Prokleti - Rivel Arosis

Prokleti
Rivel Arosis
Stará pověst náhle ožívá a Znamínkoví Křižáci se tak náhle dostávají do
situace, ze které nejspíš není úniku. Naštěstí v tom nejsou tak úplně samy, jak by se
mohlo na první pohled zdát.
Vysvětlení použité datace událostí naleznete zde.
Rozpracováno
Ztracena v podkroví
První část našeho děsivého příběhu, kde se Apple Bloom, Scootaloo a Sweetie
Belle setkávají s někým, z koho jde možná trochu strach, ale kdo má dobré srdce
a ukáže se být skvělým přítelem.
Kapitola první
24. temnotín 953
Maminka říká, že jsem zase zlobila a rozbila její oblíbenou porcelánovou mísu,
ale já si nedokážu na nic takového vzpomenout. Vždyť jsem přeci byla celý den
v pokoji se svým bráškou a hráli jsme si spolu spoustu různých her. Do jídelny jsem
vůbec nešla, tak proč si maminka myslí, že jsem to byla já?
Nebo má snad pravdu a já na to zapomněla? Bojím se, že je to možná pravda.
Víš, deníčku, měla jsem strach jí to říct, protože by se akorát zlobila ještě víc,
ale tobě to sem napíšu. Poslední dobou mám pocit, že se mnou není něco v pořádku.
Vlastně už od chvíle, kdy jsme se sem před pár měsíci nastěhovali, mám stále
takový divný pocit, že pořád na něco důležitého zapomínám. A je to čím dál tím
horší.
Dokonce se mi už několikrát stalo, že jsem se probrala na nějakém úplně
jiném místě, než jsem byla ještě před chvilkou. Akorát si vůbec nedokážu
vzpomenout, jak jsem se tam dostala. A to jsem byla vzhůru. Tedy alespoň si to
myslím.
Bojím se, deníčku, že jsem asi nemocná. Možná bych to přeci jen měla
mamince říct. Anebo spíš radši tatínkovi. Ten byl vždycky hrozně hodný, i když teď
po přestěhování má se vším tolik práce a je den za dnem unavenější. Nechce se mi
přidělávat mu starosti, ale asi nejspíš budu muset.
Venku už se setmělo a chůva říká, že bych měla jít spát, takže bohužel budu
muset končit. Slibuji však, že hned jak to o tom zapomínání povím rodičům, tak ti
sem napíšu, abys věděl, jak to dopadlo.
Zatím ti tedy přeji dobrou noc,
Tvá Šeptalka, Midnight Whisper
•••
Nebe se rozzářilo doběla a do vrcholku nedalekého kopce udeřil blesk.
Zakrátko se přihnalo i mohutné dunivé zahřmění a doslova rozvibrovalo všechny
okenní tabulky ve třídě Ponyvillské základní školy.
Většina právě přítomných hříbat při tom hluku sebou škubla a vyděšeně se
podívala ven. Dokonce i jejich učitelka, slečna Cheerilee, se netvářila zrovna šťastně
a se zachmuřeným výrazem sledovala ty mohutné provazy deště, jak nemilosrdně
bičují hřiště za oknem, jež se mezitím stihlo proměnit v malý rybníček.
Trámoví nad jejich hlavami nepříjemně zavrzalo, když se do střechy opřel
jeden mimořádně silný poryv větru. Cheerilee samozřejmě věděla, že jim tady ve
škole, která patřila mezi ty nejbytelnější budovy ve městě, nic nehrozí, ale ani jí ten
zvuk zrovna na sebevědomí nepřidal. A co teprve pak jejím malým studentům?
Krom toho panovala venku opravdu nezvyklá tma. A to bylo teprve krátce po
poledni. Ani se tedy moc nedivila, že jsou její malí studenti tak hrozně vyděšení.
Tedy samozřejmě až na Scootaloo. Ta jen napjatě seděla ve své lavici
a s podivnou planoucí jiskrou v oku sledovala oblohu. Tuze moc by ji zajímalo, co
v takové bouři dělá Rainbow Dash. Ta nejúžasnější kobylka v celé Equestrii. Nejspíš
tam teď létá napříč gigantickými vzdušnými proudy a kličkuje mezi tančícími blesky.
Ať už tomu bylo, jak chtělo, tak takovéto počasí v tuto denní dobu rozhodně
nepatřilo mezi normální a Cheerilee si byla jistá, že ani žádná bouře na dnešek
nebyla hlášena. Odkud se tu tedy tak náhle vzala?
Na to byla jen jediná odpověď. Musela přijít ze samotného Svobodného lesa,
který se rozkládal jen necelou míli za Ponyvillem. Z oněch míst ještě žádný vítr
nepřinesl nic dobrého. A ani dnešek nebyl výjimkou.
Cheerilee si unaveně povzdechla, hlasitě o sebe tleskla předními kopýtky,
čímž probudila hejna světlušek uvězněných v malých lampičkách zavěšených
u stropu. Ty nejprve chvilku zmateně poletovaly vyrušené ze svého obvyklého
odpoledního spánku, ale již brzy zaplnily celou třídu překvapivě jasným a hlavně
příjemně teplým světlem, jež do dušiček hříbat usazených v lavicích přinášelo klid
a mír.
„Drazí studenti,“ promluvila pak ke svým žákům. „Je mi to moc líto, ale
v tomto počasí vás nemohu pustit ze školy. Chápu, že už jste měli být touhle dobou
na cestě ke svým domovům, ale dokud se tahle bouře nepřežene, tak musíte zůstat
zde. Nebyli byste tam venku v bezpečí,“ dodala starostlivě.
„A to se budeme muset ještě učit?“ ozval se odkudsi ze zadních řad zklamaný
hlas jedné z jejích žákyní.
„Ale kdepak, Sunny,“ usmála se na celou třídu a její příjemná veselá tvář
zahnala i ty poslední chmury ze srdcí malých poníků. „Můžete si dělat, co chcete.
Jen prosím nikam neodcházejte, aniž byste mi dali vědět.“
Třída zamumlala cosi, co by se dalo považovat za souhlasnou odpověď. To
naštěstí Cheerilee úplně stačilo, a tak se jen usadila za svou katedru, vytáhla ze
šuplíku štos ještě neopravených písemek a s tužkou v puse se pustila do práce. Po
očku však stále své studenty starostlivě sledovala. Někteří si začali kreslit, jiní se
pustili do čtení a zbytek si mezi sebou povídal.
Jen tři vedle sebe sedící klisničky se k ničemu neměly a stále si mezi sebou
něco tajuplně šuškaly. Byly to samozřejmě Scootaloo, Apple Bloom a Sweetie Belle,
jež byly v Ponyville známy také jako Znamínkoví Křižáci. Slečně Cheerilee bylo
okamžitě jasné, že se zas domlouvají na nějakém svém dalším ztřeštěném
dobrodružství.
„Slečno Cheerilee?“ spustila náhle Apple Bloom. „Mohly bychom jít tady se
Sweetie a Scoot na chodbu? Budem si tam jenom povídat.“
Cheerilee si zlehka povzdechla. Tyhle tři klisničky, které se tak urputně
snažily získat svá Znaménka, jí tak hrozně připomínaly její vlastní mládí, kdy ani ona
nebyla jiná. Obzvláště pak Apple Bloom, jež byla tak hrozně podobná své starší
sestře Applejack, která kdysi bývala její nejlepší kamarádkou. Škoda jen, že to
všechno tak náhle skončilo. Byly to krásné časy.
„Tak dobrá,“ usmála se na ně Cheerilee, „ale nechte dveře otevřené, ať na vás
tři alespoň trochu vidím.“
„Děkujeme, slečno učitelko,“ rozzářily se tváře těch tří klisniček nádhernými
andělskými úsměvy. Pak vyskočily ze svých lavic a zamířily ze třídy.
Další klisnička jménem Diamond Tiara sedící jen o lavici vedle si toho
samozřejmě všimla a zlostně po nich blýskla očima. Pak se otočila ke své kamarádce
Silver Spoon sedící po její pravici.
„Slyšelas to?!“ postěžovala si. „Vsadím se, že ty tři mají zas něco za lubem.“
•••
„Viděly ste na ten poslední blesk?!“ poskakovala Scootaloo nadšeně po
chodbě až jí křidýlka vzrušeně kmitala. „Ten byl úplně hustééj.“
„No já nevím,“ ozvala se Sweetie Belle. „Mě tahle bouřka docela děsí.“
„Ale prosim tě,“ ušklíbla se na ni Scootaloo. „Vždyť je to jen trocha deště
a pár blesků.“
„Jenže takhle velkou bouřku jsem tu v Ponyville ještě nikdy nezažila,“ otřásla
se Sweetie Belle. „Mám strach, že je to nějaké špatné znamení.“
„No, to je fakt,“ zarazila se Scootaloo a přemýšlivě se poškrábala kopýtkem
mezi ouškama. „Zajímalo by mě, kde se tady tak najednou vzala.“
„Ale, ale!“ ozvalo se náhle za jejich zády posměšně. „Snad se naše tři malá
hříbátka nebojí?“
Apple Bloom, Scootaloo a Sweetie Belle se bleskově otočily a spatřily
Diamond Tiaru v tichém doprovodu Silver Spoon. Po těch jejích slovech však už ani
nikoho jiného vlastně nečekaly.
„Co tady chceš?!“ obořila se na ni Apple Bloom. „Pokud vim, tak tě sem nikdo
nezval.“
„Já si můžu chodit, kam chci a kdy chci,“ oznámila Diamond Tiara a povýšeně
zvedla svůj čumáček ke stropu. Namyšlenost a pýcha z ní doslova prýštily do všech
stran.
„Jo?!“ zabručela Apple Bloom temně a výhružně přitiskla svůj vlastní čumáček
na ten patřící její sokyni.
„Jo!“ zavrčela Diamond Tiara a vycenila při tom zuby.
„Diamond Tiaro, nech toho, prosím. Děsíš mě,“ ozvalo se náhle a obě dvě až
dosud zlověstně se tvářící klisničky se překvapeně otočily ke zdroji onoho hlasu.
„Silver Spoon?“ vydechla Diamond Tiara překvapeně. Její kamarádka však jen
sklopila své uslzené oči a už neříkala nic. Pouze se lehce třásla po celém těle. To
úplně stačilo k tomu, aby Diamond Tiara na všechna tu zlost, jež právě měla na ty
tři další klisničky, okamžitě zapomněla.
„Stalo se něco?“ zeptala se Sweetie Belle starostlivě. Sama byla tou náhlou
změnou v chování téhle klisničky, která každou chvilku někoho urážela nebo
pomlouvala, velmi udivená.
„Ne, ne,“ zavrtěla Silver Spoon hlavou. „Já jen, že mi tahle bouřka, taky
nahání hrozný strach,“ přiznala se, což všechny přítomné klisničky značně
překvapilo. „Víte, on mi kdysi děda povídal, že za takových bouřek se dějí v okolí
Svobodného lesa divné věci.“
„Jako třeba co?“ vyzvídala Scootaloo, kterou tahle náhlá vidina nějakého
tajemství a hlavně s tím souvisejícího dobrodružství opravdu zaujala.
„Nepamatuju si ten příběh už úplně přesně. Je to už totiž hrozně dávno, kdy
jsem ho naposledy slyšela,“ začala Silver Spoon s vyprávěním, „ale vždycky mi jako
malé naháněl hrozný strach. Byl o jedné velmi zámožné rodině, která žila někde
tady poblíž a která během jedné takové bouře přišla včetně všeho služebnictva
a i zvířat za velmi záhadných okolností o život. Zkrátka, když to hrozné počasí tehdy
skončilo, tak v jejich sídle byli všichni mrtví a někteří dokonce nezvěstní.“
„Taky jsem už o tom něco slyšela,“ ozvala se zcela nečekaně Sweetie Belle.
„Táta mi podobný příběh už kdysi vyprávěl, ale vždycky jsem si myslela, že je to jen
nějaká stará rodinná povídačka.“
„Já vo tom taky něco vím,“ přerušila je obě dvě Apple Bloom. „Vona naše Bábi
si k nim totiž ještě jako klisnička chodila hrát s jejich malou dcerkou a vobčas jí
nějaká vzpomínka na ně uklouzne, i když se zdá, že by na to chtěla nejraději
zapomenout.“
„Hustý,“ ozvala se vzrušeně Scootaloo. „Takže víš, kde to jejich sídlo
najdeme?“
„No jasně,“ přikývla Apple Bloom. „Je to pár mil za naší farmou na kraji
Svobodnýho lesa. Ale nevim, jestli je to dobrej nápad. Prej tam straší.“
„Straší?“ ušklíbla se Diamond Tiara. „To určitě. To tobě tak akorát straší
v hlavě.“
„Počkej,“ zarazila ji Silver Spoon. „Děda mi o tom strašení také vyprávěl. Jako
malý se tam prý šel jednou podívat a na tu noc, kterou tam strávil, prý už nadosmrti
nezapomene.“
„Co? Co se tam stalo?!“ vyzvídala Scootaloo nedočkavě.
„Nevím to jistě. Nikdy o tom totiž moc nemluvil, ale prý se tam děly všelijaké
podivné věci. Po domě se pohybovala zvláštní světélka, odevšad se ozýval klapot
cizích kopyt a dokonce prý i zaslechl nějaké divné šeptající hlasy. Říkal, že už nikdy
by se na tak strašné místo nevrátil.“
„Paráda,“ zaradovala se Scootaloo a otočila se ke svým dvěma kamarádkám.
„Nebyl by to skvělej nápad se tam jít na chvilku mrknout? Určitě by to bylo super
dobrodružství.“
„To určitě,“ ozvala se Diamond Tiara. „Vy tři byste tam nevydržely ani deset
minut.“
„Co tím jako chceš říct?!“ ohradila se Scootaloo.
„Jen to, že se vy tři bojíte i vlastního stínu,“ dráždila ji Diamond Tiara.
„Hej!“ okřikla ji Apple Bloom. „Co si vůbec vo sobě myslíš? Klidně se s tebou
vsadim, že tam my tři v tom domě vydržíme celou noc!“
„O tom pochybuju,“ ušklíbla se Diamond Tiara. „Ale proč se trochu nepobavit,
že? Tvou sázku tedy přijímám, ale jen když ji přijme i ten zbytek toho vašeho trhlého
klubu.“
„Apple Bloom?“ ozvala se náhle Sweetie Belle. „Jsi si jistá, že se nám nic
nestane?“
„Klid Sweetie,“ usmála se na ni Apple Bloom. „Vždyť je to jen jeden starej
dům vopletenej nějakejma babskejma povídačkama. Uvidíš, že to bude v pohodě.“
„No já nevím,“ zamračila se Sweetie Belle a nervózně se dívala do země.
„Mám z toho nějaký divný pocit.“
„Tak co?“ vyštěkla Diamond Tiara. „Nemám na vás tři celej den. Už jste se
rozhodly?“
„Já jsem samozřejmě pro,“ oznámila Scootaloo s hrdě vypjatým hrudníčkem.
„I já,“ pípla jako poslední Sweetie Belle. Sice se pořád bála, ale nehodlala jen
tak opustit své kamarádky.
„Výborně,“ zamračila se Diamond Tiara zlověstně.
„Když ale vyhrajeme, tak už nás tady se Silver Spoon necháte navždycky na
pokoji,“ zarazila její nadšení Apple Bloom.
„Dobrá,“ ušklíbla se Diamond Tiara. „Nic takového stejně nehrozí. Jen mi pak
dejte vědět, až se tam vypravíte, ať se mám na co těšit.“
„Neboj se, Tiaro,“ řekla Scootaloo. „Sem si jistá, že zrovna ty si tohle
představení ujít nenecháš.“
„Tak v tomhle máš výjimečně pravdu,“ usmála se Diamond Tiara zle a otočila
se na svou kamarádku: „Pojď Silver Spoon. Necháme tu tyhle tři ubožačky o samotě,
ať mají alespoň nějakou šanci něco vymyslet.“
Silver Spoon se tak trochu zklamaně podívala do tváří Znamínkových Křižáků
a zlehka pokrčila rameny. „Hodně štěstí,“ šeptla jejich směrem a rozeběhla se za
svou kamarádkou.
Apple Bloom se jen překvapeně poškrábala po hlavě, ale nijak tu poslední
Spooninu větu nekomentovala.
„Tak jak to teda vymyslíme?“ zeptala se po chvilce svých kamarádek
a společně se všechny tři pustily do plánování. Venku zatím bouře pokračovala ve
svém děsivém řádění.
Kapitola druhá
29. temnotín 953
Promiň, promiň, promiň. Strašně moc mě to mrzí. Vím, že jsem naposledy
slíbila, že ti hned napíšu, ale nemohla jsem. Maminka mi tě totiž zabavila. Nejhorší
je, že vlastně ani nevím proč. Vzpomínky na těch pár posledních dní jsou totiž
jakoby zahaleny v nějaké podivné mlze a je nesmírně těžké si je vybavit. Naštěstí
teď, když do tebe píši tato slova, cítím, jak se mi pomalu vracejí.
Stalo se to hned toho rána po mém posledním zápisu, kdy jsem se chystala
udělat přesně to, co jsem v něm slíbila. Vydala jsem se za tátou, abych se mu svěřila
s tím, co mě trápí a hlavně mu pověděla o tom mém podivném zapomínání.
Jenže ať jsem se v domě vydala kamkoliv, tak jsem ho za žádnou cenu
nemohla najít. Ptala jsem se dokonce i služebných a zbytku rodiny, jenže ať už jsem
zkusila kohokoliv, tak se jen na mě zle dívali. Skoro jsem měla pocit, že už to nejsou
poníci, které znám, ale že je to někdo úplně jiný. Jenže kdo? Na to bohužel, můj
deníčku, zatím nemám odpověď.
Byla jsem z toho všeho už tak vystrašená, že jsem se raději vydala za svou
maminkou a všechno jí řekla. Jen jsem se cestou ještě stavila pro tebe, abych na nic
důležitého nezapomněla.
Nic z toho jsem však dělat neměla. Sotva jsem totiž začala mluvit o svých
problémech, začala na mě maminka příšerně křičet. Říkala mi, že jsem blázen, že
takhle by se správná klisnička chovat neměla a že mám tyhle své nesmysly určitě
z toho všeho psaní. Sotva to dořekla, natáhla se přímo po tobě a snažila se mi tě
vytrhnout z kopýtek.
Bránila jsem tě, ale pak mě náhle maminka uhodila kopýtkem do tváře.
Zpětně si uvědomuji, že to vlastně ani moc nebolelo. Spíš to skoro vypadalo,
jakoby to maminka udělala proti své vůli, ale přesto ji k tomu něco donutilo. V tu
chvíli to však pro mě byl tak hrozný šok, že jsem se okamžitě rozplakala. Ještě nikdy
mě totiž maminka neuhodila.
Přestala jsem si všeho všímat a rozeběhla se zpátky do svého pokoje. Teprve
tam jsem zjistila, že jsem tě někde cestou nejspíš ztratila. Dostala jsem o tebe
hrozný strach, a tak jsem se okamžitě vydala zpátky.
Jenže už jsi nikde nebyl a i maminka byla pryč. Myslela jsem, že jsem o tebe
nadobro přišla a že už tě nikdy neuvidím.
Proč jen jsem byla tak hloupá a vůbec tě někomu cizímu ukazovala? Měla
jsem tě raději nechat v bezpečí své tajné skrýše. Díky tomu jsem následující dny
musela přežít bez tebe, můj deníčku.
Ani jsem se těch několik dní raději nikomu neukazovala a zůstávala zamčená
ve svém pokoji. Bylo mi tak hrozně líto tvé ztráty, že jsem většinu toho času
proplakala. Nejhorší však bylo, že jsem stále měla na srdci ten podivný svíravý pocit,
který mi říkal, že měla maminka nejspíš ve všem pravdu. Bojím se, že jsem opravdu
asi vážně nemocná.
Věděla jsem, že to takhle dlouho nevydržím a že tě musím získat zpátky, a tak
jsem se vyplížila včerejší noci z pokoje ven a vydala se do ložnice rodičů. Hrozně
jsem se bála, že mě někdo uvidí, ale nakonec jsem neměla proč. Dům se zdál totiž
úplně prázdný. Dokonce ani mí rodiče nebyli ve své posteli.
Přišlo mi to opravdu divné, ale kam toho včerejšího večera všichni šli, nemám
ani tušení. Jen jednou jsem kohosi zaslechla, ale vůbec nevím, kdo to byl a ani
odkud se ten podivný hlas ozýval. Možná zvenčí anebo ze sklepa?
Pro mě to však znamenalo nečekané požehnání, a tak jsem rychle prohledala
všechny maminčiny šuplíky, kam občas schovávala věci, jež mi zabavila, dokud jsem
tě zas nenašla. Popadla jsem tě a se slzami v očích pádila zpátky do svého pokoje
dříve, než se někdo vrátí.
Nechtěla jsem rozsvěcet, proto jsem tě schovala pod polštář a čekala až do
rána, než vysvitnou první paprsky slunce. Byla jsem z toho našeho opětovného
shledání tak napjatá, že jsem ani nemohla spát a už jsem se moc a moc těšila, až
se ti zas se vším konečně svěřím.
A tak tu teď sedím, zatímco venku začíná nový den, a píši ti tyto řádky. Zdá se,
že ostatní se již vrátili, protože se z domu ozývají první hlasy. Nevím, kde byli,
a bojím se kohokoliv zeptat, abych zas nedostala vyhubováno.
Bohužel tě budu zase muset schovat, aby nikdo nepřišel na to, že jsem tě
odnesla rodičům z ložnice. Maminka by se na mne určitě zas příšerně zlobila.
Slibuju ale, že na tebe od teď budu dávat daleko větší pozor a hned zítra ti zas
něco dalšího napíšu. Prozatím se s tebou loučí,
Tvá Šeptalka, Midnight Whisper
•••
„Tak co, holky? Je všecko zařízeno?“ zeptala se Apple Bloom, když se naše tři
kamarádky sešly navečer před svou klubovnou. I když se již slunce nějakou tu dobu
zvolna sklánělo k obzoru, tak byl vzduch stále dusný a horký, což mohlo znamenat
jen další blížící se bouři. Poslední dobou jich nad Ponyvillem řádilo už několik.
Od onoho dne, kdy s Diamond Tiarou uzavřely tu hloupou sázku, uplynuly již
skoro celé dva týdny, během nichž naši Znamínkoví Křižáci strávili většinu
společného času plánováním a sháněním věcí, které by se jim v tom starém domě
mohly hodit.
Sweetie Belle se zprvu do nějakého opuštěného panského sídla zrovna moc
nechtělo, ale prosbám a naléhání svých zbylých dvou kamarádek nedokázala dlouho
odolávat, a tak dnes konečně přišel ten netrpělivě očekávaný čas, kdy všechny tři
vyrazí zas za dalším dobrodružstvím.
„No jasně,“ zazubila se Scootaloo v odpověď na Apple Bloominu otázku.
„Doma sem řekla, že dnes budeme přespávat u vás na farmě, takže by mě nikdo
neměl hledat.“
„J-já řekla to samé,“ vydechla ze sebe Sweetie Belle a snažila se zakrýt
narůstající nervozitu.
„No vidíte,“ usmála se Apple Bloom. „Já zas řekla, že budem spát u Rarity.
Tak snad budem mít štěstí a nikdo nepřijde na to, že sme lhaly.“
„Jinak mám s sebou kus lana. Určitě se nám bude hodit,“ sdělila jim Scootaloo.
„Co ste vzaly na cestu vy?“
„Já mám v brašně několik svíček a křesadlo,“ odpověděla Sweetie Belle.
„Mám strach, že tam bude hrozná tma, tak jsem si řekla, že bude nejlepší, když
vezmu něco, čím bychom si mohly posvítit.“
„A já vzala trochu jídla a pití,“ usmála se na své dvě kamarádky Apple Bloom.
„Přece jenom tam budeme muset zůstat celou noc, takže něco dobrýho k snědku by
se nám mohlo hodit.“
„Super,“ zaradovala se Scootaloo. „Tak to abychom vyrazily, co?“ dodala
a začala své dvě kamarádky netrpělivě pošťuchovat čumáčkem k odchodu.
•••
Cesta jim trvala daleko déle, než předpokládaly. Za ta léta byla již značně
rozbitá a místy dokonce přestávala existovat. Proto se musely každou chvilku
zastavit a přemýšlet kudy dál. Pozvolna ubývající světlo jim zrovna při rozhodování
moc nepomáhalo.
Nakonec ale přeci jen po několika dlouhých mílích dorazily ke svému cíli
a přímo před nimi se z houstnoucího šera vynořila obrovská, klenutá, kovová
a rezivějící brána, na jejímž vrcholu v samotném středu zářilo v posledních
paprscích večerního slunce obrovské zlaté písmeno „W“. Brána byla zavřená, i když
zamčená určitě nebyla, protože zámek se nejspíš už před dávnými lety rozpadl
v prach.
Kamenné sloupky po obou jejích stranách byly notně obrostlé břečťanem
a pomalu se rozpadaly. Na každém z nich pak stála socha vzpínajícího se poníka,
kteří kdysi vítali každého, kdo touto branou prošel. Teď již však toho z nich moc
nezbývalo. Jednomu chyběla hlava, která byla teď nejspíš ztracená někde mezi
vysokou travou a křovím, a z toho druhého tam zůstaly pouze zadní nohy. Díky tomu
tak teď vypadali oba dva spíš značně děsivě.
Na kamenné sloupky pak navazoval hustý a místy notně zdivočelý živý plot
táhnoucí se do daleka na obě strany a úspěšně bránící jakékoliv snaze nakouknout
do zahrady jinudy než právě skrze bránu, za níž bylo možné spatřit kameny
vykládanou cestu lemovanou obrovským pokrouceným a léta neudržovaným
stromořadím. Cesta samotná byla značně rozpukaná a prorostlá travou, mechem
a občas i nějakou tou planě rostoucí břízkou.
Přes mohutné stromy bohužel nic moc vidět nebylo. Jen kdesi v dáli se při
troše snahy dal mezi kmeny spatřit záblesk šedivé zdi, která s největší
pravděpodobností patřila onomu opuštěnému sídlu, k němuž naše klisničky
směřovaly.
„Tak sme tady,“ oznámila Scootaloo suše. Skoro to vypadalo, že i ona začíná
mít strach z té podivné atmosféry, jež z tohoto starého, zapomenutého
a rozpadajícího se místa doslova sálala. „Půjdeme dál?“
Místo odpovědi se kdesi v dálce v tu chvíli zablesklo a k jejich uším dolehl
slabý leč stále patrný hrom. Všechny okolní stromy se v ten okamžik lehce
rozhoupaly ve větru.
„No, skvělý,“ zaklela Apple Bloom. „Další bouřka. Mohla bys mi, prosim tě,
říct, Scootaloo, co vy pegasové poslední dobou děláte s tim počasim?“
„Jako kdyby to snad byla moje vina?!“ ohradila se Scootaloo ostře.
„Hej, holky, nehádejte se, prosím,“ skočila jim do řeči Sweetie Belle jež byla
podle tónu svého hlasu již notně vystrašená.
Apple Bloom a Scootaloo se nejprve podívaly na ni a pak na sebe navzájem.
Tvářily se při tom opravdu provinile.
„Promiň, Sweetie,“ pronesly obě společně.
„To nic,“ usmála se Sweetie Belle a trochu se uklidnila. „Neměly bychom ale
jít dál dokud je alespoň ještě trochu světla?“ navrhla posléze.
„To je fakt,“ přikývla Scootaloo. „Místo toho tady jen žvaníme,“ dodala
a rozeběhla se k bráně, aby ji otevřela. Jenže i když se snažila ze všech sil, tak s ní
ani o kousíček nepohnula.
„Do sena!“ zaklela Scootaloo. „Ani s tim nehnu. Asi to nějak zrezivělo, nebo
co. Nechcete mi trochu píchnout?“ otočila se na své dvě kamarádky. Ty okamžitě
přikývly a přispěchaly jí na pomoc. Společnými silami se pak pustily do díla.
Šlo to opravdu ztuha a zavrzalo to tak strašlivě až jim z toho zatrnulo
v zubech, ale nakonec se jim to přeci jen povedlo, i když ne zrovna nějak moc.
Naštěstí byla škvíra dost široká na to, aby se skrze ni všechny tři při troše snahy
protáhly, a tak o pár desítek vteřin později již stály ve staré zapomenuté zahradě
a zvědavě se rozhlížely.
Za ta léta, co se o tohle místo nikdo nestaral, se z něj stala doslova divočina
plná podivných pokroucených křovin, starých pomalu trouchnivějících stromů
a vysoké zpola suché trávy. I ta cesta, na které právě stály, se zdála být proti zbytku
zahrady ještě jakž takž v pořádku.
„V-v-vidíte t-t-to?“ vykoktala ze sebe Sweetie Belle náhle a ukázala svým
kopýtkem kamsi hlouběji do zahrady. „T-t-to v-v-vypadá jako hroby.“
Apple Bloom a Scootaloo se tím směrem okamžitě podívaly, ale chvilku jim
trvalo, než v houstnoucím šeru rozpoznaly první obrysy. Zdálo se však, že má
Sweetie Belle pravdu. Skutečně to vypadalo jako nějaké hroby.
„Super,“ zazubila se Scootaloo nadšeně. „Půjdem se tam mrknout? Třeba se
dozvíme něco víc o tom, co se tu stalo.“
„C-c-cože?“ vytřeštila Sweetie Belle oči hrůzou.
„Ale no tak, Sweetie. Sou to jen nějaký starý hroby. Nic nám tam nehrozí,“
přiskočila k ní Apple Bloom okamžitě a začala ji uklidňovat což by se jí i nejspíš
povedlo, kdyby zrovna v tu chvíli na obloze nezajiskřil další blesk doprovázený již
o poznání hlasitějším zahřměním.
Sweetie Belle se vyděšeně přikrčila až k zemi a schovala si hlavu do svých
kopýtek. Neříkala nic a jen se neovladatelně třásla.
„Sweetie, nemusíš se bát. Všecko bude v pohodě. A navíc sme tu s tebou,“
usmála se na ni Apple Bloom, jak nejvlídněji dovedla, a začala ji hladit po hřívě.
Scootaloo, když to uviděla, na ni vrhla krátký znechucený pohled a užuž se chystala
něco říct, ale Apple Bloom se na ni v ten okamžik výhružně zamračila a naznačila jí
tak ať je raději zticha.
„O-opravdu?“ ozvalo se z té malé bílé hromádky neštěstí.
„Slibuju!“ odpřisáhla Apple Bloom a pomalu své kamarádce pomohla zase
vstát. „A jestli se pořád ještě tolik bojíš, tak se vo mě můžeš klidně vopřít,“ nabídla
se Apple Bloom a sklidila za to tak od Scootaloo další opovržlivý pohled. „K těm
hrobům bych se ale taky moc ráda mrkla,“ pokračovala Apple Bloom. „Samotnou by
mě zajímalo, co se tady vlastně tehdy stalo. Tebe ne?“
„No, tak trochu,“ přiznala Sweetie Belle a zrudla ve tvářích. „Tak dobrá,“
souhlasila nakonec, i když stále velmi nejistě. „Půjdu se tam podívat s vámi.“
A tak společně vyrazily oním směrem. Naštěstí to nebylo nijak daleko, ale
i tak se musely prodírat křovím a vysokou travou, která byla leckdy vyšší než ony
samotné.
Sotva se však dostaly do blízkosti oněch hrobů, všechno rostlinstvo náhle
ustoupilo a ony zůstaly stát jen na tvrdé, léty seschlé a udusané hlíně. Téměř to
vypadalo, že ani jindy divoké a nezastavitelné přírodě se sem vůbec nechce. Skoro
jako by nad tímhle místem a poníky zde pochovaným viselo nějaké temné prokletí.
Naše tři kobylky pomalu procházely tímto malým hřbitovem a opatrně si
prohlížely jednotlivé náhrobky. Mohlo jich tu být asi na dvě desítky. Bohužel již byly
po tolika letech tak ošlehané větrem, že byly téměř nečitelné.
Jeden z náhrobků se však přeci jen odlišoval. Byl to ten ze všech největší a na
rozdíl od ostatních nebyl vytesán z mramoru, ale z nějakého zvláštního černého
kamene, jenž úspěšně odolával zubu času. Pod ním byla položená malá svázaná
kytička. Stálo na něm zlatým ozdobným písmem:
Silent Whisper
*3. srdcehřej 912
Milovaný manžel, otec a přítel.
V našich srdcích zůstaneš již navždy.
Misty Whisper
*25. celestín 918
Milovaná manželka, maminka a přítelkyně.
Již nikdy svět nespatří poníka tak milého a laskavého.
Midnight Whisper
*17. poupěnec 943
Milovaná dcera a sestra.
Nechť tvá duše nalezne klid, ať už leží kdekoliv.
Silver Whisper
*30. poupěnec 950
Milovaný syn a bratr.
Nechť tvá duše nalezne klid, ať už leží kdekoliv.
†31. temnotín 953
Odpočívejte v pokoji.
Všechny tři tam jen tiše stály a mlčky se směsicí úcty a strachu na ten
náhrobek koukaly. Kolem nich stále hlasitěji šuměly stromy ve znamení blížící se
bouře. Nakonec to byla Apple Bloom, které se jako první podařilo přerušit to
podivné svazující ticho, jež je poutalo.
„Víte, co mě děsí nejvíc?“ řekla lehce přiškrceným hlasem. „Že na všech těch
ostatních náhrobcích je podle všeho úplně to samé datum.“
„To máš pravdu,“ přikývla Scootaloo a oklepala se, když jí po zádech prolétlo
podivné mrazení. „Ale mě spíš zaráží jiná věc. A to, že ta kytička, co leží na hrobu,
je téměř čerstvá.“
„No jo, máš pravdu!“ podivila se Apple Bloom, která však nejprve do oné
kytičky zvědavě šťouchla čumáčkem, aby se přesvědčila, že tomu tak skutečně je.
„Je nanejvýš tak dva až tři dny stará. Jenže, kdo ji sem mohl položit? Myslela sem,
že sem už nikdo dávno nechodí.“
„Hmm,“ zapřemýšlela Scootaloo. „Nemám tušení, ale jedno vím jistě. Žádnej
duch to určitě nebyl, protože ještě nikdy jsem neslyšela o takovém, který by po sobě
nechával kytičky.“
Nad jejich hlavami v ten okamžik znovu zahřmělo a vítr začal prudce nabývat
na síle. Blížící se bouře již téměř dorazila až sem.
„Pojďte, holky,“ pobídla je Apple Bloom. „Měly bychom se jít raději schovat do
toho domu dřív, než zmokneme. Nevim, jak bych totiž Applejack vysvětlovala, že
sem se vod Rarity vrátila celá mokrá, špinavá a nachlazená.“
„To je fakt,“ řekla Scootaloo a i Sweetie Belle souhlasně přikývla. „Ty hroby si
můžeme, prohlédnou klidně i ráno. Stejně už není moc světla.“
A tak se zas vrátily na nedalekou cestu a pokračovaly po ní opatrně dál. Ušly
však jen asi nějakých dvě stě yardů, když se náhle stromořadí lemující cestu, po níž
kráčely, rozevřelo a odhalilo veliký otevřený prostor, na jehož druhém konci se
k nebi tyčil starý, chátrající, ale stále nesmírně majestátní dům. I když to asi
nebylo to správné slovo, protože ani jedna z našich klisniček neviděla ještě žádný
dům, který by byl takhle veliký. Tohle byl spíš palác, na který teď všechny tři zíraly
s ústy dokořán.
Dům byl vysoký na tři poschodí a každé z nich bylo lemováno desítkami
velikých oken. Většina z nich byla stále zavřená, ale přeci jen se našla i taková, ze
kterých bouřky a vichřice již dávno vyrazily veškeré sklo anebo je z pantů vyrvaly
docela.
Z hlavní části budovy se po její levé i pravé straně oddělovala dvě o jedno
poschodí nižší křídla, jež však přes bujnou vegetaci a všudypřítomné šero nebyla
téměř vidět.
Samotný dům byl postaven z mohutných šedivých kamenných bloků
a zdobený nesčetnými zvláštními, ale i tak velice nádhernými reliéfy, které se
stáčely kolem oken a vytvářely nad nimi podivné abstraktní obrazce.
Přímo před budovou leželo malé jezírko, které cesta vedoucí k domu
obcházela z obou stran a teprve až pak mířila ke dvojici schodišť ozdobených
rozpadajícími se sochami a pozvolna stoupajících k masivním hlavním dveřím.
Voda v jezírku byla nepřirozeně temná a podivně zapáchala. I zde nejspíš
kdysi stály sochy, které tu sloužily i jako fontány. Teď ale všechny ležely kdesi na
dně skryté pod hladinou té odporné inkoustově zbarvené tekutiny.
Opodál, skryté v hustém podrostu, leželo malé dětské hřiště s několika
pobořenými prolézačkami, již téměř neexistujícím pískovištěm a jednou dosud
stojící kovovou houpačkou, která se za tichého skřípání zlehka pohupovala sem
a tam. Skoro se zdálo, že je na ní vidět i nějaká podivná cizí postava, ale to byla
beztak jen pouhá hra stínů a naše tři malé klisničky, které tam v údivu nad tím vším
okolo stály jak tři solné sloupy, si toho stejně nevšímaly.
Možná by takhle vydržely až do rána, kdyby náhle v listoví nezašuměl déšť
a na jejich zádech nepřistálo několik velikých studených kapek. V ten samý okamžik
se nad jejich hlavami prohnal další zářivý blesk a za dunivého zahřmění udeřil
kamsi do nedalekého Svobodného lesa.
Apple Bloom, Sweetie Belle a Scootaloo se na sebe vzájemně podívaly
a všechny tři se společně rozeběhly směrem k velikému domu, který jako jediný
nabízel úkryt před blížící se bouří. Sice možná působil trochu děsivě, ale pořád to
bylo lepší než strávit noc venku v dešti.
Opatrně procválaly kolem onoho podivného jezírka a doslova se vyřítily po
schodech vzhůru až k mohutným dubovým hlavním dveřím, kde se v jejich stínu
konečně mohly schovat před nejhorším. A ještě že tak, protože během téhle chvilky
se ten prvotní jemný déšť změnil v něco neskutečného a k zemi se místo kapek
snášely za hlasitého šumění hotové provazce vody, takže než tam naše tři klisničky
vůbec doběhly, tak zmokly až téměř na kost. I tak se jim však náhle zrovna moc
dovnitř nechtělo.
„Běžte pryč,“ ozval se ve Sweetiných uších podivný varovný hlas. Byl sice
sotva zřetelný, ale i tak měla Sweetie Belle pocit, že jeho slova zněla nějak takto.
„Slyšely jste to?“ zeptala se Sweetie Belle a hlas se jí třásl. Už zase začínala
mít z toho všeho hrozný strach.
„Co?“ podivila se Scootaloo.
„Nevím, znělo to jako nějaký šepot,“ odpověděla Sweetie Belle.
„Já nic neslyšela,“ pokrčila rameny Scootaloo. „Vsadím se, že to byl jen vítr.“
„Já také nic neslyšela,“ přidala se Apple Bloom a vrhla na Sweetie krátký
uklidňující pohled. Zdálo se, že to zabralo a jejich kamarádka zas našla svou
ztracenou odvahu. Přeci jen to znělo spíš jako vítr než nějaký podivný hlas. A navíc,
kdo by tu co dělal, v takový pozdní čas.
„Jdeme na to?“ zeptala se po chvilce Apple Bloom lehce nedočkavě.
„Jasně!“ zablýsklo Scootaloo bojovně v očích. Konečně na ně čekalo pořádné
dobrodružství.
„No já nevím,“ vzdychla lehce Sweetie Belle. „Ale když jinak nedáte.“
Pak pomalu společnými silami otevřely veliké dveře, za kterými se podle
všeho skrývala hlavní vstupní hala. Na rozdíl od brány to šlo až překvapivě snadno.
Skoro to vypadalo, jakoby je samotný dům vítal ve svých útrobách.
A tak se naše tři klisničky ocitly na místě, kam už nejspíš žádná noha poníka
po celá desetiletí nevstoupila. Jaká tajemství a překvapení tu na ně asi čekají?
Kapitola třetí
30. temnotín 953
Mám takovou radost. Včera hned po dopsání svého posledního zápisku jsem
totiž konečně zas viděla svého tatínka. Vůbec nevím, kde celou tu dobu byl a ani
jsem se ho raději na nic neptala. Vypadal totiž tak nesmírně ustaraně a unaveně.
Dokonce jsem se mu ani raději nesvěřila s tím, co mě v posledních dnech trápí a ani
o tom, jak moc se na mě maminka kvůli tobě, můj deníčku, zlobila.
Nevím, co s ním je, a ihned jsem o něj dostala hrozný strach. Proto jsem ho
raději jen objala a doufala, že se mu tak uleví. On se však jen na mě tak zvláště
smutně podíval a pohladil mě po hřívě. Řekl mi, že jsem moc hodná klisnička a že ho
moc mrzí, že tu je v posledních dnech tak málo. Mám to však prý ještě pár dní
vydržet a vše se dá zas do pořádku.
Víc už mi toho neřekl, protože v tu chvíli někdo zabušil klepadlem na naše
hlavní dveře. Táta nejspíš věděl, o koho se jedná, a tak ani nečekal, až komorník
ohlásí návštěvu a rozeběhl se dolů do haly.
Já se vydala hned za ním, abych se podívala, kdo to dorazil, ale sotva jsem ho
seshora od schodů uviděla, zastavila jsem se. Byl to zas ten divný hnědý hřebec,
který tu u nás už několikrát byl. Bohužel pořád ještě neznám jeho jméno, protože
mám z něho pokaždé takový divný strach. Má vždycky totiž takový zvláštní
a zkoumavý pohled.
Už několikrát jsem si všimla, jak mě tam odtamtud zezdola tiše pozoroval,
zatímco mu tatínek něco povídal. Přísahala bych, že to on nese vinu na tom, že je
můj tatínek v poslední době tak často pryč a že je tak unavený.
Vůbec jsem nerozuměla, tomu o čem si povídají a pak se navíc k tomu všemu
začali oba dva navzájem příšerně o něčem dohadovat. Tehdy si ten divný hřebec
k sobě zavolal naši služebnou, něco jí pošeptal a ona mě pak okamžitě odvedla pryč
do mého pokoje. Nejspíš nechtěl, abych ho poslouchala.
Naštěstí se o mě pak už naše služebná nestarala, a tak jsem se šla podívat za
bráškou, protože jsem za ním už hrozně dlouho nebyla. Jsou mu již tři roky a já už
se hrozně moc těším, až spolu budeme moct chodit do zahrady. Chtěla bych mu
toho tam tolik ukázat.
U něj v pokojíčku jsem potkala i jeho chůvu, která ho má teď na starosti. Jako
vždycky na mě byla hrozně hodná a nechala mě tam s bráškou si hrát. Dokonce mi
dala i kousek čokolády.
Pak js…
Jsem ošklivá, zlobivá klisnička. Neměla jsem tě brát mamince z šuplíku. Měla
jsem maminku poslechnout a už si tě nevšímat. Zapomenout na tebe. Nechat tě být.
Už zase se na mě maminka kvůli tobě hněvá. A dokonce ještě víc než předtím.
Nedala jsem si totiž pozor a zapomněla zamknout svůj pokojíček. Já vím,
byla to opravdu neodpustitelná chyba, ale já se tak na tebe těšila, že jsem na to
vůbec v tu chvíli nemyslela. No a zrovna, když jsem psala o svém hraní s bráškou,
vešla do mého pokoje maminka.
Snažila jsem se tě, co nejrychleji schovat, ale už bylo pozdě. Maminka si tě
všimla a ihned na mě začala křičet.
Bylo to hrozné a já se bála se na ni vůbec podívat. Místo toho jsem jen klečela
v koutku, držela tě pevně na hrudi a třásla se.
Kam se ztratila moje milovaná maminka? Vždyť takhle se ke mně ještě nikdy
nechovala. Pokaždé byla na mě i brášku hrozně hodná, ale teď to snad ani není ona.
Co se to s ní stalo? Co se to stalo s námi všemi?
Když už z toho hrozného křiku nemohla ani mluvit, popadla mě za kopýtko
a vytáhla mě z pokojíčku. Tehdy jsem se jí poprvé podívala do očí a stále nemohu
uvěřit tomu, co jsem viděla. Měla je celé zarudlé a opuchlé. Téměř jako od pláče.
Kam se jen mohly ztratit ty její krásné modré oči. Kam?
Odvedla mě nahoru na půdu až úplně dozadu tam, co je ta malá skrytá
místnůstka. Strčila mě dovnitř i s tebou a zabouchla a zamkla za mnou dveře. Ještě
jsem slyšela, jak na mě z druhé strany křičí, že tam zůstanu zavřená, dokud se
nezačnu konečně chovat trochu slušně.
Já neříkala nic. Věděla jsem, že si to zasloužím. Neměla jsem si tě brát proti
její vůli zpátky. Měla jsem počkat, až mi tě dá sama. Tím, že jsem ji neposlechla,
jsem ji akorát ještě více rozzlobila.
Venku už se stmívá, a protože nemám tady nahoře žádnou lampu, tak už dnes
budu muset končit. Naštěstí jsem tu našla nějakou starou plachtu, na kterou si
můžu lehnout, takže se budu moct alespoň trochu prospat.
Doufám, že zítra už bude všechno lepší a že se budu moct konečně mamince
omluvit a v klidu si s ní popovídat. Zatím ti přeji dobrou noc,
Tvá Šeptalka, Midnight Whisper
•••
V nitru domu je přivítal chladný a lehce zatuchlý vzduch. Navíc tu panovalo
takové šero, že téměř nebylo vidět ani na krok. Bylo to zkrátka království tichých
stínů, jež se zdánlivě před očima našich tří klisniček přelévaly sem a tam.
Žádné z nich se náhle nechtělo pokračovat ani o krůček dále do hlubin tohoto
temného místa. Otevřenými dveřmi za jejich zády dovnitř spolu s deštěm vklouzl
i poslední zbytek denního světla a zlehka projasnil malý kousek prostoru, jenž ležel
hned za dveřmi a kde se naše tři klisničky tak náhle zastavily.
Dokonce i Scootaloo se zarazila na úplně tom samém místě jako zbylé dvě její
kamarádky. Hlasitě polkla a podívala se do očí Sweetie Belle, která stála hned vedle
ní. Ty byly doširoka rozšířené strachem a upřené kamsi do neprostupné tmy před
nimi.
V ten okamžik se za nimi dveře zas samy od sebe s lehkým klapnutím zavřely.
Byl to sice téměř neslyšitelný zvuk, ale i tak všechny tři v tu chvíli poplašeně
vyskočily a prudce se otočily zpět. Moc toho ale neviděly, neboť v tu samou chvíli se
vytratily i poslední paprsky světla, které ještě před chvilkou pronikaly otevřenými
dveřmi.
Přesto tu však stále nepanovala úplná tma. Jen takové divné, husté a tak
trochu dusivé a tiché šero. Díky tomu se tak alespoň naše tři kamarádky mohly
navzájem vidět, i když jediné co dokázaly rozeznat, byly pouhé obrysy. Nebýt toho,
tak by se v tu chvíli všechny tři nejspíš rozutekly ven, ale když poznaly, že jsou stále
pospolu, tak se přeci jen alespoň o trošičku uklidnily.
„M-možná b-bude n-nejlepší, k-když r-rozsvítím,“ vykoktala ze sebe Sweetie
Belle, jež se vzpamatovala jako první.
„T-to je super nápad,“ vydechla se sebe Scootaloo a i její hlas se třásl.
„A-ale pospěš si, prosím,“ žádala úpěnlivě Apple Bloom. Nebylo to však třeba,
neboť tou dobou již Sweetie Belle s čumáčkem zabořeným do své brašny hledala
poslepu nějakou svíčku a hlavně křesadlo.
Naštěstí jí to moc dlouho netrvalo a brzy se z šera ozvalo lehké křísnutí
následované maličkou jiskřičkou, která se však téměř okamžitě zase rozplynula. To
se ještě několikrát opakovalo, dokud se malé Sweetie Belle nepodařilo zažehnout
kousek připraveného troudu a od něj pak i samotnou svíčku, jejíž plamínek nejprve
chvilku tak trochu nejistě plápolal, než se rozhořel jasným světlem, které se rozlilo
po okolí a zahnalo na ústup všechny nejbližší stíny. Konečně si tak naše klisničky
mohly prohlédnout tuto místnost, jež se dosud před jejich zraky skrývala
v temnotách.
První, co upoutalo jejich pozornost, byla dvojice schodišť stoupající po obou
stranách místnosti vzhůru z přízemí, a která se v polovině své cesty stáčela podél
těch vzdálenějších rohů místnosti a pokračovala ve své cestě, dokud se konečně
v úrovni prvního patra nesetkala.
Podél schodů se táhlo masivní, leštěné dřevěné zábradlí zdobené řezbami
v podobě různých nádherných květin z nich převažovaly převážně růže. Podobné
zábradlí chránilo i malé odpočívadlo v prvním patře, do něhož ústila ona dvě
schodiště a odkud šlo bez problémů sledovat dění dole v hale.
Schody samotné byly zakryty hustým rudým kobercem, který však již za ta
léta do sebe nabral tolik prachu, že byl teď zbarvený spíše do šeda.
Podobný koberec zdobil i podlahu v samotné místnosti, ale pouze jen její
malou část vedoucí od vchodu ke schodištím. Zbytek podlahy byl stále původní
a ničím nezakrytý. Seskládán byl z několika druhů různobarevných dřevěných
parket, jež tak na podlaze vytvářely zajímavou mozaiku.
Okna v místnosti byla zakrytá obrovským závěsem, který se táhl odshora dolů
napříč oběma patry, jež tato veliká místnost zabírala. I tento závěs byl z podobně
rudé barvy jako koberec, jen byl o trošičku čistší. Za ním pak byla patrná pětice
oken. První dvě byla hned po obou stranách hlavních dveří a zbylá trojice pak hned
nad nimi v úrovni prvního patra.
Nahoře se od stropu hojně zakrytého pavučinami natahoval obrovský
skleněný lustr tvořený z tisíců drobounkých křišťálových kapiček, které se ve svitu
svíčky přenádherně třpytily. Zvláštní bylo, že v lustru nebylo žádné místo pro svíčky,
takže způsob jakým poskytoval kdysi světlo, zůstával prozatím zahalen tajemstvím.
Z místnosti vedlo krom těch hlavních ještě několik dalších dveří, jež zcela jistě
ústily do různých částí domu. První dvojice menších dveří se nacházela po jejich
levici a úplně stejná dvojice byla i na druhé straně po pravici. V samotném středu
protější stěny přesně mezi schody pak byly ještě jedny dveře. Tyhle byly daleko
větší než jejich přítomné sestřičky a skládaly se ze dvou mohutných prosklených
křídel, ale místnost za nimi se stále ještě skrývala v temnotě, a tak nebylo vidět, co
leží na druhé straně.
Hala byla hojně zdobená různými obrazy a vybavena všemožným nábytkem,
ale všechny tyhle věci byly zakryté starými již notně zaprášenými bílými prostěradly,
která tak tyto zajisté veliké cennosti chránila již po celé půl století před nejhorším.
Zvláštní, že to tu všechno tak dlouho vydrželo a že se to dosud nikdo nepokusil
ukrást.
Ať už se však na obrazech či v nábytku skrývalo cokoliv, tak to teď zůstávalo
skryto před zraky našich tří malých klisniček. To však pro Znamínkové Křižáky
nebyl žádný veliký problém. Alespoň tak teď budou mít, co prozkoumávat.
Sweetie Belle mezitím zapálila i další dvě svíčky a podala je svým dvěma
kamarádkám, které to už samotnou zvědavostí nemohly vydržet a okamžitě se
rozeběhly po místnosti prozkoumávat, co za poklady se zde skrývá. Veškerý strach
byl pro tuto chvíli náhle dočista zapomenut.
I samotná Sweetie Belle se začala zvědavě rozhlížet a pátrat po něčem
zajímavém, ale šla na to daleko opatrněji než Apple Bloom se Scootaloo. Přesto to
byla právě ona, kdo na něco narazil.
Byly to sice jen pouhé staré a zežloutlé noviny, ale to, co v nich stálo, ji
okamžitě na první pohled zaujalo. Rychle je prolétla ve svitu svíčky očima a pak
zavolala na zbytek jejich malé dobrodružné výpravy.
„Scootaloo, Apple Bloom,“ pokusila se, co nejtišeji zakřičet Sweetie Belle.
„Něco jsem našla. Pojďte se sem rychle podívat.“
Dva malé plamínky, každý na jiné straně místnosti se náhle zarazily a pomalu
zamířily zpět.
„Co to máš?“ zeptala se zvědavě Scootaloo.
„Staré noviny,“ odpověděla Sweetie Belle. „Ale to, co je v nich vás bude určitě
hrozně zajímat. Píše se tam něco o tom, co se tu tehdy vlastně stalo. Nejspíš je tu
nechal někdo, kdo tu tehdy po tom všem uklízel.“
„Tak na co čekáš? Čti!“ ozvala se nedočkavě Scootaloo.
Sweetie Belle již nečekala na další pobízení, vzala staré noviny do kopýtek
a svým nebesky krásným hlasem se pustila do práce.
•••
7. listoschaz 953
Ponyvillský kurýr
Záhadná smrt rodu Whisperů
Jak jsme se již v našich listech v posledních dnech několikrát zmiňovali, došlo
před týdnem v sídle rodu Whisperů k celé sérii záhadných úmrtí. Dle
nashromážděných důkazů, lze usuzovat, že smrt pana a paní Whisperových včetně
ostatních členů rodiny a všeho jejich služebnictva byla způsobena násilnou cestou.
Navzdory vytrvalé práci stráží a dalších úřadů se však dosud nepodařilo zjistit,
kdo nebo co ta úmrtí způsobilo. Podle některých teorií by se mohlo jednat o nějakou
z bytostí žijících v nedalekém Svobodném lese, jež se během noci vplížila do domu
a zavraždila všechny ty milé poníky, kteří ho obývali a které jsme si tu v Ponyville
v posledních měsících od jejich nedávného nastěhování tolik oblíbili.
Bohužel těla slečny Midnight Whisper a jejího bratra Silver Whispera nebyla
stále navzdory veškeré snaze nalezena. Lze však předpokládat, že i oni zemřeli oné
nešťastné noci 31. temnotína, a proto se úřady rozhodly i tyto dvě nebohé duše
považovat za oběti onoho neštěstí.
Vzhledem k těmto faktům proběhne za dva dny na zahradě před sídlem jejich
rodu pohřeb a poslední rozloučení. Tímto si dovolujeme pozvat všechny dobré
poníky, aby se zúčastnili této smutné události, a zároveň doufáme, že tato tragická
událost, jež se zde odehrála, již brzy dojde úspěšného rozřešení.
•••
Sweetie Belle odložila noviny a podívala se na své dvě kamarádky. „Tak, co
na to říkáte?“ zeptala se.
„To je hustý,“ zaradovala se Scootaloo a nadšeně zatřepotala svými křídly.
„To znamená, že někde tady v domě pořád ještě někde leží dvě ukrytá těla.“
„No já nevím,“ zamračila se Sweetie Belle. „Představa, že bych tu někde měla
narazit na dvě zesnulá hříbata mě tak trochu děsí.“
„A nepřijde vám trochu divný, že je tehdá nikdo nenašel?“ skočila jim do řeči
Apple Bloom. „Podle toho článku v novinách mám totiž pocit, že to tu fakt dost
prohledávali.“
„To je fakt,“ ozvala se Scootaloo. „Třeba tu jsou nějaký tajný chodby. Nebylo
by skvělý nějakou z nich najít?“
„Jo, ale…“ začala Sweetie Belle.
„Běžte pryč, prosím,“ zaznělo náhle domem podivné zašeptání, které sebralo
Sweetie Belle slova z úst.
„S-slyšely jste to,“ vyjekla Sweetie Belle, když konečně zas našla ztracený
hlas.
„J-j-jo!“ zakoktala vyděšeně Apple Bloom a i Scootaloo, která teď byla náhle
nějaká bledší, přikývla. „C-co to bylo?“
„T-takhle n-nějak z-zněl t-ten h-hlas, c-co j-jsem s-slyšela p-před chvílí v-venku
v-ve v-větru,“ oznámila Sweetie Belle, tak slabým hláskem, že měly její kamarádky
strach, aby neomdlela.
„A m-možná to i teď byla jen nějaká m-meluzína v komíně,“ navrhla
s nepatrnou nadějí v hlase Scootaloo. „Přece n-nevěříte n-na duchy?“ dodala.
A to neměla dělat, protože v ten okamžik zazněl domem další hlas a mnohem
hlasitější. Tentokrát to ale neznělo jako šepot, ale spíš jako nějaký děsivý skřek.
Vycházel odkudsi z prostoru nad schody ústícími do prvního patra.
Naše tři malé klisničky v ten okamžik vyděšeně ucouvly a vystrašeně se
k sobě přitiskly. Společně se pak podívaly vzhůru do temnoty halící prostor prvního
patra.
Právě v tu chvíli se odtamtud vynořila podivná do stínů zahalená postava.
Upřela svůj pohled na naše tři malé klisničky tísnící se k sobě dole v přízemí, a pak
na ně pomalu ukázala svým podivným černým kopytem, cosi nesrozumitelného
zamumlala a vydala se po schodech líným krokem dolů jim v ústrety.
„J-já se b-bojím,“ vyjekla třesoucí se Sweetie Belle a začala ustupovat. Její dvě
kamarádky neřekly raději nic a rovnou zvolily stejnou taktiku. Moc jim to ale
nepomohlo, protože udělaly jen několik málo kroků vzad a narazily do zavřených
vchodových dveří, které byly hned za nimi.
Když si uvědomily, že už nikam dál nemohou, vyděšeně se k sobě přitiskly
ještě víc a třásly se hrůzou. Ani jednu z nich v tu chvíli nenapadlo, že by klidně ty
dveře mohly otevřít.
Postava na schodech byla stále blíž a blíž, až ji od přízemí dělilo jen pár
posledních schodů. Naše tři malé klisničky byly v tu chvíli již tak vyděšeně, že by ani
nedokázaly mluvit. Pak se však stalo něco, co ani jedna z nich nečekala.
Podivný stíny zahalený poník náhle na schodech klopýtl, což bylo doprovázeno
nesmírně hlasitým zvukem trhající se látky doprovázeným poněkud neslušným
zakletím. Postava se ještě chvilku nejistě potácela, ve snaze nabrat zpět svou
ztracenou rovnováhu, ale moc jí to nepomohlo, protože jen o malou chvilku později
se zřítila po hlavě na koberec ležící na podlaze. Zadunělo to jako hrom a do vzduchu
se vznesl malý oblak prachu.
Po tom všem zavládlo v domě na chvíli naprosto dokonalé ticho. Nikdo
z přítomných v tu chvíli snad ani nedýchal. Pak se však zas události daly do pohybu.
Postava na zemi zasténala a pokoušela se vstát, přičemž se rozkašlala.
Nebyl to však kašel nějaké strašlivé příšery, ale úplně obyčejný kašel malé klisničky
zahalené do šedého prostěradla, ve kterém teď byla tak zamotaná, že neměla tu
nejmenší šanci se bez pomoci z něho zase dostat ven.
Krátce na to vykoukla seshora další a tentokrát velice známá šedá tvář
orámovaná bílou hřívou a ozdobená brýlemi.
„Diamond Tiaro?!“ vykřikla Silver Spoon vyděšeně a seběhla dolů po
schodech vstříc své kamarádce, která byla samozřejmě tou podivnou postavou
zahalenou v prostěradlech a která nakonec tak nešťastně skončila. Znamínkovým
Křižákům v tu chvíli nezbývalo nic jiného než se směsicí šoku a překvapení
sledovat tu scénu před sebou.
„Diamond Tiaro? Silver Spoon?“ řekla Apple Bloom, která se vzpamatovala
jako první. „Tak tohle byla fakt hloupá legrace.“
„Jo! Vždyť jste nás…“ přidala se Scootaloo, ale vzápětí se zarazila a opravila
se. „Apple Bloom se Sweetie Belle vyděsily málem k smrti.“
„Já jí říkala, že sem nemáme raději vůbec chodit a že vás má nechat na
pokoji,“ bránila se Silver Spoon, zatímco pomáhala své kamarádce ven. „Jenže ona
mě vůbec neposlouchala a teď samy vidíte, jak dopadla.“
„A proč tady vlastně vůbec ste?“ zeptala se Apple Bloom. „Myslela sem, že tu
budem samy.“
„Věděly jsme, že tu budete a ona si vymyslela,“ začala vysvětlovat Silver
Spoon a ukázala kopýtkem na Diamond Tiaru, „že vás tu trochu postraší. Popravdě
jí už od samého začátku nešlo o žádnou sázku, ale jen o to, jak vás dostat někam,
kde by vás tři pořádně vyděsila.“
„Musíš jim to všechno říkat?“ ozvala se Diamond Tiara značně nepříjemným
tónem, když se jí konečně podařilo se s pomocí Silver Spoon alespoň částečně
vymotat z té pasti, do které se sama chytila.
„Už od začátku se mi to, cos chtěla udělat, nelíbilo,“ ohradila se Silver Spoon.
„A moc dobře to víš?! Říkala jsem ti to snad stokrát, ale tys mě stejně neposlouchala,
a tak jsem šla s tebou, abych alespoň hlídala, že neuděláš nějakou hloupost. Už mě
ale fakt nebaví, že se všechno musí pořád točit jen a jen kolem tebe.“
„Silver Spoon?“ vydechla Diamond Tiara překvapeně a nechápavě se na svou
kamarádku podívala. Něco podobného se ještě nikdy nestalo. Silver Spoon vždycky
udělala, co po ní chtěla, ale teď to náhle neplatilo.
„No super,“ zašklebila se Scootaloo. „Tak a teď tu budem zavřený i s těmahle
dvěma, dokud ta bouřka venku neskončí. Nádhera, prostě nádhera,“ dodala
sarkasticky.
„Jaká bouřka?“ zeptala se Silver Spoon nechápavě.
„Třeba ta, která dorazila, když jsme my tři přišly?!“ zakroutila nechápavě
hlavou Scootaloo.
„Ale my jsme si žádné nevšimly,“ bránila se Silver Spoon. „A to jsme tu byly
už nějakou chvíli před vámi.“
„Ale…“ chystala se ji Scootaloo zas trochu popíchnout. Jenže pak se zarazila,
když si uvědomila, že má Silver Spoon vlastně pravdu. Zvenčí nebylo slyšet nic. Jen
naprosté dokonalé ticho. A jak si tak zpětně uvědomila, tak neslyšela nic vlastně již
od té chvíle, kdy se za nimi ty hlavní dveře tak náhle zaklaply.
Podívala se na své zbylé dvě kamarádky, ale i ty se tvářily v tu chvíli
nechápavě a zmateně. Z nějakého důvodu se Scootaloo začala bát daleko víc než
před tím. Okamžitě přestala váhat a rozeběhla se k hlavním dveřím. Otevřela je
a podívala se ven. Zbytek klisniček se také podíval tím směrem a jejich tváře se
jedna podruhé zalily směsicí strachu, překvapení a nechápavých výrazů.
Bouře, před kterou ještě nedávno Znamínkoví Křižáci utíkali, byla ta tam.
Dokonce ani země nebyla mokrá. Skoro to vypadalo, jakoby vlastně ani nikdy venku
nepršelo. Místo toho se u země vznášela podivná temně bílá a stříbřitým světlem
ozářená mlha, jež svým závojem zahalovala okolní zahradu a probouzela v ní
podivné kroutící se stíny.
Ale nejhorší byl pohled na nebe a především na hvězdy a měsíc. Ty prostě na
noční obloze úplně chyběly. Nezůstalo po nich ani památky a to i navzdory faktu, že
se černočerná obloha nad jejich hlavami zdála naprosto bez mráčku. Ať už se tím, že
vstoupily do toho domu, ocitly kdekoliv, tak to rozhodně nebylo místo vhodné pro
pět malých klisniček.
Krátce na to se z druhého konce zahrady ozvalo podivné, tiché a přidušené
zasténání a stíny se daly zvolna do pohybu.
Kapitola čtvrtá
31. temnotín 953
Pořád jsem zavřená nahoře na půdě. Venku je už nejspíš poledne a začíná mi
tu být hrozné horko. Navíc mám už trochu hlad a žízeň, takže doufám, že pro mě
maminka brzy přijde.
Mám ale pocit, že se musí pořád hrozně moc zlobit, protože když jsem
bouchala a volala na ni skrz dveře, tak mi nikdo neodpovídal. Moc mě to mrzí, že
jsem ji neposlechla a slibuji, že už budu až navždycky tou nejhodnější kobylkou pod
sluncem. Jen doufám, že mi nechá tebe, můj deníčku. Nevím, co bych si bez tebe
počala.
Vypadá to ale, že to tu budu muset ještě chvíli vydržet, než si pro mě
maminka přijde. A to jsem se tak na tu dnešní Strašidelnou noc tak těšila. Naštěstí
si můžu alespoň kreslit, tak mi to docela rychle utíká. Zatím se měj hezky a slibuji,
že jakmile se stane něco nového, tak ti to sem všechno napíši.
Je už skoro tma a pořád za mnou nikdo nepřišel. Začínám mít hrozný strach,
že na mě zapomněli. To snad ale žádní rodiče udělat nemohou, ne? Ti moji by to
určitě nedokázali. Vsadím se, že hned zítra tu na mě budou maminka s tatínkem
čekat. Půjdu si tedy už lehnout, ať mi to rychle uteče,
Tvá Šeptalka, Midnight Whisper
1. listoschaz 953
V noci mě vzbudil nějaký strašlivý rámus a křik. Ozýval se úplně po celém
domě a trvalo to snad celou hodinu, než všechno zase utichlo. A pak krátce na to se
na schodech na půdu ozvaly něčí kroky. Chvíli se pohybovaly pomalu po půdě, jako
kdyby něco hledaly, a pak zamířily zas dolů.
Netuším, kdo to byl. Měla jsem v tu chvíli po tom všem totiž tak hrozný strach,
že jsem raději zůstala naprosto potichu, aby mě snad nikdo neslyšel. Naštěstí je
tahle místnůstka tak dobře schovaná, že někdo, kdo o ní neví, ji najde jen stěží.
Proto si myslím, že to nebyla ani moje maminka ani tatínek. Pokud to ale nebyli oni
tak kdo? Naše služebné o tomhle koutku přeci také vědí.
Byla jsem tak vyděšená, že už jsem vůbec nedokázala znovu usnout, a tak
jsem zůstala vzhůru až do rána. Navíc mě k tomu všemu začala hrozně bolet hlava
a pálí mě v krku.
Pořád jsem si myslela, že pro mě rodiče hned po ránu přijdou, ale teď už je
zase chvíli po poledni a v domě panuje pořád takové divné ticho. Nahání mi to hrůzu.
Přesto jsem měla před chvíli pocit, že jsem zaslechla nějaký výkřik. Byl ale tak
vzdálený, že si vůbec nejsem jistá tím, jestli byl opravdový.
Maminko, co se to děje? Přijď už pro mě, prosím. Bojím se.
2. listoschaz 953
Je m…i hrozn…ě zle a sko…ro se nemůžu hýb…at, natož mlu…vit, jak mě
všechno bol…í.
Krát…ce po poledni jse…m opět sly…šela zezdola nějaké hlasy a zv…uky.
Dokonce i něk…olik z nich zamířilo sem naho…ru. Chtěla jsem na ně za…křičet
nebo alespoň zabouch…at, aby vě…děli, že jsem ta…dy, ale b…ylo mi v tu chv…íli
tak špat…ně, že to ne…šlo. Sn…ad se brzy vrát…í. Já si půjdu z…as lehnout, jsem
toti…ž moc a m…oc unave…ná.
P…rom…iň. Je mi hr…oz…né h…ork…o a kop…ýtk…a s…e mi tř…esou t…ak,
že ne…mů…ž…u s…ko…ro ps…át. Ne…v…ím, ja…k d…lou…ho u…ž ta…dy j…se…m,
a…l…e ví…m, že p…ro m…ě už ni…k…do ne…př…ijd…e.
De…n…íč…ku, j…á ne…ch…ci u…mří…t!
•••
Scootaloo vyděšeně ucouvla nejprve o jeden a pak hned o druhý krok. Nebyla
si vůbec jistá tím, co právě v zahradě zahlédla a slyšela, ale nahánělo jí to strašlivou
nepopsatelnou hrůzu. Pořád však nedokázala odtrhnout oči od otevřených dveří
a od podivné mlhy, která zakrývala celou zahradu.
Něco tam rozhodně bylo, něco opravdu děsivého a temnějšího než nejčernější
noc. Scootaloo sice nedokázala rozeznat žádný tvar, ale ať už tam venku bylo
cokoliv, tak i samotná mlha před tím ustupovala. Podle všeho to mířilo přímo k nim.
Ještě nikdy se tak strašně nebála, jako teď. Ani z těch nejhorších nočních můr
nesálal takový děs, jako z toho, co se skrývalo venku. Zdálo se, že už se to dostalo až
ke schodům a pomalu to stoupalo vzhůru k otevřeným dveřím.
Kdyby se jí strachem nestáhlo hrdlo, tak by křičela a kdyby jí nohy nepřimrzly
k podlaze, tak by utíkala jako o život a bylo by jí úplně jedno kam. Jenže nic z toho
prostě nešlo. Přesto se jí alespoň povedlo udělat pár kroků vzad, až se dostala na
úroveň svých kamarádek. Ty na tom byly trochu lépe, protože odsud už tak dobře
ven neviděly, ale přesto i ony byly bledé hrůzou a neschopné jakéhokoliv pohybu.
Proč sem jenom chodily? Proč přistoupily na tu hloupou sázku. Měly zůstat
raději hezky doma v teploučku. Teď se jim stane něco strašného a nikdo nikdy je tu
už nenajde. Nikdo jim nepomůže.
„Dveře! Zavřete ty dveře!“ rozlehl se místností podivný šeptavý výkřik. To
však nebylo jediné, co se v ten okamžik změnilo. Náhle byla totiž místnost plná
zvláštního tajemného modrého světla, které na podlaze vykouzlilo veliké do
nekonečna se táhnoucí stíny našich klisniček a které podle všeho vycházelo
z prostoru odkudsi za jejich zády. Někde mezi Znamínkovými Křižáky a Silver Spoon
s Diamond Tiarou.
Scootaloo navzdory stále rostoucí hrůze našla dost sil, aby se otočila. Sotva to
však udělala, zjistila, že by možná bylo lepší, kdyby se tam vůbec nedívala.
V prostoru několik stop od ní se asi ve výšce jejích očí vznášela maličká kulička
jasného modrého světla. Za ní Scootaloo spatřila Diamond Tiaru a Silver Spoon.
Obě dvě měly ve tvářích výraz naprosté hrůzy a s očima dokořán pozorovaly to
zvláštní světélko.
To náhle zablikalo a promluvilo. Nebyl to vlastně ani tak hlas, co naše
klisničky uslyšely, ale spíš jen takový pocit anebo spíš myšlenky někoho jiného,
které jim náhle pronikaly do myslí.
„Ty dveře! Rychle! Už jsou skoro tady!“ řekla ta zvláštní bludička a Scootaloo
měla pocit, že v tu chvíli nejspíš omdlí. Byla totiž už tak strašně vyděšená, že se jí
pomalu zatmívalo před očima.
Zdálo se, že nikdo nemá dost odvahy a sil, aby uposlechl varování a výzvy té
bludičky, a že to, co se zvenku blíží, nerušeně vstoupí dovnitř. Naštěstí právě v ten
okamžik Silver Spoon náhle překvapeně zamrkala a rozhlédla se. Vypadala, jakoby
se právě probudila z nějakého příšerného snu. Podívala se na zářící bludičku, ale
najednou už to vypadalo, že se jí nebojí. Pak se zadívala do smrtelně bledých tváří
všech zbylých čtyř klisniček a nakonec upřela své oči na otevřené dveře, na mlhu za
nimi a na tu věc, která se skrz ni k nim pomalu blížila.
Dál už neváhala a okamžitě se k těm dveřím rozeběhla a v plné rychlosti do
nich vrazila, čímž je zabouchla s takovou silou, až to domem zadunělo.
„Závoru!“ rozkázala bludička, která se náhle v jediném okamžiku ocitla hned
vedle ní a ozařovala okolní prostor. Nebýt toho, tak by si Silver Spoon té závory
nikdy nevšimla. Bleskově ji popadla do svých kopýtek a zasunula na místo.
Bylo to právě tak akorát, protože z druhé strany masivních dveří se jen pár
vteřin na to ozvalo hlasité zadunění, jak do nich něco narazilo. Pak se pohnula
i klika, ale dubová závora nikoho dovnitř nepustila.
Silver Spoon si oddychla. V ten samý okamžik se však z druhé strany ozvalo
tak temné nenávistné zašeptání, až její maličké srdíčko doslova zatrnulo hrůzou.
„Otevři!“ rozkázal ten příšerný skřípavý hlas, ale Silver Spoon se ani nehnula.
Nechtěla a ani vlastně nemohla. Jen zuby jí o sebe divoce drkotaly a po zádech se jí
sem a tam přelévalo nepříjemné mrazení.
Ještě chvíli měla pocit strašlivé hrůzy, která stála jen několik centimetrů od ní
zavřená za pevnými dubovými dveřmi, ale pak se náhle přeci jen dům naplnil
neskutečným a až překvapivě uklidňujícím tichem a klidem. Ať už tam za dveřmi
stálo cokoliv, bylo to pryč. Alespoň prozatím.
Silver Spoon měla pocit, že jí je náhle mnohem a mnohem tepleji a dokonce
by přísahala, že na oknech zahlédla rychle se vytrácející námrazu. Bylo to skutečně
zvláštní, protože si žádného předchozího ochlazení ani nevšimla.
„Výborně! Tys to dokázala!“ roztančila se kolem ní ta malá bludička a doslova
se rozzářila radostí.
Jak se na ni Silver Spoon dívala, cítila, že jen pouhá její přítomnost zahání tu
hrůzu a strach, jež jí ještě před chvilkou drtil ve svém pevném sevření. Zdálo se, že
podobně působila i na všechny ostatní klisničky, protože náhle i ony mohly v klidu
dýchat a i jejich divoce bušící srdíčka se začala díky ní náhle uklidňovat. Stále se
však zdálo, že se přeci jen toho podivného mluvícího světélka trošičku bojí.
Bludička si toho nejspíš všimla a náhle se zarazila. Její světlo lehce pohaslo
a skoro to vypadala, že je zklamaná. „Nemusíte se mě bát,“ řekla trochu smutným
tónem. „Já vám neublížím.“
„Opravdu?“ zeptala se ke svému vlastnímu překvapení Sweetie Belle tísnící se
za Apple Bloom.
„Slibuji!“ rozzářila se bludička. „Budete moje kamarádky?“ zeptala se. „Už
hrozně dlouho jsem si totiž s nikým nehrála.“
„A co seš vůbec zač?“ vložila se do toho Apple Bloom.
Bludička se náhle zarazila a její světélko zesláblo až téměř do ztracena, což
způsobilo, že se místnost náhle naplnila podivnými stíny. Ještě že svíčky, které si
naše tři klisničky donesly, stále svítily.
„Já… já nevím,“ řeklo světélko smutně. „Nepamatuji se.“
„No nevadí,“ uklidňovala ji Sweetie Belle. Z nějakého důvodu se té malé
bludičky vůbec nebála. „To jsi byla ty, kdo se nás před vstupem snažil varovat, viď?“
„Ano,“ přiznala bludička. „Proč jste mě ale neposlechly? Copak jste nevěděly,
jak je to tu nebezpečné?“
„Ne, bohužel nevěděly,“ chopila se tentokráte řeči Scootaloo. „To kvůli té věci,
co jsem zahlédla venku, viď? Nic děsivějšího jsem ještě neviděla. Víš, co to bylo?“
„To také nevím,“ řekla bludička provinile. „Jsou tu ale se mnou, co si pamatuji.
Říkám jim ,stíny‘. Většinou si mě nevšímají, ale nikoho dalšího v domě tu nestrpí.
Nejlepší je, schovat se před nimi někam kam nemohou.“
„Takže jsme tu před nimi v bezpečí?“ zeptala se bázlivě Sweetie Belle.
„Na chvíli ano,“ přiznala bludička. „Teď by vám měli dát pokoj, ale sem do
haly také občas chodí. Nejlepší asi bude, když vás odvedu někam, kde se před nimi
budete moci schovat.“
„To je od tebe moc hezké. Děkujeme,“ usmála se na ni Sweetie Belle přívětivě
a vůbec jí nepřišlo divné, že se už vůbec nebojí.
Při těch slovech záře bludičky opět nabyla na intenzitě. Vypadalo to, že je na
sebe pyšná. „To nic není,“ řekla. „Ještě než ale půjdeme, tak bych se ráda zeptala,
kdo jste vy. Hrozně moc by mě to totiž zajímalo.“
„Já jsem Sweetie Belle,“ začala Sweetie, jako první. „A tohle jsou mé
kamarádky Apple Bloom a Scootaloo,“ řekla a postupně kopýtkem ukázala na obě
dvě malé klisničky. „Tamty dvě vzadu jsou pak naše spolužačky ze třídy. Jmenují
se…“
„Pokud dovolíš, tak já se umím představit sama,“ přerušila ji Diamond Tiara
jedovatě. Pak se otočila k bludičce a povýšeně pronesla: „Já jsem Diamond Tiara.“
Na svou kamarádku Silver Spoon stojící jí po boku si v tu chvilku ani nevzpomněla.
Už zas to byla ta namyšlená a nevšímavá kobylka, jako dřív.
Silver Spoon se na ni chvilku zmateně dívala, než si uvědomila, že Diamond
Tiara ji nikdy nepředstaví, a tak se nakonec slova chopila ona sama. „A já jsem
Silver Spoon,“ pronesla tichým zklamaným hlasem.
„Silver?“ podivila se bludička překvapeně. „Podobné jméno jsem už někde
slyšela. Jen už nevím, komu patřilo,“ dodala smutně.
„A nebyl to náhodou jeden malý hřebeček?“ ozvala se Apple Bloom, která si
vzpomněla na nápisy na hrobu a na to, co četly v novinách.
„No jasně, už si vzpomínám,“ rozzářila se bludička štěstím. „Silver byl můj
bráška. Škoda, že jsme se už tak dlouho neviděli.“
„Opravdu?“ zarazila se Apple Bloom. „V tom případě ty musíš být…“
V onen okamžik se z hlubin domu po jejich levici ozvalo další strašlivě
a nesrozumitelné zašeptání, které ji připravilo o zbylá slova a které až příliš
připomínalo to, jež před chvíli naše klisničky slyšely venku. Celé místnost se náhle
prudce ochladila a i světlo svíček se vystrašeně zatřepotalo a téměř vyhaslo. Srdce
všech pěti klisniček se naplnila novou hrůzou.
„Rychle za mnou!“ vykřikla bludička a bojovně se rozzářila. „Nejspíš už našli
jinou cestu dovnitř. Schovám vás k sobě na půdu. Tam oni nechodí.“ Nebýt jejího
intenzivního modrého a konejšivého světla, tak by se již všech pět klisniček třáslo
strachem, který vyplňoval snad veškerý volný prostor.
Bludička se dala pomalu do pohybu směrem ke schodům a vyčkávala na
ostatní. „No tak, pospěšte si. Za chvilku tu budou,“ pobídla je a začala stoupat po
schodech nahoru.
Překvapené klisničky ucítily, jak se se slábnoucím světlem vytrácí i ten
uklidňující pocit, jenž zaháněl strach, který napadal jejich smysly, a tak se okamžitě
za tou modrou bludičkou rozeběhly.
Společně se vyběhly po schodech do prvního patra. Modré světélko jim
ukazovalo cestu a ještě že tak, protože sotva se Znamínkoví Křižáci dali na útěk, tak
jejich svíčky okamžitě v tom průvanu jedna po druhé pozhasínaly, a tak je jen
odhodily a běžely dál za tou zvláštní, ale hodnou bludičkou.
Sotva však dosáhly odpočívadla, kde se sbíhala obě schodiště dohromady,
ozvalo se zezdola zadunění a jedny z postranních dveří doslova odlétly pryč. Stálo
v nich něco děsivě černého. Odporně to zasyčelo a vydalo se to po jejich stopách.
Víc si naštěstí ani jedna z klisniček prohlédnout nestihla, protože je už
bludička neúprosně hnala dlouhou chodbou dál. V jejím modrém divoce třepotajícím
se světle byly vidět bílými zaprášenými plátny zakryté obrazy či kusy nábytku.
Vypadalo to tu podobně jako dole, jen s tím rozdílem, že tady bylo mnohem
a mnohem víc dveří.
Většina z nich byla pevně zavřená, ale některé ne a právě za těmito dveřmi
bylo možné zahlédnout různé bohatě zdobené místnosti, kde však všechny cennosti,
stejně tak jako tomu bylo jinde, ležely schované před světem pod bílými prostěradly.
Občas však měly klisničky pocit, že v místnostech bylo i něco víc než jen starý
nábytek. Skrývaly se v nich totiž další podivné kroutící se stíny, které jakoby čekaly,
až nějaký nebohý poník vstoupí otevřenými dveřmi přímo k nim.
Pak přišly další schody, které zavedly naše klisničky v čele s bludičkou o další
patro výš. Na jejich vrcholku však Diamond Tiara, která zrovna běžela jako poslední,
bolestivě klopýtla a zhroutila se na zem. Vyděšeně vykvikla a v hrůze se otočila
zpátky ke schodům, které se náhle přímo před jejíma očima začaly vyplňovat rychle
se blížící neprostupnou temnotou, jež kolem sebe nelítostně rozhazovala vše, co jí
přišlo do cesty.
Bylo jí jasně, že bez pomoci se sama včas nikdy nezvedne, ale přesně v ten
okamžik ji zezadu uchopila čísi kopýtka, která ji postavila zpátky na nohy.
„Scootaloo?“ podivila se, když se podívala do tváře té klisničce, která jí
pomohla. Scootaloo však neříkala nic. Jen se zamračila a spolu s Diamond Tiarou se
rozeběhla za ostatními.
Sotva je obě dvě dohnaly, už na ně čekaly další schody. Tyhle byly mnohem
užší a strmější. Když však po nich vyběhly nahoru, bylo podle zkosené střechy
a mohutných trámů jasné, že už jsou konečně na půdě.
„Tudy!“ zavolala bludička a vedla je dál.
Půda byla plná různého dávno se již rozpadajícího nepořádku, kvůli němuž
musely naše klisničky značně zpomalit, aby na něm třeba neuklouzly, nebo se o něj
nějak nezranily. Krátce na to schody na půdu zlehka zavrzaly, jak se po nich vydalo
něco, co jim stále bylo na stopě.
„Tady se schovejte,“ zarazila je bludička náhle „Jsou tu skryté dveře. Tam vás
nikdo hledat nebude.“
Žádná z klisniček však neviděla nic. Jen holou neprostupnou dřevěnou zeď.
Užuž to vypadalo, že se nakonec přeci jen dostaly do slepé uličky, když si Apple
Bloom konečně těch skrytých dveří všimla. Bylo to skutečně až na poslední chvíli,
protože to, co je pronásledovalo, bylo již téměř u nich. Rychle otočila maličkým
klíčkem, který byl do nich zastrčený, otevřela je a spolu se zbytkem klisniček
a bludičkou doslova vpadly dovnitř. Scootaloo, jež byla poslední za sebou bleskově
zabouchla a přesně v ten okamžik všechny okolní zvuky ztichly. Dokonce i jejich
pronásledovatel jakoby se náhle dočista vytratil.
Místnost byla temná a bez oken. Ozařovalo ji pouze slabé světélko bludičky,
která je sem dovedla a která teď vypadala nesmírně unaveně. Doslova se téměř
vytrácela.
Žádná z klisniček v onu chvíli neměla odvahu promluvit jako první. Jen tam
tak seděly a zhluboka a vyčerpaně oddychovaly. Nakonec to byla právě ta bludička,
kdo začal.
„Strašně moc mě mrzí, co se stalo tam dole,“ řekla omluvně. „Měla jsem tušit,
že vás budou ty ,stíny‘ hledat. Neměla jsem vás tak zdržovat svými otázkami. Je
mi to líto, ale tak strašně dlouho jsem si už s nikým jiným nepovídala.“
„To je v pořádku,“ usmála se Silver Spoon. „Nic se nestalo.“
„Nic?!“ vyštěkla v ten okamžik Diamond Tiara rozzlobeně. „Nic? Mohla jsem
tam klidně umřít, a ty řekneš nic? Co si myslíš, že seš Silver Spoon?! Moje
kamarádka teda rozhodně ne!“
Ta slova zranila v tu chvíli Silver Spoon natolik, že se nezmohla ani na obranu
a jen tak sklopila oči k zemi a rozvzlykala se. Scootaloo to však nehodlala nechat jen
tak projít bez povšimnutí.
„Nech ji být!“ zakřičela na Diamond Tiaru. „Co si tím chceš jako dokázat, že
se k ní takhle chováš? Měla jsem tě tam na těch schodech raději nechat.“
„Prosím, přestaňte,“ zašeptala bludička téměř neslyšně a její světélko čím dál
tím rychleji pohasínalo. Nikdo si jí však nevšímal. Jen Sweetie Belle se na ni v ten
okamžik překvapeně podívala.
„Cože?!“ oponovala rozzuřená Diamond Tiara. „Copak nevíš, kdo já jsem?!
Můj táta vlastní skoro čtvrtinu celého města, jestli to náhodou nevíš. A ty bys mě
tam prostě jen tak odhodila, jako kus hadru?!“
„Jo, klidně!“ blýskla po ni Scootaloo očima.
„Jak… jak se opovažuješ?“ zalykala se Diamond Tiara zlostí. „Ty… ty ubohá
hloupá husičko.“
„Cos, to řekla?!“ zasyčela Scootaloo a popošla k Diamond Tiaře o pár kroků
blíž.
„Jo, jak se to chováš k mý kamarádce?“ vložila se do sporu i Apple Bloom.
„Prosím, přestaňte,“ zašeptala bludička znovu, ale nikdo už ji ani slyšet
nemohl, jak byl její hlásek slabý. I její všechno světlo se již téměř vytratilo. Zůstala
jen malá pohasínající modrá jiskřička.
Jen Sweetie Belle si byla vědoma jejího žalostného stavu. „Nechte toho!“
vykřikla na ty tři hádající se klisničky, ale žádná z nich jí nevěnovala ani špetku
pozornosti.
„A že to říkáš zrovna ty, slamněnej mozku?!“ vyplivla ze sebe Diamond Tiara
první urážku, která ji napadla.
„Tak tohle už si vážně přehnala,“ vyštěkla Apple Bloom a chystala se po
Diamond Tiaře skočit, aby jí jednu vrazila.
„DÓÓST!“ zatrylkoval Sweetin hlas, jak nejsilněji dovedl. Všechny tři hádající
klisničky se zarazily a podívaly se jejím směrem.
„Co si vy tři myslíte, že děláte?“ rozkřičela se Sweetie Belle, když zjistila, že
získala konečně jejich pozornost. „Copak nevidíte, že ji tím svým hádáním
ubližujete?“ oznámila jim rozzlobeně a ukázala na malou vytrácející se bludičku. „To
jste vážně tak slepé, že nevidíte, co se kolem vás tří děje? Okamžitě byste se měly
omluvit.“
Apple Bloom a Scootaloo se na sebe provinile podívaly a sklopily hlavy.
„Promiň,“ řekly kajícně směrem k Diamond Tiaře i bludičce současně.
„Pff, to určitě,“ odfrkla si Diamond Tiara a nasupeně odkráčela do rohu, kde
se posadila a předstírala, že si nikoho nevšímá. Alespoň se už s nikým ale nehádala.
Scootaloo po Diamond Tiaře ještě naposledy blýskla zlostně očima, ale raději
už nic neříkala, aby hádku nezačala nanovo. Místo toho se otočila stranou a mlčela.
„Už je to lepší?“ zeptala se Sweetie Belle bludičky starostlivě.
„Mhmm,“ zašeptala bludička a její světélko se opět pomalinku rozzářilo.
„To jsem ráda,“ usmála se Sweetie Belle. „Taky jsem ti chtěla poděkovat za to,
co jsi pro nás všechny udělala. Bylo to od tebe moc odvážně.“
„Jo to teda bylo,“ přidala se Apple Bloom. „Sem ráda, že sme tě potkaly.“
„To myslíte vážně?“ podivila se bludička, až zajiskřila.
„No jasně,“ ozvala se Silver Spoon a Apple Bloom se Sweetie Belle na to
pokývaly souhlasně hlavou. Dokonce i Scootaloo zabručela něco pozitivního. Jen
Diamond Tiara tam mlčky seděla a zdálo se, že je všechny úspěšně ignoruje.
„Takže budeme kamarádky?“ zeptala se bludička s nadějí v hlase a rozzářila
se jak malé sluníčko.
„Myslím, že je to super nápad,“ oznámila Apple Bloom a usmála se.
Zbytek se již také chystal souhlasit, když se náhle místností rozlehl děsivý
vyděšený výkřik. Všechny klisničky se okamžitě otočily oním směrem a spatřily,
že to byla Diamond Tiara, kdo tak vykřikl. Tísnila se v tom úplně nejzazším rohu
a kopýtkem ukazovala na něco před sebou.
To, co leželo před ní, byla kostra malého poníka. Časem a horkem již
dokonale vybělená. Celou tu dobu ležela skrytá ve stínech, ale teď když se bludička
tak zvesela rozzářila, tak ji svým světlem odhalila.
Vedle ostatků však leželo ještě něco. Malá a notně zaprášená knížečka.
Všech pět klisniček na tu scénu před sebou mlčky zíralo. Bylo jim jasné, že na
tomhle místě kdysi vyhasl život poníka, který jim všem byl v mnohém podobný.
Byl to opravdu děsivý a až nepříjemně tísnivý pocit.
„To jsi byla ty?“ ozvala se jako první Silver Spoon, když konečně pochopila
všechny ty drobné náznaky kolem sebe.
„Já… já nevím,“ pronesla bludička smutně. „Nedokážu si na nic vzpomenout.“
„To mě to mrzí,“ snažila se ji konejšit Silver Spoon. „A ta knížka hned vedle je
tvoje?“
„To je můj deníček,“ řekla bludička hrdě. „Hrozně dlouho jsem už do něj ale
nic nepsala. Chtěla jsem, ale nějak to nejde. Ani číst si ho už nemůžu.“
„A mohly bychom si ho přečíst?“ navrhla Sweetie Belle. „Třeba se něco
dozvíme a ty si možná i na něco vzpomeneš.“
„Určitě můžete,“ odpověděla bludička. „Vždyť jsme přeci kamarádky.“
„Děkujeme,“ usmála se Sweetie Belle. Pak se sklonila, vzala deníček do
kopýtek, nalistovala jednu z posledních stránek a pustila se do čtení.
Kapitola pátá
Sweetie Belle zvolna předčítala ostatním poslední zápisky z pera Šeptalky. Ve
tváři byla bledší než kdy jindy a hlas jí lehce přeskakoval. Navíc měla problém ten
malý deníček ve svých třesoucích se kopýtkách vůbec udržet. Byl náhle až děsivě
těžký. Skoro jakoby v něm bylo něco víc než jen pouhá slova.
Konečně přečetla i ten poslední řádek a úlevně odložila ty děsivé zápisky
zpátky na zem, tam kam patřily. Teď, když bylo po všem, cítila, že by bylo daleko
lepší, kdyby je vůbec nenašly. Jediné, co jim totiž přinesly, byl pohled na nesmírné
utrpení jednoho malého poníka, který nemohl být o moc starší než ony samy.
Ostatní klisničky kolem ní tiše stály a mlčky se na Sweetie Belle dívaly, což ji
trošičku děsilo. Dokonce i Diamond Tiara tam stála v kruhu s nimi a upírala na
Sweetie Belle a malou bludičku vznášející se vedle ní smutný pohled.
„Hrozně moc mě mrzí to, co se ti stalo,“ otočila se Silver Spoon k nebohé
Šeptalce.
„Nám je to také moc a moc líto,“ pronesly všechny tři členky Znamínkových
Křižáků společně.
„Děkuji,“ zmohla se bludička jen na kratičkou odpověď. Skoro to vypadalo, že
pláče.
„Já… já tě znám,“ pronesla právě v tu chvíli zcela zjevně velice šokovaná
Diamond Tiara. Ať už si vzpomněla na cokoliv, tak ji to skutečně velmi rozrušilo.
„Cože?“ zeptala se nechápavě Apple Bloom a i zbylé klisničky upřely na Tiaru
svůj udivený pohled. „Jak bys ji, u všech kobylek, mohla znát? Vždyť tou dobou si
ještě nebyla vůbec na živu.“
„Ne, ty tomu nerozumíš, Apple Bloom,“ pronesla Diamond Tiara tiše.
Najednou to byla docela jiná klisnička než, jak se obvykle chovala. „Můj děda mi
o ní a její rodině kdysi vyprávěl. Nedošlo mi však, že jsou to oni, komu patřilo tohle
místo. Teprve až teď, když jsem viděla to jméno v deníčku.“
„Jací oni?“ vyzvídala Apple Bloom dál. Konečně to vypadalo, že se dozví něco
o téhle jindy jen těžko přístupné klisničce.
„No přeci rodina Whisperů.“ vysvětlovala Diamond Tiara. „Byli to vůbec ti
nejbohatší poníci, kteří kdy v Ponyville žili. Netušila jsem, že zrovna tohle bylo jejich
sídlo, a proto mě to nenapadlo hned. Děda mi toho o nich totiž zrovna moc
neprozradil. Skoro jsem mívala pocit, že se něčeho nesmírně bál a teď už asi chápu
čeho.“
V tu chvíli se Diamond Tiara náhle zarazila a zdálo se, že nad něčím přemýšlí.
Po chvilce pozvedla své oči a rozhlédla se po ostatních přítomných klisničkách
a k jejich neskonalému překvapení začala vyprávět ten samý příběh, se kterým za ní
před lety, když byla ještě maličká, přišel její nyní již zesnulý děda. Skoro měla pocit,
že v hlavě slyší jeho tichá unavená slova.
•••
Měla bys vědět, má malá Korunko, že se nám před lety vůbec nevedlo tak
dobře jako dnes. Když mě totiž mé kroky zavedly poprvé do Ponyville neměl jsem
u sebe téměř nic. Jen pár zlaťáků a svou starou brašnu.
Byl jsem však tehdy ještě mladý a plný nezdolné vůle a nadějí a ihned jsem se
pustil do toho, co mi celý život šlo nejlépe. Do obchodování.
Nevedlo se mi zrovna nejhůř, ale žádná sláva to také tehdy nebyla. Podařilo
se mi sice koupit a zařídit svůj vlastní byt a sehnat si místo pro stánek, ale tím to tak
končilo. Ať jsem dělal cokoliv, tak jsem se prostě nedokázal nikam pořádně protlačit.
A to bohužel ani s pomocí rodiny Applů, která mi vždy, co nejvýhodněji
a nejochotněji prodávala, veškeré své nejlepší zboží.
Měl jsem sice kde bydlet a i co jíst, ale mé duši stále něco chybělo. Potřeboval
jsem si dokázat, že mám na víc než jen na to být pouhým stánkařem. A když už jsem
si pomalu začínal myslet, že to nikdy nikam dál nedotáhnu, tak jsem potkal jeho!
Lorda Whispera ze samotného Canterlotu.
Dodnes mi není jasné, co tu tehdy dělal, ale nejspíš již tou dobou pokukoval
po vhodném místě, kam se později se svou rodinou přestěhovat.
Nikdy však nezapomenu na tu chvíli, kdy procházel kolem mého stánku oděný
do těch nejelegantnějších šatů, o kterých se mi do té doby ani nesnilo. Okamžitě
jsem cítil, že jednoho dne chci být jako on. Věděl jsem, že si s ním musím co
nejdříve promluvit a třeba se i od něj něco naučím. On mě však předběhl.
Přímo před mým stánkem se náhle zarazil, otočil se na mě a zadíval se mi do
očí. Neměl jsem ani tušení proč to udělal, ale věděl jsem, že v tenhle zvláštní
okamžik, nesmím ani na chvilku svým pohledem uhnout stranou.
Stáli jsme tam takhle naproti sobě snad několik minut. Anebo to byly jen
vteřiny? Každopádně jsem to po celou tu dobu vydržel, i když jeho pohled byl
doslova drtivý a běhal mi z něho mráz po zádech. Téměř jsem měl pocit, že mě
nějak zkouší.
Pak se však nakonec přeci jen usmál a pohlédl stranou. Ta zvláštní magie, jež
nás obestřela, se kamsi vytratila. Zvesela pozdravil a i já jeho. Krátce na to jsme si
již spolu povídali jako staří přátelé.
Já mu pověděl o svých snech a o svém dosavadním putování, které mě
dovedlo až sem do Ponyville. A on mi na oplátku sdělil nějaké informace o svých pro
mě až zdánlivě neuvěřitelných obchodech. Pochopil jsem, že je v mnohém jako já.
Nenakupoval a neprodával jen jediný druh zboží, ale obchodoval naprosto se vším,
kde cítil nějakou vhodnou příležitost. Akorát v tom všem byl daleko úspěšnější
a zručnější než bych já kdykoliv dokázal. Přesto mi, když jsme se loučili, nabídl
místo svého pobočníka zde v Ponyville.
Tehdy jsem měl poprvé v životě pocit, že snad omdlím. Naštěstí se tak nestalo
a já jeho nabídku přijal. Potřásli jsme si kopýtky a domluvili si další schůzku, která
se měla konat již za týden.
V oněch dnech jsem samým napětím ani nemohl spát. Jen jsem přecházel
neklidně sem a tam a modlil se k Celestii, abych někde neudělal nějakou chybu.
Moc mi to ale nepomáhalo.
Když pak konečně nadešel ten správný čas, tak jsme se sešli u stolu
v nedaleké luxusní restauraci, jakou jsem si tehdy opravdu sám nemohl dovolit.
Naštěstí to byl právě on, kdo mě sem zval a já bych stejně takové pozvání nikdy
odmítnout nedokázal.
Toho dne s námi u stolu seděla i jeho rodina. Všichni vypadali tak nesmírně
spokojeně a obzvláště jeho manželka, jež byla snad tou nejkrásnější kobylkou na
světě. Netrvalo dlouho a všimla si mého upřeného pohledu na ni. Neřekla však nic
a jen se přátelsky usmála.
Spolu s nimi tam byly samozřejmě i jejich dvě děti. Teprve maličký a sotva pár
let starý hřebeček a jejich překrásná a již téměř dospívající dcera, která jakoby
z oka mamince vypadla.
Nebyl jsem tam však kvůli nim, a tak jsem si jich raději přestal téměř všímat
a věnoval se tomu, co mi můj pravděpodobně budoucí zaměstnavatel povídá. Byla to
spousta různých obchodních strategií. Takových, jaké se poník nenaučí ve škole, ale
jen ve skutečném životě. U každé z nich se mě vyptával na můj názor a já mu
pokaždé odpověděl, jak nejlépe jsem dovedl.
Bylo to opravdu náročné, ale pak, když už jsem myslel, že další otázku
nevydržím, se na mě usmál a na stůl položil smlouvu, která čekala jen na můj podpis.
V rychlosti jsem ji prolétl očima a nemohl jsem uvěřit tomu, co vidím. Byl jsem přijat
a ta ohromná suma uvedená na tom zázračném kousku papíru snad ani nemohl být
můj plat. Okamžitě jsem ho podepsal.
Ten den se můj dosavadní život dočista změnil. Konečně jsem měl práci,
o které jsem vždy snil. Věděl jsem však, že se nesmím nechat tím nenadálým
úspěchem omámit a stále jsem do všech obchodů vstupoval obezřetně a s citem.
A opravdu se mi to dařilo. Peníze se hrnuly ze všech stran. Brzy jsem si tedy již
mohl dovolit vlastní dům včetně kanceláře, kde jsem se v klidu mohl věnovat své
práci.
Tak to šlo měsíc za měsícem a můj zaměstnavatel byl se mnou stále
spokojenější a spokojenější. Často za mnou jezdil a povídali jsme si spolu o naší nyní
již společné práci, ale i o spoustě dalších věcí. Brzy jsem pochopil, že je to ten
nejlepší přítel, jakého jsem si kdy mohl přát.
Pak za mnou jednoho dne přišel a sdělil mi, že by se on i jeho rodina rádi
přestěhovali někam sem do okolí Ponyville. Vždycky jsem měl pocit, že se jim tenhle
kus Equestrie líbil, ale teprve tehdy se ukázalo, že jsem měl pravdu.
Byl jsem tehdy požádán o nalezení vhodného místa a zařízení všech
potřebných povolení a dokumentů. Hluboko uvnitř jsem cítil, že mu mám stále co
oplácet, a tak jsem se hned dalšího dne pustil do práce.
Našel jsem nádherné místo jen několik mil za Ponyville. Bylo zde malé jezírko
obrostlé starými vrbami a hned kousek za ním začínal Svobodný les. Slyšel jsem sice
o něm spoustu podivných a děsivých vyprávění, ale moc pozornosti jsem jim nikdy
nevěnoval.
Teď však o mnoho let později vím, že jsem tehdy nejspíš udělal strašlivou
chybu. Měl jsem raději vybrat jiné místo, dál od toho temného lesa, ale jak bych
mohl, když celé rodině se tenhle kousek půdy tak nesmírně líbil.
Okamžitě se začalo se stavbou, která probíhala skutečně velice rychle, a rok
po jejím zahájení bylo celé to obrovské nádherné sídlo slavnostně otevřeno.
Toho dne se v čerstvě upravených zahradách konala obrovská slavnost plná
ohňostrojů, tance, zpěvu, jídla a pití. Celá rodina včetně služebnictva vypadala tak
šťastně a nic nenasvědčovalo tomu, že již brzy se začne všechno kazit.
I mě samotnému chvíli trvalo, než jsem si toho všiml, ale jak měsíce přibývaly,
začalo to být stále zřetelnější. Obchodům se náhle z ničeho nic přestávalo dařit a to
i navzdory faktu, že jsem si na nich leckdy málem sedřel kůži. Navíc i vztahy
v rodině začaly být stále napjatější a občas jsem dokonce míval pocit, že už to vůbec
nejsou ti poníci, které jsem znával.
Náhle byli jiní. Více se hněvali, vypadali unavenější a jen velmi zřídka s někým
prohodili kousek vlídného slova. Jen jejich malá dcerka, jak se zdálo, tím byla
poznamenaná nejméně.
Začal jsem mít strach, že za to všechno nějak může tohle místo, jež jsem jim
vybral pro jejich nový domov, a tak jsem jednoho dne přišel na návštěvu, abych si
promluvil a pokusil se je přemluvit, aby se na pár dní přesunuli někam jinam. Třeba
na nějakou pěknou dovolenou.
Naneštěstí jsem dočista selhal. Místo toho jsme se lordem nesmírně pohádali
a mě nezbylo nic jiného než odejít s nepořízenou. Nehodlal jsem se však jen tak
vzdát a chystal jsem se tam vrátit co nejdříve.
Bohužel jsem musel hned dalšího dne odjet na služební cestu do Manehattenu,
a tak jsem do Ponyville dorazil až prvním vlakem brzy po ránu hned následujícího
dne.
Okamžitě jsem zamířil k sídlu, ale ať jsem bušil na dveře, jak chtěl, tak mi
nikdo neodpověděl. Nakonec jsem se pokusil vstoupit dovnitř. K mému údivu bylo
otevřeno.
To co jsem tehdy uviděl, byla vůbec ta nejstrašnější scéna v mém životě.
Všichni ti poníci, se kterými jsem se za tu dobu, kdy jsem s nimi spolupracoval, tak
důvěrně seznámil, byli do jednoho mrtví.
Procházel jsem tou hrůzou jako ve snách a hledal byť jen jediného přeživšího.
Nikdo takový tam však nebyl. Jen tichý dočista mrtvý dům.
Nejvíc mě mrzí, že jsem nikdy nezjistil, co se stalo s jejich malou dcerkou
a synkem. Jejich těla jsem nikde neviděl, a to jsem je hledal, kde se dalo, a doufal,
že někde budou schovaní a na živu. Zklamal jsem však i je. Nedokázal jsem po nich
najít byť jen jedinou stopu a stejně tak ani přivolaní strážní.
Stejně tak mi zůstává záhadou, co se tehdy v tom domě stalo. Bylo to
skutečně nějaké to zvíře ze Svobodného lesa, jak se psalo v novinách? Nebo to bylo
něco dočista jiného? Bojím se, že jsem na tu rodinu, která mi toho tolik dala, uvalil
svými činy nějaké strašlivé prokletí. Největší hrůzu mám však z toho, že je všechny
té strašlivé noci zavraždil jeden z nich.
Pár dní na to se konal pohřeb, kam přišel snad celý Ponyville. To bylo
naposledy, kdy jsem do sídla vstoupil. Akorát jsem se ještě před odchodem ujistil, že
je všechno řádně uschováno a zakryto před nelítostným zubem času.
To, co jsem tehdy zažil, mě dočista změnilo a navíc jsem zůstal ve vedení naší
obchodní společnosti sám. Naštěstí jsem neztratil hlavu a brzy se nám opět dařilo.
Nikdy to však již nebylo stejné. Pořád v sobě nosím vzpomínky na ty milé poníky, jež
jsem kdysi znával. A i když časem již značně vybledly, tak jedna stále zůstává.
Stále totiž v těch nejhorších nočních můrách vidím tvář té malé klisničky,
kterou jsem nikdy nenašel. Volá mě a zoufale prosí, abych ji osvobodil. Vím, že tam
v tom sídle stále někde je. Skrytá a bezmocná, i když teď již dozajista dávno po smrti.
Moc bych jí chtěl pomoci, ale na to strašlivé místo se já už nikdy nevrátím.
•••
„Mě samotné ten příběh naháněl pokaždé strašlivou hrůzu,“ přiznala k údivu
všech přítomných Diamond Tiara, když skončila. „Vždycky jsem se bála, že jednou
skončím jako ta klisnička. Ztracená beze stopy.“
Pak se otočila ke vznášející se bludičce a dlouze se na ni dívala. Nakonec
promluvila a její hlas byl docela jiný, než jak ho přítomné klisničky znaly. Byl tichý,
umírněný a plný soucitu.
„Moc se omluvám, že jsem na tebe před chvílí křičela,“ řekla a provinile
sklopila hlavu. Sweetie Belle měla v ten okamžik pocit, že zahlédla v koutku jejích
modrých očí maličkatou jiskřící se slzičku. „Měla jsem tušit, čím vším sis prošla.“
Bludička se v ten okamžik radostně rozzářila a zatančila Diamond Tiaře kolem
hlavy. „To je od tebe moc milé,“ řekla jí. „Já věděla, že se tam uvnitř tebe skrývá
moc hodná klisnička.“
Diamond Tiara zrudla a nervózně zašoupala kopýtkem. Nesnášela, když se
k ní někdo před ostatními choval takhle mile. Pak si všimla překvapením
vytřeštěných očí a otevřených úst čtyř klisniček stojících okolo ní. Chvilku se na ně
s lehkým zmatkem ve tváři dívala a bylo vidět, že neví, co by měla udělat.
„Co tak koukáš? Vás tří se to nijak netýká,“ obořila se na Apple Bloom, která
k ní stála nejblíž. Zas to byla ta stará dobrá namyšlená Diamond Tiara. „Omluvila
jsem se jí a ne té vaší trhlé partě.“
„Já jen, že to byl fakt pěknej příběh,“ ušklíbla se Apple Bloom.
„Jo, byl fakt hustej,“ přidala se Scootaloo. „Nevěděla jsem, že se tvůj děda
znal tady s Šeptalkou.“
„A co jako?“ obořila se na ně Diamond Tiara nepříjemně. „Je to věc naší
rodiny a už mě s těma svýma hloupýma řečma neobtěžujte.“
„Tak promiň,“ omluvila se Apple Bloom a raději už nic neříkala. V hlavách
všech přítomných klisniček však stále vířily otázky, ale bály se zeptat.
„Myslím, že už jsou ty stíny, co vás pronásledovaly, pryč,“ oznámila náhle
Šeptalka v podobě bludičky. „Možná bude nejlepší, když vás odvedu z tohoto místa
pryč. Měly byste se vrátit domů. Je to tu pro vás až příliš nebezpečné,“ dodala tak
trochu smutně.
Apple Bloom a Scootaloo se chystaly zaprotestovat, ale k jejich údivu je
předběhla úplně jiná klisnička.
„Já nikam nejdu!“ ozvalo se a všechny zbývající zraky se tím směrem otočily.
Přímo před nimi tam stála Diamond Tiara s až nečekaně zarputilým výrazem ve
tváři.
„Diamond Tiaro?“ zašeptala nechápavě Silver Spoon. „Jsi si tím jistá? Víš
vůbec, jaké nám tu hrozí nebezpečí?“
„Vím, ale stojím si za svým!“ řekla přísně. „Tady Šeptalce a její rodině se stalo
něco hrozného a já ji tu nehodlám jen tak nechat napospas osudu další desítku let.
A navíc, to ona nás všechny právě před chvílí zachránila. Myslím, že jí něco dlužíme
a já nechci udělat stejnou chybu, jako udělal můj děda. Záleží mi totiž na ní
a neodejdu, dokud nezjistím, co se tu vlastně tehdy doopravdy stalo!“
V ten okamžik se zčistajasna zablesklo. A to tak oslnivě až si všechny klisničky
bolestivě zakryly kopýtky své oči. Pak náhle záře pohasla a celý svět se ponořil do
neprostupné temnoty. Bludička Šeptalka byla pryč.
Kapitola šestá
15. celestýnce 952
Drahý Lorde,
předem svého dopisu bych Vám chtěl oznámit, že všechny práce na Vašem
novém sídle probíhají stále podle plánu. Lze tedy předpokládat, že začátkem
příštího léta by již všechno mělo být hotové a připraveno k nastěhování.
Před nedávnem byla dokončena výstavba základů a nyní se již pracuje na
výstavbě obvodových zdí. Ve stejnou chvíli zbytek dělníků provádí kultivaci zahrady
a výsadbu nových stromů, křovin a hlavně i živého plotu, jež bude obklopovat celý
pozemek.
Bohužel nic z toho se neobešlo bez problémů. Část čerstvě vysazených stromů
a dokonce i trávníku se v místních podmínkách hned napoprvé neuchytila, takže
jsme je byli nuceni vykopat a zasadit nové.
Zdaleka nejtěžší a nejnáročnější se nakonec ukázala být práce na základech.
Žulová skála, na kterou jsme narazili, byla daleko tvrdší a houževnatější než
kdokoliv z našich geologů očekával. Proto se její lámání táhlo jak jen to bylo možné,
ale alespoň budeme teď mít dostatek kvalitního kamene na výstavbu dalších částí
domu.
Po pár dnech jsem pochopil, že takhle to nejspíš nikdy nestihneme, a tak jsem
nabídl všem dělníkům příplatek za prodlouženou pracovní dobu. Většina z nich
s radostí přijala, protože jak jistě sám víte, je toto velice chudý kraj a nějaký výdělek
se tu hledá jen velmi těžko.
Od onoho dne jsme postupovali dvakrát rychleji. To však znamenalo, že se
pracovní doba protáhla až hluboko do nočních hodin a leckdy se tak na stavbě
dělalo jen za svitu loučí a luceren. Naši dělníci se pak domů vraceli natolik
vyčerpaní, že se občas měli problém udržet na nohou.
Naštěstí se již žádné další nečekané překážky neobjevily, ačkoliv práce za tmy
v blízkosti Svobodného lesa probouzela v mnohých srdcích pocit podivného
ochromujícího strachu. I já jsem to na vlastní kůži pocítil, když jsem s dělníky
zůstával na staveništi až do konce a sledoval jsem ty tiché staré stromy a jejich
temné kmeny natahující se k ještě černější obloze.
Byly vždy tak tiché a klidné, až jsem měl pocit, že nás všechny potajmu
pozorují. Vím, že to samozřejmě byla jen má představa, ale pokaždé mě při ní
mrazilo nepříjemně v zádech. Věřím však, že až zde konečně dostavíme to Vaše
velkolepé sídlo, tak se jistě celé okolí včetně samotného lesa rozjasní a pročistí.
Toto je stručný souhrn těch nejdůležitějších událostí týkajících se výstavby
Vašeho nového sídla, ke kterým zde v Ponyville, v posledních několika týdnech došlo.
Na závěr svého dopisu přikládám jako vždy rozpis všech nákladů s tím spojených.
Věřím, že budete velice spokojen, neboť navzdory všem objevivším se problémům,
se mi je stále daří udržet pod úrovní předem plánovaného rozpočtu.
Prozatím se s Vámi loučí Váš věrný společník,
Stinking Rich
•••
„Maminko?!“ ozval se tichý šeptavý hlásek a vytrhl Sweetie Belle ze spánku.
„Počkat!“ blesklo Sweetie Belle hlavou zatímco se zavřenýma očima přemítala.
Nějak si totiž nepamatovala, že by šla spát a přesto si teď připadala jako po nějakém
mimořádně špatném snu. Poslední, na co se pamatovala, bylo, jak se spolu se
zbytkem bavily s Šeptalkou, když tu najednou všechno světlo náhle zhaslo. Že by to
celé byl jen sen? Ani by se tomu popravdě moc nedivila.
„Maminko, kdepak jsi?“ ozval se ten hlásek znovu a tentokrát zněl mnohem
úpěnlivěji. Sweetie Belle měla pocit, že už ho někdy slyšela a že zároveň zněl přeci
jen trochu jinak, než byla zvyklá. Nakonec zvědavost Sweetie Belle nedala
a otevřela oči.
Ležela s čumáčkem položeným na dřevěné podlaze v nějaké velmi povědomé
půdní místnůstce. Opatrně tedy pozvedla hlavu, aby se rozhlédla, a okamžitě ji zas
sklopila, když ji bolestivě oslnil sluneční paprsek pronikající škvírou mezi trámy.
Chvilku překvapeně mžourala do podlahy a pak se zkusila podívat znovu.
Ano, skutečně to byla ta samá místnost, kde se ještě nedávno bavily
s Šeptalkou. Jenže zároveň měla Sweetie Belle pocit, že je něco jinak, než tomu bylo
před chvílí.
První, co ji zaujalo, byl fakt, že venku podle všeho již zavládl den a že tu teď
panuje příšerné a až skoro nesnesitelné vedro. To spala skutečně tak dlouho, aniž
by se vzbudila? Zdálo se jí to velmi podivné. Možná bude lepší, když nejprve
zkontroluje své kamarádky, které ležely na zemi vedle ní. Stejně byla stále ještě
oslněná tím jasným světlem, takže moc detailů v okolí neviděla.
Apple Bloom ležel jen kousíček vedle a ve spánku zamyšleně přežvykovala
konec purpurového ocásku Scootaloo, který se nějakým nedopatřením dostal do její
tlamičky. O kus dál si všimla Diamond Tiary, ale po Silver Spoon nebylo na první
pohled ani stopy.
Netrvalo to však naštěstí dlouho a všimla si jí, jak leží až na druhé straně
místnosti a…
„Silver Spoon!“ vykřikla Sweetie Belle zděšeně a zbledla.
Nechápala, co se té malé klisničce stalo, ale zdálo se, že je to hodně zlé. Byla
celá strašlivě pohublá, špinavá a k tomu všemu hrozivě rychle a přerývavě dýchala.
Její kopýtka byla sedřená a na mnoha místech pokrytá mokvajícími ranami.
„Co tady hulákáš jak na lesy?“ ozvala se Apple Bloom, kterou ten její křik
vytrhl z příjemného snění o nádherně lahodném cukroví. „To se už ani nemůžu
v klidu vyspat?“ Pak se zakuckala a vyplivla několik purpurových chlupů, na které
chvilku nechápavě koukala, než jí spolu s lehkým začervenáním došlo, komu vlastně
patří.
„Apple Bloom!“ vykřikla Sweetie Belle a byla nesmírně vděčná za to, že je tu
její kamarádka s ní a že už v tom není sama. „Silver Spoon se něco stalo. Musíme jí
rychle pomoct!“
„Cože?!“ vytřeštila Apple Bloom oči a téměř okamžitě stála v pozoru.
Kopýtkem si zastínila oči před světlem a podívala se směrem, kterým jí vyděšená
Sweetie Belle ukazovala.
„Se mnou?“ ozval se v tu chvíli poněkud překvapený hlas Silver Spoon z toho
nejtemnějšího rohu místnosti, který však byl na úplně jiné straně než to ležící tělo
a kam se Sweetie Belle dosud nepodívala. „Mě nic není. Jen mě možná trochu bolí
hlava.“
Sweetie Belle se na to místo odkud se ten známý hlas okamžitě podívala a pak
prostě omdlela. Její tělíčko tiše zadunělo o podlahu.
Apple Bloom musela přiznat, že je z toho všeho také poněkud zmatená. Když
Silver Spoon je tamhle v rohu, tak kdo je potom ta klisnička ležící jen pár stop od ní
a která navíc jakoby samotné Silver Spoon z oka vypadla? Měla sice takový divný
pocit, že by to asi nejspíš měla vědět, ale nechápala, jak by něco takového bylo
vůbec možné.
„Tohle mám být já?“ ozvala se překvapeně Silver Spoon, která mezitím
popošla až k Apple Bloom, a vytrhla ji tak z jejího zamyšlení. „Vždyť vypadá úplně
jinak.“
Apple Bloom musela uznat, že má Silver Spoon částečně pravdu. Nevypadaly
úplně stejně. Jen si byly nesmírně podobné. Barva srsti, hřívy a dokonce i vzhled
tváře se téměř shodovaly, ale některé detaily byly přeci jen rozdílné.
V prvé řadě to bylo Znaménko. To, které měla ležící klisnička na svém boku,
totiž vůbec nemělo podobu stříbrné lžičky, ale vypadalo jako malý srpek měsíce. Byl
skoro stejný jako ten, co nosila i princezna Luna.
Druhým zásadním rozdílem byly samozřejmě brýle. Silver Spoon je měla na
čumáčku téměř neustále, ale tahle klisnička žádné neměla a nejspíš je ani nikdy
nenosila.
„Kdo to je?“ zeptala se Silver Spoon zvědavě. Kupodivu se zdálo, že jí
přítomnost té neznámé dvojnice nijak neděsí.
„Nevim to jistě,“ pokrčila Apple Bloom rameny. „Půjdu se na ni podívat
a zkusim jí trochu pomoct. Ty zatím probuď i zbytek a přijďte za mnou.“
„Dobrá,“ souhlasila Silver Spoon a odklusala dozadu. Apple Bloom si to
mezitím zamířila přímo k oné ležící klisničce, která se ani jednou jedinkrát za
celou tu dobu nepohnula.
„Copak se ti stalo?“ zkusila to nejprve něžnými slůvky, ale žádné odpovědi se
jí nedostalo. Místo toho ta malá klisnička dýchala stále rychleji a rychleji.
„Jsi v pořádku?“ zeptala se znovu a zkusila s tou klisničkou zatřást. Jenže
místo toho, aby se jí dotkla, jak zamýšlela, tak její kopýtko pouze neškodně prošlo
přímo skrz tu nebohou klisničku. Skoro jakoby tam ani vlastně nebyla.
„He?“ vyjekla Apple Bloom v údivu a překvapeně se na to své kopýtko
podívala. Zdálo se zcela normální jako obvykle a tak se s ním jen tak na zkoušku,
i když trochu s obavami, poškrábala po čumáčku.
Ukázalo se, že je pořád stejně skutečné jako dřív. Tedy alespoň pro ni. To
znamenalo, že muselo být v nepořádku něco s tou klisničkou. Znovu se tedy na ni
Apple Bloom zadívala, ale tentokráte věnovala svou pozornost i nejbližšímu okolí. Již
od toho nenadálého probuzení jí totiž na celé téhle místnosti přišlo něco divného.
Skoro jakoby prošla nějakou zvláštní proměnou, která však Apple Bloom stále
unikala.
Někde za jejími zády se na popud Silver Spoon začaly probouzet i zbylé
klisničky. Ona je však nevnímala a pouze usilovně přemýšlela s očima upřenýma
na tu neznámou.
Náhle sebou ta malá klisnička divoce škubla a vytřeštila oči. Byly modré
jako to nejkrásnější nebe. Zdánlivě se sice dívala přímo na Apple Bloom, ale ta měla
takový zvláštní pocit, že ji vlastně vůbec nevidí. Spíš by se dalo říct, že se dívala
skrze ni.
„Maminko?! Já nechci umřít,“ zasténala ta klisnička tím úplně nejslabším
a nejzoufalejším hláskem, jaký kdy Apple Bloom slyšela. Úplně ji z toho zamrazilo.
V ten samý okamžik v očích té malé klisničky náhle něco vyhaslo a její
hrudníček se zarazil v půli nádechu. Apple Bloom poznala, že zemřela. A ve stejnou
chvíli konečně pochopila, kým ta klisnička doopravdy byla.
Apple Bloom chtěla něco říct, ale dřív než to stihla, objevil se z ničeho nic
další oslnivý záblesk a celý svět se ponořil zpátky do té známé černočerné temnoty.
•••
Apple Bloom ztěžka dýchala a marně se snažila uklidnit své rozbušené srdíčko.
Zažít něčí smrt, bylo něco opravdu strašného. A navíc teď všude okolo ní vládla
neprostupná temnota.
V těsné blízkosti naštěstí slyšela přerývavý dech dalších klisniček a věděla,
že to nemůže být nikdo jiný, než její kamarádky. Byla za to vděčná, neboť to
znamenalo, že jsou všechny v pořádku.
„Já… já už vím, co se mi stalo,“ ozval se ten podivný hlásek malé bludičky
Šeptalky a přímo před Apple Bloom se rozzářila malinkatá modrá jiskérka a ozářila
tak tu malou smutnou kostřičku ležící přímo pod ní. „Vzpomněla jsem si.“
„Já vim,“ začala ji Apple Bloom konejšit uklidňujícím hlasem. „Myslim, že
sme to právě taky viděly. Moc mě to mrzí.“
„Já… já jsem umřela, že?“ zeptala bludička smutně. Skoro to znělo, jakoby si
Šeptalka přála, aby tomu tak nebylo.
Na takovou otázku však neměla Apple Bloom žádnou vhodnou odpověď a tak
pouze sklesle sklonila hlavu a dívala se do podlahy. Naštěstí se v tu chvíli chopila
slova Silver Spoon, jež také právě pochopila, čeho byly před chvilkou svědky.
„Ano,“ řekla tichým vlídným hlasem. „Řekly bychom ti to i dřív, ale netušily
jsme, že si to neuvědomuješ.“
„Chápu,“ zablikala Šeptalka a její světélko začínalo pomaličku nabývat na
intenzitě. „Je to ale přesně tak jak říkáš,“ začala bludička vysvětlovat a její hlas zněl
najednou strašně staře a žalostně. „Nevěděla jsem to. Celou tu dlouho dobu, co
jsem tady, byly všechny mé vzpomínky ztracené kdesi v temnotě, ale teď jsem si
díky vám konečně alespoň na něco vzpomněla. Na svou rodinu, na svůj život, ale
i na svou vlastní smrt. Teď už chápu, proč jste se mě napoprvé tak bály. Neviděly
jste totiž kobylku, kterou jsem bývala a za kterou jsem se stále považovala, ale
pouhého ducha. Mrzí mě, že jsem vás tak vyděsila.“
„Nic se nestalo, Šeptalko,“ usmála se Silver Spoon vlídně a popošla k ní blíž.
„M-mohla bys mě obejmout?“ zeptala se bludička žalostně a skoro to vypadalo,
že pláče. „Hrozně moc mi to chybí.“
„Ale jistě,“ souhlasila Silver Spoon, i když netušila, jak by něco takového to
malé světélko mohlo dokázat. Neměla však čas se tím zaobírat, protože se k ní
Šeptalka okamžitě rozletěla a ona ke svému údivu ucítila, jak se jí kolem krku
pověsila něčí neviditelná kopýtka.
Zcela automaticky na to odpověděla svým vlastním objetím a doslova ztuhla
překvapením, když ucítila příjemně hebkou srst té malé klisničky.
„Děkuji ti,“ zašeptala bludička. „Jsem ráda, že jsem, vás potkala.“
„Hej, Apple Bloom,“ hvízdla na ni tiše Scootaloo, kterou takováto scéna dosti
děsila, a snažila se, aby ji nikdo další neslyšel. „Mohla bys mi prosím tě říct, co se to
tu vlastně právě stalo?“
„Mě by to taky celkem zajímalo,“ ozvala se namyšleně Diamond Tiara, která
také samozřejmě zaslechla slova Scootaloo. „Takže bys mohla být tak laskavá
a podělit se s námi o tom, co víš.“
Apple Bloom na ni podrážděně mrkla. Nehodlala však rozdmýchávat další
hádku, a tak raději začala vysvětlovat.
„No, já si myslim,“ řekla Apple Bloom, „že sme se před chvilkou nějakym
způsobem vocitli na chvilku v minulosti. Možná to byla spíš jen nějaká vzpomínka
tady Šeptalky. Každopádně to bylo v době, kdy tu byla Šeptalka ještě zavřená.“
„Takže ta klisnička, co ležela na zemi, byla ona?“ zeptala se Scootaloo. „A
proč, u všech poníků, vypadala jako naše Silver Spoon?“
Na to Apple Bloom pouze pokrčila rameny: „Tak to vůbec netušim. Možná
bude nejlepší, když se jí zeptáme. Třeba bude něco vědět, i když bych si tím zrovna
nebyla moc jistá.“
„A co když jsou příbuzné?“ ozvala se náhle až dosud mlčící Sweetie Belle, jež
si samozřejmě tuhle maličkou sešlost nemohla ujít, a tak se do ní nepozorovaně
zapojila.
Diamond Tiara ji sjela od hlavy až ke kopýtkům značně znechuceným
pohledem. „A jak jsi na to přišla, ty hloupá husičko? Copak ti ještě nedošlo, že tehdy
té noci tady všichni z celého rodu zemřeli. Jak by pak asi mohla být s někým z nich
Silver Spoon příbuzná?“
„Třeba měla Šeptalka nějakou tetičku nebo strýčka,“ bránila se Sweetie Belle.
„A neříkej mi tak!“
„Pst, vobě dvě!“ umlčela je Apple Bloom rozzlobeně. „Copak si už
nepamatujete, co ta naše poslední hádka způsobila?!“
„No dobrá,“ zatvářila se Diamond Tiara kysele. „Tak se jí běž alespoň zeptat.“
Apple Bloom si tiše povzdechla. Tahle namyšlená klisnička ji už začínala
pěkně unavovat, ale jedině společně mají šanci se odsud dostat v pořádku. Místo
dalších slov si to tedy raději zamířila rovnou k Silver Spoon a Šeptalce vznášející se
těsně u jejího čumáčku.
„Ehm, Šeptalko,“ upozornila na sebe Apple Bloom a trochu ji mrzelo, že
ruší tu její chvilku vzájemného souznění se Silver Spoon. „Chtěly sme se na něco
zeptat. Silver Spoon by to určitě taky zajímalo.“
Bludička překvapeně zablikala a Silver Spoon ucítila, jak se to jejich objetí
náhle dočista rozplynulo. Už nebyl nikdo, kdo by ji držel a ani ona nikoho pod svými
kopýtky necítila.
„Ano, Apple Bloom?“ zeptala se Šeptalka.
„Víš, nemohly sme si nevšimnout, jak moc si byla Silver Spoon podobná,“
začala Apple Bloom. „A tak nás napadlo estli si neměla ještě nějaký příbuzný.“
„Hmm,“ zamyslela se bludička. „Nikdo vhodný mě nenapadá. Vždy jsme
bývali spíše samotářská rodina. Jen já, bráška, tatínek s maminkou a naši služební.
Možná někdo takový byl, ale já jsme o něm nevěděla.“
„To je škoda,“ povzdychla si Apple Bloom. „Docela by mě to zajímalo a možná
by to byla i nějaká stopa k tomu, co se tu vlastně tehdy stalo.“
„A není tu u vás v domě nějaké staré rodinné album s fotkami?“ vyhrkla ze
sebe opodál stojící Silver Spoon, když ji náhle osvítil nápad. „To by nám určitě
hodně pomohlo.“
Bludička se chvilku nehnutě vznášela ve vzduchu a vypadala poněkud
překvapeně.
„Pár jsme jich mívali,“ oznámila jim pak s nadšením. „Nějaká by mohla být
u táty v pracovně. Vždycky si je tam schovával, ale jestli tam jsou i teď, tak to
netuším.“
„Super,“ zaradovala se Apple Bloom. „Zavedeš nás tam?“
„Moc ráda, ale bojím se, že vás ty ,stíny‘ pak zase najdou,“ namítla bludička.
„Neboj se, budeme opatrné,“ chlácholila jí Apple Bloom. „A když nás uvidí,
tak se jim zas schováme sem.“
„No já nevím,“ zablikala Šeptalka zkroušeně. „Nechci, aby se vám něco stalo.
“
„Prosím,“ žadonila Apple Bloom, jak nejúpěnlivěji dovedla. „Třeba se pak
dozvíme, co se stalo s tvým bráškou.“
„No tak dobrá,“ přikývla nakonec Šeptalka a zamířila si to ke dveřím. „Snažte
se být ale potichu.“
„Budeme jako myšky,“ oznámila Silver Spoon a spolu s Apple Bloom se
přidala k Šeptalce u dveří. Pak se otočila na zbytek: „A co vy tři. Vy nepůjdete?“
„A neměly bychom raději zkusit zaběhnout někam pro pomoc?“ navrhla
Sweetie Belle zamyšleně. „Bojím se, že pro nás samotné je to tu až příliš
nebezpečné.“
„Hmm, asi máš nejspíš pravdu,“ přikývla Apple Bloom. „Někdo z nás by se
vopravdu měl vrátit do Ponyville a přivýst někoho dospělýho. Třeba Twilight. Ta si
už s tim všim tady bude vědět určitě rady.“
„Já klidně půjdu,“ pípla Sweetie Belle. „Učím se u ní základům magie, takže
teď spolu celkem dobře vycházíme.“
„Dobrá,“ přikývla Apple Bloom. „Ale neměla bys tam jít samotná. Je to až
příliš nebezpečný. Někdo z nás by měl jít s tebou. Scootaloo?“
„No, dobrá,“ vzdychla oslovená kobylka. „A to to tu zrovna začínalo být
zajímavý.“
„Výborně,“ usmála se Apple Bloom. „Doprovodíme vás ještě dolů ke dveřím,
ale pak je to už jen na vás. Hlavně buďte vopatrný,“ dokončila již poněkud vážnějším
tónem.
„Nebojte se,“ ušklíbla se Scootaloo a pyšně se zapýřila. „Se mnou jí nic
nehrozí.“
Kapitola sedmá
18. srdcavce 953
Drahá Lady,
vím, že je ode mne krajně neslušné, když Vám takto píši za zády Vašeho
manžela, ale, i když jsem se tomu snažil bránit ze všech sil, tak si nemohu pomoci
a musím se s Vámi podělit o své dosud skrývané city, jež k vám již od onoho našeho
prvního setkání tehdy v restauraci cítím.
Nenajde se snad jediná noc, kdy bych mohl v klidu spát a nesnít o Vašich
blankytně modrých očích, jež mě v tom prvním okamžiku tolik okouzlily. Dívat se do
nich je jako sledovat to nejčistší nebe prozářené zlatavými paprsky slunce.
Ach, jak moc toužím po jejich milujícím pohledu doprovázeným něžným
pohlazením Vašich úžasných sametově hebkých kopýtek, jež nemohou patřit nikomu
jinému než pouze Vám. Tomu nejkrásnějšímu ze všech andělů.
Ano, přesně tak Vás vidí mé oči a i srdce s nimi svým divokým toužebným
tlukotem souhlasí. Jste to nejnádhernější a nejmilejší stvoření v celé širé Equestrii
a ani Princezna Celestia se Vám, co do vznešenosti, nemůže rovnat.
To jen Vy máte tak úžasně sněhově bílou hřívu něžně splývající v bohatých
kaskádách kolem Vašeho útlého křehkého těla zdobeného tou nejtřpytivější
stříbřitou srstí.
Když Vás vidím, mám pocit, že přede mnou místo Vás stojí ten nejúžasnější
umělecký výtvor všech dob. Jste jak ten nejvzácnější šperk a proto není divu, že na
Vás nedokáži zapomenout.
Chápu, že Vám má slova mohou připadat poněkud přehnaná, ale pokaždé,
když na Vás myslím, tak se nedokáži ubránit těm nádherně opojným a toužebným
pocitům, jež s těmito vzpomínkami přicházejí.
Nyní je Vám již určitě z mých slov jasné, že jsem se do Vás zamiloval a ani já
sám to nehodlám nadále před Vašimi zraky zastírat, neboť mi to přinášelo pouze
bolest a utrpení.
Vím, že jste již mnoho let šťastně vdaná a máte dvě opravdu úžasná hříbátka,
ale ani to mému srdci nezabránilo v tom, aby po Vás toužilo. Jen ta má hlava je
neustále proti a snaží se mu to rozmluvit, i když se jí to zrovna moc nedaří. Copak
bych snad mohl podvést svého nejlepšího přítele?
A tak tu teď sedím a píši tento dopis, abych alespoň trochu ulevil své láskou
nemocné duši, jež ještě nikdy nepoznala ony nepopsatelně nádherné a přesto
nesmírně bolestivé city, jenž chovám právě k Vám.
Přál bych si, abych s Vámi mohl strávit alespoň jediný večer, byť by to bylo
jen pouhé přátelské setkání v nějaké příjemné canterlotské kavárničce. Pochopím,
když mne odmítnete a náš vztah i nadále zůstane pouze pracovním, jako tomu bylo
doposud.
Vlastně bych se tomu ani popravdě moc nedivil, ale to mi nijak nebrání v tom,
abych i nadále potají doufal v něco víc.
Nechci Vás ani sebe uvádět do nějakých rozpaků či nepříjemných situací
a proto Vás co nejsrdečněji žádám, aby vše, co jsem zde napsal, zůstalo jen mezi
námi. Velmi nerad bych Vám či Vašemu manželovi nějak ublížit. Možná by bylo
dokonce i lepší, kdybych tento dopis vůbec nepsal a na vše, co k Vám cítím,
zapomněl, ale o to jsem se v posledních měsících pokusil již mnohokrát a pokaždé
bezvýsledně. Proto jsem se nakonec rozhodl svěřit svá slova alespoň tomuto kousku
papíru a doufám, že se na mne za toto vyjádření mých citů k Vám nebudete hněvat.
Prozatím se s Vámi loučí a na Vaši brzkou odpověď se těší, Váš věrný,
Stinking Rich
•••
Maličká a velice dobře ukrytá tajná dvířka se zlehounka pootevřela a za tou
nově vzniklou drobounkou škvírkou se objevila pětice napjatých párů mladých očí
ozářených podivným lehce namodralým svitem, jež nemohl patřit nikomu jinému
než naší nešťastné bludičce Šeptalce, která se tu skrývala spolu se zbytkem svých
kamarádek.
Všechny společně chvilku opatrně sledovaly okolní notně zaprášené půdní
prostory osvětlené těmi několika paprsky, jimž se podařilo proklouznout z oné malé
místnůstky ven a vykouzlit tam podivné zlehka se třepotající stíny táhnoucí se od
podlahy přes stěny až ke stropu.
Žádný z nich však naštěstí k jejich veliké úlevě nevypadal jako ten, před nímž
ještě nedávno utíkaly, a tak se zdálo, že jim prozatím žádné bezprostřední nebezpečí
nehrozí. Tedy alespoň zvenčí.
„Hej! Nelep se tak na mě!“ postěžovala si Diamond Tiara do ticha
a znechuceně odstrčila Scootaloo, která se k ní na její vkus až příliš tiskla.
„Seš nějaká drzá, ne?!“ bránila se ta zdánlivě nebojácná oranžová klisnička.
„Chtěla sem se taky jenom kouknout.“
„To ale neznamená, že musím mít to tvý špinavý kopyto vražený do tváře,“
pokračovala Diamond Tiara ve svých ne až tak neobvyklých urážkách. Scootaloo
si to samozřejmě nehodlala jen tak nechat líbit, ale Šeptalka vznášející se jim nad
hlavami ji přeci jen o chviličku předběhla.
„Pst!“ okřikla je tím svým zvláštním lehce šeptavým hlasem. „Chcete snad,
aby vás zas našli?“
Naštěstí měla tato její slova v onu chvilku na ty dvě téměř věčně se hádající
klisničky stejný účinek jak ledová sprcha, a tak byly zas rázem zticha. Jen na ty
jejich vzájemné zlostné pohledy to zrovna moc neúčinkovalo. To však muselo
prozatím stačit.
„T-tak, kdo z nás půjde jako první?“ špitla, jak nejtišeji dovedla Sweetie Belle,
jež si náhle uvědomila, že ze všech přítomných stojí u dveří úplně nejblíž, což ji na
sebevědomí zrovna moc nepřidalo.
„Já klidně půjdu,“ ozvala se Apple Bloom a její náhle až překvapivě nebojácný
hlas se do okolního ticha rozezvučel jak nějaký zvon. Téměř to vypadalo, jakoby tu
na chvilku nebyla ona, ale její starší sestra Applejack a někoho takového tu bylo
rozhodně potřeba, protože jinak by se zbytek klisniček již nejspíš dávno rozprchl
hrůzou do všech stran. A to včetně Scootaloo, která by se k něčemu takovému nikdy
sama nepřiznala.
Naše statečná rudohřívá klisnička ještě chvilku čekala, ale žádných námitek
či protestů se nedočkala, čemuž se popravdě ani moc nedivila. Zhluboka se tedy
nadechla, přičemž zlehka zatlačila na dveře ještě o něco víc a opatrně proklouzla
ven, kde se okamžitě svým čumáčkem zamotala do jedné opravdu veliké pavučiny
visící od stropu.
„No, fuj!“ vyprskla znechuceně a otřela si svou tvář kopýtkem, aby se té
příšerné nechutnosti co nejrychleji zbavila.
„J-jsi v-v p-pořádku?“ zakoktala Sweetie Belle vyděšeně. Už se bála, že se
téhle její úžasné kamarádce něco stalo.
„To je v pohodě, Sweetie,“ uklidňovala Apple Bloom tu vystrašenou sněhově
bílou klisničku. „Jen se na mě přilípla ňáká hnusná pavučina,“ dodala, když se jí
konečně ke své úlevě zbavila. Ze špíny si rozhodně nic nedělala, ale představa
pavouků, kteří dokázali uplést tak veliké sítě, ji celkem znepokojovala.
Proto na ně raději nemyslela a znovu se kolem sebe opatrně rozhlédla. Nikde
však nebylo nic víc než jen staré harampádí, prach a spousta dalších pavučin, jež už
nedočkavě čekaly na některou ze svých příštích nebohých obětí.
Opatrně tedy pokynula i zbytku kamarádek, aby ji následovaly, a sama
mezitím vyrazila na průzkum.
Všechno se zdálo být přesně v tom samém stavu, jako když tu před chvílí
utíkaly před tím podivným stínovým běsem, který se pak ztratil neznámo kam.
Pouze to podivné zlatavé světlo prosvítající škvírkami v zavřených dveřích, jimiž
končilo schodiště vedoucí z půdy ven, tu bylo nové.
Apple Bloom zrovna moc nechápala, kde se tu tak náhle vzalo, když všechna
světla v domě byla již léta vyhaslá, a rozhodně se v jeho blízkosti necítila zrovna
dvakrát bezpečně. Něco bylo zjevně velmi v nepořádku a jí se to ani za mák nelíbilo.
K tomu všem se ve vzduchu vznášelo něco nového. Ani ne tak vůně jako spíš nějaký
zvláštní neodbytný svíravý pocit děsu a utrpení, jenž byl až překvapivě podobný
tomu, který cítila, když se poprvé objevil ten zvláštní stín. Teď se ale jevil takový
vzdálenější.
Ať už se to však s tím světlem mělo jakkoliv, tak cítila, že je její povinností to
nejprve důkladně prozkoumat než vůbec dovolí jít zbytku svých kamarádek dál. To,
že Diamond Tiara a Silver Spoon mezi ně zrovna moc nepatří, ji v onen okamžik ani
nenapadlo.
„Počkejte tu chvilku!“ zašeptala k pomalu se blížícím klisničkám, jež jí byly
v patách. Ani to však dělat nemusela, protože výraz její tváře je všechny včetně
Šeptalky okamžitě zastavil.
Nebylo se čemu divit, protože ještě nikdy ve svém životě neviděly, aby se
Apple Bloom takhle mračila. Okamžitě jim tedy bylo jasné, že něco není tak úplně
v pořádku.
„Stalo se něco, AB?“ špitla ustaraně Sweetie Belle, která již zase o svou
kamarádku dostala hrozivý strach. A vlastně ho ani nikdy mít nepřestala.
„To nevim, Sweetie,“ podívala se jí Apple Bloom do očí a někde hluboko ve
svém srdci ucítila kratičkou úlevu, jež jí tahle skvělá kamarádka svou pouhou
přítomností poskytovala. „Musim to nejprve prozkoumat.“
„Buď opatrná, prosím,“ zašeptala Sweetie Belle a dál se na Apple Bloom
dívala. Zdálo se, že by nejraději šla s ní, ale zároveň se už všeho tak strašně bála,
že to prostě nešlo.
„Budu,“ usmála se Apple Bloom, otočila se a pomalým tichoučkým krokem
zamířila ke schodům vedoucím dolů z půdy.
Dávala si při tom opravdu na čas a tak jí to zabralo několik zdánlivě
nekonečně dlouhých minut plných napětí, než se konečně schůdek po schůdku
dostala až dolů ke dveřím. Užuž se je chystala otevřít, když se náhle zarazila.
Nějaký podivný a dosud neznámý vnitřní pocit jí říkal, že by to raději dělat neměla.
Nějakou chvilku ještě tahle naše klisnička váhala, ale nakonec se rozhodla
raději to varování poslechnout, a tak pouze přiložila ouško na drsný a špinavý
povrch starých dveří a pozorně naslouchala všemu, co se za nimi mohlo skrývat.
Nejprve neslyšela nic a pomalu už si začínala myslet, že z toho všeho tady
začíná bláznit, když se náhle odkudsi zdáli cosi ozvalo. Znělo to téměř jako nějaké
tiché tlumené klapnutí cizího kopýtka a vlastně to mohl být i docela dobře zvuk
zvolna se blížících kroků.
Pak se však chodba, o níž Apple Bloom věděla, že se za dveřmi skrývá, opět
ponořila do ticha. Téměř se zdálo, že ať už to bylo cokoliv, tak je to pryč. Jenže
přesně v tu chvíli se to ozvalo znovu a mnohem hlasitěji. V ten okamžik Apple Bloom
pochopila, že měla ve své prvotní úvaze naprostou pravdu. Někdo se sem zcela
zjevně blížil. Někdo, kdo šel velmi pomalu a soudě dle nepravidelnosti oněch kroků
i značně nejistě.
Tehdy se Apple Bloom začala opravdu příšerně bát. Ať už to byl kdokoliv, tak
zcela zjevně mířil sem. Ke dveřím za nimiž se skrývala a které se podle všeho nedaly
nijak zamknout ani zabarikádovat. Otevíraly se totiž ven a zámek v nich, pro jistotu,
chyběl docela.
Ještě štěstí, že byly alespoň zavřené, ačkoliv by tomu tak vlastně ani správně
být nemělo. Když totiž běžely před chvílí nahoru, tak žádné dveře neotvíraly a určitě
se žádná z nich ani neobtěžovala nějaké z nich za sebou zase zavírat.
Smůla, že jí to došlo až teprve teď. Kdyby si vzpomněla dřív, než sem k nim
vůbec dolů šla, tak by si to určitě rozmyslela. Teď už však bylo pozdě na cokoliv,
neboť kroky byly již opravdu velmi blízko. Vlastně se ozývaly už přímo za dveřmi
a Apple Bloom náhle ke své hrůze uviděla, jak čísi silueta zastínila těch několik
drobounkých paprsků pronikajících z chodby sem.
S tím stínem však přišlo i ještě něco jiného. Tichý lehce sípavý dech, jenž se
do uší Apple Bloom zabodával jak tisíce maličkých rozpálených jehliček. Nejraději
by tu teď v tuhle chvíli vůbec nebyla.
Věděla, že by měla co nejrychleji utíkat, ale místo toho udělala jen neopatrný
krok vzad, klopýtla a posadila se pozpátku na nejnižší schod za svými zády. Na nic
víc se nezmohla. Děsivý strach ji připravil i o tu poslední špetku síly a rozumného
uvažování, jež v ní zbyla. A tak jí nezbylo nic jiného než tam jen tak sedět a čekat na
svůj nevyhnutelný a jistojistě příšerný osud.
Klika na dveřích se zlehka pohnula. Bylo to tak neuvěřitelně pomalé a děsivé,
až Apple Bloom na několik dlouhých vteřin úplně zapomněla dýchat. Vlastně bylo
docela i možné, že se v tu chvíli zastavilo i její maličké nevinné srdíčko.
Kovová západka na dveřích tiše cvakla, když vyskočila z okolního rámu
a dveře se zlehounka pootevřely. V ten moment si Apple Bloom s hrůzou uvědomila,
že přišel její konec.
Už nikdy se nesejde s žádnou ze svých kamarádek, už nikdy neochutná
slaďoučká jablíčka z jejich sadů a už nikdy neuvidí svou úžasnou rodinu. Už nikdy
neuvidí ani toho poníka, jehož milovala ze všech nejvíc. Už nikdy neuvidí svou starší
sestru Applejack.
Po vyděšené žluťoučké tváři sklouzlo několik posledních slz, když Apple
Bloom pevně zavřela své oči, aby nic z toho, co ji čeká, neviděla. Bála se, jako ještě
nikdy předtím.
A pak se náhle ozvala tlumená dunivá rána, stín zmizel a dveře se s prudkým
zabouchnutím zase zavřely. I ta klika vyskočila zpátky na své původní místo a celý
dům se v jediném okamžiku ponořil zpátky do ticha. Teď však bylo mnohem
děsivější než kdy dřív.
Její vyplašené srdíčko se opět probudilo k životu. A to s takovou prudkostí až
se i ona sama lekla jeho divokých úderů znějících jí v uších. Do plic jí opět vklouzl
ten zatuchlý půdní vzduch plný prachu, ale Apple Bloom to bylo úplně jedno. Po tom
všem chutnal přímo skvěle.
Ať už tam za dveřmi bylo ještě před chvilkou cokoliv, tak to zmizelo stejně
tajemně, jako se to objevilo. Jen to podivné světlo stále zářilo, ale po tom, co právě
zažila, už jí nijak děsivé nepřipadalo.
Znovu se postavila a s ouškem přitisknutým ke dveřím opatrně naslouchala,
jestli neuslyší ještě něco dalšího, ale ať se namáhala sebevíc, tak se ničeho jiného
než naprostého ticha nedočkala. Přesto si raději dávala na čas a snažila se při tom
alespoň trošku zklidnit své stále vyplašeně bušící srdíčko.
Skončila, až když se seshora začaly ozývat první vyděšené hlásky jejích
kamarádek, které se už o ni začínaly strachovat. Moc se jí do toho v tu chvíli
nechtělo, ale věděla, že nic jiného, než otevřít ty dveře vedoucí zpátky na chodbu jí
stejně nezbývá.
A tak zatnula zuby, nadechla se a zlehka se do nich opřela.
O pouhý okamžik později dolehl k uším zbylých klisniček tísnících se nad
schody její výkřik plný té nejstrašnější hrůzy.
Kapitola osmá
20. srdcavce 953
Drahá Lady,
Vaše okamžitá odpověď na můj nedávný dopis mě velice poctila a potěšila.
Pravdou je, že jsem v ní vlastně ani nedoufal. O to většího se mi dostalo překvapení,
když ke mně do kanceláře nakonec přeci jen dorazil pošťák s dopisem psaným
Vaším kopýtkem. Samozřejmě jsem nevydržel a okamžitě ho bez meškání otevřel.
Velice si vážím těch vlídných a laskavých slov, jež jste mi v oněch několika
řádcích napsala. Jste opravdu úžasná kobylka a já stále nemohu uvěřit tomu, že jste
ono mé velmi neobratné pozvání na večeři přeci jen přijala.
Chápu, že to muselo být těžké rozhodnutí, když ten, s kým se scházíte, k Vám
chová tak vřelé a planoucí city, ale nemusíte se bát, že bych jakkoliv zneužil tohoto
Vašeho přátelského gesta, jež pro mne v mnoha ohledech znamená daleko více, než
si sám připouštím.
Pokud by Vám to tedy vyhovovalo, dorazil bych do Canterlotu již tuto sobotu
a společně bychom k večeru zavítali do některého z oněch místních pověstných
podniků.
Můžete samozřejmě navrhnout i jakýkoliv jiný termín a já už se Vašim
potřebám přizpůsobím. Přeci jen jsem to právě já, komu se dostává laskavosti
v podobě setkání s Vámi.
Prozatím se loučí a na brzkou shledanou se těší, Váš věrný,
Stinking Rich
•••
25. srdcavce 953
Milá Misty,
náš nedávný společný večer byl něco úžasného. Ještě nikdy jsem se s nikým
tak skvěle a uvolněně nebavil jako s Tebou a jsem Ti za to nesmírně vděčný.
Stejně tak si vážím přátelství, jež jsi mi nabídla. Slibuji, že nikdy Tvou důvěru
nezradím a že Tě i Tvou rodinu budu vždy ochraňovat před jakýmkoliv
nebezpečenstvím.
Pevně věřím, že toto naše setkání nebylo poslední a že brzy bude následovat
další, které bude stejně tak zábavné a příjemné jako to poslední. Snad i Ty cítíš něco
podobného.
Prozatím se s Tebou loučí a v další setkání doufá, Tvůj věrný,
Stinking Rich
•••
Ten děsivý výkřik Scootaloo tak příšerně vyděsil, že na malý okamžik nabyla
pocitu, že si spolkla své vlastní srdce, které jí teď divoce tlouklo snad až někde
v krku. Moc na to ale v tu chvíli nemyslela, protože Apple Bloom, jedna z jejích
nejlepších kamarádek, byla zcela zjevně ve velkém nebezpečí anebo se jí už nedej
bože něco strašného stalo.
Proto neváhala ani chvilku a i když se sama nesmírně bála, rozeběhla se
bleskově vpřed. Vlastně by se dalo říct, že i téměř letěla, neboť si při tom pomáhala
ze všech sil svými zatím maličkými křidélky a místy se tak dokonce i lehounce
vznášela.
Ani Sweetie Belle překvapivě nijak dlouze neotálela a vyrazila hned za
Scootaloo. Najednou se zdálo, že se už tolik nebojí. Nebyla to však úplně pravda.
Strach měla sice pořád a možná ještě o něco větší než dřív, ale teď už ani ne tak
o sebe jako o Apple Bloom. Možná by nakonec přeci jen v prvé řadě udělala líp,
kdyby ji tam dolů nenechala chodit samotnou. Teď už však bylo pozdě litovat svých
rozhodnutí.
Silver Spoon to spolu s Šeptalkou trvalo přeci jen o nějakou chviličku déle, ale
i ony ihned vzápětí vyrazily Apple Bloom na pomoc. Samy byly tím svým vlastním
vstřícným zkratkovitým jednáním i vcelku překvapeny. Tedy konkrétně Silver Spoon,
kterou by něco takového ještě před pár dny nenapadlo snad ani v těch
nejdivočejších snech. Jenže teď už nebyly v Ponyville a aby se všechny v bezpečí
vrátily zpět do svých domovů, tak se musely naučit něčemu, co jim zatím nikdy moc
nešlo. Musely se naučit vzájemné spolupráci a přátelství.
To Diamond Tiara se za ostatními vydala jen proto, aby se neřeklo. Moc jí na
Apple Bloom se zbytkem těch jejích trhlých kamarádek nezáleželo a dokonce i Silver
Spoon jí už začínala tím svým věčným dolézáním k oněm třem klisničkám lézt tak
trochu na nervy. Nic moc s tím však nyní udělat nemohla a tak to tu s nimi musela
nějak ještě chvíli vydržet a pomoct Šeptalce, která jako jediná z přítomných svým
původem alespoň za něco stála.
Proto pouze zatnula zuby a mlčky se připojila k ostatním klisničkám, které již
mezitím přicválaly, až k vršku schodů odkud bylo možné shlédnout až dolů ke
dveřím, ale kde se také náhle jedna po druhé zarazily.
Apple Bloom tam naštěstí k jejich veliké úlevě stále stála, a ačkoliv měla tvář
i nadále upřenou do otevřených potemnělých dveří před sebou tak se na první
pohled zdálo, že je v pořádku. Jen svých kamarádek si v onu chvíli vůbec nevšímala
a zůstávala k nim otočená zády.
„AB?“ zkusila to opatrně Sweetie Belle, ale žádné odpovědi se nedočkala.
Apple Bloom mlčela jako hrob a dokonce se na ni ani nepodívala. A právě to na tom
všem vyděsilo Sweetie Belle ze všeho nejvíc. Bála se dokonce tak, že odmítala sejít
těch několik posledních schodů, které ji od té žlutavé klisničky dělily.
Ani zbytek se náhle k ničemu nic moc neměl. Nejspíš se děsily toho, že je
potká to samé co Apple Bloom, která tu teď před nimi stála jak nějaký solný sloup.
Ale nakonec se mezi nimi přeci jen našla jedna klisnička, která se zdánlivě
ničeho v onu chvíli nebála, anebo, což bylo pravděpodobnější, ten strach prostě
dokázala přemoci. Tou klisničkou byla kupodivu Silver Spoon, která již poněkolikáté
na tomto děsivém místě prokázala, že nemá srdce tak chladné, jak by se mohlo
zprvu zdát.
„Apple Bloom,“ oslovila onu malou klisničku před sebou něžným konejšivým
hláskem a pomalu se k ní schůdek po schůdku blížila. „Vím, že tě něco muselo
strašlivě vyděsit, ale ať už to bylo cokoliv, tak je to pryč,“ snažila se jí cestou
alespoň trošičku uklidnit. „Jsme tu jen my, tvé kamarádky.“
Ve stejný okamžik sestoupila až téměř k Apple Bloom a pak aniž by zaváhala ji
nesmírně něžně a přátelsky objala. Skoro to vypadalo spíš jako vroucné mateřské
objetí a zbylým klisničkám nezbylo nic jiného než na ten neobvyklý projev lásky
zírat s otevřenou pusou. Tohle by do Silver Spon nikdy neřekly.
Apple Bloom vzlykla a do jejích až dosud úplně prázdných očí, které Silver
Spoon popravdě zprvu trochu děsily a které se stále upíraly kamsi do prázdna, se
náhle v jediném kratičkém zamrkání vrátil všechen ten nedávno ztrativší se život.
A spolu s ním dorazily i první úlevné slzy, a tak naše milá Apple Bloom propukla
v pláč.
Ani pořádně přes slzy neviděla, kdo ji to vlastně objímá, ale bylo jí to jedno.
Byl to někdo, kdo jí svou blízkostí pomáhal a zaháněl pryč tu hrůzu, kterou právě
zažila a která ji vyděsila tak, že na to nejspíš ani do smrti nezapomene. Místo
přemýšlení jen toho skvělého poníka k sobě přitiskla ještě víc a s hlavou zabořenou
do jeho příjemně voňavě hřívy s tichým vzlykotem čekala, až všechny ty slzy
odtečou.
Silver Spoon neříkala nic. Dokonce si ni nestěžovala a jen Apple Bloom
i nadále pevně svírala ve svém náručí. Na tváři jí na malou chviličku zazářil
nádherný spokojený úsměv, ale zase brzy zmizel stejně rychle, jako se objevil. To
když si všimla zbylých pozvolna blížících se klisniček, které se mezitím již také
vzpamatovaly a které doprovázela samozřejmě i Diamond Tiara, o níž si až dosud
Silver Spoon myslela, že je její nejlepší kamarádkou. V posledních několika
hodinách však stále více zjišťovala, jak moc se celý život pletla.
To Apple Bloom spolu se zbytkem Znamínkových Křižáků za tu krátkou
chvilku, jež tu spolu strávily, jí ukázaly, jak by takové opravdové přátelství mělo
vypadat. A bylo jim úplně jedno, že se k nim Silver Spoon celá ta léta chovala po
vzoru Diamond Tiary ošklivě. Teď to byla podle všeho jejich kamarádka a už
několikrát se dokonce postavily na její obranu. Bylo na čase začít splácet svůj dluh.
„Pst, Bloomie,“ otočila se zpátky na tu stále vzlykající klisničku ve svém
náručí a začala ji něžně hladit po hřívě. „Jsem tu s tebou. Všechno bude zas dobrý.“
Scootaloo, když to uviděla, se na místě znechuceně zarazila a chystala se užuž
říct něco velice ošklivého, ale prudký kopanec do boku ji v tom naštěstí včas
zabránil.
Otočila hlavou, aby se podívala, kdo z přítomných byl tak nesmírně drzý
a s údivem zjistila, že to byla Sweetie Belle, která se na ni tak výhružně mračila, že
se Scootaloo raději zas podívala jinam a předstírala, že se nic nestalo. Každopádně
pochopila, že má zůstat pokud možno co nejdéle zticha a nerušit tuhle zázračnou
chvilku nově se rodícího přátelství.
I Diamond Tiara, jež stála až úplně vzadu, mlčela, i když u ní to mělo zcela
jiný důvod. Byla totiž doslova rudá narůstající zlostí, kterou se tak zalykala, že ani
nemohla pořádně mluvit. Jak ona tu proradnou Silver Spoon nenáviděla. Takhle se
paktovat s kdejakým póvlem. Až tohle všechno skončí, tak už jí k sobě domů nikdy
nepozve. Koneckonců už nejsou kamarádky a možná je to tak i lepší, protože jí
alespoň už nikdo nebude otravovat svou věčnou vtíravou přítomností.
A právě v ten moment k jejím uším dolehl odkudsi z neznáma zvláštní lehce
mazlivý hlas, který se něžně otřel o její ouška a pak se zas vytratil do temnoty.
„Ano, zapomeň na ní,“ řekl. „Stejně ti za to nestojí.“
Diamond Tiara se zmateně rozhlédla, ale žádná ze zbylých klisniček si nejspíš
ničeho nevšimla, což bylo poněkud zvláštní. Dokonce i Šeptalka se nadále trpělivě
vznášela Sweetie Belle nad hlavou a čekala, až se Apple Bloom vzpamatuje.
„Vidíš je, jak se spolu paktují,“ ozval se ten hlas znovu. „A tebe k sobě ani
nepřizvou. Tohle nejsou žádné kamarádky.“
„Hmm,“ zabručela souhlasně Diamond Tiara do ticha, čímž si od Sweetie
Belle vysloužila dlouhý nepříjemný káravý a také poněkud zkoumavý pohled.
„Ona to určitě ví,“ zděsila se Tiara ve své mysli, když si uvědomila, že by ten
jejich zvláštní rozhovor nemusel být až tak soukromý, ale ihned tu byl zas ten
příjemný uklidňující hlas, který každičkou buňku jejího těla naplňoval svými medově
sladkými slůvky.
„Kdepak,“ přesvědčoval ji onen hlas. „Ona ani nikdo jiný mě slyšet nemůže.
To jen ty, má drahá Korunko, máš ten dar. To jen ty můžeš zachránit Šeptalku.“
„Opravdu?“ špitla Diamond Tiara tak tiše, jak jen dovedla. „A kdo jsi vůbec ty,
že můžeš tvrdit něco takového?“ zeptala se podezřívavě. Moc tomu cizímu hlasu
totiž nevěřila. Přesto musela uznat, že v jeho tónu bylo něco velmi příjemného
a uklidňujícího.
„Tvá jediná opravdová kamarádka,“ zavířilo kolem jejích oušek. „Však brzy
uvidíš,“ ozvalo se ještě a pak bylo náhle zas ticho jako dřív.
Sweetie Belle cítila, že něco není v pořádku, a k tomu všemu ji příšerně svědil
její maličký roh, což ještě nikdy předtím v životě nedělal. Sice nevěděla, co by to
mohlo znamenat, ale určitě to nevěstilo nic dobrého. Moc dlouho se tím ale
netrápila, neboť zrovna v tu chvíli se Apple Bloom konečně vzpamatovala natolik,
aby mohla zase promluvit.
„Já… já jsem ji viděla,“ řekla tiše a nyní již zproštěná Silver Spoonina něžného
objetí upírala své oči k té malé bludičce vznášející se o několik schodů výš. Teprve
teď, když se otočila ke světlu, bylo zřetelné jak nepřirozeně bílé má své jindy
pampeliškově žluté tváře. Ať už zažila cokoliv, tak to musel být opravdu děsivý šok.
„Viděla? Koho?“ zablikala Šeptalka zmateně. Nějak jí nebylo jasné, o čem
tahle její nová kamarádka mluví, ale to se jistě brzy vyjasní.
„Tvou maminku,“ řekla Apple Bloom tiše, ale i přesto z těch dvou slov sálal
takový mráz, až se z toho všechny ostatní kobylky oklepaly.
„Co… cože?“ zeptala se Šeptalka. „J-jak?“
„Bylo to podobné jako před chvílí s tebou tam nahoře,“ začala vysvětlovat
zvolna Apple Bloom a z tónu jejího hlasu bylo poznat, že se jí do toho zrovna moc
nechce. Pro své kamarádky však byla ochotná tu hrůzu klidně prožít znovu, i když
prozatím jen ve svých vzpomínkách.
•••
Dveře se pod jejími kopýtky rozlétly dokořán až s překvapivou silou a Apple
Bloom bolestivě zamrkala do jasné záře luceren ukrytých na druhé straně. Zcela
jistě to byly právě ony, kdo byl tím podivným zdrojem světla, jež viděla prosvítat
škvírkami ve dveřích.
A pak její oči přitahovány nějakým zvláštním tušením zvolna sklouzly samy od
sebe dolů k podlaze, kde spatřila ještě něco. Něco strašného.
Byla to dospělá zemská kobylka, která byla téměř k nerozeznání podobná
Silver Spoon anebo spíš Šeptalce. Popravdě si Apple Bloom v prvé řadě myslela, že
je to jedna z nich, ale to nebylo dost dobře možné, když obě dvě byly teď někde za ní
na půdě, a navíc byla tahle kobylka o několik desítek starší.
Ale tohle ji ani tolik nevyděsilo. Za to mohlo něco dočista jiného. Celá ta
lucernami ozářená chodba se totiž topila v krvi. Bylo jí tolik, až z toho Apple Bloom,
která ještě nikdy nic takového neviděla, zatrnulo srdce. K tomu všemu se ve
vzduchu vznášel ten podivný sladce železitý zápach, z nějž se jí obracel žaludek
naruby.
A všechna ta krev mohla patřit pouze té jediné kobylce, jež tu teď ležela bez
jediné známky života pod schody s předními kopýtky zoufale nataženými ke dveřím
vedoucím na půdu. To ona musela být tou bytostí, která se sem tak pomalu plížila
a která se snažila před chvílí vstoupit na půdu a i když podle všeho bojovala se svým
neodvratným osudem až do úplného konce, tak přeci jen nakonec podlehla.
A tak tu teď ležela bez hnutí a z nesčetných hlubokých ran rozesetých po
celém jejím těle a obzvláště na hrdle pozvolna odkapávaly i ty poslední kapky
životodárné krve, jež v ní zbyly a jež se na podlaze pod ní slévaly ve velikou
odpornou karmínově rudou louži.
A právě tehdy se ona nešťastná kobylka nadechla naposledy a Apple Bloom
sledující její vyhasínající zraky ke své hrůze zjistila, že právě přímo před jejíma
očima těm svým strašlivým zraněním podlehla.
Pak se z ničeho nic okolní svět zatřepotal jak můra chycená do světla a vše se
zas rozplynulo do neznáma. Zůstala jen prázdná temná chodba, která zcela zjevně
musela být kdysi svědkem něčeho opravdu strašného.
Celá ta příšerná scéna nemohla trvat více než jedinou vteřinu, na jejímž konci
se ke stropu vznesl Apple Bloomin vyděšený výkřik, která ještě nikdy v životě
nepoznala nic tak hrůzostrašného, jako byla tahle zcela jistě velice násilná
a brutální smrt druhé kobylky, která nemohla být nikým jiným než Šeptalčinou
dávno zesnulou maminkou.
•••
„Moc mě to mrzí,“ sklopila Apple Bloom před Šeptalkou omluvně hlavu, když
se ve svém vyprávění vrátila zpět do přítomnosti. „Neměla sem ty dveře votvírat.
Kdybych věděla, že za nima uvidim umírat tvou maminku, tak to nikdá neudělám.“
Malá bludička však nijak neodpověděla. Místo toho její světélko vybledlo až
téměř do ztracena a všem bylo okamžitě jasné, jak moc je smutná a jak moc ji bolí
tahle sice dávná, ale pro ni čerstvá ztráta.
Teprve pak si Apple Bloom ke své hrůze uvědomila, že Šeptalka nejspíš vůbec
nic o úmrtí své rodiny neví. Vždyť byla v době, kdy se to stalo, zavřená na půdě a nic
z toho neviděla. A teď na ni přijde s takovou strašlivou historkou. Ach, jak mohla být
tak příšerně hloupá a bezcitná.
„Nevíme sice, kdo tvý mamince tak strašlivě ublížil,“ snažila se napravit svou
chybu. „Uděláme však všecko, abychom to zjistily. Viďte, holky?“ otočila se na
zbytek, který ač stále notně vyděšený tím nedávným hrůzným vyprávěním okamžitě
souhlasil.
„A navíc jednu věc vim celkem jistě,“ dodala Apple Bloom na závěr
a samotnou ji to náhlé zjištění, jež se právě zformovalo v té její roztomilé hlavičce,
tak trochu překvapilo. Nebylo však pochyb o jeho pravdivosti.
„Jakou?“ špitla Šeptalka žalostně a její světélko zablikalo jak hasnoucí
plamének.
„Než tvá maminka tak náhle zemřela, tak mířila sem za tebou na půdu,“
pustila se Apple Bloom do objasňování své domněnky a její hlas zněl náhle až
překvapivě jasně a dospěle. „Chtěla tě nejspíš pustit ven, ale někdo se jí v tom
pokusil zabránit. I tak se však z posledních sil snažila pokračovat dál, ale bohužel to
nikdá nedokázala.“
Šeptalka jen vzlykla a neříkala nic. Místo toho sklouzla dolů k Apple Bloom
a bylo vidět, že se v téhle přátelské a až překvapivě silné klisničce snaží najít
chybějící oporu, která jí náhle tak strašlivě scházela.
Ostatní kobylky také mlčely. Nebylo také divu, když jim ten Apple Bloomin
zážitek vehnal do dušiček tolik mrazivé hrůzy. Bylo až s podivem, že sama Apple
Bloom se z toho dokázala tak rychle vzpamatovat. Zbylé klisničky moc dobře věděly,
že by něčeho takového nejspíš nebyly nikdy schopny.
„To ale znamená,“ pokračovala Apple Bloom s tváří jen několik centimetrů od
té nešťastné téměř vyhaslé bludičky, „že tě musela mít stále hrozně ráda. Ať už tě
tam na půdě zavřela z jakýhokoliv důvodu, tak tou dobou, kdy se sem vracela, už to
bylo pryč.“
„Takže se na mne už nezlobila?“ zeptala se Šeptalka s nadějí v hlase a její
záře opět nabyla na síle.
„Kdepak,“ usmála se na ni Apple Bloom vlídně a pokusila se ji obejmout.
Ke svému zjevnému údivu náhle stejně jako Silver Spoon před chvílí ucítila
pod svými kopýtky hřejivé měkoučké tělíčko klisničky, která by tam být snad ani
neměla. Anebo ano?
Vlastně na tom ani nezáleželo. Důležité bylo, že jí mohla alespoň trochu
pomoci a že mohly být spolu, když jim bylo nejhůř. To jestli ta druhá klisnička byla
vidět anebo ne v tom jejich přátelství nehrálo žádnou roli.
A právě když si tuhle důležitou věc uvědomila, spatřila na maličký okamžik ve
svém náručí i něco víc než jen pouhopouhou bludičku. Náhle v něm svírala maličkou
uplakanou zemskou kobylku upředenou z té nejjemnější mlhy. Než se však stihla,
nadechnou, už to bylo zas pryč.
Přesto se spokojeně usmála a na srdci ucítila příjemné teploučko toho jejich
neustále sílícího přátelství, do nějž nepatřila jen Šeptalka, ale i její dvě nejlepší
kamarádky a samozřejmě i Silver Spoon, která jí před chvílí pomohla úplně stejným
způsobem, jakým ona právě pečovala o nebohou Šeptalku.
„Nechcete sebou trochu hnout!“ obořila se na ně náhle Diamond Tiara
necitlivě, čímž sklidila od ostatních sérii nepříjemných pohledů, ale jí to zcela zjevně
bylo úplně jedno. „Už se tady na schodech objímáte snad půl hodiny, kdo se má
na to pořád koukat. Je to pěkně nechutné a navíc se takhle odsud nikdy
nedostaneme.“
Ačkoliv byla Tiařina slova značně nepříjemná, tak v sobě přeci jen měla zrnko
pravdy. Skutečně tu už na půdě strávily spoustu času, a pokud se měly něčeho
dopátrat, tak by si měly trošku pospíšit.
A tak jim nezbylo nic jiného než po krátkém váhání poslechnout a zvolna
jedna po druhé zamířily po schodech dolů a ven z půdy. Stejně si můžou vše důležité
vyříkat cestou. Jen Silver Spoon si ještě našla trochu času, aby uštědřila Diamond
Tiaře poslední jízlivou poznámku.
„Seš ubohá, Diamond Tiaro,“ řekla své bývalé kamarádce a otočila se k ní
zády, aby se už dále nemusela dívat do jejího věčně namyšleného obličeje.
Diamond Tiara se chystala něco opravdu velmi ošklivého odseknout, ale byla
přerušena tím zvláštním hlasem, jenž se jí opět rozezněl v mysli.
„Tak vidíš,“ ozvalo se . „Říkala jsem ti to.“
„No a co?!“ odsekla Tiara na adresu onoho drzého hlasu a nasupeně vyrazila
za zbytkem klisniček, které už na ni čekaly dole na chodbě. Moc se jí nechtělo, ale
nic jiného ani dělat nemohla.
Krátce na to již všechny společně mířily vstříc dalším podivným tajemstvím,
jež tu na ně bezpochyby čekaly.
Samy v temnotě
Něco strašného rozehnalo naše kamarádky do všech koutů tohohle hrozného
místa a jen jediná klisnička jim může pomoci, ale ona sama si na nic z toho nemůže
vzpomenout.
Kapitola devátá
Sweetie Belle se topila v temnotě. V husté nekonečné prázdnotě plné
mrazivého chladu a utrpení. Věděla, že takhle může vypadat pouze smrt, i když si
vůbec nebyla jistá tím, jak se to stalo. Všechny její nedávné vzpomínky byly rozpité
do jediné obrovské inkoustově černé kaňky plné podivných nicneříkajících hlasů
a obrazů.
Posledními událostmi, které si dokázala jakž takž vybavit, bylo to jejich děsivé
dobrodružství na půdě onoho příšerně strašidelného domu, v němž se krom jiného
setkaly i s Šeptalkou.
Dokonce si, i když s poněkud již většími obtížemi, pamatovala, jak se zbytkem
klisniček zamířily zpátky k hlavním dveřím, odkud se měla ona a Scootaloo vydat do
Ponyville pro pomoc zatímco zbytek bude pomáhat Šeptalce v pátrání v její
minulosti.
Jenže pak už nebylo nic. Jen ta neproniknutelná temnota, která rychle
zaplavovala i ta poslední dosud svobodná místečka její zvolna pohasínající mysli.
Nejspíš by jí to mělo i trochu děsit, ale na to jí nezbývalo dost sil. Cítila se tak
strašně unavená a vyčerpaná. A dokonce ani už ta bolest nebyla tak hrozivá.
Vlastně to pomalu začínalo být i celkem příjemné.
Stejně to všechno je jen nějaký hloupý sen, z něhož se právě probudila zpátky
do své měkoučké postýlky ve svém milovaném pokojíku. Nejlepší, co by mohla
udělat je přestat se tím trápit a pokusit se znovu usnout. Ráno už určitě bude
všechno jasnější.
A tak se nechala zlehka kolébat tou příjemnou neproniknutelnou temnotou
a čekala, až se její unavená mysl odebere zpátky do té nádherné krajiny plné snů
a kouzel.
„Mladá dámo!“ ozval se náhle přímo vedle jejích oušek neuvěřitelně přísný,
ale o to důvěrněji známý hlas. „Copak si myslíš, že děláš?!“
„Nech mě být, Rarity!“ odbyla Sweetie Belle svou starší sestřičku podrážděně
a ani se nenamáhala otevřít oči. Navíc nechápala, proč ji musí Rarity budit zrovna
takhle pozdě v noci. „Chci spát,“ zabručela a doufala, že už bude mít konečně pokoj,
ale to se mýlila.
„Tak to tedy ne!“ řekl opět onen Raritin hlas a byl snad ještě nazlobenější než
dřív. „Teď nemůžeš!“
„A proč, ne?!“ zavrčela Sweetie Belle nepříjemně. Chtěla už mít konečně klid
a s Rarity za zády to prostě nešlo.
„Protože tě tvé kamarádky potřebují,“ řekla Rarity, která začínala znít už
značně netrpělivě. „Musíš se k nim vrátit a pomoct jim. Nesmíš se tak snadno vzdát.
To přeci správná dáma nedělá, aby utekla bez boje. Musíš se tomu postavit.“
„Postavit čemu?“ zeptala se Sweetie Belle překvapeně. Ta Raritina slova jí
přišla opravdu podivná a navíc se zdálo, že je v nich skryto i něco daleko
závažnějšího než jen ono pouhé kázání. Něco z čeho se Sweetie Belle naježily snad
všechny chlupy po celém těle.
„Smrti!“ řekl hlas.
Sweetie Belle vytřeštila oči hrůzou a okamžitě je měla stejně tak jako ústa,
ouška i čumáček plné mrazivě chladné vody, která ji celou obklopovala. Plíce jí
doslova hořely nedostatkem kyslíku a srdíčko divoce tlouklo z posledních sil. Její
čerstvě probuzenou myslí prolétlo děsivé poznání. Ona se topí. A jestli okamžitě
něco neudělá, tak už jí ani nikdo nepomůže.
Nejhorší na tom byla ta hrozná tma, díky které neviděla ani na špičku svého
čumáčku. Jak má pak vědět, kterým směrem se dát? Jestli si nepospíší a nevybere tu
správnou cestu, tak tu určitě umře.
V tu chvíli ucítila na svém boku zvláštní lehce šimravý dotek. Bez přemýšlení
oním směrem zašátrala svými kopýtky a okamžitě se zamotala do nějakých divných
slizkých šlahounů čehosi, co nejspíš kdysi bývaly vodní řasy. A kousek pod nimi
našla i to, co hledala. Dno téhle strašlivé temné díry, která se podle všeho měla stát
jejím hrobem. To jí ale ona, Sweetie Belle, nedovolí.
Otočila se směrem, o němž se domnívala, že ji dovede k hladině, zapřela se
zadními kopýtky do toho hnusného bahnitého dna pod sebou, přičemž se do něj
zabořila až po kopýtka, a z posledních zbytků sil se odrazila vzhůru.
Nevěděla jak je hluboko, a tak okamžitě začala zabírat předníma i zadníma
nohama, aby se k hladině dostala, co nejdříve. Moc času jí totiž nezbývalo.
V hlavě jí s každým úderem srdce divoce bušilo nesnesitelnou bolestí a její
plíce již dávno zčásti zalité vodou volaly zoufale po nádechu. Dokonce už i cítila, jak
se o její mysl otírají první neodbytná chapadélka bezvědomí a celý prostor kolem ní
byl náhle plný tančících oslnivě jasných jiskřiček, které určitě nevěstily nic dobrého.
A pak, když už cítila, že žádné další tempo nezvládne, se hladina rozestoupila
a ona byla konečně volná. Ani se nerozhlížela, kde vlastně vůbec je, a pouze se
přitáhla co nejrychleji k nejbližším břehu a pokusila se na něj vytáhnout.
Podařilo se jí to sice jen tak napůl, ale i to prozatím stačilo. Při tom se snažila
zoufale nadechnout, ale plicím plným vody se to ani trochu nelíbilo. Místo toho se
v několika divokých záškubech prudce stáhly a nebohá Sweetie Belle pomalu
a v nepříjemných bolestech vyzvrátila většinu toho, co vdechla a vypila, před sebe
na zem. Teprve pak jí byl dopřán první doušek sladkého životodárného vzduchu.
Ani si ho však pořádně neužila a jen se svalila na zem a za občasného
divokého zakašlání čekala, až se jí vrátí nejen ty její ztracené síly, ale hlavně
vzpomínky, které jí stále tolik chyběly. Jenže ani po několika dlouhých minutách na
tom nebyla zrovna o mnoho lépe, ale alespoň se mezitím vytáhla z vody úplně
a s očima upřenýma k temné prázdné obloze nad sebou pokračovala v odpočinku.
Ještě nikdy se necítila tak zbědovaně jako dnes. A to dokonce ani tehdy, když
na ni spadla ta stará stodola. Byla nejen příšerně unavená a promáčená, ale také
nesmírně špinavá a hlavně ji bolelo snad úplně celé tělo. Obzvláště hlava, kterou si
zkusila opatrně pohladit, ale vůbec to nepomohlo.
Akorát se místo toho zašpinila od krve, která jí vytékala z rány odkudsi vzadu
na temeni. Jindy by kvůli tomu nejspíš hrozně vyváděla, ale teď jí to vůbec
nezajímalo. Na něco takového neměla prostě náladu, a tak se to prostě snažila
ignorovat, ale na její malou unavenou dušičku už toho zkrátka bylo příliš, a tak se
Sweetie Belle pozvolna a neovladatelně rozplakala.
Ani ona sama vlastně úplně netušila, odkud ty slzy přišly. A protože s nimi nic
nezmohla, tak se pouze stočila do malého špinavě bílého klubíčka, kde čekala, až
zase přejdou.
Její tiché vzlyky se v tom děsivém tichu kolem ní rozlévaly do až překvapivých
dálek, ale nebylo nikoho, kdo by je vyslyšel. Nikdo ji neutěšil ani neobjal a Sweetie
Belle poprvé v životě poznala, jak neskutečná prázdnota se skrývá v opravdové
samotě. A bylo to děsivé poznání. Takové, kterého by se klisnička v jejím věku raději
snad ani dobrat neměla.
Krátce na to se její tělo začalo zachvívat ve stále sílících zimničných
záchvatech divokého nezvladatelného pláče.
Přestala, až když nebylo žádných slz, jež by mohla vyplakat, a ve vyschlém
hrdle jí tolik pálilo, že se na další vzlyk už prostě nezmohla. Navíc se cítila spíš hůř
než líp a to se povídá, jak slzy léčí. Sama však moc dobře věděla, že tohle nebyl ten
správný druh.
Na kratičký moment zauvažovala, že by bylo možná nakonec přeci jen
pohodlnější tam dole pod hladinou zemřít, ale rychle tu děsivou myšlenku zahnala.
V ten okamžik se oním všudypřítomným a někdy až téměř dusivým tichem
prořízl čísi tlumený výkřik plný hrůzy a děsu. Sice se zdálo, že přichází odkudsi
z velké dálky, a téměř ihned zas opět utichl, ale i tak stačil Sweetie Belle příšerně
vyděsit. Okamžitě vyskočila na všechny čtyři a na stále značně nejistých
a třesoucích se nohách se opatrně rozhlédla.
Teprve teď zjistila, kde že to vlastně je a radost jí to rozhodně neudělalo. Byla
totiž zpátky na té staré zarostlé zahradě s tím děsivým poníkuprázdným
strašidelným sídlem před sebou. Hned vedle ní bylo ono malé temné jezírko plné
odporné špinavé vody, ve které se ještě před chvilkou topila.
Nikde kam se podívala, nebylo ani stopy po jediném živáčkovi. Nebyly tu ani
její kamarádky, ani Šeptalka a dokonce tu nebyla ani ta Rarity, jejíž hlas jí zněl ještě
před chvílí v hlavě. Nebyl tu nikdo. Jen ona. Malá kobylka ztracená na tom
nejtemnějším místě.
Kdyby tak alespoň věděla, kam se poděl zbytek, ale stále si na nic z poslední
doby nemohla navzdory veškeré snaze vzpomenout. Její nedávné vzpomínky stále
halila ta podivná neprostupná temnota, která bránila jakékoliv snaze k nim
proniknout. Možná by nakonec přeci jen měla zajít pro tu pomoc, jak se Scootaloo
původně plánovaly. Nic lepšího tu stejně nevymyslí a pouhým přemýšlením svým
kamarádkám také nepomůže a tohle se v onu chvíli jevil jako nejlepší nápad.
Užuž se chystala vyrazit zpátky k bráně, když se náhle zarazila. Najednou
měla takový zvláštní pocit, že přesně tohle už nejspíš jednou zažila. Dokonce si
pamatovala i několik okamžiků, které po cestě zpět k bráně spolu se Scootaloo
zažily, ale to pak znamenalo, že už pro tu pomoc nejspíš šly. Tak proč skončila zase
tady a navíc na dně toho hrozného jezírka? A kam se vůbec poděla Scootaloo? A co
se stalo s tou pomocí?
Tolik otázek a všechny odpovědi na ně ležely zamknuté kdesi uvnitř její
vlastní hlavy. Musí si na to vzpomenout. Pokud to neudělá, tak se jejím kamarádkám
stane určitě něco strašného.
Pozvolna se tedy odbelhala k nedaleké houpačce zčásti skryté v křoví,
posadila se na ni a snažila se vybavit si ty nedávné a kamsi ztracené vzpomínky
anebo si je alespoň seskládat z těch několika obrazů, jež jí zbyly.
Seděla tam se zamyšleným a soustředěným výrazem snad celou půlhodinu,
i když v místním prostředí se ten čas nedal vůbec sledovat, když nebylo podle čeho,
a tak to klidně mohlo být i pouhých pár minut. Téměř se to zdálo navzdory veškeré
snaze zcela bezvýsledné, ale pak náhle…
„Scootaloo?!“ vydechla Sweetie Belle hrůzou, když se jí to všechno, co se tu
stalo, konečně v jediném oslnivě bílém záblesku zas vrátilo zpět.
•••
O několik mil dále se Rarity právě s prudkým trhnutím probudila z té nejhorší
noční můry, jaká se jí kdy vůbec mohla zdát. Její milovaná sestřička se málem
utopila a ona s tím nemohla vůbec nic udělat.
Pouze tam stála jako socha neschopná jakéhokoliv pohybu a s hrůzou v očích
sledovala tu děsivou scénu před sebou. Snažila se na ni alespoň volat, ale ani to, jak
se zdálo, nepomáhalo.
Navíc se to celé odehrávalo na nějakém divném ošklivém a hlavně temném
panství, které ještě nikdy v životě neviděla.
Horší však bylo, že ten divný pocit hrozícího nebezpečí se stále odmítal
vytratit. Skoro to vypadalo, jakoby se jí nějaký její vnitřní smysl snažil napovědět, že
Sweetie Belle hrozí něco opravdového, ale to přeci nebylo možné, když přespávala
se svými kamarádkami u Applejack na farmě. Tam jim přeci nic nehrozí, a kdyby
náhodou přeci jen ano, tak na světě není lepšího poníka, který by si s tím poradil,
než právě Applejack.
A tak se zas uvelebila zpátky ve své veliké nádherně voňavé posteli a čekala,
až všechny ty podivné pocity odezní. Moc dlouho jí to však nevydrželo, neboť jen pár
vteřin na to se z přízemí ozvalo dunivé zabušení na dveře jejího butiku doprovázené
poněkud neomaleným zavoláním. Podle těžkého přízvuku a tónu hlasu nebylo
pochyb, že patří právě té kamarádce, na níž ještě před chvilkou myslela.
„Rarity! Musíme si promluvit!“ zněla ona zčásti nervózní a zčásti rozzlobená
slova, jež bezpochyby patřila Applejack. Rarity, která patřila mezi ty vůbec
nejchytřejší kobylky v celém okolí, měl ve dvou věcech okamžitě jasno.
Sweetie Belle, která jí zcela evidentně lhala o tom, kde budou spát, nejspíš
skutečně hrozilo nějaké nebezpečí a navíc, jak se právě ukázalo, byla se zbytkem
Znamínkových Křižáků v opravdu pořádném průšvihu, který jim rozhodně jen tak
neprojde. O to se už Rarity postará.
Kapitola desátá
To Scootaloo si všechny ty události poslední doby vybavovala až
do posledního puntíku. Tedy samozřejmě až na tu krátkou chvíli, kdy omdlela.
Nejraději by však na to všechno dočista zapomněla a nebylo se také čemu divit,
když přímo na vlastní oči viděla, jak její nejlepší kamarádka Sweetie Belle zemřela.
Žádný poník na světě nemohl přežít tak strašlivou ránu a na to hrozivé
nechutné křupnutí, které se ozvalo, když se její nebohá kamarádka uhodila hlavou
o ten kámen, se prostě nedalo jen tak zapomenout. Místo toho se jí bez přestání
stále přehrávalo v její hlavě spolu s onou scénou, kdy nehybné tělo Sweetie Belle
pomalu mizelo pod vodní hladinou.
A ona neudělala nic. Tedy, ne že by nechtěla, ale ten odporný stín jí
to nedovolil. Krátce na to navíc i ona sama po tom všem omdlela strachem
a vyčerpáním.
„Neměla ses tak snadno vzdávat!“ rozkřičela se sama na sebe a ještě nikdy
ve svém srdci necítila tak strašlivou směsici emocí. Byl tam smutek, žal, nenávist
a hlavně zloba. Spousta zloby. Ani na Diamond Tiaru snad ještě nikdy nebyla tak
naštvaná jako teď sama na sebe. „Měla si bojovat a pomoct jí! Měla jsi…“ snažila
se pokračovat ve svém sebe-kárání, ale najednou se jí v krku cosi vzpříčilo a ona
náhle nebyla schopná vydat ani hlásku.
Místo toho cítila, jak se celé neovladatelně rozklepala a se srdceryvným
vzlykem se svalila na ledově chladnou podlahu pod sebou. Nejspíš byla kamenná,
ale to Scootaloo v tuhle chvíli ani trochu nezajímalo a navíc stejně nic díky okolní
naprosto dokonalé temnotě neviděla.
Tohle byl konec Znamínkových Křižáků. I kdyby ony samy nějakým zázrakem
unikly z tohohle hrozného místa, tak bez Sweetie Belle po boku už to nikdy nebude
jako dřív. Už nikdy nikdo neuslyší její úžasný zpěv a neuvidí tu krásnou roztomilou
tvářičku.
Co asi poví Apple Bloom, Rarity a Sweetiným rodičům? Že jí nepomohla,
když to nejvíc potřebovala? Že jí nechala utopit se v tom děsivě temném jezírku?
Že se na ní prostě vykašlala?
Neměly sem raději vůbec chodit. Měly Sweetie Belle poslechnout už
na samém začátku a brát její varování vážně. Jenže to ona, Scootaloo, si pořád
musela stát za svým a naléhala tak dlouho dokud Sweetiinu vůli nezlomila.
Ach, jak nesmírně byla hloupá. Co asi čekala, že tu najdou? Nějaký poklad?
To určitě!
Jediné co se v tomhle místě skrývalo, byla smrt. Krutá a nemilosrdná. Smrt,
která celou tu dobu čekala i na tu nejmenší chybičku a pak si vzala to, co vám bylo
nejdražší. Smrt, která si brzy přijde i pro ni.
Byla zoufalá, zlomená a navíc na nějakém pro ni dočista neznámém a hlavně
nepříjemně temném místě, na němž se právě před chvílí probudila. Ani vlastně
pořádně nevěděla, jak se sem dostala, ale nejspíš ji sem musel přitáhnout ten
strašlivý stín, i když vůbec netušila proč. Stejně tak neměla ani ponětí kam se zas
po tom všem poděl.
Ale beztak to bylo úplně jedno. Život bez Sweetie Belle prostě ztrácel většinu
svého smyslu, a tak ani nebyl důvod k přemýšlení nad tím jak se odsud dostat pryč.
Místo toho se naše nebohá Scootaloo rozplakala jako ještě nikdy.
Bolest v jejím srdíčku byla strašlivá a ani slzy nemohly její hrozivý žár uhasit
a přesto se o to stále dokola snažily. „Promiň mi to Sweetie,“ podařilo se jí vykoktat
mezi vzlyky a celou svou utrápenou dušičkou se modlila k princezně Luně,
aby se našel někdo, kdo by tu byl s ní a kdo by jí poradil a utěšil to příšerné trápení.
A jak se zdálo, princezna její slova přeci jen vyslyšela.
„Prcku? Seš v pohodě?“ zazněl odkudsi ten nejúžasnější a nejbožštější hlas
ze všech. Hlas, který mohl patřit pouze tomu nejodvážnějšímu, nejstatečnějšímu
a hlavně nejrychlejšímu poníkovi v celé Equestrii. Hlas Rainbow Dash.
„Ra… Ra… Rainbow?“ vykoktala Scootaloo šokovaně a snažila se zase
co nejrychleji postavit, ale na těch bolavých a roztřesených nohách to zrovna moc
nešlo.
Nakonec se jí to však přeci jen podařilo a ona se okamžitě ohlédla směrem,
odkud ten hlas přišel, ale nebyl tam nikdo. Jen další dokonale neprostupná temnota.
„Rainbow Dash?“ vzlykla Scootaloo zoufale. Bále se, že z té hrozné samoty
a smutku už začíná pomalu šílet.
„Tady jsem,“ rozezvučel se opět ten nádherný hlas z prostoru někde přímo
před ní.
„Ale já tě nevidím,“ zanaříkala Scootaloo nešťastně.
„Z toho si nic, prcku, nedělej,“ uklidňovala ji ona neviditelná Rainbow Dash. „
A raději mi pověz, co se tu stalo, že někdo statečný jako ty pláče jak malé hříbě.“
„Já… já…“ zakoktala se Scootaloo a hrdlo se jí opět stáhlo tou hrůzou
nad ztrátou své kamarádky. Něco takového se prostě neříkalo snadno a to ani
poníkovi jakým byla Rainbow Dash.
„No tak, prcku,“ pobídl jí onen skvělý hlas. „Mě se bát nemusíš, ať
je to cokoliv. Navíc jsem si jistá, že společně už to nějak vyřešíme, nemyslíš parťáku?
“ ozvalo se povzbudivě.
Scootaloo se zhluboka nadechla a se zavřenýma očima se snažila ze sebe
dostat těch několik slov, jež patřila mezi úplně ta nejhorší v celém jejím dosavadním
životě.
Moc to ale nešlo. Spíš cítila jak se jí oči plní dalšími slzami. Pak však náhle
ucítila jak jí po hlavě mezi oušky a po zádech přejelo něco něžně mazlivého
a příjemně teplého. Mohlo to být pouze křídlo dalšího pegase, které ji bralo
pod svou ochranu.
„Sweetie Belle je mrtvá,“ vzlykla do ticha, když ta hráz konečně vlivem onoho
jemného pohlazení povolila, a okamžitě propukla v další nezvladatelný záchvat
divokého pláče. „Nepomohla jsem jí, když to potřebovala a teď je prostě pryč.
Utopená na dně toho hrozného jezírka,“ řinula se slova spolu se slzami
nezvladatelně dál.
„A víš to tak jistě?“ zeptala se Rainbow Dash, která teď byla hned někde vedle
ní. Zvláštní však bylo, že krom toho křídla před chvilkou ji Scootaloo vůbec necítila.
„Viděla jsi snad její tělo?“ pokračovala v otázkách.
„Ne,“ přiznala po neuvěřitelné dlouhé chvíli mlčení Scootaloo. „Neviděla.“
„Tak vidíš, prcku,“ řekla jí ona neviditelná kobylka vedle ní. „Třeba je pořád
naživu. A třeba stále potřebuje tvou pomoc.“
„Ale…“ zkusila Scootaloo něco namítnout, ale to jí Rainbow Dash nedovolila.
„Žádná ale, parťáku,“ řekla až překvapivě přísně. „Správná kobylka by měla
za své kamarádky bojovat až do poslední špetky naděje. Takže se koukej okamžitě
sebrat a najdi Sweetie Belle!“
Scootaloo chvilku nechápavě zírala do tmy před sebou. Takhle se k ní
ta Rainbow Dash, kterou znala, ještě nikdy nechovala, ale na druhou stranu bylo
v jejích slovech i spousta pravdy. „Ale když já nevím, kde jsem a kudy jít,“ přiznala
nakonec.
„Jsi pegas,“ připomenula jí Rainbow Dash. „Tak důvěřuj svým instinktům.
Ty ti ukážou cestu i v té největší bouři. A teď už běž.“
„A co ty?“ zeptala se Scootaloo. „Nepůjdeš se mnou?“
Na tuhle otázku jí už však nikdo neodpověděl. Skoro to vypadalo jakoby
se ta zvláštní Rainbow Dash zase kamsi vytratila. Dokonce i celá okolní temnota
byla náhle mnohem prázdnější.
„Ra… Rainbow?“ zkusila to Scootaloo ještě jednou, ale sama tak nějak cítila,
že jí ani nikdo neodpoví. Podle všeho se jí to nejspíš celé zdálo a žádná Rainbow
Dash tu ani nebyla. Jak by se sem taky dostala, že?
Nicméně ta slova, která jí řekla, v sobě přeci jen měla nějakou váhu. Možná
nakonec Sweetie Belle není mrtvá, jak si myslela. Možná teď čeká na svou
kamarádku až si pro ni přijde a pomůže jí. Možná dokonce mají ještě všechny naději
vyváznout odsud živé.
A tak se naše Scootaloo vydala opatrně vpřed napříč temnotou. Nevěděla,
jestli jí její kroky zavedou někam ven, ale celým svým srdíčkem v to díky Rainbow
Dash pevně věřila.
•••
„Prcku?!“ vykřikla Rainbow Dash a vyskočila několik stop do vzduchu
nad postel, v níž až dosud spala. Je pravda, že poněkud neklidně, protože ty hrozivé
sny o Scootaloo nebyly zrovna příjemné.
Onen zvláštní pocit nebezpečí, jenž byl všem pegasům společný, však stále
přetrvával, a tak Rainbow Dash neváhala ani vteřinku a vyskočila nejbližším oknem
svého oblačného paláce ven. Tam za střemhlavého letu roztáhla křídla a zamířila,
jak nejrychleji mohla k farmě Applejack, kde měla dnes Scootaloo přespávat.
Cestou se krátce rozhlédla po nyní již nádherně čisté obloze plné zářivých
démantů v podobě hvězd. Nedávná bouře se už zas kamsi vytratila a jen tu a tam
po ní zůstal nějaký ten temný obláček, se kterými si pegasové snadno poradí. Teď
ale na to nebyl čas.
Něco však přeci jen přišlo Rainbow Dash na té dnešní noční obloze podivné,
ale nedokázala přijít na to co. Neměla však na takové věci zrovna náladu a proto
se tím ani nijak nezabývala. Beztak se jí jen nejspíš něco zdálo a navíc už byla stejně
na místě.
Krátce zakroužila v sestupném proudu nad farmou své kamarádky a bez
váhání či špetky studu vlétla pootevřeným oknem přímo do pokoje, jež jak věděla,
patřil právě Applejack, která tam ležela zachumlaná ve svých přikrývkách a trochu,
i když jen tichounce, chrápala.
„Applejack?!“ vybafla Rainbow Dash na svou kamarádku zatímco se vznášela
přímo nad její hlavou. „Vstávej!“
„He? Co?!“ zděsila se ta právě probudivší se oranžová kobylka a zmateně
se rozhlížela.
Nějakou chvilku jí trvalo, než se vzpamatovala natolik, aby si všimla své
modré pegasí kamarádky, ale sotva se tak stalo, okamžitě sebou vyděšeně škubla
a snažila se, co nejrychleji posadit.
„Rainbow?“ zhrozila se. „Co tady, do sena, děláš? Děje se snad něco?“
Rainbow Dash nebyl poník, který by si liboval v nějakém zbytečném zdržování,
a tak okamžitě vypálila svou otázku, jež jí tak pálila na jazyku.
„Kde je Scootaloo?“ zeptala se.
„Scootaloo?“ podivila se Applejack. „Ta přece dneska spí se Sweetie a Apple
Bloom u Rarity. Proč se ptáš?“
„Ale mě říkala, že budou spát tady,“ bránila se Rainbow Dash, které to náhle
celé nějak nehrálo.
„Hmm,“ zabručela Applejack. „Tak to se asi spletla. Ale to není pořád důvod,
abys mi jen tak vlýtla vprostřed noci do ložnice. Trápí tě snad něco?“
„Já nevím, ale mám takový divný pocit, že něco není v pořádku,“ přiznala
Rainbow Dash až překvapivě starostlivě. „Možná bychom se za nimi měly raději
podívat.“
„Tak dobrá,“ povzdechla si Applejack, když pochopila, že dnes se prostě
nevyspí. Kamarádky však pro ni byly přeci jen důležitější než její vlastní pohodlí.
A navíc se to také týkalo Apple Bloom, na které jí záleželo ještě mnohem a mnohem
víc. Netrvalo tedy ani pár minut a obě dvě už zvolna poklusávaly směrem
k Ponyville.
Když krátce na to cestou narazily na vyděšenou Cheerilee mířící jejich
směrem a také pátrající po Scootaloo, bylo jim okamžitě jasné, že se opravdu děje
něco velmi nedobrého, a tak po krátkém rozhovoru, jež byl až překvapivě podobný
tomu, který vedla před chvilkou Rainbow Dash s Applejack, pokračovaly nyní již
spolu s Cheerilee dál. Teď už ale běžely, co jim nohy stačily.
A na té hvězdné obloze nad nimi bylo stále něco velmi zvláštního.
Konec