Doprovodné texty

Komentáře

Transkript

Doprovodné texty
Doprovodné texty k pracovním listům
List 1
— Diskuse
Diagramy na Listu 1 ukazují určitou dynamiku způsobů, jak byly vytvořeny dvě legendy. Jeden z nich
je mýtus úspěchu Michaela Jacksona, druhý mýtus mladíka Boo Radleyho, potrestaného maloměstským okolím a nesmiřitelným otcem za malý přestupek proti dobrým mravům. Jako by byli oba vytvořeni těmi, kteří o nich mluví, píší, zobrazují je.
Ukazovat na někoho prstem znamená někoho označovat, rozpoznávat, stanovovat, jak ho máme
vidět a jak ho hodnotit. Poukazovat, nálepkovat, vymýšlet si o něm zkazky a pověsti znamená přisuzovat mu určité vlastnosti, podle nichž s ním jednáme. Určujeme tak jeho místo mezi ostatními.
Ukazování a nálepkování se snadno stane krutým šikanováním a psychickým týráním.
Jsou určité způsoby, jak to lidé a média dělají.
Napište, jaké způsoby volí lidé v sousedství.
Jaké způsoby volí média? Koho média takto „stvořila“?
Jaké způsoby vám ukazují umělci v Projektu Michael Jackson?
— Výtvarná práce
Jak se vyrábí hvězda pop-music? Představte si, že jste hudební nebo filmoví podnikatelé. Vyberte
si spolužáka/spolužačku, z nich má být hvězda. Jak budete postupovat? Výsledky zdokumentujte:
vyfoťte, nafilmujte, můžete je poslat do galerie výtvarných prací, na adresu [email protected]
List 2
— Diskuse
Filosof Michel Foucault definoval naši společnost zhruba od 17.–18. století jako společnost dozoru
a disciplíny. Zločinci, blázni, vojáci, nemocní a děti již nebyli trestáni, ale byli cvičeni, napravováni,
označováni, vyčleňováni – vznikly věznice, školy, ústavy pro choromyslné, nemocnice určitého typu
a funkce; známe jejich režimy dodnes. Návody na ovládání byly dále vylepšovány; nyní žijeme ve společnosti viditelnosti a namátkové kontroly. Metody se zdokonalily natolik, že jsme všichni viditelní,
zaznamenaní a uložení v kamerových systémech. Navíc žijeme ve společnosti návodu – bez návodů
k použití, které způsobí spuštění něčeho „teď a tady!“, mnoho lidí nedokáže žít. Existují návody na
používání věcí, časopisy s návody na ovládání lidí; reklamy s návodem, jak používat svět. A co život,
najdeme k němu návod k použití?
Otevřete téma k hovoru, na co všechno běžně vyžadujeme návod. Pokuste se identifikovat ty nejzbytečnější, nejabsurdnější, nejhloupější, nejvtipnější, atd… návody.
Výtvarné dílo se s návodem neprodává. Čím více funkcí nalezneme kromě té nejobvyklejší – estetické – a jaké způsoby jeho vnímání objevíme, záleží na nás. Dobré výtvarné dílo dovoluje divákovi (uživateli) mnohé a mnohdy změní jeho obvyklý způsob myšlení. Postavte do kontrastu banalitu většiny
pokynů k použití a mnohovrstevnatost významů uměleckého díla.
— Výtvarná práce
Inspirujte se zpracovaným Listem 2 a díly, která jste viděli na výstavě. Vytvořte vlastní výtvarný kus
(instalaci, plastiku, malbu, ready-made, atd. ) a napište pro spolužáky a spolužačky návod k použití,
který bude součástí díla. Dejte si základní požadavek: bez tohoto návodu by dílo „nefungovalo“. Díla
zdokumentujte a i s návody pošlete na adresu [email protected]
1
List 3
— Diskuse
Na základě záznamů z výstavy otevřete debatu na téma ošklivost. Brzy zjistíte, že abyste mohli hovořit o ošklivosti, potřebujete ještě druhé slovo, krásu. Krásné a ošklivé patří mezi základní estetické kategorie. Krása byla podle řecké tradice spojována s dobrem, ošklivost se zlem. Krása byla
spojována s pravdou, ošklivost se lží a falešností. Estetické soudy tak byly spojovány i s morálním
hodnocením.
Hodnotící přídavná jména často skrytě vytvářejí morální normativní systémy. Najdeme je v textech
o výtvarných, slovesných i dalších uměleckých dílech. Sledujte taková adjektiva v textech katalogů,
učebnicích estetiky, v časopisech o umění, ve vlastních vyjádřeních. Porovnávejte a čtěte kriticky.
Často se takto zcela „nevinně“ prozradíme i při hodnocení práce spolužáků a spolužaček. Ošklivost
i krása jsou kategorie historicky a kulturně podmíněné, a proto i proměnlivé. Existuje univerzální
ošklivost? Pokud ano, jaké by měla podle vás základní rysy? Dokladujte svá tvrzení obrazovým materiálem. Pokud ne, argumentujte příklady.
Pocit ošklivosti je podnícen při smyslovém vnímání tím, co vnímáme jako
1. pokaženou formu, anomálii (neforemnost, nestvůrnost, odchylka od normy, porušení dokonalosti,
souladu, nelibost, nelíbivost, přehnanost, násilnost)
2. beztvarost (z tvaru vnímaného jako ucelený Gestalt se stává něco cizího, u Freuda „unheimlich“,
„znepokojivá cizota“, defigurace, dekompozice, hrozba rozpadu, smrti, nevratnosti, nečistota,
rozteklost, rozklad, pachové i zvukové projevy těchto procesů)
3. disharmonie (elementy jsou spojeny disparátně a v disonanci, nesoulad s „přírodním“,
„přirozeným“, umělost, fixování „věčnosti“)
4. nepůvab (neuvědomovaná hloupost nesprávnosti, vulgarita, laciná podbízivost)
Hledejte v knihách o umění i v literárních dílech příklady.
— Výtvarná práce
Možnosti námětů pro výtvarné a materiálové experimenty: Mrtvá /neživá ruka, Odporné nehty, Atlas
šerednosti a nechutnosti, Obrazy nepoživatelného, Posmrtná maska, Maska z alobalu, Vyrážka, Co
skrývám pod pokožkou, Neživá „živá příroda“, Vyhřezlý vnitřek, Odporný příběh hmoty, atd.
Vytvářejte osobně zdůvodněné kontrastní dvojice krásného a ošklivého, správného a nesprávného,
normálního a ne-normálního, dobrého a špatného, atd. (vyjádřete je slovy, výtvarně, zvukově, atd.)
Vždy vysvětlete svou volbu vzhledem k vaší zkušenosti či společenské zvyklosti.
Nejtěžší úloha: Vytvořte výtvarnou práci, která bude působit ambivalentně – bude to ošklivost, která
přitahuje, nebo krása, která odpuzuje.
Výsledky můžete poslat do webové galerie na adresu [email protected]
2
List 4
— Diskuse
K maximálnímu účinku stačí použít ty nejjednodušší prostředky. Jejich volba a uspořádání však nejsou náhodné. K specifickým básnickým útvarům založeným na úsporné formě s velkou účinností je
japonské haiku. Jeho forma je založena na pouhých 17 slabikách ve schématu 5-7-5. Báseň vyvolává
obraz: dobré haiku je „oblázkem hozeným do tůně posluchačovy mysli“. K specifickým trendům ve
výtvarném umění 70. let minulého století patří tzv. minimal art, minimalistické umění. Jeho čistota
a úspornost znovu docházejí uznání.
Otevřete diskusi na téma „minimálními prostředky k maximálním účinkům“.
— Tvůrčí práce
Inspirujte se Listem 4 zpracovaným přímo na výstavě. Zkuste napsat báseň, která bude usilovat
o prostotu a účinnost. Formu haiku nemusíte dodržet. Inspirujte se básní na Listu 4 a následujícími
příklady básní.
Haiku
Zapálíš-li oheň;
ukážu ti něco pěkného –
velkou sněhovou kouli!
(Bašó, 1643–1694)
Následující báseň vyjadřuje specifickou náladu sabi – náladu tiché chvějivé osamělosti:
Na uschlou větev
v podzimním večeru
usedla vrána.
Tato báseň vyjadřuje wabi – neočekávané poznání pravdivé „takovosti“,
bez komentáře, kdy vidíme věci „tak, jak jsou“.
Vrátka z mládí
a místo zámku –
tenhle hlemýžď.
Zkuste vytvořit z materiálů a nebo jako koncept návrhy na „minimální dialogy“, pokuste se o jejich
minimální slovní vyjádření. Je dobré vědět, že to, co dobře funguje, bývá zpravidla také velmi jednoduché. Vymyslet a vytvořit jednoduché, elegantní dílo či řešení problému bývá nejtěžší. Neklesejte
na mysli, půjde to samo!
Ale, spadlý květ
se vrátil na větev?
Byl to motýl.
3
List 5
— Diskuse
Hledat si vzory a idoly mezi filmovými hvězdami je přirozené, stejně jako prožívat ve fantazii příběhy
z filmů. K dospívání patří také naučit se uvědomovat si hranice mezi fikcí a skutečným životem.
Zdálo by se, že hranice mezi reálným světem, v němž žijeme, a světem fikce je jasná a zřetelná. Jen
občas i dospělý podlehne iluzi a ztotožní si herce s jeho postavou. Současná média však dovedou
náš svět zcela zaplnit simulovanou realitou, která není ani pravou skutečností, ani (uměleckou) fikcí,
kterou bychom vnímali jako fikci se vším, co k tomu patří. Filozof Jean Baudrillard toto nahrazení
skutečnosti ne-skutečností označuje ve stejnojmenné knize jako dokonalý zločin. Mediální realita
má některé vlastnosti pravé skutečnosti, ale má jich právě jen tolik, abychom ji nedovedli odlišit.
Filmoví hrdinové nemají dvě tváře, ale tři. Identitu filmové postavy a identitu živého člověka zakrývá
a pohlcuje identita mediální. Hranice mezi realitou, fikcí a falešnou skutečností je pak k nenalezení.
I náš prožitek z filmového příběhu tak může být rozmělňován a znevážen, příběh nás již neodvádí
do fikčního světa, je jen další balastní zátěží v nepřetržitém proudu mediálně „přežvýkané“ směsi
informací.
Povídejte si o filmech, které vás oslovily. Pokuste se najít skutečnou podobu oblíbených herců. Víte
o nich něco, co je skutečně pravda? Jakou mají povahu, jak řeší problémy? Sledujte po omezenou
dobu zprávy v bulvárních novinách a složte z nich charakteristiky známého herce či herečky.
— Výtvarná práce
Vytvořte si fiktivní postavu a dejte jí vlastnosti, které obdivujete na slavných osobnostech Může mít
třeba vaši tvář. Vytvořte plakát s touto postavou, který byste si vystavili ve svém pokoji. Vytvořili jste
si hlavu oblíbeného herce či herečky? Dejte hlavy dohromady! Vytvořte si ve třídě tu nejlepší společnost. Nainstalujte hlavy tak, abyste s nimi mohli vyfotografovat i své vlastní hlavy. Vytvořte sérii
fotografií a pošlete na [email protected]
List 6
— Diskuse
Vytvořit si svůj krásný svět a vynechat v něm všechno, co nás zlobí a co nám vadí. Jak krásná představa! Dovedeme odhadnout, zda to, co odstraníme, nevezme s sebou také něco, co potřebujeme?
Co potřebujeme tak, že by bez toho náš skutečný svět vůbec nemohl existovat? Zkusíme si se svými
žáky vytvořit alternativní „krásný svět“. Možná, že se zarazíme u prvního kroku a zjistíme, že naše
nebo jejich představy byly příliš jednoduché. (Nebudou tam učitelé a písemky a nebude se tam muset vynášet koš. Nebude se muset ráno vstávat a nebudu muset vodit bráchu do školky. Nebude se
tam topit uhlím!) Je ale možné, že se od naivních představ dostanete k vážnému přemýšlení.
Podle zájmu a vyspělosti žáků se v tomto tématu můžeme zabývat světem krásným napohled či světem bezpečným, čistým, ekologicky „ošetřeným“, nebo světem krásných lidských vztahů. Povídejte
si o krásných světech a nechte zaznít i námitky.
Kdo by nechtěl žít v krásném světě! Porovnejte navzájem své představy krásných světů, které jste
si zapsali v galerii. Zapište si seznam pěti věcí, které musí nebo naopak nesmí být ve vašem krásném světě. Rozdělte se do skupinek a pokuste se dohodnout na společném seznamu. Povedlo se?
Vytvořili jste společný krásný svět? Nebo si každý z vás ponechal svůj? Mohli a chtěli bychom žít
v krásném světě někoho jiného?
— Výtvarná práce
Přineste si fotografie ošklivých světů. Vystřihněte nebo přemalujte nejošklivější místa tím, co považujete za nejkrásnější. Tato práce se vám bude dobře dařit i na počítači.
Vytvořili jste si koláže z krásných věcí podle návodu na pracovním listu? Vytvořte společně jeden
KRÁSNÝ VELKÝ SVĚT. A nemusí být jenom v ploše. Použijte své koláže jako panely v prostoru, můžete
je třeba zavěsit ve třídě. Uspořádejte si slavnost v nejkrásnějším světě. Nezapomeňte také na nejlepší zákusky a nejchutnější limonádu. Nabízejte si navzájem, co vám nejvíc chutná.
4
List 7
— Diskuse
Jedním z motivů novely Johna Steinbecka O myších a lidech je touha zaostalého Lennieho po lásce
a něze. Každé živé stvoření, které Lennie získá, však nakonec zahyne v jeho příliš silném láskyplném
stisku. Jediné východisko pro lidskou bytost, která si neuvědomuje důsledky svých skutků, je násilná smrt.
Lennieho je nám líto a představujeme si, co bychom pro něj mohli udělat. Možná, kdyby nebyl tak
chudý a mohl mít třeba plyšovou hračku, jeho osud by nemusel být tak beznadějný. Plyšové hračky
přece vydrží i nešetrné zacházení!
A co naše živé hračky? Před pár lety byli v módě pejsci dalmatini, pak měl skoro každý teenager pod
mikinou potkana. Po chodnících se procházejí fretky na vodítku, můžeme mít doma i lva nebo akvárium se žralokem. Podle zákona jsou živá zvířata pořád věcmi – i když zvláštní povahy.
Jsou lidé, kteří příliš nerozlišují mezi plyšovou hračkou a živou bytostí. Dokonce i člověk se pro ně
může stát živou hračkou, doplňkem, který je právě v módě.
Povídejte si o svých skutečných i vysněných mazlíčcích. Přemýšlejte o tom, zda jsou s vámi rádi, zda
jim poskytujete vše, co potřebují a když to potřebují.
— Výtvarná práce
Jak vidí svět můj pes, moje kočka, moje morče, naše rybičky? Jak asi vnímají nás?
Víme, že domácí zvířata pravděpodobně vidí jinak než my. Možná černobíle, možná jen v jiné škále
barev. Rozhodně vidí svět z jiného místa a v jiném úhlu než my. Vezměte si fotoaparát nebo mobil
a nafoťte reportáž ze psí procházky, z kočičího výletu. Můžete pak snímky barevně upravit.
Výsledky práce pošlete na [email protected]
5
List 8/1
„Sběratelčiny oblíbené kousky“ od Jennifer Bornstein
Teresa M. Tipton (Překlad Barbara Bindasová)
Video „Sběratelčiny oblíbené kousky“ uváděné Salli Shishmanianovou je provedeno ve stylu dosud
ještě populárního amerického televizního pořadu z let devadesátých, „Putovní přehlídka starožitností“ („Antique Road Show“). V tomto pořadu nosí lidé různé předměty k posouzení expertovi, který
odhaduje jejich cenu. Lidé posílají do pořadu dopisy s fotografiemi předmětů v naději, že budou
vybráni a že se zjistí, že vlastní hotový poklad. „Odborník“ posoudí estetické vlastnosti zkoumaného předmětu, zařadí jej do určitého historického období a identifikuje výrobce. Současná peněžní
hodnota předmětu je vždycky záhadou a obvykle i překvapením. „Putovní přehlídka starožitností“
cestuje z místa na místo napříč Amerikou a natáčí se na bleších trzích nebo na jiných místech, kde
se lidé setkávají za účelem vyměňování, prodávání a nakupování věcí.
„Sběratelčiny oblíbené kousky“ využívají myšlenky obyčejných prostor. Scéna pro hostující sběratelku Jennifer Bornstein je vytvořena několika nástěnkami a pultíky. Autorka představuje samu sebe
jako objekt a diváka současně; právě tak publikum netvoří jen ti, kteří ji právě sledují, ale je jím celá
veřejnost. Hostitelka pořadu nabízí začínající sběratelce i divákům atmosféru zdánlivě uvolněného
přátelství. Sledujeme video, které je sledováno někým jiným. Salli Shishmanian, která je parodií na
obdivovatelku kočovného divadla amerického středozápadu, má na sobě vlastní sbírku oranžové
plastové bižuterie. Její náramky jsou masivní a přehnané, stejně jako její osobnost, která se snaží
dát najevo, že je kamarádkou každého diváka. Je empatickou a především seriózní poradkyní i pomocnicí v oboru sběratelství. Barevně nesladěná vesta a halenka s drobným vzorkem naprosto popírají její opakovaná prohlášení o zálibě v dobrém designu, spíše vyjadřují její schopnost poznat
výhodnou koupi.
Ale je to „špatný vkus“, co tady Salli paroduje? Je „vkus“ totéž, co „hodnota“? Jakým způsobem nás
značky nutí sbírat předměty, které nepotřebujeme, ale o kterých nás přesvědčili, že po nich toužíme,
a tak si je koupíme? Existuje estetika, která je obsažena v předmětu samotném, nebo je to „vkus“
promítaný do předmětů, který je obdaří kouzlem a hodnotou? Tyto otázky se odrážejí v typu sbírek,
které Jennifer vystavuje a ve způsobu, jakým se o nich mluví.
Jennifer je představena jako někdo, kdo „pochází ze sběratelské rodiny“. Když se všechny talíře po
matce rozbily (kromě jednoho, který předvádí v pořadu), Jennifer se rozhodla, že je „…asi zbytečné
sbírat cenné věci, když se stejně rozbijí“. Jennifer tedy sbírá plastové zavírací pytlíky, bonbóny na
svěží dech, obaly od kávy, kávová zrna, cereálie, sušenky, jména ulic, fráze z developerských reklam
a slova každodenního slovníku marketingu v Las Vegas. Tím paroduje „seriózního“ sběratele, jehož
náhled na hodnotu objektu je považován za danost, nikoliv za sociální výtvor. Dodávání hodnoty
předmětům, které zdánlivě hodnotu postrádají („které můžete sbírat zadarmo“) dobře funguje i jako
ironický kulturní komentář o společnosti nucené do nadměrné spotřeby silami trhu, které především
vytvářejí touhu po předmětech.
Tato ironie ladí s Jennifeřinou sbírkou obalů z různých jídelních a kavárenských řetězců. „Máte tady
všechny ty krásně sladěné věci!“ vykřikuje Salli. „Když máte něčeho hodně, získává to zvláštní význam,“ vysvětluje a přitom ukazuje na pytlík od sušenek Paní Fieldsové (Mrs. Fields) a hned vedle
toho na pytlík od sušenek Tety Anny (Auntie Anne’s). „Podívejte se na tu červenou, bílou a modrou!“
Objevuje se tu nenápadná obsese „made in America“, která se snaží zamaskovat stěhování amerického výrobního systému za levnější pracovní silou do zahraničí. Různé typy nádob z cukráren a pytel
kafe z kávové kolekce Starbuck’s („Ó, to je na sušenky?!, óóó!!“) a jednorázové šálky značkových kávových firem nejsou považovány za triviální neužitečné zbytky, ale za „elegantní prezentace“ („velmi
veselé a velice pěkné“). „Nejvíce se zajímám o kávu,“ vysvětluje Jennifer. „Chci mít dobrou kávovou
sbírku.“ „Ano,“ odpovídá Salli, „káva stoupá na ceně.“
6
Vidíme tak ironii sběratelského trhu v praxi. Sbíráním něčeho, čehokoliv, hlavně toho musí být hodně,
se vytváří hodnota daného předmětu i přesto, že předtím žádnou cenu neměl. Takovéto sbírky jsou
obrazem kulturní mánie sbírání čehokoliv jako investice do budoucnosti. Třeba i odpadků, jako to
dělá Jennifer, aby doplnila svou sbírku kelímků různých velikostí, jak dokládá její sbírka Starbuck’s.
„Je neuvěřitelné, co všechno můžete najít v odpadcích u supermaretů a tak, “ říká.
V polovině osmdesátých let přesunuly americké korporace důraz z výroby produktů na vytváření
značek. Místo výroby věcí začal management a marketing společností vytvářet loga značek a prostřednictvím reklamních kampaní tato loga prosazovat. Dnes už americké společnosti nakupují produkty od zámořských dodavatelů a samy dodají jenom značku. V důsledku toho světové investice do
reklamy překonávají celosvětový ekonomický růst.
Tento fenomén se odráží i v rozhovoru Salli a Jennifer o kávové soupravě Gloria Jean. „Není skvělé, že
se jim povedlo udržet jejich dyzajn ve všem… To umožňuje okamžité identifikování značky hned, jak
uvidíš tu barvu a zrnka!“ Běžné reklamní triky, jako je věrnostní kartička kavárenského klubu, kterou
drží Salli v ruce, zatímco kamera zabírá detail, jsou divákům předváděny jako příklad „dobrého dyzajnu“. „Je velice zajímavé si představit ty reklamní kampaně a dyzajnérské záměry, které se za tím
skrývají. A zase je fascinující, co všechno se tady děje a taky to svědčí o tom, jak velký je to byznys…
káva samozřejmě, jinak by přeci s tímhle vším neztráceli čas,“ dodává Salli.
Sbírka kávových zrn obsahuje názvy jako Hříšné potěšení a Salli dodává, že „Tohle jsou jména, která
byla kdysi vyhrazena pro přepychové parfémy.“ „A dneska jsou všude,“ odpovídá Jennifer. Převaha značky nad obsahem je dnes natolik běžná, že výsledkem se zdá být lhostejnost vůči existenci
produktu samotného. Je to možné pozorovat například na jménech ulic v Las Vegas jako „Wigwam,
Indian Song (Indiánská píseň), Rawhide (Surová kůže), 5 Penny Street (5níková ulice), 4 Leaf Clover
(4lístek)“, které se všechny vážou k nostalgickým názvům písní z „divokého západu“ 18. a 19. století, ale nemají nejmenší vazbu k existující krajině. Vymyšlený a izolovaný kulturní kontext je zřejmý
také v Jennifeřině sbírce bonbónů na svěží dech. V jejím „zahraničním oddělení mentolek“ se jeden
druh jmenuje „Mentolka hollywoodského dechu.“ „Ale jsou z Francie,“ poznamenává. „Kdyby měli
alespoň představu o tom, jak Hollywood v současnosti vypadá!“ odpovídá Salli. „Myslím, že nějakou
představu přeci jen mají,“ odpovídá Jennifer.
Ve svém proslovu se Salli ptá diváků: „Kdo z vás byl v muzeu a viděl všechny ty brouky na kousku vaty
pod sklem a všiml si, jak nabírají na důležitosti, když jsou všichni pohromadě, jelikož tak vyniknou
rozdíly mezi nimi. Uvědomila jsem si, že když je nějaký předmět sám, nebo když jsou jenom dva, tak
nejsou natolik zajímavé, jako když jich máte hodně, hodně pohromadě – pak jsou teprve fascinující.“
Takovéto nadšení pro různé druhy snídaňových cereálií, které Jennifer vystavuje, ji nutí pokračovat,
a říká: „Ano, mám ráda lidskou vynalézavost a myslím si, že toto je její součástí, jelikož mohli vyrobit
jenom nějaké obyčejné cereálie, ale neudělali to. Vyrobili takovéto zajímavé věcičky… Myslím, že
bychom byli rádi kdyby si lidé začali říkat, panečku, není to roztomilé jméno, nebo není támhleto
krásná cereálie, protože všechny tyto věci obohacují vaší každodenní zkušenost.“
Spíše než ukázkou absurdity je Jennifeřina sbírka příkladem rafinovaného vtipu, který paroduje
opravdové americké sbírky obalů žvýkaček, víček od lahví, použitých známek, pivních podtácků, starých vánočních pohledů a jiných podobných, zdánlivě bezcenných suvenýrů. Sbírané a hromaděné
věci, jako investice do budoucnosti, zabírají rozsáhlé plochy pozemků, budov, nádob a úložných prostor. A tak se můžeme ptát, co jsou ikony a vzory společnosti – civilizace a jak je budou vnímat příští
generace? Jennifer Bornsteinová učinila silnou výpověď o tom, že Amerika bude možná jednoho dne
známa svou posedlostí produkováním a vlastněním svých „krásně“ vypadajících odpadků.
7
— Nápady k zamyšlení
Kdo jsou vaši diváci? Jakým způsobem je oslovujete? Podle čeho vás poznají?
Chováte se jinak, když vás nevidí?
Jaké zajímavé značky máte u vás doma? Které značky nakupujete záměrně?
Jaké druhy sbírek máte doma? Ve vašem pokoji? Jaké věci sbíráte?
Co je pomíjivé ve vašem životě? Napište seznam.
Které věci považujete za „příšerně špatný vkus“? Napište seznam.
Projděte si vaše odpadky. Napište, co obsahují. Sbírku čeho můžete vytvořit z věcí,
které jste tam našli?
Jennifer vytvořila sbírku slov, která nacházela „všude“ v Las Vegas: velkolepý, malebný, záhada, zaujmout, cákat, legendární, zábavné, elektrizující, fantastické, báječné. Která slova obvykle nacházíte „všude“ ve veřejné sféře? Napište seznam.
K tomuto seznamu přidejte i seznam dalších možných věcí na sbírání: štítky z oblečení různých značek; jména parfémů pro ženy/vod po holení pro muže; slogany na billboardech; výroky sportovních
hvězd v reklamách; jména na snowboardech; jména aut, jména na vzorcích barev; jména na botách;
jména nápojů; reklamní sliby bank zaměřených na půjčky; slogany operátorů mobilních telefonů;
sliby dámské kosmetiky; názvy rtěnek; holčičí jména; klučičí jména; druhy reklamy v pánských časopisech; druhy reklamy v dámských časopisech; pivní slogany; slova používáná pro turistickou propagaci Prahy. Vyberte si jedno a udělejte seznam.
Zamyslete se nad druhy sbírek, které vídáte ve veřejné sféře: předměty ve výlohách obchodů, předměty ve výlohách lékáren; předměty v kancelářích veřejných záchodů, předměty v ordinacích, předměty vystavené ve vaší škole. Začněte si je poznamenávat. Udělejte si sbírku sbírek. Vystavte ji
(doma, na veřejnosti, na internetu). Natočte s kamarády video, které dokumentuje vaši sbírku sbírek.
Uveřejněte ji na youtube.com.
Sbírejte fráze, které uvidíte na trikách, bundách a kabelkách během jednoho týdne. Zamíchejte je
a vytvořte nové fráze. Vytvořte nové logo z vaší oblíbené značky. Vytiskněte ji na triko. To triko noste.
Vymyslete si rafinovaný vtip a řekněte jej někomu. Vyprávějte ho cizímu člověku a sledujte jeho reakci. Vytvořte scénku, ve které svůj vtip vyprávíte různým typům lidí. Posbírejte jejich reakce.
Vymyslete svojí vlastní značku čehokoliv. Vytvořte tomu speciální obal. Vymyslete vlastní reklamu pro
svůj produkt. Rozdávejte kopie na ulici, jako byste uváděli na trh nový produkt. Zaznamenejte to.
8
List 8/2
Podvědomé umění odstraňování graffiti
Teresa M. Tipton (Překlad Barbara Bindasová)
Video „Podvědomé umění odstraňování graffiti“ je hravým pokusem o určení nových kontextů pro
vztahy mezi graffiti, jejich společenským prostorem a dopadem městské politiky zaměřené proti
nim. Komentátor nabízí ironickou a humorně laděnou pseudoanalýzu důležitosti odstraňování graffiti ze soukromého i veřejného majetku, jako by samotné odstraňování bylo systematickým uměleckým fenoménem. V pozadí je slyšet opakovaná smyčka digitalizované zvukové vlny, napodobující
zvuk monitoru srdce v nemocnici, nebo nějaký stroj z průmyslového prostředí, které je zobrazené na
videu. Impozantní průmyslové konstrukce uvnitř městského prostředí se stávají plátnem i divadlem
jak pro umělce graffiti, tak i pro jejich odpůrce, jako by se jednalo o protihráče vybírající si strany
ve hře na zloděje a policajty. Jedna strana využívá majetek jako protest a pozadí pro náhodné, ale
kreativní malování „tagů“ – osobních a symbolických podpisů – vzdorujíc systému, který vyčleňuje
ty, kdo jednají proti němu. Graffiti, stejně jako umělecké dílo, přetváří zažité koncepty tím, že se ptá,
co je umění, pro koho je, kdo je „může“ vytvářet, a jak je poznáme.
Něčí znak tedy představuje nepovolený, tajný čin porušující pravidla. Ti, kteří se staví proti těmto činům, aniž je však mohou zastavit, konají ve jménu vlastníků a vlastnictví. Snaží se graffiti odstranit,
neboť samo graffiti je protestem proti vlastnictví. Odstraňování graffiti prosazuje schválený a zákonný přístup, který má uvést majetek do původního, neoznačeného stavu. Znak by měl být odstraněn tak, jako by nikdy neexistoval. Stejně jako vlastně neexistují ani ti, co jej vytvořili.
Zakrývání graffiti (zástupně „tag“) je metaforou pro útěk před „tím“, které známe z dětských her
– něčím/někým, zlým, co tě „dostane“. Veřejná politika tento útěk podporuje nejenom zákony, ale
i finančně víc, než samotné umění. Obecní vyhláška v Portlandu (stát Oregon), kde je video natáčeno,
která vyžaduje každodenní odstraňování graffiti, pouze dokazuje jeho všudypřítomnost. Ale „autorství“ tohoto odstraňování i jeho výsledky staví graffiti do nejisté pozice něčeho, co je zamlčované.
Tím, že je tato činnost představena jako umění, problematizuje se samotný koncept, ve kterém je
statut umění ukotven.
Nahlížení na odstraňování graffiti jako na vývojový trend v umění, založený na rozvíjení post-abstraktního expresionismu a na vlivu ruského konstruktivismu, představuje hru s přiřazováním významu, jak ji zavedly autority uměleckého světa. Tím umožňuje analyzování vlastního záměru i jeho
promítání do obrazů. Obdélníky barvy, které zdánlivě „volně plují“ přes graffiti, se podobají nějakému obrazu od Rothka nebo Malevičovu suprematismu. Zde si autor odmítnutím „rozpoznatelného“
zobrazení a obecným potlačením ochoty ke komunikaci dělá legraci z psychologie umění. Jedná se
o odkaz na Freudovu studii o Leonardovi, v níž Freud analyzuje nejenom způsob, kterým umělec zachází s našimi emocemi, které si sami ani neuvědomujeme; také se snaží určit, zda naše pocity odpovídají autorovým záměrům. Prostřednictvím digitálního soundtracku se dílo vztahuje i ke kreativní
představivosti s jistým nádechem surrealismu a s odkazem k Freudově představě o umělecké fantazii, která je oddělena od „reality“. Tento imaginativní svět je parodií, kterou komentátor předvádí.
Odborník zkoumající umění metodou případové studie může respektovat integritu díla jako vědomě
definovaného kulturního objektu, ale jeho snahy vystopovat umělecké motivace pomocí hlubinné
psychologie nemusí být úplně úspěšné.
Narativ videa se částečně inspiruje touto tradicí psychopatologického zdroje tvorby, kdy se psychologické teorie pokoušejí rekonstruovat předpokládané skryté a konfliktní pohyby psychiky, které
motivují umělce k vytváření určitého druhu a stylu umění. Určování a klasifikování stylů práce na
odstraňování graffiti, jako by šlo o umělecká díla, je více než ironií. Jedná se o nastavování zrcadla
procesu, který je vnucován umělcům a jejich dílům; jako kdyby oni sami byli pouze produktem této
introspektivní a projektivní nalýzy. Divácká zkušenost je formulována koncepty a ty pak pomocí argumentace a logiky ukazují, jak rozumět tomu, co máme vnímat smysly. Všudypřítomnost této určující autority je zjevná nejenom v pojmosloví, ale i v samotné interpretační struktuře. To znamená, že
veškerá umělecká kritika je výsledkem něčí interpretační struktury, většinou nikoliv naší vlastní.
9
Tak podprahové a potlačované impulzy narušují každodenní „realitu“ v „podvědomém spiknutí“, jak
nám říká komentátor, nejenom za účelem vytváření graffiti, ale také za účelem jeho odstraňování.
Toto „podvědomé spiknutí“ má své pokračování: na obrazovce sledujeme slova, která se objevují
pod mluveným komentářem, abychom si uměli představit, jak podvědomý proces funguje. Můžeme
tak vidět, jak se do komentáře promítá vypravěčova podvědomá touha vytvářet krásu a umění. Tato
touha, ruku v ruce s „podvědomým spiknutím“, naplňuje kreativní úsilí. „Prosakování“ podvědomých
přání ukazuje Freudovu strukturu psychologických procesů v nové dimenzi absurdity: nejenom, že
umělci naleznou své místo ve veřejné sféře tím, že se jejich „tagy“ přemění v nesrozumitelné a zdobené verze jich samotných, ale zároveň všechno probíhá podvědomě, aniž by si aktéři uvědomovali
smysl svých činů. Tento komentář může mířit jedině na zavedený systém umění, který sám představuje spiknutí vůči umělcům a dílům, jež nejsou uznána jako hodnotná, a proto jsou opomenuta.
Komentátor říká, že potlačíme-li přirozený kreativní instinkt kvůli hromadění věcí a majetku, vzniká nebezpečné množství potlačené umělecké touhy. „Odstraňování graffiti a jiné podvědomé formy
umění jsou přirozeným vyvrcholením těchto tužeb a jejich všudypřítomné formy oslovují naše vášně
a sny“. Touha obývat virtuální a imaginární světy se zdá být součástí vrozeného kreativního potenciálu, který v nás dřímá. Poskytneme-li mu svobodu vyjádřit se formou, která nebude pouze povolená, ale
i podporovaná, jeho potenciál nabude schopnosti postavit se silám, jež mu brání. Video chce zkoumat
vnitřní i vnější struktury dozoru každého jedince a zároveň nás bude všechny podporovat v nalezení
podvědomých, ale silných vášní a snů skrytých pod povrchem našeho vlastního graffiti tagu.
10

Podobné dokumenty