obsah: editorial - Apoštolský exarchát

OBSAH:
EDITORIAL ................................................................................................................ 3
SLOVO OTCE BISKUPA ............................................................................................... 4
INFORMACE A AKTUALITY ........................................................................................ 5
BYL JSEM TAKOVÁ BÍLÁ VRÁNA ............................................................................... 6
УГКЦ ТА РПЦ ОБМІНЯЛИСЯ ПОСЛАННЯМИ ........................................................... 9
HISTORIE NAŠICH CHRÁMŮ: ROTUNDA SV. LONGINA V PRAZE ............................... 10
VZÁCNÁ MILOST ..................................................................................................... 11
ŘECKOKATOLÍCI V JIŽNÍCH ČECHÁCH – AKTIVITY VE FARNOSTI ............................ 13
NÁVŠTĚVA ISTANBULU ........................................................................................... 15
LITURGICKÉ POJMY: EPITRACHIL, NARUKAVNICE, NÁBEDERNÍK ............................. 17
ZE ŽIVOTA SVATÝCH: BL. BISKUP-MUČEDNÍK TEODOR ROMŽA ............................. 18
ARCIBISKUP ANTONÍN CYRIL STOJAN – HORLITEL UNIONISMU .............................. 20
EDITORIAL
Vážení a milí čtenáři,
po tříměsíční pauze Vás prostřednictvím našeho časopisu opět chceme
informovat o nejnovějším dění
v našem Apoštolském exarchátě i za
jeho hranicemi.
S laskavým svolením redakce bulletinu Jezuité jsme přetiskli rozhovor
s o. Janem Palackým, SJ. Tento řeholník, lékař a misionář byl vysvěcen na
kněze ve východním ritu v rámci příprav na misii v Rusku. Cesta do Ruska
se nakonec neuskutečnila, ale otec Jan
mohl hlásat Krista v různých exotických zemích.
V průběhu léta jsme si připomenuli
významné 60. výročí kněžského svěcení našeho emeritního apoštolského
exarchy Mons. Ivana Ljavince. Přinášíme proto stručný přehled jeho dosavadní životní poutě.
Pozoruhodný je také životní příběh
arcibiskupa Antonína Cyrila Stojana,
velkého ctitele cyrilometodějské tradice a zakladatele unionistických sjezdů
na Velehradě. Jeho přínos, v minulém
století zřejmě ne zcela doceněný, je
možné z dnešního hlediska hodnotit
především jako důležitý krok nejen
k poznávání Východu a Západu, ale
také jako hodnotu, na kterou můžeme i
my při našem snažení navazovat.
Příště se setkáme začátkem listopadu, kdy vyjde poslední letošní číslo.
Připomeneme si zároveň jeden rok od
doby, kdy časopis Exarchát začal vycházet. Zajímalo by nás, jak hodnotíte
jeho přínos, nakolik se úroveň článků
změnila a co všechno v něm Vám,
čtenářům, schází. Rádi uvítáme i Vaše
vlastní zprávy, příspěvky, případně
obrázky. Těšíme se na ohlasy!!!
Redakce
3
SLOVO OTCE BISKUPA
Drazí čtenáři Exarchátu,
nikdy není dost doporučujících
slov, aby křesťané žili liturgickým životem, který živí a posiluje jejich nadpřirozeného ducha. Naše liturgie je
krásná, bohatá, a je potřeba, aby jí lidé
i rozuměli. Porozumění nespočívá ve
znalosti rubrik, tedy co, kdy a jak se
má při liturgii dělat, ale v pochopení
významu tohoto konání. V tom nám
velmi pomáhá řeč lidu, ale ani ona nestačí, není všelékem, pokud se sami
neformujeme asketicky, teologicky a
pastoračně, pokud neznáme své vlastní
dějiny. Jenom v kontextu této formace
se dokáže v harmonii chápat majestátnost, krása a smysl našich obřadů, bez
toho, abychom upadali do vnějšího
formalizmu. „Svatá liturgie je veřejný
kult, který náš Vykupitel, jako hlava
Církve, vzdává Otci, a kult, který společenství věřících vzdává své Hlavě, a
skrze Ní Věčnému Otci.“ (Pius XII,
Mediator Dei) Bůh nepotřebuje tolik
obřady jako spíše srdce člověka, který
tyto obřady koná. „Vnitřní prvek je
základním prvkem kultu… V opačném
případě se náboženství stává forma4
lizmem bez základu a bez obsahu.“
(Mediator Dei) V každé svaté liturgii
se zpřítomňuje oběť na kříži, kde se
Ježíš obětoval za nás. „Jedna… a ta
samá je oběť; on sám, který se teď
obětuje prostřednictvím služby kněží,
se obětoval i tehdy na kříži; odlišný je
jenom způsob konání této oběti“.
(Mediator Dei) Cílem liturgie je tedy
oslava Boha, vzdávání díků, náhrada
za hříchy, prosba o milost. Tento pohled mění perspektivu našich liturgických aktů. Nejsou samoúčelné, ale
jsou z naší strany zaměřeny na vědomé (z celého srdce, duše a mysli)
vzdávání chvály Bohu, vzdávání díků,
prosby o odpuštění vin a prosby o milosti.
Drazí, když už máme konečně
schválený i český překlad svaté liturgie, je důležité, abychom se co nejvíce
zaměřovali na její obsah a dosahovali
z časté aktivní a vědomé účasti na liturgii ten nejpožehnanější účinek.
Pozdravuje a žehná
+ Ladislav
INFORMACE A AKTUALITY
• V měsíci srpnu obdržel Apoštolský
exarchát Řeckokatolické církve v ČR
oznamovací dopis, ve kterém pražská
Apoštolská nunciatura informuje o
schválení českého překladu liturgie sv.
Jana Zlatoustého. Stalo se tak na základě rozhodnutí Kongregace pro východní církve ve Vatikánu.
• Děkovný osobní dopis apoštolského
exarchy Mons. Ladislava Hučka obdrželi Mons. Štefan Suchý, o. prot. Pavel Vácha, o. Milan Mikolajek a o.
Karel Pražák v souvislosti s ukončením jejich aktivní pastorační služby
v Apoštolském exarchátu řeckokatolické církve v ČR.
• Během tradiční cyrilo-metodějské
pouti dne 5. července na Velehrad byla opět v bazilice Panny Marie slavena
liturgie sv. Jana Zlatoustého, jejímž
hlavním celebrantem byl ap. exarcha
Ladislav Hučko. Liturgie byla přenášena radiem Proglas.
• Dne 22. července 2006 přijal v katedrále sv. Klimenta v Praze z rukou otce biskupa Ladislava Hučka kněžské
svěcení jáhen Vasyl Gorblyanskyy.
V letech 2000-2005 absolvoval Cyrilometodějskou teologickou fakultu
Univerzity Palackého v Olomouci. Působit bude ve funkci farního vikáře
řeckokatolické farnosti v Brně.
• Mons. Ladislav Hučko zaslal blahopřejný dopis emeritnímu apoštolskému
exarchovi Mons. Ivanu Ljavincovi
k 60. výročí jeho kněžského svěcení.
Dne 30. července 2006 sloužil Mons.
Ljavinec u příležitosti tohoto výročí
děkovnou sv. liturgii ve svém rodném
městě Volovec v chrá-mu Voznesenia
Hospodňoho.
• V červenci byla ukončena první část
druhé etapy opravy fasády pražské katedrály sv. Klimenta. V tomto roce
bude ještě provedeno zdvojení oken
katedrály, závěrečná část rekonstrukce
fasády bude pokračovat v roce 2007.
Oprava je financována Magistrátem
hlavního města Prahy.
• V kapli Nanebevzetí Panny Marie u
hradu Veveří ve farnosti Veverská Bítýška sloužil dne 12. srpna 2006 jako
hlavní celebrant o. A. Jiří Pleskač
poutní liturgii sv. Jana Zlatoústého.
• U příležitosti svátku bl. Metoděje
Dominika Trčky, CSsR, byla sloužena v chrámě otců redemptoristů v Michalovcích dne 20. srpna 2006 slavnostní liturgie. Hlavní celebrant Mons.
L. Hučko v homílii poukázal na Boží
lásku jako hlavní zdroj síly všech svatých, kteří svůj život obětovali za víru.
• V sobotu 26. srpna 2006 vyvrcholily
oslavy 10. výročí od založení ostravsko-opavské diecéze. Slavnostní mše
sv. se zúčastnil také generální vikář
Apoštolského exarchátu Mons. Milan
Hanuš. Ostravsko-opavská diecéze je
nejmladší z devíti katolických diecézí
v ČR.
• V Jablonném v Podještědí proběhla
26. srpna 2006 pouť řeckokatolíků
z liberecké farnosti ke svaté Zdislavě.
Slavnostní liturgii sloužil biskupský
vikář o. Vasyl Slyvotskyy a liberecký
farář o. Ivan Semotjuk.
• Tradiční poutní slavnost ve východoslovenské Ľutině vyvrcholila 27.
srpna 2006 slavnostní svatou liturgií
za účasti asi 20 tisíc věřících. Předsedal jí místní (prešovský) biskup Mons.
Ján Babjak, spolu s ním sloužil apoš5
tolský exarcha v ČR Mons. Ladislav
Hučko a pomocný biskup Mons. Ján
Eugen Kočiš.
• U příležitosti 80. výročí darování zázračné ikony Bohorodičky papežem
Piem IX. mukačevské eparchii proběhla 28. srpna 2006 slavnost
v mukačevské konkatedrále. Svatou
liturgii sloužil místní apoštolský administrátor Mons. Milan Šášik, slavnosti se kromě jiných zúčastnil také
apoštolský exarcha Mons. Ladislav
Hučko.
• Dne 3. září 2006 odvysílal Český
rozhlas 2 Praha liturgii sv. Jana Zlatoústého. V chrámě sv. Kosmy a Damiána ji sloužil místní kaplan o. Radim
Tutr, promluvu měl generální vikář
Mons. Milan Hanuš.
• Ve dnech 11. – 15. září 2006 proběhly v premonstrátském opatství v Želivi
společné duchovní cvičení exarchátních kněží, exercitátorem byl P. Jaroslav Brož, ThD., S.S.L., odb. asistent
na KTF UK v Praze. Viz vyobrazení
na obálce.
• V rámci studijního programu "Univerzita třetího věku" vypisuje Katolická teologická fakulta Univerzity Karlovy v Praze na zimní a letní semestr
2006 – 07 kurz Božské liturgie sv. Jana Zlatoústého. Kurz bude zaměřený
na historicko-kritický vývoj liturgie
s přihlédnutím k liturgickému prostoru
Bližší informace na e-mailové adrese:
[email protected].
vf
BYL JSEM TAKOVÁ BÍLÁ VRÁNA
Pražští věřící měli během prázdnin možnost
setkat se v našich chrámech při bohoslužbách
s o. Janem Palackým. Kdo vlastně je tento na
první pohled nenápadný muž? To nám alespoň
trochu objasní rozhovor, který jsme s laskavým
svolením redakce bulletinu Jezuité převzali:
Po misiích na Madagaskaru a v Bolívii se
jezuita Jan Palacký chystá už na třetí misii – do
Albánie. Drobný mužík s pronikavýma očima vypráví o své klikaté cestě s neobvyklou prostotou. Po
dvou letech v polském Krakově dostudoval filosofii
v italském Gallarate. Během studia teologie na římské Gregoriánské univerzitě bydlel v koleji Rusicum
a připravoval se na misii do Ruska. Proto také byl
svěcený na kněze ve východním ritu. Nakonec ale
vše dopadlo jinak…
Po svěcení v roce 1971 jsem zůstal ještě rok v Římě. Představení mě chtěli udělat spirituálem v koleji Rusicum. Já jsem se ale na tuto funkci necítil dost připravený. Zažádal
jsem o aplikaci do Italské provincie a byl přijat. V Neapoli jsem ještě dva roky studoval a
udělal si licenciát z morální teologie. Pak se po domluvě italských provinciálů naskytly
dvě možnosti. Tou první bylo jít do Milána k P. Maino. Ten se staral o sklad léků a posí-
6
lal je do misií. Ale byl už velmi starý a představení potřebovali najít někoho na jeho místo. Druhou možností bylo zůstat v Neapoli a stát se členem nové komunity spojující několik nemocničních kaplanů. Tuto možnost jsem si vybral. Byli jsme čtyři, 2 kamiliáni, 1
diecézní kněz a já. Žili jsme ve velmi chudé čtvrti ve středu Neapole a působili na tamější
poliklinice.
To už jsi měl vystudovanou medicínu?
Ne, ještě ne. Ale tehdy, když jsme se přestěhovali ze staré na novou polikliniku, jsem
začal s dovolením českého provinciála P. Šilhana studovat medicínu. Nejprve jsem studoval všeobecné lékařství a po šesti letech ho úspěšně ukončil. Celé to studium medicíny
bylo v tzv. olověných letech v Itálii, kdy byl zavražděn Aldo Moro. Ve společnosti se
etablovala levice, která neviděla ráda, že jim tam nějaký „kněžour“ studuje na medicíně.
Jiní lidé mě naopak velmi podporovali, např. skupina studentů z hnutí Communione e Liberazione. Ti začali už za Pavla VI. jezdit do Polska a měli styky s východními zeměmi,
takže pro mě měli pochopení.
Ty ses potom dostal na Madagaskar…
Já jsem si zažádal do misií na Madagaskar už během studií medicíny. Tehdy jsem už
byl lékařem, ale pokračoval jsem specializací v pediatrii. Italští představení mě ale nejdříve chtěli poslat do Čadu, pak přemýšleli o dalších dvou místech, ale nakonec sami došli k
přesvědčení, že ten první nápad, jít na Madagaskar, byl nejlepší. Tak mě tam poslali.
Co jsi tam dělal?
Ze začátku jsem se učil jazyk, deset měsíců jsem byl v kurzu malgaštiny a během toho
kurzu jsem dostal malárii. Původně jsem měl jít do Tulearu, což je na jihu ostrova. Měl
jsem tam zastupovat a pomáhat P. Papovovi, který ještě žije, ale je už velmi starý. Tento
kněz ruského původu byl také lékařem a založil tam tři nebo čtyři dispensáře. Dispensář,
to je taková malá ambulantní ordinace, kde se pomáhá nemocným, poskytuje se jim základní lékařská a ošetřovatelská pomoc. Já jsem měl být jeho následníkem, ale když jsem
dostal dost těžkou malárii a cítil se opravdu zle, tak mě potom nakonec provinciál na Madagaskaru poslal do nemocnice pro malomocné v Marana, kde bylo 200 lůžek. Stal jsem
se tam potom ředitelem. Dvakrát týdně jsme tam v ordinaci přijímali lidi z venku
k běžným ambulantním ošetřením.
Jak dlouho jsi tam působil?
Tři roky. Když jsem se vrátil do Itálie, byl jsem poslán na Sicílii do diecézní charity
v Katánii, která pomáhala duševně a tělesně postiženým. Tamější lékaři mě zanedlouho
poslali do nemocnice pro malomocné, ale tentokrát ne jako lékaře, ale jako pacienta.
Podle diagnózy jsem měl tuberkulózní formu malomocenství. Tak jsem byl šest měsíců
hospitalizován v Mesině. K ničemu mě pak nechtěli pustit, protože měli k mé nemoci velké předsudky. Tak jsem poprosil provinciála, jestli bych nemohl jet do Fontilles do Španělska, kde jezuité mají nemocnici pro malomocné. Tam mě pak důkladně vyšetřili a došli
k závěru, že už malomocenství nemám.
Jak ses pak dostal ze Španělska do Bolívie?
Nejdříve jsem byl šest měsíců v té nemocnici jako pacient, potom dalších šest měsíců
jsem si tam dělal kurz leprologie. Kromě toho jsem odjel do Barcelony, kde jsem pomáhal
v dětské nemocnici u milosrdných bratří. Tam jsem potkal jednoho jezuitu, který byl
7
z Bolívie. Tak se nakonec stalo, že mě Italská provincie poslala na misii do Bolívie. Přijel
jsem tam 15. března 1989. To bylo právě takové údobí těsně před krachem socializmu
v mnoha zemích. Nejprve jsem se ale musel naučit španělsky. Napřed jsem byl v Cochabambě, a pak 15 let v malé vesnici nazývané San Francisco de Mojos. Působil jsem tam
jako lékař a kněz. Řadu let jsem tam byl bez nějakého placeného místa, ale potom mi stát
dal placené místo, takže jsem byl státní bolivijský lékař zapsaný v Komoře bolivijských
lékařů a placený státem. Jezdil jsem očkovat, asistoval jsem u porodů.
Jak jsi cestoval?
Ze začátku na koni nebo volským potahem a nebo pěšky. Později jsem od americké
zdravotnické organizace, která nás podporovala, dostal takovou čtyřkolovou motorku japonské výroby, na které jsem mohl jezdit po těch neudržovaných cestách. To mi umožnilo
větší nezávislost. Mohl jsem kdykoli vyrazit do terénu. Očkování jsem často spojoval
s místními slavnostmi. Když byl nějaký svátek, na nějaké vesnici, tak jsem tam přijel,
nejprve jsem působil jako kněz a pak jsem očkoval. Nejen děti, ale také psy a kočky proti
vzteklině.
V San Francisco de Mojos jste také měli malou nemocnici…
Ano. Tam jsme měli ambulantní ordinaci, kde jsme poskytovali první pomoc, a malou
nemocnici s pěti lůžky. Asistovali jsme u porodů, provozovali dětské a všeobecné lékařství a očkování. Většinu času jsem pobýval tam, ale musel jsem jezdit i do terénu.
Byl jsem tam taková bílá vrána, protože ve třetím světě se často propaguje tzv. regulace porodnosti. Přitom se doporučují antikoncepční prostředky. Používání antikoncepce
je ve třetím světě často jednou z podmínek ekonomického vývoje. Když se nepoužívá, tak
například USA nedá té zemi ekonomický příspěvek určený nejchudším zemím. Bolívie je
druhý nejchudší stát Jižní Ameriky. Já jsem jako alternativu doporučoval odpovědné rodičovství. Jen díky tomu, že jsem zároveň kněz, to uznávali. Kdyby něco takového prosazoval lékař - laik, tak by s tím měl těžké problémy a asi by to neobhájil.
Později jsem začal jezdit do Čech a našel si zde laické spolupracovníky. Postupně za
mnou do Bolívie přijeli Bohumil Bradáč, Vít Vaďura, Milan Boldi a Luděk Kaluža.
Provozovali jste tam také snídaně pro děti…
Ano, asi uprostřed mého pobytu v Bolívii jsme začali poskytovat na naší stanici snídaně pro děti. Nejprve bylo těch dětí 32. Potom mě napadlo, že bychom si mohli zažádat
o plynový sporák, aby to vaření bylo lepší a rychlejší. Požádal jsem o to charitu a nějaká
paní, katolička, mi odpověděla, že tu žádost pošle dál a že uvidíme. Žádost se nakonec
dostala do prezidentské kanceláře, kde různé sociální projekty podporovala manželka prezidenta Banzera.
Dostal jsi něco?
Nakonec mi řekli, že plynový sporák nemohou sponzorovat, ale že mi dají něco víc.
Místo sporáku jsem nakonec začal dostávat peníze na každý den na snídani pro 50 dětí.
Ale peněz bylo tolik, že když jsme udělali nákupy úsporně, tak to mohlo stačit pro 250
dětí. Nakonec jsme si obstarali i sporák, ale ženy, které mi pomáhaly, radši používaly otevřený oheň. Dosud se tam každé ráno vaří. Už ve 4 hodiny ráno přijde několik žen, aby
mohly snídani připravit. Každý den přichází asi 250 dětí, což je prakticky celá tamější
škola.
Jan Regner, SJ
8
УГКЦ ТА РПЦ ОБМІНЯЛИСЯ ПОСЛАННЯМИ, У ЯКИХ
АНАЛІЗУЮТЬ ПОДІЇ 60-ЛІТНЬОЇ ДАВНИНИ
У четвер, 2 березня 2006 року, під
час прес-конференції у конференційному залі Митрополичих палат
Святоюрської гори (пл. Святого
Юра, 5) Блаженні-ший Любомир,
Верховний Архієпископ КиєвоГалицький, повідомив журналістів
про відзначе-ння 60-ї річниці Львівського псевдособору 1946 року. Відповідаючи на запитання про те, чи
зверталися владики УГКЦ до владик
Православних Церков щодо річниці
Львівського "собору", яким тоталітарна радянська влада обґрунтувала
насильницький перехід українських
греко-католиків у Православну Церкву Московського Патріархату, що
було пов’язане з багатьма і жорстокими переслідуваннями тих, котрі
цьому від-мовилися підкоритися.
Блаженніший Любомир відповів:
«Так, ми звернулися до наших співбратів, владик Православних Церков в Україні та членів Святішого Синоду
Московського Патріархату та особисто Патріарха Алєксія ІІ, бо відчували,
що це потрібно було зробити. Ми звернулися по-братньому, не судячи їх. Побачимо, якою буде реакція… Ми не хочемо ставити їх в незручне становище,
щоб вони мусили публічно виправдовувати ті чи інші дії.»
При цій нагоді Синод Єпископів
Української Греко-Католицької Церкви надіслав Патріарху Московському і всієї Русі Алексію II Послання, в
якому висловлює свій жаль з приводу того, що православна Церква ще
досі не дистанціювалась від цього
псевдособору. Одночасно знову
простягає руку прощення та співпраці. У посланні говориться: «Українська Греко-Католицька Церква,
яка безмірно постраждала внаслідок
Львівського псевдособору, вважає неприпустимим переносити отруйний дух
ворожнечі у на-ступні десятиліття.
Вона готова працювати задля примирення та взаємного прощення і розуміє,
що такі зусилля матимуть успіх лише за умови доброї волі обох сторін.»
10 липня 2006 року Голова Відділу зовнішніх церковних зв'язків
Московського Патріархату Митрополит Смоленський і Калінінградський Кіріл надіслав послання Главі
УГКЦ Блаженнішому Любомирові у
відповідь на лист Синоду Єпископів
Української Греко-Католицької Церкви на ім'я Святішого Патріарха
Московського і всієї Русі Алексія II.
Читаючи вже перший абзац цього
документа бачимо, що це не є фактично послання у відповідь, а «ряд
принципових зауваг». Але при цьому
безумовно, що цей факт не применшує важливого акту спілкування
між УГКЦ та РПЦ щодо болючих
моментів історичного минулого. З
відповіддю Митрополита Кіріла
можна ознайомитися за адресою:
http://www.ugcc.org.ua/ukr/pressreleases/article;3793/
9
HISTORIE NAŠICH CHRÁMŮ: ROTUNDA SV. LONGINA V PRAZE
Románský kostel sv. Longina v ulici Na Rybníčku na pražském Novém
Městě patří k nejstarším pražským svatyním.
Ze tří kruhových románských kaplí,
které se do dneška v Praze dochovaly,
je kaple sv. Longina nejstarší a zároveň
nejmenší. Tato rotunda vznikla někdy
ve 12. století jako farní kostel osady
Rybníček. Rotundu nechal pravděpodobně postavit benediktinský Břevnovský
klášter, kterému tehdy patřily pozemky
ve vsi Rybníček.
Kaple byla až do 14. století zasvěcena sv. Štěpánovi. Poté byl na Novém
Městě postaven větší farní chrám sv.
Štěpána. Když byl ve druhé polovině
14. století dokončen, ztratila kaple svůj
dosavadní význam. V té době byla zasvěcena sv. Longinovi. Část ostatků tohoto světce si v roce 1355 z Itálie do
10
Prahy přivezl už jako čerstvě korunovaný římský císař Karel IV.
Svatý Longin byl podle apokryfních
zdrojů římským vojákem, který patřil
k popravčí četě při Ježíšově ukřižování
na Golgotě. Podle svědectví svatého
Jana Evangelisty probodl již mrtvému
Ježíši bok kopím. Golgotské události na
něho ale zapůsobily natolik, že uvěřil,
že Ježíš Kristus je Syn Boží. Dezertoval z římského vojska a necelých třicet
let žil jako poustevník nedaleko kappadocké Cesareje. Tam byl vypátrán a
následně popraven.
Ke kapli sv. Longina byla v 17. století přistavěna lucerna (věžička), která
měla osvětlovat vnitřek. V roce 1783
vstoupilo do platnosti nařízení císaře
Josefa II. o zrušení a uzavření všech
kaplí, v nichž se nekonaly veřejné bohoslužby. Proto byla rotunda přeměněna ve skladiště kostelního nářadí.
V roce 1844 byla obnovena, v letech
1929 – 1935 pak opravena. Odkryty
byly románské sloupy a pilíře lucerny,
do zrekonstruované kaple byl znovuumístěn zděný barokní oltář z roku 1762
se skupinou svatého Kříže a svatého
Longina.
V roce 1998 dal úřad městské části
Prahy 2 rotundu sv. Longina zapůjčil
Apoštolskému exarchátu řeckokatolické církve v Praze, a to na dobu neurčitou.
Exteriér i interiér prošly zdařilou a
citlivou opravou, která byla financována z příspěvků městské části Praha 2.
Interiér je přizpůsoben ke konání východní liturgie. Uměleckou výzdobu
realizoval Zdirad J. K. Čech. Rotunda
je využívána k přiležitostným bohoslužbám a pobožnostem pro malá společenství.
vf
VZÁCNÁ MILOST
První pražský exarcha o. Ivan
Ljavinec oslavil v neděli 30. července 2006 vzácné jubileum. Ve
svém rodném městečku Volovec
děkoval za 60 let činnosti na vinici
Páně. Když se kněz dožije tak
vzácného jubilea, 60. výročí kněžského svěcení, je to v jeho životě
mimořádná událost.
Za kulatým výročím o. Ljavince
je dlouhá životní pouť plná mnohých událostí, radostí, mnohých
bolestí, překvapení, ale hlavně
vzácných lidí, které mu Pán poslal, aby obohatili jeho život. Byli
to vzácní lidé, věrni Církvi, zbožní,
dobrotiví, se srdcem plným lásky.
Vstoupili do života o. Ivana, aby
mu byli příkladem, inspirovali ho svým životem, pomáhali mu a
umožnili vidět do hloubky věcí a událostí. Na začátku jeho kněžského působení stál mimořádný člověk – biskup Pavel Peter Gojdič, OSBM. Z jeho rukou přijal dne 28. července 1946 kněžské
svěcení v Katedrálním chrámu sv. Jana Křtitele v Prešově. V jeho
bezprostřední blízkosti strávil pak delší čas, protože pracoval jako
jeho tajemník. Významná osobnost biskupa Gojdiče zůstala pro o.
Ivana po celý život jedinečným vzorem.
Kolik různých činností vykonával o. Ljavinec během svého
kněžského života? V letech 1947 – 1950 byl spirituálem v prešovském semináři, katechetou a ředitelem juvenátu, učitelem latiny
na gymnáziu, redigoval časopis Blahovistnik. Spolu s biskupem
Vasilem Hopkem – další významnou a vzácnou osobností – se věnoval dětské příloze Zorja. 50. léta přinesla pronásledování církve i
kněží – vězení, výslechy, soudní procesy, zákaz pobytu v prešovském a košickém kraji. Strach si nenašel místo v srdci o. Ivana a
přesto, že byl mimo pastoraci, tajně vykonával funkci generálního
vikáře. Bůh byl jeho nadějí a posilou po celá dlouhá léta pronásledování.
11
V roce 1968 se v Praze aktivně zapojil do procesu obnovení
Církve. Měl štěstí – spolupracoval s kardinálem Františkem Tomáškem, člověkem, který měl velké pochopení, ochotu a srdce pro
řeckokatolíky. Zbožný a laskavý kardinál byl velkorysý a velmi
štědrý k východním bratrům a udělal vše, co bylo v jeho silách,
aby pomohl při obnově této Církve. O. Ivan na něho s láskou
vzpomíná. Chrám sv. Klimenta v Praze se opět stal významným
centrem řeckokatolíků přicházejících ze všech koutů světa.
V nároč-ných podmínkách ateizované společnosti se nenechal odradit a pracuje ze všech sil.
15. března 1996 v roce 50.
výročí kněžského svěcení ho
Svatý otec Jan Pavel II. jmenoval titulárním biskupem
akalissenským a prvním exarchou pro katolíky byzantského
obřadu žijící v České republice.
V Božích plánech jsou životní události propojené neuvěřitelným způsobem, z lidského pohledu těžko pochopitelným. Bohatý život o. Ljavince
byl přes mnohé těžkosti, problémy, překážky, nepochopení,
Biskupský erb vladyky Ivana
lidské chyby i občasné prohry
vždy plný víry a naděje ve Všemohoucího. Proto 30. července 2006 přijel do rodného Volovce,
aby tady v chrámě před oltářem děkoval Bohu za všechno a aby
jeho srdce mohlo zpívat Bohu píseň – Blahoslovi, duše moja, Hospoda. Kéž mu laskavý a dobrotivý Bůh dá hojnost milostí a darů
Ducha Svatého, naději, zdraví a radost, kéž ho nebeská Matka i
nadále ochraňuje a pomáhá mu. V modlitbách o to prosí Boha
všichni ti, kteří ho mají rádi.
Mária Pešeková
Ìíwãàÿ
12
è
áëàãàÿ
ëýòà,
âëàäûêî!
ŘECKOKATOLÍCI V JIŽNÍCH ČECHÁCH – AKTIVITY VE FARNOSTI
ČESKÉ BUDĚJOVICE
V minulém čísle jsme uveřejnili
první část příspěvku o. Ruslana Zassiedka, správce farnosti v Českých Budějovicích, na téma Postavení cizinců
v České republice. O jejich konkrétní
situaci na jihu Čech informujeme
v dnešní, závěrečné části příspěvku.
P ASTORAČNÍ
ÚSILÍ A AKTIVITA VĚŘÍ-
CÍCH
Českobudějovická farnost se rozprostírá na území celých jižních Čech.
Jsem jediný řeckokatolický duchovní
na tomto území. Momentálně zde máme
jednu farnost, která má dvě filiálky.
Bohoslužby se konají v Českých Budějovicích (kaple Smrtelných úzkostí Páně – vzadu za katedrálou), v Kaplici a
ve Strakonicích. Bohoslužby jsou slouženy ve staroslověnštině, texty Písma a
kázání jsou pak přednášeny v jazyce,
který je blízký většině přítomných, tedy
v ukrajinštině nebo češtině.
Hlavní pastorační úsilí směřujeme
na České Budějovice a Kaplice. Aktivity, které jsem schopen věřícím nabídnout, stojí a padají na životních podmínkách adresátů. Katastrofický nedostatek osobního volna omezuje aktivity
naší farnosti na víkendy a přes týden na
večerní hodiny. Nedělní bohoslužby
v Budějovicích navštěvuje kolem čtyřiceti stálých farníků. Pro ně rovněž
v neděli organizujeme Křesťanské nedělní školy, které se uskutečňují po bohoslužbách. Zde má člověk možnost
zažít společenství, setkat se s knězem,
být přítomen vyučování katechizmu a
pak se také účastnit následné diskuse.
Naši věřící si zaslouží pochvalu za bohatou účast na těchto setkáních. Často
se stává, že je přítomna třetina až polovina lidí, kteří navštívili bohoslužbu.
Ve spolupráci s Diecézní charitou
České Budějovice také nabízíme možnost sportování v odpoledních hodinách, účast na kulturních a společenských akcích. Podařilo se nám zorganizovat pouť na Lomec, celodenní výlet
do Prahy, účastníme se výstav a koncertů s tematikou reprezentace různých
kultur, jako je slovenská, uzbecká,
moldavská, ukrajinská. Již druhým rokem také probíhá kurz českého jazyka
pro cizince (účastníky jsou nejen naši
farníci). Úcta k různým kulturám a integrace cizinců do české společnosti
jsou důležitými aspekty naší práce.
Další věc, která se nám osvědčuje,
je katecheze dospělých a pastorační návštěvy rodin. Výuka katechizmu je pro
střední věkovou kategorii důležitým
prvkem v duchovním rozvoji, protože
právě tato generace povětšinou nebyla
nábožensky vzdělávána. Obzvláště nás
těší zájem konkrétních lidí nebo i celých rodin.
Nepříznivá osobní situace a osamění v cizí zemi způsobují větší otevřenost lidí pro duchovní rozhovory, kterých je potom celá řada. Pastorační úsilí samozřejmě předpokládá svátostné
působení. Jelikož jsou našimi farníky
zejména lidé v produktivním věku, specifikou je omezený počet sňatků a pohřbů. Osoby, které chtějí přijmout svátost manželství, odjíždějí většinou za
tímto účelem na Ukrajinu, kde mají rodinné zázemí a příbuzenstvo, osoby
starší zase většinou zakončí svůj pracovní pobyt zde před dosažením stáří.
Udílení jiných svátostí je obdobné
jako u našich západních bratrů. Specifikum asi tvoří přijetí svátosti pokání a
eucharistie, které je spojené se skutečností, že lidé jsou ve svých domovských farnostech zvyklí přistupovat
13
k těmto svátostem zdrženlivě a s bázní,
uvědomujíce si svoji nepatrnost. Proto
se v těchto záležitostech spíše snažíme
povzbuzovat lidi k častějšímu využívání těchto svátostí.
Aby představa o pastoračním úsilí
naší církve byla úplná, je potřeba se
zmínit o velké úloze manželek řeckokatolických duchovních. Řeckokatoličtí
kněží se mohou (ale nemusejí) ženit. Já
jsem ženatý a musím podotknout, že
velkou a potřebnou část práce odvádí
právě má manželka. Její důležitou
funkcí je např. vedení liturgického zpěvu (což v našem obřadě, ve kterém jsou
všechny bohoslužby zpívané, hraje
podstatnou roli), sekundární výpomoc
při organizaci chodu farnosti a některé
eticko-duchovní rozhovory s ženskou
částí naší farnosti.
V ZTAHY MEZI ŘECKOKATOLICKOU A
ŘÍMSKOKATOLICKOU CÍRKVÍ
Život našeho farního společenství
souvisí také se vztahem mezi naší a
římskokatolickou církví. Naše vztahy
jsou nanejvýš dobré. Řeckokatolická
církev zde nevlastní žádný majetek, ale
přesto v tomto kraji máme možnost využívat kostely a kapličky, také farní budovu, a to za velmi dobrých podmínek.
Řeckokatolického duchovního západní
kněží přijímají jako sobě rovného spolubratra.
E KUMENICKÝ RÁZ PASTORACE
Naše bohoslužby často navštěvují i
lidé, kteří se hlásí k pravoslavné církvi.
Navštíví nás a jelikož bohoslužby a
disciplína jsou téměř totožné, zůstávají
v našem společenství, využívají tím duchovního dobra naší církve a jsou přijati jako bratři. Bez myšlenky na proselytismus jsme ochotni jim posloužit i
vyučováním, společenstvím, podporou
a občas také i svátostmi, které jsou povolené kanonickým právem.
Myslím, že v těchto setkáváních se
rodí hluboká úcta jedněch k druhým,
vzájemné
sbližování,
což
může
v budoucnu přinést i plody jednoty
všech křesťanů.
Přicházíme do styku také s muslimy, původem z bývalých asijských republik Sovětského svazu. Umožňuje
nám to společná minulost a znalost ruštiny a z jejich strany otevřenost pro
hlubší hledání odpovědí na důležité životní otázky. Bývají to dosti zajímavé
diskuse.
H ODNOTY, KTERÉ MOHOU PŘINÉST
ŘECKOKATOLIČTÍ VĚŘÍCÍ
Všeobecně můžeme říci, že lidé
z Východu jsou více ekleziálněji založení, mají důvěru v hierarchicky uspořádanou církev. Možná ne vždycky je
jejich víra všestranně uvědomělá a explicitně vyjádřená ve svých vnějších
formách, přesto je to „materiál ke zpracování“. Nuzná situace, ve které se někteří naši věřící nacházejí, a možnost
osobního kontaktu s knězem má často
za následek uvědomělost a ochotu
k účasti na životě církve.
Důležitou hodnotou, na kterou
svým životem ukazují a která zároveň
momentálně české společnosti chybí, je
hodnota rodinného života. Pracují zde
proto, aby materiálně zajistili své rodiny, aby svým dětem poskytli možnost
vysokoškolského vzdělání. Obětují se
pro to, že ve svých dětech vidí budoucnost. Tato budoucnost má pro ně konkrétní tvář – tvář osoby, která jim byla
Bohem svěřena a za kterou mají zodpovědnost.
Další cennou hodnotou je pracovitost. Lidé z Ukrajiny sem přicházejí
zejména proto, aby pracovali. Nechtějí
krást, neprodávají drogy, nevyužívají
sociální systém, aby žili z dávek, ale
přicházejí sem, aby svou těžkou a poctivou prací zajistili svůj příjem.
Ruslan Zassiedko
14
NÁVŠTĚVA ISTANBULU
Ve dnech 24. – 28. července jsem na
pozvání sekretáře Turecké biskupské
konference navštívil Istanbul. Je to
město, které se nachází zčásti v Evropě
a zčásti v Asii. V současnosti má asi 17
miliónů obyvatel. Známé je velmi bohatou a pohnutou historií. Kdysi
vzkvétající administrativní, duchovní a
kulturní středisko východních křesťanů je dnes prakticky úplně islámské
město, ve kterém je možné najít už jenom malinké zbytky postupně pod
váhou islámu mizejícího křesťanství.
Je to smutný pohled, ale je historickým
výsledkem nejednoty těch, kteří se měli opírat především o Boha a ne o svoji
moc a vliv.
Místem nejhlubšího zamyšlení a
pohnutí byl chrám Hagia Sofia, kdysi
největší chrám křesťanství, po několik
století sloužící jako mešita a dnes zredukovaný na museum. Na tomto místě se kdysi konaly slavné koncily, probíhaly vášnivé teologické diskuse, slavila se jedna z nejvelkolepěj-ších liturgií. Všechno je relativní, všechno jed-
nou pomine. Zůstává jenom to, co je
podstatné, co bylo zaseto do lidských
srdcí, co „rez a mol neničí“. Na to jsem
myslel, když jsem obcházel tato kdysi
tak věhlasná místa.
Na druhé straně jsem s obdivem a
uznáním – a musím se přiznat i
s určitou závistí – sledoval, jak je to
město plné dětí, jak vřelý je vztah Turků ke svému potomstvu, jak jim na
něm záleží. To je v naší sekularizované
Evropě již velmi zřídkavé.
Na
konci
měsíce
listopadu
letošního roku se chystá navštívit tato
místa Svatý otec Benedikt XVI. Jistě je
to proto, že mu leží na srdci osud toho
malého stádečka křesťanů, kteří tam
ještě vydrželi a chce je povzbudit i
posílit ve víře. Modlil jsem se, aby tato
návštěva byla novým začátkem pro
život křesťanů v tomto městě.
+ Ladislav Hučko
apoštolský exarcha
NĚCO Z HISTORIE
Poprvé se stal Istanbul významným městem až ve 4. století po Kristu za vlády císaře Konstantina, od něhož dostal i svoje
jméno – Konstantinopol. Po
rozpadu Římské říše se Konstantinopol (tehdy ještě Byzantion) stal hlavním městem Východořímské říše a centrem východní Církve. Město se začalo
bouřlivě rozvíjet. Poloostrov,
z jedné strany omývaný vodami
Bosporu a z druhé strany záto-
Hagia Sofia - exteriér
15
kou Zlatý roh (turecky Hali), která vbíhá
do evropské části pevniny, je ideálním
městem pro osídlení. Přirozená hradba vod
ze všech stran, kromě severozápadu, chránila v průběhu mnohých válek bohatství
a blahobyt města. Když v 5. století postavil
císař Justinián Chrám Boží moudrosti –
Hagia Sofia, stal se největším kostelem
v celém tehdy známém světě. Sám Justinián prý v průběhu slavnosti vysvěcení chrámu zvolal: „Šalamoune, překonal jsem tě!“
čímž narážel na to, že Hagia Sofia byla větší a krásnější než jeruzalémský chrám:
výška kopule je 55,6 a průměr 31 metrů,
šířka vnitřního pro-storu hlavní lodi měří
81,8 a délka 38,7 metrů.
V chrámě se nachází množství vzácných mozaik z 9. až 11. století, klenbu
podpírají kromě čtyřech hlavních mohutných pilířů i sloupy dovezené z chrámu
v Baalbeku v Libanonu a z Artemidina
Hagia Sofia - interiér
chrámu v Efezu. Samotný chrám byl
v průběhu své pohnuté historie mnohokrát poškozený, opravovaný a přestavovaný. Už několik let po jeho dokončení se vážně poškodila a zčásti i zhroutila odvážná kopule, která byla v těch časech neslýchaným architektonickým počinem; vzápětí ji opravili, zpevnili a dokonce i o několik metrů zvedli a rozšířili.
V roce 1453, když osmanští Turci dobyli Cařihrad, vjel osobně sultán Mehmed
II. Fátih, neboli Dobyvatel, na bílém koni do chrámu a změnil ho na mešitu. K chrámu dal přistavět čtyři minarety a celý komplex staveb, ve kterých se nacházely školy Koránu, koupele (hamam), vývařovny pro chudobné a mauzolea.
Turci i přes Prorokův zákaz zobrazovat lidské bytosti vzácné fresky
v chrámě nezničili, jen je zatřeli bílým vápnem. Později v 19. století dostali němečtí archeologové a historici
povolení fresky odkrýt, prozkoumat
a znovu zatřít. Definitivního odhalení se tyto skvosty dočkaly až ve 20.
a 30. letech 20. století, když přestali
Hagiu Sofiu používat jako mešitu
a chrám oficiálně vyhlásili za Národní turecké muzeum.
Všude je plno dětí.
16
LITURGICKÉ POJMY: EPITRACHIL, NARUKAVNICE, NÁBEDERNÍK
Epitrachil je bohoslužebná část oděvu kněze a biskupa.
Vyvinul se z oděvu, který jako ozdobu nosily řecké a
římské ženy. Římští císaři zas tento oděv dávali jiným
jako odměnu za prokázané služby (císař Konstantin Veliký dal epitrachil jeruzalémskému biskupovi Makariovi).
Byl také od dávných dob znakem důstojnosti a moci.
Epitrachil (v západní katolické církvi nazývaný štola) přikrýval kdysi celou postavu. V době, kdy se začal užívat
také stichar (dlouhé bílé roucho, které dnes přikrývá celou
postavu) se epitrachil zúžil pouze na tenčí pás. Byl ozdoben zlatou nití a kněz si ho dával na šíji.
V roli kněžské hodnosti zůstala στολή v církvi dodnes.
Kromě výjimečných případů smrti by se žádná kněžská
služba neměla konat bez odznaku moci a hodnosti kněze epitrachilu.
Starší forma epitrachilu byla na jakési zapínání. Nebyl to
jeden celek, jak jej známe dnes. Na každé straně jsou našity tři křížky, které připomínají třikrát svatý - hagios. Epitrachil znamená milost, kterou dostal od Boha Áron,
znamená tedy sílu, kterou dostává kněz od Boha k vykonávání svého úřadu.
Nejstarší zmínka o epitrachilu je ze synody v Laodycei ve 4. století, podle které
kněz bez epitrachilu nesmí vykonávat ani jednu svou službu. Jen v epitrachilu vykonává kněz následující bohoslužby: každodenní večerní pobožnost, půlnoční pobožnost – polunoščnicu, časy bez čtení Evangelia a
různé služby vykonávané v domech (ne v chrámech). I
když je epitrachil znakem kněžské hodnosti a moci, jako
takový se objevuje až ve 4. století.
Narukavnice jsou částí oděvu kněze, která připomíná,
že i on je Božím stvořením. Je proto povinen spoléhat
nejen na své vlastní síly, ale také na sílu a pomoc Boží.
Narukavnice symbolicky připomínají provazy, kterými
měl Ježíš Kristus svázané ruce.
Nábederník je čtyřúhelníkový kus liturgického oděvu.
Pověsí se na pás, kterým je kněz opásán. Dává vyniknout myšlence Evangelia - slovo Boží je duchovní zbraň,
meč. Tuto duchovní zbraň je povinen vlastnit každý
kněz a biskup. Vyvinul se z látky na utírání rukou. Tuto
látku kněz používal po mytí rukou na liturgii. Nábederník nosí biskupové a vyznamenaní kněží.
zpracováno podle: Vojtech Boháč, Liturgika II.
17
ZE ŽIVOTA SVATÝCH: BL. BISKUP-MUČEDNÍK TEODOR ROMŽA
Mezi novodobé vyznavače víry
patří nepochybně osobnost řeckokatolického mukačevského biskupa Teodora Romži. Stal se mučedníkem
pro jednotu církve.
Teodor Romža se narodil 14.
dubna 1911 ve vesnici Naďbočko,
v okrese Rachov na Podkarpatské
Ukrajině. Dnes se vesnice jmenuje
Velikij Byčkov a spadá do Zakarpatské oblasti na Ukrajině. Pocházel z
chudých poměrů a jeho rodina tak
sdílela osud mnoha jiných rodin v té
době. Avšak jeho rodiče Pavel a Maria vedli své děti k hluboké zbožnosti.
V Chustu navštěvoval gymnázium, které ukončil v roce 1930 s vyznamenáním. Poté se rozhodl stát se
knězem. Tehdejší mukačevský biskup poslal nadějného a talentované18
ho studenta na studia teologie do
Říma. Tam začal studovat v kolegiu
Germanicum-Hungaricum a pak roku 1934 přešel do Russica. Po ukončení studií a získání licenciátu teologie na Gregoriánské univerzitě byl
25. prosince 1936 v chrámu sv. Antonína v Římě vysvěcen na kněze. Jeho
mottem se stala slova 116. Žalmu:
„Pane, jsem tvůj sluha a syn tvé služebnice“.
Po absolvování povinné vojenské
služby na důstojnické škole v Praze
se Romža stal administrátorem farností Berezov a Nižnyj Bystryj
v chustském okrese, kde se setkal nejenom s velkou náboženskou, ale také sociální bídou. I když stále toužil
pokračovat v dalším studiu v Římě,
mukačevský biskup Alexander Stojka ho jmenoval spirituálem v kněžském semináři v Užhorodě a zároveň
profesorem filozofie. Bohoslovce vedl
podle vlastního příkladu ke skromnosti a přesnosti. Zároveň se snažil
vychovat nejen kněze svatého života,
ale také vědecky dobře připravené,
v předtuše těžkého zápasu s ateizmem, který přicházel z Východu.
V těžkých a pohnutých časech
války a v dobách neustále se měnící
politické situace v roce 1943 náhle
umírá biskup-ordinář Alexander
Stojka. Poté, co byla mukačevská
eparchie krátce spravována biskupem hajdudorošské eparchie Mikulášem Dudášem, OSBM, který ovšem
kvůli válečným událostem nemohl
eparchii spravovat, byl jmenován biskupem právě Teodor Romža. Jeho
chirotonie se uskutečnila 24. září 1944
v katedrálním chrámu v Užhorodě.
Mottem mukačevského pomocného
biskupa a titulárního biskupa appijského Teodora byla slova 18. Žalmu:
„Miluji Tě Pane, moje sílo; Pane oporo
moje, útočiště moje, osvoboditeli můj.“
Ve velmi těžké a vyhrocené společensko-politické situaci navštěvuje
biskup Romža jednotlivé farnosti, povzbuzuje kněze a věřící. Útoky ze
strany vlády, která nabírá jednoznačně sovětský styl, začínají být častější a
ostřejší; dochází k zastrašování a zatýkání kněží. Zároveň ustavuje Synoda Ruské pravoslavné církve
v Mukačevě pravoslavného biskupa.
Přesto však přichází 28. srpna 1946
na svátek Zesnutí přesvaté Bohorodičky do mukačevského kláštera víc
než 50 000 věřících, kteří neberou
ohled na pronásledování ze strany
vlády a veřejně vyznávají svou víru a
jednotu s Římem.
Komunistická vláda viděla neohrožený postoj biskupa Teodora
Romži, který všemi silami bránil
svou církev a věřící, a proto se ho
rozhodla fyzicky zlikvidovat. Stalo se
tak při jeho návštěvě ve vesnici Lávky, filiálky farnosti Lochovo v okrese
Mukačevo, kam byl pozván na slavnost vysvěcení chrámu. Dne 27. října
1947 narazilo při zpáteční cestě vojenské nákladní auto do povozu, který vezl biskupa s doprovodem. Po
nárazu začali útočníci tlouct biskupa
a jeho doprovod železnými tyčemi a
palicemi a jen náhlý a neočekávaný
příjezd poštovní dodávky zabránil
atentátníkům v tom, aby své oběti
zabili na místě. Poštovní dodávka
odvezla zraněné hned do nemocnice
v Užhorodě. Biskup Teodor Romža
byl těžce zraněný, obzvlášť četná byla poranění na hlavě, jeho tělo bylo
poseto modřinami a ranami. O zraněného biskupa se starala zdravotní
sestra Teofila, OSBM, ale na chirurgické oddělení byla přijata i nová
ošetřovatelka jménem Odarka, která
slídila, kdo otce biskupa navštěvuje
atd. Biskupův zdravotní stav se začal
zlepšovat a nic nenasvědčovalo tomu, že by se měl zhoršit. Avšak
v noci na 1. listopad 1947 život otce
biskupa Romži náhle vyhasl. Na základě dnes už známých historických
faktů se ví, že byl otráven již zmíněnou sestrou Odarkou, kterou do nemocnice nasadila sovětská NKVD.
Dne 4. listopadu 1947 se uskutečnil v Užhorodě pohřeb biskupa Teodora Romži. Jeho tělo bylo uloženo
v kryptě pod katedrálou. Právě jeho
mučednická smrt a mravně bezúhonný život se staly předpokladem
pro to, aby, jak prohlásil Svatý otec
Jan Pavel II. v únoru 1995, byl zahájen a zdárně ukončen proces jeho
blahořečení. O několik let později, při
své návštěvě Ukrajiny ve dnech 23.
až 27. června 2001, prohlásil Svatý
otec Teodora Romžu za blahoslaveného!
ThDr. Peter Šturák, PhD.
19
ARCIBISKUP ANTONÍN CYRIL STOJAN – HORLITEL UNIONISMU
K dvěma nejvýznamnějším poutním místům olomoucké arcidiecéze,
Velehradu a svatému Hostýnu, patří
také neodmyslitelně církevní osobnosti, jež mají největší zásluhu na
tom, že se jedná o místa známá a
každoročně hojně navštěvovaná.
K těmto osobnostem patřil také olomoucký arcibiskup ThDr. Antonín
Cyril Stojan (*1851 †1923), jemuž bývá přisuzována největší zásluha na
rozvoji cyrilometodějského unionismu, který znamenal tak mnoho pro
vzájemné poznávání západních a východních křesťanů.
Připomeňme, že snahy po sjednocení řecké (východní) a římské (západní) církve neustávaly od velkého
schizmatu v roce 1054. V roce 1274
svolal papež Řehoř X. druhý lyonský
koncil, který Katolická církev uznává
za ekumenický. Papež se pokoušel ukončit tehdy již dvousetleté schizma,
a proto vyslal delegaci k byzantské20
mu císaři Michaelu Palaiologovi.
Konstantinopolský patriarcha Germanos spolu s dalšími vysokými
představiteli přijeli do Lyonu
s císařovým listem. Zástupci Východu i Západu pak slavili společně s
papežem eucharistickou bohoslužbu,
při níž Byzantinci zpívali nicejskokonstantinopolské vyznání i s filioque,
které dokonce třikrát zopakovali.
Koncil v otázce smíření obou částí
církve uspěl, avšak tato unie neměla
dlouhého trvání.
Florentská unie z roku 1439 představuje další snahu o sjednocení byzantské ortodoxní církve s římskou
latinskou církví. Realizovala se však,
mj. i kvůli odporu Moskvy, jenom
částečně. Platila pouze v těch oblastech, jež byly pod správou litevského
knížectví (Kyjev, Halič). Další unie
zvaná brest-litevská z roku 1596 byla
uvedena do života opět pouze na té
části Ukrajiny, která v té době patřila
do Polsko-litevského státu, a na Rusko se nevztahovala. V pořadí čtvrtá,
Užhorodská unie z roku 1646, uzavřená mezi východními duchovními
a Svatým stolcem, se týkala jen území
dnešního východního Slovenska, Zakarpatské Ukrajiny a severovýchodního Maďarska.
Antonín Cyril Stojan se narodil
22. května 1851 v obci Beňov u Přerova. Po skončení obecné školy a
gymnázia studoval teologii na uni-
verzitě v Olomouci (obnovené v roce
1835). Mezi bohoslovci na fakultě byl
stále cítit duch bývalého nejvýznamnějšího představitele českého národního obrození, zakladatele slavistiky
Josefa Dobrovského, jenž byl v letech
1787 – 1790 rektorem generálního
semináře, předchůdce teologické fakulty. Po skončení teologických studií ho v roce 1875 vysvětil na kněze
olomoucký arcibiskup F. Fürstenberg. Svou první mši sloužil A. C.
Stojan na Velehradě. V letech 1876 –
1887 působil jako kaplan ve farnostech Štíty (tehdy Schilberg) a Příbor.
V období 1888 – 1908 spravoval farnost v Dražovcích u Vyškova.
V roce 1889 se stal Stojan poslancem Říšské rady ve Vídni za českou
národně katolickou stranu a současně byl i členem revolučního Národního shromáždění. V roce 1900 oslavil tento „muž svaté paměti a překypující dobrotou“, jak ho nazval český katolický historik B. Smékal, 25 let kněžské činnosti. Dobový tisk A. C. Stojana popisoval jako „miláčka lidu vynikajícího štědrostí a obětavostí, kněze Kristova, jenž porozuměl svému poslání“.
Obzvlášť se vyzdvihuje jeho mimořádná starost o Velehrad a svatý Hostýn.
První unionistický sjezd svolal A.
C. Stojan na Velehrad na 24. – 27.
července 1907. Další dva se konaly
v letech 1909 a 1911. V letech 1908 –
1917 byl A. C. Stojan proboštem
v Kroměříži. V roce 1910 založil Ve-
lehradskou akademii (Academia Velehradensis) – vědeckou společnost pro
studium východní řecko-slovanské
církve. Tehož roku založil misijní pobožný spolek k rozšiřování katolické
víry mezi Slovany nazvaný Apoštolát
svatých Cyrila a Metoděje pod ochranou
blahoslavené Panny Marie a začal vydávat stejnojmenný časopis.
Členský lístek Apoštolátu
Dobrosrdečnou a veselou povahu
Mons. Stojana dobře vystihuje např.
jeden výrok z jeho referátu O idei
cyrillomethodějské proneseném v rámci
V. všeobecného sjezdu katolíků českoslovanských v Hradci Králové roku 1910: „Každý spoluúd »Apoštolátu«
pomodlí se každodenně jednou »Otčenáš«
a »Zdrávas Maria« s přídavkem: »Svatá
21
Panno Maria, sv. Cyrille a Methoději,
orodujte za nás!« a přispívá měsíčně
nejméně 2 haléři čili ročně 24 haléři. Kdo
jen peněžitou podporou aneb jen modlitbou »Apoštolátu« slouží, jest dobrodincem spolkovým. Já jako samozvaný velkopoenitentiář mohu osvobozovati ty,
kdož nemají pokdy na modlení, od modlitby a chudé od příspěvků.“
Za mimořádně záslužný a šlechetný čin je třeba označit Stojanův
Ústřední seminář pro uprchlé řeckokatolické bohoslovce z Haliče v dobách první světové války (1915).
V roce 1916 založil Stojan na Velehradě Cyrilometodějský misijní ústav. V letech 1917 – 1921 byl Stojan
sídelním kanovníkem v Olomouci.
V roce 1918 se stal poslancem Národního shromáždění a v roce 1920
senátorem. 11. ledna 1921 jmenoval
papež Benedikt XV. A. C. Stojana
olomouckým arcibiskupem a moravským metropolitou. 3. dubna 1921
vysvětil papežský nuncius v Praze
Klement Micara A. C. Stojana za biskupa. Spousvětiteli byli nitranský
biskup Karol Kmeťko a olomoucký
světící biskup Karel Wisnar. 13. května 1922 posvětil arcibiskup Stojan
základní kámen exercičního domu
Stojanov. 11. května 1923 postihla arcibiskupa mozková mrtvice, na jejíž
následky 29. září 1923 ve své rezidenci zemřel. Pochován byl 3. října 1923
v královské kapli na Velehradě.
Arcibiskup Stojan je autorem
dvou krásných knih: Poutní kniha velehradská a svatohostýnská z roku 1900
a Čechové a snahy unionistické z roku
1913. Především jeho zásluhou se stalo z Velehradu unionistické středisko
známé na celém světě. Už v roce 1948
zahájil olomoucký arcibiskup Karel
Josef Matocha přípravné práce ke
Stojanově blahořečení. Beatifikační
proces byl zahájen 14. července 1965
zasedáním první vyšetřovací komise.
10. října 1985 byl diecézní beatifikační
proces ukončený a 25. srpna 1987
proběhl odevzdávací akt diecézního
beatifikačního procesu Kongregaci
pro svatořečení v Římě.
redakce
__________________________________________________________________________
Foto na str.1: opatský chrám Panny Marie Narození v Želivi, str. 2: novokněz o. Vasyl
Gorblyanskyy, str. 23: vladyka Ladislav s exarchátními kněžími v Želivi, str. 24: strom
__________________________________________________________________________
EXARCHÁT Vydává a rozšiřuje Apoštolský exarchát Řeckokatolické církve v ČR, Haštalské nám. 4,
110 00 Praha 1, tel. +420 221 778 491, fax. +420 222 312 817, e-mail: [email protected]. Pro
vnitřní potřebu vychází šestkrát do roka. NEPRODEJNÉ distribuováno za dobrovolný dar (náklady na
jeden výtisk cca 15,- Kč) Redakce: Ladislav Hučko, Milan Hanuš, Jan Klobušický, Viera Folkmanová,
Jana Zassiedko. Příspěvky mohou být kráceny. Tisk: FOKUS, s r.o., Dolákova 24/536, 181 00 Praha 8.
22