Vítězné eseje na téma "Imaginární parazit"

Parazitární sci­fi či pouze další hrátky přírody? Vážení a milí čtenáři, rád bych se s vámi podělil o několik poznatků, které v nedávné době
zamotaly hlavy snad všech významných odborníků, kteří se zabývají parazitologií. Obzvláště
tedy těch, kteří se specializují na parazity plazů. Několik vědců se dokonce domnívá, že
nově učiněný objev je vůbec největší raritou za posledních 50 let! A co že tak význačného to
bylo objeveno? Na ostrově Srí Lanka se podařilo tamním badatelům nalézt zcela nový
parazitický druh, který svým životním cyklem a hlavně způsoby, kterak se chová
v definitivním hostiteli, nemá na naší planetě obdoby. Vzhledem k tomu, že jeho nález je
opravdu čerstvou záležitostí, nebyl tento parazit zatím umístěn na příslušné místo
v klasifikaci živočichů a i jeho název je zatím pouze „pracovní“. Mnoho navíc jsem vám
doposud neprozradil, že? Hned vše napravím. Oním skoro až mytickým parazitem je tzv.
Mimic gastrolithus, jehož jediným hostitelem je krokodýl Crocodylus palustris kimbula a to
konkrétně jedinci žijící na Srí Lance. Jinde ve světě nebyl výskyt Mimic gastrolithus doposud
zaznamenán. To, co všechny zainteresované natolik fascinuje, je parazitova schopnost
napodobovat krokodýlí gastrolity (tedy kameny, které plazům pomáhají rozmělňovat
potravu), způsob jakým se ve svém hostiteli chová a zvláštní zeleno-oranžová vyrážka ve
tvaru skládačky „puzzle“, která se objevila ve dvou případech, kdy se Mimic místo do svého
přirozeného definitivního hostitele dostal nedopatřením do člověka. Tolik tedy hrubý nástin
problému, nyní si všechny zúčastněné popišme blíže, abyste mohli lépe pochopit, o jak
velkou raritu se jedná.
Definitivní hostitel Crocodylus palustris kimbula Je velikou neznámou, proč si Mimic vybral za svého definitivního hostitele právě tento
krokodýlí druh a proč zrovna jedince lokalizované na Srí Lance. S určitým klíčem k rozluštění
záhady přišel tým vědců, v jehož čele stojí mladá ambiciózní Elyia Ngulu Fop. Ta
vyřkla hypotézu, která klade důraz na unikátní složení gastrolitů, které jsou k nalezení
v krokodýlech na tomto asijském ostrově. Ty se od gastrolitů nalezených v útrobách
krokodýlů v jiných částech světa liší svou specifickou krystalickou strukturou a specifickými
interakcemi mezi stavebními prvky „trávicích kamenů“. Není předmětem mé eseje zabíhat do
větších podrobností, tudíž na tomto místě udělejme velkou tečku a posuňme se
v objasňování dále.
Mimic gastrolithus aneb mimikry, to je věc!
Pomalu ale jistě se dostáváme k raritě číslo jedna – schopnosti uzpůsobit svou tělesnou
stavbu takovým způsobem, že je od krokodýlích gastrolitů naprosto k nerozeznání. V přírodě
je známo mnoho případů, kdy jeden druh napodobuje jiný ve snaze stát se „méně atraktivní
obětí“. To se děje kupříkladu tehdy, když druh jedlý a nejedovatý napodobuje naopak druh
jedovatý a tedy nejedlý. Možností je samozřejmě více. Jenže tyto známé formy mimikry jsou
v podstatě pouze přibližné, žádná svou přesností nedosahuje tak pozoruhodných výsledků,
jako tomu je u Mimic gastrolithus. Potřebné přesnosti dosahuje tento přírodní unikát interakcí
přímo s povrchem gastrolitů, resp. s kameny, které se ještě nedostaly do krokodýlích útrob.
Tímto mechanismem, který vědci nazvali explorační skenování, si první vývojové stádium
parazita, neboli gastrospinosa, „oťuká“ povrch kamene a vytvoří si jeho „odlitek“. Informaci
takto získanou zatím neznámým způsobem dokáže převést i do specifického pořadí
nukleotidů v DNA. Velkou roli zřejmě hraje sekundární struktura nukleové kyseliny, protože
pokud došlo při pokusech k jejímu narušení, parazit nevytvářel tak přesné „odlitky“ povrchu.
1 Spekulovalo se o tom, do jaké míry je gastrospinosa schopná napodobit strukturu gastrolitů.
Kopíruje pouze povrch? Získává nějakým způsobem anorganické sloučeniny z kamene a
integruje je do svého přirozeného povrchu? Nebo má snad schopnost tyto sloučeniny sama
vytvářet a potřebuje pouze „postrčit“ k jejich syntéze interakcí s kamenem? To jsou otázky,
které stále čekají na rozřešení.
Cesta do hostitele a zase zpět Asi si dovedete představit, že po proběhnutí všech potřebných úprav chybí už jen drobnost
ve formě pozření krokodýlem k tomu, aby se Mimic dostal do svého definitivního hostitele.
Jak se chová poté, co ho nešťastný krokodýl sežere namísto obyčejného kamene?
Samozřejmě se v první řadě dostane do trávicí soustavy a skončí v krokodýlím žaludku. Tam
se po zhruba 4-7 dnech uvolní ze svého „kamenného brnění“ a za použití lytických enzymů a
speciálního slizového obalu chránícího ho před agresivním prostředím žaludečních šťáv si
„provrtá“ cestu do tkání na ventrální straně těla. Takto z trávicího traktu uprchnuvší vývojové
stádium nazýváme lytospinosa. Následuje pomnožení a část z nově vzniklých parazitů se
vrací zpět do trávicího traktu. V tomto případě hovoříme o tzv. gastrozoitech. Tentokrát si
však díky nám neznámé chemické navigaci neomylně najdou tenké střevo a nechají se
vyloučit z těla ven. Osudem vyloučených gastrozoitů se budeme zaobírat později, teď se
vraťme k druhé části nově vzniklých parazitů, která krokodýlí tělo neopouští.
V tomto bodě se totiž dostáváme k velké raritě číslo dva - populace lytospinos spustí doslova
„chemickou továrnu“ na výrobu všemožných látek, zejména však chemických produktů typu
éterů, které uvolňuje malými otvory, které jsou vytvářeny jinými agresivními lytickými enzymy.
Hromadění éterů způsobuje krokodýlům nemalé problémy s orientací v prostředí, neboť, jak
bylo experimentálně prokázáno, jsou díky nim značně otupělí, dezorientovaní a mají
problémy s vnímáním hloubky. Má se za to, že dlouhodobě infikovaní krokodýli umírají na
vysílení hladem, jelikož nejsou schopní ulovit si jakoukoliv potravu. Usmrcení svého hostitele
by ale bylo nevýhodné (parazitovi by zmizel „chlebodárce“), což dokazuje i nízký podíl
hladem zemřelých plazů. Po určité době přechází lytospinosy do jakési klidové fáze – mění
se v chemické látky neprodukující dospělce, kteří v krokodýlím těle doživotně setrvávají, ale
už mu nadále nijak výrazně neškodí.
Nyní se vraťme k populaci Mimic gastrolithus, která byla vyloučena z těla ven, tedy ke
gastrozoitům. Jaký je jejich další osud? Inu, téměř vždy skončí ve vodě, tzn. v nějaké
relativně pomalu tekoucí říčce či potoku. To zajistí parazitovi dostatečné rozšíření na další
místa, kde se stále mohou vyskytovat naivní, neinfikované populace krokodýlů. Když Mimic
uzná, že je v dostatečné vzdálenosti od původního místa výskytu (zřejmě podle koncentrace
specifických vylučovaných látek, které produkuje populace zůstávající v krokodýlím těle),
aktivně vyhledá břeh. Mechanismus, jak tohoto navádění a vůbec daného pohybu dosahuje,
nebyl zatím určen. V konečné fázi se ale Mimic, přesněji řečeno stádium gastrospinosa, opět
ocitne na pevné zemi, poblíž tekoucí říčky a celý proces „kamenného“ mimikry může začít
nanovo. Celý cyklus je shrnut v přiložené ilustraci.
2 Slepá ulička jménem člověk Zhruba jsme si tedy popsali, jak vypadá životní cyklus tohoto pozoruhodného organismu. Co
jsme si ale stále neřekli, je způsob, jakým se povedlo badatelům Mimic gastrolithus objevit.
Musím podotknout, že objevu, jak už to tak bývá, se dosáhlo naprostou náhodou. Ve vesnici
Druthanga (ležící poblíž města Mutur) na ostrově Srí Lanka jednoho letního dne navštívil jistý
nejmenovaný vesničan místního lékaře Silondoun Oya Manampitya s tím, že se mu na břiše
vytvořila podivná vyrážka. Lékař se obával, že by mohlo jít o neopatrného pacienta, který se
pravděpodobně nakazil nějakou pohlavně přenosnou chorobou. Jaké ale bylo jeho
překvapení, když spatřil zeleno-oranžovou vyrážku, která „svým tvarem připomínala klasické
dílky puzzle. Na otázku jak se pacient infikoval, mi odpověděl, že prováděl jakýsi rituál
zahrnující olizování říčních kamenů.“ jak sám lékař uvedl ve svém deníku. Při pátrání po
příčině takto neobvyklého úkazu zapojil srílanský zdravotník logické uvažování a posléze
všechny dostupné diagnostické metody. „Byli jsme velice překvapení, když nám rozbor látek
izolovaných z pacientova vzorku kůže ukázal, že se jedná o velice vzácný druh přírodních
barviv. Bylo to skoro, jako kdyby si někdo udělal opravdu ošklivý žert.“ Dále uvedl
Manampitya ve svém deníku. Nedlouho po tomto zjištění se na jiném místě ostrovního státu
vyskytnul podobný případ zahrnující stejné příznaky, dokonce i způsob, jakým se druhý
pacient infikoval - zahrnoval obdobný rituál s říčními kameny. Je důležité dodat, že kromě
vyrážky a drobného zhoršení orientace v prostoru se žádné další příznaky neobjevily. Další
kroky k nalezení odpovědí na otázky tedy nezadržitelně vedly k říčním kamenům. Po
několika málo měsících hledání ohlásil tým z Brandon University v Kanadě vedený Paulem
Heilbennem, že našli původce „puzzlovitosti“ (jak byla nákaza pojmenována) – Mimic
gastrolithus. Následné experimenty poté vše potvrdily a umožnily rozpoznat alespoň některé
chemické struktury, které parazit produkuje.
I přes velký pokrok ve zkoumání specifik srílanského unikátu visí ve vzduchu až příliš mnoho
otazníků. Jaká všechna vývojová stádia Mimic tvoří? Dosud jsme v podstatě parazita ve své
„plné kráse“ nespatřili, neboť jsme schopní ho detekovat pouze prostřednictvím různých
vedlejších ukazatelů (produkované chemické sloučeniny, hladina protilátek atd.). Dokonce i
při nalezení gastrospinosy napodobující gastrolit je problém dostat se pod „kamennou
skořápku“, protože Mimic je překvapivě vysoce náchylný k vnějším nepřirozeným zásahům.
Většina pokusů (rozuměj zatím všechny) založených na odstranění horní vrstvy skončila
fiaskem – parazit se velice rychle rozložil (zkrátka a dobře, jako by se „vypařil“). Všechna
výše zmíněná vývojová stádia jsou tedy čistě hypotetická, jelikož se na základě dostupných
indicií zdá, že by životní cyklus Mimic gastrolithus mohl tímto způsobem vypadat. Ale
jednoznačnou odpověď vědci na naprostou většinu svých otázek zatím nedostali.
Jak z toho ven?
Příroda je nevyzpytatelná a čas od času ráda poškádlí badatele ze všech koutů světa
nějakým neočekávaným objevem. V případě Mimic gastrolithus její nevyzpytatelnost hraničí
téměř se škodolibostí. Jak je možné, že jsme o existenci takovéto rarity neměli po celou tu
dlouhou dobu ani nejmenší ponětí? A kolik dalších podobných překvapení nám „matička“
ještě vyjeví? Nikdo netuší. Dokud ale k podobným překvapením bude docházet, není to s tou
naší těžce zkoušenou planetou tak špatné, co myslíte?
3 1. Pozření prvního vývojového stádia (gastrospinosa) krokodýlem Crocodylus palustris kimbula 2. Poté se parazit dostává do trávicího traktu. Z něj se po 4‐7 dnech uvolní druhé stádium, tzv. lytospinosa, a míří na ventrální stranu těla (červená šipka) 3. Část populace lytospinos zůstává v hostiteli a začíná produkovat chemické látky, aby poté opět přestala a změnila se v dospělce. Zbylá frakce (stádium gastrozoit) se dostává do tenkého střeva a mimo krokodýlí tělo do tekoucí vody 4. Voda umožní migraci gastrozoitů do vzdálenějších oblastí, kde se cyklus znovu opakuje. X Slepá ulička ve vývoji nastává při infekci člověka. Typickým projevem je tzv. „puzzlovitost“ 4 ~ 1 ~ Ani ryba ani rak: rybovina Nový objev českých parazitologů může znamenat doslova revoluci v terapii zhoubných nádorů. Zároveň jde o
organismus nesmírně zajímavý z hlediska samotné parazitologie.
Doktora Roupka z Parazitologického centra Severočeské Univerzity snad ani nemusíme našim čtenářům představovat. Tento náš přední výzkumník a pedagog se na těchto stránkách objevil již mnohokrát a věřím, že v budoucnu se ještě mnohokrát objeví. Jistě k tomu přispěje i jeho poslední, a dosud zřejmě nejvýznamnější, objev. Abychom byli spravedliví, je třeba uvést, že to nebyl RNDr. Roupek (a jeho tým), kdo daného parazita poprvé spatřil. Ale, jak to už v této vědní disciplíně často bývá, on si jako první povšiml souvislosti mezi několika podivnými jevy, které spolu zdánlivě neměly nic společného. Tak například o úhynech lesní i hospodářské zvěře na velmi agresivní a rychle postupující rakovinné bujení máme záznamy již z konce devatenáctého století. Všechny tyto případy spojovala jedna nápadná okolnost: zvířata zemřela na břehu nebo přímo ve vodě nějaké řeky, rybníku nebo jezera. Navíc těch několik svědků smrti zvířete mluví o urputném chlemtání vody, jako by zvíře trpělo neuhasitelnou žízní. Pozření velkého množství vody před smrtí potvrdily i pozdější pitvy několika zdechlin. Jiným zvláštním jevem, který jsme dlouho nebyli schopni uspokojivě vysvětlit, je takzvaná „letální živorodost“ (Lethal Vivipary). Tento, poněkud schizofrenní, termín použil jako první britský ichtyolog T. McFluke ve své rozsáhlé monografii Egg diseases and malformations of Coregonus clupeoides fish in the Loch Lomond lake. McFluke si ve vaječnících některých samic endemické ryby povšiml podivných plůdků, které připomínaly čerstvě vykulený rybí potěr. Měly tedy oproti většině vajíček značný náskok v ontogenezi. Zpočátku se domníval, že jde o první náznaky nově se vyvíjející živorodosti této ryby, ale když plůdky vyjmul a pokusil se je udržet při životě stejným způsobem, jako by zacházel s čerstvým potěrem běžné sladkovodní ryby, všechny do několika desítek minut uhynuly. Po několika marných pokusech McFluke svou domněnku zavrhl a zařadil tento jev do nekonečné řady bizarností, které ve vaječnících nebohé ryby objevil. Do třetice je třeba zmínit tajemnou chorobu Stěpo Komariće. Tento srbský povaleč a příležitostný pytlák byl roku 1996 hospitalizován s podezřením na úplavici. Příznaky se zdály být jasným důkazem choroby: krvavý a vodnatý průjem, bolesti břicha, silná dehydratace… Jenže ani nejpečlivější vyšetření neodhalila přítomnost dvou možných původců úplavice – bakterie Shigella ani prvoka Entamoeba histolytica. Něco neobvyklého se ale lékařům přeci jen podařilo objevit. Ve stolici pacienta nalezli podezřelé bičíkaté buňky, které tam rozhodně neměly co dělat. Pozdější molekulární analýzy potvrdily jejich podezření. Šlo o spermie, a ne spermie ledajaké. Byly nade vší pochybnost rybí! Pan Komarić se ze své nemoci vyléčil stejně nenadále, jako k ní přišel a byl z nemocnice propuštěn. Od té doby je již z hlediska výzkumu parazitů (sensu stricto) nezajímavý. Tím se dostáváme do současnosti a k našemu parazitologovi, který celou záhadu, snad už definitivně, rozřešil. O tom, co ho vedlo k zájmu o tyto případy, ani o cestách, kterými se ubíral jeho výzkum, se zde rozepisovat nebudu. Na to zde nemám místo a ostatně by o tom měl v nejbližší době poreferovat sám výzkumník. ~ 2 ~ Doktor Roupek dokázal tyto, v čase i prostoru velmi vzdálené, jevy pospojovat v logický celek a vysvětlil je jako různé projevy jednoho jediného organismu. Tím organismem je podle jeho názoru ryba, která si zvolila parazitický způsob života, a v důsledku toho jsou některé fáze jejího životního cyklu extrémně zjednodušené. Jak tedy její životní cyklus vypadá? Začněme třeba od nejjednoduššího stádia: jediné améboidní buňky. Tato buňka, obsahující kompletní dědičnou informaci parazita, je pozřena sladkovodní rybou. V její trávicí soustavě si ale příliš dlouho nepobude. Aby unikla strávení, aktivně se prodere stěnou střeva do tělní dutiny a z ní opět aktivně do pohlavních žláz. Zde nastává první zdroj potíží. Když se totiž parazit dostal do samce, znamená to pro něj pravděpodobně konec. Ve vývoji může pokračovat jen ve vaječnících. Jistou nadějí by pro něj mohlo být, kdyby onoho rybího samce neprodleně sežrala nějaká rybí samice, něco takového ale nikdo dosud nepozoroval. Předpokládejme tedy, že buňka měla štěstí a už si spokojeně hoví ve vaječníku svého hostitele. Pokud se hostitelská ryba nachází ve vhodné fázi reprodukčního cyklu, buňka parazita se začne dělit. Dceřiné buňky se ale nerozcházejí, jak bychom čekali u jednobuněčného parazita, ale zůstávají u sebe, a dokonce si vytvářejí mezibuněčné spoje. Po několika cyklech dělení již můžeme rozeznat struktury typické pro obratlovčí embryo. Zde máme tedy vysvětlení oněch předčasně vyspělých plůdků ze skotského jezera: Nešlo o potomky oné dospělé samice, ale o vyvíjející se rybky jiného druhu, které zneužívají pohodlné a výživné prostředí jejích vaječníků. Vývoj parazita je synchronizován s reprodukčním cyklem hostitele tak, že dospěje v samostatně životaschopného jedince zhruba v době, kdy se hostitelská samice tře a klade jikry. Parazit tak může opustit hostitele nepozorovaně, aniž by ho příliš poškozoval. Zmenšuje tak evoluční tlak na mezihostitele a tedy i možnost vzniku účinné obrany. Uvolněný parazit v této fázi dosti připomíná běžný rybí potěr, možná proto nebyl dosud popsán jako zvláštní druh. Ale při bližším pohledu si nemůžeme nevšimnout některých zvláštností. Rybka je celá zabalena v silné vrstvě slizu, který se svým složením značně odlišuje od slizu běžného mezi sladkovodními rybami. Zdá se, že jeho hlavní úlohou je chránit parazita před prudkými změnami pH. Dalším nápadným znakem je úplná absence trávicí soustavy. Parazit sice má ústní otvor, ale slepý. Slouží pouze jako ozubený svěrák. Obě tyto adaptace (a další méně zjevné) mají jediný cíl: rybka musí co nejrychleji najít definitivního hostitele a bezpečně se v něm zabydlet. Spěch je skutečně namístě, zásoby žloutku vydrží jen několik dní a na malé bezbranné rybce by si ráda pochutnala i řada nevhodných „hostitelů“. Narazí‐li tedy parazit na vhodnou oběť (to znamená savce), využije tu nejsnazší cestu z vody do jeho těla: nechá se vypít. V žaludku hostitele na něj okamžitě zaútočí kyselé pH i trávicí enzymy, před těmito nástrahami ale rybku chrání její slizový obal. Parazit pokračuje dále trávicí soustavou hostitele, až se octne v tenkém střevě, kam celou dobu směřoval. K přichycení na stěně střeva použije své ozubené čelisti a později s tkání doslova sroste. Nemění se jen ústní otvor, ale celé tělo. Všechny nepotřebné orgány i celé soustavy jsou redukovány, až z parazita zbude jen onen příslovečný „divný pytlík“ přisátý ve střevě. Zůstávají mu vlastně jen tři funkční struktury: zárodek pohlavní soustavy, povrch těla sloužící k ochraně před natrávením a zároveň k výživě a chemoreceptory. Ty jsou v této fázi nejdůležitější, neboť předurčují budoucí osud jedince. Pokud parazit v trávenině ucítí feromony samce vlastního druhu, změní se v samici. Pokud je ani po delší době neucítí, stane se samcem a začne produkovat jednak ony feromony a zároveň spermie. ~ 3 ~ Spermie mají hned dvě funkce. Jejich prvořadým úkolem je samozřejmě nalézt a oplodnit samici, pokud se jim to nepovede, pokračují dále na své cestě trávicí soustavou až do tlustého střeva, kde vykonají svůj druhý, sebevražedný úkol. Napadnou buňky epitelu, ničí je a snaží se prodrat ven do tělní dutiny. Sledují tím dva cíle, jednak odlákají pozornost imunitního systému od skutečné hrozby: dospělce v tenkém střevě, a za druhé narušením vstřebávání vody nutí hostitele k neustálému pití a tedy pobytu v blízkosti vodních ploch. Tolik tedy k případu srbského pytláka a jak uvidíme dále, pan Komarić měl opravdu velké štěstí, že z nákazy vyvázl jen s průjmem a mlíčím ve střevech! Vraťme se ale k samici, která s trochou štěstí již sedí mezi klky a nechává se permanentně oplodňovat spermiemi od samce. Celá se mění v továrnu na vajíčka, ne velké a složité rybí jikry, ale pouhé holé zygoty, buňky, které by ve vodě nepřežily ani minutu. Ostatně, voda není jejich cílem. Samice je totiž klade tenkým „kladélkem“ do stěny střeva, kde jsou zachyceny a odnášeny krevním řečištěm. Takto se do celého těla hostitele dostanou tisíce až miliony buněk, každá s unikátním koktejlem antigenů, a jakmile se zachytí na vhodném podkladu, začnou se nekontrolovaně dělit. Zde máme tedy vysvětlení oněch tajemných úhynů zvěře. Nádory, které je zabily, nebyly jejich, ale skládaly se z buněk parazitické ryby. A tak se pomalu dostáváme tam, kde jsme začali. Buňky rybího parazita v hostiteli vesele bují, metastázují a netrvá dlouho, než zaplní celé tělo a zahubí ho. Hostitel se mezitím, kvůli útokům zhrzených spermií, nevzdaloval od vody a je tedy velká šance, že na jejím břehu či přímo v ní i uhyne. Čerstvá mršina ležící ve vodě je samozřejmě neodolatelným lákadlem pro nesčetné zástupy mrchožroutů, mezi jinými i ryb. Každá si spolu s kusem žvance odnáší i nezvaného hosta v podobě amébovité buňky připravené uhnízdit se jí v pohlavních žlázách. Jak vidíte, tento nečekaný objev je významný hned z několika hledisek. Pokud je mi známo, jedná se o jediného parazita, který se během svého životního cyklu mění z aktivního (!) jednobuněčného stádia ve složitý mnohobuněčný organismus. Neméně zajímavý (a z praktického hlediska důležitější) je fakt, že rakovinné buňky zde nejsou konečným a nevratným stádiem! Dokážou přežít smrt hostitele a za vhodných podmínek se vrátit ke spořádanému mnohobuněčnému životu. Jedná se tedy o jakousi „ochočenou“ rakovinu a to skýtá nedozírné možnosti výzkumu jak základního, tak medicínského. Kdybychom porozuměli signálům, které řídí návrat buněk ke spořádanému životu a spolupráci, mohli bychom se pokusit o podobný zvrat i u našich vlastních nádorů! Několik poznámek na závěr: Rybka počítá se smrtí svého definitivního hostitele a je na ní závislá, nejedná se tedy spíše o parazitoida než o parazita? Ona manipulace hostitelem může mít i další důsledky: Zvíře často pije a zvyšuje se tak šance, že osamělému samci parazita pořídí družku. Jenže stejně tak se zvyšuje šance pozření konkurenčního samce. Zajímavý teoretický problém… Jak bude dál pokračovat evoluce parazita? Stane se méně patogenním? Naučí se přenášet mezi definitivními hostiteli přímo? Ztratí stádium v rybím mezihostiteli? A střevní stádium? Pak by se velmi podobal přenosným rakovinám psů nebo tasmánských čertů. Lukáš Novák, 2008
Slovo redaktora:
V poslední době se v nejpřednějších světových žurnálech vyrojilo hned několik vědeckých publikací na téma tak ožehavé a
dotýkající se nejcitlivějších stránek osobnosti člověka, že bývá právem srovnáváno s revolucí Darwinovou. V univerzitních
posluchárnách, hospodách i v zasedacích halách akademií a učených společností se rozproudila živá diskuse a ctihodní profesoři
ztrácejí svou důstojnost v divokých rozepřích, v nichž si kromě rozumných argumentů nejednou našlo místo i plivání do obličejů
a fackování zatvrzelých oponentů. Náš časopis se distancuje od těchto projevů nedostatku profesionality příslušných pánů vědců
a přináší review shrnující některé dosavadní poznatky na poli pátrání po skrytých stránkách lidské existence.
Acta Mysteriologica – Journal of Evolutionary Nonsenses, Issue IV, Vol. 12,
pp.1-3, 2008
Homo sapiens parasiticus
(Review )
Radim Žídek, Faculty of Science, Charles University, Prague
e-mail adress: [email protected]
mobile phone: 737 855 661
Již velmi mnoho je známo o nejhojnějším primátovi
planety Země, člověku druhu Homo sapiens sapiens.
Až donedávna byl považován vědeckou komunitou
i veřejností pouze za druh volně žijící, stejně jako celá
skupina primátů a koneckonců i všech savců. Ačkoliv bylo
dobře známo, že i v nejtěsnějším příbuzenstvu či dokonce
uvnitř takových skupin se nalézají linie zcela cizopasné,
a které v případě, že to jejich styl života vyžaduje, mohou
být od svých volně pobíhajících, lezoucích a jinak se
projevujících bratranců k nerozeznání, přece nikoho
nenapadlo (přestože u některých velikánů biologie jsme
viděli náznaky myšlení tímto směrem2), hledat podobný jev
u tvora nám nejbližšího.
A přece nejnovější studie3,6,9 podporují existenci
parasitismu u lidí. Již krátké a povrchní výzkumy ukázaly
naši neznalost v tomto směru a odhalily, že v případě
člověka se patrně jedná o oportunního parazita9, 10 s celou
plejádu životních strategií. Oportunního v tom smyslu, že se
v běžné lidské populaci vyskytují genové komplexy a memy
podmiňující cizopasný způsob života,které se mohou tu
a tam vynořit, z velké části se však dědí vertikálně3,9,13, proto
lze vysledovat jakési evoluční linie1. Situace je dosti složitá,
proto se zde omezíme pouze na několik příkladů.
Tak například sociální parasitismus2,3,7,8,9, 10 vyskytující se
ve dvou typech, je určen kombinací alel některých
polymorfních genů s memy. Sociální parazité se vyvíjejí
zpočátku jako lidé běžného typu. Jejich životní cyklus3 se
začíná diferencovat od ukončení školní docházky,
ke kterému dochází u typu A dříve něž u běžných členů
populace. Takový typ A se prostřednictvím sociální
soustavy hostitele (v tomto případě lidské kolonie) napojí
na energetické zdroje12 představované univerzálním
energetickým platidlem – BNC (z angl. Banknotes and
Coins – bankovky a mince), zkráceně M-partikule (Money).
Obr. 1: Elektronový šum nebo další krok v evoluci člověka?
Jelikož je sociální parazit typu A na povrchu dobře
maskován hostitelskými antigeny5, je mu poskytnut
dostatečný přísun M-partikulí. Takto zabezpečený parazit
přechází do přisedlého stadia. Typ A je typickým
r-stratégem7, který vkládá veškeré své zdroje do produkce
potomstva.
Přejděme ale k neméně zajímavým životním osudům
lidského sociálního parazita typu B3. Hlavní odlišností
od typu A je jeho sázka na K-strategii a rozdílné době
a intenzitě využívání jednotlivých zdrojů. Ve školském
systému hostitele tráví typ B podstatně více času, investuje
tedy více do růstu, což mu umožňuje překonat některá
omezení kladená parazitům do cesty hostitelem a dostat se
tak k bohatším zdrojům M-partikulí. Jakmile se mu to
podaří, vyprodukuje malé množství potomstva, které vybaví
dostatečným množstvím M-partikulí a důležitými ligandy
pro lidské receptory – tzv. konexematy12. Ty usnadní další
infekci ve stejném hostiteli nebo v hostiteli se stejnými
receptory. I zde se v pozdějším věku uplatňuje vegetativní
přisedlé stadium. Typ B odebírá relativně hodně
z hostitelských zdrojů, ale naštěstí není tak hojný jako typ
A. Jeho množení (v souladu s teorií r- a K-strategií) je
pomalejší, ale potomstvo životaschopnější a v populaci
hostitelů je mezi nimi většinou ustavena dynamická
rovnováha7.
Pozorný čtenář si jistě povšiml jednoho zvláštního faktu
– v minulých odstavcích jsme projednávali lidi jako
cizopasníky na sociální struktuře svého vlastního
společenství. Jelikož velká část příslušníků tohoto konsorcia
je rovněž parazitická, jedná se zčásti o hyperparazitismus
1
na vlastním druhu8,10,14. Pokud tuto myšlenku dovedeme
do extrému, parazituje člověk jako sociální parazit sám
na sobě a celá definice by se tak stala tautologií popisující
vztah, který parazitovi nepřináší žádný užitek. Tento
problém je však pouze zdánlivý, podstatné je, že societu
vždy tvoří jedinci parazitičtí a v dostatečném množství
i jedinci neparazitičtí a parazit tak vždy získá více zdrojů,
než kolik jich (především do ostatních parazitů) musí sám
vložit.
Co se týká morfologie, dá se předpokládat. že selekční
tlak podporoval udržení kryptického vzhledu cizopasících
jedinců, proto nepozorujeme žádné geneticky podmíněné
vzhledové rozdíly. Parazity poznáme až podle změn
způsobených jejich sedenterním stylem života, dobrým
přísunem živin, respektive přemnožením. Zdá se, že lidští
sociální parazité se dostali do evoluční situace, vylučující
allopatrickou speciaci15 – jelikož člověk parazituje sám
na sobě, není možná izolace populace parazitické
od populace normální, protože populace složená ze samých
parazitů by nepřežila. Jedinou možností tak u nich zůstává
vytvoření reprodukčně-izolačních mechanismů a speciace
sympatrická. Podle posledních průzkumů se však zatím
mezi sebou lidé parazitické a neparazitické populace volně
páří13.
Může evoluce parasitismu u lidí zajít ještě dál? Právě
jsme si ukázali, že cestou sociálního parasitismu těžko,
ale krátce před dokončením manuskriptu byla opublikována
fotografie ze skenovacího elektronového mikroskopu4
(Obr. 1) ukazující neobyčejného tvora z lidského tlustého
střeva pro podobnost s ikonou světové biologie pracovně
nazvaného „trematod darwin“. Preparát byl nešťastnou
náhodou po pořízení snímku zničen, další izolát se dosud
neobjevil. Zastánci inteligentního designu tuto fotografii
jednohlasně odmítli. Autor se k jejich postoji vyjádřil slovy:
„Nebudu s nimi vést disputace na žádné intelektuální
úrovni. Prostě počkám, až trematod darwin vykoukne
nějakému kreacionistovi z p***** a poví mu to sám.“ * Jeho
existence tedy zůstává nadále sporná.
Zajímavý pohled na evoluci lidských sociálních
parazitů1 nabízí Obr. 2. Podle autorů můžeme i u strategií
chování vysledovat evoluci. Pokusili se ji zrekonstruovat
ze sekvencí konexemat z různých skupin H. sapiens
a studiem memů z dobových pramenů a k výslednému
stromu přiřadili odpovídající evoluční události. Autoři
do studie zahrnuli i další mutantní chování lidí – využívání
neživých přírodních zdrojů.
Obr. 2: Fylogenese lidských parazitů a podobných forem dle
Brainbox&Harakiri, 2008. Vysvětlivky: 1 – ztráta ochoty pracovat, 2 –
ztráta altruismu, 3 – vznik zvýšené spotřeby M-partikulí, 4 –
zjednodušení nervové soustavy, 5 – zvýšení produkce potomstva, 6 –
zánik ohledů na ostatní členy populace, 7 – ztráta schopnosti zajistit
samostatně vlastní existenci 8 – vznik oportunismu
Tím se dostáváme k poslední části tohoto nesouvislého
vyprávění8,11 – ve spojení s všeobecně známou teorií pana
Lovelocka v její populární podobě nám vytanou na mysli
lidé parazitující pouze na jediném hostiteli – planetárním
superorganismu, včetně všech jeho purkyňovských
nerostných žil, zelených plic a říčních tepen, vylučovacího
ústrojí zemské kůry i nejjemnějších nervových zakončeních
– živých tvorech, biosféře. Želbohu, zdá se, že jedinému
známému hostiteli člověka chybí reprodukční soustava,
proto doufejme, že lidé udrží svou patogenitu na uzdě.
Nechceme se přece z parazitů stát hned parazitoidy.
* abychom předešli nejasnostem – p***** prý znamená
paruka.
Citace:
1.
2.
3.
4.
5.
6.
7.
8.
9.
10.
11.
12.
13.
14.
15.
Brainbox, E., Harakiri, N.: Suggested phylogenetic tree for explanations of human parasitic behavioral strategies, Phylogenetic Plantation, Issue 31, Vol. 11, pp15-16,
2008
Cimrman, J.: Myšlénky o způsobu cizopasném lidského chování, Das C.a K. Ősterreichischen Journal der Tschechischen Parasitologie, Issue 53, Vol. 1, pp22-31, 1901
Crapsteller, D., Egghead. A.: Social parasitism in human comm
communities, types of social parasites and their life histories, A Social Scientist, Issue 13, Vol. 2, pp
pp11-13,
2007
Drunkard, B.: SEM pictures of odd „darwinian-like“ worm, The Sun, , Issue 103, Vol. 48, p1, 2008
Dumm, T., Schmutzigmann, H.: Molecular interactions among parasitic humans and their hosts, Journal of Parasitological Loosers, Issue 14, Vol. 4, pp201-207, 2008
Echt., S., Gold. T.: Another Evidence for parasitic-human-hypotheses, Journal of Scientifical Wastes, Issue 5, Vo10, pp771-792, 2007
Lajosz, F.: Ecological consequences of human parasitism, Frydecko-Mistecky Denik, Issue 19, Vol. 2, p20
Krzikyianska, O., Moore., N. A.: Philosophical discussion about idea of extened parasitism, needlessness of being and infinity of cosmos, Parasitological Toilet Papers,
Issue 4, Vol 7, pp1-coil, 2008
Novogradskij, P. I.: Parasitism in humans, Acta Mysteriologica – Journal of Evolutionary Nonsenses, Issue 2,Vol. 1, pp2-24, 2006
Novogradskij, P. I.: New parasitic phenomenons discovered in humans – another amazing revealings, Acta Mysteriologica – Journal of Evolutionary Nonsenses, Issue
4,Vol. 3, pp152-161, 2008
Rimmer, A. J., Lister, D.: Environmental impact of sources depletion, Pollution, Issue34, Vol. 9, pp65-78, 1997
Silver, L. J., Achab, Cpt., Flint, Cpt.: Searching for mystery of energetic bilances in human parasitism – discovering new molecules and structures, BNC (M-particles)
and connexemates, Harbour Pulp Magazine, Issue 18, Vol. 6, pp3-8, 2008
Stalker, B., Bluebeard, K.: Parasitic and non-parasitic people interbreeding, Ultimate Etology, Issue 44, Vol.3, pp11-12, 2008
Wurst. V, Rohlik. V.: Autohyperparasitic hypotheses of mankind, Parasitological Toilet Papers, Issue 3, Vol 17, pp501-664, 2007
Zagro, S., Kudla, K.: Possibility of speciation in parasitic humans, Diverging Opinions, Issue 87, Vol. 11, pp533-537, 2008
2