červeném koberci Kiem

Transkript

červeném koberci Kiem
Přeložila Olga Bártová
Copyright © 2010 by Sharie Kohler
Published by arrangement with HarperCollins Childretťs Books,
a division o f HarperCollins Publishers.
Translation © Olga Bártová, 2012
ISBN 978-80-7447-105-6
Mé drahé Catberine
„Když jednou okusíš létání, budeš už navždy kráčet po
s pohledem upřeným k nebi, protože jsi tam byl
a neustále se tam budeš toužit vrátit. “
L e o n a r d o d a V in c i
1
P
rohlížím si ztichlé jezero. Jsem si jistá, že má smysl
takhle riskovat.
Temná hladina je klidná a hladká jako naleštěné sklo,
nenarušují ji ani záchvěvy větru. Zvedá se mlha, míří dál
od průzračných hor tyčících se na pozadí oblohy, která
má barvu jako modřina. Ze rtů se mi dere nedočkavý vý­
dech. Za chvíli vyjde slunce.
Právě přijíždí udýchaná Azurka. Ani se nenamáhá po­
stavit kolo na stojan, jen ho mrskne vedle mého. „Copak
jsi mě neslyšela? Vždyť víš, že neumím šlapat tak rychle
jako ty.“
„Nechtěla jsem přijet pozdě.“
Nad horami konečně vykoukne slunce. Temné jezero
lemuje úzký rudozlatý pás paprsků.
Azurka vedle mě zavzdychá. Je mi jasné, že si předsta­
vuje to, co já - co brzké ranní slunce udělá s její kůží.
Jacindo, stejně bysme neměly," poznamená, ale nezní
to nijak přesvědčivě.
Zabořím ruce do kapes a zhoupnu se na patách. „Chtě­
ly jsme to zkusit, ne? Podívej na to slunce.“
7
Svléknu se, dřív než stihne cokoliv namítnout. Scho­
vám oblečení za keř a stoupnu si na samý kraj jezera.
Třesu se, ale ne z ranního chladu. Chvěju se nadšením.
Vtom už na zem padá Azurčino oblečení. „Cassian
bude zuřit," prohodí.
Zamračím se. Jako by mi záleželo na tom, co si Cas­
sian myslí. Nechodím s ním. I když na mě včera při
nácviku úhybných manévrů znenadání nalétl a poku­
sil se mě vzít za ruku. „Nech toho. Teď na něj nechci
myslet/'
Tuhle malou vzpouru jsem vymyslela i proto, abych se
dostala co nejdál od něj. Od Cassiana. Neustále se mi drží
nablízku. Sleduje mě tmavýma očima. Vyčkává. Jak ráda
bych ho přenechala Tamře. Co bych za to dala, kdyby
stál o ni, kdyby vedení našeho kmene nevybralo mě, ale
ji. Kohokoliv, jenom ne mě. Vzdychnu. Vadí mi, že jsem
neměla na vybranou.
Naštěstí mám v tomhle ohledu ještě dost času. Ale teď
na to nechci myslet.
„Tak hurá na to.“ Snažím se pročistit hlavu, vnímám
jen okolní hučení. Větve s šedozelenými listy. Ptáky pro­
buzené za rozbřesku. Lýtka mi ovine vlhká mlha. Protahuju si prsty na nohou, v duchu počítám, kolika kamín­
ků se na drsné hrbolaté zemi dotýkám. V prsou cítím
dobře známé pnutí. Moje lidská pokožka mizí, ustupuje
a nahrazuje ji silnější drakijská kůže.
Napíná se mi obličej, tváře ostře vystupují, sotva zna­
telně se posouvají a zvětšují. Dýchám jinak, protože se mi
proměňuje nos, chrupavky se rozestupují. Ruce i nohy se
uvolňují a prodlužují. Protahování kostí mi dělá dobře.
Podívám se na oblohu. Mraky už nevypadají jako pouhé
8
šedé šmouhy. Vnímám je, jako bych prolétala mezi nimi.
Cítím, jak mě laskají studené kapky.
Netrvá to dlouho. Tohle je moje možná vůbec nejrych­
lejší převtělení. Jde to snáz, když si můžu svobodně pře­
mýšlet a když je u toho jen Azurka. Když se na mě Cassian
příkře nedívá. Když nevidím, že má máma v očích strach.
Když mě ostatní nesledují, nehodnotí a nekritizují.
Oni mě totiž neustále za něco kritizují.
Vyrostou mi křídla, vykukují mi nad rameny. Už jsou
celá dobře vidět. Rozevřou se - ozve se zašeptání, vzdech.
Jako by i ona hledala povyražení. Svobodu.
Cítím na prsou dobře známé chvění - to se mi rozši­
řuje hrudník. Jako bych předla. Otočím se. Azurka je také
připravená, vypadá nádherně. Září nejrůznějšími odstíny
modré. Pod tmavě modrou drakijskou kůží jí v přibýva­
jícím světle probleskuje růžovofialové zabarvení. Toho
jsem si nikdy předtím nevšimla.
Je to totiž vidět až teď za rozbřesku, když se chystáme
vzlétnout. To je ovšem v našem kmeni zakázané. Jenže
v noci bychom o hodně přišly.
Obdivné si prohlížím své štíhlé ruce - rudozlatě se
lesknou. Zamyslím se. Představuju si velký jantar ze šperkovnice, ve které máme schované naše rodinné draho­
kamy a klenoty. Moje kůže má totiž stejnou barvu jako
baltský jantar prozářený sluncem. Je to jen optický klam.
Vypadá křehce, a přitom je pevná jako brnění. Už dlouho
jsem se takhle neprohlížela. Už dlouho jsem na kůži ne­
cítila sluneční paprsky.
Azurka vedle mě tiše vrní. Podíváme se na sebe - obě
máme zvětšené duhovky a místo panenek tmavé svislé
štěrbiny. Je mi jasné, že teď už nebude mít nic proti. Dívá
9
se na mě zářivě modrými duhovkami. I ona je ráda, že
jsme tady. Přestože jsme porušily všechna kmenová pra­
vidla a opustily chráněné území. Jsme tady. Jsme volné.
Bříšky prstů se odrazím od země. Křídla zapadnou
na místo a pružné membrány se napnou. Začnu stoupat.
Otáčím se ve vzduchu.
Azurka letí vedle mě, směje se hlubokým hrdelním
smíchem.
Přežene se přes nás vítr a pak nás na kůži polaskají
hebké sluneční paprsky. Jakmile vystoupáme dostatečně
vysoko, pustí se Azurka střemhlav k jezeru a udělá něko­
lik vývrtek.
Zašklebím se. „Nepředváděj se!“ křiknu. Drakijský hlas
mi duní hluboko v hrdle. Azurka zajede pod vodu a na
hladinu se vynoří až za několik minut.
Azurka je vodní drakie, a tak se jí ve vodě na bocích
udělají žábry. Tím pádem může zůstat pod hladinou...
třeba navždycky, kdyby chtěla. Tuhle dovednost si osvojili
naši dračí předci, aby dokázali přežít. Všichni drakiové to
nedokážou. Například ji.
Já umím jiné věci.
Vznáším se nad jezerem, čekám, až Azurka vyplave na
hladinu. Konečně z jezera vytryskne třpytivý gejzír a ve
vzduchu se zaleskne její modré tělo, z křídel se jí řinou
kapky vody.
„Máš jedničku," pochválím ji.
„Teď ty!“
Zavrtím hlavou a znova se rozletím, svištím bludištěm
hor. Dělám, že neslyším, jak za mnou Azurka volá: „No
tak, vždyť je to prima!"
Moje nadání rozhodně není prima. Co bych za to dala,
10
kdybych uměla něco jiného. Kdybych byla vodní drakie.
Nebo destruktor. Nebo viziokryptéra. Nebo onyx. Nebo...
Klidně bych mohla pokračovat.
Jenže já jsem takováhle.
Dštím oheň. V našem kmeni jsem první po víc než
čtyři sta letech. Budím tím mnohem větší pozornost, než
o jakou stojím. Od chvíle, kdy jsem se jako jedenáctiletá poprvé převtělila, už nejsem Jacinda, ale ta> kterd dští
oheň. A právě kvůli tomu o mém osudu rozhoduje vedení
kmene, jako bych jim patřila. Jeho členové jsou horší než
moje máma.
Vtom ve hvízdání větru a hučení mlhy halící zasně­
žené vrcholky hor zaslechnu ještě jeden zvuk. Je sotva
patrný a přichází z velké dálky.
Nastražím uši. Zarazím se, snažím se v hustém vzdu­
chu udržet výšku.
Azurka zakloní hlavu, zamrká a upře dračí oči do dáli.
„Co je to? Letadlo?"
Ten rytmický zvuk je čím dál hlasitější, rychle se blíží.
„K zemi!"
Azurka přikývne a pustí se střemhlav dolů. Vrhnu se
za ní. Otočím se, ale vidím jen rozeklané špičky hor. O to
lip to slyším. A cítím.
Blíží se to.
Ten zvuk nás pronásleduje.
„Doletíme zpátky ke kolům?" podívá se na mě Azur­
ka. Černé vlasy s modrými pramínky jí ve větru vlají jako
prapor.
Zaváhám. Nechci, aby dnešní let tak rychle skončil.
Kdo ví, kdy se nám zase podaří vyklouznout z domu.
Vždyť mě kmen bedlivě střeží a Cassian se neustále 11
,Jacindo!“ Azurka na něco ukazuje měňavým mod­
rým prstem.
Otočím se. Leknutím mi poskočí srdce.
Zpoza menší hory se vynořuje vrtulník, proplétá se
mlhou - takhle na dálku vypadá hodně malý, ale rychle
se zvětšuje.
„Rychle!" vykřiknu. „K zemi!"
Vrhnu se střemhlav dolů, deru se proti větru, křídla
mám sklopená k tělu a nohy propnuté jako šíp. Takhle
dokážu vyvinout velkou rychlost.
Jenže ne dostatečně velkou.
Lopatky vrtulníku zuřivě tepou. Lovci. Tak rychle jsem
ještě neletěla, do očí mě bodá vítr.
Azurka mi nestačí. Křiknu na ni. Ohlédnu se - v prů­
zračných očích jí vidím zoufalství. „Az, pospěš si!"
Vodní drakiové létají jen pomalu. To vím. A ona si toho
je také vědoma, a proto tak vzlyká. „Dělám, co můžu! Nenech mě tu, Jacindo! Nenech mě tu!"
Vrtulník se neustále přibližuje. Mám hořko v puse to ze strachu, protože slyším ještě další dva. Přestanu si
dělat naděje, že se jedná o obyčejný vyhlídkový let. Ta es­
kadra nás chce dostihnout.
Tak takhle chytili tátu? Vypadaly takhle poslední okamžiky
jeho života? Pohodím hlavou, snažím se takové myšlen­
ky zaplašit. Dneska neumřu, moje tělo nikdo nerozřeže
a nerozprodá.
Ukážu hlavou na stromy pod námi. „Tam se scho­
váme!"
Drakie zásadně nelétají nízko nad zemí, jenže nám nic
jiného nezbývá.
Azurka letí za mnou, kličkuje. Za chvíli už letí vedle
12
mě. Je tak vyděšená, že málem zavadí o rychle se míha­
jící větve. Zastavím se, vznáším se na místě, prudce se
mi zvedá hruď. Vrtulníky už hučí přímo nad námi, ten
dunivý zvuk nás ohlušuje. Koruny stromů vypadají jako
zelená pěna.
„Měly bysme se převtělit zpátky do lidské podoby,"
vydechne Azurka.
Kdyby to bylo tak jednoduché. Jsme moc vyděšené.
Když se drakie bojí, nedokáže udržet lidskou podobu.
Je to obranný mechanismus. V hloubi duše jsme totiž
drakie a z toho také pramení naše síla.
Dívám se nahoru, skrz mřížoví zmítajících se větví.
Cítím pronikavou vůni borovic a lesa.
„Dokážu to," prohlásí Azurka hrdelním drakijským
hlasem.
Zavrtím hlavou. „I kdybys to dokázala, pořád by to
bylo moc nebezpečné. Musíme počkat, až odsud zmizí.
Určitě by je zarazilo, že by chvíli po tom... co zahlídli dvě
drakie, potkali dvě holky." Srdce mi sevře ledová pěst.
Nesmím to dopustit. Nejen kvůli mně, ale hlavně kvůli
ostatním. Kvůli drakiům a drakiím na celém světě. Naší
nejlepší obranou je to, že umíme vypadat jako lidi.
,Jestli za hodinu nedorazíme domů, budeme mít prů­
švih!"
Kousnu se do rtu, abych nevyhrkla, že nám hrozí
mnohem větší nebezpečí, než že někdo z kmene zjistí, že
jsme utekly. Nechci ji ještě víc děsit.
„Musíme se schovat
K sekavému zvuku vrtulí se přidá ještě jeden. Nená­
padné vrčení. Hrůzou mi vstanou chloupky vzadu na
krku. Je tu ještě něco. Pod námi. Na zemi. Blíží se to.
13
Podívám se na oblohu. Protáhnu si prsty, které vypa­
dají spíš jako ptačí spáry, a zase je pokrčím. Křídla se mi
chvějí tak, že s nimi jen stěží manipuluju. Instinkt mi
radí vzlétnout, ale já vím, že nahoře jsou helikoptéry. Ce­
kají. Krouží jako supi. Skrz koruny stromů vidím jejich
tmavé obrysy. Bolí mě na prsou. Ty nikam neodletí.
Ukazuju Azurce, ať leze za mnou do husté koruny
vysoké borovice. Prodíráme se bodavým jehličím, křídla
máme přitisknutá co nej těsněji k tělu, snažíme se vyhý­
bat špičatým větvím. Zadržujeme dech, vyčkáváme.
Vtom země pod námi ožije, hemží se na ní auta - ná­
klaďáky, džípy - a terénní motorky.
„Ne,“ zasípu. Prohlížím si auta a po zuby ozbrojené
muže. Na korbě jednoho náklaďáku dřepí dva chlapi
s vystřelovací sítí. Jsou to zkušení lovci. Dobře vědí, co
dělají. Dobře vědí, co chtějí ulovit.
Az se třese tak, že se s námi rozhoupe tlustá větev, na
které dřepíme. Je slyšet, jak šustí listí. Chytnu ji za ruku.
Jako první jedou terénní motorky, řítí se neuvěřitelnou
rychlostí. Řidič jednoho džípu ukáže rukou z okýnka.
„Prohlídněte ty stromy!" zařve. Má hluboký, děsivý hlas.
Az se zavrtí. Stisknu jí ruku ještě pevněji. Právě pod
námi projíždí motorka. Řidič má na sobě těsné černé trič­
ko, pod kterým se mu rýsují svaly. Bolestivě se mi napíná
kůže.
„Nemůžu tady jen tak sedět," zašeptá Az přidušeně.
„Letím pryč!"
„Az!" zavrčím. Můj hluboký dunivý hlas zní vlídně
a zoufale zároveň. „Právě o to jim jde. Chtějí nás odsud
vyštípat. Musíme zachovat klid."
„Nevydržím tady," procedí Az skrz zaťaté zuby.
14
Sevře se mi žaludek. Je mi jasné, že Az se tu dlouho
schovávat nebude.
Zjišťuju, jak to vypadá dole pod námi, pak se podívám,
co dělají vrtulníky nad námi, a nakonec se rozhodnu.
„Dobře,“ polknu. „Mám plán. Rozdělíme se
„Ne
„Vyletím z úkrytu jako první. Lovci se pustí za mnou
a ty se vrhneš do vody. Zajedeš pod hladinu a zůstaneš
tam. Tak dlouho, jak bude potřeba."
Tmavé oči se jí vlhce lesknou, zorničky ve tvaru svis­
lých čárek jí tepou.
,Jasný?“ zeptám se.
Trhaně přikývne. Zhluboka se nadechne, nakrčí při­
tom nos. „C-co budeš dělat ty?"
Přinutím se k úsměvu, až mě z toho oblé rty zabolí.
„Poletím, jak jinak."
15
2
dyž mi bylo dvanáct, závodila jsem s Cassianem a vy­
hrála jsem.
Bylo to během skupinového letu. Samozřejmě v noci.
Nikdy jindy létat nesmíme. Cassian byl namyšlený, před­
váděl se a mně to prostě nedalo. Jako malí jsme se ka­
marádili. Než jsme se poprvé převtělili. Nesnesla jsem
pohled na to, v co se převtělil, vadilo mi, že se chová, jako
by nám ho seslal bůh.
Než jsem se stihla rozkoukat, už jsme se hnali noční
oblohou. V uších mi znělo tátovo povzbuzování. Cassianovi bylo čtrnáct, stal se z něj onyx. Jeho tělo sestávalo
z hladkých černých svalů a vystouplých šlach. Můj táta
byl taky onyx. Onyxové jsou nejsilnější, největší a obvykle
i nejrychlejší drakiové.
Jenže tu noc to neplatilo. Tu noc jsem Cassiana - naše­
ho prince, budoucího alfa samce, kterého už od narození
vedli k tomu, že bude nejlepší - porazila.
Neměla jsem vyhrát, a přece jsem vyhrála. Za svitu
měsíce jsem dokázala, že umím víc než to, kvůli čemu
jsem pro náš kmen tak cenná - tedy že dštím oheň. Ze
K
16
už nejsem malá holka, kterou Cassian vozil v motokáře.
Cassian se pak změnil. Už se nesnažil být nejlepší, ale
začal chtít tu nejlepší. Stala se ze mě trofej.
Celé roky jsem toho vítězství litovala, vadilo mi, že
jsem na sebe tak upozornila, a mrzelo mě, že umím létat
tak rychle. Teď, když se bosýma nohama dotýkám drsné
kůry stromu a připravuju se ke startu, jsem za to konečně
ráda. Jsem vděčná, že umím létat rychle jako vítr.
Azurka stojí za mnou, třese se, drkotá zuby. Zakňourá.
Vím, co musím udělat.
Prostě se... odrazím, odlepím se od stromu. Svištím
vzduchem, křídla mám napjatá jako dvě velké ohnivě
zlaté plachty.
Slyším křik. Túrování motorů rychle jedoucích aut.
Změť nesrozumitelných překřikujících se hlasů. Drsných
mužských hlasů. Kličkuju mezi stromy, lovci jsou těsně
za mnou, jejich auta rozdírají zem. Na rtech mi hraje
úsměv, protože mi nestačí a já získávám náskok. Slyším
svůj smích.
Vtom mi jedno křídlo sežehne oheň. Trhnu sebou,
nakloním se, začnu padat.
Zasáhli mě.
Snažím se pomocí druhého křídla udržet nad zemí.
Několikrát jím máchnu a pak už jen kloužu vzduchem.
Okolní svět kolem mě víří jako svěží plápolavé odstíny
zelené a hnědé. Zavadím ramenem o strom a zřítím se
na zem. Je ze mě pochroumaná udýchaná hromádka. Do
nosu mi stoupá železitý pach krve.
Zaryju se prsty do vlhké země; její pronikavý ostrý
pach prospívá mé kůži. Zavrtím hlavou. Mám plné ruce
hlíny, zalézá mi za drápy. Cítím tepavou bolest v rame­
17
ni. Plížím se po čtyřech pryč, opatrně kladu ruce před
sebe.
Já nechci. Já nechci. Ten zvuk - napůl zabručení, napůl
zavrčení - mě pálí v krku.
Skrčím kolena pod sebe a vyzkouším poraněné kříd­
lo - opatrně ho rozvinu, musím se kousat do rtu, abych
nevykřikla bolestí, která mi vystřeluje z pružných mem­
brán hluboko do zad, mezi lopatky. Pokusím se vstát, do
dlaní mě bodá jehličí.
Slyším, jak se blíží, jak křičí. Hluk motorů střídavě
sílí a slábne podle toho, jestli auta jedou do kopce nebo
z kopce. Hlavou mi bleskne představa náklaďáku se sítí.
Jako v tátově případě. Teď jsem na řadě já.
Zvednu se, přimáčknu křídla co nejvíc k tělu a roz­
běhnu se. Zenu se hustým lesem; řev motorů je čím dál
hlasitější.
Ohlédnu se. Zalapám po dechu. Skrz opar jsou mezi
stromy vidět přední světla aut. Jsou tak blízko. Slyším,
jak mi buší srdce. Zvednu hlavu. Rozhlížím se, snažím se
najít úkryt. Vtom zaslechnu ještě jiný zvuk - nepřetržitý
zpěv tekoucí vody.
Vydám se tím směrem. Běžím. Chodidly zlehka, ne­
slyšně dopadám na lesní půdu. Málem se skutálím ze
strmého svahu, ale v poslední chvíli se chytím kmene
stromu. Ztěžka oddychuju. Podívám se dolů. Z malého
vodopádu zurčí voda do jezera, které je ze všech stran
obklopené rozeklanou skalní stěnou.
Nade mnou něco zapraská. Naježí se mi vlasy, kůže na
hlavě se mi napne a začne svědit. Uskočím. Vedle mě se
zasvištěním dopadne síť.
„Vystřelte další!"
18
Otočím se - uvidím náklaďák, dva chlapi chtějí z kor­
by vystřelit další síť. Motorky nadskakují, jezdci zuřivě
túrují motor, najíždějí na mě. Upřeně mě pozorují skrz
velké lesklé brýle. Nevypadají ani trochu lidsky. Jsou to
netvoři. Vidím jejich přísná, sevřená ústa. Přilétají k nám
helikoptéry, lopatky vrtulí sekají do vzduchu tak rychle,
až se zvedne ostrý vítr a rozcuchá mi vlasy.
Nasaju do plic co nejvíc vzduchu, otočím se a skočím.
Svištím vzduchem. Je to zvláštní. Padám dolů, a při­
tom se vůbec netoužím vznést. Ani bych to nedokázala.
A tak padám. Pak rozrazím hladinu.
Voda je tak ledová, že vykřiknu. Nalokám se jí, chutná
po řasách. Jak to Azurka dělá? Při pohledu na ni to vypa­
dá tak... lákavě. Rozhodně ne jako tohle ledové utrpení.
Vyjedu na hladinu, rychle plavu čubičku a rozhlížím
se. Hledám. Něco. Cokoliv. Vtom zahlédnu jeskyni - vlast­
ně jen malý převis ve skalní stěně, ale vede docela hluboko
do skály, mohla bych se v něm schovat, tam mě neuvidí.
Ledaže by skočili za mnou.
Plavu k převisu, vzepřu se na rukou. Snažím se zalézt
co nejdál do úkrytu. Stočím se do klubíčka.
Jsem mokrá, třesu se zimou, zadržuju dech a čekám.
Za chvíli už nad sebou slyším přísné hlasy.
„Skočilo to dolů!“ Je slyšet, jak se otevírají a s bou­
cháním zase zavírají dveře aut, celá se z toho otřásám. Je
jasné, že všichni vystoupili. Ve stinné jeskyni se neovla­
datelně chvěju, odkrvenými prsty si k sobě tisknu kluzká
kolena.
„...potopilo se to!“
„Třeba to odletělo/' Slyším je i navzdory řvoucím mo­
torkám.
19
„Blbost! Nemohlo to odletět. Trefil jsem to do křídla"
Ten hlas zní tak samolibě a spokojeně, že mi z toho pře­
jede mráz po zádech. Třu si ruce, aby mi nebyla taková
zima. Abych se tolik nebála.
„Nikde to nevidím."
„Někdo to tam bude muset omrknout."
„Sakra! To mám skočit, jo? Voda je určitě ledová - běž
ty!"
„A proč ne ty? Srabe -"
,Já se tam podívám." Trhnu sebou. Ten hlas zněl ve
srovnání s ostatními drsnými hlasy tak klidně a sametově
hebce.
„Wille, zvládneš to?"
Snažím se ještě víc schoulit. Cekám na jeho odpověď.
Skoda že nejsem viziokryptéra, to bych se jednoduše stala
neviditelnou.
Hladinu protne zaoblené tělo, je to jen rozmazané
mihnutí. Skočil tak ladně, že voda skoro nevystříkla. Will.
Ten se sametovým hlasem. Upřeně se dívám na třpytivou
vodu, zadržuju dech a čekám, až se Will ukáže. Každou
chvíli se nad hladinu vynoří jeho hlava, rozhlédne se
a spatří jeskyni. A mě.
Navlhčím si rty, cítím, jak mi v žilách vře krev, jak
se mi v plicích hromadí kouř. Udělám to, jestli to bude
opravdu nutné? Smím využít svého nadání k tomu, abych
si zachránila život?
Vtom Will vyplave na hladinu. Pohodí hlavou, crčí mu
z ní voda. Tmavé vlasy má připlácnuté k lebce, lesknou se
mu. Je mladý. Řekla bych, že o trochu starší než já,
„Dobrý, Wille?" křikne na něj někdo shora.
Jo!" zavolá Will.
20
Sevře se mi srdce, protože jeho hlas zaznívá z takové
blízkosti. Snažím se co nejvíc namáčknout na hrubou
skalní stěnu.Je mi jedno, že si o ni rozdírám křídla a že to
pálí. Dívám se na Willa. Doufám, že mě nezahlédne.
Vtom uvidí jeskyni a strne. Dívá se přímo mým smě­
rem. J e tady jeskyně!"
J e v ní?"
Tím myslí mě.
Hrůzou se mi naježí vlasy. Kůže se mi napíná a chvě­
je jako houslová struna, na kterou právě někdo zahrál.
Polévá mě horko, chvějí se mi z toho křídla, bolest z po­
raněné membrány mi vystřeluje hluboko do zad. Trhnu
sebou, snažím se zachovat klid.
Will připlave blíž.
Z nosu mi stoupají obláčky dýmu. Nechci. Ale ono se
to... prostě děje. Většinou se dokážu ovládnout, ale strach
je silnější než já. Drakijské pudy vítězí.
Blíží se ke mně. Buší mi srdce. Je mi jasné, že mě vi­
děl - poznám to, protože se zarazil, plave na místě a rty
má těsně nad vodou.
Díváme se na sebe.
Teď se to stane. Přivolá ostatní. Vrhnou se na mě jako
hladoví dravci. Vzpomínám na tátu a snažím se zarazit
třes. Jsem si jistá, že táta se před nimi netřásl ani nescho­
vával. A já se na rozdíl od něj můžu bránit. Ohněm.
Pohne se. Plave ke mně ladným klouzavým pohybem.
Na čelisti se mu rýsuje sval, mravenčí mě z toho v břiše.
Nevypadá tak nelítostně, jak jsem si ho představovala.
Netváří se zle. Tváří se... překvapeně.
Chytí se skalní římsy a vytáhne se na ni. Vleze do jes­
kyně. Za mnou. Dělí nás necelých třicet centimetrů. Skrčí
21
se, na rukou mu hrají svaly, prsty zlehka přejede po zemi.
Měříme se pohledem. Jako by se poprvé setkala dvě ne­
známá zvířata.
Pomalu vtahuju vzduch do plic, abych jím zadusila
kouř ve svém nitru. Už celá hořím.
Ne že bych ještě nikdy neviděla člověka. Lidi vídám ve
městě, když jedu s mámou a Tamrou nakupovat. Sama
většinu času vypadám jako člověk, dokonce i na tajném
území našeho kmene. A přesto na Willa vyjeveně zírám,
jako bych v životě neviděla kluka. I když takového jsem
nejspíš ještě neviděla. Konec konců to není obyčejný kluk.
Ale lovec.
Černé tričko se mu lepí na štíhlou hruď jako druhá
kůže. Jeho vlasy mi v potemnělé jeskyni připadají skoro
černé. Možná budou světlejší, až uschnou. Středně hně­
dé nebo dokonce slámové. Mě ale mnohem víc zajímají
jeho oči. Má je posazené hluboko pod tmavým obočím.
Soustředěně se do mě zavrtávají, prohlížejí si mě od hlavy
k patě. Představuju si, jaká mu asi připadám. Křídla mám
složená za zády, nepatrně mi vyčuhují nad ramena. Mé
hladké pružné končetiny září jako oheň i v přítmí jes­
kyně. Mám úzký obličej s výraznými rysy. Protáhlý nos.
Klenuté obočí a dračí oči - dvě svislé černé štěrbiny místo
zorniček.
Natáhne ruku. Neucuknu, ani když mi širokou teplou
dlaní stiskne ruku. Jen si na mě chce sáhnout. Jede mi
prsty po ruce. Je mi jasné, že srovnává moji kůži - drakijskou kůži - s lidskou kůží. Zarazí se a položí mi dlaň na
hřbet ruky s prsty připomínajícími ptačí spáry.
Z toho dotyku mnou projede vlna horka.
Také to cítí. Vyvalí oči. Nádherné oči ve tvaru lísko­
22
vého oříšku. Zelené s hnědozlatými flíčky. Tyhle barvy
mám ze všech nejradši. Jsou to barvy země. Prohlíží si mé
rozcuchané vlasy padající až na zem. Přeju si, aby neviděl
draka, ale mladou holku.
Z pusy se mu vydere jakýsi zvuk. Dvě slova. Slyšela
jsem je, ale říkám si: To není možné, to určitě neřekl.
„Wille!“ ozve se shora.
Oba sebou trhneme. Okamžitě se zatváří úplně ji­
nak. Už nevypadá mírumilovně a zvídavě, ale naštvaně.
Výhružně. Tak, jak se příslušník jeho rasy má dívat na
příslušníka naší rasy. Rychle odtrhne ruku a přetne tak
chvíli, kdy jsme k sobě měli hodně blízko. Hladím místo,
kde se mě dotýkal.
„Nestalo se ti nic? Nepotřebuješ pomoc?“
„Ne, dobrý!" jeho hluboký hlas se odráží od stěn na­
šeho malého úkrytu.
„Našels to?“
Už zase „to“. Zabručím. Z nosních dírek mi stoupají
obláčky kouře. Žár v mých plicích se stupňuje.
Upřeně se na mě dívá. Jeho pohled je krutý, nelítostný.
Cekám, kdy mě prozradí. Dívám se mu do očí. Chci, aby
tenhle nádherný kluk viděl, jaký obličej odsuzuje k smrti.
»Ne.“
Nadechnu se, protože mi v plicích už nedoutná oheň.
Chvíli se na sebe díváme. On - lovec. Já - drakie.
Pak zmizí.
A já jsem sama.
23
3
v
ekám nekonečně dlouho. Hluk helikoptér a moto­
rů už dávno utichl. Jsem mokrá, třesu se v úkry­
tu, choulím se, objímám si nohy, třu si pružná lýtka,
přejíždím si prsty po rudozlaté kůži. Zraněné křídlo
mě pálí, bolestí v něm přímo tepe. Poslouchám, ale nic
neslyším. Jen šepot stromů a sotva znatelné sténání vo­
dopádu.
Ti chlapi jsou pryč. Lovci jsou pryč. Will je pryč.
Zamračím se. Z nějakého důvodu mě mrzí, že už ho
nikdy neuvidím. Ze se nikdy nedozvím, proč mě nepro­
zradil. Ze nikdy nezjistím, jestli opravdu zašeptal ta dvě
slova.. Jsi krásná.
V
tu chvíli jsme k sobě měli tak blízko. Prostě se
to stalo. Nedokážu si to vysvětlit. Myslela jsem, že mě
vyzradí. Lovci většinou nemají slitování. Jsme pro ně
kořist, poddruh, jehož příslušníky je nutné zkrotit
a prodat našim největším nepřátelům - enkrosům.
Prahnou po našich přednostech už od počátku časů,
zběsile nás zabíjejí nebo vězní, aby nás mohli využívat aby mohli využít zázračnou vlastnost naší krve, kruný-
C
24
řovité tělo, umění nalézt drahokamy ukryté pod zemí.
Nejsme pro ně vůbec nic. Podle nich nemáme ani duši,
ani srdce.
Proč mě Will neprozradil? V myšlenkách se vracím
k jeho neuvěřitelnému obličeji, vryl se mi do paměti. Jeho
krásné mokré vlasy. Jak mě provrtával tmavýma očima.
Měla bych si představovat Cassiana. Cassian je můj osud.
Souhlasila jsem, i když si teď stěžuju a riskuju, že mě roz­
břesk zastihne venku, právě když se od Cassiana snažím
odpoutat.
Chci v úkrytu vydržet co nejdéle, ale vlhko a zima mě
z něj brzy vyženou. Bojím se, že na mě nastražili past,
a tak opatrně vklouznu do ledové vody. Šplhám po roze­
klané skalní stěně, přetěžuju neporaněné křídlo - mem­
brány jsou napjaté a strašlivě bolí.
Když vylezu nahoru, sípavě vydechnu. Padnu na zem,
vdechuju výrazný jílovitý pach hlíny. Zaryju se dlaněmi
do vlhké půdy. Čerpám z ní sílu, která mi něžně hučí
v těle. Sopečná hornina hluboko pode mnou přede jako
kočka. Cítím to, slyším to, nasávám ten zvuk.
Spojení se zemí - úrodnou živnou půdou - na mě
takhle působí odjakživa. Země mi zraněné křídlo určitě
zahojí. Nepotřebuju žádné uměle vyrobené léky. Sílu mi
dodá jedině zdravá životodárná zem.
Mlhou ke mně proniká vůně deště. Vstanu, vkročím
do její rozevřené náruče a vydám se k jezeru, kde jsem
nechala kolo a oblečení. Klenbou stromů se prodírají ten­
ké sluneční paprsky, pronikají mlhou. V jejich svitu má
moje promrzlá kůže načervenalý bronzový odstín.
Jsem si jistá, že se Azurce podařilo dostat domů. Ja­
koukoliv jinou možnost odmítám. Kmen už určitě zjistil,
25
že jsem nezvěstná. Musím vymyslet, jak svou nepřítom­
nost vysvětlím.
Proplétám se mezi stromy, neslyšně našlapuju, po­
slouchám, jestli se neozvou podezřelé zvuky, bojím se,
aby se lovci nevrátili... ale v mém strachu se ukrývá na­
děje.
Naděje, že se jistý lovec jednoho dne vrátí a zodpoví
mé otázky, ukojí moji zvědavost... a já pochopím, proč
mě začalo mravenčit v žaludku, když zašeptal ta dvě
slova.
Postupně ke mně proniká jakýsi hluk - vine se vzdu­
chem a plaší ptáky na stromech. Drakijská kůže mě svrbí,
její barva je střídavě zlatá a rudá.
Leknu se, protože se ke mně blíží slabé hučení moto­
rů. Jako první mě napadne, že se lovci vracejí.
Ze by si to ten krásný kluk rozmyslel?
Zaslechnu své jméno.
Jacindo! V borovicovém bludišti se ten výkřik zoufale
odráží.
Zvednu hlavu a udělám z rukou trychtýř. „Tady jsem!“
zavolám.
Za okamžik jsou u mě. Auta prudce brzdí. Dveře se
otvírají a zase s boucháním zavírají tak rychle, že musím
mrkat.
Ustupující mlhou se ke mně žene několik členů vede­
ní našeho kmene. Tváří se vztekle. Azurku nevidím, zato
Cassiana ano. Vypadá jako jeho táta - nemilosrdně k sobě
tiskne rty, takže má z pusy jen tenkou čárku. Jako drakie
se mu většinou líbím víc, v téhle podobě mě má radši,
ale tentokrát v jeho očích nevidím obdiv. Dojde ke mně,
děsivě se nade mnou tyčí. Takhle na mě působí pokaždé.
26
Je tak vysoký, tak mohutný... tak obrovský. Vzpomenu
si, jak mě včera při nácviku úhybných manévrů vzal za
ruku a jak ji měl teplou a silnou. Bylo by snadné se s ním
spustit a jednoduše udělat, co se po mně chce... co se ode
mě očekává.
Nedokážu se mu podívat do očí, raději si prohlížím
jeho lesklé, nakrátko ostříhané inkoustově černé vlasy.
Nakloní se ke mně. Jacindo, měl jsem o tebe strach. Bál
jsem se, že tě ztratím," zabručí mi zastřeným hlasem těs­
ně u ucha a nadzvedne mi tak vlasy nad spánkem.
Naježím se, z jeho slov mě vzdorně brní kůže. To, že
podle vedení kmene patříme k sobě, ještě neznamená, že
to tak opravdu je. Aspoň zatím. Nejspíš už posté lituju, že
nejsem obyčejná drakie. Ze jsem drakie, která dští oheň
a od které se toho tolik očekává. Měla bych mnohem jed­
nodušší život. Můj život by totiž byl jen můj.
Protlačí se ke mně máma. Odstrčí Cassiana, jako by
byl malý kluk, a ne onyx vysoký sto devadesát centimetrů,
který by ji dokázal rozmáčknout jako žížalu. Máma je
krásná, kulatý obličej jí lemují kudrnaté vlasy. Jantarové
oči mám po ní. Po tátově smrti o ni projevilo zájem hned
několik nápadníků. Dokonce i Cassianův táta Severin.
Naštěstí o ně nestála. Ani o jednoho. Už takhle to s ní
není lehké. Ještě aby se nějaký namyšlený draki pokoušel
zaujmout tátovo místo.
Ale teď máma vypadá starší. Kolem pusy se jí krabatí
vrásky. Takhle nevypadala ani ten den, kdy jsme se dozvě­
děly, že se táta už domů nevrátí. Uvědomím si, že je to
moje vina. Sevře se mi žaludek.
Jacindo! Díkybohu, ty žiješ!" Obejme mě. Zmáčkne
mi pochroumané křídlo a já vykřiknu.
27
Poodstoupí. „Co se ti stalo?" zeptá se mě s obavami.
„Na to teď není čas.“ Cassianův otec chytne mámu
za rameno, odstrčí ji a stoupne si přede mě. Severin
měří sto devadesát centimetrů, je stejně vysoký jako
Cassian, a tak musím zaklonit hlavu, abych mu vidě­
la do obličeje. Přehodí mi přes ramena deku, protože
se celá třesu. „Okamžitě se převtěl do lidské podoby/'
přikáže mi.
Poslechnu. Když mi křídla zajíždějí zpátky pod kůži,
musím se kousat do rtu, abych nekřičela bolestí - rána
se roztahuje a prohlubuje zároveň s tím, jak se mé tělo
proměňuje a ohýbá. Zranění je vidět, na lopatce mám
krvavý šrám. Po zádech mi stéká teplá krev. Přitáhnu si
deku víc k tělu.
Kosti se mi zkracují na původní délku. Pevnější drakijská kůže mizí. Dá se do mě zima, zalézá mi pod lidskou
kůži. Roztřesu se, holé nohy už skoro necítím.
To už je ale u mě máma, přehodí mi přes ramena dal­
ší deku. „Co tě to napadlo?" Tenhle hlas, tenhle jízlivý
kritický tón přímo nesnáším. „Div že jsme se s Tamrou
nezbláznily strachy. To chceš dopadnout jako táta?" Di­
voce zavrtí hlavou a vrhne na mě odhodlaný pohled.
„Stačí, že jsem přišla o manžela. Nedovolím, abych přišla
i o dceru."
Je mi jasné, že ode mě čeká omluvu, ale to bych raději
spolkla hřebíky. Právě před tímhle utíkám - před obava­
mi, že mámě způsobím životní zklamání, před strachem,
že v sobě zadusím své pravé já. Před pravidly, pravidly
a dalšími pravidly.
„Porušila naši nejposvátnější zásadu," prohlásí Se­
verin.
28
Trhnu sebou. Létáme výhradně ve skrytu tmy. Že je tohle
pravidlo nesmyslné, asi těžko potvrdím tím, že jsem se
málem nechala zabít lovci.
„Potřebuje dostat za vyučenou." Máma a Severin se na
sebe podívají. Ostatní si začnou šeptat. Slyším souhlasné
mručení. Moje drakie se varovně zachvěje. Odvážně se
rozhlédnu. Deset tváří, které znám už od narození. Není
mezi nimi jediná spřízněná duše.
„Ne, to ne," špitne máma.
Co ne?
Stiskne mi ruku ještě silněji a já se k ní nakloním,
protože potřebuju útěchu. Najednou kromě ní nemám
žádné spojence.
Jako jediná umí dštít oheň
„Ne. Je to moje dcera," odsekne máma. Je taky drakie,
přestože tuhle část svého já nenávidí. I když se už roky
nepřevtělila. Možná by jí to už ani nešlo.
J e to nutné," trvá Severin na svém.
Trhnu sebou, protože se mi máma zaryje prsty do
ruky i přes deku. J e ještě moc mladá. Ne."
„O čem to mluvíte?" odvážím se ozvat.
Nikdo mi neodpoví, ale na tom není nic divného. Štve
mě to, ale už jsem na to zvyklá. Všichni - máma, vedení
kmene, Severin - mluví za mými zády, mluví o mně, ale
nikdy se mnou.
Máma se Severinem na sebe dál upřeně hledí. Neřeknou si ani slovo, ale i tak si toho dost sdělí. Cassian mě
celou dobu dychtivě sleduje. Z pohledu jeho nafialově­
lých temných očí by se většině holek podlomila kolena.
Většině holek včetně mojí sestry - té především.
„Promluvíme si o tom později. Teď ji odvezu domů."
29
Máma mě rychle odvádí k autu. Otočím se na Severina
s Cassianem - na otce se synem, na krále s princem. Stojí
vedle sebe, hledí za mnou a v očích se jim zračí touha po
pomstě. A ještě něco. Něco, co nedokážu přesně určit.
Přejede mi mráz po zádech.
4
řed domem už na nás čeká Azurka. Přechází sem
a tam, na sobě má otrhané džíny a modrou halenku,
jejíž odstín se ani zdaleka nevyrovná lesklým modrým
pramínkům v jejích vlasech. Když nás uvidí, rozzáří se.
Máma zaparkuje a Azurka proběhne Nidiinou věčnou
mlhou halící město. Mlha je naprosto klíčová pro naše
přežití. Díky ní nás nemůže zpozorovat žádné letadlo,
které by se náhodou ocitlo v našem vzdušném prostoru.
Vystoupím z auta, Azurka mě obejme, div mě nerozmačká v náruči. Zakňourám. Starostlivě se odtáhne. ,Jsi
zraněná? Co se ti stalo?"
„Ale nic," zabručím a nenápadně se podívám na mámu.
Ví, že jsem zraněná. Nemá cenu jí to připomínat.
„A ty jsi celá?" zeptám se.
Přikývne. „Udělala jsem přesně to, cos mi řekla. Zů­
stala jsem pod vodou, dokud neodjeli, a pak jsem letěla
domů pro pomoc."
Nepamatuju si, že bych jí říkala, ať doletí pro pomoc.
Ale přece bych se na ni nezlobila, když mi chtěla zachrá­
nit život.
P
31
„Pojďte dál," vybídne nás máma, ale nedívá se na nás.
Ohlíží se na druhou stranu ulice, na jednu naši soused­
ku. Na verandě stojí Cassianova teta Jabel, ruce má pře­
křížené na prsou a bedlivě nás sleduje. Poslední dobou
to dělává dost často. Máma si je jistá, že na nás Jabel do­
náší Severinovi. Pozdraví ji úsečným pokývnutím hlavy
a rychle nás postrkuje dovnitř. Přitom s Jabel bývaly nej­
lepší kamarádky. Když jsem byla malá. Než táta umřel.
Než se to všechno stalo. Teď se spolu skoro nebaví.
Vejdeme dovnitř. Tamra sedí v tureckém sedu na gau­
či, na klíně má misku s vločkami. Podívá se na nás. V te­
levizi vyřvává starý kreslený seriál. Nepřijde mi, že „se
málem zbláznila strachy", jak tvrdila máma.
Máma dojde k televizi a ztlumí zvuk. „Tamro, nemusí
to tak řvát."
Tamra pokrčí rameny a zašátrá rukou mezi polštáři
na gauči - hledá ovladač. „Nemohla jsem znova usnout,
tak jsem chtěla přehlušit poplašný zařízení."
Udělá se mi slabo. „To spustili poplašný zařízení?" ze­
ptám se. Naposledy ho spustili, když zmizel táta a kmen
za ním vyslal pátrací četu.
Jo." Azurka přikývne a vykulí oči. „Severin mohl vy­
letět z kůže."
Tamra najde ovladač a zvýší zvuk. Odhodí ovladač
zpátky na gauč a nabere si pořádnou lžíci vloček. „Se di­
víš, že kvůli tobě vytvořili zvláštní oddíl?" Otráveně se na
mě podívá. „Proč to asi udělali?"
Mám sto chutí se bránit, ale nechám to být a zhlubo­
ka vydechnu. Tolikrát jsem se jí to snažila vysvětlit, ale
ona to nechápe. Nechápe, co to znamená, když se v ně­
kom probudí drakijské pudy. Jak by taky mohla?
32
Máma vypne televizi. Az si nevšimla, že v obýváku pa­
nuje napětí. Rozhodí rukama. „Tak co se dělo? Jaks jim
utekla? Byli úplně všude. Vidělas ty síťomety?" Máma
vypadá, jako že jí je špatně od žaludku.
„Myslela jsem, že tě dostanou. Teda, vím, že dokážeš
letět hodně rychle... a že dštíš oheň, ale
„Kdo by to taky nevěděl," poznamená Tamra s plnou
pusou a teatrálně obrátí oči v sloup.
Nikdy se nepřevtělila. V posledních letech se to stává
poměrně často a vedení kmene to trápí, protože nechtějí,
aby náš druh vyhynul. Tamra - moje dvojče, narodila se
jen pár minut po mně - je v každém případě obyčejná
lidská bytost. Hrozně ji to štve. A mě taky. Než jsem se
převtělila, skvěle jsme si rozuměly, byly jsme pořád spolu.
A teď máme společnou jen podobu.
Máma přechází od okna k oknu a zavírá dřevěné oke­
nice. Obývák se postupně noří do šera. „Tak nashleda­
nou, Azurko," řekne máma.
Moje kamarádka zamrká. „Nashledanou?"
„Ano, nashledanou," zopakuje máma o něco důraz­
něji.
„Aha." Azurka se zamračí a pak se podívá na mě. „Půjdem spolu ráno do školy?" Významně se jí zalesknou
oči. Chce mi tak naznačit, že zítra jí budu moct všechno
povyprávět. „Klidně si přivstanu."
Bydlí na opačném konci města. Naše město má tvar
obrovského kola s osmi paprsky - ulicemi. Střed kola
slouží jako centrum. Je v něm škola i radnice. Já bydlím
v Západní I. Azurka ve Východní III. Dál od sebe bychom
snad ani bydlet nemohly. Město je obehnané zdí porost­
lou vinnou révou, takže to k Azurce nejde vzít zkratkou.
33
Jasně. Když ti nevadí, že se budeš muset hnát až
sem."
Máma zamkne, jen co Azurka odejde. To nikdy dřív
nedělala. Otočí se a chvíli se na mě a Tamru dívá. Je slyšet
jen, jak Tamra cvaká lžící o misku. Máma se otočí, podívá
se okenicí ven... jako by se bála, že by nás mohla slyšet
Azurka. Nebo někdo jiný.
Pak se otočí zpátky k nám. Jděte si sbalit. V noci od­
jedeme," oznámí nám.
Žaludek se mi zhoupne, jako když za letu rychle ztra­
tím výšku. „Cože?“
Tamra vyskočí z gauče tak rychle, že jí miska s vločka­
mi a mlékem vypadne z ruky. Máma ji neokřikne a vznik­
lý flek ji vůbec nezajímá. Podle toho poznám, že se něco
stalo nebo že se všechno co nevidět změní. Máma je roz­
hodnutá.
„To myslíš vážně?" Tamře se horečnatě lesknou oči.
Takhle plnou energie jsem ji neviděla... od chvíle, kdy
jsem se poprvé převtělila a kdy začalo být jasné, že ona se
nepřevtělí. „Mami, řekni, že si neděláš legraci."
„O něčem takovém bych nevtipkovala. Jděte si sbalit.
Vezměte si co nejvíc oblečení - a taky všechno, co je podle
vás důležité." Upřeně se na mě podívá. „Sem už se ne­
vrátíme."
Ani se nehnu. Nemůžu. Už zase mě bolí ta rána v ra­
meni. Jako by do mě někdo zabodl nůž, otáčel jím a za­
jížděl jím čím dál hlouběji.
Tamra odběhne s nadšeným pokřikem k sobě do po­
kojíčku. Je slyšet, jak prudce rozevře skříň a jak dveře
bouchnou do zdi.
„Co to má znamenat?" zeptám se mámy.
34
„Měly jsme to udělat už dávno. Hned po tátově smr­
ti/' Uhne očima, rychle zamrká a pak se na mě znova
podívá.,Jenže já pořád doufala, že jednoho dne stane ve
dveřích. Proto jsme se nikdy neodstěhovaly." Vzdychne.
Jenže on se už nevrátí. Takže musím udělat to, co je pro
tebe a Tamru nejlepší."
„Chceš říct, co je nejlepší pro tebe a Tamru."
Mámě ani Tamře nebude vadit, že opustíme kmen.
To je mi jasné. Máma schválně zabila svoji drakii už před
lety, kdy se ukázalo, že se Tamra nepřevtělí - nepoužívala
ji, a tak její drakie uchřadla. Řekla bych, že to udělala pro­
to, aby si moje sestra nepřipadala tak sama. Ze to udělala
ze solidarity.
Z naší rodiny jsem s kmenem spjatá jen já. To já budu
trpět, když odtud odjedeme.
„Copak nechápeš, že by všechno bylo jednodušší,
že bychom byly ve větším bezpečí, kdyby ses zřekla své
drakie?"
Trhnu sebou, jako bych právě dostala facku. „To oprav­
du chceš, abych zničila svoji drakii? Abych byla jako ty?“
Skrytá drakie, která se vydává za lidskou bytost? Zavrtím
hlavou. „To neudělám. Aje úplně jedno, kam mě odvezeš.
Nezapomenu, kdo jsem."
Položí mi ruku na rameno a jemně mi ho stiskne. Nej­
spíš mě chce povzbudit. „Uvidíme. Třeba za pár měsíců
změníš názor."
„Ale proč? Proč odsaď musíme odjet?"
„Vždyť víš."
Částečně to tuším, ale odmítám si to přiznat. Nejradši
bych se tvářila, jako že se nám tu žije moc hezky. Ráda
bych zapomněla, že mi vadí, jak tvrdou rukou nám Se­
35
verin vládne. Ráda bych zapomněla na Cassianův majetnický pohled. Ráda bych zapomněla, že se moje sestra
cítí odstrčená a že se k ní ostatní chovají, jako by měla
lepru. Ráda bych zapomněla, že si kvůli tomu připadám
provinile.
Jednou to pochopíš. Jednou mi poděkuješ, že jsem tě
uchránila před životem tady," povídá máma dál.
„Žes mě uchránila před kmenem?" zeptám se. „Vždyť
sem patřím! Je to moje rodina." A nic na tom nezmě­
ní ani ten zatracený alfa samec. Severin nepovede kmen
navěky.
„A co Cassian?" Máma protáhne koutky. „Víš, co tě
čeká."
Ustoupím o krok. Nelíbí se mi, jak se jí třese hlas.
Koutkem oka zahlédnu, jak se Tamra zarazila ve dveřích
svého pokoje. „S Cassianem jsme kamarádi," odpovím.
Svým způsobem jsme kamarádi. Nebo dřív jsme byli.
„Aha."
„O co ti jde?"
„O to, že ti už není osm a jemu deset. Víš přece, před
čím se tě snažím ochránit. Před kým se tě snažím ochrá­
nit. Kmen si tě přivlastnil, když ses poprvé převtělila. Je
snad něco špatného na tom, že chci svoji dceru zpátky?
Tvůj táta o to taky usiloval, pořád se kvůli tomu se Se­
verinem hádal. Proč myslíš, že tu noc odletěl sám? Chtěl
najít..." Zlomí se jí hlas.
Stojím jako přimražená.
Máma o té noci zásadně nemluví. O tátovi. Bojím se,
že se odmlčí. Bojím se, že bude povídat dál.
Znova se na mě podívá. Má chladný, rozhodný po­
hled. A to mě děsí.
36
Už zase mě pálí na prsou, svírá se mi z toho hrdlo.
„Zní to, jako by náš kmen byl sekta padouchů
Blýská očima. Divoce mávne rukou. „Taky že to je
sekta padouchů! Kdy ti to konečně dojde? Když po mně
chtějí, abych dala svoji šestnáctiletou dceru jejich draho­
cennému princovi na páření, tak to jsou padouši! Jacin­
do, chtějí z tebe udělat chovnou klisnu! Chtějí, abys na
svět přivedla děti, které budou dštít oheň!" Stojí jen kou­
sek ode mě. Křičí mi do obličeje. Zajímalo by mě, jestli
nás slyší sousedi. Například Jabel. Zajímalo by mě, jestli
to mámě nevadí.
Ustoupí o krok a zhluboka se nadechne. „V noci od­
jíždíme. Sbal si věci.“
Běžím do svého pokoje, prásknu dveřmi. Chovám se
teatrálně, jenže ono to pomáhá. Přecházím po pokoji,
zhluboka dýchám. Z nosních dírek mi vylétají rozčilené
obláčky páry. Přejedu si dlaní po tváři a krku. Mám tep­
lou kůži.
Padnu na postel, vydechnu oblak kouře a zírám do
stropu. Nic nevidím. Cítím jen, jak uvnitř celá žhnu, i když
žár postupně slábne. Přejíždím očima po hvězdách, které
mám zavěšené u stropu. S tátou jsme ho nejdřív vymalo­
vali namodro a on mi pak na něj pomohl pověsit hvězdy.
Říkal, že budu mít pocit, jako bych spala pod širákem.
V
krku mě štípe horký vzlyk. Už nikdy nebudu pod
touhle oblohou spát. A ani se už nikdy nevznesu do
vzduchu, jestli to dopadne tak, jak si máma přeje.
Pár hodin nato se už plížíme Nidiinou mlhou. Město spí.
Mlha chrání kmen, kryje ho před okolním světem a teď
nám napomáhá v útěku.
37
Když vyjedeme z naší ulice na Hlavní třídu, vyhodí
máma rychlost a nechá auto jet na neutrál. S Tamrou ho
pomalu tlačíme centrem. Škola i radnice nás tiše sledují,
místo očí mají potemnělá okna. Pneumatiky skřípou na
uvolněném štěrku. Z té námahy mě brní lýtka.
Říkám si, kdy se rozezní poplašné zařízení. Zadržuju
dech, protože se blížíme k zelenému obloukovitému vjez­
du do města. Už se před námi vynořuje Nidiina chaloup­
ka porostlá břečťanem - strážní domek přilepený z jedné
strany k vjezdu. Ve velkém členěném okně obývacího po­
koje se svítí. Nidie nás určitě odhalí. Stará se o to, aby se
nikdo nedostal do města ani ven.
Každý kmen má aspoň jednu mlhotvorku - drakii,
která zastře mlhou nejen město, ale i mysl každého člo­
věka, který se do něj náhodou zatoulá. Díky Nidiině mlze
člověk zapomene, jak se jmenuje. Nidie svým uměním
předčí i mě. Náš kmen se děsí dne, kdy Nidie zemře... kdy
naše území zůstane nechráněné a bude ho moct spat­
řit kterékoliv letadlo nebo člověk, který se vydá hluboko
do hor.
V Nidiině domku je naprosté ticho. Nic se neozve, ani
když mi na štěrku schválně ujede noha a je slyšet zaskří­
pění. Tamra na mě vrhne varovný pohled.
Pokrčím rameny. Třeba chci, aby nás Nidie přistihla.
Máma zařadí rychlost, až když podjedeme oblouk. Ne­
nastoupím hned, ještě se naposledy otočím. V matném
světle Nidiina obýváku je u okna vidět stín.
Cítím zrychlený tep až v krku. Rázně se nadechnu.
Jsem si jistá, že Nidie spustí poplach.
Stín se pohne. Dívám se na něj tak upřeně, že mě
z toho bolí oči.
38
Vtom světlo za oknem zhasne. Zamrkám. Zavrtím hla­
vou. Jsem zmatená. „Ne," zašeptám. Proč nás nezastaví?
,Jacindo, nasedej!" sykne Tamra a hned naskočí do
auta.
Odtrhnu oči od místa, kde ještě před chvílí stála Ni­
die. Říkám si, že bych se mohla vzepřít a nikam nejet. Do­
kázala bych to. Tady Teď. Vzepřít se. Odmítnout. Máma
s Tamrou by mě nepřemohly. Ani by se o to nesnažily.
Ale nakonec se nezachovám sobecky. Nebo statečně.
Nevím, které slovo je v tomhle případě to správné. Na­
sednu do auta.
Za chvíli už sjíždíme z hor dolů do neznáma. Přitisknu
dlaň ke studenému okýnku. Nemůžu se smířit s tím, že
jsem Azurku viděla naposledy. V krku mi zabublá vzlyk.
Nesměla jsem se s ní ani rozloučit.
Máma pevně svírá volant a upřeně hledí předním sklem
na málo frekventovanou silnici. Pokyvuje hlavou. Jako by
si tím dodávala odvahy.
„Nový začátek. Jen my tři," prohlásí přehnaně vesele.
„Už bylo načase, ne?"
„To jo," ozve se Tamra ze zadního sedadla.
Otočím se na ni. Jsme dvojčata, a tak mezi námi exis­
tuje zvláštní pouto - vzájemně si čteme myšlenky a po­
známe, co si ta druhá myslí. Jenže já teď poznám jen to,
že mám strach.
Tamra se usmívá. Dívá se okýnkem ven, jako by v čer­
nočerné tmě bylo něco k vidění. Aspoň se jí konečně splní
její přání. Bude si připadat normální bez ohledu na to,
kam vlastně jedeme. A já se budu snažit zapadnout do
světa, který není pro mě.
Patřím ke kmeni. Možná dokonce patřím ke Cassia39
novi. Třeba je to tak, i když by to Tamře zlomilo srdce.
Cassian má pravdu. Nevím. Vím jen to, že nedokážu žít
bez létání. Bez oblohy a vlhké prodyšné země. Nikdy bych
se dobrovolně nevzdala schopnosti se převtělit. Nejsem
moje máma.
Copak můžu zapadnout mezi lidi? Budu jako Tamra,
zakrnělá drakie. Jenže pro mě to bude mnohem horší.
Protože já vím, jaké to je, být drakii.
Jednou jsem viděla dokument o člověku, kterému am­
putovali nohu. Prý ji pořád cítí. Prý se v noci probudí
a chce se na ní podrbat, jako by ji pořád měl. Říká se
tomu fantomová bolest.
A podobný pocit budu zakoušet i já. Budu fantomo­
vá drakie. Budou mě mučit vzpomínky na to, kým jsem
byla.
40
5
áma se domlouvá s paní, která nám má prona­
jm out zahradní domek. Jen stěží se mi daří vy­
tlačovat vzduch z plic. Zdejší vzduch mi připadá řídký,
suchý a prázdný, i když je klimatizace nastavená na ma­
ximum. Říkám si, že takovéhle to asi je, když má člověk
astma, že takhle neustále lapá po dechu. Mám pocit,
že se už nikdy pořádně nenadechnu. Probodnu mámu
pohledem. Proč musela vybrat zrovna poušť? Zřejmě je
sadistka.
Paní Hennesseyová vyjde kolébavým krokem na za­
hradu. Zamíříme za ní. Okamžitě nás obemkne suché
horko. Ničí mi pleť, jako obrovský vysavač mi z těla od­
čerpává vlhkost a oslabuje mě. Sice jsme v Chaparralu
teprve dva dny, ale poušť už si vybírá svou daň. Přesně
jak máma čekala.
„Bazén!" vykřikne Tamra.
„Ten není pro vás,“ poznamená paní Hennesseyová.
Tamra se zamračí, ale jen na chvíli. Nenechá si zkazit
optimistickou náladu. Nové město, nový svět. Nový život
na dosah.
M
41
Loudám se za nimi. Každý krok mě stojí obrovské
množství energie.
Paní Hennesseyová se zastaví u zaoblené strany ba­
zénu. Ukáže na plot za našimi zády. „Můžete používat
zadní vchod."
Máma přikývne. Poklepává si o nohu složenými novi­
nami, ve kterých našla tenhle inzerát.
Paní Hennesseyová zachřestí klíči. Odemkne zahradní
domek a klíče předá mámě. „Nájemné za další měsíc se
platí prvního." Přejede slzavýma očima ze mě na Tamru.
„Mám ráda klid,“ upozorní.
Jen ať jí ho máma slíbí. Vejdu dovnitř. Tamra jde za
mnou. Prohlížím si stísněný obývák - je tu slabě cítit plí­
seň a chlór. Ještě víc klesnu na mysli, tedy jestli to je vůbec
možné.
„Docela to ujde," poznamená Tamra.
Podívám se na ni. „To bys řekla o každý barabizně."
„Vždyť je to jen na čas." Pokrčí rameny. „Brzy se pře­
stěhujeme do vlastního."
Leda ve snu. Zavrtím hlavou a jdu si prohlédnout
ostatní pokoje. Zajímalo by mě, kam Tamra na takové
nápady chodí. Když máma včera platila večeři, přepočí­
távala drobné.
Slyším, jak se zavírají vchodové dveře. Strčím si ruce
do kapes, promnu v prstech chomáčky látky a vyrazím
zpátky do obýváku. Máma si dá ruce v bok. Rozhlíží se po
domě - po nás - jako by byla doopravdy spokojená. Jenže
já jí nevěřím. Copak může být šťastná, když já... nejsem?
„Děvčata, tohle je náš nový domov."
Domov. Přijde mi, že to slovo pro mě pozbylo vý­
znamu.
42
Je večer. Sedím na kraji bazénu a máchám si v něm
nohy. Voda je taky teplá. Nakloním hlavu na stranu.
Doufám, že začne foiikat vítr. Chybí mi mlha, hory,
studený vlhký vzduch.
Slyším, jak se otevírají dveře domku. Máma se posadí
vedle mě a upřeně se zadívá před sebe. Zajímalo by mě,
na co se dívá. Já totiž vidím jen zadní zeď domu paní
Hennesseyové.
„Třeba si to s tím bazénem časem rozmyslí," řekne
máma. „Docela bych si v létě zaplavala."
Patrně se mi snaží zvednout náladu, ale já dokážu
myslet jen na to „časem".
„Proč?" vyletím. Rychle kopu nohama ve vodě. „Mohlas vybrat tisíc jiných míst. Proč zrovna tohle?"
Mohla vybrat kterékoliv místo na světě. Městečko
v kopcích nebo horách zahalených chladivou mlhou.
Ale ona musela zamířit zrovna do Chaparralu - města
rozprostřeného přímo uprostřed pouště, necelých sto
padesát kilometrů od Las Vegas. Vzhledem k tomu, že
se tu voda vůbec nekondenzuje, nemá moje tělo z čeho
brát sílu. Tady mě neskryje ani opar, ani mlha, ani nic
jiného. Nikde poblíž nejsou snadno přístupné kopce
ani hory. Ani úrodná půda. Není odtud úniku. Taková
krutost.
Nadechne se. „Myslela jsem, že takhle to pro tebe
bude jednodušší -"
„Tohle teda vůbec není jednoduchý," zasupím.
„No, aspoň se nebudeš muset rozhodovat." Natáhne
ruku a odhrne mi vlasy z ramene. „Vyprahlá krajina
tvoji drakii rychle zničí. Vím to z vlastní zkušenosti."
Podívám se na ni. ,Jak to myslíš?"
43
Zhluboka se nadechne. „Když jsem se vydala na cesty,
žila jsem nějakou dobu tady."
Odtáhnu se a upřeně se na ni zadívám. Hodně drakiů
jezdí do světa na zkušenou. Ne na dlouho. Na rok nebo
dva. Nikdy ovšem nemíří někam, kde je vedro a sucho.
A už vůbec ne do pouště. Pokud chce draki přežít, musí
umět předstírat, že je lidská bytost. Někdy v lidském svě­
tě zůstane natrvalo.
J á myslela, žes byla v Oregonu. Ze jsi jela na zkuše­
nou s Jabel, že jste si tam spolu pronajaly byt.“
Máma přikývne. „Tak to taky bylo, ale po pár měsících
jsem se rozhodla../' Odmlčí se, aby nabrala dech. „Roz­
hodla jsem se, že už se ke kmeni nevrátím."
Narovnám se. Ja k to, že o tom nevím?"
Protáhne pusu. „Protože jsem se vrátila. Nechtěla
jsem, aby se rozkřiklo, že k tomu bylo zapotřebí určitého
nátlaku."
Okamžitě si to domyslím. Je mi jasné, na čí nátlak se
vrátila. „To táta, viď?"
Usměje se o něco vlídněji. „Táta nikdy necestoval. Ne­
měl k tomu důvod. Vždycky chtěl být jen a pouze drakiem." Třesou se jí rty. Pohladí mě po tváři. „Dost mi ho
připomínáš." Vzdychne a odtáhne ruku. „Navštěvoval mě
v Oregonu jednou za měsíc... a neustále mě přemlouval,
a i se s ním vrátím." Úsměv jí ztuhne na rtech. „Bylo to
pro mě docela náročné."
Dívá se mi zpříma do očí. Jacindo, chtěla jsem pryč
od kmene. Už tenkrát. Kmen nebyl nic pro mě a tvůj táta
mi to nijak neulehčoval. Tak jsem utekla. Sem."
„Sem?"
„Myslela jsem, že mě tady táta nenajde."
44
Mnu si ruku. Kůži na ní mám suchou a bílou jako
křída. „Taky bych se divila."
„Moje drakie začala brzy slábnout. Občas se to ve
mně zlomilo, zkusila jsem se proletět, ale převtělení mě
stálo čím dál větší námahu. Zabíralo to. Stával se ze mě
člověk."
„Ale vrátila ses."
„Protože jsem si přiznala, jak to se mnou je. Nechtěla
jsem žít s kmenem, ale stýskalo se mi po tátovi. Nedoká­
zal si představit jiný život než život drakiho a já si zase
nedokázala představit život bez něj.“
Pozoruju vodu v bazénu - na nehybné klidné hladině
není jediná vlnka zčeřená větrem. Říkám si, jaké to asi
je, když někoho tak moc milujete. Tak moc, že se kvůli
němu vzdáte všeho, po čem toužíte. Máma to udělala.
Nemohla bych se také obětovat pro ty, které mám
ráda? Pro mámu a Tamru? O tátu jsem už přišla. Copak
chci přijít i o ně dvě?
V tu chvíli mi hlavou bleskne vzpomínka na lovce Willa. Nevím proč. Možná proto, že mě neprozradil. Vůbec
mě neznal, a přesto mě neprozradil... i když byl naučený,
že má udělat přesný opak. Bezpochyby bojoval sám se se­
bou. Protože má příslušníky našeho kmene lovit a likvi­
dovat. Když se on dokázal vzepřít svému světu, dokážu
to i já. Jsem silná.
Z myšlenek mě vytrhne mámin hlas. „Vím, že je těžké
se s tím smířit. Proto jsem vybrala tohle město. Poušť se
o všechno postará. Nakonec."
Nakonec. Jen stačí počkat, až moje drakie zemře. Budu
pak šťastná? Opravdu jednou mámě poděkuju, jak si ona
myslí?
45
Stiskne mi koleno. „Pojďme dovnitř. Potřebuju s vámi
pár věcí probrat. Než nastoupíte do školy."
Cítím tlak na prsou. Nicméně se zvednu. Říkám si,
čeho všeho se máma kvůli mně vzdala, o co všechno při­
šla. A Tamra taky. Nikdy nebylo po jejím. Možná je tohle
její příležitost. A nejen její, ale i mámy.
Jacindo Jonesová, pojďte se představit spolužákům."
Sevře se mi žaludek. Je třetí hodina. To znamená, že se
po mně už potřetí chce to samé.
Vstanu z lavice, překročím několik batohů a zamířím
k tabuli. Stoupnu si vedle učitelky Schulzové. Hledí na
mě třicet párů očí.
Máma nás do téhle školy přihlásila minulý pátek.
Říkala, že je nejvyšší čas. Ze střední škola je první krok
k adaptaci. První krok k normálnosti. Tamra je nadšená,
připravená a vůbec se nebojí.
Celou noc jsem si v posteli představovala, jaké to asi
dneska bude, a dělalo se mi z toho špatně. Vzpomínala
jsem na kmen a na všechno, čeho jsem se musela vzdát.
Sice jsme měli zakázáno létat za denního světla, ale as­
poň jsem mohla létat v noci. Kmenová pravidla, která mě
tak štvala, ve srovnání s mojí stávající situací blednou.
Dokonce už ani nechápu, proč jsem se Cassianovi tak
vzpírala. Ze by kvůli Tamře? Nebo mě k tomu nutilo ještě
něco jiného než to, že bych měla být loajální vůči sestře?
Kolem mě jsou sami teenageři. Lidští teenageři. Jsou
jich stovky. Jejich hlučné hlasy se rozléhají všude. Vzduch
je plný umělých nasládlých vůní. Pro drakii je to hotové
peklo.
Jistě, dalo se předpokládat, že jednou budu pobývat
46
mimo území kmene. Mezi lidmi. Určitě bych vyjela do
světa na zkušenou. Jenže drakiové v pubertě do světa
nejezdí. To mohou jen dospělí drakiové, jen silní vyspělí
drakiové a ti se rozhodně nevydávají do pouště. Také pro
to mají pádný důvod.
Potřebuju se podrbat na ruce, ale vydržím to. Sice je
teprve jaro, ale z horka a sucha mě kůže svědí už teď. Na
stropě svítí bzučivé zářivky. Zmocní se mě nepříjemný
oslabující pocit.
Odkašlu si. ,Jmenuju se Jacinda Jonesová," spustím
nakřáplým hlasem.
Vepředu si jedna holka natáčí na prst pramen vlasů.
„Hm. To už víme.“ Usměje se. Má na rtech vulgární vrst­
vu lesku.
„Odkud jste?" zachrání mě Schulzová.
„Z Colorada." Máma se mnou nacvičila odpovědi na
případné otázky.
Schulzová se na mě povzbudivě usměje. „Výborně. Umí­
te lyžovat?"
Zamrkám. „Ne."
„Kam jste chodila do školy?"
Máma myslela i na tohle. „Učila mě máma." Tohle je
nejjednodušší vysvětlení. Jinak by mě ani Tamru nevza­
li. Nemůžeme poprosit vedení kmene, aby nám poslalo
školní záznamy.
Několik studentů se upřímně zasměje. Ta holka vep­
ředu obrátí oči v sloup. „Exotka."
„Nechte toho, Brooklyn." Schulzová se na mě znova
podívá, ale už se netváří tak vlídně. Spíš odevzdaně. Jako
bych se právě přiznala, že čtu pomalu jako prvňák. „To
máte bezesporu zajímavé zkušenosti."
47
Přikývnu. Chci se vrátit do lavice, ale její hlas mě za­
staví - zadrží mě jako zajatce. „Máte sestru, dvojče, že?“
Zaváhám. Kéž by ten výslech už skončil. „Ano."
„Tolik radosti najednou!" poznamená kluk s rudými
skvrnami v obličeji a lasiččíma očima.
Ostatní se zasmějí. Hlavně kluci.
Schulzová ho neslyšela nebo dělá, že neslyšela. To ne­
vadí. Hlavně ať to mám z krku, můžu si sednout do lavice
a snažit se být neviditelná.
„Děkuji, Jacindo. Určitě si tu brzy zvyknete."
To určitě.
Vrátím se do lavice. Schulzová se zaujatě pustí do
debaty o Antigoně. Četla jsem ji před dvěma roky. V ori­
ginále.
Zadívám se z okna na parkoviště. Nad lesklými stře­
chami aut se v dáli rýsují hory, volají mě.
Jsem rozhodnutá, že se pokusím utéct. Máma se o to
taky kdysi pokusila. Není to nemožné. I když v nejbližších dnech se mi to nejspíš nepodaří, protože mě máma
nespouští z očí. Usmyslela si, že nás ráno bude vozit do
školy a odpoledne vyzvedávat, jako by nám bylo sedm.
Nevím, jestli se bojí, že si mě kmen najde zrovna tady,
nebo jestli má strach, že uteču. Doufám, že mi věří nato­
lik, že by ji něco takového nenapadlo.
Když na chvíli vyklouznu z domu a proletím se, nijak
jí ani Tamře nenaruším vysněný život.
Zavrtím se na židli. Jedinou naději mi skýtá mapa
města, která mi šustí v kapse. Už ji mám pečlivě prostu­
dovanou a vím, kde všude jsou v tomhle městě parky.
Nepřipustím, aby moje drakie uchřadla jen proto, že byd­
lím zrovna tady. Zatím se držím jen díky představě, že se
48
brzy proletím. Pocítím na kůži vítr a je mi jedno, že je to
nebezpečné.
Zvoní. Rychle se zvednu spolu s ostatními.
Otočí se ke mně Lasičák. „Čau." Pomalu pokývne hla­
vou a důkladně si mě prohlédne. J á jsem Ken," před­
staví se.
Vzmůžu se na „ahoj“. Zajímalo by mě, jestli si myslí,
že si mě tou poznámkou o „tolikeré radosti najednou"
získal.
„Víš, kde máš další hodinu?"
,Jo, vím. Díky." Projdu kolem něj a se sklopenou hla­
vou pospíchám ke skříňkám na chodbě.
Tamra už na mě čeká. „Tak jak to šlo?" zeptá se vesele.
„Bezvadně."
Přestane se usmívat. Jacindo, musíš se s tím smířit.
Záleží jen na tobě, jestli budeš šťastná."
Snažím se té rovnici přijít na kloub, ale nedaří se mi
to. Tak to zkusím ještě jednou. „Psychologii si laskavě
strč někam."
Pokrčí rameny a uhladí si vyžehlené vlasy. Ráno tím
v koupelně strávila hodinu. Viděla ten účes v časopise
a usmyslela si, že ho musí mít taky. Moje dlouhé rezavozlaté vlasy jsou roztřepené a dost zacuchané. Elektrizují.
Chybí jim mlha, stejně jako mně.
Podívám se na Tamru. V přiléhavém červeném topu,
tmavých džínech a černých kozačkách, které si o víkendu
koupila v sekáči, jí to moc sluší. Několik kluků se za ní
otočí. V tomhle světě je doma, netrápí se tu jako já, dokon­
ce už se jí ani nestýská po Cassianovi. Přeju jí to. Opravdu.
Jen kdyby její radost neznamenala moje utrpení.
49
„Pokusím se," slibuju. Myslím to vážně, nechci jí to
tu kazit.
,Jé. Málem bych zapomněla." Zaloví v tašce. „Podívej.
Roztleskávačky hledají holky do týmu."
Podívám se na oranžový leták. Při pohledu na na­
kreslené pompomy a holky v minisukni metající salta
se oklepu.
Tamra zatřese letákem. „Měly bysme to zkusit."
Konečně se mi podaří otevřít skříňku. Vezmu si učeb­
nice na další hodinu. J á ne. Ale ty se určitě přihlas."
„Ale vždyť jsi Významně si mě přeměří jantarovýma
očima. „Taková sportovkyně." Nejspíš chtěla říct drakie.
Zavrtím hlavou a otevřu pusu. Chci říct, že nic tako­
vého nepřichází v úvahu, ale zarazím se. Roztřesu se jako
osika. Chloupky na krku se mi ostražitě naježí. Učebnice
mi vypadne z ruky, nechám ji ležet na zemi.
Tamra schová leták. „Co je? Co je to s tebou?"
Dívám se za ni do davu studentů. Zvoní, na chodbě
zavládne panika. Slyším, jak se s bouchnutím zavírají
skříňky, jak na kachličkách vržou podrážky.
Stojím jako solný sloup.
Jacindo, co je?"
Zavrtím hlavou, nedokážu ze sebe vypravit ani hlásku.
Rychle si prohlížím jednotlivé obličeje. A pak ho uvidím.
Jeho. Kluka, kterého jsem hledala a ani jsem o tom nevě­
děla, netušila jsem... Je to ten hezký kluk.
Cítím, jak se mi napíná kůže.
Jacindo! Přijdeme pozdě na hodinu!"
To je mi jedno. Ani se nehnu. To přece nemůže být
on. Není možné, aby chodil na tuhle školu. Kde by se tu
vzal?
50
Ale je to on. Ten, kdo mě tehdy zachránil před lovci.
Will.
Opírá se o skříňky. Je vyšší než studenti kolem něj.
Brooklyn - ta, co si ráda natáčí vlasy na prst - si pohrává
s lemem jeho košile, nestydatě se k němu naklání, pře­
kotně míhá lesklými rty. Will se usmívá, přikyvuje, po­
slouchá, co mu Brooklyn povídá. Přesto mi přijde, že ho
to vlastně nezajímá, že je duchem někde úplně jinde... že
tu nechce být. Jako já.
Nedokážu z něj spustit oči.
Medově hnědé vlasy mu nedbale padají do očí. Vzpo­
mínám, jak je měl mokré, tmavší a odrhnuté z čela. Vzpo­
mínám, jak jsme byli spolu sami v jeskyni, jak mě držel
za ruku, jak mezi námi přeskočila jiskra a jak se zatvářil
neúprosně a hrozivě. A jak potom zmizel.
Tamra vedle mě vzdychne a otočí se. „Hm,“ zašeptá
významně. „K sežrání. Jenže smůla. Vypadá to, že má
holku. Budeš si muset vybrat jinýho Podívá se na mě
a zalapá po dechu. Jacindo! Ty žhneš!"
Její syknutí mě probere. Podívám se na ruce. Kůže mi
střídavě bledne a tmavne a matně se třpytí, jako by mě
někdo posypal zlatým prachem.
Moje drakie se probouzí, hoří, chce se ukázat.
Ježišmarjá! Uklidni se!" sykne Tamra a nakloní se ke
mně. „To se chceš převtělit jen proto, žes viděla hezkýho
kluka? Ovládej se."
Jenže já nemůžu. Tohle Tamra nikdy nechápala. Ze
drakie se nejvíc projevují v emocionálně vypjatých situa­
cích. Ze se převtělím, když se bojím, když jsem nadšená
nebo rozrušená... Tak to prostě je.
Znova se podívám na Willa. Mám z toho příjemný
51
pocit. A zároveň i strach, protože nevím, jak si mám vy­
světlit, že je tady.
Tamra mě popadne za ruku a docela surově mi ji stisk­
ne. Jacindo, přestaň! Okamžitě toho nech!“
Will náhle otočí hlavu jako dravec, který cítí kořist.
Říkám si, jestli jsou lovci vůbec lidi. Jestli třeba nejsou
z jiného světa jako drakiové. Rozhlíží se po chodbě.
Snažím se ovládnout. Než si mě všimne. Než si to do­
myslí.
V plicích se mi hromadí kouř. Začne mě pálit přesně
ve chvíli, kdy si s Willem pohlédneme do očí.
Vtom mě vyruší prásknutí, to se zabouchla dvířka mojí
skříňky. Odtrhnu oči od Willa. Podívám se na Tamru.
Tiskne dlaň na zavřenou skříňku. Konečky prstů má bílé,
jak se jimi zarývá do kovu.
Poslední zvonění.
Tamra si dřepne, sebere ze země moji učebnici a táhne
mě na záchod. Otočím se. Chodbu rychle opouštějí těla
vydávající změť nepřirozených vůní. Parfémy, kolínské,
tělová mléka, laky na vlasy, gely... nic kvůli nim necítím.
Nic mi tu nepřipadá opravdové. Až na kluka, který se za
mnou otáčí. Pozoruje mě. Sleduje mě třpytivýma očima
jako dravec, kterého v něm vidím. Pak vyrazí pryč, dělá
dlouhé ladné kroky jako kočkovitá šelma.
Moje drakie se vlivem jeho lačného pohledu dál pro­
bouzí. Chvěju se, cítím pálení v zádech a svědění v mís­
tech, kde se mi ven z těla chtějí prodrat křídla. Zatím jsou
skrytá. Skrytá, ale ne nečinná.
Tamra mě tahá za ruku, vleče mě pryč. Už Willa nevi­
dím. Pohltil ho dav studentů, kteří se na chodbě shlukli
jako můry poletující kolem rozsvícené žárovky.
52
Jenže já dál pociťuju jeho přítomnost. Toužím po něm.
Vím, že je blízko, i když ho už nevidím.
Nosní dírky se mi roztahují bolestí z ostrého pachu dez­
infekčního prostředku. Ten nepřirozený pach moji drakii
okamžitě přemůže. Zakryju si rukou nos a pusu. Už mi
nežhnou plíce. Ani mě nepálí záda.
Tamra si mě měří pohledem. Úlevně vydechne, proto­
že vidí, že jsem to zase já. Tedy já v té podobě, která je pro
ni přijatelná, já v jediné podobě, kterou ona schvaluje.
Zvlášť v tomhle novém světě, který chce dobýt.
„Už nehoříš. Díkybohu! Copak to chceš všechno zba­
brat?"
Dívám se na dveře záchodu. Jako bych čekala, že v nich
stane Will. „Myslíš, že si toho všiml?"
„Podle mě ne." Pokrčí rameny. „A i kdyby jo, tak stejně
nemůže vědět, co viděl."
To má nejspíš pravdu. Dokonce ani lovci nevědí, že se
drakiové umí převtělit do lidské podoby. Je to naše nej­
přísněji střežené tajemství. Naše nejlepší obrana. Navíc
jsem na chodbě ani neroztáhla křídla. I když moc ne­
chybělo.
Už v těle necítím osvěžující šumění, a tak si překřížím
ruce na prsou. Je mi jasné, že nastala vhodná chvíle říct
Tamře o Willovi... přiznat jí, jaké mi v té jeskyni hrozilo
nebezpečí... přiznat, jaké nebezpečí mi hrozí přímo tady.
Mohla bych jí tady na tom páchnoucím záchodě říct úpl­
ně všechno. Dívá se na mě přivřenýma očima. „Myslíš, že
to zvládneš? Nemám zavolat mámě?"
Zamyslím se. A nejen nad jejími otázkami. Jak by
máma zareagovala, kdybych jí všechno pověděla? Co by
53
udělala? Odpověď si okamžitě domyslím. Vzala by nás
ze školy. Ale zpátky ke kmeni by se s námi nevrátila.
Kdepak. Jen by nás přestěhovala do jiného města. Do
jiné školy v jiné poušti. Za týden bych si musela znova
protrpět první den ve škole, musela bych snášet to samé
vedro, jen někde jinde, a navíc by nikde poblíž nebyl ten
hezký vzrušující kluk. Kluk, v jehož přítomnosti moje
drakie ožila - přesně ta část mého já, která po odjezdu
z hor málem odumřela. Přece bych před tím neutíkala.
Před ním.
Tamra pohodí překrásnou hřívou a zkoumavě se na
mě podívá. „Už je to dobrý." Pohrozí mi prstem. Jacindo,
koukej se od něj držet co nejdál. Vůbec se na něj nedívej.
Nebo aspoň do tý doby, než se začneš lip ovládat. Podle
mámy to bude už brzy..."
Zarazí se, protože vidí, jak se tvářím. Uhne pohledem.
„Promiň," zašeptá. To proto, že je moje sestra a má mě
ráda. Ne proto, že by ji to doopravdy mrzelo. Stejně jako
máma chce, aby moje drakie umřela. Přeje si, abych byla
normální. Jako ona. Abychom vedly normální život, aby­
chom se například přihlásily k roztleskávačkám.
Sevře se mi žaludek. Vezmu si od ní učebnice. „Přijde­
me pozdě."
Jsm e nový, tak přimhouří oko."
Přikývnu a narovnám oslí uši v učebnici geometrie.
„Sejdeme se na obědě?"
Přejde k zrcadlu a překontroluje si účes. „Hlavně ne­
zapomeň, co jsem ti říkala."
Odmlčím se. Dívám se na její překrásnou tvář v zrca­
dle. Je jen stěží uvěřitelné, že tohle upravené stvoření je
moje dvojče.
54
Přehodí si přes rameno dokonalý rezavozlatý pramen.
Konečky vlasů má podtočené. „Drž se od toho kluka co
nejdál."
„No jo,“ odpovím. Ale když vyjdeme na opuštěnou
chodbu, rychle se rozhlédnu. Hledám ho. Doufám, že tu
někde je, a zároveň se toho bojím.
Jenže ho nikde nevidím.
6
B
ěhem oběda se schovávám. Uvědomuju si, že se cho­
vám jako srab, ale při pohledu na dvoukřídlé dveře
vedoucí do obrovské jídelny se mi udělalo zle. Neuměla
jsem si představit, že bych vešla dovnitř.
Raději se courám po chodbách. Je mi jedno, že mi kru­
čí v žaludku a že jsem v tom Tamru nechala samotnou.
Tak nějak totiž tuším, že ona to hravě zvládne. Aspoň
si to snažím namluvit. Na dnešní den přece čeká už od­
mala. Od chvíle, kdy jsem se převtělila a ona ne. Kdy šijí
Cassian přestal všímat a začal pro ni představovat nedo­
sažitelný sen.
Objevím knihovnu. Nasaju zatuchlou vůni knih a za­
čnu si vychutnávat ticho. Sednu si ke stolku u okna s vý­
hledem na školní dvůr. Položím si hlavu na umakartovou
desku a počkám, až zazvoní.
Zbytek vyučování už nějak přečkám. Uleví se mi, až
když je přede mnou poslední hodina. Už to mám skoro
za sebou.
Studovna, kde mám mít sedmou hodinu, je plná stu­
dentů, kteří nesmí cvičit nebo mají v nějakém předmětu
56
špatné známky. Vím to od Nathana, který mě nerozlučně
provází od páté hodiny.
Usadí se vedle mě. Jeho masité rty doprovodí každé
slovo sprškou slin. „Tak Jacindo, s čím máš problém?"
Zamrkám a odtáhnu se. Konečně se dovtípím. No
jasně. Něco takového by ho ani ve snu nenapadlo. „Ani
nevím."
,Já,“ zabodne si palec do vypjaté hrudi, „propadám
z angličtiny. Což je blbý, protože fotbalový mužstvo beze
mě neudělá ani bod. V čem plaveš ty?" Prohlíží si moje
dlouhé nohy. „Co děláš ve studovně? Klidně bys mohla
hrát basket, ne? Naše holky jsou dost dobrý."
Zastrčím si uvolněný pramen vlasů za ucho. Znova
se uvolní a spadne mi do očí. „Přece se nebudu cpát do
týmu v půlce školního roku." A ani nikdy jindy.
Ve studovně je několik stolů s černou deskou. Vepředu
stojí za stejným, jen o něco větším stolem učitel fyziky
Henke. Zmateně, sklíčeně si nás prohlíží, jako by nechá­
pal, kam se poděli premianti z předchozí třídy. „Dejte se
do práce. Žádné bavení. Učte se nebo si čtěte. Ale poti­
chu." Zamává oranžovým notesem. „Potřebuje si někdo
zajít do knihovny?"
Nathan se zasměje, protože si polovina studentů stoup­
ne do fronty na omluvenku. Ještě nezvonilo a už to vypadá,
že se před začátkem hodiny vypaří většina studentů.
„A stádo duše pryč." Nathan se na mě podívá a spik­
lenecky se ke mně nakloní. „Padáme? Kousek od školy je
cukrárna."
„Ne. Po vyučování mě vyzvedne máma."
„Skoda." Nathan se na mě mačká. Posunu se až na
samý kraj lavice. Pořád si mě prohlíží.
57
Zavadím loktem o učebnici, ta spadne a já vděčně
vyskočím ze židle, abych ji zvedla. Dřepím na špinavých
dlaždičkách, natahuju ruku k učebnici, ale vtom se mi
rozechvějí chloupky na krku. Začnu zrychleně dýchat.
Zavřu pusu, aby to nebylo slyšet. Kůže se mi napíná a pro­
tahuje, protože vím, co se stane. Vím, že do studovny za
okamžik vejde Will.
Vím to. A chci, aby přišel, přestože mi v uších ještě
zní Tamřino varování. Utřu si zpocenou dlaň do džínů
a zpod stolu se zadívám na dveře. Cítím pálení na prsou,
protože vím, k čemu dojde, ale dál se krčím a jen se dí­
vám, jak Will vchází do studovny.
Nehýbu se, vyčkávám. Třeba si taky vezme omluvenku. Třeba taky hned zase odejde.
Jenže on si nestoupne do fronty. Jde dál, ledabyle si
nese jen jeden blok. Vtom se zarazí a tak zvláštně nakloní
hlavu. Jako by zaslechl nějaký zvuk. Nebo ucítil nezvyk­
lou vůni. Stejně zareagoval i předtím na chodbě. Než mě
uviděl.
Pohrávám si s učebnicí, zarývám si špičaté rohy do
citlivých bříšek prstů.
„Žiješ?" zahřímá nade mnou Nathanův hlas.
Trhnu sebou, donutím se zvednout a znova se usadit.
„Ne.“ Nemůžu se schovávat věčně. Chodíme do stejné
školy. A očividně i do stejné studovny.
Dívám se přímo před sebe, na tabuli. Kamkoliv, jen ne
na něj. Zadržuju dech, čekám, až kolem mě projde. Jenže
on kolem mě neprojde. Zastaví se. Z toho, jak mu vržou
podrážky, mi běhá mráz po zádech.
Je tak blízko. Podívám se mu do očí jen stěží určitelné
barvy. Má je zelené, hnědé, nebo zlaté? Jestli se do nich
58
budu dívat příliš dlouho, ztratím se v nich, zatočí se mi
hlava. Vzpomínám, jak jsme byli sami v jeskyni, v tom těs­
ném vlhkém prostoru. Jak se dotýkal mé drakijské kůže.
Jak řekl ta dvě slova.
Třesu se. Uhnu očima a zadívám se na stůl. Soustře­
dím se, abych dýchala pravidelně a pomalu. Když pro­
mluví, zvednu hlavu. Jsem v zajetí jeho sametového hlu­
bokého hlasu.
„Pustíš mě sem?“ zeptá se Nathana, ale dívá se přitom
na mě.
„Ale jo.“ Nathan pokrčí rameny, vezme si batoh a ne­
jistě se na mě podívá. „Stejně jsem chtěl jít do knihovny.
Tak ahoj, Jacindo."
Will chvíli váhá, dívá se na uvolněnou židli a tepr­
ve pak se posadí. Jako by čekal, že něco řeknu. Mám
mu snad bránit? Nebo mám říct, ať si udělá pohodlí?
Nevím.
Pootočí se na židli a usměje se. Nepatrně, ale moc hez­
ky. Má sexy úsměv.
Už zase mi je nebezpečně vedro. Teď o to vůbec ne­
stojím. Napíná se mi kůže, co nevidět se přemění v tu
drakijskou. Čím dál víc mě brní na prsou. Z krku se mi
vydere kočičí zapředení. Začínají nade mnou vítězit dra­
kijské pudy. Děsím se, že když promluvím, ozve se dunivá
drakijština.
Je to zvláštní. Bála jsem se, že moje drakie v poušti
uchřadne a odumře, jak si máma přeje. Ale v blízkosti
tohohle kluka si připadám tak živá, že bych se ze všeho
nejradši okamžitě převtělila. Třu si ruku. Chci, aby mi
kůže zchladla. Doufám, že se moje drakie neprobudí.
Aspoň ne teď.
59
Ani jeden nic neříkáme. A to je na tom ze všeho nej­
divnější. Ze on o mně ví. Tedy ne přímo o mně. Určitě
neví, že já jsem tamta drakie. Ale ví o nás, o drakiích. Vi­
děl mě. Ví, že existujeme. Zachránil mě. Chci o něm zjistit
úplně všechno. A přesto se nezmůžu na slovo, nedosta­
nu ze sebe ani hlásku. Ani nepípnu. Mám totiž co dělat,
abych si to všechno srovnala v hlavě, uklidnila se a neza­
čala žhnout. Abych se neproměnila v drakii. Chtěla bych ho
víc poznat, ale jen kdybych přitom nemusela dýchat ani
mluvit. Je mi jasné, že to nepůjde.
Úplně stačí, že vím, že jeho příbuzní patří k lovcům.
Na to nesmím zapomenout. Nikdy. Zabíjejí nás nebo nás
prodávají enkrosům. Když se dostaneme do jejich odpor­
ných spárů, zotročí nás nebo zavraždí. Kůže mi už povo­
luje. Musím mít na paměti, že on je součástí toho tem­
ného světa. Měla bych se ho stranit, přestože mi pomohl
utéct. Ale ne proto, že mi to Tamra doporučila. Měla bych
si sbalit věci a sednout si k jinému stolu.
Jenže nikam neodejdu, jen opatrně balancuju na židli,
abych se ho náhodou nedotkla.
„Takže," spustí, jako by navazoval na přerušený roz­
hovor. Jako bychom se dobře znali. Když zaslechnu jeho
hlas, zacuká mi nerv u oka. „Ty jsi tady nová.“
Přiškrceným hlasem ze sebe dostanu „jo“, ale musím
k tomu napnout všechny síly.
„Už jsme se viděli."
Přikývnu. „Na chodbě. Taky jsem si tě všimla."
Vlídně se na mě podívá. „A taky na těláku."
Zamračím se. Nepamatuju si, že bych ho během čtvr­
té hodiny viděla. Nepamatuju si, že bych cítila jeho pří­
tomnost.
60
„Běhalas na stadionu," vysvětluje. J á byl nahoře v ba­
zénu. Viděl jsem tě z okna."
„Aha." Nevím proč, ale dělá mi dobře, že mě sledoval.
J s i dost rychlá."
Usměju se. Taky se usměje. Trochu se mu prohloubí
rýhy u pusy. Sevře se mi srdce.
„Ráda běhám." Když běžím rychle, cítím protivítr
a mám pocit, jako bych letěla.
„Někdy máme tělák dohromady s holkama. Asi bych
ti nestačil." Má tichý svůdný hlas. Žár mi proniká až hlu­
boko do nitra, vlní se mi v podbřišku.
Představím si to. Představím si, jak běžíme vedle sebe.
Snaží se mi naznačit, že by to chtěl zkusit? Vzduch se
mi tetelí na rtech. Jak ráda bych si s ním zaběhala. Ale to
nemůžu. Nesmím. To není dobrý nápad.
Naposledy zazvoní a do studovny se přiloudají další
dva kluci. Zadívají se naším směrem. Hledí na Willa, ale
na mě ne. Já jim nestojím za pozornost.
Ten s nakrátko ostříhanými havraními vlasy vyrazí
napřed. Má hezký úzký obličej a průzračné tmavé oči.
Projede mnou strach. Jeho pohled je ledový, vypočítavý.
Za ním se kolíbá jeho objemný kamarád - má tak
ostře rezavé vlasy, že musím přimhouřit oči.
„Čau," pozdraví Willa ten tmavovlasý a stoupne si
k našemu stolu. Skrčím se, protože si najednou připa­
dám v ohrožení.
Will se pohodlně opře. J a k to jde, Xandere?"
Xander se tváří dost... zmateně. Protáhne obočí a pře­
sune pozornost na mě. Konečně mi to dojde. Xander ne­
chápe, proč Will sedí u stolu se mnou. Se mnou.
Já to taky nechápu. Třeba mě svým způsobem poznal,
61
třeba si mě pamatuje. Začnou se mi potit dlaně. Přitisknu
stehna k sobě.
„Ty nebudeš sedět s náma?“ zeptá se zrzoun na ro­
vinu.
Will pokrčí jedním ramenem. „Ne.“
Jsi naštvanej?" ptá se zrzoun dál.
Xander mlčí. Nespouští ze mě oči. Z jeho inkoustově
černého pohledu se mi dělá špatně. Napadá mě jediné
slovo. Zlo. Zvláštní představa. Melodramatická. Jenže já
jsem drakie. Vím, že na světě existuje zlo. Zlí lidé nás
loví.
Neklidně se zavrtím na židli. Je mi jasné, že Xander
si domyslel to, co jeho kamarádovi uniklo. Ze Will chce
z nějakého důvodu sedět se mnou. Mohla bych se pře­
místit k jinému stolu, jenže tím bych na sebe upozornila
ještě víc.
Přirozeně. Jacindo*,chovej se přirozeně.
J á jsem Xander,“ představí se mi.
J á jsem Jacinda.“ Periferně vidím, že mě Will pozo­
ruje.
Xander se na mě usměje. Má okouzlující uštěpačný
úsměv. Určitě s ním u holek slaví úspěch. „Rád tě po­
znávám."
Zmůžu se na krátký úsměv. J á tebe taky.“
„Nechodíš se mnou na zdravovědu?" Má jemný, hed­
vábný hlas.
„To si mě pleteš s mojí ségrou. Tamrou.“
„Aha, Takže dvojčata, jo?“
Slovo „dvojčata" řekl, jako by na něm bylo něco nad­
míru zajímavého a dekadentního. Jako by měl v puse čo­
koládu. Přikývnu, na jinou reakci se nezmůžu.
62
„Výborně." Prohlíží si můj obličej tak bedlivě, že si při­
padám nahá. Konečně uhne očima a poplácá zrzouna po
zádech. „Tohle je můj brácha Angus."
Zamrkám. Nejsou si vůbec podobní. Tedy až na to, že
z nich obou jde strach.
„S Willem se už nejspíš znáš," dodá.
Přikývnu, i když jsme se s Willem vlastně pořádně ne­
představili.
Jsm e bratranci."
Bratranci. Lovci. Jenže jiní než Will.
Plíce mi roztahuje rostoucí žár. Zadržím dech. Sna­
žím se tu výheň ve svém nitru, to hučivé chvění potlačit.
Kupodivu mě to nijak nezaráží. Tělo mě varovně pálí od
chvíle, kdy ti dva vešli do studovny. Jsou jiní než ostat­
ní lidské bytosti kolem mě. Znamenají pro mě hrozbu.
Instinktivně to tuším.
Xander s Angusem by mě nenechali utéct. Byli by rádi,
že mě můžou zabít. Nevím, kam s očima. Přítomnost
krutých lovců mě ničí. Bojím se, že v mých očích vyčtou
pravdu. Rychle se rozhlížím po studovně, hledám, kde
bych byla v bezpečí.
„Vážně?" hlesnu skoro neslyšně. Neodolám a znova se
na ně podívám. „Bratranci. Prima."
Angus ohrne pusu, jsou mu vidět zuby. Vím, že jsem
plácla hloupost. Ze mu připadám nudná.
Pokrčí rameny, drze se na Willa usměje, zamíří do zadní
části studovny a pustí mě z hlavy. Pociťuju vysvobození,
velkou úlevu, ale jen na zlomek vteřiny. Protože Xander
se od našeho stolu nechce hnout. Tváří se prohnaně ten představuje mnohem větší hrozbu. Je chytřejší než
Angus.
63
Dívá se střídavě na mě a na Willa. Jedeš dneska?" ze­
ptá se.
„Nevím."
Xander naštvaně blýskne ďábelsky tmavýma očima.
Ja k to?"
„Musím dělat úkoly."
„Úkoly." Xander to slovo procedí mezi zuby, jako by ho
nikdy předtím neslyšel. Chvíli to vypadá, že se začne smát.
Pak se zatváří velmi vážně. „Snad jsme si něco naplánova­
li, ne? Můj táta i tvůj táta s tebou počítají," řekne přísně.
Will zatne ruku v pěst. „Uvidíme."
Bratranec ho probodne pohledem. Jo . To máš prav­
du." Pak se otočí ke mně. Pohled jeho inkoustových očí je
o něco vlídnější. „Zatím ahoj, Jacindo." Ledabyle zabubnuje prsty o stůl a odejde.
Hned se mi lip dýchá. „Máš... sympatický bratrance,"
poznamenám.
Usměje se, ale tváří se vážně. „Radši si jich moc nevší­
mej." Mluví potichu, jeho hlas mě hladí na kůži, i když
nesedíme těsně u sebe.
„Proč?" zeptám se, přestože jsem to neměla v úmyslu.
Musím to vědět.
„Protože s takovýma klukama se slušná holka neka­
marádí." Rozevře pěst a zase ji zatne, šlachy na ruce má
napjaté. Jso u to zmetci. To ti tady každý potvrdí."
Chci odlehčit napjatou atmosféru, a tak nasadím ko­
ketní tón. „A co by mi každý řekl o tobě? Ze jsi hodný
kluk?"
Otočí se ke mně. Zarazím se. Jeho oči proměnlivé barvy
mi připomínají svěží zelené a hnědé odstíny domova, kam
se už nevrátím. Nemá jemný obličej, ale ostře řezané rysy.
64
,Já nejsem hodný kluk." Zadívá se přímo před sebe.
Učitel Henke si nás vůbec nevšímá. Ve staccatovém
rytmu něco ťuká do počítače.
Cítím na prsou bodavou bolest, kůže se mi napíná,
Rozpaluju se. „Proč sis ke mně sednul?"
Mlčí tak dlouho, že si říkám, jestli mi vůbec někdy
odpoví. „To bych taky rád věděl," připustí nakonec.
Nevím, jakou odpověď jsem čekala. Ze mě tak trochu
zná? Na stole před námi leží nedotčené učebnice. Sotva
dýchám. Bojím se, aby mi rostoucí žár neunikl z těla pu­
sou nebo nosem. Nasávám malé doušky vzduchu a če­
kám, až zazvoní.
Ve studovně je slyšet nepřetržitý šum hlasů. Henke
přestane psát. Dívám se, jak se mu zavírají oči. Padá mu
hlava, brýle mu sjedou až na špičku nosu.
Vtom se někdo vzadu zasměje tak pisklavě, že nad­
skočím. Otočím se. Mezi Willovými bratranci sedí nějaká
holka. Angus ji polechtá na boku a ona vyskočí, až se
jí dlouhé blonďaté vlasy rozletí na všechny strany. Chyt­
ne se Xandera, jako by ji před tím příjemným mučením
mohl zachránit.
Xander se ospale usměje - vypadá znuděně. Vytušil, že
se na něj dívám, a provrtá mě očima. Přestane se usmívat.
Jeho tmavé oči se mi zarývají až do morku kostí.
„Nedívej se tam."
Z Willova hlubokého hlasu se mi rozbuší srdce. Podí­
vám se na něj.
„Věř mi. Na tvém místě bych se nesnažil Xandera za­
ujmout. Holky, které ho zaujaly, na to doplatily," řekne.
Skoro přitom nepohne rty.
„Vždyť jsem s ním prohodila jen pár slov. Podle mě
65
„Ale mě jsi zaujala."
Pocítím zlověstné rozechvění. Otřu si zpocené dlaně
do džínů.
Zasměje se. Potichu a hebce. Ale nezní to dvakrát ve­
sele. „No jo. Xandera už jsi taky zaujala." Zkřiví pusu.
„Bohužel."
Zvoní. Ten nepřirozený zvuk mi jde už od rána na
nervy.
Will odejde ze studovny, dřív než si stihnu sbalit věci
nebo se s ním rozloučit.
66
7
ž zase zápasím se skříňkou, ocelový zámek mě studí
do prstů. Vrážejí do mě pospíchající studenti. Ne­
zvykle mě pálí oči. Mám na krajíčku. Taková hloupost.
Přece nebudu vyvádět jen proto, že mi nejde odemknout
skříňka.
Jenže ono to není jen tou skříňkou. Dobře si to uvědomuju. Je toho na mě moc. Čekám, kdy se v levé části
chodby objeví Tamra. Doufám, že dorazí co nejdřív, ať
můžu z téhle zatracené budovy vypadnout.
„Will Rutledge. Klobouk dolů," ozve se za mnou zvlášt­
ní hlas. Otočím se. Tahle holka se mnou měla tělocvik.
Byla skoro nejrychlejší. Pamatuju si, že jsem ji předběhla
jen o kolo. Má ulíznuté hnědé vlasy, tak trochu jako Azur­
ka, ale oči má větší a modrozelené - vyjeveně na mě hledí
zpod rozcuchané ofiny. Ta ofina je moc dlouhá a zubatá,
jako by si ji stříhala sama.
„Cože?" zeptám se.
„No, holky se o Willa a jeho bratrance rvou." Má níz­
ko posazený hrdelní hlas a protahuje slabiky.
„Nepovídej," zašeptám.
67
Jso u bohatý, sexy, a navíc mají pověst velkých drsňá­
ků." Pokývne hlavou. „Xander a Angus střídají holky jako
na běžícím pásu. Chodili nejmíň s polovinou školy. Ale
Will ne. On..."
Nakloním se k ní. Zajímá mě všechno, co se mi o něm
chystá povědět.
„No, Will..." Na rtech jí hraje zadumaný úsměv. „Se
holkám spíš vyhýbá. Zatím si žádnou nevybral." Zakoulí
nádhernýma očima a dramaticky vzdychne. „A o to víc
mu nadbíháme."
Zatetelím se naivní radostí.
,Já jsem Catherine," představí se.
„A já jsem
Jacinda, jí vím."
J a k to -"
„Všichni vědí, jak se jmenuješ. I jak se jmenuje tvoje
ségra. Věř mi. Zas tak velká tahle škola není." Popojde
ke mně a odtáhne moji ruku od zámku na skříňce. Jaké
máš číslo?"
Vysypu ze sebe šest číslic. Říkám si, jestli je dobrý ná­
pad prozradit svoje číslo holce, kterou vůbec neznám,
a jestli ten zámek někdy dokážu odemknout sama. Ca­
therine přejede prsty po tlačítkách. Otočí zámkem a ote­
vře skříňku.
„Díky."
„Nemáš zač." Opře se o skříňku. Tváří se tak přiro­
zeně, tak spokojeně. Jako bychom se takhle bavily každý
den. „Něco ti poradím. Radši se mu vyhýbej."
„Willu Rutledgeovi?" zeptám se. Vzrušuje mě už to, že
můžu vyslovit jeho jméno.
Přikývne. Na okamžik mám pocit, že mluvím s Tam68
rou. Tohle je marnost nad marnost. Celý život mi pořád
někdo radí a očekává, že se těmi radami budu řídit.
Nesu si učebnici chemie a ze skříňky si k ní ještě vyn­
dám čítanku. „A proč?"
„Protože jinak tě zničí Brooklyn Davisová. Nebo něja­
ká jiná holka, která po něm jede."
Myslela jsem, že mě před ním varuje, protože bych se
kvůli němu mohla dostat do problémů. To mi ostatně
sám naznačil. Tomu bych věřila. To už totiž vím. Uvědo­
mím si to pokaždé, když se ocitnu v jeho blízkosti a začne
se mi napínat kůže.
„Aha." Přikývnu. Vzpomenu si na tu holku z hodiny
angličtiny. Už mi o život usilovali lovci, a tak mě holka
s tunou lesku na rtech nemůže rozhodit. S holkami, kte­
ré proti mně něco měly, jsem si musela poradit už dřív.
Vzpomenu si na Cassianovu mladší sestru Miriam. Jak ta
mě nenáviděla. Vadilo jí, že o mě členové její rodiny - její
otec, Cassian - jeví takový zájem. Její teta mě zbožňovala.
Děsilo mě to, měla jsem dojem, že si hraje na moji mámu.
Catherine čeká, že něco řeknu, a tak dodám: „No já mu
nadbíhat nebudu."
„To jsem ráda. Jsi tady nová a Brooklyn by ti mohla
udělat ze života peklo." Trhne sebou a utáhne si popruh
na batohu. „Ona totiž dokáže udělat ze života peklo kte­
rékoliv holce. Věř mi. Vím, o čem mluvím."
Zavřu skříňku. Ten zvuk se ztratí v bouchání ostat­
ních skříněk. „V tom případě je to snad jedno, ne?"
,Jen jsem tě chtěla varovat. Už se jí nejspíš doneslo, že
si k tobě sednul, a teď vymýšlí, jak tě pomalu zničí."
„Tak si ke mně sednul. To je toho." Pokrčím rameny.
„Vždyť jsme se skoro nebavili."
69
Jenže jde o Willa Rutledge," upozorní mě, jako by
Will byl kdovíjak důležitá osoba. Jenže on je pro mě dů­
ležitý. I když jinak než pro ostatní holky.
Mám pocit, že si s Willem rozumíme, přitahuje mě.
Na to setkání v jeskyni, na okamžik, kdy spolu dravec
a kořist navázali kontakt, si pamatuje každá žilka mého
těla. Nechci dát za žádnou cenu najevo, co pro mě Will
znamená, a tak řeknu: „No a?“
„No a?“ zopakuje Catherine důrazně. „Will nechodí
s holkama ze školy. Skoro se s náma nebaví. A Brooklyn
to moc dobře ví. Prostě si na ni dávej pozor."
„Takže když ho nemůže mít Brooklyn, nemůže ho mít
vůbec nikdo?"
„Přesně tak," odpoví.
Neuvěřitelné. Jsem ve škole první den a už mám nepří­
telkyni? „Proč mi to říkáš?"
„Protože jsem dobrá samaritánka."
Usměju se. Catherine bych mohla mít ráda. Třeba si
tady přece jen najdu kamarádku. Určitě bych se tomu ne­
bránila. Moc se mi stýská po Azurce. Catherine ji nikdy plně
nenahradí, ale mohla by mi tu zpříjemnit život. „Díky."
„Zítra můžeme ve studovně sedět spolu."
Abych neseděla s Willem. Jako kdyby si Will měl ke
mně ještě někdy sednout. „Dobře."
„Bezva." Odlepí se od skříňky a odhrne si zubatou ofi­
nu z očí. „Už musím na autobus. Tak ahoj zítra." Jen co
Catherine zmizí v davu studentů, zahlédnu Tamru. Jde
s ní ještě jedna holka a nějaký kluk. Zatím si mě nevšimla.
Usmívá se. Ne, úplně září. Takhle šťastnou jsem ji nevidě­
la ode dne, kdy táta umřel. Ne, ještě déle. Od chvíle, kdy
zjistila, že se nikdy nepřevtělí.
70
Nemůžu si pomoct, je mi z toho smutno. Je mi smut­
no, připadám si uprostřed přeplněné chodby osamělá.
Když vyjdeme před školu, je mámino auto skoro první
na řadě. Je takové vedro, že se vzduch tetelí. Přijde mi,
že mám plný nos páry. I pusu. Svědí mě kůže, v tomhle
suchém horkém vzduchu se doslova peče. Zatnu zuby
a pospíchám k autu.
Náš modrý, místy rezavý hatchback se pomalu sune
do čela dlouhého štrúdlu aut.
Tamra vedle mě zaúpí. „Potřebujeme vlastní auto.“
Ani sejí neptám, jak by se to podle ní mělo dát zařídit.
Když máma v jednom městě cestou sem měnila kombíka
za hatchback, musela něco doplatit. Navíc se stará o naše
živobytí... o střechu nad hlavou a jídlo. Jen tak tak dala
dohromady zálohu na bydlení a nájem za první měsíc.
Naštěstí dnes večer začne pracovat.
Tamra se na mě podívá. „Ale tebe za volant nepustím.
Řídit budu já.“
Obrátím oči v sloup. Je to takový náš vtip. Ze sice umím
létat, ale auto bych se nenaučila řídit, ani kdyby mi šlo
o život. Na řízení jsem prostě dřevo, i když se mi to máma
snažila už několikrát vysvětlit.
Tamra si sedne vedle mámy a já vklouznu na zadní
sedadlo.
„Tak jak?“ zeptá se máma energicky a hodně nahlas.
Skoda že se nemůže dát s Tamrou k roztleskávačkám.
Určitě by ji vzaly.
„Skvěle," odpoví Tamra a jakoby na důkaz zamává
z okýnka na spolužáky, se kterými jsem ji viděla předtím
na chodbě. Taky jí zamávají.
71
Je mi špatně. Nakloním se a opřu si hlavu o vyhřáté
okýnko.
Máma se otočí. „A co ty, Jacindo? Máš nové kamarády?"
Okamžitě si vybavím Willův obličej.
„Ale jo."
„Výborně. Vidíte, holky? Já věděla, že je to stěhová­
ní skvělý tah." Jako bychom se jednohlasně dohodly, že
začneme nový život, a neutekly potají v noci. Jako by mi
snad dala na vybranou.
Máma zřejmě ani z mého bezvýrazného hlasu nepo­
znala, že trpím. Nebo se jen tváří, že si toho nevšimla. To
spíš. Pro rodiče je vždycky jednodušší dělat, že je všechno
v nejlepším pořádku, a jednat, jak uznají za vhodné, pro­
tože vy podle nich určitě stojíte o to samé.
Naštěstí se auto rozjede. Máma odbočí na rušné par­
koviště. Několikrát musí prudce zastavit, protože nám do
cesty vběhnou studenti. U některých aut jich postávají
celé hloučky.
A pak ho uvidím. To auto dobře znám. S touhle vzpo­
mínkou se pojí strach... mám ho plnou pusu, chutná železitě jako krev. Napíná se mi kůže, už zase se chce měnit.
Bojuju sama se sebou, abych se nepřevtělila. Snažím se
toho strachu zbavit. Drakijské pudy mě mají ochraňovat,
ale teď se obracejí proti mně.
Nablýskaný černý džíp s řadou přídavných světel je
zaparkovaný tak, aby mohl kdykoliv rychle vyrazit. Tohle
auto slouží ke zcela specifickému účelu. Nemá jen svědčit
o bohatství majitele.
Je to stroj, který mě má skolit.
Nakloním se dopředu. Pérování zaskučí. „Nemohla
bys jet rychleji?"
72
Máma ukáže na auta před námi. ,Jak to asi mám udě­
lat? Copak jsem kaskadér?"
Nemůžu si pomoct. Znova se podívám na ten džíp.
U předního nárazníku stojí skupinka holek. Je mezi nimi
i Brooklyn. Mluví celým svým tělem, pohazuje vlasy jako
v reklamě na šampon a máchá rukama. O kapotu se opí­
rají Angus s Xanderem.
Zabořím se do sedadla. Zajímalo by mě, proč s nimi
není i on. Jsem ráda, že s nimi není, ale zároveň pociťuju
zklamání.
Vtom vycítím, že se blíží. Jako bych ho přivolala. Třesu
se, chloupky na krku mám naježené. Stejně jsem zareago­
vala, než jsem ho předtím uviděla na chodbě. Taky jsem
poznala, že je někde poblíž.
Na základě předchozích zkušeností už natahuju krk
a rozhlížím se po parkovišti. Will přichází mezi dvěma
auty. Jde ladně a sebevědomě jako šelma v džungli. Jeho
vlasy mají v záři slunce zlatavý odstín.
Dívám se na něj. Svírá mě na prsou a pálí v plicích.
Zhluboka se nadechuju nosem a snažím se ten rostoucí
žár zchladit.
Nejspíš jsem vydala nějaký zvuk, možná jsem zalapa­
la po dechu. Nevím, ale Tamra se otočí. Možná jen zase
zafungovalo to, že jsme dvojčata. Připomíná mi to dobu,
kdy jsme si byly hodně blízké. Vrhne na mě dost zvláštní
pohled a pak se koukne z okýnka. Nemůžu si pomoct
, a taky se musím podívat. Nedokážu ho přehlížet.
Will se zastaví a zvedne hlavu. Jako by mě zvětřil,
i když to samozřejmě není možné. Nemůže mě vycítit
jako já jeho. Jenže vtom mě uvidí.
Na vteřinu se střetneme pohledem. Usměje se a mě
73
z toho zabolí břicho. Pak jde dál. Brooklyn vyrazí za ním.
Will kvůli ní nezpomalí a ona ho musí doběhnout.
Tamra si něco bručí.
„Co je?" zeptám se. Jsem v úzkých.
„Doufám, že se nehodláš převtělit."
„Cože?" zeptá se máma vysokým nervózním hlasem,
na který jsem zvyklá. Nadšení jí z něj už vymizelo.
Jacinda se dnes ve škole málem převtělila," udá mě
Tamra zpěvavým hlasem ukňouraného dítěte. Jako když
jsem jí ostříhala všechny panenky.
Máma mě sleduje ve zpětném zrcátku. Jacindo? Co
se stalo?"
Pokrčím rameny a zadívám se okýnkem ven.
Tamra je tak hodná, že odpoví za mě. „Začala se pře­
vtělovat, jen co zahlídla tamhle toho krasavce -"
Jakého krasavce?" zeptá se máma.
„No tamhle toho," ukáže Tamra.
„Neukazuj," křiknu na ni a začervenám se.
Pozdě. Máma se na něj podívá. „A tos ho jen... vi­
děla?"
,Jo," odpovím a zabořím se do sedadla.
„A začala ses převtělovat?"
Mnu si čelo, co nevidět mě rozbolí hlava. J á nechtěla.
Prostě se to stalo."
Umazaným okýnkem se dívám, jak si Will sedá za vo­
lant. Jeho bratranci si nastoupí. Na to, že je nemá rád,
s nimi tráví dost času. Aspoň mi tak připomene, že patří
k nim.
Brooklyn se na něj taky dívá. Stojí na parkovišti spolu
s kamarády, ruce má překřížené na prsou.
Jacindo." Máma vysloví mé jméno tak něžně a tak
74
zklamaně, že bych po ní nejradši něco hodila. Že bych
nejradši zařvala. Mrzí mě, že ji tak deptám. Mám pocit,
že mě nedokáže mít ráda takovou, jaká jsem.
Táta mě měl rád - když jsem se poprvé převtělila, byl
na mě moc hrdý. A když se ukázalo, že umím dštít oheň,
tak byl ještě hrdější. Protože jsem to dokázala jako první
drakie po mnoha generacích.
Kdežto máma na mě hrdá nebyla. Ona ne. Vždycky se
mnou jednala opatrně... jako by se jí narodila nebezpečná
bytost. Někdo, koho musí mít ráda, ale koho by si sama
nevybrala.
Konečně se rozjedeme. Musím se přemáhat, abych se
nedívala za černým džípem, který se proplétá mezi poma­
lu jedoucími auty.
Jakmile poodjedeme od školy, udělají se mámě u pusy
ostré vrásky. Pokyvuje hlavou, jako by se cestou v něčem
utvrdila.
„To nevadí, hlavně když se nepřevtělíš... a to by tady
nemělo jít snadno." Přísně se na mě podívá. „Představuj
si, že je to něco jako sval. Když ho nebudeš namáhat,
ochabne."
Jako v jejím případě. Že se převtělovala, si vybavuju jen
matně. Už je to dávno. A stejně to nedělala nijak často.
Raději byla se mnou a Tamrou doma a táta musel lítat
sám. A když se pak ukázalo, že se Tamra nikdy nepřevtělí,
přestala s tím i ona. ,Já vím.“
Jenže já nejsem jako ona. Sice jsem měla pocit, že mě
kmen svazuje, a navíc jsem si nebyla jistá před Cassianem... ale pořád to bylo lepší než umořovat drakii tady
v poušti.
„Pro jistotu se tomu klukovi vyhýbej."
75
Teď je řada na mně, abych přikývla. Jasně," řeknu,
přestože si myslím pravý opak. Přestože mám pocit, že
mámu tak trochu nesnáším. Sice moc dobře vím, že bych
se měla od Willa držet co nejdál, ale už mě nebaví, že za
mě máma rozhoduje. Opravdu se mnou kmen zamýš­
lel něco tak hrozného, že jsme musely vyhledat bezpečí
zrovna tady? To je Cassian opravdu tak zlý? Není pravda,
že jsem ho nesnášela. Štvalo mě, že mi ho vybrali. Zvlášť
když moje sestra o něj stála od tří let. Nosil ji na zádech,
i když mu to máma výslovně zakazovala. Já jsem se s ním
jen chtěla kamarádit. Ale pak už jsem se nemusela o nic
snažit. Cassian se převtělil a úplně na nás zapomněl. Za­
čal si mě všímat, až když jsem se taky převtělila. A Tam­
ra... Nikdy se nepřevtělila, a tím se její osud zpečetil. Cas­
sian ji začal přehlížet.
Bezpečí Bezpečí Bezpečí
Máma se tímhle slovem dost často ohání. Bezpečí. To­
hle slovo může úplně za všechno. Přivedlo mě až sem.
Kvůli němu jsem musela opustit kmen, kvůli němu teď
musím zabít svoji drakii a vyhýbat se klukovi, který mi
zachránil život - klukovi, který uprostřed téhle vyprahlé
pouště probudil moji drakii a kterého bych ráda pozna­
la víc.
Copak to máma nechápe? K čemu mi bude bezpečí,
když budu uvnitř úplně mrtvá?
76
8
aní Hennesseyová nás sleduje zpoza žaluzie. Určitě
čekala, až se vrátíme. Tiše projdeme zadními vrátky.
Dáváme pozor, abychom jimi nepráskly.
Sice jdeme potichu jako myšky, ale ona už je ve stře­
hu, pozoruje nás z bezpečí svého domu. Dělá to docela
často. Jako by si nebyla jistá, jestli náhodou nepronajala
zahradní domek uprchlým trestancům.
„Sleduje nás," sykne Tamra. Takže i ona si paní Hennesseyové všimla. „Už zas.“
„Nedívejte se tam," přikáže nám máma. „A nekřičte."
Tamra ji poslechne. „Není to divný, bydlet u nějaký
paní na zahradě?" zašeptá.
,Je to moc hezká čtvrť."
„A na nic lepšího nemáme," připomenu Tamře.
Kráčíme v řadě za sebou kolem bazénu. První jde
máma, nese menší tašku s nákupem, opírá šiji o bok. Já
jdu poslední. Prohlížím si blankytně modrý bazén, vidím
v něm vlastní roztřesený odraz. Do nosu mě bodá pach
chemikálií.
Voda nicméně vypadá lákavě. V tomhle suchém vzdu­
P
77
chu se mi scvrkává kůže a vyprahlé póry se zužují. My při­
tom nemáme ani vanu, jen sprchový kout. Možná bych
si později mohla potají zaplavat. Pravidly jsem se nikdy
moc neřídila,
Je n doufám, že se nám nehrabe ve věcech, když ne­
jsme doma,“ zabručí Tamra.
V jakých věcech? Vždyť jsme si v tom spěchu s sebou
nevzaly skoro nic. Jen oblečení a pár osobních věcí. Pochybuju, že by paní Hennesseyová dokázala najít naše
drahokamy. Vždyť jsem je nenašla ani já. Hledala jsem je,
když máma sháněla práci. Chtěla jsem si je prohlédnout.
Dotknout se jich. Osvěžit si jimi kůži.
Máma odemkne. Tamra za ní vejde dovnitř. Otočím
se - paní Hennesseyová nás pořád pozoruje. Když zjistí,
že se na ni dívám, rychle zatáhne žaluzie. Otočím se a ve­
jdu do zatuchlého domku. Zajímalo by mě, v kolik hodin
chodí spát.
Voda v bazénu mě volá. A je blíž než obloha.
Myju s Tamrou nádobí. Máma se převléká do práce. V ku­
chyňce je ještě cítit vůně másla a sýra. Spagety s pěti dru­
hy sýrů a máminou jedinečnou bylinkovou směsí mám
ze všeho nejradši. Máma je nejen výborná kuchařka, ale
i verdadrakie - tedy byla.
Verdadrakie vědí úplně všechno o bylinkách, a přede­
vším to, jak z nich připravovat pokrmy a léčivé prostřed­
ky. Máma dokáže udělat pochoutku i z toho nejobyčej­
nějšího jídla. Zrovna tak dokáže připravit obklad, který
vytáhne jed z rány nebo vás přes noc zbaví akné.
Dnešní večeři uchystala speciálně pro mě.
Snaží se na mě být hodná, nejspíš je jí mě líto. Dělá
78
si kvůli mně starosti. Chce, aby se mi tu líbilo. Kvůli
Tamře se trápit nemusí, ta chtěla odejít od kmene už
před lety.
Večeře byla dobrá, přímo vynikající. Jako doma. Mám
příjemně plný žaludek.
Máma vyjde z ložnice, na sobě má černé kalhoty a tma­
vě červený top s flitry a zavazováním u krku. Holá ramena
se jí lesknou jako světlý mramor. Třeba se tu opálí. Za­
mračím se. Třeba se tu opálíme všechny.
„Zvládnete to tu beze mě?" zeptá se a dívá se přitom
na mě.
,Jasně,“ odpoví Tamra vesele. J e n běž, a ať ti koukají
dát pořádné dýško.“
Máma se nejistě usměje. „Doufejme. Štve mě, že vás tu
nechávám samotné."
Vím, že je to ode mě hrozně sobecké, ale jsem ráda,
že máma večer pracuje. Její společnost teď těžce snáším.
Jestli budu chtít vyklouznout ven, bude stačit, když si
dám pozor na Tamru. Až budu chtít vyklouznout ven.
Až si vyberu vhodné místo, kde bych se mohla bezpečně
převtělit. Nesmí to být daleko. Protože tam budu muset
dojít pěšky.
V
prsou mi šumí smích. Jako kyselina. Protože tady
není bezpečno nikde. Jsme v poušti. Tady mě neskryje
ani mlha, ani hory, tady budu neustále na očích.
„Hlavně neponocujte," doporučuje máma. „A udělejte
si úkoly."
Dnes večer jde poprvé pracovat do kasina. Noční je
lépe placená. Bude pryč od deseti do pěti ráno. Pak nás
odveze do školy, chvíli si zdřímne, vrátí se na pár ho­
din do práce, vyzvedne nás a stráví část večera s námi.
79
Je to ideální, tedy pokud jí bude stačit jen pět hodin
spánku.
„Hlavně nezapomeňte, že hned naproti je paní Hen­
nesseyová."
Odfrknu si. „Čím bysme jí asi tak mohly lézt na
nervy?"
„Prostě si dávejte pozor." Významně se podívá nej­
dřív na mě a pak na Tamru. Zajímalo by mě, co ji trápí
doopravdy. Ze nás kmen najde a odvleče zpátky? Nebo
že uteču a vrátím se ke kmeni sama?
„Stačilo by prodat pár rubínů, smaragd nebo dia­
mant," poznamená Tamra a pokrčí rameny. „Pak bys
nás tu nemusela nechávat samotné. Nemusela by ses tak
dřít." Rozhlédne se po malém obýváku obloženém dře­
vem. „Mohly bysme si pronajmout pořádný byt."
Máma si vezme kabelku. „Moc dobře víš, že to nejde."
Protože vedení kmene by okamžitě poznalo, že se do
oběhu dostal klenot, který se v naší rodině předává z ge­
nerace na generaci. Však také čekají, že to uděláme, aby­
chom měly na živobytí.
Máma by jinak už naše drahokamy určitě prodala.
Jako by jim nepřikládala vůbec žádnou osobní hodnotu.
Ty drahokamy jsou naše drakijské dědictví a ona chce
zpřetrhat veškeré vazby s minulostí.
Schraňování klenotů k drakiům patří. I kvůli tomu
nás loví. Kvůli penězům. Z chamtivosti. Neprahnou jen
po naší krvi, kůži a kostech - ty prý mají na lidi léčivé
účinky - ale také pátrají po našich pokladech.
Jenže nám nejde o peníze, ale o život.
Pomáhá nám úrodná půda, ale drahokamy jsou pro
nás ještě důležitější. Představují třešničku na dortu 80
nejčistší zemskou energii. Dodávají nám sílu. Stejně jako
naši dračí předci umíme najít drahokamy ukryté pod
zemí. Jsme naladění na jejich energii. Když nejsme poblíž
úrodné půdy nebo drahokamů, je to stejné, jako kdyby­
chom hladověli.
Tamra si dá ruce v bok. „No tak. Prodej aspoň jeden.
Potřebuju něco na sebe."
Máma zavrtí hlavou. „V pátek dostanu výplatu. Uvidí­
me, kolik dokážeme dát stranou."
„Copak by se něco stalo, kdybysme jeden prodaly?"
zeptám se ledabyle, jako bych nevěděla, že by nám hrozi­
lo velké nebezpečí. Nemluvě o bolesti způsobené ztrátou
rodinných klenotů. Kdybychom jeden prodaly, bylo by to
stejné, jako kdybychom prodaly část mého já. I když by
to možná stálo za to. Členové kmene by tak poznali, kde
nás mají hledat, a přijeli by si pro nás. Protože jestli tu
zůstaneme, nezbude ze mě vůbec nic.
Máma se na mě podívá. Oči se jí lesknou, ale pohled
má přísný. Poznala, jak to myslím. Ví, co mám za lubem.
Jacindo, to není dobrý nápad."
Řekla to jako varování. Výhružným tónem mi nazna­
čila, že se o tom nebudeme dál bavit.
Ja k myslíš," odpovím. Odložím poslední umytý talíř
na odkapávač a projdu obývákem do mého a Tamřina
pokoje.
Jacindo," zavolá na mě máma. Padnu na postel.
Máma si stoupne do dveří. Tváří se mile. „Snad by ses
nenaštvala."
Bouchnu do měkkého polštáře. „Copak tady podle
tebe můžu být šťastná?"
„Vím, že je to pro tebe těžké."
81
Zavrtím hlavou a obrátím se na bok. Nechci ji ani vi­
dět. Určitě mě chápe. Vždyť to sama zažila. A to mě roz­
čiluje ze všeho nejvíc. „Ty jsi svoji drakii zabila z vlastní
vůle. Jenže teď rozhoduješ za mě.“
„Pro mě to taky není lehké."
Otočím se a probodnu ji pohledem. „Tys rozhodla, že
to uděláme takhle."
Smutně zavrtí hlavou. Na okamžik mám dojem, že
bych ji mohla přesvědčit, že jsme udělaly chybu. Třeba jí
dojde, že sem nepatřím a nikdy nebudu.
„Vím, že jsem tak rozhodla já. Ze jsem ti nedala na
výběr," připustí. Jenže jsem chtěla, abys byla v bezpečí."
Začnu si zoufat. Už se zase ohání bezpečím. Copak se
na to dá něco namítnout?
„Kdybysme zůstaly doma, bylo by to pro tebe nebez­
pečné. Jsem tvoje máma. Musíš mi věřit. Útěk sem byl
nejlepší řešení." Cosi v jejím hlase mi naznačuje, že mi
neříká celou pravdu. Ze mi v kmeni hrozilo mnohem vět­
ší nebezpečí, než bych si dokázala představit.
Opět uhnu pohledem, prohlížím si kostkované závě­
sy. Vdechuju chemický pach zahradního domku, pálí mě
v nose. V tomhle pokoji je cítit silněji. Dokonce přebíjí
pach zatuchliny. „Abys to stihla."
Máma si skoro neslyšně povzdechne. „Dobrou noc,
holčičko. Uvidíme se ráno."
Pak odejde.
Ještě se zastaví u Tamry. Mluví potichu, takže nesly­
ším, co si říkají, ale je mi jasné, že se baví o mně.
Pak se otevřou vchodové dveře a zase se zavřou. A já
zůstanu uvězněná.
82
S Tamrou jsme měly společný pokojíček naposledy, když
nám bylo sedm. Netuším, jak budu snášet její optimistic­
kou náladu, když sama tak trpím, ale musím se snažit.
Nemůžu jí kazit radost.
„Co si vezmeš zítra na sebe?“ Dívá se do skříně. Hodně
dlouho. Jako by mohla vyčarovat něco, co tam ještě před
chvílí nebylo.
Máma nám přenechala větší pokoj s větší skříní. Taje
ovšem poloprázdná. Velikost skříně jen umocňuje fakt,
že máme zoufale málo oblečení.
Pokrčím rameny. „Džíny."
„Džíny jsi měla dneska."
„Klidně si je vezmu i zítra. S jiným vrškem/*
Tamra hupsne na svoji postel.
Sedím v tureckém sedu na posteli, mažu si nohy tělo­
vým mlékem. Už zase. Vyplácala jsem skoro půl lahvičky,
ale kůži mám suchou a vyprahlou. Potřebovala by pro­
mazávat mnohem víc.
„Tobě se vážně po ničem nestýská?" zeptám se. Dou­
fám, že si na něco vzpomene. Na něco, kvůli čemu by byla
ochotná uvažovat o návratu domů.
„Ne."
„Ani po Cassianovi?“ zkouším to.
A má po náladě. Zamračí se. „No mně nemá co chybět,
ne?" odsekne. A je to tady. Její citlivé místo.
„A stejně jsi o něj celé roky stála."
„Cassian nemůže chodit se zakrnělou drakii. Jeho táta
by to nedovolil. Dávno jsem se s tím smířila."
Opravdu? Tak proč je naštvaná? Uražená? Když se s tím
smířila, tak proč po něm celou tu dobu pokukovala?
„Byli jste velký kamarádi," připomenu jí.
83
„Kamarádily jsme se s ním přece obě dvě. No a?“
„Ty sis s ním rozuměla podstatně víc.“
Vzdychne. Jenže to už je dávno. Jacindo, to jsme byly
ještě malý.“ Zavrtí hlavou a podívá se na mě. J a k to mys­
líš? Chceš mi namluvit, že mám u Cassiana šanci? Ze se
kvůli němu vrátím? Tý jo, ty jsi teda zoufalá, když si mys­
líš, že ti na takovou pitomost skočím."
Je mi tak trapně, že zrudnu na krku. To jsem vážně tak
hloupá? J e n se divím, žes na něj tak rychle zapomněla."
„To bys byla radši, kdybych si dál něco nalhávala?
Nemám u něj šanci. Kmen by to nedovolil. A nedovolil
by to ani Cassian. Začínám tady od nuly.“ Lesknou se jí
oči a hlas se jí třese. Dívá se na mě tak nelítostně, že mě
z toho mrazí. Jacindo, mám svoji hrdost. Nedovolím,
aby mi tahle pitomá nešťastná láska mařila nový život.
Nemohly bysme se bavit o něčem jiném?"
Ignoruju její prosbu. Místo toho se jí zeptám na něco,
na co jsem se jí už dlouho nezeptala, protože jsem v ní
nechtěla probouzet marné naděje. „Třebas tomu nedala
dost času..."
Rozzuřeně po mně bleskne očima, „Nezačínej! Kdybych
se měla převtělit, tak by se mi to povedlo už dávno."
Pokrčím rameny. „Třeba to v tvém případě trvá dýl.
Nidie se taky převtělila až -"
„Bylo by pozdě, i kdyby mi bylo třináct. Dej mi s tím
pokoj. Nechci už o kmeni slyšet ani slovo!"
J a k myslíš," ustoupím. Zaměřím se na své nohy. Už
zase jsou suché.
Prudce, zoufale zavrtím hlavou. Přitlačím, snažím se
vetřít mléko co nehlouběji do kůže. Neparfémované tě­
lové mléko, protože mě vůně a pachy lidského světa dusí.
84
Připadám si jiná. Funguje to. Máma měla pravdu. Moje
drakie chřadne. Tady v poušti umírá.
Ožívá jen v blízkosti Willa.
Ruka se mi pomalu zastaví. V prsou mi zaplápolá
naděje. Moje drakie ozívd jen v blízkosti Willa. V jeho blíz­
kosti moje drakie žije. Will. Je v tom pochopitelně určité
nebezpečí. Jenže nebezpečí je pro mě v současné době
jako vzduch - je všude kolem. Můj život má k bezpečí
hodně daleko - a je úplně jedno, že si to máma odmítá
připustit.
9
leču se za ostatními holkami do tělocvičny. Snažím se
od skupiny namačkaných těl držet co nejdál. Je toho
na mě moc. Neznámé pachy, řezavě zvuky, málo místa
a nedostatek čerstvého vzduchu. Vydýchanou místností
létají míče, odrážejí se od parket. Už jsme skoro v tělo­
cvičně, a tak je to dunění hodně hlasité.
„Vypadá to, že dneska máme tělák s klukama," pozna­
mená Catherine, jen co nás obklopí nakyslý pach potu.
Už zase mám ten zvláštní pocit. Okamžitě poznám, že
Will je tu taky. Na druhé straně tělocvičny. Dívám se, jak
dává trojku, jak se zlehka pohupuje na špičkách. Podívá
se na mě, ještě než míč proletí košem. V prsou i po tvářích
se mi rozlije horko.
„Kluci si stoupnou tamhle a holky sem!“ Tělocvikářka zapíská na píšťalku a ukáže na protilehlé strany tělo­
cvičny.
„Fuj, odpornej basket. Radši bych běhala na stadionu,"
zašeptá Catherine a protáhne přitom každou slabiku.
Zařadíme se do fronty. Máme střílet na koš. Konec
holčičí fronty se uprostřed tělocvičny sbíhá s klučičí fron-
V
86
tou. Vládne tu chaos, kluci se promíchávají s holkami
a neškodně se pošťuchují.
Koutkem oka sleduju, jak Will vybočuje z fronty a míří
na její konec - ke mně a Catherine.
„Ahoj," pozdraví mě.
„Ahoj."
Catherine se dívá střídavě na mě a na něj. „Nazdar,"
poznamená suše.
Oba se na ni podíváme.
„No jo," řekne pomalu, odhrne si ofinu z očí, stoupne
si přede mě a přestane si nás všímat.
„Hraješ basket tak dobře jako běháš?" zeptá se Will.
Krátce se zasměju. Nemůžu si pomoct. Je tak milý, že
mě dokáže úsměvem zcela odzbrojit. Mám nervy napjaté
k prasknutí. „Ani náhodou."
Oba se posuneme ve frontě. Náš rozhovor je tím pá­
dem u konce. Catherine se na mě ohlédne, měří si mě
hlubokýma modrýma očima. Jako by si říkala, co jsem
vlastně zač. Přestanu se usmívat a uhnu pohledem.
Catherine se nikdy nedozví, co jsem zač. Nemůžu to
připustit. Nikdo se to nesmí dozvědět.
Catherine se na mě dívá, ruce má překřížené na prsou.
„Umíš si dost rychle najít kamarády. Já od prváku pro­
mluvila všehovšudy s..." Odmlčí se a zadívá se na strop,
jako by v duchu počítala. „Se třema, ne, čtyřma lidma.
Ty jsi čtvrtá."
Pokrčím rameny. „Vždyť je to normální kluk."
Catherine přejede očima čáru trestného hodu, zadribluje a vystřelí. Míč hladce proletí košem. Catherine ho
chytí a hodí mi ho.
Snažím se napodobit její pohyby, ale míč letí moc
87
nízko, dopadne pod desku koše. Stoupnu si na konec
fronty.
Will už na mě čeká, pouští kluky před sebe. Zdržuje
se kvůli mně. Pálí mě tváře. „Mělas pravdu," utahuje si ze
mě. Tělocvičnou se rozléhá dunění míčů.
„A ty ses trefil?" zeptám se. Skoda že jsem se nedívala.
J o .“
J a k jinak, viď?" dělám si z něj legraci.
Pustí před sebe dalšího kluka. Já zase pustím jednu
holku. Od Catherine mě dělí několik spolužaček.
Will se na mě upřeně dívá, zkoumavě si prohlíží moje
vlasy i obličej, jako by si je chtěl uložit do paměti. „No jo.
Ale běhat tak rychle jako ty nedokážu."
Posunu se ve frontě. Nenápadně se otočím - Will mě
sleduje.
„Tý jo," zašeptá Catherine zastřeným hlasem, když
se ocitne hned za mnou. J á nevěděla, že je to opravdu
možný."
Rychle se na ni podívám. „Co?"
„No, Romeo a Julie. Láska na první pohled a tak dále."
„Ale to není můj případ," vyhrknu.
„A to ti mám věřit?" Jsme na řadě. Catherine vystřelí
na koš. Míč jím krásně proletí.
Zato mně se míč odrazí od desky, divoce proletí tělo­
cvičnou a trefí tělocvikářku do hlavy. Zakryju si rukou
pusu. Tělocvikářka to jen tak tak ustojí. Několik studen­
tů se zasměje. Tělocvikářka se na mě nenávistně podívá
a pak si upraví kšiltovku. Omluvně na ni mávnu a zamí­
řím na konec fronty.
Will má co dělat, aby se nezačal smát. „Tak to se ti
povedlo. Ještě že jsem byl na druhý straně."
88
Překřížím si ruce na prsou a potlačím úsměv. Přemá­
hám se, aby mi v jeho blízkosti nebylo tak dobře. Jenže
je to těžké. Chtěla bych se na něj usmát. Chtěla bych ho
mít ráda, být s ním, víc ho poznat. „To je dobře, že jsem
tě pobavila."
Přestane se usmívat a znova se na mě upřeně zadívá.
Začíná mi svítat. Vím, proč se na mě tak dívá. Určitě mě
svým způsobem poznává... určitě si mě pamatuje, i když
možná neví odkud.
„Nešla bys se mnou někdy někam?" zeptá se zniče­
honic.
„To jako na rande?" Zamrkám.
,Jo. To se tou otázkou většinou myslí."
Ozve se píšťalka. Kluci se rozběhnou na jednu stranu
tělocvičny a holky na druhou.
„A jéje, zápas," zabručí Will. Tělocvikářka rozdává
dresy. „Probereme to pak ve studovně, jo?"
Přikývnu. Nepříjemně mě tlačí na prsou, jen stěží po­
padám dech. Sedmá hodina. Nemám moc času na to se
rozhodnout, jestli půjdu na rande s lovcem. To rozhodo­
vání by nemělo být těžké, ale hlava mě bolí už teď. Říkám
si, že v mém životě už asi nebude nic lehké.
Catherine mi v jídelně drží místo. Sednu si naproti ní
a jejímu kamarádovi, patrně jednomu z těch tří lidí, se
kterými na téhle škole kdy promluvila.
Představí nás. Brendan je samá ruka samá noha, ne­
ustále mu poskakuje ohryzek. Hrbí se nad obědem, uždi­
buje sendvič s burákovým máslem - drží ho velkýma ru­
kama, jako by mu ho někdo chtěl vzít.
„Ahoj," pozdraví mě tak tiše, že ho sotva slyším. Těká
89
očima, vydrží se na mě dívat jen zlomek vteřiny. Nedo­
káže se dívat skoro na nikoho a na nic kromě Catherine.
„Ahojodpovím . Hledám sestru. Nevšímám si obliče­
jů, které mě sledují. Už od rána dělám, že je nevidím.
Zahlédnu ji na druhém konci přeplněné jídelny. Drží
tác a baví se s nějakou holkou. Vypadá tak sebejistě. Tak
sebevědomě. Poprvé v životě.
Zavrtím se na židli. Zastrčím si za ucho pramen su­
chých roztřepených vlasů. Sleduju Tamru, zoufale se
přitom drbu na ruce, na přidušené kůži. Docela to bolí,
ucuknu. Prohlížím si svoji podrážděnou zarudlou po­
kožku. Takovouhle ji mám už od rána. Není mi dob­
ře, trochu se mi obrací žaludek. Jsem nervózní, to není
dobré znamení. Jen na tělocviku to celkem šlo. Díky
Willovi.
Konečně si mě Tamra všimne. Vidí, že mám společ­
nost. Vypadá to, že si oddychla. Může si tím pádem
sednout, kam chce. Kývne na mě a posadí se ke skupi­
ně hezkých, dobře oblečených studentů. Nepochybně
je to místní zlatá mládež. Pochopitelně je mezi nimi
i Brooklyn.
Na třetí hodině jsem si ji užila. Potvrdilo se všechno,
co mi o ní Catherine řekla. Vrhla na mě nenávistný po­
hled pokaždé, když se učitelka Schulzová otočila k tabu­
li. Zajímalo by mě, jestli už ví, že se se mnou Will bavil
i na tělocviku.
Předpokládám, že většině holek by její pohled naháněl
strach. Já se jí nebojím. Mám totiž úplně jiné starosti.
Willa jsem od tělocviku neviděla. To je dobře, protože
jsem se ještě nerozhodla, jestli s ním na to rande půjdu.
Jistě, v jeho přítomnosti moje drakie pokaždé pookřeje.
90
O to mi přece jde. Chci udělat všechno pro to, aby moje
drakie neuchřadla. A přitom bych se mu měla vyhýbat
velkým obloukem.
Will znamená pro drakii smrt. To je ale ironie. Pokud
chci tuhle část mého já udržet při životě, musím se po­
hybovat v blízkosti člověka, který ji zabíjí.
Rozhlížím se po jídelně, ale nikde ho nevidím. Nejspíš
chodí na oběd po jiné hodině. Lítostivě mě píchne u srd­
ce. A pak se na sebe naštvu. Jsem zmatená. Pohrávám si
s kečupem.
Aspoň že v jídelně nejsou jeho bratranci. O těch dvou
už jsem si stihla udělat obrázek. Těch se musím za kaž­
dou cenu stranit. Xandera s prohnanýma očima a Anguse, co ohrnuje nos. Nevím, jak bych zareagovala, kdyby
s nimi Tamra seděla u stolu. Brooklyn je jedna věc. Ale
oni?
„Tvoje ségra umí zapadnout do kolektivu," pozname­
ná Catherine.
„To jo,“ zabručím, otevřu plechovku limonády a sna­
žím se, aby na mně bylo vidět, že z toho mám radost.
Protože já ji opravdu mám.
Mám z Tamry radost.
Je to logické. Tamra by si měla s lidmi rozumět. Vždyť
je v podstatě taky lidská bytost. Vždycky ráda jezdila do
města - vlastně jezdila ráda úplně kamkoliv, kamkoliv
mimo území kmene. „Má na to talent," zašeptám.
„Cože?"
„No že umí zapadnout," odpovím a napiju se limoná­
dy. Takhle nezdravé pití by nám máma v životě nekoupi­
la. Citrusová příchuť mě v krku zároveň šimrá i pálí. Do
nosu mi stoupá kyselé aroma.
91
„Proč nesedíš s místníma hvězdama?“ zeptá se mě.
Pokrčím rameny.
„Klidně bys mohla/' prohodí Brendan tiše. Odlamuje
kůrku chleba a rozpačitě se usmívá. ,Jsi zrovna tak hezká
jako ona."
„Ty chytráku," Catherine ho laškovně šťouchne do že­
ber. „Vždyť jsou dvojčata."
Usměju se. Zarazím se s hranolkem u pusy. „To jim
vážně stačí, když je člověk dost hezký? Pak se s ním ka­
marádí? Ty jsi přece taky hezká. Takže jim musí jít ještě
o něco jiného." Překousnu hranolek, rozevřu hamburger
a pečlivě prozkoumám pochybně vypadající placku mle­
tého masa. Ohrnu nos a zase housku přiklopím.
„Tvoje ségra by si každopádně měla dávat bacha."
„Nebo si ji předělají k obrazu svýmu," dodá málomluvný Brendan.
Copak jsou upíři? Z jeho zlověstných slov mi nicméně
přejede mráz po zádech.
Ale pak nad tím mávnu rukou. Jsme s Tamrou sestry.
Máme se rády. Nikdy bychom si neublížily, na tom se nic
nezmění. Tamra možná jen dostala příležitost a konečně
někam patří.
Catherine přikývne a odhrne si dlouhou ofinu z očí
barvy moře. „Brendan má pravdu. Přece nechceš, aby si ji
předělali k obrazu svýmu."
Já nechci spoustu věcí. Nechci být tady. Nechci se roz­
plynout ve světě, který ze mě vysává energii. Mám snad
na seznam přidat i to, že nechci, aby se sestra kamarádila
se školní smetánkou? Přestože je tak šťastná?
Catherine zamává hamburgerem. „Něco ti povím. Ty
holky jsou jako smečka vlků."
92
Nechci to rozebírat. Jen bych ráda nějak přežila dnešek
a vymyslela, co řeknu Willovi. „Ty ale sršíš optimismem.
Nepatříš náhodou k roztleskávačkám?“ zavtipkuju.
Brendan si odfrkne.
Catherine protáhne pusu - je to vyraz čisté hrůzy. Na­
jednou jí hoří tváře. Pokrčí rameny. „No jo, no. Mám na
Brooklyn pifku."
„Nepovídej," dobírám si ji.
„Byly nejlepší kamarádky," vypadne z Brendana. „Na
druhým stupni."
„Říkala jsem ti, ať si to necháš pro sebe," vynadá mu
Catherine.
„Nepovídej," popíchnu ji ještě jednou, ale tentokrát
to nemyslím zle.
,Jo, přestaly jsme se kamarádit tady v prváku, když si
ji do svých řad vybrala místní elita."
„Studenti z vyšších ročníků," vysvětluje Brendan.
„Od té doby jsem pro ni jen nepěkná vzpomínka."
Nemůžu si pomoct, musím myslet na Cassiana, na
sebe a všechny draki a drakie obdařené schopnostmi,
kterých si kmen tak cení. Měli jsme štěstí. Ostatní mě
obdivovali a vážili si mě. A Tamra pro ně byla neviditelná.
Nejen ona, ale každý, kdo se nedokázal převtělit.
Je to zvláštní. Tady jsem naprosto bezvýznamná. Spo­
lužáci by se beze mě klidně obešli. Jsem jen divná holka,
která se tu necítí ve své kůži - tedy v té lidské. Která je
v tomhle prostředí nejistá. Neví, jak se s ostatními bavit,
jak se chovat, ani jak se oblékat.
O to raději bych se vrátila domů. Zpátky ke kmeni.
I když se mě vedení snažilo ovládat. Tam jsem aspoň
mohla být sama sebou.
93
Začínám mít v jedné věci jasno. Musím udržet drakii
při životě do té doby, než se mi podaří dostat zpátky ke
kmeni. Ničí mě představa, že má drakie odumírá. Ničí
mě do té míry, že jsem odhodlaná udělat něco, co bych
neměla.
Ničí mě tak, že s Willem na to rande půjdu.
„Nejspíš si říkáš, cos v předchozím životě vyvedla, že
máš na krku zrovna nás.“ Catherine si namáčí hranolek
v kečupu, na ruce se jí blyští prsteny.
„Tak to ti děkuju," zašeptá Brendan.
Catherine se na něj podívá. „Nebuď citlivka. Vždyť víš,
že tě zbožňuju."
Odložím téměř netknutý hamburger. „Ale ne. Jsem
ráda, že se mnou někdo kamarádí."
„Ahoj, Jacindo!" zavolá na mě Nathan a zvedne se ze
židle. Mává na mě, ať si jdu sednout k němu.
Catherine se přestane usmívat. Vezme si další hrano­
lek a uhne pohledem. „S tebou chce kamarádit spousta
lidí. Jen si běž sednout k Nathanovi. Je prima - sice nosí
růžovou košili, ale to neva. Nic proti němu nemám."
Zamávám Nathanovi, ale dál sedím na svém místě.
„Mně je dobře s várna." Tak tohle by mi šlo. Kamarádit
s Catherine a tichým Brendanem. Jsou nenároční. Jed­
noduší. Je tak snadné být v jejich společnosti. Všechno
ostatní mě unavuje. Přesně tohle potřebuju. „Teda pokud
se mě nechcete zbavit."
„To nechceme," usměje se Catherine. „Nikam nechoď."
Přikývnu a sním další hranolek. Podívám se na svoji
sestru. Vlasy jí padají na záda a lesknou se jako planoucí
hedvábí.
Vedle ní sedí ten kluk, se kterým jsem ji viděla včera na
94
chodbě. O její pozornost usiluje i kluk usazený naproti
ní. Oba jsou moc hezcí. Vezme mě to u srdce. Kvůli ní.
Koho by napadlo, že Tamra umí flirtovat? Neodmítl ji jen
Cassian. Nadbíhala mu, ale on si jí nevšímal. Nebavili se
s ní skoro žádní kluci. Ani nemohli. Jejich rodiče se báli,
aby se synové nezapletli se zakrnělou drakii. Nechtěli si
kazit genofond.
Dívám se do talíře. Mrzí mě, že si to tady neumím
užít jako ona. Mrzí mě, že jen stěží přežívám ve světě, ve
kterém se jí tak líbí.
Mrzí mě, že možná nakonec prohraju a budu muset
Tamru opustit.
95
10
nešek se neskutečně vleče. Mám pocit, že sedmá ho­
dina snad nikdy nezačne. Ručičky na kulatých hodi­
nách se plazí a nervózně přeskaku jí z minuty na minutu.
Když dojdu ke studovně, poskakuje mi tep v krku jako
minutová ručička.
Chvíli otálím ve dveřích a přejíždím očima poloprázd­
nou třídu. Snad ho konečně zase uvidím.
Buší mi srdce. Sednu si ke stejnému stolu jako včera.
Doufám, že Will dorazí před Catherine, abych jí nemu­
sela vysvětlovat, že chci sedět s ním. Opravdu s ním chci
sedět. Už jsem s tím smířená. S tím, že chci s Willem sedět
u jednoho stolu, že si s ním chci povídat, že se s ním chci
vídat, chodit... prostě všechno. Dokud jsem tady. A nejen
kvůli mé drakii. Willa Rutledge bych měla ráda bez ohle­
du na to, co jsem zač.
Nathan se na mě usměje a sedne si jinam. Ještě že ne­
musím vyhánět jeho. Nad hlavou se mi rozdrnčí zvonek.
Zrychlí se mi dech. Dívám se na dveře, bude tu každou
chvíli.
D
96
Catherine vběhne do studovny tak rychle, až jí dlouhá
ofina nadskakuje. Snažím se nedat na sobě znát zklamá­
ní, že si ke mně sedá ona, a ne Will. Poslední zvonění. Dál
čekám na Willa.
Učitel Henke zrovna říká to samé, co včera. Dál sleduju dveře.
„Nepřijde," vyleká mě Catherinin hlas.
„Kdo?"
„Will. Viděla jsem, jak s bratrancema během páté ho­
diny odjel."
Pokrčím rameny, jako by mi to bylo jedno. Jako bych
se nerozhodla, že s ním na to rande půjdu. Jako by mě na
něj nepozval. Jako by každé vlákénko mého těla neprahlo
po jeho přítomnosti.
J e n nedělej. Včera i dneska jste po sobě na těláku kou­
kali. Je mi jasný, že na něj čekáš."
Neodpovím. Třesou se mi ruce. Strčím je pod stůl.
Počítala jsem, že se uvidíme. Ze ucítím, jak moje drakie
ožívá. Ze mě Will probere, že si díky němu připomenu...
kdo vlastně jsem. Potřebovala jsem to. A teď se dozví­
dám, že z toho nic nebude. Jsem zdrcená. Je to příliš vel­
ké zklamání.
Catherine zaloví v batohu. „A kde teda je?" odvážím se
jí ze zoufalství zeptat. Jako by to mohla vědět.
„Na." Podá mi vzkaz. „Tohle ti posílá."
Dost dlouho si ten složený čtvereček papíru prohlí­
žím. Srdce mi tluče jako o závod. Nakonec si od ní ten
vzkaz vezmu. Rozbalím ho, pečlivě vyhladím přehyby
a prohlédnu si písmo. Papír mi v roztřesených rukou
připadá studený a křehký.
97
Jacindo,
moc mě to mrzí, ale musím z rodinných důvodů odjet.
Ne že kvůli tobě upadnou do bezvědomí další učitelé.
Brzy ahoj (i když ne moc brzy),
Will
Ze rtů mi vyletí vzdech. Zatočí se mi hlava, zavrtím jí.
To je šílené. Ze toužím po lovci. A že lovec touží po mně.
Měla bych mít rozum, když on ho očividně nemá. Zvlášť
když on ho nemá.
„Dost často s bratrancema chybějí," poznamená hned
Catherine.
Aby ne. Před víc než týdnem se vypravili na sever. Pro­
následovali mě v Kaskádovém pohoří. Pochybuju, že lov
nechávají jen na víkendy. Určitě ve škole často chybějí.
,Jo?“ Poklepu si prsty o ret. Mám ho rozpraskaný. Je
vysušený jako celé moje tělo.
Jo-o." Catherine si vyndá učebnici chemie, nalistuje
stránku s periodickou tabulkou a začne psát úkol. „Schvál­
ně jestli uhodneš, proč tak často chybějí."
Zavrtím hlavou, přestože to vím. Lip než ona. Srdce se
mi sevře jako pěst, bolí to... moc to bolí...
Jejich rodiče jsou blázni do rybolovu. Dobrý, ne?
Místo školy na ryby." Zabubnuje tužkou do stolu a za­
čne se věnovat tabulce. To bubnování jako by odráželo
tep mého srdce. Chytnu se stolu a svezu se na židli co
nejníž.
Ryby. Bylo by to k smíchu, kdyby mě kvůli tomu ne­
bolelo na prsou.
Jezdí na ryby skoro každý... Jacindo, co je ti?" zeptá
se Catherine.
98
Will odjel... na lov. Pravděpodobně se vrátili tam, kde
mě minule málem chytili. Loví příslušníky mého kmene.
Will není můj zachránce. Will je zabiják.
Přesně takovouhle ledovou sprchu jsem potřebovala.
Jak jsem si mohla naivně myslet, že mě zachrání lovec? Ze
mě ochrání? Ze mě udrží při životě? Budu to muset zařídit
nějak jinak. Zmuchlám jeho vzkaz do kuličky a stisknu ji
v zaťaté pěsti. Musím na Willa zapomenout. Musím pře­
tnout pouto, které mě s ním spojuje. I když takové roz­
hodnutí mi náladu nezlepší. Na prsou mě bolí čím dál víc.
V následujících dnech se mi dvakrát podaří potmě vyplí­
žit z domku na golfové hřiště a proletět se. V obou přípa­
dech se mi na závěr udělá špatně. Převtělení mě hrozně
bolí, je to dost náročné, ale jsem odhodlaná to nevzdat.
Nemám na vybranou. Musím to zkoušet. Musím létat.
Musela bych to zkoušet, i kdyby tu byl Will. Musím se
naučit, jak udržet drakii při životě.
Taky se snažím zpracovat mámu. Hučím do ní při kaž­
dé příležitosti. Dokud mě nezarazí klidným, netečným
pohledem. Nehádá se se mnou, ale je pevně rozhodnutá
zůstat v Chaparralu. Dnes večer ji pro změnu otravuje
Tamra.
Máma se k ní otočí od sporáku, v ruce má vařečku od
rajčatové omáčky. „Kolik?“ zeptá se nevěřícným tónem.
Z hrnce těstovin stoupá ke stropu pára. Snažím se
nedívat na obláček připomínající mlhu u nás v horách.
Svrbí mě kůže.
Přinutím se na ni podívat. Vypadá unaveně. Dneska
vypadá na svůj věk, na šestapadesát. Drakie stárnou ji­
nak, pomaleji. Obvykle se dožíváme tří set let. Když do­
99
sáhneme puberty, začneme stárnout pomaleji. Já teď vy­
padám na svůj věk, ale takhle budu vypadat ještě několik
let. Ještě ve třiceti.
Zato mámu čas už skoro dostihl. To proto, že se zřekla
své drakie. Je lidská bytost a také tak vypadá. Má vrásky
na čele. I kolem očí. A ty už nezmizí. Nesouvisí jen s tím,
že si dělá starosti.
Stojím u stolu se třemi talíři v ruce. Dívám se, jak Ta­
mra mává letákem a jak se šikovně vyhýbá mámině do­
tazu. „No tak, mami. Bude se mi to hodit do přihlášky
na vysokou."
Skloním hlavu. Položím talíř na prostírání. Nechci,
aby bylo vidět, že obracím oči v sloup.
Tamra si to moc přeje. Měla bych ji podpořit. Nemělo
by se mi dělat mdlo z toho, že se kamarádí s Brooklyn
a ostatními roztleskávačkami.
„Tamro, je to moc drahé."
„Nemáme na to," neudržím se. Protože vím, že se
máma dře. Je cítit zatuchlým cigaretovým kouřem z ka­
sina i poté, co si dá sprchu a umyje vlasy. Kouř jí ulpívá
hluboko v pórech.
Tamra mě probodne pohledem. Nebojácně se jí podí­
vám do očí. Copak nevidí, že má máma kruhy pod oči­
ma? Copak neví, že máma přijíždí z práce v pět ráno?
„Najdu si brigádu. Mami, prosím. Podepiš mi to. Tře­
ba mě nevyberou. Platit se to bude, jen když mě vezmou."
Takhle úpěnlivě snad ještě o nic neprosila. Když jsme ješ­
tě žily s kmenem, bylo na ní občas vidět, že si něco úpěn­
livě přeje. Ale na hlase jí to znát nebylo. Doma si toho sice
přála hodně, ale byla smířená s osudem. Zajímalo by mě,
proč tolik stojí zrovna o tohle.
100
Bezděčně tu otázku vyslovím nahlas. Podívá se na mě,
místo očí má ostré jantary. „Dřív bych v to nedoufala, ale
teď je to možný."
Konečně mi to dojde. Teď už může. Být normální.
Ostatní ji berou. Budou ji brát, dokud tady budeme byd­
let. A pro mě z toho plyne velká zodpovědnost, protože
na mně do značné míry závisí, jestli se nám tu bude dob­
ře žít.
Patří to k jejímu snu. Snu o tom, že je normální hol­
ka a žije normální život. A roztleskávání je podle ní sou­
část vytouženého obyčejného života.
Máma pročítá formulář, prohlubují se jí přitom vrás­
ky kolem pusy. Když podepíše, Tamra se bude moct při­
hlásit do konkurzu na roztleskávačky, a když ji vyberou,
budeme muset najít peníze na dresy a vybavení.
Určitě ji vyberou. Dívám se na mámu. Jsem zvědavá,
co udělá. Jestli ustoupí alespoň jedné dceři. Tohle je něco
úplně jiného, ale přesto si říkám, proč jí nezáleží na tom,
co chci já.
Unaveně, poraženecky přikývne. „Tak dobře."
Tím pádem zažívám porážku i já.
Můj život se poté, co Will odjel, odvíjí podle klidného
scénáře. Škola, večeře s mámou, úkoly, hudba a televize
s Tamrou.
Chodbami ve škole procházím jako chladnokrevný
robot. S mojí drakii to jde pomalu z kopce. Mlčky trpí tahle část mého já se postupně vytrácí. Podobně jako
v hojící se ráně v ní čím dál míň tepe, míň bolí a už ji tak
necítím. Nejradši bych ji znova otevřela, rozervala, až by
z ní začala téct krev. Až by si vzpomněla.
101
V pátek už mám o Willa docela strach. Skoro pořád
musím myslet na to, kde je, kde loví. V horách sídlí i jiné
kmeny, ale my jsme se s nimi nestýkali. Tím pádem netu­
ším, kde přesně se vyskytují, kde by Will mohl být.
Vím, že to ode mě není pěkné, ale doufám, že Will
a jeho příbuzní loví na území jiného kmene. Hlavně ať
neloví na tom našem. Nechci, aby se těm, které jsem
opustila - Azurce, Nidii, dokonce ani Cassianovi - něco
stalo.
Mám z Willa hrozně zmatené pocity. Jednu chvíli si
přeju, aby se ve zdraví vrátil, a zároveň doufám, že se drakimu nebo drakii, kterou lovil, podařilo utéct do bezpečí.
Tahle dvě přání si odporují.
Namlouvám si, že našemu kmeni nic nehrozí. Nejsme
slabí jedinci. Máme nejrůznější přednosti. Silné stránky.
Když se do mlhy kolem našeho města zatoulá neškodný
turista, Nidie mu zatemní vzpomínky a nasměruje ho
zpátky. Jenže co se stane s lovci?
Zděsím se. O tom jsme v kmeni nikdy nemluvili, ně­
jak se to rozumělo samo sebou. Ze ochrana kmene je
na prvním místě. I kdyby Nidie lovci zamlžila paměť,
mohl by se vrátit a znova nás lovit. Dál by se choval jako
dravec.
Jako dravec a toho je zapotřebí zničit.
V životě by mě nenapadlo, že je na tomhle pravidlu
něco špatně. Zvlášť poté, co zabili tátu. Ale teď...
Představuju si Willův obličej. Když si pomyslím, že by
mohl být mrtvý, zabolí mě v krku. Kluk, který mě zachrá­
nil. Je tak hezký, že to snad ani není možné. Připadá mi
jako sen, protože jsem ho už několik dní neviděla.
„Ahoj, Jacindo."
102
Vyděšeně se podívám, kdo mě zdraví. Ta holka mi je
povědomá. Řekla bych, že se mnou chodí na angličtinu.
„Ahoj.“ Kývnu na ni. Nepamatuju si, jak se jmenuje.
Musím se probrat. Vypnout autopilota. Začínám se
podobat okolní poušti. Jsem suchá a vyprahlá. Už si na
to živoření tady začínám zvykat.
Tenhle poklidný každodenní život mi také dělá největší starosti. Bojím se, že se s tím smířím, že se nechám
ukolébat a stáhnout ke dnu. Máma má pravdu. Vyprahlá
příroda drakii zabije nejspolehlivěji.
Takhle to nemůže jít dál. Nemůžu tu zůstat. Musím
vymyslet způsob, jak se odsud dostat. Musím létat - mu­
sím to zkoušet.
Zhluboka se nadechnu a vejdu do studovny. Dneska
jsme neměli tělocvik dohromady. Kluci cvičili v posilov­
ně a my jsme obsadily tělocvičnu. Nevím, jestli je Will
zpátky. Mělo by mi to být jedno. Nemůžu s ním chodit,
nemůžu s ním počítat. A taky nebudu.
To se chci vidět. Připadám si jako naprostý zoufalec.
Zařekla jsem se, že na něj zapomenu, ale nepodařilo se mi
to. Nic jsem nezapomněla. Pocituju jeho nepřítomnost.
Je to stejné, jako když jsem předtím přišla o stinnou ob­
lohu, mlhu a tepající zem.
Přece není možné, abych toužila jen po něm. Abych
ho měla plnou hlavu. Protože to je špatně. Protože vím,
že se mu musím vyhýbat.
Vejdu do studovny, ale hned ve dveřích zavrávorám,
protože uvidím Xandera s Angusem. Zamrazí mě.
Jsou zpátky.
103
11
ozhlížím se, kde je Will. Nikde ho nevidím.
Zmocní se mě zrádný strach. Xander se na mě dívá,
jeho oči černé jako uhel jsou zcela neproniknutelné. Po­
zdraví mě pokývnutím hlavy. Angus se baví s holkami
u vedlejšího stolu a mává přitom mohutnýma rukama.
Nevidí mě.
Napadá mě jediná zoufalá myšlenka. Will tu není Will
tu není Svezu se na židli. Sleduju dveře. Catherine ještě
nedorazila. Má to z výtvarky docela daleko.
Otřu si ruce do džínů. V přední části studovny už stojí
dlouhá fronta na omluvenky, všichni se chtějí ulít, prch­
nout. Cítím v zádech Xanderův pohled. Říkám si, jestli
bych se taky neměla zařadit do fronty.
Xander se právě vrátil z lovu. Jestlipak má ruce po­
třísněné fialovou irizující drakijskou krví? Jestlipak umí
vycítit krev, kořist jako lovecký pes? Drakii? Mě? Tím by
se vysvětlovalo, proč se na mě tak chtivě dívá.
Ozve se drásavé zvonění. Už jsem si na ten zvuk zvyk­
la, takže se ani neleknu. Zachmuřím se. Zamrkám a pak
zavřu oči. Nechci si tady na nic zvykat.
R
104
Zastaví se u mě Nathan. Má kulatý chlapecký obličej,
nenuceně se usmívá. „Ahoj Jacindo. Nechceš jít se mnou
a Mikem do knihovny?"
„Ani ne. Ale díky. Budu se učit s Catherine."
Nathan pokrčí rameny a stoupne si s kamarádem do
fronty. Říkám si, že bych možná měla jít s nimi. Ještě je
čas.
Vteřinu nato už nemám na útěk ani pomyšlení. Pro­
tože se mi po těle rozlévá vytoužené chvění. Moje kůže
ožívá. Otočím se, rozhlédnu se a zadívám se na Willa,
který právě vchází do studovny.
Vypadá lip, než jak si ho pamatuju.
Hnědé vlasy se mu zlatavě třpytí. Oříškové oči se lesk­
nou. Je tak vysoký. Má tak široká ramena. Vedle něj by mi
každý jiný kluk připadal malý. Malý a hloupý.
Mám dojem, že se dny bez něj nekonečně vlekly. Ce­
kala jsem příliš dlouho. Až ho zase uvidím. Až se mi na­
pnou plíce. Až se mi rozbuší srdce tak, že mi div nevyskočí z hrudi.
Až se probudí moje drakie.
Spočine na mně pohledem. Oříškové oči mu září, dívá
se na mě tak dychtivě, že se mi z toho rozpaluje kůže.
Jenže já necítím jen jeho pohled. Do zad se mi totiž za­
vrtávají Xanderovy oči.
Will zamíří k mému stolu. Okamžitě zapomenu na
ostatní studenty. Zapomenu, že se od něj mám držet co
nejdál. Vjeho přítomnosti zapomenu dokonce i na to, že
mám z Xandera tak trochu strach. Chci, aby se u mě za­
stavil, aby mi něco řekl, aby zázračně vyléčil moji chřad­
noucí duši. Potřebuju to. Už je skoro u mě. Roztahují
se mi plíce, sálá z nich čím dál větší žár. V krku se mi
105
hromadí pára. Je to báječný pocit. Konečně mám dojem,
že žiju.
Moje napnutá kůže se rozpaluje. Na okamžik se do­
konce zlatorudě zaleskne. Bolavými, napjatými prsty si
stisknu ruku. Jako bych tak mohla zabránit tomu, že se
v místnosti plné lidí převtělím.
Will už je tak blízko, že vidím zelené, zlaté a hnědé
tečky v jeho zorničkách. Ještě krok a stane vedle mě.
Zadržím rozpálený dech. Cekám na znamení...
Jenže on ode mě odvrátí pohled a zamíří ke svým
bratrancům. V obličeji se mu mihne hodně zvláštní vý­
raz. Otráveně kolem mě projde dozadu. Sedím jako opa­
řená.
Jeho odmítnutí mi vyrazilo dech. Nosem mi pomalu
vyprchává žár z těla. Přestává mě pálit na prsou, v plicích
cítím už jen vychladlé uhlíky.
Nic. Ani slovo?
Vzpomínám, jaké to bylo, když jsme se viděli naposle­
dy. Jak se mi věnoval. Myslím na vzkaz, který mi poslal
po Catherine. Vždyť to nedává smysl. Třesou se mi ruce.
Tisknu je k sobě, mačkám šije. Neměla bych být tak otře­
sená. Vždyť jsem se zařekla, že se mu budu vyhýbat. Ze to
ukončím dřív, než si spolu něco začneme.
Catherine se usadí na židli vedle mě, zrovna když na­
posledy zazvoní. Velké oči se jí ve světle zářivek blyští.
„Ahoj," pozdraví mě. Sotva popadá dech, protože z výtvarky běžela. „Co je novýho?" Otočí se. „Už jsou zpátky.
A hele... kdo to k nám jde," zašeptá.
Koutkem oka sleduju, jak kolem ní prochází Will a jak
jí na stůl nenápadně hází složený papírek.
Catherine se usměje. „To bude pro tebe."
106
Dívám se na cen vzkaz. Jak ráda bych si ho vzala. J á
to nechci. Roztrhej to.“
Catherine se na mě překvapeně podívá. „To myslíš
vážně?"
Vytrhnu jí vzkaz z ruky a rozervu ho na kousky. Will
si vezme od učitele Henkeho omluvenku. Než odejde ze
studovny, krátce se na mě podívá. Pak očima sjede k hro­
mádce papíru. Najednou se mu zastře pohled, jako když
se na les snese mlha. Cítím napětí v prsou.
„Pane jo.“ Catherine se podívá na roztrhaný vzkaz
a pak na mě. „To teda bylo divadýlko. Povíš mi, co se
děje?“
Nedokážu ze sebe dostat ani slovo, a tak zavrtím hla­
vou, otevřu učebnici chemie a nepřítomně zírám na na­
listovanou stránku. Říkám si, že bych měla být ráda, že
si mě Will nevšímal. Aspoň jsem si tak připomněla, že se
mu mám vyhýbat. Jsem ráda, že jsem ten vzkaz roztrhala.
A že on viděl tu hromádku papíru.
Dnes večer. Dnes večer se musím proletět, musím to
zkusit. Víc než kdy dřív. Můžu se spoléhat jen sama na
sebe. Vystačím si sama. Musím si věřit. Vždyť takhle jsem
na tom byla vždycky.
V noci vyklouznu z peřin. Nahmatám pod postelí boty dala jsem je na takové místo, abych je okamžitě našla,
protože nechci šátrat ve tmě a vzbudit Tamru.
V
tuhle hodinu je v pokoji hodně velká tma. Rolety
dovnitř nevpouštějí světlo z pouličních lamp. V Tamřině
části pokoje je tma jako v hrobě. Doufám, že venku taky.
A že je zamračeno. Mraky a černočerná noc. Která mě
dokonale skryje.
107
Navléknu si boty na ruce a vyplížím se z ložnice. Trh­
nou sebou, protože pod mojí tíhou vrže podlaha. Za­
držím dech, přeběhnu po špičkách ke dveřím a vydech­
nu, až když jsem bezpečně venku.
U paní Hennesseyové se nesvítí. Její uňafaný pes se
naštěstí nerozštěká, ani když cvaknou vrátka.
Dřepnu si na chodník a natáhnu si ponožky i boty.
Zavazuju si tkaničky a dívám se přitom na oblohu. Měsíc
je v úplňku a obloha jako vymetená. Bohužel. Ale plán
měnit nebudu.
Vyrazím ke golfovému hřišti, které už znám. Dneska
to bude úplně jiné. Rychle se převtělím, vyletím vysoko
a budu klouzat vzduchem jako dřív... dnes na to mám.
Těch sedm kilometrů jsem urazila docela svižně. Golfové
hřiště se přede mnou vlní jako zelené moře. Ve srovnání
s okolní pouští a skalami je to výrazně jiný terén.
Opatrně se rozhlédnu a vejdu do světa bujné pulsující
zeleně. Tohle místo se našemu bydlišti v horách podobá
nejvíc. Kdyby nebylo takové horko a sucho, kdyby mi tak
nešustily vlasy a nesvědila mě kůže, dokázala bych tady
zapomenout, že jsem uprostřed pouště.
Sundám si boty i ponožky a vejdu na odpaliště. Tráv­
ník mi připadá jako polštář. Projdu kolem pískové pře­
kážky a strategicky rozmístěných balvanů. Jako sklo se
přede mnou leskne rybníček. Pospíchám dlouhými kroky
k lesíku. Stáhnu ze sebe oblečení. Tělo mi obemkne su­
ché horko.
Vzdychnu. Zvednu hlavu a nasaju vysušený řídký
vzduch, vtahuju ho do sebe, pouštím si ho do plic. Roz­
přáhnu ruce, snažím se převtělit...
Zavřu oči a soustředím se víc než kdy dřív.
108
Ne! Takhle těžké to snad ještě nebylo.
Kosti v obličeji se mi protahují, vytvářejí ostře řezané
rysy a úhly. Nos se mi zvedá, dech se zrychluje a hřbet
nosu se za sotva slyšitelného praskání kostí a chrupavek
rozestupuje. Trochu to bolí. Jako by se to mému tělu ne­
líbilo. Jako by se tomu mé tělo bránilo. Jako by si nepřálo,
aby se to povedlo.
Ruce a nohy se mi postupně uvolňují a prodlužují.
Moje lidská kůže mizí a nahrazuje ji tlustší - napjatá
drakijská kůže.
Po tváři mi stéká horká slza. Ze rtů se mi vydere zaú­
pění. Dohání mě to k zoufalství.
Moje kůže je matná a zlatorudě se leskne. Hrudník se
mi chvěje, jako bych předla.
Konečně mi ze zad vyrostou křídla a rozevřou se. Je­
jich pavučinkové výplně se ve vzduchu rozvinou. Zkusím
se odrazit. Je to k breku, nejde to, je to zhola nemožné.
Už mě z toho pálí svaly, vzpírají se té bolesti. Křídla
fungují, rychle jimi mávám, chtějí mě vynést do vzduchu.
Do řídkého vzduchu. Do nehmotného vzduchu. Snaží se
něčeho zachytit, o něco se opřít, chtějí se mnou vystou­
pat vzhůru. Je to tak těžké. Tak těžké!
Odlepím se od země. Lapám po dechu, v očích mě pálí
slzy zoufalství, vidím rozmazaně. Moje tělo přitom nesmí
ztrácet drahocennou vlhkost.
Hluboko pode mnou se vlní zeleň. Zamrkám, rozhléd­
nu se a namířím si to k červeným střechám na obzoru.
Světla aut na dálnici vypadají hodně malá. O kus dál se
ve tmě rozlévají hory.
Vznáším se v inkoustově černé tmě, máchání křídel
zní jako vzteklé facky.
109
Jako by tohle tělo ani nebylo moje. I plíce mi připadají
nezvykle... malé. Bezmocné a obyčejné. To už se lip cítím
jako chladnokrevná lidská Jacinda. Chce se mi křičet.
Nebo brečet.
Nicméně to ještě zkusím, zakroužím nad zeleným gol­
fovým hřištěm, snažím se nabrat rychlost. Dál se raději
nepouštím, kdybych se náhodou začala převtělovat zpět
do lidské podoby. Nabírám vzduch do plic, hltavě ho po­
lykám. Jenže to nepomáhá. Nestačí to. Plíce se mi prostě
víc neroztáhnou.
Ještě to nevzdávám. Vyvíjím takové úsilí, že mi v hla­
vě duní jen můj uštvaný dech. Nakonec toho nechám
a snesu se pomalým krouživým pohybem k zemi. Jako
umírající můra.
Během přistávání vzlykám. Vejdu do lesíka a převtě­
lím se zpátky do lidské podoby. Předkloním se, chytnu se
za břicho - tělo mě trestá, protože už se nechce k ničemu
takovému propůjčovat. Vdechuju suchý vzduch, bere mě
z toho křeč. Vydávám příšerné zvuky. To utrpení snad
nikdy neskončí.
Chytnu se jednou rukou stromu, zaryju prsty do kůry.
Zlomím si nehet.
Nakonec to přejde. Roztřesenýma rukama se obleču,
vyčerpaně si lehnu na záda, roztáhnu ruce a rozevřu dla­
ně. Jsem bezvládná. Tlukot mého srdce - spíš mdlé vydě­
šené bušení - se projevuje jen na zápěstí.
Země pode mnou je tichá. Necítím žádné drahokamy.
Ani energii. Pod travnatým kobercem je jen tvrdá, mrtvá
zem.
Bouchnu do ní zaťatou pěstí. Je tvrdá. Nepoddajná.
Pod tenkým travnatým polštářem spí země bez srdce.
110
Skrz mřížoví z větví zírám do tmy. Chvíli se obelhá­
vám. Dělám, že mě nic nebolí. Dělám, že jsem zpátky
doma a dívám se do tmy spletí hustých borovicových
větví. Ze všude kolem je konejšivý les. Ze mě chrání a za­
krývá milující rukou.
Je tu se mnou Azurka. Společně hledíme na oblohu,
povídáme si, smějeme se, netrápí nás, co bude zítra. Ještě
chvíli sním. Usmívám se od ucha k uchu. Tohle je dob­
rá hra. Vzpomínám na dobu, kdy bylo všechno snadné
a mně dělal starosti jen pohled Cassianových černých
očí.
Takhle zpětně mám pocit, že to vlastně žádné starosti
nebyly. Protože utrpení začalo až tady.
12
akonec se zvednu a zamířím domů. Domů. Nena­
cházím v tom slově žádnou útěchu.
Jdu pomalu. Bolí mě celé tělo, mám ho rozlámané
a těžké, uvědomuju si to při každém kroku. V noci není
v téhle klidné čtvrti žádný provoz. Vržou mi podrážky.
Jdu podél klikatého chodníku. Zvolna kladu nohy na vyšisovaný beton. Zahnu do naší ulice.
Kousek od domu paní Hennesseyové se rozhlédnu.
Zpoza protějšího rohu se vynoří přední světla auta.
Rychle se zvětšují. Přejdu na chodník, aby auto nemuselo
projet těsně kolem mě. Už je skoro u domu paní Hennes­
seyové, motor hlasitě přede.
Zpomalí. Já taky.
Nechci, aby mě takhle pozdě někdo viděl venku. Ne­
chci, aby známí paní Hennesseyové nebo sousedi žalovali
mámě.
Teď už je poznat, že to není malé auto. Ze by náklaďák?
Zajede k chodníku, přední sklo se zaleskne jako zrcadlo.
Začnu se třást, srdce mi tluče až v krku. Vzpomenu si na
televizní reportáže o přepadených lidech a okamžitě se
N
112
mě zmocní strach. Ze zkušeností vím, že bych měla dát
na svůj instinkt.
Sbírám odvahu. Jdu tak pomalu, že skoro stojím na
místě. Cekám, rozhlížím se, hodnotím situaci. Musím
přemoct strach, dřív než zpanikařím a převtělím se... tedy
za předpokladu, že to ještě dokážu.
Vtom si jich všimnu. Těch přídavných světel. Jsou
zhasnutá, jako by se auto vydalo na utajovanou akci. Už
je mi všechno jasné.
Jsou tady. U mého bydliště. Sledují mě. Nejspíš se do­
vtípili. Dovtípili se, co jsem zač. Třeba mě Will přece jen
poznal a teď chce odčinit to milosrdné gesto z hor.
Už mě vidí. Řítí se přímo proti mně.
Otočím se a utíkám pryč.
Úzkost odplaví nával adrenalinu. Už mě zase loví.
Jenže tentokrát se nacházím v cizím městě. V těle, které
nepoznávám.
Dřív bych se v takovéhle situaci okamžitě převtělila.
Je to drakijský pud, nedokážeme mu odolat. Já si ovšem
zachovávám lidskou podobu. Z toho logicky vyplývá, že
umírám, že slábnu.
Dupu teniskami po chodníku, hlasité pleskání po­
drážek se mi zarývá do mozku, mísí se s hukotem krve
v uších... a řevem motoru rozjetého džípu.
Je to hodně dlouhá ulice. Když po ní poběžím, nebu­
du se mít kde schovat, nesplynu s okolím.
Risknu to. Přeběhnu na druhou stranu, prudce za­
hnu doprava a vběhnu někomu na dvůr. Je slyšet zaječení
pneumatik. Neohlédnu se. Chytnu se plotu, přitáhnu se
a vylezu nahoru - dřevěný plot zaduní. Ostré konce latěk
se mi zabodnou do dlaní.
113
Přehoupnu se na druhou stranu, seskočím a proběh­
nu mezi kaktusy a kamením. Přelezu další plot a stanu
u nějakého domu.
Napíná se mi kůže, vlní se horkem. Kořen nosu se mi
protahuje a nadočnicové oblouky se zvedají. Pálí mě v pli­
cích, stoupá z nich dým. Hrudník se mi chvěje. Moje dra­
kie se konečně začíná projevovat. Nejspíš by mě to mělo
uklidňovat. Měla bych se radovat, že ještě dokážu takhle
reagovat. Ze ještě nejsem uvnitř úplně mrtvá.
Slyším skřípění brzd, ten zvuk mi rve uši. Tmu pro­
tnou přední světla auta. Otočím se a vrazím do dalšího
plotu.
Jacindo! Počkej! Neutíkej!"
Nemůžu si pomoct. Ten hlas mě donutí zastavit, jako
neviditelná ruka mě táhne zpátky. Dál se držím plotu,
ale otočím hlavu.
Stojí pod lampou, světlo mu dopadá do hnědých vla­
sů a ty se mu zlatě lesknou. I jeho oči vypadají jako ze
zlata. Třpytí se a planou, upřeně se na mě dívají. Jen pár
metrů od něj přede džíp. Natáhne ruku, jako by chtěl
uklidnit divoké zvíře, které se chystá zkrotit.
„Wille," zašeptám, ale naštěstí to nemohl slyšet.
Intenzivně zamrkám a počkám, až ze mě vyprchá
strach... a s ním se vytratí i drakie. Otevřu oči a pustím
se plotu.
Rozhlížím se, kde jsou ostatní. Vypadá to, že je sám,
tedy pokud se někdo neschovává v autě. Rozechvěle vy­
dechnu.
Dál ke mně natahuje ruku.
„Co děláš venku tak pozdě?" Zamračí se. J e jedna
v noci."
114
Já?" Pomalu přejdu trávník, zatím mu úplně nedůvěřuju. „Co tady děláš ty?" Ne, určitě kolem nejel náhodou.
„Smírovals mě?“ Jsi snad na lovu? Nejradši bych to řekla
nahlas.
Zamrká. Z obličeje mu zmizí napjatý výraz. Zatváří se
jinak. Podrbe se na zátylku. Je to rozpačité gesto. Typicky
lidské. Je mu trapně.
,Já-“
J o , šmírovals mě," zopakuju a nečekaně se usměju.
„Tak hele," zabručí. Dívá se na mě naštvaně. Nejistě.
Je n jsem se chtěl podívat, kde bydlíš."
Dojdu až k němu. „Proč?"
Znova se podrbe na zátylku, tentokrát rychle, naštva­
ně. Nevím, jestli je naštvaný na sebe, nebo na mě. Nalevo
od nás se na jedné verandě rozsvítí. Trhnu sebou, musím
v tom ostrém žlutém světle přimhouřit oči.
„Rychle!" sykne Will, když zazní odemykání dveří.
Zpanikařím, bezmyšlenkovitě se rozběhnu k jeho autu.
Will otevře dveře na straně spolujezdce. Zaplaví mě vůně
kožených potahů. Pak dveře zabouchne.
Na okamžik jsem v autě sama. Prohlížím si naleštěné
páčky a tlačítka na obrovské přístrojové desce. Podívám
se dozadu. Auto je velké, klidně by se do něj vešlo několik
lidí. Záchvějů se, když si představím, kdo v něm obvykle
jezdí.
Usadí se vedle mě. Konečně mi dojde, co jsem uděla­
la. Auto se rozjede ve chvíli, kdy na verandu vyjde muž
v županu.
Začíná mi svítat. Jsem s lovcem drakii. V jednu ráno.
A jsem s ním sama.
A nikdo neví, kam jsem šla.
115
Tohle je ta největší pitomost, jakou jsem kdy udělala.
Jsem si tím naprosto jistá, protože Will jede opačným
směrem, než bydlím.
„Víš, kde bydlím, ne?" zeptám se.
,Jo.“
„Tak proč jedeš jinam?"
„Protože si s tebou chci promluvit."
„Aha," řeknu pomalu a přitisknu si ruce ke stehnům.
,Jak víš, kde bydlím?" zeptám se, protože on mlčí.
„To se dá snadno zjistit. Ve škole je na tvé dokumen­
taci napsaná i adresa."
„Ty ses vloupal do ředitelny?"
„Ne. Znám se se sekretářkou. Dala mi tvoji adresu
hned ten den, co jsi nastoupila."
Hned ten den, cojsem nastoupila. Od samého začátku ví,
kde bydlím. Proč? Překřížím si ruce na prsou. Z větráků
na mě fouká studený vzduch. Záchvějů se, ale ne zimou.
Zmáčkne nějaké tlačítko. ,Je ti zima?"
„K čemus potřeboval moji adresu?"
„Kdybych za tebou chtěl zajít. Kdybych tě chtěl vidět."
Jako například dneska v noci.
„Hm, to je zajímavý. Zvlášť když ses na mě ve studovně
ani nepodíval."
„Roztrhalas můj vzkaz," vyčte mi. Na čelisti se mu rý­
suje sval.
„No, to už je teď jedno," zvednu rameno a zkusím jím
zakroužit.
„To teda není. Měla sis ho přečíst."
Zatnu zuby. Nechci se ptát, co v tom vzkazu bylo.
Nenechám se vtáhnout do jeho hry. Rozhodla jsem se,
že se mu budu vyhýbat. Nemůže mi na něm záležet, ne­
116
můžu si ho pustit k tělu. „Tos u nás chtěl v jednu ráno
zazvonit?"
„To víš, že nechtěl."
„Tak proč -"
„Poslední dobou špatně spím. Tak mě napadlo, že
bych se mohl podívat, kde bydlíš."
Spatně spí? Tak to jsme dva. Proč nemůže spát? Má
snad výčitky svědomí? Protože má ruce pošpiněné krví
mých blízkých? Nebo že by kvůli mně?
Pozval mě na rande a pak si to rozmyslel. Ve studovně
se ke mně choval, jako bych měla lepru. Proč? Chtěla bych
to vědět, ale neodvažuju se zeptat. Jen bych si koledovala
o potíže. Otevřela bych dveře, které jsem se rozhodla ne­
chat navždy zavřené.
Obklopuje nás ticho. Tak husté, že by se dalo krájet.
Nenápadně se na mě podívá. Zlatý lesk jeho oříškových
očí ve mně zažehává jiskru, rozdmýchává žár, ve který
jsem už ani nedoufala.
Stačí jeden pohled a začne mi žhnout v plicích. Listy
šustí, probudil je svěží vítr. Takhle na mě Will působí.
Sice si namlouvám, že se moje drakie může probrat i bez
něj, ale pokaždé se ukáže, že to není pravda. Je možné, že
potřeby a touhy od sebe nelze oddělit.
13
hvíli bezcílně projíždíme městem. Will na každé křižo­
vatce odbočí. Ulice vypadají stejně. Chodníky lemují
rodinné domy, štukové fasády mají nejrůznější odstíny
bílé a béžové barvy. Taškové střechy se vlní jako červené
moře.
Srdce mi tluče jako splašené, když je Will najednou
tak blízko. Připadám si plná energie. Na rozdíl od něko­
lika posledních dnů, které se táhly jako roky.
Vím, co jsem si slíbila. Ze se budu Willovi vyhýbat. Ten
slib mi teď zní v uších jako ozvěna. I v kostech.
Pamatuju si ovšem i to, co jsem si slíbila, když jsme
sem přijely. Ze svoji drakii udržím při životě za každou
cenu. A ona se ve Willově blízkosti téměř neovládá. Vjeho
blízkosti opravdu žije.
Jemně si stisknu stehna a pak si po nich přejedu ruka­
ma. Mám husí kůži. Když mámu nepřemluvím, ať se vrá­
tíme, budu se muset vídat s Willem. Jenže když se s ním
budu vídat... Při té představě mi poskočí srdce.
Ticho přeruší až jeho klidný hlas.,Ještě jsi mi neřekla,
cos tak pozdě dělala venku."
C
118
„Taky jsem nemohla spát," odpovím. Není to lež.
Protáhne koutky. „Tím pádem se k sobě skvěle hodí­
me. Dva nespavci."
Skvěle se k sobě hodíme.
Zazubím se. Ten úsměv určitě vypadá šíleně a při­
hlouple.
Usmívám se, přestože on už se zase tváří vážně. Nedo­
kážu potlačit naivní radost, která mě zaplavuje.
„Teče ti krev," všimne si. Rychle zajede k chodníku
a zaparkuje.
Dívá se mi na stehno, mám na něm krvavou šmouhu.
Zpanikařím. Otočím ruku dlaní vzhůru - roztrhla jsem
si část dlaně, opravdu mi teče krev. Prosím, prosím, prosím.
Ať to nepozná.
Za denního světla by bylo vidět, že se moje tmavě fialo­
vá krev třpytí. Ale v šeru by to mohl přehlédnout. Aspoň
se tím utěšuju. Zhluboka se nadechnu.
„To nic. Jen jsem se škrábla o plot." Will si přetáh­
ne košili přes hlavu. Dech mi uvízne v krku. Má široký
hladký hrudník. Pod kůží se mu vlní vyrýsované svaly
a šlachy. Zmuchlá košili a přimáčkne mi ji k dlani. Jako
bych utrpěla smrtelné zranění.
„Ne, to je dobrý," zamumlám. Protáhnu si prsty, nej­
radši bych ho pohladila po hrudi, přejela mu prsty po
kůži. „Zničím ti košili."
„Vždyť jsi přes ten plot lezla kvůli mně. Ukaž."
Mlčky přikývnu. Nedokážu mu odporovat. Tiskne mi
ruku, jeho prsty mi připadají jako žhavé ostny. Pomalu
zavřu oči. Je tak pozorný. Vzpomenu si, jak jsme se dotý­
kali poprvé. Jak jsme byli spolu v malé jeskyni. Jak jsme
si byli blízcí. Jak mě hltal očima.
119
Je tak blízko. Vdechuju jeho vůni, slané teplo jeho
kůže. Zelený les. Vlahý vítr. Vím, kde byl. Kde lovil. Oka­
mžitě se přenesu zpátky domů.
Otevřu oči a důkladně si prohlédnu jeho obličej - na
krku mu je vidět zrychlený tep. Nosní dírky má rozšířené,
jako by poznával moji vůni.
Podívá se mi na holé stehno s třpytivou tmavě fialo­
vou krvavou šmouhou. Moje kůže se ve světle pouliční
lampy zlatě leskne. Tedy doufám, že je to díky té lampě.
Hlavně ať se teď nezačnu převtělovat.
Povolí stisk. Klepe se mu ruka. Nakloní se ke mně.
Náš dech se smísí, prolne. Záchvějů se. Sáhne mi na roz­
třesené stehno. Ztuhnu. Mezi zuby mi sykavě proudí
vzduch.
Chvíli se mi dívá do očí. Tázavě. Má úplně černé pa­
nenky a světélkující zářivé duhovky. Pak sjede pohledem
na moje stehno, na krvavou skvrnu, která mi hyzdí kůži.
Tváří se neúprosně.
Znova mi tak připomněl, že je dravec. Prozrazují to
jeho lačné oči. Vím, co je zač. Je lovec.
Přejede palcem po nevýrazné krvavé šmouze, rozmaže
ji. Zalapám po dechu, protože ve mně tím pohlazením
vyvolal žár.
„Ty máš ale zvláštní kůži.“ Znova mě pohladí.
Sevře se mi žaludek, skoro to bolí.
Zamračí se. „Úplně hoří."
Uvědomím si, že už zase celá žhnu. Pára mi roztahu­
je plíce. Musím Willa zarazit. Musím se mu vytrhnout.
Cítím dobře známé chvění. Je mi jasné, co se stane, jestli
okamžitě něco neudělám.
Mělo by mi to - měl by mi - nahánět strach hned z ně­
120
kolika důvodů. Měla bych vzít nohy na ramena. Jenže já
chci víc. Chci Willa.
Hladí mě na stehně, bolí mě z toho břicho. Pošimrá
mě palcem, setře zaschlou krev a pak ruku odtáhne. Vydechuju nosem.
Nadzvedne košili a znova mi pečlivě prohlédne zraně­
ní. „To bude dobrý," poznamená.
Přikývnu. Srdce mi buší tak, že nejsem schopná slova.
„Máš doma dezinfekci?" zeptá se.
Nemůžu mluvit. To chce rozebírat první pomoc? Mís­
to, kterého se dotýkal, mě brní a chvěje se. Stejně na mě
působí i jemný stisk jeho ruky.
Podívá se na mě, protože pořád mlčím. Polapí mě oříš­
kovýma očima; zorničky má rozšířené, velké a asfaltově čer­
né. Zvláštní, ale moc hezké. Není náhodou zfetovaný? Oka­
mžitě tu myšlenku zaplaším. Buď proto, že z něj žádnou
drogu necítím, nebo proto, že nechci, aby to byla pravda.
„Vypadáš jinak," zašeptám, upřeně se na něj zadívám
a zapomenu, že se mě na něco ptal. Brní mě dlaně, upro­
střed přímo svědí, chtějí se dotknout Willa... pohladit ho
po obličeji a širokém hrudníku.
Dívá se na mě, jako by mě chtěl pohltit očima.
Říkám si, že je jiný než jeho bratranci. Jiný než lovci,
o kterých jsem toho tolik slyšela. Jiný než mladí draki­
ové. Z Cassianova upřeného pohledu se mi nikdy neta­
jil dech. Cassian nikdy neprobudil moji drakii, nikdy se
kvůli němu nijak zvlášť neprojevovala.
Navlhčím si rty a rozechvěle se nadechnu. „Kdes ne­
chal bratrance? Já myslela, že jste pořád spolu."
Musím si to neustále připomínat. Pořád. Will pro mě
možná nepředstavuje hrozbu, zato jeho bratranci ano.
121
Má zastřený pohled. Odtáhne se a pustí moji ruku.
„Vidím, že ses informovala."
„Vždyť jsi mi sám říkal, ať se od nich držím dál. Probu­
dil jsi tak moji zvědavost. Spolužáci se o nich bavili, tak
jsem poslouchala." Mluvila o nich Catherine.
Pomalu přikývne. ,Jo. To jsem říkal. A pořád to platí."
Vzdychne a prohrábne si vlasy. „A když už jsme u toho,
tak by ses měla držet dál i ode mě. To jsem ti měl poradit
ze všeho nejdřív." Opře si hlavu a zavře od. Vypadá roz­
čileně, ztrápeně. Tak ráda bych ho pohladila, přejela mu
rukou po tváři a ulevila mu od jeho útrap.
V uších mi zní jeho slova. Měla by ses ode mě držet dál.
To sice už dávno vím, ale teď s ním sedím v autě, takže
se tím moc neřídím. Kéž bych to dokázala. Kéž by mě to
k němu neustále netáhlo, kéž by mě tak nepřitahoval.
Uvězním si levou ruku pod sebou.
„Ale tys přijel za mnou," upozorním ho a pak sebou
trhnu. Uvolním ruku a mnu si stehno, které mě ještě pálí
od jeho doteku.
„Máš pravdu." Otevře oči, zařadí jedničku a odlepí se
s autem od chodníku. Několikrát odbočí a mně dojde,
že mě veze domů. Zmocňuje se mě zoufalství, a tak se
rychle zeptám: „Proč jsi za mnou dneska přijel?" Upro­
střed noci?
Pevně sevře volant, zbělají mu klouby na prstech. „Ne­
čekal jsem, že tě najdu venku, ale..."
„Ale co?" pobídnu ho.
Prudce zabrzdí před naším domem. Zhasne světla.
Otočí se ke mně. Nakloní se, natáhne ruku a chytne se
mého sedadla. Téměř se mě dotýká na rameni.
Tváří se nevyzpytatelně. Jeho oči mi připadají divné 122
mám dojem, že mu zorničky tepou. J s i jiná než ostatní
holky. Jsi výjimečná."
Po tvářích se mi rozlévá opojné horko. Jsem ráda, že
mi to řekl. Jsem ráda, že mu připadám výjimečná, pro­
tože on pro mě výjimečný je. Doma v horách jsem byla
v bezpečí, ostatní mě chránili a vážili si mě. Řekla bych,
že mě dokonce ani Cassian nemá rád proto, jaká jsem, ale
spíš proto, že jsem přínosem pro kmen.
S Willem si neustále připadám ohrožená, riskuju pro­
zrazení. Neustále na mě číhá nebezpečí, je hmatatelné
jako mlha v horách. A já se toho pocitu nemůžu nabažit.
Nemůžu se nabažit Willa. Přeju si, aby mi byl pořád na­
blízku. Je jako droga, bez které se neobejdu, kterou potřebuju k životu. Je to závislost. Silná a vše pohlcující.
„Nechtěl jsem si to připouštět, ale vždycky když tě vi­
dím, tak je to silnější než já. Kdybys byla jako ostatní hol­
ky..." drsně se zasměje. „Kdybys byla jako ostatní holky,
tak bych se vůbec nenamáhal."
Jsem z toho dost nesvá. Zavrtím se, protáhnu si ruce
a chytnu se za kolena. Kdyby znal pravdu, tak by tu nebyl.
Kdyby věděl, kdo jsem, co jsem zač.
Navlhčím si rty. „Ale já nejsem..."
Málem. Málem se mi to povedlo. Málem jsem mu to
prozradila.
„Říkal jsem si, jestli náhodou -" Odmlčí se a zavrtí
hlavou.
„Co?" Nepoznávám svůj hlas, je tak napjatý a nepřiro­
zený. Slyším tlukot svého srdce. Začínám si dělat naděje.
Nechápu to, nikdy jsem nic podobného nezažila.
„Ale nic. Jen taková hloupost." Mluví tiše, ochraptěle,
skoro ho neslyším. „Zapomeň, že jsem tu byl." Ještě šep­
123
tem něco dodá, ale já ho špatně slyším. Nejspíš zanadá­
val. „Stejně by to nešlo. Moje rodina. Je... zvláštní."
J a k to myslíš?" zeptám se, přestože odpověď na tuhle
otázku už dávno znám. Vím, co je na jeho rodině zvláštní
z mého pohledu. Třeba má pro své tvrzení jiný důvod.
Ohrne nos, tváří se docela necitelně. Jako lovec, kte­
rého v něm nechci vidět. „Řeknu to takhle. Moc si nero­
zumíme."
Zatvářím se nevinně. „Tvůj táta -"
„Není ten typ, co by se mnou hrál baseball. Po matu­
ritě odsud mizím."
To je úleva. Právě se potvrdilo, že Will není jako oni.
Není lovec, není zabiják. Docela mi dá práci, aby na mně
nebylo vidět, jak jsem šťastná. Aby nebylo poznat, co
v hloubi duše cítím.
Navlhčím si rty. „A to se zatím nechceš s nikým kama­
rádit?" zeptám se.
Prohrábne si vlasy, zlatohnědé kudrny mu nadskočí.
J e to o něco složitější, ale máš pravdu, nechci se s ni­
kým sblížit... nechci si nikoho vodit domů." Podívá se
mi do očí. Má zasmušilý pohled. Rozhodný. Jacindo, mí
příbuzní jsou jako mor. Nedovolím, aby ses jim dostala
do spárů. Nedovolím, aby se jim dostal do spárů někdo,
koho mám rád." Zavrtí hlavou. „Nechci tě vodit za nos.
Mrzí mě, že jsem tě pozval na rande. Moc mě to mrzí, ale
nemůžu..." Sevře volant, snaží se uklidnit. „Vážně mě to
moc mrzí."
Bolí mě na prsou. Protože on to také cítí. Ze je mezi
námi určité pouto. Cítí to, ale chce to v sobě potlačit,
zničit. Sice za mnou přijel, ale teď to raději utne.
Nejspíš je to dobře, ale moc vděčná mu za to nejsem.
124
Ukáže na dům paní Hennesseyové. „Radši už běž.“
Kůže se mi napíná vzteklým žárem. ,Já netušila, že jsi
srab," vyhrknu.
Rychle se ke mně otočí. J a k to myslíš?"
„Nepřijel jsi za mnou jen tak. Proč si to nechceš při­
znat?" Bezmyšlenkovitě se nakloním až k němu a zadí­
vám se mu zpříma do očí. „To se pokaždý lekneš toho,
co chceš?"
Možná je ode mě drzost naznačovat, že chce mě. Ale já
vím, že to tak je, vidím mu na krku zrychlený tep. A navíc
je tady, se mnou.
Sjede mi pohledem na pusu. „Už ani nevím, kdy se mi
naposledy podařilo získat něco, co jsem opravdu chtěl,"
řekne nakřáplým, sotva slyšitelným hlasem. Spíš jsem vy­
tušila, že to řekl.
Jeho slova mi znějí v uších jako ozvěna. Uhodil na cit­
livou strunu. Jsem si jistá, že se to všechno děje z něja­
kého důvodu. Že jsme se setkali, nejprve v horách a pak
tady. Určitě to má nějaký důvod. Je za tím něco víc. Není
to pouhá souhra náhod. „Tak to jsme na tom stejně."
Posune se ke mně. Jednou rukou mě obejme a při­
táhne si můj obličej blíž. Nakloním se k němu, jako
bych byla z vody, jako bych tála. „Měli bysme s tím něco
udělat."
Jen co se dotkneme rty, vzplane ve mně silný žár. Jsem
tak vyvedená z míry, že se ani nehnu. Kůže se mi nadouvá, úplně mi v ní tepe. A v žilách taky.
Kleknu si na sedadlo a chytnu Willa dravými prsty
za ramena, abychom byli co nejvíc u sebe. Hladím ho
po hladkých ramenou a pak mu rukama přejedu přes
hrudník tvrdý jako kámen. Cítím, že mu srdce buší jako
125
splašené. Krev se ve mně vaří, plíce se rozšiřují, začíná se
v nich hromadit dým. Nedokážu se pořádně nadechnout
nosem... nebo aspoň ne tak, abych zchladila rozžhavené
plíce.
Hladí mě po tvářích, ale pak se zarazí. V porovnání se
mnou má kůži studenou jako led. Vášnivě ho políbím.
„Tvoje kůže,“ zašeptá mi těsně u pusy, „je tak..."
Hltavě vpíjím jeho slova, jeho dotyky. Zavzdychám,
protože nádherně chutná i proto, že se mi rozpálená
kůže napíná. Protože na zádech cítím příjemné cukání.
Líbá mě studenými suchými rty. Přejíždí mi rukama
po obličeji, po bradě, po krku. Pošimrá mě za ušima. Zá­
chvějů se. „Máš tak hebkou kůži, tak teplou...“
Vtom mi dojde, co to cukání znamená. To se probou­
zejí moje křídla. Takhle rychle připravená k letu jsem
tady v Chaparralu ještě nebyla. Křídla mě dači, co nevidět
se proderou ven.
Vykřiknu, vytrhnu se Willovi a rychle otevřu dveře.
Bolestivě zalapám po dechu, škobrtnu a padnu koleny
na trávník.
Zvednu se a utíkám pryč. Ani jsem se neobtěžovala
zabouchnout dveře.
Jacindo!" dolehne ke mně jeho zoufalé volání.
Několik metrů od auta - v bezpečné vzdálenosti, aby
neviděl, jaké drobné změny se se mnou odehrály - se
zastavím. Otočím se. Rychle ze sebe vypouštím horký
dech.
Will se nakloní přes sedadlo spolujezdce. V obličeji se
mu mihne jakýsi výraz. Výraz, který si neumím vyložit.
Výraz, který nechápu. „Uvidíme se ve škole," zavolá tak
rozhodně, jako by o tom nemohlo být pochyb.
126
Neodpovím ani nepřisvědčím, jen se otočím a rozběh­
nu po příjezdové cestě tak rychle, jak jen to mé nohy
dokážou. Výborně.
Jacindo!" křikne. Trhnu sebou. Doufám, že neprobu­
dil paní Hennesseyovou nebo sousedy.
Sice jsem nic neřekla, ale on si mohl všechno domyslet
z toho, jak jsem se zatvářila a jak teď klopýtavě utíkám
pryč. Je jasné, že se mu to vůbec nelíbí. Patrně dospěl
k závěru, že by náš vztah měl pokračovat, když jsme se
teď líbali.
Jenže já jsem dospěla k přesně opačnému závěru. Tou
pusou se potvrdilo, co jsem tušila, ale odmítala si to při­
znat. Nemůžu s ním chodit. I kdyby mu kvůli mně ne­
hrozily potíže, já bych jich měla až až. Čerpat z něj sílu
je jedna věc... ale nechat se jím okouzlit do té míry, že se
v jeho přítomnosti převtělím, je věc druhá. Teď už to vím.
Vím, co mám dělat.
Nebudu se s ním ve škole bavit, ani se na něj nepodí­
vám... a v žádném případě se ho už nikdy nedotknu.
Nebudu si ho všímat a budu se mu vyhýbat, i kdybych
se kvůli tomu měla trápit.
Pospíchám po cestičce k našemu domku. Zatnu pěst,
dotknu se poraněné dlaně. Zlehka přejedu po roztržené
kůži, cítím, jak je vlhká. Krev. Moje krev. Důkaz svědčící
o mé pravé podstatě.
Zmocní se mě taková panika, že mě z toho zabolí na
prsou.
Zarazím se a rychle se otočím, jestli Willovo auto ještě
nestojí u chodníku. Je pryč. I s tou košilí. Míří s ní do
nepřátelského hnízda.
Zavřu oči a zavrtím hlavou. Strach se mi dere až do
127
krku. Will odjel. S košilí potřísněnou mojí krví. Tmavě
fialovou drakijskou krví.
Až tu krev uvidí, všechno mu dojde. Dovtípí se, co
jsem zač.
Vejdu do zahradního domku, všude je ticho. Plížím se
jako stín. Mám pocit, že mě stěny tísní víc než dřív. Tiše
si sundám boty. Tamra leží bez hnutí pod dekou.
Postel se prohne pod vahou mého těla. Přitáhnu si
peřinu až pod bradu, vydechnu a překřížím si ruce na
prsou. Snažím se uklidnit, ale nedaří se mi to. V myš­
lenkách se neustále vracím ke košili se stopami mé krve,
která je teď ve Willových rukou.
Jestli mi to tady zkazíš, nikdy ti to neodpustím."
Kupodivu se sestřina přízračného hlasu ve tmě nelek­
nu. Protože mám hlavu plnou zběsilých plánů, jak získat
důkaz o tom, že nejsem lidská bytost.
Tamra po mně nechce vysvětlení a já jí žádné neposkyt­
nu. Úplně stačí, že jsem se v noci vzdálila z domu. A ona to
ví. Podle ní mám určitě za lubem nějakou špatnost.
Obrátí se na bok, její postel přitom zavrže. Nenapadá
mě nic, co by se dalo říct. Nemám ji jak uklidnit. Nevím,
co říct, abych si nepřipadala tak provinile, tak sobecky.
Ještě na rtech matně cítím Willův polibek. Málem
jsem se nechala unést. Málem jsem se prozradila. Málem
jsem nás všechny zničila.
To se ovšem ještě může stát, pokud Willovi nevezmu
tu košili.
Musím mu ji vzít. Ať to stojí co to stojí.
128
14
ned další den vyrazím k Willovi domů. Zbývá mi
uběhnout poslední kilometr. Po zádech mi teče pot.
Dupot podrážek na asfaltu mi nečekaně dodává sílu.
Slíbila jsem mámě, že se do večeře vrátím. V sobotu
ráda večeří dřív. Nechci ji naštvat, protože doma už tak
panuje napětí.
Doufám, že Will také používá koš na prádlo. Představuju si, že do něj hodil zmuchlanou košili, že nikdo nevi­
děl moji krev, moji irizující tmavě fialovou krev, která se
leskne i mimo mé tělo. Doufám. Kdo jiný než on by měl
poznat, co ty tmavě fialové skvrny znamenají? Kdyby zjis­
til, že jsem drakie, ocitli bychom se všichni v nebezpečí.
Všichni drakiové, dokonce i máma s Tamrou. Jejich život
by visel na vlásku jen proto, že jsou se mnou příbuzné.
Už mezi stromy vidím červenou střechu jeho domu.
Zpomalím. Cestu mi Catherine popsala po telefonu. Já
věděla, že si s ní budu rozumět. Jen významně zabruče­
la hmmm, ale jinak se neptala, proč chci Willovu adresu.
Vrata jsou otevřená. Vběhnu na příjezdovou cestu. Na
vteřinu se zarazím před dlouhým krytým sloupořadím.
H
129
Uvidím garáž a zaparkovaný černý džíp. Přešlapuju na
místě a přemýšlím, co dál.
Kdybych žila v dokonalém světě, nebyl by u Willa ni­
kdo doma a jedno okno by zůstalo otevřené nebo nedovřené. Vlezla bych dovnitř, našla bych košili a za pět
minut bych se už vracela domů. Jenže já nikdy nežila
v dokonalém světě.
Nemám na vybranou. Nemůžu to odkládat ani o den
déle. Musím to dotáhnout do konce. Tiše zanadávám a vy­
razím dál.
Ještě to nemám pořádně promyšlené a už stojím na
schodech a klepu na velké dvoukřídlé dveře. Klepání se
rozléhá, jako by za dveřmi zela propast nebo velká jesky­
ně. Čekám. Škoda že jsem si na sebe nevzala něco lepší­
ho než pruhované kraťasy a tílko. Vlasy mám stažené do
culíku, který mi padá na záda jako koňský ocas. Nevypa­
dám zrovna nejlíp.
Když se začnou otvírat dveře, zaplaví mě dobře zná­
mý pocit. Poznám, že mi přišel otevřít Will, dřív než ho
uvidím.
Ani se nesnaží tvářit, že mě rád vidí. Není divu, že vy­
padá překvapeně, když jsem mu včera utekla z auta.
Jacindo, co tady chceš?"
J e n jsem se přišla podívat, kde bydlíš. Kdybych za te­
bou někdy chtěla zajít," vrátím mu to ze včerejška.
Nezasměje se mému vtipu - že jsem překroutila jeho
slova - dokonce se ani neusměje. Místo toho se znepoko­
jeně ohlédne. Hlavně když nebije na poplach, že na prahu
stojí drakie. Je jasné, že tu košili moc nezkoumal.
„To mě nepozveš dál?"
„Wille? Kdo je to?" Dveře se otevřou dokořán. Vedle
130
Willa stojí pán se stejně oříškovýma očima. Tím ovšem
jejich podoba končí. Ten pán je menší a mnohem šlacho­
vitější, jako by trávil veškerý volný čas v posilovně.
,Jé, ahoj.“ Na rozdíl od Willa nasadí úsměv, ale je pro­
stý emocí, jako by ho měl nacvičený.
„Tati, to jejacinda. Spolužačka."
„Ahoj Jacindo," řekne vlídně a podá mi ruku. Potřesu
mu jí. Podávám ruku samotnému ďáblovi, hledím mu do
očí, cítím jeho stisk a zjišťuju, že je úplně jiný než Will.
Tenhle lovec by drakii nenechal uprchnout.
„Těší mě, pane Rutledgi," vysoukám ze sebe normál­
ním hlasem.
Jeho prsty mi obemykají svraštěnou kůži na ruce.
„Nápodobně. Will domů moc kamarádů nezve."
„Tati," napomene hb Will.
Pan Rutledge mě pustí a poplácá Willa po zádech.
„Dobře, nebudu ti dělat ostudu." Znova se na mě po­
dívá. Tváří se dychtivě - zdá se, že jsem na něj udělala
dobrý dojem. Jacindo, pojď dál. Zrovna za domem gri­
lujeme."
„Tati, to není -"
„Moc ráda," zalžu. Piknik s Willovým tátou je stej­
ně hrůzostrašný jako návštěva zubaře, jenže já se k nim
dom ů musím vetřít. Nejde jen o mě. Ale i o Tamru,
mámu, náš kmen, drakie všude na světě... Když tady tu
košili nechám, bude nám všem hrozit nebezpečí.
Pan Rutledge mi pokyne, ať jdu dál. Protáhnu se ko­
lem Willa do mrazivě studeného domu.
Jacindo, máš ráda hovězí žebírka? Udíme je už od
rána. Za chvilku budou."
Pustím se za ním rozlehlou vstupní halou. Will jde
131
vedle mě. Naše kroky se na vykachlíkované podlaze od­
rážejí. Jejich dům je dokonalý, pokud jde o střízlivost
interiéru. Na zdech visí nevýrazné umělecké předměty
a na vysokém stropě se otáčejí velké bílé větráky. Jdeme
širokou chodbou.
„Proč jsi přišla?" zachraptí mi Will těsně u ucha.
Konečně mi dochází, že jsem opravdu tady. V jeho
domě, v nepřátelském hnízdě. Ze by zajaté drakie při­
váželi sem? A pak je prodávali enkrosům? Krabatí se mi
kůže. Asi mě co nevidět přemůže strach. Zadržím dech,
pohladím se na ruce a snažím se zkrotit fantazii.
„To ti moje přítomnost tak vadí?" zeptám se. Už si
zase troufám. Jeho táta zajde za roh. „Včera jsi se mnou
chtěl být." Div že se mi ta slova nevzpříčí v krku. Včera
jsem se bála, že za mnou poběží a vtrhne k nám domů.
Chytne mě za ruku a donutí mě zastavit. Zkoumavě si
prohlíží můj obličej. Cítím, že je zmatený, že mě nechá­
pe... že nechápe, proč jsem přišla. ,Jo, chci být s tebou,
vždyť ani na nic jinýho nemyslím..." Odmlčí se, je na roz­
pacích. „Ale ne tady."
„Wille? Jacindo! Tak kdepak jste?“
Will sebou trhne. Rychle se podívá do chodby. „Může­
me se sejít někde jinde. Říkal jsem ti, že svoji rodinu moc
nemusím. Neměla bys tu být,'' řekne tiše.
Jenže já tu jsem, tak přece hned zas neodejdu/' Vy­
trhnu se mu a vyrazím napřed. „Navíc se to docela hodí.
Mám totiž hlad," zavolám přes rameno.
Jacindo," zaprosí. V hlase mu zaznívá nepochopi­
telné zoufalství. Jsem si jistá, že mě nechce představit
příbuzným a že mě nechce u nich doma proto, že loví
drakie. Ale to přece se mnou nijak nesouvisí. Neví, kdo
132
jsem. Jeho příbuzní přece nepojmou podezření jen kvůli
tomu, že za ním přišla nějaká holka.
Doběhne mě v nablýskané kuchyni plné nejmoderněj­
ších spotřebičů. Když procházíme francouzským oknem
na zahradu, cítím, jak je nervózní. Otočí se k nám několik
obličejů. Všichni mlčí.
Pan Rutledge otevře dvířka udírny a ukáže na mě. „To­
hle je
,Jacinda,“ doplní Xander a vstane z drátěného křesíl­
ka, v ruce orosenou láhev limonády. „Wille, já netušil, že
si přivedeš holku."
Angus se cpe brambůrkami z velkého pytlíku. Ani se
nenamáhá vstát nebo něco říct, jen na mě vrhne krutý
pohled.
„Asi jsem ti to zapomněl říct." Will mě odvede k jedno­
mu stolku a představí mě ostatním: Xanderovým rodičům,
několika tetám, strýcům a dalším bratrancům. Uvědomím
si, že to jsou sami lovci. Přinejmenším ti, kterým už bylo
třináct. Předpokládám, že batole popíjející džus z krabičky
ani sedmileté dítě na houpačce se lovu neúčastní. Zatím.
Všichni mě pozdraví. Prohlížejí si mě stejně dychtivě
jako před chvílí Willův otec. Během jídla musím odpoví­
dat na celou řadu otázek. Kde bydlíš? Odkud ses přistěhova­
la? Co dělají rodiče? Máš sourozence? Sportuješ? Jako při vý­
slechu. Pana Rutledge nejvíc zaujalo, že běhám... že jsem
k nim těch deset kilometrů běžela.
,Je vážně rychlá," ozve se Will téměř proti své vůli,
jako by se od něj očekávala nezávazná konverzace a on se
do ní nechtěl moc zapojovat.
„Nepovídej," pan Rutledge povytáhne obočí. „Vytrva­
lostní běh vyžaduje velkou výdrž. Běžci mají můj obdiv."
133
Xander sedí naproti mně, celou dobu mě upřeně sle­
duje. Will mi dodává útěchu. Uklidňují mě i rozprašovače
vody rozmístěné na zahradě. Moje kůže nasává vlhkost.
Když dojíme, zamíří Willovy tety do kuchyně pro
moučník. Vycítím příležitost. Zvednu se, že jim pomůžu.
V kuchyni se omluvím, že si potřebuju odskočit.
Vyjdu ze vstupní haly po schodech do patra. V tenis­
kách se tiše ženu po červeném koberci, nahlížím do jed­
notlivých pokojů. Konečně najdu ten Willův.
Poznala bych, že pokoj obložený dřevem patří Willovi,
i kdyby z něj nevyzařovala jeho dlouhodobá přítomnost.
Na rozdíl od zbytku domu se totiž nevyznačuje chladnou
dokonalostí. Postel je ustlaná, ale jinak je vidět, že tenhle
pokoj opravdu někdo užívá. Noční stolek je zarovnaný
knihami a časopisy. Na stole leží rozevřená učebnice li­
teratury a vedle ní rozepsaný esej. Na stole stojí i zará­
movaná fotografie ženy s Willovými zlatohnědými vlasy.
Určitě je to Willova máma, ten usměvavý obličej mu je
podobný.
Odtrhnu oči od fotografie a otevřu skříň. Pod ramín­
ky s oblečením objevím prádelní koš. Prohrabuju se špi­
navým šatstvem, s úlevou vytáhnu zakrvácenou košili.
Chytnu ji roztřesenýma rukama, zavřu skříň. Horečnatě
mi buší srdce, cítím to až v krku. Co teď s tou košilí?
Opatrně vykouknu na chodbu. Říkám si, že bych ji
mohla schovat někde venku, v keři před domem, a na od­
chodu se pro ni stavit. Pospíchám chodbou, promýšlím
plán, mám ze sebe radost, ale dál jsem ve střehu. Tu košili
jsem našla až příliš snadno.
Vtom zaslechnu nějaký zvuk - někdo dupe po scho­
dech nahoru.
134
Strachy mě začne pálit na prsou. Vběhnu do nejbližšího pokoje a tiše za sebou zaklapnu dveře. Držím kliku
a napínám uši, jestli se na chodbě něco nešustne. Krát­
kými rychlými nádechy zažehnám pálení, kterým se pro­
jevuje strach. Snažím se zchladit plíce. Ze všeho nejhorší
by bylo, kdybych se teď převtělila.
Provrtávám očima dveře, jako bych mohla dohlédnout
až na chodbu. Pustím kliku, ustoupím o krok, pak ještě
o jeden. Drtím košili v rukou, nespouštím oči ze dveří,
dokonce ani nemrkám. Jako bych tu košili mohla zabít
nebo aspoň zneškodnit. Kdybych se mohla převtělit a se­
žehnout ji na popel, aniž bych přitom spustila detektor
kouře, neváhala bych ani okamžik.
Vteřiny utíkají a nikdo nepřichází. Napětí v ramenou
povoluje. Už dýchám o něco snáz, a tak se odvážím roz­
hlédnout po pokoji.
Zmocní se mě nevýslovná hrůza. Přibije mě na místo.
Rychle přejíždím pohledem po zdech, zatočí se mi hlava.
Odevšad na mě hledí... drakijské kůže.
Deska stolu, stínítko, nábytek - všechno je potažené
kůží mých bližních. Chce se mi zvracet.
Podlomí se mi kolena, zapotácím se, chytnu se židle,
abych neupadla, ale hned zase ruku odtáhnu a bolest­
ně syknu. Upustím košili, zděšeně zírám na lesklé černé
čalounění, kterého jsem se dotkla - na kůži z onyxe, na
děsivě povědomý perleťově fialový třpyt. Vzpomenu si na
tátu. Ze by...
Ne! Z toho hnusu mě popadne mě vztek. Zakryju si
oběma rukama pusu, abych nevykřikla, a zaryju si nehty
do tváří. Pálí mě oči. Brečím. Po rukách mi stékají slzy.
Přesto se ještě jednou rozhlédnu, pomalu se otáčím
135
na místě. Při pohledu na polštářky na pohovce potaže­
né tmavě bronzovou kůží zemského drakiho - druhého
nejpočetnějšího drakijského typu; zemští drakiové umí
nadmíru rychle vypátrat drahokamy, jedlé rostliny, pod­
zemní vodu... prostě všechno, co se pojí se zemí - jen stěží
zadržím vzlyk. Ničí mě, že vidím ostatky zemských drakiů v tomhle domě, tady v poušti, tak daleko od úrodné
země, kterou mají tolik rádi.
Odvrátím pohled, je mi příliš špatně na to, abych se
dokázala dívat na důkazy vypovídající o vybíjení našeho
druhu.
Na zdi visí obrovská mapa Severní Ameriky. Jsou do ní
zapíchané černé, zelené a červené vlaječky, největší shluky
označují oblasti v horách, kde je drakiům nejlíp. Sevře se
mi žaludek, protože vím, co ta mapa znamená. Přesta­
nu si zakrývat obličej, popojdu k mapě, očima hltám to
množství černých vlaječek. Je jich tolik. Představím si, co
znamenají, a záchvějů se.
Červené vidím na mapě sice jen dvě, ale jsou větší než
ostatní. Jsou osamocené, neobklopují je ani černé, ani
zelené vlaječky. Jedna se nachází v Kanadě. A druhá ve
Washingtonu. Ze by to byly oblasti, kde nás zabíjejí? Nebo
pusté oblasti?
Horečnatě přejíždím očima po mapě, zastavím se v Kas­
kádovém pohoří - na malém kousku země, kde jsem do­
posud žila. Jsou v něm zapíchnuté dvě vlajky. Jedna zele­
ná. A jedna černá. Mnu si ruce tak silně, že skoro necítím
prsty.
Zelená vlaječka se nachází poblíž mého domova a hned
vedle ní vrhá stín černá vlaječka. Jediná černá vlaječka. Oka­
mžitě si vzpomenu na tátu. Z posledních dvou genera­
136
cí drakiů zemřel nepřirozenou smrtí jen on. Zírám na
černou vlaječku tak upřeně, že mě z toho bolí oči. Kůží
mi projede strašné, neblahé tušení. Ta vlaječka označuje
místo zabití.
Napadne mě hrůzná myšlenka, sevře mi hlavu jako
škrtič. Co když byl Will ve skupině lovců, kteří zabili mého
tátu?
Nacházíme se jen pár set kilometrů na jih od našeho
kmene... Taky mi to mohlo dojít dřív. Třeba mi to došlo,
třeba jsem to celou dobu věděla a jen jsem si to odmítala
připustit. Při pohledu na tu mapu mi je jasné, že si to
konečně musím přiznat. Willova rodina loví na našem
území. A já to celou dobu věděla.
Začnou mě pálit oči, rychle zamrkám. Je to hrozné,
nemůžu tomu uvěřit. Tohle je hodně hořká pilulka. Ne­
dokážu ji spolknout, uvízne mi v krku.
Táta mi rozuměl. Chápal, proč chci létat. Protože to
bral stejně. Nikdy by nečekal, že svoji drakii potlačím.
Odmítám uvěřit, že Will nese odpovědnost za smrt jedi­
ného člena naší rodiny, který mě měl rád takovou, jaká
jsem.
Prudce zavrtím hlavou. Will byl tenkrát ještě moc
malý. Mám takové tušení, že on to neudělal. Je jiný. Ne­
chal mě utéct. Určitě by mého tátu nezabil.
Jenže jeho příbuzní ano. A od nich mě dělí jediné
patro.
Sehnu se, zvednu košili. Měla bych odejít, měla bych
utéct, než bude pozdě. Než už to nebude možné. Jenže
nedokážu odlepit oči od té zdi. Jako od strašlivé bouračky.
Vtom za mnou cvaknou dveře. Ten zvuk mě vytrhne
z vyděšeného transu.
137
15
točím se a uvidím Xandera. Snažím se ovládnout,
rychle v sobě potlačit strach, nemyslet na to, kde
mě našel... na tu hrůzu, že stojím v pokoji přecpaném
kůžemi příslušníků mé rasy.
„Co tady děláš?" zeptá se.
„Hledám záchod." Zamrkám, abych zamáčkla slzy.
Opatrně dýchám nosem a pokouším se zmírnit rostoucí
žár v průdušnici.
Jeden je hned u kuchyně." Nakloní hlavu a bedlivě si
mě prohlíží lesklýma tmavýma očima. „Proč jsi šla naho­
ru?" Rozhlíží se po pokoji, přejede očima mapu a pak se
zase pronikavě zadívá na mě. „Proč nám slídíš po domě?"
,Já vám tu neslídím," bráním se a polykám žár, který
se mi dere do krku.
Ukáže na Willovu košili. „Co to je?"
Sevřu zmačkaný kus oblečení. „Nic. Jen košile."
„Willova? Co s ní chceš dělat?" Podezřívavě přimhouří
tmavé oči, má těžká víčka. „Nechtěj mi namluvit, že jsi
holka, co si pod polštář dává pramen vlasů svýho kluka.
Taková tragédka nejsi."
O
138
Střetneme se pohledem. Jsem zticha, stojím jako solný
sloup. Natáhne se po košili a já uskočím. Vím, že nereaguju přiměřeně - zvlášť když tvrdím, že o nic nejde - ale
nemůžu si pomoct. Nemůžu mu tu košili dát.
Jde ke mně, chce mě zahnat do úzkých. „Co máš za
lubem? Proč jsi sem přišla?"
Uskočím. „Kvůli Willovi. Líbí se mi. To je celý. Proč
bych sem jinak chodila?" Strčím do něj, chci ho zastavit.
Popadne mě takový vztek, že se ho přestanu bát a dokon­
ce jsem ochotná se ho dotknout. „Uhni."
Dělá, že neslyší, a jde ke mně. „Ty se mu taky líbíš.
To je v jeho případě novinka." Nestoudně si mě prohlí­
ží, nevynechá jedinou část mého těla. „Co je na tobě tak
extra?"
Vrazím do stolu. Dám ruku za sebe a chytnu se hrany
stolu. Uvědomím si, na co jsem právě sáhla, a zalapám po
dechu. Zděšeně ucuknu a odlepím se od desky potažené
onyxí kůží.
Xander se mé reakci uštěpačně zasměje. „To je krása,
viď?" Pohladí desku stolu, nechtěně se mě přitom do­
tkne.
Prudce se mi obrátí žaludek. Bojím se, že se pozvra­
cím, a tak se pokusím kolem Xandera proběhnout, dřív
než řeknu nebo udělám nějakou hloupost, která už ne­
půjde napravit.
Popadne mě za ruku a otočí mě tak, abych se mu mu­
sela dívat do očí. Kůže se mi na zlomek vteřiny rudozlatě
zaleskne, protože se mi dotyk jeho ruky hnusí. „Už si ani
nepamatuju, kdy se Willovi líbila nějaká holka. On si to­
tiž holky zakázal. Každopádně od tý doby, co byl nemocnej... a proto musíš být něco extra. A to mě zajímá."
139
Nemocný? Kdy byl Will nemocný? Ráda bych se ho ze­
ptala, ale neodvažuju se v tom strašlivém pokoji zůstat už
ani vteřinu. Vždyť v ruce držím košili potřísněnou mojí
krví a musím snášet dotyk Xanderovy ruky i všetečné do­
tazy ohledně toho, co je na mně zvláštního.
Vykroutím se mu a rychle kolem něj proběhnu ke dve­
řím tak rychle, že v obličeji cítím vítr.
Jenže Xander mě okamžitě dostihne a zase mě obrátí
čelem k sobě. Zmocní se mě hrůza, že se z toho pokoje už
nikdy nedostanu. Nakloní se tak blízko ke mně, že v jeho
očích málem vidím svůj odraz. „A teď mi řekneš, co tady
pohledáváš/'
Rychle dýchám, hruď se mi prudce zvedá, v plicích
se mi hromadí pára, která ve mně každou chvíli zažehne
oheň.
„Pusť ji."
Ten hlas se přese mě převalí jako studená vlna úlevy.
Na prahu stojí Will, zatíná pěsti a zase je rozevírá.
Ale Xander mě nepustí. „Načapal jsem ji, jak tu slídí."
Will vykročí směrem k nám, má ledový pohled. „Pusť
Xander zaujme bojový postoj, smýkne mnou na stra­
nu a dál mi drtí ruku. „Mysli hlavou. Načapal jsem ji
tady."
„Zbytečně to zveličuješ." Will dojde až k němu a vy­
svobodí mě. Zavrávorám. Xander mi vytrhne košili.
„Ne," vydechnu a skočím po ní.
Jenže pozdě, už na Xandera nedosáhnu. Pohazuje ko­
šilí a naoko znuděně si ji prohlíží. „Co tě na ní tak bere?"
Ta košile ho nezajímá. Zajímá ho jen, proč o ni tak
stojím a proč mi vadí, že mi ji vzal.
140
Zastavím se pohledem na temně fialových krvavých
skvrnách, protože o ně teď jde ze všeho nejvíc. V hrudi
mám jednu velkou ohnivou kouli.
Vím, že Xanderovi právě došlo, na co se dívá. Sleduju, jak se mu v obličeji mihne nevěřícný výraz, pronikavý
a ostrý jako blesk.
Vtom to dojde i Willovi. Chvíli všichni tři stojíme jako
přimražení, jako živý obraz. Cekáme, až se jeden z nás
pohne nebo něco řekne.
Will se vzpamatuje jako první. Vytrhne bratranci ko­
šili z ruky.
Xander ji pustí bez boje. Nedokážu se hnout, nevím,
co říct ani co dělat. Takhle nekončil ani jeden scénář, kte­
rý jsem měla na dnešek připravený.
„To je tvoje..." osočí Xander Willa. Nejspíš chtěl říct
krev. Poznala jsem to podle toho, že se odmlčel. Rychle
se podívá na mě, v tmavých očích se mu blýská.
Třesu se, jsem zmatená, netuším, co se Xanderovi honí
hlavou.
Znova se obrátí k Willovi. „Vždyť o tý tvojí kočičce nic
nevíme. Nevykládals jí náhodou něco, cos neměl? Přišla
už řeč na rodinný tajemství? Co vlastně o ní víš?“
„Neblázni. To neřeš," sykne Will, přejede mi prsty po
předloktí a vezme mě za ruku. Chce mi tak naznačit, že
mám jeho důvěru? Nebo že mě odsud nepustí? J s i na
omylu. A jestli tu někdo nemyslí hlavou, tak jsi to ty. Rad­
ši sklapni."
V
čem je na omylu? Co si Xander myslí? Zběsile se
dívám z jednoho na druhého. Jsem zmatená. Jak to, že
Xander nevyvádí kvůli drakijské krvi na Willově košili?
Proč nechce, aby mu to Will vysvětlil?
141
Will sklopí oči. Prohlíží si košili, moji krev... a najed­
nou má skelný pohled. Přejede palcem po rozmazané
tmavě fialové skvrně. V tom pohybuje náznak úcty.
„To vyrážíš sám? Jo?“ vyzvídá Xander. Už to chápu.
Xander podezřívá Willa, že jezdí lovit na vlastní pěst.
Jestlipak tvůj fotr ví, že takhle riskuješ? Sakra, Wille.
Děláš machírka..."
Zbytek přeslechnu.
Will popadne Xandera za košili. „Drž hubu!"
Xander se na mě podívá přes Willovo rameno, zle si
mě prohlíží. Zřejmě mu je úplně jedno, že toho možná
prozradil až příliš. Proč by mu to mělo vadit? Podle něj
buď už všechno vím, nebo nemám o ničem nej menší tu­
šení. Pravda je totiž k neuvěření.
Will Xandera odstrčí, jako by se ho štítil. Jestli ses
uklidnil, ty neurotickej cvoku, tak bysme se mohli vrátit
dolů. Docela bych si dal dort, co upekla tvoje máma. Co
ty, Jacindo? Máš chuť na dort?" Položí mi tu směšně nor­
mální otázku drsným tónem, jako bych neměla na výběr.
Výslech je u konce.
Oněměle přikývnu. Říkám si, že tohle rozhodně není
všechno. Xander viděl tu krev. Moji krev. I když to mož­
ná ještě neví. A Will ji taky viděl. Přeběhne mi mráz po
zádech, protože Will už si to určitě domyslel.
Xander něco zabručí, otočí se, ale pak se zarazí a pro­
bodne mě očima. Zlověstně se mu lesknou. Mám co dě­
lat, abych neutekla, abych nevystřelila ze dveří. Už se zase
projevuje můj drakijský instinkt.
Will jde ke mně. Jeho blízkost mi dodává odvahu
a klid, který teď zoufale potřebuju. J e n běž, Xandere.
Hned jsme tam."
142
Xander naštvaně odkráčí a neřekne už ani slovo.
Will se ke mně otočí. „Kdo vlastně jsi?" zeptá se mě
bez váhání.
Vzpomínám, jak jsme se setkali v horách, jak se na
mě - na drakii - něžně díval. Už už se mu chystám říct
pravdu, ale raději to v sobě zadusím. Nejsem blázen. Ne­
mám se mu co zpovídat. A tohle navíc není vhodné mís­
to. Nejde totiž jen o mě.
J a k to myslíš?"
Dlouze se na mě podívá, pak uhne očima a znechu­
ceně se rozhlédne po pokoji. Oči má tmavé jako zšeřelý
les. Je mi jasné, že stejně jako já vnímá, jak je ten pokoj
hrůzný. Jeden mrtvý draki vedle druhého.
Pak se podívá na košili. „Měl jsem ji na sobě, když sis
poranila ruku. To je tvoje krev." Drží tu košili mezi námi.
Je to důkaz, který nedokážu vyvrátit.
Nezmůžu se na jediné slovo... Jak se mám bránit?
„Když má člověk krev téhle barvy, existuje pro to jen
jediné vysvětlení," dodá.
Snažím se nedat na sobě znát překvapení. Lidé mohou
mít drakijskou krev? Jak je to možné?
„Patříš k enkrosům?" zeptá se. „Protože jinak bys..."
Odmlčí se, pomalu zavrtí hlavou. Tváří se, jako by mu
bylo špatně.
Navlhčím si rty. Jakým enkrosům?" Opravdu se mi
při otázce, na kterou znám odpověď, zatřásl hlas, nebo
se mi to jen zdá?
Dívá se na mě, čeká. Jako bych se měla každou chvíli
přiznat. Dál se na mě zkoumavě dívá. Poznám tak, že mi
nevěří. Ví, že před ním něco tajím. A ta košile mě usvěd­
čuje. Stojí blízko mě, tváří se rozhodně, netrpělivě se na
143
mě dívá, je odhodlaný ze mě dostat odpověď. „No tak,
Jacindo. Nemůžeš mít takovou krev, a zároveň nevědět,
o co jde.“ Ztmavnou mu panenky, jsou stejně nehybné
a černé jako stojatá voda v noci. „Tak povídej. Kdo jsi?"
Pokusím se kolem něj protáhnout. „Měli bysme se
vrátit
Úsečně vysloví mé jméno a postaví se mi do cesty. Tak­
hle se ho nezbavím, teď se z toho nevykroutím. Jsem za­
hnaná do kouta, srdce mi tluče až v krku, jako by chtělo
vyskočit ven z těla.
Nemůžu se vymlouvat. Ví toho příliš, určitě je mu to
jasné... Nedokážu vymyslet rozumné vysvětlení.
Vím, že se jeho otázkám vyhnu jediným možným způ­
sobem.
Položím mu ruce na spánky, přitáhnu si jeho obličej
blíž a přitisknu rty na jeho pusu. Na okamžik strne. Jeho
pleť mi připomíná skálu vyhřátou sluncem. Začne mě
líbat.
Přerývaně oddychuje, prudce mě k sobě tiskne. Ob­
jímá mě. Dokonale se doplňujeme - moje obliny a jeho
ostré hrany a úhly. Jako bychom byli dva díly skládanky,
které do sebe zapadají.
Bráním se rostoucímu žáru a čím dál silnějšímu chvě­
ní. Vtom mi dojde, že hrdelně vrním, že vydávám drakijské zvuky. Ty zvuky rozhodně nejsou lidské.
Ještě několik vteřin riskuju, chci si pro sebe urvat ještě
chvilku. Zapomenu, proč jsem se s ním začala líbat, za­
pomenu úplně všechno, vnímám jen jeho pusu - chutná
sladce jako zamlžený vítr. Tiskne mě, jako by nás chtěl
přilepit k sobě, jako by nás chtěl jednou provždy spojit.
Jenže já nemůžu riskovat už ani vteřinu.
144
Rozhodně ne ve stavu, kdy se mi roztahují plíce, hro­
madí se v nich pára a kůže v obličeji mě svrbí, napíná se
dokonce i v tomhle hrůzostrašném pokoji.
Vytrhnu se mu a zalapám po dechu.
Taky se třese. Šátrá rukama ve vzduchu, hledá mě.
Vypadá omámené, oříškové oči má tak tmavé, že zelený
odstín není vůbec patrný. Zadržím dech, protože mám
dojem, že mě chce k sobě znova přitisknout. Doufám, že
to udělá. Doufám, že se bude řídit mým příkladem. Ale
on jen svěsí ruce. Podívá se na mě chladně, jako bych pro
něj už byla ztracená, jako bych se mu odcizila.
„Moučník čeká,“ řeknu udýchaně. Brní mě rty, roz­
žhavené tělo mě svědí, ožívá jako včera v jeho autě. Cítím
stejné vzrušení, jako bych letěla mlhou a do obličeje mě
bodal vítr.
Chci z toho pokoje odejít dřív, než se přestanu ovládat
a znova ho políbím... nebo než on bude chtít pokračovat
ve výslechu. V ruce dál drží tu košili, ale s tím nic nena­
dělám.
Na schodech si opakuju jeho slova. Když md člověk krev
téhle barvy, existuje pro to jen jediné ty svědění.
Jaké? Copak člověk může mít drakijskou krev? O tom
nic nevím. Souvisí to nějak s enkrosy a jejich strašlivými
praktikami? Nic jiného mě nenapadá, ale jistá si tím ne­
jsem.
Začíná mi svítat. Will toho o nás moc neví, ale já
o jeho světě vím ještě míň... hrozně moc bych se chtěla
dozvědět víc. Chci vědět úplně všechno. Mohlo by mi to
zachránit život.
145
16
J
e pondělí. Jdu prázdnou chodbou na záchod. Jsem
vděčná za každou chvíli strávenou mimo hlučný dav
studentů. Plakáty na zdech se třepetají jako můry, které
mají přišpendlená křídla a nemůžou uletět. Klimatizace
v útrobách budovy přede jako spící zvíře. Ze tříd ke mně
doléhají tlumené zvuky; moje kroky se monotónně odrá­
žejí od starých kachliček.
Je to docela příjemná změna. Lasičák Ken se se mnou
na angličtině bavil, i když mu učitelka Schulzová pohro­
zila, že ho přesadí dopředu. Jenže ona své hrozby nikdy
nesplní a všichni to vědí. V její hodině je to jak v ho­
lubníku.
Doma jsme si na učitele nedovolovali. Copak jsme
mohli, když nás na biologii měl nejstarší onyx z kmene?
Učitelka hudební výchovy byla skřivaní drakie, ta svým
zpěvem dokázala roztříštit sklo.
Dojdu k pitku, pořádně se osvěžím. Tekoucí voda
mě konejšivě chladí na rtech, na jazyku i v krku. Je to
příjemné. Trhnu sebou, protože na konci chodby někdo
zabouchl skříňku. Narovnám se a hřbetem ruky si otřu
146
vodu, která mi teče po bradě. Dívám se, jak od skříněk
odchází holka s učebnicí v ruce.
Rozechvěle si oddychnu. Už od rána jsem jako na trní,
vlastně už celý víkend, od návštěvy u Willa. Jako bych če­
kala, že se na mě každou chvíli sesype tlupa lovců.
Předpokládám, že to je přirozená reakce. Přistihli mě
v tom pokoji... v ruce jsem měla tu košili... a přitom jsem
téměř zázrakem nemusela nic vysvětlovat ani Willovi, ani
Xanderovi.
Xander má určité podezření, ale ani zdaleka netuší
pravdu. Aspoň se tak utěšuju. Kdyby si myslel, že jsem
drakie - nebo že bych mohla být drakie - nikdy bych
z toho domu nevyvázla živá.
S Willem je to ovšem něco úplně jiného. Může si košili
dát do přímé souvislosti se mnou. Kdyby ho napadlo, že se
drakiové umí převtělit, zjistil by, kdo ve skutečnosti jsem.
Zpoza dveří holčičího záchodu ke mně dolehnou ti­
ché, spěšně mluvící hlasy a tlumený smích. Zastavím se.
Na chodbu se vypotácí holka, je celá červená v obličeji, oči
se jí lesknou, narychlo si upravuje rozcuchané vlasy.
,Jejda," vypískne, když mě uvidí. Sáhne si na rty, jestli
nemá rozmazanou rtěnku. Přitom vůbec nemá namalo­
vanou pusu. Možná předtím měla, ale teď už ne.
Za jejími zády na mě hledí dobře známé tmavé oči.
Strachy se mi stáhne žaludek.
Rychle uhnu, aby kolem mě mohli projít.
Ta holka tahá Xandera za ruku, jako by o nic nešlo,
jako by nebyla na holčičím záchodě s klukem. „No tak,
Xandere, musíme zpátky na hodinu," zachichotá se.
„Ahoj Jacindo." Xander kolem mě pomalu projde.
Otře se o mě. Syknu.
147
Zatají se mi dech. Okamžitě si vzpomenu, jak držel
košili s mojí krví. Měl v ruce důkaz o tom, kdo jsem, a vů­
bec o tom neví.
Jen s vypětím sil dokážu kývnout na pozdrav. Sváří
se ve mně strach a panika. Snažím se strach zaplašit, ale
přitom zatínám pěsti na obranu. V plicích se mi hromadí
kouř, spaluje mi krk a roztahuje mi průdušnici.
„Tak pojď, Xandere “ Ta holka ho znova zatahá za
ruku a vrhne na mě nenávistný pohled - vůbec se jí nelíbí,
že se jí Xander nevěnuje.
Jacindo, uvidíme se ve studovně." Vyslovil mé jméno,
jako by si ho vychutnával. „Sedneš si dneska k nám?"
Zavrtím hlavou. „Už jsem domluvená s Catherine."
Zasměje se. „To z nás máš takovej vítr?"
Ta holka se taky zasměje, ale já vím, že je zmatená, že
jí Xanderův vtip nedochází.
„Nemám z nikoho vítr," odseknu. Na mých siláckých
slovech je jen špetka pravdy.
„Ze ne?" Nakloní se ke mně. Ovládnu se, neustoupím
ani o krok, přemůžu pálení v krku i nutkání se převtělit.
To by mi scházelo. „Možná bys měla."
Xander jednou rukou obejme tu holku, odvrátí se ode
mě a nechá mě u dveří.
Dívám se, jak si namyšleně vykračuje. Zmocňuje se mě
beznadějná hrůza. Hlavou mi bleskne vzpomínka, jak
jsem zoufale prchala horami se zasněženými vrcholky.
Při představě zběsilého útěku lesem mě začnou pálit sva­
ly - začínám panikařit.
Na okamžik se ocitnu zpátky v lese. Lovci mi jsou
v patách. Tělo mi obemyká vlhký chlad. Křídlem mi pro­
jede ukrutná bolest, roztrhne mi membránu. Ta rána se
148
hojila několik dnů a bolet přestala až po dost dlouhé
době. Přehraju si tu vzpomínku, uložím si ji do paměti
a zařeknu se, že ji nikdy nezapomenu. Protože její sou­
částí je i Xander. A tím pádem i Will.
To mi tak trochu uniklo.
A to by přitom nemělo. Zařeknu se, že na to nikdy
nezapomenu, i když na rtech ještě cítím Willa.
Začala sedmá hodina. Sedím ve studovně na obvyklém
místě a čekám, kdy vejdou. Připravuju se na ně. Cathe­
rine sedí vedle mě, povídá mi o kapele, která tady má
o víkendu hrát. Prý na koncert půjde s Brendanem. Ptá
se, jestli nechci jít s nimi. Představím si dav lidí, zdrcující
směs pachů a zvuků a zabručím nějakou výmluvu. Pak
zmlknu, protože cítím, že se blíží Will.
Vejde do studovny a uvidí mě. Zamíří přímo ke mně,
zrádně mi poskočí srdce.
Podívá se na Catherine. „Pustíš mě sem?" zeptá se jí
vlídně.
„To teda nepustí," vyhrknu, dřív než Catherine stihne
odpovědět. „Musíme se učit."
Nevím, jak si mám vyložit jeho pohled. Dívá se na mě
upřeně, tmavé panenky má bezvýrazné, ani se nehnou.
Zato jeho hlas není bezvýrazný ani trochu. Naskakuje mi
z něj husí kůže. „Tak si promluvíme jindy," prohlásí. Jako
by to sliboval. Jako by ty brožoval.
Nevinně se usměju, zadržím dech a počkám, až ode­
jde. Jsem ráda, že jsem unikla spoustě nezodpověditelných otázek. Aspoň na chvíli.
„Co to má znamenat?" Catherine se ke mně přisune,
dotkne se mě ramenem. Její vláčný hlas mě uklidňuje.
149
Otevřu si učebnici. „Nic.“
Skloním hlavu a dělám, že čtu. Dělám, že je mi jed­
no, že se mnou Will chce mluvit, že jsme se v jeho autě
v pátek líbali tak vášnivě, že jsem se začala převtělovat.
Ze mě hladil po noze, že mi ošetřil ránu. Ze mě v tom
hrůzostrašném pokoji ochránil před svým bratrancem
a že jsme se pak znova líbali.
Zapomenu na něj. Potlačím veškeré své pocity. Doká­
žu to. Jeho blízkost je pro mě příliš nebezpečná. Dokážu
to. Kvůli mámě a Tamře.
Po večeři zajdu za mámou do ložnice. Klečí u postele, na
zemi před ní leží ocelová šperkovnice. V obýváku právě
v televizi zuří honička aut.
Stojím ve dveřích, dívám se, jak máma odemyká šperkovnici a jak ji otevírá. Cítím to i na takovou dálku. Cítím
je. Obsah šperkovnice na mě působí. Zrychlí se mi tep.
Vzduch se mění. Nenápadně. Zpěvavě šeptá. Mým uším
to zní, jako by tisíc tichých hlásků neustále opakoval mé
jméno. Jacindo. Jacindo. Jacindo.
Neodolám. Vejdu do pokoje, pustím se za těmi svůd­
nými hlasy, za příjemnou melodií broukající mé jméno.
Lidé si myslí, že jsou drahokamy studené, bez života.
Němé. Jen drakiové slyší jejich hlas a cítí jejich energii.
Čerpáme z nich životní sílu, elán.
Po příjezdu sem jsem několikrát prohledala mámin
pokoj. Bezvýsledně. Pátrala jsem po tom, co by mi místo
Willa dodalo sílu, která by moji drakii udržela při životě.
Máma měla šperkovnici dobře schovanou. Vezme do
ruky jeden drahokam. Jantar velký tak, že sejí sotva vejde
do dlaně. Přejede po něm prsty. Téměř láskyplně. To mě
150
překvapuje. Neměla by se tak chovat, ten drahokam by ji
měl nechávat chladnou.
Ze šperkovnice vychází záře. Barví okolní vzduch do
ruda, zlata a zelena a účinkuje na moji drakii. Drahoka­
my jsou se mnou propojené - s mojí krví i s krví všech
mých drakijských příbuzných a dračích předků.
Vzdychnu, vzduch se mi zatetelí na rtech. Máma mě
uslyší, otočí se a zabouchne víko.
Nemá smysl se schovávat, a tak jdu k ní. „Co děláš?“
Zatváří se přísně a zamkne šperkovnici. Strčí klíč do
kapsy. Vstane a otevře skříň. Srdce mi buší touhou. Dych­
tivě se dívám na šperkovnici, ale máma ji už ukládá na
vrchní polici ve skříni a významně se přitom na mě dívá.
Dovtípím se. Až tu šperkovnici budu hledat, bude úplně
někde jinde.
„Nic," odpoví a vyndá ze skříně oblečení do práce.
„Chystám se do práce."
Určitě chce nějaký drahokam prodat.
Jsem si tím tak jistá, že se mi bolestivě sevře hrdlo.
Sice jsem jí předtím doporučovala, ať jeden drahokam
prodá - aby příslušníci kmene věděli, kde po nás mají
pátrat - ale ta představa mi teď připadá nesnesitelná.
„To nemůžeš," namítnu. Svlékne si košili a sundá z ra­
mínka halenku pošitou flitry.
Ani se mi nesnaží odporovat. Jacindo, potřebujeme
peníze."
„Ale drahokamy jsou naší součástí."
Protáhne koutky a začne se oblékat. „Teď už ne."
Zkusím to jinak - zahraju jí na city. „Ale kmen nás
podle nich najde. Vystopujou nás. Jen co je tady -"
„Neprodám je tady."
151
„A kde teda?" Otočí se k zrcadlu na svém toaletním
stolku. Namaluje si pusu - rtěnka vypadá ve srovnání
s její bledou pletí syrově, krvavě.
„Vezmu si pár dnů volna. Prodám je někde jinde. Da­
leko odsud. Budeme v bezpečí."
Máma má odpověď na všechno kromě toho, na co se
ptám.
Tisknu si ruce, snažím se tak zarazit třes. „To nemuzes.
Podívá se na mě. V očích jí vidím zklamání. Jacindo,
copak to nechápeš? Je to správné rozhodnutí."
Ten její bohorovný klid mě ničí... Připadám si ještě víc
sama. Je mi smutno. Přijde mi, že chyba je na mé straně. Ze
bych měla být lepší dcerou. Dcerou, která chápe, že se jí
máma snaží pomoct.
Jenže já nejsem. A nebudu. Nemůžu, ani kdybych se
snažila sebevíc. Protože ona se pokouší zničit část mé
duše.
o V
152
V
17
alší den večer. O prodeji drahokamů nepadlo mezi
mnou a mámou ani slovo. Říkám si, že když o nich
nebudu mluvit, máma zapomene, že je chce prodat. Vím,
že je to hloupost.
Ceká s Tamrou na pizzu U Tlouštíka - údajně nejlepší
pizzerii v celém Chaparralu - a já jdu do půjčovny DVD
o tři domy dál. Asi vyberu nějakou komedii. Jakýkoliv
film, který by mě přivedl na jiné myšlenky.
Stane se to cestou zpátky.
Přecházím ulici, která ústí na hlavní třídu hned u piz­
zerie. V tom mě někdo chytne, zatáhne mě do úzké pro­
luky, mezi dvě betonové zdi. V nose mě štípe puch z kon­
tejneru.
Bojuju, syčím, prskám páru, oheň mi rozežírá průdušnici. Škubu hlavou, chci se otočit, stanout útočníko­
vi tváří v tvář a udělat z něj praskající hromádku kostí
a popela.
„Přestaň!"
Okamžitě ten zastřený hlas poznám. Vlastně ani ne­
jsem moc překvapená. Celou dobu jsem tušila, že jestli
D
153
mě příslušníci našeho kmene vystopují, jestli mě najdou...
tak je povede právě on.
Zatřese mnou. „Už jsi skončila? Nepustím tě, dokud
neslíbíš, že mě nespálíš napadrť."
Přerývaně se zasměju. „Nevím, jestli ti to můžu slíbit."
Po chvíli stisk jeho velkých rukou povolí. Zavrávorám
a rychle se otočím.
„Ahoj Jacindo," pozdraví mě, jako by takovéhle setká­
ní bylo naprosto běžné.
Chvíli trvá, než si na něj moje oči zvyknou. Upřeně
se na něj dívám. Je tak obrovský, tyčí se nade mnou jako
zeď. Měří sto devadesát centimetrů. Už jsem zapomně­
la, jak je velký. Jak vypadá. Dlouho jsem ho neviděla,
a tak si ho má paměť zmenšila. Znova si tak připomenu,
proč je vůdčím onyxem našeho kmene. Předčí ho jen
jeho táta.
„Cassiane, jak jsi nás našel?"
Narovná hlavu. Fialovočerné vlasy mu padají na rame­
na. „To sis vážně myslela, že tě nenajdu?" zeptá se.
„Divím se, že se ti chtělo."
„Ty se divíš?"
„Proč na mě prostě nezapomeneš
„Nemůžu."
„Protože ti to nařídil táta," syknu a představím si jeho
otce.
Pod čokoládovou kůží mu probleskují uhlově černé
stíny, je připravený se během chvilky převtělit do drakijské podoby. „Nejsem tady kvůli tátovi ani kvůli kmeni."
Provrtává mě očima černýma jako uhel. Řekla bych, že
nelže. Vím, jak to myslí. Zeje tady kvůli sobě.
Zakloním hlavu. „Tak to se, Cassiane, připrav na vel­
154
kou novinku. Nechci se vrátit." V každém případě ne tak­
hle. Nechat se zpátky dovléct.
Zareaguje jako typický draki - napne se m u kůže
v obličeji, rysy vystoupí, hřbet nosu se rozšíří, kůže se za­
leskne a začne se proměňovat, chvíli je drakijská a chvíli
lidská.
Sbírám síly, protahuju si prsty na nohách. Z nosu mi
vylétají obláčky páry připomínající teplý dech v zimě.
„Nemysli si, že mi naženeš strach," zkouším to. „Budu se
bránit," varuju ho.
Sice je silnější, ale já mám své zbraně. A on to samo­
zřejmě ví. Proto je taky tady. Koneckonců o mě stojí pře­
devším kvůli tomu, co umím.
Pozorně se na mě dívá. Přemýšlí.
„Tak můžeme?" provokuju.
,Jak chceš," nedá se.
Dokázala bych ho sežehnout jediným výdechem? Sice
se tváří nasupeně, ale pořád patří k mé minulosti, k naše­
mu druhu, a je jedno, že máma by naše dědictví nejradši
zabalila do krabice a prodala jako obnošené šatstvo.
„Nemůžeš bojovat s celým kmenem," poznamená po
chvíli.
Vlídně protáhnu obočí, i když nemám mírumilovnou
náladu. „Takže ty do toho hodláš zatahovat ostatní. Já
myslela, že jsi tu sám za sebe."
„To taky jsem. Chtěli za tebou někoho poslat, tak jsem
se přihlásil. Když se vrátím s prázdnýma rukama, vyšlou
někoho jiného. Nejspíš Corbina."
Mám co dělat, abych se nezačala třást. Corbin. Jabelin
syn a Cassianův bratranec. Ti dva si vůbec nerozumějí.
Ani se o to nesnaží.
155
Jacindo, vrať se se mnou domů. Stejně nemáš jinou
možnost."
Zatnu pěsti, zaryju si nehty do kůže. „To vážně chceš?
Abych se s tebou vrátila a po zbytek života tě nenáviděla,
protože jsi mi nedal na výběr?"
„Zvykneš si
„To teda nezvyknu."
Chvíli vypadá překvapeně a pak docela smutně. Při­
mhouří oči, jako by mě viděl poprvé v životě. Nebo jako
bych se změnila. „Co kdyby ses vrátil a zavedl je na faleš­
nou stopu?" zkouším to. „Řekni jim, žes nás nenašel -"
„To nejde."
„Myslíš, že se jednou probudím a řeknu si, páni, jak
ráda bych byla majetkem kmene a posloužila mu za účelem
rozmnožení?" Překřížím si ruce na prsou. „Nevrátím se."
Dlouho se na mě upřeně dívá. Z jeho pohledu mě za­
čne mravenčit v břiše. Chápu, proč jsou z něj holky paf.
Moje sestra a polovina dívek z kmene. J a k myslíš. Ale
neříkej mi, že se ti tady líbí. Tady určitě nechceš zůstat.
Na takové strádání nejsi stavěná. Jednou se lidského světa
nabažíš a je úplně jedno, co teď tvrdíš nebo co si namlou­
váš. Tohle vedro je pro tvoji drakii hotové peklo. Určitě jí
to ubližuje. Počkám." Zakloní hlavu, jako by propočítá­
val, jak dlouho tady vydržím. „Pět týdnů," oznámí.
Ha, pět týdnů. Docela mě překvapuje, že je ochotný
mi dát tolik času.
„No, máma bude nadšená, že nás chceš navštívit. Tře­
ba udělá hovězí se zeleninou."
„Nemusí vědět, že jsem vás našel... a že se budu držet
nablízku." Zašklebí se. „Nechci, aby tě odvlekla někam
jinam." Přesně to by totiž udělala. To má Cassian pravdu.
156
Provrtává mě očima. Cítím, jak se mě zmocňuje dob­
ře známý neklid. A ještě něco. Něco, co jsem v Cassianově přítomnosti nikdy nepociťovala. Zvláštní touha.
Říkám si, že se mi jen stýská po kmeni, po mých přá­
telích. Bylo by to logické. Nesouvisí to přímo s Cassianem. Souvisí to s tím, co je zač. S jeho podstatou. Jako
bych z něj cítila vůni hor a mlh. Silou vůle si zakážu jít
k němu a nasát tu vůni, přitisknout nos k jeho teplému
voňavému tělu.
Jsem ztělesněná trpělivost," dodá.
Nic na to neřeknu. Jen se mu podívám do očí - trochu
se mi z těch jeho mělkých fialovočerných tůní zatočí hla­
va. Mám co dělat, abych se k němu nerozběhla.
Nikdy bych neřekla, že zrovna on bude trpělivý. Je
zvyklý dostat, co si zamane, protože na to má právo. Vel­
ký drakijský princ. Jako od každé jiné drakijské holky se
ode mě očekává, že mu padnu k nohám a celá šťastná se
nechám zotročit. Ze by se tak náhle změnil?
Dám si ruku v bok. „Ty a trpělivý? To ti mám věřit?"
Vzdychne a popojde ke mně. Trhnu sebou, začnu cou­
vat, ale zastaví mě tvrdá zeď.
Jacindo, doufám, že mezi námi vznikne určité pouto.
Opravdové a věčné. Nijak se tím netajím." Zarazí se - nej­
spíš proto, jak se tvářím. „Řekl jsem, že doufám. Nikdy
bych tě k ničemu nenutil," dodá rychle.
„Co když o to nestojím? A nikdy nebudu?"
Přísně semkne rty, jako by moje slova převaloval na
jazyku. A jako by se mu jejich chuť vůbec nezamlouvala.
„V tom případě to budu respektovat," vyštěkne, jako
by ho ta slova pálila v puse. Tváří se tak znechuceně, že
je to skoro k smíchu. Vůbec se mu nelíbí představa, že se
157
s ním nikdy nesblížím, nespářím a neporodím mu kupu
dětí, které budou dštít oheň. Chová se jako typický alfa
samec a je úplně jedno, jestli si to uvědomuje nebo ne.
Král, kterému leží na srdci budoucnost našeho druhu.
A duše musí jít stranou. Tvrdil, že je tu hlavně kvůli sobě.
Jenže si neuvědomuje, že je součástí kmene. Že nebude
moct oddělovat potřeby kmene od svých potřeb. A právě
v tom je velké nebezpečí.
„Chci tvoje slovo. Tvůj slib. Že se tady nebudeš do ni­
čeho plést, že mě nebudeš nutit k návratu." Když mi to
slíbí, budu mu věřit. Myslím si o něm své, ale za lháře ho
nepovažuju.
Podívá se mi zpříma do očí. „Slibuju."
„Dobře," souhlasím nakonec a protáhnu se kolem něj.
„Věřím ti." Něco v jeho očích, v jeho obličeji mi napovídá,
že to myslí upřímně. Stejně nemám na vybranou.
„Aby taky ne," zašeptá. „Moje slovo platí."
Když dorazím na hlavní třídu, právě z pizzerie U Tlouš­
tíka vychází máma s Tamrou. Rychle se ohlédnu, ale Cas­
sian je už pryč. Zvedne se vítr. Zakloním hlavu, pozoruju
tmavý stín na obloze, stoupá čím dál výš a pak se ztratí
v temné noci tak rychle jako mizející mlha. Zůstane se
mnou jen jeho hlas, šeptá mi v těle. Moje slovo platí.
To doufám.
Trhnu sebou, protože krátce po začátku páté hodiny ne­
čekaně zvoní. Zmateně se rozhlížím. Všichni se zvedají
k odchodu, ale věci si nechávají ve třídě.
„Co se děje?" zeptám se holky z vedlejší lavice.
Obrátí oči v sloup. „Ty jsi teda mimo. Copak jsi dnes­
ka neslyšela hlášení? Nebo nějakej jinej den?"
158
Zavrtím hlavou. Každé ráno se ze školního rozhlasu
ozve hlas ředitele a oznámí nám, co je nového. Sice tu
jsem už měsíc, ale školním hlášením nevěnuju nejmenší
pozornost.
Už jsem tu měsíc. Vnímám čas jako vězeň. Jako vězeň,
který počítá, kolik dnů si už odseděl.
Hlavou mi probleskne vzpomínka na Cassiana. Skoro
jsem nespala, protože jsem ho neustále měla před očima,
jak stojí v té uličce. Představa, že je někde poblíž, že je při­
pravený odvézt mě zpátky domů, kdybych to tady nezvlá­
dala, je moc lákavá. Nesnesitelně lákavá. Není k zahození
mít v záloze plán útěku.
Jdem e nacvičovat fandění," vysvětlí mi ta holka.
„Aha." Zírám do lavice a říkám si, jestli bych třeba
nemohla zůstat ve třídě.
J e to povinný," křikne na mě.
„Aha," řeknu znova.
Znechuceně se na mě podívá. „Tomu teda říkám nad­
šení. Vždyť to baseballovej tým dotáhnul až do play-off."
Přikývnu, jako bych to věděla. A jako by mi to připa­
dalo důležité. Přemýšlím dopředu. Už se na to psychicky
připravuju. Doufám, že se to koná venku.
Při představě, jak sedím namačkaná v uzavřeném pro­
storu s šesti sty studenty, se záchvějů. To by nešlo. To
bych nezvládla. Bohatě stačil tělocvik se šedesáti spolužá­
ky. Vstanu a vyrazím za davem valícím se na chodbu.
Říkám si, že mi prostě nepřeje štěstí, protože se všichni
hrnou do tělocvičny, kterou před sedmdesáti lety navrhli
pro podstatně menší počet studentů.
Od staré dřevěné podlahy se odráží hluboké dunění
159
bubnu, projíždí mi nohama do prsou jako nevítaný burácivý tep.
Projdu dvoukřídlými dveřmi. Podívám se na nadšené
teenagery natěsnaně na tribuně. Zvedne se mi žaludek
a pak se mi sevře. Na protější straně tělocvičny stojí kapela.
Její členové na sobě mají tmavě červené uniformy s pořád­
ně naškrobeným límcem. Vlní se, jako by je hraní bavilo, ale
jejich nateklé zarudlé obličeje vypovídají o něčem jiném.
Po zádech mi teče pot. Je tady ještě větší horko než
venku. Roztahují se mi póry, lapají po studenějším vzdu­
chu, mlze a kondenzaci. Jenže ve vzduchu je cítit jen na­
sládlý pach těl namačkaných v malém prostoru. Dovnitř
se tlačí další studenti.
„Uhni,“ zavrčí na mě jedna holka a strčí do mě.
Dav těl mě unáší do tělocvičny. Nechci. Otočím se,
hledám dveře. Něco. Někoho, kohokoliv, ke komu bych
se mohla v té tlačenici přidat. Tamru. Catherine nebo
Brendana. Klidně i Nathana. Někoho, kdo by mě rozptý­
lil a pomohl mi to přežít.
Willa ne. Mám rozum. Will mě dokáže rozptýlit tak,
jak by se teď vůbec nehodilo.
Zvednu hlavu. Snažím se nalokat čerstvého vzduchu,
ale nejde to. Vzduch v tělocvičně je zatuchlý, páchne po­
tem a zanesenými póry. Ještě to zkusím, ale plíce se mi
neustále zmenšují. Cítím krev zaschlou hluboko pod par­
ketami. Dělá se mi špatně, začínám mít namále. V uších
mi zní Cassianův hlas. Neříkej mi, že se ti tady líbí. Tady
určitě nechceš zůstat. Na takové strádání nejsi stavěná.
Otupěle se vleču dál. Říkám si, že to určitě nebude
trvat dlouho. Najdu volné místo. Vmáčknu se na první
volné sedátko u hrací plochy.
160
Davy studentů sledují roztleskávačky, které mávají
pompomy a předvádějí své sestavy. Je mezi nimi i Brook­
lyn. Křičí na obecenstvo, zeširoka přitom rozevírá rty se
silnou vrstvou lesku. Hned naproti nim sedí uprostřed
řady Tamra a uchváceně na ně zírá.
„Heleď," šťouchne do mě holka s rovnátky - kovové
plíšky jsou spojené zelenými gumovými proužky, které
vypadají jako provázky obalené slizem. „Ty jsi ze tře­
ťáku?"
Dívám se na ni. Zakončí ten dotaz výhružným cvak­
nutím zubů. Moc jsem nevnímala, co mi říká.
Přemáhají mě emoce. Bubny mi buší do hlavy jako
pěsti, které se mi pokoušejí rozbít lebku.
Třesu se. Všichni začnou křičet, nadskočím hrůzou.
Je to ještě větší rámus, než jaký vydává hrůzostrašná
kapela.
Zmateně se rozhlížím. Dvoukřídlými dveřmi do tělo­
cvičny vběhne dvanáct kluků v červených baseballových
dresech. Dav šílí, vzdouvá se kolem mě jako rozbouřené
moře.
A nad tím vším se nese hlas ředitele školy - ten zvlášt­
ní zvuk v mikrofonu jako by ani nepatřil k žádnému tělu.
Jako by k masám promlouval bůh.
Cítím, jak mě někdo divoce tahá za rukáv. Otočím se.
Je to ta samá holka. Ta se slizkými rovnátky. „Heleď. Tady
sedí třeťáci, jasný?"
Slyším, co říká, ale význam jejích slov mi nedochází.
Nerozumím jí.
„Co jsi? Zoban?" vyptává se.
Aha. „Druhačka," odpovím.
Nakloní se a i ke mně, mluví nahlas a pomalu. Jako
161
bych byla mentálně postižená. „Tak. To. Máš. Sedět. Tam­
hle." Bodne prstem do vzduchu a ukáže za mě.
Dvě holky vedle ní se zasmějí. Souhlasně se na sebe
podívají. Té s rovnátky to dodá odvahy, a tak mě bouchne
do ramene. „Mazej. Zmiz odsaď."
Zkroušeně se zvednu. Nemůže za to ani tak holka se
slizkými rovnátky, spíš je to všechno dohromady. Ze mu­
sím být tady. Ze jsem o všechno přišla. O oblohu, kmen...
svůj život.
Mámě je úplně jedno, co mi provedla. Tamra je tady
šťastná a já nemůžu chodit s Willem, přestože jedině
s ním dokážu být sama sebou, přestože jedině on dokáže
utišit moji trýznivou touhu.
Vstanu. Pode mnou je několik řad sedadel. Točí se
mi hlava. Ze suchého horka, ošklivých pachů, otravného
hluku, upocených studentů všude kolem...
Je toho na mě moc. Prostě moc. To nedopadne dobře.
Někdo na mě zařve, ad si sednu. Ostatní se přidají.
Trhnu sebou. Roztřesu se. Cítím, jak se mi odkrvuje hla­
va, krev mi z ní odtéká tak rychle, jako bych místo ní
měla cedník.
Slyším holku se slizkými rovnátky. „Ona snad bude
zvracet! Fuj!"
Zvracet? Kéž by... kéž by se mi udělalo normálně špat­
ně. Kéž bych neumírala. Kéž bych nebyla mrtvá. Kéž bych
nebyla jen přízrak.
Zorné pole mi lemuje šeď. Nic nevidím. Podlamují se
mi kolena. Zvednu nohu, chci sejít dolů. Vím, co mě čeká.
Za okamžik zkolabuju. Nebo se na někoho skácím. Je mi
to jasné. Cítím, jak padám. Jak se propadám do čím dál
hlubší šedi. Cítím ve tváři vítr.
162
Pak nic. Všechno ztichne.
Nad loktem mě chytí něčí ruka. Vzpamatuju se. Ta
ruka mě pevně sevře. Seď ustupuje. Vidím světlo a něčí
obličej.
Willův.
Naklání se ke mně. Upřeně se na mě dívá. Má tak drs­
ný, tak krásný obličej. Oříškové oči se mu divoce třpytí.
Má v nich výraz, který nedokážu popsat. Něco si pro sebe
zabručí, pak zatne zuby a odmlčí se.
Sjede mi prsty k zápěstí a vezme mě za ruku. Prople­
teme si prsty, zlehka se dotýkáme dlaněmi. Cítím, jak mu
rychle buší srdce. Jeho pravidelný tep mě probere.
Takhle na mě Will působí pokaždé. Vdechne mi chuť
do života. Odežene ode mě přízrak, který zmizí jako
rychle ustupující mlha. Kůže se mi napíná a výstražně
brní. Hruď se mi chvěje. Dme se úlevou, vděkem a ještě
něčím.
Díváme se do očí. V tu chvíli všechno utichne. Okolní
hluk vnímám jen jako matný šum. Jsme sami.
163
18
ojď pryč.“ Jeho hlas mě vrátí do reality. Opět vní­
mám okolní zvuky. Pronikavě ječící kapelu. Stovky
uřvaných studentů. Nepříjemné pachy. Znova se mi zato­
čí hlava. Rozhlédnu se - před očima se mi rychle míhají
obličeje. Holka se slizkými rovnátky na mě vyjeveně zírá.
Její kamarádky taky.
Přikývnu. Půjdu s ním víc než ráda. Najednou je mi
úplně jedno, že s ním nemůžu chodit. Hlavně když se
dostanu ven z tělocvičny.
Vede mě po schodech mezi sedadly. Teplé prsty má pro­
pletené s mými. Je to příjemný pocit, jako bych opět byla
v bezpečí. Jde sebejistě, už jsme dole. Vyhýbáme se opozdil­
cům. Procházíme kolem Catherine - chytne mě za zápěstí.
„Kam Zmlkne, když uvidí Willa. Tiše zahýbe pusou,
ale já nechápu, co se mi snaží říct.
Jdu dál, protože mě Will táhne pryč.
„Wille, tady!"
Angus sedí nahoře u stropu a ukazuje Willovi, že mu
drží místo. Xandera nikde nevidím. Nejspíš je zase s ně­
jakou holkou na záchodě.
P
164
Will jen zavrtí hlavou a sevře mi ruku ještě pevněji.
Procházíme přímo kolem Tamry. Natahuju krk - vidím,
jak vstává a jak se mračí. Jantarové oči jí neklidně těkají.
Nechápu proč.
Pak se podívá na roztleskávačky. Už vím. Je mi jasné,
proč se dívá zrovna na ně. Neměla bych se tam dívat, ale
neodolám. Střetnu se pohledem s Brooklyn. Je v obličeji
rudá. Moc dobře vím, že to není z fyzické námahy.
A víc nevidím, ani kdybych chtěla. Will otevře těž­
ké dvoukřídlé dveře. Jakmile se ocitneme na chodbě, je
místo řevu slyšet jen tlumený hluk. Cítím, jak se budova
otřásá, v těle mi dál duní bubny.
„Kam jdeme?" zeptám se.
Will nezpomalí. Dělá dlouhé kroky, vzdálenost mezi
námi a tělocvičnou se rychle zvětšuje. Vleče mě pryč. Vy­
jdeme ven a rychle pospícháme po zastřešené cestě. Stín
znamená jen nepatrnou úlevu od suchého spalujícího
horka.
„Není to snad jedno?" Otočí se. Oči se mu vlídně, žha­
vě lesknou. Mravenčí mi z toho v břiše.
Říkám si, že ano, že je to jedno. Je mi jedno, kam mě
vede. Všude to bude lepší než tady. Všude, kde bude se
mnou.
Dojdeme do hlavní budovy. Zavede mě k únikovému
schodišti v jižní části, daleko od tělocvičny.
Bouchnutí dveří se v útrobách schodiště dlouho a po­
nuře rozléhá. Jsme sami. Mám pocit, jako bychom byli
v úzké neprodyšně uzavřené schránce hluboko pod zemí.
Pryč od všeho a všech. Dva poslední živáčci.
Pustí mě. Usadí se na schodech. Taky si sednu, ale
165
0 schod níž - netroufám si sednout vedle něj. Beton je
studený a tvrdý. Do páteře se mi zarývá ocelové zábradlí.
Většinou se úzkým zatuchlým schodištím vyhýbám
a raději používám široké schodiště uprostřed budovy,
1když je to zacházka.
Ale s Willem mi to tolik nevadí. Pocit, že jsem zavřená
v malém prostoru, je o něco snesitelnější.
„Díky, žes mě odtamtud dostal," zašeptám, obejmu si
kolena a podívám se na něj.
„Nemáš zač. Bylas dost zelená."
„Nemám ráda tlačenice. Už odmala."
„Asi z toho budeš mít průšvih," upozorní mě. Už zase
se na mě dívá tak divně, tak lačně, jako by se mě snažil
prokouknout. Přejede si prstem po spodním rtu. Na zlo­
mek vteřiny má hodně zvláštní oči. Jiné. Duhovky mu
září a zorničky má tmavé a úzké. Skoro jako drakiové.
Zamrkám. Ne, má normální oči. To jen moje fantazie
pracuje na plné obrátky. Pravděpodobně si do Willa pro­
mítám stesk po domově a Azurce - po všem. „Nácvik fan­
dění je povinný," povídá dál. „Dost lidí vidělo, žes odešla.
I učitelé."
„Tebe taky viděli," namítnu.
Nakloní se, opře se loktem o schod nad sebou. „Toho
bych se nebál. Už jsem pár průšvihů měl." Křivě se usmě­
je. „S ředitelem jsme velký kamarádi. Vyloženě mě zbož­
ňuje. Fakt."
Vyprsknu smíchy. Zní to nakřáplé, ochraptěle.
Jeho úsměv mi dělá dobře. Připadám si díky němu
svobodná. Jako bych před ničím neutíkala. Jako bych
v tomhle světě dokázala žít, kdybych mohla chodit
s Willem.
166
Ta myšlenka mě zneklidňuje. Tíží mě na prsou. Proto­
že s Willem chodit nemůžu. Opravdu to nejde. Může mi
jen dočasně pomoct.
„A přitom se bojíš, že já budu mít průšvih." Snažím
se nedat najevo, jak moc mě to těší. Pár dnů jsem si ho
dokázala nevšímat a teď sedím tady. Jako opuštěné ště­
ně si vděčně užívám jeho pozornost. „Proč tě to zajímá?
Vždyť si tě už pár dnů nevšímám." Můj hlas zní najednou
podrážděně.
Přestane se usmívat. Zatváří se vážně, možná až vý­
směšně vážně. „Nejvyšší čas toho nechat."
Zadržím smích. „To nejde."
„Proč?" Teď už se na mě nedívá vesele ani výsměšně.
„Líbím se ti. Chceš se mnou chodit."
„To jsem nikdy neřekla -"
„Taky to nebylo nutný."
Prudce se nadechnu. „Nech toho."
Dívá se na mě tak divoce, tak soustředěně. Je naštva­
ný. „Nemám žádné kamarády. Vidělas mě někdy s někým
jiným než s mýma přiblblýma bratrancema? Dělám to
schválně. Chci si všechny udržet co nejdál od těla," za­
bručí. Jenže teď ses tady objevila ty..."
Zamračím se a zavrtím hlavou.
Zatváří se o něco vlídněji, docela to se mnou umí.
Upřeně si prohlíží můj obličej, hřeje mě to na srdci. J a ­
cindo, sice o tobě nic nevím, ale je mi jasné, že tebe si
k tělu pustit musím."
Na chvíli se odmlčí a jen si mě pozorně prohlíží. Roz­
šíří se mu nosní dírky, jako by nasával moji vůni. „Mám
zvláštní pocit, že tě znám. Když jsem tě poprvé uviděl,
říkal jsem si, že tě odněkud znám."
167
Ta slova se mi zaryjí pod kůži. Vzpomínám, jak mě
v horách nechal utéct. Je hodný. A starostlivý. Od něj mi
žádné nebezpečí nehrozí. Zato od ostatních členů jeho
rodiny ano.
Přisunu se k němu blíž, nedokážu jeho kouzlu odolat.
V jeho blízkosti mi připadá normální a přirozené, že se
chvěju a že mi žhne na prsou. Vím, že bych si měla dá­
vat pozor, že bych se měla ovládat, jenže ono je to moc
příjemné.
Na krku je mu vidět tep. Jacindo."
Z jeho chraplavého šepotu se mi zavlní kůže. Podívám
se na něj. Cekám. Posune se o schod níž, ztěžka dosed­
ne vedle mě. Má obličej tak blízko. Zakloní hlavu. Prud­
ce oddychuje. Rychle. Jeho dech naplňuje prostor mezi
námi, ty dva centimetry, které nás oddělují.
Pohladím ho po tváři. Třese se mi ruka, rychle ji od­
táhnu. Chytne mě za zápěstí, položí si moji dlaň na tvář
a zavře oči, jako by trpěl. Nebo pociťoval neskonalé štěstí.
Nebo obojí zároveň. Jako by ho ještě nikdy nikdo nehladil.
Sevře se mi srdce. Jako bych ještě nikdy nikoho nehladila.
„Hlavně už přede mnou neutíkej."
Mám co dělat, abych mu to neslíbila. Nemůžu mu to
slíbit. Nemůžu lhát.
Otevře oči. Jeho pohled je přísný, neveselý. „Potřebuju tě."
Rekl to, jako by to nechápal. Jako by to bylo to nejhor­
ší na světě. Utrpení, které musí snášet. Usměju se. Rozu­
mím mu. Protože jsem na tom stejně. J á vím."
Pak mě políbí. A já nemám sílu se bránit.
Má suché rty, příjemně mě chladí. Třese se - nebo se
třesu já?
168
Zpočátku ho líbám nejistě, říkám si, že se musím ovlá­
dat... jenže si nechci nic odpírat, chci si užít dekadentní
hru jeho rtů i vytržení z osamělosti. Líbá mě čím dál váš­
nivěji a já se jím nechám strhnout. Myšlenky se mi vysy­
pou z hlavy jako kamínky, které napadají do vody a nikdo
si na ně už nevzpomene.
Podlehnu emocím, jeho chuti, vůni jeho čisté pleti,
náznaku mátové zubní pasty v jeho dechu. Jenže bych
neměla zapomínat, co se se mnou děje. V prsou už zase
cítím dobře známé chvění. Začínají se mi zuřivě protaho­
vat kosti. Cítím, jak mě svrbí záda...
Panebože. To ne.
Odtáhnu se, odtrhnu se od něj, zoufale zalapám po
dechu a přitisknu se k nemilosrdnému studenému zábra­
dlí. Jen ať mi tvrdý kov otlačí záda a ztrestá křídla, která
se mi derou ven z těla. Prozatím nad nimi vítězím.
Položí mi hlavu na rameno, tiskne mě k sobě a šeptá
mé jméno.
Kůže v obličeji se mi zavlní a ještě víc se napne. Hřbet
nosu se protahuje a nosní dírky se rozšiřují. Podívám se
na ruce. Kůže se mi slabě leskne, střídavě bledne a tmav­
ne. Jako by byla posypaná zlatými třpytkami.
Slabě vyjeknu, odvrátím se a nechám si hlavu sevřít
studeným kovovým zábradlím. Oněmím hrůzou. Zmoc­
ňuje se mě strach. Jako tu noc u něj v autě. Nechápu, jak
jsem to mohla znova dopustit. Nechápu, že se nedokážu
ovládat. Ze se chovám tak hloupě. Copak jsem se vůbec
nepoučila?
Dál dýchám nosem, chci to vydržet, chci se vzpama­
tovat. Přece neprozradím největší a nejpřísněji střežené
drakijské tajemství.
169
Nenápadně se podívám na ruku. Zlatý odstín už sko­
ro vymizel. Zahýbu tvářemi, přejedu si rukama přes obli­
čej - pleť už povolila, je normální. Lidská.
Will mě něžně vezme za rameno, váhavě mi ho stiskne.
Jacindo
Počkám, dokud si nejsem jistá, že na mně není nic
poznat. Otočím se. Dýchám opatrně, pomalu, klidně...
Dívá se na mě. Vjeho měňavých očích je vidět, jak trpí.
Pálí mě v krku. On je jediný světlý bod v tomhle světě. To
není spravedlivé. V tomhle případě je moje drakie sama
proti sobě. Sáhnu si na rty. Ještě mi hoří, ještě mi na nich
ulpívá jeho chuť.
Má hluboký bručivý klidný hlas jako tenkrát v ho­
rách, kdy to mezi námi zajiskřilo. „Promiň. Nechal jsem
se unést. Myslel jsem..." Zavrtí hlavou, prohrábne si obě­
ma rukama vlasy. To je nedorozumění, nejspíš si špatně
vyložil, jak se tvářím. Jacindo, s tebou... Jacindo, nechtěl
jsem
„Nic neříkej," zarazím ho.
Nedokázala bych poslouchat, jak se omlouvá za to, že
se se mnou líbal.
Protože já jsem to chtěla. Protože chci, aby to zno­
va zkusil. Zhluboka se nadechnu. Jsem ráda, že jsem se
ovládla a nepřevtělila se.
Říkám si, že je to vlastně dobře. Moje drakie na něj
reaguje. Moje drakie žije. Možná až moc. Slibuju si, že
se naučím lip ovládat. Protože Willa potřebuju. Nikoho
jiného nemám. Ani Cassiana ne. Nechci, aby mě Cassian
zachraňoval.
Mám Willa. Díky němu budu zase moct létat.
Dál něco povídá, jako by to ze sebe chtěl dostat. „Vlast­
170
ně bych se nedivil, kdyby sis myslela, že jsem hajzl, proto­
že jsem po tobě vyjel na únikovým schodišti jako
Umlčím ho polibkem, který není ani jemný, ani pove­
dený. Jen si jeho obličej přitáhnu blíž a přimáčknu mu
rty na pusu. Zčásti proto, že si to přeju a že si to nikdy
přát nepřestanu. Zčásti proto, aby mi nepřipomínal, že
bych se mu měla vyhýbat velkým obloukem. A zčásti pro­
to, že se už zase ovládám a chci to znova zažít.
Plíce mi už vychladly. Kůže povolila, už není tak na­
pjatá. Willovi zřejmě nevadí, jak jsem nešikovná. Chvíli je
tak ohromený, že se ani nehne, a pak mi přejede rukama
po zádech. V místech, kde se mě dotkl, cítím svrbění. Sva­
ly se mi pohotově napínají.
Tělo mi dokazuje, že se pletu. Neumím se ovládat. Ne­
umím zabránit tomu, aby se moje drakie v jeho blízkosti
neprojevovala. Jacindo, to je špatně, špatně, špatně.
To už mě pusou přímo drtí, hltá. Asi se taky neumí
ovládat. Vtom se nahoře na schodišti rozletí dveře a hla­
sitě bouchnou do betonové zdi. Nestihnu se od Willa včas
odtrhnout. Nenadálý hluk nás oba podráždí. Jsou slyšet
hlasy a vrzání podrážek.
Will ode mě odskočí.
Co nej těsněji se namáčknu na ocelové zábradlí. Obto­
čím prsty kolem oprýskaného sloupku.
Po schodech sbíhají dva kluci a jedna holka. Zastaví
se u nás a přeměří si nás pohledem.
„Nazdar, Rutledgi,“ pozdraví jeden Willa. Samolibě
a významně se na nás podívá a nevraživě se přitom
ušklíbne.
Will jen pokývne hlavou a zamračí se.
Sedíme jako přimražení, co nejdál od sebe. Jejich kro­
171
ky se odrážejí od schodů jako políčky. Dole otevřou dveře
a hlasitě je za sebou zabouchnou. Jsme zase sami.
„Radši půjdeme." Zvedne se.
Opřu se o zábradlí. Podlamují se mi nohy.
„Myslíš, že to zvládneš?"
Jasně." Chci, aby to znělo bezstarostně a nenuceně.
„Tak jsme se líbali. No a?"
Tváří se neproniknutelně. J á myslel, jestli se zvládneš
vrátit do tělocvičny. Je ti lip?"
„Aha," odpovím. Jo . Je mi dobře. Díky."
Uhne pohledem a pustí se po schodech dolů. Ne­
ochotně vyrazím za ním. Bojím se, co nás čeká. Jen sejde­
me dolů, začne zvonit.
„Zrovna to v tělocvičně skončilo," vysvětluje Will zby­
tečně. Na chodbě zatím není ani noha, ale za chvíli už se
to tu bude hemžit studenty.
„Mám angličtinu," oznámí.
Překřížím si ruce na prsou, jako by mi byla zima. Je
vedro, ale já se třesu.
Moje drakie má Willa tak ráda, že se odmítá skrývat.
I když se snažím sebevíc, nedokážu se v jeho blízkosti
ovládat. Nemá cenu si něco namlouvat. Nesmím prozra­
dit náš kmen. Ani kdybych tím zachránila svoji drakii.
Nemůžu riskovat, že by mnou Will začal pohrdat, kdyby
zjistil, co jsem zač. Nemluvě o tom, co by udělali jeho pří­
buzní. A pak taky Cassian... Vyčkává. Sleduje mě. Může se
kdykoliv objevit. Nesmí se s Willem setkat.
Přikývnu. Zabolí mě na prsou. J á mám španělštinu."
Na druhém konci budovy. „Tak zatím ahoj."
Řeknu to - ten bezvýznamný slib - jako první.
Na chodbě už je živo. Studenti práskají skříňkami.
172
Jejich hlasy mi připadají hlučnější, těla rychlejší a vůně
silnější.
Will dál stojí naproti mně. Tváří se, jako by chtěl něco
říct. Očima mu naznačuju ne, nic neříkej. K čemu by to
bylo?
Musím to ukončit... i kdyby to znamenalo, že budu
muset odjet sama. Bez mámy a Tamry. Takhle to dál ne­
jde. Nedokážu mámě přiznat, že se bratříčkuju s nepříte­
lem. S oběma nepřáteli. S Willem i Cassianem.
V
duchu jsem se už rozhodla. Odjedu s Cassianem,
jen co se tu ukáže.
Will zavrtí hlavou a zamračí se. „Nemůžeš přede mnou
pořád utíkat. Brzy se uvidíme," prohlásí neústupně.
Smutně se usměju. Protože jestli to bude nutné, budu
utíkat klidně celý život. Aspoň můžu utéct tam, kde mě
Will nikdy nenajde. Kolem nás proudí studenti jako ryby
v potoce. Otočím se a nechám se tím hejnem pohltit.
173
19
o to mělo znamenat?" zeptá se Catherine, když se
sejdeme ve studovně.
Nasadím nevinný, nic neříkající výraz, ale ona mrskne
na stůl sešit a knížku Jak zabit ptáčka a zaujme bojovný
postoj. „Tak povídej. Já myslela, že na něj kašleš."
„O čem to mluvíš?" snažím se získat čas, vymyslet
vhodné vysvětlení. Catherine by si ho totiž zasloužila.
Nemám tu moc kamarádů. Jen ji a Brendana. Píchne mě
u srdce, protože se mi po nich bude stýskat.
„No o tom, co se stalo v tělocvičně." Pokývne hlavou
tak prudce, že jí zubatá ofina nadskočí. „O tobě. O Willo­
vi. O tom, že vás viděla celá škola. Už si vzpomínáš?"
J o aha." Podívám se na dveře. Doufám, že Will nedo­
razí, zrovna když se o něm bavíme. „O nic nešlo. Jen si
všiml, že se mi udělalo špatně, tak mi pomohl..." Odml­
čím se. Trapně pokrčím rameny.
„Hm." Přikývne naoko vážně. Jasně. Chápu. A na scho­
dech jste se líbali jen proto, aby se ti udělalo lip, vid?"
Pomalu přivřu oči. Paráda. Už vím, proč na mě všichni
tak koukali.
C
174
„Tady se naprosto nic neutají," zašeptám naštvaně.
„Něco takovýho rozhodně ne.“
J e n jsme si dali pusu.“
„No vida. Podařilo se ti něco, k čemu ho ještě žádná
holka nedohnala."
Radostí mi poskočí srdce. Přitom by nemělo. Skloním
hlavu, aby nevidělo vidět, že se usmívám. Catherine do mě
laškovně šťouchne loktem. „Hele. Ty ses do něj zabouch­
la! Já to věděla. Hned ten první den. No, zas tak hroznej
nebude, když tě má rád. Aspoň má vkus. A Brooklyn se
může jít
„Pšt.“ Zvednu hlavu. Jsem napjatá, protože tuším, že
se Will blíží. Cekám, kdy vejde.
A pak najednou stojí ve dveřích.
Jenže není sám. Jdou s ním jeho bratranci. Jeho neroz­
luční společníci. Dostanu strach.
Will se bude chovat jinak. Vím to. Nebude se chovat
jako Will, který si se mnou povídal na schodech. Který mě
líbal tak zoufale, jako by beze mě nemohl žít. Bude se cho­
vat jinak, když má po boku bratrance. Ne jako Will, který
dokáže osvobodit moji drakii. A ani nemůže. Já už totiž ne­
chci, aby byl klukem, kterému neumím odolat. Je to příliš
kruté a nesmyslné, protože se v jeho blízkosti neovládám.
Takhle to je nejlepší. Když ho vidím s nimi, okamžitě
si uvědomím, že je můj nepřítel. Musím mezi nás vrazit
klín, dřív než si pro mě přijde Cassian a já zmizím z Chaparralu.
Prohlížím si ruce, mám je položené na stole. Nechci se
dívat, jak Will s bratranci prochází kolem nás. Jenže i se
skloněnou hlavou vidím, že se u našeho stolu zastavily
Xanderovy boty. Nastane chvíle mlčení. „Ahoj, Jacindo."
175
Přejede mi mráz po zádech. Překřížím ruce na prsou
a narovnám se. Je mi jedno, že se netvářím nijak vlídně.
Xander protáhne pusu a podívá se na Willa. „To jí ani
neřekneš čau?“
Angus se na mě dívá, jako bych najednou byla hodna
jeho pozornosti. Jako bych byla kus masa, který je nutné
prohlédnout a zvážit.
„Už jsem ji dneska jednou zdravil," odpoví Will od­
měřeně.
„To jo,“ zasměje se Angus. „Už jsem slyšel. Já netušil,
že je s ní taková sranda. To bych si taky dal říct."
Catherine tiše zuří. Rychle se zvedne. Chytnu ji za ruku,
abych ji zarazila.
„Drž hubu," zavrčí Will.
Vybavím si, co mi tu noc v autě řekl o svých příbuz­
ných. Ze jsou jako mor. Vzpomínám na pokoj s mapou
Severní Ameriky, červenými a černými vlaječkami i na to,
jak se Xander tvářil, když mě v tom pokoji našel.
Angus se znova zasměje. Má zví řecké rysy a ústa do­
široka otevřená.
„No," spustím. Můj hlas zní dost divně, sotva ho po­
znávám. Je zastřený, jako bych měla pusu plnou sladkého
sirupu. „Zas takový zázrak to nebyl." Mrzí mě, že musím
lhát, že musím říct něco tak ošklivého a nepravdivého,
jenže nemám na vybranou.
Xander vypadá zmateně. Moc jsem ho nepřesvědčila.
Dívá se střídavě na Willa a na mě.
Will mě zkoumavě provrtává pohledem. Zlomek vte­
řiny mám pocit, že se tváří ublíženě.
„Co takhle zkusit jinýho Rutledge?" Angus zahýbe hus­
tým rezavým obočím.
176
„Nejste snad zaměnitelný?" zeptám se. Jeden za osm­
náct a druhý bez dvou za dvacet?"
Zamračí se. Zřejmě slovo „zaměnitelný" nezná.
„Ty dobytku," zašeptá Catherine.
Varovně jí stisknu zápěstí.
„S tebou se nikdo nebaví, šeredo," odsekne Angus.
Vůbec se mi to nelíbí. Catherine se totiž v obličeji nej­
dřív mihne dotčený výraz a teprve pak se zatváří stoicky
a drsně. Už zase začínám žhnout.
Jau." Catherine se na mě zmateně podívá, chce se mi
vytrhnout. Zapomněla jsem, že ji držím. Rychleji pustím.
Mne si zápěstí. Ví, že jsem rozpálená.
Bezva. Nejdřív jsem se málem prozradila Willovi, když
se se mnou líbal. A teď tohle.
Možná bych měla v noci zajít na golfové hřiště.
„Posaďte se," zavolá od tabule učitel Henke.
Angus zamíří do zadní části studovny. Xander si mě
ještě chvíli prohlíží ďábelsky černýma očima a pak vyrazí
za Angusem.
Will dál stojí na místě a dívá se na mě, jako by čekal,
že něco udělám. Ze něco řeknu. „Dneska se mnou asi
nechceš sedět, viď?"
Rychle uhnu očima. Nezmůžu se ani na slovo. Nedo­
kázala bych znova lhát. Nedívám se na něj. Poslouchám,
jak jde pryč. Cítím, jak se ode mě vzdaluje.
„Páni," zašeptá Catherine užaslým hlasem. „Právě jsi
dala košem Willu Rutledgeovi."
Pokrčím rameny. Mám v krku knedlík, slova se mi
o něj zadrhávají.
J s i v pohodě?" zeptá se Catherine.
„Proč bych nebyla? Will není můj typ."
177
Ohlédnu se. Will sedí shrbený mezi svými bratranci.
Ti se baví, ale on mlčí. Kouká z okna, soustředěně sleduje
jeden bod. Takhle se někdy tvářila moje máma. Tamra
taky. Ještě když jsme žily s kmenem. Vypadá, jako by byl
v pasti. Jako by neustále hledal možnost úniku.
Cítím tlak na prsou, celá se uvnitř svíjím. Tohle si Will
nezaslouží.
„Zbláznila ses?“ vyjede na mě Tamra, jakmile k ní dojdu.
Stojíme na chodníku, mámino auto se k nám pomalu
sune v dlouhé koloně. Za chvíli už bude u nás.
„Co se divíš? Tělocvična, spousta lidí...“ Oklepu se
a zamžourám proti pouštnímu slunci. Suchý vítr mi zve­
dá vlasy z ramen. Lámou se mi, mám je zplihlé a vysušené
jako troud.
Tamře se zajiskří v očích. Je mi jasné, že se nemohla
dočkat, až se do mě pustí.
V žilách mi zlostně tepe. Protože kdo jiný by měl vě­
dět, co by se mnou čas strávený v tělocvičně udělal. Sice
není úplná drakie, ale ví, co to obnáší. Máme stejnou
historii. Vyvinuly jsme se z draků. Z draků, kteří před
tisícovkami let ovládali zemi i nebe. Jak mám asi vydržet
v uzavřeném prostoru? V tělocvičně plné lidí a pronika­
vých zvuků?
J á se divím jen tomu, že se neovládáš. Hlavně v blíz­
kosti Willa Rutledge. Já myslela, že se od něj budeš držet
co nejdál."
O
to se taky snažím. I když mě to ničí. Snažím se. Ale
radši si to nechám pro sebe.
Říkám si, že Tamra neví, kolik času jsem s Willem
strávila. Je to příjemná představa, ale velkou radost z ní
178
nemám. „Proč to nevyslepičíš mámě, když ti to tak vadí?"
provokuju. Moc dobře totiž vím, že to neudělá.
„Abysme se musely znova stěhovat?"
Právě toho se nejvíc bojí. Místo odpovědi pokrčím ra­
meny.
Stiskne rty tak pevně, že z nich má jen tenkou čárku,
a zavrtí dokonalým účesem. „Tos uhodla."
Podívám se na kolonu aut. Mámin hatchback se po­
malu přibližuje. Do hlavy mi praží slunce, kůže na teme­
ni mi žhne. Netrpělivě se pohupuju na špičkách.
Zatnu prsty do popruhů batohu. „To je ti úplně jed­
no, co se mnou tohle město dělá?" zeptám se. Nemůžu
si pomoct.
Prudce pohodí hlavou a probodne mě pohledem.
„Tobě zas bylo celý roky jedno, jak je mně."
Jistěže mi to nebylo jedno. Kdyby mi to jedno bylo,
neodolávala bych Cassianovi tak urputně. Cassian byl
můj kamarád. Tedy byl především Tamřin kamarád, ale já
jsem s ním trávila spoustu času. Znamenal pro mě jistotu
jako okolní hory. Klidně jsem ho mohla mít ráda. Ale
zakázala jsem si to. Nechtěla jsem Tamře ublížit.
„A co jsem měla dělat? Kmen byl náš domov," připo­
menu jí.
Hněvem se jí rozšíří nosní dírky. Smutně po mně
bleskne očima. „Tvůj domov. Můj ne. Já jsem si připadala
jako vetřelec. Musela jsem se dívat, jak za tebou Cassian
leze. Všichni tě zbožňovali. Chtěli s tebou kamarádit,
chtěli s tebou chodit, chtěli -"
Jenže já se o to neprosila. Neprosila jsem se, aby Cas­
sian -"
„To sice ne, ale stejně se ti to povedlo. Klofla jsi ho.
179
I když ne proto, jaká jsi. Ne proto, že by tě měl rád." Za­
vrtí hlavou. „Víš, kdyby tě měl opravdu rád, tak bych se
dokázala smířit s tím, že spolu chodíte..."
Řekne to, jako by něco takového nebylo možné. Jako
by to byl vtip. Zvednu hlavu. Hledám ve vyčerpávajícím
horku svěží vánek, který by mi přinesl úlevu.
Úleva nepřichází. Tamra si nedá pokoj. „Ostatní na
tobě nepřitahuje to, jaká jsi, ale co jsi. Prvorozený dce­
ři spadne všechno do klína. Zabere si všechno pro sebe.
Všechny. I tátu. Nikoho jste mezi sebe nepouštěli." Zhlu­
boka se nadechne nosem.
Dlouho mlčí. Jacindo, nemůžeš si tu aspoň trochu
zvyknout?" zeptá se nakonec vlídnějším tónem. V jan­
tarových očích už se jí tolik nejiskří. Poznám, že je na
mě naštvaná. Hlavně že vůči mně nechová zášť. Aspoň
zatím.
Zavrtím hlavou, ale ne na znamení nesouhlasu, jako
spíš že nevím, co jí na to mám říct. Je mi jasné, že nechce
slyšet pravdu, že by se jí pravda nelíbila. Nechce slyšet,
že se snažím. Podle mě není problém v tom, jestli si tu
chci zvyknout, nebo ne. To totiž nedokážu nijak ovlivnit.
A záleží na tom vůbec? Vždyť odsud už brzy zmizím. Jen­
že to jí říct nemůžu.
Nasedneme do auta, Tamra dopředu a já dozadu.
„No ahoj! Jak bylo ve škole?" zajímá se máma.
Tamra mlčí. Já taky. Napětí v autě by se dalo krájet.
Máma pomalu vyjíždí z parkoviště a střídavě se přitom
dívá na mě a na Tamru. „To to byla taková hrůza?"
Tamra něco zabručí.
Cekám. Zadržuju dech. Jsem zvědavá, jestli se zmíní
o tom, co se stalo v tělocvičně. O mně a o Willovi. Vte­
180
řiny se vlečou, ale ona mlčí. Tiše si oddychnu. Zřejmě
je ochotná udělat všechno pro to, abychom tu zůstaly.
Nebo možná lituje, že na mě vyjela. Většinou umí emoce
držet pod pokličkou. Jak ji znám, určitě teď lituje, že se
neovládla.
Zajímalo by mě, jestli by se ozvala, kdyby věděla prav­
du. Kdyby věděla, co je Will zač. A bylo by to pro ni dů­
ležité? Nejspíš ne. Pro jednou se stará výhradně o sebe
a o to, aby si splnila svá přání. Nemůžu se na ni zlobit.
Protože má pravdu. Protože na ní nikdy nikomu nezále­
želo. A já si kvůli tomu vždycky připadala provinile. Dřív.
Iteď.
I když ne dost provinile na to, abych přestala doufat.
I když ne dost provinile na to, abych se smířila s tím, že
jestli zůstanu tady a nic neudělám, stane se z mé drakie
pouhý přízrak. A tím to všechno omlouvám. Že útěkem
osvobodím svoji drakii. Ale co máma. A Tamra. Je to
smutné. Vědět, že vašim blízkým bude lip bez vás.
Jacindo?“ zkouší to máma dál.
„Prima," zalžu. „Dneska to bylo ve škole prima."
Protože přesně tohle chtějí obě slyšet.
181
20
ž jsme skoro doma. Máma nám zničehonic oznámí
velkou novinu.
„Zítra odjíždím."
Chvíli jsem ohromená. Napadá mě, že tím třeba chce
říct, že zítra odjedeme všechny. Pak se mi rozsvítí. Určitě
chce prodat drahokam. Třpytivý jantar. Zmrzlý oheň.
Nakloním se k ní. Snažím se zjistit, jestli to myslí
vážně.
To přece nemůže! Vždyť ví, že s tím drahokamem od­
veze i část mého já, že mi rozerve srdce, že jantar pro­
dá někomu, pro koho to bude jen kus drahého kamene.
Cenného, ale bez života. Mrtvého.
„Hned ráno. Budete muset do školy autobusem. Zku­
sím se vrátit v pátek odpoledne, vyzvednu vás ze školy.
Paní Hennesseyová o tom ví. Přijde se podívat, jestli vám
nic nechybí."
Hrůzou se mi sevře břicho... jako když nám před lety
Severin přišel říct, že je táta nezvěstný.
„Paní Hennesseyová?" Tamra ohrne nos. Ví, kam
máma jede, jinak by se okamžitě začala vyptávat. A vů-
U
182
bec jí to nevadí. Vadí to jen mně. Z té představy se mi
dělá zle...
„Kam chceš jet?" zeptám se. Musím to vědět. Jako by
to bylo důležité. Jako bych ten drahokam mohla jednou
vypátrat a zachránit, aby nebyl navždy ztracený.
Máma mlčí.
„Kde ho chceš prodat?" nedám se.
„To je prima," prohlásí Tamra. Hledá něco v batohu.
„Přestěhujeme se? Blíž ke škole, jo? Nechceš nám koupit
mobil? Jako jediný ve škole nemáme Taje ale drzá, jde
mi tím na nervy.
„Tamro, klid. Nepředbíhej událostem." Máma ji po­
plácá po koleni. „Zatím jen vyřešíme naši nelehkou situa­
ci. Nikam se stěhovat nebudeme. Každopádně si budete
moct koupit nové oblečení... a výbavu pro roztleskávačky,
jestli tě, Tamro, vyberou. A já třeba nebudu muset tolik
pracovat. Mohla bych být večer doma. Moc mi, holky,
chybíte." Srdečně se na nás podívá. Slibně jí září oči. „Tře­
ba vám budu moct pořídit auto."
Tamra zapiští. Vymrští se ze sedadla a obejme mámu.
Auto? Auto výměnou za rodinný klenot? Kus plechu,
který vydrží asi tak deset let? To je tedy nápad. Rozhořče­
ně se dívám z okýnka. Mám v krku horký knedlík, nejsem
schopná slova.
To auto bude pochopitelně Tamřino. Nedělala si leg­
raci, že neumím řídit. Já to opravdu neumím. I malé dítě
by si za volantem bylo jistější než já.
Pálí mě oči, mrkám a dívám se, jak se za okýnkem
míhají předzahrádky. Jen samé kamení a naaranžované
balvany. Kaktusy, nerozkvetlé bugenvilie a šalvěje. Nad
vyšisovaným asfaltem tančí vlny horka.
183
„Holky, musíte mi slíbit, že nebudete zlobit a že za­
jdete za paní Hennesseyovou. Ze jí řeknete, když budete
něco potřebovat. Budu vám volat každý den.“
Jasně! Slibuju!" Tamra se radostí vrtí na sedadle, až
pérování zaprotestuje.
,Jacindo?“ ozve se máma z předního sedadla. Jako by
čekala. Jako by ode mě něco chtěla.
Nemá cenu se s ní hádat. Už je rozhodnutá. Jenže já
taky. Někdo se musí obětovat. Utéct. Budu to já.
Je jim tu příliš dobře, už se tu zabydlely, splňují si
tu svůj sen. Nechtěly by odsud odjet. A já tu zůstat ne­
můžu.
„No jo,“ zahuhlám. Doufám, že jí ten neurčitý slib
bude stačit. Zalapám po dechu, jako by mi někdo dal pěs­
tí do břicha.
Táta nás jednou vzal do zábavního parku v Oregonu.
To máma neustále plánovala krátké dovolené co nejdál
od kmene. Tenkrát jsme se s Tamrou hádaly nanejvýš
kvůli hračkám. Bylo to dávno předtím, než jsem se po­
prvé převtělila. Nechala jsem se spustit z dvacetipatrové
věže. Byla jsem vůči gravitační síle naprosto bezmocná.
Nedokázala jsem vzlétnout, zachránit se...
A stejný bezmocný strach pociťuju i teď. Protože mámu
nezviklám. Vůbec si neuvědomuje, jak mi ubližuje.
Padám.
A tentokrát mě nic nezachrání. V poslední chvíli mě
nezastaví mechanické zařízení.
Jenže vnitřní hlas mi našeptává, že máma si to moc dob­
ře uvědomuje. A proto to taky dělá. Proto mě sem přivezla.
Chce, abych si namlela.
184
Večer za ní zajdu. Balí. Je oblečená do práce - na cestu se
vydá, hned jak jí skončí směna. Vedle zpola sbalené tašky
na posteli leží šperkovnice z nerezové oceli. Projede mnou
strach. „To je chceš prodat všechny?" zeptám se.
Podívá se na mě. Zrovna skládá košili. „Ne.“ Znova se
pustí do balení. Postupuje pomalu, rozvážně.
Oddychnu si a přikývnu. Popojdu k zamčené šperkov­
nici. Svrbí mě dlaně, tak ráda bych ji otevřela. „Můžu se
na ně podívat?"
Máma vzdychne. Jacindo, nedělej to ještě horší. Zkus
na to nemyslet."
„To nejde." Dotknu se víka, přejedu po něm prsty. Pálí
mě v krku. „Ukaž mi je. Naposledy."
Máma zavrtí hlavou. „Schválně si to komplikuješ."
„Ukaž mi je."
Naštvaně zašátrá v kapse, něco zabručí, ale nakonec
zamává klíčem. Odemkne šperkovnici a rychle odklopí
víko.
Ta záře je tak silná, že polknu.
Obklopí mě rytmické hlasy. Něžně šeptají, objímají
mě a působí na mé pravé já, které se už začíná vytrácet.
Jenže ne tak rychle, jak si máma myslí. Protože je tu Will.
Nejspíš jen díky němu je moje drakie ještě naživu. Tady
v poušti jsem bez něj a našich klenotů odsouzená k záni­
ku. Drahokamy mají na mé nejniternější já stejný účinek
jako Willovy polibky... probouzejí mě k životu. Natahuje
se mi kůže. Třesu se.
Jeden drahokam na mě působí víc než ostatní. Zavřu
oči a nasávám slabý proud svěží energie.
„Který chceš prodat?" zašeptám a otevřu oči. Mám
neblahé tušení.
185
Máma vyndá z úhledné hromádky drahých kamenů
jantar.
No jistě. Zatnu zuby. Já to věděla. Poznala jsem, že se
budu muset rozloučit právě s ním.
Nakloním se nad něj. Pozorně si ho prohlížím, sna­
žím se zapamatovat, jak vypadá, a zapřísahám se, že ho
jednou najdu. Pokouším se mu to mlčky sdělit. Dívám se,
jak žhne. Blýská se a třpytí, jako by mě slyšel a rozuměl mi.
Získám tě zpět. Jednou. Až nebudu ve vleku mámi­
ných rozmarů. Jestli ovšem moje drakie do té doby neuchřadne. Jestli neumře, jestli po ní nezbude jen fantomová bolest, jak by si máma přála. Natáhnu ruku a přejedu
po jantaru prsty. Je teplý, pulzuje. Okamžitě mi začne do
těla proudit životadárná síla.
Máma odtáhne ruku s jantarem, jako by poznala, že
z něj čerpám energii.
Moje kůže trpí, stahuje se. Vyskočím, chci se drahoka­
mu znova dotknout.
„Nech toho. Musíš zapomenout, jak jsme žily." Máma
mě provrtává očima. Uvědomím si, že dřív takhle - plná
života a energie - vypadala. Třeba na ni drahokamy ješ­
tě účinkují. „Nabízejí se ti tu takové možnosti. Stačí být
trochu vstřícná."
,Jasně," zabrblám. „Mohla bych se dát k roztleskávačkám."
Nakloní hlavu a pronikavě se na mě podívá. „Na tom
není nic špatného."
Jasně. To by se jí líbilo. Skoda, že to pro ni nemůžu
udělat. Kdybych mohla, bylo by všechno jednodušší. Kdy­
bych se chovala jako Tamra.
„Ale já nejsem Tamra! Jsem drakie
186
„Ne, jsi
Jsem drakie. Jestli si myslíš, že zničíš jen tuhle část
mého já, tak jsi na omylu, protože mě zničíš celou!“ Zhlu­
boka se nadechnu. „Táta to chápal."
„Taky se mu to vymstilo. Proto umřel."
Zamrkám. „Cože?"
Odvrátí se, hodí jantar zpátky do šperkovnice. Zřejmě
na znamení, že je náš rozhovor u konce. Jenže pak se ke
mně otočí. Tváří se tak, že ji vůbec nepoznávám. Dívá se
na mě cizí ženská, oči jí nezvykle září a divoce těkají jako
zvířeti, které právě vyběhlo ze skrytu lesa. „Snažil se najít
jiný kmen, který by nás přijal. Který by po nás nechtěl, ať
obětujeme vlastní dceru -"
„Nepřátelský kmen?" zeptám se. Cítím velké rozhoř­
čení. Stýkat se s ostatními kmeny je přísně zakázané. Od
konce Velké války, během které jsme se málem vyhubili.
„To by táta nikdy neudělal!" To si vážně myslel, že najde
kmen, který by ho okamžitě nezabil?
„Ani pro tebe? Nebo pro nás?" Máma se trhaně zasměje.
„To víš, že ano. Jacindo, táta by udělal cokoliv, aby tě ochrá­
nil." Najednou má ledový pohled. „A taky se o to pokusil."
Zavrtím hlavou, bráním se jejím slovům. Táta neumřel
kvůli mně. To není možné.
,Je to pravda," prohlásí máma, jako by mi četla myš­
lenky. Vím, že je to pravda. Strašná, ohavná pravda. Třesu
se. Ranilo mě to tak, že skoro nemůžu dýchat. To kvůli
mně táta umřel.
Nasaju vzduch do plic. „A ty mi to dáváš za vinu, viď?
Proč to neřekneš na rovinu?"
Na okamžik se jí rozšíří oči. „To ne. Dávám vinu
kmeni."
187
Pomalu otáčím hlavou ze strany na stranu, jako bych
byla pod vodou. „Chci se vrátit." Přitom si nejsem jistá,
jestli o to ještě stojím. Jen chci pryč od ní, pryč od toho,
co mi právě řekla. Je toho na mě moc. Nejradši bych se
jí zmínila o Cassianovi. Ale něco mě zarazí, zadrží slova,
která se mi derou na jazyk. „Klidně tu s Tamrou zůstaňte.
Budu za váma jezdit
Divoce zavrtí hlavou. „V žádném případě. Jsi moje dce­
ra. Patříš ke mně.“
„Patřím ke kmeni. K horám a obloze."
„Nedovolím, aby tě nutili k sňatku už v šestnácti!"
Copak to nechápe? Ze každého, kdo opustí kmen, če­
kají jen potíže, utrpení a smrt? „Nic takového by neudě­
lali." Cassian to slíbil. „Nenechám se
Zasměje se. Její bouřlivý smích mě vyděsí. „Ach jo, Ja­
cindo. Kdy ti to konečně dojde? Mám ti snad podrobně
popsat, co s tebou zamýšlejí?"
Zavrtím hlavou. Jsem zmatená. Říkám si, že jsem
možná neměla Cassianovi věřit. Najednou mi ten večer
U Tlouštíka připadá hrozně dávno. Proč jsem mu uvě­
řila? „Moc dobře vím, že si mám Cassiana vzít... ještě
nez Jenže to zdaleka není všechno." Dojde ke mně a chyt­
ne mě za ruku. „Víš, jaké má s tebou kmen plány?"
Zmocní se mě strašlivý, hluboký, ledový strach. Nic­
méně přikývnu.
„Kdybychom neodjely včas, byli by ti uřezali křídla."
Vytrhnu se jí, zapotácím se a zavrtím hlavou... Dál
vrtím hlavou. Ne, ne, ne. Kmen k tomuhle barbarskému
opatření nesáhl už několik generací. Uřezání křídel je sta­
rověký drakijský tělesný trest. Připravit drakiho o schop­
188
nost létat je vůbec nejvyšší možný trest... a také nesmírně
bolestivý.
„To by mi neudělali/' zachraptím.
„Považují tě za svůj majetek, za předmět. Za potenciálně
cenné zboží. Udělali by cokoliv, jen aby tě udrželi doma."
Představím si Cassianův obličej. Vzpomínám si, že se
tvářil upřímně. Určitě nelhal, určitě nevěděl, co se na mě
chystá. Určitě by nechtěl, abych se s ním vrátila a musela
něco takového podstoupit. Kdepak. Nevěřím tomu. „To
není pravda. Jinak bys mi to už dávno řekla
„Říkám ti to teď. Jacindo, měli s tebou velké plány. Ne­
chtěli nic podcenit. Zvlášť po tom, cos vyvedla naposledy."
Po rozpálených tvářích mi se sykotem stékají slzy. „Ří­
káš to jen proto, abych se nechtěla vrátit." Nepoznávám
svůj hlas. V návalu emocí se mi svírá hrdlo, takže sotva
dýchám.
Jacindo, vzpamatuj se. Už nejsi malá holka. Je to prav­
da. A ty to moc dobře víš. Vážně se chceš vrátit, když tě
čeká něco takového?"
„Mami," ozve se Tamra. Stojí ve dveřích. Starostlivě
se na mě dívá. Hladké čelo má nakrabacené. Vzpomenu
si, že jsme se jako malé ochraňovaly. V noci jsem si vlezla
k ní do postele nebo ona ke mně... ujišťovaly jsme se tak,
že se té druhé nic nestalo.
Díky té vzpomínce si nepřipadám tak hrozně sama.
Jen mi je trapně. Rychle si otřu mokré tváře. Kvůli slzám
se cítím slabá a hloupá. A to by drakie nikdy neměla.
Možná jsem víc člověk, než si myslím.
Jacindo, nemůžeš se tam vrátit. Nikdy. Je ti to jasné?"
řekne máma o něco vlídněji. Vezme mě za rameno. Trhnu
sebou.
189
Přikývnu a skloním hlavu. Nechám si vlasy spadnout
do očí. Aby neviděla, že brečím. Ze cítím porážku. Vím, že
nelhala. Zeje pravda všechno, co mi právě řekla. Nemůžu
se vrátit ke kmeni.
Když zůstanu tady, budu v pasti. Když se vrátím ke
kmeni, budu taky v pasti. Vlastně to vyjde nastejno. Ni­
kdy nebudu volná.
Tíživě na mě doléhá pravda. Mezi lopatky se mi zarývá
ostrá bodavá bolest.
Proběhnu kolem sestry tak rychle, že se div nepřera­
zím. Matně slyším, jak Tamra mámě něco šeptá. Napadne
mě, jestli ví o uřezání křídel. Jestli to věděla celou dobu.
Cassian určitě věděl, že mi jeho táta a vedení kmene chce
uřezat křídla. Jak se mohl tvářit tak upřímně a zároveň
lhát? To mu na mně vůbec nezáleží? To mu vůbec nezá­
leží na našem přátelství?
Jsem tak naivní, bezradná... a hloupá. Připadá mi
k smíchu, jak jsem si byla jistá, že mě nebudou nutit ke
sňatku příliš brzy. Vždyť mě chtějí zmrzačit tím nejhor­
ším způsobem. Jsou schopní všeho.
Předkloním se, chytnu se za břicho a utíkám na zá­
chod. Dřepnu si k míse, vyprázdním obsah žaludku,
vzlykám a nepříjemně se přitom otřásám. Zvracím ještě
několikrát.
Jsem zničená, třesu se. Už to přechází. Zhroutím se
na podlahu. Jsem zesláblá. Netečná. Opřu se o studenou
zeď, vezmu si roztřesený obličej do dlaní. Smiřuju se
s tím, že nic z toho, co jsem považovala za pevně dané
a čemu jsem věřila, není pravda.
Nemůžu se vrátit domů. Nemám domov.
190
Slyším klepání na dveře. Nevím, jak dlouho už sedím na
zemi. Nejspíš už delší dobu, soudě podle toho, že mi ve
strnulých zádech i zadku mravenčí.
„Dejte mi pokoj," křiknu.
Chvíli poslouchám, jak sípavě oddychuju. Úplně jsem
se tím brekem vyčerpala.
Skrz dřevo ke mně proniká Tamřin hlas. Je tak příjem­
ný a tichý, že mi dá docela práci se na něj naladit.
Jacindo, ty za nic nemůžeš. Hlavně si nic nevyčítej.
Prostě jsi jim věřila."
Nastražím uši a zadívám se na dveře.
Ona to ví? A není jí to jedno?
Nemělo by mě to překvapovat. Je moje sestra. Sice jsme
každá úplně jiná, ale mně nikdy nepřišlo, že by mě nenávi­
děla nebo mi zazlívala, že na rozdíl od ní vycházím s kme­
nem. Ve skutečnosti se na mě kvůli Cassianovi nezlobila.
Ze jsem nemusela hnout prstem, abych ho získala. Zlobila
by se, kdybych jí to zkazila tady v Chaparralu.
Jednali s tebou... jako bys byla vzor pro celý kmen.
Jako bys nebyla z masa a kostí, nebrali na tebe ohledy,
bylo jim jedno, co si přeješ... To bylo špatně. Cassian na
to šel taky špatně," řekne, jako by mi četla myšlenky.
Vzdychne. Říkám si, jak může vědět, co zrovna potřebuju
slyšet. J e n chci, abys to věděla." Ticho. Jacindo, mám tě
moc ráda."
Málem vyhrknu, že to vím.
Pak stín jejích nohou zpode dveří zmizí. Koušu se do
rtu tak silně, že na zubech cítím měďnatou pachuť krve.
Pomalu se zvednu a vyjdu z koupelny.
191
21
V
noci pak prší, poprvé za tu dobu, co jsme tady.
A to jsem si myslela, že déšť už nikdy neuvidím,
že už ho nikdy neucítím na kůži. Ze jsem se přestěhovala
na zapomenutý konec světa, kde neprší a neroste bujná
zeleň. Kde země šeptem nezpívá.
Jenže dnes večer obloha propukla v pláč - roní slzy.
V den, kdy mi máma sdělila strašlivou, nevyvratitelnou
pravdu. Jak příhodné. Svým způsobem je správné, že prší
zrovna dnes.
Kapky olizují okno. Myslím na Willa a na to, že je
zajatcem svých příbuzných. Jako já. Přejedu si prsty
po rozpraskaných rtech. Ještě ho na suchých prstech
cítím.
Říkám si, jaké by to bylo, kdyby mě políbil Cassian.
Kdyby mě políbil draki. Zareagovala by na něj moje dra­
kie? Měl by jeho polibek stejné kouzlo? Dokázal by se
se mnou Cassian líbat a zároveň mi lhát? Dokázal by se
dívat, jak mi uřezávají křídla?
Obrátím se na bok. Poslouchám. Takhle soustředě­
ně jsem dešti ještě nenaslouchala. Bubnování kapek dělá
192
mojí kůži dobře. Zlehka buší do štěrkové cestičky. Ples­
kají na plechovou střechu kůlny.
Nepatrně se usměju. Tajemná rytmická melodie pro­
stupuje noční klid a dodává mi naději. Vzpruhu. Vyhlíd­
ky do budoucna. Přesně takhle jsem se cítila, když mě
Will políbil.
Táta by nechtěl, abych si jeho smrt kladla za vinu.
A taky by nechtěl, abych se podvolila. Mám mámu ráda,
ale ona se plete. Drakie je mojí pevnou součástí. Nemůžu
se vrátit ke kmeni. Jenže tady zůstat nemůžu, nemůžu se
stranit Willa a čekat, až si pro mě přijde Cassian.
Musí existovat jiné řešení.
Táta by chtěl, abych bojovala, abych vymyslela způsob,
jak drakii udržet naživu. Zemřel, když hledal jiné řešení.
On se rozhodl, nechtěl se s námi schovávat ve světě oby­
čejných smrtelníků. Sice se mu to nepovedlo, ale aspoň
věřil, že je to možné.
Slyším jeho hlas, jako by seděl vedle mě. Jacindo, zkus
najítjiný kmen.
Pokrčím prsty, zase je narovnám a pevně sevřu lem
deky. To je ono - to je řešení. Musím to udělat.
Nevím, kde přesně se ostatní kmeny nacházejí, ale
znám někoho, kdo to ví. Můžu se zeptat Willa. Viděla
jsem tu mapu. Kdybych šiji mohla ještě jednou prohléd­
nout, určitě bych si ta místa zapamatovala.
To je jedna věc.
Jenže druhá věc je, jestli z Willa dostanu potřebné in­
formace a jestli se mi do toho pokoje podaří proniknout,
aniž bych vzbudila jeho podezření. Budu s ním muset
trávit víc času... Přemýšlím, jak to navléct, aby ho to ne­
překvapilo. Přejíždí mi přitom mráz po zádech.
193
Venku se ozývá nějaký pták. Zní zmateně a zoufale.
Je slyšet jíkavé pi-pt-pi-pí Představuju si, jak ten hlupáček
sedí na větvi a jak mu déšť smáčí drobné křehké tělo.
Zajímalo by mě, proč se někde neschová. Proč nevyhledá
přístřeší. Úkryt. Proč si neumí poradit. Třeba je bezmoc­
ný. Jako já. Třeba se ztratil. Třeba se nemůže vrátit domů.
Třeba nemá domov.
Přestanu se spokojeně usmívat. Záchvějů se, protože
je v pokoji najednou zima. Přitáhnu si peřinu až k bradě
a snažím se zahřát.
Stočím se do co nejmenšího klubíčka, zavřu oči a po­
kouším se toho ptáčka nevnímat.
Cítím, jak mi máma dává pusu na tvář a jak mi odhrnuje
vlasy z čela, jako když jsem byla malá. V pokoji je tma.
Ještě je noc. Z kuchyně dovnitř proniká syrové světlo.
Máma se vrátila z práce pro tašku. Pro jantar. Sevře se
mi srdce.
Nadechnu se, ucítím ořechovo-pižmovou vůni kávy.
Potřebuje ji, aby neusnula za volantem. Určitě má před
sebou dlouhou cestu a celou noc byla vzhůru.
„Hlavně nezlob," zašeptá, jako by mi bylo šest. Kladla
nám to na srdce každé ráno, když jsme s Tamrou od­
cházely do školy. „Mám tě moc ráda." To taky vždycky
říkala.
Přivřenýma očima se dívám, jak její temná postava jde
k Tamřině posteli. Slyším, jak jí dává pusu na tvář. Další
tiché rozloučení.
A pak vyjde z pokoje. Odjíždí prodat naše dědictví.
Kus mé duše, který možná nikdy nezískám zpět.
Pak světlo v kuchyni zmizí. Zhasne, jako když někdo
194
sfoukne sirku. Je slyšet cvaknutí zámku. Mám co dělat,
abych nevyskočila, nevyběhla ze dveří, nechytla mámu za
ruku, nezarazila ji, nevrhla sejí do cesty a nezačala prosit,
ať má ráda i tu část mého já, kterou sama v sobě nikdy
ráda neměla.
Tamra se zavrtí v posteli na protější straně pokoje
a hned zase usne, vrátí se do ničím nerušeného zapo­
mnění.
A pak je klid. Hrobové ticho. Jen já jsem vzhůru. Bdím.
Krvácí mi srdce.
195
22
yběhneme ze dveří, chvátáme po oblázkové pěšince
kolem bazénu. Máma není doma, a tak nás nikdo
netahal z postele. Tím pádem jdeme už zase pozdě.
Včera večer nám máma po telefonu slíbila, že nás od­
poledne vyzvedne ze školy. Jsem ráda, že už nebudeme
muset autobusem. Nesnáším dusivý pach výfukových
plynů, který pokaždé pronikne dovnitř.
Paní Hennesseyové vyřvává televize až ven. Rozhrne
žaluzii - zahlédnu její nehet s oloupaným rudým lakem.
Sice na nás má během máminy nepřítomnosti dohlížet,
ale to jí nebrání v tom, aby nás dál špehovala. Teď má
aspoň výmluvu.
Tamra běží přede mnou. Vždycky chce být ve škole co
nejrychleji, ale dnes má obzvlášť naspěch. Dnes se totiž
rozhodne, jestli ji roztleskávačky vyberou mezi sebe.
Půjdu se na ni po vyučování podívat. Budu jí fandit.
Ukážu jí, že má moji podporu. I když to tady hodlám
už brzy opustit. V krku se mi dělá nepříjemný knedlík.
Možná opustím i Tamru.
Doufám, že až nadejde vhodná chvíle, přidají se k no196
vému kmeni i máma s Tamrou. Nicméně je mnohem
pravděpodobnější, že tak učiním jen já. Musím to zkusit.
Musím se odsud pokusit zmizet... a najít kmen, který mě
přijme a nezabije mě dřív, než stihnu všechno vysvětlit.
Projdu bočními vrátky a napiju se z termohrnku. Máma
nám kafe zakazuje, ale dnes není doma, tak to nevadí.
Vtom se Tamra zničehonic zastaví. Upustí sušenku,
do které jednou kousla. Vrazím do ní. Syknu, protože mi
na ruku vychrstne horká káva.
„Co blbneš?“
,Jacindo." Vyštěkne moje jméno, jako bych ji hrozně
naštvala. Jako bych jí vzala vzorně namazaný rohlík pří­
mo z talíře. Jako bych jí vyfoukla limonádu, kterou si
právě nalila. Jako bych jí vyměnila vyžehlené ponožky za
svoje zmačkané.
Vstávají mi chloupky vzadu na krku. Už vím, na co
se Tamra dívá. U chodníku čeká černý džíp. Motor hučí.
Otevřou se dveře na straně řidiče a z auta vystoupí Will.
Pomalu jde k nám, ruce má vražené hluboko v kapsách.
Stojím jako přimražená. Will byl teď několik dnů
pryč - určitě zase na lovu - a můj plán musel tím pádem
počkat. Zhoupne se na patách. Vypadá úžasně. V tu ránu
mě začne bolet na prsou. Říkám si, jak je možné, že se
na něj tak ráda dívám a že mi přitom ten pohled nahání
strach.
Ani se nehnu. Cítím, jak mě pálí na prsou.
„Dýchej zhluboka," doporučí mi Tamra tiše.
Jasně. Nadechnu se nosem. Bolest trochu poleví, ale
v nitru dál cítím žár a chvění. Nejradši bych začala vrnět.
„Co tady..." zašeptám plačtivě.
Tamra si stoupne vedle mě. Dotýkáme se rameny. Po­
197
dívám se na ni. Probodává mě pohledem, jako bych moh­
la za to, že na chodníku stojí Will.
Už slyším autobus. Přiškrcený motor řve čím dál hla­
sitěji. Každou chvíli se vynoří ze zatáčky.
Zavrtím hlavou. Tamra znova vysloví mé jméno. Sykavě ho protáhne.
„Nemůžu za to,“ prohlásím.
„Co takhle svézt se do školy autem?" zeptá se Will na­
konec.
Vyjeveně na něj zíráme.
„Obě,“ dodá rychle, vyndá jednu ruku z kapsy a poky­
ne nám. Podíváme se s Tamrou na sebe.
Autobus právě vyjíždí ze zatáčky.
„Myslels, že to zabere?" Chci, aby to vyznělo otráveně
a odtažitě, ale nepovede se mi to. Můj hlas zní spíš na­
štvaně.
Zatváří se zmateně. „Cože?"
„Ze se tu objevíš bez pozvání, líbezně se usměješ a já
hned skočím k tobě do auta?"
„Neblázni," zašeptá Tamra. Zajímalo by mě, jestli se
bojí, že se přestanu ovládat a před Willem se převtělím,
nebo jestli chce, abych měla něco s klukem, před kterým
mě varovala. Ale proč by to dělala? Abych sem zapadla
a zalíbilo se mi tady?
Will přikývne a skloní hlavu. Tváří se - až nechutně pokorně. „Zatím to zabralo jen jednou," odpoví, jako by
mi četl myšlenky. Pomalu, spiklenecky se na mě usměje.
Nemůžu si pomoct, vzpomínám na tu noc, kdy jsem do
jeho auta nasedla poprvé. Strašlivě zrudnu, kůže v obli­
čeji se mi nebezpečně napne.
„Ahoj," pozdraví Will Tamru, jako by si právě uvědo­
198
mil, že se neznají. Aspoň oficiálně ne. Podává jí ruku jako
dospělý člověk. J á jsem Will."
J á vím." Tamra mu rukou nepotřese. Rychle se na mě
podívá. „Tak jo. Nasedáme," rozhodne. Jde napřed.
Will jí podrží otevřené dveře. Tamra se usadí na zadní
sedadlo. V tu chvíli kolem nás prorachotí autobus.
Will se lišácky usměje. „Ujel ti autobus."
„Hm “ Dlouho se na sebe díváme. „Proč jsi přijel?" ze­
ptám se nakonec, protože mi to nedá.
Zhluboka se nadechne, zvedne se mu přitom hrudník.
„Protože už toho mám dost."
„Čeho?"
„Toho, jak se mi vyhýbáš."
Zvednu hlavu. Tak ona ho moje odtažitost neodradi­
la? Ze by to bylo tak jednoduché? Tak snadné? Sup a je
tady, ať se mi to líbí nebo ne. Ani jsem mu nemusela dá­
vat najevo, že jsem si všechno rozmyslela. „Myslíš, že je
to dobrý nápad?"
Já si to totiž nemyslím. Sice se mi tak splnil stanovený
cíl, ale jako každého zbabělce mě teď přepadají pochyby.
Nejsem si jistá, jestli jsem na Willa připravená. I když od
něj získám potřebné informace o jiných kmenech, dál se
budu potýkat s problémem, že v jeho blízkosti pociťuju
nutkání se převtělit. A já mu přitom chci být nablízku.
Nešlo by nějak zařídit, abych byla s ním, a zároveň s ním
nebyla? Aby se neprojevila moje pravá podstata?
Budu se umět dostatečně ovládnout?
Jo," odpoví rozhodně.
„Víš, že se říká ,pozor na splněná přání?" Víc si ho
varovat netroufám.
„Tak co je s váma?" zavolá na nás Tamra z auta.
199
Will se znova usměje. Moje kůže hřeje ještě víc. „Tak
pojedeš se mnou, ne?“ přemlouvá mě.
Jako bych měla na vybranou. „Ujel mi autobus," upo­
zorním ho, projdu kolem něj a usadím se na sedadlo spo­
lujezdce dřív, než on stihne dojít k autu.
Za chvíli se auto rozjede. Předpokládám, že cesta do
školy bude v doprovodu mé sestry dost rozpačitá. Moje
obavy se naplní hned vzápětí. „Tak jak na tom se ségrou
jste?" zeptá se Tamra.
Will se krátce zasměje a promne si krk, jako by ho
něco lechtalo nebo svědilo.
„Tamro." Chytím se přístrojové desky, otočím se a pro­
bodnu ji pohledem. „Nejsme na tom vůbec nijak."
Tamra si odfrkne. „Tak to bysme asi v tomhle autě
neseděly, ne?"
Chci ji okřiknout, ale Will mě předběhne.
„Mám tvoji sestru rád. Moc."
Oněměle se na něj podívám.
Otočí se ke mně. „Mám tě rád," zašeptá.
Sice jsem to tušila, ale teď mě polévá horko. Otočím
se, založím si ruce na prsou a zadívám se před sebe. Třesu
se. Nejsem schopná slova. Hrozně mě pálí v krku.
Jacindo," promluví na mě.
„Řekla bych, že je úplně vedle," vysvětluje Tamra.
Vzdychne. „Heleď, jestli ji máš rád, tak se za to nestyď.
Nechci, aby se ve škole povídalo, že sis s ní jen pohrál."
Nedokážu ze sebe dostat ani hlásku. Vaří se mi krev
v žilách. Bohatě stačí, že mi do života mluví máma. Ne­
mám zájem, aby si moje sestra hrála na mámu číslo dvě.
„Neboj," prohlásí Will. „Otázka ovšem je, jestli o to
Jacinda stojí."
200
Cítím, jak se na mě po očku dívá. Úzkostně. Netrpě­
livě. Otočím se k němu. Hledí na mě tak upřeně, že jen
rozechvěle vydechnu.
Myslí to vážně. Proč by taky ne? Když je kvůli mně
ochotný zbořit zeď, kterou si kolem sebe záměrně posta­
vil, tak to musí myslet vážně... zvlášť když tuší, že před
ním něco tajím.
Bubnuje palci do volantu. Jacindo, chci s tebou cho­
dit." Zavrtí hlavou. „Nemá smysl to zapírat."
„Tý jo," zašeptá Tamra.
Vůbec se jí nedivím. Je to síla. Takové vyznání. Will se
s tím moc nepáře. Vždyť je nám teprve šestnáct...
Trhnu sebou.
Tedy aspoň myslím, že mu je šestnáct. Nevím to jistě.
Nevím o něm vůbec nic, jen znám jeho tajemství. A právě
to všechno ostatní zastiňuje. Protože Will je určitě hodně
zajímavý. Nejen kvůli tomu tajemství. Nejen kvůli tomu,
že je lovec. Nejen kvůli tomu, že nechce ničit. Nejen kvůli
tomu, že mi zachránil život. Ze o něm sním. Nevím, jaký
je doopravdy. Xander říkal, že Will byl nemocný. Vždyť
ani nevím, co mu bylo.
Nijak dlouho se kvůli tomu netrápím. Protože on zase
neví, kdo jsem já. A přesto se mnou chce chodit. To je
skvělé, protože já chci chodit s ním. Nejen proto, že se
s ním musím sblížit, abych získala informace. Jenže je
v tom jistý háček. Nejradši bych na ten háček zapomněla,
ale to právě nesmím. Kdybych na něj zapomněla, smířila
bych se s tím, že zůstanu žít tady. Navždycky. Jako pří­
zrak. Ale když budeš s Willem, tak se z tebe přízrak nestane...
našeptává mi tichý hlas. Je to lákavá představa.
201
23
T
amra se s námi rozloučí, jen co Will zaparkuje. Dívám
se, jak rychle odchází přes parkoviště. Zamává něko­
lika studentům. Připojí se k holce, jejíž jméno neznám.
Povídají si, jako by se kamarádily od narození.
Sedíme s Willem mlčky v autě. Zajel na opačnou stra­
nu parkoviště, než je škola, a tak se teď díváme, jak kolem
nás projíždějí auta k výhodnějším parkovacím místům.
Proč zastavil tak daleko od školy? Napadá mě jediné
vysvětlení. Nechce, aby nás spolu někdo viděl.
Nejradši bych se hořce zasmála, ale přemůžu se. Nejspíš
ještě není připravený ukazovat se se mnou po boku. Tisk­
nu si učebnice na prsa a zlehka podupávám nohama.
„Měli bysme jít,“ poznamená.
Přikývnu. Vypne motor. „Co máš první hodinu?"
„Proč?"
Vrhne na mě zvláštní pohled.,Jacindo," zašeptá, zní
to skoro jako smích. „Copak jsi mě neposlouchala? Mys­
líš, že jsem si dělal legraci?"
Možná. Ano. Je to zvláštní, někdy kvůli pochybnos­
tem nechápeme to, co je nad slunce jasnější.
202
„Doprovodím tě,“ prohlásí, jako by se to rozumělo
samo sebou.
Říkám si, že přesně o tohle stojím. Chci se s ním sblí­
žit a zjistit, proč... mezi námi existuje určité pouto. Chci
se s ním sblížit, aby se mi začal svěřovat. Chci se toho co
nejvíc dozvědět o jiných kmenech. Mělo by k tomu stačit
pár lstivě položených dotazů. Až získám odpovědi, usku­
tečním svůj plán. Uteču.
Při představě, že bych měla Willa navždy opustit, se
zachmuřím. Obdivné si prohlížím jeho širokou ruku na
volantu. Zajímalo by mě, jestli je možné se zamilovat do
něčích rukou. Jestli je možné pociťovat při pohledu na
něčí ruce takovou touhu. Will je má tak velké a opálené,
na hřbetech mu vystupují žíly.
„Nemáš nic proti?“
Znova se mu podívám do očí. Nejdřív mě napadne,
že se mě ptá na můj plán. Nemám nic proti tomu ho využít?
Cítím pachuť v puse. Zavrtím hlavou, zamrkám. Snažím
se přemýšlet. Nejspíš bych neměla nic proti, kdyby šlo jen
o to, co z chození s ním získám. Jenže ono je to složitější.
Nejde jen o to, že Will udržuje moje nejniternější já při
životě. Tedy o to také, ale zdaleka to není všechno. Jde
totiž i o to, že mě viděl v drakijské podobě a připadala
jsem mu krásná, jako něco - někdo - koho má smysl za­
chránit. To nikdy nezapomenu, mám to uložené a vryté
hluboko v paměti.
A právě proto mě to k němu táhne a nikdy mě to
k němu táhnout nepřestane.
Zavrtí se, kožený potah zavrže. Jacindo, já vím, že ke
mně cítíš to samé, co já k tobě.“
Dívá se na mě tak neúprosně, tak dychtivě, že dokážu
203
jen přikývnout. Souhlasit. Jistěže to cítím. „Ano," při­
pustím.
Nechápu ho. Nechápu, proč mě má rád. Proč o mě tak
stojí? Co mu můžu nabídnout? Proč mě tenkrát v horách
zachránil? A proč mi teď nadbíhá? Když se zatím o žád­
nou jinou holku nezajímal?
„Výborně. Tak kdy si dáme rande?"
„Rande?" zopakuju po něm, jako bych to slovo slyšela
poprvé v životě.
Jo. Opravdový rande. Ať je to oficiální. Ty. Já. Dneska
večer. Už jsme to měli udělat dávno." Nasadí široký úsměv,
u pusy se mu udělají rýhy. „Večeře. Kino. Popcorn."
„Dobře," vyhrknu.
Už zase jsem se zapomněla. Zapomněla jsem, že ne­
jsem obyčejná holka. Ze on není obyčejný kluk.
Začínám Tamře rozumět. Už vím, co je tak lákavého
na tom být normální.
„Dobře." Je příjemné, že to můžu říct. Ze můžu před­
stírat. Vpíjet se do něj očima a zapomenout, že s ním na
to rande půjdu s nekalými úmysly. S úmysly, které nás
navždy rozdělí.
Jak můžu být tak naivní? To sis vazně myslela, že těs ním
čeká nějaká budoucnost? Máma má pravdu. Měla bych se
začít chovat jako velká holka.
Will se usměje. A pak zmizí. Už nesedí v autě. Chvíli
jsem zmatená. Ale on už stojí u dveří na mé straně, otvírá
je a pomáhá mi vystoupit.
Jdeme spolu přes parkoviště. Bok po boku. Po pár me­
trech mě vezme za ruku. Blížíme se ke škole. U stožáru
postávají studenti. Tamra a její kamarádi, samozřejmě
i Brooklyn.
204
Chci se mu vytrhnout. Stiskne mi ruku o něco pevněji.
Rychle se na něj podívám. Vypadá odhodlaně. Oříško­
vé oči se mu v ranním horku radostně lesknou. „Srabe."
„No teda," hlesnu. Pobouřeně. Rozhořčeně.
Zastavím se. Otočím se k němu a podívám se mu do
očí. Cítím, jak ze mě cosi vyprchává, povoluje a bortí se.
Jsem volná, musím jednat.
Stoupnu si na špičky, obejmu ho kolem krku a při­
táhnu si jeho obličej blíž. Políbím ho. Přímo před školou.
Jsem tak lehkomyslná. A hloupá. Ocejchovala jsem ho,
jako bych si potřebovala něco dokazovat, jako bych právě
při oddacím rituálu předstupovala před kmen.
Ale pak ostatní studenty pustím z hlavy. Pustím z hla­
vy úplně všechno, myslím jen na naše suché žhavé rty. Plí­
ce se mi střídavě stahují a roztahují. Kůže mi pableskuje
a je hodně teplá, protože mám plíce v jednom žáru. Už
zase mě pálí na prsou.
To jsem ale udělala hloupost.
O dtrhnu se od něj, než bude pozdě. Cítím v puse
páru, a tak pevně stisknu rty. Rozšiřují se mi nosní dír­
ky, upouštím jimi žár z těla. Přejedu si rukou po obličeji,
abych zjistila, jak je na tom moje pleť.
„Čau Wille. Ahoj Jacindo." Prochází kolem nás Xan­
der. V úzkém obličeji má nezvykle klidný výraz, jeho tma­
vé oči jsou přivřené, prázdné a bezduché.
Will strne. Zatne čelist, rýsují se mu na ní napjaté
svaly.
Angus - ta urostlá gorila - je mnohem předvídatel­
nější. Jde vedle bratra a zírá na nás s otevřenou pusou.
Will se za nimi nelítostně dívá. Ozve se první zvonění.
„Přijdeme pozdě." Podívám se na vchod do školy Všich­
205
ni jsou v pohybu, proudí dvoukřídlými dveřmi do budo­
vy. Tamra na mě kývne a pak splyne s davem.
Před školou zůstane jen jedna holka. Brooklyn. Probodává mě pohledem. Tiskne k sobě rty natřené leskem
tak silně, že z nich má jen tenkou čárku. Uhnu očima.
Podívám se na Willa. Nedívá se na ni. Má oči jen pro mě.
Sevře se mi srdce. Will přikývne, jako by mlčky odpovídal
na otázku, kterou si právě položil, a znova mě vezme za
ruku.
Okamžitě na Brooklyn zapomenu.
Před sedmou hodinou se na chodbě sejdu s Catherine.
„Kde máš kluka?" dobírá si mě. Už zase.
Dobírá si mě už docela dlouho. Od té doby, co mě Will
dovedl do jídelny, usadil mě ke stolu a odešel na hodinu.
„Nevím."
Rozhlédnu se po zalidněné chodbě. Zatím na mě po
každé hodině čekal. Nechápu, jak to mohl stihnout, ale
v žádném případě si nestěžuju. Protože prodírat se chod­
bou s ním po boku je mnohem jednodušší. A stejně pů­
sobí i na moji drakii. Dodává jí sílu. Díky němu všechno
ostatní mizí... Dokonce i moje kůže, i když to zrovna není
důvod k radosti.
„Rychle. Pojď na záchod, než zazvoní." Vyrazím za Ca­
therine. Zaběhneme na záchod vedle studovny.
Catherine se zavře v kabince. „Dnes večer jdeme s Brendanem na koncert. Nechceš jít s náma?" zeptá se.
„Už něco mám."
„O co, že je v tom Will."
Zůstaneme na záchodě s Catherine samy, protože
právě odešla poslední holka. Zvoní. Z chodby k nám už
206
nedoléhá hučení, ale jen slabý šum. Catherine vyjde z ka­
binky a zamíří k umyvadlu.
„Dělej,“ popoháním ji.
Vtom se rozletí dveře. Už nejsme samy.
Je s námi Brooklyn a čtyři další holky. Její parta. Ani
jedna se neusmívá. Vypadají všechny stejně. Nemůžu si
pomoct, připadají mi jedna jako druhá: lesk na rtech,
kouřové oční stíny, dokonale vyžehlené vlasy.
Catherine zavře kohoutek. Oklepe si ruce, otočí se
a přeměří si skupinu holek, které zatarasily dveře.
Vzdychnu. Je to zvláštní, ale nic to se mnou nedělá.
Vím, proč jsou tady... Asi se to mělo dříve či později stát.
Mrzí mě, že to Catherine odnese se mnou.
Naposledy zazvoní.
Chodba ztichne. Jsme uvězněné v hrobovém tichu
s partou holek, které si to se mnou chtějí vyřídit.
207
24
plyne několik vteřin. Možná minut. Nevím. Čekáme,
která z nás promluví nebo něco udělá jako první. Jak
tak Brooklyn pozoruju, mám dojem, že sama neví, co teď,
co by měla říct nebo udělat.
Nakonec prolomím ticho já. Chci využít toho, že je
Brooklyn nerozhodná. „Zvonilo. Nechceme mít pozdní
příchod." Podívám se na Catherine. Naznačím jí, ať se se
mnou pokusí prodrat hradbou dívčích těl.
„Hm, tak to mě teď zrovna netrápí," řekne Brooklyn
jízlivě a narovná hlavu.
Zastavím se pár centimetrů od ní. Ani ona, ani její
kamarádky neuhnou. Potřebovala bych buldozer, abych
se dostala ven.
„Trápí mě něco jinýho. Jestlipak uhodneš co?" povídá
dál.
Čekám, dívám se jí do očí.
„Zrzatý pipiny, co si sem přivandrujou a chovají se,
jako by jim to tu patřilo."
„Dej pokoj, Brooklyn," vloží se do toho Catherine ne­
trpělivým, unaveným tónem.
U
208
„S tebou se nikdo nebaví, tragédko," odsekne jí jedna
Brooklynina kamarádka.
Brooklyn popojde ještě blíž ke mně. Téměř se dotý­
káme nosy.
Pokrčím rameny. Připadám si jako ve špatném filmu
o naštvaných roztleskávačkách, které soupeří o místo
v týmu. „Co ode mě chceš?"
Očividně ji dopaluje, že jsem tak klidná. „Aby ses vrá­
tila zpátky do díry, ze který jsi sem přilezla."
„No, já jsem si tohle město nevybrala. Zkus to probrat
s mojí mámou... Na mě nedá."
Nakloní hlavu na stranu, jako by o tom opravdu uva­
žovala. „A co kdybysme to udělaly takhle. Buď zmizíš,
nebo na to dojede tvoje ségra."
Rychle se nadechnu a přejedu očima všech pět holek.
To myslí vážně?
,Jo. Chceš, abysme vám zavařily oběma?" ozve se blon­
dýna se zapletenými copy. Matně si vybavuj u, že tenkrát
v tělocvičně metala salta.
,Já myslela, že je vám Tamra sympatická," namítnu.
Brooklyn pokrčí rameny. Překříží si ruce na prsou. ,Je
v pohodě. Dodržuje pravidla. Ji bysme snesly." Probodne
mě pohledem. „Ale tebe ne."
„Tamru z toho laskavě vynech." Zatnu pěsti a zaryju si
nehty do dlaní. Jsem za tu bolest ráda. Můj vztek ji vítá.
Tlačí mě na prsou, pálí to. Cítím v těle silný žár. „Tohle
je mezi náma."
Jé," posmívá se Brooklyn rozmrzele. „To je úžasný.
Tamra má tak hodnou sestřičku. Když se přestaneš vrhat
na Willa, vezmeme ji do týmu."
Ostatní holky přikývnou a namyšleně se usmějí.
209
To napětí je štiplavé jako kouř, jako výbušnina.
„To jsou ale kecy. Pojď, Jacindo." Catherine se mezi
nimi pokusí protáhnout, razí si rukama cestu. Chyba. Jen
tím Brooklyn a její partu rozčílí. Rostoucí napětí povolí,
vyletí jako papiňák.
Holky se sesypou na Catherine a ta vykřikne. Její křik
zní v té vypjaté atmosféře pronikavě a ostře. Zahlédnu její
oči barvy moře - má je vyjevené strachy - ale pak zmizí
pod hromadou těl.
„Catherine!" Skočím mezi ně. Okamžitě mě uvězní
změť svíjejících se těl.
Dostanu loktem do žeber, zalapám po dechu. Nikde
Catherine nevidím. Nepoznám, kdo je kdo... Vtom mě
rozbolí celý obličej. Nejspíš jsem do něj dostala pěstí.
Zvoní mi v hlavě a ještě víc mi zvoní v uších. Hruď
se mi chvěje. Je pozdě. Už ležím na zemi. Z mého nitra
vychází příjemný žár, bublá a rozlévá se mi po těle jako
ničivý požár. Stravuje mě.
Studené kachličky při dotyku s mojí rozžhavenou nakrabacenou kůží zasyčí.
Do žeber mě kopne špičatá bota. Zavrčím a škubnu
sebou. Hrozně to bolí.
Chci vstát, ale něčí ruka mě strhne zpátky. Padnu bra­
dou na zem. Do nosu mi stoupá železitý pach krve, která
mi stéká po zubech. Spolknu ten trpký proud. Doufám, že
jím zchladím rozžhavený příval v mém nitru. Bohužel ne.
Dál celá hořím a v plicích se mi hromadí kouř. Žár ve mně
přímo vře. Pára mi naplní pusu a sežehne sliznici v nose.
Vzduchem létají nadávky. Spolu s pokyny. A radami,
jak mě zbít. Možná holky měly na začátku jiné úmysly,
ale teď se jich zmocnilo davové šílenství.
210
„Chyť ji!"
„Drž ji! “
„Zatahej ji za vlasy!"
Něčí ruka mi vjede do vlasů, nabere jich plnou hrst.
Vyrve mi dlouhé prameny. Oči se mi zalijí slzami. Za­
mrkám, musím se těch slz zbavit.
Bezmyšlenkovitě natočím obličej k dusivé změti těl.
Najdu ruku, která mě drží, která mi ubližuje...
Otevřu pusu, nadechnu se a nasaju žár ze semknutých
plic.
A fouknu.
Ten řev všechno ukončí. Není to jekot jako ve filmu. Ne­
mizí, odráží se od stěn a ještě nějakou dobu mi doznívá
v uších. Všechno se kvůli němu okamžitě zastaví. Včet­
ně mého srdce, které se zasekne ve spáleništi uvnitř mé
hrudi.
Všechny holky se zběsile rozhlížejí, hledají zdroj ohně.
Všechny kromě mě.
Podívám se na Brooklyn. Je bledá. Třesou se jí rty. Dost
ji to bolí, má skelný pohled. Sedí na bobku, pohupuje se,
drží se za předloktí a bledé konečky prstů si zarývá do
ruky. Zavětřím. Cítím pach spálené kůže.
„Co se ti stalo?" zeptá se blondýna, která ráda metá
salta, a dřepne si k ní.
Brooklyn na mě vrhne nenávistný pohled. „Popálila
mě!"
Zvedne ruku a ukáže poraněné místo. Bezpochyby po­
pálenina druhého stupně. Poničená kůže má světle růžo­
vou barvu, vypadá mastně, okraje jsou bílé a odlupují se.
Všechny holky se na mě podívají.
211
Ovládnu se a Brooklyn neopravím. Je to spíš sežeh­
nutí než popálenina. Plameny jsem zarazila, hned jak mi
vyšlehly z pusy. Sotva se jí dotkly. Mohlo to dopadnout
mnohem hůř.
Catherine se na mě zkoumavě podívá. „Máš zapalo­
vač?" zeptá se tiše.
Nemám jí kdy odpovědět.
„Na ni!"
Vrhnou se na mě. Už zase. Bojuju, snažím se vyprostit
z jejich spárů. Kůže se mi chvěje, tělo se chce mermomocí
proměnit v drakii.
Brooklyn vyštěkává pokyny. Catherine na mě křičí.
Rozevírají se mi plíce, plní se kouřem. Hrdlo mi sžírá
pulsující pára, rozšiřuje mi průdušnici. Pevně svírám rty.
Už nechci dštít oheň, jednou to stačilo, ale strach cítím
až v puse. Bojím se jich. Bojím se o ně. Bojím se, co moje
drakie provede, jestli z téhle místnosti neuteču. Bojím se,
jak si to tolik lidí vysvětlí...
Strach bohužel udělá své. S pudy, které se vyvíjejí tisí­
ce let, nic nezmůžu. Ze zad mi chtějí vyrůst křídla, cítím,
jak se membrány napínají. Kňučím, bráním se tomu, sna­
žím se odolat. Prodlužují se mi kosti. Moje lidská kůže
bledne, už mám ostře řezané rysy, nos povoluje, nozdry
se rozšiřují a hřbet nosu se rozestupuje.
To nevypadá dobře.
Vzdávám to. Zčásti. Sice jsem se na špinavé podlaze
ještě úplně nepřevtělila, ale nevím, jak dlouho se tomu
vydržím vzpírat.
Vydechuju nosem. Nemám na vybranou. Opatrně
otočím hlavu, maličko ji nakloním a vychrlím na ně vařící
dech.
212
Pustí mě, začnou ječet a potácejí se pryč. Padnou na
zem.
Namáhavě se zvednu a podívám se na sebe do zrca­
dla. Kůže se mi rudozlatě leskne. Mám vystouplé rysy
a protáhlý nos. Obličej mi střídavě bledne a tmavne jako
plameny ohně.
Zalapám po dechu, zaběhnu do kabinky a zabouchnu
dveře. Hltám vzduch a snažím se zchladit plíce.
Doufám, hrozně moc doufám, že ani jedna neviděla
to, co jsem právě zahlédla v zrcadle.
25
ržím dveře rozechvělými dlaněmi. Skloním hlavu,
zaslepenýma očima se zadívám na okopané špičky
bot a opatrně mezi zuby nasávám vzduch. Záda mě brní,
hrbím se. Musím se soustředit. Ze všech sil se snažím,
aby mi nevyrostla křídla, nerozevřela se a neprotrhla mi
košili.
Lapám po dechu, bojuju se svými pudy, s každičkým
vláknem v těle. Třesou se mi ruce, svaly mě pálí. Je to moc
těžké, protože část mého já se už osvobodila... a zbytek
chce následovat.
Tentokrát je to přesně opačně. Tentokrát chci zůstat
lidskou bytostí a přemoct drakii.
Teď. Ne. Teď ne! Pohodím hlavou, vlasy mi vletí do
pusy, vyplivnu je.
Na opačné straně dveří se překřikují hlasy, ale já ne­
vnímám, co říkají.
Dokážu ten vše spalující žár jen ztlumit.
A pak ho uslyším.
Jeho hlas.
Jediný hlas, který bych slyšela, i kdybych byla mrtvá.
D
214
Kdybych hnila v zemi, zvedla bych se a odpověděla. Ten
hlas na mě má silný účinek, rozdmýchává ve mně oheň.
Zmocní se mě ještě větší strach.
„Běž pryč!" žadoním. Hlas mám zastřený žárem a kou­
řem. Zahýbu čelistí a odkašlu si - snažím se zabránit
tomu, aby se mi hlas úplně změnil a aby se mi upravily
hlasivky.
Will musí odejít. Nesmí mě v tomhle stavu vidět.
J s i celá?“ Zabouchá na dveře. „Ublížily ti?"
„Prý jestli jsme jí ublížily!" zabručí Brooklyn. „Se kouk­
ni na moji ruku! Popálila mi ji! Jen jsem se na ni podívala
a ona hned zaútočila! Vylez!" Kopne do dveří, ty se otře­
sou a uhodí mě do rozechvělých dlaní. Uskočím.
Kůže v obličeji se mi napíná, lícní kosti vystupují
a protahují se, už se připravují na převtělení. Začínám
prohrávat. Podívám se na ruce, při pohledu na měňavou
kůži zaúpím. Vítězí nade mnou prastaré pudy. Potřebuju
víc času.
Proč se tady musel objevit zrovna teď?
Vysunou se mi křídla, sice jen kousek, ale úplně to
stačí. Slyším, jak se prodírají košilí.
Bavlněná látka v ramenou povolí a sjede mi po rukách
až k zápěstí. Křídla se rozvinou, pavučinkové membrány
se napnou a radostně zavlní v předtuše letu. Sice jsem
se ještě nepřevtělila celá, ale křídla by mě už ve vzduchu
udržela.
Vznesu se nad vykachlíkovanou podlahu.
Chytnu se kluzkých stěn kabinky a pokouším se zklid­
nit třepetající rudozlatá křídla. Tělem mi projíždějí vlny
horka. Zoufale se snažím převtělit do lidské podoby. Za­
tínám zuby, abych nevykřikla. Ze rtů mi unikne sten.
215
Jacindo! Otevři!"
Pak je slyšet ještě jiný zvuk. Bouchnutí. Zavrzání po­
drážek na kachličkách. Strašlivá rána. Kabinka se třese.
Ozve se zadýchané Jacindo..."
Jeho hlas už ke mně nedoléhá zpoza dveří kabinky.
Rozhlížím se. Mám srdce až v krku. Napjatě zamrkám
a zvednu hlavu.
Nade dveřmi na mě hledí Willova vyjevená hlava, pusu
má otevřenou. Oříškové oči se mu mdle lesknou, jako by
v nich při pohledu na mě něco pohasínalo.
„Wille," dokážu ze sebe dostat. Mám plnou pusu páry,
a tak mi je špatně rozumět. „Prosím."
Skoro jeho obličej nepoznávám. Je pořád stejně hezký,
ale jiný. Úplně jiný. Děsivý.
A pak zmizí. Slyším jeho kroky - ztěžka dopadají na
podlahu, utíkají ze záchodu. Utíkají pryč ode mě.
Podle hodin nad ředitelovým stolem ještě neskončila sed­
má hodina.
To musí být omyl. Nemohla jsem za tak krátkou dobu
zradit kmen a přijít o všechno - o veškeré naděje, vyhlíd­
ky do budoucna i Willa.
Ředitel položí sluchátko a znova se na mě podívá. Má
výrazné modré oči a husté šedé obočí. Jeho pohled určitě
u většiny studentů budí strach, ale se mnou nic nedělá.
Zvlášť ne teď, když si Will dává dvě a dvě dohromady.
Otupěle se dívám z okna na školní dvůr lemovaný pá­
sem červenohnědé hlíny, která je na rozpáleném slunci
popraskaná a zvrásněná jako kůže starého člověka.
Podařilo se mi převtělit do lidské podoby dřív, než
učitelé začali zjišťovat, co se děje. Dočasně mě vyloučili,
216
přestože je Catherine ujišťovala, že jsme si nezačaly, že
jako první zaútočila Brooklyn s kamarádkami.
Několik holek ukázalo popáleniny jako důkaz svědčí­
cí proti mně. Zapalovač u mě sice nenašli, ale usoudili, že
jsem ho spláchla do záchodu.
„Už si pro vás jede máma."
Přikývnu. Vím, že by už měla být zpátky. Slíbila, že nás
dneska vyzvedne.
Mám násobě červené tričko s logem školy. Ještě je cítit
papírovou krabicí, ve které jsem ho dostala. Moje roztr­
žená košile už leží v koši. Všichni si myslí, že jsem si ji
zničila v zápalu boje. Nehodlám to vyvracet.
„Slečno Jonesová, naše škola se řídí přísnými pravidly.
Platí tu zákaz rvaček a šikanování."
Přikývnu. Skoro jeho slova nevnímám. Myslím jen
a pouze na Willa. V uších mi pořád znějí jeho rychlé
kroky, když ode mě utíkal. Říkám si, že mě určitě ne­
návidí.
Postupně mi dochází, co se stalo. S každou další vteři­
nou mě popadne o něco větší hrůza. Protože se stalo ještě
něco. Něco mnohem horšího než to, že mě Will nenávidí,
i když to je taky strašné.
Udělala jsem to. Ohrozila jsem všechny draki a drakie.
Prozradila jsem naše největší tajemství. Schopnost, která
nás už stovky let ochraňuje. Schopnost, o které nevěděli
lovci ani enkrosové. O které se neměli nikdy dozvědět.
Jenže teď o ní vědí.
Tedy jeden lovec o ní ví. A to všechno kvůli mně. Zavřu
oči. Chce se mi zvracet. Trpím, svrbí mě celé tělo.
Řediteli neunikne, že trpím. I když si zdroj mého utr­
pení vykládá špatně. „Vidím, že je vám to líto. Výborně.
217
Aspoň si uvědomujete závažnost svého jednání. Doufám,
že se od příštího týdne budete chovat slušně. Slečno Jonesová, jste na škole nová a nezapsala jste se dobře. Zkuste se nad tím zamyslet."
Donutím se přikývnout.
„Výborně. Počkejte na mámu na chodbě." Ukáže na
dveře. „Až přijede, promluvím si s ní o vašem dočasném
vyloučení."
Vstanu a vyjdu z ředitelny. Pohybuju se zpomaleně
a ochable. Jsem vyčerpaná z toho, jak jsem musela bojo­
vat sama se sebou. Padnu na židli. Sekretářka na mě upře
přimhouřené oči. Bezpochyby se už rozkřiklo, že jsem
zákeřná pyromanka. Založím si ruce na prsou, opřu se
hlavou o zeď a čekám na mámu. Cekám a děsím se.
Děsím se, co Will udělá. Řekne to tátovi? Bratrancům?
Nebo mě prostě vyzve na souboj? Jak ho přesvědčím, že
neviděl to, co viděl? Zvlášť když mě načapal, jak u nich
doma slídím.
Vlastně jsem ráda, že mě dočasně vyloučili. Jsem ráda,
že Willa teď chvíli neuvidím a nedozvím se, co si o mně
myslí. Tedy za předpokladu, že nestane s ozbrojenou par­
tou na prahu našeho domku a nepokusí se mě na místě
zničit.
Když se máma rozloučí s ředitelem, je už dávno po vyu­
čování. Oddychnu si, protože ze školy všichni odešli, na
chodbě není ani noha.
Vyjdeme z budovy a vydáme se k parkovišti. Máma se
mnou nemluví. Zlověstně mlčí. Několikrát se na ni podí­
vám, chtěla bych se jí zeptat, jakou měla cestu, zajímalo
by mě, jak to dopadlo s jantarem. Musím vědět, jestli je
218
í
v
I
’
;
|
tahle část mého já opravdu ztracená bez ohledu na to,
k čemu právě došlo.
Tamra čeká v autě. Smetanovou pleť má posetou ru­
dými fleky. Určitě to není z toho, že jsme ji nechaly sedět
na sluníčku. Brečela. Červené kraťasy a bílé tričko mluví
za vše. Dnes odpoledne se mělo rozhodnout. V tom roz­
rušení jsem zapomněla, že dnes měl být její velký den.
Na nic nečeká. Jak s to mohla udělat?" Obličej má
v jednom ohni. „Ze jsem se vůbec namáhala. Nevybraly
by mě, ani kdybych byla olympijská vítězka. Protože jsi
na ně zaútočila!"
Dotčeně, sykavě vydechnu. Vůbec neví, že jsem seji sna­
žila bránit. Zrovna tak si neuvědomuje, jak jsou ty holky
zlé. Jenže stačí jediný pohled a okamžitě mi je jasné, že ne­
chce nic takového slyšet. „Tamro, je mi to vážně líto, ale
„Tak tobě je to líto?" Sklíčeně zavrtí hlavou. „Takhle
to dopadne pokaždý a je úplně jedno, kde zrovna bydlí­
me." Máchne rukama, hledá správná slova. „Proč se musí
vždycky všechno točit kolem tebe?"
Podívám se na ni. Hledím do stejných očí, jaké mám
já. Mrzí mě, že jí nedokážu odpovědět. Mrzí mě, že to
obvinění nedokážu vyvrátit.
„Teď na to není vhodná chvíle. Nastupte si. Rychle,"
okřikne nás máma a nervózně se rozhlédne. Na parkoviš­
ti je ještě pár lidí. Vidí nás.
Vklouznu na zadní sedadlo. Když máma zabouchne
dveře, jsem už připoutaná.
„Nebudete se hádat před lidma." Otočí se ke mně,
v ruce drží klíčky. „S ředitelem jsem už mluvila. Nechceš
mi vysvětlit, co se stalo?"
Kousnu se do rtu. Pak prudce vydechnu a ret pustím.
219
Tohle se nedá nějak zlehčit. „Chtěly mě na záchodě zmlá­
tit." Pokrčím rameny, jako by to byla běžná věc. „Tak jsem
se převtělila."
Tamra zaskučí.
Mámě poklesnou ramena. Otočí se a nastartuje. Ven­
tilací dovnitř proudí teplý vzduch. „Průšvih?"
Převtělení tady znamená jedině průšvih. A taky že to
průšvih je.
„Schovala jsem se do kabinky. Neviděly mě. Nebo as­
poň nevědí, co viděly. Ale jednu jsem popálila. Aby mě
pustila." Trhnu sebou. „Možná jsem jich popálila víc."
Moje sestra je tak rozčilená, že se s ní úplně třese se­
dadlo. „To je teda paráda."
„Tamro," napomene ji máma a hlasitě vzdychne. Chvě­
je se jí chřípí.,Jacinda to tady nemá lehké. Drží se lip, než
jsme vůbec mohly doufat."
Trochu sebou trhnu. Zajímalo by mě, jestli to máma
myslí vážně. Nepřijde mi, že bych se „držela". Přijde mi,
že jen tak tak přežívám.
Máma zařadí jedničku a vyjede z parkoviště. „Třeba ti
týden doma prospěje."
„Týden doma?" Tamra se na mě otočí a probodne mě
pohledem. „To tě dočasně vyloučili?"
„Možná jsem na tebe, Jacindo, moc tlačila. Neměla
jsem tě hned posílat do školy. Bylo toho na tebe moc,"
povídá máma dál.
,Já chtěla do školy," ozve se Tamra.
„Byla hloupost doufat, že se změníš ze dne na den.
Už je skoro konec května. Když to vydržíš do léta, tak na
podzim už určitě -"
„Copak mě nikdo neposlouchá?" vykřikne Tamra.
220
„Dneska mi nevyšlo něco, o co jsem hodně stála!" Bouch­
ne se pěstí do stehna.
Máma se na ni vyděšeně podívá.
Tamra vrtí hlavou, jako by to nechápala. „Proč se vždyc­
ky všechno točí kolem Jacindy?"
„Tamro, to chce čas. Už brzy snaží se ji máma uchlá­
cholit.
„Chceš říct, že brzy už budu mrtvá, viď?" přeruším
ji vyčítavě. „Proč to neřekneš na rovinu? Ze moje drakie
bude už brzy mrtvá. Nemohla bys toho nechat? Nemohla
by ses přestat tvářit, jako že je smrt části mého já... moje
smrt nevyhnutelná a že z toho máš radost? Proč mě ne­
můžeš přijmout takovou, jaká jsem?"
Máma stiskne rty, má z nich jen tenkou čárku. Upřeně
hledí před sebe.
Tamra otráveně zabručí a zaboří hlavu do opěrky.
V tu chvíli mi dojde, že ani po jedné nemůžu něco ta­
kového chtít. Sice jsou to jediné dvě blízké bytosti, které
mám, ale vyšlo by nastejno, kdyby byly cizí. Nic mě s nimi
nespojuje.
Ztratila jsem Willa. Ukázala jsem svoji drakii. Odcizila
jsem se rodině. A kmen mi chce ublížit.
Nemám kam jít, nemám kam utéct.
A tady zůstat nemůžu.
Moje sestra jde dnes večer na rande. Ten samy večer, kdy
mě Will měl vzít na nase první oficiální rande. No není to
ironie? Večeře. Kino. Popcorn. To všechno Tamru čeká. Ale
mě ne. Řekla bych, že se Will nestaví. Vzhledem k tomu,
co se dneska stalo. A přesto mi, když se ozve zaklepání,
poskočí srdce i žaludek.
221
Kluka, který nervózně přešlapu je v našem malém obý­
váku a otírá si zpocené dlaně do džínů, znám od vidění ze
školy. Jmenuje se Ben. Je hezký, má pěkné oči. Je blonďatý
a o něco menší než já a Tamra.
Snažím se nemyslet na Willa a na to, co budu dělat,
když on už všechno ví. Nemůžu předpokládat, že se bude
tvářit, jako že nic neviděl. Každou chvíli se sem může
přihnat v doprovodu svých příbuzných a odvézt mě pryč.
Nad vodou mě drží jen vzpomínky na naše první setkání.
Dodávají mi naději. Tenkrát mě pustil. Teď už mě zná,
a tak by určitě nedovolil, aby mi někdo ublížil, určitě by
mě nepředal příbuzným. Nebo snad ano? Vždyť s nimi
nechce mít nic společného. Vždyť je nesnáší.
Můžu jen doufat. Měla bych mámě všechno říct, aby­
chom z Chaparralu okamžitě odjely. Jenže já jí to říct ne­
dokážu. Nedokážu vyřknout slova, která by mě od Willa
navždycky vzdálila. Vždyť spolu ani nechodíme. To roz­
hodně ne. Jacindo, jak ses mohla zachovat tak hloupě?
Nemůžu jen sedět s rukama v klíně. Nemůžu své blízké
vystavit takové hrozbě... Nemůžu spoléhat na to, že se
Will nezachová tak, jak ho to naučili - tedy jako lovec a že mě neprozradí příbuzným.
Sleduju z okna Tamru s Benem. Sedím mlčky.
Je mi hrozně. Ne kvůli tomu, že Tamra jde na rande
a já ne, ale proto, že jsem neměla tušení, že ji někdo na
rande pozval. Netušila jsem, že sejí někdo líbí. Dnes jí nic
říct nemůžu, abych jí nekazila večer. Možná zítra...
Má pravdu. Vždycky se všechno točilo kolem mě. Teď
mě ovšem napadá ještě jedna věc. Vyhrknou mi slzy.
Brzy se už kolem mě nebude točit vůbec nic.
Musím odjet sama. Musím být sama. Možná už navždy.
222
26
e pondělí ráno. Tamra se chystá do školy. Já jsem
vzhůru, ale nevstávám. Tamra se strojí, ale já dělám, že
spím. Z postele vylezu, až když Tamra s mámou odjedou.
Usmažím si sýrovou omeletu, jakou dělával táta, a neteč­
ně si ji sním u ranní televizní talk show.
Odpoledne už mám toho hrobového ticha plné zuby.
Mám plné zuby toho, jak se mučím, jestli Will něco udělá
nebo ne. Jdu se projít. Po pěti minutách se mi už tričko
lepí na zpocené tělo. Dojdu ke golfovému hřišti. Zasta­
vím se, pasu se očima na rozlehlé zelené ploše - uprostřed
suché rozpraskané krajiny vypadá docela nepatřičně.
Uvelebím se na kraji odpaliště. Hladím trávu tak dlou­
ho, dokud se na mě šedovlasí důchodci ve špatně pad­
noucích kalhotách nezačnou podezíravě dívat. Slibuju
si, že se tenhle týden pokusím znova proletět, a vyrazím
zpátky. Cestou promýšlím plán: vniknu k Willovi domů
a ještě jednou si prohlédnu tu mapu.
Paní Hennesseyová zrovna na zahrádce zalévá kytky.
„Aha, tak už vím.“
Zastavím se. „Prosím?"
J
223
„Maminka říkala, že jednu z vás dočasně vyloučili ze
školy."
Bezva. Jen jsem ji utvrdila v přesvědčení, že zahradní
domek pronajala pochybné rodince.
„Napadlo mě, že to budeš ty," dodá docela potěšeně.
Prima. Chci co nejrychleji zmizet v našem domku.
„Mám uvařený guláš, kdybys měla chuť," zavolá na
mě.
Zarazím se. „Co v něm je?"
„Hovězí, cibule, mletá paprika. A trocha zakysané sme­
tany." Pokrčí rameny. „Ale jestli nemáš hlad... Udělala
jsem ho hodně. Neumím vařit pro jednoho člověka."
Zadívám se na ni. Měním názor. Třeba není zvědavá,
ale jen osamělá. Zvlášť když v tom velkém domě sedí celé
dny a noci sama. Nejspíš je osamělá.
Jasně," odpovím. „V kolik mám přijít?"
Ještě je teplý." Šourá se dovnitř.
Po chvíli váhání vyrazím za ní.
Druhý den nečekám na pozvání. Zajdu za paní Hennesseyovou krátce poté, co máma s Tamrou odjedou.
Paní Hennesseyová toho moc nenamluví. Ráda vaří.
A peče. Pořád. Nedělala si legraci, že neumí vařit malé
porce. Hostí mě, jako bych byla nemocná a potřebovala
vykrmit. Je to od ní hezké.
V její společnosti se mi daří na Willa nemyslet.
Zrovna u ní snídám francouzské toasty zalité sirupem
a mocně posypané cukrem. Vtom zaslechnu jakýsi zvuk.
Klepání. Položím vidličku na talíř.
Paní Hennesseyová to taky slyšela. „To je u vás?"
Zavrtím hlavou, vstanu a přejdu k oknu. „Kdo by to
224
tak mohl být?" poznamenám a vykouknu skrz žaluzie
ven.
U dveří zahradního domku stojí Will.
Ztuhnu a začnu zvažovat, co udělám. Co kdybych si
dřepla? Třeba by si nevšiml, že se za oknem něco hnulo.
Na tohle nejsem připravená. Na něj.
„To je tvůj kluk?"
Nakloním hlavu na stranu. „Ne... Jo... Ne."
Paní Hennesseyová se chraplavě zasměje. „No každo­
pádně je na něj hezký pohled. Tak utíkej za ním, ne?"
Střelím po ní pohledem.
„Co? Není to dobrý nápad?" zeptá se. „Čeho se bojíš?"
Zavrtím hlavou až moc horlivě. „Ničeho."
Jenže to je lež. Ano, bojím se. Bojím se, co mi řekne.
Bojím se toho, co mi na holčičím záchodě neřekl, ale já
mu to vyčetla v očích. A on teď ta slova zhmotní a vyšle
je na mě jako šípy.
Přitisknu se ke zdi a opatrně vyhlédnu ven. Dívám se,
jak Will znova klepe.
,Jacindo?" volá na mě.
Paní Hennesseyová se podívá rozevřenou žaluzií ven.
„Proč se schováváš, když se nebojíš? Není zlý, ne?"
„Ne. Neublížil by mi." Aspoň myslím, že by mi ne­
ublížil. Neudělal to, ani když jsme se setkali poprvé. Jenže
teď... Zasupím. Schovám roztřesené ruce pod košili.
Napíná se mi kůže. Prohledávám zahradu, jako bych
čekala, že se za keřem ukrývají Willovi bratranci a že se na
mě chystají vrhnout. Podívám se skrz žaluzii na oblohu.
Nekrouží na ní žádné vrtulníky jako supi.
Vzpomínám, jak se na mě Will díval nade dveřmi ka­
binky. Pořád musím myslet na to, jak se tvářil. Jak byl
225
vyděšený. Jak byl v šoku, když mě uviděl - holku, kterou
měl rád a která se proměnila ve stvoření určené k odchy­
tu. Tvářil se úplně jinak, než když mě v drakijské podobě
viděl poprvé. A právě proto se mi teď vzpouzí žaludek.
„Tak na co čekáš?“ zeptá se paní Hennesseyová.
Až to bude jednodušší. Až život nebude tak těžký.
Jenže to se nikdy nestane, a tak se na paní Hennesseyovou nejistě usměju a vyjdu ven.
„Ahoj Wille," pozdravím ho tiše.
Rychle se otočí. Prohlíží si mě, jako by se chtěl o ně­
čem ujistit. O čem? To čeká, že se před ním převtělím? Ze
se mu ukážu s křídly, planoucí kůží a tak dále?
Zadívá se mi přes rameno. Je mi jasné, že za oknem
vidí paní Hennesseyovou.
„Pojď dál.“ Rychle kolem něj projdu do zahradního
domku. Obejme mě ledový vzduch, který na moji rozpá­
lenou kůži působí jako balzám. Když máma s Tamrou
odjely, nastavila jsem termostat na nižší teplotu, abych
na kůži pocítila chlad, mrazivý vzduch.
Ještě že jsem to udělala. Zvlášť když je tu teď Will.
Slyším, jak za mnou zavírá dveře. Uprostřed našeho
malého obýváku se otočím a stoupnu si přímo před něj.
Zabořím ruce co nejhloub do kapes. Kraťasy mi sjedou
o kousek níž. „Nemáš být ve škole?“
Dívá se na mě. Upřeně. Září mu oči. Dnes je má spíš
zlaté než hnědé nebo zelené. Píchne mě u srdce, proto­
že si vzpomenu, že máma prodala jantar, že jsem přišla
o část své dúše. Will se na mě vždycky díval pronikavě,
ale dneska je jeho pohled jiný. Jako by mě viděl poprvé
v životě.
226
Svým způsobem to tak opravdu je.
Vidím to v jeho výmluvném pohledu. Ze jsem mu
ublížila. Ze jsem ho zradila. Udělala jsem to a nemůžu
před tím utéct. Trápí mě, že jsem mu ublížila. Trápí mě to
víc, než by mě kdy napadlo. Trápí mě to stejně, jako když
jsem přišla o tátu. Jako když jsem opustila kmen, Azurku
a Nidii. Jako to, že mi drakie mizí mezi prsty. Jako to, že
jsem zradila své blízké... i když mě chtěli podrazit a uříz­
nout mi křídla.
„Udělal jsem si volno," vysvětluje, protože jsem se ho
zeptala.
„To tě táta nechá
„Táty jsem se neprosil. Neprosím se ho skoro o nic.
Když nepropadám, tak je mu to jedno." Prohloubí se
mu rýhy u pusy. „Pro něj jsou přednější jiné věci." Poma­
lu pokývne hlavou. Stáhne se mi žaludek. „Určitě tušíš
jaké."
Křeč v břiše ještě zesílí. A je to tady. Klidně to můžu
říct nahlas. Ať to mám z krku. Will ví, že já vím.
„Váš rodinný podnik," vyhrknu.
Stiskne rty, takže z nich má jen zamračenou čárku.
Jo . Náš rodinný podnik se zaměřuje na lov tvých pří­
buzných."
Nadechnu se. Nechci se na to ptát, ale musím to vědět.
„Rekl jsi jim, že -"
„Myslíš, že bys ještě byla mezi živýma, kdybych jim to
řekl?" oboří se a vrhne na mě naštvaný pohled.
Padnu na gauč. Chytím se za lem kraťasů. „Nejspíš ne."
Zavrtí hlavou. „Vidělas, co máme doma v tom pokoji
,Jo," skočím mu rychle do řeči, protože se nechci bavit
o pokoji plném loveckých trofejí. Ta představa mě vydě­
227
sí pokaždé, když zavřu oči. „Vím, čeho jsou tví příbuzní
schopní."
„A přesto ses přihnala k nám domů?“ vybuchne. „To
tě omrzel život?"
„Neměla jsem na vybranou!" Překřížím si ruce na
prsou a pevně si je stisknu jakoby na ochranu před jeho
vztekem.
Vzdychne a posadí se vedle mě. Blíž, než bych čekala.
Blíž, než bych chtěla. Cítím vůni jeho mýdla. Jeho kůže.
V hrudi mi pomalu roste žár. Pak v puse ucítím oheň.
A v nose kouř.
„Ty nepatříš k enkrosům, viď? Ty jsi... drak."
Je vidět, že má s tím slovem problém. Málem se začnu
smát.
„Ne, nepatřím k enkrosům. A my nejsme draci. Už
dávno ne. Jsme jejich potomci. Nazýváme se drakiové."
„Drakiové." Pomalu pokývne hlavou a nakloní se ke
mně. Vypadá rozzlobeně. „Doufám, že ses celou tu dobu
dobře bavila." Jeho hlas je ovšem hebký jako peříčko, hla­
dí mě na kůži, která se probouzí k životu.
„Ne." Záchvějů se. Nevím, jestli strachy, nebo štěstím.
Možná obojím. Opravdu by neměl sedět tak blízko mě.
„Nepřišlo mi to moc zábavný."
„Ani mně ne. Taky jsi mi mohla říct -"
„Mohla?" Promnu si čelo, přímo uprostřed, kde cítím
tepavou bolest. „A tys přede mnou nic netajil?" Sice mám
žaludek v jednom ohni, ale hlas se mi netřese.
Zatváří se nesmlouvavě. „Cos čekala? Ze povím holce,
na kterou musím v jednom kuse myslet, že mí příbuzní
loví bájné tvory? Ze jsou posedlí lovem? Zabíjením, peně­
zi za rozsekaný -"
228
„Přestaň!" Zvednu ruku, zahýbu rty, abych se zbavila
pachuti v puse, aby se mi přestal bouřit žaludek. Nechci
znát podrobnosti. Nedokážu poslouchat, co jeho příbuz­
ní provádějí s mými blízkými. U čeho byl... Do čeho se
možná sám zapojil. Stačí, že nedokážu zapomenout na
to, jak jsem se ocitla ve strašidelném hradu, kterému on
říká domov.
„Ale tys to věděla," poznamená. „Už jsme se setkali."
Nelítostně se na mě dívá. Zběsile ze sebe chrlí slova - kaž­
dé je jako bodnutí nožem. „Znalas mě z hor. Poznalas
mě hned první den na chodbě." Dychtivě si prohlíží můj
obličej, pak mi pohledem sjede na krk a tělo. Dívá se na
mě jako tenkrát v jeskyni. Jako ve škole na záchodě. Jako
by skrz lidskou kůži viděl drakii. „Muselas vědět, že ti
neublížím. Když jsem ti neublížil napoprvé. Copak bych
teď mohl?"
Zvednu se a zamířím do kuchyně, protože od něj potřebuju získat odstup. Ale on mi ho nedopřeje.
Jde za mnou. „Celou dobu jsem věděl, že jsi to ty. Tak
si laskavě nic nenamlouvej" Oči se mu horečnatě lesk­
nou. Natáhne se ke mně a přitáhne mě k sobě, jako by
mě chtěl políbit.
„Co to říkáš?" Vytrhnu se mu a zajdu za kuchyňský
ostrůvek. Jsem ráda, že nás dělí kus nábytku.
Zamračí se a pronikavě se na mě podívá. „Pamatoval
jsem si tě... Jen jsem nevěděl odkud. Poznal jsem, že jsi
to ty."
Kupodivu mě to nepřekvapuje. Viděla jsem mu to
v očích - v obličeji - když jsem s Tamrou stála u skříněk
na chodbě.
Znova natáhne ruku. Tentokrát ho nechám, ať mě po­
229
hladí. Nebráním se. Moje pleť pod jeho dotykem zavzdy­
chá. Hýbu rty, cítím na nich slanou chuť jeho kůže.
Jeho hlas ve mně rozdmýchává oheň.
„Pamatuju se na tebe. V té jeskyni jsi žhnula jako oheň
a lesklá pleť ti hrála všemi barvami/' Nakloním se nad
kuchyňský ostrůvek. Jeho slova mě hypnotizují. A stejný
účinek má i jeho ruka na můj obličej. Jestli bude povídat
dál, uvidí za chvíli drakii. „Řekni, žes na mě myslela. Ze
na mě myslíš právě teď."
Pohnu rty, ale nedokážu ze sebe vydat ani hlásku.
Odtáhne ruku. Okamžitě se do mě dá zima. Připa­
dám si, jako bych byla o něco oloupená. Takhle si připa­
dám už hodně dlouho. Takhle jsem si připadala už před
příjezdem do Chaparralu. Od svých jedenácti, kdy jsem
se poprvé převtělila a ztratila se v sobě. Kdy mě všichni
začali brát jako tu, která dští oheň. Moji rodiče. Moje se­
stra. Cassian. Viděli ve mně v prvé řadě drakii. A já jsem
uvažovala stejně. Prostě jsem byla poslední drakie, která
dští oheň.
Až teď ve Willově přítomnosti si uvědomuju, že jsem
něco víc. Ze jsem někdo, koho nesvazují pravidla kmene,
rasy, rodiny. Že mě ostatní mohou mít rádi takovou, jaká
jsem. Bez ohledu na to, jestli jsem drakie, nebo ne.
„Myslela jsem na tebe," zašeptám. Nepoznávám svůj
hlas. Patří někomu jinému. Někomu statečnému, něko­
mu, kdo se chystá poslechnout volání svého srdce a hod­
ně riskovat. „Nikdy jsem na tebe nepřestala myslet." A pochybuju, že někdy přestanu.
Odměnou mi je další pohlazení. Políbí mě. Něžně mi
přejede pusou po rtech, ale já vím, že v sobě skrývá tou­
hu, že se jen snaží ovládat. Je to ve vzduchu jako blížící
230
se bouřka. Dýchám mu na rty. Začne mě líbat vášnivěji,
přitiskne mi ruce ke spánkům. Na chvíli na ten burácivý
vichr zapomenu. Zakloní mi hlavu a já ho chytnu za vy­
stouplé svaly na rukou. Líbí se mi, jak se ke mně tiskne.
Najednou mi jeho rty připadají studené, přímo ledo­
vé. Uvědomím si, že to není jím, ale mnou. Začínám se
rozpalovat. Úplně sálám. Zalapám po dechu, vytrhnu se
mu, zaběhnu za kuchyňský ostrůvek a oběma rukama
se chytnu tvrdé hrany. Bouřlivý vichr se utiší. Will za­
tím neví, co všechno umím, a já bych mu to teď nerada
předváděla.
Dýchá přerývaně, hruď se mu rychle zvedá. Vysloví mé
jméno tak dychtivě, že zavřu oči. Když je znova otevřu, vy­
padá o něco klidněji, vyrovnaněji. Natáhne ke mně ruku.
Tentokrát necítím tak silné nutkání prchnout. Jeho oči
mi slibují hledané útočiště. Vezmu ho za ruku a on mě
odvede do obýváku.
„Tak povídej," vybídne mě. Jeho třpytivé oči prahnou
po pravdě. „Chci o tobě vědět úplně všechno."
Vždyť už všechno ví. Zná moje velké tajemství. Lo­
gicky - kvůli kmeni, kvůli našemu druhu - bych si toho
měla nechat co nejvíc pro sebe, ale nedokážu to. Teď
už ne.
Nedokážu před ním nic tajit. Před klukem, který mě
tolikrát zachránil. V horách. U něj doma. Dokonce i ten­
krát ve škole. Kdyby mi chtěl ublížit, udělal by to už dáv­
no. Kdyby mě chtěl zradit, nedíval by se na mě takhle.
Nedokázal by to předstírat. Nechci, aby nás něco rozdě­
lovalo. Je čas vyjít s pravdou ven.
„Moje máma a Tamra... nejsou jako já. Nejsou... drakie."
Zmateně se na mě podívá a stiskne mi i druhou ruku.
231
Rozpovídám se. Vysvětlím mu, jak náš kmen funguje, jak
žijeme, jak se převtělujeme. Jak nám evoluce poskytla tu
vůbec nejlepší ochranu, protože se umíme převtělit do
lidské podoby. „Když se bojíme nebo když nám hrozí ne­
bezpečí, ztratíme lidskou podobu. Je to náš obranný me­
chanismus... převtělíme se do drakijské podoby, ve které
jsme silnější a můžeme využít veškeré naše schopnosti.
Proto jsem se začala převtělovat, když na mě na záchodě
zaútočila Brooklyn."
Chvíli mlčíme. „Říkala jsi něco o zvláštních schopnos­
tech. Co umíš?" zeptá se.
Uhnu pohledem. „No, už sis asi všiml."
Teď přijde to nejtěžší. Přitom by to nemělo být tak
těžké. Už ví, že jsem drakie, ale následující informace
bude úplně jiného druhu. Nejsem obyčejná drakie. Jsem
drakie, která budí respekt i mezi drakii.
Zhluboka se nadechnu a podívám se mu zpříma do
očí. „Dštím oheň."
Zatváří se zmateně. Jak ráda bych mu zahladila tu
vrásku na čele.
„Blbost. To už dneska nikdo neumí. O dštění ohně
neexistuje jediný
„Nejspíš mě příroda obdařila recesivními geny."
Neusměje se. Jeho ruka se zastaví těsně nad mým ob­
ličejem. Nepohladí mě. Vidím na něm, že mu to začíná
docházet. „Tenkrát na schodech... jsi měla tak žhavou
kůži. A teď... tvoje rty..."
Obličej mi hoří i přesto, že mě jeho slova studí a roz­
hořčují. Přikývnu. ,Jo. Když mi dáš pusu, tak se prostě...
rozpálím."
„A... co z toho vyplývá? Ze lehnu popelem, když se
232
budeme líbat?" Tváří se vyjeveně. „Proto ses mi vyhýbala.
Proto jsi utekla tu noc, co jsme se líbali."
Nechám si pro sebe, že jsem utekla pokaždé, a ne jen
tu noc.
Sáhne si na rty, jako by si vzpomněl, jak jsem před
chvílí měla teplou pusu. Zasměju se. Zní to zkroušeně.
Nejradši bych se hanbou propadla.
„Mohla bych ti ublížit, jen kdybych z pusy vypusti­
la oheň nebo kouř," přiznám. Aspoň si myslím, že to
tak je.
Hladí mě na ruce. Jsem ráda, že se mě chce dotýkat
po tom, co jsem právě řekla. Obrátí mi ruku. Přejíždí mi
prsty po rýhách na dlani. „A dál?" Podívá se na mě zpod
těžkých víček. „Co ještě bych o tobě měl vědět?"
„Moje kůže odmlčím se, polknu.
Skloní hlavu a přitiskne mi rty na zápěstí. Ten polibek
je heboučký jako pírko. „Co je s ní?"
„Vždyť víš. Už jsi to viděl," zasípu. „Mění se. Barva -"
J e jako oheň." Zvedne oči a řekne ta dvě slova, která
pronesl tenkrát na skalní římse nad šumícím jezerem za­
haleným ledovou mlhou. J si krásná."
„To už jsi mi jednou řekl. V horách."
„A taky jsem to tak myslel. A myslím to tak i teď."
Zasměju se, ale moc přesvědčivě to nezní. „Takže to
znamená, že se na mě nezlobíš."
„Zlobil bych se, ale nemůžu." Zamračí se. „Měl bych."
Posune se na gauči blíž ke mně. Zaboříme se do opraných
polštářů. „To přece nejde."
„Co nejde?" Chytnu ho za límeček košile. Je tak blízko,
že si můžu důkladně prohlížet proměnlivou barvu jeho
očí.
233
Dlouho nic neříká. Už zase se na mě dívá tak, že bych
se nejradši hanbou propadla. Chvíli mám dojem, že mu
duhovky žhnou a že má místo zorniček štěrbiny. „No,
aby se lovec zamiloval do kořisti," zašeptá.
Cítím tlak na prsou. Nasaju vzduch do plic. Říkám si,
že to je skvělé, ale je mi trapné to říct nahlas. Přestože mi
právě vyznal lásku.
Miluje mě?
Vrtá mi to hlavou. Upřeně se na něj dívám a říkám
si, jestli to myslí vážně. Ale proč by to nemyslel vážně?
Proč by to nechal dojít tak daleko? Proč by se obrátil zády
k vlastní rodině?
Už zase se na mě dívá tak zoufale a dychtivě. Vzpomí­
nám, jak jsem s ním seděla v autě, on mi ošetřil ránu na
dlani a pohladil mě na noze. Rozbolí mě z toho břicho.
Rozhlédnu se. Jsme nebezpečně sami. Jsme víc sami
než tenkrát na schodech ve škole. Dokonce víc sami než
při našem prvním setkání na skalní římse. Olíznu si rty.
Jsme sami a tentokrát nás od sebe neodtrhne žádné zvo­
nění. Ještě víc mě ovšem zneklidňuje fakt, že už nás ne­
rozděluje žádné tajemství. Žádné překážky. Ze nás nemá
co zastavit.
Zadržím dech. Cítím na rtech jeho rty. Jsem si jistá,
že takhle blízko jsem ještě k nikomu neměla, že jsem
nikdy nebyla tak zranitelná. Líbáme se tak dlouho, do­
kud vystačíme s dechem. Oba jsme rozpálení a zardělí.
Tiskneme se k sobě na gauči. Něžně mi hladí holá záda
pod košilí, pečlivě mi prsty prozkoumává každý hrbolek
páteře. Záda mě brní, protože se mi hned pod kůží chvějí
křídla. Nasaju studenější vzduch z jeho pusy a vpustím
ho do rozžhavených plic.
234
Vůbec mi nevadí, že se zarazil a že se dívá, jak moje
kůže střídá barvy, ani že se dotýká mého měnícího se ob­
ličeje. Líbá mě. Na tvářích, na nose, v očních koutcích
a s povzdechem přitom zbožně šeptá mé jméno. Sjede
mi rty na krk, zasténám, nahrbím se. Myslím jen na něj.
Ještě nikdy jsem nebyla tak blízko obloze. Je to jen díky
němu.
Udělám k obědu toasty se sýrem, jeden pro mě a dva pro
něj. Hranolky doma nemáme, ale ve špajzu objevím skle­
nici nakládané zeleniny.
„Tohle bylo to nejlepší jídlo, jaké jsem kdy jedl." Napi­
je se. Podívá se na mě přes okraj skleničky s džusem.
„To je tím italským sýrem,“ poznamenám a spolknu
poslední sousto.
„To je kuchařkou."
Usměju se a uhnu očima.
Posloucháme hudbu. Povídáme si. Líbáme se, dokud
se moje kůže nezačne zlatorudě třpytit. Dokud není hor­
ká na dotyk a mě nespaluje vnitřní žár. Přestane mě líbat
a prohlíží si mě. Nakloní se ke mně, přičichne mi ke krku.
Jako bych byla něco, co by rád ochutnal. Přejíždí mi dla­
němi po rukách... takže se rozhořím ještě víc.
„Takhle reagují všechny drakie, které dští oheň?" ze­
ptá se, mrkne na mě a podrží mou ruku v široké dlani.
„Nebo za to můžou moje kouzelné ruce?"
Zavrtím hlavou. „Nevím. V našem kmeni jsem jediná."
Vrhne na mě zkoumavý pohled a přestane se smát.
„Opravdu?"
Přikývnu. „Proto jsme odtamtud odjely. Máma tvrdí,
že tam pro mě nebylo bezpečno."
235
Stiskne mi ruku. „Chtěli ti ublížit?" Při vzpomínce,
že se mi chystali uříznout křídla, se záchvějů. Vezmu
ho za ruku a přiměju ho, aby povolil sevření. „Ne. Ne
tak, jak si myslíš. Jen se mi chtějí plést do života." Vzpo­
menu si na Cassiana a znova se záchvějů. „Chtějí si mě
přivlastnit."
Nakrčí čelo. J a k to myslíš?"
„Nemáš zas tak špatné informace. Všichni si mysle­
li, že drakie, které dští oheň, vyhynuly, že už neexistují.
Jenže pak jsem se objevila já. Jako první po mnoha ge­
neracích." Pokrčím rameny, snažím se svá slova zlehčit.
„A chtějí další. Další drakie, jako jsem já. To je celé."
O uřezání křídel raději pomlčím. Aby si nemyslel, že
jsme barbaři. I když by mi to vzhledem k tomu, co jsou
jeho příbuzní zač, mohlo být jedno. Jenže mně to jedno
není. Stydím se, že se mnou mí bližní chtěli tak krůtě
naložit.
Dlouho se na mě dívá - přísně, pronikavě, přemýšlivě.
Pak mu to dojde. Už chápe, jak si kmen hodlá obstarat
další drakie, které dští oheň. Oříškové oči má najednou
sytě zelené. Zanadává. „Takže kmen očekává, že -"
„Všichni ne," skočím mu rychle do řeči. Nidie si to
podle mě nepřeje. Možná proto nás tenkrát v noci ne­
chala utéct. Neschvalovala by to ani Azurka, ani několik
mých dalších kamarádů. „Náš alfa samec pro mě vybral
svého syna. Cassiana..." Zatváří se tak, že sebou trhnu.
Přejedu mu prsty po hřbetu ruky. „Vždyť se nic neděje."
Nakloním se a políbím ho na koutek pusy. „Teď jsem
tady. S tebou. Nenajdou mě." Tedy až na Cassiana. Ten
už mě našel. Ale jeho teď řešit nebudu. Vrátí se až za
několik týdnů.
236
Proplete si se mnou prsty. „Slib mi, že odsud neod­
jedeš."
Zadržím dech a podívám se mu do očí. Je mi jasné, že
se musím rozhodnout. Ale ne jestli se vrátím ke kmeni.
To už vím. Tam se vrátit nemůžu. Musím si promyslet,
jestli zůstanu tady v Chaparralu a zapomenu, že jsem
chtěla najít jiný kmen.
Will by mi mohl pomoct s útěkem. Myslím, že by mi
pomohl, kdybych ho poprosila, kdybych ho přesvědčila,
že je to nutné. Kdybych mu vysvětlila, že si pro mě brzy
přijde Cassian. Záleží mu na mně, takže by to pro mě
udělal, i když nechce, abych odtud odjela.
Stiskne mi ruku. „Slib mi to."
„Slibuju," zašeptám. I když bych nic takového slibovat
neměla. I když si tu jedna část mého já nebude připadat
v bezpečí. Právem.
Aspoň že nemusím odjíždět kvůli drakii. Ta totiž díky
Willovi neuchřadne. Společně můžeme před celým svě­
tem utajit, co jsem zač. Řekla bych, že spolu bychom do­
kázali naprosto cokoliv. A máma s Tamrou by si mohly
žít po svém. Tak by to bylo pro všechny nejlepší.
Z dáli k nám doléhá zvláštní zvuk. Přerývané jíkavé pí-pi-pí. Je to ten stejný pták. Nebo nějaký podobný.
Jako tu noc, co pršelo. Hlupáček, který si neuměl najít
úkryt.
„Co je to?" zeptám se.
Zatváří se zmateně, ale pak to taky uslyší. „Pouštní
křepelka. Její křik je docela výrazný, viď? Ve městě se ob­
jevuje, jen když se udělá vedro. Hledá potravu a vodu.
Druha."
Z nějakého důvodu se opět záchvějů.
237
,Je ti zima?" Tře mi ruce.
Zima mi nebyla od té doby, co jsme se sem přistěhova­
ly. Netřesu se zimou. „Ne, ale radši mě obejmi.1'
Odpoledne se za mnou staví Catherine.
„Stýskalo se ti?“ zeptá se sarkasticky jako obvykle,
hodí batoh na zem a padne vedle mě na postel, jako by
k nám chodila odjakživa. „Připadám si jako zločinec jen
proto, že tě znám. Pořád se mě někdo ptá, jestlis Brook­
lyn opravdu popálila."
„Popálila?" Povytáhnu obočí.
Catherine si dá pod hlavu polštář. „Dost se to celý
nafouklo." Zacuká jí pusa. „Možná za to můžu já."
„Bezva. Tak to ti děkuju."
„Nemáš zač."
„Tím pádem jsem ve škole odepsaná." Poprvé mi to
není jedno. Jestli tu mám zůstat a úspěšně se začlenit do
kolektivu, tak by pár kamarádů nebylo na škodu. Aby
se ze mě nestal vyvrhel. Zvlášť když Tamra chce ve škole
vynikat.
„Děláš si srandu? Jsi hrdinka." Na rtech jí zacuká
úsměv. „Podle mě máš šanci na titul královny příštího
ročníku."
Krátce se zasměju, ale pak mi dojde, co vlastně řekla.
Příští ročník. Budu tady ještě? S Willem? Ta představa je
příliš lákavá, abych jí uvěřila.
„No. Rutledge dneska nebyl ve škole," poznamená
a vytrhne stránku z kroužkového bloku.
Jo?" Chci, aby to znělo nenuceně.
Jo-o." Pořádně to slovo protáhne a významně na mě
upře modrozelené oči. „Ale jeho bratranci ve škole byli,
238
takže s nima nikam nejel. Zajímalo by mě..." Zvedne hla­
vu, dlouhá zubatá ofina jí spadne do očí. „Kde asi byl?"
Pokrčím rameny a začnu nehtem oloupávat hrot tužky.
„Zato vím, kde byl podle Xandera," povídá dál.
Rychle se na ni podívám. „Xander se s tebou bavil?"
„To je, co? Ze by mě ostatní začínali brát?"
„Kde podle něj Will byl?"
„Samozřejmě že s tebou."
„Se mnou?" Navlhčím si rty. „To říkal?"
„V podstatě jo. Odchytil mě ve studovně. Chtěl si to
ověřit."
Polknu. Není mi pomoci. Xander si myslí, že toho
moc vím, a můj vztah s Willem na tom nic nezmění.
„Co proti tobě má?" zeptá se Catherine.
„Nevím," pokrčím rameny.
„No, já z něj mám docela vítr. Připomíná mi mámina
bývalého přítele Chada. Má zrovna tak ostrý pohled. Na
Chada jsme nakonec musely zavolat policajty."
„To se v mém případě nestane."
Catherine zavrtí hlavou. Sice je mladá, ale už zažila
svoje. Jacindo, to nemůžeš vědět. Nikdy nemůžeš tvrdit,
že někoho dobře znáš. Věř mi."
„To máš pravdu," zašeptám. Přeju si, aby to bylo přes­
ně opačně... Přeju si, abych na každém okamžitě pozna­
la, jaký je. Aby neexistovala lež, přetvářka, masky. Přitom
bych sama bez masky dlouho nepřežila.
Po dni stráveném s Willem moje kůže ještě hřeje a slabě
září.
Mám dům pro sebe. Catherine zůstala na večeři, ale
odešla, ještě než máma vyrazila do práce. Tamra se potom
239
odjela učit se spolužáky. Sedím na posteli, čtu Jak zabít
ptáčka. Ta knížka se mi líbí, ale už půlhodinu koukám na
stejnou stránku. Nemůžu se soustředit.
Slyším tiché škrábání na okno. Nevěnuju tomu po­
zornost. Říkám si, že to bude jen větev. Která se pohupuje
v neexistujícím větru...
Zamrazí mě. Sklouznu z postele a podívám se na okno
mezi mojí a Tamřinou postelí. V matném světle lampičky
vidím za roletou stín. Představím si Xandera. Napadne
mě, že už si to domyslel a že si pro mě jde. Will mu po­
chopitelně nic neřekl, ale on na to přišel sám.
Pak si vzpomenu na kmen. Na Cassiana. Na Severina.
Zhluboka se nadechnu. Roztáhnou se mi plíce. Ne­
vzdám se bez boje. „Kdo je to?“ zeptám se.
Ten zvuk je čím dál hlasitější. Mám dojem, že někdo
zápasí se síťkou proti hmyzu. Je slyšet bouchnutí a pak
třaslavé škubnutí. Síťka odpadne.
„Kdo je to?“ zeptám se znova. Mám pusu plnou dýmu,
nadouvají se mi tváře a ze rtů se mi dere velký oblak kouře.
Brní mě záda, protože se mi pod kůží hýbou křídla, plazí
se jako zvířata, která hledají, kudy by se dostala ven.
Okno se otevře. Roleta zachřestí a zavlní se. Moje kůže
se taky zavlní. Zaplaví mě vlna horka. Otevřu pusu, chys­
tám se dštít oheň.
Roleta vyletí nahoru. V okně se objeví Willova hlava.
Dívá se na mě zářivýma očima. „Ahoj," vydechne.
„Wille!" doběhnu k oknu a podržím roletu, aby mohl
vlézt dovnitř. „Co blbneš? Málem jsem dostala infarkt."
„Viděl jsem tvoji ségru, jak jde pryč, ale říkal jsem si,
že bych neměl klepat. Máš mámu doma?"
,Je v práci."
240
Zazubí se, vleze dovnitř a uvolněně mě obejme. „Takže
tě mám celou pro sebe."
Usměju se a přitisknu se k němu. Jsem šťastná, že
jsem mu chyběla jako on mně. Sice jsme se dneska už
viděli, ale vedle něj si teď připadám silnější - okolní svět
už mě tak neděsí a neničí.
Sedneme si na zem a zády se opřeme o postel. Vez­
meme se za ruce a začneme si povídat. Vypráví mi o své
rodině. O svých bratrancích. O všech. Dokonce i o svých
strýcích a ještě dalších bratrancích. Jenže mně dělá sta­
rosti Xander.
„Xander mě strašně nenávidí," přizná Will.
„Proč?"
Mlčí. Cítím, jak je celý napjatý. „Protože mě táta i strej­
dové... mají radši."
Ja k to?"
Vzdychne. Je vidět, že ho to moc trápí. „Nechci o tom
mluvit -"
J e n mi to pověz," naléhám. Musím zjistit, co je Xan­
der zač.
„Protože jsem v něčem lepší než on."
„V čem?" zeptám se, přestože mi vnitřní hlas našeptá­
vá, ať přestanu, ať se ho nevyptávám. Protože to ve sku­
tečnosti nechci vědět.
Jacindo, jsem lepší lovec."
Ruka mi v jeho dlani ztuhne. Podívám se na ni. Divím
se, že se k němu tisknu tak důvěřivě. Zvedá se mi žaludek.
Pokusím se mu vytrhnout. Protože tohle je na mě moc.
Jak se s tím mám vyrovnat?
Pevně mi tu ruku stiskne. Jacindo, nechci ti lhát. Jsem
nejlepší stopař z celé rodiny. Někdy mám pocit, že se na
241
vás dokážu naladit... Neumím to vysvětlit. Takhle si při­
padám pokaždé, když se přiblížím k
Přikývnu. Je mi to jasné. Proč se tenkrát na chodbě
choval tak, jak se choval - že mě ucítil, dřív než mě uviděl.
„To je dobrý," zašeptám. Opravdu mi to nevadí. Jestli ho
to ke mně táhne i z tohohle důvodu, tak mu to nemůžu
mít za zlé. Zvlášť když po něm toužím stejně jako moje
vyprahlé plíce po kyslíku. Protože chci svou drakii udržet
při životě. „Proto jsi pro ně tak důležitý."
Jo." Přikývne. Do čela se mu nahrnou medově hnědé
vlasy. Jenže mně to nikdy nepřipadalo správné. Nikdy
jsem si nemyslel, že draci, ehm drakiové, jsou nebezpeční
a že je nutné je zabíjet. To se mi totiž táta snaží namluvit.
Od té doby, co jsme se viděli v horách, jsem je na drakijskou stopu nepřivedl. Nemůžu. Už to nikdy neudělám."
Usměju se. Říkám si, jestli jsem do Chaparralu náho­
dou nepřijela právě kvůli tomuhle. Kvůli Willovi. Kvůli
sobě. A kvůli všem drakiům.
Nakonec přijde řeč i na obávané téma. Doufala jsem,
že se mě na to Will nikdy nezeptá. Sama jsem si o tom
tématu zakázala přemýšlet. Protože znamená hodně ne­
radostnou vyhlídku.
„Kolika let se vlastně dožíváte?" Opře se hlavou o po­
stel a podívá se na mě. J e pravda, co se proslýchá?" Jsem
tak klidná. A uvolněná. A nenucená. Takhle se v jeho blíz­
kosti chovám pokaždé. Jako by se mě na nic nezeptal.
Jako by se právě nezeptal, jak dlouho budu žít. „Opravdu
můžete žít i nekonečně dlouho?"
„Nejsme nesmrtelní." Pokusím se o smích. Nepovede
se mi to. „Nemůžeme žít nekonečně dlouho."
Chvíli mlčí. Dál se na mě klidně dívá. Prozrazuje ho
242
jen lesk jeho očí. Je mu to jasné. Je mu jasné, že sice ne­
jsme nesmrtelní, ale že pořád máme k obyčejným smrtel­
níkům daleko. „Kolika let se dožíváte?"
Navlhčím si rty. „To je pochopitelně různé
„Tak kolika?"
„Nejstarší drakii v našem kmeni, Nidii, je tři sta osm­
desát sedm." Na zlomek vteřiny vypadá zaraženě. Pak se
zatváří jinak. Rozvážně. „Ale to je dlouho i na nás. To je
výjimka. Průměrně se dožíváme tak dvou set... tří set let,"
dodám rychle.
„Průměrně," zopakuje po mně.
Mluvím dál, jako by na to - na propast, kterou jsem
mezi námi právě vytvořila - mohl díky mě zapomenout.
Jako bychom se už tak nepotýkali se spoustou překážek.
„Všichni si myslíme, že Nidie žije jen silou vůle. Je pro náš
kmen hrozně důležitá. Moc ji potřebujeme, a ona se pro­
to drží naživu." Chabě se zasměju. Vadí mi, že Will mlčí.
„V kolika začneš vypadat staře?"
Rozpačitě pokrčím rameny. „No, my nikdy nevypadá­
me... staře." Každopádně ne tak jako lidé.
„Na kolik vypadá ta Nidie?"
Kousnu se do rtu. „Na pětapadesát nebo šedesát,"
zalžu.
Není to pravda. Nidie vypadá spíš na pětačtyřicet.
V životě jsem neviděla drakiho nebo drakii, kteří by vy­
padali na víc. Prostě nestárneme jako lidé. Máma stárne
jen proto, že už dlouho potlačuje svoji drakii.
„Takže až já budu šedivý šedesátník, ty budeš vy­
padat..."
„Mladší," doplním. Mám v krku knedlík. Ne proto,
že Will bude vypadat starší nebo že už nebude tak hezký.
243
Ale proto, že s tím nebudu moct nic dělat. Jen budu při­
hlížet, jak chátrá, slábne a umírá.
„Nebudeme se radši bavit o něčem jiném?" Vytrhnu
ruku z jeho sevření a prohrábnu si zacuchané vlasy. Dou­
fám, že neviděl, jak jsem si nenápadně otřela oči.
Je slyšet, jak se otvírají vchodové dveře.
Urychleně vyskočíme. Tamra vejde do pokoje pár mi­
nut poté, co Will vylezl oknem ven.
Sedím na posteli, snažím se tvářit nenuceně a nedívat
se na okno, kterým Will zmizel. Snažím se nemyslet na
naše poslední slova, na výraz v jeho obličeji... ani na to,
jak mi běhá mráz po zádech, protože on zemře o hodně
dřív než já.
Až do dnešního dne jsem o tom odmítala přemýšlet,
nikdy jsem se dalekou budoucností nezabývala. Jenže
když to teď vím - když vím, že mě Will miluje, že odsud
nikdy neodjedu a že s ním chci být už navždy - nedokážu
se ubránit strachu. Zarývá do mě své tesáky.
Protože ve Willově případě to „navždy" zas tak dlouho
nepotrvá.
244
27
robudí mě vůně kávy a slaniny. Zavětřím. Ne. To voní
párky. Stoprocentně. A smažená vajíčka.
Podívám se na Tamřinu prázdnou postel na opačné
straně pokoje a pak na budík. Je čtvrt na devět. Ta vůně
se vznáší všude kolem. Promnu si oči a zvednu se na lok­
tech. Říkám si, jestli máma náhodou nezapomněla vy­
pnout kávovar. Kručí mi v břiše. To ovšem nevysvětluje,
proč tu voní jídlo.
„Tak teď už to vím,“ vyděsí mě hluboký sametový hlas.
Vyskočím a popadnu polštář, jako by to byla zbraň.
Na prahu stojí Will. Napije se z kovového termohrnku. Šedé tričko mu obepíná ramena a hrudník tak doko­
nale, že se mi tají dech.
„Co víš?“ zeptám se napjatě.
„Ze jsi krásná i po ránu."
„Aha,“ řeknu přihlouple a přehodím si zacuchané vla­
sy přes ramena. Jsem si jistá, že nevypadám dobře, zvlášť
když právě vstávám. Ne že by mi jindy na vzhledu záleže­
lo, ale stejně... Copak někdo vypadá k světu, když zrovna
vylézá z postele? „Tys přišel," zašeptám.
P
245
J a k vidíš."
J e to silnější než ty, viď?"
Ja k vidíš, tak jo."
Nevadí mi to. Vlastně jsem ráda.
„Udělal jsem ti snídani," dodá.
„Ty umíš vařit?" zeptám se ohromeně.
Zazubí se. „Nezapomínej, že jsme doma sami chlapi.
Máma umřela, když jsem byl malej. Skoro si ji nepama­
tuju. Musel jsem se naučit vařit."
„Aha," pípnu a narovnám se. „Počkej. Jak ses sem do­
stal?"
„Dveřma." Napije se a podívá se na mě, jako by mi hro­
zilo nebezpečí. „Tvoje máma by se měla naučit zamykat."
Zvednu obočí. „Copak by tě to odradilo?"
Usměje se. „Vždyť mě znáš."
Asi ho už opravdu znám. Vím, jak mu je, když odmí­
tá dělat, co se od něj očekává. Vím, jak mu je, když pro
své blízké představuje zklamání. V tomhle směru jsme
na tom stejně.
Přestane se usmívat. Jenže existujou i jiný nebezpečí -"
„A zamčené dveře by mě před nima ochránily, viď?"
Okamžitě zalituju, že jsem mu to připomněla. Mrzí
mě, že se mu v obličeji mihnul stín a oči mu ztmavly
dozelena.
„Ale no tak," zkouším to. Vylezu z postele. Musí za­
pomenout, že existují temné síly, které mi chtějí ublížit...
a rozdělit nás. Ze on s některými dokonce bydlí v jed­
nom domě. Možná s těmi nejhoršími. Kmen si nepřeje
mou smrt. Dokonce ani enkrosové pro mě neznamenají
bezprostřední nebezpečí - zatím to jsou jen anonymní
postavy zahalené mlhou, skrytí strašáci. Za hrozbu bych
246
je považovala, až kdyby mě lovci chytli a vydali mě do
jejich spárů.
„Radši tohle téma nebudeme rozvíjet," navrhnu a obe­
jmu ho kolem pasu.
Přitiskne mě k sobě tak pevně, že zalapám po dechu.
„Nechci, aby ti někdo ublížil. Nikdy."
Z toho, jak to řekl a jak mě drží - tak zoufale a urput­
ně - se roztřesu. Sevře se mi žaludek.
Napadne mě, jestli náhodou neví něco víc. Jestli mi
řekl všechno.
Co by mi tak mohl tajit?
Nechci na to myslet. Přitisknu se hlavou k jeho teplé
hrudi. Jeho měkká bavlněná košile je moc příjemná na
dotyk. „V tom případě mě pusť, nebo mě rozdrtíš," do­
bírám si ho.
„Tak pojď," vybídne mě, vezme mě za ruku a odvede
mě do kuchyně. „Umírám hlady. Najíme se."
Řekl to normálním hlasem. Sametovým a hlubokým.
Vyrovnaným. Po tom zvláštním tónu už v něm nebylo ani
stopy. Pak mě napadne, že jsem si to nejspíš vymyslela.
„Will už nebyl několik dní ve škole."
Sestřina neškodná poznámka mě donutí zvednout
hlavu od knížky. Tamra se učí na koberci u postele. Po­
zorně mě sleduje. Ruka s propiskou se jí zastaví těsně
nad papírem.
Jo?" zeptám se. Jsem pyšná, že se mi podařilo zachovat
klid, že jsem jí na to neskočila. „Třeba zase někam jel."
„To teda nejel. Jeho bratranci ve škole byli." Vida, už ví
o jejich rybaření. Jen netuší, co ve skutečnosti loví.
Pokrčím rameny a začnu si číst. Za chvíli už slyším,
247
jak Tamra něco píše, a úlevně vydechnu... Doufám, že
jsem v téhle zkoušce obstála. Paní Hennesseyová naštěstí
o Willových návštěvách pomlčela. Doufám, že šije hodlá
nechat pro sebe. Jsme tak trochu spojenci.
„Mluvila jsi s ním?"
Vida, tak Tamře to nedá. Teď to bude těžké. Vždyc­
ky mi vadilo, když jsem měla sestře lhát. Jenže kdybych
jí řekla pravdu, musela bych jí povědět i spoustu jiných
věcí a na ty teď není vhodná chvíle... na to teď nejsem
připravená.
„Ne."
„Hm. Tak to asi princ na bílém koni není.“ Zadívá se
mi do očí. Odolám a nezačnu Willa obhajovat, že je víc
než princ. „Nemrzí tě to?“ zeptá se.
„Ne. Na prince jsem nikdy moc nevěřila."
„Nepovídej." Pokrčí rameny. Nemůžu si pomoct, mu­
sím myslet na Cassiana. Tamra ho dřív považovala za
prince. Nejsem si jistá, jestli ho náhodou nepovažuje za
prince i teď. „Musíš si zvyknout, že některý žabáci se
v prince nepromění."
Zabručím. „Co Ben?" zeptám se, abych zavedla řeč na
jiné téma.
„Ale jo, dobrý."
To znamená, že ji Ben moc nebere. Přece jen to není
Cassian. Podle mě má Cassiana plnou hlavu, i když se
zařekla, že na něj nebude myslet. Cassiana v nadživotní
velikosti. Skoda. Kdyby s někým chodila, přišla by na jiné
myšlenky a přestala by si dělat starosti kvůli tomu, jestli
jí to tady zkazím. Tedy jestli jí to zkazím ještě víc, než se
mi zatím povedlo. Nový přítel by také navozoval zdání
normálnosti, po kterém ona tak touží.
248
Možná bych jí měla říct, jak to s Willem je. Možná
bych jí měla vysvětlit, že tu chci zůstat, že chci, aby nám
tu bylo dobře. Ze mám Willa moc ráda... že ho mám více
než ráda. Ze tu díky němu můžu zůstat. Vzdychnu. Bylo
by to na dlouhé povídání. Delší, než o jaké teď stojím.
Stejně to Tamra zítra zjistí, protože se pro mě Will staví
a půjdeme na rande.
„Ale jeden kluk se mi líbí ještě víc,“ řekne, dřív než se
jí odhodlám svěřit.
Podívám se na ni. ,Jo? Ze bys konečně našla prince?"
„Hmm. Možná." Přikývne, ale nijak to nerozvede. Ne­
tlačím na ni. Neřekla by mi víc, než by chtěla. V tomhle
si jsme podobné. Žijeme vedle sebe už dost dlouho, ale
srdeční záležitosti spolu zásadně nerozebíráme, protože
by se nám ani jedné nelíbilo, co ta druhá skrývá v srdci.
Jenže se známe příliš dobře, a tak toho před sebou stejně
moc neutajíme.
Dívám se na ni. Jsem rozhodnutá tu zásadu porušit.
Otevřu pusu, ale nevydám ze sebe ani hlásku. Některé
zvyky prostě nejdou jen tak odbourat. Nejsem připravená
jí povědět o Willovi. Právě teď mám to hřejivé tajemství
ukryté hluboko v srdci. Je to nádherný motýl, kterého se
mi podařilo ulovit a kterého teď opatrně držím v dlaních.
Tamra se to brzy dozví. A já si toho překrásného mo­
týla zatím nechám pro sebe a pokusím se ho nezničit.
Další den se u nás Will neukáže.
Nepřekvapuje mě to. Říkal, že půjde do školy... Nedala
jsem mu pokoj, dokud to neslíbil. Nechci, aby měl kvůli
mně průšvih, nebo aby ho dokonce vyhodili. Navíc na
sebe nechci jeho příbuzné zbytečně upozorňovat.
249
Den se krátí a po Willovi stále není ani vidu. Jsem
zklamaná, protože mi to samé slíbil už několikrát, a přes­
to se pokaždé stavil. Večer máme jít na rande, ale čas se
bez něj dost vleče.
Zajdu za paní Hennesseyovou. Chvíli se spolu díváme
na televizi. Ona si pak jde zdřímnout a já zamířím zpátky
domů. Natáhnu se na postel a začnu psát úkoly. Chemii
mám za chvíli hotovou. Chystám se na geometrii - vzo­
rec pro výpočet kořenů kvadratické rovnice jsme brali už
před dvěma roky, takže příklady řeším, jako když bičem
mrská. Vtom něco zaslechnu.
Tiché cvaknutí.
Vrzání podlahy.
Kůže se mi nadšením napne, zavlní a zachvěje. Will.
Odložím tužku, posadím se a nervózně si prohrábnu
vlasy.
„Ahoj, mami!" Jsem si jistá, že to není máma, ale pře­
sto na ni zavolám. To pro jistotu.
Nic. Ticho.
„Paní Hennesseyová?"
Vstanu, dojdu ke dveřím a podívám se do obýváku.
Vchodové dveře jsou otevřené. Pouštějí dovnitř slunce
a v jeho svitu tančí smítka prachu. O kousek dál se třpytí
voda v bazénu, ta modř je tak zářivá, že mě z ní bolí oči.
„Wille?" odvážím se křiknout. V hlase mi je slyšet na­
děje.
Jdu dál, rychle se rozhlédnu po prázdné kuchyni. To
pro případ, že by nám Will chystal svačinu. Nic. Vykouk­
nu do zahrady.
Zklamaně protáhnu pusu. Po Willovi není nikde ani
vidu.
250
Pomalu zavřu dveře. Překontroluju, že jsou opravdu
zavřené. Kůže se mi dál vlní, překypuje energií. Takový
příval energie obvykle pociťuju jen ve Willově přítomnos­
ti. Jenže Will by mi na volání odpověděl.
Dívám se na dveře a třu si ruce - mám husí kůži,
i když je takové vedro. Urychleně zamknu. To ticho je
tísnivé a skličující. V domku je až podezřele velký klid.
Z toho tepla se mi vlní kůže, už je docela horká. Určitě
by mi pomohlo, kdybych se vykoupala. Chci si sundat
košili. Otočím se, že si dojdu pro plavky. Zaječím.
28
Z
atnu zuby, abych nezačala křičet. Nerada bych probu­
dila paní Hennesseyovou - určitě by se sem okamžitě
přihnala.
„Ahoj Jacindo."
Ten hlas mi nahání takový strach, že ho cítím až v mor­
ku kostí. Věděla jsem, že tahle chvíle jednou přijde, a stejně
na ni nejsem připravená. Vždyť mi dal pět týdnů. Pořád­
ně polknu. Bude těžké ho přemluvit, ať podruhé odjede
beze mě.
V plicích se mi hromadí kouř. Rozšiřuje se mi průdušnice, otéká z horka. Budu se bránit. Žár v mém těle ještě
zesílí, když si představím, že mě čeká uřezání křídel... že
mě Cassian chce odvézt domů, abych trpěla. „Vypadni,"
zachraptím.
Vykulí oči. Zorničky se mu ztenčí tak, že místo nich
má jen úzké svislé čárky.
„Máma ti to řekla, viď?" pronese rozhodným hla­
sem.
Jo," odseknu. „Řekla."
„Neví všechno. Nezná mě... Neví, co cítím. Nikdy bych
252
tě nenutil, abys dělala něco proti své vůli, a nikdy, nikdy
v životě bych nedovolil, aby ti někdo ublížil."
Jeho slova mě rozzuří. Jsem si jistá, že lže. Vyletí mi
ruka, chci mu vlepit facku, aby se přestal tvářit tak upřím­
ně. Stejně se tvářil i minule, a to mi lhal do očí.
Chytne mě, stiskne mi zápěstí. Jacindo
„Nevěřím ti. Dal jsi mi slovo. Pět týdnů -"
„Pět týdnů bylo moc. Nemohl jsem to vydržet, musel
jsem tě vidět.“
„Protože jsi lhář,“ nedám se.
Už nevypadá tak nad věcí. Je na něm vidět, že to pro­
žívá. Ví, že nemluvím jen o těchhle pěti týdnech. Zavrtí
hlavou. „Dejme tomu, že jsem ti neřekl všechno. Ale to na
celé věci nic nemění. Nikdy ti neublížím. Chci tě ochra­
ňovat," řekne, jako by mu to bylo opravdu líto.
„Tak s tím klidně můžeš začít," vybídnu ho.
Zatne zuby. „To můžu. Můžu jim v tom zabránit."
Snažím se mu vykroutit. Pustí mě. Třu si zápěstí a probodávám ho pohledem. Jenže já jsem si tady zvykla."
Protáhnu prsty a hned zase zatnu ruce v pěst, pořád mám
sto chutí se s ním utkat. Jestli mě donutíš k návratu, tak
ti to nikdy neodpustím."
Zhluboka se nadechne, výrazně se mu přitom zvedne
hrudník. „To nechci."
„Odjedeš beze mě? Necháš mě na pokoji?" Začnu si
dělat naděje.
Zavrtí hlavou. „To jsem neřekl."
Jistěže ne," ušklíbnu se. „A jak si to teda představu­
ješ?" Zmocní se mě panika, že tu chce zůstat a že se tím
pádem dozví o Willovi a jeho příbuzných. „Není důvod,
proč bys tu měl zůstávat."
253
Tmavé oči se mu lesknou. J s i tady ty. Dám ti víc času.
Nikdy mezi lidi nezapadneš. Určitě si to rozmyslíš."
„Nerozmyslím!"
„Neopustím tě! Copak nechápeš, že bez tebe nemů­
žu žít? Jsi jiná než ostatní." Jeho hlas je jako hromobi­
tí. Divoce máchne rukou. Vyjeveně na něj zírám, bolí
mě oči. „Nejsi cvičená opice, která udělá, co se jí řekne.
Máš v sobě oheň." Trhaně se zasměje. „To se mi povedlo.
Opravdu v sobě máš oheň. Jacindo, jsi něčím zvláštní.
Jako jedinou tě beru vážně, všichni ostatní mi jsou ukra­
dení." Upřeně se na mě dívá, skoro nedýchám. Přijde mi,
že by mě k sobě nejradši přitiskl.
Rychle uskočím. Je to k neuvěření, ale tváří se dotčeně.
Svěsí obrovské ruce podél těla „Dám ti větší volnost. Čas,
aby sis uvědomila, že tohle -" ukáže na obývák není
nic pro tebe. Potřebuješ mlhu, hory, oblohu. Létat. Jak
tady bez toho můžeš vydržet? Bez toho přece nepřežiješ.
A jestli ti to ještě nedošlo, tak si to určitě časem uvědo­
míš," prohlásí klidně, možná dokonce vyrovnaně.
Představuju si Willa. Říkám si, že on je teď mojí ml­
hou, oblohou, vším. Nejen že tady dokážu přežít, já jsem
se tu dokonce zamilovala. Jenže to se Cassian nesmí ni­
kdy dozvědět.
„Tady je to tisíckrát lepší než doma. Uřezání křídel,
o kterém jsi mi příhodně zapomněl říct
Jacindo, k tomu nikdy nedojde." Popojde ke mně.
Skloní hlavu a zadívá se mi do očí. „Máš moje slovo.
Když se se mnou vrátíš, nic se ti nestane. To bych radši
umřel."
Jeho slova se mi proženou hlavou jako ledový vítr.
„Ale tvůj táta -"
254
„Můj táta nebude alfa samec donekonečna. Jednou
převezmu vedení já. A všichni to moc dobře vědí. Poslech­
nou mě. Slibuju, že budeš v bezpečí."
Můžu mu věřit? Zvlášť po tom co právě řekl? Když
mu uvěřím a bude to chyba, zaplatím za to příliš vyso­
kou cenu. Zaplatím za to životem. „To budeš čekat tak
dlouho, dokud s tebou neodjedu po dobrém?" Chci mít
v tomhle směru jasno. „Nebudeš mě nutit? Ani se za žád­
ných okolností nikomu neukážeš?"
„Počkám. Jak dlouho budeš chtít," slibuje.
Počká. Jenže tu bude pořád někde číhat. Někde poblíž.
Bude mě sledovat. A já o tom někdy ani nebudu vědět.
Je to zvláštní, jak je najednou všechno jinak. Nejdřív
jsem si myslela, že tady nevydržím. A ted odsud nechci
odjet. Hlavně kvůli Willovi, ale taky proto, že jsem se
zařekla, že poslechnu mámu s Tamrou. Ať je jednou po
jejich. Nemůže být všechno tak, jak bych si to představo­
vala. Když budu silná a chytrá, tak to moje drakie zvlád­
ne. A Will tomu pochopitelně může napomoct. Stačí pár
pus. Úsměv. Nebo když mi zlehka přejede rukou po kůži.
A moje drakie okamžitě ožije. Navíc to už před ním ne­
musím tajit.
Střední školu nějak přežiju. Kvůli mámě a kvůli Tamře. Po maturitě můžu odjet s Willem. Až se osvobodí od
svých příbuzných. Jde o pouhé dva roky. Podrobnosti
ještě promyslíme. Jak a kam pojedeme. Poprvé od příjez­
du sem si začínám dělat naděje. Nedovolím, aby mi to
Cassian překazil.
„Tak to se nedočkáš," prohlásím slavnostně. „Protože
já si to nerozmyslím."
Cassian tajemně protáhne koutky. Jako by věděl něco,
255
co já nevím. Je mu osmnáct, ale mně přijde, že je mezi
námi rozdíl několika let. „Situace se mění. Lidi se taky
mění. Risknu to."
Zavrtím hlavou. „Uvidíš. Nerozmyslím si to."
Odjede odsud. Nebude moct čekat donekonečna. I když
tvrdí něco jiného. Jednou povede kmen. Nebude tu dva
roky zaclánět. I když o mě tak stojí.
„Uvidíme."
Podívám se na hodiny, které blikají nad televizí. „Měl
bys jít, než se vrátí máma."
„Máš pravdu." Přejde ke dveřím. „Tak zatím ahoj, Ja­
cindo."
Neodpovím. Přece se nebudu tvářit, že jsme dospěli
tak daleko, že si říkáme zdvořilosti.
Nejsme přátelé. Ani zdaleka ne. A nikdy nebudeme.
256
29
pět odpoledne k nám do pokojíčku nakoukne máma.
Jacindo, co by sis dala k večeři?"
Přehodila si směnu, aby s námi mohla aspoň jednou
strávit páteční večer. Cítím se trochu provinile. Tak se
snaží a nakonec tu dnes zůstane sama.
Tamra totiž taky něco má. Žádný div. A já jsem ještě
ani jedné neřekla, že jdu na rande s Willem. Máma se na
mě teď dívá v domnění, že stráví příjemný večer aspoň
s jednou dcerou.
Tamra si zkouší oblečení. Prozradila nám jen, že se
někam chystá s kamarády. Nevyptávala jsem se. Stejně
bych nevěděla, o koho se jedná, i kdyby mi to řekla. Ale
vzhledem k událostem posledních dnů to roztleskávačky
asi nebudou.
Ohrne nos nad hezkou propínací halenkou a hodí ji
na postel. Já bych si ji na rande s Willem klidně vzala.
Nadechnu se. „No, já mám na dnešek taky něco domluvenýho," přiznám.
Tamra se rychle otočí.
Jo ? “ zeptá se máma. Překříží si ruce na prsou a vejde
V
257
do pokoje. „A s kým?" zeptá se potěšeně. Že by se dcera,
se kterou to má tak těžké, konečně srovnala? Že by si tu
začala zvykat? Že by si tu našla kamarády?
„S Willem." Raději pomlčím, že se jedná o rande. Není
nutné ji hned děsit.
„S Willem?" vloží se do toho Tamra. „Není to trochu...
blbost?"
Máma nakrčí čelo, jako by usilovně přemýšlela. „To kvů­
li němu na tebe zaútočily ty holky na záchodě, ne?" Vida,
Tamra už mámu důkladně informovala. „Před ním..."
Se převtéluju. Jako by to bylo obscénní slovo, které ne­
dokáže vyslovit.
„Už se před ním umím ovládat," zalžu. Pořád lepší než
říct, že už se před ním ovládat nemusím.
Máma se na mě přísně podívá. „Nepřeju si, abys s ním
chodila," řekne rychle a rozhodně.
,Já si to taky nepřeju," přidá se Tamra, jako by mi
mohla něco zakazovat.
„Ty do toho nemáš co kecat," okřiknu ji.
Určitě se zlobí, že jsem jí lhala, když se mě předtím na
Willa ptala. Asi jsem jí měla říct pravdu, neměla jsem si
to nádherné tajemství nechávat pro sebe. „Způsobil nám
jen samy potíže -"
Bodnu prstem do vzduchu. Je n kvůli němu jsem tady
ochotná zůstat! To kvůli němu jsem odsaď neutekla!
Měly byste být rádi, že jsem ho poznala." Není to tak úpl­
ně pravda. Máma s Tamrou jsou pro mě taky důležité...
ale jsem moc naštvaná, abych to přiznala.
Máma sebou trhne, zamrká. Je bledá v obličeji.
Jacindo," vydechne tiše. Jako bych řekla něco strašné­
ho. Nebo ještě něco horšího udělala.
258
„No co je? Myslíš, že mě nenapadlo, že odsaď uteču?"
zeptám se. „Než jsem poznala Willa, bylo to tady pro mě
k nesnesení. Bez něj bych tu nevydržela ani den!"
Tamra něco znechuceně zamručí a otočí se ke skříni.
Máma mlčí. Je bledá, vypadá vyděšeně. Je vidět, že
přemýšlí, že si to snaží srovnat v hlavě. Dívám se na ni.
Doufám, že pochopí, v co vkládám naděje. Chci, aby po­
chopila, že už se tu cítím lip, že dokud budu mít Willa,
nemůže se nic stát.
Smutně, lítostivě zavrtí hlavou. „Nemůžeš s ním cho­
dit, je to moc nebezpečné."
Kdyby věděla, jak je to nebezpečné.
,Jak myslíš," odseknu a rozhodím rukama. ,Jen mě
dál drž v bublině! Nebo mě uč doma! Protože moji drakii
probudí každý kluk, kterého budu mít ráda... který se mi
bude líbit!" vyhrknu, přestože si to nemyslím. Podle mě
to dokáže jedině Will. Je na něm něco zvláštního. Dělá se
mnou divy. To by žádný jiný kluk nedovedl.
Máma zavrtí hlavou. Jacindo -"
„To mám radši chodit s klukem, který se mi hnusí?"
Jistěže ne," odpoví rychle. „Ale možná bys měla s ran­
děním počkat, až tvoje drakie -"
„Umře?" vyštěknu a skočím jí tak do řeči. J á vím."
Roztáhnu prsty ve vzduchu. „Už se nemůžeš dočkat, viď?
Nemůžeš se dočkat dne, kdy mě budeš moct nazvat lid­
skou bytostí."
Moc to bolí. Jako rána, která se nechce hojit, zůstává
otevřená a teče z ní krev. Vědomí, že nejsem taková, jakou
by mě chtěla, že musím být někým, kým nechci, aby mě
měla ráda...
V očích mě pálí slzy, protože je to všechno tak nespra­
259
vedlivé. Zhluboka se nadechnu. „A napadlo tě někdy, že
třeba neumře? Ze drakie nepatří k té části mého já, kte­
rou můžeš jen tak zabít? Ze to jsem já? A hotovo? Já Jacinda. Ze. To. Jsem. Já." Položím si ruku na srdce. „Podle
tebe by tady moje drakie měla uchřadnout, jenže já dštím
oheň! Vymykám se všemu, co se o nás ví."
Zavrtí hlavou. Vypadá unaveně. Staře a docela vystra­
šeně. „Nikam s ním nepůjdeš."
Zatnu pěsti, až mě zabolí kosti. „To nemůžeš -"
„Co nemůžu? Být tvoje máma?" vybuchne. Její janta­
rové oči jsou najednou plné života. „To nikdy nepřestanu,
tak se s tím koukej smířit."
Pochopitelně má pravdu. Má mě ráda a udělá cokoliv,
jen aby mě ochránila. I když se kvůli tomu budu trápit.
Udělá, co bude nutné.
Překřížím si ruce na prsou a zachmuřeně stisknu rty.
Já taky udělám, co bude nutné.
Za dvě minuty se pro mě má stavit Will. Vylezu oknem
ven a tiše ho za sebou zavřu.
Máma v kuchyni chystá koktejl a něco k zakousnutí.
Měly jsme se spolu dívat na film. Cítím máslovou vůni
a slyším, jak v hrnci zběsile puká popcorn. Naštěstí pře­
kryje hluk, který dělám.
Tamra odjela před půl hodinou. Byla na mě tak na­
štvaná, že mi ani nepopřála dobrou noc.
Běžím kolem bazénu. Paní Hennesseyová se dívá z okna,
za zády jí bliká modré světlo televize. Zamávám jí. Dou­
fám, že nevypadám jako uprchlý vězeň. V tom letu se mi
dech z pusy přímo dere.
Will právě vysedá z džípu. Když mě uvidí, přestane se
260
tvářit napjatě. Uvolněně se usměje. „Ahoj. Chtěl jsem pro
tebe zajít
„To je dobrý. Jedem." Otevřu dveře na straně spolu­
jezdce, dřív než k nim stihne dojít, a naskočím dovnitř.
Sotva popadám dech.
Pomalu nasedne, zvědavě si mě přitom prohlíží. Ne­
trpělivě bubnuju prsty do stehen.
„Stalo se něco? Chtěl jsem se představit tvojí mámě
„To není dobrý nápad." Rychle se podívám na náš
dům. Mámu nikde nevidím. „Radši pojeď pryč."
Pomalu, nejistě přikývne. „Dobře."
Vidím, že není nijak nadšený - chtěl ukázat, že je sluš­
ný kluk. Škoda že mu to nemůžu dovolit. Jenže mně je
jasné, že by to na mámu nezabralo. Teď ne.
„Stýskalo se mi po tobě," poznamenám. Doufám, že
mu tak zvednu náladu. „Dnešek se vlekl."
Zasměje se. „A mně se zas stýskalo po tobě. Klidně
jsem mohl jít za školu, ale tys -"
J á vím, já vím." Zavrtím hlavou. Je n nechci, abys měl
kvůli mně problémy."
„Neboj, nebudu. Navíc v pondělí už jdeš taky do
školy."
Nastartuje. Auto se rozjede. Úlevně vydechnu. Koneč­
ně vyrážíme na rande.
Pozoruju čím dál větší tmu. Zarytě mlčím, nechám se
hypnotizovat mihotavými světly protijedoucích aut. Už
nemyslím na mámu, ale na někoho jiného. Na někoho,
kdo je s největší pravděpodobností někde tady. Doufám,
že ne moc blízko.
Říkám si, že splní dané slovo. Že se bude držet stra­
261
nou. I kdyby mě viděl s jiným klukem. Ale stoprocentně
jistá si tím nejsem.
Ohlédnu se. Lepí se na nás nějaké auto. Řidiče nevi­
dím. Tím pádem nevím, jestli to náhodou není Cassian.
Za chvíli nás předjede. Vzdychnu.
„Proč mám pocit, že tě unáším? Nemám ve zpětným
zrcátku vyhlížet policejní majáčky?"
Jela jsem s tebou dobrovolně." Donutím se usmát.
„Podle mě tě nezatknou," utahuju si z něj.
„Výborně. Tak ,podle tebe‘, jo? To zní slibně." Trhne
sebou a usměje se. „I když možná ne. Přece jen mi je osm­
náct
„Tobě je osmnáct? Ale vždyť chodíš do druháku."
Na okamžik se zatváří rozpačitě. „Před pár lety jsem
ve škole hodně zameškal. Půlku sedmý a celou osmou
třídu. Byl jsem nemocný."
„Nemocný?" zopakuju po něm. Právě mi připomněl,
že může umřít. Ničí mě to. Rozdělí nás to, vytvoří to mezi
námi určitou zeď. Xander říkal, že Will byl nemocný, ale
v životě by mě nenapadlo, že to bylo něco vážného.
„A jak? Teda co ti bylo..."
Pokrčí rameny, jako by o nic nešlo, ale nepodívá se na
mě. Hledí na silnici před sebou. „Měl jsem leukémii. Ale
teď už je to dobrý. Vyléčil jsem se."
„Byls... byls na tom hodně špatně?"
„Tak rok jo. Prognóza nebyla -" Náhle se odmlčí,
jako by toho prozradil příliš. Už zase mám ten divný
pocit. Dojem, že mi něco zatajuje. Ze si něco nechá­
vá pro sebe. Chvěje se mu brada. „Ale to je teď jedno.
Nejsem snad kus chlapa?" Mrkne na mě. „Nevypadám
snad zdravě?"
262
To tedy vypadá. Vypadá jako silný mladý muž. Jenže
všechno není takové, jaké to vypadá. To vím lip než kdo­
koliv jiný.
„Doktoři dnes dokážou hotové zázraky." Už zase se
soustředěně dívá na silnici. Jsem si jistá, že přede mnou
něco tají. Možná mi to nikdy neřekne. I když proč by
přede mnou něco skrýval? Vždyť jsme toho na sebe pro­
zradili už tolik. Co by tím sledoval?
Přikývnu. Dává se do mě zima. Nelíbí se mi, že mi něco
zamlčuje. Zrovna tak se mi nelíbí představa, že jsem o něj
mohla přijít. Ze bychom se nikdy nepotkali. Ze by mě v té
jeskyni našli jeho příbuzní a já bych teď už nežila.
A on přece může umřít. Umře. Jistě, ne hned teď, ale
jednou. Dlouho přede mnou. Ve spáncích mi tepe tupá
bolest. Zaryju do ní prsty.
Tohle je naše první rande. Nechci ho kazit, a tak změ­
ním téma. „Kam vlastně jedeme?"
„Máš ráda řeckou kuchyni? Je to docela daleko, ale
ta restaurace opravdu stojí za to. Dělají skvělý hummus.
Naše první rande musí být něco extra." Zazubí se a po
očku se na mě podívá. „Konečně, viď?"
Usměju se, ale rty mám studené a rozechvělé. Chvíli se
mi daří dál usmívat. Aspoň nějakou dobu můžu předstí­
rat, že je všechno v nejlepším pořádku. Ze Cassian není
nikde tady... a že na mě v dáli za touhle pouští nečeká
kmen.
Ve zpětném zrcátku vidím světelný obrazec. Zavrtím se.
Ta záře je tak ostrá, že musím přimhouřit oči. Pověsilo
se na nás nějaké auto. Jede těsně za námi. Tentokrát nás
nechce předjet.
263
Buší mi srdce, cítím ten rychlý tlukot až v uších. Ne­
můžu si pomoct, okamžitě mě napadne, že to je Cassian.
Nebo v horším případě někdo jiný z kmene. Severin. Cas­
sian by se podle mě nechoval tak nápadně. Už si to se
mnou jednou vyříkal. Možná mě sleduje, ale zpovzdálí,
určitě by na sebe takhle neupozorňoval. Slíbil to.
Dám si ruce na klín, zatnu pěsti a podívám se na Wil­
la. Vezme mě za ruku, proplete si se mnou prsty a stiskne
mi je. Čerpám z jeho dotyku sílu. Pocit bezpečí.
Je to zvláštní. Ze si připadám v bezpečí vedle lovce drakiů. Ale je to tak. Nemůžu se přesvědčovat o opaku. Ani
se o to už nepokouším. Stejně tak nemůžu popírat, že
bych tu možná mohla zůstat. Navždy. Tady v poušti. Ze
bych tu vedle Willa mohla přežít a že by mi tu dokonce
mohlo být dobře.
To auto za námi zatroubí. Napne se mi kůže, docela
to bolí.
„To se na nás lepí schválně?" zeptám se. Doufám, že
jen zbytečně panikařím, že jsem jen po Cassianově nedáv­
né návštěvě paranoidní.
Will přísně sevře rty. ,Jo."
„Kdo je to? Co chce?“
„To je Xander."
Zamrazí mě u srdce. Plíce se mi rychle roztáhnou.
„Aha." To už by bylo lepší, kdyby za námi jel Cassian.
V jeho případě bych aspoň věděla, co můžu čekat.
Will se na mě podívá. „Nemusíme zastavovat. Dá nám
pokoj. Nechci, aby ti byl nablízku. Je to moc nebezpečné."
„Ne," zavrtím hlavou. „Měli bysme zastavit. Proč by ne?
Bylo by mu podezřelé, kdybys mě před ním skrýval -"
„Vždyť jsme na rande -"
264
„Zastavíš, ať to máme z krku? A na rande vyrazíme
hned potom." Zamávám rukou. „Ať je po jeho
Auto naplní jeho drsný smích. Je to dost rozpačitý
zvuk.
„Co tě tak pobavilo?"
„Tobě to ještě nedošlo, viď?"
Dívám se na něj, na jeho výrazný profil. „Co mi mělo
dojít? Nechceš mi to vysvětlit?"
Dál upřeně hledí přímo před sebe. „Ze tě chce,“ za­
bručí nakonec.
Trhnu sebou. „Mě?" Mám pocit, jako bych právě do­
stala facku. „Proč?“
„Protože si myslí, že něco tajíš. Podle něj toho moc víš.
Myslí si, že jsem ti všechno řekl. A navíc se mnou musí
v jednom kuse soupeřit.'* Protáhne si nad volantem dlou­
hé prsty. „Narodili jsme se jen tři měsíce po sobě."
To jsem nevěděla.
„Chodí o třídu níž, protože jezdí často na lov. Kdyko­
liv se mu naskytne příležitost. Je tím tak posedlý, že se ně­
kdy vypraví úplně sám, dokonce i Anguse nechá doma."
Překvapeně zvednu obočí.
,Je to šílenec, já vím. Takhle blbne od té doby, co..."
Zarazí se.
„Od té doby, co...?“
„Co jsem zjistil, že umím vystopovat drakie, a stal jsem
se pro ostatní nepostradatelným. Na rozdíl od něj."
Při jeho zmínce o tom, že je stopař - nejlepší z celé ro­
diny - mi zatrne. Kolik drakiů asi díky němu pochytali
nebo zabili? Nicméně se dokážu vžít do jeho situace. Pro­
tože vím, jaké to je, když vás někdo využívá, když si vás
265
cení jen proto, že něco umíte... a ne proto, jací jste, nebo
proto, jací byste chtěli být.
„Soupeříme spolu už od narození. Můžou za to naši
tátové. A dědové." Pokývne hlavou. „Asi to je normální.
Asi chtěli, abysme byli silnější. Dřív byl lov mnohem ne­
bezpečnější, protože jsme neměli na pomoc techniku.
Hodně lovců se z výprav nevrátilo."
To vím. Tedy vím, že drakiové nikdy nebyli tak zra­
nitelní jako teď. Lovci jsou mnohem lstivější a děsivější
a nás pořád ubývá. Žijeme v době síťometů, terénních
aut a komunikačních systémů, díky kterým nás snadno
obklíčí a zajmou. Pozbýváme dračích vlastností, které
nás po celé generace ochraňovaly. Já jsem ovšem vý­
jimka.
Teď mají převahu Will a jemu podobní Záchvějů se. Nechci takhle uvažovat. Nelíbí se mi, že
nás v duchu stavím proti sobě. Mě a jeho. Část mého já
se děsí, že to tak bude pořád.
„Xander mě nenávidí." Pokrčí rameny, jako by na tom
nebylo nic zarážejícího.
To je mimo mé chápání. Máma sice provedla, co pro­
vedla, a mezi mnou a Tamrou panuje napětí, ale vědomě
by mi neublížily. Na to je mezi námi příliš silné pouto.
Will sundá nohu z plynu a podívá se na mě. „Oprav­
du mám zastavit? Při první vhodné příležitosti to na tebe
zkusí. Už proto, aby mě naštval."
Překřížím si ruce na prsou. Zvednu bradu. „Nic na
mě zkoušet nebude. Nejsem hračka, o kterou se přetahují
dva malí kluci. Zastav."
Přesto se mi v žaludku zahnízdí stísněný pocit, stočí
se mi tam jako had.
266
To proto, že jsem se právě dozvěděla, proč se v Xanderově blízkosti necítím dobře. Už to není jen matné tušení.
Když auto zpomalí, srdce mi sevře ledová hrůza. Jestli
se Xander dozví pravdu, udělá všechno, aby mě zničil a nejen kvůli tomu, kdo jsem, ale také aby ublížil Willovi.
Jsem si tím naprosto jistá. Ten dojem mi pomalu proniká
pod kůži.
Zastavíme na parkovišti u rychlého občerstvení. Ve
vzduchu je cítit mastný pach slaniny. Will nechá motor
běžet. Cekáme v zadní části parkoviště, docela daleko od
několika aut zaparkovaných u vchodu.
Vedle nás zastaví obrovský džíp. Okýnko na straně
spolujezdce sjede dolů a já přes Willa nakouknu dovnitř.
Vepředu sedí Xander s Angusem a dost nepřirozeně se
usmívají. Chovají se tak uvolněně a mile, až je mi z toho
špatně.
„Stavovali jsme se u tebe,“ křikne Xander. „Tvůj táta
říkal, žes někam vyrazil."
,Jo." Will mi stiskne ruku. „Dneska něco mám.“
„To vidím." Xander pokývne hlavou, ale nespouští ze
mě oči. .Jedeme na Velkou skálu. Nechcete se přidat?"
„Máme jinej program."
Angus ohrne masité rty. „To jsi teda rychle pod pan­
toflem."
Jak já ho nesnáším.
„Drž hubu," vyhrkne Will a chce zařadit rychlost.
Vtom si všimnu, že se na sedadle za Willovými bratranci
někdo pohnul. Něčí ruka se chytne opěrky za Xanderovou hlavou.
„Počkej," syknu.
Ze zadního sedadla vykoukne Tamřina hlava.
267
„Tamro!" zavolám na ni. Skoro na Willovi ležím, abych
dobře viděla.
Tak ona kamarádí s Xanderem? To o tomhle kluko­
vi mluvila? Tohle je její nový objev? Už chápu, proč ne­
chtěla, abych šla na rande s Willem. Tušila, že bychom se
mohly potkat. Kdybych s ní trávila víc času, kdybych se
nenechala dočasně vyloučit ze školy - kdybych se o ni víc
zajímala - mohla jsem tomuhle vývoji událostí zabránit.
Bouří se mi žaludek. Měla jsem se sestře víc věnovat. Kdy­
bych jí řekla pravdu, věděla by, jaké nebezpečí nám hrozí.
Stisknu Willovi ruku.
Tamra se na mě zazubí. Oči se jí rozpustile lesknou. Je
ve svém živlu. Ví, že mi vadí, že se s těmihle kluky kama­
rádí. „Nazdar Jacindo. Takžes nakonec mámě utekla."
Rychle se podívám na Willa. Doufám, že v mých očích
vyčte prosbu: Nemůžu s nimi Tamru nechat samotnou.
„Opravdu?" zašeptá a nakloní hlavu až ke mně.
Přikývnu a zahýbu pusou na znamení, že ano.
Chápavě vzdychne. „Tak dobře," křikne příkře na bra­
trance a otočí se k nim. „Na chvíli se tam stavíme."
Xander se samolibě usměje. Je mi jasné, že jsme se
nepotkali náhodou. Moc dobře ví, co dělá. Použil moji
sestru jako návnadu. Z nějakého důvodu chce, abych
s Willem jela na Velkou skálu.
268
30
Velké skále míří zároveň s námi několik dalších
aut.
Vysedá z nich místní mládež. Postavy na pozadí oblo­
hy plné kouře vypadají spíš jako stíny. Je slyšet bouchání
dveří. Taky vysedneme. Začnu hledat Tamru. Chci ji najít,
odvést ji stranou a všechno jí povědět. Udělám cokoliv,
jen aby se mnou a Willem okamžitě odjela.
Ostatním se v rukou pohupují svítilny, svítí nám na
výstup na Velkou skálu. Zahlédnu Tamřiny ohnivě zrzavé
vlasy. Září jí dokonce i ve tmě. Vyhýbá se mi, drží se spo­
řádaně s ostatními. Dělá, že mě nevidí.
„Dobrý?" zašeptá mi Will do ucha.
„Kam to jdeme?" zamumlám.
„Nahoře se často pořádají večírky."
Zavrtím hlavou a podívám se do tísnivé tmy, kam nedopadá světlo ze svítilen. „Co tady Tamra pohledává?"
zašeptám.
„Chce se bavit. Jako ostatní."
Jistě, jen se chová jako normální holka. Koleduje si
o malér. Horší společnost si snad ani vybrat nemohla.
K
269
Znova mě napadne, co asi tenhle týden dělala. Že by
se po večerech učila s Xanderem? Je mi špatně, když si
představím, že byla u něj doma - určitě také mají pokoj
hrůzy podobný tomu, který jsem viděla u Willa.
Rozhlédnu se. Nahoru s námi šplhá i několik Willových bratranců. Ostatní neznám. Tváří se nelítostně.
Jejich oči jsou temné a nevýrazné jako okolní čerň, čiší
z nich zhýralost a rozhodnost. Když vystoupáme nahoru,
Will na některé kývne a tiše, odtažitě se s nimi pozdraví.
Nepouští mě od sebe ani na krok. Mám dojem, že by mě
nejradši chránil vlastním tělem.
Svrašťuje se mi kůže, svaly se mi napínají, záda mě
pálí, brní a svědí. Ze všeho nejradši bych se vznesla do
vzduchu a uletěla.
Will rychle těká očima. Chová se jako dravec - je ve
střehu a jako na trní.
Vytrhnu se mu a stoupnu si přímo před něj. Prohlížím
si jeho obličej. Srdce mi tluče čím dál pomaleji, postupně
se mi v sevřené hrudi zastavuje. „Nejsme náhodou na...“
Rozhlédnu se. Některým klukům je určitě přes dvacet,
možná i přes třicet. Xander se s nimi bodře zdraví a poplá­
cává je po zádech. Druhou rukou objímá Tamru. Ztiším
hlas a nakloním se k Willovi. „Není tohle večírek lovců?"
Podívá se na mě přehnaně vesele a omluvně. Nepatrně
přikývne, ale mně je to hned jasné.
Takových vlků. A já vlezla přímo do jejich doupěte.
Nacházíme se na hřebeni Velké skály - sráz pod námi
se táhne až k Chaparralu. Dívám se na město usazené
hluboko v pouštní pánvi. Je odsud nádherný výhled.
Po hodině mám dojem, že uplynula už celá věčnost.
Měla jsem sedět v restauraci ve městě, které září dole
270
pode mnou, ale místo toho trávím večer s partou sestáva­
jící skoro ze samých lovců. Udělali ze svítilen šišatý kruh.
Uprostřed stojí aparatura, hudba z ní vyřvává do tmy.
Jsem ráda, že je tma. Jsem ráda, že nikdo nevidí, jak se
mi kůže jantarově třpytí, leskne a tlumeně září. Tělo mi
dává najevo, že bych měla prchnout. Utekla bych, kdy­
bych mohla... jenže tu Tamru nemůžu nechat.
„Můžeme kdykoliv odejít, stačí říct," poznamená Will.
Drží mě za ruku, palcem mi přejíždí po nevyzpytatelné
kůži. Určitě si všiml, že se mi neustále proměňuje.
Sleduju Tamřinu hebkou rezavou hřívu. Míří k sudu
piva. Říkám si, jak ho sem asi vyvlekli. „Za chvilku vy­
razíme."
Jdu za Tamrou. Cítím takové odhodlání, že mi z toho
tuhne sval za krkem. Chytnu Tamru za ruku a odtáhnu
ji pryč od neurvalé party a osvětleného kruhu.
Xander chce jít za námi, ale Will mu v tom zabrání.
Odvedu Tamru dál do tmy. Will s Xanderem se kousek
od nás rozčileně dohadují.
Tamra drží prázdný kelímek. Přísně se na ni podívám.
J á myslela, že ti pivo nechutná."
I v přítmí vidím, že se usmívá. Oči se jí zářivě lesknou.
J e n se mezi ně snažím zapadnout. Když ty toho nejsi
schopná."
Přejdu tu posměšnou poznámku mlčením a zavrtím
hlavou. „Proč se tak chováš?"
„Bacha, Jacindo. Docela záříš. Ale třeba se tvůj kluk
spokojí s vysvětlením, že zbožňuješ tělový mlíko s třpytkama," upozorní mě výsměšným tónem.
„Proč jsi sem jela?" zeptám se.
„A proč jsi sem jela ty?"
271
„Kvůli tobě. Xander Rutledge, jo? Tamro, prober se.
Vždyť víš, jakou má pověst. Holky, které s ním chodily
„Už zase si hraješ na starší sestru. Myslíš, že je mezi
náma kvůli těm jedenácti minutám rozdíl?" Nakloní se
ke mně. „Něco ti prozradím. Já už jednu mámu mám.
Dokonce tu samou jako ty," zasměje se.
Je opilá? „Vím, že jsi na mě naštvaná, ale neměla by ses
kamarádit s těmahle
„A ty snad jo?" Mávne rukou ke skupince mladíků Will stojí trochu stranou, čeká na mě. „Máš být doma.
Máma říkala, že s ním na rande nesmíš. Tak co tady po­
hledáváš?"
Vrhnu významný pohled na prázdný kelímek v její ruce.
„No, máma by z nás teď neměla radost ani z jedné."
Pokrčí rameny, zašoupe nohou. Kamínky se skutálí ze
svahu do černé noci. „No jo. A co chceš dělat? Zavolat jí?"
„Tamro, prosím. Pojeď s náma -"
„To vám mám křenit?" Krátce se zasměje. „Pěkně děkuju."
„Willovi to nebude vadit."
„Ne." Zakloní hlavu a vydá nepěkný hrdelní zvuk.
„Ale mně by to vadilo. Už moc dlouho žiju v tvým stínu.
Xander mě balí. A mně se líbí." Nepatrněji přeskočí hlas.
Nevěřím jí. Ani na vteřinu ne. Xander se jí nelíbí. Jen je
odhodlaná udělat cokoliv, aby zapadla do kolektivu, a že
mě přitom naštve, je pro ni jen takový bonus. J e n jeď
a dej mi pokoj." Otočí se a vrátí se k ostatním.
Will vystoupí z přítmí. Jacindo?"
Třesu se. Vrhnu se mu do náruče. Pohladí mě po tvá­
ři, zastrčí mi vlasy za ucho a přivine mě k sobě. „Dobrý?
Vyrazíme?"
272
Jestli chci odjet? Ano. Mám tu Tamru nechat? Přejede
mi mráz po zádech.
Nadechnu se. „Nechci ji tu nechat s...“ řeknu mu do
hrudníku.
„Xanderem,“ doplní zasmušile.
Přikývnu. Vzhledem k tomu, co mi o něm Will po­
věděl, jsem přesvědčená, že chce Tamru jen využít. Ze jí
ublíží. Na mě ani na Willa nemůže, ale na ni si dovolí.
Jestli si myslí, že něco tajím, že třeba patřím k enkrosům,
pak podle něj Tamra také něco skrývá. Bude pro něj snad­
nou kořistí. Protože je na mě tak naštvaná a navíc má až
po krk života, který jí donedávna všichni vnucovali.
„Nepřemluvilas ji, ať s námi odjede?"
,Je na mě hrozně naštvaná," zašeptám, trochu se při­
tom zajíknu.
„Ach jo, Jacindo." Zvedne mi hlavu, přitiskne se mi
čelem na čelo a políbí mě suchými studenými rty. „Ne­
smíš se kvůli tomu trápit. Nemůžeš za to, kdo ve sku­
tečnosti jsi."
Přikývnu, ale nejsem si jistá, že má pravdu.
Moc jsem se nesnažila, abych byla taková, jakou by
mě máma s Tamrou chtěly. Celou dobu jsem se tomu jim - bránila. Lpěla jsem na své drakii, i když by pro nás
bylo bezpečnější, kdybych se jí zřekla. Dokonce jsem tu
zůstala, i když mě Cassian vystopoval. Možná jsem přece
jen sobec.
Rozhodla jsem se tu zůstat z jednoho jediného důvo­
du. Ze stejného důvodu jsem teď i tady. A je úplně jedno,
že se snažím namlouvat si něco jiného. Tím důvodem je
Will. Je pro mě droga, se kterou nedokážu přestat. Jsem
prostě sobec.
273
Will mě znova políbí, ráda se nechám strhnout. Ten
polibek přejde ve vášnivé líbání. Ráda zapomenu, kde
jsem.
Sice to zní bláznivě, ale ve Willovi jsem našla útočiště.
Ví o mně všechno. A přesto mě má rád. Miluje mě. Chápe
mě. Nechce mě měnit. To se o nikom jiném říct nedá.
Odtáhnu se a podívám se na něj, přejedu mu dlaněmi
po pevných ramenou. Náš dech se propojí, splyne. Dý­
cháme rychle a ztěžka. Třpytí se mu oči, ve tmě vypadají
jako malé zlaté pochodně. Zatínám prsty. Chytnu ho za
košili. Znova se lehce dotkneme rty. Jednou. Podruhé.
Užíváme si to.
Zničehonic mám dojem, že se s jeho rty odehrála změ­
na. Máje studené. Ledové. Zakouším tupý strach. Uvědomuju si, že to je mnou, a ne jím. Nemá studené rty. To
jen moje tělo začíná hicovat. Napíná se mi kůže. Je příliš
horká, syčí jako kapka vody na rozžhavené plotýnce.
Dunivý rytmus hudby slábne. Hlasy a smích mizí, žár
v mém těle roste, plazí se mnou jako svíjející se plamen.
Vzdychnu. Cítím, jak mi z pusy vylétá pára. Nestihnu
ji spolknout.
Will ucukne rty a rychle se odtáhne. Jacindo..."
Nerada bych svého přítele popálila. Chci se od něj od­
vrátit a vychladnout, ale vtom zaslechnu hluboký hlas.
Žár v mých plicích okamžitě pohasne. Pustím Willa a po­
malu se otočím.
„Tak proto tady chceš zůstat."
Okamžitě Cassiana najdu. Jeho velká tmavá silueta se
k nám blíží tmou. Vlasy mu za chůze vlají, spadají mu
na široká ramena. „Vždyť jsi mi něco slíbil," obořím se
na něj.
274
Will strne, přitáhne mě blíž k sobě a zaujme obranný
postoj.
Cassian. Vzteky se mi chvějí póry v těle, rozšiřují se.
Nedívá se mým směrem. Jako by mě nevnímal. Probodává pohledem Willa, rty má naštvaně sevřené. „Nesahej
na ni.“
„Cassiane, nech toho." Zarazím se. Zděšeně zamrkám.
Kéž bych jeho jméno nevyslovila.
Protože Will teď ví, o koho se jedná.
Otočí se ke mně. Cuká mu v oku. „Cassian?" zeptá se.
Neodpovím. Nedýchám. Bojím se, aby mi z pusy ne­
vyletěla pára nahromaděná v krku. Pára, kterou bych nejradši jedním prudkým výdechem vypustila na Cassiana.
Otočím se a přísně se na něj podívám. Varuju ho, ať ne­
udělá nějakou hloupost.
„Tak tohle je Cassian?" nedá Will pokoj. Můžu se mu
divit?
„Wille, nech to na mně."
„Tys věděla, že je tady?" zeptá se a pevně stiskne rty.
„A nic jsi mi neřekla?"
Trhnu sebou. „Slíbil, že se bude držet v povzdálí," vysvětluju.
„Ale neslíbil jsem, že budu mlčky přihlížet, jak se
muchláš s nějakým -"
„Drž klapačku!" Rychle se otočím. Z nosu mi stoupá
pára.
Cassian sleduje úponky kouře. Spokojeně se usmívá.
Tiše se zasměje. Jeho hluboký smích zní výhružně. Jeho
hlas, jeho vlezlý šepot se nese vzduchem. Jacindo, jen se
na sebe podívej. Nezapřeš, kdo ve skutečnosti jsi." Podívá
se na Willa a úsměv mu ztuhne na rtech. Zapomněl, že
275
nejsme sami. Předpokládá, že Will netuší, kdo doopravdy
jsem. „Vrať se se mnou nebo uděláš něco, čeho budeme
oba litovat."
Podívám se na své ruce. Ve tmě se mi zlatě lesknou.
J s i jako já,“ dodá. „Nepatříš sem. Nepatříš k němu."
Will vedle mě tiše zabručí. Pevně mi sevře ruku.
Cassianova kůže mění barvu, je střídavě matná a lesk­
le černá. Natáhne ke mně ruku. „Ukonči to. Vrať se se
mnou."
Otevřu pusu. Chci odmítnout. Ze rtů mi unikne su­
ché zachraptění. Polknu, navlhčím si rty a znova otevřu
pusu. Bohužel pozdě.
Will se kolem mě prožene tak rychle, že ho vidím jen
rozmazaně. Odrazí se, skočí a strhne Cassiana na zem.
Ozve se hlasité zadunění. Zvedne se oblak červeného pra­
chu a oba je zahalí. Třesu se a vyjeveně na ně zírám. Bolí
mě oči. Cojsem to provedla?
276
31
kamžitě se do sebe pustí. Vidím změť zmítajících
se rukou a nohou. Slyším bručení. Nadávky. Trhání
kůže. Nárazy těl.
„Nechte toho! Přestaňte!" Snažím se jim uhýbat.
Válejí se po zemi, svíjejí se. Uvolněné oblázky a kamín­
ky padají ze svahu do lačné chamtivé tmy.
Jacindo!" Tamra už stojí vedle mě. A za ní Xander.
Ostatní jsou naštěstí ve víru opilecké zábavy a rvačku ne­
vnímají. „To je Cassian?"
Nervózně přikývnu.
„Kdo je Cassian?" zeptá se Xander.
Will sebou mrskne a zalehne Cassiana. Zatne pěst
a praští ho do obličeje. Trhnu sebou, protože je slyšet, jak
křupou kosti. Cítím na zubech měďnatou pachuť krve kousla jsem se do rtu.
Cassian se lhostejně zasměje a utře si krev, která mu
teče z nosu. Musím myslet na jedinou věc. Will přece ne­
může být silnější než Cassian. Cassian je nejsilnější draki,
jakého znám. Je majestátní onyx.
Tamra mě obejme. Všechno je zapomenuto.
O
277
„Tamro,“ zašeptám a přitisknu se k ní.
„Neboj, jsem tu s tebou."
Je mi hrozně, trápí mě nelítostné výčitky. Měla jsem jí
to říct. Měla jsem jí říct úplně všechno.
Cassian se vzepře a vší silou - vší drakijskou silou Willa odkopne. Will dopadne na bok, obličej se mu stáh­
ne bolestí. Cassian po něm skočí. Už zase jsou v sobě. Vá­
lejí se po zemi, kutálejí se ze strmého skalnatého svahu.
Kutálejí se, nabírají na rychlosti a pořád se perou.
Ječím.
Vtom Willovi dojde, co se děje. Přestane Xandera bít,
zaryje se rukama do země, snaží se něčeho chytit. Vzdu­
chem létá červená hlína. Will má prázdné ruce, máchá
jimi ve vzduchu. Děje se to moc rychle. Zahlédnu jeho
obličej. Jeho divoký pohled. Ústa strnulá ve výkřiku. Sly­
ším rychle padající kamení.
Vytrhnu se Tamře a rozběhnu se za ním. Jen tak tak
se zastavím v místě, kde svah prudce padá dolů. Mám
srdce až v krku. Dívám se, jak Will s Cassianem mizejí
z dohledu, jak jejich rozmazané siluety kloužou po skal­
natém svahu.
„Wille!"
Odvážím se ještě dál, i když je to dost nebezpečné.
Zastavím se přímo nad srázem. Kde Will zmizel. Zřítil se
ze skály do čekající tmy. Zlomek vteřiny slyším, jen jak mi
za zády duní hudba.
Pak se hluboko pode mnou v pouštní pánvi ozve ně­
kolikeré strašlivé bouchnutí. Při každém sebou trhnu,
zaběduju a kus mého já odumře. Protože Will spadl na
zem.
Cassian to nebyl. Cassian by nespadl.
278
Lomím rukama, zatínám bledé pěsti. Cítím, jak se mi
zastavuje srdce. Hrozně to bolí. Trpím. Tak moc, že ne­
můžu dýchat. Po tvářích mi tiše stékají slzy.
Tamra odmítavě vrtí hlavou, tváří se urputně, skoro
tak divoce jako Will, když jsem ho viděla naposledy.
Konečně se pořádně nadechnu. Místo vzduchu se mi
ze rtů dere žhavý hustý dým.
Okamžitě mi je jasné, co se děje. Vidím Tamřin vyděše­
ný výraz a Xanderův bledý obličej - jeho oči mají stejnou
barvu jako okolní noc. Jsou to inkoustově černé bezedné
tůně. Sledují mě. Vidí, že se mi z pusy valí kouř.
Je mi to jedno.
Asi se chovám hloupě. Jenže si nemůžu pomoct. A Tam­
ra to ví. Natáhne ruce a skočí ke mně, jako by mi v tom
mohla zabránit. Jako by tomu mohla zabránit.
Jacindo, ne!“
A pak se to stane. Než se stihnu rozkoukat, prodlouží
se mi ruce i nohy. Jsou připravené k letu. Hřbet nosu se
mi rozestoupí, chvěje se a stahuje. Rukávy mi sklouznou
z ramen a halenka se zašelestěním spadne na zem. Roz­
vinou se mi křídla. Nohy se už chystají ke startu. Zvednu
zašpičatělý obličej. Protáhnu si ruce. Kůže mi ve tmě září
jako oheň. Vzlétnu.
A pak se pustím dolů, svištím tmou za Willem. Slyším
jen máchání roztažených křídel.
Drakijský instinkt zafunguje - oči se mi přepnou na noč­
ní vidění.
Letím tmou, kloužu teplým vzduchem. Vznáším se
a vůbec nemyslím na to, že je vzduch řídký. Je tak teplý
a suchý, že kolem mě praská jako elektřina.
279
V puse cítím kyselou kovovou pachuť strachu. Ale
o sebe se nebojím. Nemyslím na to, co jsem provedla.
V hlavě mi zní jediné slovo. Jediné jméno. Will.
Ze jsem se převtělila před Xanderem a jaké to bude
mít důsledky, budu řešit až později. Teď ne. Ještě ne. Poz­
ději. Až najdu Willa. Živého. Společně pak přijdeme na to,
co dál.
Snesu se na úpatí svahu. Nic nevidím. Po Willovi není
nikde ani stopy. Odrazím se od země. V dáli nade mnou
je matně slyšet hudba. Rozhlížím se mezi kaktusy. Křídly
čeřím teplý suchý vzduch. Will je určitě někde tady.
Neuletěl. Na rozdíl od Cassiana. Ohlédnu se. Cassian
je taky někde tady. Číhá. Slape vzduch. Sleduje mě. Nebu­
de rád, že jsem se převtělila. Zvlášť když jsem to udělala
proto, abych zachránila člověka. Ještě ke všemu kluka, se
kterým mě přistihl v objetí.
Jacindo!" zaslechnu Willův hlas.
Svítá mi naděje. Jdu za jeho hlasem. Drží se skalního
ostrohu, svaly má napjaté, třese se námahou.
Polovinu obličeje má zalitou krví. Pravé obočí mu pře­
tíná široká rána, ze které mu teče krev do oka - to má
tak oteklé, že mu nejde otevřít. Těžko říct, jestli mu to
zranění způsobil pád, nebo Cassian.
Dojdu až k němu, dotknu se ho. Něco je špatně.
Vyjeveně na mě hledí zdravým okem. Vidí, že jsem se
převtělila. Jacindo?" sykne. Je naštvaný. Na mě? „Zbláz­
nila ses?"
Prohlížím si jeho zkrvavený obličej. Krev, která mu
stéká z obočí. Je fialová.
V krku mě pálí vzlyk. „Ty máš drakijskou krev!" vykřik­
nu. Uvědomím si, že nemůže rozumět mému burácivému
280
drakijskému hlasu. Přejedu mu rukou po obličeji. Na lesk­
lých rudozlatých prstech mi ulpí jeho krev. Ukážu mu ji.
Drží se skály už jen s vypětím všech sil. Podívá se mi
na ruku a zanadává. Jacindo, moc mě to mrzí! Chtěl
jsem ti to říct." Je tak rozrušený, že mu povolí ruka. Pustí
se a začne padat.
Odrazím se, vznesu se a se zabručením ho chytím.
Je těžký, obrovský. Rychle oddychuju, mám co dělat,
abych se s ním nezřítila do propasti. Z té námahy mi mezi
zuby hvízdá rozžhavený dech.
Zuřivě mávám křídly, namáhám je, chci bezpečně při­
stát. Hluboko v těle cítím pálení, proniká mi až do zádo­
vých svalů. A přitom myslím jen na to, že Will má drakijskou krep.
Přistanu s ním. Prohlédnu ho, prohmatám ho, jestli
není vážně zraněný, i když bych mu sama nej radši ublí­
žila.
Hltá mě očima. Vyčerpaně se usměje. Natáhne ruku chce mě pohladit po tváři. „Vypadáš úplně stejně jako
tenkrát."
Zavrčím na něj. Jsem hrozně rozzuřená. Jak to, že má
drakijskou krev? Myslela jsem, že už nemáme žádná ta­
jemství. Vždyť jsem se kvůli němu vrhla ze skály. A Xanderovi jsem se ukázala v drakijské podobě.
Začíná mi to docházet. Ta hrůza. Proč je mezi námi
takové pouto, proč dokáže vystopovat drakie, proč ho tak
přitahuju. Proč mám dojem, že si rozumíme. Najednou
mi to všechno připadá neskutečné. To, co je mezi námi...
Tedy to, co mezi námi bylo.
Zavrtí hlavou. V obličeji mu cuká, asi ho to hodně
bolí. „Prosím, nezlob se na mě. Všechno ti vysvětlím. Byl
281
jsem nemocný. Měl jsem rakovinu... Umíral jsem. Táta
mi nechal dát drakijskou krev. Rozhodl za mě. Přišel už
o mámu a nechtěl přijít i o mě...“
Skloním hlavu. Potřebovala bych ten vztek, ty pro­
tichůdné pocity nějak vybít. Jeho slova mi splývají jako
vzdálené hučení motoru.
Vtom se zvedne vítr, sfoukne mi vlasy z ramen. Přitom
není větrná noc.
Rychle se otočím. Hruď mi spaluje žár. Kousek od nás
se snese elegantní černá postava. Cassian. Velká irizující křídla se mu fialově třpytí. Zasyčím, ze rtů mi vyletí
doutnající dech.
Vtom si uvědomím, že není sám. Tiskne k sobě Tam­
ru, vůbec jsem ji neviděla. Pustí ji. Tamra se klopýtavě
rozběhne, jako by se od něj chtěla co nejrychleji pryč.
V jantarových očích má vrcholně naštvaný výraz, ale já
jsem ráda, že se pro ni vrátil... že ji nenechal na Velké
skále s Xanderem a ostatními lovci.
Ale Cassian se na ni nedívá. Fialovočerné oči mu ve
tmě výhružně svítí... Nejdřív se podívá na mě a pak na
Willa. Zmocní se mě strach, zahryzne se do mě ostrými
zuby, ale já tomu nevěnuju pozornost a stoupnu si před
Willa. Chci ho skrýt.
32
assiana jsem v drakijské podobě viděla už mnoho­
krát. Jenže teď tu s námi není nikdo jiný z kmene,
a tak na mě působí hrůzostrašným dojmem. Je vyšší
a větší než v lidské podobě. Pod lesklou černou kůží se
mu táhnou nekonečně dlouhé šlachy a svaly. Jeho obrov­
ská křídla vypadají, jako by byla z kůže, a ne z jemných
pavučinkových vláken.
Dřepnu si na bobek, zhluboka se nadechnu, a rozdmýchám v sobě žár. Připravuju se, že budu Willa bránit.
Je někde za mnou. Určitě se nejistě pokouší zvednout.
Kéž by zůstal ležet. Cassian po něm šlehne fialovočernýma očima - vypadá jako hladový dravec, který se chystá
udeřit. Křídla mu září. Dýchá skrz zaťaté zuby, úplně
přitom syčí.
„Zmiz odsaď!" zařvu na něj.
Zvedne hlavu, jako by v dáli něco zaslechl. „Už se blí­
ží," prohlásí zastřeným hlasem.
Zaposlouchám se. Taky je slyším. Xandera. A ostatní.
Slézají ze skály, hledají nás.
Jacindo, musíme pryč. Okamžitě," přikáže mi.
C
283
Tamra nás sleduje, kupodivu mlčí. Willovi je jasné,
že co nevidět odjedu - pravděpodobně nadobro. Chytí
mě za ruku. Donutí mě, ať se k němu otočím. Tváří se
neúprosně. Jacindo, nedělej to. Neodjížděj. Ať tě to ani
nenapadne. Neposlouchej ho.“
Při každém slovu mi zmáčkne ruku o něco silněji.
Vidím rozmazaně. Zamrkám, mám v očích slzy. Sna­
žím se potlačit vzlyky, které se mi derou do krku.
„Nepustím tě
Chci něco říct, mám to na jazyku, ale dál mlčím. Wille,
nemůžu ta zůstat. Ted ne. Moc mě to mrzí. Kéž bych to do­
kázala říct nahlas. Kéž by to pochopil.
Jako by mě slyšel. Jacindo, ne!“ Rychle se podívá na
Cassiana stojícího hned za mnou. Protáhne koutky. „Ty
se s ním vrátíš ke kmeni, viď?" řekne, jako bych se chys­
tala na smrt. Svým způsobem pro mě odjezd s Cassianem
znamená smrt.
„Ne!" vykřikne Tamra, jako by se právě probouzela ze
sna a začínala chápat, co se děje.
Zavrtím hlavou. Pohladím Willa ohnivě zlatými prsty,
snažím se ho uklidnit.
„Nedovolím, aby tě odvezl."
Cassian jde výhružně k nám. „Človíčku, ty do toho
nemáš co mluvit," zavrčí drakijsky, jako by mu Will mohl
rozumět. A pak se podívá na mě. Probodává mě tmavýma
očima. Sice slíbil, že mě nebude do ničeho nutit, ale jeho
pohled je vyloženě majetnický. Dostanu strach.
Will si toho také všiml. Vytrhne se mi a začne se belhat
ke Cassianovi.
Jacinda ti nepatří," zašeptá přísně.
Cassian zpozoruje to, čeho jsem si už také všimla. Ze
284
Willovi z obličeje teče fialová krev. Kape na zem jako in­
koust z pera. A Cassian to vidí. Je mu to jasné. Ví, že Will
není obyčejná lidská bytost. Zadržím dech. Doufám, že
Willovi nic neudělá.
Jenže on zařve a vrhne se na Willa Skočím mezi ně,
jen tak tak zabráním jejich střetu. Držím je od sebe, tisk­
nu jim ruku na prsa. V dlaních cítím, jak jim zběsile tluče
srdce.
„Nechte toho! Oba! Cassiane, ne!"
Will vezme moji ruku, položí si ji na srdce a otočí ke
mně zkrvavený obličej. Zamrkám. Uhnu pohledem, pro­
tože se nedokážu dívat na záplavu fialové krve... na důkaz
svědčící o tom, že jeho otec kvůli němu zmařil drakijský
život.
Cassian rozčileně zavrčí. Varovně zvednu prst, jako bych
mu tak mohla zakázat, ať Willa netrhá na kusy. Slyším
hlasy, volají mé jméno. I Willovo. Blíží se k nám.
Will se znepokojeně rozhlédne. „Viděli tě takhle?“ Po­
dívá se na mě nezraněným okem, skelně se mu leskne.
„Viděl tě Xander?"
Jasně že ji viděl!" sykne Tamra. Je až nepřirozeně ble­
dá. „Udělala to, aby tě zachránila!"
Will ze mě nespouští oči. Chce, abych potvrdila Tamřina slova. Ztrápeně přikývnu.
Will podklesne v kolenou, už nemá chuť se prát. Svěsí
hlavu a pomalu si prohrábne vlasy. Jacindo," řekne něž­
ně, smutně a zlomeně. Konečně mu dochází, co se stalo.
Ze umřu, jestli tu zůstanu. Oba si uvědomujeme, že
nemám na výběr. Ze musím odjet.
Slyším kroky. Dupot. Vytrhnu se Willovi a zamířím
ke Cassianovi.
285
,Jacindo.“ Willův hlas zní přidušeně, je plný emocí.
Tváří se, jako by mě chtěl k sobě znova přitisknout. Část
mého já si ani nic jiného nepřeje, po ničem jiném ne­
touží.
Podívám se mu zpříma do očí, snažím se mu tak sdělit
to, co si před Cassianem netroufám říct nahlas. Vždyť
má namále. Miluju tě. I když bych neměla. I když tě naživu
udržuje ukradená drakijská krev.
Pochopil. Vidím to v jeho pohledu. Vidím, že trpí. Stej­
ně jako já.
Znova se mu podívám do očí. Zavrtím hlavou. Mrzí
mě, že nám to nevyšlo. Ze nám osud nepřál. Nemrzí mě,
že jsem ho zachránila. Udělala bych to znova bez ohledu
na to, jakou cenu za to zaplatím.
Rozběhnu se k němu. Je mi jedno, že mě přitom vidí
Cassian. Nakloním se k jeho rtům a rychle mu drakijsky
pošeptám „miluju tě“. Hrozně ráda bych ho políbila, při­
tiskla mu planoucí rty na pusu, ale bojím se.
Strne. Je vidět, že ho pomlácený obličej moc bolí. Po­
loží mi ruce na tvář. Drží mě. Jacindo, tohle není konec.
Neloučíme se.“ Oteklé oči se mu temně lesknou. „Najdu
tě. Přísahám. Budeme zase spolu/'
„Tak pojď už!" křikne na mě Tamra.
Bolí mě oči. Pálí mě. Vím, že se to, co právě řekl, ni­
kdy nestane, ale přesto si to přeju. I když bych neměla.
Protože to nejde. Nemůže za mnou přijet. Jestli to udělá,
zemře.
Zavrtím hlavou, ale asi to nepůsobí moc přesvědčivě.
Zaryje se mi prsty do vystouplých tváří. „Ať tě ani ne­
napadne o tom pochybovat. Najdu tě."
Jacindo!" zavrčí Cassian. „Už jsou skoro tady!"
286
Vytrhnu se Willovi. Příšerně mě bolí na prsou, jako by
se mi v těle něco svíjelo nebo zmítalo. Nemůžu dýchat.
Will mě pustí.
Cassian se už vznesl, letí pryč i s Tamrou v náruči.
Dívám se Willovi do očí. Zamávám křídly, odrazím
se a vzlétnu do ostrého řídkého vzduchu. Hledím dolů,
dokud z Willa není jen malá tečka. Dokud mi nezmizí
z dohledu.
Po pár kilometrech Cassian ukáže na zem. Přistaneme
vedle jeho auta zaparkovaného u zapomenuté silnice.
Vmžiku se převtělí do lidské podoby.
Taky se snažím převtělit, opírám se rukou o auto. Trvá
mi to déle, protože jsem rozrušená. Otřesená. Zavřu oči,
soustředím se. Představuju si, že jsem lidská bytost. Ko­
nečně cítím, jak se mi křídla zasouvají do zad. Lapám po
dechu, protože to dost bolí.
Žár z mého nitra postupně vyprchává. Otevřu oči.
Tamra mě probodne pohledem.
Jaks to mohla udělat?" Třese se, je hrozně bledá. Bo­
jím se, že omdlí. V takovémhle stavu jsem ji ještě neviděla,
vyčítám si to. Už toho kvůli mně vytrpěla tolik...
„Nastupte si. Obě," zabručí Cassian. Otevře dveře na
straně řidiče a vyndá klíčky, které měl schované ve stí­
nítku.
Tamra si sedne dozadu.
Ani se nehnu. Stojím u auta, kousek od Cassiana.
V nočním chladu se třesu, protože jsem oblečení někde
ztratila, leží rozervané v poušti.
Cassian vrazí klíčky do zapalování. Má tak velké ruce.
Dívá se na mě. Jacindo." Mluví na mě jako na malé
287
dítě. Nenávidím ho. Opravdu ho nenávidím. „Nasedni.
Jedeme."
,Je to všechno tvoje vina!"
Obrátí oči v sloup. „Neudělal jsem to schválně. Ale teď
jsem rád, že jsem ti překazil milostný románek s vrahem.
To si piš, že jsem rád." Nevrle pokývne hlavou. Jeho obli­
čej ve tmě vypadá dost drsně. Zavrtím hlavou. „Co je zač?
Je lovec?" Slehne po mně těmi slovy jako bičem. Jacindo,
jak je možné, že má naši krev? Jak je to možné?"
„Will není vrah." Ve skrytu duše jsem si tím napro­
sto jistá. Protože ho znám. „Není..." Na lepší odpověď
se nezmůžu, nedokážu Willa lip hájit. Protože nemůžu
popřít něco, co je pravda. Will je lovec. A nejen to. Je
mnohem víc.
„Vrah?" zapiští Tamra na zadním sedadle. „Cože?"
J e to zabiják," prohlásí Cassian.
Nejradši bych mu jednu vrazila. Nejradši bych mu
ublížila. Aby věděl, jak mi je. Už zase mě pálí plíce. Bojím
se, abych něco nevyvedla, a tak raději poodejdu od auta.
„Vůbec ničemu nerozumíš."
Oči se mu fialově třpytí, místo zorniček má úzké štěr­
biny. „Nasedej. Tady zůstat nemůžeš. Po dnešku rozhod­
ně ne."
Polknu žár, který mi stoupá z plic. Přikývnu. Je roz­
hodnuto. J á vím." Obejdu předek auta. „Rychle. Musíme
dojet pro mámu," zašeptám.
„Proč?"
Zastavím se. Vrhnu nenávistný pohled na jeho potem­
nělou siluetu za umazaným předním sklem. Pak spěš­
ně nasednu. „Budou ji chtít zabít, když je se mnou pří­
buzná."
288
„Kdo? Xander?" vyptává se Tamra ze zadního sedadla.
„Proč by mámu zabíjel? Jen proto, že se před ním Jacinda
převtělila? Neví, co viděl. Nechápe to."
Cassiana vůbec nezaráží, že je moje sestra zmatená. To
je dobře. Teď není vhodná chvíle jí vysvětlovat, co jsou
Will a jeho příbuzní zač.
„Mě zajímá jen jedno," prohlásí Cassian vyrovnaným
hlasem. „Aby ses ve zdraví dostala zpátky domů. Tamru
kmen uvítá
„To je vážně prima," zabručí Tamra.
„Ale tvoje máma tě odvezla pryč. Tu kmen neuvítá."
„Buď se stavíme pro mámu, nebo nikam nejedu," po­
hrozím mu a zatnu ruce v pěst.
„Dobře. Ale kmen ji neuvítá... a ona stejně nechce být
jeho součástí," připomene mi stroze. Jako bych na to
snad zapomněla.
,Já taky ne." Tamra bouchne do Cassianova sedadla.
Cassian se na ni na zlomek vteřiny podívá, ale netváří
se přitom vůbec nijak, jeho obličej je zcela nečitelný. Ne­
vypadá teď jako kluk, který přede mnou stanul v zahrad­
ním domku. Nevidím tu něžnější, starostlivější část jeho
já. Tenhle Cassian vypadá, jako by snad ani neměl srdce.
Otevřu pusu, chci na něj zařvat. Chci m u říct, že
máma s Tamrou se mnou rády pojedou. Vždyť mluvíme
o mojí mámě. A mojí sestře. My tři držíme při sobě.
Jenže nic neřeknu. Prostě proto, že si tím nejsem jistá.
Protože na mě doléhá nemilosrdná pravda. Už delší dobu
jednám na vlastní pěst a na mámu s Tamrou se přitom ne­
ohlížím. Možná si takovou mámu a sestru nezasloužím.
Musím jim říct, co se stalo. Všechno od začátku. Ko­
nečně. Otočím se na Tamru. J e jedno, jestli tu s mámou
289
chcete zůstat nebo ne. Prostě tu zůstat nemůžete. Když
jsem se ukázala v drakijské podobě."
Dívá se na mě. Je bledá jako stěna, začínám si kvů­
li tomu dělat starosti. „To máš radost, viď? Dopadlo to
přesně tak, jak jsi chtěla," vyčte mi.
Musím opustit Willa. To jsem tedy nechtěla.
„Tamro, přece se nebudeme hádat. Musíš taky utéct."
Kvůli mně. Kvůli tomu, co jsem udělala. Zbývá zodpově­
dět jedinou otázku. Budou mě za to jednou nenávidět?
Nechají mě napospas Cassianovi a kmeni a samy začnou
nový život někde jinde? Ve světě lidí?
Nebo se máma obětuje znova? A Tamra tím pádem
taky? Kvůli mně? To po nich nemůžu chtít. Nezlobila
bych se na ně, kdyby utekly a zanechaly mě osudu.
Dnes večer jsem přišla o svobodu. Přišla jsem o Willa.
Přijdu i o mámu a Tamru?
Cassian se s autem otočí a zamíří zpátky do města.
Dívám se okýnkem do tmy a vzpomínám na tu strašnou
cestu před víc než měsícem, kdy jsme prchaly od kmene.
Jak jsem se bála a jak jsem s odjezdem nesouhlasila.
Teď jsem na tom úplně stejně. Opět sedím na předním
sedadle a opět mířím do nepříjemné budoucnosti. Štve
mě, že musím odjet s Cassianem. Jestlipak se s Willem
ještě někdy shledám? Nečekám, že by mě našel. I když
to slíbil.
Řítíme se tmou. „Dnes večer se budeš zodpovídat ze
svých činů," prohlásí Cassian.
Nepřekvapuje mě to. Budu se zodpovídat Z toho, že
jsem prozradila naše největší tajemství. A v prvé řadě
z toho, že jsem utekla. Taky se budu zodpovídat z Willa.
Ano, i z Willa.
290
Nenápadně se na Cassiana podívám. Protijedoucí auto
mu ozáří drsný obličej. Vidím, jak pevně tiskne rty. Polk­
nu. Málem se zajíknu.
„Budu tě bránit..." Jeho hlas se v autě rozléhá. Je za­
střený, jako by měl pusu plnou kouře.
„Nedovol jim, aby mi uřezali křídla," zaprosím.
Rychle si mě přeměří tmavýma očima a na okamžik
zvlídní. „Pokusím se, Jacindo. Pokusím se."
To mě tedy moc neuklidnil. Přerývaně dýchám. Znova
se zadívám do okolní tmy. Ohlédnu se. Za námi se neteč­
ně tyčí Velká skála.
V
hučení motoru slyším ještě jiný zvuk. Záchvějů se.
Je slyšet přerušovaný ptačí křik, zoufalý a vytrvalý. Ztrace­
ný. Will říkal, že to je pouštní křepelka. Že hledá druha.
Rodinu. Domov.
Soucítím s ní. Zavřu před tím žalostným zpěvem oči
a pohodlně se opřu. Brzy budeme na místě.
291
Poděkování
a cestu, která skončila vydáním Drakie, bych se nikdy
nevydala bez podpory a nadšení mé literární agentky
Maury Kyeové-Casellové. Nikdy nezpochybňovala moji
touhu psát knihy pro mládež. Při práci mě velice moti­
voval nadšený postoj nakladatelství HarperTeen. Farrin
Jacobsová a Kari Sutherlandová jsou hotový poklad. Díky
jejich názorům jsem se toho jako spisovatelka hodně na­
učila. Bez nich by Jacindin život nebyl zdaleka tak drsný
a složitý.
Mám velké štěstí, že moje rodina i mí přátelé chápou,
o co se dnes a denně pokouším. Vědí, že je to náročná
cesta a velký boj, a spolu se mnou se radují z mých úspě­
chů. Jared nejvíc. Zlato, děkuju ti, že mě na téhle horské
dráze provázíš. Princezno a princi z našeho zámku... bez
vás by tyhle stránky vypadaly úplně jinak. Díky vám má
všechno smysl.
Poděkování si zaslouží mí drazí rodiče Eugene a Marilyn Michelsovi, kteří ve mně vždycky viděli jen to dobré.
Dále bych ráda poděkovala mojí úžasné kamarádce a ta­
lentované spisovatelce Teře Lynn Childsové - dřív než já
N
292
poznala, že se do tohohle dobrodružství pustím. Díky za
nesčetné rozhovory o knížkách, životě a všem ostatním.
Carlye, Lindsay, Jane, Lark a Ginny - co bych si bez vás
počala? Bez vaší podpory, lásky a smíchu by můj život
nebyl tak radostný.
SOPHIE JORDÁNOVÁ
Z anglického originálu Firelight, vydaného nakladatelstvím
HarperCollins Children’s Books, New York, 2010,
přeložila Olga Bártová
Vydalo nakladatelství CooBoo v Praze roku 2012
ve společnosti Albatros Media a. s. se sídlem
Na Pankráci 30, Praha 4, číslo publikace 16 284
Odpovědný redaktor Petr Eliáš
Technický redaktor Lubomír Kuba
Sazba GLYFA
Vytiskla CPI Moravia Books s. r. o., Brněnská 1024, Pohořelice
1. vydání
www.cooboo.cz
www.albatrosmedia.cz
ALBATROS MEDIA a.s.

Podobné dokumenty

IV. MISKA POLÉVKY. CHLAPEC NA VEDLEJŠÍM LŮŽKU. NOČNÍ

IV. MISKA POLÉVKY. CHLAPEC NA VEDLEJŠÍM LŮŽKU. NOČNÍ se nedá zapřít - na rozdíl od ostatních sestřiček. Ležím tu a dělám, že spím - podle mě je to bezpečnější -, ale slyším, o čem si povídají. Jenna se vrátila mezi ně teprve nedávno a ty Temné zvonky...

Více

Rekonstrukce náměstí

Rekonstrukce náměstí Jarní úklid 5. dubna 2009 v Pyšelích, Zaječicích a na ostatních přístupových komunikacích proběhl již podruhé jarní úklid. Ani tentokrát o práci nebyla nouze. Příkopy znovu odhalily rozličnost odha...

Více

č.1 Březen

č.1 Březen prošli na straně severu v občanské válce a stejně vítězně i v americko-španělské válce roku 1898. Jeho základnou bylo Texas City, kde byl součástí 2. pěší divize Indian Head. Slavná historie pokrač...

Více