zde (*) - Nakladatelství Pan Nakladatel

Transkript

zde (*) - Nakladatelství Pan Nakladatel
Monice a Filipovi za podporu knížky.
A těm, co odešli, ač měli zůstat.
U nás na greenu
Pan Nakladatel, 2016
© Aleš Dudek, 2016
ISBN 978-80-87947-10-4
Úvodem
Dnešní doba by se dala s trochou nadsázky nazvat
– krom mnoha jiných a mnohdy nepříliš lichotivých
přívlastků – dobou golfovou. Někdo hraje pro zábavu
a sport, další pro obchodní kontakty či image, jiný by se
rád vyškrábal okolo bunkerů a jamek kamsi vzhůru, kde
ti ostatní na hřišti dle jeho mínění již určitě jsou. Roz-
manitost důvodů může být vpravdě pestrá, avšak jedno
je jisté: tento sport u nás vzkvétá v posledních letech jak
Adéla po dvojité večeři.
V první polovině devadesátých let tomu tak ještě
zdaleka nebylo, avšak mnoho lidí se domnívalo, že zmíněný raketový nástup golfového sportu nastane každou
vteřinou. A tak s ním spojili svou budoucnost a investovali velké úsilí a mnohdy i vypůjčené finance do výstavby
nových klubů. Navíc na místech, kde by je nikdo nehledal ani dnes, ba ani za sto let.
5
Gustav Koule strávil notně „předsametových“ let na
dobrovolně a neurčito prodlouženém pobytu v zámo-
ří, kde se učil pěstit travnaté greeny, uhrabávat pískové
bunkery, čistit vodní překážky a udržovat další vychytáv-
ky golfových hřišť ve skvělé formě. Když se v roce 1992
vrátil do českých luhů a nastupující, místy i tržní eko-
nomiky, byl v oboru specialistou na slovo vzatým. Za to
slovo ho k jeho škodě záhy vzal syn z prvního manželství
Lubomír, také samozřejmě Koule. Ten byl zase o sobě
pevně přesvědčen, že snědl všechno moudro na poli
finančním, a navíc patřil k těm ne úplně šťastným
golfovým vizionářům z předešlého odstavce. Spolu se
svým otcem Gustavem pak zplundrovali navrácené lány,
poseli je trávou, zadlužili se, kde mohli, a vystavěli klub
Nové meze. Zda měl název evokovat, kam až jsou ochot-
ni Kulatí chlapíci ve svém snažení zajít, není známo.
Jisté je pouze, že otec Gustav měl znalosti a syn Lubomír nadšení a mizerný odhad na dobu i finance.
Jejich nový golfový klub se po pár měsících provozu
pyšnil krom dalších malérů i všeho všudy jedním jedi6
ným členem, a tak dluhy, které mladší Koule při stav-
bě dělal jak na běžícím pásu, jaksi nebylo z čeho splácet.
Stalo se proto jen otázkou nedlouhého času, kdy budou
mít oba pánové příležitost se pěkně zblízka seznámit
s rázovitými postavičkami požadujícími po nich zpět
šustivé či zvonivé předměty zvané peníze. Ať už z toho,
či onoho důvodu.
7
la
Kapito
1
Obě Koule d
okulata
Konec hned
na
aneb
začátku
„Když řekne pan Ivanov „vykopej hrob“,
nemyslí tím zrovna uprostřed fairwaye,
Feďo!“
Jan Hlad
odpovědný manažer jakéhosi
východního syndikátu pro Českou republiku
Ráno bylo šťavnaté a voňavé jak naducaný řízeček
z krkovice, právě vykutálený z pánve. Ptáci hulákali, až se
jim brčka ježila, a v podzemí se krtci šikovali k další zteči
proti perfektním Koulovic fairwayím*) a greenům**).
Mladý Koule si ve své komůrce za klubovými hajz-
líky přepočítával drobné, aby zjistil, zda si může ve vsi
koupit rohlíky tři, nebo jenom dva. Jeho papá, Koule
starší, leštil zrovinka skla vstupních dveří klubu, když
jimi prošla svérázná partička. Vedl ji ulízaný hubeňour
v černých brýlích, fialovém saku a, jak jinak, sněhobílých
fuseklích. Jen co se Koule odlepil ze stěny, na niž ho poněkud prudčeji otevřené dveře obtiskly, jedna z přícho-
zích goril***) ho vzala za flígr a na její poměry něžně, tedy
bez zlámaných údů, ho vpravila do pohovky ve foyeru.
Fairway: Travnatý pás s udržovaným a stříhaným pažitem, táhnoucí se obvykle od odpaliště až ke greenu (viz dále), po němž je, jak
někteří troufale tvrdí, nejlépe hrát.
*)
Green: Travnatý prostor kolem jamky s velmi udržovaným
a ještě více sestříhaným pažitem.
**)
***)
Gorila: Druh opice, v této knize ale především drsný mafiánský poskok, obvykle s nezbytnou baseballovou pálkou či buldozerem
po ruce.
9
Bílofuskař se poté představil jako pan Karel a uvedl také
ve známost jména svého osobního doprovodu rozloži-
tých ramen a ne zcela etiketních způsobů, Petra a Pavla.
Jeho poskok třetí, řečený Patrik, mezitím výhružně po-
jížděl kolem hlaďoučkých greenů v bagru s rozkošným
sloganem „Firma Jech – vykopeme i Váš hrob“ na boku
kabiny. Do vysílačky se právě Patrik tázal šéfa, jestli už
teda může udělat ten pěchotní zákop kolem třetí jamky.
Pan Karel si poté vzal na drahný čas slovo, přičemž
gorily vtlačily vedle staré Koule do pohovky i tu mladou,
jež se tu znenadání, cinkaje drobnými v kapse, objevila.
Navíc tak vzbudila u nezvaných hostů dojem, že nejen
dluží, ale ještě před nimi vyzývavě chřestí penězi.
Na konci své téměř otcovské promluvy pak pan Ka-
rel vřele oběma Koulím doporučil podpis jakési listiny,
která stručně shrnuto pravila, že skoupil jejich veškeré
dluhy a klub je od zítřka jeho. Koule na sebe vzájemně
smutně pohlédly a pálkaři okamžitě zpozorněli, klepaje
svými oblíbenými nástroji jemňounce jedné každé Kouli
na rameno, jako by se chystali k ataku na jejich klíční
kosti a nechtěli minout. Ke své práci měli oba evident-
ně láskyplný vztah a prováděli ji s nevšední pečlivostí,
10
pílí a také efektně. A když se zrovna poštěstilo, i efek-
tivně, byť si oba význam těchto dvou slůvek stále pletli.
Starší Koule pak požádala, zdali by pálky na jejich ra-
menou mohly na okamžik utichnout, aby jim při signaci
nepadaly tužky z rukou. Pan Karel k tomu blahosklonně
svolil, byl totiž v jádru dobrotisko. Ale jen v jádru, jak
rád říkával, když jeho svalnatí poskoci zrovna vyráběli
bebíčka na třetích osobách.
„Jsem rád, pánové, že jsme si v našich podnikatel-
ských záměrech tak rychle a dobře porozuměli, že? Za-
tím tu můžete zůstat, mám na klub už kupce, třeba tu
bude potřebovat nějaký personál, co se vyzná v oboru,
že? A doufám, že jste měli ve škole ruštinu, bude se vám
hodit. Měli, že?“
Koule koukaly na pana Karla, jako by jimi oběma
právě někdo sundal všechny kuželky převelice razantním
hodem. Ten nelenil, houkl cosi do vysílačky a za chvilku
již parkoval Patrik s bagrem před klubem. Ve lžíci měl
přece jen jakýsi gigantický drn s trávou na povrchu, kdovíproč navíc pěkně sestříhanou. Všichni vyšli ven a Koulovi se při pohledu na obsah rypadla podívali na pana
Karla trochu vyčítavě a hodně posmutněle.
11
„Sorry, šéfe, jenom na památku, starý, do obývá-
ku. Vona mě furt uhání vo ňákou tu… jako zahrádku,“
vysvětlil vše Patrik z kabiny. Pan Karel pokrčil rameny,
otočil se na obě Koule a bohorovně děl:
„On to má jenom na památku, starý, do obýváku, stá-
le ho uhání o nějakou tu jako zahrádku… kráva jedna.
A co s tím mám jako dělat, že? Ale dejte to, prosím, do
pořádku, než přijede pan Ivanov. Díra uprostřed té…
nějaké veje… nebo čeho, že… by se mu nemusela zrovna
líbit. A mimochodem, do převzetí majetku dalším majitelem jste byli ustanoveni hmotně odpovědnými správci, to bylo také v těch papírech, co jste podepsali. Tak si
to nepolepte hned na začátku, že. No a hodně štěstí, že,
mohu vám ještě nějak pomoci?“
„Hehe, to bylo dobrý, šéfe, prej pomoct!“ ukáza-
la jedna z goril, že kupodivu také umí mluvit, za což si
od pana Karla vysloužila bohužel jen opovržlivé „Ssst!“
Koule se na sebe jen bezmocně podívaly, říci tak nějak
nebylo co. Po celou dobu.
Za slabé dva týdny přistála na parkovišti před klu-
bem kolona podivných, docela zaprášených limuzín.
13
Byla to směska nových i starších velkých mercedesů
a jakýchsi hranatin, patrně amerik. Starý Koule zrovna
jezdil se sekačkou po fairwayi, a to neměl dělat. Byl totiž
tím pádem pohyblivý a navíc zvuk generující terč. První,
kdo vyskočil z vozu na čele kolony, ho tak hned málem
zastřelil. Kdyby byl ovšem zcela střízliv a nepoužil ke
zmíněnému úkonu startovací pistoli.
„Něstrelájtě! Ja drug… pianěér!!!“*) mával Koule bí-
lým trikem, když už vlajka nebyla po ruce. Triko bylo
velikosti XXXL, a tak ke střelbě již připravená část ná-
vštěvníků pochopila a nechala Kouli pro tentokrát přežít. Ba co víc, dojet až k nim. Když se přestalo chřes-
tit zbraněmi, několik poskoků nejrůznějších barev pleti
a tvaru očí vyhopsalo z aut a obhlédlo terén. Po chvíli se
pak z nejdražšího vozu vyvalil nesmírně tlustý holohlav
s rozpláclým boxerským nosem a jak dálnice širokým
zátylkem. V uzoučkých štěrbinách jeho naběhlých víček
se skrýval studený pohled vlka. Celičký spočíval v měňavé teplákové soupravě se světle zelenou výšivkou a ná-
pisy Adidas úplně všude. V chůzi byl poněkud nejistý,
a tak pod něj během sotva tří vteřin nejbližší poskok
vpravil rozkládací polstrované křeslo, bohatě zdobené
14
zlatem a jakýmisi barevnými kamínky. Z druhých dveří
onoho vozu vyhopkalo culíkaté stvoření v baletkovském
úborku, které mělo v pasu bezpochyby plnoletost, ale vy-
padalo sotva na šestou třídu, a hravě se vyhouplo na jedno z kolen holohlava. Dle následné polohy jeho gigantických pracek na jejím titěrném tělíčku to jeho dcera
rozhodně nebyla. Nebo alespoň věřme, že nebyla.
„Vot tak,“ procedil pomalounku a s takřka zavřenou
pusou holohlav, jako by každá částečka vzduchu rozez-
nívající jeho hlasivky pro něj znamenala bezbřehé úsilí.
Nebo možná procedil „vodka“. Holčička na jeho kole-
ni totiž ihned sáhla kamsi do kapsy křesla a vycvičeným
grifem během vteřiny naplnila svému chlebodárci sta-
kan**) čirou tekutinou nejasného původu, tedy vodkou,
že se na ni srdce smálo. Mezitím rozšířil jejich diskusní kroužek vysoký, štíhlý a distingovaný muž s delšími
vlasy staženými do culíku v bezvadném obleku. S grácií
*)
„Něstrelájtě! Ja drug… pianěér!!!“: Rusky něco jako „Nestřílejte,
jsem přítel a pionýr!!!“
Stakan: Pohár, sklenka, obvykle prostá, větší a na vodku. Výraz
je totiž z ruštiny.
**)
15
dirigenta filharmonie předstoupil před celé to pitoresk-
ní shromáždění, mírně se poklonil směrem k bossovi
a vcelku mile začal.
„Dobrý den, pane stará Koule, tedy, pane Koule starší,
moje jméno je Hlad. Jan Hlad. Zde, pan podnikatel, ga-
sudar*) Ivan Ivanovič Ivanov,“ při těchto slovech pokynul
rukou směrem k holohlavovi a stejným směrem se opět
připoklonil, „přijel obhlédnout svůj nově nabytý majetek
a seznámit se s posluhou.“ Na slovo posluha vyběhl ven
z klubovny mladý Koule tak vehementně, že vzal s se-
bou i rohožku mezi dveřmi a rozplácl se jak široký tak
dlouhý pod nohy Ivanova. Pískle na jeho koleni udělalo
„ííííí“, ale to bylo možná spíš tím, kde se zrovna nacházelo několik prstů páně Ivanovovy pravé ruky. Hovoří-
cí muž v obleku, rodilý Čech evidentně znalý zdejších
poměrů a těšící se poměrně vysokému postavení v ho-
lohlavově hierarchii, věnoval celému výstupu pozornosti
asi jako odpadnutí zrnka písku z podrážky své prvotřídní
italské obuvi. Poté, co Ivanov pronesl opět své „vot tak“
*)
boss.
„Gasudar…“: Rusky hospodář, ale taky pán, vládce, šéf, prostě
a vmžiku obdržel další stakan, dále v klidu pokračoval:
„Výborně, teď tu tedy máme obě Koule pohromadě, mů-
žete prosím shromáždit všechen personál klubu a nechat
ho nastoupit, řekněme tak do tří minut maximálně, prosím?“
„No, víte, pane… Hlade, tady už jinak, tak nějak…
nikdo není,“ projevil starší Koule notnou dávku odvahy
a seznámil hosty s pravým stavem věcí. „My jsme, jak jistě ráčíte vědět, byli nuceni svůj klub odprodat a personál
jsme tedy neměli jaksi z čeho platit…“
„Aha, ale to je nemilé,“ zachmuřil se Hlad. „Víte, pan
Karel, prodejce, jehož mravy a úbor mimochodem panu
Ivanovovi poněkud nevyhovovaly, takže ho již vyslal na
odborný seminář o životě ussurijských tygrů přímo do
jejich výběhu v kazaňské ZOO, nás ujišťoval, že jste zů-
stali správci s odpovědností za chod celého klubu tak,
aby jeho provoz nebyl narušen.“
„Jojo, to nám ten pán taky říkal,“ stačil se posbírat ze
země a do hovoru se skoro zapojit i mladší Koule. Ale
jen skoro. Holohlav se zatvářil nelibě a v ten okamžik
přiskočil jakýsi další jeho asistent, tentokrát malý, hbitý
a ohebný, silně asijského vzezření. Během vteřiny pak
17
nacpal mladé Kouli do huby roubík s precizností modeláře, co staví lodě v láhvi, a to ještě tři najednou a s do-
kem. To starou Kouli poněkud zaskočilo, takže Hlad,
jenž opět nepohnul ani kousíčkem brvy, uznal za vhodné
uvést vše na pravou míru.
„Pan Ivanov má za to, že bude vhodné hovořit vždy
pouze s JEDNÍM zástupcem personálu, a to stejným.
Vždy.“
„To je můj syn, Koule mladší, víte, on to myslel urči-
tě dobře, trochu teď modrá, bylo by možné mu prosím
umožnit se nadechnout? PROSÍM?“
Holohlav se pomaloučku podíval na holčičku na ko-
leni, ta se usmála po vzoru panenek smrtonošek a náležitě si vychutnala svůj okamžik slávy, nakonec však
přece jen kývla hlavou. Pak zrak bosse spočinul na Asia-
tovi, ten vytáhl roubík i celou svou ruku z krku mladé-
ho Kouleho a s obličejem asi pět centimetrů od jeho
mu s pološíleným výrazem ve tváři naznačil, ať je zticha
a že mu to nebude opakovat. Mladší Koule pochopův
posunek pochopitelně pochopil. Po zbytek dne pak
v trávě kolem hledal krční mandle i sebeúctu, a to se
střídavými úspěchy.
18
„No, pane Koule, jak ještě možná zvíte, dobré úmysly
nejsou kolikrát zcela to, co pan Ivanov oceňuje. Pro něho
jsou podstatné vždy výsledky. Jen a pouze výsledky.“
Ve zmíněném duchu pokračovalo „jednání“ asi dal-
ších deset minut, než slečně na holohlavových kolenou
došla vodka. Přestala tak plnit bossovy stakany, a byla
proto vzápětí Asiatem uzamčena do zavazadlového prostoru Ivanovova mercedesu.
„Nu, ták,“ pronesl pak holohlav konečně něco jas-
nějšího, zvedl se, a aniž se na kohokoli podíval, nasedl
do vozu s neprůstřelnými černými skly. Zřejmě se právě
přestal bavit, začal střízlivět nebo dostal hlad.
Hlad, hlad nehlad, byl na podobné výjevy bezpochy-
by navyklý. Vzal starou Kouli stranou a nakázal jí dát
dohromady lidi pro provoz podniku, alespoň ty, co tu
byli a ještě nestačili změnit stálé bydliště. Do tří dnů.
„Pan Ivanov to stejně vždy velmi výrazně koriguje,“
prohlásil pak ještě o personálu, z čehož nebylo zcela jasné, zda třeba nenechá přebytečné kusy rovnou na mís-
tě zastřelit a pohřbít. Nebo pouze pohřbít. Ještě pěkná
řádka jeho „asistentů“ z výpravy totiž nepředvedla své
19
umění, jak starou Kouli při oné památné větě napadlo.
Patrně mezi nimi bude také zákeřný vrhač nožů, zvrh-
lý travič převlečený za vousatou dámu anebo dvorní
kuchař, co vám klidně uřízne koule jako delikatesu do
bossovy polívky.
Pak než se stačily obě Koule vzpamatovat, Hlad jim
mírně pokynul a nastoupil do jednoho z vozů. Ostatní
poskoci a řidiči už vyklidili pole a byli na svých místech,
bedlivě sledujíce okolí, kdyby se snad objevil snajpr na
nejbližší hrušce. Při odjezdu se Hlad ještě jednou ohlédl
zpět a jen tak pro sebe si s nepatrně pobaveným výrazem
ve tváři zamumlal:
„Jedno se tomu tady musí nechat – má to tu prostě
Koule…“
Další den se věnoval Koule starší objíždění s klubem
či jím osobně spřízněných duší. Mladší kulaté stvoření
se stále vzpamatovávalo z důsledků Asiatovy výuky slušného chování, a to s hlavou střídavě v heřmánkovém
inhalátoru a pak zase v záchodové míse. A přitom mu
bylo čím dál jasnější, že když už se holohlavovi jednou
znelíbil, měl by se od něj držet co nejdál, je-li mu jeho
20
neslavná existence milá.
Problém spočíval rovněž v tom, že se po okolí návště-
va Ivanovovy malé soukromé armády rozkřikla rychlos-
tí rakety SS-20. Nikdo s mozkem alespoň částečně na
svém místě nechtěl mít s klubem a jeho kulatými exmajiteli nic co dočinění ve strachu, že nedožije Vánoc
vcelku. A Koule se jim vlastně ani moc nedivil, když sám
viděl tu postsovětskou partičku v akci. Takže zbývala ona
druhá skupina spoluobčanů ze širého okolí – s myšle-
ním a pohledem na věci vezdejší poněkud rozostřeným.
Nakonec je Ivanov stejně všechny zastře… ehm, vyhodí, myslel si Koule. Musí prostě předložit vrchnosti pár
pomatenců a modlit se, aby ho hned nepostavili s nimi
před zeď do jedné řady.
Pátého dne, když už starý Koule zvažoval vábení
bláhové myšlenky, že se mu třeba celá ta nehezká věc
s Ivanovem a jeho Hladem jen zdála pod vlivem úplňku, zabrzdilo na parkovišti před klubem opět několik
vozů. Tentokrát méně a levnějších, dokonce se dvěma
hranatými rezavými žigulíky mezi sebou. Povědomý
mu byl jen Hladův dlouhý, hranatý mercedes, i proto,
21
že působil stejně starosvětsky i stylově jako jeho maji-
tel. Honzík Hladů, opět v perfektní formě i obleku, se
vyloupl z vozu v doprovodu jakéhosi podsaditého snědého stvoření nevelkého vzrůstu, s ježkem se světlým
přelivem na hlavě a spoustou zlatých řetězů všude jinde.
Ona bytost vypadala jako taková připitomělá a nevkusně nazdobená Hladova opička. Kdyby tomu tak ovšem
skutečně bylo, zcela jistě by nebyla nazdobena nevkusně.
Zbytek výpravy tvořili vlastně jen poskoci, pan podnikatel Ivanov zřejmě lovil další lolitky někde po stepích Kazachstánu. A to zabere dost času, neb stepi Kazachstánu
jsou rozlehlé. Poněkud.
„Pane starší Koule, rád vás opět vidím,“ byl Hlad me-
dově úlisný, jako ostatně vždy na úvod. Tohle je vzdále-
ný příbuzný pana Ivanova, pan Jožislav Deczi, kterému
byl svěřen dozor nad celým klubem. Pan Ivanov se nyní
musí osobně věnovat jiným, pro něho prioritním aktivi-
tám. Nicméně jsem byl panem Ivanovem instruován, že
sebevětší vzdálenost mu nezabrání v okamžité interven-
ci, kdykoli to uzná za vhodné. Tedy v osobní intervenci.“
Tu poslední větu pronesl tak trochu i k Deczimu. Ten to
ale ani vzdáleně nepochopil.
22
„Moc mě těší, pane Deczi,“ mírně se uklonil Koule,
jak mu kázal dobrý mrav staré školy.
„To je jasné, starý, že ťa těšíí! Do paroma, ešče aby
nětěšíílo! Guľa, to mi ver, ja to tu srovnám ako u nás
na Rimave pivnicu! Nič neostane!“ skoro zahulákal ten
dobrý muž, který při sebemenším pohybu chřestil řetězy
jak čert na Mikuláše, a snad i přátelsky plácl Kouli po
zádech.
„No výborně, to jsem rád, že jste si padli vzájemně do
oka,“ uzavřel celý trapný výstup Hlad. „A teď bychom
se mohli seznámit s dalším personálem, že pane Koule
starší?“ obrátil se Hlad na zničeného zaobleného pána,
a asi o pět milimetrů při těch slovech nadzdvihl obočí,
což věštilo potenciální malér kosmických rozměrů.
„Nooo, jistě, pánové, ale nečekejte prosím zázraky, to
víte, lidé tu jsou bázliví, ostražití a…“
…hlúúpi, viem, však mi tuná Hládok o tom po ceste
hovorili!“ Hlad obrátil nenápadně oči v sloup, obrátit je
nápadně mu nedovolil bonton*). „Však som si doviezol
*)
Bonton: Ne to vydavatelství, ale dobré vychování.
23
svojích specialistov, ktorý to tu dajú riadne do kopy…“
Nato Deczi zkušeně písknul na prsty a ze žigulíků se
počali sypat „specialisté“. Jak se o chvilku později ukázalo, bylo jich ve třech autech dvacet, s pěti stany. Maringotky a dalších několik desítek osadníků naštěstí kolona
poztrácela cestou.
Trojice vešla pod vedením staré Koule dovnitř. Ve
foyeru, za barem a jakýmsi recepčním pultem v jednom,
se na ně smála dívenka převelice mladého věku a na
onen věk velkých předností. A nejen na onen věk. Hlad
si ji znalecky změřil a vrhl směrem ke Kouli pohled typu
„to ses chtěl vetřít gasudarovi do přízně, co, potvoro
jedna, kulatá“. Deczi si svěží stvoření prohlížel rovněž,
ovšem ze vzdálenosti asi tří centimetrů. Navíc měl díky
svému nevelkému vzrůstu její nárazníky přímo ve výšce
hlavy. Když ji začal ohmatávat příliš, počkala slečna ještě
asi minutu a pak výskla:
„Helééé, nedovoluj si na mě, jooo? Eště z tebe nic
nevypadlo! Já už jsem velká a mám občanku!“
To jo, ale pučenou od ségry, prolétlo Kouli hlavou.
Deczimu však tato forma ujištění stačila. Zapamatoval
24
si, že ho při případném pohlavním styku s onou osů-
bkou hned nezavřou, a než se stačil Hlad nadechnout,
prohlásil:
„Dobráá, berem ju.“ Pak se obrátil k děvčeti a šátraje
kdesi kol jejího pasu pokračoval:
„Naučim ťa robiť zvieratá na cesnáku a halušky zo
smradlavymi syry, a tiež iné veci… hehe.“
Hlad vzdal snahu Decziho rozhodnutí korigovat
a útrpně se podíval na Kouli. Holčička se zaradovala,
párkrát poposkočila a svým popředím málem vyrazila
Deczimu jeho památeční zlaté zuby po dědečkovi.
To v krámku a půjčovně golfových potřeb, který tvo-
řil rovněž součást klubu, nastala situace drobet odlišná:
„Ahoj hošíci, vítejte pěkně u nás! Tak co vám na-
bídnu, chlapci moji, nějaký pěkný obleček nebo hůlky
a balónky, mičudy, mičoudky? Samé úžasně sněhobílé…
srdce se na ně hnedle směje!“ přivítalo je štíhlounké, až
éterické zjevení s kučeravými, patrně naondulovanými
vlásky. Hlad, dosud zachovávající s vypětím všech sil
dekórum, zůstal stát už jen s pomocí stěny, o niž se, jak
to jen on uměl, tedy absolutně nenápadně, opřel.
25
„Tohle je náš František… rodák z blízké vesnice…,“
bylo jediné, co starou Kouli v ten moment napadlo. Patrně i proto, že už to někde musel slyšet.
„Do paroma, ten je teplý ako pramene v Trenčian-
skych kúpelách. Guľa, čo tuná robí taký sopliak prihriaty, akýsi?“ netajil ani Deczi jisté překvapení, cloumaje s Koulí jak s klikou od zamčené toalety.
„Ale nebuď zlý, zlaťouši,“ vedl si dál František svou,
a dokonce se jal pohrávat si s Decziho řetězy, naprosto
nevnímaje smrtelné nebezpečí. Nový správce už tahal
z kapsy vystřelovací „vreckový“ nožík bezmála třiceti-
centimetrové délky, mysle bezpochyby na nějakou velmi
bolestnou formu obřízky, když se do prostoru k nim vřítil jakýsi sluncem ožehnutý občas občan a volal:
„Jožine, kde že máme postavit to táborisko a vatru
zapáliť?“
Hlad zavřel oči s výrazem bezmezného bolu duše
a Koule si povšiml, že si přitom drtí prsty jedné ruky
malíček té druhé. Zřejmě nějaká forma meditace, napadlo ho. Hladova kontrola nad konáním pořízka De-
cziho byla evidentně značně omezena jeho příbuzenstvím s Ivanovem a pan jinak velký šéf si na tuto formu
26
bezmoci dosud nezvykl. Deczi mezitím nůž dovytáhl,
otočil se a vystřelil ho proti nevítanému hostu, patrně
dle vzezření i povaze vyjadřování jeho dalšímu a nepoměrně bližšímu příbuznému.
„ČO SOM TI HOVORIL, SOMÁR POJEBA-
NÝ!!!“ zařval Deczi a zašermoval kudlou tak, že díky
její délce Hlad málem přišel o svůj ohon. Tedy o vlasy,
v tomto případě o své dlouhé vlasy stažené dozadu. Jak
se na to už nemohl dívat, napadlo ho totiž se neprozře-
telně na moment otočit. Od této chvíle to již nikdy neudělal.
Běžec čile zabrzdil asi dva milimetry od špičky teď již
napřaženého Decziho nože.
„Nooo, Jožínku, hovoril si, hovoril si… abyzme zo-
stali v kufri nášho žigulííka, pokial Hládok odtial nevypadne a ty sa pre nás nevrátiš.“
„Sprááávně, sopliak nevymáchaný, tak prečo tu teraz
ochúňaš, čo, hovor, pazgrivec?“ Při těchto láskyplných
slovech Deczi jemně popíchl kudličkou vpřed a přiběhnuvší zas poposkočil o daleko větší kus zpátky.
„Dobre, dobre, len sa nehnevaj, Jožinko, všetko bude
fajnéé…,“ sypal ze sebe smířlivě ten na ostřejším konci
27
nože a už už by se ztratil, kdyby ovšem neuzřel Františka za pultem. Jejich pohledy se setkaly a v nastalé
nekonečné vteřině si jimi vyměnili vše, co se nacházelo
v jejich nenaplněnou láskou a kdoví čím ještě přetékajících srdcích. A nejen v nich, samozřejmě. Protože tato
nekonečná vteřina trvala asi tři minuty, ostatní přihlíže-
jící postupně chápali situaci. Až samo sebou na Decziho,
jenž věnoval pozornost jakési drobné nečistotě na střen-
ce svého nožiska, patrně zbytku zaschlé krve. Potom se
oklepal, a jako by si nepamatoval vůbec nic z předchozí
výměny názorů, uzavřel:
„A vezmi zo sebou tohohle kokota,“ ukázal na Fran-
tiška, „abysom sa naň ho už nemusel pozerať. Zavri ho
tiež do nějakého kufra.“
A protože se nikdo dalších pár vteřin k ničemu ne-
měl, Koule přiskočil, popadl chichotajícího se Františka
a vypakoval ho spolu s nezvaným hostem ven.
„To je dobré, Guľa, dobré. Budeš mi pochopom!“
ocenil Deczi onen vyhazovačský výstup, který byl ovšem
zaměřen především na zachování další existence nebohého Františka.
„Tak, pánové, pojďme to prosím trochu urychlit,
28
mám ještě mnoho dalších povinností,“ pronesl náhle
Hlad a konečně si přestal drtit malíček.
„A… a nemáte hlad, pane… Hlad?“ vylezlo z Koule-
ho. Asi proto, že tím se počet jím obstaraných klubových
zaměstnanců zcela a nepokrytě vyčerpal. To Hlad okamžitě pochopil, ale ke slovu se opět nedostal.
„Jasné, Guľa, že máme hlad, čo, Hladko moj, dáme
si, nieé?“ vpadl do toho Deczi a vlekl oba někam pryč,
i když neměl absolutně zdání kam. Jak se později mnohokrát ukázalo, patřila tato forma „managementu“
k jeho nejoblíbenějším.
29
Kapitola 2
legrace
í
n
e
n
e
c
a
Konsolid
aneb
Maďarem
a
m
e
k
o
š
Léčba
„Myslím, že problém se špatným zacházením se členy klubu by se vyřešil tím, že
jich bude více než jeden. Když jich bude
aspoň pět a budou chodit do klubu vždy
pospolu, určitě pak pana správce přeperou
a on si k nim už tolik nedovolí.“
Ze zprávy Jana Hlada o stavu golfového klubu
Další dny už zbyla na parkovišti před klubem pouze
ta starší, oprýskanější a rezavější polovina vozů z kolony.
Kupodivu. Vévodil jim Decziho obstarožní bavorák, spe-
ciálně uzpůsobený pro převoz osob a jiného proviantu
v zavazadlovém prostoru s dvojitým dnem. Ivanov ho
svému nepříliš vítanému příbuznému věnoval po tom, co
z pěti převodových stupňů šly řadit pouze druhý a pátý,
což působilo při honičkách s policejními orgány citelný problém. Deczimu to ale nevadilo, neb se po celou
dobu, co ho měl, domníval, že převodovka je automa-
tická, a používal tak neutrál, pětku a zpátečku. Více než
šílené složení vozového parku, které dělalo před klubem,
když pomineme olejové a jiné skvrny, především ostu-
du, působil starosti starší Kouli stanový tábor za klubovnou. Ještě než se totiž stačil usadit prach za odjíždějícím
Hladovým mercedesem, stál na loučce za klubem kemp
s ohništěm uprostřed jak z knížky „Kočovníkem snadno
a rychle v deseti rocích“*). Deczi však dělal, jako že se
ho to zbla netýká, usalašil se v Koulově kanceláři a začal
„Kočovníkem snadno a rychle v deseti rocích“: Nebo možná
krocích, teď nevím.
*)
31
spřádat plány na „obrodu“ klubu.
„S tým ma neserte, Guľe, buďte radi, že si naši vybrali
lúku za a nie pred hentou budovou. A čo viac, budeme
tu potrebovať daakých robotníkov a dalších somárov na
prácu. Lebo to všetko sám stihnete? No asi nie, Guľa,
to byste už neboli guľa guľatá, hehe!“ měl jasno Deczi
a ukázal do kouta. „Sem mi zoženiete veľkú americkú
chladničku, borovičky plnú, plničkú.“
Koule polkl naprázdno a hlavou se mu honily tisíce
otázek. Ovšem necestoval po světě nadarmo – klást je
tady a teď by ho v životě nenapadlo.
„No niesom ja básníkom?“ pokračoval Deczi, „Hlá-
dok mi vraveli, že nie, ale len mne, lebo před Ivaničom
Ivanovom by si to o mne povedať nedovolili. Lebo vie,
že ja som prvejší než on, lebo som spriaznený. Na to
nezabúdaj, Guľa. SOM OD IVANOVA z hentej famílie!“
Koule, co jiného mu zbývalo, na to kýval, seč mu síly
a krční páteř stačily. A činil tak často, aby ujistil Decziho
o své loajalitě. Jeho kulatý synek si už pro jistotu hledal práci na druhém konci republiky, ale otci se z boje
a od golfu utíkat nechtělo. A taky nebylo moc kam.
33
K Deczimu dobru však nutno přičíst fakt, že když se nikdo nedíval, tedy obvykle po setmění, rovnal řady svých
stanových příbuzných do latě za pomoci již představené-
ho vystřelováku, jako když kudlou mrská. Také se po pár
dnech ptal zdejší doktor Bolák na středisku Kouleho,
proč k němu začala docházet ta podivná, neustále pořezaná cháska zavánějící po ovcích. A proč má pocit, že
kdyby je láskyplně neošetřil a nedal každému dvacetikorunu, nedožil by se rána.
„Jako by to bylo všechno od jedný kudly. Nějaký hod-
ně velký a dlouhý. Jako tady to tvoje, to je divný…,“ zamýšlel se dál ten bohabojný stoupenec medicíny, když
svého kamaráda zašíval.
„Ani ne,“ odvětil přátelsky Koule a trochu sykl – to
když mu doktor odstřihával niť a trochu za ni zatáhl.
Když se pak Koule navracel do „svého“ klubu, který
teď vypadal spíš jako azylové centrum kozáckých emi-
grantů, zaregistroval jakousi nešťastnou postavu, sedící
u prvního odpaliště. Byl to pan Vítězslav Rána, dosud
jediný klubový člen a Koulův starý známý. A koukal ne-
šťastně jak vrána z rána, co zjistila, že ostatní už odletě34
ly na sever. Koulemu, jenž se ho pokoušel se střídavými
úspěchy těšit, popsal, co se mu přihodilo, když dostal ten
zpropadený nápad jít si zahrát golf. O změnách z posledních dnů totiž zbla nic netušil, neb se právě navrátil
z jakéhosi školení v cizině, a ještě tedy nezavítal do zdejšího informačního centra, hospody „U Jelita“*).
Rána tak dle svých slov nic zlého netuše vyrazil, čer-
paje volno za onen zahraniční výjezd, do golfového klubu s cílem zlepšit si hru na fairwayi. Již složení vozů na
parkovišti ho trochu zarazilo, ale pomyslel si, že Koulovi
pokračují v klubu v další výstavbě a vozy stejně jako stanové městečko náleží jakýmsi námezdním, přespolním
makačům**). Když odhodlaně nakráčel do foyeru klubu,
ozvalo se odkudsi z dámských toalet pištivé „Vzdééj se
a naval šrajtoflu!“. Hned poté ho zkropil proud golfových míčků, vysílaný střídavě Františkem a jakýmsi
jeho snědým kamarádem, skrytým pod celtou za umělou palmou v rohu. Oba byli vyzbrojeni odpalovacími
*) U Jelita: Jaký pán, takový krám.
**) Makač: Ten, kdo pracuje. Ale opravdu pracuje, ne že je pouze
zaměstnán. I takoví lidé existují, přátelé. Já je viděl.
35
zařízeními, respektive velkými naběračkami na polévku a katapulty ze strun kráječe na knedlíky. Míčků měli
habaděj – František vládl klíči od skladu obchodu s gol-
fovými potřebami, z něhož ho Deczi v návalu „pracovních povinností“ jaksi pozapomněl vyhodit. Kolik mohlo
těch malých, kulatých a pěkně tvrdých potvůrek být, ale
nebyl s to Rána určit. Pamatoval si jen, že na jejich vlně
nakonec vyjel zase po schodech ven před klub. Tam, sotva se trochu vzpamatoval a vyhrabal se z nich, byl sepsut
jakýmsi divným na blond obarveným vekslákem se zlatými řetězy, mluvícím směskou patrně středoevropských
jazyků, ale nikoli česky, „čo to tu robí a tie loptičky že
musí zaplatiť, keď sa nechová, ako sa na LIGOVÝ klub
patrí“. Takže vysolil celou svou hotovost, asi osm stovek
netto, a odplazil se sem, kde lkal, než ho Koule objevil.
„Koule, ty stará kulatá potvoro, co se to stalo? Říkal
si, že jako první člen (a poslední, což ale Rána netušil)
tady budu mít výhody a osobní přístup. Svým způsobem
to teda osobní přístup byl, ale možná od moc lidí najednou, či co. Takhle jsem si to původně nepředstavoval…“
36
Tohle už bylo i na starou dobrotivou Kouli trochu
přespříliš. Popadl Ránu pod paží, neboť ten se ještě stále
trochu třásl a kácel, a vyrazil s ním rázně směrem k budově. Deczi zrovinka neměl krytá záda, neb hledal cosi
ve dvojitém kufru svého bavoráka, ani nechtějme vědět
co.
„Podívejte se, pane Deczi, takhle to není možné dě-
lat,“ začal Koule odhodlaně. Deczi nebyl na útok zezadu
zcela připravený, a tak mu jeho vystřelovák vypadl při
pokusu o rychlou otočku z kapsy na matičku zemi.
„Jóóój, Guľa, neľakajte ma takto, do paroma,“ začal
tedy vyjednávat. „A čo tu henten oný?“ ukázal na Ránu,
jenž mírně přikrčen očekával něco jako bleskurychlou
a velmi bolestnou amputaci některé z končetin.
„To je pan Rána. On je členem klubu, víte? Je to náš
zákazník. Klient. Živitel. Něco jako gasudár Ivanov, je-
nom o málo menší. Vlivem tedy menší, vzrůstem nikoli.“
Deczi znejistěl, částečně proto, že přes Koulovu sna-
hu skoro ničemu nerozuměl. Srovnání s Ivanovem však
ano, takže to splnilo svůj účel a trochu ho poděsilo.
Nicméně pouze na okamžik. Jak to chodí, i debila múza
občas přízní zahrne.
37
„Dobre. A má modrú knížku? Lebo červenú, tu
odborovú? Lebo daakú inú? Ha?“ přešel záhy do mírné-
ho protiútoku a byl za to na sebe navíc evidentně pyšný.
Tím pokládal situaci za prakticky vyřešenou, a tak pokračoval:
„Lebo preukazku, že sa volá tiež Ivanov, čo?“
„Ale my jsme klubové legitimace ještě nezřídili, pane
Deczi. Pan Rána zaplatil členství na rok a všichni ho tu
znají. Tedy znali, vlastně. My jsme ho… znali.“
„A to je pekné, Guľa, pekný poriadok ste tu mali. Vo-
laakých kamarátov si sem beriete a mňa jebete, pekne
do riti, do paroma!“ měl se Deczi už k odchodu, ale pak
se v něm ozvalo něco jako smysl pro… ne spravedlnost,
ale pud sebezáchovy. Přece jen nadhozené spojení Rány
s Ivanovem hlodalo v jeho obarvené palici jak ve shnilém jabku červíci.
„Vy, Rana sa voláte? Dobre. Tak si tu hrajte, tu máte
svých sedem stovákov*), abyste nevraveli, že sme tu ně-
jaký zloději. My tuná kradnime len v noci, hehe. Ale
Sedem stovákov: To není chyba. Deczi pochopitelně aspoň jednu stovku ztopil.
*)
38
gasudarovi nevravte o tej strelbe lotpičkami, viete, on
striela len ostrými a mohol by chciet, abysme nabudúce
aj my, po vás…“
Rána přikyvoval, až se mu obratle obracely. Pomalá
bolestivá smrt ho kupodivu nijak nepřitahovala.
„A viete čo, mohli byste ma to trochu naučiť, čo ho-
voríte, tuná Guľa by travu zošlapali, ako je tažký, a aj
loptičky by zjedli…“
Ránovy bulvy se rozšířily tak, že by jimi projel rychlík
na Kolín. Poté hledaly nějaké zastání u Kouleho, ten se
však tvářil nestranně a počítal obláčky. Potvora jedna. Co
se dalo dělat. Tak Rána raději ani nepřestal přikyvovat.
„Noo, jistě, paneee…?“ vysoukal ze sebe směrem
k Deczcimu.
„Jožislav Deczi!“ popadl Deczi Ránovu pravačku
a třásl s ní, mimoděk k tomu všemu hrajíce ódu na pár
kilo svých zlatých řetězů, jimiž byl jako vždy ověšen.
„Ale volaj ma Jožine, keď budeš moj trenérko!“ Pak ho
vzal přátelsky za krk, jak to dělávají někdy třeba fotbalisté, takže Ránovy krční obratle se od té doby již příliš
nehýbaly, zase však nevrzaly.
Deczi byl na rozdíl od chudáka zbědovaného Rány
39
po zbytek dne v dobrém rozmaru, který využil Koule
k sestavení a odsouhlasení jakéhosi manuálu pro hráče
a případné klubové členy. Měl je připravit na nejhorší
a zajistit jejich spokojenost, když to nejhorší určitou shodou okolností nenastane. Toto zdůvodnění se Deczimu
převelmi zamlouvalo a Kouli dokonce odměnil poplácá-
ním po zádech a zvoláním „Oj ty Guľa jedna prefíkaná!“.
Druhý den ráno Koule pak rozvěsil vytištěné zásady
všude, kde ho napadlo, včetně hajzlíků a kůlu s Decziho
podobiznou uprostřed tábora za klubem:
Zásady chování při ne zcela standardních
situacích, které mohou v klubu
Nové meze běžně nastat
Co dělat, když:
• po vás někdo střílí golfové míčky hned po vstupu
do klubu
Golfové míčky nejsou v zásadě nebezpečné, neod-
paluje-li je slušný hráč golfu. To se Vám u nás v klubu
40
ee
Vydal: Filip Čenžák, Pan nakladatel
Holasova 1134/16, 700 30, Ostrava-Hrabůvka
jako svou 11. publikaci
Ilustrace: Zdeněk Hofman
Sazba: Filip Čenžák
Obálka: Zdeněk Hofman a Filip Čenžák
Korektura: Mgr. Jana Válková
Tisk a vazba: Finidr, s.r.o., Český Těšín
Stran 200
První vydání
Ostrava 2016
[email protected]
www.pannakladatel.cz

Podobné dokumenty

Lasky Bozeny Nemcove_ukazka

Lasky Bozeny Nemcove_ukazka narodil se nám chytrý a nadaný chlapec. Samozřejmě ti, kteří se mu posmívali a poukazovali na jeho citlivou a žensky měkkou náturu, ho vnímali jinak, ale nakonec později i oni museli uznat, že ten ...

Více

zde jsem se rozepsal (a nejen já)

zde jsem se rozepsal (a nejen já) tím jsem byla nadšenější. A moje kontrolní kolečko vzadu na hlavě

Více

Český zen

Český zen mezi řadami meditujících neustále pro­ cházejícího mnicha, který má službu, o ránu holí. Když jsem o tom čítával, tro­ chu jsem se své první rány bál. Bylo jasné, že dřív či později na ni dojde, a...

Více

Prameny a studie č. 56 Odkaz Národopisné výstavy českoslovanské

Prameny a studie č. 56 Odkaz Národopisné výstavy českoslovanské svém oborově velkorysém, ale zároveň multidisciplinárním pojetí první svého druhu, byť nesmělé kroky v oblasti národopisu byly činěny již dříve. Byl tu jakýsi „brusný kámen“ v podobě ucelené, menší...

Více

Document 18891

Document 18891 i' "pou.iiuiaknoio moie Pakdekaji,g/Knluie n6jak5.ty.b-"." hddek u,lafngm-a ,' "i't"" si ten kousekjin6 rybysnis!,,1|?bn9y je Zralok to v6tiinou l se ji zapichnedo tlamy.No,iy/62e -' fen cvaknesrnf...

Více