Třetí vlna

Alvin Toffler
TŘETÍ VLNA.
Vybrané kapitoly z knihy
OBZOR 2005
Alvin Toffler
TŘETÍ VLNA. Vybrané kapitoly z knihy
Vybrané části knihy „The Third Wave“, vydané v New Yorku
roku 1981 u Bantam Books, přeložil Miloslav Ransdorf.
Na podkladě textu zveřejněného na internetových stránkách
KSČM http://www..kscm.cz/ zpracoval a vydal Obzor v roce
2005. Sazba písmem Garamond, 41 stran, 11309 slov.
–2–
SRÁŽENÍ VLN (STR. 7–18)
1. SUPER-ZÁPAS
Nová civilizace se prosazuje v životě každého z nás a zaslepenci se ji všude snaží potlačovat. Tato nová civilizace sebou přináší nové formy života rodiny, změnu způsobu práce, lásky a života, novou ekonomiku, nové politické konflikty, a při tom všem
i změnu vědomí. Milióny lidí už ladí svůj život na rytmus zítřka.
Jiní, ve strachu před budoucností, se zapojují do beznadějného
a marného utíkání se do minulosti a snaží se obnovit umírající
svět, který je zrodil.
Úsvit této nové civilizace je nejexplozívnějším faktem našeho
života.
Je ústřední událostí — klíčem pro pochopení nadcházejících
roků. Je to tak významná událost, jakou byla první vlna přeměn,
kterou před mnoha tisíci roky zrodilo objevení zemědělství, nebo
převratná druhá vlna přeměn, kterou vyvolala průmyslová revoluce. Jsme dětmi další přeměny, Třetí vlny.
Nenacházíme slova na popsání síly a dosahu této mimořádné
změny. Někteří mluví o nadcházejícím vesmírném věku, informačním věku, elektronické epoše nebo globální vesnici. Zbigniew Brzezinski nám řekl, že stojíme na prahu „technotronického věku“. Sociolog Daniel Bell popisuje nástup „postindustriální
společnosti“. Sovětští futurologové hovoří o VTR — „vědeckotechnické revoluci“. Já osobně jsem psal o příchodu „superindustriální společnosti“. Ani jeden z těchto pojmů, včetně mého
vlastního, však není adekvátní.
Některá z těchto označení, tím, že se zaměřují pouze na jeden
faktor, spíše zužují než rozšiřují naše chápání. Další jsou zase
statická a naznačují, že nová společnost může do našeho života
proniknout hladce, bez konfliktů nebo stresu. Žádné z těchto
označení se ani jen nepřibližuje vyjádření celé té síly, rozsahu
a dynamiky přeměn valících se na nás, nebo tlaků a konfliktů,
které vyvolávají.
Lidstvo stojí před kvantovým skokem vpřed. Stojí před nej–3–
hlubším společenským pohybem a tvořivou restrukturizací ve
své historii. Bez toho, že bychom si to zřetelně uvědomovali, se
zapojujeme do budování pozoruhodné nové civilizace od základů. To znamená třetí vlna.
Až dosud lidská rasa zažila dvě velké vlny přeměn, z nichž
každá do velké míry potlačila předcházející kultury či civilizace
a nahradila je způsobem života, který si lidé předcházejících
generací nedovedli ani jen představit. První vlna přeměn — zemědělská revoluce trvala několik tisíciletí. Druhá vlna — nástup
industriální civilizace — netrvala déle než tři sta roků. Dnes jsou
dějiny ještě rychlejší a je pravděpodobné, že Třetí vlna se přežene
dějinami a završí se v průběhu několika desetiletí. My, kteří právě
žijeme na naší planetě, tedy pocítíme náraz Třetí vlny v průběhu
svého života naplno.
Třetí vlna, tím, žee trhá naše rodiny, otřásá naším hospodářstvím, paralyzuje naše politické systémy, rozbíjí naše hodnoty, zasahuje každého. Popírá staré mocenské vztahy, privilegie a prerogativy obrozené elity dnešní doby a tvoří pozadí pro
vybojování rozhodujících mocenských bitev zítřka.
Značná část této vznikající civilizace je protikladem staré tradiční průmyslové civilizace. Je současně vysoce technologická
i protiindustriální.
Třetí vlna sebou přináší skutečně nový způsob života, založený na diverzifikovaných, obnovitelných zdrojích energie, na takových výrobních metodách, které způsobují zastaralost většiny
továrenských továrních montážních linek, na nových, nenukleárních rodinách; na nové instituci, kterou bychom mohli označit
jako „elektronický příbytek“, na radikálně změněných školách
a korporacích budoucnosti. Rodící se civilizace píše nový kodex
jednání a pomáhá nám překonat standardizaci, synchronizaci
a centralizaci, koncentraci energie, peněz a moci.
Tato nová civilizace bude při konfrontaci se starou otřásat
byrokracií, snižovat úlohu národního státu a podněcovat vznik
poloautonomních ekonomik v postimperialistickém světě. Bude
si vyžadovat vlády, které jsou jednodušší, efektivnější, ale přitom
demokratičtější než je kterákoli dnes známá vláda. Je to civilizace
–4–
se svým charakteristickým světonázorem, svými vlastními způsoby zacházení s časem, prostorem, logikou a kauzalitou.
A co nejdůležitější, jak uvidíme později, civilizace Třetí vlny
začne překonávat historické odtržení výrobce a spotřebitele —
osoby produkující zboží od osoby produkty konzumující — začne tak vytvářet „prozumentskou“ ekonomiku zítřka. Z tohoto
důvodu by se mohla stát — při troše inteligentní pomoci z naší
strany — první skutečně humánní civilizací v doložené historii
lidstva.
Revoluční premiéra
Představy dnešního průměrného člověka o budoucnosti jsou
ovládány dvěma zjevně odlišnými pohledy. Většina lidí — pokud
se vůbec obtěžuje uvažováním o budoucnosti — předpokládá,
že svět zůstane vždycky takový, jaký znají. Je pro ně těžké představit si skutečně odlišný způsob života, nemluvě o úplně nové
civilizaci. To, že se věci mění, si přirozeně uvědomují. Předpokládají však, že změny dnešního světa je jaksi obejdou a že nic neotřese hospodářskou a politickou strukturou. S důvěrou očekávají, že budoucnost bude pokračováním přítomnosti.
Toto přímočaré uvažování má různé formy. Na jedné úrovni
ho představují neověřené předpoklady určující rozhodnutí businessmanů, učitelů, rodičů a politiků. Na propracovanější úrovni
si obléká šat statistických údajů, komputerizovaných údajů
a žargonu prognostiků. Tak či onak, jeho výsledkem je vize světa
budoucnosti: bude v zásadě „pokračováním dneška“ — industrialismu Druhé vlny, který se rozšíří ještě na větší část naší planety.
Události posledního období ale otřásly tímto bezpečným obrazem budoucnosti. Když novinové titulky začaly ohlašovat krizi
za krizí, když začal Írán vřít, potom, když byl z piedestalu svržen
Mao, když závratně stouply sceny ropy a inflace se vymkla kontrole, když byly vlády bezmocné proti rozmáhajícímu se terorismu, zvýšil se kurs chmurnějších vizí. Řada lidí tak pod dojmem
pravidelně podávaných dávek špatných zpráv, katastrofických filmů, apokalyptických biblických příběhů a děsivých scénářů
dospěla zřejmě k závěru, že dnešní společnost nelze promítat do
–5–
budoucnosti, protože žádná budoucnost neexistuje. Pro ně je
Armageddon vzdálený už jenom kousek. Zem se řítí ke svému
konečnému kataklymazmatickému otřesu.
Navenek se tyto dvě vize budoucnosti zdají být velmi odlišné.
Obě však mají podobné psychologické a politické účinky. Obě
totiž vedou k paralýze představivosti a vůle.
Jestliže má být společnost zítřka jednoduše zvětšenou, cineramatickou verzí současnosti, je zapotřebí se na ni připravit jen
málo. Je-li na druhé straně společnost odsouzená ještě během našeho života k nevyhnutelné záhubě, nedokážeme s tím nic udělat.
Zkrátka, oba tyto způsoby pohledu na budoucnost plodí individualismus a pasivitu. Oba dva nás zmrazují do nečinnosti.
Ve snaze pochopit, co se s námi děje, však nejsme omezení
jen na tento naivní výběr mezi Armageddonem a „pokračováním
téhož“. Existuje množství osvícených a konstruktivních způsobů
přemýšlení o budoucnosti — způsobů, které nás připravují na
budoucnost, a co je ještě důležitější, pomáhají nám měnit přítomnost.
Základem této knihy je to, co označujeme jako „revoluční
přeměnu.“ Předpokládá se v ní, že i když desetiletí, která stojí
bezprostředně před námi, budou pravděpodobně naplněná
rušnými událostmi, otřesy a možná i rozšířeným násilím, úplně
se nezničíme. Předpokládá, že změny, které námi dnes zmítají ze
strany na stranu, nejsou chaotické ani náhodné, ale že vytvářejí
zřetelně lehce rozlišitelné obrazce. Kromě toho předpokládá, že
tyto změny jsou kumulativní, že přispívají k obrovské přeměně
našeho způsobu života, práce, hry a myšlení a že rozumná a přijatelná budoucnost je možná. Zkrátka, kniha vychází z předpokladu, že to, co se v současnosti odehrává, není nic míň než
globální revoluce, kvantový skok v dějinách.
Jinými slovy, tato kniha vychází z předpokladu, že jsme poslední generací staré civilizace a první generací nové a že
značnou část našeho vnitřního zmatku, úzkosti a dezorientace
lze přímo připsat konfliktům v nás samých a v našich politických
institucích, mezi umírající civilizaci Druhé vlny a nastupující civilizaci Třetí vlny, která naléhavě klepe na dveře.
V okamžiku, kdy to konečně pochopíme, se stanou srozumi–6–
telnými mnohé zdánlivě nesmyslné věci. Mohutná struktura
změny se začne vynořovat celkem zřetelně. Snaha o přežití začne
být znovu možná a reálná. Zkrátka, revoluční premisa osvobozuje náš intelekt i naši vůli.
Náskok ve vedení
Nestačí však vyhlásit, že stojíme před revolučními změnami.
Abychom je mohli ovládnout nebo je usměrňovat, potřebujeme
nový způsob jejich identifikace a analýzy. Bez toho jsme beznadějně ztraceni.
Jeden z účinných nových přístupů bychom mohli nazvat sociální analýzou „čela vlny“. Tato analýza posuzuje dějiny jako za
sebou valící se vlny přeměn a klade si otázku, kam nás vede čelo
každé z vln. Upírá naši pozornost ani ne tak na historické souvislosti (jakkoliv jsou důležité), jako spíše diskontinuity — na inovace a zlomy. Identifikuje klíčové modely změny hned, jak se objeví, takže je můžeme ovlivnit.
Tato analýza začíná velmi jednoduchou myšlenkou, že vznik
zemědělství představoval první zvrat v sociálním vývoji lidstva
a že průmyslová revoluce byla dalším velkým přelomem; každý
z nich pokládá za vlnu přeměn pohybujících se určitou rychlostí.
Před První vlnou přeměn žila většina lidí v malých, často kočovných skupinách a živila se sběrem, rybolovem, lovem zvěře
nebo pastevectvím. V určitém momentu, zhruba před deseti tisíci roky, začala zemědělská revoluce a pomalu se sunula planetou,
přičemž rozšiřovala vesnice, osady, kultivovanou půdu a nový
způsob života.
Tato První vlna se ještě zcela nerozplynula, když koncem sedmnáctého století propukla v celé Evropě průmyslová revoluce
a spustila tak druhou velkou vlnu přeměn naší planety. Tento
nový proces — industrializace — začal postupovat zeměmi
a kontinenty mnohem rychleji. Zemí se tak současně valily dva
odlišné a výrazné procesy přeměn, z nichž každý měl jinou rychlost.
Dnes už První vlna prakticky zanikla. Zemědělství dosud neproniklo jen do několika malých kmenových společenství, na–7–
příklad v Jižní Americe nebo Papue — Nové Guinei. Síla této
obrovské První vlny se však v zásadě vyčerpala.
Zatím Druhá vlna, které revolucionalizovala život v Evropě,
Severní Americe a v některých dalších částech světa v průběhu
několika málo staletí, pokračuje ve svém postupu, a v jejím důsledku mnohé státy, dosud v podstatě zemědělské, se snaží o výstavbu oceláren, automobilek, textilek, železnic a závodů na zpracování potravin. Síla industrializace se ještě pociťuje. Druhá vlna
svou sílu ještě zcela nevyčerpala.
Ale i když tento proces ještě pokračuje, začal další, ještě významnější. Když v letech po Druhé světové válce dosáhl industrialismus svého vrcholu, světem se začala valit málo pochopená Třetí vlna, která měnila všechno, čeho se jen dotkla.
Mnohé země jsou tak vystavené simultánnímu působení
dvou, nebo i tří zcela odlišných vln přeměn, z nichž každá se pohybuje odlišnou rychlostí a každá je hnaná silou odlišné intenzity.
Pro účely této knihy budeme předpokládat, že éra První vlny začala někdy okolo roku 8000 před Kristem, a dominovala na Zemi
beze změny až do období roku 1650–1750 n. l. Tehdy začala
První vlna ztrácet sílu, zatímco Druhá vlna postupně nabírala
páru. Industriální civilizace, produkt této Druhé vlny, potom dominovala planetě, až i ona dosáhla svého vrcholu. Tento poslední
historický zvrat nastal ve Spojených státech v desetiletí, které začalo okolo roku 1955 — v desetiletí, kdy poprvé převýšil počet
duševně pracujících a pracovníků ve sféře služeb počet dělníků
(manuálně pracujících). Bylo to desetiletí, kdy se ve velkém měřítku začaly zavádět počítače, rozšiřovaly se služební cesty tryskovými letadly, používání antikoncepčních pilulek a mnohé další
inovace velkého dosahu. Bylo to právě v té době, kdy Třetí vlna
začala ve Spojených státech nabírat sílu. Od té doby zasáhla —
v mírně posunutém čase — většinu ostatních průmyslově vyspělých zemí včetně Británie, Francie, Švédska, SRN, Sovětského
svazu a Japonska. Dnes se všechny země s vyspělou technologií
zmítají v kolizi Třetí vlny se zastaralými, zkostnatělými institucemi a hospodářstvím Druhé vlny.
Pochopení toho všeho poskytuje klíč k objasnění mnohých
–8–
projevů politického a společenského konfliktu, který kolem sebe
pozorujeme.
Vlny budoucnosti
Kdykoli jedna vlna přeměn nabude v jakékoli společnosti
převahy, lze poměrně lehce rozeznat podobu dalšího vývoje. Spisovatelé, umělci, novináři a další odhalují „vlnu budoucnosti“.
V devatenáctém století tak mnozí evropští myslitelé, budoucí
osoby podnikání, politici i prostí lidé měli zřetelnou a v podstatě
správnou představu o budoucnosti. Cítili, že dějiny směřují k definitivnímu vítězství industrialismu nad ještě nemechanizovaným
zemědělstvím a se značnou přesností předvídali změny, které
s sebou přinese Druhá vlna: silnější techniku, větší města, rychlejší dopravu, masové vzdělání a podobně.
Tato jasnost představy o budoucnosti měla přímé politické
účinky. Strany a politická hnutí byly schopny orientovat se se zřetelem k budoucnosti. Předindustriální zemědělské zájmové sféry
podnikly protiakce vůči nastupujícímu industrialismu, proti „velkému byznysu“, „odborářským bossům“, „hříšným městům“.
Pracovní síly zápasily s představiteli vedení podniků o získání
kontroly nad hlavními pákami vynořující se industriální společnosti. Etnické a rasové menšiny definovaly svá práva zvýrazněním své úlohy v průmyslovém světě, žádaly rovnost přístupu
k pracovním příležitostem, pozicím v podniku, možnosti bydlení
ve městech, vyšším mzdám, veřejnému školství a podobně.
Uvedená industriální vize budoucnosti měla i významné psychologické účinky. Lidé se mohli dostávat do rozporů; mohli
vstoupit do ostrých, někdy i krvavých roztržek. Jejich život mohl
trpět obdobími hospodářských krizí, pociťovat účinky období
konjuktury. Přes to všechno všeobecně sdílená představa průmyslové budoucnosti měla tendenci definovat možnosti volby,
poskytovat lidem orientaci nejen v tom, co nebo kdo jsou, ale i
v tom, čím pravděpodobně budou. Poskytovala jistou míru stability a jistoty, i když uprostřed mimořádných společenských změn.
Na rozdíl od toho, když společnost zasáhnou dvě nebo více
obrovských vln přeměn, ze kterých žádná není jednozačně domi–9–
nantní, se obraz budoucnosti rozbije. Stává se mimořádně těžkým vyznat se ve smyslu změn a konfliktů, které přinášejí. Narážení čel vln na sebe má za následek bouřlivý oceán, plný protisměrných proudů, vírů a které skrývají hlubší, významnější
historické přílivy.
V dnešních Spojených státech — stejně jako v řadě dalších
zemí — vytváří kolize Druhé a Třetí vlny sociální napětí, nebezpečné konflikty a zejména politická čela vln, která protínají tradiční třídní, rasová, stranická zařazení nebo příslušnost k určitému pohlaví. Tato kolize zrušila platnost tradičního politického
slovníku a má za následek to, že je velmi těžké odlišit pokrokově
smýšlející lidi od reakcionářů, přítele od nepřátel. Všechny staré
polarizace a koalice se hroutí. Odbory a zaměstnavatelé, přes své
rozdíly, se spojují v boji proti ochráncům životního prostředí.
Černoši a Židé, kdysi sjednocení v boji proti diskriminaci, se
stávají protivníky.
V mnohých zemích dnes pracující, kteří tradičně podporovali
„progresívní“ opatření, jako například znovurozdělení příjmů,
dnes často zastávají „reakční“ názory v souvislosti s právy žen,
rodinnou etikou, imigrací, mzdovými tarify, regionalismem. Tradiční „pravice“ je často procentralistická, vysoce nacionalistická
a zaměřená proti ochráncům životního prostředí.
Zároveň vidíme politiky, od Valéryho Giscarda d'Estaing po
Jimmyho Cartera anebo Jerryho Browna, kteří zaujímají
„konzervativní“ postoje k umění, sexuální morálce, právům žen
nebo ekologické kontrole. Nelze se proto divit, že lidé jsou zmatení a vzdávají se snahy dát svému světu nějaký smysl.
Oznamovací prostředky zatím přinášejí zprávy o zdánlivě nekonečné řadě inovací, zvratů, zvláštních událostí, vražd, únosů,
vesmírných záběrů, pádů vlád, přepadů komand a skandálů, které zdánlivě navzájem vůbec nesouvisí.
Zjevná nesourodost politického života se odráží v rozkladu
osobnosti. Psychoterapeuti a guru jsou na roztrhání; lidé se bez
cíle potulují mezi konkurenčními způsoby terapie, od prvotního
výkřiku k (filozofii) est. Utíkají se do kultů a spolků čarodějnic
nebo do patologického individualismu v přesvědčení, že realita je
absurdní, bláznivá nebo nesmyslná. Život se v určitém odtaži– 10 –
tém, kosmickém pojetí může skutečně jevit jako absurdní. To ale
nijak nedokazuje, že události dnešního světa nemají žádnou souvislost. Ve skutečnosti existuje zřetelný, skrytý pořádek, který se
stane pozorovatelný tehdy, jen co se naučíme rozlišovat přeměny
přinášené Třetí vlnou od přeměn souvisejících s odcházející
Druhou vlnou.
Pochopení konfliktů vyplývajících ze srážení čel těchto vln
nám poskytuje nejen zřetelnější obraz alternativních modalit budoucnosti, ale i rentgenový snímek politických a společenských
sil, které na nás působí. Kromě toho nám objasňuje naši soukromou úlohu v dějinách. Každý z nás totiž, jakkoliv zdánlivě bezvýznamný, je živým prvkem dějin.
Protichůdné proudy vytvářené těmito vlnami přeměn se odrážejí v naší práci, rodinném životě, sexuálních postojích a osobní morálce. Projevují se v našem životním stylu a přístupu k volbám, protože ve svém osobním životě a svých politických
činech, ať si to uvědomujeme nebo ne, jsme buď přívrženci
Druhé vlny, snažícími se udržet umírající pořádek, přívrženci
Třetí vlny, budujícími radikálně odlišný zítřek, nebo zmatenou
negující se směsí těchto dvou směrů.
Vyznavači zlata a vrahové
Konflikt mezi seskupením Druhé a Třetí vlny je ve skutečnosti ústředním bodem politického napětí, které rozděluje
naši dnešní společnost. Přes všechno, co dnešní strany a jejich
kandidáti hlásají jsou jejich vzájemné šarvátky jen o málo významnější než spor o to, kdo z nich si podrží víc výhod z pozůstatků upadajícího průmyslového systému. Jinými slovy, potýkají se v příslovečné hádce o sedačky na palubě potápějícího se
Titanicu.
Zásadnější politická otázka, jak uvidíme, se netýká toho, kdo
bude mít vládu během posledních dní industriální společnosti,
ale toho, kdo bude formovat novou civilizaci rychle vyrůstající
místo ní. Zatímco krátkodobé politické potyčky odčerpávají naši
energii a odpoutávají naši pozornost, pod povrchem už nyní probíhá o mnoho významnější boj. Na jedné straně ho bojují přívr– 11 –
ženci průmyslové minulosti, na druhé straně stále více miliónů
těch, kteří si uvědomují, že nejnaléhavější problémy světa — potraviny, energie, kontrola zbrojení, růst počtu obyvatelstva,
problémy přestárlých, rozpad městského společenství, potřebu
produktivnější, smysluplnější práce, chudobu, zdroje, ekologii,
podnebí — už nelze vyřešit v rámci industriálního pořádku.
Tento konflikt je „superzápasem“ o zítřek. Tato konfrontace
mezi primárními zájmy Druhé vlny a lidmi Třetí vlny už dnes
jako elektrický proud proniká politickým životem každé země.
Dokonce i v neindustrializovaných zemích světa se příchodem
Třetí vlny staré bojové linie nuceně přeskupily. Starý rozpor mezi
zemědělskými, často feudálními zájmy, a industrializující elitou,
kapitalistickou anebo socialistickou, nabyl ve světle objevující se
zastaralosti industrialismu novou dimenzi. Teď, když nastupuje
civilizace Třetí vlny, znamená rychlá industrializace osvobození
se od neokolonialismu a chudoby nebo naopak zaručuje trvalou
závislost?
Jen na pozadí takto široce chápaných souvislostí můžeme začít chápat události, určovat priority, sestavovat přiměřenou strategii na ovládání přeměn v našem životě.
V době, kdy píši tyto řádky, hovoří titulní strany novin o hysterii a rukojmích v Íránu, vraždách v Jižní Korei, nehorázných
spekulacích se zlatem, potyčkách mezi černochy a Židy ve Spojených státech, vysokém zvýšení vojenských výdajů v SRN, pálení křížů na Long Islandu, obrovské naftové skvrně v Mexickém
zálivu, největším protijaderném shromáždění v našich dějinách
a boji mezi bohatými a chudými národy o kontrolu nad rozhlasovými frekvencemi. Vlny oživení náboženských kampaní se valí
přes Libyi, Sýrii a Spojené státy; neofašističtí fanatici se hlásí
k politické vraždě v Paříži. A společnost General Motors ohlašuje převratnou změnu v technologii potřebné pro výrobu elektrických automobilů. Takovéto nesourodé novinové výstřižky
volají po integraci anebo syntéze.
Když si uvědomíme, že právě probíhá zuřivý boj mezi těmi,
co chtějí zachovat industrialismus, a těmi, kteří se ho snaží vystřídat, získáme tím účinný nový klíč k pochopení světa. A co je důležitější — ať už určujeme politiku státu, strategii podniku nebo
– 12 –
cíle svého osobního života — budeme mít novou pomůcku ke
změně tohoto světa.
Abychom však tuto pomůcku uměli použít, musíme umět
zřetelně odlišovat změny prodlužující starou průmyslovou civilizaci od změn ulehčujících nástup nové. Musíme zkrátka pochopit jak staré, tak nové, průmyslový systém Druhé vlny, ve kterém jsme se narodili, tak i civilizaci Třetí vlny, ve které budeme
žít my a naše děti.
V dalších kapitolách se vrátíme k prvním dvěma vlnám změn,
které podrobněji prozkoumáme v rámci přípravy na zkoumání
třetí. Uvidíme, že civilizace Druhé vlny nebyla jen náhodnou
spletí složek, ale systémem se vzájemně více či méně předvídatelně reagujícími složkami a že základní struktury industriálního
života byly v každé zemi stejné, nezávislé na kulturním dědictví
nebo politických rozdílech. Toto je civilizace, kterou se dnešní
„reakcionáři“ — „levicoví“ i „pravicoví“, snaží ze všech sil udržet. Je to svět, který je ohrožený Třetí vlnou civilizační změny
v historii.
– 13 –
NOVÁ SYNTÉZA (STR. 125–130)
V lednu 1950, právě na začátku druhé poloviny dvacátého
století, se vytáhlý dvaadvacetiletý mládenec s čerstvým univerzitním diplomem v kapse vydal v noci na cestu k tomu, co pokládal
za centrální realitu naší doby. S přítelkyní po svém boku a s lepenkovým kufrem plným knih zasunutým pod sedadlem pozoroval kovový úsvit za siluetami továren amerického středního západu, které se do nekonečna míhaly za oknem umývaným
deštěm.
Amerika byla srdcem světa. Oblast lemující Velká jezera byla
průmyslovým srdcem Amerika. A továrna byla pulsujícím jádrem
tohoto srdce srdcí: ocelárny, hliníkárny, nástrojářské a lisovací
dílny, rafinerie ropy, automobilky, míle za mílí špinavých budov
vibrujících obrovskými stroji na ražení, stříhání, vrtání, ohýbání,
tvarování, kování a odlívání kovů. Továrna byla symbolem celé
průmyslové éry a pro chlapce, který vyrostl v relativním pohodlí
domu nižší střední vrstvy a absolvoval čtyři roky Platóna,
T. S. Eliota, dějin umění a abstraktních sociálních teorií, byl svět,
který zosobňovala, tak exotický jako Taškent nebo Ohňová země.
Strávil jsem v těchto továrnách pět let, ne jako úředník, valčíř,
svářeč, řidič vidlicového stohovacího vozíku, pracovník u děrovacího lisu — razil jsem ventilátory, opravoval stroje ve slévárně, vyráběl obrovské stroje na odstraňování prachu pro africké lázně, dělal povrchovou úpravu kovu na lehkých nákladních
automobilech, které kolem mě pospíchaly se skřípotem a řinčením na běžícím pásu. Dozvěděl jsem se z první ruky, jak těžce
si v průmyslové epoše vydělávali na živobytí dělníci v továrnách.
Hltal jsem prach, pot a kouř slévárny. Uši mi trhalo syčení
páry, řinčení řetězů, řev kolových mlýnů. Cítil jsem žár od tekoucí, doběla rozžhavené oceli. Acetylénové jiskry zanechaly na
mých nohách spálené značky. Během jedné směny jsem na lisu
vyrobil tisíce dílů a opakoval tytéž pohyby, až se vzbouřila moje
mysl a svalstvo. Pozoroval jsem vedoucí, kteří dohlíželi na to, aby
dělníci byli na svých místech, ty muže v bílých košilích, které též
neúnavně pronásledovali a kontrolovali jejich nadřízení. Pomohl
– 14 –
jsem šedesátipětileté ženě od zakrvaveného stroje, který jí právě
utrhl čtyři prsty na ruce a dodnes slyším její výkřiky —
„Ježíšmarjá, já už nebudu moct dělat!“
Továrna. Ať žije továrna. Dnes, i když se ještě stále budují
nové továrny, už civilizace, která továrnu povýšila na katedrálu,
odchází. A někde jinde právě teď mladí muži a ženy cestují nocí
do srdce vynořující se Třetí vlny. Naším úkolem bude přidat se
k nim pro hledání zítřku. Kdybychom je mohli sledovat až na
místo jejich určení, kam bychom přišli? Na odpalovací rampy,
které vystřelují plameny šlehající lodi a fragmenty lidského vědomí do vesmíru? Do oceánografických laboratoří? Do komunálních rodin? Do týmů pracujících na umělé inteligenci? Do
vášnivých náboženských sekt? Žijí v dobrovolné skromnosti?
Šplhají se po žebříčku funkcí podniku? Dodávají zbraně teroristům? Kde se kuje budoucnost?
Kdybychom si sami plánovali podobnou expedici do budoucnosti, jaké mapy bychom si připravili? Lehce se řekne, že
budoucnost začíná v přítomnosti. Ale v jaké přítomnosti? Naše
přítomnost exploduje v protimluvách.
Naše děti jsou nadměrně vzdělané v otázkách drog, sexu
nebo vesmírných letů, některé dokonce umí mnohem více o počítačích než jejich rodiče. Výsledky vzdělanostních testů však
prudce klesají. Rozvodovost neustále stoupá, ale stoupá i počet
opakovaných manželství. Odpůrci feministického hnutí se objevují přesně v té době, kdy ženy získaly práva, která podporují dokonce i protifeministi. Homosexuálové vyžadují svá práva a vrhli
se ze záchodů útokem vpřed — jen aby zjistili, že na ně čeká
Anita Bryantová.
Nezadržitelná inflace drží ve svých pazourech všechny národy Druhé vlny, přičemž však roste nezaměstnanost, což je v rozporu se všemi našimi klasickými teoriemi. Přitom v témže čase,
proti veškeré logice nabídky a poptávky, milióny lidí žádají práci,
která je tvořivá, psychologicky uspokojivá nebo společensky zodpovědná. Ekonomické rozpory se hromadí.
V politice ztrácejí strany věrnost svých členů právě v čase,
když se klíčové otázky stávají političtějšími než kdykoli předtím.
Na velkých územích planety zatím získávají sílu nacionalistická
– 15 –
hnutí — přesně v tom čase, když se zintenzivňují útoky na
stát — národ ve jménu globalizace nebo planetárního vědomí.
Při všech těchto rozporech — je vůbec možné vidět za tyto
trendy a protitrendy? Bohužel, nikdo nemá zázračnou odpověď
na tuto otázku. Navzdory všem výstupům z počítače, diagramům
shluků, matematickým modelům a používaným futuristickými
výzkumníky, našim snahám nahlédnout do zítřka — zůstávají zákonitě spíše uměním než vědou.
Ze systematického výzkumu se můžeme dozvědět mnoho.
V konečném důsledku ale budeme muset přijmou a ne odvrhnout — paradox a rozpor, tušení, fantazii a odvážnou (i když jen
orientační) syntézu.
Při zkoumání budoucnosti na dalších stranách budeme muset
tedy udělat více než pouze identifikovat hlavní trendy. Jakkoli to
může být těžké, musíme odolat pokušení nechat se svést rovnými čárami. Většina lidí — včetně mnohých futurologů — se dívá
na budoucnost jako na pouhé pokračování dneška a zapomíná
na to, že jakkoli se trendy mohou zdát silné, neubírají se jednoduše lineárním způsobem. Dosahují kulminační body, ve kterých
explodují na nové jevy. Mění svůj směr, zastavují se a znova startu jí. To, že se něco děje nyní, nebo se dělo tři sta let, není
žádnou zárukou, že to bude pokračovat. V následujících řádcích
budeme hledat právě tyto rozpory, konflikty, zvraty a body zlomu, které dělají z budoucnosti nepřetržitou řadu překvapení.
A co je důležitější, budeme hledat skryté souvislosti mezi jevy,
které jsou zdánlivě bez souvislosti. Není příliš užitečné prognózovat budoucnost polovodičů nebo energie nebo budoucnost rodiny (i když třeba své vlastní), jestliže prognózy vycházejí z předpokladu, že vše ostatní zůstane nezměněné. Budoucnost není
neměnná, ale pohyblivá. Buduje se na základě našich měnících se
a nejednotných a každodenních rozhodnutí a každá událost ovlivní všechny ostatní.
Civilizace Druhé vlny položila nesmírně silný důraz na naši
schopnost rozkouskovat problémy na jejich jednotlivé složky,
méně často nás oceňovala za naši schopnost složit tyto kousky
znova dohromady. Většina lidí je tedy kulturně kvalifikovanější
pro analytickou než syntetickou práci. To je jeden z důvodů, proč
– 16 –
jsou naše představy o budoucnosti (a o nás samotných v rámci
této budoucnosti) tak fragmentární, útržkovité a — nesprávné.
Naší prací tady bude přemýšlet z pozice zevšeobecňovatelů, ne
specialistů.
Myslím, že dnes stojíme na pokraji nové éry syntézy. Ve
všech oblastech poznání, od exaktních věd po sociologii, psychologii a ekonomii — a zvláště ekonomii — je pravděpodobný návrat k myšlení v širokém měřítku, všeobecné teorii, opětovnému
spojení kousků do jednoho celku. Začíná nám totiž svítat, že náš
přílišný důraz na kvantifikované detaily vytrhnuté z kontextu, na
stále přesnější měření stále drobnějších problému má za následek, že víme stále víc o stále menším počtu věcí.
Přístup, který budeme dále používat, bude tedy spočívat ve
vyhledávání těch proudů přeměn, které otřásají naším životem,
v odhalování skrytých propojení mezi nimi, a to nejen proto, že
každý z nich je sám o sobě důležitý, ale pro způsob, jakým se
tyto proudy přeměn slévají do ještě větších, hlubších a prudších
řek přeměn, které tečou do ještě většího proudu — do Třetí vlny. Jako ten mladík, který se v polovině tohoto století vydal hledat srdce současnosti, začínáme dnes hledání své budoucnosti.
Toto hledání může být to nejdůležitější v našem životě.
– 17 –
DEKÓDOVÁNÍ NOVÝCH PRAVIDEL (STR. 244–264)
V miliónech domácností střední vrstvy se odehrává rituální
drama: čerstvě promovaný syn nebo dcera se vrací pozdě na večeři, odhodí inzeráty o volných místech a prohlásí, že práce od
devíti do pěti je ponižujícím podvodem a hloupostí. Žádný člověk se ždibíčkem sebeúcty se nemůže podrobit reguli práce od
devíti do pěti.
Zasahují rodiče:
Otec, který se právě vrátil ze své práce od devíti do pěti
a matka, znavená a zdeprimovaná z vyplacení poslední dávky
účtů, jsou zhrození. Vyslechli si to už i předtím. Ale protože zažili dobré i zlé časy, navrhují jisté místo ve velkém podniku. Mladý člověk se opovržlivě ušklíbne. Malé podniky jsou lepší. Žádný
podnik je nejlepší ze všech. Vysokoškolské vzdělání? Na co?
Všecko to bylo nadarmo!
Vyděšení rodiče vidí, jak jsou jejich návrhy jeden za druhým
odmítané. Jejich frustrace narůstá, až ze sebe vydají poslední rodičovský povzdech: „Kdy budeš konečně ochotný postavit se
tváří v tvář reálnému světu?“
Takovéto scény se neomezují jen na zámožné domácnosti ve
Spojených státech nebo dokonce v Evropě. Magnáti japonských
podniků hovoří při svém saké o rychlém zhoršování pracovní
morálky a loajálnosti k podniku, dochvilnosti a disciplíny při práci u mládeže. Dokonce i rodiče střední vrstvy v Sovětském svazu
jsou vystavení podobným pochybnostem ze strany mládeže.
Je to jen další případ épater les parents — tradičního generačního konfliktu? Anebo je to něco nového? Je možné, že by
mladí lidé a jejich rodiče jednoduše nehovořili o témže „reálném
světě“?
Skutečnost je taková, že nejsme svědky jen klasické konfrontace mezi romantickou mládeží a realistickou starší generací.
Co bylo někdy realistické, dnes už nemusí být. Spolu s tím, jak se
valí Třetí vlna, mění se i základní kodex chování obsahující
pravidla, která určují chod společenského života.
Již předtím jsme viděli, jak Druhá vlna se sebou přinesla
„kodex“ principů a pravidel, které usměrňovaly každodenní
– 18 –
chování člověka. Principy jako synchronizace, standardizace nebo maximalizace se aplikovaly v obchodě, ve vládě i v každodenním životě a projevovaly se v posedlosti přesností a termíny.
Dnes se objevuje protikodex — nová základní pravidla pro
nový život, který budujeme na základě demasifikovaného hospodářství, demasifikovaných oznamovacích prostředku, nové rodiny a nových podnikových struktur. Mnohé ze zdánlivě nesmyslných bitek mezi mladými a starými, jako i další konflikty
v našich třídách, zasedačkách a politických kuloárech nejsou ve
skutečnosti ničím jiným než potyčkami, týkající se toho, který
kodex použít.
Nový kodex přímo útočí na mnoho z toho, čemu byl člověk
Druhé vlny učený věřit — od závažnosti přesnosti a synchronizace po potřebu konformnosti a standardizace. Zpochybňuje
údajnou efektivnost centralizace a profesionalizace. Nutí nás přehodnotit svoje přesvědčení o tom, že větší je lepší a naše představy o „koncentraci“. Jestliže pochopíme tento nový kodex
a jeho odlišnosti od starého, pochopíme okamžitě i mnohé z jinak nejasných konfliktů vířících v našem okolí, okrádajících nás
o energii a ohrožujících naši osobní kompetenci, prestiž nebo výdělek.
Konec práce od devíti do pěti
Vezměte si příklad frustrovaných rodičů. Jak jsme viděli, civilizace Druhé vlny synchronizovala každodenní život, určovala
rytmus spánku a bdělosti, práce a hry podle pulzování strojů.
Naši rodiče, kteří vyrostli v této civilizaci, pokládají za jisté, že
práce musí být synchronizovaná, že všichni musí přijít a pracovat
v témže čase, že dopravní špičky jsou nevyhnutelné, že čas na
jídlo musí být přesně vymezený a že děti je třeba už od útlého
dětství indoktrinovat smyslem pro čas a přesnost. Nemohou pochopit, proč jsou jejich ratolesti tak lhostejné k dodržování dohodnutých termínů a proč by jejich děti měly najednou pokládat
práci od deváté do páté (nebo práci s jiným pevným rozvrhem)
za nepřijatelnou, jestliže byla dobrá v minulosti.
Je tomu tak proto, že valící se Třetí vlna s sebou přináší úplně
– 19 –
nové pojetí času. Propojila-li druhá vlna život s tempem stroje,
Třetí vlna zpochybňuje tuto mechanickou synchronizaci, mění
naše nejzákladnější sociální rytmy a přitom nás osvobozuje od
stroje.
Když to jednou pochopíme, nepřekvapuje nás, že jednou
z nejrychleji se šířících inovací v průmyslu sedmdesátých let byl
„pohyblivý pracovní čas“ — taková úprava pracovního času, která pracovníkům umožňuje v rámci předem stanovených limitů
vybrat si svůj pracovní čas. Místo toho, aby všichni museli přijít
ve stejném čase k tovární bráně nebo do úřadu, nebo dokonce
i ve předem určených rozložených nástupních hodinách, podnik
pracující v režimu pohyblivého pracovního času si obyčejně zvolí
určité koordinační hodiny, kdy mají být všichni na pracovišti
a ostatní hodiny označí za pružné. Každý zaměstnanec si může
zvolit, které z pružných hodin chce strávit v práci.
Znamená to, že „slavík“ — člověk, kterého jeho biologické
rytmy běžně probouzejí brzo ráno — se může rozhodnou chodit
do práce například v osm hodin, zatímco „sova“, člověk s odlišným matabolismem, si může pro nástup do práce zvolit deset
hodin nebo půl jedenácté dopoledne. Znamená to, že pracovník
se může vzdálit z práce a udělat si své domácí práce, jít na nákupy nebo vzít dítě k lékaři. Skupiny pracovníků, které si chtějí
ráno nebo později odpoledne zahrát kuželky, si mohou společně
upravit svůj pracovní čas, aby tak mohli pracovat. Zkrátka, samotný čas se stává demasifikovaný.
Hnutí za pohyblivý pracovní čas začalo v roce 1965, kdy západoněmecká ekonomka Christel Kämmererová doporučila tento způsob zvyšování účasti žen na trhu práce. Roku 1967 firma
Messerschmitt-Bölkow-Blohm, „Deutsche Boeing“, zjistila, že
mnozí z jejich pracovníků přicházejí do práce utahaní z toho, že
si musí razit cestu v době dopravní špičky. Její vedení přistoupilo
k nesmělému experimentu a dvěma tisícům zaměstnanců umožnilo změnit strnulý pracovní čas od devíti do pěti a zvolit si svůj
vlastní čas. Do dvou let přešlo na pohyblivý pracovní čas všech
12 000 zaměstnanců a některá oddělení dokonce ustoupila i od
zásady povinné účasti všech pracovníku v koordinačních hodinách.
– 20 –
Roku 1972 časopis Europa uvedl, že „… asi v 2000 západoněmeckých firmách se celonárodní koncepce přísně dodržované
dochvilnosti stala nenávratně věcí minulosti… Příčinou bylo zavedení Gleitzeit-u,“ tedy „klouzavého“ nebo „pohyblivého“ pracovního času. V roce 1977 už celá čtvrtina západoněmeckých
pracujících, tedy více než 5 mil. zaměstnanců, využívala některou
z forem pohyblivého pracovního času a tento systém používalo
i asi 22 000 podniků a přibližně 4 mil. pracovníků ve Francii,
Finsku , Dánsku, Švédsku, Itálii a Velké Británii. Ve Švýcarsku
přešlo na nový systém pro všechny nebo část svých pracovníků
15 až 20 procent všech průmyslových podniků.
Mnohonárodní firmy (hlavní síla pro šíření podnikové
subkultury v dnešním světě) začaly brzy vyváže tento systém ven
z Evropy. Do svých provozů ve Spojených státech ho zavedly
například společnosti Nestlé a Lufthansa. Podle zprávy, kterou
pro Americké sdružení řídících pracovníků (American Management Association) připravili profesor Stanley Nollen a konzultantka Virginia Martinová, roku 1977 používalo pohyblivý pracovní čas 13 procent všech amerických podniků. Předpovídají, že
v průběhu několika let dosáhne tento počet 17 procent, což
představuje více než 8 mil. pracovníků. K těm americkým podnikům, které zkoušejí systémy pohyblivého pracovního času,
patří také obři, jako jsou Scott Paper, Bank of California, General Motors, Bristol-Meyers a Equitable Life.
Některé mechem obrostlé odborové svazy — udržovatelé
status quo Druhé vlny — nejprve váhaly. Ale pracující jako
jednotlivci považují pohyblivý pracovní čas jednoznačně za osvobozující prvek. Vedoucí pracovník jedné pojiščovny se sídlem
v Londýně hovoří: „Mladé vdané ženy byly touto změnou absolutně unesené.“ Průzkum uskutečněný ve Švýcarsku zjistil, že 95
procent pracovníků, kterých se pohyblivý pracovní čas týká, ho
schvaluje. Třicet pět procent — víc mužů než žen — říká, že
nyní tráví více času se svou rodinou.
Jedna černošská matka zaměstnaná v bostonské bance stála
na okraji propuštění z práce, protože navzdory tomu, že v ostatních ohledech byla dobrá pracovnice, stále přicházela pozdě do
práce. Její špatná docházka posilovala rasistické stereotypy o „ne– 21 –
spolehlivosti“ a „lenivosti“ černých pracovníků. Ale když její
úřad přešel na pohyblivý pracovní čas, její příchody se přestaly
pokládat za pozdní. Ukázalo se, jak uvedl sociolog Allen R. Cohen, „že její pozdní příchody byly způsobeny tím, že musela vodit svého syna do školky a jednoduše se jí nedařilo přicházet do
práce včas“.
Ze strany zaměstnavatelů se udává vyšší produktivita, nižší
absence a další přínosy. Existují samozřejmě i problémy, jako
s každou inovací, ale podle Amerického sdružení řídících pracovníků (American Management Association) se jen 2 procenta
podniků vrátily po vyzkoušení této formy zpět k pevnému pracovnímu času. Jeden vedoucí pracovník společnosti Lurthansa to
shrnul takto: „Zmizel problém dochvilnosti.“
Gorgona, která nikdy nespí
Pohyblivý pracovní čas, i když se mu dostává široké publicity,
je ale jen malou součástí celkové restrukturalizace času způsobené Třetí vlnou. Kromě toho jsme svědky výrazného posunu
k práci v noci. Neprojevuje se ani tak výrazně v tradičních centrech zpracujícího průmyslu, jako jsou Akron nebo Baltimore,
kde vždycky pracovalo mnoho lidí v nočních směnách, ale
v rychle se rozšířujících službách, ale v rychle se rozšiřujících
službách a ve vyspělých odvětvích založených na používání počítačů.
„Moderní město,“ vyhlašují francouzské noviny Le Monde,
„je Gorgona, která nikdy nespí a kde… stále více obyvatel pracuje mimo (normální) denní rytmus.“ V technicky vyspělých krajinách se dnes počet pracovníků v noci pohybuje v průměru okolo
14 až 20 procent všech pracovníků. Ve Spojených státech vzrostl
počet pracovníků na plný úvazek zaměstnaných v noční práci za
léta 1974–1977 o celých 13 procent a spolu s pracovníky na částečný úvazek představuje 13,5 miliónu pracujících.
Ještě dramatičtější bylo rozšíření práce na částečný úvazek —
a aktivní upřednostňování této práce ze strany mnoha lidí. Asi 65
všech zaměstnanců obchodních domů J. L. Hudson v detroitské
oblasti představují pracovníci na částečný úvazek. Pojišťovna
– 22 –
Prudential Insurance zaměstnává ve svých amerických a kanadských pobočkách asi 1 600 pracovníků na částečný úvazek. Ve
Spojených státech je dnes na každých pět pracovníků na normální úvazek zaměstnaný jeden s dobrovolně zkráceným úvazkem a počet posledně uvedených pracovníků od roku 1954 roste
dvakrát rychleji než počet pracovníků s řádným pracovním úvazkem.
Tento proces natolik pokročil, že výzkumníci z univerzity
v Georgetownu ve své studii z roku 1977 vyslovili názor, že
v budoucnosti budou téměř všechny práce na částečný úvazek.
Tato studia pod názvem Permanent Part-Time Employment: The
Manager: The Manager's Perspective (stálé zaměstnání na částečný
pracovní úvazek z perspektivy řídícího pracovníka) zahrnovala
68 korporací, ze kterých víc než polovina už zaměstnávala pracovníky s částečným pracovním úvazkem. Ještě pozoruhodnější
je skutečnost, že procento nezaměstnaných pracovníků, kteří
mají zájem jen o práci na zkrácený úvazek, vzrostlo za posledních dvacet roků na dvojnásobek.
Možnost práce na zkrácený úvazek zvlášť vítají ženy, starší
lidé, lidé v částečném důchodu a mnozí mladí lidé, kteří jsou
ochotni spokojit se s nižším výdělkem, jen aby se mohli věnovat
svým zálibám, sportu nebo náboženským, uměleckým či politickým zájmům.
Jsme tedy svědky zásadního odklonu od synchronizace
Druhé vlny. Kombinace pohyblivého pracovního času, práce na
zkrácený úvazek a práce v noci znamená, že stále více lidí pracuje
mimo režim od deváté do páté (nebo jakéhokoli jiného pevného
režimu) a že celá společnost přechází na dvacetičtyřhodinový
provoz.
Mezitím nové spotřebitelské modely přímo sledují změny
v časové struktuře výroby. Všimněme si například rychlého růstu
počtu potravinářských obchodů s celonočním provozem. „Stane
se člověk, nakupující o 4. hodině ráno, dlouho pokládaný za znak
kalifornské výstřednosti, běžným jevem života na méně rozmarném Východě?“ ptá se The York Times. Odpovědí je zvučné
„Ano!“.
Tiskový tajemník sítě velkoprodejen ve východní části Spo– 23 –
jených států hovoří, že jeho společnost zabezpečí celonoční
provoz ve všech jejích obchodech, protože „lidé zůstávají déle
vzhůru než dříve“. Reportér novin The New York Times strávil
noc v typickém obchodě a podal informace o různých zákaznících, kteří využili nákup v pozdní hodinu: řidič nákladního auta,
jehož manželka je nemocná, dělal nákupy pro šestičlennou rodinu, mladá žena na popůlnoční schůzku si zaskočila koupit poheldnici s blahopřáním, muž s nemocnou dcerou si zaběhl koupit jí dětské banjo, přičemž si vybral i japonskou nádobu na
pálení dřevěného uhlí, žena se zastavila po své hodině keramiky,
aby si udělala nákup na celý týden, motocyklista přihřměl o třetí
ráno a koupil si hrací karty, dva muži zabloudili za svítání cestou
na rybolov…
Tyto změny mají vliv i na čas jídla, který je rovněž desynchronizovaný. Všichni lidé již nejedí v témže čase, jak to dělali téměř
všichni. Strnulý model třech jídel denně se porušil s nástupem
stále rostoucího počtu jídelen a zařízení, kde je možno rychle se
najíst a které podávají miliardy jídel v kteroukoli hodinu. Změnilo se i sledování televize a tvůrci programů vymýšlejí programy
zaměřené specificky na „dospělé obyvatele míst, pracovníky
v noci a obyčejné nespavce“. I banky se vzdávají svých slavných
„bankovních hodin“.
Obrovská manhattanská banka Citibank uveřejňuje televizní
reklamy svého nového automatizovaného bankovního systému:
„Stáváte se svědky zrodu revoluce v bankovnictví. Toto je nová
čtyřiadvacetihodinová služba banky Citibank… která vám umožňuje dělat většinu vašich každodenních bankovních záležitostí
v jakémkoli čase. Jestliže chce Don Slater za svítání zkontrolovat
stav svého konta, může to udělat. A. Brian Holland může převést
peníze z konta úspor na šekové konto, kdykoli se mu zachce…
Vy víte a i já vím, že život se nezastavuje v pátek o třetí odpoledne… Citi nikdy nespí!“
Všimneme-li si tedy, jakým způsobem naše společnost přistupuje k času, zjistíme nenápadný, ale mocný odklon od rytmů
Druhé vlny k nové časové struktuře našeho života. Ve skutečnosti dochází k demasifikaci času, která je paralelní s demasifikací
– 24 –
ostatních stránek společenského života navozenou vpádem Třetí
vlny.
Časový rozvrh přátel
Společenské důsledky této restrukturalizace času ještě naplno
nepociťujeme. Tak například, i když větší individualizace časových režimů celkem určitě dělá práci příjemnější, může též vést
i zintenzivnění pocitů osamělosti a společenské izolace. Jestliže
všichni — přátelé, milenci a příbuzní — pracují v jiném čase
a pokud se nezařídí nové služby, které pomohou koordinovat
jejich osobní režimy, stane se pro ně čím dá tím víc těžší organizovat si osobní kontakty. Stará společenská střediska — místní
hospoda, církevní pikniky, stužkové slavnosti ve školách — to
vše ztrácí svůj tradiční význam. Na jejich místo je třeba vytvořit
instituce Třetí vlny, které by ulehčily společenský život.
Lze si lehce představit například novou službu založenou na
počítači — nazveme ji například „osobní časový rozvrh“ nebo
„časový rozvrh přátel“ — která nás nejen upozorňuje na naše
vlastní termíny, ale uskladňuje i časové rozvrhy různých přátel
a příbuzných, takže každá osoba v této společenské síti si stlačením knoflíku může zjistit, kdy a kde se jejich přátelé a známí
budou nacházet, a podle toho se zařídit. Bude však potřebné vytvořit o mnoho příznivější společenské podmínky ulehčující zavedení podobného systému.
Demasifikace času má i další důsledky. Už nyní můžeme například pozorovat její důsledky v dopravě. Důraz Druhé vlny na
pevné a masové režimy pracovního času se sebou přinesl charakteristické návaly v době pracovní špičky. Demasifikace času redistribuuje dopravní toky jak v prostoru, tak v čase.
Jedním z hrubých způsobů odhadu stupně, do jakého pokročila Třetí vlna v určité komunitě, je všimnout si dopravních toků.
Jsou-li dopravní špičky ještě stále velmi výrazné a postupuje-li
doprava ráno jedním směrem a po obědě druhým směrem, ještě
stále převládá synchronizace Druhé vlny. Proudí-li doprava po
celý den, jak je tomu ve stále větší řadě míst a postupuje všemi
směry a nejen tam a nazpátek, lze bezpečně předpokládat, že tam
– 25 –
zdomácněly odvětví Třetí vlny, že pracovníci služeb svým počtem daleko převyšují výrobní pracovníky, že se začal rozšiřovat
pohyblivý pracovní čas, že převládá práce na zkrácený úvazek
a práce v noci a že celonoční služby — restaurace, banky, čerpací
stanice — co nejdříve nastoupí.
Přechodem na pružnější a individualizované režimy se sníží
i náklady na energii a znečištění tím, že se vyrovnají špičkové zátěže. V dvanácti státech už elektrárny používají sazby „podle času
dne“ pro zákazníky v průmyslu i v domácnosti, aby se snížila
spotřeba energie v tradičních špičkách a Ministerstvo pro ochranu životního prostředí státu Connecticut (Connecticut's Departement of Environmental Protection) nabádá podniky k zavádění pohyblivého pracovního času jako prostředku pro uspokojení
federálních požadavků na ochranu životního prostředí.
Toto jsou jedny z nejviditelnějších důsledků časového posunu. Když se bude tento proces v nadcházejících letech a desetiletích rozvíjet, objeví se ještě mohutnější a zatím nepředstavitelné
důsledky. Nové časové režimy ovlivní naše kažřdodenní rytmy
v domácnosti. Ovlivní naše umění. Ovlivní naší biologii. Dotýkáním se času se totiž dotkneme celého prožívání lidstva.
Počítače a marihuana
Tyto rytmy Třetí vlny jsou výsledkem působení hlubokých
psychologických, ekonomických a technologických sil. Na jisté
úrovni vyplývají ze změněné povahy obyvatelstva. Dnešní lidé —
bohatší a lépe vzdělaní než jejich rodiče, s možností vybrat si ze
široké škály životních alternativ — jednoduše odmítají nechat se
masifikovat. Čím více lidí se navzájem liší co do vykonávané práce nebo spotřebovávaných výrobků, tím více chtějí, aby se k nim
přistupovalo jako k individualitám a tím více vzdorují vnuceným
časovým rozvrhům.
Na jiné úrovni však nové a individualizovanější osobní rytmy
Třetí vlny lze odvodit ze široké palety nových technologií vstupujících do našeho života. Například videokazety a domácí
videonahrávky umožňují televizním divákům nahrát si programy
a dívat se na ně v čase, který si vyberou sami. Redaktor Steven
– 26 –
Brill tak píše: „V průběhu dalších dvou — tří let televize pravděpodobně přestane diktovat časový rozvrh i těm nejvytrvalejším
otrokům obrazovky.“ Schopnost velkých společností jako je
NBC, BBC nebo NHK synchronizovat sledovací čas končí.
I počítače začínají přehazovat naše časové režimy a dokonce
i naši koncepci času. Je to počítač, který ve velkých společnostech umožnil zavedení pohyblivého pracovního času. V nejjednodušším případě ulehčuje komplexní propojení tisíců individualizovaných, pohyblivých režimů. Mění však i naše režimy
komunikace v čase a umožňuje nám přístup k údajům a jejich výměnu jak „synchronně“ (t. j. současně), tak i „asynchronně“.
Význam této skutečnosti ilustruje rostoucí počet uživatelů
počítačů, kteří jsou dnes zapojení do „počítačových konferencí“.
Skupiny tak mohou vzájemně komunikovat prostřednictvím terminálů ve svých domovech nebo kancelářích. Asi 660 vědců,
futurologů, plánovačů a pedagogů v některých zemích vedou
dlouhotrvající diskuse o energii, ekonomii, decentralizaci nebo
vesmírných družicích pomocí tzv. elektronického systému výměny informací (Electronic Information Exchange Systém), Teletiskárny a videobrazovky v jejich domovech a kancelářích jim poskytují možnost buď okamžité nebo oddálené komunikace.
Každý uživatel, vzdálený několik časových pásem, se může rozhodnout posílat nebo vyhledávat údaje tehdy, když to je pro
něho nejvýhodnější. Chce-li člověk, může pracovat o třetí hodině
ráno. Přitom, jestliže si to přejí, může se na linku zapojit
najednou několik účastníků.
Účinek počítače na čas je však o mnoho hlubší a ovlivňuje
samotný způsob jeho pojetí. Počítač zavádí nový slovník (s termíny jako „reálný čas“), který objasňuje, označuje a mění koncepci časových jevů. Začíná nahrazovat hodiny jako nejdůležitější
časoměrné a tempo určující zařízení ve společnosti.
Počítačové operace se odehrávají tak rychle, že údaje běžně
zpracováváme v jakémsi „subliminálním (podprahovém) čase“ — v intervalech, které jsou příliš krátké na to, aby mohly být
postřehnuté lidskými smysly nebo na to, aby se jim mohly rovnat
lidské neurální reakce. Dnes máme mikrotiskárny řízené počítačem, které dokáží vyprodukovat za minutu 10 až 20 tis. řádků —
– 27 –
více jak 200× rychleji, než by je mohl kdokoli přečíst, a přitom je
toto nejpomalejší součást počítačových systémů. V průběhu dvaceti let počítačoví odborníci přešli od používání milisekund (tisícin sekundy) k používání nanosekund (miliardtina sekundy) —
k stlačení času na jednotky, které si téměř nemůžeme představit.
Je to jakoby se celý pracovní život člověka představující například
80 000 zaplacených hodin — 2 000 hodin ročně po dobu čtyřiceti let — dal zhustit do pouhých 4,8 minut.
Kromě počítače existují i další technologie nebo výrobky, které postupují ve směru demasifikace času. Drogy ovlivňující náladu (už nemluvě ani o marihuaně) mění naše vnitřní vnímání času. Je pravděpodobné, že s nástupem o mnoho specifičtějších
léků na ovlivňování nálady se dokonce i náš vnitřní smysl pro
čas, naše prožívání trvajícího, stane v dobrém i špatném ještě individualizovanějším a méně univerzálně sdíleným.
V době civilizace druhé vlny byly stroje navzájem silně zesynchronizované a lidé na montážní lince byli zesynchonizováni se
stroji, s čímž souvisela řada sociálních důsledků. Dnes dosáhla
strojová synchronizace tak nesmírně vysoké úrovně a v porovnání s ní je tempo i těch nejrychlejších pracovníků tak směšně
pomalé, že plné výhody z technologie lze získat ne připojením
člověka ke stroji, ale jeho odpojením od stroje.
Jinými slovy, v období civilizace Druhé vlny strojová synchronizace připoutala člověka k výkonnosti stroje a uzavřela celý
společenský život do společného rámce. Udělala to v kapitalistických i socialistických společnostech. Při dnešním růstu přesnosti synchronizace strojů jsou lidé progresívně osvobozovaní,
a ne věznění.
Jedním z psychologických důsledků této skutečnosti je změna
v samotném významu přesnosti v našem životě. V současnosti
přecházíme od přesnosti ve všeobecném pojetí k přesnosti selektivní nebo situační. Přijít včas — jak to naše děti, alespoň myslím, cítí — už neznamená to, co kdysi.
Přesnost, jak jsme si už pověděli, nebyla nijak zvlášť důležitá
v období civilizace První vlny — především v důsledku vysoké
vzájemné propojenosti zemědělských prací. S nástupem Druhé
vlny stačil pozdní příchod jednoho pracovníka na to, aby se dra– 28 –
maticky narušila práce mnohých dalších v továrně nebo kanceláři. S tím souvisely obrovské kulturní tlaky na zabezpečení přesnosti.
Protože dnes Třetí vlna přináší spíše individualizované nežli
univerzální nebo masifikované časové režimy, důsledky pozdního
příchodu jsou méně zřetelné. Pozdní příchod může být nepříjemný pro přítele nebo pro spolupracovníka, ale jeho rušivé
účinky na výrobu, i když v některých pracích jsou stále ještě potenciálně vážné, jsou stále méně zřejmé. Je těžší — hlavně pro
mladé — povědět, kdy je přesnost opravdu důležitá a kdy se
požaduje čistě ze síly zvyku, zdvořilosti nebo rituálu. Přesnost je
zásadně důležitá v některých situacích, ale s růstem počtu počítačů a pracovníků, kteří si mohou libovolně vybírat svůj pracovní
čas ve čtyřiadvacetihodinových cyklech, se počet pracovníků, jejichž efektivnost na ní závisí, sníží.
Výsledkem bude slabší tlak na to, aby člověk přišel „včas“
a uvolněnější postoj k času u mládeže. Přesnost se stejně jako
morálka stává situační.
Zkrátka, úměrně pronikání Třetí vlny a zpochybňování starých průmyslových způsobů se mění i vztahy celé civilizace k času. Stará mechanická synchronizace, která obírala život o tolik
spontánnosti a radosti a doslova symbolizovala Druhou vlnu, je
na ústupu. Mladí lidé, kteří odmítají režim od devíti do pěti, kteří
jsou lhostejní ke klasické přesnosti, ani nemusí vědět, proč se
chovají tak jak se chovají. Ale samotný čas v „reálném světě“ se
změnil a spolu s tím jsme změnili základní pravidla, kterými jsme
se kdysi řídili.
Post-standardizovaná mysl
Třetí vlna způsobuje nejen změnu synchronizačních režimů
Druhé vlny. Ohrožuje další základní znak průmyslového života — standardizaci.
Skrytý kód společnosti Druhé vlny podněcoval všechno zahrnující standardizaci mnohých věcí — od hodnot, priorit, vzdáleností, velikostí, času a měny až po výrobky a ceny. Byznysmani
– 29 –
Druhé vlny se úporně snažili udělat všechny věci identickými
a někteří z nich se o to ještě stále snaží.
Dnešní uvědomělí podnikatelé, jak jsme se přesvědčili, vědí,
jak vyrábět „na míru“ (a ne standardizovat) s co nejnižšími náklady a nacházejí důmyslné způsoby aplikací nejnovější techniky na
individualizaci výrobků a služeb. V zaměstnání se snižuje počt
pracovníků, kteří vykonávají tutéž práci, a zvyšuje se různorodost
povolání. Mzdy a vedlejší výhody se čím dál tím víc liší od
jednoho pracovníka ke druhému. Samotní pracovníci se od sebe
začínají stále více odlišovat, a protože oni (i my) jsou taktéž spotřebiteli, rozdíly se okamžitě projevují i na trhu.
Posun od tradiční hromadné výroby tak doprovází paralelní
demasifikace marketingu, prodeje zboží a spotřeby. Spotřebitelé
si začínají vybírat výrobek nejen proto, že splňuje určitou materiální nebo psychologickou funkci, ale i proto, že svým způsobem
zapadá do širší konfigurace výrobků a služeb, které požadují.
Tyto vysoko individualizované konfigurace jsou přechodné,
stejně jako životní styly, které pomáhají definovat. Spotřeba se
stejně jako výroba stává konfigurační. Poststandardizovaná výroba sebou přináší poststandardizovanou spotřebu.
Dokonce i ceny, standardizované v období Druhé vlny, začínají dnes být méně standardní, protože výrobky zhotovené na
míru si vyžadují i „cenu na míru“. Cenovka na automobilu závisí
na konkrétním souboru zvolených možností; i cena hi-fi zařízení
závisí na vzájemně napojených složkách a na tom, jaký výkon od
něho kupující očekává; ceny letadel, podmořských vrtných
souprav, počítačů a dalších předmětů vyspělé techniky se od
jednoho jednotlivého výrobku ke druhému výrazně liší.
Podobné trendy vidíme i v politice. Naše názory jsou stále
méně standardní, což je výsledkem klesající shody názorů od
jedné země ke zrodu tisícovek „problémových skupin“, z nichž
každá bojuje za své vlastní úzké a často dočasné soubory cílů.
I samotná kultura se destandardizuje. S nástupem nových komunikačních médií, popsaných ve třinácté kapitole, se tedy rozrušuje masová mysl. Demasifikace oznamovacích prostředků, vzestup miničasopisů, bulletinů a zpráv určených pro úzký okruh
adresátů, často jen xeroxovaných, spolu s průnikem kabelů, kazet
– 30 –
a počítačů — otřásá standardizovanou představou světa, kterou
prosazovaly komunikační techniky Druhé vlny a dozásobuje
společnost pestrým výběrem obrazů, myšlenek, symbolů
a hodnot. Nejenže používáme výrobky zhotovené na míru, ale
používáme i rozličné symboly s cílem individualizovat svůj pohled na svět.
Časopis Art News shrnul názory Dieter Honiso, ředitele Národní galerie v Západním Berlíně: „To, co se obdivuje v Kolíně,
nemusí být přijaté v Mnichově, a to, co zaznamenalo úspěch ve
Stuttgartu, nemusí zapůsobit na hamburské publikum. V zemi
vládnou parciální zájmy a ztrácí se smysl pro národní kulturu.
Nic nepodtrhuje tento proces kulturní demasifikace výstižněji
než nedávno uveřejněný článek v časopise Christianity Today,
hlavního nositele konzervativního protestantismu v Americe.
V úvodníku se píše, že „mnohé křesťany uvádí do rozpaků
dostupnost tak velkého počtu odlišných překladů Bible. Starší
křesťané neměli tolik možností výběru.“ A potom přichází to
hlavní. Christianity Today doporučuje, aby se žádná verze nepokládala za „standardní“. Dokonce i v tak úzkém vymezení,
jaké se v církvi o byčejně připouští pro překlad Bible, je pojem
jediného standardu na ústupu. Naše náboženské názory se stejně
jako náš vkus stávají méně jednotnými a standardizovanými.
Čistým výsledkem je to, že od huxleyovské nebo orwellovské
společnosti odosobněných humanoidů bez tváře, kterou prosté
pokračování tendencí Druhé vlny, dostáváme se k záplavě stylů
života a individualizovanějších osobností. Jsme svědky vzestupu
„poststandardizované mysli“ a „poststandardizované veřejnosti“.
To přinese své vlastní společenské, psychologické a filosofické problémy, ze kterých některé už pociťujeme v podobě osamělosti a sociální izolace okolo nás, které se však výrazně odlišují
od problémů hromadné konformity, jaké nás „execírovaly“ během průmyslové éry.
Protože Třetí vlna není ještě dominantou ani v těch technicky
nejvyspělejších zemích, nadále pociťujeme vlek mocných proudů
Druhé vlny. Ještě stále dokončujeme některé nedořešené záležitosti Druhé vlny. Například vydávání knih ve tvrdém obalu, které
bylo ve Spojených státech dlouhý čas zaostalou oblastí výroby,
– 31 –
dosahuje až nyní stádia hromadného odbytu, kterého vydávání
paperbacků a ostatní spotřebitelské odvětví dosáhly před více jak
jednou generací. Další hnutí Druhé vlny se zdají být téměř
donkichotská, například je to hnutí za to, abychom v tomto
pokročilém stadiu přijali ve Spojených státech metrický systém,
s cílem sladit americké míry s mírami používanými v Evropě.
Další jsou zase odvozené ze snah byrokratického aparátu, jako
například úsilí technokratů Společného trhu v Bruselu „harmonizovat“ vše, od autozrcátek až po vysokoškolské diplomy —
přičemž „ harmonizace“ je běžně používanou hatmatilkou pro
standardizaci průmyslového stylu.
A nakonec, existují i hnutí zaměřená doslova na vrácení hodin
zpět — jako například hnutí za návrat k základnímu učivu ve
školách Spojených států. I když je to výsledek oprávněného rozhořčení nad katastrofální situací v hromadném školství, neuvědomujeme si, že demasifikovaná společnost vyžaduje nové vzdělávací strategie a snaží se obnovit a prosadit uniformitu Druhé
vlny ve školách.
Všechny tyto snahy o dosáhnutí uniformity jsou však jen
činnostmi zadního voje přežité civilizace. Změny Třetí vlny jsou
zaměřené na zvýšení různorodosti, ne na další standardizaci života. To platí stejně pro myšlenky, politické přesvědčení, sexuální
sklony, vzdělávací metody, stravovací návyky, náboženské názory,
etnické postoje, hudební vkus, módu a formy rodiny jako pro automatizovanou výrobu.
Bylo dosaženo historického bodu zvratu a standardizace jako
další z vedoucích principů civilizace Druhé vlny se ztrácí.
Nová matice
Při pohledu na náš rychlý odklon od synchronizace a standardizace průmyslového způsobu života by nikoho nemělo překvapit, že přeformulováváme i další odstavce našeho společenského kodexu.
Viděli jsme už, že zatímco všechny společnosti potřebují do
jisté míry jak centralizaci, tak decentralizaci, civilizace Druhé vlny
byla do velké míry zatížená na centralizaci a potlačovala decent– 32 –
ralizaci. Velcí standardizátoři, kteří pomohli vybudovat industrialismus, kráčeli ruku v ruce s Velkými centralizátory od Hamiltona a Lenina až po Roosevelta.
Dnes je zřejmý ostrý odklon opačným směrem. Nové politické strany, nové postupy techniky řízení a nové filozofie explicitně útočí na centralistické zásady Druhé vlny. Od Kalifornie až
po Kyjev se decentralizace stala horkou politickou otázkou.
Ve Švédsku převzala koalice výrazně decentralistických malých stran moc od centralistických sociálních demokratů, kteří
vládli 44 roků. V posledních letech boj o decentralizaci a regionalismus zmítá Francií, zatímco za Lamanšským průlivem a na
sever od něho skotské nacionalistické hnutí obsahuje i křídlo zaměřené na „radikální ekonomickou decentralizaci“. Podobná politická hnutí lze identifikovat i jinde v Západní Evropě, zatímco
na Novém Zélandu se vynořila zatím ještě malá Strana hodnot
(Values Party), požadující „rozšíření funkcí a autonomnosti místní a regionální správy… s důsledným omezováním funkcí a velikosti centrální správy“.
I ve Spojených státech získal decentralismus podporu a dodává alespoň část „paliva“ pro daňovou revoltu, která v dobrém
či špatném — zaplavuje celou zemi. Decentralismus získává na
síle i na místní úrovni a místní politici požadují „pravomoc pro
místní komunity“. Množí se aktivistické skupiny na úrovni
a místní politici požadují „pravomoc pro místní komunity“.
Množí se aktivistické skupiny na úrovni místních komunit, od
skupiny ROBBED (Residents Organized for Better and Beautiful Environmental Development — Občané organizovaní v zájmu rozvoje lepšího a krásnějšího životního prostředí) ve městě
San Antonio až po CBBB (Citizens to Bring Broadway Back —
Občané za vrácení Broadwaye) v Clevelandu a Lidovou požární
zbrojnici v Brooklynu (People's Firehouse). Mnozí z nich pokládají centrální vládu ve Washingtonu spíše za příčinu než za potencionálního nápravce místních nedostatků.
Monsignore Geno Baroni, který byl sám bývalým aktivistou
místní komunity za občanská práva a dnes je náměstkem pro
místní komunity v americkém Ministerstvu pro rozvoj bydlení
a míst (U. S. Department of Housing and Urban Development)
– 33 –
vidí v těchto malých, decentralizovaných skupinách rozklad strojové politiky a neschopnost velké vlády vypořádat se s velkou
různorodostí místních podmínek a lidí. Jak hovoří noviny The
Wew York Times, místní aktivisti získávají „vítětství ve Washingtonu a po celé zemi“.
Decentralistická filozofie se rozšiřuje i na fakultách architektury a plánování univerzit v Berkeley a Yale ve Spojených státech
až po Architektonické sdružení (Architectural Association)
v Londýně, kde studenti zkoumají kromě jiného nové technologie kontroly životního prostředí, solárního vytápění nebo
městského zemědělství s cílem zabezpečit v budoucnosti částečnou soběstačnost místních komunit. Jak budou tito mladí plánovači a architekti postupně obsazovat vážné pozice, jejich vliv
se bu de pociťovat stále více.
Důležitější je však to, že výraz „decentralizace“ se stal heslem
i v řízení a velké společnosti se předbíhají v rozdělování svých
oddělení na menší a autonomnější „zisková střediska“. Typickým
příkladem byla reorganizace obří společnosti Esmark, Inc. s potravinářskými, chemickými, naftařskými provozy a pojišťovací
činností.
Předseda správní rady společnosti Esmark Robert Reneker
vyhlásil, že „V minulosti jsme vedli těžko zvládnutelný podnik…
Jediným způsobem pro rozvoj koordinovaného úsilí bylo rozdělit ho na zvládnutené úseky. „Výsledek — společnost Esmark
rozdělená na 1 000 rozličných „ziskových středisek“, z kterých
každé je do velké míry zodpovědné za svou vlastní činnost.
Podle slov časopisu Business Week: „Čistý efekt je ten, že
Renekerovi spadlo z beder břemeno rutinného rozhodování.
Kromě finanční kontroly firmy Esmark je decentralizace zřejmá
na všech úsecích.“
Důležitá však není společnost Esmark, která od té doby pravděpodobně přešla nejednou další reorganizací, ale celková tendence, kterou ilustruje. Stovky a odhaduji i tisíce společností taktéž prochází procesem neustálé reorganizace, decentralizací —
kterou někdy přeženou, a potom se vrací zpět — která postupem času vede k omezování centralizované kontroly nad jejich
každodenní činností.
– 34 –
Na ještě hlubší úrovni mění velké organizace modely autority,
které byly oporami centralismu. Typický podnik nebo vládní
agentura Druhé vlny byla organizovaná podle zásady „jeden
člověk, jeden šéf.“ Zatímco zaměstnanec nebo řídící pracovník
mohl mít velmi mnoho podřízených, nikdy nezodpovídal více
než jednomu nadřízenému. Tento princip znamenal, že všechny
kanály pro vydávání rozkazů ústily do centra.
Dnes je fascinující pohled na to, jak se tento systém rozpadá
pod svou vlastní váhou ve vyspělých odvětvích, ve službách,
profesích a mnohých vládních agenturách. Skutečnost je taková,
že stále víc z nás má víc jak jednoho přímého nadřízeného.
V knize Future Shock (Šok z budoucnosti) jsem poukázal na
to, že velké organizace stále více připomínají medové plásty tím,
že se v jejich rámci vytvářejí dočasné útvary jako například realizační týmy, mezioborové výbory a projektové týmy. Tento jev
jsem pojmenoval „adhocracie“. Od té doby už mnoho velkých
společností pokročilo dále a tyto dočasné útvary začlenily do radikálně nové formální struktury nazývané „maticová organizace“. Namísto centralizovaného řízení maticová organizace používá tzv. „systém vícenásobného přikazování“.
V takovémto uspořádání je každý zaměstnanec členem určitého odboru a je obvyklým způsobem zodpovědný před svým
nadřízeným. Kromě toho je však přidělený do jednoho nebo
několika týmů pro vykonávání prací, které nelze dělat v rámci jediného odboru. Typický projektový tým může zahrnovat lidi
z výroby, výzkumu, odbytu, vývoje, financování i z ostatních odborů. Členové tohoto týmu jsou všichni zodpovědní před vedoucím projektu i před „řádným“ vedoucím.
Výsledkem je to, že obrovský počet lidí dnes podléhá jednomu vedoucímu z čistě administrativních důvodů a jinému (nebo
postupnosti jiných) z praktických důvodů realizace úlohy. Tento
systém umožňuje zaměstnancům věnovat pozornost najednou
víc než jedné úloze. Urychluje informační tok a zabraňuje tomu,
aby posuzovali problémy z úzkého pohledu jediného odboru.
Pomáhá organizaci reagovat na odlišné, rychle se měnící podmínky. Kromě toho však aktivně podrývá centralizované řízení.
Organizace maticového stylu se od svých prvních použivatelů
– 35 –
General Electric ve Spojených státech a Skandia Insurance ve
Švédsku dnes objevuje všude a od nemocnic a účtovnických firem až po americký Kongres (kde se objevují nejrozličnější nové,
poloformální „informační burzy“ a „problémové týmy“ složené
ze členů jednotlivých výborů). V pojetí profesora S. M. Davise
z bostonské univerzity a profesora P. R. Lawrencea z harvardské
univerzity matice „není jen další méně významnou technikou říze
ní nebo pominutelnou módou…, ona představuje ostrý zlom…
Matice představuje nový druh podnikatelské organizace.“ Tento
nový druh je vnitřně méně centralizovaný než systém jednoho
vedoucího, který charakterizoval éru Druhé vlny.
Co je nanejvýš důležité, radikálně decentralizujeme i hospodářství jako celek. Stačí si všimnout rostoucí síly malých regionálních bank ve Spojených státech oproti síle hrstky tradičních
obrů „peněžního trhu“. (Při vyšší geografické rozptýlenosti průmyslu se firmy, které se předtím musely spoléhat na banky „peněžních center“, dnes stále častěji obracejí na regionální banky.
Jak hovoří prezident banky First American v Nashvillu Kenneth
L. Roberts: „Budoucnost amerického bankovnictví už není v rukách bank peněžního trhu.“) To, co se děje v bankovním systému se odehrává i v samotném hospodářství.
Druhá vlna znamenala zrod prvních skutečně celonárodních
trhů ja samotného pojmu národního hospodářství. Spolu s tím
vzknikly národní nástroje ekonomického řízení — centrální plánování v socialistických zemích, centrální banky a národní peněžní a finanční politika j kapitalistickém sektoru. Dnes oba dva tyto
soubory nástrojů selhávají — což nemohou pochopit ekonomové a politici Druhé vlny, kteří se snaží systém řídit.
I když si to předběžně plně neuvědomujeme, národní hospodářství se rychle rozpadávají na regionální a rezortní součásti —
subnárodní hospodářství se svými vlastními charakteristickými
a odlišnými problémy. Namísto toho, aby jednotlivé oblasti, ač je
to Sun Belt (Sluneční pásmo) ve Spojených státech, Mezzogiorno v Itálii nebo Kansai v Japonsku, byly stále podrobnější, než
tomu bylo v industriální éře, začínají se navzájem diferencovat co
do požadavků na energii, zdroje, profesní skladbu, stu peň vzdělání, kulturu a další klíčové faktory. Kromě toho mnohá z těchto
– 36 –
subnárodních hospodářství dnes dosáhla rozměrů, jaké měla národní hospodářství ještě v době minulé generace.
Neuvědomění si této skutečnosti zodpovídá do velké míry za
neúspěchy vládních snah o stabilizaci hospodářství. Každá snaha
odvrátit inflaci nebo nezaměstnanost prostřednictvím daňových
metod, manipulace s úvěry nebo uplatňováním dalších uniformních, nediferencovaných politik tento neduh jen zvýrazňuje.
Ti, kteří se snaží řídit hospodářství Třetí vlny takovýmito
centralizovanými nástroji Druhé vlny, jsou jako lékař, který
jednoho dne přijde od nemocnice a neslepo předepíše stejnou
injekci adrenalinu všem pacientům — bez ohledu na to, jestli
mají zlomenou nohu, natrhnutou slezinu, mozkový nádor nebo
vrostlý nehet na noze. Jen dezagragované a stále více decentralizovanější ekonomické řízení se může osvědčit v novém hospodářství, protože i toto hospodářství se progresívně decentralizuje, i když navenek vypadá jako nanejvýš globální a jednotné.
Všechny tyto anticentralistické tendence — v politice, v organizaci podniků nebo vlády a v samotném hospodářství (posilněné paralelním vývojem v oznamovacích prostředcích, v distribuci
počítačové kapacity, v energetických systémech a v mnohých dalších oblastech) — vytvářejí úplně novou společnost a způsobují,
že pravidla včerejška jsou už zastaralá.
Malé v rámci velkého je krásné
I mnohé další části společenského kodexu Druhé vlny se příchodem Třetí vlny výrazně přeformulovávají. Prudkému útoku je
vystavená i posedlost Druhé vlny maximalizací. Zastánci zásady
„větší je lepší“ nemuseli nikdy v minulosti čelit takovým útoků
obhájců zásady „malé je krásné“ jako dnes. Teprve v sedmdesátých letech se mohla kniha pod tímto názvem stát vlivným bestsellerem.
Všude okolo sebe vidíme známky uvědomování si hranic tak
velmi vychvalovaných úspor z rozsahu výroby a skutečnosti, že
mnohé organizace tyto hranice překročily. Korporace dnes aktivně hledají způsoby, jak zmenšit svoje pracovní jednotky. Rozměry výroby se prudce snižují v důsledku zavádění nových tech– 37 –
nologií a přesunu k službám. Tradiční továrna nebo úřad Druhé
vlny, ve které byly pod jedinou střechou tisíce lidí, bude v zemích
s vyspělou technologií raritou.
Když jsem požádal prezidenta společnosti, řekl s hlubokým
přesvědčením: „Už nikdy bych nepostavil takovouto továrnu se
sedmi tisíci pracovníky pod jednou střechou. Rozložil bych ji na
malé jednotky — s třemi sty nebo čtyřmi sty pracovníky v každé
z nich. Nové technologie to dnes umožňují.“ Od té doby jsem si
už podobné názory vyposlechl od prezidentů nebo předsedů
správní rady společností na výrobu potravin a řadu dalších produktů.
Dnes si začínáme uvědomovat, že ani velké ani malé není
krásné, ale že nejkrásnějším ze všeho je přiměřená míra a inteligentní kombinace velkého a malého. (To je něco, co autor knihy
Small is beautiful (Malé je krásné) E. F. Schumacher věděl lépe
než někteří z jeho dychtivějších následovníků. Jednou řekl přátelům, že kdyby žil ve světě s malými organizacemi, byl by napsal
knihu pod názvem Big Is Beautiful (Velké je krásné).
Začínáme také experimentovat s novými formami organizace,
které kombinují výhody obou. Rychlý nárůst poskytování a nákupu koncesí ve Spojených státech, Velké Británii, Holandsku
a dalších zemích je například často reakcí na nedostatek kapitálu
nebo na daňové výkyvy a lze ho z různých aspektů kritizovat.
Představuje však metodu na rychlé utváření malých jednotek
a jejich propojování do větších systémů s rozličným stupněm
centralizace nebo decentralizace. Je snahou o kombinaci malých
a velkých organizací.
Maximalizace Druhé vlny ustupuje. Na postupu je přiměřený
rozsah. Společnost se kriticky dívá i na specifikaci a profesionalismus Druhé vlny. Kodex Druhé vlny povznesl experty na do
nebe se tyčící piedestal. Jedním z jeho základních pravidel bylo
„Specializuj se, chceš-li mít úspěch.“ Dnes vidíme ve všech oblastech, včetně politiky, zásadní změnu postoje k expertovi. Specialisté, kteří se kdysi považovali za důvěryhodný zdroj neutrální
inteligence, byli detronizovaní a ztratili obdiv veřejnosti. Jsou stále více kritizováni za to, že sledují svůj vlastní zájem a jsou neschopní jiného než úzce zaměřeného vidění. Jsme svědky rostou– 38 –
cích snah o omezení pravomoci expertů přidáváním laiků do
rozhodovacích orgánů — například v nemocnicích a v mnohých
dalších institucích.
Rodiče se dožadují práva ovlivňování, co se týče rozhodnutí
školy, a ne-spokojují se už s tím, že to ponechají na profesionálních pracovnících školství. Realizační tým ve státě Washington
po přezkoumání politické účasti občanů před několika lety
dospěl k závěru, kterým zesumarizoval nový postoj: „Na to,
abyste věděli, co chcete, nepotřebujete být expertem.“
Civilizace Druhé vlny podporovala ještě další zásadu: koncentraci. Koncentrovala peníze, energii, zdroje a lidi. Obrovské masy
obyvatelstva přelila do městských koncentrací. Dnes se začal obracet i tento proces. Namísto něho nastává rostoucí geografický
rozptyl. V oblasti energetiky přesouváme důraz z koncentrovaných ložisek fosilních paliv na širokou škálu rozptýlenějších forem energie a pozorujeme množství pokusů zaměřených na „dekoncentraci“ populací škol, nemocnic a psychiatrických ústavů.
Zkrátka, mohli bychom systematicky přecházet celým kodexem civilizace Druhé vlny — od standardizace k synchronizaci
až po centralizaci, maximalizaci, specializaci a koncentraci —
a položku po položce dokazovat, jak se stará základní pravidla,
která usměrňovala náš život a společenské rozhodování, postupně revolucionizují pod vlivem pronikání civilizace Třetí vlny.
Organizace budoucnosti
Už dříve jsme viděli, že když se v jediné organizaci uplatnily
všechny zásady Druhé vlny, výsledkem byla klasická industriální
byrokracie: obrovská, hierarchická, permanentní, shora dolů zaměřená, mechanistická organizace, dobře uzpůsobená pro repetitivní výrobky nebo repetitivní rozhodnutí v relativně stabilním
průmyslovém prostředí.
Dnes však, když přecházíme na nové zásady a začínáme je
uplatňovat, spějeme k úplně novým typům organizací budoucnosti. Tyto organizace Třetí vlny mají nižší hierarchie. Mají nižší váhu na vrcholu. Pozůstávají z malých komponentů dovedně propojených do dočasných konfigurací. Každý z těchto
– 39 –
komponentů má svoje vlastní vztahy s okolním světem, svou
vlastní „zahraniční politiku“, kterou uplatňuje bez toho, že by
musel procházet centrálou. Tyto organizace stále častěji pracují
na čtyřiadvacetihodinové bázi.
Od byrokracií se však liší v dalším zásadním ohledu. Mohly
by se nazývat jako „duální“ nebo „poly-“ organizace, schopné
nabýt v závislosti na okolnostech dva nebo více odlišných strukturálních tvarů — něco na způsob nějaké plastické hmoty budoucnosti, která při působení tepla nebo chladu změní svůj tvar,
ale po obnovení normálního teplotního rozpětí se znovu vrátí do
své základní podoby.
V této souvislosti bychom si mohli představit armádu, která
je v době míru demokratická a participativní, ale vysoce centralizovaná a autoritářská v době války a která byla předem zorganizovaná tak, aby byla schopná jednoho i druhého. Mohli
bychom použít i analogii rugbyového týmu, jehož členové jsou
nejen schopní tvořit útvar v podobě písmene „T“ a mnohé další
formace pro rozličné hry, ale kteří jsou při zvuku píšťalky rovněž
schopní vytvořit fotbalové, baseballové nebo basketbalové družstvo v závislosti na tom, která hra se právě hraje. Takoví operativní hráči musí být vytrénovaní ke schopnosti okamžitě se přizpůsobit a musí se cítit pohodlně v širším repertoáru dostupných
organizačních struktur a rolí.
Potřebujeme řídící pracovníky kteří dokáží operovat stejně
kompetentně v otevřeném, volném stylu i hierarchickým způsobem, kteří dokáží pracovat v organizaci tvaru egyptské pyramidy
i v organizaci, která vypadá jako Calderův mobil (konstrukce
uzpůsobená a umístěná tak, aby ji rozhýbal i malý závan vzduchu — pozn. překl.), s několika tenkými šňůrkami, které drží
soubor téměř autonomních modulů pohybujících se v reakci na
ten nejjemnější vánek.
Nemáme ještě vypracovaný slovník na popis těchto organizací budoucnosti. Termíny jako matice nebo ad hoc nejsou adekvátní. Různí teoretikové navrhli rozdílné výrazy. Odborník na
reklamu Lester Wunderman řekl: „Souborné skupiny, působící
jako intelektuální komanda, začnou… nahrazovat hierarchickou
strukturu.“ Tony Judge, jeden z našich nejlepších teoretiků or– 40 –
ganizace, hodně psal o „síťovém“ charakteru těchto nově vznikajících organizací budoucnosti; poukazoval kromě jiného také
na to, že „síť není »koordinovaná« nikým; zúčastněné složky se
koordinují samy, takže bychom mohli mluvit o »autokoordinaci«“. Jinde je popisoval v kategoriích principů „tensegrity“ Buckminstera Fullera.
Ať už však použijeme jakákoliv označení, děje se něco revolučního. Zúčastňujeme se nejen zrodu nových forem organizace,
ale zrodu nové civilizace. Formuje se nový kodex — soubor pravidel Třetí vlny, zcela nových základních zásad pro přežití společnosti.
Sotva se můžeme divit, že rodiče — ještě stále připoutaní především ke kodexu industriální éry — se ocitají v konfliktu se svými dětmi, které si sice uvědomují rostoucí nerelevantnost starých
pravidel, ale nejsou si jistí, pokud jde o nová pravidla, nebo
o nich nemají ani tušení. Ony stejně jako my trčí mezi umírajícím
pořádkem Druhé vlny a civilizací Třetí vlny zítřka.
– 41 –