Svátost Eucharistie - přijímání do úst nebo na ruku 28. 7. 2013

Svátost Eucharistie - přijímání do úst nebo na ruku 28. 7. 2013

Svátost Eucharistie - přijímání do úst nebo na ruku
28. 7. 2013
Ohledně svátosti Eucharistie jsem zde minule vypočítával celou řadu zázraků, které Pán
Ježíš skrze svátost svého Těla učinil. Ty zázraky se staly především proto, aby se posílila víra
věřících ve skutečnou přítomnost Krista v této nepatrné hostii. Proto i my máme samozřejmě
povinnost si tuto víru uchovat a podle této víry k této svátosti přistupovat. Proto máme vůči
této svátosti projevovat tu nejvyšší úctu, jaké jsme my lidé vůbec schopni. Tím se dostáváme
k tématu, které vyvolalo v Církvi už mnoho sporů. Jde o to, jak přijímat Nejsvětější svátost.
Vstoje, vkleče, do úst nebo do ruky? Už z toho, co jsem zde vykládal o mši svaté, asi pro vás
nebude překvapením, že budu vyzývat k přijímání do úst, případně i vkleče.
Je pravda, že mnoho lidí v Církvi na to má dnes jiný názor, i mnozí kněží a biskupové.
Velmi často se říká, že na způsobu nezáleží, důležitá je přece naše víra a úmysl, s kterým tuto
svátost přijímáme. Ano vnitřní postoj je prvořadý, ale i ta vnější gesta jsou důležitá. Když mě
nejlepší kamarád pozve na svatbu za svědka, a já tam přijdu celý špinavý v otrhaném
oblečení, tak asi neuspěji s vysvětlením, že jsme přece kamarádi a že na oblečení nezáleží.
Bude to i tak výraz neúcty vůči snoubencům i všem ostatním hostům. I psychologové říkají, že
mezi lidmi nepůsobí jen to, co si vzájemně říkají, ale ještě víc to, jak to říkají, jak se přitom
tváří, jaká dělají gesta. My lidé nejsme jen duchovní, ale i tělesní a obojí má být vždy
v souladu.
Když zde budu obhajovat tradiční způsob přijímání, jsem tím ve shodě s učením a
jednáním všech papežů v dějinách, jak si hned ukážeme. Jaké jsou tedy ty dějiny? Začneme
poslední večeří Páně. Zde nám Pán Ježíš jasné instrukce nedal. Ovšem v Písmu máme náznaky
toho, že už zde se konalo přijímání do úst. Podle tradice bývalo zvykem, že otec rodiny na
znamení úcty podával vždy první kousek jídla členům rodiny přímo do úst. O poslední večeři
Písmo říká, že Pán Ježíš podal Jidášovi omočené sousto – jistě mu je podal do úst a nikoli do
ruky. Apoštolům ovšem mohl Pán Ježíš podat svátost i do ruky, protože on je přece zároveň
ustanovil za první biskupy své Církve. Že apoštolové tehdy přijímali do úst, potvrzují i vidění
bl. Kateřiny Emmerichové.
Z dob prvotní pronásledované Církve máme kusé zprávy o tom, že se přijímalo různými
způsoby. Mnoho kněží bylo vězněno, takže Eucharistii roznášeli i laici a podávali do úst i na
ruku (sv. Cyril Jeruzalémský). Situace se ale rychle mění, když Církev získala svobodu. Rozvíjí
se teologie, roste chápání toho, čím tato svátost je, roste eucharistická úcta, liturgie dostává
pevný řád. Proto od 4. století už je naprosto samozřejmá praxe přijímání výhradně do úst.
Svaté přijímání také udělují pouze kněží. Čteme o tom např. u sv. papeže Lva Velikého (440461), u sv. Basila (330-379). Synody v Konstantinopoli a Rouen (650) přímo zakázaly, aby
věřící podávali sami sobě (po podání na ruku) nebo druhým Eucharistii. I kněží, biskupové a
papežové přijímali do úst, pokud se účastnili mše svaté, kterou sloužil jiný kněz. Platilo a platí
pravidlo, že hostie se smí dotýkat co nejmenší počet lidí, aby se zmenšilo riziko ztráty i malých
částeček hostie.
Kdy nastala v této praxi změna? Až za dlouhou dobu, až po vzniku protestantismu v 16.
století. Martin Luther zpočátku ještě měl víru v Eucharistii a luteráni přijímali vkleče do úst.
Ovšem Jan Kalvín, který také odpadl od Katolické církve, už tuto víru neměl, a proto také
odboural i svátost kněžství. Proto svým věřícím nařídil přijímat vstoje a na ruku. Zakázal
poklekat před chlebem, který už pro něj byl jen připomínkou a symbolem Krista. Zavedení
přijímání na ruku bylo tedy výrazem nevíry v Eucharistii a výrazem toho, že už není žádný
rozdíl mezi knězem a laikem. (Stejné to bylo u anglikánů, kteří také zakazovali věřícím, aby
přijímali vkleče do úst, protože tím by se prý podporovaly „papežské pověry“ o přítomnosti
Krista v Eucharistii a o svátostném kněžství.) Katolická Církev tehdy tuto praxi samozřejmě
odmítla a Tridentský koncil znovu potvrdil tradiční způsob přijímání, přijatý z apoštolských
dob.
Tato situace trvala až asi do 60. let 20. století. Tehdy, v době náboženských zmatků,
začaly některé skupinky věřících i kněží v Holandsku přijímat a podávat na ruku, ačkoli to bylo
zakázáno. Proč to vzniklo? Protože právě v Holandsku byl silný vliv kalvinismu a i někteří
katolíci se jim chtěli podobat. Řekli si: proč bychom při přijímání klečeli, když protestanté
stojí? Proč bychom si nechali dávat Eucharistii do úst podobně, jako se krmí děti? Vždyť my
jsme dospělí křesťané! Proč kněz může brát hostie do ruky a my ne? Je přece rovnoprávnost!
Tyto tendence stále sílily, bohužel tehdy nezasáhli ani tamější biskupové, naopak oni nakonec
přišli za papežem se žádostí, aby tento způsob přijímání dovolil. Papež Pavel VI. tyto snahy
několikrát rázně odmítl. Až na nátlak, kdy mu žadatelé pohrozili, že část Nizozemců jinak
odpadne od Církve, dovolení dal.
Dnes tedy mnozí říkají: my můžeme přijímat na ruku, protože to papež dovolil.
Podívejme se ale, jak toto „dovolení“ vypadalo. Byla to instrukce Memoriale Domini z r. 1969,
která především vyzývala k zachování dosavadní praxe. Papež tam doslova píše: „Z pohledu
celé současné Církve je nutné zachovat dosavadní způsob podávání svatého přijímání, a to
nejen proto, že vychází z tradice mnoha staletí, ale zejména proto, že je projevem úcty
věřících k Eucharistii. Tato praxe nikterak neubírá na důstojnosti těm, kteří k oné velké
svátosti přistupují, a je součástí přípravy nutné k plodnému přijetí Těla Páně.“ Kdo chce tedy
opravdu poslouchat papeže, nemůže přijímat na ruku. Papež tam dále zmiňuje různá
nebezpečí, která by nový způsob přinesl: nebezpečí ztráty úcty k Nejsvětější svátosti, její
znesvěcení, oslabení víry. V instrukci nakonec dává dovolení přijímat na ruku, ale jen tam, kde
se už tato praxe rozšířila a není možné ji změnit. Byl to tedy jen jakýsi ústupek vůči
neposlušnosti. Je to podobné, jako když si například katolická žena bude chtít vzít muslima. Je
to něco, před čím Církev vždy varovala a upozorňovala na nebezpečí. Ovšem když tato žena
bude na svém rozhodnutí trvat, biskup jí nakonec dovolení k sňatku dá s tím, že následky si
pak bude muset nést sama. Podobné je to s dovolením přijímat na ruku. Je to jen cosi, co se
trpí, něco, co se ale rozhodně nedoporučuje.
U nás v Česku většina biskupů (ne všichni) o toto požádala r. 1997 (na zasedání na
Velehradě, kdy hned po jeho skončení se spustil déšť a nastaly nejhorší povodně naší doby
s desítkami obětí…) s tím, že žádají kvůli tomu, aby turisté z Německa a Rakouska u nás také
mohli přijímat na ruku. Jenže někteří kněží si to u nás vyložili tak, že je to něco nového a
moderního a své věřící přímo nutili, aby všichni přijímali na ruku...
Co se dělo dál? Dnes se ukazuje, že v těch zemích, kde se běžně přijímá na ruku, už
většina (!) katolíků (už to vlastně katolíci nejsou) nevěří v přítomnost Krista v Eucharistii.
Kardinál Döpfner, který žádal o toto dovolení, toho nakonec litoval. Píše: "Lidé dnes chodí k
přijímání jen jako pro svěcenou vodu. Dva roky jsem o to bojoval. Nikdy bych to nebyl udělal,
kdybych věděl, jaké to bude mít následky. Nyní nevím, jak to vrátit zpět. Kdybych věděl, kolik
neúcty s tím bude spojeno, tak bych to nedělal…" Mnohým progresivním katolíkům už ale ani
přijímání na ruku nestačí. Proč by jim Eucharistii vlastně podával kněz? Tak se to už na mnoha
místech, i u nás, dělá tak, že kněz dá misku s hostiemi na oltář a věřící přicházejí a sami si
berou a sami pijí z kalicha, i když je toto způsob naprosto nedovolený. Stává se, např.
v Německu, že laici stojí s knězem u oltáře a spolu s ním říkají slova proměnění. Kdosi k tomu
poznamenal, že brzy už ani lidé nebudou chtít být na mši svaté, u vchodu kostela bude stát
automat, hodí se tam mince a… raději nedomýšlet.
Na druhé straně další papežové se vždy vyjadřovali, že doporučeným způsobem je
pouze přijímání do úst. Ve svých dokumentech to má papež Jan Pavel II. i Benedikt XVI. Ten
navíc sám při svých bohoslužbách podával výhradně klečícím do úst. Dělal to i současný papež
František. Nyní svaté přijímání on sám zpravidla nepodává. Papež Benedikt také ve svých
římských bazilikách kněžím zakázal podávat na ruku. Současný prefekt vatikánské kongregace
pro bohoslužbu kardinál Canizares přímo řekl, že je potřeba vrátit se k příjímání vkleče do úst,
k pravé adoraci této svátosti. Také bychom měli vědět, že u sousedů v Polsku a na Slovensku
přijímání na ruku není dovoleno.
Jaké další důvody se uvádějí pro přijímání na ruku? Je to prý hygieničtější. Není ovšem
znám snad ani jediný případ nákazy, která by se takto šířila. Ano, stane se někdy, že se kněz
rukou dotkne úst přijímajícího. Je-li ale kněz aspoň trochu šikovný, stane se to tak v jednom
z několika set případů. Pak si ruku otře do roušky, kterou má u sebe. Je to přece tak, že kněz
se tak jako tak hostie musí dotknout. Jenže když se přijímá na ruku, tak se hostie dotkne ještě
navíc ten, kdo takto přijímá, ten, kdo si před několika okamžiky podával ruce s několika
dalšími věřícími. V případě nějakých zdravotních problémů lze věc řešit s knězem
individuálně, pak onen člověk třeba půjde k přijímání jako první (má-li oslabenou imunitu)
nebo poslední (má-li nějakou infekci).
Důvodů proti přijímání na ruku je mnoho. Jednak zde chybí vyjádření úcty k Bohu.
Přijímáme přece Tělo Páně, Krista samého, přichází k nám Bůh celého světa. Jak je zjevná úcta
k němu, když přijdu a natáhnu ruku? Není zjevná vůbec nijak! Tak si přece beru každé
obyčejné jídlo. Ježíš je přece tím, jak říká Písmo, před kterým mají pokleknout všichni na nebi
i na zemi. Už když bylo zavedeno přijímání ve stoje, tak to bylo dovoleno s tím, že věřící musí
předtím nějak projevit svou víru. Mají se hluboce uklonit nebo pokleknout. Kdo to dnes dělá?
Samozřejmě návrat k přijímání vkleče dnes nebude snadný, vždy je těžké vracet se k něčemu,
co je náročnější. Ale v některých nových kostelech i katedrálách se opět budují mřížky, kde
mohou věřící snadno poklekat. Zde u nás je aspoň jedno klekátko, které může nebo nemusí
každý svobodně použít. Kdyby chtěla takto přijímat většina, museli bychom zase nechat
postavit oltářní mřížku.
Přijímání na ruku dále ohrožuje víru, protože ji zase nijak nevyjadřuje a nepodporuje.
Zkušenost Církve je zde jednoznačná. Kdo jedná jinak, než jak věří, brzy bude smýšlet podle
toho, jak jedná, tedy víru ztratí nebo bude jeho víra oslabena. Zvláště to platí pro děti, které
přijímají na ruku, nebo které to jen vidí. Když jsou naopak vedeny k přijímání do úst a ještě
přitom poklekají, tam jim je přece hned jasné, že zde nedostávají jen nějakou obyčejnou
oplatku, ale že se tu děje něco velikého a posvátného. K tomu dodává kardinál Meisner:
„Taková znamení jako mřížka k přijímání, klečení anebo přijímání do úst, to byly obranné valy
Eucharistie. Tak bylo přímo zjevné, že se zde děje něco jedinečného, že se tu děje něco
svatého. Ale my jsme posvátné mysterium nechránili: prožíváme znesvěcení toho, co je
svaté. Liturgie byla zbavena posvátna… Bez skutečné katolické víry pak není možná žádná
evangelizace.“ Stejně to vnímala i velká misionářka lásky Matka Tereza. V jednom rozhovoru
(s P. Georgem Rutlerem) se jí ptali, co je největším problémem naší doby. Čekali bychom, že
řekne: války, chudoba, potraty. Ale ona řekla toto: „Ať jsem kdekoli na světě, největší smutek
ve mě vyvolává, když vidím, jak lidé, přistupující ke svatému přijímání, je berou do ruky.“ A
dodala: „Když lidé ztratí úctu ke Kristu v Eucharistii, ztratí úctu i ke Kristu ve svých bližních“.
Přijímání na ruku dále narušuje víru ve svátost kněžství. Říkali jsme, že pouze kněz a
jáhen jsou řádnými udělovateli svatého přijímání a zde si vlastně každý věřící podává svátost
sám sobě. Jestliže každý může dělat to, co dělá kněz, dotýkat se svaté hostie, k čemu potom
potřebujeme kněze? Když jsem já sám jako bohoslovec poprvé podával svaté přijímání,
připadalo mi to jako velmi nepatřičné, brát do ruky tuto svátost. Musel jsem si pak znovu
dobře zopakovat, na čem víra v Eucharistii vlastně stojí, když ani hmatem nic zvláštního
člověk necítí.
Dále při přijímání na ruku dochází vždy ke znesvěcení částeček této svátosti. Ty totiž
pokaždé ulpí na ruce přijímajícího. Pak padají na zem nebo jsou otřeny do šatů… Přitom
v každém drobečku je přítomen Kristus. Aby se tomu zabránilo, museli by si pak věřící olízat
ruce jazykem, což asi dělat nebudou. Může se také stát, že si někdo Eucharistii nevloží do úst,
ale odnese ji a může být pak znesvěcena při různých protikřesťanských obřadech.
Měli bychom si tedy uvědomit, že Eucharistie je svátostí nesmírné Boží pokory, Bůh se
zde ještě víc ponižuje, než když vstoupil do betlémských jeslí, než když trpěl na Kříži. Stává se
kouskem obyčejného chleba. Není tedy namístě při setkání s ním ukazovat, jak my jsme
dospělí, velicí, nezávislí a hrdí. Naopak i my máme být jako děti, neboť jen tak můžeme vejít
do Kristova království. Jen tak můžeme přijmout plody této velké svátosti.