krajina 2002 od poznání k integraci - geolab

KRAJINA 2002
OD POZNÁNÍ K INTEGRACI
Ústí nad Labem 2002
Obal: kaňon Labe u Hřenska (foto: Václav Sojka)
Zadní obal: okolí České Lípy - sekce číslo 28, výřez z mapy 1 : 28 800 prvního vojenského mapování (tzv. josefské).
Vzniklo v letech 1780–1783. Originál mapy uložen v Österreische Kriegsarchiv ve Vídni.
Foto barevná příloha: Václav Sojka, Jan Němec
Editor: RNDr. Jan Němec
© Ministerstvo životního prostředí, Praha 2002
ISBN 80-7212-225-8
OBSAH
Antropogenní geologické procesy v Severních Čechách
Mirka Blažková
6
Historické geologické mapy jako nástroj pro obnovu krajiny v České republice
Tillfried Cernajsek, Karel Pošmourný
10
Identifikace základních parametrů prostoru Komořanského jezera a jeho vývoje podle starých map
Jiří Cibulka
12
Evropská úmluva o krajině: zásady, nové přístupy, současný stav a výhledy
Eladio Fernández-Galiano, Jindřiška Staňková, David Vačkář & Jan Plesník
20
Letecký průzkum a paměť české krajiny
Martin Gojda
24
Několik poznámek k trase dálnice Praha - Drážďany (D8) v úseku mezi Trmicemi a státní hranicí
Marek Hanuš
30
Ekonomický rozvoj, ekonomické nástroje a péče o krajinu z regionálního pohledu
Miroslav Hájek
32
Historické mapování
Petr Havránek
37
Historické aspekty a perspektívy vývoja krajinnej štruktúry vo vzťahu k poľnohospodárstvu
Karol Kočík, Peter Jančura
38
Sledování historického vývoje krajinné struktury s využitím starých map
Zdeněk Lipský
44
Koexistence přírody a průmyslu
Miroslav Richter
49
Změny přirozené vegetace vlivem lidské činnosti v krajině střední a východní Evropy
Milan Rivola
52
Proměny severočeské krajiny 1990 – 2002 a ochrana přírody
Martin Říha
56
Krajinně-ekologické interpretace starých map prostřednictvím geobotaniky: příklad Josefského mapování
Jiří Sádlo, Petr Karlík
58
Studium krajiny a srovnávací kartografické prameny
Eva Semotanová
63
Význam sledování změn krajinné heterogenity při obnově krajiny narušené povrchovou těžbou
Petr Sklenička
71
Strom v kulturní krajině
Helena Součková
80
Revitalizace krajiny v marginálních oblastech zemědělskou činností
Miloslav Šoch
82
Analýza funkčnosti krajiny na základě specifických vyhodnocení indikačních skic map a svazků stabilního katastru
Pavel Trpák, Ivana Trpáková
85
Současný stav využití starých map pro sledování krajinných změn
Lenka Uhlířová
93
Evropská krajina z ekologické perspektivy
David Vačkář
96
Zkušenosti z obnovy krajiny po těžbě uhlí
Vráblíková Jaroslava, Vráblík Petr
101
Srovnání českých a amerických metod ochrany maloplošných přírodních lokalit
Michal Wagner
105
Grenzüberschreitende Zusammenarbeit in der Sächsisch-Böhmischen Schweiz
Jürgen Phoenix
110
Co má, resp. měl by vědět o geoinformatice absolvent Fakulty životního prostředí?
Vladimír Brůna
111
Historische Kartenwerke in Sachsen als Grundlage für Untersuchungen zur Landschaftsentwicklung
Ulrich Walz
113
Motto: Každý z nás by měl mít stále na paměti, že příroda se bez člověka obejde, člověk bez přírody nikoli.
Krajina je velmi složitým a zranitelným systémem, který se v čase neustále mění a vyvíjí. Všechny změny ve
společnosti, ať již ekonomické, sociální aj. se dříve či později projeví i na krajině – na přístupu společnosti k jejímu
využívaní, k její ochraně a kultivaci. Každá vývojová etapa společnosti zanechává na krajině své určité
charakteristické rysy. Období bezohledné devastace krajiny a rozsáhlých záborů půdy pro těžbu nerostných surovin,
stejně jako vytváření přírodě cizích lánů orné půdy je snad již minulostí. Ovšem i v současnosti je krajina
poznamenávána mnohdy nepříliš citlivými zásahy společnosti, jako jsou parcelace krajiny dopravními sítěmi,
výstavba na „zelené louce“ a v poslední době také stále častější rozsáhlé živelné pohromy, jimž se narušená krajina
obtížněji brání.
Severní Čechy jsou jednou z oblastí, která by o proměnách krajiny mohla mnoho vyprávět. Proto rozhodnutí uspořádat
konferenci Krajina 2002 právě v tomto regionu a na půdě Univerzity J. E. Purkyně, jejíž Fakulta životního prostředí
vychovává specialisty v oblasti životního prostředí, považuji za velmi prozíravé.
Hlavním smyslem konferencí, pracovních jednání a setkání podobného zaměření je napomoci podnítit zájem veřejnosti
a vyzvat ji k odpovědnému chování vůči krajině, poukázat na závažnost krajinné problematiky ve všech jejích
souvislostech a zároveň zdůraznit fakt, že ochrana krajiny a optimální soužití člověka a krajiny je zájmem veřejným.
Skutečnost, že konference Krajina 2002 se konala na univerzitní půdě považuji za přímo symbolický výraz vyjádření
spoluzodpovědnosti všech stupňů našeho vzdělávacího systému na výchově dalších generací k úctě a uvážlivému
chování vůči krajině a přírodě.
Pro mne, jako představitele Univerzity, je velkým potěšením sledovat, že spolupráce mezi akademickou obcí a
veřejnou správou je stále aktivnější. Setkání odborníků z akademické sféry, státní správy i samosprávy i z vědeckých
a odborných pracovišť jsou vždy velmi dobrou příležitostí k výměně poznatků a zkušeností a tento sborník jako jeden
z výstupů mezinárodní konference Krajina 2002 je toho důkazem.
Doc. Ing. Iva Ritschelová, CSc.
Prorektorka pro vědu a zahraniční vztahy
Univerzita Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem
Hlavním účelem letošní konference Krajina 2002 – od poznání k integraci v Ústí nad Labem bylo hledat východiska
společného přístupu státní správy, místní a regionální veřejné správy a akademické sféry k účelnému zacházení
s krajinou v rámci aktivní politiky ochrany přírody a krajiny.
Jedním z hlavních impulsů je současně probíhající proces ratifikace Evropské úmluvy o krajině, jejíž přijmutí před nás
postaví řadu úkolů, které bude účelné řešit nejen ve vzájemné spolupráci, ale i při použití nových moderních
informačních technologií.
To, že naše jednání proběhlo právě v Ústí nad Labem, není zcela náhodou, ale vyplývá z dlouhodobější spolupráce
ministerstva životního prostředí s Univerzitou J.A Purkyně především v oblasti využívání technologií GIS ve státní
správě a spolupráce na grantu Identifikace historické sítě prvků ekologické stability krajiny. I tato předchozí činnost,
která v sobě spojuje praktické propojení akademické sféry se státní sférou, vedla k uzavření dohody o vzájemné
spolupráci mezi Univerzitou Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem a Ministerstvem životního prostředí
v oblastech vědecko-výzkumné a publikační činnosti, teoreticko-metodologickém výzkumu kvalitativního i kvantitativního rozvoje výuky a výchovy studentů v oblasti environmentálně orientovaných disciplin.
Jako forma účelné spolupráce byla koncipována i pracovní konference, jejímž smyslem byla společná formulace cílů,
zásadních otázek dalšího postupu, způsobů řešení i orientace další činnosti v problematice krajiny.
Zvláštní zřetel byl směřován do využití informačních technologií, především využití technologie GIS, a do využití
historického mapování krajiny a to nejen jako zvláštní možnosti vyplývající ze získání kompletního I. vojenského –
josefského a od nedávna i II. vojenského mapování, ale především i možnosti účelného využívání historických
informací o krajině moderními technologiemi.
Jsem přesvědčen, že toto své poslání konference splnila.
Na závěr bych chtěl poděkovat představitelům Krajského úřadu Ústeckého kraje, Magistrátu města Ústí nad Labem
a Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně za vytvoření vhodných podmínek pro průběh konference.
Ing. Josef Běle, CSc.
náměstek ministra
ředitel sekce ochrany přírody a krajiny
Ministerstvo životního prostředí
ANTROPOGENNÍ GEOLOGICKÉ PROCESY V SEVERNÍCH ČECHÁCH
Mirka Blažková
Abstrakt
Antropogenní geologické procesy jsou v příspěvku prezentovány na modelovém území severních Čech. Jedná se
především o těžbu nerostných surovin, která má v Čechách tradici již od středověku. Dopady těžby na litosféru
probíhají po staletí a vrcholí v 50 – 80 létech 20. století tzv. „ sibiřskou geologií“, tedy rabováním ložisek nerostných
surovin.
Po roce 1990, z důvodu hospodářských změn dochází k výraznému snížení těžby většiny druhů surovin v průměru o
cca 40%, ale stopy po dřívější těžbě nebyly zahlazeny.
Klíčová slova: antropogenní geologické procesy, litosféra, horninové prostředí, těžba nerostné suroviny, rekultivace
území
Úvod
Název " antropogenní geologické procesy", použil již v 19.stol. A. Pavlov, (In. Kettner 1948). Ty začínají ve
čtvrtohorách (antropozoiku), kdy se jedinečný systém Země, tvořený litosférou a jejími vnějšími obaly, rozšířil o
člověka. Člověk nezačal měnit jenom složení biocenóz, například lovem zvěře, ale uvádí do chodu i dlouhodobé
geologické děje.
Již v roce 1955 Prof. Radim Kettner upozorňuje na zásahy člověka do litosféry: "Každý velký zásah do ustálených
přírodních poměrů může vyvolat podstatné změny v přírodě jinde, které mohou nakonec mít i katastrofální ráz".
Člověk ovlivňuje i samotné geologické procesy, zejména působí, jako exogenní činitel. Jsou to například procesy
zvětrávání a eroze, vzniku půd, svahové pohyby, ale i tektonické procesy, petrogeneze, vznik minerálů nebo
sedimentace. Ta část litosféry, která je ovlivněna člověkem, tvoří specifický ekosystém a nazývá se "horninové
prostředí".
Antropogenní geologické procesy se dramaticky mění v 19. století s rozvojem průmyslu a jejich negativní vliv prudce
narůstá.
"Antropogenní geologické procesy" (antropogenní vlivy) , ovlivňující litosféru lépe její část ,do které zasahuje činnost
člověka tzv." horninové prostředí" se zásadně liší od procesů přírodních. Jsou mnohem rychlejší a drastičtější!
Přehled nejčastějších antropogenních geologických procesů
Procesy fyzikálně mechanického charakteru
a)
Narušování mechanické stability horninového prostředí (zakládání staveb, sesuvná území)
b)
Eroze zemědělských půd.
c)
Stará důlní díla, opuštěné těžebny
d)
Antropogenní sedimenty (odvaly , skládky, násypy apod.)
e)
Negativní důsledky soustředěné průmyslové činnosti
f)
Záměrné úpravy reliéfu a jejich následky
Procesy chemického charakteru
a)
Havarijní stavy horninového prostředí v důsledku významných úniků škodlivin
b)
Velkoplošné znečištění horninového prostředí způsobené zemědělstvím
Antropogenní svahové pohyby mohou být způsobeny např. změnou sklonu svahu nebo jeho výšky (zemní práce),
zatížením svahu násypy, haldami, skládkami, změnou režimu spodní i povrchové vody, odlehčením paty svahu při
zemních pracích .
Erozi urychlujeme vykácením lesů, špatným obhospodařováním polí, která jsou na svahu.
Časté jsou pohyby způsobené poddolováním. Pozemky a objekty na povrchu jsou ohroženy při sedání nadložních
zemin, po vydobytí suroviny. Poruchy se projevují v rozsahu zálomového úhlu, který je cca 20° od svislice.
Na povrchových dolech jsou časté havárie lomových svahů. Odlehčení paty Krušných hor na lomu Československá
armáda, které bylo plánováno při postupu těžby uhlí pod horami v 90 létech, vyvolávalo obavu z obřích sesuvů na
úbočí Krušných hor v okolí zámku Jezeří. Postup těžby předpokládal likvidaci zámku.
6
Další tektonické změny a vrásové deformace vznikají v oblastech poddolovaných. Při gravitačních pohybech jílovitých
hornin, dochází k plastickému shrnování a k deformacím v jílech, vypálených zemními požáry.
Jiným jevem je sedimentace a usazování na patě svahu většinou v příkopu , která vzniká při splachování ornice z polí.
Změny koryt řek, potoků a celé hydrologické sítě byly realizovány v Severočeské hnědouhelné pánvi při povrchové
těžbě uhlí. Přerušené vodoteče z Krušných hor byly svedeny do umělých kanálů a potrubí. Místo původních vodních
nádrží, např. Dřínovské, byly vybudovány nové, na místě mimo dobývací prostory. Obrovský je i zásah do režimu
podzemních vod, který je udržován v chodu sítí čerpacích stanic.
V současné době nejzávažnější antropogenní procesy ovlivňující litosféru, jsou "těžba nerostných surovin a
zemědělské obdělávání".
V případě těžby se jedná zejména o nadměrné čerpání a nevhodné využívání neobnovitelných přírodních zdrojů. Např.
exploatace hnědého uhlí v Severočeské hnědouhelné pánvi v severních Čechách, v nedávné minulosti.
Vliv kontaminace cizorodými látkami ve velkých městských aglomeracích a průmyslových zónách. Například
přirozené pozadí složení půd v průmyslových zónách v Ústí nad Labem prakticky neexistuje. Podobná situace je ve
vojenských prostorech, ne jenom po"sovětské armádě".
Zemědělské obdělávání a jeho dopady na půdu, jako nejsvrchnější část horninového prostředí, včetně vlivu na
povrchové a podzemní vody, jsou všeobecně známé a prezentované.
Významný vliv na horninové prostředí má i antropogenní činnost související se stavbami a to jak plošnými, tak
liniovými.
Kromě mechanického narušení litosféry připadá v úvahu i chemická interakce při případných havariích. Litosféra je i
místem ukládání odpadů a to odpadů všeho druhu.
Nejvýznamnějším antropogenním vlivem do horninového prostředí v severních Čechách je povrchová těžba
hnědého uhlí.
Nejstarší záznam je registrován v duchcovské městské knize. Podle zápisu koupili 16.března 1403 čtyři občané z
Míšně (pravděpodobně horníci) od duchcovského občana Stisly jeho podíl na uhelné šachtě, která se nacházela v
"hraničním lese" (Grenzwald). I městský znak, který byl propůjčen městu Duchcovu králem Jiřím z Poděbrad roku
1459, vykazuje dva černé pruhy na znamení, že již tehdy bylo provozováno dobývání uhlí.
V nejstarší horní knize z Hrobu je záznam z roku 1566 o existenci dobývky a vitriolovny, patřící oseckému klášteru,
pronajaté dne 23. srpna 1566 opatem Balthasarem několika chomutovským občanům .
Skutečně bylo dobýváno uhlí v 16. století i v chomutovsko - kadaňské části pánve u Pětipsů a u Libědic a dále na
Mostecku a u Koporeče.
V obou podkrušnohorských hnědouhelných revírech se těží uhelná substance průmyslovým způsobem více než 150 let
a jen v období od roku 1945 do roku 1998 byly vytěženy již téměř 3,4 miliardy tun hnědého uhlí. až do konce 2.
světové války však dosahovala těžba hnědého uhlí v této oblasti jen výjimečně úroveň vyšší než 20 mil. tun za rok. V
roce 1945 vytěžily oba severočeské revíry (SHR a SR) v souhrnu 14,4 mil tun. V poválečném období se však začala
těžba hnědého uhlí prudce zvyšovat. Rostla v podstatě za každé pětileté plánovací období o více než 10 mil. tun a v
polovině 80. let dosáhl sokolovský revír (SR) maximální hrubé těžby ve výši 22,6 mil. tun a severočeský hnědouhelný
revír (SHR) 74,6 mil tun za rok.
Podle útlumové varianty těžeb, vycházející z vládních usnesení z roku 1991 k územně ekologickým limitům
velkolomové těžby zůstane v Podkrušnohoří po roce 2000 dlouhodobě v provozu pouze šest lomů o následující
životnosti:
•
Mostecká uhelná společnost a.s. -Čs. armáda ( cca 2020), Hrabák (cca 2045)
•
Severočeské doly a.s. - Bílina (cca 2030), Libouš (cca 2031)
•
Sokolovská uhelná a.s. -Jiří (cca 2026), Družba (cca 2036)
Útlumová varianta vývoje těžeb znamená definitivní a nenávratné ukončení těžby hnědého uhlí v severozápadních
Čechách na začátku 30. let 21 století.
7
Ekologické aspekty antropogenních geologických procesů při těžbě uhlí v severních Čechách.
Změny regionální, resp.lokální a vlivy na ostatní složky ŽP
•
Celé území je postiženo změnami georeliéfu. Byly vytvořeny rozsáhlé deprese po vytěžených zeminách a ty
budou většinou zaplaveny. Například hydrická rekultivace lomů Most, v budoucnu Bílina, Československá
armáda apod. Nové elevace tvoří vnější výsypky, jako je například Radovesická .
•
Postup povrchových lomů si vyžádal likvidaci sídelních struktur a technické infrastruktury. Bylo
zbouráno více než 80 obcí a město Most. Byla zrušena významná část silnice č. 13 a některé části
železničních tratí.
•
Rozsáhlé změn prodělala hydrografická síť a hydrogeologický režim podzemních vod. Povrchové toky z
Krušných hor byly přerušeny lomy na upatí. Byly svedeny do umělých kanálů a potrubí (např. řeka Bílina).
Původní vodní nádrže v dobývacích prostorech zmizely a byly nahrazeny novými na místech mimo těžená
území.
•
Regulace hladiny podzemní vody v území důlní činnosti, je prováděna trvale, pomocí sítě čerpacích stanic.
•
Hlučnost technologických těžebních mechanismů , prašnost v období sucha , emise z hořících slojí, i když
silně sníženy, jsou v rozporu s hygienickými předpisy.
Nezvratné změny způsobené těžbou v minulosti
•
Změny tvaru povrchu, jako jsou poklesové kotliny a propadliny, změny reliéfu, vyvolávají a urychlují erozi.
•
Trvalé změny funkcí krajiny o rozsahu záboru 260 km2.
•
Narušení až likvidace obcí i města Mostu, silnic, produktovodů,
•
Likvidace a ohrožení historických památek - královské město Most, zámek a arboretum Jezeří.
•
Narušení původních biocenter a biokoridorů např. Radovesice , nebo změny v přírodních poměrech
např.destrukce lesních porostů, antropogenní novotvary - haldy.
•
Změny hydrografické sítě, jako zatopení terénu, mokré varianty, umělá vodní síť, severní Čechy řeka Bílina,
umělé odvedení potoků z Krušných hor.
•
Změny hydrologického režimu podzemních vod - vliv těžby na lázeňské prameny Teplice.
•
Změna chemizmu důlní vody.
•
Dlouhodobé zábory pozemků a degradace půd SHP.
Závěr
Severní Čechy a hlavně antropogenní geologické procesy v této oblasti, již tradičně vyznívají velmi pesimisticky.
V závěru je proto správné připomenout i antropogenní činnost, jevy positivní.
Více než 50 let trvající rekultivace přinášejí významné výsledky. V článku jsou sice uvedeny nezvratné změny
způsobené v minulosti těžbou, ale plánovaná a částečně již realizovaná hydrická rekultivace přinese nové, lépe
staronové prvky do krajiny. Právě z historických map je patrný rozsah Komořanského jezera, které se rozprostíralo
pod Krušnými horami. Město Most začíná mít svoji, i když zatím krátkou historii i specifickou atmosféru. Jirkovský
koridor a další komunikace, nahrazují ty původní. Umělé kanály a nové retenční nádrže nahrazují původní
hydrologickou síť. Radovesické údolí je zavezeno, ale na Radovesické výsypce se vytváří nová biocentra. Většinu
zalesněných výsypek v okolí Mostu již málokdo odliší od původního terénu.
Další vývoj, tedy nezávisí na schopnostech a zájmu obyvatel regionu, ale na politické a tím i ekonomické situaci státu.
Literatura
Blažková, M.: Geologie a životní prostředí. MŽP ČR. Program PHARE. Praha 1996, 160 str.
Dirner, V., a kol.: Ochrana životní prostředí. MŽP ČR, Praha 1998, 333str.
Kettner, R.: Všeobecná geologie. Část III. Melantrich ,Praha 1948, 764str.
Lysenko, V.: Geologové proti ničení životního prostředí. Sborník přednášek. MŽP ČR, Praha 1995 , 62str.
Malkovský, M.: Geologie severočeská hnědouhelné pánve a jejího okolí.ÚÚG , ČSAV Praha 1985,424 str.
8
Moldan, B., a kol.: Duhový program - ozdravení životního prostředí ČR. Academia, Praha 1991, 83str
Stübiger, G.: Sborník k XV. sjezdu Čs. společnosti pro mineralogii a geologii.Teplice 1964
Valášek, V.: Sborník " Energetika pro 3. tisíciletí. FŽP UJEP, Ústí n.L 2000,32 str.
RNDr Mirka Blažková, Ph.D.
Fakulta životního prostředí University J.E. Purkyně
Ústí nad Labem
9
HISTORICKÉ GEOLOGICKÉ MAPY JAKO NÁSTROJ PRO OBNOVU KRAJINY
V ČESKÉ REPUBLICE
Tillfried Cernajsek, Karel Pošmourný
Abstrakt
Česká geologická služba, stejně jako Rakouský spolkový geologický ústav (Geologische Bundesanstalt, Wien),
disponují ve svých archívech množstvím cenných historických geologických podkladů z území České republiky. Tyto
materiály zachycují mnohdy geologické a geomorfologické poměry "zmizelé" a zaniklé krajiny. Vidíme na nich často
rozmístění starých lomů, dolů a šachet, stav území před velkými lidskými zásahy do krajiny (stavbami měst,
průmyslových podniků, přehrad, úpravami průběhu vodních toků ap.), zahrnují i lokalizaci výchozu geologicky a
ložiskově důležitých horizontů a vrstev nebo tektonických struktur spolu s množstvím dalších zajímavých informací,
které dokreslují historický reliéf krajiny. Mohou mít někdy i zásadní význam pro poznání dřívějších geologických,
geodynamických, hydrologických a hydrogeologických poměrů. V Českém geologickém ústavu (nyní Česká
geologická služba) vznikl v r. 1989 projekt na využití jedinečných historických mapových podkladů pro obnovu
krajiny, uložených v nynějším Rakouském spolkovém geologickém ústavu ve Vídni. Jeho řešení pokračuje až dosud.
Na základě poznání současného stavu bylo rakouskou stranou doporučeno, aby Rakouský spolkový geologický ústav a
Česká geologická služba navrhly rekonstrukční mapování, spolu s katalogizací a inventarizací historických map jako
projekt Evropské unie.
O průběh řešení a výsledky rekonstrukčního mapování již projevují zájem i organizace spolupracující s odbory
Ministerstva životního prostředí České republiky. Na základě doporučení z ČGS realizovaly ve spolupráci s rakouskou
stranou své vlastní studie.
HISTORICAL MAPS FOR THE RESTORATION OF THE LANDSCAPE IN THE CZECH
REPUBLIC
The Austrian Geological Survey in Vienna and Czech Geological Survey in Prague have at their disposal in their
archives plenty of very precious source materials that can be used for a very topical task of complex problem of the
restoration of the landscape.
As it is well known, on many places of the Czech Republic there gradually took place considerable changes of
environment due to building and other industrial activities, especially mining mineral raw materials. Among largest
and most conspicuous encroachment there are the change of the relief of the landscape, the change of the river network
and hydrogeological conditions. We know that the largest changes and damages occur in the area of surficial
exploitation of brown coal in the North Bohemian and Sokolov brown coal basins where quantitatively largest
dislocations of materials take place. Into this class fall also othere damaged areas, especially underground pit coal
mining areas (Ostrava and its surrounding, Karvina and surroundings) areas of uranium exploitation (Stráž pod
Ralskem and Hamr na Jezere, Příbram and its surroundings, the area of Rožinka and Jachymov), exploitation of
mineral and building materials such as limestone (Bohemian Karst, Moravian Karst), gravel sands (the area of Třebon,
Litoměřice, Mělník, Olomouc, Kroměříž), agglomerates (Ceske stredohori Mts.) and others.
Also during huge floods that took place in the area of Northern and Central Moravia in July 1997 and follow-up slope
slides, the morphology of the landscape underwent conspicuous changes. That means change of river beds and
accumulation of ablated river sediments.
In these cases historical maps and other historical materials are of important help for all specialists who solve the
problems of reclamation and rehabilitation of the landscape. They provide documentary evidence for the original
character of the areas from the morphological, geographical and geological point of view, or give a survey of some of
their time stages. Then not only topographical but also geological bases become very important because they enable to
estimate the original situation and are of basic importance for discovering geodynamic, hydrological and
hydrogeological situation.
These materials often record geological and geomorphological situation of a „disappeared“ and extinct landscape. In
them we can see allocation of old quarries, mines and pits, the condition of the area before large antropogenous
interferences into the landscape (building of towns, industrial enterprises, dams, changing the courses of rivers etc.),
location of outcrops, horizons and layers or tectonic structures and sediments interesting from geological point of view
together with a lot of further interesting information that complete the historical relief of the landscape.
Common problems of historical materials is their incompleteness. It is due to the fact that during the years many
precious old material got lost or were destroyed. The workers of the organisations of the state geological service realise
this.
10
In the Austrian and Czech Geological Survey in 1989 there was created a proposal project for using up unique
historical map materials filed in the present Austrian Institute in Vienna and in the other organisation of the Austrian
state, for example Austrian State Archives (Österreichische Staatsarchiv) for rehabilitation and reclamation of the
landscape.
The planned co-operation was made easier by the fact that the Czech Geological Survey together with the Austrian
Geological Institute and other European geological services are partners united in the international organisation
FOREGS. One of important points of the Czech-Austrian co-operation is therefore theme „The history of geology common work on the condition of geological mapping of the Czech countries up till the years 1918.“ It has been
worked on for more then 11 years.
The latest stage of Czech-Austrian co-operation continued on the basis of the results of previous stages that are
rounded up and clearly published in Jahrbuch Geologische Bundesanstalt from the year 1994. This stage evaluated
historical geological maps from the point of view of the possibility of their further use in contemporary practise. A
stress was laid on researching geological, mining and thematic maps of a small scale and other historical archive
materials from industrial areas of Northern Bohemia, the surroundings of Kladno, Příbram and Ostrava.
Applicable studies based on historical map bases serve especially for practical aims, as for example reconstruction map
mapping of areas with strongly antropogenetically damaged geological environment. Thus they directly contribute to
the study of the reclamation of the landscape and to solving topical problems of everyday life such as influencing
hydrogeological situation by anthropogenous activities, influence of melioration, changes of microclimate, landslide
areas, including the impact of both surface and underground mining. They play an important part in creating urbanistic
studies and rehabilitation of damages caused by contamination from old dumping grounds. Their evaluation bring
suggestion for solution.
On the basis of recognition of the temporary situation the Austrian partner recommended that Austrian Geological
Survey and Czech geological Survey should suggest reconstruction mapping together with cataloguing and inventory making of historical maps as a project of European Union.
Even organisations collaborating with some sections of the Ministry of Environment of the Czech Republic have
shown interest in the results of the above mentioned research and furthers information connected with this activity. On
the basis of recommendation from Czech Geological Survey they made their own studies in the Austrian Geological
Survey. As an example there can be mentioned the study of V. Bruna (UAPP Most) from 1999: Reconstructional maps
of North-West Bohemia - Using Historical Maps in rehabilitation of the landscape of North-West brown coal basin.
The above mentioned historical sources will be subjected to further analysis for reconstruction mapping in the
framework of the project of the Czech Geological Survey and for some map studies of the Survey from the area of the
Bečva and Morava rivers in central Moravia. In the framework of the project there are followed the change the river
network, influence on hydrogeological condition, changes of geomorphology, the development of the relief and
microclimate, the influence of melioration, the impacts an geodynamics - slides, urbanism, impacts connected with old
mining activity etc. and all that in the longest possible period. On basis of the agreement about cooperation with
Austrian Geological Survey Czech Geological survey has obtained colour copies of historical topographic map
material from the so called Joseph (1763-1768) and Francis (1810-1866) mapping periods from the area of the river
beds of Morava and Becva, between Litovel and Uherske Hradiste that have been most intensively damaged by huge
floods. These materials will enable to compare the change of the landscape after more then 200 years. By the
accreditation of the director of GBA Prof. Dr. Schönlaub, this matter has been arranged in the State Austrian Archives
by Dr. T. Cernajsek. By this deed Austria by means of GBA have carried out their help to the Czech party in solving
the damages caused by floods in 1997.
Tillfried Cernajsek
Geologische Bundesanstalt, FA Bibliothek & Verlag, Geodatenzentrale u. Wiss. Archiv
Tongasse 10-12, A-1031 Wien, Postf. 127, Österreich, e-mail: [email protected]
Karel Pošmourný
Česká geologická služba
Klárov 3, 118 21 Praha 1, e-mail [email protected]
11
IDENTIFIKACE ZÁKLADNÍCH PARAMETRŮ PROSTORU KOMOŘANSKÉHO JEZERA
A JEHO VÝVOJE PODLE STARÝCH MAP A DOBOVÝCH PODKLADŮ
Jiří Cibulka
Komořanské jezero nacházející se severně od Mostu při úpatí Krušných hor a protékané řekou Bílinou bylo nesporně
přírodním fenoménem, který formoval život v oblasti. První písemná zmínka o krajině u Komořanského jezera pochází
ze vzpomínek židovského obchodníka Ibrahíma ibn Jakuba na cestu Německem a slovanskými zeměmi, které se
účastnil v letech 965 až 966 jako člen poselstva kordobského chalífy al-Hakam II. k císaři Ottovi I. Existují však i
odpůrci vztažení krajiny popisované v cestopisu na prostor Komořanského jezera. Historik 17. století Bohuslav Balbín,
ve svých „Rozmanitostech z historie Království Českého“ z roku 1681, popisuje Komořanské jezero jako
obdivuhodně velké jezero, z něhož vytéká řeka Bělá. Obyvatelé, kteří mají povoleno v jezeře ryby chytat mu prý
ukázali i tůně, jejichž voda se nedá nikdy odčerpat, protože jsou pod zemí s jezerem spojeny. Zároveň uvádí, že jezero
je plné podivných druhů ryb. Schaller (1787) ve své typografii vyzvedá zvláště nádherné štiky, kapry, úhoře a mníky.
O rozloze Komořanského jezera informují četné zdroje, většinou však velmi rozporně. Autoři se často odvolávají na
předchůdce, aniž by se zabývali detailnějšími rozbory. Největší rozlohu jezera uvádí Dr. Zapletal v pojednání z roku
1952. Podle něho mělo jezero před 700 lety, v době nejvyššího vodního stavu, rozlohu 70 km2 a hloubku 40 m.
Opačným extrémem je tvrzení Pokorného, v příspěvku z roku 1963, který dochází k závěru, že i nejstarší dochované
písemné zprávy nemluví nikdy o jezeře, ale pouze o bažinách. Podle popisu jezerního prostoru, uvedeného v projektu
na „vysušení“ jezera z roku 1831, nepřesahovaly bažinaté zbytky jezerní vodní plochy, tzv.„Kachní louže“, výměru
0,55 km2. Důvody pro rozporná tvrzení o rozsahu jezerní hladiny je zřejmě potřebné hledat v základních
charakteristikách jezerního prostoru. Z listin soudních sporů v období let 1479 – 1503 (tzv. Seernhen) je zřejmé, že
postačoval velmi malý zásah člověka nebo přírody, aby se plocha jezerní hladiny zásadně změnila. Karafiátem
zveřejněný protokol ze soudního sporu (spor o záplavu, Archiv města Teplic, městská kniha 1683, pag. D 3) uvádí, že
bylo velmi obtížné rozlišit, zda k ovlivnění rozlohy vodní hladiny došlo zásahem člověka nebo přírodních procesů.
Dobové soudní spisy ze sporů o rozsah vodní hladiny v jezeře dokládají i vraždy mezi odpůrci.
V návazné informaci se zaměřuji pouze na identifikaci základních parametrů prostoru Komořanského jezera z hlediska
podmínek pro vznik rozličných forem vodních ploch v historickém období. Přitom pojem „historické období“ vztahuji
na období od doloženého začátku osídlení prostoru k současnosti.
Prezentovaný rozbor a jeho výsledky vycházejí z geologických podkladů, archeologických průzkumů, informací
identifikovaných ve starých mapách a dostupných výsledcích přírodovědných rozborů jezerního prostoru. Pro potřeby
rozboru a prezentaci vývojových schémat byl soubor dostupných starých i novodobých map převeden do jednotného
měřítka a za účelem sledování prostorových změn elektronicky zprůhledněn. Pro prezentaci grafických výstupů byla
za podkladovou mapu použita mapa vojenských mapování vydaná v roce 1949 v měřítku 1:50 000, neboť zachycuje
sledované území před zásadní destrukcí povrchovou těžbou a má výraznou kresbu. V pozdějších a současných mapách
nacházíme na místě býv. Komořanského jezera většinou pouze bílá místa bez záchytných bodů. Podrobnější informace
– dochované informace o životě obyvatel v prostoru jezera, rozbory vlivu jezera na osídlení, podrobnější identifikace
archeologických podkladů, výsledky přírodovědných rozborů (vývoj klimatu, fauny a flory a informace získané z
jezerních sedimentů), systém využívání užitků jezerních vod člověkem a další, včetně zdrojového rejstříku – bude
obsahovat připravovaná publikace. Prezentovaná schémata jsou v barevném a větším provedení na doprovodném
posteru.
I. vývojová fáze – období člověkem neovlivněného vývoje jezerního prostoru (definování
maximálního rozsahu jezera)
Podmínky pro vznik jezera a jeho rozlohu formovaly geologické změny v průběhu třetihor. V terciérních
sedimentačních procesech vznikají severočeské uhelné sloje i mocné vrstvy nadložních jílů a jílovců. Ve stejném
období dochází i k zásadním vertikálním deformacím geologických struktur v podélném i příčném směru pánve a
k vulkanické činnosti na okrajích pánve, která místně ovlivnila pánevní struktury. Geologická struktura v okolí
jezerního prostoru je velmi komplikovaná a názory geologů na jejich vývoj jsou často rozporné.
Jezerní depresi kyjovitého tvaru s nejužším profilem u býv. obce Souš a hlavicí kyje u paty Krušných hor ohraničují
známé geologické útvary. Severní hranici tvoří Krušnohorský zlom, po kterém došlo k vyzdvižení Krušných hor a
zřejmě i poklesu celé pánve, západní hranici útvary Jezersko – ryzelského vulkanického hřebene a východní hranici
deformace v ose centrumského zlomu (D. Jiřetín – H. Jiřetín). Méně výrazné, ale pro vývoj v jezerní depresi zásadní,
jsou deformace uvnitř takto vymezené plochy. Jednou z nich je antiklinální deformace s osou Ervěnice – Komořany,
která místně vyzdvihla vulkanické série z uhelného podloží až nad úroveň okolního terénu. Po odplavení uhelných
vrstev se na povrch dostaly materiály vulkanické série a erozně odolnější polohy nadložních vrstev. Hlava antiklinály
rozdělila jezerní depresi na dvě části, na část komořanskou a soušskou, vytvořila přirozenou vzdouvací hráz pro
komořanskou část jezera, podmínky pro jezerní osídlení (Ervěnice, Komořany) a pro komunikační propojení napříč
jezerní depresí. Obdobné deformace nebo sesuvy, pro které však nejsou dostupné přesnější geologické podklady, byly
zřejmě příčinou vzdutí vody v soušské části jezerní deprese. Maximální úrovně vzdutí hladin vody v obou částech
12
jezerní deprese však byly v historické době rozdílné. Lze tak oprávněně usuzovat podle úrovní založení osad podél
jezerního prostoru.
Zásluhou pylových analýz organogenních
vrstev jezerních sedimentů, které byly
provedeny v předválečném období a
následně i v 80. letech minulého století,
existují poměrně obsažné podklady ke stáří
jezera včetně charakteru vegetace v okolí
jezerního prostoru. Neexistuje však
jednotný názor na stáří podložních
sedimentů. Hurník (1969) uvádí, že jezerní
prostor prošel třemi vývojovými etapami.
V prvé, na rozhraní pleistocénu – holocénu,
proběhla sedimentace anorganických hornin
za oligotrofních podmínek v jezeře. Ve
druhé, v období preboreálu až atlantiku,
proběhla akumulace rozsivkových zemin až gyttji za eutrofních podmínek v jezeru a ve třetí etapě, v období od
atlantiku po historické období, se vlivem eutrofizace vytvořily močály a bažiny, na velké ploše vznikly rašeliniště a
poměrně rychle postupoval zazemňovací proces. Jezero v té době mělo stále více distrofní charakter.
Hranici maximálního dosahu hladiny jezera v historických dobách jednoznačně vymezují osady v okolí jezera.
Archeologické nálezy dokládají, že pás území s osadami, které bezprostředně lemuje jezero, patří mezi nejraněji
osídlené oblasti v Čechách. Nejstarší nálezy pocházejí z pozdní doby kamenné - paeolitu (naleziště Komořany - tzv.
kultura Fedemesser, charakteristická obloukovitými pazourkovitými či křemennými nožíky). Do stejné doby patří i
nález zoomorfní nádobky v Ervěnicích. Konec pozdního paeolitu v severozápadních Čechách je datován cca před rok
8 300 př.n.l. Hranice maximální zátopy v zásadě koresponduje s hranicí rozsahu rašelinišť, publikovanou již v roce
1940 Losertem.
Historické písemné prameny a staré mapy poskytují i údaje, které umožnily rekonstruovat hloubkové poměry v hlavní,
komořanské části jezera. Dokládají, že i při maximálním vzdutí nemohla hloubka v této části jezera významně
přesáhnout 150 cm (měřeno od úrovně jezerních sedimentů), neboť dosah hladiny limitovala úroveň vyvýšeniny
v místě odtoku řeky Bíliny (nazývaném Duchcovský prah), která oddělovala komořanskou a soušskou část jezera. Ve
středu jezera, v prostoru za Jezerním prahem, nebyla hloubka při povodních dokonce vyšší než 100 – 110 cm.
Výsledek rozboru je dokumentován na příčném řezu vedeném v ose řeky Bíliny. Protože průměrná mocnost
organogenních sedimentů v jezeře činila 150 cm (lokální maximum v místní depresi 3,34 m), přičemž většina z nich
má původ v předhistorickém období, lze usuzovat, že jezero nebylo v historických dobách, a to ani při povodňových
průtocích, hlubší než 2 m, max. 2,5 m. Podle rekonstrukce historických povodní provedené v 80. letech minulého
století nepřesáhla maximální hladina v komořanské části jezera úroveň 229,60 m.n.m. a v soušské části 226,50 m.n.m.
Charakter a umístění archeologických nálezů v profilech blízkých dosahu maximální hladiny v jezeře (např.
archeologických nálezů z období paeolitu, na výběžku do jezerního prostoru mezi Evěnicemi a Dřínovem nebo člunu u
H. Jiřetína), svědčí tom, že hladina blízká uvedené maximální hladině byla po dlouhé období spíše jevem trvalým, než
jevem, který se vyskytoval pouze při povodních. Přitom materiály hrázového předělu v profilu výtoku z jezera (v
13
historických pramenech nazývaného „Duchcovský prah“ – podle blízkého Duchcovského rybníka) neměly vysokou
protierozní odolnost. Tento rozpor lze vysvětlit jedině tak, že v krajině vznikl rovnovážný stav, stabilizovaný vlivem
minimálních spádů návazného území a vysoké schopnosti jezerního prostoru tlumit povodňové odtoky, který zásadně
narušily až zásahy člověka v souvislosti s jeho snahou hradit jezero. Nelze vyloučit ani jednorázové katastrofické
narušení hrázového předělu u Duchcovského prahu při průchodu povodně, na kterém do té doby postačovalo k udržení
maximální hladiny hrazení do 1 m. Svědčí o tom zákresy ve starých mapách, ze kterých lze odvodit, že v období od
konce 15. století do začátku 19. století dochází k zaklesnutí dna Duchcovského odtokového prahu o cca půl metru.
II. vývojová fáze – období zřizování vodních ploch v prostoru jezera
Zarůstáním a zanášením jezera a především vlivem eroze vzdouvacích prahů v důsledku zásahů člověka došlo
postupně k zásadnímu omezení rozsahu přirozených vodních ploch v jezerním prostoru. Pokud by nedocházelo
k umělému vzdouvání vody zbyla by z celého jezera pouze vodní plocha v depresi za terénní vyvýšeninou v centru
jezerního prostoru s odtokovým prahem, který je ve starých pramenech nazýván „Jezerním“ či „Historickým“ prahem.
Z následného vývoje lze odvodit, že tímto prahem vzdutá vodní plocha by měla rozlohu cca 0,55 km2 (viz. schéma
„Velikost jezera před odvodněním“).
Potřeby obživy pro narůstající počet obyvatel okolních osad a zřejmě i nárůst obchodu s rybami byly nejspíše hlavními
impulsy pro zvyšování výměry vodních ploch v jezerním prostoru.. Plochý charakter jezerního prostoru umožňoval
zřizovat nové vodní plochy ohrázováním depresí a vzdouváním vody na přírodních prazích s vysokým efektem. Hráze
byly z dnešních hledisek velmi nízké, max. 3/4 až 1 m. O začátku zřizování umělých vodních ploch můžeme pouze
spekulovat, zřejmě probíhalo již od začátku osídlení okolí jezera. K dispozici máme pouze nejstarší mapové podklady,
které se odvolávají na období před rokem 1459. Tyto mapy obsahují zákresy rybníků s označením „alte teich“. Některé
z nich jsou již evidentně zanesené. Rozbory mapových podkladů dokládají, že výška hladiny rybníků zřizovaných po
obvodě jezerního prostoru byla v zásadě shodná s maximální „povodňovou“ hladinou. Rozsah všech rybníků
v jezerním prostoru byl 4,8 až 5 km2 a včetně zahrazené centrální plochy do 7 km2. Protože rybníky byly budovány po
obvodě jezerního prostoru, mohl pro nezasvěcené vzniknout dojem, že se jedná o souvislé zatopení celého jezerního
prostoru. I takto lze vysvětlit výroky historiků 17. a 18. století o ohromném jezeru.
Ze zákresů v nejstarších mapách je zřejmé, že hladina zbytkového jezera v centrální části byla na výtokovém Jezerním
prahu zvyšována slupicovým hrazením. Právo zvyšovat vodní hladinu na Jezerním prahu bylo jedním z důležitých
výsadních práv jezerní rybářské obce. Soudní spory z období, ve kterém začal převažovat zájem na získávání dalších
zemědělských ploch, svědčí o tom, že právo „komořanských“ zahrazovat jezero bylo obecně uznávané a bylo
respektováno dokonce ještě v roce 1831 projektem na vysušení jezera. Tento projekt uvádí i údaje o rozsahu
vzdouvání vody na Duchovském prahu a na prahu u obce Souš.
O výškových poměrech v jezeře svědčí i skutečnost, že i ze zbytkové vodní plochy v centrální části jezerního prostoru
se rybáři mohli dostat na loďkách až do Komořan, kde měli přístav.
14
III. vývojová fáze – převod jezerních vodních ploch na zemědělské pozemky
V souvislosti s obecnými historickými trendy začíná koncem 17. století převládat zájem na zvyšování zemědělských
ploch na úkor rybníkářství. Rušením vodních ploch a zanášením obvodových rybníků vznikly v prostoru jezera
rozsáhlé jezerní louky, odvodňované stále obnovovanou a rozšiřovanou sítí odvodňovacích příkopů. Dochovaly se
doklady o rozdělení jezerních luk mezi okolní obce. Jedním z nich je „Contracts“ z roku 1459 zachycený na mapě z let
těsně po roce 1704, který pochází z některého ze soudních sporů (viz. polster prezentovaný samostatně). Spory
většinou směřovaly proti právu rybářů zvyšovat vodní hladinu ve zbytkovém jezeře. Postupně zcela převládl zájem na
zajištění větší výměry zemědělské půdy a tehdejší vlastník jezerních pozemků hrabě Ferdinand Lobkowitz se rozhodl
pro „vysušení„ jezerního prostoru. Reliéfní poměry však neumožňovaly úplnou likvidaci centrální vodní plochy. I po
realizaci prací zde zůstala souvislá bažinatá vodní hladina. Dochoval se projekt „vysušení“ zpracovaný Stanclem
v roce 1831, který obsahuje i doprovodnou mapu s údaji o výškových poměrech v ose řeky Bíliny od Mostu po Jezerní
práh. Rekonstrukci výškových poměrů zachycuje schéma v úvodu. Stanclovu koncepci odvodnění obsahuje následné
schéma.
O úrovni zemědělského využití jezerního prostoru svědčí i skutečnost, že Stancl v projektu zakreslil jako dominantní
objekt jezerních luk jedinou vrbu. Projekt byl realizován do roku 1835.
15
IV. vývojová fáze – vstup těžby uhlí do jezerního prostoru
V prostoru jezera byly první hnědouhelné doly otevřeny u Souše v roce 1873. Těžba v centrálním jezerním prostoru se
však začala rozvíjet až po roce 1897. Již v roce 1902 byl jeden z dolů postižen průvalem vod, při kterém zahynulo 43
horníků. Zásadní pro další vývoj v jezerním prostoru je skutečnost, že v této době začíná systematické snižování
hladiny spodní vody odčerpáváním, které trvá až do současnosti. V současné době se z jezerního prostoru odčerpává
cca 6,3 mil. m3 za rok.
Vlivem těžby a zanedbáním péče o území postupně již do roku 1945 zanikl citlivý odvodňovací systém jezerního
prostoru budovaný mnoha generacemi. V poklesových depresích a navazujících pozemcích vznikají rozsáhlé vodní
plochy. Jejich rozsah v jezerním prostoru před nástupem velkoplošné lomové těžby zachycuje například mapa z roku
1949.
Po druhé světové válce začíná převládat těžba v otevřených lomech, která vyžaduje při postupech stále do větších
hloubek rozsáhlé vnější výsypné prostory. Dochází k totální destrukci jezerního prostoru přetěžením nebo přesypáním
výsypkami.
Voda je zásadní nepřítel hornictví. Veškeré vodní toky a nádrže, včetně nádrží ochranného charakteru, které byly
zřízeny již v období těžby (např. nádrž Dřínov), jsou postupně vytěsňovány mimo oblast těžby. Ochranné systémy
lomů se zaměřují na podchycení a odvedení všech povrchových a podpovrchových přítoků mimo prostory lomů. Ve
svazích Krušných hor jsou zřizovány štolové převody horských potoků, které spojují jednotlivá údolí a odvádějí
potoky mimo dobývací prostory. Přirozená hladina spodní vody je snížena čerpacími bariérami na úroveň 5 až 10 m
pod úroveň lomů (na cca minus 100 m.n.m.).
Po ukončení těžby, které se předpokládá v letech 2012 – 2015, zůstane v jezerním prostoru rozsáhlá zbytková jáma o
výměře cca 1300 ha.
Vyhodnocením starých a báňských map byly stanoveny plochy v jezerním prostoru, které nebyly totálně
znehodnoceny těžbou. Tyto plochy by měly být chráněny pro výzkumné účely. Výsledek zachycuje presentované
schéma.
V. vývojová fáze – obnova území po těžbě (podmínky obnovy území)
Dlouhodobou těžbou a totální destrukcí území paradoxně nedošlo k zásadní změně reliéfních podmínek pro opětné
vytvoření jezera v jeho maximální velikosti. Naopak, břehové prostory Komořanského jezera minulosti byly zvýšeny
nadúrovňovými výsypkami, vysokou výsypkou byl přesypán i nejnižší bod – prostor bývalého odtoku z jezera na
Duchcovském prahu. Konečná zbytková jáma lomu není nic jiného než hlubokou jámou v jezerním prostoru.
Zásadním problémem však je, že na jezerní louky, v období těžby odvodněné depresním kuželem lomů a
odvodňovacím systémem, byly dislokovány četné průmyslové objekty a báňská zařízení trvalého charakteru.
16
Vývoj Komořanského jezera dokládá, že přes usilovnou snahu o minimalizaci přítoků do jezerního prostoru vždy
docházelo ke vzniku nezvládnutelných přebytků vod. V současnosti se z těžebního prostoru lomu ČSA odčerpá ročně
cca 6,3 mil. m3 vod nezachycených obvodovým odvodňovacím systémem. Výpočty provedené v roce 2001 v rámci
studie „Vodohospodářské podmínky pro revitalizaci pánevních oblastí“ prokázaly, že po ukončení těžby a sanování
území se bilanční přebytky vod v prostoru zbytkové jámy budou pohybovat v rozmezí 2,5 až 5,5 mil. m3 rok. Je nutné
zdůraznit, že stávající systém gravitačních převodů vod z přirozeného povodí mimo prostor zbytkové jámy nelze již
podstatně zdokonalit a přítoky do prostoru zbytkové jámy snížit.
Báňské návrhy sanace území po těžbě předpokládají, že zbytkové jámy budou zaplněny vodou do úrovně 50 m pod
hranu lomu (180 m.n.m.) a variantně k hraně lomu (230 m.n.m.). V obou případech pod úroveň přirozených recipientů.
Z hlediska zastavění území je to logický návrh, neřešen však zůstává problém likvidace přebytků vod vzniklých
především podpovrchovými přítoky ze strany Krušných hor. Pokud nebudou přečerpány do recipientu, vyvolají
vystoupání hladiny ve zbytkové jámě v rozmezí 20 až 45 cm za rok.
Vize potěžebního vývoje
Po zániku těžebních organizací nebudou obce schopny nebo ochotny zajistit finanční prostředky ve výši cca 2,5 až 3
mil. Kč ročně na přečerpávání přebytků vody ze zbytkové jámy lomu ČSA do Bíliny a tím udržet hladinu vody
ve zbytkové jámě na stabilní úrovni. Nad přirozenou hladinu již napojenou na odtokový recipient, která se za několik
málo let vytvoří, budou čnít polozatopené opuštěné objekty býv. Komořanských strojíren a objekty zaniklé těžební
organizace. Na hladině se bude udržovat souvislá vrstva ropných látek z opuštěných jímek živelně zaniklý objektů,
nezajištěné svahy Krušných hor včetně zbytků vegetace budou postupně mizet v zatopené jámě ……………. .
Nebylo by vhodnější se poučit z historie území a sanační plány korigovat ?
17
Souhrn
Příspěvek vymezuje charakteristická vývojová stádia prostoru bývalého Komořanského jezera z hlediska rozsahu
vodních ploch v minulosti a v období hnědouhelné těžby. V závěru stručně uvádí východiska pro obnovu území po
těžbě z hlediska konfigurace jezerního prostoru a hodnotí primární návrhy na obnovu území.
IDENTIFICATION OF BASIC PARAMETERS OF THE KOMORANY LAKE’S AREA AND
ITS DEVELOPMENT ACCORDING TO OLD MAPS AND PERIOD DATA
Abstract
The paper includes a result of the analysis of development and characteristic parameters of the water-stretch in the area
of the former Komorany Lake north of the town Most at the foot of Krusne hory mountains. The analysis is based on
old maps, period data and results of archaeological, pedological and other studies.
The analysis proved that in the history, the lake level reached maximally up to 17,9 km2. However, its outlet bed and
dam reefs had been deepened by erosion, consequently reducing the water-stretch. Then there were established ponds
with the area of 4,8 – 5 km2. In the first half of the 19th century the increased interest in agricultural arable land
accelerated the conversion of the ponds into pastures. At the end of the 19th century there started a deep –mining of
18
brown coal in the lake area and later on, in the time directly before the World War II, open-cast mining , which by now
totally devastated the lake area. Nowadays the level of ground water in the lake area has been artificially reduced
under the level of the mine ground (cca. 100 m.o.s.).
To regenerate the area it is substantial to be aware of the crucial finding that by external hoppers the peripheral dams
of the former Komorany Lake were significantly increased and the outlet corridors poured over. Therefore, if no
artificial interventions are made, the Komorany Lake level will stabilise when the mining and drawing of water from
the lake area are terminatedon a higher level than its historical maximum.
The analysis also established individual less damaged segments of the lake area, which can be used to study the lake
sediments.
Jiří Cibulka
Ministerstvo životního prostředí ČR,
[email protected]
19
EVROPSKÁ ÚMLUVA O KRAJINĚ: ZÁSADY, NOVÉ PŘÍSTUPY, SOUČASNÝ STAV A
VÝHLEDY
Eladio Fernández-Galiano, Jindřiška Staňková, David Vačkář & Jan Plesník
V dubnu 1998 uspořádala Rada Evropy v italské Florencii mezivládní konzultační konferenci, na níž se vůbec poprvé
diskutovala možnost uzavřít Evropskou úmluvu o krajině (někdy překládanou i jako Úmluva o evropské krajině,
European Landscape Convention). Zúčastnili se jí nejen představitelé příslušných ministerstev evropských zemí,
zabývajících se rozmanitými aspekty ochrany a řízené péče (managamentu) o krajinu a udržitelného využívání jejích
složek, ale i zástupci regionálních a místních samospráv, mezinárodních a národních nevládních organizací,
občanských sdružení a odborných společností. Na konferenci byl prezentován návrh výše uvedené mezinárodní
vícestranné konvence. Na základě závěrů florentinské konference pověřil Výbor ministrů Rady Evropy dvanáctičlenný
výbor expertů sepsáním podrobného textu Evropské úmluvy o krajině. Protože krajina na našem kontinentě
představuje značně komplexní téma, byli ve výboru expertů zastoupeni odborníci na krajinnou ekologii, ochranu a péči
o krajinu, kulturní a historické dějiny, etiku, estetiku, sociologii a právo v životním prostředí. Uvedený výbor, do
něhož byl nominován i autor článku, se od září 1999 do ledna 2000 sešel celkem třikrát. Text úmluvy projednalo
v březnu 2000 ve francouzském Štrasburku společné zasedání dvou orgánů Rady Evropy, Výboru pro činnosti
v oblasti biologické a krajinné rozmanitosti a Výboru pro kulturní dědictví. Výbor ministrů Rady Evropy text
v červenci 2000 s určitými úpravami přijal. Úmluva proto byla v říjnu 2000 vystavena k podpisu jednotlivými
evropskými zeměmi na konferenci evropských ministrů o ochraně krajiny, konané v rámci rozsáhlé kampaně Rady
Evropy Evropa: společné dědictví symbolicky opět ve Florencii.
Členy Rady Evropy, založené v roce 1949, se mohou stát státy geograficky, nikoli politicky vymezené Evropy, které
uznávají tradiční hodnoty jako je pluralitní demokracie, ochrana lidských práv včetně menšin, vzděláváni či kultura.
Na rozdíl od Evropských společenství (ES) představuje Rada Evropy mezivládní mezinárodní organizaci, nikoli tak
organizaci politické či hospodářské integrace. Díky své celoevropské působnosti a zaměření tak Rada Evropy zůstala
jedinou organizací, v jejímž rámci bylo možné Evropskou úmluvu o krajině, z pochopitelných důvodů označovanou
jako Florentinská úmluva, sjednat.
Přestože byl souhrn Evropské úmluvy již několikrát publikován, stojí za to stručně představit nakonec přijatou verzi.
•
Krajina hraje významnou roli z hlediska veřejného zájmu v oblasti kultury, životního prostředí a života
společnosti, přispívá k vytváření místní kultury, je základní složkou evropského přírodního a kulturního dědictví a
přispívá k spokojenému životu lidí a k udržení evropské identity.
•
Pro účely úmluvy je krajina účelově definována jako část území, vnímaná člověkem, jejíž charakter je výsledkem
činností a vzájemnou interakcí přírodních anebo antropogenních činitelů. Úmluva tak chápe holisticky krajinu
jako v čase se měnící systém. Přitom se nevztahuje pouze na přírodovědecky, historicky nebo esteticky cennou
krajinu, ale týká se veškeré krajiny, s odůvodněním, že všechny typy krajiny ovlivňují rozhodujícím způsobem
prostředí, v němž obyvatelé Evropy žijí.
•
Cílem úmluvy je zabezpečit ochranu a péči o krajinu a krajinné plánování a organizovat evropskou spolupráci
v otázkách, souvisejících s krajinou. Smluvní strany se zavazují zajišťovat dodržování úmluvy svými vlastními
prostředky, a to v souladu s vlastním rozdělením kompetencí mezi jednotlivými odvětvími a s uspořádáním státní
správy a samosprávy.
•
Každý stát – signatář Úmluvy o evropské krajině dále zakotví ve vlastních právních předpisech princip, podle
něhož krajina je podstatnou složkou prostředí lidské populace, výrazem rozmanitosti (diverzity) jejího společného
kulturního a přírodního dědictví a základem identity populace s prostředím. Kromě toho formuluje a realizuje
strategie na ochranu krajiny, péči o krajinu a pro krajinné plánování přijetím specifických opatření jako jsou
školení, výchova a vzdělávání, uvědomování veřejnosti, výchova odborníků, hodnocení krajiny a stanovení cílů
v péči o krajinu.
•
Smluvní strany úmluvy dále zabezpečí účast nejširší veřejnosti, místních i regionálních úřadů a dalších partnerů
při realizaci výše uvedených strategií a začlení krajinu do strategií, koncepcí a programů urbanismu a regionálního
plánování a do státních koncepcí, strategií a programů kulturní, zemědělské, sociální a hospodářské politiky a
politiky životního prostředí, jakož i v ostatních odvětvových strategiích s možným přímým nebo nepřímým
vlivem na krajinu.
•
Všechny signatářské státy se přijetím úmluvy zavazují k osvětové činnosti zaměřené na občanskou společnost,
soukromé organizace a veřejné orgány, mající za cíl zvýšit vědomí o hodnotách krajiny, její úloze a změnách
v ní, k výchově specialistů – krajinářů a k proškolování pracovníků profesionálně ovlivňujících krajinu, jakož i
k zakotvení krajinných hodnot a úloh spojených s jejich ochranou, péčí a plánováním ve školní výuce.
Využíváním aktivní účasti nejširší veřejnosti a regionálních a místních úřadů a ve snaze zlepšovat vědomí o
významu krajiny se signatářské země dále zavazují mapovat krajiny na vlastním území, analyzovat jejich
charakteristiky, dynamiku a tlaky, pod kterými se mění, a zhodnotit je s ohledem na specifické hodnoty
přisuzované jim veřejností a místními a regionálními úřady, dalšími partnery a zainteresovanými stranami.
20
Inventarizace a neustále hodnocení krajiny a jejích částí má být propojováno s výměnou zkušeností mezi
signatářskými státy. Povinností smluvní strany úmluvy zůstává nutnost stanovit pro určené a hodnocené části
krajiny cíle jejich kvality.
•
Skutečně účinná ochrana a péče o krajinu a krajinné plánování na evropském kontinentě nejsou dost dobře
myslitelné bez mezinárodní spolupráce, uskutečňované prostřednictvím mezinárodních strategií a programů. Tato
spolupráce se podle textu úmluvy nesoustřeďuje jen na odbornou a vědeckou spolupráci, ale zahrnuje i pravidelné
výměny odborníků na nejrůznější aspekty péče o krajinu a na vzájemné informování jak o výsledcích
výzkumných projektů, tak o všech otázkách, jichž se úmluva dotýká. Smluvní strany by také měly podporovat
přeshraniční spolupráci na místní a regionální úrovni a tam, kde je to nezbytné, připravovat a realizovat společné
programy, týkající se krajiny. Místní a regionální úřady a jejich seskupení i nevládní organizace mohou být za
mimořádný příspěvek k ochraně a péči o krajinu a za krajinné plánování, které mohou sloužit ostatním územním
úřadům v Evropě jako příklad, oceněny Cenou za krajinu Rady Evropy.
•
Pro sledování a realizaci úmluvy ustaví Výbor ministrů Rady Evropy výbor expertů.
K 1.8.2002 podepsaly Evropskou úmluvu o krajině 24 země a tři z nich (Norsko, Moldova a Irsko) se staly jejími
smluvními stranami. Aby Evropská úmluva o krajině vstoupila v platnost, musí ji ratifikovat, přijmout nebo schválit
nejméně 10 evropských zemí, členů Rady Evropy. Česká republika zatím tuto konvenci nepodepsala ani
neratifikovala.
Tím, že se určitý stát stane smluvní stranou mezinárodní vícestranné úmluvy, přijímá na sebe všechny povinnosti z ní
vyplývající (pokud vůči nim nevznese výhradu) a musí je začlenit do svého právního řádu.
Nebylo sjednání Evropské úmluvy o krajině předčasné? Již jenom skutečnost, že přijetí úmluvy připravovala Rada
Evropy více než šest let a vlastní návrh textů čítá sedm postupně navržených verzí, naznačuje, že rychlé přijetí
uvedené mezinárodní konvence se nedalo příliš očekávat. Zasahuje totiž do tak citlivého a „ostře sledovaného“
sektoru, jakou je územní plánování a péče o krajinu a přímo či nepřímo se dotýká řady dalších odvětví a sektorů jako
je zemědělství, lesnictví, místní rozvoj, vzdělávání či doprava. Ostatně mezi sjednáním určité úmluvy a datem, kdy
skutečně vstoupí v platnost, uplyne vždy různě dlouhá doba.
Na druhou stranu bude nesmírně důležité, aby smluvní strany začaly úmluvu skutečně naplňovat a vyvrátily tak často
tradovaný názor, že by bylo bývalo politicky průchodnější, kdyby text neměl podobu mezinárodní právní normy, ale
pouze právně nezávazné výzvy (charty). Navíc je zřejmé, že vzhledem k tomu, že dnes je Evropa z pohledu
v nejlepším slova smyslu obyčejného daňového poplatníka „přeúmluvována“, byla Evropská úmluva o krajině
sjednána doslova za pět minut dvanáct. Nicméně teprve určitý čas po té, co vstoupí uvedený nástroj mezinárodního
práva v platnost a začne být jednotlivými smluvními stranami naplňována, se ukáže, nakolik byla Evropská úmluva o
krajině potřebná.
Literatura
Council of Europe (2000): European Landscape Convention and explanatory report. Council of Europe Strasbourg,
24 pp.
Council of Europe (2001): Landscape, our inmost selves reflected. The European Landscape Convention. Council of
Europe Strasbourg, 4 pp.
Míchal I., Plesník J. (1999): Úmluva o evropské krajině: současný stav příprav. Ochrana přírody 54: 306 – 307 (In
Czech)
Naveh Z., Lieberman A. (1994): Landscape ecology. Theory and application, 2nd ed. Springer Verlag New York, 360
pp. + lxxv.
Plesník J. (1998): Úmluva o evropské krajině připravena k podpisu. Ochrana přírody 53: 220 – 221 (in Czech)
Schaha S. (1995): Landscape and memory. Harper Collins London, 652 pp.
21
THE EUROPEAN LANDSCAPE CONVENTION: PRINCIPLES, INNOVATIONS, CURRENT
STATUS AND PROSPECTS
Keywords: landscape, Europe, international treaty, Council of Europe
Introduction
As a key element of individual and social well-being and quality of life, landscape plays an important part in human
fulfilment and in reinforcement of European identity. It has a significant public interest role in the cultural,
environmental, historical, ethical, aesthetic and social fields and constitutes a resource favourable to economic
activities, in particular tourism (NAVEH & LIEBERMAN 1994, SCHAHA 1995).
Unfortunately, increasing developments in agriculture, forestry, industrial and mineral production techniques and
measurements and in territorial planning incl. urban planning, transport, infrastructure and recreation and, at a more
general level, changes in the global economy, have often damaged the landscapes. It is accepted across the continent,
that laying down the general framework for protecting landscape quality is the public authorities responsibility.
A bit of history….
Therefore. on the basis of a first draft elaborated by the Congress of Local and Regional Authorities of Europe, the
Committee of Ministers of the Council of Europe decided to create a restricted group of experts mandated to draw up a
European Landscape Convention. As a result of the work of the Group of experts, in which the main international
governmental and non-governmental organisations concerned were involved, the Committee of Ministers of the
Council of Europe adopted the final text of the Convention on 19 July 2000. The European Landscape Convention
was symbolically opened for signature in Florence, Italy, in the framework of the Council of Europe Campaign
Europe, a common heritage, at the Ministerial Conference of the Council of Europe on 20 October 2000.
Main aims and goals of the Convention
The European Landscape Convention establishes the general legal principles by which national policies on landscape
an international co-operation in the matter should be guided.
The Convention´s purpose is to promote landscape protection, management and planning of European landscapes and
to organise European co-operation on landscape issues.
It is the first international treaty to be exclusively concerned with protection, management and enhancement of
European landscape. It is extremely wide in scope: the Convention applies to the Parties´ entire territory and covers
natural, rural, urban and peri-urban areas, which include land, inland water and marine areas.
It deals with everyday or degraded landscapes as well as those that can be considered outstanding. In other words, it
recognises the importance of all landscapes, and not just of exceptional ones, as having a crucial bearing on quality of
life and as deserving attention in landscape policy.
Another key aspect of the Convention is the active role it assigns the public as regards perception and evaluation of
landscape. Awareness-raising is therefore crucial in order to involve the public in decisions affecting the landscape in
which they live.
What are the Parties´ obligations?
Becoming a Party to the Convention, it undertake, respecting the principle of subsidiarity, to protect, manage and/or
plan its landscape by adopting a range of general and special measures. This entails promoting participation of local
communities and public authorities in decisions affecting the landscape of the region or site.
At the Pan-European level, the Parties undertake to engage in European co-operation on the consideration of the
landscape dimension of international policies and programmes, and to recommend, where relevant, they inclusion in
them of landscape considerations. They also undertake to collaborate in technical and scientific matters, to exchange
landscape specialists for information or training purposes and to exchange information on all matters covered by the
above international treaty. Among others, the Parties undertake to encourage transfrontier co-operation at local and
regional level, to prepare and implement joint landscape programmes (COUNCIL OF EUROPE 2000, 2001, for more
details in Czech see PLESNÍK 1998, MÍCHAL & PLESNÍK 1999).
Future of the Convention
At 1 August 2001, 24 States had signed the European Landscape Convention and three of them, namely Norway,
Moldova and Ireland became the Contracting Parties to the treaty. Two regions, Catalonia and Wallonia have already
committed themselves to respect the principles of the Convention. The Czech Republic has neither signed, nor ratified
the European Landscape Convention, but the former is being under way.
22
The Convention will come into force when 10 signatories States have ratified, accepted or approved it.
Eladio Fernández-Galiano
Council of Europe, Natural Heritage Division
F-67075 Strasbourg Cedex, France
[email protected]
Jindřiška Staňková, David Vačkář & Jan Plesník
Agency for Nature Conservation and Landscape Protection of the Czech Republic
International Co-operation Division
Kališnická 4-6
CZ-130 23 Praha 3, Czech Republic
[email protected], [email protected], [email protected]
23
LETECKÝ PRŮZKUM A PAMĚŤ ČESKÉ KRAJINY
Martin Gojda
Úvod
Podoba kulturní krajiny v jejím historickém (diachronickém) vývoji je jedním z hlavních témat soudobé archeologie.
Zájem o rekonstrukci pradávných krajin má sice v historiografii poměrně dlouhou tradici, ale teprve systematicky
pěstovaná spolupráce archeologie a přírodních věd přinesla v posledních desetiletích v tomto směru zásadní pokrok.
Krajina je na přelomu tisíciletí tak jako tak jedním z fenoménů, který výrazným způsobem profiluje tvůrčí aktivity
(vědu a umění) společnosti západní civilizace.
Ačkoliv většinou nikdo nepochyboval o tom, že krajina v sobě integruje dvě stránky – přirozenou a kulturní - jsme
teprve v současnosti svědky toho, že v procesu poznání se tyto dvě složky od sebe neoddělují. Přírodovědci (badatelé
i ochránci přírody) a historikové (archeologové) přišli na to, že chtějí-li přispět k pochopení krajiny svými vlastními
metodami, mohou k tomu s výhodou využívat pramenů svých partnerů. Někdy od sedmdesátých let minulého století
nastal bouřlivý rozvoj tzv. environmentální archeologie, která výrazně ovlivnila studium historické krajiny. Také
ekologové si stále více začali uvědomovat, že pro pochopení podob dnešní krajiny je třeba znát její minulost nikoliv
v krátkodobém horizontu několika uplynulých desetiletí či maximálně století, nýbrž tisíciletí.
Tzv. paměť krajiny sahá přinejmenším do počátku holocénu, kdy její ryze přírodní podobu začal počátkem neolitu (a
pravděpodobně již dříve, v mezolitu) výrazně ovlivňovat člověk tím, že se jí přestal pasivně přizpůsobovat a začal ji
interpretovat v rovině sociální, vědomě začleňovat její výrazné prvky do sféry svých představ a vytvářet v ní
budováním monumentálních památníků tzv. artefaktovou paměť. Krajina má ontologický význam, protože lidská
společenství žijí v ní i skrze ní, protože je prostředníkem kulturních významů a symbolů. Není pouze něčím, na co – či
skrze co – se lze dívat, objektem vhodným pro kontemplaci, popis či zachycení v obraze. Všechna místa a všechny
krajiny spočívají proto v časech individuální a společenské paměti (Tilley 1994; Kuna 2002; Neustupný 2001; Schama
1995; Gojda 2000).
Archeologie a přírodní vědy
Žádný obor z oblasti historických věd nemá tak blízko k přírodovědě jako archeologie, jejímž úkolem je odhalovat
rozmanitost individuálních a společenských forem života lidského rodu v časové posloupnosti od starší doby kamenné
po novověk. Archeologie je dnes natolik propojena s přírodními vědami, že by bez tohoto vztahu jen obtížně hledala
odpovědi na dílčí i základní teoretické otázky, které se v současnosti snaží řešit. Také přírodní vědy profitují ze
spolupráce s archeologií, a to zejména v otázkách týkajících se rekonstrukce podob přírodního prostředí v minulosti.
Orientace značné části archeologické obce na fenomén krajiny, jejíž výzkum je zdánlivě doménou ekologie, není
nikterak módním jevem. Zájem o studium rozmístění pozůstatků sídelních aktivit našich pravěkých předků v krajině se
datuje do renesančních dob, v nichž angličtí učenci podporovaní tudorovskými a později stuartovskými panovníky
začali mapovat kulturní krajinu Albionu a pořizovat soupis a dokumentaci archeologických památek viditelných na
povrchu země. Od samého počátku to byli lidé, jejichž zájem nebyl jednostranný: orientovali se v rodící se
historiografii , v geografii, často to byli zdatní geodeti a výtvarníci. Podobně se mapováním archeologických struktur –
především megalitických památek a tzv. earthworks (hlinitých pásů/valů - pozůstatků starých polních mezí, pravěkých
liniových útvarů táhnoucích se napříč krajinou, pochodových táborů římských vojenských sborů apod.) zabývali již
v počátcích novověku i jinde, například v Nizozemí. Nicméně Anglie zůstává kolébkou onoho široce pojatého oboru
krajinné historie, v němž se setkává celé spektrum humanitních a přírodovědeckých disciplín: archeologie, historie,
sídelní a historická geografie, kartografie, historická ekologie, paleo-zoologie a – botanika, palynologie. Zatímco
časový záběr krajinné historie je prakticky neomezený – většinou se ovšem zabývá tématy zahrnující období od
středověku prakticky do současnosti, je studium prostorového chování člověka v pravěku doménou tzv. krajinné,
případně prostorové archeologie.
Oborem, který má k přírodovědeckým metodám a rozborům vůbec nejblíže, je environmentální archeologie. Jejím
posláním je vyhledávat, shromažďovat a analyzovat tzv. ekofakty, tedy rozmanité prameny organického původu
(pylová zrnka, ulity měkkýšů, zuhelnatělé zbytky rostlin - stromů, obilných zrnek – a kosterní pozůstatky živočichů),
které jsou uloženy v archeologických vrstvách a jež jsou více či méně přesně datovány. V zásadě slouží ekofakty
k hledání odpovědí na tři okruhy otázek: jak vypadalo přírodní prostředí v době, z níž podle nálezového kontextu
ekofakty pocházejí, jaký typ hospodaření tehdy fungoval, a čím se lidé živili. Z toho vyplývá, že paleoenvironmentální
výzkumy jsou významným zdrojem informací, s nimiž pracuje krajinný archeolog.
Nemělo by valného smyslu hovořit na tomto místě o významu, který v archeologii znamenal nástup počítačů, protože
bez širokého uplatnění této vymoženosti moderní doby se dnes neobejde prakticky žádná vědní disciplína.
V souvislosti s obecným vzrůstem zájmu o krajinu a prostor v archeologických studiích má ovšem smysl zdůraznit, že
jeden z nejprogresivnějších směrů tohoto výzkumu je spjat s aplikací GIS, resp. s analytickými možnostmi nabízenými
touto kategorií softwaru a s jejich tvůrčím rozvíjením. Je potěšitelné, že v tomto směru stojí naše archeologie na
jednom z čelných míst v celoevropském měřítku.
24
Archeologie a fenomén krajiny
Krajina jako téma archeologického bádání se stalo trvalým centrem pozornosti významné části odborné veřejnosti od
dob, kdy byl rozeznám obrovský potenciál letecké fotografie pro její studium. Stalo se tak ve dvacátých a třicátých
letech 20. století, kdy se britskému geografovi a archeologovi O.G.S. Crawfordovi podařilo na fotografiích pořízených
vojenskými piloty v jižní Anglii identifikovat siť pravěkých polí a cest souvisejících s nimi a s opevněnými hradišti
v jejich okolí. Tím byl nastartován bouřlivý rozvoj letecké archeologie, jejíž výsledky zásadním způsobem rozšířily
poznání formální podoby a variability pravěkých sídelních objektů (zejména byla odhalena existence nepřeberné škály
příkopovitých ohrazení) i celých pohřbených krajin s dosud neznámými sídlišti, pohřebišti, kultovními centry,
výrobními areály, cestami. Zároveň se s objevy tisíců nových sídelních poloh - topograficky fixovaných (je známo
jejich prostorové umístění a často i plošný rozsah) - zvýšil absolutní počet tzv. archeologických lokalit (nalezišť), což
kromě jiného umožnilo jejich efektivnější ochranu. V meziválečném období se také začíná rozvíjet (například
v sousedním Polsku) další důležitá metoda shromažďování dat – povrchový průzkum sběrem (ve smyslu vyhledávání
hmotných pozůstatků – artefaktů, ekofaktů - pradávné sídelní aktivity na povrchu zoraných polí).
Krajina je fenomén, k němuž se hlásí jak pozitivistická, resp. moderní “vědecká“ archeologie (ta v 60. a 70. letech
dávala přednost termínu prostor před pojmem krajina a dala vznik tzv. prostorové archeologii), tak také „subjektivně“
orientovaná archeologická postmoderna. Každá z nich nachází v tomto tématu inspirace k rozvíjení svého
paradigmatu.
Krajinná archeologie je alternativou ke středoevropské tradici tzv. sídelní (sídlištní) archeologie, a to především
v trojím smyslu: 1) Operuje s daty z většího souvislého území, což umožňuje studovat sídelní procesy v rámci větších
prostorových struktur, například sídelních areálů a regionů. Vytváření modelů takových struktur je z hlediska soudobé
(teoretické) archeologie jedním z primárních úkolů; 2) Zabývá se uvnitř kulturní krajiny (sídelního prostoru) i těmi
komponentami, jejichž fyzické pozůstatky se nezachovaly, respektive nejsou tradičními způsoby zachytitelné; 3)
Aplikuje nedestruktivní (event. málo destruktivní) metody sběru dat, přičemž tato aplikace přináší vzhledem k cílům
krajinné archeologie – například diachronický vývoj osídlení zájmového území, rekonstrukce podob sídelní struktury a
její zasazení v krajině, kontinuita sídelních areálů apod. – výsledky, které by tradičním přístupem nebylo možné
získat. Zároveň je nedestruktivní způsob výzkumu mnohem ohleduplnější k archeologické části kulturního dědictví a
významně přispívá k ochraně památek.
Většina současné populace vyspělé části světa chápe krajinu jako zdroj potravin a surovin, popřípadě jako místo, kam
utéci před civilizací, jako útočiště člověka technokratického věku. Jen málokdo ji spojuje se životem předků, s historií
sídelních procesů. Ty nám však mohou poskytnout modely vztahu lidských komunit a jejich přirozeného prostředí tak,
jak se vytvořily v postupném a dlouhodobém procesu působení člověka na krajinu, v níž žil.
Historické mapy a archeologie krajiny
Pro studium pravěkých a raně historických podob krajiny lze využít rozmanitého spektra pramenů, které vypovídají
svým autentickým způsobem a jejichž syntéza může přinést novou kvalitu poznání. Jedním z nich jsou historické
mapy, vytvořené v době před industrializací krajiny, resp. před obdobím průmyslové revoluce. Historická kartografie
nabývá přirozeně na významu v těch zemích, kde se dochovala mapová díla středověkého původu. Obecně lze
konstatovat, že čím starší mapy máme k dispozici, tím větší máme možnosti rekonstruovat původní středověký a
novověký rozsah kulturní a přirozené krajiny, sledovat formy plužiny, poměr velikosti polí, pastvin a luk (v souvislosti
např. s rozsahem nivy), změny vodního režimu (dnes zaniklé říční meandry a slepá ramena), síť cest, rozsah zalesnění,
morfologii vesnických osad apod.
Současná archeologie směřuje stále výrazněji ke studiu sídelní dynamiky minulých společností. Hledá cesty
k synchronní (horizontální) rekonstrukci pohřbených kulturních krajin (skladba a hierarchie sídlišť, centrální místa a
jejich zázemí, formy a rozloha polí, distribuce pohřebišť, lovecké areály apod. v konkrétním časovém úseku) na jedné
straně a k pochopení diachronních (vertikálních) proměn v tvářnosti krajiny (kontinuita sídelních areálů, resp. její
přerušení, a interpretace těchto jevů v termínech materiálních a společenských/ideologických vztahů) na straně druhé.
Toto zaměření archeologie na prostor (krajinu) dává krajinné historii novou dimenzi, protože rozšiřuje její poznání o
pravěké krajinné archetypy. Zároveň záběr archeologie do historických období (středověk a novověk) přináší nové
prameny, které historické a geografické obory nepoužívaly.
Je známou skutečností, že mapy pořízené v předindustriálním období dokumentují podobu kulturní krajiny tak, jak se
utvořila v průběhu vrcholného a pozdního středověku. Z hlediska krajinné archeologie slouží proto historické mapy
především k rekonstrukci středověkých forem osídlení. K zachycení reliktů středověké a raně novověké krajiny a
k jejich konfrontaci s vyobrazením na starých mapách mohou velmi dobře posloužit letecké fotografie. Často s velkým
překvapením zjišťujeme, jak rozsáhle je na některých místech naší krajiny zachován odkaz středověkého členění
prostoru (historická jádra měst, půdorysné dispozice vesnic včetně panských sídel, poutní místa, uspořádání plužiny
apod.). Využití historické kolekce kolmých leteckých fotografií, pocházejících ze 30. a 40. let minulého století a
uložených ve Vojenském topografickém ústavu v Dobrušce nebylo ještě zcela doceněno. S jistou rezervou je však
možné konstatovat, že tyto snímky prezentují krajinu, jejíž charakter je do značné míry bližší předchozím staletím než
moderní době, poznamenané zásadním způsobem kolektivizací. Ale i v současné době získávané letecké snímky, které
25
pořizujeme z malých výšek fotoaparátem drženým v ruce, jsou výmluvným svědectvím o středověkém dědictví.
Poměrně často se při sídelně geografických analýzách pracuje s mapami stabilního katastru (tzv. indikační skici).
Tento kartografický pramen se používal především k rekonstrukci původních jader vesnických půdorysů, z čehož se
odvozovalo stáří příslušných osad. Časem se však na základě výsledků především povrchových průzkumů ukázalo, že
tzv. retrogresivní metoda (zpětná analýza) je dosti ošidná a lze jí používat jen velmi opatrně a v kombinaci s jinými
metodami.
Otázkou je, jak mohou být historické mapy využity pro rekonstrukci krajiny pravěké. V tomto případě lze říci, že
primárně lze k tomuto účelu využít tzv. Josefské mapy 1. vojenského mapování ze 60. – 80. let 18. věku. Protože toto
mapové dílo bylo pořizováno z hlediska vojenských potřeb, mají pro archeologii význam zejména s ohledem na
zachycení terénní morfologie. Výškopis, který byl na těchto mapách znázorněn stínovánín, byl totiž velice důležitým
prvkem z hlediska možných vojenských akcí. Pro archeologa zkoumajícího topografii sídelních poloh – to především
v rovinatém terénu plochých říčních údolí tzv. starého sídelního území, která po staletí opakovaná orba a povodně
zcela zarovnaly – je důležité vědět o lokálních vyvýšeninách. Je totiž stále zřejmější, že to byly právě tyto polohy, na
kterých z praktických (a zřejmě i symbolických) důvodů zakládali naši pradávní předkové svoje obytné areály.
Uvedené mapy tyto informace poskytují, i když stále musíme mít na paměti nepřesnost metody, s níž se při 1.
vojenském mapování mapování pracovalo.
Konfrontace starých map (z doby před regulací hlavních českých toků) s výsledky hydrologie a kvartérní geologie nám
pomáhá identifikovat zaniklé meandry a koryta řek, což slouží ke správnému vyhodnocování vztahu sídelních
komponent pravěkých populací k jedné ze základních kategorií krajiny. K tomuto účelu se výborně hodí vertikální
letecké fotografie.
Krajiny minulosti a letecký průzkum
Letecká archeologie patří k nejdůležitějším způsobům sběru dat ve sféře prostorové (sídelní a krajinné) archeologie.
Žádné další metody nepracují v prostoru tak velkém jako ona a neobjevují tolik nových archeologických lokalit a
nových typů objektů. Letecká archeologie a dálkový průzkum budou v blízké budoucnosti stále více integrovány do
poznávání lidské minulosti.
Obrovský potenciál letecké archeologie se skrývá v rozsáhlých archívech leteckých fotografií rozmístěných prakticky
po celém světě. Podle věrohodných údajů je v těchto archívech uloženo na sto milionů leteckých snímků. K jejich
využití pro výzkum historické krajiny došlo zatím jen v zanedbatelné míře, ačkoliv dosavadní analýzy těchto
(převážně vertikálních) fotografií opakovaně prokázaly jejich hodnotu. Je nanejvýš důležité zasazovat se o postupné
zpracování a zpřístupnění těchto fondů, a stejně tak usilovat o odstranění legislativních a byrokratických překážek
v oblasti letecké prospekce, fotografování z malých výšek a publikování leteckých snímků.
Leteckou archeologii definujeme jako speciální obor, jehož cílem je provádění plošného průzkumu krajiny z výšky,
evidence nově získaných dat, dokumentace (snímkování, filmování) pohřbených i viditelných součástí kulturní krajiny
a jejich další zpracování pro využití ve vědecké práci a ochraně kulturního dědictví. Vlastní letecký průzkum
(prospekce) je za určitých okolností velmi efektivním (relativně rychlým, kvalitním, komplexním a nedestruktivním)
způsobem získávání nových informací o archeologických strukturách. Tyto informace o pohřbené krajině získané
leteckou prospekcí jsou specifickým svědectvím o charakteru a rozmístění sídelních aktivit člověka od pravěku do
současnosti. Naprostá většina stop těchto aktivit nebude nikdy prozkoumána tradičním archeologickým výkopem a
proto i práce s nimi má svůj zvláštní charakter.
Přesto, že letecká archeologie má své vlastní metody a je tudíž do jisté míry autonomní disciplínou, snažíme se
zdůrazňovat její provázanost s mnoha výzkumnými tématy pravěkého a historického bádání. Kromě toho je zřejmé, že
letecký průzkum je metodou, která přímo vyzývá ke spolupráci s dalšími prospekčními způsoby výzkumu, a to jak
plošnými (povrchový průzkum sběrem), tak bodovými (geofyzika, fosfátová analýza, testovací sondy), protože
vzájemnou kombinací těchto metod se hodnota informací získaných leteckým průzkumem znásobuje.
Historie letecké archeologie sahá svými počátky do druhého desetiletí 20. století, kdy byly odhaleny a definovány
příznaky indikující přítomnost podpovrchových objektů prehistorického stáří (dokumentační snímkování antických a
pravěkých památek z balonů a nejstarších letounů se však datuje již na přelom 19. a 20. stol.) a prakticky ji
provozovalo a rozvíjelo nemnoho archeologů, geodetů a pilotů v Anglii, Francii, Německu a Belgii. Teprve po pádu
železné opony však nastal nebývalý zájem o tento obor. V návaznosti na politické změny ve střední a východní Evropě
se začíná rozvíjet plodná spolupráce mezi zkušenými odborníky ze Západu a adepty letecké archeologie
z postkomunistických i některých dalších zemích (Skandinávie, Rakousko). Bez váhání lze říci, že intenzita, s níž se
v Evropě rozvíjí mezinárodní spolupráce na poli letecké archeologie nemá na přelomu století obdobu v jiných
oblastech pravěkého výzkumu.
Objekty archeologického zájmu, které je možné odhalit při pohledu z výšky, jsou dvojího druhu: zcela pohřbené (na
povrchu země fyzicky zaniklé) a zčásti pohřbené (na povrchu zachované ve více či méně pokročilém stádiu destrukce).
K jejich identifikaci se využívají přímé, tj. půdní a stínové, a nepřímé (zástupné), tj. porostové (též vegetační),
vyprahlostní a sněžné příznaky.
26
Kromě efektu stínového příznaku, který je založen na zvýraznění i nepatrných reliéfních pozůstatků archeologických
bodových či liniových objektů pomocí dlouhých stínů v ranních či podvečerních hodinách jsou všechny ostatní
příznaky založeny na faktu, že zaniklé objekty se svým charakterem – výplní, jíž jsou druhotně zaplněny, resp.
materiálem, z něhož byly zkonstruovány – odlišují od rostlého půdního podloží, v němž se nacházejí. Výskyt půdního
příznaku signalizuje zahájení nezvratného procesu obnažování a porušování obsahu výplní objektů (jámy, zahloubená
obydlí, hroby, příkopy aj.), resp. pod zemí zachovaných základů kdysi nadzemních struktur (např. čelní kamenná
plenta fortifikace hradiště). K tomuto obnažování dochází při dlouhodobé opakované orbě, která uvádí do pohybu
erozivní procesy. Svahová eroze postupně porušuje až zcela ničí archeologické komponenty kulturní krajiny.
Paradoxně je to tento proces, díky němuž se zvětšuje efekt zviditelnění pohřených objektů.
Obecně vzato nejvíce využívaným principem, jehož se v letecko archeologickém průzkumu využívá, jsou vegetační
příznaky. K jejich tvorbě přispívá několik důležitých faktorů: půdní/kvartérně geologické poměry, druh plodiny
rostoucí nad antropogenním objektem, srážkové poměry v aktuálním roce a světelné podmínky. Princip porostového
příznaků spočívá v tom, že humusovité složky, obohacené o fosfáty a nahromaděné v zaniklém obydlí či zasypaném
hrobě, vytvářejí plodinám rostoucím nad nimi optimální podmínky k růstu. Význam má také menší propustnost
výplní, což se projevuje zejména na lehkých písčitých půdách říčních teras, které v pravěku patřily
k nejvyhledávanějším místům sídlení. Tyto všechny skutečnosti vedou k prodloužení doby, v níž plodiny dozrávají.
Výsledkem jsou rozdíly ve zbarvení, výšce, hustotě a tvaru (v závěrečném stádiu zralosti) plodin rostoucích nad
zaniklým objektem a mimo něj. Nejlépe se tyto změny projevují na obilí, ale zachytit je lze i na jiných kulturních
plodinách (jetel, řepka, kukuřice). Vyprahlostní příznaky se v extrémně suchých létech mohou projevit na travnatých
plochách. Nejslavnějším objevem tohoto druhu byl malý dvojitý kruhový příkop, který v polovině 90. let
identifikovali angličtí kolegové v areálu největšího megalitického objektu (kamenného kruhu) v Avebury (hrabství
Wiltshire).
Rozdíl teploty vyzařované nad humózní výplní zahloubeného objektu a mimo ni se dá využít při jarním tání: tento tzv.
sněžný efekt je však krátkodobý a je to spíše otázka šťastné souhry okolností, když se tímto způsobem podaří něco
objevit. Navátý sníh však může také působit na zvýraznění terénního reliéfu, například valů a příkopů na pravěkých
hradištích či středověkých tvrzištích.
Letecká archeologie v České republice
Z hlediska intenzity letecko-archeologického průzkumu se naše země nachází na předním místě mezi státy střední a
východní Evropy. Vůbec první objekt archeologického zájmu byl u nás pomocí letecké fotografie identifikován
koncem padesátých let, a to v Prosiměřicích na jižní Moravě (pohřeb s kruhovým příkopem z období pozdně
eneolitické kultury se zvoncovitými poháry). Odhlédneme-li od ojedinělých pokusů poválečného období, byl víceméně
nepřerušený řetěz aktivit v oblasti letecké archeologie u nás zahájen v polovině 80. let moravským archeologem J.
Kovárníkem a geodetem M. Bálkem. Teprve s pádem komunistického režimu však kvalita i množství objevených a
fotograficky dokumentovaných lokalit na Moravě výrazně vzrostly. V posledním desetiletí tam došlo k objevům
zásadního významu, když byla rozpoznána skupina polních (pochodových) táborů římských vojenských sborů
operujících v dobách tzv. markomanských válek (2. stol. po Kr.) na barbarském území severně od Dunaje (podobné
nálezy byly učiněny slovenskými specialisty na jihozápadním Slovensku). Neméně významné jsou i nálezy
ohrazených zaniklých středověkých vesnic a opevněných výšinných poloh.
V Čechách se archeologové i široká veřejnost mohli poprvé blíže seznámit s metodami a některými významnými
objevy letecké archeologie na výstavě pořádané roku 1967 francouzským Národním pedagogickým institutem a
instalované v Národním muzeu v Praze. Teprve počátkem 90. let, po pádu komunistického režimu, se plně otevřely
možnosti zahájit systematický průzkum české krajiny. V této době došlo k významným změnám v naší legislativě,
především byl zásadně liberalizován zákon č. 102/71 Sb. o ochraně státního tajemství. Fakticky to znamená, že je
povolena publikace kolmých snímků pořizovaných armádou pro potřeby kartografie (výjimku tvoří fotografie
vojenských prostorů a objektů) a že není vyžadována přítomnost pracovníka bezpečnostních služeb při vlastních
letech. Uvolnění vzdušného prostoru aktivitám leteckých fotografů je dnes u nás v porovnání s většinou evropských
zemí velmi progresivní.
Nejrozsáhleji se letecké archeologii v Čechách věnuje Archeologický ústav AV ČR v Praze, z ostatních pracovišť
sleduje tuto problematiku především Ústav archeologické památkové péče severozápadních Čech v Mostě.
Za nejdůležitější výsledky dosavadní aplikace letecko-archeologického průzkumu v Čechách můžeme
označit:
1.
Objevy zcela nových a v české archeologii dosud prakticky neznámých typů objektů. V roce 1997 byla
poprvé identifikována rozměrná (desítky-stovky metrů v průměru) ohrazení, složená z příkopů a palisád.
Linie příkopů jsou buď souvislé, anebo přerušované vstupy. V jejich blízkosti se často nacházejí další typy
objektů (jámy, zahloubená obydlí, malá kruhová ohrazení pohřebního původu). Stáří těchto objektů se
pohybuje od 6 do 4 tisíc let.
2.
Objevy dosud neznámých hradišť, resp. opevnění na exponovaných polohách.
27
3.
Identifikaci několika rozsáhlých sídelních areálů, respektive kumulací obytných a pohřebních míst. Toto
poznání bylo dosaženo díky dlouhodobému opakovanému nalétávání již známých lokalit.
4.
Objevy půdorysů tzv. dlouhých neolitických domů, které představují nejstarší architekturu na našem území
(stáří: cca 7 000 let).
5.
Identifikace malých pravěkých ohrazení pravoúhlého půdorysu o velikosti jedné strany 10-50 metrů, které
sloužily jak pohřebním, tak sídelním účelům.
6.
Došlo k obrovskému nárůstu počtu archeologických lokalit (řádově stovky), většinou pravěkých a raně
středověkých sídlišť, a to na relativně malé ploše přibližně deseti okresů.
Významného ocenění se české letecké archeologii dostalo na podzim roku 1997, kdy se v Praze uskutečnila
mezinárodní konference, spojená s výstavou nazvanou Ze vzduchu – obrazy z našich dějin: letecká archeologie ve
střední Evropě. Byla součástí pilotního projektu Evropské komise (program Raphael) a Praha byla prvním místem
konání této výstavy, která putovala po dalších zemích středoevropského regionu.
Více informací je možné najít na www.arup.cas.cz/airarch
Literatura
Bálek, M. – Podborský, V. 2001: Začátky letecké archeologie na jižní Moravě. In: 50 let archeologických výzkumů
Masarykovy univerzity na Znojemsku (Podborský, V. ed.), 69-94. Brno: Masarykova univerzita.
Bálek, M. – Šedo, O. 1998: Příspěvek k poznání krátkodobých táborů římské armády na Moravě, Památky
archeologické 89, 159-192.
Bradford, J. 1957: Ancient Landscapes. Studies in Field Archaeology. London: G. Bell and Sons.
Crawford, O.G.S. 1954: A Century of Air-photograph, Antiquity 28, 206-210.
Deuel, L. 1979: Objevy z ptačí perspektivy. Praha: Mladá fronta.
Fowler, M. 1999: High Resolution Satellite Imagery from the Internet, AARGnews – The Newsletter of the Aerial
Archaeology Research Group 18, 19-21.
Godziemba-Maliszewski 1995: Interpretacja zdjęc lotniczych Katynia w świetle dokumentów i zeznaň świadków,
Fotointerpretacja w geografii 25. Warszawa.
Going, C.J. 2002: A Neglected Asset. German Aerial Photography of the Seconmd World War Period. In: Aerial
Archaeology. Developing Future Practice (Bewley, R. – Rączkowski, W. eds.), 23-30. NATO Science Series:
Amsterdam – Berlin – Oxford – Tokyo – Washington, DC: IOS Press.
Gojda, M. 1997: The Contribution of Aerial Archaeology to European Landscape Studies: Past Achievements, Recent
Developments and Future Perspectives, Journal of European Archaeology 5/2, 91-104.
Gojda, M. 1997: Letecká archeologie v Čechách – Aerial Archaeology in Bohemia. Praha: Archeologický ústav AV
ČR.
Gojda, M. 2000: Archeologie krajiny. Vývoj archetypů kulturní krajiny. Praha: Academia.
Kuna, M. (ed.) 2002: Nedestruktivní archeologie. Praha: Academia (v tisku).
Palmer, R. 1984: Danebury, an Iron AgeHillfort in Hampshire: an Aerial Photographic Interpretation of Its Environs.
London: RCHME Supplementary Series 6.
Scollar, I. 1975: Transformation of Extreme Oblique Aerial Photographs to Maps or Plans by Conventional Means or
by Computer. In: Aerial Reconnaissance for Archaeology (Wilson, D. ed.), 52-59. The Council for British
Archaeology Research Report No. 12.
Schell, C. 2002: Airborne High-Resolution Digital, Visible, Infra-red and Thermal Sensing for Archaeology. In: Aerial
Archaeology. Developing Future Practice (Bewley, R. – Rączkowski, W. eds.), 181-195. NATO Science Series:
Amsterdam – Berlin – Oxford – Tokyo- Washington, DC. IOS Press.
Smrž, Z. 1999: Příspěvek letecké archeologie k poznání archeologického potenciálu území mezi Libočany a Soběsuky
na Žatecku, Archeologické rozhledy 51, 517-531.
Warner, W.S. – Graham, R.W. – Read, R.E. 1996: Small Format Aerial Photography. Caithness: Whittles Publishing.
Wilson, D. R. 2000: Air Photo Interpretation for Archaeologists. London: Batsford.
28
AIR SURVEY AND LANDSCAPE MEMORY
Abstract
The landscape approach to archaeology is the alternative to the central European tradition of the so-called settlement
archaeology in at least three points:
1.
Its interest in large territorial units makes it possible to study settlement processes in either areas of interest
(limited either by geomorphology, hydrology or administratively) or in analytical units of former community
areas. It is one of the primary tasks of current archaeology to bring models - and to test them in the field - of
how social structure have shaped the space – the landscape – in which past communities lived, how the ideas
and practice of our ancestors have been embeded in landscape.
2.
In the analyses of cultural landscape not only sites and monuments, but also components of the past living
culture which have not been preserved (or which are not traceable by traditional approach) are taken into
account by landscape archaeology.
3.
It applies non-destructive methods of data collection. With respect to the objectives of landscape archaeology
(e.g. a diachronical development of settlement activities in a defined area, the reconstruction of settlement
patterns, continuity/discontinuity of settlement areas, etc.) the use of these methods brings results hardly
available by traditional ways. This kind of data collection is much more careful to archaeological heritage
and may contribute to the protection of sites and monuments.
Aerial archaeology’s aim is to perform reconnaissance of landscapes (large spatial units) from bird’s eye view, to
record and archive new data, to make photographic documentation of buried (or semi-buried) and standing monuments
of cultural landscape, and to process the data for further application in both theoretical work and heritage management
(protection). The information on buried landscapes extracted from aerial photographs constitute a specific evidence on
the character and distribution of settlement activities from prehistory through to the modern period. Most of the sites
recorded by means of non-destructive landscape survey techniques (i.e. remote sensing/air photography, field
walking/surface collection, geophysical measuring) have not been excavated, and therefore they must be treated
accordingly.
Aerial photographs, as they have been evaluated by archaeologists since the 1920’, constitute a foremost set of
information for the study of past landscapes. The use of both obliques and verticals has shifted the mainstream
archaeology from cultural history and studies of single sites toward the cognition of space and processes inside
cultural landscapes. Aerial reconnaissance perspectives as they emerged in central /eastern Europe after the decline of
the Iron Curtain have so far been uncovered slightly by a few archaeologists. Bohemia is one of the countries where
the meaning of aerial archaeology has been recognized both by specialists and by academia officials. In the first half
of the 1990’ the attention of most archaeologists in this country tempted by aerial survey was focused on the
identification of as many cropmark sites as possible and partly also on methodological aspects. Currently two main
aerial projects in Bohemia are incorporated into large-scale settlement studies of assorted landscape units. The set of
information assembled from air reconnaissance is considered to be one part of the whole database to be collected and
analysed. Thus, aerial archaeology is now integrated into the solution of principal theoretical problems as they have
been defined by Czech settlement archaeology recently. At the same time it is the non-destructive character of air
reconnaissance which is currently appreciated. Actually the combination of different non-destructive methods of
survey complemented by test excavations on sites of special interest are applied as a standard field methodology.
The integration of aerial survey to the practice of Czech archaeology and past landscape studies has brought new
dimension to archaeological prospection and, consequently, to the understanding of prehistoric settlement and
landscape structure. Most important is perhaps the fact that in Bohemia new types of features have been identified, the
existence of which remained unknown to Czech prehistoric and ancient/medieval studies until 1990’. Apart from
quality of archaeological sources it is also a huge increase in number of sites in particular areas, namely in those
belonging to the traditional settlement regions in basins of main Czech rivers. These are closely watched through a
currently performed long-term project on settlement patterns. The results of continuous aerial reconnaissance
contribute decisively to the solution of principal problems on the evolution of settlement forms and structures in
prehistoric Bohemia, and – at the same time – are used for photographic documentation and heritage protection
throughout the country.
(English by the author)
Martin Gojda
Archeologický ústav AV ČR
[email protected]
29
NĚKOLIK POZNÁMEK K TRASE DÁLNICE PRAHA - DRÁŽĎANY (D8) V ÚSEKU MEZI
TRMICEMI A STÁTNÍ HRANICÍ
Marek Hanuš
Uvádíme několik následujících poznámek o problematice průchodu dálnice Praha - Drážďany (dále jen D8) východní
částí Mostecké pánve a následně východních výběžkem Krušných hor při současném dotyku Českého středohoří a
okraje Labských pískovců.
Úvodem nelze nezmínit situaci, která vznikla na Ústecku po politickém zvratu v roce 1989. V nastalé euforii se v
letech 1990 - 1992 prosazovaly více než odvážné názory uvažující s vybudováním terminálu vysokorychlostní
železnice v prostoru zbytkové jámy hnědouhelného Dolu A. Zápotocký v katastrech Užín, Dělouš, Varvažov,
Chlumec. Na D8 se uvažovalo s tunelem pod Střížovickým vrchem (cca 800 m) a následným tunelem délky 10,5 km
pod Krušnými horami. V té době někteří architekti hovořili o labské vodní cestě, jejím prodloužení splavněním řeky
Bíliny po soutok se Ždírnickým potokem a vytvořením laguny mezi Předlicemi a Trmicemi. Tehdy se ovšem
zvažovala i přestavba skládek na toxický i průmyslový odpad v prostoru mezi plynárnou Užín a Jedlovou horou.
Během několika málo let se však ukázalo, že tempo přílivu zahraničního kapitálu bude podstatně pozvolnější. Ze
zahraniční pomoci zůstává alespoň díky Evě Horové holandská pomoc při zneškodňování komunální toxické zátěže.
Dnešní realita říká, že v prostoru bývalého hnědouhelného lomu má město Ústí nad Labem na výsypce letiště pro
ultralighty a menší letadla sportovního charakteru (zatím). Funguje toxická skládka jen velmi pomalu se plnící (cena
uložení kolem 3 000,- Kč za m3 či tunu), průmyslová skladka slouží i k ukládání jiných netoxických odpadů. Další
prostor zvažovaný původně dle záměrů z roku 1979 pro sklad komunálního odpadu zaplnila příroda sama vodou a
jejímu dalšímu stoupání muselo město zabránit vybudováním přelivu do Důlního potoka. S postupnou realizací D8 se
přece jen zvyšuje zájem o tento prostor, byť hrozí různé komplikace a pod Jedlovou horou i sesuvy v místech bývalých
výchozů uhelné sloje. Trasa případné vysokorychlostní železnice byla posunuta západním směrem (návrhová rychlosti
300 km/h) při předpokládaném průchodu Krušných hor v oblasti Krupky tunelem s následným tunelem pod Českým
středohořím. Mezi stanicemi Drážďany a Praha se nepředpokládá žádná zastávka.
V osmdesátých letech podle známé “salámové metody” byl postaven úsek Trmice - Stadice v údolí Bíliny, který
významně odlehčil (po vybudování jižní spojky Stadice - Teplice) silnici Ústí nad Labem - Chabařovice - Teplice.
Zatímco některé nevládní organizace různým způsobem záměr vybudování dálnice zpochybňovaly, investor nezahálel
a pracoval na přípravě stavby v pojetí, které bylo vůči přírodě podstatně šetrnější. Mé doporučení Dětem Země z
poloviny devadesátých let, aby se soustředily na podporu petice za prosazení dlouhých tunelů jak pod Českým
středohořím, tak pod Krušnými horami bylo zamítnuto s poukazem na to, že D8 musí skončit v Lovosicích, odtud
doprava bude rozptýlena do několika silnic. Pro dálnici obhajovaly Děti Země trasu přes Chomutov či Most. Tak se
stalo, že pod petici proti průchodu D8 Českým středohořím bylo získáno pouhých 3 500 podpisů. Především obce na
trase E55 projevují čím dál větší nespokojenost s dosavadní situací vzhledem k problémům, které přináší zejména
průjezd kamiónů intravilány. Nejnovějším problémem je poškození trasy E55 letošní srpnovou povodní. Oproti D8,
která dosahuje maximální nadmořské výšky 644 m, je vrcholový bod trasy E55 o 211 m výše, z čehož plynou i značné
problémy v zimní údržbě.
Proti návrhu D8 ze 60. let je výsledný návrh v úseku mezi Trmicemi a státní hranicí symbiózou moderní stavební
techniky a přírody. Nepodařilo se sice prosadit dlouhý tunel, nicméně velkorysost mimoúrovňového křížení s
přirozenými biokoridory i jednotlivými biotopy nemá dosud v našem státě obdoby.
Popis trasy od zámku v Trmicích:
Dálnice D8 se vyhýbá Předlicím západním směrem, přechází silnici Ústí nad Labem - Chabařovice, ponechává vlevo
stanici technické kontroly Hrbovice a podchází železniční trať Ústí nad Labem - Chomutov. V úseku až k Jedlové hoře
je vedena velice hospodárně, v podstatě zapuštěna do terénu. Za Jedlovou horou podchází trať Českých drah Děčín Oldřichov, přetíná dnešní silnici I/13 a podchází silnici Ústí nad Labem - Knínice.
Po 350 m mírně se zvyšujícího náspu přichází 1130 m estakády o stoupání 4,5% (nejstrmější úsek), následuje 120 m
před dolním portálem tunelu Libouchec (z toho 60 m v zářezu), dvoutubusový tunel délky 510 m, 630 m ve svahu nad
Jílovským potokem (kombinace zářez/násep v lese), most délky 270 m přes údolí Pašerák, 170 m terénem (z toho 65
m v zářezu) před dolním portálem tunelu Panenská, následuje tunel délky 2 050 m, jehož horní portál je v nadmořské
výšce 644 m a od něhož trasa D8 již klesá ve sklonu 1,5% ke Slatině. Po 1 500 m, kde se mírné náspy střídají se
zářezy, přichází křížení se silnicí Petrovice - Krásný Les. Tato silnice je zároveň hranicí přírodního parku Východní
Krušné hory. Ještě předtím tzv. ekologickým mostem přechází D8 potok Slatinu. V rámci výstavby dálnice bude
posunut i most na silnici Petrovice - Krásný Les směrem po přírodního parku. Následuje táhlé mírné stoupání (1,13%)
v délce 2 510 m, během něhož dálnice překonává 530 m dlouhým mostem Mordovou rokli. O kilometr dále se
nachází ekologický most přes bezejmenný levostranný přítok Slatiny. Za mostem přes polní cestu (km 98,750)
dosahuje dálnice podruhé vrstevnice 644 m a odtud již definitivně klesá ke státní hranici. Ve sklonu 3,77 % se
prořezává jižním úpatím Špičáku (vrchol Špičáku 725 m n. m. zůstává vpravo ve vzdálenosti 500 m). Nízkým mostem
30
přes Konírnu pod Špičákem v délce 440 m přichází dálnice na skalnatý hřbet nad Rybným potokem, jehož se jen letmo
dotýká, aby se jakoby odrazila k odvážnému klenutí přes Rybný potok mostem délky 380 m v padesáti metrech nad
vodotečí. Po 220 m v úrovni terénu přetíná ve výši 52 m D8 Hraniční potok, přičemž česká část mostu překračuje
délku 300 m. Uvedená čísla jsou převzata z mapového podkladu v měřítku 1:10 000. Vzhledem ke špatné
rozlišitelnosti vrstevnic, nevylučuji drobnou chybu.
V přírodním parku Východní Krušné hory představuje D8 asi 3 710 m moderní čtyřproudé komunikace, z níž 1 650 m
je na 4 velkých a 2 malých mostech a dalších 570 m je v zářezu. V terénu a na mírném náspu je zbývajících 1 490 m.
Trasa je vedena tak, aby byly minimalizovány podélné přesuny hmot. V důsledku toho je proto zavádějící domněnka,
že pro výstavbu D8 je nutno otevřít lokalitu Klobouk pro těžbu čediče.
Shrnuto, z posledních necelých 11 km dálnice na českém území představují tunely 23,6%, mosty 28,5% a ze
zbývajících 47,9% vedených povrchově je asi 1/4 vedena v zářezu (oboustranném). V extravilánu z hlediska křížení
liniové stavby s přírodou nemá toto řešení v České republice obdoby!
Proč nakonec zvítězila tato trasa? Německá strana dala jasně najevo, že průchod na její stranu východně od Špičáku
nepřichází v úvahu (Saské Švýcarsko, ochrana zdrojů pitné vody pro Bad Gottleuba). Údolí Rybného potoka se jevilo
jako nejméně problematické území.
Z pohledu ekologa je ovšem krajina paroviny Krušných hor v prostoru Adolfof -Špičák velice cenná. Je to i proto, že v
těchto místech došla předchozímu režimu síla na realizaci problematických rekultivací “náhradních”, které měly
kompenzovat ztráty zemědělského půdního fondu v Mostecké pánvi.
Silnici Krásný Les - Adolfov respektive tok Větrovského potoka je onou hranicí, kde skončila destruktivní činnost
spočívající v likvidaci mezí a kamenných snosů. Levá strana povodí povodí Větrovského potoka je dnes taková, jakou
ji zanechali zemědělci předchozích generací. Nádherné řemenové snosy, dlouhé stovky metrů, tu a tam proložené nad
terén 1 - 3 metry vyčnívajícími kruhovými snosy, na nichž po desítky let se příroda samovolně vyvíjí.
Exkurzní objekt v našich poměrech prvé kategorie!
Marek Hanuš
UJEP, Ústí n. Labem
31
EKONOMICKÝ ROZVOJ, EKONOMICKÉ NÁSTROJE A PÉČE O KRAJINU Z
REGIONÁLNÍHO POHLEDU
Miroslav Hájek
V úvodu je vhodné připomenout některé myšlenky z Evropské úmluvy o krajině, neboť z nich lze lépe odvodit
konkrétní ekonomické přístupy k péči o krajinu a formulovat některé ekonomické nástroje použitelné v této oblasti.
•
Krajina se stává předmětem obecného zájmu, protože přispívá velmi důležitým způsobem k pocitu spokojenosti
evropských občanů a protože občané nemohou dále tolerovat „vykořisťování jejich krajiny“.
•
Občané hrají aktivní úlohu při rozhodování o "jejich krajině", to je té krajině, která jim dává příležitost ztotožnit
se s územím a městem, kde pracují a kde tráví čas svého odpočinku. Vztah občanů k místům jejich života je
upevněním jejich pocitu identity, jejich lokálního a regionálního rozlišení s důsledkem jejich osobního, sociálního
a kulturního rozvoje.
•
Pokud péče o krajinu má být úspěšná, musí zahrnovat celý krajinný rozměr území států. Úmluva se uplatňuje na
celé evropské území, ať už se jedná o prostory přírodní, venkovské, městské či periferii měst. Opatření nesmí být
selektivní a nemohou se omezovat pouze a výhradně na kulturní či umělecké objekty, nebo pouze na přírodní
prvky krajiny. To v žádném případě neznamená, že rozšíření péče na celý krajinný rozměr národního území, bude
současně doprovázeno unifikovanými formami opatření. Politika péče o krajinu musí umožňovat diferencované
zásahy podle charakteristik míst a území. Opatření musí být specifická pro dané území („šitá na míru potřebám“) a
mohou být tvořena celu paletou možných nástrojů: od nejpřísnější ochrany krajiny například formou zákazů až k
její skutečné tvorbě s využitím její ochrany, péči o ni a její uspořádání.
•
Musí být neustále zdůrazňováno, že rozmanitost a kvalita kulturních a přírodních hodnot, které jsou vázány na
evropské krajiny, vytvářejí společné dědictví evropských států, které jim ukládá povinnost přijmout soubor
opatření, umožňujících ochranu těchto hodnot dohodnutými způsoby. Rozvoj všech snah o trvale udržitelný
rozvoj ve smyslu Agendy 21, přijaté na konferenci OSN v Rio de Janeiru přiznává krajině tyto funkce a poslání:
o
krajina je hlavní faktor rovnováhy mezi přírodním a kulturním dědictvím
o
krajina je odrazem evropské identity a rozmanitosti
o
krajina je ekonomický zdroji, který poskytuje pracovní příležitosti a je úzce vázána na rozvoj trvale
(udržitelného) turismu
o
krajina hraje důležitou roli jako prvek životního prostředí
o
krajina je rámec pro život obyvatel v městských a venkovských zónách a z toho důvodu je potřebné, aby
veřejnost hrála aktivní úlohu v péči o krajinu a její uspořádáni a aby se cítila odpovědnou za její budoucnost.
•
V článku 6 - Zvláštní opatření jsou specifikovány opatření v oblasti senzibility, školení a výchovy, vymezení a
hodnocení, cílů krajinné kvality a zejména realizace. (Každá smluvní strana se zavazuje zabezpečit prostředky na
zásahy, potřebné pro ochranu a péči o krajinu a její uspořádáni, aby mohly být realizovány krajinné politiky).
•
Základem pro efektivní využití nástrojů péče o kraji jsou cíle krajinné kvality. Tyto cíle musí být definovány,
sděleny a publikovány odpovědným úřadem (zde je potřeba zdůraznit, že se musí skutečně jedna o úřad, který má
přesně vymezená práva a pravomoci k této činnosti a k formulaci cílů, a to včetně ekonomického zajištění).
Definice cílů musí jasně popisovat zvláštní charakteristiky a kvality uvažované krajiny, obecný záměr politiky,
vztahující se k této krajině, specifické krajinné prvky, navrhované k ochraně, péči o krajinu nebo její uspořádání a
konečně musí uvést, jaké nástroje jsou uvažovány k dosažení stanovených cílů (a to včetně ekonomických
nástrojů a včetně finančního zajištění). Dále, a to je významné pro programové řízení realizace, musí být zřejmý
jasný vztah mezi cíli, výsledky rozborů pro stanovení a hodnocení těchto cílů a opatřeními, která jsou pokládána
za nezbytná pro dosažení těchto cílů.
•
Vyvrcholením všech snah je realizace. Smluvní strany se zavázaly, že budou přijímat takové nástroje v oblasti
legislativní, administrativní, rozpočtové a finanční, které umožní potřebnou ochranu a péči o krajinu a její
uspořádání v rozsahu, který vyžadují formulace krajinných politik. Tyto nástroje mohou být značné rozličné.
Může se jednat o:
o
vypracování krajinných plánů
o
krajinných smluv
o
zvláštního statutu pro určité krajiny
o
zohlednění krajin ve studiích o negativních vlivech
o
povolování činností a využití půdy
32
o
naléhavá opatření pro záchranu ohrožené krajiny a další.
Z přehledu je zřejmé, že neexistují uniformní postupy péče o krajinu, ale Evropská úmluva o krajině umožňuje využití
všech dostupných metod a postupů obvyklých v péči o životní prostředí pokud tyto postupy budou konformní s
individuálními konkrétními podmínkami dané oblasti a dané krajiny.
Chceme-li posoudit péči o krajinu z co nejširšího pohledu, je třeba poukázat na obecný vztah mezi ekonomikou a
životním prostředím. Není však cílem polemizovat s názory do jaké míry je tento vztah zásadní, ale spíše je účelem
odhlédnout od zúžených pohledů soustřeďujícího se například pouze na finanční podpory jako jediné nástroje. Proto
jsou zde naznačeny některé možné nástroje a zejména jsou popsány některé aspekty ekonomického rozvoje, mající
zásadní vliv na péči o krajinu.
Zahraniční přístupy
Jednoznačně naznačil úlohu ekonomických nástrojů Akční program pro životní prostředí v Evropě na začátku 21.
století „Životní prostředí 2010 - Naše budoucnost naše volba“, když konstatoval:
"Vývoj ve kterém se nachází celá Evropská unie a celosvětový rozvoj značně ztěžují predikci budoucích stavů a tím i
návrh konkrétních opatření ke zlepšení stavu životního prostředí Evropy … Společenství vychází z přesvědčení:
budeme-li realizovat každé opatření s maximálním přihlédnutím k potřebám životního prostředí lze předpokládat, že
stav komplexu životního prostředí se bude neustále zlepšovat … Společenství je si také vědomo, že náklady na
zvýšenou péči na životní prostředí a v jeho rámci zvýšené náklady na péči o krajinu se budou realizovat v období
relativního nedostatku finančních zdrojů na jejich uskutečňování a že tedy bude potřebné, aby kvalitativní cíle byly
dosahovány s maximálním využitím všech dostupných zdrojů a to včetně soukromého sektoru na principu vzájemně
výhodné spolupráce veřejného a soukromého sektoru.“
Podnětné jsou i aktivity OECD. Například na Zasedání výboru pro politiku životního prostředí na úrovni ministrů
v květnu 2001 byla přijata „Strategie pro ochranu životního prostředí pro prvních deset let XXI. století“. V rámci této
strategie se ministři zavázali postupně odstranit nebo reformovat do roku 2010 dotace a daňové úlevy v zemědělství a
energetice, internalizovat náklady u cen environmentálního zboží a služeb a zařadit otázky ochrany biodiverzity do
územního plánování, do hospodářské a fiskální politiky a do sektorových politik.
Konkrétně odstranění nebo reforma dotací je velmi důležité opatření, které je typické pro strategii dvojích zisků
doporučované k uplatnění v politice životního prostředí, kde na jedné straně dojde ke snížení dotací (výdajů veřejných
rozpočtů) a na druhé straně se projeví příznivé efekty v krajině, ať již omezením dříve podporovaného způsobu
zemědělských aktivit, nebo snížením dopadů energetiky na krajinu (čerpání energetických zdrojů, ukládání odpadů a
emise při výrobě energie). Narozdíl od krajinotvorných programů a dalších podpor, kdy výše přínosu je přímo úměrná
výši podpory, je tomu při odstraňování environmentálně škodlivých dotací naopak.
Výhled do budoucna
Hovoříme-li o ekonomických nástrojích je nutné si uvědomit do jakého desetiletí vstupujeme a které skutečnosti
budou ovlivňovat vývoj ekonomiky i ochrany životního prostředí. V prvé řadě je to globalizace informací a ekonomie
s využitím vysoce účinných informačních technologii na mezinárodní úrovni. Vznik nadnárodních společností je jen
"špičkou ledovce" v převratných změnách, které proces globalizace provázejí. Velké nadnárodní koncerny budou
nejen rozhodovat o tom kde a co vyrábět a kde a co budou prodávat, ale budou také rozhodovat, a to naprosto
autonomně, co a jak zdanit. Výstižně to vyjádřil článek italského ministra financí Giulia Tremontiho, pro týdeník The
Economist (z června 2001): "Jediné co kdysi stát musel dělat pro kontrolu bohatství bylo kontrolovat půdu … To již
neplatí … v mezinárodní republice zvané "Peníze", stát si již nemůže zvolit jak zdanit bohatství. Je to bohatství, které si
vybere kam půjde, kolik se nechá zdanit."
Je však třeba také vidět, že proces globalizace sebou přináší i pozitivní (v podstatě environmentální) tendence a trendy:
•
dochází k odklonu od intenzivního využívání (resp. přetěžování) přírodních zdrojů, neboť výroba je přesouvána
do rozvojových států, kde na základě nových poznatků se stále více prosazuje ekologicky šetrné hospodaření a
uplatňuje se mezinárodní dohled,
•
dochází k poklesu množství přírodních zdrojů na jednotku hrubého domácího produktu (HDP),
•
využíváním stále modernějších technologií se snižuje negativní dopad na životní prostředí
•
vytváří se prostředí superkonkurence, kdy kromě ekonomických výhod se dostávají do širokému okruhu
spotřebitelů poznatky o ekologicky šetrných výrobcích, o ekolabelingu a o nakládání s výrobkem po ukončení
jeho životního cyklu a další významné environmentální informace.
S problémem globalizace a zejména s rozvojem elektronických technologií získávání, přenosu a zpracování informací
souvisí i další problém, který se bude dotýkat každé evropské krajiny i krajin všech vyspělých států. Je to proces
vysídlování měst a průmyslových aglomerací i když do současnosti tomu bylo naopak. Předpokládá se, že ve všech
oborech a odvětvích, kde není fyzická přítomnost na pracovišti bezprostřední nutností, bude umožněna práce doma a
33
práce bude organizována prostřednictvím virtuálních kanceláří. Přínosy, které z tohoto řešení vyplývají jsou poměrně
značné. Od úspor vysokého nájemného za kanceláře na „dobrých adresách“ a všeho, co s tím souvisí (parkovišť
apod.) až po poskytování sociálního zajištění v pracovní době. Současně rozvoj služeb a jejich mobilita má být natolik
univerzální, že nebude rozdílu mezi městem a nejzapadlejší vesničkou. Za tohoto stavu přestávají platit všechny
důvody, které lákají lidi do měst; současně s uvážením všech rizik teroristických útoků, které je nutné uvažovat ve
všech oblastech s vysokou koncentrací lidí, se bude šířit známý český fenomén chalupaření, zejména když jej bude
možno provozovat celoročně. Tato tendence se již v některých oblastech začala velice intenzivně projevovat.
Souběžně s tím lze očekávat vysokou poptávku po pozemcích a staveních parcelách, které neodolá žádná vesnice či
vesnička.
Konkurence se začne projevovat i na kapitálových trzích a zejména na trhu pracovní síly. S rozvojem elektroniky pro
všechny nemanuální profese prakticky přestanou existovat hranice, což dále urychlí proces vysidlování měst.
Jak tento problém řešit - již dnes je jasné, že metoda příkazů a zákazů se neosvědčila. Aby byla účinná musel by se
zdvojnásobit až trojnásobit počet úředníků, kontrolorů a revizorů, což veřejný sektor ekonomicky neunese. Jako každá
země s transformující se ekonomikou, trpíme citelným nedostatkem finančních zdrojů právě v oblasti veřejných
financí, které místo toho, aby byly využívány pro kultivaci lidského faktoru, jakožto předpokladu rozvoje společnosti i
ekonomiky, musí se využívat k eliminaci hrubých nedostatků z minulých dob jakými jsou ekologické zátěže,
nedostatky v dopravní i liniové infrastruktuře a také neznalost, nezkušenost a někdy i svévole v oblasti hospodaření s
investičním kapitálem (např. oddlužení bank).
Tradiční ekonomické nástroje environmentální povahy, jakými jsou poplatky, pokuty a další budou postupně ztrácet
svou účinnost ve vysoce flexibilní ekonomice založené na permanentním procesu změn. Bude proto potřebné využívat
ty nástroje, které svou pružností se lépe přizpůsobují procesu neustálých změn; těmi jsou na jedné straně ekologická
daňová reforma a na druhé straně jsou to dobrovolné dohody, emisní obchodovatelná povolení a další varianty těchto
dvou základních kategorií.
Doporučení pro severočeský kraj
Plně v intencích Evropské úmluvy o krajině bude nezbytně nutné zlepšit hospodaření se svěřeným územím. V období,
kdy se předpokládá zvýšená potřeba nových pozemků pro uspokojení zájemců (tuzemských i zahraničních) je potřeba
provést inventarizaci všech ploch, pozemků, parcel, opuštěných objektů i celých areálů, které nemají vlastníka, nebo
jejichž vlastník se k nim nehlásí a „blokuje“ jejich další možné využití. Vyjdeme-li z teze, že každá společnost chrání
vlastnická práva svých občanů (i s využitím mocenských nástrojů) jen do té míry, do jaké to přispívá k obecnému
blahu, potom je potřeba s ochranou vlastnických práv důsledněji vyžadovat i plnění vlastnických povinností. Každý
pozemek o který není pečováno se dříve nebo později stane semeništěm plevelů, černou skládkou a zpravidla i
útočištěm četných druhů obtížných hlodavců. Tak se stává zdrojem nákaz a ohrožuje nejen své okolí, ale poměrně
široký okruh dalších pozemků. Pokud jde o opuštěné objekty u velké většiny lze předpokládat ohrožení jejich statiky
a tím potenciální riziko pro všechny - včetně zvídavých dětí. Stejně tak se u mnoha z nich ani neví, co skrývají a
jakým zdrojem znečištění mohou být v případě porušení statiky.
Nejzávažnějším ohrožením jsou opuštěné zemědělské objekty ve kterých jsou ještě staré zásoby chemikálii,
nepoužívané, či zasypané silážní jámy, neudržovaná hnojiště apod. Ve městech a obcích neudržované objekty a
objekty bez majitele jsou statickým ohrožením pro okolí, zdrojem veškerým možných nákaz z přemnožení potkanů a
krys, útočištěm pro sociálně obtížně přizpůsobitelné jedince a v neposledním řadě způsobují ekonomickou újmu
sousedícím objektům tím, že hyzdí životní prostředí v dané lokalitě. Severočeský kraj je snad nejvýrazněji
poznamenán tímto neplněním vlastnických povinností z celé ČR, což někdy zavdává příčinu i k určité formě kritiky na
mezinárodním poli.
Řešením tohoto stavu by mohlo být důraznější uplatňování systémů pokut a sankcí. Větší pravomoci byly v tomto
smyslu schváleny před nedávnem v rámci zákona o obcích. Jestliže stát v jiných oblastech používá donucovací způsob
penalizace formou % sazby za každý den prodlení se splacením sankce, bylo by možné nastolit obdobný režim i u
vymáhání pohledávek vůči majitelům těchto objektů a pozemků. A v okamžiku, kdy by pohledávky dosáhly reálného
odhadu tržní ceny objektu, provést nucenou dražbu a pohledávky uhradit. Je jisté, že tato forma by byla řešením pro
mnoho měst a obcí, které se dnes potýkají s problémem skoro Nerudovským.
Jinou formou je spolupráce s podnikatelským sektorem formou dohod o péči o okolí jimi využívaného objektu. V
civilizovaných zemích každý podnikatelský subjekt je si vědom toho, že okolí jeho provozovny, továrny, ale i
zemědělské farmy je do značné míry určitým ekonomickým faktorem, minimálně v tom, že dává firmě atribut
serióznosti a je i motivací pro zaměstnance firmy. Proto uzavírají dohody s místními orgány o dobrovolné péči o okolí
s tím, že toto okolí bude využíváno v omezeném rozsahu pro vlastní podnikatelský subjekt. Nejznámější jsou případy,
kdy vlastníci sportovních areálů pečují o pozemky v rozsahu několika desítek až stovek hektarů ( např. u golfových
hřišť). Obdobné je tomu i u rekreačních areálů, hotelů a velkých ubytovacích zařízení.
Stejně tak je možné uzavírat dohody s podnikatelskými subjekty, které jsou sice v normou stanovených
environmentálních kriterií, ale které přesto svou činností negativně ovlivňují své okolí. Tyto dohody jsou zpravidla
34
uzavírány na základě oboustranně výhodných podmínek, kdy obě strany musí zvažovat, co je reálně možné a
dosažitelné a podle toho volit odpovídající návrhy opatření i formy kompenzace za vynaložené úsilí.
Příklad z USA
Ve vztahu ke krajině a k péči o životní prostředí je nutné upozornit na vznik tzv. „komunit za branou“ ve kterých je
provedena regulace individuálních „svobod“ v zájmu celku (podřízení se pravidlům a nařízením platným v dané
komunitě). Každý kdo si koupí dům v dané komunitě musí se podřídit komunálním pravidlům a nařízením
zahrnujících vše od barvy domu až po to kam umístit vaše auto na zahradě. Sídla (o velikosti až 12 000 domů) mají
aquapark, dětskou železnici, turistické stezky, tenisové kurty, umělou skalní stěnu pro horolezce, jedno i dvě golfová
hřiště, několik čistých parků, kostely a kluby podle zájmů obyvatel. Komunita zajišťuje údržbu, bezpečnostní a jiné
služby podle potřeb svých členů.
Celkem 47 milionů Američanů již žije v 18 milionech domovů ve 230 000 řízených komunitách a platí 35 miliard
USD ročně za všechny služby formou poplatků. Toto jsou soukromé iniciativy, které se snaží vytvořit nejen domy na
bydlení, ale i nový způsob života. Podle investorů jde o „zkulturnění bydlení“: graffiti na zdech, pokud vůbec
vzniknou, jsou „rychle razantně odstraněny“; venkovní reklamy neexistují, je neustálá snaha o zajištění bezpečnosti i
o nenarušení estetiky a společného soužití všech členů komunity. Stále větší a větší část střední vrstvy společnosti se
vymyká uniformnímu státnímu rámci a má tendenci si zajistit život v soukromém prostředí (podle svých představ) se
soukromými ulicemi, školami, bezpečností a za to je ochotna zaplatit. Důvodem jsou neustále se rozvírající nůžky
mezi kvalitou života průměrného občana (resp. střední vrstvy občanů) a ne-kvalitou poskytovaných veřejných služeb
(ne-kvalita je mnohdy diktována problémovou skupinou, která představuje necelých 5% z počtu obyvatel, prakticky
nevytváří žádné zdroje a čerpá značný rozsah prostředků ze všech sociálních a jiných programů a i z nákladů na
veřejné služby).
V těchto komunitách jsou také velice bedlivě dodržovány všechny environmentální principy a zásady, takže výrazným
způsobem pozitivně ovlivňují okolní krajinu.
Příklad z Velké Britanie
Vesnička Ickford, která má 850 obyvatel se proslavila se v celé Evropě. Její osud byl stejný jako osudy všech
skomírajících vesniček: vlakové a autobusové spojení se postupně redukovalo jako nerentabilní, malí farmáři a
podnikatelé mnohdy neměli ani peníze na benzin, spojení s okolním světem se omezovalo, postupně upadaly i krámky
a nakonec se zrušila i pošta. S tím souvisel i úpadek zdravotní péče ve zchudlé oblasti. Dostane-li se kterákoliv obec
do tohoto stavu, bývá již značně zadlužená a stává se snadnou kořistí spekulantů s pozemky jako vesnice ve vlastním
slova smyslu přestane existovat.
Vidina tohoto procesu sjednotila občany vesnice Ickford, kteří dali všechny své úspory (v průměru 70 GBP na
obyvatele, tj. cca 3900 Kč) do společného podniku s názvem "Village Retail Services Association - VIRSA" (Vesnická
asociace maloobchodních služeb). Zpracovali jednoduchý pětiletý podnikatelský plán jehož principem bylo
osamostatnění se od velkoobchodu. Nabídka okolním farmářům, že budou od nich za přijatelnou cenu odkupovat
jejich produkci, tzn. to, co místní farmáři nemohou vyprodukovat, bylo možno objednat od okresních distributorů. Po
necelém půl roce v Ickfordu nebyla nezaměstnanost, přestalo se jezdit za nákupy do měst, banky se předhánějí
v nabídkách výhodných úvěrů a nejen to, do Ickfordu přijíždějí nakupovat lidé z okolních farem, vesnic a blízkých
městeček. Po třech letech existence se obyvatelé Ickfordu proměnili z deprimovaných zchudlých vesničanů
v sebevědomou prosperující podnikatelskou třídu. A to vše bez státní pomoci, bez nákladných investic a bez
velkoprodejních sítí.
Je to jen příklad. Ve všech vesnicích nejsou stejné podmínky, nebo již nezůstali žádní podnikaví lidé přesto je to
příklad hodný k zamyšlení a následování. V každém případě mají zmíněné negativní tendence v rozvoji venkova nejen
negativní vliv na ekonomiku v regionu, ale také na krajinu, na které se odráží prosperita či úpadek na daném území.
Závěrem
Mezinárodní společenství předpokládá, že každý ze států si nalezne své vlastní individuální postupy a metody řešení,
nástroje včetně způsobu financování projektů, programů a jednotlivých opatření k ochraně a péči o krajinu. A nejen to.
Podle zkušeností s projednáváním Směrnice č. 2000/60/EC ustavující rámec pro činnost v oblasti vodní politiky,
Evropská unie stále striktně dodržuje princip rovných podmínek na trhu, což v podstatě znamená, že dotace do
kterékoliv z oblastí péče o životní prostředí považuje za nežádoucí a že je ochotna tento stav tolerovat pouze po
přechodnou dobu. Pokud jde o vodu požaduje, aby veškeré náklady (včetně výzkumu, koncepcí, kontroly apod.) na
vodní hospodářství v rámci povodí byly hrazeny těmi, kdo používají nebo využívají vodu. Slangově vyjádřeno „aby si
voda na sebe vydělala“. I když v oblasti péče o krajinu obdobný požadavek nebyl tak striktně postaven, přesto lze ze
všech dokumentů EU vycítit, že autoři k těmto názorům nemají daleko. Proto je potřebné se již dnes připravit na to, co
bude nezbytné v budoucnosti zajišťovat.
35
Když se zamyslíme nad tím, kde hledat specifická řešení pro Ústecký kraj, je potřebné se zabývat i postavením UJEP
a jejím posláním. Např. ve Francii, ale i v dalších státech, jsou to právě univerzity mimo metropole, které se zabývají
regionální problematikou a regionálními formami využívání ekonomických nástrojů v konkrétní oblasti, kde působí.
Žádná z těchto univerzit se nesnaží konkurovat Pařížské Sorboně, stejně tak, jako Sorbona se nesnaží řešit regionální
problematiku. Proto věřím, že i UJEP vahou své autority soustředí všechny regionální aktivity v oblasti
environmentální ekonomie a kromě teoretických vědomostí poskytne i rozhodující informace o problémech kraje a
bude iniciovat formy jejich řešení. V této oblasti je úloha UJEP nezastupitelná.
Miroslav Hájek
MŽP Praha
36
HISTORICKÉ MAPOVÁNÍ
Petr Havránek
Slouží nám k poznání předchozí krajinné skladby, neboť je zřejmé, že ta dnešní je často nepřirozená v kontextu
historického vývoje krajiny. Změny v krajině probíhaly vždy, leckdy i skokem (parcelace statků, zakládání osad), ale
nikdy se neztratil smysl vývoje středoevropské historické krajiny. Využívání krajiny se dělo víceméně v rámci
podvědomých principů trvale udržitelného vývoje, neboť tehdy nebyly ještě technické možnosti překročení limitů
tohoto vývoje, snad s výjimkou dobývání a zpracování nerostů vedoucí k masivnímu odlesňování a kontaminaci
prostředí. Zásadní změny v naší krajině se odehrály až po II. světové válce, zejména po r. 1948. V pohraničí byly tyto
změny nastartovány těsně po válce vyhnáním sudetských Němců, čímž byly položen základ k v evropském měřítku
výjimečné devastaci krajiny nejen fyzické ale i kulturní.
Historické mapování analyzuje vývoj krajinných struktur v jednotlivých časových řezech, kamerální část práce spočívá
v zjišťování rozdílů proti současnému či předchozímu stavu. Vychází se z vojenských map různých edic a měřítek
(generální a speciální mapy), z leteckých snímků (donedávna pouze vojenských), je možné použít i některé metody
dálkového průzkumu zemského povrchu. K detailní rekonstrukci poslouží různé edice katastrálních map (tereziánský,
josefinský a stabilní katastr). Kulturní úpadek docela dobře odrážejí turistické mapy, zejména svým aktivním
zmatením místopisu v pohraničí, a to v době ještě docela nedávné. V detailech dobře poslouží i starší edice lesních
map.
Mapy, přestože obsahují ohromné množství informací, nám nepoví vše. Odhalí sice uspořádání krajiny, ale k poznání
ducha krajiny, ducha místa musíme znát i historii, tradice a lidovou slovesnost. Většina z toho je nenávratně pryč spolu
s odsunutými obyvateli. Starousedlíků, kteří by mohli pomoci, ať již předválečných obyvatel českých nebo
neodsunutých Němců, kteří mohli udržovat kontinuitu, je žalostně málo. Dožívá i generace odsunutých obyvatel, takže
svědci a pamětníci mizí. Vydatným zdrojem v této oblasti může být "vzpomínková" literatura vydávaná krajanskými
spolky v Německu, zejména byla-li vydána nedlouho po válce. Je však nutno číst pozorně, některé údaje jsou
nadsazené v duchu národním. Ale i literatura starousedlíků nechává bílá místa na mapě krajiny.
Nakonec stejně musíme ven do krajiny, jak už to při mapování bývá, historické nevyjímaje. Krajina, dovedeme-li se
dívat, skrývá ještě leccos zajímavého, co není ani v knihách ani v mapách. Tak je možno ještě dnes, anebo právě dnes,
nalézt středověké sklárny, stará důlní díla, železářské nebo vápenické pece, milíře, smolárny i zaniklé osady. Můžeme
sledovat síť starých cest, zjistit zaniklé rybníky a náhony, studovat skalní nápisy a rytiny. To vše je již mimo dosah
historické literatury i pramenů, je to aktuální úkol archeologie, právě v oboru vrcholného a pozdního středověku
nedoceněné, přestože právě tam jsou kořeny současného uspořádání krajiny.
Mgr. Petr Havránek
Referát životního prostředí okresního úřadu Česká Lípa
Děčínská 389
37
HISTORICKÉ ASPEKTY A PERSPEKTÍVY VÝVOJA KRAJINNEJ ŠTRUKTÚRY VO
VZŤAHU K POĽNOHOSPODÁRSTVU
Karol Kočík, Peter Jančura
Úvod
Pohľad na súčasnú krajinu v nás vyvoláva rôznorodé reakcie v závislosti od jej vnímania, či presnejšie percepcie.
Prvýkrát videnú krajinu zmyslovo vnímame v spojitej celosti, ako určité kontinuum, ktoré sa k nám prihovára svojou
špecifickosťou a neopakovateľnosťou. V tomto momente v nás rezonuje vizuálna a pocitová stránka , kedy v podstate
ide o spontánny proces, ktorý v našom vnútri vyvoláva špecifický odraz reality vonkajšej krajiny. V tomto okamihu je
prirodzené, že krajinu vnímame neprofesne a snáď i neracionálne, ale na úrovni emocionálnej dokážeme akceptovať
to, ako krajina na nás pôsobí, či je pekná, pôsobivá alebo sú v nej isté rušivé vplyvy.
Vizuálne vnímanie krajiny, hlavne tej časti, ktorú človek svojimi činnosťami pozmenil, je rôzne. Často sa
v poslednom období poukazuje na špecifický vplyv poľnohospodárstva a osobitne poľnohospodárskych činností
a technológii na krajinu. Ak však chceme vyvodzovať isté závery a odporúčať ďalšie opatrenia, ktoré sú potrebné
urobiť či už v oblasti poľnohospodárstva, krajinného inžinierstva, tvorby krajiny, alebo v smere tvorby ekologickej
stability, žiada sa profesný prístup.
Treba pritom uviesť, že iný je profesionálny náhľad stavbára, architekta, poľnohospodára, ochrancu prírody
a podobne. Je to dané charakterom záujmov, ktoré následne determinujú kognitívne stránku vnímania krajiny. Krajina
je však celok, holistický chápaný systém, ktorý sa vyvíja a mení v čase a priestore. Horizontálna integrácia profesných
pohľadov a riešenie prekryvov rôznorodých záujmov, ale i vertikálna integrácia časového radu, t.j. chápanie genézy
krajiny sa stáva nevyhnutným predpokladom jej ďalšieho rozvoja, spôsobov využívania, obhospodarovania a postupov
o jej starostlivosť.
Tomu zodpovedá aj prístup , ktorého základným dokumentom je „Európska konvencia (dohovor) o krajine“, ktorého
cieľom je spoločný prístup (integrácia) pri ochrane, správe a plánovaní krajiny, nakoľko kvalita a rôznorodosť
európskej krajiny predstavuje spoločné zdroje trvalo udržateľného rozvoja. Vo svojej prapodstate zlučuje mnohé
prístupy, demonštrované a uplatňované v medzinárodných dokumentoch, ako napr. „Konvencia o ochrane európskej
fauny a flóry a prírodných miest ich výskytu“, „Konvencia o ochrane achitektornického dedičstva Európy“, Konvencia
o ochrane archeologického dedičstva, „Konvencia o biologickej diverzite“, „Konvencia o ochrane svetového
a prírodného dedičstcva“ a pod.. Inými slovami môžeme povedať, že obsahuje základné atribúty starostlivosti
a ochrany prírodných (biotických i abiotických) hodnôt, ale aj antropogénnych hodnôt (presnejšie kultúrnych a
historických hodnôt) krajiny.
Poľnohospodárstvo neprestavuje len formu získavania obživy. Bolo a aj je ( a to už od neolitickej doby) určitým socioekonomickým fenoménom, ktorý ovplyvnil zmeny v krajine, jej ďalšiu štrukturalizáciu, participoval na charaktere
zvyklostí, duchovnej i materiálnej kultúre istého územia. Dnes možno poskytnúť množstvo dôkazov o vzájomnej
väzbe (synergii) medzi charakterom krajiny (prírodnými dannosťami), človekom, jeho spôsobom obhospodarovania
a využívania krajiny a kultúrou (materiálnou i duchovnou). Zúženie pozornosti len a len na produkčný význam
poľnohospodárstva , prípadne na produkciu a racionálnu exploatáciu krajinného potenciálu, pri absencii vzájomnej
spätosti krajiny a kultúry aj v poľnohospodárskom ponímaní, môže spôsobiť komplex problémov.
Historické modely obrábania a obhospodarovania pôdy
Akási „obnova“ a zvýraznenie kultúrnych fenomémov v krajine, ktoré sú akceptovateľné aj poľnohospodárom by mala
zodpovedať kontinuite času, prezentovanej historickým vývojom. Ak dnes prezentujeme študentom, či už
poľnohospodárom alebo ekológom historické aspekty vzniku a vývoja poľnohospodárskych ekosystémov a v rámci
toho aj historické modely obrábania, či presnejšie poľnohospodárskeho obhospodarovania zem (pôdy), treba
poznamenať dve skutočnosti:
a)
vymenovanie modelov nepredstavuje presný časový sled, tie sa dlhodobo vyvíjali a niektoré v princípe
pretrvávajú;
b)
prezentované modely sú z krajinno-ekologického hľadiska významným iniciátorom a faktorom zmeny krajinnej
štruktúry, presnejšie jej ďalšej diverzifikácie.
Okrem toho si tiež treba uvedomiť, že nástup a prípadné uplatnenie istého historického modelu bolo podmienené
technickou, kultúrnou vyspelosťou spoločnosťou na jednej strane a prírodnými podmienkami územia na strane druhej.
Jednotlivé historické modely možno vyčleniť v istej postupnosti (viď obr. 1), pričom opomíname žiarivovú sústavu,
ktorá predchádzala vzniku prielohovej sústavy. Len pre zaujímavosť chcem uviesť, že žiarenie, ako spôsob získavania
poľnohospodársky využiteľných plôch na úkor lesných ekosystémov, bolo na Slovensku uplatňované ešte aj
začiatkom 20. storočia.
38
Obr. 1: Historické modely poľnohospodárskeho obhospodarovania zeme (pôdy)
PRIELOHOVÁ SÚSTAVA
- prieloh (pastva) – celoročná (nížinné oblasti)
- sezónna (pahorkatinné a podhorské oblasti);
- orná pôda – kopaničiarstvo (motyka)
- primitívna orba (hák)
1. Úhorová sústava
-
úhor (t.j. orná pôda bez sejby)
-
orná pôda (zorané a obsiate plochy)
-
prieloh (resp. pasienok)
2. Trojpoľná sústava
-
úhor
-
orná pôda
jarina
ozimina
-
pasienky
3. Sústava striedania plodín
- orná pôda
ozimina
jarina
okopanina
datelinovina (krmovina na ornej pôde)
- lúky a pasienky
4. Poľnohospodárska sústava industrialneho a postindustriálneho obdobia
- veľkovýrobné postupy v obhospodarovaní ( vznik makroštruktúr - polí)
-
hospodárstvo bez chovu hospodárskych zvierat (len orná pôda)
-
priemyselný chov hospodárskych zvierat
- bez poľnohospodárskej pôdy
- prífarmové osevné postupy (TTP)
39
Z prezentovanej schémy historických modelov je zjavná diverzifikácia územia a následná komasácia plôch
a homogenizácia krajinnej matrice. V podmienkach Slovenska, ale aj v ďalších krajinách strednej Európy pristúpili aj
ďalšie faktory, ktoré ovplyvnili zmeny v štruktúre poľnohospodárskej krajiny a to najmä:
•
požívané technológie;
•
pozemková držba a pozemkové vlastníctvo;
•
charakter dedenia nehnuteľného majetku a najmä pozemkov;
•
závislosť na lokálnych zdrojoch obživy;
•
charakter reliéfu územia.
Tieto faktory popri už spomínaných modeloch využívania a obhospodarovania poľnohospodárskej krajiny sa
najvýznamnejšie podpísali na vzniku terasovitých mikroštruktúr políčok (poľnohospodárskych pozemkov), ktoré
často na Slovensku dosahovali výmeru 0,05 až 0,9 ha. Nezriedka ( a to hlavne v podhorských a horských oblastiach)
boli tieto diferenčné jednotky krajinnej štruktúry menšie než 0,05 ha, často len 4-20 ŕov, čo predstavuje heterogenitu
500-2500 parceliek na km2. Najvyšší počet takýchto plôšok v prepočte na 1 km2 sa na Slovensku nachádza v lokalite
Vlkolínec (2334 parceliek), ktorá je zapísaná do Svetového kultúrneho dedičstva UNESCO.
Vzhľadom k charakteru územia, kultúrnym tradíciám, reliéfnym pomerom možno u týchto mikroštruktúr stanoviť
rôzne typy a to:
a)
líniové;
b)
plošné;
c)
vejárovité
Ich výskyt, prípadne kombinácia je typická pre konkrétne územie a spolu vytvára regionálne špecifický krajinný obraz
a krajinný ráz
Moderné poľnohospodárstvo
Moderné poľnohospodárstvo, najmä z obdobia 70 až 90-tich rokoch 20. storočia, je charakteristické svojim výrazným
zásahom do štruktúry krajiny, čo sa prejavilo na jej zmene, usporiadaní a premietlo aj do vizuálneho vzhľadu krajiny.
Kultúrna poľnohospodárska krajina nadobúda výrazne industriálne a technické črty, s typickým homogénnym
charakterom krajinných matríc. V závislosti od geomorfológie územia sa prevažne vyskytujú makroštruktúry
poľnohospodárskych plôch ( veľkosť často nad 100 ha) alebo mezoštruktúry s veľkostným rozpätím 1 až 50(60) ha.
Najvýznamnejšími základnými črtami moderného poľnohospodárstva pritom ďalej sú:
•
veľkovýrobné pomery
•
zväčšenie výrobných plôch (sceľovania, hospodársko-technické úpravy pozemkov, meliorácie pozemkov);
•
koncentrácia a špecializácia ( biodiverzita v rastlinnej produkcii - sortiment poľnohospodárskych plodín )
•
koncentrácia chovu hospodárskych zvierat
uskladňovacie priestory na krmivá)
•
Chemizácia ( priemyselné hnojivá, pesticídy)
•
mechanizácia ( veľkovýrobné technológie, komplexná mechanizácia)
•
pokles pracovných síl v poľnohospodárstve
( veľkokapacitné ustajňovacie priestory, veľkokapacitné
Kritické postoje, že tento prístup sa podpísal pod stav nášho prostredia, kvalitu vôd, ale hlavne hygienickú kvalitu
poľnohospodárskych produktov a našej výživy je už desaťročia známy. Tiež sa v súvislosti s moderným (konvenčným)
poľnohospodárstvom poukazuje na antropogénne disturbancie, ktoré vyvolávajú ekologické problémy, ako ústup
vzácnych biotopov, eróziu pôdy a podobne. Netreba však zabúdať aj na esteticko-vizuálnu stránku. Monotónne
pôsobiaca krajina indikuje, že v nej niečo nie je v poriadku. Často krát realita videného je odrazom nášho ducha
a našej kultúry. Revitalizácia poľnohospodárskej krajiny totiž nespočíva len v technických postupoch, ale najmä
v marginálnych oblastiach si vyžaduje „duchovnú obnovu“, ktorá nastáva pri prepojení synargickej väzby krajiny –
poľnohospodára – kultúry.
Perspektívy vývoja poľnohospodárstva
Perspektívy vývoja poľnohospodárstva, čiže stanovenie vývojových trendov je možné v kontexte s chápaním vývoja
časových radov, vývoja ľudskej spoločnosti, jej požiadaviek, kultúry, technológii. Sústrediť pritom pozornosť len a len
na poľnohospodárstvo je skresľujúce. Poľnohospodárstvo a celkovo spoločnosť treba vnímať ako spojitý systém.
40
Obdobie, ktoré niektorí definujú ako virtuálna (prípadne informačná) spoločnosť bude klásť špecifické a často
rôznorodé požiadavky na poľnohospodárstvo v globálnej, regionálnej i lokálnej dimenzii. Možno predpokladať, že
v istom trende dominuje výraznejšia zmena
vzťahu medzi potenciálom krajiny, producentom potravín a ich
konzumentmi. Možno predpokladať, že informačná spoločnosť môže priniesť ešte výraznejšiu potrebu produkcie
lacných, rýchlo dostupných potravín v požadovanej štruktúre , množstve a kvalite. Alternatíva vývoja
poľnohospodárstva sa potom môže prejaviť:
a) na úrovni vnútornej štruktúry poľnohospodárskeho systéme:
•
intenzifikácia vysoko produkčných oblastí, so snahou vyrobiť dostatočné množstvo cenovo prístupných
potravín, resp, produktov pre výrobu potravín;
•
extenzifikácia stredne produkčných oblastí, vhodných pre regionálny rozvoj poľnohospodárstva
a mikroekonomiky regiónov, ktoré však vo vzťahu ku globálnemu poľnohospodárstvu už predstavujú menej
konkurenčné, prípadne bezkonkurenčné oblasti, kde bude zotrvávať snaha o zachovanie poľnohospodárstva,
ale v energeticky a ekonomicky menej náročnej forme;
•
ekologizácia okrajových oblastí, ako snaha o holistický prístup, najmä v kontakte s chránenými územiami,
územiami, kde bude prioritou ochrana podzemných a podpovrchových zdrojov pitnej vody, prípadne výrazne
nekonkurenčných oblastiach, podhorských a horských regiónov, kde poľnohospodárstvo môže mať
sociostabilizačný a ekostabilizačný charakter;
b) na úrovni teritoriálnej štruktúry poľnohospodárskeho systému:
•
optimalizácia usporiadania a obhospodarovania pôdy v poľnohospodárskej krajine (syntetické výstupy cez BPEJ)
•
pôdno-ekologická regionalizácia na PEPO
•
vyčlenenie typologicko-produkčných kategórii TPK
•
optimalizácia TPK v jednotlivých PEPO
•
stanovenie vhodnosti pestovania plodín
•
optimalizácia záťaže PPF hospodárskymi zvieratami
Vývojové zmeny na úrovni územnej štruktúry poľnohospodárskeho systému sa pritom budú dotýkať tak produkčných
oblastí, ako aj okrajových oblastí. V produkčných oblastiach však priestorová optimalizácia štruktúry
poľnohospodárstva, optimalizácia pestovania plodín a chovu hospodársky zvierat zrejme bude mať výrazne
ekonomický charakter, pre ktorý môže byť príznačná snaha o zníženie nákladov, kým v okrajových oblastiach bude
dominovať snaha o posilnenie ekologických vzťahov v krajine, ochranu prírodných zdrojov a pod.
Hypotetické vývojové trajektórie v interakcii poľnohospodárstvo – krajina
Z vyššie uvedeného vyplývajú dve, paralelne odvíjajúce sa hypotézy (presnejšie varianty) možného vývoja vzájomnej
interakcie poľnohospodárstva vo vzťahu ku krajine:
1. unifikácia poľnohospodárskej krajiny, čo spôsobí
•
stabilitu makroštruktúr
•
zachovanie veľkoplošné jednotky polí
o
cca 80 –100 ha, resp. 60-80 ha v nížinách a pahorkatinách
o
cca 50-60 ha, resp. 30-50 ha v kotlinách
o
cca okolo 30 ha vo vrchovinách
•
charakteristické zachovanie členenie pôdneho fondu (or. pôda + lúky + pasienka), t.j. krajinného vzorca
v prospech poľnohospodárskeho pôdneho fondu a v rámci nej podielo intenzívne obhospodarovaných plôch
ornej pôdy a TTP;
•
masovú segregáciu;
2. zánik poľnohospodárskych kultúr, najmä v marginálnych oblastiach, čo spôsobí
•
zalesňovanie, príp. sukcesný zárast
•
pokles výmery poľnohospodárskej pôdy
•
zánik mikroštruktúr
•
zánik krajinného rázu
41
V náväznosti na predchádzajúce úvahy o vývoji moderného poľnohospodárstva však možno poukázať aj na tretiu
alternatívu. Tá môže vychádzať s inej perspektívy. Totiž informačná spoločnosť nie je len dôsledkom moderny, ale
vyvíja sa a bude musieť existovať na základoch postmoderného filozofického chápania. Je reálne, že akýmsi
„rezíduom“ informačnej spoločnosti bude snaha o návrat človeka k prírode, k prírodným, duchovným a kultúrnym
hodnotám. Pomer medzi intelektuálnou (presnejšie racionálnou) náročnosťou doby a intuitívnou potrebou človeka,
jeho prejavom emocionality sa môže odraziť, a zrejme aj prejaví v akejsi vnútornej revolte a aktivizácii. Preto
v tretej eventualite možno hovoriť o:
3. pozitívna aktivácia človeka ( i poľnohospodára) v kultúrnej krajine, čo prinesie
•
zvýraznenie kultúrnych významov krajiny, t.j.
•
zachovanie, udržanie, resp. obnova krajinného rázu (krajinný ráz predstavuje hodnotové aspekty, videného
obrazu krajiny, čiže krajinného obrazu)
•
vizualizáciu krajiny a jej estetické dotvorenie .
Nástroje na zvýraznenie kultúrneho významu poľnohospodárskej krajiny
V súvislosti s treťou alternatívou vyvstáva otázka, čo má, či nemá človek k dispozícii pre zvýraznenie kultúrneho
významu poľnohospodárskej krajiny? Aké nástroje a prostriedky by v rámci tvorby krajiny mohol použiť. Skôr, ako sa
budeme touto otázkou zaoberať, je snáď na mieste pripomenúť, že táto alternatíva konvenuje s úvahou v úvode , ale aj
to, že môže predstavovať pokračovanie vnútornej vízie, ktorú v sebe zrejme nesie „Európska konvencia o krajine“. Aj
samotný poľnohospodár si musí uvedomiť, že „skultúrnenie“ krajiny je nevyhnutnosťou, ako pozitívna reakcia
nápravy „technizácie“ krajine a s ňou spojenej kultúrnej devastácie mnohých území, čo môže byť dôsledkom
vnútornej devalvácie ducha, intelektu a s tým súvisiacich hodnôt.
Pretváranie krajiny môžeme podľa SCHULZA (1981) uskutočniť:
a)
zvýraznením dominant (kultúrnych, historických, duchovných) v krajine
b)
rozčlenením a diverzifikáciou krajiny
c)
symbolizáciou krajiny
Dostupné prostriedky je možné prezentovať:
A) V prípade potreby zvýraznenia dominant - architektúrou v krajine (úprava vidieckeho sídla, úprava a estetická
tvorba inžinierskych diel, hospodárskych a účelových objektov, zvýraznenie duchovných dominant v krajine, ako
sú kostoly a pod.).
B) V prípade rozčlenenie a diverzifikácia, môžeme použiť
a)
socioekonomický a legislatívny tlak na vlastnícke pomery
b)
pozemkové úpravy
•
hospodársko –technické úpravy
•
úpravy zmenou vlastníctva pozemkovej držby
c)
pestovanie vyššieho počtu kultúrnych rastlín, čo zvýši biodiverzitu v rastlinnej výrobe a zároveň vytvorí
predpoklad a nutnosť diverzifikácie makroštrúktúr pestovaním viacerých rastlín
d)
vegetačné úpravy, ako jeden z najvýznamnejších nástrojov tvorby krajiny.
C) V prípade symbolizácia je možné vytvoriť, resp. obnoviť kultúrne kódy (symboly) v krajine, ako sú kríže, Božie
muky, symbolické stromy (lipy) a podobne.
Záver
História nie je niečo, na čo sa len spomína. Minulosť je trvalo prítomná v súčasnosti a často ovplyvňuje ďalší vývoj,
nakoľko ona sama o sebe môže niesť racionálny i duchovný impulz tohto procesu. To sa obzvlášť vzťahuje na krajinu.
Poľnohospodárstvo v krajine zohrávalo a zohráva významnú úlohu. Bolo by asi nesprávne oklieštiť kultúrnu krajinu
a povedať, že ľudia ju skultúrnili, premenili len v úmysle získať z nej materiálne zdroje obživy, alebo exploatovať
krajinu pre uspokojenie svojich materiálnych potrieb v širšom zmysle slova. Tak, ako stojíme pred nutnosťou
ekologizácie poľnohospodárstva, či už v smere zavádzania alternatívnych metód pestovania rastlín a chovu
hospodárskych zvierat, musíme sa vysporiadať aj s kultúrou krajiny, starostlivosťou o krajinu a ochranou prírodných,
historických a kultúrnych hodnôt, ktoré ľudstvo v krajine vytvorilo. Obnova, presnejšie „rehabilitácia“ vzťahu krajina
42
– človek - kultúra, pri uvedomení si prirodzenej spätosti človeka s kultúrou a človeka s krajinou, od čoho je spontánny
krok k chápaniu väzby kultúra a krajina, sa totiž dotýka nás všetkých.
Autori ďakujú grantovej agenture VEGA za finančnú podporu projektu VEGA 1/9267/02 „Historické krajinné
štruktúry vo vzťahu k vývoju poľnohospodárskeho využívania zeme“.
doc. Ing. Karol Kočík, PhD.
Ing. Peter Jančura, PhD.
Fakulta ekológie a environmentalistiky, Technická univerzita Zvolen
Slovenská republika
43
SLEDOVÁNÍ
HISTORICKÉHO VÝVOJE KRAJINNÉ STRUKTURY S VYUŽITÍM
STARÝCH MAP
Zdeněk Lipský
Definice a význam krajinné struktury
Definice krajinné struktury
Struktura krajiny je v nejobecnější podobě definována jako rozložení energie, látek a druhů ve vztahu k tvarům,
velikostem, počtům, způsobům a k uspořádání krajinných složek a ekosystémů (Forman a Godron, 1993). Krajinnou
strukturu tak určují jednak individuální, jednak skupinové parametry. Individuální parametry krajinné struktury se
týkají vždy jedné krajinné složky, u níž můžeme určovat její velikost, tvar, délku hranic a ostrost rozhraní, ekologický
typ, původ a stáří, její vnitřní heterogenitu a kvalitu. Skupinové parametry vyjadřují celkovou různorodost krajiny, tj.
počet, velikostní, tvarovou a typovou rozmanitost krajinných složek, způsob jejich prostorového uspořádání,
vzájemnou propojenost nebo izolovanost. Skupinové parametry krajinné struktury se hodnotí pomocí charakteristik
jako jsou mozaikovitost a zrnitost krajiny (průměrná velikost zrna), pórovitost a propustnost krajiny pro různé druhy
organismů, fragmentace a konektivita.
Všechny uvedené charakteristiky se týkají horizontální (chorologické) struktury vyjadřující prostorové rozložení
krajinných složek. Krajina má ale samozřejmě také svou vertikální strukturu (patrovitost), která je sledovaná
většinou na úrovni jednotlivých ekosystémů. Třetí dimenzi krajiny představuje její chronostruktura, která je odrazem
jejího vývoje v čase a vyjadřuje délku trvání jednotlivých krajinných složek a historický vývoj krajinné struktury.
Pro terminologické vyjasnění je třeba uvést pojmy primární, sekundární a terciérní krajinná struktura, používané např.
v hodnocení krajinného rázu. Primární struktura krajiny představuje její přírodní základ nezávislý na vlivu člověka.
Tvoří ji zejména geologické a geomorfologické struktury, základní tvary reliéfu jako jsou vyvýšeniny a sníženiny,
plošiny a svahy různé sklonitosti a expozice, přirozené skalní výchozy, hřbety, erozní rýhy a údolí a na ně vázaná
vodní síť, půdní a přírodní vegetační pokryv krajiny. Primární struktura krajiny je dlouhodobě trvalá a z hlediska
lidského věku se podstatně nemění.
Sekundární struktura krajiny je vyjádřená způsobem využívání krajiny člověkem (land use neboli využití půdy) a
má rovněž významný fyziognomický projev. V intenzívně využívané krajině je výrazem dominantní role lidské
činnosti a jejího určujícího vlivu na vzhled a fungování kulturní krajiny. Sekundární struktura je do značné míry
predisponována primární strukturou (geologické podloží, sklonitost reliéfu, hloubka a kvalita půd), do níž je formou
superpozice jakoby zasazena. V mnoha případech však využití půdy (sekundární krajinná struktura) nerespektuje
přírodní předpoklady území a zcela překrývá či "přebíjí" primární krajinnou strukturu. Právě relativní soulad či
nesoulad primární a sekundární krajinné struktury může tlumit nebo naopak akcelerovat řadu environmentálních
problémů v krajině (ekologická (ne)stabilita krajiny, vodní režim, půdní eroze). Sekundární struktura se v souladu s
činností člověka v historickém vývoji velmi rychle mění.
Konečně terciérní struktura krajiny má vyjadřovat její kulturní historii, významné události s ní spojené, paměť
krajiny, jakýsi duchovní rozměr, který nemusí mít bezprostřední fyziognomický projev.
Význam krajinné struktury
Struktura krajiny má rozhodující vliv na funkční vlastnosti krajiny: je určujícím faktorem energomateriálových toků,
biodiverzity, pohybu a rozmístění organismů v krajině. Jakákoliv změna v krajinné struktuře - v prostoru i v čase mění průběh krajinných procesů, ovlivňuje průchodnost a obytnost krajiny, mění její vlastnosti a charakteristiky včetně
vodního režimu a ekologické stability. Současná krajinná ekologie ve svých výzkumech a publikacích proto věnuje
krajinné struktuře a jejím proměnám v čase mimořádnou pozornost (Forman a Godron, 1993; Forman, 1995; Lipský,
1994, 1995, 1998, 2000; Zonneveld a Forman, 1990).
Význam krajinné struktury pro fungování krajinného systému je formulován ve vymezení 7 hlavních principů krajinné
ekologie (Forman a Godron, 1993), které reprezentují základní metodologii této disciplíny (se zřetelem na biocentrické
pojetí autorů). První dva principy se zaměřují přímo na krajinnou strukturu, další na funkci a změnu (dynamiku)
krajiny, které ovšem se strukturou krajiny úzce souvisejí systémem zpětných vazeb:
44
STRUKTURA
FUNKCE
(fungování)
DYNAMIKA, ZMĚNA,
VÝVOJ
KRAJINA
Princip struktury a funkce krajiny vyjadřuje, že rozmístění a pohyb ekologických objektů v krajině (v širším smyslu
- živočichové, rostliny, biomasa, energie, voda, minerální látky, člověk,...) jsou závislé na struktuře krajiny a zároveň
tuto strukturu vytvářejí. Poznání struktury krajiny je nezbytné pro pochopení vazeb, vztahů, procesů a toků
ekologických objektů mezi krajinnými složkami. Z heterogenity a strukturální rozdílnosti krajin vyplývá, že krajiny se
funkčně liší v distribuci (tocích) druhů, energie a látek mezi krajinnými složkami (Forman a Godron, 1993).
Princip druhové rozmanitosti bioty (princip biodiverzity) vyjadřuje závislost druhové rozmanitosti na rozmanitosti
krajiny, její struktuře a pestrosti. Jinými slovy, čím větší je ekosystémová rozmanitost krajiny, tím větší je také její
druhová biodiverzita. Pro management krajiny a její ekologickou stabilizaci má význam rovněž princip přerozdělování
minerálních živin: intenzita přerozdělování minerálních živin mezi krajinnými složkami vzrůstá s intenzitou narušení
příslušných krajinných složek (příklad eroze - Lipský, 1998).
Na krajinné struktuře bezprostředně závisí ekologická stabilita krajiny, což vystihuje princip stability krajiny
(Forman a Godron, 1993) i Míchalovo pojetí ekologické stability (Míchal, 1992, 1994). Každá krajinná složka jako
ekosystém má svou hodnotu ekologické stability. Celková ekologická stabilita krajiny jako složitého systému tak
odráží zároveň poměr všech zastoupených typů krajinných složek, jejich významu, velikosti, kvalitativních a
prostorových parametrů.
Možnosti sledování historického vývoje krajinné struktury - ekologický aspekt
V rozměrech krajiny má rozhodující význam její horizontální struktura. Její současný stav je rutinně zaznamenáván při
tzv. mapování krajiny v měřítku 1:10 000 (Pellantová a kol., 1994; Vondrušková, 1994). Mapování krajiny podle
obou schválených metodik je základním podkladem pro vymezení kostry ekologické stability krajiny. Alternativními
způsoby mapování sekundární krajinné struktury jsou mapování využití půdy (land use), obvykle v měřítku 1:10 000, a
mapování současného krajinného pokryvu (land cover) v menším měřítku 1:100 000, případně 1:50 000.
Metodika podrobného mapování využití půdy (land use) v měřítku 1:10 000 - 1:5 000 byla vyvinuta na katedře
socioekonomické geografie přírodovědecké fakulty Karlovy univerzity v Praze (pracovní skupina docenta Ivana
Bičíka). K dispozici je také rozsáhlá historická databáze využití půdy pro všech 13 000 katastrálních území v ČR v
letech 1845, 1948 a 1990 a metodické principy jejich rutinního vyhodnocování pomocí GIS (Bičík, 1995).
Mapování krajinného pokryvu (land cover) v měřítku 1 : 100 000 provádí v ČR firma GISAT (doc. Ing. Jan Kolář)
s využitím družicových snímků Landsat TM jako součást mezinárodního projektu CORINE.
Hodnocení krajinné struktury a jejích změn můžeme rozdělit na dvě skupiny, které se liší použitými metodami a
výchozími datovými zdroji.
Hodnocení tzv. makrostruktury krajiny (tento pojem není jednoznačně definovaný a je používán účelově v pojetí
podle Kyjovského, 1989) vychází ze základní databáze využití půdy, která je dostupná pro všechna katastrální území,
okresy, povodí nebo biogeografické či jiné územní jednotky. Vyjadřuje plošné zastoupení jednotlivých kategorií
využití půdy v daném území (krajině, výseku krajiny, povodí) a jejich změny v historickém vývoji. Nezabývá se však
(a ani je nemůže zohlednit) interakcemi mezi jednotlivými plochami, jejich velikostí, tvarem, propojeností a vnitřním
prostorovým uspořádáním (strukturou) krajiny uvnitř těchto kategorií. Katastrální území jako základní jednotka, za niž
jsou data o využití půdy běžně k dispozici, je tak v pozici černé skříňky, o níž máme hrubou základní informaci, ale
nevíme nic o její vnitřní struktuře (Bičík a kol., 1995). Z poměrného plošného zastoupení jednotlivých forem
(kategorií) využití půdy vychází výpočet několika typů tzv. koeficientů ekologické stability (Kes), které představují
pokus o krajinně ekologickou kvantifikaci a interpretaci makrostruktury krajiny.
Krajinná mikrostruktura (podle Kyjovského, 1989) se na rozdíl od makrostruktury pokouší vystihnout vlastnosti
krajinné mozaiky, to znamená její pattern (prostorový vzor), velikost a tvar plošek, jejich propojenost nebo
izolovanost a další detailní charakteristiky krajinné struktury, které ovlivňují její ekologickou stabilitu, biodiverzitu,
vodní režim, průběh erozních procesů a dalších energomateriálových toků v krajině. Hodnocení krajinné
mikrostruktury vycházejí většinou z krajinně ekologického pojetí Formana a Godrona (1993). V podmínkách české
venkovské krajiny byly charakteristiky krajinné mikrostruktury interpetovány hlavně s ohledem na jejich historické
45
změny v pracích Lipského (1992, 1994) a tvůrčím způsobem rozpracovány v diplomových pracích Adámkové (1999)
a Kalinové (1999).
Historický vývoj využívání krajiny a krajinné struktury je v České republice podrobně sledován za období
posledních 220 let, pro něž existují dostatečně přesné a podrobné mapy a statistická data o využití půdy. Metodické
principy sledování a ekologického hodnocení vývoje využívání krajiny (historická analýza) vycházejí z řady prací
řešitelského kolektivu (zejména Lipský, 1992, 1995, 2000; Lipský a Nováková, 1994). Historický land use je
dlouhodobě metodicky sledován a vyhodnocován pomocí GIS na přírodovědecké fakultě UK v Praze (Bičík, 1995,
1997). Metodika sledování současných tendencí vývoje krajiny a současných změn ve využití půdy je popsána v
pracích řešitelského týmu (Lipský, 2000; Lipský a Kvapil, 1998).
Pro vyhodnocení historického vývoje krajinné struktury jsou využívány následující mapové podklady a datové zdroje:
•
Berní rula zachycující stav využívání krajiny v letech 1654-56
•
Tereziánský katastr český (1757)
•
Stabilní katastr (1817-43)
•
Mapy 1., 2. a 3. vojenského mapování (1763-87, 1842-52, 1878)
•
Mapy stabilního katastru 1:2880 (1817-43)
•
Multitemporální letecké snímky od roku 1935 do současnosti
•
Historická databáze využití půdy podle katastrálních území pro roky 1845, 1900, 1948 a 1990
Pro svou podrobnost a možnost detailního sledování krajinné struktury včetně jejího historického vývoje jsou
jedinečné mapy stabilního katastru z 1. poloviny 19. století v měřítku 1:2880. Tyto mapy spolu s tabulkovou
(statistickou) částí stabilního katastru tvoří soubor mimořádného historického významu. Zároveň mají nenahraditelný
význam pro nejrůznější krajinně ekologické výzkumy a hodnocení, prognózy vývoje krajiny, projektové práce v rámci
krajinného plánování v katastrálních územích či povodích. Jsou neopominutelné a projektanty již rutinně využívané
např. při vymezování lokálních ÚSES, registraci významných krajinných prvků, revitalizaci povodí, hodnocení
krajinného rázu, pozemkových úpravách a územně plánovací praxi.
Z krajinně ekologického pohledu je neocenitelná možnost detailního sledování a hodnocení krajinné mikrostruktury, tj.
počtu a velikosti plošek v krajině, průměrné velikosti pozemků čili zrna krajiny, délky koridorů a hraničních linií v
krajině i jejich spojitosti případně kvality a šířky.
Mapy 1. vojenského mapování z 2. poloviny 18. století (nejčastěji kolem r. 1780) v měřítku 1:28 800 neumožňují sice
výzkum krajinné mikrostruktury na tak detailní úrovni jako 10x podrobnější mapy stabilního katastru, přesto jsou opět
neocenitelným historickým podkladem pro sledování stavu a vývoje české kulturní krajiny. Oproti stabilnímu katastru
umožňují posunout sledování vývoje o 50 - 60 let dozadu. Pro studium vývoje krajiny jsou v těchto mapách důležitá
kartografická znázornění cestní sítě, lokalizace sídel, povrchových vod a zejména lesů a stromů (skupin, alejí) jakožto
krajinných struktur, které měly značný vojenský význam. V rámci zemědělské půdy lze rozlišit ornou půdu a trvalé
travní porosty, jejichž rozšíření je pozoruhodně větší a ekologicky proto mnohem příznivější než v dnešní době. Lesů
je naopak, alespoň v některých oblastech, pozoruhodně méně (a jinde zase více) než dnes. Ve srovnání s mapami
stabilního katastru najdeme na mapách 1. vojenského mapování mnohem více velkých i menších rybníků, podobně
jako na starší Műllerově mapě Čech z počátku 18. století. Mapy 1. vojenského mapování nám totiž velmi výhodně
zaznamenaly stav vodních ploch ještě v době jejich velkého rozšíření, těsně před hromadným rušením rybníků na
konci 18. a v prvních desetiletích 19. století. Mapy stabilního katastru tak o 50 - 60 let později zachycují již
několikanásobně nižší rozlohu rybníků v české krajině než mapy 1. vojenského mapování. To svědčí o významu těchto
vojenských map pro revitalizační studie a projekty na případnou obnovu vodních ploch v krajině.
Vypovídací schopnost map 1. vojenského mapování mohou zvýšit doprovodné vojenskogeografické popisy terénu a
všech obcí, které představují unikátní historický materiál o stavu české krajiny před více než 200 lety. Tyto údaje však
nikdy nebyly zveřejněny a jsou dosažitelné pouze v Kriegsarchivu ve Vídni.
Závěr
Vývoj využívání půdy probíhal dosud ve směru trvalého zjednodušování krajinné struktury. Základním rozporem a
příčinou ekologických problémů je nesoulad mezi heterogenitou stanovišť a homogenitou jejich využívání, které
nerespektuje přirozené abiotické rozdíly (trofismus a hydromorfismus půd, sklonitost reliéfu). Druhým závažným
negativním rysem je nedostatek, někde až úplná absence či přerušení lokálních biokoridorů a dalších liniových prvků,
které by od sebe oddělovaly rozsáhlé nestabilní agrocenózy na orné půdě.
Pro ekologickou stabilizaci krajiny je důležité vymezení ekostabilizačních prvků, ploch a struktur v kulturní krajině.
Vedle mapování současné krajinné struktury (mapování aktuální vegetace) k němu přispívá i znalost a vyhodnocení
historického vývoje krajiny. Cílem je vymezit ekologicky a historicky nejstabilnější části krajiny a ověřit jejich
funkčnost v lokálním systému ekologické stability. Důležitou roli hraje poznání délky trvání jednotlivých krajinných
46
struktur, jejich původnosti a biodiverzity (Lipský a Nováková, 1994). Součástí řešení je ověření hypotézy, že nerušená
délka trvání stabilizačních struktur v krajině má pozitivní vliv na jejich biodiverzitu a ekologickou významnost.
Analýza historického vývoje dovoluje rozlišit a s využitím starých map přesně lokalizovat plochy s trvale nízkou
intenzitou využívání a plochy či linie, které po celou dobu sledovaného vývoje plnily stabilizační funkci v kulturní
krajině. Ze skupiny ploch dlouhodobě vyňatých z intenzívního zemědělského obdělávání se přednostně mohou
vyčleňovat existující nebo potenciální biocentra jako jádra revitalizace zemědělské krajiny.
Další výzkum bude zaměřen na ekologické (a hydrologické) hodnocení krajinné struktury a jejích charakteristik jako
jsou velikost a tvar plošek, parametry koridorů, hustota sítě a velikost zrn a sítě, mozaikovitost, poréznost, konektivita
a fragmentace krajiny. Ukazuje se totiž, a nejnovější hydrologické modely to již zohledňují, že na procesy fungování
krajiny a její vodní režim nemá vliv jen plošné zastoupení jednotlivých kategorií využití půdy, ale i jejich prostorové
uspořádání, tedy mikrostruktura krajiny. Číselné výsledky hodnotící tyto do značné míry "geometrické" vlastnosti
krajiny však na druhé straně nelze přeceňovat, poněvadž jednotlivé struktury nepůsobí v krajině izolovaně. Krajinu je
třeba hodnotit jako složitý komplexní systém, celek kvalitativně vyšší (holon) než jenom pouhý součet prvků a jejich
vlastností. Znalost historického vývoje krajiny podpořená komplexním průzkumem fungování krajinných procesů by
měla přispět k účelnému navrhování trvale udržitelné a ekologicky stabilní krajinné struktury.
Literatura
Adámková, K., 1999: Povodí Mladotického jezera. Aktuální stav krajiny a návrh opatření ke zvýšení její ekologické
stability. Magisterská práce, PřF UK, Praha
Bičík, I., 1995: Analýza dat o využití půdy k hodnocení dlouhodobých změn krajiny. Geographia Slovaca 10,
Bratislava, s. 25-29
Bičík, I., 1997: Metodika výzkumu dlouhodobých změn ve využití ploch v ČR. In: Půdní fond ČR a směry jeho využití.
Sborník ze semináře 13.-17.10.1997 ve Špindlerově Mlýně. VÚZE, Praha, s. 177-180
Farina, A., 1998: Principles and methods in landscape ecology. Chapman & Hall, London.
Forman, R.T.T., 1995: Land Mosaics. The Ecology of Landscapes and Regions. Cambridge University Press, 632 s.
Forman, R.T.T., Godron, M., 1993: Krajinná ekologie. Praha, Academia, 583 s.
Hansen, A.J., di Castri, F.(eds.), 1992: Landscape Boundaries: Consequences for Biotic Diversity and Ecological
Flows. Ecological Studies 92, Springer-Verlag.
Kalinová, T., 1999: Vývoj vybraného území v historických souvislostech s užitím ekologických hodnotících ukazatelů.
Magisterská práce, PřF UK, Praha
Kyjovský, Š., 1989: Hodnocení změn krajiny Lednicka a Valticka. - Zprávy GgÚ ČSAV 26, č. 4, s. 19-35
Lipský, Z., 1992: Analýza dlouhodobého vývoje krajiny a její využití pro obnovu ekologické stability. - Kandidátská
disertační práce, IAE VŠZ Praha, Kostelec n.Č.l., 124 s., příl.
Lipský, Z., 1994: Změna struktury české venkovské krajiny. - Sborník České geografické společnosti. 99:4:248-260
Lipský, Z., 1995: The changing face of the Czech rural landscape. - Landscape and Urban Planning 31(1995):39-45
Lipský, Z., 1998: Krajinná ekologie pro studenty geografických oborů. Karolinum, Praha, 129 s.
Lipský, Z., 2000: Sledování změn v kulturní krajině. ČZU, Praha, 71 s.
Lipský, Z., Kvapil, D., 1998: Present land use changes in the Czech rural landscape: causes and consequences. - In:
Key concepts in landscape ecology.Proceedings of the European Congress of the IALE, Myerscough College,
September 3-5, 1998, pp. 117-129
Lipský, Z., Nováková, E., 1994: Historický vývoj krajiny a mapování biotopů. - In: Mapování biotopů. Sborník
semináře k 75. výročí VŠZ Brno, s. 89-93
Miklós, L., 1986: Stabilita krajiny v ekologickom genereli SSR. - Životné prostredie, XX:2:87-93
Míchal, I., Buček, A. a kol., 1985: Ekologický generel ČSR, Terplan Praha a GgÚ ČSAV Brno
Míchal, I., 1992, 1994: Ekologická stabilita. Brno, Veronica, 276 s.
Pellantová, J. a kol., 1994: Metodika mapování krajiny. ČÚOP, Praha
Vondrušková, H., 1994: Metodika mapování krajiny SMS. ČÚOP, Praha
Zonneveld, I.S., Forman, R.T.T., 1990: Changing Landscapes: An Ecological Perspective. Springer-Verlag, 286 s.
Agroprojekt, 1988: Metodika navrhování územních systémů ekologické stability.Agroprojekt, Praha
47
INVESTIGATION OF THE HISTORICAL
STRUCTURE USING OLD MAPS
DEVELOPMENT
OF
LANDSCAPE
Abstract
As it is formed in 7 main principles of landscape ecology according to Forman and Godron (1993), landscape structure
plays the decisive role in functioning of landscape system. Each change in landscape structure and heterogeneity
influences the course and parameters of landscape processes, flows of energy and matter, moving and distribution of
species in the landscape. Landscape stability, water régime and balance are also directly connected with landscape
structure and controlled by a complex system of feedbacks.
Historical development of land use and landscape structure is investigated in the Czech cultural landscape using old
topographical and cadastre maps from the 18th and 19th centuries and archive aerial photographs from the 20th
century. Preliminary results of the research confirm dramatic changes in landscape (micro)structure towards its
significant simplification especially during the last 50 years. Decrease in landscape patchiness and heterogeneity,
interruption of many local biocorridors and destruction of small interactive, ecolgically more stable and important
landscape segments are among typical features of the czech rural landscape development. Environmental
consequences of these changes are mostly assessed as highly negative, but the changes and developments have not
been one-sided and unambiguous because some abandoned lands, grasslands and shrubs have been increasing during
the last 50 years on surfaces not suitable for intensive large-scale agriculture. These localities have become a refuge for
many endangered species pushed away from large-scale landscape of collective openfields.
Ongoing research shall be directed to the ecological assessment of landscape structure and its parameters like size and
forms of patches, quality and parameters of corridors, patchiness, connectivity, fragmentation, porosity. Because single
parameters of landscape structure according to Forman and Godron prove particular characteristics of the landscape
that do not affect as isolated in the real landscape, the exact results should not be overestimated and the landscape has
to be regarded as a dynamic system from the holistic view.
On the basis of detailed landscape mapping, more stable landscape structures and segments shall be selected for a next
biological research to form grounds for functional ecological networks in the landscape. Knowledge of historical
development as to the constancy, the age and the stability of single structural elements in the landscape supported by
present biological investigations should help purposefully to design sustainable landscape structure.
Zdeněk Lipský
Česká zemědělská univerzita Praha
[email protected]
48
KOEXISTENCE PŘÍRODY A PRŮMYSLU
Miroslav Richter
Možnosti snížení zátěže složek životního prostředí průmyslem, vývojové trendy, čistší
technologie.
V samém úvodu svého příspěvku musím připustit, že již jeho název v sobě skrývá rozpory a konfliktnost nastoleného
problému. Přesto bych se pokusil naznačit možnosti, které by určitým způsobem ostré hrany a třecí plochy alespoň
částečně eliminovaly.
Rozvoj lidské společnosti a růst životní úrovně trvale zvyšují nároky na využívání omezených přírodních zdrojů na
jedné straně a na straně druhé vystupuje nutnost jejich důsledné ochrany. Všeobecně stále vyšší nároky na
uspokojování potřeb společnosti i jejích členů proti reálným možnostem se trvale dostávají do konfliktů. Existenci
těchto konfliktů i při komplexním pohledu si nejsme vždy ochotni připustit, spíše hovoříme o riziku jejich vzniku, ale
to neznamená, že by již tyto konflikty a rozpory neexistovaly! Obecné přijetí filosofie trvale udržitelného rozvoje do
právně závazných norem, rozhodovacích mechanismů a každodenního jednání je stále jen v počátcích. Konkrétní
opatření na systematickou a komplexní ochranu všech složek životního prostředí se realizují ve vyspělých zemích
světa ve větší míře teprve v posledních cca dvaceti letech a v České republice až po roce 1990. V řadě zemí se ještě
s komplexní ochranou přírodních zdrojů ani nezačalo.
Konfliktní situace vyplývají a zasahují v zásadě tři úrovně:
1.
Rozdělení přírodních zdrojů surovin a energií je na Zemi velmi nerovnoměrné. Statisticky je prokazatelné, že
cca 80 % přírodních zdrojů surovin a energií přednostně využívá jen 20 % obyvatel Země v nejrozvinutějších
zemích světa včetně České republiky.
2.
V důsledku globalizačních procesů se výroba přesouvá jednak k nalezištím surovin neobnovitelných i
obnovitelných zdrojů, ale také za levnou výrobou, jejímž základem jsou také levné pracovní síly. Důvodem
nejsou vždy jen přímé ekonomické výhody, např. snazší zásobování a umístění velkokapacitní výrobní
jednotky, levné pozemky, levná velkokapacitní dálková přeprava námořní, říční, železniční nebo kamionová.
Významným důvodem v současnosti je také mírnější environmentální politika i méně přísná legislativa
v oblasti emisí, nakládání s odpady, pracovního práva a pracovní hygieny, obchodního práva, cel aj.
3.
Od předchozích úrovní se odvíjí nižší investiční a výrobní náklady, které se přímo promítají do nižších
dosažitelných cen výrobků i při růstu zisku a vyšší konkurenceschopnosti výrobků na trhu. Přistupuje-li k
těmto tendencím ještě silná vládní podpora zahraničních investic, je riziko vzrůstu zátěže přírodních zdrojů a
složek životního prostředí v existujících i nových průmyslových aglomeracích ještě znásobeno.
Uvedené trendy se bezprostředně týkají i průmyslu v Ústeckém kraji a to jak průmyslu lokalizovaného zde tradičně,
tak i výrob, které se zde rozvíjejí v posledních letech v nově otevíraných průmyslových zónách. Nejednou jsou na
jedné straně pracně rekultivovány plochy zasažené těžebním průmyslem a na straně druhé se staví na pozemcích, kde
původně byla nejkvalitnější zemědělská půda. Využívání téměř sousedících opuštěných průmyslových zón nebo parcel
je opomíjeno! Ochrana půdního fondu vyplývající ze zákona a koordinace činností při zpracování územních plánů by
si zasloužila větší pozornost.
Řešení emisí do ovzduší a vod technologiemi typu „na konci trubky“ dosahují v posledních letech svých technickotechnologických hranic. Např. v naší energetice nejvíce uplatněné odsiřovací metody mokré vápencové nebo mokrosuché vápenné absorpce mají dosažitelnou účinnost těsně nad 90 % vzhledem k oxidu siřičitému. V některých
případech není těchto možností ještě využito, neboť pro výrobce energie je rozhodující splnění emisních limitů, nikoliv
maximální odsíření spalin. Proto některá zařízení využívají své dosažitelné účinnosti jen cca ze 3/4, což je příznivé pro
ekonomiku výroby energií, ale nikoliv pro ochranu ovzduší a zdraví člověka! Je vhodné připomenout, že na jednotku
vyrobené elektrické energie v parních kondenzačních elektrárnách spalujících severočeské nebo západočeské hnědé
uhlí s cca 2 % síry jsou vyšší emise oxidu siřičitého i při použití dříve uvedených odsiřovacích metod, než je tomu při
spalování černého uhlí s běžně 10x nižším obsahem síry bez odsíření elektrárenského bloku! Jinými slovy: emise
oxidů síry jsou z odsířené parní elektrárny spalující hnědé uhlí vyšší než emise z elektrárny stejného typu spalující
kvalitní černé uhlí! Za této situace se nemůžeme příliš divit omezené vitalitě lesních porostů v Krušných horách a
Českém středohoří nebo až jejich hynutí. Přesto je nutné zdůraznit, že tak rychlého a účinného snížení emisí oxidů síry
jako bylo realizováno v ČR, nebylo nikde na světě dosaženo! Ale z uvedeného textu je zřejmé, že je ještě co řešit.
Často je hovořeno o vysoké energetické náročnosti na jednotku hrubého národního produktu v České republice.
Základem tvorby hrubého národního produktu ve vyspělých zemích je průmyslová výroba podpořená efektivním
hospodařením s energiemi. Jednou stránkou problému je struktura průmyslové výroby v ČR. Druhou stránkou také je
nízký podíl teplárenského využití primárních paliv – v ČR se pohybuje pouze kolem 25 %. Ve vyspělých zemích bývá
tento podíl až dvojnásobný! Kondenzační parní elektrárny v ČR pracují s účinností využití primárního paliva asi 33 %,
špičkově je ve světě dosahováno při nadkritických parametrech páry účinností nad 40 %. Teplárenský provoz při
souběžné výrobě elektřiny a tepla dosahuje účinností využití primárního paliva vždy nad 50 %. Z toho je patrné, že na
49
stejné množství energie se spotřeba primárních paliv sníží téměř o třetinu až polovinu – tomu odpovídá i nižší potřeba
těžby uhlí, záboru půdy a devastace území, prodloužení životnosti vytěžitelných zásob hnědého uhlí, nižší nároky na
nápravu škod za rok při stejné výkonnosti energetiky atd.
Nové výrobní postupy – tzv. čistší technologie se prosazují pomalu. Jejich uplatnění je spojeno prakticky vždy s
investičně nákladnou kompletní náhradou tradičních výrobních technologií – výrobních postupů, strojů a zařízení s
novými systémy řízení výrob. Cílem čistších technologií je:
•
dokonalejší, pokud možno komplexní využití vstupních surovin a materiálů (snížení měrné spotřeby surovin
na jednotku produkce),
•
dokonalejší hospodaření s energiemi včetně nízkopotenciálního tepla (snížení měrné spotřeby energií na
jednotku produkce),
•
minimalizace množství a změna kvality odpadů všech skupenství, předcházení vzniku odpadů,
•
využití odpadních materiálů jako druhotných surovin,
•
recyklace materiálů.
Příkladem čistších technologií mohou být kogenerační jednotky, mám-li se držet příkladů z energetiky a jejich
vzájemného srovnávání. V západní Evropě je velký podíl elektřiny a tepla vyráběn kogeneračními jednotkami
využívajícími zemní plyn nebo nově tzv. energoplyn vyrobený z uhlí. Potom účinnost využití primárního paliva stoupá
až k 80 % i výše. Cena vyrobené elektřiny a tepla při užití zemního plynu je až dvojnásobná, ale při použití uhlí je
srovnatelná s klasickými kondenzačními elektrárnami. Výhodou produkce energoplynu v tlakových zplyňovacích
reaktorech je zhodnocení primárního paliva, následné vyčištění surového plynu od vysokomolekulárních uhlovodíků
včetně jeho odsíření a zisk celé řady sloučenin – dobře prodejných meziproduktů, které nekomplikují proces spalování
a emise ze spalovacích zařízení. Vedlejšími produkty jsou např. i benzinové a petrolejové frakce. Produkce
energoplynu je technologicky zvládnuta – nijak zásadně se neliší od výroby svítiplynu, která začala v průmyslovém
měřítku před 150-ti lety. V ČR je produkce energoplynu zavedena na bývalé plynárenské lince v palivovém kombinátu
Vřesová v rámci Sokolovské uhelné a.s. Energoplyn je využíván pro výrobu tepla a elektřiny v paroplynové elektrárně.
Tyto systémy jsou prosazovány Evropskou unií a jejich širší využití v ČR je velmi žádoucí i proto, že naše zásoby
hnědého i černého uhlí nejsou velké. Těžitelné zásoby jsou odhadovány dle platnosti ekologických limitů na 40 – 80
let. Je vhodné připomenout, že moderními technologiemi tlakového zplyňování uhlí se maximálně zabývají přední
světové rafinérské a petrochemické koncerny. Zásoby ropy se tenčí – jsou odhadovány na cca 40 let, což povede trvale
k růstu cen, které budou pro energetiku i dopravu v dohledné době neúnosné. Přitom těžitelné světové zásoby uhlí jsou
odhadovány až na 500 let. Opětné zavedení výroby motorových paliv na bázi uhlí tak opět získá na významu. Bylo by
tedy v zájmu ČR šetřit zásoby uhlí pro tyto účely, než ho neefektivně spalovat v kondenzačních tepelných
elektrárnách. Dopady pro ochranu složek životního prostředí a krajiny z uvedeného textu vyplývají.
Evropskou unií je rovněž prosazováno využití obnovitelných zdrojů energií, jejichž podíl na primárních zdrojích
energií má vzrůst dle odhadů až ke 30-ti %. Zájem výzkumu, vývoje, ale i hospodářské praxe se v posledních zhruba
dvaceti letech stále více zaměřuje i na energetické využití biomasy, a to jak na využití biomasy odpadní, tak i biomasy
záměrně produkované pro energetické účely - tzv. energetických rostlin (jako např. africká rychle rostoucí tzv. slonní
tráva Miscanthus, konopí, čirok aj.) a rychle rostoucích dřevin (topoly, bříza aj.). K tomu vedou i pohnutky
ekologické. Při spalování biomasy se do atmosféry vrací podstatný díl oxidu uhličitého, který byl dříve atmosféře
odebrán při fotosyntéze sacharidů. Ekologickou motivaci má i zpracování obtížných exkrementů hospodářských zvířat
na bioplyn, použitelný dále jako topný plyn.
Vysoký energetický obsah etylalkoholu (výhřevnost 6,0 kWh/litr), který může být získán kvasnou technologií
z biomasy a to i z biomasy odpadní, vedl již ve dvacátých letech k praxi „ředit“ jím automobilový benzín. V
Československu se v třicátých letech prodávala a propagovala - abychom použili dobového označení - "národní
pohonná látka" DYNALKOL, což byla směs 30 % benzinu, 20 % benzenu a 50 % etylalkoholu. Benzen se získával z
tuzemského zdroje - kamenouhelného dehtu, etylalkohol z biomasy (brambor, obilí, ale i cukru a melasy) v lihovarech,
které v důsledku rozpadu rakousko-uherského společného trhu měly nadbytečnou instalovanou kapacitu. Po Mnichově
se však jeho výroba zastavila.1
Produkty získané zpracováním biomasy jsou obvykle dobře biologicky odbouratelné (problematika manipulačních
ztrát a havárií!) a příznivý je i nízký obsah polycyklických aromátů v jejich spalinách. To vedlo k tomu, že
z řepkového oleje (výhřevnost 9,5 kWh/litr) se začal vyrábět metylester kyselin řepkového oleje (výhřevnost 9,0
1
V této souvislosti připomeňme informaci, která v listopadu předminulého roku proběhla naším tiskem: Akciová
společnost Unipetrol postaví poblíž Litvínova jednotku na 70 tisíc tun/rok kvasného etanolu (“bioetanolu“),
který pak bude přidávat k pohonným hmotám. Surovinovou bází by bylo asi 240 tisíc tun obilí, získaných na
zhruba 60 tisících hektarů půdy – s výhodou půdy získané rekultivací.
50
kWh/litr), používaný jako tzv. bionafta (a nebo také „zelená nafta“) pro vznětové motory, případně k „ředění“ běžné
motorové nafty.
V pěstování tzv. energetických rostlin je spatřována ekonomicky zajímavá možnost jak využít ladem ležící
zemědělskou půdu a nebo přispět k využití rekultivovaných ploch po povrchové těžbě minerálních surovin včetně
hnědého uhlí, což je pro náš kraj velmi aktuální.
Stejně tak významnou podporu legislativní i finanční má v EU využití dalších alternativních zdrojů energií – energie
vodní, větrné, solární a geotermální ve spojení s tepelnými čerpadly. Kombinace uvedených obnovitelných zdrojů
energií s možností akumulace energie v podobě vodíku při současné eliminaci nepříznivých klimatických a
meteorologických situací je rovněž technologicky rozpracována. Ohleduplnost uvedených technologií k přírodnímu
prostředí a možnosti jejich začlenění do krajiny jsou motivací a výzvou zároveň.
Závěrem
Pro vysokou ekonomickou náročnost je a bude zřejmě těžiště dalšího rozvoje čistších průmyslových technologií mimo
ČR. Ale jejich uplatnění v podmínkách naší ekonomiky začíná. Lze jen litovat, že odborná i laická veřejnost se u nás o
tuto problematiku zajímá jen okrajově a i ve výukových programech VŠ je zastoupena spíše výjimečně. To vyvstane
zejména z porovnání naší situace se situací v sousední SRN, jak nás o ní informuje na svých www stránkách např.
Deutscher Wasserstoff-Verband e. V.6.
Příznivější je u nás situace kolem energetického využití obnovitelných zdrojů energií, a to jak pro menší finanční
náročnost realizace v praxi, tak i zájem výzkumných a vývojových pracovišť. Uveďme zejména regionální pracoviště
Výzkumného ústavu rostlinné výroby v Chomutově a Občanské sdružení CZ BIOM, kteří zejména sledují využití
nadbytečné zemědělské půdy a získání nových pracovních příležitostí pro venkovské obyvatelstvo. Je sledováno
využití marginálních krajinných oblastí, méně vhodných pro potravinovou produkci a antropogenní půdy získané
rekultivací důlních výsypek v pánevních oblastech. Pozornost je věnována nejen energetickému využití přebytečné
slámy a dřevních štěpků z odpadů při těžbě a zpracování dřeva nebo ošetření sadů, ale i cílenému pěstování tzv.
energetických rostlin na nevyužívané orné půdě. Význam pro zachování hodnot kulturní krajiny je zcela mimořádný.
Literatura
Aktuell 2000. Dortmund, Harenberg Lexikon Verlag 1999
Aktuell 2001. Dortmund, Harenberg Lexikon Verlag 2000
KALTSCHMITT M., WIESE A. (Hrsg.): Erneubare Energien. Vydání II. Berlin – Heidelberg, Springer Verlag 1997
Erneubare Energien. Berlin,
(http://www.bmu.de)
Bundesministerium
für
Umwelt,
Naturschutz
und
Reaktorsicherheit
2001
BUND / MISEREOR (Hrsg.): Zukunftsfähiges Deutschland. Vydání III. Basel – Boston – Berlin, Birkhäuser VerlaG
1998
http:// www.dwv-info.de
Ing. Miroslav Richter, Ph.D., EUR.ING.
Fakulta životního prostředí, Univerzita J. E. Purkyně
Králova výšina 7
400 96 Ústí nad Labem
[email protected]
51
ZMĚNY PŘIROZENÉ VEGETACE VLIVEM LIDSKÉ ČINNOSTI V KRAJINĚ STŘEDNÍ A
VÝCHODNÍ EVROPY
Milan Rivola
Původní krajina střední Evropy byla pozměněna člověkem, který ji přetvořil v krajinu zemědělskou, lesní či
urbanizovanou. Je možné například doložit, že více než 80 % maďarského území bylo dříve kryto různými typy
lesních porostů. V současnosti zabírají lesy 18 % celkové rozlohy této země a přitom většina lesních porostů je
výsledkem lidské činnosti. Lidskými vlivy málo ovlivněná lesní rostlinná společenstva se nacházejí pouze na malých
plochách v podobě chráněných listnatých poříčních špalírových porostů, vyskytujících se na horním toku Tisy, kde je
možné se setkat ještě s řadou rostlinných druhů reliktního charakteru (Fesus et al. 1992).
Struktura lesů v Polsku, České republice, v Rumunsku a na Slovensku byla pozměněna v průběhu minulého století
zavedením jehličnatých druhů podle tehdy převažujícího směru vývoje lesního hospodaření. Rovněž v polských
nížinách byly vytvořeny rozsáhlé homogenní lesní porosty tvořené pouze borovicí lesní a některými dalšími druhy a
uniformní porosty dubu a dalších listnáčů byly introdukovány do vlhčích a úrodnějších poloh.
V Polsku, stejně jako v Maďarsku, představovaly lesy dříve převažující typ vegetačního krytu. V současnosti se lesy,
mírně ovlivněné člověkem, vyskytují hlavně v národních parcích a krajinných rezervacích. V horách a v mokřadních
územích se téměř přirozené či polopřirozené ekosystémy zachovaly častěji než v nížinách. Proto se také největší zóna
přirozeného horského bukového lesa nachází v pohoří Bieszczady. Tento les, rozkládající se na horském území Polska,
Slovenska a Ukrajiny, je pod vlivem tlaku turismu a lesnického využívání. Pouze jeho část je chráněna, např. jako
Národní park Poloniny na Slovensku, Národní park Bieszczady v Polsku a Biosférická rezervace Karpaty na Ukrajině
(masiv Stužica na slovensko-ukrajinské hranici). Zkoumáme-li, v jaké míře se zachovala původní krajina v zemích
střední a východní Evropy, je možné říci, že zde existuje gradient od západu k východu. Přírodní nebo polopřírodní
stanoviště jsou ve střední Evropě uchována především v chráněných územích, zatímco rozlehlé prostory přírodních
krajin se nacházejí ještě ve východní Evropě, zejména na severovýchodě evropské části Ruska. Podle odhadu
Stannerse a Bourdeaua (1995) dosahuje rozloha evropské části Ruska 4 250 000 km², což je více než rozloha všech
ostatních středoevropských a východoevropských zemí dohromady. Rovněž specifické a méně známé poměry této
země nás vedou v dalším ke sledování jejích poměrů jak na konkrétních příkladech, tak při zobecňování některých
poznatků.
Ve východní Evropě (přibližně od 25° východní zeměpisné délky až po Ural) zůstalo až do současnosti zachováno
zonální uspořádání vegetačních formací, i když se závažnými změnami v důsledku lidských aktivit ve střední a jižní
části. Jak ukazuje regionální analýza antropogenních modifikací v evropské části bývalého Sovětského Svazu
(Mandych et al. 1989), hranice subarktické tundry – kde se intenzivnější lidské aktivity rozvíjely soustavně přibližně
200 let – se od konce 17. století posunula k jihu pouze nepatrně, takže zahrnula centrální část povodí řeky Pečory s
bažinami tajgy a přírodní krajiny na pomezí tundra-tajga, v současnosti částečně přeměněné na pastviny pro soby.
V důsledku exploatace jehličnatých lesů byla část širokého pásu původní tajgy přeměněna v bylinné formace a její
západní část v obdělávaná pole, zatímco výrazné ukázky pralesa byly zachovány v poměrně rozsáhlých územích. Část
mokřadních území tajgy může být odhadnuta na 8 – 10 %. Rozsáhlá odlesnění na jihu tajgy a zavádění smíšených
porostů, stejně jako odvodnění důležitých území v západní části, způsobily přeměnu těchto vegetačních zón na zóny
les-pole-louky, v nichž obdělávaná pole dosahují podílu 45 – 55 %. Tato území jsou charakterizována bohatou sítí
ekotonů pole-les a les-louka, které vznikly fragmentací lesních komplexů. Analogická, velmi důležitá redukce a
fragmentace postihly rozsáhlá lesostepní území na severu Ukrajiny a v povodí horního Dněpru a středního toku
Volhy. To mělo za následek rozšíření zemědělské půdy, která v současnosti představuje až 50 – 60 % rozlohy území,
jako je tomu v typických stepích Moldávie, Ukrajiny a ve střední a jižní části Ruska. Rovněž suché stepi na pobřeží
Černého moře byly přeměněny na zemědělskou půdu, vyžadující závlahu, zatímco kaspická polopouštní území byla
využita pro zemědělské účely hlavně jako pastviny.
Analýza všeobecné tendence ukazuje, že podílu přirozených a polopřirozených ekosystémů ubývá směrem k jihu.
Rovněž v Rusku pokrývají přirozené ekosystémy, t. zn. aluviální a vlhké louky a jejich antropogenní modifikace jako
kosené louky, pastviny či výsadby stromů mimo les, 70 – 80 % vlhkých půd subarktické oblasti, 40 – 60 % severní a
centrální tajgy, 20–40 % jižní tajgy a území smíšených lesů, 10 – 20 % oblasti listnatých lesů a lesostepí a 1 – 10 %
stepí a polopouští (Mandych et al. 1989).
Severní hranice území s převahou nelesních formací (zalesnění nejvýše do 20 % rozlohy) je víceméně přímá a vede od
jižního okraje Uralu na severní hranice Moldávie, zatímco převaha severních, silně lesnatých území, se zalesněním
více než 40 %, je omezena linií Ufa – Sankt Petěrburg. Významná část těchto území je pokryta velkými a středními
lesními komplexy, velkými v průměru 5 až 200 km, reprezentujícími okolo 80 % celkové rozlohy lesů, zatímco
v centrálním pásu převládají fragmentované lesní komplexy menší rozlohy, měřící v průměru od 5 do 20 km. Na jihu
se nacházejí pouze drobné lesy (měřící v průměru 0,1 až 5 km). V letech 1930 – 1980 bylo v evropské části
Sovětského Svazu odebráno zemědělskému využívání více než 2 miliony hektarů obdělávaných polí a okolo 5 milionů
hektarů pastvin a luk. Ve stejném období bylo v Rusku zalesněno okolo 100 tisíc hektarů a přibližně stejná rozloha
v Bělorusku.
52
V evropské části Ruska se lesy dělí na tři kategorie. První obsahuje lesy chráněné pro jejich význam, který mají pro
ochranu vody a přírody a pro jejich funkci sanitárně-hygienickou a rekreační. Tyto lesy nejsou hospodářsky
využívány. Druhá kategorie je tvořena chráněnými lesy, situovanými ve slabě zalesněných územích a v průmyslových
krajinách. Tyto jsou hospodářsky využívány omezeným způsobem. Lesy třetí kategorie, představující nejpodstatnější
část lesnatých území, podléhají normálnímu hospodářskému využívání. Podle Popova (1996) byla celková výměra lesa
v Rusku, požívající ochrany podle první kategorie, v roce 1993 221,7 milionů hektarů, přičemž 75 % těchto lesů bylo
vyňato z jakékoliv formy kácení. Rovněž značné výměry lesů druhé a třetí kategorie byly částečně chráněny.
V důsledku nepřesně vymezených kritérií nebyla však jejich ochrana dobře zajištěna. Silná poptávka po technickém
dříví v industrializovaných a hustě obydlených územích evropské části Sovětského Svazu během let 1960 – 1970
způsobila přetěžby a byly káceny i stromy staré jen dvacet až třicet let, aniž by jim byl dopřán plný vývoj. Rozbor
údajů, poskytnutých Mandychem et al. (1989), ukazuje, že ztráty na lesních porostech nejsou kompenzovány
zalesňováním. Okolo čtvrtiny lesního území třetí kategorie nebylo dobře zalesněno nebo je zcela bez jakéhokoliv
lesního porostu (sekundární mokřady, křoviny, paseky a jiné). Toto nedostačující zalesňování je současně zhoršováno
nepovoleným kácením. Denisov (1996) podtrhuje, že počet přestupků a nadužívání povolených lesnických aktivit silně
stoupl v průběhu období přechodu k Ruské Federaci. Např. pouze v roce 1995 došlo k přibližně 23.000 nepovoleným
kácením a 530 případům nelegálního odnětí lesních pozemků. Rovněž se zvýšil počet lesních požárů a jimi zasažená
plocha. V roce 1995 bylo hlášeno 24.299 požárů a 35.611 ha spáleného lesa. Za účelem zlepšení právní úpravy a
systému represe pro zvýšení efektivnosti předpisů na ochranu lesů byla parlamentu, presidentovi a vládě předložena
celá škála návrhů.
V roce 1995 byl vydán zákon o zvláštní ochraně přírodních území, který zajišťuje ochranu následujících území (Popov
1996):
•
státní přírodní zdroje (zapovědniki), národní parky a biosférické rezervace;
•
přírodní parky;
•
přírodní rezervace (zakazniki);
•
přírodní dědictví;
•
botanické zahrady a dendrologické parky;
•
pokusné plochy.
Chráněná území jsou značně početnější v západní části bývalého Sovětského Svazu (Pobaltské státy, Bělorusko,
Ukrajina) než ve východní části evropského Ruska. Jejich rozložení v jednotlivých vegetačních zónách evropské části
bývalého Sovětského Svazu ukazuje tabulka.
Rozložení chráněných území v přírodních zónách evropské části bývalého Sovětského Svazu
(podle Mandycha et al. 1989)
I – První kategorie ochrany
II – Druhá kategorie ochrany
Celková rozloha speciálně chráněných území činila v osmdesátých letech 0,5 % v první kategorii a přibližně 3 %
v druhé kategorii chráněných území ruské nížiny. Koncem roku 1995 se nacházelo pod ochranou ruských lesnických
úřadů 1 900 památek přírodního dědictví o celkové rozloze 0,9 milionů hektarů a 790 přírodních rezervací
(zakazniki) o celkové výměře 6,2 milionů hektarů. Bohužel není k dispozici kompletní seznam chráněných objektů
(Popov 1996) a mnoho území nebylo dosud, vzdor jejich velké přírodní hodnotě, do systému chráněných území
začleněno.
53
Přírodní zóna a podzóna
Chráněná plocha v ha
Procentický podíl z celkové
rozlohy zóny
I
II
I
II
I + II
58
302
0,66
3,47
4,13
1 279
3 797
0,97
3,57
4,54
severní tajga
320
617
0,74
2,.61
3,35
střední tajga
218
787
0,43
1,54
1,97
jižní tajga
741
2 393
1,95
6,25
8,20
1 926
7 915
0,67
2,77
3,44
smíšené lesy
573
3 208
0,58
3,27
3,85
listnaté lesy
74
910
0,13
1,60
1,73
165
6 579
0,14
5,61
5,75
stepní louky
86
810
0,19
1,80
1,99
typické stepi
49
1 235
0,11
2,80
2,91
suché stepi
30
4 534
0,11
16,10
16,21
63
668
0,34
3,60
3,94
TUNDRA
Tajga - celkem
Lesní zóny
Zóna stepí
Polopouště
Podle odhadů, uváděných Mandychem et al. (1989), je počet druhů vyšších rostlin na ploše 100 km² (ve čtverci 10 km
x 10 km) v oblasti tundry a v polopouštních územích na jihovýchodě (kaspická oblast) značně nízký. Přeměna přírodní
krajiny jakékoliv klimatické zóny v krajinu zemědělskou implikuje její silné druhové ochuzení. Pokud se týká původní
flóry vyšších rostlin, Mandych et al. (1989) odhadli, že v krajině přeměněné člověkem došlo v zóně tundry k 6 –
8násobnému, v zóně tajgy k 4 – 5násobnému, v zóně listnatých lesů k 6 – 7násobnému, v zóně luk a suchých stepí k 3
– 4násobnému a v zóně polopouští k 3 – 4násobnému snížení počtu druhů. Rostoucí podíl území přeměněných na
obdělávaná pole, louky a pastviny v poměru k těm, která zůstávají relativně nezměněná či jen slabě ovlivněná, je
v korelaci s rostoucím počtem druhů, které jsou ohroženy. Z výše uvedené analýzy vyplývá, že nejsilnější hrozbou pro
biologické zdroje je velkoplošná přeměna přírodních ekosystémů na ornou půdu, která probíhá zejména v oblasti
lesostepí, typických stepí a polopouští. Tyto přeměny byly již na rozlehlých územích středního a jižního Ruska, stejně
jako na Ukrajině, v Bělorusku a Moldávii provedeny. Obdobná hodnocení, provedená Mandychem et al. (1989) na
suchozemských obratlovcích, odhalují odlišný vývoj. Největší počty ohrožených druhů se vyskytují v tundře (5 %),
pak ve smíšených lesích jehličnanů a listnáčů (4 %), v tajze (2 %), zatímco v zóně listnatých lesů, ve stepích a
v polopouštích se počet ohrožených druhů pohybuje okolo 1 %.
Literatura
Balazy S. et Ryszkowski L. (1999): Protection de la diversité biologique et paysagère dans les pays d´Europe centrale
et orientale. – Sauvegarde de la nature, No. 94, Conseil de l´Europe, Strasbourg.
Denisov B. S. (1996): Ekologičeskije pravonarušenija nedopustnymi. - Lesn. Chozjajstvo, Moskva, 5: 26.
Fesus I., Markuks F., Szabo G.,Tolgyesi I., Varga Z.et Vermes L. (1992): Interaction between agriculture and
environment in Hungary. – IUCN Environmental Research, Oxford, Series 5.
Mandych A. F., Karavaeva N. A., Nefedova T. G., Shilkort G. S., Targulian V. O., Tishkov A. A., Voropaev A. I.,
Zharikov N. S. et Zlotin N. I. (1989): Environment of the USSR European Territory (regional case study). –
Institute of Geography USSR Academy of Sciences, Moscow, 230 pp.
54
Popov V. P. (1996): Perspektivy razvitija osobo ochranjajemych prirodnych teritorij v sisteme Rosleschoza. – Lesn.
Chozjajstvo, Moskva, 3: 48 – 49.
Stanners D. et Bourdeau P. (1995): Europe´s environment. – European Environment Agency, Copenhagen, 676 pp.
Milan Rivola
Ministerstvo životního prostředí ČR Praha
55
PROMĚNY SEVEROČESKÉ KRAJINY 1990 – 2002 A OCHRANA PŘÍRODY
Martin Říha
V některých stanoviscích orgánů ochrany přírody a krajiny a nevládních ekologických hnutí k nejrůznějším
investičním záměrům, koncepcím, územním plánům a programovým dokumentům sociálně ekonomického rozvoje
jsou s odvoláním na ustanovení zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, v platném znění a na
připravovanou evropskou síť ochrany přírody NATURA 2000 uplatňovány v posledních letech kategoricky odmítavé
postoje. Děje se tak i v případech, kdy se nejedná o území chráněná ve známých kategoriích ochrany přírody a krajiny
podle zákona. Mnohdy stačí náhodný nález chráněného nebo ohroženého druhu rostliny či živočicha, a pozemky jsou
vylučovány z možnosti zástavby nebo změny využití.
Dochází k tomu přesto, že je všeobecně známo a dá se to už prokazatelně vystopovat v terénu i v evidencích, že se i
v dříve nejpostiženějších oblastech ČR v severozápadních Čechách, na severní Moravě a ve Slezsku, ale i v oblastech
dříve poškozených intenzivní zemědělskou velkovýrobou životní prostředí v posledním desetiletí výrazně zlepšilo, že
se vracejí na někdejší stanoviště druhy, nezaznamenané v nich desítky let, včetně druhů tak citlivých jako mechy,
lišejníky, některé druhy hub, hmyzu apod., že se tyto druhy rozšiřují i na pozemky mimo chráněná území.
Namísto aby to bylo považováno za doklad podstatného zlepšení vztahu společnosti, tj. občanů, podnikatelů,
samospráv obcí i krajů a orgánů státní správy k životnímu prostředí, přírodě a krajině, je tento fakt používán jako
„klacek“ proti jakýmkoliv investičním záměrům, směřujícím i do území nepožívajících speciální ochrany podle
zákona. Namísto stanovení rozumných podmínek, za kterých lze většinu záměrů v území bez ekologické újmy umístit,
se vydávají kategoricky negativní stanoviska i tam, kde je dosažení kompromisů možné a z hledisek ekonomických a
sociálních žádoucí. Tak se zbytečně, bez skutečného pádného důvodu, ospravedlňujícího „právo veta“, popuzuje
veřejnost, podnikatelé i politici proti ochraně přírody a krajiny, jejím orgánům a jejich legislativě, jak dokládají četné
pokusy v Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR o účelové redukce zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a
krajiny, kterých jsme byli svědky v minulých letech. To není tím, že by ten zákon, na jehož vzniku jsem se
mimochodem jako bývalý náměstek ministra životního prostředí, odpovědný tehdy i za ochranu přírody a krajiny,
významně podílel a jsem na to hrdý, byl špatný. Je to tím, že ho neumíme jako nástroj ochrany přírody a krajiny
citlivě využívat. Nechápeme, že orgány péče o životní prostředí, počínaje MŽP, které se i na mezinárodní scéně
deklarují jako garanti trvalé udržitelnosti vývoje, s jeho nejen environmentálním, ale i ekonomickým a sociálním
pilířem, nemohou nebrat ohled i na jiné zájmy v území podle hesla „všechno špatně, zpátky na stromy a začneme
znova!“ i tam, kde to podle stavu životního prostředí není třeba a kdy takový extrémní postoj dokonce zjevně škodí
snaze o harmonický rozvoj takového území.
Podívejme se bez klapek na očích, jak se změnila za těch 10 – 12 let od „sametové revoluce“ nejen většina měst a
vesnic v zemi, ale i tristní krajina např. v některých částech Severočeské hnědouhelné pánve či na Sokolovsku, kam
jsme dříve vodili exkurze, abychom ukázali, jak se člověk k přírodě a krajině chovat nemá. Jak pokročily rekultivace i
přirozená sukcese, kolik přibylo zeleně do dřívější „agrární stepi“ velkovýrobně obhospodařované krajiny, tvořící
ÚSES a zvyšujících biodiverzitu krajiny, a to nejen oproti období socialismu, ale i třeba oproti stavu před 100 lety.
Stačí vyjet si z Bíliny směrem na Braňany serpentinami kolem odbočky k tzv. „vládní vyhlídky“ a zastavit na klesání
před obcí Braňany, kde byla jedna z dalších oblíbených zastávek exkursí. Zakladačem nasypané oblouky hlušiny tam
prokazovaly, jak neplodné vrstvy se dostaly na povrch převrácením krajiny „naruby“. Ani po létech tam nevyrostla
travička, natož keř nebo strom. A podívejte se tam dnes. Po provedené rekultivaci nepoznáte rozhraní mezi výsypkou a
rostlým terénem. Modelace konečné úpravy terénu je provedena tak citlivě, že vypadá, jakoby tam byla „odjakživa“.
Ještě 30 let by se na takovém terénu nedalo samozřejmě stavět, ale zemědělsky hospodařit se na něm dá i přes trvající
slehávání a poklesy. To je jen jeden příklad. Podobné je to ovšem kolem Střimické výsypky a na dalších místech, která
by dovedl v úplnosti vyjmenovat Ing. Stanislav Štýs, žijící legenda rekultivací v Severočeské hnědouhelné pánvi,
uznávaná celým světem.
Ten, kdo dnes kritizuje zábor půdy pro průmyslovou zónu Havraň s poukazem na stovky hektarů devastovaných ploch
po těžbě a výsypkách, které měly být využity, by si měl uvědomit, že nové pracovní příležitosti v průmyslu a službách
vyžadují umisťování staveb na geologicky stabilním podloží a na nepoddolovaném území, zatímco zemědělsky
hospodařit se dá hned kdekoliv, kam ornici a zúrodnitelné podorniční vrstvy přeneseme. Zdevastované území
Severočeské hnědouhelné pánve ani z dalších důvodů nelze souvisle zastavět s poukazem, že už na něm „není co
zkazit“. Musí se sem vrátit co nejpestřejší mozaika ploch lesů, polí, vodních ploch a remízků, zatímco skeptický jsem
k možnosti obnovit zde snadno a rychle osídlení, dopravní a technickou infrastrukturu. Proto se záborům mimo pánev
nelze vyhnout a proto lze chápat zastupitelstva obcí a kraje, že se s tím pod tlakem sociálních problémů smiřují. I o
tom je „trvalá udržitelnost života“ v území s tak radikálním útlumem těžby, jaký nastává po zprovoznění JE Temelín.
Pravda, poctivá mravenčí práce při stanovení podmínek, ze jakých by záměry umístění staveb, činností, změn užívání
pozemků a další, navrhované do území, bylo možno uskutečnit, dá daleko víc práce, než výkřik kategorického „NE!“.
Také to není tak mediálně zajímavé a nelze se tím tolik „zviditelnit“. Přesto bych to považoval za daleko užitečnější.
Při své práci bychom neměli vycházet z premisy „co podnikatel, to gauner“ a rozhodně bychom neměli kritizovat
orgány ochrany životního prostředí za to, že respektují úlohu a mantinely, které jim přisoudil Parlament České
56
republiky při formulování zákonů na ochranu životního prostředí a jeho složek a že procedury podle těchto zákonů
předepsané nezneužívají jako prostředek pro obstrukce a ztěžování přípravy a realizace záměrů jen proto, že se to
někomu nelíbí z jednoho dílčího, někdy soukromně motivovaného, často odborně nepodloženého, intuitivního nebo
emocemi poznamenaného pohledu. To si mohou dovolit občané a občanská sdružení, nikoliv už orgány územní
samosprávy a už vůbec ne orgány státní správy. Ty by měly zůstat „nad věcí“, objektivní a nezaujaté, vědomé si toho,
že i na druhé misce vah leží legální zájmy, občané a občanská sdružení, jejichž práva nejsou menší a musí být vážena
stejně.
Jako architekt působící téměř celý život na úseku urbanismu a územního plánování jsem vychován v přesvědčení, že
optimálním kolbištěm pro střetávání různých protichůdných zájmů při rozhodování o stávajícím a budoucím využívání
území, o jeho funkčním a prostorovém uspořádání, o umístění staveb a činností je právě územní plánování a
rozhodování. Tam by mělo být těžiště zájmu orgánů ochrany přírody a krajiny nikoliv jako nositele nejvyšší pravdy,
které se všichni ostatní musí v území beze zbytku přizpůsobit, ale jako orgánu poskytující relevantní informace a
vstupy pro řešitele, kde mají mít zájmy ochrany přírody a krajiny maximální prioritu, kde lze hledat kompromisy a kde
lze rozumně ustoupit jiným zájmům. Boj všude proti všem ochranu přírody a krajiny i jeho nositele jen
diskredituje, ke škodě případů, kdy je zákaz opravdu zapotřebí, ale naše stanoviska jsou pak s odvoláním na
neblahé zkušenosti s naším fungováním i tam zlehčována.
V demokratických poměrech je zvykem, že není potlačován žádný odborný názor a že jsou vyslechnuty všechny, i
laické názory na záležitosti veřejného zájmu, než je rozhodnuto. Pokud je tato zásada splněna, jestliže orgánu s právem
rozhodnout jsou všechny argumenty pro i proti předloženy a tento orgán rozhodne, přičemž obvykle nemůže dát za
pravdu všem, ti nespokojení s výsledkem buď využijí legální opravné prostředky, nebo se rozhodnutí podřídí. Jinak to
v demokracii ani nemůže fungovat. Nedokážeme-li o „svých pravdách“ přesvědčit ani většinu občanské
komunity, jíž se záležitost týká, ani její volené zástupce v zastupitelstvech obcí, krajů či v Parlamentu,
nehledejme chyby u nich a zamysleme se nad sebou. Je to náš neúspěch, ne jejich.
Svou nespokojenost bychom měli poměřovat hlavně tím, kolik lidí jsme dokázali přesvědčit, aby zastávali stejný
názor, aby se podrobili dobrovolně stejné míře omezení, jakou sami považujeme za potřebnou. Byl bych rád,
kdybychom po realizaci některých sporných staveb a po vyhodnocení jejich skutečných ekonomických, sociálních i
environmentálních důsledků byli všichni schopni oné sebereflexe, spočívající v konfrontaci námi zastávaných
stanovisek k záměru s tím, jak to opravdu dopadlo. Možná bychom pak více docenili schopnost představivosti u
kreativně myslících projektantů a investorů, i léčivé účinky faktoru času a vzájemných kompenzací přínosů a ztrát
v prostoru. Možná, že nás to alespoň po čase naučí nevést „zákopové války“ kompetencí, ale komunikovat s cílem na
něčem se dorozumět a shodnout k všeobecnému prospěchu, nikoliv vždy a za každou cenu vyhrát a prosadit tu svou
pravdu. Někdy je potřeba vnímat i fakt, že ti podnikatelé nás rozpočtovou sféru živí a prostřednictvím daní a státního
rozpočtu financují ochranu přírody a krajiny a celého životního prostředí. Zaženeme-li je do několika průmyslových
skanzenů, zahyneme s nimi, ale prostředí neochráníme. Je třeba hledat rozumnou míru, prostorovou a časovou
koordinaci zájmů na ochraně zděděného přírodního a kulturního bohatství a na příležitostech pro lidskou existenci, pro
lidské aktivity. Člověk do tohoto světa patří a přetváří jej po tisíciletí. Dnes má technické možnosti svět zničit a musí
proto být jistě odpovědnější, opatrnější. Nic míň, nic víc.
To je také hlavním účelem posuzování vlivů na životní prostředí, které máme na MŽP spolu s referáty životního
prostředí krajů v kompetenci. Nelze od nás čekat, že naše stanoviska ke koncepcím nebo záměrům budou převážně
nebo výraznou měrou záporná. To by znamenalo, že podnikatelé i orgány veřejné správy, připravující investice nebo
jiné změny v území, ztratili veškerou soudnost a mají zjevně sebezničující a sebevražedné úmysly a jen my tomu
můžeme zabránit. Tak tomu samozřejmě není.
Těm, kteří jsou ochotni si nechat poradit, není třeba „házet klacky pod nohy“. Splní-li inteligentně formulované a
dostatečné podmínky pro ochranu životního prostředí, přírody i krajiny, dodrží-li i ostatní zákony a předpisy chránící
jiné zájmy, nechť si svůj záměr uskuteční.
Tlak na zpřísňování podmínek oproti dnešním požadavkům musí být veden směrem k legislativě a musí být
koordinován s ostatním světem nebo přinejmenším s Evropou. Nelze od úřadů čekat nebo si dokonce
vynucovat uplatňování přísnějších podmínek, nemajících oporu v zákonech, při posuzování jednotlivých
případů. Nelze je také za sebe nastrkovat k obhajobě skupinových nebo soukromých zájmů, pro jejichž
obhajobu je prostor v navazujících správních řízeních podle stavebního zákona nebo speciálních předpisů. Čím
dříve toto všichni pochopíme, tím dříve se dožijeme v České republice normálních, tzn. standardních,
nehysterických poměrů a skutečného pochopení pojmu TRVALE (nebo spíše DLOUHODOBĚ) UDRŽITELNÝ
VÝVOJ.
Ing. arch. Martin Říha
MŽP Praha
57
KRAJINNĚ-EKOLOGICKÉ INTERPRETACE STARÝCH MAP PROSTŘEDNICTVÍM
GEOBOTANIKY: PŘÍKLAD JOSEFSKÉHO MAPOVÁNÍ
Jiří Sádlo, Petr Karlík
Mimo obor a mezi obory
V současnosti se ve vědě děje něco dlouho postrádaného a očekávaného – na určitý problémový okruh, jakým
jsou i historické mapy, se už nedíváme z úzkých a zhola nekomunikativních hledisek jednotlivých oborů, ale ta
hlediska se slévají a vzájemně sjednocují. Tak vznikají celé nové hraniční nebo integrální obory, a zejména pak
volné skupiny specializovaných studií bez vyhraněné oborové příslušnosti. Věda snad konečně přestává být
služkou svých vlastních oborových tradic; projevem toho je na jedné straně určitá paradigmatická nevyhraněnost
(což ovšem můžeme chápat i tak, že paradigmatické zkostnatělosti je odzvoněno), na druhé pak vznik nových
diskursů, v nichž lze používat a konfrontovat několik interpretačních rámců zároveň. Mezi jinými - což nás bude
dále zajímat - lze s výhodou střídat pohled synchronní a diachronní. Takto se v posledních letech zvyšuje zájem
o poznání toho, jak se krajina vyvíjela během posledních staletí a jaký byl její detailní obraz v jednotlivých
historických horizontech. Prolíná se tak mezi jinými přístup historické geografie, krajinné archeologie,
ekoetnologie, kulturologie, ale klíčem k řešení problematiky se náhle může stát třeba i kunsthistorie, kvartérní
geologie, molekulární taxonomie nebo geobotanika. Síla je tedy v pluralitě a co v tomto článku geobotanický
přístup nabízí, rozhodně neznamená ambici mentorovat jiné obory nebo stát se jedinou a nejlepší interpretační
metodou starých map.
Proč právě Josefské mapování?
Jeho význam možná dosud nelze plně ocenit, třebaže některé následující argumenty mohou dnes již leckomu připadat
banální. (i) Je nejstarším mapovým souborem Českých zemí v tomto měřítku a měřítko mapy vede ke zcela
konkrétním interpretačním metodám.
(ii) Josefské mapování je primárně vojenské a taková je i jeho legenda - velmi zjednodušeně řečeno, mapováno je to z
krajiny, co je zajímavé z hlediska vojenských operací (cf. Hofstätter 1989: 45)1 Výhodou toho je, že tento pohled se
výběrem mapovaných jevů dost blíží tzv. přirozené zkušenosti. Proto není příliš vzdálen od pohledu turisty /
vandrovního, ale i kulturologa nebo geobotanika (srovnejme s hypotetickým případem, kdy by mapa sledovala např.
cíle národnostně politické).
(iii) Je to – bez despektu - skoro spíš krajinomalba, spíš veduta než mapa, což platí zejména v nepřehledných oblastech
horských a lesnatých. Nejde tu o nutnost kapitulace na jednoznačné dekódování mapy, natož abychom se těšili ze
svůdné možnosti fabulovat, ale o to, že se taková mapa patří interpretovat. Jinými slovy: to zobrazené dává výpověď
hlubší, než jakou limitně uvidíme po nastudování legendy (protikladem může být třeba jednoznačná a úzká výpověď
kódovaná automapou).
(iv) Jeho vznik kolem roku 17702 zachycuje České země jako „zemi kontrastů“, daných vývojovým přelomem, kdy
valem mizejí jevy spojené s krajinou vrcholného středověku a raného novověku, naplno je vyvinuta barokní krajina a
začínají se hlásit první předzvěsti moderní krajiny. Nabízí tak možnost srovnání současnosti se závěrem poslední velké
fáze krajinného vývoje, předcházející před krajinou moderní. (Podobně inspirativní je dnes např. Turecko či Mexiko
se stýkáním a potýkáním kultur od mezolitických analogií po města mrakodrapů.)
Pro přiblížení čtenářům, kteří se dosud s Josefskými mapami nesetkali uvádíme technické záležitosti: Originály
josefských map jsou uloženy ve Vídni3 a jsou barevné. Celkem existují dvě paré map. První lze s trochou
nadsázky označit za pracovní. Jednotlivé sekce nemají vytvořený klasický mapový rám; jsou sestaveny
z menších kusů mapy, které byly nalepeny na plátno. Toto paré je místy špatně čitelné - kromě značného
opotřebení je to také dáno nejednotným a často poněkud osobitým „rukopisem“ autorů. Druhé paré je
čistopisem. Je již vytvořen representativní mapový rám s doprovodným textem, rukopis v rámci mapových sekcí
je již jednotný a ustálený. Toto paré je sice lépe čitelné a interpretace je jednoznačnější, avšak je to na úkor toho,
1
V mapách Stabilního katastru, zachycujících již vývojově novější typ krajiny a pořizovaných za účelem výběru
daní, byla naopak potřeba vymezit jednoznačné hranice jednotlivých pozemků a vytvořit jednotnou legendu
aplikovatelnou na každý jednotlivý segment mapy.
2
Mapy byly vytvořeny v 60. letech 18. století, přičemž v 80. letech byla část mapových sekcí předělána či
alespoň doplněna (Paldus 1919: 37, 41)
3
Österreichischer Staatsarchiv - Kriegsarchiv; Wien - Erdbergstraße
58
že část pro interpretaci zajímavé informace byla generalizována. Autoři tohoto článku mají zkušenost zejména
s mapovými sekcemi z prvního paré.
Proč právě geobotanika?
Geobotanický přístup v podobě historické rekonstrukce vegetace nabízí možnost nahlédnout za kulisu
formalizovaných klasifikací, které krajinu jakožto živý systém přepisují do kategorií legendy, krajinných prvků,
rostlinných formací či tříd land use. Právě citovaný krajinný prvek je ostatně termín v tom ohledu dosti příznačný –
prvek jako cosi nedělitelného a stálého, co již samo nemá jemnější části ani historické pozadí. V zobrazených pattern
pak nevidí geobotanik pouhé černé skříňky v podobě oněch nedělitelných prvků resp. jednotlivých tříd land use, ale
dynamicky se chovající rostlinná společenstva v konkrétních podmínkách
Rekonstrukční metoda je založena zejména: (i) na synchronicitě či chcete-li dynamické ekvivalenci mezi
managementem a rostlinstvem. Jinými slovy a s trochou zjednodušení, vegetace je právě taková, jaké jsou její
podmínky včetně historie a managementu – „vegetace je krystalizované prostředí“. To umožňuje odhadnout skladbu
při znalosti podmínek a naopak;
(ii) na principu aktualismu, který se ovšem týká reakcí rostlinstva, nikoli historických podob managementu (např. na
recentní simulaci historického managementu reaguje táž vegetace stejně, jako reagovala v minulosti);
(iii) na kombinaci recentní terénní zkušenosti z lokality nebo obdobných lokalit a kalkulace s abiotickými poměry, s
možnými nebo historicky prokázanými biotickými, zejm.antropickými zásahy a s jejich proměnlivostí v čase.
Do jaké míry jsou vegetační rekonstrukce „objektivně pravdivé“? Zcela jistě jde formálně o hypotézy s různou váhou
podporujících argumentů - ostatně analogicky k interpretacím historickým či archeologickým. Vykázat však
metodologický základ takového přístupu zatím nejsme s to - nelze tu čekat řešení, ba ani podrobnou znalost toho, co
vlastně jsou předpoklady a co zamlčené předpoklady metody, jak vypadá hermeneutický kruh východisek a závěrů,
jejž nutně opisujeme, které tautologie jsou v jeho rámci nutné a které dokážeme odstranit, jak celou věc odít do hávu
„objektivně vědecké“ popperovštiny atd. Takových úvah se naprosto nezříkáme, jen jistá zkušenost s podobnou
problematikou (např. v metodologii klasifikace recentní vegetace) nám dodává odvahy odmítnout to v dané fázi řešit.
Segment mapy v tomto přístupu není čten jen v pojmosloví legendy (např.„louka“) nebo v pojmosloví land use
(„lukaření“), ale je interpretován daleko komplexněji. Lze pak např. vznést takovou hypotézu: „S největší
pravděpodobností zde sice šlo o jednosečnou středně živnou mokrou louku as. Angelico-Cirsietum oleracei, ta však je
citlivá na každý úbytek managementu, takže se v prostoru nebo v čase střídala s jinými typy ekonomicky již málo
využitelných vysokobylinných zarůstacích stadií (Filipendulo-Geranietum, Petasitetum, Caricetum acutiformis). Ta
jsou poměrně stabilní (několik desetiletí) a jejich změna zpět v louku je obtížná (obtížnost lze při znalosti užívaných
prostředků kalkulovat). Zároveň je pravděpodobné, že tato louka nikdy nealternovala s poli (jarní záplavy) ani se
stabilními pastvinami (rozbahnění terénu, namnožení motolice), a to aspoň do té doby, než se začaly prosazovat
modernější metody odvodnění.“
Struktura kulturní krajiny v době Josefských map
Při práci s josefskými mapami často stojíme před otázkou, jak interpretovat zobrazenou situaci. Výchozími
pojmy, vzájemně podmíněnými a pevně svázanými, jsou krajinný pokryv (land cover) a způsob využívání půdy
na dané ploše (land use). Domníváme se, že interpretační nejistota mnohem více vyplývá z tehdejší reality, než
třeba z problémů spojených s přesností zákresů a neustálených mapových značek. Klíčovou úvahou je, že ve
starším typu krajiny převažovaly kontinuální hranice vegetačních formací, které se z povahy věci dají do mapy
zakreslit velmi obtížně.
Proces přechodu raně novověkého typu krajiny do krajiny moderní byl v různých oblastech různě pokročilý a na
řadě míst se uchovávaly pozůstatky staršího typu krajiny. Nově formovaná barokní krajina obsahovala již těchto
kontinuí podstatně méně – s postupnou specializací managementu se polyfunkční a volně v sebe přecházející
plochy měnily v segmenty jednoznačně plošně i účelově vymezené. V krajině první poloviny 20. století pak již
zcela převažovaly diskontinuální hranice a jednotlivé typy land use byly od sebe ostře a jasně vymezeny.
V důsledku zatížení zkušeností ze současné české krajiny může rekonstrukce starých typů krajiny působit potíže.
Krajinu - alespoň tu tehdejší - je tedy vhodné chápat ne už jako mozaiku ostře ohraničených jednoznačně
vymezených typů land cover / land use, ale jako kontinuum konkrétních managementů v prostoru i v časové
souslednosti. Land use, jak bývá chápán, má tedy nevýhodu hrubého, kategorizujícího pohledu a navíc, což je
horší, většinou bývá do konkrétní historické etapy aplikován z klasifikace použitelné v poslední fázi
„tradičního“ zemědělství (ca 1850-1950). Jinými slovy a s trochou ironie můžeme říci, že jeho kategorie bývají
šity podle střihu vzpomínek na prázdniny u babičky a na Vlastivědu pro 5. ročník ZDŠ. To tvrdíme s vědomím,
že onu morfologickou dimenzi problému stále potřebujeme - složky land use musí být pojmenovány. Při
srovnávání různě starých map však musíme mít na mysli, že se v průběhu času měnilo nejen prostorové
rozložení plošek zařazených do jednotlivých prvků mapové legendy (typů land use), ale také i povaha a definice
59
jednotlivých prvků legendy (což je způsobeno vývojem způsobů obhospodařování a jejich odrazem ve vývoji
vegetace).
V rámci bezlesí proto bývá na josefských mapách velmi obtížné ba často nemožné interpretovat rozdíly mezi
loukou, pastvinou, polem, úhorem a lučním ladem. První příčinou je, že takové odlišení asi nebylo vojensky
významné, druhou, že tyto jednotky cyklovaly v čase a přecházely v prostoru, což ztěžovalo jejich hodnocení.
Drsnou realitou byla i okamžitá sukcese osetého pole v pastvinu (cf. Ovčáci-čtveráci).
Vlhčí stanoviště s trvalými travními porosty, zejména potoční nivy, jsou značeny zelenou barvou. Někdy je
zelená barva užita také v blízkosti sídel pro označení zahrad a sadů. Na těchto plochách lze rovněž předpokládat
převahu trvalých travních porostů. Ostatní plochy jsou transparentní, tedy barvy použitého papíru (světle
krémově šedá). Tyto plochy zahrnují pole, ale i nejsušší svahové pastviny, které jistě nikdy nebyly orány.
Vyčlenění pastvin a jejich odlišení od polí je velmi problematické i proto, že kromě ploch určených k pastvě
vzhledem k abiotickým poměrům se zcela běžně páslo i na úhorech. Úhory byly tehdy velmi četné. Podle údajů
z Berní ruly šlo v průměrných územích o třetinu až polovinu orné půdy,4 pěstování akátu se rozšířilo již v 60.
letech 18. století (Nožička 1957: 271); v době tvorby mapy teprve započal přechod ze systému trojpolního na
střídavý. Kromě toho na úhorech dlouhodobě ležících ladem a zarůstajících vegetací vznikaly rozvolněné
křovinaté formace, tzv. porostliny. Ty však zároveň vznikaly i opačným procesem – krajní degradací lesního
porostu s pastvou a intenzivním pařezinovým hospodařením. Definování „land use“ na takovýchto
polygenetických a heterogenně obhospodařovaných plochách je pak nejednoznačné; ostatně ani dnes není všude
bezrozporné, např. ve vojenských újezdech, velkolomech či na průmyslových perferiích.
Na části mapových sekcí jsou odlišeny trvalé travní porosty (louky) od ostatních nelesních ploch tečkováním5
Toto se bohužel netýká zdaleka všech sekcí. Konkrétní způsob obhospodařování trvalých travních porostů nelze
z map s jistotou vyčíst. Lze ho určit pouze v některých případech, kdy jsou v bezlesí zakresleny seníky („Heu
Schoppen“), které vypovídají o převládajícím využití (tj. nesekalo se zde na stelivo ani se zde nepáslo). Místy se
na potocích, zejména poblíž rybníků vyskytuje značka pro litorální porosty rákosu a vysokých ostřic na
nejvlhčích místech: dvě svislé čárky podtržené jednou příčnou. Místy jsou také modrým horizontálním
přerušovaným čárkováním zakresleny mokřady, které měly z hlediska původního účelu mapy velký význam.
Dynamika lesa a bezlesí, statika pověr o lese
Začněme dekonstrukcí samotné polarity lesa a bezlesí. Jednoznačnost i takto zásadního dělení je sporná, protože
je dána pohledem silně historicky ovlivněným. Příslušné hranice známe z recentu jako ostré, protože ostře bylo
vymezeno rozhraní mezi tím, co má spravovat sedlák a co hajný. V době Josefského mapování to zdaleka tak
jednoznačné nebylo, protože se v tomto období teprve započalo se systematickým zakládáním hájoven a
mysliven. Lesy jsou vybarveny šedou barvou a značeny buď velkými tečkami, svislými čárkami, obloučky,
případně jsou kresleny celé stromy, které jsou stínovány. Otázkou na delší diskusi je, nakolik zvolený grafický
prostředek (typ, hustota a velikost symbolů v rámci mapové sekce či její části) souvisí s kvalitou tehdejšího
porostu; jsme přesvědčeni, že alespoň částečnou souvislost lze vysledovat. Bývají tu totiž zakresleny různé
řídkolesy a porostliny, typické pro tehdejší krajinu. Na řadě map je znát, že potíže s vymapováním těchto
struktur měli i mapovatelé sami. Josefská mapa také často zachycuje jednotlivě stojící stromy (často např. podél
potoků, ale i na jiných stanovištích) – v řadě případů se jednalo o stromy hraniční; takovýto typ krajiny je dosud
dobře zachován v Bílých Karpatech.
Využití historických map při zkoumání vývoje krajiny se v šíři svých důsledků zatím nedoceňuje nebo
spíše ignoruje, protože zejména v praxi ochrany přírody a tvorby krajiny bourá některé dobře zavedené
představy. Běžné jsou dosud povzdechy, kterak „dnes už není ta příroda to co bývalo“, což se má projevovat
zejména tím „že stále ubývají lesy“, které bychom proto měli obzvláště pečlivě ochraňovat. Už při prvním
srovnání starých a současných map je však zřejmé, že žijeme v nejlesnatějším období za poslední alespoň tři
století. Rovněž o kvalitě tehdejších porostů degradovaných lesní pastvou, hrabáním steliva a pařezinovým
hospodařením s velmi krátkým obmýtím si nelze dělat iluze (cf. Nožička 1957, Novák et Tlapák 1975). V 2.
polovině 18. století vyvrcholil tlak na lesy v důsledku rozvoje průmyslu, který byl dosud energeticky závislý na
dřevě. Řada oblastí (např. Brdy) se tak dostala na pokraj „ekologické krize“, jak alespoň bychom to dnes jistě
nazývali. Během 18. a počátkem 19. století proběhla rovněž významná vlna kolonizace směřovaná zejména do
neúrodných a (proto dosud) lesnatých oblastí. A právě toto klíčové období pro formování dnešní krajiny
zachycuje první podrobné a celoplošné mapové dílo Josefského mapování.
4
údaj zjištěn rozdílem mezi celkovou a skutečně osetou (na jaro a na zimu) rozlohou polí
5
v mapách Stabilního katastru analogické tečkování již jednoznačně odlišuje louky (tj. plochy s převládajícím
obhospodařováním pravidelnou sečí) od ostatních trvalých travních porostů (pastvin, zahrad a neplodné půdy).
60
Od historického minima zalesnění v době Josefského mapování lesa přibývalo a začalo se o něj systematicky a
cíleně pečovat (umělá obnova, zákazy lesní pastvy a hrabání steliva – blíže např. Nožička 1957: 240-249). Vývoj
poměru lesa a bezlesí je velmi dobře a názorně doložen různě starými mapami, josefskými počínaje. Příčiny
nárůstu plochy lesa byly v průběhu doby různé – zmiňme jen několik nejdůležitějších: V druhé polovině 18. stol.
se přechází z trojpolního hospodaření na střídavé, proto bylo zapotřebí ke stejné zemědělské produkci méně
půdy. Zrušením nevolnictví r. 1781 a především poddanství a roboty r. 1848 začalo být neekonomické
obhospodařovat (a tedy udržovat) řadu otevřených ploch, které byly buď příliš daleko od sídel nebo málo
produktivní. Exemplární je konečný zánik bezlesí kolem vesnic, které samy zanikly už ve středověku; teprve
v tomto období jsou tyto enklávy zalesňovány (Černý 1992: 122, Nováček 1995). V 19. století následoval
úpadek chovu ovcí a pastviny na méně produktivních a extrémějších stanovištích byly převáděny na lesy
(výrazným jevem byla tzv. akátová6a borová mánie následovaná mánií smrkovou), ostatní na ornou půdu a
někde (okolí Prahy) na sady. Další výrazný úpadek pastevního hospodaření nastal koncem 19. až první čtvrtiny
20. století, kdy díky změněným sociálně-ekonomickým podmínkám na vesnici zanikl fenomén společné obecní
pastvy provozované obecním pasákem (Matoušek 1997, Kofroň 1995). Počátkem 20. století pak začal
v důsledku rozvoje a zavádění mechanizace úpadek nivního bezlesí. Podmáčené plochy, které nebylo možné
s mechanizací obhospodařovat byly buď uměle zalesněny (často i stanovištně nevhodnými dřevinami) anebo
spontánně zarostly. Tak vznikly esteticky působivé a druhově vcelku bohaté olšiny a jaseniny, které jsou často
předmětem ochrany jako „zbytky původní (a tudíž lepší!) přírody“ (viz např. Záruba 2000). Dnes žijeme
v období dalšího výrazného postupu lesa. Útlum zemědělství vede k umělému zalesňování a spontánnímu
zarůstání, takže berou za své poslední refugia historické druhové diverzity v krajině (typicky zejména lesní louky
a bílé stráně). Ochranu přírody a její tradiční ideologické koncepty to staví do pozice, která žádá radikální řešení.
Jaké „historické poučení“ v mapách hledat?
V ekologických a ochranářských úvahách a závěrech se historie krajiny často silně redukuje. Zdůrazňuje se
kontrast dvou dob: „Minulost“ je homogenním hájemstvím ekologické stability a dále se příliš nerozebírá,
„Přítomnost“ je naopak dynamická tím, že nám stále více hrozí ekologickou krizí. Výchozí idea je, že vše se od
jisté nedávné doby přelomu rapidně horší, zatímco dříve bylo stabilně lépe. To je i východiskem populární
představy trvale udržitelného rozvoje: psychologicky nutné bylo prohlásit za okamžik první krize dobu
poměrně nedávnou.
Staré mapy nasvědčují jiné představě: nebylo lépe ani hůře; bylo jinak a tuto jinakost těžko vtěsnat do
ideologických rámců ať devastačně-pokrokářských anebo ochranářsko-staromilských. Vývoj krajiny spěje
k lepšímu i horšímu stále: má být ekologičtější mezolitické zakládání lesních požárů, historická lesní pastva koz
a prasat, či kultura vánočních stromečků ochráněná proti přírodě pesticidovou clonou? Cokoli se stalo, na to si
lidé zvykli, a minulost si zpětně idealizovali. Proč tedy právě od zítřka by měl vývoj získat šanci na udržitelnost?
Jsme přesvědčeni, že bez poznání historického vývoje konkrétních lokalit a konkrétních společenstev je ochrana
přírody v principu koncepčně nesprávná. Jednou z funkcí územní ochrany přírody má být podle našeho názoru
analogie ochrany památek – je třeba uchovávat ukázky krajiny a vegetace typické pro jednotlivá vývojová
období (primární tj. „původní“ trávník – orchidejová louka s tradicí středověku – ovsíková louka sedláka
přelomu 19. a 20. století - a do budoucna i moderní trávníky s neofyty). Zcela respektujeme a podporujeme řadu
ostatních důvodů k územní ochraně, včetně důvodů estetických. Předmět a důvod ochrany je však nutné
v každém konkrétním případě jasně definovat (jednotlivé důvody mohou totiž být v rozporu) a nezahalovat vše
mlhavým pláštíkem tajuplné „ekologické stability“ či „původní přírody“. Kam se v ochraně přírody dostáváme
bez historického přístupu, ukazuje běžná praxe aplikace zcela nových typů obhospodařování v rámci zcela
ahistorických, tzv. ochranářských managementů. Týká se to např. zavádění managementu stelivových luk do
oblastí, kde tento způsob obhospodařování nikdy (či přesněji řečeno - alespoň v posledních několika staletích)
neprobíhal. Bez návaznosti na kulturní dějiny v konkrétních územích to vede k vytváření zcela nových typů
vegetace. Přestože taková vegetace může být působivá (zejména esteticky), jde o konstruování romantických
artefaktů. Uměle se tak buduje jakási univerzální eklektická minulost – o století posunutá analogie alšovského
mýtu „starých Čechů“ s pestrou směsicí neoliticko – goticko – barokně – česko – rusko - německé výzbroje a
výstroje.
Historická naivita v chápání krajiny se tedy stala aktivní a tvůrčí komponentou současného stylu ochrany přírody
u nás. Zkoumání vývoje krajiny prostřednictvím studia starých map však může tento přístup zásadně
demytizovat a stát se prostředkem pro odvrácení této zbytečné, byť pitoreskní peripetie ochrany přírody.
Poděkování
6
pěstování akátu se rozšířilo již v 60. letech 18. století (Nožička 1957: 271)
61
Článek byl částečně podpořen grantem č. AVOZ 6005908 z AVČR.
Literatura
Černý E. (1992): Výsledky výzkumu zaniklých středověkých osad a jejich plužin. Historicko-geografické studie
v regionu Drahanské vrchoviny. – Muzejní a vlastivědná společnost v Brně. Brno.
Hofstätter E. (1989): Beiträge zur Geschichte der österreichischen Landesaufnahmen. Ein Überblick der
topographischen Aufnahmenverfahren, deren Ursprünge, ihrer Entwicklungen und Organisationsformen der vier
österreichischen Landesaufnahmen. – 1.Teil.
Kofroň S. (1995): Jak se dříve žilo v Pořešicích na Sedlčansku. - Podbrdsko, Příbram, 2: 88-102.
Matoušek V. (1977): Okolí Rožmitála. II.část. - Vlastiv. Sborn. Podbrdska, 8-9(1974-1975), Materiály: 334-342.
Nováček K. (1995): Zaniklé náhorní osídlení na Jinecku. K formám vrcholně středověké kolonizace brdského lesa. Podbrdsko, Příbram, 2: 7-37.
Novák A. et Tlapák J.(1975): Vývoj lesa a lesního hospodářství na Křivoklátsku. - Bohem. Centr., Praha, 4:3-51.
Nožička J. (1957): Přehled vývoje našich lesů. – 463 p., Lesnická knihovna, Vol. 23, Praha.
Paldus J. (1919): Die militärischen Aufnahnen im Bereiche der Habsburgischen Länder aus der Zeit Keiser Josephs
II. – Akademie der Wissenschaften in Wien, Philosophisch-historische Klasse, Denkschriften, Vol. 63, Wien.
Záruba P. (2000): Navrhovaná přírodní památka „Bažiny Mnichovky“. – Ochrana přírody, 55(6):175.
GEOBOTANY AS A METHOD FOR ECOLOGICAL INTERPRETATION OF OLD MAPS:
CASE OF FIRST MILITARY SURVEY
Abstract
The investigation of the old maps is an interpretative problem which can be solved only by the participation of
many scientific branches. Even geobotany (i.e. plant ecology in traditional Middle-European sense) can be
helpful. Its approach is open to a fine-scale reconstruction of the historical vegetation and its management
whereas usual comprehension in terms of land-use is rather rough, peremptory and in many cases not historical.
A crucial significance of the First military („Josephian“)survey follows from the fact that this work which
originated in the seventies of the 19th Century shows Czech landscape during a big developmental break. At that
time the phenomena connected with landscape of the late Medieval and early modern period disappeared,
baroque landscape is fully developed and the first signs of modern landscape turned up. This map also shows
the historical maximum of forest decline – since these times the area of the woodland has only arisen.
Using these maps, an often question arises, how to interpret the pattern mapped. We consider that doubts are not
caused only by the mapping methods and graphic means used, but mainly by the appearance of the landscape.
Many vegetation stands (e.g. plots of meadow, pasture and woodland) were often connected by continual
transitions so that these structures were very difficult to mapping. The phase-out of this continual pattern causes
that in the early 20th Century sharp boundaries in the land-cover prevail entirely and individual types of land use
were clearly defined.
Study of the old maps plays a big role in the nature conservation and its results help to destroy a widespread
superficial conception that reduces history of landscape to heavenly time of the stable and traditional
management and ecological depression of today. Old maps make relative this ideological comprehension. They
show equivocally that the landscape and its ecological conditions have never been better or worse – in different
period they were disparate and in each of them, the landscape was controlled (or if you wish, devastated) by
different ways.
Petr Karlík,Katedra botaniky PřF UK, Benátská 1, CZ-128 00 Praha 2, [email protected]
Jiří Sádlo, Botanický ústav AVČR, CZ-252 43 Průhonice, [email protected]
62
STUDIUM KRAJINY A SROVNÁVACÍ KARTOGRAFICKÉ PRAMENY
Eva Semotanová
Staré mapy a plány studujeme nejen proto, abychom se blíže seznámili s vývojem oborů kartografie a geodézie, s
technikou zpracování map nebo s jejich tvůrci, ale také pro samotný obsah mapových děl. Ten je zdrojem více či méně
hodnotných údajů o proměnách mapované krajiny, poznamenané vlivem přírodních podmínek i činností člověka v
kladném nebo záporném slova smyslu. Porovnáváním různých map a plánů, starých i soudobých, lze dospět k poznání,
jak se krajina změnila během staletí či desetiletí a co zůstalo v její paměti do současnosti.
Ne všechny dochované mapy a plány, v historické geografii a historiografii označované také jako kartografické nebo
též mapové prameny, mají stejnou úroveň zpracování a tím i stejnou výpovědní hodnotu. Za kartografické prameny jsou
považovány staré mapy a plány převážně z 15.-19. a v poslední době také z 20. století (každá mapa se totiž mění na
historický pramen, jakmile již její obsah neodpovídá současnému stavu zobrazené reality). Značný rozsah geografických a
tematických údajů však poskytují teprve kartografické prameny z 18., ale zejména z 19. a 20. století, kdy se kartografické
zobrazovací metody a tiskařské techniky postupně zdokonalovaly a obsah kartografických děl obohacoval a zpřesňoval
1
Podobně jako písemných pramenů dochovalo se i starých map a plánů značné množství. Z hlediska jejich využití pro
historickogeografický výzkum, tzn. i pro studium krajiny, lze tyto materiály rámcově rozdělit na prameny srovnávací a
individuální.
Srovnávací kartografické prameny jsou mapy a plány, vhodné pro širší srovnávací studia, tj. takové, které pokrývají
k určitému datu nebo období celé území Českých zemí. Krajinu, resp. kulturní krajinu, a to makroregiony, regiony i
mikroregiony, lze sledovat průřezově na stejném typu mapového díla a ve stejném či podobném měřítku, v
horizontální rovině, ale i vertikálně v časových vrstvách. Za individuální kartografické prameny jsou považovány
jednotlivosti nebo malé série, tzn. mapy a plány, které nepokrývají systematicky území Českých zemí a liší se dobou
vzniku, měřítkem, autory, technikou zpracování, obsahem a účelem, pro který byly zhotoveny (např. Klaudyánova
mapa Čech apod.).
O starých mapách a plánech, o dějinách kartografie, byla napsána řada statí a monografií, kde jsou tato díla rozebírána a
hodnocena z mnoha různých hledisek. Účelem tohoto příspěvku je posoudit staré mapy zejména z hlediska jejich využití
pro studium zmizelé krajiny, pro ochranu a tvorbu krajiny současné včetně historické krajiny jako její součásti (např.
obnova historických cest a stromořadí nebo architektonicky komponovaných krajin aj.), pro trvale udržitelný rozvoj
krajiny, pro krajinné plánování, tvorbu urbanizovaného prostoru v krajině, tvorbu krajiny pro sanace po těžbě, výuku a
osvětu v oboru regionální vlastivědy apod.
Nejvýznamnějšími srovnávacími kartografickými prameny pro území Českých zemí jsou zejména tato mapová díla:
1. Müllerova mapa Čech, 1:132 000, 1720 a Moravy 1:180 000, 17162
Kartografické práce Jana Kryštofa Müllera vznikly na základě vojenských, správních a hospodářských požadavků
státu (rakouské monarchie). Kromě topografického obsahu (sídla, vodstvo, schematicky reliéf a zeleň, komunikace)
jsou na nich zakresleny zemědělské usedlosti, zaniklé osady, mlýny, vinice, doly na zlato, stříbro, cín, měď a další
nerostné suroviny, hutě, sklárny, poštovní stanice aj. údaje. Müllerovy mapy nelze považovat za naprosto spolehlivé,
poskytují však poměrně podrobný obraz geografického prostředí Českých zemí počátkem 18. století.
Legenda Müllerovy mapy Čech z roku 1720 a také Janem Wolfangem Wielandem zmenšené Müllerovy mapy Čech
z roku 1726 obsahuje ve vysvětlivkách 48 mapových značek3 se sídelní, církevní a hospodářskou tematikou, latinsky a
německy (obr.č.1). Reliéf a zeleň jsou značeny jen schematicky stylizovanými vyobrazeními kopečků a stromečků.
1
Podrobněji Semotanová, Eva: Mapy Čech, Moravy a Slezska v zrcadle staletí. Praha 2001; Semotanová, Eva-Šimůnek,
Robert: Lexikon mapových archivů a sbírek. Praha 2000. V uvedených publikacích seznamy další literatury.
2
Odborná literatura uvádí pro mapu Čech také měřítko 1:137 000, pro mapu Moravy 1:187 000. Müller, Johann
Christoph (Jan Kryštof): Mappa geographica regni Bohemiae in duodecim circulos divisae cum comitatu
Glacensi et districtu Egerano adjuncti. Norimbergae 1720; Zejména Kuchař, Karel: Mappa geographica regni
Bohemiae & conspectus generalis regni Bohemiae à J. Chr. Müller, A.C.: MDCCXX. Praha 1934; Týž: Mapy
českých zemí do poloviny 18. století. Vývoj mapového zobrazení území Československé republiky I. Praha
1959; Müller, Johann Christoph (Jan Kryštof): Tabula generalis Marchionatus Moraviae in sex circulos divisae.
Brno, Jan Kryštof Leidig 1716. Podloucký, Jan: Müllerova mapa Moravy a její deriváty. Brno 1937. Srov.
rovněž Kupčík, Ivan: Nález rukopisné předlohy tisku Müllerovy mapy Čech, pohřešovaného rukopisu mapy
Moravy a tiskové desky mapy okolí Chebu. Sborník České geografické společnosti 100, 1995, s. 25-34.
3
49 vysvětlivek, avšak Fodinae, Bergwerke (doly) je text bez značky
63
4
Characterum explicatio. Erklärung der zeichen. Vysvětlivky značek.
4
•
Urbes moenibus cinctae Regiae, mit mauern umgebene Königliche Städte, opevněná královská města
•
[Urbes moenibus cinctae] communes, [mit mauern umgebene] gemeine Städte, ostatní opevněná města
•
Urbes sine moenibus, Städte ohne ringmauern, neopevněná města
•
Opida, seu, vici, Marktflecken, městečka s trhy
•
Arces, et Magnatum ac Nobilium palatia, Schlösser, Herrn-palläste und Rittersitze, zámky, panská a rytířská
sídla
•
Opida cum Arcibus, Marktflecken mit Schlössern, městečka se zámky
•
Pagi sine templo, Dörfer ohne kirchen, vsi bez kostelů
•
Pagi cum templo, Dörfer mit kirchen, vsi s kostely
•
Pagi cum arce, Dörfer mit einem Schloss, vsi se zámkem
•
Pagi cum templo et arce, Dörfer mit kirchen und Schloss, vsi s kostely a zámkem
•
Pagi longo tractu excurrentes, Lange dörfer, dlouhé vsi
•
Villae solitariae, Einschichtige Mayerhöfe,
•
Villae rusticae passim dispersae, hin und wieder zerstreuete bauernhöfe,
•
Episcopatus, Bisthümer, biskupství
•
Imagines miraculosae, wunderthätige gnadēbilder, zázračné obrazy
•
Arces desertae antiquae, Alte verödete Schlösser, zříceniny zámků [a hradů]
•
Ubi olim pagi stetêre,
•
Eremitoria, Einsiedeleyen, poustevny
•
Officinae vitrariae, Glashütten, sklárny
•
Fodinae, Bergwerke, doly
samoty
rozptýlené dvorce
wo vor alters dörfer gestanden, zaniklé vsi
o
Auri, Gold, zlaté
o
Argenti, Silber, stříbrné
o
Stanni, Zinn, zinkové
o
Cupri,
o
Ferri, Eisen, na železnou rudu
o
Plumbi, Bley, na olovo
o
Vitrioli, Vitriol, na skalici
o
Zinnabaris, Zinober, na rumělku
o
Aluminis, Alaun, na kamenec
o
Sulphuris, Schwefel, na síru
Kupfer, na měděnou rudu
•
Trajectus, Überfuhrten, přívozy
•
Montes…m, Berge, hory
•
Monasteria, Clöster, kláštery
•
Templa solitaria, einzeln stehende kirchen, kostely, stojící o samotě
•
Diversoria solitaria, einzeln stehende wirtshäuse, zájezdní hostince, stojící o samotě
•
Postarum stationes, Post wechsel, poštovní stanice
Přepis v dobovém pravopisu.
64
•
Thermae, Warme bäder, lázně
•
Acidulae, Sauerbrunnen, prameny kyselek
•
Officinae orichalci, Messingwerke, výroba mosazi
•
Officinae cupri, Kupferhämmer, výroba mědi (hutě)
•
Officinae ferri, Eisenhämmer, výroba železa (hutě)
•
Officinae fili metallici, Drat mühl, výroba kovových vláken (drátů)
•
Officinae aluminis, Alaunsiedereyen, zpracování kamence
•
Officinae salis nitri, Sallitereyen, výroba sody
•
Molendina, gemeine mühlen, mlýny
•
Domus venatoriae, Iägerhäuser, hájovny
•
Vineae, Weingärten, vinice
•
Viae regiae, Landstrassen, královské (císařské) silnice
•
Bohemicè…B., Böhmisch, český
Legenda na starší Müllerově mapě Moravy je mnohem jednodušší s 20 značkami a vysvětlivkami v latině, kde
převažují druhy sídel včetně církevních objektů nad tematikou hospodářskou.
Characterum explicatio, Vysvětlivky
•
Urbes muro cinctae, opevněná města
•
Urbes apertae, otevřená města
•
Oppida et Vici, městečka a vsi
•
Arces munitae, opevněné hrady
•
Palatia Magnatum et Nobilium, šlechtická sídla (2 značky)
•
Monasteria, kláštery
•
Pagi cum et sine Templo, vsi s kostelem a bez kostela (2 značky)
•
Villae, dvorce
•
Diversoria, samoty
•
Templa solitaria, kostely, stojící o samotě
•
Arces destructae, zbořené hrady
•
Acidulae, prameny kyselek
•
Viae Regiae, královské (císařské) silnice
•
Via Postarum, poštovní trasa
•
M. Mons, hora
•
Fodina Ferri, naleziště železné rudy
•
Thermae, lázně
•
Alumnis Fodina, naleziště kamence
Z vysvětlivek obou Müllerových map, které se nadlouho staly předlohami pro další kartografická díla 18. století, je
zřetelný pohled současníků na strukturu osídlení v Čechách a na Moravě, hlavní směry komunikací a druhy i význam
vybraných nerostných surovin pro tehdejší hospodářskou činnost společnosti. Z nich k nejdůležitějším patřila naleziště
zlata, stříbra, železné rudy, mědi, kamence, skalice a závody na jejich zpracování. Za významné hospodářské objekty
považoval Jan Kryštof Müller sklárny a mlýny. O čtyři roky mladší mapa Čech přitom obsahuje více než dvojnásobek
mapových značek, z nichž již téměř polovina znázorňuje hospodářskou tematiku. Těmito vysvětlivkami se inspirovali
autoři tištěných, přehledných map Českých zemí, ale obvykle je výrazně zjednodušili.
65
Tištěné Müllerovy mapy jsou poměrně četně zastoupeny ve státních i soukromých mapových sbírkách. Pro zlepšení
dostupnosti a využitelnosti zejména mapy Čech z roku 1720 vyjde cca ve 3. čtvrtletí roku 2002 péčí Historického
5
ústavu AV ČR digitalizované vydání všech 25 sekcí mapy na CD s odborným komentářem .
2. Wielandovy mapy Slezska z roku 1752, různá měřítka od 1:93 000 do 1:870 0006
Po smrti Jana Kryštofa Müllera převzal měřické a mapovací práce ve Slezsku roku 1721 Jan Wolfgang Wieland a
zpracoval podle Müllerových metod mapy slezských knížectví. Jejich výpovědní hodnota se blíží Müllerovu
kartografickému dílu.
3. Soubory rukopisných map pro větší územní celky (např. panství) od 18. století7
18. století je obdobím mimořádného rozmachu rukopisných map šlechtických velkostatků. Mapy zachycovaly kromě
jednotlivých objektů přehledně celá panství s údaji pro hospodářské a administrativní potřeby. Větší soubory těchto map
proto mohou být tedy rovněž využity jako srovnávací prameny - pozoruhodné jsou např. mapy panství Tloskov z let
1728-17328 nebo panství Kosmonosy z 1. poloviny 18. století.9 Mapy panství vznikaly ještě během 1. poloviny 19. století a
jsou sondami – drobnokresbami – doplňujícími souhrnné pohledy na krajinu Českých zemí na mnohalistových mapových
dílech. Rukopisné mapy vytvořily zejména v 18. století specializované okruhy, převážně podle oblastí, kde byly
využívány, tj. v hornictví, v hospodářské a správní činnosti šlechtických velkostatků a v suchozemské i vodní
dopravě. Většina z nich však patří mezi individuální mapové prameny.
Tematický obsah rukopisných kartografických děl se od map tištěných výrazně odlišoval. Zatímco rukopisné mapy
Českých zemí zachycovaly v 18. století značnou šíři často obtížně srovnatelných údajů především hospodářské
povahy (např. na mapách velkostatků, na důlních a lesnických mapách a plánech nebo na mapách silnic a poštovních
spojů), tištěné mapy přejímaly schéma mapových prvků z vysvětlivek Müllerových map.
4. První vojenské mapování z 60. a 80. let 18. století, zejména 1:28 800, 1:14 40010
V 60. a 80. létech 18. století se konalo v Českých zemích první vojenské mapování zvané josefské (Čechy 1764-1767,
Morava 1764-1768, České Slezsko 1763, opravy chybných listů – rektifikace – a nové mapování Čechy 1780-1783,
Morava 1779-1781, České Slezsko 1780). Mnohalistové mapové soubory pokrývaly celé území rakouské monarchie a
byly zhotoveny pro potřeby státních vojenských i civilních orgánů jako podrobnější, kvalitnější náhrada za již zastaralé
mapování Müllerovo. Jednotlivé rukopisné mapové sekce zachycují krajinu Českých zemí ve 2. polovině 18. století.
11
Kolorované originály jsou uloženy ve Vídni, v České republice jsou k dispozici černobílé fotokopie
a od května
roku 2002 barevné xerokopie a kopie v rastrové podobě (srov. příspěvek Lenky Uhlířové). Kartografické materiály
5
Informace a objednávky [email protected].
6
Atlas Silesiae id est ducatus generaliter quatuor mappis nec non specaliter XVI mappis tot principatus
representantibus geographice exhibitus. Norimbergae 1752; Novák, Václav: Wielandovy mapy Slezska. In: Slezský
sborník 49. Opava 1951, s. 289-299, 484-503+10 příloh.
7
Černý, Václav: Mapy velkostatků v zemědělsko-lesnických archivech. In: KP 9. Praha 1955, s. 91-93; Honl, Ivan:
K rozvoji map velkostatků v 18. a na začátku 19. století. AČ 10, Praha 1960, s. 221-227; týž: O pramenném
významu starých lesních map. ČSPS 64, Praha 1956, s. 138-140; týž: O vlastivědném významu hospodářských map.
ČSPS 48, Praha 1940, s. 132-135; Roubík, František: Rukopisné mapy od 16. do poloviny 18. století ve Státním
ústředním archivu v Praze. In: SAP 11. Praha 1961, s. 138-186; týž: Soupis map českých zemí 2. Praha 1955.
8
Tlapák, Josef: Podblanicko na starých mapách velkostatků. In: Sborník vlastivědných prací z Podblanicka. Benešov
1957, s. 114-127.
9
Brejník, Martin: Proměny krajiny a sídel v průběhu jednoho století (1740-1840). In: HG 29. Praha 1997, s. 21-50.
10
Boguszak, František-Císař, Jan: Mapování a měření českých zemí od poloviny 18. století do počátku 20.
století...c.d.; Kuchař, Karel: Mapové prameny ke geografii Československa. In: AUC-G 2. Praha 1967, s. 57-97;
Paldus, Josef: Die militärischen Aufnahmen in Bereiche der Habsburgischen Länder aus der Zeit Kaiser Josephs II.
Wien 1919.
11
Originály v Österreichisches Staatsarchiv, Kriegsarchiv Wien, fotokopie ve Státním ústředním archivu v Praze a v
Mapové sbírce Univerzity Karlovy v Praze.
66
12
doplňují vojensko-zeměpisné popisy s řadou údajů historickogeografické povahy. Jde o jedinečný mapový i písemný
pramen ke studiu krajiny před proměnami společnosti v 19. století. Na rozdíl od Müllerových tištěných
kartografických prací jsou sekce prvního vojenského mapování podrobnější, přesnější, graficky dokonalejší a
kolorované.
Josef Paldus v citované práci s. 20 a František Boguszak s Josefem Císařem s. 10 (srov. pozn. č. 10) uvedli níže
uvedené vysvětlení mapových značek (Boguszak a Císař bez výkladu barev). Tato interpretace oběma autory však není
zcela jednoznačná, v některých případech na některých sekcích je typologie značek rozmanitější a bude předmětem
dalšího studia.
•
Komunikace jízdní i pěší - tečkovaně v barvě hnědé (gumiguta)
•
Komunikace pěší, připravované – dlouhé tečky v barvě hnědé nebo v barvě cest
•
Cesty polní a lesní - jednoduché hnědé linie
•
Spojovací cesty - vytažené tečkované linie (nebo jednoduché linie), barva neuvedena
•
Poštovní a hlavní obchodní (komerciální) silnice – dvojitá linie tuší
•
Císařské silnice (Chausseen) – dvojitá čára karmínová
•
Cesty haťové přes bažiny a močály, stezky a pěšiny – jednoduchá linie přeškrtaná, barva neuvedena
•
Vodstvo, bažiny a močály, všechny mosty, převozy a brody, rybníky, tůně, močály, kanály, příkopy, studně a
prameny, vodní, lodní, koňské a větrné mlýny - chemická modř
•
Pole – ponechána v barvě bílé (míněno v barvě papíru?)
•
Louky, pastviny – zelená
•
Lesy podle hustoty porostů, stromy podle silnic, cest a vodních toků – světlá tuš a obrázky stromů
•
Domy, kostely, zámky, dvory a v obcích význačné budovy v půdorysech – silný karmín
•
Vesnice podle skutečné polohy domů a opevněné domy – karmín
•
Opevněná města a městečka a pevnosti – světlý karmín
•
Podrobné zpracování reliéfu s přihlédnutím k tehdejším vojenským požadavkům - šrafováním a tónováním
5. Stabilní katastr z let 1824-1843, 1:2880, 1:1440, 1:720, reambulovaný katastr a další
katastrální mapy od 2. poloviny 19. století do současnosti, 1:2880, 1:1440, 1:720 i větší měřítka13
Stabilní katastr a jeho reambulace ve 2. polovině 19. století (1869-1880) je ojedinělým velkoplošným kartografickým
dokumentem o stavu české krajiny před její industrializací i v procesu industrializace. Tzv. císařské povinné otisky
nebyly aktualizovány a v jedinečné čistotě dokládají geografické prostředí Českých zemí v době zaměření obcí v 1.
polovině 19. století (obr.č.2). Na tzv. originálních, evidenčních mapách stabilního katastru jsou zakresleny průběžné
změny ve výměře pozemků, indikační skizzy jsou původní náčrty z terénu pořízené při polních měřických pracích.
Součástí mapového operátu je písemný oceňovací elaborát s mnoha historickogeografickými údaji, dokumentujícími
14
velikost, strukturu a vývoj půdního fondu a průmyslu. Katastrální mapy velkých měřítek umožňují sledovat proměny
krajiny až do současnosti na tomtéž mapovém díle. Stabilní katastr jako celek a další soubory katastrálních map včetně
písemných elaborátů jsou uloženy v Ústředním archivu zeměměřictví a katastru v Praze, indikační skizzy ve Státním
ústředním archivu v Praze.
Ve vysvětlivkách mapových značek katastrálních map k roku 1831 jsou uvedeny značky pro pozemky hospodářsky
užívané (s druhy kultur, např. pole, louky, pastviny) a neužívané (např. močály, skaliska aj.), pro typy budov a tzv.
konvenční značky (např. komunikace suchozemské a vodní, typy hranic atd.). Podobně jsou sestaveny vysvětlivky ke
katastrálním mapám po roce 1918.
12
Černobílé fotokopie ve Státním ústředním archivu v Praze a v Mapové sbírce Univerzity Karlovy v Praze, kopie
v rastrové podobě v Laboratoři geoinformatiky Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem.
13
Mašek, František: Pozemkový katastr. Praha 1948; Boguszak, František-Císař, Jan: Mapování a měření českých...c.d.
14
Kůš, Vladimír: c.d.
67
6. Druhé vojenské mapování z 1. poloviny 19. století a třetí vojenské mapování, zvláště
topografické mapy 1:25 000 a speciální mapy 1:75 000 z let 1874-188015
Vhodnými prameny pro srovnávací studia jsou zejména mapové sekce druhého vojenského mapování v měřítku 1:28
800 a speciální mapy třetího vojenského mapování 1:75 000 (po roce 1918 je převzal československý stát a vydal s
upraveným názvoslovím). Speciální mapy z 19. století obsahují polohopis i výškopis a jejich výpovědní hodnota je
vysoká. Zobrazují krajinu Českých zemí v procesu industrializace a urbanizace včetně drobných krajinných prvků. a
nacházejí se ve značném množství v různých archivech i mapových sbírkách. Vysvětlivky ke speciálním mapám ze 2.
poloviny 19. století jsou obsáhlé, propracované a zahrnují značnou šíři krajinných prvků.
Tisky topografických map třetího vojenského mapování 1:25 000 jsou sice velmi podrobné a vhodné pro srovnávání
s mapami prvního a druhého vojenského mapování v měřítku 1:28 800, avšak vzhledem k velmi nekvalitnímu tisku
(fotolitografie) jsou špatně čitelné. V měřítku srovnatelným s Müllerovým kartografickým dílem lze pracovat s tzv.
starou speciální mapou druhého vojenského mapování (1:144 000) Moravy a Slezska v poloviny 19. století (v
opravených vydáních ještě ze 70. let 19. století). Na uvedená vojenská mapování navazují soubory topografických map
z 20. století.16
7. Mapy okresních hejtmanství
17
ze 2. poloviny 19. století a z počátku 20. století vycházely ze třetího vojenského mapování. Byly vydávány
v německé, ale převážně v české jazykové verzi v měřítcích 1:75 000, 1:100 000 nebo 1:220 000, některé jen pro
území Čech, jiné pro celé České země. V legendách těchto mnohalistových map jsou uvedeny mimo jiné rovněž
drobné krajinné prvky, památky a hospodářské objekty. Nacházejí se stejně tak jako mapy speciální ve značném
množství v různých archivech i mapových sbírkách. Jsou dobrým doplňujícím srovnávacím pramenem ke speciálním
mapám.
Vysvětlivky obsahují kromě konvenčních mapových značek značky pro drobné krajinné prvky různých druhů – např.
kapličky, kříže, pomníky, myslivny, hájovny, parní nebo větrné mlýny, lázně, hraniční stromy, přívozy, rozhledny,
ukazatele cest apod. (obr.č.3).
8. Letecké snímky, svislé i šikmé, pokrývající území Českých zemí ze 30. a 40. let 20. století a ze
současnosti
Soubor leteckých snímků našeho státu ze 30. a 40. let 20. století je uložen ve Vojenském topografickém ústavu
v Dobrušce. Zachycují krajinu před velkými proměnami, spjatými s vývojem společnosti ve 2. polovině 20. století –
především před kolektivizací, rozvojem povrchové těžby hnědého uhlí, před růstem měst v souvislosti s panelovou
bytovou výstavbou nebo před výstavbou nových umělých vodních nádrží či dálniční sítě. Současné letecké snímky
tvoří ke starším odpovídající srovnávací pramen.
9. Nejnovější celostátní mnohalistová mapová díla,
zejména Základní mapy ČR 1:10 000-1:100 000
18
Jaké poznatky o krajině lze z uvedených srovnávacích kartografických pramenů získat?
1.Celkový charakter krajiny v určitém období a jeho proměny v časových obdobích:
1.1 reliéf: změny reliéfu byly v Českých zemích až do 2. poloviny 19. století minimální, od 2. poloviny 19.
století vliv hlubinného a později povrchového dolování, výstavba železnic, ve 2. polovině 20. století dálnic
1.2 rozsah zeleně, zejména lesů a stromořadí a jejich úbytek
15
Boguszak, František-Císař, Jan: Mapování a měření českých...c.d.; Kuchař, Karel: Mapové prameny ke geografii...c.d.
16
Čapek, Richard: Československé topografické mapy. In: AUC-G 20. Praha 1985, s. 33-48; Kupčík, Ivan:
Nedokončené soubory československých topografických map. SČSSZ 81, 1976, s. 167-177.
17
Roubík, František: Soupis...c.d. 2. Praha 1955.
18
Základní informaci srov. Státní mapová díla. ČÚZK. Praha 1999.
68
1.3 vodní toky a plochy – toky před regulací, jejich meandry, vysoušení vodních ploch, vznik nových
vodních ploch
1.4 zemědělská půda – rozsah, její využití a případný úbytek (zejména na základě katastrálních map)
1.5 sídla: růst, změny půdorysů
1.6 komunikace: výstavba železnic, silnic a dálniční sítě, mizení drobných polních cest mezi vesnicemi
2. Paměť krajiny:
2.1 názvosloví, místní i pomístní: vývoj a proměny, jazyková variabilita
2.2 architektura v krajině – monumentální i drobná včetně památníků, Božích muk, kapliček, rozhleden apod.
2.3 hospodářské objekty v krajině
2.4 další prvky paměti krajiny: např. komponovaná barokní nebo klasicistní krajina, technické památky,
památné stromy, stromořadí
3. Možnost srovnání stavu krajiny v časových etapách podle srovnávacích kartografických pramenů
s uvedením hlavních měřítek:
počátek 18. století (1:132 000, 1:180 000), 2. polovina 18. století (1:28 800), 1. polovina 19. století (1:2 880,
1:28 800), 2. polovina 19. století (1:2 880, 1:25 000, 1:75 000, 1:100 000), 1. polovina 20. století (1:2 880,
1:25 000, 1:75 000), 2. polovina 20. století a současnost (1:2 880, 1:25 000-1:100 000)
Srovnávací kartografické prameny poskytují množství informací o krajině Českých zemí, o jejím stavu a proměnách v
posledních třech staletích. Jsou zdrojem údajů pro základní výzkum v řadě oborů, přírodovědných i
společenskovědních a samozřejmě interdisciplinárních (historická geografie, geografie, historiografie – zvláště dějiny
osídlení a hospodářství - archeologie, urbanistika aj.). Uplatňují se stále výrazněji v aplikovaném výzkumu a nejnověji
také v ochraně a tvorbě soudobé krajiny, kde je jejich význam nezastupitelný. Zpřístupňování srovnávacích
kartografických pramenů všemi dostupnými způsoby, jejich studium a vyhodnocování proto patří v této oblasti
k předním úkolům.
LANDSCAPE STUDY AND COMPARATIVE CARTOGRAPHIC SOURCES
Abstract
We study old maps and plans not only to know the development of cartography and surveying, the technique of map
processing or their authors but also to learn the particular content of the maps. The content is a source of more or less
worthy data on changes of the surveyed landscape, which have been influenced by nature conditions and human
activity in positive or negative way. By comparing different maps and plans, old and recent, it is possible to recognize
how landscape was changed within centuries or decades and what remain in its memory to recent time.
Not all preserved maps and plans, in historical geography and historiography distinguished also as cartographic or map
sources, have same level of processing and through this also same information value. However the cartographic
sources from 18th century, but mainly from 19th and 20th century, provide considerable extent of geographic and
thematic data. During this period cartographic display methods and printing methods were gradually improved and a
content of the cartographic works was enriched and précised. Same as written sources also huge number of old maps
and plans was preserved. From the view of their utilization for historical-geographical research, i.e. also for a
landscape study, it is possible to divide these materials generally into two groups – comparative and individual.
The comparative cartographic sources are the maps and plans suitable for wide comparative study, i.e. these, which
covered in particular period whole area of the Czech lands. So the landscape, respectively cultural landscape,
macroregions, regions and microregions, it is possible to observe on the same type of map work and in the same or
similar scale, in horizontal plane, but also vertically in time levels. Among the individual cartographic sources we
count details or small series, i.e. maps and plans, which do not cover systematically the area of the Czech lands and
they differ in time of origin scale, authors, techniques of the processing, content and purpose, for which they were
made (e.g. Klaudyan’s map of Bohemia etc.)
The most significant comparative cartographic sources for the area of the Czech lands:
69
1.
Müller’s map of Bohemia, 1:132 000, 1720 and Moravia 1:180 000, 1716
2.
Wieland’s maps of Silesia from the year 1752, different scales from 1:93 000 to 1:870 000
3.
Collections of handwritten maps for bigger territorial complexes (e.g. estates) from the 18th century
4.
First military survey from the sixties and eighties of the 18th century, scale mainly 1:28 800, 1:14 400
5.
Stabile cadastre from 1824-1843, 1:2 880, 1:1 440, 1:720, revised cadastre and other cadastral maps from
the 2nd half of the 19th century to the resent time, 1:2 880, 1:1 440, 1:720 and also bigger scales
6.
Second military survey from the 1st half of the 19th century and Third military survey, mainly
topographical maps 1:25 000 and special maps 1:75 000 from 1874-1880
7.
Maps of districts from the 2nd half of the 19th century and from the beginning of the 20th century
8.
Aerial photos, vertical and transversal, covered the area of the Czech lands from the thirties and forties of
the 20th century and the recent ones
9.
The newest national map works, mainly the Basic maps of the CR 1:10 000 – 1:100 000
Which knowledge about the landscape may be obtained from the above-mentioned comparative
cartographic sources?
1. Overall character of the landscape in the particular period and its changes in time period:
•
relief: changes of relief were in the Czech lands till the 2 nd half of the 19th century minimal, from the 2nd half
of the 19th century influence of deep and later open mines, construction of railways, in the 2nd half of 20th
century motorways
•
extent of greenery, mainly forests and avenues and their decrease
•
water streams and areas – streams before regulation, their meanders, drying of the water areas, creation of the
new ones
•
agricultural land – extent, its utilization and possible decrease (particularly on the base of the cadastral maps)
•
settlements: growth, changes of ground-plans
•
transportation routes: construction of railways, motorways, disappearance of small field routes between
villages
2. Memory of the landscape
•
nomenclature, local: development and changes, language variability
•
architecture in the landscape – monumental and small including memorials, wayside crosses, chapels, outlooktowers etc.
•
agricultural objects in the landscape
•
others elements of the memory of the landscape: e.g. composed baroque and classicism landscape, technical
sights, monumental trees, avenues
Doc. PhDr. Eva Semotanová, DrSc.
Historický ústav AV ČR,
Prosecká 76, 190 00 Praha 9,
e-mail [email protected]
70
VÝZNAM SLEDOVÁNÍ ZMĚN KRAJINNÉ HETEROGENITY PŘI OBNOVĚ KRAJINY
NARUŠENÉ POVRCHOVOU TĚŽBOU
Petr Sklenička
1. Úvod
Obnova krajiny narušené povrchovou těžbou je specifickým případem krajinného plánování. Stav celkové přeměny
krajiny je odborníky někdy nazýván jako „ztráta paměti krajiny“. Ve výsledku dochází k devastaci původních
ekosystémů, ke změně hydrologického režimu, k převrstvení půdních horizontů a matečného substrátu a v neposlední
řadě ke změnám reliéfu. Destabilizovaná plocha ovlivňuje negativně též okolí mj. vizuálním (estetickým) působením.
Cílem rekultivace těchto ploch je jejich celková revitalizace, která ve výsledku pozitivně ovlivní široké okolí.
Významnou charakteristikou v souvislosti se změnami těchto krajin je změna jejich struktury vyjádřená kvalitativními
změnami (land use changes) a změnami atributů krajinné heterogenity. Sklenička a Lhota (2002a) chápou krajinnou
heterogenitu jako kvantitativní kritérium obnovy krajiny.
Atributy mikrostruktury krajiny v kontextu jejich historického vývoje jsou významným podkladem v krajinném
plánování. Jejich pomocí lze identifikovat relativně homogenní etapy vývoje krajiny, relevantní zlomy evoluce a
v neposlední řadě též formulovat příčinné souvislosti tohoto vývoje. Výsledky těchto analýz jsou použitelné pro návrh
nové krajiny z hlediska kvantitativních a kvalitativních charakteristik i z hlediska kompozice.
Vyhodnocení vývoje mikrostruktury krajiny musí odpovědět na čtyři základní otázky (Sklenička a Lhota, 2002b):
•
Jaké trendy určovaly vývoj ve sledovaném období?
•
Jaká byla míra změn relevantních krajinných atributů?
•
Jaké byly příčiny zjištěného vývoje?
•
Jaký byl stav před výskytem kauzálního faktoru?
Vyhodnocením dynamiky změn struktury krajiny získáme exaktní představu o kontinuitě a stabilitě krajinných
struktur. Plochy permanentních struktur, u nichž za sledované období nedošlo k významným kvalitativním změnám
(změna land-use typu) tvoří nejvýznamnější část struktury krajiny z hlediska ekologického. Jsou logicky základním
skladebným kamenem ekologických sítí (ÚSES).
Význam kvantitativního chápání krajinné heterogenity je v literatuře široce uznáván (Roth, 1976; Meentmeyer a Box,
1987; Mimra, 1993), např. při ohodnocování a srovnávání kvality potenciálních chráněných území (Game a Peterken,
1984). Hlavní zásady tohoto přístupu načrtl jako první patrně Hansson (1977), jenž vzájemně spojené elementy krajiny
v jejich souhrnu nazval „totálním systémem“ či Forman and Godron (1981), kteří chápou krajinu jako heterogenní
území složené ze souboru („cluster“) vzájemně komunikujících („interacting“) ekosystémů, jejichž prostorový „vzor“
se projevuje všude v rámci tohoto území. Risser (1987) vystihuje heterogenitu jako vlastnost systému - směsi
skládající se z navzájem nepodobných či odlišných součástí nebo skladebných prvků v jejich „promíšení“ („mixed“).
Užším vymezením je krajinná heterogenita chápaná jako stupeň pestrosti přítomných typů prostředí („habitat“). Toto
pojetí je běžné i ve stěžejních pracích principiálně operujících s tímto pojmem v souvislostech krajinné ekologie či
geografie (MacArthur a Wilson, 1967; Forman a Godron, 1986). Krajinná heterogenita je potom dána jednoduše
počtem zastoupených typů elementů či ekosystémů. Reed (1983) takto dokonce explicitně definoval heterogenitu pro
potřeby své práce a prokázal její těsnou závislost na rozloze daného území. Např. MacArthur a MacArthur (1961)
zjistili, že druhová diverzita ptáků je lineárně závislá na indexu diverzity hustoty listové hmoty daného porostu ve
vertikální rovině, a to bez ohledu na druhové složení vegetace.
Retrogresivní přístup při analýze krajinné struktury popisuje (rekonstruuje) situaci v konkrétním okamžiku minulosti
(Dirkx et al., 1992). Jsou-li k dispozici podklady, je vhodné šetřit období před výskytem relevantní skutečnosti (např.
před otevřením dolu či založením výsypky).
2. Metoda
2.1. Studijní plocha
Studijní plocha Lítov je součástí Sokolovské hnědouhelné pánve v západní části České republiky v blízkosti hranic se
SRN. Celková výměra studijní plochy je 21,7 km2. Uvnitř řešeného území jsou zahrnuty plochy přímo dotčené
těžbou (výsypky), plochy nepřímo ovlivněné těžbou (hydrologicky, vizuálně, …) a plochy neovlivněné.
2.2. Podklady
Použity byly písemné a statistické údaje, mapy a letecké snímky charakterizující historický a současný stav.
71
Období kolem roku 1842 je graficky znázorněno na mapě stabilního katastru 1 : 2 880 (Trpák et al., 1999) z roku
1842, která obsahuje řadu relevantních údajů land-use typy počínaje, vlastníky konče. Mapy jsou dále doplněné o řadu
dalších písemných údajů, které jsou shromážděny v tzv. fasciích. Mapy stabilního katastru jsou historickým grafickým
podkladem, který je k dispozici pro území celé ČR a který obsahuje údaje, relevantní z hlediska land-use analýzy.
Další historický stav kolem roku 1952 (před započetím kolektivizace zemědělství) je prezentován na leteckém snímku.
Vyhodnocení tohoto leteckého snímku bylo dále doplněno údaji z katastrálních map tohoto období (1 : 2 880),
případné nesrovnalosti řešeny v konfrontaci s písemnými údaji tehdejší evidence nemovitostí.
Aktuální stav byl zjištěn vyhodnocením leteckých snímků z roku 1998, doplněn o údaje základních map 1 : 10 000,
katastrálních map 1 : 2 000 a terénním šetřením.
2.3. Analyzované krajinné atributy
Mezi analyzovanými atributy, které charakterizují krajinnou mozaiku z hlediska její heterogenity jsou:
•
•
•
Charakteristiky krajinné matrix
o
vnitřní diferenciace matrix
o
počet pozemků – n (No.)
o
průměrná velikost pozemku - sa (ha)
o
celková plocha PM (ha)
Charakteristiky permanentních krajinných struktur
o
typová pestrost (zastoupení land-use typů) – R (No.)
o
celková plocha – PP (ha)
o
četnost krajinných prvků – Q (No.ha-1)
o
průměrná velikost krajinného prvku – S (ha)
Charakteristiky interakce matrice a krajinných elementů
o
index krajinné heterogenity - V
o
relativní délka okrajů (ekotonů) – L (km.ha-1)
Mezi permanentní krajinné struktury byly zahrnuty tyto land-use typy: louky a pastviny, sady a zahrady, lesy,
rozptýlená zeleň, vodní plochy, vodní toky.
Relativní délka okrajů – L (km.ha-1) byla vypočítána jako celková délka rozhraní mezi dvěma či více land-use typy
vztažená k jednotce plochy.
Průměrná velikost krajinného prvku – S (ha) je aritmetickým průměrem ploch všech koridorů a enkláv uvnitř matrix.
Četnost krajinných prvků – N (ks.ha-1) je vyjádřena jako celkový počet enkláv a koridorů permanentních krajinných
struktur na jednotku plochy. Typová pestrost - R (ks) je počet land-use typů, které se vyskytují v řešeném území.
•
Index krajinné heterogenity
Vztah pro určování heterogenity mozaik byl sestaven s ohledem na jejich biotickou diverzitu. Heterogenitou
v užším smyslu je ekosystémová pestrost elementů mozaiky. Zmíněný vztah je matematicky dán vzorcem (Mimra,
1993)
V=
N
H
A H'
.
(1)
kde V je index krajinné heterogenity, N je počet elementů mozaiky, A je celková rozloha mozaiky (elementů a matrix),
H je skutečná ekosystémová (typová) pestrost elementů a H` je potenciální typová pestrost elementů.
j
H = −∑ p i . log p i
(2)
i =1
kde pi je relativní počet krajinných prvků i-té kombinace daného land-use typu; j je celkový počet kombinací.
72
2.4. Pořízení dat a jejich analýza
Letecké snímky, katastrální a topografické mapy byly interpretovány z hlediska land-use typů. Interpretace byla
doplněna o terénní průzkum (současný stav území) a korigována na základě písemných podkladů. Krajinná struktura
byla vyhodnocena pomocí deseti land-use typů, které odpovídají oficiálnímu českému klasifikačnímu schématu.
Mapy a letecké snímky byly skenovány jako rastry, transformovány a digitalizovány jako polygony v geografickém
informačním systému Topol for Windows, vs. 5,5. K plochám a liniím byly připojeny atributy vyjadřující kvalitativní
a kvantitativní vlastnosti krajinné mozaiky.
Metodou sledování dynamiky změn struktury krajiny je „overlay analysis“, tedy průnik dílčích vrstev
charakterizujících mikrostrukturu krajiny v posuzovaných časových obdobích v prostředí GIS.
3. Výsledky a diskuse
3.1. Změny využívání krajiny
Deset land-use typů (R = 10) bylo zjištěno v časovém intervalu mezi lety 1842 až 1998. Ačkoliv se jejich počet
během tohoto hodnoceného období nezměnil, z hlediska kvalitativního došlo ke dvěma změnám. První z nich je změna
nevýznamná, kdy oproti roku 1842 se chmelnice (cca 1 ha) již dále neuplatňují jako zastoupený land-use typ. Druhá
změna je však již zásadní pro tuto oblast. Existence lomů a výsypek je výsledkem masivního nástupu těžby hnědého
uhlí od konce první poloviny dvacátého století.
Jako krajinná matrix byla v řešeném území pro období kolem roku 1842, resp. 1952 identifikována orná půda
především vzhledem k jejímu dominantnímu zastoupení (44 - 45 %) a relativně velké konektivitě. Ostatní land-use
typy jsou v krajinné struktuře označeny jako enklávy či koridory (krajinné prvky). Identifikace matrix je však
problematická v roce 1998, kdy jako dominantní vystupují tři land-use typy – les (27 %), lomy a výsypky (24 %) a
orná půda (21 %). Tabulka 1 ukazuje zastoupení jednotlivých land-use typů v řešeném území.
Tab. 1 Zastoupení land-use typů v řešeném území
zastoupení
land-use typ
rok 1842
plocha prvků
ha
%
rok 1952
počet prvků
No.
%
plocha prvků
ha
%
rok 1998
počet prvků
No.
%
plocha prvků
ha
%
počet
prvků
No.
%
orná půda
950
44
1221
49
984
45
425
25
464
21
36
4
louky a pastviny
582
27
599
24
447
21
255
15
345
16
188
21
1
0
2
0
0
0
0
0
0
0
0
0
16
1
88
4
76
3
123
7
54
3
95
11
485
22
67
3
411
19
95
6
594
27
127
14
7
0
46
2
36
2
499
29
36
2
249
28
vodní plochy
10
0
26
1
4
0
10
1
8
0
14
2
vodní toky
20
1
53
2
4
0
23
1
4
0
29
3
intravilán
27
1
143
6
37
2
101
6
107
5
84
9
cesty
72
3
223
9
30
1
170
10
29
1
58
7
0
0
0
0
140
6
21
1
526
24
5
1
2169
100
2468
100
2169
100
1722
100 2169
100
885
100
chmelnice
sady a zahrady
les
rozptýlená zeleň
lomy a výsypky
celkem
Z hlediska ekologické stability krajiny je významné zastoupení ekologicky relativně stabilních krajinných prvků permanentních krajinných struktur, jejich konektivita a interakce s relativně labilní matrix.
3.2. Vývoj atributů krajinné heterogenity
Tabulka 2 udává atributy krajinné heterogenity těchto permanentních krajinných struktur, matrix i krajinné mozaiky
jako celku.
73
Tab. 2 Vývoj atributů krajinné heterogenity řešeného území
permanentní krajinné struktury
rok
krajinná matrix
interakce
PP
Q
S
PM
sa
L
V
ha
No.ha-1
ha
ha
ha
km.ha-1
kr. heterog.
1842
1120
0,78
1,27
950
0,78
0,17
3,61
1952
978
1,03
0,97
984
2,32
0,11
2,45
1998
1041
0,67
1,48
0,08
1,69
Jak je pouhým okem patrné z obr. 1 a explicitně z tabulky 2, nejvyšší krajinnou heterogenitu vykazuje stav v roce 1842
(V = 3,61). Naopak nejnižší krajinná heterogenita byla zjištěna v roce 1998 (V = 1,69). Index krajinné heterogenity
poměrně dobře kopíruje vývoj relativní délky ekotonů či počet prvků struktury krajiny.
Obr. 1 Vyhodnocení struktury krajiny v letech 1842, 1995 a 1998.
Poměrně dramatické snížení krajinné heterogenity lze přičíst dvěma hlavním příčinám. První z nich je vývoj, který lze
pozorovat v celé ČR (Sklenička, 2002), resp. v celé Evropě (Fjellstad and Dramstad, 1999), a který je výsledkem
průmyslové revoluce a následné industrializace zemědělství. V ČR se k tomuto vývoji přidaly procesy kolektivizace a
socializace vesnice (50. – 60. léta) a hospodářské úpravy pozemků v 70. letech. Druhou hlavní příčinou je vlastní těžba
hnědého uhlí, především v její intenzivní podobě druhé poloviny 20. století.
Obrázek 2 prezentuje dominantní kvalitativní změny využívání krajiny. Z výsledků je patrné, že podíl permanentních
krajinných struktur zůstává ve všech třech hodnocených obdobích na stejné úrovni, ačkoliv v rámci jejich vnitřní
struktury došlo mezi lety 1842 →1952 → 1998 k výraznému poklesu zastoupení luk a pastvin 27 % → 21 % → 16 %.
Snížení výměry luk a pastvin koresponduje s celostátními trendy v průběhu 20. století. Opačný vývoj vykazují lesy
22 % → 19 % → 27 %. Jejich znatelný nárůst mezi roky 1952 a 1998 lze z velké míry připsat lesnickým rekultivacím
dolů a výsypek. Z grafu je rovněž patrný rychlý nástup důlní činnosti a jejích projevů 0 % → 6 % → 24 %, který byl
mezi lety 1952 – 1998 prováděn na úkor především orné půdy 44 % → 45 % → 21 %. Úbytek orné půdy je v rozporu
s celostátním trendem za uvedené období a lze jej jednoznačně přičíst důlní činnosti.
74
Obr.2 Vývoj dominantních land-use typů v řešeném území (PLS – permanentní krajinné struktury)
Tab. 3 Změny ve využívání krajiny mez roky 1842 a 1952 (ha). Daná buňka tabulky ukazuje, jak velká plocha byla
změněna z původního land-use typu (řádek) do nového land-use typu (sloupec).
1952 →
cesty
chmelni intravilá louky a
ce
n
pastviny
les
orná
půda
rozptýle vodní
ná zeleň plochy
sady a
zahrady
vodní
toky
lomy a
výsypky
suma
1842
1842 ↓
cesty
x
chmelnice
x
intravilán
louky
pastviny
1,30
6,57
31,00
0,03
0,54
x
3,28
0,07
0,68
0,05
6,31
0,02
5,05
17,39
36,63
240,12
15,16
1,55
18,63
0,86
49,48
381,27
65,81
3,33
0,13
25,51
0,37
2,66
144,4
1,14
12,02
0,06
2,66
38,82
orná půda
9,07
8,33
174,41
22,08
x
8,49
rozptýlená
zeleň
0,02
0,09
2,54
1,07
1,80
x
vodní
plochy
0,10
0,11
4,06
1,07
2,14
0,15
0,17
1,81
4,09
0,10
0,94
vodní toky
0,24
0,38
7,56
2,04
suma 1952
20,95
0
27,82
249,99
-42,25
-0,07
10,43 -131,28
954
celková změna (%)
44
64,06
0,95
5,11
celková změna (ha)
5,32
0,04
les
rozdíl
3,54
0,51
13,14
a
x
1,11
5,70
sady
zahrady
a
15,22
x
71,90
307,5
0,56
0,14
6,22
0,22
0,85
8,7
0,39
x
2,43
9,93
2,00
1,46
0,60
0,99
15,27
70,07
343,96
30,77
2,87
67,39
1,31
138,82
-74,33
36,46
24,55
-5,83
57,46
-13,96
277,64
75
x
x
Tab. 4 Změny ve využívání krajiny mez roky 1952 a 1998 (ha). Daná buňka tabulky ukazuje, jak velká plocha byla
změněna z původního land-use typu (řádek) do nového land-use typu (sloupec).
1998 →
cesty
intravilán
louky a
pastviny
les
orná
půda
rozptýlen
á zeleň
vodní
plochy
sady a
zahrady
vodní
toky
lomy a
výsypky
suma
1952
3,82
2,25
4,05
2,94
0,75
0,55
4,77
19,13
2,80
0,97
0,52
0,63
2,36
5,04
13,35
123,46
80,25
9,14
1,39
12,84
88,23
326,58
16,18
2,83
3,97
0,80
54,82
106,64
11,92
0,42
10,42
287,19
620,52
x
0,20
1,31
7,86
30,59
0,10
2,22
3,17
50,34
1952 ↓
cesty
x
intravilán
louky
pastviny
1,03
a
x
4,53
6,50
x
les
2,97
2,07
23,00
orná půda
7,85
43,56
144,33
114,60
rozptýlená
zeleň
0,44
0,91
4,11
14,57
1,19
0,09
0,58
1,39
0,06
3,02
vodní
plochy
sady
zahrady
x
a
1,36
24,06
8,38
10,05
0,30
0,86
0,14
a
1,86
1,91
39,21
18,10
20,04
82,83
224,17
287,24
102,91
31,74
0,91
69,48
-102,41
180,6
-517,61
1,15
vodní toky
lomy
výsypky
x
suma 1998
rozdíl
celková změna (ha)
1236
celková změna (%)
57
0,24
0,23
x
x
x
3,39
0,22
0,63
0,06
x
5,98
28,91
0,53
451,4
3,76
-21,43
-0,69
386,24
1,22
65,16
Tab. 5 Změny ve využívání krajiny mez roky 1842 a 1998 (ha). Daná buňka tabulky ukazuje, jak velká plocha byla
změněna z původního land-use typu (řádek) do nového land-use typu (sloupec).
1998 →
cesty
chmelni intravilá louky a
ce
n
pastviny
les
orná
půda
rozptýle vodní
ná zeleň plochy
sady a
zahrady
vodní
toky
lomy a
výsypky
suma
1842
1842 ↓
cesty
x
chmelnice
11,80
14,27
14,38
1,57
0,04
0,03
2,78
0,62
1,13
0,10
2,93
0,02
3,11
16,03
140,26
63,37
7,77
2,89
12,38
0,64
205,18
474,93
31,75
3,94
4,01
17,59
0,35
56,59
173,55
16,06
0,24
13,63
0,17
234,86
594,09
0,60
0,67
6,43
4,46
9,47
1,30
13,31
2,77
16,14
x
intravilán
louky
pastviny
62,98
0,34
a
x
5,00
36,71
les
6,48
15,12
37,72
orná půda
9,81
35,32
173,80
110,20
rozptýlená
zeleň
0,05
0,26
1,09
2,89
0,74
x
0,13
0,43
1,32
2,22
0,95
0,09
x
3,39
3,45
1,71
1,67
1,47
sady
zahrady
a
0,32
vodní toky
0,29
suma 1998
23,02
0
-101,16
-0,07
rozdíl
x
x
2,66
16,47
x
0,68
4,60
5,36
1,47
0,66
0,07
0,24
154,89
238,78
279,69
114,99
32,72
7,49
50,03
1,18
525,41
138,86 -236,15
106,14
-479,1
26,29
-1,98
36,72
-14,96
525,41
celková změna (ha)
1428
celková změna (%)
66
76
124,18
0,07
5,73
vodní
plochy
x
0,05
x
Obrázek 3 a tabulky 3 až 5 ukazují dynamiku změn struktury krajiny mezi roky 1842 – 1952, 1952 – 1998 a 1842 –
1998. Z výsledků je patrná velmi nízká míra kontinuity prvků krajinné struktury, která se projevuje ve velkoplošných
kvalitativních změnách v čase.
Mezi roky 1842 a 1952 (tab. 3) došlo ke změně využívání krajiny na 44 % plochy řešeného území. Na těchto změnách
se nejvíce podílí obousměrné přesuny mezi ornou půdou a loukami či pastvinami a nastupující exploatace ložiska
hnědého uhlí. Mezi roky 1952 – 1998 (tab. 4) došlo k celkové změně na 57 % plochy. Největší změny se týkaly orné
půdy, která byla nejčastěji transformována na lomy a výsypky, lesy, louky a pastviny. Významné byly rovněž změny
luk a pastvin do lesa a orné půdy. Tabulka 5 ukazuje změny za celé posuzované období, tedy mezi lety 1842 – 1998.
Pouhých 34 % plochy vykazuje kontinuitu z hlediska způsobu využívání krajiny.
Obr. 3 Dynamika změn struktury krajiny ve sledovaném období
Hlavní příčinou relativně nízké míry kontinuity krajinných struktur (34 %) je v našem případě důlní činnost, což
potvrzuje mj. i porovnání míry kontinuity krajinné struktury s intenzivně zemědělsky využívanou krajinou (Sklenička,
2002) nebo zemědělskou krajinou v marginálních podmínkách (Horajsová, 2001 a další).
3.3. Doporučení pro krajinné plánování
Výsledky analýzy změn vývoje struktury krajiny v podmínkách sokolovské hnědouhelné pánve ukazují nutnost
formulace nadstandardních požadavků na krajinné plánování, reflektující specifika této oblasti.
Plochy přímo narušené těžbou a ukládáním materiálu jsou ekologicky velmi labilní a celkově negativně ovlivňují i své
okolí. Pro urychlenou revitalizaci dotčených ploch je proto nutné preferovat obnovu především ekologicky hodnotných
ekosystémů na úkor původní orné půdy. Les či louka jako matrix jsou vhodnější z hlediska větší konektivity území,
neboť orná půda je pro velké množství organismů biotickou bariérou.
Vzhledem k relativně vysoké monotónnosti krajiny, měla by nově navržená mozaika zvýšit heterogenitu krajinné
struktury, protože ta je jedním ze základních předpokladů dosažení vysoké biodiverzity a tedy i ekologické stability
krajiny. Důraz na vysoký podíl a rovnoměrné rozložení (distribuci) permanentních krajinných struktur je výhodný též
z hlediska hydrologického a protierozní ochrany půdy.
Struktura krajiny se uplatňuje také jako významný atribut estetické hodnoty krajiny. Návrh obnovy krajiny narušené
povrchovou těžbou musí mít jasně definovaný krajinářský motiv. Z tohoto hlediska může být návrh formulován dvěma
hlavními směry:
•
Rekultivovaná plocha má splynout s okolím - V takovém případě musí návrh struktury nové krajiny
z kvantitativního i kvalitativního hlediska korespondovat s aktuálními charakteristikami území v širším
kontextu lokality.
•
Rekultivovaná plocha má vyniknout vůči okolí - Z hlediska kvantitativních nebo (a) kvalitativních
charakteristik struktury krajiny bude návrh nové krajiny kontrastní vůči aktuálnímu stavu území v širším
kontextu lokality.
Výsledný návrh nové krajinné struktury musí respektovat principy krajinné kompozice, významné krajinné průhledy,
horizonty body či koridory. Důraz je kladen především na kulturně-historickou vazbu původních (historických i
současných) a nových hodnot.
77
Není-li možné zpracovat charakteristiky struktury krajiny pro celou pánevní oblast, je nutné vyhodnotit údaje na území
dotčené (rekultivované) lokality. V území přímo dotčeném těžbou či ukládáním vytěženého materiálu je však možné
vyhodnotit pouze historický stav lokality, z doby před započetím těžby či před založením výsypky. Jelikož je nutné
znát i aktuální charakteristiky území, lze tyto zjistit analýzou srovnávacích (kontrolních) území v okolí lokality. Při
výběru srovnávacích území je vhodné se zaměřit na území, jehož charakter historicky odpovídá dotčené lokalitě.
Geografické informační systémy jsou nástrojem, který umožňuje podrobnou analýzu historických i současných
grafických podkladů a zejména jejich vzájemné porovnání a vyhodnocení změn v čase. Praxe ukazuje, že pouhé
statistické údaje bez znalosti prostorového kontextu jsou pro krajinné plánování nepostačující. Důkladná retrogresní
analýza spolu s vyhodnocením aktuálního stavu krajinné mikrostruktury jsou významnými plánovacími podklady
především v územích narušených povrchovou těžbou.
Poděkování
Tento příspěvek vznikl díky podpoře Ministerstva životního prostředí ČR (grant VaV 640/3/00) „Obnova funkce
krajiny narušené povrchovou těžbou“.
Literatura
Dirkx, J., Hommel, P., Vervloef, J. 1992. Historische ecologie, een oversicht van achtergronden en mogelijjke
toepassingen in Nederland. Landschap 9 (1). 39-51.
Fjellstad, W.J. and Dramstad, W.E., 1999. Patterns of change in two contrasting Norwegian agricultural landscapes.
Landscape and Urban Planing, 45: 177-191.
Forman, R.T.T. a M. Godron
733 – 740.
(1981): Patches and structural components for a landscape ecology. BioScience 31,
Forman, R.T.T. a M. Godron (1986): Lanscape Ecology. J. Wiley and Sons, New York.
Game, M., G.F. Peterken, 1984. Nature reserve selection strategies in the woodlands of Central Lincolnshire,
England. Biological Conservation 29, 157-181.
Hansson, L., 1977. Landscape ecology and stability of populations. Landscape Planning 4, 85-93.
Horajsová, D. 2001. Analýza dlouhodobých změn struktury krajiny zemědělské krajiny metodami GIS. Diplomová
práce. ČZU Praha.
Meentmeyer, V., E.O. Box, 1987. Scale effects in landscape studies. In: Turner, M.G. (Ed), Landscape Heterogeneity
and Disturbance. Ecological Studies 64. Springer - Verlag, New York.
MacArthur, R.H. a E. O. Wilson (1967): The Theory of Island Biogeography. Princeton University Press.
MacArthur, R.H. a J. W. MacArthur (1961): On bird species diversity. Ecology 42, 594 – 598.
Mimra, M., 1993. Spacial Heterogeneity Assessment of Cultural Landscape. PhD. Thesis. Czech Univ. of Agric,
Prague. 202 pp.
Reed, T.M. (1983): The role of species – area relationships in reserve choice:
Conservation 25, 263 – 271.
A British example. Biological
Risser, P.G. 1987. Landscape ecology: State of the art. In: M.G. Turner (ed.): Landscape Heterogeneity and
Disturbance. Ecological Studies 64. Springer – Verlag , New York.
Roth, R.R. (1976): Spatial heterogeneity and bird species diversity. Ecology 57, 773 – 782.
Sklenička, P., Lhota, T.. 2002a. Landscape heterogeneity – a quantitative criterion for landscape reconstruction.
Landscape and Urban Planning, 58. 147-156.
Sklenička, P., Lhota, T.. 2002b. Verbesserte Landschaftsvielfalt nach Erneuerung einer Tagebau-Folgelandschaft.
Landnutzung und Landentwicklung, 43. 128-134.
Sklenička, P. 2002. Temporal changes in pattern of one agricultural Bohemian landscape during the period 19381998. Ekológia (Bratislava), 21. 75-85.
Trpák, P., Sklenička, P., Pokorný, J., Lhota, T., Ripl, V., Šima, M. Trpáková, I. 1999. Creation of Landscape of the
Ohre and Bilina Basin: Chabarovice Area. Report on Grant VaV/510/2/98/DU 07; Závěrečná zpráva za rok 1999.
78
IMPORTANCE OF MONITORING OF LANDSCAPE HETERO- GENEITY CHANGES
DURING RENEWAL OF LANDSCAPE AFTER OPENCAST MINING
Abstract
This study investigated the changes in landscape pattern in Sokolov brown coal basin, West Bohemia, The Czech
Republic between 1840 and 1998. Using aerial photographs and cadastral maps, the landscape heterogeneity was
assessed using a geographic information system tools. The analysis of changes in landscape pattern presents the
dynamics of following attributes: frequency and average size of patches and corridors, parameters of matrix, length of
edges, index of landscape heterogeneity, etc.
The results show a major decrease in landscape heterogeneity in the period 1842-1998. Both of the main attributes of
landscape heterogeneity show a significant decrease - length of edges (-58%) and index of landscape heterogeneity (53%). The portion of landscape elements which were qualitatively transformed during last 150 years is 65 per cent.
Finally some recommendations for land-use planning are discussed.
Ing. Petr Sklenička, CSc.,
Katedra biotechnických úprav krajiny,
Lesnická fakulta, ČZU Praha,
[email protected]
79
STROM V KULTURNÍ KRAJINĚ
Helena Součková
"Strom, zvláště pak ovocný, dovede krajinu nejen krášliti, ale jest jako jistina, která nejen úroky vydává, ale sama rok
od roku se zvětšuje, každým vysazeným stromem je statek náš cennějším, dražším, o mnohý požitek příjemný a výnos
hojný, bohatší. Kde stromoví, tam ptactvo, které pomáhá pilnému rolníku hmyz škodlivý ničiti a tím poskytnutý útulek
skvěle odměňuje, v krajině i na statku. kde stromoví ovocné pěstováno, daří se i pilným včelkám, neboť nalézají hojně
pastvy, dosti látek ke zpracování na med i vosk se hodících, za to pak opět pomáhají přenášení pelu z květu na květ, že
stromoví ovocné je mnohem úrodnější nežli v krajinách, kde včel málo neb nic si nehledí. V přírodě vše jako články v
řetězu jedno z druhého se vyvinuje, jeden prospěch, druhý užitek tvoří, kdežto jedna chyba - škodu a zlý následek v
zápětí rodí."
Josef Dumek r.1878
Význam stromů v kulturní krajině je stále nedoceněn. Zemědělská veřejnost je zahleděna do otázek prosperity,
stability, konkurenceschopnosti zemědělství; zemědělci jsou právem soustředěni na existenční otázky zemědělství.
Měli bychom si ale uvědomit, že termín trvale udržitelný rozvoj, známý velmi dobře ze zákona č. 17/1992 Sb. o
životním prostředí, kde se uvádí, že TUR společnosti je takový rozvoj, který současným i budoucím generacím
zachovává možnost uspokojovat jejich základní životní potřeby a přitom nesnižuje rozmanitost přírody a zachovává
přirozené funkce ekosystémů. Cílem příspěvku je upozornit odbornou zemědělskou veřejnost na nutnost návratu
dřevin do kulturní krajiny a možnosti financování obnovy zeleně v krajině z prostředků státního rozpočtu.
Funkce zeleně v životním prostředí byla definována několikrát věhlasnými autory sadovnických publikací a je obecně
známá. Otázky obnovy mezí a výsadba stromů na mezích jsou již i dnešním hospodářům na půdě blízké. Pro úspěšnou
realizaci sadovnického záměru návratu stromů do krajiny si musíme uvědomit a ctít dvě základní otázky:
•
Vhodný domácí strom nebo keř do optimálního stanoviště;
•
Na dobrý záměr a správně zahradnicky provedenou realizaci výsadby musí navazovat systematická údržba a
trvalá péče o zeleň.
Mezi vlastníky zemědělských pozemků stále chybí informace o možnostech financování obnovy zeleně v krajině.
Financování návratu domácích dřevin do krajiny se věnují tři resorty, Ministerstvo zemědělství v dotačních titulech,
Ministerstvo životního prostředí prostřednictvím Státního fondu životního prostředí a Ministerstvo pro místní rozvoj
v Programu obnovy venkova.
Ministerstvo zemědělství umožňuje nové výsadby dřevin v krajině prostřednictvím nařízení vlády 505/2000 Sb. a
jedním opatřením v předvstupním fondu SAPARD. Podívejme se podrobněji na uvedené dotační tituly:
1.
NV 505/2000 Sb. - Podpůrné programy k podpoře mimoprodukčních funkcí zemědělství k podpoře funkcí na
udržování krajiny, programy pomoci k podpoře LFA a kriteria jejich posuzování – v § 12 písm. b) bod 2. jsou
uvedeny podpůrné programy na podporu zemědělských aktivit zaměřených na ochranu složek územních systémů
ekologické stability krajiny (ÚSES) včetně povýsadbové péče po následující tři roky od roku výsadby. Prvek
ÚSES lze realizovat se státní podporou jen v katastrálních územích, ve kterých jsou schváleny návrhy
pozemkových úprav a v souladu s nimi. Sazba podpory závisí na nákladech projektu, maximálně však 100 tis. Kč
na 1 ha.
2.
V Plánu rozvoje zemědělství a venkova na období do vstupu do EU – v SAPARDu v opatření 1.4 Meliorace a
pozemkové úpravy jsou taktéž zahrnuty výsadby dřevin do krajiny. Prostředky určené na uvedené opatření budou
soustředěny na realizaci dvou skupin projektů. První skupina jsou projekty, kterými se budou realizovat stavby
polních cest, ÚSES a nutná protierozní opatření. Druhou skupinu budou tvořit projekty týkající se vyměřování
pozemků včetně geometrických plánů a digitalizace map.
Ministerstvo životního prostředí prostřednictvím SFŽP financuje zeleň v krajině v rámci Programu péče o přírodní
prostředí, ochranu a využívání přírodních zdrojů. Na Fond lze podat žádost o podporu na realizaci opatření v rámci
následujícího programu: 3.1. Program péče o přírodní prostředí. Cílem programu je podpora opatření k ochraně
přírody a krajiny ve zvláště chráněných územích a ve volné krajině prováděná nad běžný rámec povinností
vymezených zákonem č. 114/92 Sb., o ochraně přírody a krajiny, lesním zákonem č. 289/95 Sb a zákonem č.3 34/1992
Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu. Přednostně budou podporována opatření v národních parcích (NP), v
prvních a druhých zónách chráněných krajinných oblastí (CHKO) a v maloplošných chráněných územích, významné
krajinné prvky. Opatření jsou podle charakteru zařazena do dílčích programű:
3.1.1.
Zakládání prvků územních systémű ekologické stability krajiny
3.1.2.
Regenerace významných krajinných prvků, ochrana památných stromů, regenerace významných a
památkově chráněných parků a zahrad
3.1.3.
K přírodě šetrné hospodaření v lesích
80
3.1.4.
Péče o porosty a plochy v národních parcích, jejich ochranných pásmech a chráněných krajinných
oblastech
3.1.5.
Pořizování a realizace plánů péče o zvláště chráněné území v kategorii NPR, NPP, PR a PP.
3.1.6.
Výkupy pozemků ve zvláště chráněných územích
3.1.7.
Záchranné programy zvláště chráněných druhů rostlin a živočichů
3.1.8.
Příspěvky na úhradu prokázané újmy na pozemcích zemědělsky a lesnicky obhospodařovaných podle
zákona č. 114/1992 Sb., zákona č. 334/1992 Sb., zákona č.289/1995 Sb.
Ministerstvo pro místní rozvoj v souladu s Programem obnovy venkova každoročně v dotačním titulu 3 podporuje
obnovu a zřizování veřejné zeleně ve venkovském prostoru. K uvedenému účelu lze poskytnout dotaci ve výši:
maximálně 50% nákladů akce v běžném roce; u obcí s méně než 500 obyvateli a akcí o celkových nákladech do 200
tis. Kč maximálně 60% nákladů akce v běžném roce.
Literatura
www.sfzp.cz
Plán rozvoje venkova a zemědělství ČR pro období 2000 - 2006
Součková, H.: Hodnocení ovocnářství severních Čech, Ústí nad Labem, UJEP, 1999
Aktuality Výzkumného ústavu okrasného zahradnictví v Průhonicích
Němec, B.: Dějiny ovocnictví. Academia 1955
Ing. Helena Součková, CSc.
Univerzita J. E. Purkyně, fakulta životního prostředí
Ústí nad Labem
[email protected]
81
REVITALIZACE
ČINNOSTÍ
KRAJINY
V
MARGINÁLNÍCH
OBLASTECH
ZEMĚDĚLSKOU
Miloslav Šoch
Abstrakt
Marginální oblasti neposkytují z hlediska ekonomického vyhovující podmínky pro provozování běžného způsobu
zemědělského hospodaření. Přesto do těchto oblastí zemědělství tradičně patří a pomáhá spoluvytvářet kulturní ráz
krajiny. Kromě toho poskytuje i zaměstnání a obživu místním obyvatelům a tím snižuje vylidnění vesnic.
Nejvhodnější formou hospodaření se proto v těchto oblastech jeví ekologické zemědělství.
Klíčová slova: marginální oblasti; krajina; revitalizace; zemědělství
Úvod
V marginálních oblastech České republiky je vzhledem k postupnému útlumu intenzivní zemědělské produkce velká
část pozemků ponechána ležet ladem bez dalšího obhospodařování. Postupně tak zde dochází k okyselování a
zamokření půdy a k přirozené sukcesi. S tím souvisí snížení počtu pracovních příležitostí pro místní obyvatele, kteří
se odsud následně stěhují za prací. V důsledku těchto změn tak dochází k celkovému narušení kulturního rázu krajiny.
Stát si uvědomil nebezpečí postupující degradace společenstev bezlesí a za pomoci dotačních programů se v těchto
oblastech snaží o udržení a rozvoj ekologicky šetrných forem zemědělské činnosti.
Možnosti ovlivnění tvorby krajiny zemědělskou činností
V marginálních oblastech se jako nejperspektivnější způsob údržby krajiny jeví dotačně usměrňovaná zemědělská
činnost včetně ekologického zemědělství. Je zapotřebí podporovat obnovení zemědělské činnosti především v tom
směru, že na dočasně nevyužívané zemědělské půdě budou založeny trvalé travní porosty, které budou udržovány
pomocí správných pratotechnických postupů v kulturním stavu. Travní porosty jsou v našich podmínkách jedním
z nejstabilnějších ekosystémů v zemědělské krajině a významnou složkou biosféry. Mají vysokou schopnost
přemísťovat chemické prvky a plní zemědělské i mimoprodukční funkce, důležité pro tvorbu a ochranu krajiny a její
biodiverzity. Produkční poslání se uplatňuje přímo jako zdroj biomasy využívané k výživě polygastrických zvířat nebo
nepřímo jako zdroj organických látek, které se po průchodu zvířecím zažívacím traktem stávají ve formě animálních
hnojiv prekurzory humusu. Mimoprodukční funkce travních porostů nabývají v posledních letech na významu
především v souvislosti s narušováním biologických cyklů a hydrologických poměrů v krajině, poklesem biodiverzity
a zhoršením půdních podmínek [5]. Travní porosty tak mohou např. ovlivnit ochranu a stabilizaci biodiverzity a
genofondu rostlin, živočichů a půdních mikroorganizmů. Výrazný je jejich protierozní efekt, funkce biologického
filtru, vytvářejí vysokou zásobu nadzemní a podzemní aktivní i odumřelé organické hmoty související s výraznou
biologickou aktivitou v těchto porostech, mají schopnost vázat atmosférický dusík a některé plynné exhaláty,
produkovat kyslík, snižovat hlučnost a prašnost, schopnost zachytit až 80 - 90 % srážkové vody a případně ji i
dlouhodoběji zadržovat jako vodní rezervy pro suchá období. S tím souvisí i jejich ovlivňování klimatických
podmínek formou výdeje vodních par do ovzduší.
Mimořádně důležitá je i estetická funkce travních porostů, vyplývající z jejich druhové rozmanitosti, dlouhé vegetační
doby a přirozeného způsobu jejich formování.
Pro vývoj lučních porostů žádoucím směrem, tj. obnovu druhově bohatých luk a zachování druhotného bezlesí, je
nezbytně nutné pravidelně odstraňovat nadzemní biomasu luční vegetace. Zemědělským využitím travních porostů se
rozumí především kosení, mulčování a spásání, přičemž tyto postupy lze vzájemně kombinovat. Každý z těchto zásahů
ovlivní jiným způsobem růst a vývin rozdílných rostlinných druhů a tím změní jejich vitalitu, konkurenční schopnost a
zastoupení v porostu. Změna ve způsobu hospodaření vede ke změně druhového složení a tím i ke změně výnosnosti a
kvality píce [1,4,6].
Nejpřirozenějším a zároveň šetrným způsobem jejich využití je spásání hospodářskými zvířaty. Je však zapotřebí
respektovat druhové zvláštnosti pasených zvířat tak, aby naopak nedošlo k poškození spásaných pozemků. Rovněž je
nutné nezatěžovat pastviny velkým počtem zvířat nebo jejím dlouhodobým využíváním a po ukončení pastvy provádět
následné agrotechnické ošetření spásaných ploch. Pasení zjednodušuje druhové složení porostu eliminací druhů, které
nesnášejí defoliaci a sešlapávání. Intenzivní sešlapávání poškozuje rostlinná pletiva, zvyšuje utužení půdy a zpomaluje
vsakování vody. Současně podporuje odnožování a rozvoj nízkých výběžkatých trav a jetele plazivého na úkor
vzrůstných trav a ostatních bylin, čímž zároveň zvyšuje hustotu porostu. Za jinak stejných podmínek je v pravidelně
spásaném porostu v průměru o 20 - 30 % méně druhů než v porostu sečeném. Nadměrným sešlapáváním jsou
v porostu potlačeny především dvouděložné rostliny, které netvoří podzemní výběžky [7]. Vliv na složení porostu má i
selektivní výběr rostlin jednotlivými druhy pasených zvířat při neřízené pastvě.
Kombinované využití travních porostů vhodně podporuje kladné a omezuje záporné působení jednostranného
využívání sečením nebo pastvou. Vhodným střídáním pastvy a seče je možné ovlivnit složení porostů žádoucím
82
směrem, zlepšit jeho zapojení, kvalitu a výnos píce. Zařazení seče podpoří zvýšení podílu vzrůstnějších trav a zvýšení
výnosů při současném snížení utužení půdy. Pastva naopak umožní přednostní rozvoj nízkých výběžkatých trav,
zvýšené zapojení a hustotu porostu a dosažení vhodného utužení povrchu.
Přílišná specializace jen na jeden druh hospodářských zvířat, někdy dokonce jen na jednu kategorii, je nevhodná a má
za následek rozšíření některých druhů plevelů a nežádoucích trav na pastvině. Každý druh na pastvě dává přednost
některým druhům rostlin a některé občas nebo úplně odmítá. To má za následek postupné rozšiřování nespásaných
druhů rostlin až do stádia, kdy se některé pastviny stávají pro další využití pastvou pro daný druh zvířat nevhodné.
Proto se dnes ve světě často využívá společná pastva skotu a ovcí, případně skotu a koz [8].
U nás se nejvíce k pastvě a tedy i k údržbě trvalých travních porostů využívá forma extenzivního způsobu chovu skotu
bez tržní produkce mléka, přičemž jsou k němu často využívána dovezená masná plemena a jejich kříženci s plemeny
skotu tradičně u nás chovanými. Mimořádně vyvinuté termoregulační schopnosti skotu umožňují jeho celoroční pobyt
na pastvině bez nutnosti stavby nákladných objektů. Obvykle postačí přístřešek provizorně chránící zvířata proti
případné nepohodě. Jestliže se na oploceném pozemku vyskytuje jen jeden nebo několik soliterně rostoucích stromů a
křovin, pak ale velmi pravděpodobně dojde po čase k jejich poškození oděrem (drbáním), “spálením” nadbytkem živin
z výkalů a moče seskupených zvířat a rozšlapáním pozemku v jejich okolí.
Pro pastevní odchov hospodářských zvířat lze využít trvalé i dočasné travní porosty. Tam, kde se porost jen kosí, se
provádějí 2 - 3 seče za rok. Při pastevním využívání se pastva simuluje 6 - 7 sečemi za rok ve výšce 9 - 13 cm. Při
kosení se veškeré živiny v biomase z plochy odvážejí, zatímco při pastvě se vrací část živin do půdy ve formě
exkrementů, což však v případě zvýšené koncentrace zvířat na malé ploše sebou nese nebezpečí splachů nebo průsaku
dusičnanů do spodních vod. V místech přehnojení se tvoří plochy s výskytem rostlin, které dovedou dusík intenzivně
využívat, které však skot nespásá. Sečení nespasených rostlin výrazně omezuje rozšíření plevelných ruderálních druhů.
Pro vytváření optimálního pastevního porostu se proto doporučuje systém střídavého kosení a spásání pastviny během
roku. Přetvoření silně zapleveleného porostu pastvou na kvalitní pastevní porost trvá obvykle 2 - 3 roky [5].
Na pastvinách je třeba pást jen určitý počet zvířat aby nedošlo k narušení soudržnosti povrchového drnu a jeho
rozšlapání. Proto se doporučuje pást na jednom hektaru pastviny takové množství zvířat, jejichž celková hmotnost
nepřekročí hodnotu 1,5 velké dobytčí jednotky (1 VDJ = 500 kg živé hmotnosti). I tak v místech, kde se pasený skot
často soustřeďuje dochází k povrchovému narušení pozemku a jeho následnému rozbahnění. Obvykle se tak děje
v zimním období, kdy se skot drží pohromadě okolo míst, kde je mu předkládáno krmivo.
V podhorských a zvláště v horských oblastech je s ohledem na složení pastevního porostu vhodné využít k pastvě
ovce, které vzhledem k anatomickému utváření rozštěpeného horního pysku mohou na rozdíl od skotu spásat rostliny
velmi nízko u země a dokáží tak zhodnotit i velmi málo produktivní porosty [10]. Poměrně dobře lze ovce využít i pro
vypásání různých lesních louček apod. Nejčastější je tradiční extenzivní způsob pastvy s košárováním při zatížení 5 - 6
ovcemi na hektar [8].
Kozy zhodnocují mnohem větší počet druhů rostlin než ovce a dokonce i rostlinné druhy, které se pro ovce označují
jako zdravotně nevhodné nebo dokonce jedovaté [9]. Kozy lze proto výhodně využít při čištění a dopásání pastevních
ploch po skotu i ovcích. Okusují i vyšší větve keřů a stromů a olupují jejich kůru, přičemž se nevyhýbají např. ani
porostům růže šípkové, trnky nebo hlohu a tím se stávají rekultivačním a asanačním prvkem v krajině. Při
nekontrolované pastvě však může dojít k poškození cenných porostů. Při vyšším zatížení pastviny na jednotku plochy
mohou kozy poničit rozšlapáním povrchový drn a při nedostatku potravy vytahují z půdy i kořínky rostlin.
Stále častěji jsou soukromými zemědělci chováni koně, kteří jsou využíváni především pro agroturistiku. V letním
období jsou ve volném čase umístěni na ohrazených pastvinách, kde se volně pohybují a pasou. Do zemědělsky
obhospodařované krajiny koně nesporně patří, a to především z hlediska estetického. Vzhledem k jejich relativně
malým počtům neovlivňují nijak výrazně kvalitu travních porostů.
Kosení je jednorázovým zásahem do porostu a zasahuje všechny rostliny najednou. Kosení zároveň odstraňuje stařinu,
která jinak v porostu značně stíní, což má za následek snížení fotosyntézy a mikroklimatických poměrů a omezení
šíření jiných rostlinných druhů semeny [2]. Počet sečí za sezónu ovlivňuje i vývin kořenového systému travního
porostu - při jejich nižší frekvenci je větší a hlubší a slouží po odumření jako významný zdroj organické hmoty. Při
následném obrůstání jsou ve výhodě druhy schopné rychlé regenerace, např. trávy. Oproti tomu pomalu se vyvíjející
druhy kvetoucí a dozrávající ke konci léta ztrácejí vitalitu a konkurenční schopnost a pozvolna z porostu mizí [6].
Pokud se v porostu vyskytují takovéto vzácné rostlinné druhy, je vhodné odložit termín kosení až na dobu po jejich
dozrání. Avšak při častější frekvenci sečí a dobrém zásobení živinami porost zahušťuje a tím stoupá význam travního
drnu jako biologického filtru pro ochranu podzemních vod [6]. Živinově chudé systémy vyžadují doplnění živin po
odběru biomasy a to např. přihnojením přirozenými hnojivy po sklizni sena nebo kombinací kosení s pastvou [3].
Mulčování travních porostů je prováděno především pro zachování a údržbu kulturního bezlesí. Vrstva posečené a
podrcené biomasy na povrchu půdy slouží jako ochrana před nepříznivým vlivem intenzivních dešťových srážek a
zároveň snižuje jejich povrchový odtok, což omezuje vznik eroze. V porostu pokrytém mulčem dochází v různém
rozsahu ke snížení teploty půdy a snížení rozsahu jejího kolísání během dne, zvyšuje se půdní obsah vody a mění se i
koloběh živin v půdě. To vše se může podle vlivů prostředí projevit na růstu rostlin jak pozitivně, tak negativně.
Aplikace mulče ve většině případů výrazně omezuje zaplevelení porostů.
83
Závěr
V ČR došlo k postupnému útlumu zemědělského využití pozemků a velká část zemědělské půdy především v
marginálních oblastech byla ponechána bez obdělání. Tím dochází k narušení kulturního vzhledu krajiny a ztrátě
pracovních příležitostí pro místní obyvatelstvo. Nejpřirozenějším způsobem revitalizace těchto oblastí je jejich
zatravnění a využití k pastvě hospodářských zvířat. Vhodným střídáním pastvy a seče je možné ovlivnit složení
porostů žádoucím směrem, zlepšit jeho zapojení, kvalitu a výnos píce.
Literatura
1.
DUUREN, L., van, BAKKER, J., P., FREESCO, L., F., M.: From intensively agricultural
making without fertilization. Vegetatio, 1981, 47, s. 241 - 258.
practices to hay-
2.
FOŠUMOVÁ, P.: Kategorizace a návrh managementu antropogenního bezlesí centrální Šumavy na modelovém
území Bučina. Diplomová práce. Jihočeská univerzita, Zemědělská fakulta, České Budějovice, 1995.
3.
KETTNEROVÁ, S. et al.: Možnosti managementu opuštěných luk v Krkonoších. Zps. Čes. Bot. Spol.., Praha,
1995, 30, Mater. 12, s. 144 - 148.
4.
KLESNIL, A. et al.: Pícninářství II., VŠZ Praha, 1975, 164 s.
5.
KLIMEŠ, F.: Lukařství a pastvinářství. Ekologie travních porostů. ZF JU České Budějovice, 1997, 142 s.
6.
KVÍTEK, T.: Udržení, zlepšení a zakládání druhově bohatých luk. Metodika 21/1997, VÚOMP, Praha, 1997.
7.
MRKVIČKA, J.: Pastvinářství. ČZU Praha, 2001, 96 s.
8.
OCHODNICKÝ, D. et al.: Kŕmenie oviec a koz. Bratislava, Príroda, 1989, 236 s.
9.
OCHODNICKÝ, D.: Moderný chov koz. Povoda, Animapres,1993, 141 s.
10. ŠTOLC, L.: Základy chovu ovcí. Praha, Institut výchovy a vzdělávání MZe ČR, 1999, 40 s.
Řešeno v rámci grantu CEZ J06/98: 122200002/7
REVITALIZATION OF LANDSCAPE BY FARMING IN MARGINAL AREAS
Abstract
From economic aspect, the marginal areas do not offer conditions in compliance with running of regular farming. After
all, agriculture traditionally belongs into these areas and helps to create cultural physique of landscape. Beside this,
agriculture offers employment for local inhabitants and decreases in this way depopulation of villages. The most
suitable form of agriculture in marginal areas appears to be ecological farming that is considerate for landscape and
environment.
Keywords: marginal areas; landscape; revitalization; farming
Miloslav Šoch
Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, zemědělská fakulta
84
ANALÝZA FUNKČNOSTI KRAJINY NA ZÁKLADĚ SPECIFICKÝCH VYHODNOCENÍ
INDIKAČNÍCH SKIC MAP A SVAZKŮ STABILNÍHO KATASTRU
Pavel Trpák, Ivana Trpáková
Úvod
Patentem císaře Františka I. z 23.12 1817 bylo stanoveno, že se pro každou obec Rakouska-Uherska zhotoví mapa, kde
bude vyznačen rozsah obce a veškeré pozemky, které se liší kulturou nebo vlastnictvím, jakož i budovy v měřítku 1“
= 40°, nebo v poměru zmenšení 1:2880. Tak byl vytvořen základ stabilního katastru. Rozsáhlé trigonometrické měření
vojenských a civilních geometrů započaté roku 1817 bylo ukončeno v Čechách roku 1843. Dle indikačních skic, kde
byly porovnány výsledky měření se skutečnými poměry v terénu byly sestaveny seznamy pozemků a budov
v jednotlivých obecních katastrech spolu se jmény majitelů. Zvláštní komisaři pak určili čistý výnos pozemků podle
jednotlivých tříd bonity půdy pro plochu 1 jitra (klasifikační tarif). Mimo indikační skici tvoří mapové listy tzv.
Císařské otisky do kterých na rozdíl od indikačních skic nebyly zakreslovány žádné změny. Pro značnou rozsáhlost
prací zastaraly mapové podklady a změnila se hospodářská situace v říši. Proto byl vydán zákon o revizi katastru daně
pozemkové, kde bylo nařízeno doplnit především změny, k nimž došlo od původního měření a provedení nového tzv.
všeobecného ocenění a třídění pozemků, neboť stanovení čistého výnosu na základě cen a plodin z roku 1824 již
neodpovídalo skutečnosti. Proti výsledkům ocenění mohly obce a jednotlivý držitelé pozemků podat stížnost. Šlo o
stížnosti proti nesprávnému zapsání držby nebo nesprávné zjištění plochy, proti chybám při výpočtech, proti
nesprávnému zařazení pozemku mezi zdanitelné či nezdanitelné, proti nesprávnému zařazení do klasifikačních tříd.
Tyto stížnosti a vyřízení byly zaznamenány v tzv. Fondu modré aršky (podle barvy papíru).
Stabilní katastr obsahuje jednak písemnou část, což je protokol pozemkových parcel pro jednotlivé obce a k nim
přináležející osady, protokol stavebních parcel, se zapsáním majitelů výměry pozemku, kultury, zařazení do příslušné
třídy a vyměřenou daň. Mapová část a to především tzv. indikační skici obsahují soubor tratí vyskytujících se na
katastru s čísly parcel na titulní straně, dále 10 x zmenšený nákres katastru „Parzzelirungs Croquis“.
Na základě naší více než patnáctileté zkušenosti z ekologické interpretace těchto starých map (Trpák P., Urbanová M.,
1986) a pro jejich snadnou dostupnost, vhodné měřítko pro jakékoliv krajinné analýzy a práce nás vedou
k tomu,abychom na uvedených příkladech ukázali možnosti využití informací, které jsou v nich uloženy. V krátkosti
uvádíme důvody k použití mapové a textové části stabilního katastru.
PROČ STABILNÍ KATASTR A JAKÉ JSOU JEHO VÝHODY
1.
Katastrální mapy byly zpracovány na základě trigonomického změření veškerých pozemků v obci, a to včetně
skal , močálů , vodních ploch.
2.
Mapy byly vytvořeny pro celé území dnešní České republiky a představují stejnorodý informační pramen a autoři
zaznamenávali skutečný stav využívání krajiny.
3.
Zobrazují krajinu před industrializací nebo v počátku průmyslové revoluce
4.
Zahrnují proměnu venkova po zrušení nevolnictví, kdy bylo dělení usedlostí omezeno hranicí 40 měřic polností
tj. 7,62 ha. Důvodem tohoto omezení byla daňová výtěžnost
5.
Zobrazují velikost a rozsah obecních pozemků( původních občin).
6.
Dají se srovnat se současnými a minulými katastrálními mapami, neboť jsou ve stejném měřítku.
7.
Zobrazují feudální způsob využívání krajiny se zachovalou historickou parcelací.
8.
Lze získat srovnatelné podrobné údaje o krajině - skladbě lesa, mokřadech a prameništích, přírodním charakteru
toků, velikosti a tvaru, četnosti meandrů toků, velikosti rybníků, jezer, kanálů, mlýnských náhonů, podílu a
charakter břehových porostů, podíl stromů a keřů ve volné krajině. U panských sídel, nebo církevních objektů se
dá určit i sloh zámeckého parku a zahrady. Obdobně se dá posoudit velikost a druh alejí, případné solitérní stromy
lemující cestní síť.
9.
Lze definovat a analyzovat strukturu a umístění sídel v krajině, jejich vznik, podíl dřevěných, kamenných a
cihelných staveb, tvar návsí, cestní síť, rozmístění mlýnů, hamrů, mostů atd. Rozmístění sakrálních objektů a
monumentů v krajině, a to včetně drobné architektury. Dále je možné určit a definovat historický vývoj staveb, a
to včetně rozmístění archeologických památek. Je možné posoudit prostupnost krajiny pro obyvatele na základě
analýzy cestní sítě.
10. Z pomístních názvů se dají určit i provedené změny způsobu využívání krajiny jako je zrušení rybníků, vykácení
lesa, rozorání pastvin atp.
11. Mapové údaje se dají kombinovat s údaji ve fasciích -svazcích souborem písemností, které vznikly při měřičských
operacích pro úpravu pozemkové daně v Čechách.. Skupina A obsahuje materiál přípravný, původní a dodatkový
85
materiál z roku 1826 – 78, skupina B – konečný elaborát 1858 – 1865. Jsou to druhopisy dvou základních spisů,
které bývají označeny „duplikát“, a to již dříve zmiňovaný protokol pozemkových parcel (Grundparzellen –
Protocoll) a stavebních parcel (Bauparzellen – Protocol). Doprovází je katastrální oceňovací operát (CatastralSchäzung Operat).
12. Indikační skici byly dále upravovány a opravovány-lze dohledat konkrétní úpravy ze svazků na
jednotlivých parcelních číslech na rozdíl od císařských otisků..
13. Připojením atributů k liniím (rozhraním jednotlivých ekosystémů) a plochám (typ ekosystémů a výměra) se dají
vektorizovat. Takto zpracované indikační skici byly poté vyhodnocovány z hlediska velikosti podílu jednotlivých
krajinných prvků a struktury krajiny. Získané údaje poskytují přehled o velikosti zrn krajinné matrice, tj. o míře
její strukturalizace.
Nevýhody stabilního katastru
1.
Musí se ručně zpracovat (kolorovat, vystříhat a slepit)
2.
Nemají výškopis
3.
Jsou většinou ručně popsány v německém úředním jazyce, a to kurentem. Rukopis se odlišuje i pak podle
jednotlivých písařů. Toto zejména platí o písemné části svazků.
4.
Kvalita mapových listů je závislá na nadání a kvalifikaci jednotlivých geometrů, kteří jsou podle úrovně svých
schopností roztříděni do tříd, což je typické pro většinu starých map.
5.
Ne vždy všichni geometři dodržují stanovený rozsah standardních značek.
Považujeme tyto historické prameny za součást paměti krajiny a skutečnost ,že k vymazání krajinné paměti
v Podkrušnohorské pánvi došlo v různých hloubkách a na rozsáhlém území nás proto vedla ke snaze nahradit tyto
zničené informace historickými údaji o krajinné struktuře území narušeného povrchovou těžbou (Trpák P., Trpáková I,
1999, 2001, 2002). Přitom si ale musíme uvědomit, že z krajiny nezmizely jenom přírodní společenstva ale i kulturní
společenstva, a to především v jejich hmotné podobě. Zmizely nejen mokřady, lesy, aleje, stromy, původní koryta
potoků a řek, kopce, údolí, síť pěšin a cest, ale i sídla bohatých i chudých, kaple, chrámy, menhiry, kříže, ale i
hřbitovy, parky. Vznikla tak krajina jakoby “beze stop“ našich předků, krajina kde mnohde začínají teprve půdotvorné
procesy. S obrovitým množstvím dodatkové energie se nám jí daří pokrýt vegetací a postupně jí vracet alespoň
základní krajinné funkce. Tato krajina s mladou a málo strukturalizovanou pamětí potřebuje vložit informaci o tom,
jak staré dominantní prvky a linie udávají charakter mladším jevům. Musíme si uvědomit, že na rozdíl od našich
dávných předků, kteří stěhovali svá sídla v úrodných nivách, nemůžeme vzhledem k hustotě osídlení tuto část krajiny
opustit, aby měla čas se sama zregenerovat. Informace o zaniklé krajině o její struktuře a o tom,které prvky byly
dominantní, mohou v takovémto případě poskytnout na základě ekologické interpretace už jen historické prameny, tj.
staré kroniky , veduty a především staré mapy.
Pro potvrzení této málo doceňované skutečnosti využíváme skutečnosti, že tato konference je situována do Severních
Čech. Proto jako příklady uvádíme doklady zjištěné z námi zpracovaných kopiích Indikačních skic, a to z území
Sokolovské hnědouhelné pánve vytvořené v rámci řešení DÚ.04 „Diagnóza krajiny“ Projektu „VaV 640 /3/00 Obnova
funkce krajiny narušené povrchovou těžbou 2000-2002“. Území je ohraničeno těmito sídly: Dolní Pochlovice,
Kacéřov, Lítov, Kluč, Habartov, Radvanov, Hřebeny, Boučí, Horní a Dolní Nivy, Horní Rozmyšl, Vřesová, Rájec,
Božíčany, Mírová, Hory, Loučky, Staré Sedlo, Vítkov, Březová, Šabina, Kynšperk nad Ohří. Dále to území širšího
Chabařovicka zpracované na základě krátkodobého řešení Projektu VaV510/2/98-Vodohospodářské řešení rekultivace
a revitalizace Podkrušnohorské pánve (1998-1999). Tato část Severočeské hnědouhelné pánve je ohraničena sídly
Modlany, Suché, Habří, Stadice, Trmice, Předlice, Chabařovice, Roudníky.
Je ovšem nutno uvést, že diagnózou krajiny rozumíme posouzení jejího současného stavu v kontextu jejího
dlouhodobého vývoje. Při tom se zaměřujeme nejen na ekologické funkce v krajině, ale i na další informace, které se
dají právě vyčíst ze starých map. Současný stav krajiny je hodnocen pomocí satelitních snímků, které pánevní oblast
zachycují jak ve viditelném spektru, tak ve spektru teplotním. Získané údaje o podílu funkční vegetace a vody
v různých obdobích vývoje krajiny umožnily stanovit podíl funkční vegetace a vody v rekultivované krajině, který by
měl zajistit obnovu vodního cyklu v krajině. Musíme si uvědomit, že funkční krajina disipuje sluneční energii
především ve formě skupenského tepla vody a využívá tak sluneční energii k metabolickým a vývojovým procesům.
Proto je stabilní krajina chápána jako disipativní živý systém, jenž je ve stálém stavu vzdáleném od termodynamické
rovnováhy. Zatímco labilní krajina poškozená těžbou je neživým fyzikálním systémem bez schopnosti autoregulace a
sebeuspořádání. Povrchovou těžbou se krajina pod Krušnými Horami narušila v takovém měřítku, že můžeme
konstatovat, že dnešní člověk se stal geologickou silou. Rozsáhlá odvodnění Pokrušnohorské pánve spojená s trvalým
odstraněním trvalé vegetace ovlivnila natolik podmínky v Krušných horách, že tam v létě nestoupá vlhký vzduch, jak
tomu bylo převážně v minulosti, ale vzduch suchý. Při tom se na plochách zbavených vegetace a vody mění sluneční
energie v teplo, protože se nemůže vázat do vodní páry (skupenského tepla vody) při výparu vody. Tím nedochází k
přirozenému vyrovnávání teploty v prostoru a čase. Podle Pokorného (2002)dochází od středověku v důsledku
ubývání přirozené vegetace k zrychlení toků látek, kterými krajina stárne. Celý tento proces se zrychluje okyselováním
86
srážek. Právě acidifikací prostředí mizí z půdy alkálie, následně organické látky, půda se stává dokonce toxická pro
některé organismy. Spolu s eutrofizací vody na druhé straně dokládají naše špatné hospodaření v krajině.
I když období končícího feudalismu nebylo v krajině tou nejoptimálnější formou hospodaření, lze na základě výsledků
naší dlouholeté práce konstatovat, že se jednalo o krajinou strukturu nejen se zachovalými, ale i plně funkčními toky
látek a energií. Právě typická setrvalost a konzervatismus rolnického prostředí s vysokým podílem ruční práce brzdila
nástup počínajícího období industrializace.
Jak jsme již uvedli, rastry indikačních skic se dají vektorizovat. Na základě této metody můžeme konstatovat, že
Sokolovská pánev zobrazená na námi vytvořených kopiích Indikačních skic Stabilního katastru představuje území o
velikosti 22062,587 ha tj. 220,062 km2. Dominantní plochou jsou pole o celkové rozloze 8431,399 ha tj. 38,21 %
.Skutečná výměra polí byla menší neboť se kolem roku 1840 stále používá úhorový systém, kde byla každoročně
zhruba třetina půdy ponechána ladem (tj.snížení o 12,73%). Tato pole byla protkána systémem mezí a pásu luk,
přičemž celková délka mezí je 1.294 821,444m (1.294,82km). Další polní kulturu představují chmelnice o celkové
výměře 112,783 ha, což je 0,51 %. Po odpočtu úhoru největší plochu ve skutečnosti zabírají louky, což jsou plochy
tvořící zbytek původních potočních a říčních niv. Celková výměra luk je 6753,227 ha což je 30,6 %. Jak je patrno
z mapy dalším důležitým krajinným prvkem jsou lesy, které tvoří rozsáhlé komplexy a nebo drobné lesíky rozdělující
pole a nivy. Jejich celková výměra 4664,588 ha, což je 21,14 %. Remízy, tj. plochy luk se stromy a keři (z map se
nedá určit jejich hustota) zabírají celkovou plochu 434,259 ha, což je 1,97 %. Obdobně ovocné sady, sady pro dřevo a
zeleninové zahrady jsou ošetřovány na ploše 187,53 ha, což je 0,849 %. Mokřady, bahniska, slaniska a rašeliniště
zaujímají v krajině pouhých 31,118 ha což, je 0,01 %. Vodní plochy (rybníky, jezera) dávají dohromady 287,53 ha,
tj.1,3 %, zatímco vodní toky 229,317 ha, což je též 1,3 %. Speciální kategorii představuje neobdělávaná půda, což jsou
skalní výchozy, důlní míry, výchozy uhelných slojí, plochy minerálních závodů, tedy plochy které nejsou zdaněny
pozemkovou daní. Ty tvoří 117,945 ha, což je 0,53%. Zajímavým údajem je zastavěná plocha, tj. plocha sídel, která
představuje 219,413 ha což je 0,99%. A nakonec polní cesty a silnice. Polní cesty zabírají 584,736 ha, což jsou 2,65%,
zatímco silnice mají pouze 8,84 ha, což je 0,004%. Tolik jednotlivá čísla.
Nás pochopitelně zajímá celková plocha území pokryté trvale vegetací, která s úhory tvoří 67,37%. Oproti tomu
plocha bez vegetace (tj. pole, polní cesty, chmelnice) 28,64 %. Voda v podobě Ohře, Svatavy, říček a potoků spolu
s rybníky, jezery, tůněmi, náhony, kanály se podílí pouze 2, 6%. Celkový podíl plochy trvale pokryté vegetací v
modelovém území Lítov, což je území, které je složeno z historických katastrů, nebo jejich částí obcí (Chlum Sv.
Maří, Kacéřova, Lítova, Habartova a Dasnice, Horních a Dolních Pochlovic a města Kynšperku) je je 65,62%. Je zcela
pochopitelné, že z těchto matematických údajů se dají spočítat různé indexy, hetrogenita krajiny, a tak provést zcela
srovnatelná vyhodnocení změn struktur krajiny v časovém období 160 let.
Jak je patrné ze soulepu mapových listů, páteř území tvoří řeka Ohře, kterou v roce 1840-42 představovala poměrně
zachovalá přírodní říční niva, porostlá souvislými mokřadními lesy (luhy a olšiny Alnion glutinosae), s převahou olše
a stromových vrb, střídanými méně rozsáhlými porosty vysokých ostřic, zejména v příbřežních zónách. Řeka Ohře
vytvářela u města Kynšperka rozsáhlou nivu se systémem ramen a meandrů. Z levé strany do ní vtékal bohatě
meandrující Libocký potok. Levá strana nivy Ohře je částečně proměna v pole. Za Kynšperskou ostrožnou přestává
řeka meandrovat, vytváří táhlé oblouky. Říční niva je na pravém břehu odorána a po vtoku Libavky se vlévá do
širokého údolí mezi Libavský vrch a masiv Chlumů, kde pak znova začíná meandrovat a vytvářet říční ramena. U
Dasnice se Ohře opětovně rozlévá do široké nivy, v níž jsou zachovány různě velké inundační tůně a slepá ramena.
Původní rozsáhlá říční niva je u Chlumku (Perglas) proměněna v panská pole, zatímco pravý břeh oblouku Ohře u
Šabiny je znova postupně rozoráván. Z mozaiky luk se dá usuzovat na původní šíří této části nivy. V ní se také vlévají
do řeky potoky, na nichž jsou vybudovány rybníky. Vznik rybníků doprovází rozšíření společenstev rákosin a
vysokých ostřic. Řeka poté vytváří pozvolné oblouky. Niva se znovu podstatně rozšiřuje a poté u Černého mlýna
přijímá na pravé straně potok a na levé straně vytváří bohatě meandrující úzké rameno protékající Hlavnem. Niva se za
ním značně rozšiřuje, dokonce v ní nalezneme propojená slepá ramena, která jsou mimo bloku menších polí zcela
zachována. U Tisové je pravý břeh znova rozorán a říční niva se zužuje až k ramenům u Tisové. Za Tisovou se znova
rozšiřuje do nebývalé mohutnosti, Ohře bohatě meandruje a vytváří četná ramena. Údolní niva u Tisové je jednou
z nejzachovalejších částí původních lužních společenstev. V pravobřežní nivě proti Citicům se nalézá veliký Senný
rybník, slepé rameno a několik menších tůní. Až u Lískové se původní šíře nivy odoráním zužuje, ohraničuje zámecký
areál a město Sokolov. Za hradbami do stále široké nivy vtéká bohatě meandrující řeka Svatava v jejíž široké nivě jsou
četné pískové lavice. Z pravé strany přitéká od Vítkova Lobzecký potok. Niva Ohře se znova rozšiřuje a v této nivě je
více inundační tůní než slepých ramen. Z levé strany u Královského Poříčí přitéká do bohatě meandrujícího ramene
Ohře Pstruží potok, který se vyznačuje poměrně rozsáhlým povodím. Řeka vytváří několik ostrovů a vtéká do
hlubokého údolí Poříčských lesů. U Starého Sedla se údolí na pravé straně otvírá a řeka se obrací k severu do
Loketského údolí. V sou časné době má řeka Ohře bohaté meandry pouze před Kynšperkem, její tok meandruje až k
Chlumku. Zbývající část toku k Černému mlýnu protéká úzkou nivou obklopenou zemědělskou krajinou.
Nejdelší úsek toku Ohře, tj. od Černého mlýna až po Královské Poříčí byl v letech 1901 až 1904 regulován, a to
v úseku dlouhém 10.079 m (se spádem 10,86m). Odstraněním meandrů bylo řečiště zkráceno o 2585 m z důvodů
zabránění průsakům vody písčitým řečištěm do mělce uloženo uhelné sloje Antonín, bylo dno řeky dokonce v úseku
Citice – Sokolov vybetováno. Dále bylo zatrubněno koryto Rychnovského potoka v délce 1982m ve směru vtoku do
Ohře. Údolí Ohře za Královským Poříčím ve směru toku do Lokte zůstalo beze změny. K těmto změnám musíme
87
počítat ještě přetěžení říční nivy s uhelnými slojemi (Jiskra J., 2000) a její částečné překrytí výsypkami. Další změnou
bylo protnutí nivy železniční tratí v úseku Kynšperk - Sokolov. Mimo to se některá sídla, jako Sokolov, Kynšperk a
Tisová rozrostla na úkor říční nivy. Toto srovnání současného stavu a stavu zobrazeného na mapových listech je velice
důležité při posuzování původnosti rostlinných společenstev, a to nejen pro ověření závěrů z botanických
rekonstrukčních map, ale i pro posouzení funkčnosti sítě územní stability (Trpák P., Pecharová E., Trpáková I., 2001,
2002). Budeme-li skutečně posuzovat krajinné prvky podle schopnosti jejich sebeuspořádávání, jsou tedy ÚSES
vedené po původních ekosystémech vlastně částmi (segmenty) paměti krajiny. Řeka Ohře je takovým příkladem.
Naprosto jiná situace je u regionálních biokoridorů mezi regionálními.biocentry Antonín a Rybníky u Nové Role .Tato
část ÚSES je dnes vedena po těžbou přeměněném území (výsypky Matyáš, Týn, Podkrušnohorská a Smolnická).
Původně toto obrovité přetěžené území tvořily poměrně málo zorněné rozsáhlé potoční nivy a lesní komplexy dnes
zmizelých katastrů obcí Týn, Lesík, Lví Dvůr, Dolní Rozmyšl, Lipnice, Vřesové a Smolnice spolu s většími a menšími
částmi katastrů sousedních obcí. Součástí tohoto území byly i rybniční soustavy, které tvořily zejména
v severovýchodní části Sokolovské pánve dominantní prvek. Rybniční soustavy byly mezi Lipnicí a Alberovem, také
mezi Vintířovem a Rozmyšlem, mezi Vřesovou, Starou Chodovskou a mezi Starou Chodovskou a Smolnicí, dále mezi
Snolnicí, Božíčanami a Vlčí horou a součástí byly i Novorolské rybníky. Jedná se o cca 100 různě velkých rybníků,
včetně malých rybníčků v intravilánech obcí. Měly poměrně zajímavé tvary a názvy, které vypovídají nejen o
vlastnících, ale i o přírodních podmínkách a společenských vazbách. Mimo tyto větší rybničnaté pánve existovaly
menší soustavy u Jehličné, Nového Sedla a Mírové. V ostatní části pánve byly před 160 lety různě velké jednotlivé
rybníky, a to jak v obcích, tak i mimo ně. Protože byly založeny v rozsáhlých potočních nivách představovaly vlastně
nejvodnatější území Sokolovska. Tato jejich funkce je z ekologického hlediska bohužel nenahraditelná, zvláště když
k tomu připočteme funkci pramenišť a uvědomíme si skutečnost, že současné lesnické a zemědělské rekultivace jsou
při realizaci vázány na odvodnění krajiny. Tak vlastně vzniká propastný rozdíl mezi starou zaniklou rybničnatou nivní
krajinou a mladými umělými kulturními společenstvy Bez možnosti rovnání se strukturou krajiny zobrazené na starých
mapách, pohlednicích, leteckých snímcích by vše zmizelo v nenávratnu. Při tom platí zásada, že pro obnovu funkce
ekologické stability krajiny je nutné vycházet z její rekonstrukce a z možnosti obnovy schopnosti sebeuspořádání
krajiny, tj. z její paměti. Tato paměť krajiny se projeví v možnosti obnovy potenciální vegetace. Směru podpory takové
vegetace je nutné přizpůsobovat revitalizační a rekultivační zásahy v krajině.
Naprosto nedoceněným zdrojem informací pro přírodovědce a historika je rozbor pomístních jmen, neboť podle názvů
se dá identifikovat např. druhová skladba porostů, reliéf, půda, vlastníci, události, pověsti, ba i klatá a svatá místa.
Obvykle tyto názvy používají základ jména Flur (trať, stejné území) nebo Acker, ke kterému se přiřazují názvy podle
reliéfu, velikosti, vlastnosti a druhu porostu. Takovým příkladem je Birkflur (Březová trať), Erle (Olšová), Teich
(Rybniční), Berg (Kopcovitá), Vogel (Ptačí), Auflur (Nivní), Wolfloch (Vlčí doupě), Leitten (Jílovité), nebo Lange
Acker (Dlouhá pole), Garten (zahradní), Heu (Senná), Strass (Uliční), Griess (Štěrková), Wehracker (Svobodníků) atp.
Obdobně názvy lesů jako je Bukový les (BuchWald) u Březové, či Schwarz Holz u Lítova znamená právo užívání
jedlového dřeva. Stejným pramenem jsou názvy obcí Březová, Krásná lípa, Lísková, Tisová, Loučky (Grün-lasz),
nebo jména kopců jako je vrch Vysoká jedle (Hohe Tanne) u Lipnice, Vlčí hora (Wolfs-berg) u Božíčan, Liščí hora.
Název Waiden dokládá zase pěstování borytu barvířského. Jména lesů, luk, polí a tratí nesou často jednak označení
sídel, řeky ale i určení velikosti (dlouhý, široký) kvality (suchý, mokrý), ale i druhu pastvy (ovčí – Schafwiesen;
dobytčí - Kuhtrisst), produkce (Senný rybník - Heu Teich), atp. Obdobně se dají určit půdní poměry, jako název Am
Leitten (mastné jíly, Mastník), BirkLeitten (Březové jíly), Gries (štěrk), nebo reliéf, což dokazují názvy Holý vrch,
Kamenný vrch (Steinbühl), kamenný potok (Steinbach), Dlouhé řádky (Langezeil) a Na rovině (Am Eben). Podobně
lze usuzovat i na mikroklima, např. z názvu Studená jáma (Kühloch). Lze z nich určit i zaměstnání obyvatel, jako je
Splavný potok (Flösbach). Z názvů lze určit i společenské vazby, jako jsou Na lhůtě (Am Rath), Na Pustině (Auf der
Haid), Jalový dvůr (Kaltenhof), Selské zboží (Bauersgütter) u Mírové, nebo Doktorův důl (Doktor Zeche - Dr. Tonder
z Prahy) u Chranišova, či Čertův pahýl (Teufelstumpf) u Starého Sedla, či Šibenice (Galgen) u Horního Chodova.
Mnohdy jsou to i poetické názvy jako Na ptačím ledě (Am Vogeleis).
Stabilní katastr jakožto daňový podklad na základě kombinace mapové a textové části umožňuje posoudit i uspořádání
hospodaření v krajině. Takovýmto příkladem je panství Hřebeny. Indikační skici zobrazují lokaci hradu, zámku a
hospodářských budov jako poměrně citlivou kompozici a velmi vhodné účelové uspořádání krajiny, které tvoří hrad se
zámkem na ostrožně nad řekou Svatavou, dále je to Dolínský potok, který je složen z šesti přítoků, na některých jsou
rybníky. Protéká zámeckým rybníkem a ústí do Mlýnského potoka, což jest jedno z ramen Svatavy. Kolem hradu jsou
rozsáhlé lesy v nichž jsou enklávy polí a luk.V podhradí za ostrožnou nalezneme panský mlýn, níže papírnu a mimo
řeku pivovar a panskou hospodu. Nad ní trochu stranou lesní správu. Vlastní hospodářský dvůr je obklopen parkem se
zahradou. Ke dvoru vedou alejové cesty tvořící trojúhelník spojující cihelnu, ovčárnu a hornickou kolonii Josefov.
V širokém okolí Josefových lázní jsou cesty a stezky pro pěší. Ze skic je patrné, že okolí hradu, dvoru a panských
hospodářských objektů ve vesnic, je většinou parkově upraveno. Západní, jižní a východní část katastru tvoří rozsáhlé
pole, které je protkáno potočními nivami a alejemi. Řeka Svatava je severní hranicí panství.. Cestní síť je plně
podřízena hospodářskému životu a spojuje Hřebeny s Krajkovou, Luhem a Svatavou. Jak je patrné z mapových listů
vyznačuje se panství Hřebeny velice hodnotnou organizací jednotlivých krajinných prvků. Ty mají zajistit jak
reprezentační funkci feudálního sídla tak i hospodářské využití území. Dá se konstatovat, že vzdělaný vlastník přírodovědec kníže Leopold Josef Auersperg dokázal sladit všechny funkce sídla s mimořádnou citlivostí a toto sídlo
88
je překrásnou kombinací středověkých a barokních tradic s nastupujícím romantismem. Hřebeny byly místem pobytu
(1819,1821,1823) jeho přítele J.W. Goetha. Básníkův pobyt zde připomíná Goethova vyhlídka.
Dalším takovým příkladem jsou Stadice na Ústecku. Tato bájemi opředená obec uváděná v Kosmově kronice se
vyznačuje velice kvalitní krajinou diverzitou. Vlastní Přemyslovskou legendu dokládá nejen celá řada místních názvů,
ale i největší parcela nesoucí název Královské pole, a to o rozměrech 450x510m. Podélnou osu tvoří niva řeky Bíliny,
která je lemována břehovým porostem. Největším souvislým ekosystémem jsou lesní komplexy Stadické stráně a
rozsáhlé louky a pastviny pod Rovným. Mimo těchto velkých komplexů je ještě v severozápadní části katastru vetší
lesní komplex, další les je až v jeho jižní části. Z jižní strany přitéká do Bíliny Radejčínský potok s nivou tvořenou
sady. Ostatní území katastru je protkáno sítí drobných lesů, vinic a rozsáhlých sadů. Orná půda je často lemovaná
proužky luk, které tak tuto síť pospojují.
V západní části nivy řeky Bíliny leží malá osada Hliňany s barokním zámkem a parkem. Velice výrazná je kompozice
sadů doprovázející cestní síť vedoucí k zámku. Je zcela pochopitelné, že v této části katastru jsou velké parcely orné
půdy, jejichž šíře se pohybuje od 150 m do 580 m. Pro srovnání uvádíme popis současného stavu krajiny kolem
Stadic: Především zmizely vinice, sady a větší plochy luk. Vlastní údolí řeky Bíliny je rozděleno tělesem dálnice D8,
plochou elektrovodu, železniční tratí a starou silnicí na dvě poloviny. Řeka Bílina byla v některých svých částech toku
upravována, neboť jí byly zkráceny meandry. Osada Hliňany je od území Stadic oddělena dálnicí a systémem
nadjezdů a podjezdů. Původní barokní cestní síť k zámku zanikla, tak jako zámecký park. Královské pole je rozděleno
železnicí na dvě poloviny a těleso dálnice D 8 odděluje jižní část katastru tvořeného Radejčinským potokem od Stadic.
Tento potok teče dokonce v této části v novém napřímeném korytě. Zásadní změnou je zánik bohaté diverzity
rajinných společenstev ve prospěch lesních a křovinatých prvků a vytvoření nepropustné bariéry tělesa dálnice a
železnice spolu s polopropustnými bariérami elektrovodů a staré silnice. Tyto negativní krajinné úpravy se dotkly i
toku řeky Bíliny, která byla zbavena části meandrů a břehy na některých místech upraveny kamenným záhozem.
Stejně tak negativně je provedena úprava koryta Radejčinského potoka. Vrcholem necitlivosti je vedení dálnice kolem
Přemyslova památníku, zničení Hliňan a odříznutí Stadic od Stadických srázů.
Další možností jak využít tyto staré mapy a zápisy nejen pro vyhodnocení urbanistické koncepce sídel a tím i určení
místa a charakteru i dnes již zaniklých zámeckých a klášterních zahrad a staveb či jiných památkových objektů.
Takovým příkladem z mnoha zmizelých památek (Ulovec J., 2000) je zámecký areál v Horním Chodově, který
současná literatura (Poche E. et al., 1977) dokonce umísťuje do Dolního Chodova. Sídlo se nalézá v nivě Splavného
potoka, který odděluje vlastní panské sídlo od dřevěných stavení poddaných. Panské sídlo je obklopeno nivou v níž na
západní straně je soustava sedmi rybníčků, z nichž v šesti jsou sádky a sedmý rybník má kruhový ostrov s barokní
zahradní úpravou a lávkou. Nedá se dnes již určit zda se jednalo o pozůstatek vodní tvrze. Na něj navazuje silnice s
osově vysázeným stromořadím. Meandry potoka jsou zakomponovány na pravém břehu do barokní okrasné zahrady,
zatímco na levém břehu je kombinace užitkové zahrady, ovocného sadu a okrasného francouzského parku tvořící
písmeno J, které obklopuje obytné a provozní budovy s velkým nádvořím. Na nádvoří je do oblouku vysázena alej,
která vytváří se seskupením protilehlých budov pocit čestného dvoru ze kterého se otvírá pohled přes zelinářskou
zahradu na rybník a sádky. Obdobný výhled je z menší téměř čtvercové samostatné budovy na jižní straně nádvoří
(zámek). Na severní straně tuto drůzu budov a zahrad obklopuje obdélníkovité pole, jenž opticky odděluje ovocné
zahrady s roubenými domy od zámeckého parku. V roce 1897 (Otta) Horní Chov byl ještě allodiálním statkem
s 398,33 ha půdy, zámkem a dvorem. Dalším příkladem může být dnes již zastavěný park sokolovského zámku, který
byl vybudován ve francouzském stylu. Parkem protéká Lobecský potok s dlouhou nivou, mlýnskými náhony a
rybníčky. Okraje parku lemují proužky lesa. Na východní straně na park navazuje hospodářský dvůr. Zámecký areál je
oddělen cestou a sadem od rozsáhlého komplexu dlouhých pásků polí a chmelnic na jižní straně zámku a města.
Příkladem uspořádání malého sídla může být Vítkov. Tato vesnice je klasickým schématem uspořádání vesnice v této
oblasti. Je situována do nivy Lobzeckého potoka, který se nad obcí rozděluje na vlastní potok a Mlýnský potok. Jádro
osídlení tvoří 11 dvorců a postupně vzniklých menších statků a stavení. Většina obce je postavena ze dřeva. Na jižním
okraji obce se potok znova rozděluje. Na tomto okraji a na severním obce jsou pak větší rybníky. Jednotlivé rybníčky
jsou také v okolní nivě. Kolem dvorců jsou rozsáhlé sady na které navazují remízy a drobné lesíky spolu s velkými
segmenty luk, které jsou na jižní straně obklopeny většími lesy.
Opakem této typické urbanistické koncepce vzniku sídel na Sokolovsku je Josefov, což původně byla hornická kolonie
založená knížetem L. J. Auerspergem. Kompozičně představuje typickou ulicovku, která je obklopena po obou
stranách cihlovými domy s rozparcelovanými loukami pro jednotlivé domy. Východní parcely jsou větší. Cesta je
osázena alejí.
V mapovém zobrazení v indikačních skizách nalezneme i budoucí záměry na změny struktury krajiny, sídel, oků, cest,
které jsou vyznačeny fialovou barvou, nebo červeným šrafováním. Jde o návrhy tras nových silnice nebo železnic,jako
je na Chabařovicku trasa ze Soběšovic doÚstí, nebo průpichy meandrů Svatavy, stavby mlýnských náhonů atp.
Stabilní katastr je zdrojem důležitých dat pro korekci historických údajů o rozvoji a počátku hornictví. Tak např. na
Sokolovsku je mapový list Starého sedla. Pod skalou u řeky Ohře už v roce 1573 byl v plném provozu minerální závod
Svaté Trojice, který vyráběl síru, vitriol, kamenec, zelenou skalici a později podkladovou hmotu pod zrcadla. Jako
surovina bylo těženo zdejší kyzové výchozové uhlí (důl Markéta od r. 1822 připojen ke Všem svatým - těžba kyzů a
později uhlí před r. 1573- 1898). Důl i závod podle literatury několikrát měnil místo. Kromě vlastního areálu
89
kamencového závodu a dolu jsou v roce 1841 mezi Těšovicemi a Starým Sedlem též vyznačeny pozemky dolu Všech
svatých, zatímco ostatní doly (Terezie, Magdalena, pozdější Michal) se nám nepodařilo v mapovém zákrese nalézt.
Také další historické stavby z doby rozvoje uhelného podnikání nalezneme na indikačních skicách. Vhodným
příkladem může být celek mapových listů zobrazujících původní charakter říční nivy Ohře u Sokolova. Na
jihovýchodním okraji nivy pod Senným rybníkem nalezneme Starckovy technické závody. Je to především důl
Antonín, jehož budovy jsou zde zakresleny s označením Pumpenwerk. Z těchto budov jde kanál, kterým odtékají důlní
vody do Dolnorychnovského potoka. Jedná se o parní vodotěžní stroj, který zde byl instalován v roce 1834 J. D.
Starckem. O kousek níže směrem k rybníku je zakreslena továrna na výrobu sazí Russhütte, která měla 25 pecí s 25
komorami. Červeně je zde též vyznačena nově vyměřená silnice do Sokolova a odsud přes Svatavu a Lomnici do
Staré.
Tyto informace o rozvíjející se těžbě jsou ale též prvními zprávami o negativních zásazích do krajiny. Je to především
odvodňování šachet dědičnými štolami s následním vypouštěním důlních vod do recipientů. Konečně i název Slaného
potoka na Habartovsku, který protéká ve vzdálenosti 2880 m od hrany budovy minerálního závodu Petra a Pavla není
náhodou. Severním směrem je nad ním ve vzdálenosti 5800 m důl Josef. Zhruba stejně daleko od šachty je pramen
tohoto potoka. Těchto několik komentovaných příkladů ukazuje možnosti ekologické interpretace indikačních skic a
svazků Stabilního katastru, jenž je pro mnohá území Čech a Moravy zachovalou vrstvou ztracené paměti krajiny.
Obrázek 1: Původní charakter nivy Ohře u Kynšperku nad Ohří
Literatura
Základním podkladem byly indikační skici stabilního katastru uložené v Ústředním archivu v Praze a tzv. fascie. Tyto
indikační skici jsou v měřítku 1. 2880.
Beneš J., Brůna Vl. (1994): Má krajina paměť? Sb. archeologie a krajinná ekologie. Most.
Gojda M. (2000): Archeologie krajiny - Vývoj archetypů kulturní krajiny. Academia.
Jiskra J. (1993): Z historie uhelného hornictví na Sokolovsku, Chebsku a Karlovarsku. 327 str., Repropag Sokolov.
Kolektiv (1897): Ottův slovník naučný I- XXII a dodatky. Praha.
90
Lapka M., Gotltlieb M. (1994): O čase ,časovosti a jiném právě včas. K interdisciplinární spolupráci archeologie a
krajinné ekologie. Sb. archeologie a kraj.ekologie. Most.
Poche E. et al.. (1977): Umělecké památky Čech 1, svazek A/J. Academia. Praha.
Pokorný J.,Trpák P. et. al. (2002): DÚ 04 - Diagnóza krajiny. Zpráva za rok 2001. Projekt VaV 640/3 /00 – Obnova
funkce krajiny narušené povrchovou těžbou. ENVI. Třeboň.
Sádlo J. (1994): Krajina jako interpretovaný text. Sb. archeologie a krajinná ekologie. Most.
Sixta J., Trpáková I., Trpák P. (2002): Utilisation of historical data of so called “Stable LandRegister” for formation
of soils at reclaimed spoil banks in North-West Bohemia (V tisku).
TrpákP., Urbanová M. (1984): Příspěvek k uspořádání zem. Krajiny. Optimalizace hospodaření v krajině. Sb. Ekol
sekce Biol. Spol ČSAV, 45-67. Praha.
Trpák P., Figala J., Trpáková I., Urban V., Urbanová M. (1996): Vyhodnocení historických dat o vývoji území (dílčí
projekt PPŽP 150 /3 /96 AOPK Praha, záv. zpráva). Praha.
Trpák P., Pokorný J., Šrůtek M., Čeřovská K., Trpáková I. (1998): Optimalizace využívání zem. Krajiny v současných
podmínkách zem. Hospodaření - studie pro MŽP. Praha.
Trpák P., Lhota T., Pokorný J., Ripl W., Sklenička P., Šíma M., Trpáková I. (1999): DÚ 07 Tvorba krajiny povodí
Ohře a Bíliny - Chabařovicko - výzkumná zpráva za rok 1999 - VaV/510 / 2 /98 - Vodohospodářské řešení
rekultivace a revitalizace Podkrušnohorské pánve
Trpák P., Trpáková I. (2000): Paměť krajiny. Sb. Hornická Příbram ve vědě a technice – sekce R - revitalizace území
po těžbě nerostných surovin a podzemní činnosti na povrchu. Příbram.
Trpák P. (2001): Krajina sakrální, animální a profánní .Sb. Tvář naší země - Duchovní rozměr krajiny :50-56, Česká
komora architektů. Praha.
Trpák P., Trpáková I. (2001): Listy z paměti krajiny. In: Němec J. (editor): Sb. Krajinotvorné programy: 165-170.
Centrum ochrany přírody Příbram pro MŽP a OÚ Příbram. Příbram.
Trpák P., Trpáková I., Pecharová E. (2002): ÚSES - segmenty paměti krajiny (TSES - Segments of landscape
recollection). Ekologické sítě Brno. Sborník příspěvků z mezinárodní konference 23.-24.-11. 2001 v Brně :149-156.
Geobioc., spisy sv. 6 MZÚ Brno a MZe ČR. Praha.
Trpák P., Trpáková I. (2002): Historické mapy - zapomenuté klíče k paměti krajiny. Ecotrend 2002 „Trvale udržitelný
rozvoj“ sb. Jihoč. Univ. v Čes. Budějovicích B-12-23+CD
Trpák P., Pecharová E., Trpáková I. (2002): Územní systémy ekologické stability - segmenty paměti krajiny. Ecotrend
2002 „trvale udržitelný rozvoj“ Sb. Jihoč. Univ. v Čes. Budějovicích F11-1. České Budějovice.
91
AN ANALYSIS OF LANDSCAPE FUNCTIONALITY BASED ON SPECIFIC EVALUATION
OF INDICATORY SKETCHES OF MAPS AND VOLUMES CONTAINED IN THE STABLE
CADASTRE
Abstract
Based on our fifteen-year experience, the Stable Cadastre is the most useful historical source for interpreting the
environment. This source includes a written part, consisting of the records of land plots, with their registered owners,
the area of each plot, its cultivation, its inclusion in the appropriate class and the tax assessed. A further important
component is the map part (on a scale of 1:2880), the so-called Indicatory Sketch. Initially these contained a
comparison of the results of measurements with actual field conditions and then lists of lots and buildings were
assembled in the individual public cadastres, along with the names of their owners. There the scribes subsequently
recorded any further changes. Besides the indicatory sketches, the map documentation includes the so-called Imperial
Imprints in which no changes were entered, by contrast to the indicatory sketches. On this basis the sketches represent
a much wider source of information, in which it is possible to identify the handwritten records entered in the volumes.
These cadastral maps depict the condition of the landscape and its utilization just prior to the inception of the
industrialization of the countryside or from the initial stages of this process. As individual examples of possible
environmental interpretation, we examine the territory of the Sokolov Lignite Basin (more than 220 km2), depicted in
our copies of the Stable Cadastre maps from 1840-1842 as well as the Greater Chabařovice Region (1842-1843),
which represents a completely different landscape. The lost memory of landscape, which disappeared as a result of the
lignite strip mines, is preserved precisely in these old cadastral maps and documents.
Pavel Trpák, Ivana Trpáková,
Na Homolce 228, Pyšely 251 67,
[email protected]
92
SOUČASNÝ STAV VYUŽITÍ STARÝCH MAP PRO SLEDOVÁNÍ KRAJINNÝCH ZMĚN
Lenka Uhlířová
Vojenská mapování, mapy stabilního katastru a potenciál jejich využití
Mapovým dílem, které je nejvíce využívané pro sledování vývoje hospodaření s půdou a v souvislosti s tím i
krajinných změn, jsou soubory originálních map a císařských povinných exemplářů stabilního katastru, jež jsou
uloženy jako archivní fond v Ústředním archivu zeměměřičství a katastru v Praze. Největší výzkumný projekt
využívající mapy stabilního katastru je projekt GA ČR „LUCC – Land Use/Cover Changes: Vývoj, souvislosti,
perspektivy“, který byl řešen v letech 1998 – 2000 na katedře sociální geografie a regionálního rozvoje PřF UK a od
roku 2001 pokračuje projektem „Využití ploch Česka v období transformace (1990 – 2000)“.
V rámci projektu byla vytvořena rozsáhlá datová základna o využití půdy Česka: je to 9 216 základních územních
jednotek (ZÚJ), 12 kategorií ploch ve čtyřech časových horizontech. Údaje o výměrách jednotlivých kategorií ploch
katastrálních území byly získány jednak z archivních fondů Ústředního archívu zeměměřičství a katastru v Praze (roky
1845, 1948), jednak z databází Odboru centrálních databází Zeměměřičského úřadu v Praze (roky 1990, 2000).
Bohužel tato rozsáhlá studie nabízí pouze statistické údaje za celé katastry resp. ZÚJ, které chápe jako „black box“ a
nevypovídá o konkrétních změnách land use a tím i o krajinných změnách v rámci těchto území. O to se snaží až
detailní studie vybraných modelových území, které jsou prováděny následně (Bičík 1995).
Srovnatelně hodnotnými prameny pro sledování krajinných změn jsou první a druhé vojenské mapování, jejichž
měřítko 1 : 28 800 je ideální právě pro krajinné studie. Význam 1. vojenského mapování (tzv. „josefského“) spočívá
v tom, že je prvním kartografickým podkladem, který zmapoval celé území Česka a tudíž nám poskytuje jedinečný
materiál pro srovnávání různých oblastí naší země v druhé polovině 18. století. Doba jeho vzniku ho řadí mezi
nejvýznamnější mapová díla. Odpovídá době, kdy na našem území teprve začínalo zintenzivňování zemědělské výroby
a průmyslová revoluce dosud nezačala. Můžeme proto říci, že zachycuje stav, kdy krajina na většině našeho území
ještě nebyla konfrontována s lidským působením do té míry, aby nebyla schopna homeostáze.
Druhé vojenské mapování je významné tím, že při jeho tvorbě v letech 1836 – 1840 byl jako podklad použit
zjednodušený obsah map stabilního katastru. To znamená, že jeho kresba je mnohem geodeticky přesnější, neboť při
mapování již bylo využito trigonometrické sítě.
Originály souborů obou těchto vojenských mapování zobrazující české země jsou uloženy ve vídeňském vojenském
archivu (Österreichisches Staatsarchiv, Kriegsarchiv). K dispozici tak po dlouhá léta byly pouze nekvalitní černobílé
pozitivní kopie zhotovované v požadované velikosti z černobílých negativů uložených ve Státním archivu v Praze.
Tyto negativy získalo tehdejší Československo po roce 1918 v souvislosti archivní rozluky s novým Rakouskem. Od
roku 1989 až do poloviny 90. let bylo možno zakoupit ve vídeňském vojenském archivu alespoň barevné diapozitivy.
A konečně koncem 20. století s nástupem nejmodernějších kopírovacích technologií je možné pořízení kvalitních
barevných kopií v rozměrech a barevné škále odpovídající originálům. Této možnosti začaly využívat mnohé instituce
(Archeologický ústav AV ČR, Historický ústav AV ČR, Ústav archeologické památkové péče severozápadních Čech
v Mostě, Ústav ekologie krajiny AV ČR v Českých Budějovicích, Okresní úřad v Kutné Hoře a další) i jednotlivci.
Omezovali se však pouze na nákup několika sekcí z jejich zájmových území, a to zejména z důvodu finanční
náročnosti pořízení barevných kopií.
Nyní se situace radikálně změnila. V roce 2001 získala Laboratoř geoinformatiky UJEP (pracoviště autorky) projekt
vědy a výzkumu MŽP ČR. Z prostředků projektu byly zakoupeny kompletní soubory barevných kopií prvního a
druhého vojenského mapování a převedeny skenováním do digitální podoby, čímž vznikl soubor rastrových map, které
je možné dále zpracovávat v prostředí geografického informačního systému (GIS). Tyto rastrové mapy jsou
transformovány do souřadnicového systému S-JTSK tzn. georeferencovány, aby se zvýšila jejich využitelnost pro
srovnávací analýzy. V rámci projektu byla zpracována též metodika interpretace a vektorizace rastrových map. Podle
této metodiky jsou ve vybraných modelových územích vektorizovány plošné i liniové prvky mapy a vyhodnocovány
změny krajinných prvků z hlediska kvantitativního i kvalitativního.
Digitální forma záznamu umožňuje rozšíření těchto děl mezi vědce i pracovníky státní správy a samosprávy, na čemž
má MŽP velký zájem. Díky tomuto kroku se zásadně zlepší možnost využít tato jedinečná stará mapová díla v mnoha
vědních oborech i v praxi.
Zcela jiná situace panuje okolo třetího vojenského mapování, které proběhlo na území Česka v letech 1874 – 1880.
Jeho základ tvořil soubor rukopisných kolorovaných topografických map v měřítku 1: 25 000. Velkým pokrokem bylo
dekadické měřítko a zdokonalené zakreslení reliéfu pomocí kót, šraf a vrstevnic (Semotanová 2001). V roce 1918 po
rozpadu Rakouska-Uherska byly originální barevné mapy tohoto souboru předány nově vzniklému československému
státu. Bohužel dnes se stoprocentní jistotou nevíme, co se s tímto dílem stalo poté. Z barevných originálů se zachovaly
zbytky v různých mapových archívech (např. Mapová sbírka University Karlovy, Mapová sbírka ČVUT), ale zatím
není vůle shromáždit celé mapové dílo na jednom místě a pracovat s ním jako s celkem. Ucelený soubor se zachoval v
podobě černobílých kopií zhotovených metodou fotolitografie (uloženy např. v Ústředním archívu zeměměřičství a
93
katastru v Praze), jejichž využití stejnou formou jako u 1. a 2. vojenského mapování je velmi problematické vzhledem
k nízké kvalitě tisku.
Metodika interpretace, georeference a vektorizace
Interpretace je proces získávání informací z dat obsažených ve starých mapách. Data sestávají z čísel, textu a
symbolů, které jsou neutrální a skoro vždy nejsou zasazena do kontextu. Informace se odlišuje od dat nějakým
stupněm selekce, organizace a přípravou pro specifický účel tzn. že data byla na určitém stupni interpretována a stala
se z nich informace (Longley et al. 2001).
Analýza obsahu starých map byla provedena s využitím existujících topografických a tématických map, historické
textové dokumentace a znalosti území z terénního pozorování. Při terénní rekognoskaci interpretátor hledá projev
známého objektu určeného na tématické mapě nebo terénním průzkumem. Po identifikaci tohoto projevu známého
objektu tento extrapoluje na analogové části snímku.
Interpretace historických map josefského mapování byla provedena vizuální interpretací dvou rozdílných záznamů
jednoho datového zdroje – analogového a digitálního. Obecná pravidla vizuální interpretace 1. VM lze shrnout do
následujících bodů:
1.
Analogový záznam poskytuje ucelený pohled na analyzované území, kde je možno identifikovat vztahy a
vzájemné souvislosti mezi jednotlivými objekty a jevy. Není možno obraz zvětšit a jít do většího detailu ani
upravit kontrast či ostrost, lze však použít jednoduchých pomůcek např. lupa, odpichovátko, pravítko atd.
Výsledek je značně závislý na schopnostech a zkušenostech interpretátora a proto je vhodná spolupráce nejméně
dvou specialistů pro zvýšení objektivity a následné verifikace výsledků.
2.
Vizuální interpretace digitálního záznamu neumožňuje pohled na celou mapovou sekci, zato však přináší
možnosti v úpravě obrazu, z nichž nejužitečnější je možnost zobrazení detailu v mapě. Kvalita a rychlost celého
procesu interpretace je závislá na použitém hardwaru a softwaru. Jako v předchozím případě klíčová je role
minimálně dvou nezávislých interpretátorů.
3.
Neopomenutelný význam pro vizuální interpretaci mají další podpůrná data např. současné mapové podklady,
textové záznamy, letecké snímky, vlastní znalost terénu atd.
4.
Výsledky interpretace závisí na kvalitě jednotlivých sekcí. Závěry obsažené v tabulce Výsledky vizuální
interpretace nelze generalizovat tím způsobem, že každá sekce nám poskytne všechny informace zde uvedené pro
každé území (Uhlířová 2001).
Georeference je transformace digitálního tvaru kartografického podkladu do souřadnicového systému. Tento proces se
aplikuje u zpracování dat získaných metodami dálkového průzkumu Země, u družicových a leteckých snímků, a u
současných map různých měřítek, které jsou v rastrovém tvaru importovány do prostředí GIS. Georeference je
založena na tom, že existují dva různé záznamy stejného území, z nichž jeden je v příslušném souřadnicovém systému
a druhý je možné na základě toho prvého do tohoto systému transformovat.
Proces georeference je možné provádět pomocí různých GIS softwarů, které však pracují na stejném principu a
nabízejí shodné druhy transformace. Všechny druhy transformace jsou založeny na použití tzv. vlícovacích bodů. Tyto
body lze identifikovat v obou záznamech, v transformovaném i v tom, který nám slouží jako základ pro transformaci.
V případě starých map je vhodné volit topografické prvky, u nichž vzhledem ke konfiguraci reliéfu či kulturním
tradicím existuje jen malá pravděpodobnost, že radikálně změnily svou zeměpisnou polohu. Jedná se zejména o
soutoky řek, hlavní křižovatky cest, stavidla rybníků nebo věže kostelů či jiné sakrální objekty.
Vlastní georeferenci předchází pečlivé studium modelového území na starých mapových sekcích, současných mapách
i v terénu. Je nutné najít vlícovací body, jež musejí být jednoznačně identifikovatelné ve zpracovávané mapové sekci.
Vstupní mapou pro georeferenci je rastr staré mapy ve formátu TIFF v rozlišení 400 dpi. Tento rastr je načten do
prostředí GIS softwaru ArcView 3.2 s extenzí Image Analysis. Podkladem pro georeferenci je digitální model území
v měřítku 1 : 25 000 (DMÚ 25). Georeference probíhá podle mnoha vlícovacích bodů, přičemž odchylky mapy od
lokalizace v souřadném systému S-JTSK jsou individuální pro každou jednotlivou sekci. Je třeba uvést, že 1. vojenské
mapování nevznikalo na základě žádné geodetické osnovy a jeho měřítko je 1 : 28 800, což jsou faktory, které
nejvýznamněji ovlivňují přesnost georeference. Obecně platí pravidlo, že přesnost transformace je přímo úměrná
kvalitě a množství vlícovacích bodů. Vzhledem ke způsobu jakým mapy vznikaly je opodstatněné se domnívat, že
mapy území s vysokým gradientem reliéfu, vysoce zalesněné a řídce osídlené (horská pásma) bylo obtížnější zmapovat
a u těchto sekcí se odchylka při transformaci pohybuje kolem 700 metrů. Oproti tomu u sekcí z nížinných a pánevních
oblastí s hustou cestní sítí a sídelní strukturou je odchylka podstatně nižší, okolo 300 metrů.
Pro digitalizaci je užito metody vektorizace tzv. digitalizace na obrazovce, při níž jsou vstupy realizovány pomocí
kurzoru a ukládány jako souřadnice objektů do vektorového souboru.
Při vektorizaci map vojenského mapování je třeba věnovat velkou pozornost interpretaci informací v mapě obsažených
a správné identifikaci významu užitých symbolů. Dále je třeba zdůraznit, že se jednalo o mapování vojenské, které
94
zohledňuje nejen detaily krajiny ale i jejich takticko-strategický význam. Přístup reflektující tento aspekt umožňuje
kvalitněji posuzovat obsah mapových sekcí ve vztahu ke krajině a identifikovat jednotlivé mapové prvky.
V metodice pro zpracování jednotlivých modelových území (Jáchymovsko, Mostecko a České Švýcarsko) byly
stanoveny následující prvky, které byly vektorizovány a následně hodnoceny: lesní plochy; nelesní plochy; křoviny,
rozptýlená zeleň; sady, zahrady, vinice, zeleň v intravilánu sídel; mokřady; sídla; vodní toky (polygony a linie); vodní
plochy (stojaté vody, rybníky, nádrže); síť cest. U některých kategorií ploch ještě není zcela známa jejich správná
interpretace a zůstávají velkou výzvou pro další výzkum.
Významnou informací, kterou můžeme získat u všech vektorizovaných mapových prvků je velikost polygonu a délka
linie. Z těchto údajů pro dva a více různých časových horizontů lze odvodit změnu v zastoupení jednotlivých kategorií
ploch v krajině, respektive změnu hustoty cestní či říční sítě.
Závěr
Díky tomuto zpracování starých map nejenom uchováme cenné informace budoucím generacím, ale též posunujeme
hranici využití jejich potenciálu. Za ideální lze považovat metodologický postup, který využívá vojenské mapy
středního měřítka vhodné pro globální krajinné studie a kombinuje je s mapami stabilního katastru, jež jsou jedinečné
pro detailní výzkum. Získané informace jsou využitelné nejen pro vědeckou práci v mnoha oblastech, ale též pro
široké spektrum aktivit státní správy a samosprávy např. při akcích dotovaných krajinotvornými programy MŽP ČR,
v managementu krajiny CHKO a NP, v krajinném plánování a při obnově krajiny po těžbě nerostných surovin.
Literatura
BIČÍK, I. (1995): Analýza dat o využití půdy k hodnocení dlouhodobých změn krajiny. Geographia Slovaca 10,
Bratislava, s. 25 - 29
LONGLEY at al. (2001): Geographic Information Systems and Science. Wiley, Chichester, 454 s.
SEMOTANOVÁ, E. (2001): Mapy Čech, Moravy a Slezska v zrcadle staletí. Libri, Praha, 164 s.
UHLÍŘOVÁ, L. (2001): Staré mapy a jejich podklady jako zdroj dat pro výzkum změn krajinné struktury Česka od 2.
poloviny 18. století do současnosti. Diplomová práce, Katedra informatiky a geoinformatiky FŽP UJEP, Ústí nad
Labem, 56 s.
THE CURRENT STATE OF UTILIZATION OF THE OLD MAPS FOR THE LANDSCAPE
CHANGES MONITORING
Abstract
The old cartographical sources, which are frequently utilized for the landscape study and the land use or land cover
changes study, are maps of Stabile cadastre and maps of military surveys elaborated within the Habsburg monarchy
for the Czech lands. The possible methods for effective acquisition of the information from the old maps in the
environment of Geographical Information Systems (GIS) and Remote Sensing software are following: image
rectification (the process of transforming an image from a file co-ordinate system into a map co-ordinate system),
visual interpretation of the analogue and digital data record, digitising.
The gained information may be utilized not only for scientific research in many areas, but also for wide spectrum of
activities of the governmental and self-governmental administration e.g. landscape-creation programmes, management
of the protected areas, landscape planning and restoration of landscape after mining.
Lenka Uhlířová
Laboratoř geoinformatiky UJEP
Králova Výšina 3132/7, 400 01 Ústí nad Labem
[email protected]
95
EVROPSKÁ KRAJINA Z EKOLOGICKÉ PERSPEKTIVY
David Vačkář
Evropa představuje svérázný kontinent podléhající po tisíciletí systematickému vlivu člověka. Neustálé přetváření
vtisklo evropské krajině charakteristický ráz a vytvořilo zajímavou kulturní krajinu ceněnou z hlediska kulturní a
biologické rozmanitosti. Tento příspěvek se dívá na evropskou krajinu z hlediska ekologické perspektivy. Cílem
příspěvku je naznačit procesy probíhající v krajině a určující její uspořádání. Další otázkou je, jak lze na základě
krajinné dynamiky dojít k základním principům ochrany a udržitelného využívání evropské krajiny. Evropská krajina
je specifickou kategorií a zasluhuje speciální pozornost i z hlediska kontextu, který dává české krajině. Na závěr budou
načrtnuty hlavní body evropské úmluvy o krajině a její význam pro zachování evropského přírodního dědictví.
Krajina jako specifická hladina organizace
Co je krajina? Pokud se podíváme na měsíc, nalezneme zde krajinu? Běžně se používá výraz „měsíční krajina“.
Prvotní dojem krajiny je opravdu geomorfologický. Proto Alexander von Humboldt definoval krajinu jako celkový
charakter regionu. Avšak co je základní jednotkou krajiny, lze rozlišit na základě opakovatelnosti součástky krajiny?
Forman a Godron (1986) vymezují krajinu jako soubor ekosystémů. Ekosystém je v tomto pojetí prostorově vymezená
jednotka zemského povrchu zahrnující biotickou spolu s abiotickou složkou. Tím je rozpoznán význam života pro
krajinu – živé organizmy modulují ekosystémové procesy a jsou součástí krajinné dynamiky. Platí to zejména pro
autotrofní rostliny, krajinnou vegetaci, která představuje trofickou základnu ekosystému. Klasické pojetí krajiny je
proto geobotanické, zabývá se prostorovou distribucí rostlinných jednotek ovlivňovaných fyzikálními faktory. V
úplném objasnění významu krajinného konceptu však schází zahrnutí jedné významné složky – lidské činnosti. Krajina
je potom část zemského povrchu integrující přírodní a lidmi vyvolané vzorce a procesy (Naveh 1987). Ačkoliv
krajinný koncept jde stejně dobře aplikovat na krajiny výrazně nezasažené člověkem, lidská perspektiva je nezbytnou
součástí percepce krajiny. Krajinu lze do určité míry modelovat podle nároků zvířat, žádný biologický druh tak
výrazně neovlivnil tvář krajiny jako člověk.
Základním kritériem krajiny je heterogenita. Heterogenita se však vyskytuje opakovaně na různých hladinách
biologické organizace a v různých měřítcích. V rámci krajinné matrice se vyskytují menší formy s podobnou
strukturou. Tyto komplexní entity se v poslední době popisují fraktální geometrií (Li 2000). Každá krajina v sobě v
závislosti na zvoleném měřítku obsahuje další krajiny. Zatímco klasický eukleidovský popis světa hodí spíše na
člověkem vytvořené struktury, fraktály dobře popisují komplexní přírodní tvary. Fraktální objekty nabývají
neceločíselných hodnot a odrážejí tak míru pravidelnosti krajinných struktur. Počítačově generovaná fraktální krajina
zachycuje statistické rysy skutečných krajin, ale jeví se jako fádní. Vznikla totiž přesnou sebereprodukcí téže
struktury. Tato krajina se těžko interpretuje, protože neobsahuje odchylky a nepravidelnosti. Fádnost krajiny je
způsobena nedostatečnými možnostmi výhledů a úkrytů, které jsou vytvořeny nepravidelnostmi. Naproti tomu
přirozenou krajinu můžeme popsat pomocí fraktálů, ale obsahuje dostatečné množství přírodně vzniklých
nepravidelností a odchylek, abychom ji mohli interpretovat jako zajímavou. Tato krajina skýtala našim předkům
možnost vidět a přitom nebýt viděn, což bylo evolučně výhodné. Krajinné nepravidelnosti navíc poskytovali úkryt
před nepřízní počasí nebo predátory.
Z předchozích definic vyplynula dvě základní kritéria pro vymezení krajiny: přítomnost života a lidská činnost. Člověk
se v krajině vyvinul, byl s ní tedy v každodenním styku a jeho přežití záviselo na souhře s krajinou, její znalostí a
předpovědi nosné kapacity, výskytu zdrojů a ohrožení. Proto si člověk vytvářel modely krajiny, příběhy, které
napomáhaly interpretaci krajiny v mozku. Evolučně přežily pouze úspěšné kmeny, které si zajistily dlouhodobé přežití
v reakci na krajinné změny. Mapa krajiny tedy ještě nemusí představovat krajinu samotnou, je to pouze model. Proto
se lidem líbí otevřená a přehledná krajina s dostatkem výhledů a úkrytů, dostatek příležitostí k získání potravy a
přístřeší. Podobně vnímají krajinu i ostatní organizmy, které musí podobně reagovat na změny v krajině. Lze tedy říci,
že krajina je výsledkem působení živých autonomních agens, které manipulují prostředí za účelem zvýšení svojí
fitness. V krajině se tak akumulují fenotypické projevy živých organizmů. Nutno podotknout, že projevy lidské
činnosti v současnosti krajinu ovládají a naprostá dominance dosahuje dvou třetin zemského povrchu. Krajina je tedy
spíše lidskou zahradou, fenotypickým rozšířením našich genů proceděných procesem evoluce (Janzen 1998). Krajina
má několik kvalit - biodiverzitu (rozmanitost potravy), atmosféru místa (svatyně, chrámy), obrazové kvality, historická
hodnota (krajina mnoha vrstev).
Krajinu lze nahlížet v různých časových a prostorových měřítkách. Podle rozměru a rozlišení můžeme vyčlenit různé
hladiny organizace, na nichž se při změně měřítka změní také popis chování. Každé hladině jsou vlastní určité
emergentní vlastnosti, které jsou spoluurčeny interakcí s okolními hladinami. Hladina hierarchicky vyšší poskytuje
kontext systému, protože ho kontroluje pomalejší dynamikou. Naproti tomu hladina hierarchicky nižší poskytuje
mechanizmus a její dynamika je nízkofrekvenční (Allen et Hoekstra 1992). Krajinná mozaika je jednou z vyšších
hierarchických jednotek a krajina tedy poskytuje kontext všem biotickým procesům. Komplexitu a diverzitu živé
přírody lze poměrně dobře postihnout pojmem biodiverzita.
96
Krajinný kapitál a biologická rozmanitost
Biologická rozmanitost jako koncept vznikla poměrně nedávno. Vyjadřuje rozmanitost na všech hladinách biologické
organizace komplexitu uspořádání ekosystémů, tzn. rozmanitost uvnitř stejně jako mezi jednotkami živého světa
zahrnující geny, druhy, populace, společenstva nebo krajiny. Je to zastřešující pojem pro stupeň rozmanitosti přírody.
Proč má biodiverzita pro nás hodnotu? Jednak má život hodnotu sám o sobě, hodnotu existenční (ontologickou);
existence rozmanitosti nás staví před konfrontaci se světem.
Nezanedbatelná je hodnota informační; biodiverzita jako základní charakteristika biosféry v geologickém čase neustále
roste, i když je známo podle dostupného fosilního záznamu několik období velkého vymírání, která uvolnila prostor
novým evolučním formám. Druhy však obsahují materiál vypovídající nejen o reakci na prostředí, ale o evoluční cestě
a minulosti.
Ekologická hodnota biodiverzity tkví v jejím významu pro ekosystémové procesy a dynamiku. V poslední době se
objevuje evidence, že rozmanitější společenstva se v některých případech lépe vyrovnávají se změnou životního
prostředí. Pokud společenstva obsahují více druhů, je vyšší pravděpodobnost, že bude přítomen druh s vhodnými
charakteristikami. Rozmanitější společenstva proto mohou být odolnější k narušení, pružněji se navrací do původního
stavu nebo se lépe přizpůsobují změně prostředí (Schwartz et al. 2000).
Ekosystémy zajišťují společnosti jakýsi ekologický servis, který je svým způsobem nenahraditelný. Tyto
ekosystémové statky a služby mají přímé zhodnocení na trhu nebo jsou oceňovány nepřímo. Patří k nim např.
opylování, půdotvorba, samočištění nebo biologická kontrola. Cena těchto služeb byla odhadnuta na 33 bilionů dolarů
ročně (Costanza et al. 1997).
Biodiverzita je jednak měřitelná jednotka, kterou lze vyjádřit matematicky, jednak je to významný sociální a
normativní koncept vyjadřující společenské priority. Jaké jsou současné znalosti o biodiverzitě, respektive co víme a
co nevíme? V současné době je popsáno zhruba 1,75 milionu biologických druhů. Ačkoliv definice druhu není
jednoznačná a při posuzování druhu existuje více kritérií (biologické, molekulární, fylogenetické), která se mohou
uplatnit, odhadovaný počet druhů se pohybuje v rozmezí 10 – 100 milionů. Avšak o roli většiny druhů v ekosystémech
a jejich bionomii máme zatím pouze zlomkové informace.
Biodiverzita je do určité míry kvantifikovatelná jednotka. Potenciálně lze biodiverzitu vyjádřit na jakékoliv hladině
biologické organizace, nicméně tradičně se vyjadřuje zejména jako genetická, druhová a ekologická rozmanitost
(rozmanitost společenstev). Biodiverzita je měřitelná jednotka a vyjadřuje informační hodnotu vzorku, tedy stupeň
uspořádanosti nebo neuspořádanosti systému. Nefrekventovanější index rozmanitosti Shannon-Wienerův vyjadřuje
stupeň nejistoty, s jakým bude náhodně vybraná jednotka patřit do určité kategorie (např. druhu). S rostoucí
rozmanitostí samozřejmě stupeň nejistoty roste a míra předpověditelnosti se snižuje. Protože zatím nelze sestrojit
jediný index pro biodiverzitu, používají se k vyjadřování rozmanitosti na genetické hladině molekulární markery,
rozmanitost lze vyjádřit jako stupeň polymorfie, počet nebo frekvenci alel.
Biodiverzitu lze hodnotit několika způsoby. Nejčastějším způsobem vyjádření hodnoty je tržní hodnota, tedy peněžní
vyjádření hodnoty komodity vzhledem k ostatním tržním komoditám dostupným jednotlivým spotřebitelům ve
specifickém čase. Tento přístup přináší několik problémů. Lidé nejsou příliš ochotni platit za služby, které nejsou
doručeny ihned, ale až v nejisté budoucnosti, při hodnocení komodit přinášející užitek až v budoucnu je potřeba se
vypořádat s devalvací peněžní hodnoty (Gowdy 1997). Avšak na druhou stranu biodiverzita může mít značnou tržní
hodnotu. Například cena různých lesních produktů nebo léků získaných z přírodních substrátů může dosahovat
značných částek. Přímé a nepřímé ocenění biodiverzity představuje také ekoturistika, kdy jsou lidé ochotni platit
vysoké částky za navštívení nebo sledování výjimečných krajin, ekosystémů nebo druhů. Vysokého ocenění se dostává
biodiverzitě také v zemědělství a při prospekci neprozkoumaných území za účelem nalezení organizmů se žádoucími
znaky. Avšak tržní hodnota představuje pouze jeden z možných pohledů na celkovou hodnotu biodiverzity pro
člověka. Komplexita, nevratnost ztráty a provázanost interakcí nastoluje také etická hlediska, která mají při hodnocení
biodiverzity často větší váhu než ekonomická.
Krajina představuje rezervoár ekosystémových statků a služeb, ze kterých těží lidská společnost. Integruje v sobě
přírodní kapitál, který je tvořen biodiverzitou, ekosystémovými statky a službami, přírodními a biologickými zdroji v
dané oblasti. Tento kapitál interaguje s kulturním kapitálem zastoupeným zejména různými způsoby využívání krajiny
a zdrojů, společenské hodnoty a normy, uspořádání institucí, celkově sociální a kulturní integritu. Ekonomický kapitál
potom vyjadřuje celkovou produktivní kapacitu. Zahrnuje výrobní materiál a prostředky, infrastrukturu a ekonomickou
kapacitu. V současnosti jsou vazby mezi jednotlivými typy kapitálu oslabeny nebo dočasně přerušeny, ale při
dostatečné komunikaci a zvyšování vědomí veřejnosti se mohou postupně obnovovat směrem k udržitelnému vnímání
krajinného prostoru (Farina 2000). Interakce různých druhů kapitálu, tedy interakce mezi socioekonomickými a
ekologickými systémy lze popsat pomocí adaptivních cyklů. Ukazuje se, že systémy se neorganizují okolo
rovnovážného bodu, ale podstupují cykly charakterizované čtyřmi fázemi – adaptivním cyklem. Každý systém
obsahuje tři základní složky: vnitřní potenciál (rozpětí příštích možností, kapitál), kontrolovatelnost (stupeň
propojenosti měřící flexibilitu a rigiditu) a adaptivní kapacitu (rezilience, zranitelnost vůči nepředvídatelným šokům).
Tyto vlastnosti určují odezvy ekosystémů, institucí a jedinců ke krizi. Adaptivní trajektorie zahrnuje střídání pomalých
97
fází hromadění a přeměny zdrojů s rychlejšími fázemi jejich uvolnění a reorganizace. Vývoj komplexních systémů lze
popsat na mnoha prostorových (od listu po biosféru, od rodiny po stát) a časových (rok až geologická éra) měřítkách
souborem adaptivních cyklů. Funkce všech struktur nacházejících se v biosféře má analogický adaptivní vývoj a
představuje zanořenou hierarchii adaptivních cyklů - panarchii. Každá hladina operuje svým způsobem, kontrolována
pomalejší dynamikou systému na vyšší hierarchické hladině, zatímco mechanizmus fungování je určen
vysokofrekvenční dynamikou na nižší hladině. Funkce a komunikace mezi systémy adaptivních cyklů určuje jejich
udržitelnost.
Adaptivní cykly probíhají na mnoha různých měřítkách, přesto lze vystihnout některé společné rysy. Exploatační fáze
se vyznačuje rapidním hromaděním kapitálu. Kapitál může mít podobu ekosystémového kapitálu (biomasa, živiny,
fyzikální struktura), ekonomického (výrobní prostředky), sociálního (sociální sítě vztahů, instituce) nebo lidského
(dovednosti, vědomosti). Kapitál je udržován a zachován v akumulační fázi adaptivního cyklu. Nicméně vzhledem
k výkyvům a narušení prostředí dochází ke kolapsu, při kterém mohou být ztraceny významné složky kapitálu
(biologické druhy, paměť systému). Během akumulační fáze se hromadí také rigidity, které systém zbavují schopnosti
reagovat na změnu. Fáze reorganizace dává vznik progresivním novotám (nové druhy, instituce, nové myšlenky), které
posunují systém po nové trajektorii. Tradiční pohled na management ekosystémů je hierarchický, s pojetím kontroly
shora (top-down přístupy). Panarchický pohled naproti tomu poukazuje na vzájemnou provázanost a závislost různých
hladin socio-ekologických systémů (Holling 2001). Při ztrátě rezilience se může systém ocitnout v situaci, kdy není
schopen ani při změně uspořádání odvodit z ekosystému statky a služby. Je dostatečně zdokumentováno, že kolaps
mnoha společností byl zapříčiněn nedostatečnou reziliencí a adaptabilitou.
Adaptivní cyklus může být popsán následujícími fázemi:
•
Stádium růstu (r). Fáze růstu zahrnuje exploataci prostředí a následnou produkci. Roste postupně potenciál a
propojenost systému.
•
Stádium akumulace (K). Cyklus se zpomaluje, dochází k akumulaci kapitálu (ekologického, ekonomického,
kulturního) a jeho stabilizaci.
•
Stádium reorganizace (Ω). V této fázi se začínají projevovat doposud nahromaděné mutace, invence a kapitál
mohou být základem přeorganizování systému. Systém kolabuje a uvolňuje nahromaděný potenciál. Trajektorie
z reorganizačního do obnovného stádia byla popsána jako kreativní destrukce.
•
Stádium obnovy (α). Vznik nových kombinací zasetých ve stádiu reorganizace. Inovace vedou k počátku nového
adaptivního cyklu. Sladit různá stádia adaptivních cyklů je výzvou pro zachování evropské krajiny.
Ochrana evropské krajiny
Máme tedy v současné době přístupy umožňující ochranu krajiny v rámci adaptivních cyklů? Jedním přístupů
rozpoznávajících proměnlivost a komplexitu ekosystém je ekosystémový management. Ekosystémový management je
přístup, který zachovává a udržuje funkce ekosystémů, zatímco zajišťuje užitky plynoucí z využívání ekosystémů
současným a budoucím generacím (Grumbine 1997). Právě ekosystémový přístup usiluje o řízení v různých měřítkách
takovým způsobem, že ekologické služby a biologické zdroje jsou uchovány, zatímco přiměřené způsoby využití jsou
udržovány. Ekosystémový management je v souhrnu integrovaný způsob péče o ekosystémy usilující o zachování
rezilience ekosystémů při zachování udržitelného toku ekosystémových statků a služeb společnosti. Jedná se o
mandátní adaptivní udržitelně založený způsob péče o ekosystémy v rámci přírodních limitů a sociálních priorit. Pro
zachování biologické a krajinné rozmanitosti je nezbytné nalézt přiměřené měřítko správy, které by umožnilo řešení
konfliktů mezi konkurenčním využíváním krajiny. Proto byla vytvořena koncepce bioregionálního managementu jako
managementu území vymezeného na základě geografické distribuce ekosystémů a lidských prvků v krajině, tedy
bioregionu (Miller 1999). Bioregion by měl být dostatečně rozlehlý k udržení integrity společenstev, ekosystémů a
přírodních stanovišť, k udržení ekologických procesů jako vodní režim a k uspokojení nároků klíčových a
indikátorových druhů. Zároveň by však měl být dostatečně malý, aby byl poznatelný a řiditelný pro lokální obyvatele.
Obvykle bioregion zaujímají tisíce až statisíce hektarů. Podstatnou složkou bioregionu je jeho kulturní identita, která
určuje primární záměry rozvoje bioregionu v rámci udržitelnosti ekosystémů.
Krajina představuje matrici pro ekologické procesy. Hlavním kritériem krajinné dynamiky je prostor; v rámci
heterogenní krajiny se vyskytují plošky charakterizované relativní homogenitou. Rozloha těchto plošek allometricky
kontroluje počet druhů vyskytujících se na této plošce. Příznivost či nepříznivost plošky pro dlouhodobé přežívání
populací lze vyhodnotit analýzou životaschopnosti populace založenou na demografických parametrech populace a
parametrech prostředí. základním modelem šíření propagulí organizmů v krajině je perkolační teorie. Některé populace
neexistují v krajině izolovaně, ale jejich dynamika je určena událostmi náhodného vymizení a znovuosídlení, jedná se
o tzv. metapopulace. Jednotlivé subpopulace jsou propojeny migrací a ta udržuje populaci životaschopnou.
Evropská krajina je do velké míry ovlivňována hnacími silami ležícími v socioekonomickém sektoru. Ačkoliv je
evropský kontinent poměrně stabilizovaný, přesto dochází k rozvoji technik a technologií negativně ovlivňující
krajinu. V posledních desetiletích dochází k polarizaci evropské krajiny. Zemědělství zaujímá 44% kontinentu (oproti
98
globálnímu průměru 28%), extenzivní formy hospodaření v marginálních oblastech však mizejí a dochází
k intenzifikaci zemědělství v úrodných oblastech.
V ochraně přírody je dlouhá tradice vytváření červených seznamů stanovujících priority pro vyčlenění zdrojů.
Poměrně nově se v rámci Evropy přistoupilo také k prioritizace přírodních stanovišť; směrnice o stanovištích
vyčleňuje desítky typů stanovišť prioritních v evropském rámci. Můžeme však také hovořit o ohrožených krajinách?
Historicky vyvinuté krajiny v současnosti podstupují poměrně rychlé změny, ztrácejí svoje rozlišovací a svérázné
prvky a tím dochází ke stále výraznější homogenizaci evropské krajiny. Faktory zodpovídající za tyto změny jsou
zejména rostoucí technologický rozvoj umožňující rychlé a rozsáhlé přeměny krajiny, socioekonomické procesy
globalizace a lokálního rozhodování a rozrůstání dopravních, informačních a ostatních sítí umožňujících vícerozměrné
a rychlé výměny informací o stavu krajiny. Hlavními řídícími faktory vzhledem ke změnám v krajině jsou
agrikulturizace a urbanizace. Intenzifikace zemědělství vedla k růstu jednotlivých pozemků, odstranění krajinných
prvků a vymizení historických objektů. Intenzifikace rovněž zapříčiňuje opouštění půdy v ekonomicky nerentabilních
oblastech, vyznačujících se často extenzivním hospodařením přínosným pro zemědělskou biodiverzitu.
Základním nástrojem ochrany evropské krajiny zůstávají chráněná území, která v současnosti zaujímají 12 % rozlohy
kontinentu. Vývoj chráněných území lze dobře vystihnout na příkladu národních parků, které bývají spolu s
chráněnými krajinami považovány za typickou evropskou kategorii managementu. V Evropě se vyskytuje okolo 320
národních parků, ze kterých je ovšem zhruba 250 (75 %) klasifikováno jako kategorie II IUCN. NP zaujímají v Evropě
rozlohu jako Řecko. První evropské národní parky byly vyhlášeny v roce 1909 ve Švédsku. Hlavním nástrojem
ochrany krajiny a krajinného rázu zůstává plánování chráněných území. Plánování by mělo být nepředpojatým
procesem založeným na kvantitativních kritériích (Prendergast et al. 1999). Hlavními kritérii výběru soustavy
chráněných území jsou:
1.
reprezentativnost: poměrné zastoupení ekosystémů v soustavě chráněných území podle biogeografické distribuce
2.
komplementarita: optimálně se doplňující místa
3.
flexibilita: alternativní soustavy míst
4.
unikátnost: zastoupení jedinečných a vzácných jevů.
Mnoho evropských druhů se v současnosti vyznačuje poklesem početnosti nebo je ohroženo vymizením (Delbaere
1998). V Evropě se vyskytuje 187 druhů savců (kromě kytovců), z nichž je ohroženo zhruba 40 %. Pravidelně se
vyskytujících ptáků v Evropě bylo zaznamenáno 514, přičemž 195 z nich bylo identifikováno jako zájmové druhy EU.
Posouzení stavu rybích populací naráželo na systematické problémy, nicméně bylo identifikováno 358 druhů. Z toho
12 druhů je pravděpodobně vyhynulých. Plazi a obojživelníci představují v evropském kontextu vysoce variabilní
skupinu. Nejvíce druhů se vyskytuje v oblasti středomořských výběžků (Iberský, Balkánský, Anatolie) a také na
Kavkaze. Největší proporci druhové rozmanitosti zaujímají bezobratlí. V Evropě jich zatím bylo popsáno 200 000, ale
spousta druhů hlavně v dosud podrobně nezkoumaných oblastech ještě čeká na popsání. Jenom rozmanitost motýlů
přesahuje v rozmanitost kterékoliv skupiny. Statutu ochrany bezobratlých druhů bude potřeba věnovat zvýšenou
pozornost. V Evropě se vyskytuje mnoho rozmanitých typů krajin vzniklých interakcí přírodních a kulturních procesů,
celkově bylo rozlišeno okolo 250 krajinných typů (Wascher 2000). Mezi nejohroženější složky krajiny patří mokřady;
v Evropě je chráněno v rámci Ramsarské úmluvy 563 lokalit zaujímajících 140 000 km2. Rovněž pobřežní krajiny a
duny jsou velmi zranitelným krajinným typem – expanzí měst a infrastruktury je ohroženo 70 % těchto oblastí.
Rozloha vřesovišť dramaticky poklesla za poslední století z 30 000 na 4 tisíce km2. Zranitelným typem krajiny jsou
rovněž hory čelící dnes zejména rozvoji turistického ruchu a opouštění hospodaření. Lesy jsou stále podstatnou
součástí Evropy, ale pouze 2 % lze považovat za přírodní a zdravé.
Obecně můžeme ochranu krajiny rozdělit na jemnozrnné, hrubozrnné a průřezové nástroje. Mezi jemnozrnné patří
zachování dostatečné efektivní velikosti populace, ochrana genetické diverzity a záchranné programy ohrožených
druhů. Hrubozrnné přístupy se zaměřují na ochranu krajiny ve větším měřítku, bioregionální management a plánování
chráněných území. Významným nástrojem z hlediska udržování konektivity krajiny a reakcí na klimatickou změnu
jsou ekologické koridory. Průřezové nástroje usilují o komplexní ekosystémový management, posuzování rizik a
dopadů aktivit na životní prostředí a také efektivní získávání údajů a hodnocení ekosystémových statků a služeb.
Obecný rámec poskytuje pro zachování a udržitelné využívání krajiny a její rozmanitosti globální Úmluva o biologické
rozmanitosti a návazně Celoevropská strategie biologické a krajinné rozmanitosti. Významný dopad na evropskou
krajinu mají i sektorové politiky jako je Společná zemědělská politika ES a evropská Agenda 2000. Významné
sektorové nástroje ochrany přírody představují jednotlivé úmluvy a evropské směrnice zahrnující ochranu významných
a ohrožených druhů a přírodních stanovišť. K ochraně evropské krajiny byla sjednána Evropská úmluva o krajině,
jejímž cílem je podpořit ochranu, management a plánování krajiny, organizovat evropskou spolupráci týkající se
krajinné problematiky a doplnit úmluvy usilující o zachování evropského přírodního, architektonického a
archeologického dědictví.
Evropská krajina představuje jedinečný model udržitelného rozvoje a příležitost pro integraci ekologie a ekonomie, pro
vyvážený rozvoj všech forem kapitálu – přírodního, ekonomického i sociálního.
99
Literatura
Allen TFH, Hoekstra TW. 1992. Toward a unified ecology. Columbia University Press, New York.
Costanza R, et al. 1997. The value of the world’s ecosystem services and natural capital. Nature 387: 253-260.
Delbaere BCW (ed.). 1998. Facts & figures on Europe’s biodiversity - state and trends 1998-1999. European Centre
for Nature Conservation, Tilburg.
Farina A. 2000. The cultural landscape as a model for the integration of ecology and economics. BioScience 50: 313320.
Forman RTT, Godron M. 1986. Landscape ecology. Wiley and Sons, New York.
Gowdy JM. 1997. The value of biodiversity: markets, society, and ecosystems. Land Economics 73: 25-41.
Grumbine ER. 1997. Reflections on “What is ecosystem management”. Conservation Biology 11: 41-47.
Holling CS. 2001. Understanding the complexity of economic, ecological, and social systems. Ecosystems 4: 390-405.
Janzen D. 1998. Gardenification of wildland nature and the human footprint. Science 279: 1312-1313.
Li B-J. 2000. Fractal geometry applications in description and analysis of patch patterns and patch dynamics.
Ecological Modelling 132: 33-50.
Miller K. 1999. The bioregional approach. Helping CBD parties to implement ecosystem management programs. 7585 In Schei PJ, Sandlund OT, Strand R (eds). Proceedings of the Norway/UN Conference on the Ecosystem
Approach For Sustainable Use of Biological Diversity.
Naveh Z. 1987. Biocybernetic and thermodynamic perspectives of landscape functions and land use patterns.
Landscape Ecology 1: 75-83.
Prendergast JR, Quinn RM, Lawton JH. 1999. The gaps between theory and practice in selecting nature reserves.
Conservation Biology 13: 484-492.
Schwartz MW, Brigham CA, Hoeksema JD, Lyons KG, Mills MH, van Mantgem PJ. 2000. Linking biodiversity to
ecosystem function: implications for conservation ecology. Oecologia 122: 297-305.
Wascher DM (ed.). 2000. The face of Europe – policy perspectives for European landscapes. European Centre for
Nature Conservation, Tilburg.
David Vačkář
AOPK Praha
100
ZKUŠENOSTI Z OBNOVY KRAJINY PO TĚŽBĚ UHLÍ
Vráblíková Jaroslava, Vráblík Petr
Úvod
Krajina severozápadních Čech je charakteristická tím, že byla součástí tzv. „Černého trojúhelníku“,oblasti
s nejrozsáhlejší a nejvyšší antropogenní zátěží. Docházelo zde k poškození ekosystémů důsledkem velkého rozsahu
těžby hnědého uhlí a jeho spalování v tepelných elektrárnách. V posledních 5 letech došlo k odsíření velkých zdrojů
znečištění a životní prostředí se začalo zlepšovat. Zátěž jednotlivých složek prostředí, zejména ovzduší, se výrazně
snížila. I když dochází k nápravě, přesto negativní důsledky spojené s těžbou hnědého uhlí se budou delší dobu
zahlazovat. V Podkrušnohoří bylo až dosud vytěženo 3,5 mld. tun, s jeho těžbou bylo spojeno i přemístění 15 mld. tun
nadložních zemin. Těžba sebou přináší technogenní transformaci krajiny. Dochází k destrukci přírodních složek
krajiny, zejména se mění reliéf, horninové prostředí, půdní profil, hydrické i klimatické poměry a významně ovlivňuje
biotu. Tyto celospolečensky závažné problémy vyžadují účinná revitalizační opatření. Konkrétním opatřením v oblasti
severozápadních Čech je rekultivace území po těžbě. Za posledních 50 let proběhla v SHP obnova území na 9507 ha a
je rozpracována rekultivace území po těžbě na dalších 6630 ha.
Významnou složkou revitalizačních opatření jsou biotechnické úpravy krajiny představující celý soubor organizačních,
biologických, kultivačních a agrotechnických opatření, která umožňují progresivní vývoj krajinného prostoru. Přímo
působí na vývoj, stav a potenciál základních složek pedosféry, hydrosféry, rostlinných společenstev a atmosféry.
Komplexní multidisciplinární přístup k obnově území je rozhodující pro vytváření funkčního přírodního i životního
prostředí.
Cíl
Obnova půdního fondu na výsypkách představuje dlouhodobý proces, jehož kvalitativní úroveň je závislá na řadě
počátečních a druhotných faktorů (reliéfu tělesa výsypky, použitých výsypkových zemin k rekultivačním účelům,
meliorační úpravě zemin, agrotechnice, vegetačním pokryvu a pod). Práce katedry přírodních věd byly od r. 1998
směrovány zejména na lokalitu Pařidelský lalok. Dle studie kolektivu katedry přírodních věd byl zpracován a
realizován projekt, který navrhl obnovu území netradičním způsobem. Na rozdíl od tradičních forem rekultivace bylo
území rozčleněno. V letech 1999-2000 byly zahájeny pracovníky katedry přírodních věd a studenty pokusy na
rekultivovaných půdách MUS a.s. a to v oblasti Pařidelského laloku, ČSA a Slatinické výsypky. Na vybraných
lokalitách bylo prováděno hodnocení antropogenních půd a jejich vlastností a ověřována vhodnost jednotlivých
substrátů pro ozelenění území kulturními travinami, jetelovinami a jejich směskami.
Příspěvek je zaměřen na zhodnocení dosavadních výsledků řešení výzkumného záměru MSM 135200001„Výzkum
antropogenních zátěží v severočeské regionu“ DZ 2 „Studium ekosystémů v antropogenně postiženém území.“ Je i
prezentací výsledků projektu FRVŠ č. 0716/2001 „Revitalizace antropogenně postiženého území“, který byl
zajišťován ve spolupráci se studenty.
Rekultivace půdy
Rekultivace je souborem různých opatření a úprav, kterými zúrodňujeme půdy znehodnocené přírodní nebo lidskou
činností. Způsoby rekultivací půdy jsou povahy technické nebo biologické. Rekultivační postupy tvoří ucelený
pracovní soubor, v němž se jednotlivé zásahy doplňují a podporují. V současnosti to jsou zákon o ochraně
zemědělského půdního fondu, horní zákon, stavební zákon, zákon o vodách, odpadech, o posuzování vlivů na životní
prostředí a jejich navazující vyhlášky. Zásadou těchto norem je princip, aby ten, v jehož prospěch došlo k dočasnému
vynětí ze zemědělského půdního fondu po ukončení povolené nezemědělské činnosti vrátil území do stavu, kdy bude
plnit svoje funkce. Vyhláška č.13/1994 Sb. navazující na zákon č. 334/92 Sb. „O ochraně zemědělského půdního
fondu“ nejen upřesňuje postup rekultivací, ale stanovuje i jeho obsah. Přehled rekultivací po těžbě nerostných surovin
ČR je uveden v tab. 1
101
Tab.č.1 Přehled o provádění rekultivací půd po těžbě nerostných surovin v krajích a ČR v ha.
Plocha
DP
Kraj
Středočeský
% ze
z.p.f.
Rekultivace rozpracované
celkem
Rekultivace ukončené
v roce 2000
celkem
v roce 2000
8480
1,3
540
27
730
29
Jihočeský
980
0,2
120
5
640
45
Plzeňský
730
0,2
50
7
170
1
4340
3,5
1450
41
2700
59
15380
5,5
5720
219
7540
624
Liberecký
550
0,4
150
27
150
8
Královehrad.
510
0,2
90
33
230
37
Pardubický
740
0,2
70
4
180
4
Vysočina
440
0,1
3
0
50
7
1710
0,4
240
21
650
18
Karlovarský
Ústecký
Jihomoravský
Olomoucký
1190
0,4
150
2
250
25
Zlínský
520
0,3
50
0
380
0
Moravskoslez.
22130
7,7
1130
14
1430
9
CELKEM
57730
1,3
3960
400
15100
870
z toho – zemědělské
-
46 %
lesnické
41 %
- hydrické
6%
- ostatní
7%
Poznámky – číselné hodnoty jsou zaokrouhleny, DP – plocha dotčená těžbou, dobývací prostor /údaje o DP a
rekultivacích cit Penk J. 2001- z podkladů Geofondu./
Celková plocha území ovlivněná těžbou a rekultivací představuje v ČR cca 76790 ha, což sice představuje v porovnání
se zemědělským půdním fondem pouze 1,8% výměry ČR, ale v Moravskoslezském kraji to činí 14,4 %, Ústeckém
10,3% a Karlovarském 6,7%.
Rozsah rekultivace po těžbě uhlí v severních Čechách
V oblasti severních Čech byly zahájeny první cíleně organizované rekultivační zásahy již v r.1952. Jejich záměrem
bylo navrácení těžbou zasaženého území zpět do zemědělského, lesnického a ostatního využití.
Dosavadní stav dokončených a rozpracovaných rekultivací je uveden v tabulce č.2
Tab.č.2 Dokončené a rozpracované rekultivace v SHR v letech 1952–1999
Rekultivace
ha
%
zemědělské
lesnické
hydrické
ostatní
celkem
5249,32
40,81
5974,49
46,44
339,88
2,64
1300,61
10,11
12864,30
100
Od r. 1952 bylo do rekultivačního procesu zařazeno již 12.864 ha. Největší podíl rekultivací je na okrese Most- 4302
ha. Dominuje lesnická rekultivace.
102
Rekultivace postupně upravují narušenou krajinu tak, že dochází k postupné obnově půdního povrchu a jeho ozelenění.
Krajina postupně obnovuje půdní režimy, vodohospodářské funkce, produkční funkce-schopnost produkovat biomasu,
i další funkce např. rekreační.
Výsledky rekultivace realizované na území severních Čech výrazně změnily „měsíční krajinu“ na krajinu ve které
může člověk plnohodnotně žít a významně zlepšují životní prostředí i život obyvatel této oblasti.
Problematika řízené sukcese na výsypkách
Krom tradičních forem rekultivace byla na území Pařidelského laloku využita i metoda netradiční tzv. řízená sukcese.
Ta spočívala v začlenění ploch, kde na místech opuštěných provozem byly přirozené sukcesní pochody již rozběhnuty.
Na uvolněných plochách po důlní činnosti dochází samovolně k oživení a k postupnému vývoji biocenóz. Rychlost
procesu závisí na řadě faktorů (půda, vodní režim, klima, reliéf a pod). V případě, že v těchto již oživených plochách
(bylinami, keři, příp. i stromovou vegetací) dojde při rekultivaci k dalšímu zásahu, je přerušen přirozený vývoj a může
dojít k likvidaci bioty obdobně jako při těžbě, mnohdy dojde i k ochuzení druhové biodiverzity. V té části Pařidelského
laloku, kde nebylo uvažováno s hospodářským využitím a nedocházelo ani k ovlivnění okolních pozemků (např.
šířením plevelů) byly přirozené porosty zachovány. Výběr lokalit byl prováděn velmi citlivě, zejména s ohledem na
délku sukcesního období. V části z těchto vybraných a ponechaných lokalit byl uskutečněn i drobný antropogenní
zásah do přirozených sukcesních pochodů – byla realizována síje dubu a výsev bylinných směsí.
V rámci Pařidelského laloku již dnes nacházíme výsledky realizovaného návrhu. Vyskytuje se zde kombinace ploch
travnatých a zalesněných, ploch s vlhkomilnou vegetací, ploch ponechaných přirozené sukcesi tak, že vzniká pestrá
mozaika společenstev s velkou druhovou diverzitou. Jsou zde vytvářeny prvky lokálního systému ekologické stability.
V Pařidelském laloku vzniká lokální biocentrum. Jeho součástí jsou plochy, kde sukcesní proces probíhá delší dobu a
nebyl narušen terénními úpravami.
I když v oblasti Pařidelského laloku jsou již patrné kladné výsledky ponechání přirozených sukcesních ploch bez
antropogenního zásahu je třeba výběr ploch na jednotlivých lokalitách provádět uvážlivě, pouze tam, kde nejsou
podmínky pro hospodářské využití. Nelze přirozené či řízené sukcesi ponechat rozsáhlá území postižená těžbou, neboť
samovolná obnova území by probíhala velmi dlouho a území by bylo dále nevyužitelné.
Ověřování průběhu revitalizace území v provozních podmínkách
Součástí obnovy krajiny je i revitalizace, která představuje takové procesy v krajině, které obnoví funkčnost přírodních
složek. V SHP je již řada úspěšně realizovaných rekultivací, kde k obnově funkčnosti přírodních složek již dochází a
které mají vysokou ekologickou hodnotu.- jedná se např. o Střimickou výsypku, výsypku Václav, Radovesickou
výsypku a řadu dalších. Problematikou ověřování postupu revitalizace území se výzkumně zabývala i FŽP. Činnost
byla směrována zejména do oblasti prací biotechnických, byla hodnocena půda, její vlastnosti, prováděl se
biomonitoring a vlastní ověřování vhodnosti jednotlivých lokalit s různým charakterem půdního pokryvu pro
ozelenění travinami a jetelovinami a různými typy jednoduchých a složitých směsek. Za tím účelem byly vybrány
výsypky na okrese Most-Pařidelský lalok, výsypka lomu ČSA a Slatinická výsypka.
Za účelem hodnocení průběhu revitalizace bylo hodnoceno oživení rekultivovaných půd mikroorganizmy a dále byly
prováděny pokusy s kulturními pícními rostlinami.
Oživení půdních substrátů mikroorganizmy bylo hodnoceno v r. 2001 ve spolupráci s katedrou mikrobiologie a
biotechnologie Agronomické fakulty České zemědělské univerzity v Praze. Byl prováděn odběr 11 vzorků zemin
převážně s vegetačním pokryvem jetele lučního. Na ČZU byly prováděny analýzy vzorků. Byly zjišťovány chemické a
biologické parametry testovaných lokalit (uhlík biomasy půdních mikroorganizmů, mikrobiální extracelulární uhlík
extrahovatelný do 0,5 mol/l K2SO4, zjištován Cox v%, pH), na podkladě výše uvedených (3) kriterií bylo sestaveno
pořadí lokalit. Dále byla vyhodnocena biologická aktivita substrátů pomocí bazální respirace (mg CO2/hod/100 g
sušiny), potenciální respirace s (NH4) 2 SO4 a potenciální respirace s glukozou.
Ve spolupráci s ČZU zajišťovaný mikrobiologický průzkum na podkladě respirometrických, amonifikačních a
nitrifikačních testů prokázal, že nejvyšší oživení bylo zaznamenáno na ČSA a lomu Most – Pařidelském laloku (část
Johan), kde na obou byla aplikována krátká celulozová vlákna s biologickým kalem v poměru 2:1. Neměřitelné
oživení půdními mikroorganizmy bylo rovněž na lomu Most–Pařidelském laloku na stejných výsypkových zeminách,
ale bez překryvu celulozových vlákem s biokalem. Lokality s nejvyšším i nejnižším oživením na lomu Most byly
vzdáleny cca 100 m. Obdobné výsledky byly zjištěny při hodnocení vegetace růstových charakteristik, produkce
biomasy jednotlivých pícních plodin např. pokryvnost u vojtěšky seté na lokalitách s pokryvem celulózovými vlákny
s biokalem představovaly tyto lokality 85% (ČSA) a 95% (Pař.lalok –Johan) pokryvnost oproti 0 a 5% na Pařidelském
laloku.
Při pokusech s kulturními pícními rostlinami byly založeny ověřovací plochy pro jeteloviny, traviny, jednoduché a
složité jetelotravní směsi. Celkem bylo zaseto a po dobu 3.let sledováno 10 políček s jednotlivými jetelovinami, 7
s travinami, 7 jednoduchých směsek ve 3 opakování (21) a 5 složitých směsek ve 3 opakováních (15) a 1 energetická
rostlina, tj. 54 políček, pro celý pokus 270 políček. Principem pěstování jetelovin, travin a směsek nebylo množství
103
vyprodukované biomasy, ale vhodnost rostlin pro ozelenění, o zjištění rostlin, které v antropogenní půdě přežijí, a
budou mít v nepříznivých podmínkách výsypek šanci na přežití.
Závěr
Problematika obnovy krajiny v oblasti zdevastované těžbou hnědého uhlí velkolomovým způsobem je dlouhodobý a
složitý proces vyžadující komplexní řešení. Jeho základem je analýza stavu výsypkových zemin, jejich složení a forma
jejich rekultivace. Nepřímá forma rekultivace pomocí překryvu výsypkových zemin ornicí, organickými hmotami,
případně i celulozovými vlákny s biokalem významně ovlivní proces revitalizace. Pro antropogenní půdy, které se
v tomto procesu vytváří, je třeba volit i specielní postup jejich ozelenění. Krom tradičně doporučované vojtěšky seté a
jetele lučního lze pro obnovu vegetačního pokryvu na Mostecku doporučit i netradiční jeteloviny jako jsou tolice
dětelová, úročník lékařský, čičorka pestrá a vičenec a to jak v čisté kultuře, tak i formou netradičních jetelotravních
směsek. Mezi oživením půdy mikroorganismy i mezoedafonem a vegetačním pokryvem byla prokázána souvislost a
všechny tyto prvky se podílí na obnově základních funkcí půdy i revitalizaci území.
Literatura
Penk, J.: Mimoprodukční funkce zemědělství a ochrana krajiny, MZe ČR, 2001
Růžek, L. a kol:Chemické a biologické parametry antropozemí rekultivovaných Mosteckou uhelnou společností. ČZU
Interní zpráva 2001
Vráblíková, J. a kol.: Revitalizace antropogenně postiženého území. Zpráva za projekt 0716/ G5 FRVŠ. FŽP UJEP
2001
Vráblíková Jaroslava, Vráblík Petr
UJEP, Ústí n. Labem
104
SROVNÁNÍ ČESKÝCH A AMERICKÝCH METOD OCHRANY MALOPLOŠNÝCH
PŘÍRODNÍCH LOKALIT.
Michal Wagner
USA je světově proslulé svými velkými přírodními parky: Yellowstone, Yosemitee a další. Ty je nesnadné srovnávat
s našimi velkými přírodními parky. Ale samozřejmě i v USA existují v hustě osídlených oblastech blízko velkých měst
maloplošná přírodní území, často tak či onak chráněná. Předmětem tohoto srovnání je srovnání našeho a jejich stylu
péče o takováto maloplošná území blízko velkých měst, s důrazem na Chicago a Prahu, které jsem obě měl možnost
poznat.
Srovnání má smysl zejména ve třech směrech:
1) cíle péče
2) styl péče
3) rozdíly v institucích a lidech, pečujících o přírodní území
Část těchto rozdílů je dána rozdílným přírodním charakterem území, ale v tomto článku se soustředíme na rozdíly,
dané přístupem a myšlením lidí. Jsou i věci, které jsou lepší u nás, ale co je hlavně pro nás přínosné, je popis rozdílů, u
kterých poznání americké praxe by nám mohlo pomoci v péči o naše maloplošná území.
1. Cíle péče
Předmětem péče v oblasti kolem Chicaga jsou zbytky prérie a dubové savany, které původně tvořily velkou většinu
přírodního prostředí. Nejpřímější srovnání s tím jsou v Praze a v okolí xerothermní stepi, většinou již chráněné.
Srovnáváme tedy péči o podobná území. Knižní popis péče o přírodní území v Chicagské oblasti je obsažen např.
v knize W. Stevense (1995). Některé aktivity v jejich ochraně jsou identické – například tady i tam vystříhávání keřů,
které stíní a vytlačují druhově bohatý prérijní respektive stepní porost. Rozdíl je v tom, že ochrana maloplošných prérií
v USA je, až na výjimky nejcennějších území, ochranou aktivní. To znamená snahu vrátit do jednotlivých prérií
rostliny, o kterých se ví, že byly na netknuté prérii na začátku bělošského osídlení, ale teď se na některých
degradovaných zbytcích už nenacházejí. Prakticky tato snaha znamená, že přibližně třetina dobrovolnické práce
věnované dané lokalitě je věnována sběru semen rostlin, u kterých je žádoucí, aby se na lokalitu vrátily anebo aby tam
byly hojnější. Semena jsou pak vkládána těsně pod povrch půdy, většinou v místech, kde bylo právě vystříháno křoví a
kde je nízká konkurence jiných rostlin. To je značný kontrast s praxí v Čechách, kde ochrana přírodních lokalit je
většinou pasivní, i když výjimky, popsané Prachem (1995), existují. Duch tohoto českého postoje se dá vyjádřit jako
princip, že člověk může přírodě legitimně jen škodit. Aktivní pomoc přírodě je dle tohoto názoru „umělá“,
nepřirozená. Lidmi obohacený ekosystém je svým způsobem přírodní zahrada.
Rozdíl v těchto postojích je zčásti ovlivněn tím, že v USA existuje jasně definovaný bod v nedávné minulosti, kdy
divoké rostliny měly složení méně ovlivněné člověkem. Tento bod v čase je „presettlement time“, čas právě před
osídlením bělochy. V Čechách většina lesostepí blízko města Prahy vznikla v krajině do jisté míry kulturní, alespoň
vypásané a s největší pravděpodobností pravidelně vypalované. Myšlenkový bod v minulosti, kdy bychom si byli jisti
druhovým složením člověkem neovlivněným není dostupný. Další rozdíl je, že v Čechách je chemické složení půdy
pod xerothermní stepí proměnlivější, takže úspěch přenosu semen z jedné lokality na druhou není zaručen do té míry,
jako v Chicagu, kde na většině prérijních lokalit je vrchní sprašová půda stejná. Nicméně tyto dva rozdíly nejsou
dostatečným argumentem pro český pasivní přístup k ochraně. Rostoucí nepříznivé lidské vlivy, což jsou nejen (ač
také) skalničkáři, ale i měnící se chemické složení půdy, vliv zavlečených rostlin (u nás pro lesostepi je hlavním
zavlečeným škůdcem akát) a další nepříznivé lidské vlivy nejsou kompenzovány dostatečnou pozitivní lidskou
činností. Aktivní ochranné lidské zásahy mají za cíl zachování maximálního počtu druhů na celé dostupné ploše a
zabezpečení existujícího genofondu.
To, co se snaží zachovat česká pasivní ochranářská politika je nezávislý vývoj ekosystému, jeho schopnost se
přizpůsobit současným negativním lidským vlivům bez kompenzující lidské pomoci. Domyšleno do důsledků,
„přirozený“ vývoj rostlin například za přítomnosti skalničkářů, kteří systematicky vykopávají rostliny vizuálně
přitažlivé, by vedl při pasivní ochraně eventuálně k převládnutí rostlin s nenápadnými květy nad druhy krásně
kvetoucími.
U vlivu rostlin zavlečených a bujících, které způsobují celosvětově kolem 30% vyhubení, jsou dostupné řádové
odhady toho, jak dlouho trvá vývoj odpovědi místních rostlin na přizpůsobení se nově zavlečenému druhu.
Zavlečenému druhu rostlin trvá 30-80 let, než se projeví intenzivní dopad na nový ekosystém. Doba, než si původní
rostliny vyvinou ochranu před zavlečeným druhem se odhaduje na tisíciletí. Rychlost vývoje reagujícího na chemické
změny půdy není známa. Odpověď na zmenšování se prostoru je známa z prací R. Maye (1993) o ostrovní ekologii:
druhá odmocnina počtu druhů je úměrná ploše daného ekosystému – čím větší ekosystém, tím více druhů je tam
schopno trvale přežívat.
105
Z tohoto hlediska se strategie pasivní ochrany, které není zaměřena na maximální stabilizaci současné diverzity
genofondu, ale na udržení spontánnosti rostlinného vývoje v odpovědi na lidský tlak se jeví jako vzdálený (řádově
tisíciletí) abstraktní cíl. Konkrétní současnou cenou tohoto cíle je ohrožení genové diverzity a její nižší hodnoty na
jednotlivých lokalitách.
Tato politika byla přijata bez vážné diskuse o jejích výhodách ve srovnání s alternativní aktivní ochranou. To je u části
ochranářské politiky, která se nejvíce liší od ochranářské politiky jiných zemí, opravdu zvláštní.
Na závěr tohoto bodu bych chtěl ještě říci o vlivech na území z hlediska ochranářského nejskromnější: tím je nově
vzniklá xerothermní plocha: jižní, suché a skalnaté svahy dálnic. Některé z nich již obrostly fragmenty květeny
xerothermních stepí – např. rozchodníky, ale vcelku jsou tyto svahy prázdné nebo druhově mnohem chudší než starší
xerothermní stepi. V Illinois v USA existuje pro okraje dálnic program zvaný „adopt a highway“ = „adoptuj dálnici“,
kde na nově otevřený ekosystém okraje silnice je cíleně zavedena stepní květena. Nemohli bychom to zkusit i u nás?
2. Styl péče
Problémem prérie vysoké trávy (hlavně ve východní části rozšíření) stejně jako našich xerothermních stepí je, že
zarůstají keři a tím ztrácejí druhovou pestrost. U americké prérie vysoké trávy, stejně jako u mnoha dalších
ekosystémů na celém světě (Austrálie, Jižní Afrika, v USA vedle prérie například také borové porosty na Floridě,
sekvojové lesy v Kalifornii a další), byla nejdříve také přijata „ochrana“ před ohněm. Po zjevné degradaci, způsobené
nepřítomností ohně se ochranářská politika vrátila k používání ohně jako jednoho z prostředků udržení druhové
pestrosti v ekosystému Pyne (1995, str. 29, 45, 186-295) a Collins a Wallace (1990). Obraz vývoje ochranářské
politiky ve všech těchto ekosystémech je stejný: oblast, vyslovená po staletí periodickým požárům byla, v zájmu
ochrany přírody, chráněna před ohněm. Následkem byla zjevná degradace takto „chráněného“ ekosystému. Praxe
ochrany se pak vrací k více či méně pravidelnému vypalování. Zde stejně jako v případě aktivní ochrany je velký
rozdíl mezi praxí u nás a ve světě. Naše praxe byla přijata bez srovnání mezi vypalovaným a nevypalovaným územím
a je-li historie ochrany jinde poučením pro nás, jsme tak 20 let pozadu.
Argument, který se proti vypalování používá u nás, je ten, že plameny zahubí určitý počet hmyzích individuí. To
údajně ohrožuje existenci hmyzího druhu. Pro ekosystém prérie vysoké trávy byl tento argument vyvrácen např.
entomologem Panzerem (1988) (viz. také Seastedt a Ramundo str. 109 v Collins a Wallace (1990)). Pokud je pro hmyz
zachován jeho ekosystém, je ztráta několika hmyzích individuí ohněm pro zachování druhu irelevantní. Oheň v prérii
vysoké trávy je podstatně vyšší teploty, s plameny do výše několika metrů, než několik plamínků, plazících se po
české trávě při zdejším kontrolovaném vypalování. Tudíž u nás je Panzerův argument platný dvojnásob. Neobyčejná
rezistence hmyzích druhů vůči vyhubení v porovnání s obratlovci a dalšími byla, v paleologickém kontextu,
rozpoznána Raupem (1995). Úmrtí individuí může výrazně ohrozit populace velkých živočichů např. bizonů, medvědů
a podobně, ale pro mnohem robustnější a plodnější hmyzí populace se jedná o irelevantní argument.
Dr. Kubíková (2001) doporučuje vypalování našich xerothermních stepí v knize „Péče o chráněná území“. Moje
osobní pozorování v Čechách pochází z Českého středohoří z chráněného území Kamenná slunce a z maloplošného
území Jenerálka v Šáreckém údolí v Praze. V obou případech vypálení výrazně prospělo stepní vegetaci v neprospěch
ruderálních bylin a keřů. Na Kamenných sluncích jsem například v roce po vypálení u kavylů, kvetoucích na vypálené
ploše napočítal v průměru 6-7 kvetoucích stébel v porovnání s 4-5 stébly u rostlin, kvetoucích na nevypálené ploše. Ze
tří malých plošek (asi 2 m2) vypálených pokusně na Jenerálce na dvou ploškách převládly v příštích letech stepní
rostliny (například máčka ladní, kostřavy atd.) a na jedné plošce zůstala převaha lučních trav a ruderálních rostlin
(například ovsíř).
Kontrolované vypalování větších ploch pod vědeckým dohledem je u nás žádoucí pro prokázání jeho účinnosti. Ani
v současnosti však neexistuje řádný argument proti vypalování. Metoda je pro kontrolu mladých invazivních keřů
nejekonomičtější a nejrychlejší v porovnání s vypásáním a vystřihováním. Vypalování pravděpodobně zvýhodňuje
stepní vegetaci v porovnání s ruderální.
Příroda si nemůže zvolit, kdo a jak se o ní bude starat. Nicméně nemusíme vzdávat svoje úsilí srovnat kvality různých
druhů péče úplně. Proto stojí za to se zmínit o americkém systému hodnocení přírodních území. Každý rostlinný druh,
vyskytující se v dané oblasti dostane od botaniků numerické ohodnocení, např. index od 10 do 0; kde rostliny
v seznamu rostlin ohrožených dostanou index nejvyšší (10) a invazivní rostliny s ekologickou rolí obdobnou
bolševníku dostanou nejnižší (0). Ekologickou hodnotu daného území lze pak vyjádřit např. jako součet těchto indexů
všech rostlin nacházejících se na daném území, dělený odmocninou jejich počtu. Tím lze sledovat, při použití
rekonstrukčních metod a alternativních metod ochrany přírody hodnotu objektivního indexu. Ač návrhy na zavedení
podobného systému hodnocení u nás existují, objektivní systém hodnocení není používán a dokonce není ani jeho
potřeba obecně pociťována.
3. Rozdíly v institucích a lidech, pečujících o přírodní území
Pokud je v cílech a stylu péče o naše stepní reservace leccos, co by se dalo u nás snadno změnit, ve vlivu institucí
můžeme zaznamenat rozdíly, leč bylo by velmi nesnadné, ne-li nemožné usilovat o podobné instituce u nás. Důvodem
je u nás relativní nedostatek soukromých peněz, věnovaných ochraně přírody. V USA existují významné soukromě
106
financované instituce ochrany přírody, z nichž nejvýznamnější je TNC – The Nature Conservancy. Jejím cílem je
jednak vykupovat nebo pronajímat od soukromníků pozemky, které jsou přírodovědecky cenné a jednak podporovat
dobrovolnické organizace, které se zdarma starají o chráněná území.
Výkup nebo pronajímání pozemků, které TNC identifikuje jako přírodně cenné je daleko rychlejší než pomalý a
nepružný postup státu, který se rozhoduje pomalu ( v průměru za 7 let), než vykoupí pozemek a zařadí jej mezi
chráněná území..
Podporu dobrovolnických organizací TNC provádí tak, že platí organizátorům školení, pomáhá jim vydávat svoje
časopisy a podobně. Dobrovolnické organizace, které odstraňují křoviny a plevelné rostliny z chráněných území mají
tedy dvojí podporu – ze strany organizací oficiálních, v Chicagu ze správy lesů a parků Cook County a od soukromé
organizace TNC.
Literatura
Collins, Scott a Wallace, Linda: „Fire in North American Tallgrass Prairies“, London, University of Oklahoma Press,
1990.
May, Robert: „The Evolution of Ecological Systems“, Scientific American, 1993.
Panzer, Ron: „Managing Prairie Remnants for Insects Conservation“, Natural Areas Journal, Vol. 8 (2), 1988.
Prach, Karel: „“Restaurační ekologie“ či ekologie obnovy?“, Vesmír 74, březen 1995.
Pyne, Stephen J.: “World Fire”, London, University of Washington Press, 1995.
Raup, David: „O zániku druhů“, Praha, Nakladatelství Lidových novin, 1995.
Stevens, Willian: „Miracle Under The Oaks“, New York, Simon & Schuster, 1995.
COMPARISON OF PROTECTION METHODS OF
AREAS IN USA AND CZECH REPUBLIC
SMALL PROTECTED NATURAL
USA is famous for its large natural parks, such as Yosemite and Yellowstone and others. We could not compare them
meaningfully with our parks. However, small somehow protected natural areas exist near big cities in both USA and
Czech Republic. This article tries to compare methods and style of care of such small natural areas, which are
comparable in size and social significance. Main emphasis is on comparison of such small natural areas around
Chicago in USA, Illinois and Prague in Czech Republic, both of which I had a chance to participate personally.
Comparison of three things is useful:
1.
of aims of care;
2.
of style of care;
3.
of institutions, taking care of natural areas.
Some differences are, of course, due to differences in ecosystems, which are being taken care of. We will be
concentrating on these differences, which are given by attitudes, thinking and concepts, entertained by people who take
care of natural areas. Some aspects of care may possibly be better in Czech Republic, but we will in this article
concentrate on differences, the knowledge of which may be useful here for adopting better care of Czech natural areas.
1. The aims of care
We will compare aims of care at ecologically similar natural areas: xerotherm steppes around Prague and prairie
remnants around Chicago. We could find description of care of prairie remnants around Chicago in the book by W.
Stevens (1995). Some activities, for example removal of brush, are the same at both countries. The difference is, that
care of small prairies is active care (with exception of few most valuable areas, where the transfer of seeds from
outside is forbidden as is on all protected areas around Prague). Part of the active care, also called restoration, is an
attempt to return to the individual areas plants, about which is known, that existed on intact prairies at the time of first
white man settlement. In practice it means, that approximately third of time volunteers spent taking care of prairies is
devoted to reintroducing of absent prairie species, mostly plants, although reintroduction of animals and insects took
place too.
This is in contrast with the protection in Czech Republic, where care of small natural areas in mostly passive.
Exceptions are described by Prach (1995). Active transfer of seeds from area to area is forbidden between all (not only
best) natural areas. Part of the difference in attitude is given by the fact, that on the tall-grass prairies in USA exist in
relatively recent past clearly defined point in time, when the species distribution was less influenced by humans. This
point is “presettlement time” – where the land was not yet cultivated by Europeans. However, this absence of well
defined point in past, when plant diversity was higher is not sufficient argument for purely passive protection policy on
107
all Prague Natural areas. The unfavorable influences, such as illegal wild plant collection, proliferation of introduced
nonnative plants, brush growth, and other unfavorable influences are not sufficiently compensated for by only passive
protection of natural areas.
The active protection as practiced in USA have as main aim preservation of maximal number of species on given area
and preservation of existing genofond by spreading species on largest number of areas available. The Czech passive
protection is aiming at preservation of independent response of ecosystem to external harmful human influences with
minimum possible human help.
How long may formation of such response of ecosystem take? At two influences: a) the effect of introduced plants and
b)the decrease of available size of individual “islands” of particular ecosystem and number of such “islands”, we could
make approximate estimates of time of ecosystem response:
a)
The introduced species cause world-wide about 30% recorded extinctions of native species. Estimates exist, how
long it takes for introduced species to make full impact (30-80 years) and guesses exists how long it will take for
(surviving) native species to adjust to invader (centuries and more).
b)
The response of “island” ecosystem to decrease of its available space and to loss of individual “islands”
ecosystems is known form work of R. May (1993) on ecology of (nearly) isolated ecological systems: Second root
of the number of surviving species is proportional to area of given ecosystem. The larger the ecosystem, the more
species survives in it.
From both known influences and others the aim of developing spontaneous response of existing ecosystem to all
forms of human pressure and abuse appears as distant, and abstract aim. Concrete price, to be paid soon, would
probably be lower genetic diversity of plants in individual natural areas.
This Czech policy of passive protection for all protected areas was accepted without serious discussion of its
advantages and disadvantages.
At least some of the plants, growing on xerotherm steppes are not limited to protected areas. I would like to mention
an nearly empty niche in Czech Republic, which is ecologically and naturalistically most modest one: (relatively) new
south-oriented rocky slopes of new highways. At some of them, a fragments of xerotherm steppes vegetation started to
appear. However, this slopes are still strikingly poorer, in species diversity, then similar older xerotherm steppes in
Czech Republic. Program exists in Illinois, USA, called “Adopt a highway”, where prairie vegetation is introduced to
highway slopes. Wouldn’t be possible to try this idea also here, in Czech republic?
2. Style of care of protected natural areas.
The problem of American tall-grass prairie as well as of Czech xerotherm steppes is, that presently they tend to be
overgrown by brush and thus loose their rich species diversity. The ways to control the growing brush is by cutting, or
by mowing, or by grazing, or by burning. The burning was found most efficient and beneficial method for tall grass
prairie.
This is relatively new development. First, American tall grass prairie, as well as many other ecosystems in the whole
world (in Australia, in South Africa, in the USA also pine forests in Florida, sequoia forests in West Coast and others)
was “protected” from fire as part of care of it. Obvious degradation, caused by absence of fire, was then observed in all
these ecosystems. Then the conservation policy accepted use of fire as one of methods to keep species diversity in
these systems, indeed to preserve the very existence of the ecosystem.
In the Czech Republic, there is great reluctance to accept regular controlled burning as one of the standard methods of
care for the ecosystem. This reservations toward practice of burning was accepted without scientific comparison of
burning with alternative methods of care. One of arguments was the need to protect the insects living in ecosystem.
The argument, that burning is dangerous for insects in tall grass prairies was disproved by Panzner (1988) (an
entomologists); see also Seastedt and Ramundo in Collins and Wallace (1990).
My personal observation of effect of burning in Czech Republic is from small natural area “Kamenná Slunce” in
České Středohoří and small protected area ”Jenerálka” in Šárka in Prague. Controlled fires on both localities helped
vegetation of plants, belonging to xerotherm steppe and harmed present ruderal plants and brush. For example, the
year after controlled burn I observed at “Kamenná Slunce”, that Stipa Ioanis in burned area had an average 6-7
blooming stems at unburned area.
All three small burned areas on “Jenerálka” were before burning dominated by the ruderal plants, year after burning
two of three places were dominated by higher diversity of xerotherm plants, with Eryngium Campestre, Festuca
rupicola, DIantus Carthusianorum conspicianis. At third place the ruderal plants remained dominant.
The Nature can not choose, who and how will try to help it (or harm it). However, we need not give up an attempts to
compare quality of alternative methods of care of the protected ecosystems. Hence it is worth mentioning one
American way of evaluation of protected areas. Every plant species existing in wide area get from botanists numerical
index with values, rising with its ecological value. Native endangered plants will get highest index, usually 10; the
108
introduced aggressive plants, such as would be in Czech republic Heracleum giganteum get index lowest, usually 0
(however, for species negative indexes up to –3 are sometimes used). Ecological value of given territory is then
expressed as sum of indexes of all plants found, divided by their number. Result is single number characterizing value
of given area. Method allows simple comparison of ecological value of different areas and also year to year
comparison of single area under one method of care.
3. The differences in institutions and people, taking care of natural areas.
The aims and style of care of Czech steppe nature preserves are things, which could be easily changed. However, it
would be unrealistic, if not impossible to try to have in Czech republic similar institutions, caring for Nature, as these
existing in USA. The reason is our lack of tradition to donate large sums of money for protection of Nature. We have
ecological activist organization, such as Arnika, Děti Země. Greenpeace is functioning here too. However,
organizations, such as TNC – The Nature Conservancy and other private institutions, which buy or rent areas worthy
protection, have no real equivalent in Czech Republic. Buying or renting areas by private organizations is faster, then
slow protection of natural area by state, which in USA takes on average 7 years from initiation of protection
proceedings to final declaration of protected areas. TNC and other organizations also gives technical assistance to
purely volunteer organizations working on protected natural areas.
Michal Wagner PhD
Nature Conservancy
Chicago Illinois 606 26 USA
109
GRENZÜBERSCHREITENDE ZUSAMMENARBEIT IN DER SÄCHSISCH-BÖHMISCHEN
SCHWEIZ
Jürgen Phoenix
In der Sächsisch-Böhmischen Schweiz, einer naturräumlichen und kulturgeographischen Einheit, wird nicht erst im
heutigen Zeitalter eines zusammenwachsenden Europas die Zusammenarbeit im Naturschutz als eine Herausforderung
und Chance gesehen. Schon vor fast 50 Jahren fanden Beratungen und Exkursionen von sächsischen und
tschechischen Naturschützern statt, mit dem Ziel das Elbsandsteingebirge beiderseits der Grenze in
Großschutzgebieten zu schützen. Trotz der späteren Ausweisung der Landschaftsschutzgebiete Sächsische Schweiz
(1956) und Labské pískovce (Elbsandsteingebirge) (1972) beschränkte sich die Zusammenarbeit jedoch bis zur
politischen Wende 1989 zumeist auf private Kontakte einzelner Naturschützer oder auf Einladungen zu wenigen
offiziellen Veranstaltungen. In den vergangenen 10 Jahren entwickelte sich zwischen der
Landschaftsschutzgebietsverwaltung Labské pískovce und der Nationalparkverwaltung Sächsische Schweiz (zuständig
für den Nationalpark und das Landschaftsschutzgebiet Sächsische Schweiz) eine enge und vertrauensvolle
Zusammenarbeit, die seit Gründung des Nationalparks České Švýcarsko (Böhmische Schweiz) im Jahre 2000 auch die
für dieses Schutzgebiet zuständige Verwaltung einbezieht.
Aus der Erfahrung dieser langjährigen Zusammenarbeit möchte ich auf fünf mir wesentlich erscheinende Aspekte
einer erfolgreichen Zusammenarbeit hinweisen.
1.
Grenzüberschreitende Zusammenarbeit ist nur unter gleichberechtigten Partnern möglich. Die Zusammenarbeit
zwischen den Schutzgebietsverwaltungen muß sowohl vor Ort als auch politisch gewollt und gefördert werden.
2.
Grenzüberschreitende Zusammenarbeit erfordert die Entwicklung einer gemeinsamen Identität nach außen
(Entwicklung abgestimmter Zielvorgaben zu Schutz, Pflege und Entwicklung der Schutzgebiete beiderseits der
Grenze unter Einbeziehung der regionalen Verantwortungsträger) und nach innen (Entwicklung eines
Verantwortungsbewußtseins für das Gesamtgebiet der Partnerschutzgebiete innerhalb der Verwaltungen).
3.
Die grenzüberschreitende Zusammenarbeit soll möglichst die gesamte Aufgabenbreite in den Schutzgebieten
umfassen und muß zu konkreten Projekten und abrechenbaren Ergebnissen führen. Die Zusammenarbeit kann
hierbei auch einen Beitrag dazu leisten Naturschutzaufgaben in personeller, materiell-technischer und finanzieller
Hinsicht abzusichern.
4.
Die Schutzgebietsverwaltungen bekennen sich zu einer nachhaltigen grenzüberschreitenden Entwicklung im
Tourismus (einschließlich der Öffnung von Grenzübergängen) und fördern diesen durch gemeinsame oder
zumindest abgestimmte Dienstleistungen und Angebote zur Begegnung mit den Partnerschutzgebieten. Die
Tourismusförderung darf jedoch nicht zu Lasten der Naturschutzziele gehen.
5.
Die grenzüberschreitende Zusammenarbeit beschränkt sich nicht alleine auf den Schutz der Natur, sondern
möchte auch die Verständigung und Begegnung der Menschen zwischen den Partnerschutzgebieten fördern.
Jürgen Phoenix
Nationalparkverwaltung Sächsische Schweiz
An der Elbe 4, D-01814 Bad Schandau
110
CO MÁ, RESP. MĚL BY VĚDĚT O GEOINFORMATICE ABSOLVENT FAKULTY
ŽIVOTNÍHO PROSTŘEDÍ?
Vladimír Brůna
Místo úvodu
Geoinformatika je oborem zabývajícím se údaji a informacemi, které jsou nějakým způsobem prostorově lokalizovány územně orientovány. V užším slova smyslu do této kategorie spadají zejména údaje obsažené v mapách nejrůznějšího
zaměření, v širším slova smyslu zjistíme, že převážná část informací sledovaných člověkem má do určité míry též
nějaké prostorové vyjádření.
S postupujícím rozvojem výpočetní techniky se na kancelářský stůl dostávají systémy, které umožňují efektivně
takové údaje udržovat, analyzovat a zobrazovat, a tak získávat nový pohled na zkoumanou skutečnost. Mluvíme
o informačních technologiích geografických informačních systémů. K dispozici je také stále více prostorových údajů
nejrůznějšího charakteru (letecké, družicové snímky, databáze, digitalizované mapy, digitální údaje GPS, ad.).
Geoinformace se v současnosti stává plnoprávnou součástí informačních systémů.
Jako mezioborová disciplína se geoinformatika dotýká mnoha oborů. A to nejen oborů jako jsou: geodézie,
kartografie, metody dálkového průzkumu Země, matematická statistika, geografie, ale má své logické místo jako
potřebný nástroj i v oblasti problematiky životního prostředí, kde se pracuje s prostorovými informacemi – obecná
ekologie, krajinná ekologie, geobotanika, zoologie, pedologie, pozemkové úpravy.
Geoinformatika (geomatika, geoinformační věda) je „vědecký a technický interdisciplinární obor, zabývající se
získáváním, ukládáním, integrací, analýzou, interpretací, distribucí, vizualizací a užíváním geodat a geoinformací
pro potřeby rozhodování, plánování a správy zdrojů“ (definice České asociace pro geoinformace).
Proč geoinformatika na půdě fakulty životního prostředí?
Výuka předmětů na půdě fakulty pro životní prostředí UJEP v Ústí nad Labem vychází ze skutečnosti, že objektem
zkoumání je krajina, krajinný prostor, ve kterém probíhají environmentální procesy, kde fyzicky existují objekty
a jevy. K jejich vyjádření, zobrazení, studiu a zkoumání slouží výše uvedené obory, které jsou mezi s sebou
spojeny vzájemnými a neoddělitelnými vazbami a k jejich poznávání, analýze a syntéze mohou významně přispět
geoinformační technologie.
Historie výuky geoinformatiky
Datuje se od ledna roku 2000, kdy vznikla katedra informatiky a geoinformatiky. Do té doby byly předměty
vyučovány katedrou společenských věd. V začátku bylo zapotřebí analyzovat a precizovat náplň vyučovaných
předmětů, zajistit vzájemnou provázanost a časovou posloupnost. To se během prvního půl roku existence katedry dle
daných podmínek a možností podařilo.
O rok později byl katedrou podán návrh projektu z Fondu rozvoje vysokých škol na zřízení Laboratoře geoinformatiky
s celouniverzitní působností. Projekt byl přijat a laboratoř zahájila svoji činnost v září roku 2001 (blíže http://geolab.ujep.cz).
Vyučované předměty
Vedle výuky matematiky, statistiky a základů výpočetní techniky je soubor základních tématických předmětů základy geografie, základy geodézie a kartografie, výpočetní technika a základy geografických informačních systémů.
Jmenované tématické předměty vytváří základní předpoklady pro výuku nosného předmětu - geografické informační
systémy doplněného o studium problematiky metod dálkového průzkumu Země. Jako doplňující jsou vyučovány
biostatistické metody, modelování ekosystémů, územní plánování a urbanismus (blíže na http://fzp.ujep.cz/katgeo).
Od počátku bylo snahou pedagogů o vzájemné propojení vyučovaných předmětů, které s sebou úzce souvisí, např.:
geodézie - kartografie - matematika - geografické informační systémy, atd. Předměty nesmí být navzájem izolovány,
ba právě naopak.
Naše východiska, cíle a priority
Hovoříme o tom, že cílem výuky předmětů na katedře je naučit studenty aplikovat dovednosti geoinformačních
technologií v oblasti životního prostředí.
111
Široký pojem, je otázkou jak k němu přistoupit a uchopit jej.
Především učíme studenty ovládat přístrojové vybavení, dále různé druhy programů a v neposlední řadě i metody
získání, hodnocení a ukládání dat. To je základ ze kterého vycházíme, základ, který je nutným předpokladem pro další
a velmi významné kroky výuky.
Jako zásadní prvek výuky je ta skutečnost, že učíme studenty pohlížet na geoinformační technologie jako na nástroj –
prostředek. Prostředek, který pomáhá řešit položené otázky, problémové okruhy a mimo jiné umožní získávat nové
pohledy na řešenou problematiku.
Jako příklad uvedu vznik pojmu krajinná ekologie (Landschaftsökologie), Carl Troll, významný geograf čtyřicátých let
minulého století jej použil poprvé v souvislosti s interpretací leteckých snímků.
Vysokoškolsky vzdělaný odborník v oblasti životního prostředí pracuje s rozmanitou strukturou dat v mnoha
podobách, používá analogová a digitální data, různé databáze, mapy, plány, letecké snímky, družicová data, textové a
fotografické databáze, ad. Je na něm, aby byl schopen data interpretovat, uložit je do logické struktury a dále s nimi
pracovat pomocí prostředků a nástrojů, jakými jsou i geoinformační technologie.
Naši absolventi jsou typickými uživateli GT a ti by měli být schopni definovat otázky, problémové okruhy, vstupní
data, metody užití analytických nástrojů a charakter výstupů.
Závěr
Co dodat závěrem? Aby koncových uživatelů, kteří GT využívají jako podporu svého rozhodování, bylo stále více.
Z minulosti víme, že je to běh na velmi dlouhou trať, jen připomenu, že před více než deseti lety bylo přes FVŽP
instalováno sto kompletních GIS pracovišť ve státní správě. Výsledek nestojí za komentář.
Je především na akademické půdě, aby vychovávala právě ty koncové uživatele a o to se na fakultě snažíme.
Vladimír Brůna
Laboratoř geoinformatiky
Fakulta životního prostředí UJEP
http://geolab.ujep.cz
e-mail: [email protected]
112
Historische Kartenwerke in Sachsen als Grundlage
für Untersuchungen zur Landschaftsentwicklung
Ulrich Walz,
Institut für ökologische Raumentwicklung e.V.;
Weberplatz 1, 01217 Dresden
Tel. 0351/4679-234;e-mail: [email protected]
1. Zielstellung
Die heutige Kulturlandschaft ist das Ergebnis der Nutzung der natürlichen Ressourcen durch
den Menschen. Dabei haben sich Intensität und Anpassungsgrad der menschlichen
Inanspruchnahme ständig verändert. Die heutige Frage nach der Bewertung gegenwärtiger
Nutzungen, deren Umweltverträglichkeit und die Ableitung von Entwicklungsleitbildern ist
daher gerade in sensiblen Landschaftsregionen in den Kontext der historischen
Landschaftsentwicklung zu stellen. Aus historischen Landnutzungsdaten lassen sich
weiterhin Rückschlüsse auf frühere Zustände des Landschaftshaushaltes ableiten (BORK et
al. 1998). Historische Landschaftsuntersuchungen sind aus diesen Gründen relevant für die
praktische Anwendung in Planungsprozessen, beispielsweise in Nationalparkregionen.
Im Rahmen eines von der Europäischen Union geförderten Projektes zum Aufbau eines
grenzüberschreitenden Nationalparkinformationssystemes für die Sächsisch- Böhmische
Schweiz wurde u.a. auch der Frage nachgegangen, welche historische Karten sich für eine
Auswertung zum Landschaftswandel eignen und wie sie sich in ein solches digitales
Informationssystem einbinden lassen.
2. Historische Kartengrundlagen
Seit mehr als 200 Jahren gibt es in Sachsen mittelmaßstäbige topographische Karten, die für
den Zweck historischer Landschaftsanalysen eine hinreichende inhaltliche und geometrische
Genauigkeit besitzen.
Gegen Ende des 18. Jh. wurde im damaligen Kurfürstentum Sachsen mit dem Aufbau eines
topographischen Landeskartenwerkes begonnen (Abb. 1). Der relativ groß gewählte
Aufnahmemaßstab der Sächsischen Meilenblätter von 1 : 12.000 sollte die Karten neben
dem militärischen Verwendungszweck auch für die Verwaltung (Straßen-, Wasser- und
Bergbauwesen) dienlich machen. Die Karten zeigen eine sehr detaillierte
Grundrissdarstellung bis zu kleinsten Elementen wie Fußwegen, Abzugsgräben, Gärten,
Steinriegeln o. ä. (TÖPFER 1981). Die Vermessungsbasis bildete eine Grundlinie auf der
Ebenheit südwestlich von Pirna (ca. 4,2 km). Das Kartenwerk ist daher nicht genordet,
sondern um ca. 42° nach Westen verdreht. Der Karteninhalt zeigt das vollständige Wegenetz
einschließlich Feldwege und Fußsteige, das hydrographische Netz mit Bächen und
Abzugsgräben, Waldungen, Wiesen, Hutungen und Teiche. Im Komplex der Ortschaften
wird, soweit es der Maßstab erlaubt, jedes einzelne Haus mit dazugehörigem Hofraum und
Garten dargestellt. Landes- und Kreisgrenzen wurden aufgenommen, Amtsgrenzen erst im
späteren Verlauf der Aufnahme. Rote Farblasur kennzeichnet die geschlossenen
Bebauungsgebiete der großen Städte. Ortsverbindungsstraßen sind in brauner, Wasserläufe
in blauer Farbe dargestellt. Die übrige Zeichnung ist in schwarzer Tusche ausgeführt.
Die Originalkarte der Meilenblätter (Dresdner bzw. Berliner Exemplar) wurde für das
Oberbergamt Freiberg von 1819 bis 1834 verkleinert und in neuer Zeichenmanier kopiert
(sog. Freiberger Exemplar). In diese Karten wurden bauliche Änderungen der Landschaft
(z.B. Bahnlinien, Straßen) von Hand in roter Farbe nachgetragen.
In der zweiten Hälfte des 19. Jh. gab es durch die Entwicklung von Wissenschaft und
Technik (beispielsweise aus Sicht der Geologie) neue Anforderungen an ein
113
Sächsisches Meilenblatt 1780-1806
Maßstab 1:12.000
Äquidistantenkarte 1871-1890
Maßstab 1:25.000
Messtischblatt 1900 - 1924
Maßstab 1.25.000
topographisches Kartenwerk (BRUNNER 1996).
In diesem Zusammenhang entstanden 1872 bis
1890
die
Äquidistantenkarten
des
Königreiches Sachsen im Maßstab 1 : 25.000.
Grundlage für diese Karte bildeten im
Wesentlichen die sächsischen Meilenblätter. Mit
Hilfe gemessener Höhenpunkte wurden aus den
Bergschraffen
Höhenlinien
(10 m-Abstand)
konstruiert. Vegetation und Schrift wurden in
Kupfer gestochen und schwarz wiedergegeben;
Hydrographie und Höhenlinien (Schummerung in
Kreidemanier)
wurden
als
Lithographie
hergestellt und in Blau bzw. Braun gedruckt.
Zu Beginn des 20. Jh. waren die geodätischen
Grundlagen der Landesvermessung so weit
verbessert,
dass
eine
topographische
Neuaufnahme Sachsens möglich und notwendig
wurde.
Die
im
Ergebnis
vorliegenden
Messtischblätter enthalten erstmals eine
detaillierte Legende und können als Vorläufer der
heutigen TK 25 gelten. Aus den mittlerweile
erstellten Katasterkarten konnten Ortslagen,
Wegenetz und andere Details übertragen
werden. Abweichend vom preußischen Vorbild
erschienen die Sächsischen Messtischblätter
1 : 25.000 in Kupferstich (Grundriss und Schrift)
und wurden in drei Farben gedruckt (schwarz,
blau, braun). Der Karteninhalt wird in den
sächsischen Messtischblättern in drei Farben
dargestellt: Grundriss in Schwarz, Gewässer in
Blau, Höhenlinien in Braun.
Für die Tschechische Republik existieren
ähnliche Kartengrundlagen. Zwischen 1764 und
1787, also etwa im gleichen Zeitraum wie die
Sächsischen Meilenblätter, fand im damaligen
Österreich-Ungarn
die
so
genannte
„Josephinische Landesaufnahme“ im Maßstab
1 : 28.800 statt. Zwischen diesen beiden
Kartenwerken bestehen auffällige Ähnlichkeiten
im Zeichenduktus. Weiterhin sind über die
tschechische
Vermessungsverwaltung
eine
Topografische Karte 1 : 25.000 von 1943; eine
Spezialkarte 1 : 75.000 von 1913 und eine
Generalstabskarte 1 : 200.00 von 1913 erhältlich.
Abb. 1:
Ausschnitte
aus
den
historischen
Kartengrundlagen (Bereich Königstein). (Quelle: Sächs.
Landes- und Universitätsbibliothek)
114
3. Auswertungen zum Landschaftswandel
Für die Aufbereitung und Auswertung von raumbezogenen Umweltinformationen und deren
Integration in Planungsinstrumente sind Geographische Informationssysteme (GIS) heute ein
wichtiges Werkzeug. Sie ermöglichen die Verarbeitung, Analyse und Präsentation einer
Vielzahl von unterschiedlichen räumlich-thematischen Informationen in komplexer Weise und
erlauben es im Gegensatz zu statischen Planwerken, flexibel auf unterschiedliche
Raumnutzungsansprüche zu reagieren. Mit Hilfe von GIS wird es möglich, statistische und
strukturelle Aussagen zur Entwicklung der freiraumbezogenen Flächennutzung auf effiziente
Weise zu gewinnen. Die Entwicklung eines GIS-gestützten Landschaftsmonitorings
schließlich ermöglicht es, langfristige Trends in der Entwicklung der Flächennutzung und
ihrer umweltrelevanten Auswirkungen zu erkennen.
Bei den Untersuchungen in der Nationalparkregion Sächsisch-Böhmische Schweiz liegt ein
inhaltlicher Schwerpunkt in der Betrachtung des Freiraumes und dessen Inanspruchnahme
für Siedlung und Infrastruktur. Folgende Themen stehen im Vordergrund:
• Analyse der Siedlungsentwicklung;
• Entwicklung von Indikatoren zum Landschaftsmonitoring, insbesondere zu Nutzung
und Struktur der Freiräume sowie der Landschaftszerschneidung und dem
Landschaftsbild;
• Überprüfung bzw. Entwicklung von Leitbildern.
Für die Analyse der Entwicklung der Flächennutzung in einer Landschaft sind
topographische Karten das einzige, systematisch über längere Zeiträume flächendeckend
erhobene Dokument. Übersichten über vorhandene Kartenblätter und Kartierzeiträume der
genannten Kartenwerke gibt WITSCHAS (2002). Bei der Auswertung ist ihr
Generalisierungsgrad unbedingt zu berücksichtigen, d.h. landschaftsökologisch wichtige
Kleinstrukturen wurden oft nicht aufgenommen. Die unterschiedlichen technischen
Möglichkeiten der Kartenaufnahme und -herstellung bedingen weiterhin veränderte
Klassifizierungskriterien und geometrische Genauigkeiten der einzelnen Kartenwerke. Eine
Analyse von Flächeninformationen in historischen und aktuellen Karten setzt daher die
Erarbeitung einer gemeinsamen Legende für alle betrachteten Zeitschnitte voraus (s. a.
WALZ et al. 2001).
Voraussetzung für die Anwendung von GIS-Methoden ist die Bereitstellung der Karten in
digitaler und georeferenzierter Form. Die erste Bearbeitungsstufe umfasst daher die
Aufbereitung der analog vorliegenden Kartenwerke durch Scannen, Georeferenzieren und
Zusammenfügen der einzelnen Blätter. Für das gesamte Gebiet der Sächsischen Schweiz
wurden zunächst für die Zeitschnitte 1780, 1880, 1900, 1940 flächendeckende Mosaike aus
den einzelnen Kartenblättern hergestellt und georeferenziert (Abb. 2). Abbildung 3 zeigt das
Ergebnis für die Meilenblätter (Berliner Exemplar) in einem Ausschnitt der Stadt Pirna.
Deutlich erkennbar sind hier die nach Nordosten ausgerichteten Blattschnitte mit ihren z. T.
verzerrten Rändern – nach heute üblicher Kartenprojektion.
Der nächste Schritt ist das Herstellen eine von digitalen Landnutzungskarten als
Vektorgeometrie für die einzelnen Zeitschnitte. Dazu erfolgt – ausgehend von einer aktuellen
Geodatenbasis – das Editieren der Linien- und Flächenobjekte zeitlich schrittweise rückwärts
(KIENAST et al. 1991; NEUBERT & WALZ 2000; WALZ et al. 2001). Als aktueller
Geodatenbestand
werden
Daten
des
Amtlich
Topographisch-Kartographischen
Informationssystems (ATKIS - DLM 25) verwendet, die durch einzelne Informationen aus der
landesweit digital vorliegenden Biotop- und Landnutzungskartierung 1992/93 (auf der Basis
von Color-Infrarot-Luftbildern) (LfUG 2000) ergänzt wurde. Bei diesem Vorgehen wird der
jeweils zu bearbeitende Vektordatensatz mit dem zeitlich vorhergehenden gescannten und
georeferenzierten Kartenblatt verglichen und Veränderungen am Bildschirm editiert.
Die auf diese Weise erzeugten Flächennutzungsdaten der einzelnen Zeitstände können in
die Datenbasis von Umwelt- und Rauminformationssystemen, z. B. der Landesplanung oder
des Naturschutzes, eingebunden und mit anderen Geodaten vergleichbaren
Erfassungsmaßstabes (beispielsweise digitalen Regional-, Flächennutzungs- oder
Landschaftsplänen) verschnitten werden.
115
Abb. 2:
Gesamtmosaik aus Meilenblättern für die Nationalparkregion Sächsische Schweiz.
Quelle: Sächs. Landes- und Universitätsbibliothek (SLUB) Kartensammlung. Bearbeitung:
Walz (IÖR)
Die digitale, geographisch referenzierte Aufbereitung der Flächennutzungsänderungen
ermöglicht eine Reihe von Analysen, die in analoger Arbeitsweise kaum oder nicht
durchführbar wären. Dazu gehören beispielsweise:
• zeitschnittbezogene Flächen- und Längenstatistiken der Nutzungsarten;
• Quantifizierung struktureller Veränderungen der Landschaft;
• Zusammenhänge zwischen Landschaftswandel und natürlichen oder anthropogenen
Faktoren;
• Zusammenhänge zwischen Landschaftswandel und Funktionen des
Landschaftshaushaltes;
• flächenkonkrete Ermittlung der Nutzungsänderungen über die Zeit.
Die letztgenannten Auswertungen können wichtige Hinweise auf alte und damit aus Sicht
des Naturschutzes wertvolle Biotope und Ökosysteme geben.
Die „Struktur“ oder das „Muster“ einer Landschaft wird als die räumliche Anordnung der
einzelnen Nutzungseinheiten in Größe, Form und Lage zueinander verstanden (WALZ
2001). Für eine Bewertung des Landnutzungswandels ist die Berücksichtigung von
strukturellen Kenngrößen neben der Entwicklung der Flächennutzungsanteile von
erheblicher Bedeutung, da eine enge Korrelation zu Funktionen des Landschaftshaushaltes
besteht (z. B. zum Wasser- und Stoffhaushalt). Veränderungen der Landschaftsstruktur
haben auch Auswirkungen auf die Habitateignung für bestimmte Tierarten (MATHEY et al.
1999). Mit Hilfe von GIS bzw. entsprechender Geostatistik-Software (MC GARIGAL &
MARKS 1994) sind zahlreiche Parameter zur Charakterisierung der Landschaftsstruktur
ableitbar (Walz 2001; Walz & Schumacher 2002).
116
Abb. 3:
Sächsische Meilenblätter (Berliner Exemplar) - Ausschnitt Stadt Pirna. Quelle: Sächs.
Landes- und Universitätsbibliothek (SLUB) Kartensammlung.
4. Ergebnisse
Die Arbeiten zur Landschaftsentwicklung haben bisher gezeigt, dass es durchaus möglich
ist, den Wandel der Flächennutzung über einen Zeitraum von etwa 200 Jahren mit der
notwendigen Genauigkeit (flächenkonkret) nachzuvollziehen und digital aufzubereiten. Die
Einbeziehung mittelmaßstäbiger historischer Kartenwerke Sachsens in ein NationalparkInformationssystem ist – angefangen bei den Meilenblättern ab 1780 – möglich und sinnvoll.
Dies bildet die Grundlage für eine quantitative Analyse der Landnutzungsentwicklung in der
Nationalpark-Region. Die Zustandsdarstellung für alle Zeitschnitte mit einheitlicher Legende
ermöglicht einen raschen visuellen Vergleich. Geeignete Strukturparameter können der
funktionell orientierten Bewertung der Landschaft dienen.
Neben der Entwicklung der Landschaftsnutzung an sich ist die Veränderung der
Nutzungsstrukturen, d.h. die Gliederung der Landschaft in unterschiedlich große und
unterschiedlich geformte einzelne Nutzungselemente von besonderer Bedeutung. Hier zeigt
der historisch-quantitative Vergleich, dass die Landschaft zu den jeweiligen historischen
Zeitschnitten eine stärkere Gliederung mit kleineren und unregelmäßiger geformten
Nutzungseinheiten aufwies.
Das rechtzeitige Erkennen von quantitativen und qualitativen Veränderungen
umweltrelevanter Prozesse ist zur Steuerung zukünftiger Entwicklung notwendig. Deshalb
wird die langzeitorientierte Erfassung und Analyse von Flächennutzungsänderungen im
Rahmen eines raumwissenschaftlichen Monitorings als wichtige Forschungsaufgabe
angesehen.
In einem weiteren Schritt, der Bestandteil eines Nachfolgeprojektes sein soll, wird es
angestrebt möglichst flächendeckend und vor allem grenzüberschreitend, eine digitale,
117
georeferenzierte Datengrundlage zu schaffen, auf deren Basis eine grenzüberschreitende
Auswertung zur Entwicklung der Flächennutzung des gesamten Sächsisch-Böhmischen
Naturraumes des Elbsandsteingebirges vorgenommen werden kann.
Abschließend soll auf eine am IÖR geführte Internetseite verwiesen werden, die eine
Übersicht über bekannte Untersuchungen zum Landschaftswandel in Sachsen bietet
(http://www.ioer.de/nathist). Neben grundlegenden Informationen zu historischen
Kartenwerken sind hier Ansprechpartner für die inzwischen zahlreichen Projekte über den
Landschaftswandel in den verschiedensten Regionen Sachsens zu finden.
5. Literatur
BORK, H.-R.; BORK; H.; DALCHOW, C.; FAUST, B. PIORR, H.-P. und T. SCHATZ (1998):
Landschaftsentwicklung in Mitteleuropa. Gotha und Stuttgart; 328 S.
BRUNNER, H. (1996): Historische Landesvermessungen in Sachsen. – In: Mitt. Landesverein Sächs.
Heimatschutz (1996)1; S. 2-13.
KIENAST, F.; FRANK, C. u. R. LEU (1991): Analyse raum-zeitlicher Daten mit einem Geographischen
Informationssystem. - In: Berichte der Eidgenössischen Forschungsanstalt für Wald, Schnee und
Landschaft, Nr. 328.
MATHEY, J.; SEICHE, K. u. U. SCHUMACHER (1999): Einfluß von Flächennutzungsänderungen auf
die Habitatqualität im Außenbereich von Mittelstädten – das Fallbeispiel Riesa und Umland. – In:
STEINHARDT, U. u. M. VOLK [Hrsg.]: Regionalisierung in der Landschaftsökologie – Forschung,
Planung, Praxis. Stuttgart – Leipzig; S. 345-348.
MC GARIGAL, K. u. B.J. MARKS: FRAGSTATS (1994): Spatial pattern analysis program for
quantifying landscape structure (Version 2.0). Corvallis; 67 S.
NEUBERT, M. u. U. WALZ (2000): Der Landschaftswandel im Raum Pirna – eine Untersuchung auf
der Grundlage des Amtlichen Topographisch-Kartographischen Informationssystems und des
Vergleiches historischer topographischer Karten. - In: Mitt. Landesverein Sächs. Heimatschutz
(2000)1, S. 19-27.
NEUBERT, M. u. U. WALZ (2002): Auswertung historischer Kartenwerke für ein
Landschaftsmonitoring. - In: STROBL, J., BLASCHKE, T. u. G. GRIESEBNER [Hrsg.]: Angewandte
Geographische Informationsverarbeitung XIV - Beiträge zum AGIT-Symposium. Heidelberg; S.
397-402.
Sächs. Landesamt für Umwelt und Geologie (LfUG) (1997): Naturräume und Naturraumpotentiale des
Freistaates Sachsen. Materialien zur Landesentwicklung 2/1997, 62 S.
Sächs. Landesamt für Umwelt und Geologie (LfUG) (2000): CIR-Biotoptypen- und
Landnutzungskartierung (CD-ROM), Dresden 2000.
STAMS, W. (1997): Inhalt und Aussage der sächsischen Meilenblätter. In: Burgenforsch. Aus
Sachsen 10. Weißbach.
STAMS, M. u. W. STAMS (1981): Die Große Topographische Landesaufnahme in Sachsen von 1780
bis 1811 und ihre Folgekarten. - In: Sächs. Heimatblätter 27(5), S. 197-212.
TÖPFER, F. (1981): 200 Jahre topographische Landesaufnahme in Sachsen. - In: Verm.Technik 9(4),
122 ff.
WALZ, U.: Landschaftsveränderungen im Vogtland. – In: Mitt. Landesverein Sächs. Heimatschutz
(1997)2, S. 20-26.
WALZ, U. (2001): Charakterisierung der Landschaftsstruktur mit Methoden der SatellitenFernerkundung und der Geoinformatik. Berlin; 204 S.
WALZ, U.; NEUBERT, M.; SCHUMACHER, U.; WITSCHAS, S. u. A. LANGE (2001): Ableitung
naturschutzfachlich relevanter Flächeninformationen aus historischen Kartenwerken. Endbericht
zur F&E-Studie. Dresden; 79 S.
WALZ, U. U. SCHUMACHER, U. (2002): Flächennutzungsinformationen aus historischen Kartenwerken
für die Freiraumentwicklung in Sachsen. In: Wollkopf, H.F. [Hrsg.]: Historische Landnutzung im
thüringisch-sächsisch-anhaltinischen Raum. Halle. (im Druck).
WITSCHAS, S. (2002): Erinnerung an die Zukunft – sächsische historische Kartenwerke zeigen den
Landschaftswandel. – In: Kartographische Nachrichten 52(3); S. 111-117.
118