ukázka z knihy Zámky naděje od Pavla Kohna

Transkript

Pavel Koh1i
.....
Ctenáři této knížky mají jistě právo,
aby se sez11ámili i s životopisem toho, kdo se na předchozích stránkách pokusil
jim zpřístupnit životní osudy děti z poválečných Pittrových zámeckých ozdravoven. Zde je:
Nevděčné dítě Přemysla Pittra Pavel Kohn
ak jsem sebekriticky sám sebe nazval v předmluvě své knížky ke stému jubileu Přemysla Pittra Můj život nepatří mně,
když jsem si po více než dvaceti letech od svého prvního setkání
s ním uvědomil, čím pro mne a pro mé kamarády byl, co pro nás
znamenal a jak málo jsme to jako děti a mladiství dokázali ocenit.
Na zámek Štiřín jsem se dostal podobně jako téměř všichni, jejichž životopisná vyprávění jste si četli, totiž naprostou náhodou .
A dokonce jsem předtím nebyl ani v Milíčově domě, ba ani jsem
netušil, že něco takového existuje. Táhlo mi tehdy na šestnáctý
rok a vrátil jsem se nedlouho předtím do své rodné Prahy z kon.centračního tábora Buchenwald, kam mě dopravili v únoru roku
1945 na otevřeném uhelném vagonu z koncentračního tábora
Gross Rosen po asi čtrnáctidenním pochodu smrti z osvětimského
tábora Blechhammer, kde jsem sedm měsíců těžce pracoval po
dvourr1ěsíčním pobytu v rodinném táboře BII b v Osvětimi- Birke
nau, kam jsem se dostal po téměř dvouletém pobytu v terezínském ghettu . Punktum. Co všechno se vejde do jedné věty! - Do
Terezína jsem přijel s rodiči a s o dva roky starším bratrem Karlem
v září 1942 transportem Bf, mé číslo bylo 676 a v Osvětimi mě
ocejchovali písmenem A a číslem 299, které mám na levém před
loktí dodnes .
..,
Předtím jsme žili v Praze a tatínek byl prokuristou firmy Ceská
akciová továrna na dýhy, která patřila k průmyslovému impériu
právě onoho barona Ringhofera, v jehož zámku Štiřín, zabaveném
KOHN, Pavel. Zámky naděje: děti Přemysla Pittra vzpomínají. 2. vyd. Chomutov: L. Marek, 2011, 310 s. ISBN 978-80-87127-30-8.
J:>avel Kol11l
československ.ou
vládou, zřídil Přemysl Pitter jednu ze svých
ozdravoven. Jaká náhoda! Ale o tom jsem se dověděl až mnohem
později, .
My děti jsme se cítily jako Češi, i když tatínkova mateřská řeč
•
byla němčina : narodil se totiž ve vesnici Liběšice u Žatce (Liebeschitz bei Saaz) v Sudetech a chodil do německých škol, než se
přestěhoval do Prahy, kde se oženil s naší maminkou, která po cházela z české židovské rodiny na Benešovsku a za svobodna pracovala jako kancelářská síla. Že jsme Židé, jsme věděli podle toho,
že jsme chodili za naším rabínem Sichrem na židovské náboženství, světili hlavní židovské svátky a neměli vánoční stromek jako
naši spolužáci, což jsme jim snad i trochu záviděli . O Vánocích
jsme však obvykle navštěvovali rodinu strýčka Ervína Blocha, která vánoční stromeček měla a zdobila, prý kvůli křesťanským obchodním přátelům a známým.
Když Hitler zabral po mnichovské dohodě Sudety, byla to pro
příbuzenstvo mého otce (měl čtyři sourozence a jeho matka, naše
babička, byla ještě naživu) těžká rána: všichni odtamtud museli
uprchnout do českého vnitrozemí a bylo nutné pro ně sehnat něja
ké bydlení. Naštěstí koupil (předvídavě už s tím úmyslem) můj
otec na Sázavě rodinný domek, kam se někteří z nich mohli nastě
hovat. V té době jsme i my - jako mnoho jiných židovských rodin
v našem okolí - uvažovali o možnosti někam před hrozícím hitlerovským nebezpečím emigrovat. Pamatuji se na jakési cizojazyčné
dokumenty s exotickými hlavičkami z Ekvádoru či Guatemaly,
které se u nás doma tehdy objevovaly a nad nimiž rodiče pokyvovali hlavami. A tatínek říkal: ,,Nikomu jsme nikdy nic zlého neudě ..,
lali, tak proč by proti nám někdo měl něco mít?'' Když Němci Ceskoslovenskou republiku zabrali a zřídili protektorát Bohmen und
Mahren, byl takovým úvahám konec: byli jsme v pasti a nemohli
ven. Otce sice pak ještě nějaký čas jako odborníka zaměstnávali
(byl skutečně odborník, rozuměl exotickému dřevu, které jeho fir-
Pctvel } oh 11
ma dovážela z dalekých krajin, zpracovávala a prodávala nábytkářskému průmyslu) , ale nakonec ho přece propustili a nám zakázali chodit do školy. Bratr byl u ž tehdy žákem třetí třídy gymnázia
na Královských Vinohradech, já tam právě slož·l přijímací zkot1šku do primy a těšil se, že budeme oba na stejné škole ... Potom jsme
se ještě nějaký čas učili v kroužcích po soukromých bytech, jak je
zorganizovali někteří rodiče, a otec, místo aby chodil do práce, se
celý den modlil. Seděl v obývacím pokoji, který sousedil s kuchyní,
na židli u kratší hrany našeho velkého obdélníko'(rého jídelního
stolu, modlitební knížku před sebou, na hlavě klobouk a nahlas
předčítal jednu modlitbu za druhou. Vůbec jsem předtím nevěděl,
že umí tak dobře hebrejsky číst. A četl a četl a četl ... Dramatické
bylo, když začalo povolávání do transportů. Jakýsi bratranec z otcovy strany pracoval na židovské náboženské obci a mohl se pře
dem dovědět, jestli byly naše kartičky (zřejmě tam měl každý svou
kartičku) vytaženy z kartotéky a naše jména se tedy octnou na
nově sestavované transportní listině . Snad měl dokonce možnost
je nějakým způsobem zařadit zpátky, co já vím? V každém případě
ho rodiče vždycky v oné příslušné noci čekali a on, ač bylo pro Židy
zakázané po osmé hodině večerní vycházet na ulici, nám donesl
zprávu, jestli v transportu jsme, nebo ne . Bylo to obvykle dlouhé a
vzrušující čekání . Jedné noci přišel a oznámil, že jsme do toho
spadli, což bylo vpravdě zdrcující. Na druhé straně to bylo i dobré,
protože jsme tím získali snad dva nebo tři dny, než jsme dostali
oficiální předvolání, dostavte se tam a tam v tu a v tu dobu, takže
jsme měli trochu víc času na balení zavazadel a uschování někte
rých cenností, které nám ještě zbyly, u svých árijských přátel .
(Většinu z nich jsem po svém návratu stejně zpátky nedostal.)
V Terezíně bydleli rodiče odděleně každý v jiných kasárnách,
bratr a já na L 417 v domově číslo S. L 417 byla bývalá škola (v roce
1990 tam zřídili Muzeum ghetta) a do naší třídy se nás - chlapců
mezi dvanácti a patnácti lety - na třípatrové palandy vešlo třicet
290
I auel K oli 1i
šest. Naším vedoucím byl Arnošt KJ,auber, kterému se říkalo
.....
Smudla (viz také Polda aneb půl století života v kibucu aj ., pozn. autora) a pusobil na nás v sionistickém duchu. Transporty na východ
odcházely a no'.Zé přicházely, a tím se vždy znovu drasticky narušoval vznikající kolektiv. Většinou jsme nemuseli pracovat a celý
den jsme trávili úklidem, improvizovaným vyučováním (které bylo oficiálně zakázáno) a různými kulturními a sportovními soutě
žemi, které pro nás Šmudla organizoval a za které jsme dostávali
body, zaznamenávané na tabuli se jmény nás všech. Jídla bylo málo a zásoby, které jsme si přivezli z domova, jsme brzo spotřebova
li. K nejcennějším patřilo několik kelímků z navoskovaného papíru, naplněných mléčně cukrovou hmotou, kterou maminka před
transportem n,ěkolik hodin vařila. Jedna kávová lžička tohoto
koncentrátu měla nepochybně velkou kalorickou hodnotu, ale kdo
to mohl s jednou lžičkou vydržet? V květnu 1943 nás postihla pohroma: tatínek, který pracoval ve skladu dřeva , si přivodil kýlu,
musel být operován a zemřel . Když ho vyváželi v dřevěné rakvi
spolu s velkým počtem dalších z ghetta, na poslední zastávce jsme
s bratrem a s ostatními pozůstalými sborově odříkali modlitbu za
mrtvé kadiš, jejíž text jsme se nazpaměť naučili.
V květnu 1944 jsme byli zařazeni do transportu na východ.
V nacpaných dobytčích vagonech nás po dvoudenním kodrcání
dovezli do Osvětimi - Birkenau a bez selekce, ale také bez jakýchkoli věcí, které jsme měli s sebou z Terezína, jsme se dostali do rodinného tábora. Neubytovali nás s bratrem do dětského bloku, ale
bydleli jsme v jednom baráku s dospělými a neměli žádné výhody.
.....
Ctyřpatrové pryčny, lidé naskládaní vedle sebe jako sardinky. Mělli někdo průjem (a takových bylo hodně), sotva se dokázal dostat
v noci na latrínu. Jídlo, pokud se správně pamatuji: černá tekutina, zvaná káva, řídká polévka se sušenou zeleninou nebo dvě tři
brambory. Kousek chleba, někdy proužek margarinu anebo lžička
marmelády. Za bloky hromady mrtvol, nahé kostry potažené kůží.
Pa el Koli11
Pavel Koli11.
29
Pavel Koli11.
292
Nebezpečí
potkat na ulici mezi bloky nějakého kápa nebo esesáka:
málokdy se to obešlo bez bezdůvodného výprasku, který mohl
skončit zabitím. Mamjnka byd1.ela v jednom ženském bloku za
podobných podmínek. Během dne nebylo zakázané se navštěvo •
vat. Dávala nám své jídlo s tvrzením, že se jí podařilo sehnat něco
navíc. Dobře jsme věděli, že to není pravda, ale sotvakdy jsme odolali si alespoň něco vzít. Hlad vítězí nad morálkou. Komíny krematorií kouří ve dne v noci, často z nich dokonce šlehají plameny, to
když je jejich výl<onnost nadmíru překračována. Je všeobecně
známo, že do tábora přijíždějí mnohatisícové transporty, které
mizí neznámo kde. Obrat ,,všjchni vyletíme komínem'' dostává velice konkrétní obsah. O plynových komorách se všeobecně ví, každý však doufá, že s námi z B II b ~ají jiné úmysly.
V červenci 1944 se rodinný tábor likviduje. Do plynu nebo jak?
To je otázka. Teď teprve poznáváme, co je to selekce. SS -doktor
Mengele koná přehlídky nahých těl a ukazuje palcem napravo, nebo nalevo. Také my s bratrem před něho předstupujeme a chvilku
před námi se stane, že mu nějaký jeho adjutant zapaluje cigaretu,
on se sklání k zápalce nebo k zapalovači a ukazuje mezitím jen na
jednu stranu, aniž by toho dotyčného viděl a mohl jeho vzhled
,,zhodnotit''. Asi to byla ta, která znamenala smrt. Nešlo o to, je-li
někdo silný a může ještě pracovat, nebo naopak, je to hra náhody
a osudu. My oba procházíme na - zatím - stranu života. Hned nás
oddělí a vycházíme z tábora, takže nemůžeme zjistit, jak to do padlo - předtím, nebo potom - s maminkou. Jestl.i ji ještě někam
poslali na práci, nebo jestli její utrpení skončilo už tam. V rodinném táboře jsme ji viděli naposled.
Ještě v Osvětimi nás zavedou do tak zvané sauny, vykoupou
nás, vydezinfikují, místo našich původních šatů, v kterých jsme
přijeli z Terezína, nám dají pruhované vězeňské mundúry, ne nepodobné ošklivým pyžamům, a pošlou nás do Blechhammeru.
Tam pracujeme v továrně na umělý benzín. Vstáváme ve čtyři či
Pa vel Kol1.1i
293
v pět ráno a pochodujeme na staveniště vzdálené několik kilometrů. Domů se vracíme večer, rychle pro menáž, která je trochu lepší
než v Birkenau, a spát, spát, abychom byli schopni tuhle vražednou zátěž vydržet. Bratrovi naskakují na nohou vředy, furunkle.
Na ,,krankenstube'' ho ošetří tak, že mu je namažou tmavou mastí
a zavinou do papírového obvazu, jiný není k dispozici. Druhý den
je jeho cesta do práce ještě bolestivější a obtížnější. Nedá se nic
dělat, musí do nemocnice. A má nepředstavitelnou smůlu: právě
za dva dny se celý revír likviduje. Když ho jdu pod uhé navštívit,
zjišťuji, že je nemocnice úplně prázdná. Až teprve po létech se od
lékaře, který tam tehdy jako medik vypomáhal a přežil, dovídám,
že odtamtud odváželi čas od času nemocné do Osvětimi. Kam ji"
nam nez ...
V práci se dávám do hovoru s německým civilním zaměstnan
cem, který tím, že se mnou mluví, riskuje - je to zakázáno. Navrhuje mi, že mi přinese žiletku, abych si mohl podřezat žíly. ,,Copak
má nějaký smysl žít takhle jako otrok?'' říká. ,,Německo válku vyhraje a myslíš si snad, že to s vámi někdy bude lepší?'' argumentuje. ,,Pro takového mladého člověka je jediným rozumným východiskem sebevražda a on je ochoten mi podat pomocnou ruku ..."
Pracuji v komandu, které staví železniční trať: pokládáme koleje, nosíme pražce, vozíme v kolečkách štěrk, rozhazujeme ho vidlemi a pražce jím podbíjíme. Je to těžká a marná práce, protože od
jisté doby vždy znovu přilétají spojenecké bombardéry, shazují
bomby a koleje jsou druhý den neuvěřitelně zkroucené a vyčnívají
vysoko do výšky, jako by si nějaký obr z nás dělal nezřízenou legraci. Jednou při ranním apelu a počítání vězňů odcházejících do
práce - v táboře žije asi šest tisíc lidí - dojde k jakémusi střetu našeho holandského kápa, kulatého, dobře živeného blonďáka střední
ho věku v elegantním na míru šitém obleku z pruhované látky,
s jedním z nás. Nevím, oč jde, ale vím, že ho kápo přetáhl holí a
nějací další vězni kolem proti tomu protestovali tím, že začali kři-
294
Pavel Kolin
čet něco
jako fuj a han ba. Po večerním návratu do tábora po odpočítání u brány nám nedají obvyklý rozchod, abychom si mohl.i jít
vyzvednout menáž, nýbrž nás odvelí na ,,apelplatz'', a protože ten
ranní incident kvalifikovali jako pokus o vzpouru, odsuzují nás ke
,,sportu('. Utrmácení a hladoví musíme běhat, v dřepu a s předpa
ženýma rukama skákat (povel zní ,,hupfen''), plížit se po zemi a
pořád dokola za asistence esesáků a jejich táborových pomahačů,
ozbrojených dřevěnými holemi, které nám tancují po hřbetech,
jakmile se zdá, že ve svých výkonech ocha.b ujeme, nebo je po nás
házejí a my je musíme jako psi svým trýznitelům aportovat. Pamatuji se na Jindru Hellera, který už opravdu nemohl a který tam
dostal takový nářez, že nedokázal, když už bylo po všem, vstát.
Snad tam zůstal ležet až do rána.
Když se na rozhraní ledna a února 1945 přiblíží ruská fronta,
rozhodnou se Němci Blechhammer evakuovat . Nastupujeme do
pětistupů a pochodujeme v sevřených řadách západním směrem .
Přespáváme na holé zemi ve stodolách a opuštěných skladištích.
Naženou nás tam obvykle už za tmy, jeden padá přes druhého, a
tak není divu, že se ráno vzbudíš a zjistíš, že rul<a, která vyčnívá
vedle tebe ze slámy, je nějak podivně vykroucená a tuhá. Komu
patří, už není mezi živými . Jednou se stane zázrak: ve stodole,
kam nás nahnali, nalézám pod slámou, na níž jsem složil hlavu,
dvě vajíčka, které tam zřejmě snesla ,,zanášející'' slepice. Jsou tuhá
čili úplně zmrzlá, takže skoro nejdou zbavit skořápky. Nevadí :
i tak je sním a mám překvapivý pocit nasycenosti. Na pochodu se
snažím celý den nakázané pětistupy předbíhat: zjistil jsem totiž,
že vzadu, na konci našeho dlouhého zástupu, se střílí . Když se ně
kdo opozdí a nemtiže už tak rychle jít, zaplatí to životem . A já sám
už jen s posledním vypětím sil dokážu pochodovat, pochodovat ...
V Gross Rosenu strávíme natlačeni jeden na druhého a terorizováni jakýmisi bezohlednými vězni z nějakých jiných táborů - mají na
sobě černé mundúry, na zádech žlutý pruh a plné pytle věcí - pří-
]:>a vel Koh1i
295
šernou noc v obrovském baráku, načež nás naloží do otevřených
uhelných vagonů, které nás odvážejí do Buchenwaldu. Tam prožiju
zajímavou epizodu, kterou jsem ještě nikde nezaznamenal: v tak
zvaném Malém lágru se dostávám na blok, který vede český politický vězeň, jehož jméno jsem už zapomněl (snad Kalina nebo tak
nějak), a jsou zde samí mladiství v mém věku . Dostávám vysokou
horečku a zimnici, hlásím to a on mě posílá do nemocničního baráku. Když ho najdu, řeknou mi, že nemají místo. Mám se hlásit
někde jinde, půjdu dál napravo cestou mezi bloky, u třetího zahnu
doleva, pak půjdu až na konec. Dostávám se k nízkému dřevěnému
stavení, vcházím dovnitř a vidím po několika měsících poprvé ženu, oblečenou jako zdravotní sestřička . A sál s normálními postelemi či gauči s bílými prostěradly a polštáři a povlečenými pokrývkami. Něco neuvěřitelného . Měří mi teplotu, zapisují si mě jako
nemocného a přidělují mi lůžko . Kde jsem se to octl? V buchenwaldském nevěstinci, který sloužil německým vězňům a snad
i dozorcům, ve kterém ,,pracovaly'' vybrané dívky nejrůznějších
evropských národností, které zaměnily otroctví fyzické za snad
příj emnější otroctví sexuální, ze kterého teď udělali odbočku nemocnice a z jejího osazenstva ošetřovatelky. Tady trávím několik
dní, když mě propustí jako uzdraveného. Mám se vrátit na ,,svůj'(
blok. Ale kde je? Snažím se ho najít a nakonec ho skutečně najdu,
ale to už se ozývají salvy z pušek a kulometů a nad táborem přelé
távají letadla. V baráku ležíme všichni na zemi, abychom se nestali obětí střel svištících kolem nás. Prý došlo ke vzpouře, vězňové
převzali moc nad táborem a esesáci utekli . Ale jestli je to pravda?
Kdosi organizuje akci SOS. Dostáváme bílé kusy nějakých prostě
radel či čeho a na prostranství mezi baráky z nich vytváříme když se objeví nad táborem americké letadlo - toto znamení zoufalství a naděje .
11. dubna 1945 osvobozuje Buchenwald americká armáda a ně
kdy kolem 20. května nás, české vězně, odváží autobus Červeného
296
kříže
rozbombardovaným Německem do Prahy. Nahoře na Václavském náměstí autobus zastaví, je už pozdě večer, a my vystupujem e. Kam jít, když nemám kam? Jdu na Wilsonovo nádraží, ale
všechny lavičky jsou obsazené. Lehám si na studené dlaždice, při
krývám se dekou z Buchenwaldu a místo polštáře mám pod hlavou tvrdou stupačku osobní váhy, která byla náhodou ,,volná''.
P říš tí den mi na jakémsi úřadu potvrdí, že se mé obavy splnily:
z naší rodiny se nikdo nevrátil. (Až teprve později zjistím, že jedna
sestřenice přece. Osud ji však neušetřjl: jejího manžela, který také
přežil několik koncentračních táborů, popraví v roce 1952 v procesu se Slánským komunisti.)
Od kamarádů, se kterými se náhodou setkávám v jídelnách
sloužících navrátilcům, na židovské obci, při vystavování repatriační legitimace nebo vyplácení podpor se dovídám, že je možné jet
...,
kamsi na zotavenou, přihlašuji se a odjížím do Stiřína . Stejně jako
všechny ostatní mě ohromuje nádhera zámeckých interiérů a vlídnost ,,personálu''. Jak tam jsou na nás všichni hodní, jak se o nás
starají, kolik jídla nám dávají~ Společenských záležitostí - jako besídek, tancování, recitace - si však moc neužiju: hned druhý nebo
třetí den po koupání v jezírku na zámecké zahradě dostanu vysokou horečku a lékař ozdravovny dr. Emil Vogl diagnostikuje zápal
plic. Ze zámeckého pokoje se stěhuji na marodku, kde ležíme ze
začátku dva a později se tam uzdravuji docela sám. A jde to velice
pomalu. Brzo po válce nejsou k dispozici potřebné léky.
...,
Tady musím zaznamenat, že spolu se mnou byl tehdy na Stiříně
i jeden z mých terezínských spoluvězňů Tomyk Fantl, který měl to
štěstí, že se mu vrátili dva členové jeho rodiny, sestra a maminka .
A ti se rozhodli, že až svou rekreaci, která se změnila v hospitalizaci, na Štiříně ukončím, že mě k sobě vezmou. Dokonce se jim po..,
dařilo pro mne sehnat odkudsi ze Svýcar nějaké léky, které za ně
kolik dní mou nemoc zdárně ovlivnily. Nevím, co bych si býval bez
téhle nabídky počal (viz také Žiji v Německu smysluplně - Tomáš
Fantl, pozn. autora).
Pa iJel K o/1,11
297
S Přemyslem Pittrem jsem se na Štiříně setkal jen párkrát, ale
věděl jsem, kdo to je. Na Olgu Fierzovou ani na jiné naše tehdejší
opatrovníky se z té doby nepamatuji. Více mi v mysli utkvěl - což
souviselo s tím, že mě ošetřoval - lékař dr.Vogl a jeho přítel a tehdejší pomocník H. G. Adler, se kterým jsem se tehdy bavíval
o umění a kterému jsem dal číst i některé své básničky (o něm viz
též Yehuda Bacon, izraelský malíř z Moravské Ostravy, pozn. autora).
Po pobytu na Štiříně jsem žil - jak bylo naplánováno - u Fantlů a
chodil do gymnázia. Nastoupil jsem do sexty, ale z latiny - kterou
jsem se nikdy předtím neučil - mě nechal dobrý pan profesor Petrtýl propadnout, a tak jsem si ji celou ještě jednou zopakoval. Hodně jsem se tehdy věnoval poezji a můj tehdejší profesor češtiny,
který zároveň vedl v jednom předním českém nakladatelství významnou edici Ceské básně, se mnou jednal o jejím vydání. Neuskutečnilo se to, protože přišel ,,vítězný únor'( 1948, kdy došlo
k převzetí moci komunisty, vydavatelská činnost byla zestátněna
a zglajchšaltována a můj příznivec byl své vedoucí editorské funkce zbaven .
Nějaké vystěhování do Palestiny či do Izraele pro mne nepři
cházelo v úvahu: byl jsem přesvědčen, že budu pracovat v oblasti
kultury, že se budu zabývat literaturou, zejména poezií, a tudíž že
se bez svého rodného jazyka, češtiny, nedokážu obejít. Po maturitě jsem studoval na Karlově univerzitě a na Akademii múzických
umění divadelní vědu a dramaturgii a absolvoval ji jako diplomo vaný divadelní dramaturg. Pět let jsem působil jako dramaturg
krajského oblastního divadla v Karlových Varech, odkud mě z politických důvodů - pravou příčinou bylo, že jsem se znelíbil jeho
řediteli, komunistickému funkcionáři a laureátovi ceny Klementa
Gottwalda, protože jsem si dovolil ho kritizovat - propustili. Prý
jsem nehlásil státní bezpečnosti, že chce kdosi uprchnout za hranice, a do té míry politicky nespolehlivý člověk přece nemůže pracovat v tak důležité funkci . Následuje osm let na volné noze, bez
v
29
Pcivel KoJ1,1i
nemocenského a sociálního pojištění, kdy se živím psaním divadelních kritik, uveřejňováním článků v novinách a časopisech, reportážemi, překlady, doslovy. Problematické to je i z toho důvodu ,
že jsem brzo po návratu z Buchenwaldu onemocněl chronickou
chorobou diabetes melitus a že si musím píchat inzulín. Na druhé
straně mě ale kvůli tomu nemohli donutit k nějaké těžké manuál...,
ní práci, přestože v socialistickém Ceskoslovensku panuje praktic ky pracovní povinnost.
Až teprve v roce 1965 se objevuje možnost trvalého zaměstná
ní: v mezidobí jakéhosi ideologického tání se stávám vedoucím
kulturní rubriky vysol<oškolského týdeníku Student, který dostává do vínku více žurnalistické svobody, než mají jiné tiskové orgány: českoslovenští vysokoškoláci se totiž čím dál tím víc začínají
projevovat jako kritici komunistického dogmatismu a komunistič
tí mocipáni se je tímto způsobem snaží ,,uklidnit'' a ,,zpacifikovat''.
Tehdy jsem už byl podruhé ženat. První manželství se nepoved-lo, ale vzešel z něho syn Karel, zručný řemeslník izolatér, který
nese jméno mého bratra zavražděného v Osvětimi. Je ročník 1954
a má už jednadvacetiletou dceru, mou nejstarší vnučku . Druhou
mou manželkou se stala Rut, původním povoláním učitelka, dnes
v Německu poměrně známá malířka. Obě naše děti, Ráchel (1962)
a David (1964), se narodily ještě v Praze a daly se na uměleckou
dráhu, které předcházelo studium zvolených oborů : první je sochařka a žije se svým manželem a třemi dcerami v Berlíně, druhý
bydlí v Mnichově, je profesionální hudebník, jehož zdrojem obživy
je vyúka hry na klavír, a má čtyři děti .
Ale abych nepřebíhal : v roce 1967 jsem si zažádal o povolení
návštěvy Spolkové republiky Německo s odůvodněním, že by má
poválečná poručnice, která po komunistickém převzetí moci odešla do zahraničí, chtěla poznat mou manželku a vidět mé děti - a
kupodivu jsem je obdržel. Využili jsme této příležitosti a zůstali
na Západě . Od ledna 1968 jsem pak až do května 1990 působil ja-
Per vel Ko/111,
299
ko redaktor českého vysílání rozhlasové stanice Svobodná Evropa
v Mnichově.
Svým
způsobem
se
tady
uzavřel
kruh
otevřený
v
roce
...,
1945 na Stiříně. Už od padesátých let, kdy musel před hrozbou jáchymovských dolů a vězení uprchnout z Československa, byl totiž
zejména v duchovní a náboženské oblasti spolupracovníkem této
stanice Přemysl Pitter. Samozřejmě jsme se setkali, vzpomínali na
předchozí časy a na jeho chovance, roztroušené po celém světě, ale
mnohé žijící i v Izraeli, na které jsem už já dávno zapomněl, kteří
však s ním a s Olgou Fierzovou nepřestali být v písemném a často
i v osobním styku. V Mnichově jsem mu slíbil, že se za ním a za
..,
Olgou do Svýcarska přijedeme podívat, ale nikdy k tomu nedošlo,
prostě jsem si nenašel čas . Nikdy jsem však neopominul, když ·u ž
s námi vzhledem ke svému stáří přestal spolupracovat, připomí
nat jeho poválečnou práci pro židovské a německé děti v akci
,,zámky'', recenzovat jeho knížky a po jeho skonu zaznamenávat
pro naše československé posluchače jeho životní jubilea. Také s H.
G. Adlerem jsem se při své rozhlasové práci měl možnost sejít, i on
nás v Mnichově navštívil a já mu jeho návštěvu v Londýně, kam. se
odstěhoval, oplatil a natočil s ním obsáhlé inteview o jeho životě a
díle. Na otázku, proč žije právě tam, mi tehdy řekl: ,,Po tom, co jsem
v životě prožil, jsem už nikde nechtěl být doma. A nebýt doma se dá
nejlépe v Londýně.'' Nemyslím si, že to bylo opravdu upřímné: jako
soukromý vědec a rozporuplný intelektuál se na první pohled cítil
dobře v rozsáhlém, temném bytě s vysokými stropy, v pokojích do
výšky obložených policemi s knihami a v kůži vázanými folianty,
ve kterých hledal historické podklady pro svá sociologická díla
zejména o člověku totalitním systémem ,,spravovaným''.
Až teprve po převratu ,,sametové revoluce'' jsem se směl bez nebezpečí zatčení, které hrozilo po dlouhá léta všem pracovníkům
Svobodné Evropy, podívat domů. Brzo potom jsem se v Praze setkal s lidmi, kteří se snažili obnovit památku Přemysla Pittra a
Olgy Fíerzové a jimž se podařilo převézt jejich obsáhlý archiv ze
JJavel Koh11
300
Švýcarska do Pedagogického muzea J. A. Komenského na Malé
Straně, kde je uložen dodnes. Ti mě vyzvali, abych napsal o Pře
myslu Pittrovi k jeho stému jubileu knížku, kterou v roce 1995
vydalo nakladatelství Kaljch v Praze s názvem Můj život nepatří
mně. Olze Fierzové jsem věnoval stať Život ve stínu, která vyšla ně
mecky v knize České ženy, uspořádané Alenou Wagnerovou (Prager
Frauen, Bollmann Verlag - Mannheim 1995), a česky ve sborníku
Hovory 3 (Jan Štěpán, nakl. Oliva - Praha 1997).
Potud můj životopis, ke kterému se cítím povinen připojit
tento dodatek: Během zpracovávání portrétních medailonů bývalých chovanců poválečných zámeckých ozdravoven
jsem byl trvale konfrontován s problémem, co do nich zařadit a co vynechat, co je tak zvaně pro každého jednotlivce
podstatné a co nikoli. Jejich vyprávění většinou přesaho
valo rozsahem možnosti této publikace, a bylo tedy nutno
krátit. Snažil jsem se postupovat co nejšetrněji. Ještě podstatnější je, že jsem během své práce zjistil, že do tohoto
souboru nemohu pro nedostatek místa zařadit ještě další
portréty Pittrových děti, které jsem znal nebo na jejichž
jména jsem při této své práci narazil. V neposlední řadě
jsou to i lidé, kteří už nejsou mezi námi, ale kteří přece
k ,,dětem'' Přemysla Pittra patří. Za mnohé ostatní zde
alespoň tato tři jména: Šimon Rotschild (Izrael) a dva zesnulí, první také z Izraele: Harry Karni (Kraus) a druhý
z Moravy: Bedřich Kulka (Prostějov).
Poděkovat
musím za pomoc, kterou mi při práci na této
knížce poskytly, především Magdě Bar-Or (adresy dětí a
organizace setkání s nimi) a Maud Michal Beerové (tlumočení z hebrejštiny), jakož i všem osloveným za pochopení,
hezké přijetí a poskytnutí soukromých podkladů, napří
klad dopisů, deníků atpod.
P. K .
•

ukázka z knihy Zámky naděje od Pavla Kohna

Transkript

Podobné dokumenty

Radniční noviny

Závilosti a její léčby