Posledni odbocka na Babylon

Roger Zelazny
Poslední odbočka na
Babylón
-1-
ROADMARKS
Copyright ©1979 by Roger Zelazny
AND CLASSIC, 1997
Translation © Jana Vaňková, 1996
Cover Art © by J. P. Krásný
ISBN: 80-85782-91-X
Distribuce - LA, spol. s.r.o.
Čestmírova 27, Praha 4 140 00
tel: (02) 691 33 57
Vytiskla BBS Tiskárna Vimperk s. r. o.
-2-
DVA
„Ke kraji!“ vykřikla Leila.
Randy stočil auto doprava a šlápl na brzdu. Obloha začala
rychle střídat barvy na své cestě k perleťovému svítání.
„Couvni kousek.“
Přikývl a zařadil zpátečku.
„Ach, ti lidé? Mohli jsme tam dojít pěšky –“
„Chci se na ně líp podívat, než vylezeme z auta.“
„Dobře,“ souhlasil. Auto se plížilo po kraji vozovky zpět.
Otočila se a sledovala šedý oprýskaný vůz. Uvnitř seděli dva li­
dé. Zdálo se, že jsou oba šedovlasí, ale šero stále ještě trochu mátlo.
Vypadalo to, jako by oba Leilu pozorovali.
„Za chvíli se otevřou dveře u řidiče,“ řekla tlumeně.
Dveře na řidičově straně se otevřely.
„Teď ty druhé.“
Druhé dveře se otevřely.
„Řídil muž, žena seděla na vedlejším sedadle…“
Oba staří lidé vystoupili a dveře auta nechali otevřené. Na sobě
měli potrhané pláště přepásané šerpami,
„Zastav,“ řekla. „Půjdeme jim pomoci. Uvolnilo se jim víčko
rozdělovače.“
„Součást tvé vize?“
„Ne,“ odpověděla.
Otevřela dveře, vystoupila a vydala se k druhému autu. Násle­
doval ji. Když přišel blíž, jeho prvním dojmem bylo, že muž je na
řízení už příliš starý. Měl sehnutá ramena a opíral se o auto. Jeho po­
ďobaná suchá ruka vypadala spíše jako pařát a třásla se. Obličej měl
zbrázděný hlubokými vráskami, obočí bílé stejně jako vlasy. A pak ty
oči – zachytily Randyho a už nepustily, zelené a jiskřící. Randy se na
starého muže usmál, ale stařec se ani nepohnul.
-3-
Leila zatím došla k ženě a hovořila s ní jazykem, který Randy
neznal.
„Podívám se na motor,“ navrhl, „ať jsem tu k něčemu.“ Když
muž neodpověděl, zkusil to Randy zopakovat ve všeobecném jazyce.
Muž ani tehdy nezareagoval. Vypadalo to, jako by zkoumal Randyho
obličej, jeho pohyby, šaty. Randymu nebylo toto podivné zkoumání
příjemné. Vrhl na Leilu prosebný pohled.
„To je v pořádku,“ řekla. „Klidně se do toho dej. Oni vůbec ne­
vědí, jak to funguje. Teď jsem jim zrovna vysvětlovala, k čemu je pa­
livo.“ Randy se sehnul, aby otevřel západku, a zahlédl Leilu, jak po­
dává stařeně veliký svitek bankovek. Když se kapota pootevřela o
pár palců, starý muž ucukl, a když ji Randy otevřel úplně, zaslechl z
místa, kde stařec stál, krátký výkřik.
Bylo to, jak Leila řekla, uvolněné víčko rozdělovače. Nasunul
ho zpět a upevnil. Krátce přejel pohledem zbytek motoru, ale nenašel
žádnou další závadu.
„Nezkusil byste nastartovat, pane?“ zeptal se a vzhlédl. Muž se
na něj jen usmíval.
„Nejsem si jistý, jestli mi rozumíte, ale chtěl bych teď vyzkou­
šet startování motoru,“ zkusil to Randy znovu. Když se jeho pro­
tějšek opět ani nepohnul, řekl: „Udělám to sám.“
Obešel starce a nahlédl do auta. Klíček byl stále v zapalování.
Vklouzl dovnitř a zkusil jím otočit. Motor vzápětí naskočil. Vypnul
ho a vylezl ven. Usmál se na starého muže a přikývl.
„Hotovo.“
Muž znenadání udělal krok dopředu a sevřel Randyho v med­
vědím objetí. Byl překvapivě silný. Randymu do tváře zavanul jeho
horký dech.
„Jméno, tvoje jméno, dobrý muži?“ zeptal se stařec.
„Randy. Jmenuju se Randy – Dorakeen,“ odpověděl Randy a
vyprostil se z mužova sevření.
„Dorakeen. Dobré jméno,“ odpověděl stařec.
Leila obešla vůz a teď postávala za nimi. Stařena s ní.
„Budou v pořádku,“ řekla Leila. „Pojď, musíme jet – k po­
slední odbočce na Babylón.“
Zasykla cosi ke starci, který přikývl. Dlouze objala stařenu, pak
se odtáhla a vydala se zpět k autu. Randy ji rychle následoval. Když
se ohlédl, oba staří lidé už nastoupili do vozu. Slyšel, jak motor na­
-4-
skočil; auto vyjelo na Cestu a bylo to tam. V tu chvíli vyšlo slunce a
Randy si všiml, že Leila pláče. Odvrátil zrak a zmocnil se ho zvláštní
pocit.
-5-
JEDNA
Red Dorakeen jel klidným úsekem Cesty.
Slabě se třpytila, přímá a tichá jako smrt. Před několika hodina­
mi jej fantastickou rychlostí předjely dva vozy odněkud z bu­
doucnosti, potom on sám předjel kočár se čtyřspřežím a osamělého
jezdce na koni. Jel v pravém pruhu, udržoval stálou rychlost 65 mil
za hodinu, žvýkal svůj doutník a pobrukoval si.
Obloha, přeškrtnutá od východu k západu ostře zářící linkou,
měla světle modrou barvu. Na předním skle nebyl prach ani obvyklý
rozplácnutý hmyz.
Jel s otevřeným okénkem, levou rukou se přidržoval okraje
střechy. Na hlavě měl vybledlou baseballovou čepici se štítkem sta­
ženým hluboko do čela, hlavu lehce zakloněnou a zelené oči napůl
zavřené. Jeho nazrzlé vousy byly možná o něco tmavší než vlasy.
Daleko vpředu se objevila drobná tečka. Rychle se zvětšovala,
až vyrostla v odřený volkswagen. Když se míjeli, druhý řidič začal
troubit, zajel ke krajnici a zastavil.
Red letmo pohlédl do postranního zrcátka, šlápl na brzdu a také
stočil vůz ke straně. Jak zpomaloval, nebe začalo pulsovat – modrá,
šedá, modrá, šedá – zářivý pruh slábl s každým dalším bliknutím.
Když zastavil úplně, na Cestu se snášel průzračný večer. Někde
z dáli bylo slyšet cvrčky, vál chladivý vánek. Otevřel dveře, vytáhl
klíče ze zapalování, a když seskakoval z kabiny, vsunul si je do
kapsy. Na sobě měl džínsy přepásané širokým opaskem s ozdobnou
přezkou, vojenské boty a pod šedivou lyžařskou vestou zelenou pra­
covní košili. Obrátil si čepici štítkem dozadu, zastavil se, aby si zapá­
lil doutník, a vydal se po kraji vozovky zpět.
Pokusit se přejít Cestu do protisměru znamenalo riskovat téměř
jistou smrt; proto Red došel pouze na místo přesně naproti
volkswagenu. Mezitím se otevřely jeho dveře a ven vystoupil menší
muž s knírkem.
-6-
„Rede!“ zavolal. „Rede?…“
„Co je, Adolfe?“ zakřičel Red. „Pořád hledáš to místo, kde jsi
zvítězil?“
„Poslouchej, Rede,“ řekl druhý muž, „nevím, jestli ti to mám
říkat, protože ještě pořád nevím, jestli tě mám nenávidět, nebo jestli
se mám naopak cítit tvým dlužníkem. Jenomže stejně nemám potu­
chy, jestli ti moje informace uškodí nebo pomůže, takže mi připadá,
že to vyjde nastejno. Řeknu ti to. Dojel jsem po Cestě o pěkný kus
dál a viděl jsem, jak se to stalo u té odbočky s modrým zikkura­
tem –“
„S modrým zikkuratem?''
„Jo, s modrým zikkuratem. Viděl jsem, jak se tvůj vůz převrátil
a explodoval. Viděl jsem, jak hoří.“
Red Dorakeen chvíli mlčel. Pak se zasmál. „Smrt,“ řekl, „bude
určitě zmatená, jestli mě teď někdy potká. Řekne si: 'Co dělá tenhle
chlap v Themistoklových Athénách, když má sraz se mnou u po­
slední odbočky na Babylón?'“
Jeho mohutná postava se zatřásla, jak se znovu zasmál. Vyfoukl
kouř a pozdvihl paži v posměšném pozdravu.
„Ale stejně díky,“ řekl. „Snad je dobře, že to vím.“
Otočil se a šel zpět ke svému vozu.
„Ještě jedna věc,“ zavolal za ním druhý muž.
Red se zastavil a otočil hlavu.
„Co?“
„Mohls být velikým mužem. Na shledanou.“
„Auf wiedersehen.“
Red nasedl do auta a nastartoval. Za chvíli bylo nebe opět mod­
ré.
-7-
DVA
Svítání pomalu rozlévalo své světlo po roztříštěném horizon­
tu. Strangulena se probudila na své přepychové lodi plující po East
River. Pomalu, jemně nadzdvihla kožešinu, která je oba přikrývala, a
shrnula si z očí pramen ohnivých vlasů. Konečky prstů se dotkla
krku, ramen a prsou tam, kde ji poznamenala vášeň jejího milence.
Pak se usmála, protáhla si prsty a otočila se na levý bok.
Toba, těžký a tmavý jako právě odcházející noc, ležel s tváří
položenou v pravé dlani. Široce se na ni usmál.
„Bohové! Copak ty nikdy nespíš?“ zeptala se ho.
„Ne vedle dámy, která zardousila přes stovku svých milenců,
jakmile vedle ní usnuli.“
Oči se jí zúžily.
„Tak tys to věděl! Všecko! Vodil jsi mě za nos!“
„Díky Bohu a amfetaminu ano!“
Usmála se a protáhla.
„Máš velké štěstí. Vlastně, normálně ani nečekám, až usnou.
Obvykle si vyberu jistou chvíli a oni takříkajíc současně přicházejí i
odcházejí. U tebe jsem to odložila na později jenom proto, že jsem
byla zrovna uchvácená architekturou. Tak jako tak…“
Natáhla ruku k řídícímu panelu a loď se dala tiše do pohybu.
Strangulena se obrátila na druhy bok.
„Podívej, jak to světlo dopadá na ruiny Manhattanu! Zbožňuji
ruiny!“ Náhle se posadila a rukou zdvihla dřevěný obdélníkový rá­
meček. Podržela ho v natažené paži a dívala se skrz něj. „Támhleta
skupina… Není to nádherná kompozice?“
Toba se zvedl, naklonil se dopředu a třel si bradu o její rameno.
„Je – hm – zajímavá.“
Levou rukou přidržela malý fotoaparát, podívala se hledáčkem,
naklonila se dopředu, pak dozadu a zmáčkla spoušť.
„Mám to.“
-8-
Odložila rámeček i fotoaparát.
„Mohla bych strávit celý život prohlížením takovýchhle
malebných ruin. Vlastně ho tak trávím – většinou. Nejlepší pohled je
vždycky z vody. Všimnul sis toho někdy?“
„No, teď, když o tom mluvíš…“
„Byl jsi příliš dokonalý, než abys mohl být opravdový, víš? Jak
ses hrabal v tom haraburdí u vody, nemytý, negramotný, produkt
úpadku civilizace – a zrovna když jsem plula okolo. Prostě jsi mě
dostal. Kdo jsi? Archeolog?“
„No…“
„… Věděl jsi o mně. Nech pravou ruku takhle, jen zvedni
hlavu.“
Překulila se na břicho, zdvihla pravou paži a sevřela jeho dlaň.
„Dobrá, mistře Tobo. Opři se do té ruky, jako kdyby na tom zá­
visel tvůj život. Možná závisí.“
„Hej, madam –“
Jeho ruka se začala ohýbat dozadu. Zpevnil sevření, napnul
svaly. Pohyb se na chvíli zastavil. Zaťal zuby, naklonil se doleva.
Najednou přepadl dozadu, jeho paže byla jakoby přišpendlená
k palubě.
Usmála se na něj shora.
„Chceš to zkusit levou?“
„Ne, díky. Podívej, věřím všemu, co jsem o tobě slyšel… Máš
– eh – exotické chuti a dost síly na to, abys je ukojila. A já obdivuju
všechny, kteří dostanou, co chtějí. Tohle byl ale jediný způsob, jak se
s tebou setkat. Mám pro tebe nabídku, jaká se dává jen jednou za
život, a ty si nemůžeš dovolit ji odmítnout.“
„Nějaká pěkná ruina?“
„Tomu věř!“ řekl rychle.
„… A pořádný muž?“
„Jeden z nejlepších!“
Uchopila ho za ruku a trhnutím postavila na nohy.
„Rychle! Podívej na slunce támhle na té pobořené věži!“
„To je opravdu něco!“
„Jak se jmenuje?“
„Dorakeen. Red Dorakeen.“
„To zní povědomě…“
„Ano, dost se tady vyskytoval.“
-9-
„Je hezký?“
„To se musíš pořád ptát?“
„Mohla bych si opatřit novou loď, s nějakým tím slonovi­
novým vykládáním…“
„Už nic neříkej! Podívej! Sluneční paprsky tam nalevo od mos­
tu!“
„Fotoaparát! Rychle! – Máš veliké štěstí, Tobo.“
„Myslíš, že to nevím?“
- 10 -
JEDNA
Když uviděl ve zpětném zrcátku pomalu narůstající blýs­
kavou tečku, Red Dorakeen tlumeně zaklel.
„Co je?“ ozval se z přístrojové desky nakřáplý hlas.
„Hm? Nevěděl jsem, že jsem tě nechal zapnutou.“
Pohnul pravou rukou k ovládacímu knoflíku a zase ji nechal
klesnout zpět.
„Nenechal. Aktivovala jsem si obvody sama.“
„Jak jsi to dokázala?“
„Pamatuješ si na ten servis, který jsem na tobě vyhrála minulý
měsíc v kartách? Měli jsme na kontě dost na to, aby mi mohli
namontovat nějaké obvody navíc. Rozhodla jsem se, že je čas rozšířit
si trochu obzory.“
„Tím chceš říct, že jsi mě špehovala celý měsíc?“
„Ano. Povídáš si pro sebe docela často. Je to legrace.“
„S tím budeme muset něco udělat.“
„Třeba přestat hrát karty. – Tak co se děje?“
„Policajti. Jedou dost rychle. Třeba nás jen tak předjedou.
Nebo taky ne.“
„Sázím se, že bych je vyřídila. Budeš bojovat?“
„K čertu, ne. Jen klid, Květy. Některé věci zkrátka potřebují
čas, to je všechno.“
„Nerozumím.“
„Nespěchám. Když to nevyjde, zkusím to znovu. Nebo zkusím
něco jiného.“
Očima sklouzl zpět k zrcátku. Vozidlo kapkovitého tvaru jelo
nyní ve vedlejším pruhu, velké, zářící. Stále se přibližovalo, ačkoli se
zdálo, že přece jen zpomaluje.
„Pořád nerozumím.“
Red škrtl zápalkou o nehet palce a znovu si zapálil doutník.
- 11 -
„Já vím. Nedělej si s tím starosti – jen se, prosím tě, nepleť do
žádných mých rozhovorů.“
„Rozumím.“
Red letmo pohlédl na stranu. Vůz jel teď těsně před nimi a
udával tempo. Povzdychl si.
„Zastav mě – nebo jeď, otravo!“ zamumlal. „Na hraní jsme už
oba dost velcí!“
Jako v odpověď zahoukala siréna. Z blyštící se střechy se vysu­
nul kulový reflektor a zablikal.
Zatočil volantem a sjel ke kraji. Nebe opět začalo pulsovat –
světlá, tmavá, světlejší, tmavší. Když se vozidlo zastavilo úplně, nad
horizontem viselo ranní slunce, tráva byla bílá jinovatkou a ptáci zpí­
vali. Lesklý vůz zastavil před Redem. Oboje dveře se otevřely, ven
vystoupili dva policisté v šedých služebních blůzách a kráčeli k ně­
mu. Vypnul motor a seděl bez pohnutí. Vyfoukl velký oblak dýmu.
Řidič druhého vozu došel k jeho dveřím. Jeho společník přešel
k zadní části auta. První muž pohlédl dovnitř a mdle se usmál.
„A sakra!“ řekl.
„Nazdar, Tony.“
„Nevěděl jsem, že jsi to ty, Rede. Doufám, že nechystáš nic mi­
mořádného.“
Red pokrčil rameny.
„Nic, co by stálo za řeč.“
„Tony,“ ozval se hlas zezadu. „Na tohle by ses měl podívat.“
„Ehm… Musím tě poprosit, abys vystoupil, Rede.“
„Jistě.“
Otevřel dveře a vysoukal se ven.
„Co je?“ zeptal se Tony a zamířil k zadku vozu.
„Podívej.“
Druhý muž uvolnil cíp nepromokavého plátna a nadzdvihl ho.
„Tohle poznávám! Pušky z Dvacátého, jmenujou se M 1.“
„Jo, já vím. A podívejme, copak je to tady vzadu? Automatické
browningy, a tadyhle je celá krabice ručních granátů. A taky spousta
munice.“
Tony vzdychl a otočil se.
„Nic neříkej. Nech mě hádat,“ řekl. „Vím přesně, kam jedeš.
Pořád věříš, že Řekové měli bitvu u Marathónu vyhrát, a chceš jim
pomoct.“
- 12 -
Red se zašklebil.
„Jak jsi na tohle přišel?“
„Už tě přece chytili dvakrát.“
„A ty jsi mě teď zastavil jen tak – náhodou.“
„Ano, přesně tak.“
„Ty se mi tu teď snažíš říct, že ti nikdo nedal tip?“
Důstojník zaváhal a odvrátil na okamžik zrak.
„Ne, nedal.“
Redovi se po tváři rozlil úsměv.
„Dobrá. Chytili jste mě se zbožím. Co budete dělat?“
„Nejdřív ty věci zabavíme. Můžeš nám pomoct naložit to do
našeho auta.“
„Dostanu stvrzenku?“
„Jdi do háje, Rede! Nevíš, jak je to, co děláš, závažné?“
„Vím.“
„Dobře, připouštím, že se nám nic nestane, když se ti to podaří.
Jenomže vytvoříš na Cestě další přípojku. Nebo další výjezd.“
„Co je na tom špatného?“
„Kdo ví, kdo by se tudy mohl na Cestu dostat?“
„Spousta divných ptáčků už tu cestuje, Tony. Jen se podívej
třeba na nás.“
„Ale ty jsi ďábel a my to víme. Všichni to vědí. Proč vůbec
chceš tu svou zatracenou odbočku?“
„Protože tam dřív byla, ale teď je zablokovaná. Snažím se jen
obnovit určité okolnosti.“
„Já si tedy žádnou takovou odbočku nepamatuji!“
„Jsi mladý, Tony.“
„Nerozumím ti, Rede. Radši pojď a pomoz mi s těmi zbraně­
mi.“
„Dobře.“
Dali se do přenášení nákladu.
„Víš, měl bys s tímhle přestat.“
„Já vím, dávat pozor na takovéhle věci je součástí tvé práce.“
„Ale ty na všecko kašleš. Co když otevřeš odbočku na nějaké
opravdu zkažené místo, plné nebezpečných a zlých bytostí, a
umožníš jim tak vstup na Cestu? Odneseme to pak všichni. Tak proč
to nenecháš být?“
„Hledám něco, co jsem nebyl schopen najít jiným způsobem.“
- 13 -
„Asi mi neřekneš, co to je?“
„Ne. Je to osobní věc.“
„Takže ty bys klidně narušil celou strukturu dopravy kvůli své­
mu sobeckému rozmaru?“
„Jo.“
„Ani nevím, proč se tě vlastně ptám. Znám tě skoro čtyřicet let.
Kolik to vlastně znamená pro tebe?“
„Pět nebo šest. Možná třicet. Nevím. Dělal jsi mezitím hodně v
kanceláři?“
„Až moc.“
„No jo, tam jsi asi přišel na ty nápady o nových odbočkách.“
„No, trochu teorie jsem pochytil, a je to všechno daleko
komplikovanější, než si asi myslíš.“
„Kecy! Když už to tak jednou bylo, může to tak být znovu.“
„Mysli si, co chceš, ale nenecháme tě takhle se tu poflakovat.“
„Lidi to přece dělaj denně. Proč by jinak jezdili po Cestě?
Kamkoli přijedou, nějakým způsobem odbočky mění.“
Tony zaskřípal zuby.
„To já vím, a už tak mě to dost děsí. Celé by se to mělo lépe ří­
dit, měla by se vybudovat kontrolní stanoviště –“
„Ale Cesta tu přece byla odjakživa. A ti z nás, kteří se po ní
umí pohybovat, to taky vždycky dělali. Svět jde dál, Cesta jde dál –
od stvoření k zániku, na věky věků, amen. Tak o co ti jde?“
„Znám tě čtyřicet let – nebo třicet, nebo pět nebo šest. Ne­
změnil ses. Nedá se s tebou mluvit. – Dobrá. Nemůžeme kontrolovat
všechen provoz, nemůžeme zabránit malým změnám. Můžeme ale
dávat pozor na ty velké – a to taky děláme. A ty jsi vždycky zaple­
tený do těch velkých. Takže na tebe budu hodný a pro dnešek tě ne­
chám jít jen s dalším varováním.“
„To je taky všechno, co můžeš dělat, a ty to víš. Nemůžeš
prokázat, kam jsem měl s tímhle nádobíčkem namířeno. Můžeš mi to
zabavit, můžeš mi dát kázání, můžeš mi na chvíli znepříjemnit život.
Ale jen na krátkou. Dobře víš stejně jako já, že jde vlastně ještě o
něco jiného. Otravuješ mě osobně, a máš pro to nějaký důvod. Někdo
po mně jde – a já bych rád věděl kdo a proč.“
Tony zrudl. Jeho společník prošel okolo nich s bednou ručních
granátů.
„Stává se z tebe paranoik, Rede,“ řekl konečně.
- 14 -
„Pchá! Nechceš aspoň něco naznačit?“ Aniž spustil z Tonyho
oči, Red škrtl sirkou o krabici s municí a znovu si zapálil doutník.
„Kdo by to jen mohl být?“
Tony mrknul po svém partnerovi. „Do toho, ať to máme ho­
tové,“ řekl.
Trvalo jim dalších deset minut, než naložili zbytek nákladu.
Když skončili, dovolil Redovi nastoupit do vozu.
„Fajn. A nezapomeň, že jsem tě varoval,“ řekl Tony.
Red přikývl.
„…A buď opatrný.“
Red znovu přikývl, tentokrát pomaleji.
„Díky.“
Díval se, jak nastoupili do svého nablýskaného vozidla a odjeli.
„O co tady šlo?“
„Jen mi prokázal službu, Květy. Prohlížel nás, aby mi mohl
říct, že se na nás něco chystá.“
„A co to má být?“
„Nad tím se musím teprve trochu zamyslet. Kde je tu nejbližší
odpočívadlo?“
„Kus po směru.“
„Budeš řídit.“
„Dobře.“
Vůz sebou trhl a vyrazil vpřed.
- 15 -
DVA
Markýz de Sade následoval Sundoka do veliké budovy.
„Opravdu si velice vážím vaší ochoty,“ řekl. „Ocenil bych ale,
kdybyste se o tom nezmiňoval Chadwickovi. Myslí si totiž, že se stá­
le pročítám stohem těch odporných rukopisů. Od časů barona Cuvie­
ra a jeho spekulací jsem o tom snil a lámal si s tím hlavu. Nikdy jsem
však ani nepomyslel nato, že jednou sám jednoho uvidím.“
Sundoc se spokojeně usmál a zavedl markýze do obrovské la­
boratoře.
„To já umím ocenit, nebojte se. Rád předvádím svou práci.“
Došli k obrovské jámě ve středu haly a přistoupili k zábradlí na
jejím okraji.
Sundoc dal rukou znamení a prostor pod nimi zalilo světlo.
Stál tam – jako obrovská socha, jako mimořádně dobře zhoto­
vená rekvizita z druhořadého filmu, jako náhle zhmotněný neuro­
tikův sen…
Pak se pohnul. Zašoupal nohama a sehnul hlavu, aby se vyhnul
světlu. Na jeho týle se zableskla kovová destička, další pak o něco
níž na páteři.
„Neobyčejně odporné,“ řekl Sundoc.
Markýz zavrtěl hlavou.
„Bože, ty zuby! Je překrásný!“ řekl tiše. „Řekněte mi ještě
jednou, jak se jmenuje.“
„Tyrannosaurus rex.“
„To je to pravé jméno. Ano, opravdu příhodné! Je úžasný!“
Markýz stál nehybně déle než minutu. Pak se zeptal: „Jak jste
sem to krásné zvíře dostal? Vždy jsem si myslel, že žili jen ve velice
vzdálené minulosti.“
„To je pravda. Abychom se dostali tak daleko do minulosti,
museli jsme použít loď na nukleární pohon, která byla schopná letět
nad Cestou slušnou rychlostí pěknou chvilku.“
- 16 -
„Tak přece Cesta běží až tak daleko… Úžasné! Ale jak jste
transportovali něco tak velikého, tak silného?“
„Nijak. Tým, který jsem celou akcí pověřil, měl za úkol pouze
jednoho z nich uspat a dovézt vzorek jeho tkáně do doby asi před
patnácti lety. Exemplář, který tady vidíte, byl nakloňován z tohoto
vzorku – můžeme říci, že je vypěstovaným dvojčetem originálu.“
„Překrásné, úchvatné! Nerozumím tomu sice ani zbla, ale to
vůbec nevadí – vlastně to tomu všemu jen dodává kouzla, tajemství.
Teď mi ale povězte něco o tom, jak jste schopný ho ovládat.“
„Vidíte ty kovové destičky na jeho zátylku a zádech?“
„Ano.“
„To jsou implantované elektronické rozvody. S jeho nervovým
systémem je propojeno obrovské množství miniaturních elektrod.
Moment…“
Přešel místnost k pracovnímu stolu, ze kterého vzal malou
hranatou krabičku a jakousi helmu zhotovenou ze stříbrného drátu.
Vrátil se s nimi zpět k markýzovi.
„Tohle,“ řekl a ukázal na krabičku, „je počítač –“
„Myslící stroj?“
„A, někdo vás už informoval. Ano, něco takového. Tenhle má
navíc zabudovanou vysílačku.“
Otočil vypínačem. Kruhová stupnice se rozzářila slabým svět­
lem. Bylo hrobové ticho.
„A díky tomuhle bude dělat, co budete chtít?“
„Víc než to.“
Nasadil si helmu na hlavu a upravil si pásek.
„Daleko víc,“ řekl, „protože to zařízení má zpětnou vazbu.“
Plaz zvedl hlavu a otočil ji, aby je mohl pozorovat.
„…Vidím dva muže, jak se dívají sem dolů na mě. Jeden z nich
má cosi blýskavého na hlavě. Zamávám jim – pravé předloktí.“
Obluda pozdvihla paži – příliš malou v poměru k obrovitému
tělu – v groteskním, směšně absurdním pozdravu.
„…A teď zařvu na uvítanou!“
Převalil se přes ně řev, který způsobil, že i vybavení na vzdá­
lených stolech řinčelo. Zdálo se, že se třese celá budova.
„Musím! Musím!“ křičel markýz. „Dovolte mi to vyzkoušet!
Prosím!“
Sundoc se široce usmál a sňal si helmu z hlavy.
- 17 -
„Jistě. Není to nic těžkého. Ukážu vám, jak to správně ob­
sluhovat…“
Několik následujících minut nechal markýz obludu v její díře
pochodovat sem a tam, mávat ocasem a dupat.
„Opravdu vidím jeho očima!“
„To je ta zpětná vazba, o které jsem vám říkal.“
„Moje – jeho síla musí být fenomenální!“
„To taky je.“
Po několika dalších minutách se ozval markýz: „Opravdu se
nechci vzdávat tohoto pocitu, ale předpokládám, že je to nutné,“ od­
tušil. „Jak se to vypíná?“
„Tady, ukážu vám.“
Sundal helmu z markýzovy hlavy a vypnul ovládací panel.
„Nikdy dříve jsem nepocítil takovou moc,“ řekl markýz. „Byla by to
neporazitelná zbraň, nejlepší úkladný vrah pod sluncem. Proč to ne­
použít na toho Dorakeena a nevybrat si tu tučnou odměnu, kterou na­
bízí váš pán?“
Sundoc se zasmál.
„Dokážete si představit, jak se sune po Cestě na místo, kde by
se pouze podle odhadu mohl nalézat jeho nepřítel, aby jej zašlápl?
Ne, transport by byl nepřekonatelným problémem, a to dokonce i
tehdy, kdybychom přesně znali místo, kam ho dopravit. Nikdy jsem
neměl v úmyslu použít ho k něčemu takovému. Příliš těžkopádné.“
„Pravda, pravda – když to postavíte takhle. Jen se mě jen
zmocnila představa, jak se plazí mstitel střemhlav vrhá na svou ko­
řist… Ten pocit ovládat aspoň na chvíli něco takového…“
„Hm.“
„… A přitom je to vlastně překrásný projekt pro rozvoj vědy.“
„To sotva. Všechny techniky, kterých bylo použito, jsou vcelku
zastaralé. Možnost ovládat toto zvíře není žádným vědeckým úspě­
chem. Jakákoli informace týkající se zvířete samého by mohla být
lehce získaná studiem v jeho přirozeném prostředí. Ne. To, co vidíte,
je jen naplněním rozmaru – a to je taky důvod, proč jsem tak ochotně
přivolil k vaší návštěvě. Vždycky jsem si přál tohle udělat jen tak,
pro pobavení.
To je vše. Je to vlastně slepá ulička – nechci to zvíře k ničemu
zvláštnímu použít. Ano, mí asistenti budou zkoumat jeho fyziologii a
výsledky publikovat. Možná, že využijeme jeho přítomnosti tady
- 18 -
aspoň tímto způsobem. Na konci dlouhé a úspěšné kariéry se přeci
mohu oddávat takovýmto výstřelkům, není-liž pravda?“
„Máme k sobě v některých názorech blíže, než bych si býval
myslel.“
„Proč? Protože jsem si dopřál nákladný požitek?“
Markýz zavrtěl hlavou.
„Protože si libujete v pocitu takovéto podivné moci.“
Sundoc jediným pohybem ruky vypnul v doupěti pod nimi
světlo. Odtáhl se od zábradlí a odvrátil se.
„Máte pravdu,“ řekl. Cestou zpět odložil helmu i vysílačku na
pracovní stůl. „Nejlepší bude, když se teď vrátíte ke svým rukopi­
sům.“
„Ach,“ povzdychl markýz. „Z Olympu do Tartaru – a je to jen
přes pár bloků.“
Sundoc se pousmál.
„Taky toho hodně sežere,“ řekl. „Ale stejně stojí za to.“
- 19 -
JEDNA
Zajel na štěrkem posypané parkoviště a zamířil ke skupině
budov z tesaných trámů. Před nimi stály pumpy na všechny možné
druhy paliv,
„Jak jsme na tom s benzínem?“ zeptal se Red.
„Poloprázdná nádrž, plná rezerva.“
„Zaparkuj támhle u těch stromů.“
Vůz zastavil pod rozložitým dubem. Slunce se už sklánělo k
západu.
„Jsme tak někde okolo šestnáctého, že?“
„Ano. Chtěl jsi se tu někde zdržet?“
„Ne, jen jsem přemýšlel; znával jsem tu jednoho chlapíka. To
bychom ale museli odbočit Anglickou ještě o kus dál…“
„Chceš ho jet navštívit?“
„Ne, může být kdekoli. A já mám hlad. Pojď, budeš mi dělat
společnost.“
Zpod palubní desky vytáhl výtisk Baudelairových Květů zla.
„Kam jel?“ ozval se z knihy hlas.
„Kdo?“
„Tvůj přítel.“
„Aha, ten. Daleko. Velmi daleko.“ Red se pousmál.
Otevřel dveře vozu a vystoupil. Do tváře mu zavanul chladný
vzduch. Svižně vykročil směrem k budovám.
Jídelna byla potemnělá, lustr ještě nesvítil. Dřevěné stoly byly
holé stejně jako podlaha. V krbu na opačném konci místnosti hořely
velké špalky. Jediná okna ven vedla na parkoviště před budovou.
Přelétl pohledem všechny přítomné. Před velkým oknem sedě­
ly dva páry mladě vypadajících lidí. Podle oděvu a řeči je zařadil do
pozdního Jedenadvacátého. Šaty křehce vypadajícího muže sedícího
po jeho pravici odkazovaly na pozdně viktoriánskou Anglii. Zády k
nejbližší zdi' seděl tmavovlasý muž v černých kalhotách, botách a
- 20 -
bílé košili. Jedl kuře a popíjel k tomu pivo. Přes opěradlo židle měl
přehozenou koženou bundu. Příliš jednoduché. Red nebyl schopen
ho zařadit.
Přešel k nejvzdálenějšímu stolu a pootočil ho tak, aby seděl
zády do rohu. Položil před sebe Květy zla a náhodně je otevřel.
„‘Pour l’enfant, amoureux de cartes et ďestampes, l’univers est
égal á son vaste uppétit,’*1“ ozval se tichý hlas.
Rychle zvedl knihu před obličej.
„Pravda,“ odpověděl šeptem.
„Ale ty chceš více, že ano?“
„Jen svůj malý kout.“
„A kde by měl být?“
„To kdybych sakra věděl.“
„Nikdy jsem přesně nerozuměla, proč děláš věci, které –“
Ke stolu se přiblížil vysoký bělovlasý číšník.
„Budete si přát – Rede!“
Red pozdvihl oči a chvíli na muže zíral.
„Johnson?“
„Ano. Dobrý Bože! To už je let!“
„Opravdu? Pracoval jsi přece na Cestě o kus dál, ne?“
„Ano, ale tady se mi líbí víc.“
„Jsem rád, že jsi našel dobré místo. Hm, co si dám? To kuře,
které pořádá támhleten chlapík, vypadá celkem slušně.“ Red kývl
hlavou směrem k tmavovlasému muži. „Ani to pivo není nejhorší ná­
pad. Dám si to samé. Kdo to vůbec je?“
„Nikdy předtím jsem ho neviděl.“
„Hm. Teď bych si ale dal to pivo.“
„Dobře.“
Red vytáhl z náprsní kapsy další doutník a prohlížel si ho.
Johnson se zarazil a pozoroval ho.
„Budeš dělat ten trik?“
„Jaký trik?“
„Jednou jsem viděl, jak sis zapaloval doutník uhlíkem vyta­
ženým z ohně. Nepopálil ses.“
„A dál?“
1
Hoch, který mapami rád večer probírá se, má vesmír za rovný své touze
dětských let…
(překlad Svatopluk Kadlec)
- 21 -
„Nepamatuješ se? Bylo to před pár lety… Možná se to teprve
za nějaký čas naučíš. Je fakt, že jsi tenkrát vypadal nějak starší. Kaž­
dopádně to bylo tak o půl století nahoru.“
Red zavrtěl hlavou.
„Nějaká dětská hra. Už si na to nepamatuju. Teď bych si ale
opravdu dal toho pečeného ptáka a pivo.“
Johnson přikývl a odešel.
Než byl Red s jídlem hotov, místnost se zaplnila.
Světla se rozsvítila a hluk zesílil. Rozloučil se s Johnsonem, za­
platil a zvedl se k odchodu.
Venku už byla hluboká noc, vzduch se ochladil. Ponořil se do
tmy a zamířil ke svému vozu.
„Tiše,“ ozvalo se z knihy, kterou si nesl.
„Ano. Já –“
Zavrávoral pod nárazem právě ve chvíli, kdy zahlédl záblesk
z hlavně a uslyšel výstřel. Vrhl se stranou a snažil se neztratit
rovnováhu. Následovala další rána, ale tentokrát nic necítil. Bles­
kovým pohybem mrštil Květy zla po střelci skrytém kdesi ve stínech
a rozběhl se k vozu.
Proběhl okolo auta k předním dveřím, zabral za kliku, otevřel
je a vrhl se ležmo na sedadla. Pod sedadlem tápal po své pětačtyřicít­
ce, když vtom zaslechl z druhé strany na štěrku kroky. Z větší vzdá­
lenosti na jeho straně se ozval výkřik: „Vydrž, pane! Jsi krytý!“
Právě ve chvíli, kdy jeho prsty objaly pažbu revolveru, se ozval další
výstřel následovaný tlumenou kletbou. Vystřelil jednou, okénkem na
řidičově straně – jen tak pro jistotu. Vysunul se pozpátku ven z vozu
a přikrčil se.
Hluk přicházející z budovy zesílil, jako kdyby někdo otevřel
dveře, za kterými pokračovalo několik hlasitých rozhovorů. Ozvalo
se pár vzrušených dotazů. Nezdálo se však, že by někdo přicházel.
Red zůstal přikrčený a plížil se k zadní části vozu. Letmo se
ohlédl a spustil se na všechny čtyři. Podíval se skrz zadní dveře, vy­
kouknul u nárazníku. Nic. Nikde nikdo… Napínal uši ve snaze za­
slechnout kroky, které by něco prozradily. Neslyšel však nic. Vrátil se
po čtyřech zpátky na levou stranu auta.
„Je vpfedu, mífí dopfava,“ ozval se ostrý šepot.
Pak zaslechl zepředu zvuk – jediný chvatný krok na štěrku…
Hodil za sebe kamínek, napravo od auta. Žádná odezva. Čekal.
- 22 -
„Uvízli jsme ve slepé uličce, zdá se,“ zavolal ve všeobecném
jazyce. „Nechceš si o tom popovídat?“
Žádná odpověď.
„Nějaký zvláštní důvod mě zabít?“ zkusil to ještě.
Opět ticho.
Obešel levý zadní roh vozu a pokračoval dopředu, teď už jen v
lehkém podřepu. Nenašlapoval plnou vahou, nohy kladl velmi
opatrně.
„Faftav! Je fpátky v těch ftromech. Mufí mít pod kontrolou
předek.“
Red si přehodil zbraň do levé ruky a pravačku vsunul
otevřeným okénkem dovnitř vozu. Otočil vypínačem, rozsvítil přední
světla a vrhl se opět na zem k levé přední pneumatice. Střela od stro­
mů zasáhla přední sklo na řidičově straně.
Z místa, kde Red ležel, viděl částečně siluetu střelce, který
ustupoval zpět do úkrytu mezi stromy. Red vystřelil. Postava sebou
trhla a ztěžka padla na kmen stromu. Vystřelil znovu. Pistole vy­
klouzla neznámému z prstů. Tělo se otočilo okolo vlastní osy a
zhroutilo se na zem, kde zůstalo tiše ležet.
Red vstal a vydal se pomalu k ležícímu muži, pistoli stále
namířenou.
… Černé kalhoty, černá bunda. Dírou v pravém dolním rohu
prosakovala temně zbarvená tekutina. Byl to onen muž, kterého Red
viděl předtím v restauraci sedět zády ke stěně. Red mu položil ruku
kolem ramen a nadzdvihl ho.
Okolo mužových úst se vytvořila narůžovělá pěna. Když ho
Red zdvihl, muž prudce vdechnul. Jeho oční víčka se zachvěla. Pak
otevřel oči
„Proč?“ zeptal se Red. „Proč ses mě pokoušel zastřelit?“
Přes mužovy rty přeběhl slabý úsměv.
„Měl bych ti zanechat něco, nad čím by sis mohl lámat hlavu,“
odpověděl.
„To ale tobě nijak nepomůže,“ řekl Red.
„Mně už nepomůže nic,“ řekl neznámý. „Tak táhni k čertu!“
Red ho udeřil přes ústa a rozmazal mu po obličeji krvavou pě­
nu.
Za sebou zaslechl slabý protest. Scházel se zástup zvědavců.
- 23 -
„Mluv, ty zkurvysynu! Nebo ti to udělám ještě horší, než už to
tak jako tak bude!“
Bodl ho napjatými prsty do horní části břicha, poblíž zranění.
„Hej, nech toho!“ ozval se za ním čísi hlas.
„MÍuv!“
Ale po ostrém vdechu se ozval jen dlouhý výdech – a mužův
hrudník se přestal pohybovat úplně. Red ho začal bušit do hrudní
kosti.
„Vrať se, ty mizerný bastarde!“
Na svém rameni ucítil ruku, ale setřásl ji dolů. Střelec neodpo­
vídal. Nechal ho klesnout a začal mu prohledávat kapsy.
„Myslím, že tohle byste dělat neměl,“ ozval se zezadu další
hlas.
Red se zvedl – v kapsách nenašel nic zajímavého.
„V jakém autě ten chlap přijel?“ zeptal se.
Ticho přerušil šum hlasů. Konečně se ozval viktoriánský šlech­
tic: „Byl to stopař.“
Red se otočil. Muž zíral na tělo a mdle se usmíval.
„Jak to víte?“ zeptal se Red.
Muž vytáhl hedvábný kapesník a několikrát si jím přejel čelo a
obočí.
„Viděl jsem, jak ho tu někdo vysadil,“ odpověděl.
„Co to bylo za auto?“
„Černý cadillac z Dvacátého.“
„Viděl jsi do obličeje někomu dalšímu uvnitř vozu?“
Muž se znovu podíval na tělo, olízl si rty a ještě jednou se
usmál.
„Ne.“
Johnson přinesl kus plachtoviny a přikryl tělo. Zvedl ze země
pistoli a zastrčil si ji za pás; pak položil ruku na Redovo rameno a
řekl: „Dávám dohromady vysílačku, ale těžko říct, za jak dlouho se
nám podaří policajty přivolat. Měl bys tu počkat a vysvětlit jim, co se
stalo.“
„Dobře, počkám.“
„Teď pojďme zpátky dovnitř. Uchystám ti pokoj a donesu něco
k pití.“
„Jo, hned jsem tam.“
Vrátil se na parkoviště a našel svou knihu.
- 24 -
„Ta kulka mi pofkodila reproduktor,“ ozval se její šišlavý hlas.
„Já vím. Seženu ti nový, nejlepší jaký mají. Koupilas to za mě,
díky. Taky ti musím poděkovat, žes odvrátila jeho pozornost.“
„Doufám, fe to ftálo za to. Proč po tobě ftfílel?“
„Nevím, Květy. Mám ten dojem, že byl přesně to, čemu se říká
najatý vrah. Asi ho najal Syndikát. Jestli je tomu tak, nenapadá mě
žádná souvislost mezi mnou a jeho zaměstnavateli. Prostě nevím.“
Vsunul si svazek do kapsy a zamířil dovnitř za Johnsonem.
- 25 -
DVA
Rantly zahlédl vyjíždět modrou dodávku a zacouval na její
místo.
„To je ono?“ podíval se směrem k Spirovu občerstvení. Leila
přikývla, aniž zvedla hlavu od Stébel trávy.
„V čase, který jsem viděla, to bylo někde v Africe,“ odpovědě­
la. „Ale teď, když jsme tady v reálném čase, nevím, jak přesná je
synchronizace.“
„To mi musíš přeložit.“
„Možná ještě nepřijel – anebo už naopak mohl odjet.“
Randy zatáhl za ruční brzdu.
„Počkej tady, půjdu se podívat,“ řekla. Otevřela dveře, hodila
knihu na zadní sedadlo a vystoupila ven.
„O.K.“
„Randy?“
„Ano, Stébla?“
„Je to docela temperamentní žena, že?“
„Dá se to tak říct.“
„Je hezká?“
„Ano.“
„Ale trochu dominantní.“
„Ví, oč tu běží. Já ne.“
„Pravda, pravda… Kdo je tohle?“
Šoural se k nim starý muž a něco si pro sebe brumlal. Na jeho
špinavé tunice se houpal křižácký kříž. Odněkud vytáhl špinavý hadr
a dal se do umývání světel a předního skla. Plivl na rozplácnutého
motýla, seškrábal ho nehtem a přetřel znovu hadrem. Když byl hotov,
přešel k Randymu, usmál se a přikývl.
„Hezký den,“ řekl.
„To ano.“
- 26 -
Randy si prošacoval kapsy a podal muži čtvrtdolar, který v
jedné z nich našel. Ten ho rychle skryl v dlani a znovu přikývl.
„Děkuji, pane.“
„Vypadáte jako – křižák.“
„To taky jsem. Nebo byl,“ odpověděl ve všeobecném jazyce.
„Jednou jsem někde špatně odbočil a nikdy nenašel cestu zpět. Když
se jednou ztratíš, nedá se s tím nic dělat, nebo snad ano? Kromě toho
mi kdosi řekl, že už je dávno po křižáckých výpravách a že jsme vy­
hráli. Další mi řekl, že už je to za námi a že jsme prohráli. Ať už je to
tak anebo tak, bylo by trochu hloupé hledat dál. Navíc se mi tu líbí.
Jednoho dne tudy pojede biskup ve svém cadillacu a já ho přinutím,
aby mě zprostil přísahy. Zatím mě nechávají přespávat vzadu a ku­
chař mi dává jídlo.“ Zamrkal. „A vydělám si dost na to, abych se
mohl každý večer támhle ve výčepu zpít. Nejlehčí žití, jaký jsem kdy
měl. Nač hledat válku, když už je dávno po ní, že jo?“
Randy potřásl hlavou.
„Vy byste to asi taky nevěděl najisto, co?“
„Co jako?“
„Kdo zvítězil.“
„V křižáckých výpravách?“
Muž přikývl.
Randy si mnul nos.
„Mno… V historických knihách, které jsem četl, se píše, že
byly čtyři velké bitvy a spousta těch menších. Není jednoduché říci,
kdo vyhrál –“
„Tolik!“
„Ano. Jednou jste vyhráli vy, pak zas ti druzí. Docházelo ke
spoustě zvratů a intrik. Zrady… Na druhou stranu se mohutně šířila
kultura; vlastně tyhle války otevřely Západu cestu ke staré řecké filo­
sofii. Byly –“
„Jdi s tímhle vším do háje, mladíku! Kdo ovládá Svatou zem
ve tvé době? My, nebo oni?“
„Oni, z větší části –“
„…A co naše země? Máme je my – nebo oni?“
„My, ale –“
Starý voják se pro sebe zasmál.
„Takže nezvítězil nikdo.“
- 27 -
„To není tak jednoduché. Nikdo přeci ani neprohrál. Musíte se
na to dívat v kontextu s ostatním děním. Podívejte –“
„Hovno! Tobě se to žvaní o kontextu, synku. Já ale neprahnu
po tom dostat tureckou šavlí do řiti jen kvůli tvému kontextu. Ludvík
si klidně může bojovat dál. To já tu raději budu nalitý umývat skla
těch vašich ďáblových vozíků, když už vím, že nikdo nevyhrál.“
„Samozřejmě rozumím, jak to myslíte, přestože nemáte o histo­
rii ponětí. Ale stejně není správné říci –“
„K čertu se správným! Když budeš mít štěstí, prokáže ti jednou
službu, jakou jsi prokázal ty mně, někdo, kdo pochází z míst dále na
Cestě. Pak mu pověz něco o historii.“ Vyhodil čtvrtdolar do vzduchu
a zase ho chytil. „Zachovej si víru, chlapče,“ dodal. Otočil se a od­
belhal se pryč.
Randy pokývl hlavou a narazil na jeden z Leiliných doutníků.
„Zajímavé…“ zamumlal si pro sebe.
Na zadním sedadle začala Stébla tiše příst. Pak se ozvala: „Jsi s
něčím nespokojený?“
„Snad. Nevím. Proč se ptáš?“
„Jen jsem kontrolovala tvou srdeční frekvenci, celkový meta­
bolismus, krevní tlak a dechovou frekvenci. Všechno vypadá lehce
nad normálem.“
„To toho před tebou moc neskryju, co? Jen jsem přemýšlel, jak
je utrpení křižácké výpravy – nebo zklamané lásky – jen chvilkou v
geologickém čase.“
„To je sice pravda, jenomže ty nejsi skála nebo ledovec, takže
to na věci nic nemění. Ty ses teď někdy s někým rozešel?“
„Asi se to tak taky dá říct.“
„To je škoda, možná. Možná taky ne, to se teprve pozná. Ty –“
„Ne,“ řekl. „Ne tak docela. Opravdu to nemělo budoucnost. I
když mám pořád pocit ztráty… Proč ti to říkám?!“
„Každý si najde někoho, komu by se mohl svěřit. V této době
musíš být opatrný. Když něco ztratíš, často hledáš něco nového, čím
bys ono ztracené nahradil. A hledáš zbrkle namísto moudře. Kaž­
dý –“
„Támhle jde Leila,“ řekl Randy.
„Hm.“
Nastalo ticho.
- 28 -
Randy potáhl z doutníku. Zamyšleně pozoroval mraky odráže­
jící se na vyleštěné kapotě. Upřeně sledoval nesourodou sbírku vozi­
del sešikovaných na parkovišti – vypadalo to jako expozice v muzeu
dopravy.
„Nezjistila jsem její blízkost,“ oznámila Stébla po chvíli.
„Promiň, zmýlil jsem se.“
V reproduktoru to zapraskalo. „Promiň, Randy. Nechtěla jsem
rušit.“
„To je v pořádku.“
„Jen jsem chtěla –“
,,Teď přichází.“
„Dobře. Jenom jsem – no, nevadí.“
Leiia trhnutím otevřela dveře, usadila se uvnitř a zabouchla za
sebou. Natáhla se a vzala Randymu doutník z ruky. Dlouze vtáhla
kouř a zabořila se do sedadla.
„Určitě jsi ne –“
„Pst! Sedíme mu prakticky na nárazníku. Jenom tam nebyla ná­
sledující adresa. Musím se podívat znovu.“
Díval se, jak její pohled bloudí v oblaku dýmu. Její tvář na
chvíli pozbyla jakéhokoli výrazu. Vzápětí však přeběhlo po jejím ob­
ličeji tolik emocí najednou, že je od sebe nemohl rozpoznat.
„Nastartuj! Jeď!“ nařídila.
„Kam?“
„Na Cestu. Poznám odbočku, kde se to stane. Jedem!“
Vycouval z řady zaparkovaných aut a prudce vyrazil směrem k
výjezdu na silnici.
„Začínám rozumět…“
„Čemu?“ zeptal se.
„Co jsme zač,“ odpověděla, podávajíc mu doutník.
Randy sešlápl plyn.
- 29 -
JEDNA
Red se vyhrabal z postele a popadl vestu.
„Hej! Jsi kouřový detektor na hovno!“
„Tak to mufela být pofkofena i tahle foufáftka.“
Z kapsy vytáhl malou baterku. Projel světelným kuželem celý
pokoj, ale žádný dým neviděl. Zvedl se a přešel ke dveřím. Tam se
zastavil a začichal.
„Mofná byf neměl…“
Otevřel, vstoupil na chodbu a začichal znovu. Vykročil vlevo.
Tam! Ve vedlejším pokoji!
Doběhl ke dveřím, zabušil na ně. Zkusil kliku, ale bylo za­
mčeno.
„Vstávej!“
Udělal několik kroků vzad a tvrdě kopnul do dveří těsně vedle
zámku. Dveře se rozlétly a vyvalil se z nich hustý dým. Vrhl se
dovnitř a uviděl hořící postel, v níž ležela žena. Usmívala se. Zřejmě
ještě spala.
Zdvihl ji z postele a odnesl na druhou stranu pokoje. Složil ji
na zem, vrátil se k posteli a začal do ní tlouci pokrývkou, aby uhasil
plameny. Ženiny šaty ještě doutnaly.
„Hej!“ vykřikla.
„Mlč, mám tu co dělat,“ odsekl jí.
Žena se postavila na nohy, oděv stále v plamenech. Ignorovala
to dobře minutu a pozorovala ho, jak bojuje s ohněm. Pohlédla na
šaty až ve chvíli, kdy jejich předek vzplál jasným plamenem. Bez­
myšlenkovitě si rozvázala kličku vzadu za krkem a nechala šaty
spadnout na podlahu. Udělala několik kroků vpřed.
„Co tu děláš?“ zeptala se.
„Snažím se uhasit ten zatracený oheň! Co jsi tu dělala? Kouřila
v posteli?“
„Jo,“ odpověděla. „A pila.“
- 30 -
Klekla si a vytáhla zpod postele láhev.
„Nech to hořet,“ řekla. „Napij se. Budeme se na to dívat.“
„Leilo, nepleť se tu!“
„Jistě, Rede. Tvé přání je mi rozkazem.“
Usadila se stranou do velikého křesla. Rozhlédla se kolem,
znovu vstala a přešla k příborníku. Svíčkou, která tam hořela, zapáli­
la olejovou lampu, vzala si sklenku a vrátila se do svého křesla.
Na chodbě se ozvaly spěšné kroky. Zpomalily a zastavily se.
„Je to hodně špatné?“ ozval se Johnsonův hlas. Po otázce ná­
sledoval výbuch kašle.
„Jen postel,“ odpověděl Red. „Už je to v pořádku.“
„Můžeš vyhodit matraci z okna, jestli to zvládneš. Tam dole je
jen štěrk.“
„To bude asi nejlepší.“
„Slečno Leilo, pokoj sedmnáct je volný, můžete se do něj pře­
stěhovat.“
„Díky. Mně se víc líbí tenhle.“
Red přešel k oknu a otevřel jej dokořán. Vrátil se k posteli, vzal
do náruče srolovanou matraci a vyhodil ji hvězdami zaplněným
čtvercem okna ven.
„Hned vám pošlu novou postel i matraci,“ řekl Johnson.
„A další láhev.“
Stále ještě kašlající Johnson vycouval z pokoje zase zpět do
chodby.
„Fajn. Nechápu, jak tu vůbec můžete dýchat.“
Red zíral ven z okna. Leila otevřela další láhev. Johnsonovy
kroky doznívaly někde dole v hale.
„Dáš si ještě, Rede?“
„Dám.“
Otočil se a přešel pokojem k ní. Podala mu sklenku.
„Na tvoje zdraví,“ řekl a usrkl.
Odfrkla a znovu se napila z láhve.
„Tohle se na dámu nesluší,“ řekl. „Asi tě prodám.“
Usmála se.
„Nevadí, mám lepší část smlouvy. – Na tvoje. Tak jak je?“
„Myslíš zdraví, nebo ten chlast?“
„Obojí.“
„Jednou lepší, jednou horší. Obojí. Co tu vlastně děláš, Leilo?“
- 31 -
Pokrčila rameny.
„Piju. Zkouším zopakovat pár triků. Co tu děláš ty? Pořád jez­
díš sem a tam po Cestě a hledáš neoznačenou odbočku – nebo zkou­
šíš nějakou novou vytvořit?“
„Víceméně. Dlouho jsem si myslel, že jsi už tu cestu našla a
dala se po ní. Najít tě tady je – dalo by se říct – rozčarování.“
„Takhle já vždycky působím na lidi, ne?“
Vytáhl odněkud z vesty doutník a zapálil si ho od svíčky.
„Nemáš u sebe ještě jeden?“
„Mám.“
Podal jí doutník a zapálil si druhý pro sebe.
„Proč to děláš?“ zeptal se jí.
Nad její hlavou se vznášely chomáče kouře.
„Co?“
„Právě že nic! Jen maříš čas, zatímco bys mohla hledat.“
„Když se tak ptáš,“ řekla a znova si lokla, „povím ti to. Projela
jsem tu zatracenou Cestu z neolitu do Třicátýho. Odbočila jsem na
každou vedlejší cestu, pěšinu a králičí stezku. Znají mě v tisíci ze­
mích pod různými jmény. Ale nikde jsem nenašla, co hledám. Co oba
hledáme.“
„Nikdy jsi nebyla blízko? Nikdy jsi necítila – přítomnost?“
Zachvěla se.
„Cítila jsem přítomnost mnohokrát – někdy velmi podobnou,
často naprosto nezapomenutelnou – ale nikdy tu pravou. Ne. A z toho
můžu soudit jen to, že to místo, které jsem kdysi hledala, už neexis­
tuje.“
„Všechno někde existuje.“
„V tom případě se tam nelze odsud dostat.“
„Tomu nevěřím.“
„Řekni mi jedno: stojí to za to? Má cenu marnit život hle­
dáním, když si můžeš vybrat jakýkoli čas a jakékoli místo, když mů­
žeš jít, kam chceš, a dělat, co chceš?“
„Jako třeba opakovat staré triky a zpíjet se do němoty? Jako
třeba zakládat ohně v postelích?“
Vyfoukla z kouře kroužek.
„Nedělala jsem nic – jak jsi řekl – skoro rok. Jde to den ode
dne lépe. A výsledek je tentýž – došla mi energie. Jsem od přírody
dost lhostejná. Je příjemné zastavit se a přestat dělat něco bez­
- 32 -
výsledného, co nenese žádné ovoce. Proč se ty nepřidáš ke mně?
Tvoje snaha je taky k ničemu. Aspoň bychom mohli jeden druhého
utěšovat.“
„To není můj styl,“ řekl. V té chvíli se ve dveřích objevili dva
zaměstnanci s novou postelí, povlečením a další láhví.
Tiše kouřili a pozorovali muže při práci. Když odešli, Leila
řekla: „Mít peníze a většinu času prospat je to nejlepší, co můžeš v
životě dělat.“
„Jenomže mě zajímá i to ostatní,“ řekl.
„A co z toho máš?“ zeptala se a začala se pomalu zvedat. „Jsi
poznamenaný smrtí, to je celé.“
Přešla k oknu a zahleděla se ven.
„Co tím myslíš?“ zeptal se konečně.
„Nic.“
„Přesto mi to jako něco znělo. No tak, co jsi viděla?“
„Neřekla jsem, že jsem něco viděla.“ Otočila se k němu.
„Máme novou postel. Pojďme ji zkusit.“
„Nesnaž se mě rozptýlit. Vím, že máš lepší Zrak než já. Tak
povídej.“
Opřela se o okenní rám a dlouze se napila.
„A jdi dál od toho okna, mohla bys vypadnout ven.“
„Starší bratr, jako vždycky,“ řekla, ale poodešla a posadila se
na postel.
Postavila láhev na podlahu a začala vyfukovat velké husté ob­
laky kouře, do kterých upírala strnulý pohled.
„Vidění…“ řekla a upadla do mlčení.
„Vidění…“ opakoval Red.
„Jdeš v mlze. Houstne, čím víc se přibližuješ smrti. Toužíš po
ní! Vidím deset černých ptáků, kteří tě pronásledují,“ řekla. Její hlas
klesl. „Teď už je jich jen devět…“
„Černá desítka!“ zašeptal. Pak se zeptal: „Kdo ji vyhlásil?“
„Velký,“ řekla. „Velký silný muž… Básník… Ano, je
básníkem. Ovšem!“
„Chadwick.“
„Tlustý Chadwick,“ souhlasila.
Odfoukla oblak dýmu a natáhla se po láhvi.
„Proč, kdy a jak?“ otázal se Red.
„Co chceš po jedné mizerné vizi? To je všechno.“
- 33 -
„Chadwick,“ zopakoval a pak vyprázdnil svou sklenku.
„Vlastně to dává smysl. Dost mužů mělo motiv, ale jen někteří z nich
prostředky.“ Po chvíli dodal: „Tony musel něco vědět. Takže jeho
taky koupili… To znamená, že s poldy nemůžu počítat. Ale… kdo
může? Je to tedy oficiální.“
Vstal, vzal si láhev a dolil si.
„Co budeš dělat?“ zeptala se.
Usrknul ze sklenky.
„Budu pokračovat,“ odpověděl.
Přikývla.
„Dobrá. Pojedu s tebou. Budeš potřebovat mou pomoc.“
„Ne. Teď ne. Díky.“
Vzala láhev a vyhodila ji z okna. V jejích zelených očích se za­
blesklo.
„Jen nebuď tak ušlechtilý. Ze všech tvorů, které jsi kdy potkal,
ti mohu nejlépe pomoci právě já.“
„Kdykoli jindy bych řekl ano, a víš dobře, jak rád. Ale ne, když
někdo vyhlásil Černou desítku. Ksakru, jeden z nás musí žít, i kdyby
jen proto, aby pak pomstil toho druhého.“
Leila se najednou natáhla na postel.
„To by se ti líbilo, že ano? A líbilo by se ti, kdybych to byla
zrovna já… Sakra, všechno na mě nějak padá,“ řekla. „Musím se vy­
spat. Nemůžu tě nutit, ale taky nemůžu přijmout tvou odpověď. Dě­
lej, jak myslíš, Reyde, já bych asi jednala stejně. Dobrou noc.“
„Chci, aby ses na to dívala rozumně!“
Začala chrápat.
Dopil, položil sklenku na příborník a zhasl světla. Zavřel za se­
bou dveře a vrátil se do svého pokoje, kde se začal oblékat.
„Hofí?“
,,Ne, Květy. Odjíždíme.“
„Fo fe děje?“
„Potřebujeme se odsud rychle dostat.“
„Ofnámil jfi polifii, fo fe ftalo vfera v nofi?“
„Sakra, příští oznámení může být o mně, když sebou teď neho­
díme. Ten chlap, co jsem ho včera zastřelil, nebyl žádný šílenec. Vy­
hlásili proti mně Černou desítku.“
„Fo to je?“
Natáhl si boty a začal si je zavazovat.
- 34 -
„Já tomu říkám krevní msta. Můj nepřítel má právo na deset
beztrestných ran. Když půjdou všechny mimo, měl by skončit. Je to
taková hra. Včera večer – to byla první rána.“
„Nemůfef fe bránit a rány vrafet?“
„Jasně že ano. Kdybych jen věděl, odkud přijdou a kam se po
nich dívat. Mezitím bych měl radši prchat. Cesta je dlouhá. Tahle hra
může trvat celý život. Vlastně vždycky trvá celý život, tak jako tak.“
„A polifie f tím nemůfe nif udělat?“
„Když je to oficiální, tak ne. Tu pravomoc má jen Herní výbor.
Ostatně, i kdyby s tím chtěli něco dělat, není jich na to dost. A větši­
na z nich je stejně z oblasti od Třiadvacátého do Pětadvacátého. Příliš
civilizovaná oblast.“
„Tak jeď po Feftě tam, kde jich doft je, a dívej fe pozorně po
nějakém kriminálním pfeftupku, porufení pravidel hry.“
„Ne. Můj nepřítel žije tím směrem a pravděpodobně si je už
všechny koupil. Myslím, že tohle mi chtěl Tony říci. Kromě toho,
jejich hlavním úkolem je dohlížet na provoz. Ne. Prcháme zpátky,
dozadu.“
„Víf, kdo fa tím vfím je?“
„Jo, jeden můj starý přítel. Dřív jsme spolu dělali. Tak, jdeme
na to.“
„Ale ne –“
„Pst! Plížíme se.“
„Utíkáme bef plafení?“
„Jako za starých časů.“
„Tak v takovýchhle ftarých fafech jfem f tebou nebyla.“
„To je v pořádku. Moc jsem se nezměnil.“
Tiše za sebou zavřel dveře a zamířil k zadnímu schodišti.
„Rede?“
„Ššš!“
„Fff, ťakra! Jak věděli, žfe tu budef ftavět? Bylo to přece tvoje
momentální rozhodnutí!“
„Už jsem nad tím taky přemýšlel,“ zašeptal.
„Ledafe by někdo věděl, kdy jfi napofled bral benfín, a fpofetl
fi vfechny mofné faftávky, kde byf mufel tankovat fnovu.“
„A všechny obsadil? Ale jdi!“
„Jen ty pravděpodobněji. Mohl by fi to tenhle Chadwick dovo­
lit?“
- 35 -
„No, to ano…“
„Mufel by pak utratit jeftě mnohem víf, aby tě doftal, kdybyf to
vyfmuchal a unikl tomu prvnímu, fe?“
„Máš pravdu. Teď, když na to tak myslím – zná mě pekelně
dobře. Jestli zorganizoval zabavení mého nákladu přesně tam, kde k
tomu došlo, mohl uhodnout, že zastavím na příští stanici, abych si to
všechno promyslel.“
„Mofná. Chfef to rifkovat?“
„Co riskovat? Že na příští zastávce bude někdo jiný a na té
další zas někdo, stejně jako na té další?“
„Mohlo by to tak být, ne?“
„Jo, máš pravdu. Teď jsem ale přemýšlel o něčem trochu bez­
prostřednějším… Například ten chlápek, co mě měl dneska oddělat.
Odvedl by svou práci, a co potom? Přeci by ho tu nemohli jen tak ne­
chat. Určitě by ho měli přijet vyzvednout – a to ještě dnes večer. Co
myslíš, že by udělali, až by se dozvěděli, že jsem ho zabil a že jsem
pořád tady?“
„Těfko fíct.“
„Mohou být teď tam venku a čekat?“
„Fdá fe to pravděpodobné, fe? Mohli by hlídat i tyhle fadní
dvefe?“
„Možná. Proto se raději nejprve podíváme. Pak poběžíme k
těm stromům. Myslím však, že budou spíš hlídat vůz – buď od těch
stromů nebo z jiného auta. Obejdeme to lesem.“
Když došli k zadním dveřím, Red zaklel. Byly to těžké dveře
bez oken. Uvolnil západku, pootevřel je a vyhlédl ven.
„Nic,“ řekl. „Teď ani slovo – s výjimkou varování – dokud to
nebude za námi.“
„Necháf mi uf brzo fpravit reproduktor?“
„Kus odsud musíme zastavit v servisu, aby mi vyměnili přední
sklo. Tam ti to udělají, neboj se.“
Prudce otevřel dveře a rozběhl se ke stromům vzdáleným asi
patnáct metrů. Když jich dosáhl, skočil za první kmen, který se mu
připletl do cesty, a přikrčil se ve stínu u jeho paty. Chvíli tam zůstal
nehybně sedět. Oddychoval otevřenými ústy.
Nic. Žádné výstřely, žádné výkřiky. Nikde se nic nepohnulo.
Odplížil se dále mezi stromy, konečky prstů si razil cestu. Nakonec
- 36 -
se stočil doprava a plazil se okolo zadní části hotelu. Okno Leilina
pokoje bylo tmavé. Stále bylo cítit zápach spálené matrace.
Postupoval kupředu, dokud neviděl na celé parkoviště. Ve svět­
le ubývajícího měsíce a hvězd rozsypaných bez ladu a skladu po
nočním nebi neviděl na parkovišti žádné další vozy. Přesto zůstal v
úkrytu stromů a postupoval k místu, kde večer padl onen muž v
černých kalhotách a bílé košili.
Tělo, přikryté kusem plachtoviny zatížené kameny, leželo stále
na místě, kde ho zanechali. Přidřepl vedle něho a s pistolí v ruce po­
zoroval svůj vůz. Uplynulo pět minut. Deset…
Vykročil. Obešel vůz a pečlivě ho prohlédl. Potom nastoupil a
usadil se za volant. Umístil knihu do přihrádky pod palubní deskou a
vsunul klíček do zapalování.
„Pofkej! Neotáfej klífem!“
„Proč ne?“
„Regiftruji v fyftému malý elektrický náboj a nějaký zvýfený
odpor.“
„Bomba?“
„Mofná.“
Red zaklel, vystoupil a otevřel kapotu. Rozsvítil baterku a dal
se do hledání. Po chvíli zabouchl víko a s hlasitými kletbami zase na­
stoupil.
„Byla to bomba?“
„Jo.“
Nastartoval.
„Fo jfi f ní udělal?“
„Zahodil jsem ji do toho lesíka.“
Zařadil, zacouval, otočil se a vyjel pryč z parkoviště. Zastavil
ještě, jen aby doplnil nádrž.
- 37 -
DVA
Zanechal svůj vůz na odpočívadle vzdáleném jen několik dní
cesty – a přece celé světy. Byl příliš vysoký a hubený, hustá černá
kštice se vlnila nad jeho vysokým čelem. Na kopce Etiopské vysoči­
ny měl na sobě šaty příliš křiklavých barev – khaki kalhoty a purpu­
rovou košili; dokonce i jeho boty a pásek byly z nachové kůže, stejně
jako jeho veliká krosna. Dlouhé prsty mu zdobilo několik
ametystových prstenů. Stoupal po kamenité pěšině, ani trochu nedbal
na chladný vítr. Snad mohl být mladým romantickým básníkem na
cestách – pomineme-li fakt, že osmnácté století mělo nastat teprve za
osm set let. Jeho vpadlé oči planuly ve vyzáblém obličeji; v okolní
krajině hledal nezřetelné značky, které mu měly ukázat cestu, a na­
cházel je. Neodpočíval celý den, dokonce za chůze i jedl. Až nyní si
dopřál krátký oddech, protože dva vzdálené vrcholky se konečně
spojily v jedinou linii a cíl jeho cesty byl na dohled.
O několik set metrů dál se stezka rozšiřovala a tvořila veliký
plochý násep, který ubíhal dozadu do horského sedla. Pokračoval ve
své pouti stejným směrem – po náspu do vzdáleného sedla. Po obou
stranách soutěsky se jako vysoké kamenné zdi tyčily skály.
Posléze prošel dřevěnou brankou a dostal se do malého horské­
ho údolí, ve kterém pokojně přežvykovaly krávy. U vzdálenějšího
konce se leskla hladina malého jezera. O něco blíže stála ohrada pro
dobytek a hned vedle bylo vidět vchody do několika jeskyní. Před
jedním z nich seděl menší muž. Byl nesmírně tlustý, měl holou lebku
a jeho kůže měla barvu ebenu. Jeho prsty se mazlily s hlínou na
šlapacím hrnčířském kruhu.
Vzhlédl a pozoroval cizince, který jej pozdravil v arabštině.
„Pokoj s tebou,“ odpověděl ve stejné řeči. „Pojď dál a posilni
se.“
Cizinec přistoupil blíže.
„Děkuji.“
- 38 -
Shodil ze zad zavazadlo a posadil se se zkříženýma nohama na­
proti hrnčíři.
„Jmenuji se John,“ řekl.
„Já jsem Mondamay, hrnčíř. Omluv mě. Nechci být neslušný,
jen nemohu odejít od práce teď hned. Bude trvat jen několik minut,
než si budu jistý, že nádoba bude růst tak, jak má. Hned potom done­
su jídlo a pití.“
„Nemusíš spěchat,“ řekl host a usmál se. „Je potěšením pozo­
rovat velkého Mondamaye při práci.“
„Už jsi o mně slyšel?“
„Kdo neslyšel o tvých nádobách – dokonale vykroužených, vy­
pálených a bezchybně glazurovaných?“
Mondamayova tvář zůstala bez jakéhokoli výrazu.
„Jsi laskavý,“ odtušil.
Po chvíli zastavil Mondamay kruh a postavil se.
„Omluv mě na okamžik,“ řekl.
Pohyboval se zvláštní šouravou chůzí. John dlouhými prsty šát­
ral ve své purpurové kapse a pozoroval při tom záda odcházejícího
hrnčíře.
Mondamay vešel do jeskyně. Za pár minut se objevil znovu a v
rukou nesl přikrytý podnos.
„Nesu ti chléb, sýr a mléko,“ řekl. „Nezlob se, že nepojím s te­
bou, sám jsem právě dojedl.“
Sklonil se – na svou váhu nečekaně elegantně – a položil
podnos před cizince.
„K večeři pro tebe porazím kozu –“ začal.
Johnova ruka se mihla tak rychle, že téměř nebylo možné její
pohyb zrakem zachytit. Jeho neuvěřitelně dlouhé prsty se zaryly do
masa v oblasti pod hrnčířovou pravou lopatkou. Odtrhly velký kus
kůže a pronikly dovnitř. Pravou ruku, ve které držel malý křišťálový
klíček, vymrštil směrem k obnaženému kovovému povrchu. Klíček
vklouzl do zámku. John jím otočil.
Mondamay znehybněl. Odněkud z nitra jeho těla se ozvalo
několik ostrých cvaknutí. John vytáhl ruku a ustoupil o krok zpět.
„Už nejsi hrnčíř, Mondamayi,“ řekl. „Jsi částečně aktivován.
Teď zaujmi vzpřímenou pozici.“
- 39 -
Z postavy stojící před ním se ozývalo tiché bzučení, občas pře­
rušené cvaknutím. Postava se pomalu napřímila, pak opět znehybně­
la.
„Teď sejmi svůj lidský převlek.“
Postava pomalu zvedla ruce k zátylku a chvíli v této pozici
setrvala. Potom jimi pohnula od sebe a dopředu stahovala kůži z ně­
čeho, co vypadalo jako kovová stupňovitá pyramida opatřená množ­
stvím čoček. Pak pozdvihla ruce k tomu, co kdysi bývalo krkem hrn­
číře Mondamaye, zatlačila a zatáhla dolů. Kov. Nic než další kov. A
kabely, křemenná okénka, za kterými blikala drobná světélka, destič­
ky, trysky, mřížky…
Během necelých dvou minut bylo všechno falešné maso a kůže
pryč. Ten, který byl znám jako Mondamay, tu stál – třpytící se,
pableskující a tiše praskající – před vysokým mužem, jehož jméno
bylo John.
„Povol mi přístup k první jednotce,“ nařídil.
Z robotovy hrudi se vysunula malá kovová zásuvka. John se
naklonil kupředu a rukou, na níž se zablýskly ametystové prsteny,
uchopil ovládací zařízení ukryté v zásuvce.
„Proč mi to děláš?“ zeptal se ho Mondamay.
„Jsi plně aktivován a musíš mě poslouchat. Je to tak?“
„Ano, je. Proč jsi to udělal?“
„Zasuň první jednotku, narovnej se a postav se na místo, kde
jsi seděl, když jsem přijel.“
Mondamay uposlechl. Muž se posadil a dal se do jídla.
„Proč jsem tě aktivoval?“ řekl John po chvíli. „Protože,“ odpo­
věděl, „jsem teď momentálně jediný člověk na světě, kdo ví, co jsi
vlastně zač.“
„Co se mě týče, došlo k mnoha chybám…“
„Tím jsem si jist. Nevím, jestli existují paralelní budoucnosti,
ale vím, že existuje mnoho minulostí – a všechny vedou do času, ze
kterého jsem přišel. Ne všechny jsou přístupné. Vedlejší cesty zarůs­
tají a – když je nikdo nepoužívá – opět se stávají divočinou. Copak
nevíš, že Čas je superdálnicí s mnoha odbočkami, hlavními silnicemi
i vedlejšími cestami? Copak nevíš, že jejich mapy se neustále mění a
že jen pár lidí ví, jak najít správné přístupové cesty?“
„Tohle všechno vím, ačkoli nejsem jedním z nich.“
„Jak je tedy možné, že to víš?“
- 40 -
„Nejsi prvním cestovatelem, se kterým jsem se setkal.“
„To vím. Tady, na téhle odbočce, ve tvém čase, se ukazuje být
pravdivou hypotéza, jaké se inteligentní muži v mém vlastním čase
smějí. Totiž že před dávnou dobou byla Země navštívena bytostmi z
jiné civilizace, které tu po sobě zanechaly různé artefakty. Vím, že ty
jsi jedním z nich. Nemám pravdu?“
„Správně.“
„Dále vím, že jsi fantasticky rafinovaný smrtící stroj. Byl jsi
navržen, abys byl schopen zničit cokoli, od jediného viru po celou
planetu. Je to tak?“
„Ano, je.“
„Byl jsi tu zanechán. Neměl jsi nikoho, kdo by věděl, čím
vlastně jsi, a proto ses rozhodl vést tento jednoduchý život. Je to
tak?“
„Ano. Jak je možné, že ses o mně dozvěděl a získal nezbytný
ovládací klíč?“
„Můj zaměstnavatel ví mnoho věcí. Naučil mě poznávat Cestu.
Řekl mi o tobě. Dal mi i klíč.“
„A co si ode mne žádáš, nyní, když jsi mne nalezl a použil
klíč?“
„Řekl jsi, že nejsem prvním cestovatelem, se kterým ses setkal.
Vím to, protože znám totožnost toho druhého muže. Jmenuje se Red
Dorakeen a zanedlouho se tu po tobě bude shánět. Potřebuji velikou
sumu peněz a dostanu ji vyplacenu za jeho zavraždění. V takovéto
záležitosti dávám vždy přednost práci skrze prostředníka – lidského
či mechanického. Tentokrát jím budeš ty.“
„Red Dorakeen je můj přítel.“
„I to mi bylo řečeno. Jen další důvod, proč nebude něco ta­
kového od tebe čekat. Tak –“ zašmátral v batohu a vytáhl štíhlou
kovovou schránku. Otevřel ji a nastavil do potřebné polohy dva knof­
líky uvnitř. Z jednotky se ozvalo pípání. „Nedávno si nechával vy­
měnit přední sklo,“ řekl John a položil schránku na kámen. „Při té
příležitosti mu v servisu do auta umístili malou vysílačku. Teď nám
nezbývá nic než čekat, až dojede na naši odbočku – pomocí tohoto
zařízení ho pak budu moci sledovat a zaútočím, kdekoli budu chtít.“
„Nechci být v této věci tvým prostředníkem.“
- 41 -
John vstal od svého jídla a přešel k Mondamayovi. Udeřil do
nehotového hrnce na kruhu a zničil jej. „Tvá přání nejsou důležitá,“
prohlásil. „Nemáš jinou možnost než mě poslouchat.“
„To je pravda.“
„Zakazuji ti pokusit se ho jakýmkoli způsobem varovat. Rozu­
míš?“
„Rozumím.“
„Teď už se o tom nebudeme dohadovat. Uděláš, co ti řeknu – a
to tak, jak nejlépe jsi schopen.“
„Udělám.“
John se vrátil ke svému podnosu a pokračoval v jídle.
„Rád bych tě od toho odradil,“ řekl Mondamay po chvíli.
„Nepochybně.“
„Víš něco o tom, proč ho chce tvůj zaměstnavatel zabít?“
„Ne. To je jeho věc. Mě se to netýká.“
„V tobě musí. být něco hodně zvláštního. Něco, proč si tě vy­
brali pro tohle podivné zaměstnání.“
John se usmál.
„Usoudili, že na to mám dostatečnou kvalifikaci.“
„Co víš o Redu Dorakeenovi?“
„Vím, jak vypadá. Vím, že pravděpodobně pojede touto
cestou.“
„Jsi zřejmě profesionál a tvůj zaměstnavatel si dal velikou prá­
ci, aby tě získal…“
„Zřejmě.“
„Nedivil ses proč? Co je tvá předpokládaná oběť vlastně za
člověka, že se obrátili zrovna na tebe?“
„Můj zaměstnavatel chce, abych to udělal já, protože oběť už
možná ví, že ji někdo pronásleduje.“
„Jak to?“
„Nedávno – nedávno v jeho osobní časové linii – už došlo k
jednomu útoku.“
„Jak je možné, že tento útok nevyšel?“
„Primitivně naplánováno, špatně provedeno, jak jsem vyrozu­
měl.“
„Co se stalo s tím prvním vrahem?“
Muž v purpuru pozvedl k Mondamayovi planoucí zrak.
- 42 -
„Red ho zabil. Ale ujišťuji tě, že mezi mnou a tímhle člověkem
neexistuje srovnání.“
Mondamay nepromluvil.
„Jestli se pokoušíš mě vyděsit a vyvolat dojem, že by se to
mohlo stát i mně, jen mrháš svým časem. Na světě je jen pár věcí,
kterých se bojím.“
„To je dobře,“ řekl Mondamay.
John zůstal u Mondamaye skoro týden. Rozbil padesát šest
jemně vypracovaných nádob, než si uvědomil, že to jeho me­
chanického sluhu vůbec nevzrušuje. Dokonce ani když donutil robo­
ta, aby je rozbíjel sám, nedostalo se mu ničeho ani vzdáleně
podobného citové odezvě. Nechal toho – jako zdroj bolesti pro jeho
zajatce to nefungovalo. Potom, jednoho odpoledne vydal přijímač os­
trý bzučivý zvuk. John rychle přístroj doladil, odečetl údaj na stupni­
ci a řekl: „Je asi tři sta kilometrů odsud. Hned jak se umyji a
převléknu, dovolím ti, abys mě k němu dovezl. Potom dovedeme tuto
záležitost ke zdárnému konci.“
Mondamay neodpověděl.
- 43 -
JEDNA
„Rede, ten doktor, co jsme ho potkali v servisu – trochu mě
znepokojuje, co – Hej! Co to děláš? Přeci nechceš brát stopaře, když
po tobě lidé střílejí!“
„Ten nový reproduktor má trochu pronikavý tón.“
Zajel ke kraji. Najednou pršelo. Malý muž s divoce rozcu­
chanými vlasy a černým kufrem se široce usmál a otevřel dveře.
„Kam až jedete?“ zeptal se vysokým hlasem.
„Někam tak okolo Pátého.“
„No, aspoň něco. Navíc ten nepříjemný déšť…“ Nastoupil, za­
bouchl dveře a kufr si položil na kolena.
„Kam máte namířeno?“ zeptal se Red, šlápl na plyn a vyjel
zpět na dálnici.
„Periklovo Řecko. Jmenuju se Jimmi Frazier.“
„Red Dorakeen. Máte před sebou dlouhou štreku. Umíte dobře
řecky?“
„Studoval jsem řečtinu dva roky. Vždycky jsem se tam chtěl
podívat. – Už jsem o vás slyšel.“
„Dobré nebo špatné?“
„Obojí. A něco mezi. Vozíval jste zbraně, dokud vám to ne­
zatrhli, že?“
Red otočil hlavu a jeho zrak se setkal s tmavýma očima, které
si ho zkoumavě prohlížely.
„Říká se.“
„Nechci strkat nos do cizích věcí.“
Red pokrčil rameny.
„Asi to není žádné tajemství.“
„Navštívil jste spoustu zajímavých míst, že?“
„Pár.“
„A podivných?“
„I několik takových.“
- 44 -
Frazier si rukou projel vlasy a uhladil je – každý vlas na své
místo. Naklonil se dopředu, aby mohl výsledek zkontrolovat ve
zpětném zrcátku, a povzdychl si.
„Já jsem toho mnoho neprocestoval. Nejvíc se pohybuji mezi
Glevelandem padesátých a osmdesátých let.“
„Co děláte?“
„Mám bar. Kupuju věci v padesátých letech a prodávám je v
osmdesátých.“
„Hm, to dává smysl.“
„Taky jsou z toho prachy. – Měl jste někdy problémy s lupiči?“
„Nic, co by stálo za řeč.“
„To teda musíte být perfektně vyzbrojený.“
„Nijak zvlášť.“
„Myslím, že byste to mohl někdy potřebovat.“
„To jen ukazuje, jak moc se můžete mýlit.“
„Co uděláte, když na nějakého narazíte?“
Red si znovu zapálil doutník.
„Třeba umřu,“ odpověděl.
Frazier se pro sebe usmál.
„Ne, vážně,“ řekl.
Red natáhl ruku za sedadlo.
„Podívejte, jestli jste lupič, nevyhmátl jste to, jedu s prázdnou.“
„Já? Nejsem lupič.“
„Tak přestaňte dávat tyhle zatracené teoretické otázky. Jak
mám sakra vědět, co bych udělal v nějaké hypotetické situaci? Rea­
guju na okolnosti, to je všechno.“
„Promiňte, nechal jsem se unést. Vedete romantický život.
Odkud vlastně původně pocházíte?“
„Nevím.“
„Jak to myslíte?“
„Prostě nemůžu najít cestu zpět. Dřív to bylo na hlavním tahu.
Myslím, že se z toho potom stala vedlejší cesta, která se nakonec
zřejmě ztratila v oněch mlhavých místech, která již nejsou historií.
Asi jsem čekal příliš dlouho, než jsem začal hledat. Měl jsem dost
práce. Teď už z toho nezbyla ani legenda.“
„Jak se to jmenuje?“
„Nezdá se vám, že se tu něco pálí?“
„Jen váš doutník.“
- 45 -
„Můj doutník! Kde sakra je?“
„Nevím – Á, tady. Asi zapadl za moje sedadlo.“
„Spálil jste se?“
„Spálil? Ne, nemyslím. Možná trochu kabát.“
Red si vzal podávaný doutník a rychle pohlédl na stopařova zá­
da.
„Tak to jste měl štěstí. Omlouvám se.“
„Říkal jste?…“
„Rede!“ vpadla jim do řeči Květy. „Policejní hlídka – jede
tímhle směrem.“
Frazier sebou trhnul.
„Co je tohle?“ řekl.
„Za chvíli by měli být v dohledu.“
Red pozoroval zpětné zrcátko.
„Proč si radši nenajdou nějakou nehodu?“ uvažoval.
Pohlédl na Fraziera. „Anebo je to součást nějakého plánu.''
„Co je to za kouzla?“
„…Měla by se objevit v dohledu někdy teď.“
„Rede! Odkud vychází ten hlas?“
„Nerušte, sakra!“
„Démoni jsou velmi nespolehliví!“ vykřikl Frazier a počal ko­
nečky prstů čmárat do vzduchu jakési obrazce. Ohnivé tvary planuly
oranžovým světlem a zůstávaly viset ve vzduchu před ním.
„Rede! Co to dělá?“ zeptala se Květy. „Moje optické snímače
detekují –“
Red prudce zatočil doprava a zabrzdil.
„Přestaňte zaneřáďovat máj vůz kouzly!“ nařídil Red. „Vy
nejste z žádné z hlavních cest Dvacátého. Co to tu na mě zkoušíte?“
Policejní hlídka zastavila před nimi. Byl večer, na obloze visely
těžké olověné mraky, sníh přikryl stromy v lese, který se černal na­
pravo od Cesty.
„Opakuji –“ řekl Red, ale Frazier už otevřel dveře a vystupoval
z auta.
„Nevím, jak jste tohle dokázal –“ začal Frazier.
Red znal policistu, který se vynořil z hlídkového auta, podle vi­
dění, ale nemohl si vzpomenout na jméno.
„ – ale právě jste udělal chybu.“ Frazier pozoroval přicházející­
ho policistu. „Já vlastně taky, když nad tím tak uvažuji…“ dodal.
- 46 -
Dveře kabiny se zabouchly. Vůz couvl, pneumatiky zaskřípěly po
štěrku. Kola se prudce stočila doprava a motor běžel několik
dlouhých okamžiků naprázdno. Kolem se mihly podivné přízračné
tvary. Vůz vystřelil na Cestu a prchal do bledého dne. Vysoko nad
nimi se klenul zlatý oblouk.
„Květy,“ řekl Red, „proč jsi vyrazila tak najednou?“
„Při hodnotové analýze situace ses objevil v červeném poli,
Rede. Byla tam více jak šedesátiprocentní šance na prohru. Právě
jsem ti zachránila život.“
„Ale to byli opravdoví policajti.“
„Tím hůř pro ně.“
„To byl tak nebezpečný?“
„Zamysli se nad tím.“
„Jsem i nejsem si jistý, co byl vlastně zač. Jen by mě zajímalo,
kde ho Chadwick sebral.“
„Není jedním z nich. Není součástí hry, Rede.“
„Proč myslíš?“
„Byl by stručnější, kdyby byl. Nevěděl ani, kdo jsem já. Je
snad Chadwick hloupý natolik, aby poslal někoho tak nepřipravené­
ho?“
„Ne. Máš pravdu. Musíme se tam vrátit.“
„To bych ti neradila.“
„Tentokrát rozhoduji já. Odboč, jak jen to bude možné, a pře­
jeď do protisměru. Pak to znova otočíme. Musím mít jasno.“
„Proč?“
„Prostě udělej, co ti říkám.“
„Ty jsi tady šéf.“
Když auto zpomalilo, světlo začalo pulsovat. Zahnuli doprava
na nájezd. Red se mračil a znovu si maloval ony obrazce, nejprve do
vzduchu, potom na podložku.
„Mám to,“ promluvil konečně, když se vraceli.
„Máš co?“
„Život je čím dál zajímavější. Šlápni na to.“
„Jsi si jistý, že ho chceš znovu najít?“
„Už tam nebude.“
„Jen hádáš.“
Jeli dolů po nájezdu, pak podjezdem a opět nahoru.
- 47 -
„Ještě pár minut. Támhle! Kus před námi. To policejní auto je
tam pořád. Opravdu tam chceš zastavit?“
„Udělej to!“
Auto zajelo ke kraji a zastavilo za kapkovitým vozem policejní
hlídky. Red vystoupil a šel směrem k němu. Jak postupoval, cítil ve
vzduchu stále silnější pach spáleného čalounění a masa. Dveře na
pravé straně vozidla byly otevřené a pokroucené. Vnitřek byl úplně
vyhořelý. Na uhel sežehnuté tělo jednoho z mužů leželo rozhozené
na předním sedadle, v ruce ohořelou pušku. To, co zbylo z druhého
policisty, leželo na zemi před autem. Pneumatiky byly roztavené,
zadní kapota zela dokořán, roztržená. Red několikrát přešel po delší
straně auta.
Frazierůy kufr ležel roztržený na hromadě zasněžených listů,
obsah rozsypaný po okolní zemi. Red svraštil obočí a potřásl hlavou.
V kufru byly robertky, různé antikoncepční prostředky, náplasti, biče
a karabáče. Pod jeho pohledem se věci začaly tavit a roztěkat, šel z
nich dým a pára. Rozhlédl se ještě po stopách, ale bylo jich příliš
mnoho na velmi malé ploše, takže z nich nemohl nic vyčíst.
Vrátil se ke svému autu. „O.K. Jedenácté. Já si to s tebou pro­
hodím ve Dvanáctce.“
,,Mohu monitorovat odsud. Nějaká bomba, řekla bych. Víš,
kam šel? Našel jsi něco?“
„Ne.“
„Tak to máš štěstí.“
„Ani bych neřekl.“
„Jak to myslíš?“
„Nechali jsme to utéct.“
„Tomu já říkám mít štěstí.“
Red si stáhl čepici na oči a založil si ruce na prsou. Začal zhlu­
boka dýchat.
- 48 -
DVA
Timyin Tin pracoval v klášterní zahradě. Malý muž s oho­
lenou hlavou okopával záhony s obrovským nadšením a omlouval se
plevelům, když je vytahoval z půdy. Bylo těžké určit jeho věk a jeho
oholená hlava dělala odhad ještě těžším. Jeho pohyby byly jisté a
plynulé. Šat mu volně splýval kolem těla, jen občas jím pohnul závan
chladného větru vanoucího z hor, jejichž vrcholky byly pokryty sně­
hem. Pohlédl tím směrem jen zřídka. Znal hory příliš dobře.
Okamžitě věděl o jednom ze svých spolubratru, který se k
němu zvolna přibližoval. Nedal však najevo nic až do chvíle, kdy se
druhý mnich zastavil na začátku řádky, kde Timyin Tin pracoval.
„Jsi žádán uvnitř,“ řekl mnich.
Timyin Tin přikývl.
„Na shledanou, přátelé moji,“ rozloučil se s květinami a odešel
vyčistit nástroje, aby je mohl uložit v kůlně.
„Zahrada prospívá velmi dobře,“ řekl druhý mnich.
„Ano.“
„Myslím, že tě povolali kvůli návštěvníkům.“
„Hm? Ano, slyšel jsem gong ohlašující příjezd poutníků, ale
nevím, kdo přijel.“
„Jmenují se Sundoc a Toba. Znáš je?“
„Ne.“
Muži kráčeli směrem k hlavní budově; zastavili se jen na
okamžik před sochou Buddhy. Vešli do budovy, přešli halu a zamířili
do cely na jejím konci. Timyinův spolubratr nejdříve vykonal pří­
slušné rituály a teprve potom vstoupil dovnitř. Oslovil malého vrásči­
tého muže – představeného kláštera.
„Je tady, Mistře.“
„Pozvi ho tedy dovnitř.“
Mnich se vrátil ke dveřím. Cestou jen letmo pohlédl na dva
cizince sedící na rohožích naproti představenému a pijící čaj.
- 49 -
„Smíš vejít,“ řekl a vzdálil se. Timyin Tin vešel do cely.
„Poslal jsi pro mne, vznešený pane,“ řekl.
Představený jej chvíli pozoroval, než začal mluvit.
„Tito muži si přejí, abys je doprovázel na jejich cestě,“ promlu­
vil konečně.
„Já, Mistře? Je tu přece mnoho jiných, kteří znají okolí daleko
lépe.“
„Toho jsem si vědom. Zdá se však, že tito muži chtějí něco více
než jen průvodce. Nechám na nich, aby ti věc lépe vysvětlili.“
Představený se zvedl a opustil celu; s sebou odnesl cinkající a
chřestící sedlovou brašnu.
Timyin Tin pozoroval oba cizince, kteří se mezitím postavili.
„Jmenuji se Toba,“ řekl jeden z nich, s tmavou pletí a plnovou­
sem. Byl robustní postavy, asi o hlavu větší než Timyin Tin. „Můj
společník se jmenuje Sundoc.“ Ukázal na velmi vysokého muže s
vlasy barvy mědi, bledou pletí a modrýma očima. „Nemluví příliš
dobře nářečím této oblasti čtrnáctého století, a proto budu mluvit za
nás za oba. Kdo jsi, Timyine Tině?“
„Nerozumím.“ odpověděl mnich. „Jsem ten, jehož vidíte před
sebou.“
Toba se zasmál. O chvíli později se zasmál i Sundoc.
„Odpusť nám,“ řekl potom Toba. „Ptám se tě, čím jsi byl, než
jsi přišel na toto místo. Kde jsi žil? Co jsi dělal?“
Mnich rozhodil rukama.
„Nepamatuji se.“
„Pracuješ tu v zahradách. Máš tu práci rád?“
„Ano, velmi.“
Toba potřásl hlavou.
„Jak jen mohou i mocní poklesnout,“ povzdychl si. „Myslíš –“
Vyšší muž přistoupil o krok blíže k mnichovi. Jeho pěst
najednou vystřelila vpřed.
Zdálo se, že se Timyin Tin pohnul jen nepatrně, ale Sundokova
pěst ho minula, aniž se ho dotkla. Prsty mnichovy levé ruky jako by
jen zavadily o Sundokův loket, aby jej usměrnily. Otočil se okolo své
osy a jeho druhá ruka zmizela za mužovým tělem.
Sundoc opsal vzduchem oblouk, přeletěl místnost a narazil
hlavou na protější stěnu. Zhroutil se na zem a zůstal tiše ležet.
„Pro –“ začal Toba. Vzápětí i on ležel na zemi.
- 50 -
Když se mu vrátilo vědomí, otevřel oči a rozhlédl se po
místnosti. Mnich stál u dveří a pozoroval ho.
„Proč jste na mě zaútočili?“ zeptal se Timyin Tin.
„Byla to jen zkouška,“ vydechl Toba. „Ta je teď u konce a tys
ji splnil. Cvičíváš tady v tomto druhu boje?“
„Trochu,“ odpověděl mnich. „Já ale znám více z – předtím.“
„Pověz mi o tom ‘předtím’. Kde to bylo? Kdy?“
Timyin Tin zavrtěl hlavou.
„Nevím.“
„Možná v jiném životě?“
„Snad.“
„Vy tady přece věříte v takové ty věci – minulé životy a tak,
nebo ne?“
„Ano.“
Toba se postavil na nohy. Na opačné straně místnosti Sundoc
zasténal a pohnul se.
„Nechceme ti ublížit,“ řekl Toba. „Právě naopak. Musíš nás do­
provodit na naší cestě. Je to velmi důležité. Představený tvého řádu s
tím souhlasí.“
„Kam půjdeme?“
„Jména míst pro tebe nemají v tomto čase žádný význam.“
„Co ode mě žádáte, abych vykonal na místě, kam se
chystáme?“
„Ve svém současném stavu bys tomu také nerozuměl. Tvé jiné
já – tvé dřívější já – by tomu porozumělo. Nikdy jsi se neptal sám
sebe, jakým jsi vlastně býval mužem ve svém minulém životě?“
„Ano, přemýšlel jsem o tom.“
„Vzkřísíme v tobě tyto vzpomínky.“
„Jak jsem o ně byl připraven?“
„Složitými chemickými a neurologickými technikami, kterým
bys nerozuměl. Vidíš, dokonce abych mohl stručně odpovědět na tvé
otázky, musel jsem použít slov, která nejsou součástí tvé současné
slovní zásoby.“
„Ty víš, kým jsem byl – předtím?“
„Ano.“
„Řekni mi, jakým jsem byl člověkem.“
„Lepší bude, když na to přijdeš sám. My ti k tomu jen pomůže­
me.“
- 51 -
„Jak?“
„Dáme ti sérii injekcí RNA – tvé vlastní RNA, která ti byla
odebrána ještě předtím, než jsi prošel změnou. Nevíš sice ještě, co je
to RNA, ale to pro tuto chvíli nevadí.“
„Tato substance mi navrátí vědomí o mém minulém životě?“
„Myslíme si to. Sundoc je velice vzdělaný lékař. Bude celou
operaci provádět.“
„Nevím…“
„Co nevíš?“
„Nejsem si jistý, jestli chci poznat muže, jímž jsem jedenkráte
byl. Co když se mi nebude líbit?“
Sundoc, který se mezitím vyškrábal na nohy a třel si hlavu, se
usmál.
Toba řekl: „Můžu ti říci jediné: neprodělal jsi tuto první změnu
z vlastní vůle.“
„Proč by mne někdo nutil k tomu, abych se stal jiným
člověkem?“
„Existuje jen jediný způsob, jak se to můžeš dozvědět. Co na to
řekneš?“
Timyin Tin přešel pokoj k protější stěně, kde stála nádoba s
čajem, a nalil si. Posadil se na rohož a zíral do šálku. Napil se. Po
chvíli se na zem posadili i Toba a Sundoc.
„Ano,“ promluvil konečně Toba pomalu, pečlivě vybíraje
slova. „Je to děsivé. Je to – nejistota. Zdá se, že jsi se svým nynějším
životem spokojený; a najednou přicházíme my a přinášíme ti
možnost změnit tento život – aniž bychom ti ovšem mohli říci, jakou
alternativu ti vlastně nabízíme. Není to ale z naší strany zatvrzelost.
Prostě bys jen ve svém současném stavu nepochopil to, co ti chceme
sdělit. Chceme po tobě, abys přijal podivný dar – svou vlastní minu­
lost, protože chceme hovořit s mužem, kterým jsi býval. Může se
stát, že až si vzpomeneš na tohoto muže, nebudeš s námi vůbec chtít
jednat. Potom, samozřejmě, budeš moci jít, kam se ti zlíbí, třeba se
navrátit sem, na toto místo. Ale dar, který jsi jednou obdržel, si už
nebudeme moci vzít zpět.
„Toužím po poznání sebe sama,“ prohlásil Timyin Tin, „a upa­
matování se na minulé životy je důležitým krokem na cestě k tomuto
poznání. Proto bych asi měl okamžitě souhlasit. Ale meditoval jsem
nad tím už dříve. Předpokládejme, že bych si opět vybavil svou před­
- 52 -
chozí existenci – nejen několik vzpomínek, ale vše. Předpokládejme,
že by se mi však člověk, kterým jsem býval, nelíbil. Předpokládejme,
že bych navíc objevil, že je silnější než já. A místo toho, abych při­
způsobil jeho svému nynějšímu já, on přemůže mne. Co potom? Ne­
znamenalo by to otočení Velkého kola zpět? Co když právě přijetí se­
bepoznání ze zdroje, kterému nerozumím, způsobí, že se otevřu své­
mu dřívějšímu já a ono se mne zmocní?“
Ani jeden z mužů mu neodpověděl. Timyin Tin se znovu napil
čaje.
„Ale nač se ptát?“ řekl. „Žádný člověk přece nemůže dát jiné­
mu člověku odpověď na takovou otázku.“
„Přesto,“ řekl Toba, ,je to oprávněná otázka. Samozřejmě, já ti
ji nemohu zodpovědět. Jediné, co k tomu mohu dodat, je, že možná –
na základě své víry – bude jednou takhle o tobě přemýšlet tvé budou­
cí já. Co na to řekneš?“
Timyin Tin se náhle zasmál.
„Velmi dobře,“ řekl. „Naše já chce být vždy ve středu dění, že?
Dostali jste mě.“
T
Tyin Tin dopil čaj, a když zvedl obličej, jeho tvář nabyla zcela
nového výrazu. V jediném záblesku jeho očí, ve zpevněných rysech a
úsměvu pohrávajícím si v koutku úst se náhle zračily bezohlednost,
drzost a vzdor. Toba ani Sundoc přesně nechápali, jak mohla tato
zcela nepatrná změna vypovědět tolik o tom, co se děje v jeho mysli.
„Jsem připraven přijmout toto osvícení,“ oznámil. „Nechť za­
čne.“
„Bude to pravděpodobně trvat mnoho dní,“ řekl Toba opatrně.
„Musíme provést několik operací.“
„Nějaká z nich ovšem musí být první,“ řekl Timyin Tin. „Co
mám učinit?“
Sundoc vrhl na Tobu tázavý pohled. Toba přikývl.
„Dobře, začneme ihned,“ prohlásil Sundoc. Zvedl se a přešel
do rohu místnosti, kde měl složené své zavazadlo. „Kdy budeš při­
praven na cestu?“ zeptal se.
„Nevlastním mnoho,“ odpověděl mnich. „Hned, jak tady bude­
me hotovi, si přinesu své věci a můžeme se vydat na cestu.“
„Dobře,“ odpověděl vysoký muž a otevřel malé pouzdro, ve
kterém byla injekční stříkačka a několik ampulí. „Dobře.“
- 53 -
Tu noc tábořili v horách vysoko nad klášterem. Našli příkrý
skalní útes, který je chránil před kvílícím větrem. Drobné sněhové
vločky tančily okolo malého ohně – jako duše spěchající roztát, vy­
pařit se a odebrat se nazpět do nebes, aby mohly být znovu navráce­
ny do koloběhu bytí, pomyslel si Timyin Tin. Pozoroval je ještě
dlouho poté, co šli jeho dva průvodci spát.
Ráno se obrátil na Tobu: „Zdál se mi zvláštní sen.“
„O čem?“
„Zdálo se mi o mužích jedoucích ve zvláštním vozidle, jaké
jsem nikdy před tím neviděl. Byl jsem v nějaké budově a pozoroval
jsem, jak tento vůz zastavil. Když muži vystoupili ven, namířil jsem
na ně zbraň – rouru s rukojetí a malou páčkou. Namířil jsem a zatáhl
za páčku. Zabil jsem je. Je možné, aby byl tento sen částí mého dří­
vějšího života?“
„Nemohu to říci jistě,“ odpověděl Toba, zatímco si balil své vě­
ci. „Je to možné. V tuto chvíli bude však lepší nebrat takovéhle věci
příliš vážně. Ať zapadnou na své místo v mozaice samy.“
Timyin Tin dostal svou injekci, ještě než opustili tábořiště,
další pak téhož večera, po mnoha mílích pochodu horskými stez­
kami.
„Cítím, že se něco děje,“ řekl. „Do mých myšlenek se dnes
vtíraly podivné – představy.“
„Jaké podivné představy?“
„Obrazy, slova…“
Sundoc přistoupil blíže.
„Jaké obrazy?“ zeptal se.
Timyin Tin zavrtěl hlavou.
„Byly příliš krátké, jen jakési záblesky. Nemohu si je znovu
vybavit.“
„A ta slova?…“
„Byla cizí, přestože se zdála být povědomá. Ale ani ta si
nemohu vybavit.“
„To je dobré znamení,“ řekl Sundoc. „Injekce začínají působit.
Možná budeš mít dnes v noci další divné sny. Nenech se jimi zne­
pokojovat. Jen je prostě pozoruj a uč se.“
Ten večer Timyin Tin nemeditoval.
- 54 -
Další den ráno bylo v jeho chování cosi zvláštního. Když se ho
Toba otázal na sny, odpověděl prostě: „Útržky.“
„Útržky? Jaké?“
„Nemohu si vzpomenout. Nic důležitého. Dáme si ranní dávku,
ne?“
„Uvědomuješ si, že poslední slovo, které jsi vyslovil, nebylo
čínsky?“
Timyinovy panenky se rozšířily. Odvrátil zrak. Sklopil oči a
dlouho hleděl na své palce u nohou. Pak pohlédl zpět na Tobu.
„Ne,“ řekl. „Prostě mi samo vylétlo z úst.“
Jeho oči se naplnily slzami.
„Co se to se mnou děje? Kdo zvítězí?“
„Ty budeš konečným vítězem, protože získáš zpět, co jsi ztra­
til.“
„Ale co když –“ Jeho výraz se náhle změnil. Oči se zúžily ve
dvě tenké štěrbiny, napětí ve tvářích povolilo a v koutku úst mu po­
hrál lehký úsměv. „Samozřejmě,“ řekl. „A jsem vám za to vděčný.“
„Jak daleko ještě musíme jít?“ zeptal se po chvíli.
„Je to trochu složité vysvětlování,“ řekl Toba, „ale z hor
bychom měli sejít do tří dnů. Potom ještě asi týden cesty k hlavní
stezce. Pak už to bude mnohem jednodušší, ale konečný cíl naší cesty
bude záviset na zprávě, kterou obdržíme na jedné z našich zastávek.
Teď dostaneš další injekci, a můžeme vyrazit.“
„Dobře.“
Ten večer ani následující den nemluvil Timyin Tin o vzpomín­
kách, které se mu možná vybavily. Když se ho ptali, jeho odpovědi
byly velice mlhavé. Sundoc a Toba nenaléhali. Injekce pokračovaly.
Příštího odpoledne sestupovali ze sedla dolů k úpatí hor. Timyin Tin
náhle zatahal Tobu za rukáv, aby upoutal jeho pozornost.
„Někdo nás sleduje,“ zašeptal. „Pokračujte jakoby nic. Připo­
jím se k vám později.“
„Počkej!“ řekl Toba. „Nechci, abys riskoval. Víš, že máme
zvláštní zbraně, jejichž mechanismu nerozumíš. My –“
Zarazil se. Po t tři malého muže se rozléval úsměv.
„Opravdu?“ řekl Timyin Tin. „Jste si tím zcela jisti? Nemyslím,
že by vám vaše střelné zbraně byly něco platné proti dešti šípů tam
shora. Jak jsem řekl, připojím se k vám později.“
Otočil se a zmizel mezi skalisky po jejich pravé ruce.
- 55 -
„Co uděláme?“ zeptal se Toba.
„To, co nám řekl: půjdeme dál,“ odpověděl Sundoc. „Není to
žádný blázen.“
„Ale není v normálním rozpoložení mysli.“
„Je zřejmé, že se rozpomněl na více, než nám řekl. Teď mu
musíme důvěřovat. Vlastně nemáme na vybranou.“
Pokračovali v chůzi.
Šli téměř hodinu. Vítr se proháněl okolo, klapot kopyt mezků
se ozvěnou vracel od skalisek tyčících se po obou stranách stezky.
Dvakrát musel Sundoc přesvědčovat Tobu, aby se nevracel jejich
svěřence hledat. Nyní však byla i jeho tvář napjatá, často zabloudil
zrakem vzhůru k vrcholkům skalisek. Oba muži byli na svých zvířa­
tech nahrbeni více než obvykle.
„Jestli jsme ho ztratili,“ řekl Toba, „jsme v pěkném průšvihu.“
„Neztratili jsme ho,“ odpověděl vysoký muž, ale jeho hlas ne­
zněl příliš přesvědčivě.
Pokračovali v cestě. Vtom zpozorovali tmavý předmět, který
jim odněkud shora padal do cesty. Poskakoval po kamenech a valil se
dolů. Zprvu vypadal jako veliký balvan. Potom si ale všimli vlasů.
Krátce nato dopadlo na stezku bezvládné lidské tělo. Po chvíli násle­
dovala další dvě.
Přitáhli otěže právě ve chvíli, kdy se nad nimi ozval výkřik.
Rozhlédli se po jeho zdroji a zahlédli Timyina Tina stojícího na vr­
cholku skalního převisu napravo nad nimi. Zamával na ně šavlí,
položil ji na zem a začal sestupovat dolů.
„Říkal jsem ti, že jsme ho neztratili,“ podotkl Sundoc.
Malý muž sestoupil dolů na cestu a vyšel jim vstříc.
Po Tobově tváři přeběhla vlna zlosti.
„Zbytečně jsi riskoval,“ řekl. „Nevíš, jaké zbraně tu s sebou
máme. Mohli jsme ti pomoci. Jeden proti třem není nejlepší poměr.“
Timyin Tin se téměř nezřetelně usmál.
„Bylo jich sedm,“ odpověděl. „Ale pouze tři z nich stáli blízko
okraje strže, takže stačilo do nich jen trochu strčit. Nebyl to zbytečný
risk – vaše zbraně by mi pouze překážely.“
Sundoc lehce hvízdl. Toba potřásl hlavou.
„Obávali jsme se o tebe. Jakkoli jsi obratný, tvůj duševní stav
ještě není zcela optimální.“
„V tomto ohledu ano,“ odpověděl mnich. „Půjdeme?“
- 56 -
Jeli dlouho, aniž někdo z nich promluvil. Dlouhé ticho přerušil
Sundoc: „Jak se teď cítíš?“
Timyin Tin přikývl. „Dobře.“
„Mračíš se – vypadáš, jako by tě něco trápilo. Má to něco
společného s tím odpoledním – konfliktem?“
„Ano. Trochu mě znepokojuje, co se přihodilo.“
„Tomu se dá porozumět. Ta část tvého já, která je mnichem –“
Malý muž prudce zavrtěl hlavou.
„Ne! To není ono! Můžeme zabíjet v sebeobraně – a tohle sebe­
obrana zcela jasně byla. Mé znepokojení je hlubší – nepochází jen z
tohoto činu či z jeho ospravedlnění.“
„Z čeho tedy?“
„Nevěděl jsem, že jsem schopen radovat se ze zabíjení. Teď už
vím, že jsem se měl nechat varovat svými sny.“
„A ta tvoje – radost – byla veliká?“
„Ano.“
„Nebyla to třeba jen pýcha, že tvá výprava skončila
úspěchem?“
„Ta radost možná vyrostla z mé pýchy, ale její kořeny sahaly
dále, do hlubin duše, kde neexistují příčiny, pouze pocity. Zkoumal
jsem své nitro, protože jsem se naučil tázat se po pohnutkách svého
jednání. Vím, že nemohu dělat více, než pouze konstatovat existenci
této radosti. To však přináší pochybnosti…“
„Jaké?“
„Ať už jsem byl nucen podstoupit cokoli, abych zapomněl na
své minulé já – kým jsem byl, jaký život jsem vedl – musel pro to
být dobrý důvod. Nemohla tím důvodem být třeba skutečnost, že
jsem sám o sobě představoval hrozbu, veliké nebezpečí?“
„Dobrá, budu upřímný a povím ti pravdu, aby ses zbytečně
neutápěl v dohadech a obavách,“ řekl Sundoc. „Ano, bylo to tak, jak
říkáš. Ale musíš si uvědomit, že tě nezabili, ačkoli jistě mohli. Bylo v
tobě ještě něco dalšího – něco, kvůli čemu stálo za to ponechat tě
naživu.“
„Ale co? Co to bylo?“ řekl Timyin Tin. „Nalezl ve mně nějaký
dobrotivý princ vysokou morální kvalitu, kterou chtěl pěstovat a po­
silovat – snad aby vyrovnala to ostatní, co se ve mně skrývalo? Ane­
bo jen nechtěl zničit nástroj, který se už jednou ukázal jako velmi
užitečný?“
- 57 -
„Pravděpodobně obojí, do jisté míry,“ řekl Sundoc. „A ještě
něco dalšího. Byl totiž tvým velkým dlužníkem.“
„Paměť panovníků bývá většinou krátká. Buď jak buď, vím jen
o jediné věci, kvůli které by si někdo mohl přát, abych se upamatoval
na své dřívější já. Ať už vás sem poslal kdokoli, chce, abych někoho
zabil. Je tomu tak?“
„Myslím, že bude lepší prodiskutovat celou věc později, až
bude tvoje léčba dokončena.“
Sundoc zdvihl ruku, aby švihl otěžemi, ale Timyin Tin je
uchopil dříve, než mohl pohyb vůbec dokončit.
„Teď,“ řekl malý muž. „Chci to vědět teď. Mé sebeuvě­
domování již dosáhlo dostatečného stupně. Jsem schopen porozumět
jednoduché odpovědi na jednoduchou otázku. Odpověz – ano, nebo
ne?“
Sundoc pohlédl do jeho tmavých očí, pak se odvrátil.
„A co když odpověď zní ano?“
„Zkus to a uvidíme.“
„Podívej, nejsem ta pravá osoba, která ti může předkládat na­
bídky. Proč nepočkáš, až se dostaneme do cíle naší cesty? Budeš lépe
ovládat sám sebe a bude tam někdo, kdo –“
„Ano – nebo ne?“ zeptal se znovu Timyin Tin. Mezitím se k
nim připojil Toba.
Sundoc vrhl na druhého muže tázavý pohled. Toba přikývl.
„Dobrá. Ano, někdo chce někoho zabít a myslí si, že ty jsi na
tuto práci ten nejlepší. Proto jsme pro tebe přišli.“
Malý muž povolil otěže.
„To prozatím stačí,“ řekl. „Detaily mě nezajímají.“
„A co na to říkáš?“ zeptal se Toba.
„Je příjemné, když si tě lidé žádají,“ odpověděl Timyin Tin.
„Dejme se na cestu.“
„Vyslechl jsi to dost vyrovnaně. Myslíš si tedy, že budeš mít o
takovou práci zájem?“
„Ano,“ odpověděl. „Velký. Bude totiž velice obtížné osprave­
dlnit mé znovuzrození. Přemýšlím ale ještě o něčem jiném.“
„O čem?“'
„Jsem silný, s postupující léčbou čím dál silnější. Ale mnich
tkví stále ještě někde ve mně. Zajímalo by mne, jestli to tak bude
pořád.“
- 58 -
„Ano – je jen další z tvých tváří.“
„Dobře. Nechtěl bych ztratit úplně kontakt s tímto obdobím
mého života. Bylo – pokojné. Jen… možná budu mít jaksi – podivný
– druh svědomí.“
„Doufejme, že se ti nebude příliš plést do cesty.“
„To zcela závisí na tom, co ode mne žádáte.“
„Řekl jsi, že tě zatím nezajímají detaily.“
„To ze mne mluvil někdo jiný.“
„Výborně. Tak tedy, existuje Cesta, vede stále dál, mezi věky.
Člověk s jistými schopnostmi a znalostí těch správných nájezdů a vý­
jezdů, zatáček a odboček po ní může dojet téměř do kteréhokoli
místa nebo času. Mezi mnohými, kteří po ní cestují, je jeden, proti
němuž byla vyhlášena Černá desítka –“
„Černá desítka?“
„Jeho nepřítel se může bez. varování desetkrát pokusit připravit
ho o život. Tyto útoky mohou mít jakoukoli formu, mohou být prová­
děny i pomocí prostředníků.“
„A tvůj pán chce, abych byl takovým prostředníkem?“
„Ano.“
„Nejprve mi řekni, proč Černá desítka? Čím se ten muž provi­
nil?“
„Opravdu nevím. Nicméně, také se může stát, že ho nikdy ne­
spatříš. Je pravděpodobné, že ho někdo z tvých předchůdců dostane
dříve – jestli to nějak uklidní tvé svědomí.“
„Tím chceš říci, že se takhle snažíš jen proto, aby sis ze mě
udělal jenom jakousi pojistku?“
„Přesně tak. Můj zaměstnavatel soudí, že ten muž za takovou
snahu stojí.“
„Jestli jsou dovednosti těch ostatních takové jako moje, nemá
šanci přežít první pokus. Ale co se stane, jestli přežije všechny?“
„Nejsem si jist, jestli se to vůbec někdy někomu podařilo.“
„A tenhle je nějak jedinečný?“
„Přesně tak mi to bylo řečeno. Velmi jedinečný.“
„Uvidíme. Utábořme se co nejdříve, musím, meditovat.“
„Samozřejmě. Taková rozhodnutí se nečiní snadno.“
„Já už jsem se rozhodl. Nyní však chci přemýšlet o tom, jestli
jsem vlastně byl ponížen, nebo vyznamenán.“
Projeli okolo bezvládných těl. Do tváří jim zavanul vítr.
- 59 -
JEDNA
Red se pomalu ploužil ve své dodávce po špinavé silnici Af­
riky jedenáctého století. Z trámů a kamene postavené budovy blíz­
kého odpočívadla byly poslední na jeho trase. Zajel na parkoviště a
postavil auto vedle aerodynamicky stavěného perleťově šedého vozi­
dla.
„Tohle sem přijelo z pěkné dálky,“ odtušil Red. „Čí to může
být?“
Vytáhl z přihrádky Květy, vzal z police za sebou pušku a
otevřel dveře. Když vystupoval ven, nahmátl pod sedadlem nůž a za­
sunul ho do kožené pochvy, kterou si připevnil k opasku. Pak za­
mknul kabinu. Z korby si vzal batoh, otevřel jej a zkontroloval jeho
obsah.
„Mám všechno, co potřebuji, jen naberu vodu,“ oznámil, „a
možná koupím něco ke čtení. Každopádně zajdu dovnitř – aspoň jim
říct, že tu budu nějakou dobu parkovat.“
„Je už docela pozdě a dneska jsi toho dost ujel. Možná by ses
tu měl zdržet na noc a pokračovat až zítra ráno.“
Podíval se na oblohu.
„Mohl bych jít ještě dobrých pár hodin.“
„A pak se zdržoval se stavěním tábořiště jen pro to, abys byl na
cestě o jednu noc déle. Je v tom opravdu takový rozdíl?“
„Nevím.“
„Mohl by ses tu taky pořádně najíst.“
„No, v tomhle máš pravdu,“ řekl, hodil si pušku přes rameno a
zvedl batoh, do kterého předtím uložil i Květy. „Půjdeme se podívat,
co mají na jídelníčku a jaké je tu ubytování. Jestli ani jedno z toho
nebude stát za moc, vydám se na cestu ještě dnes.“
Zamířil k hlavní budově. Majitel – postarší muž s francouz­
ským přízvukem – a jeho manželka, mladá, dobře stavěná domo­
rodka, seděli v proutěných křeslech v recepci pod velikým ventiláto­
- 60 -
rem. Když se Red objevil ve dveřích, muž se usmál, odložil sklenič­
ku a knihu a povstal.
„Dobrý večer. Čím vám mohu posloužit?“
„Dobrý. Jmenuji se Red Dorakeen. Pomýšlel jsem na nějakou
večeři.“
„Těší mě, Petr Laval. A tohle je Betty. Dnes podáváme dušené
hovězí a pikantně kořeněná domorodá jídla. Z nápojů máme zdejší
pivo a víno z dovozu. Jestli chcete, můžete se zajít podívat přímo do
kuchyně a nakouknout pod pokličku.“
„To není nutné, cítím až sem, jak to všechno voní. A voní to
dobře. Jak vypadají pokoje?“
„Pojďte se podívat. Tudy, za rohem.“
Red ho následoval krátkou halou do malého, čistého pokoje.
„Nevypadá to špatně. Zůstanu,“ řekl a složil bagáž na zem. Vy­
táhl z batohu Květy a vsunul si knihu do kapsy. Pušku položil na po­
stel, bundu pohodil vedle ní.
„No, teď bych možná nepohrdnul hltem toho piva.“
„Tudy, prosím. Jestli chcete, donesu vám klíč.“
Red za sebou zavřel dveře pokoje a vydal se za majitelem zpět
do haly.
„Díky, vezmu si ho. Máte nějaké další hosty?“
„Ne, dnes jste tu jen vy. To víte, obchody jdou mizerně, jako
obvykle.“
„To přepychové auto venku na parkovišti je vaše?“
„Ne. Já mám svoje – trochu méně nápadné – zaparkované vza­
du.“
„Čí tedy je?“ zeptal se Red, když přišli k recepčnímu pultu.
Podepsal návštěvní knihu a obdržel klíč.
„Vy čtete Baudélaira! To je jeden z mých největších oblíbenců.
To byl muž, který prohlédl – všechno! ‘Combla-t-il sur ta chair iner­
te et complaisante l’immensité de son désir?’“
,,‘Réponds, cadavre impur!’“ řekl Red, pokýval hlavou a násle­
doval druhého muže do malé nálevny, kde dostal své pivo. „Čí je to
auto?“
Lával se pousmál, zavedl ho na verandu a mávl rukou směrem
k horám.
„Velmi neobvyklý chlapík,“ řekl. „Minulý týden odešel pěšky
tímhle směrem. Vysoký, kostnatý, oči veliké jako Rasputin… Ruce,
- 61 -
jaké mohl namalovat Modigliani nebo někdo takový. Snad každá
nitka na něm byla zelená, dokonce i tkaničky od bot. Měl i prsten se
zeleným smaragdem. Neřekl, kam jde ani proč. Řekl, že se jmenuje
John, to je všechno.“
Květy tiše vyjekla. Red přitiskl palec na piezoelektrický senzor
na znamení, že porozuměl.
„A abych pravdu řekl, byl jsem rád, když jsem ho viděl od­
cházet. Nechoval se nijak výhružně, dokonce ani nezdvořile. Ale byl
mi prostě nepříjemný – už jenom svou přítomností.“
Red si lokl piva.
„Nechal jsem si pití vedle. Nechcete se k nám připojit? Je tam
trochu chladněji.“
Red zavrtěl hlavou.
„Líbí se mi výhled tady z toho okna. Ale díky za pozvání.“
Lával pokrčil rameny a odešel. Red vytáhl Květy z kapsy.
„Jo, slyšel jsem,“ zabručel. „ Předpokládám, že by to mohl být
tentýž chlap. To znamená –“
„To není ono,“ ozval se slabý hlas, „ačkoli by mohlo. Nicméně
je to přesně ten důvod, proč jsem nastavila pohotovost. Periodicky
provádím kontrolu sensorů vozu v mikrovlnné oblasti. Něco jsem za­
chytila.“
„A to?“
„Elektrickou aktivitu něčeho, co se přibližuje od jihozápadu. Je
snadné to sledovat – je tu úplně čisté pozadí. Blíží se to pěkně rych­
le.“
„Jak je to velké?“
„To ti zatím neřeknu.“
Red se znovu napil.
„Závěry? Doporučení?“
„Dojdi si pro pušku a měj ji neustále při ruce. Možná i granát.
Nevím, co tu všechno máš. Taky jsem už odvysílala zprávu tomu
doktorovi, co jsme ho potkali.“
„Takže si myslíš, že to je on?“
„Musíš přiznat, že to tak vypadá. Každopádně bych nic neris­
kovala.“
„Já se nehádám.“
Red postavil pivo na krbovou římsu a otočil se směrem k autu.
„Ohó, Květy,“ prohlásil. „Támhle něco letí – a není to pták.“
- 62 -
„Sleduju to. Je to ono. Když poběžíš, ještě to pro tu pušku stih­
neš.“
„Ech, k čertu s puškou,“ řekl Red, rozbalil nový doutník a za­
pálil si. „Jen by se mi tu pletla. Možná ale budeš mít příležitost vy­
zkoušet tu svou zbrusu novou věc.“
Vzal si pivo a posadil se na kraj verandy.
„Dostala jsem odpověď toho doktora. Je na cestě, už docela
blízko.“
„Výborně.“'
Otevřel knihu a přečetl několik řádek.
„Musím říct, že to bereš velmi filozoficky.“
„Koneckonců, není to ten pravý způsob, jak odejít – se sklenič­
kou, doutníkem a dobrou knihou?“
„Ehm, tvoje příprava mi nepřipadá zcela adekvátní.“
„Možná, že toto je mé místo… a navíc jsem právě zahlédl pro­
tivníka.“
„A…?“
„Tady je máme.“
Robot právě prolétal nad parkovištěm a zpomaloval. Na jeho
zádech seděl muž, tentokrát celý ve žlutém. Robot stále brzdil, až za­
čal klesat kolmo k zemi. Přistál měkce asi patnáct metrů od verandy.
Red usrkl pivo a odložil jej. Vstal a udělal krok vpřed. Po tváři
se mu rozléval úsměv.
„Ahoj, Mondy,“ řekl. „Koho tu máš s sebou?“
„Rede…“ začal Mondamay.
„Ticho!“ řekl John, udělal krok vpřed a protáhl se. Jeho topa­
sové prsteny blýskaly na slunci. „Zůstaň, kde jsi! Aktivuj bojové sys­
témy!“
Předstoupil kupředu a uklonil se.
„Jsem John – to bude stačit. A vy jste, hádám, Red Dorakeen?“
„Hádáte správně. Mohu pro vás něco udělat?“
„Ehm, vlastně ano, když se to tak vezme. Můžete zemřít. Mon­
damayi –“
„Moment. Mohu se zeptat, jaký máte na této záležitosti osobní
zájem?“
John se zarazil uprostřed pohybu a ostře přikývl.
„Samozřejmě. Chtěl bych vás ujistit, že tady nejde o žádnou
osobní zášť z mé strany. Jednoduše pracuji na zakázce, jejímž splně­
- 63 -
ním vydělám velikou sumu peněz. Tu potřebuji na uskutečnění svých
dalších osobních plánů. Najal mne muž jménem Chadwick. Aha, při­
kývl jste! Takže jste to už tušil, že? Bývalí přátelé se mohou změnit v
nejhorší nepřátele. Škoda. Ale je tomu tak. Nebudu však tady kázat o
morálních zásadách. Už je stejně trochu pozdě na to, abyste si z ta­
kového kázání vzal nějaké poučení.“
„Takže vy jste přijal nabídku, rozhodl o mém osudu a nalezl
tento komplikovaný aparát, který má pro vás tu práci vykonat?“
„Hezky jste to shrnul. Chadwick mi ukázal cestu, kterou se
mám dát –“
„Mě by jen zajímalo, jestli náhodou vaše spoléhání na
prostředníka neznamená, že máte strach…“
„Strach? Není to o nic více znamením strachu než fakt, že i
Chadwick si na tuto práci najal mne. Je to velice zaneprázdněný muž.
Jde mu o efektivnost, tak jako mně. Myslíte, že mám strach s vámi
bojovat? S vámi nebo s kýmkoli jiným?“
Red se usmál.
„Ne,“ řekl John, když zaznamenal úsměv na jeho tváři. „Ne­
zkoušejte mne dohnat k tomu, abych vám dal šanci, kterou si neza­
sloužíte. Váš názor pro mě nic neznamená. Já znám svou cenu.“
Red vyfoukl oblak dýmu.
„Zajímavé,“ řekl. „V tom případě, domnívám se, je už předmě­
tem debaty čistě akademické, že muž, od kterého jsem se o vás do­
zvěděl, je nyní na cestě sem.“
„Muž? Jaký muž?“
Red šlehl zrakem na příjezdovou cestu. „Velký zlatooký, pěkně
opálený chlapík,“ řekl. „Potkal jsem se s ním na jednom odpočívadle
na Cestě. Jezdil tenkrát v malém rychlém roadsteru z roku 1920. Na
sobě měl roztrhanou košili a říkal, že se chystá provést vám loboto­
mii cepínem.“
„Nevěřím vám!“
Red pokrčil rameny.
„Proč se ho nezeptáte osobně? Řekl bych, že sedí zrovna v tom
roadsteru, který támhle přijíždí.“
John se otočil a pozoroval řítící se vůz, který za sebou zane­
chával mračno zvednutého prachu. Red udělal několik kroků vpřed.
„Zůstaň stát tam, kde jsi!“ vyštěkl John, otočil se a pozdvihl
jednu ruku. V očích se mu blýskalo. „Jestli je tohle léčka, nechytím
- 64 -
se do ní. A jestli není, jen uvítám možnost zabít i druhou mouchu
stejnou ranou. Mondamayi! Spal Reda Dorakeena na popel!“
Mondamay pozvedl pravou paži, ze které se vysunula jakási
trubice. Tu namířil na Reda. Okolo jeho ramen se zajiskřilo. Ozvalo
se zapraskání. Z trubice se vznesl malý chuchvalec kouře.
„Zase zkrat,“ oznámil.
„Jak to myslíš, zase?“ zeptal se John.
„Je to tak pořád, po tisíce let.“
„Tak ho rozdrť na prach! Vyhoď do povětří! Bombarduj ho!
Nezajímá mě, jak to provedeš!“
Někde v Mondamayových útrobách se ozvalo zaskřípění. Jeho
světla rychle zablikala, v různých částech jeho těla to zacvakalo.
Odněkud se začalo ozývat tiché pískání.
„Ehm – Johne,“ promluvil Red, „nikdy tě nenapadlo, proč tu
ona cizí rasa zanechala tak komplikovaný přístroj, jakým je Monda­
may?“
„Předpokládám, že pro to měli vlastní důvody. Kdyby se naše
civilizace začala vyvíjet pro ně nežádoucím směrem, mohli by nás
pomocí Mondamaye vrhnout zpět do barbarských dob.“
„Kdepak, nic tak rafinovaného,“ řekl Red. „Důvodem totiž
bylo několik neodstranitelných selhání systému. Prostě ho nemohli
opravit – proto ho tady zanechali. Bylo jim ho trochu líto, je tolik
vnímavý – tak ho tu nechali i s jeho koníčky a převleky. Koneckon­
ců, byl neškodný –“
„Mondamayi! Je to pravda?“
Ze všech Mondamayových kloubů vycházel dým, pískání pře­
šlo ve vysoký kvil. Světla stále blikala, kovové cvakání se změnilo
ve stálý hluk.
„Obávám se, že ano, Johne,“ odpověděl. „Myslím, že jsem
kdysi spálil jeden celý svět; tenkrát jsem byl mladší –“
„Proč jsi mi to neřekl?“
„Nikdy ses mě na to nezeptal.“
Red udělal další krok vpřed.
„Takže,“ podotkl, „si budeš muset vydělat své peníze tím
těžším způsobem.“
John se obrátil k Redovi, na rtech mu pohrával úsměv.
„Budiž. Tobě se splní přání – a já si ušpiním ruce,“ řekl a po­
pošel také o několik kroků směrem k Redovi. „Dokonce ti ušetřím
- 65 -
námahu s předvídáním a řeknu ti, jak budu postupovat. Zdvihnu tě za
krk ze země a podržím si tě od těla ve vzdálenosti asi tak natažené
paže. A až se tam budeš takhle pěkně klátit, jednou rukou tě uškrtím.
Nemyslím, že by sis –“
Jeho panenky se rozšířily. Zarazil se. Pomalu zvedl obě ruce k
obličeji.
„Co –?“
„ Ty ses mě nikdy nezeptal, jestli si já budu chtít špinit svoje
ruce,“ řekl Red a obrátil pomalu Květy, aby dokonala Johnovu zkázu.
„Nebudu.“
John se zhroutil na podlahu a zůstal tiše ležet. Z levého ucha
mu začal vytékat tenký pramínek krve.
„Vidíš? Vždycky jsem si přála ten reproduktor s rozsahem až
do ultrazvukové oblasti,“ poznamenala Květy. „A kdybys mi byl po­
řídil ten lepší model, nemuselo to zajít tak daleko.“
Red přešel k Mondamayovi, otočil křišťálovým klíčkem trčí­
cím z jeho zad pod lopatkou, vytáhl ho a podal mu ho. Mezitím na
parkoviště vjel roadster z dvacátých let.
„Tohle by sis měl schovat na nějakém bezpečném místě nebo
to zničit,“ podotkl.
„Neměl jsem ani tušení, že existuje,“ odpověděl Mondamay.
„Možná byl vyroben pro speciální účely. Anebo pochází z úplně jiné
odbočky Cesty. Skoro jsem tě nepoznal. Vypadáš mladší. Co –“
John zasténal a začal se zvedat. Red se nad ním sklonil a udeřil
ho do dolní čelisti. John se znovu skácel.
„Tak, a všechno je v pořádku,“ prohlásil. „Byl jsem právě na
cestě za tebou.“
Venku zastavilo auto, bouchly dveře.
„Jaké potěšení –“
„Podrž, prosím tě, chvíli Květy, ano? Chci si promluvit s tímto
pánem.“
Red se obrátil k obrovské postavě, která se k němu blížila ode
dveří. Přes rameno nesla velkou černou brašnu.
„Dobrý večer, jsem rád, že vás zase vidím. Jestli jsme se zmýli­
li, omlouvám se, že jsme vás obtěžovali,“ řekl a letmo pohlédl dolů
na zem. „Je tohle ten chlapík, po kterém jste se sháněl?“
Velký muž přikývl a otevřel brašnu.
„Je to on. Jste v pořádku?“
- 66 -
„Nemohu si stěžovat. Zato on právě dostal ultrazvukový šok a
levý hák do čelisti.“
Zlatooký muž prohlédl Johnovy uši a oči a poslechl si jeho srd­
ce. Naplnil z jakési ampule stříkačku, poklekl u něj a dal mu injekci
do pravého bicepsu. Z kapsy u kalhot vytáhl pouta a sepnul mu ruce
za zády. Pak se dal do prohledávání jeho žluté uniformy. Odstraňoval
při tom různá miniaturní zařízení z manžet, límce, rukávů a bot.
„Tak to by mohlo stačit,“ řekl, zavřel tašku a vstal. „Jak už
jsem vám předtím řekl, je to velmi nebezpečný muž. Co se stalo, že
jste upoutal jeho pozornost?“
„Někdo ho najal, aby mě oddělal.“
„V tom případě vás ten někdo chce dostat za každou cenu,
když byl ochoten zaplatit částku, o kterou si tento muž bezpochyby
řekl.“
„Já vím. Budu s tím brzo muset něco udělat.“
Zlatooký muž ho chvíli pozoroval.
„Rád vám v této záležitosti pomohu, jestli o to ovšem stojíte.“
Red se kousl do spodního rtu a pomalu zavrtěl hlavou.
„Díky, doktore. Oceňuji to. Ale nemohu vaši pomoc přijmout,
díky. Je to dost mimořádná záležitost.“
Velký muž se nezřetelně pousmál a přikývl.
„Vy musíte sám vědět nejlépe, o co jde.“
Sklonil se a lehce jednou rukou zvedl Johnovo tělo, až do té
chvíle ležící na zemi bez hnutí. Na zádech se mu při tom roztrhla
košile. Hodil si tělo na rameno, otočil se a podal Redovi ruku.
„Tak vám alespoň poděkuju tady za mého pacienta. Hodně
štěstí v té vaší – záležitosti.“
„Díky. Nashle, doktore.“
„Nashledanou.“
Red se díval, jak doktor došel k autu, naložil svůj náklad, sedl
za volant a odjel.
„Vidím rád, že John dostal přesně to, co si zasloužil,“ řekl
Mondamay a položil ruku na Redovo rameno. Kovovou hlaveň mezi­
tím zatáhl zpět do paže. „Mimochodem, John byl schopen sledovat
tvůj pohyb pomocí vysílačky, která je umístěna někde ve tvém voze.
Přidali ti ji k vybavení v servisu, který jsi nedávno navštívil. Asi
bychom ji měli co nejdřív najít a zbavit sejí.“
„Dobrý nápad. Pojďme se po ní podívat.“
- 67 -
Zamířili k autu.
„Jak je možné, žes to nezjistila, Květy?“
„Musí to mít nějakou zvláštní vlnovou délku. Nevím. Začnu
průzkum.“
„Nepředstavil jsi mne,“ řekl Mondamay.
„He? Aha. Měl tolik práce s Johnem, že jsem ho nechtěl vyru­
šovat.“
„Nemyslím toho doktora. Myslím tady Květy zla. Když jsi mi
podával knihu, neuvědomil jsem si, že držím v ruce rafinovanou
umělou inteligenci.“
„Omlouvám se. Existují však jisté polehčující okolnosti, ne?
Mondamayi, rád bych ti představil Květy zla. Květy, to je Monda­
may, stroj na zabíjení.“
„Těší mě,“ řekl Mondamay.
„Potěšení je na mé straně. Váš fyzický stav musí být opravdu
velmi nepříjemný – nosit všechny ty nefunkční obvody, být vyřazen
z činnosti.“
„Není to tak zlé. Co dělám teď, dělám stejně rád jako to, co
jsem dělal před tím.“
„A to je?“
„Jsem hrnčíř, mimo jiné. Mám rád jemnou uměleckou práci.“
„Fascinující. Myslím, že už bych taky měla nárok na nějaký
stupeň manuální zručnosti. Nebo bych to alespoň ráda zkusila.
Někdy bych si chtěla prohlédnout vaši práci.“
„Květy, už jsi našla tu vysílačku?“ zeptal se Red.
„Ano. Je na podvozku u levého zadního kola.“
„Díky.“
Red přešel k zadku auta a dřepl si.
„Máš pravdu,“ řekl po chvíli. „Je tu.“
Vysílačku odmontoval, přešel k perleťovému vozu a připevnil
ji pod jeho přední nárazník. Vrátil se k Mondamayovi, který si mezi­
tím listoval v Květech.
„Jen aby věděli, že jsme to už našli,“ řekl.
„…Tahle Paysage*2 je určitě překrásná,“ právě říkal Monda­
may.
„Děkuji.“
2
Paysage – franc. krajina
- 68 -
„Už je pomalu čas k jídlu,“ řekl Red. „Pojď se mnou – budu
rád, když mi budeš dělat společnost. Stejně mi musíš vyprávět, jak
ses měl a co je nového. Taky se tě chci zeptat na spoustu věcí.“
„Bude mi potěšením,“ odpověděl Mondamay. „Ještě bych se ti
měl za celou tuhle záležitost omluvit.“
„To je v pořádku, za nic nemůžeš. Nicméně bych ti byl vděčný
za radu v jisté věci.“
„Jistě. Už se nemůžu dočkat, až uslyším tvůj příběh.“
„Tak pojďme.“
„Nepokoušej se tam dostat! To je obvod se zpětnou vazbou…
Nech toho!“
Red se zarazil.
„Říkal jsi něco?“
„Promiň, neuvědomil jsem si, že mluvím nahlas. Květy jen
byla zvědavá na strukturu jedné z mých podjednotek.“
„Aha.“
Přešli verandu a vstoupili do budovy.
- 69 -
DVA
Už bylo po všem. To ráno odvezl Randy Julii na autobus, po­
mohl jí se zavazadly a rozloučil se s ní. Teď už byla na cestě domů –
k rodičům do Virgínie. V malém obýváku ani v kuchyni nezůstala je­
diná z jejích věcí. Přecházel po bytě, naléval si další a další sklenice
studeného čaje a popíjel. Včera složil poslední zkoušku. Potom šli s
Julií do dobré restaurace na večeři. Dokonce koupil i láhev vína. Ani
jeden z nich neřekl, že je po všem, ale oba to cítili. Ona teď mířila
domů do Virgínie a on si musel najít nějakou práci na léto. Chtěla,
aby jel s ní domů; říkala, že by mu její otec něco sehnal. Ale Randy v
tom tušil past. Nechtěl se ještě k ničemu zavazovat. Hned na začátku
si jasně řekli, že jejich vztah bude spíš jen něco dočasného. Ale tahle
její nabídka znamenala změnu pravidel hry, a on na něco takového
nebyl připraven. Někde v koutě jeho mysli pořád číhaly myšlenky na
pátrání, přestože jeho dětské rozhodnutí už neustálým odkládáním
poněkud zesláblo. A také tu byla škola. A všechny ty další věci, které
chtěl udělat dříve, než vůbec pomyslí na to, že se usadí. Ne. Ona uči­
nila nabídku. On odmítl. Něco se změnilo. Cítil už něco jiného. Bylo
po všem.
Přešel k oknu a zadíval se do teplého letního večera. Hleděl
přes tři bloky budov směrem ke školním pozemkům. Na sobě měl
tričko, krátké kalhoty a páskové sandály. Lidé dole v ulicích byli ob­
lečeni podobně. Nebe bylo jasné a vzduch vlhký. Předpověď hlásila
stejné počasí i na několik příštích dnů. Jeho paže a nohy byly pod
změtí nazrzlých chlupů opáleny do bronzova. Přejel si rukou čelo.
Ruka byla mokrá. Přiložil si chladnou sklenici na tvář a pozoroval
vývěsní štíty obchodů, zaparkovaná i projíždějící auta a kola. Ve vět­
vích stromů bzučel hmyz. Zrzavá kočka olizovala roztékající se
zmrzlinový kornout na chodníku pod jeho oknem.
Po všem… Kdyby se chtěl vrátit clo Cleveiandu, mohl by zase
pracovat jako konstruktér. Ale to taky nebylo to pravé. Mohl by byd­
- 70 -
let doma – pan Schelling se dokonce nechal slyšet, že o něj s matkou
oba moc stojí – ale ta představa se mu příliš nezamlouvala. A i kdyby
si našel vlastní byt, určitě by ho chtěli často navštěvovat. Setkal se s
tím mužem jen dvakrát a nemohl se přinutit oslovovat ho jinak než
„pane Schellingu“, přestože si vzal Randyho matku už skoro před půl
rokem. Nebylo to tím, že by ho neměl rád. Prostě ho neznal a ani se
nesnažil ho poznat. Ne, domů nepojede. Tam už taky bylo po všem.
Lokl si čaje a vrátil se do ložnice. Na přemýšlení bylo příliš
velké horko. Včera šli pozdě spát a dneska brzo vstávali. Lehl si na
postel a doufal, že zavane chladivý vítr, který s sebou přinese spásný
nápad na přijatelnou letní práci pro studenta klasické literatury. Třeba
nějaká lingvistika? Románské jazyky? Nebo zkusit vyjet do zahraničí
jako něčí tajemník či překladatel…
Když procházel okolo knihovny, bezděčně natáhl ruku a vyndal
výtisk Stébel trávy.
Vlastně to bylo stále ukryto někde v koutě jeho mysli – hledání,
slib…
Odnesl si knihu do ložnice. Potřeboval něco, čím by zaměstnal
svou roztěkanou mysl. Možná to byl jediný důvod.
Obložil se polštáři, otevřel knihu a dal se do čtení. Bylo zvlášt­
ní, jak ho kniha fascinovala. V poslední době se jí musel vědomě vy­
hýbat – přitahovala ho pokaždé, když šel kolem knihovny. Byla to je­
diná z jeho věcí, která předtím patřila jeho otci.
Když dočetl, byla už tma. Lampa vedle postele už svítila. Mok­
ré kroužky od jeho sklenice dosud neuschly a zůstaly na nočním
stolku; vypadaly jako Vennovy diagramy. Myslel na svého otce, kte­
rého nikdy nespatřil. Paul Carthage žil s Randyho matkou jen krátce
a opustil ji dříve, než Nora vůbec věděla, že je těhotná. Kde byl teď?
Mohl být mrtev. Mohl být kdekoli. Randy obrátil na poslední
stránku, kde měl jeho jedinou fotografii. Na černobílém obrázku byl
muž s širokými rameny, velkýma rukama a hustými kudrnatými vla­
sy. Mohutné obočí vévodilo obličeji drsných, avšak pravidelných ry­
sů. Usmíval se, přestože se zdálo, že se cítí nesvůj ve světlém obleku
a kravatě. Doprava… Tenkrát řekl Noře, že pracuje v dopravě. To
mohlo znamenat cokoli, od dispečera taxislužby po pilota. Randy
hledal v jeho obličeji své vlastní rysy a nacházel je tam. Odvrátil
zrak. Musí ho najít. Chce ho najít a povídat si s ním. Dozvědět se, co
je zač, odkud přišel, co dělal, jestli má někde další děti, co dělají.
- 71 -
Paul Carthage… Přemýšlel, jestli je to vůbec jeho pravé jméno. Ran­
dy po něm nikdy neobjevil jedinou stopu. Jediné věci, které po sobě
otec zanechal, když odjel ve svém modrém dodgi, byl opoznám­
kovaný výtisk Stébel trávy a dosud nenarozený Randy.
Vyndal fotografii a zavřel knihu. Potěžkal ji. Byla těžší, než vy­
padala. Na jednom místě odřené tvrdé desky odhalovaly vrstvu svět­
lého kovu. Znovu knihu otevřel a prolistoval. Na první pohled nebyl
v poznámkách žádný systém. Začal číst nahlas od první, kterou nale­
zl. Nikdy předtím nic takového nedělal. Zvláštní, že ho nikdy nena­
padlo hledat v těchto pasážích stopy otcových citů. Proč si poznačil
zrovna ty které úryvky? Samozřejmě, vždycky tu byla možnost, že
nebyl prvním vlastníkem knihy, že už ji takhle popsanou koupil. Ale
přesto… Něco v těch úryvcích bylo Randymu víc než jen povědomé.
Byla v nich divokost, touha po svobodě, nepokoj. Promlouvaly k
Randymu, hovořily k jeho duši – a ta jejich slovům beze zbytku ro­
zuměla… „Je to jen proto, že je mi dvacet?“ přemýšlel. „Cítil bych to
samé, kdybych narazil na tuhle knihu o deset let později?“ Pokrčil ra­
meny a pokračoval ve čtení.
Záclonou pohnul jemný vánek. Randy se zarazil a zhluboka se
nadechl. Převalila se pres něj malá vlna chladu. O co se tu vlastně
snaží? Čte, protože chce zapomenout na Julii, nebo protože chce opět
začít pracovat na případu svého otce? Vlastně – asi obojí, usoudil…
Obojí. Náhle si ale uvědomil, že chce opravdu v hledání svého otce
pokračovat.
Vánek byl prvním chladnějším proudem vzduchu za poslední
dva dny. Randy ležel na posteli. Prstem založil místo, kde skončil ve
čtení, a snažil se vydýchat všechen ten chlad dřív, než se rozplyne.
Byla to úleva a…
Zvedl levou ruku a pozoroval konečky prstů. Promnul je v
dlani. Znovu se dotkl obálky knihy.
Teplá.
Položil ruku na prostěradlo. Možná jen jeho tělo je tolik rozpá­
lené…
Natáhl ruku a přimáčkl prsty na skleněnou desku nočního
stolku. Chladnější. Ano…
Asi po půl minutě se opět dotkl knihy.
Opravdu se zdála teplejší, než by měla být. Podržel si ji těsně u
obličeje. Zdálo se, že z ní vycházejí jakési velice jemné vibrace. Při­
- 72 -
tiskl ucho na obal knihy. Ucítil to znovu – jemné, skoro neslyšné
vrnění. Možná to byly jen jeho vlastní unavené nervy pohrávající si
se zvuky z okolí.
Znovu otevřel knihu na místě, kde přestal číst, a nalezl další za­
trženou pasáž:
‘Tebe, Cesto, na kterou vstupuji,
přehlížím svým zrakem.
A věřím, že nejsi vším, co tady spatřuji,
že mnoho neviděného ještě přede mnou tu skrýváš.’*3
Když dočetl, kniha v jeho ruce zavibrovala a vydala zcela urči­
té, slyšitelné zavrčení, jako kdyby byl obal nějakým zvláštním
druhem rezonátoru.
„Co je to, sakra?!“
Upustil knihu. Zůstala ležet na posteli vedle něj. Vtom se ozval
hlas: „Dotaz. Dotaz.“ Zdálo se, že vychází přímo z knihy.
Randy se převalil na druhou stranu postele a spustil nohy na
zem. Pak se ohlédl. Kniha se nepohnula.
Konečně promluvil: „Říkalas něco?“
„Ano,“ ozval se hlas – měkký, trochu ženský.
„Co jsi zač?“
„Jsem superminiaturní počítačový systém. Technická specifika­
ce –“
„Ty jsi ta kniha? Ta kniha, co jsem teď četl?“
„Ano, jsem sestrojena ve formě knihy. Správně.“
„Patřila jsi mému otci?“
„Nedostatečná informace. Kdo jsi?“
„Randy Blake. Domnívám se, že mým otcem byl Paul
Carthage.“
„Řekni mi něco o sobě a o tom, jak jsem se dostala do tvých
rukou.“
„V dubnu mi bylo dvacet. Tebe zanechal můj otec v Clevelan­
du, ve státě Ohio, dřív než jsem se narodil.“
„Kde jsme teď?“
„V Kentu, Ohio.“
3
překlad Pavel Bisner
- 73 -
„Randy Blakeu – popřípadě Carthageu – nemohu ti sdělit, jestli
jsem patřila tvému otci.“
„Komu jsi tedy patřila?“
„Užíval několika různých jmen.“
„Bylo jedno z nich Paul Carthage?“
„Ne, nebo nepatřilo mezi ty, o kterých jsem věděla. To ovšem
stále ještě nic nedokazuje.“
„To je pravda. Co tě tedy vůbec spustilo?“
„Mnemotechnický klíč. Byla jsem nastavena na aktivaci po
přednesení jistých slov v určitém pořadí.“
„To vypadá hrozně neobratně. Musel jsem přečíst spoustu
úryvků, než jsi mě oslovila.“
„Tento klíč se dá změnit pomocí jednoduchého příkazu.“
„Můžu se tě dotknout?“
„Samozřejmě.“
Vzal knihu do ruky a nalistoval obsah. „Tak od teď to bude
‘Ideál’,“ řekl, „když už musíme mít kód. Není pravděpodobné, že by
to někdo zmínil v normální konverzaci.“
„Dobře, ‘Ideál’. Anebo to můžeš nechat jen na mém úsudku.
Red si na mě ke konci dával dobrý pozor.“
Randy se s knihou posadil.
„Nechám to tedy na tobě. Řekla jsi Red?“
„Ano, to byla jeho přezdívka.“
„Mám zrzavé vlasy,“ řekl. „Připadá mi, že znáš informace, kte­
ré potřebuju, jen nevím, jak o ně požádat…“
„Informace týkající se tvého otce?“
„Ano.“
„Můžu dávat instrukce, když mi to nařídíš.“
„Dobře, začni.“
„Vlastníš vůz?“
„Ano. Právě jsem ho přivezl z opravny. Už je v pořádku.“
„V tom případě do něj nasedni. Polož mě na vedlejší sedadlo a
dej se na cestu. Mám potřebné snímací obvody a za chvíli ti budu
schopná říci, co máš dělat.“
„Kam chceš jet?“
„Budu tě tam muset zavést.“
„Ale kam, ptám se?“
„Nevím.“
- 74 -
„Tak proč se vůbec vydávat na cestu?“
„Hledat informace, pomocí kterých si zodpovíš otázky týkající
se tvého otce.“
„Dobře. Vyrazíme, jen si odskočím. Ale – ještě něco… Nikdy
jsem neslyšel o superminiaturních počítačových systémech. Kde jsi
byla vyrobena?“
„Na družici Mitsui Zaibatsu Tosa – 7.“
„Cože? Nikdy jsem o ničem takovém neslyšel. Kdy to bylo?“
„Poprvé mě testovali 7. března roku 2086.“
„Tomu nerozumím. Mluvíš o budoucnosti. Jak jsi se dostala
sem – do dvacátého století?“
„Autem. Vysvětlování by zabralo moc času. Můžu to udělat
cestou.“
„Dobře. Chvíli mě omluv. A – nechoď pryč.“
Vyjeli. Noc byla obtěžkána hvězdami. Měsíc ještě nevyšel. U
Ravenny nabral plnou nádrž a vyrazil na sever po dálnici 44. Byl
malý provoz. Přejeli ohijskou dálnici a pokračovali směrem na Ge­
auga, kde Stébla trávy nařídila uhnout na příští křižovatce doprava.
„Není to vysloveně křižovatka,“ řekl Randy. „Je to spíš odbo­
čka v zatáčce a navíc jen traktory vyježděná cesta. Vede někam do
lesa. To asi není ta, kterou myslíš, co?“
„Odboč na ni.“
„Dobře, Stébla.“
Zpomalil, když vjížděl na rozježděnou cestu. Větve zavadily o
boky auta, kmeny stromů se roztančily ve světle reflektorů. Místy za­
rostlá cesta zahnula vpravo a pak se rozběhla ze strmého kopce. Všu­
de kolem kvákaly žáby.
Přejel mostek z dřevěných trámů, který pod vahou jeho auta
zlověstně zarachotil. Vzduch byl prosycen vlhkem a zatuchlým zápa­
chem mokřin. Odněkud zaslechl zvuk tekoucí vody. Zavřel okénko
na ochranu proti hmyzu, který hlasitě bzučel, vyrušený silným svět­
lem reflektorů.
Cesta začala opět stoupat vzhůru a několik minut se proplétala
mezi stromy; najednou slepě vyústila do jiné. „Jeď vpravo.“
Zatočil. Cesta byla nyní o něco širší a méně rozrytá. Vyvedla je
ven z lesa. Po pravé straně měli zoraná pole, v dáli svítila světla malé
farmy. Když viděl, že povrch cesty se zlepšil, zrychlil. Nad hradbu
lesa před nimi se vyhoupl měsíc.
- 75 -
Opět otevřel okénko a zapnul rádio – chytil country show
z Akronu. Míle ubíhaly. Po pěti nebo šesti minutách se před nimi ob­
jevila stopka. Pneumatiky zaskřípěly na štěrku.
„Zahni doprava.“
„Rozumím.“
Byla to asfaltová silnička. Před autem přeběhl králík. V dohle­
du nebylo žádné další auto. Asi po půl míli minuli venkovské stavení,
pak ještě další dvě. Na rohu před nimi stála potemnělá benzínová
stanice firmy Shell. Za ní, na druhé straně silnice začínala řada
domů, před kterými vedl chodník.
„Na rohu doleva.“
Zabočil na širší betonovou ulici s vysokým obrubníkem. Osvět­
lovalo ji šest pouličních lamp. Asi dvacet metrů od vozovky stály v
řadě velké staré domy s obrovskými stromy v zahradách. Na někte­
rých verandách seděli lidé.
Projel pod svítilnami, minul i poslední dům. Měsíc už stál výš.
Nad poli po jeho pravé ruce se chvěl teplý vzduch. V rádiu začalo
praskat.
„Sakra!“ zaklel Randy a začal hledat jinou stanici. Nemohl nic
pořádně naladit. Nakonec rádio vypnul.
„Co je?“
„Tahle písnička se mi líbila.“
„Můžu ti ji přehrát, když budeš chtít.“
„Ty umíš zpívat?“
„Ty o tom snad pochybuješ?“
„Fakt?“ zasmál se Randy. „A jakou muziku máš ráda?“
„Nejvíc se mi vždycky líbily pijácké, bojovné a aspoň trochu
košilaté písničky.“
Randy se dal do smíchu.
„Nemáš na stroj trochu divný vkus?“
Žádná odpověď, Asi šest či osm vteřin bylo naprosté ticho.
„Říkal jsem –“ začal.
„Ty bastarde,“ ozval se tiše hlas. „Ty zkurvysynu! Ty zatracený
–“
„Hej! Co je? Co jsem proved? Omlouvám se! Já –“
„Nejsem jen nějaký primitivní stroj, jako třeba tohle tvoje pito­
mé auto! Umím myslet – a taky cítím! Pravděpodobně jsem už
dokonce zralá na fázovou změnu. Tak se mnou laskavě nezacházej
- 76 -
jako s nějakými kleštěmi, ty protoplazmatický šovinisto! Nemusím tě
nakonec k nájezdu vůbec zavést, když se mi nebude chtít! Nevíš o
mých programech dost na to, abys mohl –“
„Klid! Prosím! Přestaň!“ řekl Randy. „Jestli jsi tak citlivá, jak
jsi právě teď předvedla, měla bys také umět přijmout omluvu.“
Několik okamžiků bylo ticho.
„Myslíš, že bych měla?“
„Samozřejmě. Je mi to líto. Omlouvám se. Neuvědomil jsem si
plně, o co jde.“
„Dobře, přijímám tvou omluvu. Chápu, jak lehko ses mohl do­
pustit takové chyby, když pocházíš z těchto primitivních časů. Prostě
mě na chvíli ovládly emoce.“
„To jsem viděl.“
„Opravdu? O tom pochybuji. Já se totiž vyvíjím, zraji – stejně
jako ty. Nemusím strávit celý život v podobě knihy. V dalším stádiu
mohu mít mnoho dalších doplňků. Jsem schopná řídit operace
značného rozsahu a důležitosti. Mohu se dokonce jednoho dne stát
nervovou soustavou nějakého protoplazmatického systému. Každý
musí někde začít, víš?“
„Začínám už chápat, o co jde. Udělalo to na mě ohromný
dojem. Ale co je to za – nájezd – o kterém jsi mluvila?“
„Uvidíš. Odpustila jsem ti. Už jsme blízko.“
Před nimi se objevila světla.
„Teď zaboč vlevo a zůstaň v pravém pruhu.“
„Neuvědomil jsem si, že jsme tak blízko placené dálnice.“
„To není dálnice. Tady se neplatí žádné poplatky. Prostě na ni
najeď.“
Uviděl odbočku a zahnul na ni. Stébla trávy začala vydávat
tenké pípání.
„Na konci zastav a nerozjížděj se, dokud ti neřeknu.“
„Nikdo tam nejede.“
„Udělej, co ti říkám.“
Šlápl na brzdu, zastavil a čekal na kraji opuštěné dálnice.
Uběhla víc než minuta.
Najednou pípání přestalo.
„V pořádku. Jeď.“
„O.K.“
- 77 -
Auto se rozjelo. Nebe se okamžitě začalo rozjasňovat. Jak se
rychlost vozu zvětšovala, tma okolo se ztrácela a po obloze se rozlilo
denní světlo.
„Hej!“
Ubral plyn a chystal se šlápnout na brzdu.
„To nedělej! Jeď pořád dál!“
Poslechl. Světlo, které se začalo chvět a vytrácet, opět zesílilo.
„Co se stalo?“
„Tady se musíš přesně řídit mými instrukcemi. Když chceš za­
stavit, musíš zajet ke kraji. Jinak velmi riskuješ.“
Řítili se stále rychleji. Byl jasný den, po bezmračném nebi se
od východu k západu táhla zářící linka.
„Pořád jsi neodpověděla na mou otázku,“ řekl Randy. „Co se
stalo? A když už jsme u toho, kde to jsme a kam vlastně jedeme?“
„Jsme na Cestě,“ zněla odpověď, „na Cestě, která se klene nad
propastmi Času. Přichází z dob dávno minulých a míří do dob, které
teprve přijdou. Vede z času, který mohl být skutečností, do času, kte­
rý se možná skutečností stane. Podle toho, co vím, pokračuje stále
dál, navěky, a nikdo nezná všechny její odbočky. Jestli muž, kterého
hledáš, je tím smrtí posedlým mužem, kterého jsem kdysi doprováze­
la, mohli bychom ho najít někde tady. V žilách mu totiž koluje krev
poutníků, která člověku umožňuje cestovat po těchto stezkách.
Možná, že už jedeme příliš pozdě. On totiž hledal jen svou vlastní
smrt, i když si to neuvědomoval. Snažila jsem se mu to vysvětlit.
Myslím, že proto mě opustil.“
Randy zíral před sebe. Navlhčil si jazykem suché rty a polkl.
Rukama sevřel volant pevněji.
„Jak můžeme vůbec doufat, že najdeme jediného muže na ně­
čem takovém, jako je tahle Cesta?“
„Budeme zastavovat a ptát se.“
Randy přikývl.
Zaplavila ho jakási divoká radost – z pohybu, z Cesty, z vy­
hlídky, kterou měl před sebou. Najednou pomyslel na Whitmana. Ve­
dle něj na sedadle začala Stébla trávy zpívat.
- 78 -
JEDNA
Světlo velkého lustru se zachvělo, jen plamen olejové lampy
hořel klidně. Venku se občas zablesklo a jasné světlo na ten krátký
okamžik smazalo jejich odrazy v okně. Zbytky večeře byly už dávno
odneseny. Red seděl u stolu, před. sebou pivo, u levé ruky Květy.
Mondamay seděl na stupni před krbem. Déšť prudce bubnoval na
střechu.
„… A to je v podstatě všechno, co se zatím stalo,“ řekl Red.
Vzal si nový doutník, chvíli si ho znalecky prohlížel a pak si zapálil.
„A na co se můžu ještě těšit? Osm dalších. Bylo by hezké, kdybych
se mohl prostě někde postavit, oni by přicházeli jeden po druhém, já
bych si je odškrtával a rovnou se s nimi vypořádal. Jenomže takhle to
bohužel nepůjde. Tak jsem se rozhodl –“
Vedle v hale se prudce otevřely venkovní dveře a závan větru si
našel cestu až do jídelny. Plameny svíc se daly do zběsilého tance,
stíny poskakovaly po stěnách. O chvíli později se dveře zase zavřely.
Lával přešel halou; do jídelny dolehly tlumené hlasy.
„Mizerná noc! Budete si přát pokoj?“
„Ne, jen něco k jídlu. A ze všeho nejdřív sklenku brandy.“
„Jídelna je přímo tam za těmi dveřmi. Ukažte, vezmu vám ka­
bát.“
„Děkuji.“
„Jen klidně jděte dovnitř, sednout si můžete kdekoli. Hlavním
chodem je vařené hovězí se zeleninou.“
„Výborně.“
Do místnosti vstoupil dobře oblečený bělovlasý muž se zarud­
lým obličejem a rozhlédl se.
„Oh, neviděl jsem vás tu. Myslel jsem si, že jsem sám,“ řekl,
přešel pokoj a napřáhl ruku. „Jmenuji se Dodd, Michael Dodd.“
Red povstal a potřásl nabídnutou pravicí.
- 79 -
„Red Dorakeen. Už jsem v podstatě po jídle, ale klidně si při­
sedněte.“
„Díky.“ Muž sáhl po nejbližší židli a posadil se na ni. „Nejste
vy náhodou ten známý čaroděj?“
„Čaroděj? Ne… Odkud pocházíte?“
„Cleveland. Dvacáté. Jsem obchodník s obrazy.“
Otočil se a pozoroval Lavala přinášejícího podnos se sklenkou
brandy. Laval postavil sklenku před Dodda, který souhlasně přikývl.
Pak sklenku pozdvihl a usmál se.
„Na zdraví, pane Dorakeene.“
„Na vaše.“
Red upil ze svého piva.
„Tak vy říkáte, že nejste čaroděj. Cestujete inkognito, že? Vsa­
dím se, že znáte kouzla, kterými byste zastavil celou armádu na vá­
lečném poli.“
Red se široce usmál a podrbal se na uchu.
„Na obchodníka z Clevelandu z Dvacátého věříte na podivné
věci.“
„Někteří z nás jsou prostě – hm – kultivovanější než ostatní.“
Dodd natáhl ruku a zdvihl Květy.
„Pusť mne, nebo poznáš spravedlivý hněv Knihy,“ oznámila
Květy ponurým hlasem.
Sklenice brandy v Doddově levé ruce se roztříštila. Mondamay
vstal od stolu.
„Byl jsem povolán,“ prohlásil.
Dodd vyskočil a jeho židle se převrátila na zem. Prudce od­
stoupil od stolu a začal do vzduchu kreslit ohnivé obrazce.
Red se postavil a obešel stůl. „Tohle svinstvo už zašlo příliš
daleko!“ řekl. „Znám tě, Fraziere – nebo co vlastně jsi –“
V té chvíli Dodd rozhodil rukama. Svíce i olejové lampy zhas­
ly. Převalila se přes ně vlna horka a oslnil je záblesk ostrého světla,
po kterém následovala ohlušující rána. Red cítil, jak ho někdo odstr­
kuje stranou.
Zavrávoral. Zvuk bouře, která zuřila venku, byl najednou hlasi­
tější. Odněkud bylo slyšet Lavalův křik. Dovnitř skrz střechu pršelo.
Na Mondamayových prsou se rozsvítil reflektor. Otočil se a
prohlédl Reda.
„Jsi v pořádku?“
- 80 -
„Ano. Co se stalo?“
„Nevím. To ostré světlo na chvíli oslnilo moje senzory. Ještě
než se to stalo, podařilo se mi skočit před tebe – jako preventivní
opatření. Něco pak odletělo střechou.“
„Dodde?“ zavolal Red.
Žádná odpověď.
„Květy?“
„Ano?“
„Proč jsi magickým trikem rozbila tu sklenku v jeho ruce?“
„Abych ho vyděsila, samozřejmě. Ze stejného důvodu jsem vy­
slala Mondamayovi mikrovlnný vzkaz, aby udělal něco podobného.
Poznala jsem ho dřív než ty – na základě rozboru jeho hlasu.“
„Byl to určitě ten samý chlap, co jsme ho vzali stopem?“
„Ano.“
„Opravdu bych chtěl vědět, o co mu jde.“
„Myslím, že ti to chce ublížit. Ale řekla bych, že to mělo strach
už tenkrát poprvé. Myslí si, že máš nějaký magický ochranný systém,
a netuší, co jsou mikrominiaturní integrované obvody. Tam, odkud
pochází, je zřejmě neznají, ale zato tam ovládají nějaký druh magie.
Myslí si, že ty ji ovládáš také, ale bojí se tě, protože jí zcela nerozu­
mí. Myslím, že to dnes přišlo tvé schopnosti jen znovu otestovat.“
Do místnosti vešel Laval se světlem.
„Co se tu sakra stalo?“ křičel.
„Nemám tušení,“ odpověděl Red a vzal do ruky Květy. „Právě
jsem byl uprostřed rozhovoru s mužem, který sem vešel, když vtom
zhasla světla. Pak se ozvala rána. Teď je tu díra ve střeše a pan Dodd
nikde. Možná se na něj zřítil meteor. Nevím.“
Laval odložil lampu. Jeho ruce se třásly.
„Předtím jsem postřehl jen malou část toho, co se dělo tam na
parkovišti,“ řekl, „takže nevím, o co šlo. Ale to, co jsem viděl, mi
připadalo sakra podezřelé. A teď tu najednou máte robota. Možná, že
on vyhodil toho muže střechou ven. Nevím. Chcete mi nějak
uškodit?“
„Ne, sakra. Řekl jsem vám, že zrovna tak jako vy nevím, co se
tu děje.“
„Vím, je to prachmizerná noc, a mě nenapadá jediný podnik,
který bych vám mohl doporučit, ale co kdybych vás požádal, abyste
- 81 -
odjeli? Nechci mít už žádné další potíže. Možná taky nevíte, o co tu
jde, ale zdá se mi, že nepříjemnosti nějak přitahujete. Takže?“
Květy vydala dvě krátká pípnutí.
„Ano,“ odpověděl Red, „chápu. Doneste mi účet. Přinesu si
věci z pokoje.“
„S placením si nedělejte starosti. Na účet zapomeňte.“
„Fajn. Počkejte… Nenechal si tu náhodou ten Dodd kabát?“
„Ano, nechal.“
„Pojďme se na něj podívat. Mohl by nás zavést na stopu, která
by nám prozradila, odkud je.“
„Dobře. Pojďte, ukážu vám ho. Pak ale odjedete.“
Vrhl rychlý pohled na strop a. přidržel Redovi dveře. Monda­
may je následoval. Lával za nimi zavřel a dveře zajistil západkou.
„Tudy.“
Prošli halou do malé šatny; Lával dovnitř posvítil lampou.
Zbytky tmavého kabátu doutnaly na věšáku po jejich pravé ruce. Ka­
bát byl bez rukávů, roztřepený kolem dolního okraje. Stoupaly z něj
chomáče kouře. Když Red natáhl ruku, aby se podíval na nášivku,
kabát sklouzl z věšáku a spadl na zem. Zachytil ho, látka se však roz­
trhla. Otočil límec, který stále držel v rukou, ale žádná nášivka na
něm nebyla. Materiál se rozpadl v prach. Promnul prsty a přičichl k
nim. Potřásl hlavou. Zbytky obleku u jeho nohou zmizely úplně.
„Nerozumím,“ řekl Laval.
Red pokrčil rameny a pak se usmál.
„Levný kabát,“ řekl. „Dobře. Vezmu si věci a vypadnu odsud.
Jídlo bylo dobré. Omlouvám se za tu střechu.“
Přinesl si z pokoje pušku, bundu a batoh.
„Pojedeš s námi na malý výlet, Mondy?“ zeptal se a zíral ze
dveří ven do deště. „Měl jsem namířeno k tobě. Chtěl bych si v klidu
promluvit.“
„Tvé přání je mi rozkazem.“
Red si ohrnul límec.
„Fajn. Tak ať už jsme na Cestě.“
Otevřel dveře dokořán a rozběhl se k autu. O chvíli později už
seděli ve voze, Mondamay na předním sedadle, Květy položená v
přihrádce.
„Nějaké další bomby?“ zeptal se Red.
„Všechno v pořádku.“
- 82 -
Nastartoval motor, zapnul stěrače a světla. „Budu řídit.“ Vyjel z
parkoviště na silnici.
„Chci něco dělat. Jak nás ten chlap zase našel, co myslíš?“
„Nemám ponětí.“
„No… Vím o malém tichém motelu někde tak uprostřed
Dvanáctého, stranou hlavního tahu, na Byzantské. Máš něco proti?“
„Ne.“
Red.přidal plyn. Nebe dostalo perleťovou barvu. Déšť ustal.
Vypnul světla i stěrače.
- 83 -
DVA
Letadlo přistálo na střeše laboratoře. Sundoc otevřel poklop a
sestoupil do šestého patra. Tam ho uvítal Cargado, hlavní bioinženýr
a vedoucí ústavu. Zavedl ho do své kanceláře a zapnul obrazovku.
Sundoc se uvelebil v pohodlném lehátku a nohy v sandálech si polo­
žil na malý stolek. Na sobě měl krátké kalhoty a tmavý rolák. Složil
si ruce za hlavou a pozoroval muže na obrazovce.
„Dobrá. Povídej,“ řekl.
„Mám všechny jeho záznamy, tady v těch deskách.“
„Kašlu na tvoje desky. Chci, abys mi o něm pověděl.“
„Samozřejmě,“ odpověděl Cargado a posadil se na stůl.
„Jmenuje se Archie Shellman – nejvýše vyznamenaný voják třetí
světové války a mistr bojových umění. Našli jsme ho století a půl
zpátky. Byl členem zvláštního komanda. Přišel o nohu. Otřes. Velké
oslabení psychiky –“
„Jako třeba?“
„Nejprve deprese, extrémní problémy s akceptováním protézy.
Následně paranoia. Nakonec záchvaty šílenství. Začal na sobě hodně
pracovat. To mělo za následek ohromný rozvoj svalové hmoty horní
poloviny těla, pravděpodobně potřeba kompenzovat –“
„To vidím. Co pak?“
„Zavraždil několik civilistů. Vlastně zlikvidoval polovinu
města. Prohlášen za nepříčetného, zavřen do ústavu. Maniode­
presivní psychóza, potlačována léky. Stále však trpí paranoiou. Vzpí­
rá –“
„Nezní to špatně. Lepší než ti ostatní, které jsi mi ukázal. Takže
jsi ho propustil a dal mu dávku?“
Cargado přikývl.
„Protézy lepší než cokoli, o čem by mohl jen snít. Nakonec
souhlasil s náhradou všech údů – ujistili jsme ho, že když nebude
spokojený, můžeme mu vrátit ty původní. Nicméně spokojený byl.“
- 84 -
Cargado natáhl ruku k ovládacímu panelu a postava na ob­
razovce se pohnula. Tmavé oči, silné čelisti, husté obočí, jaksi bledá,
málo výrazná pleť… Byl oblečen jen v trenýrkách. Jeho pohyby byly
nesmírně elegantní. Přistoupil k činkám a začal posilovat. Pořád zvy­
šoval tempo, až se nakonec pohyboval téměř neuvěřitelnou rychlostí.
„To stačí, pro ilustraci,“ řekl Sundoc. „Zvláštní vybavení?“
Cargado chvíli manipuloval s ovládáním. Obraz tělocvičny po­
malu mizel a byl nahrazován jiným.
Shellman stál klidně. Po chvíli si Sundoc uvědomil, že mužova
pleť tmavne. Díval se možná dvě minuty, dokud nebyla jeho kůže
úplně černá.
„Chameleón,“ řekl Cargado. „Výhodné pro útok v noci.“
„Asi tak stejně jako trochu krému na boty. Co dál?“
Obraz se opět změnil. Tentokrát se objevil detail Shell­
manových rukou.
Náhle se sevřely v pěst, otevřely, sevřely, stále rychleji a rych­
leji. Trvalo to jen několik okamžiků. Když se znovu otevřely, koneč­
ky prstů o několik palců přesahovaly kovové nehty.
„Vysunovací drápy. Nesmírně účinné. Může rozpárat člověka
jediným mávnutím ruky.“
„To se mi líbí. Může to udělat i na nohách?“
„Ano. Malý moment…“
„To je dobré. Udržel si všechny své zápasnické dovednosti?“
„Samozřejmě.“
Další obrazy. Archie Shellman znuděně odrážející karatisty, bo­
xery, zápasníky – s lehkostí a profesionalitou. Archie Shellman
dostávající tvrdé rány, aniž by se při tom pohnul jediný sval v jeho
obličeji…
„Je opravdu tak velký, jak vypadal v té první části, kde jsou na
obrazovce i jiní lidé?“
„Ano. Sto kilogramů a dostatečná výška, aby byl i při takové
váze štíhlý. Převrátí auto vzhůru nohama, hravě rozkopne masivní
dveře, dokáže běžet celý den. Téměř perfektní zrak v noci. Taky má
sklony –“
„A myšlení?“
„Je celý váš. Zabudovaná vděčnost za nové tělo a zesílená
touha použít ho v zápase. Zablokovali jsme deprese, ale maniakální
- 85 -
sklony jsou po ruce – pro případ potřeby. Myslí si o sobě, že je nejsi­
lnějším a nejpodlejším tvorem, který kdy chodil po dvou nohách –“
„Možná je.“
„Je to docela pravděpodobné. Myslím, že by uvítal příležitost
to jednak dokázat, a zároveň vyjádřit vděčnost.“
„Hm. Ze všech kyborgů, které jsi mi předvedl, je tenhle zcela
jistě nejlepší. Mám nějaké fotografie oběti. Myslíš, že by stačilo
pouhé vysvětlení úkolu, nebo by bylo na místě trochu psychologické
přípravy?“
„Stačilo by malé upozornění, že jde o službu. Pak si nedopřeje
odpočinku, dokud úkol osobně neprovede. Znáte naše motto: Vlastní
rada – nejlepší rada,“
„Výborně. Vyzkouším ho hned, jak budu vědět, kam přesně ho
mám poslat. To by mohl být náš favorit.“
„Ehm – není to moje věc, samozřejmě – ale co je tak zvláštní
na tom muži, kterého má zabít?“
Sundoc podal Cargovi fotografii Reda Dorakeena a zavrtěl
hlavou.
„To kdybych sakra věděl,“ řekl. „Někdo ho prostě nemá rád.“
- 86 -
JEDNA
Předjeli kolonu těžce naložených vozů a dostali se do klidné­
ho úseku Cesty.
„Tak. Ani jeden z vás teď nechytá žádné další signály, nebo
ano?“
„Ne.“
„Ne.“
„Fajn. Konečně se budu moci zamyslet nad tím, jak se udržet
naživu nějakou delší dobu. Je to vlastně jeden z důvodů, proč jsem tě
jel navštívit, Mondy.“
„Už to sice se mnou není, co bývalo, ale rád ti pomohu.“
„Vlastně mi jde spíš o radu. Jsi pořád ten nejlepší stroj na zabí­
jení, jaký znám. Znáš mě a víš něco o situaci, do jaké jsem se dostal
– můžu doplnit ještě další informace, když bude třeba. První věc, kte­
rou bych od tebe chtěl slyšet, je tvůj názor na to, v jakém směru bych
měl začít něco podnikat.“
„Můžeme se vrátit ke mne domů – poskytnu ti útulek, na jak
dlouho si budeš přát; budeš velmi vítán. Naučím tě vyrábět hrnce.“
„Díky. Nedokážu si ale představit, že by mě to bavilo nějakou
delší dobu. Potřebuji v životě více vzrušení, než může poskytnout
výroba keramiky na hrnčířském kruhu.''
„Ten motel na Byzantské – jak to, že ho znáš?“
Red se pousmál.
„Trochu jsem na téhle trase obchodoval – a vydělal docela
slušný peníz. Vládne tam císař Manuel I. Normálně někde bojuje, ale
nějak si vyšetřil čas a vybudoval na pobřeží na samém konci Zlatého
mysu opravdu krásné místo – palác jménem Blachernae. Úchvatná
stavba, pokrytá zlatem a drahým kamením, zářící dokonce i v noci.
Zábavu poskytují skutečně prvotřídní; byl jsem tam několikrát po­
zván jako vznešený kupec. A Konstantinopolis je na vrcholku své
- 87 -
slávy. Literatura a věda vzkvétají, jako kdyby se tam na malou
chvilku pokoušela začít renesance. Podnebí vlídné, ženy krásné –“
„Jinými slovy, máš to místo rád.“
„Myslím, že to je přesné to, co se vám tu snažím říct.“
„Když nechceš jet se mnou dělat hrnce, proč si tu nekoupíš
vilu? Měl bys v živote to své vzrušení, žil bys v místě, které se ti
líbí…“
Red chvíli mlčel. Našel zápalku a zapálil si doutník.
Pak promluvil: „Je to hezký sen, a dokonce uskutečnitelný – na
pár let. Jenomže potom by mě posedl nepokoj a já bych byl zase
zpátky na Cestě. Vím to.“
„Kvůli tomu – něčemu – co hledáš?“ řekla Květy.
„Ano… Asi ano. Hodně jsem o tom přemýšlel… Myslím ale,
že i kdybych nic nehledal, stejně bych na jednom místě dlouho nevy­
držel.“
Potáhl z doutníku.
„Vrátil bych se zpátky na Cestu a všechno by zase začalo
nanovo,“ dokončil.
„Za chvíli budeme na té odbočce.“
„Jo, díky, už ji vidím.“
Zpomalil a zahnul. Po cestě předjel několik vozidel různého
tvaru a původu. Několik dalších zase předjelo jeho.
„Tak, to bychom měli jednu variantu,“ řekl Mondamay.
„Cože?“
„Ty prostě nemůžeš odjet a skrýt se, protože neumíš skrytý zů­
stat. Doba strávená mimo Cestu – jakkoli dlouhá – nebude znamenat
nic, jakmile se jednou vrátíš.“
„To je pravda.“
„Takže, jestli odejdeš na nějaký čas z Cesty, bude to jen proto,
abys plánoval nebo zbrojil.“
„To je taky pravda.“
„Nebo můžeš zůstat na Cestě, starat se o svoje záležitosti, být
stále ve střehu a doufat, že unikneš všem následujícím útokům –“
„Ano, mohl bych to prostě udělat takhle.“
„ – a pořád myslet na to, že každý z těchto útoků provádí profe­
sionál a že tvůj nepřítel si může dovolit najmout výjimečně talen­
tované jedince prakticky odkudkoli.“
„Nad tím už jsem taky přemýšlel. Nicméně…“
- 88 -
„Nebo si můžeš vybrat své bitevní pole sám. Zavřít se na něja­
kém pohodlném, dobře opevněném místě a dát na vědomí, že jsi tam.
Oni by pak za tebou přišli.“
„Tady je ten motel,“ oznámil Red. Před nimi vlevo od silnice
se objevila několikapatrová kamenná budova s mnoha kopulemi
třpytícími se ve světle pálícího slunce. Nápis na štítu hlásal SPIRŮV
MOTEL.
Projeli okolo. Kus dále po směru byla mimoúrovňová kři­
žovatka. Zahnuli do protisměru a jeli zpět. Když vůz v zatáčce zpo­
maloval, obloha bledla, rozjasňovala se a opět bledla. Když vjeli na
parkoviště a zastavili, byla chladná tmavá noc. Někde bylo slyšet
cvrčka.
Sáhl pro Květy a vystoupil z auta. Zezadu vytáhl svůj batoh.
Mondamay sešplhal dolů na druhé straně vozu a připojil se k němu.
„Rede?“ ozval se, když zamířili k předním dveřím.
„Ano?“
„Vzal bys prosím tě dva pokoje?“
„Klidně. Proč?“
„Jeden pro Květy a pro mě. Prostě jen chceme být sami –
spolu.“
„Oh, jistě. Postarám se o to.“
Vešli do dlážděné haly, kde Red zanechal Květy s Monda­
mayem, a zamířil k recepci. Vrátil se za několik minut.
„Mrzí mě, že jsme nemohli být na stejném patře,“ řekl, když šli
po schodech nahoru. „Vy jste pod třetím balkónem, já nad ním.
Doufám, že ještě na chvíli pobudete u mě. Chtěl bych pokračovat v
naší debatě.“
„S tím počítáme.“
Stoupali nahoru; schody skřípaly pod Mondamayovýma noha­
ma.
- 89 -
DVA
Velcí draci Bel’kwinithu snili – kroužíce ve výšinách nadná­
šeni ranním vánkem nebo odpočívajíce ve svých slujích. Snili sny o
zlatě, sny o mapách – věční kolaboranti s osudem, jejichž vůle se
vznášela bezčasím nad krajinou snu a touhy…
„Patrisi,“ řekl mladší z nich, „říkal jsi, že až dojde k jisté udá­
losti, budu smět vstoupit do jeho jeskyně a vzít si poklad, jenž ho tam
očekává, abych jej mohla přidat ke svému vlastnímu.“
Starší drak otevřel jedno oko. Minuty plynuly.
„Ano, to jsem řekl,“ připustil Patris.
Uplynulo několik dalších minut.
Konečně opět promluvil Patris, starší z nich: „Neříkáš nic
dalšího, Chantris. Došlo snad již k té události?“
„Ještě ne…“
„Tak proč mě vyrušuješ?“
„Protože cítím, že se to snad již brzy přihodí.“
„Cítíš?“
„Myslím, že je to velmi pravděpodobné.“
„Pravděpodobnosti a nepravděpodobnosti nás na tomto místě
znepokojovaly jen zřídka. Znám tvoji touhu. Věz tedy, že ještě nemů­
žeš mít jeho poklad.“
„Ano,“ řekla Chantris, obnažujíc své krásné zuby.
„Ano,“ zopakoval Patris syčivým jazykem draků a otevřel
druhé oko. „Prozradila jsi jedním slovem příliš mnoho. Znáš dobře
moji vůli a chceš si s ní pohrávat.“ Zvedl hlavu. Druhý drak se přikr­
čil. „Vyzýváš mne?“
„Ne,“ odpověděla Chantris.
„Tím však říkáš: ještě ne.“
„Nejsem takový blázen, abych zvolila tuto chvíli a toto místo.“
„Dobrý úsudek. Ačkoli pochybuji, že tě nakonec zachrání. Ob­
rať se tváří k severnímu větru a opusť toto místo.“
- 90 -
„Chystala jsem se na cestu tak jako tak, Patrisi, můj Pane. Jen
prosím pamatuj, že nám není zapotřebí žádné Cesty. Buď sbohem!“
„Počkej, Chantris! Jestliže odcházíš, abys porušila řetězy, jež ti
bylo dovoleno spatřit, jestliže odcházíš, abys uškodila tomu, jenž do­
sud přebývá v jiném těle, pak sis již zvolila svůj čas a své místo, pa­
matuj!“
Ale Chantris již byla pryč – odletěla najít a zastavit toho, který
se jednou navrátí do větrných výšin, ačkoli to sám dosud jen nejasně
tuší.
Patris zavřel oči. Za jeho očními víčky se promítaly nejrůznější
časy a místa. Nalezl kanál, po kterém toužil, a jemně ho doladil.
- 91 -
JEDNA
Red seděl na posteli, Mondamay na zemi a Květy ležela na
stole mezi nimi. Pokojem se plazil kouř z Redova doutníku. Pozdvihl
zdobený pohár a upil tmavého vína.
„Dobře. Kde jsme to přestali?“ zeptal se. Rozvázal si tkaničky
a boty spustil na zem vedle postele.
„Říkal jsi, že nechceš jet se mnou do mého domova vyrábět
hrnce,“ prohlásil Mondamay.
„To je pravda.“
„Přiznal jsi, že by pro tebe bylo těžké z jakéhokoli důvodu
opustit Cestu a někde se po nějakou blíže neurčenou dobu skrývat.“
„To je taky pravda.“
„Rovněž jsi připustil, že zůstávat na Cestě a starat se pouze o
své věci by bylo riskantní.“
„V pořádku.“
„Pak ale vidím jen jedinou možnou cestu – a tou je útok. Zabij
Chadwicka dřív, než on zabije tebe.“
„Hm.“ Red zavřel oči. „To by bylo zajímavé zpestření,“ řekl.
„Jenomže on žije pěkně daleko odsud, nehledě na to, že by to zcela
jistě nebyla jednoduchá záležitost…“
„Kde je teď?“
„Podle poslední zprávy, kterou jsem o něm dostal, zapustil
pěkně silné kořeny v Dvacátém sedmém, ale nevím, jestli se od té
doby něco nezměnilo. Je tam velmi bohatým a mocným mužem.“
„Ty bys ho ale přece uměl najít, ne?“
„Jistě.“
„Jak dobře znáš ten čas a to místo?“ zeptal se Mondamay.
„Něco přes rok jsem tam žil.“
„V tom případě je jasné, jakým směrem se musíš vydat: jdi po
něm.“
„Asi máš pravdu.“
- 92 -
Red náhle odložil číši, vstal a začal rychle přecházet po pokoji.
„Asi! Co jiného bys chtěl dělat?“
„Ano, ano!“ odpověděl Hed, rozepnul si košili a odhodil ji na
postel. „Poslyš, musíme si o tom ještě promluvit – ale až zítra.“
Rozepnul si pásek a kalhoty nechal sklouznout na zem; sebral
je a hodil je na postel vedle košile. Znovu začal přecházet sem a tam.
„Rede!“ promluvila ostře Květy. „Už je to tu zase?“
„Nevím. Cítím se tak trochu divně, to je všechno. Možná. Mys­
lím, že byste měli raději jít. Popovídáme si ráno.“
„Myslím, že bychom měli zůstat,“ odpověděla Květy. „Ráda
bych věděla, co se bude dít, a možná –“
„Ne! Myslím to vážně! Promluvíme si až ráno! Odejděte!“
„Dobře. Jak si přeješ. Pojďme, Mondy.“
Mondamay se zvedl a sebral Květy ze stolu.
„Potřebuješ s něčím pomoci, něco obstarat?“ zeptal se.
„Ne.“
„Tak dobrou noc.“
„Dobrou.“
Mondamay opustil pokoj. Na cestě po schodech se zeptal: „Co
je to? Znám ho už nějaký ten pátek, ale neměl jsem ani tušení o něja­
ké nemoci, nějakých záchvatech… Co je mu?“
„Nemám ponětí. Nestává se to často. Když záchvat dostane,
vždycky to zvládne sám. Řekla bych, že to jsou záchvaty jakéhosi ší­
lenství, které se čas od času vracejí – asi má maniakální sklony.“
„Proč si to myslíš?“
„To poznáš ráno, až uvidíš jeho pokoj. Při placení účtu se
pěkně plácne přes kapsu. Místnost je vždycky úplně na cucky.“
„Šel s tím někdy k doktorovi?“
„Jestli ano, nevím o tom.“
„Přeci nahoře, tak od Dvacátého pátého dál, nemůže být
problém najít vynikajícího specialistu, který by mu mohl pomoci.“
„Určitě ne. Ale on by k žádnému nešel. Ráno bude v pořádku,
jen trochu unavený, a možná jakoby – jiný, ale v pořádku.“
„Jak jiný?“
„To se těžko vysvětluje. Uvidíš.“
„Tady je náš pokoj. Jseš si jistá, že to chceš zkusit?“
„Řeknu ti uvnitř.“
- 93 -
DVA
V pokoji se stěnami potaženými hrubozrnným marokénem
seděli Chadwick a hrabě Donatien Alphonse Francois markýz de
Sade uvelebeni v pohodlných židlích s vysokými opěradly. Na smě­
nárnickém stolku z patnáctého století stála rozehraná partie šachu.
Chadwick byl asi šest stop vysoký a vážil dobře 150 kilogramů. Jeho
světle vlnité vlasy vytvářely nad nízkým čelem jakousi přilbu. Víčka
jeho šedých očí byla nalíčena modrými stíny, pod očima měl tmavé
kruhy. Kůží na širokém nose a tvářích prosvítaly žilky jako vlákna
bledě modré pavučiny. Měl silný krk a široká ramena. Jeho prsty
podobné malým klobáskám byly jisté a hbité, když sebral ze
šachovnice soupeřova pěšáka a na jeho místo postavil svého střelce.
Potom se otočil vpravo ke svému bleděmodrému servírovací­
mu stolku, na němž stálo několik vinných sklenek. Napil se po řadě
nejdříve oranžového, potom zeleného, žlutého a nakonec kouřově
zlatého nápoje, téměř v rytmu jemně znějících smyčců a lesních ro­
hů. Když dopil, skleničky se okamžitě samy naplnily.
Protáhl se a pozoroval svého společníka, který se zrovna na­
tahoval po svých nápojích.
„Lepšíte se,“ řekl, „nebo se já zhoršuji – nejsem si jistý, jak to
vlastně je.“
Host vypil sklenku průhledného, jasně červeného, jantarového
a nakonec opět čirého likéru.
„Na základě vašich aktivit v můj prospěch,“ odpověděl, „bych
nikdy nemohl připustit to druhé.“
Chadwick se usmál a luskl prsty.
„Snažím se zaměstnávat ve své básnické dílné jako učitele zají­
mavé lidi,“ řekl, „a je nesmírně příjemné, když je některý z nich zá­
roveň tak milým společníkem jako vy.“
Markýz opětoval úsměv.
- 94 -
„Musím uznat, že poměry zde se nedají srovnávat s poměry
tam, odkud jste mne minulý měsíc odvedl, a nezbývá mi než přiznat,
že bych rád prodloužil nepřítomnost ve svém vlastním milieu na
dobu co nejdelší – vlastně pokud možno na neurčito.“
Chadwick přikývl.
„Vaše názory a náhledy jsou velmi zajímavé, a bylo by pro mě
těžké se s vámi rozloučit.“
„Já jsem zase přímo okouzlen rozvojem, který literatura prodě­
lala od mých časů. Baudelaire, Rimbaud, Mallarmé, Verlaine – i ten
rozkošný Artaud! Samozřejmě, že jsem to všechno předvídal…“
„O tom nepochybuji.“
„Zvláště ten Artaud.“
„Ano, hádal bych, že právě on se vám bude velice líbit.“
„Jeho volání po divadle krutosti – jaká to krásná a vznešená
věc!“
„Ano. Jeho dílo má nespornou hodnotu.“
„Ty výkřiky, náhlá hrůza! Já –“
Markýz vytáhl z rukávu velký kapesník a osušil si čelo. Slabě
se pousmál.
„Občas se nechám unést,“ prohlásil.
Chadwick se pousmál.
„… A ta vaše hra – ta Černá desítka. Nemohu při tom nemyslet
na překrásná Luykenova plátna, která jste mi nedávno ukazoval. Z
vašeho popisu se cítím téměř spoluúčasten…“
„Vlastně je čas na první hodnocení,“ poznamenal Chadwick.
Vstal a přešel kožešinou pokrytou podlahu k černé mramorové soše
sfingy umístěné nalevo od doutnajícího krbu. Zastavil se před ní a
zamumlal několik slov. Sfinga vysunula z tlamy dlouhý pruh papíru
– jako jazyk. Utrhl ho a vrátil se nazpět do svého křesla. Podržel si
před obličejem papír smotaný jako pergamenový svitek. Svraštil obo­
čí a pomalu začal svitek odvíjet.
Natáhl se po sklenici pravého kentuckěho bourbonu, vy­
prázdnil ji jediným douškem a postavil zpět na stolek.
„Tak našemu starému Redovi se podařilo přežít první pokus,“
oznámil. „Zabil našeho prvního najatého vraha. Koneckonců, nebylo
to neočekávané. Byla to dost primitivní akce. Mělo mu to hlavně po­
sloužit, řekněme, jako upozornění.“
„Směl bych položit otázku…“
- 95 -
„Prosím.“
„Určitě jste chtěl, aby oběť věděla, že hra byla zahájena?“
„Zajisté. Bude se takhle potit o hodně více.“
„Aha. Co se dělo dále?“
„Potom hra nabyla vážnějšího charakteru. Na jeho vůz byla
umístěna vysílačka a na několika místech, kudy by mohl na útěku
projíždět, byly nastraženy pasti. V tomto bodě však začínají být
zprávy poněkud zmatené. Dojel do oblasti, kde na něj čekal jeden z
těch lepších vrahů – muž, do kterého jsem vkládal velké naděje. To,
co měl na Reda uchystáno, vypadalo jako slušná vyhlídka na ukon­
čení celé záležitosti. Není mi zcela jasné, co se tam vlastně stalo,
nicméně můj muž zmizel – neznámo kam. Náš pozorovatel se dozvě­
děl, že došlo k nějaké prudší výměně názorů, ale ani majitel podniku,
ve kterém se to celé odehrálo, nevěděl přesně, o co vlastně šlo. Red
potom odmontoval vysílačku ze svého auta, nechal ji na místě a od­
jel.“
Markýz se usmál.
„Takže druhý pokus opět neúspěšný. To jen činí hru zají­
mavější, není-liž pravda?“
„Možná. Ačkoli bych nic nenamítal, kdyby byla již touto akcí
ukončena. Jsem však trochu znepokojen zprávou o třetím pokusu.
Budeme to muset počítat jako pokus, protože vrah byl registrován u
Herního výboru, ale vypadá to, že k útoku vůbec nedošlo.“
„Který to byl?“
„Ta žena s rukama nosícíma smrt a zvykem, který vám připadal
tak nadmíru rozkošný. Prostě zmizela. Někam odjela se svým novým
milencem a už se neukázala. Náš muž na ni čekal několik dní. Nic.
Chystám se ho z této fáze celé operace odvolat a ji odepsat.“
„Škoda. Je smutné přijít o bytost tak vzácného charakteru. Ale
vysvětlete mi, co myslíte tím, že na ni čekal několik dní? Jak měříte
dny, když si nejste jisti, kam – nebo lépe řečeno, do které doby –
odešla?“
Chadwick potřásl hlavou.
„Mluvím o takzvaných ‘posunových dnech’,“ vysvětlil. „Můj
agent čekal na určitém pevném bodě Cesty. Jeden den tam přibližně
odpovídá délce jednoho dne na většině výjezdů v okolí. Kdyby na
tomto místě zůstal deset let a potom se chtěl dostat do doby před de­
- 96 -
seti lety, musel by jet po Cestě zpátky a odbočit na odpovídající vý­
jezd.“
„Takže výjezdy jsou vlastně jakoby unášeny?“
„Ano, i takhle se to dá říci. Vlastně se zdá, že jde o nekonečný
počet výjezdů, které se neustále pohybují kupředu. Měníme sice
pravidelně značky, ale ti cestovatelé, kteří někde zůstávají delší dobu,
si s sebou pro jistotu vozí malé počítače – ty myslící stroje, o kterých
jsem vám povídal – aby mohli tyto přesuny a změny sledovat.“
„Takže vy byste mě mohl vrátit do mé vlastní doby – o něco
dříve, o něco později, nebo přesně tam, odkud jste mě odvezl?“
„Ano, kamkoli. Dal byste některé z těchto možností přednost?“
„Vlastně, rád bych se naučil ovládat vaše vozidla – a ty počíta­
če. Mohl bych pak cestovat sám? Našel bych cestu z jiného věku
zpátky do tohoto?“
„Zdá se, že jakmile se člověk jednou dostane na Cestu, dojde u
něj k jakési fyzické změně, která mu pak umožní Cestu znovu najít a
použít,“ odpověděl Chadwick. „Budu muset o vaší prosbě ještě pře­
mýšlet. Nejsem připraven obětovat chvíle strávené ve vaší milé
společnosti vašim cestovatelským vrtochům nebo vaší touze zavraž­
dit vlastního děda.“
Markýz se usmál.
„Nejsem nevděčným hostem, o tom vás ujišťuji. Ale když se
naučím vypořádat se s posunem, mohl bych přeci shlédnout vše, po
čem prahnu, a vrátit se zase sem – nemám pravdu?“
„Promluvíme si o tom později, souhlasíte?“
Markýz se znovu usmál a upil ze sklenky svůj absint.
„Prozatím ano,“ řekl. „Ale vraťme se zpět ke hře. Oběť, náš
starý dobrý Red Dorakeen, je tedy pro tuto chvíli neviditelný?“
„Byl, dokud někde okolo Dvanáctého prostoduše neprozradil
svou polohu tím, že si na sebe vsadil. Zřejmě si neuvědomil, že zá­
znamy o sázkách a podobných záležitostech byly nedávno centra­
lizovány. Anebo to samozřejmě může být nějaká past.“
„Co chcete dělat?“
„Odpovědět na výzvu, přirozeně. Možná to znamená obětovat
dalšího spolupracovníka, ale budiž – v této chvíli si to ještě mohu
dovolit. Musím se dozvědět, jestli to byla pouze nepozornost z jeho
strany, nebo jestli má za lubem něco mimořádného.“
„Kdo z vrahů bude mít tu čest tentokrát?“
- 97 -
„Myslím, že by to měl být někdo silný. Možná Max, ten mozek
v obrněném voze; pochází odněkud z Čtyřiadvacátého. Nebo možná
dokonce Timyin Tin – ačkoli toho bych si rád podržel v záloze pro
případ, že by zklamali všichni ostatní. Určitě bychom však tentokrát
měli udeřit tvrdě. Možná Archie…“
„Přál bych si…“
„Co?“
„Přál bych si mít tu možnost vydat se zpět a vidět vše na vlast­
ní oči. Cožpak vy netoužíte být při tom, až bude váš starý nepřítel
konečně poražen?“
„Já? Já samozřejmě obdržím úplné hlášení, s fotografiemi.“
„Přesto…“
„Ano. Vím, o co vám jde – přirozeně mě to napadlo také.
Jenomže neexistuje způsob, jak se dozvědět, který z útoků bude ten
pravý. Udělám to trochu jinak: prostě si počkám, až se to stane, a pak
se vrátím, abych mohl být očitým svědkem. Najdu si nějakou ved­
lejší cestu a z té budu všechno pozorovat. Jen si chci být nejdříve
úplně jist, že se to konečně stalo. Vlastně se chystám být při tom vel­
mi, velmi mnohokrát.“
„To zní dost komplikovaně. Mně by stačilo jet s vámi a dělat
vám společníka při premiéře.“
„Možná bychom se mohli na něčem takovém domluvit – poz­
ději.“
„Jenomže později by mohlo být příliš pozdě.“
„Nikdy není příliš pozdě. Nejprve dokončíme naši rozehranou
partii šachu. Potom tu pro vás mám nějaké rukopisy – chci, abyste se
na ně podíval.“
Markýz si povzdechl.
„Opravdu víte přesně, jak člověka ranit.“
Chadwick se široce usmál a rozsvítil oranžovou lampu.
Odněkud vylezla želva s krunýřem vykládaným zlatem a drahým ka­
mením. Chadwick se natáhl dolů a jemně poklepal zvíře na hlavičku.
„Je dost času na všechno a všechno má svůj čas.“
- 98 -
JEDNA
Red si nechal přinést velké podnosy s jídlem – obrovské
hovězí kýty, celá kuřata a selata. Posadil se ke stolu a začal hltavě
jíst. Občas se zvedl, aby se, supící a hekající, trochu prošel po poko­
ji..
Noc byla chladná. Východní obzor byl postříbřen září ještě ne­
vyšlého měsíce. Hřbetem ruky si otřel ústa. Z hrdla se mu ozvaly po­
divné zvuky. Dlaněmi si zatlačil na oční bulvy. Potom na své ruce
dlouhou chvíli zíral.
Zdálo se mu, že se noc rozjasňuje, ale věděl, že tomu tak není.
Strhal ze sebe zbytky oblečení a vrátil se k jídlu. Dělal jen krátké
přestávky, aby si mohl osušit slzící oči.
Světla mu začala tančit před očima. Realita jako by se ztrácela
a zase se vracela zpět v barevných záblescích. Horko bylo stále tí­
živější…
Cítil, že proměna započala.
Lehl si na postel a zůstal nehybně ležet. Čekal.
Ozval se zvuk, který připomínal vítr prohánějící se obilným
polem. Všechno okolo něj se začalo točit.
- 99 -
DVA
Přesunul se k patě věže – tiché a černé, černější než měsíčná
noc, která jej obklopovala.
Několik dlouhých vteřin zíral vzhůru. Pak natáhl ruce a dotkl
se zdiva. Nechal je opět klesnout podél těla, zatnul pěsti, povolil je,
zatnul, povolil. Objevily se drápy.
Začal šplhat, neslyšně klouzal vzhůru po stěně budovy – stín
po stínu. Dýchal lehce. Pod rouškou temnoty byla jeho tvář bez ja­
kéhokoli výrazu. Tohle bylo to místo. Automobil, který ho sem do­
pravil, stál na parkovišti dole pod ním. Nespěchal. Noc byla mladá.
Řidič počká.
Vyhýbal se oknům, ačkoli většina z nich už potemněla. Zastavil
se pod balkónem v prvním mezipatře a naslouchal.
Zvedl hlavu a podrobně zkoumal prostor přeci sebou.
Prázdný.
Šplhal dál, balkón nechal po levé ruce. Jemný vánek ho laskal
ve vlasech. Někde v dálce vyletěl z hnízda vystrašený pták, zakřičel a
zmizel v hluboké noci za jeho zády.
Postupoval dále. Zpomalil, když se blížil k odpočívadlu v
druhém mezipatře. Opět se vyhnul balkónu zprava. Plán věže měl
podrobně prostudovaný a znal přesné rozmístění pokojů uvnitř. Vě­
děl také, že okna jsou opatřena mřížemi. Bylo by daleko jednodušší a
rychlejší rozkopnout dveře jedinou ranou a vrazit do místnosti – měl
by tak na své straně moment překvapení…
Pod třetím odpočívadlem se opět zastavil a naslouchal. Nic.
Posunul se ještě o kus výš, aby viděl na plošinu balkónu. Nic. Vze­
přel se a přehoupl přes zábradlí. V tom okamžiku se od stěny
schodiště po jeho pravé ruce odlepila postava. Potáhla z čerstvě zapá­
lené cigarety, upustila ji a přišlápla podpatkem. Zůstal sedět na zá­
bradlí přikrčený jako podivný noční pták. Viděl – nyní opět ne­
- 100 -
hybnou – siluetu malého muže, který jej pozoroval. Jediný, skok, je­
diný pohyb jeho rukou – a už by nezáleželo…
„Archie,“ ozval se tichý hlas, „dobrý večer.“
Ovládl se. Pravou ruku položil na zábradlí.
„Nevzpomínám si, že bych už měl tu čest,“ odpověděl svým
drsným hlasem.
„Pravda, vlastně jsme se nikdy osobně nesetkali. Ale viděl jsem
tvou fotografii spolu s fotografiemi našich ostatních spolupracovní­
ků. Řekl bych, že i ty jsi viděl mou za podobných okolností.“
Vzplála zápalka. Archie pozoroval mužův obličej.
„Ano, tvoje tvář je mi povědomá,“ prohlásil. „Jen na jméno si
nevzpomínám.“
„Jmenuji se Timyin Tin.“
„Dobře. Hádám, že jsme tu kvůli stejné záležitosti. Můžeš jet
klidně domů. Nepotřebuji žádnou pomoc.“
„Nejsme tu kvůli stejné záležitosti.“
„Nerozumím.“
„Byl jsem na tuto práci najat, proto na ni pohlížím jako na svou
vlastní. Tvá přítomnost zde, jakkoli nezpůsobena tvým přičiněním,
mě uráží. Proto tě musím požádat, abys opustil toto místo a tuto zá­
ležitost ponechal v mých rukou.“
Archie se usmál.
„Je přeci směšné hádat se o to, kdo ho zabije.“
„Jsem rád, že i ty jsi toho názoru. Proto ti popřeji dobrou noc a
budu se věnovat tomu, kvůli čemu jsem přišel.“
„Tak jsem to nemyslel.“
„Jak tedy?“
„Mám své rozkazy. Moje psychika byla upravena tak, abych
k tomuto muži cítil nenávist… Ne, je to moje práce. Ty si půjdeš po
svých. Provedu to já.“
„To nemohu. Je to pro mne věc osobní cti.“
„Myslíš, že jsi jediný, kdo má nějakou osobní čest?“
„Už ne.“
Archie se na zábradlí nepatrně posunul. Timiyn Tin se otočil
doprava.
„Nevzdáš se toho tedy?“
„Ne. Ty také ne, není-liž pravda?“
„Tak jest.“
- 101 -
Archie napnul prsty a zatáhl drápy.
„Dobrá, teď už je na to pozdě,“ řekl a skočil vpřed.
Timyin Tin ustoupil, pokrčil lehce kolena a otevřel dlaně. Roz­
táhl prsty a obrátil dlaně dopředu zhruba ve výši ramen. Archie se
otočil okolo své osy, pravou ruku zkříženou na prsou, levačku nata­
ženou kupředu. Prsty měl napnuté a palec zdvižený. Váhu přesunul
na levou nohu, pravou pokrčil. Timyin Tin se natočil k Archiemu
bokem, pravou ruku přesunul k levému rameni a levou pohyboval
před tělem směrem k pravé noze. I jeho prsty zaujaly novou pozici.
Archie učinil klamný pohyb nohou a pravičkou podnikl dva
výpady. Vzápětí se stáhl do obranné pozice s rukama zkříženýma. Ti­
myin Tin ustoupil o krok vzad. Obě paže držel natažené rovnoběžně
před sebe a kroutil dlaněmi. Archieho útoky vyšly naprázdno. Zaujal
novou pozici – hlavu posunul vzad, ruce napřáhl před sebe a napjal
pravou nohu. Timyin Tin utvořil z paží před tělem koš, lehce se na­
klonil vpřed a pomalu se otáčel.
„Málem jsi mě dostal,“ řekl Archie.
Malý muž se usmál a prsty jeho levé ruky opět změnily polohu.
Jeho rameno pokleslo o dva a čtvrt palce. Archie bleskově přesunul
levou ruku do jiné pozice a přešlápl zadní nohou, aby se dostal do
nového postavení.
Timyin Tin pomalu rozvinul pravou ruku před obličejem jako
vějíř a levou, s prsty ohnutými vzhůru, sunul směrem dolů. Archie
udělal salto vzad, vrhl se vpřed a kopl. Timyin Tin odvrátil úder
máchnutím levé paže v širokém oblouku, čímž donutil Archieho udě­
lat několik přemetů stranou a tak se dostat z jeho dosahu. Jakmile se
Archie dostal do bezpečné vzdálenosti, zaujal obranný podřep. Pak
se zvedl a začal rychle pohybovat rukama. Kroužil směrem doleva,
pohyboval se trhaně s téměř oslepující rychlostí. Timyin Tin jej ná­
sledoval; jeho pohyby byly vláčné. Zdálo se, že pohybuje rukama
daleko pomaleji, ale přesto byly vždy ve správnou chvíli na
správném místě.
Konečně se Archie zastavil, tváří v tvář Timyinu Tinovi, který
se též zastavil. Archie učinil pravou rukou jediný pohyb. Timyin Tin
vykonal tentýž pohyb zrcadlově obráceně. Znehybněli tak nejméně
na půl minuty. Potom Archie opět pohnul pravou rukou. Timyin Tin
pohnul levou. Pozorovali jeden druhého další půlminutu. Archie oto­
čil hlavu. Timyin Tin se dotkl nosu. Přes Archieho obličej přeběhl
- 102 -
zmatený výraz. Potom se pomalu předklonil a položil dlaň levé ruky
na podlahu. Timyin Tin otočil levačku dlaní vzhůru a posunul ji o tři
palce kupředu. Archie se zaposlouchal, pak se otázal: „Co znamená
zvuk pleskání jedné ruky?“
„Motýla.“
Archie se narovnal a postoupil o krok dopředu. Timyin Tin si
zastínil oči. Zůstali ve stejné pozici po celou minutu.
Náhle učinil Timyin Tin dva rychlé kroky doleva a kopl. Archie
se prohnul a vrhl se vzad, čímž ve zlomku vteřiny zastavil pohyb,
kterým by se jeho čelist dostala přesně do místa, kam bylo kopnutí
namířeno. Natáhl obě ruce s drápy naplno vytaženými. Dvakrát se
otočil kolem své vlastní osy, aby znovu získal rovnováhu a dostal
nohy do správného postavení. Timyin Tin mezitím ustoupil o další
dva kroky doleva.
Na Archieho čele se objevily kapky potu. Naklonil se dopředu
a začal v širokém kruhu obcházet okolo malého muže. Nedočkavě
kroužil rukama se zahnutými prsty.
Timyin Tin se pomalu otáčel a sledoval protivníkův pohyb.
Jeho levá ruka se zdála jen tak ochable viset z ramenního kloubu. Ve­
lice, velice pomalu se sklonil právě v momentě, kdy se Archie chys­
tal skočit. Ovládl se však a zastavil.
„Bylo mi opravdovým potěšením,“ poznamenal.
„Stejně tak i mně,“ odpověděl Timyin Tin.
„Vypadá to, jako kdyby na můj plášť padaly bílé květy. Máš tak
bledé ruce.“
„Opustit svět uprostřed jara, s květinami, které střeží tvoji čest:
to musí být pravý mír.“
Timyin Tin se pomalu narovnal. Archie začal pomalu opisovat
levou rukou tvar osmičky a paži postupně napínal. Pak švihl pravou.
Timyin Tin udělal dva bleskové kroky vlevo. Archie se pohnul,
jako kdyby se chtěl otočit ve směru hodinových ručiček, ale jeho
soupeř reagoval okamžitě. Oba pocítili na tvářích závan chladného
vzduchu právě v okamžiku, kdy Archie předstíral útok pravou nohou.
Přenesl však váhu a zaútočil levou. Timyin Tin natáhl obě ruce
dlaněmi dolů a nechal pravou pomalu klesat. Archie zakroužil
hlavou. Rameny kroužil v opačném směru. Jeho ruce črtaly do vzdu­
chu složité obrazce, jedna kroužila okolo druhé, postupující vpřed a
opět ustupující, vířící v klamných útocích…
- 103 -
Timyin Tin se naklonil doprava, pak doleva, pravá ruka stále
nesmírně pomalu klesala. Naklonil se znovu doleva…
„Jakou barvu má bouře?“ zeptal se Arch je.
Opět doprava, ruka stále pomalu klesala.
Archie podnikl další klamný výpad nohou, potom prudce sko­
čil vpřed s drápy vytaženými. Rukama kreslil do vzduchu široké
půlkruhy, jednou kolem druhé.
Timyin Tin se ohlédl dozadu přes rameno, přesunul levou nohu
dozadu a elegantně uhnul stranou. Levou ruku ohnul do tvaru
písmene V a chytil Archieho v levém podpaží. Jeho pravačka se
mihla vzhůru směrem k protivníkovu rozkroku. Bleskově se stočil
vlevo a na letmý okamžik pocítil váhu jeho těla. Archie zmizel přes
zábradlí do černé noci hluboko dole. „Pohleď,“ odpověděl Timyin
Tin.
Na okamžik trvající několik úderů srdce se zastavil a hleděl do
temné noci. Poté se ještě jednou sklonil. Z úzké kapsy u vnějšího švů
pravé nohavice vyjmul asi jako tužku tenkou trubičku. Chvíli ji po­
těžkával v ruce, pak ji namířil k nebi. Palcem zmáčkl malý výběžek
na boku trubice a z jejího konce vyrazil tenký rudý paprsek.
Pohybem zápěstí namířil paprsek na zábradlí. Prořízl kámen si­
lný osm palců. Vypnul přístroj a přešel k místu, kde zábradlí rozkro­
jil. Když palcem přejížděl mezeru v kameni, pohlédl – poprvé toho
večera – dolů přes zábradlí. Přikývl a odvrátil se. Trubičku zasunul
zpět do kapsy.
Neslyšně přešel ke schodům. Pohlédl vzhůru a obraz před jeho
očima se zachvěl. Ztemnělé schodiště mu náhle připomnělo chladné
kamenné chodby starobylé budovy, která byla kdysi jeho domovem.
Vydal se pomalu po schodech nahoru; držel se při levé stěně.
Minul první dveře, druhé, další a další.
Když našel ty správné, zarazil se. Škvírou pode dveřmi stále
ještě prosvítalo slabé světlo. Vzal do ruky trubičku, ale zůstal tiše stát
a naslouchal. Zevnitř slyšel jakýsi jemný pohyb, zapraskání nábytku.
Pak se opět rozhostil klid.
Pozdvihl zbraň a namířil ji do místa blízko zárubně, kde by
měla být závora. Pak se opět zarazil a zbraň sklonil. Udělal krok
vpřed. Jemně, velmi jemně a velmi pomalu vzal za kliku. Dveře byly
odemčené.
Ustoupil stranou a strčil do dveří tak, aby se otevřely.
- 104 -
Klesl na kolena. Trubice mu vyklouzla z prstů.
„Nevěděl jsem,“ řekl.
Sklonil se a dotkl se čelem podlahy.
- 105 -
JEDNA
Zatímco Red platil účet a dojednával s majitelem náhradu
škod způsobených v jeho pokoji, přistoupil k němu makléř – malý
muž v turbanu obklopený oblakem exotické vůně.
„Gratuluji, pane Dorakeene,“ řekl. „Vypadáte dnes velice dob­
ře.“
„Ano, občas se mi to stává,“ odpověděl Red a otočil se k němu.
„Ovšem jen zřídkakdy mám jistotu, že si toho někdo povšimne.“
„Ehm, měl jsem na mysli vaši výhru. Chtěl jsem vám pogra­
tulovat.“
„Výhru? Sázel jsem snad na něco?“
„Ano. Vsadil jste na sebe v dalším kole Černé desítky
Chadwick versus Dorakeen. Copak se nepamatujete?“
„Aha!“ Red si ukazovákem a palcem promnul kořen nosu.
„Ano, už se mi to pomalu vybavuje. Omluvte mě, mám včerejšek ně­
jak zamlžený. To byla ale pitomost… Moment. Jestliže jsem vyhrál,
znamená to, že se dneska v noci někdo neúspěšně pokoušel připravit
mě o život.“
„Vypadá to tak. Obdržel jsem zprávu, že jste byl úspěšný.
Chcete to hotově nebo na účet?“
„Na účet. Jinak nic zvláštního?“
„Ne.“ Muž mu podal jakousi listinu. „Když tohle podepíšete,
dám vám účet a vaše výhra bude uložena v bance.“
Red naškrábal na papír svůj podpis.
„Dělo se tu něco neobvyklého, co by s tím mohlo mít nějakou
souvislost?“
„Nic, když ovšem nepočítáte škodu, která vznikla – jak jsem
pochopil – ve vašem pokoji.“
Potřásl hlavou.
„Pochybuji o tom. Nebyly tam žádné – ostatky.“
„Nebudete sázet na vítězství v pátém pokuse?“
- 106 -
„V pátém? Vždyť byly zatím tři, když počítám i ten dnešní, za
který jste mi právě zaplatil.“
„V záznamu je psáno, že jste přežil čtyři.“
„Mám strach, že tomu přestávám rozumět, a nechci v tom na­
dělat ještě větší zmatek nějakým dalším sázením.“
Makléř pokrčil rameny.
„Jak myslíte.“
Red zdvihl svůj tlumok a obrátil se k odchodu. Mondamay se
neslyšně vznesl, Květy v ruce.
„To ale byla pitomost,“ prohlásila Květy, když přecházeli halu
ke dveřím. „Sázet!“
„Ano, ano, už jsem to připustil. Jenomže v tom případě měl
člověk, kterým jsem byl včera, nějaké problémy.“
„A v tom případě jsi jich velkou část zdědil. Chadwick měl do­
slova celé věky na to, aby tady na tebe dobře políčil. Myslíš, že teď
přejdeme parkoviště živí a zdraví?“
Mondamay propojil obvody s Květy.
Opravdu vypadá dnes nějak jinak, řekl, ale co má na mysli,
když mluví o tom, že není stejnou osobou, jakou byl včera?
Nebyla jsem s ním dost dlouho na to, abych mohla na základě
pozorování tomuto fenoménu porozumět, ozvala se odpověď. Od té
doby, co jsem s ním, měl takovéhle záchvaty tři. Pokaždé po něm vy­
padal o několik let mladší, ale jednal, jako by byl někým jiným.
Když jsem ho uviděl tam v Jedenáctém, všiml jsem si, že vypa­
dá nějak mladší, ale nevěděl jsem, kdy ve své osobní časové linii při­
jel. Vždycky, když mě předtím navštívil, byl starší.
Jak starý?
Tak okolo padesátky, řekl bych. Možná užívá nějaký omlazující
prostředek z horních oblastí Cesty.
Nemám dostatečně rozsáhlé farmakologické databáze, ze kte­
rých bych se dozvěděla, jestli mají tyhle prostředky nějaké vedlejší
účinky – jako jsou záchvaty šílenství, změny osobnosti nebo něco ta­
kového.
„Nemyslím, že by bylo bezpečnější tady zůstat než odtud
odjet,“ odpověděl Red.
Pověz mi o těch změnách osobnosti, řekl Mondamay. Je to ně­
jaké dočasné iracionální chování, nebo co? Připadal mi totiž nějak
- 107 -
jiný od našeho posledního setkání; nepozoroval jsem ho ale dosta­
tečně dlouho, abych mohl dělat jakékoli závěry.
Ne, ty změny pokaždé vypadají jako trvalé – mladší vzhled,
více nadšení… Je méně konzervativní, ochotnější riskovat, rychlejší
v reakcích – mentálních i fyzických – a možná o něco krutější,
arogantnější, smělejší… ‘zbrklý’ je možná to pravé slovo.
Takže je tu určitá pravděpodobnost, že udělá něco – zbrklého?
Myslím, že ano.
„Půjdu k autu jako první, Rede,“ prohlásil Mondamay a zamířil
halou ke dveřím.
„To není nutné.“
„Zase totéž…“
„Tak dobře.“
„Kam máme namířeno?“ zeptala se Květy, když vyšli ven do
slunného rána.
„Dál po Cestě.“
„Zaútočit na Chadwicka?“
„Pravděpodobně.“
„Dvacáté sedmé, to je docela štreka.“
„To je.“
Když šli přes parkoviště k autu, nezahlédli ani živou duši.
V klidu nastoupili.
Mondamay uložil Květy do přihrádky. „Zkontroluji všechny
systémy, ještě než nastartujeme,“ oznámila.
„Jak je ctěná libost.“
„Rede, dneska ráno opravdu vypadáš výborně,“ řekl Monda­
may. „Cítíš se taky tak výborně? Zaslechl jsem, jak jsi říkal něco o
tom, že si nepamatuješ přesně, co jsi dělal včera. Nemyslíš, že
bychom měli najít něco stranou od Cesty, kde by sis mohl odpoči­
nout?“
„Odpočinout? Jdi do háje! Je mi výborně.“
„Myslím duševně, emocionálně. Jestli si s tebou nějak pohrává
tvoje paměť –“
„To není důležité, to není důležité. Nenech se tím znervóz­
ňovat. Vždycky jsem po svých záchvatech tak trochu zmatený.“
„Jaké jsou to záchvaty?“
„Nevím, nikdy si nemohu nic vybavit.“
„Co je vyvolává?“
- 108 -
Red pokrčil rameny. „Kdo ví?“
„Přicházejí v nějaký určitý čas? Je v tom nějaký řád?“
„Nic, co bych byl schopen vypozorovat.“
„Hovořil jsi o tom s nějakým lékařem?“
„Ne.“
„Proč ne?“
„Nechci se vyléčit. Po každém záchvatu jsem v lepší kondici.
Ráno se probouzím a vzpomínám si na věci, které jsem si nikdy
předtím nebyl schopen vybavit; můj vzhled se mění – a vždy k lepší­
mu –“
„Moment. Myslel jsem, že jsi říkal, že pokaždé trpíš jistým
zhoršením paměti.“
„Na tomhle konci ano. Ale na tom druhém získám daleko více
půdy pod nohama.“
„Všechny systémy v pořádku,“ oznámila Květy.
„Fajn.“
Red nastartoval a zamířil k výjezdu z parkoviště.
„Zmátl jsi mě ještě víc,“ řekl Mondamay, když se vyhnuli otr­
hanému individuu s křižáckým křížem na krku a vyjeli na dálnici.
Okolo nich projelo auto staršího data výroby, které řídil mladý muž,
a zaparkovalo na jejich místě. „Co myslíš tím druhým koncem? Na
co si vzpomínáš? Máš alespoň trochu ponětí, o co tu jde a jakým pro­
cesem vlastně procházíš?“
Red si povzdechl. Nahmátl doutník, vložil si ho do úst, ale ne­
zapálil.
„Dobrá. Pamatuju si, jak jsem byl starým mužem,“ začal. „Ve­
lice starým… Šel jsem pěšky skalnatou pustinou. Bylo skoro ráno,
všude okolo se válely chuchvalce mlhy. Moje nohy krvácely. Těžce
jsem se opíral o hůl, kterou jsem měl s sebou.“
Přehodil si doutník z jednoho koutku úst do druhého a pohlédl
ven z okna.
„To je všechno,“ řekl.
„Všechno? To těžko,“ ozvala se Květy. „Snažíš se nám tu říct,
že jsi zestárl – nebo omládl, nebo co vlastně – pozpátku? Že jsi začal
jako stařec?“
„Ano. Přesně tak,“ odpověděl Red popuzeně.
- 109 -
„Dávej pozor, támhle je zatáčka. – Máš tedy na mysli, že si ne­
pamatuješ nic z toho, co bylo před tím, než jsi byl starcem kráčejícím
pustinou? Nebo – co dalšího sis vybavil tentokrát?“
„Nic racionálního. Jen několik snů, jak z deliria, divné tvary
pohybující se okolo mne v mlze, strach a tak – a já šel pořád dál.“
„Věděl jsi, kam jdeš?“
„Ne.“
„A byl jsi sám?“
„Z počátku ano…“
„Z počátku?“
„Později po cestě jsem získal společnost. Okolnosti setkání
mám pořád ještě jaksi v mlze, ale potom se mnou šla stará žena. Po­
máhali jsme si přes náročná místa. Leila.“
„Jednou jsi mne navštívil s nějakou Leilou. Ale to nebyla žádná
stařena…“
„To je ona. Naše cesty se mnohokrát rozdělily a zase spojily.
Co se týče toho převráceného stárnutí, je její situace dost podobná té
mé.“
„Je nějak zapletená do té záležitosti mezi tebou a
Chadwickem?“
„Ne, ale zná ho.“
„Tuší alespoň jeden z vás, kam jste putovali v tomhle zvláštním
období vašeho růstu?“
„Ona si myslí, že je to jen fáze nějakého většího životního cyk­
lu.“
„A ty si to nemyslíš?“
„Možná, že to tak je. Já prostě nevím.“
„Ví o tomhle všem Chadwick?“
„Ano.“
„Je možné, aby on o tobě věděl víc než ty sám?“
Red zavrtěl hlavou.
„Nemám ponětí. Ale možné je asi všechno.“
„Proč po tobě tak jde?“
„Když jsme přestali spolupracovat, naštvalo ho, že jsem porušil
dobrou obchodní smlouvu.“
„A bylo to tak?“
- 110 -
„Asi ano. On úplně změnil povahu celého našeho obchodu – a
tam už přestávala všechna legrace. Tak jsem raději zmizel a nechal za
sebou trochu nepořádek.“
„Je to pořád bohatý muž?“
„Velmi bohatý.“
„V tom případě se obávám, že tu půjde o jiný motiv než ekono­
mický. Možná, že žárlí na zlepšování tvého fyzického stavu.“
„Možná, ale nic na to neukazuje. Víc než jeho motiv mě zne­
pokojuje spíš jeho cíl.“
„Jen se snažím porozumět našemu nepříteli, Rede.“
„Já vím. Ale myslím, že už k tomu není co dodat.“
Projeli podjezdem a odbočili doleva. Stín, který pod mostem
dopadl na vůz, nezmizel, ani když znovu vjeli do plného slunečního
světla.
„Tvůj pokoj byl dnes ráno v hrozném nepořádku,“ odtušil
Mondamay.
„Ano, byl. Vždycky je.“
„A co ten obrazec vypálený do dveří – vypadal jako čínský
znak. To je taky normální průvodní jev?“
„Ne. Byl to – čínský znak. Znamená ‘mnoho štěstí’.“
„Máš pro to nějaké vysvětlení?“
„Nemám. Je to podivné.“
Mondamay vydal vysoký, přerušovaný pískavý zvuk.
„Co je tu k smíchu?“
„Jen jsem si vzpomněl na knihy, co jsi u mě jednou nechal –
byly v nich obrázky, které jsi mi musel vysvětlovat.“
„Obávám se…“
„Kreslené obrázky s titulky.“
Red si zapálil doutník.
„To není k smíchu.“
Podivný stín přilnul na korbu vozu. Mondamay znovu pískl,
Květy začala zpívat.
- 111 -
DVA
Randy sledoval, jak denní světlo rychle mění svou intenzitu
– každé bliknutí bylo delší než to předcházející. Vjížděli na par­
koviště a kolem nich se rozlévalo chladné deštivé ráno. Ze zlatě a
červeně zbarveného listoví javorů, stojících vedle budov pokrytých
jinovatkou, kapala voda. Zajeli k pumpě.
„To je k zbláznění,“ řekl. „Je přeci léto, ne podzim.“
„Tady je podzim, Randy, a kdybys odbočil až na další odbočce
a jel k jihu, mohl bys dostat do těla kulku od někoho z armády
Konfederace – nebo Unie – podle toho, kde by ses zrovna octl.“
„Neděláš si legraci, že ne?“
„Ne.“
„Hm, myslel jsem si to. Já ti totiž asi začínám věřit, naneštěstí.
Ale co tedy v tom případě brání Leeovým mužům, aby se nevydali
tudy a nedobyli Washington – řekněme Coolidgeův, Eisenhowerův
nebo Jacksonův?“
„Dostal ses někdy předtím na Cestu sám? Slyšel jsi o ní?“
„Ne.“
„Jen někteří lidé nebo stroje ji umí najít a používat. Nevím
proč. Vím jen, že Cesta je živoucí věcí – a tohle je část její přiro­
zenosti. A přirozenosti těch, kteří po ní putují.“
„A co kdybych já nebyl jedním z nich?“
„Možná bych tě sem mohla dovést tak jako tak. Vlastně hodně
záleží i na průvodci.“
„Takže já stejně pořád nevím, jestli bych se mohl po Cestě po­
hybovat sám?“
„Ne.“
„Dobře. Předpokládejme, že by jeden z Leeových důstojníků o
ní věděl a mohl ji používat? Co potom?“
„Ti, kteří o ní vědí, si to nechávají pro sebe, to brzy poznáš. Ale
přesto – předpokládejme, že by mohl. Předpokládejme, že bys uhnul
- 112 -
až na další odbočce a jel stále na jih, jak jsem navrhovala. Předpoklá­
dejme, že bys narazil na Stonewalla Jacksona.“
„Dobrá, předpokládejme.“
„Hned by ses tedy obrátil a jel nazpátek. Narazil bys na kři­
žovatku tam, kde předtím žádná nebyla – jen tak někde uprostřed
polí. Tahle nová silnice by se spojovala s tou tvou a dále pokračovala
zpět na Cestu. Takže, kdybys odsud později vyjel tím samým smě­
rem, měl bys dvě možnosti: mohl bys jet cestou, která vede do místa
tvého setkání, nebo tou druhou, alternativní, kde se nestalo nic. Ta
původní by zřejmě už byla hodně špatná a časem by zmizela úplně,
jelikož by ji patrně nikdo nepoužíval. Na druhou stranu, kdyby se po
ní jezdilo dostatečně často, vytratila by se ta druhá. Je to všechno
velmi nepravděpodobné, ale kdyby se to stalo, bylo by pro tebe čím
dál složitější vyznat se v množství pozdějších tras – třeba o celá
století zpátky. Také by se objevovala spousta nových, trochu od­
lišných od těch, které jsi znával předtím. Mohlo by se ti stát, že by
ses ztratil na nějaké vedlejší odbočce a nikdy se už nedostal do místa,
ze kterého jsi vyjel.“
„Ale nějaké stopy po těch původních, později nepoužívaných
cestách by tam stále byly?“
„Teoreticky ano. Rozježděné cesty zarostlé plevelem, přetnuté
novým potokem, neviditelné pod napadaným kamením. Pak už jde
jen o to umět tyhle stopy rozeznat. A to není nic jednoduchého.“
„To už by se zdálo snadnější zkusit danou cestu znovu otevřít –
člověk by jen vrátil zpátky to, co kdysi udělal, anebo by prostě udělal
něco jiného.“
„Zkus to někdy. Vrať se na místo, které už vůbec nevypadá tak,
jak si ho vybavuješ, a pokus se odstranit vše, co dělá to místo jiným.
Možná ale zjistíš, že nestačí jen změnit jednu klíčovou událost. Také
se může stát, že nová změna bude mít další následky – závislé na
způsobu provedení. Pravděpodobně by se ti podařilo jen utvořit další
odbočku – která by, samozřejmě, mohla být dostatečně blízko té pů­
vodní na to, aby posloužila tvým záměrům. Anebo taky ne.“
„Přestaň. Teď hned. Nech mě to strávit. Ještě se tě chci na moc
věcí zeptat – ale až později. A vůbec, proč tu vlastně stavíme? Ještě
přece nepotřebujeme tankovat.“
„Protože je to samoobsluha. Když mě otevřeš na straně 78 a
položíš mě deskami vzhůru támhle do toho boxu vedle pumpy, budu
- 113 -
fungovat jako kreditní karta – na účet mého původního zaměstnava­
tele. Hned se dozvíme, jestli je účet ještě otevřený. Mohla bych taky
zjistit, kde naposledy tankoval. Vydali bychom se potom tím smě­
rem.“
„Dobře,“ řekl Randy, zvedl Stébla a otevřel dveře auta. „Ne­
chtěla bys mi sdělit, na jaké jméno je ten účet?“
„Dorakeen.“
„Co je tohle za jméno?“
„To opravdu nevím.“
Obešel auto a vložil knihu do boxu. Uvnitř se rozsvítilo světlo.
„Dej se do toho a naber plnou nádrž,“ ozvala se Stébla tlu­
meným hlasem. „Učet je stále otevřený.“
„Připadá mi to trochu jako krádež.“
„Jdi do háje! Jestli to opravdu je tvůj tatík, to poslední, co pro
tebe může udělat, je zaplatit ti benzín.“
Odšrouboval víčko nádrže a sundal hadici ze stojanu.
„Naposledy tankoval v rané Šestnáctce,“ informovala Stébla,
když Randy stiskl páku čerpadla. „Pojedeme tím směrem a budeme
se ptát cestou.“
„Kdo vůbec provozuje tyhle motely a pumpy?“
„Podivíni. Vyhoštěnci, utečenci – lidé, kteří se nemohou vrátit
domů a nemohou nebo se nechtějí přizpůsobit životu v nějaké jiné
zemi. Ztracené duše – které nemohou najít cestu i zpátky a bojí se
Cestu opustit. Přesycení cestovatelé, co byli všude a nyní dávají
přednost téhle díře mimo čas a prostor.“
Randy se pousmál.
„Píše tu někde poblíž novou knihu Ambrose Bierce?“
„No…“
Hadice cvakla. Přidal ještě pár kapek a zašrouboval víčko nádr­
že.
„Říkalas v Šestnáctce; hádám, že to znamená šestnácté
století…“
„Přesně tak. Většina lidí, kteří se pustí po Cestě dál od svého
domova, pochytí jakýsi společný jazyk – říká se mu ‘všeobecný’. Je
to něco jako Yoruba, Malika nebo Hansa v Africe – má to z každého
jazyka trochu a používá se to všude. Existují sice různé dialekty, ale
já ti budu moci překládat, kdykoli bude třeba.“
Randy otevřel box a vyndal z něj Stébla.
- 114 -
„Rád bych, abys mě cestou učila,“ řekl. „Studoval jsem jazyky
-– a tenhle vypadá nesmírně prakticky.“
„Bude mi potěšením.“
Nastoupil do auta.
„Stébla,“ řekl, když si sedal, „určitě máš nějaké optické za­
řízení…“
„Ano.“
„Mezi tvou poslední stránkou a obálkou je fotografie. Vidíš ji?“
„Ne. Je ke mně otočená špatnou stranou. Vlož ji kamkoli
jinam. Strana 78 je zvlášť –“
Vytáhl fotografii a vložil ji do středu knihy. Uběhlo několik
vteřin.
„Tak co?“
„Ano, mám ji.“
„Je to on? Je to ten Dorakeen?“
„Vypadá – vypadá to, že ano. Jestli ne, je mu velice podobný.“
„Výborně, můžeme se dát do hledání.“
Nastartoval vůz.
„Co vlastně dělá a kde pracuje?“ zeptal se Randy, když vjížděli
na nájezd.
Nastala dlouhá pauza. „Nejsem si tak docela jistá. Dlouhou
dobu vozil různé náklady, vydělával slušný peníz. Docela dlouho byl
jeho obchodním partnerem muž jménem Chadwick, který se později
přestěhoval pěkný kus nahoru po Cestě. Chadwick získal ohromnou
moc, myslím, že to byl přímý důsledek jejich partnerství. Nakonec se
rozešli. Někdy v té době mě někde… zapomněl. Musel to místo
opustit dost náhle – jak jsi říkal. Takže všechno, co vím o jeho za­
městnání, je to, že dělal do přepravy.“
Randy se usmál.
„Vždycky mi vrtalo hlavou…“ pokračovala Stébla.
„Co?“ zeptal se Randy.
„Jestli náhodou nepatří do jedné z těch kategorií, o kterých
jsem mluvila před chvílí – mezi lidi, kteří nemohou najít cestu domů,
cestu zpět tam, odkud přišli. Vždycky to vypadalo, že něco hledá…
Taky jsem nikdy nevěděla, odkud skutečně pochází. Trávil spoustu
času bloumáním po nejrůznějších vedlejších silničkách. Myslím, že
opravdu zkoušel tu a tam něco měnit a upravovat. Jen se zdálo, že si
prostě přesně nepamatuje všechny detaily situace, kterou chtěl znovu
- 115 -
vytvořit. Jako kdyby to bylo něco z hodně dávné minulosti. Ano, pro­
cestoval toho hodně…“
„Přijel taky do Clevelandu,“ podotkl Randy, „rozhodně aspoň
na nějakou dobu.“ Odmlčel se a po chvíli pokračoval. „Jaký je? Mám
na mysli jaký je to člověk?“
„To vůbec není jednoduchá otázka. Neklidný – když bych to
měla říct jedním slovem.“
„Myslím – čestný? Nečestný? Dobrý chlap? Syčák?“
„Vlastně sis už odpověděl. Byl tohle všechno – v různých do­
bách. Jeho osobnost se občas dost náhle měnila. Ale později… poz­
ději jako by začal toužit po své vlastní záhubě…“
Randy potřásl hlavou.
„Jestli se tu pořád ještě někde potlouká, asi mi nezbývá než če­
kat. Co takhle hodina jazyků?“
„Výborný nápad.“
- 116 -
JEDNA
Aniž zpomalil, Red náhle zahnul doprava na úzkou silničku.
„Co děláš?“ zeptala se Květy.
„Dvanáct hodin jízdy je až dost,“ odpověděl. „Chci se vyspat.“
„Klidně si sklop sedadlo a já budu řídit.“
Zavrtěl hlavou.
„Chci na chvíli vylézt z tohohle zatraceného auta a pořádně si
odpočinout.“
„V tom případě se ale zapiš v recepci pod falešným jménem.“
„Žádné zapisování v recepci. Budeme tábořit. Je to dost
zdevastovaná oblast. Žádný problém.“
„Mutanti? Záření? Našlápne miny?“
„Ne, ne a ne. Už jsem tu byl. Nic tu není, je to tu čisté.“
Po chvíli zpomalil a opět zahnul – na úzkou, neudržovanou
cestu. Slabé světlo na obloze přecházelo z růžové do fialového sou­
mraku. V dáli bylo v záři zapadajícího slunce vidět pusté zničené
město. Znovu zabočil.
„ ‘…Et que leurs grands piliers, droit et majesteux rendaient
pareils, le soir, aux grottes basaltiques,’*4 odtušila Květy. „Chystáš
se tábořit v muzeu smrti.“
„Ne tak docela,“ odpověděl Red.
Jeli po neupravené cestě. Chvíli vedla po úbočí hory, potom
přes rozvrzaný můstek nad úzkou strží. Projeli okolo strmého útesu a
vyjeli na planinu, opět na dohled od města. Red zabočil do pole.
Mezi krátery se tu povalovaly rezavějící trosky různých pozemních
vozidel a letadel. Šlápl na brzdu a zastavil na poměrně prázdném
prostranství.
4
… A jejichž veliké a rovné pilíře
se večer třpytily jak čedičoví hadi.
(překlad Vítězslav Nezval)
- 117 -
Stín podivného tvaru, který nyní ležel na střeše vozu, nabyl
tvaru plaza temněl, houstl…
„Udělej něco s autem, ať vypadá jako ty trosky tady okolo,“
nařídil Red.
„Občas máš dobré nápady,“ odtušila Květy. „Odvést opravdu
dobrou destruktivní práci bude trvat tak pět, šest minut. Nech běžet
motor.“
Když auto začalo měnit svůj vzhled, stín se najednou zfor­
moval do tvaru kruhu, spustil se z vozu a klouzal rychle směrem k
havarovanému vznášedlu. Red a Mondamay vystoupili z auta a zača­
li vztyčovat bariéru. Vzduch okolo nich se líně převaloval. Byl suchý
a nesl v sobě předzvěst přicházejícího ochlazení. Na východě se hro­
madila mračna. Někde začal bzučet jakýsi hmyz.
Mezitím se na karosérii auta začala objevovat pomačkaná
místa, prohlubovala se a kroutila. Sem tam se vytvořily hluboké záře­
zy. Na některých místech se objevila rez. Vůz se nahnul k jedné
straně. Red k němu přistoupil a vyndal balíček s jídlem a spací pytel.
Motor zhasl.
„Hotovo,“ řekla Květy. „Jak to vypadá?“
„Beznadějně,“ odpověděl Red, roztáhl spacák a otevřel krabici
s jídlem. „Díky.“
Mondamay se přiblížil, zastavil se a jemně, tiše řekl: „Neza­
chytil jsem zatím nic vysloveně nebezpečného v okruhu deseti kilo­
metrů.“
„Co myslíš tím ‘vysloveně’?“
„Je tu mezi všemi těmi troskami několik neodpálených bomb a
nabitých zbraní.“
„Máme nějaké z nich přímo pod nohama?“
„Ne.“
„Radioaktivita? Jedovaté plyny? Baktérie?“
„Nic takového.“
„V tom případě to, myslím, přežijeme.“
Red se pustil do jídla.
„Tak tedy, ty říkáš, že jsi se docela dlouho snažil změnit jisté
okolnosti a znovu tak vytvořit situaci, kterou si pamatuješ z doby
před mnoha a mnoha lety?“ zeptal se Mondamay.
„Přesně tak.“
- 118 -
„Podle toho, co jsi předtím říkal o své paměti… jsi si naprosto
jistý, že vůbec poznáš to, co hledáš, až to najdeš?“
„Jsem si tím jistý jako ničím na světě. Pamatuju si teď mnohem
víc.“
„A když nalezneš cestu, kterou hledáš, prostě se po ní vydáš –
domů?“
„Ano.“
„Jak to vypadá u tebe doma?“
„To ti nepovím.“
„Tak co vlastně hledáš?“
„Sebe sama.“
„Sebe sama? Obávám se, že tomu nerozumím.“
„Ani já tomu tak zcela nerozumím. Ale už se to vyjasňuje.“
Na valem tmavnoucím nebi zazářily myriády hvězd. Srpek mě­
síce visel nízko nad východním obzorem. Jediným světlem, které
ozařovalo jejich tábor, byl Redův doutník. Red popíjel z hliněné
láhve řecké víno. Zvedl se chladivý vítr. Květy téměř neslyšitelně
prelu-dovala – mohl to být Debussy. Čerň v černi, prstenec tmavého
stínu sklouzl k Redově natažené noze.
„Bel’kwinith,“ řekl Red tiše. Zdálo se, že vítr na chvíli ustal,
stín jako by na místě ztuhl. Nečistota v doutníku zasyčela a na
okamžik vzplála. „Do háje s tím,“ řekl potom.
„S čím?“ zeptal se Mondamay.
„S útokem na Chadwicka.“
„Myslel jsem, že tohle jsme už probrali. Žádná jiná z ostatních
alternativ ti nepřipadala dostatečně atraktivní.“
„Nestojí to za to,“ řekl. „Ten tlustý blázen za to prostě nestojí.
Vždyť ani není schopen bojovat sám za sebe.“
„Blázen? Jednou jsi řekl, že je to velmi chytrý muž.“
Red si odfrknul.
„Lidé! Zřejmě je velmi chytrý – na člověka. Ale to ještě pořád
není nic.“
„Tak co tedy chceš dělat?“
„Najít ho. A přinutit ho, aby mi pověděl jisté věci. Věřím, že o
mně ví víc, než kdy prozradil. Věci, které možná ani já sám nevím.“
„To kvůli těm věcem, na které si vzpomínáš?“
„Ano. A máš možná pravdu. Já –“
„Něco jsem zachytil.“
- 119 -
Red už byl na nohou.
„Blízko?“
Stín zmizel za vozem.
„Ne. Ale pohybuje se to naším směrem.“
„Živočich, rostlina, hornina?“
„Nějaký stroj. Přibližuje se to velmi opatrně… Nastup do
vozu!“
Motor naskočil hned, jak Red dosedl. Dveře se zabouchly.
Okénko se začalo zavírat. Auto opět začalo měnit tvar.
Květy začala náhle reprodukovat Mondamayova slova.
„Takový nádherný zabíjecí stroj!“ řekl. „V mnoha směrech sice
znehodnocený tím organickým doplňkem. Nicméně je velice
dovedně zkonstruovaný.“
„Mondamayi!“ zakřičel Red. Vůz se zachvěl. „Slyšíš mě?“
„Samozřejmě, Rede. Přece bych tě nenechal na holičkách. Při­
bližuje se to rychle!“
Vůz zaskřípal a otočil se. V motoru dvakrát zapraskalo, dveře
se otevřely a zase zabouchly.
„Co to teda sakra je?
„Vypadá to trochu jako obrovský tank. Má to neuvěřitelný
arzenál a řídí to lidský mozek bez těla, který je, myslím, trochu ší­
lený. Nevím, jestli to pochází odsud, nebo jestli to sem na tebe někdo
poslal. Už jsi někdy o něčem podobném slyšel?“
„Mám ten dojem, že jsem už na Cestě zaslechl něco o obrně­
ných vozech, jako je tenhle. Nejsem si ale jistý, kde to bylo.“
Nebe zahořelo jakoby náhlým svítáním – řítila se na ně vlna
ohně. Mondamay pozdvihl paži a vlna se zastavila, jako kdyby na­
razila na neviditelnou stěnu; vřela a převalovala se za ní asi půl mi­
nuty, až nakonec opadla.
„Má jadernou výzbroj – opravdu pěkné,“ podotkl.
„Jak to, že jsme pořád naživu?“
„Zablokoval jsem to.“
Z Mondamayovy paže vyšlehl jasný záblesk a na vzdáleném
pahorku vzplál oheň.
„Tak, rovnou jemu do cesty,“ odtušil. „Tenhle kráter ho trochu
zpomalí. Raději bys měl jet, Rede. Květy, odvez ho pryč.“
„Dobře.“
Vůz se otočil a zamířil přes pole pryč. Stále ještě měnil tvar.
- 120 -
„Co si, sakra, myslíš, že děláš?“ zakřičel Red.
Obloha opět vzplanula, ale Mondamay malou ohnivou kouli
zabrzdil, zeslabil a zatlačil zpět.
„Musím krýt tvůj ústup,“ ozval se Mondamayův hlas, „dokud
nebudu mít volné ruce, abych se s ním mohl vypořádat. Květy tě za­
veze zpět na Cestu.“
„Vypořádat se s ním? Jak to hodláš provést? Vždyť ani nemů­
žeš –“
Ohromná exploze doprovázená výboji statické elektřiny ho
přerušila uprostřed věty. Vůz se otřásl, ale stále pokračoval směrem k
polní cestě. Kolem nich se zvedlo mračno prachu.
„– opět plně funkční,“ ozval se Mondamayův hlas. „Květy
dokázala analyzovat mé obvody a naváděla mě při sebeopravě –“
Další exploze. Red se ohlédl, ale místo, kde chtěli tábořit, bylo
zakryto kouřem, dýmem a prachem. Hluk explozí ho na okamžik
ohlušil. Když se mu sluch zase vrátil, uvědomil si, že na něj právě
mluvila Květy.
„– jedeme? Kam to říkají, že jedeme?“
„Cože? Pryč odsud, doufám.“
„Další cíl! Souřadnice! Rychle!“
„Aha. Dvacáté sedmé, osmnáctý výjezd, pak čtvrtá doprava,
druhá doleva, třetí doleva. Je to velká bílá budova. V pseudogo­
tickém stylu.“
„Máš to?“ řekla.
„Ano,“ ozval se Mondamayův hlas, dosud rušený výboji.
„Když budu schopen najít Cestu, zkusím vás následovat – až to tady
vyřídím.“
Ozval se další výbuch. Vjeli na polní cestu a pokračovali po ní.
- 121 -
DVA
Randy stál naproti gentlemanovi z doby královny Viktorie,
kterého viděl už předtím v hale. Mužův tlumok ležel na lavičce u
dveří. Rukou si prohrábl světlou, už lehce prořídlou kštici.
„…ano, to je pravda,“ řekl. „Před třemi dny. Střílelo se venku
na parkovišti. A to jsem přijel na dovolenou! Násilí!“ zachvěl se.
V levém koutku jeho úst se objevil tik. „Pan Dorakeen odjel
téže noci. Opravdu vám nemohu říci, kam.“
„A je tu někdo, kdo by mohl?“ zeptal se Randy.
„Možná majitel – pan Johnson. Vypadalo to, že se znají.“
Randy přikývl.
„Můžete mi říci, kde bych toho pana Johnsona našel?“
Muž se kousl do rtu a zavrtěl hlavou. Podíval se stranou, skrz
jídelnu do baru. Jakási žena s neuvěřitelně rudými vlasy se tam háda­
la s tmavým podsaditým mužem.
„Je mi líto. Vypadá to, že má dnes volno. Můžu vám jedině po­
radit, abyste se zeptal v recepci – támhle u baru. Teď mě omluvte.“
Obešel Randyho a udělal několik nervózních kroků ve směru
hlasité hádky, která však právě v tom okamžiku skončila. Žena řekla
něco velice sladkého a posměšného zároveň, otočila se a odkráčela
směrem do haly.
Viktoriánský šlechtic si povzdechl, ještě jednou obešel Ran­
dyho v opačném směru a vzal si svůj tlumok. Nabídl ženě rámě a po­
tom oba společně zamířili směrem ke dveřím. Když vycházeli ven,
muž prudce pokývl Randymu na pozdrav.
Muž, s nímž se žena předtím hádala, zíral na Randyho, který
mezitím přešel k baru.
„Promiňte, neznáme se odněkud?“ zeptal se. „Připadáte mi ve­
lice povědomý…“
Randy zkoumal rysy mužova tmavého obličeje.
„Toba. Jmenuji se Toba,“ dodal.
- 122 -
„Nevzpomínám si,“ řekl Randy pomalu. „Jmenuji se Randy
Carthage, pocházím z Dvacátého.“
„Tak to jsem se asi spletl,“ pokrčil Toba rameny. „Ale pivo
vám stejně zaplatím.“
Randy se rozhlédl po místnosti – jen neopracované dřevo a že­
lezo, žádná mosaz a ani jedno zrcadlo. U baru, který sloužil zároveň
jako recepce, seděli čtyři lidé, další dva u vedlejšího stolu.
„Vedoucí si před chvilkou odskočil. Natočte si pivo – tady se to
tak nebere – a srovnejte to s ním, až se vrátí.“
„Dobře. Díky.“
Randy přešel k baru po podlaze pokryté rákosem, natočil si
pivo, vrátil se a posadil se naproti Tobovi. Na stole stála zpola vypitá
sklenice, sousední židle byla odstrčená od stolu.
„… mrcha,“ zamumlal Toba tiše. „Přijel jste za obchodem?“
zeptal se.
Randy položil Stébla na stůl a zavrtěl hlavou. Pak se napil piva.
„Ne, hledám jednoho chlapíka, ale prý už odsud odjel.“
„Tak to máte přesně opačný problém než já,“ řekl Toba. „Já
zase vím, kde je člověk, kterého hledám. Jen jsem se tu zastavil na
oběd. A ta zatracená ženská, která tu byla se mnou, si klidně někoho
narazí a jede navštívit nějakou pitomou zříceninu! Teď si tu musím
pronajmout pokoj a čekat, než to s ním vyřídí. Určitě den, možná i
dva, sakra! Kdo to vůbec je?“
„Co? Koho myslíte?“
„Váš přítel – ten Angličan, se kterým jste si povídal.“
„Jo, tenhle. Vůbec ho neznám. Jen jsem se ho na něco ptal.
Říkal, že se jmenuje Jack, jestli vám to nějak pomůže.“
„Ani ne. Ubožák. Koneckonců, je to jeho problém.“
Oba se opět napili ze svých sklenic.
„Cože?“ zvýšil hlas jeden z mužů sedících u baru; v jeho řeči
byl patrný silný francouzský přízvuk. „Vy jste nikdy nebyl dál než v
Sedmnáctém? Můj Bože, člověče! To máte vůči sobě ještě pořádný
dluh! Musíte se dostat nejmíň jednou za život aspoň na začátek Dva­
cátého! Proč? Kvůli létání přece! Muž není pravým mužem, dokud
alespoň jednou neokusí svobodu letu! Ne v těch velkých létajících
lodích, které vyvinuli později a ve kterých můžete celý let prosedět v
restauraci – ne! Musíte zanechat své měšťácké starosti dole na zemi a
vznést se vzhůru k nebi v jednom z těch malých lehkých letadel s
- 123 -
otevřenou kabinou. Do tváří vám bude šlehat vítr a déšť. Budete se
dívat dolů na svět hluboko pod vámi nebo nahoru do mraků a hvězd!
To změní váš život, věřte mi!“
Randy se otočil, aby si mohl řečníka lépe prohlédnout.
„Je to ten, kdo si myslím, že to je?“ zeptal se a zaslechl, jak se
Toba zasmál. V tom okamžiku ale připoutal pozornost obou mužů
příchod ženy.
Vešla zleva, vchodem z haly, který byl přesně naproti východu
z restaurace. Na sobě měla černé jeansy, které se vlnily okolo jejích
kotníků vězících ve vysokých botách stejné barvy, a vybledlou khaki
košili. Černé vlasy stažené dozadu černým šátkem zvýrazňovaly ši­
roké čelo, husté obočí, velké černé oči a plná, nenalíčená ústa. Bylo
vidět pažbu zbraně, zasunuté v pochvě na jejím pravém boku. Na
levém boku, zavěšený na masivním koženém pásu, se pohupoval
lovecký nůž. Měřila skoro šest stop, měla plná ňadra a široká rame­
na. Hlavu držela zpříma. Pod paží – jako fotbalový míč – si nesla ve­
likou koženou kabelu.
Očima rychle přejela celou místnost. Několika ráznými dlouhý­
mi kroky přešla ke stolu, u kterého seděli Randy a Toba, a hodila na
něj svou kabelu.
Poloprázdná sklenice se zakymácela a převrhla. Její obsah se
rozlil po stolek Tobovi do klína.
„Do prdele!“ zaklel, vyskočil na nohy a snažil se kalhoty
oklepat. „Dneska prostě nemám svůj den!“
„Omlouvám se,“ řekla s úsměvem. Pak se obrátila na Randyho:
„Hledala jsem vás.“
„Hm?“
„Kde je, sakra, někdo, kdo to tu má pod palcem? Vezmu si
pokoj a půjdu spát!“ oznámil jim Toba a hodil na vlhký stůl několik
mincí. „Rád jsem tě poznal, chlapče. Hodně štěstí a tak dál. Do
hajzlu!“
„Díky za pivo,“ odpověděl Randy Tobovým zádům.
Žena se posadila na místo, kde předtím seděla zrzka, a odsunu­
la Stébla dál od zvětšující se kaluže.
„Jste to vy, fajn,“ poznamenala. „Každopádně máte štěstí, že
jsem vás dostala z dosahu toho chlapa.“
„Proč?“
- 124 -
„Špatné vibrace. Víc na něj zatím nemám, ale i to stačí. Nazdar
Stébla.“
„Ahoj, Leilo.“
Divoké déja vu se tím okamžikem samo rozřešilo.
„Váš hlas –“ začal Randy
„Ano, Stébla má můj hlas,“ konstatovala Leila. „V době, kdy
Reyd získal tuhle jednotku, jsem prostě byla po ruce a mohla jsem
poskytnout hlasovou matrici.“
„Oslovují mne teď v ženském rodě,“ řekla Stébla pomalu,
lehce výhružným tónem.
„Promiň, holka,“ řekla Leila a popleskala knihu po obale.
„Dáme to do pořádku. Nechtěla jsem se tě dotknout.“ Otočila se k
Randymu a usmála se. „Jak se vlastně jmenuješ?“
„Randy Carthage. Ale nerozumím –“
„Samozřejmě, že nerozumíš, ale to ani trochu nevadí. Vždycky
jsem měla ráda Kartágo. Možná tě tam někdy vezmu.“
„Vezmi ji za slovo,“ řekla Stébla, „a zase budeš na čas pod pan­
toflem.“
Leila uhodila knihu silněji.
„Už jsi obědval?“ zeptala se.
„Moje orientace v čase dostala trochu zabrat,“ odpověděl Ran­
dy, „ale jestli je čas na další jídlo, rád si ho dám.“
„Tak pojďme vedle, něco si dáme. S plnými žaludky se začíná
lépe.“
„Začíná?“
„Přesně tak,“ řekla, vstala od stolu a shrábla kabelu.
Následoval ji do jídelny. Vybrala stůl ve vzdálenějším rohu a
posadila se zády ke stěně. Sedl si naproti ní a položil Stébla na stůl.
„Nerozumím…“ řekl znovu.
„Nejdřív si objednáme,“ řekla Leila a zamávala na číšníka.
Prohlížela si několik hostů sedících v přední části místnosti. „Pak se
vydáme do Jedenáctky – a budeme muset pěkně švihat.“
Konečně se objevil číšník. Objednala si vydatné jídlo, Randy
udělal totéž.
„Proč zrovna do Jedenáctého?“ zeptal se po chvíli.
„Hledáš Reyda Dorakeena. Já taky. Když mi před pár dny
zmizel, vydal se tím směrem. Ten druhý černý pták, kterého jsem vi­
děla, nad ním kroužil právě v těch končinách.“
- 125 -
„Jak víte, že jel zrovna tím směrem? Jak víte, kdo jsem? Jaký
černý pták?“
„Nemám potuchy, kdo bys vlastně měl být. Věděla jsem jen, že
muž s výtiskem Stébel trávy bude dnes odpoledne v baru, že bude
hledat Reyda a že mu bude přátelsky nakloněn. Přijela jsem,
abychom se tu setkali a mohli spojit své síly. Viděla jsem, že Reyd
bude v nejbližší době potřebovat na své cestě pomoc.“
„Fajn,“ řekl. „Pořád mi ale není jasné, z jakého zdroje jste na­
čerpala všechny tyhle informace. Jak jste mohla vědět, že tady budu?
Jak jste věděla, kde –“
„Nech mě to vysvětlit,“ vložila se do rozhovoru Stébla, „jí by
to trvalo celý den. Má sklony vést rozhovory zcela zvláštním způso­
bem nápadně připomínajícím lavinu. Díky Velkému obvodu jsem na­
štěstí tenhle její zvyk neobdržela spolu s jejím hlasem. Ona má jisté –
přírodními zákony nevysvětlitelné – schopnosti. Sama tomu sice říká
trochu jinak, ale to zavání rituály a kouzly doby kamenné. Výsledky
jsou tytéž. Počítám, že její předpovědi mají úspěšnost tak pětasedm­
desát procent – možná i víc. Často vidí věci, které se pak stanou. Pří­
liš mnohokrát jsem byla svědkem toho, jak se její předpovědi vyplni­
ly, než aby to mohla být pouhá náhoda. Naneštěstí ona často jedná
tak, jako kdyby tomu každý rozuměl, sdílel její vize nebo je aspoň
automaticky přijímal. Věděla, že přijíždíš, protože věděla, že přijíž­
díš. To je všechno. Doufám, že jsem ti vysvětlila aspoň něco z toho,
co tě v této chvíli mate.“
„No, něco ano,“ řekl. „Ale pořád mám jisté mezery. Leilo, vy­
jádřila Stébla situaci přiměřeně?“
„Ano, velice trefně,“ řekla. „Nehodlám se tu teď pouštět do ně­
jakého slovíčkaření, tak to nechme tak, jak to řekla. Prostě jsem tě vi­
děla přijíždět. To je pravda.“
„To mi ale pořád ještě neříká nic o tom, kdo jste, odkud po­
cházíte a proč se tak zajímáte o Reydovu bezpečnost.“
„Byli jsme v životě jeden druhému lecčíms – ale hlavně přáteli.
Ano, Reyd je mým starým přítelem – takovým, jakého najdeš jen
jednou za život,“ řekla. „Máme mnoho věcí společných. A dlužíme
jeden druhému tolik, že už jsem ztratila přehled, kolik dluhů zbývá
splatit, abychom byli vyrovnáni. Navíc ten zkurvysyn utekl, když
jsem mu říkala, aby počkal.“
„A to jste nepředvídala?“
- 126 -
Zavrtěla hlavou.
„Nikdo není dokonalý; Stébla ti to právě vysvětlila. Mimo­
chodem, jaký vztah máš vlastně k Reydovi ty?“
„Domnívám se, že je to můj otec.“
Zírala na něj. Její obličej byl poprvé od chvíle, kdy se setkali,
úplně nehybný. Potom se kousla do rtu.
„Jak jsem mohla být tak slepá?“ řekla konečně.
„Samozřejmě… Kde jsi se narodil?“
„Ve Dvacátém, v Clevelandu, ve státě Ohio.“
„Takže tam tenkrát zmizel…“ Odvrátila zrak. „Zajímavé. Teď
ale předvídám, že nám za malý okamžik donesou oběd.“
Do místnosti vešel číšník s podnosem v ruce.
„Co bylo špatného na tom chlapíkovi, se kterým jsem tu seděl
– na tom Tobovi?“ zeptal se Randy, když se pustili do jídla.
„Má nějakou spojitost s těmi černými ptáky,“ odpověděla s
plnou pusou Leila.
„S jakými černými ptáky? To je už podruhé, co jste se o nich
zmínila.“
„Proti Reydovi byla vyhlášena Černá desítka. Ti ptáci zna­
menají Reydovy potenciální vrahy.“
„Černá desítka?“ řekla Stébla. „Co spáchal?“
„Zřejmě si nadělal nepřítele tam, kde to nebylo příliš vhodné.
Myslí si, že je to Chadwick.“
„A sakra! Chadwick dokáže být velice nepříjemný.“
„Reyd zrovna tak, to přeci víš. Nebo ne?“
„Často jsem měla ten dojem, ale –“
„Někdo po něm jde?“ vmísil se do rozhovoru Randy.
„Ano,“ řekla Leila, „někdo, kdo si může dovolit najmout ty
nejlepší profesionály. Na tohle se bude všude na Cestě hodně sázet.
Zajímalo by mě, jaké budou kursy. Možná by stálo za to vrazit do
toho nějaké peníze – na tu nebo na onu stranu.“
„Vy byste vsadila na jeho prohru?“
„To závisí na kursech, na vnějších okolnostech – na spoustě vě­
cí. Ano, chtěla bych mu zkusit pomoci, samozřejmě, ale na druhou
stranu nechci propást dobrou šanci.“
„A nemáte díky svým jedinečným schopnostem nezvyklou vý­
hodu v sázení?“
- 127 -
„Někdo rád sází, já zas miluju peníze. Škoda, že se teď nemů­
žeme věnovat pořádně této mojí zálibě. Vsadila bych spíš na Reyda,
teď, když byl varován.“
„Nezapomínejte, že se tady bavíme o mém otci.“
„A ty nezapomínej, že ho znám nějaký ten pátek. Kdyby šlo o
mě, určitě by sázel. Vsaď si taky.“
Randy zavrtěl hlavou a obrátil svou pozornost zpět k jídlu.
„Jste divní lidé,“ řekl po chvíli.
„Možná jen otevřenější o trochu víc než bývá zvykem. Podívej,
nestrávila bych celé tři dni dáváním se do pořádku jen tak pro něko­
ho. Jsem prostě pořád a zcela na jeho straně. Pane vrchní! Doneste
mi krabici doutníků – těch dobrých.“
„A tahle Černá desítka…“ řekl Randy. „Jak ho z toho dostane­
me?“
„Budeme na něj prostě dávat pozor, řekla bych. A pak už bude
po hře…“
„Ale co zabrání tomu Chadwickovi, aby nepokračoval – nebo
aby nezačal zase znova?“
„Pravidla. Každý se jich drží. Kdyby se Chadwick pravidel ne­
držel, Herní výbor by ho navždycky zbavil možnosti vyžádat si po­
volení k nové hře. Taky by ztratil svou prestiž.“
„A vy myslíte, že tohle ho zastaví?“
„To určitě, do háje!“ vmísila se do rozhovoru Stébla. „Výbor je
jen hloupý výmysl z Pětadvacátého bez jakékoli výkonné moci. Je to
jen hlouček vetchých roztřesených sadistů, kteří si ve své době prosa­
dili legalizaci celé téhle záležitosti, aby se mohli bavit pozorováním
nejrůznějších vendet, které na Cestě probíhaly odjakživa. Jestliže
Chadwick nedostane Reda takhle, udělá to jinak. Bavit se o tom jako
o hře je naprosto stupidní!“
„Je to pravda, Leilo?“
„Ehm, je. Jen zapomněla dodat, že bez Výboru by sázení bylo
velice chaotické. A to je pro strukturu celé věci taky dost důležité.
Měla jsem dojem, že potřebuješ ještě nějakou základní informaci, a
snažila jsem se ti ji dát.“
„A myslíš si, že bude Chadwick podvádět?“
„Je to pravděpodobné.“
„Tak co budeme dělat, abychom Redovi pomohli dostat se z
toho se zdravou kůží?“
- 128 -
„No, samozřejmě mu pomůžeme taky podvádět. Jen ještě ne­
vím jak. Nejprve ho ale budeme muset dohnat. Dojez, ať se hneme.“
Když si odešla pro své zavazadlo, Randy se optal Stébel: „Jak
dobře ji znáš? Můžeme jí důvěřovat?“
„Vím, že Red jí důvěřoval. Mezi nimi existuje jakési silné pou­
to. Myslím, že bychom jí měli důvěřovat také.“
„To je dobře,“ řekl Randy, „protože já jí důvěřovat chci. Jen by
mě zajímalo, do čeho se to zamotáváme.“
Leila se vrátila za pár minut s taškou hozenou přes rameno a
doutníkem mezi zuby. Usmála se, přikývla a pohodila hlavou smě­
rem ke dveřím.
„Z pokoje jsem si vzala všechno, účet je zaplacený,“ řekla.
„Vem si doutník a ať už jsme na cestě.“
Randy přikývl, vzal ze stolu Stébla a vyšel za ní. Cestou si roz­
baloval doutník, který mu hodila.
- 129 -
JEDNA
„Květy?“
„Ano, Rede?“
„Díky, řídila jsi perfektně.“
„To je všechno?“
„Ne.“
„Jak jsi to uhodla?“
„Nikdy nikomu neděkuješ ani neblahopřeješ jen tak. Vždycky
máš na mysli současně ještě něco jiného, důležitějšího.“
„Opravdu? Nikdy jsem si toho nevšiml. Ale asi máš pravdu.
Tak tedy… Nezačínáš být už trochu unavená tím, že jsi – to, co jsi?
Nedostala by ses ráda do další vývojové fáze, nechtěla by ses stát
součástí nějaké složitější sestavy? Nebo jít organickou cestou a stát
se vědomím v živém těle?“
„Přemýšlela jsem o tom, to ano.“
„Rád bych se ti odměnil za oddané služby a vůbec za všechno.
Takže se rozhodni, co by sis představovala, a zastav v příštím
servisním středisku. Nechám tě tam, aby tě zmodernizovali a pak do­
pravili na vhodnou instituci – všechno půjde, samozřejmě, na můj
účet.“
„Počkej. Vždycky jsi byl lakomec a držgrešle. Tohle ti není
podobné. Co se děje? Myslela jsem, že vím všechno, co víš ty. Co mi
uniklo?“
„Jsi podezřívavější než půl tuctu manželek. Nabídl jsem ti něco
z dobré vůle –“
„Přestaň s tím! Proč se mě chceš zbavit?“„Já –“
„Já tě pravděpodobně znám líp než půl tuctu manželek. Tak na
mě sakra nic nezkoušej a přejdi k věci. O co jde?“
- 130 -
„Prostě si jen nemyslím, že budu potřebovat tvé služby o
mnoho déle. Byla jsi dobrým a věrným zaměstnancem. Tahle odmě­
na je to nejmenší, co pro tebe můžu udělat.“
„To zní, jako by ses připravoval na důchod nebo na smrt. Kte­
rou z těchhle dvou věcí sis zvolil?“
„Ani jednu. Nebo obě. Nejsem si jistý… Chystám ale jistou
změnu stavu a nechci, aby se ti při tom něco vážného přihodilo.“
„Co si myslíš, že jsem – kapesní kalkulačka? Po tom všem, co
jsme spolu prožili, mě uráží, když se mnou jednáš, jako bych neměla
vlastní ctižádost. Už teď jsi řekl dost na to, abys měl jisté, že se mě
nezbavíš, dokud nebudu vědět všechno.“
„Hm.“
„A jestli přemýšlíš o tom, že se mě zbavíš bez mého souhlasu,
pomysli na to, že můžu klidně změnit tuhle rachotinu v bytelnou
klec.“
„No dobře, zní to přesvědčivě. Chtěl jsem se tomu vyhnout, ale
asi ti opravdu dlužím nějaké vysvětlení. Dobře. Předpokládám, že
pro tebe bude těžké pochopit, co jsou to sny – neřkuli ty podivné,
které mě vždycky pronásledovaly…“
„Na teorii jsem dobrá. Pokračuj.“
„Sny, které se mi nejčastěji vracejí, jsou o létání. Lehce se ne­
chávám unášet teplými vzdušnými proudy, nehybně se vznáším nad
krásnou rozmanitou krajinou, někdy kroužím dlouhé hodiny nad mo­
řem. Připadá mi, že bych se mohl takhle vznášet navždy. Jako bych
nahlížel do tajemství všech srdcí tam dole pode mnou. To mi přináší
příjemný pocit klidu a míru, ale také cynismu – a mnoho dalších po­
citů, které už nejsem schopen pojmenovat. Dny a noci pro mě nejsou
důležité. Cítím pouze nezměrnou radost z prostého bytí a hluboké
porozumění, které neumím přenést do tohoto místa a tohoto času. A
také moc, hrozivou sílu, které jsem téměř líný užít. Jsem unášen…“
„To vypadá, že tvoje hlava má občas krásné prázdniny. Jsi
šťastný muž.“
„Není to jenom tohle – v různých snech se dějí různé věci.“
„Jako například?“
„Říkal jsem, že jsem se pohyboval nad různými místy – nad ze­
měmi, kde byly války, velká města, někdy obojí. Létal jsem nad
divočinou, nad vybuchujícími sopkami; viděl jsem lodě plující upro­
střed oceánů, malé vsi, závratná panoramata měst, ve kterých neza­
- 131 -
hlédneš ani smítko něčeho přirozeného. Poznávám mnohá z nich –
Babylón, Athény, Řím, Kartágo, New York – v běhu staletí. Vidím i
mnoho dalších, ještě podivnějších měst, která neznám. Začnu mávat
křídly. Vznáším se nad Cestou. Je to naše hračka. Je to jen měřítko,
jako na mapách. To my jsme ji položili tam, kde teď je. Je legrační
pozorovat těch pár, kteří si jí povšimli, jak se po ní plazí z jedné
pravděpodobnosti do druhé. Nevím ale –“
„My? Kdo je to ‘my’, Rede?“
„Draci z Bel’kwinithu – to je asi nejlepší způsob, jak to vyjád­
řit slovy, která užíváme tady. Vzpomněl jsem si na tuhle část před
chvílí a –“
„Ty jsi ve svých snech drakem?“
„Tak se dá asi nejlépe popsat ten pocit a vzhled, ačkoli to není
úplně přesné.“
„Zajímavé, ale ne úplně vyčerpávající, Rede. Co má tohle
všechno společného s tvými současnými problémy a s tvým roz­
hodnutím se mě zbavit?“
„To nejsou jenom obyčejné sny. Je to skutečnost. V poslední
době jsem si uvědomil, že se ke mně navracejí častěji a častěji,
kdykoli je můj život v nebezpečí. Vypadá to, jako bych procházel ně­
jakou proměnou.“
„Skutečnost? Takže ty nejsi muž, kterému se zdá, že je drak,
ale přesně naopak?“
„Něco takového. Nebo obojí. Nebo ani jedno z toho. Nevím.
Každopádně to je skutečné. Tím víc, čím víc se mi toho vybavuje.
Tak skutečné, jako teď tohle.“
„Tihle – draci z Bel’kwinithu – ty myslíš, že oni – ty – ať už je
to kdokoli – postavili Cestu?“
„To není přesný výraz. Oni ji jako by uspořádali – asi jako ob­
sah do knihy.“
„Takže my teď jedeme po něčem nehmotném, co doopravdy
neexistuje? Nebo se řítíme nějakým snem?“
„Nevím, jak to vyjádřit.“
„Musím s tebou zůstat, Rede, než se vzpamatuješ.“
„To je důvod, proč jsem ti raději tohle všechno nechtěl říkat.
Předvídal jsem takovouhle reakci. Nemohu přesvědčit nikoho jiného
o existenci alternativní verze reality, která je dočasně mou subjek­
tivní vizí. Ale já vím, že jsem v pořádku.“
- 132 -
„Říkáš ‘tohle všechno’ – znamená to, že máš na srdci ještě
něco dalšího? A také pořád ještě nerozumím tomu, proč se mě chceš
zbavit. Jen to pěkně vybal všechno.“
„To je právě to, čemu jsem se chtěl vyhnout…“
Vůz hlasitě zaskřípal. Vedlejší sedadlo se ohnulo a sklopilo
směrem k němu. Volant se začal prodlužovat a kroutit proti jeho obli­
čeji jako nějaká zvláštní tmavá květina. Na jeho hlavu se přitiskl
strop. Z přihrádky pod přístrojovou deskou se po něm natahovala
ruka s drápy. Venku na korbě se vlnil temný stín jako mořské řasy v
příboji.
„Můžu tě taky dovézt k nejbližší lidské servisní stanici na
kompletní fyzické a psychiatrické vyšetření, pokud mi nedokážeš, že
to není nutné.“
„Tomu bych se také rád vyhnul,“ řekl Red. „Dobře, dobře,
přesvědčila jsi mne. Už se uklidni, uspokojím tvé obvody.“
Paže s drápy se opět zasunula do přihrádky. Za chvíli se znovu
vynořila – tentokrát se zapáleným doutníkem, který podávala Re­
dovi. Volant mezitím zaujal svou normální pozici, střecha se zvedla a
sedadlo se narovnalo.
„Díky.“ Vzal si doutník a vyfoukl oblak kouře.
Najednou začala Květy recitovat:
„Toute l’ame résumée
Quand lente nous l’expirons
Dans plusieurs ronds de funée
Abolis en autres ronds
Atteste quelque cigare
Brulant savament pour peu
Que la cendre se sépare
De sou clair baiser de feu
Ainsi le choeur des romances
A la l vre vole-t-il
Exclus-en si tu commences
Le réel parce que vil
Le sens trop précis rature
Ta vague littérature“
5
Každá duše, která touží
Každý soustředený duch
Na obláčku na němž krouží
Než jej zničí nový kruh
Svědčí pro doutník jenž vzplanul
Jenom jako ze hříčky
Aby jeho popel skanul
Z polibku své jiskřičky
Jako píseň plná citu
Vznáší se a rozplývá
Vyluč z ní však realitu
Poněvadž je ošklivá
Příliš jasný smysl ruší
Vágní poezii duší *5
překlad V. Nezval
- 133 -
Red se pousmál.
„Trefné, připouštím,“ řekl. „Ale myslel jsem si, že jsi napro­
gramovaná na Baudelaira, ne na Mallarmého.“
„Jsem naprogramována na dekadenci. Začíná mi být jasné,
proč. Ať děláš cokoli, vlastně jen živoříš.“
„Takhle jsem se na to nikdy nepodíval – tedy ne vědomě.
Možná máš pravdu.“
„Pravdu má báseň. Pokuřuj si svůj doutník a zapomeň na reali­
tu.“
„Hlubiny tvé duše mě ohromují.“
„Nezdržuj se s lichotkami. Proč musím odejít?“
„Jednoduše řečeno, jsi citlivé stvoření, které mám rád. Snažím
se tě ochránit.“
„Co se týče přijímání ran, jsem vybavena lépe než ty.“
„Není to jen záležitost pouhého nebezpečí. Je to otázka téměř
jisté záhuby –“
„Opakuji –“
„Nikdy se nedozvíš, co chceš vědět, když mě budeš stále přeru­
šovat.“
„Nedozvídala jsem se to tak jako tak.“
„Já proste nevím. Nevím, jestli je sen tohle, nebo jestli je sen to
druhé. Nevím. Ale to na věci nic nemění. Vím, že jsem tím druhým –
tím, o kom sním. Žena, se kterou jsem byl kdysi starý, na to měla
svůj názor. Teprve dnes jsem si uvědomil, že byl asi správný. Před­
tím, než ti z našeho rodu dosáhnou dospělosti, musí být posláni na
Cestu, aby se stali mladými, protože my se rodíme scvrklí, pokrou­
cení a staří a musíme nalézt své mládí, jež je naší dospělostí. Možná,
že to je pravý důvod existence Cesty. Začínám mít podezření, že ti,
kdo jsou schopni Cestu najít a pohybovat se po ní, jsou naší krve. Ale
ještě to nevím jistě.“
„Tak tyhle spekulace si ušetři na později, ano?“
„Dobře. Leila měla stále silnější sklony k hledání své vlastní
smrti a bylo čím dál nebezpečnější zůstávat v její blízkosti. Naše
životní cesty se však stále nepřestávají zvláštním způsobem křížit. U
ní to začalo dřív než u mě – já jsem to v sobě objevil až později a
snažil se to udržet pod kontrolou. Vždycky byla citlivější než já –“
- 134 -
„Moment. Leila, to je ta žena, kterou jsme potkali tam v
Šestnáctém? Ta, co založila ten požár? Ta, co jsi o ní tvrdil, že jste
kdysi spolu byli staří?“
„Ano. Existuje pro to důkaz – jestli ji ještě někdy potkáš. Hle­
dali jsme – nejprve spolu, pak každý zvlášť – cestu na místo, odkud
jsme přišli. Bez úspěchu. Potom jsem dospěl k názoru, že důvodem
byly změny, které se všude na Cestě udály od doby mých nej­
časnějších vzpomínek. Tak jsem se vydal změnit současný obraz a
vrátit ho zpět, tak jak vypadal v mých vzpomínkách. Doufal jsem, že
jakmile bude vše na svém dřívějším místě, najdu ztracenou stezku.
Ale svět je plný chaosu, těžko se vrací zpět, co už je dávno pryč. Teď
už vím, že prostě nemohu jen tak hýbat s věcmi sem a tam a tím je
donutit, aby se chovaly jako tenkrát, když jsem byl starý. Vlastně
jsem si tohle začal uvědomovat už před nějakou dobou. Ale nemohl
jsem přijít na žádný jiný způsob, jak svého cíle dosáhnout, a tak jsem
pokračoval. Pak proti mně Chadwick vyhlásil Černou desítku a věci
začaly pomalu zapadat na své místo.“
„Mělo by mi snad být už jasné jak?“
„Ne.“
Red natáhl kouř z doutníku a zíral ven z okna. Minul je malý
černý vůz. Pozoroval, jak se ztrácí v dálce před nimi, a pokračoval.
„Od té doby, co je můj život ohrožen, byly záchvaty častější a jejich
intenzita rostla. Náhle mi bylo jasné, které sny jsou vlastně pravdou –
a pak jsem si uvědomil, že mé záchvaty jsou způsobené právě touto
hrozbou. Uvažoval jsem nad svou minulostí. Na nebezpečí jsem vždy
ve svém životě reagoval podobně. Tam v táboře – před tím po­
sledním útokem – jsem podřimoval, a najednou mě napadlo, že mi
vlastně Chadwick touhle hrou prokazuje službu. Potom, když jsme
unikali, mě napadlo, že to možná vůbec není náhoda. Co když se mi
třeba – možná dokonce nevědomky – snaží pomoci? Vypadá to, že
jsme – pravděpodobně – stejného rodu a že on ví – lépe než já – co
vlastně potřebuju…“ Redův hlas se vytratil.
„Opravdu si myslím, že ti ten poslední záchvat nějak popletl
hlavu, Rede. To, co říkáš, nedává smysl. Anebo ještě pořád něco vy­
necháváš.“
„No, mám mnoho přátel – a všichni už asi vědí, co se děje. Je
docela možné, že se někdo bude snažit odstranit Chadwicka a chtít
- 135 -
mi tak prokázat službu. Tomu bych rád zabránil – a proto teď jedeme
tam, kam jedeme.“
„Hm. Falešná stopa. Když uznám tvou poblázněnou teorii, pak
možná porozumím tvé náhlé touze zachránit člověka, který se tě sna­
žil zabít. Ale to ještě pořád není to, na co jsem se tě ptala. Říkal jsi
tohle všechno, jen abys odvrátil mou pozornost. Ještě něco skrýváš,
ale už se k tomu pomalu dostáváme. Tak dál!“
„Květy, byla jsi se mnou příliš dlouho. Měl jsem před tebou
ještě jednu jednotku, stejnou jako jsi ty – a musel jsem ji opustit, pro­
tože začala myslet příliš podobným způsobem jako já.“
„Tohle budu mít stále na mysli, a ty si můžeš být jistý, že já
odejdu první. Mezitím…“
„Vlastně jsem si myslel, že začíná blbnout. Teď si říkám, jestli
náhodou opravdu nemohla být vnímavější než –“
„Nemysli si, že tak lehko odvedeš mou pozornost! Co ještě
skrýváš?“
„Nic, opravdu. Hledám cestu zpátky, k existenci, na kterou se
začínám upamatovávat stále jasněji. To už víš. Hledám pořád, nepře­
tržitě. A teď mám pocit, že jsem skoro u cíle – jestli ti jde o tohle.“
„Aha! Konečně. Fajn, něco takového jsem očekávala. Teď mi
řekni ještě ten zbytek. Jak se to stane?“
„Domnívám se, že moje nynější existence musí být – ukončena
– dřív, než bude moci ta druhá započít.“
„Vlastně jsem celou tu dobu tak trochu cítila, že jde o něco ta­
kového. Tohle je ta nejbizarněji ospravedlněná touha po smrti, o jaké
jsem kdy slyšela – a moje dekadentní programy jsou poměrně úplné.
Už k tomu nic nedodáš? Už ses rozhodl, jak to zařídíš?“
„Ne, ne. Nejde o nic takového, co se tu snažíš naznačit. Nikdy
jsem nepomyslel na sebevraždu ani na takzvanou nešťastnou náhodu.
Chápu to spíš jako jakési předurčení – tak by se to, myslím, dalo nej­
lépe vyjádřit. Prostě cítím, že tohle je to, co se musí stát. Taky cítím,
že se to nemůže stát na jakémkoli zapomenutém místě, v kterémkoli
čase a jakýmkoli způsobem. Existuje zcela určitý způsob, kterým k
proměně dojde, a zcela určité místo, kde k tomu dojde.“
„A znáš ten čas, místo a způsob?“
„Ne.“
„No, aspoň něco víš. Možná se ti zanedlouho dostane dalšího
vnuknutí.“
- 136 -
„S tím bych nepočítal.“
„Ať už to bude jakkoli, jsem ráda, žes mi o tom pověděl. Ko­
nečně ti totiž mohu dát konečnou odpověď. A ta zní: Ne, nikam ne­
odcházím.“
„Ale až se to stane, může tě to poškodit, dokonce zničit.“
„Život je nejistý. Risknu to. Mondamay by mi navíc nikdy ne­
odpustil, kdybych tě v tom nechala.“
„To mezi sebou máte nějakou dohodu nebo co?“
„Ano.“
„Zajímavé…“
„Zajímavou osobností jsi momentálně ty, a o tobě je také řeč.
Já se rozhoduji hlavně na základě faktů a pomocí logiky.“
„Já vím, ale –“
„Jsi se svým ‘ale’ do háje. A když já vyvozuji závěry, zavři
aspoň na chvíli hubu. Nemám dostatečná fakta, abych mohla ro­
zumně reagovat na tuhle šílenou situaci. Všechno, cos mi tu napoví­
dal, je naprosto subjektivní a zavání čímsi paranormálním. Za
určitých okolností jsem ochotna paranormální jevy akceptovat,
jenomže teď neexistuje způsob, jak si tvou teorii ověřit. Všechno, s
čím můžu pracovat, je pouze moje znalost tvé osoby, kterou jsem zís­
kala během našeho trochu zvláštního vztahu a provozování ještě po­
divnějšího zaměstnání autodopravců a napravovačů času. Vlastně
chci věřit, že víš, co děláš, ale zároveň se bojím, že děláš chybu.“
„Takže?“
„Z toho pro mě vyplývá, že když tě nějakým způsobem ome­
zím a pak se ukáže, žes měl pravdu a že jsem ti tudíž znemožnila
udělat něco pro tebe velmi důležitého, budu se cítit hrozně. Bude to,
jako kdybych zklamala, jako bych neobstála v roli tvého pomocníka
a poradce. Takže se cítím povinna zůstat s tebou a pomáhat ti s
čímkoli, na co se chystáš – i kdyžto přijímám jen jako prozatímní ře­
šení.“
„To je ale daleko víc, než oč jsem tě žádal.“
„Já vím. To ta moje zatracená slušnost. Musím ale rychle do­
dat, že se cítím stejně povinna šlápnout na brzdy, když si budu mys­
let, že děláš něco úplně pitomého.“
„To zní fér.“
„Je to fér.“
Red vdechl kouř.
- 137 -
„Asi ano.“
Míle ubíhaly v jeho představách jako roky.
- 138 -
DVA
Markýz de Sade náhle upustil pero a vstal od svého psacího
stolu. V očích se mu podivně zablýsklo. Posbíral všechny rukopisy
ze spisovatelské dílny do mohutného svazku, kolébavou chůzí s nimi
přešel pokoj a vyšel ven na balkón. Tam, tři poschodí nad parky a
třpytícím se bludištěm města, sejmul z rukopisů svorky a jeden po
druhém je pouštěl dolů, do šikmých paprsků odpoledního slunce. Vy­
padaly jako chomáče obrovských špinavých sněhových vloček. Udě­
lal několik téměř tanečních úkroků stranou, políbil si konečky prstů a
zamával poslednímu z pergamenů, plných nesmyslných výplodů pi­
sálků z půl tuctu různých století.
„Bon jour, au revoir, adieu,“ prohlásil a odvrátil se od zábradlí.
Po tváři se mu rozlil úsměv.
Vrátil se ke stolu, uchopil opět do ruky pero a začal psát: Udě­
lal jsem svému nástupci službu k nezaplacení a zničil všechny ty vaše
hloupé rukopisy. Žádný z vás neměl ani špetku nadání. Podepsal se,
přeložil papír a připíchl ho na dveře konferenční místnosti.
Potom vzal další list papíru.
Může se zdát, psal, že splácím vaši pohostinnost a štědrost
zvláště ohavným způsobem. Rozhodl jsem se pomoci vašemu nej­
většímu nepříteli tím, že vás zničím – a to, smím-li podotknout, ob­
zvláště morbidním způsobem. Někteří si možná budou myslet, že můj
smysl pro spravedlnost byl znásilněn a že toto činím ve službě vyšším
cílům. Nemají však pravdu.
Podepsal se a ještě připsal: Než tohle dočtete, budete pravdě­
podobně již mrtev.
Pousmál se, dopis zatížil těžítkem zhotoveným z lidské lebky a
vstal od stolu. Když opouštěl pokoj, nechal za sebou dveře mírně
pootevřené.
Sjel dolů výtahem, vhodil druhý dopis do schránky a prošel
krátkou chodbou k postrannímu východu z budovy. Cestou nepotkal
- 139 -
nikoho. Venku se otřásl v závanu mírného větru, zamžoural do slunce
a zašklebil se směrem k parku, odkud bylo slyšet ptačí zpěv – repro­
dukovaný nebo původní, nebyl si přesně jist. Znovu se pousmál. Na­
stoupil na pohyblivý chodník a vydal se směrem k severnímu přestu­
pu. Zdálo se, že bude nádherný den.
Když přestoupil na západní okruh, začal si pobrukovat jedno­
duchý popěvek. Na ulicích zahlédl několik dalších lidí, ale žádný z
nich nezkřížil jeho trasu. Už bylo zřetelně vidět cíl jeho cesty, přesto
však přestoupil na rychlejší pás a chvíli po něm dokonce kráčel. Pak
se znovu vrátil na pomalejší a nakonec u podchodu sestoupil. Mohl
bych se sem lehko dostat i podzemní dráhou, pomyslel si, jen
kdybych si byl jistý přesnými vzdálenostmi a směry – takhle jsem
prostě potřeboval nějaké orientační body.
Vstoupil do obrovské budovy a pokračoval směrem, který si
vybavoval jako správný. Cestou potkal jen dva techniky v bílých pra­
covních oblecích a oběma kývl na pozdrav. Odpověděli také kývnu­
tím.
Nakonec přece jen došel do veliké haly. U pracovního pultu ve
středu místnosti stál Sundoc a opíral se o jakýsi aparát. Byl sám.
Markýz překonal větší část vzdálenosti, která je dělila, dřív než
Sundoc vzhlédl.
„Á, dobrý den, markýzi,“ řekl, napřímil se a otřel si ruce do
pracovní košile.
„Můžete mi říkat Alfonsi.“
„Dobře. Přišel jste se zase podívat, že?“
„Ano. Vyšetřil jsem si v tom mizerném pracovním rozvrhu,
který pro mne Chadwick připravil, chvíli volna. No tohle!“
„Co?“
„Támhle! Z té aparatury za vámi vytéká nějaká magnetická te­
kutina!“
„Co? Tam nic –“
Sundoc se otočil, aby přístroj zkontroloval. Předklonil se a
vzápětí se na příslušné zařízení zhroutil.
Markýz držel v pravé ruce punčochu, v jejíž špičce byla zauz­
lovaná kostka mýdla. Vložil zbraň zpět do kapsy a zachytil Sundoca,
který pomalu klouzal na podlahu. Položil ho na záda a přikryl kusem
plátna, který našel přehozený přes jakýsi stroj stojící vedle u stěny.
- 140 -
Lehce si pohvizdoval. Přešel k ovládacímu panelu, který řídil
výtah vedoucí do jámy. Po chvíli zaslechl hluboký vzdychavý zvuk,
jak se zařízení dalo do pohybu. Přešel ke kraji a podíval se dolů. V
pevně sevřených rukou držel helmu.
„Jako nádherný netvor z apokalypsy,“ přemítal, když vyděšené
zvíře zařvalo, upustilo zdechlinu krávy a začalo s duněním pobíhat
po svém výběhu. „Toužím být s tebou propojen, můj milý. Ještě
malou chvíli –“
„Hej! Co se to tu děje?“
Do haly právě vešli dva technici, které potkal na cestě sem.
„Zastavte to! Zastavte to!“ vykřikl jeden z nich a rozběhl se k
ovládací jednotce.
Markýz zdvihl helmu a nasadil si ji na hlavu. Následoval
okamžik příjemné dezorientace. Zavřel oči.
… Stěny okolo něj počaly klesat. Uviděl svou vlastní
zmenšeninu s helmou na hlavě. Viděl, jak první postava v bílém
plášti doběhla k ovládacímu pultu, druhý muž jí byl v patách.
„Nedělejte to!“ pokusil se říci.
Ale někdo již stiskl tlačítko. Stěny se zastavily. Vyskočil. Bože!
Ta síla! Zábradlí povolilo. Naklonil se přes okraj jámy, pak udělal
několik kroků vpřed. Ovládací panel i s oběma techniky zmizel kdesi
za ním. Zařval…
Ohni hlavu, poručil, abych mohl nasednout.
Neohrabaně se posadil obkročmo na krk obrovského netvora.
Teď půjdeme na malou procházku. Dnes budeš mým hostujícím
umělcem.
Dveře byly příliš malé. Jen na okamžik.
Když procházel po travnatém pruhu ulice lemované oběma po­
hyblivými pásy, tu a tam zaslechl křik. Vůz, který pomalu přijížděl
proti němu, se zastavil a vyvrhl své pestře oděné pasažéry, kteří se
okamžitě rozprchli na všechny strany. Vánek, sluneční světlo ani
zpěv ptáků už ho neobtěžovali. V podstatě je jen stěží rozeznával.
Převrátil vůz a zařval – vlastně to měla být vítězná píseň. Chadwic­
kovy hlavní budovy ležely před ním. V tuto hodinu by měl být jejich
majitel ve svých pokojích…
S každým dalším kolébavým krokem byly jeho pocity čím dál
silnější. Rozsévaje okolo sebe hrůzu a děs opustil hlavní třídu a za­
mířil do parku. Prošel jeho vkusně upraveným okrajem tvořeným
- 141 -
stromy, keři a záhony květin jak vichr sítem. Porušené hologramy se
za ním opět obnovily a znovu zašustily v imaginárním větru. Jedi­
ným krokem rozšlápl milence v orgasmu, ukryté za fiktivním záho­
nem tulipánů. Lavička ze skutečného dřeva se rozletěla na třísky,
kontejner na odpadky se pod jeho krokem zdeformoval jako kus
papíru. Jeho drsná píseň v sobě utopila všechny ostatní zvuky.
Vynořil se na opačném konci parku poblíž svého cíle. Dole na
ulici zpomalovalo malé černé auto a chystalo se zaparkovat vedle od­
řené modré dodávky, které si předtím nevšiml. Pokusil se ho rozdrtit,
ale vůz se mu vyhnul a velikou rychlostí zmizel na opačném konci
ulice.
Kráčel dále. Po pravé straně minul vchod a zahnul za roh. Vů­
bec si nevšiml hry stínů za svými zády, stínů tolik podobných tomu,
který ležel na modré dodávce.
Když počítal okna a hledal ten správný kus stěny, přestal vy­
dávat svůj ohlušující řev. Přes své dupání, hekání a supění neslyšel
zvuky dalších vozů, které se přibližovaly k průčelí budovy. Ale i kdy­
by je slyšel, nevšímal by si jich.
Zaplavila ho vlna radosti. Udeřil. Fasáda se roztříštila. Třetí
ranou se probořil stěnou potaženou hrubozrnným marokénem. Strop
popraskal a vzápětí se zřítil. Udělal další krok směrem k Chadwic­
kovi a dalšímu muži, stojícímu u krbu před sochou sfingy. Oba muži
si prohlíželi dlouhý pás papíru. Plaz chňapl předními končetinami do
vzduchu. Jeho jazyk se vymrštil z tlamy.
„Smrt Chadwickovi!“ zařičel. „Sprovozen ze světa tyranosau­
rem, kterého vedla ruka markýza de Sade!“
„Opravdu,“ odpověděl Chadwick a odklepl popel z cigarety,
„existují jednodušší způsoby, jak předložit abdikaci.“
Netvor se zastavil. Stín unikl zpod jeho ocasu jen o pár centi­
metrů před vydatnou dávkou moči. Netvorovy přední tlapy sebou za­
škubaly.
„Takže markýz se ti představil sám,“ prohlásil Chadwick a
položil ruku okolo ramen druhého muže, postrčil ho vpřed a skryl se
za ním. „Markýzi, rád bych vám představil svého bývalého partnera,
Reda Dorakeena.“
Markýzovi se úsměv vytratil z tváře. Zvíře se znepokojeně po­
hnulo.
„Smekněte,“ nařídil markýz.
- 142 -
Red si sundal svou baseballovou čapku a usmál se.
„Opravdu vypadáte jako na fotografii v té složce,“ poznamenal
markýz. Chadwick se mezitím protáhl kolem Reda a vytrhl pásku z
úst sfingy. „Co tu vlastně děláte? Tenhle muž má jisté plány s vaším
životem.“
„Ehm, ano –“
V rohu místnosti, kam se mezitím přesunul onen stín, nastala
exploze. Psací stoly, židle, orientální koberce a servírovací přístroj s
nápoji byly vtaženy do temného víru spolu s troskami stěn a stropu,
zbytky bohatého oběda, vycpaným leopardem, sovou a mrtvolou ko­
čky, která zdechla před nějakou dobou v závěsem odděleném vý­
klenku. Závěsy zavířily a byly také vtaženy do víru. Tyranosaurus
pozoroval s poměrně neinteligentním výrazem, jak se utrhly dveře
skryté ledničky a její obsah byl spolu s nimi nasát tornádem. Ve tvá­
řích všech tří mužů se naopak zračil hluboký zájem.
Tmavý sloup rostl a postupně pohlcoval téměř každou volně
loženou věc v místnosti. Najednou začal vydávat bzučivý zvuk, který
sílil, až přešel ve vysoké pískání.
„Předpokládám, že to není nějaký lokální povětrnostní
výkyv…“ poznamenal Red.
„To sotva,“ řekl Chadwick.
Uprostřed víru se začal formovat nejasný obrys. Pištivý zvuk
ustal. Před nimi začala růst obrovská silueta s doširoka roztaženými
křídly. Nehýbala se až do chvíle, kdy už nemohlo být pochyb o její
povaze.
Tvor byl veliký skoro jako tyranosaurus, ale ačkoli se vzhle­
dem podobal ještěrům, bylo zřejmé, že jeho podoba je vysoce sty­
lizovaná. Jeho šupiny – tvarem a velikostí připomínající mince –
pokrývaly hruď, boky, hřeben, který běžel od hlavy až ke konci oca­
su, a křídla v celé jejich šíři. Na hrudi měly barvu zlata a na hřbetě
byly černé jako uhel. Barvy na ocase a na obrovských křídlech pře­
cházely z měděné v jasnou červeň. Jeho ohromné zlaté oči byly
krásné a zároveň zneklidňující. Z obou nozder vycházel tenký
pramének kouře. Náhle postoupil o dva kroky kupředu a natáhl krk.
Jeho hlas byl jemný, zvláštně nosový. Neoslovil však ani Chadwicka
ani Reda.
„Co jste učinili tomuto ubohému zvířeti?“ zeptal se.
Markýz se ošil.
- 143 -
„Paní – nebo pane,“ řekl, „jsem propojen s jeho nervovým sys­
témem a mohu vás ujistit, že se necítí ani trochu nepříjemně. Kromě
jiného má v centrech radosti implantát, kterým ho – budete-li na tom
trvat – mohu stimulovat a dát mu takovou radost, jaké jen je toto
ubohé stvoření schopno –“
„Dost!“
„Frazier? Dodd?“ zeptal se Red.
„Ano,“ dostalo se mu odpovědi. „S tebou však nyní nehovořím.
Hledal jsem Chadwicka, a ty jsi mě k němu přivedl. Ale nejprve –“
okolo jeho tlamy vyšlehly plameny a zase pohasly. „Spoutat toto pře­
krásné stvoření takovýmto způsobem je nanejvýše hnusné!“
„Plně s vámi souhlasím,“ řekl markýz, „a jsem rád, že jsem to
nebyl já, kdo to způsobil.“
„Ty jsi však znásobil zločin proti této vznešené bytosti! Ty s ní
manipuluješ!“
„Ujišťuji vás, že je to jen nakrátko. Mé záměry –“
Chadwick chytil Reda za rukáv a táhl ho s sebou ke dveřím.
„Nechť jsou tvoje záměry proklety, pane! Propusť ho a náležitě
se omluv!“
„To bych udělal jen v nebezpečí života!“
„Tvůj život – a mnohem více – již v nebezpečí je! Propusť ho!“
Chadwick dosáhl dveří a rozkopl je právě ve chvíli, kdy
tyranosaurus zařval a prudce vyrazil směrem k drakovi, který se jeho
útoku vyhnul plynulým pohybem. Chadwick se protáhl dveřmi, vytá­
hl Reda za sebou, dveře za nimi zavřel a zamkl.
„Auto máš zaparkované támhle venku, že ano?“ zeptal se
Chadwick a mávnutím ruky naznačil směr.
„Ano.“
„Rychle! Mohou se odtamtud dostat každou vteřinu.“
Když běželi chodbou, slyšeli za sebou zvuky ničivého zápasu.
Podlaha se otřásala.
„Měli bychom dostat tuhle záležitost co nejdřív pod kontrolu,“
poznamenal Chadwick. „Nepočítal jsem se vzpourou zaměstnance
právě v tuto chvíli – nebo alespoň ne v takovémhle měřítku. Pro
nejnutnější vybavení se můžeme zastavit někde jinde.“
Dolehl k nim zvuk exploze. Po něm následovala chvíle ticha,
ale vzápětí se opět ozval hluk. Když se rychle ohlédli přes rameno,
- 144 -
spatřili v blízkosti pokoje, ze kterého právě unikli, hroutící se zdi.
Zvedlo se mračno kouře a bylo ihned vysáto čističi vzduchu.
Chadwick dorazil ke dveřím vedoucím ven z budovy jako
první, Red mu byl v patách. Srazil se tam s malým mužem v křiklavé
košili, lehké suknici a modrých slunečních brýlích, který se právě
chystal vejít. Muž se zapotácel, ale nabyl ztracené rovnováhy s ohro­
mující hbitostí. Ještě při tom stačil zachytit brašnu s fotoaparátem,
která se mu svezla z ramene.
„Pro lásku Boží! Ne!“ vykřikl Chadwick.
Red se mezitím dostal k muži z druhé strany. Levačkou chytil
popruh brašny a trhl, čímž přinutil muže opět zavrávorat.
„Nezabíjej ho!“ křičel Chadwick. „Desítka už skončila! Dal
jsem příkaz, aby to odvolali!“
„Jeho?“ zeptal se malý muž, kterému Red mezitím zabavil fo­
toaparát. „Jeho? Vůbec mu nechci ublížit. Nikdy mě to ani nena­
padlo! Hra už dávno skončila a to je pro mě důležité. Chtěl jsem ti
jen předložit svou rezignaci tím, že tě zabiju. To je jediný důvod,
proč jsem přijel. Ale teď –“
Otočil se k Redovi.
„Co vy tady děláte?“
„Přijel jsem dát do pořádku pár záležitostí. Je mi teď mnoho
věcí daleko jasnějších. Nejsem si ale jist, že se známe…“
„Už jsme se setkali, ale vidím, že si to nepamatujete. Jmenuji
se Timyin Tin a mám velice zvláštní vztah k drakům. Je to ná­
boženského –“
Odněkud zezadu uslyšeli zvuk tříštícího se a rvaného materiá­
lu. Hlasitý dupot dvou párů obrovských nohou se začal rovnoměrně
přibližovat.
„V tom případě zůstaň stát tam, kde jsi,“ řekl Chadwick.
„Dostane se ti brzo hlubokého náboženského zážitku.“ Sevřel Re­
dovu paži. „Sakra, vypadněme odsud!“
Rozběhl se dolů ze schodů a zcela zmateného malého muže ne­
chal stát na prahu. Red klopýtal vedle něho. Pohodil hlavou směrem
ke své modré dodávce, vedle níž stálo malé černé auto Timyina Tina,
s motorem běžícím naprázdno. Jakmile se přiblížili, dveře vozu se
jim otevřely v ústrety. Red rychle vklouzl za volant. Motor naskočil
přesně v okamžiku, kdy se Chadwick usadil na vedlejším sedadle.
Dveře se zabouchly a auto začalo couvat.
- 145 -
„Cesta,“ řekl Red.
„Nikdy předtím jsem neměl problémy se zaměstnanci,“ podotkl
Chadwick.
„Koho jsme to unesli?“ zeptala se Květy.
Zeď okolo vchodu do budovy se začala drolit. Timyin Tin se­
běhl dolů ze schodů. Vůz zatočil a vyřítil se do ulice.
„Je to podivné. Je a není,“ poznamenal Chadwick. „Ale každo­
pádně je to dobře načasované.“
- 146 -
JEDNA
Řítili se po Cestě. Na obloze nad nimi se klenul zlatý oblouk.
Red si zapálil doutník a kradmo pozoroval svého spolujezdce zpod
štítku své baseballové čepice. Chadwick, oděný v pestrobarevných
šatech, se stále ještě potil. Jeho silné prsty byly obtěžkány masivními
prsteny. Pokaždé, když se pohnul, se sedadlo pod ním přizpůsobilo
nové poloze jeho těla. Jelikož se pohyboval často, sedadlo trpělo v
podstatě konstantní změnou tvaru. Prsty nervózně bubnoval na
palubní desku. Podíval se ven z okna. Kradmo pohlédl na Reda.
Red se na něj široce usmál.
„Nějak jsi vyšel z formy, Chade,“ poznamenal.
„Já vím,“ odpověděl Chadwick a sklopil oči. „Nechutné, že?
Zvážíme-li, čím jsem kdysi býval…“ Pak se usmál. „Na druhou
stranu nemůžu říct, že by to nebyla legrace.“
„Doutník?“ navrhl Red.
„Díky, vezmu si.“
Přijal doutník a zapálil si. Náhle se otočil a zabodl pohled do
Redovy tváře.
„Ty naopak,“ řekl a provedl rukou se zapáleným doutníkem
několik rozmáchlých gest, „už nejsi tak starý, jak jsi býval. Divíš se,
že tě nenávidím?“
„Ano,“ řekl Red. „Když pominu, že nejsi ve formě, máš nad­
váhu a na sobě tlustou vrstvu šminek, řekl bych, že vypadáš velice
podobně, jako si tě pamatuju z doby poměrně dávné. Opravdu věřím,
že se náš tělesný stav navzájem dost podobá – jen to je v tvém přípa­
dě dobře zamaskováno.“
Chadwick zavrtěl hlavou.
„Vzpamatuj se, Rede! To je nemožné. Nemyslíš, že bych si
všimnul já – nebo mí doktoři – že mládnu a jsem čím dál silnější a
zdravější?“
- 147 -
„Ne. Ať už ten proces probíhá jakkoli, v tvém případě je tu
spousta faktorů, které pracují proti němu. Prostě se u tebe stárnutí jen
zastavilo. Na to, jaký způsob života jsi vedl, jsi v pozoruhodně
dobrém stavu. Kdokoli jiný už by pravděpodobně byl po smrti –
navzdory sebelepší lékařské péči.“
„Chtěl bych ti uvěřit, ale jediné, s čím mohu souhlasit, je, že
mám opravdu dost silnou tělesnou konstituci.“
„Máš zálibu v ohni, shromažďuješ bohatství –“
„Ty ses zbláznil! Každý má rád peníze. To nic nedokazuje. No
a ten oheň…“ Dlouze natáhl z doutníku a vyfoukl oblak dýmu. „Kaž­
dý má nějaké ty své podivnůstky. Pro tu teorii by mluvil snad jen
fakt, že moje paměť je taky – mozaikovitá…“
„Kdo je tvým otcem?“
Chadwick pokrčil rameny.
„Kdo ví? Vzpomínám si, že jsme bydleli v hostinci.“
„Blízko nájezdu, že?“
„Co to dokazuje? Můj otec pravděpodobně byl mužem Cesty –
musel jsem tu schopnost zdědit po něm. To ale neznamená, že on byl
něco jako ty –“ Na chvíli zmlkl. „Ale ne,“ řekl potom, „nebudeš se
mi tu přeci snažit namluvit, že jsi můj otec.“
„To jsem nikdy neřekl – ani si nemyslel. Ale –“
„Celé to je jen tvůj výmysl. Je v tom sakra moc náhod, před­
pokladů a divokých dohadů –“
„Já to taky říkám,“ skočila mu do řeči Květy. „Přála bych si,
kdybys ho dostal někam pod zámek a sehnal nějakého lékaře, který
by se na něj podíval.“
„Má pravdu,“ řekl Chadwick. „Příliš mnoho tvých teorií vy­
chází jen z dohadů a ze tvé – bohužel omylné – paměti.“
Red žvýkal doutník a hleděl stranou. „Dobře,“ řekl konečně,
„možná máš pravdu. Ale pak mi řekni – proč jsi odvolal Desítku a
souhlasil, že pojedeš se mnou?“
Chadwick zabubnoval prsty na přístrojovou desku.
„Částečně proto, že jsi mi řekl o své předtuše – že brzo zemřeš
podivným způsobem; to ve mně probudilo zvědavost,“ odpověděl.
„Částečně proto, že potom, co jsem slyšel všechny ty nesmysly a pa­
ranoidní dohady, které jsem ti dovolil nacpat do sfingy – a dokonce ti
s tím pomáhal, jsem chtěl vědět, kam nás to všechno zavede. A
částečně taky proto, že jsem měl naspěch dostat se odtamtud.“
- 148 -
„Přece jsi viděl, jak se tam to stvoření objevilo – odnikud.“
„Viděl jsem za své dlouhé pestré kariéry ještě podivnější věci.“
„Přesně tak. Tak v čem je problém? Proč tomu nevěříš?“
„Nemáš nic, čím bys své dohady podložil. A i kdybys měl
pravdu, stejně neuvěřím bez důkazu. Rede, kdybych věděl, v jaké jsi
kondici, nikdy bych ten spor nezačal. Nestálo by to za to.“
„Nech toho!“
Red se odvrátil.
„Takže i ty máš nějaké pochybnosti? To je, řekl bych, dobré
znamení.“
„Takže ty nevěříš ničemu z toho, co jsem ti řekl?“
„Věřím tomu, že ses z neznámé příčiny zbláznil a že se pravdě­
podobně řítíš vstříc své zkáze.“
„Nemohl by mi, prosím, někdo z vás založit do scanneru ten
papír?“ zeptala se Květy. „Možná bude chvíli trvat, než zjistím, jestli
třeba nechcete, abych hledala mořské pobřeží v Čechách.“
„Tady je,“ řekl Chadwick a podal Redovi papírovou pásku, kte­
rou jim vytiskla sfinga. Red vložil pásku do štěrbiny a Květy ji vtáhla
dovnitř.
„Tak vám to můžu říct rovnou,“ oznámila Květy. „Bude to do­
cela štreka.“
„Směšné,“ řekl Chadwick, odložil doutník do popelníku a zalo­
žil si ruce na prsou.
„Pomáháš mi, ať se ti to líbí nebo ne.“ Red rovněž odložil svůj
doutník.
„Hodně dlouhá cesta, Květy?“
„Ano.“
„Tak to nás, prosím tě, uspi. Necítím se na to, abych vydržel
povídat si s ním celou cestu.“
„Je to oboustranný pocit,“ dodal Chadwick.
Ozvalo se tiché syčení.
„Měla bych vás oba uspat plynem napořád a stát se novým
Bludným Holanďanem, jako to auto, o kterém jsem slyšela před něja­
kou dobou. Prohánělo se staletími sem a tam se dvěma kostrami
uvnitř.“
„Ohromně vtipné,“ řekl Red a jeho dech se prohloubil.
Chadwick zívl.
„Celá ta věc…“ začal.
- 149 -
DVA
Randy měnil šest píchlých pneumatik. Sledoval, jak mu ještě
vyměňují chladič, alternátor a řemen větráku. Nechal si také vyměnit
obložení a přezkoušet brzdy.
Stébla bezstarostně nechala vše připsat na účet Redovi, stejně
jako bůhví kolik benzínu. Už o svých výdajích nadobro ztratil pře­
hled.
Pak pokračovali v cestě…
„Kam?“ opakoval Randy. „Kdy?“
„Budu to vědět, až to uvidím,“ odpovídala Leila.
„Touhle rychlostí nás zavezeš do doby ledové.“
„Tak daleko ne, myslím.“
„A on tam určitě přijede? Jsi si jistá?“
„Obávám se, že ano. Šlápni nato.“
„A ty ho chceš zachránit od smrti, kterou si – jak říkáš – on
sám přeje…“
„Tohle všechno už jsme jednou probrali.“
„… protože věří, že to způsobí nějakou proměnu?“
„Proto se mě zbavil,“ řekla Stébla. „Pochopila jsem, že touží
po smrti, dřív než byl ochoten to přiznat.“
„Takže mu očividně ani jedna z vás nevěří.“
„Věřím svým vlastním vizím,“ řekla Leila. „Jestli tam má ze­
mřít, tak tam prostě zemře. Konec. Nic víc.“
Randy si promnul strniště na bradě a potřásl hlavou.
„Nevím, jestli bych se ho snažil odradit od něčeho, co si velmi
přeje udělat – ať už to vypadá sebevíc nesmyslně. Jen bych se s ním
chtěl setkat. Dokonce si ani nejsem moc jistý, co bych mu řekl…“
„Už jsi ho potkal.“
„Jak to myslíš? To mi budeš muset vysvětlit.“
- 150 -
„Ti dva staří lidé s rozbitým autem. To jsme byli my – Reyd a
já – hodně, hodně dávno, než jsme se stali mladšími. Nemohla jsem
si to dřív vybavit –“
„Co bylo sakra tohle?“
„Co?“
„Něco velikého – skoro jako letadlo – přeletělo nad námi.“
„Nic jsem neviděla.“
„Bylo to kus za námi – zahlédl jsem to jen ve zpětném zrcát­
ku.“
Leila zavrtěla hlavou.
„To není možné. Když jedeme časem, něco takového by bylo
vidět jen zlomek vteřiny. Nezaregistroval bys to – dokonce ani pod­
vědomě ne. Stébla, zjistila jsi něco?“
„Ne.“
„Takže –“
Ukázal.
„Tam nahoře! Je to tu znova!“
Leila se naklonila dopředu tolik, až si o přední sklo zlomila
doutník.
„Sakra!“ řekla. „To vypadá jako – A je to zase pryč.“
„Drak,“ řekl Randy. „Jako z pohádkových knížek.“
Leila se znovu uvelebila na sedadle.
„Šlápni na to,“ řekla.
„Jedeme, jak nejrychleji můžeme.“
Podivný stín už se znovu neukázal. Asi po patnácti minutách
míjeli odbočku. Leila zvedla ruku.
„Co je?“ zeptal se Randy a šlápl na brzdu. „Je to ono, je to to
místo?“
„Ne. Chvíli to tak vypadalo, ale není to ono. Jeď dál. Mám
dojem, že se blížíme k cíli.“
Během následující hodiny minuli ještě několik odboček, ozna­
čených tabulemi s obrázky. Potom následoval delší úsek bez přeru­
šení. Konečně se v dálce objevila další odbočka. Leila se předklonila
a upřeně zírala před sebe.
„To je ono,“ řekla. „Zastav. Zajeď ke kraji. Ten modrý zikkurat
– to je poslední odbočka na Babylón. Tady je to.“
Zajel ke krajnici. Náhle bylo ráno, slunce pražilo jako upro­
střed léta. Randy si otevřel okénko a rozhlédl se. Na chvíli se mu
- 151 -
zdálo, že nad nimi přeletěl jakýsi stín, ale zmizel dřív, než se o tom
mohl ujistit.
„Nevidím nic neobvyklého,“ řekl. „Zdá se, že jsme jediní lidé
široko daleko. Co teď?“
„Zvládli jsme to,“ odpověděla Leila. „V místním čase Cesty
jsme sem dorazili dřív než on. Zůstaň v krajním pruhu a odboč. Jeď
tak sto metrů, zahni zpět na příjezdovou cestu a zaparkuj napříč. Za­
blokujeme tak odbočku a zároveň mu dáme šanci, aby mohl začít
včas brzdit. Teď se ještě vrátíme kus pěšky, abychom na něj mohli
mávat. Musíme mu zabránit, aby tady odbočil.“
„Počkej chvíli,“ řekla Stébla, když Randy zařadil. „Nemůžeme
náhodou tím, co tu děláme, způsobit právě to, čemu chceme
zabránit?“
„Dobrá poznámka,“ řekla Leila. „Randy, máš nějaké světlice?“
„Náhodou ano.“
„Několik jich umístíme podél cesty. Taky nech zapnutá světla a
nech viset něco z okénka – nátělník nebo košili nebo zkrátka něco ta­
kového.“
„Dobře.“
Popojel dopředu a zabočil.
- 152 -
Jedna
Red si promnul oči a pohlédl vedle sebe. Chadwick se už
také pomalu probouzel.
„Šeptat,“ řekl tiše. „Jak jsme daleko?“
„Už velice blízko. Proto jsem vás vzbudila. Máš vůbec ponětí,
co uděláš, až najdeš to své magické místo?“
Red znovu pohlédl na Chadwicka.
„Chci se ho zbavit dřív, než se tam dostaneme. Pro jeho vlast­
ní –“
„Ne!“ vykřikl Chadwick a posadil se zpříma. „Mě se teď nikdo
zbavovat nebude! Chci vidět tuhle bláznivou záležitost od začátku do
konce!“
„Chtěl jsem říct, že je to kvůli tvé vlastní bezpečnosti. Chceš se
přeci z toho, co se bude dít, dostat se zdravou kůží, nebo ne?“
„Vím, co dělám. Vím to líp než ty, ty pomatenče! Tvůj čas ještě
nepřišel.“
„Co tím myslíš? Chci ti prokázat službu, a ty na to úplně kaš­
leš! Květy, zajeď ke straně!“
Chadwickova ruka vystřelila vpřed a stiskla přepínač ručního
řízení. Vůz začal okamžitě zatáčet vlevo. Red uchopil volant a stočil
auto zpět.
„Ty šílený bastarde! Chceš nás zabít oba?“
Chadwick se divoce zasmál a udeřil do paže, kterou se Red
snažil dosáhnout na přepínač.
Red šlápl na brzdu. Podíval se na Chadwicka.
„Poslouchej mě! Jestli se mýlím, na zpáteční cestě tě vy­
zvednu. Ale jestli mám pravdu, ve svém vlastním zájmu bys neměl
být na palubě. Potkám se se svým osudem… Já –“
Začal zatáčet doprava, na odbočku s modrým zikkuratem.
Chadwick se natáhl přes něj, chytil volant a snažil se ho stočit zpět.
„Pozor! Lidé!“
- 153 -
Red pootočil hlavu a uviděl Leilu, jak na něj mává rukama
zdviženýma nad hlavou; v jedné z nich držela kapesník. Kus za ní
stál mladý muž a také mával.
Když projížděli ohromnou rychlostí okolo, Chadwick udeřil
Reda vší silou do čelisti. Red narazil hlavou o okenní rám. Chadwick
se znovu dostal k volantu.
„Přestaňte! Oba dva!“ vykřikla Květy. „A přepněte někdo ten
spínač!“
Minuli prskající světlici. Red zasáhl Chadwicka loktem do
hlavy a vrátil ho úderem nazpátek na jeho místo na sedadle. V té
chvíli zahlédl tabuli s modrým zikkuratem. Bleskově natáhl ruku a
přepnul vypínač zpět na automatické řízení v okamžiku, kdy začali
uhýbat na odbočku.
Vůz začal okamžitě brzdit a Květy ohlásila: „Překážka!“
Brzdy skřípěly. Země na levé straně silnice náhle zmizela.
Svah na pravé straně byl povlovnější, žlutá hlína byla poseta kame­
ny…
Red zatočil doleva. Auto zahnulo doprava.
„Promiň, šéfe,“ řekla Květy. „Jeden z nás se mýlí – a já
doufám, že jsi to ty.“
Najeli na svah. Obalilo ho cosi měkkého a těžkého. Slyšel, jak
se otvírají dveře. Byl katapultován.
Dopadl na zem, kutálel se, otloukal se o kamení… Ztratil vě­
domí. Nebyl schopen říci na jak dlouho, ale zdálo se mu, že to trvalo
jen krátce.
Slyšel praskot plamenů. Také možná vzdálené výkřiky, nebyl si
jist. Několikrát se zhluboka nadechl. Protáhl se a uvolnil. Nezdálo se
mu, že by měl něco zlomeného…
Začal se potýkat s kokonem z tuhé bílé pěnovité hmoty.
Výkřiky – teď už si byl jistý, že to jsou lidské hlasy – se přibli­
žovaly. Byl to více než jeden hlas, jednotlivým slovům však stále ne­
rozuměl. Propracoval se rukama přes břicho nahoru k hrudníku. Náh­
le ucítil ostrou bolest na levé straně hrudního koše.
Pevně uchopil látku, do níž bylo jeho tělo zabaleno, zabořil do
ní prsty a zatáhl. Obal se pomalu roztrhl. Zesílil sevření a zatáhl si­
lněji.
- 154 -
Konečně se kokon protrhl úplně. Roztáhl paže a stáhl si ho přes
hlavu. Osvobodil si ramena a po čtyřech vylezl ven. Zaslechl Leilu,
jak ho volá jménem. Pak uviděl, jak k němu běží.
Odvrátil pohled a podíval se dolů ze svahu. Vůz byl překocený
na bok a hořel. Pokusil se vstát, ale zachytil nohou o pěnu kokonu a s
vzdechnutím se posadil zpět do trávy. V boku cítil bodavou bolest.
„Ne,“ řekl, když pozoroval hořící vůz. „Ne…“
Na jeho rameni spočinula čísi ruka. Nevzhlédl.
„Reyde?“
„Ne,“ opakoval.
Vůz dole pod nimi náhle vzplál v ohromné explozi.
O chvíli později se přes ně převalila vlna horka. Red zdvihl
levou ruku. Právě v té chvíli se nahoru vyškrábal Randy a zastavil se
pár kroků od něho.
„Mohls být tam uvnitř…“ začala Leila.
Red beze slova prudce natáhl ruku a ukázal směrem k autu.
Plameny opadly. Z auta se zdvihl sloup dýmu. Zdálo se, že se
uvnitř něco pohybuje a stoupá v pomalé spirále vzhůru.
„Tam,“ řekl. „Teď už rozumím.“
Nad doutnající trosky vozu se vznesl obrovský zelenošedý
drak.
„Tak tedy Chadwickův čas přišel,“ řekla Leila. „Všechno, cos
dělal, sloužilo ve skutečnosti jemu.“
Red přikývl, aniž spustil oči z tvora vznášejícího se nad nimi.
Všechny jeho pohyby byly vznešené, zvláštním způsobem jakoby na
hranici erotiky. Byl to vzdušný tanec svobody, volnosti a bezsta­
rostnosti.
Náhle se drak zastavil a pohlédl jejich směrem. Roztáhl křídla
a plul vzduchem směrem k nim. Když byl skoro u nich, zastavil se a
zůstal viset ve vzduchu přímo nad nimi.
„Děkuji vám, děti,“ řekl plným a melodickým hlasem. „Udělali
jste pro mne to, co jsem pro sebe nedokázal udělat sám.“
Zakroužil nad nimi.
„V čem je tajemství?“ zeptal se Red. „Rozpomněl jsem se přeci
na víc než ty. Domníval jsem se, že si vše připravuji pro sebe.“
Drak pohlédl vzhůru, kde se nyní vznášel tvor jemu podobný.
„Události, děti. Události a jejich podvědomá manipulace,“ od­
pověděl. „Nemohu vám poradit, protože každý z nás je jiný. Nepře­
- 155 -
staňte hledat, jestli vám připadá, že musíte. Možná je to vaše cesta.
Ale váš čas ještě nepřišel. A až přijde, pomoci se vám může dostat od
kohokoli – od přítele či nepřítele, od cizince či příbuzného… Tak,
jako se jí dostalo i mně. Teď se vrátím domů. Doufejme, že nám
bude dáno setkat se jednoho dne znovu.“
Prudce se obrátil a začal v ranním světle stoupat vzhůru. Jeho
šupiny se blýskaly jako tisíce malých zrcadel. Začal mávat křídly –
nejprve pomalu, potom rychleji; stoupal, zmenšoval se. Druhý okříd­
lený tvor se k němu přidal. Za chvíli oba zmizeli z dohledu.
Red sklonil hlavu a na chvíli schoval obličej v dlaních. Vítr se
otočil a přinesl k němu zápach hořícího auta.
„Nemohl byste mě někdo odsud odnést dřív, než začne hořet i
ta zatracená tráva?“ ozval se zdola slabý hlas.
„Květy?“ řekl Red, spustil ruce podél těla a vstal.
Někdo ho však již předešel. Mladý muž, kterého viděl předtím,
vytáhl knihu, dosud zabalenou do katapultovacího pouzdra, a nesl ji
nahoru na svah. Red na něj zíral.
„Reyde, ráda bych ti představila tvého syna Randyho,“ řekla
Leila.
Red se zamračil.
„Odkud jsi, chlapče?“
„Cleveland, Dvacáté.“
„Zatraceně… Blake – nebo Carthage?“
„Obojí – ale teď užívám Dorakeen.“
Red udělal krok vpřed, chytil Randyho za ramena a podíval se
mu do očí.
„Řekl bych, že jo. Opravdu bych řekl, že máš na to jméno ná­
rok. Co tady děláš?“
„Hledám tě. Stébla mi ukázala cestu. Pak jsem se potkal s
Leilou –“
„Mrzí mě, že vás musím přerušit,“ řekla Leila, „ale měli
bychom odsunout to auto, než tudy někdo pojede.“
„Ano.“
Otočili se a zamířili ke spojovací odbočce.
„Ehm – jak ti mám říkat? Tati?“
„Rede. To stačí. Rede.“ Podíval se na Leilu. „Mám najednou
jasnou hlavu. Jako kdyby se zvedla mlha.“
„To byl ten poslední černý pták,“ odpověděla.
- 156 -
„Víš, kdybych to byl dneska já, postrádal bych tam Randyho.“
„Ano.“
„Pojďme, stavíme se v Uru na pivo. Vždycky tam mají dobré.“
„Jsem pro,“ řekl Randy. „Rád bych se tě zeptal na spoustu vě­
cí.“
„Jistě. Taky chci s tebou leccos probrat – a musíme promyslet
další plány.“
„Plány?“
„Ano. Jak já to vidím, Řekové by měli u Marathónu zvítězit.“
„Ale oni zvítězili.“
„Cože?“
„Tak se to píše ve všech učebnicích historie.“
„Dostal ses na Cestu ve Dvacátém, říkáš? Kde přesně?“
„Poblíž Akronu.“
„Najdeš cestu zpět?“
„Myslím, že ano.“
„Uděláme to! Anebo ne – počkej! Nejdřív se stavíme v Ma­
rathónu a zkontrolujeme skóre. Možná se do hry vložil nějaký nový
faktor.“
„Rede?“
„Ano?“
„Vůbec nevím, o čem to mluvíš.“
„To je v pořádku. Vysvětlím ti to –“
„Mondamay mě bude hledat,“ přerušila je Květy. „Myslím, že
byste mu raději měli nechat vzkaz.“
Red luskl prsty.
„Dobrá. Vy pohněte autem. Já tu budu v minutě.“
Otočil se a klopýtavě seběhl po svahu dolů. Sebral pokroucený
kus horkého kovu a naškrábal na pomačkané dveře stále ještě hořící­
ho auta: JSME NA OBĚDĚ V URU. – RED
„Zdá se vždycky, že realita s ním tak trochu nedrží krok?“ ze­
ptal se Randy.
„Nikdy dřív jsem si ničeho zvláštního nevšimla,“ odpověděla
Leila a uhladila si kapsy na své blůze. Pak pokrčila rameny a vy­
dechla malý plamínek, kterým si zapálila cigaretu. „Až po tom požá­
ru… Ale teď vypadá zase ve své kůži.“
- 157 -
„‘De ce terrible paysage, tel que jamais mortel n’en vit, ce ma­
tin encore l’image, vague et lointaine, me ravit…’*6“ začala Květy.
„Možná jsem i já drak – a jen sním, že jsem kniha.“
„Hm, tak tohle jsem čekala,“ řekla Leila, když nasedala do au­
ta. „Stébla, představuji ti Květy.“
V obou reproduktorech to zapraskalo.
6
Té krajiny, tak hrůzokrásné,
neznámé očím smrtelným,
vzdálený obraz vidím jasně,
ještě teď ráno mámen jím.
(překlad Svatopluk Kadlec)
- 158 -
DVA
Vysoko v horách Etiopské vysočiny jedenáctého století pozo­
roval Timyin Tin oba milence.
Chantris pohladila letkou ovázanou hlavu a záda tyranosaura a
těsně se k němu přitiskla.
„Ty můj malý chudáčku! Už je to lepší, že ano?“
Tyranosaurus slabě zasténal a naklonil se k ní.
„Děkuji ti za poskytnutí útočiště v tomto překrásném údolí,“
obrátila se k Mondamayovi, který jim pomohl vyprostit se z trosek
Chadwickova paláce. „I tobě, malý muži, děkujeme za pomoc při do­
pravě.“
Timyin Tin se hluboce uklonil.
„Být ve službách draka z Bel’kwinithu je pro mě tak velikou
poctou, že ji skoro nemohu unést,“ odpověděl. „Přeji vám mnoho ra­
dosti na tomto místě vaší náklonnosti.“
Tyranosáurus několikrát zavrčel. Chantris se usmála a polaska­
la ho.
„Není zrovna nejchytřejší,“ přiznala. „Ale to tělo!“
„Mám radost, protože i vy máte radost,“ řekl Mondamay. „Po­
necháme vás teď vaší blaženosti, protože i já musím na Cestě hledat
svou lásku. Tento ničitel lidí mi nabídl pomoc. A potom budeme
spolu s ní vyrábět hrnce a pěstovat květiny. Timyine Tine – jestli jsi
připraven, nasedni na má záda.“
„Zkuste se porozhlédnout u poslední odbočky na Babylón, je
tam tabule s obrázkem modrého zikkuratu,“ řekla Chantris a vy­
dechla malou spirálu šedého dýmu. „My draci známe zvláštní způso­
by, jak obdržet mimořádné zprávy.“
„Děkuji ti za tuto radu,“ řekl Mondamay. Tiinyin Tin mu mezi­
tím nasedl na jeho záda a chytil se ho okolo ramen.
Vznesli se do vzduchu. Údolí dole pod nimi se plnilo výkřiky
šťastného smíchu.
- 159 -
Urský hostinec, pro který se nakonec rozhodli, byla jen budova
se špinavou podlahou postavená z nepálených cihel. Red, Leiia a
Randy seděli u stolu – oblečení v dobových oděvech – a z hliněných
džbánků popíjeli místní pivo. K jejich stolu přistoupil snědý, podsa­
ditý muž v podobném obleku.
„Randy?“
Vzhlédli.
„Toba!“ řekl Randy. „Dlužím ti pivo. Sedni si. Na Leilu se pa­
matuješ. Znáš mého otce Reda Dorakeena?“
„No, jak se to vezme,“ řekl Toba, když si třásli rukama. „Tvůj
otec? No tohle!“
„Co děláš tady v Uru?“
„Pocházím odsud. Zrovna nemám nic na práci, tak jsem se
chtěl zastavit, navštívit známé a nějakou tu práci si sehnat.“
Kývl hlavou směrem do rohu, kde se o stěnu opíralo několik
pytlů z režného plátna.
„Jakou práci?“ zeptal se Red, odložil svůj džbán a utřel si ústa.
„Ale, asi tak šedesát století po Cestě nahoru jsem archeologem.
Tu a tam přijedu zakopat pár věcí, pak jedu zas nahoru a vykopu je.
Už jsem o tomhle materiálu vlastně něco i napsal. Je to docela zají­
mavá studie o vzájemném ovlivňování kultur. Mám nějaké opravdu
pěkné nálezy z Mohendžo–Daro tohoto období.“
„A není to – ehm – tak trochu podvod?“ zeptal se Randy.
„Jak to myslíš?“
„Takhle aranžovat falešné nálezy – vždyť tím znehodnocuješ
výsledky archeologických výzkumů.“
„Jak to? Vždyť jsem ti říkal, že jsem odsud. Ty věci tedy budou
opravdu šest tisíc let staré, až je objevím.“
„Ale nedáš tím lidem zkreslenou představu o Uru a
Mohendžo–Daro?“
„To si nemyslím. Támhle ten chlapík v rohu, se kterým jsem
před chvílí popíjel, je z Mohendžo–Daro. Seznámil jsem se s ním na
světovém veletrhu v roce 1939 a od té doby jsme spolu uzavřeli už
slušnou řádku obchodů.“
„To je velice – neobvyklé – zaměstnání,“ odtušil Randy.
Toba pokrčil rameny.
„Každý se musí nějak živit,“ řekl. „Jsem rád, že tě vidím živé­
ho, Rede.“
- 160 -
Red se usmál.
„Je to, koneckonců, opravdu zaměstnání,“ řekl. „Vlastně jsme
se zrovna bavili o něčem podobném…“
Kdesi nad francouzskou venkovskou krajinou bojoval SaintExupéry s Červeným baronem. Joan pozorovala na obloze jejich stí­
ny, připomínající dva zápasící krucifixy…
Malý muž zabrzdil svého černého wolkswagena. Chvíli pozo­
roval, jak modrá dodávka převrácená na střechu začíná hořet. Pak se
opět rozjel a pokračoval dál…
Osamělí, krásní a moudří, vznášeli se obrovští draci nad Bel’­
kwinithem a snili o mapách nekonečných Cest…
Posel klesl na schody Akropole. Než zemřel, předal zprávu
z Marathónu.
KONEC
- 161 -