Ferdinand K lindera

Motto:
Nemůžeme moudrost stále jen sbírat,
musíme ji také uplatňovat.
Cicero
spomyšelský občan
Ferdinand K l i n d e r a
1875 - 1953
Klindera Ferdinand, 22.10.1875 Tuklaty (okr.
Kolín) – 23.10.1953 Mělník, český agrární
národohospodář. Vystudoval strojní inženýrství na
české technice v Praze a absolvoval odbornou
praxi v Itálii a ve Španělsku; 1903 se usadil jako
statkář ve Spomyšli u Roudnice nad Labem. 1911
se zúčastnil cesty českých zemědělců do
Argentiny.
Přední
organizátor
agrárního
družstevnictví a člen vedení agrární strany; od
1914 starosta Ústřední jednoty hosp. družstev, 1918-19 člen Revolučního Národního shromáždění. 1921
založil Centrokooperativ – vrcholné ústředí 12 zemědělských družstevních svazů – a Slovanskou
zemědělskou družstevní komoru. Zastupoval české zemědělství na většině mezinárodních sjezdů a
porad. Zkušenosti ze svých cest do zahraničí shrnul v knihách Český rolník napříč Argentinou (1912),
Český rolník slunnou Itálií (1914) a Český rolník severskými státy (1937).
Tolik z Tomešova biografického slovníku. Posléze stručně ze statistických dat Ministerstva vnitra
České republiky (stav ke dni 20.11.2002):
Příjmení Klindera je v České republice evidováno 103x, svojí četností je v pořadí 8079-té, příjmení
Klinderová se vyskytuje celkem 117x a je v pořadí 7400-té.
I. Z historie statku.
B
ývalý spomyšelský občan ing. Ferdinand Klindera, jehož 130. výročí narození letos vzpomínáme, je
místními obyvateli právem spojován s usedlostí čp. 20, která se nachází na návsi poblíže budovy
dnešního Obecního úřadu (čp. 120), naproti ní stojí památník obětem války. Jaká však byla historie
tohoto statku? Podle dostupné literatury se mi podařilo sestavit rodokmen rodiny Šimáků, předchozích
vlastníků statku čp. 20.
V
áclav Šimák, majitel statku čp.20 ve Spomyšli, předával svůj majetek synovi, který studoval v Praze
a je znám svým přátelstvím s Karlem Hynkem Máchou. Statek předával v době, která pro něho
pravděpodobně nebyla vhodná, ale okolnosti ho k tomuto kroku přinutily. Posuďte sami z textu
dochovaného dokumentu:
Příloha Spomyšelských aktualit č.3 a 4 / 2005
- I -
Poněvadž já Václav Šimák neustále v nemoci postavený a také můj sešlý věk, který pod dnes 67 let dostupuje mně tu
sílu a další schopnost k vedení hospodářství mé dominikální sedlské živnosti Nro. Cons. 20. ve vsi Spomyšli ode dne ku
dni ubírá a já tehdy – jako i moje již nápodobně ve věku 63 let sešlá manželka Anna v stavu nejsme naši živnost dále
v pořádku vést a skrze to také se obáváme, by jsme v našem dalším hospodářství ke zkáze nepřišli a tu živnost hubit
Václav Ssimak
rychtář ve Spomyšli
nar. 1764 ?
zemř.
Anna
svatební smlouva ze dne 10.02.1789
Marie
1.žena:
Marie, roz. Hausmanová
dcera hospodského
z Hloubětína u Prahy
roz. Křížová z Ouholic
nar. 1765 ?
zemř. 28.04.1855 (věk 90 let)
Antonín Ssimak
František
nar. 16.08.1808
zemř. 24.08.1876
Spomyšl čp.25
zemř. 13.12.1868
(věk 75 let)
2.žena:
Marie, roz. Laxová
dcera grunt. z Kobylis u Karlína
zemř. 06.02.1929 ve věku 90 let
Marie
zemř. 04.03.1856
(věk 20 let)
Anna
nar. 17.04.1858
zemř. 04.08.1858
Antonín
zemř. 05.03.1844
(věk 2 roky)
Karel Antonín
nar. 20.05.1859
zemř. 22.07.1876
Antonín
zemř. 14.07.1852
(věk 7 let)
Julie Marie
nar. 16.05.1860
zemř. 25.07.1860
Alois
zemř. 10.02.1850
(věk 2 a půl roku)
Karel Bohuslav
nar. 22.10.1861
zemř. 04.02.1880
Bohumil
nar. 09.07.1853
zemř. 25.03.1936
Růžena Anna
nar. 17.04.1864
zemř. 28.12.1864
syn Lev Šimák
akad.malíř
Anna Julie
nar. 21.05.1865
(v roce 1936 ještě
žila)
(po smrti manžela se
znovu provdala za
Václava Šustra, rolníka
ve Spomyšli čp.8)
manželství
František
Sailer
nenechali, tak jsme přinuceni živnost tu našemu synovi Antonínovi do vlastnictví skrz uvedené a nevyhnutelné příčiny
postoupit, v následku čehož my Václav a Anna Šimák, manželé, mocí přítomného zápisu postupujeme a již jsme také
skutečně postoupili, ten nám dle knihy gruntovní Spomyšelské Nro. 2. na listu 23. a v té samé dle vtělených svatebních
smluv od 16.února 1789 vlastně připsaný, přináležející ve vsi Spomyšl pod Nro. Cons. 20 nové – 15 staré, ležící
dominikální selský statek, jenž v stavení, v štěpnici, též 55 strychů polí, v jedné v Spomyšelské obci ležící vinici a také
pod židovským krchovem ležícíma dvouma věrteli polí pozůstává (a v kterém statku my jeden pár tažných volů, jeden
vůz s vším příslušenstvím, jeden pluh a brány, 4 krávy zanecháváme) vším právem pohodlí a břemen, jak tu samou
Příloha Spomyšelských aktualit č.3 a 4 / 2005
- II -
sedlskou živnost předešlí držitelové a později my sami jsme v pokojném držení a užívání měli, neb míti mohli,
nadpravenému 23 let starému synu Antonínu Šimákovi do jeho neobmezené vlastnosti, zákonnému užívání a
svobodnému dědičnému vládnutí v sumě per 1600 f, řku jeden tisíc šest set zlatých v stříbrné měně a poněvadž
2) náš nadpravený syn Antonín Šimák již 8 let v studiji stojí, skrze ten čas nás mnoho koštoval a my jej nyní
skrze naše stáří, jak zprvu podotknuto jest živnost tu provozovat v stavu nejsme, a tím méně nám nakládat nemožné
jest, tak z ohledu toho, že on nás ten samý mnoho set koštoval, tuto výlohu za jeho otcov- a mateřský podíl se zde tímto
účtí a z ohledu toho, že on ten samý statek v mírné a snesiteldlné ceně do vlastnictví nabývá, více nic za podíl neobdrží,
leda by se časem svým předokázalo, že by naproti svým sestrám a bratrům míněj obdržel, tenkráte ten samý do
věnování podílů, co by rodiče za dobré uznali, pod jménem přídavků obdržeti má.
3) Z postupující sumy 1600 f v stříbrné měně nastupující syn Antonín zaplatí bratru Františku Šimákovi 800 F
a sestře Marii Šimákové 800 F v stříbrné měně … a sestře Marii ještě obzvláště z těch statků pozůstávajících 4 krav dvě
krávy jí napodobně při jejím provdání odevzdati musí. (Zkráceno.)
4) Zaplatí syn Antonín některé pohledávky na statku váznoucí. (Tento odstavec neopsán, uveden pouze jeho
obsah.)
5) (Uveden pouze výtah o výměnku rodičů.) Vymiňují si ročně k sv. Havlu 12 strychů žita, 3 str. pšenice, 2
str. ječmene, ½ str. hrachu, ½ str. prosa, 1 vykrmené prase, pro 1 krávu futr, kterou sobě výměnkáři koupí, pro kterou
hospodář v stáji plac udělat musí, futr pro 4 slepice a 1 husu, 1 věrtel sole, 1 fůru uhlí pro 8 str. a na místě dříví
ponechávají sobě výměnkáři vedle vinice jeden celý les pro jehličí a otýpky, též jednu zahrádku u špejcharu, pod 6 řad
ovocných stromů ve velké zahradě na Příči (?), 4 stromy třešňové na vinici též k bezplatnému užívání - - a konečně
bezplatný byt v tej síni se vy nacházející světnici a též tam komoru. - - V případě úmrtí jednoho z výměnkářů odpadne
1
/3 sypaného výměnku, ostatní zůstává.
6) O daních a poplatcích. (Vynecháno.)
7) Syn Antonín ještě neplnoletý jest, tak ten samý, dokavade svou plnoletost nedosáhne, oprávněn není grunt
ten zadlužit, nikomu postoupit, nebo odprodat. Při čemž dalšímu potvrzení přítomný postupující list, který k dosáhnutí
knihovní vlastnosti na dominikální sedlský statek pro Antonína Šimáka a pak k pojištění výměnku pro rodiče a podílův
pro syna Františka a dceru Marii do knih vtělen a vyznamenán být může od obou stran a k tomu dožádaných svědků
vlastoruční podpis.
Stalo se v Spomyšli dne 22.března 1831.
Václav Pokorný
dožádaný svědek
V á c l a v Š i m á k, odstupující
+++
Jan Truska
dožádaný svědek
A n n a Š i m á k o v á, spoluodstupující
K podpisu požádaný
Franz Janoch
Antonín Šimák
nastupující
A
ntonín Šimák, který měl studovat v Praze medicínu, musel v průběhu nemoci a po smrti svého otce
studií zanechat – byl povolán na statek ve Spomyšli, aby se ujal jeho řízení. Byl výborným lovcem a
stal se oblíbencem hraběte Desfoura v Horních Beřkovicích. Na hony vyrážel buď sním nebo s jiným
panstvem až do vzdálených Tyrol i jinam.
P
ředávacím aktem z otce na syna se stal majitelem spomyšelského statku čp. 20 Antonín Šimák.
Tento majitel byl posléze dvakrát ženatý a měl celkem 11 dětí. Pouze dvě z nich, Bohumil a Anna
Julie, vždy nejmladší z každého manželství, se však dožily dospělého věku.
N
a zlomu osmdesátých a devadesátých let 19.století procházela usedlost čp. 20 obdobím určitých
problémů, které si můžeme, ale pouze zčásti, přiblížit pomocí pěti dochovaných dokumentů z té
doby. Jejich zachovalost však není 100%ní, občas některá část chybí, svůj podíl na tom mají i myši …
Příloha Spomyšelských aktualit č.3 a 4 / 2005
- III -
1.
Praes. 26. juli 1890, Nro 9872
Vilemína Gallusová vdova po advokátu a ck.notáři a Rozálie Fetterová vdova po
lékaři – obě z Brandýsa N./L., Klementina Miková manželka vrchního řiditele
cukrovaru v Žatci a JUDr. Albert Gallus advokát v Praze 808-II Václavské
náměstí 72 /:doručení tomuto:/
proti
p. Františku Šimákovi výměnkáři ve Spomyšli čp.20 resp. jeho pozůstalosti do
rukou kuratora ad actum
za výmaz záznamu výmazu hypotečního pohledávání Františka Šimáka sumou
800 zl. stř. na usedlosti čp. 20 ve Spomyšli ve vložce 20 téže obce jakožto vkladbě
hlavní a na pozemku čkat. 230 ve Spomyšli ve vložce 132 jakožto vkladbě
vedlejší ležícího. –
K slyšení stran o této žádosti … stání na den x2.srpna 1890. … zde u soudu …
2. Žádost Marie Šimákové …
Slavný ck. okresní soude v Roudnici, Marie Šimáková, opět provdaná Šustrová,
gruntovnice ve Spomyšli Drem Martererem v Praze
proti
pí. Vilemíně Gallusové, Rozálii Fettrové a Klementině Mikové a p. Dru Albertu
Gallusovi všechny zastoupeny p. Drem Albertem Gallusem v Praze čpop. 808/II.
k čís. 9871 1890
za změnu dražebních výminek a zastavení druhé exekuční dražby až do
rozhodnutí ohledně kapitálu Františka Šimáka na čp. 20 ve Spomyšli per 800 zl.
stř. pcto 174 zl. 90 kr. … a po zastavení dražby.
(Zajímavostí na tomto dokladu je podpis paní Rosalie Ribak).
Ck.okresní soudce Chlum na tuto žádost dne 22.října 1890 kladně odpovídá takto:
Čís. 13956.
K žádosti této klade se ku slyšení
stran o navržené změně dražebních
výminek a za účelem doplnění
knihovního výtahu, stání na den
4.listopadu 1890
v 8 hodině ranní zde u soudu
v kanc.čís.II. –
Zároveň se na den 23.října 1890 položená II exekuční dražba
pohledávání v sumě 800 zl.stříbra pro
Františka Šimáka na usedlosti čp.20 ve
Spomyšli váznoucí – zastavuje. 3. Občanská záložna v Roudnici …
Slavnému
c.k.
okresnímu
soudu
v Roudnici!
Občanská záložna roudnická advok.
Josefem Mokrým v Roudnici,
proti
pí. Marii Šimákové, provd. Šustrové ve
Spomyšli č.20
k čís. 16948 1890
za exekuční dražbu usedlosti čp.20 ve
Spomyšli pcto. 2100 zl. …
Týž ck.okresní soudce Chlum odpovídá
na žádost dne 18. dubna takto:
Čís. 4475
K žádosti ze dne 11.dubna 1891 č. 4475 povoluje se občanské záložně v Roudnici pro
pohledávání 2100 zl. s přísl. exekuční dražba usedlosti čp. 20 ve Spomyšli, Marii
Šustrové patřící na 20 548 zl. odhadnuté, pod dražebními výminkami soudem
schválenými dle nichž vadium 2060 zl. obnáší.
Příloha Spomyšelských aktualit č.3 a 4 / 2005
- IV -
K výkonu této dražby klade se dvojí stání a sice:
1. na den 23.června 1891.
2. na den 23.července 1891.
Vždy v 8 hodině dopolední u tohoto soudu v kanc.č.II. s tím, že předmět prodejný teprvá při druhé dražbě i pod cenou
dražební prodán bude. – Věřitelům, kterýmž by tento výměr a další této dražby se týkající výměry z jakéhokoliv důvodu
doručeny býti nemohly, ustanovuje se ku hájení jich práv pan JUDr. Adolf Stein advokát v Roudnici opatrovníkem ad
actum. – V knihovní výtah, dražební výminky a odhadní protokol lze u soudu nahlédnouti.
Na útratách této žádosti připisuje se soudně zmíněná částka pr. 21 zl. 22 kr. proti exekutce.
Příloha se vrací.
4. Osm set zlatých pro Františka Šimáka za 106 zlatých
Čís. 8952.
Při dne 24.července 1891 odbývané exekuční dražbě vydražil
JUDr Božislav Kožený v plné moci JUDr Alberta Galluse
advokáta v Praze, pohledávání v sumě 800 zl. stříbra bez úroků,
jež podle zápisu ze dne 23.března 1831 sub. praes. 30.března 1831
č. 253 pro Františka Šimáka na usedlosti čp. 20 ve Spomyšli Marii
Šimákové patřící – leží, za nejvyšší podání 106 zl.
K rozvrhu této trhové ceny klade se stání na den
21.srpna 1891.
o 8. hodině dopol. Zde u soudu v kanc. Č. II, ku kterémuž se
účastníci buď dostaviti neb pohledávky své písemně ohlásiti mají.
–
Zároveň se vydává Albertu Gallusovi odevzdací listina.
Cís. král. okresní soud v Roudnici,
Dne 27.července 1891.
Ck. okresní soudce
Chlum
5. Nejsložitější doklad, ale dostáváme se k roku 1892 …
Čís. 13295
Cís.král.vrchní soud zemský dal stížnosti Vileminy
Gallusové, Rosalie Fetterové, Klementiny Míkové a Dra
Alberta Gallusa na výměr ze dne 9.září 1891 č. 10424
civ. pokud jim k výkonu exekuční dražby usedlosti čp.
20 v Spomyšli, Marii Šustrové patřící, výměrem ze dne
18.dubna 1891 čís. 4475 civ. pro pohledávání občanské
záložny v Roudnici povolené dvoje stání položena byla,
a výkonu povolené II.exekuční dražby pouze jedno stání
na den, který c.k.okresní soud určiti má – klade, při
kterém zmíněná usedlost i pod odhadní cenou nejvíce
podávajícímu postoupena bude,
poněvadž
výměrem ze dne 18.dubna 1891 čís. 4475 civ. K výkonu
exekuční dražby usedlosti č.p. 20 ve Spomyšli, dvoje
stání a sice první na den 23.června 1891 a druhé na den
23.července 1891 položeno bylo, první stání odročeno
nebylo, tedy když i ku stání tomu žádný kupec se
nedostavil, první stání obnovené býti nemůže, - to tím
méně, an usnešením c.k.vrchního soudu zemského ze
dne 22.září 1891 č. 23168 civ. v moc práva již vešlým,
zamítnutá, byla stížnost Marie Šustrové na výměr ze dne
26.června 1891 čís. 7627 … a dodatek k intimatu ze dne
2.července 1891 čís. 7864 civ. jimž stranám sděleno
bylo, že k dotýčnému prvnímu stání k výkonu exekuční
dražby nikdo se nedostavil, a že tedy II na den
23.července 1891 položená exekuční dražba, ve své
platnosti zůstává, - c.k. okresní soud , který se výměrem
ze dne 17.července 1891 čís. 8516 civ. na žádost Marie
Šustrové, vzhledem ku stížnosti výše zmíněné, pouze II
exekuční dražba na 23.července 1891 až do
Příloha Spomyšelských aktualit č.3 a 4 / 2005
- V -
právoplatného rozhodnutí o stížnosti zastavil – pouze jedno stání k výkonu II exekuční dražby položiti měl.
Nárok na úhradu útrat stížnosti se zamítá, poněvadž exekutka položení dvou stání k exekuční dražbě nezavinila.
O tomto rozhodnutí c.k. vrchního soudu zemského ze dne 3.listopadu 1891 č. 27295 se věděti dává.
K výkonu výměrem ze dne 18.dubna 1891 č. 4475 občanské záložně v Roudnici pro pohledávání 2100 zl. s přísl.
povolené exekuční dražby usedlosti č.p. 20 ve Spomyšli Marii Šustrové patřící, klade se jediné stání na den
21.ledna 1892
o 8 hodině dopoledne zde u soudu v kanc. Čís. II s tím, že uvedená usedlost při tomto stání i pod cenou odhadní nejvíce
podávajícímu postoupena bude.
Od c.k. okresního soudu v Roudnici
dne 10.listopadu 1891
C.k. okresní soudce Chlum
Publikované dokumenty jsou vlastně soudními spisy, psané právnickou, pro většinu z nás poměrně nesrozumitelnou
skladbou vět a s některými latinskými výrazy a zkratkami.
D
cera Anna Julie z druhého manželství Antonína Šimáka, v době otcovy smrti pouze jedenáctiletá,
se vdala za Františka Sailera, který obdržel usedlost odevzdací listinou č. 3319 dne 16.března
1892.
T
rhovou smlouvou ze dne 20.ledna 1903 koupila od Františka Sailera spomyšelskou usedlost č.p. 20
paní Barbora Klinderová a dne 14.června 1907 ji převedla na manžele ing. Ferdinanda a Annu
Klinderovi.
Klindera František
z Tuklat č.2
31.12.1839
< 14 03 1906
1.manželka
2.manželka
Klinderová Anna,
roz. Židlická z Limuz č.5
27.05.1838
Klinderová Barbora,
roz. Perníčková z Miskovic
27.05.1838
< 16.01.1917
Klindera Ferdinand Karel
z Tuklat č.2
22.10.1875
< 23 10 1953
Klinderová
Jarmila
provd. Kádnerová
17.04.1900
< 22.11.1994
A
Klinderová Anna Albína
roz. Jirsová
27.02.1877
< 05 06 1954
Klinderová
Drahomíra
06.02.1907
< 15.06.1916
Klinderová
Věra
05.08.1912
< 23.02.1915
Klinderová
Stanislava
provd. Slavíková
zde bychom mohli nechat promlouvat nejstarší dceru Ferdinanda Klindery paní Jarmilu
Kádnerovou, která ještě před svým odchodem ze zdejšího světa stačila nadiktovat své vzpomínky
na rodinu a Spomyšl svému synovi, panu ing. Slavoji Kádnerovi, CSc.
Příloha Spomyšelských aktualit č.3 a 4 / 2005
- VI -
II. Babiččino povídání
Úvod
Jak vzniklo toto „Povídání“
Narodil jsem se jako druhý syn své „mamičce“ - jak
jsme tehdy říkali - a svému „tatkovi“ - jak jsme ho volali
- a bylo nasnadě, že asi chtěli jako druhé dítě dceru. Ale
nevyvedlo se to. Druhý byl také syn a měl se čile k světu:
papal a spinkal a vůbec nezlobil, což nebylo u syna
prvního.
A tak, ač prvorozený byl stále „jednička“, byl
druhorozený v rodině stejně (i když asi ne tak okázale)
milován. Navíc se mohl a chtěl točit kolem své matky
zejména v kuchyni, kde ho všechno bavilo. Jako dělávají
dcery, udělal ji svojí důvěrnicí všech vznikajících i
různými peripetiemi procházejících milostných vztahů,
tady ovšem k dívčímu pokolení. A máti (jak jsem pak
začal říkat) ráda roli důvěrnice hrála a byla ochotna
přebírat i s tím související úkoly. Často jsme povídali o
rodinných věcech, odkud jsme přišli, a jak to bylo před
tím, než nám vzali statek (však jsem již jako dítě k tomu
měl celou řadu otázek, když se jelo do Spomyšle opatrně, aby nikdo moc neviděl, nebo když na domě, kde
je dnes obecní úřad, byl nápis „Klinderův dům“ nebo
když se jezdilo „na hroby“ do Lužce nebo často s mojí
babičkou Klinderovou i na hroby jinam).
Jednoho dne mne napadlo, že vlastně tyto věci, které jsou
v paměti mojí matky a které my mladí vůbec neznáme,
by neměly zůstávat jen na vyprávění, ale měly by být
známy celé rodině, zejména té, která přichází a přijde.
Budiž Bohu žalováno, že mne to napadlo pozdě, příliš
pozdě! A tak to povídání není zdaleka všechno, které
jsme si chtěli s mojí máti povídat a zapsat. Dnes mne to
strašně mrzí a těžko bude dohledat v dokumentech to, co
jsme si nestačili povědět. Však o mnohých věcech ani
žádné dokumenty nejsou.
A tak nechejme nyní povídat babičku Jarmilku, které děti
na Moravě říkali „babička pražská“, jak se mi podařilo
zaznamenat ve vzácných chvílích rodinné pohody ve
dvou:
1. Do školy
Já jsem vlastně pražské dítě. Narodila jsem se 17.dubna
1900 v Praze na Královských Vinohradech v rohovém
domě s poštou v Moravské ulici. Ale když mi byly tři
roky, přestěhovali jsme se do Spomyšle. Byla jsem tak
malá, že jsem se bála přejít dvůr z domu ke stodole. Na
to se ovšem nepamatuji, vyprávěla mi to maminka.
Do školy jsme chodili do Vraňan, do kostela do Lužce;
ve Spomyšli nebyla ani škola, ani kostel, jen dva
obchody: Heller a asi Tausig. Když mi bylo pět let umřel
dědeček. Bydlel s babičkou na statku v jednom pokoji
v přízemí vedle kuchyně. Seděli jsme, já a Jarouš
(vlastně byl můj strýc, ale byli jsme jako sourozenci) na
stoličce a nemohli se dohodnout, kdo je nešťastnější: já,
když nebudu mít žádného dědečka, nebo Jarouš, který
ztratil otce. Dědeček byl pochován v Lužci, po zrušení
hřbitova (nyní je to park) byl přenesen do hrobky na
novém hřbitově.
Do školy bylo dost daleko, děti chodily bosé, já jsem
musela nosit sandály. Byla jsem nerada, líbilo se mi
chodit bosá v prachu. Jednou jsem sandály schovala
cestou do kanálu a měla jsem radost, že jdu bosá. Při
cestě zpátky však byly boty pryč! Úlek se změnil doma
v trest, protože kluci mezitím boty vzali a odnesli je
k nám. Bita jsem však nebyla - pokud si vzpomínám nikdy; matinka mne trestala jinak, třeba na mne
nemluvila.
V zimě jsme chodili také pěšky, jen když byla
plískanice, zapřáhl někdo z rodičů dětí fasuněk, do něj
dali několik otepí slámy a na ně všechny děti z vesnice a
jelo se do školy. Když mrzlo, jeli jsme do školy na
bruslích po cestě; někteří měli jen jednu brusli
přivázanou provázkem k botě.
Příloha Spomyšelských aktualit č.3 a 4 / 2005
Přes oběd jsme se nevraceli, byli jsme ve třídě.
Poslední roky jsem chodila na oběd k řídícím; Ruda
řídících mne vždycky volal, „Jarmilko k obědu,“ a já celá
rudá z rozpaků jsem šla. Učila jsem se dobře. Škola byla
dvoutřídka, děti různých ročníků byly zařazeny do
oddělení, mně se v učení dařilo dobře, tak jsem některá
oddělení přeskakovala..
V zimě jsem toužila po sáňkách. Firma Novák (dnes
„U Nováků“) měla jako obchodní dům rozsáhlý
prospekt; nás bavilo si v něm listovat a vybírat si.
Štolcovi (sousedi) už měli železné sáňky; naši mi dali
udělat u koláře Šimrala; ty byly bytelné, ale těžké. Hned
první jízda skončila špatně: babička mi zamačkávala
bouli na hlavě stříbrnou pětikorunou. Jezdilo se na kopci
nad cihelnou.
Když mi bylo sedm let, dostala jsem sestřičku
Drahunku, ta však zemřela asi v devíti letech. Další
sestřička, Věruška, se narodila.když jsem byla v Praze;
zemřela, když jí bylo dva a půl roku. Dostala černý kašel,
poslali ji doléčit se do Ledčic (u Roudnice) k tetince
Husákové. Tam se snad nakazila tuberkulosovým
bacilem a zemřela. Můj tatínek byl v té době na vojně.
Když Věruška onemocněla, byla jsem v Praze (1915).
Zůčastnila jsem se tehdy u jisté paní Vaňkové
spiritistické seance; na stole byl stoleček s jednou nohou
jako tužkou a na papíře na stole byla abeceda. Když jsem
dala ruce na stoleček, začal se mocí hýbat a napsal:
,,Věruška bude andělíčkem“. Hned jsem jela domů, říci
to matince. Ta chovala Věrušku, která byla již vážně
nemocná. Ještě týž den pak Věruška zemřela. Jak
matinka umírající Věrušku držela v náručí, zbělel jí
pramen vlasů u ramene, kde měla Věruška hlavičku.
- VII -
Tři roky jsme nosili smutek: zemřela Věruška, pak
Drahunka a nakonec babička. Tatínek byl ve válce
v Karpatech a o smrti Věrušky se dozvěděl z novin, kam
se tehdy dávala oznámení místo nyní obvyklého parte.
Když jsem byla ve třetí třídě odjel náš řídící Sekera na
léčení do lázní Letňany; místo něj přijel nový učitel
Krtička. Ten byl z Nového Města nad Metují. Nejdříve
jsme všechny děti brečely pro „svého“ řídícího. Nový
učitel byl z toho celý pryč! Já jsem ale mívala samé
jedničky. S učitelem Krtičkou jsem si - když nastoupil
zpět řídící Sekera - několik let ještě psala.
2. Statek ve Spomyšli
Moje matinka se jmenovala za svobodna Jirsová a
pocházela z Nebovid, kde její rodiče měli půllán. Její
otec Jan Jirsa (druhorozený syn sedláka Jirsy z č.p.1 proto ten půllán) zemřel, když jí bylo 14 let a byla na
výchově v klášteře v Zákupech. Měla sestru Marii,
dalších pět dětí zemřelo. Její matka Barbora Jirsová
rozená Perníčková se znovu provdala; vzala si Františka
Klinderu z Tuklat,vdovce, který měl pět synů a dceru; ta
byla asi jen o rok mladší než nová manželka. Nejdříve se
přestěhoval do Nebovid, ale moc neuměl hospodařit.
Přestěhovali se proto do Tuklat. Brzy však začal chodit
jeden věřitel za druhým a statek na to padl. Klinderovi se
přestěhovali do Prahy, Nebovidy propachtovali a z toho
žili.
Rodina měla dvě dcery babičky Barbory Klinderové
z prvního manželství, Annu a Marii, pět synů dědečka
Františka Klindery z prvního manželství, a to Ladislava
(ředitel panství u hraběte Harracha v Királyhidě), Bohuše
(byl sládek), Otakara (ředitel pošty na Vyšehradě),
Bedřicha (úředník na poště) a Ferdinanda, a dceru
z tohoto prvního manželství Antonii, která byla nejstarší.
Ta se provdala za MUDr Weisse, obvodního lékaře
v Novém Městě na Moravě. V novém manželství se
narodil syn Jaroslav.
Ferdinandovi se nevlastní sestra Anička zalíbila a začal
ji dopisovat. Byl absolventem strojní průmyslové školy,
kam přešel z reálky v Ječné ulici. V té době bydlel
v Žitné ulici v domě, kde bydlel Antonín Dvořák a jeho
rodinu také znal. Po studiích přijal místo u firmy
(německé), která stavěla továrny na destilaci dřeva.
Dostal se až na Podkarpatskou Rus. Tam měl úspěchy a
majitel firmy ho vyzval, aby se naučil italsky, že ho pošle
na stavbu do Italie. Od dělníka Itala se skutečně brzy
italsky naučil a do Italie odjel. I odtud psal krásné a
obsáhlé dopisy. I tady se osvědčil a měl jet do Španělska.
Naučil se tedy také španělsky a byl poslán na stavbu do
Španělska. Jako 24 letý se vrátil a chtěl se oženit. Bylo to
roku 1899. Vzal si tedy Aničku - na svatební cestu jeli do
Benátek. Jako ženatý žádal firmu o zvýšení platu. Když
majitel firmy odmítl, dal výpověď. Ale nové místo
nemohl sehnat. Nakonec přijal nabídku na společenství
v dřevařském podniku v jižních Čechách. Bylo to však
špatné a žili z úroků z věna Aničky (její otec byl dobrý
hospodář a každé ze dvou dcer ročně uložil na věno 1000
zlatých).
Rozhodli se proto podílnictví ukončit, o většinu peněz
přišli a za zbylé peníze koupili statek.Uvažovali o koupi
buď „Šutky“ v Praze Troji nebo Spomyšl. Statek musel
mít velké stavení, aby se tam vešli i s rodiči. Nakonec se
rozhodli koupit statek ve Spomyšli. Na statku byla
hypotéka, kterou museli splácet. Naučili se hospodařit,
tatínek byl přece strojař a matinka vždycky říkala:
,,Každého si vezmu, jenom ne sedláka“. Statek byl
původně psán na babičku, pak ho dala oběma dětem, ale
matinka dostala o jedno pole víc, protože na statek padlo
její věno.
Statek koupili v roce 1903 od pana Sailera. Měl
výměru 103 korce (28 ha), z toho byly 3 korce lesa.
Jeden les sice tatínek vykácel, ale další pruh lesa zase
vysázel.
Mívali 1 pár koní, 1 pár volů, 14 kusů krav, 1 býka
(siemenský) a drůbeže nespočet (husy, kachny, perličky,
slepice); hlídali 4 psi. Selátka od 3 prasnic byla také
zdrojem příjmu.
3. Odkud přišli rodiče.
Babička Barbora byla rozená Perníčková z Miskovic u
Kutné Hory. Měla dva bratry, Josefa a snad Františka.
Josef měl dostat statek, druhý bratr odjel do Ameriky.
Babička žila u strýce v Přelouči; ten půjčoval na úroky a
ona je musela chodit vybírat. Když ji bylo 16 let,
provdali ji za Jana Jirsu, sedláka půlláníka v Nebovidech.
Měla pěkné věno, uložené v záložně v Kutné Hoře.
Záložna se však „položila“ a tak babička o věno přišla;
měli jí to za zlé !!
Prababička Perníčková byla rozená Mušková. Otec
Muška byl vápeník a prodával vápno po vesnicích.
Prababička držela jen na syna Josefa; na dceru a druhého
syna moc nedržela. Proto musela babička ke strýci do
Přelouče a druhý syn odešel do Ameriky.
Syn Josef se oženil a jeho žena byla poloviční zápisnicí
na statku v Miskovicích. Čekali rodinu; byli na taneční
Příloha Spomyšelských aktualit č.3 a 4 / 2005
zábavě, po které se Josef rozstonal, dostal rychlé
souchotiny a zemřel. Těsně před smrtí udělal však
poslední pořízení a v něm výměnek své matce. V
domnění, že matka neošidí vlastní dítě, odkázal polovinu
statku své ženě a na nenarozené dítě nepamatoval. Po
jeho smrti se narodil syn Josef. Vdova se znovu provdala
- velké hospodářství potřebovalo hospodáře. Vzala si
Doležala a na jeho naléhání mu připsala půl statku. S ním
měla dvě dcery. Josef - říkalo se mu Pepík - byl nadaný a
rád četl. Zkazil si oči, ale otčím mu nedovolil ani brýle
(je to panské!). Odmítl ho poslat do škol, Pepík měl jen
měšťanku. Jako bratranec matinky přijížděl často do
Prahy k našim. Jeho výbava na cestu byly dva suché
krajíce chleba jen tak do kapsy. Na statku musel tvrdě
pracovat, nic mu však otčím nedával. Tatínek mu proto
našel místo adjunkta na velkostatku. Přes zimu tam
- VIII -
v místě byl, na jaře mu otčím přikázal, aby se vrátil domů
a on místo opustil. Tatínek mu pak našel místo nové, ale
historie se opakovala. Dokonce i brýle, které mu matinka
koupila, mu otčím Doležal rozšlapal. Pak už jen občas
jezdil do Prahy a po smrti rodičů se už o něm žádná
zpráva neobjevila. Tak jeho podíl na statku
v Miskovicích, zapsaném v zemských deskách, přišel
jiným lidem a nevím, jak vůbec Pepík skončil.
Tatínek pocházel z Tuklat, kde Klinderové hospodařili
dlouhá léta. Jeho dědeček Jan Klindera například byl
osvícený sedlák, byl členem jakéhosi hospodářského
spolku království českého, kde byl předsedou kníže
Schvarzenberk, je o tom dochovaný diplom. Statek
v Tuklatech byl velký; byl blízko zvonice, kde bydlely
sovy, pamatuji se, že ve Spomyšli jsme měli několik sov
vycpaných. Babička Klinderová, matka mého otce, byla
rozená Židlická, myslím z Limuz. Všichni bratři
tatínkovi - on ovšem také - studovali v Praze a bydleli u
tety v Žitné ulici, jak jsem už říkala v domě, kde bydlela
rodina Antonína Dvořáka. Tatínek jako nejmladší musel
několikrát v týdnu ráno před školou na Žižkov pro
chleba, mléko, vajíčka a další aprovizaci, kterou posílali
rodiče tetě jako příspěvek na stravu. Jídlo vozil z Tuklat
mlékař, který prodával v Praze hokynářské zboží.
Teta dětem vařila oběd, k večeři byl chleba a 3
krejcary, za které si měly něco koupit. Časem přišly na
to, že i suchý chléb je dobrý a za takto ušetřené peníze
např. chodily do divadla a kupovaly si knížky.
4. Český rolník na cestách
Začátky hospodaření ve Spomyšli nebyly lehké.
Hospodářství opravdu rozuměla jen babička Barbora.
Ochotně však radila hospodáři - mému otci - a ve
skutečnosti vedla všechno obchodní jednání. Uměla
jednat s lidmi a v obchodech se vyznala. Dědeček
František Klindera více dělal „výměnkáře“.
Tatínek se rychle zapracoval. A tak, ač se mu ze
začátku smáli, že statek ani jeho není a že hospodaření
nerozumí, brzy poznali, že jeho bystrá hlava a rozhled,
který získal ve světě, i znalost řečí jim může být jen
k prospěchu. Stal se členem spolku hospodářů, který
vlastnil parní mlátičku. Začal pracovat v „Kampeličce“,
stal se jejím předsedou ve Vraňanech, pracoval i
v hospodářské záložně v Roudnici. Pamatuji se, že často
po celodenní práci na poli jezdil na kole po schůzích.
Jako člen hospodářského družstva v Roudnici měl
úspěchy, i když místní obchodníci (židovští) ho pro to
neměli moc v lásce. Byl přesvědčen, že musí bojovat
proti lichvě a pomoci sedlákům např. v boji s cukrovary,
které nechtěly platit spravedlivé ceny.
Za hospodářské družstvo v Roudnici byl delegován do
Ústřední jednoty hospodářských družstev. I tady jeho
píle a pracovitost byla oceněna a byl zvolen do
představenstva. V této své práci se seznámil i s českými
poslanci na říšské radě. Jeho prospěšná činnost se stala
známou, a tak, když rakouská vláda hledala sedláka,
který rozumí hospodaření a zná cizí řeči, zejména
španělsky a německy, vzpomněli si čeští poslanci Staněk
a Udržal na Ferdinanda Klinderu a doporučili ho.
Rakouská vláda hledala v jižní Americe - v Argentině
místo, kam by bylo možno směrovat vystěhovalectví
z Rakouska; místo mělo být vhodné pro zemědělství a
chov dobytka. Tak se stal můj tatínek členem výpravy do
Argentiny. Svoje zážitky popsal v cestopise „Český
rolník napříč Argentinou“.
Tenkrát - v roce 1911 byla země, kterou prohlíželi Argentina, zcela neznámá a účast mého tatínka na takové
výpravě způsobila v celém okolí velký rozruch. Ještě
dnes jsou pamětníci, kterým utkvělo v paměti, že pro
českého sedláka ze Spomyšle mimořádně zastavil
v tehdejší stanici „Jenšovice“ - dnešní „Vraňany“ mezinárodní rychlík do Hamburku. Byl poslední
masopust, v hospodě hrála muzika a matinka a já jsme
doprovázely tatínka v kočáře na stanici. Když vlak odjel
Příloha Spomyšelských aktualit č.3 a 4 / 2005
- existuje kresba, na níž jsou vidět dvě opuštěné postavy
na nádraží, ta malá postavička jsem já - dolehla náhlá
opuštěnost na matinku, která zoufale zaplakala. Po dobu
tatínkova půlročního pobytu v cizině matince a babičce
pomáhal při dohlížení na polní práce starosta Spomyšle
Pém. Je jisté, že se matinka měla co ohánět.
Při tatínkově návratu, jsme mu s matinkou jely naproti
do Hamburku. Cestou jsme se stavili v Drážďanech, kde
jsem viděla skleněný model člověka a dále mi utkvělo
v paměti, že tam děti jezdily na kolečkových bruslích na
asfaltových ulicích. Prvně v životě jsem na večeři
v hotelu v Hamburku viděla banány; nevěděly jsme, jak
se jedí, a tak jsme si je vzaly do pokoje.Protože jsme
nepřišly na to, že se mají oloupat, vůbec nám nechutnaly
a vyhodily jsme je.
Byla jsem zvědavá, jak vypadá zámořská loď. Ta však
zůstala v Cuxhavenu a tatínek přijel menším parníkem.
Vzal nás proto na výlet podívat se na loď. Pak jsme ještě
jeli na Helgoland.Mám ještě z výletu pohledy a jsou
uloženy i s korespondencí od tatínka z Argentiny. V
Hamburku jsem byla také poprvé v zoologické zahradě;
tam jsem viděla černošskou vesnici i s černochy.
Po návratu do Spomyšle byla velká radost z památek,
které tatínek přivezl: Kůže patagonských lišek, které sám
zastřelil, poncho, v němž byl ještě prach z pampy,
košíčky z pásovce, mačeta a dýka a j.
V roce 1913 vyjel tatínek znovu za hranice. Vedl
výpravu českých družstevníků do Itálie k prohlídce
italského zemědělství. Zážitky a zkušenosti z této cesty
popsal v knize „Český rolník slunnou Itálií“.Cesty se
zúčastnila také moje matinka a já jsem - ovšem
s babičkou - „hospodařila“ ve Spomyšli. Když se
vrátili,bylo moc vypravování. Ještě dlouho si dopisovali
s přáteli v Itálii, které za cesty získali.
Já sama jsem s tatínkem cestovala až po první světové
válce v roce 1922, kdy jsme byli v Dánsku. Byla to
výprava, která se měla seznámit s mlékárenstvím chovem dobytka i zpracováním mléka. Ve výpravě jsem
byla jedinou ženou, jinak se zúčastnilo deset pánů. V
Dánsku nás doprovázeli manželé Jensenovi - Dánové,
kteří mluvili perfektně česky.
Další moje cesta s tatínkem směřovala v roce 1926 do
Belgie, Holandska a Anglie. Velmi na mne zapůsobil
vojenský hřbitov u Ypre, který ještě dnes nepřehledným
- IX -
množstvím křížů u hrobů padlých ohromí každého
návštěvníka a stále žaluje na krutost bojů za první
světové války u tohoto města.
Dále jsme prohlédli Bruggy, v Holandsku nás na
vyslanectví přijal tehdejší vyslanec Zdeněk Fierlinger,
přes Rotterdam, kde jsme se v hotelu setkali s hudebníky
z Čech, a přes Scheveningen lodí do Anglie a pak vlakem
do Londýna.
Výpravu provázel jako tlumočník evangelický farář
Šustr, tatínek byl jako národohospodář a poslanec
prvního československého parlamentu (1918) vedoucím.
Měla jsem mimořádný zážitek z návštěvy britského
parlamentu, kam jsme byli pozváni jedním poslancem, a
ze soudního řízení tamtéž, kdy soudce byl v taláru a
v bílé paruce. Dokonce jsme byli v parlamentu pozváni
na lunch, který se podával na terase nad Temží.
V katedrále sv. Pavla (Westmünster) jsme byli na mši -
pamatuji se na jistou Indku, která měla drahokam
zasazený v čele. Velmi na mne zapůsobily voskové
figuriny v museu madame Tusseaou. Zajímavé bylo, že
ve všech museích - prošli jsme jich hodně - bylo možno
zakoupit na lunch občerstvení a posadit se.
Velmi nás potěšilo, když při návštěvě Windsoru jsme
od královské hudby uslyšeli hrát Dvořákovu
,,Humoresku“. Pravý anglický park s anglickým
trávníkem jsme uviděli v sídle známého poslance, kam
jsme byli pozváni. Viděli jsme i universitu v Cambridgi.
Při návratu jsme se zastavili již sami s tatínkem ještě
v Paříži, ale to již chytil tatínka stesk po domově, a tak
jsme rychle jeli do Prahy.
Tatínek ještě procestoval severské státy Estonsko,
Litvu, Lotyšsko a Finsko a svoje poznatky uložil v knize
„Český rolník severskými státy“.
5. Ze Spomyšle do Prahy
Život nejstarší dcery na statku, když jsem neměla
žádného bratra, byl těžký, ale zajímavý. Tatínek
postrádal při mnoha příležitostech syna, a tak jsem
musela nastoupit já. Naučila jsem se například střílet ze
vzduchovky, pak i z pistole a hlavně jsem fungovala jako
poslíček (např. až přes dvě vesnice do Ledčic nebo do
Mlčechvost) nebo tatínkův zástupce. V této funkci jsem
např. asi v deseti letech byla na trhu v Kralupech nad
Vltavou kupovat kuřata - a to úplně sama - nebo jsem
byla na trhu v Mělníce. Obzvlášť kuriosní byla moje
hospodářská cesta do Prahy: Měli jsme mlátit a přitom se
zjistilo, že je třeba dokoupit 3 roury k fukaru pro
zafoukání plev do kůlny. Tatínek mne zavolal a povídá:
,,Pojedeš do Prahy, z nádraží půjdeš tam a tam,
k Jindřichu - to přece víš - nebo se zeptáš, přejdeš ulici,
tam je firma Knotek, máš to tam napsáno a koupíš tyhle
roury“. A tak jsem jela. Vlak v Praze končil, to bylo hej,
ale jak se dostanu zpátky? Vystoupím včas?
U Knotka se moc divili, že jsem pro roury sama.
Čekali spíš asi povoz. A tak vzal příručí dvoukolák,
naložil roury a odvezl mi to na nádraží. Dal mi je
„gepek“ k vlaku. Ve stanici „Jenišovice“ (dnešní
„Vraňany“) mne naštěstí čekali u vlaku a „gepek“
odvezli.
Ještě lepší bylo, když mne poslali hlídat panáky na
pole, přes které chodili chlapi, když si zkracovali cestu
na nádraží. Brzo ráno mne vzbudili a poslali hlídat.
Abych nebyla zcela vydána napospas zlodějům, dostala
jsem jako zbraň železnou bílou hůlku - docela měla i
třapeček. Naštěstí brzo poznali, že takové hlídání nemá
smyslu.
Když jsem prošla všemi odděleními jednotřídky ve
Vraňanech, poslali mne rodiče do měšťanky do Prahy.
Tam jsem bydlela na Vyšehradě (Na Děkance č.3) u
strýce Otakara, v té době již vdovce. Měl hospodyni paní
Rohovskou - měla syna Pepíka - která pečovala o celou
domácnost. Na měšťance se mi dařilo celkem dobře,
nejvíce mne bavila matematika. Začala jsem chodit do
Sokola. Velmi ráda jsem cvičila.
Strýc Otakar se mi moc nevěnoval; ani konečně neměl
dost času, měl dlouhé služby na poště. Pamatuji se, že
Příloha Spomyšelských aktualit č.3 a 4 / 2005
mne jednou vzal do divadla na „Carmen“, jindy večer k
„Flekům“, kde si dal pivo a mně dort.
Po třech měšťankách jsem začala chodit do lycea ve
Slezské ulici. To už jsem ovšem u strýce Otakara
nebydlela. Asi po roce jsem se totiž odstěhovala do
podnájmu k paní Veselé také na Vyšehradě. Z tohoto
pobytu mám zážitek: Naproti bydleli tři studenti, kteří
vyzvěděli, jak se jmenuji a poslali mi poštou „básničku“,
asi takhle: „Miláčku nemračte se více, neb je nám milo
patřit na Vaše líce. Co práce nám to dá, než se Milka
usmívá“. Rozhodla jsem se však básničku vrátit. Strýc
Otakar byl však ředitel pošty a tak mu úředník lístek,
který jsem vracela (což nebylo obvyklé), adresovaný
jeho neteři, ukázal. A bylo zle! Já jsem se musela
stěhovat. Tím jsem přišla i o výlety do Braníka s paní
Veselou, kde jsme si dávali „grundle“, nebo o procházky
do Podskalí k vorům, na Císařskou louku atd.
Odstěhovala jsem se do Vojtěšské ulice č.5 k paní
Poniatovské. Tam jsem bydlela v pokoji ještě se třemi
dalšími studentkami. Po mnoha stránkách to bylo méně
příjemné bydlení a ještě to rodiče stálo 35 zlatých (= 70
K). V neděli jsme chodily do kostela do Emauz; pak se
chodilo do cukrárny, kde jsem si dávala čokoládový
košíček se šlehačkou.
Ani u paní Poniatovské jsem nebydlela déle než rok.
Pak jsem se přestěhovala ke strýci Bedřichovi na
Vinohrady do Máchovy ulice. K jeho ženě - tetě Ireně jsem chodila už na měšťance na klavír. Oba měli rádi
hudbu, teta Irena byla učitelka hudby (vychodila
vyhlášenou Mikešovu školu). S tetou Irenou jsem začala
chodit do Rudolfina na komorní koncerty a vlastně od
tohoto roku (1914-5) na ně chodím dodnes.
Na lyceu jsem poznala svoji přítelkyni Helenu
Švehlovou a s dalšími dvěma - Olgou Škopkovou a
Martou Smrčkovou nyní Kornalíkovou - jsme vytvořily
přátelský čtyřlístek.Tatínek byl ve válce; poslal mi
k Vánocům 60 korun, za které jsem si koupila předplatné
do Národního divadla na cyklus Shakespearových her
(hráli Vojan, Sedláčková, L.Dostálová, Suchánková),
předplatné na koncerty, babičce jsem nechala vyšít
- X -
velkou zástěru a matince jsem koupila blůzu ze surového
hedvábí.
Manželství tety Ireny však postihla pohroma.Teta Irena
odešla ke své matce, já jsem se přestěhovala k ovdovělé
tetě Antonii do Vršovic, Kodaňské ulice. Zde jsem
bydlela jen do konce školního roku a pak jsem bydlela u
paní Vaňkové v Korunní třídě (roh Sázavské).
Mezitím se tatínek vrátil z vojny - po zranění, které si
doléčil v Karlínské vojenské nemocnici, se už na frontu
nevrátil, povolali ho do Ústřední jednoty hospodářských
družstev. Ze Spomyšle však musel denně dojíždět do
Prahy. To nebylo únosné. Na statek byl přijat šafář a naši
se odstěhovali do Prahy, do Grégrovy ulice č.3 na
Vinohradech. A já jsem konečně začala chodit do školy
z domova. V roce 1917 jsem pak úspěšně složila
maturitní zkoušku.
6. Cestou z Lužce
My,kteří jsme bydleli ve Spomyšli, jsme chodili do
školy do Vraňan, kostel a hřbitov byl v Lužci. To bylo
ještě zase dále než do Vraňan. V Lužci byl také doktor.
Hřbitov byl uprostřed obce, dnes je tam park. Kolem
roku 1910 byl založen nový hřbitov za obcí. Proto když
zemřela Věruška počátkem roku 1915 - tatínek byl na
frontě - zakoupila matinka místo pro hrobku (má číslo 9).
Hrobku stavěl kameník Hnátek z Mělníka s dělníkem
Antonínem Zápotockým. V té době se vracel tatínek
z fronty, protože byl raněn v Karpatech do nohy a k tomu
dostal zápal slepého střeva. Byl poslán do nemocnice
v Olomouci. Na nádraží se z novin dozvěděl (tenkrát se
nevydávala jako dnes „parte“, ale dávalo se oznámení do
novin), že mu umřela dcera.
Do nové hrobky byla pochována Věruška, ale také tam
byly přeneseny ostatky dědečka Františka Klindery. Záhy
byl nový pohřeb: Tatínek mezitím odjel znovu na frontudo Srbska. Když se vracel domů, ležela jeho dcera
Drahomíra na smrtelné posteli. Ani primář prof.Švehla,
kterého tatínek rychle přivezl z Prahy, nemohl Drahunku
zachránit.
Hrobka v Lužci se stala rodinnou hrobkou. Dnes
vidíme na pomníku jména dalších členů rodiny, kteří zde
našli poslední odpočinek:
V roce 1917 zemřela babička Barbora a v roce 1920 k ní
přibyl její syn Jaroslav. Byl to nevlastní bratr mojí
matky, vlastně také i mého otce. Babička Barbora ho
měla s Františkem Klinderou, vlastním otcem mého otce;
bylo to její druhé manželství. Jaroslav žil s námi ve
Spomyšli a ke mně byl skoro jako bratr, protože byl jen
o osm let starší. Vystudoval v Roudnici nad Labem vyšší
hospodářskou školu. Ve válce narukoval k tyrolským
střelcům a byl na frontě v Tyrolích. Z té doby mám ještě
několik dárků, které mi posílal; velmi jsme si rozuměli.
Po převratu sloužil nějakou dobu v československé
armádě, kam se dobrovolně přihlásil, aby pomohl
našemu státu. Sloužil na Slovensku, kde se tvrdě
bojovalo. Z armády se vrátil s podlomeným zdravím. Byl
to důsledek dramatických událostí, jichž se zúčastnil
v boji:
Byl poslán na průzkum, Maďaři ho ale odhalili, chytili a
zbili tak, že mysleli, že je mrtev. Nechali ho ležet. Naši
ho tak našli, přenesli zpět. Přinesl ale velmi cenné zprávy
- říkalo se v rodině, že tím velmi pomohl Udržalovi jako
ministru obrany.
Když se vrátil z vojny, nemohl dostat v Čechách žádné
místo, všechna lepší místa byla již obsazena těmi, kdo ve
válce nebyli. Dostal místo až v Žilině a to jako správce
Slovenského úřadu práce. V Žilině byla situace málo
Čechům příznivá a měl tam asi tvrdý život. Když na
Velikonoce 1920 nepřijel do Spomyšle, kam ho čekali,
vypravil se tatínek za ním do Žiliny. Nezastihl ho však
již živého. Byl mrtvý, v kanceláři a okraden o všechny
věci, docela i o šaty!
7. Po maturitě
Městské dívky v té době se zabývaly přípravou na další
život. Tak jsem chodila do šití, do tanečních, dále jsem
pěstovala cvičení v Sokole, navštěvovala divadlo. V létě,
když se blížily žně, jsme byli ve Spomyšli a hospodařili.
V té době kromě šafáře Holuba na statku už bydlela
tetinka Husáková, sestra matinky, s dětmi Jarmilou a
Jiřím. Přišli ze statku v Ledčicích, který po smrti manžela
Husáka nemohli přes pomoc babičky Barbory (byla tam
nějakou dobu u nich) udržet a statek prodali.
Vzpomínky na 28.říjen 1918 začínají návštěvou u
lékaře prof. Kutwirta, který mi prořízl zhnisané mandle.
Měl ordinaci na Václavském náměstí a tak při návratu
domů jsem uviděla, jak lidé strhávají rakouské orly a
připevňují trikolóry. Všichni volali: „Rakousko padlo,
máme svobodu!“ Utíkala jsem to říct doma a hned jsem
se vrátila zpátky. To již zasahovali policajti na koních,
ale přesto jsme všichni společně táhli přes Václavské
náměstí k Národnímu divadlu.
Příloha Spomyšelských aktualit č.3 a 4 / 2005
Druhý den jsem se oblékla do kroje a znovu šla
oslavovat. Z toho dne mám dokonce fotografii, jak
stojíme na rampě u musea. Já jsem se zúčastnila už na
lyceu a v Sokole práce pro odboj např. rozmnožováním
provolání pro vojáky např. gen.Pichona našim vojákům.
Moji rodiče velmi dbali o moji budoucnost. Když
zjistili, že se přátelíme se synem souseda ve Spomyšli
Slávkem Štolcem, nebylo jim to vhod; byl o dva roky
mladší a byl evangelík. Můj otec často jezdil do Ženevy a
tak mi vyjednal pobyt v blízkém Morges v pensionu, kde
jsem byla od roku 1919 do dubna 1920. Původně jsem
tam měla být déle, ale moc jsem chtěla slavit dvacáté
narozeniny doma. Pension „Břečťan“ (Lierre) byl na
břehu Ženevského jezera. V Morges už byla jedna Češka,
dcera profesora - psychiatra Jitka. Později za mnou
přijela také Helena Švehlová, takže jsme spolu trávily
Vánoce. Majitelka pensionu Brindeau (Brendó) byla
Češkám příznivě nakloněna, protože její náboženská
- XI -
sekta se jmenovala Morave, asi původem z Moravy. V
pensionu byly obyvatelky z různých stran Evropy. Dvě
Holanďanky, dvě Alsasanky a dvě Němky.
Ve Švýcarech jsem chodila do gymnasia, do nejvyšší
třídy; velice se mi tam líbilo. Měla jsem tam také
přednášku o českém školství. Gymnasium i pension byly
ovšem evangelické. Nejlepší známka byla desítka (10).
Bratranec slečny Brindeau znal presidenta Masaryka, byl
zaměstnán za války ve skladu československých zbraní
v Morges. S Helenou jsme byly pozvány do Montreaux
k dceři presidenta Masaryka Olze na svačinu. Při té
příležitosti jsme se projeli po Ženevském jezeře
parníkem. Ve Švýcarech jsem poprvé viděla lyžovat.
Bylo to o Vánocích, kdy nás slečna Brindeau odvezla do
hor (vlakem). Alpy jsme ovšem viděly za jasného dne i
z oken pensionu, často byl vidět přes jezero i Mont
Blanc. Na Vánoce ve Švýcarech mám vůbec pěkné
vzpomínky, protože jsme na přání slečny Brindeau a
jejího bratrance zpívaly české koledy a nakonec i naši
československou hymnu.
8. Můj sňatek s Otakarem
Můj pobyt ve Švýcarech - pokud se týká francouzštiny
- byl velmi úspěšný. Chtěla jsem se osamostatnit
využitím této znalosti. Odposlouchala jsem na universitě
povinné přednášky a přihlásila se na veřejnou státní
zkoušku z francouzštiny. Složila jsem ji tak úspěšně, že
jedna z přítomných dam mi hned nabídla místo učitelky
francouzštiny ve škole.Celá radostná jsem letěla domů.
Ale tatínek, před kterým jsem to dosud tajila, radost
neměl. „Dosud tě uživím. Chceš-li plat, budu ti ho dávat.
Neubírej místo těm, kteří takové rodiče nemají a
potřebují místo k obživě.“ A tak bylo s osamostatněním
konec.
Můj pobyt ve Švýcarech - pokud se týká přátelství se
Slávkem - neměl chtěný výsledek. Známost trvala dál.
„Náhodou“ jsme se potkávali téměř denně. Když ale
Slávek maturoval, musel jít na vojnu.Tak jsme se
dohodli, že se rozejdeme.
V té době jsem pravidelně chodila tancovat do Klubu
agrárních akademiků. Jednou Klub pořádal večírek také
na Žofíně.Tam pro mne přišel také JUDr Otakar Kádner.
Dobře jsme se bavili. Znal se s tatínkem, protože se
ucházel o místo právníka, o kterém měl tatínek
rozhodnout. Znala jsem proto jeho jméno ještě před tím,
jak o tom tatínek doma mluvil. V průběhu večera jsme se
seznámili a bavili se dohromady i s rodiči. Následující
den mi hned napsal pěkný dopis. Písemně jsem mu
poděkovala a tak vlastně začala naše známost. Psali jsme
si, telefonovali a ještě často spolu chodili na procházky.
Viděli jsme se i na schůzích pražského agrárního dorostu,
kde jsem byla místopředsedkyní.
Známost spěla rychle kupředu a za osm měsíců jsme
měli svatbu. Dne 17.11.1924 nás na Staroměstské radnici
oddával primátor Baxa (Otka před tím pracoval na
magistrátě), za svědky byl Fr. Trojan (řídící učitel z Ústí
nad Orlicí) a dr Dvořák (z Otkovy strany).
Jako hosté byli monsigneur Kroiher, Pražákovi, dr. Štolc
a samozřejmě všichni rodinní příslušníci z obou stran.
9. Rodina Kádnerova
S rodinou svého muže jsem se setkala samozřejmě už
před svatbou, když mne Otka představoval. Tchán byl
universitní profesor, výrazná osobnost, spousta vlasů,
vlídného chování. Pocházel z rodiny od pradávna
kantorské, odtud zřejmě pramenila jeho láska k hudbě. V
rodině pěstovali komorní hudbu, kvartet,tchán hrál na
violoncello, Otka hrál první housle. Také matka Otky
byla ze staré kantorské rodiny - rozená Pravdová. Mladší
než Otka byla Květa, v té době už byla profesorkou,pak
následoval bratr Miroslav, studoval práva, nejmladší byla
Máňa, studovala češtinu a němčinu pro učitelskou dráhu.
Jako učitelé tehdy také tchán musel měnit místo a tak
každý ze sourozenců měl jiné rodiště: Otka se narodil
v Roudnici nad Labem, Květa v Pardubicích, Mirouš
v Kolíně, Máňa v Rychnově nad Kněžnou.
Také bych měla vysvětlit, proč jako katolička jsem
měla svatbu na radnici. Otka totiž byl bez vyznání,
přitom např.latinsky odříkal celou mši svatou a to do
pozdního věku. O tom vím tohle: Původně byla celá
rodina katolická, jak ani u kantora být nemohlo; jako
významný pedagog se profesor Kádner netajil míněním,
že škola má být národní a vědecká, tedy jednotná. Tím
ovšem nepřímo napadal církevní školství a to nemohlo
být ze strany kleru zapomenuto. I to byl jeden z důvodů,
proč tak často musel měnit své působiště. Nebyl to
ovšem rozpor jediný. V rodině se mluvilo i o nějakých
potížích při jmenování Kádnera profesorem pedagogiky.
A tak z jakéhosi protestu snad na přání profesora
Kádnera celá rodina z katolické církve po převratu
vystoupila. U nás v rodině jsme k těmto otázkám byli
tolerantní, můj otec – katolík - si velmi rozuměl
s profesorem Kádnerem a vážil si ho (ovšem vztahy byly
oboustranné), měl za přítele pana Šustra, evangelického
faráře v Poděbradech, a přítelem mu byl kanovník
František Kroiher, který také křtil oba naše syny.
10. V Římě
Ještě před svatbou přešel Otka z právního oddělení
pražského magistrátu na ministerstvo zahraničí. Bylo tam
obvyklé, že na dobu asi tří let každý pracovník byl
Příloha Spomyšelských aktualit č.3 a 4 / 2005
odeslán do zahraničí. Otkovi byla nabídnuta služba buď
na konsulátě v Sarajevu nebo legační atašé v Lisabonu
nebo v Římě. Já jsem měla rozhodnout. Vybrala jsem
- XII -
Řím. A tak Otka odjel 1.ledna 1926 a já asi za 14 dní
jela také; se mnou i tříměsíční syn Otakar - Oti. Jela
s námi i Fanynka jako naše služebná.
V Římě jsme měli 4 pokoje šestipokojového bytu. Dva
pokoje obývala italská rodina Fazzi-bezdětná. Kuchyně
byla společná.P an Fazzi (čti Faci) byl úředník
pojišťovny. Údivem pro celý dům bylo např., že Fanynka
klepala koberce - paní Fazzi měla strach, že koberce
rozbije. Další údiv způsobily plenky, které se v Římě
nepoužívaly. Děti byly zavazovány do tři metry dlouhého
pruhu látky a nošeny na ruce. Z Prahy přivezený kočárek
budil všude pozornost.
Vstup do společnosti mi usnadnila paní vyslancová
Mastná. Musela jsem si dát vytisknout navštívenky a pak
se mnou objela všechna římská vyslanectví. Přátelili
jsme se s dalšími českými diplomaty, např. u Vatikánu
Dr Jelen, nebo z Historického ústavu (prof.Stloukal, Dr
Kristen, který měl italskou manželku a jimž byl Otka za
svědka na svatbě).
S pomocí mých rodičů jsme si koupili auto Fiat, s nímž
jsme jezdili na výlety po okolí Říma, k moři se koupat.
Naši se za námi přijeli podívat v létě na měsíc. Bydleli
jsme s nimi ve Frascati, Otka do Říma dojížděl autem. V
té době dokonce vedl vyslanectví sám, protože vyslanec i
legační rada byli na dovolené. Ve Frascati jsme měli
přístup do některých soukromých zahrad; tady jsme také
viděli a ochutnali obrovské a výborné broskve přímo ze
stromů.
Pobyt v cizí zemi vyžadoval ovšem, abych se naučila
také italsky. Učil mne pan Muziarelli, který byl básník a
protifašista. Šlo mi to rychle a za čas jsem mluvila jako
Italka. Jen přízvuk mne prozrazoval; jeden obchodník, s
nímž jsem smlouvala, jak tam bylo obvyklé, mi řekl: „Vy
nejste Římanka, že? Vy jste z jihu!“ To cizince jistě
potěší.
Římské byty jsou dobré v horku; mramorové podlahy
příjemně chladí. Horší je to v zimě. To jsme užili dost
chladu. Dokonce jsme museli koupit petrolejová
kamínka, železná mísa s dřevěným uhlím nestačila.
Tenkrát nebyly v domech ani komíny.
Na Nový rok byla audience u italského krále pro celý
římský diplomatický sbor. Z našeho vyslanectví byl
přítomen vyslanec, legační rada, legační atache ( Otka ),
vojenský atache , paní vyslancová a já. Páni se šli
představit a pozdravit krále, my dámy jsme šly ke
královně. Než jsme přišly do audienční síně, prošly jsme
dvanácti pokoji. Přijetí se zúčastnila královská rodina;
poprvé byla představena princezna Marie (později se
provdala za bulharského cara), byl tam i korunní princ a
do polokruhu dvorní dámy a šlechtici. Byla jsem
představena paní vyslancovou královně, políbila jsem jí
ruku. Královna se ptala, odkud jsem. Když jsem řekla, že
z Prahy, živě reagovala, že Prahu zná, že v Praze byla
s králem ještě jako princem (byla princezna z Černé
hory), že se jí Praha líbila, krásné město. Po audienci se
muselo odejít pozpátku, což při tom, že jsem musela mít
tři metry dlouhou vlečku (bylo to předepsáno), nebylo
nic snadného. Musela jsem to před tím nacvičovat a na
vyslanectví předvést. Ještě jsem stačila ve spěchu vypít
sklenku šampaňského z připraveného bufetu; protože
jsme podle francouzské abecedy byli hodně na konci,
byli všichni už unaveni a chtěli domů.
Další velký zážitek byla moje účast na papežské mši
v chrámu svatého Petra. Dr Jelen stačil obstarat dva
lístky, ale jen jeden k sezení. Otka musel stát. Mše trvala
pět hodin, naši šlechtici byli také přítomni, např.Dr
František Schwarcenberk. Jako vdaná jsem musela mít
hlavu pokrytou černou krajkou (svobodné bílou). Během
mše papeže několikrát převlékli do jiného roucha. Bylo
to velkolepé divadlo. Například při pozdvihování ozářil
papeže paprsek světla z kupole chrámu a z kůru se nesla
andělská hudba. Na všechny přítomné celá mše ohromně
zapůsobila, i Otka a já jsme byli doslova dojati.
Veškerý volný čas jsem věnovala prohlížení památek
v Římě. Přes všechny klady - společenský život,
atraktivní prostředí atd. - byl pobyt v Římě pro nás
finančně málo výhodný. Otka dal na ministerstvu
výpověď a my jsme se v létě 1927 vrátili do
Československa.
Kromě jiného, nechtěla jsem mít druhé dítě v cizině.
Zapsal na přelomu 80-tých a 90-tých let babiččin syn Slavoj.
Babička zemřela 22.11.1994 v Praze
III. Z tehdejšího i dnešního tisku …
Spomyšelská kronika, vedená od roku 1925 panem Václavem Turkem, majitelem čp.4 a pozdějším
senátorem, pak vedená dalšími kronikáři, zaznamenává některé události tak, jak je viděli oni v reálném
čase …
květen 1930
Pan Cibulka Josef, majitel pozemku sousedícího s rybníkem, podává stížnost, že mu voda podemílá
břeh a tím mu poškozuje pozemek. Žádá, aby obec opatřila potřebný kámen, že on zdarma břeh
vydláždí. Po prošetření bylo nakonec dohodnuto, že hráz, která bude mít životnost několik pokolení,
bude postavena. 300 Kč na koupi kamene věnoval p.inž. Ferd. Klindera (také sousedí s rybníkem), pan
Štolc (čp.21) a pan Turek Václav (čp.4) se uvolili, že kámen zdarma dovezou z nádraží.
Příloha Spomyšelských aktualit č.3 a 4 / 2005
- XIII -
26.02.1933
20.10.1935
Červen 1936
28.06.1936
1948
17.01.1950
1968
01.12.1970
Valná hromada okresní organizace Republikánské strany, na níž bylo vzpomenuto 25leté jubileum
práce okresního důvěrníka p. ing. Ferdinanda Klindery, občana Spomyšle, majitele čp.20.
30 roků jest naším občanem a 26 roků důvěrníkem místní organisace. Dnes jest starostou Ústřední
jednoty hosp.družstev v Praze, jest starostou Centrokooperatívu a jest místopředsedou mezinárodní
Zemědělské a družstevní společnosti, jest členem výkonného výboru strany, mimo celé řady funkcí ze
všech oborů. Jeho společenské postavení jest tak vysoké, že my ubozí smrtelníci si ani nedovedem to
uvědomit, poněvadž jsme s ním stále ve styku a jedná s námi, jakož i s každým jiným, ať malý neb
velký, tak, jako když byl sedlákem ve Spomyšli. Kdyby to bylo za Rakouska, tak se obyčejný člověk
vůbec nedostal k audienci, k pánovi, který byl v jeho postavení. Pan ministerský předseda Malypetr
vyzvedl jeho životní práci a přál mu hodně zdraví a síly k další blahodárné práci.
Poté všichni zástupci odborových organisací připojili své gratulace. Pak byl předán prápor, panem
starostou Klinderou věnovaný, našemu dorostu.
Slavnosť jedinečná v životě, která zanechala hluboký dojem v mysli všech přítomných. Za místní
organisaci a Domovinu pronesl zdravici Turek V., důvěrník.
V Roudnici oslava 60.narozenin p.ing. Ferd. Klindery, starosty Ústřední jednoty hospodářských
družstev, starosty Centrokooperativu, atd., atd., našeho občana a majitele statku čp.20, který má
pronajmutý p.Štolc (čp.21). Za účasti ministerského předsedy Malypetra byly v přeplněném sále
restaurace Říp oceněny zásluhy pana starosty jak v okrese, tak v republice i v celé střední Evropě. Poté
byl veřejnosti odevzdán dům, který koupilo Roudnické družstvo a kde budou soustředěny všechny
zemědělské složky. Dům ponese Klinderovo jméno. Tento dům, který ponese jméno spomyšelského
sedláka, shodou okolností postavil také spomyšelský občan David Veinberg, žid, který měl obchod u
rybníka v čp.16 v roce 1887.
Bratr ing.Ferdinand Klindera byl požádán o převzetí protektorátu spolu s obecním zastupitelstvem, což
přijali.
(Část textu k hasičským oslavám:)
V 10 hodin zahájena slavnostní valná hromada u Viktorinů na sale:
o zahajuje župní starosta Králík, vítá ing. Ferd.Klinderu a J.Sýkoru, věnuje vzpomínku
na založení sboru před 30 lety
o Ing.Ferdinand Klindera, zakladatel sboru, první jednatel a pak dlouholetý starosta
sboru, byl po svém projevu oceněn zlatou sjezdovou medailí jako projev uznání za
jeho zásluhy o hasičstvo.
… Jinak tomu bylo se škodami na majetku; ty postihly místní obyvatele v míře veliké. Hlavně to bylo
zabrání tří velkých zemědělských usedlostí a to: čp.7 – majitelka paní Mil.Hájková-Novotná, čp8 –
majitelka paní A.Hájková, čp.20 – majitel p.Ferd.Klindera. Vůči tyto tři usedlosti byly do toho času
v pachtu, a sice čp.8 v pachtu místních drobných zemědělců, čp.7 a 20 v pachtu jednotlivců – pan
V.Kejř měl čp.7 a pan Al.Burián čp.20. Oba tito zemědělci k nám přišli z pohraničí, když v roce 1938
byli nuceni ponechati tam vlastní usedlosti a prchnout před Němci do nitra zmrzačeného státu. Na vůči
tyto tři usedlosti dosadili Němci příslušníky tzv. rumunské Besarábie. Tímto násilným zásahem byli
pachtýřům způsobeny velké škody, přesto, že okupanti vyplatili postiženým peněžní náhradu za živý I
mrtvý inventář, zásoby I úrodu na polích. Samozřejmě, že tyto náhrady ani zdaleka neodpovídaly
skutečným škodám.
Statek Ferd. Klindery čp.20 si najal pan Zdeněk Duchoslav (čp.35).
Na schůzi MNV oznamuje předseda Oldřich Dobruský, že se ruší národní správa na usedlosti Ant.Sobotky (čp.27)
ve výměře 49 ha a je zde zřízen Státní statek.
Rovněž tak téhož dne nabídl dobrovolně Státnímu statku své hospodářství dr. Karel Štolc (čp.23) ve výměře
44,26 ha. Mimo to bylo přiděleno 15 ha od statku paní Hájkové a statku p.ing.Klindery. Tak začal ve
Spomyšli Státní statek v roce 1950 o výměře 112 ha se zpětnou platností od 1.ledna. Správcem je
Antonín Málek.
JZD upravilo v čp. 20 (u Klinderů) v 1. poschodí kuchyň a místnosti pro ubytování žen ze Slovenska,
v přízemí zřídilo umývárnu. Slovenky jednotí řepu v JZD.
V ČSSR proběhlo sčítání lidu. K tomuto datu:
… Dva domy nejsou obydleny, a to čp. 20 a 120. V čp. 20 je v přízemí poštovní úřad a jednatelství
České spořitelny, v 1. poschodí má JZD zřízenou noclehárnu a kuchyň pro brigádníky. Čp. 120 je
budova MNV, kde je v přízemí zřízen dětský koutek a odpočívárna, 1 místnost má Červený kříž. Je
tam také koupelna, která se používá jako skladiště uhlí, a sociální zařízení. V 1. poschodí je úřadovna
MNV a v druhé místnosti je knihovna. V přízemí je ještě požární zbrojnice.
Kronika nebyla vedena v letech 1937 až 1948. Zápisy o událostech z let 1945 – 1948 učinil kronikář
dodatečně.
Příloha Spomyšelských aktualit č.3 a 4 / 2005
- XIV -
Aby mne nemohl někdo z místních znalců kroniky nařknout z neúplnosti nebo z úmyslného zkreslování
historie přiznávám se, že jsem zcela vynechal jednu pasáž z roku 1952, která není podle mne napsána
s rozmyslem a nadhledem, nýbrž s jakousi osobní záští, jakýmsi vyřizováním osobních účtů, či o co se to
vlastně pero člověka pověřeného psaním kroniky pokoušelo…
Dne 22.října 1935 dovršil 60 let svého plodného života bývalý člen revolučního Národního shromáždění Inž. Ferd.
Klindera, rolník ze Spomyšle u Roudnice, autor známé knihy: „Český rolník napříč Argentinou“. – Jest představitelem
zemědělského družstevnictví v Československu, starostou „Centrokooperativy“ a „Ústř.jednoty hospodářských
družstev“ – V čele „Ústřední jednoty hospodářských družstev“ stojí 21 let, a jeho práci provází láska a důvěra široké
zemědělské veřejnosti.
(Tento text byl spolu s portrétní fotografií jubilanta zveřejněn ve vlastivědném sborníku Krajinského musea v Kralupech n.Vlt.
„Podřipský kraj“, ročník II. ze dne 15.listopadu 1935, číslo 2.
O prázdninách podnikl inž. F. Klindera, rolník ve Spomyšli a starosta Kooperativy v Praze v průvodu své dcery, taj.
Grudziňského, vrch.řed. Feierabenda a řed. Dr. Trčky cestu do Litvy, Lotyšska, Estonska, Finska, Švédska, Norska a
Dánska. Účel cesty byl poznání poměrů v cizině a navázání účelných styků, z čehož bude míti naše zemědělství nemalý
úspěch. V Oslo, hlavním městě Norska, na čaji, který byl uspořádán v královském paláci, měl inž. Klindera příležitost
promluviti s norským králem Haakonem, mužem demokratického smýšlení.
(Vlastivědný sborník Krajinského musea v Kralupech n.Vlt. „Podřipský kraj“, ročník III. ze dne 15.září 1936, číslo 1.)
V roce 1936 absolvoval ing. Ferdinand Klindera svoji třetí a poslední poznávací cestu, tentokrát se však,
na rozdíl od dvou předchozích, které se konaly na jihoamerickém kontinentě a na jihu Evropy, vypravil
na sever a severovýchod našeho světadílu. Cílem mu byly jednak státy Pobaltí, tenkráte před 2.světovou
válkou ještě svobodné Estonsko, Litva a Lotyšsko, projel také Finsko, Norsko a Dánsko a ve všech
zemích, kterými cestoval, byl přijímán nejvyššími představiteli tamního politického a hospodářského
vedení.
Dne 14.července 1936 přijal
lotyšský president Dr. K.
Ulmanis v audienci rolníka
inž. Ferd. Klinderu ze
Spomyšle.
Snímek ing. Klindery
s presidentem Lotyšska a
předsedou lotyšského
družstevního svazu a doprovodný
text byl použit z vlastivědného
sborníku Krajinského musea
v Kralupech n.Vlt. „Podřipský
kraj“, ročník IV. ze dne
31.března 1938, číslo 3.
Při příležitosti 100.výročí úmrtí Karla Hynka Máchy v roce 1936 byla známému básníkovi věnována
pozornost regionálního tisku. Vlastivědný sborník Krajinského musea v Kralupech n.Vlt. „Podřipský kraj“,
ročník III. ze dne 15.září 1936, číslo 1, se tomuto tématu věnoval více než obsáhle a na štěstí pro nás,
také se vztahem ke Spomyšli a k rodině Šimáků.
Ve sborníku lze najít faksimile Máchova rukopisu – a jistě to byl bohulibý úmysl autora pojednání, že
zařadil dopis, který psal Mácha počátkem dubna 1936 svému bývalému gymnasijnímu spolužáku Antonínu
Příloha Spomyšelských aktualit č.3 a 4 / 2005
- XV -
Šimákovi začínající adresou „Von Prag dem Herrn Herrn Anton Šimák Wohlgeboren. Pomyšl bey Melnik“
a oslovením „Milý Příteli“. V textu dopisu mu oznamuje vydání „Máje“ a slibuje mu svoji návštěvu. Slib
dodržel a ještě v témže měsíci se na své cestě k Drážďanům s přítelem Strobachem zastavil ve
Spomyšli u Antonína.
Citát: Bývalý poslanec p. Karel Štolc, statkář ve Spomyšli čp.23 s nevšední ochotou nám oznámil: „Velice dobře
pamatuji se na zemřelého Antonína Šimáka, majitele statku čp.20 ve Spomyšli, poněvadž jsem již 77 roků stár.“
V dalším praví, že s jeho synem Mr. Ph. Bohumilem, který donedávna bydlel na Mělníku a který zemřel letos
v Bošanech u Nitry na Slovensku, současně studoval v Praze. Dále píše: „Antonín Šimák byl inteligentní rolník a
studoval s K.H.Máchou a týž býval u Šimáka o prázdninách návštěvou a podle vyprávění Bohumila Šimáka sedával i
v zahradě za statkem, patřící k sobě a prý do dřevěné boudy napsal vlastoručně: Dalekáť cesta má, marné volání! – to
prý Bohumil Šimák ještě viděl ---.
Další číslo Vlastivědného sborníku Krajinského musea v Kralupech n.Vlt. „Podřipský kraj“, ročník III. ze
dne 31.prosince 1936 (č. 2), přináší zprávu o akcích kolem Máchova jubilea. Zmiňuje se jednak o brožuře
„Cesty K.H.Máchy po našem Podřipsku“, jejímž autorem byl inspektor J. Rys a vyšla v nákladu 300 ks,
jednak o čtyřech druzích pohlednic vydaných Společností krajinského musea v Kralupech n.Vlt., z nichž
jedna nese portrét Antonína Šimáka, jeho hrob a statek. Mezi dalšími uvedenými akcemi figuruje i
odhalení pamětní desky K.H.Máchovi ve Chvatěrubech dne 21.září 1936 (mimochodem - na desku přispěli
svými dary i dva občané Spomyšle: pan Václav Turek, senátor a pan Karel Štolc, statkář) a pietní
vzpomínka u hrobu Máchova přítele Antonína Šimáka v Lužci n.Vlt. konaná dne 8.listopadu 1936 (aktu u
hrobu se účastnila i jediná žijící dcera, paní Anna Sailerová, senátor Václav Turek, akad.malíř Lev Šimák
aj.)
Vnukem Antonína Šimáka a synem Bohumila Šimáka byl akademický malíř Lev Šimák, který je autorem
vzpomínané portrétní malby Antonína Šimáka. Pohlednice vypadá takto:
Příloha Spomyšelských aktualit č.3 a 4 / 2005
- XVI -
Zasloužená pocta zemědělských družstevníků starostovi ing. F. Klinderovi. Péčí okresního hospodářského družstva
a zemědělských korporací na Českobrodsku byla 29./VI. t.r. odpoledne za účasti ministra zemědělství dra Jos. Zadiny
odhalena pamětní deska starostovi Ústřední jednoty hospodářských družstev inž. Ferd. Kliderovi na jeho rodném statku
v Tuklatech. - Obcí prošel mohutný průvod k rodnému statku inž. Klindery, nyní usedlosti statkáře Ryšánka. V čele
průvodu se státní vlajkou a za prapory republikánského dorostu jela Selská jízda z Českého Brodu a ze Škvorce.
Následovali pak četní hosté z Prahy, delegáti družstev, hospodářských záložen, hasičstva, delegáti spolků atd.
Shromáždění před rodným statkem Klinderovým bylo zahájeno fanfárami
z „Libuše“, načež starosta Okresního hospodářského družstva českobrodského,
Židlický, měl úvodní projev, ve kterém pravil: „Oslavujeme životní dílo muže,
který přes 23 roky stál v čele mohutné družstevní organisace a který vede
nejdůležitější úsek velké fronty zemědělského lidu, kterou budujeme pro
zabezpečení lepší existence mašich zemědělců. Toto veliké hnutí postupuje na
všech frontách. Jest to především fronta politická, která probojovává politické
uplatnění zemědělců ve státě, dále fronta hospodářská, jež formuluje naše
požadavky hospodářské a posléze veliká fronta družstevní, která pečuje, aby se
zemědělci dostalo náležitého zpeněžení jeho výrobkům a náležité odměny za
jeho těžkou práci.
Náměstek starosty ÚJHD Jan Pražák přivítal pak na slavnosti vdovu po
zdravotním radovi paní Weisovou, která v mladých letech inž. Klindery převzala
péči o jeho výchovu a poděkoval pak jménem celé družstevní obce za poctu,
která byla projevena jejímu starostovi. Tlumočil také dík inž. Klindery, který byl
dojat touto poctou. Jménem zemědělského lidu na Roudnicku, na kterém inž.
Klindera působil, učinil projev prof. Broft. Předsedající odevzdal pak pamětní
desku, která je dílem prof. Jana Znoje, do péče starosty obce. - Společnost
kraj.musea zaslala k těmto oslavám následující telegram: Ctěnému slavnostnímu
výboru na odhalení desky inž. F. Kliderovi, Tuklaty u Českého Brodu. Jménem
podřipského kraje přejeme Vaší slavnosti plný úspěch. Společnost krajinského
musea v Kralupech n.Vlt.
(Vlastivědný sborník Krajinského musea v Kralupech n.Vlt. „Podřipský kraj“, ročník IV.
ze dne 15.října 1937, číslo 1)
V roce 2003 jsem požádal ing. Otakara Špecingera o laskavost, zda by se nepokusil o zpracování
kratšího povídání na téma Ferdinand Klindera. Jak jsem již několikrát připomněl laskavým čtenářům,
s panem Špecingerem se spolupracuje velmi dobře. Výsledkem jeho snažení, podloženém velkými a
hlubokými znalostmi našeho regionu, je krátká studie, kterou vám s jeho svolením dnes předkládám.
Vzpomínka na Ferdinanda Klinderu.
Ing. Otakar Špecinger
Před dvaapadesáti lety, dne 23.října 1953 zemřel na Mělníce jeden z našich nejvýznačnějších novodobých
zemědělských průkopníků – statkář Ferdinand Klindera.
Narodil se 22.října 1875 v Tuklatech na Českobrodsku, avšak záhy osiřel a jeho výchovy se ujali vzdálenější příbuzní.
Po střední škole vystudoval zemědělské inženýrství, načež začátkem 20.století absolvoval několik dalších cest a pobytů
v zahraničí. Do ciziny pak jezdíval občas i později, když hospodařil na svém statku ve Spomyšli, kde zejména mezi
oběma světovými válkami uplatnil řadu progresivních agrotechnických metod.
Avšak hlavní činnost inženýra Klindery spočívala v jeho politicko-hospodářské angažovanosti. Byl předním
representantem agrární strany, při vzniku Československé republiky náležel ke členům tehdejšího revolučního
Národního shromáždění – a především se potom stal jedním z nejdůležitějších představitelů našeho zemědělského
družstevnictví.
Znal dobře všechna úskalí tvrdé rolníkovy práce a usiloval vždy o to, aby byla náležitě odměňována. Zapojil se proto
naplno do potřebné organisátorské práce a na základě svých zahraničních zkušeností přispěl k ustavení
„Centrokooperativy“ a „Ústřední jednoty hospodářských družstev“, v jejichž čele stál více než dvacet let, což
mimořádně napomohlo tržní realisovatelnosti veškerých zemědělských produktů a tím i růstu životní úrovně venkova.
O svých zkušenostech a zážitcích z ciziny Ferdinand Klindera také publikoval mnoho článků a několik publikací.
Největší obliby se dočkala jeho kniha „Český rolník napříč Argentinou“, vydaná poprvé už roku 1912. Psal ale rovněž o
Příloha Spomyšelských aktualit č.3 a 4 / 2005
- XVII -
dalších zemích, kam se v čele československé delegace vypravil v létě roku 1936. Spolu s pozdějším ministrem financí
londýnské exilové vlády Feierabendem navštívil tehdy Litvu, Lotyšsko, Estonsko, Finsko, Švédsko, Norsko a Dánsko, o
nichž potom uveřejnil nemálo velmi pozoruhodných statí, zejména v letech svého mělnického odpočinku.
Rovněž v dalším příspěvku se o Ferdinandu Klinderovi píše jako o zaníceném odborníku, tedy člověku na
svém místě.
DOCUMENTA PRAGENSIA XI.,1993
Škola a město
Sborník příspěvků z konference konané ve dnech 5.-6.října 1992
Archiv hlavního města Prahy-Ústav dějin University Karlovy
Agrární hnutí a vývoj vzdělávání činovníků lidového peněžnictví
V l a d i m í r K r i s t e n
(výňatek)
Ústřední jednota hospodářských
družstev vznikla jako organizace
česká, zemská a finančně do r. 1903
závislá na zemských úřadech, kde
byl v podstatě s řadou staročechů
jejím protektorem univ. prof. Albín
Bráf.
Do činnosti ÚJHD začal otevřeně
(kontakty a přátele v ní měl jistě
dříve) zasahovat Antonín Švehla po
r.1904. Nejdříve máme, což je při
Švehlově stylu osobního vedení
rozhovorů
vzácný
pramen,
dokumentovánu jeho činnost právě
v námi sledované oblasti osvěty,
výchovy a družstevního školství.
Švehla
byl
velkým
podporovatelem vědy, osvěty a
výchovy lidí. Snad tomu bylo tak
proto, že byl autodidakt. V.Dostál,
když uvažuje, zda Švehla uměl
německy, ho nesmírně podceňuje.
Soudě podle jeho historické četby,
ovládal pasivně minimálně pět
jazyků.
Nejraději
prý
měl
francouzskou
a
anglickou
historickou literaturu, kterou rád
citoval svým překladem z originálů.
Švehla pomohl patrně na místo
předsedy ÚJHD Ing. Ferdinandu
Klinderovi (1875-1953) v r. 1914. F.
Klindera se osvědčil jako skvělý
odborník
doma
i
v cizině
(Podkarpatorusko, Itálie, Argentina).
Do ÚJHD přichází jako funkcionář
místní Kampeličky ve Vraném*,
majitel zanedbaného statku ve
Spomyšli, který koupil ze svých
úspor. Ve vedení ÚJHD zažil její
funkci jako peněžního centra, banky.
Bankovní operace, které prováděla
Příloha Spomyšelských aktualit č.3 a 4 / 2005
ÚJHD na trhu cenných papírů,
vyžadovaly lepší odbornou přípravu
úřednictva
v Praze,
volených
funkcionářů v centru i na vesnici.
Revizní činnost byla neustále
náročnější a bylo nutno ji postavit na
profesionální regionální úřednickou
bázi.
Proto,
hovoříme-li
o
družstevním
systému
vzdělání
v ÚJHD, nesmíme mezi jeho tvůrci
vynechat jména Sedlák, Blažek,
Klindera, Stibic, Kádner.
Potřeba vyšší zemědělské školy
byla Ing.Klinderovi zřejmá již za
monarchie. Válečné události její
založení zdržely. K jeho realizaci se
přikročilo s důkladností typickou pro
ÚJHD po vzniku ČSR . Již
15.10.1919 bylo ředitelstvím vzato
na
vědomí,
že
ministerstvo
zemědělství a výživy ČSR podaný
návrh schválilo, a proto byla škola
financována
ze
státních
i
soukromých
prostředků.
Místa
v kuratoriu vyšší školy zemědělské a
družstevní se rozdělovala mezi
ÚJHD, MZV ČSR a jednoho
zástupce jmenovala zemědělská
rada. Nejvyšší náklady na školu nesl
stát; škola tím však měla celostátní
status. Její činnost rozbíhal JUDr
Zdenko Stibic. Tento vedoucí
právního odboru ÚJHD měl akci
předem tak připravenou, že školní
rok mohl být zahájen již 4.11.1919,
tedy ani ne dvacet dní po schválení
návrhu. S financemi ve válkou
oslabeném státě nebyly problémy.
Školu finančně dotovaly kromě
ÚJHD i různé zemědělské svazy.
Učitelské
síly
byly
získány
- XVIII -
nejkvalitnější. Jedna odpřednášená
hodina se totiž platila částkou 1 000
Kč. Proto na škole rádi působili
odborníci z volených orgánů ÚJHD,
jejího vyššího úřednictva a odborníci
i externí vědečtí pracovníci.
Účetnictví a revizní činnost zde
např. přednášel nejlepší revizor
ÚJHD Antonín Číp.
Tato
škola
vychovávala
funkcionáře
zemědělského
družstevnictví zejména v oblasti
družstevního
finančnictví,
peněžnictví.
Proto
nesuplovala
činnost škol zabývajících se
technologií
prvovýroby
a
zpracováním jejich produktů. Tyto
školy měly delší tradici a ÚJHD se
na jejich rozvoji podílela finančně a
metodicky. Vyšší zemědělská a
družstevní škola byla základem
kvalifikace pro absolventy středních
i vysokých škol. Pro ně byla nutným
postgraduálním stupněm vedoucím
k dosažení místa odpovídajícího
jejich vzdělání i schopnostem
v ÚJHD a jiných, např. moravských
svazech. Demokratické bylo, že
současně byla otevřena i lidem
vzešlým
z družstevní
praxe,
absolventům nižší družstevní školy.
Ti se do nejvyšší hierarchie
činovníků a úředníků ÚJHD
dostávali stále hůře, většinou jako
zasloužilí volení aktivisté agrárního
hnutí.
V době,
kdy
u
nás
ekonomické
vysoké
školství
vyplňovala jen specializace na
Pedagogické fakultě UK, byla tato
škola nejlepším odrazovým můstkem
pro vysokoškoláky v jejich kariéře.
Za JUDr Z. Stibice bylo nutno
najít ve vedení školy náhradu. Na
její vedení určitě stačil, ale jako
nejlepšího znalce hospodářského
práva obecně a družstevního zvláště
jej potřebovali v užším vedení. Bylo
to v souladu s vnitřní a personální
politikou
ÚJHD
za
doby
konjunktury. Od dvacátých let
Ústřední jednota zakládala dceřinné,
často i akciové společnosti. Bránila
se tím proti zbyrokratizování své
struktury i činnosti. V nových
společnostech
odpovědnost
a
aktivitu přebírala v ÚJHD mladá tam
vychovaná generace. Z ní např.
JUDr Ladislav Feierabend dosáhl
postavení jako ředitel Agrosolu a
později se dostal i do vlády.
K postupnému převzetí vedení
Vyšší zemědělské a družstevní školy
v Praze
byl
nejvhodnějším
kandidátem JUDr Otakar Kádner.
Tento člen agrární mládeže se
osvědčil jako úředník na magistrátě.
Školství bylo v jeho rodině takřka
dědičné. V r. 1924 se stal členem
Klinderovy rodiny, předtím začal
však již pracovat na právním
oddělení MZV ČSR. Jak bylo tehdy
obvyklé, byl rychle vyslán na
zkušenou na tři roky na vyslanectví
do Říma. Po návratu r.1927 byl
nejprve jmenován tajemníkem školy.
Postupně se vypracoval na jejího
schopného ředitele.
Inteligentní dr.Kádner ovlivnil
řadu vzdělávacích zařízení, na
jejichž provozu se agrární strana
podílela, podobně jako jeho tchán F.
Klindera. O jejich práci i životě by
bylo možno napsat monografie.
Z našeho úzkého pohledu oblasti
peněžnictví je třeba zde poznamenat,
že Kádner byl podporovatelem těch
nejpokrokovějších metod výuky. Za
jeho vedení byla k nám např. z USA
citlivě přenesena korespondenční
metodika výuky účetnictví. Škola
byla i místem agrární zahraniční
hospodářské politiky. Vždyť se zde
připravovali odborníci ze zemí, kde
ÚJHD měla nebo chtěla mít vliv, ať
již to byli krajané nebo cizinci. Za
předsednictví Ing. Klindery bylo
naše družstevnictví řazeno mezi
nejvyspělejší na světě. Školství
ÚJHD bylo jeho vizitkou. Úroveň
výchovy mladých peněžníků v rámci
agrární ÚJHD stoupala, protože to
vyžadovala role zakladatelky jako
družstevní banky. Kdo se domnívá,
že decentralizace peněžnictví je
cestou k menší režii a tím i
k levnějšímu úvěru, ten se mýlí.
Doba nezávislých Raiffeisenek
skončila i v Německu venkovskou
Reiffeisenovou bankou a hrát si na
české ekonomické obrození s jeho
záložnami je nebezpečné
V r. 1938 spravovala ÚJHD jenom
v Čechách 1 718 družstevních
úvěrových organizací, které měly
přes 5 miliard předválečných korun
vkladů. 1 020 167 039 korun
uložených
v ústředí,
většinou
v cenných papírech, nemohli ani
tehdy spravovat diletanti.
* správně má být uvedeno: ve Vraňanech
Citáty:
… Poměrně složité poměry panovaly v agrárním podnikání. Zvláště proto, že kromě velkého kapitálu Agrární banky a
Moravské agrární a průmyslové banky bylo spojeno s družstevním hnutím a jeho mocnými centrálami. Tak Ladislav
Feierabend pracoval v Ústřední jednotě hospodářských družstev, aby se stal roku 1930 vrchním ředitelem vlivné
Kooperativy. Gustav Heidler vybudoval silný Ústřední spolek československého průmyslu cukrovarnického, Ferdinand
Klindera zastupoval československé družstevní hnutí za hranicemi a byl členem správní rady Anglo-československé
banky, Viktor Stoupal organizoval Syndikát řepařů a agrární družstevní podniky na Moravě.
(Zdeněk Kárník: České země v éře První republiky 1918-1938, díl I. (1918-29), naklad. LIBRI, Praha 2003)
… Není také nadsázkou, že právě republikánská strana dokázala v éře První republiky vytvořit z družstev gigantickou
hospodářskou a v konečných důsledcích i sociální a politickou sílu, která měla jak svoji hlavu a centrálu, tak i prsty, jež
zasahovaly v českých zemích až do poslední vsi tzv. střediskového typu … Centrálu úvěrových družstev vytvořila
Ústřední jednota hospodářských družstev v Praze, rozčleněná do sedmi odborů. Největším byl Odbor kampeliček a
záložen, o který se opíral finanční systém strany. Poskytoval úvěry a soustřeďoval vklady drobných střádalů. V roce
1932 šlo už o 1926 družstev, jež přijaly na vkladech v roce 1934 2,143 mld. Kč a poskytly půjčky v hodnotě 1,481 mld.
Kč.
Druhý byl Odbor skladištních, mlýnských a nákupních družstev, který vykupoval produkci od zemědělců a ze svých
skladišť distribuoval šlechtěná osiva, strojená hnojiva atd. Z něj se vyčlenilo obchodní ústředí KOOPERATIVA
(předsedou byl ing. Ferdinand Klindera)…
Počet družstev v Českých zemích se za éru První republiky přibližně ztrojnásobil a zmíněná Ústřední jednota obnášela
v roce 1928 3069 a v roce 1937 už 4103 družstev s 600 000 členů. Byla největším uskupením družstev ve státě;
vydávala svůj časopis. V čele stál již zmíněný Ferdinand Klindera, jeho náměstkem byl P. František Jan Kroiher (kdysi
účastník reformního hnutí v římskokatolické církvi)…
V roce 1928 došlo k největší operaci v družstevním hnutí, která ho pozvedla na vyšší stupeň. Již předtím vytvořený
nový centrální orgán CENTROKOOPERATIV spojil totiž všechny družstevní svazy, ovládané republikánskou stranou,
a ještě tři svazy německé a jeden svaz polský v jeden celek. Tak se ocitlo pod jeho vládou 9572 družstevních podniků
s 1 milionem členů a 2,5 miliardami provozního kapitálu. Přesto, že krize těžce doléhala i na družstevnictví, vzrostl
tento gigant do roku 1936 na 11 500 podniků. Jeho předsedou se stal ing. Ferdinand Klindera a generálním ředitelem dr.
Ladislav Feierabend.
Příloha Spomyšelských aktualit č.3 a 4 / 2005
- XIX -
… Republikánská strana venkova a malorolnického lidu … e) Strana, její struktura, vnitřní vztahy, aparáty, tisk…
Mimořádný vliv měla komise finanční, protože se v jejích rukách sbíhaly nitky hospodaření strany. Její předseda byl
finančním referentem předsednictva strany a vždy představoval jednoho z nejmocnějších (ať to byl Václav Donát, či
Ferdinand Klindera)…
(Zdeněk Kárník: České země v éře První republiky 1918-1938, díl II. (1930-35), naklad. LIBRI, Praha 2003)
Padesátiny ing. Klindery ztvárněné do kovu:
Před nedávnou dobou byla na 43.dražbě brněnské firmy DUKÁT spol.s r.o. Ivana Chládka nabízena a prodána medaile,
která je popisována takto: Klindera Ferdinand – K 50.narozeninám starosty Ústřední jednoty hospodářských družstev,
Br 60 mm, sig. Šejnost 1925.
Máme tedy další ražbu týkající se Spomyšle. Po hasičské medailce z roku 1913 a Spomyšelském groši z roku 2003 je to
zatím třetí známá kovová ražba se vztahem k naší obci, nepočítám-li psí známky.
Další pátrání přineslo zjištění, že medaili publikoval ing. Eduard Polívka a popsal ji velice stručně takto: Klindera
Ferdinand, poprsí zprava, na rubu 2 postavy, bronz, 60 mm.
Při dalším hledání jsem objevil popis medaile v Numismatickém časopise československém (roč. V, 1929, s.187, pol. č.
14), kde ji sám autor ražby popisuje zatím nejpodrobněji:
1925. Inž. Ferd. Klindera. L: Poprsí zprava. R: Stojící mladík s pytlem a postava starce v profilu. Nápis. Br. 60 mm.
Jak znám portrétní medailérské práce Mistra Josefa Šejnosta z let 1918 až 1941, vím naprosto jistě, že i medaile s naším
bývalým občanem Klinderou je mistrně provedena, ačkoliv jsem ji nikdy neviděl. Šejnost se v té době zaobíral převážně
portrétní medailí význačných osobností Československa. Byli to spisovatelé, básníci, umělci, ale hlavně politici včetně
presidenta Masaryka, kteří se nechávali nesmazatelně vrýt do kovu. Šejnost jich takto zpodobnil přibližně stovku.
- jvm -
IV. Publikační činnost …
Náš letošní jubilant je autorem sice stručné, ale pro nás s tímto tématem dosud jediné a o to
důležitější práce „Dějiny obce Spomyšl“. Jelikož na stránkách jedné ze spomyšelských
tiskovin byla tato práce již publikována, uvedu pouze méně známý fakt: v originále je tato
práce vytisknuta na silnějším lesklém křídovém papíře o přibližném formátu A3. Tisk je
proveden tak, že papír se může v polovině přeložit a vzniknou tak dvě strany přibližného formátu A4.
Tisk na každé polovině archu je v rámečku, nadpis práce je v červené barvě. Bohužel, tato Klinderova
práce není datována. Rok jejího vzniku však může být zjištěn poměrně snadno podle jedné z posledních
vět: „Letošního roku se zřídivší silnice do Daněvsi vedoucí …“
Chci se s vámi alespoň touto formou podělit o své dojmy ze čtení knihy „Český rolník
severskými státy“, jejíž rukopis autor dopsal den před Silvestrem roku 1936 a publikace
vyšla tiskem již v březnu 1937. Je to třetí z větších cestopisných prací našeho bývalého
spoluobčana. První jeho psané dílo, vydané již v roce 1912, byla kniha „Český rolník napříč
Argentinou“ a druhou prací pak kniha „Český rolník slunnou Itálií“, kterou autor vydal v roce 1914.
Jak krásně a poeticky psal ing. Klindera svou poslední knihu, jak dojemně líčil svoje pocity při cestě
vlakem z Prahy do Berlína, jak v knize popsal svůj průjezd kolem Spomyšle … Jeho způsob popisování
událostí a prožitků ve mne zanechal velký dojem a proto jsem se rozhodl podělit se s vámi o nevšední
zážitek z četby a kousky textů vám přepsat. Cituji část kapitoly „Z Prahy přes Berlín a Královec do
Kaunasu“:
… Na úterý, 7.července byl stanoven den našeho odjezdu … se na Masarykovo nádraží, odkudž rychlovlakem
odjíždějícím v 17 hod. 11 min. jsme vyjeli, kynouce až do posledního okamžiku na nádražním peronu stojící mé choti…
A pak uháněl rychlovlak ruče k severu, kde znám každý kout z té doby, kdy jsem po dvě léta denně jezdil tímto krajem
úřadovat do Ústřední jednoty, vyjížděje o 6.hod. ranní z domova a vraceje se zase touže cestou odpoledne nebo večer.
Sta vzpomínek se mi vyrojilo v hlavě při pohledu na jasem slunečních paprsků osvětlené budovy tonoucí v zeleni
stromů, na cesty a silnice vroubené stromořadím ovocných, zpravidla hlídaných stromů, i na tiše plynoucí tok Vltavy,
na níž pěkné čluny výletníků vystřídány byly řadou nákladních lodí tažených parníčkem.
Bez zastávky minuly jsme Kralupy a již se vlak řítil podle ovocné zahrady, patřící Ústřední jednotě, do tunelu
prorážejícího pískovcové výběžky vrchů táhnoucích se až k Nelahozevsi, rodišti skladatele Antonína Dvořáka. A pak
dále podle miřovické hydrocentrály k Veltrusům a Vraňanům, podle Spomyšle, mého vlastního domova, který jsme
Příloha Spomyšelských aktualit č.3 a 4 / 2005
- XX -
z vlaku pozdravili mávajíce šátky i osobám stojícím na silnici dráhu křižující. Potom ještě rychlý pohled na návrší, na
němž pod lesem má třešňovka se znamenala, pohled na pole v rovině, s obilím dešti k zemi přilehlým a již jsme
projížděli západním cípem okresu mělnického nezastavivše ani v Dolních Beřkovicích, ani později v nalevo se
objevivší Roudnici a věkopamátným Řipem v pozadí.
Roj nových vzpomínek na dlouholetou organisační činnost v okrese roudnickém prováděnou, oživoval při projetí dráhy
i na dohled od ní ležících obcí, jež jsem tolikráte navštívil a v nichž řada oddaných přátel jsou mými věrnými
spolupracovníky. Potom se mihlo již jen skladiště Hospodářského družstva roudnického a za ním nově koupená a
opravená kancelářská budova, nesoucí na paměť mých šedesátin mé jméno, a již uháněl rychlovlak přes Židovice,
Hrobce a Oleško k Bohušovicům a Terezínu.
Když se objevily Litoměřice, maně jsem vzpomenul studentských dob, kdy ztrávil jsem tam jedny prázdniny, abych se
zdokonalil v němčině. Terezín s vojenskou posádkou, Labe a hora Radobyl s křížem zdaleka viditelným byly pro mne
opět zřídlem vzpomínek na časy dávno minulé a na příhody, na něž si člověk i po letech rád vzpomene. To však se již
náš rychlovlak nezadržitelně řítil zúženým údolím Labe, podél něhož – kam jen oko dohlédlo – se tyčily blízké i
vzdálené vrchy zcela lesy porostlé. Obrázek krajiny zkrásněl: Po klidné hladině majestátného Labe brázdily vlny bílé
osobní parníky Severočeské paroplavební společnosti, zanechávajíce daleko za sebou nákladní lodi proti proudu pracně
malými parníčky tažené. Ze zelení i květy hýřících zahrad terasovitě nad sebou upravených vykukovaly úhledné
domky, jichž obyvatelé se procházeli podle řeky, ačli právě nebyli mezi naháči chladícími svá těla v chladných vlnách
Labe. Úzké pruhy polí, posázených většinou brambory a zeleninou nebo osetých pováleným obilím, vyplňovaly prostor
mezi vilami spojenými silnicí, jež místy probíhala po samém břehu labském, jindy však odbočovala až do vesnic i
městeček. A než jsme si tuto opravdu krásnou krajinu poněkud prohlédli, již na protějším břehu se rýsovaly obrysy
zřícenin hradu Střekova a pod ním veledílo české techniky: Masarykovo zdymadlo s propouštěcí komorou přímo před
Ústí n./L. zřízené. Městem jsme jen projeli a již jsme viděli zas na druhém břehu rozsáhlé podniky Schichtovy s řadou
jiných průmyslových závodů, z jejichž vysokých továrních komínů jen tu a tam se kouřilo, kdežto ostatní hospodářskou
krisí byly odsouzeny, bohdá, jen k dočasné nečinnosti…
(Konec citátu.)
Se stejným zanícením, se zřejmou láskou ke své vlasti a ke svému bydlišti, popisuje Klindera v poslední
kapitole knihy svůj návrat letadlem, pozoruje s výše krajinu pod sebou. Své zážitky a dojmy z letu
z Drážďan do Prahy vám opět přiblížím. Cituji:
Přelétnuvše několikráte Labe tvořící klikaté záhyby, byli jsme jistě již nad územím Československé republiky.
Nedostatek mapy – z Berlína nám totiž žádné mapy pro další cestu nedali – nedovoloval mi přesnou orientaci, ačkoliv
jsem napínal zrak hledaje nějaký opěrný bod osvětlující jinak mi velmi dobře známou krajinu. Teprve když po pravé
straně v dáli rozpoznal jsem do výše se tyčící Hazmburk, nebyl jsem již v pochybnosti, že přímo napravo od nás jest
Milešovka a že v ohybu Labe, k němuž jsme se rychle blížili, se rozkládá Roudnice. Potom byl jsem ovšem již „doma“,
a když jsme přeletěli Litoměřice, rozpoznal jsem již každou vesnici.
Uvidíme také naši obec Spomyšl nebo ne? – to byla otázka, jež zaměstnávala mysl mou jako mé dcery. Očima „na
šťopkách“ hleděli jsme proniknouti černým mrakem valícím se přes Roudnici, kterému jsme však unikli pozdravivše
věkopamátný Řip, na němž se bělala kaplička námi tak často navštěvovaná. A pak rychlým letem jsme se přenesli přes
Labe na jeho levý břeh, kde vpravo, vlevo jsem rozpoznával jednotlivé osady. A než jsme si uvědomili jejich jména –
div jsem nevykřikl radostí, neboť tu vpravo, takřka přímo pod námi obec s křižujícími se silnicemi, s rybníkem a návsí
plnou zelených stromů! Toť Spomyšl a v ní můj statek s obdélníkovým dvorem a novou, červenou střechou obytného
stavení. Jak se budu moci pyšnit a chlubit svým přátelům a sousedům, že jsem se na svou chalupu i na celou naši ves
díval „s nebe“.
Skoro závěrem dnešního vzpomínání si dovolím vložit text, který nám shrnuje život našeho bývalého
spoluobčana ing. Klindery se všemi jeho krásami a bolestmi, štěstím i smůlou, pohodou i nemocemi,
klidem a shonem. Autorem následujícího textu je pan Rudolf Hůlka, který ho vepsal do Klinderovy knihy
„Český rolník severskými státy“ jako jednu z posledních statí s názvem Jak život šel… Jedná se vlastně
o stručnou několikastránkovou biografickou práci popisující život a dílo ing. Klindery do
jedenašedesátého roku jeho věku.
Čtvrt století odděluje dvě knihy starosty ing. Ferd. Klindery – první „Český rolník napříč Argentinou“, vydanou
v roce 1912 – od knihy třetí „Český rolní severskými státy“, která právě opouští tiskárnu, aby čtenářům pověděla o
pouhém výseku jeho práce. Nepovídá mu, kolik v těchto 25 letech osud dal starostovi ing. Klinderovi prožití úspěchů i
zklamání, kolik mu uštědřil radostí a také bolů duševních i fysických.
Myslíme proto, že jsme, pořádajíce tuto knihu, povinni čtenářům říci o těchto osudech života autorova několik slov.
Příloha Spomyšelských aktualit č.3 a 4 / 2005
- XXI -
Velikým mezníkem
v životě autora této
knihy,
ing.
Ferd.
Klindery, byl nesporně
rok 1914, kdy byl
zvolen
starostou
Ústřední
jednoty
hospodářských
družstev v Praze. Dělí
život jeho, vyplněný
vždy velkou pílí, na
dvě části, obě pestré
náplní, první snad
pestřejší, druhá však
závažnější. O první
z těchto částí života
praví kniha: „Český
rolník
napříč
Argentinou“
ve
stručnosti toto:
Ing.
Ferdinand
Klindera,
rolnický
syn
Rodný statek starosty Ing.Ferdinanda Klindery
z
Tuklat
u
Českého
v Tuklatech u Českého Brodu (snímek z roku 1883).
Brodu, narodil se 22.
(z knihy „Český rolník severskými státy“, vydání z roku 1937,
října r. 1875. Jeho otec,
obr.125, str.379)
velmi pokročilý rolník,
který
v letech
sedmdesátých minulého století se hojně účastnil všeho života veřejného, dal svému synu pečlivé vychování a vzdělání.
Vychodiv dvoutřídní školu v Tuklatech byl dán na studie do Prahy, kde absolvoval čtyři třídy reálky, načež přestoupil
do druhého ročníku Vyšší průmyslové školy v Praze (strojní oddělení), kterou po třech letech absolvoval.
Hned po absolvování vstoupil do služeb jedné pražské strojírny, odkud po dvou letech nastoupil dobrovolně
vojenskou službu (u pražské divise vozatajstva); a složiv důstojnickou zkoušku vyhledal si nové místo u říšskoněmecké
firmy, zabývající se stavbou chemických továren. Aby se zapracoval do nového oboru, byl vyslán do právě se
dokončující chemické továrny „Klotilda“ ve Velkém Bočkově na Podkarpatské Rusi. Za půlletého pobytu v této továrně
se připravoval na cestu do Itálie, kterou měl podniknout do továrny, jejíž plány sám prováděl a jejíž stavba již tehdy
byla zajištěna. Pro toto poslání se připravoval i jazykově, studuje pilně italštinu.
K této cestě došlo v květnu r. 1898, kdy byl pověřen řízením montáže této továrny, který byla v Alpách, nedaleko
San Rema, na italské Riviéře. Osmiměsíční pobyt při této práci byl mladému Klinderovi vhodnou příležitostí
k zdokonalení se v italštině a ve volných chvílích k procestování širokého okolí. Touha poznati cizí kraje vedla ho pak
dále do Španělska, kdež strávil čtyři měsíce, pilně se uče jeho řeči a neztráceje ani chvilky k prohloubení svého
vzdělání.
Po roce se vrátil a několik let zstrávil v pražské kanceláři. V roce 1899 oženil se se sl. Annou Jirsovou, dcerou
rolníka z Nebovid u Kolína. Po čtyřleté službě, získav si plné důvěry svých chefů, pověřen byl vedením své kanceláře.
Přetížení prací však zhoubně působilo na jeho tělesný organismus a mladý Klindera právě v době, kdy se chystal
vytvořiti si neodvislejší postavení, musil opustiti úřednické zaměstnání a zvoliti si nové povolání, které by mu umožnilo
stálý pobyt na zdravém vzduchu.
Příloha Spomyšelských aktualit č.3 a 4 / 2005
- XXII -
Zakoupením
menšího statku ve
Spomyšli
na
Roudnicku roku 1903
vrácen
byl
mladý
Klindera zemědělské
práci, která mu znovu
upevnila
otřesené
zdraví.
Vždy čilý, nemohl
Klindera ani v povolání
výkonného zemědělce
zůstati
stranou
veřejného
života.
Ponořil se do něho
celou vervou, ať to byla
„Národní
jednota
severočeská“,
hasičstvo, správa obce,
školní rada, organisace
řepařská nebo politická
činnost, stál Klindera
v čele a vždy ve
funkcích,
které
vyžadovaly práci.
A v těchto letech
Klinderův statek ve Spomyšli na Roudnicku.
poznal
také
práci
(z knihy „Český rolník severskými státy“, vydání z roku 1937,
družstevní, jež se mu
obr.126,str.381)
stala údělem pro celý
život.
Stal
se
funkcionářem
Kampeličky v blízkých Vraňanech a svou činností vydobyl si zvolení za člena výboru Ústřední jednoty, kdež byl
s počátku členem revidující komise, později členem představenstva a od roku 1914 až do této doby jest jejím starostou.
Důležitým obdobím života Klinderova bylo půl roku ztráveného cestou do Argentiny, kterou vykonal jsa delegován
jako člen výpravy, vyslané vládou bývalého mocnářství. O poznatcích z této cesty napsal rozsáhlý spis: „Český rolník
napříč Argentinou“ a proslovil o ní na sto přednášek v Praze i na Venkově, provázeje je světelnými obrazy. Když pak
v roce 1913 byl pověřen Ústředím jednoty k prostudování organisace pachtovních družstev italských, užil této
příležitosti k důkladnému poznání této země. Jako každý nový čin připravil si Klindera i tuto cestu již napřed velmi
důkladně korespondencí s prof. Serpierim, což mu otevřelo přístup k dokonalému seznání organisace tohoto odvětví
družstevního. V dubnu a květnu 1913, za pět (…text pokračuje na další straně…)
Příloha Spomyšelských aktualit č.3 a 4 / 2005
- XXIII -
Příloha Spomyšelských aktualit č.3 a 4 / 2005
- XXIV -
Příloha Spomyšelských aktualit č.3 a 4 / 2005
- XXV -
V. Z jubilantových vzpomínek…
Dostalo se mi do rukou několik útržků
z objeveného životopisu Ferdinanda Klindery,
který sám diktoval ve svých jedenasedmdesáti
letech v listopadu roku 1946. Uvádí v něm,
mimo jiných důležitých údajů, že v té době
byl bytem v Praze II, Žitné ul. č.23.
Některé zde uváděné údaje se opakují – mohli
jste je číst v Hůlkově textu v knize Český
rolník severskými státy. Přesto, nebo právě
proto, je uvádím opakovaně, aby si čtenář
stačil uvědomit, za jakých podmínek pan
Klindera žil a pracoval a neviděl v jeho osobě
„jen“ statkáře, který měl o sebe postaráno,
neboť veškerou práci na jeho statku dělali
pouze námezdní pracovníci. Byly to životní i
pracovní podmínky někdy až krušné, hlavně
pokud se týká duševní zátěže a zdravotních
potíží.
N
arodil jsem se v Tuklatech, okr. Český Brod, jako syn rolníka Františka Klindery, kde jsem také navštěvoval
obecnou školu v Tuklatech. Pak jsem navštěvoval reálku nižší v Praze II., Ječná ul., pak vyšší průmyslovou
školu v Praze a po absolvování byl jsem zaměstnán ve slévárně Kudličově. Poté jsem v roce 1895 nastoupil vojenskou
službu po dobu 1 roku. Po propuštění z vojny (jako kadet aspirant roku 1896) jsem byl zaměstnán jako technický
úředník u německé firmy Dr.Jingensen a Neuschlicher, později na Žižkově. Jako takový jsem byl 5 měsíců v Itálii a 4
měsíce ve Španělsku, kde jsem řídil montáže chemických továren. To bylo v roce 1898 a 1899. U této firmy jsem byl
zaměstnán až do roku 1903, kde následkem přepracovanosti se u mne objevila tuberkulosa a na radu lékaře opustil jsem
kancelář a koupiv statek ve Spomyšli, okr. Roudnice, oddal jsem se zaměstnání rolnickému. V průběhu prvé světové
války jsem sloužil 1½ roku od října 1914 do června 1916, kdy jsem byl jako zemědělec služby zproštěn.. V roce 1917
mi byl ministerstvem veřejných prací ve Vídni propůjčen titul inženýra.
B
yl jsem členem pražského „Sokola“ od roku 1891 do roku 1899, spolku „Přátel Švehlovy koleje“,
místopředsedou „Slovanského ústavu“, pak jsem byl členem předsednictva „Zemědělského archivu“,
zakládajícím členem „Českého srdce“ a různých jiných obchodních i dobročinných spolků.
V
roce 1907 vstoupil jsem do nově reorganisované agrární strany a jako takový byl jsem hned příštího roku
zvolen okresním důvěrníkem v Roudnici nad Labem. Ještě před světovou válkou jsem se stal členem
výkonného výboru a do předsednictva strany kooptován v roce 1914 jako představitel zemědělského družstevnictví. Ve
straně jsem se stal také finančním referentem po Dru Vyškovském, kteréhožto místa pro přílišnou zaměstnanost jsem
byl zproštěn a nastoupil Václav Donát. Později však byl jsem opět požádán, abych tuto funkci finančního referenta
formálně převzal v této funkci jsem zůstal až do rozpuštění politických stran. Členem užšího presidia byl jsem asi
v roce 1920 resp. přestal jsem být někdy po roce 1920. Od té doby jsem v užším presidiu nebyl.
V
roce 1908 jsem byl zvolen místopředsedou Kampeličky ve Vraňanech, v roce 1909 jsem byl zvolen do
širokého výboru Ústřední jednoty hospodářských družstev, v roce 1910 do revidujícího výboru, v roce 1911
jsem podnikl několikaměsíční cestu do Argentiny (Patagonie), o níž jsem napsal obšírný cestopis pod názvem „Český
rolník napříč Argentinou“. O této cestě jsem konal potom přednášky. V roce 1912 jsem byl zvolen do představenstva
Ústřední jednoty, kterou jsem v roce 1913 byl poslán na studijní cestu do Itálie k prohlídce italských pachtovních
družstev. Také o této cestě jsem napsal knihu „Český rolník slunnou Itálií“. V roce 1914 jsem byl zvolen starostou
Ústřední jednoty hospodářských družstev, kterážto funkce resp. kteroužto funkci po opětovných volbách jsem zastával
až do roku 1942, kdy 1.listopadu jsem byl nucen Němci odejít do pense.
V
roce 1918 jsem byl povolán do předsednictva státního obilního ústavu a v roce 1919 jsem byl ustanoven
členem revolučního shromáždění, kde jsem však setrval pouze krátký čas, poněvadž jsem seznal, že
k politické činnosti nemám nijakých sklonů a vrátil jsem se proto cele ke své družstevní práci.
V
roce 1936 jsem podnikl další cestu do zahraničí, do severských států Litvy, Lotyšska, Estonska, Finska,
Švédska, Norska a Dánska, o kteréžto cestě jsem opět vydal a napsal spis „Český rolník severskými státy“.
Všechny tyto cesty podnikal jsem jako vůdce československého družstevnictví a místopředseda mezinárodní
zemědělské družstevní komise se sídlem v Paříži. Místopředsedou této mezinárodní komise zemědělského
družstevnictví byl jsem zvolen v roce 1930 v Paříži a v této funkci jsem potom podnikal celou řadu cest za účelem
získání členství a spolupráce v této komisi vedoucími osobnostmi Ústředních svazů zemědělského družstevnictví
v jednotlivých evropských státech. To se mi podařilo tou měrou, že mi to vyneslo z francouzských míst název „apoštola
družstevního“. Mimo to byl jsem za tuto svoji činnost vyznamenán vysokými řády osmi evropských států. V roce 1937
jsem podnikl cestu do Bulharska, kde jsem měl přednášku ve francouzském jazyce a kde jsem byl také přijat v audienci
Příloha Spomyšelských aktualit č.3 a 4 / 2005
- XXVI -
carem Borisem, který se mnou rozmlouval o bulharském družstevnictví. V roce 1938 byl pořádán v Praze Mezinárodní
zemědělský kongres, jehož jsem byl předsedou přípravného výboru a jako takový uváděl jednak představenstvo tohoto
svazu, jednak jednotlivé účastníky jeho na „Gardenparty“ k panu presidentu Dru Benešovi. V témže roce dostalo se mi
pozvání opětovného od ministra Dareého, abych se zúčastnil každoročně pořádaného kongresu zemědělského
v Glosaru.
V
T
roce 1939 zúčastnil jsem se Mezinárodního kongresu zemědělského v Drážďanech jako starosta
„Centrokooperativu“, jehož starostou jsem se stal po jeho založení v roce 1921.
ak, jako jsme to viděli v celé řadě jiných organisacích družstevních, peněžních atd., měli Němci od
prvopočátku snahu zasáhnout do řízení Svazů našeho zemědělského družstvnictví. Tato snaha jejich byla
podporována přesvědčením, získaným z dřívějších styků s našim zemědělským družstevnictvím u příležitosti valných
hromad Mezinárodního zemědělského svazu v Paříži, konaným v Praze i Mezinárodního zemědělského kongresu,
taktéž v Praze konaného, kdy měli se možnost přesvědčit o síle a organisační zdatnosti našich Svazů. Z tohoto důvodu
podařilo se jim již v roce 1940 přiměti vůdčí činitele brněnského zemědělsko-družstevního Svazu k tomu, že tam byl
jmenován tzv.německý důvěrník v osobě jistého pana Sandtnera, který po boku vrchního řiditele prováděl tam stálý
dozor.
A
čkoliv kolegové z předsednictva tohoto svazu tvrdili, že tento pán je celkem neškodný a hlavně nezasahuje do
vnitřních záležitostí svazu, usnesli jsme se v našich poradách v Ústřední jednotě, že se do krajnosti budeme
bránit tomu, aby také u nás byl takový důvěrník ustanoven. Státní komisař Ministerstva zemědělství Gross několikráte
dal najevo, že by si přál, aby také v Ústřední jednotě německý důvěrník byl ustanoven, mně se však vždycky podařilo
tuto věc zamluvit a oddálit. Na valné hromadě brněnského svazu družstevního na jaře 1940 konaného, jehož se pan
Gross zúčastnil, zvláště důrazně vyzvedl tuto součinnost německého důvěrníka s vedením brněnského svazu a –
nemýlím-li se – přímo apostrofoval nutnost, aby také v Ústřední jednotě podobná součinnost byla zavedena. Když však
s naší strany neobjevila se žádná iniciativa, povolal mne k sobě na Hrad a za přítomnosti družstevního referenta
Klinenberga mě činil trpké výčitky, že v Ústřední jednotě německý důvěrník nebyl ještě jmenován. Když pak jsem
prohlásil, že je v jejich moci, aby nám takového důvěrníka jmenovali nebo ustanovili, rozlítil se a pravil, že národní
socialisté nikdy nenařizují takovéto věci, poněvadž očekávají od druhé strany, že sami uznají nutnost takového opatření
a že o ně požádají. Odpověděl jsem, že to není v mé moci, abych takovouto záležitost sám zařídil, že budu referovat o
tom na ředitelství Ústřední jednoty a že o výsledku mu podáme zprávu. Před odchodem mým velmi důrazně prohlásil
Gross, že v této věci nastává situace „entweder oder“ a že by každé oddálení způsobilo pro nás velmi nepříjemné
důsledky.
K
dyž jsem nato ve schůzi ředitelství referoval o obsahu této rozmluvy, prohlásilo ředitelství, že nevyhovění
znamenalo by uvržení celé správy Ústřední jednoty do koncentračního tábora a nemožnost kontroly
budoucích činů Němců. Nepamatuji se, v jaké formě bylo toto usnesení příslušnému německému úřadu sděleno, jisto je
však, že asi za dva měsíce následovalo jmenování Dra Luksche pro Ústřední jednotu, Sandtnera pro Kooperativu a Dra
…. pro Centrokooperativu.
T
ento, celý rok trvající zápas o nepřipuštění Němců do vedení Ústřední jednoty měl tak zhoubný účinek na
zhoršení mé srdeční choroby, že jsem dostával záchvaty, pro něž profesor Charvát mně nařídil alespoň
půlroční opuštění kanceláře a ztrávení tohoto času v absolutním klidu. Dostalo se mi půlroční dovolené, kterou jsem
ztrávil na venkově a kdy po celou dobu v úřadě mne zastupoval pan náměstek Jan Pražák.
P
o návratu z mé půlroční dovolené počal jsem od 1.září 1942 zase pravidelně úřadovat. Po třech nedělích však
objevilo se opět takové zhoršení mé srdeční choroby, že profesor Charvát mně přesvědčil o bezúčelnosti
dalších pokusů a důtklivě mně doporučil odchod do pense, který také od 1.listopadu 1942 představenstvem a dozorčí
radou Ústřední jednoty mi byl povolen.
Příloha Spomyšelských aktualit č.3 a 4 / 2005
- XXVII -
VI. Závěr
Myslím, že nebude na škodu, když se budete moci podívat na snímky z obce, které tak či onak souvisejí
s naším jubilantem. Pokud se týká budov, pak se jedná o budovy čp.20 (obytné stavení Klinderova
statku) a čp.120 (pův. Kulturní dům, pak Místní národní výbor, nyní Obecní úřad ve Spomyšli).
Statek čp.20 v roce 1932.
(zapůjčili pánové Ant. Točín
(originál) a Jaroslav Výrut
(kopii).
Část návsi – vlevo dům
čp.20.
(snímek z pohlednice č.7 –
číslování podle mimoř.čísla
Spomyšelských aktualit
z roku 2003)
Kulturní dům (čp.120), vpravo za stromy statek čp.20.
(pohlednice č. 10 z roku 1942 - číslování podle mimoř.čísla
Spomyšelských aktualit z roku 2003)
Příloha Spomyšelských aktualit č.3 a 4 / 2005
- XXVIII -
Část obytného stavení čp.20.
(foto pravděpodobně z roku 1946, originál zapůjčila pí.
Srbová Miluše, čp.50, kopii zapůjčil pan Výrut Jaroslav)
Klinderův statek – pohled na obytný dům
přes hospodářský dvůr.
(fotografii zapůjčili manželé Duchoslavovi, čp.42)
Z období výstavby Kulturního domu ve Spomyšli (1939-1940) – část nedokončené stavby.
(Oba snímky zapůjčili manželé Miroslav a Jiřina Plickovi, čp.72)
Kulturní dům 1940.
(obě fotografie zapůjčili
manželé Točínovi)
na rubu této fotografie je
poznamenáno:
1940, stavěl stav. Minařík a
Šťástka architekt. Kulturní
dům. F.Klindera dal základ
30.000 Kč. Václav Turek
senátor se postaral o další.
Příloha Spomyšelských aktualit č.3 a 4 / 2005
- XXIX -
Budova čp.20, pohled přes památník padlým.
(fotografie: Jaroslav Marsa, duben 2004)
Rozpadající se zdivo kolem statku čp.20
– zeď sousedící s Hasičským domem
čp.133
(snímek: Jaroslav Marsa, prosinec 2004)
Jedna z bývalých hospodářských budov
statku, také polorozpadlá.
(snímek J. Marsy ze září 2004)
Příloha Spomyšelských aktualit č.3 a 4 / 2005
- XXX -
Při své návštěvě Spomyšle v září 2004 mi vnuk pana Ferdinanda Klindery, dnes sedmasedmdesátiletý pan
ing. Slavoj Kádner, CSc., vyprávěl i o posledních letech života svých prarodičů. Mimo jiné řekl:
Dědeček s babičkou bydleli v Praze v Italské ulici. Po odchodu do penze dědeček předal byt své dceři
Slavíkové (manželce dr. Slavíka) a s babičkou se odstěhoval do Křivoklátu. Po mrtvici se léčil – dožíval –
v léčebně pro dlouhodobě nemocné na Mělníku, kde také zemřel.
Babička zemřela na Křivoklátě; při pumpování vody ze studny jí ranila mrtvice.
Rodinná hrobka na hřbitově
v Lužci n.Vlt. – místo
posledního odpočinutí
Ferdinanda Klindery, jeho
manželky, rodičů i potomků.
(snímek: Jaroslav Marsa, květen
2004)
Pohlednice zaslaná v říjnu
roku 1916ze Spomyšle na
adresu Dívčího lycea na
Královských Vinohradech,
podepsaná m.j. také Jarmilou
(nejstarší dcerou ing.
Klindery, v té době
studentkou lycea) a A.
Klinderovou (manželkou inž.
Klindery).
(pohlednice č.3 - podle číslování v
mimořádném vydání Spom.aktualit
v roce 2003, poštovní razítko
JENŠOVICE – JENSCHOWITZ ze
dne 23,X.1916)
Příloha Spomyšelských aktualit č.3 a 4 / 2005
- XXXI -
Vysvětlivky:
vadium
-
F (f)
intimat
exekuce
Šimák, Lev
-
hřbitov v Lužci n.Vlt.
„gepek“
Malypetr, Jan
-
entweder oder
-
jistota, kterou dražitelé a účastníci veřejných soutěží skládají před začátkem dražby jako záruku
pozdější event. schopnosti zaplatit vydraženou věc.
florin, česky zlatý, stříbrná mince – zkratka názvu měny, která se v té době používala.
sdělení nadřízeného úřadu podřízenému úřadu
význam v tomto smyslu: nucený soudní prodej, zabavení majetku, dražba
nar. 1896, český malíř a grafik, absolvent pražské akademie u Pirnera, Brömse a Thieleho, studijní
cesty po Německu a Francii, zasl.umělec r.1966, nár.umělec r. 1978, zemřel r. 1989
nový hřbitov, jak ho známe v současné době, byl zřízen roku 1911
foneticky napsané německé slovo das Gepäck (zavazadlo)
*21.12.1873 v Kloboukách, český agární politik. Studoval v Praze a v Kadani. Od roku 1900 vůdčí
přestavitel agrární strany na Slánsku, 1914-1918 okresní starosta ve Slaném. Poslanec Národního
shromáždění za agrární stranu,1922-1925 ministr vnitra, 1932-1935 předseda vlády ČSR. V letech
1935-1939 předseda poslanecké sněmovny Národního shromáždění. Za okupace se veřejně
neangažoval, přesto byl v roce 1946 postaven před Národní soud jako kolaborant. Po svědectví
presidenta E. Beneše a Jana Masaryka byl osvobozen. Zemřel 27.9.1947 ve Slaném.
německý výraz pro české „buď anebo“
Použitá literatura:
1. Podřipský kraj – vlastivědný sborník krajinského musea v Kralupech n.Vlt., roč. II / 15.11.1935, č.2
2. Podřipský kraj – vlastivědný sborník krajinského musea v Kralupech n.Vlt., roč. III / 15.9.1936, č.1
3. Podřipský kraj – vlastivědný sborník krajinského musea v Kralupech n.Vlt., roč. III / 31.12.1936, č.2
4. Podřipský kraj – vlastivědný sborník krajinského musea v Kralupech n.Vlt., roč. IV / 15.10.1937, č.1
5. Podřipský kraj – vlastivědný sborník krajinského musea v Kralupech n.Vlt., roč. IV / 31.3.1938, č.3
6. Rys, Jan: Cesty K. H. Máchy po našem Podřipsku (vyd. 1936)
7. Tomeš, J.: Český biografický slovník XX.století – díl II., vyd. r. 1999
8. Klindera, Ferd.: Dějiny obce Spomyšl
9. Babiččino povídání
10. Stručný rodokmen rodiny Klinderovy
11. Dokumenty z historie statku čp. 20
12. Špecinger, Otakar: Vzpomínka na Ferdinanda Klinderu
13. Klindera, Ferd.: Český rolník severskými státy, Praha 1937.
Závěrečná poznámka autora:
Cílem této mojí aktivity bylo seznámit občanstvo Spomyšle s některými materiály o životě jedné
z nejznámějších osobností žijících a působících v naší obci.
Předložená práce se snaží být jakousi mozaikou složenou ze střípků jubilantova života, jde o souhrn
opisů nebo výpisů z historických dokladů, které jsem měl možnost prostudovat; v žádném případě se
nejedná o biografickou práci.
Text práce se zaobírá nejen historií statku a rodinou Klinderů, ale také událostmi, které byť jen
okrajově souvisí s hospodářstvím čp.20 ve Spomyšli; tím mám na mysli hlavně přátelství Antonína
Šimáka s Karlem Hynkem Máchou a oslavy 100.výročí básníkova úmrtí.
Děkuji těm občanům Spomyšle, kteří se jakoukoli měrou zasloužili o tyto řádky, ať již to bylo
zapůjčením písemností nebo fotografií, případně „pouze“ ústním sdělením faktů. Bez jejich laskavosti
by tato vzpomínka na Ferdinanda Klinderu nemohla vzniknout. Někteří z nich jsou jmenováni přímo
v textu. Dalším, jako jsou např. pan Petr Horáček (Spomyšl, čp.27) a paní Monika Knotková (Spomyšl,
čp.26), děkuji touto cestou.
Zvláštní díky patří vnuku ing. Klindery panu ing. Slavoji Kádnerovi, CSc., který se velmi zasloužil o
větší rozsah této práce zapůjčením písemností ze svého soukromého archivu.
Jaroslav Marsa
Příloha Spomyšelských aktualit č.3 a 4 / 2005
- XXXII -