O PŮVODU KRHÚTŮ

O PŮVODU KRHÚTŮ
Odkud Krhúti přišli je nejasné. Existuje několik protichůdných teorií. Pro představu
zde některé uvádíme.
Teorie první
Nejstarší krhútský písmák Chrt Drda (původně ponocný v Ejči pod Mejknínem) se
zřejmě pod vlivem české kroniky Kosmovy zmiňuje o tom, že Krhúti přišli do
společné vlasti s praotcem Čechem a prastrýcem Lechem a pokračovali pak pod
nejasnou záminkou v pochodu kousek dále a tam se smísili s původním
obyvatelstvem Mrtonohů v poměru 3:1,572. Dovozuje z toho krhútský národní
kolorit.
Teorie druhá
Naproti tomu druhý z latinsky a vulgárně píšících krhútských kronikářů, majitel
latifundií a velký humanista Kanec Trh, je jiného názoru.
Kanec Trh tvrdí, že praotec Čech měl několik synů, které vyslal do různých končin
země, kde pracovali jako úsekoví důvěrnící. Byli to např. Netol (po něm Netolici),
Dudlík (též nesprávně Doodle-Dúdlebi), Lúč (netřeba rozvádět), Lemún (Lemouni,
později Lemúzi asimilací k francouzskému Les Musicienes), Litrměř (nesprávně
utvořeno: Litoměřici) a jiní, mezi nimi pák nejmladší - Krhút. Zatímco všichni starší
bratři a jejich potomci drželi basu a cítili se spjati s Čechy pražskými pokrevně nebo
dobrovolně (viz Lucká válka), Krhúti se zcela osamostatnili, kronikář dokonce
uvažuje i o možnosti, že Krhúta měla majitelka praotce Čecha s někým jiným: proto
prý o nich prudérní Češi ve svých kronikách raději nehovoří a kronikář správně cituje
na tomto místě klasika: Cave illum semper, qui tibi imposuit semel.
Teorie třetí
Daleko nejmalebnější výklad původu Krhútů však nacházíme u Vrby Hrbaty, prvního
kronikáře píšícího národním jazykem Krhútů, autora díla, jemuž se od nepaměti
říkalo "Kronika Hrhatá".
Vypráví totiž, jak jakési individuum jménem Krhút uteklo s dcerou váženého českého
vladyky, zrzavou dívkou Mrzenou, a ubíralo se s ní všemi směry.
POZNÁMKA: Vrba Hrabata rozkošné, byt' poněkud rozvláčně líčí, že onen muž unesl
tuto dívku ve chvíli, kdy prala prádlo celé rodiny vladykovy, takže nemohli být
pronásledováni: cudná rodina seděla doma nahá a starý vladyka marně vybíhal ve
své zIobě na zápraží drže si před hambatou částí těla hrneček se vzácným
ornamentem lužické kultury. Vladykův dvorec dodnes stojí na Malé Straně - je to
onen známý dům Na prádle.
Krhúti a umění
Z krhútského umění se toho mnoho nedochovalo. Lze dokonce s trochou nadsázky
říci, že se nedochovalo nic.
Krhúti vynikali ve dvou uměleckých oborech. V loutkovém divadle a v poezii.
Pomocí primitivních loutek hráli krátké hry zvané stroky. V některých vesnicích
dokonce probíhaly soutěže loutkářských spolků. Řezbář František Kloudný se
pokusil rekonstruovat jednu krhútskou loutku.
V poezii se orientovali na krátké básnické útvary zvané zádrhely. Do dnešní doby
se dochovaly pouze tři a ještě se o jejich pravosti vedou spory.
První zádrhel, prý nejstarší, zní:
Na úpatí Sněžky
potkal jsem tři ježky.
Všichni tři šli pěšky:
život je holt těžký.
Druhý zádrhel, z doby zlatého rozkvětu starého krhútského písemnictví, zmiňuje
se o jistém panu Doležalovi, jemuž odjela dívka na hory s jiným. Zní:
Nahoře radost, dole žal:
až bude Doležal nahoře,
zapomeň dole na hoře.
Jistý zmatek je tu skvěle nahrazen vtipem. Konečně poslední zádrhel má již
dokonce satirické ostří:
Hoří necky blíže chýše,
v níž pan Hais-Týnecký píše.
Ó kéž raděj píší necky,
a shoří náš pan Hais-Týnecký.
Velice populární je čtvrtý zádrhel, nejkratší a nejlapidárnější, který zněl:
Ještě jdu
z Ještědu.
Ukázalo se však, že jde o podvrh utvořený bona fide moderním básníkem
Oldřichem Kryštofkem, který byl skutečnou Hankou krhútského národního
obrození.
Krhútská (pohyblivá) galerie
Z dobových kronik se podařilo nalézt domnělou podobu věhlasné krhútské
galerie zvané šprkelt. Větší nebo menší šprkelt nechyběl v žádné krhútské vesnici.
Nejčastěji zobrazovaným motivem byl Prakrhút Krak Mrožný. Ale šprkelty
obsahovaly též obrazy boha Lomikela či bohyně Kvakeva.
Replika šprkeltu z Mejknínu
(dle knihy Krhútská kronika od Ervína Hrocha)
O principu šprkeltu se dodnes vedou spory. Nicméně je dokázáno, že se Krhúti
dokázali na pohyblivé obrazárny dívat celé hodiny a někdy i dny.
KRHÚTI
A
NÁBOŽENSTVÍ
Krhútské náboženství, které se někdy nepříliš přesně slučuje se pojmem
Prakršno, je samorostlé: spočívá především v kultu boha Lomikela, který
jest jediným dokázaným pravoslavným bohem potrubí a kanálu. První popsal
boha Lomikela věštec Krombožinec Lilibínský: tvrdí, že jej spatřil v
prastarém dubovém potrubí u Mejknínu. Je prý vysoký 93 a půl centimetru,
má tvar rovnoramenného trojúhelníku, který je jeho podstatou a jehož spodní
část se nazývá vrávor. Horní část se nazývá řapuch, který je zakončen
pýtenem. Pýteno se jaksi podobá lipovému listu - je-li svěží píše se pýteno,
je-li povadlé, píše se píten s měkkým i. Na řapuchu pak rozeznáváme krhy,
jimiž Lomikel krhá, a chlístor, kterým nasává břeť kanální neboli blebel, a
rourácí. Rourácení je projev božího hněvu: slýcháme je občas ve výlevce
vodovodu, do které jsme nalili konev špíny (řečené správně kuchřeč neboli
ihuhu).
Lomikel nemá nosu - co by si s ním v kanálech taky počal! Nemá oči a
uši, protože je vševědoucí a nemusí tudíž poslouchat nějaké kecy. Má však po
obou stranách řapuchu po jedné vzbouli: takové převislé tváře se u lidí
nazývají zlemejže. Vrávor je pak dole zakončen pluzněmi, po nichž se
Lomikel pohybuje cukavým pohybem - je tudíž cukavec. Nemá ruce nepotřebuje je, neboť nepracuje. Vše, co potřebuje, opatřuje si zázrakem
nebo jiným přirozeným způsobem. Místo rukou má však vádlo, jehož
přesmyknutím trestá. O povaze Lomikelovi se vedly dlouhé teologické
spory, ale většina krhútských bohoslovců se přiklání ke geniální definici
Vratiprsta Choromysla Krombožince (Lilibínského), že:
"není dobr ani zel bůh kanálů Lomikel".
Družkou Lomikelovou je bohyně Kvakev, která se tvarem nejspíše
podobá staré škebli. Je jedinou bohyní rodu mužského (ten Kvakev!) a na
její počest se pálí žáha. Padne-li Lomikel na Kvakev, což se stává nezřídka,
dochází k ponikvě, která filozoficky vzato neznamená konec života, ale konec
v životě. K vertikálnímu pohybu slouží Kvakvi drása, k horizontálnímu pak
kruh. Štípem klekce.