zde. - Yoli

1
V JEJÍM POKOJI byl nějaký kluk.
Cath se podívala na číslo namalované na dveřích, pak zpátky na ubytovací formulář, který držela v ruce.
Poundova budova 913.
Tohle byl každopádně pokoj 913, ale možná to nebyla
Poundova budova – všechny koleje vypadaly jedna jako druhá, připomínaly typizované domovy důchodců. Možná by
Cath měla běžet za tátou a zarazit ho, než sem nanosí zbytek
krabic s jejími věcmi.
„Ty musíš být Cather,“ řekl kluk a se širokým úsměvem jí
podal ruku.
„Cath,“ opravila ho a ucítila, jak se jí v panice houpe žaludek. Jeho ruku nepřijala. (Drží krabici, co asi čekal?)
Stala se chyba – musí to být chyba. Věděla, že Poundova
budova je smíšená kolej… Existujou snad i smíšené pokoje?
Kluk jí vzal krabici a položil ji na prázdnou postel. Ta na
druhé straně pokoje byla zavalená oblečením a krabicemi.
„Máš ještě něco dole?“ zeptal se. „My jsme zrovna skončili.
Myslím, že teď si zajdem na hambáč, chceš jít s náma? Už jsi
byla v Pear’s? Hambáče velký jako tvoje pěst.“ Chytil ji za ruku
a zvedl ji. Polkla. „Zatni pěst,“ prohlásil.
12
R A I N B O W R O W E L LO VÁ
Cath zatnula pěst.
„Větší než tvoje pěst,“ řekl kluk, pustil její ruku a sehnul
se pro batoh, který shodila přede dveřmi. „Máš ještě nějaký
krabice? Určitě ještě nějaký jo. Máš hlad?“
Byl vysoký, hubený a opálený, vypadalo to, jako kdyby si
zrovna sundal kulicha, špinavě blond vlasy mu trčely všemi
směry. Cath se znovu podívala na formulář. Tohle je Reagan?
„Reagan!“ vyhrkl kluk nadšeně. „Koukni, dorazila tvoje
spolubydlící.“
Dívka se procpala dveřmi kolem Cath a chladně se na ni
ohlédla. Měla rovné kaštanové vlasy a v puse nezapálenou
cigaretu. Kluk ji šlohnul a strčil si ji do pusy. „Reagan, Cather.
Cather, Reagan,“ řekl.
„Cath,“ opravila ho Cath.
Reagan přikývla a vylovila z kabelky další cigaretu. „Zabrala jsem si tuhle půlku,“ oznámila a ukázala bradou na hromadu krabic na pravé straně pokoje. „Ale je mi to jedno. Jestli
řešíš feng-šuej, klidně moje krámy šoupni jinam.“ Otočila se
na kluka. „Hotovo?“
Obrátil se ke Cath. „Jdeš taky?“
Zavrtěla hlavou.
Když se za nimi zavřely dveře, Cath se posadila na holou
matraci, která zjevně patřila jí – řešila toho sice dost, ale feng-šuej fakt ne –, a opřela si hlavu o tvárnicovou zeď.
Jen si potřebovala zklidnit nervy.
Vzít tu úzkost, která jí bzučela za očima jako černý statický
šum a bušila v krku jako druhé srdce, a nacpat ji zas zpátky
do břicha, kam patří – tam ji aspoň mohla zamotat do úhledného uzlíku a nějak to s ní vydržet.
Táta a Wren tu budou co nevidět a Cath nechtěla, aby poznali, že je na pokraji zhroucení. Jestli se sesype Cath, sesype
se i táta. A jestli se sesypou oba, Wren se bude tvářit, že jí to
FA N G I R L
13
dělají naschvál, aby jí zkazili dokonalý první den na koleji. To
její báječné nové dobrodružství.
Jednou mi za to poděkuješ, opakovala Wren pořád dokola.
Poprvé to řekla v červnu.
Cath odeslala vyplněnou žádost o vysokoškolskou kolej
a samozřejmě napsala do kolonky spolubydlící Wren – úplně
bez rozmýšlení. Měly společný pokoj osmnáct let, tak proč by
to teď mělo být jinak?
„Máme společnej pokoj osmnáct let,“ namítla Wren. Seděla
na horním konci Cathiny postele a ve tváři měla ten příšerně
otravný výraz „jsem víc dospělá než ty“.
„A funguje nám to skvěle,“ řekla Cath a rozmáchlým gestem obsáhla celý jejich pokoj – kupy knih, plakáty Simona
Snowa, skříň, do které většinou házely oblečení jen tak bez
ladu a skladu, aniž se staraly, co je čí.
Cath seděla v nohách postele a snažila se nevypadat jako
Ta trapná, co kvůli všemu brečí.
„Tohle je vejška,“ trvala na svém Wren. „Ta je hlavně
od toho, abys poznala nový lidi.“
„A dvojče má člověk hlavně od toho, aby se nemusel stresovat kvůli takovýmhle věcem,“ řekla Cath. „Divným cizím
lidem, co ti budou krást tampony, smrdět po salátový zálivce
a fotit tě mobilem, když spíš…“
Wren vzdychla. „Co to zase plácáš? Proč by měl někdo smrdět po salátový zálivce?“
„Po vinným octu,“ upřesnila Cath. „Pamatuješ, jak jsme
byly na tom dnu otevřenejch dveří a pokoj jedný holky smrděl
po italským dresinku?“
„Ne.“
„No, bylo to hnusný.“
„Je to vejška,“ řekla rozčileně Wren a zakryla si dlaněmi
obličej. „Má to být dobrodružství.“
14
R A I N B O W R O W E L LO VÁ
„Vždyť to je dobrodružství i takhle.“ Cath přelezla k sestře
a odtáhla jí dlaně od obličeje. „Celá ta představa mě děsí už teď.“
„Máme poznat nový lidi,“ zopakovala Wren.
„Já žádný nový lidi nepotřebuju.“
„To jen dokazuje, jak moc je potřebuješ…“ Wren jí stiskla
ruce. „Cath, přemýšlej o tom. Jestli budeme bydlet spolu, lidi
nás budou brát jako jednu osobu. Bude trvat čtyři roky, než
se nás vůbec naučí rozeznávat.“
„Stačí, když se budou trochu soustředit.“ Cath se dotkla
jizvičky na Wrenině bradě, těsně pod rtem. (Nehoda při sáňkování. Bylo jim devět a Wren seděla vepředu, když narazily
do stromu. Cath se vzadu svalila do sněhu.)
„Víš, že mám pravdu,“ řekla Wren.
Cath zavrtěla hlavou. „To teda nevím.“
„Cath…“
„Prosím, nenechávej mě v tom samotnou.“
„Nikdy nejsi sama,“ řekla Wren s dalším povzdechem.
„Od toho jsou dvojčata, krucinál.“
„Je to tady vážně pěkný,“ prohodil táta, když se rozhlédl po
pokoji 913, a položil na Cathinu matraci prádelní koš plný bot
a knížek.
„To teda není, tati,“ odvětila Cath. Napjatě postávala u dveří. „Je to jak nemocniční pokoj, akorát menší. A bez televize.“
„Máš krásnou vyhlídku na kampus,“ nedal se.
Wren přešla k oknu. „Můj pokoj má vyhlídku na parkoviště.“
„Jak to víš?“ zeptala se Cath.
„Google Earth.“
Wren se nemohla dočkat, až se vrhne do víru vysokoškolského života. Se svojí spolubydlící – Courtney – to rozebírala
už celé týdny. Courtney byla taky z Omahy. Sešly se, aby se
FA N G I R L
15
seznámily a společně si nakoupily vybavení do pokoje. Cath
jim dělala křena a snažila se nečuřit, když vybíraly plakáty
a kupovaly si stejné lampičky.
Táta se otočil od okna, vrátil se ke Cath a vzal ji kolem
ramen. „To bude dobrý,“ řekl.
Přikývla. „Já vím.“
„Tak jo.“ Tleskl. „Další zastávka, Schrammova budova. A po tom pizzerka. Konečná, moje smutně prázdné hnízdo.“
„Pizza nebude,“ ozvala se Wren. „Promiň, tati, jdeme dneska s Courtney na grilovačku pro prváky.“ Střelila pohledem
po Cath. „Cath by měla jít s náma.“
„Pizza bude,“ opáčila Cath vzpurně.
Táta se usmál. „Sestra má pravdu, Cath. Měla bys jít. Poznat
nové lidi.“
„Devět měsíců teď nebudu dělat nic jinýho než poznávat
nový lidi. Dneska chci na pizzu.“
Wren zakoulela očima.
„Dobře,“ řekl táta a poplácal Cath po rameni. „Další zastávka – Schrammova budova. Dámy?“ Otevřel dveře.
Cath se nepohnula. „Můžeš mě vyzvednout, až u ní budeš hotový,“ prohlásila a nespouštěla oči ze sestry. „Chci začít
vybalovat.“
Wren se nehádala, prostě vyšla na chodbu. „Uvidíme se
zítra,“ řekla a ani se na Cath pořádně neohlédla.
„Jasně,“ odvětila Cath.
Vybalování jí spravilo náladu. Povlékla postel a na poličky
nad novým psacím stolem vyrovnala nové, absurdně drahé
učebnice.
Když se táta vrátil, zašli do pizzerie. Všichni, koho cestou
potkali, byli v Cathině věku. Působilo to strašidelně.
16
R A I N B O W R O W E L LO VÁ
„Proč jsou všichni blonďatý?“ zeptala se Cath. „A proč jsou
všichni bílý?“
Táta se zasmál. „To máš z toho, že jsi zvyklá žít v nejmíň
bělošské čtvrti v celé Nebrasce.“
Jejich dům v jižní Omaze stál v mexické čtvrti. Jejich rodina
byla v ulici jediná bílá.
„Proboha,“ vydechla, „myslíš, že tady někde bude pojízdnej stánek s tacos?“
„Mám dojem, že jsem zahlídl jednu mexickou restauraci…“
Zaúpěla.
„No tak,“ chlácholil ji, „bude ti tam chutnat.“
„O to nejde.“
Když došli do pizzerie, byla plná studentů. Některé doprovázeli rodiče podobně jako Cath, ale moc jich nebylo. „To
je jak z nějakýho sci-fi,“ poznamenala. „Žádný děti… nikdo
nad třicet… Kam se poděli všichni staří?“
Táta ukázal na svůj díl pizzy. „Do Soylent Greenu.“
Cath se rozesmála.
„Nejsem starej, abys věděla.“ Prostředníčkem a ukazováčkem levé ruky poklepával o stůl. „Jednačtyřicet. Ostatní chlapi
u nás v práci, co jsou v mým věku, mají děti až teď.“
„Tos dobře vymyslel, žes nás včas vypakoval z domu,“ řekla
Cath. „Teď si tam můžeš začít vodit kočky – ring volný.“
„Všechny moje kočky…“ Zadíval se do talíře. „Kromě vás
mě žádný jiný kočky nezajímají.“
„Ale fuj, tati. To zní úchylně.“
„Víš, jak to myslím. Co jste si s Wren udělaly? Takhle rozhádané jste ještě nikdy nebyly…“
„Nejsme rozhádaný,“ prohlásila a zakousla se do svojí pizzy se slaninou, mletým masem a sýrem. „Fujtajksl.“ Vyplivla
sousto.
„Copak, máš tam oko?“
FA N G I R L
17
„Ne. Kousek nakládaný zeleniny. V pohodě, jen jsem to
nečekala.“
„Vypadá to, že jste rozhádané,“ pokračoval.
Cath zavrtěla hlavou. Ani se teď s Wren pořádně nebavily,
těžko se mohly hádat. „Wren zkrátka chce být… nezávislejší.“
„To zní rozumně.“
Jak jinak, pomyslela si Cath, na to je Wren mistryně. Ale nechala si to pro sebe. Nechtěla tátovi přidělávat starosti. Podle
toho, jak ťukal do stolu, už toho měl pro dnešek tak akorát.
Tvářit se tolik hodin v kuse jako normální táta.
„Utahanej?“ nadhodila.
Omluvně se na ni usmál a stáhl ruku do klína. „Velký den.
Velký a těžký – no, věděl jsem, že to tak bude.“ Povytáhl obočí.
„Obě ve stejný den. Vžum. Pořád se mi nechce věřit, že pojedu
domů bez vás…“
„Jen si na to moc nezvykej. Kdo ví, jestli tohle vydržím celý
semestr.“ Řekla to v legraci, ale ne tak úplně, a on to věděl.
„To zvládneš, Cath.“ Natáhl k ní ruku, tu míň nervózní,
a stiskl její. „A já taky. Jasný?“
Cath se mu na chvíli zadívala do očí. Vypadal unaveně –
a taky vycukaně, to jo –, ale držel se.
„Stejně bych byla radši, kdyby sis pořídil psa,“ řekla.
„Zapomínal bych ho krmit.“
„Třeba by šel vycvičit, aby on krmil tebe.“
Když se Cath vrátila na pokoj, její spolubydlící – Reagan – byla
pořád pryč. Nebo už zase odešla. Její krabice vypadaly nedotčeně. Cath si uložila zbytek oblečení a pak otevřela krabici
s osobními věcmi z domova.
Vytáhla fotku sebe a Wren a připíchla ji na korkovou nástěnku nad svým stolem. Byla ze slavnostního vyřazování.
18
R A I N B O W R O W E L LO VÁ
Obě na sobě měly červené taláry a usmívaly se. To Wren ještě
neměla ostříhané vlasy…
Ani jí neřekla, že to chce udělat. Prostě na konci letních
prázdnin přišla z práce se střapatým mikádem. Ohromně jí
to slušelo – tím pádem by to nejspíš ohromně slušelo i Cath.
Jenže ona si takový sestřih pochopitelně pořídit nemohla,
i kdyby sebrala odvahu a obětovala třicet čísel délky. Přece
neobšlehne vlastní dvojče jako šílená spolubydlící.
Na další fotce, kterou Cath vyndala, byl táta, doma ji měly
na prádelníku. Zvlášť mu to na ní seklo, bylo to focené o svatebním dnu. Byl mladý, usmíval se a na klopě saka měl malou slunečnici. Cath fotku postavila na poličku nad psacím
stolem.
Potom si vystavila fotku z maturitního plesu, na které
byla s Abelem. Měla na sobě třpytivé zelené šaty a Abel šerpu
ve stejné barvě. Cath to tam slušelo, i když její obličej vypadal
bez brýlí nahý a moc plochý. Slušelo to i Abelovi, přestože se
tvářil znuděně.
Znuděně se tvářil vlastně pořád.
Nejspíš měla Abelovi už dávno napsat textovku, jen aby
věděl, že v pořádku dorazila – ale chtěla počkat, až bude víc
nad věcí a v klídku. Textovku nemůžete vzít zpátky. Když odešlete něco mrzutého a naříkavého, zůstane vám to v telefonu
a věčně připomíná, jak jste otravná.
Na dně krabice byly plakáty se Simonem a Bazem. Opatrně je rozložila na postel – některé byly originály, které přímo
pro ni někdo nakreslil nebo namaloval. Bude si muset vybrat
jen ty nejoblíbenější, na nástěnku se všechny nevejdou a už
předem se rozhodla, že na zdi je lepit nebude, protože tam by
byly přímo na očích pánubohu a vůbec všem.
Vybrala tři…
Simona, jak pozvedá Meč Mágů. Baze rozvaleného na
FA N G I R L
19
trůnu z černých zubů. Oba dva společně kráčející zlatým padajícím listím s šálami třepotajícími se ve větru.
V krabici zbylo ještě pár maličkostí – usušená kytička z plesu, stužka od Wren s nápisem Klub čistých talířů, pamětní busty
Simona a Baze, které si objednala přes Noble Collection…
Konečně mělo všechno své místo. Cath se posadila na omlácenou dřevěnou židli u psacího stolu. Když byla obrácená
zády k Reaganiným holým stěnám a krabicím, připadala si
skoro jako doma.