technologie - Střední škola polytechnická, Olomouc, Rooseveltova 79

-1-
OBSAH
Úvod …………………………………………….…………………………………………….5
1
Ruční opracování dřeva a kovŧ ...................................................................................... 6
1.1
Opracování dřeva ....................................................................................................... 6
1.1.1
Pracovní pomŧcky, nástroje a nářadí pro měření, orýsování, upínání a ruční
opracování dřeva ............................................................................................... 6
1.1.2
Technologické a pracovní postupy ručního opracování dřeva ........................... 9
1.1.3
Spojování dřev, jednoduché tesařské spoje, spojovací prostředky .................. 12
1.2
Opracování kovŧ ...................................................................................................... 15
1.2.1
Pracovní pomŧcky, nástroje a nářadí pro měření, orýsování, upínání a ruční
opracování kovŧ ............................................................................................... 15
1.2.2
Technologické a pracovní postupy ručního opracování (obrábění) kovŧ ........ 18
1.2.3
Spojování kovŧ, kovové spoje a spojovací prostředky .................................... 20
1.3
BOZP při práci ......................................................................................................... 22
2
Schodiště.......................................................................................................................... 24
2.1
Účel, části a tvary schodišť ...................................................................................... 24
2.1.1
Účel schodišť .................................................................................................... 24
2.1.2
Části schodišť ................................................................................................... 25
2.1.3
Tvary schodišť .................................................................................................. 25
2.2
Druhy schodišť ......................................................................................................... 26
2.3
Technické a bezpečnostní poţadavky na schodiště.................................................. 27
2.3.1
Technické poţadavky ....................................................................................... 27
2.3.2
Bezpečnostní poţadavky .................................................................................. 29
2.4
Schodišťové stupně .................................................................................................. 30
2.5
Konstrukce schodišť ................................................................................................. 33
2.5.1
Schodiště s plně podporovanými stupni ........................................................... 33
2.5.2
Schodiště s oboustranně podporovanými stupni .............................................. 33
2.5.3
Schodiště s jednostranně podporovanými stupni ............................................. 34
2.6
Pravidla pro výpočet tvaru a rozměru schodiště a schodišťových stupňŧ ............... 35
2.7
Stavba schodišť ........................................................................................................ 37
2.8
BOZP při práci ......................................................................................................... 38
3
Střechy ............................................................................................................................. 40
3.1
Sklonité střechy ........................................................................................................ 40
3.1.1
Funkce, druhy a tvary sklonitých střech a jejich části...................................... 40
3.1.2
Nosné konstrukce střech................................................................................... 44
3.1.3
Vaznicové soustavy .......................................................................................... 48
3.1.4
Vazníkové konstrukce ...................................................................................... 50
3.1.5
Střešní plášť sklonitých střech – druhy krytin.................................................. 52
3.2
Ploché střechy .......................................................................................................... 54
3.2.1
poţadavky na ploché střechy, rozdělení plochých střech ................................ 55
3.2.2
Jednoplášťová střecha ...................................................................................... 56
3.2.3
Doplňkové vrstvy střešního pláště ................................................................... 58
3.2.4
Dvouplášťová plochá střecha ........................................................................... 59
3.2.5
Obrácená (inverzní) střecha ............................................................................. 60
3.2.6
Zednické konstrukce a práce na střechách ....................................................... 61
3.2.7
Klempířské konstrukce na střechách ................................................................ 62
3.3
Bezpečnost práce ve výškách ................................................................................... 63
-2-
Úpravy povrchŧ .............................................................................................................. 65
4.1
Účel úprav povrchŧ zdiva ........................................................................................ 65
4.1.1
Omítky – tradiční úpravy povrchŧ zdiva.......................................................... 66
4.2
Úprava podkladŧ před omítáním .............................................................................. 67
4.3
Vnitřní omítky .......................................................................................................... 69
4.3.1
Omítky stěn ...................................................................................................... 69
4.3.2
Omítky stropŧ ................................................................................................... 71
4.3.3
Zvláštní omítky ................................................................................................ 71
4.3.4
Omítky montovaných objektŧ .......................................................................... 72
4.3.5
Postup práce při ručním omítání stěn a stropŧ ................................................. 73
4.4
Vnější omítky ........................................................................................................... 74
4.4.1
Druhy vnějších omítek ..................................................................................... 75
4.4.2
Postup práce při ručním omítání fasád ............................................................. 76
4.4.3
Povrchové úpravy vnějších omítek .................................................................. 77
4.4.4
Novodobé a speciální omítky a nástřiky .......................................................... 78
4.4.5
Strojní omítání .................................................................................................. 79
4.4.6
Spárování .......................................................................................................... 80
4.4.7
Opravy a čištění omítek.................................................................................... 81
4.4.8
Omítání v zimním období ................................................................................ 82
4.5
BOZP při úpravách povrchŧ: ................................................................................... 83
5
Lešení ............................................................................................................................... 85
5.1
Lešení pro zdění a vnitřní omítky ............................................................................ 85
5.1.1
Kozová lešení ................................................................................................... 86
5.1.2
Kozlíkové lešení ............................................................................................... 86
5.1.3
Ţebříky ............................................................................................................. 87
5.1.4
Pojízdná lešení.................................................................................................. 87
5.1.5
Mobilní nájezdy a rampy.................................................................................. 87
5.2
Venkovní lešení ........................................................................................................ 88
5.2.1
Ocelová trubková lešení ................................................................................... 88
5.2.2
Systémová (stavebnicová) lešení ..................................................................... 90
5.2.3
Předpisy pro stavbu lešení ................................................................................ 93
5.2.4
Bezpečnostní prvky a parametry lešení ............................................................ 95
5.2.5
Pojízdná lešení.................................................................................................. 96
5.2.6
Pracovní plošiny ............................................................................................... 98
5.2.7
Ochranné a záchytné konstrukce ...................................................................... 98
5.3
Bezpečnostní zásady pro provoz lešení a pro práci na lešení, kontrola lešení. ...... 100
6
Tepelné a zvukové izolace ............................................................................................ 101
6.1
Tepelné izolace ....................................................................................................... 101
6.1.1
Účel tepelných izolací .................................................................................... 102
6.1.2
Tepelné ztráty budov a moţnost jejich sniţování, základní pojmy ve stavební
tepelné technice. ............................................................................................................. 103
6.1.3
Tepelné izolace konstrukčních částí budov .................................................... 105
6.1.4
Zateplovací systémy vnějšího pláště budov (kontaktní a větrané) ................. 107
6.1.5
Pasivní domy .................................................................................................. 110
6.2
Zvukové izolace ..................................................................................................... 111
6.2.1
Účel zvukových izolací .................................................................................. 111
6.2.2
Poţadavky na neprŧzvučnost stavebních konstrukcí ..................................... 111
6.2.3
Akustické obklady stěn, podlah, stropŧ ......................................................... 114
6.2.4
Izolace proti vibracím a otřesŧm .................................................................... 115
4
-3-
Technické zařízení budov ............................................................................................ 117
7.1
Vodovodní instalace ............................................................................................... 117
7.1.1
Napojení objektu na venkovní rozvody ......................................................... 117
7.1.2
Vnitřní rozvod vody ....................................................................................... 118
7.2
Kanalizace .............................................................................................................. 120
7.2.1
Kanalizační přípojka ...................................................................................... 120
7.2.2
Vnitřní leţaté, svislé a šikmé potrubí. ............................................................ 121
7.2.3
Ţumpy a domácí čistírny ................................................................................ 122
7.3
Vytápění budov ...................................................................................................... 123
7.3.1
Místní (lokální), ústřední a dálkové vytápění................................................. 123
7.4
Vnitřní rozvod plynu .............................................................................................. 124
7.5
Větrání a klimatizace .............................................................................................. 124
7.5.1
Větrání ............................................................................................................ 124
7.5.2
Klimatizace..................................................................................................... 125
7.6
Výtahy .................................................................................................................... 126
7.6.1
Rozdělení výtahŧ: ........................................................................................... 126
7.6.2
Hlavní části výtahu: ........................................................................................ 126
7.7
Zednické práce při budování TZB ......................................................................... 127
8
Montované konstrukce ................................................................................................ 129
8.1
Konstrukční systémy montovaných pozemních staveb ......................................... 129
8.1.1
Montované stěnové konstrukce ...................................................................... 129
8.1.2
Montované skeletové konstrukce ................................................................... 131
8.1.3
Montované konstrukce kombinované ............................................................ 132
8.1.4
Montáţ konstrukčních prvkŧ .......................................................................... 132
8.1.5
Opláštění montovaných staveb....................................................................... 132
8.1.6
Montované rodinné domy .............................................................................. 133
8.1.7
Stavby z litého betonu .................................................................................... 133
8.1.8
Stavby betonované do ztraceného bednění .................................................... 134
8.1.9
Bezpečnost práce při montáţi staveb ............................................................. 135
9
Stavební činnost související s civilní obranou ............................................................ 136
9.1
Základní opatření civilní ochrany při mimořádné situaci ...................................... 136
9.2
Stabilita stavebních objektŧ a druhy trosek............................................................ 139
9.2.1
Stabilita stavebních objektŧ ........................................................................... 139
9.2.2
Stabilita svahŧ a sesuvy pŧdy......................................................................... 140
9.2.3
Druhy trosek ................................................................................................... 140
9.3
Zásady bezpečnosti při vyprošťovacích pracích .................................................... 143
9.4
Speciální a pomocná zařízení pro záchranné a vyprošťovací práce ....................... 144
9.4.1
Vyhledávací a vyprošťovací práce ................................................................. 144
9.4.2
Speciální vyprošťovací mechanizmy ............................................................. 145
Vědomostní test ……………..…………………………………...………..…………….. 147
7
-4-
ÚVOD
Cílem této učebnice technologie III je představit a přiblíţit vám stavební témata, která jsou
pro profesi zedníka základní. Dřevo a kov jsou ve stavebnictví velmi pouţívané materiály. Na
stavbě se vyskytují činnosti, vyţadující práci se dřevem, nebo s kovem, se kterými si zedník
musí umět sám poradit. Proto by měl základy obrábění jak se dřevem, tak s kovem ovládat.
Další kapitolou je schodiště. Kaţdý uţitný prostor budovy musí být přístupný. O tom, jaký
druh přístupu bude zvolený, rozhodují technické údaje a parametry a také příslušné předpisy,
na jejichţ základě se zpracuje stavební projekt. Ten určí druh přístupu, kterým mŧţe být
například schodiště. Schodiště je stupňovitá stavební konstrukce, která slouţí k propojení
jednotlivých podlaţí a k překonání určitého výškového rozdílu chŧzí a to uvnitř i vně budovy.
Proto je dŧleţité obeznámit se s jednotlivými druhy schodišť, s jejich prvky a podmínkami
navrhování a provádění. Ve třetí kapitole se seznámíme se střechami. Střecha je stavební
konstrukce, která ukončuje stavbu shora, chrání jí proti povětrnostním vlivŧm a měla by plnit
i funkci tepelné izolace. Střecha je velice dŧleţitou částí budovy a ve velké míře na ní závisí
i ţivotnost celé budovy. Po kompletním dokončení hrubé stavby včetně střechy, zastropení
podlaţí, osazení oken, veškerých instalací apod., přichází na řadu úpravy povrchŧ zdiva, které
mŧţeme provádět rŧznými zpŧsoby. Mezi tradiční a nejrozšířenější úpravy povrchŧ patří
omítky, kterým se budeme věnovat ve čtvrté kapitole. Pátá kapitola je věnována lešení. Lešení
jsou dočasné stavební konstrukce určené pro práce ve výškách v exteriéru i interiéru stavby.
Protoţe jde o konstrukci dočasnou, musí být co nejjednodušší, aby ji bylo moţné rychle
postavit a rychle demontovat. Izolace uvedené v šesté kapitole, jsou jednou ze základních
součástí stavby. Jejich vhodným výběrem a pouţitím významným zpŧsobem ovlivníme
kvalitu celého objektu. Sedmá kapitola se zabývá TZB. Zkratka TZB označuje obor
Technická zařízení budov, který je vybraným souborem profesí a zařízení souvisejících se
stavebnictvím. Montované konstrukce si představíme v kapitole osm a závěrečná, devátá
kapitola bude patřit stavební činnosti související s civilní obranou. Věřím, ţe pohled na
uvedená témata, prostřednictvím této učebnice, bude pro vás přínosný a podpoří váš zájem
o další odborné vzdělávání v těchto oborech.
-5-
1 RUČNÍ OPRACOVÁNÍ DŘEVA A KOVŦ
CÍLE
Po prostudování této kapitoly dokáţete:
Popsat nejpouţívanější zpŧsoby ručního opracování dřeva, jednotlivé postupy a nástroje,
které k tomu budete potřebovat.
Popsat nejpouţívanější zpŧsoby spojování dřevěných prvkŧ a rozlišit druhy spojovacího
materiálu.
Popsat nejpouţívanější zpŧsoby ručního opracování kovŧ, jednotlivé postupy a nástroje,
které k tomu budete potřebovat.
Popsat nejpouţívanější zpŧsoby spojování kovových prvkŧ a rozlišit druhy spojovacího
materiálu.
Vyjmenovat nejdŧleţitější zásady BOZP (nejen při práci se dřevem a kovem).
1.1 OPRACOVÁNÍ DŘEVA
Dřevo patřilo a patří k nejpouţívanějším přírodním materiálŧm ve stavebnictví. Má řadu
vynikajících fyzikálních a mechanických vlastností, snadno se opracovává a navíc je šetrné
k ţivotnímu prostředí. Jako stavební materiál se dá vyuţít mnoha rŧznými zpŧsoby. Na stavbě
mŧţeme pouţít dřevo v surovém stavu, opracované jako řezivo (latě, prkna, fošny, hranoly).
Pouţívané jsou však i materiály na bázi dřeva, které se vyrábějí prŧmyslovým zpracováním
dřeva. Jde například o překliţkové desky, vláknité desky, třískové desky, OSB desky atd.
Pro profesi zedníka je základní znalost ručního opracování dřeva dŧleţitá. Na stavbě se
vyskytují činnosti, vyţadující práci se dřevem, se kterými si zedník musí umět sám poradit.
K těmto činnostem patří například zhotovení jednoduššího bednění, paţení výkopŧ, zhotovení
pomocných podpěr stropŧ a stěn při rekonstrukcích, ale třeba i oprava dřevěných násad
nástrojŧ apod. V odborné literatuře i v praxi se mŧţeme setkat i s jiným označením
pro opracování, a to „obrábění“. Opracovávaný materiál se potom označuje jako „obrobek“.
Postup ručního opracování dřeva si mŧţeme shrnout do následujících bodŧ:
Měření a orýsování.
Upínání.
Samotné opracování tzv. „obrábění“ dřeva.
1.1.1 PRACOVNÍ POMŦCKY, NÁSTROJE A NÁŘADÍ PRO MĚŘENÍ,
ORÝSOVÁNÍ, UPÍNÁNÍ A RUČNÍ OPRACOVÁNÍ DŘEVA
1.1.1.1 MĚŘENÍ A ORÝSOVÁNÍ
Přesné měření a orýsování je prvním a velice dŧleţitým krokem k tomu, aby se nám práce se
dřevem úspěšně povedla.
-6-
Měřením zjišťujeme rozměry (délku, výšku, tloušťku, nebo úhel) měřeného předmětu tak, ţe
je porovnáváme s odpovídajícím měřidlem (nástrojem pro měření). Nástrojem pro měření
délek je např. ocelové měřítko, skládací metr, svinovací metr, pásmo, nebo posuvné měřítko.
Orýsování je přenesení a vyznačení změřeného rozměru na dřevo, které budeme opracovávat.
Mezi nástroje pouţívané k orýsování patří např. tuţka, úhelník (k vyznačení úhlu 90°)
pokosník, nebo ocelové měřítko.
Obrázek č. 1. Pokosník.
Obrázek č. 2. Rejsek.
Nástroje pro měření a orýsování:
Metr (skládací metr ze dřeva, nebo plastu, svinovací metr, pásmo) pro měření délky.
Ocelové měřítko (pevný kovový pásek s vyraţenou stupnicí) pro měření a orýsování.
Úhelník slouţící k měření a vyznačení úhlu 90°.
Pokosník je podobný úhelníku. Rozeznáváme pevný pokosník, s rameny pod úhlem 45°,
nebo stavitelný pokosník, jehoţ ramena nejsou pevně spojena. Pomocí stupnice potom
mŧţeme odečítat úhel nastavený mezi rameny.
Orýsovací nŧţ slouţí pro vyznačení rysek.
Rejsek slouţí pro vyznačení rysek rovnoběţných nebo kolmých na směr vlákna.
Truhlářská (nebo klasická) tuţka, k vyznačení přeneseného rozměru na dřevo.
Kruţidlo, k přenášení rozměrŧ a ke kreslení zakřivených tvarŧ.
1.1.1.2 UPÍNÁNÍ
Správné upnutí opracovávaného materiálu je dalším dŧleţitým krokem. Pro upnutí dřeva
slouţí například svěrky, nebo hoblice. Dřevo je potřeba upevnit tak, aby nedošlo ke zranění
opracovatele ani k poškození pracovního stolu a pracovního nástroje.
Nástroje pro upínání:
Hoblice (speciální pracovní stŧl ze dřeva) pro ruční opracování dřeva.
Svěrák (dílenský nástroj s dvojicí čelistí) pro upevnění opracovávaného dřeva.
Svěrka, nebo ztuţidlo pro dodatečné upevnění k hoblici, nebo přitlačení při lepení.
1.1.1.3 RUČNÍ OPRACOVÁNÍ DŘEVA
Po správném upnutí materiálu následuje samotné opracování (někdy nazývané také jako
obrábění) dřeva. Dřevo mŧţeme opracovávat (obrábět) řezáním, sekáním, rašplováním,
pilováním, broušením, vrtáním, dlabáním, nebo hoblováním.
-7-
Nástroje a pomŧcky pro ruční opracování (obrábění) dřeva:
Nástroje pro ruční řezání dřeva – pily:
- Ruční tesařská rámová pila (skládá se z pilového listu, ramene, rukojeti, napínacího
lanka a rámu), k příslušenství patří tři pilové listy. Pouţívá se k rozřezávání větších
kusŧ dřeva. Rám je ve tvaru „H“.
- Pila ocaska (tzv. vsazená pila) má konicky vybroušený břit a zuby rozvedené střídavě
vlevo a vpravo. Je určena pro hrubou práci a pro provádění dlouhých řezŧ v příčném
i podélném směru (řezání prken, tabulí, fošen z masivního dřeva, dřevotřískových
desek).
- Pila děrovka (vsazená pila) má úzký zašpičatělý list a slouţí k vyřezávání malých
otvorŧ a zakřivených tvarŧ. Pouţívají se pro řezání v těţko dostupných místech.
- Pila čepovka (vsazená pila) má tenký list do tvaru obdélníku a jemné ozubení
pro přesné a jemnější řezání. Pouţívá se pro vyřezávání čepŧ. Zanechává čistý řez.
- Lupenková pila (je to rámová pila s rámem ve tvaru „U“ s úzkým pilovým listem
s malými zuby), pouţívá se hlavně pro zakřivené linie a nepravidelné tvary.
- Pila obloukovka je pro dva lidi, ale díky pevnému rámu s ní mŧţe pracovat i jeden
člověk. Pouţívá se pro řezání dříví nahrubo, tam kde nezáleţí na přesnosti řezu.
- Pila břichatka a kaprovka, slouţí k řezání silné kulatiny.
- Elektrická pokosová pila slouţí k řezání v přesném úhlu, skládá se z kovového stolku
s opěrkou, který s pilou svírá úhel 90°.
- Ruční přímočará kmitavá pila je elektrická pila s širokým vyuţitím. Je vhodná
pro zakřivené řezy i hrubé řezy před konečnou úpravou.
- Ruční elektrická kotoučová pila je vhodná pro řezání rozměrných materiálŧ.
- Stolní kotoučová pila tzv. „cirkulárka“ pro přesné řezání masivního řeziva. Bývá
častým vybavením na stavbách, na kterých se hodně pracuje se dřevem.
- Pily, které se pouţívají pro pořez pilařské suroviny, jako jsou kmenové pásové pily,
vertikální rámové pily, vertikální a horizontální pásové pily, kotoučové a řetězové pily
jsou zde uvedeny pouze pro dokreslení. Jedná se vlastně o pilařské stroje a na stavbách
se setkáváme spíše neţ s těmito stroji uţ s produkty těchto pilařských strojŧ – coţ je
řezivo a praţce.
Obrázek č. 3. Ruční tesařská rámová pila.
Obrázek č. 4. Lupénková pila.
Sekery jsou jedním z nejpouţívanějších nástrojŧ pro práci se dřevem. Dělíme je na
univerzální sekery, štípací sekery, tesačky a teslice. Na stavbách bývá pouţívaná jak
univerzální sekera, tak i tesařská sekera pobíječka s otvorem pro vytahování hřebíkŧ, nebo
sekera hlavatka s dlouhou násadou a hmotností 2 aţ 2,5 kg.
Rašple (polohrubá, střední a jemná) slouţí k hrubému opracování dřeva.
Pilníky (rŧzných tvarŧ, rŧzné hustoty a ostrosti sekŧ) pro jemné opracování dřeva.
-8-
Škrabka k vyhlazování dřeva.
Smirkové (brusné) papíry k broušení dřeva.
Nástroje pro ruční vrtání:
- Nebozez patří k nejstarším nástrojŧm na vrtání. Nebozez má ostří ve tvaru šroubovice,
které přechází do špičky.
- Kolovrátek.
- Ruční elektrické vrtačky.
- Vrtáky (rŧzné druhy a typy).
Dláto je nástroj k dlabání dřeva. Při dlabání se ve dřevě vytvářejí hranaté otvory.
K základním druhŧm dlát patří ploché, hraněné, čepovní a duté dláto.
Poříz je zaoblený dvouruční nŧţ k ručnímu zpracování dřeva. Pouţívá se pro hrubé ruční
strouhání po vláknech. Ze dřeva se tahem pořízu odřezávají třísky a tím se dřevo
opracovává.
Hoblíky jsou nástroje pro hrubé i jemné opracování dřeva na určitou tloušťku,
pro srovnání nerovných ploch, nebo pro zhotovení dráţek. Podle druhu pouţití se
pouţívají rŧzné druhy hoblíkŧ, např. hoblík rovnač a uběrák pro hrubé opracování dřeva
a hladík, klopkař a cidič pro jemné opracování dřeva. Většinou se pouţívají k obrábění
dřeva podél vláken.
Pomocné nástroje, které mŧţeme při opracování dřeva také potřebovat, jsou např. podpěry
na řezání dřeva, pokosnice, kladiva, kleště, šroubováky.
Obrázek č. 5. Hoblice.
Obrázek č. 6. Tesařská sekera.
1.1.2 TECHNOLOGICKÉ A PRACOVNÍ POSTUPY RUČNÍHO OPRACOVÁNÍ
DŘEVA
Ruční opracování dřeva je soubor na sebe navazujících technologických postupŧ, při kterých
z opracovávaného kusu dřeva vytváříme konečný výrobek, který musí mít poţadovaný tvar,
rozměry a taky kvalitu opracovávaných ploch.
Opracování dřeva dělíme na:
Opracování bez porušení vzájemné vazby dřevních vláken, tzv. tváření (ohýbání,
lisování).
Opracování, při kterém dochází k porušení vzájemné vazby dřevních vláken. Při tomto
opracování vytváříme poţadovaný výrobek tím, ţe postupně odebíráme materiál
z opracovávaného dřeva. Odebírání materiálu provádíme nástrojem, který vniká do dřeva
a přitom narušuje vzájemnou vazbu dřevních vláken. Tento zpŧsob opracování (obrábění)
dále rozdělujeme na:
-9-
- Beztřískové obrábění, kdy je oddělená část přímo výrobkem (dýha, dřevní vlna).
- Třískové obrábění, kdy je oddělená část (piliny, hobliny) vedlejším produktem. Mezi
třískové obrábění patří řezání, sekání, rašplování, pilování, broušení, vrtání, dlabání,
nebo hoblování. Toto třískové obrábění si dále podrobněji rozvedeme.
1.1.2.1 RUČNÍ ŘEZÁNÍ DŘEVA
Řezání dřeva na příslušné rozměry je vlastně počáteční etapou kaţdého opracování. Pracovní
nástroj pro řezání dřeva se nazývá pila. Na trhu existuje mnoho druhŧ pil a kaţdá je vhodná
pro jinou operaci. Vlastnosti pily závisí na velikosti, tvaru, počtu a zpŧsobu broušení zubŧ
a také na kvalitě oceli. Při řezání pilou vzniká ve dřevě pilový řez a piliny, které z řezu
odpadávají.
Ruční řezání dřeva rozdělujeme podle prŧběhu vláken:
Řezání dřeva napříč vláken (zkracování).
Řezání dřeva podél vláken (rozřezávání).
Při řezání je dŧleţité správné upnutí materiálu k hoblici, nebo k jinému pracovnímu stolu.
U větších kusŧ je nutné správné podepření a přidrţení řezaného dřeva. Pila na řezání musí mít
správně upnutý a naostřený pilový list a pevné uchycení rukojeti. Dŧleţité je neřezat od oka,
ale vyznačit si rysku, vedle které poloţíme pilu. Pilu je vhodné nasadit těsně vedle rysky tak,
aby po odřezání zŧstala nakreslená ryska vidět na opracovávané části. V místě nasazení
vytvoříme mělký zářez tím, ţe několikrát potáhneme pilou směrem k sobě. Řeţeme dlouhými
tahy a vyuţíváme celou délku listu pily. Na pilu netlačíme a drţíme ji (při řezání) ve sklonu
cca 20°-25° od plochy dřeva. Kdyţ řez dokončujeme, řeţeme kratšími tahy. Aby se nám
dřevo předčasně nerozštíplo, je vhodné si odřezávanou část přidrţet, nebo podepřít. Dŧleţitou
součástí řezání dřeva je i správné udrţování nástrojŧ pro řezání. To spočívá ve správném
uskladnění na suchém místě, aby nedošlo ke korozi pilového listu, dále ve správném ostření
pily a samozřejmě celkovém vhodném zacházení s tímto pracovním nástrojem.
Obrázek č. 7. Řezání lupénkovou pilou.
Obrázek č. 8. Řezání pilou čepovkou v pokosnici.
1.1.2.2 SEKÁNÍ A OTESÁVÁNÍ DŘEVA
Sekání a otesávání dřeva patří mezi náročné práce. Nástroje pouţívané na sekání a otesávání
dřeva jsou sekery. Výkon sekery závisí na setrvačné síle a na přesnosti úderu. Tvar sekery
odpovídá jejímu vyuţití. Sekery s tupým úhlem ostří se pouţívají na tvrdé dřevo. Sekery
s ostrým úhlem na měkké dřevo. Sekery s rovným ostřím se pouţívají na štípání dřeva
a sekery s okrouhlým tvarem ostří na lesní práce.
- 10 -
Otesáváním dřeva se vytvářejí rŧzně tvarované prostorové nebo rovinné útvary. Při výrobě
trámŧ a sloupŧ se pouţívají např. sekery teslice. Tesařské sekery pobíječky lze pouţít
i pro vytahování hřebíkŧ. Pro sekání je dŧleţité bezpečné a správné nasazování násad, správná
údrţba a broušení seker. Sekery musí být uchovávány v suchu, ale zároveň nesmí dojít
k vysušení a smrštění násady, protoţe by mohlo dojít k uvolnění sekery při práci a tím
i k úrazu.
1.1.2.3 RAŠPLOVÁNÍ, PILOVÁNÍ A BROUŠENÍ DŘEVA
Rašplování, pilování a broušení jsou obráběcí práce, které slouţí uţ ke konečnému
dotvarování opracovávaného dřeva. Při rašplování se provádí hrubé opracování povrchu, při
pilování jemné opracování povrchu. Nástroje pouţívané na rašplování a pilování jsou rŧzné
druhy rašplí a pilníkŧ. Při tomto opracování dřeva vnikají zuby rašple nebo seky pilníku
do dřeva a tím z něho odebírají části dřeva ve formě pilin. Před začátkem práce je nutné
opracovávané dřevo pevně upnout. Při obrábění dřeva drţíme rašpli, nebo pilník oběma
rukama. Jednou rukou drţíme násadu a druhou rukou přitlačujeme čepel k obráběné ploše.
Broušení dřeva je podobné pilování, ale na místo pilníku se pouţívá například brusný papír.
Povrch opracovávaného dřeva se broušením zbaví nejjemnějších nerovností. Brousit mŧţeme
podél, nebo napříč vláken dřeva. Při broušení by měl být brusný papír napnutý na nějaké
vhodné podloţce, aby nedošlo k poranění ruky.
1.1.2.4 VRTÁNÍ DŘEVA
Vrtání patří k obráběcím pracím, které vyuţívají rotační pohyb. Vrtáním se ve dřevě
vytvářejí díry válcovitého a kuţelovitého tvaru. K nástrojŧm, které se pouţívají pro vrtání
dřeva, patří například nebozezy, kolovrátky, elektrické a mechanické ruční vrtačky a rŧzné
typy vrtákŧ.
Před vrtáním je dŧleţité vrtaný materiál dokonale upnout. Dŧleţité je také vybrat vhodný
vrták a správně ho upnout do nástroje. Na označený střed vrtaného otvoru přiloţíme hrot
vrtáku a vrtáme do poţadované hloubky. Vrtáky pouţívané do dřeva mají většinou středící
závitovou špičku, pro snadnější navedení vrtáku na střed. Pokud vrtáme větší otvor, je moţné
pouţít například kříţový vrták. Nepsané pravidlo při vrtání je, ţe čím větší otvor vrtáme, tím
pouţijeme menší otáčky.
1.1.2.5 DLABÁNÍ DŘEVA
Dlabáním se ve dřevě vytvářejí prŧchozí, nebo slepé otvory, rŧzných velikostí, tvarŧ
a hloubek. Pracovním nástrojem je dláto, které má na konci čepele jednostranný břit s ostřím.
Při dlabání tlučeme na dláto dřevěnou paličkou a ostřím dláta přesekáváme a odštipujeme
vlákna opracovávaného dřeva. Otvory, které dlabáním vzniknou, slouţí například ke
vzájemnému spojení dřevěných součástí. Při práci je nutné drţet dláto za rukojeť, ne za čepel,
protoţe by mohlo dojít ke sklouznutí dláta a následně k poranění.
1.1.2.6 HOBLOVÁNÍ DŘEVA
Hoblováním upravujeme tvar a povrch opracovávaného dřeva, srovnáváme nerovnosti ploch,
vypracováváme dráţky, nebo tvarujeme rŧzné profily. Nástroje pro hoblování jsou hoblíky.
Hoblík se obvykle skládá z těla z tvrdého dřeva a noţe, který je do dřevěného těla zapuštěn.
Při hoblování břit noţe (ţelízko) vniká pohybem hoblíku do dřeva a odebírá z něj tenkou
- 11 -
třísku v podobě hobliny. Ostří břitu musí být nastaveno tak, aby odebíraná hoblina byla tenká,
protoţe v opačném případě by mohlo dojít k odštěpování opracovávaného dřeva. Čím hladší
povrch chceme a čím tvrdší máme dřevo, tím volíme menší třísku.
Obrázek č. 9. Hoblík klopkař a hoblík zubák.
Před začátkem hoblování je třeba opracovávané dřevo dobře upnout k pracovnímu stolu.
Během samotného hoblování je dŧleţitý správný postoj pracovníka, který napomáhá
snadnému a správnému hoblování. Dŧleţité je také zjištění směru vláken dřeva a správný tlak
na hoblík v rŧzných fázích řezu. Pohyby hoblíkem musí být plynulé. Trhané pohyby
zpŧsobují nerovnosti v hoblované ploše. Při pohybu vzad se hoblík naklání, aby se ţelízko
netupilo. Pro kvalitní hoblování je dŧleţitý správně ostrý a seřízený hoblík.
1.1.3 SPOJOVÁNÍ DŘEV, JEDNODUCHÉ TESAŘSKÉ SPOJE, SPOJOVACÍ
PROSTŘEDKY
1.1.3.1 SPOJOVÁNÍ DŘEV
Zedník se při své práci na stavbě často setkává s problematikou spojování dřev. Mŧţe se
jednat například o nadstavování rozměrově nevyhovujících prvkŧ, nebo přímo o vytváření
dřevěných konstrukcí spojováním jednotlivých dřevěných prvkŧ. Pevnost a trvanlivost těchto
spojovaných konstrukcí a výrobkŧ závisí hlavně na pevnosti a kvalitě spoje. Z tohoto dŧvodu
je nutné spoje provádět přesně, pečlivě a pouţívat k tomu vhodné spojovací prostředky.
Zpŧsob spojování dřeva je závislý na vzájemné poloze spojovaných prvkŧ, na jejich
rozměrech, ale hlavně na druhu, zpŧsobu a velikosti namáhání tohoto spoje.
Spoje rozeznáváme:
Nepoddajné spoje, kam patří spoje lepené.
Poddajné spoje, které dále rozdělujeme na:
- Spoje pomocí spojovacích prostředků. V této skupině je pro profesi zedníka
nejdŧleţitější spojování hřebíky, tzv. sbíjení.
- Tesařské spoje.
Lepené spoje
Lepené spoje, pokud mají být provedeny kvalitně, patří spíše k nákladnějším zpŧsobŧm
spojování dřevěných prvkŧ. Lepené spoje se často pouţívají spíše jako doplněk některých
tesařských spojŧ (např. čepŧ). Vzhledem k tomu, ţe se na trhu vyskytují stále novější
a kvalitnější lepidla, mŧţeme lepené spoje zařadit mezi pevné, houţevnaté, pruţné i vodě
- 12 -
odolávající. Nepsaným pravidlem však bývá tento lepený spoj (pokud se pro něho
rozhodneme) pojistit nějakým jiným spojovacím prostředkem. Dŧleţitou úlohu v pohledu na
lepené spoje má i otázka odzkoušení těchto spojŧ časem a jejich chování při zatíţení
povětrnostními vlivy.
Sbíjení
Na stavbě se pro rychlé, jednoduché spoje (nadstavení prken, sbíjení bednění atd.) nejvíce
pouţívají hřebíky, hlavně pro svoji jednoduchost a dostupnost. Hřebíky se pouţívají
pro rychlé spojení dvou nebo více dřevěných částí. Pro zatloukání se pouţívají kladiva, nebo
sekery hlavatky a pobíječky, kterými mŧţeme hřebíky i vytahovat.
Tesařské spoje
Tesařské spoje, neboli vazby patří k nejstarším zpŧsobŧm spojování dřevěných prvkŧ. Jejich
výhodou je to, ţe jsou dlouhodobě odzkoušené a jsou i pohledově estetické. Nevýhodou
tesařských spojŧ je jejich pracnost a také to, ţe vyţadují masivnější prvky. V místě tesařského
spoje, kde je největší namáhání, totiţ dochází k oslabení prŧřezu, které vzniká technologií
výroby tesařských spojŧ. Také proto je dŧleţité, aby únosnost tesařských spojŧ byla vţdy
prokázána statickým posudkem.
Tesařské spoje dělíme podle polohy spojovaných konstrukčních prvků a podle účelu na :
Podélné vazby (srazy, plátování). Podélnými vazbami prodluţujeme a nadstavujeme
vodorovné, svislé a šikmé prvky. Vodorovné trámy nadstavujeme srazem a plátováním.
S tímto typem vazeb se na stavbě setkáváme často a pro profesi zedníka jsou
nejdŧleţitější.
Příčné vazby (např. lípnutí, čepování, přeplátování, kampování, osedlání)
Zesilování dřeva (zesilující vazby).
1.1.3.2 JEDNODUCHÉ TESAŘSKÉ SPOJE
Mezi nejjednodušší tesařské spoje patří ty, které představují jen vzájemné přiloţení dřevěných
prvkŧ k sobě. Mezi tyto spoje patří spoj na sraz, na ozub, nebo pero a dráţku, tj. se svislou
spárou, nebo se spárou, která je jednoduše nebo dvojitě zalomená. Spáry mezi prvky bývají
často překryty krycími lištami. K jednoduchým tesařským spojŧm mŧţeme také přiřadit
plátování a lípnutí.
Sraz – Spoj na sraz je nejjednodušší tesařský spoj. Pouţívá se pro prodluţování, nebo
nastavování prvkŧ. Spojované dřevěné prvky se k sobě přiloţí čely, nebo podélnými
plochami. Na sraz mŧţeme spojovat jen tam, kde je dřevěný prvek po celé délce, nebo
alespoň částečně podepřen. Spojení na sraz se provádí vţdy v místě podepření (spoj vţdy nad
podporou). Čela srazŧ mohou být tupá, šikmá, klínovitá nebo s čepem. Proti vybočení je spoj
potřeba zajistit spojovacími prvky, například tesařskými skobami nebo dřevěnými
či ocelovými příloţkami. Skoba musí být dostatečně dlouhá a zaráţí se dost daleko od čela
srazu, aby se konec trámu nerozštěpil. Příkladem podélného srazu je například výroba
podlahových dílcŧ k lešení, tzv. podláţek. Dřevěné desky jsou k sobě přiloţeny podélnými
plochami a zajištění těchto spojŧ je provedeno svlaky z prken, nebo fošen.
- 13 -
Obrázek č. 10. Ukázky provedení čelních srazŧ.
Plátování – Pouţívá se pro podélné nastavování (prodluţování) dřevěných prvkŧ. Spojované
prvky se stýkají částečně čelem i podélnou plochou (tzv. plátem). Plátováním mŧţeme
spojovat i v místě, kde není podepření. Spoj se zajišťuje hřebíky, nebo svorníky.
Lípnutí – Patří také k jednoduchým spojŧm. Spojované prvky se k sobě přiloţí tak, ţe čelo
jednoho se přiloţí k podélné ose druhého prvku. Spoj je nutné zabezpečit skobami, nebo
příloţkami. Lípnutím se spojují dvě navzájem kolmá nebo šikmá dřeva. Není vhodné
pro prvky zatíţené ohybem. Je vhodné pouze pro zatíţení tlakem.
1.1.3.3 PŘÍKLADY TRADIČNÍCH TESAŘSKÝCH SPOJŦ
Čepování – Čepováním se spojují dvě navzájem kolmá, nebo šikmá dřeva. Čepování je
spojení dvou dřevěných prvkŧ, u něhoţ jeden ze spojovaných prvkŧ je opatřen na konci
čepem a druhý prvek je na spojované ploše opatřen dlabem, coţ je otvor pro čep. Čepování
patří k nejrozšířenějším tesařským spojŧm, ke spojení dvou nebo tří dřevěných prvkŧ, které se
vzájemně křiţují.
Přeplátování – Přeplátování se pouţívá například při kříţení dvou vodorovných trámŧ, kdy
jeden je ukončen na druhém. Při přeplátování vlastně spodní prvek nese prvek horní.
Obrázek č. 11. Přeplátování rohové a horizontální.
Osedlání – Je spojení dvou dřevěných prvkŧ v rŧzných rovinách. Jeden z prvkŧ je opatřen
zářezem (sedlem) a druhý je zpravidla bez zářezu.
Zapuštění – Čelo jednoho prvku je zapuštěné celou plochou do výřezu ve druhém prvku.
Pouţívá se pro spoj dvou navzájem kolmých, nebo šikmých prvkŧ. Tento typ spoje je vhodný
i pro zatíţení smykovou silou.
Zesilování dřeva – Zesilování dřeva pouţíváme například v případě, kdy máme trám hodně
namáhaný na ohyb a potřebujeme zesílit jeho prŧřez, aby na daný ohyb vyhověl. Prŧřez trámu
- 14 -
zesílíme tak, ţe spojíme dva trámy k sobě, aby pŧsobily jako jeden celek. Trámy se kladou na
sebe a jejich spojení se provede skobami, šrouby, ozuby, příchytkami atd.
1.1.3.4 SPOJOVACÍ PROSTŘEDKY
Spojovací prostředky se mohou pouţívat samostatně, pro vzájemné spojení dřevěných
prvkŧ, ale také pro zabezpečení tesařských spojŧ. Tesařské spoje je potřeba zabezpečit jednak
proti změně polohy, jednak proti vypadnutí prvku ze spoje.
Pouţívané spojovací prostředky rozdělujeme podle materiálu na :
Dřevěné – Ke dřevěným spojovacím prvkŧm patří například kolíky, hmoţdinky, spony,
klíny, příloţky, svlaky atd.
Kovové – Ke kovovým spojovacím prvkŧm patří například hřebíky, vruty, svorníky,
tesařské skoby atd.
Podle zpŧsobu pouţití rozdělujeme spojovací prostředky na :
Kolíkové – Do této skupiny patří hřebíky, šrouby, svorníky, vruty, sponky a kolíky.
Povrchové spojovací prostředky – Do této skupiny patří vkládané a zalisované hmoţdinky
a styčníkové desky s prolisovanými hroty.
1.2 OPRACOVÁNÍ KOVŦ
Mezi základní vlastnosti kovŧ patří pevnost, tvrdost a houţevnatost. Kovy rozdělujeme na
ţelezné kovy (surové ţelezo, ocel, litina) a na neţelezné kovy (těţké – měď, zinek, olovo, cín
a lehké – slitiny hliníku, titan).
Pro profesi zedníka je základní znalost ručního opracování kovŧ dŧleţitá. Na stavbě se
pravidelně setkává s takovými činnostmi, jako je řezání, vrtání, broušení, rovnání a ohýbání
kovŧ a to ať uţ při práci s výztuţí, s válcovanými profily, nebo například s kovovým nářadím.
Mnohdy si však zedník musí umět poradit i se sloţitějšími pracemi, jako je třeba vyřezávání
závitŧ.
Postup ručního opracování kovŧ si mŧţeme shrnout do následujících bodŧ:
Měření a orýsování.
Upínání.
Samotné opracování kovŧ.
1.2.1 PRACOVNÍ POMŦCKY, NÁSTROJE A NÁŘADÍ PRO MĚŘENÍ,
ORÝSOVÁNÍ, UPÍNÁNÍ A RUČNÍ OPRACOVÁNÍ KOVŦ
1.2.1.1 MĚŘENÍ A ORÝSOVÁNÍ
Měření je prvním dŧleţitým krokem k tomu, abychom mohli začít s opracováním. Kovové
polotovary je nutné před samotným opracováním dobře proměřit a vyznačit na nich
- 15 -
orýsováním například budoucí středy děr, nebo budoucí hrany. Stejně jako u obrábění dřeva,
i u obrábění kovŧ platí, ţe měření je vlastně porovnávání rozměru určitého předmětu
s měřidlem, coţ je nástroj pro měření.
Nástroje pro měření:
Ocelové ploché měřítko. Slouţí pro měření délek. Měřítko je ploché, se zešikmenou
hranou, délky od 200 do 2000 mm.
Skládací a svinovací metry a pásma. Tyto se pouţívají pro méně přesná měření.
Posuvné měřítko. Univerzální posuvné měřítko umoţňuje měřit jak vnější rozměry, tak
i prŧměry a hloubku otvorŧ.
Obkročná a dutinová hmatadla. Pouţívají se tam, kde nejde pouţít posuvné měřítko.
Skládají se ze dvou ramen spojených kloubem, mezi která se uchopí měřená část
a přenese se na měřidlo. Pokud má hmatadlo vlastní stupnici, tak se rozměr samozřejmě
nemusí přenášet, ale přečte se přímo na hmatadle.
Posuvný hloubkoměr.
Mikrometr. Měřidlo s přesností na setiny milimetru.
Dílenské kalibry, které se pouţívají k měření otvorŧ kruhového prŧřezu.
Obrázek č. 12. Mikrometr.
Obrázek č. 13. Digitální posuvný hloubkoměr.
Orýsování vyţaduje přesnost, trpělivost a základní znalosti matematiky a geometrie. Osy se
rýsují jako první, následují obrysy a díry, které označujeme dŧlky v jejich středu. Orýsování
rozeznáváme plošné (rovinné) a prostorové, kde výchozí rovinou je rýsovací deska.
Nástroje pro orýsování:
Rýsovací jehla a úhelník. Pouţívají se k vytvoření úseček, přímek a úhlŧ. Práce s nimi je
podobná práci s tuţkou a pravítkem. Při práci s rýsovací jehlou a úhelníkem je však
potřeba více tlačit, aby se nám orýsování na kov povedlo. Dŧleţité je také pracovat
s rýsovací jehlou pod správným úhlem cca 15 aţ 20° od hrany úhelníka.
Kruţítko (s oběma konci ostrými) pro orýsování zakřivených tvarŧ.
Dŧlčík slouţící k vyráţení dŧlkŧ, které je vhodné pouţít i k označení středu otvorŧ při
vrtání.
Tuţka (měkká), je vhodná pro označení na hliníkové a zinkové plechy.
1.2.1.2 UPÍNÁNÍ
Správné upnutí opracovávaného kovového materiálu je dalším dŧleţitým krokem. Upínáním
se snaţíme „znehybnit“ opracovávaný prvek tak, aby se nám dobře opracovával a aby byla
- 16 -
zaručena bezpečnost pracovníka při práci. Zpŧsob upínání závisí na tom, jakým zpŧsobem
a jak velký kovový materiál právě opracováváme. Při řezání materiál nejčastěji upínáme do
čelistí svěrákŧ, nebo do speciálních čelisťových vloţek. Snaţíme se, aby místo řezu z čelistí
co nejméně přesahovalo, protoţe při velkém vysunutí by materiál příliš pruţil a při řezání by
se chvěl. Upínání při pilování je závislé na velikosti a váze opracovávaného materiálu.
Opracovávaný materiál nejčastěji upínáme do svěráku. Upnutí je stejně jako při řezání nutno
provést s co nejmenším vysunutím pilované části nad čelist svěráku, aby při pilování
nedocházelo ke chvění a pruţení.
Nástroje pro upínání:
Svěrák se pouţívá pro upevnění opracovávaného materiálu, pomocí mnoha rŧzných druhŧ
vloţek.
1.2.1.3 RUČNÍ OPRACOVÁNÍ KOVŦ
Po správném upnutí materiálu následuje samotné opracování. Kovy mŧţeme opracovávat
řezáním, pilováním, stříháním, rovnáním, ohýbáním, sekáním, nebo vrtáním a zmíníme se
i o vyřezávání závitŧ.
Nástroje a pomŧcky pro ruční opracování kovŧ:
Ruční rámová pilka (vícebřitý nástroj pro ruční řezání kovŧ), známá také jako pilka na
ţelezo. Pilka se skládá z rámu, rukojeti a upínacího mechanismu, ve kterém je uchycen
pilový list. Pilové listy se vyrábějí z rŧzných materiálŧ, které se liší podle toho, na jak
tvrdý materiál jsou určeny. Pro řezání měkkých materiálŧ se pilové listy vyrábějí
z konstrukční chromové, nebo wolframchromové oceli. Pro řezání tvrdých materiálŧ se
pouţívají pilové listy vyrobené z rychlořezných ocelí.
Pilník je vícebřitý řezný nástroj, který z obráběného materiálu ubírá po malých vrstvách
drobné třísky. Skládá se z těla, stopky a rukojeti. Rŧzné druhy pilníkŧ rozdělujeme i podle
tvaru zubŧ (sekŧ), které mŧţou být jednoduché, kříţové, frézované, nebo struhákové (tzv.
rašplové seky). Například pilníky s jednoduchými seky jsou vhodné pro opracování
měkkých kovových materiálŧ. Pilníky s kříţovým sekem mají dva seky, a tedy lépe
oddělují a odvádějí třísku. Mezi základní druhy pilníkŧ patří například pilník obdélníkový
(lehký a těţký), trojúhelníkový a trojúhelníkový na pily, úsečový, noţovitý, kruhový atd.
Nŧţky pro stříhání. Pro stříhání ocelového plechu do tloušťky cca 1 mm pouţíváme ruční
nŧţky. Pro větší tloušťky plechŧ (např. u mosazi a hliníku nad 1,2 mm) pouţíváme
pákové a tabulové nŧţky. Podle tvaru stříhaných úsekŧ pouţíváme nŧţky s otevřenými,
nebo uzavřenými drţadly, nebo s drţadly vyhnutými nahoru, či do oblouku.
Nástroje pro rovnání materiálu – kladiva, palice (dřevěné, pryţové, plastové, olověné),
nebo například rovnací desky.
Nástroje pro ohýbání – kladiva, paličky, kleště.
Sekáč je nástroj, kterým provádíme sekání. Rozeznáváme několik základních typŧ sekáčŧ
– plochý sekáč, dělící sekáč, vysekávací sekáč, kříţový sekáč.
Nástroje pro vrtání – vrtáky a vrtačky (například ruční elektrické vrtačky, nebo stolní
vrtačky). Vrtáky jsou dvoubřité nástroje vyráběné z oceli, kterými se zhotovují otvory
kruhového prŧřezu
Nástroje pro řezání závitŧ. Nástroje pro řezání vnitřních závitŧ jsou závitníky. Tvarem se
závitník podobá šroubu a při práci vykonává šroubový pohyb podle řezaného závitu.
- 17 -
Nástroje pro řezání vnějších závitŧ jsou závitové čelisti, nebo hlavy. Ruční závitová čelist
se podobá kruhové matici.
Obrázek č. 14. Sada sekáčŧ.
Obrázek č. 15. Ruční rámová pilka na ţelezo.
1.2.2 TECHNOLOGICKÉ A PRACOVNÍ POSTUPY RUČNÍHO OPRACOVÁNÍ
(OBRÁBĚNÍ) KOVŦ
1.2.2.1 RUČNÍ ŘEZÁNÍ KOVŦ
Řezání je jedním ze základních třískových obrábění kovŧ, při kterém materiál oddělujeme
vícebřitým nástrojem – ruční rámovou pilkou. Při třískovém obrábění vytváříme poţadovaný
konečný výrobek postupným odebíráním materiálu z obrobku. Odebírání materiálu provádíme
nástrojem a oddělená část (třísky) jsou vedlejším produktem.
Při řezání jsou vznikající třísky odváděny v zubových mezerách pily. Velikost těchto
zubových mezer je závislá na rozteči zubŧ pilového listu. Při řezání měkkého materiálu
vzniká větší mnoţství třísek, neţ při řezání tvrdého materiálu, proto při řezání měkkého
materiálu mŧţe dojít k ucpání zubových mezer. Při řezání proto platí pravidlo, ţe pro řezání
měkkých materiálŧ pouţíváme hrubé rozteče zubŧ a pro řezání tvrdého materiálu jemné
rozteče zubŧ. Pilový list upínáme do ruční rámové pilky na kov tak, aby špičky zubŧ
směřovaly ve směru řezání (od rukojeti). Vypnutí pilového listu se provádí utahováním
křídlové matice.
Při řezání je dŧleţité zaujmout správný postoj a správně a pevně uchopit pilku. Při řezání
kovŧ pilka řeţe jen při pohybu vpřed, proto ji zatěţujeme jen při pohybu vpřed. Při pohybu
k sobě ji odlehčujeme. Dŧleţité je samozřejmě i správně orýsovat místo řezu. Zařezávání
provádíme krátkými tahy se skloněnou pilkou, nebo u tvrdších materiálŧ mŧţeme místo
napilovat pilníkem. Při řezání vyuţíváme celou délku pilového listu. Při dořezávání tahy
zpomalujeme a zkracujeme.
1.2.2.2 PILOVÁNÍ KOVŦ
Pilování je třískové obráběním kovŧ, při kterém materiál oddělujeme vícebřitým nástrojem –
pilníkem. Tvar a velikost pilníku volíme podle obráběné plochy, druhu materiálu, tloušťky
ubírané vrstvy a také podle poţadované jakosti konečného upraveného povrchu. Po upnutí
materiálu do svěráku, je dŧleţité zaujmout správný postoj tak, aby se nám dobře pilovalo.
Ke svěráku je proto vhodné postavit bokem s mírně nakročenou levou nohou. Pohyb pilníku
- 18 -
by měl být vytvořen vláčným pohybem celého trupu. Při pilování je vhodné vyuţívat celou
délku pilníku. Stejně jako u řezání i při pilování pilník zabírá jen při pohybu vpřed.
Při odebírání vrstvy větší neţ 0,5 mm hovoříme o tzv. hrubování, při odebírání menší vrstvy
hovoříme o tzv. hlazení. Podle těchto dvou druhŧ pilování volíme potom i sílu, kterou
budeme na pilník pŧsobit. Rozhodující sílu a tím i rozhodující vliv na pilování vyvozuje pravá
ruka, levá ruka pilník pouze vyvaţuje. Pro kvalitu pilování je dŧleţité i uskladnění
a ošetřování pilníkŧ. Pilníky by měly být uloţeny ve dřevěných nebo plastových přihrádkách,
odděleny od sebe, aby se vzájemně neotupovaly a měly by být zbaveny všech nečistot.
1.2.2.3 STŘÍHÁNÍ KOVŦ
Stříhání mŧţeme přiřadit k netřískovému obrábění, protoţe při něm nedochází ke vzniku
třísky. Stříháním vzájemně oddělujeme plochý, tenký materiál. Materiál oddělujeme dvěma
noţi, které se pohybují proti sobě tak, ţe jejich břity po sobě klouţou. Při střihu musí být
materiál poloţen kolmo k noţŧm a v této poloze se musí přidrţovat po celou dobu střihu.
1.2.2.4 ROVNÁNÍ KOVŦ
Rovnání kovŧ je zpŧsob opracování, při kterém se snaţíme, dosáhnou pŧvodní tvar
materiálu. Materiál pro rovnání musí být houţevnatý a tvárný. Tyčový materiál rovnáme
nejčastěji za pouţití kladiva a kovadliny, samozřejmě pokud na stavbě kovadlinu nemáme,
vypomŧţeme si například kusem staré kolejnice, nebo zbytkem válcovaného profilu. Plechy
rovnáme za pomoci palice a rovné ocelové desky, nebo něčeho, co nám ji na stavbě nahradí.
Dráty mŧţeme srovnat přetaţením přes dřevěnou kulatinu. Pokud nemáme na stavbě svěrák
pro upnutí kulatiny, musíme si pomoct jejím provizorním připevněním, nebo uchycením.
1.2.2.5 OHÝBÁNÍ KOVŦ
Ohýbání kovŧ je zpŧsob opracování, při kterém tlakem, nebo údery ohýbáme materiál a tím
měníme jeho tvar. Pokud měníme i tloušťku materiálu, potom hovoříme o vyklepávání.
Rozlišujeme dva základní zpŧsoby ohýbání, a to za studena (ohýbání při normální teplotě)
a za tepla (ohýbání při zvýšené teplotě). Ohýbání mŧţeme provádět kleštěmi, nebo údery
kladiva, přes hranu čelistí svěráku.
1.2.2.6 SEKÁNÍ
Sekání je pracovní postup, při kterém materiál úplně oddělujeme. Sekání provádíme
nástrojem, který se nazývá sekáč. Sekaný materiál je nutné mít poloţený na tvrdé ocelové
podloţce. Při sekání drţíme sekáč v levé ruce, v pravé ruce drţíme kladivo a údery kladiva na
hlavu sekáče oddělujeme materiál.
1.2.2.7 VRTÁNÍ
Vrtání je třískové obrábění. Pro potřeby zednické profese se zmíníme pouze o vrtání ručními
elektrickými vrtačkami, které jsou přenosné a lze je tedy snadno pouţít při pracích na
stavbách a pro vrtání ve všech polohách materiálŧ. Lehce instalovat a připojovat se dají také
stolní vrtačky, které se pouţívají pro vrtací práce, kde potřebujeme vysoký počet otáček.
Vrtání vzniká posuvem vrtáku ve směru jeho osy, kdy do materiálu vnikají břity vrtáku
a oddělují materiál ve formě třísky. Při vrtání je dŧleţité orýsování středu díry a její označení
- 19 -
dŧlkovačem. Dŧleţité je samozřejmě i upevnění obrobku tak, aby se zabránilo úrazŧm při
vrtání.
1.2.2.8 ŘEZÁNÍ ZÁVITŦ
Při výrobě závitu vytváříme šroubovitou dráţku na nějakém základním válcovém tělese.
Dráţky se vytvářejí buď obráběním, nebo tvářením. Jednotlivě se závity vyrábějí i ručně. Při
ručním řezáním závitŧ se závitové dráţky vyrábějí ručními závitořeznými nástroji.
1.2.3 SPOJOVÁNÍ KOVŦ, KOVOVÉ SPOJE A SPOJOVACÍ PROSTŘEDKY
1.2.3.1 SPOJOVÁNÍ KOVŦ
Podle stálosti dělíme spoje na rozebíratelné a nerozebíratelné.
Spoje rozebíratelné. Jsou to takové spoje, které je moţné snadno skládat a rozebírat, bez
poškození spojovaných prvkŧ. K nim patří například spoje pomocí šroubŧ, kolíkŧ, čepŧ,
klínŧ nebo sem patří i spoje nalisované.
Spoje nerozebíratelné. Do této skupiny patří nýtování, pájení, svařování, anebo lepení.
1.2.3.2 KOVOVÉ SPOJE
Šroubový spoj
Šroubový spoj patří k nejpouţívanějším rozebíratelným spojŧm. Jedná se o spoj pevný,
spolehlivý a většinou i snadno proveditelný. Spojení se provádí pomocí šroubŧ a matic.
Spojované prvky se provrtají, provleče se šroub a našroubuje se matice. Pouţívání podloţek
zabraňuje odírání při utahování a povolování Základním prvkem šroubu je vnější závit –
šroubový. Základním prvkem matice je vnitřní závit – maticový. Spojovací šrouby
rozeznáváme maticové (s hlavou a maticí v prŧchozí díře), závrtné šrouby (s hlavou,
nebo maticí v neprŧchozí díře) a šrouby a matice pro zvláštní účely.
Při montáţi šroubŧ a matic se pouţívá rŧzné nářadí, slouţící pro upevnění spoje –
šroubováky, klíče.
Pájení
Pájení představuje spojení kovových součástí roztaveným kovem, který má niţší tavící teplotu
a niţší mechanické vlastnosti neţ spojované prvky, které se přitom netaví. Roztavený kov,
kterým prvky spojujeme, se nazývá pájka a jedná se o slitinu cínu, olova a dalších kovŧ. Ke
zlepšení prŧběhu pájení se pouţívá tavidlo. Rozlišujeme dva druhy pájení, a to pájení měkké
(s pájkou, která má bod tání menší neţ 500°C) a pájení tvrdé (větší neţ 500°C).
Samotné pájení provádíme tzv. páječkou. Pro jednoduché pájení je moţné pouţít tzv.
transformátorovou páječku. Pro měkké pájení se pouţívá odporová páječka s regulací teploty.
Dŧleţitým prvkem pro pájení je pájecí hrot, který nesmí být znečištěný. Pro pájení je dŧleţité,
aby pájené povrchy byly čisté a byly z materiálŧ, které lze pájet. Očištění spoje po pájení
provádíme pomocí jemného brusného prostředku.
- 20 -
Nýtování
Nýtování je nerozebíratelné spojení dvou nebo více kovových dílŧ pomocí nýtŧ, nebo čepŧ.
Nýty rozdělujeme na plné a duté. Při nýtování pouţíváme ocelovou podloţku, kladivo,
podpěrný hlavičkář a zatahovák, nebo nýtovací kleště. Nýt spojuje prvky tak, ţe vzájemné
tření mezi spojovanými prvky a hlavami nýtŧ zabraňuje jejich vzájemnému posunutí.
Obrázek č. 16. Nýtovací kleště ruční a pneumatické.
Obrázek č. 17. Nýty maticové a trhací.
Svařování kovŧ
Svařování tavné, kde ke spojení materiálŧ dochází jejich roztavením v místě spoje
(například svařování plamenem, elektrickým obloukem atd.).
- Pro svařování plamenem potřebujeme zdroj plynu a zdroj kyslíku pro jeho spalování,
uzavírací a regulační aparaturu, hadici, která musí být delší neţ 5 m a hořák. Svarové
místo bývá doplňováno přídavným materiálem, zpravidla je to drát rŧzné tloušťky. Při
svařování se pouţívá tavidlo k odstranění neţádoucích vrstev na povrchu spojovaných
prvkŧ.
- Při svařování elektrickým obloukem je zdrojem tepla elektrický obloukový výboj,
probíhající mezi dvěma elektrodami, nebo mezi elektrodou a materiálem. Elektrody
jsou upevněné v hlavici a jsou přiblíţeny ke svařovaným částem. Ke svařování se
pouţívá stejnosměrný i střídavý proud.
Svařování tlakové, u kterého ke spojení materiálu dochází pŧsobením zvýšeného tlaku,
nebo i teploty (například svařování elektrickým odporem, indukčně, ultrazvukem).
Lepení kovŧ
Při lepení kovŧ dochází ke spojení kovových prvkŧ lepidlem. Pouţité lepidlo musí splňovat
podmínku dobré přilnavosti (neboli adheze) k lepeným materiálŧ. Dŧleţité je také splnění
podmínky dobré vnitřní soudrţnosti po vytvrzení (neboli koheze) a samozřejmě podmínku
dobré zpracovatelnosti. Výhodou lepených spojŧ je mj. to, ţe mŧţeme spojovat materiály,
které nejde svářet, nebo pájet a také to, ţe nedochází k deformaci spojovaných částí.
Za nevýhodu mŧţeme označit to, ţe konstrukce spojŧ musí být voleny tak, aby lepidlo nebylo
namáháno tahem.
Pouţívaná lepidla jsou například na bázi epoxidových pryskyřic, polyuretanŧ, nebo
vinylických polymerŧ atd. Stykové plochy musí být před lepením dobře očištěny
a odmaštěny. Přesto, ţe se na současném trhu vyskytují lepidla, která vykazují pevnost lepidla
ve smyku aţ 24 MPa, i zde platí to co pro všechny lepené spoje. A to je, ţe dŧleţitou úlohu
v pohledu na lepené spoje hraje otázka odzkoušení těchto spojŧ časem a jejich chování při
stálém zatíţení povětrnostními, nebo chemickými vlivy.
- 21 -
1.2.3.3 SPOJOVACÍ PROSTŘEDKY
Mechanické spojovací prostředky:
Nýty (za tepla, za studena). Nýty dělíme podle velikosti, materiálu a tvaru.
Šrouby s maticí (běţné šrouby).
- Šrouby s šestihrannou hlavou a válcovým dříkem.
- Šrouby s metrickým závitem.
- Matice (podle výšky) – normální, vysoké a nízké.
- Podloţky (pod část, kterou otáčí při utahování).
Šrouby bez matice.
- Závitotvorné.
- Samovrtné.
Čepy (umoţňují volné pootočení spojených částí). Proti vysunutí se zajišťují maticemi,
závlačkami, pojistnými krouţky, zvláštními kryty atd.).
Nastřelovací hřeby se pouţívají pro tenkostěnné konstrukce. Do materiálu jsou vtlačeny
tlakem (stlačeným vzduchem, nebo výbuchem patrony).
Kolíky rozdělujeme na spojovací (pevné) a zajišťovací. Pevné slouţí k vytvoření pevného
rozebíratelného spojení. Zajišťovací k přesnému zajištění součástí.
Klíny a pera jsou podobná a slouţí ke spojování součástí, nebo k nastavení polohy.
1.3 BOZP PŘI PRÁCI
BOZP – Bezpečnost a ochrana zdraví při práci. Při vykonávaní jakékoliv pracovní činnosti
musíme dobrovolně a uvědoměle dodrţovat zásady bezpečnosti a ochrany zdraví při práci.
Nejprve je nutné se seznámit s pracovištěm a to nejen z hlediska BOZP, dŧleţité je vědět
kde je uzávěr vody, plynu, elektriky, kde je hasící přístroj, lékárnička, únikový východ.
Na pracovišti je nutno dodrţovat pracovní kázeň, soustředěnost na práci, dodrţovat
bezpečnostní předpisy a technologické postupy.
Ke kaţdé pracovní činnosti je nutné vţdy přistupovat ve vhodném pracovním oděvu
a obuvi (včetně pokrývky hlavy), pouţívat přidělené osobní ochranné pracovní
prostředky. Před zahájením práce je nutné odloţit prstýnky, řetízky, šály apod. Vlasy je
třeba uvázat tak, aby nedošlo k jejich eventuelnímu zachycení do nějakého nástroje.
Při práci v ţádném případě neriskujeme a ke všemu přistupujeme s rozvahou
a promyšleně. Dbáme na správné a pečlivé upnutí materiálu, před započetím jeho
opracovávání.
Dŧleţité je dbát na správné osvětlení pracoviště a pracovního místa. Pracovní místo je
nutné udrţovat v pořádku a čistotě. Nutné je zachovávat volný manipulační prostor,
přístupové cesty, místa k ukládání nářadí, materiálŧ apod.
Při práci nekouříme ani nepoţíváme alkoholické nápoje. Při práci se dřevem je nutno
dřevní odpad ze staveniště plynule odklízet a odváţet. Dřevo se hasí vodou a vodními
hasícími přístroji. Při práci s hořlavými materiály nemanipulujeme s otevřeným ohněm.
Veškeré nástroje a nářadí, které pouţíváme, musí být nepoškozené a správně ostré. S tím
souvisí i ošetření nástrojŧ a nářadí po ukončení práce, jejich očištění a správné uloţení.
Při práci s nástroji je nutné dodrţovat správné pracovní tempo, správný pracovní postoj
a samozřejmě i správné drţení nástroje. Převáţet a přenášet ostré a špičaté nářadí je
moţno jen v ochranných pouzdrech, nebo obalech.
- 22 -
Kaţdý pracovník pouţívající nářadí musí být seznámen s návodem výrobce.
Veškerý skladovaný materiál musí být uloţený podle předpisŧ tak, aby nedošlo jednak
k jeho znehodnocení, nebo k sesunutí a případnému poranění pracovníkŧ.
Nutné je dodrţovat zákaz ručního přenášení břemen nad 50 kg/muţi a nad 15 kg/ţeny
a povinnost okamţitého hlášení úrazŧ vyučujícímu, nebo nadřízenému.
SHRNUTÍ
Pro profesi zedníka je základní znalost ručního opracování dřeva a kovŧ dŧleţitá. Na stavbě
se vyskytují činnosti, vyţadující práci se dřevem nebo s kovem, se kterými si zedník musí
umět sám poradit. Postup ručního opracování dřeva i kovŧ si mŧţeme shrnout do těchto bodŧ:
Měření a orýsování, upínání a samotné opracování. Přesné měření a orýsování je prvním
a velice dŧleţitým krokem k tomu, aby se nám práce se dřevem a s kovem úspěšně povedla.
Správné upnutí opracovávaného materiálu je dalším dŧleţitým krokem. Materiál je potřeba
upevnit tak, aby nedošlo ke zranění opracovatele ani k poškození pracovního stolu
a pracovního nástroje. Po správném upnutí materiálu následuje samotné opracování. Dřevo
mŧţeme opracovávat řezáním, sekáním, rašplováním, pilováním, broušením, vrtáním,
dlabáním, nebo hoblováním. Kovy mŧţeme opracovávat řezáním, pilováním, stříháním,
rovnáním, ohýbáním, sekáním, nebo vrtáním. Při vykonávaní jakékoliv pracovní činnosti
musíme dodrţovat zásady bezpečnosti a ochrany zdraví při práci.
OPAKOVÁNÍ
1. Popište technologický postup a nástroje, při opracování dřeva pilováním.
2. Vyjmenujte a stručně popište zpŧsoby spojování dřevěných prvkŧ.
3. Objasněte pojem měření a orýsování kovŧ a vyjmenujte nástroje pro měření a orýsování.
4. Vyjmenujte alespoň 5 nástrojŧ pro ruční opracování kovŧ.
5. Vyjmenujte a stručně popište nerozebíratelné spoje kovových prvkŧ.
- 23 -
2 SCHODIŠTĚ
CÍLE
Po prostudování této kapitoly dokáţete:
Popsat účel, části a rozdělení schodišť.
Popsat technické a bezpečnostní poţadavky kladené na schodiště.
Popsat základní konstrukce schodišť a pravidla pro výpočet rozměrŧ schodišťových
prvkŧ.
Popsat nejdŧleţitější body stavby schodišť a BOZP při práci.
2.1 ÚČEL, ČÁSTI A TVARY SCHODIŠŤ
2.1.1 ÚČEL SCHODIŠŤ
Kaţdý uţitný prostor budovy musí být přístupný. O tom, jaký druh přístupu bude zvolený,
rozhodují technické údaje a parametry a také příslušné předpisy, na jejichţ základě se
zpracuje stavební projekt. Ten určí druh přístupu, kterým mŧţe být například schodiště.
Schodiště je stupňovitá stavební konstrukce, která slouţí k propojení jednotlivých podlaţí
a k překonání určitého výškového rozdílu chŧzí a to uvnitř i vně budovy. Úkolem schodiště je
umoţnit bezpečný a pohodlný výstup a sestup osobám a to i s břemenem. Schodiště musí mít
vyhovující šířku, osvětlení a větrání. Dŧleţité je také, aby vyhovovalo poţárním
a bezpečnostním předpisŧm a bylo staticky vyhovující. K základním poţadavkŧm kladeným
na schodiště patří i to, aby bylo dobře udrţovatelné, odolné proti opotřebení a snadno
dostupné ze všech uvaţovaných míst.
Obrázek č. 18. Schodiště jako dominanta i jako doplněk, který dotváří prostor.
- 24 -
2.1.2 ČÁSTI SCHODIŠŤ
Schodišťové rameno je šikmá plošná konstrukce, která spojuje dvě rŧzné výškové úrovně.
Schodišťové rameno je vytvářeno řadou schodišťových stupňŧ a nosnou konstrukcí.
Minimální počet stupňŧ v jednom schodišťovém rameni je tři. Pokud jsou schodišťová
ramena dvě a více, první rameno je nástupní, poslední je výstupní. Ramena mezi nástupním
a výstupním ramenem se potom označují jako mezilehlá.
Podesta (odpočívadlo) je vodorovná plošná konstrukce mezi schodišťovými rameny. Pokud
je podesta umístěna v úrovni podlaţí, jedná se o podestu podlaţní, nebo také hlavní. Podesta
mezi schodišťovými rameny, umístěná mimo výškovou úroveň jednotlivých podlaţí se
nazývá podesta mezipodlaţní, nebo také podesta vedlejší (či mezipodesta).
Schodišťové stupně jsou jednotlivé (základní) prvky schodišťového ramene, které umoţňují
překonávat určitou výšku a délku jedním normálním krokem. Výška i šířka stupňŧ v jednom
schodišťovém rameni musí být stejná. Schodišťová ramena téhoţ schodiště mají mít stejně
vysoké a široké stupně.
Schodnice je nosná část schodišťového ramene. Je to šikmý nosník podepírající schodišťové
rameno a tím i jednotlivé stupně.
Schodišťové zrcadlo je volný prostor ohraničený schodišťovými rameny a podestami. Pokud
schodiště zrcadlo nemá a mezi schodišťovými rameny je zeď, nazývá se tato zeď vřetenová.
U kruhového schodiště se tato zeď nazývá vřeteno.
Schodišťový prostor je prostor (například v budově), slouţící pro umístění schodiště.
Schodišťový prostor je vymezen schodištěm a schodišťovými zdmi.
Schodišťová zeď je svislá obvodová zeď, která ohraničuje prostor schodiště. Často slouţí
i jako nosný prvek schodiště.
Výstupní čára je pomyslná čára, která spojuje přední hrany schodišťových stupňŧ. Tato čára
se značí ve výkresech v pŧdorysu schodiště a představuje teoretickou dráhu výstupu uţivatele
schodiště. Na výstupní čáře měříme výšku a šířku stupně.
Sklon schodišťového ramene se vyjadřuje úhlem. Tento úhel je sevřený mezi pŧdorysnou
rovinou a výstupní čárou.
2.1.3 TVARY SCHODIŠŤ
Podle pŧdorysného tvaru ramen se schodiště rozdělují na:
Schodiště s přímými rameny (mají stupně po celé délce stejně široké a výstupní čára je
přímka).
Schodiště se zakřivenými rameny (mají kosé stupně a výstupní čára je křivka).
Schodiště se smíšenými rameny (mají rovné i kosé stupně v jednom schodišťovém rameni
a výstupní čára je sloţena s přímek i křivek).
- 25 -
Obrázek č. 19. Schodiště s 1) přímými rameny, 2) zakřivenými rameny, 3) smíšenými rameny.
2.2 DRUHY SCHODIŠŤ
Druhy schodišť podle umístění:
Vnitřní schodiště – jsou umístěna uvnitř objektu.
Vnější schodiště – souvisí s objektem, ale jsou umístěna mimo objekt.
Terénní – jedná se o samostatná schodiště umístěná v terénu a nesouvisející s budovou.
Druhy schodišť podle funkce:
Hlavní – spojuje jednotlivá podlaţí celého objektu.
Vedlejší (nebo pomocné) – zřizuje se například u budovy s výtahy jako další spojení
z bezpečnostních, poţárních a jiných dŧvodŧ.
Vyrovnávací – spojuje dvě rŧzné výškové úrovně v jednom podlaţí.
Schodiště podruţné – například do sklepa, nebo na pŧdu.
Nouzová schodiště (úniková, poţární).
Druhy schodišť podle smyslu výstupu (směru zatáčení):
Přímá schodiště – výstup z podlaţí je přímý.
Pravotočivá schodiště – vystupující osoba se stáčí doprava.
Levotočivá schodiště – vystupující osoba se stáčí doleva.
Druhy schodišť podle počtu ramen připadajících na překonání jedné výškové úrovně:
Jednoramenná schodiště s jedním ramenem, které není přerušeno podestou.
Dvouramenná schodiště mají dvě schodišťová ramena, která jsou oddělena mezipodestou.
Víceramenná schodiště mají několik schodišťových ramen oddělených mezipodestami.
Větvená schodiště jsou například ta, u nichţ se nástupní rameno větví do dvou výstupních
ramen, nebo opačně.
Druhy schodišť podle sklonu schodišťových ramen:
Rampová schodiště se sklonem od 10° do 20°, s výškou stupňŧ 85 mm aţ 130 mm.
Do 10° (max do 13°) se navrhují rampy, které se provádí bez stupňŧ.
- 26 -
Mírná schodiště mají sklon od 20° do 25°, s výškami stupňŧ od 130 mm do 150 mm.
Běţná schodiště jsou se sklonem od 25° do 35°, výška stupňŧ je 150 mm aţ 180 mm.
Strmá schodiště mají sklon od 35° do 45°, s výškou stupňŧ od 180 mm do 210 mm.
Ţebříková schodiště se navrhují se sklonem od 45° do 58°, s výškou stupňŧ od 210 mm
do 240 mm. Ţebříková schodiště se navrhují pouze pro občasné pouţívání, omezeným
počtem osob (například k trvale neuţívaným pŧdám, na střechy apod.).
Od sklonu 58° do 90° se jiţ neuvaţují schodiště, ale ţebříky.
Druhy schodišť podle materiálu, z něhoţ je konstrukce (převáţně) provedena:
Dřevěná schodiště.
Betonová schodiště.
Ocelová schodiště.
Kamenná schodiště.
Cihelná schodiště.
Kombinovaná schodiště.
Druhy schodišť podle technologie provedení:
Vyzdívaná schodiště.
Monolitická schodiště.
Svařovaná schodiště.
Částečně montovaná schodiště.
Plně montovaná schodiště z prefabrikovaných dílcŧ.
2.3 TECHNICKÉ A BEZPEČNOSTNÍ POŢADAVKY NA SCHODIŠTĚ
Hlavní technické a bezpečnostní poţadavky na schodiště:
Bezpečný a pohodlný výstup a sestup (rozměry, uspořádání).
Statická a poţární bezpečnost a spolehlivost.
Spolehlivá evakuace osob při ohroţení.
Zamezení šíření ohně a spalování plynŧ.
Snadná dostupnost a pouţitelnost.
Odolnost proti mechanickému opotřebování.
Správné osvětlení a větrání a přímá návaznost na východ z budovy.
Správné zvukově a tepelně izolační vlastnosti.
Snadná údrţba.
2.3.1 TECHNICKÉ POŢADAVKY
Prŧchodná šířka schodišťového ramene je minimální vodorovná vzdálenost mezi
ohraničujícími konstrukcemi schodiště. Prŧchodná šířka vychází z šířky pruhu, který je
potřebný pro prŧchod jednoho člověka i s břemenem. Šířka tohoto pruhu je 550 mm.
Pro hlavní schodiště v rodinných domech, bytech a stavbách je prŧchodná šířka min. 900 mm
(toto platí i pro podesty). Pro stavby, které slouţí pro ubytování je min. prŧchodná šířka
- 27 -
1100 mm. U obytných budov mŧţe do prŧchodné šířky zasahovat zábradlí (max. 50 mm),
madlo (max. 100 mm), nebo schodnice (max. 200 mm).
Podchodná výška h1 je minimální svislá vzdálenost mezi hranou schodišťového stupně
a podhledem konstrukce nad tímto stupněm. Podchodná výška se určuje vzorcem a závisí na
sklonu schodiště. Minimální podchodná výška pro schodiště v bytech, rodinných
a rekreačních domech je 2100 mm.
h podchodná (h1) = 1500 + 750/cos
(alfa); kde
(alfa) je sklon schodiště.
Prŧchodná výška h2 je kolmá vzdálenost mezi hranou schodišťového stupně a podhledem
konstrukce, která leţí nad schodišťovým ramenem. Prŧchodná výška se vypočítává ze vzorce,
do kterého také dosazujeme sklon schodiště. Prŧchodná výška nesmí být menší neţ 1900 mm
(výjimku tvoří pouze schody do podkroví).
h prŧchodná (h2) = 750 + 1500 x cos
(alfa); kde
(alfa) je sklon schodiště.
Obrázek č. 20. Podchodná výška h1 a prŧchodná výška h2 (kóty v milimetrech).
Povrch podesty musí být vodorovný. Prŧchodná šířka na podestě nesmí být menší neţ
prŧchodná šířka přilehlých ramen. Hlavní podesty mají být široké minimálně jako
schodišťové rameno + 100 (200) mm. Pokud se na podestě nacházejí dveře, nesmí při
otevření zasahovat do prŧchodné šířky. Podesta mezi dvěma přímými rameny, na které
nedochází ke změně směru pohybu, musí mít délku Lp min. 630 + b; kde b je šířka stupně
přilehlého ramene.
- 28 -
Obrázek č. 21. Délka podesty vloţené mezi dvě přímá ramena (kóty v milimetrech).
2.3.2 BEZPEČNOSTNÍ POŢADAVKY
Hlavní příčinou úrazŧ na schodech jsou pády, které vnikají ztrátou stability, zakopnutím,
sklouznutím apod. Je proto velice dŧleţité, aby se osoba na schodech měla čeho zachytit.
K tomu nám slouţí zábradlí. Zábradlí musí být prŧběţné, správné výšky a konstrukce.
Nejlepší pro zachycení při eventuelním pádu je zábradlí s madlem. Mezi madlem a pochozí
plochou je výplň, která zabraňuje vypadnutí osob do volného prostoru. Madlo by mělo být
dobře uchopitelné a to i dětskou rukou (vhodné je kruhové madlo). Ukončení madla musí být
takové, aby při nárazu na něj nedošlo k poranění.
Výška zábradlí je závislá na hloubce volného prostoru, do kterého by sestupující osoba
mohla spadnout (tzv. pádová výška). Při pádové výšce menší neţ 3 m je minimální výška
zábradlí 900 mm. Při pádové výšce od 3 m do 12 m je minimální výška zábradlí 1000 mm.
Od 12 m do 30 m je minimální výška zábradlí 1100 mm a nad 30 m je to min. 1200 mm.
Výška zábradlí se měří svisle mezi plochou, která se pochází a horním lícem madla. Tam, kde
nejde zábradlí osadit, kvŧli obezdění schodišťovou zdí, je nutné osadit alespoň madlo na zeď.
Dŧleţité pro bezpečnost na schodišti je jeho správné osvětlení a to přímé denní i umělé
a také jeho dobrá větratelnost. S osvětlením souvisí i to, ţe všechny stupně by měly mít stejné
provedení a barvu. Platí, ţe světlé stupně (nebo jejich hrany) jsou méně nebezpečné neţ hrany
a stupně tmavé, které nejsou dobře vidět a mohou vzájemně splývat. Velmi nebezpečné na
schodišti mŧţe být i to, pokud se v jednom rameni nacházejí stupně rŧzné výšky. Proto by
mělo platit, ţe výšky a šířky stupňŧ v jednom rameni by měly být stejné.
Povrch schodiště musí být takový, aby na něm nedošlo k podklouznutí. Pokud se na schodišti
pouţívají rŧzné protiskluzné lišty a hrany, musí být umístěny tak, aby se o ně nedalo
zakopnout (nesmějí vystupovat více neţ 3 mm nad povrch stupnice). Dŧleţité je i správné
zaoblení hrany stupňŧ. Pokud jsou hrany příliš zaoblené, mŧţou být špatně viditelné
a uţivatel nemusí odhadnout správné došlápnutí, čímţ mŧţe dojít k úrazu. Pokud jsou hrany
zase příliš ostré, tak v případě pádu mŧţe dojít k většímu poranění.
Poţadavky na schodiště z poţárního hlediska se stanovují podle platných poţárních
předpisŧ. Schodiště je často jedinou únikovou cestou v případě poţáru. Materiály schodiště
proto musí být nehořlavé a nesmějí uvolňovat při vyšších teplotách jedovaté plyny. Například
schodiště u budov se dvěma aţ pěti podlaţími musí mít minimální třídu odolnosti konstrukce
F30, coţ znamená, ţe dokáţe 30 minut odolávat ohni. Všechny technické a bezpečnostní
- 29 -
poţadavky na schodiště, z nichţ jsme si některé uvedli, jsou uvedeny v příslušných
předpisech a normách a slouţí jako podklad pro vypracování projektové dokumentace.
Všechny tyto poţadavky musí být v projektové dokumentaci zohledněny a zapracovány.
Výsledkem bude konečný a podrobný návrh schodiště, včetně jeho tvaru, materiálu, osvětlení
atd. Pro profesi zedníka je velice dŧleţité, aby se s technickými a bezpečnostními poţadavky
na schodiště seznámil. Na stavbě, při samotné realizaci schodiště mŧţe dojít ke změnám,
které budou muset být řešeny dodatečně a mnohdy na místě. Při řešení je samozřejmě
dŧleţité spolupracovat s projektantem, či architektem projektu. S eventuelními změnami či
úpravami mŧţeme počítat hlavně při rekonstrukcích staveb (zvláště starších, u kterých nebyly
dohledány pŧvodní výkresy).
2.4 SCHODIŠŤOVÉ STUPNĚ
Schodišťové stupně jsou základní prvky schodišť. Tvoří buď samostatné prvky, ze kterých se
sestavují schodišťová ramena, nebo se provádí společně se schodišťovým ramenem, se
kterým tvoří jeden celkem.
Stupnice je horní vodorovná plocha schodišťového stupně, na kterou se našlapuje. Stupnice
mŧţe být i s mírným spádem (směrem k přední hraně) max. 1,5%, aby při umývání voda
stékala dolŧ.
Podstupnice je přední svislá plocha schodišťového stupně a mŧţe být svislá, podkosená nebo
profilovaná. Podkosená a profilovaná podstupnice vytvářejí stín, který umoţňuje při slabším
osvětlení dobré rozlišení stupňŧ.
Čelo stupně je boční svislá plocha schodišťového stupně. Kaţdý stupeň má dvě čela, z nichţ
mŧţou být viditelné buď obě, jedno, nebo ţádné. Hrana stupně mŧţe být ostrá, zaoblená, nebo
zkosená.
Dělení stupňŧ podle tvaru čela:
Plné.
Snímané.
Deskové.
Zalomené.
Dělení stupňŧ podle pŧdorysného tvaru:
Rovné.
Kosé.
Zvláštní.
Dělení stupňŧ podle polohy ve schodišťovém rameni:
Jalový stupeň je první stupeň schodišťového ramene, který je celý uloţený v rovině
nástupní podesty. To znamená, ţe nemá vlastní výšku.
Nástupní stupeň je první stupeň ve schodišťovém rameni, které nemá jalový stupeň.
Nástupní stupeň má vlastní výšku.
- 30 -
Ukončující stupeň je poslední, výstupní stupeň schodišťového ramene, který má svoji
výšku. Stupnice ukončovacího stupně je na stejné úrovni jako mezipodesta, nebo výstupní
podesta.
Běţný stupeň je uloţený mezi nástupním (nebo jalovým) stupněm a stupněm ukončujícím.
Jsou to vlastně všechny mezilehlé stupně.
Obrázek č. 22. Části schodiště: 1 – podesta, 2 – nástupní rameno, 3 – mezipodesta, 4 – výstupní rameno, 5 –
jalový stupeň, 6 – běţný stupeň, 7 – ukončující stupeň.
V jednom schodišťovém rameni nemá být více neţ 18 stupňŧ (u rodinných domŧ a bytŧ),
16 stupňŧ u ostatních hlavních schodišť a 15 stupňŧ u schodišť na únikových cestách.
Zároveň v jednom schodišťovém rameni nemá být méně neţ 3 stupně. Při větším počtu
stupňŧ je lépe schodišťové rameno rozdělit mezipodlaţní podestou na dvě ramena.
Dělení stupňŧ podle materiálu:
Cihelné stupně – z tvrdých cihel do cementové malty. Dříve se pouţívaly jako podezděné
schody do sklepa. Dnes se navrhují výjimečně pouze jako venkovní terénní schodiště.
Kamenné stupně – provádí se z pevných a málo obrusných hornin (ţula, syenit, porfyr
apod.). Pouţívají se převáţně v historických stavbách, nebo u budov s velkým provozem
(divadla, obchodní domy atd.) Pouţívají se také u vnějších schodišť, která jsou vystavena
povětrnostním vlivŧm.
Betonové stupně – musí být podepřeny po celé ploše a provádí se s povrchovou úpravou.
Bez povrchové úpravy se provádí jen výjimečně, například u schodŧ do sklepa.
Ţelezobetonové stupně – bývají nosnými prvky konstrukce schodišť (a to monolitické
i prefabrikované). Pokud jsou nosnými prvky v rameni, jejich výztuţ musí odpovídat
velikosti stupně a jeho zatíţení (musí být prokázána statickým výpočtem). Pokud jsou
podepřeny v celé ploše například ţelezobetonovou deskou, potom mají jenom konstrukční
výztuţ.
Dřevěné stupně – pouţívají se hlavně v rodinných domech a rekreačních objektech.
Nejčastěji se pouţívá dřevo tvrdé a polotvrdé.
Kovové stupně – se pouţívají u provozních schodišť (továrny, poţární schodiště apod.).
Skleněné stupně – jedná se o speciální stupně, které jsou pouţívány například v galeriích,
nebo muzeích. Slouţí například ke speciálním efektŧm, nebo architektonicky dolaďují
daný prostor.
- 31 -
Obrázek č. 23. Skleněné stupně bez podstupnic, oboustranně podporované přímými a lomenými schodnicemi.
Dělení stupňŧ podle zpŧsobu uloţení:
Plně podporované stupně – podporu stupňŧ tvoří buď ţelezobetonová deska, nebo
podezdívka.
Oboustranně podporované stupně – podporu tvoří nosné schodišťové zdi (obvodová
i vřetenová), nebo například schodnice, nebo i kombinace obojího.
Jednostranně podporované stupně – jsou na jedné straně vetknuty do nosné zdi a druhý
konec je volný. Existují i jednostranně vetknuté stupně, které zároveň vzájemně zapadají
do sebe dráţkami a vytvářejí tzv. Klenbový účinek, kterým přenášejí zatíţení i do
podestových nosníkŧ (a mezipodestových). Schodiště s tímto typem stupňŧ se vyskytuje
u starších domŧ a takové schodiště je velmi obtíţně opravitelné.
Rozměr stupně, jeho šířka a výška se určuje podle tzv. „Lehmanova vzorce“, kde vzájemný
vztah mezi výškou h a šířkou b schodišťového stupně je: 2h + b = 630 mm; kde 630 mm je
prŧměrná délka běţného lidského kroku. Výška schodišťového stupně se měří jako kolmá
vzdálenost předních hran stupnic, dvou po sobě následujících stupňŧ. Šířka schodišťového
stupně se měří jako vodorovná vzdálenost předních hran dvou po sobě následujících stupňŧ.
Nejmenší dovolená šířka schodišťového stupně je b = 210 mm. Všechny stupně v rameni
a v celém schodišti musí mít stejnou výšku a šířku (mimo schodŧ do sklepa a na pŧdu).
Kaţdá, třeba i malá odchylka totiţ naruší plynulý rytmus krokŧ a mŧţe vést ke klopýtnutí
a tím i k pádu a úrazu.
- 32 -
Obrázek č. 24. Nejmenší dovolená šířka schodišťového stupně (kóty v milimetrech).
2.5
KONSTRUKCE SCHODIŠŤ
Konstrukce schodišť rozdělujeme podle zpŧsobu vytvoření schodišťových ramen a uchycení
schodišťových stupňŧ na schodiště – s plně podporovanými stupni, schodiště s oboustranně
podporovanými stupni a schodiště s jednostranně podporovanými stupni.
Schodiště s plně podporovanými stupni:
Paţená.
Podezděná.
Desková.
Schodiště s oboustranně podporovanými stupni:
Schodnicová.
Vřetenová.
Zavěšená.
Schodiště s jednostranně podporovanými stupni:
Konzolová
Visutá.
2.5.1 SCHODIŠTĚ S PLNĚ PODPOROVANÝMI STUPNI
Paţená schodiště jsou schodiště venkovní, například v zahradách, nebo parcích, se stupni
vytvořenými úpravou a zapaţením sklonitého terénu. Jedná se vlastně o zahradní schody,
jejichţ konstrukce mŧţe být například hliněná, s upraveným povrchem (například dlaţbou).
Podezděná schodiště mají stupně podepřené po celé spodní ploše cihelnou podezdívkou.
Pouţívají se hlavně jako venkovní schodiště, mŧţeme se s nimi také setkat například jako se
schody do sklepa (hlavně u starších objektŧ)
Desková schodiště. Nosnou konstrukci tvoří šikmá ţelezobetonová deska s výztuţí, na kterou
se stupně buď osazují, nebo se betonují přímo s nosnou deskou. Desková schodiště jsou
nejčastěji pouţívaným typem ţelezobetonových monolitických a montovaných schodišť.
Ţelezobetonová deska mŧţe být betonována buď samostatně, nebo přímo se stupni.
2.5.2 SCHODIŠTĚ S OBOUSTRANNĚ PODPOROVANÝMI STUPNI
U těchto schodišť jsou schodišťové stupně podepřeny u obou čel zdmi, schodnicemi, nebo
kombinací obou zpŧsobŧ.
Schodnicová schodiště. Nosnou konstrukcí u těchto schodišť je schodnice. Schodnice je
šikmý nosník, který podporuje jednotlivé stupně, nebo celé schodišťové rameno. V některých
případech mohou být stupně do schodnice vetknuty. Schodnice je zakotvena do podestových
- 33 -
nosníkŧ. Vzhledem k tomu, ţe schodnicové schodiště umoţňuje velkou škálu variant, je často
pouţívaným typem.
Varianty podepření schodnicemi:
Schody se schodnicemi na obou stranách.
Schody podepřené na vnitřní straně schodnicí a na vnější straně schodišťovou zdí.
Schody podepřené jen jednou střední schodnicí.
Schody podepřené deskou se schodnicí.
Vřetenová schodiště mají stupně na jedné straně podepřeny v místě schodišťového zrcadla,
svislou střední, nosnou, stěnou – tzv. vřetenovou zdí (u přímého schodiště). Na druhé straně
jsou stupně podepřeny schodišťovou zdí. V případě schodiště kruhového (točitého), mŧţe být
pouţit namísto vřetenové zdi tzv. vřetenový sloup (vřeteno). Jednotlivé schody se potom
kolem tohoto sloupu šroubovitě vinou aţ do potřebné výšky. Samostatnou kapitolou u
vřetenových schodišť jsou ty, u nichţ jsou stupně vetknuty jednostranně do vřetenové zdi,
nebo vřetenového sloupu a jejich druhý konec je volný. Nazýváme je konzolová schodiště
a patří do skupiny s jednostranně podporovanými stupni.
Zavěšené schodiště. Jedná se o zajímavou konstrukci, která bývá pouţívaná do
reprezentačních prostor. Konstrukci tvoří schodišťové deskové stupně, zavěšené na ocelových
táhlech, která jsou ukotvena do stropní konstrukce. Stupně bývají nejčastěji bez podstupnic,
z tvrdého dřeva a musí se vzájemně překrývat o 8 aţ 10 cm. Dva stupně za sebou jsou tedy
připevněny na jednom táhle.
2.5.3 SCHODIŠTĚ S JEDNOSTRANNĚ PODPOROVANÝMI STUPNI
Konzolová schodiště. U konzolových schodišť pŧsobí stupně jako konzoly, jednostranně
vetknuté do boční schodišťové zdi, nebo do střední (vřetenové) zdi, druhé konce stupňŧ
zŧstávají volné. U točitého schodiště jsou vetknuty do středního vřetenového sloupu. Hloubka
vetknutí se určuje statickým výpočtem.
Visutá schodiště. Tento typ se v současné době příliš nepouţívá. U visutých schodišť jsou
stupně jednostranně uloţeny do schodišťové zdi. Nejedná se však o konzoly v pravém smyslu.
Stupně jsou totiţ navíc do sebe vzájemně zaklesnuty a zakotveny do podestových
a mezipodlaţních nosníkŧ. Tato úprava se nazývá klenbový efekt. Velkou nevýhodou je
nesnadná opravovatelnost, která souvisí právě se zmiňovaným klenbovým efektem.
- 34 -
Obrázek č. 25. Jednostranně vetknuté stupně do vřetenového sloupu.
2.6 PRAVIDLA PRO VÝPOČET TVARU A ROZMĚRU SCHODIŠTĚ
A SCHODIŠŤOVÝCH STUPŇŦ
Rozměry a uspořádání schodišť se navrhují podle druhu budovy, účelu schodiště a na základě
platných norem, vyhlášek a poţadavkŧ na poţární bezpečnost. Návrh musí dále zohledňovat:
Jaký tvar a typ bude schodiště mít.
Jestli schodiště bude mít dominantní funkci, nebo jestli bude skryté.
Pro jakou konstrukční výšku mezi podlaţími se schodiště navrhuje.
Z jakého materiálu (převáţně) bude schodiště.
Z jakého materiálu budou stropy a zdi.
Přesné rozměry schodiště se stanovují podle dispozičního řešení budovy, kde se má
schodiště vybudovat, podle konstrukční výšky podlaţí, ale hlavně vycházejí z anatomie
člověka. Dŧleţitými údaji jsou při tom délka běţného kroku, která je prŧměrně 630 mm
a délka chodidla, která je 210 aţ 300 mm.
PŘÍKLAD NÁVRHU VÝPOČTU SCHODIŠTĚ
Jako příklad si uvedeme zjednodušený návrh a výpočet prvkŧ hlavního schodiště u stávajícího
rekonstruovaného rodinného domu. Vstupním údajem nám bude konstrukční výška podlaţí
KV = 3300 mm. Vzhledem k tomu, ţe se v našem příkladu jedná o jiţ stávající rodinný dŧm,
je velikost schodišťového prostoru jiţ určena stávajícími zdmi. Proto našim dalším vstupním
údajem bude velikost schodišťového prostoru (od zdi ke zdi), zadaná jeho šířkou B = 2100
mm a délkou L = 4800 mm. Ostatní prvky budeme teprve navrhovat a ověřovat výpočtem.
V případě, ţe se schodiště navrhuje jako nový prvek do nové budovy, je výhodou to, ţe
mŧţeme schodiště nejprve vypočítat a schodišťový prostor a zdi upravit přímo na toto nové
schodiště.
- 35 -
1. Tvar schodiště.
V návrhu předpokládáme schodiště přímé, deskové (s ţelezobetonovou vyztuţenou deskou,
uchycenou do podestových nosníkŧ).
2. Počet schodišťových stupňŧ.
Na danou konstrukční výšku KV = 3300 mm si navrhneme celkový počet stupňŧ. Pohodlné
schody mají optimální výšku stupně od 150 do 180 mm. Navrhneme si tedy optimální výšku
našeho stupně v tomto intervalu – například h opt = 170 mm. Celkový počet schodišťových
stupňŧ, jejichţ výška je 170 mm potom vychází: N = KV/h opt;
N = 3300 mm/170 mm; N = 19,4 stupně. Návrh tedy bude zaokrouhlen na 20 stupňŧ.
Vzhledem k tomu, ţe maximální počet stupňŧ v schodišťovém rameni je 18, navrhneme tedy
schodiště se dvěma rameny. V kaţdém rameni bude 20/2 = 10 stupňŧ. V návrhu budeme tedy
uvaţovat se schodištěm dvouramenným, se ţelezobetonovou deskou a zrcadlem.
3. Skutečná výška schodišťového stupně.
Skutečnou výšku schodišťového stupně získáme zpětným dosazením do předcházejícího
vzorce: h = KV/N; kde KV = 3300 mm a N = 20;
h = 3300/20; h = 165 mm.
4. Šířka schodišťového stupně.
Šířku schodišťového stupně získáme dosazením do vzorce pro výpočet optimálního poměru
výšky a šířky stupně: 2h + b = 630 mm.
Z rovnice získáme b = 630 – 2h; Po dosazení: b = 630 – 2 x 165; Potom b = 300 mm.
5. Sklon schodiště.
Poměrem výšky h a šířky b schodišťového stupně – h/b, je zároveň dán i sklon schodišťového
ramene. Pohodlná chŧze po schodech závisí především na sklonu schodišťového ramene.
Běţné pohodlné schodiště má sklon od 25° do 35°. Chŧze po strmých schodech je nepříjemná
a nebezpečná, a to zejména pro děti a starší lidi. h/b = 165/300 = tg (alfa). Z této rovnice
vypočteme úhel (alfa), coţ je úhel sklonu schodišťového ramene. (alfa) = 28,811°.
6. Výpočet minimální podchodné výšky h1.
h1 = 1500 + 750/cos 28,811°; h1 = 2356 mm – vyhovuje, protoţe vypočtená podchodná
výška je větší neţ 2100 mm.
7. Výpočet minimální prŧchodné výšky h2.
h2 = 750 + 1500 x cos 28,811°; h2 = 2064 mm – vyhovuje, protoţe vypočtená prŧchodná
výška je větší neţ 1900 mm (viz. Kapitola 2. 3.).
8. Výpočet schodišťového ramene:
Šířka schodišťového ramene: Pro hlavní schodiště v rodinných domech, bytech a stavbách je
prŧchodná šířka min. 900 mm (toto platí i pro vedlejší podesty). Pro stavby, které slouţí
pro ubytování je min. prŧchodná šířka 1100 mm. Pro náš rodinný dŧm si tedy navrhneme
šířku schodišťového ramene 900 mm.
Délka schodišťového ramene. L ram= (N – 1) x b;
L ram = (10 – 1) x 300; L ram = 2700 mm.
9. Výpočet šířky hlavní a vedlejší podesty.
Šířka vedlejší podesty (Š vp) = šířka schodišťového ramene = 900 mm.
Šířka hlavní podesty (Š hp) = šířka schodišťového ramene + 100; 900 + 100 = 1000 mm.
- 36 -
10. Šířka schodišťového zrcadla.
Šířka zrcadla (Š zrc) = L – 2x šířka schodišťového ramene; Š zrc = 2100 – 2 x 900;
Š zrc = 300 mm.
11. Skutečný rozměr schodišťového prostoru.
V zadání B = 2100 mm.
Skutečné B = Š zrc + 2 x Š ramene; B = 2100 mm.
V zadání L = 4800 mm.
Skutečné L = L ram + Š hp + Š vp; L = 2700 mm + 1000 mm + 900 mm; L = 4600 mm.
Rozdíl mezi zadaným a vypočteným L je 200 mm. Tento zbytek přidáme k hlavní podestě,
potom šířka hlavní podesty vychází: Š hp = 100 + 200 = 1200 mm.
Obrázek č. 26. Části schodiště. 1 – podesta, 2 – mezipodesta, 3 – nástupní rameno, 4 – výstupní rameno, 5 –
schodišťová zeď, 6 – zábradlí, 7 – zrcadlo, 8 – jalový stupeň, 9 – ukončovací stupeň, 10 – výstupní čára.
2.7 STAVBA SCHODIŠŤ
Monolitické schodiště je prováděno vţdy na základě statického výpočtu. Monolitická
ţelezobetonová schodiště jsou často pouţívaná. Ţelezobeton umoţňuje vytvořit rŧzné tvary
a rozměry schodišťových ramen. Ţelezobetonová monolitická schodiště známe jak desková,
tak schodnicová, nebo vřetenová i vetknutá. Při stavbě ţb. monolitických schodišť je nutno
věnovat velkou pozornost bednění, které musí být provedeno nejen správně, esteticky, ale
i hospodárně. Velkou pozornost je také potřeba věnovat správnému vyztuţení schodišťových
prvků. Jde o to, aby výztuţ byla umístěna tam, kam podle statického výpočtu patří. Co je
velice dŧleţité si zapamatovat, ţe pokud osadím výztuţ do tzv. neutrální osy (coţ je zpravidla
vodorovná osa uprostřed prvku), výztuţ má nulovou účinnost! Nutné je i dodrţovat
předepsané krytí výztuţe tak, aby po odbednění schodiště nevyčnívala výztuţ z prvku ven.
Toto by mohlo být nebezpečné hlavně u konstrukce venkovního schodiště, kde by vlivem
povětrnostních vlivŧ mohlo dojít ke korozi výztuţe. Pozornost je také potřeba věnovat
správné betonáţi tak, aby se beton dostal rovnoměrně do všech částí a samozřejmě
správnému podpírání konstrukce. Nakonec je třeba dodrţet i technologické lhůty tuhnutí,
tvrdnutí a ošetřování betonu.
Schodiště v montovaných stavbách přímo navazuje na konstrukční systém stavby a vkládá
se jako „skládačka“ do některého skladebního pole. Vyrábí se například jako předpjatý,
- 37 -
ţelezobetonový „atypický“ prvek do montovaných konstrukčních systémŧ. Konstrukce
schodišť je tvořena například samostatně vyrobenými schodišťovými rameny, která jsou
ukládána na podesty. Nebo je schodišťové rameno vyrobeno přímo s podestou
a mezipodestou jako tzv. jednou, nebo dvakrát zalomená deska. Uloţení těchto konstrukcí je
potom přímo na prŧvlaky, nebo na schodišťové stěny. Toto zpětně platí i o podestách. Buď
jsou vyrobeny samostatně jako prvky, na které se ukládají samostatná schodišťová ramena
a nebo jsou vyrobeny jako součást schodišťového ramene. Podesty se ukládají na schodišťové
zdi, prŧvlaky, nebo sloupy. Před vlastním uloţením schodišťových prvkŧ se úloţná plocha
opatří buď pryţovou podloţkou, nebo se prvek osadí do loţe ze suchého cementu. Hlavním
dŧvodem je, aby neleţel „beton na betonu“, ale aby mezi dvěma betonovými prvky byla
„měkká“ vrstva. Schodišťová ramena mohou být osazena například na ozub v podestě, nebo
prŧvlaku, nebo stěně. I zde je potřeba osadit prvek na „měkkou“ vrstvu, buď cementovou
maltu, nebo pryţovou podloţku. Pokud se prvek osazuje bez ozubu, je třeba provést osazení
třeba na trny, které se po osazení zalijí betonem. Při montáţi schodišť z prefabrikátŧ se
pouţívají jeřáby. Při osazování je velice dŧleţitá přesná montáţ všech předcházejících prvkŧ.
Dŧleţitá je i souhra všech pracovníkŧ a správná organizace práce.
Obrázek č. 27. Prefabrikované schodišťové rameno – dvakrát zalomená deska.
2.8 BOZP PŘI PRÁCI
BOZP – Bezpečnost a ochrana zdraví při práci. Při vykonávaní jakékoliv pracovní činnosti
musíme dobrovolně a uvědoměle dodrţovat zásady bezpečnosti a ochrany zdraví při práci.
Nejprve je nutné se seznámit s pracovištěm a to nejen z hlediska BOZP, dŧleţité je vědět
kde je uzávěr vody, plynu, elektriky, kde je hasící přístroj, lékárnička, únikový východ.
Kaţdý pracovník musí před zahájením prací absolvovat proškolení BOZP a seznámení
s pracovním, či montáţním postupem.
Schodiště mohou provádět jen pracovníci s lékařským osvědčením pro práci ve výškách.
Všichni pracovníci musí mít odbornou kvalifikaci, proškolení a fyzické a psychické
předpoklady.
Na pracovišti je nutno dodrţovat pracovní kázeň, soustředěnost na práci, dodrţovat
bezpečnostní předpisy a technologické postupy.
- 38 -
Ke kaţdé pracovní činnosti je nutné vţdy přistupovat ve vhodném pracovním oděvu
a obuvi (včetně pokrývky hlavy), pouţívat přidělené osobní ochranné pracovní
prostředky. Před zahájením práce je nutné odloţit prstýnky, řetízky, šály apod. Vlasy je
třeba uvázat tak, aby nedošlo k jejich eventuelnímu zachycení do nějakého nástroje.
Při práci v ţádném případě neriskujeme a ke všemu přistupujeme s rozvahou
a promyšleně. Dbáme na správné a pečlivé upnutí materiálu, před započetím jeho
opracovávání.
Dŧleţité je dbát na správné osvětlení pracoviště a pracovního místa. Pracovní místo je
nutné udrţovat v pořádku a čistotě. Nutné je zachovávat volný manipulační prostor,
přístupové cesty, místa k ukládání nářadí, materiálŧ apod.
Při práci nekouříme ani nepoţíváme alkoholické nápoje. Při práci se dřevem je nutno
dřevní odpad ze staveniště plynule odklízet a odváţet. Dřevo se hasí vodou a vodními
hasícími přístroji.
Při práci s hořlavými materiály nemanipulujeme s otevřeným ohněm.
Veškeré nástroje a nářadí, které pouţíváme, musí být nepoškozené a správně ostré. S tím
souvisí i ošetření nástrojŧ a nářadí po ukončení práce, jejich očištění a správné uloţení.
Při práci s nástroji je nutné dodrţovat správné pracovní tempo, správný pracovní postoj
a samozřejmě i správné drţení nástroje. Převáţet a přenášet ostré a špičaté nářadí je
moţno jen v ochranných pouzdrech, nebo obalech.
Kaţdý pracovník pouţívající nářadí musí být seznámen s návodem výrobce.
Veškerý skladovaný materiál musí být uloţený podle předpisŧ tak, aby nedošlo jednak
k jeho znehodnocení, nebo k sesunutí a případnému poranění pracovníkŧ.
Nutné je dodrţovat zákaz ručního přenášení břemen nad 50 kg/muţi a nad 15 kg/ţeny.
Při provádění montáţních prací je nutno dodrţovat tyto předpoklady: Montáţní práce se
nesmí provádět (musí být zastaveny) při větru o rychlosti větší neţ 10 m/sekundu (to je
36 km/hod). Při viditelnosti menší neţ na 30 m. Při bouři, dešti, sněţení, náledí apod. a při
teplotě niţší neţ-15 °C.
SHRNUTÍ
Schodiště je stupňovitá stavební konstrukce, která slouţí k propojení jednotlivých podlaţí
a k překonání určitého výškového rozdílu chŧzí a to uvnitř i vně budovy. Hlavní prvky
schodiště jsou schodišťové rameno, podesta, schodišťové stupně, schodnice, schodišťové
zrcadlo, schodišťový prostor, schodišťová zeď. Rozměry a uspořádání schodišť se navrhují
podle druhu budovy, účelu schodiště a na základě platných norem, vyhlášek a poţadavkŧ na
poţární bezpečnost. Úkolem schodiště je umoţnit bezpečný a pohodlný výstup a sestup
osobám a to i s břemenem. Schodiště musí mít vyhovující šířku, osvětlení a větrání. Dŧleţité
je také, aby vyhovovalo poţárním a bezpečnostním předpisŧm a bylo staticky vyhovující.
K základním poţadavkŧm kladeným na schodiště patří i to, aby bylo dobře udrţovatelné,
odolné proti opotřebení a snadno dostupné ze všech uvaţovaných míst. Mezi hlavní technické
a bezpečnostní poţadavky na schodiště patří: Bezpečný a pohodlný výstup a sestup (rozměry,
uspořádání), statická a poţární bezpečnost a spolehlivost, spolehlivá evakuace osob při
ohroţení, zamezení šíření ohně a spalování plynŧ, snadná dostupnost a pouţitelnost, odolnost
proti mechanickému opotřebování, správné osvětlení a větrání a přímá návaznost na východ
z budovy, správné zvukově a tepelně izolační vlastnosti a snadná údrţba.
- 39 -
OPAKOVÁNÍ
1. Objasněte pojem podesta.
2. Vyjmenujte schodiště s plně podporovanými stupni.
3. Vysvětlete, co je čelo stupně.
4. Objasněte pojem schodnice:
5. Popište vzájemný vztah mezi výškou h a šířkou b schodišťového stupně.
3 STŘECHY
CÍLE
Po prostudování této kapitoly dokáţete:
Popsat rozdělení sklonitých střech a jejich tvary.
Popsat nosné konstrukce sklonitý střech.
Popsat rozdělení a skladby plochých střech.
Popsat nejdŧleţitější body stavby střech a BOZP při práci.
Střecha je stavební konstrukce, která ukončuje stavbu shora, chrání jí proti povětrnostním
vlivŧm a měla by plnit i funkci tepelné izolace. Střecha je velice dŧleţitou částí budovy a ve
velké míře na ní závisí i ţivotnost celé budovy.
Základní rozdělení střech podle sklonu střešního pláště:
Sklonité střechy. Sklon jejich pláště je od 10°.
Ploché střechy. Sklon jejich pláště je od 0°do 10°.
3.1 SKLONITÉ STŘECHY
Sklonité střechy jsou střechy se sklonem střešního pláště od 10°. Mŧţeme je dále rozdělit na:
Šikmé střechy, se sklonem střešního pláště 10° aţ 45°.
Strmé střechy, jejichţ sklon střešního pláště je větší neţ 45°.
3.1.1 FUNKCE, DRUHY A TVARY SKLONITÝCH STŘECH A JEJICH ČÁSTI
3.1.1.1 FUNKCE
Hlavním a nejdŧleţitějším úkolem sklonitých střech, je chránit objekty před
povětrnostními vlivy, jako jsou sníh, vítr, déšť, nebo i přímé sluneční záření. Dŧleţitým
úkolem je také bezpečně odvádět spadanou dešťovou vodu a tím bránit jejímu hromadění.
Střecha se skládá z nosné střešní konstrukce a střešního pláště.
- 40 -
Poţadavky kladené na sklonité střechy:
Odolnost proti povětrnostním vlivŧm, UV záření, vlhkosti.
Ţivotnost a spolehlivost.
Tepelně izolační a akustické vlastnosti.
Poţární odolnost.
3.1.1.2 HLAVNÍ ČÁSTI SKLONITÝCH STŘECH
Obrázek č. 28. Hlavní části sklonitých střech.
Nosná konstrukce je ta část střechy, která přenáší zatíţení od povětrnostních vlivŧ, od
střešního pláště, provozu apod. do ostatních nosných částí stavby.
Střešní plášť je nenosná konstrukce. Je to část střechy, která chrání objekt před vnějšími
vlivy a zajišťuje poţadovaný stav vnitřních částí objektu.
Hřeben je nejvyšší vodorovný okraj (prŧsečík) šikmých střešních ploch (rovin), od kterého
střešní plochy sestupují.
Okap je nejniţší vodorovný okraj šikmé střešní plochy (roviny). Je to zároveň i ţlab
odvádějící vodu z tohoto okraje.
Valba je sklonitá střešní plocha na kratší straně střech, která zabírá částečně místo štítu.
Štít je sklonitý okraj střechy, ohraničující šikmé střešní plochy (roviny) z bočních stran a to
od hřebene aţ po okap. Jako štít se také označuje svislá stěna pod tímto okrajem (štítová zeď).
Krov je nosná konstrukce střechy. Krovy bývají nejčastěji dřevěné, ocelové, nebo
kombinované.
Nároţí je sklonitá prŧsečnice šikmých střešních ploch (rovin). Od této prŧsečnice šikmé
střešní plochy (roviny) sestupují.
- 41 -
Úbočí (úţlabí) je sklonitá prŧsečnice, ke které střešní plochy sestupují.
3.1.1.3 DRUHY A TVARY SKLONITÝCH STŘECH
Podle sklonu rozdělujeme sklonité střechy:
Šikmé střechy, se sklonem střešního pláště 10° aţ 45°.
Strmé střechy, jejichţ sklon střešního pláště je větší neţ 45°.
Rozdělení sklonitých střech podle tvaru střešní plochy:
Pultové střechy
Pultové střechy se pouţívají převáţně u objektŧ vedlejšího charakteru, jako jsou stodoly,
kolny, garáţe. Nejčastěji se pouţívají u objektŧ, které se staví při hranici pozemku, kde by
jiný druh střechy znamenal obtíţnou údrţbu, opravu, nebo ztíţené odvádění dešťové vody.
Například, kdyţ je objekt postavený na hranici se sousedem a chceme zabránit stékání
dešťové vody na pozemek souseda, volíme pultovou střechu. Pultová střecha se sestává
z jedné střešní roviny, která je ohraničená hřebenem a okapem. Po stranách je ohraničena
dvěma bočními štíty a ze zadní strany hřebenovým štítem.
Sedlové střechy
Sedlové střechy jsou nejstarší a nevíce pouţívaný druh střech, hlavně u domkŧ v řadových
zástavbách rodinných i bytových domŧ. V posledních letech byly těmito sedlovými střechami
často nahrazovány stávající (jiţ nevyhovující) ploché střechy na obytných výškových domech
(cihelných i panelových). Sedlová střecha je tvořena dvěma šikmými střešními rovinami,
které se protínají v nejvyšším místě, který nazýváme hřeben. V podstatě hřeben tvoří
vodorovný prŧnik obou těchto rovin. Obě šikmé roviny jsou dále ohraničeny dvěma štíty
a dvěma okapy.
Mansardové střechy
Mansardová střecha je variantou sedlové střechy (případně i pultové, nebo stanové). Nazývá
se podle francouzského architekta z přelomu 17. a 18. století – Julese Mansarda. Od klasické
sedlové střechy se odlišuje tím, ţe kaţdá její šikmá střešní plocha (rovina) od hřebene k okapu
je ještě jednou zalomená. To znamená, ţe kaţdá její polovina mezi hřebenem a okapem se
skládá ze dvou střešních rovin odlišného sklonu. Vnitřní prostor pod touto střechou je vhodný
pro vytvoření podkrovních místností a nazývá se mansarda.
Obrázek č. 29. Střecha pultová (1), sedlová (2), mansardová (3).
Valbové střechy
- 42 -
Valbová střecha je vytvořena ze 4 střešních ploch. Je vhodná pro volně stojící objekty.
Vznikne tak, jako bychom seřízli sedlovou střechu na dvou protějších kratších stranách
(u štítŧ) tak, ţe voda bude stékat na všechny 4 strany. Šikmá střešní rovina je tedy nad kaţdou
stranou pŧdorysu budovy. Střecha má jeden hřeben a 4 nároţí (coţ jsou šikmé prŧsečnice
střešních ploch) a okap po celém obvodu budovy.
Polovalbové střechy
Polovalbová střecha je tvaru písmene „A“, se sraţenými špičkami na štítech. Vytvoří se
obdobně jako střecha valbová, ale okap polovaleb je umístěn výš neţ u střechy valbové,
protoţe boční zděné štíty jsou vyšší. Tento druh střechy opticky sniţuje výšku stavby.
Stanové střechy
Tento typ střech nemá hřeben. Čtyři šikmé střešní plochy (roviny) se stýkají v jednom bodě
(mají jehlanovitý tvar). Okap je ze všech 4 stran. Stanové střechy se pouţívají u samostatně
stojících objektŧ, které mají čtvercový pŧdorys (nebo přibliţně čtvercový). Štíhlé a vysoké
typy těchto střech se nazývají věţové (nebo taky jehlové). Jednou z variant stanových střech
jsou kuţelové, nebo mnohoúhelníkové střechy.
Obrázek č. 30. Střecha valbová (1), polovalbová (2), stanová (3).
Pilové střechy
Někdy se nazývají i shedové (shed = kŧlna). Jedná se o sdruţené pultové střechy, které
vzniknou opakováním střech pultových, nebo asymetrických sedlových. Pouţívaly se pro
prŧmyslové střechy (tovární haly, sklady apod.). Svislé části střechy byly prosklené a slouţily
jako světlíky pro osvětlení.
Obrázek č. 31. Střecha pilová.
Podle vyuţití podkroví mŧţeme sklonité střechy rozdělit:
S obytným podkrovím.
S neobytným podkrovím.
- 43 -
3.1.2 NOSNÉ KONSTRUKCE STŘECH
Nosnou střešní konstrukcí se rozumí ta část střechy, která přenáší zatíţení od povětrnostních
vlivŧ, střešního pláště, eventuelních provozních účinkŧ do nosné konstrukce vlastní budovy.
Nosné konstrukce mŧţeme rozdělit podle materiálu:
Dřevěné.
Ţelezobetonové.
Ocelové.
Podle zpŧsobu provádění:
Prováděné přímo na stavbě.
Montované.
Podle konstrukčního systému dělíme nosné konstrukce na krovy, vazníky, rámové
soustavy, lomenice, skořepiny, tlačené oblouky a speciální konstrukce.
3.1.2.1 KROVY
Krovy jsou dřevěné konstrukce, které po dokončení vytvářejí prostorovou nosnou konstrukci
u sklonitých střech. Krovy vytváří tvar střechy a přenáší hmotnost střešního pláště a zatíţení,
(které pŧsobí na plášť) do nosných konstrukcí budovy, do stěn, sloupŧ a pilířŧ. Krovy se
sestavují se základních tesařských prvkŧ. Kaţdý krov musí být dostatečně tuhý v příčném
i podélném směru. Tuhost v příčném směru je zajištěna soustavou trojúhelníkŧ (vazeb), které
jsou vytvořeny z jednotlivých konstrukčních prvkŧ krovu. V podélném směru se tuhosti
dosáhne pomocí zavětrování, nebo páskŧ. Klasické krovy jsou vázané střešní konstrukce
spojované především tesařskými vazbami. V praxi se mŧţeme setkat i s ocelovými krovy,
nebo spíše s ocelovými částmi dřevěného krovu. Ocelové části krovŧ se však pouţívají
většinou při rekonstrukci starých dřevěných krovŧ (úprava pŧdy na podkrovní místnosti).
Zjednodušeně si můţeme dřevěné krovy rozdělit na dvě skupiny. První skupinu tvoří klasické
vaznicové soustavy a druhou skupinu krokevní soustavy.
1. Klasické vaznicové soustavy (stojatá stolice a leţatá stolice) jsou nejpouţívanějším druhem
vázaných dřevěných krovů.
2. V současné době se u novodobých rodinných domů pouţívají novodobé tzv. krokevní
soustavy (sem patří i novodobá hambalková soustava). Tento typ krovu funguje na zcela
jiných statických principech a zásadách, neţ klasické vaznicové soustavy. Je proto důleţité si
uvědomit, ţe statické zásady, které platí pro zhotovování klasických vaznicových soustav,
nebudou platit při zhotovování krokvových soustav. Z tohoto dŧvodu by jejich zhotovení mělo
být podloţeno statickým výpočtem a projektem krovu, coţ je dnes – v době, kdy se staví
pouze podle projektu pro stavební povolení – často velkým problémem.
- 44 -
Obrázek č. 33. Hlavní prvky dřevěného krovu u vaznicové soustavy
Hlavní prvky dřevěného krovu u vaznicové soustavy:
Vazba je příčný profil krovu. Vazby se dělí na plné a jalové.
Plná vazba (neboli stolice) je ta, která nese ostatní části krovu. V plné vazbě se tedy
kromě nesených částí (krokve a vaznice) vyskytují i prvky nesoucí (sloupky, vzpěry,
pásky, kleštiny a vazní trámy). Plná vazba (neboli stolice) se dále rozděluje podle zpŧsobu
osazení sloupkŧ na tzv. „stojatou“ a „leţatou“ stolici.
Jalová vazba je ta, která je sloţena pouze z nesených částí krovu – krokví. Plné vazby
(stolice) se rozmisťují v určitých vzdálenostech od sebe (například 4 – 5m) a jalové vazby
se rozmisťují v pravidelných rozestupech v prostoru mezi těmito plnými vazbami
(například kaţdých 90 aţ 120 cm).
Krokev je šikmý prvek krovu, který nese latě, na kterých je upevněna krytina. Krokve se
kladou kolmo k okapu. Krokve tvoří vazby.
Vaznice jsou vodorovné trámy, které podpírají krokve u vaznicové soustavy. Krovem
probíhají podélně a jsou neseny sloupky.
Pozednice je vodorovný podélný prvek krovu – trám, uloţený na nadezdívce. Na
pozednici se osazují spodní části krokví.
Vazní trám, je příčný vodorovný prvek krovu. Jedná se o hlavní nosník krovu, na kterém
leţí všechny ostatní prvky krovu. Vazný trám přenáší zatíţení od krovu do svislých
- 45 -
nosných konstrukcí budovy (zdí, pilířŧ, sloupŧ). Vazné trámy se ukládají do „kapes“
vytvořených v nosných zdech.
Sloupky jsou svislé prvky, namáhané na tlak, které podpírají vaznice v místě plných
vazeb. Sloupky jsou dole pevně osazeny a uchyceny na vazné trámy (bývají do nich
například začepovány).
Kleštiny jsou vodorovné prvky krovu, které ztuţují krov v příčném směru. Provádí se
například ze dvou prken připevněných ke krokvím ze stran.
Pásky ztuţují krov v podélném směru.
Obrázek č. 32. Klasická vaznicová soustava – stojatá stolice
Hlavní prvky dřevěného krovu u novodobé hambalkové soustavy:
Krokev je šikmý prvek krovu, který nese latě, na kterých je upevněna krytina. Krokve se
kladou kolmo k okapu. Krokve tvoří vazby.
Hambalek je vodorovný trám spojující dvě protilehlé krokve v hambalkové soustavě
krovu. Vkládá se mezi krokve v takové výšce, aby se pod ním mohlo procházet. Dělí
krokve v poměru 2:1 a jeho délka nesmí překročit 3,5 m. Lze pouţít i dva hambalky
s ohledem na výšku a rozpětí střechy.
Pozednice je vodorovný podélný prvek krovu – trám, uloţený na nadezdívce.
Na pozednici se osazují spodní části krokví.
Podélné zavětrování. Latě, nebo fošny, které ztuţují krov v podélném směru.
Obrázek č. 34. Novodobá hambalková soustava
- 46 -
3.1.2.2 VAZNÍKY
Vazníky jsou rovinné konstrukce, které po osazení a propojení vytvářejí prostorovou nosnou
konstrukci střech. Zhotovují se mimo prostor střechy a na střechu se instalují jeřábem.
Vazníky mŧţou být například plnostěnné, nebo příhradové. Příhradový vazník je rovinná
prutová soustava. Skládá se z prutŧ, které jsou vzájemně spojeny ve styčnících. Vazníky se
mŧţou pouţívat aţ do rozpětí 30 m.
3.1.2.3 RÁMOVÉ SOUSTAVY
Rámové soustavy jsou nosné konstrukce střech, které vznikají doplněním vazníkŧ o stojky.
Stojky se kotví do základu a po obezdění se stávají součástí obvodového zdiva. Rámové
konstrukce se pouţívají převáţně pro prŧmyslové objekty, nebo pro konstrukce o velkých
rozpětích.
3.1.2.4 LOMENICE A SKOŘEPINY
Lomenice a skořepiny jsou sloţité prostorové střešní nosné konstrukce, náročné na návrh i
realizaci. Jsou tvořeny buď lomenými rovinnými stěnami (lomenice), nebo klenbou
podepřenou po celém obvodě (skořepiny). Pouţívají se zejména k zastřešení velkých areálŧ,
stadionŧ, nádraţí, nebo výstavních hal apod.
3.1.2.5 TLAČENÉ OBLOUKY
Tlačené oblouky jsou sloţité střešní nosné konstrukce, které se pouţívají většinou k
zastřešení sportovních hal a areálŧ.
3.1.2.6 SPECIÁLNÍ KONSTRUKCE
Speciální konstrukce jsou například membránové, lanové, nebo zavěšené. Jedná se o
speciální konstrukce, které jsou namáhány na tah, a proto potřebují velmi únosné obvodové
zdivo. Nosnou konstrukci tvoří například membrána (jedná se o plošné těleso velmi malé
tloušťky, například kovové, nebo z vyztuţené plastové fólie, napnuté a po obvodě zakotvené
do zdiva).
Obrázek č. 35. Střešní konstrukce ve tvaru lomenice. Obrázek č. 36. Membránová střecha z předpjatého betonu.
- 47 -
3.1.3 VAZNICOVÉ SOUSTAVY
Jsou nejrozšířenějším typem krovŧ. Vyvinuly se ze starých soustav hambalkové a Ránkovy
(podle praţského tesaře Matěje Ránka). Vyznačují se tím, ţe krokve (kladené ve sklonu
střechy) jsou podporovány vodorovnými trámy – vaznicemi. Podle těchto vaznic se tato
soustava jmenuje – „vaznicová“. Základními prvky vaznicové soustavy jsou vazby. Vazba
je příčný profil krovu. Vazby se dělí na plné (neboli stolice) a jalové (neboli prázdné).
Plná vazba (neboli stolice) je ta, která nese ostatní části krovu. V plné vazbě se tedy kromě
nesených částí (krokve a vaznice) vyskytují i prvky nesoucí (sloupky, vzpěry, pásky, kleštiny
a vazné trámy). Plná vazba (neboli stolice) se dále rozděluje podle zpŧsobu osazení sloupkŧ
na tzv. „stojatou“ a „leţatou“ stolici. Jalová vazba je ta, která je sloţena pouze z nesených
částí krovu – krokví. Plné vazby (stolice) se rozmisťují v určitých vzdálenostech od sebe
(například 4 – 5 m) a jalové vazby se rozmisťují v pravidelných rozestupech v prostoru mezi
těmito plnými vazbami (například kaţdých 90 aţ 120 cm).
Krokve se kladou kolmo k okapu a jsou osedlány na pozednice a vaznice. Jejich vzájemná
vzdálenost je od 90 do 120 cm. Krokve jsou neseny vaznicemi. Vaznice jsou po
vzdálenostech (4 – 5 m) neseny plnými vazbami (stolicemi), které jsou konstrukčním
„jádrem― celé soustavy. V těchto plných vazbách (stolicích) se zatíţení z krokví a vaznic
přenáší pomocí sloupkŧ a vzpěr do vazního trámu (sloupky a vzpěry jsou do vazního trámu
zapuštěny, nebo pevně osazeny a uchyceny). Vazný trám potom přenáší tíhu krovu do nosné
zdi budovy – svislým tlakem. V prostoru mezi dvěma plnými vazbami (stolicemi), jsou
krokve podpírány pouze vaznicemi a tvoří tzv. vazbu prázdnou, nebo taky jalovou.
V prázdných (jalových) vazbách jsou vaznice namáhány krokvemi na ohyb (vaznice zde
nejsou podepírány). Podle umístění rozeznáváme vaznici vrcholovou (hřebenovou), střední
a okapovou. Vrcholová vaznice se pouţívá u krovŧ s delšími krokvemi a je podpírána
středovým sloupkem. Vaznice, která je umístěna na nadezdívce obvodové zdi se nazývá
pozednice. Pozednice je podepřena po celé délce, proto mŧţe být osazena naplocho. Přenáší
zatíţení krovu do obvodové zdi, do které musí být zakotvena.
Vazný trám je mohutný příčný trám, osazený v kapsách obvodových zdí, někdy je i osazen
(volně poloţen) na zdi středové. Konce vazních trámŧ se impregnují. Při uloţení vazního
trámu do kapsy ve zdi, je nutné nechat kolem zhlaví vazního trámu vzduchovou mezeru cca
50 mm, aby trám nehnil. Existuje ještě „úsporná“ vaznicová konstrukce bez vazného trámu –
ten je nahrazen tzv. „bačkorou“ (obr. č. 38), umístěnou nad středovou zdí. Do této bačkory
jsou začepovány šikmé sloupky.
Kleštiny a vzpěry (příčné vzpěry) v plných vazbách zachycují vodorovné síly a ztuţují tedy
krov v příčném směru.
Pásky (podélné vzpěry) vyztuţují krov v podélném směru – ztuţují spojení mezi sloupkem
a vaznicí, a tím zmenšují volnou délku vaznice.
Sloupky. Podle typu sloupkŧ, které podporují vaznice, rozeznáváme stolici „Stojatou“(obr. č.
37 a) a „Leţatou“(obr. č. 37 b).
STOJATÁ STOLICE
- 48 -
Vaznice jsou podporovány svisle osazenými sloupky (od vaznic po vazné trámy). Tato
konstrukce je vhodná tehdy, kdyţ mŧţeme vazný trám, který je zatíţený svislými sloupky
a vzpěrami, podporovat střední zdí budovy.
LEŢATÁ STOLICE
Vaznice jsou podporovány šikmo osazenými sloupky, nebo vzpěrami (od vaznic po vazné
trámy). Leţatou stolicí se přenáší zatíţení do vazného trámu blíţ k podporám.
Obrázek č. 37. Vaznicové soustavy (a – stojatá stolice, b – leţatá stolice, 1 – vazný trám, 2 – podezdívka, 3 –
pozednice, 4 – střední vaznice, 5 – krokev, 6 – sloupek, 7 – vzpěra, 8 – pásek, 9 – kleštiny, 10 – jalová vazba).
Obrázek č. 38. Vaznicová soustava bez vazného trámu s tzv. „bačkorou“.
- 49 -
3.1.4 VAZNÍKOVÉ KONSTRUKCE
Vazníkové konstrukce jsou tvořeny soustavou příčně uloţených střešních vazníkŧ
a pouţívají se pro větší rozpětí. Nejčastěji se s nimi setkáváme u jednopodlaţních hal, tam,
kde není moţné vybudovat střední podpěry.
Střešní vazníky jsou speciální, rovinné nosné konstrukce, které po osazení a propojení
vazničkami, vytvářejí prostorovou nosnou konstrukci střech. Zhotovují se mimo prostor
střechy a na střechu se instalují jeřábem. Pouţívají se převáţně pro zastřešování
prŧmyslových objektŧ (tovární hal, skladŧ), případně obchodních objektŧ (zastřešení
hypermarketŧ apod.). Vazníky se ukládají na sloupy, zdi nebo prŧvlaky. Uloţení vazníkŧ
však musí být provedeno – dokonalým zakotvením v místě uloţení (například šroubem do
zdiva). Propojení vazníkŧ (a tedy i jejich vzájemná vzdálenost) je dána únosností tzv.
vazniček, které nesou krytinu. Vazničky se osazují rovnoběţně s okapem a mŧţou být
z dřevěných trámkŧ, dřevěných, nebo i kovových I nosníkŧ.
Vazníky se provádějí z těchto materiálŧ:
Dřevěné.
Ţelezobetonové.
Z předpjatého betonu.
Ocelové.
Obrázek č. 39. Ocelové střešní plnostěnné vazníky a nosná táhla (1) ocelové střešní plnostěnné vazníky (2).
Podle tvaru rozeznáváme vazníky:
Sedlové.
Pultové.
Mansardové.
Lichoběţníkové.
Obloukové-segmentové.
Konstrukčně vazníky rozdělujeme na:
- 50 -
Příhradové vazníky. Skládají se z prutŧ, které jsou spojeny ve styčníku (spojnice dvou
nebo více prutŧ). Podle provedení styčníkŧ rozeznáváme příhradové vazníky sbíjené,
styčníkové, svorníkové, kolíkové, lepené atd.
Plnostěnné vazníky jsou zpravidla méně pracné a niţší neţ příhradové, ale jsou těţší.
Obrázek č. 40. Dřevěný, příhradový střešní vazník a vazníková konstrukce střechy.
3.1.4.1 DŘEVĚNÉ VAZNÍKY
Nejčastěji se provádějí jako příhradové sbíjené, svorníkové, šroubované, nebo lepené. Někdy
se pouţívají i dřevěné plnostěnné nosníky. Jsou tvořeny kostrou z trámkŧ a oboustranným
diagonálním obíjením obou povrchŧ (prkny). Jedná se o prutové konstrukce, které se skládají
z horní a dolní pásnice, svislic a diagonál. Pruty jsou vzájemně spojeny ve styčnících. Jako u
všech vazníkových konstrukcí, i zde platí, ţe vazníky musí být dobře zakotveny do podpor.
3.1.4.2 ŢELEZOBETONOVÉ A PŘEDPJATÉ VAZNÍKY
Z ţelezobetonu se provádí převáţně plnostěnné vazníky (sedlové a pultové), které se
pouţívají na přestřešení hal (továrních, zemědělských, případně i hromadných garáţí). Velmi
často se vyskytují s příčným prŧřezem ve tvaru I. Většinou se osazují na vzájemnou
vzdálenost vazníkŧ 6 m. Střešní konstrukci tvoří např. střešní ţelezobetonové, nebo předpjaté
panely. Pouţívají se pro rozpětí aţ do 15 m. Pokud se z ţelezobetonu vytvářejí vazníky
příhradové, jsou převáţně z předpjatého betonu (ţelezobetonové příhradové se špatně
vyztuţují ve styčnících a jsou citlivé na poškození při manipulaci a dopravě). Nad podporami
se provádějí plnostěnné.
3.1.4.3 OCELOVÉ STŘEŠNÍ VAZNÍKY
Pouţívají se pro velká rozpětí (12 aţ 30 m) a na velké vzájemné vzdálenosti mezi vazníky
(6 aţ 8 m). Ocelové vazníky se většinou provádí jako příhradové – buď svařované
z válcovaných profilŧ (I, U, T), nebo z trubek. Mŧţou být svařované, ale i šroubované (dříve
se prováděly nýtované). Styčníky jsou tvořeny styčníkovými plechy. Styčníkové plechy se
přivaří k horní i dolní pásnici, svislice i diagonály se přivaří k tomuto plechu (ne k pásnici,
protoţe by došlo k porušení – tzv. „křehký lom“).
Někdy se provádí i plnostěnné ocelové vazníky (zvláštním druhem byl tzv. „hustopečský
rámový vazník“, který se pouţíval pro přestřešení hal.
- 51 -
3.1.5 STŘEŠNÍ PLÁŠŤ SKLONITÝCH STŘECH – DRUHY KRYTIN
Střešní plášť je nenosná konstrukce. Je to část střechy, která chrání objekt před vnějšími
povětrnostními vlivy a zajišťuje poţadovaný stav vnitřních částí objektu. Střešní plášť spočívá
na nosné konstrukci střechy (krovu, vazníku).
3.1.5.1 STŘEŠNÍ PLÁŠŤ PRO ZASTŘEŠENÍ SKLONITÝCH STŘECH S DŘEVĚNÝM
KROVEM
V minulých dobách byly střešní pláště tvořeny pouze krytinou, poloţenou nad volným
podstřešním prostorem na latě, podmazanou maltou. V současné době musí být kaţdý střešní
plášť kvalitně provětráván. Na krokve je poloţená difúzní fólie, jako pojistná izolace. Na
krokvích jsou (rovnoběţně s krokvemi) přitlučeny tzv. kontralatě a teprve na nich je vlastní
laťování pro zavěšení krytiny, nebo prkenný záklop pro poloţení krytiny. Toto uspořádání
dnes vyţadují všichni výrobci krytin. Střešní pláště u šikmých střech mohou být zateplené (s
tepelnou izolací), nebo nezateplené.
Obrázek č. 41. Příklad střešního pláště sklonité střechy bez tepelné izolace.
Pojistná (difuzní) fólie. Umoţňuje cirkulaci vzduchu v prostoru mezi krytinou a fólií.
Krytina při deštích lépe vysychá, má delší ţivotnost a střešní konstrukce jsou lépe chráněny
před výkyvy teplot. Zároveň ale umoţňuje prostup vlhkosti z podstřešních konstrukcí do
vnějšího prostředí.
Tepelná izolace podstřeší. Je převáţně tvořena rŧznými druhy minerální vlny, které se
vkládají mezi krokve. Dŧleţité je, aby byla chráněna před pronikáním vlhkosti z vnitřního
prostředí. Proto je nutné pouţít parotěsnou zábranu na vnitřní straně tepelné izolace (mezi
izolací a palubkami, nebo sádrokartonem).
Pokládce pojistných fólií, tepelných izolací i parotěsu se musí věnovat velká pozornost. Je
nutné dodrţovat správné technologické postupy. Jejich nedodrţení mŧţe vést k navlhání
tepelných izolací a tím ke vzniku plísní a hnilob, coţ mŧţe vést i k narušení nosných
konstrukcí.
- 52 -
3.1.5.2 STŘEŠNÍ PLÁŠŤ PRO ZASTŘEŠENÍ SKLONITÝCH STŘECH S VAZNÍKY
U objektŧ, s ocelovými vazníky se pouţívá lehký střešní plášť. Sloţený je z ohýbaných
ocelových profilŧ, které se pokládají na ocelové vazničky prŧřezu například I, dále ze
sendvičových izolačních panelŧ a z povlakových krytin.
U ţelezobetonových vazníkŧ se konstrukce střešního pláště skládá z plošných dílcŧ – panelŧ,
střešních desek, které jsou doplněny ţlabovými, nebo světlíkovými panely. Tyto jsou osazeny
z vazníku na vazník. Je nutné, aby střešní plášť staticky spolupŧsobil s nosnou konstrukcí
střechy, proto se střešní plášť dokonale připevní k vazníkŧm.
U dřevěných příhradových vazníkŧ je střešní plášť tvořen dřevěnými vazničkami, nebo
i bedněním (podle druhu krytiny). Vazničky jsou vyrobeny z dřevěných hranolkŧ, kladou se
kolmo k podporám a přibíjejí se na kaţdém vazníku hřebíky. Nadstavování vazniček je moţné
pouze nad vazníkem.
Obrázek č. 42. Ocelové vazníky a ocelové vazničky (1), lehký střešní plášť ze sendvičových izol. panelŧ (2).
3.1.5.3 DRUHY KRYTIN
Skládané krytiny (pouţívají se u převáţné většiny sklonitých střech s dřevěným krovem):
Pálené krytiny. Keramická pálená krytina – tašky – patří k nejstarším stavebním
materiálŧm. Vyráběna je z přírodních a ekologických surovin (jíly, hlíny, voda, minerální
barvítka). Pálené krytiny se pouţívají maloformátové a velkoformátové. Pálené krytiny se
dnes kladou pouze „na sucho“, s vyloučením jakýchkoli „mokrých procesŧ“. Doplňky
k těmto páleným krytinám jsou plastové (hřebenáče, odvětrávací tvarovky, nároţí atd.).
Hmotnost pálených krytin je cca 45 kg/m2. (Výjimku tvoří Bobrovka, která se klade ve
dvou vrstvách a hmotnost krytiny je potom 70 kg/m2).
Betonové krytiny – tašky. Podstatou betonové krytiny je křemičitý písek, portlandský
cement a barevné pigmenty. Povrch krytiny se opatřuje nástřikem barvy. Hmotnost
betonových krytin je 45 kg/m2.
Vláknocemetové krytiny. Dnes uţ tyto krytiny neobsahují azbest. Vyrábějí se ve formátu
čtverce, obdélníkŧ (šablony), vlnovky. Je to celkem lehká krytina, s hmotností 15 –
20 kg/m2. Šablony se kladou úhlopříčně, nebo rovnoběţně s okapem na plné bednění.
Krytina z vlnovek se klade na dřevěné hranoly.
Vlnité desky ONDULINE se vyrábějí z lisovaných organických vláken, které jsou sycené
bitumenem.
- 53 -
Ţivičný střešní šindel. Jedná se o lehkou krytinu. Na trhu je hodně značek a tvarŧ, které se
liší kvalitou asfaltové hmoty a kvalitou zalisování posypové vrstvy. Šindel se přibíjí na
plné bednění (dřevěný záklop, nebo OSB desky tl. min. 18 mm) s podkladovou lepenkou.
Ostatní skládané krytiny – břidlice, dřevěný šindel (pro historické budovy).
Plechové krytiny (pouţívají se jak u sklonitých střech s dřevěným krovem, tak s vazníky
a někdy také i u plochých střech). Hmotnost plechové krytiny je cca 5 kg/m2.
Krytina z tabulí, nebo pásŧ plechu, kladená na bednění.
Hliníkové krytiny.
Ocelové systémy ve tvaru tašek, pozinkované, pokryté barevným plastem.
Povlakové krytiny (pouţívají se převáţně u plochých střech, ale lze je pouţít i u střech
sklonitých s dřevěným krovem – na plné bednění). Povlakové krytiny jsou vodotěsné.
Hydroizolační asfaltové pásy s vloţkou se skleněné rohoţe, nebo s hliníkovou fólií, se
pouţívají jako krytina sklonitých i plochých střech
Hydroizolační fólie na bázi kaučuku, plastŧ se pouţívají u plochých střech a k podkladu
se lepí asfaltem, nebo speciálními lepidly.
Obrázek č. 43. Příklad střešního pláště s ţivičným střešním šindelem.
Obrázek č. 44. Krytina ONDULINE.
3.2 PLOCHÉ STŘECHY
Jedná se o souvislé vícevrstvé konstrukce o malém sklonu (0°aţ max. 10°). Ploché střechy
se sestávají z nosné vrstvy (například stropní panel – u panelových objektŧ, nebo
ţelezobetonová deska) a z konstrukčních vrstev (hlavních a doplňkových), které tvoří střešní
plášť. Od plochých střech se stejně jako od sklonitých očekává, ţe budou ochraňovat budovu
před účinky povětrnostních vlivŧ, ale také, ţe budou zajišťovat vnitřní „pohodu“ (například
tepelnou) nejen v nejvyšších prostorách budovy.
- 54 -
3.2.1 POŢADAVKY NA PLOCHÉ STŘECHY, ROZDĚLENÍ PLOCHÝCH STŘECH
3.2.1.1 ZÁKLADNÍ POŢADAVKY NA PLOCHÉ STŘECHY
Základní poţadavky na ploché střechy mŧţeme shrnout do těchto bodŧ:
Vodotěsnost.
Tepelná ochrana.
Odolnost (proti klimatickým podmínkám, UV záření, biologickým vlivŧm, poţáru,
mechanická).
Trvanlivost.
Speciální poţadavky (únosnost, jakost vrstev).
3.2.1.2 ROZDĚLENÍ PLOCHÝCH STŘECH
Základní dělení plochých střech:
Zateplené.
Nezateplené.
Podle základního konstrukčního řešení střešního pláště rozdělujeme ploché střechy na :
Jednoplášťové. Jednoplášťová střecha je střešní konstrukce, která odděluje vnitřní
prostřední od vnějšího jedním střešním pláštěm. Vyuţívány jsou zejména tam, kde je
menší relativní vlhkost vnitřního prostředí.
Dvouplášťové. Dvouplášťová střecha odděluje vnitřní prostředí od vnějšího dvěma
střešními plášti – horním a dolním, nebo taky vnitřním a vnějším, mezi kterými je
vzduchová mezera. Prostor mezi oběma plášti mŧţe být prŧlezný, nebo prŧchozí, nebo
neprŧlezný, nebo mŧţe slouţit i jako pŧdní prostor. Vyuţívá se tam, kde je větší relativní
vlhkost vnitřního prostředí.
Několikaplášťové. Několikaplášťová střecha je vytvořena několika střešními plášti, které
jsou od sebe odděleny vzduchovou mezerou.
Podle funkce dělíme ploché střechy:
Nepochůzné střechy – přístup je na ně umoţněn jen pro účely zjištění jejich stavu
a údrţby.
Provozní střechy – střechy určené pro rekreaci, sport, dopravu, technické vybavení
objektu apod. Do těchto střech patří i tzv. „zelené střechy“. Zelené střechy jsou zvláštním
případem plochých střech. Jsou to střechy pokryté rostlinstvem a jejich obliba stále více
stoupá. U těchto zelených plochých střech jsou nároky nejen na konstrukci, ale i na
samotné provedení opravdu velké. Nejen z dŧvodu většího zatíţení těchto střech, ale taky
proto, ţe je nutno zabránit prorŧstání kořínkŧ rostlin do vrstev izolace, nebo je třeba
zajistit odvádění přebytečné vody drenáţními vrstvami.
- 55 -
Obrázek č. 45. Příklad skladby „zelené střechy“.
Obrázek č. 46. Ukázka „zelené“ pochŧzné střechy.
Podle odvětrávání dělíme ploché střechy na:
Provětrávané.
Neprovětrávané.
Podle uloţení vrstev dělíme ploché střechy:
S klasickým pořadím vrstev.
S obráceným pořadím vrstev.
3.2.1.3 ODVODNĚNÍ PLOCHÝCH STŘECH
Pouţitý zpŧsob odvodnění závisí na počtu plášťŧ a na velikosti střechy:
Vnitřními odpady, pomocí tzv. vtokŧ.
Mezistřešími ţlaby.
Zaatikovými ţlaby.
Podokapními ţlaby.
Například malé střechy bývají odvodněny sklonem střechy směrem ke ţlabu, který bývá
umístěn na jedné straně objektu. Zbylé strany jsou opatřeny atikou, aby nedocházelo ke
stékání vody po stěnách. Naproti tomu, u větších střech je odvodnění provedeno například
pomocí vnitřních odpadŧ, které jsou umístěny v ploše střechy tak, aby dokázali bezpečně
odvést veškerou sráţkovou vodu z ploché střechy.
3.2.2 JEDNOPLÁŠŤOVÁ STŘECHA
Jednoplášťové střechy jsou nejrozšířenějším typem plochých střech. Mezi jejich výhody
patří – jednoduchá a rychlá realizace, snadná moţnost oprav, menší investiční náročnost.
Nevýhodou je to, ţe se v konstrukci jednoplášťové střechy nedá úplně vyloučit výskyt vodní
páry, nebo nevyhovují spádové poměry, které za velkých dešťŧ vytvářejí na střeše kaluţe,
další nevýhodou mŧţe být špatná soudrţnost povrchových krytin.
Jednoplášťové ploché střechy rozeznáváme:
Střechy s odvětrávacími kanálky.
Střechy bez odvětrávacích kanálků.
- 56 -
Vzhledem k tomu, ţe se v 70 – tých letech 20 století ukázalo (u panelových domŧ) větrání
pomocí odvětrávacích kanálkŧ jako zcela neúčinné, dnes se jednoplášťové střechy navrhují
častěji jako nevětrané.
Obrázek č. 47. Příklad skladby jednoplášťové ploché střechy.
3.2.2.1 SKLADBA JEDNOPLÁŠŤOVÉ PLOCHÉ STŘECHY
Klasická hlavní skladba jednoplášťové nevětrané (nepochŧzné) střechy (bráno od spodu – od
nosné konstrukce) se skládá z těchto částí:
Nosná konstrukce (například stropní panel, ţelezobetonová nosná deska).
Mikroventilační vrstva (nazývaná také jako expanzní vrstva) – k vyrovnání rozdílŧ tlakŧ
vodní páry mezi daným místem a vnějším prostředím. Tuto vrstvu mŧţe tvořit například
děrovaný asfaltový pás. Má dilatační funkci.
Spádová vrstva je vrstva, která vytváří potřebný spád střechy. Minimální tloušťka spádové
vrstvy je 25 mm. Provádí se například z betonové mazaniny. Spádovou vrstvu je moţné
provádět buď přímo na nosnou konstrukci, nebo i nad parotěsnou zábranu (případně i nad
tepelnou izolaci). Někdy se pouţívá i tepelná izolace ve formě spádových klínŧ, takţe
klasická spádová betonová vrstva nám ze skladby vypadne.
Parotěsná vrstva, zamezuje pronikání vzdušné vlhkosti do střešního pláště. Při návrhu
jednoplášťové střechy je hlavní snahou, aby se do střešní konstrukce nedostala vzdušná
vlhkost, která by se při nízkých teplotách sráţela ve vodu. Toto riziko vzniká kdekoliv ve
střešním plášti, ale nejvíce je ohroţena vrstva tepelné izolace, nebo část pod hydroizolační
vrstvou. Parotěsná zábrana musí být v celé ploše dobře provedená, jednotlivé pásy musí
být spolehlivě spojeny, utěsněny a u detailŧ je třeba vyloučit jakékoliv spáry. Jako
materiál se pouţívají asfaltové pásy případně s hliníkovou fólií, syntetické fólie, PE fólie,
nátěry, nebo stěrky. Další dŧleţitou podmínkou správné funkce parozábrany je její
umístění. To znamená, ţe pokud má zabránit pronikání vzdušné vlhkosti do míst, kde
mŧţe být niţší teplota (kde uţ se pára sráţí ve vodu), měla by být umístěna co nejblíţe
vnitřnímu povrchu konstrukce. Nejčastější umístění je tedy pod vrstvou tepelné izolace.
Tepelně izolační vrstva – omezuje neţádoucí tepelné ztráty, ale i zisky, při zahřátí střechy
v letních dnech. Nejstarším typem tepelné izolace u panelových domŧ byla vrstva ze
- 57 -
škvárobetonu, nebo násyp ze škváry, později se pouţívaly pěnosilikátové tvárnice a jako
nejmladší typ izolace se pouţívá například pěnový polystyren ve formě desek, desky
z pěnového skla, tuţené minerální desky, polyuretanové desky s ochrannou asfaltovou
vrstvou aj.
Vrchní hydroizolační vrstva (povlaková hydroizolační krytina) slouţí k zajištění
vodotěsnosti střešního pláště. Bývá provedena v jedné, nebo dvou vrstvách. Pouţívají se
tzv. povlakové hydroizolace, které vytvářejí na povrchu konstrukce vodotěsný
hydroizolační povlak. Jsou to například – asfaltové pásy z modifikovaného asfaltu
a nosné, nenasákavé vloţky ze skelných vláken. Dále se pouţívají například fóliové pásy
z termoplastŧ (tl. 2 aţ 4 mm).
3.2.3 DOPLŇKOVÉ VRSTVY STŘEŠNÍHO PLÁŠTĚ
Vedle hlavních vrstev střešního pláště (kam patří nosná konstrukce, mikroventilační vrstva,
spádová vrstva, parotěsná vrstva, tepelně izolační vrstva a hydroizolační vrstva), se pouţívají
i některé doplňkové, nebo vedlejší vrstvy, jako například:
Provizorní hydroizolační vrstva (jedná se o provizorní krytinu, chránící vrstvy
rozpracované střechy před nepříznivými účinky povětrnostních vlivŧ.
Podkladní vrstva (vytváří podklad pro další vrstvu střešního pláště).
Dilatační vrstva (umoţňuje vzájemné posuny vrstev střešního pláště).
Spojovací vrstva (spojuje dvě vrstvy střešního pláště).
Stabilizační vrstva (svojí hmotností zajišťuje polohu dalších vrstev střechy (například
proti sání větru).
Vegetační vrstva (u zelených střech) – zajišťuje rŧst rostlin.
Separační vrstva je tvořena ze separačních textilií. Jedná se o anorganické nenasákavé
textilie z např. polyesterových vláken, nebo skleněných vláken. Pouţívá se k oddělení
jednotlivých vrstev tam, kde to vyţaduje technologický postup. U zelených střech
zabraňují prorŧstání kořenŧ do niţších vrstev.
Ochranná vrstva (nátěry, nástřiky, násypy). Základním úkolem této vrstvy je prodlouţení
ţivotnosti povlakových hydroizolačních krytin.
Drenáţní vrstva se pouţívá u zelených střech pro odvedení přebytečné vody ze substrátu,
zároveň to bývá i vrstva pro zajištění dostatečné vláhy v období sucha.
Krycí vrstva uplatňuje se u pochŧzných střech, nebo teras. Mŧţe je tvořit betonová
mazanina, litý asfalt, dlaţba atd. U pochŧzného povrchu je jejím hlavním úkolem chránit
niţší vrstvy před mechanickým poškozením a rozkládat váhu.
Co je dŧleţité si při samotném provádění všech vrstev uvědomit, je to, ţe do jiţ hotové ploché
střechy není (samozřejmě) vidět. Proto je velmi dŧleţité provádět prŧběţnou kontrolu kaţdé
etapy pokládání. Nutné je kontrolovat dodávaný a pokládaný materiál, jestli odpovídá návrhu
a vzájemně si vyhovuje. Kontrolovat kvalitu dodaného a pokládaného materiálu (nesmí být
poškozený). Nezbytná je také kontrola dodrţování technologických postupŧ pokládky,
dodrţování správných meteorologických podmínek pro pokládku a kontrola správné
manipulace a uskladňování materiálu. A také je potřeba dbát na to, aby pracovníci při pohybu
na střeše nepoškodili jiţ poloţené vrstvy chŧzí, odhazováním nedopalkŧ, nebo odpadkŧ apod.
- 58 -
3.2.4 DVOUPLÁŠŤOVÁ PLOCHÁ STŘECHA
Dvouplášťová plochá střecha je střecha oddělující vnitřní prostředí od vnějšího dvěma
střešními plášti – horním pláštěm a dolním pláštěm, mezi nimiţ je vzduchová mezera.
Dvouplášťová střecha nevětraná má uzavřenou vzduchovou vrstvu a navrhuje se jen
výjimečně při rekonstrukcích stávajících dvouplášťových střech.
Dvouplášťová střecha větraná má vzduchovou vrstvu napojenou na vnější prostředí a hodí se
nad prostory s vysokou relativní (vnitřní) vlhkostí.
Obrázek č. 48. Příklad skladby dvouplášťové střechy větrané
Horní plášť tvoří ochrannou konstrukci proti povětrnostním vlivŧm a nemá funkci tepelné
izolace (ale mŧţe tepelně izolační vrstvu obsahovat). Skladba horního pláště musí být taková,
aby proudění vzduchu ve vzduchové mezeře mezi oběma plášti bylo co nejlepší. Proudění
musí být takové, aby co nejrychleji odvedlo veškerou vzdušnou vlhkost (která do této mezery
pronikla z vnitřního prostředí dolního pláště) ven do vzduchu. Proto u těchto střech není
kladený tak velký dŧraz na parozábrany.
Vzduchová mezera (proto aby plnila funkci větrací), je s vnějším prostředím spojena pomocí
nasávacích a vzduch odváděcích otvorŧ. Tyto otvory musí být zakryté proti vniknutí ptákŧ,
nebo hmyzu, ale zakrytí musí být takové, aby nezabraňovalo prŧtoku vzduchu. Nevýhodou
otevřené vzduchové mezery mŧţe být to, ţe mŧţe sniţovat účinek tepelné izolace. Proto je
u dvouplášťových střech dŧleţité pouţívat kvalitní a vhodné tepelné izolace. Pouţívá se
například minerální vlna, nebo plsť, která umoţňuje snadné předávání vlhkosti (z dolního
pláště) do vzduchové mezery.
Dolní plášť má za úkol co nejméně propouštět vzduch přes tepelně izolační vrstvu a tím
zamezit pronikání vodní páry do vzduchové mezery. Tepelná izolace dvouplášťové střechy se
pokládá do dolního pláště střechy.
Podle uspořádání horního a dolního pláště rozeznáváme dvouplášťové střechy:
Kde horní a dolní pás je samostatně nesen (jedná se o náročnou a zřídka pouţívanou
konstrukci).
Dolní plášť nese horní plášť – je to nejčastěji pouţívané řešení.
- 59 -
Horní plášť nese dolní plášť (podhled). Tento typ se pouţívá například u výrobních hal
a objektŧ.
3.2.4.1 SKLADBA DVOUPLÁŠŤOVÉ PLOCHÉ STŘECHY
Klasická skladba dvouplášťové větrané (nepochŧzné) střechy (bráno od spodu – od nosné
konstrukce) se skládá z těchto částí:
Nosná stropní konstrukce (nad posledním podlaţím), nebo nosná konstrukce podhledu.
Parotěsná vrstva (parozábrana).
Tepelně izolační vrstva (například z minerální vlny, plsti).
Provětrávací vzduchová mezera, která je tvořena vloţením například ţelezobetonových
klínŧ – tyto zajišťují nejen tuto vzduchovou mezeru, ale i spád horního pláště.
Nosná konstrukce horního pláště (například dřevěné desky, nebo střešní panely
z lehčených betonŧ).
Tepelně izolační vrstva (tato uţ není podmínkou).
Povlaková hydroizolační vrstva (např. asfaltový pás, fóliové hydroizolace).
3.2.5 OBRÁCENÁ (INVERZNÍ) STŘECHA
U obrácené (inverzní) střechy – jak uţ napovídá název – jde o jednoplášťovou střechu
s obráceným pořadím vrstev (neţ je klasická skladba). Ve skutečnosti to znamená, ţe tepelně
izolační vrstva je poloţená aţ nad citlivou hydroizolační vrstvou. Touto záměnou se má zvýšit
ţivotnost střešního pláště. U těchto obrácených střech je ale nutné pouţívat velmi kvalitní
tepelně izolační materiály – například z extrudovaného polystyrenu. Je to z toho dŧvodu, ţe
voda vlastně protéká kolem tepelné izolace a stéká k hydroizolaci. Proto je dŧleţité, aby
tepelná izolace byla z nenasákavého (nebo minimálně nasákavého) materiálu. Nevýhodou této
konstrukce je to, ţe v chladných obdobích, kdy je protékající voda velmi chladná, dochází
k prochlazování nosné konstrukce, coţ mŧţe vést zase ke vniku par atd.
Předností této střechy je:
Velice dobrá ochrana hydroizolační vrstvy, před tepelnými výkyvy.
Spolehlivá ochrana i před mechanickým poškozením.
Zmenšení moţnosti prŧniku vodních par do konstrukce.
Dŧsledkem výše uvedeného je potom i zvýšení ţivotnosti tohoto střešního pláště.
Tento typ střešního pláště se uplatní:
U obytných budov.
Administrativních budov.
Běţných prŧmyslových hal.
U bazénŧ.
3.2.5.1 SKLADBA OBRÁCENÉ STŘECHY (OD NOSNÉ KONSTRUKCE):
Nosná konstrukce (například stropní panel, ţelezobetonová nosná deska).
- 60 -
Mikroventilační vrstva (nazývaná také jako expanzní vrstva) – k vyrovnání rozdílŧ tlakŧ
vodní páry mezi daným místem a vnějším prostředím. Tuto vrstvu mŧţe tvořit například
děrovaný asfaltový pás.
Spádová vrstva je vrstva, která vytváří potřebný spád střechy. Minimální tloušťka spádové
vrstvy je 25 mm. Provádí se například z betonové mazaniny.
Hydroizolační vrstva. Jako hydroizolace se pouţívají povlakové hydroizolace (oxidované
asfaltové pásy, modifikované, syntetické fólie měkčeného PVC, fólie z upravovaného
kaučuku aj.).
Separační vrstva je tvořena ze separačních textilií. Jedná se o anorganické nenasákavé
textilie z např. polyesterových vláken, nebo skleněných vláken.
Tepelně izolační vrstva.
Separační a ochranná vrstva (textilie).
Zatěţovací vrstva (zásyp), kterou mŧţe tvořit například násyp z kačírku, vrstva kameniva,
nebo betonové dlaţdice.
Obrázek č. 48. Příklad skladby inverzní střechy
3.2.6 ZEDNICKÉ KONSTRUKCE A PRÁCE NA STŘECHÁCH
U sklonitých střech se jedná o tyto konstrukce a práce:
Komíny. Z konstrukčního hlediska známe komíny jednovrstvé a vícevrstvé. Jednovrstvé se
vyznačují tím, ţe komínový plášť tvoří přímo prŧduch. V současné době, se mŧţou
navrhovat jen v občasně uţívaných stavbách. Vícevrstvé komíny se skládají ze speciálních
komínových tvarovek, izolace a šamotové vloţky. Další typy komínových vloţek jsou
například z kovových materiálŧ a navrhují se podle typu paliva. Část komínu, která
vyčnívá nad střechou, musí vyhovovat nejen podmínkám technickým, technologickým,
ekonomickým, ale taky estetickým. Měla by ladit s celou stavbou. První variantou je
klasická obezdívka. Obezdění se ukončí krycí deskou z vláknitého betonu. Dalším
zpŧsobem je pouţití komínového pláště z vláknitého betonu, který se po úpravě výšky
nasadí na nadstřešní část jako jeden celek včetně krycí desky. Třetí variantou je pouţití
stavebnice z betonových segmentŧ, které mají upravený povrch (například jako cihlu).
Kvalitní komín musí být nenasákavý, mít dobrý tah (závisí na prŧřezu) a musí být poţárně
bezpečný (závisí na konstrukci a materiálu komínové vloţky). Velmi dŧleţité je správné
- 61 -
statické posouzení a splnění všech příslušných norem a technologických postupŧ při
provádění. S tím souvisí i dlouhá ţivotnost komínu a úspora energie.
Římsy. Římsa není přímo konstrukce na střeše, ale vzhledem k tomu, ţe se často pouţívá
římsa hlavní, která vzhledem ke své poloze s krovem souvisí, (ukončuje vlastně budovu
v místě střechy a uzavírá krov) si je zde uvedeme. Účelem římsy je chránit prŧčelí budovy
před stékající sráţkovou vodou. Římsy podle umístění rozdělujeme na hlavní (která
ukončuje budovu v místě napojení střechy), pasová (v úrovni stropních konstrukcí
jednotlivých podlaţí), podokení (parapetní) a soklová. Konstrukce římsy mŧţe být
vyzdívána z cihel, nebo ţelezobetonová monolitická, nebo prefabrikovaná.
Obezdívání pozednic.
Obezdění vazných trámů. Vazné trámy se osazují do „kapes“ ve zdivu tak, aby kaţdý trám
měl kolem sebe vzduchovou mezeru. Mezera se provádí proto, aby trám nepřebíral ze
zdiva případnou vlhkost.
Dozdění, nebo opravy (vyspárování, nahození) komínů.
Dozdění, opravy, nebo omítnutí štítových zdí.
Zdění střešních vikýřů. Vikýř je nadstřešní konstrukce, která slouţí k prosvětlení
a provětrání prostoru pod střechou a zároveň zvětšuje vyuţitelný prostor pod střechou.
Vikýře u obytných domŧ mají obvykle okno. Vikýře rozeznáváme štítové (mají
trojúhelníkový tvar), pultové, sedlové, polovalbové, románské atd.
Vyzdívání příček, provádění potěrŧ v případě podkrovních místností.
Provádění sádrokartonů v obytném podkroví.
Obrázek č. 49. Příklad vyzdívané atiky.
U plochých střech se jedná o tyto konstrukce a práce:
Atiky jsou horní ukončující části obvodového pláště, které jsou vyvedeny minimálně do
výšky 150 mm nad úroveň krytiny ploché střechy. Pokud má plochá střecha sklon k ţlabu
při jedné straně objektu, jsou atiky umístěny ze tří stran objektu. Kdyţ má plochá střecha
vodu svedenou vnitřním svodem, jsou atiky umístěny ze všech čtyř stran objektu.
Konstrukce atik musí být vţdy oddělena od konstrukce střešního pláště – dilatační spárou.
Vyzdívání, případně dozdívání výtahových šachet a strojoven výtahŧ.
Provádění potěrů, spádových vrstev atd.
3.2.7 KLEMPÍŘSKÉ KONSTRUKCE NA STŘECHÁCH
Úkolem klempířských konstrukcí je odvádět dešťové vody mimo stavební objekt. Materiály pro
klempířské konstrukce musí být pevné, tvárné, tvrdé odolné proti vodě a agresivním vlivŧm
- 62 -
počasí a korozi. Dŧleţité je i hledisko estetické, protoţe klempířské prvky mŧţou výrazně
ovlivnit architektonický vzhled budovy. Nejčastěji se pouţívají tyto materiály – pozinkovaný
plech, titanzinkový plech, měděný plech, hliníkové plechy, plasty, systémy Linda, Satjam.
Klempířské prvky:
Ţlaby slouţí k odvodu vody z roviny střechy u okapu. Ţlaby mohou být podokapní,
nástřešní, mezistřešní, zaatikové, lŧţkové. Podle tvaru je rozeznáváme pŧlkruhové
a hranaté. Nástřešní ţlaby se pouţívají tam, kde je pod okapem umístěn chodník (ţlaby se
musí podbednit).
Háky slouţí k upevnění okapŧ ţlabŧ ke střeše.
Svody odvádějí vodu svisle k zemi, kde jsou svody například napojeny na kanalizaci.
Okapní plech je plech pro oplechování hrany okapu.
Úţlabí vzniká prŧnikem dvou střešních rovin a odvádí vodu, která do něj stéká ke ţlabu.
Lem zdi je oplechování místa spoje střechy se zdivem (například u vikýře, nadezdívky
atd.).
Lem štítu (závětrná lišta) se pouţívá u střech, které jsou ukončeny krajovou taškou, nebo
nadezdívkou.
Olemování komínů je vlastně oplechování místa prŧchodu komínu střešní rovinou.
Obrázek č. 50. Ukázka oplechování komína a atiky.
3.3 BEZPEČNOST PRÁCE VE VÝŠKÁCH
Za práci ve výšce se označuje práce a pohyb pracovníka, při kterém mu hrozí nebezpečí pádu
z výšky, do hloubky, propadnutí, nebo sesutí. Jde o jakoukoliv výšku, kdy pracoviště
převyšuje okolí a případným pádem hrozí poškození zdraví. Je proto nezbytné zajišťovat
ochranu pracovníkŧ proti pádu. Do výškového rozdílu 1,5 m není zpŧsob ochrany předepsán
(výjimkou je práce nad vodou nebo jinými látkami), přesto je nutno práci i do této výškové
úrovně věnovat velkou pozornost. Od výšky (hloubky) 1,5 m musí být provedeno zajištění
ochrany pracovníkŧ proti pádu. Ochrana je zajišťována buď kolektivním, nebo osobním
zajištěním. Kolektivním zajištěním rozumíme – technické zajištění pomocí ochranných
a záchytných konstrukcí (ochranné zábradlí, ohrazení, lešení, poklopy, sítě, lávky apod.).
- 63 -
Osobním rozumíme zajištění pracovníkŧ pomocí zachycovacího postroje s kombinací dalších
prvkŧ, kde je kaţdý pracovník zajištěn zvlášť.
Kaţdé pracoviště, kde je nebezpečí pádu pracovníkŧ z větší výšky neţ 1,5 m je nutno
zajistit například ochranným zábradlím (výšky min. 1,1 m). Do výškového rozdílu 2 m je
moţné pouţit zábradlí jednotyčové, nad 2 m musí být zábradlí dvoutyčové.
Před započetím prací ve výškách se pracovník musí předem seznámit s technologickým
a pracovním postupem a hlavně se zpŧsobem zabezpečení pomocí – pomŧcek pro ochranu
zdraví (POZ) k zachycení pádu.
Práce, při které má pracovník pouţít POZ k zachycení pádu, se uţ povaţuje za práci
v ohroţeném prostoru. Je nutné, aby místo, kde se tento ochranný prostředek k zachycení
pádu ukotví, vyhověl statické síle min. 15 kN. Je také nutné, aby pod tímto místem
ukotvení, byl dostatečný volný prostor k zachycení případného pádu pracovníka.
Po celou dobu práce ve výšce a to i při přesunu na jiné místo, musí být pracovník
zabezpečen pracovními ochrannými pomŧckami (POV).
Při práci na střechách hrozí pracovníkŧm nebezpečí pádu z volných okrajŧ, propadnutí
střešní konstrukcí, nebo sklouznutí. Ochranu je proto potřeba zajistit pomocí ochranných
a záchytných konstrukcí a často taky pracovními ochrannými pomŧckami. Například při
ohroţení pracovníkŧ propadnutím, které hrozí například u lehkých střešních plášťŧ, je
potřeba v místě práce zhotovit pomocnou podlahu například z fošen, tak aby její šířka
byla minimálně 60 cm.
Při práci na střechách a ve výškách vŧbec je často potřeba shazovat rŧzný materiál,
předměty atd. Místo dopadu musí být vţdy předem zajištěno. Platí však to, ţe sypký
materiál, stavební suť apod. lze shazovat pouze na uzavřených shozových trasách. Platí
však přísný zákaz shazování jakýchkoli plošných předmětŧ (plech, krytina atd.), kdy
nemŧţeme přesně zajistit místo dopadu.
Zabezpečování okrajŧ střechy musí být spolehlivé a po celou dobu provádění práce ve
výškách.
Výškové práce nesmí být podle nařízení vlády č. 362/2005 Sb. vykonávány za nepříznivé
povětrnostní situace. Za takovou situaci se povaţuje bouře, déšť, sníh, námraza, vítr nad
8 m/s při práci na zavěšených plošinách, pojízdných lešeních, ţebřících nad 5 m a při
závěsu na laně u pracovních polohovacích systémŧ. V ostatních případech při rychlosti
větru nad 11 m/s. Dále v případech, kdy je viditelnost menší neţ 30 m a také kdyţ teplota
prostředí je niţší neţ – 10°C.
Pracovník pracující ve výškách musí být zdravotně a odborně zpŧsobilý.
SHRNUTÍ
Střecha je stavební konstrukce, která ukončuje stavbu shora, chrání jí proti povětrnostním
vlivŧm a měla by plnit i funkci tepelné izolace. Střecha je velice dŧleţitou částí budovy a ve
velké míře na ní závisí i ţivotnost celé budovy. Střechy rozdělujeme podle sklonu střešního
pláště, na sklonité střechy, se sklonem pláště od 10° a na ploché střechy, se sklonem pláště od
0° do 10°. Podle sklonu rozdělujeme dále sklonité střechy na šikmé střechy, se sklonem
střešního pláště 10° aţ 45° a strmé střechy, jejichţ sklon střešního pláště je větší neţ 45°.
Nosnou střešní konstrukcí se rozumí ta část střechy, která přenáší zatíţení od povětrnostních
vlivŧ, střešního pláště, eventuelních provozních účinkŧ do nosné konstrukce vlastní budovy.
Podle konstrukčního systému dělíme nosné konstrukce na krovy, vazníky, rámové soustavy,
lomenice, skořepiny, tlačené oblouky a speciální konstrukce. Krovy jsou dřevěné konstrukce,
- 64 -
které po dokončení vytvářejí prostorovou nosnou konstrukci u sklonitých střech. Krovy
vytváří tvar střechy a přenáší hmotnost střešního pláště a zatíţení, (které pŧsobí na plášť) do
nosných konstrukcí budovy, do stěn, sloupŧ a pilířŧ. Krovy se sestavují se základních
tesařských prvkŧ. Zjednodušeně si mŧţeme dřevěné krovy rozdělit na dvě skupiny. První
skupinu tvoří klasické vaznicové soustavy a druhou skupinu krokevní soustavy. Klasické
vaznicové soustavy (stojatá stolice a leţatá stolice) jsou nejpouţívanějším druhem vázaných
dřevěných krovŧ. Vazníkové konstrukce jsou tvořeny soustavou příčně uloţených střešních
vazníkŧ a pouţívají se pro větší rozpětí. Nejčastěji se s nimi setkáváme u jednopodlaţních hal,
tam, kde není moţné vybudovat střední podpěry. Střešní plášť je nenosná konstrukce a je to
část střechy, která chrání objekt před vnějšími povětrnostními vlivy a zajišťuje poţadovaný
stav vnitřních částí objektu. Střešní plášť spočívá na nosné konstrukci střechy (krovu,
vazníku). Ploché střechy jsou souvislé vícevrstvé konstrukce o malém sklonu (0°aţ max. 10°).
Ploché střechy se sestávají z nosné vrstvy (například stropní panel – u panelových objektŧ,
nebo ţelezobetonová deska) a z konstrukčních vrstev (hlavních a doplňkových), které tvoří
střešní plášť. Podle základního konstrukčního řešení střešního pláště rozdělujeme ploché
střechy na jednoplášťové, dvouplášťové a několikaplášťové.
OPAKOVÁNÍ
1. Které střechy nazýváme jako sklonité.
2. Co je to střešní plášť?
3. Co je to krov?
4. Vysvětlete pojem krokev.
5. Jaké jsou základní poţadavky kladené na ploché střechy?
4 ÚPRAVY POVRCHŦ
CÍLE
Po prostudování této kapitoly dokáţete:
Popsat účel, rozdělení a vlastnosti vnitřních omítek.
Popsat účel, rozdělení a vlastnosti vnějších omítek.
Popsat zpŧsob ručního a strojního omítání a opravy a čištění omítek.
Popsat nejdŧleţitější body BOZP při provádění omítek.
4.1 ÚČEL ÚPRAV POVRCHŦ ZDIVA
Po kompletním dokončení hrubé stavby včetně střechy, zastropení podlaţí, osazení oken,
veškerých instalací apod., přichází na řadu úpravy povrchŧ zdiva, které mŧţeme provádět
- 65 -
rŧznými zpŧsoby. Mezi tradiční a nejrozšířenější úpravy povrchŧ patří omítky a to jak
klasické, tak i z moderních materiálŧ. K dalším, velmi rozšířeným úpravám povrchŧm patří
obklady z rŧzných materiálŧ (keramické obklady a mozaiky, dřevěné obklady, plastové
obklady, kovové obklady, kamenné obklady a jiné). Většina povrchových úprav kromě své
estetické funkce přispívá ke zpevnění a ochraně konstrukce a také k zateplení a zlepšení
akumulačních schopností interiéru.
4.1.1 OMÍTKY – TRADIČNÍ ÚPRAVY POVRCHŦ ZDIVA
Omítky patří k nejrozšířenějším úpravám povrchŧ zdiva. Povrchové úpravy tvoří lícní plochu
konstrukce. Omítky vytváří rovný, hladký povrch svislých stěn a stropŧ. Slouţí hlavně
k vyrovnání nerovností zdí, proto i výběr omítky závisí na rovnosti podkladu. Při úpravách
povrchŧ platí pravidlo, ţe čím kvalitněji jsme provedli vnější i vnitřní konstrukce (zdi), tím
méně spotřebujeme materiálu při nanášení omítek. Omítky mŧţeme rozdělit do dvou
základních skupin, na omítky vnitřní a vnější.
4.1.1.1 ÚČEL OMÍTEK
Chránit konstrukci proti mechanickému poškození.
Chránit konstrukci proti povětrnostním vlivŧm (vodě, slunci atd.).
Chránit konstrukci proti biologickým vlivŧm (plísně, houby).
Zlepšovat technické vlastnosti konstrukce.
Zlepšovat akustické, tepelně – izolační, protipoţární, antistatické vlastnosti konstrukce.
Dotvářet estetický vzhled konstrukce.
Chránit konstrukci proti znečištění a zároveň umoţnit snadnou čistitelnost.
4.1.1.2 ROZDĚLENÍ OMÍTEK
Podle materiálu:
Tradiční omítky (vápenná, cementová, vápenocementová, sádrová a vápenosádrová).
Novodobé omítky (minerální, silikonové pryskyřičné – jedná se o tzv. suché směsi, které
se jen míchají s vodou).
Speciální (tepelně-izolační, sanační, uzavírací).
Podle počtu vrstev:
Jednovrstvé.
Dvouvrstvé (spodní vrstva se nazývá jádro (tl. 15 mm) a horní vrstva se nazývá štuk
(tl. 3 – 5 mm).
Třívrstvé (špric + jádro + štuk).
Podle úpravy povrchu:
Nezatřená omítka (hrubá, pouze strţená omítka).
Omítky hladké, jemné, stříkané, škrábané apod.
Podle tvaru omítaných ploch:
Omítky na rovných plochách.
Omítky na oblých plochách.
- 66 -
Omítky na profilovaných plochách.
Podle umístění v budovách:
Omítky v podzemních částech.
Omítky v nadzemních podlaţích.
Omítky v podkroví.
Podle technologie provádění:
Omítky prováděné ručně.
Omítky prováděné strojně.
Pokyny, jak omítky správně navrhovat, připravovat a provádět, jsou uvedeny v normách ČSN
EN 13914–1 Navrhování, příprava a provádění vnějších a vnitřních omítek, část 1. Vnější
omítky, dále pak v ČSN EN 13914–2 Navrhování, příprava a provádění vnějších a vnitřních
omítek, část 2. Příprava návrhu a základní postupy pro vnitřní omítky. Vnitřních i vnějších
omítek se týká také norma ČSN EN 998–1 Specifikace malt pro zdivo, a to část 1. Malta pro
vnitřní a vnější omítky, kde je stanovena definice druhŧ malt pro vnitřní a vnější omítky
a základní poţadavky na jejich vlastnosti. Norma určuje vlastnosti, které musí výrobce malt
pro vnitřní a vnější omítky dodrţovat. Uvádí značení a označování malt pro vnější a vnitřní
omítky a obecné postupy pro hodnocení shody.
Materiály pro výrobu omítek:
Pojivo (vápno, cement, sádra).
Plnivo (písek, perlit, papírové vločky).
Voda (čistá voda).
Přísady (zlepšení zpracovatelnosti, zpomalení tuhnutí).
Při výběru omítky je nutné zohlednit:
Materiál, ze kterého jsou zhotoveny konstrukce určené k omítání.
Poţadovaný vzhled omítky.
Cenu, která zahrnuje pracnost i časovou náročnost.
Účel místnosti a její vyuţití.
Rovinnost podkladu.
4.2 ÚPRAVA PODKLADŦ PŘED OMÍTÁNÍM
Před začátkem omítání musí být kompletní celá hrubá stavba, dokončeny musí být svislé
nosné konstrukce a příčky, zastropení podlaţí včetně zastřešení stavby i veškerých instalací.
Před prováděním vnitřních omítek musí být provedeny hrubé instalace ústředního vytápění,
vody, nízkého napětí a plynu a osazeny zárubně. Předpokladem pro kvalitní a pevné omítky je
jejich dobré spojení s podkladem.
Obecné poţadavky na podklad pro omítky:
- 67 -
Podklad musí být homogenní, rovnoměrně nasákavý a s optimální vlhkostí zdiva 6 %
v letním období a v zimním období max. 4 %.
Podklad musí být bez prachových částic a uvolněných kouskŧ zdiva.
Musí být rovný, dostatečně vyzrálý a nesmí se drolit.
Musí být očištěný od případných výkvětŧ.
Nesmí být zmrzlý, ani vodoodpuzující.
Musí být únosný, pevný a chemicky stabilní.
K zajištění pevného trvalého spojení omítky s podkladem se na podklad nanáší spojovací
vrstva – penetrační nátěr, nebo postřik tzv. „špric“ z řídké cementové malty. Postřik se
provádí síťovitě s minimálním pokrytím 50 %. Pokud je podklad velmi suchý, je nutné jej
lehce postříkat vodou. Pro postřik (tzv. „špric”) se pouţívá cementová nebo vápenocementová
malta. Spotřeba se pohybuje kolem 4 kg/m2. Zdivo, které je hodně vlhké, z dŧvodu špatné
ochrany během stavby, například stékáním ze stropŧ, nebo zdivo promočené deštěm
a podobně (vlhkost vyšší neţ 10 %), se nedoporučuje omítat. Před omítáním je nutné provést
jeho vysušení, a to buď přirozeně – vlivem teplého počasí, nebo pomocí vysoušečŧ. Naopak
v letních měsících, kdy dojde k velkému rozehřátí zdiva, se nedoporučuje omítat bez
předchozího navlhčení. To platí i o silně nasákavých podkladech, které se musí před
omítáním navlhčit, aby neodebíraly vodu z malty.
Podklad z cihelného zdiva. Loţné spáry cihelného zdiva by měly být vyplněny maltou cca
5 – 10 mm pod povrch zdiva. Suché a silně nasákavé cihlové zdivo je nutno před omítáním
navlhčit.
Betonový podklad. Beton mŧţeme v létě začít omítat cca 8 týdnŧ po betonáţi, v zimě asi po
80 dnech bez mrazu. Pokud je betonová plocha znečištěna odbedňovacími oleji, je potřeba
povrch očisti (tryskáním, nebo pomocí speciálních chemických prostředkŧ). Přilnavost
omítky k betonovému podkladu se zlepšuje pouţitím cementového postřiku.
Pórobetonový podklad. Větší dráţky, díry a malé nerovnosti podkladu je nutné nejpozději tři
dny před zahájením omítacích prací vyplnit omítacím materiálem a nahrubo stáhnout.
Omítání stěn z pórobetonových tvárnic je moţné aţ po jejich dostatečném vysušení. Viditelně
mokré zdivo nemŧţeme omítat. Před nanášením omítek je potřeba podklady z pórobetonu
očistit od prachu. Při teplém a větrném počasí se doporučuje podklad navlhčit vodou.
Dřevocementový podklad. S omítáním mŧţeme začít aţ po dostatečném vysušení zdiva
(jádrového betonu a tvarovek). Povrch izolačních desek, resp. tvarovek musí být bez prachu
a odbedňovacích prostředkŧ (olejŧ, voskŧ apod.), znečištěné plochy je třeba očistit. Mokré
desky je před omítáním potřeba nechat vyschnout.
Podklad z plynobetonových, nebo plynosilikátových tvárnic. Podklad je nutné navlhčit
a opatřit cementovým postřikem. Po vyschnutí se nahazuje základní omítková vrstva
maximální tloušťky 12 mm
Všechny styky dvou rŧzných podkladních materiálŧ (beton – cihla, pórobeton – cihla,
heraklit – cihla apod.) ve vnějším i vnitřním prostředí by měly být vyztuţeny sklotextilní
síťovinou s velikostí ok cca 8 x 8 mm, nebo rabicovým pletivem. Výztuţ se klade do
jádrové omítky pod její povrch (krytí min. 3 mm), maximálně však do 1/3 tloušťky pod její
povrch. Jádrová omítka se provádí ve dvou vrstvách – do první se vmáčkne pletivo nebo
- 68 -
tkanina a hned se nanese další vrstva. Pás výztuţe by měl být minimálně tak široký, aby
přesahoval 150 mm na kaţdou stranu od styku.
Osazování omítacích profilŧ. Dříve neţ se začne omítat, je třeba osadit omítací profily.
Volba typu profilu závisí na jeho funkci a na materiálu omítky. Omítací profily se lepí bodově
k podkladu vhodným materiálem.
4.3 VNITŘNÍ OMÍTKY
Provádění vnitřních omítek je doporučeno začínat nejdříve dva měsíce po vyzdění stavby,
kdy je zdicí malta dostatečně vyzrálá a má optimální vlhkost. V zimních měsících je nutné,
aby teplota okolí a omítaného povrchu neklesla během omítání a zrání omítek pod +5° C.
Povrch zdiva musí být soudrţný a čistý bez prachových částic a mastnoty. Vnitřní omítky se
liší od vnějších podkladní i lícovou vrstvou. Pouţívají se malty z měkčích materiálŧ, protoţe
nemusí odolávat vlivŧm povětrnosti a umoţňují dokonalejší vyhlazení povrchu.
4.3.1 OMÍTKY STĚN
Třívrstvá omítka je sloţená z postřiku řídkou cementovou maltou, hrubé omítky (jádrové
vrstvy) z vápenné nebo vápenocementové malty a z jemné vrchní vrstvy z vápenné malty
(štuku). Tloušťka hrubé omítky (postřiku včetně jádra) je 12 – 18 mm, tloušťka jemné
omítky (štuku) je 2 – 4 mm. Kvalita celé omítky závisí na kvalitě jednotlivých vrstev, ze
kterých se omítka skládá.
Dvouvrstvá omítka se provádí, pokud jsou omítané stěny svislé a vykazují dostatečnou
rovinnost. V případě vápenné, vápenocementové a cementové omítky se sestává z jádra
a ze štukové vrstvy.
Jednovrstvá omítka stěn se provádí jako hrubá vápenná (povrch se rovná lţící), hrubá
zatřená vápenná, vápenocementová (po nahození se urovná dřevěným stíradlem), hladká
vápenná (povrch se pečlivě uhladí dřevěným hladítkem) a cementová (povrch se pečlivě
uhladí ocelovým hladítkem).
4.3.1.1 VÁPENNÉ OMÍTKY
Vápenná hrubá omítka: jednovrstvá omítka, která se nahazuje v tloušťce 10 – 15 mm.
Povrch omítky se zatře lţící, nebo dřevěným stíradlem (pak se jedná o zatřenou hrubou
omítku). Pouţití: na pŧdách, štítech, komínech.
Vápenná hladká omítka: provádí se buď jako jednovrstvá o tloušťce 15 mm nebo jako
dvouvrstvá o tloušťce jádra 15 mm se štukem o tloušťce 5 mm. Do malty se přidává jemný
písek. Povrch se hladí plstěným, nebo dřevěným hladítkem.
Vápenná omítka štuková: Nanáší se ve dvou vrstvách. Spodní vrstvu tvoří jádro tloušťky
13 – 15 mm, lícní vrstvu tvoří štuk tloušťky 3 aţ 5 mm. V současném stavebnictví je slovem
štuk označována jemná maltová směs zrnitosti maximálně do 1 mm, která se v tenké vrstvě
nanáší na jádrovou omítku. Jedná se tak o povrchovou vrstvu – finální úpravu omítky. Sloţení
této směsi, její účel a zpŧsob pouţití je však odlišný od štuku v pŧvodním slova smyslu. Na
- 69 -
historických stavbách je slovem štuk označována hmota sloţená ze sádry, hašeného vápna,
jemného písku, najemno drcených cihel či mramoru a vody. Jedná se tedy o speciální, velmi
jemnou a přilnavou maltovou směs, která umoţňuje vytvářet pomocí modelačních nástrojŧ
nejrŧznější plastické ornamenty. Štuková omítka se v dnešní době provádí zásadně filcováním
a jedná se o jednu z nejčastěji uţívaných omítek. Nejpouţívanější je vápenný štuk. Míchá se
cca z 1/3 vápenného hydrátu a 2/3 jemně mletého vápence nebo jemného křemičitého písku.
Štuková omítka s přísadou sádry: Nanáší se také ve dvou vrstvách. Spodní vrstvu tvoří
jádro, které se nanáší v tloušťce do 10 mm. Do štuku, který tvoří lícní vrstvu, se přidává
pomalu tuhnoucí sádra. Povrch se hladí plstěnými nebo ocelovými hladítky. Pouţití je jen do
suchých prostor.
4.3.1.2 SÁDROVÁ OMÍTKA
Sádrová omítka patří svým vzhledem k nejdokonalejším omítkám, které se pouţívají hlavně
v reprezentativních prostorách. Jde o dvouvrstvou omítku, kde jádro tvoří vápenocementová
malta. Štuk se provádí sádrovou omítkou tloušťky do 5 mm, který se uhladí ocelovými
hladítky. Pro zpomalení tuhnutí sádrové malty se přidává klihová voda.
Obrázek č. 51. Strojní provádění sádrové omítky
4.3.1.3 VÁPENOCEMENTOVÉ OMÍTKY
Vápenocementová hrubá omítka má pouze jednu vrstvu v celkové tloušťce 12 – 15 mm.
Vápenocementová hladká omítka je dvouvrstvá s jádrem v tloušťce 12 mm a štukovou
vrstvou 2 aţ 4 mm.
Vápenocementová zatřená omítka. Jedná se o jednovrstvou, nebo dvouvrstvou omítku
tloušťky 10 – 15 mm z malty cementové nebo vápenocementové. Povrch se zatírá dřevěnými
hladítky. Její pouţití je v místnostech se zvětšenou vlhkostí a do prostor, kde se předpokládá
zvýšená moţnost mechanického opotřebení.
4.3.1.4 CEMENTOVÉ OMÍTKY
Cementová pálená omítka. Je to dvouvrstvá, částečně vodotěsná omítka, kde jádro tvoří
cementová malta tloušťky 12 mm a lícní vrstva je jemná cementová malta v tloušťce do
4 mm. Cementová pálená omítka se provádí tak, ţe se na cementové jádro natahuje velmi
- 70 -
jemný cementový štuk, jehoţ povrch se za stálého kropení štětkou a poprašování cementem
hladí mokrým ocelovým hladítkem tak dlouho aţ povrch ztmavne. Vypálený povrch je tedy
vrstva čisté cementové kaše, která je dobře spojená s jádrem. Protoţe pálená omítka je
částečně vodotěsná, její pouţití je v prostorách se zvýšenou vlhkostí (prádelny, garáţe
umývárny apod.). Po dokončení se omítka musí 2 aţ 3 dny vlhčit.
Cementová omítka zatřená (jednovrstvá) je z cementové malty tloušťky 12 mm, zatřené
dřevěným stíradlem. Hladká je stejná jako zatřená, ale povrch je uhlazen dřevěným hladítkem.
4.3.2 OMÍTKY STROPŦ
Omítky stropů se zpravidla provádějí ve dvou nebo ve třech tenkých vrstvách a řídí se druhem
nosného podkladu a účelem místnosti. Nepouţívají se však zpravidla omítníky jako u stěn.
Napojení plochy stropu na plochu stěny se dnes provádí ostrým rohem.
Vápenná omítka ţelezobetonových stropŧ se provádí v tloušťce 15 mm. Pouţívá se na
rovné nebo trámové ţelezobetonové stropy.
Hladká štuková omítka ţelezobetonových a cihelných stropŧ. Je to nejčastěji pouţívaná
třívrstvá omítka. První vrstvu tvoří cementový postřik. Tloušťka druhé, jádrové vrstvy je
13 mm. Poslední vrstvu tvoří štuk, který se dohladí plstěným hladítkem.
Hladká štuková omítka stropŧ na jednoduchém a dvojitém rákosování. Je to třívrstvá
omítka, tloušťky 20 mm. Pouţívá se na dřevěné stropy, u nichţ rákosové rohoţe nesou
omítku. První vrstvu tvoří vápenosádrový postřik, druhou vrstvu tvoří jádrová omítka
v tloušťce 10 – 15 mm. Poslední vrstvu tvoří štuková vrstva z jemné vápenné malty, která se
uhladí dřevěným a líc plstěným hladítkem.
V případě, ţe se u trámových stropŧ vytváří rovný podhled, jsou omítky nanášeny na
tzv. nosiče omítek. Nosiče omítek jsou vytvořeny z rabicového, kovového, nebo
keramického pletiva. Pletivo musí být dobře uchyceno a napnuto. Omítat je potřeba maltou
vysoké kvality, která má dobrou přilnavost. Tloušťka omítky je větší, protoţe musí dojít
k dokonalému obalení pletiva.
4.3.3 ZVLÁŠTNÍ OMÍTKY
Perlitová omítka má tepelně – izolační vlastnosti, pojivem je portlandský cement, jemný
a čistý vápenný hydrát nebo hašené vápno. Jako plnivo se pouţívá čistý ostrohranný písek se
zrnitostí 0,5 – 2 mm a expandovaný perlit. Perlitová omítka je vhodná na stěny, oddělující
vytápěné prostory od nevytápěných.
Protipoţární omítka se pouţívá především pro ochranu ţelezobetonových a ocelových
konstrukcí. Má vysokou protipoţární odolnost a nízkou tepelnou vodivost. Vyrábí se na bázi
sádrových, nebo cementových omítek s přísadami z expandované slídy, azbestových vláken,
skleněných vláken atd.
- 71 -
Barytová omítka se pouţívá v místnostech s rizikem rentgenového záření. Sloţení omítky
a celkovou tloušťku ovlivňuje předpokládaná intenzita záření.
Sanační omítka je vhodná pro sanace a opravy vnitřních i vnějších omítek. Jako plnivo se do
sanačních omítek pouţívají expandovaná břidlice, expandovaná struska, perlit, kuličky nebo
drť z polystyrénu, pemzová drť apod. Omítka musí být nanášena na vlhký podklad. Kdyţ je
celková tloušťka vrstev větší neţ 25 mm, je nutné do omítky vloţit výztuţ. Směs se musí
míchat přesně podle návodu, nesmí se do ní přidávat ţádné další přísady a musí být
zpracována rychle. Malta, která spadne na zem, nesmí být znovu pouţita. Následující 3 aţ
4 dny po nanesení musí být omítka udrţována vlhká.
Tenkovrstvé omítky. Skládají se z pojiv (vysokomolekulární látky ve formě vodní disperze
nebo roztokŧ v organickém rozpouštědle), plniv (vápenec, křemičitanový písek, vláknité
materiály apod.) a zlepšujících přísad. Rozdělení je podle pouţitého pojiva na silikátové,
disperzní, polymercementové atd.
Mistral omítka je vodou ředitelná disperzní omítka, ve formě pasty, na vnější i vnitřní
povrchy. Lze ji pouţít na základní omítky, betony, sádrokarton, dřevo a jeho aglomeráty
a kovy. Je odolná proti oděru, je vodoodpudivá, prodyšná pro vodní páry a dobře odolná
klimatickým vlivŧm. Omítka se vyrábí ve třech základních zrnitostech: 1 mm, 1,5 mm
a 2 mm.
Omítka Ytong je speciálně vyvinuta omítka pro vnitřní omítání pórobetonu.
Stěrkové omítky z plastŧ jsou pruţné a při schnutí mají minimální objemové změny. Jako
jednovrstvé tvoří podklad pod glejové, latexové a olejové nátěry, nebo tapety. Jako dvojvrstvé
se provádějí v případě, ţe potřebujeme vysokou jakost povrchu. Nanáší se stříkáním
a roztírají ocelovými hladítky. Hrubá omítka je tl 0,5 – 1 mm. Omítkovou kašovitou směs
tvoří jemná výplň z drceného kamene a plastŧ. Jejich výhodou jsou přesné rovné plochy
zdiva.
4.3.4 OMÍTKY MONTOVANÝCH OBJEKTŦ
Jemná vápenná omítka z aktivovaného štuku se pouţívá se pro omítání monolitických
a prefabrikovaných konstrukcí. Jedná se o aktivovaný štuk s přísadou disperze. Příprava
vápenné kaše se provede buď vyhašením vzdušného mletého vápna, nebo promíšením
vápenného hydrátu s vodou v aktivační míchačce po dobu 5 – 10 minut. Kaše se nechá
odleţet nejméně 3 dny. Vlastní malta se vyrobí z drobného kameniva, vápenné kaše a vody.
Po vyspravení dutin a spár maltou se plocha očistí a omyje. Na vyspravený a vlhký povrch se
nanese v tenké vrstvě zatírací štuk a rozetře se s cementovou prašnou vrstvičkou pokrývající
povrch betonu. Po zavadnutí se ocelovým hladítkem nanese aktivovaný štuk v tloušťce cca
1 aţ 2 mm. Štuk se uhlazuje plstěným hladítkem za současného kropení štětkou.
Stěrkové omítky ze syntetické omítkoviny se pouţívají na ţelezobetonové panely, litý
beton, plynobeton, plynosilikát apod. Pouţití této omítky je vhodné tam, kde povrch dílcŧ
nevyţaduje velké vyrovnávání povrchu stěn a stropŧ. Před nanášením se musí podklad omýt
a vyspravit polymercementovou stěrkou. Stěrkové omítky se nanášejí v jedné nebo ve dvou
vrstvách ručně (hladítky, stěrkami, a válečky) nebo stříkáním. Na vyspravený povrch se
nanese první vrstva nejprve na strop a pak na stěny. Nanášení by mělo být v rovnoměrné
- 72 -
vrstvě. Do 10 aţ 15 minut se musí provést rozetření ocelovými hladítky v podélném i příčném
směru. Druhá vrstva se provádí rovnoměrným nástřikem jedním směrem. Na hladké a rovné
podklady se mŧţe provést místo prvního nástřiku jenom vyspravení drobných nerovností
a provede se jen jeden nástřik.
4.3.5 POSTUP PRÁCE PŘI RUČNÍM OMÍTÁNÍ STĚN A STROPŦ
4.3.5.1 OMÍTÁNÍ STĚN
Omítaná stěna se očistí a pokropí vodou, aby neodebírala vodu z malty. Na pletivo, pod
keramické obklady a na betonové konstrukce se provede postřik z cementové malty, který
tvoří podklad pod následnou jádrovou omítku. Na omítanou stěnu se provedou terče z malty,
o prŧměru cca 250 mm, ve vzdálenosti cca 1 m ve vodorovném i svislém směru (ve
vodorovném směru se budou provádět postupně s postupem omítání). Do terčŧ se svisle osadí
dřevěné vodící lišty profilu cca 15/10 mm (nebo se pouţijí ocelové omítníky). Vodováhou se
upraví tak, aby byly umístěny přesně svisle. Pomocí metru se osadí tak, aby určovaly
správnou tloušťku jádrové omítky. Mezi dvě vodící lišty se provede pruh omítky. Omítka se
nahazuje zednickou lţící od podlahy ke stropu, po úsecích dlouhých cca 1 m. Jádro nahozené
mezi dřevěné vodící lišty (nebo kovové omítníky) se zarovnává prknem, které se vede po
vodících lištách (omítnících) zdola nahoru šikmými pohyby. Zachycená a strţená malta se
sklepává do truhlíku. Následuje nahození dalšího metrového úseku, aţ se dojde ke stropu. Po
dokončení pruhu omítky od podlahy ke stropu se vodící lišty odstraní a mezera se zatře
maltou. Potom omítkáři upraví jádrovou vrstvu dřevěným hladítkem (u dvouvrstvých omítek
musí povrch zŧstat trochu drsný). Takto se provedou všechny jádrové omítky i podkladní
cementové omítky pod obklady.
Obrázek č. 52. Postřik z cementové malty.
Při omítání ostění oken a dveří se v rozích zdiva osadí (na jiţ provedenou omítku) hoblované
latě, které budou přesahovat líc omítaného ostění o tloušťku omítky. Latě se ke zdivu připevní
pomocí skob a budou nahrazovat vodící lať. Rámy oken a zárubně je nutné oblepit papírovou
lepící páskou, aby nedošlo k jejich znečištění a poškození maltou.
Štuková omítka se natahuje v tloušťce 2 aţ 4 mm na upravené a zavadlé jádro, které musí
být dobře navlhčené, aby se štuková vrstva s jádrem dobře spojila. Nejdříve se nanáší štuk na
stropní plochy a teprve potom na svislé stěny. Štuk připravený na hladítku se natahuje
- 73 -
krátkými a vlnivými pohyby. Hranu hladítka je nutné přitlačovat k povrchu jádra, aby se
dodrţela předepsaná tloušťka štukové vrstvy. Následuje její roztírání krouţivými pohyby,
utahování a vyhlazování plstěnými hladítky za mírného vlhčení, aţ se povrch spojí v hladkou
celistvou plochu. Tato úprava se však provádí aţ po zavadnutí. Povrch se nesmí upravovat
předčasně ani nechat přeschnout, jinak se těţko dohlazuje.
Poznámka:
Ocelové omítníky jsou 2 m dlouhé, na jednom konci ohnuté do skoby, na druhém volné pro navlečení
pohyblivých trnŧ. Omítníky se přibíjejí svisle do spár zdiva asi 200 mm od rohŧ, mezi ně se v předepsané
vzdálenosti osadí ostatní mezilehlé omítníky, které se šňŧrou nebo latí vyrovnají do roviny omítníkŧ rohových.
4.3.5.2 OMÍTÁNÍ STROPŦ
Přechod ze stropu na stěny se dělá fabionem (obloučkem) poloměru do 50 mm nebo ostrými
hranami bez viditelných vln. Jádro se zaobluje dřevěnou latí, někdy i lahví. Před vlastním
omítáním je nutné nanést na strop základní postřik cementovou maltou, který bude slouţit
k lepšímu přichycení omítky. Po jeho zaschnutí (cca 24 hodin) se začne s prováděním vlastní
omítky. Omítání stropŧ se provádí obdobně jako omítání stěn, ale bez pouţití vodících lišt.
Vodící lišty se nahradí pruhy malty, vytvořenými mezi maltovými terči a staţenými na
poţadovanou tloušťku omítky. Omítání se provádí z kozového lešení. Štuková vrstva omítky
se mŧţe provádět aţ po dostatečném zatvrdnutí a vyzrání jádrové vrstvy, to je za cca 2 dny po
provedení jádrové omítky. Jádrová omítka musí být pevná a zbavená nečistot. Před nanášením
štuku je potřeba povrch navlhčit, aby nedocházelo k odsávání vody ze štuku. Štuk se na
podkladní vrstvu nanáší ocelovým hladítkem a roztírá se tak, aby tloušťka vrstvy byla cca 2,5
mm. Po lehkém zavadnutí se povrch přetře filcovým hladítkem za současného zkrápění
vodou.
4.4 Vnější omítky
Vnější omítky se doporučuje provádět nejdříve dva měsíce po vnitřních omítkách, aby došlo
k dostatečnému vysušení zdiva. Povrch zdiva musí být soudrţný a čistý bez prachu
a mastnoty. Provádět vnější omítky v zimním období se nedoporučuje.
Omítání se většinou provádí ve třech vrstvách. Nejprve se nanáší spojovací vrstva tzv. „špric“
z řídké cementové malty. Postřik se provádí s minimálním pokrytím 50 %. Pokud je podklad
velmi suchý, je vhodné jej postříkat vodou. Pro postřik se pouţívá cementová nebo
vápenocementová malta. Spotřeba se pohybuje kolem 4 kg/m2. Další vrstvu tvoří jádrová
omítka, kterou je potřeba před nanesením vrchní omítky nechat dostatečně proschnout,
doporučuje se schnutí 1 mm tloušťky omítky za 1 den (při normálních teplotách). Vnější
omítky jsou částečně vodoodpudivé a zároveň jsou i vysoce paropropustné. Protoţe jsou
přímo vystaveny pŧsobení vnějšího prostředí, jsou na ně kladeny vysoké nároky – musí
přenést tahy a tlaky od smrštění a roztaţení vlivem změn teplot atd.
- 74 -
4.4.1 DRUHY VNĚJŠÍCH OMÍTEK
4.4.1.1 VÁPENNÉ OMÍTKY
Hrubá vápenná omítka. Jednovrstvá omítka tloušťky 15 – 20 mm. Malta se nanáší na
zaschlý a znovu navlhčený postřik z vápenocementové malty a uhladí se dřevěnými hladítky.
Hladká vápenná omítka se provádí jako dvouvrstvá i jako jednovrstvá. Povrch je hlazený,
stříkaný apod. Pokud se provádí stříkaná, provádí se bez jádra přímo na zdivo a má menší
ţivotnost.
Štuková omítka je dvouvrstvá omítka s jádrem, v tloušťce 8 – 12 mm a štukem o tloušťce 3 –
5 mm. Povrch se uhladí plstěným nebo molitanovým hladítkem nebo se ozdobně vyrývá.
4.4.1.2 VÁPENOCEMENTOVÉ OMÍTKY
Vápenocementové omítky (dnes většinou v suchých směsích).
Hrubá s nezatřeným povrchem (provizorní).
Hrubá se zatřeným povrchem (časté u RD, zdobí se).
Hladká (zdobí se, barevně natírá nebo opatřuje šlechtěnou omítkou).
Štuková vápenocementová.
Obrázek č. 53. Břizolitová omítka.
4.4.1.3 ŠLECHTĚNÁ VÁPENOCEMENTOVÁ ŠKRÁBANÁ OMÍTKA (BŘÍZOLIT).
Je dvouvrstvá omítka s jádrem v tloušťce 8 – 12 mm z malty vápenocementové, na které
přijde lícní vrstva z malty vápenocementové s přísadou ostrých pískŧ, slídy a barvy (dodává
se jako suchá směs) o tloušťce do 1 mm. Nanáší se strojně nebo ručně (stříkání břízovými
košťaty). Po úpravě povrchu se omítka kartáčuje, čímţ se vydrolí a obnaţí slída. Břízolitová
omítka mŧţe být škrábaná nebo kartáčovaná, stříkaná a jednovrstvá šlechtěná (bez jádra,
dva nánosy).
- 75 -
4.4.1.4 CEMENTOVÉ OMÍTKY
Cementová omítka. Jednovrstvá omítka v tloušťce 15 – 20 mm, která se vyhlazuje
dřevěnými hladítky.
4.4.1.5 ŠLECHTĚNÁ CEMENTOVÁ OMÍTKA UMĚLÝ KÁMEN
Umělý kámen je šlechtěná dvouvrstvá cementová omítka, která patří mezi nejodolnější
typy omítek. Je odolná proti mechanickému poškození a proti povětrnostním vlivŧm. Jádro
tvoří cementová malta v tloušťce 15 – 20 mm a lícní vrstvu tvoří cementová malta s
kamennou drtí. Povrch se upravuje vymýváním, vyhlazením, broušením, pemrlováním
(kamenická úprava). Pouţití: na sokly, někdy i celé budovy.
Poznámka:
Šlechtěné omítky jsou modifikované povrchové úpravy, připravené v pastovitém, nebo suchém stavu. Po
nanesení vytváří plastický obraz fasády. Podklad tvoří zahlazená omítka nebo cementová modifikovaná stěrka,
která se upraví penetrací. Po zaschnutí penetrace se omítkovina nanese pomocí ocelového hladítka nebo stříkací
pistolí. Po nanesení se ještě zpravidla rŧzným zpŧsobem strukturuje.
4.4.2 POSTUP PRÁCE PŘI RUČNÍM OMÍTÁNÍ FASÁD
Tradiční ruční omítání. Na předem připravený, navlhčený podklad se připravená čerstvá
omítková malta nanáší nerezovým hladítkem nebo se nahazuje zednickou lţící. Potom se
povrch nahrubo (pomocí vedení omítníkŧ) stáhne do roviny latí. Omítníky jsou vodící lišty,
které zajišťují dosaţení potřebné tloušťky malty. Jsou buď z oceli, dřeva, nebo z plastu.
Jádrová omítka se nahazuje v jedné nebo ve dvou vrstvách. Po zatvrdnutí omítky se
omítníky vyjmou a vzniklé díry se zatřou maltou a uhladí se. Lícní vrstva se nanáší na
zatvrdlou a navlhčenou jádrovou vrstvu v potřebné tloušťce a uhlazuje se plstěnými nebo
molitanovými hladítky. Pro lepší přilnavost omítky na dřevě a oceli, překrýváme tyto
konstrukce kovovým pletivem s dostatečným přesahem. Štuková omítka se nanáší na
nahrubo staţený, podle potřeby mírně navlhčený, vţdy však dostatečně vyzrálý povrch
jádrové omítky, nerezovým hladítkem v tloušťce 3 aţ 5 mm. Po zavadnutí se povrch navlhčí
a vyhladí plastovým hladítkem.
Obrázek č. 54. Ukázka ručního omítání
- 76 -
Míchání malty. Vţdy se míchá celý obsah pytle s předepsaným mnoţstvím vody (uvedeno na
obalu) v samospádové míchačce 3 aţ 5 minut.
Vyztuţování venkovních omítek omezuje tvorby trhlin. Vyztuţení se provádí například
vloţením sklotextilní výztuţe do jádrové omítky, nebo zastěrkováním sklotextilní výztuţe na
zralou jádrovou omítku. Jak jsme si uţ uvedli v kapitole vnitřních omítek, vyztuţování se
doporučuje provádět na styku rŧzných materiálŧ podkladu, nebo u podkladŧ tvořených
smíšeným zdivem atd.
4.4.3 POVRCHOVÉ ÚPRAVY VNĚJŠÍCH OMÍTEK
Mezi povrchové úpravy vnějších omítek patří nátěry, nástřiky a obklady.
4.4.3.1 FASÁDNÍ NÁTĚRY A NÁSTŘIKY
Zajišťují estetický vzhled konstrukce, barevnou stálost, ale hlavně chrání fasádu a tím i celou
konstrukci, před vlivy venkovního prostředí, zejména před vlhkostí. Na druhou stranu, dobrý
fasádní nátěr musí být paropropustný. To znamená, ţe musí umoţňovat dobrý prostup
vzdušné vlhkosti (ve formě páry) z vnitřku podkladní konstrukce. Základní podmínkou pro
provádění fasádních nátěrŧ a nástřikŧ je rovný a hladký podklad, očištěný od pevných
nečistot. Podklad pro penetraci musí být suchý. Pokud se podklad čistí tlakovou vodou, je
potřeba dodrţet alespoň 48 hodin na jeho vyschnutí. Při aplikaci na vápennou, nebo
vápenocementovou omítku musí být dodrţena lhŧta pro dostatečné zkarbonizování podkladu,
a to alespoň 4 týdny. Penetrace se provádí správně naředěným příslušným penetračním
přípravkem a to nátěrem a tupováním (nejlépe malířskými štětkami). Místa, která mají niţší
soudrţnost, je nutné napouštět i několikanásobně. Vlastní krycí nátěr se provádí optimálně
naředěnou barvou ve dvou vrstvách. Technologická přestávka mezi jednotlivými operacemi
včetně penetrace je 24 hodin. Minimální teplota podkladu pro provádění fasádních nátěrŧ je +
8°C.
Fasádní nátěry se vyrábějí na bázi akrylátu, křemičité náplně, silikonu a dalších moderních
materiálŧ. Pouţívané jsou i tradiční druhy nátěrŧ, jako nátěr řídkou vápennou maltou,
vápnokazeinový nátěr nebo cementový nátěr. Rŧzné fasádní nátěry se aplikují na rŧzné
podklady. Například akrylátový nátěr je určený pro ošetření fasád, betonových konstrukcí
a interiérŧ. Zajišťuje účinnou ochranu proti vlivŧm počasí a agresivním látkám obsaţeným
v ovzduší. Silikátový nátěr je matná, vodoodpudivá barva určená k nátěru fasád i tradičních
omítek, cihlových zdí, minerálních omítek, silikátových omítek a silikon-silikátových omítek.
Při rozhodování o volbě nátěru je nutné posoudit:
Technické podmínky (vlastnosti podkladu, poţadavky na paropropustnost, poţadavky na
nasákavost, předpokládané klimatické podmínky, atd.).
Estetické poţadavky.
Zpŧsob nanášení.
Stupeň zatíţení (vlastnosti vnějšího prostředí).
Minimální ţivotnost nátěrového systému.
Dosaţitelnost (přístupnost) pro případné opravy a údrţbu.
Náklady na údrţbu.
Pořizovací cena nátěrového systému.
- 77 -
4.4.3.2 OBKLADY
Sokly a ostatní plochy, na kterých bude proveden obklad, se musí omítat pevnou omítkou
(s přídrţností větší neţ 0,3 MPa). Nejprve se provede postřik cementovou maltou, s pokrytím
min. 75 % plochy. Jako další se provede cementová nebo vápenocementová jádrová omítka.
Tloušťka těchto omítek se pohybuje od 10 do 20 mm. Před omítáním se musí prověřit detail
ukončení vodotěsné izolace, nebo izolace proti zemní vlhkosti, aby nedocházelo k zavlhání
soklu a tím i stavby. Na tuto omítku lze potom lepit keramický nebo kamenný obklad.
Keramický obkladový prvek do vnějšího prostředí musí mít malou nasákavost a musí být
mrazuvzdorný. Obklady se osazují buď kontaktně (lepí se vhodným lepícím tmelem), nebo se
osazují na nosnou konstrukci (zavěšené fasády, sokly). Dalším typem obkladŧ jsou například
obklady z cihelných páskŧ.
4.4.4 NOVODOBÉ A SPECIÁLNÍ OMÍTKY A NÁSTŘIKY
Jde o tzv. suché směsi, které jsou jiţ předem namíchány v potřebném mnoţství a na stavbě se
jen smíchají s předepsaným mnoţstvím vody.
Výhody:
Dobrá přilnavost.
Snadná zpracovatelnost.
Vodoodpudivost.
Propustnost vodních par.
Objemová stálost.
Samočisticí efekt.
4.4.4.1 NOVODOBÉ OMÍTKY
Minerální omítky jsou vyráběny jako jednosloţkové šlechtěné omítky na bázi cementu
a vápenného hydrátu. Pod vrstvu minerální omítky se musí uţít disperzní nátěr.
Minerální omítky na klasický podklad. Pojivem je portlandský cement, do kterého se
přidávají minerální přísady, plnivem je křemičitý písek.
Lehké minerální omítky. Pojivem je portlandský cement, jako plnivo je pouţito bílého
mramorového zrna.
Oba tyto druhy omítek mají dobrou přilnavost a jsou objemově stálé. Pouţívají se jak pro
běţné omítky (vnější, vnitřní), tak i pro dodatečné zateplovaní. Mŧţou být buď hladké, nebo
strukturované. Nanáší se strojně, u malých ploch ručně.
Silikátové omítky jsou vyráběny jako tenkovrstvé, jednoduše zpracovatelné, eventuelně
probarvené, na bázi vodního skla. Struktura pohledové vrstvy mŧţe být rýhovaná s velikostí
zrna 2 mm, nebo zrnitá s velikostí zrna 1 – 3 mm. Silikátové omítky se pouţívají na rodinné
a bytové domy, panelové domy, občanské i prŧmyslové stavby. Silikátové omítky mají
vysokou odolnost proti vodě a špinění, dlouhou ţivotnost, jsou omyvatelné a odolávají
hnilobě a plísním.
- 78 -
Silikonové omítky. Pojivem je cement, doplněný o přísady rŧzných plastŧ, derivátŧ na bázi
křemíku, rŧzných druhŧ olejŧ apod., plnivem je křemičitý písek. Výhodou těchto omítek je
vodoodpudivost, paropropustnost a odolnosti proti agresivnímu prostředí. Provádí se jako
jednovrstvé i dvouvrstvé, pokládat je lze i na vlhký podklad.
Umělé pryskyřičné (akrylátové) omítky. Pastovité omítky, pojivem je akrylátová disperze,
nebo roztok epoxidové pryskyřice na bázi akrylátŧ. Po nástřiku pryskyřičné pasty se do ní
vtlačí kamenivo prŧměru do 8 mm a po vytvrzení pryskyřice se nanese uzavírací nátěr.
Omítka se nanáší strojně, jen na malých plochách ručně.
4.4.4.2 SPECIÁLNÍ OMÍTKY
Sanační omítky jsou tzv. hydrofobní omítky. Zabraňují vzlínání vody a prostupu vody nebo
vlhkosti do konstrukce a tím zabraňují tvoření tzv. výkvětŧ. Pouţíváme je všude tam, kde by
se jiné omítky vlivem vlhkosti poškodily. Taková místa poznáme podle krystalizace solí na
povrchu omítky, nebo podle zničených nátěrŧ a omítek. Speciální přísady v sanační omítce
zpŧsobují její vysokou pórovitost, umoţňují rychlé a stálé odpařování vlhkosti ze zdiva do
vnějšího prostředí a tím minimalizují vzlínání vody ve zdivu směrem nahoru.
Tepelně-izolační omítky slouţí ke zvýšení tepelně – izolačních vlastností konstrukce.
Pojivem je cement a vápno, plnivem je kamenivo a expandovaný perlit, nebo polystyrénové
kuličky. Omítky jsou dodávány jako hotové směsi pod rŧznými obchodními názvy. Tepelně –
izolační omítku lze nanášet na zdivo z pálené cihly, betonových tvárnic i na beton
a pórobeton, všechny spáry ve zdivu však musí být uzavřeny. Po nanesení postřiku se směs
zpracuje podle návodu na obalu. Nanesení se provede dřevěnou navlhčenou latí, provede se
stáhnutí a povrch se uţ dále nehladí. Pro dosaţení dobrého tepelně – izolačního účinku, je
doporučená tloušťka vnější omítky minimálně 4 cm. Při větších tloušťkách nanášíme omítku
ve více vrstvách. Předchozí vrstvy je ale potřeba nechat dostatečně vyzrát. Tepelně – izolační
omítku je nutné chránit konečnou povrchovou úpravou z jemné malty, tenkou omítkou nebo
fasádním nástřikem.
Tenkovrstvé (makromolekulární) omítky, tvoří konečnou úpravu povrchŧ fasád o tloušťce
1 aţ 5 mm. Jako podklady jsou pro ně vhodné soudrţné vápenocementové a cementové
omítky a tmely, pórobeton a také upravená plocha pěnového polystyrenu, polyuretanu
a cementovláknitých desek.
Dekorativní omítky jsou vyráběny ze syntetických pojiv na akrylátové bázi s tříděným
mramorovým zrnem. Uţívají se jako omítky soklŧ, sloupŧ a portálŧ.
4.4.5 STROJNÍ OMÍTÁNÍ
Postup strojního omítání se od ručního omítání liší uţ přípravou směsi. Tu namíchává
přímo stroj. Díky tomu má získaná malta stejnoměrné sloţení a lepší kvalitu. Zpracovanou
hmotu omítací stroj stříká hadicí na stěnu. Jeden člověk tento stroj obsluhuje a další dva
nanesenou hmotu ručně uhlazují a dorovnávají. Díky stejnoměrnému sloţení směsi se
s materiálem výborně pracuje a lépe se stahuje do rohŧ, takţe i ručně provedená část práce
probíhá o něco rychleji. Nástřik strojem probíhá efektivně, takţe i ztráta materiálu je
minimální. Rohy se omítají pomocí speciálních rohových omítkových profilŧ, které roh
chrání a hlavně slouţí k vytvoření přesného tvaru. Hlavním prvkem celého systému je
- 79 -
omítačka, která připravuje směs. Tato stojí na místě a zpracovaná hmota se na místo určení
rozvádí hadicí. Hadice mŧţe mít délku 15 aţ 20 metrŧ. Se strojem je moţné pohybovat podle
potřeby, takţe jej mŧţeme vyuţít jak pro interiérové, tak pro exteriérové omítky.
Výchozí suroviny pro strojní omítání jsou stejné jako pro ruční omítání. Omítky se dnes
dodávají v podobě suchých směsí (pro strojní je třeba kupovat směs s označením pro strojní
pouţití), ke kterým stačí přidat odpovídající mnoţství vody a správně rozmíchat.
Výhodou strojního omítání je výborná kvalita omítky, kterou zaručuje strojní zpracování
a rychlost cca 80 m2 (čti metrŧ čtverečních) omítnuté plochy denně.
Obrázek č. 55. Strojní omítání.
Obrázek č. 56. Strojní omítačka.
4.4.6 SPÁROVÁNÍ
4.4.6.1 SPÁROVÁNÍ KERAMICKÝCH OBKLADOVÝCH PRVKŦ
Při provádění obkladu je potřeba se spárováním počkat, neţ lepidlo pod obkladem dostatečně
vyzraje. Obvykle postačí 24 hodin, u slinutých, nenasákavých obkladŧ a dlaţeb je potřeba
počkat aţ tři dny a u nesavých podkladŧ se všechno prodluţuje na celý týden. Plochu
s obkladem nebo dlaţbou je potřeba očistit a zbavit všech nečistot a prachu ve spárách. Při
vlastní přípravě spár se doporučuje nasákavé obklady a hrany navlhčit, aby nedocházelo
k nestejnoměrnému vysychání a barevné odlišnosti. Kdyţ jsou spáry připraveny k nanášení
hmoty, namícháme spárovací hmotu podle návodu výrobce. Po krátké době odleţení se
spárovací hmota znovu promíchá, aby se sjednotila barva. Směs se nanáší diagonálně
gumovou stěrkou. Po zavadnutí hmoty ve spárách se povrch setře vlhkou houbou, nebo
molitanovým hladítkem a suchý maltový povlak se několikrát setře čistým suchým hadrem.
Pouţitá spárovací hmota i lepící hmota musí vyhovovat podmínkám pouţití v exteriéru.
4.4.6.2 SPÁROVÁNÍ CIHELNÝCH PÁSKŦ
Nalepené cihelné pásky, které mají nasákavost větší neţ 10 % (běţné cihelné pásky), se
spárují jinou hmotou neţ cihelné pásky, které mají nasákavost menší neţ 8 % (klinker pásky).
Vyspárování lze provádět dvěma zpŧsoby. První zpŧsob se provádí tuţší hmotou pomocí
spárovací špachtličky (spárovačky). Do volné spáry se nanese spárovací hmota a spára se
- 80 -
upraví tak, aby její profil byl oblý a hmota ve spáře nevystupovala přes líc pohledových
cihelných páskŧ. Druhý zpŧsob vyspárování je moţné provádět jen u cihelných páskŧ
s hladkým povrchem bez pórŧ. Řidší spárovací hmota se nanese a pomocí měkkého
gumového hladítka se vetře do spár. Plocha se pak setře pomocí vlhkého pěnového hladítka.
Spára se ještě dodatečně upraví jako u prvního zpŧsobu. Po zavadnutí spárovací hmoty se
plocha lícových páskŧ vyčistí pomocí suchého kartáče.
Obrázek č. 57. Lepení a spárování obkladových páskŧ klinker.
4.4.6.3 SPÁROVÁNÍ LÍCOVÝCH CIHEL
Lícové cihly se spárují buď zároveň se zděním, kdy se zdicí malta před zatuhnutím upravuje
do oblého tvaru, nebo dodatečně, obdobným zpŧsobem, jako u cihelných páskŧ. Na savé
lícové cihly se pouţívá stejná spárovací hmota jako u savých cihelných páskŧ, pro
vyspárování nesavých klinker lícovek se pouţívá stejná hmota jako u nesavých cihelných
páskŧ.
4.4.7 OPRAVY A ČIŠTĚNÍ OMÍTEK
4.4.7.1 OPRAVY OMÍTEK
Mezi nejčastější závady omítek patří trhliny, poškozená, rozpadlá, odfouklá, nebo jinak
uvolněná omítka. Pokud se projeví poškození, je nutné k opravě přistoupit co nejdříve,
protoţe taková omítka, i kdyţ ještě neodpadla, nemá dlouhou ţivotnost.
Nejčastější příčiny poškození:
Do malty byl pouţitý znečištěný, nebo zmrzlý písek.
Malta byla namíchána ve špatném poměru vápna, cementu a písku. Chybou bývá hlavně
nadměrné mnoţství vápenné kaše. Při pouţití vápenocementové malty nadbytek vápna
nedovolí, aby v cementu správně proběhl proces tuhnutí.
Nedokonale připravený podklad.
Poškozenou omítku musíme oškrábat, nebo odsekat aţ na zdivo. V případě, ţe je odloupnutý
jen štuk od jádra a jádro je v pořádku, stačí odstranit uvolněný štuk. Obnaţené zdivo očistíme,
spáry vyškrábeme do hloubky cca 10 mm. Malta na opravu vnějších omítek by měla být
sloţena ze stejných hmot jako malta pŧvodní. Na styku opravované části s pŧvodní omítkou
se musí dát pozor na vyhlazení štukové vrstvy do ztracena, aby opravená část nepřečnívala
nad pŧvodní. Pokud se omítá na podklad ze staré omítky, musíme zeď napřed dobře postříkat
vodou a stěrkou seškrabat nátěry. Očištěnou plochu znovu navlhčíme a zdrsníme zednickým
kladivem nebo špičákem. Do staré omítky se vysekají nepravidelné jamky (tzv. špicováni),
- 81 -
aby nová omítka lépe drţela. Malta musí být tak hustá, aby po nahození zednickou lţící
nestékala po stěně. Nahozenou maltu necháme zavadnout asi tři hodiny. Potom ji zarovnáme
delší rovnou a hladkou tyčí. Tyč mírně přitlačíme a při pomalém pohybu vzhŧru jí klouţeme
vpravo a vlevo. Takto zarovnanou maltu teprve hladíme hladítky. Pro menší opravy je
jednodušší koupit hotovou směs.
Hrany omítek (rohy) se poškozují velmi často. Při jejich opravě je nutné dbát na přesnou
práci, protoţe kaţdá nerovnost hrany je velmi viditelná. Před poškozením chrání hrany mírné
zaoblení a juta nebo drátěné pletivo, vloţené do jádra omítky. Na praskliny a menší rýhy
v omítkách je moţné pouţít například akrylový přetíratelný tmel. Pokud se ve fasádě
vyskytují větší trhliny, je nutno provést kontrolu konstrukce statikem a zjistit tak dŧvod jejich
vzniku. Samotná oprava trhlin a následně omítky, potom musí být provedena aţ po statickém
zajištění a například eventuelním stáhnutí konstrukce, nebo po zpevnění základŧ atd.
4.4.7.2 ČIŠTĚNÍ OMÍTEK
Zpŧsob očištění omítek volíme podle míry znečištění a také podle toho, zda omítku jen
čistíme, nebo jestli ji čistíme a budeme nanášet například nový nátěr. Nejhrubší nečistoty se
odstraní mechanicky. Pokud se na omítce vyskytují mechy, řasy atd., je třeba ji ošetřit
příslušnými chemickými prostředky. Nátěry se odstraní mechanicky, nebo chemicky a také
vodou.
Postup při čištění omítky:
Přikrytí a olepení oken fólií.
Mechanické čištění hrubých nečistot.
Eventuelní chemické čištění, nebo ošetření.
Omytí vodou (tlakem 150 – 500 barŧ a teplotou aţ 110°C).
Provedení drobných, nebo celoplošných zednických oprav fasády.
Penetrační nátěr.
Nanesení dvojnásobného fasádního nátěru, akrylátového, silikátového, nebo silikonového,
jako konečné úpravy fasády.
Odstranění fólií z oken a úklid odpadŧ.
4.4.8 OMÍTÁNÍ V ZIMNÍM OBDOBÍ
Vnitřní omítky je moţné v zimním období provádět pouze za předpokladu dodrţení
vnitřní teploty +8 C aţ +10 C a teploty stěn a stropŧ nejméně + 6 C. Vnitřní teplota se
měří u stěny ve výšce 0,5 m nad podlahou. Po dokončení omítek nesmí teplota celý týden
klesnout pod +5 C. Vytápět se musí začít uţ 2 aţ 3 dny před omítáním. V zimě se k výrobě
malty pouţívá teplá voda, ohřátá nejméně na 20 C. Teplota malty nemá po dobu zpracování
klesnout pod 10 C. V nutných případech se do záměsové vody mŧţe přidat mrazuvzdorná
přísada, podle návodu výrobce. Pokud klesne teplota vzduchu v omítané místnosti pod + 5 C
aţ + 8 C, je nutné práce přerušit. Omítané zdivo musí být dostatečně vyschlé. Teplota
provedené omítky a prostředí, nesmí poklesnout minimálně po dobu 14 dní pod bod mrazu.
Ve dnech, kdy nemrzne, je potřeba omítnuté prostory větrat, aby se odvedla nadměrná
vlhkost. Při pouţívání stěrkových hmot se musí dodrţovat stejné teplotní poţadavky, jako
u tradičního omítání. Přes všechna tato výše uvedená opatření, je dŧleţité si uvědomit, ţe
- 82 -
zima není nejvhodnějším obdobím pro provádění omítek a ţe nejen dodatečné vytápění
a pouţívání teplé vody nám cenu omítky zvýší. Mnohem podstatnější je fakt, ţe většina takto
prováděných omítek mŧţe vykazovat dříve, či později vady, jejichţ oprava je nejen sloţitá,
ale hlavně i finančně náročná.
4.5 BOZP PŘI ÚPRAVÁCH POVRCHŦ:
BOZP – Bezpečnost a ochrana zdraví při práci. Při vykonávaní jakékoliv pracovní činnosti
musíme dobrovolně a uvědoměle dodrţovat zásady bezpečnosti a ochrany zdraví při práci.
Nejprve je nutné se seznámit s pracovištěm a to nejen z hlediska BOZP, dŧleţité je vědět
kde je uzávěr vody, plynu, elektriky, kde je hasící přístroj, lékárnička, únikový východ.
Na pracovišti je nutno dodrţovat pracovní kázeň, soustředěnost na práci, dodrţovat
bezpečnostní předpisy a technologické postupy.
Ke kaţdé pracovní činnosti je nutné vţdy přistupovat ve vhodném pracovním oděvu
a obuvi (včetně pokrývky hlavy), pouţívat přidělené osobní ochranné pracovní prostředky
(OOPP). Předepsaná pokrývka hlavy a očí má zabránit vstříknutí malty do očí. Ochranný
oblek (včetně rukavic) má zabránit potřísnění a eventuelní reakci, zejména na novodobé,
chemické omítkové hmoty. V případě zásahu oka a obličeje maltou je nutné provést
okamţité vypláchnutí tekoucí vodou a vyhledat odborné ošetření. Před zahájením práce je
nutné odloţit prstýnky, řetízky, šály apod. Vlasy je třeba uvázat tak, aby nedošlo k jejich
eventuelnímu zachycení do nějakého nástroje.
Při práci v ţádném případě neriskujeme a ke všemu přistupujeme s rozvahou
a promyšleně.
Dŧleţité je dbát na správné osvětlení pracoviště a pracovního místa. Pracovní místo je
nutné udrţovat v pořádku a čistotě. Nutné je zachovávat volný manipulační prostor,
přístupové cesty, místa k ukládání nářadí, materiálŧ apod.
Při práci nekouříme ani nepoţíváme alkoholické nápoje.
Při práci s hořlavými materiály nemanipulujeme s otevřeným ohněm.
Veškeré nástroje a nářadí, které pouţíváme, musí být nepoškozené a správně ostré. S tím
souvisí i ošetření nástrojŧ a nářadí po ukončení práce, jejich očištění a správné uloţení.
Kaţdý pracovník pouţívající nářadí a elektrické nářadí musí být seznámen s návodem
výrobce.
Veškerý skladovaný materiál musí být uloţený podle předpisŧ tak, aby nedošlo jednak
k jeho znehodnocení, nebo k sesunutí a případnému poranění pracovníkŧ (ţákŧ).
Nutné je dodrţovat zákaz ručního přenášení břemen nad 50 kg/muţi a nad 15 kg/ţeny.
Ţáci (pracovníci) jsou při prováděné práci povinni dodrţovat technologické postupy,
pracovní návody a pokyny od svého vyučujícího.
Jsou povinni pouţívat pouze určené pracovní nářadí, pomŧcky, stroje a mechanizmy.
Práci musí provádět na určeném pracovišti. V nutných případech, jako je náhlá nevolnost
je ţák povinen okamţitě informovat odpovědného vyučujícího.
Práce je nutno provádět z dostatečně únosných konstrukcí, dílcŧ nebo prvkŧ, které jsou
stabilní a zajištěné proti posunutí.
Montáţní a bezpečnostní přípravky a vázací prostředky musí být před a v prŧběhu
montáţe kontrolovány, po pouţití očištěny, řádně uloţeny a konzervovány.
- 83 -
Před vlastním zdvihem břemene musí být prověřena bezpečnost zavěšení břemene
nadzvednutím a kontrolou zpŧsobu zavěšení břemene a závěsných prostředkŧ.
Tam, kde je nebezpečí vznícení plynu, par nebo výbušného prachu, je zakázáno pracovat s
nářadím, při jehoţ pouţití mŧţe nastat jiskření.
V provozu se mŧţe pouţívat jen takové el. nářadí, nástroje a pracovní pomŧcky, které
odpovídají technickým a bezpečnostním poţadavkŧm a jsou v majetku školy.
El. nářadí se smí pouţívat jen pro účely, pro které jsou určeny v návodu výrobce,
poškozené musí být vyřazeny z pouţívání zpŧsobem, který vylučuje moţnost jejich
opětovného pouţití.
Kaţdý ţák (pracovník) pouţívající elektrické nářadí musí být seznámen s návodem
výrobce a proškolen.
Při vrtání, probíjení zdí a podkladŧ, musí být nejprve spolehlivě zjištěno, zda v místě
nejsou vedeny přívody el. energie.
Ochranné prvky (kryty apod.) nesmějí být vyřazovány z provozu.
Vnější omítky se zhotovují z pracovních lešení, pracovních podlah nebo plošin. Proto
i pro provádění omítek platí zásady BOZP pro práci ve výškách. Za práci ve výšce se
označuje práce a pohyb pracovníka, při kterém mu hrozí nebezpečí pádu z výšky, do
hloubky, propadnutí, nebo sesutí. Jde o jakoukoliv výšku, kdy pracoviště převyšuje okolí
a případným pádem hrozí poškození zdraví. Je proto nezbytné zajišťovat ochranu
pracovníkŧ proti pádu. Do výškového rozdílu 1,5 m není zpŧsob ochrany předepsán
(výjimkou je práce nad vodou nebo jinými látkami), přesto je nutno práci i do této
výškové úrovně věnovat velkou pozornost. Od výšky (hloubky) 1,5 m musí být provedeno
zajištění ochrany pracovníkŧ proti pádu. Ochrana je zajišťována buď kolektivním, nebo
osobním zajištěním. Kolektivním zajištěním rozumíme – technické zajištění pomocí
ochranných a záchytných konstrukcí (ochranné zábradlí, ohrazení, lešení, poklopy, sítě,
lávky apod.). Osobním rozumíme zajištění pracovníkŧ pomocí zachycovacího postroje
s kombinací dalších prvkŧ, kde je kaţdý pracovník zajištěn zvlášť.
Při práci ve výškách je často potřeba shazovat rŧzný materiál, předměty atd. Místo dopadu
musí být vţdy předem zajištěno.
SHRNUTÍ
Mezi tradiční a nejrozšířenější úpravy povrchŧ patří omítky a to jak klasické, tak
i z moderních materiálŧ. K dalším, velmi rozšířeným úpravám povrchŧm patří obklady.
Většina povrchových úprav kromě své estetické funkce přispívá ke zpevnění a ochraně
konstrukce a také k zateplení a zlepšení akumulačních schopností interiéru. Omítky patří
k nejrozšířenějším úpravám povrchŧ zdiva. Vytváří rovný, hladký povrch svislých stěn
a stropŧ. Slouţí hlavně k vyrovnání nerovností zdí, proto i výběr omítky závisí na rovnosti
podkladu. Při úpravách povrchŧ platí pravidlo, ţe čím kvalitněji jsme provedli vnější i vnitřní
konstrukce (zdi), tím méně spotřebujeme materiálu při nanášení omítek. Omítky mŧţeme
rozdělit do dvou základních skupin, na omítky vnitřní a vnější. Podle zpŧsobu nanášení
omítek rozeznáváme omítání ruční a strojní. Před začátkem omítání musí být kompletní celá
hrubá stavba, dokončeny musí být svislé nosné konstrukce a příčky, zastropení podlaţí včetně
zastřešení stavby i veškerých instalací. Před prováděním vnitřních omítek musí být provedeny
hrubé instalace ústředního vytápění, vody, nízkého napětí a plynu a osazeny zárubně.
Předpokladem pro kvalitní a pevné omítky je jejich dobré spojení s podkladem. Mezi
nejčastější závady omítek patří trhliny, poškozená, rozpadlá, odfouklá, nebo jinak uvolněná
- 84 -
omítka. Pokud se projeví poškození, je nutné k opravě přistoupit co nejdříve, protoţe taková
omítka, i kdyţ ještě neodpadla, nemá dlouhou ţivotnost.
OPAKOVÁNÍ
1. Popište účel omítek.
2. Jak dělíme omítky podle materiálu?
3. Popište zpŧsob provádění cementové pálené omítky.
4. K čemu slouţí tepelně – izolační omítky?
5. Popište výhody strojního omítaní.
5 LEŠENÍ
CÍLE
Po prostudování této kapitoly dokáţete:
Popsat a rozdělit jednotlivé druhy lešení.
Popsat a vysvětlit rozdíly a pouţití jednotlivých druhŧ lešení.
Popsat nejdŧleţitější body BOZP pro stavbu a provoz lešení.
5.1 LEŠENÍ PRO ZDĚNÍ A VNITŘNÍ OMÍTKY
Lešení jsou dočasné stavební konstrukce určené pro práce ve výškách v exteriéru i interiéru
stavby. Protoţe jde o konstrukci dočasnou, musí být co nejjednodušší, aby ji bylo moţné
rychle postavit a rychle demontovat. Zároveň, ale musí mít dostatečnou únosnost a musí být
bezpečná a stabilní. Vzhledem k velké nabídce rŧzných druhŧ lešení a k poţadavkŧm, které
jsou kladeny na jejich bezpečnost a dodrţování všech předpisŧ, je stavba lešení stále častěji
řešena přímo odbornou lešenářskou firmou. Pro obkládání, či běţné zdící a omítkářské práce
na běţných rodinných domech, jsou zedníky a obkladači vyuţívána hlavně jednoduchá
kozová lešení. Přesto, nebo spíše právě proto je nutné, aby byl zedník všeobecně obeznámen
se všemi typy pouţívaných lešení, aby byl schopen posoudit, zda je lešení bezpečné, uměl se
na něm bezpečně pohybovat a manipulovat s materiálem i pouţívanými předměty.
V dřívějších dobách se pouţívalo lešení dřevěné, provedené jako tesařská konstrukce.
V dnešní době se dřevěná lešení pouţívají pouze výjimečně. Dnes pouţíváme tyto druhy
lešení:
Kozová lešení.
Kozlíkové lešení pro interiéry.
Nepohyblivé, ocelové, trubkové lešení (montáţ z prvkŧ), vhodné pro atypický tvar
(rekonstrukce).
- 85 -
Nepohyblivé, stavebnicové (systémové) lešení – montáţ z dílcŧ a přídavných konstrukcí,
výhodou je rychlost montáţe a demontáţe. Např. HAKI, PERI, LAYHER, EKRO,
SALLEKO, ALFIX, RUX, a další.
Pojízdné lešení ocelové, hliníkové, pojízdné věţe.
Pohyblivé pracovní plošiny.
Pohyblivé závěsné klece a lávky.
5.1.1 KOZOVÁ LEŠENÍ
Jedná se jednoduchý typ lešení. Lešení se skládá z koz, podlahy a bezpečnostních prvkŧ.
Kozy jsou hlavními nosnými prvky tohoto lešení a vyrábí se ze dřeva a oceli, v rŧzných
výškách. Hotové dřevěné kozy jsou velmi neskladné. Ocelové kozy z ocelových trubek jsou
naopak velmi skladné, dají se snadno sestavit i rozebrat, jednoduše se skladují a dopravují na
místo pouţití. Při jejich sestavování je nutné dbát na stabilitu a bezpečnost. Pokud je
pokládáme na málo pevný podklad, je nutné kozy postavit například na dřevěná prkna, nebo
fošny. Nikdy je nepokládáme na hromadu sutě, nebo kamení, ani je nepokládáme (pro
zvětšení výšky) na bedny, nebo například sudy. Pracovní podlaha se provádí z fošen, nebo
z lešeňových podlahových dílcŧ.
Lešeňářská výsuvná koza slouţí k vytvoření pracovní podlahy o šířce 0,99 m nebo 1,25 m
v rozsahu pracovní výšky od 0,30 m do 1,32 m (stupňovité nastavování po 0,10 m).
Je vyráběna jako dvoudílný svařenec, přičemţ vzájemná poloha dílŧ je zajištěna dvěma
zástrčkami, které udávají pracovní výšku podlahy.
5.1.2 KOZLÍKOVÉ LEŠENÍ
Kozlíkové lešení je určené pro drobné (vnější i vnitřní) práce, které je moţné provádět do
maximální pracovní výšky 3,5 m. Lešení se skládá z kozlíkŧ spojených příčníky a podélníky.
Kozlík je opatřen výsuvným teleskopem, výškově přestavitelným po 100 mm v rozsahu
400 mm. Pracovní šířka lešení je 0,71 m, 1,05 m nebo 1,25 m. Výška pracovní podlahy je od
1,1 m do 1,5 m. Stavební délka není omezena.
Obrázek č. 58. Lešenářská výsuvná koza.
Obrázek č. 59. Kozlíkové lešení.
- 86 -
5.1.3 ŢEBŘÍKY
Ţebříky se pouţívají při jednodušších pracích a to jak v interiéru, tak v exteriéru. Jejich
výhodou je snadná manipulace a malá hmotnost. Je však od nich poţadována bezpečnost
a stabilita. Ţebříky rozdělujeme podle pouţití na:
Opěrné ţebříky.
Regálové ţebříky pro obchody a sklady.
Stojací ţebříky jednostranně a oboustranně schŧdné.
Výsuvné ţebříky.
Speciální ţebříky plošinové, sloupové, přechody, podesty.
5.1.4 POJÍZDNÁ LEŠENÍ
Pojízdná lešení jsou vhodné pro práce vně i uvnitř objektu. Jsou to mobilní konstrukce, které
se dostatečně pruţně přizpŧsobí nejrŧznějším účelŧm. Jejich základním rysem je nízká vlastní
hmotnost a jednoduchá montáţ a demontáţ. Vyrábějí se z lehkých kovŧ, například hliníku.
Maximální pracovní výška je do 14 m, u některých typŧ aţ 16 m. Pojízdná lešení se vyrábějí
jako stavebnicové systémy, u kterých je moţné všechny díly vzájemně kombinovat.
Příklad pojízdného lešení UNI. K sestavení je pouţíváno dílcŧ lešení HAKI. Základní rozměr
pole je 1,25 m x 3,05 m (příčník 1,2 m, podélník 3,0 m), další rozměry lze uzpŧsobit dle
rozměrové řady fasádního lešení (2,45 m x 1,25 m; 2,45 m x 1,05 m; 2,45 m x 0,71 m a 1,25
m x 1,25 m). Výhodou tohoto typu pojízdného lešení je rozměr podvozku, který nepřesahuje
pŧdorys lešení a je univerzální pro všechny moduly. Pojízdné lešení UNI je moţné propojit s
dalším pojízdným lešením a získat tak širší pracovní plochu a zároveň pevnější sestavu.
Lešení se pohybuje na brzděných výsuvných jednokolkách a velkých pracovních výšek
dosahuje díky výsuvným stabilizátorŧm. Maximální pracovní výška je 14,5 m.
Obrázek č. 60. Pojízdné lešení UNI a pojízdné lešení Boss sestavené ze 2 věţí, propojovacích rámŧ a konzol.
5.1.5 MOBILNÍ NÁJEZDY A RAMPY
Mobilní rampy a nájezdy jsou šikmé konstrukce, které se pouţívají k překonávání
rozdílných výškových úrovní – chŧzí nebo pojíţděním. Vyrábí se v rŧzném provedení,
- 87 -
například ocelové, nebo hliníkové. Šířka rampy se volí podle účelu, ke kterému bude pouţita.
Záleţí na tom, jestli bude slouţit pouze pro chŧzi osob bez břemen, nebo s břemenem, nebo
například pro dopravu materiálu.
Hliníkové rampy jsou vyrobeny z vysoce pevné, proti povětrnostním vlivŧm odolné
hliníkové slitiny a byly vyvinuty tak, aby s nízkou stavební výškou a při minimální hmotnosti
dosahovaly vysoké únosnosti. Klínový profil u spodního úloţného bodu zajišťuje plynulý
přechod ze země na nájezdy. Všechny nakládací rampy a nájezdy jsou standardně dodávány
v protismykovém provedení. Díky speciálnímu perforování loţné plochy je zajištěna vysoká
bezpečnost proti uklouznutí.
Obrázek č. 61. Hliníkové nájezdy a rampa.
5.2 VENKOVNÍ LEŠENÍ
Lešení je pomocná dočasná stavební konstrukce, která se pouţívá při pracích ve větších
výškách. Mŧţe slouţit jako pracovní plošina pro výkon stavebních prací i k odkládání
materiálu či nástrojŧ. Pouţít se mŧţe i k podpírání konstrukčních prvkŧ při montáţi nebo
během výstavby, nebo i jako ochranu před padajícími předměty či pádem pracovníkŧ.
5.2.1 OCELOVÁ TRUBKOVÁ LEŠENÍ
Jsou to jednoduché konstrukce, které mŧţeme pouţít ve výškově i pŧdorysně sloţitých
prostorách. Sestávají se z ocelových trubek s antikorozní ochranou. Prŧměr trubek je 48,3 mm
a minimální tloušťka stěny je 3 mm. Nosnost lešení je moţné měnit přidáváním, nebo
ubíráním hustoty stojek nebo jiných částí konstrukce. Výhodou je velká skladnost a snadná
doprava. Avšak montáţ a demontáţ trubkových lešení je celkem náročná. Pouţívají se hlavně
jako pracovní lešení v prŧmyslu, ve sloţitějších prostorových poměrech. Setkat se s nimi
mŧţeme i na menších stavbách, nebo u rekonstrukcí niţších budov, kde plní funkci
pracovního – fasádního lešení a to zejména ve dvou variantách, s šířkou pracovní podlahy
1000 mm, nebo 1500 mm.
- 88 -
Obrázek č. 62. Trubkové lešení z černých trubek.
Obrázek č. 63. Trubkové lešení z pozinkovaných trubek.
5.2.1.1 KONSTRUKČNÍ PRVKY TRUBKOVÉHO LEŠENÍ:
Lešenářské trubky – ocelové trubky v délkách 0,50; 1,5; 2; 3; 4 a 6 m.
Podkladní dřevěné prahy – z prken, fošen, popř. dřevěného roštu.
Nánoţky (patky) pro osazení trubkových sloupkŧ – na nánoţku se nasadí trubka.
Upínací spojky (ţabky), pro kříţové spojení dvou navzájem kolmých trubek.
Pracovní podlahy – z podlahových dílcŧ (podláţky) nebo prken.
Zaráţková prkna a příponky.
Nastavovací spojky.
Pomocné části a přídavné konstrukce, (zábradlí, záklopky, výstupní ţebříky, ochranné
stříšky, ochranné sítě, ochranné folie, ochranná bednění, konzolové kladky, lešeňové
lávky).
Obrázek č. 64. Spojka černá upínací tzv. ţabka.
Obrázek č. 65. Spojka černá nastavovací.
5.2.1.2 ZÁSADY PRO MONTÁŢ TRUBKOVÉHO LEŠENÍ:
Při montáţi trubkového lešení je nejdŧleţitější zaloţení celé konstrukce lešení. Dalším
dŧleţitým činitelem je zajištění stability a prostorové tuhosti lešení. Stabilita a prostorová
tuhost se zajišťuje kotvením a zavětrováním.
Podélné úhlopříčné ztuţení. Pro zachycení vodorovných sil od zatíţení pracovních podlah
a od účinkŧ větru i pro zvětšení prostorové tuhosti musí být kaţdé lešení opatřeno podélným
úhlopříčným ztuţením. Ztuţení probíhá kříţově pod úhlem 45°, po celé vnější ploše, od
- 89 -
nánoţek aţ k nejvyššímu podlaţí. Vzdálenost úhlopříček nesmí překročit 4 délky pole, tj.
max. 10 m (4 x 2,5 m). Pouţívají se trubky dlouhé 4 m, které se osazují na převislých koncích
příčníkŧ. Ztuţující trubky se nenastavují osově, ale překládají se a upevňují samostatně vedle
sebe na sloupové příčníky upínacími spojkami.
Příčné úhlopříčné ztuţení. Pro zajištění tuhosti lešení v příčném směru slouţí příčné
úhlopříčné ztuţení, které musí být vţdy v krajních podpěrách, tedy na obou čelech lešení,
počínaje prvním podlaţím nad terénem.
Obrázek č. 66. Ukázka kotveni trubkového lešení.
Obrázek č. 67. Ukázka kotvení systémového lešení.
5.2.2 SYSTÉMOVÁ (STAVEBNICOVÁ) LEŠENÍ
Systémová lešení se v současném stavebnictví pouţívají častěji neţ trubková. Dŧvodem je
hlavně rychlá a jednoduchá montáţ a demontáţ. Stavebnicové prvky zavěšené do skeletu tvoří
jednotlivá podlaţí systémových lešení. Mají pevnou a stabilní konstrukci, která umoţňuje
jejich pouţití aţ do výšky 100 m. Proti korozi jsou části lešení chráněny pozinkováním.
Systémová lešení se zhotovují z dílcŧ:
Tyčových.
Plošných.
Prostorových.
V praxi se dají jednotlivé typy lešení kombinovat. Například systémová lešení z plošných
dílcŧ mŧţeme doplnit konstrukcí lešení z trubek. Kombinace těchto lešení se vyuţívá hlavně
u atypických konstrukcí, nebo při poţadavku propojení či přemostění dvou fasád ze
systémového lešení atd. Komponenty obou lešení se dají vzájemně kombinovat (prŧměr
nosných trubek u systémového i trubkového lešení je 48,3 mm a tloušťka trubek 3 mm).
5.2.2.1 LEŠENÍ Z TYČOVÝCH DÍLCŦ
Jedná se o pomocné konstrukce, které lze poskládat do rŧzných tvarŧ. Proti trubkovým
lešením jsou omezeny fixními modulovými rozměry prvkŧ. Jejich výhodou je niţší pracnost
a rychlejší montáţ a demontáţ. Mŧţeme je pouţít jako pracovní plošiny s prostorovou
- 90 -
konstrukcí nebo jako podpěrné skruţe pod bednění v pozemním i mostním stavitelství. Občas
se vyuţívají při zhotovování fasádních lešení.
Konstrukci lešení z tyčových dílcŧ tvoří:
Stojky slouţí jako svislý nosný prvek, na nějţ se ukládají vodorovné příčníky nebo rámy.
Jednotlivé stojky se na sebe nadstavují. Na vrchním konci kaţdé stojky jsou hroty, které
zabezpečují spojení dvou prvkŧ. Vyrábějí se v rŧzných výškách od 1 do 3 m. Po celé
výšce stojky se kaţdých 50 cm nacházejí elementy, které slouţí k uloţení vodorovných
nosných prvkŧ.
Příčníky se vyrábějí se v délkách od 0,75 do 3 m a na stojky je lze napojit pod libovolným
úhlem.
Nastavitelné patky se pouţívají k zaloţení lešení a vyrovnání do vodorovné roviny.
Úhlopříčná ztuţení zabezpečují pevnost lešení ve vodorovném směru, pokud jsou
vodorovnými nosnými prvky příčníky.
Ocelové nebo dřevěné podlahy umoţňují pohyb po lešení a zároveň slouţí jako ztuţující
prvek. Ukládají se na příčníky trubkového prŧřezu pomocí hákŧ. Pro pohyb pracovníkŧ po
výšce lešení slouţí podlahy s padacími dveřmi a ţebříkem.
Konzoly slouţí k vysunutí lešení.
Příhradové nosníky umoţňují překlenutí větších rozpětí, např. pokud je třeba zabezpečit
pod lešením přejezd vozidel.
Schodišťové elementy se pouţívají pro výstupní věţe.
Nastavitelné hlavy slouţí k uloţení nosníkŧ bednicích systémŧ.
5.2.2.2 LEŠENÍ Z PLOŠNÝCH DÍLCŦ
Z těchto dílcŧ lze vytvořit pojízdné věţové lešení, případně i některé druhy podpěrných
konstrukcí. Většinou se však vyuţívají jako tzv. rámová lešení při zhotovování fasád, nebo při
jejich rekonstrukcích. U rámových lešení jsou příčné rámy (uzavřené nebo otevřené)
propojeny podélnými dílci – podlahami, zábradlím, ztuţidly. Pro většinu rámových
konstrukcí je charakteristická montáţ u fasády.
Rámové fasádní systémy tvoří:
Ocelové rámy, které slouţí jako svislý nosný a příčný ztuţující prvek. Ukládají se na ně
podlahy a připevňuje se na ně zábradlí.
Ocelové, nebo dřevěné podlahy. Jsou ztuţujícím prvkem a umoţňují pohyb po lešení
v horizontálním směru. Pro pohyb po výšce lešení slouţí zase podlahy s padacími dveřmi
a ţebříkem.
Zábradlové rámy plní funkci venkovního, případně vnitřního zábradlí a zároveň jsou
ztuţujícím prvkem.
Nastavitelné patky slouţí k zaloţení lešení a rektifikaci do vodorovné roviny.
Podélné úhlopříčné ztuţení. Zabezpečuje pevnost lešení v podélném směru.
Jednotyčové zábradlí se pouţívá jako prvek vnitřního či venkovního zábradlí a ke
stabilizaci při zaloţení prvního podlaţí lešení.
Koncové zábradlí je umístěné na koncích fasády.
Horní drţáky zábradlí a sloupků slouţí k uchycení zábradlí v posledním podlaţí lešení.
Kotevní trubky.
Konzoly, které umoţňují vysunutí lešení, např. u vyčnívajících částí fasády.
Příhradové nosníky slouţí k překlenutí větších rozpětí.
- 91 -
Přechodové rámy slouţí k přechodu osob pod lešením v případě, ţe stojí na chodníku pro
chodce;
Malé rámy (s výškou 0,6 aţ 1 m) – pouţívají se při zakládání na šikmých svazích.
Zaráţky se umísťují na okraj podlah a zabraňují případnému pádu předmětŧ leţících
na nich.
Obrázek č. 68. Příklad rámového lešení.
Z plošných dílcŧ se montují i pojízdná lešení, která se vyuţívají hlavně v interiéru. Vyrábějí
se z materiálŧ na bázi hliníku, coţ sniţuje jejich hmotnost a zlepšuje manipulaci s nimi.
Skládají se z uzavřených rámŧ, které se na sebe nadstavují. Po jejich výšce jsou ve
vzdálenosti asi 50 cm navařeny vodorovné nosníky, které slouţí k pokládání podlah a zároveň
jako příčné ztuţení. Pro svislý pohyb se pouţívají ţebříky a podlahy s padacími dveřmi.
Bezpečnost při práci s pojízdným lešením zaručují prvky zábradlí a zaráţky. K pohybu slouţí
kolečka, na kterých je lešení zaloţeno. Pevnost v podélném směru zabezpečují úhlopříčná
ztuţení. U větších výšek a hlavně v exteriéru se doporučuje pouţít stabilizátory, které jsou
součástí příslušenství sestavy lešení.
5.2.2.3 LEŠENÍ Z PROSTOROVÝCH DÍLCŦ
Základem konstrukce jsou prostorové rámy s pŧdorysem ve tvaru obdélníku nebo čtverce.
Jejich pevnost zajišťuje úhlopříčné ztuţení. Ukládají se na sebe na výšku a tvoří většinou
podpěrné věţe pod bednicí systémy. U velkých výšek se věţe mezi sebou ztuţují pomocí
trubkových prvkŧ. Lešení z prostorových dílcŧ jsou výrobně nejnáročnější, a tedy i nejdraţší
pomocné konstrukce. Při skladování a dopravě zabírají velký prostor. Jejich výhodou je však
rychlá montáţ a velká prostorová pevnost.
5.2.2.4 STAVEBNICOVÉ LEŠENÍ HAKI
Stavebnicové lešení typu HAKI je druhem omítkářského stavebního lešení, které je vhodné
i pro nátěry nebo obklady, pro údrţbu a generální opravy budov apod. Skládá se z typových
konstrukčních prvkŧ spojovaných bez jakýchkoli montáţních pomŧcek. Délka jednoho pole
lešení HAKI (tj. základní podélná vzdálenost jednotlivých sloupkových dvojic) je 3 m
a hloubka lešení (tj. základní šířka) je 1,20 m.
- 92 -
Obrázek č. 69. Lešení HAKI.
5.2.3 PŘEDPISY PRO STAVBU LEŠENÍ
5.2.3.1 ZÁKLADNÍ NORMY PRO LEŠENÍ
Nejdůleţitější normou z hlediska sjednocení evropských poţadavků na lešeňové konstrukce je
ČSN EN 12811 Dočasné stavební konstrukce. Norma má tři části, které vycházely v rŧzných
časových obdobích. Z hlediska poţadavkŧ na výrobky je nejzajímavější první část s názvem
"Pracovní lešení – Poţadavky na provedení a obecný návrh". V textu normy se objevuje řada
rozměrových a návrhových parametrŧ, které sjednocují poţadavky na bezpečné lešení
v evropských zemích. Zavedení obecně platných evropských norem pro lešení si vyţádalo
i novelu české kmenové normy ČSN 73 8101 Lešení – Společná ustanovení. Kromě
sjednocení textu s evropskými normami byly v normě upraveny některé národní poţadavky,
týkající se například vnitřního zábradlí na lešení, nerovností na podlahách nebo ověření
únosnosti kotev na stavbě. Pro systémová lešení vyšla norma ČSN EN 12810 Fasádní dílcová
lešení. Svými poţadavky navazuje na ČSN EN 12811. Zaměřuje se především na typové
provedení lešení, na rozsah dílcŧ lešeňového systému a další poţadavky na podlahy, spoje
nebo doplňkové dílce. Zpřesňuje rovněţ zpŧsoby konstrukčního řešení.
Trubková lešení. Poţadavky nových evropských norem na dimenzování se projevily
i v novele naší národní normy pro trubkové lešení ČSN 73 8107, kde musely být upraveny
tabulky pouţívané při navrhování těchto konstrukcí. Zde bylo dalším dŧvodem také pouţívání
trubek z nového materiálu s lepšími pevnostními parametry, konkrétně oceli 11 375. Pro
podpěrné konstrukce byla vydána obecná norma ČSN EN 12812 Podpěrná lešení. Poţadavky
na provedení a obecný návrh. Současně byla vydána i norma pro podpěrné dílcové věţe ČSN
EN 12813. Pro pojízdná lešení vyšla norma ČSN EN 1004. Samostatná norma byla vydána i
pro speciální druh ochranných konstrukcí, montovaných na volném okraji v prŧběhu stavby
nebo údrţby budov a dalších konstrukcí. Jedná se o ČSN EN 13374 Systémy dočasné ochrany
volného okraje. Specifikace výrobku, zkušební metody.
- 93 -
5.2.3.2 VŠEOBECNÉ POŢADAVKY
Prostor, který je potřebný pro stavbu lešení, včetně plochy pro skladování a manipulaci
musí být odvodněn, vyklizen, podklad urovnán a podle potřeby zpevněn (zásypy rýh a násypy
zatíţené lešením musejí být předem dostatečně zhutněny) a musí být zabezpečen proti
ohroţení pracovníkŧ (např. elektrickým proudem) apod. V montáţním prostoru se mŧţou
provádět jen práce a činnosti, které souvisí se stavbou, provozem a funkcí lešení. Jiné práce
nebo stavebně – montáţní činnosti (např. výkopy pod lešením) lze v montáţním prostoru
provádět pouze výjimečně na základě posouzení, jímţ musí být prokázáno, ţe nebude
ohroţena stabilita ani bezpečnost provozu na lešení. Dále je nutné prověřit, zda smontované
lešení nebude bránit přístupu k vodovodním, plynovým a jiným uzávěrŧm, rozvodným
skříním, hydrantŧm, poštovním schránkám, apod. Před samotnou montáţí je potřeba
zkontrolovat všechny díly lešení a vyřadit poškozené díly, které nesmějí být pouţity
v konstrukci lešení.
5.2.3.3 MONTÁŢ A DEMONTÁŢ
Pro montáţ, demontáţ a přemísťování lešení musí být předem určen technologický
postup. Při montáţi musí být kaţdá součást konstrukce odborně prohlédnuta (nutnost splnění
vlastností dle ČSN) a při následném osazení na místo určení ihned připevněna. Současně
s postupem montáţe musí být zajišťována prostorová tuhost a stabilita konstrukce a její
vybavení a vystrojení všemi doplňkovými součástmi (zábradlí, podlahy, výstupy, apod.)
v jednotlivých úrovních (patrech). Při demontáţi (opačný postup, neţ byla prováděna
montáţ), musí být v kaţdé fázi zajištěna stabilita a tuhost zbytku demontované konstrukce
a platí zákaz shazování součástí lešení. Dŧleţité je upozornit, ţe při shazování lešeňových
podláţek dochází k jejich znehodnocení. Jejich oprava se zpravidla neprovádí, poškozené
dílce se bez řádné kontroly opětovně pouţívají a po osazení vytvářejí nebezpečný stav podlah
ve výšce u dalších konstrukcí na jiných pracovištích.
Při montáţi a demontáţi lešení musí pracovníci pouţívat přidělené OOPP, hlavně
ochranné přilby a prostředky osobního zabezpečení (zachycovací postroj, apod.). Za
nepříznivých podmínek například menší dohlednost neţ 30 m, větší síla větru neţ 8 m/s,
námraza, bouřka atd., musí být práce přerušena.
Montáţ a demontáţ lešení mohou provádět pouze pracovníci s odpovídající kvalifikací,
tj. odbornou zpŧsobilostí, doloţenou lešenářským prŧkazem a zpŧsobilostí zdravotní,
posouzenou lékařskou prohlídkou. Ověřování znalostí lešenářŧ musí být prováděno
instruktorem lešenářské techniky nejméně jednou za 12 měsícŧ, periodické lékařské prohlídky
pro práce ve výškách musí být opakovány jednou za 3 roky, přičemţ u pracovníkŧ mladších
21 let a starších 50 let jednou za rok. Lešenářské práce provádí pracovní skupiny, které musí
mít určeny vţdy jednoho zodpovědného vedoucího skupiny.
Lešení musí být stabilní, tj. musí být opatřeno příčnými i podélnými ztuţovacími prvky
a musí být zajištěno proti odklopení od zdi vzepřením nebo kotvením. Nesmí být zakládáno
na neúnosné zemi, případně na nerovném terénu, nesmí být vyrovnáváno cihlami a jiným
křehkým materiálem.
- 94 -
5.2.4 BEZPEČNOSTNÍ PRVKY A PARAMETRY LEŠENÍ
Konstrukční výška patra lešení je zpravidla u lešení lehkých 2 m, aby světlá výška patra
lešení, měřená mezi podlahou a příčníkem, který nese horní podlahu, nebo mezi podlahou
a vodorovným úhlopříčným ztuţením, byla nejméně 1,75 m. Podchodová výška měřená mezi
podlahami musí být nejméně 1,9 m. U prŧmyslových lešení lze místně sníţit světlou výšku aţ
na 1,5 m za předpokladu, ţe všichni pracovníci na lešení pouţívají ochrannou přilbu.
Šířka podlahy pracovních lešení je 0,8 m, výjimečně 0,6 m. Jednotlivé konstrukční prvky
podlah lešení (prkna, fošny, dílce) musí být zajištěny proti posunutí nebo pootočení a osazeny
na sraz tak, aby podlaha byla co nejvíce těsná. Mezery mezi podlahovými prvky, fošnami
nebo dílci, smějí být nejvýše 2,5 cm, výjimečně 6 cm v místech svislých nosných prvkŧ.
Podlahy mají mít rovný povrch s max. výstupky do 3 cm, u nároţí lešení do 5 cm. Větší
nerovnosti se musí vyrovnat klínem ve sklonu nejvýše 1:6. Nejmenší tloušťka prken
pouţívaných na podlahovou konstrukci je 2,4 cm.
Obrázek č. 70. Rozměrové poţadavky na lešení. Šířka w je celková šířka pracovní plochy zahrnující tloušťku
zaráţky u podlahy aţ do 30 mm. Je stanoveno sedm tříd rozdělených podle šířky od 0,6 m do 2,4 m. Světlá
vzdálenost c mezi sloupky musí být nejméně 600 mm. Volná prŧchozí šířka b musí být větší z hodnot 500 mm
nebo (c – 250) mm. Podchodová výška h3 mezi pracovními plochami musí být nejméně 1,90 m. Světlá výška
h1a mezi pracovní plochou a příčníkem a světlá výška h1b mezi pracovní plochou a kotevním dílcem je min.
1,75 m. Minimální výška v úrovni ramen h2 je 1,60 m. Světlá šířka v oblasti hlavy p musí být větší z hodnot
300 mm nebo (c – 450) mm.
- 95 -
Volné okraje pracovních podlah lešení se opatřují zábradlím, upevněným na vnitřní straně
sloupkŧ nebo jiných opor. Při výšce pracovní podlahy nad přilehlým okolím od 1,5 do 2 m
mŧţe být zábradlí jednotyčové, při výšce nad 2 m musí být zábradlí dvoutyčové, nebo
jednotyčové doplněné sítí. Při podlaze se zpravidla z vnitřní strany osazuje zaráţka na
ochranu osob pod lešením před ohroţením padajícím materiálem nebo předměty. Výška
zábradlí je nejméně 1,1 m, u zaráţky 15 cm. Zábradlí u vnitřních okrajŧ pracovních podlah se
nemusí provádět, pokud mezera mezi podlahou a přilehlou stěnou není širší neţ 25 cm.
Přístup pracovníkŧ na podlahy lešení se zpravidla zajišťuje pomocí výstupových ţebříkŧ.
Výstupy do jednotlivých pater lešení nesmí být nad sebou a nelze je provádět prŧběţně přes
více pater. Ţebříky musí přesahovat horní podlahu nejméně o 1,1 m (mimo lešení dílcová,
u kterých jsou otvory v podlaze umoţňující výstup nebo sestup chráněny automatickým
poklopem), jejich osazení musí být zabezpečeno proti zvrácení, sesmeknutí apod. Otvory
v podlaze, umoţňující výstup nebo sestup po ţebřících, musí mít rozměry nejméně 50 x
60 cm. Přistavených ţebříkŧ se smí pouţívat jen u lešení, která jsou vyšší neţ 5 m.
Prostor potřebný pro stavbu lešení, včetně nutné plochy pro skladování a manipulaci se
součástmi lešení, musí být řádně připraven, tj. vyklizen, odvodněn, urovnán, zpevněn
a zabezpečen proti případnému ohroţení (např. nadzemní rozvod el. proudu). V montáţním
prostoru se mohou provádět pouze práce a činnosti, které souvisí se stavbou, provozem
a funkcí lešení. Prostranství kolem lešení, ohroţené jeho provozem (v prŧběhu montáţe,
uţívání lešení, demontáţe) musí být chráněno buď vyloučením provozu, nebo ohrazením
(jednotyčovým zábradlím), případně záchytnou stříškou. Šířka chráněného prostoru se
zvětšuje ve vztahu k výšce přilehlého lešení (1,5 m a více). Podchodné výšky pro chodce
u lešení musí být minimálně 2,1 m, ochrana komunikací s prŧjezdem vozidel je záchytnou
stříškou s minimální podjezdnou výškou 4,2 m.
5.2.5 POJÍZDNÁ LEŠENÍ
Kvalitní pojízdné lešení musí být pevné, stabilní s jednoduchým zajištěním dílŧ a snadno
sestavitelné. Výhodnější jsou menší rozměry jednotlivých dílŧ – jsou skladnější a lze je
snadno převáţet. Profesionální pojízdné lešení by mělo být pouţitelné v interiéru i exteriéru
s moţností práce na schodišti i na šikmém podkladu s moţností posunu po nakloněné rovině.
Montáţ a demontáţ. Lešení se musí provádět podle oficiální dokumentace výrobce. Lešení
smějí montovat pouze osoby, které byly proškoleny, a prokázali znalost montáţního návodu.
Při montáţi lešení jedním pracovníkem (pokud to povoluje návod) nesmí přesáhnout
hmotnost jednoho dílu 20 kg. Doporučuje se však, aby se montáţe zúčastnili minimálně
2 osoby. Při montáţi se mŧţou pouţívat jen originální a nepoškozené součásti a díly.
Pouţívání. Lešení smějí pouţívat jen pracovníci, kteří prošli instruktáţí o pouţívání lešení.
Pojízdné lešení musí být postaveno, posunováno a pouţíváno na rovném a dostatečně
únosném podloţí. V opačném případě je nutné pouţívat podkladky pro plošné zatíţení
(tzv. lešenářské prkno min. 20 x 30 x 3 cm). Sestavené lešení nesmí mít větší odklon od svislé
osy jak 1%. U vysokých lešení se smí současně pracovat pouze na jedné plošině, ostatní
slouţí pouze jako odpočívadla při stoupání. Ve venkovních prostorách se mŧţou pouţívat
pouze lešení s max. pracovní výškou 9 m. Vyšší sestavy je povoleno pouţívat pouze
v uzavřených prostorách.
- 96 -
Manipulace. Před předáním do provozu je potřeba konstrukci lešení prohlédnout, přezkoumat
stabilitu a vyzkoušet pojezd. Nutné je provést o tom zápis. Lešení se posouvá podélně
a pomalým tempem. Je nutné se vyhýbat překáţkám a nárazŧm. Posun na nerovné ploše je
dovolen pouze při sklonu max. 3 %. Při posouvání lešení nesmí být na lešení ţádné osoby
a materiál.
Elektrický proud. Pokud při stavbě a pouţívání lešení hrozí nebezpečí, ţe nebude moţné
dodrţet bezpečnou vzdálenost od elektrických vedení podle ČSN 34 3108, 34 13112 je nutné
o stavbě informovat provozovatele stavby.
Pomocné plošiny. Na lešeňové věţe o výšce vyšší jak 5 metrŧ se smí vystupovat pouze
vnitřkem lešení. Maximální svislá vzdálenost mezi pomocnými plošinami je 4 metry.
Pracovat je dovolené vţdy jenom na jedné podláţce (ostatní podláţky slouţí jako
odpočívadla). Seskakování, popř. házení materiálu nebo nářadí není dovoleno.
Zajištění stability. Pokud jsou předepsány stabilizátory – výloţníky, musí být namontovány
a musí být funkční. Jsou-li předepsány závaţí musí být namontována a zajištěna proti
posunutí.
Bezpečnost. Lešení s podlahou vyšší jak 1,5 metru musí mít podlahu plošiny zajištěnou
okopovými lištami a volné okraje plošiny musí být zajištěny jednotyčovým zábradlím.
U lešení s plošinou vyšší jak 2 m, musí být zábradlí dvoutyčové.
Povětrnostní podmínky. Lešení lze pouţít ve volném prostoru do síly větru 8 m/s (stupeň 5,
dle mezinárodní Beaufortovy stupnice). Při větší rychlosti větru nebo po ukončení práce je
nutno lešení přesunout do chráněného prostoru, nebo odmontovat, nebo jiným zpŧsobem
zajistit proti převrhnutí.
Konstrukční úpravy. Vzájemná montáţ několika lešení, nebo kombinace s jinými
stavebnými díly není dovolená.
Obrázek č. 71. Montáţní plošina.
Obrázek č. 72. Pojízdné lešení.
- 97 -
V současné době je na českém trhu hodně výrobcŧ a dovozcŧ pojízdných lešení. Nejdříve se
k nám začala dováţet pojízdná lešení ze slitin hliníku, oblíbená hlavně proto, ţe jsou lehká.
Postupně si dobrou pozici dobyla i lešení vyrobená ze slabostěnných ocelových trubek
(oválŧ), která nejsou celkově o tolik těţší neţ lešení z hliníkových slitin. Jejich výhodou je
moţnost tvárnosti ocelového materiálu při výrobě lešení – například entlování spojŧ
jednotlivých dílŧ, které zajišťují dlouhodobou ţivotnost a odolnost proti roztaţení spojŧ
a jejich poškození při manipulaci. Spoje – konce dílŧ – se zejména u levnějších lešení ze slitin
hliníku mohou při manipulaci snadno poškodit a časem se i při běţném pouţívání vŧle mezi
jednotlivými díly zvětšuje.
5.2.6 PRACOVNÍ PLOŠINY
Pracovní (montáţní) plošiny jsou určeny pro vertikální dopravu osob a materiálu. Pracovní
plošiny umoţňují provádět stavební, fasádní nebo montáţní práce v optimální výšce. Pracovní
plošiny, které se pohybují po čtyřbokém stoţáru, mohou dopravovat osoby a materiál aţ do
výšky 200 m. Pohon klece výtahu je zajištěn systémem hřeben – pastorek. Bezpečnost
provozu je zajištěna provozními brzdami, automatickým zachycovačem a koncovými
vypínači. Rozměry plošiny lze snadno přizpŧsobit tvaru budovy.
Pro drobné opravy lze pouţít i přívěsné pracovní plošiny. Zaháknou se i za velké osobní
auto, během pěti minut jsou připravené k práci. Menší modely se napájejí přímo ze sítě a
mívají i hydraulický pojezd, pokud je potřeba plošinu posunout k dalšímu kusu fasády. Větší
bývají vybaveny malým spalovacím motorkem. Jejich dosah bývá 12 – 18 metrŧ.
Elektrická zdvihací plošina se vejde i do většího automobilu. Její pracovní výška je 7,30 m
a má bateriový pohon.
5.2.7 OCHRANNÉ A ZÁCHYTNÉ KONSTRUKCE
Ochranné konstrukce jsou konstrukce zabraňující pádu osob, materiálu a předmětŧ
z volných okrajŧ. Patří k nim ochranné zábradlí, ochranné ohrazení, ochranné lešení
a ochranný poklop. Jsou umísťovány do úrovně chráněného pracoviště nebo komunikace ve
výšce.
Ochranné zábradlí je svislá ochranná konstrukce.
Ochranné ohrazení je ochranná konstrukce, odkloněná v příčném řezu od svislice o úhel
15° aţ 60°.
Ochranné lešení je ochranná konstrukce, tvořená podlahou zabezpečenou na volných
okrajích ochranným zábradlím nebo ochranným ohrazením.
Záchytné konstrukce jsou konstrukce zachycující pád osoby, materiálu nebo předmětŧ
z výšky. Umísťují se pod úrovní chráněného pracoviště nebo komunikace ve výšce a patří
k nim zejména záchytné lešení, záchytná stříška a bezpečnostní síť.
Záchytné ohrazení je záchytná konstrukce, odkloněná od svislice v příčném řezu o úhel
45° – 60°.
- 98 -
Záchytné lešení je záchytná konstrukce, tvořená podlahou zabezpečenou na volných
okrajích zábradlím nebo ohrazením. Záchytné lešení nesmí mít mezi lícem objektu
a přilehlou částí záchytné podlahy mezeru větší neţ 30 mm, má-li zabránit pádu předmětŧ
i osob, nebo větší neţ 250 mm, má-li zabránit pouze pádu osob. Toto lešení se smí umístit
nejvýše 1,5 m pod ochráněnou úrovní.
Záchytné ohrazení lešení. Pro jeho záchytné části (pevné, popř. pruţné), u kterých
nemŧţeme vyloučit přímý dopad osoby na nosnou část, je stanovena hodnota extremního
zatíţení z hmotnosti břemene 100 kg, nebo při výšce pádu 0,5 m = 13 kN, při 1 m =
16,5 kN, při 1,5 m = 20 kN.
Záchytná stříška je záchytná konstrukce, určená k zachycení materiálu nebo drobných
předmětŧ padajících z výšky. Umísťuje se nad chráněnou komunikaci, pracoviště nebo
jiný prostor, kde se mohou vyskytovat nebo zdrţovat osoby. Záchytná stříška k zachycení
břemene o hmotnosti do 5 kg musí mít sklon směrem k budově nebo k lešení nejméně 30°
od vodorovné roviny. Pro zachycení břemene o hmotnosti větší neţ 5 kg mŧţe být
vodorovná, ale volný okraj musí být opatřen zaráţkou vysokou nejméně 15 mm. Pod
konstrukcí záchytné stříšky musí být světlá výška nejméně 2,1 m pro podchod osob a
4,2 m pro provoz dopravních prostředkŧ. Záchytná stříška se dimenzuje na extrémní
výpočtové zatíţení 0,7 kN/m2.
Bezpečnostní síť je síť z ocelových drátŧ, chemických vláken nebo jiného vhodného
materiálu, pouţívaná jako součást ochranných nebo záchytných konstrukcí, popř. tvořící
samostatnou záchytnou konstrukci.
Ochranné a záchytné konstrukce se smí uţívat aţ po jejich úplném dokončení a musí být
předány a převzaty do uţívání zápisem do stavebního deníku nebo jiného dokladu. Kaţdý
měsíc musí být tyto konstrukce odborně prohlíţeny, nebo po kaţdém zachycení padající
osoby nebo břemene o hmotnosti větší neţ 50 kg. Mimo pravidelné kontroly se provádějí
kontroly denně před zahájením práce. Zjistí-li se závady, nesmí se tyto konstrukce pouţívat
do doby jejich odstranění. Ochranné a záchytné konstrukce se dimenzují a navrhují na základě
statického výpočtu.
Obrázek č. 73. Boční ochranná síť.
- 99 -
5.3 BEZPEČNOSTNÍ ZÁSADY PRO PROVOZ LEŠENÍ A PRO PRÁCI
NA LEŠENÍ, KONTROLA LEŠENÍ.
Po úplném dokončení montáţe lešení o výšce nad 1,5 m, musí být provedeno mezi
vedoucím lešenářské party a zástupcem uţivatele lešení jeho předání a převzetí a to písemnou
formou. Předávací protokol se zpracovává obvykle formou zápisu do stavebního deníku.
Specifikují se v něm uţívací podmínky (nosnosti, zvláštnosti provedení), při jejichţ
respektování ze strany uţivatele je garantována bezpečnost konstrukce dodavatelem.
Provoz na lešení smí být zahájen aţ po jeho úplném dokončení, vybavení a vystrojení podle
platných norem. Lešení se smí pouţívat pouze k účelŧm, pro které bylo navrţeno
a smontováno, předáno a převzato do provozu. Při změněném zpŧsobu uţívání lešení (např.
při poţadavku na vyšší zatíţení), který by mohl mít za následek sníţení statické, funkční nebo
pracovní bezpečnosti, se konstrukce lešení musí z uvedených hledisek posoudit a v případě
nutnosti v potřebném rozsahu upravit.
Na lešení musí být umístěny tyto provozní a výrobní údaje:
Nosnost pracovních podlah v kg/m2.
Název a adresa provozovatele.
Zpŧsob pouţití lešení.
Lešení jsou konstrukce velmi citlivé na pŧsobení vnějších vlivŧ (např. otřesŧ, větru).
Proto je z bezpečnostního hlediska předepsán reţim periodických odborných prohlídek
v těchto intervalech:
1 měsíc u lešení nepohyblivých.
14 dní u lešení vystavených účinkŧm mechanického kmitání.
14 dní u lešení pojízdných.
14 dní u lešení zavěšených.
U lešení musí být kontrolováno:
Zajištění dílcŧ pojistkami.
Stav kotvení.
Stav úhlopříčného ztuţení.
Stav podlah a ţebříkŧ.
Dílce, které svým stavem ohroţují funkci lešení a bezpečnost provozu, je třeba vyměnit.
Kontroly se musí provádět také po delším odstávce, po velkých bouřkách a větrech.
Výsledky kontrol musí být zapsány do stavebního deníku.
SHRNUTÍ
Lešení jsou dočasné stavební konstrukce určené pro práce ve výškách v exteriéru i interiéru
stavby. Protoţe jde o konstrukci dočasnou, musí být co nejjednodušší, aby ji bylo moţné
rychle postavit a rychle demontovat. Zároveň, ale musí mít dostatečnou únosnost a musí být
bezpečná a stabilní. Dnes pouţíváme zejména tyto druhy lešení: Kozová lešení. Kozlíkové
- 100 -
lešení pro interiéry. Nepohyblivé, ocelové, trubkové lešení (montáţ z prvkŧ), vhodné pro
atypický tvar (rekonstrukce). Nepohyblivé, stavebnicové (systémové) lešení – montáţ z dílcŧ a
přídavných konstrukcí, výhodou je rychlost montáţe a demontáţe. např. HAKI, PERI,
LAYHER, EKRO, SALLEKO, ALFIX, RUX, a další. Pojízdné lešení ocelové, hliníkové,
pojízdné věţe. Pohyblivé pracovní plošiny. Pohyblivé závěsné klece a lávky. Prostor, který je
potřebný pro stavbu lešení, včetně plochy pro skladování a manipulaci musí být odvodněn,
vyklizen, podklad urovnán a podle potřeby zpevněn (zásypy rýh a násypy zatíţené lešením
musejí být předem dostatečně zhutněny) a musí být zabezpečen proti ohroţení pracovníkŧ
(např. elektrickým proudem) apod. V montáţním prostoru se mŧţou provádět jen práce
a činnosti, které souvisí se stavbou, provozem a funkcí lešení. Pro montáţ, demontáţ
a přemísťování lešení musí být předem určen technologický postup. Provoz na lešení smí být
zahájen aţ po jeho úplném dokončení, vybavení a vystrojení podle platných norem. Lešení se
smí pouţívat pouze k účelŧm, pro které bylo navrţeno a smontováno, předáno a převzato do
provozu.
OPAKOVÁNÍ
1. Stručně popište kozové lešení.
2. Co to jsou záchytné konstrukce?
3. Stručně popište ocelová trubková lešení.
4. K čemu slouţí úhlopříčná ztuţení.
5. Co jsou mobilní nájezdy a rampy.
6 TEPELNÉ A ZVUKOVÉ IZOLACE
CÍLE
Po prostudování této kapitoly dokáţete:
Popsat účel, rozdělení a vlastnosti tepelných izolací.
Popsat a vysvětlit pojmy jako je pasivní dům, tepelné ztráty budov.
Popsat účel a druhy a pouţití zvukových izolací.
6.1 TEPELNÉ IZOLACE
Izolace jsou jednou ze základních součástí stavby. Jejich vhodným výběrem a pouţitím
významným zpŧsobem ovlivníme kvalitu celého objektu. Tepelně izolační materiály,
zkráceně tepelné izolace, slouţí k oddělení dvou sousedících prostředí o rŧzné teplotě tak,
aby se tato prostředí navzájem neovlivňovala.
- 101 -
6.1.1 ÚČEL TEPELNÝCH IZOLACÍ
Uţ naši předkové pouţívali tepelné izolace, jako například seno, slámu, lišejníky. Hlavním
úkolem tepelných izolací je vytvořit bariéru, která zabrání vniknutí, nebo úniku tepla a to
všemi částmi stavby, tedy stěnami, podlahami, stropy či střechami. Jednoduše řečeno, účelem
tepelných izolací je udrţet v zimním období v domě teplo a v letním období zabránit
přehřívání interiéru. Aby správně fungovaly, je potřeba vybrat správný typ izolace a hlavně
dbát na přesné a pečlivé provedení. Tepelné izolace nízký stupeň tepelné vodivosti, někdy
mohou fungovat i jako izolace akustické.
Podle materiálu mŧţeme tepelné izolace rozdělit na pěnové materiály, minerální
vláknité materiály a rostlinné materiály.
6.1.1.1 PĚNOVÉ MATERIÁLY
Mezi pěnové tepelně – izolační materiály patří polymerní pěny – polystyreny, polyuretany,
PVC, PE, kaučuk, dále pěnové sklo či pryskyřice. Asi nejpouţívanějším materiálem je
expandovaný (pěnový) polystyren (EPS).
6.1.1.2 VAKUOVÁ IZOLACE
Princip této izolace je zaloţen na poznatku, ţe ve většině tepelných izolací se na celkovém
úniku tepla významně podílí vzduch. Sám izolační materiál (například minerální vlákna) je
dobrou tepelnou izolací, ale v kombinaci se vzduchem, který zaujímá většinu objemu izolace,
se izolační vlastnosti podstatně zhoršují a blíţí se hodnotám samotného vzduchu. Na základě
těchto poznatkŧ se vyrábějí izolace, jejichţ izolační vlastnosti se zlepšují tím, ţe se
z izolačního materiálu odčerpá vzduch.
6.1.1.3 NEROSTNÉ MATERIÁLY
Do této skupiny patří minerální vlna. Patří mezi nejpouţívanější izolace. Vyrábí se tavením
hornin, nejčastěji jde o čedič nebo křemen, podle výchozích surovin se pak jedná o kamennou
či skelnou vlnu.
6.1.1.4 PŘÍRODNÍ MATERIÁLY
Do této skupiny patří konopí, celulóza a sláma. Konopí patří mezi velmi vyuţívané technické
rostliny. Jeho největší předností je rychlá obnovitelnost, to znamená, ţe rychle roste
a nevyţaduje ţádnou velkou péči. Celulózové tepelně – izolační materiály se vyrábějí
z recyklovaného novinového papíru, základní surovinou je tedy dřevo. Sláma je jeden
z nejstarších stavebních i tepelně – izolačních materiálŧ a její obliba zase stoupá. Pouţívá se
jako součást zdících materiálŧ – nepálených cihel, případně hliněných omítek, jako střešní
krytina, tepelná izolace i jako součást nábytku.
- 102 -
6.1.2 TEPELNÉ ZTRÁTY BUDOV A MOŢNOST JEJICH SNIŢOVÁNÍ,
ZÁKLADNÍ POJMY VE STAVEBNÍ TEPELNÉ TECHNICE.
6.1.2.1 TEPELNÉ ZTRÁTY BUDOV A MOŢNOST JEJICH SNIŢOVÁNÍ
Úspora energie (jejíţ výroba zatěţuje jak ţivotní prostředí, tak i peněţenky lidí), je hlavním
dŧvodem, proč se stavebnictví snaţí zjistit co nejvíce o tepelných ztrátách staveb a hledá
moţnosti jejich maximálního sníţení a omezení. Kvŧli nedostatečné izolaci, se bez uţitku ze
stavby vytratí prŧměrně kolem 65 % tepla. Místa, kudy teplo z domu uniká nejvíce, se
nazývají tepelné mosty. Aby byly tepelné ztráty co nejmenší, musí se tato místa zaizolovat,
coţ nebývá právě jednoduché.
Obrázek č. 74. Tepelná ztráta obalem budovy.
Teplo, které dodáváme do místnosti vytápěním, je pohlcováno chladnějšími částmi budovy,
nebo chladnějším okolním prostředím. Jak uţ jsme si uvedli, místa, kterými teplo uniká, se
nazývají tepelné mosty a leţí na tzv. hranici vytápěného prostoru. Jedná se právě o okna,
dveře, podlahy, obvodové zdi a nebo střechu. Aby teplota v objektu neklesala, je potřeba teplo
neustále doplňovat. Čím více nám těmito tepelnými mosty odejde (bez uţitku) tepla ven, tím
více musíme uvnitř teplo doplňovat. Tepelné ztráty nejde úplně zastavit, ale je moţné je
radikálním zpŧsobem sníţit.
Hranice vytápěného prostoru je plocha ohraničující vytápěný prostor, pro kterou se počítají
tepelné ztráty. Prvky, které leţí na této hranici vytápěného prostoru, oddělují vytápěný prostor
od vnějšího prostředí, přiléhajících nevytápěných prostorŧ a přiléhajících teplotních zón.
Obrázek č. 75. Hranice vytápěného prostoru.
- 103 -
Nejlepší zpŧsob jak sníţit tepelné ztráty je tepelná izolace. Vhodné a správně provedené
zateplení minimalizuje únik tepla z objektu, a tím také šetří výdaje vynakládané na vytápění.
Zateplení objektŧ se provádí nejen u starších domŧ, jejichţ tepelně – izolační vlastnosti jsou
většinou nevyhovující, ale týká se i novostaveb. Budovy s nedostatečnou izolací mají kromě
vysokých tepelných ztrát většinou i problémy s výskytem větší vlhkosti a s tím související
výskyt plísní a mokrých skvrn.
Je však nutné si uvědomit, ţe celková Tepelná ztráta budovy či stavby, je vypočítaná
z jednotlivých dílčích tepelných ztrát všech místností a při výpočtu se dále zohledňuje
kubatura budovy (stavby), materiál, ze kterého je stavba postavena, počet místností atd.
Celková tepelná ztráta místnosti Qc = Qp + Qv.
Tepelné ztráty stěnami Qp (kde je třeba zohlednit tepelnou ztrátu při prostupu stěn,
urychlení zátopu, světovou stranu).
Tepelné ztráty větráním Qv.
Termovizní (termografické) snímky.
Termografie nám ukazuje povrchovou teplotu těles na dálku. Focením budov z venku,
pomocí této metody, hledáme místo, které bude nápadně teplejší, neţ je zbytek povrchu
fasády. Na snímku to uvidíme tak, ţe toto místo bude mít jinou barvu. Toto místo je potom
hledaným tepelným mostem, ve kterém dochází k úniku tepla z budovy. V ideálním případě
(obrázek č. 76, první snímek), je teplota na povrchu budovy shodná s teplotou venkovního
vzduchu. Toto je moţné pouze ve dvou případech. Buď se v budově netopí, proto ţádné teplo
ani unikat nemŧţe, nebo se v budově topí, ale budova je bezchybně zateplena. Naopak druhý
snímek jasně ukazuje rozdíly v teplotách jednotlivých částí budovy a venkovního vzduchu.
Takovéto měření pomocí termovize, je moţné provádět pouze při minimálním rozdílu teplot –
15°C, mezi vnitřní a venkovní teplotou. Proto se focení provádí cca od listopadu do března.
Čím vyšší teplotní rozdíl, tím přesnější výsledky.
Poznámka:
Infračervená termografie je vědní obor, který se zabývá analýzou rozloţení teplotního pole na povrchu tělesa –
bezkontaktním zpŧsobem. Úkolem termografie je analýza infračervené energie vyzařované tělesem.
Termografickým měřicím systémem lze zobrazit teplotní pole měřeného objektu, ale pouze na jeho povrchu.
Obrázek č. 76. Termografické snímky budov. U prvního snímku je teplota povrchu budovy shodná s teplotou
venkovního vzduchu. U druhého snímku jsou jasně vidět rozdíly v teplotě povrchu budovy a venkovního
prostředí. A jsou vidět i místa největšího úniku tepla – tepelné mosty.
- 104 -
6.1.2.2 ZÁKLADNÍ POJMY VE STAVEBNÍ, TEPELNÉ TECHNICE
Tepelný odpor
Základním technickým údajem pro tepelně technické vlastnosti konstrukcí je tepelný odpor.
Ten vyjadřuje schopnost konstrukce bránit únikŧm tepla z teplejšího prostoru do chladnějšího.
Čím vyšší je tepelný odpor, tím méně tepla z konstrukce uniká. Poţadované hodnoty
tepelných odporŧ jsou uvedeny v ČSN 730540 část 2. – Tepelná ochrana budov.
Výpočet tepelné ztráty
Výpočet tepelné ztráty celého objektu slouţí ke stanovení potřebného výkonu zdroje tepla.
Zjednodušeně to znamená, ţe se pomocí výpočtu dozvím, jaký výkon musí mít mŧj zdroj
tepla, aby uvnitř budovy byla stále poţadovaná vnitřní teplota, přestoţe část bude bez uţitku
odcházet (například) tepelnými mosty ven.
Vytápěný prostor
Místnosti nebo uzavřené prostory vytápěné na jednu nebo více poţadovaných teplot.
Nevytápěný prostor
Místnosti nebo uzavřené prostory, které nejsou součástí vytápěného prostoru.
Teplotní zóna
Část vytápěného prostoru s poţadovanou vnitřní teplotou, uvnitř kterého jsou odchylky
vnitřní teploty zanedbatelné.
Poţadovaná vnitřní teplota
Návrhová vnitřní teplota. Teplota, na kterou má být prostor vytápěn.
6.1.3 TEPELNÉ IZOLACE KONSTRUKČNÍCH ČÁSTÍ BUDOV
Konstrukční části budov, které se tepelně izolují, jsou svislé nosné konstrukce (obvodové
nosné zdivo), vodorovné nosné konstrukce (stropy) a střecha.
6.1.3.1 TEPELNÉ IZOLACE STĚN
Podle umístění tepelně – izolační vrstvy rozeznáváme:
1. Tepelná izolace z vnější strany stávající stěny
Toto řešení lze doporučit ve většině případŧ. Tloušťka tepelně – izolační vrstvy mŧţe být
zvolena podle potřeby (není omezena prostorem), mŧţeme sníţit riziko vzniku tepelných
mostŧ, při vlastní práci se nezasahuje do ţivota obyvatel domu a zároveň se zateplením vyřeší
i renovace fasády.
- 105 -
2. Tepelná izolace z vnitřní strany
Toto řešení s sebou nese některé zásadní problémy. Tím, ţe tepelná izolace zamezí úniku
tepla skrz stěny, dojde k výraznému poklesu jejich teploty. V místech kde tepelná izolace
končí (výklenky oken, podlahy a stropy, vnitřní příčky) dochází na silně prochlazených
místech k výrazné kondenzaci vodní páry a řadě následných problémŧ (vznik plísní, hniloba
dřeva, narušování materiálu stěny mrznutím vody). Obecně lze říci, ţe pokud je to moţné, je
lépe se tepelné izolaci zevnitř raději vyhnout.
Podle zpŧsobu přichycení izolace na stěnu rozeznáváme:
1. Kontaktní zateplovací systémy
Zde je tepelná izolace připevněna na stěnu bez vzduchové mezery a další vrstvy se kladou na
tepelnou izolaci.
2. Odvětrávané zateplovací systémy
Izolace je vloţená do roštu upevněného na stěnu a zakrytá vhodnými krycími deskami. Mezi
krycí deskou a izolací je odvětraný prostor (platí jen u izolací z vnější strany). Tím, ţe izolace
je vloţena do roštu je moţné pouţít i poměrně měkkých a vysoce prodyšných desek minerální
vlny. Tím, ţe mezi vatou a krycími deskami je odvětraná mezera, je umoţněn plynulý odchod
vodní páry ze stěny.
3. Izolační přizdívka (sendvičová stěna)
Izolace je zpravidla umístěna z vnější strany nosné stěny a je zakryta tenkou přizděnou
stěnou, která zajišťuje její ochranu a určuje vnější vzhled.
6.1.3.2 TEPELNÉ IZOLACE STROPŦ
Ve starších budovách tvoří ztráty stropem poměrně velkou část celkových tepelných ztrát
domu. Existuje řada způsobů jak tyto tepelné ztráty podstatně sníţit.
Izolace do dutiny stropu
U starých stropŧ, kde je mezi trámy vzduchová dutina, je vhodné vyuţít tento prostor pro
vloţení tepelné izolace. K tomu je potřeba odkrýt podlahu pŧdy, pod kterou je škvára a prkna
tvořící záklop dutiny. Po odkrytí a vyčištění dutiny poloţíme na dno kaţdého trámového pole
parotěsnou zábranu a prostor těsně vyplníme deskami minerální nebo skleněné vlny. Další
moţností je zafoukání dutin celulózovou izolací.
Izolace poloţená nad stropem (na podlaze pŧdy)
Další moţností je poloţení tepelně izolační vrstvy nad strop (na podlahu pŧdy). Tato metoda
je výhodná tam, kde se pŧda nijak nevyuţívá. Znovu je moţné pouţít poloţení desek nebo
rolí minerální či skleněné vlny nebo výše zmíněné zafoukání celulózovými vlákny či
granulátem minerální vlny.
- 106 -
Izolace z vnitřní strany stropu
Tato izolace z vnitřní strany konstrukce je problematická z hlediska prŧběhu teplot
v konstrukci a s tím spojeného rizika kondenzace vodní páry v konstrukci stropu.
Vytvoření a izolace podkroví
Zajímavý a elegantní zpŧsob, jak se vyhnout izolaci stropu, je vytvoření dobře zaizolovaného
a vyuţívaného podkroví. Z hlediska umístění tepelné izolace máme dvě moţnosti - tepelná
izolace mezi krokve a tepelná izolace nad krokvemi. Oba zpŧsoby lze i kombinovat a část
izolace mŧţe být mezi krokvemi a část nad krokvemi.
6.1.3.3 TEPELNÉ IZOLACE STŘECH (ŠIKMÝCH)
Izolace mezi krokve
Tento zpŧsob izolace je nejběţnější. Jeho hlavní výhodou je, ţe práci provádíme zevnitř,
z pŧdního prostoru a nemusíme zasahovat do střešní krytiny. Dŧleţité je, aby konstrukce
střechy a krovu byla před zaizolováním opravena a v pořádku.
Obrázek č. 77. Izolace mezi krokve (1) a izolace nad krokvemi (2).
Izolace nad krokvemi
Tento zpŧsob tepelné izolace není zatím tak rozšířený. Na trhu se mŧţeme setkat se třemi
rŧznými systémy:
Tepelně – izolační šablony z polystyrenu, které se dávají pod střešní tašky.
Desky z extrudovaného polystyrénu.
Izolace z minerální vlny.
6.1.4 ZATEPLOVACÍ SYSTÉMY VNĚJŠÍHO PLÁŠTĚ BUDOV (KONTAKTNÍ A
VĚTRANÉ)
Zateplení vnějšího pláště má zásadní vliv na energetickou náročnost celé budovy, proto se
tepelná izolace fasád provádí jak u novostaveb, tak u starších budov. Podle pouţitého
izolačního materiálu, mŧţeme obvodový plášť zateplit čtyřmi zpŧsoby. Tepelně – izolační
- 107 -
omítkou, pomocí sendvičového zdiva, kontaktním zateplovacím systémem a odvětrávaným
zateplovacím systémem. Kaţdý z těchto systémŧ má své výhody i nevýhody.
Tepelně – izolační omítky (termoomítky)
Termoomítka má mnohem lepší tepelně izolační vlastnosti neţ omítka klasická, protoţe
kromě klasických sloţek obsahuje i část tepelně izolačního materiálu (perlit, polystyren).
Přesto je vhodná spíše jako doplňková izolace.
Sendvičové izolační systémy
Sendvičové konstrukce vznikají vrstvením materiálŧ s rŧznými tepelně izolačními vlastnostmi.
Velice častý zpŧsobem je vrstvení nosná zeď + tepelně izolační vrstva + (odvětrávací mezera)
+ vnější přizdívka.
6.1.4.1 KONTAKTNÍ ZATEPLOVACÍ SYSTÉMY (LEPENÉ, NEODVĚTRÁVANÉ)
Kontaktní zateplovací (fasádní) systémy patří mezi nejrozšířenější zateplovací systémy.
Jedná se o konstrukci bez vzduchové mezery, kde je izolace nalepena a ukotvena přímo na
zdi. Na tuto izolaci jsou potom naneseny další ochranné vrstvy, které se ukončí vnější
povrchovou úpravou (omítkou). Nejčastěji jsou pouţívány výrobky z polystyrénu nebo
minerálních vláken. Tepelná izolace pro kontaktní zateplovací systémy se dodává v deskách z
fasádního polystyrenu, minerální vlny nebo z extrudovaného polystyrenu:
Fasádní polystyren EPS 70 F je nejlevnější izolant pro zateplení fasády, jeho výhodou je
nízká hmotnost, dobrá opracovatelnost, velmi nízká nasákavost a nízká cena. Nevýhodou
je niţší pohltivost zvuku a hlavně malá odolnost proti poţáru. Tepelným odporem,
difusním odporem (schopností propouštět vzdušnou vlhkost – umoţnění dýchání
konstrukce) a ţivotností se vyrovná deskám z minerální vlny.
Fasádní desky z minerální vlny jsou vysoce kvalitní tepelnou izolací pro zateplení fasády.
Jejich výhodou je vyšší zvuková pohltivost a vysoká odolnost proti teplotnímu zatíţení
a poţáru.
Fasádní desky z extrudovaného polystyrenu se pouţívají pro náročnější provedení
zateplení fasády, vynikají lepším tepelným odporem, nenasákavostí a vysokou pevností
v tlaku.
Obrázek č. 78. Ukázka kontaktního zateplovacího systému.
- 108 -
Výhodou systému je zateplení plochy po celém obvodu pláště budovy, s minimálním rizikem
vzniku tepelných mostŧ. Dobré tepelně izolační vlastnosti, menší tloušťka izolace neţ
u bezkontaktního systému, zachování pŧvodního rázu fasády (protoţe povrch bude znovu
tvořit omítka), dále snadná údrţba a opravitelnost a také technologická i finanční nenáročnost.
Nevýhodou jsou vysoké nároky na kvalitu provedení. Omezený prostup vodních par.
Omezení klimatickými podmínkami při provádění (v provádění se vyskytují i mokré procesy)
a niţší odolnost proti mechanickému poškození.
6.1.4.2 BEZKONTAKTNÍ ZATEPLOVACÍ SYSTÉMY (MONTOVANÉ, ZAVĚŠENÉ,
PROVĚTRÁVANÉ)
Provětrávaná fasáda je jeden z nejlepších zpŧsobŧ, jak zvýšit tepelný odpor obvodového
zdiva. Provětrávaná fasáda umoţňuje zdivu „dýchat“ a tím vytváří optimální ţivotní
podmínky uvnitř stavby. Charakteristickým znakem bezkontaktního zateplovacího systému je
vzduchová mezera mezi předsazenou vrstvou a tepelnou izolací, která je vloţena do roštu,
který je připevněn na obvodovou stěnu. Díky tomu vzniká provětrávaná mezera, která
přirozeně odvádí vlhkost mimo konstrukci budovy. Bezkontaktní fasády jsou vhodné hlavně
jako dodatečné zateplení budov s vyšší vnitřní vlhkostí, nebo pro budovy jejichţ fasáda se
obkládá deskovým materiálem. Jako tepelná izolace se nejčastěji pouţívají výrobky
z polyuretanu, ovčí vlny nebo celulózy. Izolace se připevňuje buďto do roštŧ (např. desky
ORSIL UNI, nebo se klade na vazbu na sebe a k nosné zdi se kotví hmoţdinkami (v tom
případě je nutné pouţít pevnější desky s vyšší objemovou hmotností, např. desky ORSIL
FASSIL nebo HARDSIL). Na obklady mohou být pouţity například dřevotřískové, betonové,
kovové nebo keramické desky.
Obrázek č. 79. Ukázka bezkontaktního, provětrávaného zateplovacího systému.
Celý systém bezkontaktní fasády je v některých detailech (kouty, osazení oken apod.)
technicky a časově náročnější, neţ kontaktní systém. Cenu ovlivňuje především typ pouţitého
obkladového materiálu a zpŧsob ukotvení. Výhodou jsou dobré tepelně – izolační vlastnosti,
moţnost pouţití na vlhké objekty, dlouhá ţivotnost, nezávislost instalace na klimatických
podmínkách (suchá montáţ), omyvatelnost a snadná údrţba. Nevýhodou je moţnost vzniku
tepelných mostŧ a vyšší pracnost.
- 109 -
6.1.5 PASIVNÍ DOMY
Pasivní dŧm je stavba, která splňuje dobrovolná, ale přísná kritéria energetických úspor při
provozu domu. Méně přísná kritéria úspor energií na provoz, která předcházela standardu
pasivního domu, platí pro nízkoenergetický dŧm. Naopak zdokonalenou variantou pasivního
domu je energeticky nulový dŧm, dŧm, který pro své energetické potřeby vyuţívá pouze
místní zdroje. Aby bylo moţné označit dům jako pasivní, musí splnit poţadavky týkající se
velikosti roční potřeby tepla, potřeby roční základní energie a také neprůvzdušnosti budovy.
V návrhu domu se uplatňují tradiční stavitelské zkušenosti, které se kombinují s dalšími
metodami, jako je například výhodný poměr a tvar stavby, orientace domu na pozemku
směrem na jih, nezastíněná fasáda (případně s vyuţitím listnaté vegetace), nebo třeba umístění
obytných místnosti na jihu, zázemí na severu. Dŧraz se klade na pasivní opatření namísto
strojních zařízení (dŧsledné stínění a izolace namísto chladicí jednotky atd.), proto je prvotní
dŧraz kladen také na tepelnou ochranu stavby.
Úspora tepla
Pasivní dŧm ročně spotřebuje maximálně 15 kilowatthodin na metr čtvereční vytápěné
plochy. U běţného rodinného domu, který má podlahovou plochu kolem 120 metrŧ
čtverečních to dělá 1800 kilowatthodin. Pro vytápění místnosti o velikosti 20 metrŧ
čtverečních stačí 200 wattŧ. Pro porovnání, tepelný výkon člověka v klidu, je 80 wattŧ, výkon
stolního počítače 250 wattŧ. Tepelná ztráta pasivního domu je tak nízká, ţe nepotřebuje běţný
systém vytápění. Tepelné zisky od slunce, lidí a elektrických spotřebičŧ pohodlně vytopí celý
dŧm po většinu roku. Mimořádně nízkou potřebu energie pro vytápění domu lze úspěšně
zajistit jenom systémem nuceného větrání domu se zpětným získáváním tepelné energie z
odváděného vzduchu. Součástí tohoto systému je energetický zdroj, který v období velmi
nízkých venkovních teplot cirkulační vzduch ohřívá.
Obrázek č. 80. Architektonický návrh pasivního domu.
- 110 -
6.2 ZVUKOVÉ IZOLACE
Slyšitelný zvuk je akustické kmitání v takových kmitočtech, které vnímá lidský sluch. Ve
stavební akustice se rozlišuje zvuk šířící se vzduchem a zvuk šířící se konstrukcí. Ve vzduchu
se zvuk šíří podélným vlněním. V tuhých tělesech se zvuk šíří příčným a ohybovým vlněním.
Zvláštním případem zvuku šířícího se konstrukcí je kročejový zvuk. Kročejový zvuk vzniká
chŧzí po podlaze nebo nárazy na stavební konstrukci, šíří se konstrukcí a je konstrukcí
vyzařován do sousedních místností, kde se šíří vzduchem. Hluk je neţádoucí, nepříjemný
nebo škodlivý zvuk. Nadměrný hluk působí negativně na většinu ţivých organismů.
6.2.1 ÚČEL ZVUKOVÝCH IZOLACÍ
Pro akustickou pohodu uvnitř budov je potřeba zabránit přenosu zvuku z jedné místnosti do
druhé. Ochrana proti hluku se zabezpečuje jednak opatřeními proti vzniku hluku, (tzv.
primární opatření u zdroje) a jednak tzv. sekundárními opatřeními, která omezují přenos
zvuku od zdroje k posluchači. V tomto druhém případě se ochrana proti hluku zajišťuje
především zvukovou izolací.
Zvuková izolace budovy (stavební konstrukce) je schopnost budovy (stavební konstrukce)
přenášet v zeslabené míře zvuk šířící se vzduchem.
Ochrana proti hluku v budovách se řeší akusticko – izolačním účinkem dělicích
konstrukcí, které omezují přenos zvuku do okolních místností. Pro sníţení šíření hluku
z venkovního prostředí do vnitřních prostorŧ stavebních konstrukcí (a naopak) je nutné, aby
tyto konstrukce splňovaly základní zvukoizolační poţadavky. Tyto poţadavky jsou stanoveny
v ČSN 73 0532 Akustika – Ochrana proti hluku v budovách a související akustické vlastnosti
stavebních výrobkŧ – Poţadavky. V praxi to znamená, ţe dělící konstrukce musí splňovat
normou poţadované zvukově – izolační vlastnosti. To, jaké má stavební konstrukce zvukově
– izolační vlastnosti závisí na pouţitém materiálu, typu konstrukce a skladbě konstrukce. Pro
zlepšení izolačních vlastností stavebních konstrukcí se pouţívají zvukové izolace, které slouţí
pro sníţení přenosu zvuku v obytných prostorách.
Stavební výrobky pro vzduchovou a kročejovou neprŧzvučnost musí splňovat poţadavky
normy ČSN 73 0532 na hodnoty zvukové izolace. Norma řeší zvukové izolace mezi
místnostmi leţícími vedle sebe a pouţití konstrukcí, které tvoří hranici mezi jednotlivými
prostory. Norma také řeší sníţení hluku přicházejícího zvenčí, který vytváří tzv. hlukové
pozadí a uvádí nejvyšší přípustné hodnoty.
6.2.2 POŢADAVKY NA NEPRŦZVUČNOST STAVEBNÍCH KONSTRUKCÍ
Neprŧzvučnost je vlastnost konstrukce (stěny, stropu atd.) propouštět zvuk v zeslabené míře.
Neprŧzvučnými konstrukcemi jsou proto konstrukce, které zvukově (akusticky) oddělují
rŧzné prostory. Znamená to, ţe přenášejí zvukové vlny s určitou ztrátou akustického výkonu.
Rozeznáváme neprŧzvučnost vzduchovou a kročejovou. Poţadavky pro vzduchovou
a kročejovou neprŧzvučnost stanovuje norma ČSN 73 0532/2000.
- 111 -
6.2.2.1 ODBORNÉ NÁZVOSLOVÍ
Zvuk přenášený vzduchem
Jedná se šíření zvukových vln v plynném prostředí. Narazí-li zvukové vlny na stavební prvek,
dojde u toho stavebního prvku ke chvění.
Zvuk těles
Zvuk těles je zvuk, který vzniká chvěním pevných těles a v těchto se šíří. Zvuk těles se mŧţe
dále šířit vzduchem.
Kročejový zvuk
Kročejový zvuk je zvláštní forma zvuku těles. Ve stavebním konstrukci se s ním setkáváme
například při chŧzi po vodorovné stavební konstrukci.
Stupeň vzduchové neprŧzvučnosti
Stupeň vzduchové neprůzvučnosti R (jednotky decibely) označuje schopnost stavebních prvkŧ
izolovat vzdušný zvuk bez přenosu vedlejšími cestami.
Stupeň stavební (zdánlivé) vzduchové neprŧzvučnosti
Stupeň stavební vzduchové neprůzvučnosti R´ označuje schopnost stavebních prvkŧ izolovat
vzdušný zvuk s uvaţováním přenosu zvuku vedlejšími cestami.
Vzduchová neprŧzvučnost
Vlastnost konstrukce – zvukově izolovat dvě sousední místnosti z hlediska zvuku přenášeného
vzduchem, se nazývá vzduchová neprŧzvučnost.
Index vzduchové neprŧzvučnosti
Index vzduchové neprůzvučnosti Rw. Vyjadřuje váţenou
neprŧzvučnost (pro danou konstrukci naměřenou v laboratoři).
laboratorní
vzduchovou
Index stavební (váţené) vzduchové neprŧzvučnosti
Index stavební vzduchové neprůzvučnosti R´w. Vyjadřuje váţenou stavební vzduchovou
neprŧzvučnost (pro danou konstrukci naměřenou na konkrétní stavbě).
Čím je hodnota vzduchové neprůzvučnosti – Rw (R´w) vyšší, tím lépe – tím víc je konstrukce
neprůzvučná.
6.2.2.2 VZDUCHOVÁ NEPRŦZVUČNOST
Vzduchová neprŧzvučnost jednovrstvého zdiva závisí především na hmotnosti zdiva na
jednotku plochy. Hmotnost zdiva vyplývá z tloušťky zdiva a jeho objemové hmotnosti, plus
hmotnosti přidané jednostranné či oboustranné omítky. Neprŧzvučnost je vlastnost
konstrukce (stěny, stropu, překáţky) propouštět zvuk v zeslabené míře. O vzduchové
neprŧzvučnosti mluvíme tehdy, kdy dochází k šíření zvuku ze vzduchu přes stěnu
- 112 -
(konstrukci) opět do vzduchu za stěnou. Čím vyšší plošnou hmotnost má dělící konstrukce,
tím vyšší je i její neprŧzvučnost. Zvýšení plošné hmotnosti u lehké konstrukce mŧţeme
dosáhnout pouţitím větší tloušťky konstrukce, nebo třeba sloţením pláště ze dvou, nebo
více vrstev, v kombinaci s akustickými izolacemi. Se zvýšením tloušťky dělících
konstrukcí, se ale také zvětšuje mnoţství spotřebovaného materiálu a tím se i zvětšuje zatíţení
konstrukce a samozřejmě se také zmenšuje podlahová plocha objektu. Proto je třeba výběru
izolačního materiálu a zpŧsobu izolace, věnovat velkou pozornost.
6.2.2.3 KROČEJOVÁ NEPRŦZVUČNOST
Kročejová neprŧzvučnost je vlastnost konstrukce odolávat přenosu kročejového hluku do
chráněných místností (týká se podlah a stropŧ). Číselně se vyjadřuje jako váţená
normalizovaná hladina kročejového zvuku – laboratorní Lnw nebo stavební L’nw. Kročejový
hluk vzniká mechanickými nárazy do konstrukce při chŧzi, pádu předmětŧ na podlahu nebo
jiné činnosti. Kročejová neprŧzvučnost se týká vodorovných konstrukcí (stropŧ, podlah), kdy
zvuk vzniká přímo v kontaktu s konstrukcí a je nesen do dalších prostorŧ. Skladba vodorovné
konstrukce by měla zaručit, aby se přes ni přenášelo co nejmenší mnoţství hluku. Sama
vodorovná konstrukce stropu, ale většinou nedokáţe kročejovou neprŧzvučnost zajistit.
Řešením je pouţití izolačních vrstev, jak do konstrukce podlahy, tak například do konstrukce
podhledu stropu. Jedním z řešení u rekonstrukcí, nebo pŧdních vestaveb, mŧţe být například
správně provedená a odizolovaná plovoucí podlaha. Ta je oddělena od ostatních konstrukcí
pruţným materiálem a zvyšuje kročejovou neprŧzvučnost stropŧ. Nejdŧleţitější součást
plovoucí podlahy, která je pro útlum kročejového hluku rozhodující, je právě pruţná izolační
vrstva.
Poţadavky na zvukovou izolaci konstrukce mezi dvěma místnostmi – chráněnou (přijímací)
a hlučnou (vysílací) podle ČSN 73 0532.
R´w – Váţená stavební vzduchová neprŧzvučnost (pro danou konstrukci naměřena na konkrétní stavbě). Rw –
Váţená laboratorní vzduchová neprŧzvučnost (pro danou konstrukci naměřena v laboratoři). L´nw – Váţená
stavební normalizovaná hladina kročejového zvuku.
- 113 -
6.2.3 AKUSTICKÉ OBKLADY STĚN, PODLAH, STROPŦ
6.2.3.1 AKUSTICKÉ OBKLADY STĚN A STROPŦ
Akustické obklady zvuk pohlcují, odráţejí a rozptylují. S jejich pomocí se v uzavřeném
prostoru dosahuje poţadovaná akustická kvalita (například sníţení doby dozvuku a zlepšení
poslechových podmínek). Akustické obklady jsou kombinované z jednotlivých akustických
prvkŧ a materiálŧ, které tvoří vlastní interiérové obloţení místnosti. Dřevěné, minerální nebo
polyuretanové materiály a prvky na stropě i na stěnách jsou doplněny vhodným akustickým
podhledem. Součástí akustických obkladŧ, jsou například tyto prvky:
Kmitací panel – rezonanční soustava pro pohlcování nízkých kmitočtŧ s moţností
dýhovaného nebo barevného provedení.
Rezonátory pro pohlcování nízkých frekvencí, štěrbinové rezonátory laditelné dle potřeby.
Různé druhy akustických stěn a kazet s minerálními panely, které jsou potaţeny
interiérovou tkaninou nebo polepeny polyuretanovými materiály (akustické jehlany
apod.), popř. v dřevěném provedení s perforovanými dýhovanými panely.
Akustické podhledy v rŧzném provedení.
Difuzní a rozptylové prvky navrţené dle potřeby.
Příklady akustických obkladŧ:
Panel akustický EUROCOUSTIC NEPTUNE. Jedná se o akustický panel z minerální vlny,
odolný proti vlhku, pro interiéry s vysokými nároky na desinfekci a čištění – kuchyně,
nemocnice, vlhké prostory, prŧmyslové haly, prádelny apod. Má velmi jemný potah speciálně
vyvinutý pro snadnou desinfekci a čištění. Zadní strana je potaţena přírodní matovou skelnou
fólií, hrany ošetřeny nátěrem.
Obklad stěny akustický ocelový GEMA, ULTRAMICRO. Akustický ocelový obklad stěny, pro
speciální akustická řešení povrchŧ vodorovných a svislých konstrukcí staveb, obklady
zakřivených ploch, parapetŧ a sloupŧ, pro administrativní centra, banky, školy, velkoplošné
prodejny, odbavovací haly letišť, kina, divadla, výrobní provozy atd. Povrch prášková barva,
základní barva bílá.
Panel akustický dekorativní BASOTECT. Panel akustický dekorativní z pryskyřicové pěny.
Rozměry 615 × 615 mm, tl. 40, 60, 80 mm. Bez povrchové úpravy, barva bílá, nebo
s povrchovou úpravou.
Obrázek č. 81. Pouţití akustické izolační desky ISOVER AKUSTIK SSP2 na akustický obklad stropu. 1. Stropní
konstrukce. 2. Přímý závěs. 3. Dřevěný rošt. 4. ISOVER SSP2 – pohltivé desky. 5. perforovaný obklad (plech,
minerální desky s povrchovou úpravou apod.).
- 114 -
Deska akustická ISOVER AKUSTIK SSP2. Desky SSP 2 jsou vhodné pro zvukové a tepelné,
nezatíţené izolace. Desky jsou jednostranně opatřeny černou netkanou skelnou textilií.
Pouţívají se hlavně jako vloţky děrovaných obkladových prvkŧ pro akustické stěny, stropy
a podhledy, pro tepelné a akustické izolace klimatizačních zařízení.
6.2.3.2 AKUSTICKÉ OBKLADY PODLAHY
Z konstrukčního hlediska mŧţeme podlahy rozdělit na:
Těţké plovoucí podlahy. Plošná hmotnost těţké plovoucí podlahy spolu s vhodným
druhem izolačního materiálu zvyšují vzduchovou neprŧzvučnost celé konstrukce. To
znamená, ţe takovéto sloţení podlahy je z akustického hlediska vyhovující. Správným
provedením všech detailŧ a přerušením všech akustických mostŧ (stykŧ akusticky tvrdých
materiálŧ) je moţné zastavit i šíření kročejového hluku.
Lehké plovoucí podlahy. Lehká podlahová konstrukce je z akustického hlediska vhodná
pro stropní konstrukce s vyšší plošnou hmotností. Její kombinace spolu s těţší konstrukcí
stropu zabezpečí dostatečnou vzduchovou neprŧzvučnost celé konstrukce. V případě
montovaných dřevostaveb je moţné ke zvýšení celkové plošné hmotnosti pouţít roznášecí
desky se zvýšenou objemovou hmotností (cementovláknité desky apod.). Vláknité
izolační materiály a správné provedení všech detailŧ sniţuje šíření kročejového hluku.
Roštové podlahy. Z akustického hlediska je tato konstrukce méně účinná. Její plošná
hmotnost nestačí ke zvyšování vzduchové neprŧzvučnosti. Tento typ podlahy má velké
mnoţství akustických mostŧ, které zapříčiňují šíření kročejového hluku. Z tohoto dŧvodu
se pro zvýšení útlumu kročejového hluku doporučuje všechny akusticky tvrdé prvky
konstrukce podloţit izolačním materiálem, který přeruší akustický most.
Materiály v konstrukci podlahy a jejich vztah k akustické izolaci:
Izolační materiály – materiály na bázi minerálních vláken, které mají dostatečnou
dynamickou tuhost, dobře snášejí zatíţení a zároveň díky vláknité struktuře pohlcují
dopadající zvuk.
Hydroizolační materiály – chrání akustické a tepelné izolanty před vlhkostí, která mŧţe
značně sníţit jejich izolační schopnosti.
Roznášecí vrstvy s vyšší plošnou hmotností – zvyšují vzduchovou neprŧzvučnost konstrukce.
Podlahové krytiny – kromě své estetické funkce mohou ovlivnit i akustické vlastnosti
podlahové konstrukce; např. pouţitím akusticky tvrdých materiálŧ (dlaţba apod.) se zvyšuje
poměr odraţených zvukových vln a akusticky měkčí materiály (korek, dřevo) zase mohou
zvýšit zvukovou pohltivost podlahové konstrukce.
6.2.4 IZOLACE PROTI VIBRACÍM A OTŘESŦM
U prŧmyslových, občanských a obytných staveb je potřeba řešit také ochranu konstrukcí
budov proti vnějším a vnitřním zdrojŧm otřesŧ a vibrací. Mezi takové zdroje patří například
výrobní stroje, otřesy od dopravy, zemětřesení, apod. Silné otřesy pŧsobí nejen naprosto
nevhodným zpŧsobem na zdraví obyvatel, ale zároveň otřesy mŧţou ohrozit stabilitu budov
a konstrukcí. Pokud se otřesy a vibrace opakují často, například při dopravních otřesech,
mŧţe se na konstrukcích projevit i únava materiálu a dojít k jejich zásadním poškozením.
- 115 -
Ochranu konstrukcí proti otřesŧm a vibracím je moţné řešit dvěma zpŧsoby:
Aktivní izolace (dochází k odizolování vlastního zdroje hluku a vibrací).
Pasivní izolace (izolací je chráněna samotná konstrukce budovy).
Protoţe stavební konstrukce jsou (většinou) hmoty akusticky tvrdé, musí být proti šíření
otřesŧ přerušovány hmotami akusticky měkkými. Do nosných konstrukcí proto vkládáme
hmoty, které snesou tlak vyvozený v konstrukci. Je to například korek, pryţ a podobné hmoty.
SHRNUTÍ
Izolace jsou jednou ze základních součástí stavby. Jejich vhodným výběrem a pouţitím
významným zpŧsobem ovlivníme kvalitu celého objektu. Tepelně izolační materiály,
zkráceně tepelné izolace, slouţí k oddělení dvou sousedících prostředí o rŧzné teplotě tak, aby
se tato prostředí navzájem neovlivňovala. Podle materiálu mŧţeme tepelné izolace rozdělit na
pěnové materiály, minerální vláknité materiály a rostlinné materiály. Pro akustickou pohodu
uvnitř budov je potřeba zabránit přenosu zvuku z jedné místnosti do druhé. Ochrana proti
hluku se zabezpečuje jednak opatřeními proti vzniku hluku, (tzv. primární opatření u zdroje)
a jednak tzv. sekundárními opatřeními, která omezují přenos zvuku od zdroje k posluchači.
V tomto druhém případě se ochrana proti hluku zajišťuje především zvukovou izolací.
Zvuková izolace budovy (stavební konstrukce) je schopnost budovy (stavební konstrukce)
přenášet v zeslabené míře zvuk šířící se vzduchem. Neprŧzvučnost je vlastnost konstrukce
(stěny, stropu atd.) propouštět zvuk v zeslabené míře. Neprŧzvučnými konstrukcemi jsou
proto konstrukce, které zvukově (akusticky) oddělují rŧzné prostory. Znamená to, ţe přenášejí
zvukové vlny s určitou ztrátou akustického výkonu. Rozeznáváme neprŧzvučnost vzduchovou
a kročejovou. Poţadavky pro vzduchovou a kročejovou neprŧzvučnost stanovuje norma
ČSN 73 0532/2000.
OPAKOVÁNÍ
1. Co jsou neprŧzvučné konstrukce.
2. Co je to hranice vytápěného prostoru.
3. Co je vzduchová neprŧzvučnost?
4. Co je kročejová neprŧzvučnost?
5. Co to jsou akustické obklady a k čemu slouţí?
- 116 -
7 TECHNICKÉ ZAŘÍZENÍ BUDOV
CÍLE
Po prostudování této kapitoly dokáţete:
Popsat vodovodní a kanalizační přípojky, vnitřní rozvody vody i kanalizace.
Popsat a rozdělit vytápění budov.
Popsat vnitřní rozvod plynu, větrání i klimatizaci.
Popsat zednické práce při budování TZB.
7.1 VODOVODNÍ INSTALACE
7.1.1 NAPOJENÍ OBJEKTU NA VENKOVNÍ ROZVODY
Vodovodními přípojkami se připojují nemovitosti na veřejný vodovod. Přípojka je úsek
potrubí od odbočení z veřejného vodovodu k vodoměru, nebo pokud není vodoměr, potom je
to k vnitřnímu uzávěru připojovaného pozemku nebo stavby. Odbočení s uzávěrem je součástí
veřejného vodovodu.
Vodovodní přípojka se zřizuje pro kaţdou nemovitost s vlastním popisným číslem.
Navrhuje se a provádí ve spolupráci s provozovatelem veřejného vodovodu.
Vodovodní přípojka pitné vody nesmí být propojena s jiným zdrojem.
Vodovodní přípojka, popřípadě část vnitřního vodovodu vedeného v zemi se musí uloţit
do nezámrzné hloubky, nebo se musí chránit proti zamrznutí, například tepelnou izolací.
Nezámrzná hloubka pro uloţení potrubí, se pohybuje od 1,5 m (štěrkové a skalnaté
zeminy) do 1,2 m (hlinité zeminy).
Zásady pro navrhování, provádění a opravy vodovodních přípojek stanoví ČSN 75 5411.
Na potrubí veřejného vodovodu se přípojky napojují pomocí navrtacího pasu s uzávěrem
a se zemní teleskopickou soupravou (do DN 50). Napojení se řeší pomocí odbočky se
šoupětem.
Vodovodní přípojka se má navrhovat z jednoho druhu materiálu. Pouţívá se například
vinutý vysokohustotní polyetylén HDPE PE 100 SDR 17 PN 10, eventuelně HDPE PE
80 SDR 11 PN 12,5. V případě kříţení komunikace musí být potrubí přípojky umístěno
v chráničce (chráničky HDPE ).
Vedle potrubí (z nekovového materiálu) je třeba uloţit identifikační kovový vodič, (pro
moţnost „vypískání“ vedení) např. měděný izolovaný vodič CY o prŧřezu 4 mm2 .
U navrtacího pasu musí být vodič smyčkou vyveden cca 50 cm nad terén a následně volně
uloţen do poklopu uzávěru. U vodoměrné soustavy vyveden pod poklop vodoměrné
šachty, nebo ukončen u vodoměrné sestavy v domě.
Vodovodní přípojka se navrhuje tak, aby byla co nejkratší a nejlépe vedena kolmo na
připojovaný objekt, bez zbytečných lomŧ trasy. Potrubí se navrhuje ve sklonu min.
3 promile a má pokud moţno stoupat směrem k vnitřnímu vodovodu.
- 117 -
Prostup potrubí základy budov musí být zabezpečen tak, aby při stavbě nebo opravě
přípojky nebyla trvale narušena izolace zdiva proti vlhkosti. Na přípojku se nesmí připojit
uzemnění.
K ochraně vodovodních řadŧ před poškozením slouţí ochranná pásma. Ochranné pásmo
vodovodu je v délce 1,5 m (na kaţdou stranu) od stěny potrubí (do prŧměru 500 mm).
V případě, ţe je hloubka uloţení vodovodu větší neţ 2,5 m pod upraveným terénem,
potom se vzdálenost zvětšuje na 2,5 m.
Při kříţení se stokou nebo jiným potrubím dopravujícím zdraví škodlivé látky má být
vodovodní přípojka uloţena nad nimi. Pokud nejde tento poţadavek splnit, musí se
navrhnout nějaká dodatečná ochrana. Při souběhu a kříţení vodovodní přípojky
s ostatními sítěmi technického vybavení je třeba dodrţet poţadované vzdálenosti dle
ČSN 73 6005 Prostorové uspořádání technických sítí.
Obrázek č. 82. Přípojka vody.
Obrázek č. 83. Navrtací pas.
7.1.2 VNITŘNÍ ROZVOD VODY
Vnitřní rozvod vody – vnitřní vodovod je potrubí určené pro rozvod vody po pozemku nebo
stavbě a navazuje na konec přípojky. Hlavní uzávěr vnitřního vodovodu se osazuje před
vodoměr, musí být přístupný a jeho umístění musí být viditelně a trvanlivě označeno. Je-li
vodovodní síť řešena zvlášť pro pitnou a uţitkovou vodu, musí být takto řešen i vnitřní
vodovod.
Vnitřní vodovod napojované nemovitosti musí odpovídat ČSN 73 6660.
V případě, ţe bude v nemovitosti vyuţíván k zásobování vodou kromě veřejného
vodovodu ještě jiný zdroj vody, musí být vnitřní vodovod prokazatelně rozdělen na dvě
samostatné části. Oddělení obou zdrojŧ nesmí být provedeno pouze uzávěrem.
Při návrhu vnitřního vodovodu je třeba zvolit vhodný systém podle rŧzných hledisek:
Podle způsobu dopravy vody:
Jednotný, který rozvádí pitnou vodu i pro účely uţitkové a provozní.
Oddělený, kde je samostatný rozvod vody pitné, uţitkové, provozní, poţární.
Podle tvaru:
Větvený, který je nejčastěji pouţívaný (se spodním, horním a středním rozvodem).
- 118 -
Okruhový, tam, kde je nutná plynulá dodávka vody (např. nemocnice). Dodávka je
zajištěna ze dvou stran, tzn., ţe nedochází k přerušení dodávky vody.
Smíšený (kombinovaný).
Podle tlaku:
S tlakovým pásmem z veřejného vodovodu, tam kde dispoziční tlak v síti je dostatečný.
S tlakovým pásmem z čerpací stanice, tam kde je nutné tlak posilovat.
Podle napojení:
Uzavřený, kdy voda je vedena z vnějšího vodovodu přímo nebo přes čerpací stanici.
Otevřený, tam, kde je třeba oddělit přípojku od vnitřního vodovodu pomocí přerušovací
nádrţe.
Podle způsobu zásobování poţární vodou:
Zavodněný, kdy v potrubí je voda pod tlakem, tj. většina potrubí pro poţární účely.
Nezavodněný, kdy poţární potrubí je připravené pro napojení na mobilní poţární techniku
(výškové budovy).
Konstrukce a místa pro vedení potrubí pro rozvod vody:
Instalační šachta.
Předstěnová konstrukce.
Instalační příčka.
Zděná konstrukce.
Dvojitá zděná příčka s izolační výplní.
Volně, za pevně zabudovaným zařizovacím předmětem.
Připojovací potrubí vede od stoupacího nebo leţatého potrubí k jednotlivým výtokovým
armaturám. Vedeno je ve sklonu k výtokŧm volně po stěně, v dráţce ve stěně, volně zavěšené
pod stropem, v podhledu nebo v podlaze.
Stoupací potrubí přivádí vodu do jednotlivých podlaţí. Vede se v instalačních šachtách,
v dráţce ve stěně nebo zakryté podél konstrukce. Kaţdé stoupací potrubí musí mít u odbočky
z leţatého potrubí samostatný uzavírací a vypouštěcí ventil.
Leţaté potrubí zajišťuje přívod vody od hlavního uzávěru vody ke stoupacímu potrubí. Vede
se volně po stěně, pod stropem, v podhledu, v podlaze nebo v horizontálním instalačním
prostoru. Potrubí je vedeno ve sklonu min. 0,3 % k výtokŧm nebo k přípojce.
Postup při montáţi potrubí. Začíná se po dokončení hrubé stavby. Nejdříve se
překontroluje, jestli jsou připraveny všechny rýhy a prosekány prostupy, vyznačí se umístění
armatur. Nejdříve se osadí hlavní rozvodné potrubí a potom odbočky. Těsnost se zkouší u
malé stavby vcelku, u větších staveb je moţno rozdělit zkoušku na více úsekŧ.
- 119 -
7.2 KANALIZACE
7.2.1 KANALIZAČNÍ PŘÍPOJKA
Výstavba vodovodní přípojky s sebou nese i nutnost zřízení kanalizace, tedy i zřízení
kanalizační přípojky. Kanalizační přípojka je samostatná stavba, která je tvořena úsekem
potrubí od vyústění vnitřní kanalizace, k zaústění do hlavní stokové sítě. Vlastníkem
kanalizační přípojky je většinou majitel pozemku nebo stavby, připojené na veřejnou
kanalizaci. Kanalizační přípojka má být co nejkratší, vedená v přímém směru kolmo na
veřejnou kanalizaci. Minimální spád přípojky je 2%. Spád musí být po celé délce přípojky
stejný. Minimální DN (vnitřní prŧměr) kanalizační přípojky je 150 mm. Přípojka se ukládá do
pískového loţe a do nezámrzné hloubky. Napojení kanalizační přípojky se provádí buď do
přípojkové odbočky, která musí být na kanalizačním řadu předem osazena, nebo do dodatečně
provedené přípojkové odbočky. Napojení kanalizační přípojky lze provést i do stávající
kanalizační šachty, ale jenom do šachty, která je k tomu uzpŧsobena. Kanalizační přípojka
musí být provedena jako vodotěsná. Na kaţdé přípojce musí být většinou provedena revizní
kanalizační šachta o prŧměru skruţe DN 1000, nebo DN 800, případně plastové provedení
s minimálním prŧměrem DN 400. Revizní kanalizační šachta musí být chráněna proti
vniknutí podzemní a povrchové vody, musí být odvětratelná a přístupná. Kanalizační přípojka
musí být při kříţení s vodovodním potrubím uloţena hlouběji neţ vodovodní potrubí pro
rozvod pitné vody tak, aby při případném porušení kanalizačního potrubí, nedošlo
ke kontaminaci (znečištění) pitné vody. K bezprostřední ochraně kanalizačních řadŧ a pro
ochranu okolních staveb před poškozením se vymezují ochranná pásma stanovená zákonem
274/2001 Sb.
Druhy kanalizačních přípojek, podle zpŧsobu odvádění odpadních vod:
Gravitační. Odpadní voda odtéká přirozeně po spádu potrubí, tedy gravitačně.
Tlaková. Odpadní voda se shromaţďuje v akumulačním prostoru čerpací stanice
odpadních vod. Po naplnění je přečerpána do nejbliţšího gravitačního potrubí, nebo přímo
do veřejné kanalizace. Tento systém se pouţívá, pokud vnitřní kanalizace vyúsťuje níţe,
neţ je dno potrubí veřejné kanalizační sítě.
Podtlaková. Odpadní vody jsou čerpány stejně jako u tlakové kanalizace, ale čerpací
zařízení je umístěno na stokové síti.
Druhy kanalizačních přípojek podle odvádění dešťových vod:
Jednotná. Dešťové vody jsou odváděny společně se splaškovými odpadními vodami.
Oddělená. Dešťové vody jsou odváděny samostatným potrubím, odděleně od vod
splaškových. Oddělená kanalizační přípojka tedy mŧţe být buď splašková, nebo dešťová.
Materiál, pouţívaný pro kanalizační přípojky:
Kamenina je tradiční materiál, který se pouţívá tam, kde jsou zvýšené nároky na ţivotnost
a odolnost přípojky.
Plast je novodobý materiál, který se vyznačuje jednodušší montáţí, menší hmotností
a oproti kamenině a betonu i niţší cenou.
Betonové armované trouby se pouţívají pro potrubí o prŧměru 300 mm a výše.
- 120 -
7.2.2 VNITŘNÍ LEŢATÉ, SVISLÉ A ŠIKMÉ POTRUBÍ.
Vnitřní kanalizace je soustava odpadního potrubí uvnitř budovy, která odvádí odpadní vodu
přes kanalizační přípojku z nemovitosti do veřejné kanalizace, nebo přímo do domovní
čistírny odpadních vod, ţumpy, nebo septiku. Vnitřní odpadní potrubí dělíme na svislé
a leţaté svody (takzvaná leţatá kanalizace, která se pokládá hned po vylití základových spár)
a šikmé připojovací potrubí od konkrétních zařizovacích předmětŧ (vany, dřezy, umyvadla,
WC, atd.). Leţatá kanalizace se pokládá po vylití základových spár a je velmi dŧleţité, jak
kvalitně je provedena. V případě porušení mŧţe dojít k podmáčení základŧ domu.
Zapomenout samozřejmě nelze ani na místa pro čištění a revizní šachty leţaté kanalizace.
Vedení kanalizace by mělo být co nejjednodušší, bez zbytečně sloţitých detailŧ, kde by se
potrubí mohlo ucpávat. Materiál, pouţívaný pro vnitřní kanalizační potrubí je plast (PP –
polypropylen, PVC – polyvinylchlorid, PE – polyethylen), litina a kamenina.
a) Vnitřní leţaté potrubí (svody). Svodné potrubí se sbíhá od jednotlivých svislých svodŧ do
tzv. hlavního leţatého svodu. Pokud je potřeba, osazuje se na hlavním leţatém svodu před
vyvedením z budovy čisticí kus například v podlahové šachtě. Leţaté potrubí bývá
u podsklepených budov zavěšené pod stropem, nebo vedené na konzolách po zdi.
b) Vnitřní svislé potrubí:
Odpadní, které ze šikmého připojovacího potrubí odvádí vodu z jednotlivých podlaţí do
leţatého potrubí. Na hlavních svislých svodech se osazují čisticí kusy 1 metr nad úrovní
podlahy nejniţšího podlaţí.
Větrací, které vyrovnává tlak ve vnitřní kanalizaci. Ukončuje se zpravidla nad úrovní
střechy větrací hlavicí. Pokud by odvětrávací potrubí nebylo osazeno, mŧţe dojít k vysátí
vody ze zápachové uzávěrky (sifonu) a k pronikání zápachu z kanalizace do budovy.
c) Šikmé připojovací potrubí odvádí odpadní vodu přímo od zařizovacího předmětu do
svislého odpadního potrubí a nemělo by být delší neţ 3 metry. Připojovací potrubí se vţdy
připojuje k zařizovacímu předmětu přes zápachovou uzávěrku – sifon.
Obrázek č. 84. Rozvod leţaté kanalizace.
- 121 -
7.2.3 ŢUMPY A DOMÁCÍ ČISTÍRNY
Odvedení odpadních vod do veřejné kanalizace je nejlepší řešení. Pokud však v dané lokalitě
kanalizace pro veřejnost vybudovaná není, je nutné likvidovat odpadní vody přímo
na vlastním pozemku, na náklady majitele nemovitosti. Splaškovou vodu mŧţeme schraňovat
pouze v nepropustných jímkách, které jsou pravidelně vyváţené (ţumpy), nebo pouţíváme
malé domovní čistírny odpadních vod (ČOV). Dříve se pouţívaly i takzvané biologické
septiky, kde odpadní voda prochází fázemi usazování a vyhnívání a postupně je do přírody
vypouštěna. Pro svou malou účinnost se však dnes tyto septiky uţ nepovolují. Běţně se s nimi
ale nadále setkáme třeba v dříve zaloţených chatových oblastech a zahradních koloniích. Po
naplnění odpadní jímky (ţumpy) její odpad vyveze fekální sběrný vŧz.
Ţumpa je to bezodtoková jímka, coţ znamená, ţe musí být vodotěsná – nesmí z ní unikat
ţádné splašky. Je buď betonová, nebo plastová. Výhodou je, ţe k ní není třeba povolení
k vypouštění odpadních vod. Naopak nevýhodou je pravidelné vyváţení splaškŧ fekálním
vozem do čistírny odpadních vod. V ţumpách probíhají pouze rozkladné procesy znečištěné
vody, bez přístupu vzdušného kyslíku.
Domácí čistírny odpadních vod se dodávají jako kontejner z plastu, nerezu nebo laminátu
zapuštěný pod úroveň terénu. Přečištěná voda se přes přepad odvádí buď do trvalé vodoteče,
nebo do jímky na vyváţení, část lze samozřejmě odčerpat na zálivku zahrady. Čištění probíhá
jak mechanicky (zbavení hrubých a jemných nečistot), česlemi a sedimentací, tak biologicky
pomocí mikroorganismŧ, za nebo bez přístupu kyslíku. Některé systémy pracují na bázi
chemického čištění, kdy se pomocí sráţedla nečistoty vysráţí do vloček. Kaţdá čistírna se
skládá ze tří částí: primární sedimentace (předčištění), biologický stupeň (vlastní čištění),
separace (oddělování a usazování kalu).
Obrázek č. 85. Schéma domácí čistírny odpadních vod.
Typy čistíren se rozlišují podle zpŧsobu čištění:
Čistírna s biodisky. S nástupem plastŧ se objevily čistírny s biodisky, s plastovými, nebo
jinými úlomky (biokontaktory) uvnitř dutého válce. Biodisky se pomalu otáčejí a smáčejí
v odpadní vodě, čímţ se okysličují na nich uchycené bakterie. Nevýhodou tohoto typu
čistíren je přítomnost motoru převodovky a pohyblivých částí v agresivním prostředí
čistírny. Proti současným typŧm mají menší účinnost a v zimě se musí zateplovat či
vyhřívat.
- 122 -
Čistírny s aktivační nádrţí. V posledních deseti letech se stále více prosazují čistírny
s "aktivací kalu ve vznosu". Bakterie (tzv. vysoce koncentrovaný aktivovaný kal) nejsou
uchyceny, ale volně se v nádrţi vznášejí, jsou promíchávány a provzdušňovány jemným
proudem vzduchových bublinek. Díky tomu je dosaţeno aţ 98 procent účinnosti čištění.
7.3 VYTÁPĚNÍ BUDOV
7.3.1 MÍSTNÍ (LOKÁLNÍ), ÚSTŘEDNÍ A DÁLKOVÉ VYTÁPĚNÍ
7.3.1.1 MÍSTNÍ (LOKÁLNÍ) VYTÁPĚNÍ
Lokální vytápění je nejjednodušší zpŧsob vytápění. Zdrojem tepla je topidlo, které je
současně i topným tělesem, které předává teplo do místnosti. Pouţívá se hlavně v objektech
s občasným uţíváním (např. rekreační chaty a chalupy). U tohoto typu odpadá řešení
problému se zamrznutím vody v topném systému.
Podle druhu paliva dělíme lokální topení na:
Elektrické lokální topení.
Plynové lokální topení.
Lokální topení na tuhá paliva.
Elektrické lokální topení:
Přímotopy.
Nástěnné infrazářiče.
Akumulační kamna.
Elektrické krby.
Plynové lokální topení:
Plynová lokální topení se vyrábí v provedení na zemní plyn i propan-butan. Vyústění je podle
typu topidla buď do komína, nebo do volného prostoru (tzv. podokenní topidla).
Lokální topení na tuhá paliva:
Sporáky.
Kamna.
Krby.
7.3.1.2 ÚSTŘEDNÍ VYTÁPĚNÍ
Ústřední vytápění je vytápění celé budovy nebo skupiny místností ze společného zdroje
tepla, umístěného mimo vytápěné místnosti nebo v jedné z nich. Etáţové (bytové) vytápění je
zvláštní případ ústředního vytápění, kdy ze společného zdroje tepla je vytápěn byt nebo
rozlehlý prostor umístěný v jednom podlaţí. Ústřední vytápění je vzhledem ke své ceně
a pohodlí asi nejrozšířenějším typem vytápění. Provozní náklady lze sníţit dobrou regulací
vytápěcích systémŧ na minimum. Zpŧsobŧ regulace je mnoho. Od regulátorŧ otopných
systémŧ, směšovacích armatur aţ po armatury na otopných tělesech a pokojové termostaty.
Zjednodušeně lze říct, ţe regulátory jsou součásti topných systémŧ, které dávají impulsy
- 123 -
k míchání vody (určené k topení) na správnou teplotu. Moderní vytápěcí soustavy zajišťují
tepelnou pohodu i při tomto hospodárném provozu. Nové soustavy se proti starým vyznačují
mnoha výhodami a také velkoplošnými otopnými tělesy. Tato tělesa mají malý objem vody
a tím umoţňují pruţnou reakci na regulaci. Tělesa pro vytápění se pouţívají buď desková,
panelová nebo článková (ocel, litina) anebo individuální konstrukce.
7.3.1.3 DÁLKOVÉ VYTÁPĚNÍ
Při dálkovém vytápění, je zdroj tepla umístěn mimo vytápěnou budovu. Dálkové vytápění je
technický systém pro vytápění městských čtvrtí nebo částí města. Teplo se vytváří v teplárně,
případně i v elektrárně. Potom se ve formě páry přepravuje do výměníkových stanic, kde se
touto parou ohřívá horká voda, která se přepravuje ke spotřebitelŧm do radiátorŧ. Po ohřátí
radiátorŧ, kdy se voda ochladí, se vrací zpět do výměníkové stanice, kde se znovu ohřívá.
7.4 VNITŘNÍ ROZVOD PLYNU
Plyn je rozveden po domě schváleným potrubím. Vnitřní rozvod plynu se provádí
z nespalného potrubí z ocelových bezešvých trubek, spojených svařováním, nebo měděných
trubek pájených natvrdo. Rozvody jsou vedeny povrchově, nebo pod omítkou. Vedení nesmí
být uloţené v podlaze a nesmí procházet za pevně zabudovanými předměty a nevětranými
dutými prostory (v podhledu). Při prostupu nosnou konstrukcí je třeba potrubí uloţit do
chráničky. Pro přívod plynu do domu je třeba zřídit plynovodní přípojku uloţenou v zemi,
která bývá ukončena na hranici pozemku uzávěrem plynu – hlavní uzávěr. Přípojky se dělí na
nízkotlaké tlak 2,1 kPa a středotlaké o tlaku 300 kPa. V případě středotlaké přípojky, se do
potrubí umisťuje regulátor tlaku plynu. Mnoţství dodaného plynu je měřeno plynoměry.
Místo napojení přípojky plynu nám určí dodavatel plynu. Před uvedením vnitřního rozvodu
plynu do provozu je nutno provést tlakovou zkoušku a revizi celého zařízení. Bez tohoto
nelze plynovod provozovat.
7.5 VĚTRÁNÍ A KLIMATIZACE
7.5.1 VĚTRÁNÍ
Větrání, nebo výměna vzduchu je nutné k zajištění potřebné kvality vnitřního prostředí
budov. V současné době je výměna vnitřního vzduchu více probíraným tématem, protoţe
u nových a rekonstruovaných staveb je obvodový plášť dokonale utěsněn. Při nedostatku
účinného větrání se zvyšuje vlhkost, která vzniká lidskou aktivitou, roste koncentrace oxidu
uhličitého a kvalita vzduchu se zhoršuje. Výměna vzduchu je ale energeticky náročná, proto
je potřeba hledat vhodné optimální řešení mezi hygienickými parametry a spotřebou energie.
Postupným sniţováním průvzdušnosti stavebních konstrukcí jsou kladeny stále větší nároky na
kvalitu větrání. Nejlevnějším řešením je pravidelné a intenzivní větrání, které ale nezabezpečí
poţadovaný komfort hlavně v loţnicích. Cenově dostupným řešením jsou rŧzné druhy
nuceného větrání v kombinaci s čidly. Nejdraţším řešením je tzv. rekuperace, která se zatím
vyplatí jen v lokalitách s nejvyššími cenami energie, ale splňuje všechny poţadavky na
- 124 -
kvalitu vnitřního prostředí. Rekuperace je nucené rovnotlaké větrání s centrálním, nebo
bytovým přívodem vzduchu a regenerací tepla. Nevýhodou je nutnost údrţby, spotřeba
elektřiny a nízký instalační komfort, který mŧţe být u panelových a bytových domŧ
překáţkou.
7.5.2 KLIMATIZACE
Klimatizace je zařízení pro úpravu vzduchu v budovách, místnostech, dopravních
prostředcích. Pracuje tak, ţe nasává venkovní vzduch (minimálně musí přivádět 10%
čerstvého vzduchu), který filtruje, upravuje teplotu a vlhkost na poţadované hodnoty
a pomocí ventilátorŧ je dopravuje na příslušná místa. V našich podmínkách se klimatizace
pouţívá hlavně pro prŧmyslové účely, v chirurgických sálech, inkubátorech, v laboratořích,
nebo například v nákupních centrech. Velká klimatizační zařízení pouţívají k odjímání tepla
cirkulující vodu. Klimatizace automaticky udrţuje stálé podmínky (především teplotu) bez
ohledu na venkovní prostředí.
Rozdělení klimatizace podle zpŧsobu pouţití:
Zdravotně hygienická. Vytvářejí optimální stav mikroklimatu pro pobyt lidí
Prŧmyslová (technologická). Většinou je součástí technologického zařízení. Má vliv na
kvalitu výroby, sniţování výrobních nákladŧ nebo přímo podmiňuje funkci strojního
parku. Mohou plnit i funkci zdravotně hygienickou.
Speciální, pouţívají se pro speciální účely, například inkubátory.
Systémy klimatizačních zařízení:
Vzduchové, kdy nositelem tepla je vzduch. Jeho úprava se provádí mimo klimatizovaný
prostor ve strojovně.
Vodní. Nositelem tepla je voda. Vyuţívají ventilátorové konvektory (parapetní jednotky).
Kombinované systémy voda – vzduch.
Základní druhy klimatizace:
Dělená klimatizace. Nejúčinnější, nejtišší a dnes i nejpouţívanější typ klimatizace. Hlavní
výhodou dělené klimatizace jsou velmi nízké provozní náklady. Kompresor je umístěn ve
venkovní jednotce, mimo klimatizovaný prostor. V případě přání zákazníka je vnitřní
jednotka vybavena speciální filtrační funkcí jako například čističkou vzduchu,
ionizátorem a dalšími. Dodává se i v provedení tepelného čerpadla. Dělená klimatizace se
skládá z vnitřní jednotky, venkovní jednotky a spojovacího potrubí pro chladivo.
Okenní klimatizace má svŧj název díky své nejčastější montáţí, coţ je do okna. Okenní
klimatizace je krychlového tvaru. Jedna strana je umístěná z venkovní části okna a druhá
strana přímo v místnosti. Výhodou je snadná montáţ, nevýhodou větší hlučnost.
Mobilní klimatizace je postavená přímo v místnosti. Ze zařízení je vyvedena roura, která
odvádí teplý vzduch z místnosti. Kompresor je umístěn přímo v místnosti a tak je mobilní
klimatizace poměrně hlučná.
- 125 -
7.6 VÝTAHY
Výtah je strojní zařízení, které slouţí ke svislé dopravě osob nebo nákladu mezi dvěma, nebo
několika místy.
7.6.1 ROZDĚLENÍ VÝTAHŦ:
A – osobní pro dopravu osob, nebo osob a nákladu (A1 – výtahy se samoobsluhou do
nosnosti 1000 kg pro 12 osob, A2 – výtahy určené pro provoz s řidičem).
B – nákladní výtahy se zakázanou dopravou osob (B1 výtahy do jejichţ klece smí vstoupit
osoby, B2 do jejichţ klece nesmi vstoupit osoby).
C – malé nákladní výtahy do nosnosti 100 kg, v jídelnách.
D – sálové s nákladem 500 kg (D1 – s řidičem, D2 – se zakázanou dopravou osob).
E – osobní oběţné (páternosterové).
F – výsypné (skipové).
7.6.2 HLAVNÍ ČÁSTI VÝTAHU:
Lana nebo kloubové řetězy slouţí k zvedání výtahu.
Klec výtahŧ. Klec se skládá z ocelové kostry a kabiny. Minimální výška kabiny je 2,15 m,
dveře se otvírají dovnitř, musí být opatřeny spínačem, který zabrání chodu výtahu, jestliţe
jsou dveře otevřeny.
Závěsy rozdělují hmotnost klece rovnoměrně na všechna lana.
Vyvaţovací závaţí vyvaţuje kabinu, zajišťuje dostatečné napětí a tření mezi lanem a
hnací kladkou. Závaţí ve výtahové šachtě musí být vedeno vodítky
Šachta.
Výtahový stroj.
Zachycovače. Dŧleţité bezpečnostní zařízení, které při překročení rychlosti o 40% zadrţí
klec v potřebném místě na vodítkách.
Omezovač rychlosti má zastavit pohyb pomocného lana a uvést do činnosti zachycovač
Ovládání elektrického výtahu. Tlačítkový systém – vně tlačítka přivolávající, uvnitř
tlačítka do všech poschodí.
Optická signalizace znázorňuje, jestli je klec v pohybu, nebo ve které stanici se nachází,
nebo z které stanice ji voláme.
Akustická signalizace přivolá obsluhu, jestliţe se výtah zásahem některého
z bezpečnostního opatření zastavil.
7.6.2.1 ROZDĚLENÍ VÝTAHŦ PODLE EVROPSKÝ SMĚRNIC:
- 126 -
7.6.2.2 STAVEBNÍ VÝTAHY
Stavební výtahy rozdělujeme na lehké, nákladní a osobně – nákladní a také podle maximální
nosnosti určené výrobcem. Tato nosnost se nesmí v ţádném případě překročit.
Lehké nákladní ţebříkové výtahy bez dopravy osob
Šikmé provedení výtahŧ je vhodné například pro pokrývače, klempíře a ostatní profese.
Vyuţívají se zejména pro dopravu cihel, desek, sypkého materiálu, betonu apod. Tento typ
výtahŧ lze po dokoupení otočného přepravníku a klece pouţít jako svislé provedení výtahu.
Montáţ šikmého výtahu se provádí opřením o ţlab, atiku, balkon nebo terasu a podepřením
teleskopickými vzpěrami. Maximální výška ke kloubu je 19 m. Nosnost výtahu je 200 kg.
Svislé provedení výtahŧ se pouţívá zase častěji pro novostavby a rekonstrukce domŧ, bytŧ
a pŧdních vestaveb. Do klece těchto výtahŧ se vejde stavební kolečko, sádrokarton nebo jiný
materiál v závislosti na váze. Tyto výtahy lze montovat při kotvení na fasádu budovy nebo
přichycení na lešení. Montáţ a demontáţ je relativně snadná. Přeprava sloţeného výtahu je
moţná na přívěsném vozíku za osobním automobilem nebo ve vozech typu kombi a tranzit.
Lehké sloupové výtahy
Pouţívají se pro novostavby a rekonstrukce domŧ, bytŧ a pŧdních vestaveb. Do klece tohoto
typu výtahŧ se vejde stavební kolečko, sádrokarton nebo jiný materiál – v závislosti na váze.
Nosnost výtahŧ je 200, 300, 500 a 850 kg. Lze je přikotvit do fasád budov nebo na lešení.
Nová generace osobně – nákladních výtahŧ
V posledních letech se rozšířily stavební výtahy Geda. Jejich rŧzné modifikace umoţňují
přepravu břemen i osob do rŧzných výšek staveb. Výtahy mají vysokou bezpečnostní rezervu
pro statické přetíţení (aţ 1,5 násobek nosnosti). Nakládací plošina se dvěma elektricky
jištěnými sklopnými nájezdy je prostorná i pro neskladné a těţké stavební materiály.
Shozy na suť
Současné moderní typy shozŧ na suť z umělé hmoty jsou nehlučné, lehké, snadno
přepravitelné, rychle a snadno montovatelné. Vyrobeny jsou z otěruvzdorné umělé hmoty a na
vnitřní straně mají svislá ţebra, takţe se suť vlastního potrubí nedotýká. Vlastní stěna shozu
se začne odírat aţ po obroušení ţeber. Uţití je moţné aţ do výšky 40 m.
7.7 ZEDNICKÉ PRÁCE PŘI BUDOVÁNÍ TZB
Zkratka TZB označuje obor Technická zařízení budov, který je vybraným souborem profesí
a zařízení souvisejících se stavebnictvím.
TZB zahrnuje obory:
Instalace (vytápění, vzduchotechnika, klimatizace, chlazení, rozvody plynu, vody
a kanalizace, centrální vysavače).
- 127 -
Elektrotechnické rozvody (měření a regulace, elektrorozvody, zabezpečovací technika,
řídicí systémy pro veškerá technická zařízení, hromosvody, telefonní rozvody, rozvody
televizního signálu, počítačové sítě apod.).
Další technická zařízení v budovách (osvětlení, výtahy apod.).
Jednoduše mŧţeme říct, ţe uvedená zařízení a profese zabezpečují „technické prostředí“
uvnitř staveb. V kaţdé z těchto profesí a u kaţdého z výše uvedených zařízení však najdeme
činnosti, které by měl (s ohledem na jejich sloţitost a odbornost) vykonávat odborník na
zednickou profesi. Proto je velmi dŧleţité, aby o TZB zedník nejen něco věděl, ale hlavně,
aby byl schopen spolupracovat s odborníky z těchto oborŧ TZB. Například při zhotovování
všech druhŧ rozvodŧ provádí zedník vysekání, či vyřezání dráţek, zhotovování prostupŧ
zdmi, nebo stropními konstrukcemi. V případě, ţe rozvody jsou umístěny v podlaze, je nutno
spolupracovat tak, aby nedošlo například ke zbytečnému navýšení konstrukční výšky podlaţí,
a tím ke zvětšení zatíţení nosné stropní konstrukce. To by mohlo mít vliv na statickou
únosnost této konstrukce. Další činností, kterou se zedník na TZB podílí je i vyzdívání
komínŧ, ať uţ klasických (z klasických stavebních materiálŧ), nebo i stavebnicových. Na
stavbách se často setkáváme i s tím, ţe zedníci provádějí výkopy pro vodovodní a kanalizační
přípojky a provádějí i jejich zpětné zasypání (při kterém je však nutno spolupracovat se
správce sítě). K dalším činnostem patří například vyzdívání výtahových šachet, nebo jejich
oprava, či úprava při rekonstrukcích výtahŧ – například v panelových domech. Často se na
stavbách mŧţeme setkat s tím, ţe někteří odborníci z jiných profesí často provádějí úkony,
které by měl provádět odborník na zednickou profesi. Proč je dŧleţité, aby tuto práci prováděl
odborník zedník? Vezměme si například prostupy zdmi a stropy. Při jejich provádění je nutné
vědět, jestli se jedná o nosnou nebo nenosnou konstrukci, z jakého materiálu je provedena,
jakým zpŧsobem do ní lze otvor provést, jakým zpŧsobem je nutné otvor „zapravit“, nebo co
v případě, ţe v otvoru narazíme na výztuţ atd. Kaţdý materiál má svá specifika a ať uţ se
jedná o hurdisky, děrované cihly, kámen, ţelezobetonové panely, přesné tvárnice, klasické
cihly, nebo například pórobeton, je vţdy ku prospěchu věci, pokud práci provádí
kvalifikovaný zedník, který se v případě potřeby například poradí o statice konstrukce se
statikem.
SHRNUTÍ
Zkratka TZB označuje obor Technická zařízení budov, který je vybraným souborem profesí
a zařízení souvisejících se stavebnictvím. TZB zahrnuje instalace, elektrotechnické rozvody
a další technická zařízení v budovách. Vodovodními přípojkami se připojují nemovitosti na
veřejný vodovod. Přípojka je úsek potrubí od odbočení z veřejného vodovodu k vodoměru,
nebo pokud není vodoměr, potom je to k vnitřnímu uzávěru připojovaného pozemku nebo
stavby. Vnitřní rozvod vody – vnitřní vodovod je potrubí určené pro rozvod vody po pozemku
nebo stavbě a navazuje na konec přípojky. Kanalizační přípojka je samostatná stavba, která je
tvořena úsekem potrubí od vyústění vnitřní kanalizace, k zaústění do hlavní stokové sítě.
Vnitřní kanalizace je soustava odpadního potrubí uvnitř budovy, která odvádí odpadní vodu
přes kanalizační přípojku z nemovitosti do veřejné kanalizace, nebo přímo do domovní
čistírny odpadních vod, ţumpy, nebo septiku. Lokální vytápění je nejjednodušší zpŧsob
vytápění. Zdrojem tepla je topidlo, které je současně i topným tělesem, které předává teplo do
místnosti. Ústřední vytápění je vytápění celé budovy nebo skupiny místností ze společného
zdroje tepla, umístěného mimo vytápěné místnosti nebo v jedné z nich. Při dálkovém
vytápění, je zdroj tepla umístěn mimo vytápěnou budovu. Vnitřní rozvod plynu se provádí
- 128 -
z nespalného potrubí z ocelových bezešvých trubek, spojených svařováním, nebo měděných
trubek pájených natvrdo. Rozvody jsou vedeny povrchově, nebo pod omítkou. Klimatizace je
zařízení pro úpravu vzduchu v budovách, místnostech, dopravních prostředcích. Výtah je
strojní zařízení, které slouţí ke svislé dopravě osob nebo nákladu mezi dvěma, nebo několika
místy. Jednoduše mŧţeme shrnout, ţe TZB zabezpečují „technické prostředí“ uvnitř staveb.
V kaţdé z těchto profesí a u kaţdého z výše uvedených zařízení najdeme činnosti, které by
měl (s ohledem na jejich sloţitost a odbornost) vykonávat odborník na zednickou profesi.
OPAKOVÁNÍ
1. Vysvětlete, k čemu slouţí výtah.
2. Popište vnitřní rozvod vody.
3. Popište, co je kanalizační přípojka.
4. Vysvětlete, co je to ţumpa.
5. Popište, co je klimatizace a jak pracuje?
8 MONTOVANÉ KONSTRUKCE
CÍLE
Po prostudování této kapitoly dokáţete:
Popsat konstrukční systémy montovaných pozemních staveb.
Popsat výhody a nevýhody jednotlivých typŧ montovaných staveb.
Popsat postupy stavby z litého betonu a betonáţ do ztraceného bednění.
8.1 KONSTRUKČNÍ SYSTÉMY MONTOVANÝCH POZEMNÍCH
STAVEB
Podle nosných prvkŧ, tvořících svislou nosnou konstrukci objektu, rozlišujeme systémy
stěnové, skeletové a kombinované.
8.1.1 MONTOVANÉ STĚNOVÉ KONSTRUKCE
V tomto případě mají dílce ve tvaru stěn funkci vytvářející (ohraničující) prostor stavby
a zároveň funkci nosnou a ztuţující stavbu.
- 129 -
8.1.1.1 MONTOVANÉ STĚNOVÉ KONSTRUKCE Z KVÁDRŦ
Jedná se o dnes jiţ nepouţívaný systém. Stěnové kvádry byly vyskládány z cihel (plných
i děrovaných), spojovaných na nastavovanou maltu s větší příměsí cementu. Někdy se místo
cihel pouţíval škvárobeton. Do soustavy se vkládala montáţní výztuţ (pro osazení jeřábem
a pro manipulaci při dopravě). Tyto panely se pouţívaly pro výstavbu niţších staveb.
8.1.1.2 MONTOVANÉ STĚNOVÉ KONSTRUKCE Z PANELŦ
Stěnové panely jsou velkoplošné dílce z vyztuţeného betonu. Jsou prováděny jako stěny
nosné a stěny nenosné (tvořící v podstatě vnitřní příčky). Panely se provádí s otvory pro
osazení oken a dveří. Pouţívají se na výstavbu bytovou, ale i na ubytovny, kanceláře
a podobně. Zvláštním druhem stěnového panelu je panel stropní, který má (oproti svislým
panelŧ) navrţenou výztuţ na vodorovné zatíţení. Panely stěnové i stropní se po osazení
vzájemně stykují, aby vytvořily tuhý prostorový systém. Stropní panely je vhodné připojit ke
svislým panelŧm pomocí přivařených příloţek z prutŧ betonářské výztuţe. Není vhodné
provést přivaření pouze k závěsným okŧm. Závěsná oka mají pouze montáţní charakter
a provádí se z méně kvalitní oceli (většinou nezaručující svařitelnost).
8.1.1.3 MONTOVANÉ KONSTRUKCE Z PROSTOROVÝCH JEDNOTEK
Jedná se v podstatě o předem sestavené části místností, eventuelně místnosti celé. Sestaví se
stěny a strop (případně i podlaha) uvedené části, které se svaří a upraví podle zásad stykování
panelŧ. Tento systém je vhodný pro jednodušší stavby. Přestoţe se pouţívaly systémy
s povrchovou úpravou (na stavbě se osadily pouze okna a dveře), nebylo toto řešení výhodné.
Řadu prací je totiţ nutno dokončit individuálně (napojení na elektro, vodu, topení, kanalizaci
apod.). Takţe docházelo k porušení jiţ hotové povrchové úpravy. Proto se pouţití těchto
jednotek (buněk) převáţně omezuje na stavby dočasné, na zařízení staveniště apod.,
z materiálŧ, jako je kov, dřevo, eventuelně vyztuţené plasty. Nevýhodou těchto konstrukcí je
velká hmotnost i problematická doprava.
Obrázek č. 86. Příklady tvarového řešení (1) a příklady konstrukčního řešení (2) prostorových jednotek.
8.1.1.4 PŘEDNOSTI A NEVÝHODY MONTOVANÝCH STĚNOVÝCH KONSTRUKCÍ
Mezi přednosti patří moţnost výstavby panelových objektŧ i v zimě a poměrně rychlý
stavební postup. Nevýhodou je značná hmotnost panelŧ, nutnost pouţití jeřábŧ (v případě
vyšších budov i speciálních jeřábŧ výškových) a z hlediska návrhu stavby poměrně omezené
variace.
- 130 -
8.1.2 MONTOVANÉ SKELETOVÉ KONSTRUKCE
Skelet, neboli kostra, představuje montovanou konstrukci, skládající se z nosných sloupŧ,
prŧvlakŧ (tvořících úloţné prvky pro stropní panely) a ze stropních panelŧ. Stěny mezi
sloupy jsou nenosné (pouze výplňové) a mŧţou být, buď z lehčených betonŧ, zděné, případně
i z jiných materiálŧ (například kovové). Skelety rozlišujeme lehké (pro obytné domy,
administrativní a školní objekty apod.), které mají únosnost uţitného zatíţení 2 aţ 5 kN/m2
(byty se uvaţují na výpočtovou únosnost 2,1 KN/m2). Skelety středně těţké – s únosností
uţitného zatíţení 7,5 aţ 10 KN/m2 (pouţití pro lehké prŧmyslové objekty – například
výrobny oděvŧ, sklady apod.). Skelety těţké (pro uţitné zatíţení 10 aţ 25 KN/m2 – pouţití
pro prŧmyslové objekty a sklady).
Jednotlivé prvky skeletu se spojují:
a) Vkládanými příloţkami z betonářské oceli – tyto přesahují výztuţ vyčnívající v kaţdém
spojovaném dílu a po osazení se zabetonují. V tomto případě styk zajišťuje soudrţnost betonu
a výztuţe (výztuţe prvkŧ a příloţek). Styk je tedy funkční aţ po dokonalém zatvrdnutí
betonu.
b) Spojení prvků vzájemným svařením výztuţe. Svaření se provádí elektrickým obloukem,
koutovými svary. K výztuţi se přivaří buď příloţky z betonářské oceli, nebo podkladní
ocelové destičky. Moţné jsou i jiné zpŧsoby (podle konstrukce spojovaných dílŧ). Spoj je
funkční ihned po dokončení svaru. Betonová zálivka má ochrannou funkci (proti korozi).
c) Prostorové ztuţení skeletové konstrukce se provádí, buď ztuţujícími stěnami, které se
osazují ve směru kolmém k prŧvlakŧm, nebo ztuţidlovými stropními panely. Tyto jsou
rovněţ osazeny kolmo k prŧvlakŧm. Ztuţidlové stropní panely lze nahradit ztuţidlovými
trámy. Další moţností je pouţití ztuţidlových jader. V nich se umísťují výtahové šachty,
eventuelně schodiště. Jádra se umísťují přibliţně ve středu objektu.
Varianty pouţívaných sloupŧ:
Nejčastěji jsou pouţívány sloupy obdélníkového nebo čtvercového prŧřezu rozměru (300 –
600) mm x (300 – 900) mm. Delší strana sloupu obdélníkového prŧřezu je zpravidla
situována ve směru prŧvlaku (rámu), aby byla vyuţita větší ohybová tuhost sloupu v tomto
směru. Vedle obdélníkových a čtvercových mohou být navrhovány sloupy s dutými prŧřezy,
kruhové, tvaru písmene U, I apod. Délka a úprava tvaru sloupŧ jsou závislé na řešení stykŧ se
stropní konstrukcí, popř. celého systému. Vedle nejběţnějších sloupŧ o délce rovné
konstrukční výšce podlaţí zmenšené o tloušťku prŧvlaku nebo stropní desky, mŧţou být
navrhovány i sloupy na výšku dvou, tří i více podlaţí. Délka těchto sloupŧ je omezena
přepravními a montáţními moţnostmi.
- 131 -
Obr. 87. Varianty tvarŧ sloupŧ.
8.1.3 MONTOVANÉ KONSTRUKCE KOMBINOVANÉ
Jedná se o kombinaci obou zpŧsobŧ (stěn a skeletu) – například vnitřní skladba ze skeletu,
obvod konstrukce ze stěnových panelŧ. Pouţití je například v prodejnách, restauracích
a podobně.
8.1.4 MONTÁŢ KONSTRUKČNÍCH PRVKŦ
Pro montáţ kaţdého typu konstrukce (přízemního objektu, objektu středně vysokého,
výškového objektu apod.), jsou vypracovány montáţní předpisy a technologická pravidla.
V nich jsou uvedeny výrobní odchylky i odchylky při osazování prvkŧ. Zkontroluje se
skládka montovaných prvkŧ, montáţních prostředkŧ (autojeřáby, běţné jeřáby a jejich dráhy,
případně speciální jeřáby pro výškové konstrukce – tzv. šplhavé). U stěn je nutno přesně
osadit a táhly zabezpečit první stěnu. U skeletového systému se prŧvlaky osazují aţ po
dokonalém zatvrdnutí betonu, který zajišťuje sloup v patce. Vlastní montáţ provádí montáţní
četa, v čele s vedoucím. Osazování a zajišťování prvkŧ provádí montáţníci, panely zavěšuje
a odvěšuje vazač. Jeřábník ovládá jeřáb. Svářečské práce provádí svářeč (se státní zkouškou).
Malta a beton poţadované jakosti (která bývala starostí vazače) se dnes většinou dodává uţ
jako hotová na místo stavby.
Vzhledem k nutnosti přesného měření při montáţi, je vhodné, aby jak při vytyčení, tak při
montáţi, prováděl měřičské práce geometr.
8.1.5 OPLÁŠTĚNÍ MONTOVANÝCH STAVEB
Pláště po obvodu montovaných staveb se provádějí z dŧvodu uzavření objektu a také pro
vytvoření tepelné a zvukové izolace. Pláště rozeznáváme betonové (silikátové), kovové.
Z hlediska statického rozeznáváme pláště nosné, které přenášejí vlastní hmotnost i zatíţení ze
stropŧ. Samonosné, které přenášejí pouze samy sebe, aţ do svého vlastního základu
a výplňové, které jsou osazeny na nosném systému (například na stropních panelech).
8.1.5.1 PLÁŠTĚ BETONOVÉ (SILIKÁTOVÉ)
Provádí se z lehčených betonŧ (škvárobeton, pórobeton, plynobeton), případně z keramických
dutých tvarovek. Do dutin se vkládá betonářská výztuţ a zalije se maltou nebo betonem. Tyto
- 132 -
pláště se provádí jako jednovrstvé. Dále se provádí pláště vrstvené (sendvičové). Tyto jsou
sloţené z ţelezobetonové konstrukční vrstvy opatřené povrchovou úpravou, dále z tepelně –
izolační vrstvy uprostřed a z venkovní ţelezobetonové (tenké) desky s povrchovou úpravou
(fasáda).
8.1.5.2 PLÁŠTĚ KOVOVÉ
Provádí se jako zavěšené. Montují se po dokončení hrubé stavby. Jejich nevýhodou je velká
tepelná vodivost a nutnost sloţité izolace proti pronikání vlhkosti a par. Nejsou vhodné pro
obytné objekty.
8.1.6 MONTOVANÉ RODINNÉ DOMY
První montované rodinné domy se objevily koncem šedesátých let dvacátého století
(nejznámější je tzv. „šumperský“ typ). Na monolitický betonový základ se smontovala
konstrukce vlastního domu ze sendvičových panelŧ. Objekty se prováděly jak se sklonitými,
tak s plochými střechami.
V současné době se provádí montované domy jak z lehčeného betonu (ekobeton tl. 150 mm +
150 mm zateplení) – například typ Classic, tak i montované dřevostavby. V obou případech se
montáţ provádí na předem provedený základ (dle základových podmínek – buď
ţelezobetonová základová deska, nebo základové pasy).
Obrázek č. 88. Montovaný rodinný dŧm.
8.1.7 STAVBY Z LITÉHO BETONU
Principem těchto staveb je odlévání litého betonu (řídké betonové směsi – míšené dle
stanoveného poměru) do bednění (stabilního, nebo posuvného). Takto se provádí nosné stěny
(na předem připravený základ), nebo výztuţné (schodišťové) jádro u výškových budov.
Doprava litého betonu se provádí speciálními čerpadly z cisteren domíchávačŧ převáţejících
betonovou směs z výrobny. U tohoto zpŧsobu výstavby je nutné dokonalé zhutnění betonu
(vibrace ponornými a příloţnými vibrátory), aby litá směs dokonale pronikla kolem výztuţe
stěn. Stabilní bednění se zpravidla provádí z prefabrikovaných dílcŧ. Dnes jsou jiţ na
stavebním trhu firmy, které toto bednění pronajímají. Posuvné bednění tvoří odbedňovací
- 133 -
jádro s dřevěnou, nebo ocelovou výztuţnou konstrukcí. Posun jádra se provádí hydraulickými
zvedáky. Je potřeba dbát, aby posun byl naprosto ve vodorovné rovině.
8.1.8 STAVBY BETONOVANÉ DO ZTRACENÉHO BEDNĚNÍ
Tento zpŧsob výstavby představuje osazení bednění, které po skončení betonáţe zŧstává jako
součást stavby – to znamená ztracené. Dříve se pouţíval heraklit (lisované dřevěné hobliny
s cementovým mlékem a dalšími příměsemi). V současné době se pouţívají například
dřevotřískové lisované desky s příměsí obilných plev, štěpkocementové desky, betonové duté
tvárnice apod. Velmi pouţívaný systém u nás je tzv. „Velox“, který má pro rŧzné výšky stěn a
rozpětí stropŧ typizované tvary výztuţe (tzv. „trigon“). Z této soustavy lze provádět i náročné
stavby, které je však nutné samostatně staticky posoudit.
Ztracené bednění ze štěpkocementových desek představuje čtyřvrstvé zdivo s vrstvou
tepelné izolace na vnější straně nosné betonové zdi a okrajovými štěpkocementovými
deskami, které po montáţi tvoří vnitřní a vnější vrstvu obvodové konstrukce.
Štěpkocementové desky s vloţenou deskou ze samozhášivého pěnového polystyrénu
o tloušťce většinou 12 cm na vnější straně zajišťují výbornou tepelnou a zvukovou izolaci,
beton dodává pevnost konstrukce a tepelnou akumulaci. Díky vnitřnímu jádru z betonu je
stavba také stabilní a má vysokou ţivotnost. Tepelný odpor stěny této konstrukce dosahuje
hodnoty R = 3,3 m2KW-1. Montáţ bednění a vylévání betonem se provádí přímo na stavbě.
Z lehkých bednicích dílcŧ se vystaví obvodové a vnitřní nosné zdivo aţ do úrovně stropu
a potom se dutý vnitřek dílcŧ vylije betonem předepsané jakosti a případně vyztuţí
armovacími prvky. Základ ekologicky vyráběných desek tvoří přírodní materiál – dřevité
štěpky, které jsou spojovány cementem zajišťujícím soudrţnost a pevnost. Další přísady
zlepšují odolnost štěpkocementové desky proti vlhkosti, solím, hnilobě a hlodavcŧm a zvyšují
její ohnivzdornost. Desky lze opracovávat jako dřevo – řezat, vrtat, sbíjet hřebíky, frézovat
a šroubovat bez hmoţdinek.
Obrázek č. 89. Konstrukce ze systému ztraceného bednění ze štěpkocementových desek VELOX.
- 134 -
8.1.9 BEZPEČNOST PRÁCE PŘI MONTÁŢI STAVEB
Při montáţi jakékoliv konstrukce a to jak ocelové, dřevěné, případně betonové, musí být
vţdy věnována náleţitá pozornost zpracování technologického postupu.
Pro montáţní práce je potřeba zajištění odborné a zdravotní zpŧsobilosti montáţních
zaměstnancŧ, řádné předání a převzetí montáţního pracoviště s vymezením dohodnutých
zásad, zabezpečení všech technických poţadavkŧ pro montáţ (montáţní a bezpečnostní
přípravy a pomŧcky, vázací prostředky, konstrukce pro práce ve výškách).
Zaměstnanci musí mít k výkonu montáţních a opravárenských prací potřebnou odbornou
a zdravotní zpŧsobilost.
Při montáţních pracích je velmi dŧleţitá bezpečnost pracovníkŧ pracujících pod
břemenem jeřábu.
Výškové práce nesmí být podle nařízení vlády č. 362/2005 Sb. vykonávány za nepříznivé
povětrnostní situace. Za takovou situaci se povaţuje bouře, déšť, sníh, námraza, vítr nad
8 m/s při práci na zavěšených plošinách, pojízdných lešeních, ţebřících nad 5 m a při
závěsu na laně u pracovních polohovacích systémŧ. V ostatních případech při rychlosti
větru nad 11 m/s. Dále v případech, kdy je viditelnost menší neţ 30 m a také kdyţ teplota
prostředí je niţší neţ – 10°C.
Pracovník pracující ve výškách musí být zdravotně a odborně zpŧsobilý. Za práci ve
výšce se označuje práce a pohyb pracovníka, při kterém mu hrozí nebezpečí pádu z výšky,
do hloubky, propadnutí, nebo sesutí. Jde o jakoukoliv výšku, kdy pracoviště převyšuje
okolí a případným pádem hrozí poškození zdraví. Je proto nezbytné zajišťovat ochranu
pracovníkŧ proti pádu. Do výškového rozdílu 1,5 m není zpŧsob ochrany předepsán
(výjimkou je práce nad vodou nebo jinými látkami), přesto je nutno práci i do této
výškové úrovně věnovat velkou pozornost. Od výšky (hloubky) 1,5 m musí být provedeno
zajištění ochrany pracovníkŧ proti pádu. Ochrana je zajišťována buď kolektivním, nebo
osobním zajištěním. Kolektivním zajištěním rozumíme – technické zajištění pomocí
ochranných a záchytných konstrukcí (ochranné zábradlí, ohrazení, lešení, poklopy, sítě,
lávky apod.). Osobním rozumíme zajištění pracovníkŧ pomocí zachycovacího postroje
s kombinací dalších prvkŧ, kde je kaţdý pracovník zajištěn zvlášť.
Před započetím prací ve výškách se pracovník musí předem seznámit s technologickým
a pracovním postupem a hlavně se zpŧsobem zabezpečení pomocí – pomŧcek pro ochranu
zdraví (POZ) k zachycení pádu.
Práce, při které má pracovník pouţít POZ k zachycení pádu, se uţ povaţuje za práci
v ohroţeném prostoru. Je nutné, aby místo, kde se tento ochranný prostředek k zachycení
pádu ukotví, vyhověl statické síle min. 15 kN. Je také nutné, aby pod tímto místem
ukotvení, byl dostatečný volný prostor k zachycení případného pádu pracovníka.
Po celou dobu práce ve výšce a to i při přesunu na jiné místo, musí být pracovník
zabezpečen pracovními ochrannými pomŧckami (POV).
SHRNUTÍ
Podle nosných prvkŧ, tvořících svislou nosnou konstrukci objektu, rozlišujeme systémy
stěnové, skeletové a kombinované. U stěnových mají dílce ve tvaru stěn funkci vytvářející
(ohraničující) prostor stavby a zároveň funkci nosnou a ztuţující stavbu. Skelet, neboli kostra,
představuje montovanou konstrukci, skládající se z nosných sloupŧ, prŧvlakŧ (tvořících
úloţné prvky pro stropní panely) a ze stropních panelŧ. U kombinovaných se jedná
- 135 -
o kombinaci obou zpŧsobŧ (stěn a skeletu) – například vnitřní skladba ze skeletu, obvod
konstrukce ze stěnových panelŧ. Pouţití je například v prodejnách, restauracích a podobně.
Pláště po obvodu montovaných staveb se provádějí z dŧvodu uzavření objektu a také pro
vytvoření tepelné a zvukové izolace. Pláště rozeznáváme betonové (silikátové), kovové. První
montované rodinné domy se objevily koncem šedesátých let dvacátého století (nejznámější je
tzv. „šumperský“ typ). Na monolitický betonový základ se smontovala konstrukce vlastního
domu ze sendvičových panelŧ. Objekty se prováděly jak se sklonitými, tak s plochými
střechami. Principem staveb z litého betonu je odlévání litého betonu (řídké betonové směsi –
míšené dle stanoveného poměru) do bednění (stabilního, nebo posuvného). Stavby
betonované do ztraceného bednění – tento zpŧsob výstavby představuje osazení bednění,
které po skončení betonáţe zŧstává jako součást stavby – to znamená ztracené.
OPAKOVÁNÍ
1. Co jsou to samonosná opláštění montovaných staveb?
2. Co jsou to stěnové panely?
3. Co je to ztracené bednění?
4. Jaké jsou výhody a nevýhody montovaných stěnových konstrukcí?
5. Jaký je princip staveb z litého betonu?
9 STAVEBNÍ ČINNOST SOUVISEJÍCÍ S CIVILNÍ OBRANOU
CÍLE
Po prostudování této kapitoly dokáţete:
Popsat záchranné a likvidační práce při mimořádných událostech.
Popsat jednotlivé druhy trosek.
Popsat poţadavky na stabilitu objektŧ a svahŧ.
9.1 ZÁKLADNÍ OPATŘENÍ CIVILNÍ OCHRANY PŘI MIMOŘÁDNÉ
SITUACI
9.1.1.1 ZÁKLADNÍ POJMY:
Ochrana obyvatelstva – plnění úkolŧ civilní ochrany, zejména varování, evakuace, ukrytí
a nouzové přeţití obyvatelstva a další opatření k zabezpečení ochrany jeho ţivota, zdraví
a majetku.
- 136 -
Mimořádná událost – škodlivé pŧsobení sil a jevŧ vyvolaných činností člověka, přírodními
vlivy, a také havárie, které ohroţují ţivot, zdraví, majetek nebo ţivotní prostředí a vyţadují
provedení záchranných a likvidačních prací.
Integrovaný záchranný systém – koordinovaný postup jeho sloţek při přípravě na
mimořádné události a při provádění záchranných a likvidačních prací.
Záchranné práce – činnost k odvrácení nebo omezení bezprostředního pŧsobení rizik
vzniklých mimořádnou událostí, zejména ve vztahu k ohroţení ţivota, zdraví, majetku nebo
ţivotního prostředí, a vedoucího k přerušení jejich příčin.
Likvidační práce – činnost k odstranění následkŧ zpŧsobených mimořádnou událostí.
Havárie – mimořádná událost vzniklá v souvislosti s provozem technických zařízení a budov,
uţitím, zpracováním, výrobou, skladováním nebo přepravou nebezpečných látek nebo
nakládáním s nebezpečnými odpady.
Krizová situace – mimořádná událost, při níţ je vyhlášen stav nebezpečí nebo nouzový stav,
stav ohroţení státu nebo stav válečný (tj. ”krizové stavy”). Jedná se o takové stavy, kdy
hrozící nebezpečí nelze odvrátit nebo zpŧsobené následky odstranit běţnou činností správních
orgánŧ a sloţek integrovaného záchranného systému.
Druhy a příklady mimořádných událostí:
1) Živelní pohroma
a) povodeň
b) zemětřesení
c) velký sesuv půdy
d) sopečný výbuch
e) orkán, tornádo
f) extrémní chlad a teplo
g) pád meteoritu
h) velký lesní požár
2) Havárie
a) havárie v chemickém provozu
b) radiační havárie
c) ropná havárie
d) dopravní nehoda
e) zřícení domu
3) Ostatní události
a) teroristický čin
b) sabotáž
c) žhářství
Lidstvo se od svého vzniku muselo v zájmu své existence vypořádávat s rŧznými
nepříznivými vlivy, které ovlivňovaly a nadále ve velké míře ovlivňují jednání a konání
člověka. Zdroji, které ohroţují lidské ţivoty, hmotné a kulturní statky a ţivotní prostředí, jsou
vlivy (hrozby a následné ohroţení) narušující společenské, technologické a přírodní systémy.
Pŧsobení negativních vlivŧ na zmiňované systémy má za následek ţivelní pohromy,
prŧmyslové havárie a vznik dalších mimořádných událostí. Úsilí člověka podřídit si přírodu
i za cenu porušování přírodních zákonŧ vytváří prostředí podle vlastních představ, kdy jsou
prosazovány především hospodářské zájmy bez ohledu na ostatní sloţky ţivé i neţivé přírody
a celkového stavu ekologie krajiny. Vlivem nadměrných poţadavkŧ člověka na přírodu
a nevhodných zásahŧ do přírodní rovnováhy dochází k obrovskému zatíţení ekosystémŧ a ke
vzniku ţivelních pohrom. V posledních desetiletích však lidstvo čím dále, tím více ohroţují
i další mimořádné události, na které musí být připraveno reagovat, a v samé podstatě mohou
být ničivější neţ jakákoliv ţivelní pohroma. S rozvojem prŧmyslu a celkového rozvoje
hospodářství v prŧmyslových státech, s rozšiřováním chemického prŧmyslu, rozvoje a vývoje
- 137 -
nových chemikálií vzniká i nebezpečí úniku nebezpečných látek do ţivotního prostředí.
Mimořádné události však mohou vzniknout v lokálním rozsahu i při provádění běţné činnosti
obyvatelstva, např. při haváriích vozidel na komunikacích, haváriích na ţeleznici, na
stavbách, ale také vlivem teroristických akcí.
Z výše uvedeného textu vyplývá, ţe je potřebné nepodceňovat mimořádné události, důsledně
se na ně připravit, protoţe svou vlastní připraveností mŧţeme lépe překonat strach a paniku,
které při takových událostech vznikají. Aniţ si to uvědomujeme, připravený člověk dokáţe
reálněji posoudit vzniklou situaci, dokáţe pomoci nejen sobě, ale i svým blízkým, sousedŧm,
spoluţákŧm. Aby společnost dokázala úspěšně vzdorovat nástrahám ţivota, které mohou přijít
nečekaně a ohroţovat naše zdraví, ţivoty, majetek a ţivotní prostředí, musí mít vytvořeno
odpovídající právní prostředí, vytvořený účinný záchranný systém, odborně připravené
záchranáře a řídící pracovníky, mít k dispozici moderní a účinnou techniku, vyvíjet účinnou
přípravu obyvatelstva k sebeochraně a vzájemné pomoci při vzniku mimořádných událostí.
Záchranné a likvidační práce nemŧţe zvládnout jedna záchranářská organizace. Při těchto
pracích je třeba vyuţít síly a prostředky, zkušenosti, odbornost a především kompetence
rŧzných orgánŧ, právnických osob a podnikajících fyzických osob. Veškerou činnost orgánŧ
a organizací je třeba koordinovat. K tomu je vytvořen v České republice integrovaný
záchranný systém (IZS).
Integrovaný záchranný systém tvoří základní a ostatní sloţky IZS. V rámci provádění
záchranných a likvidačních prací jsou připraveny poskytnout bezprostřední pomoc
obyvatelstvu postiţenému mimořádnou událostí a zajistit provedení záchranných
a likvidačních prací.
Základními sloţkami IZS jsou:
Hasičský záchranný sbor České republiky (HZS ČR).
Jednotky poţární ochrany zařazené do plošného pokrytí.
Zdravotnická záchranná sluţba.
Policie České republiky.
Ostatními sloţkami IZS jsou:
Vyčleněné síly a prostředky ozbrojených sil.
Ostatní ozbrojené bezpečnostní sbory (např. obecní [městská] policie, bezpečnostní
sluţby).
Orgány ochrany veřejného zdraví (např. orgány hygieny).
Havarijní, pohotovostní, odborné a jiné sluţby (např. plynárenská, vodní, elektrikářská,
Česká pošta, Báňská záchranná sluţba, Horská sluţba, Letecká záchranná sluţba).
Zařízení civilní ochrany.
Neziskové organizace a sdruţení občanŧ, která lze vyuţít k záchranným a likvidačním
pracím (např. Český červený kříţ, Svaz záchranných brigád kynologŧ ČR, Svaz civilní
obrany ČR, Sdruţení hasičŧ Čech, Moravy a Slezska).
Ostatní sloţky IZS poskytují při záchranných a likvidačních pracích plánovanou pomoc na
vyţádání (tj. na předem písemně dohodnutý způsob poskytnutí pomoci). Stálými orgány pro
koordinaci sloţek IZS jsou operační a informační střediska integrovaného záchranného
systému (OPIS IZS). Na OPIS IZS jsou také svedeny linky tísňového volání 112 a 150.
- 138 -
9.2 STABILITA STAVEBNÍCH OBJEKTŦ A DRUHY TROSEK
9.2.1 STABILITA STAVEBNÍCH OBJEKTŦ
9.2.1.1 POŢADAVKY NA STABILITU STAVEBNÍCH OBJEKTŦ:
Nosné konstrukce musí bezpečně odolávat zatíţení vyvozovanému stavbou, uţíváním stavby
a vnějšími vlivy a tato zatíţení přenášet do základŧ. Stabilita staveb se prokazuje statickým
výpočtem. Stavby umísťované na pozemcích v dosahu účinkŧ báňské těţby, nebo
podzemních staveb musí splňovat zvláštní podmínky, kladené na zakládání a konstrukce.
Stavby musí odpovídat stupni seismicity v daném území.
Stavba a její eventuelní změny musí být navrţeny a provedeny tak, ţe zatíţení a jiné
vlivy během uţívání nezpŧsobí:
Náhlé, pozvolné nebo postupné zřícení, popřípadě jiné destruktivní poškození kterékoliv
části stavby nebo přilehlé stavby.
Ohroţení provozuschopnosti technických zařízení stavby. Ohroţení provozuschopnosti
veřejných komunikací v dosahu stavby a ohroţení bezpečnosti osob nalézajících se na
těchto komunikacích.
Ohroţení provozuschopnosti inţenýrských sítí v dosahu stavby.
U staveb, které slouţí k zajištění bezpečnosti osob a majetku, popř. k zásobování
obyvatelstva vodou nebo energií, musí být nosné a nenosné konstrukce navrţeny
a provedeny tak, aby nedošlo k trvalému, ani dočasnému nepředvídanému ohroţení
provozuschopnosti stavby jako celku.
Nosné stavební soustavy musí být navrţeny a provedeny tak, aby:
Bránily šíření poţáru a jeho zplodin mezi jednotlivými poţárními úseky uvnitř stavby.
Bránily šíření poţáru mimo stavbu.
Umoţnily bezpečnou evakuaci osob a zvířat z hořící nebo poţárem ohroţené stavby, popř.
její části na volné prostranství nebo do jiného poţárem neohroţeného prostoru.
Umoţnily účinný zásah poţárních jednotek při hašení.
Proto stavební soustavy všech staveb musí vykazovat poţární odolnost a stupeň
hořlavosti stanovené podle stupně poţární bezpečnosti poţárního úseku.
9.2.1.2 STAVEBNÍ DIAGNOSTIKA
Zjišťováním stavu objektŧ a konstrukcí, zjišťováním rozsahu porušení a vad staveb
a konstrukcí se zabývá stavební diagnostika. V rámci diagnostiky stavebních objektŧ
a konstrukcí jsou prováděny zejména stavebně – technické prŧzkumy, měření a dlouhodobé
monitorování fyzikálních veličin, zatěţovací zkoušky stavebních konstrukcí, diagnostika
mostních konstrukcí, atd.
- 139 -
9.2.2 STABILITA SVAHŦ A SESUVY PŦDY
9.2.2.1 ZÁKLADNÍ INFORMACE
K sesuvŧm pŧdy dojde, kdyţ se poruší stabilita svahu, a to v dŧsledku přírodních procesŧ,
nebo v dŧsledku lidské činnosti. Síly, které drţí pohromadě vrchní pokryv zemského povrchu
a zabezpečující jeho vazby s podloţím začnou být v tom okamţiku slabší neţ gravitace. Celá
masa se dá do pohybu se svahu dolŧ a bere s sebou vše. Sklon svahu náchylného k sesuvu
pŧdy bývá zpravidla větší neţ 22 stupňŧ. K nestabilitě svahŧ přispívá i zvýšení obsahu vody
v pŧdě, suti nebo horninách. Nestabilitu svahu mohou zpŧsobit i změny porostu nebo
odstranění vegetace.
Příkladem nestabilního svahu je Letenská stráň v Praze. Letná je tvořena lavicemi pískovcŧ a
břidlic. Vrstvy jsou skloněny k Vltavě pod úhlem 30 – 40 stupňŧ, coţ samo o sobě zpŧsobuje,
ţe svah je nestabilní. Stabilita byla navíc porušena stavbou silnice. Dešťové sráţky v roce
1941 zpŧsobily, ţe se stráň uvolnila, zavalila silnici sutí 3 – 4 m mocnou. O ţivot sice nikdo
nepřišel, ale doprava byla dlouho přerušena. Ještě dnes jsou na letenské stráni při pohledu z
protějšího břehu Vltavy vidět jizvy po sesuvu.
9.2.2.2 KLASIFIKACE SESUVŦ PŦDY
Pomalé sesuvy pŧdy – rychlost několik desítek cm za rok, ohýbají se stromy, nezpŧsobují
náhlé škody, ale mohou se změnit v rychlejší.
Středně rychlé sesuvy pŧdy – rychlost v metrech za hodinu nebo za den (patří k nim většina
typických sesuvŧ).
Rychlé sesuvy pŧdy – teprve u nich hovoříme o katastrofě a obětech, rychlost je v desítkách
km za hodinu, není dostatek času na únik nebo evakuaci. Patří mezi ně přívalové proudy
(bahnité, kamenité) a laviny.
9.2.2.3 OCHRANA PŘED SESUVY PŦDY
Nejúčinnější ochranou je prevence (zachycení a odvedení povrchové vody, vyčerpání vody ze
studní na ohroţeném území, umělá úprava terénu, tj. kotvení svahŧ, stavba pilotŧ, opěrných
stěn, výsadba vhodné zeleně).
9.2.3 DRUHY TROSEK
Příčiny zřícení objektŧ mohou být rŧzné a podle příčiny bude i rozdílný rozsah a dopad
škod. Protoţe Česká republika je poloţena uprostřed Evropy na poměrně stabilním masivu,
jsou moţnosti náhlých zřícení zpŧsobených zemětřesením minimální a prakticky vyloučené.
Výskyt uragánŧ a větrných smrští zpŧsobujících zřícení obývaných či pouţívaných objektŧ
v republice je také málo pravděpodobný. Z přírodních příčin zbývá pŧsobení vody při
záplavách a sesuvy pŧdy, kde však je určitá časová rezerva, ve které lze při včasném
vyhlášení příslušného stupně ohroţení zabezpečit evakuaci. V úvahu musíme brát hlavně
zřícení objektŧ vlivem pŧsobení lidského faktoru. Jedná se hlavně o následující příčiny:
Výbuch (výbušné směsi hořlavých plynŧ nebo prachŧ, tlakové nádoby, výbušniny).
Vadná konstrukce objektu.
Zemní práce v blízkosti objektu.
- 140 -
Havárie výrobního procesu.
Podzemní (dŧlní) činnost.
Válečné pŧsobení, sabotáţ, teroristická akce (je obdobou výbuchu, avšak s cíleným
záměrem a obvykle s daleko větším rozsahem neţ při náhodném výbuchu).
Rozsah škod a zpŧsob vyprošťování závisí na:
Rozsahu mimořádné události a konstrukci objektu.
Počtu osob zasypaných v objektu.
Počtu podlaţí objektu.
Moţností vzniku následného poţáru a poţárním zatíţení.
Ohroţením zasypaných dalšími vlivy.
Jiţ během druhé světové války a po zkušenostech se záchranou lidí z trosek budov byla na
základě zkušeností zveřejněna tzv. „Systematizace postiţených míst“, kterou zpracoval člen
poţárního sboru v Hamburku dr. ing. Maacksch. Na základě této teorie, si mŧţeme rozdělit
trosky, sutiny a poškozené prostory do následujících skupin:
1. Skluzná plocha. Zborcené, ale celistvé panely stěn nebo stropŧ jsou v kupě trosek. Po
panelu sklouzly další trosky a prostor vzniklý pod panelem (případně jiným nosným
konstrukčním prvkem) ochránil osoby.
Obrázek č. 90. Skluzná plocha.
Obrázek č. 91. Navrstvení.
2. Navrstvení. Větší mnoţství panelŧ je nakupeno na sobě. Čím příkřejší je sklon panelŧ
oproti horizontální poloze, o to je mezi nimi méně trosek a sniţuje se moţnost přeţití osob
v takovémto závalu. Plochému navrstvení zřícených nosných ploch (panelŧ) se říká „lístkové
těsto“.
3. Poloviční prostor. Je obdobou skluzné plochy, ale sesutý panel spočívá na jedné
z pŧvodních podpěr nebo stěn.
Obrázek č. 92. Poloviční prostor.
Obrázek č. 93. Vyplněný prostor.
- 141 -
4. Vyplněný prostor. Je prostor ohraničený pŧvodními stěnami s rozbitým stropem a
zaplněný troskami. Jsou to nejčastěji sklepy nebo přízemní byty. Moţnost přeţití závisí na
stavební konstrukci objektu. Čím drobnější jsou trosky a čím více je prachových částic ze
zdiva, tím menší je naděje na přeţití zasypaných.
5. Zalitý prostor. Je obdobou vyplněného prostoru, avšak prostor byl zatopen vodou, která
splavila všechny kaly z malty, zeminy a hlíny.
Obrázek č. 94. Zalitý prostor.
Obrázek č. 95. Prostor vyplněný vrstvami.
6. Prostor vyplněný vrstvami. Je obdobou alternativy 2 „navrstvení“ s tím rozdílem, ţe
obdobnými vrstvami je vyplněn uzavřený prostor. „Prostor vyplněný vrstvami“ vzniká
většinou tím, ţe zřícené panely prorazí strop a zastaví se v určitém podlaţí zapříčené o boční
stěny. Mezi panely mohou být ostatní trosky a tak vytvořeny dutiny. Boční stěny, o které se
opírají panely, jsou vystaveny vysokému tlaku a nesmí se v ţádném případě oslabovat.
7. Naraţený prostor. Je poškozený, avšak nikoliv sesunutý prostor, který mŧţe být
v kterémkoliv podlaţí. Strop a podlaha jsou zachovány, obojí mŧţe být v šikmé poloze.
Trosky pocházejí jen z vlastního prostoru.
Obrázek č. 96. Naraţený prostor.
Obrázek č. 97. Uzavřený prostor.
8. Uzavřený prostor. Prostor zŧstal nepoškozen, jen okna a dveře jsou zataraseny troskami.
Tento prostor bývá v přízemních nebo podzemních podlaţích. Osoby uvnitř obvykle nejsou
zraněny. V prvé řadě je potřeba zabezpečit přívod vzduchu a odvrátit nebezpečí zatopení,
poţáru, úniku plynu apod.
9. Vlaštovčí hnízdo. Je výše poloţený zasaţený prostor bez přístupové cesty. Část
obvodových stěn je strţena, části stropu nebo podlahy volně vyčnívají do prostoru.
- 142 -
Obrázek č. 98. Vlaštovčí hnízdo.
Obrázek č. 99. Okrajové trosky A).
10. Okrajové trosky A. Jsou trosky na obvodu budovy mimo pŧvodní pŧdorys, ale přilehlé
k budově. Obsahují často i trosky zařízení budovy a část konstrukcí. V těchto troskách se
mŧţe vyskytovat „Skluzná plocha“, „Navrstvení“ i „Poloviční prostor“.
11. Okrajové trosky B. Jsou okrajové trosky, které při zničení budovy přepadly přes
normální dráhu pádu ostatních trosek. Jsou to většinou volné sutiny, které mohou leţet ve
větší vzdálenosti od budovy.
12. Kuţel trosek. Tvoří jej rozsáhlá masa sutin a trosek totálně zřícené budovy
s rozpoznatelným úhlem sklonu.
Obrázek č. 100. Okrajové trosky B.
Obrázek č. 101. Kuţel trosek.
9.3 ZÁSADY BEZPEČNOSTI PŘI VYPROŠŤOVACÍCH PRACÍCH
Prvořadou činností všech jednotek na místě zásahu je zjištění pravděpodobného počtu
zasypaných osob a provedení prŧzkumu. Kromě počtu a rozmístění postiţených osob
zjišťujeme prŧzkumem:
a) Moţnosti dalšího zřícení nebo zasypání, bezpečnost prostoru.
b) Rozsah mimořádné události a nároky na síly a prostředky.
c) Odezvu postiţených osob (vhodné je pouţití akustických, případně termovizních sond).
d) Nebezpečí, která ohroţují zasypané osoby – ohroţení poţárem, zatopením, nedostatečný
přístup vzdušného kyslíku k zasypaným, únik plynu, vypnutí elektrického proudu, přítomnost
chemikálií, přítomnost hořlavých kapalin apod.
- 143 -
e) Přístupové cesty k postiţeným.
f) Jaká pomocná technická zařízení budou potřebná (jeřáby, pálící soupravy, podpěry,
buldozery, apod.).
g) Potřebu speciálních sluţeb (vyhledávací psi, báňská sluţba, speleologové apod.).
Před zahájením vlastních vyprošťovacích prací je nutné posoudit míru ohroţení zachráncŧ
(např. jejich zasypáním zbytky objektu) a podle potřeby provést zabezpečení, které bude
chránit jak záchrance, tak i zachraňované. Vţdy se vyplatí ustanovit osobu, která neustále
sleduje trosky, nenadálý pohyb, změny větru apod. a okamţitě o vznikajících nebezpečích
informuje záchrance. Varování musí být předáno tak, aby nezpŧsobilo zvýšení traumatu nebo
šok u postiţených. Okamţitá pomoc nemusí spočívat jen v rychlém vyproštění osob, ale podle
sloţitosti situace i v přijetí takových opatření, která postiţeným zabezpečí podmínky k přeţití
v prostoru závalu. Jedná se o zabezpečení přístupu vzduchu a eliminaci všech dalších
nebezpečí, která postiţené ohroţují (uhašení poţáru a odstranění zplodin hoření, odčerpávání
vody, uzavření přívodu plynu, vypnutí elektrického proudu, omezení roztékání hořlavých
kapalin apod.). Samozřejmostí je přivolání odborné lékařské pomoci. Okolí mimořádné
události je nutné zabezpečit proti vstupu nepovolaných osob a šetrně zamezit přístup osobám,
které předpokládají mezi postiţenými své blízké. Pohyb na troskách, kde budou nasazeni
vyhledávací psi, je nutné omezit na minimum, aby nedošlo ke zničení pachových stop.
9.4 SPECIÁLNÍ A POMOCNÁ ZAŘÍZENÍ PRO ZÁCHRANNÉ A
VYPROŠŤOVACÍ PRÁCE
9.4.1 VYHLEDÁVACÍ A VYPROŠŤOVACÍ PRÁCE
V případě velkého počtu zavalených osob nebo členitého prostoru závalu se doporučuje
rozdělit záchranné jednotky na dvě skupiny:
a) Vyhledávací skupina – vyhledává předpokládanou polohu zavalených osob. K
vyhledávání polohy se vyuţívají informace získané prŧzkumem, atestovaní kynologové se
psy, štěrbinové kamery a další technická zařízení pro vyhledávání.
b) Vyprošťovací skupina – provádí vlastní vyprošťovací páce a transport vyproštěných osob
do místa pro příjem a evidenci zraněných. Pro vyprošťování je vybavena ţenijním nářadím,
hydraulickým a pneumatickým nářadím, popřípadě dalšími technickými prostředky.
Jako první se vyprošťují osoby zjištěné přímo vizuálním kontaktem, poté se nasadí kynolog se
psem a popřípadě další speciální technika, prioritně se prohledává předpokládané místo
pohybu osob. Je vhodné vţdy na nějakou dobu přerušit záchranné práce a pokusit se
poslechem lokalizovat oběti. Prostory, ve kterých jiţ proběhly záchranné práce, je nutné
označit tak, aby se zabránilo opětovnému prohledávání. Značení se provádí zpravidla na
svislé stavební konstrukci při vstupu do prostoru např. pomocí barev ve spreji. Z dŧvodu
zabránění dalším sesuvŧm se provizorně zajišťují okolní konstrukce a materiál tzv. paţením
nebo bedněním. K paţení se nejlépe vyuţívá dřevo (kulatina, desky, hranoly), které je moţné
na místě upravit dle poţadavkŧ. Dále je moţné vyuţít speciální paţící prostředky
(hydraulické a mechanické vzpěry), popřípadě improvizované prostředky (kanálové ucpávky,
profilované plechy, části stavebních konstrukcí, nastavovací ţebříky). Paţení by mělo fixovat
- 144 -
pouze stávající stav. V případě pŧsobení velké síly paţících prostředkŧ mŧţe dojít k dalšímu
narušení konstrukcí a materiálŧ s následným sesuvem.
9.4.2 SPECIÁLNÍ VYPROŠŤOVACÍ MECHANIZMY
Tatra T 815 AV 15. Pouţívá se k vlečení poškozené techniky na výloţníku jeřábu. Vyuţití
navijáku (taţná síla 420 kN) a jeřábu 15 t. Vyuţití buldozerového zařízení při odklízení
zeminy. Vyuţití svařovacího a pálícího zařízení.
Pákový (řehtačkový) zvedák RZV. Varianta s válečkovým řetězem – nosnost 0,8 t – 6,3 t.
Mají široké vyuţití zejména ve stavebnictví a v hornictví a všude tam, kde je zapotřebí
manipulovat s břemeny. Prro zvedání a vlečení břemen, napínání plotŧ, vyprošťovací práce,
vytrhávání stojek v dolech, moţnost pouţívání také v prostředí s nebezpečím výbuchu.
Vyprošťovací tank VT 55 A. Pouţívá se k odklizení těţkých trosek a k vysouvání
ţelezničních mostních konstrukcí. Ke zdvihání rŧzných břemen do maximální hmotnosti 1,5 t
pomocí jeřábu. K dopravě náhradních dílŧ k poškozené technice na nákladní plošině do
hmotnosti 3 t.
Obrázek č. 102 – Tatra T 815 AV 15.
SHRNUTÍ
Lidstvo se od svého vzniku muselo v zájmu své existence vypořádávat s rŧznými
nepříznivými vlivy, které ovlivňovaly a nadále ve velké míře ovlivňují jednání a konání
člověka. Pŧsobení negativních vlivŧ má za následek ţivelné pohromy, prŧmyslové havárie
a vznik dalších mimořádných událostí. Mimořádné události však mohou vzniknout v lokálním
rozsahu i při provádění běţné činnosti obyvatelstva, např. při haváriích vozidel na
komunikacích, haváriích na ţeleznici, na stavbách, ale také vlivem teroristických akcí.
Zjišťováním rozsahu porušení a vad staveb a konstrukcí se zabývá stavební
diagnostika. V rámci diagnostiky stavebních objektŧ a konstrukcí jsou prováděny zejména
stavebně – technické prŧzkumy, měření a dlouhodobé monitorování fyzikálních veličin,
zatěţovací zkoušky stavebních konstrukcí, diagnostika mostních konstrukcí, atd.
- 145 -
Při záchranných a likvidačních pracích je třeba veškerou činnost orgánŧ a organizací
koordinovat. K tomu je vytvořen v České republice integrovaný záchranný systém (IZS).
OPAKOVÁNÍ
1. Vysvětlete, k čemu se pouţívá speciální stroj Tatra T815 AV 15.
2. Co tvoří kuţel trosek?
3. Jak vypadá nakupení trosek?
4. Popiš pomalý sesuv pŧdy.
5. Čím se zabývá stavební diagnostika?
- 146 -
Vědomostní test
1. Vyberte správné tvrzení:
a) Hoblice je typ hoblíku.
b) Hoblice je pracovní stŧl.
c) Hoblice je typ sekery.
2. Vyberte správné tvrzení. Operace ručního opracování dřeva jsou:
a) Broušení, vrtání, dlabání, hoblování, lepení.
b) Řezání, rašplování, pilování, broušení, vrtání, dlabání, hoblování.
c) Dlabání, hoblování, lakování, rašplování, pilování.
3. Vyberte správné tvrzení. Jaký nástroj pouţíváme pro stříhání ocel. plechu tloušťky 1 mm:
a) Ruční nŧţky na plech.
b) Obyčejné nŧţky na papír.
c) Sekáč.
4. Vyberte správné tvrzení.
a) Spoj na sraz je sloţitý tesařský spoj a pouţívá se pro zesilování dřeva.
b) Spoj na sraz je lepený spoj vzniklý lepením dvou k sobě přiraţených čel.
c) Spoj na sraz je nejjednodušší tesařský spoj. Pouţívá se pro prodluţování, nebo
nastavování prvkŧ.
5. Vyberte správné tvrzení. K rozebíratelným spojŧm patří:
a) Svařované spoje.
b) Nýtové spoje.
c) Šroubové spoje.
6. Vyberte správné tvrzení. Při práci s hořlavými materiály na pracovišti:
a) Mŧţeme manipulovat s otevřeným ohněm, ale musíme mít v blízkosti hasící přístroj.
b) Nesmíme manipulovat s otevřeným ohněm.
c) Mŧţeme manipulovat s otevřeným ohněm, ale jen po krátkou dobu.
7. Vyberte správné tvrzení.
a) Podesta je nášlapná plocha schodišťového stupně.
b) Podesta (odpočívadlo) je vodorovná plošná konstrukce mezi schodišťovými rameny.
c) Podesta je název schodišťového ramene ve tvaru dvakrát zalomené desky.
8. Vyberte správné tvrzení. Čelo stupně je:
a) Zadní svislá plocha schodišťového stupně.
b) Boční svislá plocha schodišťového stupně.
c) Přední svislá plocha schodišťového stupně.
9. Vyberte správné tvrzení. Šikmé střechy jsou:
a) Střechy se sklonem střešního pláště 10° aţ 45°.
b) Střechy se sklonem střešního pláště do 10 °.
c) Střechy bez střešního pláště.
- 147 -
10. Vyberte správné tvrzení. Stroj pro strojní omítání se nazývá:
a) Strojní nahazovačka.
b) Strojní omítačka.
c) Strojní omítník.
11. Vyberte správné tvrzení. Ochranné konstrukce jsou konstrukce:
a) Zabraňující pádu osob, materiálu a předmětŧ z volných okrajŧ lešení.
b) Ochraňující konstrukci lešení před povětrnostními vlivy.
c) Zajišťující správné uchycení lešení ke zdi objektu.
12. Vyberte správné tvrzení:
a) Sanační omítky umoţňují provádět omítání i při teplotě pod bodem mrazu.
b) Sanační omítky jsou staré omítky ošetřené cementovým nátěrem.
c) Sanační omítky zabraňují vzlínání vody a prostupu vody nebo vlhkosti do konstrukce.
13. Vyberte správné tvrzení. Akustické obklady:
a) Akustické obklady zvuk pohlcují, odráţejí a rozptylují
b) Akustické obklady zvuk 100% propouštějí.
c) Akustické obklady zvuk zesilují.
14. Vyberte správné tvrzení. Pasivní dŧm ročně spotřebuje:
a) Maximálně 15 kilowatthodin na metr čtvereční vytápěné plochy.
b) Minimálně 15 kilowatthodin na metr čtvereční vytápěné plochy.
c) Maximálně 20 kilowatthodin na metr čtvereční vytápěné plochy.
15. Vyberte správné tvrzení. Kanalizační přípojky podle zpŧsobu odvádění vod:
a) Gravitační, tlaková, podtlaková.
b) Gravitační, splašková, dešťová.
c) Tlaková, podtlaková, přepadová.
16. Vyberte správné tvrzení. Na obrázku je uveden tvar trosek, nazývající se:
a) Nenarušený prostor.
b) Uzavřený prostor.
c) Nepřístupný prostor.
17. Vyberte správné tvrzení. Výtah je strojní zařízení, které slouţí:
a) Ke svislé, nebo šikmé dopravě osob nebo nákladu mezi dvěma, nebo několika místy.
b) K vodorovné dopravě osob nebo nákladu mezi dvěma, nebo několika místy.
c) Ke svislé a vodorovné dopravě osob nebo nákladu mezi dvěma, nebo několika místy.
- 148 -
18. Vyberte správné tvrzení. Hranice vytápěného prostoru je:
a) Teplota, na kterou se mŧţe obytný prostor maximálně vytopit.
b) Uzavřený prostor, ve kterém se nesmí větrat, aby nedošlo ke sníţení teploty.
c) Plocha ohraničující vytápěný prostor, pro kterou se počítají tepelné ztráty.
19. Vyberte správné tvrzení:
a) Ţumpa je jímka s prŧběţným odtokem.
b) Ţumpa je to bezodtoková jímka
c) Ţumpa je část potrubí mezi WC a veřejnou kanalizací.
20. Vyberte správné tvrzení. Podle nosných prvkŧ, tvořících svislou nosnou konstrukci
montovaných objektŧ, rozlišujeme systémy:
a) Stěnové, skeletové a kombinované.
b) Stěnové, pilotové a patkové.
c) Stěnové, okenní, střešní.
Výsledky testu: 1a, 2b, 3a, 4c, 5c, 6c, 7b, 8b, 9a), 10b), 11a), 12c), 13a), 14a), 15a), 16b),
17a), 18c), 19b), 20a).
Vyhodnocení textu
Za kaţdou správnou odpověď si započtěte 1 bod, za chybnou odpověď 0 bodŧ. Součtem
získaných bodŧ získáváte své hodnocení. Pokud jste správně odpověděli na alespoň 13
otázek, jsou Vaše znalosti dostatečné, prospěli jste.
Tabulka klasifikace testu
Klasifikace
Neprospěl
Prospěl
Počet bodŧ
0 aţ 12
13 aţ 20
- 149 -
Rejstřík
—A—
Anorganický (str. 61) – týkající se neţivých látek, nerostŧ; nerostný, neústrojný.
—D—
Dekorativní (str. 79) – okrasný, ozdobný.
Difuzní (str. 52) – rozptýlený.
—I—
Integrovaný (str. 136) – spojený, sjednocený, jednotný, propojený).
—K—
Kaučuk (str. 61) – látka získaná z latexu kaučukovníku nebo polymerací vhodných
monomerŧ).
Koheze (str. 22) – soudrţnost.
Kontaminace (str. 120) – znečištění škodlivými látkami.
—M—
Mobilní (str. 87) – pohyblivý, schopný přemístění, pohotového pouţití.
—P—
Polymer (str. 102) – látka sloţená z makromolekul.
Prefabrikát (str. 28) – prŧmyslově vyráběný dílec.
Přilnavost (str. 78) – neboli adheze – schopnost materiálu přilnout k jinému materiálu.
—S—
Separační (str. 61) – oddělující.
Skelet (str. 130) – kostra.
Stabilita (str. 138) – pevnost, stálost, rovnováha.
—T—
Termografie (str. 104) – zobrazovací technika vyuţívající k vytvoření obrazu změny
fyzikálních nebo chemických vlastností tepelně citlivých látek
Tváření dřeva (str. 10) – opracování bez porušení vzájemné vazby dřevních vláken.
—Z—
Zavětrování (str. 44) – slouţí ke ztuţení (zpevnění) například krovu hlavně v podélném
směru. Provádí se v plných vazbách krátkými trámky (pásky) šikmo rozepřenými mezi
sloupky a vaznice.
- 150 -
Seznam pouţité literatury
1. Pecina Pavel, Pecina Josef – Materiály a technologie, Brno, Pdf MU, 2006.
2. Tibitanzl Otomar – Stavební technologie I, II, Praha, Sobotáles 2005.
3. Tibitanzl O., Krepina J. – Stavební technologie III, Praha, Sobotáles 1994.
4. Panáčková Mária, Panáček Pavol – technologie obrábění dřeva 1, Praha, Sobotáles 1994.
Internetové stránky:
1. http://www.dominstav.cz.
2. http://www.rucni-obrabeni.cz.
3. http://www.ped.muni.cz.
4. http://www.asb-portal.cz.
5. http://www.dominstav.cz.
6. http://www.modding.cz.
7. http://www.c14.cz.
8. http://www.lidova-architektura.cz.
9. http://www.jhamernik.cz.
10. http://www.klobouk.fsv.cvut.cz.
11. http://www.wikippedie.cz.
12. http://www.stavba-tzb.cz.
13. http://www.skoleni-kurzy.cz.
14. http://www.woodprojekt.sweb.cz.
15. http://www.isover.cz.
16. http://www.dominstav.cz.
17. http://www.cvut.srnec.cz.
18. http://www.pozemni-stavitelstvi.wz.cz.
19. http://www.heluz.cz.
20. http://www.jihoceskestavby.cz.
21. http://www.cemix.cz.
22. http://www.haki.cz.
23. http://www.leseni-kopec.cz.
24. http://www.stavebnictvi3000.cz.
25. http://www.kps.fsv.cvut.cz.
26. http://www.tzb-info.cz.
27. http://www.lepebydlet.cz.
28. http://www.istavitel.cz.
29. http://www.akcept.cz.
30. http://www.hestia.energetika.cz.
31. http://www.stavime.novot. net.
32. http://www.sekery.cz.
34. http://www.rzk.xf.cz.
35. http://www.mvcr.cz.
36. http://www.dssro.cz.
- 151 -
Učební text vznikl v rámci projektu „Obnova a modernizace technických oborŧ
v Olomouckém kraji“, registrační číslo CZ.1.07/1.1.04/02.0071, operační program
Vzdělávání pro konkurenceschopnost, oblast podpory Zvyšování kvality ve vzdělávání,
termín realizace 1. 3. 2010 – 30. 11. 2011. Projekt byl spolufinancován Evropským sociálním
fondem a státním rozpočtem ČR.
Autor učebního textu: Ing. Marie Bakešová
Partneři projektu:
 Střední škola polytechnická, Olomouc, Rooseveltova 79
 Střední odborná škola Jeseník a Střední odborné učiliště strojírenské a stavební, Dukelská,
1240/27, Jeseník
 Střední odborná škola a Střední odborné učiliště Uničov, Moravské nám. 681
 Střední odborná škola prŧmyslová a Střední odborné učiliště strojírenské, Prostějov,
Lidická 4
 Střední odborná škola technická, Přerov, Kouřílkova 8
 Střední odborná škola a Střední odborné učiliště, Šumperk, G. Krátkého 30
 Střední odborná škola prŧmyslová, Hranice, Studentská 1384
 Střední odborné učiliště stavební Prostějov, Fanderlíkova 25
 Střední odborná škola ţelezniční, stavební a památkové péče a Střední
odborné učiliště, Šumperk, Bulharská 372/8
 Úřad práce Olomouc
 Magistrát města Olomouce, školský odbor
- 152 -