamenala každoroční přerozdělení bonusů a extra platů, na základě výkonu
celého podniku. To není spolupodnikání, ale kolektivní spotřeba. Účast na zisku je nedílnou součástí
samosprávy dílen: aby se lidé mohli na zisku podílet, musí mít optimální podmínky k ovlivnění jeho
tvorby, individuálně i týmově:
1. Vyúčtování dosaženého zisku musi být provedeno v době co nejkratší: u Baťů týdně, v dnešní
Kyocera denně.
2. Každý spoluúčastník musí být schopen si svoji účast vypočíst sám.
3. Účastnické oddělení musí být dostatečně malé, aby se každý zaměstnanec mohl podílet.
K tomu všemu chybí znalosti. Aby se lidé mohli účastnit, musí vědět co dělat, kdy a proč, jak zlepšovat výrobní procesy i správu dílen tak, aby byly potřebné zisky vytvářeny. Tvorba zisku (a jakékoliv
jiné hodnoty) předchází rozdělování. Je mnohem těžší naučit lidi samostatně myslet a jednat, než je
naučit poslouchat a vykonávat příkazy.
Samospráva dílny jest nejen lacinější, ale také lepší. Nikdo nemůže tak dobře vědět, co mi v práci vadí, jako já to vím, konaje ji.
Výkon práce je nejlepším zdrojem znalostí o práci. Nositelem těchto znalostí je ten, kdo práci vykonává. Že dělník má tento souhrn specifických znalostí vyplývá z výkonu práce samé. Problém je, jak
tyto rozmanité „souhrny specifických znalostí“ koordinovat. To lze buď příkazem – tak jako v tradičním systému – anebo pomocí samosprávy a soustavy vnitropodnikových cen. Cenová soustava je
nejlepším koordinátorem lidské činnosti, ne soustava pravidel a příkazů.
Každé oddělení výrobního řetězce si muselo kupovat potřebné „zboží“ od oddělení předchozího. Po
skončení své práce pak prodávalo své „zboží“ následující dílně. Platby nebyly v hotovosti, ale pomocí
převodních karet (kreditek), na něž byly příslušné částky vpisovány. Bylo v zájmu každé takto hospodařící dílny provádět přísnou kontrolu kvality a dodržování termínů dodávek. Vzájemný poměr jednotlivých oddělení byl upraven vnitropodnikovými obchodními smlouvami. Vnitropodnikový trh zboží byl
zárukou vysoké kvality, nízkých nákladů a krátkých časových lhůt – stavebních kamenů konkurenceschopnosti.
Dlouhá je cesta přes pravidla, krátká a vydatná přes příklady.
Přes močál můžete podle mapy, podle pravidel a direkcí, anebo s pomocí průvodce. Posuďte sami. Je
ředitel podniku dobrým průvodcem, dobrým příkladem k následování, anebo vydává mapy?
Nákladní automobilová doprava byla u Baťů založena na úzkém spojení nízkých nákladů dopravy
s vysokým příjmem řidiče. Tento vztah byl určen smlouvou. Po určitém množství kilometrů - zpravidla do dvou let – se řidič stal majitelem vozu. Smlouvou měl zaručený tarif za kilometr, v němž byla
zakalkulována cena pohonných látek, údržba vozu, amortizace kupní ceny vozu a zisk řidiče, který se
smlouvou stal samostatným podnikatelem. Jistě, že se takový řidič a auto staral ještě před tím než se
stal jeho vlastníkem. Nemělo to chybu.
Víme, jak velice se nám osvědčila zásada svěřovat důležitá obchodní jednání jen lidem, kteří
mají více, než potřebují ...
Důležitá postavení v podnikání, politice a vzdělávání nelze svěřovat lidem, kteří jsou stále bez peněz
a žijí ze dne na den. Službu veřejnosti vykonávají nejlépe ti, kteří „mají více než potřebují“. Zájem vydělat si nesmí přehlušit zájem sloužit veřejnosti. Velký průmysl není možno vybudovat s proletáři.
Stejně tak ne velký národ, velkou kulturu a velký stát.
Na tom, kolik vrací lidé podniku z výnosu práce, záleží dnešní a budoucí blahobyt veřejnosti
právě takjako blahobyt a budoucnost rolníka i výživa národa jsou odvislé od toho, kolik zemědělec věnoval svým polím.
Pouze vlastník, ne námezdník, může být opravdovým sedlákem, farmářem a statkářem. Většina
politiků význam soukromého vlastnictví chápe v zemědělství, ale ne v průmyslu. V průmyslu se spoluvlastnictví, spolupodnikatelství a spoluúčast, tedy soukromé zaměstnanecké vlastnictví podniků, stále
ještě neujaly. Podle toho vypadají i výsledky.
Jsem milionář a potřebuji své miliony právě tak, jako vy své pero a ruku nebo své řečnické
nadání a byl bych lidem bez nich tak málo užitečným, jako vy bez těchto nástrojů.
Podnikatel nemůže podnikat bez „milionů“, pouze živnostník ano. Podnikatel své vydělané peníze
investuje, živnostník spotřebuje. Profesor nemůže „podnikat“ bez osobních znalostí a informací. Kubelík
nemůže „podnikat“ bez svých houslí. Vy nemůžete vzít Baťovy miliony a vytvořit to co on. Nemůžete převzít (oxeroxovat) profesorovy znalosti a stát se profesorem. Já nemohu koupit Kubelíkovy housle a stát se
houslistou, natož „Kubelíkem“. Závidět fachmanovi kladivo je nesmysl. Vlastnictví kladiva z vás neudělá
fachmana. Vydělávat miliony je úplně něco jiného než mít miliony, dostávat miliony, anebo krást miliony.
Jsou milionáři a jsou milionáři ...
Nejvyšším ideálem řádného živnostníka je touha po vzrůstu. Vůle rozšiřovat svůj podnik, to
je kapitál cennější než peníze, síla mocnější než elektřina.
Nejcennější a nejmocnější kapitál je „vůle růst“. Není-li v národě tohoto kapitálu, pak nejsou peníze
k ničemu, hospodářství upadá a země je plná „trafikantů“, ať již provozují trafiku anebo agrochemomasokombinát. Pouze vůle růst přináší nové myšlenky, vzory a síly, které přidávají hodnotu podniku,
regionu i státu. V kapitalismu lidé nepracují proto, aby se stali milionáři, ale kapitalisté se stávají milionáři, aby mohli pracovat. Úsilí a pracovní režim Billa Gatese nelze vysvětlit touhou po penězích. I za
kapitalismu může země trpět kritickým nedostatkem kapitalistů.
Já svou prací provádím ponejvíce vlastní myšlenky, mnoho lidí provádí svou prací cizí rozkazy. Trvá-li moje práce i šestnáct hodin denně, není tím řečeno, že konám více, nežli jiní, protože
v mé práci je pro mne zábava i poučení.
Pro námezdníka je práce „utrpením“, nemůže se dočkat té spásné „Padla!“, až po práci začíná žít.
Provádí příkazy druhých, těch „koňů s větší hlavou“. Dělník (a šéf), který je zároveň spolupracovník
a spoluvlastník, realizuje své vlastní myšlenky a nápady, je za to dobře odměněn a práce je mu naplněním, vzděláním a uspokojením prolínajícím celý jeho život. Pracovní doba ho nemůže zajímat.
Vždy bude pracovat tak, jak je třeba: naplno, s vášní a plným soustředěním. Dobrá práce je a musí být
zábavou, špatná práce je utrpením a odsouzením ke špatné zábavě.
Těším se, že i u nás budeme jednou s to snížit počet pracovních dnů ze šesti na pět.
Baťa byl evropským průkopníkem ve zkracování pracovní doby.
Přímé jednání patří mezi podmínky úspěchu. Přímé, prosté jednání budí v lidech všechny
dobré instinkty. Jednáš-li otevřeně s úmyslem posloužit lidem, tvůj úspěch je neodvratný.
Upřímnost, pravdivost a přímost jsou základem velkého podnikání. Budování důvěry je nezbytné
pro tvorbu konkurenčních výhod, důvěra samotná je konkurenční výhodou nejcennější. Podnikateli je
nutno věřit a bez pravdy není konkurenceschopnost. Podnikání není politika. Vytáčky, přetvářka, hraní
divadla, zatloukání a imponování vypůjčenými hodnotami do skutečného podnikání nepatří. Kultura
„dabingu“ nesmí proniknout do kultury podnikání.
Vedení obchodu není možné bez důvěry. Kdybych neměl důvěry a musel všechno sám přezkoumat, přišlo by to dráže než škoda, která by z mé důvěry snad vyplynula. Podnik takového
rozsahu, k jakému směřujeme ve Zlíně, by se bez důvěry nedal vůbec vést.
Nejbohatší společnosti se vyznačují vysokou mírou důvěry, nejchudší vysokou mírou nedůvěry. Důvěra, jako znalost, je výrobní prostředek, nejcennější kapitál podniku (i společnosti). Notářské kultury
(i podniky) jsou v podnikání neúspěšné.
Někdo skrývá pravdu, aby neporanil. Je to ten hledaný a obdivovaný „dobrý člověk“. Jeho „dobrota“
je příslovečná a přitažlivá. Je dobrý ke všem, ke každému je příjemný. Naslouchá pozorně, chlácholí,
hojí a podbízí. Pravdu zná, ale dusí ji hluboko ve svém nitru. Tito lidé dovedou nejméně, škodí nejvíce
a nejdéle, degradují nejcennější lidský statek: pravdu. „Herci“ (a „herečky“) do podnikání nepatří. Pak
přijde Baťa a zahřmí ... až vám zatrne – slastí nad zraňující, do živého tnoucí krásou pravdy.
Cesta k vzrůstu je cesta k pravdě, ke skutečnosti. Pravda a skutečnost je jediná základna, na
níž se dá vybudovat slušný obchod. Krásná slova jsou pěkná věc a mohou být i k užitku, např.
těm politikům, pro něž hlavním kapitálem jsou hlasy. Peníze vám však krásná slova přinášet
nebudou, protože žijeme ve světě, kde nám nikdo není ochoten dávat něco za nic (kromě politiky). Každé „Má dáti“ musí mít protipoložku „Dal“.
V podnikání, tak jako v životě (a ne v politice), začínáme s narůstajícím soupisem „Má dáti“. S postupným dospíváním, zmoudřením a úspěchem se snažíme, aby nutná, vyvažující položka „Dal“ se stala seznamem ještě delším. Kdo takové bilancování nezná a nepraktikuje není úspěšný člověk - i kdyby
měl hromady peněz.
Vynaložme největší úsilí, abychom poznali o sobě a o světě pravdu. Nelžeme a nelichoťme si,
avšak nedopusťme také, aby nám lhali a lichotili druzí.
Poznání pravdy zahrnuje sebepoznání – poznání pravdy o sobě i o firmě. Nejhorší u podnikatele je
sebechvála, sebechvástání a sebehodnocení: pouze druzí mohou ohodnotit naše kvality a příspěvek.
Přirozený a častý pocit nedocenění musí vést ambiciozního jedince k hledání si jiných „druhých“, ne
k zintenzivnění sebechvály a sebereklamy. Každý někam patříme, každý můžeme být někde a někdy
doceněni. Zbavte se lichotníků, vlezlistů a podlézačů: ničí pravdu ve vás a všude kolem vás – pravda
pak nevítězí, ale prohrává a zkomírá. Fangličky nepomohou. Podle skutku poznáte je.
Pomoci mistrovi ke jmění dary nemá významu. To by šlo rychle a snadno. K tomu by stačilo
rozdělit tolik a tolik peněz a už by byl počátek, jako když hospodyně dává do koše podkladek,
aby navnadila slepice. Darovanými penězi docílíme u člověka pravého opaku, protože člověk
má delší paměť než slepice. Počne se spoléhat na dary a ne na sebe. Zde jde o otázku mravní,
o výchovu, o vybudování sebedůvěry, sebekázně.
Baťa se darovanému koni na zuby kouká a shledává, že dar je bezzubý. Nechce, aby se jeho podniky
a spolupracovníci spoléhali na dary, na jakékoliv přerozdělení peněz z jedné kapsy do druhé. Nevidí
mravnost ve statní politice „podkladků“ či dotací, nevidí žádné pozitivní důsledky finančního „podkládání“, leda u slepic. Morálka, znalosti, sebedůvěra a sebekázeň se vytvářejí vlastní prací a vlastními
výdělky. Darovanému koni se na zuby koukej, ve svém vlastním zájmu.
Závod musí být dobrým příkladem jako vzorný hospodář. Musí zachovávat přísný pořádek ve
svém peněžnictví. Nesmí pracovat s cizím kapitálem, ba nesmí použít k provozu ani úspor svých
zaměstnanců.
Baťa navíc nepoužíval bankovních úvěrů a svým dodavatelům platil ihned po převzetí zboží. Stát není
dobrý hospodář: nemůže totiž zbankrotovat (tiskne si peníze, zvyšuje si deficit), žije na dluh, určuje sám
sobě mzdy a platy, atd. Bohužel svým příkladem stát „učí“ tyto praktiky i podniky a dokonce i jedince.
Není dobrého hospodářství bez dobrých hospodářů. Cizí kapitál, bankovní úvěry, vklady zaměstnanců,
státní dotace, odložené platby a zadržené mzdy – vše jsou peníze nevydělané, vnější a tudíž skutečnou
podnikovou tvorbu hodnot a zisků výrazně a často i trvale zkreslující. Podnik tak neví a nemůže vědět
co vlastně ví či neví, umí anebo neumí. Taková neznalost je nejen strategickou myopií, ale hlavně konkurenčním sebevyloučením.
Touha stát se nepostradatelným jest pákou pokroku, ale brzdou pokroku jest naše touha
zůstat nepostradatelnými.
Touha vyniknout a měřit se s nejlepšími na světě je bohatstvím národa. Stane-li se člověk nepostradatelným, je to odměnou i závazkem. Potřeba být užitečný druhým, ne jen sobě, je potřebou vyšší než potřeba svobody. Chce-li však člověk zůstat nepostradatelným, stává se brzdou podniku, pokroku i společnosti.
Velcí lidé se vždy obklopovali lidmi lepšími a schopnějšími – aby nebyli a nezůstali nepostradatelní. Malí
lidé se vždy obklopovali lidmi horšími a méně schopnými – aby mohli zůstat nepostradatelnými. Lidé
schopní se za nepostradatelné nikdy nepovažují. Lidé neschopní svůj mýtus nepostradatelnosti žárlivě
střeží, brání a všemožně propagují.
Neschopný ředitel se ohlíží žárlivě kolem sebe, aby odstranil každého, kdo by mu mohl
přerůst přes hlavu, kdo by jej mohl nahradit. Schopný ředitel jest naopak udýchán sháněním
a výchovou lidí, kteří by co nejdříve mohli konat jeho práci.
Jeden odhání lidi klackem, druhý úsilovně shání ty, kterých je tak strašně málo. Jeden se obklopuje
několika orly, druhý „vede“ početná hejna hus a letky kachen. Orli nelétají ve formacích. Zbavme se své
malosti a velikost si nás nalezne sama.
Vážnou překážkou v hospodářské výchově našich mladých zaměstnanců jsou jejich rodiče.
Mnozí rodiče mají zato, že jim přísluší právo a povinnost obhospodařovat výdělek a majetek
svých dětí. Mnohý mladý muž před ženěním, po desetileté práci neví, zda má nějaké jmění,
nebo nemá. Shledáme, že nemá ponětí, co je živobytí, ba neví ani, co stál oblek, ve kterém chodí,
protože mu ho koupila maminka.
Základní povinností rodičů je vychovávat své děti k samostatnosti, hospodářství a zodpovědnosti.
Selháním této povinnosti je výchova k závislosti, nerozhodnosti, nepotismu a protekci. Podle převažující kultury vztahu rodiče-děti se dá usuzovat na kulturu a výkonnost hospodářskou, podnikovou i národní. Naše děti mohou být jen tak dobré, jak jim rodiče dovolí. Naši muži a synové jsou jen tak dobří,
jak je naše ženy připraví a „vychovají“. Proto by ženy v podnikání neměly „kopírovat“ muže, ale věnovat
národu autonomii akce i myšlenky.
Mužové dosud si ani nedovedou představit, kam může dospět rozumně a po žensku hospodářsky uvažující ženský duch, až ženy svými tvůrčími myšlenkami v dobrém hospodářství
doplní muže.
Podnikatelky a manažerky pronikly na světovou scénu. V USA ženy představují přes polovinu celkové zaměstnanosti. V politice, řízení, podnikání, vědě i umění dosahují pozic nejvyšších a nejvlivnějších.
Klíč k úspěchu je ve slově „doplní“. Pokud budou ženy s muži soutěžit podle kriterií a pravidel feminismu, t. j., podle pravidel mužských, pokud nebudou doplňovat, ale spíše nahrazovat a suplovat muže,
pak k opravdovému obohacení podnikání a řízení ve společnosti nedojde. Autonomie akce i myšlenky
znamená, že ženy obhájí a rozvinou své vlastní přístupy, preferující spolupráci, týmovou práci, znalostní řízení, mezilidské vztahy, vztah k prostředí, zaměstnaneckou autonomii a partnerství se zákazníkem. Pomohou tak transformovat tradičně nepružnou, polovojenskou příkazovou hierarchii „mužskou“ do nových forem, vhodnějších pro znalostní éru globálních trhů. Dobrý tým a dobrý podnik se
podobají „rodině“ v mnoha směrech.
Konejme jen takovou práci, která slouží veřejnosti.
Zde nejde o to, abychom nepracovali pro sebe a své blízké, ale abychom přitom neškodili veřejnosti
a věcem veřejným. Škodit veřejnosti lze obohacováním se na úkor druhých, kradením, lhaním, misinformací, cenzurou a špatnou prací. To, co zpočátku slibuje úspěch nám a veřejnosti jen škodu, nakonec
přináší škodu oběma stranám. Služba veřejnosti není principem kolektivistickým, kde všichni a svorně
veřejnosti škodí, ale principem individuálního zájmu o zvelebení podnikatelského prostředí na němž
jsme závislí.
Kalkulace, dosud zavřené v nedobytné pokladně šéfově, musely být vloženy do rukou všech
spolupracovníků. Takto ocitla se největší tajemství obchodu na ulici, na dosah ruky zlé konku-
rence, která každý náš pohyb sledovala a každý náš krok napodobovala. Lidé nemohou pracovat s plným úspěchem, když nevědí naprosto všechno, co se na jejich oddělení vztahuje.
Samospráva týmů vyžaduje práci a řízení s „otevřenými knihami“. Moderní „Open Book Management“ byl tedy v Baťově praxi předjímán o nějakých 70 let. Práce „v plné záři denního světla“ tak, aby
o každém kroku podniku mohlo vědět libovolné množství lidí, odbouralo příčinu schovávat v pokladně
šéfově to, čeho spolupracovníkům bylo pro jejich práci naléhavě třeba. Samospráva nemůže správně
fungovat v atmosféře příšeří, utajování, neprůhlednosti a strachu. Strach a podezírání nemají v moderním podniku a podnikání co pohledávat. Ustrašenci, podezírači a zbabělci jsou metlou spolupráce.
Strach před náročností lidí. Nejpohodlnější odbytí oprávněných (i neoprávněných) nároků
zaměstnanců mají šéfové v odpovědi: „Nemohu! Nevynáší! Ztrácíme!“
Spisy a účty uložené v pokladně jsou stejně neprospěšné jako znalosti a myšlenky skrývané v mozku podnikatele. Jak mají zaměstnanci pracovat ve shodě s ideami svého vůdce, když je neznají? Strach
musí být z podniku vymýcen, učil profesor Deming. Nejen strach zeměstnanců, ale hlavně strach šéfů
před zaměstnanci a veřejností. Často i odborníci, konzultanti a profesoři ustrašeně skrývají své myšlenky, nápady a postupy, ve vše otupujícím strachu „před konkurencí“. Většinu svého času tráví ochranou a skrýváním myšlenek, které většinou někde opsali či „opajcovali“ – na vlastní tvorbu a službu
veřejnosti jim čas již nezbývá.
Každá myšlenka, každá idea, dokud je uvězněna v lidském mozku, je pošetilá, nepohodlná. Je
to pouhá hrouda, byť i hrouda ze které lze vybrousit drahokamy. Každá lidská myšlenka potřebuje brusu, a tím brusem jsou zase jen lidské mozky.
Faraday se řídil heslem: „Pracuj. Dokonči. Zveřejni.“ Jde o vůdčí spirálu duševní a tvůrčí práce vůbec.
Všechny tři fáze spirály musí být stejně dokonalé. Zveřejnění dokončené práce - to je ten brus. To je
ta konfrontace s ostatními lidskými mozky, to je ta služba veřejnosti. Ustrašenci se bojí své myšlenky
zveřejňovat a svoji práci publikovat. Bojí se jiných ustrašenců, kteří se zase bojí cokoliv nového či originálního slyšet nebo číst. V takové kultuře vzniká se brousí jen málo opravdových „drahokamů“ ducha.
Vynálezci chodili za Baťou velmi často. Byli zosobněním a soustředěním obecné ustrašenosti: „Jste
jediným mužem, k němuž mám důvěru, že nezneužijete mého velkolepého vynálezu. Chci si to
dát patentovat, ale obávám se vyzrazení.“ Ruce se jim třesou, když vytahují ty své papírky nebo
kolečka z kapes, jakoby tahali ze sebe svoji duši. A čím větší strach doprovází tuto zpověď, tím
větší pošetilost z toho roste. Vybuchl bych často v smích ... kdyby si tím on sám neprošel, kdyby se
on sám nemusel učit zbavovat se strachu o své myšlenky. Přestat pobíhat po patentových úřadech, po
notářích a po právnících, je znakem dospělého, vyzrálého podnikatele i vynálezce. Rozřešit problém,
přijmout zodpovědnost a nevyhýbat se akci jsou výsady úspěšných lidí, obzvláště podnikatelů.
Mnozí máte za to, že celý úspěch vašeho oddělení je závislý od toho, jak se vám podaří stlačit
cenu za zboží tomu oddělení, které vám dodává, a jak dovedete vynutit vysokou cenu na oddělení, které od vás odebírá.
(Ovšem, některé podniky pro vnitropodnikový transfer zboží a služeb neužívají ceny žádné: práce
uvnitř podniku je jaksi “bezcenná”.) Jestliže “vytloukáte” ze svých obchodních partnerů a spolupodnikatelů ceny nejvyšší, pak trpíte a musíte trpět ve svých odděleních mrhání materiálem a časem.
Nejlepší a nejbohatší obchodník starého Řecka poučil Alexandra Velikého: “Kupuji draho a prodávám
lacino.” Nechť se čtenář zamyslí jak interpretovat tuto moudrost.
V našich prodejnách není smlouvání. První naše slovo je také poslední – jak v naší zemi, tak
v cizině. Celé naše úsilí směřuje k tomu, abychom splnili i nevyslovená přání zákazníků v míře
co největší.
Smlouvání znamená, že vaše cena není nejnižší, anebo, že ji ani neznáte, v každém případě, že nejste konkurenceschopní. Navštivte turecký bazar a setkáte se s tisíciletou tradicí smlouvání a handrkování o ceny v míře až nepochopitelné. Poznáte pravý smysl výrazu “Turecké hospodářství”. Turečtí
obchodníci zůstávají až dodnes stejně chudí jako Turecko. Kupují lacino, prodávají draze. Náš zákazník je nejen náš pán, ale hlavně náš vládce: neplníme jen jeho výslovná přání, ale i přání nevyslovená
– tedy i to, co mu “na očích vidíme”, a někdy i to, co ještě ne.
Cena je diktátor.
Cena je nedílnou součástí výrobku, tvoří s ním organickou jednotu. Pouze v tureckém bazaru dochází k jejich oddělení na základě handrkování se zákazníkem. Kvalita je také nedílnou součástí výrobku
a nedá se oddělit. Lze tedy mít různé výrobky, ale ne různé ceny a kvality téhož výrobku. To je důsledkem rostoucí hegemonie zákazníka v globální ekonomice. Cokoliv vyrobíme, musí sloužit zákazníkovi dobře, bez ohledu na cenu.
Zaměstnavatel, který naučil lidi vydělávat, naučil je jen třetině toho, čeho je člověku třeba
umět, aby se mohl stát hospodářsky nezávislým. Druhá třetina je v rozumném vydávání a třetí
teprve v šetření.
Posloupnost je zřejmá: tvorba – výdaj - spoření, podle důležitosti a významu pro nezávislé hospodaření. Lidé, kteří neumí hospodařit doma, ve svých životech soukromých, nebudou příliš platní ani v hospodaření podniku. Nejsou nezávislí, neovládají jednu či více ze tří složek, nejsou dobří hospodáři. Za prosté
vykonávání příkazů může být člověk placen, často i dobře, ale pro skutečné vydělávání peněz je třeba
vyšší nezávislosti: vlastního rozhodování, ovlivňování výkonu své práce a samostatného hledání těch
nejlepších způsobů. Proto není prostý vykonavatel příkazů spolupodnikatel, i když je dobře placen. Proč
je šetření až na konci? Protože není samo sobě účelem, ale jen nástrojem k zahájení nového, lepšího cyklu
tvorba-výdaj-spoření.
Kultura podniku …
spočívá především v dobré organizaci, která lidem umožňuje dosahovat velkých výkonů a tudíž
velkých výdělků. Kulturní podnik musí být konkurenceschopný. Kvalita podnikového života se pozná
snadno: lidé mají z práce radost, usmívají se, práce jim přináší naplnění a uspokojení, ne jen plat či
výplatu. Pořádek, čistota a krása charakterizují pracovní prostředí. Mezilidské vztahy jsou založeny na
respektu, spolupráci a spolupodnikání.
Budovy – to jsou hromady cihel a betonu. Stroje – to je spousta železa a ocele. Život tomu
dávají teprve lidé.
Máte-li budovy a stroje, máte jen mrtvý kapitál, bez života a bez funkce. Nevíte co dělat, jak to dělat
a proč to dělat. Chybí vám ten nejdůležitější kapitál: lidské znalosti. Pouze lidé a jejich mozky mohou
dát všechen ten beton a cihly a železo a ocel do pohybu. Kolik jen dnes vidíte podniků, které jsou samé
budovy plné strojů – a dokonce plné lidí – a přijímají státní dary, nemohou se uživit, jsou v konkurzu,
stojí před bankrotem. Jsou plné lidí, ale chybí mozky. Chybí lidský kapital, chybí znalosti, chybí to Co a Jak
a hlavně Proč. Ekonomická teorie dosud pojem lidských znalostí nezná, neumí ani popsat, měřit a zaúčtovat lidskou inteligenci. Zná jen budovy a stroje – a to je hrozně, hrozně málo.Život tomu všemu dávají
teprve lidé.
Řízení znalostí.
Znalosti jsou nejcennějším kapitálem podniku. Proto je třeba je řídit. Zkušenosti, poznatky a znalosti byly u Baťů pečlivě a pravidelně zanášeny do t. zv. “Welingtonek”, knižní to formy moderních
expertních systémů. Welingtonky se staly nezbytnou “pamětí podniku”. Detaily zkušeností z plánování, tvorby koncepcí, stanovení rozpočtu, financování, atd. Byly nejen záznamem zkušeností, ale živým
zdrojem jejich sdílení mezi všemi spolupracovníky podniku. Stejně tak “znalostní účty” zachycovaly
přínosy podniku ze zahraničních cest, konferencí, školení a studia.
Buďte královskými ve svých myšlenkách a plánech a obchodníky v jejich provádění.
Obrazotvornost a fantazie musí být skloubeny s realitou. Účelem fantazie a snění by mělo být uskutečňování snů a představ, ne pouhý únik před realitou.
Jak to bylo u Baťů?
Prostředí a prostory podniku Baťa byly vysoce kulturní. Pro Baťu jsou pořádek a čistota jde strategickým principem podnikového chování, nejde o prosté kulturní sebevyjádření. Stroje i podlahy byly
natřeny na bílo, aby i sebemenší kapka oleje či špíny signalizovaly možné místo chyby či budoucího
selhání. Nástroje byly uloženy v červeně nalakovaných vlisech černé odkládací desky, aby již na dálku
chybějící nástroj signalizoval okolí svoji absenci. Všechny stroje byly nezávisle pohyblivé na speciálních platformách s vlastními elektrickými motory. Pravidlem bylo, že přepravovaný stroj nebo materiál
musel zůstat v pohybu. Materiál nesmí vadit, nesmí zdržovat a už vůbec nesmí být skladován: odstavené prostředky nádvorní četa zabavila, odvezla do skladu a vydala až po zaplacení dopravy, skladování
a pokuty do výše pořizovací hodnoty. Vše, zevně i uvnitř, bylo vyzdobeno zelení, květy a vodními fontánami, vše pečlivě zahradnicky udržováno. Zákaz kouření byl v celém areálu továrny. Vlastní protipožární profesionální sbor pečoval o bezpečí podniku. Hasiči dostávali koncem roku tím větší finanční
bonus, čím méně měli příležitostí k protipožárnímu zásahu. Vlastní hotel a obchodní dům zajišťovaly
bezpeněžní nákupy zaměstnancům fy. Baťa. Až budete mít chvilku, projděte se po dnešních areálech
ZPS a Svitu, třeba se i pokuste nalézt archivy fy. Baťa, pozorujte své okolí a vnímejte kulturu podnikového prostředí dnešního.
Kdy se umývá automobil?
V Praze na Jarově je opravna automobilů, kde se vozy umývají a leští před vstupem do procesu
opravy. Baťovce poznáte okamžitě, ať již u Bati pracoval či ne. Kvalitní oprava nemůže probíhat ve
špíně, v oleji a ve hlíně. Kolikrát jste se setkali s opravářem, zedníkem, tesařem či jiným „profesionálem“, který po sobě zanechá spoušť a špínu zcela neprofesionální? První princip profesionalismu
- UDPS (Uvést do původního stavu) - byl u Bati povýšen na princip zachování či vylepšení původního
stavu, tak jako na tom Jarově. Všimněte si, ze řemeslník, který po sobě neuklízí a nezná UDPS odvádí
zcela spolehlivě práci-“šlendrián“. Stejné principy platí o jakékoliv jiné práci či zaměstnání. Kultura
práce a kultura podnikání jsou nejspolehlivějším měřítkem kultury národní, ne „katedrály“ na účtech
Dal předchozích generací. Současné generace jsou plně a až po krk na straně Má dáti.
Kdykoliv nacházím na botách , které vycházejí z dílny, špatně vytlačené šnyty (ořízku) nebo
zkřivený podpatek, nezajímá mě tato pokřivená práce. Ale zajímá mě, kde a v čem se pokřivil
charakter lidí v dotyčné dílně. Je mi naprosto jasné, že lidé s pokřiveným charakterem nemohou udělat rovnou práci.
Kvalita výrobku není tak důležitá jako kvalita procesu, který k výrobku vede. Kvalitní proces má za
následek kvalitní výrobek, ne naopak. Kvalita procesu je kontrolována lidmi, kteří v procesu pracují.
Kvalita lidí je zárukou kvality výrobku, ne naopak. Dnešní řemeslník neodvádí kvalitní práci protože
jeho charakter je pokřivený: hledá jen, kde vyšetřit, odbýt, ošidit a urychlit – jak vydělat co nejvíce
peněz za co nejméně práce. Neumí po sobě ani uklidit. Pokřivená práce je prostým důsledkem pokřivených lidí. Opravovat pokřivenou práci je neefektivní ztráta času. Narovnat je třeba proces a charaktery
lidí.
Udělej svou práci tak, jak ji potřebuje další pracovník. Nepokračuj ve špatné práci.
Kontrola a hlavně samokontrola kvality byly u Baťů strategickou nutností. Kontroloři hráli roli
ombudsmanů pro zákazníka. Bezvadnost a jakost dominovaly výrobky, kvalita pak lidi, jejich procesy
a služby. Baťa chápal, že důležitější než jakost výrobku je kvalita procesu a hlavně: kvalita člověka. Zatímco jakost může být výsledkem pouhého výběru a třídění, kvalitu přináší pouze kvalitní proces. Lidé
a procesy nejsou proto u Baťů “jakostní”, ale pouze a jen kvalitní.
Zákazník není ochoten platit za zbytečné pohyby pracovníků, chození po dílnách a skladech, čekání
na dodávky, přenášení materiálu, prostoje, nedostatky v zajištění a organizaci práce, atp. Zákazníka
nezajímá, že nedošlo, nedodali, nezaplatili, nepřišel, rozbilo se, inventura, dovolená, atd. Nezajímá jej
ani, že se rozpadly trhy, ztratili klienti, nedostává peněz, atp. Již vůbec jej nezajímá odrážení se od dna,
za týden, příště a že bude líp. Zákazník není podnikatel. Zákazníka zajímá pouze nízká cena, vysoká
kvalita a “včerejší” doručení zboží či služby – jinak není dobrý zákazník, ale “spolupachatel”.
Desatero účetního kalkulanta.
1. Mysli dopředu, abys nebyl překvapen.
2. Zajímej se o nové způsoby práce, bot, stroje, organizaci.
3. Nejvíce času věnuj hledání snížení výrobních nákladů.
4. Každou úsporu promítni hned v kalkulaci. Úsporou však nesmí trpět výrobek.
5. Neopomíjej haléřové úspory, haléř v kalkulaci počítej jako 1.000 Kč.
6. Každou kalkulaci měj doloženu a připravenu pro výrobu.
7. Pamatuj, že nákupčí je jako vrba: čím víc vrbu řežeš, tím víc roste.
8. Když všichni mluví o nemožnostech, hledej možnosti.
9. Odpad je zničený majetek.
10. Správnou kalkulací vychováváš zaměstnance ku prospěchu podniku.
Musí pochopit každý z nás, že blahobyt jednoho závisí od toho, že každý udělá svoji práci
tak, aby ji druhý mohl potřebovat. Ten zabíjí blahobyt, kdo zarazí cvikací hřebíčky do takového
místa, přes které musí prošívač šít. Musíme každý konat svoji práci tak, jak ji potřebuje ten, pro
koho ji konáme, v prvé řadě dělník vedle stojící.
Kvalita vzniká v procesu, ne v oddělení kontroly kvality. V oddělení kontroly kvality nevzniká již nic,
jen náklady. Každý dělník má svého specifického, individuálního zákazníka – spolupracovníka, který
jej následuje v hodnotovém řetězci, kolegu na lince, svého vnitropodnikového zákazníka. Je povinností
managementu, aby vytvořil podmínky k tomu, aby každý dělník mohl svoji práci vykonat kvalitně a bez
chyby – ne statisticky, ne na podruhé, ne v průměru, ale hned napoprvé. Vše ostatní jsou zbytečné náklady. „Náš zákazník – náš pán“ je princip platný i uvnitř podniku.
Nikdo mi neřekl, že ve třiceti letech má člověk lepší nohy nežli hlavu a že chce nohama vzkonat tu práci, která patří hlavě. Nikdo mi neřekl, že chci-li docílit dobrých bot, musím znát stejně
dobře psychologii jako ševcovinu.
Ve třiceti má člověk pocit, že zvládne všechno hravě. Skáče do práce rovnýma nohama. Užívá nohy
a ruce tam, kde je třeba použít hlavu. Nejdříve se musí určit Proč se má něco udělat. Z toho teprve
vyplyne Co se má udělat. Až nakonec se určí Jak se to bude dělat – samá hlava, samá hlava. A pak se
do toho skočí rovnýma nohama. Ne naopak. První hlava, potom nohy. Neučte se z vlastních chyb, učte
se z chyb druhých – přemýšlejte. Neumíte? Učte se přemýšlet, učte se učit se, nepřemýšlejte nohama.
Vědění u strojníka nekladu na první místo, ale povahu a poctivost. Jenom dokonalí lidé vytvoří dokonalé stroje.
Baťa vyžadoval dokonalé stroje, nejlepší na světě. Po čase si je začal vyrábět sám, podle svých představ a specifických potřeb. Ani jednomu stroji nepřizpůsobil svůj proces, vždy přizpůsobil stroj svému
procesu. K tomu potřeboval lidi: konstruktéry, strojníky a nástrojaře – nejlepší na světě. O jejich znalostech, schopnostech a „fachmanství“ nebylo pochyb. To bylo dané, výchozí. Jejich charakter, rovnost,
povaha a poctivost byly rozhodující. K čemu je člověk „podšívka“ – i kdyby měl zlaté ručičky? K čemu je
člověk, který celé noci nespí, přemýšleje o tom, jak by koho obral dříve než oni oberou jeho? Musí být
utrpení s takovými lidmi pracovat. Baťa to věděl.
Využití nástrojů bylo snadnější, protože je mohl využíti jednotlivec. Stroje možno využíti jen
kolektivně, jen společensky.
Baťovo rozlišení mezi nástrojem a strojem je přesné a užitečné. Nástroj nevyžaduje společenskou
organizaci, stroj se však bez ní neobejde. Izolovaně můžete používat kladivo, někdy auto anebo i pračku.
Představte si však soustruh, robot, počítač, telefon nebo fax bez komunikace s ostatními, bez společensky pojaté organizace, bez kolektivní sítě podpory. Stroj není nástroj. Operátor stroje není tak důležitý
jako organizace procesů v níž je stroj používán. Vzájemná důvěra je nutná ve společenské organizaci výroby. Jako je člověk více nežli stroj, tak podnik, jako pracující společnost lidí, je více nežli
jednotlivý člověk. V každé společnosti, tedy i v podniku, musí jedinec sladit své zájmy se zájmy celku,
ne naopak.
Malou výrobu jest možno řídit malými lidmi. Velkou výrobu mohou vést pouze velcí lidé. Lidé,
kteří jsou velcí povahou, vůlí a vědomostmi. Chybí nám vedoucí lidé a možná, že budeme muset
počkat, až nám dorostou z mladých mužů, které zde vychováváme. Je důležité pro vás a celý kraj,
abyste mě upozornili na muže, kteří jsou s to, aby tento velký úkol splnili.
Nedostatek vedoucích lidí s velkou povahou, vůlí a vědomostmi byl kritický již za Bati. Nakonec se
rozhodl, že si je vychová sám a založil pověstnou Školu práce, kam se hlásilo ročně 20 tisíc mladých
mužů a žen z celé republiky. Dnes není většina absolventů vybavena základnímí informacemi o podnikatelském myšlení Baťa. Lze jen doufat, že ustavení Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně v r. 2001, se stane
signálem i motivací k návázání na úspěšné tradice české školy podnikového řízení, k renezanci podnikatelského vzdělávání a k návratu českých manažerů a vedoucích pracovníků vůbec do evropské třídy.
Nejlépe fungující podniky v ČR kolem r. 2000 jsou většinou vlastněny a řízeny zahraničními mozky. Za
Bati tomu bylo právě naopak: české manažery, obzvláště baťovce, lanařily podniky z celého světa.
Budu pracovat ve strojírně jen s takovými lidmi, kteří dovedou užívat všech vzácných darů
svého zdravého mozku, jimiž je Bůh obdařil. Ty ostatní, kteří těchto darů využít nedovedou,
pošleme na pole nebo tam, kde mohou být lidem jen užiteční. Kdybych je nechal pracovat na
výrobě strojů, poškodili by nejen sebe, ale i tisíce lidí, kteří na těchto strojích budou pracovat,
a miliony zákazníků, kteří si koupí vyrobky na nich vyrobené.
Kvalita výrobků se odvozuje od kvality procesu a ta od kvality lidí. Je povinností podnikatele zaručit,
aby na každém místě pracoval jen ten nejlepší člověk. Jak ale takové lidi nalézt, obzvláště v zemi „zlatých ručiček?“
U nás jest hůř. Ale já provedu tento plán, i kdybych měl vhodné lidi hledat se svíčkou v ruce
mezi všemi 14 miliony obyvatel naší republiky. Neustanu, dokud nenajdu tolik schopných lidí,
kolik je třeba, abychom si vyrobili nejúčelnější stroje pro naši práci.
Dobrý podnikatel je i své vlastní osobní oddělení. Musí být ochoten vyměnit vedoucí i vedené třeba
několikrát, aby jejich práce začala přinášet výhody a blahobyt všem.
Mozek podniku.
D. Čipera, J. Hlavnička, V. Rojt, H. Vavrečka, A. Cekota, E. Bělavský, A. Gabesam, J. A. Baťa, B. Ženatý,
J. Hoza, J. Blažek, V. Souček, J. Bartoš, F. Malota, R. Gerbec, L. Bobal, V. Jaroněk, H. Baťa, T. Maximovič,
J. Novosad, J. Sláma, J. Bruna, J. Hradil, J. Kubín ... Mozek podniku tvoří lidé – lidé s mozky. „Mozkový
trust“ firmy Baťa byl obdivuhodný, charakterizovaný mimořádnými ředitelskými a řešitelskými schopnostmi, vytrvalostí, podnikavostí, erudicí, spoluprací, inteligencí a naprostou oddaností podniku. Podnik potřebuje kritické množství aktivních lidí, masu lidí neutrálních (potenciálně aktivních) ale nikoho
z lidí pasivních.
Za odpovědnost a riziko je možno platit nejvyšší mzdu, za svalovou práci nejmenší. Žádný
člověk nemůže vykonat za den více fyzické práce nežli za 3 Kč, kolik stojí 3 kW elektrické energie, protože každá fyzická práce může být nahrazena strojem.
Za prosté fyzické dření nelze očekávat vysokou mzdu, obzvláště ne u Baťů. Fyzická práce přestává
být hlavní složkou efektivní lidské práce. Platí se za nápady a jejich realizaci, za odpovědnost a riziko,
platí se za práci duševní. Stále méně a méně lidí je schopno uživit se pouze rukama a to jen ve speciálních oborech a profesích.
Duševní práce může vykonat jediný člověk za den i za miliony korun a tato práce strojem
vykonána být nemůže. Této duševní práce leží kolem nás nejvíce nevykonáno a veškerá nezaměstnanost a bída je způsobena jen tím, že se nedostává lidí schopných a ochotných tuto duševní práci vykonat.
Baťa znal důvěrně fyzickou práci, rád ji vykonával a velmi si jí vážil. Jako podnikatel však poznal,
že opravdové bohatství přináší podniku, regionu i národu především práce duševní, nikdy ne prostá
dřina. Duševní prací však rozuměl řešení problémů, rozhodování, tvůrčí vynalézavost a koncepční
realizaci, ne intelektuální rozjímání v kavárně Slavia. Nezaměstnanost a úpadek mají své kořeny vždy
v nedostatku duševní práce, v nedostatku znalostí, v odlivu mozků.
Plného zisku z výroby, dobrých mezd, levného a jakostního výrobku lze docílit jen tehdy,
jestliže všichni zaměstnanci: šéf, ředitel, až dolů k metaři, zasvětí sílu a srdce podniku a jeho
hospodářskému poslání.
Všimněte si, že šéf i ředitel jsou též zaměstnanci podniku. Vlastník může být i zaměstnanec a zaměstnanec vlastník. Zaměstnanec je ten, kdo v podniku pracuje a pobírá za svoji práci mzdu anebo
plat. Absentní vlastník nepracuje, pobírá pouze dividendy a v žádném případě není zaměstnanec. Baťa
se vždy považoval za zaměstnance“ nebyl pouze vlastník, ale hlavně “šéf”.
Do velkého bytu dělník doroste ... v malém se skrčí.
Baťa vystavěl pro své dělníky tisíce rodinných domků se zahrádkou. Byl zastáncem velkých bytů a těžce nesl “skrčené” lidi z malých bytů. Poskytnout svému dělníkovi velký byt považoval za vynikající investici podniku. Nechtěl mít v podniku proletáře, ale kapitalisty. Stavěl sám, hodně, kvalitně a levně. Nejutlačovanějším člověkem na světě je ten, kdo nemá svou vlastní postel. Zdravé a silné děti nemohou
vyrůstat v činžáku.
Smíříme-li se s myšlenkou, že se nedovedeme povznést k takové dokonalosti, které je třeba,
abychom vyrobili dokonalý stroj, znamená to, že chceme zůstat tvory, kteří mají blíže k opicím
než k lidem. Takovým lidem málo pomohou stroje, které si koupili. Schází jim k jejich využití
inteligence. Nepochopí myšlenku, kterou do stroje vložil vynálezce.
Stroji je třeba hluboce rozumět. Nejlépe rozumíme tomu, co sami postavíme, upravíme, anebo
alespoň udržujeme. Proto Baťa stavěl stroje. Nechtěl, aby si dělníci vůči stroji počínali jako opice vůči
hodinám, když ji majitel nechal samu doma. Hodiny došly a opice, navyklá na jejich tikot, strkala stále
do kyvadla, jak to viděla u majitele, když hodiny spouštěl. Skryté pohonné péro zůstalo pro opici nepochopitelné. Řekne se, že stroj je stroj. Ale není. Americké roboty používané v Japonsku byly až třikrát
produktivnější než ty samé stroje používané v USA. Zamyslete se nad možnými příčinami. Ještě dnes
někteří lidé užívají computer jako lepší (a dražší) psací stroj. Ještě dnes je pro mnohé Internet spíše
náročnou hračkou, která je zdržuje od důležitého vyplňování a podepisování papíru.
Malý člověk - malá práce, velký člověk - velká práce. My ve Zlíně chceme vykonat velkou práci
nejen pro sebe, ale pro celý svět. Celý svět pracuje pro nás a my jsme povinni pracovat pro celý
svět.
Globální trhy jsou výzvou a příležitostí pro lidi velké, starostí a hrozbou pro lidi malé. Užíváme výrobků a služeb celého světa, od motorů a počítačů až po mobilní telefony. Práce, úsilí a myšlení jiných
nám usnadňují život, zlepšují produktivitu a zvyšují blahobyt. Je naší povinností být dobrým partnerem, pracovat pro svět, pracovat pro jiné lidi, sloužit veřejnosti: splácet naše globální Má dáti skrz naše
lokální Dal. Mysli globálně, jednej lokálně.
Pod obchodní poctivostí rozumíme, že veškeré strany na obchodě zúčastněné musí být po
provedení obchodu bohatší, než byly předtím.
Základní pravidlo volného trhu: účastníci obchodní transakce musí (všichni) vzájemně zlepšit své
výchozí postavení. Jestliže jeden z účastníků odvozuje svůj zisk pouze ze ztráty druhého, pak základní
pravidlo volného trhu bylo porušeno. Jestliže někoho okrádám, pak nemohu být ani kapitalista, ani zastánce volného trhu, ani podnikatel: jsem prostě zloděj (lump, chytráček, šikula, podnikátěl, atp.). Trh,
kde jeden okrádá druhého není volným trhem, ale jeho přímým popřením. Nutná role podnikatele jako
tvůrce hodnot je zřejmá: pouze z přidanéhodnoty mohou obě strany zbohatnout. Podmínka trvalého úspěchu obchodníka spočívá ve vyhledávání jen takových obchodů, při kterých veškeré na
obchodě zúčastněné strany dobře pochodí.
Nechci pracovat v obchodě s lidmi, kteří pohlížejí na obchod jako na příležitost k rabování,
kteří v něm chtějí rabovat 10-20 roků a pak utéci a trávit z kořisti. Já chci pracovat v obchodě
jen s lidmi, kteří se odhodlali setrvat v něm až do smrti, kteří si obchodní službu zvolili za své
celoživotní povolání. Slušné živobytí taková služba zabezpečí každému.
Pro někoho je podnikání příležitost k zisku, bez profesionality, bez životních investic, bez zodpovědnosti. Pro jiného je podnikání celoživotní kariéra, povolání a výzva. Baťa chce jen ty druhé. „Ještě rok,
dva a jsme za vodou,“ lze slyšet od „podnikatelů“ dnešních. Vyhýbejte se jim, rabují. Rabují sebe, své
rodiny i svoji společnost, konzumují a spotřebovávají, ale nevytvářejí hodnoty – nepodnikají. Pracují
dnem i nocí – ke škodě své, ke škodě nás všech. Rabovat by se nemělo „dnem i nocí“. Tvorbě nových
hodnot se však meze nekladou.
Jde o to udělat z podnikání a obchodu celoživotní zaměstnání, ne pouze příležitost olupovat
v něm po několik let lidi a pak se odebrat na odpočinek.
Podnikání be mělo být nejen zaměstnání celoživotní, ale i transgenerační - přenášené z generace na
generaci. Odprodej, zpeněžení a vytunelování jsou sobecky spotřebitelské přístupy k podnikání mající
s kapitalismem pramálo společného.
Jsou obchodníci, kteří se velmi namáhají, aby zvýšili svůj zisk. Měli by mnohem větší úspěch,
kdyby se namáhali také přemýšlením, jak zvýšit zisky svých obchodních přátel a vydělávat s nimi.
Z obchodu, který přináší prospěch jen nám, vyklube se nakonec ztráta i pro nás.
Jen málo našich obchodníků umí podnikat. Nerozumí spolupráci, nechápou, že podnik není ostrov,
neví ještě, že okrádání není podnikání. Čtyřicet let komunizmu odnaučilo podnikat dvě generace, a ještě
třetí, která se nemá od koho učit. Spolupráce je základem podnikání. Sítě spolupráce a strategické aliance
jsou moderní odpovědí hyperkonkurenci. Podnik může být pouze tak dobrý jak dobrá je síť jíž je součástí. Bez spolupráce lze sice krátkodobě realizovat vysoký zisk, obzvláště na úkor druhých. Bez spolupráce
jsou nejen jedinci, ale i celé podniky (a tudíž tisíce jedinců) bez milosti ochuzovány.
Ve všech zemích s vysokým blahobytem je patrná vysoká mravní úroveň obchodů. Obchod
a výroba jsou tvořitelé hodnot. Je samozřejmé, že tam, kde se tito tvořitelé navzájem okrádají
a napalují, místo aby si sloužili a pomáhali, musí panovat chudoba.
Země chudé se vyznačují nízkou vzájemnou důvěrou, vysokou zlodějnou a glorifikací podvádění.
Chudoba také neplatí dluhy, nekupuje zboží a vyžaduje notáře pro ověření podpisu. Podání ruky, dané
slovo či vlastnoruční podpis nemají hodnotu. Je to vlastně velmi prosté: stovka vydělaná poctivou
prací, zaplacená za dobrý výrobek či službu, je stovkou novou, odrážející nově vytvořenou hodnotu.
Taková stovka po sobě zanechává v ekonomice „brázdu“ přidané hodnoty. Stovka ukradená se prostě
přesune z jedné kapsy do kapsy druhé - bez „brázdy“, bez hodnoty a bez ekonomického účinku. Proto
zůstávají země kradoucí dlouhodobě chudé. Nemají dostatečné „brázdy“ přidané hodnoty. Není stovka
jako stovka, obzvláště ne na svobodných trzích.
Je-li reklama lampou, která osvětluje zákazníkovi zboží a jeho nejpříznivější a nejprospěšnější stránky, pak návrhové oddělení je dodavatelem proudu pro tuto lampu.
Účelem reklamy je prodej, účelem prodeje je uspokojení zákazníka. Umění reklamy není krásnou
literaturou ani krásným uměním a návrhová oddělení nejsou oddělení „designu“. Reklama je nedílnou
součástí procesu výroby, prodeje a uspokojení zákazníka. Proto si do reklamy Baťa nenechal mluvit.
Nedopusť kopírování reklamy jiných firem, zvláště ne konkurenčních, neboť špatná pověst o reklamě se přenáší na jméno firmy a zcizené návrhy stojí mnoho peněz.
Prodej a obchod jsou důležitější než výroba.
Tohle Baťa nikdy neřekl. Je-li výroba již kvalitní a dokonalá, pak to může platit. Vyrábět dobře je
podmínka nutná, i když ne vždy postačující. Dobrá výroba je plně zhodnocena jen na trhu, jen dobrým prodejem. Dobrý prodej však špatnou výrobu již následně zhodnotit nemůže: prodá prostě – je-li
skutečně dobrý - špatnou výrobu. Prodej se tak stává pro zákazníka obtížnou atrapou „agenta s teplou
vodou“. Účelem výroby není prodej, ale uspokojení zákazníka.
Obchod a výroba, myslím průmyslová, řemeslná a zemědělská výroba, jsou tvořitelé hodnot.
Je samozřejmé, že tam, kde se tito tvořitelé hodnot navzájem okrádají a napalují, místo, aby si
sloužili a pomáhali, musí panovat chudoba.
Spolupráce tvořitelů hodnot – koordinace celého hodnotového řetězce, řekli bychom dnes – je základem blahobytu národa. Moderní podnik by měl být zorganizován na spolupráci podnikového předvoje (prodeje, obchodníků a marketingu) s podnikovým zázemím (výroby, výzkumu a vývoje) a podle
hlavních typů zákaznických skupin. Organizace dle výrobků, geografických rajonů anebo podnikových
funkcí jsou dědictvím minulého století, dnes již nekonkurenceschopné.
Náš zákazník - náš pán.
Nejznámnější Baťovo heslo, zřejmě nejdůležitější a pravděpodobně i nejmodernější. Nedávné
americké „Customer is king“ je slabší, ne tak bohaté na strategické implikace. Že je rozkaz zákazníka
svatý věděl Baťa od samého počátku svého podnikání. Pouze komunismus nechal výrobce zákazníkovi
diktovat a udělal ze zákazníka slouhu a nevolníka výroby. Zákazník je jediným smyslem a účelem výroby, ať se to někomu líbí nebo ne. Zákazník je zdrojem konstrukce, designu, výroby, prodeje a strategie
podniku. Zákazník má vždy pravdu, i když ji nemá. Podnikatel, který to nechápe a snaží se zákazníka
„převychovat“ k obrazu svému, je ztracen a měl by zvážit dráhu univerzitního profesora.
Je však podnikatel pouze pasivním sloužícím zákazníka, prostým odrazem jeho přání, nálad a očekávání? Zdaleka ne. Zákazníka lze uspokojit nad jeho očekávání, splnit přání, která ještě neznal a vyhovět
náladám, které se teprve projevují – originalitě, tvořivosti a předvídavosti podnikatele zákazník meze
nikdy neklade.
Rozkaz zákazníka je svatý!
Ve společnostech, kde dominuje výrobce, za socialismu, v monopolních podmínkách, v postkomunismu, atp., rozkaz zákazníka není nikdy svatý. Zákazník je spíše přítěž, „obtížný brouk“ a rušitel klidu.
Moderní vyspělá společnost je dominována zákazníkem, ne výrobcem - doufejme, že již navždy. Vykřičník za Baťovým heslem jen potvrzuje, že mu šlo o druh náboženského vyznání, ke kterému se mohou
všichni přihlásit bez obav ze skluzu k životní pasivitě. Aby byl takto zmocněný zákazník dobrým pánem, musí být informovaný, vzdělaný, náročný a našemu podniku plně důvěřovat. Výchova zákazníka
patří mezi úkoly moderního podnikatele. Jaký výrobce, takový zákazník!
Průmyslník versus kapitalista?
Baťa nebyl kapitalista, ale průmyslník. Jaký je v tom rozdíl? Proces výroby a kapitál se navzájem
podmiňují, jedno nemůže existovat bez druhého. Výroba produkuje kapitál, kapitál umožňuje další
výrobu, která produkuje další kapitál, atd., kolem dokola: .... P –> K –> P –> K –> P –> K ... v opakujícím
se řetězci. Tento řetězec je stejně základní pro všechny podnikatele. (Jenom pro podnikatele-spotřebitele ne, protože ten to své nutné K prostě zkonzumuje a tak přetne přirozený cyklus podnikání.) Tento
řetězec umožňuje dvojí pohled či interpretaci: 1. ... K –> P –> K ... anebo 2. ... P –> K –> P ... . Oba pohledy pracují se stejným „materiálem“, na první pohled fungují stejně či podobně, ale přesto je mezi nimi
rozdíl: v účelu, v důrazu, v prioritách, a ve strategii. První je pohled kapitalisty a druhý pohled průmyslníka. Pro kapitalistu je účelem výroby kapitál, pro průmyslníka je účelem kapitálu výroba.
Průzkum veřejného mínění: vítězná rada Baťovi, z veřejně vypsané soutěže (1924). Především neodstupujte ze svých zásad a proveďte je až do konce. Zůstaňte tím, čím jste si vytkl být: průmyslníkem, ne kapitalistou. Váš úspěch závisí jenom a pouze na zákazníkovi a proto vždycky hajte
jeho zájmy tak odhodlaně, jako dosud a on Vás jistě nezklame. Naše veřejnost počíná chápat, že
Vaším životním cílem není hromadění kapitálu, nýbrž služba zákazníkovi. Průzkum veřejného
mínění je jednou z cest k podnikovému sebepoznání. Proto se jim dnes podniky vyhýbají? Nepropadejte sebepověrám o vlastní dokonalosti.
Uchovejme si srdce otevřené pro poučení, ať přichází z kterékoli strany. Nikdo na světě není
dost moudrý a neví všechno. Nepropadejme netykavosti, odmítání poučení, přesvědčení, že
nám není třeba vědět víc a učit se od každého. Snaha zlehčovat a snižovat ty, kteří jsou před
námi, nám nepomůže nahoru, ale ještě k hlubšímu úpadku.
Pověra o vlastní dokonalosti a syndrom „mistrů světa“ jsou odrazem hlubokého pocitu méněcennosti, který je třeba překonat nepřetržitým, aktivním učením se od druhých. Ty lepší a úspěšnější nelze
snižovat a zlehčovat, ale neustále zdůrazňovat a analyzovat, učit se od nich – jen tak se jim lze přiblížit.
Korespondence není psaní dopisů. Vyřizování korespondence je vyřizování věcí, záležitostí.
Každý dopis musí mít proto snahu, aby byl v záležitosti, jíž se týká, posledním.
Opakované upomínky jsou znakem špatné podnikové korespondence: věci nebyly vyřízeny a daný
dopis tedy nebyl poslední. Nebýt nikomu nic dlužen: Ani odpověď, ani slib, natož peníze! K tomu
napomáhá korespondence, obzvláště její vyřizování přes moderní Internet, postrach to liknavců,
dlužníků a slibovačů. Podniková korespondence je vizitkou podniku. Platit dluhy je povinnost, ne las-
kavost. Držet sliby je morální imperativ, ne „milé překvapení“. Nechat se dokonce upomínat dvakrát je
nesmyslem: jaká to ztráta času a energie. Kolik lidí tráví většinu svého produktivního času vytáčkami,
zatloukáním, oddalováním a vymýšlením nových triků – otravujíce tak život sobě i svému okolí.
Ve dne jsem pracoval v dílně, večer do noci vyřizoval korespondenci. Tehdy jsem ještě neuměl mnoho německy (i když anglicky již ano). Korespondenci jsem vyřizoval, ne psal. Stačily
odpovědi: „Ja. – Nein.“ Na více jsem neměl času. Vyřizujte věci a plaťte. Je to jediný způsob psaní,
jakému rozumějí v obchodě všechny národy světa i bez řeči.
Lze dodat, že i bez řečí. Rozdíl mezi vyřizováním věcí a psaním o věcech je zásadní. Je to rozdíl mezi
akcí a jejím popisem. Akce, ne popis akce, je základem komunikace. Lidé komunikují, jestliže vzájemně
ovlivňují svá chování, své činy a svá rozhodnutí. Čin, jako třeba zaplacení dluhu, je nejlepší komunikací, nejlepší korespondencí, nejlepším dopisem. (Vše je právě naopak ve věci dopisů milostných, kde
jde právě o to psaní a ne o vyřizování, a kde stručnost není nutně výhodou. Umění toto je v hlubokém
úpadku, dávno před vynálezem Internetu.)
Povinností občana je vládnout, ne hubovat. Stejně jako chci, aby každý člověk v naší továrně
si byl sám ředitelem, chci, aby každý byl sám sobě starostou.
Baťa se stal čtyřikrát starostou města Zlína protože neodděloval své povinnosti občanské od povinností podnikatelských. Jde o princip spoluúčasti – na zisku, na řízení, na rozhodování, na samosprávě.
Je jen jedna hodnota vyšší než hodnota svobody: lidská potřeba býti užitečným, účastnit se, podílet se.
Nikdo nechce být svobodným jako Robinson Crusoe, na pustém ostrově. Potřeba „sloužit“ a být užitečným je základem motivačních systémů v úspěšném podnikání. Nejen spoluúčast, ale také spoluvlastnictví a nakonec spolupodnikání, jsou závažnými potřebami moderního člověka. Žádný člověk a žádný
podnik není ostrov a i Robinson Crusoe se vzdává své svobody, aby mohl sloužit druhým, ne jen sám
sobě.
Proč se ucházím o důvěru obyvatelstva? Proto, že jsem zlínským rodákem a proto, že neznám nikoho jiného, kdo by mohl této moji obci pomoci z nynějších nesnází. Podle volebního řádu starosta je
volen nepřímo. Teprve zástupci vámi volení volí starostu ze svého středu. Já chci být buď starostou,
nebo nechci být zvolen do zastupitelstva vůbec.
I prezident je v některých „demokraciích“ volen nepřímo. Přímá demokracie, kdy si voliči volí sami
své vůdce a nepřenechávají toto svaté právo a povinnost voleným „zástupcům“, je opravdová demokracie. Přímá demokracie považuje občany za autonomní, dospělé a rozhodování schopné, ne za nezodpovědná a nezkušená děcka. Baťa byl veliký politik, opravdový, přímý, ne ten „zastupitelský“ či „reprezentativní“.
Volební výsledky ve Zlíně v roce 1927
Baťovci
4553
25
Českoslovenští socialisté
155
1
Komunisté
326
2
Lidovci
195
1
Sociální demokraté
69
0
Živnostenská strana
228
1
Výsledky voleb jsou poučné a promlouvají i k dnešku. Slabost tradičních stran je zřejmá, obzvláště
zastupitelské „vynulování“ sociálních demokratů. Odborářský přístup k hospodářskému životu nebyl
ve Zlíně populární. Regionální „strana“ spolupráce podnikové a místní samosprávy – Baťovci – byla
klíčem k úspěchu Zlína. Regionální strany spolupráce jsou klíčem k regionální hospodářské renezanci
a politické nezávislosti i dnes.
V našem programu z r. 1923 učinili jsme následující sliby:
Opatřit obci půjčku na levný úrok 4%.
Stalo se.
Zařídit na vlastní náklad pro Zlín a Paseky síť střídavého proudu.
Stalo se.
Přičinit se, aby ve Zlíně úřadoval co nejdříve silniční okresní výbor.
Stalo se.
Zřízení cest a kanalizací pro nové závodní čtvrti zaplatit sami.
Stalo se.
Starat se o čištění ulic na vlastní náklad.
Stalo se.
Každou smlouvu uzavřenou s obcí uveřejnit.
Stalo se.
Všichni ti, kteří budou zvoleni na kandidátku zaměstnanců firmy T & A Baťa, budou pracovat zdarma.
Stalo se.
Každý účet, který za naše dodávky podáme obci, uveřejnit.
Nestalo se, protože jsme obci všechno dodávali zdarma.
Zde je třeba si všimnout posledního volebního slibu, který splněn nebyl, ale byl převýšen způsobem pro obě strany výhodným. Obec ušetřila a Baťa měl prostředí, jaké k práci potřeboval. Spolupráce
podniků a obecní samosprávy je dnes na Západě běžná a velmi úspěšná. Silicon Valley Inc. je společná
korporace podniků a občanských institucí, spojených v práci za společným cílem rozvoje regionu. Sítě
spolupráce podniků a institucí jsou zárukou dynamického regionálního rozvoje v USA a v Západní
Evropě.
Co potřebuji od vás? Jen to, abyste mi pomohli odpolitizovat obec, jako jste mi pomohli odpolitizovat konzum a závodní výbor. Ve vedení naší obce jest politika zrovna tak škodlivá jako
v konzumu a v dělnickém výboru. V obci se nedělají žádné zákony, tam se jen vybírají a vydávají peníze, Buďto rozumně, nebo nerozumně.
Co je odpolitizování obcí? K čemu jsou na obci politické strany a politická zastoupení? Úlohou obce je
prosperovat ve prospěch svých zákazníků-občanů. Prosperovat hospodářsky, společensky a kulturně je
věcí obce a správného či nesprávného rozhodování volených představitelů. Politické strany a jejich ideologie k tomu nejsou potřebné. Toto Baťa chápal již ve 20. letech a chápali to i občané Zlína. Baťa nikdy
nebyl členem žádné strany – byl podnikatel, ne politik. Když kandidoval do funkcí veřejných, tak pouze
jako podnikatel a nikdy jako straník. Nepotřebná a umělá politizace obcí je jedním z hlavních příčin regionální stagnace a úpadku. Ztráta autonomie a růst závislosti jsou kritické pro jedince, podnik, obec – i
stát. Moderní národ je hierarchie autonomií, ne hierarchie závislosti a politické poplatnosti.
Je správné, aby země čerpala své příjmy z těch zřídel, které sama pomáhá budovati.
Samospráva obcí a regionů je základem demokracie. Výdaje obcí jsou investice směřující ke zvýšení
příjmů místních občanů a tím i ke zvýšení jejich daňových schopností. Odčerpávání vytvořených investičních prostředků a jejich následné přerozdělování ve formě almužen oslabuje silné za účelem ještě
dalšího oslabování slabých. Bylo by naprosto nesprávné a nezdravé i pro stát i pro zemi, kdyby
veškerá úroda vyrostlá z tohoto sémě, měla býti odcizena těmi, kteří na ni vynakládali. Almužny, které z těchto příjmů dává stát zemi, oddalují sice hmotný úpadek země, ale urychlují za to
úpadek mravní, neboť béřou občanstvu odvahu a iniciativu. Dotace upadajícím regionům a podnikům, přelévané z prosperujících regionů a podniků, oddalují hmotný úpadek a bankrot, ale akcelerují
úpadek znalostní, podnikatelský a tvůrčí – z dlouhodobého hlediska tato politika slabé regiony devastuje ničením jejich lidského kapitálu.
Zásadou mého podnikání jest učinit ze svých zaměstnanců kapitalisty.
Touto geniální myšlenkou Baťa vzal vítr z plachet marxistům a ostatním zastáncům třídního boje
mezi kapitalisty a dělníky, podnikateli a zaměstnanci. Baťův podnik se skládá z malých podniků a podnikatelů, kteří mají účast na výnosu svého oddělení a jsou i kapitálově na závodu zúčastněni. Zaměstnanci jsou největšími věřiteli závodu a jejich kapitálová účast roste každým dnem. Většina dospělých
zaměstnanců se stane tichými společníky závodu, Baťa ujišťoval v r. 1924. Jen tak umožní podni-
katel, aby se rozvinuly všechny mravní hodnoty zaměstnance a aby zaměstnanec pracoval v
podniku ne jinak, nežli jako kdyby byl sám majitelem. Zaměstnanecké akcie a podílové vlastnictví,
americké systémy ESOP a systémy manažerských opcí (options), které se plně rozvinuly až v 70. a 80.
letech, sledují podobné cíle: udělat ze zaměstnanců spoluvlastníky a kapitalisty.
Bylo by pošetilé domnívat se, že na tempo mého postupu budou mít nějaký vliv nadávky a neslušnosti páchané na sjezdech obuvníků proti našemu závodu a proti mé osobě. Za tyto události
nečiním odpovědné obuvníky, nýbrž jedině onu politickou stranu, která jejich bídy používá ke
svým politickým účelům, a to ke škodě své vlastní i jejich.
Ne všichni „obuvníci“ se chtějí stát kapitalisty. Mnozí dělníci chtějí zůstat námezdníky. Nechtějí
přijmout zodpovědnost bohatství a zámožnosti – chtějí na pivo. Nechávají věci „koňovi – ten má větší
hlavu“. Ale využívat jejich bídy, neinformovanosti a naivity k politickým účelům? Nad postupem „oné
politické strany“ se v Baťovi vše bouří a jen ji viní, ne dělníky a jejich odbory. Pravda se však nedá umlčet, dá se pouze ignorovat a zesměšňovat – často i na dlouhou dobu. Pravda totiž není a nikdy nespočívala v politické ideologii a jejich symbolech, ale pouze a jen v úspěšné praxi, akci a skutcích.
Chci dokázat ne slovy, ale skutky, že závod dle našich zásad spravovaný, jest v konkurenčním
zápase nezdolný i vůči nejsilnější konkurenci. K této své práci nepožaduji podpory od nikoho,
jmenovitě ne od státu. K této své práci potřebuji jediné: aby mi bylo dovoleno pracovat.
Stát ovšem není partner pro podnikání, protože funguje na úplně jiných principech a naslouchá
bubnům, které nikdo jiný neslyší. Nesmí však škodit. Tak jako u lékaře, prvním principem státníka by
mělo být: Neškoď! A když už, tak alespoň co nejméně. Baťův závod byl nakonec zdolán smrtí zakladatele, svévolí nacistů, ideologií komunistů a nakonec i umělou transformací tzv. „tržních ekonomů“.
Státem provozované podniky nerozmnožují míru blahobytu obyvatelstva, protože se vyhýbají soutěži a přece jedině soutěž donutí každý podnik, ať provozovaný kýmkoliv, aby vymoženosti pokroku přenesl ihned na dělníka i konzumenta.
Stát nemá podnikat. Působí tím jen úpadek, bídu a zaostávání hospodářského rozvoje. Stát má
vytvářet optimální podmínky k zajištění hospodářské soutěže a ochraně zákazníka - tedy k podnikání
jiných. Stát není podnikatel, s výjimkou některých ne příliš úspěšných zemí a politických systémů.
Monopoly státní neb soukromé, každé omezování svobody životní a vůbec ochrana podnikatelů ať malých, ať velkých, před konkurencí domácí nebo cizí, vede ku poklesu výrobní morálky
a překáží pokroku ve výrobě ...
Prosloveno na kongresu pro vědecké řízení práce (1924). Nejlepší ochranou podnikaní a podnikatelů nejsou státní podpory a dotace, ale spolupráce. Podniky a podnikatelé, kteří se nesdružují do sítí
spolupráce jsou vynikajícími kandidáty pro podpory a dotace, pro podřízení se státu a jeho „ochraně“.
Kultura podnikavosti upadá, hospodářství zkomírá, cizí podnikatelé rapidně zaplňují podnikatelské
vakuum ...
Kapitalismus není ideologie.
Kapitalismus není ideologickým protipolem socialismu. Kapitalismus nikdo nevynalezl, nemá
žádného „Marxe“, nesnáší hesla, propagandu a velké fotografie. Kapitalismus je systém přirozený a
spontánní, který se vynořuje vždy a samovolně, když tlak a omezení ideologií opadnou. Ideologizace
a politizace kapitalismu je mříží lidskému rozvoji, mění jeho normální charakteristiky a dělá z něho
materialisticku atrapu, kterou nikdy nebyl. Proto je kapitalismus nedokončený experiment a pro komunisty (i postkomunisty) pohyblivý cíl: nelze se do něho strefit. Je to vždy se rozvíjející a přizpůsobující se systém, nestěstnaný do pouček, dogmat a sloganů. Nevejde se a nikdy se nevešel do učebnic.
Jeho doménou je akce, práce, úsilí a snaha vyniknout. Nesnáší byrokracii, vzkvétá na důvěře, spolupráci a vysokých cílech. Jediné čeho si žádá, společně s Baťou, aby mu bylo dovoleno pracovat.
Proti Baťovi bojoval nejen stát, ale i drobní živnostníci, ševci, kteří prosazovali zákon, aby obuv nesměl opravovat výrobce, ale pouze švec. Přitom je to právě výrobce, kdo je povinnen opravit výrobek
jmenovitě, jde-li o chybu zaviněnou výrobou. Pan poslanec ví, že by to byl zákon nemravný, neboť
všechny zákony lidské i boží káží, aby člověk napravil, co pokazil. Napravovat chyby je morální
povinností nejen výrobců obuvi, ale i podnikatelů, politiků a byrokratů. Je to vše o zodpovědnosti, kterou přejímáme za svůj produkt.
Blahobyt občanstva i výrobců rodí se jen ve spolupráci důvtipných inženýrů a odvážných,
obětavých podnikatelů. Ruční práce vyrábí bídu pro sebe i pro konzumenta.
Technologie je zdrojem růstu produktivity a růst produktivity zdrojem blahobytu. Pracovat ručně tam, kde stroj doručí stejnou kvalitu a nižší náklady je tmářství. Baťa si vážil strojů, výrobních,
účetních i komunikačních. Neměl mobilní telefony, ale měl Morseovou abecedou kodované „bípry“,
které pomocí bezdrátové telegrafie a radia uvědomily jakéhokoliv agenta, kdekoliv na světě, že má jít
k nejbližšímu telefonu. Baťův kod byl “.“. Baťa neměl Internet, ale měl komunikační síť efektivně rozprostřenou po celém světě. Účty uzavíral týdně, pro celý podnik, pro všechna oddělení a pro všechny
zaměstnance, před r. 1932.
Všichni ti kolegové, kteří si myslí, že se nehodí pro ně pracovat jinak než samostatně, ať se
združí ve správkařská družstva podle návrhu, který podáváme ministerstvu obchodu a otiskujeme v brožuře.
Baťa propagoval a navrhoval sítě spolupráce malých a středních podniků, tehdy podnikatelských
družstev, již od dvacátých let. Dokonce navrhoval tato združení podnikatelů i ministerstvu obchodu
a tehdy, tak jako nositelé stejných myšlenek dnes, neuspěl. Je totiž v zájmu zpolitizovaného státu, aby
udržoval malé a střední obchodníky roztříštěné, mezi sebou si konkurující, a tudíž na státu a jeho
byrokracii trvale a výrazně závislé. Proto existuje i dnes ve střední Evropě kultura, která považuje
spolupráci malých a středních podniků a podnikatalů za absurdní a to právě v době náročné globální
konkurence. Jak se může drobný podnikatel bránit tlakům globalizace? Jak jinak než spoluprací?
Kdybyste se však domnívali, že jsou to daně, které vám znemožňují pracovat vedle nás, prohlašuji, že naše společnost je ochotna zaplatit výdělkovou daň za veškeré obuvnické mistry,
kteří pracují bez pomocníků.
I vaše daně za vás zaplatím, a to státu, který je od vás vybírá, jen abyste spolupracovali s námi, mezi
sebou a s ostatními podnikateli, říká téměř zoufalý Baťa. Potřebujeme vzájemného přátelství, abychom mohli vytvořit společně takové obuvnictví, k němuž bude v úctě vzhlížet celý svět, protože celý svět bude mít z něho užitek. Proč si navzájem konkurovat na území, které je menší (pouhých
10 milionů lidí) a má nižší produkci než mnohé světové regiony, města, lokality a dokonce i podniky?
Pro nás je dobré jen to nejlepší.
Tímto principem se Baťa výrazně liší od novodobých vyznavačů pravdy, že jsme na tom “lépe než
Bulharsko”. V globální ekonomice není jiného měřítka podnikového úspěchu, které je tak spolehlivé,
přesné a nenahraditelné, jako světová třída. Cílem není nutně být nejlepším na světě, cílem je se s nejlepšími na světě porovnávat. Každý Baťův konstruktér byl smluvně zavázán ke světové úrovni výsledků
své práce. Mimo jiné, konstruktér se zavazoval zaměstnavateli, že navštíví za pololetí nejméně dvě
zahraniční firmy ze svého oboru. Často si konstruktér za přivážené poznatky vydělal více než úspěšní
“tradiční konstruktéři”, kteří stáli “u prkna”. Dnes se tomuto hledání říká “benchmarking”, ale je to jen
“teplá voda” v porovnání s Baťovým smluvním hledáním světových vrcholů.
Porovnávat se s nejlepšími na světě neznamená být nejlepším na světě. Nebýt geniem není selháním, nedostatkem či neúspěchem jedince. Nevidět však, či nerozpoznat genia je hřích, selhání a základní nedostatek jedince – jehož trestem jsou nutně postiženi všichni, ne jen on sám. Nemusím být
van Gogh, nemusím být dokonce ani Lada, ale musím být schopen rozlišit van Gogha od Lady – není
obrázek jako obrázek, není idea jako idea a není systém jako systém. Rozpoznat dobrého konzultanta
od špatného je povinností podnikatele – je třeba skládat účty.
Staňte se světovými podnikateli, ať vyrábíte stroje nebo brambory. Vycházejme z názoru,
že celý svět byl stvořen, aby sloužil nám, a my jsme se narodili, abychom sloužili celému světu.
Dělejme třeba sebenepatrnější věc, ale dělejme ji nejlépe na světě.
I když třeba jen pastičku na myši: bude-li nejdokonalejší na světě, svět si vyšlape cestičku k tvým
dveřím, jak říká Emerson. Je to vše o nápadech, inovacích, tvořivosti a službě veřejnosti. Kdykoliv se
objeví sebemenší hloupostička ze zahraničí, reakce je většinou: „Taková blbost, viďte paní, že to tady
nikoho nenapadlo!“ Vzdychl si nejmenovaný městský radní, když už pro město ztratili x-tou zakázku:
„Jak to, že tu nikde, nikdy, nikoho nic nenapadne?“ Skutečně: Jak to? Myšlenky a nápady přitahují kapitál, ne naopak.
V Americe má dělník sebevědomí nemenší než podnikatel. Jsou si rovni. Na zpáteční cestě
přes Anglii a Německo jsem se zastavil v několika továrnách a pracoval jsem tam jako dělník.
V Pirmasens, v jedné z nejlepších továren, jsem cídil podpatky. Sotva jsem se postavil k práci,
počali moji sousedé svolávat dělníky, aby se šli podívat na toho amerického blázna. Mysleli,
že jsem pracoval tuze hbitě, jak se to podle jejich představ na pořádného dělníka ani neslušelo. V Americe mě dělníci neobdivovali.
V Americe dobří dělníci cídili 1200 párů za směnu; Baťa maximálně 800 párů, při všem svém nadšení. V Německu, na strojích téhož systému, se udělalo pouze 100 párů. Scházel duch pospolitosti, spolupráce a týmové práce. Schází dodnes.
Baťa udělal velikou chybu:
Pozval jsem si redaktora Krapku, sociálního demokrata, aby dělnictvu pořádal přednášky.
Dozvěděl jsem se, že po mém odchodu řečníci vykládali lidem o mé velké chytrosti. To já prý
dělám proto, že vím, že revoluce je za dveřmi. Chci se vlichotit dělníkům, abych pak z toho těžil.
V dílnách dělníci počali popíjet pivo i při práci, až do opilosti. Když chtěl Baťa někoho propustit,
organizace se postavila za ně. Sociální demokraté organizovali dělnictvo a mohli si diktovat. Byla zahájena stávka. Usnesli se na požadavku zvýšení mezd o 20%. Od té doby se datuje Baťův boj s dělnickými
organizacemi, ale od té doby, tedy po 20 let, nebylo u Baťů jediné stávky – a „ona strana“ nezískala na
Zlínsku jediný mandát.
Bohatství nemám – mám jen boty pro zákazníky a kůže pro dělníky. Je to takový majetek
jako dalekohled pro hvězdáře a housle pro muzikanta. Kdybych toho neměl, nemohl bych dát
dělníkům svým práci a zákazníkům boty. Byl bych tolik platen jako hudebník bez nástroje.
Pro skutečného podnikatele jsou peníze nástrojem, ne účelem. Podnikatel bez peněz je jako muzikant bez houslí. Je proto nesmyslné závidět podnikatelům peníze, protože bez nich by nemohli podnikat a nebyli by tudíž podnikateli, ale pouze živnostníky. Živnostník pracuje pro vlastní spotřebu, proto
peníze nemá. Podnikatel pracuje pro rozvoj podniku, proto peníze mít musí a jeho spotřeba je nutně
na posledním místě. Podnikatel, který pracuje pro osobní spotřebu je živnostník.
Jsou i bankroty zaviněné neštěstím. Jsou ale také bankrotáři, kteří nechtějí přežít své hanby.
Ani tito, jako ti lehkomyslní, dobře živení a šťastní bankrotáři, nejsou zárukou pro věřitele. Pro
věřitele jest zárukou jen obchodník ochotný vydat svým věřitelům nejen veškerý svůj majetek
viditelný, ale který je ochoten dát sama sebe ve formě práce konané třeba až do úpadu.
Baťa považoval bankrot za otázku mravní. Mohl klidně říci: Náš věřitel – náš pán! Vyrovnání s věřiteli považoval za nejvyšší morální povinnost osobní i podnikatelskou. Byl v mládí spoluzodpovědný za
bankrot svého bratra a to jej vyléčilo na celý život. Nebyl však vystrašený z bankrotu tak, aby nebral
podnikatelská rizika, zrazoval partnery a zákazníky či odcházel do říše spotřeby. Věděl, že bude vždy
ochoten dát svým věřitelům to nejcennější: svoji energii, pracovitost a své obchodní nadání.
Je jasné, že nemůže být tak dobře ve státě, kde připadá na jednoho dělníka denně 1,5 vyrobených párů, jako ve státě, kde připadá na jednoho dělníka 10 párů. My to nejlépe uvidíme, když
srovnáme poměry naše s poměry západních zemí, jako je Amerika. Tam vydělá dělník denně
tolik, že si za svoji denní mzdu koupí dva páry dobrých bot.
To bylo ve 30. letech a poměry se jistě změnily. Co zůstává je, že produktivita práce určuje blahobyt
společnosti. Jestliže je někde produktivita dělníka 10krát vyšší, pak si může dělník koupit 10krát více,
anebo mít 10krát vyšší mzdu – to už je jedno. I ta nejdražší pracovní síla je levná, je-li vysoce produktivní. Proto bývá dovoz často levnější než výrobky domácí. Znakem životní úrovně není, že si můžete
něco koupit - to nakonec může většina. Důležité je jak dlouho musíte pracovat, abyste si vydělali na tu
kterou věc, jako ty dva páry dobrých bot. A zde rozhoduje produktivita. Produktivita je klíčem ke všemu. Je úžasnou výhodou, že se okolní svět produktivitě tak soustředěně věnuje. Baťa chtěl vlastně jen
vyrovnat naše saldo Má dáti – Dal v produktivitě práce.
Náš závod je závodem dělníků. Není mezi námi ani jeden rozený kapitalista. Každý z nás přidržuje „žebřík úspěchu“ svým chudým příbuzným tím, že se s nimi dělíme o nabyté zkušenosti.
Takto vědomosti, které nám přináší naše práce, rozlévají se proudem do širokého okolí a stávají se drahocenným bohatstvím lidu.
Nejcennějším bohatstvím daného regionu jsou znalosti a vědomosti jeho lidí. Úpadek regionu není
dán prázdnými továrními objekty, prodanými podniky, či zničenou půdou a prostředím. Je to především
ztráta lidí, intelektuální základny, schopností a znalostí, které představují ekologické a hospodářské
zpustošení největší. Ve stagnujících regionech si všimnete výrazného schodku v lidských zdrojích a jejich
kvalitě ze všeho nejdříve. Vědomosti se nerozlévají v proudech po okolí, ale odtékají denně a nenávratně
pryč z regionu. Ostatně, znalost Baťova myšlení samého je jednou z nejdůležitějších částí onoho „drahocenného bohatsví lidu“.
V naších dílnách spatříte, pane prezidente, jak dobrým pomocníkem je nám v tomto našem
usilování stroj. Spatříte, že každý z nás, každý náš člověk má k dispozici elektrického robota.
Pokládáme za svůj největší úspěch, že tento robot vykonává za nás tu práci, která na rukou našich otců zanechávala krvavé mozoly, že uvolňuje tu největší sílu, kterou člověk má – sílu ducha.
Takto poučoval Baťa TGM. Jeho vztah k technologii, ke strojům, byl veskrze kladný a správně pochopený: nejde ani tak o zvýšení produktivity, zrychlení a ulehčení práce či snížení nákladů, ale o uvolnění
času a energie k myšlení, k nabývání a uplatňování znalostí, k používání mozků. Mozky, ne ruce, jsou
nejdůležitějším lidským kapitálem. Každý „elektrický robot“ byl nástrojem k uvolnění síly mozku. Baťa
snil o nových robotech, které automatizovaly nejen manuální, ale i duševní práci. Snil o samočinných
počítačích, které by jej osvobodily od mechanické rutiny účetní, kalkulační, bilanční, finanční a statistické, o výplatách ani nemluvě. To by teprve byl lidský duch plně osvobozen a řízení znalostí se stalo
hlavní náplní podnikového úsilí – snil Baťa. K čemu jsou „zlaté české ručičky“, když jen realizují strategické myšlení druhých? „Zlaté české hlavičky“ – to by bylo něco!
Jest velmi nesnadno vychovat v sobě sílu pro vykonávání těžké duševní práce, jakou jest
výzkum. Je nesnadné donutit člověka, aby ve své duševní dílně zrobil nějakou novou věc, aby
vedle ní nemyslel na nic jiného, pokud dotyčnou věc nevyhotovil. Měli bychom zaměstnávat
tisíce výzkumníků. Bohužel, nemůžeme se odvážit přijímat další, až když nalezneme cesty jak
od starých dostat dobré výkony. Duševní práce organizátorů jest řízena stejnými zákony jako
práce výzkumníků. Jejich neúspěchy mají příčinu v tom, že nemají ve svých duševních dílnách
pořádek a že se nedovedou soustředit vždy na jeden problém.
Kázeň, pořádek a soustředění v naší duševní dílně – o to se Baťa snažil. Moderní výzkum není to
rakousko-uherské pomalé zkoumání, kdy se „výzkumník“ po léta přehrabuje v zahraniční literatuře
až mu tato zastará po rukama - a pak výsledky svého vytrvalého opisování v klidu a pomalu publikuje.
Výzkumníci a konzultanti by neměli opisovat. Nemají-li své vlastní příspěvky světové literatuře, je lépe
cizí zdroje prostě přeložit a nic nepsat. Anebo, ještě lépe, podnikatelé se mohou naučit anglicky a číst
potřebné věci v originále. Dokud si neuděláme ve svých duševních dílnách pořádek a neprokážeme
vysoce kladné individuální znalostní účty Má dáti – Dal, dotud nás Baťové tohoto světa právem zaměstnávati nemohou.
Každá lidská činnost se musí nakonec projevit nějak v číslech.
Nebojte se čísel, učte se s nimi pracovat. Chcete-li cokoliv vážně zlepšit (proces, výrobek, práci,
život), musíte změřit a popsat stav předchozí a porovnat jej se stavem nynějším – k tomuto měření
a porovnávání jsou nezbytná čísla. Lidská činnost (ne pouhé přemýšlení), mění realitu svého okolí,
přináší míru zlepšení či zhoršení současnému stavu věcí. Ve svém důsledku se lidská činnost projevuje v číslech, ať se nám to líbí či ne. Činnosti, které opakovaně vedou ke zhoršení současného stavu
není dobré provádět – a to nám opět doporučí čísla. Čísla usnadňují skládání účtů, měření hodnot,
výkonu a odměn. Celá řada lidí má tudíž eminentní zájem na tom, aby čísla ovlivnila, ignorovala,
anebo „poopravila“. Při práci s čísly vždy uvažte jejich zdroje.
Poměry nejsou vinny nikdy a ničím. Vinni jsou vždycky lidé.
Lidé často hubují na poměry. Poměry jsou důsledkem, ne příčinou, něčeho. Nadávat na poměry je
hloupost. Identifikovat příčiny „poměrů“, zvládnout poměry, přizpůsobit se poměrům, užívat je jako
nástroje – to už je jiné kafe. Poměry byly a budou, vždycky. Poměry vás tlučou po hlavě, jako hůl? Chopte se jí, je na dosah, a tlučte zpět. Nenechte se ubít poměry. Jestliže nikdo nechce váš výrobek či službu,
není to vina poměrů, ale vina vaše. Musíte se změnit, „rekvalifikovat“, a nabízet něco nového. My jsme
nezpůsobili těchto poměrů, burácí Baťa za krize v r. 1932, ale já nejsem ochoten je také litovat. Já
jsem nadšen těmito poměry. Hrobové ticho - pak hromový potlesk.
K čertu s rozumem, který si dokazuje, že se mám jít oběsit. Čím je na světě hůře – tím je třeba
pracovat více. A kdybych měl pracovat zadarmo, tak neuteču.
Slova drsná, nepochopitelná ve své logice, řev lva zahnaného do slepé uličky. Navzdory učencům
a politikům, navzdory analýzám, hlásajícím úpadek lidstva a rozvrat společnosti, Baťa zosobňuje
zobecněnou vzpouru lidství proti úpadku, skleslosti a „poměrům“. Jeho slova i on sám v nás vzbuzují strach, obdiv a víru. I když mu třeba nerozumíme, cítíme, že pravda je na jeho straně - na straně
života, ne skomírání. Dobře jsi řval, lve.
Optimismus - pesimismus.
Baťa není optimista. Nevěří a nečeká, že „bude líp“. Pasivní optimismus zanechává politickým propagandistům a oportunistům. Není ani pesimista, protože stejně tak nevěří, že „bude hůř“. Víra v lepší
či horší poměry je mu cizí, stejně tak jako kategorie optimismu a pesimismu. Čím bude hůř, tím více
bude pracovat. Co je to? Optimismus či pesimismus? Je úplně jedno, až irelevantní, zda je člověk optimista či pesimista. Jediné co má cenu je práce, motivace a nevzdávání se. K práci může motivovat jak
optimismus, tak pesimismus. Falešná, nelogická a sebeabsolvující víra je stejná berlička jako pasivní,
poraženecká beznaděj. Jen práce, úsilí a boj jsou za hranicemi berliček pasivity pseudopsychologických
kategorií optimismu a pesimismu.
Kdo cesty krátí, život prodlužuje.
Komunikace mezi lidmi, mezi podnikateli a zákazníky, mezi podnikateli navzájem, atp., se musí
zkracovat, aby se životy lidí mohly prodlužovat. Nejdříve silnice, pak železnice, automobily, letadla,
později telefon, telegrafie a bezdrátové komunikace. Dnes, ovšem, Internet. Postřižiny: Cesty (i sukně)
se krátí, životy se prodlužují – pachtění se po pomalých a prašných stezkách je pryč – všechny životy za
nějaké to „prodloužení“ jistě stojí.
Ničeho jsem nenabyl lehce, každá věc mne stála nejtvrdší práci. Nehledejte lehké cesty. Ty
hledá tolik lidí, že se po nich nedá přijít nikam.
Masy lidí se snaží docílit úspěchu snadno, rychle a levně. Podřizují svůj cíl cestě zvolené k jeho
dosažení. Baťa šel za svým cílem bez ohledu na obtížnost cesty. Nedělal věci proto, že byly snadné, ale
právě proto, že byly náročné, těžké a vyčerpávající. Nestojí za to dělat věci „snadné“ - to ostatně dělají
všichni, na ně je talentu dost. Dělat věci, které ještě nikdo nedělal, hledat cesty těžké a dosahovat úspěchů velkých, ne mrňavých - to je posláním opravdového podnikatele.
Nic není těžké, umíme-li jen chtít. Ne jen tak trochu, ale důkladně, vytrvale, neústupně chtít.
Vše, co kolem nás ztroskotává, umírá největší nemocí naší doby: nedostatkem nejtěžšího umění
– umění chtít.
Chtít uspět, chtít vyniknout, chtít se odlišit silou myšlenek a vytrvalostí akce, ne barvou vlasů, vá-
zanky či bělobou úsměvu - to je umění chtít. Logicky, chtít málo nemůže být uměním. Chtít malé cíle
nemůže být výsadou velkých lidí. Pamatujme si, co chceme, to můžeme.
Středověký člověk žil nehybným, statickým způsobem života. Rodil se a umíral, aniž by se
vzdálil z jednoho místa, třeba jedenkrát za celý život. Jako takový byl otrokem nejenom cizího
člověka, ale mnohem větším otrokem svých vlastních pověr, které ho držely v zajetí a ztrpčovaly
mu život. Tento středověký člověk ukládal své kapitály do věcí nehybných.
Své kapitály ukládejte do věcí přenosných: do vzdělání, do znalostí, do schopností. Naučte se pohybu,
nebojte se změny, přestaňte býti otroky cizích, těch kteří přicházejí ... Ti, kteří sedí doma za pecí nemohou
být podnikateli, ale pouze živnostníky. Zbavte se pověr a přísloví, která se rodí z izolace a myšlenkové
samoty. „Člověk se musí učit z vlastních chyb“? Ne. Vždy se učte pouze z chyb druhých! Na učení se z chyb
vlastních je vždy pozdě a plýtvání životem svým i životy druhých je luxusem (i kletbou) lidí omezených,
neznalých, izolovaných – lidí bez spojení se světem. Až potkáte politika, který se již „poučil z vlastních
chyb“, věřte, že za tyto jeho chyby jste zaplatili vy a to již několikrát.
Nejhlavnější smysl podnikání a práce: všechno, co podporuje, rozmnožuje a zlepšuje život,
tvoří nové hodnoty a tudíž se také nakonec samo zaplatí.
Podnikatelé se stále bojí investovat do vzdělání a znalostí, do Internetu a telekomunikací, do světových technologií, do nových metod a systémů – bojí se, že se jim investice nevrátí. Tak vrazí všechny
své peníze do zásob a budov, najmou neschopné lidi a čekají až někdo přijde, až si je někdo najde. Na
podnikání nemají čas, pouze na živnostnictví – a tudíž živoření.
Prodej, zač můžeš, avšak poctivě měř. Kup zač můžeš, avšak poctivě – a dochvilně – plať. Peníze jsou nejlépe uloženy tím, když se jimi zaplatí dluhy.
Mnoho podnikatelů podniká na dluh, zdržuje platby, ale ukládá hotovost na různé účty – aby se dostali „za vodu“. To nejsou podnikatelé, ale ustrašení konzumenti. Umrtvují kapitál, místo, aby jej vytvářeli o otáčeli.
Každý otec by si měl udělat již s šestiletým synem smlouvu v hospodářských věcech a umožnit mu nějak, aby podle této smlouvy si vydělával vlastní peníze. Již šestiletý chlapec jest dosti
schopný, aby se naučil spravovat majetek. Vyměřte dítěti ve školní zahrádce metr nebo dva metry půdy a nechte je na ní hospodařit, výnos mu ponechte. Naučí se tak o hospodářství více nežli
z knih. Mnoho vydělat, rozumně vydávat, šetřit – to je program.
Problém špatného podnikání nespočívá v kultuře „materialismu“, ale ve špatných návycích z dětství,
z neschopnosti hospodařit a z neznalosti podstaty podnikání. Baťa mluví o šestiletých, ale setkáváme
se s dvacetiletými a i třicetiletými, kteří se o sebe nedokáží postarat, jsou závislí na rodičích a nemají
trvalou a spolehlivou kariéru. Byli tak vychováni a vedeni.
Ze smlouvy se synem:
Při učení se matematice mějte na mysli získat v každém oddělení pro toto učení co největší
počet lidí, zejména mladých mužů a mladých zaměstnanců vůbec. Zkoušky z matematiky budete také konat s nimi společně. Jsme ochotni poskytnout Vám premii za každého Vašeho spolustudujícího, který ze svého úseku složí současně s Vámi zkoušku. Takovou premii jsme ochotni poskytnout také škole.
Takto vychovával Baťa svého syna: ve formě smlouvy a skládání účtů. Jak jinak lze vychovat podnikatele? Určitě ne tatíkovským zvýhodňováním, nepotickým zaměstnáváním a všemožným ulehčováním nástupu dráhy životní. Kolik českých Kondelíků nekriticky vychvaluje své syny, třeba i na veřejnosti? Kolik českých maminek shání potomkům místa, uplácejí a navazují ponižující vztahy? Kolik jen
zničených a neschopných životů je tak denně vytvářeno? Co takhle sepsat smlouvu, naučit Má dáti - Dal
a učit zodpovědnosti, samostatnosti a nezávislosti již od dětství? Co převzít zodpovědnost za tvorbu
hodnotných lidí již doma?
Můj syn nemá ani tu vyhlídku, jako mnohý synek chudých rodičů – stát se pánem. Nebude
studovat ani střední, a tím méně vysokou školu. Po vyjití měšťanské školy stane se svobodomy-
slným živnostníkem, jako jeho otec. Majetku bude mít zrovna tolik, kolik si ho vydělá.
Toto dal Baťa synovi do vínku: zkušenost, radu, poskytnutí příležitostí – tedy více než kterýkoliv jiný
otec. Stane se z živnostníka podnikatel? Přijme mladý muž otcovy rady, pochopí jeho myšlení? Přál bych
si mít deset synů. Ne, abych mohl mezi ně rozdělit své jmění, ale abych je naučil žít a pracovat.
Nyní jich mám tisíce, třeba jenom jeden nese moje jméno. A nejlepší z nich dostane moje housle.
Ovšem, ne k tomu, aby na ně hrál sobě, nýbrž jiným. Podnikatelský kapitál, zkušenost a znalosti jsou
ty „housle“, čekající jen toho nejlepšího z nejlepších, na mistra hudce.
Milosrdenstvím a dary lidem nepomůžeme. Musíme je naučit, aby spoléhali na sebe a pomohli si sami.
Mohu dát hladovému rybu, pak ještě jednu, a zítra zase. Zůstane hladový, závislý a chudý. Naučím‑li
jej však ryby chytat, pak jsem mu pomohl k nezávislosti a dobrému životu. Je tak snadné rozdávat
almužny, dary a milosrdneství. Jak těžké je skutečně lidem pomáhat, učit je a osamostatňovat je. Státní
byrokracie vítá žádosti, supliky a prosby – zvyšuje tak závislost lidí a tudíž racionalizuje svoji existenci. Bojí se chvíle, kdy lidé řeknou: „Pomůžeme si sami!“ Byrokracie se tedy právem obává Baťů tohoto
světa a nikdy jejich myšlenky a činy nepřijme za své. Nikdy nepovažujme zvyšování závislosti ostatních
lidí na svém milosrdenství a darech za skutečnou pomoc. Snižuje to pocit viny dárce, přináší okamžité
ukojení příjemci, to ano. Ale učit chytat ryby - to je opravdu o něčem jiném.
Služba veřejnosti.
Smyslem podnikání je služba veřejnosti, zlepšování kvality života, hledání lepších řešení, výrobků
a procesů za účelem lepšího života všech, ne jen vlastníků podniku. Proč? Protože jen za těchto podmínek může podnik trvale prosperovat a tudíž přinášet vyšší zisky a výdělky všem svým spolupodnikatelům. Proč? Protože jen tak mohou sloužit veřejnosti ještě lépe a tak zajistit oprávněnost a dlouhodobé přežití svého podniku. Obě strany, podnik i veřejnost, jsou na tom lépe.
Život plodí život a kdo přináší užitek jiným, přinutí i je, aby byli užiteční jemu.
Potřeba býti užitečným je u člověka mnohem silnější než potřeba svobody. Býti svobodným, ale
nepotřebným vede k hlubokým pocitům méněcennosti a k extrémnímu chování. Dělat dobře druhým
je zárukou, že i druzí budou dělat dobře vám. Věděli to autoři Bible a věděl to i Tomáš Baťa. Je to i zásadou úspěšného podnikání a tedy služby veřejnosti. Vésti znamená sloužit, ne rozkazovat. Heslo “Náš
zákazník, náš pán” je právě výrazem plného oddání se službě veřejnosti. Nikdo neotřese trůnem vaší
práce, pokud svoji práci budete konat v duchu služby člověku, služby veřejnosti.
Staň se prvním služebníkem svých zákazníků i spolupracovníků. Práci organizuj tak, aby
tvoji spolupracovníci mohli vykonávat práci kvalitně a bez dřiny. Věř ve stroje, v techniku, dbej,
aby stroje dřely za lidi.
Pouze šéf-služebník získává autoritu svých spolupracovníků. Jeho autorita pak nevyplývá z pozice či
funkce, ale z osobních vlastností a odvahy sloužit druhým.
Tak jako ryba se začíná kaziti od hlavy, tak lze jen od hlavy začíti s opravou.
Vedení podniku musí jít příkladem, je nositelem změny a garantem nápravy chyb. Bat’a i celé vedení se zřeklo poledního odpočinku a obědvalo v továrně při práci. Nečinilo jim to žádné potíže: výhody
rozhodnutí jít dobrým příkladem jsou k nezaplacení. Je-li něco shnilého ve státě dánském, pak je to
vždy jen zodpovědnost hlavy (dánského) státu. Šéf vždy přejímá plnou zodpovědnost za svůj podnik,
za chyby i jejich nápravu – jinak není šéfem, ale jen zbytečnou a drahou atrapou. Není jich mnoho,
opravdových šéfů.
Naše kuchyně mi dělá v poslední době mnoho starostí, jest řízena špatně. Učinil jsem v tom
vše, co bylo dosud v mé moci, a přece náprava se děje velmi pozvolna. Proto rozhodl jsem se
sám i s celou ředitelnou obědvat v závodní jídelně.
Řešení jednoduché, praktické a elegantní. Nejen výrobky, stroje a práce musí být dokonalé, ale i jídla
v závodní kuchyni. Baťa se neuchyluje do ředitelských salonků se speciálním menu, ale napochoduje
do závodní jídelny s celou ředitelnou. Sami si odhadněte, zda se mu takhle podařilo kvalitu kuchyně
zlepšit či ne. Jeho odhodlání bylo příkladné: Nejhůř je dosud s úpravou buchet a knedlíků. Pokud se
nám nepodaří zlepšit jejich jakost, nebudeme je podávat. Člověk i podnik mají dělat jen to v čem
jsou nejlepší. Neumím-li knedlíky, pak toho nechám a koupím je od někoho, kdo to umí. Dnes se tomu
říká “outsourcing”, ale u Baťů to bylo životní folozofií podniku. Kolik dnes lidí píše, kteří by psát neměli,
přednáší, i když nevědí jak a nemají co, dělá politiku a kazí ekonomiku, i když by měli spíše ošetřovat
zuby. Baťa odmítal lidem nabízet i druhořadé knedlíky.
Jak ale řeší nyní věci Anglie? Zrovna naopak, jak jsme je tehdy řešili my. V Anglii si průmyslníci s dělníky nerozumějí. Oni si navzájem nevěří. Jsou tam velmi mocné organizace i zaměstnavatelů i dělníků.
Baťa byl odpůrcem svazů i odborů. Zaměstnavatelské svazy nesmí dělníkům přidat bez souhlasu
všech a pod ztrátou cti. Odbory omezují svobodu dělníka a stanovují podmínky za kterých může přijmout práci. U Baťů byly průměrné výdělky až osmkrát nad průmyslovým průměrem. I dnes jsou v USA
výdělky odborově organizovaných dělníků výrazně nižší než u “svobodných agentů”. Klíčem je spolupráce, ne konkurence mezi zaměstnavateli a zaměstanci. Cílem je nezávislost dělníků a manažerů, ne
jejich vzrůstající závislost na berličkách odborů. Odbory nepodporují spoluúčast, spoluvlastnictví a spolupodnikání zaměstnanců, nechtějí, aby se “každý dělník stal kapitalistou”, tak jako u Baťů. Je v zájmu
odborových byrokracií udržovat dělníky chudé, závislé, nesamostatné a v trvale námezdním postavení.
Proto se Baťa odborům bránil - aby mohl platit osmkrát vice.
Ve schůzi továrníků na obuv ve Vídni byl projednáván přestupek jedné firmy, která měla být
ze spolku vyloučena. Firma přidala cvikařům 2 koruny týdně. Ve spolku bylo patrně usneseno,
že mzda cvikařů smí obnášet 35 korun a ne 37. Předseda spolku obrátil se na mne a pravil: “To
jistě by se ve vašem spolku nemohlo stát.” A přitom se pozeptal, kolik my platíme cvikařům. Já
jsem mu řekl, že u nás si cvikaři vydělávají 300 korun.
Baťa považoval za svoji podnikatelskou povinnost platit co nejvyšší mzdy. Zdrojem vysokých výdělků nejsou požadavky a tlaky odborů, ale produktivita, konkurenceschopnost a nezávislost pracovních
sil. Odborové organizace nesmí být profesní (trade unions), ale podnikové, tak jako v Japonsku. V éře
globální hyperkonkurence musí zaměstnavatelé a zaměstnanci spolupracovat v zájmu svého podniku.
Musí se stát spolupodnikateli – ne se chovat “jako v Anglii”.
Čistě námezdní poměr, na jaký se zorganizovala téměř v celé Evropě průmyslová výroba v 19.
a 20. století, není zdravou základnou pro produktivní a úspěšnou práci. Příčinou dělnicky námezdního myšlení je čistě námezdní systém práce. Tento systém organizuje výrobu na nařízení,
úkolu a mzdě. Iniciativě a vynalézavosti člověka není tu dán podnět a obyčejně ani příležitost
projevit se. U dělníka není, zejména při moderní dělbě práce, osobní zodpovědnost za hotový
výrobek. Vztahy mezi dělníkem a podnikatelem se úží na počet nadělaných kusů a výplatní
obálku. Mezi dělníkem a zákazníkem pak již vůbec není spojení.
Námezdni zaměstnanecký poměr se ve světové třídě již dávno přežil. I přesto ještě existují ekonomiky
a podniky, které neznají zaměstnanecké akcie a zaměstnaneckou účast na zisku – t. j. ani spoluvlastnictví, ani spoluúčastenství. Neznají dokonce ani spolupodnikatelství, vnitropodnikové trhy a samosprávné
podnikatelské týmy. Baťova praxe samosprávy dílen vedla člověka, již ve 30. letech k přeměně dělnicky
námezdního myšlení v myšlení podnikatelské. Bez podnikatelského myšlení všech zaměstnanců nemůže
moderní podnik na globálních trzích konkurovat. Moderní dělník se musí stát autonomním a profesionálním řemeslníkem a “fachmanem”, aby byl v moderním podniku zaměstnatelný. Odbory i politici mu
budou bránit zuby, nehty – aby jej udržely v “čistě námezdním poměru”, t. j. v úplné závislosti na svých
institucích. Je to tedy vše na něm, na moderním dělníkovi: Námezdník nebo podnikatel?
Amerikanismus – to je prázdné slovo. Žádný “ismus” ještě nikomu nepomohl a nepomůže.
Baťa byl v Americe třikrát a mnohému se naučil. Nikdy však nepodlehl “amerikanismu” - bezhlavému šíření okopírovaných myšlenek. Podnikatel nerozšiřuje “ismy”. Na rozdíl od politiků, podnikatel
musí spoléhat na vlastní energii, znalosti a práci. “Ismy” byly, jsou a budou metlou lidstva. Co je “ka-
pitalismus”? I to je prázdné slovo, které jako každý “ismus” může být zneužito k účelům “-istů”. Mluvme o demokracii a svobodném trhu, dávejme svým slovům obsah. Mnozí se dnes živí kopírováním,
více než kdykoliv předtím. Kopírují Ameriku, Japonsko, Něměcko, atp., protože nemají vlastní názory
a nejsou schopni zahraniční zkušenosti přetvořit do přirozené a organické praxe vlastní. Musíme-li
kopírovat, kopírujme své: kopírujme Baťu. Nebude dlouho trvat a budou opět kopírovat nás, tak jako
ve třicátých letech.
Jsou mnozí lidé, kteří se hrozí nadcházejících dnů techniky a strojů a praví, že vedou k zotročení člověka. Jsou to lidé, kteří dosud nenalezli cestu, jak učinit ze stroje a techniky svého
služebníka.
Strach a obavy z technologie a pokroku jsou zdánlivě trvalé charakteristiky mnohých kultur a subkultur. Kdysi se báli automobilů, později telefonů a letadel, pak zase robotů a samočinných počítačů,
nyní jsou vystrašeni Internetem, globální telekomunikací a elektronickou knihou. Mnozí dokonce používají nejmodernějších technologií, aby s jejich pomocí sabotovali a zpomalovali technologický progres.
Nevidí v technologii služebný nástroj, nevidí se pány technologie - stávají se tedy jejími podřízenci,
roby a otroky. Technologie však přináší do společnosti pořádek a sebekázeň, základy to vynalézavosti
a výkonu. Technika je ovocem sebekázně a šíří sebekázeň.
Kázeň je život, nekázeň smrt. Sebekázni se neučí z knih. Učí se životem a může se jí naučit
každý.
Nejde zde o prostou, pasivní ukázněnost školskou, ale o produktivní sebekázeň vnitřní. Sebeovládání je jiným výrazem pro sebekázeň. Umět si odříci dalším. Požitky, emoce, chtíče a vášně jsou kořením života: dobrými sluhy, ale špatnými pány. Zůstat pánem a vládcem svých emocí a chtíčů je sebekázeň. Být jejich sluhou je znehodnocuje, otupuje a zevšedňuje. Neztrácejte hlavu – a když, tak jen na
chvíli. Nezeslabujte svých těl neřestmi jako pitím, kouřením a pod. Neřest je matka porážky.
Ctnost a střídmost je cesta k vítězství.
Nekouřím. V kouření vidím slabost. Jestliže lze omluvit slabost lidí při zábavě, nelze ji omluvit při práci. Nikdo nemá práva oslabovat své spolupracovníky.
V prostorách firmy Baťa se nekouřilo. I neřest a hřích musí být odrazem síly a sebekontroly, ne habituálním poddáním se slabosti. Jsou lidé, které nepřemohl ani neúspěch, ani nepřátelé, ale kteří
podlehli úspěchu. Jedině stálá sebekontrola buduje charakter. Lidí se nebojme, ale sebe.
Nové vynálezy přivádí nové, lepší způsoby práce. Za dnešních dnů nelze bez trestu donutiti
člověka, aby setrval po celý svůj život při takovém způsobu práce, který se stal neužitečným.
Nemožností konati jiné řemeslo trpí on i lidská společnost.
Boj s nezaměstnaností nespočívá v ochraně, „revitalizaci“ a dotování starých prací, postupů a řemesel, ale v aktivní podpoře a tvorbě prací, postupů a řemesel nových. Vykonávání práce neužitečné,
nepotřebné a neefektivní není v zájmu dobrého podniku, ani jeho zaměstnanců, natož v zájmu dobra
společnosti.
Lepšímu způsobu práce, lepšímu řemeslu musí ustoupit řemeslo staré, tak jako ustupuje
starý den novému, staré pokolení mladým a stará bída novým, lepším časům.
Když už nejste zlepšení a pokroku ve své práci či zaměstnání schopni vy sami, nebraňte alespoň
svým dětem. Připravujte je pro budoucnost, ne pro minulost, učte je činům, ne nostalgii. Není nic depresivnějšího než konzervativní mladý muž a nic nadějnějšího než progresivní starší žena.
Trh je důležitější než výroba.
Trh, tedy schopnost vyrobené zboží či služby na trhu uplatnit, je důležitější než samotná výroba.
Vyrábět na sklad, vyrábět pro výrobu, vyrábět neprodejné zboží, bez ohledu na úsilí či kvalitu práce, je
činnost zbytečná a nevděčná. Obchodovat s „neprodejnou výrobou“ je amorální a ponižující. Vyrábět
dobře znamená vyrábět prodejně. Neprodejné zboží není dobré zboží, ať je sebelepší. Není-li prodeje,
není výroby. Bat‘a nakupoval přímo u výrobců, aby vyloučil vysoké náklady překupnictví a handlu.
Výroba je nutná, ale ne postačující. Prodej je nutný i postačující. Ideálem je vyrábět pouze to, co je již
prodáno.
Některé banky se podobají půjčovně deštníků. Nabízejí půjčku, když svítí slunko a chtějí ji
nazpět, když začne pršet.
S tím je třeba počítat: většina bank nejsou spolehlivými partnery v podnikání, nejsou spolupodnikateli. Proto krachují spolu se svými krachujícími klienty. Nejsvětější povinností bankovního ředitele je,
aby nalezl podnikatele, hodného jeho důvěry.
Systém řízení a organizační řád firmy nebyly nikdy publikovány. Ne z důvodů utajení, ale proto, že
procházely tak častými změnami a tak rychlým vývojem, že jejich fixace a publikace by byly vždy předem zastaralé. První organizační řád byl vydán v roce 1955, tedy až v socialistickém n. p. Svit, který si
dlouholetou fixaci organizace i systému řízení mohl klidně dovolit, a to vlastně až dodnes.
Srdečně děkuji, ale žádný čestný doktorát nepřijmu. Jestliže práce již dělám má trvalou hodnotu, všechno co jsem vykonal tu po mně zůstane. Žádný akademický titul k ní nepřidá ničeho.
Je mnoho doktorů, ale Tomáš Bat‘a je jen jeden. Jen jediný člověk měl ve Zlíně na dveřích titul „Šéf“.
Čest je statek a sláva je odměnou vyvolených. Hodnostem dají přednost jenom pošetilci. Sbírání
čestných doktorátů a shromažďování akademických titulů v zájmu společenské moci a viditelnosti jsou
činnosti plytké a dobré jméno nepovznášející.
Kdykoli ve své práci narazil na problém, na jehož řešení mu jeho školní průprava nestačila, doplňoval tyto své nedostatky stykem s vynikajícími odborníky. Mnoho času ztrávil s vysokoškolskými profesory, píše Dominik Čipera. Bat‘a nikdy nešel ke kováříčkovi, ale vždy vyhledal mistra kováře. Nebál
se vzdělanců, uměl s nimi diskutovat, uměl se jich ptát a hlavně - uměl se učit. Nedostatek formálního
vzdělání a neschopnost myslet jinak, než nahlas jej vedla k lásce k debatě a výměně názorů.
Vždy a všude pozorně naslouchej expertům a specialistům. Řeknou ti co nejde a co nelze uskutečnit,
podrobně ti také vysvětlí proč ne. Pak jdi a udělej to.
Jsme průkopníci. Zbabělci nevydali se na cestu, slaboši se potratili cestou. Kupředu!
Pohled upřený rovně a daleko do budoucnosti. Neotáčet se zpět, nevzpomínat na staré zlaté časy,
neutápět se v nostalgii, ale tvořit, hledat a neustále přetvářet svoji budoucnost. To je ten pravý materiál, ta nejvhodnější surovina úspěšného podnikatele i úspěšného člověka. Nedojede daleko řidič se
zrakem upřeně soustředěným do zpětného zrcátka.
Málo lidí si uvědomuje, že k výrobě brambor se lépe hodí noviny a tiskařský lis než motyka.
Noviny nám povědí, kdo letos vypěstoval nejchutnější a nejplodnější brambory na světě.
Výnosy v zemědělství, od Afriky přes Rusko až po Holandsko a USA, jsou přímo úměrné výdajům na
noviny, knihy a odborné časopisy. Čím méně znalostí, tím více dřiny: kdo nečte, musí o to více kopat. Ti
nejchudší pak kopají od slunka do slunka. Mnohé podniky a mnozí podnikatelé na vzdělávání „nemají
čas“: jejich výsledky to plně dokazují.
Ještě nikdy nezbohatl ten živnostník, jehož ústa oplývala pomlouváním a srdce závistí nad
úspěchy druhých.
Hledat na konkurenci jen chyby, pomlouvat a snižovat úsilí druhých, závidět i sebemenší úspěch - to
jsou spolehlivé recepty k chudobě všech. Nenávist a závist zničily již celou řadu úspěšných lidí i podniků a nahradily je lidmi a podniky neúspěšnými - k hospodářskému i společenskému úpadku nás všech.
Učit se od konkurence a učit se od lidí úspěšných jsou recepty spolehlivé a vyzkoušené.
Thomas J. Bata, Jr.: Před padesáti lety byla Bat‘ova škola práce ideální přípravou do života.
Podobná škola by dnes nemohla existovat už proto, že mladí lidé navštěvují školy do 16 či 18
roků. Bat‘ova škola práce měla mnoho složek: Masarykova pokusná měšťanská škola, Komenského
pokusná měšťanská škola, Obchodní akademie Tomáše Bati, Mistrovská škola obuvnická, Vyšší průmyslová škola obuvnická, strojnická, chemická, textilní, atd. Ročníky žáků byly rozděleny na třídy A, B a C
podle schopností žáků. Cizojazyčná škola učila všechny předměty (matematiku, zeměpis, dějepis, atd.)
v příslušném jazyce. Znalost dvou jazyků byl minimální požadavek na absolventa. Studijní ústav poskytoval praktické vzdělávání pro dospělé.
Hledí-li si kdo věcí cizích a malicherných, nezbývá mu čas na věci vlastní, potřebné a důležité.
Tak odpověděl Bat‘a těm, kteří mu vyprávěli co nedostatků a špatností v Americe viděli, ale o
věcech kladných a prospěšných se nezmínili, na využití dobrých poznatků neměli ani čas, ani ducha.
Učit se z chyb druhých je věc vlastní, potřebná a důležitá.
V cizím domě uvidíte za pět minut více chyb, než ve vlastním za celý rok. Totéž platí při poznávání cizích národů. Záleží jen na tom, abychom při vypočítávání těch cizích chyb nechali si
také chvíli na posouzení našich vlastních pošetilostí.
Husa, i kdyby moře přeletěla, zůstane jen husou.
Povinností občana je vládnout, ne reptat a naříkat.
Bat‘a vyhrál volby, aniž by založil politickou stranu a hospodářskou samosprávu obcí považoval za
povinnost místních občanů, ne za doménu národních politických stran. Delegovat politickým stranám
místní a regionální povinnosti občanské představuje selhání demokracie, vzdání se samosprávy a ztrátu autonomie jedince. Dusivé zpolitizování hospodářských, kulturních a společenských sfér občanského života je jen smutným důsledkem. Pak již zbývá jen naříkání, doprošování se a reptání.
Řekli jste mi dnešním hlasovacím lístkem: „PRACUJ!“ Budu pracovati.
Jak pracovat? Jak pracovat v politice? Zlínské ženy si stěžovaly na drahé a nekvalitní potraviny na
trhu. Politické strany doporučovaly zvýšený dozor a citelné pokuty - tedy prudké omezení konkurence. Bat‘a rozhodl: úplně odstranit poplatky z míst na trhu; tím přilákat více trhovců i ze vzdálenějších
míst, zvýšit tak konkurenci a tudíž tržní samoregulaci cen i kvality.
Tato strana (Živnostenská) pozvedla malost a slabost na ctnost a sílu a velikost snížila na zločin. Výchova živnostenská, vedená v tomto duchu, dělá ze silných jedinců slabé a ze slabých již
docela mrzáky. Běda živnostníku, který přechovává zášť proti těm, kteří ho předběhli. Tato zášť
otráví i jeho děti pro celý život.
Bat‘a nechtěl národ živnostníků, obchodníků a překupníků, ale národ podnikatelů. Malost a slabost
živnostenská jsou záminkou k prosbám, reptání a závisti, tak jako jsou hadry, chudoba a špína podmínkou k úspěšné žebrotě. Bat‘a byl zásadně proti tomu, aby se většina místních daní odváděla do státní
pokladny a starostové obcí pak běhali s kloboukem v ruce a prosili o příděly, podpory a subvence.
Jsou výrobci, kteří si myslí, že národ je povinen starati se o jejich dobrou existenci, aniž by
oni měli povinnost starati se o správné řízení svých závodů.
První povinností průmyslníka je zajištění správné organizace, řízení a konkurenceschopnosti svého
či svěřeného podniku. Žebrání o podpory, dotace, úlevy a revitalizační injekce má s řízením podniku
pramálo společného. Jen ohýbání hřbetu, prokazování co nejhorších výsledků a využívání těch nejvlivnějších známostí jsou potřebné kvalifikace „kapitánů“ takového průmyslu. Vydělávejte: Nežebrejte.
Ze všech služeb, které konáme sobě, jest nejdůležitější mzda. Mzda v průmyslu znamená pro
blahobyt lidí tolik, co úroda v zemědělství. Proto je povinností každého z nás, usilovat o stálé
zvyšování mzdy.
Mzda je úroda a pochází jen z toho co se „urodilo“ z úsilí zaměstnanců podniku. Mzdu nelze vyplácet z ničeho jiného než z přidané hodnoty podniku, dílny, týmu či jednotlivce. Přidaná hodnota je tedy
jediným zdrojem mzdy. Vše ostatní je pouhý plat: administrativní vydělení části rozpočtu, bez ohledu
na skutečné výsledky a bez ohledu na skutečnou přidanou hodnotu. Bat‘a se snažil o nejvyšší mzdy
na světě pro všechny zaměstnance, pro všechny spolupracovníky. Sám si vyplácel pevnou, t. zv. „pod-
nikatelskou mzdu“, 500 Kč týdně. (Mzdy + účasti vedoucích dílen se pohybovaly od 1500 do 2000 Kč
týdně.) Dobré mzdy může platit pouze dobrý podnik. Dobré platy však může vyplácet třeba i ministerstvo anebo banka - z peněz daňových poplatníků či z peněz jiných lidí. Uveřejňováním přehledů
o mzdách a účastech (účastnických podílech) rádi bychom vzbudili závodivost u podnikatelů ve
zvyšování mezd a snižování cen výrobků.
Kdo nám platí mzdu? Baťa? Ne! Veřejnost nám ji platí. Jedním ze mzdových zákonů je, že každý platí za to, jak mu bylo poslouženo. V každém podniku je to veřejnost, zákazníci, kteří platí
mzdy tím, že kupují jeho výrobky.
Zákazník je prvním a hlavním investorem podniku. Z jeho plateb se financují operační náklady,
mzdy, výzkum a vývoj, atd. Absentní držitel akcií z nutných operačních nákladů nefinancuje nic. Jeho
peníze jsou „mrtvé“. Zákazníka je proto třeba odměňovat nejvíce a nejspolehlivěji. Zákazník se musí
stát integrovanou součástí podniku a podnikání. Prvním zájmem odborů by tedy měl být zákazník jediný to zdroj mezd pro odborově organizované „svěřence“.
Co je smyslem zaměstnání v podniku? Každý zaměstnanec musí obdržet za svoji práci víc, než
kdyby (on sám) podnikal „na vlastní pěst“. Jinak by odešel a podnikal na vlastní pěst, pracoval na svém
vlastním políčku. Musí tedy jít v (dobrém) podniku o nejlepší využití potenciálu každého jedince: každý zaměstnanec musí v podniku dostat a nalézt své „vlastní políčko“. Co je smyslem uspokojení zákazníka podniku? Prodávat za nejnižší možné ceny výrobky a služby porovnatelné kvality, spolehlivosti
a termínu doručení. Maximální mzdy zaměstnancům, minimální ceny zákazníkům: strategie dobře
organizovaného podniku, cesta k úspěchu. Je zásadou našeho závodu, aby sazby nebyly snižovány,
když dělníci pozvednou svoji výkonnost. Je naší zásadou, aby zvýšený výkon přišel k dobru jen
dělníka. Ne k dobru byrokracie odborových organizací.
Baťa platí hotově.
Nákup přímo od dodavatelů, bez mezičlánků a překupníků, platby za hotové, i do zahraničí z vlastních devizových účtů. Nákupní ceny vždy nižší než kalkulované (předpokládané) ceny výroby, porovnání nabídek nejméně pěti dodavatelů. Nákupce musí být člověk silného charakteru a naprosto
věrný závodu. Musí požívat stoprocentní důvěry vedení závodu. Musí to být chlap, který se nedá
podplatit. (Musí znát nejméně dva světové jazyky.)
Síť vlastních prodejen. Tam kde je kostel a četníci, musí být i prodejna Baťa.
Baťa byl průkopníkem ekonomiky sítí. Prodej přímo do maloobchodní sítě (ne do velkoobchodních
skladů) eliminoval drahý a zdržující mezičlánek. Vlastní prodejny umožnily intimní vztah k zákaznikovi, efektivní průzkum tržních preferencí, snížení prodejní režie a „franchise“ přístup k organizaci
prodejen. Každý vedoucí prodejny musel složit kauci podle typu prodejny. Kauce byla zúročena 10%
na jeho osobním účtě. V r. 1939 měli již 2076 prodejen s 8.000 zaměstnanci. Tento systém umožnil
Baťovi „vyrábět jen to, co již je prodáno“. Marx považoval „nadhodnotu“ za nezaplacenou dělníkovu
práci. Nadhodnota je celková přidaná hodnota podniku, oddělení, týmu anebo jedince. Z ní jsou placeny mzdy, jak dělníků, tak podnikatelů. Nadhodnota tedy nepatří dělníkovi, ale tomu, kdo ji vytváří.
Při tvorbě hodnot není důležitá pouze práce dělníka (obzvláště ne při plné automatizaci výroby), ale
hlavně řízení a koordinace prací (tedy znalosti), organizace, vynalézavost, podnikavost a inovace.
Podnikavost je zboží, kterého není nikdy nadbytek a za něž se proto platí nejvyšší ceny. Podnikavost znamená konat to, co je třeba, bez říkání.
Každý dělník může být podnikavý, ale malokterý je. Většinou čeká na příkazy a rozkazy „shora“.
Dělník, který není podnikavý nemůže být spolupodnikatelem a nemůže tedy být dobře placený. Řízení
(se) výlučně pravidly a rozkazy omezuje podnikavost a podnik tak přestává být „podnikem“ a stává se
byrokracií.
Nemůže být podnikavosti tam, kde není k podnikateli dosti úcty. Chtěl bych vám zde říci trochu více, ale ... půjdeme raději dál.
Toto Baťa soudil o české podnikavosti ve 20. letech. Do jaké míry je převažující neúcta k podnikatelům vinou podnikatelů samých a do jaké míry je výrazem hlubší kultury národní a tudíž vinou postoje
veřejnosti? Odpověď asi nikdy nenalezneme a – půjdeme raději dál. Každý národ má jen takové podnikatele, jaké si zaslouží. Hluboká neúcta k učení, praxi a osobě Tomáše Bati je prostým důsledkem této
kultury.
Těžce poškozuje firmu ten, kdo se nestará o výchovu svého nástupce.
Stejně tak je poškozována rodina, obec i stát tam, kde výchova nástupců byla obětována samolibosti,
nepostradatelnosti a spotřebitelskému snažení jedinců.
Ze života ve Zlíně.
I když měl Zlín největší počet osobních aut v ČSR (v r. 1929 1 auto na 35 obyvatel), jízdní kolo bylo
masovým dopravním prostředkem. Po holandském a dánském zvyku byly ve celé zlínské aglomeraci
vybudovány dráhy pro jízdní kola. Každé kolo mělo identifikační štítek s číslem, jehož polovinu bylo
možno vysunout a vzít sebou. Pouze jízda s celým štítkem signalizovala oprávněné použití jízdního
kola. Baťův „dotyk“ byl viditelný a originální i v maličkostech. Číslování budov i dveří v budovách bylo
ve Zlíně také jednotné, nic nebylo třeba hledat.
Kritické pohledy na Bat‘ův systém.
Odmítal odborové organizace, nevyjednával a tudíž nebylo v jeho podniku stávek. Přeplácel: Nikdy
jsem v tom neviděl žádný hřích, přepláceti lidi, naopak, viděl jsem v tom svoji zaměstnavatelskou
povinnost, platiti co možná nejvyšší mzdy. Zaváděl světovou technologii a zvyšoval produktivitu: tím
ohrožoval drobné živnostníky. Preferoval mladé zaměstnance: Pokládám za svou zaměstnavatelskou
povinnost platiti lidem za práci tak, aby ve 40. letech mohli žít z úspor a pracovati s pomocí svého
kapitálu a zkušeností a ne ze svých holých rukou. Zabýval se výrobami, které s botami nesouvisí: jízdní kola, letadla, stavebnictví, atp. Byl milionář. Neplnil povinnosti vůči státu, dostával zvláštní úlevy a
manipuloval daňové úniky: v roce 1927 zaplatil 60% celkové výdělkové daně z českého obuvnictví,
i když jeho prodej na trhu činil pouhých 40%. Naše společnost je ochotna zaplatiti výdělkovou
daň za veškeré obuvnické mistry bez pomocníků. Byl tedy rafinovaný. Rafinovaně vykořisťoval
dělnictvo (dle komunistů, socialistů a Kominterny). Neplatil přesčasy, protože je nevyžadoval. Zlepšil závodní jídelny a tím rozbíjel rodinný život. Nutil zaměstnance k nejvyšším výkonům. Jeho systém je dnes
již přežitý, zastaralý a na „naše podmínky“ se nehodící. Dnes máme systémy nové, lepší, třeba japonské
a americké, není nutné se učit od našeho Bati. Bat‘a byl kapitalista: my jsme však o něčem úplně jiném.
Podívejme se, jak vypadáme dnes.
Baťa vždy dbal na to, aby jeho přístupy byly obecně platné a použitelné pro všechny druhy výroby.
Soustava Baťa byla uplatňována nejen ve výrobě bot, ale i ve strojírenství, stavebnictví, gumárenství,
výrobě letadel, jízdních kol, umělých vláken, atp., ale i v lignitových dolech, bankovnictví, pojišťovnictví, školství a dalších oborech činnosti koncernu Baťa. Soustava Baťa je vysoce zobecněným modelem
a neexistuje obor v němž by se alespoň některé z jejích principů nedaly s úspěchem použít, obzvláště
dnes, v době úporného hledání a tápání v oblasti metod a systémů řízení podniků.
Stavební oddělení.
Baťovy závody si samy zajišťovaly výstavbu budov a domků, vyráběly a dodávaly většinu stavebního
materiálu, a využívaly principů samosprávy u svých stavebních pracovníků. Zatímco konkurenti dodržovali termíny penalizací za každý den překročení smluveného termínu stavby, Baťa platil dělníkům
vysoké premie za každý den o který ukončí stavbu dříve. Baťa tudíž končil vždy před termínem, zatímco konkurenční “stavitelé” se soudili o penále.
Plať lidem vysoké mzdy, řekni jim jasně, co od nich vyžaduješ a stávky se nemusíš bát.
Stávka je výrazem námezdního stavu, degenerované komunikace, nízké přidané hodnoty (tudíž
nízkých mezd) a pochybného systému řízení.
Bat‘a byl muž.
Při přednášce o soustavě Bat‘a v Brně se jeden bývalý baťovec-odborář rozohnil: „Prosím vás, co
nám to chcete v republice zavádět za systémy? Já Bat‘u znal, byl to diktátor. Jednou jsem ho viděl jak
nakopl svého náměstka do zadnice.“ Rád bych dodal, že soustavu řízení Bat‘a a její hodnoty lze jistě
oddělit od osobních emocí jejího tvůrce. Ze studia a zavádění soustavy Bat‘a nevyplývá absolutně žádná povinnost nakopávání náměstků, ať již by si to zasloužili či ne. On měl pan Bat‘a ještě také křečové
žíly. Jednání a spolupráce s panem Bat‘ou nebylo příjemné, ale lidé si jej velmi vážili a odborníci jej
uznávali. Spolupracovníci znali jeho povahu a nikdy se mu neodvažovali lhát. Nebyl to hezoun s trvale
nahozeným úsměvem: nebyl politik, natož kadeřník. Svůj zevnějšek a vzhled nezakládal na vázankách:
Perfektně si umí uvázat vázanku jen hochštapler. Mnohým elegánům byla i jeho přímá řeč proti
srsti: Víte co, pánové? Volové jsme, volové. Břucha máte, prdele máte, ale hlavy nemáte.
Boj s povodněmi. Za tento týden musíme vykonati pro usplavnění řeky Moarvy více, než bylo
vykonáno za poslední milion roků. Není druhé země, jejíž budoucnost bohatsví a blahobyt by byly
tolik závislé na jediné řece, jako Morava. Jméno této země tedy jistě není nahodilé. A já před tou vodou jako ti králíci utíkat nebudu. Už tu před ní utíkali lidé celé tisíce roků. Kdybych utekl ještě
sám, bude je týrat dál. Začneme znovu.
Co pro rolníka jest hnůj, to jest pro průmyslníka odpadek a starý materiál - regenerát. Celá
budoucnost průmyslu jest závislá od otázky regenerace surovin.
Bat‘a byl ekolog a recyklace materiálu mu byla přirozenou průmyslovou funkcí. Dobrého hospodáře
poznáte podle jeho skladiště odpadků - podle jeho „hnoje“.
Ničení prostředí, vyčerpávání půdy, pustošení kultury a vykořisťování lidských bytostí jsou přímo
úměrné materiální chudobě, ekonomickému úpadku a psychologické rezignaci dané společnosti. Materiálně nejchudší systémy jsou ekologicky sebevražedné. Bohatství, ekonomický růst a vysoká životní
úroveň zachraňují lesy, vody, stráně - a lidské bytosti.
Bez komentáře:
Přeji si, abyste si prohlédl tyto odpadky ještě dnes a ve dvě hodiny odpoledne mi tento dopis
vrátil s poznámkou, co jste v této věci učinil a co budete dělat v budoucnosti. Za veškeré ztráty,
které nevyužitkováním těchto odpadků utrpíme, zejména v budoucnosti, budeme Vás činiti
odpovědným.
12. 11. 1931 Chef
Lesní hřbitov ve Zlíně.
Zvykli jsme si pohlížet na hřbitov jako na místo, kam je nutno chodit naříkat. Avšak hřbitov
má, jako všechno na světě, sloužit životu. Proto má být takový, aby nestrašil, aby jej mohli navštěvovat živí v klidu a radosti.
Práce, kterou organizujeme, nemůže potřebovat lidí, kteří touží po nepostradatelnosti. Stejně nemůže tato práce potřebovati těch, kteří chtějí zůstat nádeníky.
Práci nelze vykonávat ani s ambiciozně nepostradatelnými, ani s programově postradatelnými.
Práce vyžaduje spolupráci a tudíž neustálou rotaci funkcí a zodpovědností. Žádný podnik nevyroste
k velikosti, pokud nevynalezne způsob jak měnit nádeníky v ředitele.
Poslední vůle.
Tomáš Bat‘a prodal veškeré akcie podniku nevlastnímu bratru Janu A. Bat‘ovi za 50 mil. Kč. Ze svého
majetku 57,2 mil. Kč odkázal synovi 22 mil., manželce 8,1 mil., sestře 1,5 mil., Bat‘ovu podpůrnému
fondu 21,5 mil. a městu Zlínu přes 4 mil. Kč. Nám všem ostatním odkázal bohatství největší: zkušenosti, znalosti, moudrost a hodnoty podnikání, řízení a managementu par excellence.
František Čuba a Agrokombinát Slušovice.
Od dob Tomáše a Jana Bati se pouze jednomu podnikateli podařilo dosáhnout pozoruhodných vý-
sledků, připomínajících dynamiku i hodnoty firmy Bat‘a: Františku Čubovi. Čuba však musel pracovat
v krajně nepříznivých podmínkách komunismu a za svůj úspěch byl tvrdě pronásledován a osobně
ničen ve mstivém prostředí postkomunismu. Přesto, Čubovo mistrné skloubení zemědělské velkovýroby s kvalitní výrobou průmyslovou a řemeslnou bylo velmi úspěšné a dodnes představuje záviděníhodný model všude tam, kde zemědělství stagnuje a průmysl je v bankrotu či v procesu výprodeje do
zahraničí.
Skromná žena - lenivý muž.
Bat‘a dobře chápal i znal sílu žen, proto vyvěsil toto heslo i na zeď továrny. Každý národ může mít
jen takové muže, jaké má ženy. Slovo dělá muže, ale muže dělá žena. Není v tom žádné mysterium. Je
to následek vrozené a hluboké mužské potřeby býti užitečným. Žena má tím sílu udělat z muže průkopníka, dobyvatele a experimentátora, anebo také typicky českého pecivála, hospodského debatéra
a náruživě pasivního konzumenta buchet, knedlíků a piva. Ženy též mohou své muže oslabit, zpasivnit
a vůbec změnit tak, že je samy přestanou respektovat a “chtít”. Jejich zodpovědnost za stav a budoucnost národa byla, je a bude vždy primární.
„Bat‘a v růžích“.
Tak se říkalo slavnému podnikateli Janu Böhmovi, který v jihočeské Blatné vybudoval světoznámý
podnik s růžemi. Jan Böhm začal na kamenitém políčku, které musel čistit dynamitem a přetvářel je v zahradu. Do kamení sázel divoké šípky, které posbíral po okolních mezích a lukách. Na Blatensku byl považován za blázna. Již po deseti letech, v r. 1931, kvetlo v Blatné na 750.000 růžových keřů a Blatnou-město
růží navštívilo za sezonu ročně 25 tisíc lidí z celého světa. K Bat‘ovi byl Böhm přirovnáván nejen proto,
že pěstoval růže ve velkém, ale také pro snahu dávati je lidem co nejlevněji. Růže „Jan Böhm“ byla nejkrásnější a levná, ale nemohl ji přesto v Čechách prodat. Celou produkci nakonec skoupili Němci a ejhle!
Růže se vbrzku prodávala zpět z Německa do republiky, za dvojnásobnou cenu - a šla na dračku. Böhm
se nesnažil pohodlně napodobovat druhé, vždy hledal svoji samostatnou cestu. Miloval stroje, stejně jako
Bat‘a. Navrhoval si je také sám: odlisťovačku, baličky růží pro poštu, plečky, sečky, atp.
Čeští podnikatelé Baťova typu:
J. Böhm, V. Klement, B. Kočí, F. Otta, Nehera, Rolný, bří. Zikmundové, Čuba, Štěpánek, Mikulčák, Ander, Chlud, Zapletal, bří. Kuchařové, Brouk a Babka, atd.
Ukazuje se, že právě takové kraje přírodou neobdařené, kde člověk je nucen využít všechen
svůj um a rozum, zocelit svou vůli a vystupňovat svoji houževnatost, mají nejlepší předpoklady
pro moderní hospodářské podnikání.
Vzpomeňte jen na Japonsko, kde není nic jiného než mozky a ruce. Vzpomeňte na Zlínsko třicátých
let. Kraje obdařené velkým přírodním bohatstvím patří buďto mezi nejchudší, anebo jsou nejméně
průmyslově rozvinuté. Jde ovšem pouze o předpoklady: bez vynalézavých, světově myslících a houževnatých podnikatelů to nejde nikde - a nikdy nepůjde.
Dělba práce?
Sám jsem nakupoval materiál, sám jej pořezal nebo stříhal, sám rozdělil mezi dělníky, sám
přijal pár bot a prohlédl pár po páru, sám vyplatil dělníky, sám provedl všechno zaknihování
materiálu a peněz. Během soboty jsem dovedl obsloužit 100 dělníků na celý týden, posoudit
jakost jejich práce, odpočítat párek po párku, vydat jim novou práci na příští týden, zaknihovat
přijatou a vydanou práci do knih každému dělníkovi zvlášť a do jejich knížek, vyúčtovat a vyplatit jim mzdu, vyúčtovat a zaknihovat veškeré záležitosti, týkající se odběratelů, dodavatelů
a vůbec všeho, co s výrobou nebo prodejem souviselo, takže jsem mohl celý týden mimo soboty
věnovat dělnickým pracím.
Bat‘a byl malý podnikatel, než se stal velkoprůmyslníkem: řízení 100 zaměstnanců stihl za sobotu,
ostatní čas věnoval přidávání hodnoty, tedy výrobní práci. Dobrý podnikatel a manažer nemůže vyrůst
z býlí specializace a dělby práce, ale jen z řemeslné profesionality a fachmanství daného oboru.
Lidská bytost by měla být schopná vyměnit plenku, naplánovat invazi, zabít prase, zajmout loď, navrhnout budovu, napsat sonet, vyrovnat účty, postavit zeď, srovnat zlomenou kost, utěšit umírajícího,
vykonat rozkaz, dát rozkaz, spolupracovat, jednat sám, řešit rovnice, analyzovat nový problém, kydat
hnůj, programovat samočinný počítač, připravit chutné jídlo, bít se zdatně a zemřít důstojně. Úzká
specializace patří hmyzu.
Někteří američtí podnikatelé dali své závody do služeb veřejnosti (Public Service). Položili
prospěch svého zákaznictva a dělnictva na přední místo. Získali srdce všech zaměstnanců i zákazníků a od té doby předbíhají se dělníci se zákazníky, aby sloužili závodu, který si vytkl za cíl
sloužit jim.
Zákazníci a zaměstnanci jsou u Bati vždy na prvním místě, ne pasivní absentní akcionáři, kteří podniku nepřispěli ani znalosti, ani práci, ale jen peníze a často ani ne svoje. V takových podnicích dostávají
dělníci nejvyšší mzdy, zákazníci dokonalé výrobky za nejnižší ceny a závody denně rostou a rozšiřují se.
Fordova Služba veřejnosti se pro Bat‘u stala nejvyšším posláním podniku a podnikatele.
Kolik jazyků umíš, tolikrát jsi člověkem.
Moudrá slova T. G. Masaryka si vzal Bat‘a k srdci. V USA byl třikrát, hovorové angličtině se naučil již
v r. 1904, číst a psát se učil v r. 1910. U Bat‘ů doma se kvůli soustředění tehdy důsledně hovořilo anglicky. Americké autory četl v originále, usiloval o to, aby některý z pražských časopisů vycházel v angličtině,
atp. Německy se naučil již v Uherském Hradišti ve škole a při práci ve Vídni. Jistě by spolu s TGM zavrhl
současnou „kulturu“ jazykového dabingu a tlumočení na mezinárodních konferencích jako duševní
sebeochromení národa.
Sonnenschein (g. ř. Vítkovických železáren): Tak vy budete dávat boty za 50% a kolik tedy budete
moci platit dělnictvu?
Bat‘a: Také jen 50%.
Sonnenschein: A z čeho budou živi?
Bat‘a: Budu jim dodávat také za 50%.
Sonnenschein: Vy jste také hokynář?
Bat‘a: Ano, jsem také hokynář.
Bat‘ovo „Ano, jsem také hokynář“ zní skoro jako to „A přece se točí!“ starého profesora z Padovy. Je
to Bat‘ovo hrdé přihlášení se k zásadnímu podnikatelskému zájmu o dělníky. Porovnejte s posměšností
najatého či jmenovaného elitisty, který pohrdá vším kromě zájmů akcionářů a jejich dividend. Těžko
tedy asi kdy uslyšíme o soustavě řízení Sonnenschein. Ještě něco: nikdy nesnižujte ceny postupně, po
10%, tak jako železářský kartel. Nepřijdou vám.
Dr. Alois Rašín: Kdyby se udělovala vyznamenání za občanské ctnosti, Tomáš Bat‘a by byl
první, který by toto vyznamenání obdržel.
Neuděluje se, neobdržel.
Metař ví o čištění dílny víc než vrchní vedoucí výroby a více nežli vrchní ředitel. Metaři
mne mohou poučit o tom, co je třeba zařídit k udržení čistoty v podniku lépe nežli všichni
ředitelé a úředníci dohromady.
Toto věděl již slavný ekonom von Hayek, že znalost práce spočívá v tom kdo ji vykonává a tam kde je
vykonávána: ne někde na vrcholku řídící pyramidy. Stejně tak to platí pro znalosti manažerů či ředitelů. Ředitel se může (a musí) učit od všech, od ředitele však jen málokdo.
Budeme volat ke skládání odborných zkoušek naše zaměstnance, abychom zjistili jsou-li
schopni nějaké duševní práce a mohou - li zastat své šéfy. Pokud u nich tyto schopnosti nenalezneme, musíme nejdříve tyto muže nahradit schopnými. Ustavíme ještě dnes komisi, která se
bude starat o skládání zkoušek a stanovíme poplatky, kolik zkoušení této komisi musí splatit.
Dále stanovíme, v kterých oborech lidé musí zkoušky složit a v jaké době. Kdo zkoušku do té
doby nesloží, musí se považovat za automaticky propuštěného.
Kdy jste naposled skládali v podniku zkoušky? Kdy jste naposled skládali účty z drahých školení,
které jste na účet podniku absolvovali? Kdy jste vyrovnali bilanci Má dáti-Dal na svých podnikových
znalostních účtech? Jak můžete oceňovat a hodnotit znalosti druhých, jestliže jste se sami nedopracovali ke znalostem svým? Odbornost a erudici druhých nemůže posoudit člověk bez odbornosti a bez
erudice vlastní. Ne v dobrém podniku, ne v dobrém státě.
Mravní sanace bank musí předcházet sanaci finanční.
Nelze finančně zachraňovat banky či podniky bez předchozí a zásadní restrukturalizace znalostní,
odpovědnostní a mravní. Nelévat dobrého, nového vína do starých a zašpiněných lahví je nevděčnou
činností krátkozrakých, slabomyslných anebo mravně poškozených lidí. Je to inflace mravů a je až
podivné, jak správné je poznání, že za inflací mravů následuje inflace hospodářská a tím i inflace měny. Nebezpečí není ve ztrátě miliard, ale ve stanovisku jaké ve společnosti i ve státní správě zaujímáme k těm, kteří mravní hodnoty ruší a tak podlamují hospodářskou morálku i výkon. Lidé, kteří již
jednou zklamali, porušili mravní hodnoty, nepostavili se zlu a tak podlomili vůli národní, by již neměli
dostat “druhou šanci”, ale musí být nahrazeni lidmi schopnějšími.
Účast na zisku nelze považovat za součást mzdy.
Mzda je specifikována námezdní smlouvou a ochráněna zakonem. Účast na zisku je procentuální
odměna těm, kteří tvorbu zisku (či ztráty) přímo (tedy podnikatelsky) ve svém odělení ovlivnují zlepšováním kvality, nákladů a času. Nejde tedy o výroční rozdělení premií či o nějaký 13. plat. Část ziskové
účasti je dočasně zadržena jako kauce ke krytí možných ztrát. U Bati však se pouze vedoucí pracovníci
„účastnili“ na ztrátách svých oddělení.
Když rozhrnovač rozhrne špatně rysku, nemůže druhý podešev řadně přišít, gumovač ji nemůže řádně nagumovat, zahrnovač ji nemůže řádně zahrnout. Takovou prací překážíme jeden
druhému.
Účelem je, aby se zaměstnanci chovali jako zákazníci jeden k druhému, aby přejímali sami zodpovědnost za kontrolu kvality, nákladů a času, aby jeden druhému nepřekáželi v práci, jak tomu bývá v podnicích „Ohne 3S“ – t.j. bez spolupodnikání, spoluúčasti a spoluvlastnictví. Účastník si svůj podíl mohl vypočíst sám, podle tabulek vyvěšených po zdech dílen.
Tajemství výrobních u nás není. Vynakládáme mnoho námahy i peněz na nové výzkumy, ale
obyčejně než nový vynález prakticky použijeme, přijdeme na něco lepšího. Proto nemáme ani
jednoho patentu, který by mohl chránit naše vynálezy. Také obchodních tajemství nemáme.
Kalkulace a účty ztrát i zisku se u nás nalézají v rukou dělníků a zřízenců.
Tajnůskářství, trezory, patenty, ustrašenost a skrývání detailů nebylo pro Bat‘u. Ne, že by věřil druhým více než bylo moudré, ale sám sobě věřil více než kdokoliv jiný z jeho konkurentů. Otevřené knihy,
otevřenost názorů a zveřejňování myšlenek jsou výrazem sebevědomí a vnitřní víry v sílu vlastních
idejí. Nejvíce ustrašení jsou ti, kteří se bojí ne o myšlenky své, ale o myšlenky přisvojené: tedy plagiátoři, překladatelé a opisovači.
Chceme-li, aby nás naši zaměstnanci a zákazníci milovali, nám důvěřovali a byli nám věrni,
musíme je nejprve sami milovat, musíme pro ně věrně a oddaně pracovat.
Bat‘a se nebál slov lásky, milování, věrnosti a oddanosti v podnikání. Byl tvrdý a sebevědomý chlap,
neměl tedy důvodů obávat se citů. Miloval doopravdy a jeho vyznání nebyla pouze papírová a jeho slzy
ne jen inkoustové. Svoji lásku dokazoval denně svými činy. Pouze Bat‘a mohl přednášet o Lásce v podnikání k přeplněným sálům. Hle švec, který chtěl být milován více než cukrovarník, čokoládovník či mydlář!
Vypočetl jsem, že placení ctí obyvatelstvu vynese zemi rázem 15 mil. Kč ročně, avšak prospěch placení láskou a oddaností obyvatelstva za oběti věnované jeho blahu vypočísti vůbec
nelze.
Oběti jedinců je třeba splácet láskou všech. Ne medailemi a řády, ne organizovaným děkováním, ne
tlacháním o lásce, ale prací, činy a respektem k práci druhých. Taková láska dělá z pouště ráj. Ona
uvolňuje ruce těmto mužům k práci, ona zvyšuje jejich síly, oplozuje jejich ducha. Dělá zázraky.
Láska činem, ne slovy, láska prací, ne spotřebou, láska bez nároků na protislužbu - je zázrakem. A v naší
zemi je třeba zázraků …
Žádám vás, abyste se nebáli boje a nevyhýbali se mu, i kdyby vám hrozila porážka. Boj je otcem všeho. Bez boje není života, ale zejména bez boje není vítězství. Bojujme pro vítězství naší
práce. Provolejme jí zdar.
Proč bojovat? Proč vítězit? Proč prohrávat? Ono nejde ani o vítězství, ani o prohru – nejde o výsledky. Jde o proces. Boj je proces. Vítězství je silná pohnutka k dalšímu boji - a prohra ještě větší. Bojovat
je synonymum pro nevzdávat se. Tomáš Baťa zemřel ve svých 56 letech.
Umreme? Na koni. A keď s koňa spadnem? Šablenka zazvoní.
Římské matrony říkávaly svým synům: „Vrať se se štítem, anebo na štítě.“ Později však tento zvyk
upadl v zapomění. Stejně tak i Řím.
Jan A. Baťa: V den jeho skonu probouzeli jsme se teprve u svých rodin k své denní práci, když
on již vzlétl.
Mé dílo nemůže zaniknout a nezanikne. Tyto budovy – možná. Budovy, komíny, stroje – to
jsou jen hromady cihel a starého železa. Ale můj systém zůstane k užitku všech, kteří přijdou po
nás.
Systém zůstává k užitku všem, ale ne všichni jej využívají. Obzvláště v kultuře svého původu se systém Baťa nedočkal pochopení a plného využití. Ve vyspělých zemích si jej vymysleli sami, podle svých
potřeb a představ. Přesto, není nad originál. Technické detaily se ztratí a zapomenou, technologie se
přežijí, lidé se změní, ale hodnoty úspěšného podnikání jsou trvalé, přežívají a nikdy nezaniknou.
Vzhůru, mladí i staří, do hor, do sněhu!
Moc se mi tato výzva líbí, má tolik krásných významů. Každý si v ní najde to své. Není to moderní
výzva “Za vodu!” - a proto je cenná a povzbuzující. Chtěl bych s ní svá rozjímání zakončit.
Nebát se, nekrást, spolupracovat, chtít být tím nejlepším na světě, sloužit veřejnosti a skládat
účty – jak prosté jsou principy úspěšného podnikání!
Jan A. Baťa
Muž, jenž vydrží dobu neuznání, aniž by ji nechal působiti na svoji míru energie, práce jeho
je mu milá jako jinému hra a jenž vydrží doběhnouti celou dráhu, sám o tom nic neví, když vyhrává a jednoduše pokračuje tímtéž tempem; to je muž, na nějž je bezpečno sázet všecko.
Míra pracovní energie není podmíněna prohrou či úspěchem, zneuznáním či odměnou, ale vyznačuje se stabilitou, ignorováním a nevnímáním vítězství a prohry – alespoň u opravdových podnikatelů,
baťovců. Pro opravdové odborníky je proces důležitější než výsledek, práce důležitější než uznání či
odměna. Jen láska k práci může povznést člověka na prvé místo dobrého odborníka.
Každý čin je lepší než sebe delší a krásnější revoluční řeči. Účast dělníků na zisku závodu je
čin revolučně mocnější než všechna májová hesla nejslavnějších revolucionářů světa, jež kdy
z květnových tribun byla pověděna.
Čin, akce a praxe versus slova, hesla a výzvy – každý volme podle svých představ a schopností. Namísto slov „Udělám to“ – jdi a udělej to. Namísto zhodnocení svých slov hledej zhodnocení svých činů
– nejsi-li zrovna profesor, ale i tak.
Nikdy se nevyplatí, nechat se v obchodě vyhodit ze sedla, protože dobýt posici, z které jsme
jednou utekli, je horší než udržovat ji. Ten, kdo dobývá, má totiž velké potíže v neznalosti věcí,
které my již známe a ovládáme.
V obchodu obzvláště: neopouštěj „dobyté“ trhy, neutíkej od zákazníků – již nikdy je nezískáš zpět.
Udržování trhů a zákazníků, až do posledního jednotlivce, je první zásadou úspěšného obchodu. Je geniální obchodník, který dokáže udržet své trhy a zákazníky v krizi, za nedostatku a při lákavých nabídkách jinde.
Celé podnikání není vlastně ničím jiným nežli nepřetržitým řetězem vynálezů, a toto vynalézání je nezbytné vůbec při systému volné soutěže.
Nepřetržité zlepšování (continuous improvement), inovace a vynalézavost jsou základními předpoklady úspěšného podnikání. Podnikání tedy není administrativa a každodenní udržování statusu quo,
ale nepřetržitá změna, potírání konzervatismu a opatrnictví, nepřetržitá obnova své vlastní schopnosti
soutěžit a růst.
Nespokojujte se s malými cíli. Nebojte se velkých osobních předpokladů. V našich závodech
na celém světě je tisíce míst pro muže, kteří jsou odhodláni vydělávati miliony korun ročně,
kteří chtějí se stát vůdci práce, vůdci výroby, ale zejména prodeje.
Malý je ten, kdo zná jen malý cíl ... Velký podnik nemůže potřebovat a uplatnit malé lidi. Začněte
včas! Již u dvacetiletého lze poznat myšlení a činy malých či velkých cílů, malých či velkých lidí. Těch
malých bude vždy dostatek, velkých stále méně a méně. Perte se o ně! Nebudou.
Práce podle předpokladu je mohutná idea. Člověk mající před očima cíl své práce, dovede
najít prostředky k jeho uskutečnění i tehdy, když jsou mu okamžitě neznámy.
Předpoklady jednotlivců i oddělení zaručovaly pohled dopředu, ne jen statistický pohled zpět. Jak
se liší předpoklad od plánu? Plán mi určuje někdo jiný, předpoklad si vytvořím sám. Plán je založen na
předvídání budoucnosti, předpoklad je založen na tvorbě nutných schopností dnes, ne zítra. Předpoklad nepředvídá budoucnost, ale připravuje nás na ni, ať již je skutečnost jakákoliv. Každý kapitalistický podnik by měl pracovat na základě projekcí a předpokladů, ne jen na základě plánů. I mzdy jsou
předpokladem v systému samosprávy a podílů na zisku.
Jsou tři druhy hodnot, které potřebujete ke všem dílům na světě. Jsou to: kapitál, vědomosti
a svoboda, a po všech těchto lidé nejvíce touží.
Přesto jsou otroci dluhů, vášní a neukázněnosti, mladí lidé bez vlastního jmění, bez vědomostí a bez
svobody, poletující kolem mihotavých světélek prázdných slibů nadějí až do úplného vyčerpání a připálení křídel. Takovým lidem nepomůže ani škola, ani peníze, natož svoboda. Stát se pánem kapitálu,
znalostí a svobody – ne jejich slouhou – je účelem přípravy budoucích podnikatelů. Vědomosti, kapitál
a svoboda.
Poslali jsme sta našich českých lidí do světa. 50% z nich ničeho ve světě nevyřídili, nebo
se z polou cesty vrátili, ztrativše odvahu k překonávání překážek, jež představují: neznalost
jazyka, nezvyklost klima, obava z nemoci a strach ze svěřených úkolů. Tomu ve Zlíně čelíme
výchovou Mladých mužů.
Japonci jsou rození námořníci a cestovatelé, stejně tak Němci, Američané, atp. Do světa tedy! Učit
se! Nebát se. Do světa dnes můžete i „doma“: studujte jazyky, ovládněte Internet, nečtěte překlady, ale
originály, sledujte (a vyžadujte) své filmy s titulky, ne v dabingu, komunikujte s kolegy a přáteli po celém světě, vydejte se za humna svého myšlení a kultury, slezte již z vyhřátých pecí pohodlí a provincialismu ... ven, do světa. Budeme-li pasivní, svět si přijde za námi sám, a přinese nám i to, co nechceme.
Chceme-li jen to nejlepší na světě, musíme si pro to zajet sami ...
O vůdci platí biblické pravidlo: „Kdožkoliv chtěl by nejvyšším býti mezi vámi, budiž služebníkem vaším“.
Vedení službou, služba zákazníkům a služba veřejnosti jsou vyjádření principu vůdce-služebníka
a vedení službou. Moderní americké „servant leadership“, se tedy již ve 30. letech stalo Baťovi samozřejmým principem. „Náš zákazník, náš pán“ zůstává výrazem vůdcovského principu, principu vedení
službou. Ti, kteří ve službě druhým nevidí ponížení, ale vyšší poslání a dar vůdcovství, se nikdy nemohou stát přisluhovači a lokaji. Ti, kteří službou druhým pohrdají jsou lokajové, ne vůdci. Jeden pro
druhého pracovati má, jinak bída obecná padne jako mor na národ celý.
Angličané se nepřejí sblížit s národem, který ovládají. To ale mohou dělat jen Angličané. Nikoliv my, kteří nechceme ovládat. My chceme sloužit.
Podnikatel, který slouží se musí sblížit se svými zákazníky, ne je ovládat jako Angličan domorodce.
Skončil by pak jako ta „Říše nad kterou slunce nezapadá“, jako vládce, který nemá komu vládnout, ale
sloužit se nenaučil. Evropané dělají jednu pošetilost: nechtějí se učit jazyku země. Kdo však má
na mysli službu, jako my, musí ...
Jestliže vedoucí nalezne u některé položky ztrátu, nesmí ji opustiti dříve, dokud všem není
jasná příčina, proč ztráta vznikla, a dokud společně nenalezli způsob, jak ji odstraniti.
Účelem a smyslem řízení kvality není kvalita výrobku, ale kvalita procesu. Jestliže odstraním chyby
a nedostatky ve výrobním procesu, kvalitní výrobky budou jen nutným následkem. Vše je třeba dělat
správně a kvalitně již na poprvé, ne na podruhé. To je možné pouze za podmínek kvalitního procesu.
Kvalitního procesu nelze dosáhnout provozováním procesu nekvalitního. Špatný proces je třeba zastavit a nespustit, až do úplné identifikace a vyřešení příčin zmetků, ztrát a prostojů. Jen touto spoluprací docílíme zlepšení výrobků, odstranění ztrát, zvýšení mezd a rozšíření výroby.
Bod 4. Nepřijmete ani sám ani nikdo z Vaší rodiny od žádného našeho dodavatele ani odběratele nebo zřízence, zástupce neb kohokoliv úplatek v jakékoliv formě a pod jakoukoliv záminkou.
Jinak Vás okamžitě propustíme bez jakékoliv náhrady a celý Váš vklad u naší firmy propadne ve
prospěch Baťova podpůrného fondu, nehledě k povinnosti náhrady škody, Vaším jednáním způsobené.
Podepište, prosím. Zaveďte Bod 4 také ve Vašem podniku, ve Vašem parlamentu, ve Vaší vládě a Vaší
ústavě ... bezpodmínečně a bez odvolání. Bod 4 je předpokladem úspěšného podnikání.
V životě se vám docela lehce může přihodit, že nenasadíte-li si v pravý čas límeček, ztratíte
děvče, avšak neodhodíte-li v pravý čas límeček, ztratíte obchod.
Někteří podnikatelé (ale i politici) jsou nažehlení a navonění, okravatovaní jako kadeřníci anebo
sňatkoví podvodníci. Existují nabarvení a vyholení konzultanti, kteří voní na dálku antiperspirantem
a toaletním mýdlem, jakoby chtěli zakrývat špínu, skrývat špinavé myšlenky anebo okrášlit nudnou
hlavu. Získávají děvčata, ale ztrácejí obchody. Podnikatel má vonět důvěryhodností a spolehlivostí, ne
parfémem.
Bílé límečky nosí číšník, vrátný, kancelářský sluha, nosič dopisů, archivář, kočí, atp., ale také ředitel
Rojt, Hoza, Klátil, Ševčík, Bobák, Cekota, Chlud, Hlavnička, Kraus, zkrátka kdekdo. Rozdíl je jen v tom,
co je nad límečkem v hlavě. Jestliže si ve vašich letech vpravíte pomocí rukou do hlavy to, co potřebujete a to co potřebuje rozumná práce, pak tomu bílému límečku neujdete. Možná však, že
si jej potom zapomenete často připnout.
Jestliže chcete v obchodě vydělávat peníze a vůbec dělat obchod, pak nehledejte zaměstnání
u různých těch obchodních ústavů, obchodních komor a podobných úřadů, které se obchodu
vyhýbají jako čert kříži.
Úředník není obchodník, byrokrat není odborník a komora není podnikatel. Začněte prodávat kaštany, noviny, zametat krám, rovnat pytle ve skladě – něco. Podnikání je činnost. Podnikatel není úředník
ani profesor ani politik. Podnikatel podniká! Prostý absolvent školy má tři druhy znalostí: cenné, cenné
před třiceti lety a bezcenné. Tzv. sebevědomí absolventa je pak přímo úměrné nasbíranému množství
obou posledních kategorií. Cenné znalosti vytvářejí pouze to jediné cenné sebevědomí: dovedu, umím,
dokážu, provedu, vytrvám, zvítězím.
Vydrhl jsem vlastníma rukama umývárnu v koželužně č. 16, protože čistič byl toho názoru, že
toto vydrhnutí je nemožné. Jsem však zaměstnán množstvím vlastní práce, abych se mohl zabý-
vati dále starostmi o každodenní vydrhnutí všech umýváren v dílnách.
Jaká to škoda, že tolik věcí „nejde“! Jistě jste se setkali s „odborníky“, kteří jen proklamují co všechno
nejde, co je nemožné a na co není čas. Musíte po nich kontrolovat kvalitu, prověřovat rozvrhy a data,
pročítat dopisy, ověřovat telefonáty – a drhnout umývárny. Děláte tedy práce dvě: svoji a jejich, tak jako
Baťa.
Cherchez la femme. Hledej za tím ženu. Za každým úspěšným mužem stojí žena, tak jako za každým neúspěšným a líným peciválem či lotrem. Avšak žena také dovede muže nesmírně mocně
srážeti v jeho snaze po vyniknutí, a to i tehdy, nebo zejména tehdy, když má o něj největší
zjevnou starost. Oba Baťové se zajímali o vzájemné vlivy mužů a žen na motivaci, výkon a iniciativu
zaměstnanců. Za slabými, neúspěšnými muži hledali ženy, stejně jako za muži vynikajícími. Přílišná
„starost“ ženy se často ukazovala být ne starostí o muže, ale o sebe. Naše práce není žádné milování. Je to trhání se s prací, s výkonem, s časem, se situací.
Skromná žena – lenivý muž. Nadšená žena – úspěšný muž. A naopak!
Podnik je živé těleso, organisace lidí a strojů, spojených proto, aby sloužili existenci jiných
lidí a touto službou si zabezpečovali svou vlastní existenci.
Podnik je živý organismus, ne stroj. Je spoluprací orgánů-zaměstnanců za účelem služby. Zodpovědnost za život podniku má podnikatel, zaměstnavatel, hlava podniku. Zaměstnanec se dobrovolně přihlásil k pomoci podniku i podnikateli ve službě veřejnosti a tím zabezpečil svoji existenci a blahobyt.
Nejlepším a první projevem spolupráce ze strany zaměstnavatele je postaviti zaměstnance
k pravému zaměstnání, při kterém by si: 1. Neničil zdraví, 2. Vydělal co nejvíce, 3. Měl možnosti vzdělání a postupu, 4. Měl možnost plně a šťastně využít svůj život průmyslového člověka.
Kolik zaměstnavatelů se nezajímá o zdraví (Nechte na nich, anebo na státu), o výdělky (Nechte na
odborech), o vzdělání (Nechte na školách a státu) a o šťastné životy (Nechte na nich) svých zaměstnanců? V čem asi spočívá jejich pracovní úsilí? O co se vlastně zajímají? V čem je smysl jejich podnikání?
Kladou si vůbec takové otázky, tak jako si je neustále kladl Baťa, Tomáš i Jan?
Průmyslová práce má být řízena tak, aby poskytovala všem zaměstnancům příležitost k nabytí vlastního kapitálu. První a největší organisační povinností zaměstnavatele je, aby své zaměstnance učil a vedl k vydělávání kapitálu a k tomu, aby ho udrželi.
Někde se zaměstanci kapitalisty nestávají, kapitálu nenabývají, pobírají pouze plat – zůstávají námezdníky. Jejich vlastní organizace je v námezdnickém poměru udržují a od kapitalismu je odrazují.
Jejich zaměstnavatelé je ke kapitalismu nevychovávají – jsou to špatní podnikatelé. Zbavují se toho nejlepšího prostředku k vytváření znalostí, zkušeností a přístupů, které moderní podnik potřebuje. Proto
pod slovem spolupracovník rozumíme spolupodnikatele.
Spolupodnikatel-kapitalista musí vytvářet hodnoty větší než za které je placen, protože pouze ze
své přidané hodnoty placen je. Nesmí prostě zkonzumovat celý výnos práce své i svého podniku. Kapitál je vracen do procesu tak jako část úrody do půdy. Podnikatel je hospodář, sedlák a kapitalista; podnik je pole, zorané a žírné; pracují na něm spolupracovníci, vládne na něm spolupráce – ne třídní boj.
Státní podnikání:
1. Zbavuje občany hospodářské iniciativy a ponižuje je na stupeň nevolníků. Jsou závislí na
absolutistickém státu, vlastně jeho byrokracii, nejen politicky, ale i hospodářsky. 2. Odstraněním soutěže ztrácí měřítko pro své výkony a svou prospěšnost. 3. Umisťuje příliš mnoho lidí
k hospodaření z cizího, t. j. bezejmenného majetku státního. 4. Přenáší své ztráty a nedokonalosti v hospodaření pomocí politických a zákonných zákroků na své zaměstnance a spotřebitele.
Podnikání státem není podnikání, ale manipulace peněz cizích lidí pomocí nehospodářských
nástrojů. Politické strany jistě nemají podnikat a mít slovo či dokonce zastoupení v ekonomickém
řízení podniku, obce či regionu. Následkem takového nehospodářského „hospodaření“ může být
pouze úpadek, stagnace, korupce a ztráta konkurenceschopnosti.
Antonín Cekota
Výše čistého zisku závodu je součtem myšlení, úsilí, práce, zkrátka podnikatelské iniciativy
všech zaměstnanců závodu. Čím hospodárněji myslí a pracuje jednotlivec, třeba u nejnepatrnější práce, tím lepší jsou společné výsledky.
Peníze jsou pouze mírou vynaloženého úsilí a myšlení, mírou čistého zisku. Koordinace a organizace práce, tedy úroveň znalostí uplatněných ve výrobní činnosti, jsou podstatou tvorby přidané
hodnoty i tvorby zisků. Všichni účastníci hodnotového řetězce se mohou a musí podílet na tvorbě
celkové přidané hodnoty týmu, oddělení i podniku.
Vrcholné výkonnosti kteréhokoliv podniku a jeho schopnosti soutěžit po dlouhá léta na světovém trhu nelze docílit pouhými stroji, vynalézavostí zaměstnanců a jejich pracovitostí. Rozhodující je vynalézavost jeho vůdce, směřující k rozvíjení potenciálních lidských sil a ideální
využití fyzických možností, které obor poskytuje.
Vůdce (lídr, šéf) je ten, kdo vytváří nejlepší podmínky pro práci a vynalézavost pomocí organizace,
systémů koordinace a reinženýringu procesů. On jediný může přivést podnik na vyšší úroveň podnikání a konkurenceschopnosti, pokud není pouhý admisnistrátor - a tudíž ne vůdce.