recensored - Lžička v šuplíku

Transkript

l
0
LŽIČKA
v šUplíku
Občasník pro literárně-kulturní degustátory
zakoření
poezie|daniela długosz penca|dana malá|tomáš jireček
václav boček|dušan šutarík|vladimír václavek
recenze|čtěte ušima michal přes noc|o to dřív v sobě rozsvítit světloplaší
tygře, tygře, žhavě žhneš … a za tracym tygr
gerta je boží, ale bohyně vám učarují žítkovské bohyně
dekadentní mýtus rota fortunae|klid krájí kieslowski na nože
rozhovory|jaromír typlt|radek pěnička|maok|sylva fischerová
próza|radek dyma|rené vaněk
4/2012
LŽIČKA V ŠUPLÍKU
obsah
o
l
o
l
U
U
editorial
mezi smysly
čtěte ušima (recenze na audioknihu michal přes noc)2
Milí lžičkomilci,
na kávě s...
jaromír typlt|co musí „vymizet“
v minulém čísle jsme se roztříštili na molekuly, atomy a elektrony. Svět se náhle skládal
z útržků poslepovaných k sobě často nazdařbůh. Když jsme pak, roztříštění a unavení z existence v prostoru mezi částicemi, odpočívali u kávy, začaly se ve zdánlivém vzduchoprázdnu
vynořovat věci. Na každém atomu nalepené útržky paměti, příběhy, kapička vody, co byla
dříve mrakem, pak vzduchem, půdou, člověkem a znovu mrakem. Rozhodli jsme se tak dát
prostor příběhům času, kontinuity a spojitosti. Procházet se po cestách našich kořenů.
4
na světlo světa zveršovaná věta
daniela długosz penca|widzi swój medalion6
dana malá|ujišťuji minuty
8
tomáš jireček|probublávám
12
václav boček|až do průdušek 14
dušan šutarík|chrasta lietajúcich ponožiek
17
vladimír václavek|havran a dům
19
etudy z kredence
o to dřív v sobě rozsvítit
(recenze na básnickou sbírku světloplaší)22
divnodění
eva johnová|s okny dokořán
24
zjevení z jeviště
tygře, tygře, žhavě žhneš
(recenze na divadelní představení ... a za tracym tygr)
je to prozaické, přátelé
radek dyma|obouruč trhané milostné psaníčko|přespolní běh
rené vaněk|železný lotos
plevelení
gerta je boží, ale bohyně vám učarují
(recenze na knihu žítkovské bohyně)
25
28
30
34
38
lžičkultura
(pozvánka na výstavu od tiziana po warhola)
40
na čaji s...
maok|kontinuita ako zdroj zotrvačnej sily
42
gramozaika|dekadentní mýtus|klid krájí kieslowski
(recenze na alba rota fortunae a na nože)
45
pět otázek pro...
sylva fischerová|v zákrutu životního příběhu
příborník|redakce doporučuje
příloha|obrazy radka pěničky
46
48
A tak vás zveme na procházku. Mezi tím, co roste ze snu, loupáním jablek, havrany, hudbou vtělenou do obrazů, mezi světly uvnitř a černými tygry posedávajícími na olomouckých
křižovatkách. V našem světě, který je ladný jako židle Thonet a nepřetržitý jako cesta od
Tiziana k Warholovi, se toho také hodně změnilo. Můžete se těšit na dvě nové rubriky, rozhovory s lidmi nám blízkými a také až do krve se zařezávající ilustrace, krví malované. Kořeny,
zanoření, zakoření.
Přejeme si, aby Lžička líbila se. To přejeme spíš sobě. A vám krásné svátky, nové roky
a pro každého jednoho velikánského tygra pana Tracyho. A novoroční přání? Vypůjčené od
slovenského hudebníka Maoka: „chcem sa naučiť ŽIŤ… žiť v súlade so svojim srdcom.“
Za redakci Lžičky
Eva Johnová
http://lzicka.wbs.cz
editorial
na pivu s...
radek pěnička|snový, neskutečný svět – od propisky k oleji a digitální filtraci
1
Jaromír Typlt|Michal přes noc
„Film, který protrhne plátno. Film do sebe. A mimo film. Podprahový, tajně se
přeostřující, možná i úplně neviditelný film. Proud nepostřehnutelných obrazů, který
se prosmekne mezi jednotlivými záběry a bude je přímo před očima rozežírat a vymývat, až se zjeví něco, co se nedá natočit a co je k neuvěření.“
O
E
audiokniha, vydaloRTympanum
2012
čte|Martin Finger, verše v textu čte Jaromír Typlt
režie|Dimitrij Dudík
zvukový design|Ladislav Železný
R
E
RECE
D
NSOR
Lžičk
a v š
ED
„Běžné“ slovo čtenář jen přelétne očima, ale nedohlédne pod ně. Do hloubky nepronikne. Pusťte si však Michala přes noc blíže k tělu. Ne jen na kůži, ale dovnitř, do
tepajícího mozku. Vyděsí vás ostré hrany slov. Ukolíbají svou opracovaností – a náhle
zas bodnou svým hrotem. Slova jako alchymie, babrat, abrakadabra nebo chumelenice
vám pak budou jinak chutnat. V některých pasážích se vám písmenka zabodnou do
kůže – „nepříjemně se připomínajícím přehmatem“.
Typlt pracuje s asociací významů i zvuků slov. Nad některými verši se však myšlenková sounáležitost může divoce rozeběhnout:
uplík
u
mezi smysly
Čtěte ušima
2
je heslo vydavatelství Tympanum, které v únoru letošního roku nahrálo také novelu
Jaromíra Typlta Michal přes noc. Její literární předloha vznikala v letech 1995–2007.
Michal přes noc byl pak vydán jako součást Typltovy sbírky textů Stisk v roce 2007.
Michala přes noc lze teď prožít se zavřenýma očima. Podmanivý hlas Martina Fingera kreslí příběh černou tuší. Příběh člověka utápěného v nejistotě, člověka, jehož
myšlenky jsou spoutané a jehož nitro je zraněné. Michala ovládl Měšek. Filmový režisér, který jej niterně zradil, když mu nedal hlavní roli ve svém filmu. Michal mu proto
dává jméno Měšek: „… všechno směšuje a je mu to jedno. To jméno je královské, ale ze
sousední země, takže jeho moc naštěstí není neodvolatelná. V češtině zní cize. Úsměšek, smíšení, zmeškat něco, měch. Když to tak poslouchám, jednotlivé hlásky se dají
popřeházet s podobným výsledkem, jako když se popřehází jméno Michal. Alchymie
ale není ani Měšek, ani Michal. To jen Michal dává jméno Měškovi a Měšek Michalovi.
Nic víc.“ Jméno Michala však také není náhodné. Skýtá v sobě anagram k jednomu
z nejsilnějších motivů novely – alchymii.
Příběh Michala a jeho zklamání je pouze jednou linkou z tlustého šmodrchance. Když
nakloníte papír jinak, tuš se zaleskne, zkrabatí se, uhne před dychtivýma očima. Otevře
vám dveře k dalším vrstvám textu. Typltův text, to jsou pečlivé, dobře promyšlené tahy.
Skládá slova vedle sebe tak, aby každé bylo jedinečné, a přesto dalo vyniknout druhému.
Skřípají, bojují se sebou, nejraději by utekla z ucha pryč; když ale dotančíte ten podivně
neobvyklý tanec, sednete na židli s oddechem a za chvíli vás přepadne ponuré prázdno.
Chcete znovu ta slova slyšet žít a rachotit, třít se o sebe, vzdouvat se. A tak se z obyčejného ticha může stát například „takové to přitřísknuté ticho“.
Audiokniha dává slovům vyvstat. Slovo se stává zvukem. Zvuk se zas může proměňovat dále, třeba v obraz: „vyprahlé kostry odumřelého dřeva“. A z propojení slova,
LŽIČKA V ŠUPLÍKU 4/2012 zakoření
„Pod nánosy všech slibů poslední
plachta na autě není ruch v odposlechu
a ruch v odposlechu není ani chlup pravdy
chlup pravdy není zachrchlání
zachrchlání není deset schodů
deset schodů není devět schodů
Jak říká Typlt v rozhovoru s Jonášem Hájkem (v internetové A tempo revue): „Ke slovu
je potřeba se doposlouchat. Dostat se až k té hranici, kde se stává slovem z nějakého
cizího jazyka, a znovu se ho začít učit. A slyšet, jak přichází z té druhé strany. Pro mě
jsou slova znamení."
Kromě motivu alchymie v jejích nejrůznějších podobách se tu objevuje také silný
motiv žáka a učitele, Michal dostává životní lekci od svého mistra, který jej zavrhuje,
nedává mu šanci, Michal podstupuje zkoušku. Čeká. Čeká na místě, kam ho zavedl
Měšek, v zajetí za dveřmi. Tento motiv zajetí se objevuje ještě dvakrát, v myšlence, že
uvnitř jedné z postav – černocha – se skrývá mouřenín, který nemůže ven. Typltův
text mimo jiné také prodchává jemná linka ironie. Je jako delfín, jehož obrysy zahlédnete až těsně pod hladinou. Typltova novela je krátká, v audio podobě nezabere ani
hodinu. K literárnímu a jazykovému opojení však bohatě stačí. K nakouknutí do dveří
alchymie. Alchymie slova.
nános zpopelnění.“ J. Typlt
[email protected]
kateřina ráchel valášková
C ENS
obrazu a zvuku vzniká film, kolem kteréhož se to v Michalovi přes noc všechno točí.
Samotné názvy jednotlivých částí Typlt pojmenovává Režie, Střih, Scénář… Některé
scény jako by Fingerův hlas přenesl z bílých stránek knížky přímo do zvlněné krajiny
trochu fantaskního filmu.
3
foto|sdružení Literis
JAROMÍR TYPLT|(*1973) narozen v Nové
Pace, žije tamtéž a v Praze. Spisovatel a performer, jehož zájmy přesahují také do hudby,
divadla a nových způsobů uvádění literárních
textů (takzvané „zmutované autorské čtení“).
Své texty zpracovává i formou radiofonických
nahrávek nebo živých zvukových improvizací
(Škrábanice, spolu s hudebníkem Michalem
Ratajem). Je autorem řady odborných studií,
působí jako kurátor výstav a editor. Knižně naposledy vydal soubor textů Stisk (2007). K jeho
nejnovějším dílům patří například audiokniha
Michal přes noc (2012), příběh ve verších Zlomek B101 (2011) nebo krátká filmová báseň
ve 3D Vinice (2012, spoluautor Viktor Kopasz).
Provozuje stránky www.typlt.cz.
na kávě s…
Co musí „vymizet“
4
Text Michala přes noc vznikal v rozmezí
dvanácti let. Jaký byl Michal v roce 1995
a jaký by byl dnes?
Jedna změna je zásadní: Michal v roce
1995 rozhodně netušil a ani nemohl tušit,
že patří k poslední generaci, která ještě
dokázala propadnout starým filmovým
snům. Ten, kdo už vyrostl mezi digitálními přehrávači a k filmům se proklikává
přes YouTube, těžko uvěří té „proměně ve
světlo“, k níž se Michal tolik upínal. Pro
něj film byla ještě vzácnost krytá stříbrem, zvláštní rovina skutečnosti, které
běžný smrtelník sice může zdáli přihlížet,
ale přístup do ní je mu uzavřen. Proto ho
setkání s režisérem Měškem tak zasáhlo.
Čím dál víc mi dochází, že jsem těch dvanáct let upřesňoval zprávu o světě, který
se mezitím vytrácel. Znáš ty pohádky o
vynesených pokladech: co se včera neodolatelně třpytilo, z toho dnes zůstalo jen
prachobyčejné šedé zrnění. Vypadá to,
že Měšek s Michalem se tenkrát setkali
na poslední chvíli, aby spolu ještě mohli
zahlédnout, jak se filmy třpytí.
Nás dva spojuje Nová Paka, podle tvých
slov „město, které se zalklo vlastním přeludem“. Jak ho vnímáš teď?
Rád bych tu připomněl jeden postřeh
Jana Opolského, dlouho považovaného
za beznadějně zapomenutého básníka –
naštěstí už to přestává platit, hlavně Václav Cílek udělal hodně pro to, aby toto
jméno vrátil do živého povědomí. V eseji
Básník a jeho kraj Opolský napsal, že se
po celý život pokoušel „naladit“ svoje
verše tak, aby se v nich přiblížil určitým
jedinečným zvukovým zážitkům, které se
do něj vtiskly v Nové Pace: rozeznělým
lesům, kostelním zvonům, vanoucímu
větru… Někomu to může připadat jako
pouhá metafora, ale mně se to potvrzuje,
kdykoliv se hlouběji začtu nejen do Opolského, ale i do Josefa K. Šlejhara, Josefa
Kocourka nebo třeba do posledních
próz málo známého Eduarda Kučery.
Už jenom z rytmu jejich vět, z jakéhosi
zvláštního přídechu mezi slovy se na
mě přenáší něco, co prozrazuje společné
„prazážitky“. Těžko říct, jestli by se to
„Dej svedenému pít.
dalo i dokázat nějakou stylistickou analýzou, ale rád si s tou představou pohrávám. Terénní výzkum krajiny prostřednictvím textů… Novou Paku zkrátka
vnímám jako rozepsaný rukopis. A na
tom se nic nezměnilo.
Paka je také „město bláznů“, blouznivců
a spiritistů. Soukromě si myslím, že
tvoje tvorba je tímto silně ovlivněná. Jak
by vypadala, kdybys dětství prožil třeba
v Praze nebo Liberci?
O tom se mi nechce moc spekulovat.
Každopádně ses tu dotkla věcí, ke kterým
je záhodno přistupovat s určitou obezřetností. Možná až zdrženlivostí. Stává se
mi, že musím něco nechat ze svých textů
úplně „vymizet“. Můžeme znovu vzít
třeba Michala přes noc. Není asi těžké rozpoznat, že některé scény do tohoto textu
přešly přímo ze snů. A ten vůbec nejdůležitější se původně odehrával v okolí
Štikovského rybníka. Tedy nedaleko od
Štikovské rokle, proslulého autokrosového závodiště, ale taky nedaleko od stavení, kterému se po celém kraji neřekne
jinak než Duchárna. Jeden ze zakladatelů
českého spiritismu, Karel Sezemský, měl
s tím domem kdysi velké plány. A dodnes
je to obávané místo.
Na to jsem ale v Michalovi přes noc nikde
nenarazila…
Právě. Aby tohle duchařské pozadí bylo
vůbec nějak sdělitelné, musel bych do
textu vtáhnout spoustu dalších souvislostí, takže by byl nakonec zřejmě skrznaskrz prostoupený Novou Pakou a jejími
blouznivci. A to jsem nechtěl. Proto jsem
v určité chvíli udělal s dějištěm snu to, co
dělají hudebníci s tóninami: „transponoval“ jsem ho do jiné úrovně. Do jiné
nadmořské výšky. Mimochodem, myslel jsem při tom trochu i na Máchovu
Pouť krkonošskou, která taky vyrostla
ze snu. „Alchymie není míchanice,“ jak
říká první věta Michala přes noc, a tak
jsem dal pozor, aby se alchymie jen tak
zbůhdarma nemíchala se spiritismem.
Zároveň ale věřím na přesnost snů, takže
vím, že o okolí Duchárny se mi tenkrát
rozhodně nezdálo jen náhodou. Ale bylo
by to na jiný příběh.
Ptala se Kateřina Ráchel Valášková
foto|sdružení Literis
Pěst na oko
okem vsákne.“ J. Typlt
kateřina ráchel valášková s jaromírem typltem
Jaromír Typlt
5
Básně z polštiny přeložil František Všetička.
6
Básník čeká
Poeta czeka
Je pahorek v Dębowci
kde Joseph von Eichendorff
o samotě promýšlí
své básně
Jest pagórek w Dębowcu
gdzie Joseph von Eichendorff
rozważa w samotności
swoje poematy
Na jaře ptáci přinesou
dobré zprávy
ze stran
vonících domem
v létě naslouchá písním
podzim jej ovine listím
stříbrných buků a jasanů
v zimě v Žabím očku
jak v zrcadle
vidí svůj medailón
Wiosną ptaki przynoszą
dobre wieści
ze stron
pachnących domem
w lecie słucha pieśni
jesień otula go liśćmi
srebrnych buków i jesionów
zimą w Żabim Oczku
jak w lustrze
widzi swój medalion
Když slunce prosvětlí větve
zazáří sláva básníka
který spojil časy a národy
Gdy słońce prześwietli gałęzie
zalśni chwała poety
który połączył czasy i narody
Matce
Matce
Od tebe mámo
jsem se naučila chuti mléka
písni dětství
dnům naplněných prací
a pecnem chleba
Od ciebie mamo
nauczyłam się smaku mleka
pieśni dzieciństwa
dni wypełnionych pracą
i bochnem chleba
nenaučilas mne však
jak zadržet vítr života
co hasí plamen v očích
a let zraněného ptáka
nie nauczyłaś mnie tylko
jak zatrzymać życia wiatr
co gasi płomień w oczach
i lot zranionego ptaka
Vysněná krajina
Krajobraz wyśniony
Na mělčině krajiny
parník bílé flotily
čeká na hlubokost vody
Život jenž schne jako písek
jak Poláků slzy rozrušení
za otčinu
známou řeč a modlitbu
za mládí jež míjí
kalnými vodami Němenu
bez naděje a významu
bez klidu a přátelství
pouze echo písně volá
„Za Němen“…
Na mieliźnie krajobrazu
Statek białej floty
Czeka na głębokość wody
Życie co wysycha piaskiem
Jak Polaków łzy wzruszenia
Za ojczyzną
Mową znaną i modlitwą
Za młodością co przemija
Brudną szarą wodą Niemna
Bez nadziei i znaczenia
Bez spokoju i przyjaźni
Tylko echo pieśni wzywa
„Za Niemen”…
[email protected]
daniela długosz penca
DANIELA DŁUGOSZ PENCA|widzi swój medalion|poezie Daniely Długosz Penci je tematicky pestrá,
avšak i v její námětové šíři lze vysledovat určité tematické konstanty. Jednou z těchto konstant, pro
polskou literaturu až příznačnou, je nostalgie po východních územích, jež před válkou patřily Polsku –
u básnířky viz např. básně Vysněná krajina (Krajobraz wyśniony) a Nad Němenem (Nad Niemnem) ze
sbírky Vitráže (Witraże). Nejsou to u ní básně osamocené, jsou to však verše, k nimž hledá a nachází
inspiraci v kultuře a krajině, jež Polsko po krvavé válce vyzískalo – toto opositum se kupř. nachází v její
básni Básník čeká (Poeta czeka, ze sbírky Toť chvíle, Oto chwila), inspirované pomníkem Josepha von
Eichendorffa u vsi Dębowiec v blízkosti města Prudnik (kde Długosz Penca žije).
Tento podvojný svár mezi byvším a nynějším, tak typickým, jako by se bezprostředně obrážel v autorčině jméně, které je rovněž dvojdomé. Jeho první složka (Długosz) jako by přitom bezděčně ukazovala
k tomu, co dávno, dlouho dávno bylo, ukazovala tedy do sféry Němenu (a zcela náhodně také ke jménu
a odkazu největšího polského středověkého kronikáře).
7
DANA MALÁ|ujišťuji minuty|publikovala básně ve Welesu (2011, 2012), časopise A2 (2012),
ve Wagonu (2011), Hostu (Hostinec 2010) a Tvaru (Továrna na absolutno 2010).
Skladba drobných hlasů
Z dopisu
Zahrada stoupla do domu. Léta prší.
Vypráví se, že obývali ho jiní, prý se báli
za sucha.
Ujišťuji minuty, kusé odpovědi
s pečetí. Nemohlo se víc, než vymezilo.
Prochází tu
voda, srdce vyndaná na zkoušku.
(ona cítila pouze vlastní bolest, rituální tanec,
vzkříšení, rozpravu proti metodě, možnost přecházení.
Mila H. jí psala: „Něstavaj na mostě dom
ani v zimnom haiku.“)
Po deštích přijel vůz.
Vynášeli z pater křídla,
ze všech. Toho dne my
seděli před domem. Obličeje přikládali do ohně,
maminka šeptla: „Signály stejné, stejné nepřivábí.“
Myslela Holana? „Ne čas, ale prostor je v pohybu.“
Míjeli jsme zdi,
trhali se v lístky, cípy šatů
děti v rukách to zakrývaly
8
Na trati stanice.
Zřetelně je vyslovuješ,
holčička v dlani.
Jméno trati, nám ale nikde nenapsali.
Stejné je to se zvuky. V patrech, kde budují domov
do stěn. Nájemníci noví, staří, kupci
prostorového formátu.
Chtěla bych to
přeložit jako životy ze skladišť
nesrozumitelných jazyků, zběhů,
do správné utilitárně-estetické gradace
uměleckého dosahu sdělení, zářečí, co plave
i ve sklenici piva
z minulého týdne, kdy jsme pozorovaly vyhlídkovou klec
supů,
jejich bílé hlavičky
působily jemně, schované v jednom z typů zahrad
dětem,
činnosti, na níž se musíme shodnout
v rámci, též mimo rámec výchovy se usmívám
na nepřítele, vysekávám z každého slova
(vážně jsem toho schopna).
Stojíme na trati jako jména stanic,
vývěsky prostorů. Důležité je vymést ohniště,
to mi dáváš
za pravdu, dítě,
co už to ví:
rozděláváme ohně na mnoha místech
dana malá
Je ti teprve sedm Na mnoho věcí
nedokážu odpovědět
9
Děti za ruku
I.
Ví přesně
co si přeje
proto ví, že se to nestane
V minulosti ale nevěděla
pouze věřila
že nastane
holčička jako stavebnice
Skutečná jinde
III.
Jsme jak píšeme
neschováme se za
transporty, odsuny Ani
dny
10
Po tabulce čokolády
Loupání jablek
dokola prvních, panenský každý rok
přisedám k úrodě, připomíná mi ulomený lesk stolu
maminka je cukr
přisedám k radosti
na list, zdá se mi, že ženy opadávají už s květy
Slyším ji: „Nemodlila ses dost, co chceš
teď pro klid duše. Už máš,
cos nevěděla?“
zástěra vzpomínek je plná skvrn
v hlase dítěte běhají slova
„odejdeme,
kdo si bude hrát, postaví stěny“
dohromady
nic se už od sebe neoddělí
na domovním znamení
uprostřed stůl
M.
Pozdravuji,
už vím, ani není nutné čekat na zelenou
pro ozvláštnění rána, když stůl je klidný. Stačí uhodit
mezi hrnky, mezi květiny, uvnitř židlí
bude příští večer, dotek úst
vzájemnost za stěny
oči
schovají v lůna vzpomínky
houf dětí bude trhat hlavičkami, líbí se mi
malují bravy, suší se do sucha, jsou jako odřeniny
a kolena
a matky, dospělé ženy
volám
sebe, ozvěna jeskyně, skladu
nejistota vchodu;
ležím tam, otvírací doba, tělo
křídlo lodi
maminko, chlapec to byl, vrostl mezi
kořeny, pojídal vnitřnosti
D.
dana malá
II.
Chci najít správnou část
na místo, nechybit
protože tam je maminka s tatínkem
Má tvoji tvář
a naše Děti jsou to
já
jedno z nich
Má milá, plody léto přivábí
ostatní spláchne déšť, cesta steče do sadu
včera přivezli broskve, myslela jsem na tebe
a chtěla moře
Vezmu tvou hlavu až přijedeš
do dlaní, vezmu tu pěnu z úst. Bude skutečná
přítomnost
přidali jsme mísu
jablek, spečenou vůni, vanilku a oči
[email protected]
11
TOMÁŠ JIREČEK|probublávám|(1985) nekonečný cestující mezi Litomyšlí, Českou Třebovou, Chrudimí, Pardubicemi a svými sny občas expanduje do Olomouce – teď s touhou po jedinečným vánočním
punču. Má rozbitý sluchátka, zohýbaný knihy v báglu a vůbec celej svět je pruhovanej.
Věšák na prádlo
Bez pointy
Otiskl svůj pohled
Do rozvalené krajiny
Krajina kolem očí se zvrásnila
Naposled potáhl z poslední cigarety
Na sušák,
Cos nám koupila do bytu,
Kterej nikdy nebudeme mít
Věším vzpomínky
Jak schnoucí fotky
Doprovázení
Zapomeň už na mé dlaně
Byly ti propůjčeny
Jen na tu chvíli
Kdy byl ukřižován Ježíš
Radost
I řeka se začala radovat
Když cítila přicházet
Dívku v modré sukni
Břitkost
Jak ve spirálách
Topných těles
Probublávám
Žilkovím listu bloudím
Když ohmatávám tvary
Významů slov
Která mlčíš
Obzor
Baletka
Obzor je dneska těžký a nebe nízko.
Kafe rozemleté na prach
Rozsypalo se po stole i po podlaze.
Dlouhý pískot konvice naplnil malý byt,
Když dozvěděl se o své smrtelnosti,
Která byla najednou blíž,
Než mohl si připustit
Baletka po pokoji
Tančí a piškoty
jí
mléko prší na parkety
a mezi těmi hvězdami
přidržuje ozvěny
doznělých
skladeb
tomáš jireček
Životní spirála
(Jen nejsem tolik vroucí)
12
Abys na to nebyl sám
13
Václav Boček|až do průdušek|(1988) narozen v Písku. Za rok snad neurolog, možná internista, případně v psychiatrické péči. Pozounista. Několik básní publikoval v listopadu 2011 v Hostu. Literárního
života se nestraní, spíše nestíhá.
Košile
Už mi to začíná chybět
a ruka muchlá papírovou střechu.
Kam padnu? Kam?
K jakým nohám?
Kolik listí ještě?
Akt dívky z předminulého století
Škrob na krku
mě příšerně škrábe.
Tramvaj číslo 25
Poslepu
hledají se. Ona
má vlasy napuštěné neurózou
a ta jí vzlíná
do prstýnků.
Knihovna,
vzduch promaštěný
papírem. Debussy
potápí katedrálu.
A ještě motýlka
svědí to.
Voda až po strop,
třepí se okraje,
zvlněné hřbety knih,
malachit na poličce.
na podobence
i po stu letech.
Světlo jí žlukne
na kůži. Bojíš se,
nevíš, kde
končí a začíná.
Ruka v tu chvíli
seškubla papírovou střechu
tramvaje.
Z poličky sklouznul
malachit
a klouže dál
a klesá.
Už mi to začíná chybět.
Listí pěchuje vzduch
až do průdušek.
Zvlněné hřbety knih.
Palmy a tovární haly,
žebra a slunce
jedno jsou.
Cihelná jistota holešovická;
fasády se začnou řítit,
jakmile sem večer namrholí.
14
A bude to padat –
– do piva, kterým vyháníme zimu.
Poslední úryvek z Brokátové sbírky
V šerém atelieru
pianino hasne.
Celá se odívá
jen do mosazné.
Světlo usíná
na závěsech,
opřeno o stěnu
hasne.
václav boček
Holešovice
[email protected]
15
DUŠAN ŠUTARÍK|chrasta lietajúcich ponožiek|(1989) milovník pošahaností všetkého druhu.
Sprostý dadaista. Grafomanský blázon. Blábolista. Naivný anarchista. Nonsensový filozof. Proti zmechanizovanej logike. S averziou voči reálnemu svetu. Píše stále, občas publikuje časopisecky. Keď
vyrastie, chcel by byť nadrealistom.
Dívka s dlouhou sukní
Jasně jsem slyšel
a zeleně halucinoval
… jsi jako krásná loď, když brázdí širé moře…
Malachit padá
až na dno
ve tmě
až na dno
na dno
Ve vlasech rozpouštíš své cukry, nápoj sládne,
a jdeš a ztrácíš se a zapomínáš na mě,
svou jiskrou objala jsi moje zášeří
a to se zdráhá ti a světlu uvěřit.
16
Ráno jsem chtěl
psát básně o aktu
z dnes již předminulého
století a tys
mi rozšlapala desky
svým něžným malachitem
Kosmos
Astronaut v podobe celeru.
Vznáša sa nad panelákmi.
Astronauti na strechách sa hrajú na vrabce.
Majú to predpísané.
Astronaut a vrabec.
Poštár a umývačka riadu.
Fotograf zametá ulice.
Na dvore
Na dvore sa sušia vypitvané izby.
Stacionárne bicykle. Zasnežené. Draky zamrzli.
Spia v nich čajníky.
Žalúdky – plné snehu.
Žalúdky – plné nestrávených ľudí.
Vracajú sa stopy cigariet.
Stopy ich tenisiek. Tenisky krematórií. Fialové pery.
Fialové dážďovky nemých hláv kominárov.
Žalúdky – status: po explózii.
Žalúdky – status: snehy dopitvali izby.
[email protected]
václav boček | dušan šutarík
Dnes již předminulé
století viděl jsem procházet
okolo sebe
17
VLADIMÍR VÁCLAVEK|havran a dům|hudebník a instrumentalista, který působí v mnoha uskupeních představujících alternativní scénu, je znám nejen spoluprácí s těmi nejvýznamnějšími osobnostmi
hudebního světa, jako je například Iva Bittová nebo legendární brněnská skupina Dunaj, ale je rovněž
autorem poezie, kterou zhudebňuje nebo vydává. Soubor textů je zahrnut do připravované knihy Neviditelný svět s podtitulem Šamanská pohádka, která by měla vyjít v příštím roce.
Stolička
stolička
pretretá hromom
z tváre jej opadáva uschnutá malta
oči sa požierajú navzájom
obúva si topánky
šnúrky vedia lietať
v rukách skalpel
z rozrezaného slnka tečie plodová voda
Pravidla, která pomáhají růstu vědomí
Havran a dům jsou skuteční
Padá chmýří havranů,
kdo ví o jejich vědomí
za tiché noci,
kdy v kapkách rosy
sní svůj sen.
Havraní oko se zaleskne,
nikdy nespí, kdo se jím dívá
a bdí ve snech havranů,
kdo jejich srdce hlídá
a čechrá peří jejich snů.
odseknuté hlavy mraziarní
v ktorých horeli lustre
odseknuté hlavy pilníkov na nechty
vzlietajúce z hrotu
zapálených kĺbov
18
spievajúca chrasta lietajúcich ponožiek
v ďasnách zašitý poldecák mŕtvych tiel
v ďasnách hrkotajúce tašky kožených životov
Můj smutek na křídlech se pozměnil,
je to jen pel dávných chvil,
zrnka prachu na křídlech motýla,
co za nocí poznání posbírá
a v jedné vteřině ticha mi přinese,
všechny ty chvíle ztracené po lese
zakuje do vln mých nocí a dní,
co bylo první, to není už poslední.
V tom letu zbavím se všech svých vin
v tom letu se dozvím, co dávno už vím.
[email protected]
dušan šutarík | vladimír václavek
rázporky gitár
19
V kostech svítí travina,
v kostech všechno začíná,
v kostech vede pěšina.
V kostech domu,
vedou cesty nahoru a dolů.
Kdo kosti domu pozná,
ten pravidla rozdá,
kdo pozná kosti domu,
pravidla přinese domů.
Pravidla, podle kterých dýchá svět,
kdo pozná pravidla
přinese světu překrásný květ
a vrátí se zpět domů.
Ten dům žije, ten dům dýchá
a nese do ticha
v tom peří havraním dříme síla
a ta síla je mocnější než víra,
že nějak bylo a nějak bude,
ta řeč nevede ke svobodě
a podle síly se každému dostane,
podle ducha té síly,
ne podle víry,
vždyť víra síle podléhá
a silou je živená.
Havran se dívá.
V kostech králíka svítí měsíc,
to rub nastavuje líc,
té kosti co vzniká,
ve snu králíka
je život i něco víc.
Vítr rozfoukal kosti po nebi
20
Pravidla jsou pečeť,
ve zdech toho domu,
v něm lidé unesou se
a donesou se k tomu
místu, kde život kosti láme…
A z těch útesů se vrhnou
s křídly havranů,
pokojní a tiší bojovníci
proplují nocí
a svým světlem
ozdobí tu tmu
vladimír václavek
Tak děje se podle pravidla,
ve snech havranů,
co sní o domu,
kde čarodějové mají křídla
a síla už nedřímá.
Letí domů.
21
RECE
R
ENS
EC
O
R
světloplaší
a v š
D
Lžičk
E
NSOR rozsvítit
O to dřív v sobě
ED
Host edice ReX sv. 14
básníka, překladatele a autora knih pro děti
ho (nar. 1977) je záměrným a riskantním
z dosavadní linie autorovy tvorby. Nepřináší
í „kapesní apokalypsy“ předchozí sbírky
le intimní, místy až sentimentální výzvu
u, aniž by se vytrácela břitkost, naléhavost
veršů. Snaha vystrčit růžky na světlo však —
o nezodpověditelných otázek — vítězí.
radek malý světloplaší
uplík
u
RADEK MALÝ|(1977) na Univerzitě Palackého vystudoval obor germanistika a bohemistika. Žije v Olomouci,
kde působí jako odborný asistent na Katedře bohemistiky
FF UP, překladatel z němčiny a redaktor. Přeložil poezii
Georga Trakla, Rainera Marii Rilka, Paula Celana, Hugo
Sonnenscheina a dalších. Připravil také antologii německé
expresionistické poezie Držíce v drzých držkách cigarety
(BB Art 2007). Píše příběhy a básně pro děti, z posledních Listonoš vítr (Albatros, 2011, ilustrace Pavel Čech)
a Poetický slovníček dětem v příkladech (Meander, 2012,
ilustrace Daniel Michalík).
Malý, Radek: Světloplaší. Host, Brno 2012.
etudy z kredence
Sebe si neodpářem, říká ve své páté sbírce olomoucký básník, překladatel a autor knih
pro děti Radek Malý. A skutečně si neodpáře ani motiv luny ze své prvotiny Lunovis
(2001), havrany z Vraních zpěvů (2002), ani svou Malou tmu (2010). Přeci je zde něco
nového a nečekaného. Něco, co poezii Radka Malého posouvá k jiným souzněním.
K otázkám, které jsou samy odpovědí.
22
a tahle cesta? tak ona vede? kam?
Prostor se v této sbírce překvapivě stahuje. Tvoří ji oproti předchozím nečekaně
krátké básně. Čtyřverší i texty z oddílu Jiné básně jsou oproštěny od všeho, co není
nezbytné. Skládají se z útržků, jednočlenných vět, přerývavých prohlášení, jejichž
prostor je ještě ohraničen interpunkcí. Básně, většinou zapsány malými písmeny, tak
do svého středu pouštějí ticho, okamžik zamyšlení mezi slovy a pocit definitivnosti:
pršelo, neprší. jenom se leskne. / pozouny v mlze. zlaté, břeskné. / pršelo, neprší. jenom
se třpytí. / žije se. žije. když není zbytí. Ticho je základním pocitem celé sbírky. Díky
němu pak jakýkoliv zvuk, který se ozve, rozezní prostor šokující silou (například výše
zmiňované pozouny v mlze). Kromě ticha a zvuku se v básních odráží také protiklad
světla a tmy. Tma zde představuje svět zúžený a nehostinný, den a světlo je také jen
úzkým výsekem, který vzbuzuje až klaustrofobní úzkost. Nejpřirozenější je pak člověku prostor soumraku, stínu, malé tmy. Je místem přechodu, místem, kde se skutečLŽIČKA V ŠUPLÍKU 4/2012 zakoření
„Celý svět je plný zázraků, na které jsme si však tak zvykli,
nost trhá: odejít do ticha trhlinou v ohradě. / v ohradě bez koní, v ohradě šera. / a chvíli
nevědět – to v každým případě. / odejít trhlinou, octnout se včera. Radek Malý mistrně
pracuje s trhlinami, bílými místy mezi slovy. Díky nim pak více vynikne skrytý význam
i slovní hra, jež je zde jedním ze základních kamenů. Každé slovo či hláska má své
přesné místo a přesný cíl: báseň je / když slova spolu nemluví / a přece. Báseň je, podzim
je, luna je. Toto je (existuje) představuje stvoření a ustavení světa pojmenováním, jeho
uskutečněním. Především v oddílu Jiné básně je tak svět znovu tvořen a popisován.
Jako kdyby v prvním oddílu, kde převládá expresivita, protiklady a objevují se pijácké
motivy a beznaděj, byl svět zpochybněn, aby v další části mohl být znovu vystavěn
od základů, znovu definován. Jeho novost, ale také dosud nepojmenovaná konkrétnost a opravdovost, se projevují častým odkazováním, neurčitým, a přesto konkrétním jako ukázáním prstem na blízkou věc: Ne, ještě ne. Ne, až tam. / Až támhle pod
tím stromem. Ne, že by se v druhém oddílu expresivita neobjevovala, je však zároveň
nesmělá a šokující, jako ozvěna něčeho cizího, jako vzpomínka na minulé: bobulky
pámelníku / bílé a měkké / jak, co já vím, jak bříška mrtvých miminek.
Prozradíš, pošeptám?
Snaha po sdělování a sdílení se básněmi proplétá. S druhým člověkem, věcmi, zemí,
živly. Svíravá potřeba vykřičet se do světa slábne, s tichem přišel i šepot. Básně jsou
stále výrazně dialogické, jen rozhovor se přesouvá do intimnější pozice, než bylo
obvyklé v předchozích sbírkách. Je veden v skrytu, šeptem, na kolenou. Pokora prosakuje nejistotou a pochybností lyrického subjektu do gesta modlitby, pokleknutí
a sepnutých dlaní, do rozhovorů o smrti: babičky odcházejí, moc po nich nezůstává /
jen trochu vody v očích, v košíku seschlá tráva. / babičky odcházejí, věchýtky nachýlené.
od země nezebe je. nás ještě, ale je ne. Ukazuje se zde vnitřní svět, smířený a klidný.
Radek Malý, ačkoliv text na přebalu knihy hovoří trochu jinak, rozhodně neopouští
svou předchozí poetiku. Spíše ji uhlazuje, pouští do hlubších vod. A tak škvírami ve fialové obálce vstupujeme do oranžového světa teplého světla, světla vnitřního. Takového,
které světloplaché neděsí, které pramení z klidu, z vědomí vzácnosti obyčejné chvíle:
hrstička čaje, zima zimomřivá
čaj do misek, a jestli dřív se stmívá
o to dřív v sobě rozsvítit
a nereptat, zda zítra vyjde slunce
a nereptat, když ne
světlo je hamižné
tma tančí na napjaté strunce
na strunce C jak luna, která couvá
že je nazýváme všedními věcmi.“ H. Ch. Andersen
[email protected]
eva johnová
Radek Malý|Světloplaší
23
Radek pěnička
divnodění
divnodění | eva johnová
S OKNY DOKOŘÁN
24
Vím, že jsem si vybrala to místo kvůli příslibu přírodního stavitelství, kvůli józe,
kvůli obrazu slunce nad vchodem do domu. A naučila se míchat beton, zpívat s větrem a ohněm, pít čaje, které člověku kvetou vstříc. Skrze desítky oken naslouchat srdci
domu. Už nezáleží na tom, co mě přivedlo. Zůstala jsem, vracím se a vracet budu. Kousek duše jsem utopila v tamní studni.
Honza se v osmdesátých letech vzdal života v Praze. Odešel do vesnice kousek od
Hlinska v Čechách, aby zde v napůl zborcené budově hostince vytvořil místo klidu
a meditace, útočiště. Vesnice je malinká, dvě stě obyvatel, koloniál a hostinec v bývalé
kapli. Zvláštní, jak se role prohodily. Z hostince se stalo místo ducha, z kaple hostinec.
Trvalo téměř deset let, než byl dům alespoň trochu obyvatelný, ale s pomocí dobrovolníků a finančních darů, které se objevovaly vždy ve chvíli, kdy začínala být situace
zoufalá, se podařilo centrum zprovoznit. Přicházeli kluci na civilku, přátelé i úplně
cizí lidi, kteří prostě zaklepali na dveře a vstoupili. Podobně se objevují i nápady, vstupují během meditace a Honza je s nadšením přivádí k životu. Zateplení pomocí desítek
okenních rámů přibitých na omítku, díky nimž zadní strana domu pomrkává do krajiny, kdykoliv vysvitne slunce. Poustevna pro terapii tmou. Honza pořádá kurzy vaření,
dětské tábory, semináře, několikatýdenní workcampy zahraničních i českých dobrovolníků, víkendy s jógou a meditacemi.
Jednou na podzim nás požádal, abychom se ujaly vaření na víkendové akci. Uvítal nás v kuchyni slovy: „Tak jsem vám sehnal ty banány.“ Banány na předem sestaveném jídelníčku chyběly úplně, náš udivený výraz Honzu ale nerozházel. S pyšným
úsměvem ukázal na tři krabice v rohu místnosti. „Byly zadarmo, jsou krapet černý, ale
aspoň budou pořádně zralý.“ Byly krapet černé, krapet taky fialové a oranžové, podle
stupně plísně. Honza, ačkoliv autor knih o nutnosti jíst co nejčerstvější potraviny, které
v sobě ještě mají dostatek životní energie, kupodivu orientální zbarvení nějak neřešil. S obrovskou radostí vyhazoval tu oranžovou a fialovou nádheru, ze zbylých dvou
beden použitelných banánů organizoval výrobu marmelády a pečení chleba v improvizované pícce (pod obrovským hrncem na sporáku) a ty nejvíc podobné obecné představě o banánu neustále všem nutil. Věta „Nechceš banán?“ se stala legendou. Během
programu, večerního a nočního bubnování, po obřadu v týpí, kdykoliv do něho člověk
vrazil. A ačkoliv každý účastník během soboty snědl tak patnáct banánů, pochvaloval
si Honza v neděli, že mu ještě jedna bedna zbyla na další marmeládu (z první várky
vzniklo jakési prapodivné pyré). Loučil se s námi v kuchyni, vysoký, s vlasy zaplétajícími se do svazků bylin zavěšených u stropu, v náručí kocoura Hrdinu. Na cestu
jsme dostaly banány a požehnání slunce nad vchodem. Pocit, že kus místa si neseme
s sebou. Uzavřený v banánových slupkách.
Ztracená panenka, 1986
radek pěnička
radek pěnička
Kosmos chaos, 2011
Radek pěnička
Radek Pěnička
Snový, neskutečný svět – od propisky k oleji
a digitální filtraci
RADEK PĚNIČKA|(1963) FacePunkový DigiOne. Pošťák, který nosí zprávy ze světa za zrcadlem. Do svých
vidění vstupuje zásadně pod vlivem intenzivní hudby,
naprosté střízlivosti a svitu tří stolních lamp a bateriových svítilen. Samostatně vystavoval v letech 1987
a 1988 Sonitus v olomouckém S-klubu, kde pracoval od roku 1984 jako topič a vrátný. V tomtéž městě,
v restauraci Garnet v roce 2011 se uskutečnila komponovaná výtvarně-hudební jednovečerní výstava Radek
Pěnička fantasy obrazy 1981–2011.
foto|Radek Pěnička
Pamatuješ na svoje malířské začátky? Co jsi
prvně maloval? Snažil ses své kresby už tenkrát nějak stylizovat?
Na paloučku, 1989
Když nepočítám první sluníčka a kytičky ve
školce, tak první, co jsem maloval, bylo přímo
okolí místa, kde jsem bydlel. Chodíval jsem
jako prcek na procházky se svojí babičkou
a snažil se zapamatovat určité momenty reality. Třeba jak se zavírají závory na přejezdu,
jak se kouří z komínů a podobně. Snažil jsem
se nakreslit střechu i s taškama, tak, aby byla
jedna vedle druhé naprosto stejná a dokonalá.
Kreslil jsem obyčejnou propiskou na čtvrtku.
Některé ty obrázky měly dost vymakaný
detaily, ale schválně jsem to nestylizoval do
nějakýho umění. Šlo mi o zachycení reality.
Potom jsem, už ve vyšších ročnících, dělal
takový kartičky zabalený v celofánu. Tam jsem
kombinoval tuš s obyčejnýma fixama. Byly to
jakoby série pěti kartiček, který spolu nějak
souvisely. Stylizovat obrázky jsem začal až
s příchodem mojí fascinace hudbou.
Fascinace hudbou? Hudba tě hodně motivuje?
Ano. Na střední jsem začal poslouchat
art-rock. Všechny ty Yes, Genesis, Pink
Floyd a naše Futurum, Progres 2 nebo Synkopy, to všechno mě vedlo k tomu, nějak
ten reálný svět transformovat do něčeho, co
lukáš sedláček s radkem pěničkou
Stává se, že vedle své femme fatale hledá chlap-snílek celý život také svůj osudový svět. Kořeny, kam
může zapustit svoje odnože a čerpat z čistého zdroje. Svět, který sám modeluje svou fantazií, touhami
i depresemi. Zvlášť pokud se jedná o člověka s výtvarným nadáním.
S Radkem Pěničkou jsem se setkal u piva. Není příhodnějšího místa na rozhovor než právě kulisa olomoucké hospody U Zlaté koule, kam i také mezi jinými Radkův osudový svět právem patří. Jeho obrazy
znám od dětství. Doma, v obývacím pokoji nad sedačkou, kde můj táta četl po práci noviny, visíval
širokoúhlý obraz s perspektivou šachovnice a s názvem Hej! Blondie! kde jsi?. Obraz malovaný olejem
plný slunečních koulí a imaginace snového světa, popsaný precizním rukopisem, je zároveň oknem,
které ukazuje umělcův svět, jaký opravdu je.
LUKÁŠ SEDLÁČEK
25
Všiml jsem si, že tě šachovnice provází
pořád…
Ano… šachovnice malovaná v perspektivě.
Beru to jako jakýsi podvědomý rastr nebo
řád, ve kterém je uloženo všechno to ostatní.
Střídání barev, přesně vymezené hranice, preciznost. Kromě toho, šach je královská hra.
Je to především symbol absolutního systému,
takže se šachovnice objevuje často v obrazech
jako leitmotiv. Jedny z prvních šachovnic jsou
právě v obrazech Hej! Blondie! kde jsi? a Ztracená panenka z roku 1986. Poslední můj obraz
je z roku 2011 a jmenuje se Drama větrníkové
šachovnice.
na pivu s…
Zpátky k malování pod vlivem hudby. Co bylo
dál?
26
Dál jsem na sklonku socialismu po vojně
začal poslouchat kytarovky a punk. To už jsem
nějakou dobu pracoval v S-klubu jako topič
a vrátnej. To bylo asi od roku 1984. Tam byl
tehdy úplně jinej svět, k hudbě bylo blízko, tak
se to samozřejmě projevilo v malování. Někdy
v devadesátých letech jsem art-rock pomalu
opouštěl a začal se věnovat mladejm kapelám,
který tu do té doby vůbec nebyly. Všechny ty
indie a indie-punkový ostrovní kytarovky. To
je prostě úžasný, kam se hudba dostává a je
úžasný, jak to mladí dělaj. To mě přitahuje.
Je jasný, že pak maluju pod vlivem té vlny, na
který zrovna jedu.
Od téhle hudby jsem se dostal až k elektronice a DJs. Momentálně nejvíc u malování
poslouchám trance. Na obrazech je ten vývoj
hodně poznat. Každý to období má svoje určitý
znaky. Jiný formát, jiná technika, jiné základní
motivy a vlastně i jiný prostor. Ze začátku
ten prostor byl u obrazů malovaných olejem
nebo temperou hodně volný, pak se pomalu
zahušťoval a teď u elektronické hudby se zase
postupně uvolňuje. Taky formátu, na který teď
maluju a který je v poměru 16 : 9 to sluší. Ale
vše závisí na tom rozpoložení, v jakým je člověk, jak moc je člověk nasranej nebo ne. Jestli
zrovna maluju punk a potřebuju vyjádřit protest nebo jsem prostě v pohodě a chci to dát
najevo. Všechno je na tom sololitu, na kterej
maluju, vidět. Ne vždy se teda původní záměr
podaří, ale pak si řeknu: „Vždyť ono to tak
vlastně je“. Je to přirozenej proces.
Jaké jsou tvoje oblíbené techniky?
Jednoznačně olejomalba, tempery a tužka.
Dřív jsem dělal i tuší, ale ten olej u mě nejvíc
převládá. Olej, to je královská technika. Je teda
příšerně pracná, dlouho to schne. Vlastně každej odstín schne jinak dlouho, a já ještě používám různý vystřihovánky ze samolepek, a teď
musíš strašně dlouho čekat, až vrstva zaschne,
a to trvá třeba týden. Takovej obraz Kosmos
Chaos, to je dvouměsíční práce se vším všudy.
To třeba tempera jde rychlejc, protože ti schne
pod rukama, ale zase tam nesmíš udělat chybu.
U oleje když se nedejbože něco pokazí, tak se
to dá ještě přinejhorším nějak opravit, u tempery to nejde. U tuše a tužky to samozřejmě
platí taky, tam se prostě gumovat nemůže.
Tam si to musíš rozvrhnout a na jedné straně
čtvrtky začít kreslit a na druhé skončit.
Neexistuje prostor pro zaváhání a chybu.
Zkoušel si někdy i nějakou jinou techniku?
Zkoušel jsem akvarel, ale to mě moc neoslovilo. Podle mě to jsou vybledlý odstíny, který
se do mého fantasy světa moc nehodí. Jsou
samozřejmě borci, kteří to umí. On zřejmě
akvarel časem světlá a tempera tmavne a já
mám asi porušenej barvocit, protože třeba
v Ishiharově testu strašně těžko něco rozpoznám. Potřebuju čistý a jasně definovaný
odstíny, takže ani moc barvy nemíchám. To
je asi problém toho akvarelu, protože tam se
to všechno sleje a já už tam ty rozdíly prostě
nevidím. Zkoušel jsem i akryl, ale to už je spíš
taková pasta, rychle to zasychá a musí se to
vrstvit na sebe. Tam už ty moje techniky, kdy
používám modelářský tenký štětce, nejdou
použít vůbec. Moje obrazy jsou právě hodně
o detailech.
Vždy, když vidím tvůj obraz Na paloučku, připadá mi, že to je ten mýtus, který hledáme.
Imaginace reálným momentem a zároveň
plastickou krajinou až na hranici personifikace
a kontinuity našeho reálného světa. Co pro
tebe znamená sám obraz a jak by si ho mohl
divák interpretovat? Co pro tebe znamenají
kořeny?
Tam, v tom obrázku, je bytost, která
padá do vodopádu a snaží se zachránit před
pádem do propasti. Má tam nahoře pomocníka, který jí v tom pomáhá. On je to vlastně
takovej zoufalej výkřik, nebo forma volání
o pomoc. Ten obraz je z roku osmdesát devět,
všechno se tady mlelo, končilo jedno společenské období a začínalo druhé, v rodinném
životě jsem to měl podobné. Ten přerod se
v tom obraze projevil. U mě je to všechno
odrazem psychiky.
A ty kořeny… vždyť já jsem vlastně tíhl
k těm kořenům už od začátku tím, že jsem
si kreslil tou propiskou na čtvrtku okolní
momenty. Později jsem začínal stromečkama, kde místo korun a listí byly koule
a ty kořeny tam byly vždycky vidět. Je to tak
i v reálu. Vše to má smysl, i třeba tahle hospoda, kde sedíme, patří mezi jinými k mým
kořenům. Tady v okolí jsem přece vyrůstal.
A tak sem chodím na pivo. Občas tu člověk
dá do hlavy nějaké ty pivní ampéry, ale to k té
kontinuitě a tvorbě prostě patří. (smích)
Což samozřejmě takový digitál mám. Nebo
Smrt sklenice. Rozbije se ti oblíbená sklenička
a tak ten konec sklenice na protest vyfotím
a udělám jej důstojným. To je punk, asi. Punk
je protest proti těm hnusnejm šedomodrejm
kachličkám, proti tomu, že už se nenapiješ ze
svý oblíbený sklínky. Prostě punk beru třeba
jako protest proti skutečnosti, která se stala.
A nenapadlo tě někdy vzít nějaký tvůj digitál
a přemalovat ho svou technikou?
Určitě mě to už napadlo a chystám se na to.
Nevím sice, jak to dopadne, je možný, že tam
spousta věcí přibyde nebo tam hodně věcí
nenamaluju, ale o tom ta cesta je. Chystám
se teď přes zimu na dvě větší věci do projektu
s názvem Punkový vesmír. Tam určitě svoje
digitály použiju jako jednu z předloh.
Hmm, digitál… jsme u dalšího mýtu. Co facebook? Má na tebe vliv to, že můžeš zkoumat
tvorbu svých kolegů z celého světa?
Máš nějaká dílka, která jsou ovlivněna přímo
punkovou subkulturou?
Facebook je v tomto úžasnej. Je to taková
obrovská galerie, kde se vystavují grafiky
a tvorba umělců z celýho světa. Koukáš tam
na jednu stranu na úžasný věci třeba od Angličanky Danielle Tunstall, ale na druhou
stranu tam je taky spousta vaty a balastu.
Štve mě i takovej ten českej švejkismus, že
si naši někteří umělci a rádoby kritici, zaprdění ve svejch galerijních mikrosvětech,
říkají: „co je tady, to je nejlepší“, ale to vůbec
není pravda. Grafika, fotografie a malba jde
neskutečně rychle dopředu, jako celý soudobý umění. Virtuální prostor tomu hodně
pomáhá. Všechno to sdílení je jen skvělá
FacePunková akcelerace. Je to protest proti
starým a zaběhaným pravidlům ve vlastních
ateliérech. Je to FacePunk…
Jasně. Posledních pár let se věnuju i digitální grafice. Občas se podaří vyfotit nějakou
obyčejnou věc, kterou potom v editoru softwarově přetvářím a upravuju. Vyfotím třeba
kachličky tady na záchodě u Koule a použiju
z toho nějaký výřez, který digitálně upravím,
a z obyčejný kachlový zdi se zašlou šedou
cementovou spárou ti vznikne digi grafika,
kterou třeba nazveš Barevný WC moment.
Všechny zde zmíněné obrazy a mnoho dalších
děl můžete nalézt v digitální podobě na umělcově
webu www.penickapictures.com.
A který obraz bys řekl, že je tvým kořenům
nejblíže? Je tu nějaký genius loci, který tě
provází celou tu dobu?
No tak samozřejmě to začalo tou Ztracenou panenkou, a pak ty malé tužkokresby.
Náměstí Ptačího monumentu, Na okraji, Až
přijde drkotání na schodech…, a samozřejmě
i obraz Na paloučku.
[email protected]
lukáš sedláček s radkem pěničkou
by odpovídalo mým představám o progresi
a organickém zachytávání momentů v krajině.
Najednou zde byly fantaskní stromy, koule,
bytosti v cylindrech a taky moje šachovnice.
27
Tygře, tygře, žhavě žhneš
O
představení|… a za Tracym tygr
autor předlohy|William Saroyan
režie|Vladislav Kracík
ENS
dramaturgie|Lenka Jorníčková
EC
R
scéna a kostýmy|Markéta Rosendorfová
Dagmar Maturová
hlas vypravěče|Miroslav Hruška j. h.
animace|Sandra Hrachová
Petra Heleninová|Andy
Lžičk Fehu
a v š
uplík Mareček
hudba|Martin Peřina|Lukáš
u
hrají|Tomáš David
Marek Zahradníček|Zuzana Zapletalová
Jana Posníková|Barbora Šebestíková
Veronika Löflerová|Marek Hajžman j. h.
R
E
RECE
D
zjevení z jeviště
NSOR
28
ED
foto|Michal Hancovský
Tygr dokázal v literárním i hudebním světě svým působivým uajíí okouzlit již mnohé.
Rudyard Kipling, William Blake, Plastic People of the Universe, William Saroyan
i Radůza poslechli jeho volání, ačkoliv někdy se na opačné straně ukázal spíš černý panter převlečený za tygra.
Od března letošního roku se tato kočkovitá potvora skrývá také v olomouckém Divadle Tramtárie, a to v inscenaci Vladislava Kracíka … a za Tracym tygr. Pro mnohé z nás
„srdeční záležitost“, Tracyho tygr Williama Saroyana, není na divadle viděna dvakrát
často. Uveďme například muzikálová zpracování ostravského Divadla Petra Bezruče
a Východočeského divadla Pardubice, činohru Klicperova divadla či loutkové podání
Tracyho tygra Divadla Nablízko Praha. O to větší výzva to jistě byla pro tým z Tramtárie – a samozřejmě o to větším lákadlem je inscenace … a za Tracym tygr pro zdejšího
nenasytného diváka.
Znalce Saroyanova díla obejme v Tramtárii trochu poupravený příběh. Chybí tu
postava doktora Pingitzera, sympatického, nezapomenutelného a srdečného člověka,
který „rád zábavu, hru, fantazii, kouzla a čárymáry“. Právě jemu Thomas Tracy recituje
legendární báseň Williama Blakea. Thomas Tracy a doktor Pingitzer si rozumí. Jsou
jako stařec a dítě. Jejich svět je jiný, je to svět vanilkové zmrzliny, kávy a tygrů, co jsou
ve skutečnosti černými pantery.
Větší prostor je v inscenaci věnován Pingitzerovu protipólu, doktorovi, který je
mu „ve všem všudy nepodobný“, doktoru Scatterovi, jehož škrobené a studené srdce
postupně pookřává. Ukazuje nám svůj život a jeho slabiny, nešťastné manželství
„‚Když je v sázce lidská bytost‘, povídal, ‚pak člověk musí být trpělivý
a pokušení oděné do jeho půvabné sekretářky. Překvapivě nacházíme paralely mezi
ním a Thomasem Tracym. Doktorovo kamenné srdce se omílá právě díky Thomasovi
a jeho nevšednímu příběhu. Přátelství s tygrem, záda otlačená od žoků kávy, neodolatelná vůně a chuť oblíbeného nápoje a hlavně ona, Laura, Laura Luthyová, a její tygřice.
Na první pohled diváka jistě zaujme scéna, která je složená z několika dřevěných
desek, jež se na zadním prospektu dají využít jako stěna i jako posuvné dveře. Dřevěné
desky navíc vytváří i jakési horní patro, kam se dá po žebřících vylézt. A tak tam nahoře
mohou Nimmo, Peberdy a Ringert pohodlně ochutnávat kávu a spokojeně u toho pohupovat nohama. V průběhu představení se scéna svižně mění na pracovnu doktora Scattera, ulici či Lauřin domov. Herci také funkčně využívají jezdící židle na kolečkách či
právě ony žebříky vedoucí do patra. Kostýmy byly zvoleny přirozeně, ochutnávačům
nechybí knírky a velká břicha, Thomas Tracy je sympatický mladík a Laura Luthyová
je jako slunce, ve žlutých šatech celá září a mění tak Thomasův život i nádech této
inscenace. Laura, Tracy i ochutnávači se svými veselými a nápadnými kostýmy tak
tvoří protipóly k běžnému oděvu doktora i policistů.
Thomas Tracy v psychiatrické léčebně vypráví retrospektivně svůj příběh, místy je
doplňován hlasem vypravěče. Představení příjemně dokresluje hudba, její tóny ladí
s rázem a celkovým naladěním, ve kterém pak divák odchází domů. Vše klape jako
tygří drápy na dlažbě, scény svižně navazují. Do kůže se žádný dráp bolestivě nezatne.
Tracy je lehce uťáplý mladík s netradičním pohledem na svět a jeho ještě netradičnějším vnímáním. Nejlépe jej snad definují tyto citace z knihy Williama Saroyana: „Když
mu byly tři roky a začal poslouchat, jak co zní, tu kdosi řekl tygr! Ať už tygr! bylo cokoli,
Tracy to chtěl.“ a „Ničemu nerozumím. Ale ta básnička se mi líbí.“ (poté, co dorecitoval
Pingitzerovi báseň a on se ho zeptal, zda jí rozumí). V Tramtárii se této role ujal hostující Tomáš David, herec brněnské Husy na provázku. Jeho Tracy byl opravdový, živý,
naivně roztomilý i mučivě smutný, dokázal diváky strhnout. Stejně energická a reálná
byla i Laura v podání Zuzany Zapletalové. Třetí nejvýraznější postavu, doktora
Scattera, ztvárnil Marek Zahradníček, který ke konci už „roztává“ a polidšťuje se.
Diváci spatří dokonce i samotného tygra, byť jen na malý okamžik, a to díky animaci
tygra promítnuté na stěnu. Takto zhmotněný tygr se však objevuje jen krátce, tak trochu naštěstí, neboť jak můžete vlastně ztvárnit takovou abstrakci, jako je Tracyho tygr?
Kolik lidí, potažmo diváků, tolik významů; tygr může být láskou, odvahou, životní
silou, sebevědomím, vášní… V Tramtárii se tygr nakonec stal láskou. Pro diváka je
však tramtárijská inscenace něco jako nádoba, její tvar či obrys: režisér, výtvarníci
a herci vám s hravostí, radostí a dravostí dají základ, svoji vlastní esenci si již musíte
dodat sami. Ať už máte bručícího tygra, mňoukající rybičku nebo mečícího dinosaura.
a ochotný se ještě učit, protože stát se může cokoli, navíc když je ve hře ještě láska.‘“ W. Saroyan
kateřina ráchel valášková
Divadlo Tramtarie|… a za Tracym tygr
29
Radek Dyma
Obouruč trhané milostné psaníčko
1. část (levice)
Milá slečno,
samozřejmě, že to, co Vám posílám, JE špatná báseň, protože JSEM špatný básník (v budoucnu se
snad vypracuji na nejlepšího špatného básníka vůbec, budu-li pilný) – a jsem na to docela hrdý,
neboť kolik nás je takových, ještě horších než nejhorších (i nepravidelné stupňování přídavných
jmen má svá omezení, jak vidno, natož Vaše přelíbezné jméno, původem, soudím, odněkud z dětství), mezi lidmi, neřkuli mezi básníky, když každý dnes usiluje být co nejlepší, jako by zítřek nebyl
za dva dny včerejškem. Mezi špatnými básníky si tedy troufám snáze vydobýt prvenství a doufám,
že vzhledem k mé vrozené nedokonalosti to bude maličkost. Ostatně přesvědčte se sama.
Vím, že zřejmě zdaleka nejsem (nejsem zdaleka, bydlím poblíž) jednoduchý tak jednoduše, jak
si představujete, nýbrž daleko (žiju nedaleko) složitěji, což je ovšem něco jako jednoduchost na
druhou – když mě rozložíte na prvočísla, zjistíte, že celek je zanedbatelná veličina (S penisem to
nesouvisí… doufám – nebo bych měl raději doufat, že ano? Jak se k tomu stavíte vy? – Zezadu,
zepředu? – Můj penis určitě nějak souvisí s vagínou, ale v tomto ohledu si nepříliš namáhám
představivost, jsa bičován krásou skutečnosti)…
V neposlední řadě (ač skoro v poslední, jak vidno, řádce) pozdravujte drahou paní matku,
matku, matku (téměř v poslední řádce, leč jistě ne naposledy)! Raději jí to vyřiďte tak, jak jsem to
napsal, třikrát – ať má do zásoby (do zásoby srdce) – co kdybychom se dlouho neviděli.
V duchu Vás (duchem) líbám nastokrát! (Jak snadné je se loučit… ani na to nemusí být člověk
literát. Což potom, když je! Jaká nečekaná sláva! Neboť souložit umí každý – psát básně ne.)
30
Antonín Pičič, rozený Květnatý
radek dyma
Zcela Vám oddaný (to jest JAKO daný darem), a doufaje, že časem i tak přijímaný Vašimi něžnými dlaněmi a rtíky, znamenám se (neznamenaje zhola nic)
[email protected]
31
2. část (pravice)
Milá slečno,
žel, je pravdou, tísnící Vaše nezkušené srdce, že jsem – doprovázen ozbrojenou policejní hlídkou,
abych v cizině při koupání v moři nebyl snad přepaden – narychlo odjel na dovolenou, vypůjčiv
si Vaše panenství. Jistě víte (a nevíte-li, zeptejte se sousedek), jak špatně si v nynější hospodářské
krizi stojí světová burza – věřte, tak obtížně se na ní zúročuje cokoliv, nejenom pel již použité
nevinnosti. Leč nezoufejte – závoj Vám z ní ještě zbyl… snad jej upotřebíte, až se budete vdávat.
Ohledně Vašeho dotazu, jak mohu být rozený Květnatý, mám-li příjmení Pičič, dovolil bych
si – vzhledem k našemu předpokládanému delšímu odloučení – neodpovědět. Snad díky tomuto
nepoodhalenému tajemství zůstane ve Vašem srdci odhaleno to, co jste mi svěřila svým klínem.
Vždy jen Váš a věrně Váš
Antonín Pičič, rozený Květnatý
P. S. (neboli douška): Dítě, bude-li chlapcem, pojmenujte Rostislav. I děvče tomu jménu přivykne,
vytrváte-li a nedáte-li se zviklat. Buďte statečná.
Na konečné jsem vystoupil a vydal se k lesu – již zdálky jsem rozeznával houf nadšenců dosti
mně podobných; jakási neviditelná metafyzická síla zřejmě opracovává podobně smýšlející
jedince, aby se co nejvíce sjednotili v jediném tvaru transcedence.
Sotva jsem k nim dorazil, běželo se. Pořadové číslo neměl přidělené nikdo, jak se zdálo, a cíl…
kde byl cíl? Nikdo mi o tom neřekl ani zbla. Oslovil jsem tedy dýchavičného pána s ježatým knírem a vodovýma očima (to měl z toho, že jedl mnoho hovězí polévky, znám ty případy!), klusajícího vytrvale po mém boku, ale ten si jen odplivl.
Předběhl jsem ho a přidal se k atletickému černovlasému krasavci v běžeckém trikotu. Do rytmického odfukování jeho zdravých a bezchybně fungujících plic jsem vykřikoval své otázky, dbaje
na to, aby mi ani jeden otazník na jejich koncích nevypadl z úst (otazník je jako srp, vypadne-li,
a což teprve vykřičník!).
„Kde je cílová páska? He?!“ křičel jsem. „A jaká je hlavní výhra, což?! Unesu ji?! Jsem tady
městskou hromadnou dopravou, tam to bývá stísněné!“
„Očeňuje še použe první míšto a odměnou je šmrt,“ odvětil krasavec huhňavě. „Tady še neběží
jako o život, ale o život. Tady ši na nič nehrajeme.“
„Ó,“ zvolal jsem vystrašen úžasem, který se mne zmocnil od pat až po kořínky vlasů. „A vám
to nevadí?“
„Umžít, pane, umžít muší každej! Ale být jednička, být ašpoň jednou jedinkrát v něčem nejlepší – to še vám leckdy nepovede i kdybyšte žil što let!“
V duchu jsem mu dal za pravdu a přidal na rychlosti.
32
Dopisy nečtu, natož abych je otvíral – tato archaická forma komunikace sice stále ještě plní
jakousi funkci, třebaže se zdá, že snad pouze to je její hlavní náplní, jediným účelem. Obzvlášť pak
nečtu dopisy dávající okázale najevo svou důležitost. Ovšem dopisy umolousané, jejichž sdělení
je očividně diktováno duševně poškozeným pisatelem (obálka obvykle žhne špatně skrývanou
pomateností), nevyhazuji a občas jim věnuji pozornost až takovou, že je nejenže odložím stranou,
ale i zjišťuji, co obsahují.
Právě takto jsem přišel k oné pozvánce na „netradiční přespolní běh“. Přísahal bych, že černé
tečky na zažloutlém křídovém papíře, na němž byla vytištěna, jsou mušince. Rožky obdélníku
byly špinavé a pozohýbané a pod nečitelným podpisem garanta celé akce se skvěla úctyhodná,
důstojná mastná skvrna, hodna opravdu velkolepé osobnosti, na kterou bylo zjevně nemožno
jakkoliv se spolehnout. Zajásal jsem a vyhodil z okna porcelánovou konvičku na čaj – i s víčkem
(mám dvě, téměř k nerozeznání krásné). Okno bylo zavřené, ale sklo se roztříštilo natotata a porcelán, omyt volným pádem, jásavě dopadl na chodník. Bydlím ve druhém patře, můj čin proto
nevzbudil tolik zájmu, kolik jsem očekával, k čemuž možná přispělo i to, že nikdo nebyl zraněn
– jak dovedně ti lidé, vycvičeni uskakováním před šrapnely, dnes svedou uhýbat!
Popadl jsem pozvánku a řítil se po schodech dolů, abych se od nějakého sroceného hloučku
nechal alespoň poplivat, když ne ztlouci, ale vše marno, čili nic. Měli to za malichernost a dřív, než
jsem k nim dorazil, pokojně se rozešli.
Když už jsem se z bytu vystrnadil na ulici, přečetl jsem si datum konání běhu – věru, měl jsem
co dělat, za chvíli se začínalo!
Několik zastávek k tomu místu za městem jsem běžel, abych měl natrénováno, a několik zastávek jsem se svezl autobusem, zpívaje si za jízdy lidové písně, doprovázen – jako němými hudebními nástroji – nevlídnými pohledy zasmušilých cestujících.
RADEK DYMA|(1970) obuvník, vegetarián, tvůrce kamenných zahrad, prodavač vánočních stromků, montér LCD
obrazovek, zakladatel vydavatelství Ústa hlasu, povídkář, básník, festivalový ospalec… (Igor „Fido“ Látal)
radek dyma
Přespolní běh
33
René Vaněk
ŽELEZNÝ LOTOS
34
V tohle roční období jsou ulice po šesté hodině jako vymetené. Jdu po Náměstí bratří Čapkových a potkávám pouze shrbené podlidi v dlouhých špinavých pláštích, spěchající s nákupními taškami plnými jídla do domovů svých majitelů. Z kanálů stoupá pára, žulová dlažba se
slizce leskne v záři neonových reklam. Nad supergotickými domy pomalu plují sazové tankery
a vulgárně prozpěvující reklamní kostky, které jednu chvíli do nebe vychvalují tablety na čištění
zubních protéz, aby se vzápětí vytasily s revolučním čističem ucpaných výlevek nebo gumovými
medvídky herbivor.
Ve stínu potemnělé trafiky zahlédnu siluetu štíhlého kočičího těla. Zvíře zaslechne moje kroky,
otočí se mým směrem, tmou zableskne pár zeleně zářících očí. Chvilku si hledíme z tváře do tváře,
pak se kočka vymrští a rozplyne se v křoví za kontejnerem na odpadky.
Pár metrů a jsem u Olověné ústřice. Nad železnými vraty svítí fóliový displej, na něm vidím
mladou Asiatku tančit s ohromnou sépií. Zpoza vrat slyším dunět decibely industriálního techna.
Vstoupím.
Ústřice je plná kouře. Připomíná peklo, jemuž přestaly táhnout sopouchy. V pološeru, které se
marně snaží rozřezat na kusy několik paprsků zelených laserů, vidím svítit desítky konců hořících
cigaret. Okamžitě dostávám chuť na tabák a taky si zapálím. V Ústřici nenajdete nekuřáka. Mají
sem totiž zakázaný vstup. Je to značně výhodné jak pro ně, tak pro milovníky dehtu a nikotinu.
Prodírám se horkou masou lidských těl a postupně se propracovávám k Salonku číslo pět, kde
máme dnes se Sárou domluvenou rezervaci. U jeho dveří stojí drobná japonská stařenka s ohromným doutníkem mezi dokonale bílými umělými zuby.
„Pánešek šíslo?“ zaskřehotá jako skřet z večerníčku O lidožravém tulipánu.
„Šest set třináct,“ odpovím a vtisknu jí do studené dlaně pět tyfských marek. Stařena otevře
skleněné dveře a s úlisným šklebem na tváři mi pokyne, abych vstoupil dovnitř.
Sára sedí na polštářku v rohu stinného salonku. Je krásná, až z toho bodá u srdce a plicím se
chce přestat dýchat. Opatrně se vedle ní posadím.
„Jdeš pozdě,“ řekne a odklepne popel z cigarety, kterou má usazenou ve stříbrné špičce. Chci
říct, že se omlouvám, ale přiloží mi na rty prst a políbí mě. Vzápětí uhne pohledem a strčí mi
před oči želví krunýř připevněný k bronzovému podstavci. „Mají tu hrozně krásný popelníky,
co?“ usměje se.
„A taky tu mají krásný šero,“ povídám jí. „Šero a všude ten kouř. Nic není vidět a ty si musíš
skoro všechno jenom představovat.“
Sára se usmívá a nic neříká. Pohladím ji po jejích světlých vlasech, jejichž konečky se dnes
pohybují, jako kdyby je pročesával neviditelný hřeben. „Koupila jsem si takovej novej lak. Jsou
v něm nějaký speciální nanočástice, víš? Líbí se ti to?“ vysvětluje, očividně šťastná, že mi neunikl
její nový kosmetický objev.
rené vaněk
(ukázka z připravované knihy)
[email protected]
35
36
„Dnes tu má vystupovat Železný Lotos, víš o tom?“ řekne potichu dívka a vytrhne mě ze
zamyšlení. „Znáš ji?“
„Něco jsem o něm zaslechl. Ona je to ženská?“
„Tak napůl.“
„Myslel jsem si, že je to chlap.“
Sára mi podá sklenici hořícího absintu. Netuším, kde ji vzala, nepřemýšlím nad tím, pomalu
piju a ohřívám tou jedovatou sračkou svůj zažívací trakt. Lotos ještě chvíli předvádí svoje odulé
tělo, ten zdánlivý strašlivý omyl Podsvětí, pak se objeví dvě shrbené liliputky. Nesou nejméně
dvacetikilového, čerstvě zabitého tuňáka. S námahou ho vyhodí na podium. Mastně to mlaskne.
Lidská prasnice si rybu prohlíží očima dokonale ukrytýma pod latexovou maskou, pak ji jedinou
rukou zvedne ze země a vyhodí do vzduchu. V tu chvíli se čas zpomalí a protáhne jako kapka, co
se právě oddělila od hubice netěsnícího vodovodního kohoutku. Tuňák pluje vzduchem, od jeho
ploutví odletují krůpěje slizu, povrch těla odráží zpomalené záblesky stroboskopů. Ryba se obrátí
břichem vzhůru a zvolna klesne mezi čepele dvou ohromných vějířů. Železný Lotos mění rybu na
stejně velké filety. S každým mávnutím těch půlměsíčitých břitev se z těla tuňáka oddělí kus masa,
snese se na podlahu, ze které je odkopnut vepřovou nohou mezi lidi v kotli.
Trvá to zdánlivě celá století, než je ryba rozporcovaná a Lotosu zůstane na jednom z vějířů její
stoická, trpělivě působící hlava. Publikum šílí. Rve se o filety a rybí vnitřnosti jako smečka hladových psů. Je mi zle. Všechno to, co jsem snědl, ve mně kyne. Chce to ven.
Lotos zasekne vějíře do kamenného pódia, rozdrtí dlaněmi rybí hlavu, vyrve z ní krvavé žábry
a nacpe si je do chřtánu pod latexovou maskou.
Chci pryč.
„Je ti špatně?“ slyším Sářin hlas. Realita se propadá sama do sebe, svět kolem mě se rozpouští,
jako kdyby byl z vosku a někdo ho strčil do elektrické trouby. Kontury věcí se rozpíjejí, ze světel
stroboskopů je ohavná galaktická mlha. Všechno mizí a znovu vzniká. Je to nesnesitelné.
„Jdeme domů, pojď,“ říká Sára. V hlavě mi hučí.
Vidím, jak zvracím na černé kočičí hlavy, vnímám Sáru, která se mě snaží podpírat, abych se
neskácel na zem. Chvílemi je kolem mě střídavě světlo a naprostá temnota. Zdá se mi, že někdo
škodolibě tahá za elektrickou šňůru mého těla. Vytahuje ji ze zdi a zase ji tam vrací. Blik, blik. Žiju,
jsem mrtvý a zase žiju. Zasraný absint. Snad to přežiju.
Jedeme tramvají. Je skoro prázdná.
Schodiště našeho domu.
Sára mě klade do postele.
Tma.
O dvacet minut později už se spolu tísníme v temném davu před podiem v koncertním sálu
Ústřice. Vnímám kolem sebe desítky dechů, desítky agonických srdcí. Příjemně se mi motá hlava.
Trvá to snad celou věčnost, než se podium zalije oranžovou září propanbutanového ohně, který
šlehá ze dvou zamřížovaných otvorů v kamenné podlaze. Do prázdného prostoru je na několika řetězech spuštěna neskutečně obézní žena s ohromnými prsy, jež jí sahají téměř do poloviny stehen. Na hlavě má navlečenou velice realistickou masku prasete, v rukách, připomínajících tlapy medvěda, drží pár velikých železných vějířů. Jejich konce se stříbřitě lesknou. Musí
být ostré jako břitva.
Rozezní se třeskutá hudební kakofonie, stroboskopy začnou řezat oslepující bílou záři. Několik
lidí v kotli se okamžitě zhroutí v křečích epileptického záchvatu. Nikdo si jich nevšímá…
Lotos začíná tančit.
Pot stříká, tukové záhyby se vlní, otevírají a zavírají jako vulkány, pod vrstvami sádla se stahují svaly. Není mi dost dobře jasné, jak se může něco takového vůbec udržet na nohou. Žena
hroch, žena prasnice. Bůh vulgárnosti a obezity.
Všechno se třese, lidi řvou, ale je to jenom vidět, slyšet to nejde, obrovské reproduktory to prostě nedovolí. Ohromné vějíře se míhají vzduchem, jejich zvuk připomíná svistot katan ve starých
filmech, výkřiky mučených duší v očistci.
RENÉ VANĚK|(1983) se narodil v Turnově. Roku 2003 maturoval na Gymnáziu Ivana Olbrachta v Semilech, v letech
2003–2008 studoval biologii na České zemědělské univerzitě. Pracuje jako počítačový grafik a designér. V roce
2008 debutoval knihou Nezahrada, na její úspěch navázal o tři roky později knihou Soma Secundarium. Ve volném
čase se kromě psaní věnuje chovu pavouků a vaření. Má rád kočky, temné místnosti bez oken, obklopuje se podivnými starými předměty a vyloženě zbožňuje gumové medvídky.
rené vaněk
„Je to, jako kdybys byla ponořená pod vodou.“
Sára se usměje a odklepne do krunýře popel z cigarety. „Dáme si dneska chobotničky?“
„Dáme si všechno, na co budeme mít chuť,“ odpovím.
Za deset minut nám čtyři japonské liliputky přináší jídelní servis, skleněný stolek, luxusní chirurgické příbory z dokonale průzračného horského křišťálu a talíře z nefritu. Sedneme si se Sárou
proti sobě a obsluha před nás postaví akvárium plné malinkých albinotických chobotnic.
Chutnají skvěle, jsou dokonale čerstvé. Kousíčky chapadel se pohybují ještě několik desítek
vteřin po spolknutí, příjemně to lechtá a já se musím přemáhat, abych se přiblble nesmál. K pití si
objednáme saké. Netrápí nás, že se k tradičnímu živému sashimi příliš nehodí.
Po jídle si spolu ještě dlouho povídáme. Řešíme vesměs blbosti, protože ničím jiným nemá
smysl se v Ústřici zabývat. Ústřice je místo povrchnosti, šera, luxusu, bizarnosti a plýtvání. Splní
všechna vaše přání, ukojí všechny zvrhlé choutky a téměř nic si za to nenaúčtuje. Ačkoliv to
není bordel, na přání vám dodá ty nejprasáčtější štětky, masochistickou trpaslici s dildem na čele
i páchnoucího tlustého imbecila v převleku Včelky Máji. Stačí utrousit půl slova. Nestydět se.
Se Sárou jsme se poznali právě tady. Už to jsou víc jak dva roky. Ne, nepracovala tady jako
prostitutka. Chodila sem každou středu v sedm večer na mořské plody. Sama. Sedávala ponořená
sama do sebe u stolku pro jednoho a ládovala se pohybujícími se částmi těl mořských živočichů.
Jednoho dne jsem to nevydržel a zeptal se, jestli bych se k ní nemohl připojit, že mořské plody
chovám v ohromné oblibě, zvlášť když se vám snaží při konzumaci utéct z úst. Chvíli jsme si povídali o astrologii, které ani trochu nerozumím, pak jsem jí zarecitoval pár veršů z Návratu učitele
a byla moje. Složitější to není. Jestli ji miluju? Spíš ano než ne. Ona mě miluje hrozně, nikdy mi
to vlastně sama neřekla, ale já to vím moc dobře. Je příjemné být milován. Ale příjemnější než
sex to není.
37
R
E
NSOR
D
RECE
O
Kateřina tučková|(1980) je doktorandkou Ústavu pro
dějiny umění FF UK v Praze, kurátorkou a spisovatelkou.
Po novele Montespaniáda, kterou debutovala v roce 2006,
zaujala o tři roky později románem Vyhnání Gerty Schnirch,
za nějž obdržela čtenářskou cenu Magnesia Litera. Kromě
ENS
toho napsala také knihu o malíři Kamilu Lhotákovi – Můj
EC
R
otec Kamil Lhoták nebo monografii o spisovatelce Věře
Sládkové – Věra Sládková, prozaické dílo.
Lžičk
38
a v š
uplík
u
Když mladá spisovatelka uspěje prvním románem natolik, že je z toho několik nominací na literární ceny a získaná Magnesia Litera k tomu, očekává se tak nějak automaticky, že i další próza bude něco velkého. Zároveň někteří mohou pochybovat, zda si
autorka dokáže úroveň udržet a potvrdit tak své místo v literatuře. A do třetice, recenzenti se jen těžko odpoutávají od srovnávání obou děl.
Rozeberme si tyto tři úvodní body postupně. Po Gertě člověk otevírá Žítkovské bohyně
s jasnou představou, že to zkrátka bude bomba. Proč hned na začátku nepřiznat, že ho
Tučková nezklame. Kniha je čtivá, plná očekávání, poznávání neznámého a jakéhosi,
troufnu si říct, až detektivního závěru, kdy pozorný čtenář ví, jak to vlastně všechno
dopadlo. Ten méně pozorný netrpělivě začne listovat zpět a hledat. Klidně si knihu
může přečíst znova. Jsem přesvědčená, že by ho bavila stejně a našel by v ní další drobné
náznaky a doplnění, které v předchozím hltání příběhu nestihl zaznamenat.
Román je totiž plný jmen, odboček od hlavní linie (u některých v druhé polovině
knihy se mi zdálo, že až zbytečných) a událostí, jež jsou pro vývoj příběhu důležité,
ale občas lehce matoucí. O to víc čtenáře autorka nutí vžít se do příběhu naplno. Daří
se jí to výborně, kniha se jen těžko odkládá a i přes úctyhodnou tloušťku stránky ubývají samy.
Tučková v Žítkovských bohyních rozehrává hru, v níž propojuje fakta a fikci, a jak
sama uvádí, inspirovala se skutečnými událostmi a reálnými postavami. Bohyně, které
na Kopanicích díky znalosti lidového léčitelství a lidských duší pomáhaly uzdravovat
lépe než kdejaký doktor po celá staletí, musely své nadání nejednou těžko obhajovat před závistivci i státním aparátem. Autorka prostřednictvím hlavní protagonistky
Dory Idesové čtenáři předkládá historii žítkovských bohyní na osudech několika
z nich, především Dořiny tety Surmeny. Její život se Doře díky práci na odborné studii rozplétá mezi prsty v archivech, z vyprávění dosud žijících bohyní i z vlastních
zážitků a zkušeností. Postupně už její pátrání není jen snahou očistit tetino jméno,
„Minulost není třeba milovat, stačí jí rozumět
l
plevelení
Tučková, Kateřina: Žítkovské bohyně. Host, Brno 2012.
ED
Nech svá slova zářit
ve Lžičce!
Pošli
n
ám s
vou t
vorbu
!
„Jsou malíři, kteří dělají ze slunce žlutou
skvrnu, ale jsou jiní, kteří díky svému
umění a moudrosti dělají ze žluté barvy
slunce.“ Pablo Picasso
a nezapomenout, že končí v budoucnosti.“ M. Ivanov
[email protected]
petra plevová
Gerta je boží, ale bohyně vám učarují
ale především snahou najít sebe samu, poznat svou rodinu a vypátrat vlastní kořeny.
„Vy si myslíte, že by bylo lepší, kdybych do toho neviděla. Ale umíte si představit, jaké
to je žít na troskách rodiny a vůbec nic o ní nevědět? Je to k zbláznění. Jako by vám
někdo vyprávěl příběh, ale řekl vám jen každou pátou větu a na závěr odmítl prozradit
konec.“ Až nalezení toho, co Dora ve svém životě hledá, jí přinese klid. Klid na straně
jedné, strach z utajované rodinné kletby jako černý puntík na straně druhé. „Ty ses
neměla nic z toho, co jsem teď řekla, dozvědět. Surmena tě nechala žít v nevědomosti,
aby tě ušetřila strachu, který jí samotné zničil život, a hlídala i ostatní, aby se před
tebou neprořekli.“ A dlouho se hlídá i autorka, aby svému čtenáři nevyzradila příliš brzy příliš mnoho. K tomu mu nabízí propojení faktických úředních záznamů se
samotným vyprávěním, originální téma a vůbec kompletní čtenářský zážitek s dávkou
tajemna k zamyšlení navíc.
Je více než jasné, že Kateřina Tučková dokázala svým druhým velkým románem
obhájit své místo na výsluní české literatury a řekla si tak o další literární ceny (čerstvou
Cenou Josefa Škvoreckého počínaje). Dokázala to nejen díky svému vypravěčskému
talentu, ale i díky neobvyklému tématu, pro jehož dokonalé zvládnutí (vlastně stejně
jako v případě předchozího románu) si dala tu práci nastudovat odbornou literaturu
a setkat se s těmi, kdo vyprávěné příběhy sami zažili. To všechno jejím prózám dodává
punc důvěryhodnosti.
A na závěr slibované srovnání s Gertou Schnirch. Na první pohled můžeme vidět
zcela patrné podobnosti, ať už v osobě silné hlavní hrdinky, výrazném ženském prvku
a relativně utlačované pozici mužů, faktickém základu vyprávěného a čtivosti, tak
i důležitém sepětí hrdinů s rodným krajem, přesto je ale každá kniha jiná. Pro Gertu
hraje její prvenství a vděčné téma druhé světové války nahlížené neobvyklým pohledem. Bohyně okouzlí svými tajemstvími a hlavně tématem netradičním už ve své podstatě. Učarují čtenáři něčím nehmatatelným, nepopsatelným, ale silným. A pokud to
srovnání obou knih chcete dovést až do konce (a jakože jsem je srovnávat nechtěla),
u mě vyhrály Bohyně. Omlouvám se, Gerto.
O
Kateřina Tučková|Žítkovské bohyně
39
K
Muzeum moderního umění / Arcidiecézní muzeum Olomouc
lžičkultura
UMĚNÍ ----------- SE LINE ------ JAKO NIT OD TIZIANA AŽ PO WARHOLA
40
Výstava Od Tiziana po Warhola je jako klubko nitě, linoucí se od šestnáctého století
přes umělecké směry a proudy. Představuje snahu člověka sbírat ono krásné, co obohacuje duševní rozhled. Dříve měla zásadní podíl na shromažďování děl církev, později se k ní přidružují další instituce. V tomto případě je idea kolekce uměleckých děl
vznikajících napříč stoletími přisouzena hlavnímu patronu výstavy – Muzeu umění
Olomouc. Návštěvník zde může propadnout staletími, nahlédnout na svět minulý
i přítomný (a možná i ten budoucí) očima druhých, umělců, kteří ho sami interpretují – nit naší kultury se začíná pozvolna odvíjet…
Šestnácté století reprezentuje Tizianův obraz Apollón a Marsyas (1550–1576) – od
tohoto momentu se začíná v prostorách Muzea moderního umění a Arcidiecézního
muzea Olomouc odvíjet nit historie, umění a uměleckých mýtů. Základ zde tvoří
především církevní sbírky (patřící olomouckému arcibiskupství). Návštěvník překračuje čas, hranice i prostor.
Zásadní pro tuto část sbírky je nizozemské barokní malířství, které zaobluje náš
pohled na svět i vše v něm se vyskytující.
„Stali se malíři, protože věděli,
LUCIE ŠEBESTOVÁ|stále studující, přemýšlející, hledající a cestující osoba, která chce hlavně
poznávat. Narozena v Brně, momentálně žijící (mentálně i fyzicky) někde mezi Brnem – Olomoucí
(případně Anglií). Ráda fotí a jinak se kreativně projevuje… V současné době studuje snad poslední
ročník vysoké školy a tuší, že jí jednou bude Olomouc moc chybět! Až dostuduje, „bude dospělá“
a zase se „vrtne“ někam jinam…
že existuje tolik věcí, které nikdo nedokáže vyjádřit slovy.“ R. M. Rilke [email protected]
lucie šebestová
OD TIZIANA PO WARHOLA
a
ltur
u
25. 10. 2012
– 31. 3. 2013
č
Lži
… nit se vine dále a protéká devatenáctým stoletím, kdy je člověk ponořen do
zahrad a přírody (grafické listy o zahradní kultuře) za tónů Mozartových a Beethovenových symfonií (hudební sbírka notových zápisů). Vše je orámováno sbírkou děl
představitele barbizonské školy – Gustava Courbeta.
… dalším uzlíkem nitě je rozmezí let 1890 a 1947. Zde jsou představeny i ideje trojrozměrné – české sochařství, užité umění a kniha. Divák může sledovat, jak se mění
podoby a tvary umění pod taktovkou přelomu uměleckých epoch jako byly secese,
symbolismus, kubismus a expresionismus. Etapa vrcholí klasickou modernou dvacátých až čtyřicátých let (Jan Štursa, Josef Čapek, Toyen).
… nit již místy roztřepená, jak si ji s vervou předávali umělci (a částečně je při
tom utlačoval režim), nabaluje na sebe moderní ideály a touhy i v letech 1948–2011.
Nejdříve si umění prochází normalizací, přestože se snaží olomoucké sbírky otevírat
světu. Po roce 1989 se ale opět nadechuje a kompenzuje vše, čím se nemohlo zcela
tak zabývat v letech pošmourných, předešlých. Nit se točí ve víru art brutu a akčního
umění – Mikuláš Medek, Hugo Demartini, Milan Knížák, František Skála, Magdalena
Abakanowicz.
… nit se zatáčí opět do pomyslného klubka (a snad čeká na další rozvinutí, na
budoucí výstavy). Představiteli závěrečné etapy sbírek jsou například Andy Warhol
Brillo nebo kontroverzní David Černý. Návštěvník zde téměř nahlíží za okraj přítomnosti, někam do budoucnosti. Kdy se může vše zdát lehce relativní, i umění samotné…
41
Kontinuita
ako zdroj zotrvačnej sily
Maok|slovenský hudebník
s laskavýma očima, jenž rád
putuje Zemí. Vytváří hudbu,
která v sobě nese duše krajin
i samotné ticho, ale hlavně
lásku k Životu.
S Maokem si povídala
Hana Slunská.
na čaji s…
foto|cez-okno.net
42
Podzim je období v roce, kdy se krajina usebírá do sebe. I člověk má občas chuť se usebrat. Jak vnímáš toto období? Projevuje se i v hudbě, kterou prožíváš?
Jeseň je pre mňa jedno z najinšpiratívnejších období. Hlavne skorá jeseň, ktorá prichádza hneď po búrlivom lete, plnom života a vzruchov. Na jeseň sa začne všetko upokojovať a zo dňa na deň cítievam, ako sa začína upokojovať aj moje vnútro. Pocity sa,
tak ako listy, oblečú do krásnych meditatívnych jesenných farieb. Album Pokojné ráno
je inšpirovaný jeseňou, obrazmi a pocitmi, ktoré vo mne jeseň vyvoláva. Mojim obľúbeným jesenným obrazom je obraz pokojnej hladiny jazera uprostred lesa, ktorý sa už
vyfarbil do odtieňov žltej, oranžovej a červenej, padajúce listy, trblietajúce sa vo vetre
a líhajúce na hladinu, a nad tým všetkým sa vznáša pokojný opar hmly…
Před pár týdny vznikl na Slovensku unikátní projekt „Život“, u jehož zrodu jsi stál, jaké
je jeho poslání?
Rozumiem tomu tak, že projekt „Život“ sa snaží ukázať, že každý má čím prispieť do
celkového obrazu Sveta. Že to nemusia byť len populárne osobnosti alebo ľudia so špeciálnymi nadaniami. Môže to byť každý, kto si uvedomí dôležité miesto Lásky v bežnom
živote. Život sa skladá z každodenných okamihov. Alebo presnejšie, z jedného nekonečného okamihu. Keď necháme tento „náš“ okamih presiaknuť Láskou, môžeme zmeniť
svet. Je to povedané jednoducho a možno trochu prihlúplo, ale to je môj spôsob vyjaLŽIČKA V ŠUPLÍKU 4/2012 zakoření
drovania, ktorým ponúkam svetu svoje obrazy a pohľad na život, vychádzajúci čisto z
osobných zážitkov, z vlastných kotrmelcov, bolesti, radosti a výskokov k Slnku. Verím,
že keď každý bude prispievať do celkového obrazu sveta tým, čo cíti v sebe, ako Pravdivosť, alebo Lásku, budeme mať čoskoro na Zemi Raj… Je jasné, že sa to nedá hneď, lusknutím prsta, že je to silný proces postupnej vnútornej premeny, kedy prechádzame rôznymi príjemnými a nepríjemnými skúsenosťami, ktoré v našom vnútri pomaly menia
olovo na zlato… a každý má nejaké to zlato, ktoré môže zdieľať s ostatnými… a v tom
vidím zmysel aj tohto projektu aj samého Života…
Tvoje hudba zdá se jemná, klidná, léčivá i meditační, co nejraději hudbou sdílíš?
Lásku… Lásku Vesmírnu… Lásku Všemocnú…
Co tě inspiruje při vytváření hudby?
Láska… Lásku vidím v listoch na stromoch, lásku vidím vo vlnkách na jazere, v zapadajúcom slnku, v zasneženom vrchole skalnatých hôr, v preletujúcom vtáčikovi, oblakoch, v horiacej piecke a v Žene…
Cesta, kterou jsi hudebně prošel, byla velmi dlouhá a pestrá. Kde vnímáš své hudební
kořeny?
Moje hudobné korene siahajú hlboko do minulosti. Aspoň, čo som sa dozvedel od
mojich starých rodičov, v každej generácii bol nejaký hudobník… cesty spať ma zaviedli
až k dvornému skladateľovi jedného grófa, alebo k Jurovi Tesákovi Mošovskému… túto
dlhú líniu hudobných predkov vnímam ako obrovskú podporu… podobný pocit, akoby
som kormidloval veľký ľadoborec, ktorého dynamická sila je práve sila vyvierajúca
z týchto koreňov… v tejto generácii sme piati bratia a každého z nás Hudba postihla…
niekoho viac, niekoho jemnejšie, ale keď sa stretneme, tak je cítiť, že sme jednej krvi…
čo sa týka inklinácie k nejakej konkrétnej hudbe, tak samozrejme cítim, že som sa narodil na Slovensku… podvedome používam harmónie a melódie lahodiace slovenským
ušiam… ale vo vnútri cítim vplyvy všetkej hudby sveta. Je mi jedno, na akú hudbu sa
naladím. To je len povrch. Nevnímam to ako niečo dôležité. V praxi to vyzerá asi tak, že
po slovenskej ľudovke si zahrám niečo so silným orientálnym nádychom, alebo sa prenesiem do Tibetu, alebo Indie, alebo aj na nejaké „vzdialenejšie miesto“ a hrám odtiaľ…
to je jedno… ide len o to, ako ma to práve baví… to, akú formu vytvorím pre obsah,
ktorý vyviera „odniekiaľ“, nie je pre mňa vôbec dôležité… možno keď to celé zhrniem,
tak moje hudobné korene vychádzajú z Hudby…
Co Ti dělá v životě a hudbě radost?
V oboch prípadoch mi robí najväčšiu radosť to, keď mám dobre naladený nástroj…
keď viem počúvať… a keď viem vyjadriť, čo počujem… a keď niekto naozaj vo vnútri
počuje, čo vyjadrujem…
Mezi mentalitou člověka a krajinou, ve které žije, existuje úzký vztah. Jak hluboké je tvé
spojení s krajinou?
Veľmi silno vnímam moje prepojenie s krajinou, kde žijem… najviac s najbližšou
krajinou. Stovky metrov okolo mňa… keď trochu preženiem, tak poznám po hlase, či
spieva práve sýkorka Vierka, alebo Žofka… samozrejme preháňam… Žofku si totiž
hana slunská s maokem
Maok
43
Olomoucká Ponorka.
Undergroundová mekka
s geniem loci. Zde jsem
pil první pivo, zde jsem
C ENS
poprvé slyšelE postpunR
kovou kapelu
Srevny
Vaštar.
V proudu řeky jsou
jako dvě peřeje, dobíhají se, doplňují a zase
opouštějí, aby mohli
v následující písni společně překonat další
kámen, který potkají.
RECE
Lžičk
a
v šup
bení a v roce 2006 vydala své třetí studiové
líku
album s názvem Rota Fortunae. Mluvíme-li
o epice folku, zádumčivosti, tajemné romantice, něžné syrovosti města, stručně charakterizujeme tento počin. Nahrávka obsahuje
sedm skladeb s promyšlenou a vtipně rozplánovanou strukturou. Počáteční dvě skladby
Intro a Proroci, jsou zhudebněné výkřiky
z novely Ohyzdný duch W. S. Burroughse.
Nádechy burroughsovské dekadence (nechť
tvá láská šplíchá / jak stříkačka melasy / věnuj
mu svůj polibek života / prostrč mu jazyk hluboko do hrdla / a ochutnej co sněd / a blahořeč
jeho trávení), doprovázené punkovou rytmizací a jednoduchými vokály, naznačují,
že album bude více o textech a jejich sděleních než o virtuozním přednesu hudebníků.
Burroughsův text se objeví ještě v poslední
skladbě Hmyzí pohřeb. Ostatní skladby otextovali kapelník Jiří Bajer a Dana Jevická. Zde
představují zádumčivou Konradinovu stálou
depresi za záclonou jako entrée k ústřednímu
leitmotivu kapely Sredni Vaštar. Epická mytizace tajemného tvora Sredniho Vaštara, uctívaného sirotkem Konradinem ve staré kůlně.
Naproti tomu skladba Feromony slouží jako
slavobrána ke vstupu do kapitalistického
zjevení přítomna. Vzdor a punkový protest
nacházíme ve skladbě Město, která je lokalizovaná do Olomouce. Ruchy ulice, orloj
nebo dopravní prostředky ukazují kontinuitu kapely k městu, hudbě a k tolik potřebné
big-beatové katarzi.
„Hudba je
univerzální řeč lidstva.“ H. W. Longfellow
to není
hudba na první poslech. Když klavíristka
Marie klidným hlasem něžně popisuje, jak
svého partnera v noci udusí, člověk jako by
nechápal metaforu. Ale v kontextu celého
nového alba Na nože to není nic neobvyklého.
Na pozadí laskavých klavírních a kytarových
melodií zde probíhá bouřlivý, ale přesto
smířlivý boj na život a na smrt. Nejistota
prostupuje v podstatě celým albem. Ne snad
proto, aby děsila, ale aby dokázala křehkost
našich vztahů. Kieslowski zpívají, aby mohli
mlčet. Možná pijí dál a pijí víc, jak zní v písni
Špinavý dny, a možná mají opravdu chuť se
někdy zabít. Přesto se shodují: „Budeme
spolu, i když to bolí…“ – a to je ono. Snaha
hledat kompromis, která ale není patetická
nebo rezignovaná. Kieslowski totiž nepláčou!
Balancují na ostří nože, a jak se zdá, daří se
jim více než dobře. Duo, tvořené hudebníkem DKP, který působil v kapelách Bez peří,
Houpací koně a je členem doprovodné kapely
Xaviera Baumaxy, a pianistkou Kieslowski,
o sobě dalo vědět už prvním albem Tiché
lásky. Možná nečekaně v něm kloubí rockovou a folkovou část svých já do osobně laděné
poezie, která proplouvá čistými zvuky jejich
hudby. Stejně tak nové album Na nože přináší do našich hudebních vod něco nového,
nezvykle něžně surovou otevřenost. Jejich
umění spočívá v intimitě a syrovosti akustického zvuku kytary a piana, který vyniká
v kontrastu s jejich dvěma barevnými hlasy.
MAGDALENA BRAUNEROVÁ
gramozaika
NSOR Klid krájí Kieslowski
ED
Písničkářské duo Kieslowski,
Kapela má za sebou víc jak dvacetileté půso-
Dekadentní mýtus
LUKÁŠ SEDLÁČEK
D
na čaji s…
Na nože (2012)
E
44
Kieslowski
Rota Fortunae (2006)
R
Děkuji za krásná slova.
Srevny Vaštar
O
často mýlim s Klárkou… je mi úplne jasné, že keby som sa napríklad presťahoval do
Kazachstanu, tak by moja hudba dostala iný odtlačok… krajina by sa na nej podpísala…
ale keď rozšírim vnímanie krajiny na to, že vlastne mojou krajinou je Zem, tak to má
tiež svoj odtlačok v Hudbe… takisto, keď sa uvedomím v pocite, že mojim domovom je
Vesmír, zasa je to trochu iná úroveň vplyvu… no a o uvedomení sa vo Všehomíre, ani
nevraviac…
Projevují se ve tvé hudbě odrazy přírody?
Veľmi silno… od obrazu stromov vo vetre až po prelet kométy galaxiou, alebo trblietanie hviezd…
Jakou krajinou nejraději putuješ?
Vnútornou… ale každá krajina je pre mňa zdrojom inšpirácie… je to otázka rovín
vnímania… môžem povedať, že rovnako mám rád zasnežený zimný les, kde je počuť len
dalekú ozvenu štekajúceho psa premiešanú so zvukom kvapiek padajúcich z konárov na
zem, ktoré boli ešte pred chvíľou vločkami… po tom, ako sa ich dotklo laskavé zimné
Slnko…
Jaký má pro tebe význam kontinuita ve světle vývoje a lidského života?
Kontinuitu vnímam ako zdroj zotrvačnej sily… čím je dlhšia, tým je väčšia zotrvačnosť… keď túto zotrvačnosť využijeme ako podporu pre ďalší rozvoj, namiesto konzervovania dosiahnutého, zachovávame v tom Život… udržujeme kontinuitu… myslím si,
že napríklad v hudbe a v kultúre je možné kontinuitu prerušiť… môže vzniknúť diera…
priepasť… buď tým, že sa konzervuje niečo staré, bez toho, aby sa do toho vkladal nový
život a špecifická energia ďalších generácii, alebo prostým zabudnutím… a potom sa
musí rôzne nadväzovať… aspoň tak to vnímam ja… môžu byť rôzne pohľady…
Kontinuitu v kultuře můžeme nazvat také určitou tradicí. Na Slovensku lidé daleko intenzivněji žijí folklorní tradicí než v České republice. Čím to, že je zde tak živá?
Myslím si, že práve tým, že sa ľudovej hudbe začalo venovať veľa mladých ľudí s tým,
že do toho vnášajú dnešného ducha… tak sa hudba a kultúra udržuje nažive. Jedno
obdobie tu bola celkom slušná diera… len sa udržovali akési kultúrne múmie… ale
samozrejme vďaka tomu to úplne neumrelo a teraz je na co nadviazať… a naberá naozaj
silné obrátky… páči sa mi to… napríklad ako oživla fujara za posledných pár rôčkov,
to naozaj len čumím… keď som pred dvanástimi rokmi začal na fujare hrávať niečo
iné než ľudovky, tak som bol tak trochu podivín… teraz je to už bežné… a z toho mám
radosť… vyvíja sa to dopredu…
Máš nějaké přání?
Och, mám jedno silné prianie… chcem sa naučiť ŽIŤ… žiť v súlade so svojim srdcom
a so srdcom Všehomíru…
45
V zákrutu životního příběhu
foto|Karel Cudlín
Sylva Fischerová|(1963) česká básnířka,
prozaička a filozofka. Na Univerzitě Karlově
začala studovat dva výrazně odlišné obory, filozofii a fyziku, nakonec absolvovala klasickou
filologii. Jejím debutem byly příspěvky v almanaších mladé poezie Zvláštní znamení a Klíčení.
Nyní se věnuje nejen poezii, ale i próze (Zázrak:
Pasáž). Píše také pro děti (Júla a Hmýza aneb
Cesta do Juliiny země: Egbérie a Olténie).
Její knihy jsou překládány do mnoha jazyků,
sama se podílela na anglickém překladu sbírky
The Swing in the Middle of Chaos: Selected
Poems. Její zatím nejnovější knihou je Evropa je
jako židle Thonet, Amerika je pravý úhel (2012).
pět otázek pro…
Se Sylvou Fischerovou si povídala Lucie Šebestová.
46
Jaký druh literatury ráda čtete, co jste
četla v poslední době? Popřípadě, je
nějaká konkrétní kniha, kterou byste
doporučila čtenářům?
Čtu už od dětství vlastně všechno, od
řeckých mýtů přes pohádky, Karla Maye
a Julesa Verna až k naučné a posléze filozofické literatuře. S léty se to přirozeně
mění. To hltavé čtení, které praktikujete
v mládí, potom zmizí. Navíc řadu knih
už jenom z popisu své práce číst prostě
musím. Čili pořád něco čtu, většinou
v nějakém cizím jazyce. Pokud je ale řeč
o tom, jakou beletrii mám zrovna rozečtenou, tak jsou to Zábranovy povídky
v novém vydání v Torstu a antologie současné polské poezie vydané ve Fra. A co
se týče doporučení čtenářům, mám hned
dva kandidáty. Prvním je kniha Byly jsme
tam taky Dagmar Šimkové, nesmírně staLŽIČKA V ŠUPLÍKU 4/2012 zakoření
tečné ženy, která strávila kvůli prkotině
šestnáct let v komunistických kriminálech. Je to úžasně napsané, jsou tam scény,
které člověk nedostane z mysli. To by si
měl přečíst každý občan tohoto státu.
Druhá je kniha nedávno zemřelého profesora Petruska Společnosti pozdní doby.
On se tím názvem snaží vyhnout pořád
skloňované době postmoderní, ale má na
mysli právě ji, tedy dobu, kterou žijeme.
Kniha nesmírně živá, vtipná, a zároveň
fundovaná.
V čem nacházíte svou inspiraci?
On vám asi každý řekne, že inspirovat
může člověka v podstatě cokoli – slovo,
které uslyšíte v autobuse, pohled z okna,
sen a samozřejmě všechno, co prožíváte
a čím žijete. Takže paušálně na to neumím odpovědět. Pravdou ale je, že jsem
zjistila, že obzvlášť staří autoři, ať už filo-
zofové nebo teologové, mají tu vlastnost,
že mě nad jejich myšlenkami začíná něco
napadat, že mě nějak vedou.
Čím byste chtěla být, kdybyste nebyla
spisovatelkou?
Inu, co chcete slyšet: těžítkem? Nebo
lžičkou v šuplíku? To nejsou špatné scénáře. Ale vážně: to, že se člověku podaří
napsat něco dobrého, co může s nejlepším svědomím „dát ven“, je věc natolik
nejistá, že já o sobě v kategoriích spisovatel/spisovatelka neuvažuju. Prostě píšu,
a někdy se to povede. A živím se jinak,
nejsem na tom závislá. V takové pozici
bych se octnout nechtěla.
Je nějaké konkrétní téma, o kterém byste
ráda napsala knihu (sbírku), ale zatím
k tomu nedošlo? A proč?
Sbírky vůbec nepíšu tematicky, byť
se to tak může jevit. Vždycky se octnu
jakoby v nějakém zákrutu životního příběhu. Ten má nějaké kontury a postupně
se mi to složí do nějakého (snad) dramatického oblouku. Často tam taky zapracuju nějaké starší věci, o kterých zjistím,
že tam patří. S prózou je to jiné, tam musí
být značná rozvaha už dopředu. Mám
v hlavě nějaká témata, ale je to ve stadiu
rozmýšlení a rozpracování, tudíž o tom
nechci mluvit – jak jsem řekla, nemáte
žádnou záruku, že se to povede. Kromě
toho se může stát, že se kniha zrodí
úplně neplánovaně, jako má poslední
próza Evropa je jako židle Thonet, Amerika je pravý úhel. Ta spadla z nebe, skoro
doslova, bez jakéhokoli předchozího
záměru. Goethe jednou řekl, že ta nejlepší díla jsou díla příležitostná. Jestli je
„thonetka“, jak knize říká Martin Reiner,
nejlepší, nevím. Ale „příležitostnost“ mi
připadá jako dobrý princip.
Jak se vám překládaly vaše básně do
angličtiny? Chystáte se překládat i dále?
V angličtině vám vyšly dvě sbírky. První
jste nepřekládala, druhou již ano. Bylo to
z nějakého konkrétního důvodu autorské
přesnosti?
Kdepak, to je zase situační záležitost.
Může za to Stuart Friebert, americký básník a překladatel, se kterým mě seznámil
Miroslav Holub. Když jsem na počátku
nového tisíciletí našla Stuarta na síti
a začala si s ním po síti dopisovat, jeho
návrh – asi hned ve druhém nebo třetím
mailu – zněl: co takhle zkusit přeložit
tvoje básně do angličtiny? Přitom on sám
má sice kořeny v Čechách a na Slovensku, ale česky vůbec neumí. A já angličtinu nikdy speciálně nestudovala. Mám
sice ten jazyk ráda, ale prostě nemůžu
říct, že bych uměla dobře anglicky. Tak
jsem hned odepsala, že to je hloupost,
že to nemůžeme zvládnout. On odepsal,
že to můžeme přinejmenším zkusit. No,
a udělali jsme knihu, dokonce ji pak ve
Státech navrhli na překladatelskou cenu
a teď máme hotovou další. Pro mě osobně
byl celý ten proces školou tvůrčího psaní
nebo jak to nazvat, jelikož Stuart je
hrozně kritický a vlastně mě přiměl přepsat některé básně. Zpětně musím říct, že
právem. A ještě něco: když jsem zjistila,
že v textu jsou nějaké hříčky nebo výrazy,
které se prostě nedají přeložit, tak jsem
se vůbec nesnažila o překlad. Napsala
jsem to – jinak – v angličtině. Dokonce se
mi, úplně mysteriózně, podařilo dopsat
anglicky báseň, o které jsem celé ty roky
cítila, že potřebuje jiný konec. A v angličtině za mnou ty verše přišly. Zpátky do
češtiny se mi je přeložit nepodařilo – prostě to vůbec nezní.
[email protected]
lucie šebestová se sylvou fischerovou
Sylva Fischerová
47
LITERATURA
Slečny (wo-men, 2012)|knižní dokument o osudech osmi neprovdaných žen. Rozhovory vedla novinářka Barbora Baronová, fotografie pořídila Dita Pepe. Kniha vyšla díky finanční podpoře lidí zapojených
v projektu kreativcisobe.cz, který funguje na jednoduchém principu: „když se ti něco líbí, přispěj na to!“
VÝSTAVY
Možnosti dialogu|mezi filmem a volnou tvorbou, Jan Švankmajer, pro něhož je surrealismus životním
postojem, 26. 10. 2012 – 3. 2. 2013 v Galerii hlavního města Prahy
DIVADLO
Já, hrdina|Divadlo DISK|inscenace, která není divadlo. Autorský projekt je rekonstrukcí činů bratří
Mašínů a poskytuje maximálně objektivní prostředí pro rozřešení jednoduché, ale vyhrocené otázky:
VRAH nebo HRDINA? Udělej si názor. A pak ho změň.
Přelet nad kukaččím hnízdem|Horácké divadlo Jihlava|divadelní dramatizace ve své době skandálního románu, který se stal i předlohou slavného oscarového filmu Miloše Formana.
příborník
FILM
48
Nezvaný host (2007)|africké bubny mohou změnit život k nepoznání. Stačí potkat správného člověka
na nesprávném místě a nebudete si ničím jisti.
Skafandr a motýl (2007)|něžný příběh člověka, jehož veškerá komunikace s ostatním světem spočívá
v mrkání jedním okem. Natočeno podle skutečného příběhu.
U
LŽIČKA V ŠUPLÍKU
čtvrté číslo|druhý ročník 2012
šéfredaktorka|renáta judita svobodová
zástupkyně šéfredaktorky|eva johnová
redaktorky a redaktor|vendula drozdová|petra plevová|lucie šebestová
magdalena braunerová|zuzana kohoutová|lukáš sedláček
externí redaktoři|světlana kopřivová|anna bobreková
kateřina ráchel valášková|hana slunská
korektury|zuzana kohoutová
ilustrátorka|pavla kopřivová
obálka|pavla kopřivová
kalendář|radek pěnička
sazba a typografie|renáta judita svobodová
mezi smysly kateřina ráchel valášková|na kávě s… kateřina ráchel valášková
na světlo světa zveršovaná věta renáta judita svobodová
zuzana kohoutová|eva johnová|etudy z kredence eva johnová
divnodění eva johnová|na pivu s… lukáš sedláček
zjevení z jeviště kateřina ráchel valášková|na čaji s… hana slunská
gramozaika lukáš sedláček a magdalena braunerová
plevelení petra plevová|je to prozaické, přátelé vendula drozdová a petra plevová
pět otázek pro… lucie šebestová|lžičkultura lucie šebestová
telefon|736 275 409
e-mail|[email protected]
web|http://lzicka.wbs.cz
časopis je dostupný v olomouci na těchto místech do doby jeho rozebrání:
univerzita palackého|ff up (katedra bohemistiky, katedra sociologie,
katedra filosofie), konvikt, cyrilometodějská teologická fakulta
knihovny|zbrojnice (knihovna up), vědecká knihovna v olomouci
kavárny|café betánie, café 87, kavárna õde, café sant' angelo, café m
čajovny|té & café kratochvíle, čajovna wabi, dobrá čajovna, galerie u mloka
hospody|ponorka (hospoda u musea), hospoda u kuděje
knihkupectví|knihkupectví studentcentrum
a v brně v místogalerii a čajovně na skleněné louce
časopis vychází za podpory evropského sociálního fondu
a katedry bohemistiky ff up
vytisklo vydavatelství univerzity palackého v olomouci,
biskupské náměstí 1, 771 11 olomouc
vyšlo v prosinci 2012 v nákladu 350 ks
časopis je neprodejný
uzávěrka zasílání příspěvků do dalšího čísla je 13. ledna 2013
„Čtení textu znamená trvání kontinuity, dokud text světa čteme, nenastane jeho konec a zhroucení do
naprostého chaosu." Josef Vojvodík
redakce doporučuje
Angus & Julia Stone|australští sourozenci, jejichž hudba spojuje
a povznáší… Paper Aeroplane, Devil’s Tears, Draw Your Swords,
The Wedding Song…
Bebe|španělská hudební delikatesa
Dulce Pontes|nechat se unést Mořem v portugalském rytmu
Hope Astronaut|folk-rocková pětičlenná kapela založená r. 2009, v loňském roce vydala debutové CD Songs for Mirrors, vystupuje s českými
i zahraničními kapelami
Iyeoka|Simply falling… for her voice
Model Bazaar|pětičlenná brněnská akustik-alternativní kapela s něžnými melodiemi
Nouvelle Vague|Dance with me… in my world of fantasy…
Střídmí klusáci v kulisách višní|navraťme vkus cočechovi tomuzikantovi!
Touch & Go|7 – hold it! – let‘s go Straight To Number One
Zrní|soundtrack ke konci světa – jeden z mnoha konců
jednoho z mnoha světů…
příborník
HUDBA
o
l
tiráž
Časopis vzniká v rámci projektu Inovace filologických studijních oborů
v souladu s potřebami na trhu práce, CZ.1.07/2.2.00/15.0291
l
0
LŽIČKA
v šUplíku
Dotazy, připomínky a příspěvky zasílejte na e-mailovou adresu
[email protected]
sázej básně
do úrodné půdy
ať zakoření
vyklíčí
rozkvetou
a otevřou oči

recensored - Lžička v šuplíku

Transkript

Podobné dokumenty