Aktuální aspekty ochrany lidských práv v prostoru

Aktuální aspekty ochrany lidských práv v prostoru

pravo_27.qxp
8.1.2008
16:05
StrÆnka 13
APLIKOVANÉ
PRÁVO 2/2007
1.
ZDENA VŠELICHOVÁ
Aktuální aspekty
ochrany lidských práv
v prostoru
Evropské unie
Vznik společného prostoru svobody,
bezpečnosti a práva
Za půlstoletí své existence prošla evropská integrace a s ní i její právní řád
převratnými změnami od ekonomického společenství, v němž se uskutečnila spolupráce na bázi dvou sektorů (Smlouva o založení Evropského společenství uhlí
a oceli z roku 1951 s omezenou dobou platnosti na 50 let do r. 2002), přes Evropské společenství pro atomovou energii1) a Smlouvu o založení Evropského společenství,2) jejichž zakládající smlouvy byly podepsány v r. 1957 v Římě,3) až ke koncepci spolupráce v oblastech zahraniční a bezpečnostní politiky a policejní a soudní
spolupráce ve Smlouvě o Evropské unii z r. 1992.4)
Zakládající smlouvy tří původních integračních společenství západní Evropy z r. 1951 a 1957 (Evropské společenství uhlí a oceli, Evropské společenství pro
atomovou energii, Evropské hospodářské společenství, resp. Evropské společenství) vycházely z filozofického základu neofunkcionalistické teorie, podle níž se
spolupráce v několika vybraných odvětvích měla postupně rozšiřovat do dalších
ekonomických sfér. Stále širší ekonomické vazby by postupně zapojily do integrace i sféru politickou.
Zakládající smlouva Evropských společenství označila za své poslání zejména vytvoření společného trhu a hospodářské a měnové unie, společné provádění
vybraných politik si stanovilo za cíl podpořit harmonický, vyvážený a udržitelný
1) Úplné znění uveřejněno v Úředním věstníku C 325 ze dne 24. 12. 2002 a L 236 ze dne 23. 9.
2003.
2) Úplné znění uveřejněno v Úředním věstníku C 325 ze dne 24. 12. 2002 a L 236 ze dne 23. 9.
2003.
3) Úplné znění uveřejněno v Úředním věstníku C 325 ze dne 24. 12.2002 a L 236 ze dne 23. 9.
2003.
4) Zásadní dokumenty lze dále nalézt např. v publikaci Evropské právo – základní dokumenty,
uspořádané Pavlem Svobodou, DEA a kol., edice Úplné znění, číslo 446, nakladatelství Sagit,
Ostrava 2004.
APLIKOVANÉ PRÁVO 2/2007
13
pravo_27.qxp
8.1.2008
16:05
StrÆnka 14
rozvoj hospodářských činností, vysokou úroveň zaměstnanosti a sociální ochrany
a další úkoly podle čl. 2 (ex-čl. 2) Smlouvy o založení Evropských společenství,
(dále jen „SES“). S pomocí činností vyjmenovaných v čl. 3 (ex-čl. 3) SES se počítalo s vybudováním společného vnitřního trhu do 31. 12. 1992 [tj. prostoru bez vnitřních hranic, v němž je zajištěn volný pohyb zboží, osob, služeb a kapitálu – čl. 14
odst. 1 a 2 (ex-čl. 7a SES)].
Vytvoření společného trhu a mobility pracovní síly na celém území členských států Evropského společenství vyžadovalo zajistit stejné právní podmínky
pro volný pohyb pracovních sil, služeb a podnikání a na ně navazujícího dalšího
souboru podmínek, zejména sociálního zabezpečení, způsobů uznávání dosažené
kvalifikace a jiných.
Od poloviny sedmdesátých let sílil tlak na doplnění záruk stejného zacházení v hospodářské sféře zárukami politickými. Na jednání nejvyšších představitelů
členských států v r. 1974 vznikla pracovní skupina, jejímž úkolem bylo podat návrhy na některá základní politická práva občanů členských států, jež by byla přiznávána jednotně v rámci celého území Evropského společenství. Výsledkem práce
komise byly např. návrhy na právo občanů volit do komunálních orgánů v místě
rezidence, jednotná úprava práva shromažďovacího, práva sdružovat se do zájmových a občanských organizací, právo na volný přístup k veřejným úřadům, právo
zdržovat se na celém území Evropského společenství.
Požadované harmonické fungování vnitřního trhu bylo třeba spojit se
zvýšenými nároky na zajištění bezpečnosti v jeho rámci a na úplné odstranění
zbývajících překážek souvisejících se zvýšenými nároky na svobodu pohybu občanů v jednotném evropském prostoru. Úvodní kroky byly zahájeny od poloviny osmdesátých let na úrovni vládních pracovních skupin, přičemž průlomovým dokumentem se stalo přijetí schengenského acquis ve druhé polovině osmdesátých let,
resp. počátkem let devadesátých.5]
Dosavadní snahy o doplnění ekonomických svobod vyústily v přijetí institutu státního občanství Evropské unie v r. 1992 ve znění revize z r. 1997 a 2002.
Státní příslušnost k členskému státu je doplněna o jednotnou státní příslušnost
k celému společenství – institutem státního občana Evropské unie (čl. 17, ex. čl. 8
– čl. 22, ex. čl. 8e SES o občanství Unie).
Podle smlouvy o založení Evropského společenství zaručuje institut občanství Unie i jednotnou ochranu unijních občanů v zahraničí prostřednictvím zastupitelského úřadu, resp. konzulárního úřadu členského státu Unie ve třetí zemí
(čl. 20, ex-čl. J. 10 Smlouvy o Evropské unii a navazující sekundární předpisy).6)
V důsledku koncepce společného státního občanství EU dochází k jednotné
právní úpravě poměru státních příslušníků třetích zemí k členských státům EU,
vzniká evropské cizinecké právo.
Úmluva podepsaná 14. 6. 1985 v Schengenu mezi vládami států Beneluxu, SRN a Francie
o postupném odstranění kontrol na společných hranicích (č. 42000A0922/01) a Úmluva podepsaná dne 19. 6. 1990 v Schengenu mezi Belgickým královstvím, Spolkovou republikou Německo, Francouzskou republikou, Lucemburským velkovévodstvím a Nizozemským královstvím k provedení dohody podepsané dne 14. 6. 1985 o postupném odstranění kontrol na společných
hranicích (č. 42000A09222/02).
5)
6) Blíže viz zejména Pikna, B.: Evropská unie – vnitřní a vnější bezpečnost a ochrana základních
práv (na pozadí boje proti mezinárodnímu terorismu), Linde Praha, a. s., Praha 2002.
14
APLIKOVANÉ PRÁVO 2/2006
pravo_27.qxp
8.1.2008
16:05
StrÆnka 15
Dalším důsledkem jednotného státního občanství EU je postupné přijímání
společné politiky azylové a migrační. Původní mezivládní spolupráce při sjednocování vízové, azylové a přistěhovalecké politiky se stala součástí komunitární politiky jako hlava IV Smlouvy o založení Evropského společenství (čl. 61, ex-čl. 73i –
čl. 69, ex-čl. 73q SES – vízová, azylová a přistěhovalecká politika a jiné politiky
týkající se volného pohybu osob). Státy EU těmito předpisy významně rozšířily
standardy mezinárodních úmluv.7)
Článek 2 Smlouvy o Evropské unii stanoví ve čtvrtém odstavci závazek členských států „zachovávat a rozvíjet Unii jako prostor svobody, bezpečnosti a práva, ve
kterém je zaručen volný pohyb osob ve spojení s vhodnými opatřeními týkajícími se
kontroly na vnějších hranicích, práva azylu, přistěhovalectví a předcházení
a potírání zločinnosti.“ Tato pasáž přivedla do centra pozornosti široký komplex
otázek, jež se dotýkají v různé míře bezprostředně státních občanů Evropské unie,
rezidentů v EU i občanů třetích zemí. Rozvíjení výše uvedeného čl. 2 Smlouvy
o Evropské unii bylo rovněž jedním ze zásadních témat další revize smluv v r. 1997.
I přes převzetí značné části původních předpisů hlavy VI Smlouvy o Evropské unii do právního rámce Smlouvy o založení Evropského společenství zůstala
patrná vazba na původní umístění v rámci SEU.
Příslušná hlava IV SES zavedla ve svých článcích 61 (ex-čl. 73i) – 63 (ex-čl.
73k) a čl. 65 (ex-čl. 73m) pětiletá přechodná období od okamžiku, kdy vstoupila
v platnost Amsterodamská smlouva (tj. od 1. 2. 1999). Během těchto přechodných
období je Rada povinna přijmout „k postupnému vytvoření prostoru svobody, bezpečnosti a práva“ vhodná opatření v několika oblastech. Kromě již jmenovaných
politik se jedná dále zejména o oblast soudní spolupráce v občanských věcech
[čl. 65 (ex-čl. 73m)], oblast správní spolupráce [podle čl. 66 (ex-čl. 73n)], soubor
opatření souvisejících s překračováním hranic podle čl. 62 (ex-čl.73j) a o opatření
v oblasti policejní a soudní spolupráce v trestních věcech [čl. 61 písm. e) (ex-čl. 73i)
SES], jež se jmenovitě odvolává na souvislosti se Smlouvou o Evropské unii.
V r. 1997 byly rovněž připojeny Protokolem o začlenění schengenského acquis do rámce Evropské unie k oběma zakládajícím dokumentům (SES a SEU) dva
hlavní dokumenty tvořící schengenský smluvní systém, dále Protokoly o přistoupení dalších států k oběma dohodám a rozhodnutí a prohlášení výkonného výboru
(zejména o přenesení jeho pravomoci na jiné orgány EU) a některé další protokoly.
Základní lidská a občanská práva na úrovni Evropské unie nebyla donedávna katalogizována.8) Teprve v širším rámci revizních jednání o základních primárně právních dokumentech ES/EU byla na konferenci v Nice v r. 2000 přijata
a 7. 12. 2000 slavnostně vyhlášena Charta základních lidských práv Evropské
Unie. Ustanovení tohoto dokumentu se setkávala s často vyjadřovanou podporou
nejrůznějších politických i občanských institucí a jejich představitelů, např.
ombudsmana EU Jakoba Soedermana v únoru 2003.9)
7)
Zejména Ženevská úmluva o uprchlících z 29. 2. 1951, č. 4970819/02.
Blahož, J.: Sjednocující se Evropa a lidská práva, in: Aplikované právo 1/2003, VŠAP Praha
2003, str. 5–27, zejména k otázce doktriny lidských a občanských práv Evropské unie, str. 9 –14.
9) Projev J. Soedermana na fóru Evropského politického centra v Bruselu dne 25. 2. 2003, http:
//www.euro-ombudsman.eu.int/speeches/en/2003-02-25.htm, str. 1–7.
8)
APLIKOVANÉ PRÁVO 2/2007
15
pravo_27.qxp
8.1.2008
16:05
StrÆnka 16
Ustanovení Charty se stala součástí návrhu Smlouvy o Ústavě pro Evropu
(II. Část – Listina základních práv Unie), která byla podepsána dne 29. října 2004.
O tom, zda se však stane v této podobě právně závazným katalogem evropských
lidských a občanských práv, rozhodne – po přerušeném ratifikačním procesu
Smlouvy o Ústavě pro Evropu – teprve další jednání.
V novém katalogu základních evropských lidských práv – Chartě základních práv Unie, vypracovaných v rámci konference v r. 2000 v Nice, se v preambuli deklaruje odkaz na evropské tradice a závazek ctít ústavní tradice a mezinárodní závazky společenství členských států, které pro ně vyplývají z Evropské úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod, dále se slibuje respekt odkazu sociální charty přijaté Unií i Radou Evropy. Signatáři Charty se zároveň v preambuli
hlásí k závaznému výkladu Charty v duchu rozsudků Soudního dvora Evropské
unie a Evropského soudu pro lidská práva. Tato pasáž byla převzata i do textu preambule Listiny základních práv Unie (část II Smlouvy o Ústavě pro Evropu).
Dne 29. 10. 2004 byla na zasedání Evropské rady EU podepsána Smlouva
o Ústavě pro Evropu. Pro její podpis byl vybrán Řím, v němž byly podepsány
v r. 1957 zakládající smlouvy. Tento výběr měl být symbolem procesu prohlubování
evropského ekonomického prostoru a jeho dalšího dynamického rozvoje.
První návrhy textu evropské ústavy byly předkládány od 80. let 20. století.
Tyto návrhy ústavního dokumentu vzešly z jednání parlamentu ES v r. 1983,
následoval návrh mimoinstitucionální v r. 1984. Na tento trend navázaly členské
státy v r. 2000, kdy bylo rozhodnuto pověřit vypracováním návrhu „ústavního
dokumentu“, resp. dokumentu s ústavním dosahem zvláštní orgán mimo oficiální
instituty ES/EU. S ohledem na historické reminiscence byl svolán Konvent, v němž
zasedali zástupci členských států, orgánů ES/EU i občanské společnosti. Výsledkem jednání Konventu, vedeného Giscardem d’Estaing, bylo předložení návrhu
Ústavy pro Evropu v červnu 2003 (dokument CONV. 850/3 z 18. 7. 2003).
Po dalším zhruba ročním jednání zejména o některých sporných pasážích,
jež jsou dosud prováděny v rámci jednání o dalším rozsahu oblastí, o nichž by se
mělo rozhodovat na komunitární úrovni, byl zpracován v létě 2004 výsledný text
(dokument CIG 87/2/04/REV 2 z 29. 10. 2004). Smlouva o Ústavě pro Evropu podléhá v souladu s čl. IV-447 ratifikaci, má vstoupit v platnost 1. 11. 2006, za předpokladu, že do této doby budou u vlády Itálie uloženy ratifikační listiny všech členských států, anebo prvním dnem druhého měsíce po uložení poslední ratifikační
listiny. V současné době je – po vetování dokumentu ve Francii a v Nizozemí – proces schvalování pozastaven a s nejvyšší pravděpodobností se k diskusi o jeho
dalším osudu členské státy vrátí v následujících letech.
V podepsaném znění zavádí značnou reformu – ruší současnou pilířovitou
strukturu, rozšiřuje spolupráci v mezích současného třetího pilíře [hlavy VI
Smlouvy o Evropské unii (19920)].
Soustředíme-li se na tuto část evropského unijního práva i soudobé mezivládní spolupráce, dokument zachycuje významnou část aktivit ovlivňujících
práva a povinnosti občanů EU, rezidentů EU i občanů třetích zemí.
Prostor svobody, bezpečnosti a práva (čl. I-14 odst. J) patří do sdílené pravomoci (spolu s problematikou vnitřního trhu, některých článků sociální politiky,
hospodářské, sociální a územní soudržnosti, zemědělství a rybolovu s výjimkou
zachovávání biologických mořských zdrojů, dále s problematikou životního pro16
APLIKOVANÉ PRÁVO 2/2007
pravo_27.qxp
8.1.2008
16:05
StrÆnka 17
středí, ochrany spotřebitele, dopravy, transevropských sítí, energetiky a zásadních
otázek bezpečnosti v oblasti veřejného zdraví).
Unie sdílí ve vyjmenovaných oblastech pravomoci s členskými státy. Výjimku tvoří pravomoci týkající se oblastí vyjmenovaných v čl. I-3 a I-17. Členské státy
mohou v této kapitole přijímat právně závazné akty spolu s Unií. Svou pravomoc
vykonávají členské státy v rozsahu, v jakém ji Unie nevykonávala anebo se ji
nadále rozhodla přestat vykonávat (čl. I-12 odst. 2 Smlouvy o Ústavě pro Evropu).
Vymezení pravomocí Unie10) se řídí zásadou svěření pravomocí, jejich výkon
pak zásadami subsidiarity a proporcionality (čl. I-11 odst. 1).
Nově koncipovaný „prostor svobody, bezpečnosti a práva“ tvoří samostatná
kapitola IV třetí části Smlouvy o Ústavě pro Evropu, zahrnující několik oddílů –
obecná ustanovení v čl. III – 257 až III – 264, politiky týkající se kontroly na hranicích, azylu a přistěhovalectví podle čl. III – 265 – 268, soudní spolupráce v občanských věcech dle jediného čl. III – 269, soudní spolupráce v trestních věcech (čl. 270
– 274) a policejní spolupráce v čl. III – 275 až čl. III – 277 Smlouvy o Ústavě pro
Evropu.
K rozvoji základních občanských práv v rámci Evropských společenství /
Evropské unie přispěly rozhodující měrou svými rozhodnutími Komise, resp.
Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku působící na základě Evropské
úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod 11) a Evropský soudní dvůr
v Lucembursku.12) Judikáty Evropského soudního dvora tak ovlivnily právní řády
členských států ES/EU od konce 60. let minulého století.13)
Doposud však přetrvává nejednoznačný názor na otázku přístupu ES/EU
k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a svobod.14)
Žádost o stanovisko k uvedené otázce byla předložena Evropskému soudnímu dvoru, který se ve svém posudku z r. 1994 věcí meritorně nezabýval s tím, že
se jedná o jiný právní systém vycházející z veřejného mezinárodního práva, jehož
využívání by mělo značný vliv na příslušné instituce ES i na členské státy. ESD
shledal, že se jedná o dimenzi překračující jeho stávající kompetenci podle čl. 308
(ex-čl. 235) Smlouvy o založení Evropského společenství. Je však zřejmé, že v budoucnu se k této problematice bude třeba znovu vrátit, zejména ve světle diskusí
na konferenci v Nice v r 2000. Evropské judikáty vynesené ESLP ovlivnily zakotvení některých práv do Listiny základních práv, např. práva na azyl (čl. II – 78
Smlouvy o Ústavě pro Evropu) s odvoláním na mezinárodněprávní úpravu.
10) Blíže k otázce pravomocí viz Tichý, J. a kolektiv: Evropské právo, kapitola 6, str. 83 – 97,
2. vydání, Praha, C. H. Beck, 2004, ISBN 80-7179-449-X.
11) Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (1950), sdělení MZV č. 209/
/1992 Sb. z. ČSFR.
12) Viz blíže Blahož, J.: Sjednocující se Evropa a lidská práva, in: Aplikované právo č. 1/2003,
VŠAP Praha, zejména str. 11–13.
13) Zejména právní případ 29/69 Stauder, Sb. Soudního dvora 1969, str. 419, právní případ
44/79 Hauer, SbSD 1979, str. 3727 a násl. (anglické znění).
14) Stanovisko v posudku Evropského soudního dvora č. 2/94 SbSD 1996, I-759 (v anglickém
znění).
APLIKOVANÉ PRÁVO 2/2007
17
pravo_27.qxp
8.1.2008
2.
16:05
StrÆnka 18
Ochrana lidských práv v aktuálních
rozhodnutích Evropského soudu pro lidská
práva a Evropského soudního dvora
V souvislosti s přistoupením České republiky k Evropské unii se stalo jedním z aktuálních problémů udělování azylu. Česká republika je smluvní stranou
Ženevské úmluvy ze dne 28. července 1951 a Protokolu ze dne 31. ledna 1967
o právním postavení uprchlíků. V rámci přijetí komunitárního práva Evropského
společenství přijala do svého právního řádu i relevantní ustanovení o azylovém
právu ES/EU.
Hlava IV Smlouvy o Evropském společenství o vízové, azylové a přistěhovalecké politice a jiných politikách týkajících se volného pohybu osob stanoví
základní opatření, jež se týkají azylového procesu, některých opatření vůči uprchlíkům a zamezování neoprávněného přistěhovalectví do země. Pro přijetí odpovídajících předpisů byla stanovena lhůta pěti let po vstupu Amsterodamské smlouvy v platnost – tj. do 1. února 2004 (čl. 63, ex-čl. 73k SES). V souladu s uvedeným
článkem jde zejména o stanovení kritérií a postupů pro určení členského státu –
příjemce azylanta, minimálních pravidel pro přijímání žadatelů o azyl v členských
státech, minimálních pravidel pro uznávání státních příslušníků třetích zemí za
uprchlíky a standardy pro společný postup členských států při přiznávání nebo
odnímání postavení uprchlíka [čl. 63, ex-čl. 73 k, odst. 1, písm. a) – d)]. Na základě
těchto ustanovení přijala Rada ES řadu předpisů, z nichž uvádíme např.
•
nařízení Rady /ES/ 539/2001 z 15. 3. 2001, kterým se stanoví seznam
třetích zemí, jejichž státní příslušníci musí mít při přechodu vnějších
hranic vízum, dále i seznam třetích zemí, jejichž státní příslušníci
jsou od této povinnosti osvobozeni (Úřední věstník 2001 L 81/1),
•
nařízení Rady /ES/ 343/2003 z 18. 2. 2003, kterým se stanoví kritéria a mechanismy pro určení odpovědnosti členského státu za posouzení žádosti o poskytnutí azylu, podávané státním příslušníkem třetí
země v jednom z členských států (Úřední věstník 2003 L 50/1),
•
rozhodnutí Rady 2000/596/ES z 28. 9. 2000 zřizující Evropský fond
pro uprchlíky (Úřední věstník 2000 L252/12) atd.
Ochrana práv žadatelů o azyl v evropském prostoru vstoupila do popředí
zejména v 90. letech 20. století, kdy se Komise, resp. Evropský soudní dvůr pro lidská práva zabýval v souladu s Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv
a základních svobod několika stížnostmi na neodůvodněné odmítnutí žádostí
o azyl.
Jedním z nejznámějších případů, který rozhodovala Komise Rady Evropy,
byl případ A. v. Francie (stížnost č. 14838/89, rozsudek ze dne 23. 11. 1993.15)
Občan Zaire A. požádal ve Francii o politický azyl. Důvodem pro jeho žádost
před francouzskými orgány měla být jeho účast na jarních studentských nepokojích v Zaire v r. 1989 a následující uvěznění a mučení. Žádost o politický azyl francouzské úřady zamítly i po odvolání s odůvodněním, že na podporu svého tvrzení
Čapek, J.: Právní slovník evropské ochrany lidských práv, ORAC, spol. s r. o., 2002, IBSN
80-86199-55-X, str. 22 a násl.
15)
18
APLIKOVANÉ PRÁVO 2/2007
pravo_27.qxp
8.1.2008
16:05
StrÆnka 19
nepředložil hodnověrné důkazy o tom, že se s ním v jeho zemi brutálně zacházelo
a že v případě deportace do své země je jeho život ohrožen. Zairský občan podal
následně stížnost Komisi, v níž uváděl, že jeho žádost o politický azyl byla francouzskými úřady odmítnuta, i přesto, že mu v případě nuceného návratu do Zaire
hrozí nebezpečí.16)
Vzhledem k tomu, že Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod
ani Protokoly k ní nepřiznávají jednotlivci právo na politický azyl, zdůvodnil žadatel o azyl svou stížnost tím, že v případě návratu do země své státní příslušnosti
mu hrozí opět mučení nebo nelidské či ponižující zacházení, které zakazuje čl. 3
Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (ve znění Protokolu č. 11).17)
Komise však rozhodla obdobným způsobem jako francouzské státní orgány. Žádost
stěžovatele zamítla s odůvodněním, že své tvrzení nepodložil dostatečnými důkazy a že potřebné důkazy pro podporu jeho tvrzení nezjistily ani příslušné instituce.
V druhém případě stížnosti na neposkytnutí azylu požádali dva občané Srí
Lanky po ilegálním vstupu do Francie v r. 1990 o udělení politického azylu.18)
Žádost i pozdější odvolání proti rozhodnutí francouzských úřadů bylo zamítnuto jako nedůvodné. V roce 1990 a znovu v r. 1991 obdrželi žadatelé výzvu
k opuštění území Francie během jednoho roku se sankcí deportace. Oba stěžovatelé zůstali na francouzském území a v r. 1991 podali stížnost ke Komisi s tím, že
deportace do jejich vlasti ohrožuje jejich životy, neboť Srí Lanka údajně porušuje
čl. 3 Úmluvy o ochraně základních lidských práv a svobod. Francouzské úřady
argumentovaly tím, že výzva k opuštění země není zároveň příkazem k deportaci
a stěžovatelé se tudíž obrátili na Komisi předčasně, neboť nevyčerpali další právní prostředky, které mají podle francouzského práva k dispozici ještě po vydání
příkazu k nucenému odsunu ze země. Komise ve své zprávě souhlasila s názorem
francouzských úřadů, neboť stěžovatelé k datu podání stížnosti nemohli tvrdit, že
jsou ohroženi na životě vyplývajícím z porušování čl. 3 Úmluvy v zemi, odkud se
dostali do Francie, a jejich stížnost zamítla.
ČR při svém přístupu k EU převzala do svého právního rámce acquis communautaire ES/EU a závazek přizpůsobovat průběžně veškeré relevantní předpisy evropského práva v míře jimi požadované. V souvislosti s projednáváním novelizace trestněprávních předpisů byl předložen v r. 2004 rovněž návrh na zakotvení
nové role státního zástupce. Podstatou návrhu je, aby trestní řízení mohlo být
ukončeno – za splnění dalších podmínek – i bez nařízení jednání před soudem,
pokud obviněný přistoupí na návrh řešení předložený mu státním zástupcem.
Dalším pramenem rozsudků je Výběr z rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku, vydáváno v Přílohovém sešitě Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu
ČR, ORAC, spol. s r. o.
16)
17) Texty zmíněných dokumentů jsou publikovány např. na internetové stránce http://www.conventions.coe.int,, v českém jazyce byly shromážděny zejména v publikaci Výběr smluv Rady Evropy, autorský kolektiv vedený P. Šturmou, nakladatelství Prospektrum spol. s r. o., Praha 2001,
ISBN 86-7175-103-0.
Vijayanathau and Presparajah v. Francie, rozsudek ze dne 27. 8. 1992. Publikace Vincent Berger, Judikatura Evropského soudu pro lidská práva, Dalloz 2000, český překlad Bruno Jungwirt,
české vydání IFEC 2003, str. 48.
18)
APLIKOVANÉ PRÁVO 2/2007
19
pravo_27.qxp
8.1.2008
16:05
StrÆnka 20
V r. 2002 proběhlo před Evropským soudním dvorem jednání, v němž soud
rozhodl o případu, resp. ve dvou spojených případech ve výše uvedeném smyslu:
Rozsudek Soudního dvora Evropských společenství ze dne 11. února 2002
v právní věci C-187/01 a v právní věci C-385/01, předložené Soudnímu dvoru podle
článku 234 (ex-čl. 177) Smlouvy o založení Evropských společenství Vrchním zemským soudem v Kolíně (SRN) a Rechtbank van Eerste Aanleg ve Veurne (Belgie)
v trestním řízení proti H. Goezuetokovi a v trestním řízení proti K. Brueggemu
s žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce.19)
Právní případ C-187/01 pojednával o občanu Hueseyinu Goezuetokovi,
který je tureckým státním příslušníkem s trvalým pobytem v Holandsku, kde provozoval bar bez řádného povolení. Při policejní kontrole v lednu a únoru 1996 bylo
u něho nalezeno určité množství drog. Následující trestní řízení v Holandsku bylo
ukončeno 18. 6. 1996. Obviněný byl odsouzen k zaplacení pokuty. V průběhu řízení ohlásila německá banka, že dotyčný provedl podezřelé finanční operace. Dotyčný byl v červenci 1996 obžalován z obchodu s drogami a v lednu 1997 podmíněně
odsouzen k odnětí svobody. Státní zástupce i HG se proti rozsudku odvolali. Odvolací zemský soud v SRN nařídil 27. 8. 1997 zastavení řízení s odůvodněním, že
dřívější rozhodnutí holandského úřadu (pokuta) je pravomocné, pokuta byla zaplacena. Udělení pokuty v jiném státě je podle výroku soudu v souladu s čl. 54 Prováděcí úmluvy a tudíž je podle čl. 103 odst. 3 Ústavy SRN překážkou pro trestní
stíhání. Státní zastupitelství podalo stížnost proti tomuto rozhodnutí k Vrchnímu
zemskému soudu v Kolíně nad Rýnem. Argumentem pro jeho postup bylo to, že
zákaz dvojího potrestání za stejný trestný čin podle čl. 54 Prováděcí úmluvy se
vztahuje jen na pravomocné rozhodnutí vydané orgány příslušné smluvní strany.
Právní případ, který byl projednáván národním soudem, byl předložen
v rámci institutu předběžné otázky v souladu s čl. 234 (ex-čl. 177) SES Evropskému soudnímu dvoru.
3.
Některé předběžné otázky
a princip vyrovnání
V rámci jednotné institucionální soustavy ES pověřil čl. 234/ex-čl. 177/SES
Soudní dvůr, aby rozhodoval o předběžných otázkách týkajících se mimo jiné výkladu smluv. Vyvstane-li během jednání před soudem členského státu otázka týkající
se výkladu těchto nebo jiných smluv, které se staly součástí primárního práva
ES/EU nebo platnosti a výkladu právních aktů přijatých orgány ES, je národní
soud oprávněn, resp. povinen, jde-li o soud, jehož rozhodnutí již nelze napadnout
opravným prostředkem podle vnitrostátního práva, předložit problematiku evropského práva k posouzení Soudnímu dvoru. Po začlenění schengenského acquis Protokolem do jednotného komunitárního rámce upravil, resp. rozšířil čl. 68 (ex-čl. 73p)
SES podmínky pro použití článku 234 (ex-čl. 177) SES na hlavu IV SES.
Pramen: rozsudek Soudního dvora C-187/01 a C-385/01 z 11. 2. 2002, (2002) SbSD I-01345,
vyhledáno v systému CELEX/EURLEX/, č. 62001301187. Dále internetová adresa: www.europa.eu.int/ smartapi/cgi/sgadoc?smartapi!celextapi!prod!CELEXnumdoc.
19)
20
APLIKOVANÉ PRÁVO 2/2007
pravo_27.qxp
8.1.2008
16:05
StrÆnka 21
Smlouva o Evropské unii z r. 1992 (dále jen SEU) přiřadila společným politikám vnitřního trhu další dvě převážně mezivládní druhy spolupráce. Hlava VI,
která se zabývá justiční a policejní spoluprací (v trestních věcech podle revidovaného znění z Nice a z Athén) umožnila Soudnímu dvoru rozhodovat v této oblasti za zvláštních podmínek. Podle čl. 35 (ex-čl. K7) SEU je Soudnímu dvoru sice
svěřena pravomoc rozhodovat o předběžných otázkách týkajících se platnosti
a výkladu rámcových rozhodnutí, rozhodnutí a výkladu smluv včetně opatření
k jejich provedení, avšak předpokladem je uznání pravomoci Soudního dvora ze
strany příslušného členského státu [uznáním při podpisu Amsterodamské revize
SEU nebo kdykoli později (tzv. opting-in)].
Vrchní zemský soud v Kolíně nad Rýnem přerušil projednávání případu
a položil Evropskému soudnímu dvoru dvě otázky:
•
zda je národní soud oprávněn zahájit trestní řízení, byla-li již podána
žaloba pro stejnou skutkovou podstatu před jiným národním soudem,
•
je-li trestní řízení proti pachateli trestného činu zastaveno přijetím
vyrovnání, které mu uložil státní zástupce jednoho členského státu
a musí-li toto vyrovnání podle principu zákazu dvojího potrestání
uznat i justiční orgány jiného členského státu.
V druhém případě (právní věc C-385/01), který se projednával současně
s případem prvním, byl posuzován spor německého státního občana Klause Brueggeho, jenž způsobil zranění pí. B. Leliaert, belgické státní příslušnici. Jako sankci zaplatil částku stanovenou státním zastupitelstvím v Bonnu a trestní řízení
proti němu bylo zastaveno. Belgická státní občanka po návratu domů podala pro
tentýž delikt znovu žalobu před soudem v Belgii s požadavkem na odškodnění za
újmu nehmotné povahy.
Belgický soud vznesl v rámci předběžné otázky podle čl. 234 (ex.-čl. 177)
SES a v souladu s čl. 35 (ex-čl. K7) SEU obdobnou otázku k Evropskému soudnímu
dvoru – zda je belgické státní zastupitelství oprávněno podat žalobu na cizího státního občana před národním soudem za stejný delikt, pro který se již jednou konalo trestní řízení a dotyčný občan byl za tento čin odsouzen a řízení bylo národními
orgány druhého členského státu pravomocně ukončeno.
Ústní jednání před SD se konalo 9. 7. 2001, v roli generálního advokáta
zpracoval podklady pro rozhodnutí Soudního dvora Dámaso Ruíz – Jarabo Colomer. Ve svém obsažném návrhu věnuje velkou pozornost relevantní srovnávací
studii práva členských států, pokud jde o aplikování role státního zástupce v trestním řízení, včetně institutu vyrovnání a jeho důsledkům pro pokračování nebo
ukončení trestního řízení v dané věci.
Podle názoru generálního advokáta je Evropský soudní dvůr příslušným
v obou uvedených případech k výkladu zadaných otázek v souladu s článkem 35
(ex-čl. K 7) SEU, neboť členské země, které se jednání zúčastnily, souhlasily s rozhodováním soudu ve věcech podle hlavy VI SEU (bod 29), avšak Evropský soudní
dvůr není oprávněn k tomu, aby se vyjadřoval ke konkrétnímu ůčinku na trestní
proces proti p. Goezuetokovi, ani k tomu, zda trestní proces v jedné zemi má mít
za následek zastavení nebo nemožnost trestního stíhání v jiné zemi. Evropský
soudní dvůr se musí omezit pouze na výklad příslušné otázky z pohledu evropského práva (bod 37).
APLIKOVANÉ PRÁVO 2/2007
21
pravo_27.qxp
8.1.2008
4.
16:05
StrÆnka 22
Princip zákazu dvojího potrestání
za stejný trestný čin (non bis in idem)
Princip zákazu dvojího potrestání za stejný trestný čin je jednou ze zásad
demokratických právních řádů, přičemž ale v různých členských státech existují
rozdílné výklady materiální stránky zákazu dvojího potrestání. Evropský soudní
dvůr musí vycházet pouze ze zakotvení relevantní zásady v rámci svého právního
systému. Právní předlohou v tomto případe je schengenské acquis, konkrétně
čl. 54 tzv. Schengenské úmluvy II a Protokolu20) a je výrazem garance principu
zákazu dvojího potrestání pro smluvní strany schengenského acquis.21) Tento princip v souladu s čl. 54 je třeba uplatnit nejen v právním řádu jednotlivých členských
států, ale i tehdy, probíhá-li trestní řízení podle různých právních řádů (bod 47).22)
Členské státy i EU jsou principem zákazu dvojího potrestání vázány, neboť
jde o základní právo (body 22 a 57). Neuznání zahraničního rozsudku by znamenalo porušení práva na spravedlivý proces (bod 59).
Pokud se jedná o samotný institut vyrovnání, konstatuje generální advokát
v závěru své srovnávací studie, že institut vyrovnání může v určitých kategoriích
trestných činů zamezit přetíženosti soudů – je přijatelné, aby po zaplacení určité
finanční sumy nebo splnění jiného odpovídajícího institutu bylo zastaveno soudní
stíhání i bez soudního rozhodnutí. Institut vyrovnání by měl být uplatněn v případech méně závažných činů, kdy stačí mírnější sankce, podmínkou pro jeho
uplatnění je přiznání viny (výslovně či mlčky) a podrobení se vyžadované sankci.
V analýze se zdůrazňuje, že institut vyrovnání však nemůže být považován za
smluvní ujednání obdobné soukromému právu, neboť dohoda se státním zástupcem má tytéž důsledky jako rozhodnutí soudního orgánu (body 115 an).
Ve své závěrečné řeči (ze dne 19. 9. 2002) shrnul generální advokát Dámaso Ruíz-Jarabo Colomer dosavadní analýzu právních věcí C-187/01 a C-385/01,
týkajících se zásady zákazu dvojího potrestání v případech trestního řízení proti
Hueseynovi Goezuetokovi a trestního řízení proti Klasovi Brueggemu, které byly
předloženy Evropskému soudnímu dvoru podle čl. 35 (ex-čl. K7) Smlouvy o EvropSchengenské acquis obsahuje Úmluvu z 14. 6. 1985 mezi vládami států Beneluxu, SRN a Francie týkající se posupného zrušení kontrol na společných hranicích a Úmluvu k provádění výše uvedeného smluvního dokumentu, podepsanou v Schengenu 19. 6. 1990 (Schengenská úmluva II).
20)
21) Čl. 1 Protokolu o začlenění schengenského acquis do rámce Evropské unie, který byl připojen
k Smlouvě o Evropské unii a ke Smlouvě o založení Evropských společenství, zmocňuje členské
státy, aby mezi sebou navázaly v rámci Unie užší spolupráci. Toto ustanovení se aplikuje od okamžiku, kdy vstoupí v platnost amsterodamská revize zakládajících smluv (tj. 1. 2. 1999). Soudní
dvůr se ve dvou následujících soudních případech vyjadřuje poprvé k těmto úmluvám. Tato
možnost mu byla dána ustanovením citovaného čl. 35 SEU.
Články 54 – 58 Schengenské úmluvy II (prováděcí úmluvy) stanoví zákaz dvojího potrestání
(hlava III o policii a bezpečnosti) – princip ne bis in idem. Čl. 54 zmíněné Schengenské úmluvy
určuje, že osoba pravomocně odsouzená jednou ze smluvních stran nesmí být druhou smluvní
stranou pronásledována pro stejný čin za předpokladu, že v případě odsouzení již byla sankce vykonána, je právě vykonávána nebo podle práva státu, který vydal rozsudek, již nemůže být vykonána.
Čl. 55 vyjmenovává případy, kdy může smluvní strana při ratifikaci nebo podpisu smlouvy učinit
prohlášení, že se necítí být vázána některým bodem, nebo ve více případech článkem 54 Schengenské úmluvy II. Své prohlášení může kdykoli vzít zpět (čl. 55 odst. 1 a 3), např. byl-li trestný čin
spáchán alespoň zčásti na jejím výsostném území, nebo je-li namířen proti bezpečnosti státu.
22)
22
APLIKOVANÉ PRÁVO 2/2007
pravo_27.qxp
8.1.2008
16:05
StrÆnka 23
ské unii a navrhl ESD, aby zodpověděl kladně druhou otázku, položenou Vrchním
zemským soudem v Kolíně nad Rýnem:
Je-li trestní řízení, které probíhá v jednom z členských států, zastaveno pravomocným přijetím vyrovnání, jež obžalovanému uložil státní zástupce i bez součinnosti soudu a obžalovaný uloženou sankci – zejména zaplacení udělené peněžní
pokuty – splnil, je tím naplněna zásada zákazu dvojího potrestání za stejný čin
podle čl. 54 Schengenské úmluvy II.23)
5.
Změny ve vízové politice a v kontrole hranic
Rozšíření Evropské unie od 1. května 2004 vyžadovalo zásadní vnitřní reformu. Do popředí se dostávají zejména otázky spojené s vývojem budoucích zásad
vízové politiky, azylového řízení, programů na integraci uprchlíků, řešení negativních důsledků ilegálního přistěhovalectví pro členské státy, ale zároveň i úpravy
potřebné migrace v Evropě. Po letech podpory rozvoje lidských a občanských práv
a moderní ústavněprávní ochrany práv občanů nastupuje v důsledku snah maximálně bránit mezinárodnímu terorismu trend opačný – nutné omezování lidských
a občanských práv, resp. určitá míra jejich omezení. Aktuálními otázkami se stává
rozsah spolupráce v justici a vnitřních věcech a kontrola a ochrana hranice jednotného schengenského prostoru, resp. prostoru EU.
V r. 2001 byl poprvé Evropskému soudnímu dvoru předložen právní případ,
v němž byl v souvislosti s jednotnou vízovou politikou a s úpravou kontroly a ochrany hranic Evropské unie projednáván rozsah pravomoci orgánu Evropské unie.24)
Komise Evropských společenství podala v souladu s čl. 230 (ex-čl. 173) SES
Evropskému soudnímu dvoru žalobu na Radu Evropské unie s tím, aby ESD prohlásil za neplatné nařízení Rady EU, kterým si vyhradila právo vydávat prováděcí
předpisy týkající se kontroly hranic25) a postupu při udělování evropského víza.26)
Evropské společenství se zavázalo přijmout do 31. 12. 1992 soubor opatření
vedoucích k postupnému vytvoření vnitřního trhu [čl. 14 odst. 1 (ex-čl. 7a) SES],
který je charakterizován jako prostor bez vnitřních hranic, v němž je zajištěn
volný pohyb zboží, osob, služeb a kapitálu [čl. 14 odst. 2 (ex-čl. 7a) SES]. K dosažení stanovených cílů Evropského společenství [čl. 2 (ex-čl. 2) a čl. 3 (ex-čl. 3)] SES
získala Rada rozhodovací pravomoc, v souladu s níž je povinna zajistit koordinaci
obecných hospodářských politik členských států [čl. 202 (ex-čl. 145) SES]. V souvislosti s ustanovením čl. 14 odst. 3 (ex-čl. 7a) SES Rada stanoví (na návrh Komise) obecné zásady a podmínky nezbytné k zajištění vyváženého pokroku ve všech
dotyčných odvětvích, o nichž rozhoduje kvalifikovanou většinou.
Harmonizace vízové politiky mezi smluvními stranami podle čl. 9 Schengenské úmluvy (1985) a čl. 62 (ex-čl. 73j) Smlouvy o založení Evropského spoleC-187/01 v trestní věci proti Huesey Goezuetokovi a C-385/01 v trestní věci proti Klausovi
Brueggemu, závěrečný návrh generálního advokáta Colomera z 19. 9. 2002, SbSD I-1345.
23)
24)
C-257/O1 Komise v. Rada EU – závěrečný návrh generálního advokáta P. Légera z 27. 4. 2004.
Nařízení Rady /ES/789/2001 z 24. 4. 2001 o přenesení pravomocí k vydávání prováděcích
předpisů pro postup při udílení víz, Úřední věstník 2001 L 116/2.
25)
Nařízení Rady /ES/790/2001 z 24. 4. 2001 o přenesení pravomocí k vydávání prováděcích
předpisů pro provádění kontrol na hranicích a ochraně hranic, Úřední věstník 2001 L116/5.
26)
APLIKOVANÉ PRÁVO 2/2007
23
pravo_27.qxp
8.1.2008
16:05
StrÆnka 24
čenství si vyžádala vydávání souboru prováděcích předpisů. V souladu s uvedeným
čl. 62 byla Rada pověřena přijmout ve lhůtě pěti let po vstupu Smlouvy o založení
Evropského společenství ve znění amsterodamské revize v platnost, tj. v období do
1. 2. 2004, předpisy ve třech oblastech.
V souvislosti s vytvořením vnitřního trhu jakožto prostoru bez vnitřních
hranic získala Rada pravomoc přijmout opatření, která zajistí, aby v tomto prostoru odpadly při překračování vnitřních hranic mezi členskými státy ES kontroly
jak státních občanů EU, tak i státních příslušníků třetích zemí [čl. 62 odst. 1
(ex-čl. 73j) SES]. Sekundární právní předpisy upravující režim při překračování
vnějších hranic členských států EU mají stanovit pravidla a postupy pro provádění kontrol osob, vízové předpisy pro zamýšlené pobyty v trvání nejvýše tří měsíců
[čl. 62 odst. 2 (ex-čl. 73j) SES] a dále opatření, jimiž se stanoví podmínky, za kterých požívají státní příslušníci třetích zemí po dobu nejvýše tří měsíců na území
členských států svobodu cestování [čl. 62 odst. 3 (ex-čl. 73j) SES].
V rámci zavedení jednotného vízového režimu vydala Rada několik opatření, která zahrnují podmínky a postupy pro udělování víz členskými státy, předpisy pro jednotné vízum a jednotný vzor víz, v neposlední řádě i seznam třetích zemí,
jejichž státní příslušníci se musí při překročení vnější hranice prokázat vízem
a státních příslušníků třetích zemí, kteří jsou od vízové povinnosti osvobozeni
[čl. 62 odst. 2, písm. b) (ex-čl. 73j) SES].27)
Pravomoci a vzájemnou interakci orgánů Evropského společenství upravují zejména články 189 [(ex-čl. 137) až 256 (ex-čl. 192 an.) SES]. Čl. 211 [(ex-čl. 155)
SES] upravuje zásadní oprávnění Komise, která – kromě jiného – má vlastní rozhodovací pravomoc a podílí se na tvorbě aktů Rady a Evropského parlamentu za
podmínek stanovených Smlouvou o založení ES a vykonává pravomoci k provádění předpisů vydaných Radou, které na ni Rada přenese. Postup Rady k přenesení
pravomoci k provádění předpisů upravuje čl. 202 [(ex-čl. 145) SES]. Rada v souladu s ním svěřuje Komisi v aktech, které přijímá, pravomoci k provádění Radou
vydaných předpisů. Rada je oprávněna upravit určité podmínky výkonu těchto
pravomocí. Ve zvláštních případech si může Rada vyhradit právo vykonávat tyto
prováděcí pravomoci přímo.
Rada si v souladu s tímto ustanovením a s odkazem na rozhodnutí Rady
1999/468/ES vyhradila ve výše zmíněných nařízeních č. 789/2001 a č. 790/2001
výkon prováděcích pravomocí. Na podporu svého stanoviska uvedla také ustanovení čl. 2 odst. 1 Protokolu o začlenění schengenského acquis do rámce Evropské unie.
Schengenské úmluvy (1985, 1990) svěřily rozhodovací pravomoci Výkonnému výboru. Ode dne vstupu Amsterodamské smlouvy (1. 2. 1999) v platnost se stalo schengenské acquis, včetně rozhodnutí Výkonného výboru, okamžitě použitelné pro většinu členských států EU, resp. pro třináct z nich (s výjimkou Spojeného království
a Irska).28) Rada nahradila od tohoto okamžiku zmíněný Výkonný výbor.
27) Např. nařízení Rady /ES/539/2001 z 15. 3. 2001, kterým se stanoví seznam třetích zemí,
jejichž státní příslušníci musí mít při překračování vnějších hranic vízum, jakož i seznam třetích
zemí, jejichž státní příslušníci jsou od této povinnosti osvobozeni (Úřední věstník ES 2001 L81/1),
ve změnách nařízení Rady /ES/2414/2001 a nařízení Rady /ES/ 453/2003.
28) Protokol o použití některých hledisek článku 14 Smlouvy o založení Evropského společenství
na Spojené království a Irsko (jak vyplývá ze změn provedených Amsterodamskou smlouvou).
24
APLIKOVANÉ PRÁVO 2/2007
pravo_27.qxp
8.1.2008
16:05
StrÆnka 25
Komise vyzvedla, že v souladu s již zmíněnými ustanoveními podle čl. 211
[(ex-čl. 155) SES] jí přísluší zejména
•
generální odpovědnost za provádění Smlouvy o založení Evropských
společenství, jakož i aktů přijatých orgány Společenství na jejím
základě,
•
vydává doporučení nebo zaujímá stanoviska v oblastech, které jsou
předmětem této smlouvy, jestliže tak smlouva výslovně stanoví nebo
jestliže to Komise považuje za nutné,
•
má vlastní rozhodovací pravomoc,
•
vykonává pravomoci k provádění předpisů vydaných Radou, které
na ni Rada přenese,
•
problematika jednotného vízového systému EU i provádění kontroly
na hranicích se stala amsterodamskou revizí Smlouvy o založení
Evropského společenství součástí této Smlouvy,29)
•
podle názoru Komise se nejedná o zvláště citlivou otázku, v níž návrhy na úpravu vyžadují konsens členských států v rámci jednání
Rady,
•
Rada má oprávnění vyhradit si právo vykonávat prováděcí pravomoci pouze ve zvláštních – a odůvodněných – případech.
Generální advokát ve své závěrečné řeči podpořil stanovisko Komise a navrhuje Evropskému soudnímu dvoru prohlásit nařízení Rady /ES/ 789/2001 a nařízení Rady /ES/ 790/2001 za neplatné.30]
Seznam použité literatury / References
Adamus, V.: Mezinárodní dokumenty o lidských právech, Linde Praha, a. s., Praha
2000.
Blahož, J.: Sjednocující se Evropaq a lidská práva. Aplikované právo č. 1/2003.
Blahož, J.: Soudní kontrola ústavnosti, srovnávací pohled, Codex, Praha 2001.
Craig, P. – de Búrca, G.: EU law, texts, cases, materials, Oxford, 3. ed., 2002.
Čapek, J.: Právní slovník evropské ochrany lidských práv. ORAC, Praha 2002.
Hummer, W. (Hrsg): Europarecht im Wandel, Braumueller, Wien 2003.
Nowak, M.: Einfuehrung in das internationale Menschenrechtssystem, NWV, Wien–
– Graz 2002.
Pikna, B.: Vnitřní bezpečnost a veřejný pořádek v evropském právu (oblast policejní a justiční spolupráce), Linde Praha, a. s., Praha 2003.
Simon, D.: Komunitární právní řád, ASPI, a. s., Praha 2005.
Schermers, H. – Waelbroeck, D.: Judicia Protection in the European Union, 6th ed.,
Kluwer Law International, 2001.
29) Výběr ze sekundárních předpisů z dané problematiky:
Společná příručka pro kontroly na vnějších hranicích, rozhodnutí Rady č. 8205/99, změny provedené dalšími rozhodnutími Rady, např. 2002/352 /ES, 2002/587/ES,
Společné konzulární pokyny o vízech pro diplomatické mise a konzulární úřady č. 8698/99,
změněné rozhodnutími Rady, zejména 2002/44/ES, 2002/586/ES a dalšími.
30) Závěrečný návrh generálního advokáta P. Légera z 27. 4. 2004 je možno nalézt i na http:
//www.curia.eu.int/jurisp/cgi-bis/form /18. 5. 2004/.
APLIKOVANÉ PRÁVO 2/2007
25
pravo_27.qxp
8.1.2008
16:05
StrÆnka 26
Tichý, J. a kolektiv: Evropské právo. C. H. Beck, Praha 2004.
Thun-Hohenstein, Ch.: Der Vertrag von Amsterdam, Manz-C. H. Beck-Staempfli,
Wien 1997.
Klíčová slova
Evropská unie, lidská práva, státní občanství, evropské cizinecké právo,
judikatura Evropského soudu pro lidská práva, zákaz dvojího potrestání (non bis
in idem), vízová politika.
Keywords
European Union, human rights, nationality, european alien law, judikatura
practice of European Court of Human Rights, restriction of dual punishment (non
bis in idem), visa politics.
Zpracováno za podpory grantu Grantové agentury České republiky 407/04/1230.
•••
Zdena Všelichová
Current Aspects of Human Rights Protection Within the Area of the
European Union
Basic human and civil rights on the level of the European Union are not covered
in a special document. It was only in 2000 at the Nice European Council that the Charter of Fundamental Rights of the European Union was agreed and officially announced.
Preamble to this document puts emphasis on the European traditions and the commitment to honour the constitutional systems and international obligations of the member
states.
In connection with the Czech Republic’s accession to the European Union, one
of the relevant issues became that of providing asylum. This issue is addressed by Title
VI of the Treaty on European Union. It mostly concerns measures pertaining to asylum
procedure, refugees and preventing illegal immigration into the country. A period of five
years has been set to adopt appropriate regulations.
As part of the process of introducing a unified visa regime, the authorities of the
European Union issued several measures covering conditions and procedures for granting visa by the member states, regulations for unified visa and a unified visa specimen
and also a list of third countries whose nationals must provide a visa when crossing the
outer border of the Union.
The author reminds that human rights protection rest under both the European
Union’s authority and the authority of the individual member states. The relevant legislation is being created by cooperation of the authorities of the Union, the European
Court of Human Rights in Strasbourg and the European Court of Justice in Luxembourg.
These courts resolve specific disputes and complaints by individuals and through their
decisions form the overall conception of human rights within the area of the European
Union.
26
APLIKOVANÉ PRÁVO 2/2007