přečíst zde

Eurábie
Šádí Shanaáh
Zběžná návštěva průměrného českého knihkupectví může někdy člověka dohnat
k přesvědčení, že je na čase pořídit si zbraň, zahodit antikoncepci a vyhýbat se
širokým obloukem čemukoli, co má jakékoli spojení s islámem. Pokud se stále nervóznější návštěvník takového knihkupectví zrovna nevyhýbá prosebným
pohledům, které na něj z regálů upínají modrooké blondýnky žijící ve stínu šaríji,
pak o kousek dále v uličce již musí čelit bezprostřední hrozbě vln vousatých muslimských imigrantů, kteří si za peníze ze sociálních dávek pořizují jedno dítě za
druhým, a když se zrovna nerozmnožují, tak v mešitách kují džihádistické pikle. Předkládané „důkazy“ islámské agresivity, stejně jako demografického vývoje
v Evropě, se zdají neúprosné.
Když k zážitku z knihkupectví připočteme průřez internetem, klasickými médii
a prohlášeními některých politiků (včetně prezidenta Miloše Zemana), je poněkud
ironické, že samozvaní obránci Evropy před muslimským nebezpečím trpí silným
pocitem ublížení z toho, že jsou marginalizováni a že se jim kvůli politické korektnosti nedostává veřejného prostoru k šíření jejich myšlenek.
Má ale vůbec smysl věnovat část prostoru tohoto sborníku úvaze o něčem, co
se může zdát jako ukřičená, ale relativně neškodná (s výjimkou Anderse Breivika
a jeho případných napodobitelů) skupina islamofobů? Jsou oni sami nebo jimi
sledovaná témata opravdu palčivým českým a evropským problémem, který si
zasluhuje mimořádnou pozornost? Jakým způsobem je budoucnost Evropy provázaná s islámem a muslimy a do jaké míry budou radikální muslimové a antimuslimové tuto budoucnost utvářet?
Že odpověď na první polovinu výše položených otázek považuji za kladnou,
je zřejmé, jinak bych se zde o tomto tématu vůbec nerozepisoval. Muslimové
v Evropě tématem jsou a domnívám se, že aktivní opozice vůči jejich přítomnosti
a vůči imigraci z muslimských zemí by měla být předmětem intenzivní akademické, politické i veřejné debaty. Tato debata sice z části probíhá, ale je silně zatížena
demagogií, populismem a emocemi na úrovni pudových reakcí. Promítají se do ní
také ne zcela související, ale mnohdy dominantní (z hlediska názorové formace)
problematiky, jako jsou například izraelsko-palestinský konflikt, krize sociálního
státu a hospodářská krize a v neposlední řadě otázka evropské identity.
III. Evropa jako vize politické, ekonomické a sociální emancipace—241
hlavacek.indd 241
4.4.2014 13:46:45
Problém jménem islám
Islám jako „problém“ začal být v moderní době199 tématem díky iránské revoluci z roku 1979, která narušila představu Západu o tom, že modernita poháněná
globalizací nezbytně odsouvá náboženství na druhou kolej ve prospěch materialistické a sekulární společnosti. Politický islám byl nevyhnutelně anti-západní.
Částečně z toho důvodu, že většinou čelil diktaturám podporovaným a do značné
míry ovládaným evropskými a americkými zájmy. Ale také kvůli odporu vůči tzv.
kulturnímu a ekonomickému kolonialismu, ve kterém spatřoval hrozbu morálnímu řádu a sociálním vazbám tradiční společnosti. S příslibem sociální spravedlnosti a morální integrity se islamisté v arabském regionu postupně stali jedinou
důvěryhodnou a přežívající opozicí autoritářských režimů.
Konec studené války znamenal pro Západ ztrátu společného nepřítele. Uvolněné místo rychle vyplnil islám, a to z jednoduchého důvodu: klíčovým lidem,
kteří ovlivňovali nebo se snažili ovlivnit mezinárodní či domácí politiku, se to
hodilo. Zbytek byl dílem setrvačného efektu sebenaplňujícího se proroctví. Autoritáři vládnoucí v muslimských zemích potřebovali i po studené válce kontinuální finanční pomoc a současně nástroj, jakým se zbavit veškeré opozice. Boj proti
extremismu a terorismu zajistil obojí. Akademici typu Samuela Huntingtona zase
hledali nové vysvětlení post-bipolárního světa, a tak přišli s tezí o střetu civilizací,
která na lidové úrovni přežívá dodnes, byť na akademické půdě byla přesvědčivě
vyvrácena.200 Vojenský průmysl se hrozil seškrtání rozpočtů, bezpečnostní komunita se obávala o osud ropných polí a politici vycítili nový mobilizační potenciál.
Islámští radikálové, jako byl Usáma bin Ládin, zase snili o tom, že vyprovokují
Západ do dlouhé opotřebovávací války s masivními „kolaterálními“ ztrátami na
životech muslimských civilistů, která vyústí v celo-muslimský džihád a znovuzrození mytické muslimské komunity.
Bin Ládin se sice ošklivě přepočítal a místo milionů muslimů uposlechlo jeho
volání pouhých několik stovek, nicméně dominový efekt započatých akcí a reakcí v kombinaci s vytěžením existujících krizí (izraelsko-palestinský konflikt nebo
invaze do Afghánistánu a Iráku) a příhodných incidentů (zesměšňování principů islámské víry karikaturami nebo filmy a reakce extrémistů na ně nebo zákaz
199Na konci 18. a během 19. století si evropští antiklerikální nebo sekulární orientalisté vysvětlovali zaostalost muslimských zemí sociální autoritou náboženství, kterou se v Evropě podařilo
zlomit. Naopak silně věřící Evropané vnímali „problematičnost“ islámu pohledem náboženské rivality.
200Mezi plejádou akademických kritiků teze o střetu civilizací stojí za zmínku Edward Said (The
Clash of Ignorance, 2001), Akeel Bilgrami (The Clash within Civilizations, 2003), Lisa Wedeenová (Beyond the Crusades: Why Huntington, and Bin Ladin, Are Wrong, 2003), Richard
W. Bulliet (The Case for Islamo-Christian Civilization, 2004) nebo Jonathan Fox (Paradigm
Lost: Huntington’s Unfulfilled Clash of Civilizations Prediction into the 21st Century, 2005).
242—České vize Evropy? Manuál k naší evropské debatě
hlavacek.indd 242
4.4.2014 13:46:45
nošení nikábu a burky201 ve Francii a jiných evropských zemích, stejně jako útoky
extrémní pravice na muslimy v USA a případy podněcování násilí a netolerance
v některých mešitách v nemuslimských zemích) uvedly do pohybu nové nebo posílily již existující trendy, které jsou velmi reálné a velmi nebezpečné.
Teroristické útoky v Madridu a Londýně, stejně jako fakt, že řada radikálů, kteří
pomáhali spáchat útoky na americké cíle v roce 2001, byla radikalizována v Evropě, dostaly pod drobnohled evropské muslimy a islám jako takový. Tyto události odstartovaly proliferaci článků, knih, webových stránek a skupin, které si činí
nárok na výklad toho „pravého“ islámu. Strach, podezření nebo přímo antipatie
vůči muslimům prosákly jak do politických struktur, tak do sdělovacích prostředků. Do jaké míry reagují politici a média na poptávku „zdola“ a do jaké míry tuto
poptávku zpětně vytvářejí, to je zajímavá, ale vedlejší otázka. Pocit, že s muslimy něco není v pořádku, je v Evropě téměř už mainstream. Zatímco anti-romské
postoje a antisemitismus, byť existují a projevují se, jsou většinou evropské veřejnosti chápány jako minimálně nevhodné, anti-muslimské tendence stejný vnitřní
alarm často nespouštějí.
Například v České republice, kde žije miniaturní muslimská komunita, jsou
anti-muslimské tendence paradoxně na vzestupu. Zatímco německý senátor Thilo Sarrazin svojí knihou Německo páchá sebevraždu, v níž mimo jiné argumentuje
genetickým determinismem inteligence,202 sklidil i od hlavní židovské organizace v zemi tvrdou kritiku a raději sám odstoupil ze své pozice v německé národní
bance, výrok Miloše Zemana o tom, že umírněný muslim je to samé jako umírněný nacista, žádnou podobně silnou kritiku z řad občanské společnosti nevyvolal a ani nepředstavoval překážku v jeho úspěšné prezidentské kampani. Česká
židovská komunita je v tomto ohledu pasivní, částečně kvůli nahlížení izraelsko-palestinského konfliktu skrze náboženský filtr, částečně kvůli případům muslimského antisemitismu. Netečnost je pochopitelná, protože z krátkodobého pohledu se anti-muslimský trend nejeví pro židovskou komunitu jako relevantní, nebo
se může zdát dokonce z politických důvodů výhodný. Na druhou stranu asi není
příliš těžké uhodnout, kdo v myslích mnohých anti-muslimských aktivistů stojí
v pomyslné frontě hned za muslimy. A to i přesto, že se řada nacionalistických
anti-muslimů cynicky vymezuje proti muslimům termínem „židovsko-křesťanská civilizace“.
201Nikáb je závoj zakrývající celý obličej ženy kromě očí. Burka je ošacení, které většinou zakrývá celý obličej včetně očí.
202Srov. SARRAZIN, T.: Německo páchá sebevraždu. Praha: Academia, 2011. Sarrazinův biologismus tvrdě zkritizoval Armin Nassehi, sociolog na mnichovské Ludwig-Maximilians-Universität, ve svém článku Die Biologie spricht gegen Biologismus (NASSEHI, A.: Biologie spricht
gegen Biologismus. Frankfurter Allgemeine Zeitung, 18. 10. 2010. Dostupné z: http://www.
faz.net/aktuell/feuilleton/debatten/2.1763/die-thesen/sarrazins-thesen-die-biologie-sprichtgegen-biologismus-11055851.html).
III. Evropa jako vize politické, ekonomické a sociální emancipace—243
hlavacek.indd 243
4.4.2014 13:46:45
Strašák Eurábie
Anti-muslimské postoje v Evropě mají mnoho podob, od těch primitivních a násilnických až po sofistikované, pseudo-akademické nebo podprahové a instinktivní.
Přestože je termín „islamofobie“ relativně nový a diskuse nad jeho zneužitím (stejně jako v případě obvinění z antisemitismu) legitimní, věřím, že tento koncept lze
obhájit a definovat způsobem, který nebude bránit kritické debatě o muslimech
a islámu. S klidným svědomím ale současně neváhám označit propagátory hrozby tzv. Eurábie203 jako islamofoby.
V srdci Eurábie leží teze o tom, že demografie předurčuje hodnotový, morální a politický systém Evropy. Podle této teze je Evropa, tak jak ji známe, odsouzena k zániku: porodnost bílých/původních Evropanů klesá, zatímco porodnost
evropských muslimů je mnohem vyšší a v kombinaci s imigrací, která je většinou
muslimská, budou mít brzy muslimové v Evropě většinu.
Nesmyslnost takového tvrzení lze doložit minimálně na dvou úrovních. Zaprvé
samotné údaje o porodnosti a demografickém vývoji, které zastánci teze o Eurábii
používají, jsou buď nepřesné, nebo úplně smyšlené.204 Modelování demografického
vývoje je komplikovanou záležitostí, jež nestojí na srovnání dvou okamžitých údajů
v daném čase a teritoriu, zejména v situaci, kdy řada párů odkládá první dítě na pozdější dobu. Evropští muslimové sice v průměru vykazují větší porodnost, ale celkový
trend je klesající, a to ze stejných sociálně-ekonomických důvodů jako u nemuslimského obyvatelstva (porodnost klesá i v zemích s většinovým muslimským obyvatelstvem). Například v Rakousku byla porodnost muslimských žen 3,1 dítěte na ženu
v roce 1981, ale o dvacet let později je to 2,3 dítěte na muslimku.205
Mnohem větší problém celé debaty o porodnosti, z mého pohledu nechutné,
však spočívá v předpokladu, že hodnoty, názory nebo normy, kterými se lidé řídí,
jsou nějakým způsobem zakódovány v DNA a jsou dědičné. To je stejně absurdní
předpoklad jako domněnka, že když má někdo bílé evropské rodiče, tak okamžitě vyznává hodnoty osvícenectví, zatímco když má někdo rodiče z Maroka, tak
automaticky podporuje zavedení islámského práva.206 Sdílíme automaticky stejné hodnoty a stejný „civilizační okruh“ se sousedem, který je sice bílý sekulární křesťan, ale domů chodí opilý a bije svoji manželku? Neschopnost rozlišovat
203I když nejsou všichni Arabové muslimy a všichni muslimové nejsou Araby, Eurábie je konstrukt exkluzivně namířený proti muslimům a islámu.
204Srov. PILBEAM, B.: Eurabian nightmares: American conservative discourses and the Islamisation of Europe. Journal of Transatlantic Studies, Vol. 9, No. 2, June 2011, s. 151–171.
205Tamtéž.
206Kenan Malik použil tento příměr jako ilustraci absurdního předpokladu, na kterém podle
jeho mínění staví kniha Erica Kaufmanna Shall the Religious Inherit the Earth?. Malikova kritika Kaufmannovy knihy je dostupná z: http://www.guardian.co.uk/books/2010/may/02/
religious-inherit-earth-eric-kaufmann.
244—České vize Evropy? Manuál k naší evropské debatě
hlavacek.indd 244
4.4.2014 13:46:45
různorodost jednotlivých lidí a různorodost jimi zastávaných hodnot je jednou
z hlavních charakteristik rasismu. A skutečně, v tomto případě jsou muslimové
vnímáni spíše jako jakési etnikum nebo kultura, byť nic takového jako „muslimská kultura“ neexistuje.207
Přestože mnohé sociologické výzkumy jasně potvrdily, že evropští muslimové
se nijak zásadně od svých nemuslimských sousedů neliší (jedinou výjimku tvoří názory na předmanželský sex, homosexualitu nebo třeba potraty, ve kterých
jsou konzervativnější)208, je jejich loajalita vůči státu zpochybňována. Politickým
výrazem těchto pochybností jsou pak výroky evropských státníků o selhání multikulturalismu, legislativní omezování projevů muslimské religiozity a přitvrzování
imigračních a integračních nároků, které cílí speciálně na muslimy.
Selhání multikulturalismu?
Obzvláště multikulturalismus se stal terčem anti-muslimských aktivistů, kteří se
zadostiučiněním přivítali prohlášení o selhání této politiky z úst německé kancléřky Merkelové nebo britského ministerského předsedy Camerona. Otázkou
ovšem je, co přesně selhalo.209 Byla to skutečně politika multikulturalismu, usilující o začlenění do společnosti za podmínek, které všechny strany považují za
férové? Nebo je selhání multikulturalismu spíše úspěchem politiky separování
ekonomických imigrantů z druhé poloviny 20. století od dominantní společnosti v naději, že jednoho dne zase odejdou? Znamená multikulturalismus asimilaci, tedy nejen akceptování zákonů a ústavy, ale i přijetí hodnot, norem, chování,
šacení nebo názorů dominantní společnosti? A co je to ta dominantní společnost?
Je to křesťanská společnost, nebo sekulární společnost? Nebo v českém případě
agnostická? Jaký je poměr „neintegrovaných“ muslimů v Evropě k těm integrovaným? A proč se vůbec spojuje multikulturalismus s islámem – tedy opět, existuje „muslimská kultura“?
207Těžko říci, co má kulturně společného vzdělaný kosmopolitní muslim z Bejrútu a negramotný
muslim z afghánských hor nebo farmář z Nigérie. Nehledě na to, že bílí muslimové, zejména
konvertité, z toho obrázku vypadávají úplně.
208Některé z těchto výzkumů cituje a komentuje David Laitin v eseji Rational Islamophobia in
Europe (LAITIN, D.: Rational Islamophobia in Europe. European Journal of Sociology, Volume 51, Issue 03, December 2010, s. 429–447). Jiným vynikajícím zdrojem informací o názorech a preferencích evropských muslimů je výzkumná zpráva s názvem Muslims in Europe
publikovaná Open Society Institute (Muslims in Europe. New York, London, Budapest: Open
Society Institute, 2010).
209Zda politiky označované jako multikulturalistické vyústí ve větší integraci, anebo spíše v segregaci, záleží na kontextu, v jakém jsou implementovány, a také na úmyslech, s jakými jsou
vytvářeny.
III. Evropa jako vize politické, ekonomické a sociální emancipace—245
hlavacek.indd 245
4.4.2014 13:46:45
Vezměme si příklad Francie a nepokojů na předměstích Paříže a dalších měst
v roce 2005. Tato předměstí jsou sociálně vyloučené lokality s vysokou nezaměstnaností, špatně fungujícími veřejnými službami a diskriminací ze strany policie,
státní správy i potenciálních zaměstnavatelů. Imigranti žijící v této lokalitě, většinou severoafrického muslimského nebo karibského či afrického křesťanského
původu (ale i chudí židé z Afriky nebo chudí bílí Francouzi), nahradili dřívější
imigranty italského, španělského nebo portugalského původu a chudé Francouze, a to až do takové míry, že okopírovali i jejich slang. I problémy, jimž čelili francouzští imigranti a příslušníci slabé sociální třídy v roce 2005 a kterým čelí stále,
jsou ty samé, s nimiž se potýkali italští nebo španělští imigranti. Když vzplanula
první auta a propukly tvrdé střety z policií, nedělo se tak kvůli islámu, i když velká
část tamních imigrantů měla muslimské kořeny.210 A přesto dostaly tyto události
punc muslimských nepokojů. Vypovídá beznaděj života na pařížském předměstí
o selhání multikulturalismu a nechuti muslimských imigrantů integrovat se do
společnosti? Pokud ano, není pak situace Romů v České republice rovněž produktem multikulturalismu, který selhal?
Zákaz nošení nikábu a burky na veřejných místech v některých evropských
zemích (zákaz nošení hidžábu211 ve francouzských školách je zvláštností francouzské laďcité) je spíše než bezpečnostním opatřením politickým prohlášením
směrem k muslimské komunitě.212 Reálný efekt obou zákazů (nikábu na veřejnosti a hidžábu ve školách) se nejeví být příliš v souladu se záměrem celého opatření, pokud tímto záměrem bylo „osvobození“ ženy a dosažení její lepší integrace
do společnosti. Francouzské studentky halící se do hidžábu nebo ženy oblékající
nikáb, které tak činí z vlastního přesvědčení, se francouzskému státu vzdálily, protože jsou přesvědčeny, že byla pošlapána jejich práva na svobodu vyznání nebo
svobodu sebevyjádření prostřednictvím ošacení. Ty ženy, které tak činily na nátlak,
mohou být donuceny zůstat doma a studentky, jejichž rodičům na hidžábu záleží,
mohou být donuceny přejít na soukromou náboženskou školu. V obou případech
pozbudou šance na interakci s nemuslimskou částí společnosti.
Výše zmíněná a další legislativní opatření213, sílící anti-muslimský politický
populismus, probíhající a zdánlivě nekonečná „válka proti teroru“, diskriminace
210Proč nepokoje ve Francii v roce 2005 neměly vazbu na islám nebo na muslimy, zajímavým
způsobem přibližuje žurnalistický blog na webu agentury Reuters: HENEGHAN, T.: Why
we don’t call them „Muslim riots“ in Paris suburbs. In: Reuters [online]. 2007, November 29.
Dostupné z: http://blogs.reuters.com/faithworld/2007/11/29/why-we-dont-call-them-muslim-riots-in-paris-suburbs/.
211Hidžáb je šátek, který zakrývá ženě vlasy.
212Ze zhruba pěti milionů francouzských muslimů nosilo nikáb asi 2000 žen. V Belgii je to z počtu
půl milionů muslimů méně než 50 žen.
213Včetně zákazu minaretů ve Švýcarsku, které v době příslušného referenda byly v této zemi
všeho všudy čtyři.
246—České vize Evropy? Manuál k naší evropské debatě
hlavacek.indd 246
4.4.2014 13:46:45
i fyzické útoky na muslimy, ale také ultra-konzervativní forma islámu šířící se především ze Saúdské Arábie, způsobují odcizení části mladých muslimů, kteří na
truc svým konformním rodičům a podezřívajícímu státu viditelně deklarují svoji religiozitu. Islámské oblečení, mobilní vyzvánění, doplňky, fráze v komunikaci nebo třeba jen vous jsou výrazem hledání nové identity, nové komunity, kam
mohou patřit, aniž by je někdo neustále explicitně i implicitně vylučoval. Pro
část konzervativních muslimů se tyto pohnutky mísí s touhou viditelně deklarovat kritiku materialistické a (z jejich pohledu) amorální společnosti, čímž se
paradoxně stávají lokálními spojenci konzervativních křesťanů nebo židů, popřípadě různých esoterických a charismatických hnutí. Do velké míry se ale jedná
o určitou pózu. Islám této mladé generace je velmi odlišný od islámu sestávajícího z tradic a zvyků původních komunit, z nichž pochází první generace imigrantů. Je to islám individualizované víry, která hledá okamžitou cestu k poznání a pohrdá tradičními autoritami.214 Těmi náboženskými autoritami, jež evropské státy na svých územích pomáhají zakládat, ve snaze vytvořit kontrolovatelný
oficiální a teritoriální islám.
Většina evropských muslimů, tedy těch, kteří mešity navštěvují nepravidelně, nebo dokonce vůbec215, se těmito oficiálními islámskými institucemi necítí
být reprezentována. Na druhou stranu necítí ani přílišné nutkání vymezit se proti islámským radikálům, s nimiž se „normální“ muslimové nepovažují být nijak
svázáni (syrský sekulární muslim neshledává pákistánského radikála jako „svůj“
problém). Většina evropských muslimů je v silné defenzivě a buď je již unavená
diskusemi o tom, zda je islám náboženstvím míru, či války, případně se uzavřela
za hradbami čisté apologetiky.
Ani představitelé oficiálních islámských struktur v Evropě i mimo ni nejsou
v polemice s radikály příliš efektivní. Jednak proto, že islám (alespoň ten sunnitský) prochází již dlouhou dobu krizí autority, která není nikde lokalizovaná, a za
druhé, protože jsou tito představitelé příliš blízko politickým institucím. Islámský radikalismus je ale symptomem velikých proměn, které se odehrávají jak na
poli muslimské společnosti, tak na teologické úrovni. Evropští muslimové nejsou
izolováni od tohoto globálního znovupromýšlení islámu ani od politického vývoje v muslimských zemích, které mohou vyústit v novou syntézu víry, modernity
a hodnot považovaných v současnosti za univerzální.
214Excelentní popis nových trendů v islámu v souvislosti s procesy globalizace a westernizace
podávají knihy Oliviera Roya, zvláště Globalized Islam (ROY, O.: Globalized Islam. New York:
Columbia University Press, 2004) a Islam Confronts Secularism (ROY, O.: Islam Confronts
Secularism. New York: Columbia University Press, 2007).
215Takovou frekvenci návštěv mešit evropskými muslimy potvrdily mimo jiné průzkumy European Social Survey nebo Pew Research Center, ale i národní průzkumy, ve Francii např.
BROUARD, S.; TIBERJ, V.: Francais comme les Autres?: Enqueˆte sur les citoyens d’origine
maghrebine, africaine et turque. Paris: Sciences Po, 2005.
III. Evropa jako vize politické, ekonomické a sociální emancipace—247
hlavacek.indd 247
4.4.2014 13:46:45
Eurábie jako příležitost
Krizi islámu nakonec vyřeší pouze muslimové a ti evropští mohou přispět velmi
výrazným způsobem. Proces je to ale velmi delikátní a náchylný k rychlé politizaci a polarizaci, o kterou budou usilovat muslimští a anti-muslimští radikálové.
Vývoj izraelsko-palestinského konfliktu se přímo promítá do antisemitských a antizápadních projevů v Evropě (nejen u muslimů). Vměšování evropských států do
politik blízkovýchodních a severoafrických zemí jenom utvrzuje pocit evropských
Arabů (opět, nejen muslimů) o pokračování koloniálních praktik z minulosti. Dopady klimatických změn a politická nestabilita vytvářejí migrační tlaky především
z oblasti jižního Středomoří.216 To může spolu s růstem nezaměstnanosti v Evropě
a rozpadem sociálního státu zvýšit odpor proti imigrantům a nárůst popularity
extrémně pravicových nebo populistických stran.
Evropské státy, obzvláště ty s významnou muslimskou menšinou, se budou
snažit ovlivnit vnitro-muslimskou debatu o modernitě, tradici a roli náboženství
ve společnosti, ale současně budou muset reagovat na politické výzvy, z nichž je
řada unikátních pro naše století a nad síly jednotlivých států. Asi největší z těchto
výzev bude zvládnutí situace, ve které hospodářský růst již nebude buď dosažitelný, nebo žádoucí. V krajních situacích totiž mají lidé tendenci seskupit se kolem
svého „kmene“ a v boji o přežití (popř. o zachování životní úrovně) zapomenout
na humanistické konvence. Německo postižené hyperinflací a hospodářskou krizí ve třicátých letech minulého století nemusí být nutně příkladem dávno překonané historie.
To nejlepší, co může Evropa udělat pro překonání podobného černého scénáře, je prohloubit svoji politickou integraci, aby mohla čelit nadnárodním výzvám
efektivněji a akceptovat fakt, že muslimové jsou nedílnou součástí evropské konstrukce. Vytvoření židovsko-křesťansko-islámského dynama (ne nutně chápaného v čistě náboženské rovině) kolem Středozemního moře má obrovský potenciál
spirituální obnovy (nejen) evropské společnosti, ve smyslu přípravy na post-materialistickou a post-růstovou situaci, pokud by měla nastat. Jestliže taková situace
nenastane, byly by ekonomické, sociální a kulturní benefity takového dynama beztak obrovské. Eurábie by se tak mohla přeměnit z hanlivého termínu evokujícího
hrozbu na pozitivní pojem popisující regionální blok úspěšně navigující mlhavými
vodami výzev 21. století. Podmínkou vytvoření takového bloku je vyřešení arabsko-palestinsko-izraelského konfliktu a obdoba Marshallova plánu pro jižní a východní Středomoří, určená pro skutečně se demokratizující arabské země.
Obava o ztrátu Evropy, tak jak ji známe, není na místě. Ústavy a zákony jednotlivých evropských zemí jsou dostatečně silné na to, aby si poradily s radikály všeho
216Naopak ekonomická a dluhová krize, která postihla Evropu, měla například za následek opačnou migraci německých Turků do hospodářsky rostoucího Turecka.
248—České vize Evropy? Manuál k naší evropské debatě
hlavacek.indd 248
4.4.2014 13:46:45
druhu. Evropa jako liberální demokratický prostor není odvislá od své populace,
ale od určitých hodnot a myšlenek, které mohou chřadnout i v těch státech, kde
žije minimum imigrantů (např. v Maďarsku). Tyto hodnoty a myšlenky nemůže
chránit „hodnotově neutrální“ stát, jenž s trhem idejí zachází stejně jako s ekonomickým trhem. Naopak výchova k aktivnímu občanství, k demokratickým hodnotám a k pozitivnímu (multi)kulturnímu patriotismu ve smyslu péče, ne militantní
obrany, by měla být hlavním posláním evropské vzdělávací soustavy, na které by
se měli bez rozdílu účastnit všichni lidé žijící v Evropě.
III. Evropa jako vize politické, ekonomické a sociální emancipace—249
hlavacek.indd 249
4.4.2014 13:46:45