mosty k porozumění

Transkript

mosty k porozumění

Účastnili se mj. Newcomb Greenleaf, Ph.D., profesor informatiky z Kolumbijské university; Jeremy W. Hayward, Ph.D., profesor z Naropova institutu
v Coloradu; Robert B. Livingston, M.D., profesor neurovědy z Kalifornské
university v San Diegu; Luigi Luisi, Ph.D., profesor chemie z Federálního
polytechnického institutu v Curychu; Eleanor Roschová, Ph.D., profesorka kognitivní psychologie z Kalifornské university v Berkeley, a Francisco
J. Varela, Ph.D., profesor kognitivních věd a epistemologie z Ecole Polytechnique a Institutu pro neurovědu v Paříži.
DharmaGaia
MOSTY K POROZUMĚNÍ
Co je podstatou lidské mysli? Mohou mít počítače vědomí? Můžeme
se naučit soucítění? Kdy vstoupí vědomí do lidského embrya? Tyto
a další otázky byly předmětem prvního velkého dialogu západních
vědců s tibetským dalajlamou (1987). Tématy byly výzkum mozku
a vědomí, kognitivní vědy, neurovědy, experimentální psychologie,
umělá inteligence a filosofie mysli. Kniha ukazuje nejen hluboký zájem
dalajlamy o současnou vědu, ale i možnosti, jimiž může buddhismus
přispět k výzkumu lidské mysli.
Edice
Mosty
Jeremy W. Hayward, Ph.D., a Francisco J. Varela, Ph.D.
Rozhovory předních vědců s dalajlamou
o zkoumání lidské mysli
Jeremy W. Hayward a Francisco J. Varela
buddhismus – kognitivní vědy – sebepoznání
Knížky pro přemýšlivé lidi
DharmaGaia  edice Mosty  sv. 1
  
Color profile: Uncoated - FOGRA29 (ISO 12647-2:2004)
Composite Default screen
Praha
2009
...
22. dubna 2009 13:27:49
3
Přeložil Michal Šašma
Odborná spolupráce Jiří Holba (buddhismus), Petr Hromek
(filosofie vědy, logika), Marek Petrů (biologie, filosofie mysli)
KATALOGIZACE V KNIZE – NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR
Bstan-’dzin-rgya-mtsho, dalajlama XIV.
Mosty k porozumění : rozhovory předních vědců s dalajlamou o zkoumání lidské mysli / J.W. Hayward a F. J. Varela ; [z anglického originálu …
přeložil Michal Šašma]. – 1. vyd. – Praha : DharmaGaia, 2009. – 332 s. –
(Edice Mosty) Název originálu: Gentle bridges
001:2–1 * 165.194 * 24–1/–9 * 243.4 * 130.31 * 573.4/.5 * 575.8 * 001.83
* 24–37 * 001–051
– věda a víra
– kognitivní věda
– učení buddhismu
– tibetský buddhismus
– mysl – interdisciplinární aspekty
– život – interdisciplinární aspekty
– evoluce (biologie) – interdisciplinární aspekty
– duchovní vůdci – Tibet (Čína) – 20.–21. stol.
– vědci – 20.–21. stol.
– diskuse
00 – Věda. Všeobecnosti. Základy vědy a kultury. Vědecká práce [12]
Copyright © by Jeremy W. Hayward and Francisco J. Varela, 1992
Translation © by Michal Šašma, 2009
Czech edition © by DharmaGaia, 2009
ISBN 978–80–86685–83–0
...
24. dubna 2009 12:37:43
4
J e r e m y W. H a y w a r d
Vědecká metoda
a ověřování
J. W. Hayward: Vědecká metoda a ověřování
H L E D Á N Í O B J E K T I V N Í S KU T E Č N O S T I
Hledání objektivní skutečnosti
Jsem přesvědčen, že těch několik málo lidí, kteří prošli vědeckým výcvikem a současně do určité míry studovali buddhismus, pohlíží na buddhismus a na vědu jako na oblasti mající
mnoho společného, pokud jde o jejich hlediska a metody zkoumání. V tradicích buddhismu i vědy se člověk k ničemu nedopracuje slepou vírou, ale pohlíží na věci se záměrem překonat
osobní předsudky. Zdá se tedy, že tento dialog mezi vědou (či
vědami) a buddhismem nám dává vynikající příležitost propojit
hlediska moderní civilizace a velké tradice buddhismu. Dr. Varela mě požádal, abych setkání zahájil načrtnutím vědeckého
hlediska a vědecké metody, a to prostřednictvím popisu našeho
proměnlivého chápání toho, co znamená vědecky pracovat.
Co je tedy zač tato činnost, jíž říkáme věda? Jedna z tezí, které bych zde chtěl předložit, zní, že interpretace této činnosti se
vyvíjí. Mluvíme-li o vědě, je v pozadí naší mysli přítomen předpoklad, že existuje určité jednotné hledisko, jedna věda; že
všichni vědci toto hledisko zastávají; že různé vědní obory —
fyzika, chemie, biologie, psychologie, astronomie, antropologie, sociologie atd. — jsou založeny na stejných předpokladech
a že jejich výsledky jsou slučitelné nebo dokonce zaměnitelné
či navzájem redukovatelné.
...
22. dubna 2009 13:27:49
15
15
V této přednášce ukážu, že takový předpoklad — který dosáhl své největší síly, bezmála univerzální podpory, koncem
19. století — se stal předmětem rozsáhlé a téměř nevyvratitelné
kritiky, a to zejména v průběhu posledního čtvrtstoletí.
Jedním z hlavních charakteristických rysů činnosti „přírodních filosofů“ či vědců za poslední tři století bylo hledání objektivního poznání. Objektivní poznání je poznání pravdivé,
které není žádným způsobem závislé na subjektu, na mysli poznávajícího nebo na společenství poznávajících. Aby mohlo objektivní poznání existovat, musí existovat něco, o čem je toto
poznání pravdivé. To jest, musí existovat nějaká objektivní skutečnost: svět nezávislý na myslích těch, kteří tento svět poznávají. Takový objektivní svět by měl být nezávislý na myslích
těch, kteří ho poznávají, a to jak co do jeho samotné existence,
tak co se týče jeho rozmanitých charakteristických vlastností.
Brzy uvidíme, jak se pevná víra v takový objektivní svět coby
základ vědecké jistoty začala rozpadat.
Jestliže existuje jeden objektivní svět nezávislý na lidské
mysli, pak bychom očekávali i existenci nějakého jednotného
systému poznání o tomto světě. Tento systém poznání by nakonec byl s to shrnout všechna odděleně získaná individuální pozorování do popisu, v němž by se používal jediný soubor předpokladů, pojmů a metod: to by byla jednotná věda. Ideál
jednotné vědy byl předložen zhruba před padesáti lety a nyní se
má obecně za to, že selhal i ten, a to nikoli pouze vinou obtížné
proveditelnosti, ale z principu.
Teorie vědeckých teorií je tématem pro velice intenzivní debatu a nelze ji v žádném případě vyčerpat jediným stanoviskem.
Už se nemůžeme pídit po jednotné vědě s jediným souborem
předpokladů a pojmů, které by vysvětlovaly všechna pozorování. Místo toho zjišujeme, že pod hlavičkou vědy se skrývá
mnoho různých aktivit s odlišnými základními předpoklady
a pojmy. Oblasti, které tyto rozmanité vědy pokrývají, se nemusí shodovat, ba ani překrývat. Tam, kde se oblasti dvou věd pře16
...
22. dubna 2009 13:27:49
16
krývají, klidně mohou podávat odlišná či dokonce vzájemně
neslučitelná vysvětlení jediného pozorování.
Ti, kteří souhlasí s tím, že koncept sjednocené vědy je neudržitelný, se obecně shodují v názoru, že teorie jsou úzce spjaté
s lidskou činností a komunikací v rámci jednotlivých vědeckých komunit. Tak je hledání objektivní skutečnosti nahrazeno
uznáním intersubjektivního ověřování teorií. To, jaký vztah
mají tyto teorie ke světu, který je na nich nezávislý, je otevřenou otázkou.
P O Č Á T K Y V E S T Ř E D O V Ě KU
Počátky ve středověku
Začněme kratičkým historickým pohledem na počátky moderní vědy. Mezi 4. a 10. stoletím byl pohled na svět kolem nás velmi negativní. Toto období bývá někdy nazýváno „dobou temna“ západní tradice (ačkoli osobně to za úplně spravedlivé
označení nepovažuji). To, co podle našeho přesvědčení byly
velkolepé civilizace Řecka a Říma, se rozpadlo. Kontinuita poznání byla udržována při životě především v křesanských klášterech. Podle tehdejšího křesanského náhledu je tento svět
strašlivý a kromě něj existuje ještě paralelní nebo jiný svět, do
něhož si přejeme vstoupit — nebeské oblasti.
Proces narůstající otevřenosti, velký rozkvět raného středověku, byl po této době temna zahájen z velké části díky objevu
řeckých textů, konkrétně spisů Aristotelových. Jedním z důsledků četby Aristotela bylo, že lidé začali přírodu považovat za
oblast, která má svou vlastní realitu, své vlastní způsoby fungování a své vlastní zákonitosti — ty mohou lidé poznat pečlivým
užíváním svých smyslů a svého rozumu. Tak byla nastolena
dualita mezi oblastí nebeskou, která je poznatelná vírou, zjevením a deduktivním racionálním uvažováním, a oblastí pozemskou, již lze poznat prostřednictvím smyslů a induktivního racionálního uvažování.
17
...
22. dubna 2009 13:27:49
17
Po několik století se vedla debata, zda je učení středověkého
křesanství slučitelné s tímto neobyčejným novým pohledem
na svět, který lidé začali objevovat prostřednictvím řeckých textů. Ve 13. století se Tomáši Akvinskému podařilo spojit pohled
Řeků, zvláště Aristotela, se způsobem křesanského uvažování.
Byla vytvořena koncepce vesmíru, podle níž představuje země
střed obklopený devíti sférami, po nichž se pohybují planety.
Nejodlehlejší, desátá sféra je sídlem Boha a nepohybuje se.
Oněch osm sfér za měsícem bylo považováno za relativně dokonalé. Dokladem toho měl být fakt, že hvězdy se pohybují po
přesných kružnicích a planety po téměř přesných. Pod sférou
měsíce, v pozemské říši, je všechno nestabilní, neklidné, ne tak
dokonalé. Hmota je zde složena ze čtyř živlů v různých kombinacích. Přirozené místo země je ve středu vesmíru, protože
země je nejtěžší živel. Po ní následuje voda, pak vzduch a nakonec oheň. Avšak v nedokonalé pozemské situaci jsou živly ze
svých přirozených míst vychýleny a neustále se do nich snaží
navrátit. To je zdrojem neklidu, ne-kruhového pohybu. Právě
proto padá kámen k zemi, je-li upuštěn, zatímco oheň stoupá.
Krása tohoto systému — který byl samozřejmě velmi dobře
promyšlený — spočívala v tom, že v něm bylo zahrnuto všechno, co lidé znali. Fyzikální vesmír byl identický s vesmírem duchovním. Oněch devět sfér, po nichž se pohybují planety, bylo
zároveň sférami, jimiž prochází lidská duše na cestě k Bohu.
Aristotelovy spisy byly v této době uvedeny do souladu s církevním učením. Řekové však byli výteční pozorovatelé přírody,
kdežto Evropané této doby pokládali za zdroj poznání psané
slovo. Platilo to o nich do té míry, že dokonce i kresby bylin
v lékařských textech raději kopírovali z antických textů, než aby
je pozorovali v přírodě.
18
...
22. dubna 2009 13:27:49
18
ROZBITÍ STŘEDOVĚKÉHO POHLEDU
Rozbití středověkého pohledu
Už v době, kdy Tomáš Akvinský předložil svou syntézu, nacházeli jiní učenci v Aristotelových spisech rozpory — rozpory,
které se staly zárodkem odvržení celého středověkého pohledu
na svět o tři století později. V 16. století prohlásil Galileo, že bychom se měli podívat na skutečný stav věcí a teprve potom posoudit, zda má Aristoteles pravdu, a ne se spoléhat jen na autoritu textů. Podle Aristotelova názoru mají například předměty
padat různými rychlostmi v závislosti na své relativní tíži. A Galileo se rozhodl experimentovat, aby zjistil, jestli to tak opravdu
je. Vytvořil umělé situace, například posílal koule různé váhy
po nakloněné desce dolů. Padá-li kus olova rychleji než kus
dřeva, pak by se měl také rychleji kutálet po nakloněné desce —
a když to testoval, zjistil, že dřevo i olovo se skutálejí za stejnou
dobu. To bylo v rozporu s Aristotelovým názorem, že těžší věci
padají rychleji, protože se snaží dospět k místu země uprostřed
vesmíru.
Galileo se také doslechl, že někdo právě poprvé vyrobil čočky,
a uvědomil si, že by se nyní mohl podívat na nebesa a zjistit, jestli
jsou opravdu dokonalá. Proto vyrobil dalekohled, podíval se na
Měsíc a uviděl hrboly. Podíval se také na Jupiter a spatřil měsíce,
které se kolem něj pohybovaly, což představovalo další nepravidelnost ve vzorci nebeských pohybů. Někteří lidé mu řekli, že se
skrz jeho přístroj nepodívají, protože zkrátka vědí, že Měsíc je dokonalý, a proto se dívat nepotřebují. Jiní se přístrojem podívali
a hrboly na Měsíci uviděli, ale vyvodili z toho, že ačkoli se Měsíc
zdá být nedokonalý, musí být obalený nějakou dokonalou sférou,
která není vidět. Galileo však důvěřoval svým pozorováním, což
bylo pro Aristotelovo stanovisko (a tím také pro stanovisko Tomáše Akvinského a církve) děsivé, protože Měsíc a Jupiter by jakožto
součást nebeské oblasti měly být dokonalé.
Co však Galileo vlastně dělal? Zaprvé, díval se a viděl, spíše
než aby jen důvěřoval textům. Zadruhé, vytvořil nějakou situaRozbití středověkého pohledu
...
22. dubna 2009 13:27:49
19
19
ci, která věci zjednodušila tak, aby bylo možné je skutečně testovat. To je experimentování. Zatřetí, vytvořil jazyk, v tomto
případě matematiku, v němž mohl to, co viděl, přesně vyjádřit.
ÚSPĚCH NEWTONOVSKÉHO PROGRAMU
Úspěch newtonovského programu
V roce 1642, kdy Galileo zemřel, se narodil Isaac Newton.
Newton ukázal mimo veškerou pochybnost přesný způsob pohybu planet kolem Slunce. Navíc ukázal, že pozemský pohyb
se děje podle stejných zákonů jako pohyb nebeský a že jazyk
matematiky je tím jazykem, jímž se zákony tohoto pohybu mají
vyjadřovat. Zatímco v Aristotelově světě nutně figuroval Bůh
a duše, v Newtonově světě bylo obojí smeteno: planety se pohybují automaticky, mechanicky, bez jakékoli intervence nějakého stvořitele.
Newton a jeho následovníci měli v programu vysvětlení
všech jevů na základě týchž principů, jimiž vysvětlovali pohyb
planet: několika základních pohybových zákonů popsaných jazykem matematiky. Zpočátku se navíc tento program také pokoušel o vysvětlení všech jevů pohybem malých hmotných částic, které měly podléhat týmž pohybovým zákonům, jejichž
působení Newton shledal u planet i kamenů. Působení stvořitele již součástí těchto zákonů nebylo.
Na konci 19. století, dvě stě let po Newtonovi, panovalo rozšířené přesvědčení, že obecný program vycházející z Galilea
a Newtona byl úspěšný. V oblasti fyziky bylo pomocí Newtonova přístupu vysvětleno obrovské množství jevů. Navíc rozvoj
chemie, která se v oněch dobách zabývala zkoumáním vzájemných interakcí různých přírodních prvků, naznačuje, že teorie
atomární aktivity jako základu všech věcí je platná. Vědecký přístup se těšil obrovské důvěře, protože z jeho programu bylo
uskutečněno mnohé — přinejmenším na poli fyziky a chemie,
tj. ve spojení s předměty, jež byly pokládány za neživé. Názor,
že živé věci se skládají z buněk, který se rozvinul v 18. století,
20
...
22. dubna 2009 13:27:49
20
byl výsledkem snahy postavit na základech určitého typu atomární teorie dokonce i biologii — i funkce biologická měla být
založena na aktivitě nejmenších jednotek organismu. V 19. století se objevila evoluční teorie Charlese Darwina, podle které se
v průběhu dlouhého časového období komplikovanější druhy
živých věcí mechanicky vyvinuly z velice jednoduchých druhů
živých věcí. Darwinova teorie navrhovala mechanický, automatický proces, kterým se k tomu mělo dojít. Podle Newtonových
následovníků jsou všechny přirozené procesy zkrátka mechanické. Ke všem dochází bez doprovodné nebo řídící spoluúčasti
inteligence nebo vědomí.
V Ě D E C K Á J I S T O TA
Vědecká jistota
Do začátku 20. století toto ovzduší jistoty obklopující vědecké
poznání učinilo z vědy dominantní systém přesvědčení v západních zemích. V průběhu dvou set let od dob Newtonových
do přelomu 19. a 20. století se tento systém rozvíjel uprostřed
velké debaty mezi křesanským světonázorem, v němž byl Bůh
stvořitelem, a takzvaným světonázorem vědeckým, který postupně jakoukoli úlohu Boha umenšoval. Jakmile jednou Newton ukázal, že planety se otáčejí samy od sebe, nebylo již Boha
třeba. Když Darwin prohlásil, že rozmanité druhy organismů
se vyvinuly zkrátka mechanicky, znamenalo to, že Boha nebylo
třeba již ani ke stvoření lidského rodu. Tak začala zuřivá debata
mezi lidmi zastávajícími křesanský úhel pohledu a těmi, kdo
zastávají stanovisko evoluční, a tato debata pokračuje dodnes.
Nicméně od konce 19. století začal převažovat názor, že věda je
tím jedním a jediným pravdivým systémem přesvědčení, a tento názor převažuje, přinejmenším u průměrné populace,
i v současnosti. Toto poněkud zjednodušující přesvědčení zastává také většina pracujících vědců, kteří se nijak zvláš nevěnují reflexi toho, co vlastně dělají.
21
Vědecká jistota
...
22. dubna 2009 13:27:49
21
Rád bych se pokusil charakterizovat tento pocit jistoty, že
věda je opravdu schopna zjistit pravdu o skutečném světě. Jedním aspektem tohoto stanoviska je to, čemu se říká redukcionismus. Redukcionismus vychází z myšlenky, že objektivní
svět je fundamentálně prostorem, časem a hmotnými částicemi — a jinak ničím. Oborem zkoumajícím, jak se tyto částice
chovají, je fyzika a oborem zkoumajícím jejich slučování, na jehož základě vznikají větší částice, je — velice zjednodušeně řečeno — chemie. Oborem zkoumajícím, jak se ony větší částice
spojují tak, aby se staly živými částicemi, je biologie, a to, jak se
tyto živé částice stávají komplexnějšími, takže se zdají být nadány cítěním, studuje fyziologie a neurofyziologie. Oborem
zkoumajícím, jak ony ještě komplexnější částice svým chováním vytvářejí jev, kterému říkáme inteligence, je zase psychologie. Můj popis postupoval od fyziky vzhůru, od malých částic
k větším částicím a nakonec k inteligentním, živým věcem. Redukcionismus je přesvědčení, že takový popis může postupovat
také směrem opačným. Jevy, které se zdají být inteligentní, by
měly být vysvětlitelné pomocí jevů, jež se zdají být živé, a ty by
zase měly být vysvětlitelné prostřednictvím jevů, které se zdají
být chemicky komplexními molekulami, a ty by měly být vysvětlitelné pomocí zákonů základních atomů. Takže nakonec je
všechno vysvětlitelné fyzikou.
Dalším pilířem vědeckého světonázoru z přelomu 19. a 20. století je objektivita, což je představa, že výsledky vědeckého procesu
jsou nezávislé na jakémkoli individuálním pozorovateli nebo skupině pozorovatelů. Předpokladem je zde to, že nezávisle na celém
společenství lidských pozorovatelů existuje nějaký svět se svou
vlastní strukturou. Tato struktura je poznatelná tím, že je pozorována — přitom ale existuje nezávisle na pozorovateli. Lidským
pozorovatelem může být tato struktura objektivního světa poznána proto, že se řídí určitými zákony. Je proto testovatelná experimentem. Experimentální metodou může pozorovatel poznat objektivní strukturu světa. Takový byl názor konce 19. století na to,
22
...
22. dubna 2009 13:27:49
22
co věda dělá, a takový zůstává i pro většinu dnešních lidí, zajisté
pro devadesát devět procent běžné, nevědecké veřejnosti. Je to
také názor možná osmdesáti nebo devadesáti procent praktikujících vědců. Je velmi důležitý, protože dává západní kultuře pocit
záruky v podobě nějakého skutečného světa přesahujícího osobní
předsudky a přesvědčení. Vědci jsou přesvědčeni, že věda nabízí
možnost obejít předpojaté myšlení a spatřit, jaké věci opravdu
jsou: nezávisle na tom, co já nebo kdokoli jiný chceme.
Dalším aspektem etablovaného vědeckého světonázoru byl determinismus. Jelikož vše, co zakoušíme, včetně našich vlastních
životů, není koneckonců ničím jiným než pohybujícími se částicemi a jelikož jsou tyto částice podřízeny pevně daným, neměnným zákonům, tak jestliže bychom dokázali poznat stav všech
částic vesmíru v tuto chvíli, znali bychom stav vesmíru v kterémkoli budoucím čase. Podobně platí, že kdybychom na tomto základě dokázali popsat všechny jevy, byly by všechny jevy také
předurčeny. Lidské myšlenky nebo touhy nemají v těchto zákonech o nic více místa než působení nějakého stvořitele.
Od 20. let se newtonovský náhled začal rozpadat. Teorie relativity a rozvoj kvantové mechaniky podkopaly jeho principy
a zpochybnily možnost čistého, objektivního vnímání. Zrodila
se pochybnost, zda vědecká metoda může opravdu dodat jistotu
o nějakém objektivním světě. Avšak v západním světě platí, že
pochybujeme-li o existenci skutečného, objektivního světa, pak
jedinou alternativou, která se nám nabízí, je subjektivita. Vše je
vrženo zpět na individuální subjekt. Vnímáme prostě to, co si
vymýšlíme. Svět se stává tím, co tvoříme ve svých myslích.
I subjektivita nás tak přivádí zpět k předpojatému myšlení. Proč
se omezujeme pouze na tyto dvě alternativní krajnosti, které
představuje subjektivita a objektivita? Protože hluboko v západním myšlení je zakořeněno přesvědčení o dualitě mysli a hmoty, subjektu a objektu.
Podle klasického názoru 19. století je věda účinnou metodou, jak překonat předpojaté myšlení a nalézt skutečný stav
23
Vědecká jistota
...
22. dubna 2009 13:27:49
23
světa. Mnozí nedokázali tuto klasickou víru v nějaký objektivní
svět opustit. Proto, když se ve 20. letech začala zpochybňovat,
museli vědci najít způsob, jak základy vědy opět upevnit. Ve
30. letech byl vypracován zcela nový systém, který se dodneška
stal nejpopulárnějším pohledem na vědu. Nazývá se logický
empirismus.
LOGICKÝ EMPIRISMUS
Logický empirismus
Metodou, s jejíž pomocí — podle logického empirismu — objevujeme povahu objektivního světa, je metoda vědecká. Tak zní
poučka na začátku každé školní učebnice, a už se jedná o učebnici fyziky, biologie, chemie nebo dokonce psychologie. Tato metoda spočívá ve čtyřech krocích. V prvním se díváme a vidíme —
shromažujeme data, informace. Ve druhém formujeme teorii,
která tato data vysvětluje. Teorie vloží data do nějaké jednoduchého, singulárního vzorce nebo singulárního popisu. Ve třetím
kroku pomocí této teorie předpovídáme další pozorování, která
bychom měli být schopni učinit. A ve čtvrtém předpověděná pozorování hledáme. To jsou čtyři stupně vědecké metody. Právě
s pomocí této metody se — podle školních učebnic — údajně
měl uskutečnit newtonovský program. Tato metoda obsahuje základní myšlenky logického empirismu.
Logický empirismus má dvě části: logiku a empirismus. Výroková logika se zabývá možnými kombinacemi pravdivých výroků tak, aby tvořily další pravdivý výrok. Je to systém sestávající z axiomů a pravidel. Axiomy jsou výroky, o jejichž platnosti
víme odjinud než z logiky. Navíc existují mechanická pravidla,
zákony logických operací, která ukazují, jak lze vytvářet nové
výroky kombinováním různých axiomů. To jsou základní prvky výrokové logiky. Takový systém je velmi blízký buddhistické
tradici, kde rovněž existuje vysoce rozvinutá výroková logika.
Nyní můžeme tento systém využít ve vědě. Axiomy jsou
získány z pozorování, z experimentů. Takže v našich vědec24
...
22. dubna 2009 13:27:49
24
kých metodách figurují axiomy od prvního kroku: díváme se
a vytahujeme fakta, data. To je ten empirický aspekt logického
empirismu. Dále musíme přepsat naše počáteční pozorování
do jazyka, s nímž může pracovat logický stroj (matematika).
Máme vlastně dvě vrstvy počátečních výroků či axiomů: jsou
zde pozorovací výroky vypovídající přímo o pozorování, a ty
proměňujeme ve výroky teorie, v nichž se spojují pojmově
uchopené pozorovatelské prvky naší teorie se zákony dané
teorie. Uvedu příklad: Sledujeme noční oblohu a vidíme na
ní světélka. S postupujícím časem zpozorujeme, že některá
světla mění svou polohu. Popis drah těchto světel na obloze
představuje ryzí pozorovací výrok. Když řekneme, že každé
z těch světel je nějakým objektem (planetou) s určitou hmotností a vzdáleností od Země, jedná se o výrok teorie. A to, že
se pohybují kolem Slunce podle Newtonových zákonů, je
teorie samotná. Již zde můžete vidět, že ve vztahu teorie a pozorování existuje určitá kruhovost, což je bod, na který se
brzy zaměříme při zvažování námitek proti logickému empirismu.
Dále musíme zmíněné výroky teorie zpracovat podle mechanických pravidel logiky v kombinacích (rovnicích dané teorie)
navržených naší teorií, a tím vytvoříme nové teoretické výroky.
Tím je učiněn třetí krok vědecké metody: nový výrok teorie
můžeme přeměnit na předpově nových pozorování. Tyto
předpovědi mohou být poté testovány, čímž je učiněn čtvrtý
krok vědecké metody. Například určitá pozorování (první krok
vědecké metody) planet ukázala, že planety se nepohybují tak
docela způsobem, který vyžadují Newtonovy zákony (krok
druhý), a to vedlo k předpovědi (krok třetí), že bude-li dalekohled zaměřen na určitou část oblohy v určitou dobu, bude nalezena další planeta. Ta planeta byla nalezena v roce 1846 (krok
čtvrtý) a pojmenována Neptun.
Toto je tedy v kostce způsob, jak se výroková logika stává jádrem vědy, v níž jsou pozorování vstupní informací. Vložíme
25
Logický empirismus
...
22. dubna 2009 13:27:49
25
nějaký pozorovací výrok a zatáhneme za logickou páku ve směru, který navrhuje naše teorie. Ven vypadne nějaký nový výrok
a my učiníme nějaké nové pozorování, abychom tento nový výrok ověřili. Jestliže souhlasí, pak je naše teorie správná.
Takový je letmý náčrt teorie logického empirismu. Tímto
způsobem jsme se ve 30. letech přesvědčovali a dodneška přesvědčujeme, že věda stojí na pevných základech. Mnoho lidí
stále předpokládá, že logický empirismus je základem vědecké
aktivity. A jelikož funguje — jelikož existuje krok čtyři,
v němž můžeme naše předpovědi ověřit, najít naše „ano“ —
můžeme se propracovat nazpět a verifikovat, že naše teorie
jsou správné, tedy že nějakým způsobem odpovídají určité
objektivní skutečnosti.
Chtěl jsem mít jistotu, že jsme porozuměli principům logického empirismu a jeho důležitosti, protože v další části přednášky budu mluvit o tom, jak byl logický empirismus v posledních třiceti až pětatřiceti letech kritizován. Ačkoli jsou tyto
kritické výtky velmi důležité, probíhá mezi filosofy vědy velká
debata o jejich významu. Dnes už nepřetrvává pocit, že základy
vědy jsou jasné, jednoznačné a vyřešené, nemějte obavy. Jak
jsme viděli, tato jistota trvala do roku 1900. A po zhruba čtvrtstoletí plném otřásání v základech se mezi lety 1930 a 1960 opět
vynořil nový pocit jistoty založený na logickém empirismu.
Tento falešný pocit jistoty v některých oblastech stále převládá.
Někteří praktikující vědci se velice rozzlobí, když slyší otázku:
„Ale nejsou problémy obsaženy v samotných základech vědy?“
Dnes však probíhá obrovská debata mezi lidmi, kteří o vědě
uvažují jako o činnosti. Začátkem 70. let 20. století se konala
velká konference o struktuře vědeckých teorií. V záznamu*
z této konference jeden z jejích organizátorů Frederick Suppe
uvedl: „Situace v dnešní filosofii vědy je tedy následující: pozi* Viz Frederick Suppe, The Structure of Scientific Theories (Champaign, Ill.:
University of Illinois Press, 1974).
26
...
22. dubna 2009 13:27:49
26
tivistická analýza vědeckého poznání vystavěná na Uznávaném
názoru* [logickém empirismu] byla odmítnuta nebo přinejmenším prohlášena za vysoce podezřelou, ale žádná z alternativních analýz vědeckého poznání, které byly navrženy, není
všeobecně přijímána. Po více než padesát let se filosofie vědy
zabývala hledáním filosofického uchopení vědeckých teorií:
dnes její hledání stále pokračuje.“
PROBLÉMY S LOGICKÝM EMPIRISMEM
Problémy s logickým empirismem
Nyní bych rád mluvil o odmítnutí logického empirismu. Na
toto odmítnutí lze pohlížet dvojím způsobem. Jednak zevnitř
a zadruhé zvenčí. Už ve 30. letech narazili lidé, kteří se jinak
velmi usilovně snažili z logického empirismu udělat cosi naprosto jistého a jasného, na určité problémy. Tyto problémy
jsou stále nevyřešené. Po padesáti letech říkají i sami logičtí empiristé, že jsme tyto problémy dosud nevyřešili.
První otázka, kterou si musíme položit, se týká toho, zda
logický empirismus funguje jako teorie o vědecké metodě.
Když o tom budeme uvažovat, můžeme i na sám logický empirismus aplikovat experimentální metodu. Máme zde určitou teorii o vědecké metodě a tuto teorii bychom rádi testovali tím, že budeme pozorovat různé vědy a uvidíme, zda tímto
způsobem opravdu fungují. Podíváme-li se kupříkladu na
atomovou fyziku, evoluční biologii nebo kognitivní psychologii a ptáme se, zda mají formu, kterou jim připisuje logický
empirismus, nejobecnější odpově je záporná. Logický empirismus se možná pěkně vyjímá coby filosofická báze vědy, ale
nepopisuje způsob, jímž jsou tyto vědy opravdu provozovány.
Jakožto teorie vědecké metody tak logický empirismus ve
svém vlastním testu neobstojí.
* V originále „Received View“, tedy přijímaný, převládající názor (pozn.
překl.).
...
22. dubna 2009 13:27:49
27
27
Další velký vnitřní problém logického empirismu se vztahuje k myšlence potvrzení, tedy ke čtvrtému kroku vědecké metody. V kroku tři máme předpově a tu nyní chceme potvrdit.
Můžeme-li pozorováním dokázat, že předpově je správná,
můžeme prohlásit, že naše teorie je dobrá. Jak ale probíhá potvrzení? Nemůžeme absolutně potvrdit nějaké pozorování. To
je na jedné straně docela samozřejmý fakt, ale na straně druhé
cosi, co je pro všechny, včetně vědců, obtížně přijatelné. Představte si například, že chci zjistit, zda jsou všechny labutě bílé.
Vidím labu a ta je bílá. Dobrá. Vidím další labu. Je bílá. Dobře.
Vidím milion labutí. Jsou bílé. Dobře. Dokazuje to, že všechny
labutě jsou bílé? Ne, samozřejmě, že nikoli. Prostě se stane, že
miliontá první labu je zelená! Teorie potvrzení prostřednictvím pozorování zkrátka z principu nefunguje. Je tedy třeba vytvořit teorii falzifikační* — čímž je učiněn první krok k rozpadu
logického empirismu. Výrok o tom, že všechny labutě jsou bílé,
dokážu zajisté falzifikovat. Připadnu-li na labu zelenou, je ta
teorie falzifikována. Nezbývá nám než přiznat, že teze o potvrzování teorií pozorováním je neudržitelná — snad bychom ale
mohli rozvinout tezi falzifikační.
Co nám tedy zůstává? Máme tento takzvaný objektivní svět.
Jak k nám promlouvá? Ozývá se nám, jen když se mýlíme; neříká nám, kdy máme pravdu! Tak se jasně ukazuje (a v určitém
smyslu se tak děje stále ještě v rámci logického empirismu, by
poněkud přehodnoceného), že o teoriích musíme uvažovat
jako o více či méně pravděpodobných. Nemůžeme říkat, že pozorování nebo teorie s jistotou popisuje stav světa. Můžeme pouze
* Pojem falzifikace znamená prokázání neplatnosti vědecké hypotézy či
teorie. Ve filosofii vědy byl až do časů Karla Poppera tento termín chápán
jako protiklad k pojmu verifikace (potvrzení platnosti hypotézy či teorie).
Popperova tzv. „falzifikační teorie“ však ukazuje, že požadavek verifikace
nemůže v přísném slova smyslu splňovat žádná teorie a že i ty nejlepší teorie, které máme, můžeme označit v nejlepším případě za dosud nevyvrácené,
prozatím odolávající pokusům o falzifikaci (pozn. překl.).
28
...
22. dubna 2009 13:27:49
28
prohlásit, že to a to je způsob, jak svět pravděpodobně je. Potom
musíme vyvinout teorii o tom, co činí teorie nejvíce pravděpodobnými. To je nejzazší mez, ke které lze dotlačit logický empirismus. Domnívám se, že většině vědců je myšlenka falzifikace
blízká a cítí, že věda se dostává stále blíž k popisu objektivní
skutečnosti, ale že tento popis nikdy nemůže být naprosto jistý.
Taková je námitka zevnitř.
Nyní se podívejme na námitku pocházející zvenku. Výzkum
kognitivních psychologů znamenal rukavici hozenou představě
čistého, tedy objektivního pozorování. V 50. letech začali experimentální psychologové tvrdit, že vnímání je svým způsobem
aktivní proces, že práce oka a mozku nespočívá v čistém fotografování toho, co je tam venku, ale že nějakým způsobem to,
co se zdá být tam venku, ovlivňuje. To je zpochybnění kroků
jedna a čtyři — fáze pozorovací. Dokážeme opravdu získat čistá
data, která by byla oproštěna od našich přání a teorií? Mnoho
vnějších námitek vůči logickému empirismu se soustředí právě
na tuto otázku. Námitka má několik aspektů. Jeden spočívá
v tom, že všechna naše pozorování jsou nějakým způsobem
prostoupena předem existující teorií. Okřídlená fráze říká: „Pozorování je zatížené teorií.“* Druhým aspektem je, že pojmy,
které používáme k popisu našich pozorování, přidávají k tomu,
co mělo být objektivním pozorováním, další teoretickou a subjektivní vrstvu. Samozřejmě že pojmy teorie jsou teoreticky zatížené — ale teoreticky zatížené jsou dokonce i pojmy týkající
se pozorování. Třetím aspektem vlivu subjektivních faktorů je,
že na naší teorii závisí i to, co počítáme mezi fakta.
Podívejme se na tyto tři aspekty poněkud blíže. Jedním z klasických příkladů dokumentujících vliv teorie na to, co vidíme,
je kresba staré/mladé ženy [viz obrázek 1]. V této kresbě můžeme vidět bu mladou ženu, anebo ženu starou — záleží na
úhlu našeho pohledu. Tento typ vjemové dvojznačnosti je chá* V originále „Observation is theory-ladden“ (pozn. překl.).
...
22. dubna 2009 13:27:49
29
29
Obrázek 1.
pán jako klíčový poukaz na to, že v našem vnímání probíhá cosi
víc než pouhé vidění. Jak rozhodneme, která z obou interpretací je tou správnou? V tomto případě bychom mohli říct: „Ve
skutečnosti jde přece o skvrnu černého inkoustu na bílém papíře.“ Základnější skutečností, než jakou představuje stará či mladá žena, je čára na papíře. Ale co bychom řekli v případě Galileových kolegů, kteří při pohledu do jeho dalekohledu trvali na
tom, že měsíce Jupitera vidí jako nedokonalosti v přístroji?
Nebo v jednom případě mladšího data, kdy lidé zkrátka odmítali přijmout pozorování experimentu, který zjišoval rychlost
světla v různých směrech (šlo o Michelson-Morleyho experiment), protože tato pozorování nebyla v souladu s jejich teorií
éteru (jemného média, kterým se mělo podle tehdejšího přesvědčení pohybovat světlo). Otázku, k jakým důsledkům by
přijetí těchto výsledků vedlo, se odvážil položit až génius Albert
Einstein. Jedním z těchto důsledků bylo, že lidé museli přestat
věřit v éter.
Druhý aspekt zmíněné námitky se týká významu pojmů, které ve svých teoriích používáme. Co míníme pojmem elektronu? Když byly na konci 19. století elektrony „objeveny“, lidé se
30
...
22. dubna 2009 13:27:49
30
domnívali, že jde o malé částice. Slovo „elektron“ znamenalo
jistý druh malinké částice s určitým elektrickým nábojem. Pak
přišla kvantová mechanika a prohlásila, že elektron nemůže být
považován jednoduše za malou částici. Věc je mnohem komplikovanější. Je to také vlna. Tím se význam termínu elektron od
základu změnil. Z toho vyplývá, že význam závisí na našich teoriích. Pokaždé, když se změní vědecká teorie nebo jsou uskutečněna nová pozorování, změní se významy pojmů tak, aby
odpovídaly našemu novému pochopení těchto pozorování.
Avšak je-li to pravda, pak žádnou vědeckou metodu nemáme,
protože pojmy, jejichž pomocí jsme definovali svou hypotézu,
v průběhu naší práce neustále mění význam. Všechno, co pozorujeme, bude zahrnuto do našeho nového pojmu elektron. Aby
logický empirismus mohl fungovat, musíme se usnést na nějakém definitivním významu pojmu elektron. Musíme říct: Toto
je naše teorie o elektronech. A od te budeme provádět experimenty. Místo toho se však význam slova elektron neustále proměňuje spolu s tím, jak samotné experimenty vnášejí změny do
teorií, které tomuto pojmu dávají význam. Je to kruhová situace. Z toho důvodu se říká, že významy termínů jsou závislé na
teorii* a neodpovídají žádné nezávislé skutečnosti.
Konečně třetí aspekt námitky spočívá v tom, že jakýkoli fakt,
k němuž by pozorování poukazovala, ale který by byl v rozporu
s převládajícími teoriemi, by byl s velkou pravděpodobností vyloučen. Naopak některé jiné „fakty“ jsou vytvářeny, aby převládající teorie podpořily či koroborovaly.**
* V originále „theory-dependent“ (pozn. překl.).
** V neodborné češtině zřídka používaný termín filosofie vědy „koroborovat“(od něhož je odvozeno frekventovanější substantivum „koroborace“)
znamená něco jako „částečně potvrzovat“ či „dokládat pozorováním“. Řekneme-li například, že nějaká teorie je koroborována experimenty, znamená
to, že dosud provedená pozorování jsou s touto teorií ve shodě nebo že experimenty dokládají, že alespoň některé předpovědi teorie jsou správné
(pozn. překl. a Petra Hromka).
...
22. dubna 2009 13:27:49
31
31
FRANCISCO J. VARELA: Uvedu jeden příklad velmi nedávného data, který tvoje slova dokumentuje: to, co je považováno
za fakt, závisí na teorii. V roce 1984 byla udělena Nobelova cena
americké genetičce Barbaře McClintockové. Cenu obdržela
proto, že její teorie byla nakonec přijata. Tato teorie říkala, že
geny v rámci buňky přeskakují z jednoho místa na druhé. Tato
myšlenka přeskakujících genů byla nepřijatelná — biologie
a genetika se jí třicet let děsila. Celou tu dobu doktorka
McClintocková své výsledky publikovala, ale lidé v genetice je
nepřijímali jako faktické. Říkali, že něco takového není možné, ačkoli její zjištění byla faktem, čistým pozorováním v klasickém smyslu. Trvalo třicet let, než biologové dokázali říct: „Tohle je fakt.“
JEREMY W. HAYWARD: Závislost faktů na teoriích je pro
praktikující vědce obtížně přijatelná, protože základním přesvědčením dneška je, že my vědci jsme vzorem otevřenosti.
Prostě se díváme a zkoumáme svět a stejným způsobem vytváříme i své teorie. Při pohledu do historie však zjistíme — jak
ukázal Franciskův příklad a spousta dalších — že s fakty to není
tak jednoduché.
Zde je další příklad: V souladu se svou představou malých
částic Newton tvrdil, že světlo se skládá z malých částic. Na
základě této myšlenky rozvinul celou teorii světla. Přestože
někteří lidé provedli experimenty, které by byly snadněji vysvětlitelné s představou světla jako vln, byly tyto experimenty
po více než sto let opomíjeny. Na jejich adresu se prohlašovalo, že muselo dojít k chybě, že světlo nemůže být vlnami. Šlo
o podobnou situaci, jako když se lidé dívali Galileovým dalekohledem a odmítali připustit, co viděli. Ukazuje se tedy, že
fakta jsou spíše vybírána, než aby byla všechna bez dalšího přijímána.
Tento vybíravý postoj k faktům pochopíme, když si uvědomíme, jakým způsobem jsou vědci trénováni. Aby se člověk
32
...
22. dubna 2009 13:27:49
32
mohl stát fyzikem, biologem nebo lékařem, obdrží určitý výcvik. Absolvováním určitého výcviku se člověk naučí vidět jisté věci. V určitém smyslu se tyto věci stávají součástí jeho systému — a vidí je jen a jen lidé, kteří tímto výcvikem prošli.
Z toho můžeme lépe porozumět činnosti vědců. O činnosti
vědců musíme uvažovat s přihlédnutím k celkové soustavě
názorů, na kterých vyrůstali a jimiž byli vycvičeni. Toto porozumění vstoupilo ve známost jako takzvaná světonázorová
kritika logického empirismu — ta pohlíží na vědu jako na lidskou činnost, na činnost určité skupiny lidí, a všímá si, jakými
typy výcviku tato skupina prochází. Nový je zde náhled, že
věda je určitá lidská činnost a že pozorování jsou závislá na
teorii zastávané daným společenstvím vědců. Vědecká komunita je jako rodová linie, ve které se předávají principy toho,
jak a co vidět.
Dosud jsme se zabývali hlavně tím, jaký dopad na pozorování mají systémy přesvědčení jednotlivých lidí. Jednotlivci nevidí svět prostě tak, jak je, ale vidí ho pod vlivem systémů svých
přesvědčení. Nyní bych se chtěl podívat poněkud hlouběji na
roli presupozic, předporozumění.* Chtěl bych zmínit především dílo Thomase S. Kuhna, vědce a historika, který napsal
důležitou knihu nazvanou The Structure of Scientific Revolutions.**
Jednou z jeho základních myšlenek je, že klasický náhled, včetně náhledu logického empirismu, chápe vědu jako určitý pokrok — jako postupné pronikání blíž a blíž k pravdě. Každá disciplína — fyzika, biologie, chemie, astronomie, neurověda —
se svým vlastním způsobem dopracovává blíže k tomu, jak věci
jsou. Pokaždé, když došlo ke změně v populárním vědeckém
* V originále „presupposition“, tedy jakýsi nezáměrný nebo neuvědomělý
předpoklad. Jako technický termín se presupozice používá v analytické filosofii jazyka (pozn. překl.).
** Česky jako Struktura vědeckých revolucí, přel. T. Jeníček, Oikoymenh,
1997 (pozn. překl.).
...
22. dubna 2009 13:27:50
33
33
náhledu, například k přechodu od newtonovství k relativitě, byl
to pokrok. Pointou je, že relativita zahrnuje newtonovství
a překonává ho. Kuhn poukázal na to, že tímto způsobem věci
vůbec nefungují. Například Newton svým dílem stanovil určitý světonázor a ještě dlouho po Newtonovi lidé rozpracovávali
jeho myšlenky do většího a většího detailu, avšak stále v mezích
téhož světonázoru. Zatímco pokračovali v rozpracovávání newtonovského náhledu a viděli, že funguje, tu a tam byla učiněna
pozorování, která do něho nezapadala. Zpočátku jsou pozorování, která neladí s převládajícím světonázorem, odložena stranou. Jsou označena za anomální nebo nepřijatelná, jako tomu
bylo v případě přeskakujících genů Barbary McClintockové.
I newtonovství po dlouhou dobu zůstávalo nepřístupné vůči
různým pozorováním, která s ním byla v rozporu. Taková pozorování však na tento převládající světonázor, na tuto soustavu
názorů, vyvíjejí tlak a ve vědecké komunitě se začíná objevovat
napětí. Ta se však i nadále zarputile drží svého světonázoru —
až dokud v určitém bodě tlak nepřijatelných pozorování nezesílí natolik, že se celý systém rozpadne, jak tomu bylo do velké
míry s newtonovstvím. Na jeho místo přichází naprosto nový
světonázor. Podle Kuhna tak na vědu nelze pohlížet jako na pokrokový vývoj, ale měli bychom ji vidět jako nepřetržitou sérii
posunů od jednoho náhledu ke druhému. A nemůžeme ve skutečnosti říci, že by soudobý náhled byl lepší než kterýkoli
z těch, které mu předcházely.
Existuje mnoho světonázorů. Snad bychom mohli říct, že
každá vědecká disciplína — fyzika, biologie, neurověda — má
svůj vlastní světonázor. Tento smysl určitého modelu světa je
vyjádřen výrazem paradigma. Každá z oněch věd má své vlastní
paradigma, na jehož základě formuje pohled na to, co pozoruje.
Biologové tak mohou formulovat pojetí nejzazší skutečnosti na
základě nějakého skrytého paradigmatu, které není stejné jako
paradigma fyziků. Myšlenka paradigmat byla součástí Kuhnovy
teorie vědeckých revolucí a je také součástí kritiky logického
34
...
22. dubna 2009 13:27:50
34
empirismu. Tento názor na to, jak se věda proměňuje, není
v žádném případě zcela přijímán. Navíc Kuhnova raná formulace tohoto náhledu byla poněkud vyhrocená. Určitou formu
Kuhnova hlediska však dnes lidé, kteří přemýšlejí o základech
vědy, vcelku široce akceptují.
Kuhn rovněž zavedl jako rozvinutí pojmu převládajícího paradigmatu myšlenku disciplinární matice, čímž se míní společnou
vazba konkrétní vědecké komunity, řekněme fyziků nebo psychologů, na konkrétní modely a sdílené hodnoty. Tyto sdílené
předpoklady slouží jako základna profesionální komunikace
a relativní jednomyslnosti profesionálního usuzování v rámci
dané komunity.
Představme si, že skupina studentů se například v druhém
ročníku svého vysokoškolského studia rozhodne, že se chtějí
stát fyziky. Přihlásí se na semináře fyziky a postupně se seznámí s jazykem fyziky. Zkušenost s tímto způsobem studia mají
mnozí z nás. Nejdříve člověk slyší nové termíny, kterým nerozumí; nechá však svou mysl otevřenou a pracuje s nimi. Vykonává příslušné aktivity, řeší příklady, které znázorňují náhledy a metody nějaké disciplíny. Řeší spoustu problémů
a stále ho provází určitý nepříjemný pocit: „Nechápu, o co tu
jde, ale přesto to dělám.“ Jednoho dne z ničeho nic ucítí:
„Aha! Te chápu, o čem to celé je.“ V tom okamžiku může
prohlásit: „Právě jsem se stal fyzikem, protože jazyk fyziky se
stal součástí mého systému.“ Člověk se stane fyzikem tak, že
řeší stovky příkladů, dokud náhle nedosáhne porozumění.
Biolog nebo student medicíny, astronom nebo psycholog —
všichni procházejí tím samým procesem. Projít tímto procesem zabere možná až deset let. Nakonec je pak člověk biologem nebo psychologem.
Existuje extrémní pohled, podle něhož vzhledem k důležité
roli všech těchto subjektivních elementů neexistuje dostatečný
důvod, abychom mluvili o nějaké objektivní skutečnosti, jejíž
poznání by bylo výtvorem vědy. Opačným extrémem je samoProblémy s logickým empirismem
...
22. dubna 2009 13:27:50
35
35
zřejmě onen klasický náhled, že věda má schopnost čistého, objektivního pozorování nějaké objektivně existující reality. Kuhn
a další hájili jakési stanovisko uprostřed, podle něhož nemůžeme hovořit o jediné objektivní skutečnosti, a proto je přijatelné
mít několik neslučitelných teorií o tomtéž jevu. Jedna skupina
vědců se spokojuje s vysvětlením nějakého jevu v rámci své
vlastní disciplinární matice. Jiná skupina vědců s odlišnou disciplinární maticí by mohla vysvětlit ten samý jev pomocí odlišné teorie. A opravdu není žádný důvod, proč by teorie musely
být slučitelné. Někteří lidé argumentují, že je dobré mít mnoho neslučitelných teorií, protože fakta jsou tak jako tak zatížená
teorií. Máme-li více teorií, můžeme vpustit dovnitř více faktů.
Dvě teorie mohou být docela neslučitelné, ale obě stejně dobré.
V extrémním pojetí vede tento přístup k prohlášení neexistence
objektivní skutečnosti nebo ke stanovisku, že nemá smysl o nějaké objektivní skutečnosti mluvit.
Myšlenka disciplinární matice poukazuje na — možná hluboko ukrytou — roli pojmových předporozumění, pojmových
presupozic ve vědeckých objevech, ale jde ještě dál a všímá si,
co je v pozadí hledisek, na jejichž základě každá společnost interpretuje, co to znamená být člověkem. Tento původní rámec
nemůže být explicitně popsán nebo plně pojmově zachycen,
protože jakožto původní rámec je všudypřítomný. Učinit ho
předmětem analýzy by znamenalo oddělit z něj části, a ztratit
tak kontakt s jeho kvalitou jakožto původního rámce. Několik
autorů poukázalo na oživující úlohu tohoto komunikačního
původního rámce a na úlohu náhledů a praktik, v jejichž prostředí věda vzniká. Například David Bohm, fyzik pracující
v rámci vědecké tradice, argumentuje, že věda je komunikativní
činností zasazenou do souvislého celku, který má nekonečnou
kvalitativní a kvantitativní hloubku a komplexnost. Komunikativní činnost nějaké skupiny vědců vnáší do vědomí abstraktní
obrázek určité ohraničené oblasti, a tím tuto oblast z onoho
souvislého celku vyděluje. Jakékoli zákony a teorie formulova36
...
22. dubna 2009 13:27:50
36
né v souvislosti s touto oblastí jsou nutně relativní, platné pouze v rámci této oblasti a mimo něj možná chybné. Činnost vědců spočívá v rozšiřování oblasti určité teorie až k jejím mezím.
Jakmile těch mezí dosáhne, je falzifikována a musí být nalezena
nějaká zcela nová teorie, která se bude vztahovat k nové oblasti.
Žádná teorie nemůže být v důsledku nekonečné hloubky tohoto souvislého pozadí považována za absolutní.
...
22. dubna 2009 13:27:50
37
37
Rozhovor
Otázky metody
Rozhovor: Otázky metody
BUDDHISTICKÁ EPISTEMOLOGIE
A LOGICKÝ EMPIRISMUS
Buddhistická epistemologie a logický empirismus
FRANCISCO J. VARELA: Jednou ze zajímavých věcí na logickém empirismu je to, že uspokojuje nedůvěru ve zdravý rozum. Jinými slovy, když se newtonovský svět začal hroutit, znamenalo to i zhroucení zdravého rozumu. Byl to objev, že
prostor není tím, čím se zdá být; čas není, čím se zdá být. Šlo
o myšlenku, že věda pokročila za hranice takzvaného zdravého
rozumu. Odpovědi už nebyly jednoduché, ale naopak složité.
Tak se ve vědě zrodila představa, že zdravému rozumu není
radno věřit. Že můžeme věřit jen logickému aparátu matematiky a logiky, který je velice složitý. Nedůvěra ve zdravý rozum
přivodila naprosté přeformulování vědy tak, aby disponovala
přesnými postupy, které by nezávisely na zdravém rozumu.
Právě proto jsou výsledky vědy často v rozporu se zdravým rozumem. Vědci jsou však na to velmi hrdí. Říkají, že poněvadž
máme čistou metodu, můžeme doopravdy získat výsledky, které odpovídají skutečnosti.
JEREMY W. HAYWARD: Souhlasím, Francisco, ale to, co nazýváš zdravým rozumem, je soustava názorů, která se k nám
dostala coby výsledek dvou století samotné vědy. V 10. století
prázdný prostor zdravému rozumu nevyhovoval; nevyhovoval
mu absolutní čas. Takže to, co míníš zdravým rozumem, je
věda 19. století.
38
...
22. dubna 2009 13:27:50
38
VARELA: To je naprostá pravda, ale já jsem jen mluvil z pozice
vědce! [smích] V textech logického empirismu často narazíme
na frázi o „očištění základů“, o nápravě věcí. To znamená odklizení toho, co se zdá být jen rámusem běžných názorů, které nesplňují standard kýžené vědecké teorie. Proto všechno to hledání základů v matematice, základů ve fyzice, základů v biologii.
ELEANOR ROSCHOVÁ: Klasický náhled, který nastínil Jeremy, je navzdory časté kritice popsán na začátku téměř každé vědecké učebnice. Právě tohle se učí studenti od chvíle, kdy poprvé přijdou na vědecký seminář, a už jde o fyziku, psychologii,
mysl, biologii, prostě cokoli. Je to přijímaný náhled.
HAYWARD: Ano, experimentální metoda, logický empirismus, je na začátku každé učebnice. To je veškerá filosofie, kterou studenti obdrží — a pak jsou uvedeni do vědy, do „fakt“.
DALAJLAMA: Pokud jde o zmíněnou disciplinární matici
nebo o to, jak jsou vědci trénováni, aby se stali součástí vědecké
komunity — jde v celém tomto procesu o určité podmínění
mysli, které člověka nakonec přivádí k určitému náhledu založenému na nějaké konkrétní doktríně nebo teorii? V buddhistickém výcviku, například při studiu madhjamaky,* nejdříve člověk slýchá, že věci nemají žádnou samostatnou nebo pravou
existenci. Slyší to a příliš velký smysl mu to nedává, ale pak to
slyší znova — není žádná skutečná existence, žádná samostatná
existence, žádná pravá existence — a po nějaké době k němu
* Madhjamaka je škola buddhistické filosofie, která zdůrazňuje, že žádná
individuální entita či věc neexistuje zásluhou nějaké své vlastní esence nebo
podstaty. Je tedy „prázdná“ čili prostá samostatné existence. Zdůraznění
této prázdnoty (v sanskrtu šúnjatá) je ústředním pilířem mahájánového
buddhismu. Škola madhjamaky má řadu odnoží a podškol. Těmi hlavními
jsou rang tong (tibetsky doslova „vlastní prázdnota“, která se dále dělí na prásangiku a svátantriku) a žen tong (tibetsky doslova „prázdnota jiného“). Pozici
prásangiky obhajuje řád Gelug, jehož je Jeho Svatost dalajlama hlavním
představeným.
...
22. dubna 2009 13:27:50
39
39
samo od sebe přijde porozumění. Pak si řekne: „Aha! Te vím,
co to znamená.“ Takže mysl byla podmíněna a rodí se určitý
druh nového vidění nebo rozumění.
Nastávají dva případy: jeden tehdy, jestliže — jak jsem právě
vysvětlil — nejprve slyšíme fráze o nesamostatné existenci nebo
nepravé existenci, aniž chápeme jejich smysl, ale později ho pochopíme. Slýcháme ty fráze často, po nějaké době se s nimi seznámíme a nakonec jim můžeme porozumět. Jakmile některou
z nich zaslechneme, okamžitě víme, co znamená — dokonce je
pro nás přesvědčivější, bližší skutečnosti. Ve druhém případě se
daná fráze stane čímsi velice živým, velmi smysluplným, avšak
nikoli způsobem, který by odpovídal skutečnosti. Protože tuto
frázi prožíváme příliš bezprostředně, vidíme ji způsobem, který
neodpovídá skutečnosti.
Podmínění se tedy může vydat oběma směry. Může nás zavést hlouběji do skutečnosti nebo nás od ní může odvést pryč
a pokroutit způsob našeho prožívání. Který z těchto dvou případů máte na mysli, když mluvíte o „disciplinární matici“?
HAYWARD: Podle jednoho extrémního stanoviska žádná vnější, objektivní skutečnost neexistuje. To, co se naučíme, formuje
způsob našeho vidění a spolu s ním i naše přesvědčení. Pro
Kuhna stále ještě nějaká objektivní skutečnost existuje a disciplinární matice působí jen rozdílné zabarvení našich brýlí. Nikdy nemůžeme vidět skutečnost takovou, jaká je; vidíme ji neustále zabarvenou biologickými nebo fyzikálními brýlemi. Tam
venku je vlastně pořád nějaká skutečnost, ale do určité míry závisí na pozorovateli. Kromě toho stále ještě existují vědci zastávající klasický náhled, kteří prohlašují, že tam venku existuje
nějaká skutečnost a že ji opravdu vidíme. Je zde tedy tento tábor
a na druhé straně je tábor, podle kterého v současné době nemůžeme existenci nějaké skutečnosti zjistit, a nakonec máme
ještě lidi uprostřed, kteří říkají „ano, nějaká skutečnost existuje,
ale my ji nikdy nemůžeme doopravdy poznat“.
40
...
22. dubna 2009 13:27:50
40
VARELA: Obecně ale panuje přesvědčení, že k nějaké skutečnosti se propracováváme postupně, takže disciplinární matice
není ani jedním ze dvou případů, o nichž mluvila Jeho Svatost.
Není zde žádné bezprostřední uchopení čehosi, co se zdá být
naprosto pravdivé, jako je tomu například v madhjamace. Nejde zde ale ani o obyčejný názor, jako když lidé zastávají nějakou
ideologii, kterou převzali ve společnosti. Takový umírněně
kuhnovský nebo slabě kuhnovský vědec by prohlašoval, že
v této disciplinární matici si člověk osvojuje pojetí světa, které
sice není zcela pravdivé, ale je lepší než jakékoli jiné, protože
nás krůček za krůčkem vede blíž a blíž k pravdě. Panuje zde pocit postupného zlepšování, a právě proto by vědec byl raději
vědcem než kýmkoli jiným.
ROSCHOVÁ: Kuhn sám by ale myšlenku, že od jednoho paradigmatu ke druhému dochází k pokroku, kritizoval. Jde spíše
o situaci různě zbarvených brýlí.
HAYWARD: Dokonce i mezi těmi, kdo souhlasí s Kuhnem, se
spousta lidí domnívá, že pokrok existuje. Takže zde máme celé
spektrum postojů. Domnívám se však, že obyčejní vědci by se
Jeho Svatosti museli zeptat: Jak můžete vědět, že učení madhjamaky o prázdnotě je skutečností — jak to můžete vědět více,
než vím já, že je skutečností materiální pohled, nebo než vědí
biologové, že mozek je vlastně ekvivalentem mysli? Z hlediska,
které se zde snažím představit, je velmi smutnou pravdou, že
jakmile jsme ztratili logický empirismus, ztratili jsme navždy
i možnost doopravdy poznat úplnou objektivní skutečnost. Tak
mluví vědci — my musíme pokračovat s nějakou formou
kuhnovského náhledu.
DALAJLAMA: Další otázkou je, zda v rámci jednoho oboru, a už
je to fyzika nebo jiná disciplína, lze najít v různých zemích různé
přístupy: v Německu, Spojených státech a tak dále? Možná se něčím liší přístup vědců v takové komunistické zemi, jako je Rusko.
...
22. dubna 2009 13:27:50
41
41
Také Číňané mají svou specifickou tradici. Existuje tedy něco jako
národní faktor odlišující vědu jedné země od druhé?
HAYWARD: Ano, rozdíly nacházíme na všech úrovních.
Kuhn si u každé konkrétní skupiny vědců všímá její sociální
struktury jako zdroje takových vlivů. A už vědci drží pohromadě jakkoli a jakkoli se coby skupina definují — prostřednictvím článků psaných do profesních magazínů a časopisů, prostřednictvím konferencí, prostřednictvím členství
v profesionálních společenstvích — to všechno vytváří skupinovou interakci, která má sebepotvrzující charakter. Toto společenství je skupinou, která určuje, zda je nějaký fakt přijatelný
nebo ne. V každém oboru, např. v oboru kvantové fyziky nebo
evoluční biologie, má tato skupina také určitý mezinárodní
rozměr. Časopisy jsou vydávány mezinárodně, pořádají se mezinárodní konference. Obor překračuje národnostní hranice.
Zároveň však má místní kulturní ideologie určitý vliv, obzvláště na to, která fakta jsou považována za přijatelná. Proslulá je
například situace kolem ruského biologa Lysenka, který se
v Rusku později stal šéfem resortu zemědělství. Lysenko
z ideologických marxistických důvodů dokazoval, že Darwinova teorie modifikace prostřednictvím potomstva je mylná.
Dokazoval možnost dědění získaných charakteristik, které se
v západní vědě stalo kacířstvím.* Jelikož byl schopen obhájit
svou tezi v ideologickém jazyce, veškerá biologická evoluční
věda v Rusku se Lysenkova učení držela až do té doby, než se
stal v 50. letech sovětským ministrem zemědělství.
VARELA: Chtěl bych varovat před dojmem, že něco takového je
možné jen ve stalinistické společnosti. Ve skutečnosti k tomu dochází neustále. Krásně to dokumentuje případ jednoho americké* Jde o to, že se dědí jen biologické vlastnosti a charakteristiky, a nikoli to,
co se organismus naučí nebo co později získá; rodič, který přijde při úrazu
o jednu ruku, nebude mít jednoruké děti (pozn. Petra Hromka).
42
...
22. dubna 2009 13:27:50
42
ho výzkumu. Ten spočíval v tom, že vědecké články, dříve publikované v kvalitních časopisech (a tudíž obsahující fakta přijatá
vědeckou komunitou), byly nabídnuty k publikaci pod jmény jiných autorů; dále u článků byly změněny informace o místě jejich
vzniku. Namísto údaje, že nějaký článek byl napsán na Stanfordu
nebo Harvardu nebo na jiném podobně věhlasném místě, se
uvedlo, že byl vytvořen v Chile nebo v Tibetu — na nějakém místě, které se z hlediska vědecké spolehlivosti netěší přílišné důvěře.
Autoři výzkumu poslali tyto články znovu do stejných časopisů.
Výzkum dopadl tak, že ze sta znovu odevzdaných článků bylo
osmdesát procent odmítnuto s komentářem, že v nich nejde
o dobrou vědu, že jejich metoda je špatná, že je špatná jejich interpretace! Šlo však o tytéž články, které byly dříve uveřejněny právě
v těchto časopisech. Znamená to, že určitý fakt je nespolehlivý jen
proto, že pochází z místa, které není považováno za hodné důvěry. Nejde tady o Lysenka a Stalina, kteří představují extrém. Tento
fenomén je mnohem jemnější a rozšířenější, než bychom si mohli myslet. Jde o součást celého toho sociálního kontextu, o němž
mluvil Jeremy. Tuto sociologickou matici, z níž věda vyrůstá, nelze oddělit od důvodů, proč je nějaká teorie přijímána a proč je jeden fakt považován za dobrý a jiný ne. To je velmi důležité zjištění, jež je pro většinu vědců, kteří by si přáli opak, nanejvýš
znepokojující.
ROBERT B. LIVINGSTON: Přetrvávající rozdíly v přístupu
ruských a amerických neurofyziologů bych mohl doložit jedním příkladem. Rusové mnohem více dbají na společenské dopady vědecké práce. David H. Hubel a Torsten N. Wiesel obdrželi Nobelovu cena za objev specifických neuronů, které
prostřednictvím sítnice a mozkové kůry přijímají informaci
o umístění a rozměru pole, které je aktivuje. V Sovětském svazu
byly tytéž experimenty opakovány, ale tentokrát byly podmínky
oproti těm, které ve svém harvardském experimentu použili
Hubel a Wiesel, pozměněny. Rusové provedli stejné experiBuddhistická epistemologie a logický empirismus
...
22. dubna 2009 13:27:50
43
43
menty se stejnými zvířaty — kočkami a opicemi — ale místo
ostrého světla použili světlo matné a signál spojili s určitými
podmínkami, na rozdíl od Hubelova a Wieselova nepodmíněného signálu. Zjistili, že mapa zkoumaných jednotek se v důsledku zatemnění nebo určitého podmínění změnila. Tito vědci prozkoumali šest nebo sedm proměnných, díky nimž se celá
fyziologie stala mnohem dynamičtější a plastičtější, než kdyby
vše bylo bývalo přijato na základě Hubelova a Wieselova paradigmatu. Bylo však velice obtížné publikovat tato zjištění na
Západě. Kanály vědy jsou tedy poznamenány sociokulturními
podmínkami.
DALAJLAMA: Ale na poli výzkumné práce byly výsledky,
k nimž Rusové svým experimentem dospěli, přínosné?
LIVINGSTON: Ano, přesně.
VARELA: Ale nebylo jim nasloucháno. Šlo o dobrý experiment, o dobrá data, ale nebylo jim nasloucháno.
ROSCHOVÁ: Všechno, co jste řekli, je pravda a i já bych mohla uvést nějaké příklady ze svého oboru. Nicméně na konferencích s účastí ruských a čínských vědců může dojít k velmi bohaté komunikační výměně. Způsob provádění analýzy a vedení
diskuse, fakt, že do určité míry je respektována logika, že jsou
oceňovány empirické experimenty — to všechno ukazuje, že
vědci ze všech koutů světa mají mnoho společného. Mluvit
s nimi není jako hovořit s Maranem nebo s kamenem. Mezi
vědci existuje i navzdory velmi reálným kulturním problémům
cosi jako mezinárodní komunita.
LIVINGSTON: Mohli bychom říci, že komunikace funguje
lépe mezi vědci než mezi širokou veřejností.
VARELA: Tento bod je důležitý, protože lidé, kteří podobně
jako já pocházejí z místa, jež nepatří mezi dominantní centra
typu Spojených států nebo Evropy (ačkoli já sám jsem po větši44
...
22. dubna 2009 13:27:50
44
nu svého života ve Spojených státech nebo v Evropě pracoval),
vidí velice jasně, že to, co se nazývá mezinárodní věda, je ve
skutečnosti vědou velmi specifického stylu. Tím neříkám, že
toto uspořádání brání jiným hlasům v projevu, ale pravdou je,
že to, co by dnes průměrní občané všude na světě považovali za
skutečnou vědu, je v jádru vědou euro-americkou.
NEWCOMB GREENLEAF: Samozřejmě — dobrým příkladem je čínská věda akupunktury. Zápaané jsou stále ještě na
rozpacích z toho, že akupunktura, jak se zdá, funguje. Jak je
možné, že funguje? To se Zápaanům nelíbí. Většina západních vědců by celou tu věc ráda ignorovala. Mají pocit, že v nezápadních kulturách nikdy doopravdy nedošlo k žádnému významnému pochopení věcí. Rádi by se stále dívali na třetí svět
jako na vědecky poněkud primitivní prostředí.
LIVINGSTON: Pokud jde o případ akupunktury, máme dvě
různé teorie vysvětlující tytéž jevy, které jsou však založeny na
velmi odlišné argumentaci. Například porovnáme-li meridiány
akupunkturistů se západními aplikacemi prokainových injekcí,
které se používají k uvolnění křečí a svalových tenzí, zjistíme,
že akupunkturní body a body injekcí se do velké míry překrývají. Avšak výklady procesů, k nimž dochází na jedné straně při
masáži, práci s teplem nebo akupunktuře a na druhé při použití
prokainové injekce, se radikálně liší. Oba výklady jsou však vysvětlením zmíněných jevů.
DALAJLAMA: Takový je i můj názor. Národnostní původ není
nijak zásadním problémem; rozdíly vznikají nevědomě, na základě nejrůznějších faktorů prostředí. Lidé se velice upřímně snaží
vysvětlit pravdu, ale přičiněním dalších faktorů jsou nevědomky
podmíněni — a výsledkem je nějaké jiné vysvětlení. To byla má
otázka a dostal jsem na ni od vás dobrou odpově [smích]!
Zastávám názor, že buddhismus obecně, a obzvláště mahájánový buddhismus, má k vědeckému přístupu velice blízko.
...
22. dubna 2009 13:27:50
45
45
Uvažte, například, že sám Buddha předával různé typy učení
podle toho, zda se tak dělo veřejně nebo ne. Dle obecného
učení mahájány došlo k trojímu hlavnímu pootočení Kolem
nauky, jak jsou tradičně nazývány tři velké cykly Buddhova
učení. Nauky, které byly předány během těchto tří hlavních
pootočení Kolem, si při doslovném pojetí odporují — a některé jejich prvky jsou opravdu neslučitelné. Protože všechna
tato učení jsou autentickými slovy samotného Buddhy a navzájem si odporují, jak určíme, která jsou pravdivá a která nikoli? Kdybychom měli toto rozlišení učinit na základě citací
z písem, pak i to musí ještě záviset na něčem dalším, co by potvrzovalo autentičnost těchto písem samotných. Proto se definitivní potvrzení musí nakonec zakládat na autoritě rozumové argumentace, logiky. Uvedu jeden příklad: V některých
sútrách Buddha říká, že věci existují samostatně, ale v jiných
tvrdí, že samostatně neexistují. Jak to vyřešit? Jedinou cestou
je dopracovat se k nějakému závěru pomocí rozumového zdůvodnění, nikoli spolehnutím se na další autoritu písma. Proto
mahájánoví buddhisté rozdělili Buddhova slova do dvou kategorií. Na jedné straně stojí výroky, které je třeba chápat jako
definitivní, a na druhé slova, která vyžadují další interpretaci.
Na jedné straně doslovné výroky a na druhé výroky, které doslovně brát nelze.
Toto vysvětlení je podáno z pozice, která na veškeré Buddhovy nauky — nauky mahájánové i hínajánové — pohlíží
jako na autentická Buddhova slova, která byla opravdu hlásána
samotným Buddhou za jeho života.* Pak ale existuje ještě jiné
stanovisko, které trvá na tom, že autentickými Buddhovými
slovy, původní Buddhovou naukou, byly pouze sútry hínajány — ty jsou velmi praktické, jasné a jednoduché. Podle tohoto stanoviska se buddhistické učení později stalo komplikovanější a zmatenější — tuto jeho podobu ale již prý nelze připsat
* Viz poznámku na straně 11.
46
...
22. dubna 2009 13:27:50
46
samotnému Buddhovi. Já o tom přesvědčen nejsem. Uvedené
druhé stanovisko je založeno zejména na historických faktech, protože z historického hlediska učil Buddha veřejně nauku hínajány. Z pohledu hínajány tak s jistotou víme jen to,
že Buddha učil Tripitaku, tedy tři sbírky písem obsažených
v tradici hínajány. Když tato písma analyzujeme, můžeme při
tom narazit na určité rozpory a nedostatečně jasné pasáže, na
věci, které lze odmítnout. Jako odpově na ně byly vytvořeny
dodatky. Tímto způsobem učení v dějinách narůstalo — nacházením nedostatků nebo slabých míst, které se objevily při
analýze.
Z obou zmíněných perspektiv, hínajánové i mahájánové, docházíme k tomu, že analýza a rozumové zkoumání, které tvoří
základ buddhistického postoje, jsou velmi důležité. Určitou
skutečnost přijmeme teprve tehdy, když ji objevíme prostřednictvím zkoumání. Neohlížíme se dokonce ani na to, když se
daná skutečnost zdá být v rozporu se slovy samotného Buddhy.
Právě proto se domnívám, že základní buddhistický přístup je
docela podobný přístupu vědců. Bu otevřený a zkoumej —
něco zjisti, potvr to, a potom to přijmi. A se vydáme kteroukoli cestou, tzn. a už se domníváme, že veškeré nauky mahájány a hínajány byly předány Buddhou, nebo je máme za produkt
postupného dotváření pozdějších autorů, v obojím případě je
kladen silný důraz na naši vlastní analýzu a naše vlastní zkoumání — pouhé dogmatické přijímání založené na víře v Buddhu nestačí.
Nyní přejděme k jinému tématu: buddhisté rozdělují jevy
do tří kategorií podle toho, v jakém vztahu k předmětům se
obyčejné bytosti nacházejí a jak je vnímají. Je velmi důležité si
uvědomit, že buddhisté užívají termínu jev k označení všeho,
co existuje. Do první kategorie jevů patří vše, co je zřejmé, co
může být smyslovými mohutnostmi přímo vnímáno, co je bezprostředně smyslově zjevné. Druhou skupinu tvoří jevy z kategorie jevů skrytých, které nemohou být obyčejnými živými byBuddhistická epistemologie a logický empirismus
...
22. dubna 2009 13:27:50
47
47
tostmi vnímány přímo, ale jejichž vnímání vyžaduje nějaký
druh logického procesu. Můžeme je vnímat jen prostřednictvím usuzování. Jejich existenci můžeme odvodit, spolehneme-li se na logické procesy. První typ nevyžaduje žádné rozumové zdůvodnění, zatímco ten druhý ano.*
Podívejme se nyní na druhou kategorii jevů, tj. jevy poněkud skryté: ačkoli v daný okamžik jim můžeme porozumět
jen s pomocí úsudku, sám tento prožitek usuzování musí vést
zpět k určité přímé zkušenosti, kterou jsme někdy v minulosti
měli. Původní přístup je možný pouze skrze rozumové zdůvodnění, ale nakonec nás musí dovést k nějakému přímému
prožitku — na určitém přímém prožitku závisí dokonce i samotné usuzování. Když se pokoušíte porozumět něčemu, co
není zřejmé, žádáte si příklady — příklady totiž můžete vnímat přímo. Například toto pero vnímáme jako nestálé
a k tomu potřebujeme rozumové zdůvodnění a příklad. Úsudek, který vnímal nestálost tohoto pera, je jen úsudkem, a má
tedy pojmovou povahu, ale nakonec závisí na prožitku přímého vidění tohoto pera.
GEŠE PALDEN DRAKPA: Důvodem, proč by úsudek měl nakonec vést k nějaké přímé zkušenosti, je to, že kdyby nevedl,
dalo by se pochybovat, zda se svého předmětu opravdu dotkl,
zda ho opravdu vnímal, nebo ne. Například vidíme-li z hory
vycházet kouř, můžeme z toho usoudit, že tam někde hoří
oheň. Když však na dané místo dorazíme a nepodaří se nám
oheň přímo vnímat, pak ta předcházející myšlenka byla pouhou
domněnkou. Nedovedla nás k přímému prožitku.
Pokud jde o váš výklad tradice logického empirismu, rád bych
diskutoval o vašem závěru, že můžeme pouze falzifikovat empirický výrok „Všechny labutě jsou bílé“ — že ho nikdy nemůžeme
dokázat. Podle buddhistické logiky existuje způsob, jak lze doká* Třetí kategorie, krajně skryté jevy, je probírána níže, na stranách 65–66.
48
...
22. dubna 2009 13:27:50
48
zat i pozitivní výroky. Když například řekneme „Všude, kde je
kouř, tam je i oheň,“ tak stejně dobře, jako můžeme negativně dokázat, že nikde, kde není oheň, nemůže být ani kouř, můžeme
dokázat také pozitivně, že všude, kde je kouř, je i oheň. Tento důkaz nevyžaduje, abychom viděli každý jednotlivý případ ohně
a kouře. Není nutné vidět každý případ ohně.
L O G I KA E X I S T E N C E
Logika existence
DALAJLAMA: Abychom to pochopili, je pro nás důležité se
nejdřív seznámit se základními teoriemi buddhistické logiky.
V ní například mluvíme o vztahu pronikání. Jde o obtížný termín. Situace, kdy všude, kde je kouř, je i oheň, se nazývá pronikání. Ten vztah je pronikající, všeobsažný. Abychom prokázali,
že určitý vztah je případem pronikání, musí být splněny tři
podmínky. První podmínkou je, že přítomnost kouře by měla
následovat a pronikat jen případy přítomnosti ohně. Kouř by
nikdy neměl být přítomen tam, kde není žádný oheň. Z toho
plyne podmíněná negace kouře: kde není žádný oheň, tam nemůže být ani žádný kouř. Existence ohně a neexistence ohně se
vzájemně vylučují, je to dichotomie. Existují nyní různé typy
těchto vzájemně se vylučujících jevů. Například toto pero a tato
kniha se vzájemně vylučují, což znamená, že nemůže existovat
něco, co je zároveň perem i knihou. Absence ohně jako protiklad přítomnosti ohně, to je jiný případ. Jde o silnější vztah. Je
přímo kontradiktorní, je to dichotomie. Bu tu oheň je, nebo
tu oheň není. Jde o hlubší neslučitelnost a přítomnost nebo nepřítomnost kouře ji proniká.
VARELA: To zní velice rozumně a je to v mezích toho, co by
tvrdili logičtí empiristé; nezdá se mi však, že by se to vyhnulo
právě tomu protiargumentu, že když jsme viděli sto případů
ohně a nikdy nenarazili na oheň bez kouře a kouř bez ohně, tak
to ještě s jistotou nedokazuje, že následujícího dne se taková
49
Logika existence
...
22. dubna 2009 13:27:50
49
věc nestane. Toho si jsou vědci bolestně vědomi. Rád bych vám
předložil příklad aktuální vědecké situace. V biologii se zhruba
třicet let tvrdilo, že přítomnost DNA* umožňuje specifikaci
bílkoviny. Mělo se za to, že tento vztah je pouze jednosměrný.
Nikdy by prý nemohl nastat případ, že by bílkovina měla vliv
na DNA. O tomto jednosměrném toku informací se mluvilo
jako o ústředním dogmatu molekulární biologie. O co se toto
tvrzení opíralo? O přezkoumávání tisíců a tisíců příkladů,
z nichž každý se ukázal jako souhlasný. Na tomto základě bylo
vyvozeno jistojisté tvrzení, že DNA ve všech případech bílkovině předchází. Tedy až do chvíle, než někdo zjistil, že to není
pravda. V některých případech funguje tento vztah obráceně.
To je dokonalý příklad zdánlivě dokázaného vztahu. Od pádu
logického empirismu se však vědci odnaučili prohlašovat, že
něco je dokázáno. Místo toho raději říkají jen to, že něco se zatím jeví být pravdou. Na základě výroku „Ve všech případech
tomu tak bylo“ nelze nic postavit. Zdá se mi, že buddhistická
logika tomuto argumentu neuniká, nebo ano?
DALAJLAMA: Myslím, že základní buddhistický postoj je, že
musíme rozlišovat mezi věcmi, které existují, a věcmi, které neexistují. Že něco existuje, určíme podle toho, zda se to zakládá
na platném poznávání (pramána) nebo nikoli. Je-li něco založeno na platném poznávání,** pak to existuje; pokud není, neexistuje to. Platným poznáváním je míněno vědomí. Tady definuji
vědomí jako vnímání, které vnímá určitý předmět a o tomto
předmětu se nemýlí; to znamená, že daný předmět opravdu
může vykonávat svou funkci v souladu s tím, jak ho vědomí
* DNA (deoxyribonukleová kyselina) a RNA (ribonukleová kyselina)
jsou dvě chemické látky, které se podílejí na genetickém přenosu charakteristik z rodičů na potomstvo a na tvorbě bílkovin.
** Výraz „poznávání“ je překladem anglického cognition (sanskrt. pramána).
V odbornějším kontextu by se dnes již zřejmě použilo čerstvě raženého termínu „kognice“ (pozn. překl.).
50
...
22. dubna 2009 13:27:50
50
vnímá. Takovýmto rozlišováním mezi existencí a neexistencí
unikneme nebezpečí, že bychom přijali něco, co je možná pojmovým konstruktem. Jako buddhistovi se mi proto zdá, že objevy učiněné vědci pomocí vědecké metody, které byly prokázány jako fakta, buddhistickému způsobu uvažování opravdu
pomáhají a neškodí mu.
Buddha rozdělil všechny jevy na čtyři skupiny: utrpení, počátek utrpení, ukončení a metoda. Tyto skupiny se zvláště týkají
cítících bytostí. V těchto skupinách najdeme dvě třídy příčin
a účinků: ty, které jsou žádoucí, a ty, které jsou nežádoucí.*
Také způsob jeho výuky byl založen na vztazích příčin a následků mezi jevy. Způsob a obsah jeho učení nebyly něčím, co by
jen tak vytvořil, ale šlo o přirozený důsledek toho, jak věci jsou
a jak na sebe reagují. Abychom změnili výsledky, musíme změnit příčiny. Na tom se také ukazuje, že buddhismus nezdůrazňuje jen pouhou mysl, ale musí se také vyrovnat se skutečností.
Není jednoduše subjektivní — ve skutečnosti obsahuje také
objektivní prvky. Člověk může mít velkou snahu osvobodit se
od utrpení — „Ach, přeji si být osvobozen od utrpení“ — ale
pouhá přítomnost této touhy nás od utrpení neosvobodí. Musíme sami pro sebe objevit skutečné příčiny utrpení, které zakoušíme, a vykořenit je. Samo zbožné přání k výsledkům nevede.
To je základní buddhistický postoj.
Když je v buddhismu řeč o pravdě utrpení, týká se to jak
vnějšího světa, který cítící bytosti zakoušejí, tak obyvatel tohoto
životního prostředí — obojí je zahrnuto v pravdě o utrpení.
Podíváme-li se na velmi ortodoxní pojetí tohoto světa, které
* Tato klasifikace odpovídá Buddhovu základnímu učení o čtyřech vznešených pravdách: 1. existence se vyznačuje utrpením; 2. příčinou utrpení je
touha neboli ulpívání; 3. ukončení utrpení je možné; 4. k tomuto ukončení
vede cesta meditace a rozumového pochopení, kterou vyučoval Buddha.
Dvě třídy příčin a následků jsou: 1. utrpení a jeho příčina; 2. ukončení
utrpení a příčina tohoto ukončení (buddhistická metodologie nebo cesta).
51
Logika existence
...
22. dubna 2009 13:27:50
51
podává abhidharma,* máme zde plochou zemi s horou Méru
uprostřed — což lze v určitých ohledech přirovnat ke středověké představě různých sfér, jak ji popsal Dr. Hayward. V buddhistickém učení však nenajdeme jediný oficiální názor na
podstatu vesmíru nebo podstatu světa. Ve skutečnosti najdeme
různá pojetí. Některá z nich říkají, že svět, tradičně nazývaný
Džambudvípa, je trojúhelníkovitý, zatímco jiní ho prohlašují za
kruhový. Někteří říkají, že má horní a dolní stranu. Takže ani
v rámci buddhismu nemáme jen jeden dogmatický oficiální názor, ale kvůli různosti pojetí ponecháváme pro výklad trochu
více volnosti či flexibility.
Když dnes vyletíme nahoru ve vesmírné lodi a pohlédneme
zpátky na planetu Zemi, vidíme cosi velice pěkného, modrou
kouli, která je téměř dokonalá! Je velice krásná, krásnější než
měsíc.** Na jedné straně ze zkušenosti víme, že dokážeme vyletět raketou do vesmíru, podívat se dolů na zemi a mít vjem, přímý prožitek podoby či tvaru světa; a na druhé straně máme ortodoxní, doslovnou interpretaci abhidharmy, která říká, že svět
je plochý. Obecný základní postoj buddhismu nyní říká, že je
nevhodné zastávat logicky nekonzistentní stanovisko. To je
tabu. Ještě větším tabu, než je zastávání logicky nekonzistentní* Abhidharma je třetí část tří sbírek buddhistických písem, které se dohro-
mady nazývají Tripitaka neboli „Tři koše“. Tato třetí sbírka je kompendiem
buddhistické psychologie a filosofie. V průběhu staletí se nahromadila bohatá literatura komentářů k abhidharmě — tato komentátorská aktivita vedla k vzniku mnoha buddhistických filosofických škol.
** Při psaní velkých a malých písmen na začátku slov typu „země“/„Země“,
„měsíc“/„Měsíc“ se držíme originálu, který ve většině případů (přestože je
to občas na první pohled neintuitivní) používá písmena malá. Editoři originálu se tak snaží respektovat rozdíl mezi dobře známými objekty našeho jevového, prožívaného světa („země“, „měsíc“, „slunce“) a méně či více hypotetickými objekty teorií (v tomto případě astronomických), kde „Země“,
„Měsíc“, „Slunce“ jsou jména planet — v daném kontextu se podle našeho
názoru rozhodně nejedná o rozdíl, který by se v překladu směl zanedbat
(pozn. překl.).
52
...
22. dubna 2009 13:27:50
52
ho stanoviska, je však zastávání stanoviska, které je ve sporu
s přímou zkušeností. V tomto případě máme přímý prožitek
toho, jak tento svět vypadá — že je kulatý, nikoli plochý. Domnívám se, že je naprosto slučitelné se základním postojem
buddhismu odmítnout doslovný výklad abhidharmy, podle něhož je svět plochý, protože je neslučitelný s přímým prožitkem
světa jako koule.
V kontextu čtyř vznešených pravd, o nichž jsem mluvil
předtím, je zmínka o hoře Méru a ploché zemi jedním poměrně okrajovým prvkem, který je součástí pravdy o utrpení.
Je opravdu čímsi docela okrajovým. Mezi těmito čtyřmi tématy hrají nejdůležitější roli ony dvě poslední pravdy: pravda
ustání a pravda cesty k tomuto ustání. Právě ty si opravdu zasluhují největší zdůraznění. O těchto tématech, která si zasluhují naši největší pozornost, existuje mnoho, mnoho Buddhových učení. Některé z nich jsou interpretativní — což
znamená, že je nechápeme doslovně — a jiné definitivní; jsou
pravdivé prostě tak, jak stojí. Když se podíváme na množství
Buddhových nauk, od systému abhidharmy dál k sautrántice
a ještě dále až k madhjamace,* získáme mnoho pohledů na
smysl pravdy o ukončení strasti. Tím se dostaneme k jemnějším bodům povahy prázdnoty (šúnjatá). Co je jí míněno? Jaká
je podstata cesty? Toto jsou klíčové otázky; celá záležitost
s horou Méru a plochou zemí mi připadá velmi okrajová, velmi druhořadá. Tato část může být změněna, nemyslíte? Dokonce uvažuji o tom, že bych v blízké budoucnosti sezval některé buddhistické učence, kteří jsou velmi konzervativní
a ortodoxní, jako kdyby žili před několika stoletími, a vyslovil
před nimi svůj vlastní názor na to, jaký typ postoje by současní buddhističtí učenci měli zastávat vůči těmto bodům učení,
které nejsou v souladu se zkušeností.
* Buddhistické filosofické školy rozvinuly rozdílné interpretace čtyř
vznešených pravd.
53
Logika existence
...
22. dubna 2009 13:27:50
53
ILUZE VNÍMÁNÍ
Iluze vnímání
HAYWARD: Vaše Svatosti, toto vysvětlení se zdá být velice
blízké logickým empiristům v tom, že při něm člověk předpokládá, že může věřit vlastnímu pozorování.
DALAJLAMA: Ano. Nyní bychom však měli vzít v úvahu také
otázku iluze. Můžeme našemu základnímu prožívání důvěřovat? Existují určité příčiny iluze a buddhistické texty mluví
o dočasných a na druhé straně o podstatnějších příčinách iluze.
Existují dvě formy klamu: jeden je nahodilý nebo zkrátka dočasný; druhý je fundamentálnější. Například sklo různé barvy
ovlivňuje vaše vidění a určité nemoci mají dopad na váš zrak —
to jsou dočasné okolnosti. Příčiny dočasných klamů se nacházejí v předmětu, v našich vlastních smyslových orgánech a ve
vědomí, které dané poznávání bezprostředně vnímá. Například, jestliže se někdo velice rozzlobí a ztratí nervy, uvidí v tu
chvíli celý svět jakoby načervenalý. Takový člověk se ocitá v zajetí iluze. Příčinou jeho iluze je bezprostředně předcházející
vědomí, které bylo pod vlivem tohoto hněvu. Když jsme fyzicky vyčerpaní, může to mít momentální vliv na náš zrak. Vidíme
lidi jiným způsobem než normálně. To je také určitý druh klamu, který má původ v bezprostředně vnímajícím poznávání
nebo uvědomění.
Potom existují ještě další, podstatnější, hlubší úrovně klamu
toho typu, který jsme probírali dříve, v souvislosti s podmiňováním jednotlivců společností, jejich zázemím. Buddhisté kladou velký důraz na hledání pravdy neboli skutečnosti. Zároveň
ale trvají na tom, že naše vnímání skutečnosti není příliš spolehlivé. Mezi tím, jak se nám věci jeví, a tím, jaké jsou, je určitá
disparita. Jelikož se nám aktuální skutečnost jeví odlišnými
způsoby, nemůže být poznávána přímo, protože je zde tato disparita. Jako přístupový prostředek ke skutečnosti nám nakonec
zůstává jen logický proces. Protože se nám skutečnost nejeví taková, jaká je, nemůžeme prostě spoléhat na jevy a musíme po54
...
22. dubna 2009 13:27:50
54
užívat prostředků logiky. Proto vytváříme skupiny různých kategorií jevů. Když mluvím o rozptýlení chyb našich vjemů,
nemyslím tím, že máme špatný sluch a měli bychom si nechat
operovat ucho, nebo něco podobného. Spíše mám na mysli
rozptýlení chyb mysli, samotného vědomí, které skutečnost
chybně vnímá.
Velmi závažným, v buddhistické epistemologii obsáhle probíraným tématem je rozvoj jednolitého kontinua poznávání
upřeného na určitou konkrétní entitu. Řekněme, že se zaměřujeme na nějaký věcný stav, který není evidentní, ale skrytý. Musíme se uchýlit k logice. Kontinuum poznávání může začít
u nesprávného náhledu. Inkriminovaný objekt poznáváme
chybně. Uchopili jsme ho nesprávně. Od něj se v tomtéž kontinuu uvědomění můžeme přesunout k nerealistické pochybnosti. „Nerealistická“ znamená — vezmeme-li si jako příklad
elektron — že danou věc kognitivně uchopujeme a říkáme si,
že to vypadá jako elektron, ale že to nejspíš elektron není.
(V rámci tohoto argumentu předpokládáme, že to, čím se zabýváme, ve skutečnosti opravdu je elektron.) V takovém případě
se jedná o pochybnost nerealistickou. Vychylujeme se, ale spíše
směrem od skutečnosti než blíže k ní. Když potom pátráme
dále, můžeme dospět do stavu pochybnosti, která je v rovnováze. Tato věc je možná elektron a možná ne; nejsme si úplně jistí. Nepřikláníme se na tu ani onu stranu; šance se nám jeví vyrovnaně. S tím, jak pátrání pokračuje, může totéž kontinuum
našeho uvědomění dříve či později dospět k pochybnosti realistické: „Nejsem si úplně jist, ale zdá se pravděpodobné, že ta věc
je elektron.“ Pátráme ještě dál, až můžeme dospět k přesvědčení, že o elektron opravdu jde. Stále však nemáme žádnou potvrzující nebo verifikující evidenci. Máme přesvědčení; jsme si
tím jisti; a to přesvědčení je navíc opravdu realistické. Ale stále
nemáme to, čemu se říká platné poznávání (pramána) nebo verifikující poznávání, protože nedisponujeme dostatečnou evidencí. V rámci téhož kontinua uvědomování pátráme dál a na55
Iluze vnímání
...
22. dubna 2009 13:27:50
55
lezneme konečnou evidenci dotyčného předmětu. Stále máme
totéž přesvědčení, ale nyní k němu přistoupilo cosi, co bychom
nazvali platným nebo verifikujícím poznáváním úsudkového
charakteru. Nalezli jsme evidenci, která vede k závěru, že před
sebou máme elektron. Máme dokončený úsudek, což je lepší
než pouhé přesvědčení, ačkoli obojí můžeme prožívat stejně.
Když jsme dospěli k tomuto úsudkovému závěru, pátráme nyní
ještě dál a nakonec dospějeme k vnímání. „Vnímání“ zde značí
nepojmové platné uvědomění. Celý tento proces zabere určitou dobu. Je to proces postupný.
V kontextu takového procesu, který začíná u nesprávného
náhledu a rozvíjí se v platné poznávání, hovoříme o různých
zdrojích klamu, přičemž rozlišujeme ty, které jsou nahodilé, od
těch, jejichž povaha je esenciální. Když si razíme cestu k úsudkovému závěru, užíváme různé logické nástroje, jako je vyvození důsledku, dále sylogismus a nakonec finální zdůvodnění.
To jsou tři hlavní nástroje v logickém zkoumání nebo analýze.
Takto tedy vypadá standardní pracovní postup začínající chybným náhledem a rozvíjející se až k platnému vnímání.
A P L I KA C E L O G I K Y N A O T Á Z KU
EXISTENCE
Aplikace logiky na otázku existence
Tyto logické nástroje jsou uplatňovány filosofickými školami
mahájány. V rámci mahájány existují dva hlavní přístupy nebo
proudy filosofického tázání a každému odpovídá také škola. Jedna z nich, jógáčára, dospívá k závěru, že tam venku ve skutečnosti
neexistuje žádný objektivní svět. Ta druhá, prásangika-madhjamaka, tvrdí, že objektivní svět existuje, i když nikoli ve starém
karteziánském smyslu jako cosi zcela nezávislého na vědomí.
B. ALLAN WALLACE [tlumočník]: Podle prásangiky-madhjamaky objektivní entity existují, avšak velice specifickým způsobem, který je nekarteziánský a nenewtonovský. Jestliže podle
56
...
22. dubna 2009 13:27:50
56
prásangiky zkoumáte nějaký předmět, který se zdá být tam venku, a skutečně se snažíte vypátrat jeho podstatu, jestliže se ptáte,
co je skutečnou podstatou tohoto jevu výhradně z jeho vlastní
strany, pak žádnou objektivní entitu nenaleznete. Ukáže se, že
jde o něco, co se analýzou zjistit nedá. Prásangika potom prohlašuje, že ačkoli tyto entity nelze najít analýzou, existují přesto
konvenčním způsobem na základě verbálního a/nebo pojmového určení či přisouzení.
DALAJLAMA: Je rozdíl mezi něčím, co existuje, a něčím, co
existuje ze své vlastní podstaty. Když se zeptáme: Má toto pero nějakou podstatu? — tak musíme odpovědět, že ano. Má charakteristiky, definující charakteristiky, a ty jsou jeho podstatou.
Něco jiného ale je, když se zeptáme: Existuje toto pero ze své
vlastní podstaty? Říci, že existuje ze své vlastní podstaty, naznačuje, že existuje nezávisle na doprovodných okolnostech nebo
faktorech.
Tady může být určitá souvislost s tím, o čem mluvil Jeremy
Hayward. Když opravdu do velké hloubky zkoumáme předměty,
které předpokládáme, a už to jsou elektrony nebo cokoli jiného,
vyvstane skutečná nejasnost, zda tyto předměty mají veskrze objektivní existenci, nezávislou na vědomí. Co ale potom uděláme?
Když po velmi hlubokém zkoumání zjistíme, že takový předpoklad v analýze neobstojí, co z toho vyvodíme? Učiníme závěr, že
objektivní svět neexistuje? Zde se nám může otevřít prostor pro
dialog s prásangikou, protože i ta se pouští do analýz zdánlivě objektivních jevů a zjišuje, že při analýze zkrátka nemohou být nalezeny. Prásangika z toho nevyvozuje závěr, že žádný objektivní
svět neexistuje, ale říká, že tu nějaký objektivní svět je — že verbální nebo pojmové ustanovení je dostatečnou podmínkou pro
existenci objektivního jevu, ale že tato konvenční podstata je jediným druhem existence, kterou takový předmět má. Zde máme
tedy buddhistickou školu prásangiky, která říká ano, je tu nějaký
objektivní svět, ano, je tu i nějaký svět subjektivní, subjektivní
...
22. dubna 2009 13:27:50
57
57
mysl. A ve skutečnosti říká, že oba světy mají stejnou váhu. Nezastává názor, že to všechno je jen svět mysli, ani náhled materialistický. Jak mysl, tak hmota existují — obojí má konvenční, pojmově ustanovenou existenci.
Oproti názoru prásangiky, která zastává přesvědčení o konvenční existenci vnějšího světa nebo objektivních entit, stojí jiný
mahájánový názor, jógáčára, která svým vlastním způsobem
opravdu zkoumá, opravdu analyzuje: Mají tyto jevy, které se zdají
být objektivně existující, opravdu objektivní existenci? I jógáčárinové říkají, že objektivní existenci při analýze nelze najít, ale vyvozují z toho jiný závěr. Konkrétně dospívají k tomu, že ačkoli se
tyto věci zdají mít objektivní existenci tam venku, neobstojí tento
názor při analýze, a proto jsou výhradně výtvorem, přirozeností
mysli. Pak je zde ovšem jiný problém. Jakmile řekneme, že tyto
jevy, které se zdají být čímsi objektivním tam venku, jsou vlastně
přirozeností mysli, vyvstává otázka: Je možné, aby se mysl, která
tyto jevy poznává, mýlila? Existuje realistické poznávání oproti
poznávání nerealistickému? Jógáčárinové musí odpovědět: Ano,
existuje. Jak ale rozhodnou, že jedna věc je realistická a druhá nerealistická, když všechno pochází tak jako tak z přirozenosti mysli?
Tady začínají problémy.
Doposud jsem mluvil v kontextu sútrajány, různých filosofických škol v tradici sútrajány.* Nyní se přesuňme do kontextu
tantry. V kontextu tantry existují čtyři autentické autority: písma, texty komentářů, autentický učitel a naše vlastní zkušenost. Původní písma, tantry, jsou sama autentická. Díky jejich
autentičnosti může vznikat autentická komentářová literatura
založená na tantrách. Na základě těchto písem a komentářů se
objevují učitelé, kteří jsou také autentičtí. Skrze setkání s auten* Z hlediska tibetského buddhismu tvoří hínajána spolu s nižší částí mahájány sútrajánu neboli „vozidlo súter“, protože jsou založeny na základních
buddhistických písmech zvaných sútry. Vyšší část mahájány je nazývána různě jako tantra, tantrajána, mantrajána nebo vadžrajána. Tato nejvyšší část
učení je založena na další třídě písem zvaných tantry.
58
...
22. dubna 2009 13:27:50
58
tickým učitelem může člověk dospět k autentické zkušenosti.
Toto je sled událostí, které zakládají autentičnost. Jak to nyní
funguje vzhledem k našemu vlastnímu procesu zjišování?
Tento postup zakládající autentičnost máme na prvním místě.
Když ale dojde na verifikování nebo potvrzení autentičnosti,
nezačínáme verifikací autentičnosti písem, pak komentářů a tak
dále. Děje se to právě opačně. Když se spoléháme na autentického učitele, získáme svůj vlastní prožitek, o jehož autentičnosti sami víme — jedná se tedy o prožitek svým způsobem
sebe-autentizující. Na základě nabytí úplné jistoty o autentičnosti naší vlastní zkušenosti prostřednictvím meditační praxe
usuzujeme na autentičnost učitele, jehož instrukcemi jsme se
řídili. Na základě tohoto ujištění, což je opět velice subjektivní
přesvědčení, usoudíme na autentičnost komentářové literatury,
o kterou se opíral náš učitel. A na základě toho usoudíme i na
autentičnost základu komentářů v písmech, tedy samotných
tanter. Právě odtud pochází náš pocit jistoty. V zásadě se redukuje na naši vlastní zkušenost.
HAYWARD: Vaše Svatosti, v tom, co jste nyní přednesl, vidím
dva konkrétní body, které se vztahují k otázce vědecké metody.
Jeden nacházím ve vašem rozboru názorů prásangiky a jógáčáry. Řekl jste, že podle prásangiky při analýze nenajdeme žádnou
samostatnou existenci, ale říkáme, že objektivní svět existuje
díky pojmovému přisuzování. Má otázka zní: nepochází samo
toto pojmové přisuzování z mysli? Odkud toto přisuzování
pochází?
DALAJLAMA: Když říkáme, že jevy jsou pojmově ustanovené,
neplyne z toho, že pravda je cokoli. Kdybyste například vzal
pero, které držím, a trval na tom, že je to lidská bytost, tak pouhý fakt, že ho tak nazýváte a že si to o něm myslíte, z něj lidskou
bytost nedělá. Kdyby tomu tak bylo, tj. kdyby byla pravdivá jakákoli nahodilá věc, kterou si usmyslíte, tak by nebylo žádného
rozdílu mezi platným a neplatným poznáním. V tom spočívá to
...
22. dubna 2009 13:27:50
59
59
úskalí. Mluvíme-li o jevech jako o čemsi pojmově ustanoveném, podle jakých kritérií lze ustanovit něco jako existující?
Kdyby bylo pravdou prostě cokoli, co vás napadne, tak jaká jsou
pak kritéria ustanovující něco jako existující?
Ta kritéria jsou tři. Jedním z nich je, že to musí být v souladu s konvenční zkušeností. To neznamená, že když prostě
všichni něčemu věří, tak je to pravda, protože spousta lidí věří
něčemu, co pravda není. To se stalo mnohokrát. Druhým kritériem je, že nemůžeme trvat na existenci něčeho, čemu odporuje konvenčně platné poznávání. Odporuje-li něčemu
konvenčně platné poznávání, tak to nemůže být prohlašováno
za existující. Třetí kritérium se týká hlubších témat, jako je
například existence prakrti, což je sanskrtský termín označující
prvotní substanci, která je předpokládána například školou
sánkhja* jako něco, co je nadáno absolutní, samostatnou existencí. Toto ovšem není konvenční výraz — jak ho tedy odmítneme? Lidé se obvykle neptají: Viděl jsi v poslední době prakrti? Není tedy obvyklou zkušeností ani potvrzována, ani
odmítána. Takže třetím kritériem je to, že existence něčeho,
jako je prakrti, nemůže být předpokládána, odporuje-li jí nejzazší analýza nebo nejzazší zkoumání. Zkoumáme-li prakrti
pomocí nejzazšího rozumového zdůvodňování, nejzazší analýzy, a zjistíme, že neexistuje, nebude prakrti splňovat třetí
kritérium. To jsou tedy tři kritéria používaná v systému prásangika ke stanovení existence nějaké věci.
Že jevy existují pouhou platností pojmového ustanovení,
tedy neříkáme proto, že bychom si v pojmových ustanoveních
libovali nebo že by se nám prostě taková představa líbila. Spíše
je tomu tak, že se díváme na nějaký jev, řekněme na pero, a jednak zkoumáme, zda existuje ze své vlastní strany, to znamená
nezávisle na tom, že je poznáváno. Při takové analýze zjistíme,
* Škola sánkhja je jednou z šesti ortodoxních filosofických škol hinduismu.
60
...
22. dubna 2009 13:27:50
60
že žádná taková entita ze své vlastní strany neexistuje. Když
zkoumáme pero, zkoumáme jeho tvar, jeho barvu, jeho součásti, a to všechno rozpojíme, rozebereme; nenarazíme na nic, co
by bylo perem samotným. Takovému způsobu analýzy tedy
pero nevyhovuje. Avšak poté, co jsme dospěli k závěru, že žádné pero samo o sobě nelze nalézt, nemůžeme jednoduše prohlásit, že žádné pero neexistuje. Když pero vezmeme do ruky
a něco napíšeme, tak vykonává funkce, které nám mohou ublížit nebo prospět. Žádný jev, který nám může ublížit nebo prospět, nemůžeme jednoduše odepsat jako neexistující. Nyní
však stojíme před dilematem. Nemůžeme říct, že je neexistující, ale zároveň jsme ho detailně zkoumali a žádnou věc o sobě
jsme nenalezli. Otázka tedy zní: Jak existuje? Existuje silou pojmového ustanovení. Nejde o to, že by se nám ta myšlenka tak
líbila, nýbrž o to, že nemáme jinou možnost.
V E R I F I KA C E M E D I TAT I V N Í Z KU Š E N O S T I
Verifikace meditativní zkušenosti
VARELA: Kdybych měl nyní hrát naivního západního vědce,
řekl bych: „Nuže, existuje způsob, jak můžeme pomocí logiky
získávat hlubší a hlubší přesvědčení v několika fázích, až dospějeme k přesvědčení konečnému.“ Jako o něco sofistikovanější
západní vědec bych řekl: „V žádném případě, protože o to jsme
se na Západě dvě stě let také pokoušeli.“ Máme docela dobré
doklady o tom, že naivní víra v naše přesvědčení není podložená. Naše přesvědčení jsou jen našimi přesvědčeními. Existuje
spousta různých příkladů dokládajících, jak i ta nejjasnější logika, i ten nejnenapadnutelnější argumentační řetězec může vést
k něčemu, co se zítra změní. To, čemu říkáme bezprostřední
prožitek, je bez ohledu na náš příklad s perem dobré a v pořádku. Ale Newton se tím nechal svést. Věda dnes říká, že prostor
není trojrozměrný, je to tak? Víme, že země nezůstává v klidu;
pohybuje se, ačkoli já nevidím, že by se pohybovala. Neprožívám to tak. Proč tomu věřím?
...
22. dubna 2009 13:27:50
61
61
Nyní bych rád tutéž otázku položil ve vztahu k objevům učiněným při meditační praxi. Podle mého velice omezeného porozumění buddhismu nám meditace umožňuje přístup k jinému modu prožívání, který nám dovoluje potvrzovat teze
předkládané buddhismem. Je pozoruhodné, že právě tento
způsob potvrzení se nezdá nijak vzdálený od způsobu potvrzení
používaného ve vědě. Podléhá proto stejným problémům.
Když buddhisté říkají: „ Jsme si absolutně jistí, že…,“ vede to ke
stejnému druhu problémů, jako když říkají vědci: „ Jsme si absolutně jistí, že….“ Je to vystaveno stejným typům kritiky, která
se ptá, co je absolutně platné, a tak dále.
To, co buddhismus říká, se podle mé zkušenosti ukázalo jako
vcelku přesné, což je důvod, proč se o něj zajímám a považuji
ho za platný. Avšak důvody, proč ho považuji za platný, jsou, jak
se zdá, tytéž jako důvody, na jejichž základě říkám ve vědě: „Tohle platí.“ Funguje zde stejná logika pozorování, potvrzování,
naslouchání tomu, co říkají ostatní lidé, přesvědčování se na základě osobní zkušenosti a tak dále.
HAYWARD: Ve vědeckém přístupu vždy začínáme a končíme
pozorováním. Vědci by toto pozorování označili jako přímé
vnímání — podle svého chápání přímého vnímání. A v určitém
smyslu své úsudky nakonec potvrzujeme dalším přímým vnímáním. To je také velmi podobné tomu, jak Vaše Svatost popsala buddhistický přístup, totiž že musí začínat i končit — obzvláště končit — tím, čemu říkáme přímé vnímání, které je
zároveň platným poznáváním. V poslední části své přednášky
o alternativních pohledech na vědu jsem řekl, že vědci začali
pochybovat o možnosti jakéhokoli pozorování, které by nebylo
zatíženo pojmy. Otázka, kterou bych rád položil buddhistům,
tedy zní: Jaká je vaše metoda potvrzení přímého vnímání —
a potvrzuje i to, že je zcela oproštěno od pojmů?
DALAJLAMA: Jedním důležitým bodem je, že když mluvíte
o přímé zkušenosti v západní vědě, zdá se, že máte bez výjimky
62
...
22. dubna 2009 13:27:50
62
na mysli přímou zkušenost smyslovou, zatímco v buddhismu je
smyslový aspekt zkušenosti ve skutečnosti něčím okrajovým.
Když absolvujeme celou cestu od chybného náhledu až k vnímání, nejde o to, abychom se dobrali k nějakému smyslovému
vnímání. To skutečně není cílem. Cílem je spíše rozvinout nějaké vnímání mentální, či lépe, vnímání kontemplativní, které
je vnímáním jógickým. Jedná se tedy ve skutečnosti o vnímáni
jiného řádu, než o jakém jste mluvil vy — totiž než o obyčejné
vnímání vizuální.
V pojetí prásangiky existují tři typy přímého vnímání. Jógáčárinové uvádějí typy čtyři: smyslové, mentální, jógické a apercepci
neboli sebe-poznání. Důvodem, proč trvají na přítomnosti této
apercepce, je základní jógáčárové přesvědčení o samostatné existenci mentálních jevů, které prásangikové odmítají.* Protože prásangikové existenci této apercepce nepřijímají, uznávají pouze tři
typy přímého vnímání: smyslové, mentální a jógické.
Identifikovat smyslové vnímání je vcelku snadné. Na přímé
mentální vnímání existuje mnoho názorů, dokonce i mezi tibetskými učenci. Podle madhjamakových prásangiků je všechno,
co je subjektivní zkušeností — jako smyslové vnímání v biologii,
uvědomování si nějakého typu vnímání —, nahlíženo jako přímé mentální prožívání. Potom existují další typy vědomí; v buddhismu máme vědění (něčeho) předem neboli zvýšené uvědomování. Všechny tyto druhy zkušenosti jsou také přímými
mentálními vjemy. Jógické přímé vnímání není jednoduché popsat — postačí, když řeknu, že se jedná o jinou kategorii.
HAYWARD: Jak je potvrzováno jógické přímé vnímání?
DALAJLAMA: [se smíchem] To je docela složité! Mentální
vnímání označuje takové typy zkušeností, jako jsou například
pocity — mentální pocity jako štěstí či úzkost.
* Jógáčárová myšlenka apercepce neboli sebe-poznávajícího uvědomění je
vysvětlena v kapitole „Vnímání a vědomí“, na stranách 228–253.
...
22. dubna 2009 13:27:50
63
63
Existují dva typy přímého mentálního vnímání, vnímání jógického, které nejsou přítomny od začátku a kterých dosahujeme jako výsledku naší meditace. O obou těchto typech platí, že
jelikož jde o určité nové pochopení, potřebujeme agenty nebo
faktory, které je potvrzují. Samotný potvrzující faktor musí být
nějakým přímým vnímáním, takže buddhisté trvají na tom, že
dokud nevnímáme nejvyšší přirozenost jevů přímo, dokud nedosáhneme stezky vhledu, nejsme, jinými slovy, schopni překonat vliv našich vlastních pochybností.* Ve chvíli, kdy se dostaneme k stezce vhledu, dosáhli jsme přímého pochopení
nejzazší pravdy, prázdnoty (šúnjatá). Podstatou tohoto přímého
pochopení je jógické vnímání neboli jógické uskutečnění. To
nám dává kritérium, jisté východisko nebo rozhled, s jehož pomocí lze verifikovat další zkušenosti. To je rozhodující krok.
Dokud většinová populace stezky vhledu nedosáhne, bude tu
celá tato pochybnost stále.
HAYWARD: Předpokládejme, že někdo medituje mnoho let
a říká, že dosáhl přímého vnímání nejvyšší pravdy. Má pocit, že
je to jisté. Není v zajetí iluze? Jak vím, že není v zajetí iluze? Jak
ví on, že není v zajetí iluze?
DALAJLAMA: V buddhistické literatuře jsou popsány jisté
znaky, skrze něž můžeme potvrdit, zda jsme této úrovně dosáhli. Existují dva druhy znaků: vnější a vnitřní. Pomocí vnějších
znaků mohou naši úroveň pochopení či uskutečnění verifikovat jiní lidé. Vnitřní znaky jsou spolehlivější. Domnívám se, že
tady se buddhismus velice liší od vědy. V dharmě (v buddhistickém učení) na prvním místě platí, že někdo, kdo tuto zkušenost
již má, o tom ví. Coby stoupenci učení máme plné právo provést přezkoumání, analýzu na základě své zkušenosti a rozumo* Jedna možná buddhistická klasifikace úrovní duchovního vývoje rozděluje cestu k probuzení na pět stezek: 1. hromadění zásluh, 2. aplikace,
3. vhledu, 4. meditace a 5. žádného dalšího učení.
64
...
22. dubna 2009 13:27:51
64
vé úvahy. Na rozdíl od toho však ve vědě neuznáváme vůbec
žádnou autoritu — věci sledujeme jen na základě svého vlastního zkoumání.
V této souvislosti rozlišujeme tři kategorie jevů: zřejmé
jevy, skryté jevy a krajně skryté jevy. Tato poslední kategorie
jevů nemůže být verifikována nebo stanovena dokonce ani
pomocí logických procesů, pomocí pouhého uvažování.
K tomu, abychom tyto jevy mohli stanovit a verifikovat, budeme nutně závislí na jistých autoritách nebo důvěryhodných
zdrojích.
Zdá se, že tyto tři způsoby verifikace ve skutečnosti uplatňujeme při svých každodenních zkušenostech. Věci vnímáme
prostřednictvím přímé zkušenosti, to jest věci zřejmé. Rozumíme jim však také na základě usuzování — tím, že vidíme
určité znaky a předvídáme to, co normálně následuje. V našem každodenním životě jsou zastoupeny i jevy krajně skryté.
Vím například, že země je modravá koule, i když jsem ji nikdy
neviděl a nedospěl jsem k tomuto závěru ani žádnou rozumovou úvahou. Přesto vím, že je země kulatá, protože se spoléhám na slova někoho, kdo ji viděl a doložil to fotografiemi.
Zaprvé musíme to, že daná osoba je důvěryhodná, dokázat
prostřednictvím různých rozumových úvah. Není žádný důvod, proč by měla lhát a vytvářet falešné fotografie. Pomocí
podobných úvah dokážeme, že daný člověk je důvěryhodný.
Poté chápeme, že země je kulatá, ačkoli jsme to neviděli.
Tomu se říká úsudek založený na přesvědčení — úsudek jiného typu. Celý úsudek je založen na důvěře nějakému člověku,
ale tato důvěra je ještě podepřena určitou rozumovou úvahou,
například prokázáním důvěryhodnosti dané osoby. Je to důvěra poučená, nikoli důvěra slepá. Někdo nás může požádat,
abychom popsali cosi, co přesahuje myšlení, co překračuje rozum. A se pokoušíme dotyčnou věc jakkoli analyzovat, vidět
a cítit, je to nemožné. Musíte se tedy spolehnout na někoho,
kdo tento druh zkušenosti již měl a nemá důvod lhát. Je však
...
22. dubna 2009 13:27:51
65
65
také důležité verifikovat, že ve výroku nebo řadě výroků, jež
ten člověk učinil, nejsou logické chyby.
VARELA: Řekl jste, že existují také vnější znaky jógického vnímání. Je možné, aby některé z těchto znaků mohly být
zkoumány?
DALAJLAMA: Bylo by to docela obtížné, ale ta možnost tu je.
Když vidíme člověka, který se nikdy nepřestává ovládat nebo
nepropadá kolísavým emocím v situacích, které by obvykle
vedly k připoutanosti nebo hněvu — vidíme-li, že nic takového
nenastává, mohli bychom z toho vyvodit, že dotyčná osoba dosáhla nějakého stupně realizace. Bylo by však obtížné objektivně určit, zda tato osoba dosáhla přímého poznání prázdnoty
(šúnjatá).
66
...
22. dubna 2009 13:27:51
66
Obsah
Předmluva
Úvodní proslovy
5
10
Jeremy W. Hayward — Vědecká metoda a ověřování
Rozbití středověkého pohledu
Úspěch newtonovského programu
Vědecká jistota
Logický empirismus
15
15
17
19
20
21
24
27
Rozhovor — Otázky metody
Logika existence
Iluze vnímání
38
38
49
54
56
61
Francisco J. Varela — Vnímání a mozek
Nervový systém a schopnost pohybu
Neurony umožňují komunikaci mezi vzdálenými buňkami
Co jsou neurony?
Komunikace mezi neurony
Neuronové okruhy
Dva hlavní předpoklady neurovědy
67
67
70
72
75
78
81
Rozhovor — Smyslově cítící bytosti
Co je přizpůsobení?
Co je cítící bytost?
Živá hmota
Příčiny okamžikové změny
Kálačakra, moderní kosmologie a neurologie
Výzkum snů
83
83
85
91
93
98
101
329
...
22. dubna 2009 13:28:00
329
Eleanor Roschová — Kognitivní psychologie
Historické kořeny kognitivní psychologie
Introspekcionismus
Behaviorismus
Kritické námitky proti behaviorismu
Kognitivní psychologie a psychologie informačního zpracování
Velmi krátkodobá pamě
Krátkodobá a dlouhodobá pamě
106
107
107
111
118
122
125
127
Rozhovor — Já, ne-jáství a smyslové vědomí
Kognitivní psychologie a buddhistické myšlení
Já a ne-jáství
Co je samotnou přirozeností mysli?
Co je základem kontinuity?
Smyslové vědomí
133
133
135
141
144
150
Newcomb Greenleaf — Umělá inteligence
Co je to počítač?
Programy
Co je inteligence?
Čtyři strategie výzkumu umělé inteligence
Hra v šachy
Expertní systém
Společenství mysli
Počítače ve společnosti
155
156
160
162
165
166
168
171
175
Rozhovor — Vědomí, hrubé a jemné
O umělých myslích
Mohou mít počítače vědomí?
Počátek vědomí
Stejné tělo, jiná osoba
Úrovně vědomí
Dualismus, jemnější a hrubší těla
178
178
183
186
187
190
197
Robert B. Livingston — Vývoj lidského mozku
Evoluční důležitost spolupráce
Oplodnění
Důležitost péče během těhotenství a prvních let
201
201
204
207
330
...
22. dubna 2009 13:28:00
330
Kdy a kudy do embrya vstupuje vědomí?
Raný embryonální vývoj
Uspořádání nervové soustavy
Jak raný mozek řídí vnímání
Úloha pocitů v paměti
211
212
214
219
224
Rozhovor — Vnímání a vědomí
Od smyslového vědomí k pojmovému
Zjišující a nezjišující vědomí
Buddhistická definice vědomí
Je vnímání o světě „tam venku“?
Kdy je vnímání platné?
Jak buddhismus potvrzuje platnost vnímání?
228
228
230
232
235
243
250
Francisco J. Varela a Luigi Luisi — Evoluce života
Jak se formovaly hlavní myšlenky evoluce?
Modifikace prostřednictvím potomstva
Přizpůsobení
Nová syntéza
Molekulární evoluce
Počátek života
Altruismus
Druhy se v žití na této planetě nezlepšují
Tlak výběru není hlavním faktorem přizpůsobení
254
254
255
260
261
263
268
272
275
276
Rozhovor — Evoluce, karma a soucit
Kritika populární představy boje o přežití
Karma a evoluce
Má evoluce nějaký směr?
Lze se naučit soucitu?
280
280
283
288
292
Závěrečné poznámky
O účastnících
Doslov překladatele
302
304
307
Literatura v češtině
Rejstřík
313
315
331
...
22. dubna 2009 13:28:00
331
Účastnili se mj. Newcomb Greenleaf, Ph.D., profesor informatiky z Kolumbijské university; Jeremy W. Hayward, Ph.D., profesor z Naropova institutu
v Coloradu; Robert B. Livingston, M.D., profesor neurovědy z Kalifornské
university v San Diegu; Luigi Luisi, Ph.D., profesor chemie z Federálního
polytechnického institutu v Curychu; Eleanor Roschová, Ph.D., profesorka kognitivní psychologie z Kalifornské university v Berkeley, a Francisco
J. Varela, Ph.D., profesor kognitivních věd a epistemologie z Ecole Polytechnique a Institutu pro neurovědu v Paříži.
DharmaGaia
Co je podstatou lidské mysli? Mohou mít počítače vědomí? Můžeme
se naučit soucítění? Kdy vstoupí vědomí do lidského embrya? Tyto
a další otázky byly předmětem prvního velkého dialogu západních
vědců s tibetským dalajlamou (1987). Tématy byly výzkum mozku
a vědomí, kognitivní vědy, neurovědy, experimentální psychologie,
umělá inteligence a filosofie mysli. Kniha ukazuje nejen hluboký zájem
dalajlamy o současnou vědu, ale i možnosti, jimiž může buddhismus
přispět k výzkumu lidské mysli.
Edice
Mosty
Jeremy W. Hayward, Ph.D., a Francisco J. Varela, Ph.D.
buddhismus – kognitivní vědy – sebepoznání
Knížky pro přemýšlivé lidi
DharmaGaia  edice Mosty  sv. 1
  

mosty k porozumění

Transkript

Podobné dokumenty

mosty k porozumění

mosty k porozumění

PS_2010_3

Tiché lesní jezírko

Regionální disparity kvality lidských zdrojů v České republice v

PDF, 1,73 MB

zde - DharmaGaia

Ukázka v pdf

Buddhismus a aristotelská logika Buddhism and

Nemoci oběhového ústrojí - Léčebné lázně Konstantinovy Lázně as

Ceník inzerce - online.muni.cz