10.11. kázání P. Pokorného O dychtění Ex 20,17

10.11.2013
24. neděle po Trojici
Milost Pána Ježíše Krista, láska Boží, dar a přítomnost Ducha
svatého se všemi námi. Amen.
„Jako laň dychtí po bystré vodě, tak dychtí duše má po tobě,
Bože! Po Bohu žízním, po živém Bohu...“ Ž 42,2-3a
Píseň 42 Jako jelen mučen žízní
Modlitba: Hospodine, Pane náš a Bože, pozdvihni naše oči!
Přistihujeme se totiž při tom, jak se zabýváme sami sebou. Možná
si až hýčkáme své starosti, svoje nedostatky, zaujati tím, co nám
schází, co nemáme a co nedokážeme. S lítostí a zahanbením
hledíme na ty, kdo jsou lepší než my. Pane, pozdvihni naše oči a
naši mysl a dej nám nahlédnout naše životy z tvé perspektivy. Z
moci Tvého Ducha uveď nás na cestu svobody – abychom se vší
skromností i vynalézavostí dávali do služeb Tvého království to,
čím jsi nás obdařil a ještě obdaříš. Amen.
Čtení: J 21,15-22
Píseň (Svítá) 368 Víc než oko spatřit smí
Text: Ex 20,17 (kralická)
Kázání:
Chtěli byste být bohatí? Ve filmu Šumař na střeše zpívá
mlékař Tevje píseň If I were a rich man (Kdybych byl bohatý).
Vzhlíží k nebi, zpívá a tančí ve své zchátralé stodole, až mu prach
víří kolem nohou. Kdybych byl bohatý, byl bych váženým mužem,
moje žena by měla dvě brady, byla by celá tlustá a šťastná. A taky
bych měl čas na studium Knihy knih. - Tevje zpívá píseň plnou
touhy po štěstí a důstojnosti. Nikomu nezávidí, nikomu neškodí.
Krásná píseň, krásný člověk. Končí píseň lehkým povzdechem a
pokračuje ve svém povolání.
Chudí to mají těžké. Ale Hospodin pro ně má pochopení.
Napořád se jich v bibli zastává. Bohatí to ovšem mají těžké taky.
V bibli nenajdeme žádný ideologický útok na bohaté, nikdo není
zatracen jen kvůli tomu, co má. Ale opakovaně Písmo varuje před
pokušením, s bohatstvím spojeným – pokušením pýchy a tvrdého
srdce. Bohatému proto ukládá povinnost pečovat o chudé – ale
neřekne přesně, jak a kolik, takže mně připadá, že dávat
(dobrovolně) almužnu může být obtížnější než odvádět
progresivní daň stanovenou zákonem.
Moudrá kniha Přísloví říká: O dvě věci tě prosím;
neodpírej mi je, dříve než umřu: Vzdal ode mne šálení a lživé
slovo, nedávej mi chudobu ani bohatství! Opatřuj mě chlebem
podle mé potřeby, tak abych přesycen neselhal a neřekl: „Kdo je
Hospodin?“ ani abych z chudoby nekradl a nezneuctil jméno
svého Boha. Př 30,7-9
Krást se nemá a svádět manželku bližního také ne.
Majetek a manželský svazek jsou chráněny zákonem – to jsme
ovšem už měli v předchozích přikázáních. Proč to ještě znovu
připomínat? Zdá se, že závěrečné slovo Desatera se na věc dívá z
trochu jiné perspektivy: jde o naše srdce, srdce jako centrum
osobnosti, náš skrytý velín, kde se rodí naše úmysly, odkud
vycházejí naše rozhodnutí a směřování. Dej pozor, aby tvé srdce
nebylo strženo závistí. Žádostivý pohled na druhého a jeho věci
je jakýmsi kluzkým svahem, po kterém se svezeš, ani nebudeš
vědět jak, a už svůj pád neubrzdíš. Rozjetá chtivost je
neukojitelná, nekontrolovatelná a končí v nesvobodě a v
průšvihu.
Většina přikázání je spíš stručná, obecná. Aby pokryla co
nejširší oblast. Tohle desáté slovo je naopak hodně konkrétní. Co
všechno ten můj bližní má! Když to tak bible vypočítává, připadá
mi, jako bych stál za plotem a koukal sousedovi do dvora a do
ložnice. Pokukujeme jeden po druhém? Zkoumáme, kdo co má?
Zajímáme se? Porovnáváme se s druhými? Těžko se tomu
ubránit. - Ale je vždycky špatné srovnávat se s druhými? Musí
pokukování po druhých vždycky vést jenom k závisti anebo může
nabídnout naopak inspiraci? Může mne pohled na druhého
motivovat třeba k tomu, abych na sobě více zapracoval, abych se
zdokonalil, zlepšil? Jsou nám druzí pokušením anebo (někdy)
dobrým příkladem? A zdaleka nejde jen o majetek. Pokukujeme
taky po schopnostech a vlastnostech těch druhých. Jsou mezi
námi obrovské rozdíly. Co kdo dostal do vínku a k čemu se ještě
vypracoval a co někomu jinému bylo odepřeno a ještě po cestě
životem poztrácel a promarnil. Tyhle rozdíly mohou být drtivě
bolestné pro toho, kdo myslí, že má málo.
A co s tím má společného Pán Bůh? Není všechno ještě
těžší, začneme-li přemýšlet v této souvislosti o Bohu? Tolik
upřímně věřících v dějinách se trápilo tím, jaktože kdejaký
darebák si dobře žije, zatímco spravedlivý ostrouhá. Nadarmo
jsem se snažil o bezúhonný život? Kam se podělo Boží
požehnání? Jestliže ten, kdo má hojnost všeho a schopnou
manželku k tomu, je požehnaný, no to je pěkná nespravedlnost! A
když já nemám to, co myslím, že bych si zasloužil, znamená to,
že mne Hospodin zavrhl? A teď se po mně ještě chce, abych po
tom druhém nekoukal? Abych to neřešil? Že prý závidím?
Martin Luther všechna přikázání Desatera vykládá také v
pozitivním smyslu – nejenže nám něco zakazují, ale ukazují nám
také k tomu, co je dobré, životu prospěšné. Tohle desáté slovo
vysvětluje Luther tak, že nás má dovést k Božímu daru
spokojenosti. Nehleď na to, co má tvůj bližní, ale buď spokojen s
tím, co máš. A buď spokojen s tím, kým jsi. Mohla by tu být
souvislost s mnoha moudrými příběhy o tom, jak někdo hledal
štěstí všude možně po světě, ale nakonec ho našel doma mezi
svými. Anebo by tu mohla být souvislost s řečí psychologie o
sebepřijetí. Jak je pro nás podstatné naučit se sám sebe znát a
přijímat – kdo jsem a jaký jsem. Když sebe nedokážu přijmout,
nesu si v sobě vnitřní rozpor, který se pak promítá do vztahu k
ostatním lidem. Je závist projevem takového nepřijetí sebe sama?
Kdo jsem? Možná, že závist ochromuje srdce a otupuje
sluch. Nedává prostor Božímu hlasu, který by mi mohl pomoci
objevit, kde je moje místo, moje povolání, k čemu tu jsem, kde je
moje svoboda i radost.
Když se mluví o sebepřijetí, zní mi v tom trochu moc
sebe. A přijetí mi zní jako trochu moc hotové, statické.
Profesor Jan Heller se svém výkladu posledního slova
Desatera vrací zpět na začátek k preambuli: Já jsem Hospodin,
tvůj Bůh, já jsem tě vyvedl z domu otroctví. Desatero je slovem
na cestu. Právě probíhá exodus – vyjití, vysvobození. Heller říká:
„Desatero je soubor znamení (příznaků) nového života
vysvobozených, nového věku, božího království. Ukazuje, jak se
projevuje boží dílo, dílo Ducha, v těch, kdo patří Bohu. Jakoby
jim Bůh říkal: Až budeš opravdu můj, nebudeš mít jiných bohů
přede mnou, nebudeš si činit rytiny...“ a nebudeš dychtit po
ničem, co patří tvému bližnímu. Z Desatera přikázání se tak
vlastně stává Desatero zaslíbení. Ukazatel na cestu. Povzbuzení.
Příslib. Naděje. A tahle cesta začíná u vztahu k Bohu. Po Bohu
toužím, po živém Bohu... To On mne formuje, kdo jsem a k čemu,
inspiruje mne k tomu, oč usilovat, s čím a kdy se spokojit a s čím
se naopak nesmířit. Po Bohu dychti, zpívej a tanči. A načerpej od
něj na svou další cestu ve svobodě. Amen.
Píseň 463 Všichni hříšní k vodám pojďte
Večeře Páně
Přímluvná modlitba + Otčenáš
Ohlášky, sbírka
Píseň 379 Stvoř srdce čisté
Poslání: „V každý čas se v Duchu svatém modlete a vytrvale se
přimlouvejte za všechny.“ Ef 6,18
Požehnání
Píseň (Svítá) 363 V tobě je radost