sborník 2005

Historické zahrady a parky 2005
Průhonické panství a park v proměnách století a majitelů.
Veronika PINCOVÁ
Letos se scházíme při příležitosti 120. výročí příchodu Arnošta hraběte Silva Tarouca na
průhonickém panství. Arnošt byl za 800 let existence průhonického panství v pořadí asi 40. soukromý
majitel panství. Bylo mu ze všech vlastníků přisouzeno nejdelší období života v Průhonicích, celkem 51 let,
ale byl také posledním soukromým vlastníkem panství, protože po 42 letech vlastnictví byl nucen z důvodu
změněné politicko-hospodářské situace své panství, ale především své celoživotní dílo, svůj milovaný park,
prodat státu. Jeho další vztah k zámku i parku byl upraven doživotním uživatelským právem.
Když budeme mapovat historii panství od začátku, zjistíme, že mnozí z majitelů se zde nějakým
způsobem zapsali, zanechali zde určité, ještě čitelné stopy a tím se také podíleli na vytváření vzájemných
souvislostí, které byly výchozími podmínkami pro samotného Arnošta. Ve zkratce lze poukázat aspoň na
některé z nich.
Dobu románskou charakterizuje zakladatelský rod pánů s přídomkem z Průhonic, kteří zde působili
ve 12. a 13. století. Na nejvyšším místě rovinaté plochy, která se k jihu prudce svažuje, postavili románskou
tvrz, ke které náležela též soukromá kaple. Oba objekty byly ve výšce 1. patra propojeny spojovacím
můstkem. Majitel panství přicházel ze svého obydlí do kaple tímto můstkem, otvorem ve věži vstupoval na
emporu, neboli panskou tribunu a mši sledoval z výšky, čímž vyjadřoval svá prerogativa, tj. přednostní
vlastnická práva. Rod pánů z Průhonic se většinou podílel na obraně pražského hradu, nebo působil
u zemského soudu.
Ve 14. stol. se nejvýrazněji zapsal do historie průhonického panství bohatý rod pánů Říčanských.
Románská tvrz i stávající lokalita západně od kaple se jim patrně zdála zcela nevyhovující, protože ji
opustili a postavili východně od kaple gotický opevněný hrad, tzv. munitio. Ten byl na svou dobu
neobvyklých rozměrů, až 35 m dlouhý, zdivo mělo tloušťku 1m. Podstatná část gotického paláce později
zanikla, zbytky gotického zdiva jsou zapracovány do pozdějších stavebních úprav.
Románskou kapli rovněž stavebně upravovali, zbourali románskou apsidu a kapli prodloužili
o gotickou přístavbu. Strop sklenuli křížovou žebrovou klenbou. V době těchto stavebních úprav měla kaple
asi 150 let. Při bourání apsidy zanikl i románský oltář, ve kterém byla uložená a při těchto pracích objevená
listina, obsahující informace o vysvěcení kaple a seznam světců, jejichž ostatky, coby relikvie, byly získány
a uloženy v původním oltáři. Text listiny, který informuje o románské události, nechali vypsat, ovšem již
gotickou minuskulí, uvnitř kaple na severní zeď. Mimo to nechali všechny zdi kaple pokrýt nástěnnými
malbami, namalovanými obrysovou technikou s kolorovanými vnitřními plochami. Kaple je zasvěcená
Narození Panny Marie, takže jde o mariánskou tématiku, ale i o další biblické a sakrální náměty.
Na začátku 15. stol. průhonické panství zakoupil Jan Dubecký z Dubče. Následujících 100 let bylo
panství odkazem drženo v rodu Dubeckých, poté přes jedinou dědičku, dceru Žofii provdanou za Zapského,
bylo dalších 100 let drženo v rodu Zapských. Toto období se kryje se slohovou fází renesance
a s ekonomickou prosperitou zejména 16. století. V poslední třetině 16. stol. za Zikmunda Zapského (toho
jména II. na průhonickém panství) byly gotickému paláci přistavěná renesanční křídla, dnes rovněž
zapracována do pozdějších stavebních úprav. Určité renesanční dědictví, zejména alianční znaky a náhrobky
jsou zachovány na zámecké kapli.
Když začátkem 17. stol. jediný žijící potomek průhonické větve rodu Zapských, šestiletá Anna
Alžběta panství zdědila po svém otci, bylo panství v „mocném listě panovníka Maxmiliána II.“ popisováno
následujícími slovy: „…zámek se třemi poplužnými dvory, s vobilím starým i novým, co ho Pánbůh naděliti
ráčí, s mlejny, pilu, rybníky, vovčíny s vovcemi, lesy, háji spolu s domem na Novém městě pražském blízko
Andělské zahrady … mocně dávám a poroučím Anně Alžbětě dceři své…“ (SÚA, DZV 133 D 3 ). Matka
Markéta jí byla poručnicí. O 10 let později Anna Alžběta panství prodává. U kupujícího je zapsáno, že
pořídil: „…krčmu vejsadní, kovárnu panskou, zahrady, štěpnici, pivovar, kostel a což k témuž náleží, ves
celou“. (SÚA, DZV 189 N 29 pv.). Popis je citovaný především kvůli první zmínce o zahradách, která
ovšem jednoznačně neprokazuje, že by šlo o zahrady okrasné, ale jednoznačně neprokazuje ani skutečnost,
že by šlo o zahrady užitkové. Ty by byly popisovány v této době jako zahrady kuchyňské, přičemž ovocná
zahrada je jednoznačně označená jako štěpnice.
Z uvedených popisů plyne, že šlo o prosperující hospodářský komplex, ovšem v roce 1616, kdy
k prodeji došlo, jak Čechy, tak celou Evropu již obcházely netušené stíny třicetileté války.
-1-
Historické zahrady a parky 2005
O dvacet let později, tj. v roce1636, kdy třicetiletá válka je teprve v polovině, vdova po výše
uvedeném kupujícím, Majdaléna Puchmanová, rozená Valdštejnová, je nucená zcela zničené panství prodat.
Při prodeji byl opět pořízený zápis : : „… dědictví své zpupné nyní skrze lid vojenský zpustlé a ruinýrované,
totiž zámek Průhonice se vším příslušenstvím. Vysvětlení : Ačkoliv paní Majdaléna Průhonice podle onoho
vkladu za 44 000 kop míšeňských koupila, však jsouce nyní jak zámek Průhonice, pivovar, dvory poplužní
jako i vesnice a mlejny od lidu válečného jak nepřátelského, tak i JMC náležejícího, na stavení i jinak vše
nanejvejš zruinýrovaný, roli pusté a neoseté, rybníky nenasazené, dvorce prázdné a vydrancované z té
příčiny o některý tisíc týž statek laciněji panu kupujícímu pustila“. (SÚA, DZV 299 H 27, 293 fol. 03).
Panství prodala téměř za poloviční cenu, tj. za 23 800 kop míšeňských.
Kupující byl Antonius Binago, italský rytíř, který úspěšně proplouval událostmi třicetileté války.
Průhonické panství nechal značným nákladem opravit. Prováděné úpravy dostaly již raně barokní podobu.
Z tohoto období lze doložit pouze podobu zámecké kaple, která se zachovala dalších 250 let, až do příchodu
Arnošta Silva Tarouca.
Podélný dům vedle kaple byl postavený jako 1. úřednická budova panského dvora až koncem 18.
stol. Začátkem 18. století Průhonické panství zakoupil alsasko-lotrinský rod Desfours. Václav, reprezentant
druhé generace, si v roce 1832 zvolil Průhonice za sídlo své mladé rodiny. Za jeho vlastnictví nastal rozkvět
panství, součástí kterého byla i zahrada se skleníky a oranžérií, v níž se pěstovalo celkem 139 velkých i
menších citroníků a pomerančovníků. Václav nechal založit též panský ovocný sad, ve kterém se pěstovalo
1000 vysokokmenů a 600 polokmenů a zákrsků jádrového ovoce. Ovocný sad byl obehnán kamennou zdí,
která je částečně zachována až do současnosti.
Václavova rodina byla zatížená vážnou nemocí, snad tuberkulózou, v důsledku čeho většina dětí
a nakonec i sám Václav v mladém věku zemřeli. Panství bylo po Václavově smrti značně zadlužené. Vdově
Ludmile pomohl obtížnou situaci řešit její bratr, který panství odkoupil, o osm let později, po jeho smrti jej
dědictvím Ludmila získala zpět. Později zdědil panství jediný žijící potomek této původně osmičlenné
rodiny, Josef Vojtěch. Byl vitální, miloval rušný společenský život plný nádhery a dobrodružství, byl
vášnivý lovec. Pořádal na svém panství bankety, zábavy, hry, parforsní hony a pod. Pro tyto záliby využíval
nejen zámek, ale i celé přírodní okolí, které v 1.části, zejména na vyvýšeném ostrohu nad Botičem,
upravoval. Tyto zásahy do stávajících porostů dokládá Josefské mapování z let 1780-83.
Na nejvyšším místě ostrohu nechal vystavět gloriet, který plnil hned několik funkcí. Šlo jak
o výhledy po svém panství včetně obory, tak o výhledy do okolní krajiny, z glorietu bylo možné nerušeně
pozorovat zvěř, podávalo se zde malé občerstvení a nejdůležitější funkci plnil gloriet patrně při vlastním
honu, nikoliv parforsním, ale při střelbě z jednoho místa, kdy střelci odsud mířili na zvěř přebíhající
v průsecích a dámy z glorietu sledovaly průběh honu. Na gloriet byl pěkný pohled zejména z jižní strany,
z údolí, takže na jižní straně glorietu byla vystavěná nika na výšku celého glorietu a analogicky lze
předpokládat, že v ní byla umístěná socha Apollóna, nebo Venuše, což by odpovídalo dobové módě.
Kromě toho v roce 1790 nechal Josef Vojtěch postavit ovčín, který pojal 700 ovcí. Opět šlo o víceúčelový
záměr. Kromě produkce ovčího mléka a jehněčího a skopového masa šlo především o produkci ovčí vlny, po
které rostla poptávka, protože v popisované době se značně rozvíjely textilní manufaktury. Současně ovce
spásaly kromě jiných pastvišť také nevelké údolní louky kolem Botiče, čímž dotvářely kulisu arkadické
krajiny. Když všechny tyto skutečnosti shrneme, tak lze říci, že šlo o první úpravy nevelkého rozsahu, ale
s charakterem anglického parku s umírněným použitím romantických doplňků a arkadickou kulisou.
Vzdálenější část přírodního území za okresní silnicí byla využívána jako obora.
Josef Vojtěch zemřel v roce 1792 bez potomků, takže panství po několika stagnujících letech
a požáru zámku vdova po něm prodala. Za dalšího majitele stagnace pokračovala. Nového rozkvětu se
průhonické panství dočkalo až s příchodem Jana Nepomuka Nostitz-Rieneck, který Průhonice v roce 1800
zakoupil a zvolil si je za sídlo své rodiny. Panství zakoupil ve věku 32 let a bylo mu dopřáno dalších 39 let
života a působení na zdejším panství. Byl to člověk vzdělaný, cílevědomý a systematický, který odvedl na
svém panství velký kus práce. V první řadě se věnoval opravě vyhořelého zámku, kterému přistavěl další
patro a v konečné fáze mu dal dobovou klasicistní podobu.
Klasicistně upravil též ovčín a ve stejném slohu vystavěl novou úřednickou budovu panského dvora,
dnešní tzv. Starou poštu. Podstatnou změnou v zámeckém areálu bylo ukončení pivovarnického provozu
v sousedství velkého zámku, přičemž bývalý renesanční pivovar nechal Jan Nepomuk přestavět k obytným
účelům na tzv. malý zámek. Je to boční trakt zámku, ležící mezi velkým zámkem a kaplí.
Šlo o zásadní změnu, která umožnila reprezentační úpravu nástupního prostoru. Z hlediska
zahradních a parkových úprav jsme v období, kdy formální, geometrizované úpravy byly překonány, tedy na
ústupu a anglické a romantické parky zaznamenávaly největší rozmach. Přes tuto skutečnost nástupní
-2-
Historické zahrady a parky 2005
prostory byly i nadále do určité míry geometrizovány a byly doplňovány bohatými květinovými záhony,
často vyvýšenými nad okolní terén. Jde o krátké období tzv. empírové zahradní úpravy, které se nijak zvlášť
nerozvinulo, ale zanechalo nám vyvýšený květinový záhon, dodnes oblíbený zejména na exponovaných
místech lázeňských kolonád. Zahradní a parkové úpravy Jana Nepomuka zcela korespondují s dobovým
vývojem, kdy nástupní prostor byl ještě částečně geometrizován, kdežto území za zámkem, kolem
Podzámeckého rybníka, již mělo dle zmapované cestní sítě charakter anglické parkové úpravy.
Z let 1800 – 1839 se zatím nenašel žádný mapový dokument, který by jednoznačně dokládal
úpravy Jana Nepomuka. Je pravděpodobné, že se ani nenajde, protože po předchozích špatných zkušenostech
s 1. vojenským mapováním, u kterého jednotlivé mapové listy na sebe nenavazovaly, se v tomto období na
území Rakouské monarchie budovala trigonometrická síť, takže žádná mapová díla nevznikala. Na základě
této sítě bylo možné vypracovat stabilní katastr, ze kterého vycházela veškerá další mapová dokumentace.
Stabilní katastr pro Průhonice byl vypracovaný v roce 1841, tedy v roce, kdy panství již 2. rok
vlastnil syn Jana Nepomuka, Albert. O tři roky později, tj. v roce 1844 bylo zaznamenáno, že „průhonický
park byl upraven v anglickém slohu“. Tyto úpravy jsou již částečně zaznamenány v mapě stabilního katastru
a ještě podrobněji jsou doloženy v hospodářské mapě panství, která rovněž vycházela ze stabilního katastru
a byla patrně pořízená o něco později. Vše bylo zhotoveno až za Alberta Nostitz-Rieneck. Zde uvedené
2. vojenské mapování – Františkovo, znázorňuje úpravy parku stejným způsobem. Když si tedy porovnáme
tuto mapovou dokumentaci z poloviny 19. stol. s Josefským mapováním z konce 18. století, vidíme poměrně
rozsáhlé změny a krajinářské úpravy, které Albert za prvních pět let, kdy spravoval panství, nemohl stačit
uskutečnit. Je pravděpodobnější, že otec a syn se názorově značně shodli, nejrozsáhlejší úpravy území
provedl otec a syn později postupoval v intencích otce a jeho dílo završil.
Zásadní změnu vidíme ve výměře Podzámeckého rybníka, která se zdvojnásobila, kolem ostrohu
s glorietem z obou stran vznikly rozsáhlé louky, zanikl jeden menší rybník a jedno rameno Botiče bylo
protaženo kolem vnějšího obvodu nově vzniklé louky. V roce 1830 nechal Jan Nepomuk na ostrohu nad
Botičem vystavět nový gloriet, rovněž v klasicistní podobě. Čtverhranný objekt měl na rovné střeše
vyhlídkovou terasu se zábradlím. To vše jsou poměrně rozsáhlé úpravy, které se nejspíš prováděly za Jana
Nepomuka a Albert pak dovršil otcovo dílo úpravou uvolněných, prosluněných ploch podél Botiče parkovou
úpravu v tzv. anglickém slohu.
Čtyři roky po citovaném zápisu přichází revoluční rok 1848, ve kterém se Albert angažuje za
konzervativní křídlo a po nástupu nového panovníka, pouze 18-letého Františka Josefa I. se podílí jako
nejbližší spolupracovník neoblíbeného ministra Bacha, na politické i hospodářské konsolidaci porevoluční
monarchie. Nový panovník byl příliš mladý a příliš nezkušený, proto v prvních letech jeho vlády byla nutná
pevná ruka ministra Bacha a okruh spolehlivých spolupracovníků. Albert Nostitz-Rieneck byl jako vysoký
ministerský úředník proslulý právě svou spravedlností, spolehlivostí a čestností. Při výkonu své funkce
musel, pochopitelně, být trvale přítomný ve Vídni, což znamenalo, že průhonické panství bylo svěřeno do
rukou správců a parkové úpravy, jak plyne z pozdějších informací, již patrně neměly 100 % - ní péči
a údržbu.
Kolem roku 1858 Albert oznámil ukončení své vídeňské kariéry. Jako vysvětlení uvedl rodinné
důvody, což vyvolalo v českých politických kruzích značné protesty, protože Albert svými morálními
kvalitami skutečně představoval záruky spravedlnosti a požíval ze všech stran, tedy i z české strany, značnou
důvěru. Z Vídně se již ale nevrátil na průhonické panství, ale odešel do severních Čech, do Trmic, kde bylo
tradiční sídlo rodu Nostitz-Rieneck. Rodinným důvodem byl rozvoj severočeských hnědouhelných dolů, což
postupně vyvolalo další investice jako budování Ústecko-Tepelské dráhy a mnoha dalších nutných zařízení.
Albert byl vůdčí osobností a motorem celého tohoto, naše poměry později až kolosálního, rozvoje
severočeského průmyslu.
V roce 1858 začal Albert poblíž původního barokního zámečku stavět nový zámek a to
v romantickém, tudorovském slohu. Zámek byl dokončen v roce 1863, v listopadu tohoto roku se mu
v Trmicích narodilo také jeho jediné dítě, Marie Antonie Gabriela. Bylo mu již 56 let a do Průhonic se trvale
již nikdy nevrátil. Když bylo jeho dceři 8 let, ve věku 64 let zemřel. Dcera, jediná dědička rozsáhlého
nosticovského majetku, se svou matkou Adélou, rozenou svobodnou pani Puteani, žila nadále v Trmicích.
Průhonický zámek chátral a anglický park v udolní nivě divoce zarůstal. Tento stav, který trval asi 35 let,
vytvořil výchozí podmínky pro posledního šlechtického majitele panství, Arnošta Silva Tarouca.
Arnoštovy předkové, pocházející z Portugalska, byli v posledních 100 letech usazeni na moravské
Hané, na panství Čechy pod Kosířem. Arnoštův otec, až jako 5. dítě ze sedmi sourozenců, se ve věku 29 let,
poměrně nečekaně, stal dědicem a majitelem rodinného sídla. Byl vzdělaný, umělecky vnímavý jak k hudbě,
tak k výtvarnému umění, literatuře a k estetickým hodnotám vůbec. Po získání rodinného sídla založil
rodinu, vedení panství ponechával spíš své velmi schopné matce Leopoldíně, rozené Sternbergové a vedl
-3-
Historické zahrady a parky 2005
poměrně nákladný život, bohatý na kulturní dění. S manželkou Gizelou, rozenou Stolberg-Stolberg měli
3 děti, Arnošt byl nejmladší.
Součástí života rodiny byl i nevelký, ale velmi příjemný anglický park s romantickou červenou
novogotickou věžičkou, se zimní zahradou, letním altánem, s malým a velkým rybníkem, se skálou, ve které
byl tajemný černý otvor... Terén parku je malebně zvlněný, je tam jak rovina, tak svah, kopeček i prudký
sráz. Děti když seběhly impozantním zámeckým schodištěm do parku, byly na trávníku a měly před sebou
kopeček s červenou věží, za kopečkem sráz, pod kterým se rozkládal velký rybník, zkrátka, v nevelkém
rozsahu, ale park obsahoval všechny důležité kompoziční prvky. Park tvořil v letech 1820 – 30 Arnoštův
děda František Josef I., ale již praděd František Štěpán dělal určité parkové úpravy.
Bohatý kulturní život v rodinném prostředí a park jako nejpřirozenější součást dětského světa se
patrně velmi hluboce zapsaly do Arnoštova povědomí. Šťastné dětství ovšem pro něj trvalo pouze krátké 4
roky, poté matka Gizela, již ochrnutá a na vozíčku, umírá. Když bylo Arnoštovi 12 let a starším
sourozencům 14 a 16 let, zemřel i otec. Arnošt byl v té době již na gymnáziu v dolnorakouském Kalskburgu,
poté studoval práva ve Vídni a v Praze a do Čech pod Kosířem se vracel již pouze na návštěvy ke svému
staršímu bratrovi, který zdědil rodinné sídlo.
Zde nelze opomenout mnohaleté opakované a dlouhodobé pobyty malíře Josefa Mánesa na zámku,
kde sám tvořil a jako rodinný přítel vyučoval malbě jak obdivovanou pani Gizelu, tak děti. Arnošt později
sám vzpomíná na tuto výuku se sebekritickým hodnocením, že jeho výsledky byly celkem nevalné, ale
naučil se vnímat barvy, světlo a stín, proporce, kompozici atd. což vše byla, aniž by to tušil, velmi cenná
příprava pro jeho pozdější celoživotní tvorbu Průhonického parku.
Na základě uvedených skutečností lze docela dobře porozumět mladému Arnoštovi, pro kterého
vstup do samostatného života nebyl zcela lehký. V Praze nastupoval jako mladý právník svou první praxi,
bylo mu 25 let, byl bez rodinného zázemí i majetku. V dané situaci se seznámil s Marii Nostitz-Rieneck,
které bylo 22 let, byla jedinou dědičkou rozsáhlého nosticovského majetku a svobodnou matkou. Arnošt
patrně váhal, předpokládejme ale, že byly zimní měsíce roku 1885, byla plesová sezóna a Arnošt někde při
tanci s Marií povídal o svém vzdáleném domově, ve kterém podstatnou roli hrál park. Marie, která sice
vyrostla v Trmicích, ale byla také majitelkou Průhonic, snad prohodila : „... já mám jeden docela veliký park
tady nedaleko, v Průhonicích, přijeďte se podívat...“. Ta vycházka se totiž skutečně konala a to na jaře
1885 a v červnu již byla svatba. Tuto skutečnost o mnoho let později, v roce 1926, dokládá sám Arnošt ve
svém popisu tvorby parku v Praze na valné hromadě obnovené, již prvorepublikové Dendrologické
společnosti : „Poprvé spatřil jsem Průhonice z jara 1885 a již tehdy zamiloval jsem si tato místa, jež zdála se
mi býti předurčena přírodou k založení parku“.
Arnoštovo tehdejší rozhodnutí, které jistě nebylo lehké, bylo nejšťastnějším rozhodnutím jeho
života, díky kterému se i my dnes můžeme radovat z jeho díla - kulturní památky národa, tak, jak si to sám
přál. Práce s parkem byla jeho celoživotním posláním a láskou.
Z Arnoštových pozdějších popisů tvorby parku se dovídáme mimo jiné také o počátečním stavu, že
zámek byla zchátralá, dlouho neobývaná budova, v parku prakticky nebyly cesty a údolní polohy kolem
Botiče byly tak zarostlé, že potok, osu celého parku, nebylo vidět.
Vzhledem k tomu, že zámek vyžadoval stavební úpravy, které trvaly celkem 6 let, mladí manželé
zatím žili v Mariině rodišti, v Trmicích, kde se jim narodily první 4 děti. Arnošt ovšem často pobýval
v Praze, kde se aktivně zapojoval do kulturního a společenského dění a také spolupracoval s mladým
architektem Stibralem, kterému svěřil přestavbu průhonického zámku v romantickém novorenesančním
slohu.
V rámci stavebních úprav zanikl gotický palác. Byla to nejstarší, nejvyšší a současně nejzazší část
zámeckého komplexu, která se od renesance využívala pouze jako sýpka. Tato nejmohutnější část
zámeckého komplexu musela působit jak psychologicky, tak fakticky jako naprostá bariéra, která oddělovala
život nahoře v zámku a předzámčí od přírodního prostředí hluboko pod zámkem. Vybouráním gotického
paláce jsme přišli o gotické dědictví, ale myšlenka to byla geniální. Vzniklo přímé propojení, jak pohledové,
tak skutečné, mezi zámkem a parkem. Uzavřené zámecké nádvoří se proměnilo na terasu otevřenou na jih
s přímým výhledem na Podzámecký rybník a park. Terasa byla po stranách uzavřená kratším křídlem
knihovny a Arnoštovy pracovny a delším křídlem reprezentačního rytířského sálu. Z Arnoštovy pracovny
vedly schůdky přímo na terasu a z terasy vedly další schůdky již k Podzámeckému rybníku.
Kromě stavebních úprav se Arnošt, coby vášnivý myslivec, věnoval také honitbě, především se ale
podrobně seznamoval s územím parku a zahájil první probírky v náletových porostech.
Od samotného začátku si ovšem uvědomoval závažnost úkolu, který nebylo možné řešit amatérsky,
proto se začal připravovat cílevědomě, a to studiem odborné literatury. Lze předpokládat, že vzhledem k jeho
výraznému zájmu o parkovou tvorbu znal přední evropské parky, upravené v anglickém slohu. Jde
-4-
Historické zahrady a parky 2005
především o park v Muskau, který ve 20. až 30. letech 19. století na řece Nise založil kníže Hermann
Pückler. Tento park se později stal zejména pro středoevropský region jakýmsi vzorem. V roce 1833 vyšla
v Lipsku a v roce 1834 ve Stuttgartu Pücklerova publikace „Andeutungen über Landschaftsgärtnerei“, ve
které autor popisuje principy své práce při tvorbě parku, včetně různých praktických zkušeností.
Ve své době to byl na evropském kontinentu prodávanější titul, než poesie Goetheho. Arnošt si obě
tato vydání, v 80. letech již 50 let stará, ale stále platná, obstaral.
V polovině 19. století byl Pückler nucen z finančních důvodů Muskau prodat a vrchním Knapektorem tohoto 800 ha parku se stal rodák z Muskau, Eduard Petzold, významný zahradní architekt
evropského formátu. Mezi pány byl přátelský vztah a tak, když v roce 1860 vydával E. Petzold svou
publikaci „ Die Landschafts-Gärtnerei“, po vzájemné dohodě použil celé pasáže z Pücklera. Svou publikaci
ovšem rozšířil o sortimenty dřevin včetně introdukovaných dřevin, zatím, co Pückler pracoval pouze
s domácími dřevinami. V roce 1888 vyšlo 2. vydání této knihy, takže Arnošt si ji rovněž obstaral. Uvedené
publikace mají zachované původní Arnoštovy signatury a to ST s příslušným pořadovým číslem.
Později se tyto knihy odkazem dostaly do knihovny VÚKOZ Průhonice. Petzoldovu publikaci si
Arnošt, patrně jako jednu z nejdůležitějších a nejmilejších, označil svým rodovým erbem na způsob Ex
libris. Petzolda studoval s velikým zaujetím, o čem svědčí množství poznámek, otazníků, vykřičníků,
podtržených řádků a celých odstavců. Petzold psal velmi kvalifikovaně, ale oproti Pücklerovi rozvláčně,
o čem svědčí ne zcela lichotivá Arnoštova poznámka, zapsaná již na straně 31. Píše zde, že Petzoldovy
znalosti jsou úctyhodné, ale na co Pücklerovi stačila 1 strana, na to Petzold potřebuje 10 – 20 stran. Přes tuto
skutečnost se Arnošt „prokousal“ až do konce knihy a opakovaně se k ní vracel a v praxi skutečně aplikoval
doporučované principy, tj. kladl důraz na dokonalé seznámení se s terénem, které mu na 240 ha ploše trvalo
celá léta, snažil se hledat a nacházet inspiraci v samotné přírodě, respektoval přirozené danosti území, tvořil
pohledovou kulisu z jehličnanů a stálezelených dřevin všude, kde to situace vyžadovala a pod.
Kromě vlastní kompozice a modelace stávajících porostů věnoval, zejména v pozdějších letech,
Arnošt podstatnou část svého zájmu a pozornosti introdukovaným dřevinám a zkušenostem s jejich
pěstitelskými nároky a s jejich aklimatizací na zdejší podmínky.
Bádání v Arnoštově odborné zahradnické knihovně je zatím rozpracováno, ale již nyní lze říci, že se
tam opakovaně objevují tituly, které se zabývaly jeho oblíbenými tématy jako byly růže, vodní rostliny,
pivoňky, konifery.
Arnošt se věnoval tvorbě parku od začátku s velikým nasazením, takže se mu podařilo podstatnou
část parku založit ještě před 1. světovou válkou. Od začátku se snažil také vykupováním sousedících
pozemků o arondaci. V roce 1904 se mu podařilo získat 30 ha pozemků za oborou, kde se rozkládal pod
hlubokým skalním srázem rybník Bořín. Šlo o mimořádně atraktivní území, na kterém byla veškerá zeleň
nově založená a Arnošt sám nazývá Bořín se svým okolím svým Benjamínkem, části parku nejmladší
a nejmilejší.
V roce 1908 po vzoru Dendrologické společnosti Francie byla založená jako 2. v Evropě
Dendrologická společnost Rakousko-Uherska. Arnošt Silva Tarouca a L. Ritter von Boschan byli při
zakládání společnosti vůdčí osobnosti. Jako třetí byl ke spolupráci na vedení Dendrologické společnosti
přizván německý dendrolog Camillo Schneider. V dalších letech vzniklo mezi Arnoštem Silva Tarouca
a Camillo Schneidrem trvalé přátelství, C. Schneider byl pozván do Průhonic, brzy je navštívil a projevil
úžas a obdiv. Průhonice pak navštěvoval opakovaně, přičemž probíhaly dlouhé dendrologické konzultace.
Arnošt Silva Tarouca zastával po celou dobu existence Dendrologické společnosti RakouskoUherska funkci prezidenta společnosti, L. Ritter von Boschan a později i István Ambrózy-Migazzi
vykonávali funkce viceprezidentů a Camillo Schneider byl generálním tajemníkem společnosti.
Dendrologická společnost měla v úmyslu již v následujícím roce začít vydávat svůj časopis „DIE
GARTENANLAGEN ÖSTERREICH-UNGARNS IN WORT UND BILDS“, ve kterém by publikovala
parky a zahrady Rakousko-Uherska. V prvním sešitě měl publikovat následník trůnu, Ferdinand D´Este park
na Konopišti a Arnošt Silva Tarouca svůj Průhonický park, který ovšem nebylo možné čtenáři předložit
v celkovém vyobrazení, protože Arnošt nikdy neměl vypracovaný žádný návrh, podle kterého by postupoval.
V této situaci C. Schneider důrazně naléhal na Arnošta, aby nechal zhotovit výkres stávajícího stavu, včetně
záměrů na rovině u rybníka Labeška, které ještě nebyly zrealizovány. Arnošt tedy objednal v Praze
na Václavském náměstí v ateliéru zahradní architektury Pleskot vypracování této dokumentace.
V roce 1909 skutečně vyšel 1. sešit Dendrologické společnosti s publikovaným parkem na Konopišti
a v Průhonicích. Je to cenný autentický dokument, obsahující kromě vlastních popisů též výkresovou
dokumentaci a bohatou fotodokumentaci.
Pro ilustraci a srovnání lze uvést alespoň několik obrázků ze začátku 20. a 21. století.
-5-
Historické zahrady a parky 2005
Použitá literatura:
HÁS J. – TOVAČOVSKÝ J. (2002) : Genealogie Nostitzů z Nostic
Klub pro českou heraldiku a genealogii, Praha
HELEBRANT L. (1985) : Aktuality Výzkumného a šlechtitelského ústavu okrasného zahradnictví
v Průhonicích : 100 let Průhonického parku a zahradnických tradic v Průhonicích
Sborník materiálů a historických dokumentů
O.P. Sempra, Praha; VŠÚOZ, Průhonice
KAŠIČKA F. - NOVOSADOVÁ O. (1977) : Stavebně historický průzkum zámku a kostela Průhonice
SURPMO, Praha
KOLEKTIV ( rok neuveden ) : Průhonice. Obecní úřad, Průhonice
OTTO J. (1888 – 1909) : Ottův naučný slovník. J. Otto, Praha
PETZOLD E. (1888) : Die Landschafts-Gärtnerei. Ein Handbuch für Gärtner, Architekten und Freunde der
Gartenkunst. H. Haessel, Leipzig
PÜCKLER H. (1833?) : Andeutungen über Landschaftsgärtnerei verbunden mit der Beschreibung ihrer
praktischen Anwendung in Muskau. Verlag von Hans Friedrich, Leipzig
SEDLÁČEK A. (1882 – 1927) : Hrady, zámky a tvrze české. Šolc, Šimáček, Praha
SEMOTÁNOVÁ E. (2001) : Mapy Čech, Moravy a Slezska v zrcadle staletí. Libri, Praha
SILVA-TAROUCA E. GRAF (1909) : Die Gartenanlagen Österreich-Ungarns in Wort und Bild, Heft 1. :
Der Pruhonitzer Park (Böhmen). Herausgegeben von der Dendrologischen Gesellschaft, Wien
Další prameny :
©1st Military Survey, Section No. 125, Austrian State Archive/Military Archive. Vienna
Geoinformatics Laboratory, University of J.E.Purkyně-http://www.geolab.cz
Ministry of Environment of Czech Republic-http://www.env.cz.
©2 th Military Survey, Section No. 125, Austrian State Archive/Military Archive. Vienna
Geoinformatics Laboratory, University of J.E.Purkyně-http://www.geolab.cz
Ministry of Environment of Czech Republic-http://www.env.cz.
Městská knihovna v Praze, Městské muzeum Ústí n. Labem, Muzeum Trmice
Památní síň A.E. Silva Taroucy v zámku v Průhonicích
Státní ústřední archiv Praha, Státní oblastní archiv v Děčíně, Státní oblastní archiv v Benešově
Výkres Průhonického parku z roku 1909.
Ing. Veronika Pincová / 1948 /, absolventka okrasného sadovnictví zahradnického oboru VŠZ Brno,
autorizovaný architekt v oboru zahradní a krajinářská tvorba. Od roku 1973 do roku 1991 projektová
činnost v Krajském projektovém ústavu Praha. Po zániku ústavu pokračování v projekční činnosti ve
vlastním atelieru KPZ / Krajina, park zahrada / v Průhonicích. Od roku 1999 zaměstnána též ve
Výzkumném ústavu Silva Taroucy pro krajinu a okrasné zahradnictví v Průhonicích, kde se zabývá
dokumentací památek zahradního umění.
Průhonice, 2005-05-03
Ing. Veronika Pincová
Průhonický park – vzpomínky na 50. léta
Milada OPATRNÁ
Byla jsem požádána, abych v návaznosti na referát Ing. Pincové vyprávěla o době po převzetí
Průhonického parku státem. To se stalo 1.března 1927. Tedy jen o několik málo měsíců dříve než jsem se já
narodila. O existenci Průhonického o parku jsem se dozvěděla za války, když jsem tu byla s rodiči na výletě.
Vzpomínku na to mám velice matnou. Muselo to být někdy v dubnu , nejpozději začátkem května, protože
jsem byla hodně zklamaná tím, že tu skoro nic nekvetlo. Čekala jsem bohatství jarní flory, jak jsem ji znala
ze svých zamilovaných chuchelských strání, a zatím vyhlášený park byl stejně chudý jako Kunratický les. Už
mne pak do Průhonic nic netáhlo, ostatně, bylo to daleko a cesta nudná. Od konečné stanice tramvaje na
Spořilově už dál nic nejelo. Tak se stalo, že park jsem poprvé poznala, viděla jinýma očima, až jako
vysokoškolačka na exkurzi posluchačů docenta Kavky, potom pak během studentské praxe.
Do Průhonic, tedy do Výzkumného ústavu okrasného zahradnictví, jsem přišla v listopadu 1950 jako
čerstvá absolventka zahradnického směru při Vysoké škole zemědělské v Praze, a to do květinářské zahrady.
Můj „resort“ byly okrasné rostliny pro volnou půdu, a u toho také zůstalo. Časem, jak přicházeli další
-6-
Historické zahrady a parky 2005
kolegové, docházelo k rozdělování a specializaci, až z toho vykrystalizovalo hodnocení světového
sortimentu rododendronů a trvalek a nakonec jen trvalek. Nikdy jsem neměla žádný výzkumný úkol přímo
související s parkem. Jako druhý vysokoškolák přišel v r. 1952 kolega Matouš, který převzal „rezort“
okrasné rostliny pod sklem. Pak už rok co rok přicházeli další kolegové, docházelo k rozšiřování úkolů
o semenářství, o pěstování cibulovin, pod správu ústavu přibyly šlechtitelské stanice vzniklé ze
znárodněných předních zahradnických závodů a ústav postupně dostal tu podobu, ve které ho většina z nás
znala.
Zpočátku ale, mezi lety 1927-36 se instituce v Průhonicích jmenovala Státní pokusné objekty se
dvěma stanicemi: okrasného zahradnictví a ovocnářskou. Stanice okrasného zahradnictví dostala do vínku
park a menší část zahrady, které se dodnes říká zelinářská a druhou část měla k dispozici rodina hraběte. Na
dnešní květinářské zahradě byly školky dendrologické společnosti až do r.1932.
Personální obsazení těchto stanic bylo po 1 vysokoškoláku a 1 zkušeném zahradníku. Výzkumná
stanice zelinářská začala pracovat až v r.1930 s obdobným obsazením. Ve stejném roce přišel i lesní inženýr
Kreibich, který měl na starosti jak lesy “Stráně“, tak i některé práce v parku a školky ve Stráních. Odešel
těsně po válce. Dalším vysokoškolákem ve výzkumné stanici pro okrasné zahradnictví byl dr. Jaromír Scholz
od r. 1936 do r.1947, který odešel do Mendelea v Lednici na Moravě. Pokusné objekty byly sice v r. 1936
formálně přeměněny na Státní výzkumné ústavy zahradnické, ale prakticky se tím nic nezměnilo. Personální
obsazení i podmínky k práci zůstaly stejně skromné, naopak, jakmile bylo Československo nuceno zbrojit,
finanční dotace byly citelně omezeny. Jediné, co se výrazně zlepšilo, byla rozloha zahrad. V roce 1932 se
přestěhovala Dendrologická společnost na nové pozemky u Černého rybníka a uvolnila tak dnešní
květinářskou zahradu a pozemky pro okrasné školky, které zabíraly celou plochu dnešní kolonie rodinných
domků mezi květinářskou a ovocnářskou zahradou. Zelináři pak dostali po úmrtí hraběte celou zahradu
dodnes zvanou zelinářská včetně plochy, na které dnes stojí ústav.
Když v r.1927 stát kupoval Silva-Taroucovské panství, nebyl to jen park, zámek a přilehlé zahrady,
ale také dvory. Ty zůstaly správě ministerstva zemědělství v kategorii školní a výzkumné statky a byly
pronajímány. Po válce se z nich staly Státní statky. Pod ně přešly i zemědělské šlechtitelské stanice (OSEVA
n.p.) a s nimi se svezly zahradnické ústavy v Průhonicích. Došlo k reorganizaci, zelinářský ústav byl
přeložen do Olomouce, ovocnářský do Holovous. V Průhonicích zůstalo jen okrasné zahradnictví . Když
jsem na podzim 1950 přišla do Průhonic, nastupovala jsem ke Státním statkům. Rok nato došlo k další
reorganizaci, výzkumný ústav okrasného zahradnictví se vrátil zpět přímo pod ministerstvo zemědělství, od
r. 1955 patřil pod Československou zemědělskou akademii (ČSAV). . Zahradu po bývalém zelinářském
ústavu převzal Ústřední kontrolní zkušební ústav zemědělský (ÚKZUZ) a zřídil tam odrůdovou zkušebnu
pro zeleninu a květiny.
V r.1950 to vypadalo téměř stejně jako v r.1930. V ústavu 1 vysokoškolák, doc.Kavka
a 1 středoškolák, Zdeněk Ebert, který byl, pokud jde o pracovní náplň, tak trochu „holka pro všechno““
s výjimkou skleníkových kultur. Když po roce přešel k ÚKZUZ, zdědila jsem po něm tuhle všehochuť úkolů
já. Nebyl to žádný výzkum. Šlo o to zachovat co se dalo, z toho, co přežilo válku a válečný striktní zákaz
pěstování okrasných rostlin v zahradnictví a zajistit materiál pro potřeby parku, zejména pro rozšíření
sortimentu.
V parku byl vrchním zahradníkem pan František Kraus. Protože záznamy v knize výsadeb zvané
matrika jsou od r.1937 psány jeho rukou, dá se usuzovat, že jím byl nejpozději od té doby. Jaký byl vztah,
dělba práce mezi ním a panem Mudruňkem , druhým zahradníkem, který byl v parku minimálně od převzetí
státem a až do r.1946, nevím. S panem Mudruňkem jsem se nesetkala . V alpinu se kolem r.1950 vystřídalo
několik zahradníků: 1947--49 Vlastimil Benátský, 1949-52 Josef Kyndl. Rekonstrukční práce se tam pořádně
rozeběhly až po roce 1953, po nástupu Zdeňka Tyllera.
Jedinou kontinuitou s dobou Silva Taroucy, pokud jde o park, tedy představovali doc.Kavka a pan
Kraus. Podle zprávy z r.1953 bylo tehdy v parku 30 pracovníků a veškerou mechanizaci představoval koňský
potah. Pro srovnání - ve stejné době bylo v květinářské zahradě 34 pracovníků a dalších 17 v semenářství.
Do toho přišlo plánování výzkumných úkolů. Jenomže, obnova parku a soustavná údržba obnovených částí,
to není žádný výzkumný úkol. To je daleko více uvážlivá aplikace mnohaletých zkušeností a předvídání
vývoje daleko dopředu ( na dobu než dřevina doroste alespoň ½ své obvyklé velikosti ) a protože park je
výtvarné dílo, také nezbytná dávka výtvarného cítění. Nic z toho se nedá nějak objektivně, natož exaktně
podchytit tak, aby se z toho daly vyvodit závěry publikovatelné jako výsledky výzkumu, které by se daly
ověřit a pak aplikovat jinde, v jiných objektech v jiném terénu. Dají se z toho vyvodit obecné zásady péče
o krajinářský park. Jenže to už formulovali dávno před tím Pückler, Petzold, Silva-Tarouca v úvodních
statích ke knihám Unsere Freiland-Nadelgehölze a Unsere Freiland-Laubgehölze a přednáší o tom všichni
učitelé sadovnictví na středních a vysokých zahradnických školách. Samozřejmě nám o tom přednášel na
-7-
Historické zahrady a parky 2005
technice i doc. Kavka. Jenomže výzkum, to jaksi předpokládá něco měřitelného, nějaká čísla a jediné, co se
dalo číselně podchytit , byl počet taxonů . Jenomže, počet taxonů na 1 ha nic nevypovídá o hodnotě parku.
To je kriterium tak pro sbírku dřevin - arboretum, a to ještě ve stejné míře záleží i na kvalitě zdravotním
a pěstebním stavu jednotlivých exemplářů.
Přesto ale, v době, kterou já pamatuji, tedy zhruba 50.léta, nebylo možné dostat od úřadů peníze na
obnovu a údržbu parku jakožto takovou. Pouze na výzkum. Bylo tedy nutné vymyslet a prosadit do plánu
nějaký výzkumný úkol, kterým by se kryly náklady na park a v každém novém plánovacím období ho znovu
obhájit. Ten úkol se jmenoval Výzkum světových sortimentů – okrasné dřeviny. Vedle toho běžely světové
sortimenty rododendronů, trvalek, cibulovin a dalších rodů, které měly jako výstupy doporučené sortimenty.
To pochopitelně v parku nešlo a při tom náklady na tento úkol daleko převyšovaly všechny ostatní. Vím, že
to panu Krausovi, který v plánovacích papírech figuroval jako řešitel tohoto úkolu, dělalo hodně těžkou
hlavu.
Zpráva o mrazových škodách v zimě 1955/56 bylo alespoň něco, co se dalo publikovat a brát jako
určitý výsledek. Při tom to zdaleka nebyla jediná tvrdá zima, která postihla park během těch 35 let, kdy byl
pod správou zahradnického ústavu. Byly čtyři: 1928/29, 1939/40, 1942/43 a 1955/56. Další přišla hned po
předání 1962/63.
Hlavní, a také nejzáslužnější pracovní náplní pana Krause bylo ale přeurčování rostlinného
materiálu. To je možné až řadu let po vysazení, až dřeviny, zejména stromy, dorostou do plodného stadia.
Pokud jde o tuto práci, náročnou na znalosti nejen odborné ale i jazykové , na čas a trpělivost, myslím, že byl
první, kdo se jí soustavně věnoval. Hrabě byl především zahradní architekt. Camillo Schneider působil
v Průhonicích jen 5 let 1910-14 a měl jako sekretář nově vznikající Dendrologické společnosti řadu jiných
povinností. Ještě více jiných povinností měl doc. Kavka. Ústavem prošlo v 30.letech i několik dalších
vysokoškoláků, většinou krátce, jako praktikanti. Déle působil v Průhonicích jen dr. Scholz 1936-47. Ten
měl potřebné předpoklady , ale o tom, že by se systematicky zabýval přeurčováním dřevin, nejsou žádné
doklady. Přitom bylo dávno jasné, že na pravost nakupovaného školkařského materiálu nelze přísahat ani od
renomovaných firem. Dokonce ani ne vždycky u semen z botanických zahrad. Přitom výměna semen
s botanickými zahradami byla velmi důležitá. V padesátých letech to byla prakticky jediná možnost, jak
získat něco pro rozšíření sortimentu. Dovoz rostlin ze zahraničí byl v té době naprosto vyloučený. Domácí
školky, pokud nezanikly, měly jen to, co se podařilo ukrýt a uchovat v době válečného zákazu pěstování
okrasných rostlin. Tak dopadly ostatně i školky Dendrologické společnosti. Když je ústav, přerostlé
a zanedbané, v letech 1954/55 přebíral, podařilo se ze sortimentů dohledat a přeurčit jen velmi málo. A to se
tím intenzivně zabýval pan Kraus, který znal rostliny, znal ty školky a měl možnost mluvit se zahradníky školkaři, kteří tam několik let pracovali a přecházeli k ústavu až v prvních poválečných letech.
Jedním z mých úkolů, které jsem hned na počátku „zdědila“ po Zdeňku Ebertovi bylo starat se
o výsevy semen získaných výměnou s botanickými zahradami a o další pěstování než je bylo možné
vyškolkovat, včetně evidence. Vlastně to byla práce starého zkušeného zahradníka, pana Kostky. Jenže, na
toho moc spolehnutí, zvláště pokud jde o zapisování, zrovna nebylo. Když se pak semenáče dostaly do
školek k Josefu Vykusovi, už byly v dobrých spolehlivých rukou. Druhým mým úkolem bylo postarat se
o to, co se uchovalo ze sortimentů. Z peren přežily jen pivoňky. U rododendronů to bylo lepší. Pan Kraus
věděl, kde v parku je co vysazeno a existovaly podklady, popisy pro ověřování odrůd. Už v polovině 50tých
let tak bylo možné začít s vysazováním nově přeroubované matečnice rododendronů (Seidlových odrůd
a některých anglických) v květinářské zahradě podél plotu s alpinem. Současně s tím probíhala práce na
podchycení odrůd vyšlechtěných v Průhonicích. Jednalo se především o křížence doc. Kavky
( s Rh. decorum). První výběry jsou zobrazeny na barevných tabulích v publikaci Azalea z r.1939. Další
vybrané semenáče byly vysazeny na velkém nádvoří tam, kde je dnes skupina Ilex aquifolium. Byly to
původní rostliny odrůd: Motýl, Panenka, Dagmar. Počátkem 50tých let to byly velké keře. Ostatní semenáče
z tohoto křížení a minimálně ještě jedné, možná dvou dalších kombinací byly vysazené, do určité míry
schované před válečným nařízením, v parku, převážně na svazích Chotobuzi pod ovocnářskou zahradou
v údolíčku nad kaskádou rybníčků. Tam potom v 50tých letech doc.Kavka dokončoval výběry a mne k tomu
přizval, protože mým úkolem bylo postarat se o přeroubování vybraných semenáčů, následné sledování ve
školce
a výsadbu do matečnice v květinářské zahradě. Z téhle pozdní série výběrů nakonec zůstaly odrůdy Marka,
Sába a nový lepší typ Violetty , za ztracenou původní. Tohle mi otevřelo cestu do parku.
Druhá cesta, snad ještě závažnější, byly semenáče dřevin z indexu , které dorostly velikosti, kdy
musely ze školky na trvalé stanoviště. O výsadbách, zvláště když šlo o cizí dřeviny, rozhodoval vždy
doc.Kavka osobně. Jedině když šlo o plošnou výsadbu domácí dřeviny, vyznačil pouze hranice plochy, určil
přibližný spon a velikost materiálu. Další zařídil zahradník Jaroslav Jíra nebo i hajný.
-8-
Historické zahrady a parky 2005
U rostlin z indexu to probíhalo tak, že jsem doc. Kavkovi předložila seznam dřevin, které ve školce
dorostly k vysazení na trvalé stanoviště a počet kusů a jednotlivých druhů. Po několika dnech, když si
rozvážil, co kam umístit a našel si čas, šel doc. Kavka vyznačovat a mne si bral jako asistentku. Na
vyznačovací floky se psala jen pořadová čísla. Mým úkolem bylo zapisovat ta čísla k příslušným druhům
v seznamu, počet a místo vyznačení. Přitom jsem příležitostně dělala figurantku a leccos se přiučila. Další
postup potom byl předat seznamy vedoucím zahradníkům p.Jírovi v přední části parku a pí Tyllerové v zadní
části (oboře). V soupisech bylo uvedena, kde je co vyznačeno, pod jakými čísly, jak velké sazenice to
budou. Pak bylo třeba domluvit, kdy má být co ve školce připraveno k odvezení. Poslední fází byl zápis do
matriky. K tomu muselo být na seznamu uvedeno nejen místo vysazení ale i rok a číslo výsevu podle
školkařských výsevních sešitů, protože jedině tam bylo zapsáno, odkud semena pocházela. Na to pan Kraus
velmi dbal . Na jmenovkách u rostlin během kultivace byl uveden jen rok a číslo výsevu. Tak jsem postupně
poznávala víc a víc park, jeho současný stav a záměry doc. Kavky do budoucna. Pak mne začal brát
i k probírkám jehličin a zasvěcovat do problémů s postupnou rekonstrukcí některých partií.
20.května 2005
Ing. Milada OPATRNÁ
Průhonický park ve státní správě (1927-1962)
Ludvík HELEBRANT
Historie Průhonického parku a jeho vývoj byly podrobně popsány ve sborníku materiálů
a historických dokumentů „100 let Průhonického parku a zahradnických tradic v Průhonicích“ (Aktuality
Výzkumného a šlechtitelského ústavu okrasného zahradnictví v Průhonicích, 1985, 225 stran). Proto zde jen
stručně opakujeme hlavní body a události uvedeného období, kdy byl park spravován a rozvíjen v rámci
státního resortu zemědělství, než byl převeden v roce 1962 do správy Československé akademie věd, kam
patří dosud (dnes Akademie věd České republiky).
Zakladatel parku, hrabě Arnošt Emanuel Silva Tarouca, jej začal budovat po roce 1885, kdy se po
sňatku s dědičkou zdejšího panství, Marií Antonií Nostitz-Rhieneckovou stal majitelem zdejšího panství.
Úspěšné budování parku bylo bohužel přerušeno první světovou válkou 1914-18 a následnou agrární
reformou, jež zhoršila majetkové poměry. Proto se hrabě rozhodl (po delším vyjednávání, jež vedl od
r. 1924 prof. Jan Jelínek) prodat celé průhonické panství čs. státu a ministerstvo zemědělství zde zřídilo
v roce 1927 „Státní pokusné objekty zemědělské“, s Výzkumnými stanicemi pro okrasné zahradnictví, pro
ovocnářství a pro zelinářství. Ředitelem byl jmenován doc.dr.ing. Bohumil Kavka, který vytrval v této funkci
až do roku 1971, kdy odešel do důchodu.
Výzkumná stanice pro okrasné zahradnictví převzala také péči o Průhonický park. Hrabě Silva
Tarouca žil se svou manželkou nadále v průhonickém zámku a působil jako poradce ředitele doc. Kavky až
do své smrti v r. 1936. Mohl proto ovlivňovat své milované dílo a těšil se z úspěšného rozvoje parku a jeho
rostoucího věhlasu v naší republice i v celém světě. V r. 1927 sestavil hrabě „Předávací seznam stromů
a keřů v Průhonickém parku“ při převzetí do státní správy, jenž obsahoval celkem 2060 druhů listnatých
a 310 druhů jehličnatých dřevin: ovšem seznam uváděl řadu synonym a nejasných jmen, takže počty nejsou
přesné. Mnoho z tohoto dendrologického bohatství byl zničeno či poškozeno krutou zimou 1928-29, s mrazy
až -37 OC a hned nato letní vichřice v červenci 1929 vyvrátila na 900 stromů, i velmi mohutných. Bylo tedy
co doplňovat a nahrazovat četnými výsadbami, ale záznamy o nich jsou jen kusé. Teprve v letech 1937-61
byla vedena podrobnější Matrika výsadeb v parku - zásluhu o to má hlavně tehdejší vrchní zahradník
František Kraus, jenž v Průhonicích působil již od roku 1929. Jen ojediněle jsou však v ní vedeny odpisy
neujatých a nezdařených výsadeb. O úbytcích zpravidla informují jen zprávy o mrazových škodách
z periodických tuhých zim (1928/29, 1939/40, 1955/56, 1962/63).
Výsadbový materiál byl odebírán hlavně ze Spolkové zahrady Dendrologické společnosti, kterou
vedl již od r. 1909 zkušený zahradník František Zeman, který se vrátil po několika letech ze zahraniční praxe
v holandských a anglických školkách a v Průhonicích úzce spolupracoval s generálním tajemníkem
Dendrologické společnosti Camillo Schneiderem, který získával cizokrajné rostliny i ze zahraničních
expedic (např. na Kavkaz, do Číny, do Ameriky) a dojížděl sem poměrně často, když radil i v parku hraběti
Silva Taroucovi (naposled navštívil Průhonice v roce 1941). Zčásti byl materiál pěstován i ve vlastních
školkách, které pro potřeby parku založil v r. 1930 lesník Kreibich.
Všechny tyto prameny jsou podrobně zpracovány v práci prof. P.Svobody a kol. (1966,1967) a ve studiích
A.M.Svobody, proto zde na ně jen upozorňujeme.
-9-
Historické zahrady a parky 2005
Seznam stromů, keřů a peren v Průhonickém parku v průvodci B. Kavky (1959) obsahuje 134 druhy
jehličnanů, 464 druhy listnatých dřevin a 371 druhů trvalek a skalniček; je to jen asi čtvrtina počtu taxonů
uvedených v předávacím protokolu z r.1927; seznam byl jistě neúplný a výběrový, ale přece ukazuje na
značný pokles v sortimentu dřevin. Přitom se jen v letech 1946-55 vysazovalo ročně 20-30 tisíc mladých
stromků.
V průběhu let docházelo také k organizačním změnám v zahradnickém výzkumu. Ze 3 výzkumných
stanic byl r. 1936 ustaven „Výzkumný ústav zahradnický v Průhonicích“, rozšířila se činnost šlechtitelská
(mj. u věhlasných rododendronů-pěnišníků a azalek - doc. B. Kavka, prof. Jan Jelínek, později také prof.
J. Scholz a další.). Bylo prováděno i hodnocení a výběr sortimentů; stoupal počet výzkumných pracovníků
a stabilizovala se i péče o park. Při reformě zemědělského výzkumu byl roku 1946 zřízen „Výzkumný ústav
okrasného zahradnictví v Průhonicích“; ovocnářský výzkum byl v roce 1951 přenesen do Holovous u Hořic
v Podkrkonoší a zelinářský výzkum do Olomouce, kde vznikly samostatné ústavy. K dalšímu rozšíření
výzkumu došlo při převzetí ústavu pod správu Čs. akademie zemědělských věd v roce 1956. V průhonickém
ústavu se rozšířilo i sadovnické a krajinářské oddělení. Pokračovalo dlouholeté studium a pozorování
sortimentu dřevin i trvalek v parku a jejich vývinu a zkušeností s introdukcí - o tom vznikla řada
významných prací, publikovaných hlavně ve sbornících Vědecké práce VÚOZ a Acta Průhoniciana, později
i Aktuality VŠÚOZ. Dnes je opět zahradnický výzkum zařazen do resortu ministerstva životního prostředí
pod názvem „Výzkumný ústav Silva Taroucy pro krajinu a okrasné zahradnictví“. Tak byl vyzdvižen
význam a zásluhy zakladatele světoznámého Průhonického parku.
Ale to jsme trochu předběhli dobu: v roce 1962 nastala jedna z nejvýznamnějších organizačních
změn. Po 35-leté péči byl Průhonický park převeden delimitací z působnosti Výzkumného ústavu okrasného
zahradnictví do správy Československé akademie věd jako základ celostátní centrální botanické zahrady
(podle vzoru Centrální botanické zahrady v Moskvě). Botanická zahrada ČSAV byla ustavena zprvu jako
samostatné pracoviště, jež vedl prozatímně ing. A.M.Svoboda, CSc., a od roku 1963 prof. Pravdomil
Svoboda, Dr.Sc. jako ředitel. Konečně od r. 1968 byla botanická zahrada s parkem začleněna jako oddělení
do Botanického ústavu ČSAV. Tím se podstatně změnil způsob obhospodařování parku i koncepce pojetí
dalšího rozvoje, i když byly a jsou nadále uznávány původní záměry zakladatele o vytvoření zušlechtěného
obrazu české krajiny, byť s využitím četných cizích dřevin a trvalek. Ale o tom již další příspěvky.
Výběr základní literatury o Průhonickém parku
100 let Průhonického parku a zahradnických tradic v Průhonicích. Sborník materiálů a historických
dokumentů. Uspořádal RNDr. Ludvík Helebrant. Aktuality VŠÚOZ Průhonice 1985, 225 s.
Silva Tarouca E.: Der Pruhonitzer Park (Böhmen). In: Gartenanlagen Oesterreich-Ungarn im Wort
und Bild, 1,II:31-58. Verlag F.Temsky, Wien 1909.
Silva Tarouca A.: Průhonický park. (Přednáška na valné hromadě Dendrol.spol. v Praze 27.2.1926).
Zprávy Výzkum.Ústavů Zeměd., Praha 1926, 22:1-19.
Mudruňka L.: Průhonický park státním majetkem. Čs.zahrad Listy, Praha 1927, 24:100-101.
Kavka B.: Národní park v Průhonicích. Průvodce parkem a přilehlými objekty. Novina, Praha 1937(?),
43 s., 6 foto, 1 pl.
Schneider C.: Pruhonitz bei Prag. Eine an interessanten Gehölzen reiche Schöpfung deutscher
Gartengestaltung. - Mitt.Deutsch.Dendrol.Ges., Dortmund 1941, 54:89-93, 8 foto.
Kavka B. a kol.: Národní park a botanická zahrada v Průhonicích (průvodce). Vyd. ČSAZ v SZN,
Praha 1959, 160 s., 2 mapy.
Jager J.: Příspěvek k otázce založení a vedení rostlinné dokumentace botanických zahrad a arboret. Vědecké Práce VÚOZ Průhonice, 1961, 1:271-313.
Uiberlayová E.: Cizokrajné duby v Průhonickém parku. - Věd.Práce VÚOZ Průhonice, 1961, 1:35-81.
Svoboda P. a kol.: Botanická zahrada ČSAV v Průhonicích. Vznik, vývoj a dnešní stav. Zprávy Botan.
Zahrady ČSAV, Průhonice, 2/1966:1-175, 3/1967:1-277, 4/1967:1-63, 5/1967:1-65, 6/1971:3-47.
Svoboda A.M.: Park Průhonice, Československo. Přírodovědný a naučný průvodce o dějinách,
stavebních památkách a botanických výzkumech. - Botan.Ústav ČSAV, Průhonice 1969, 24 s.
/Též německá verze: Der Park Průhonice, Tschechoslowakei. Průhonice 1969, 24 s./
Tyller Z.: Alpinum Botanické zahrady v Průhonicích. - Zprávy Botan.ČSAV, Průhonice 1971, 6:3-47
Svoboda A.M.: Výsledky introdukce listnatých a jehličnatých dřevin v Průhonicích. - Studie ČSAV 12:
124-163, Academia Praha 1981.
Hofman J., Motl V.: Průhonický park /fotografická reprezentační publikace/. - Středočes. naklad. a
knihkup., Praha 1981, 126 s., 98 barev.foto.
- 10 -
Historické zahrady a parky 2005
Hieke K.: České zámecké parky a jejich dřeviny. Průhonice. - Stát.Zeměd.Nakl., Praha 1984,
s.313-321, 19 foto, 1 mapka.
Helebrant L.: Budovatelé Průhonického parku a průkopníci zahradnického výzkumu. - Sborník
ÚVTIZ Zahradnictví, Praha 1985.
Roudná M.: Park Průhonice /Průvodce/. - Academia, Praha 1985, 160 s., 1 plánek, 12 bar.foto.
20.května 2005
RNDr. Ludvík Helebrant, Průhonice
Průhonický park v letech 1962 až 1992
Václav VĚTVIČKA
(Pohled účastníka, nikoliv historika, přinášející více subjektivních než objektivních údajů - aneb
o 3 průhonických "králích" Bohumilovi, Pravdomilovi a Slavomilovi)
Období let 1962 až 1992, celých dlouhých 30 let, tedy téměř stejně dlouhé, jako byla přímá účast
Sylva Tarouky na tvorbě parku (od roku 1885 do konce 1. světové války) je spjato s akademií věd. Tehdy
Československou akademií věd.
Všechno začalo jejím založením v polovině padesátých let, kdy jako jedno z prvních pracovišt
vzniká Geobotanická laboratoř vedená dr. Mikyškou, která je, po dohodě s někdejším ředitelem
průhonického výzkumného ústavu, umístěna do průhonického zámku. Jistě k tomu přispěla i ta okolnost, že
tu po válce byly umístěny i herbáře Národního muzea a rodila se idea velkého botanického centra
v Průhonicích, které by tvořilo pracoviště základního výzkumu (ústav AV), pracoviště aplikovaného
výzkumu (VÚOZ resp.VÚOR) a botanický thesaurus, herbářové sbírky Botanického oddělení Národního
muzea včetně unikátního knihovního fondu.
Na přelomu 50. a 60. let vstupují do hry či události urychlují dvě okolnosti:
1. Připravuje se rozpuštění někdejší ČSAZV a převod některých ústavů pod rezort zemědělství a jiných pod
tzv. velkou akademii, rozvíjející se ČSAV.
2. Po návštěvě skupiny sovětských akademiků, se rodí idea zřízení centrální československé botanické
zahrady podle vzoru GBS AN SSSR. Základem takové zahrady by mohl být Průhonický park, který měl
dostatečně reprezentační rozlohu i sbírkový fond a vhodné technické zázemí. Z české strany vznik takového
zařízení pod hlavičkou AV podporovali dr. Ryšavý, dr.Hejný, dr. Klášterský a dr. Deyl. Po praktické
a provozní stránce pak zejména ing. A.M.Svoboda, který je v počátečních fázích definitivního rozpadu
ČSAZV a vzniku samostatného ústavu ČSAV designován jako vedoucí nově vznikající Botanické zahrady
ČSAV.
ČSAV už v té době má do parku zaťaté své drápky: v souvislosti s Mezinárodním geofyzikálním
rokem je v Oboře vybudováno pracoviště Geofyzikálního ústavu a seismologická observatoř a soustava chat
a budov, která tuto část parku natrvalo poznamenává.
Průhonický park je samostatným ústavem ČSAV, pod názvem Botanická zahrada ČSAV od roku
1962. Je zajištěn ekonomicky i personálně: z výzkumného ústavu vedle A.M.Svobody a dendroložky
ing.Evy Uiberlayiové přechází celá ovocnářská skupina (ing.Černík, dr.Dostálek + technici), jako pěstební
zázemí je do ČSAV převedena i tzv. ovocná zahrada na Chotobuzi se zahradnickým personálem, přechází
i velká část parkového zahradnického personálu v čele s vynikajícím odborníkem Františkem Krausem, tzv.
dědečkem Krausem a živým inventářem parku, populární Toničkou, Antonií Hlavatou.
S delimitací Průhonického parku od ČSAZV do ČSAV končí také dlouholeté ovlivňování parku
ředitelem průhonického výzkumu doc.dr.Bohumilem Kavkou, tedy období Bohunmilovo….ačkoliv pan
docent až do své smrti velice úzce spolupracoval s pracovníky parku i ředitelem Botanického ústavu ČSAV.
V roce 1962 je také ukončena činnost samostatného pracoviště Geobotanické laboratoře ČSAV a je ustaven
nový Botanický ústav ČSAV v čele s dr. S.Hejným.
Po rozjezdu nového pracoviště ČSAV, připraveném především A.M.Svobodou je instalován
definitivní ředitel botanické zahrady, prof. Pravdomil Svoboda, který si, jako svého nejbližšího
spolupracovníka, přivádí ze Strnad ing.Jaroslava Hofmana. Pro nové pracoviště je také získán význačný
dendrologický odborník a praktik Miroslav Kučera.
Nově se rodící dendrologická skupina, zprvu také řízená ing.A.M.Svobodou je posílena přijetím řady
mladých absolventů VŠ jako stipendistů (později aspirantů) a to v několika vlnách: Prvními byli Dana
- 11 -
Historické zahrady a parky 2005
Svobodová, Ludvík Helebrant, Anna Holubová a architekt Emil Zavadil, v druhé vlně Milan Blažek,
Vladimír Vašák, Jiřina Belicová a V.Větvička, ve třetí pak Jaroslav Dobrý, Milena Roudná, Božena Vítrová
a později i další.
Do nově utvořeného pracoviště ČSAV přechází z Botanického ústavu dr. Ivan Klášterský, který se
stává vedoucím vědeckého oddělení zabývajícího se planými rostlinami, oddělení kulturních rostlin vede
dr. Dostálek, úsek zahrady (tj. především PP) vede Z.Tyller. Vědeckým tajemníkem je Vladimír Vašák,
zástupcem ředitele Jaroslav Hofman. Blíže o personální struktuře Botanické zahrady ČSAV viz Zprávy BZ
ČSAV 2,1966)
V roce 1963 je vydán nový orientační plánek parku (Jager, A.M.Svoboda, E,.Zavadil), první přehled
místních názvů v návaznosti na oddělení PP (Svoboda, Kraus, Havlová),
Eva Uiberlayiová začíná zpracovávat inventarizaci parku (v níž pak, podle rodů pokračují
i stipendisté, zejména pak Milena Roudná). Park už opouští někdejší členění na velká oddělení (neujalo se
ani tzv. Jagrovo členění o označování dřevin), zcela přechází na rozdělení do 181 oddělení, v roce 1964
vydává BZ ČSAV brožuru Průvodce (Holubová, Svoboda, Uiberlayiová, Kraus), další průvodce, tentokrát
i v několika jazykových mutacích připravil A.M.Svoboda a vyšel až po spojení s Botanickým ústavem
ČSAV, v roce 1969.
Botanická zahrada ČSAV začíná v roce 1965 vydávat v nepravidelném intervalu Zprávy Botanické
zahrady ČSAV, v nichž je mj. zachycena také inventarizace parku i dalších živých sbírek (ovocné stromy,
růže...) Přehled publikací o parku do roku 1985 zpracoval vyčerpávajícím způsobem L.Helebrant (viz
Aktuality VŠUOZ 1985).
V parku jsou vybudovány dvě chaty jako přístřeší pro pracovníky a pracovny vedoucích úseků, upraveno je
i obdobné zázemí v Oboře.
Opraven je tzv. vachhaus, kde je ubytován Vladimír Vašák a stejně tak je pro prof.Svobodu opravena
a upravena tzv. Welsovna.
Při parku jsou zřízena postupně tři rozária: dvě pro plané růže (I Klášterský) a jedno pro růže kulturní
(prof.Svoboda), v zahradě na Chotobuzi je založena velká sbírka kosatců (M.Blažek) a základ sbírky pivoněk
(J.Hofman).
Nejen v souvislosti s odchodem prof. Svobody do Zvolena dochází k 1. lednu 1968 k sloučení obou
průhonických pracovišť ČSAV v jediné, Botanický ústav ČSAV. Pro Průhonický park tím končí období
Pravdomilovo a začíná období Slavomilovo.
Tzv.normalizační léta ani ústav ani Průhonický park výrazně nepostihují. Park i další součásti
(zahrada na Chotobuzi) je řízen Jaroslavem Hofmanem, později Milenou Roudnou. Je to období soustředěné
vědecké botanické práce (viz práce A.M.Svobody, M.Blažka, I.Klášterského ad.) V roce 1978 je dokončen
a publikován historický průzkum Průhonického zámku (Kašička, Novosadová), který vnáší nové aspekty do
historie průhonického osídlení. Péčí J.Dobrého a z prostředků ČSAV byl Průhonický park v 80. letech nově
zaměřen (včetně leteckého zaměření) a byly vytištěny kvalitní mapy parku.
Po celou dobu správy Průhonického parku akademií věd jsou porosty průběžně doplňovány včetně
nově introdukovaných dřevin (zejména zásluhou Miroslava Kučery a Dagmar Tyllerové).
Jak Botanická zahrada ČSAV, tak po sloučení Botanický ústav ČSAV vydává pravidelně, zejména
zásluhou A.M.Svobody a dalších každoročně Index seminum (et plantarum) a do průhonických ústavů
ČSAV je v letech 1962-1975 soustředěna hlavní činnost dendrologické sekce ČSBS a vydávání jejích
publikací.
Na park byly během normalizace z různých míst kladeny nesmyslné požadavky (např. vyčlenění
okolí České chaloupky pro stranické a vládní orgány) nebo je ČSAV a správa parku kritizována v tehdejším
Rudém právu a osočována z elitářství a "zabránění zasloužilé rekreaci pracujících" (pro volnou uzávěru
parku v zimních měsících a při výstavbě čističky odpadních vod), ale vždy se našel vhodný způsob, jak
narušení parku zabránit. Naopak se dařilo (mj. díky jednání J.Dobrého) prosazovat vyhlášení tzv. ochranného
pásma kolem PP, které by zabránilo jak výstavbě, tak kontaminaci intensivní zemědělskou výrobou.
Nezdařilo se odvrátit rozvoj slévárenského podniku Metaz v bezprostřední blízkosti parku, prakticky
v hranicích ochranného pásma, protože byl pověřen strategickými zakázkami (součástky do sovětských
automobilů) a také proto, že po roce 1968 "byl v Průhonicích soustředěn příliš velký podíl inteligence a bylo
tu třeba posílit složky dělnické třídy" (vyjádření OV KSČ PZ).
Prostory zámku, které chtěl původně využívat Botanický ústav ČSAV, uvolněné VŠUOZ
(po dobudování vlastního areálu) akademie pod tlakem okresních orgánů na dlouhá léta nezískala. Naopak
zde byla zřízena detašovaná výstavní plocha Středočeské galerie, ovšem minimálně navštěvovaná.
Výstavba retenčních vodojemů pro tzv. želivský vodovod u Vestce znamenala pro park potenciální
velké nebezpečí, které se projevilo např. po 1.1.1979 vypuštěním vysoce toxické vody (přechlorované) do
- 12 -
Historické zahrady a parky 2005
Botiče a to vedlo k masovému úhynu ryb (po desetiletí vysazovaných zvl.péči dr.Hejného). V roce 1972 byl
park značně poškozen povodní (poškozeny břehy, jezy, vyhloubená hluboká koryta), několikrát je postižen
silnými vichřicemi (zvláště v Oboře, v partiích nad Bořínem). Po intensivních melioračních pracích v okolní
zemědělské krajině se silně začínají (po každém lijáku) zanášet údolní nádrže na Botiči, tj. především
rybníky Bořín a Labeška (u hráze téměř 4 m nánosy bahna). Pro odbahnění Bořína se nedařilo douho získat
finanční prostředky, mj. i pro určitý odpor ze strany státní ochrany přírody, neboť na náplavových lavicích se
uchytily vrbové porosty, v nichž našla hnízdiště řada chráněných druhů ptáků, mj. cvrčilky. Do střetu se tu
dostaly orgány ochrany přírody a památková péče, protože park nebyl chráněn jako přírodní, ale jako
památkový objekt - a rybníky by tedy měly být udržovány v původní výměře. Přesto se podařily alespoň
některé dílčí úpravy (koryto Dobřejovického potoka, stavidla Labešky, opravy a obnovy cest a některých
mostů, oplocení aj.)
Od roku 1983 se začalo s intensivními přípravami na 100. výročí Průhonického parku, stanoveného
na rok 1985. Sylva Tarouca údajně zahájil práce na úpravách parku v roce 1885; jiní jsou ovšem jiného
mínění, totiž, že se v roce 1885 do Průhonic přiženil, ale s úpravami (podle vlastního vyjádření) začal až v
roce 1886. Přípravou oslav byl pověřen V.Větvička, který také v roce 1984 a 1985 park vedl. Jako poradní
orgán byla zřízena Komise pro rozvoj PP, v níž byli angažováni především externisté, zahradní architekti,
sadovníci
a památkáři. Byl vydán plakát, pamětní medaile, získána Taroukova busta (dílo Jana Uiberlayie), která měla
být instalována na zdi Průhonického zámku, na fasádě východního křídla. Byla uspořádána konference
(v aule Vysoké školy zemědělské v Praze-Suchdole), jíž se zúčastnila i dcera Sylva Tarouky. V návaznosti
na 100. výročí parku uspořádala dendrologická sekce ČSBS v Praze a v Průhonicích IX. mezinárodní
dendrologický kongres. Časopis Živa věnoval 100. výročí parku celé samostatné číslo.
V osmdesátých letech Botanický ústav ČSDAV zahájil soustavné rekonstrukční a obnovovací práce
na fasádách průhonického zámku, které byly dokončeny až v devadesátých letech, po společenském
převratu.
Rokem 1989 resp.1990 končí v životě Průhonického parku etapa kterou nazývám Slavomilova.
Akademik Slavomil Hejný, který významnou měrou zaštítil park i ústav v nelehkých normalizačních létech,
resignoval na post ředitele ústavu. Potom, na krátkou dobu (až do své smrti) řídil ústav a formálně i park dr.
Robert Neuhausl, který v roce 1990 opět povolává V. Větvičku k řízení parku; jeho zástupcem byl Miroslav
Kučera. V té době Park zůstává samostatnou správní jednotkou, zatímco zahrada na Chotobuzi pokračuje
pod vedením Milana Blažka pod názvem Botanická zahrada ČSAV.
Obě součásti úzce spolupracují zejména na dosazování a rozšiřování kolekcí pěnišníků (péčí
U.Blažkové) v parku a na průběžných úpravách porostů, komunikací a staveb. Léta 1990 až 1992 jsou
charakterizována pilnou, normální, obyčejnou prací bez stresů a nebezpečí z venku i zevnitř.
Praha, 14.5.2005, v den 104. narozenin dr.Ivana Klášterského.
Václav Větvička
Průhonický park – současnost, budoucnost.
Ivan STAŇA
Navazuji na přednášku dr. Větvičky, Průhonický park 1962 – 1992.
V roce 1992, kdy jsem po konkurzu nastoupil do funkce vedoucího Správy Průhonického parku byl
park v rámci Botanického ústavu samostatnou jednotkou, další samostatnou jednotkou byla Botanická
zahrada vedená dr. Blažkem. V roce 2002 dochází ke sloučení Botanické zahrady pod úsek Správy
Průhonického parku. Od roku 2005 v rámci nové organizační struktury BÚ vzniká úsek Správy
průhonického parku a Genofondové sbírky (ved. Ing. Staňa). Úsek má tři oddělení, odd. Průhonický park
(ved. Ing. Kučera), odd. genofondových sbírek (ved. Ing. Blažková) – pod toto oddělení spadá veřejně
přístupná Botanická zahrada a odd. pro propagaci a vztahy s veřejností (ved. Ing. Kačmáčková) s nově
otevřeným Návštěvnickým centrem.
Do roku 1998 byl BÚ rozpočtovou organizací (příjmy z parku jsou alikvótní částkou přidělovány
Akademií věd ČR zpět do BÚ), od roku 1998 se stává BÚ organizací příspěvkovou s hospodářskou činností,
příjmy z parku zůstávají 100% BÚ a slouží výhradně pro údržbu a obnovu parku. Od roku 2003 se tato
hospodářská činnost stává plátcem daně z přidané hodnoty.
Údržba a obnova Průhonického parku je tedy v současnosti financována ze dvou zdrojů, jednak
z institucionálních prostředků BÚ, resp. AV ČR, jednak ze své hospodářské činnosti.
- 13 -
Historické zahrady a parky 2005
Ve srovnání s obdobím před rokem 1989 se od devadesátých let díky vedení AV ČR i BÚ postupně
a v rámci možností zlepšovala situace v přidělování finančních prostředků pro úsek Správy parku a to jak
provozních tak i mzdových.
V 90 letech byl Průhonický park díky spolupráci s VÚOZ zařazen do „Programu revitalizace říčních
systémů ČR“, financovaného MŽP (částka cca 40 mil. Kč).
Odstraňování škod po povodni 2002 (okolo 30 mil. Kč) bylo financováno AV ČR (14 mil. Kč), Fondem
solidarity EU (14 mil. Kč) a z hospodářské činnosti Správy parku (1,5 mil. Kč).
To umožňovalo, aby od 90. let bylo v parku provedeno mnoho prací nad rámec běžné údržby a obnovy,
mimo celoročního zpřístupnění PP (dříve park v zimním období uzavřen) a zpřístupnění a otevření
vyhlídkové terasy na Malém nádvoří, včetně tzv, „Princezniných schodů“, např.:obnovení osové aleje
v nástupním prostoru zámku, tzn. odstranění původní staré a nově dosazované nestejnorodé a nestejnověké
aleje a výsadba nové lipové aleje, obnova travnaté plochy Velkého nádvoří, vybudování automatického
závlahového systému, obnova kašny s vodotryskem na Velkém nádvoří, včetně technického zázemí
v podzemí (strojovna), postupně byly v celém parku provedeny asanační a zdravotní probírky v porostech,
včetně zanedbaných pěstitelských a výchovných zásahů (probírky, prořezávky), vyčištění zanedbaných
matečnic okrasných dřevin na „Zítovce“, rodu Pyrus v zahradě na „Chotobuzi“ a Sorbus na „Zítovce“,
vyčištění a otevření průhledů hlavně v druhé části parku tzv. „Oboře“ – průhledy z „Habrové stráně“ přes
rybník „Labešku“, průhled z „Hřebene“ na rybník „Bořín“, radikální probírky a celkové vyčištění několika
partií v parku: „Jeřábkovy potoky“, „Chotobuz“, „Mršník“, „Táborka“, partie nad rybníkem „Bořín“ včetně
obnovy přírodního alpina atd., obnovena „Česká chaloupka“ v „Oboře“, obnoveno množství komunikací
včetně svodnic, vybudována plná ohradní zeď v ulici Na Holi a na Chotobuzi, s novým vstupy na čipové
karty pro návštěvníky parku, oplocen hospodářský dvůr v „Oboře“ a postaveny přístřešky na mechanizaci,
vybudováno nové hospodářské zázemí v první části parku v místě bývalé hájenky „U zlatého bažanta“ –
šatny zaměstnanců s hygienickým zázemím, jídelna, sklady, dílny, garáže, hospodářský dvůr, bytová
jednotka a ubytovny (svobodárna), v celém parku osazeny nové lavičky a odpadkové koše, z prostředků
Ministerstva kultury ČR financováno vybudováni informačního a orientačního systému pro návštěvníky
Průhonického parku – osazeno 37 ks orientačních bodů, orientační tabule, orientační plány atd., provedena
celková rekonstrukce veřejných WC, úsek Správy parku značně vybaven mechanizací – motorové pily,
křovinořezy, traktory, malotraktory, vleky, sekačky, shrnovače, obraceče a sběrače sena, kráčivé rypadlo
Menzi-Muck atd.
Zahájena aktualizace a podrobná inventarizace vegetačního krytu Průhonického parku.
Zahájeno sledování škod na porostech a nových výsadbách v parku.
Monitoring výskytu kůrovce včetně umístění feromonových lapačů v porostech.
V rámci výše uvedeného „Programu“ MŽP byly obnoveny všechny vodní toky v parku, rybníky
a vodní toky, tzn. vyčištěny, odbahněny, vybudována nová výpustná zařízení, bezpečnostní přelivy, jezy atd.,
rybník „Podzámecký“, „Podkarasák“, „Sádkový rybníček“, „Leknínový záliv“, rybníky „Labeška“ a „Bořín“
a celý tok „Botiče“ s lagunami – cílem této revitalizace bylo podstatné zvýšení retence a samočistící
schopnosti vodních ploch v parku, byly rovněž vyčištěny a odbahněny vodní plochy v Dendrologické
zahradě („Černý rybník“ a další), včetně celé údolní nivy, dále byl vyčištěn celý tok Botiče od bývalé
průhonické pošty až po újezdský mlýn a vyčištěny a zpevněny jeho břehy.
Bohužel ničivá povodeň v roce 2002 a následné vichřice vrhly pracně zlepšenou úroveň parku zpět
o několik let. Park musel být na více jak měsíc uzavřen. Byly opět zaneseny rybníky i vodní toky, zničeny
jezy, opěrné zdi u vodních toků, mostky a komunikace. V důsledku podmáčení a vichřic padlo mnoho
starých a kompozičně nenahraditelných i předtaroucovských stromů, značně poškozeny byly plášťové
porosty, hlavně smrkové. To vše muselo být znovu pracně vyčištěno, postaveno, obnoveno, plochy osázeny.
A nebýt realizace „Programu revitalizace“ z 90. let, při kterých se hlavně vybudovaly bezpečnostní přelivy
na rybnících „Bořínu“ a „Labešce“, byly by následky povodně 2002 mnohem a mnohem ničivější.
Porosty Průhonického parku jsou decimovány nejen povodněmi a vichřicemi, dlouhotrvajícími přísušky
posledních let, ale především kůrovcem, sypavkou, tracheomykózami a dalšími. Je zasažena celá škála
taxonů – smrky, borovice, černé borovice, limby, duby, břízy atd.
Pro ilustraci: v letech 2002 – 2004 bylo zničeno či pokáceno téměř 1500 stromů.
Na druhou stranu bylo ale v letech 1995 – 2004 do parku vysazeno téměř 53 tis. ks dřevin.
Nadále není možno, díky pobořené původní ohradní zdi, nastolit v parku řád a pořádek a park uzavřít.
Přetrvávají problémy s neukázněnými a velmi často hrubými a agresivními návštěvníky, nerespektujícími
základní body návštěvního řádu, návštěvníky se psy, cyklisty na horských kolech, jezdci na koních, nemluvě
o krádežích rostlinného materiálu (mnohdy nenahraditelného), poškozování porostů o vánocích, černých
skládkách apod.
- 14 -
Historické zahrady a parky 2005
To vše je samozřejmě umocněno neustále narůstajícím návštěvnickým tlakem na park (mnohdy
opravdu kritickým, na hranici únosnosti – hlavně v nejatraktivnějším jarním období), souvisejícím jednak
s blízkostí hlavního města, ale hlavně s bouřlivým rozvojem sídelních útvarů okolo parku, rozvojem
komerčních zón apod.
Vždyť žádný větší komplex zeleně jako je např. Milíčovská či Uhříněveská obora, Hostivařský nebo
Kunratický areál, nemůže nabídnout co Průhonice.
Nejzávažnější problémem ale zůstává degradace vodních toků a ploch a jejich eutrofizace dešťovou
a splaškovou kanalizací ze sídelních útvarů a komerčních zón, vždyť na každém ze čtyř přítoků do parku
stojí dnes na jeho okraji čističky odpadních vod.
Park natrvalo negativně (hlavně pohledově – hmoty budov) poznamenávají v něm umístěná pracoviště
Geologického a Geofyzikálního ústavu AV ČR.
Nadále velkým problémem zůstává parkování vozidel pro návštěvníky parku, ostatní návštěvníky Průhonic,
svatebčany atd. (v současné době existují pouze dvě placená, kapacitně nevyhovující parkoviště, a to
parkoviště BÚ před zámkem a parkoviště VÚKOZ v Kongresovém centru).
Zámek zůstává veřejnosti nepřístupný (je v něm nadále pracoviště BÚ a část zámku, včetně jeho
nejatraktivnějších prostor – jako Rytířský sál – má pronajato botanické oddělení Národního muzea), je ale
stále postupně opravován (nahrazována nevhodná krytina, opravovány a nahrazovány jednotlivé
architektonické prvky a opravovány jeho pláště).
V roce 1999 byla v budově zámku otevřena a zpřístupněna pamětní síň zakladatele parku hraběte
Arnošta Emanuela Silva Taroucy (viz. katalog a CD).
Je však reálné, že v krátké době opustí Národní muzeum budovu zámku – tím se uvolní Rytířský sál a další
historické prostory, které budou obnoveny a zpřístupněny veřejnosti.
Průhonický park spravuje jednu z největších (třetí na světě) sbírku šišek, semen a plodů listnatých dřevin,
vzorků dřeva a kůry.
V Botanické zahradě a jejích genofondových sbírkách najdete mimořádnou kolekci kosatců, pivoněk,
rhododendronů, růží, leknínů a denivek.
Na vyhlídkové terase Malého nádvoří nad Podzámeckým rybníkem pořádá Obecní úřad Průhonice ve
spolupráci s BÚ velmi žádané svatební obřady pod širým nebem.
V prostoru Malého nádvoří jsou pořádány různé společenské a kulturní akce (Průhonické hudební slavnosti,
divadla pro děti apod.).
V parku v blízkosti Podzámeckého rybníka je v jarním období předváděna produkce dravců.
Hlavní úkoly do budoucnosti:
- uzavření parku postupným budováním ohradní zdi, včetně provozních vjezdů – vstupů (pokud se
nepodaří větší finanční částky zajistit z jiných zdrojů a výstavba ohradní zdi bude financována
z prostředků Akademie věd a Správy parku, zůstává tento úkol úkolem dlouhodobým – náklady na
obnovu 10 km ohradní zdi činí okolo 100 mil. Kč)- nadále usilovat o trvalé uzavření (její vynětí ze silniční sítě) silnice 3. třídy Průhonice-Dobřejovice,
dělící Průhonický park na dvě části. Pokud se to nepodaří bude nutné přistoupit k vybudování
mimoúrovňové pěší lávky, která obě části parku spojí.
- vybudování nových vstupů do druhé části parku tzv. „Obory“ – v místě bývalé hájenky č.p. 58,
v novém sídelním útvaru Osnice (nad rybníkem Bořín a Labeška) a v novém sídelním útvaru
Zdiměřice při severozápadní hranici parku
- hlavní vstup do Průhonického parku u zámku – na čipové vstupenky – manuelní a automatický
prodej
- parkoviště před hlavním vstupem – plně automatický parkovací systém
- celkové nové řešení nástupního prostoru areálu zámku a parku – uzavření celého prostoru,
odstranění asfaltových ploch, štěrkových a prašných povrchů, položení zámkové vazby, základní
vybavenost – osvětlení, lavičky atd., ochrana lipové aleje, vybudování prodejních míst, občerstvení
malého typu, úprava budovy vrátnice s informačním centrem pro návštěvníky, vybudování
odpovídajícího nového vchodu a východu pro návštěvníky.
- nové provozní zázemí včetně hospodářského dvora – dílny, sklady, garáže, šatny atd. v druhé části
parku tzv. „Oboře“ (č.p.58), včetně nového vstupu pro návštěvníky parku s hygienickým zázemím,
prodejem vstupenek, případně menším prodejním stánkem – k celému komplexu malá ČOV
- nové provozní zázemí – Botanická zahrada
- nové provozní zázemí – Alpinum
- celková obnova Velkého nádvoří – odpovídající povrchy cest, nové zahradní úpravy vybraných
partií, generální oprava kašny, vybavenost – osvětlení, lavičky atd.
- 15 -
Historické zahrady a parky 2005
-
Velké nádvoří – obnova kašny
obnova tzv. „České chaloupky“ – náhrada štípaného šindele původní doškovou střechou, obnova
vitráží atd.
obnova historického tzv. „Alpského srubu“ na Alpinu
obnova strážního domku u rybníka Bořín tzv. „Wachhausu“
obnova parkových cest včetně zabudování svodnic (popovodňové poškození, poškození následkem
stavebních činností v parku, opotřebení běžným provozem – cesty budovány zakladatelem parku pro
zcela jiné zatížení)
osazení požeráků na obnovených jezech v parku
„Sádkový rybníček“ – obnova a přetěsnění hráze
obnova vypouštěcího a napájecího zařízení z Podzámeckého rybníka do sádkového rybníčku
dočišťovací nádrž s vegetačním krytem k ČOV za Bořínem ve spolupráci s Obecním
úřadem Jesenice
ve spolupráci s Českou inspekcí životního prostředí neustále monitorovat a tvrdě
postihovat znečišťovatele vodních toků v parku
Dalším nejdůležitějším úkolem na poli legislativním je žádost o vyhlášení Průhonického parku
za Národní kulturní památku.
Bohužel, žádost nemůže být podána neboť stále máme ve skříni „kostlivce“ – pozemky s nedořešenými
majetkovými poměry.
BÚ vyvinul opravdu velké, mnohdy velice složité mnohaleté úsilí, jehož výsledkem bylo vyřešení majetkoprávních vztahů k pozemkům (Průhonický zámek a park), které BÚ spravuje.
Zbývá však ještě několik malých „kostlivců“, je ale reálný předpoklad, že budou během krátké doby
dořešeny a žádost o Národní kulturní památku bude moci býti podána.
Průhonický park je nemovitá kulturní památka I. kategorie s vyhlášeným Památkovým ochranným pásmem.
Bohužel se ale nepodařilo ani nám jako správcům této památky, ani pracovníkům Památkové péče
a Ministerstva kultury v 90. letech prosadit toto ochranné pásmo, a zabránit tak zástavbě pozemků až na
hranici parku.
Jednu z nejpodstatnějších rolí jistě hrála cena pozemků v této atraktivní lokalitě a s tím spojený
výkup pozemků v navrhovaných arondačních územích okolo parku (kdo by pozemky vykoupil), kdo by
území spravoval, kdo by vysadil navrhované široké izolační pásy zeleně typu příměstských rekreačních lesů,
které by nevídaný návštěvnický tlak na park odfiltrovaly či utlumily, kdo by financoval či zajišťoval péči
(údržbu a obnovu) o tyto lesy?
Je pravděpodobné, že se Průhonický park v blízké budoucnosti octne uprostřed ultravilánu jakéhosi
satelitního sídelního útvaru jižně od Prahy, tvořeného obytnými a komerčními zónami a protkaného
výkonnými radiálami silniční dopravy, to vše umocněno blízkou dostupností k terminálům metra.
Je rovněž pravděpodobné, že financování údržby a obnovy parku bude stále složitější, že bude velice těžké
najít rozumnou a únosnou míru komerčního využití parku , ke které budeme dříve či později z finančních
důvodů nuceni, a že pro budoucí správce bude stále obtížnější uchovat Průhonický park v jeho podobě pro
příští generace a naplnit tak odkaz našeho pana hraběte … „Nechť park i tehdy, až moje jméno bude dávno
zapomenuto, dále žije, rozvíjí se a těší se pozornosti a stane se tak kulturní památkou naší milované vlasti.“
Ing. Ivan Staňa, Botanický ústav AV ČR
Rozvoj obcí v okolí Průhonického parku
Milan KÖRNER
V období po roce 1990 došlo k výrazně rozdílnému rozvoji hlavního města Prahy a jeho
bezprostředního okolí. Rozpad bytové politiky a tendence alespoň částečně zvýšit podíl bytů
v nízkopodlažních formách na celkovém bytovém fondu, stejně jako potřeba určitých skupin obyvatelstva
bydlet v odpovídajícím standardu, vedla k expanzi do příměstského území.
Pochopitelně největší zájem je o lokality:
§ v blízké dostupnosti s vazbou na výkonné radiály silniční dopravy či terminály metra
§ v přijatelném krajinném prostředí
- 16 -
Historické zahrady a parky 2005
Oblast Průhonice-Jesenice je z těchto hledisek jednou z nejzajímavějších, image Průhonického parku dodává
tomuto území jistou exkluzivitu.
Obce Průhonice, Čestlice, Jesenice a Dobřejovice ustavili na počátku devadesátých let „Sdružení“, s cílem
společně přistupovat k problémům rozvoje tohoto území.
Výchozím dokumentem pro zpracování ÚPD byl nástin strategie rozvoje území, který se po připomínkách
stal výchozím zadáním pro ÚPD uvedených obcí, resp. jejich části. Obce v okolí Průhonického parku se
dohodly na zpracování ÚPN SÚ, zahrnujícího Průhonice, Čestlice a k. ú. Zdiměřice (součást obce Jesenice).
Na základě souborného stanoviska byl v prosinci 1993 zpracován návrh územního plánu a po projednání
schválen v jednotlivých obcích v dubnu 2004. Samostatně byly zpracovávány územní plány Dobřejovic a k.
ú. Jesenice a Osnice.
Hlavními cíly zpracovávané územně plánovací dokumentace:
§ Ochrana unikátního Průhonického parku vytvořením navazujících ploch zeleně s možností intenzivního
rekreačního využívání jak pro obyvatele sledovaného území, tak pro obyvatele blízkých obytných souborů
Jižního města i další obyvatele, zejména v jihovýchodní části hlavního města Prahy.
§ Vytvoření značného počtu pracovních příležitostí ve vazbě na stávající dálnici D1
§ Vytvoření nabídky kvalitního bydlení s dobrou vazbou na silniční síť a dobrou dostupností na terminály
metra trasy C Opatov a Chodov
§ Ochrana území před negativními důsledky dopravy návrhem systému, který by umožnil jak kvalitní
dopravní obsluhu lokalit s vysokou indukcí přepravních vztahů, tak vedení tranzitní dopravy mimo území
s dominantní obytnou a rekreační funkcí.
ZÁKLADNÍ CHARAKTERISTIKY ÚZEMÍ
Prostor Průhonice – Čestlice - Zdiměřice leží cca 15 km jihovýchodně od centra Prahy. Dopravní napojení je
prostřednictvím dálnice D1, v případě Zdiměřic silnice též č. 603. Obě tyto silnice vstupují do vnitřní části
hlavního města tzv. pankráckou radiálou.
Území Jesenicka se výhledově dotkne vedení dálnice D3 (Praha – Tábor - České Budějovice). Tato trasa by
měla, mimo odlehčení dálnice D1 v úseku Mirošovice-Praha, umožnit především realizaci příměstských vazeb
(rekreace a výrazný rozvoj bydlení) území na jih od Prahy, realizovaných dnes nevyhovujícím způsobem
prostřednictvím silnic č. 105 a 603.
Pro hromadnou dopravu osob má velký význam trasa metra C. Území Průhonicka je orientováno zejména na
stanici Opatov, území Jesenicka též na stanice Chodov a Roztyly.
Území má značné krajinné hodnoty, z nichž výjimečný význam má Průhonický park. Jeho využívání pro
rekreaci je nutné regulovat. Dalšími významnými přírodními areály v okolí jsou: údolí Botiče směrem
k nádrži Hostivař, Šeberovské rybníky a Milíčovský les, tvořící rekreační zázemí jižní části sídliště Jižní
Město.
DEMOGRAFICKÉ CHARAKTERISTIKY ÚZEMÍ
Obyvatelstvo
obec
počet obyvatel
1991
2001
výměra
km
1970
1980
Průhonice
7,69
1263
1586
1589
Vestec
4,72
413
464
Jesenice
17,52
1298
Dobřejovice
3,84
Nupaky
index vývoje
2001
2005
1991
2001
2004
2005
1991
1980
1948
2007
2071
100,2
122,6
106,3
369
774
1143
1348
79,5
209,8
174,2
1455
1758
2475
3221
3680
120,8
140,8
148,7
276
340
425
567
658
690
125,0
133,4
121,7
3,18
128
108
81
96
136
186
75,0
118,5
193,8
Čestlice
4,43
280
347
405
405
436
455
116,7
100,0
112,3
Újezd
3,7
427
435
494
1788
1912
1991
113,6
361,9
111,4
Šeberov
4,99
1148
1233
1240
1644
1931
2088
100,6
132,6
Před rokem 1990 byly Nupaky součástí Čestlic, Dobřejovice zahrnovaly též dnešní samostatné
obce Herink, Modletice, Popovičky.
127,0
Ekonomická aktivita obyvatel
- 17 -
Historické zahrady a parky 2005
obec
bilancované
1991
PP
2001
rozdíl
EA
1991
na 100 ob.
2001
% vyjíždějících EA
1991
2001
Průhonice
950
2165
1215
57,5
55,9
51,5
51,8
Vestec
419
910
491
56,6
59
65,6
65,2
Jesenice
545
1244
699
56
55,9
76,4
66
Dobřejovice
115
350
235
50,8
58
69,9
69,3
Nupaky
9
327
318
48,1
51
82,1
55,1
Čestlice
59
923
854
55,8
59,5
86,3
74,7
Byty
obec
TOB v domech počet
postavených v obyv.
trvale obydlené
letech 1991 –
na 1 TOB
byty (TOB)
2001
bytová výstavba
1980 1991 2001 abs.
v%
1991 2001 2001 2002 2003 2004 2001
stavu
2001
až 2004
nárůst
bytů
1991
až 2004
Průhonice
487
542
666
170
25,5
2,93
2,92
23
31
25
22
101
271
Vestec
140
135
290
156
53,8
2,73
2,67
4
14
68
166
252
408
Jesenice
469
607
855
300
35,1
2,9
2,89
33
87
255
203
578
878
Čestlice
123
140
149
27
18,1
2,89
2,72
0
0
0
9
9
36
34
38
15
39,5
2,38
2,53
0
0
52
65
117
132
21,9
3,22
3,1
1
0
1
4
6
46
Nupaky
Dobřejovice
115
132
183
40
Újezd
148
149
670
454
1
0
112
95
208
662
Šeberov
408
407
571
165
29
28
38
75
170
335
VYMEZENÍ ÚZEMÍ
Vlastní územní plán sídelního útvaru je zpracován pro k. ú. Průhonice, Hole, Čestlice a Zdiměřice.
Z k. ú. Zdiměřice bylo řešeno území v rozsahu 21,2 ha. Do řešeného území byly zahrnovány části
k. ú. Dobřejovice (33,9 ha), Osnice (44,0 ha) a Jesenice (12,9 ha). Účelem tohoto rozšíření je zejména
zahrnutí celého areálu Průhonického parku (Dobřejovice, Osnice) a možnost řešení rozvoje části Zdiměřice
na pozemcích bezprostředně přiléhajících z k. ú. Jesenice a Osnice. Celé řešené území sídelního útvaru má
výměru 1624,5 ha.
Počet obyvatel v tomto území podle sčítání z roku 1991 byl 2108. Následně v roce 1996 došlo ke změně
katastrálního operátu, kterým byly upraveny hranice mezi jednotlivými obcemi. Průhonický park je v celém
rozsahu na území obce Průhonice. Úpravy hranic znamenaly vzájemnou výměnu částí území obcí.
URBANISTICKÁ STRUKTURA
Mimo údolí Botiče, a to zejména areálu parku v Průhonicích a lesního masivu jižně od Kocandy (k. ú.
Osnice), je území prakticky bezlesé. Rovněž podíl drnového fondu je velmi malý, omezen je jen na údolní
polohy podél málo vodných vodotečí.
Až na výjimky nejsou v území průmyslové areály. Převážná část zastavěných sídel je využívána pro bydlení.
Značná stavební aktivita byla v Průhonicích i před rokem 1990, kdy vznikala řada „nadstandardních“ domů.
Specifikem Průhonic je i bohatost zahradních úprav (dáno tradicí i dostupností dendrologického materiálu).
Již počátkem devadesátých let došlo k výraznému rozvoji Průhonic (několik menších hotelů, přestavba
náměstí, menší obytné soubory).
Prakticky všechna sídla mají značné rozvojové možnosti, zejména pro bydlení, ale též (mimo Zdiměřic)
vzhledem k dobré dostupnosti z Prahy i pro rozvoj komerčních činností.
Průhonice
Sídlo je tvořeno dvěma, údolím Botiče a parkem, oddělenými částmi, které mají své centrální prostory –
návsi. Tato dnešní náměstí „Květnové“ a „V Holi“ spojuje Hlavní ulice.
- 18 -
Historické zahrady a parky 2005
Nejvýznamnějším areálem je zámek s kostelem, spojený alejí s Květnovým náměstím. Zámek se nalézá na
severním okraji parku (cca 220 ha) nad Podzámeckým rybníkem. Východně od parku je rozsáhlý areál
(Výzkumného ústavu pro krajinu a okrasné zahradnictví) s kongresovým centrem (zámecký dvůr),
přiléhajícím jižně ke spojnici Květnového náměstí a zámku. Značnou rozlohu zabírají pěstitelské plochy, tj.
zejména Botanická zahrada (východně parku) a Dendrologická zahrada (severně sídla za dálnicí D1).
Školská zařízení jsou převážně soustředěna severně centra obce.
Obytné území vytváří dva hlavní celky.
Ve vlastních Průhonicích jsou to tyto části:
§ území mezi Uhříněvskou a Říčanskou ulicí (východně centra)
§ území podél Dobřejovické ulice (jihovýchodně centra)
V Holi je možné sledovat dvě části:
§ jižně od původní zástavby směrem k parku
§ severně podél Újezdské ulice
Oddělenou částí Průhonic je osada Rozkoš (ležící západně při silnici na Hrnčíře).
Čestlice
Sídlo rozvíjené v délce cca 1,2 km podél silnice III/00311 Pitkovice-Čestlice-Dobřejovice. Podél této silnice
je několik menších prostorů s poměrně hodnotnou zelení. Na severu uzavírá centrální prostory kostel sv.
Prokopa.
ROZVOJ ÚZEMÍ
Sledované území má oproti jiným územím na obvodě Prahy některé přednosti. Jedná se zejména o tyto:
§ území je poměrně dobře dostupné: „pankrácká radiála“ (D1), trasa metra C - výhledově trasa metra D s koncovým terminálem v Písnici)
§ území leží mezi stávající „městskou“ zástavbou a významnými územními rezervami pro rozvoj obytné
funkce (koridor Říčany - Benešov)
§ území leží ve směru významných rekreačních zájmů obyvatel Prahy (Dolní Posázaví)
§ stávající obytné soubory, tj. zejména Jižní Město a Horní Měcholupy-Petrovice, znamenají rozsáhlou nabídku
pracovní síly, ale i určitou poptávku po službách, chybějících v těchto sídlištích
§ „image“ Průhonic v souvislosti s existencí parku mimořádného významu
Tyto skutečnosti si uvědomila řada investorů a obce „Průhonicka“ čelí velkému tlaku jejich zájmu.
Potřeba koordinace a usměrnění aktivit, a zejména potřeba vytvoření odpovídající infrastruktury, vedla
k pořízení ÚPD. Samozřejmým principem je zachování a rozvíjení přírodních hodnot území. Z tohoto
hlediska nelze akceptovat řadu rozvojových záměrů, zejména těch, které sledují zhodnocení „pozemků“bez
ohledu na možné negativní důsledky. Na druhé straně územní plán by měl vytvářet společně s rozvojovými
strategiemi jednotlivých obcí podmínky pro rozvoj území.
Rozvoj jednotlivých částí území, sledovaného v rámci řešeného území, je pochopitelně
diferencovaný, včetně časového horizontu využití území.
Zřejmě nejaktuálnější je rozvoj podél stávající dálnice D1. Zde jsou sledovány dvě velké lokality pro rozvoj
komerčních činností:
Lokalita mezi Průhonicemi a Čestlicemi (převážně k. ú. Čestlice), má mimořádné podmínky dopravní
dostupnosti (D1), přes stávající křižovatku Průhonice, výhledově též z navrhované křižovatky Čestlice-jih.
Lokalita na severozápadním okraji Průhonic směrem k části Rozkoš (k. ú. Hole) vymezená dálnicí D1
a budoucí Vesteckou spojkou. Zde se předpokládá komplexnější využití území, které zasahuje též na k. ú.
Zdiměřice.
V pásu podél silnice na Vestec se uvažovalo s komerčními činnostmi včetně technologického parku.
V dalším plánu byla navrhována polyfunkční území, vytvářející nové centrum s hotely, administrativou
a sportovně komerčními zařízeními. Zde by též byly rezervovány plochy pro „nekomerční“ funkce (školství,
zdravotnictví, veřejná správa a služby) pro širší území.
Další rozvojovou funkcí v tomto území je nízkopodlažní bydlení, sledované ve třech, resp. čtyřech nespojitých
lokalitách. První lokalitou je dostavba území Hole směrem k parku, druhou pak rozvoj obytné zóny směrem
k Újezdu. Třetí a čtvrtá lokalita leží severně a východně Rozkoše.
Poslední funkcí, která má charakter komerční a zároveň ochranný (vzhledem k parku), je rozsáhlý areál
sportovně rekreačních ploch, vytvářejících „novou“ krajinu od Hole po Zdiměřice. Tomuto území dominují
golfová hřiště, jsou zde však uvažovány i menší areály pro jezdectví, cyklistiku, tenis, aj., s komplexními
službami pro návštěvníky včetně ubytování.
Třetí rozvojovou zónou jsou vlastní Průhonice. Zde byly relativně malé územní rezervy, zejména ve vazbě
na dálniční křižovatku. Větší rozvojové možnosti, sledované především pro bydlení, jsou jižním směrem
podél Dobřejovické ulice.
- 19 -
Historické zahrady a parky 2005
Čtvrtou rozvojovou zónou jsou vlastní Čestlice. V území mezi obcí a komerční zónou jsou navrhovány
významnější plochy zeleně včetně vedení biokoridoru, propojujícího údolí Pitkovického potoka s potokem
Dobřejovickým. V obci byl uvažován poměrně značný rozvoj bydlení, a to zejména na východním okraji
sídla.
ZÁSADY URBANISTICKÉ KONCEPCE
Významným principem návrhu je podstatné zvýšení ploch vysoké zeleně, luk a vodních ploch v souvislosti
s rozvojem obytné a rekreační funkce území. Vytvoření obytné krajiny má mimo jiné za účel vytvořit po
obvodě Průhonického parku (jako námět je sledováno možné rozšíření parku jižním směrem – k. ú.
Dobřejovice) bariéru ve formě veřejně přístupné zeleně (s určitou výjimkou sportovišť). Uvažované nové
kaskády rybníků na prakticky všech vodotečích by měly výrazně zlepšit mikroklima krajiny i umožnit
zavlažování nových krajinných areálů. Zdrojem vody pro tento „umělý“ vodní režim bude vyčištěná voda
z čistíren odpadních vod, upravená na kvalitu užitkové vody a čerpaná do horních rybníků kaskád.
Nejvýznamnější rozvojovou zónou je území vymezené na severu stávající dálnicí D1, na východě údolím
Botiče a jeho levostranného přítoku (zastavěné území Hole) a dále západním okrajem Průhonického parku
(část Obora), na západě pak silnicí Hrnčíře-Zdiměřice. Zahrnuje podstatné části k. ú. Hole a Zdiměřice.
Pro rozvoj ekonomických aktivit je nejvýznamnější zónou území podél dálnice D1 mezi Čestlicemi
a Průhonicemi. Základním přístupem je vytvoření dvou paralelních obslužných komunikací, napojených na
stávající křižovatku Průhonice a navrhovanou křižovatku Čestlice – jih. Mezi obytným územím obou obcí
a komerční zónou je navrhována izolační zeleň. Obytné území Čestlic je rozvíjeno téměř výhradně ve
východní části sídla.
ROZVOJ JEDNOTLIVÝCH OBCÍ A JEJICH ČÁSTÍ
Řešené území sídelního útvaru je rozděleno do několika v podstatě oddělených částí. Tyto předěly jsou
vytvářeny přírodními i umělými liniovými útvary, které jsou pro prostorové uspořádání významnější než
hranice obcí či katastrů (resp. okresů), které mají význam především v bilančních úvahách.
Území podstatné části Čestlic (veškeré zastavěné plochy) a severní část k. ú. Průhonice (Dendrologická
zahrada) jsou od ostatního území odděleny stávající dálnicí D1.
Z přírodních prvků je nejvýznamnější údolí Botiče, podél něhož se rozkládá Průhonický park.
Průhonice
Centrální část obce se rozvíjí v prostoru mezi zámkem a dálniční křižovatkou Průhonice, která je
nejvýznamnějším dopravním vstupem do území.
V prostoru Průhonice – východ jsou dosud určité rezervy pro rozvoj bydlení, a to v území jižně Říčanské
a východně Dobřejovické ulice. V k. ú. Průhonice jsou relativně malé rozvojové plochy pro komerční
funkce, zejména v severovýchodní části území při dálnici. Větší část sledovaných komerčních ploch v tomto
území se však nachází na k. ú. Čestlice.
Urbanistický význam využití ostatních komerčních ploch při dálnici D1 a ploch pro administrativu
a ubytování je v odclonění centrální části obce a obytných zón od hluku z dopravy.
Nejvýznamnějšími lokalitami jsou:
§ severní část území (u dálnice), kde je doporučována výstavba objektů bariérového typu (ochrana obytné
lokality sídliště) a výstavba motelu (depandance Hotelu Club). Oba areály by měly být propojeny lávkou nad
dálnicí, čímž by se umožnil jak přístup návštěvníků hotelu do centra Průhonic, tak využívání služeb(zejména
sportovních) hotelu pro jeho depandanci i obyvatele a návštěvníky Průhonic.
§ Nejvýznamnější rozvojovou lokalitou v Průhonicích je zóna Hole – Rozkoš, rozkládající se jihozápadně
dálnice D1 v prostoru čerpacích stanic PHM. Tato zóna je členěna biokoridorem podél potoka, přitékajícího
ze západu do rybníka Komárov, na dvě části. Severní (u dálnice) je koncipována jako nové centrum tohoto
území. Směrem k dálnici jsou v několika etapách navrženy plochy pro komerční funkce (obchod, služby,
technopark).
§ Jižní část volně navazuje na malé sídlo Rozkoš. Nová obytná zóna se rozkládá jihovýchodně od tohoto
sídla při nově navržené uliční osnově. Severně od stávajícího sídla je uvažována menší polyfunkční zóna,
členěná na část východní (bydlení) a část západní (komerční plochy). Proporce funkcí v této části vzhledem
k tomu, že se jedná o výhledové využití, je změnitelná (tj. ve prospěch vyššího zastoupení bydlení).
Část území rozvojové zóny Rozkoš (jih) zasahuje do k. ú. Zdiměřice.
§ Mezi touto zónou a Průhonickým parkem jsou navrhovány plochy pro golfová hřiště. Severovýchodní
část, ležící na k. ú. Hole, jižní na k. ú. Zdiměřice.
Zdiměřice jsou další významnou zónou pro bydlení v řešeném území. Rozvojové plochy jsou podél nově
navrhované silnice, propojující prostor Hole – Rozkoš (nové centrum) se Zdiměřicemi a pokračující dále na
Jesenici.
- 20 -
Historické zahrady a parky 2005
Čestlice
Sídlo je odděleno od ostatního území dálnicí D1, podstatná část k. ú. Zasahuje však na průhonickou
(jihozápadní) stranu této dálnice. Koncepce využití území spočívá v soustředění komerčních činností v pásu
podél dálnice a rozvoj obytné funkce sídla na jeho východní straně. Obě hlavní funkce jsou od sebe odděleny
pásem zeleně, který má též funkci biokoridoru a propojuje dvěma liniemi biocentrum (Průhonický park)
s údolím Pitkovického potoka.
Pro rozvoj komerčních ploch, zejména její větší jihovýchodní části, je nezbytné nové napojení na dálnici
(Čestlice – jih). Je navrhováno v místě stávajícího nadjezdu silnice Dobřejovice – Čestlice doplněním
o připojovací rampy.
Prostorové uspořádání obytné zóny je založeno na ortogonálním principu, rozvíjí již částečně založenou
osnovu. Největší územní rezervy jsou na východním okraji sídla, menší území jsou též na jižním a severním
okraji. Předpokládá se též využití proluk ve stávající zástavbě.
Jesenice
Obec Jesenice zahrnuje sídla:
§ k. ú. Jesenice (hlavní sídlo obce)
§ k. ú. Osnice s dnes prakticky srostlými sídly Osnice a Kocanda
§ k. ú. Zdiměřice se sídly Zdiměřice a Drazdy a Nová Rozkoš
§ (navazuje na sídlo Rozkoš, které je součástí obce Průhonice)
§ k. ú. Horní Jirčany s totožným sídlem, které prostorově navazuje na Dolní Jirčany, jež jsou součástí obce
Psáry
Rozvoj Jesenice je směrován severně směrem k Vestci, východně směrem ke Zdiměřicím.
Rozvoj Osnice je realizován na jižním a severním obvodě sídla (po obou stranách silnice II/101). Plošně
největší lokalitou je Osnice severovýchod rozkládající se jižně území Průhonického parku.
Rozvoj Zdiměřic je realizován jižně, východně a severozápadně sídla, a dále v prostorově oddělených
lokalitách Drazdy, ve vazbě na sídlo Hrnčíře (součást MČ Šeberov) a Rozkoš jihozápadně této osady.
Vestec
Sídlo podél silnice II/603 (stará benešovská) rozvíjí komerční aktivity převážně západně této silnice, bydlení
pak východně silnice ve dvou lokalitách severně a jižně původního sídla.
Dobřejovice
Sídlo mezi dálnicí D1 a silnicí II/101 nad údolím Dobřejovického potoka (pravostranný přítok Botiče).
Rozvojové plochy jsou převážně na jižním obvodě sídla.
Nupaky
Obytné území je rozvíjeno západně a jižně malého sídla, komerční aktivity podél dálnice D1. Do dostavby
MÚK Čestlice jih má obec značně komplikované dopravní napojení.
NAPLNĚNÍ ZÁMĚRŮ ÚZEMNÍCH PLÁNŮ
Od schválení ÚP Průhonice-Čestlice-Zdiměřice již uplynulo více jak 10 let, plány pro ostatní obce v území
byly schváleny poněkud později. Do sledovaného území je žádoucí zahrnout též obce, které nebyly členy
původního sdružení, jedná se zejména o Vestec (před rokem 1990 byl součástí obce Jesenice) a Nupaky
(dříve součást obce Čestlice).
Realizaci ÚP lze sledovat ve dvou hlavních funkčních systémech, tj. v rozvoji bydlení a ekonomických
aktivitách.
V podstatě lze konstatovat, že rozvoj ekonomických aktivit byl značně dynamický. Došlo k vytvoření velkého
počtu pracovních příležitostí, což znamená, že téměř ve všech obcích v území převažuje dojížďka za prací
výrazně nad vyjížďkou. Vyjížďka je vzhledem k nadprůměrné kvalifikaci obyvatel řešeného území (zejména
nově příchozích) nadále poměrně vysoká.
Obce jsou však cílem dojížďky jak ze vzdálenějších území Pražského regionu, tak z velké části též
z okrajových území (zejména z velkých sídlišť) na obvodě hlavního města Prahy.
V období 1991 – 2001 se počet pracovních příležitostí nejvíce zvýšil v Průhonicích (cca 1200), Čestlicích
(cca 850), Jesenici (cca 700) a Vestci (cca 500).
V období po roce 2001 tento vývoj dále pokračoval, a to zejména v zóně Čestlice, kde byly realizovány
významné komerční investice.
Vývoj počtu obyvatel byl ve sledovaném území rovněž poměrně dynamický. Důvodem byla a je rozsáhlá
výstavba RD a částečně též bytových domů. Zde lze sledovat situaci až do konce roku 2004 (k 1. 1. 2005).
V konfrontaci dokončených bytů a nárůstu počtu obyvatel jsou významné disproporce, které jsou způsobeny
- 21 -
Historické zahrady a parky 2005
tím, že značný počet obyvatel si nadále zachovává trvalý pobyt v Praze, příp. v jiných obcích dřívějšího
pobytu. Lze konstatovat, že zejména v Průhonicích a Jesenici je počet trvale přítomných osob o několik set
vyšší než počet trvale hlášených obyvatel.
K nejvyššímu nárůstu došlo ve Vestci, který již překročil v ÚP bilancovaný počet obyvatel (1200).
V Dobřejovicích lze předpokládat, že uvažovaného počtu obyvatel (1000) může být do roku 2010 dosaženo.
Velmi dynamicky se rozvíjí Jesenice, kde bilancovaného počtu (přes 5000 obyvatel) zřejmě může být
dosaženo již před rokem 2010. Velmi málo pravděpodobné je naplnění ambiciózních záměrů malých Nupak
(cca 1200 obyvatel), které přes relativně rozsáhlou výstavbu, nedosáhly ani 200 obyvatel.
Málo pravděpodobný je i rozvoj Čestlic, kde využití východní zóny určené pro bydlení je dlouhodobě
komplikováno majetkoprávními problémy. V rámci ÚP byla zahrnuta do návrhového období i část tzv.
zeleného města v prostoru MČ Benic, která zasahovala na k. ú. Čestlice. Z tohoto velkorysého projektu bylo
však realizováno jen nevýznamné torzo na území Prahy.
Problémem Průhonic je neexistence napojení JZ části území na dálnici D1 (v km 3,7), jehož realizace je zejména
v důsledku zdržovací taktiky některých městských částí hl. m. Prahy (Újezd, Křeslice) oddalována. V tomto
prostoru by mimo komerčních aktivit v pásmu podél dálnice mělo vzniknout nové polyfunkční centrum Průhonic
s poměrně rozsáhlou výstavbou bytů.
Důsledkem neexistence tohoto napojení byl přesun zájmu o komerční aktivity do zóny Čestlice, ale i do
dalších vzdálenějších lokalit při D1 (Modletice-Jažlovice, Strančice-Kunice).
V oblasti bydlení se zájem přesunul v Průhonicích na základě změn ÚP do JV zóny (směrem
k Dobřejovicím). Tato situace se zřejmě promítla i do zvýšené dynamiky bytové výstavby v zónách JeseniceZdiměřice a Vestec a zřejmě i do navazujících území Šeberova a Újezda na území hlavního města Prahy.
Bilance rozvojových ploch a výhledová velikost obcí dle schválené ÚPD
počet
navržený stav 2005 plochy pro
počet
nárůst
nárůst
obyvatel
počet
bydlení
nových
bytů
obyvatel
1991
obyv.
(v ha)
bytů dle 1991-2004 1991-2005
(k r. 2010)
ÚPD
Průhonice
1589
3850
2071
64,0
830
271
482
Vestec
369
1200
1348
24,0
310
408
979
Jesenice
1758
5250
3607
158,5
1900
878
1849
Dobřejovice
425
1000
690
17,6
180
46
265
Nupaky
81
1090
186
24,8
350
132
105
Čestlice
405
1250
455
30,0
370
36
50
nárůst
obyvatel
na 1 byt
1,78
2,40
2,10
5,8
0,8
1,39
STAV ÚPD
- část Jesenice-Osnice - 03/1997
§ Čestlice
- ÚPSÚ schválený - 04/1994
- změna č. 1 již jako ÚPO - 04/1999
- část Horní Jirčany společné s Psáry-Dolní
Jirčany - 07/1998
- nový ÚPO Jesenice - 11/2000
- změna č. 1 - 06/2002
- změna č. 2 zadání
§ Dobřejovice
- ÚPO - 06/2000
- změna č. 1 - 10/2002
- změna č. 2 návrh
§ Průhonice
- ÚPSÚ Průhonice-Čestlice-Zdiměřice04/1994
- změna č. 1 - 12/1998
- změna č. 2 - 08/1999
- změna č. 3 - 07/2002
- změna č. 4 - 06/2004
§ Nupaky
- ÚPO - 12/2002
- změna č. 1 zadání
§ Jesenice
- část Zdiměřice v rámci společné ÚPD
Průhonice-Čestlice-Zdiměřice 04/1994
Ing.arch. Milan Körner, CSc.
- 22 -
Historické zahrady a parky 2005
Význam osobnosti Arnošta Emanuela SILVA Taroucy
(Průhonice 1885-1936) - přínos pro světové kulturní a přírodní dědictví
Antonín Marián SVOBODA
S přihlédnutím k dlouhodobému vývoji můžeme rozdělit 120 let na tři důležitá období - po 40
letech. V prvém počátečním byly položeny základy, většinou se zdůrazňuje založení Průhonického parku
Arnoštem Emanuelem Silva Taroucou, který však záhy přispěl výrazně k založení Společnosti pro podporu
dendrologie Na rozdíl – od tehdejších dendrologických společností – vznikla v Průhonicích pokusná
introdukční zahrada. Rovněž vydávání příruček významně přispělo pro rozvoj parků a zahrad. Ovšem
mimořádná
byla
edice
řady
sešitů,
v nichž
byly
popisovány
známé
parky
a zahrady, např. v prvém to byl park na Konopišti, ale zejména monografie Průhonického parku,
o němž potom před prodejem panství přednášel sám zakladatel. Náhlé úmrtí ukončilo toto odborně
a společensky široce chápané poslání oboru, nyní tak oblíbeného oboru zahradní a krajinářské tvorby,
v rámci péče o životní prostředí. Druhé navazující období 40 let (1927-1962) představuje osobnost Bohumila
Kavky, který zpočátku spolupracoval se zakladatelem parku, ale potom s podporou Ministerstva zemědělství
nově vzniklé Československé Republiky - budoval v Průhonicích zahradnický výzkum. V rámci myšlenek na
budování oboru přišly do Průhonic herbáře Národního musea (Ivan Klášterský 1949-)
Poznámka: nepochybně většina účastník uvedené zná, ale při výročí je vhodné stručně hlavní rysy
připomenout a uložit v textu pro sborník.. Rovněž většina zájemců zná četné knihy, průvodce a sborníky na
něž odkazuji .Názvy pracovišť se budou často opakovat: Výzkumný ústav Silva Taroucy, pro krajinu
a okrasné zahradnictví (MŽP, původně Pokusné ústavy zahradnické MZ, a různé obměny názvu v rámci
ČSAZV a SEMPRA aj.;Botanický ústav AV ČR (zpočátku Geobotanická laboratoř, samostatné pracoviště
Botanická zahrada a posléze sloučené 1968). V průběhu let zde bylo také pracoviště Ústav krajinné ekologie
ČSAV, pokusná zahrada Ústavu biochemie.ČSAV)
Třetí a poslední období 40 let (1962-2005) přineslo výrazné organizační změny, často i složité, takže
v rámci této přednášky se zaměřím - jen a především - na výsledky posledního období po roce 1989.
V Průhonicích v těsné blízkosti hlavního – v minulosti královského města – vznikl zelný pás zahrad.
Po obou březích říčky Botiče, který napájí několik rybníků, se rozkládá na ploše 250 hektarů: Průhonický
park - zpočátku historická Obora a vlastní Park - území upravené záměrně jako přírodní a krajinářský park.
V obci Průhonice byly užitkové zahrady, které nyní slouží pro pokusné výsadby výzkumného ústavu, na
Michovkách potom oddělená část přiléhající k parku – původně ovocná zahrada, nyní botanická zahrada
akademie věd.
Na původních pozemcích panství výzkumná Dendrologická zahrada, na níž navazují - strmé stráně
spadající až k toku Botiče lesem. Celková plocha přesahuje 500 hektarů a je tak mimořádně cenným
přírodním územím.
Pro návštěvníka je však důležité, že může vidět vzácné – cizokrajné a okrasné rostliny, keře
a stromy v přírodním způsobem upravené krajině. Přínos posledního období spočívá však v důkladném
zpracování všech podkladů, jak historie tak současnosti. Průhonický park zakladatel budoval jako
soukromník, položil však cenné základy při introdukci cizokrajných dřevin, které postupně dorůstají a dávají
příležitost pro mnohostranné studium.
Území parku bylo rozdělena na menší části, jednotlivé dřeviny byly určeny, zapsány a změřeny (19621965..), využívají se rovněž časové letecké snímky. Velká pozornost byla věnována Alpinu, které vzniklo
z původního pojetí v přirozený celek. Velmi náročné jsou technické práce, především údržba vodoteče
Botiče a rybníků, které byly poškozeny povodněmi. Zajímavým přínosem je otevření Pamětní síně
zakladateli A.E. Silva Taroucovi
(Edice fotografií 2005)
Popisovat Průhonický Park – zde v Průhonicích je snad odvážné, vždyť každý s kým mluvím
v Průhonicích byl a rád si o svých zážitcích popovídá. Blíží se výročí – 120 let od příchodu hraběte Arnošta
Emanuela SILVA Taroucy do Průhonic, což se přímo nabízí k hlubšímu zamyšlení /D/. Pokusím se v souladu se třemi hledisky - sloučit vývoj a snad i další vývoj kategoriemi: obecného, jednotlivého
- 23 -
Historické zahrady a parky 2005
a zvláštního. Předložím v krátkosti dvě hlediska: podstata Průhonického parku - idea a skutečnost po sto
letech a pokusím se upozornit na význam obecných myšlenek
Podstata Průhonického parku je nyní chápána jako - veřejně přístupný park. Ten byl vytvářen
v blízkosti hlavního – královského města Prahy, čím dále tím více se však stává jejím předměstím, na
neštěstí bez hlubšího zamyšlení. Obec Průhonice ležící na toku říčky Botiče má svůj dlouhý dějinný vývoj.
Při vstupu do parku je unikátní kostelíček – z XII.století, známý především gotickými malbami na zdech.
Zámek – původně tvrz byl na základě přání přestavěn a jeho umělecké pojetí se posléze řadí mezi uznávané
slohy, jako česká renesance – projev životního slohu konce 19.století (ve stejné době staví se v Praze
Národní museum i Národní divadlo, kostel sv. Gabriela a vzdušné zámky Ludvíka Bavorského). Již méně je
známo, že Průhonický Park má dvě části:nejbližší okolí zámku a vzdálenou část, nazývanou historicky
jako Obora /Poznámky A/. Obvykle se vstupuje z obce ozdobnou bránou, prohlédne se budova zámku
a pokračuje proti toku Botiče. Do parku se však vjíždělo – od Prahy čestným vstupem, bránou pod zámkem
po cestě která objížděla louku, z níž byl nejkrásnější pohled na zámek. Po hrázi rybníka, postavené pro
místní mlýn se přichází pod Alpinum, kde čs. zahradníci uctili zásluhy zakladatele pamětní deskou cesta
pokračuje mezi lesnatými svahy a loukami s několika peřejemi. Pozornosti však uniká druhá část, historicky
nazývaná Oborou, která je krajinářsky ještě významnější. Na začátku je rybník Labeška, a spleť cest a pěšin
dovede návštěvníka až na nejzazší konec parku – k výhledu na rybník Bořín (byl připojen – jako poslední až v roce 1908).
Na území Čech a Moravy je celá řada parků a zahrad, jen některé můžeme zařadit do širokého
proudu přírodních a krajinářských /E/. Zakladatel A.E.SILVA Tarouca - je znal, protože jeho záliba
v myslivosti ho přiváděla v různém ročním období na společné hony, ale i na samostatný lov vysoké zvěře.
Po letech se můžeme jen domýšlet, z čeho zakladatel vycházel. Zcela jistě to byl park v rodném sídle
v Čechách pod Kosířem (Dílo Františka SILVA Taroucy /DC/. V knihovně se zachovalo dílo Hermanna
Puecklera, který téměř o století dříve získával poznatky v Anglii a potom vytvořil unikátní evropský parku
v Muskau- Mužakově ( rukopisné poznámky Silva Taroucy jsou v díle Petzolda, který v budování parku
Muskau pokračoval). Nesporně bylo známo přírodní a krajinářské území Orlice-Woerlitz, zahrnující
několik samostatných parků a uměleckých budov. Hledáme-li však společné, kromě reality jednotlivého,
příp. zvláštního, je společné obecná skutečnost, že Pueckler napsal a tiskem vydal nejen podrobný popis
svých záměrů,ale připojil názorné kresby, pohledy a výhledy (vista). Je však vhodné upozornit, že v té době
se ještě v Evropě nebyly introdukovány a nepěstovaly se častěji cizokrajné okrasné dřeviny (Zander), naproti
tomu na základě společenské potřeby spolupracoval na úpravách parků i krajiny (např. Babelsberg u
Postupimi, kde je česká Nowa Wes. Průhled na Buchberg u Výmaru, aj. /EA). Zakladatel Průhonického
Parku ve svém širokém pojetí založil Rakousko-Uherskou dendrologickou společnost (Vídeň 1908) získal ke
spolupráci předního evropského dendrologa Camilla Schneidera a společně vydávali sešity v nichž byly
popisovány parky a zahrady na území Čech, Moravy, Rakouska i Uherska. V prvém sešitě sám Silva
Tarouca popisoval Průhonický Park (rok 1908, tedy necelých dvacet let po prvých krocích) záměry a
způsoby tvorby /AA/. Mimořádně cenný je podrobný plán Průhonického parku, který byl tak dokonalý, že i
nyní věrně zobrazuje hlavní prostorové řešení. Tímto se stal Průhonický Park společným majetkem
světového kulturního dědictví. Uvedené období bývá označováno jako dlouhé století (viz Pavel Zatloukal),
připojím
tedy
i
vše
jednotlivé
a obecné – související v Průhonickým parkem, lépe řečeno s dílem Arnošta Emanuela SILVA Taroucy,
který v roce 1928 prodal panství se zámkem, včetně parku a zahrad, ale i všech cenných rostlin.O tento
základ se však měla spíše starat nadace.
V současnosti může význam díla zdůraznit obecné snahy – poznat, popsat cenný přínos a předložit
k uznání v rámci Světového kulturního a přírodního dědictví, na základě charty UNESCO z Paříže
1972.
Vraťme se však do Průhonic V době zakládání a rozvoje přírodních parků (Muskau) dědictví kulturní
a přírodní – nebylo objeveno. V Mužákově se tak stalo až později a známe unikátní dílo Arboretum
Muscaviense (Petzold Kirchner 1864). Rovněž v našich parcích a vrcholil zájem o pěstování cizokrajných
rostlin – jak skleníkových, tak trvalek, keřů a stromů až v polovině 19.století ( Sychrov ) V Průhonicích byly
založeny záhy pokusné introdukční zahrady dendrologické společnosti (zpočátku Rakousko-Uherské,
později je převzala Československá Dendrologická Společnost /C,B). Studiem dokladů (např. ceníků
a ročenek) zjistíme, že se v dalším období – jak do r. 1914 (začátek I.světové. války), ale především později
až do začátku II.světové války pěstovaly všechny do úvahy přicházející rostliny, které byly získávány
i samostatnými expedicemi, např. na Kavkaz nebo do Číny (Schneider), nebo výměnou s předními znalci.Ve
vlastním pojetí plnily sny zakladatele úlohu výzkum, byly součástí širokého zájmu o poznání světa,
vytvářely předpoklady podobně jako Národní museum nebo akademie věd. Toto všechno umožnilo, aby se
- 24 -
Historické zahrady a parky 2005
zde postupně soustředily pracoviště - ústavy, jako výzkum okrasných rostlin, herbáře bot odd. Národního
Musea, Botanický ústav ČSAV. Vývoj zahradní kultury, jako součást rozvoje civilisace a životního slohu
se přikládáním všech předcházejících myšlenek, idejí a poznatků i když nebyly vysloveny jako zákon či
pravidlo. Nezbývá než připomenout, že pěstování rostlin je nyní nezbytné pro studium biologické podstaty
života. Poznání bohatství rostlin začínalo tím, že lidé jednotlivé užitkové rostliny využívali jako potravu,
postupně je popisovaly, nejen ve svém okolí, ale i dalekých nově objevovaných zemích a začali je pěstovat aniž bych chtěl nosit sovy: uvědomují si všichni - kolik našich hospodářských rostlin pochází z Ameriky? Ve
všech zemích světy byly vlastně dokončeny Květeny, jejichž těžiště spočívá především na poznání rostlin
domácích a dosud v přírodě rostoucích. Současně se rozvíjelo studium rostlin introdukovaným, kolik
objevů z jejich života se objevilo, kolik kříženců vzniklo? Pro názornost jediný příklad – jinan dvoulaločný,
nyní známé léčivo, roste jako statný strom, neznáme však spolehlivě žádné určité místo jeho původu,
pěstoval se v Číně u klášterů, byl introdukován do Evropy a nyní se pěstuje nejen v botanických zahradách,
ale také parcích i soukromých zahradách. I při největší pečlivosti se asi nepodaří sestavit přehled
uveřejněných prací a poznatků, které objasnili často samotné základy života – evoluci na Zeměkouli. Může
se namítat, že ani sám zakladatel Průhonického parku, samozřejmě včetně pokusných zahrad - ani sám
nevěděl jak významný základ položil, víme to však především my současníci. Každé výročí upozorňuje na
jednotlivosti, které v běžném životě mohou unikat, zdůrazňují zvláštnosti, ale celkově vše směřuje k poznání
obecného
Příklad byl položen – kdo se připojí, nejen studiem, ale tvůrčím rozvíjením myšlenek?
Na dějinném rozvoji se zúčastnilo mnoho lidí, kteří byli většinou zapomenuti. Nyní uváděné
myšlenky předpokládají také zájem o spolupráci mnoha zájemců a odborníků různého zaměření. Získávané
poznatky se mohou představit na příštím kongresu TVÁŘ naší ZEMĚ a rovněž na samostatných seminářích
Dílo SILVA Taroucy – jak můžeme na předloženém průřezu vidět zaslouží pozornost nejen evropskou, ale
i světovou, je však vhodné na základě poznatků upozornit zájemce – ti zvláštní to vědí, ale především
širokou veřejnost, která sem přijíždí na kratší nebo i delší návštěvy.
SILVA TAROUCA
Arnošt Emanuel SILVA Tarouca (1860-1936) předci rodiny da SILVA pocházeli z Portugalska a byli
diplomaté u Rakouské vlády. Po zakoupení panství v Čechách pod Kosířem (1768), zastávali významné
funkce. Známý je Bedřich SILVA Tarouca, kněz, který přiváděl Josefa Mánesa na Moravu a zúčastnil se
národního společenského života (na sněmu v Kroměříži 1848 uveřejnil výzvu na zachování jednoty Čech
a Moravy).
Založením Průhonického parku se A.E.Silva Tarouca zasloužil o rozvoj studia cizokrajných
rostlin a dřevin. V letech 1885-1936 zpočátku sám a potom jako čestný spolupracovník řídil celkové
prostorové řešení - jednotlivé výsadby alpínek, keřů, listnáčů – keřů i stromů. Ve Vídni založil RakouskoUherskou dendrologickou společnost – pro studium dřevin a krajinářskou tvorbu (1908), současně s tím pro
pěstování těchto vzácných - a často nově objevovaných - druhů založil také Pokusnou introdukční
zahradu v Průhonicích, kde se tyto dřeviny pěstovaly./C/ Velkou zálibou byla myslivost, o níž napsal dvě
knihy.. O své práci v parku uveřejnil podrobný popis svých záměrů a plánů (vyšel poprvé v roce 1909,
v prvém sešitě nové řady:Parky a zahrady Rakouska-Uherska, v níž byly popisovány významné parky
v Čechách, na Moravě Rakousku a Uhersku /A/. O svých poznatcích při pěstování a výsadbě okrasných
rostlin sepsal – společně s Camillo Schneiderem – tři knihy, které vyšly jako příručky pro členy
dendrologické společnosti. Velkorysé záměry vyžadovaly spolupráci, tak získal významného dendrologa
Camillo Schneidera, autora světově významných dendrologií, Wilhelma Kriechbauma, který byl později
ředitele zahrady horských rostlin Štýrském Hradci. Mezi spolupracovníky byl rovněž zakladatel Arboreta
Mlyňany - Stefan Ambrozi-Magazzi
O životě a díle pojednávají příspěvky uveřejněné k úmrtí ale především ke stému výročí v roce
1985 /G/, nyní se můžeme s dalšími doklady seznámit v pamětní síni na malém nádvoří zámku.
PRŮHONICKÝ PARK
V blízkosti Prahy vytvořil na svém panství Arnošt Emanuel Silva Tarouca velkorysý přírodní
a krajinářský park /A/. Umožnilo to území, kterým protéká říčka botič, která odhalila několik skalek
a strmých svahů. Průhonický Park vznikal – ve srovnání s evropskými parky – poměrně pozdně, zakladatel
znal přední dílo Hermanna Puecklera a jeho krajinářsky upravené rozsáhlé panství v Muskau (Mužakov leží
na řece Odře/ Nise v Lužici), které zakladatel podrobně popsal doplnil mnoha kresbami prostorového řešení.
Záliba v myslivosti umožnila seznámení s mnoha přírodními parky – v různou roční dobu
v Čechách i na Moravě, znal důvěrně park v rodném sídle na Čechách pod Kosířem, kde jeho starší bratr
František pokračoval s započatém díle, jak sám popisuje v příspěvku (Der Park – eine Studie 1894 /DC/
- 25 -
Historické zahrady a parky 2005
V průběhu let prošel Průhonický Park několika zkouškami, jako byly dvě světové války byla však zachována
návaznost – Silva Tarouca předával své zkušenosti novému řediteli Bohumilovi Kavkovi, když v roce 1928
– po zakoupení Průhonic – bylo zde zřízeno pracoviště pro zahradnický výzkum, rozvíjela se také pokusná
dendrologická zahrada, vedená Františkem Zemanem. Význam Průhonický Park posílilo převzetí mezi
pracoviště ČSAV (1962-dosud), což dovolilo zpracovat a hodnotit introdukované dřeviny. V budově zámku
byly zpočátku pracovny zahradnických ústavů (ovocnářský, zelinářský a okrasných rostlin), dále herbáře
botanického oddělení. Národního musea, v rámci ČSAV – Geobotanická laboratoř, Botanická Zahrada
a nyní spojené jako Botanický ústav AV ČR. V návaznosti na vývoj byla na zahradě Dendrologické
Společnosti vybudována Dendrologická zahrada, v níž v novém prostorovém uspořádání byly vysazeny
soubory okrasných dřevin, jehličnatých, listnatých, stromů a keř, rovněž rhododendronů a tím se řadí mezi
přední arboreta./CB/. Pro další studium byla zpracovány a vydány početné práce, např. sborníky příspěvků
ke stému výročí (1985), průvodce, přehledy dřevin (Zprávy BZ ČSAV 1964-) průvodce ad.
Ve srovnání s činností jiných Dendrologických společností, je přínos pokusné – introdukční
zahrady v Průhonicích s výsadbou mnoha cenných cizokrajných dřevin do Průhonického parku - zcela
mimořádný. Většina stromů a keřů zde již sto let zdárně roste a v přirozených podmínkách, kvete, přináší
plody i klíčivá semena. Mnohé z nich byly využity pro křížení a získávání okrasných odrůd, i když celkově tyto možnosti tak velkorysého cílevědomého pokusu nebyly vždy a dostatečně využity.
Současný park a zahrady ukázaly nejen praktickou cestu krajinářské tvorby, ale společně
s uveřejněnými pracemi položil základy pro mnoho dalších parků. Pracovníci Průhonického parku se
zúčastnili snah při ochraně přírody a památek - především historických zahrad - jako světového kulturního
a přírodního dědictví, pro něž je mimořádně důležitá soustavná péče.
POZNÁMKY
(podrobné údaje poskytne autor E-mail a.m.svoboda @quick.cz, případně a.m.svoboda @seznam.cz,
viz též www.zahrady.org)
A/ Průhonický Park
SILVA Tarouca A.E. :Der Pruhonitzer Park (1908, reed. A.M.Svoboda 1985+pl.color), - Gartenanlagen
Oesterreich-Ungarns. Wien 1908/1:31-50, obr., pl..2 (česky: Aktuality VUKOZ /Průhonice 1985:52-68, obr.)
KAVKA Bohumil, ed.: Národní park a botanická zahrada v Průhonicích. -Praha 1959:1-161, foto, mp.:
SVOBODA A.M.: Park Průhonice. Přírodovědecký a naučný průvodce o dějinách, stavebních památkách a
botanických výzkumech. .-Praha 1969:1-24, foto., pl./res.angl.,něm.,rus.,šp./
100 let Průhonického parku a zahradnických tradic v Průhonicích. Helebrant Ludvík, red. –Aktuality
VUKOZ Průhonice 1985:1-223, obr.,pl., lit.
Průhonický park; Botanická zahrada; Dendrologická zahrada. Svoboda A..M. -Parky a zahrady v
Čechách, na Moravě a ve Slezsku. .–Libri, Praha 1999:359-367, pl.,lit. /Poznámka. Původní autorův text byl
bez jeho vědomí a souhlasu výrazně změněn, např. vzácné dřeviny Průhonického parku (označené na dílčích
mapkách čísly), byly začleněny do slovníku - mezi vybrané i zdárně rostoucí druhy a kultivary, nezařazen
zůstal původní barevný plán ?!; dále vynechán byl popis krajiny v blízkém okolí Telče aj./ Druhé vydání
v roce 2004 bylo - na základě požadavku nakladatelství LIBRI - ponecháno bez doplňků.
B/ Dřeviny – okrasné a introdukované
Výsledky introdukce okrasných jehličnatých dřevin v Průhonicích.. –Introdukce okrasných listnatých
dřevin. -STUDIE ČSAV, Praha 1981/12:151-157, lit. /cf. Výsledky introdukce jehličnatých dřevin
v Průhonicích. –Čas.Slezského musea, Opava : 1973/C:37-49
Výsledky introdukce listnatých dřevin v Průhonicích -Introdukce okrasných listnatých dřevin.
-STUDIE ČSAV, Praha 1981/12:124-130, lit.
C/ Dendrologická zahrada
Dendrologická společnost a její Introdukční spolková zahrada 1909/ -80.výročí založení/ Význam
zahradnických tradic v Průhonicích.. Helebrant Ludvík, red. .-Aktuality VUKOZ Průhonice 1989:1-115
//Viz také: Zprávy Botanické Zahrady ČSAV, Průhonice 1965/1:49-50/
Dendrologická zahrada Výzkumného ústavu Silva Taroucy pro krajinu a okrasné zahradnictví; Tábor Ivo,
Součková Marie. Průhonice 1995:1-176, pl.2
- 26 -
Historické zahrady a parky 2005
D/ SILVA Tarouca
Arnošt SILVA Tarouca (1860-1936) Dendrologická společnost a Spolková zahrada v Průhonicích.
/Schneider Camillo, Dendrol.společnost-lit./. Svoboda A.M. –Zprávy Botanické zahrady ČSAV,Průhonice
1965/1:39-50
Arnošt Emanuel SILVA Tarouca, zakladatel Průhonického Parku, president Dendrologické společnosti.
Helebrant Ludvík, Svoboda A.M. -Aktuality VUKOZ Průhonice 1989:55-57, foto, lit.
František SILVA Tarouca: Zámecký park v Čechách pod Kosířem a dílo Františka SILVA Taroucy.
Svoboda A.M. –Historické zahrady Kroměříž 2004:49-51
Bedřich SILVA Tarouca: Provolání na sněmu v Kroměříži 1848. –Historické zahrady Kroměříž 2004:50-1
E/ Evropské přírodní a krajinářské parky
Parky Jižních Čech – Červený Dvůr. Red. Svoboda A.M., Pavlátová Marie, Helebrant Ludvík
Sborník příspěvků semináře. -Červený Dvůr 1991:1-200, pl.lit. /Muskau-Mužakov, Woerlitz-Orlice/
Zahrady a parky – Světové kulturní a přírodní dědictví UNESCO /Paříž 1972/;. Krajiny a zahrady –
staré vzácné knihy. Klatovy 2004/30:174-175
F/ HISTORICKÉ PARKY A ZAHRADY (přehled seminářů od roku 1964 – 2003)
Památkový fond historických zahrad: Semináře o historické zeleni. Praha 1964…. Svoboda A.M.
–Zahrady a parky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. –Libri,Praha 1999.45-46
Semináře o historických zahradách a parcích. (Přehled). Svoboda A.M. Česká Lípa 2003:41-42
Ing. Antonín Marián Svoboda, CSc.
Hrabě Arnošt Emanuel Silva Taroucca a Trmice
Pavel HUŠEK
Trmice – město se zámkem a parkem, v bezprostřední blízkosti Ústí nad Labem jsou právem
zařazeny do okruhu působnosti Silva Taroucca. Archivní doklady o jeho činnosti v zámeckém parku však
chybí. Přesto z dějinného vývoje událostí na konci 19. a na začátku 20. století, zaznamenaných v jiných
souvislostech, lze vyjádřit jisté domněnky o jeho pobytu v Trmicích a jeho působení též v zámeckém parku.
Nejprve něco k historickému vývoji šlechtického sídla v Trmicích podle dochovaných zpráv.
První písemná zmínka o Trmicích je z r. 1264. Trmice se stávají centrem většího okolí.
V r. 1330 dávaá Jan Lucemburský nedaleké krupské panství do držení pánů z Koldic. Sídlem panství se
stávají Trmice, které byly od počátku své doložené existence královským lénem. Během staletí se zde
vystřídala řada majitelů. Pro naše téma jsou důležité zprávy o rodu Nostitzů, pocházejících z Horní Lužice.
Do Čech přišli počátkem 16.století. Zakladatel rienecké větve Jan Hetwig Nostitz, působil v Čechách od
r.1628. V r.1662 koupil trmické panství. To po jeho smrti získává jeho mladší syn Václav Desiderius
Nostitz-Rieneck. Ten nechal zbudovat v Trmicích raně barokní zámek.
První historické údaje o zahradě mají úzkou vazbu na starší panské sídlo – tvrz (k roku 1590),
později na menší šlechtické sídlo – raně barokní zámek, vybudovaný přestavbou horní tvrze kolem roku
1692. Zámek se nacházel na ostrově, mezi obloukem řeky Bíliny mlýnským náhonem. Mostem přes náhon
byl komunikačně propojen s areálem statku. Zahrady kolem zámku, nejprve spíše užitkové, byly později
přeměněny rozšířením na přírodní park. Tehdejší zámecký park zaujímal též navazující prostory západně při
statku. Na jeho jižní straně byla v ose panského domu založena pravidelná zahrada obdélníkového tvaru
o rozměrech 175 x 65 m, se dvěma rondely na ose a dvěmi zděnými stavbičkami při jižní ohradní zdi. Při
břehu řeky, v cípu pozemku mezi parkem a zahradou se nacházel skleník se zázemím a obydlí zahradníka.
Zahrada byla půdorysně členěná na jednotlivé, většinou obdélníkovité plochy a výškově oddělena ve
východní část opěrnou zdí s prostorným schodištěm v ose zahrady.
(Doloženo stabilním katastrem a obrazovou dokumentací). V té době (1/2 19.století) byla horní část
zahradních ploch již osázena ovocnými stromy.
Při dělení rodového jmění na koni 18.století přecházejí Trmice do vlastnictví Jana Gabriela
Nepomuka (24.3.1768 – 22.10.1840). Z jeho druhého manželství s Antonií Josefou rozenou Šlikovou, se
23.srpna 1807 narodil v trmickém zámku syn Albert (též uváděný jako Albrecht František). Ten získal
18.ledna 1839 od svého otce správu veškerého majetku (kromě Průhonic a d. též Trmice). Albert Nostitz se
- 27 -
Historické zahrady a parky 2005
do historie Trmic zapsal nejvýrazněji. Po studiu práv na Karlově univerzitě se sice vydal v roce 1828 na
úřednickou dráhu (úředník českého zemského gubernia, 1834 krajský komisař). Zasloužil se velmi o rozvoj
českého hospodářství (r.1830 založil v Trmicích pivovar, r.1850 cukrovar). Aby se mohl věnovat
rozvíjejícímu se průmyslu a zejména těžbě uhlí v severních Čechách, opustil v roce 1840 státní služby a od
roku 1841 se stává aktivním těžařem hnědého uhlí. Od r.1856 stál v čele akciové společnosti pro vybudování
Ústecko-Teplické železnice a v jejím čele zůstal i po jejím dobudování jako předseda správní rady až do
r.1870. Rozrůstající se hospodářské aktivity Alberta Nostitze přiměly k tomu, aby byl blíže těmto činnostem
v severních Čechách a usadil se trvale v Trmicích, kde v letech 1864 – 1867 zastával dokonce funkci
starosty.
Starý zámek byl Albertovými předchůdci málo navštěvovaný, dosud byl využíván především jako
letní sídlo Nostitzů. Pro trvalé bydlení, ale zejména ani pro reprezentaci už nevyhovoval. Vzhledem ke
svému postavení potřeboval nyní hrabě Albert Nostitz také odpovídající šlechtické sídlo. Rozhodl se proto
postavit v Trmicích nový zámek. Podle návrhu vídeňského architekta Heinrich Ferstela byla stavba zahájena
v roce 1856 a dokončena 1863. Nový zámek byl posazen přímo do upraveného prostředí tehdejšího parku, na
horní stupeň jeho pravidelné zahrady. Výškový rozdíl umožnil v zámku vytvořit ve zvýšeném přízemí
reprezentační prostory a rozvinout zde honosné zahradní průčelí s dvouramenným schodištěm s přímým
vstupem do parku. Zámek nese rysy italské renesanční vilové architektury a současně anglické pozdní
(alžbětínské) gotiky. Výstavbou zámku zasažená pravidelná zahrada již nevyhovovala, proto na jejím místě
a západním směrem až k řece, byl založen nový přírodní park. Tím došlo ke spojení s původním parkem
barokního (starého) zámku. Nový park byl později dále ještě rozšířen i za řekou Bílinou a obě části spojeny
pěší lávkou. Také staré zahradnictví bylo zbořeno a postaveno nové, za mlýnským náhonem.
V architektonické jednotě se zámkem byl zde postaven zajímavý skleník, vedle zahradnický domek
s kotelnou a zřízen nový reprezentační vjezd do parku přes nově vybudovaný most přes mlýnský náhon.
Ještě před dokončením této celé stavební činnosti se Albert Nostitz, jako čtyřiapadesátiletý oženil
(24.2.1862) s Adélou Puteani (26.3.1823 – 28.11.1904), vdovou po Josefu hraběti Sweerts-Sporck. Měli
spolu jedinou dceru Marii Antonii Gabrielu (30.11.1863 – 23.7.1934).
Vyvrcholením velkolepé stavební činnosti Alberta Nostitze v Trmicích, bylo bezesporu ke konci
roku 1863 narození dcery a jediné dědičky správy majetku, který přinesla věnem do manželství s hrabětem
Arnoštem Emanuelem Silva Taroucca (3.1.1863 – 15.8.1936). Svatba se uskutečnila 15.června 1885.
Naproti tomu, co v Průhonicích v té době byl zámecký park neudržovaný, vše zarostlé
a přerostlé, v Trmicích se park skvěl ve své kráse a těšil se pozornosti jeho majitelů i jejich hostů. Nebylo
proto snad ani důvodu zasahovat příliš do udržovaného trmického parku, ale věnovat se spíše
neudržovanému parku průhonickému. Nezbytné stavební úpravy a přestavba průhonického zámku pro trvalé
bydlení mladého šlechtického páru, však byly důvodem k jejich dočasnému pobytu na zámku v Trmicích.
Nakonec i podnikatelské činnosti na severu Čech byly dalším důvodem bydlet alespoň zpočátku v Trmicích.
I přes stěžejní zájem hraběte Silva Taroucca na obnovení a úpravách průhonického parku, jistě věnoval svoji
pozornost též parku trmickému. Lze předpokládat, že jeho přičiněním byl park rozšířen za řeku Bílinu
a obohacen dendrologicky zajímavými dřevinami.
V roce 1919 prodala Marie Antonie Silva Taroucca – Nostitzová zámek s parkem ústeckému továrníkovi
Wulfrumovi. Téhož roku u příležitosti zlaté svatby Karla a Hermíny, věnují manželé Wolfrumovi zámek
s parkem za symbolickou jednu korunu městu Ústí nad Labem pro účely muzea.
Ústí nad Labem 3.6.2005
Ing.Pavel Hušek
Hrabě Arnošt Emanuel Silva Tarouca a Bečov nad Teplou
Jiří ŠINDELÁŘ, Naděžda SOCHOROVÁ
ÚVOD
Bečov nad Teplou je místem se slavnou a bohatou minulostí a rozvíjející se současností. Nachází se
v Karlovarském kraji mezi Karlovými Vary a Mariánskými Lázněmi, v krásné krajině CHKO Slavkovský
les. Předkové nám zde zanechali v podobě technických, uměleckých a přírodních památek jedinečná díla své
doby. Výsledkem jejich umu, citu a snahy byla díla působící jednak bezprostředně po vzniku, ale taktéž
hodnoty jejichž pravá síla je patrná působením času.... a vždy doufali a věřili, že jejich dílo nepřijde
v niveč....
- 28 -
Historické zahrady a parky 2005
Mezi díla, jejichž výsledek je ovlivněný především časem a soustavnou, nikdy nekončící péčí, jsou díla
zahradní a krajinářské architektury. O jejich kráse, proměnách, dynamice a pomíjivosti toho již bylo
konstatováno a napsáno mnoho. Stavebník může své dílo vidět v plné kráse téměř okamžitě, ale zahradník
a milovník přírody si na výsledky snažení musí počkat…
II. ARNOŠT EMANUEL SILVA TAROUCA A BEČOV…
K nevýznamnějším památkám Bečova, kromě městské památkové zóny, národní kulturní památky
gotického hradu a barokního zámku a relikviáře sv. Maura, patří historické zahrady a parky.
Přestože se archivní prameny zmiňují o barokní questenberské zahradě s oranžériií a vodními kaskádami,
dochované a zdokumentované jsou až zahradní úpravy z období vlastnictví posledního bečovského rodu
Beaufort Spontin. Během 19. a 20. století tak byly doplněny a vybudovány zámecké terasové zahrady, hradní
park, zahrada letního sídla Komtesvilly a rozsáhlé alpinum a botanická zahrada. Kultivována byla i okolní
krajina, kde vznikly stezky s výhlídkami na významných skalnatých útvarech.
Kosmopolitní rod Beaufort Spontin, pocházející z belgického prostředí, se světově proslavil jednak
na poli přírodovědných poznatků (rostlina Beaufortia, Beaufortova stupnice síly větru), objevitelském
a geografickém (Beaufortovo moře), tak i uměleckém (Relikviář sv. Maura) a zahradnickém (Bečov).
K rozvoji zahradnicky a krajinářsky upravených ploch v Bečově pak došlo především za posledního,
trvale v Bečově žijícího majitele Judr. Jindřicha, 5. vévody a knížete z Beaufort Spontin a jeho ženy Marie.
Pro pochopení propojenosti příbuzenské a zájmové mezi rody Beaufort Spontin a Silva Tarouca je důležité
právě osoba manželky Jindřicha - komtesa Marie Adelheid Silva Tarouca. Ta se narodila 26. června 1886
v Tuermitz a zemřela 12. července 1945 v Bečově, kde je pochována a o její hrob je pečováno. Za Jindřicha
se provdala 3. února 1910 v minoritském kostele ve Vídni a otcem Marie nebyl nikdo jiný, než slovutný
hrabě Arnošt Emanuel Silva Tarouca…
Rodičovská příbuznost mezi hrabětem Silva Taroucou a Marií Beaufort-Spontini tak vedla
k vzájemné spolupráci i na poli přírodovědném. Silva Tarouca byl bečovské rodině rádcem
a spolupracovníkem. Bohužel se doposud nepodařilo získat přímé dokumenty o Arnoštových návrzích
a nápadech pro Bečov, je však velice pravděpodobné, že byl při realizaci bečovských zahradních úprav
nápomocen nejen členům své rodiny, ale též vrchnímu zahradníkovi Johannu Koditkovi, který se o něm
velmi často zmiňoval a měl jej jako vzor a průhonické dílo za cíl. Při pobytech v Bečově si hrabě Silva
Tarouca rád prohlížel postupující práce jak na zámeckých zahradách tak na samotném alpinu. Řada
získaných rostlin putovala z Průhonic do Bečova, kde byly pod dohledem vrchnostenských zahradníků dále
sledovány, aklimatizovány a množeny. Hrabě Arnošt Silva Tarouca se taktéž zajímal o úspěchy
Beufortského panství na jednotlivých zahradnických výstavách, které se konaly v Karlových Varech
a Chebu. V roce 1920 to byla expozice chryzantém, 1921 výstava plánů a návrhů bečovského alpina
a kolekce řezaných květin, 1923 expozice realizací zahradní architektury, 1924 expozice kolekce jiřin, floxů,
trvalek, hrnkových a řezaných květin včetně prezentace nápadů a plánů v zahradní architektuře, 1930
samostatná expozice alpinek a úprav v bečovském alpinu („…což byla veliká zajímavost…“).
V Bečově hrabě Silva Tarouca taktéž pracoval nejen na poli přírodovědném, ale též politickém.
Bečovský archiv obsahuje obsáhlý fond jeho korespondence jako poslance za Konzervativní stranu
velkostatkářů v Království Českém a jako předsedy Národohospodářské komise panské sněmovny říšské
rady. Součástí jsou i jeho deníky, volební certifikáty, doklady o zvolení, osobní legitimace, tištěné a psané
projevy. Zajímavá je korespondence s Dr. Karlem Kramářem a přípravy na audienci u císaře.
Po smrti hraběte Silva Taroucy, 15. srpna 1936, byl zeť Jindřich požádán Dr. Júliusem Komárkem,
profesorem Karlovy univerzity, k zaslání bližších životopisných údajů, včetně seznamu autorské literatury
a fotografií.
III. ZÁMECKÉ ZAHRADY A PARK
Po barokním období za vlády Questenberků, došlo k dalším rozsáhlým úpravám zahradního prostoru
až od období druhé poloviny 19.století do 40.let 20.století za vlády rodu Beaufort Spontin. Do roku 1870
nemělo bečovské panství plnohodnotné zahradnictví. Tehdejší majitel vévoda Bedřich, velký milovník
zahradního umění, se proto rozhodl zbourat starý zámecký pivovar a na jeho místě pak vybudoval malé
zahradnictví. Na severní straně hradního ostrohu vykoupil celou část podhradí a vybudoval přírodně
krajinářský romantický park o rozloze 2,4 ha.
Na jižní straně zámeckého areálu, před budovou zámku na místě původního příkopu, pak byla
rozvíjena formální okrasná zahrada ve formě terasovitých zahrad, částečně podle plánů architekta Zítka. Tyto
zámecké zahrady jsou tak vybudovány jednak na unikátních barokních terasách (kolem roku 1750) a též na
- 29 -
Historické zahrady a parky 2005
terasách vzniklých v 19. století. Vzhledem k tomu, že panstvo žilo v Bečově v 19. století jen přes léto, tyto
úpravy plně postačovaly. Poté, co se rodina Beaufort Spontin (Jindřich a Marie) natrvalo usídlila v Bečově,
došlo k dalším náročnějším úpravám zámeckých zahrad především dle návrhů a plánů Johanna Koditka za
odborného přispění hraběte Silva Tarouci.
Zámecké zahrady se skládají z 6 úrovní teras, které svým charakterem navazují na zámeckou budovu
a most přes hradební příkop. Zámecké terasy jsou jedinou realizací rozsáhlého projektu přestavby sídla od
architekta Josefa Zítka z doby kolem roku 1880. Všechny terasy jsou opatřeny balustrádami z nakoso
postavenými žulovými sloupky. Na nejspodnější terase, na místě bývalého pivovaru, je dle Koditkova
projektu oválný betonový bazén, původně s vodotryskem. Druhá terasa je situována pod oběma stranami
mostu a je plošně největší. V současnosti je členěna parterovými travnatými plochami bez ostatní vegetace.
Mezi zámkem a kuchyní je snad pozůstatek barokních kaskád. Třetí terasa je v současnosti kromě skalního
výchozu zadlážděná, přičemž na ní byl původně od roku 1929, vzhledem k úspěšnému hospodaření
zahradnictví, vybudován nový, na svou dobu nejmodernější skleník. Na čtvrté terase je elipsovitá fontána
v nice a parter je řešen obdélníkovou travnatou plochou. Na páté, barokní, terase byl kruhový bazén
s vodotryskem, na šesté pak hranolovitá kašna pod hradní hláskou. Jednotlivé terasy jsou přístupny po
kamenných schodištích.
IV. ALPINUM A BOTANICKÁ ZAHRADA
Samotná historie alpina se začala psát až po vzniku Československé republiky. Výrazným impulsem,
kromě botanických zájmů bečovské vrchnosti podpořených tchánem Arnoštem, to byla především provedená
I. pozemková reforma, která donutila některá vrchnostenská zahradnictví ukončit svou činnost, či se
přetransformovat a přizpůsobit novým podmínkám. Bečovské panství se tak zmenšilo z 10.000 ha na 3.000
ha. Mnoho starých zkušených zahradníků bylo propuštěno do výslužby, kde často sledovali jak jimi
zvelebovaná zahradnictví a zahradní díla pustnou. To naštěstí nebyl osud bečovského vrchnostenského
zahradníka Johanna Koditka podle jehož plánů bylo v letech 1918 - 1935 na západním konci města
založeno nové zahradnictví, alpinum, trvalková zahrada a přírodně krajinářský park.
Majitelé bečovského panství – manželé Beaufortovi si přáli vybudovat moderní zahradnický podnik
se skleníky, zeleninovou zahradou, okrasnou a lesní školkou. Vybrán byl tedy údolní pozemek o velikosti
2,5ha, deset minut chůze od zámku. Zadání se úspěšně zhostil vrchnostenský zahradník Johann Koditek. Už
během provádění výstavby zahradnictví měl vévoda přání získat i sousední, hospodářsky nevyužívaný svah,
a celé dílo rozšířit. Po překonání mnoha lidských i byrokratických obtíží byl svah o velikost 19 ha v letech
1925 a 1927 zakoupen a započato s přípravou projektů. Johann Koditek se netajil strachem z pozemkových
reforem, která zasáhly i průhonický park, s tím, že „…když není jisté, zda se stát bude starati o dílo jeho
excelence Sylva – Tarouci, chci zbudovati takové alpinum, které co do velikosti a výčtu druhů předčí
alpinum průhonické…“.
V letech 1925 – 1926 tak bylo přesunuto přes 7.000 m3 materiálu, obnaženy skalní výchozy,
z místních kamenů byly citlivě vystavěny cesty (celková délka cest 720m), terasy a sbírková oddělení.
Kolem různě širokých cest vzniklo 26 částí se slunečnými, polostinnými a stinnými polohami.
K samotným výsadbám bylo přistoupeno v roce 1927, přičemž byla lokalita rozdělena do
36 oddělení. Na začátek bylo osázeno 300 druhů, přičemž od každého druhu byly sázeny dva kusy. Každý
rok pak byly další a další rostliny dosazovány, takže v roce 1931 již v zahradě rostlo 321 rostlinných rodů
v 1005 druzích. Ve stejném roce pak vznikla ještě část zvaná „alpská louka“, kde bylo vysázeno dalších
téměř 300 druhů. Započato bylo i s výsadbou mokřadních rostlin, přičemž byl pro ně tvořen speciálně
míchaný substrát z rašeliny a lesní hrabanky. Pro vápnomilné rostliny bylo přidáváno vápno, neboť základní
surovinou všech substrátů byla zvětralá žula.
Staří zahradníci si museli poradit s nepříznivými podmínkami lokality a byly nuceni k různým
experimentům. Vzhledem k nepříznivým půdním podmínkám svahu i možnému mrazovému ohrožení tak
byly některé zvláště cenné rostliny sázeny do nainstalovaných starých smrkových a jedlových pařezů, takže
„…si zpravidla návštěvníci myslí, že tyto části byly vykáceny…“. Tyto pařezy lépe držely vlhkost, tvořily
stín a chránily před zimou a degradací nově navozeného substrátu, který se díky mrazu rozdroboval
a obnažovaly se kořeny mladých rostlin. Po zetlení pařezů byly již rostliny silné a schopné samostatné
existence.
Přestože se z počátku sázely pouze dva kusy od druhu, bylo již od roku 1929 možno od 300 druhů
získat dobře klíčivé semeno a generativně namnožit rostliny. U řady druhů bylo pro následné osazování
využíváno i vegetativní rozmnožování. Nové rostliny a semena byly brány z různých zahradnických podniků
i sbírkových zahrad. Kromě Průhonic byl jedním z největších dodavatelů ekonomický rada F. Sündermann
- 30 -
Historické zahrady a parky 2005
z Lindau u Bodamského jezera. Zakoupené rostliny byly nejprve jeden rok kultivovány v květináčích a po
dokonalém prokořenění bylo přistoupeno k výsadbě.
Vzhledem k tomu, že rostliny byly dále množeny a kultivovány, bylo již koncem roku 1932
připraveno přibližně 10.000 ks rostlin k prodeji. Vzhledem k věhlasu sbírky, tak byla díky prodeji
rozmnožených rostlin možná alespoň částečná návratnost vložených investic a došlo též k zajištění financí na
samotný provoz zahradnictví a tím zajištění soběstačnosti celého zařízení.
V roce 1934 byly dokončeny poslední kamenné stavby a provedeno poslední rozdělení skupin
rostlin. V tomto roce byl vypracován základní plán skutečného stavu, který byl pravidelně aktualizován.
Dílo bylo tak ohromující, že nejen vévoda Jindřich, ale i „…Jeho excelence hrabě Sylva – Tarouca, proslulý
to zahradní umělec a znalec rostlin…“ měli strach o následnou údržbu a rozvoj a jak vzpomíná tvůrce Johann
Koditek: „…tyto připomínky a otázky platily ne tak pro finanční údržbu, nýbrž mým následovníkům
zahradníkům, aby se o dílo dle svých schopností co nejlépe starali, udržovali a vyznali se v něm. Proto bylo
dílo prováděno tak, aby bylo členěno do co možná nejmenších oddílů, aby jednotlivosti byly lehce k poznání,
ale souhrnný obrázek nebyl rušivý…“.
Vytvořen byl soupis rostlin s jasným číslováním, plánkem výsadby a krátkým popisem.
Aktualizován byl i seznam zahynuvších rostlin s popisem příčiny zahynutí. Tento dokonalý systém značení
v plánech a přímo v terénu, eliminoval možné záměny popisů, čemuž docházelo při jarních a letních pracích
či vlivem nepříznivých povětrnostních podmínek.
V. SOUČASNOST
Po roce 1945 se vlastníkem veškerého bečovského beaufortského majetku stal Československý stát
na základě dekretu prezidenta republiky č.12/1945 Sbírky a byl předán do národní správy.
Zámecké zahrady a park jsou součástí areálu Národní kulturní památky. Park byl částečně upraven
odstraněním dřevin v blízkosti hradní stavby, zámecké zahrady jsou upraveny založením travnatých parterů
a trvalkovým lemem terasových zdí.
Zahradnictví s alpinem přešlo pod státního správce a později z něj byl vybudován komunální podnik,
který postupně upadal až zanikl a plochy zahradnictví převzalo výrobní družstvo a zastavělo dílnami, halami,
manipulačními plochami a kotelnou. Osud alpína a parkových částí byl v té době nejistý. Již odchodem
vévodských zahradníků došlo k absenci jakékoliv péče o sbírkové části zahradnictví a tento stav přetrval
dodnes. Zájem o tuto lokalitu projevovali pouze odborníci (sloužilo k externí výuce botaniky a dendrologie)
a občané, zahrádkáři, kteří věděli o bohatosti rostlinných sbírek. Došlo k ohromné exploataci rostlin jejich
přenášením do soukromých zahrad. Mnohdy sice sloužily rostliny k obohacení zahrad odborníků, většinou
však končily na kompostu. Toto rabování probíhalo do konce 70.let. Samotná plocha alpina pak přešla do
lesního fondu, zásahy nejsou v současně platném LHP plánovány. Bývalý rybník je dnes vypuštěn a zarostlý.
V minulosti došlo v jeho okolí k vytěžení dřevin, přičemž byly odstraněny i vzácné exempláře. Dnes je
nejcennější součástí Alpína nejen omezeně zachovaný sortiment dřevin (původní rostliny alpina téměř
zmizely), ale především technické prvky (schodiště, terasy, záhony,…).
Přestože došlo k nenahraditelné redukci počtu druhů rostlin, je zastoupení řady z nich velkou
zvláštností a zasluhuje si nejvyšší stupeň ochrany.
VI. ZÁVĚR
Jak naivně dnes, bohužel, však znějí publikované úvahy vrchnostenského zahradníka Johanna
Koditka o budoucnosti bečevských zahradních úprav :“ …doufám, že když má svědomitost bude pokračovati
i u následovníků, i když nebudou míti speciální zkušenosti nebo obzvláštní lásku pro vysokohorské rostliny,
bude naše dílo možno ke spokojenosti majitele dále zachovati. Proto si myslím, že otázka další existence
tohoto díla, které bylo založeno s velkými pořizovacími náklady, je vyřešena…“. Jak se však „pan
zahradník“ mýlil a jak je současnost k těmto dílům krutá…
LITERATURA
§ KODITEK JOHANN (1931): Neues Alpinum in Böhmen: Die Alpengartenanlage Schloss Petschau –
ein Gegenstück zu Pruhonitz-Prag“ in Möllers Deutsche Gärtner Zeitung Nr.12, ERFURT
§ KODITEK JOHANN (1933): Die Alpengarten-Anlage im Schlossgarten zu Petschau (Böhmen)
in Möllers Deutsche Gärtner Zeitung Nr.13, ERFURT
§ KODITEK JOHANN (1936): Hochgebirgspflanzen-Anlage im Schlossgarten zu Petschau an der
Tepl (Böhmen) in Möllers Deutsche Gärtner Zeitung Nr. 8, ERFURT
- 31 -
Historické zahrady a parky 2005
§
§
§
§
§
RYŠAVÝ VRATISLAV PhDr.: Stavebně historický průzkum – archivní část: Bečov nad Teplou
Zámecký park, 1990
RYŠAVÝ VRATISLAV PhDr.: Bečov nad Teplou – Zámek s areálem (archivní dohledávky), 2005
SOA Žlutice: Rodový archiv Beaufort – Spontin
SOA Žlutice: Archiv velkostatku Bečov
Vlastní prozkumy autorů příspěvku
Ing. Jiří Šindelář, Ing. Naděžda Sochorová – PROPARK ateliér zahradní a krajinářské architektury
Zámecký park v Čechách pod Kosířem
(Zahrada rodného sídla Arnošta Emanuela Silva Taroucy)
Jaroslav ŠUBR
Obec Čechy pod Kosířem leží na Hané, 10 km severozápadně od Prostějova, 19 km jihozápadně od
Olomouce, v mírně zvlněné úrodné krajině pod jihozápadním úbočím Velkého Kosíře (442,8 m n.m.).
Historie sídla a parku : Obec je poprvé uváděna jako majetek Olomouckého metropolitního kostela
v roce 1131 a hrad v roce 1359 (jako majitel je uváděn Lucek z Čech). Ještě ve 14. století obec a tvrz (hrad)
několikrát změnila majitele, v roce 1373 je sídlo uváděno jako tvrz, dvůr a rybník kolem tvrze, v roce 1512
jako tvrzisko a v roce 1549 je tvrz uváděna jako pustá, v roce 1596 byla obnovena. Podle některých historiků
tvrz nestála na místě dnešního zámku. Přitom je uváděna renesanční přestavba staršího gotického objektu po
roce 1596, u tohoto malého renesančního venkovského sídla se dá již předpokládat i malá renesanční
zahrada.
První doloženou úpravou zahrady je její barokní podoba po přestavbě zámku v letech 1708-1716 za
Johana Adama z Liechtensteina a jeho dcery Marie Terezie, provdané vévodkyně Savojské a Piemontské.
Kolem zámku se „táhnou rozsáhlé sady a navazuje rybník s pilou“ (podle Janouška, 1933).
Vývoj parku : Byl sledován ve veškeré dostupné literatuře a archivních pramenech. Úvodem nutno
konstatovat, že podrobnější informace o úpravě okolí tvrze (hradu) a pozdější renesanční přestavbě nebyly
zjištěny.
První zmínky o parku s barokními prvky – aleje, vodní kanály a nádrže jsou z doby Silva Tarouců
(za hraběte Františka Štěpána). Květinová výzdoba parku již vykazuje romantickou podobu (Kolektiv, 1977).
Zahrada ležela jihovýchodně od zámecké budovy, v rovinaté nivě Českého potoka (upraveno v přímý kanál
mezi dvěma rybníky).
1.9.1768 koupil panství Emanuel Tellez da Sylva, hrabě Taroucca, který byl mimo mnoha
významných vojenských a státních funkcí v letech 1744-49 generálním ředitelem císařských dvorských
staveb, včetně výstavby letního sídla Schönbrunnu s parkem. Založil rodinnou tradici aktivního zájmu
o zahradní a krajinářskou architekturu a zahájil rozšiřování a budování parku ve stylu pozdního barokního
klasicismu. Tato etapa budování parku byla uzavřena až začátkem 19. století za jeho vnuka Františka Josefa
I. Silva Taroucy. Plocha byla členěna alejemi a vodními kanály, vytvořenými ze dvou územím protékajících
potoků. Původní členitý terén neumožnil rozvinutí plošné kompozice, typické pro parky tohoto slohového
období, i když byl terén upraven a uměle modelován. Některé aleje „rozšiřovaly“ park za jeho hranice do
krajiny a do obce Čechy, kde ovlivnily její půdorysný rozvoj. Stromořadím byla lemována i cesta z Čech do
Služína, která procházela parkem od návsi k zámku (k jeho tehdejšímu hlavnímu vstupu na jižní straně
a odtud obloukem po hraně svahu směrem východním a dělila jej na dvě zhruba stejně velké části. V parku
byly upraveny tři umělé vyhlídkové pahorky, dva částečně využívají původního terénu (nebo zbytků hradu ?)
a třetí byl navršen na sklepení a opatřen výstupními spirálami cest a rovnou plošinou s pravidelnou úpravou
stříhané zeleně. Na něj navazovala úprava květinového parteru mezi napřímeným potokem s malou nádrží
a jeho obloukovitým ramenem (parter ohraničen vodními kanály). Na severní a západní straně byl vlastní
zámek obklopen oplocenou, pravidelně řešenou zahradou na starších základech.
Na východní straně zasahovaly do prostoru parku pozemky mlýna.
Koncem 18. století se objevují prvky nového parkového stylu (anglo-čínského), které postupně
zaplňují prostory mezi hlavními alejemi a kanály. V této pozměněné podobě zachycují park i první
dochované plány (plán datovaný 1833 od neznámého autora, doplněný kresbou zámku z jižní strany) a také
- 32 -
Historické zahrady a parky 2005
první katastrální měření (indikační skica z roku 1834, stabilní katastr lith. 1837). Samotné plány z krátkého
časového období dokumentují detailní změny jednotlivých parkových úseků v období přestavby.
Plány a také zachované kresby z tohoto období charakterizují i vlastní stavbu zámku a dalších
architektonických a výtvarných prvků v parku. Jsou to prokazatelně zahradní altán na místě dnešního
„Mánesova pavilonu“ (v dostupné literatuře uváděn až do let 1840-43 jako novostavba), oranžerie v prostoru
mezi dvěma umělými pahorky s velkou plochou na rozmístění nejméně 40 ks citrusových stromků
v nádobách a přístřešek ve tvaru hřibu na pahorku nejblíže „Růžové“ aleji.
Další výraznou vývojovou etapou parku je období před polovinou minulého století. V této době byl
přestavěn zámek zhruba do dnešní empírové podoby (v letech 1839-46 architektem J.E.Zerneckem). Pro
vývoj parku mělo největší význam přenesení hlavního vchodu na jeho západní stranu. Původní vchod na
jižní straně byl zrušen a na jeho místě bylo vystavěno mohutné schodiště přímo do druhého podlaží, do
hlavní zámecké síně. Přesunutí vchodu znamenalo zrušení samostatného oplocení „zahrady“ u zámku, její
půdorysnou přestavbou a spojení s vlastním parkem.
V téže době vznikla dnešní, pozdně empírová podoba zahradního saletu (1840-43), dnes „Mánesův“
pavilon a vystavěna novogotická cihlová vyhlídková věž na prostředním z umělých pahorků. Stavební vývoj
byl ukončen výstavbou nového skleníku (oranžerie) u zámku v novogotické podobě (pražský arch. Vojtěch
Ignác Ullmann v letech 1852-53, výzdobu fasády navrhl Josef Mánes).
V tomto období se Čechy pod Kosířem zapsaly do kulturních dějin Moravy tvůrčími pobyty
významného českého malíře Josefa Mánesa, který zde v letech 1846-70 často pobýval a pracoval na pozvání
svého přítele, vlasteneckého kněze Bedřicha Silva Taroucy, jeho mladšího bratra Augusta Alexandra a jeho
ženy Gizely. Zámek byl v této době významným kulturním a společenským centrem a Josef Mánes se v roce
1849 stal „dvorním“ malířem hrabat Tarouců. Ve zdejším inspirativním prostředí vytvořil více než sto
menších či větších děl.
Na rozsáhlou stavební činnost navázala neméně rozsáhlá přestavba parku z podoby sentimentálního
romantismu do podoby romantického krajinářského parku. Bylo využito všech výhod dramatického terénu
s potlačením většiny formálních prvků předchozích slohových období. Nejvýraznějším činem bylo zřízení
dvou rybníků (asi 1849-1852) a podstatné rozšíření parku po novou cestu ke Služínu a za „Růžovou“ alej.
Veřejná cesta byla odsunuta za okraj parku a tak mohl být park sjednocen a oplocen novou ohradní zdí
a mřížovým plotem. Půdorysná osnova byla podstatně zjednodušena, i když nedošlo zřejmě k podstatným
zásahům do porostů ve volně řešených skupinách. Novým krajinářským záměrům byla podřízena i výsadba
na rozšířených plochách. Největších změn mimo nové části parku doznala výsadba v prostoru mezi zámkem,
věží a pavilonkem a v prostoru nového řešení před zámkem a jeho novým hlavním vstupem. Hlavní vjezd do
parku (k zámku) od obce Čechy dostal novou bránu a oplocení (podle plánu z roku 1852 – dodnes zachovány
hlavní pilíře a část mříží).
Tento stav parku je bohatě dokumentován kresbami a akvarely členů rodiny Silva Tarouců, jejich
příbuzných i Josefa Mánesa. Vzhledem k výtvarným sklonům mnoha členů rodiny a trvalému zájmu
o přírodu, dendrologii apod., byl park v trvalé aktivní péči (není myšlena jen trvalá odborná údržba
prováděná zahradníky, ale i tvůrčí činnost postupného plynulého přetváření s ohledem na přirozený vývoj
porostů).
Druhá polovina 19. století přinesla do parku obohacení jeho dendrologické skladby a vytvořila
základ jeho dnešního dendrologického bohatství. Nebylo to jen „módním“ dobovým zájmem o exotické
dřeviny, používání cizokrajných dřevin bylo většinou podloženo odbornými znalostmi. V 90. letech se
sběratelské úsilí Františka Josefa II. Silva Taroucy stalo ještě významnějším. Lze sice předpokládat vliv jeho
mladšího bratra, zakladatele světoznámého parku v Průhonicích a předsedy Dendrologické společnosti
Arnošta Emanuela (nar. 3.1.1860), ale vlastní odborné znalosti, vkus a výtvarný talent majitele se jistě zapsal
do podoby parku nejvýrazněji. Své znalosti prokázal také ve dvou vlastních publikacích o zahradní
architektuře (jedna zůstala zřejmě jen v rukopise), mimo další odborné publikace o chovu koní, myslivosti,
hospodaření a historii. V této době, v letech 1904-1905, došlo k poslední přestavbě zámku (snížení obou věží
a jejich opatření mansardovými střechami, změna atiky nad zahradním průčelím a k výstavbě nové
balustrády na zahradní terase před skleníkem (1905). Přestavba porostů se stala cílevědomou a také zřejmě
dost radikální a zasáhla do celkové prostorové koncepce parku, jak to dokumentují kresby a hlavně
fotografie z konce 19. a začátku 20. století. K nejvýraznějším změnám v prostorové a porostní skladbě došlo
v části kolem věže, „Růžové“ aleje a velkého rybníka. Ovšem i tyto úpravy probíhaly v duchu „malířského“
vytváření prostorových obrazů, spíše panoramat, tedy způsobem obvyklým v kompozici romantického
krajinářského parku. Tento kompoziční způsob umožňoval další modelování porostů dosadbami
(předsadbami), a tím obohacování sbírky okrasných dřevin, čehož bylo v několika etapách využíváno. Nutno
ovšem zdůraznit, že na úkor původní velkorysé kompozice idealizované krajiny, tvarová i barevná
různorodost vysazovaných taxonů, většinou jednotlivě a soliterně, příp. ve volných skupinách vedla k jejímu
- 33 -
Historické zahrady a parky 2005
„rozdrobení“ a přílišné detailizaci. To platí i o výsadbě nové části parku mezi alejí a lesem na Kosíři
v severovýchodní části parku, která dostala výraznou podobu dendrologické sbírky. Bohatost výsadeb
dokumentuje dochovaný seznam 109 taxonů jehličnanů, vysázených v parku ve 20. letech 20. století (např.
23 taxonů rodu Juniperus, 11 taxonů rodu Abies, 13 taxonů rodu Chamaecyparis, 27 taxonů rodu Picea,
16 taxonů rodu Pinus a 10 taxonů rodu Thuja). Velká část z nich z porostu zmizela. (podle Šubr, 1986)
19,4 ha park leží v nadmořské výšce 257,5 – 299 m, na členitém terénu s různými stanovištními
podmínkami a to vytváří ideální možnosti pro rozmanité krajinářské kompozice a také pro bohatý sortiment
dřevin. Kolektiv (1978) uvádí celkem 270 taxonů, z toho jehličnanů 87 a listnáčů 183, Hieke (1985) už jen
167 taxonů (56 jehličnanů a 111 listnáčů).
LITERATURA :
HIEKE,K.: Dřeviny zámeckých parků Jihomoravského kraje, Acta Průhoniciana 1976, č.34, 177 s.
JANOUŠEK,V.: Plumlovský okres, Vlastivěda moravská, Brno, 1939, s. 187-193
Kolektiv (KŘÍŽ,Z. – RIEDL,D. – SEDLÁK,J.) : Významné parky Jihomoravského kraje, Brno, 1978, s. 386391
PACÁKOVÁ – HOŠŤÁLKOVÁ,B. – PETRŮ,J. – RIEDL,D. – SVOBODA,A.M. : Historické zahrady
a parky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, Praha 1998, s. 91-92
PAUKERT,J. – HORSÁK,Z.: Čechy pod Kosířem, zámek a park, Praha 1964
ŠUBR,J.: Hlavní zásady rekonstrukce historických parků, Státnicová práce VŠZ Brno – Lednice na Moravě,
1962, 75 s. + přílohy, nepublikováno
ŠUBR,J.: Čechy pod Kosířem, památkový záměr obnovy zámeckého parku, VŠÚOZ Průhonice 1986, 14 s.
+ přílohy, nepublikováno
ŠUBR,J.: Studie rekonstrukce zámeckého parku v Čechách pod Kosířem, In: Sborník referátů sympozia
Zahradnictví do 3. tisíciletí, VŠZ Brno, 1987, s. 249-257
Čechy pod Kosířem – historie rodu SILVA TAROUCA
Jana VALÁŠKOVÁ
Čechy pod Kosířem
Zvláštní název hanácké vesnice ležící asi 10 km od Prostějova. Poněkud stranou hlavních cest. Jde
o místo zajímavé. V souvislosti s touto vesnicí se často mluví o českém malíři Josefu Mánesovi,
o empírovém zámku, o hraběcím rodu Silva Tarouca, o krásné krajině Velkého Kosíře s mnoha přírodními
zajímavostmi, o známé přírodní památce, kterou je zdejší přírodně krajinářský zámecký park.
Na úpatí Velkého Kosíře leží zámek, který prodělal bohatý stavební vývoj přes gotickou tvrz ze 14.
stol., přes renesanční a barokní zámek až po nynější pozdně empírovou podobu, do které byl přestavěn
v letech 1839 – 1843. Nejvýznamnějšího rozkvětu zaznamenalo panství, zámek i okolní park v době, kdy
statky vlastnil rod Silva Tarouca.
Historie rozsáhlého přírodně krajinářského parku začíná v 70. letech 18. stol., kdy Štěpán František
hrabě Silva Tarouca vybudoval jihovýchodně od budovy zámku sad s růžovou alejí a se dvěma rybníky
propojenými náhony – zahrada měla již barokní prvky (aleje, vodní kanály) kombinované květinovou
výzdobou.
Ve 30. letech 19. stol. zahájil František Josef I. hrabě Silva Tarouca velkorysou přestavbu v přírodně
krajinářský park. V přestavbě parku a zámku pokračuje v letech 1839 – 1843 hrabě Ervín, který park rozšířil.
Vznikla tak malebná krajinářská kompozice výjimečných kvalit se dvěma rybníky, loukami a kopci, která
byla hlavně v druhé polovině 19. stol. za Františka Josefa II. hraběte Silva Tarouca obohacena o množství
exotických stromů. Poslední velké výsadby především jehličnanů se uskutečnily ve 30. letech 20. stol., ale
charakter anglického parku se dvěma rybníky zůstal v areálu zachován. Kromě architektonické hodnoty má
park i hodnotu botanickou, kterou se řadí k nejvýznamnějším objektům na Moravě.
Současný zámecký park v Čechách pod Kosířem se prostírá na rozloze 21,5 ha. Klimaticky spadá
toto území do mírně teplé a mírně suché oblasti. Zeměpisná poloha zámeckého parku je velmi příznivá pro
růst i choulostivějších dřevin. Terén zámeckého parku je mírně zvlněný. Jeho nejnižší místo je oblast
velkého i malého rybníka. Nejvyšší bod je na přirozené vyvýšenině na skalném podloží nad velkým
rybníkem, kde stával dřevěný kostelík s malým hřbitovem (1696). Po nařízení panovníka, císaře Josefa II.,
kdy byly hřbitovy v obcích rušeny a byly přemísťovány mimo obec, byl i tento hřbitov zrušen. Podle zápisu
v zámeckém deníku z let 1922 – 23 vlivem dešťů a spodní vody byla hraběcí hrobka pod vesnickým
- 34 -
Historické zahrady a parky 2005
kostelem zatopena. Tehdejší majitel panství, František Josef II. Silva Tarouca dal přenést pozůstatky svých
předků a hlavně svého syna Aloise, který v roce 1917 podlehl svému válečnému zranění v Bosně, na
hřbitůvek u věžky. Stalo se tak bez úředního souhlasu a bez lékařského dozoru. Vznikl z toho skandál
a pozůstatky musely být pochovány na hřbitově za vsí. Teprve v roce 1927 se ostatky vrátily do zámeckého
parku. Upravený kříž se znakem Silva Tarouca má kryptogram údajného přemístění v roce 1921.
Červená věžka, která stojí v místě bývalého dřevěného kostelíka, je dominující pseudogotickou
stavbou s cimbuřím, z červených cihel, postavená v roce 1852. Na věžce vlál silvataroucovský prapor
a trubač oznamoval příjezd hostů. Vše spodobnil a nakreslil za svého pobytu na panském sídle Josef Mánes.
Scenérie poblíž zámku oživují dvě stavby : pseudogotický skleník Ignáce Ullmanna z roku 1852,
který byl ve své době unikátní stavbou, kde se pěstovaly exotické rostliny a zněla hudba. Bohužel,
v současné době je skleník značně zdevastovaný a dál chátrá, což je nenahraditelná ztráta.
Další stavbou je zajímavý zahradní salet z let 1840 – 1843, který sloužil J. Mánesovi za letní atelier.
Celý areál parku představuje krajinu citlivě tvořenou a harmonicky sladěnou. Její návaznost na přiléhající
zalesněný vrch Velkého Kosíře je dokonalá.
Za zmínku stojí dvorek Gabrielov na Kosíři. Pod názvem Gabrielov byl statek zámecké rodiny, na
kterém chovala ušlechtilé koně a drůbež. Kolem byl sad kvalitního ovoce. Půdorys statku byl obdélníkového
tvaru, ohraničený kamennou zídkou. Při pátrání po datu vzniku tohoto statku se zjistilo, že začátkem
válečných let, v roce 1940, při náhodné návštěvě zámku v Čechách pod Kosířem, potkal pan Šrot posledního
majitele panství
Při pátrání po datu vzniku tohoto statku byla zjištěno, že začátkem válečných let, v roce 1940, při náhodné
návštěvě zámku v Čechách pod Kosířem se setkal pan Šrot s posledním majitelem panství Františkem
Arnoštem Silva Tarouca a ten mu ukázal ručně kolorovanou mapu, na které bylo vyznačeno u pramene
potoka ke Slatinkám jen několik chalup s názvem Kusserz, což je lidový název celého kopce a lesa, tedy
Kosíře, pocházející ovšem z němčiny.
Mapa byla údajně z roku 1707, z doby držení panství Ondřejem z Lichtensteina. Vojenská mapa
z roku 1871 nese název Neuhoff (Nový dvůr). Na Gabrielov byl dvorek přejmenován po manželce Františka
Josefa II. Hraběte Silva Tarouca Gabriele, rozené princezně Schwarzenberg z Orlíka. Hraběnka často a ráda
jezdila v kolesce po kosířských cestách a nezapomněla se zastavit u kapličky sv. Panny Marie Lurdské
s malou modlitbou. Výlet vždy zakončila na dvorku. Kapličku bývalo vidět ze zámeckého parku, přímo
z růžové aleje od altánku, kde byly stromy a keře v průseku.
Po 2. světové válce připadl Gabrielov státu. Bez ohledu na krásu prostředí byl na Gabrielově
vybudován vepřín a pro zanedbanost statek chátral. Po roce 1989 bylo vše během krátké doby rozebráno.
Dnešní majitel pozemku Gabrielov vyčistil rybníček, zmladil a vyklestil dřeviny a opatřil stříškou
Boží muka, o kterých se traduje, že vznikla na památku a z vděčnosti za vymodlené uzdravení poté, co se
31. května 1904 jedné hraběnce splašil kůň a měla nehodu, která málem končila smrtí.
ROD SILVA – TAROUCA
Svůj původ odvozují Silvové od kastilského královského rodu. Příslušníci tohoto rodu se
významným způsobem podíleli na všech důležitých událostech na Pyrenejském poloostrově. Sňatky byli
Silvové spřízněni s většinou významnějších šlechtických rodů Kastilie, Aragonie a Portugalska. Mezi
příslušníky rodu Goméz Da Silva najdeme nejenom řadu politicky exponovaných jednotlivců jako vyslanců,
generálů, říšských komoří, císařských tajných radů, kardinálů, ale i některé významné literáty.
Zakladatel rakouské linie tohoto katolického rodu byl Emanuel Tellez hrabě Sylva – Taroucca. Patřil
mezi nejvýznamnější členy svého rodu. Narodil se v roce 1694 v Lisabonu. Ve svých 21 letech přichází do
císařských služeb v Rakousku, bojuje jako dobrovolník pod vévodou Evženem Savojským proti Turkům.
Stává se císařským komořím, tajným radou, presidentem dvorské rady pro Rakouské Nizozemí a Itálii.
Později se vrací k vídeňskému dvoru, v císařských službách je poradním ministrem Karla VI. a Marie
Terezie, která se nazývá jeho žačkou a hovoří o něm jako o svém vychovateli. Ve službách Marie Terezie se
stal generálním ředitelem císařských dvorních staveb a řídil stavbu císařské rezidence Schönbrunn včetně
zámeckého parku. V roce 1740 zakoupil v Brabantsku panství Tournhout, o 4 roky později získal řád
zlatého rouna a jeho panství Tournhout povýšila Marie Terezie na vévodství. Tři roky před svou smrtí
prodal vévodství Tournhout a koupil na Moravě od Jiřího Antonína Grechtlera za 300 000 zlatých a 1 000
dukátů nevelké, ale úrodné panství Čechy pod Kosířem, spojené se statky Krakovec, Drahanovice, Služín,
Jesenec, Bohuslavice a Stražisko na Prostějovsku.
V roce 1771 několik měsíců před svou smrtí z něho zřizuje fideikomis a zakládá tak rakouskou, lépe
řečeno moravskou linii Silva-Taroucovského rodu. Jeho manželkou (žení se v roce 1746) je Johana Amabilie
(*1718 – †1794), dcera c.k. polního maršálka a vévody Fridricha Viléma z Holstein – Becku. Mezi její
- 35 -
Historické zahrady a parky 2005
předky patří dánští a norští králové, Habsburkové, Lucemburkové i Přemyslovci. Je císařskou dvorní dámou
a dámou řádu hvězdokřížového. Zemřela ve Vídni, kde je i s manželem pochována.
Nástupcem Emanuelovým se stal jeho jediný syn František Štěpán (* 1750 - †1797), který k titulům
po otci přidal ještě titul markýze ze Strevy a hraběte ze Sanfre. Statky Strevi, Saccabonelo a Sanfre, ležící na
Sardinii zdědil po své babičce z matčiny strany, vévodkyni Marii Antonii Josefě z Holsteinu, rozené
hraběnce Ishardy ze Sanfre. Hrabě František Štěpán – druhá generace na zámku v Čechách pod Kosířem, byl
pravým opakem svého otce. O hospodaření na svých moravských panstvích se příliš nestaral a věnoval se
vojenské kariéře. Pobýval převážně ve Vídni a na svých statcích v Itálii. Na správu jeho majetku mu dohlížel
jako poručník Josef hrabě Kinský, po něm Evžen Ervín hrabě za Schönbornu, který jako poručník a
administrátor působil od roku 1784 a dále Josef svobodný pán z Khoru. V letech 1775 – 78 figuruje jako
nadřízený poručník Františka Štěpána Ferdinand hrabě Harrach, císařský rada a prezident říšské dvorní rady.
Manželkou Františka Štěpána byla Marie Kristina Schönborn - Heussenstamm, císařská dvorní
dáma, dáma řádu hvězdokřížového. Hraběnka Marie Kristína rozhodně neměla příliš šťastný život se svým
manželem, který svým rozmařilým životem málem připravil rod o rozsáhlé panství a majetek.
František Štěpán Silva – Tarouca měl s Marii Kristínou 4 syny a 2 dcery :
1. František Josef I. *1773 - †1835, dědic rodového majetku
2. Jiří *1775 - †cca 1839, c.k. major. Za manželku měl Kristínu, poslední hraběnku z Unwertu
3. Evžen *1777 - †cca 1851. Již v 11-ti letech odešel na turínský dvůr, kde sloužil Savojské dynastii
a od roku 1800 v císařské armádě jako rytmistr.
4. Emanuel *1778, maltézský rytíř
5. Amálie * 1780, členky kapituly vévodské Savojské dámské nadace ve Vídni
6. Alžběta (Lisseta) *1782 – nadační dáma na Hradčanech v Praze.
Dědicem veškerého rodového majetku Silva – Tarouců, včetně titulu vévody z Tournhoutu, markýze
ze Strevi a hraběte ze Sanfre se stal prvorozený syn František Josef I., který se věnoval dlouhá léta vojenské
kariéře. V roce 1809 byl velitelem zemské hotovosti v Olomouci. V tomto roce se však s vojenskou službou
rozloučil a staral se po následujících 27 let svého života o zvelebování hospodářství na zadluženém rodovém
majetku. Postupoval při tom v intencích Albrechta Thaera (*1752 - †1828), zakladatele a propagátora
nových racionálních zemědělských metod v Německu a profesora zemědělství na berlínské univerzitě.
V roce 1811 se František Josef I. oženil se svou sestřenicí Marií Leopoldínou, rozenou hraběnkou ze
Sternberga – Manderscheidu. Tímto sňatkem se František Josef I. dostal do příbuzenských vztahů nejen
s řadou významných šlechtických rodů, ale také s předními podporovateli národně obrozeneckého vývoje
v Čechách. Otcem Leopoldíny byl František Josef hrabě Sternberg Manderscheid (*1763 - †1830), tajný
rada, znalec umění a velkorysý sběratel. Ten byl se svým bratrancem Kašparem hrabětem ze Sternberga
jedním z předních aktérů sílícího vědeckého a kulturního rozmachu českého národního a kulturního života.
Byl jedním ze zakladatelů Akademie výtvarných a Národního muzea (českého) v Praze. Náležela mu mimo
jiné panství Častolovice a Zásmuky. Matkou Leopoldiny byla Marie Františka hraběnka Schönborn –
Heussenstamm, dvorní dáma a dáma řádu hvězdokřížového.
Po smrti svého manžela Františka Josefa I. od roku 1835 Marie Leopoldina sama vedla celé
hospodářství v Čechách pod Kosířem. Se svými úředníky zavedla tzv. slyšení poddaného lidu. Každý týden
mohli poddaní přednést stížnosti, nebo jim bylo uděleno pokárání. I když úřední řečí byla němčina, hraběnka
promlouvala česky a svou radou a moudrým slovem nabádala k dobrému hospodaření na panství Čechy.
Krátkou dobu před svou smrtí se uzavírala obklopena fotografiemi svých nejdražších. Zemřela 15. prosince
1870.
František Josef I. Silva – Tarouca měl s Marií Leopoldínou 7 dětí :
1. František *1812 - †1830 zemřel předčasně.
2. Augusta * 1813 – zemřela předčasně.
3. Ervín Vilém * 1815 - †1846, dědil panství po otci, ale zemřel svobodný a poměrně mlád (spáchal
sebevraždu).
4. Bedřich *1816 - † 1881, kněz, který do aktivní duchovní správy vstoupil v roce 1846 a usadil se v Brně.
Stál v čele katolického národního hnutí, založil ochranu pro zanedbanou mládež, byl zakladatelem dědictví
Cyrila a Metoděje, členem přátel Moravského archivu, brněnské muzeum obohatil svou vzácnou knihovnou.
Když v roce 1866 přišli do Čech Prusové a obsadili celý kraj, vypukla cholera, která si vyžádala mnoho
obětí. Se svou pomocí přispěl Bedřich s nasazením vlastního života a zaopatřoval nemocné. Byl velikým
přítelem Josefa Mánesa, přátelství trvalo celý život. Bedřich také studoval v krajinářské škole na pražské
- 36 -
Historické zahrady a parky 2005
Akademii u profesora Antonína Mánesa, otce Josefa Mánesa. Po tragické smrti staršího bratra Ervína se
zřekl svých dědických práv ve prospěch mladšího bratra Augusta Alexandra.
4. August Alexandr * 1818 - †1872, dědic majetku rodu Silva – Tarouca.
5. Kristína * 6.6.1819 - †26.5.1872, v roce 1839 se provdala za hraběte O´Hegerty, zemřela bezdětná.
6. Alois *1821, zemřel v dětství.
Nejmladší z bratří, August Alexandr, narozen 14.4.1818, hrabě ze Sanfre, markýz ze Strevy, c.k.
komoří a dědičný člen panské sněmovny rakouské říšské rady. Po tragické smrti svého bratra Viléma
Ervína opustil ve věku 29 let aktivní vojenskou službu, aby se ujal správy rodinného majetku. Stal se
majitelem panství Čechy pod Kosířem včetně statků, náležejících k panství jako Stařechovice, Služín,
Krakovec, Drahanovice, Hluchova Jesenec.
Byl velkým milovníkem hudby a obrazů, náruživým pozorovatelem oblohy, ale také štědrým
podporovatelem talentů v umění, podporoval též historické bádání a věnoval se heraldice. Velmi pěkně
maloval a jeho renesanční osobnost se stala po více, než dvě desetiletí, na zámku v Čechách pod Kosířem
organizátorem rušného společenského života. Tohoto života se v letech 1849 – 1870 zúčastňoval také Josef
Mánes, který v umění milovném prostředí rodiny Silva – Tarouca vystřídal dvorního malíře Leopolda
Brunera, který v roce 1849 zemřel. August Alexandr vedl nákladný život a starost o statky přenechával
placeným úředníkům a své matce. V roce 1852 prodává piemontská panství Strevi a Sandro. Za jeho života
se na zámku scházela velká společnost příbuzných a přátel, včetně důstojníků hulánského pluku.
Pod Mánesovým odborným dohledem namaloval pro kostel oltářní obraz. Zemřel 24.10. 1872 v Čechách
pod Kosířem a je zde pochován.
Poprvé se oženil v roce 1847 s Gizelou hraběnkou Stollberg – Stollberg, narozenou 7.5.1824.
Hraběnka byla velmi půvabná dáma, byla vzdělaná, hudebně nadaná a vynikající kreslířka. V jejím deníčku
jsou zápisky, kde podrobně píše o Mánesových pobytech na zámku. Josef Mánes si hraběnky Gizely vážil a
tajně ji zbožňoval.
Hrabě August Alexandr a jeho manželka Gizela měli 3 děti :
1. Marie Henrieta (Bejby) *27.3. 1856, svobodná, bezdětná, dožila v Brixenu.
2. František Josef II. *13.3.1858 - † 4.8.1936
3. Arnošt Emanuel * 3. 1. 1860 - † 15.8.1936. Byl nejmladším dítětem, pro své starší
sourozence Henrietu a Františka byl vítaným zpestřením jejich her. Bratři měli stejné záliby, hlavně jízdu na
koni. Této zálibě se mohli věnovat pouze pod otcovým dohledem, který chtěl mít ze synů zdatné jezdce.
Arnošt studoval na gymnáziu v Kalksburgu v Dolních Raousích a práva studoval na univerzitě ve Vídni
a v Praze. Po studiích se v roce 1885 oženil s Marií Antonií hraběnkou Nostitz - Rieneck (*1863 - † 1934)
a vychovali 7 dětí. Sňatkem vyženil nosticovská panství Trmice, Řehlovice, Žernoseky, Vrchnice
a Průhonice, kde založil přírodní park. Zásluh hraběte Arnošta je mnoho. V roce 1895 byl jmenován čestným
předsedou národopisné výstavy v Praze, po jejím ukončení propůjčil na 10 let svůj pražský palác na
Příkopech k uložení sbírek a exponátů Národopisného muzea. Byl nositelem velkokříže Leopoldova řádu
a doživotním členem panského sněmu Rakouské říšské rady. V letech 1917 – 1918 vykonával funkci
ministra orby v Rakousko – Uhersku. Za svého života byl dendrologem a nadšeným pěstitelem. V roce
1927 stát odkupuje průhonický park včetně zámku a statku. Končím jeho přáním a dovětkem : „Nechť
park i tehdy, až moje jméno bude dávno zapomenuto, dále žije, rozvíjí se a těší se pozornosti a stane se tak
kulturní památkou naší milé vlasti“.
Bohužel, hraběnka vážně onemocněla (částečné ochrnutí) a 19.2. 1864 ve věku 40 let zemřela. Pohřbená je
na rodinném hřbitůvku v parku.
Po dvou letech se August Alexandr znovu oženil a to s Helenou hraběnkou Kálnoky de Köröspatak,
která byla dcerou hraběte Gustava Kálnoky a hraběnky Isabely, rozené Schrattenbach. Byla dvorní dámou
a dámou řádu hvězdokřížového, později nejvyšší hofmistriní korunní princezny Stefanie. Žila na zámku
v Brodku u Prostějova. Na zámek do Brodku jezdila Amálie a Quido Mánesovi, kde učili hraběnku Helenu
a její sourozence malovat.
Po šesti letech manželství August Alexandr zemřel a je rovněž pohřben na rodinném hřbitůvku
v zámeckém parku. Poručnictví za nezletilou Henrietu, Františka a Arnošta, kterým bylo 16, 14 a 12 let,
převzal bratranec Heleny, hrabě E. Belcredi. Helena zemřela v požehnaném věku 96 let. Ze zápisu z farní
kroniky se dovídáme, že byla velmi dobrosrdečná a mnoho vykonala pro zdejší farní kostel. Je pohřbená na
rodinném hřbitově v zámeckém parku.
- 37 -
Historické zahrady a parky 2005
Na zámku v Čechách pod Kosířem pokračuje V. generace rodu Silva – Tarouca a to starší z bratrů,
František Josef II. Svou kariéru začíná v c.k. službách jako poručík u kavalerie. Náležel k nejvýznamnějším
členům svého rodu. Nebyl jenom vynikajícím hospodářem, pečlivě dohlížejícím na hospodaření svého
velkostatku, ale také výborným a pohotovým kreslířem, pilným historiografem, autorem řady publikací
uměnovědných, právně-historických, genealogických. Kromě toho byl také úspěšným chovatelem
a odborníkem na dostihové koně a věnoval se problematice parků a zahrad. V tomto směru měl řadu
společných zájmů se svým bratrem Arnoštem Emanuelem. Silva – Taroucové se mohou pochlubit
vynikajícím chovem plnokrevníků a pěknými úspěchy na Velké pardubické, například v roce 1904.
V roce 1882 se František Josef II. oženil s Gabrielou Dionýzií, rozenou princeznou ze
Schwarzenbergu (*1856 - † 1934), pravnučkou slavného císařského polního maršála Karla Filipa II. knížete
Schwarzenberga (*1771 - †1820 ), vítěze nad Napoleonem v bitvě národů u Lipska. Jejími rodiči byli Karel
IV. ze Schwarzenberga (*1824 - † 1910) c.k. major a Vilemína, rozená princezna z Oetingen- Wallerstern
(*1833 - † 1910). Díky tomuto sňatku se do rodinného archivu Silva – Tarouca dostaly písemnosti
abrieliných předků, zejména rodičů. Gabriela sdílela sběratelskou vášeň svého muže spojenou se zálibou
v historii.
František Josef II. koncem července 1936 onemocněl na zánět slepého střeva, byl převezen do
sanatoria na léčení, kde po operaci 4.8.1936 zemřel.
Manželé František Josef II. a Gabriela měli 7 dětí :
1. Karel † 1958, věnoval se jako jezuitský kněz vědecké kariéře ve funkci vatikánského knihovníka, byl
profesorem církevních dějin na Gregoriánské papežské univerzitě v Římě.
2.
3. Marie † 1886 při porodu.
4. Vilém Alois † 1917 padl v Bukovině, byl mu udělený posmrtný válečný kříž. Byl nadporučíkem
u schwarzenberských hulánů a velitelem regimentu Fridricha
Františka IV., velkovévody
meklenburského. Je pohřben na rodinném hřbitůvku v zámeckém parku.
5. Egbert (*1887 - † 1971), z počátku se věnoval vojenské kariéře. Sloužil jako c.k. nadporučík
u schwarzeberských hulánů, bojoval v 1. světové válce, během níž získal dvakrát válečný kříž.
V roce 1919 se oženil s Eleonorou, rozenou hraběnkou z Hoys. Egbert odešel z Čech pod
Kosířem do Lužice, na statek Libuš, který zdědila jeho manželka. Po záboru tohoto území v roce 1936 se
vrátil do Čech pod Kosířem. Po roce 1945 odešel z Československa do Hornu v Rakousku, kde Hoysové
vlastnili zámek. Jeho jediný syn František padl 2.4. 1945 v Bádensku. Z dcer Eleonora, provdaná Krausová †
21.2. 2000, Marie, provdaná Paulová a Gabriela, provdaná baronka Neuman De Végvar, zemřely v roce
1998.
Poslední dcera Beatrix provdaná Bergrová žije ve Vídni a Čechy pod Kosířem navštěvuje.
Bedřich - Fritz (*1883 - † 1968). Oženil se s Marií, rozenou hraběnkou z Wimpfen. Prošel jako c.k.
rytmistr husarů Radeckého celou 1. světovou válkou a byl vyznamenán za zásluhy válečným křížem. Jeho
syn Karel zahynul ve Vídni při leteckém útoku v roce 1945. Dcera Helena *1923 žila v Rakousku.
František Arnošt (*1890 - † 1943) a jeho bratr Bedřich byli poslední majitelé panství Čechy pod
Kosířem. František Arnošt měl malířský talent zděděný po otci. Zemřel svobodný a bezdětný. Ještě za jeho
života byla na majetek uvalena správa Velkoněmecké říše. František Arnošt se vždy hlásil k české
národnosti, po jeho smrti byl velkostatek po složitých pozůstalostních jednáních v letech 1945 – 49
vyvlastněn státem.
Poslední po meči celé rakouské linie rodu, větve v Čechách pod Kosířem i větve průhonické byl
František Xaver, který zemřel jako páter Vincenc v benediktinském opatství v Seckal 11.1.1980.
Jméno Silva – Tarouca má své pokračovatele. Od 10.5. 1984 jej nese potomstvo hraběnky Eleonory,
provdané za Antonína Krause, zemřelého v roce 1991. V současnosti patří jejich synu Johanesovi, *1952
a jeho dětem Franzovi, Marittě, Luise a Thereze.
Po vyvlastnění zámku v roce 1949 byly v zámku prováděny rozsáhlé stavební adaptace. Pozornost se
soustředila na opravu hygienického zařízení, zařizování místností pro kuchyň a jídelnu.V témže roce 1949
zde byl kurz pro přípravu pracujících na vysoké školy. Během svého trvání připravil 366 pracujících pro
studium na vysokých školách.
V roce 1957 se zde otevřela pamětní síň Josefa Mánesa, o kterou se zasloužil velký znalec
mánesovské problematiky PhDr. Jan Kühndel. Výtvarné a architektonické řešení síně navrhl v té době
národní umělec Bohuslav Fuchs. Pamětní síň byla slavnostně otevřena 14. července 1957 za účasti ředitele
Národní galerie Dr. V. Novotného. Od roku 1953 využívala objekt zvláštní škola, dnes dětský domov
speciální školy, která se během tohoto roku, tj. 2005 přestěhuje do Prostějova a zámek zůstane prázdný.
- 38 -
Historické zahrady a parky 2005
Osud zámku se ocitne pomyslně na misce vah. Převáží síla peněz, byznysu, nebo bude s pietou zachováno
kulturní dědictví našich předků.
Prameny:
- Rodinný fond Silva – Tarouca – Moravský zemský archiv, zpracoval PhDr. Pavel Balcárek
- Alois Ernest: Občané s erbem
- Farská kronika
DATA NAROZENÍ A ÚMRTÍ MORAVSKÉ VĚTVE RODU SILVA – TAROUCA
1. Emanuel Tellez Silva – Tarouca
Johana Amabilie Silva – Tarouca
* 17.9. 1696 - † 8.3. 1771
* 3.12. 1718 - † 30.12. 1774
75 let
56 let
2. František Štěpán Silva – Tarouca
Marie Kristína Silva – Tarouca
* 30.1. 1750 - † 5.3. 1797
* 20.7. 1754 - † 25.8. 1797
47 let
43 let
3. František Josef I. Silva – Tarouca
* 27.4. 1778 - † 2.12. 1835
62 let
Leopoldina Marie Silva – Tarouca * 10.7. 1791 - † 15.12. 1870 79 let
4. August Alexandr Silva – Tarouca
Gizela Silva – Tarouca
Helena Silva – Tarouca
* 14.4. 1818 - † 24.10. 1872 54 let
* 7.5. 1824 - † 19.2. 1864
40 let
* 2.6. 1835 - † 10.8. 1931
96 let
5. František Josef II. Silva – Tarouca
Gabriela Silva – Tarouca
* 13.3. 1858 - † 4.8. 1936
* 9.10. 1856 - † 4.12. 1934
78 let
78 let
6. František Arnošt Silva – Tarouca
* 19.7. 1890 - † 7.12. 1943
53 let
Jana Valášková
Istvan Ambrozy-Migazzi a Arnošt Emanuel Silva Tarouca
- Mlyňanské souvlosti
Ivo TÁBOR
Arboretum Mlyňany založené v r. 1892 jako soukromá sbírka dřevin kompozičně ztvárněná ve 40 ha
objektu, sehrálo významnou úlohu při rozšiřování genofondu stálezelených dřevin. Hlavním krédem
zakladatele hraběte Štefana Ambrozyho Migazziho a jeho nejbližšího spolupracovníka Josefa Mišáka, bylo
soustředit co nejvíce cizokrajných stálezelených listnatých dřevin a dokázat jejich životaschopnost
v našich podmínkách. I když často získavali nový materiál spontánně bez hlubších zkušeností s jeho
pěstováním, podařilo se jim soustředit unikátní sortiment dřevin. V rámci Československa se Arboretum
Mlyňany podílí na novointrodukci stálezelených listnáčů 76 druhy, jako druhé za Dendrologickou
společností v Průhonicích, která poprvé introdukovala 125 stálezelených listnatých druhů.
Od samého počátku existence Arboreta Mlýňany dochází k úzké spolupráci s Průhonicemi. Svědčí
o tom korespondence mezi oběma zakladadateli tedy hrabětem Ambrozym a hrabětem Silva Taroucou.
Mnohé o Průhonicích a Mlýňanech se dozvídáme z dopisů mezi J. Mišákem a C. Schneiderem, F. Zemanem
a E. Schmidtem. Tato korespondence byla uchována v archivu Dendrologické společnosti v Průhonicích.
Tyto informace doplňuje ještě zachovalá fotodokumentace. Tyto významné osobnosti si navzájem
vyměňovaly nejen zkušenosti s pěstováním nově zaváděných druhů, ale také živé rostliny. Např. v r. 1914
zasílá J. Mišák do Průhonic na vyzkoušení a pozorování druhy Osmanthus delavay a Phillyrea latifolia. Mezi
oběma objekty dochází k čilé výměně rostlin, o čemž svědčí např. dopis z 3.4. 1923 zaslaný do Mlyňan
vrchním inspektorem Františkem Zemanem.
Poučné je porovnání dopisů z dubna 1923. Tajemník Dendrologické společnosti Eugen Schmidt
posílá Josefu Mišákovi dopis kde přikládá zároveň článek o Mlyňanech uveřejněný v Národních listech.
Zároveň mu oznamuje, že odeslal požadované rostliny. Za 10 dní mu Josef Mišák odepisuje, kromě
poděkování si ale posteskne, cituji: „V úterý bude zde pan Camillo Schneider asi prý tři dny. Jsem zvědav
- 39 -
Historické zahrady a parky 2005
na jeho úsudek nyní po válce, před ní zde býval velmi častý host. No uvidíme, obohatí jistě zdejší návštěvou
„Die Gartenschönheit“ zatím co my doma držíme ruce v kapse a díváme se na vše pitomě a apaticky, naše
časopisy jsou pod vší úroveň zahradnicky vyspělého státu, že jsem musel slyšet od významné osobnosti: „já
české zahradnické časopisy nečtu, vždyť tam nic není“. Jest to pravda, ale nikdo kdo by mohl to
nepodporuje, nepřispívá, kdežto Němci jezdí, všude prolezou s fotografickým přístrojem každý kout světa
a my to vidíme a neučíme se nic. Mě mrzí již každé spoluúčinkování a spolumlácení té prázdné slámy na
schůzích“.
O velice úzkých kontaktech svědčí např. dopis ze dne 24.2: 1913 zaslaný hraběti Ambrozymu
Camillo Schneiderem na hlavičkovém papíře Dendrologické společnosti. Je zajímavé se dozvědět o tom, že
dnes slavná publikace o trvalkách byla již z poloviny hotova (vytisknuta) a rukopis o jehličinách je ze tří
čtvrtin také hotov.
Mlýňany přitahovaly odborníky pro poučení o nově introdukovaných druzích. Jedním z nich byl
právě C. Schneider. V poznámkách J. Mišáka čteme: „Zvláštní pozornosti se těší Cornus florida, na nějž
proslulý dendrolog, ředitel parků a zahrad v Berlíně – Camilo Schneider, vystřílel, v době květu více
fotoploten velkého formátu (což u Němce něco znamená), pro uveřejnění v známém časopise
Gartenschönheit.“
K 70 letému jubileu přeje Josefu Mišákovi nejlepší zdraví čestný předseda Čsl. Dendrologické
společnosti hrabě Silva Tarouca.
Tento krátký pohled do minulosti by nám měl být poučením. Vzájemná spolupráce mezi odborníky
našeho zahradnického oboru, povinnost pokračovat v započatém díle i přes různé těžkosti, umožní tento
krásný obor rozvíjet.
Přehled literatury
AMBROZY I. (1913): Immer und wintergrüne Laubgehölze. In: Silva-Tarouca E. Unsere Freiland
Laubgehölze, s. 30–39.
SCHNEIDER C. (1921): Malonya-Ein Reich immergrüner Schönheit. Gartenschönheit, 2: s. 182–185.
SCHNEIDER C. (1923): Malony. Studienfahrten, Gartenschönheit, 4: s. 159.
SCHNEIDER C. (1923): A Garden of Evergreen Shrubs at Malonya. Gard. Chronicle, s. 54–172.
SCHNEIDER C. (1924): Herbsttage in Malonyana. Gartenschönheit, 2: s. 218–220.
TÁBOR I. (1989): Introdukce stálezelených listnatých dřevin ve Spolkové zahradě Dendrologické
společnosti v Průhoncích. In: Význam zahradnických tradic v Průhonicích, Aktuality Výzkumného a
šlechtitelského ústavu okrasného zahradnictví v Průhonicích. s. 85–91.
TÁBOR I. (1989): Spomienka na Jozefa Mišáka – spoluzakladateľa Arboréta Mlyňany. Záhradníctvo, 12: s.
589.
TÁBOR I. (1991): Verlauf der Introduction von immergrünen Gehölze ins Arboretum Mlyňany in den Jahre
1894–1925. Bratislava, Folia dendrologica, 18: s. 105–125.
TÁBOR I. (1991): Arboretum Mlýňany slaví sté výročí založení. Dendrol. Sdělení, 36: s. 3–5.
IVO TÁBOR
Výzkumný ústav Silva Taroucy pro krajinu a okrasné zahradnictví, 252 43 Průhonice
[email protected]
Johan II. Liechtenstein a Arnošt Emanuel Silva Tarouca a Camillo
Schneider – Lednické souvislosti
Přemysl. KREJČIŘÍK
Vedle vytvoření Lednicko-valtického areálu, je jedním z nejvýznamnějších přínosů rodiny
Liechtenstein pro naši zahradní kulturu, masová introdukce exotických dřevin. První velká vlna proběhla
v letech 1798-1806, kdy bylo introdukováno 362 taxonů. Další velká vlna proběhla z vlády Johana II.
v letech 1880-1947. Sortiment byl rozšířen o dalších 111 taxonů.
Jedinečným zdrojem informací o dobovém sortimentu je publikace Die Gartenanlagen OestereichUngarn in Wort und Bild autorů Arnošta Emanuela Silva Tarouca a Camillo Schneidera. Článek byl
publikován ve druhém sešitě, vydaném v roce 1910. Kromě jiných, je zde popisován i park v Lednici.
- 40 -
Historické zahrady a parky 2005
Jedná se o první „moderní“ vědecký přehled dřevin, který vypisuje ty nejvýznamnější jedince, které
charakterizuje výškou a obvodem kmene v 1 metru výšky. Zabývá se pouze zámeckým parkem v Lednici,
další části Lednicko-valtického areálu bohužel pomíjí.
Počet zmiňovaných taxonů je 50 (viz tabulka). Z tohoto počtu je v současné inventarizaci evidováno
31 taxonů a 19 taxonů se zde již nevyskytuje. U platanů (výška 28 m a obvod kmene 3m) není specifikován
přesně druh, proto ji uvádím mimo tabulku.
U patnácti taxonů se jedná pravděpodobně o první zatím známé uvedení přítomnosti taxonu na našem území
v dostupných publikacích.
U následujících taxonů je zjevné (podle výšky jedince a obvodu kmene), že oproti zatím známým údajům
o introdukci k nám (ČR dle SVOBODA 1976 a 1981), byla introdukce provedena do našich zemí dříve.
Taxon - platný název
Quercus macrocarpa Michx.
Picea omorika (Panč.) Purk.
Pinus heldreichii Christ
Abies concolor (Gord.) Engelm.
Picea jezoensis Sieb. et Zucc.) Carr.
Picea pungens Engelm.
Larix gmelinii var. japonica Pilg.
Výška(m)
20,0
6,5
4,7
14,0
5,0
9,5
8,0
Obvod kmene
(m)
2,40
0,65
0,28
0,90
0,45
1,00
0,50
Introdukce
Evropa
ČR Svoboda
1811
1880
1880
1906
1891
1910
1872
1910
1861
1910
1862
1910
1861
1927
U následujících taxonů je uvedením výšky potvrzena dřívější introdukce vůči údajům SVOBODA 1976
a 1981.
Liriodentron tulipifera ( 27,0 m : 2,00 m); Picea bicolor ( 12,5 m : 0,50 m); Thuja standishii ( 11,0 m :
1,15 m); Picea engelmannii ( 7,4 m : 0,60 m); Picea polita ( 5,0 m : 0,40 m); Torreya californica ( 4,5 m :
0,85 m);
Zajímavá je i zmínka o Pterocarya stenoptera (dnes v parku nevyskytuje) a Pterocarya fraxinifolia
jež roste v parku dodnes, ale není zmiňovaná, i když lokace v textu odpovídá výskytu dnešních stromů.
Z článku také není možné vždy přesně identifikovat původní popisované jedince. Nicméně někteří jedinci
jsou specifikováni přesně a rostou v parku dodnes. Jsou to například unikátní stromy v Pinetu - Torreya
californica a Pinus heldreichii. Stromek borovice byl převezen z Vídně, kde byl pěstován od roku 1864 do
roku 1888 v nádobě (SILVA- TAROUCA et SCHENIDER, 1910, s. 44). Jednalo se o naroubovanou Pinus
heldreichii, roub pocházel z prvního Antoinem popsaného jedince tohoto druhu. Borovice byla vysázena do
Pineta, kde roste dodnes. Na patě stromu je zřetelně vidět podnož Pinus nigra.
Dále autoři zmiňují teplomilné rostliny pěstované ve sklenících. Především sbírku orchidejí čítající
1000 taxonů. Dále sbírky cykasovitých a bromeliovitých rostlin či palem, ale i sbírek chladnomilnějších
kaktusů. Dnes již tyto sbírky existují pouze v torzu v palmovém skleníku. Pozitivní je, že se podařilo
nastartovat postupnou obnovu zámeckého zahradnictví, které bylo loni poprvé od války opět připojeno
k zámeckému areálu. V budoucnosti se uvažuje o vytvoření prohlídkového okruhu zahradnictvím, kterému
bude předcházet postupné obnovení sbírkového sortimentu rostlin.
V budoucím výzkumu introdukce dřevin je nutné upřesnit období dovozu taxonů, které nechal
Johann II. Liechtenstein přivést a A. E. Silva-Tarouca s C. Schneiderem je při své návštěvě v Lednici v roce
1910 popsali jako vzrostlé. Naše údaje o introdukci jsou evidentně z pozdější doby. Musíme také pokračovat
v práci, kterou započal průhonický A. M. Svoboda ve svých unikátních publikacích o introdukcích. Tolik
„lednické souvislosti“.
Prameny:
BÄRTELS, H.: Gehölzkunde, Eugen Ulmer, Stuttgart (1993).
The Hillier Manual of Trees & Shrubs, 1993 ISBN 0-7153-9942-X H/B
KREJČIŘÍK, P. Použití rostlin v památkách zahradní a krajinářské architektury(modelový objekt Lednickovaltický areál). Dizertační práce, 2004. 106 s.
KRÜSSMANN, G.: Handbuch der Laubgehölze, Vol. I-III. Paul Parey, Berlin, Hamburg (2. Ed., 19761978).
KRÜSSMANN, G.: Handbuch der Nadelgehölze, Paul Parey, Berlin, Hamburg (2. Ed., 1983). 396 s.
ROLOFF, R. et BÄRTELS, A.: Gehölze. Ulmer, Stuttgart, 1996
SILVA-TAROUCA, E. et SCHNEIDER, C.: Die Gartenanlagen Ostereich-Ungarn in Wort und Bild. Heft 2.
Wien 1910, s. 28-45.
- 41 -
Historické zahrady a parky 2005
SVOBODA, A. M.: Introdukce okrasných jehličnatých dřevin. Studie ČSAV, 1976, č. 5. Praha, Academia
1976. 124 s. + 4 přílohy.
SVOBODA, A. M.: Introdukce okrasných listnatých dřevin. Studie ČSAV, 1981, č. 12. Praha, Academia
1981. 176 s. + 10 příloh.
Legenda tabulky v příloze:
Taxon - platný název taxonu: vyplněný podle Rolof et Bärtles (1996)
Výška (m) jedince uváděného dle SILVA- TAROUCA et SCHENIDER, 1910
Obvod kmene (m)měřeno v 1m výšky jedince dle SILVA- TAROUCA et SCHENIDER, 1910
Původ: areál přirozeného rozšíření taxonu
AM
Severní Amerika
AS
Asie
AV
Východní Asie
E
Evropa (taxon není u nás domácí)
E-D
Evropa – domácí taxon
EJ
Jižní Evropa
K
kříženec
MAS Malá Asie
Introdukce
Evropa: introdukce do Evropy, u evropských druhů a kříženců rok zavedení do kultury
Typem písmen jsou rozlišeny prameny:
základní písmo: Krüssmann (1976-1978) a Svoboda (1976 a 1981),
tučné písmo: Bärtles (2001),
tučná italica: Hillier (1993),
podtržené písmo: prvointrodukci/zavedení do kultury,
nevyplněné pole: údaj není dostupný.
ČR Svoboda: introdukce do České republiky, u domácích druhů a kříženců rok zavedení do kultury
uváděných v publikacích Svoboda (1976 a 1981)
LVA: revize introdukce do LVA dle Krejčiřík, 2004.
Prameny: specifikace zdroje informací
Schneider, 1910: uvedeno dle SILVA- TAROUCA et SCHENIDER, 1910
Aktuální, 2003: aktuální revize inventarizace taxonů z roku 2003
Nevyskytuje se: taxon se v LVA dnes již nevyskytuje
1,82
1,50
2,00
2,70
0,90
AM
VA
AM
AM
AS
1536
1730
1664
1705
1837
1809
1809
1812
1812
1813
1804
1811
1807
1807
1
1
1
1
1
1
1
1
1
1
Aesculus flava Soland.
Celtis occidentalis L.
Gleditsia triacanthos L.
Juglans nigra L.
18,0
2,80 AM
AM
2,70 AM
3,10 AM
1765
1636
1700
1686
1835
1835
1835
1835
1807
1807
1807
1807
1
1
1
1
1
1
1
1
27,6
25,0
- 42 -
Aktualní, 2003
ČR Svoboda
19,0
19,0
20,0
25,0
12,5
LVA
Schneider,
1910
Evropa
Thuja occidentalis L.
Ginkgo biloba L.
Juniperus virginiana L.
Pinus strobus L.
Picea orientalis (L.) Link
Taxon - platný název
Původ
Obvod kmene
(m)
Pramen
Výška(m)
Introdukce
Nevyskytuje se
Ing. Přemysl. Kejčiřík, Ph.D
Historické zahrady a parky 2005
Picea glauca (Moench) Voss
Sophora japonica L.
Gymnogladus dioicus (L.) K.Koch
7,0
18,0
18,0
0,75 AM
2,80 VA
2,10 AM
1700 1835 1807
1747 1835 1807L
1748 1844 1807
1
1
1
Quercus alba L.
Thuja plicata Donn ex D.Don
Abies cephalonica Loud.
Chamaecyparis lawsoniana (A.Murr.) Parl.
Liriodentron tulipifera L.
20,0
8,4
14,0
12,6
27,0
2,40
0,65
1,14
1,10
2,00
AM
AM
E
AM
AM
1724
1853
1825
1854
1663
1844
1844
1845
1859
1865
1
1
1
1
1
Picea bicolor (Maxim.) Mayr
Pinus jeffreyi Grev. et Balf. ex Murr.
Thuja standishii (Gord.) Carr.
Picea engelmanni Parry ex Engelm.
Picea polita (Sieb. et. Zucc.) Carr.
12,5
7,0
11,0
7,4
5,0
0,50
0,70
1,15
0,60
0,40
VA
AM
VA
AM
VA
1861
1853
1860
1862
1861
1865
1865
1865
1879
1879
1
1
1
1
1
Torreya californica Torr.
Quercus macrocarpa Michx.
Acer saccharum Marsh.
Quercus rubra L.
4,5
20,0
1851
1811
1753
1724
1879
1880
1885
1895
1
1
1
1
1
23,6
0,85 AM
2,40 AM
AM
3,75 AM
Picea omorika (Panč.) Purk.
Pinus heldreichii Christ
Abies concolor (Gord.) Engelm.
Picea jezoensisSieb. et Zucc.) Carr.
Picea pungens Engelm.
6,5
4,7
14,0
5,0
9,5
0,65
0,28
0,90
0,45
1,00
1880
1891
1872
1861
1862
1906
1910
1910
1910
1910
1
1
1
1
1
1
1
1
Larix gmelinii var. japonica Pilg.
Taxus baccata L.
Ulmus glabra Huds. emend. Moss
Rhododendron ponticum L.
Abies cilicica (Ant. et Kotschy) Carr.
8,0
EJ
E
AM
VA
AM
1807
1777
1807
1888
0,50 VA
E-D
2,60 E-D
EJ-MAS
0,80 MAS
1861 1927
E-D 1807a
E-D
1753
1795
1853
1
1
1
1
1
Abies numidica de Lannoy ex Carr.
6,0
Acer rubrum var. barbatum (Michx.) Lauche
18,0
Euonymus fortunei var. radicans (Sieb. ex Miq.) Rehd.
Lonicera standishii Jacques
Picea pungens Engelm. ´Argentea´
10,0
0,50 AF
1,75 AM
VA
AS
0,75 AM
1861
1885
1845
1887
1
1
1
1
1
Populus x canescens (Ait.) Sm.
Pterocarya stenoptera C. DC.
Rhododendron catawbiense Michx. ´Everestianum´
Rhododendron dauricum L.
Rhododendron L. ´Cunningham´s White´
4,00 E-D
1,10 VA
AM
VA
K
1850
1780
1850
1
1
1
1
1
K
K
VA
AM
1879
1894
1824
1675
1
1
1
1
27,0
12,0
30,0
15,0
Rhododendron L. ´Daviesii´
Rhododendron L. ´Michael Waterer´
Rhododendron molle (Bl.) G.Don
Yucca filamentosa L.
1
1
1
1
1
1
1
1
1
1
1
1
1
1
1
1
1
1
1
1
1
1
1
1
1
1
1
1
1
1
1
1
1
1
1
1
1
Gutspark Märkisch Wilmersdorf (Braniborsko, Německo)
Swantje SCHRÖDL
Gutspark leží asi 17 km jižně od Berlína na okraji vesnice Märkisch Wilmersdorf. Svou rozlohou
(cca 24 ha) patří k největším krajinným parkům okresu Teltow-Fläming v Braniborsku. Co se týče
uspořádání, základní podobu dal parku hrabě Fritz ze Schwerinu (1856 – 1934) v období od roku 1872 do
roku 1933. Hrabě ze Schwerinu byl jedním z nejvýznamnějších dendrologů své doby a byl znám mezi
zahradníky, botaniky a lesníky na území celého Německa. Znal tedy také hraběte Silva Taroucu, prezidenta
Dendrologické společnosti Rakousko-Uherska. Nadšený dendrolog, prezident Německé dendrologické
společnosti v letech 1902 – 1934, zde využil své tvořivé myšlení a vášeň pro dendrologické sbírky, stejně
jako výzkum nesčetných druhů dřevin.
- 43 -
Historické zahrady a parky 2005
Ve svém parku i školce (umístěné v severovýchodní části parku) dopěstoval mnoho druhů stromů
a keřů, které mu sloužily pro kompoziční uspořádání parku a okolní krajiny. Obsáhlá sbírka listnáčů
a jehličnanů z celého světa se tak v průběhu času velmi rozrostla. Od smrti hraběte ze Schwerinu již park
nebyl nikdy řádně udržován. Park zdivočel ještě víc po zásadní změně původního charakteru okolí parku.
Nicméně nikdy neupadl do zapomnění, zejména díky své dendrologické sbírce. Opakovaně se stával
předmětem výzkumu a exkurzí.
V roce 1999 se park stal opět soukromým majetkem. Snahy nového vlastníka, majitele galerie Michaela Wernera, uspořádat park podle historického vzoru vyžadují hlubokou znalost historického vývoje
území. Pozemek parku byl již v roce 1982 zařazen mezi zahradní a architektonické památky1. Významným
přínosem pro studii historie, sbírek, analýzy a rozvoje parku Märkisch Wilmersdorf se staly dvě diplomové
práce zaměřené na park2. Cílem bylo vypracovat na základě historických výzkumů koncept dalšího rozvoje
parku. Kromě všeobecné literatury se staly základem studie zprávy Německé dendrologické společnosti,
jejichž vydavatelem byl hrabě Fritz ze Schwerinu (v letech 1906 – 1934)3. Další závěry ohledně historie
parku byly získány díky vyhodnocení historických map a ilustrací, fotografií a historických leteckých
snímků. Díky tomu je možné představit historii parku, základní fáze vývoje i popis stávajícího stavu.
Vývoj do roku 1872
Místo nazvané Märkisch Wilmersdorf (od roku 1680 do roku 1937 Wendisch Wilmersdorf) je
v historických dokumentech zmíněno poprvé v roce 13464. Od roku 1491 zde existovaly dva statky (rodina
von Lietzen a von Beeren), které přešly v letech 1683 – 1684 do vlastnictví podkoního korunního prince,
Henninga von Schwerin (1631 – 1705). Od této doby byl statek Märkisch Wilmersdorf po 250 let v majetku
hrabat ze Schwerinu. První obrazové důkazy o existenci venkovské a přilehlého parku jsou z roku 1763.
V roce 1801 staví Friedrich August Carl Leopold ze Schwerinu (1750 – 1834) jednopodlažní venkovskou
usedlost s půdorysem o devíti osách a s polovalbovou střechou. Do tohoto období patří také výstavba
zahradnického domku.
V té době se park rozkládal na rozloze 35 jiter (přibližně 9 ha). Osm jiter z této rozlohy zaujímala
velká zelinářská zahrada a „Erlenbruch“. Park byl pravidelně uspořádán a vybaven pravoúhlým systémem
cest a čtvercových nádrží. První prokazatelné údaje o dendrologické skladbě pocházejí z této doby.
Vyskytoval se zde především topol bílý (Populus alba) a topol vlašský (Populus alba ´Pyramidalis´).
Park za doby hraběte Fritze ze Schwerinu (1872 – 1933)
V roce 1858 ve věku 2 let zdědil hrabě Fritz ze Schwerinu Märkisch Wilmersdorf. O 14 let později,
v roce 1872, začal s přeměnou parku na prostorný krajinný park za konzultací s ředitelem zahrad Müllerem
z Drážďan5.
Tak jako mnoho jeho současníků, byl i Schwerin zřejmě inspirován zásadami knížete Pücklera
z Muskau. Nejdříve byl park rozšířen asi o 20 jiter (asi 5 ha). Do parku byly začleněny „Erlenbruch“ a tzv.
„Herrenwiese“ (Panská louka) a od roku 1885 docházelo k pravidelnému každoročnímu rozšiřování.
Přímočará struktura cest byla nahrazena poněkud volnější konfigurací.
Hrabě Fritz ze Schwerinu, jehož záměrem jako prezidenta Německé dendrologické společnosti bylo
vždy naplňovat a rozvíjet její zásady, věnoval mnoho pozornosti introdukci dřevin. Ze svých
1
Zaregistrován v seznamu „Verzeichnis der Denkmale des Landkreises Teltow-Fläming" na základě
§34 zákona "Brandenburgisches Denkmalpflegegesetz" , ze Seznamu památek NDR.
2
S. Ahrens, Historische und floristisch- vegetationskundliche Untersuchungen im Landschaftspark Märkisch
Wilmersdorf als Beitrag zur Gartendenkmalpflege, Diplomarbeit. TU Berlin, Fachbereich Umwelt und
Gesellschaft, Berlin 2000.
S. Schrödl, Gutspark Märkisch Wilmersdorf Koniferenpark. Beitrag zur Anlageforschung,
Bestandanalyse, Beurteilung, Entwicklungskonzept, Diplomarbeit TU Dresden, Fakultät Architektur,
Institut für Landschaftsarchitektur, Dresden 2004.
3
Zprávy Německé dendrologické společnosti byly jedním z nejvýznamnějších nástrojů propagace nových
vědeckých objevů v oblasti dendrologie. Zprávy, napsané Schwerinem byly založeny především na
zkušenostech, které získal v Märkisch Wilmersdorf.
4
FIDICIN 1857, str. 143.
Historický plán, nazvaný "Verschoenerungsplan zur Herrschaft Willmersdorf, 1873" z této doby
popisuje park jako krajinný park. Předpokládá se, že byl podkladem pro nové uspořádání.
5
- 44 -
Historické zahrady a parky 2005
dendrologických studijních a sběratelských cest, které ho zavedly například do Asie a Severní Ameriky, si
vždy přivážel rostlinný materiál a semena pro svůj park Märkisch Wilmersdorf. Vždy se snažil o udržování
kontaktů se zahraničními dendrologickými společnostmi, například Dendrologickou společností RakouskoUherska (založena 1908) a Francouzskou dendrologickou společností (založena 1905).
V roce 1901 započal Schwerin s rozšířením parku, se záměrem vytvořit park jehličnanů. Toto území,
o rozloze asi 7 ha, bylo umístěno mezi velmi starou alejí jírovců maďalů (Aesculus hippocastanum) na
severozápadě (založena v roce 1760, existuje dodnes) a starým územím parku v okolí usedlosti. Vyznačovalo
se rozsáhlou sbírkou vzácných jehličnanů. Byly vysázeny ve skupinách nebo jednotlivě v prostoru louky.
Severní část byla také koncipována jako lesní výzkumný pozemek. Byly zde vysázeny borovice těžká (Pinus
ponderosa), modřín japonský (Larix kaempferi) a douglaska tisolistá (Pseudotsuga menziesii var. Menziesii).
Odlehlé okraje lučních porostů v severovýchodní části parku („Herrenwiese“) však byly osázeny
různobarevnými skupinami listnatých stromů.
V roce 1901 byla venkovská usedlost přestavěna na zámek v tudorovském novogotického slohu
podle nákresů hraběte Fritze ze Schwerinu. Do tohoto období spadá i výstavba brány poblíž staré kaštanové
aleje, rovněž v novogotickém slohu.
V roce 1917 bylo uspořádání krajinářského parku téměř dokončeno. Inspirující vliv parku Muskau
knížete Pücklera je nepochybný. Na jedné straně jsou zde výhledy dlouhé přes 400 metrů, ohraničené stromy
jakoby dřevěnými okenicemi a na druhé straně je to patrné z konfigurace cest. Stejně jako Pückler i
Schwerin zastával názor, že park by měl být „co nejvěrnější kopií přírody“ a jeho „přírodní krásu“ lze ještě
více obohatit prostřednictvím pěstování cizokrajných dřevin a křovin6. Rozmístění solitér v parku bylo
řešeno na základě mnohostranných kritérií a specifických vlastností jako je velikost, vzhled a barva listí.
Druhové spektrum je tak velmi variabilní co se týče velikosti i vzhledu, od pyramidálních a převislých až po
kulovité a zakrslé formy. K tomu byly přidány stromy „podobného vzrůstu a příbuzných druhů“7. Zakrslé
formy byly použity především podél cest a tam, kde bylo třeba vytvořit efekt pozvolného stoupání směrem
ke skupinám vysokých stromů, nebo směrem k severní části. Co se barvy týče, zvolil Schwerin mnoho
dřevin s výrazným zbarvením, například zerav západní (Thuja occidentalis var. Beteramsii), smrk ztepilý
(Picea excelsa mutabilis), javor babyka (Acer campestre ´Postelense´), dále pak druhy s bíle zbarvenou
spodní plochou čepele listu, například topol bílý (Populus alba) a javor stříbrný (Accer saccharinum)8.
Zvláštní akcent dodal vysazováním červenolistých dřevin jako například buku obecného (Fagus sylvatica f.
purpurea).
Do roku 1932 je zde prokázána existence 264 různých druhů, kultivarů, forem a variet (nepočítaje
v to školku, kolekce rodu Crataegus a lesní výzkumné pozemky), z toho 95 jehličnanů a 169 listnatých
stromů9. V roce 1917 k parku Märkisch-Wilmersdorf patřila také rozsáhlá školka s javory (asi 1,5 ha, od
roku 1888), produkční zahrada léčivých rostlin (na okraji parku, asi 8,5 ha), zelinářská zahrada (asi 1,5 ha)
a lesní výzkumné pozemky. Školka s javory byla umístěna na severovýchodě parku a propojena cestou,
podél níž byla vysázena rozsáhlá kolekce hlohů (rod Crataegus) s 97 druhy. Ve školce pěstoval Schwerin
okolo 350 různých druhů a forem javorů, i „kompletní sbírku všech známých druhů a forem keřů rodu
Sambucus (bez), Amorpha (netvařec) a Staphylaea (klokoč)“.10
1933 – 1999
V říjnu 1933 musel hrabě Fritz ze Schwerinu vzhledem k finančním potížím prodat 60 let udržovaný
park i zámek11. Do roku 1945 park vlastnil milionář Arnold Kunheim. Od roku 1957 do roku 1989 zámek
a některé části parku využíval dětský domov. Ostatní části sloužily k zemědělské produkci místního
družstva. V této době přišel park o veškerou potřebnou péči a čím dál tím víc divočel. V 50. letech zde byl
proveden meliorační příkop, který park rozdělil na dvě části.
6
SCHWERIN 1920, str. 236.
BARTH 1926, str. 318.
8
Srovnej: FRIEDRICH-SCHROETER 1942, str. 343.
9
Srovnej: SCHRÖDL 2004, str. 19.
7
10
11
Srovnej: SCHWERIN 1917, str. 269.
GEISMElER 1993, str. 21.
- 45 -
Historické zahrady a parky 2005
V období mezi lety 1954 a 1984 byly několikrát provedeny inventarizace historické části parku12. Ty
prokázaly výrazný úbytek dendrologické sbírky. Při privatizaci v roce 1999 existoval krajinářský park
v typické podobě mozaiky otevřených a uzavřených prostor. Dlouhodobé zanedbávání, novodobé využívání
parku a pokles hladiny podzemní vody vedl místy k značnému rozpadu a změně původních struktur.
Podstatnou roli sehrály i nekompatibilita s okolím i výrazné povětrnostní vlivy. Změna rozložení a struktury
dřevin je patrná z porovnání leteckých snímků.
2000 – zahájení rekonstrukce, ochrany a péče
Od roku 2000 probíhají na venkovském sídle rozsáhlé rekonstrukční práce. Do rekonstrukce parku
nebylo předtím zahrnuto okolní území. Nyní v této oblasti proběhla rekonstrukce domku ve staré zelinářské
zahradě a byly postaveny oranžérie, skleník a trojdílná vodní nádrž. K tomu byla rozšířena struktura
stávajících prostor. Byly obnoveny louky, mnoho křovin a náletů bylo vykáceno a byl obnoven systém cest.
V této souvislosti došlo také k novému rozmístění části lávek. Na přelomu let 2004 a 2005 se práce rozšířily
na celé území parku.
Cílem nového majitele je provést veškeré práce související s obnovením krajinářského parku jako národní
památky a jeho ekonomickým cílem je zvýšení příjmů zviditelněním galerie. Aby mohl řádně spravovat
park i jeho nejbližší okolí, udržovat je jako celek a mít na něj vliv, vyvíjí snahu získat všechny plochy,
které ohraničují park.
Záměr
V popředí stojí zajištění ochrany veškerých stávajících dřevin. Je to jeden z nejvýznamnějších
cílů, navzdory výraznému ochuzení celkového spektra druhů dřevin a skutečnosti, že historická hodnota
stromů je redukována negativními vlivy minulosti a špatným stavem jednotlivých stromů. Stromy a keře
představují podstatu hodnoty parku jako zahradní památky. Dodnes potvrzují působivou kompozici hraběte
Fritze ze Schwerinu a také význam pěstování cizokrajných dřevin v té době. Jsou navíc základem četných
analýz a srovnávání jiných podobných parků v oblasti používání cizokrajných dřevin a odlišných výsledků
jejich aklimatizace. Péče o existující dřeviny vyžaduje aplikaci zásad správné péče.
S úvahou o znovuvysázení jednotlivých historicky prokazatelných druhů listnatých a jehličnatých stromů
těsně souvisí zajištění ochrany historických stromů.
Zásady obnovy struktury prostoru, stejně jako obnova původních vyhlídek a odstraňování mlází,
přináší pozitivní výsledky.
Kromě toho je nutné obnovit systém cest jako spojení mezi jednotlivými částmi parku. Mělo by být
provedeno v návaznosti na dané účely využívání.
V budoucnosti bude nutné zaměřit se také na systém kanálů s třemi nádržemi. V průběhu času byly zcela
zaneseny zeminou. Otázkou do diskuse je rovněž přemístění meliorační strouhy z 50. let.
Realizace potřebných rozvojových cílů bude umožněna pouze při správném využívání parku jako památky a
garantováním trvalé odborné péče.
Literatura
Ahrens, S. Historische und floristisch- vegetationskundliche Untersuchungen im Landschaftspark Märkisch
Wilmersdorf als Beitrag zur Gartendenkmalpflege. Diploma, TU Berlin, Fachbereich Umwelt und
Gesellschaft, Berlin 2000.
Barth, E. Gärtnerwerk und Gartenbilder – Dr. Fritz Graf von Schwerin als Gartenkünstler, In: Die
Gartenwelt, Číslo 30, Berlin 1926, str. 317 – 318.
Fidicin, E. Die Territorien der Mark Brandenburg oder Geschichte der einzelnen Kreise.
Städte, Rittergütter, Stiftungen und Dörfer in derselbe als Forstsetzung des Landbuchs Kaiser Karl’s IV. Bd.
1, Geschichte des Kreises Teltow und der in demselben belegenen Städte,
Rittergütter, Dörfer etc., Berlin 1857, str. 143.
12
Herrmann Goeritz a Guenther Bickerich provedli inventarizaci v roce 1959, Herbert Neumann
v letech 1978 a 1984.
- 46 -
Historické zahrady a parky 2005
Friedrich- Schroeter, C. v. Jahresversammlung in Berlin 1942. Bericht über die Tagung. In: Mitteilung der
Deutschen Dendrologischen Gesellschaft, Jg.55, Dortmund 1942, str. 339 - 350.
Geismeier, G. Schloß Märkisch Wilmersdorf, In: Die Mark Brandenburg, Číslo 9, Berlin 1993, str. 18 – 21.
Kubach H. E.; Seeger, J. Die Kunstdenkmäler der Provinz Mark Brandenburg, Bd. IV. I. Kreis Teltow,
Berlin 1941, str. 131 – 134 a 293f.
Schrödl, S. Gutspark Märkisch Wilmersdorf Koniferenpark. Beitrag zur Anlageforschung, Bestandsanalyse,
Beurteilung, Entwicklungskonzept, Diploma TU Dresden, Fakultät Architektur, Institut für
Landschaftsarchitektur, Dresden 2004.
Schwerin, F. Graf v. Bericht der Jahresversammlung zu Berlin am 28., 29. und 30. August 1917. In:
Mitteilungen der Deutschen Dendrologischen Gesellschaft. Č. 26, 1917, str. 258 – 270.
Schwerin, F. Graf v. Die buntblättrigen Gehölze und ihre Verwendung. In: Mitteilungen der Deutschen
Dendrologischen Gesellschaft, č. 29, 1920, str. 235 – 239.
Camillo Schneider a Průhonice
Ludvík HELEBRANT
Známý německý dendrolog Camillo Schneider (*7.4.1876 v Gröppendorf bei Oschatz, Sachsen,
+5.2.1951 v Berlíně-Schönebergu). Vyučil se zahradníkem (od r.1892) a 1894-96 studoval v zahradnickém
ústavu v Dresden-Laubegast. Pak pracoval v Botanické zahradě Berlin-Dahlem, dále v Greifwals, v
městském zahradnictví Berlin-Treptov, v redakci časopisu „Gartenwelt“, u firmy Henkel v Darmstadtu a
konečně opět v Berlíně u architekta Mäckera. Od r. 1900 působil ve Vídni jako zahradní architekt. Jeho starší
bratr Karl Camillo Schneider byl profesorem zoologie na Vídeňské univerzitě a ulehčil mu tuto cestu.
V roce 1908, když se skupina šlechtických majitelů
významných parků, univerzitních profesorů, školkařů
a dalších odborníků rozhodla založit „Dendrologickou
společnost pro podporu nauky o dřevinách a zahradního
umění v Rakousku-Uhersku“ (jako třetí v Evropě, po
Německu 1892 a Francii 1905), byl Camillo Schneider
vybrán a jmenován generálním sekretářem této společnosti.
Prezidentem Dendrologické společnosti se stal hrabě Arnošt
Emanuel Silva Tarouca, který tehdy již deset let budoval na
svém panství v Průhonicích u Prahy v Čechách velkolepý
přírodně-krajinářský park a uvolil se zde také zřídit
Spolkovou zahradu Dendrologické společnosti. Tak se oba
odborníci seznámili a setrvali v dobré, přátelské spolupráci
přes 30 let.
Poprvé tedy navštívil C. Schneider Průhonice
a zdejší park v r. 1908 - dříve o jeho existenci neměl tušení (jak se zmiňuje v nekrologu Silva Taroucy
v r. 1936). Od té doby přijížděl generální tajemník Dendrologické společnosti do Průhonic poměrně často
a radil zde a pomáhal hraběti Silva Taroucovi při budování parku, ale i vedoucímu a inspektorovi Spolkové
zahrady Františku Zemanovi, jehož si pan hrabě vybral po jeho návratu z víceletého působení ve
školkařských závodech v cizině (naposledy v Anglii u firmy Veitch). C. Schneider kromě vlastních sběrů
z expedic obstarával další rostliny výměnou s botanickými zahradami, významnými školkami apod.
- 47 -
Historické zahrady a parky 2005
a pomáhal ve Spolkové zahradě i při šlechtění mnohých druhů a v přípravě výpěstků k rozdělení členům
společnosti.
Ještě v roce 1908 se C. Schneider vypravil na Kavkaz a do Zákavkazka. V prosinci 1913 se pak
vydal na sběratelskou a výzkumnou výpravu do západní Číny spolu s rakouských botanikem von HandelMazzettim. Cesta plánovaná na 1 rok byla přerušena vypuknutím 1. světové války, ale Schneider ještě stihl
odeslat několik zásilek rostlin a semen do Průhonic do Spolkové zahrady. Pak odjel s mnoha dalšími sběry
do USA, kde pracoval 1915-19 u prof. Alfreda Rehdera v Arnold arboretum Harvardovy univerzity
v Jamaica Plain u Bostonu na dendrologických studiích; mimo jiné také s Ch.S.Sargentem a E.H.Wilsonem
na díle „Plantae Wilsonianae“, které popisovalo přes 3000 druhů a forem dřevin, převážně z expedic do Číny
a pokračoval také v práci na Monografii rodu Berberis (1905-1944), k níž také využil sběry z cest.
Na podzim 1919 se C.Schneider vrátil do Vídně, kde založil s prof. R.V.Wettsteinem „Rakouskou
zahradnickou společnost“. V r. 1920 pak ukončila svou činnost Rakousko-Uherská dendrologická
společnost; její Spolkovou zahradu v Průhonicích převedl její inspektor F.Zeman se Schneiderovou pomocí
na soukromý podnik „Frant. Zeman a spol., dendrologické zahradnictví v Průhonicích“ a tím ji
zachránil před likvidací. V r. 1922 pak byla ustavena „Československá dendrologická společnost“, která
převzala i Spolkovou zahradu. Předsedou se stal opět A.Silva Tarouca a místopředsedou prof. Karel Domin
z Karlovy Univerzity, generálním sekretářem prof. Augustin Bayer z Brna. Sekretářem společnosti byl 192327 Eugen Schmidt (v r. 1926 podnikl studijní cestu do Bosny), později působil v Bratislavě. Spolková
zahrada byla v r. 1926 opět rozšířena na celkovou plochu 8 ha.
Čs. dendrologická společnost také postavila v Průhonicích r. 1923 správní budovu s 15 obytnými
místnostmi a kanceláří, u níž byl zřízen výstavní parčík a kulturní plocha pro výdej rostlin.
Camillo Schneider mezitím přesídlil v r.1920 do Berlína, kde spolu se známým zahradnickým odborníkem
Karl Foerstrem založili znamenitý časopis „Gartenschönheit“, do něhož oba vydatně přispívali a přizvali ke
spolurpáci i průhonické odborníky A.Silva Taroucu a Františka Zemana. Časopis vycházel až do r. 1944.
Camillo Schneider na Průhonice nezanevřel, naopak spolupracoval dále jak s hrabětem Silva
Teroucou (až do jeho smrti v r. 1936) a také s Čs. dendrologickou společností, pro niž sepsal tři významná
Memoranda (v němčině):
• Memorandum über die Tätigkeit der Dendrologischen Gesellschaft in Prag (1923?, 6 stran) o činnosti Dendrologické společnosti v Praze.
• Memorandum über die Ziele und Zwecke der Dendrologischen Gesellschaft in Prag und ihrer künftigen
Ausgestaltung (Berlin-Charlottenburg 1924, 24 str.). V něm nastiňuje budoucnost nově ustavené Čs.
dendrologické společnosti v Praze a Spolkové zahrady v Průhonicích, ve snaze předat bohaté zkušenosti
generálního sekretáře Dendrologické společnosti Rakouska-Uherska a pomoci tak svým nástupcům
v nové organizaci.
• Memorandum über die Schaffung eines grossen Arboretums (Berlin-Charlottenburg 1924, 52 str.)
Zde vytváří ideu pro zřízení velkého arboreta (včetně doporučení sortimentu) a navrhuje umístění
např. u zámku v Topolčiankách na Slovensku, nebo vedle arboreta stálezelených dřevin „Semper
vireo“ hraběte Ambrozy-Migazziho v Mlyňanech.
---------------------Kromě činnosti v Průhonicích s hrabětem A.Silva Taroucou a s F.Zemanem pro Spolkovou zahradu
působil C.Schneider také jako zahradní architekt na různých úpravách městských a zámeckých parků
v Čechách, tak např. u Nostického paláce v Praze, u Karlova mostu, v Měšicích u Prahy, u zámků na
Konopišti, v Roudnici n. Labem, ve Vrbičanech a ve Vrchotových Janovicích. Camillo Schneider pak
navštívil Průhonice naposledy ještě v r.1941 a napsal o stavu Průhonického parku a jeho organizaci (ve státní
správě po vedením ředitele doc. Bohumila Kavky) dvě zprávy.
O jeho působení v období nacismu a za vlády A.Hitlera mnoho nevíme (kromě vydávání časopisu
Gartenschönheit); nedá se říci, že vystupoval zcela nepoliticky, ale nesouhlasil s nacismem a také nevstoupil
nikdy do NSDAP, snažil se více věnovat své odborné práci. Po válce od r.1945 žil v nuzných poměrech
v poraženém Německu, posléze ho trápily i nemoci, ale přesto se snažil být užitečný a odborně pracoval,
např. při ozelenění dálnic a publikoval i řadu článků a vydal i 7 menších brožur pro praktické zahradničení
v nových poměrech. Zemřel pak téměř osamocen v únoru 1951 ve svém bytě v Berlíně-Schönebergu. Ale
nekončeme takto smutně. Odkaz jeho životního díla je obrovský. Řada jeho publikací, jak samostatných, tak
ve spolupráci s hrabětem Arnoštem Silva Taroucou je dodnes uznávána a uplatňuje se mezi odborníky
několika oborů velmi živě. Vzpomínejme tedy na tohoto pilného a cílevědomého odborníka a člověka
v dobrém.
-----------------------------------------------------------------------------Camillo Schneider - Bibliografie hlavních knižních prací
- 48 -
Historické zahrady a parky 2005
Dendrologische Winterstudien. - G.Fischer, Jena 1903, 290 S.
Gärtnerische Vermessungskunde. - Verlag R.C.Schmidt & Co. 1903, 168 S.
Illustriertes Handbuch der Laubholzkunde, Bd. I,II. G.Fischer, Jena 1904-1912, 810+1070 S.
Illustriertes Handwörterbuch der Botanik. - W.Engelmann, Leipzig 1905, 690 S., 2.Aufl. 1917.
Landschaftliche Gartengestaltung. - Scholtze, Leipzig 1907, 250 S.
Die Gartenanlagen Österreich-Ungarns im Wort und Bild. C.Schneider u. Graf E.Silva Tarouca (Hg.)
Wien 1909-1911, 6 Hefte:
Heft 1: Parkanlagen Franz Ferdinand von Österreich-Este zu Konopischt in Böhmen.
Der Pruhonitzer Park von A.E.Silva Tarouca in Pruhonitz in Böhmen
Kulturhandbücher für Gartenfreunde. Graf Ernst Silva Tarouca und Camillo Schneider (Hg.) Hölder-Pickler-Tempsky, Wien/Berlin
Bd. 1, Unsere Freiland-Stauden, 1.Aufl. 1910, 2.Aufl. 1913, 3.Aufl. 1922, 4.Aufl. 1927, 417 S.
5.Aufl. (Neuer Koautor: Kesselring) 1934, 482 S.
Bd. 2, Unsere Freiland-Laubgehölze, 1.Aufl.1913, 419 S. 2.Aufl. 1922, 463 S., 3.Aufl. 1930, 434 S.
Bd. 3, Unsere Freiland-Nadelhölzer, 1.Aufl.1913, 301 S., 2.Aufl. 1923, 315 S.
Wiens Schrebergärten. F.Siller u. C.Schneider, Vlg. Österr. Gartenbauges., Wien 1920, 111 S.
Das Rosenbuch. Wilhelm Mütze u. Camillo Schneider. - 1.Aufl. 1924 Berlin-Westend: Bücher der
Gartenschönheit, 2.Band, 136 S.; 2. erweiterte Aufl. 1927.
Einjahresblumen. Paul Kache u. C.Schneider. 1.Aufl. 1924, Berlin-Westend: Bücher der Gartenschönheit, 3.Band, 172 S.: 2.Aufl. 1928.
Das Dahlienbuch. Karl Förster u. C.Schneider (Hg.) 1927, Bücher der Gartenschönheit, 5.Bd.,104 S.
Der deutsche Garten. Ein Jahrtausend Naturerleben. 1928, D. Buch-Gemeinschaft, Berlin, 348 S.
Hausgartentechnik. Kurt Pöthig u. C.Schneider. Berlin 1929, Vlg. der Gartenschönheit, 248 S.
C.S. Jedersmanns Gartenlexikon. Praxis u. Theorie im Garten. 1932, München, F.Bruckmann, 335 S.
Drobné brožurky C.S.: Schöne Gärten von 200 bis 1000qm. 1941,24 S. - Edelrosen, Busch-, Hochstamm u. Kletterrosen. 1941, 25 S. - Wildrosen u. Gartenrosen mit Wildcharakter. 1941, 24 S.
Kompostfibel für Gartenfreunde. 1946, 24 S. - Wie lege ich meinen Selbstversorger-Garten
nutzbringend an? 1946, 45 S. - Hecken im Garten. 1950, 45 S. - Einjahresblumen für den Kleingarten. 1951, 96 S. - Unsere wichtigsten Zwerggehölze. 1951, 62 S.
Výběr literatury o Camillo Schneiderovi:
Mitteilungen der Dendrologischen Gesellschaft zur Förderung der Gehölzkunde und Gartenkunst in
Österreich-Ungarn. Vlg. Tempsky, Wien: Jahrgang 1/1911-1912, Nr. 1-6, 185 S.
Jahrgang 2/1913-1914, Nr. 1-6, 184 S.
Jahrgang 3/1915, Nr.1, 10 S. /edice přerušena válkou/.
Bayer A., Zeman Fr.: Vznik a vývoj Dendrologické společnosti. - Ročenka Dendrol. společnosti Praha,
s.3-10, 1930 /jediná vyšlá ročenka DS/.
Svoboda A.M.: Dendrologická společnost a spolková zahrada v Průhonicích. (A. Silva Tarouca,
C. Schneider. - Zprávy Botanické zahrady ČSAV Průhonice, č.1:39-50, 1965.
Anliker, J.: Camillo Karl Schneider (Nachruf). Schweiz. Beiträge zur Dendrologie, H.3:48-52, 1951.
Hartwig, K.G.: Camillo Schneider (Nachruf). Rhododendron und Immergrüne Laubgehölze (Jahrbuch
der Rhododendrongeselschaft), S.7-8, 1952.
Hesdörffer, M.: Dendrologische Gesellschaft in Wien. - Gartenwelt, 11. Jg. S.94, 1909.
Steffen, Alexander: Camillo Schneider zum Gedächtnis. - Deutsche Baumschule, 3.Bd., 57-59, 1951.
Wacker, J.: Camillo Schneider - Zur Erinnerung. - Beiträge zur Gehölzkunde. Kulturbund der DDR.
Anhang: Chronologische Bibliographie (390 citací). S. 106-121, 1987.
Zander, R.: Camillo Schneider (Nachruf). - Garten und Landschaft, 61.Jg., H.2: 12-13, 1951.
100 let Průhonického parku a zahradnických tradic v Průhonicích. Sborník materiálů a historických
dokumentů. Uspořádal RNDr. Ludvík Helebrant. - Aktuality VŠÚOZ Průhonice, 225 s., 1985.
/Obsahuje stati L.Helebranta: Camillo Karl Schneider - jeho účast na budování Průhonického
parku a na činnosti Dendrologické společnosti (s.97-109); Dendrologická společnost v Průhonicích
a její význam pro rozvoj dendrologie a zahradního umění (s výběrem základní literatury) a další/.
Význam zahradnických tradic v Průhonicích. Dendrologická společnost a její introdukční spolková
zahrada 1909 (k 80. výročí založení). Sborník příspěvků a historických dokumentů k semináři
5.září 1989 v Průhonicích uspořádal RNDr. Ludvík Helebrant.. - Aktuality VŠÚOZ Průhonice, 1989
114 stran.
Camillo Schneider und die Tschechoslowakei (Camillo Schneider a Československo).
Edice rukopisných materiálů (3 Memoranda pro Čs. dendrologickou společnost z r.1924, viz tituly
- 49 -
Historické zahrady a parky 2005
výše v textu - německy, doplněno stručným životopisem C. Schneidera a základní bibliografií.)
Uspořádali a rozmnožili L. Helebrant a A.M. Svoboda se vzpomínkou na 40. výročí úmrtí Camillo
Schneidera v Průhonicích 1991. 97 stran - cyklostyl. /Uloženo mj. v knihovně VÚKOZ Průhonice/.
Vierle, Claudia: Camillo Schneider, Dendrologe und Gartenbauschriftsteller. Eine Studie zu seinem
Leben und Werk. - Materialien zur Geschichte der Gartenkunst 4, Technische Universität Berlin,
Berlin 1998, 148 S.
Ludvík Helebrant
Možnosti a postavení Průhonic a Průhonického parku z pohledu
Evropská úmluvy o krajině
Martin WEBER
Krajina hraje významnou a vpravdě nezastupitelnou roli při utváření prostředí, kultury a života společnosti,
je tedy ukotvení její aktivní a dynamické ochrany, jakož i řízené péče (managementu) nepochybně jednou
z priorit veřejného zájmu. Specifický charakter krajiny přispívá k vytváření místní kultury, je základní
složkou evropského přírodního a kulturního dědictví a významně se spolupodílí jak na plnohodnotném životě
lidí, tak i na udržení a posilování evropské identity. Tyto parametry svrchovanou měrou naplňuje i krajina
historických českých zemí, která je v řadě svých rysů typická a jedinečná.
(Z předkládací zprávy pro vládu ČR k návrhu na podpis a ratifikaci Evropské úmluvy o krajině MŽP ČR
2002)
Úvod
Prvního března 2004 vstoupila v mezinárodní platnost Evropská úmluva o krajině (European
Landscape Convention CETS No.:176), připravená z iniciativy orgánů Rady Evropy ve Štrasburku. Úmluva
představuje nový nástroj, zasvěcený výhradně ochraně, správě a plánování krajiny ve všech evropských
zemích. Od prvního října 2004 se stala Úmluva závaznou i pro Českou republiku. Její plné znění bylo
publikováno 24. ledna 2005 ve Sbírce mezinárodních smluv ČR (částka 6) pod číslem 13. Sdělení
Ministerstva zahraničních věcí o sjednání Evropské úmluvy o krajině.
Co je obsahem Evropské úmluvy o krajině
Evropská úmluva o krajině (EÚoK) představuje koncepční dokument a nástroj, shrnující
a zakotvující potřebu nového náhledu na krajinu, potřebu docenění krajiny a nastolení cesty jejího
udržitelného rozvoje.
Již v preambuli k Úmluvě je mj. zdůrazněno, že krajina hraje významnou úlohu z hlediska veřejného
zájmu v oblasti kultury, ekologie, životního prostředí a v sociální oblasti a představuje zdroj příznivý pro
hospodářskou činnost. Její ochrana, správa a plánování mohou přispívat k vytváření pracovních příležitostí.
Krajina přispívá k vytváření místních kultur a je základní součástí evropského přírodního a kulturního
dědictví. Krajina je klíčovým prvkem blaha jednotlivce i společnosti a její ochrana, správa a plánování jsou
spojeny s právy a povinnostmi pro každého. Úmluva navazuje na řadu již dříve přijatých mezinárodních
smluv a dokumentů dotýkajících se ochrany a správy přírodního a kulturního dědictví, regionálního
a územního plánování, místní samosprávy a přeshraniční spolupráce.
V úvodním článku Úmluvy jsou definovány pojmy krajina, krajinná politika, cílová charakteristika
krajiny, ochrana krajiny, správa krajiny (management – pozn. aut.) a plánování krajiny.
Předmětem zájmu Úmluvy je celá krajina, tj. přírodní, venkovské, městské a příměstské oblasti;
jinak řečeno pokrývá Úmluva svým zájmem krajiny pozoruhodné, ale i běžné a narušené.
Cílem Úmluvy je podpořit ochranu, správu (management) a plánování krajiny a organizovat
evropskou spolupráci v této oblasti. K dosažení tohoto cíle se členské státy Rady Evropy, které podepsaly
tuto Úmluvu zavazují harmonizovat její plnění se svými vlastními politikami. Provádění Úmluvy
v jednotlivých zemích musí být přizpůsobeno vlastnímu rozdělení pravomocí. To vychází z ústavních
principů a administrativního uspořádání, při respektování principu subsidiarity (delegování pravomocí na co
možno nejnižší stupeň řízení).
Stěžejními články Úmluvy jsou článek 5 - Všeobecná opatření a článek 6 – Zvláštní opatření.
V rámci všeobecných opatření (článek 5) se každá smluvní strana zavazuje:
- 50 -
Historické zahrady a parky 2005
a) právně uznat krajinu jako základní složku prostředí, v němž obyvatelé žijí, jako výraz rozmanitosti jejich
společného kulturního a přírodního dědictví a základ jejich identity;
b) zavést a provádět krajinné politiky, zaměřené na ochranu, správu a plánování krajiny, prostřednictvím
přijetí specifických opatření uvedených v článku 6;
c) zavést postupy pro účast veřejnosti, místních a regionálních orgánů a jiných stran, které jsou
zainteresovány na definování a provádění krajinných politik zmiňovaných v písmenu b výše;
d) začlenit krajinu do svých politik územního a urbánního plánování, do své kulturní, environmentální,
zemědělské, sociální a hospodářské politiky, jakož i do ostatních politik s možným přímým či nepřímým
dopadem na krajinu.
V rámci zvláštních opatření (článek 6) jsou specifikovány závazky smluvních stran k zavádění
a provádění krajinných politik:
a) zvyšovat povědomí občanské společnosti, soukromých organizací a veřejných orgánů o hodnotě krajin,
jejich úloze a jejich změnách;
b) podporovat vzdělávání a výchovu odborníků v oboru hodnocení krajinných celků a činností v krajině;
multioborové vzdělávací programy v oblasti krajinné politiky, ochrany, správy a plánování krajiny,
určené pro profesionály v soukromém i veřejném sektoru a pro dotčená sdružení; školní a vysokoškolské
vzdělávací programy, které se v rámci příslušných disciplin zaměří na hodnoty spjaté s krajinou a na
otázky týkající se její ochrany, správy a plánování;
c) za aktivní účasti veřejnosti, místních a regionálních orgánů a jiných stran, které jsou zainteresovány
nadefinování a provádění krajinných politik a na základě mezinárodních zkušeností a spolupráce
v metodologické oblasti vymezit své vlastní typy krajiny na celém svém území; analyzovat jejich
charakteristiky, síly a tlaky, které je mění; zaznamenávat jejich změny; vyhodnotit takto vymezené
krajiny s ohledem na zvláštní hodnoty, které jsou jim připisovány zainteresovanými stranami a dotčeným
obyvatelstvem;
d) za aktivní účasti veřejnosti, místních a regionálních orgánů a jiných stran, které jsou zainteresovány na
definování a provádění krajinných politik definovat cílové chrakteristiky krajiny pro vymezené
a vyhodnocené krajiny;
e) pro realizaci krajinných politik zavést nástroje, zaměřené na ochranu, správu a/nebo plánování krajiny.
Významný prostor věnuje úmluva evropské spolupráci, dotýkající se zohledňování krajinného
rozměru mezinárodních politik, vzájemné pomoci a výměny informací, jakož i přeshraniční spolupráce na
místní a regionální úrovni. Sledování plnění Úmluvy zajišťují existující kompetentní výbory expertů, které
jsou pověřeny Výborem ministrů Rady Evropy. Výbor ministrů Rady Evropy přijímá pravidla a uděluje
Cenu krajiny Rady Evropy.
Vize Průhonic a Průhonického parku jako národního koordinačního centra EÚoK
Zabezpečení realizace Evropské úmluvy o krajině je v Usnesení vlády ČR č. 1049 ze dne 30.10.2002
uloženo ministrům životního prostředí, zemědělství, pro místní rozvoj, kultury a ministryni školství, mládeže
a tělovýchovy.
Příspěvkem k přípravě implementace Úmluvy na půdě MŽP ČR bylo založení výzkumného projektu
Zajištění realizace Evropské úmluvy o krajině v další činnosti MŽP. Garantem projektu, jehož řešení
probíhalo v letech 2002 - 2004, byl Výzkumný ústav Silva Taroucy pro krajinu a okrasné zahradnictví
(VÚKOZ) Průhonice. Závěrečný výstupu řešení projektu předkládá mj. návrh Strategie odpovědnosti za
českou krajinu minulosti, dneška a budoucnosti, jako východisko implementace EÚoK v našich podmínkách.
V rámci návrhu se mj. doporučuje vytvořit pod garancí MŽP ČR a za úzké spolupráce dalších resortů
iniciační a monitorovací skupinu k implementaci Evropské úmluvy o krajině v domácích i mezinárodních
podmínkách; pověřit vybrané odborné pracoviště trvalým zabezpečením úloh plynoucích z implementace
a dalšího naplňování EÚoK; při tomto pracovišti ustavit národní radu specialistů pro EÚoK. V této
souvislosti se jistě nabízejí Průhonice jako vhodné místo pro činnost výše uvedeného odborného pracoviště
a Průhonický park jako příkladný objekt implementace EÚoK v oblasti historických parků a zahrad.
Průhonice jsou příhodným místem nejenom tradicí, vybudovanými kapacitami výzkumu
a vzdělávání, svojí polohou v zázemí hlavního města Prahy a dobrou dosažitelností. Průhonický park
a Dendrologická zahrada VÚKOZ jsou především místem prezentujícím odborné i laické veřejnosti výsledky
tvůrčího sepětí člověka s přírodou. Dokládají tak prakticky, že příroda a krajina nemusí být vždy člověkem
pouze pohlcována a zastavována - což bohužel pociťujeme i v okolí Průhonic, ale naopak může být
i chráněna, citlivě zušlechťována a rozvíjena.
Naplnění vize Průhonic a Průhonického parku jako národního koordinačního centra EÚoK by mohlo
být nejenom novým impulsem pro rozvoj výzkumné a vzdělávací činnosti v Průhonicích, ale i podnětem
- 51 -
Historické zahrady a parky 2005
k nalezení komplexního a konsensuálního náhledu na naši krajinu obecně a naším příspěvkem
k celoevropské spolupráci v této oblasti.
Závěr
Praktické naplnění myšlenek Evropské úmluvy o krajině v našich podmínkách nemůže být pouze
záležitostí administrativního přijetí. Je třeba vykonat mnoho práce jak na straně společenského náhledu na
význam a hodnoty naší krajiny, tak při přípravě strategie a politiky jejího budoucího utváření i při realizaci
konkrétních krajinotvorných opatření. Naděje na zvládnutí této úlohy je tak velká, jak velký je v této oblasti
pozitivní potenciál naší společnosti a jejích demokratických institucí. V této souvislosti si dovoluji ještě
jednou připomenout slova z preambule EÚoK: „krajina je klíčovým prvkem blaha jednotlivce i společnosti
a její ochrana, správa a plánování jsou spojeny s právy a povinnostmi pro každého.“
Literatura
MŽP ČR (2002): Návrh na podpis a ratifikaci Evropské úmluvy o krajině, soubor materiálů pro schůzi vlády,
č.j.: M/100808/02.
Weber M. a kol.(2004a): Zajištění realizace Evropské úmluvy o krajině v další činnosti MŽP - [Závěrečná
zpráva a výstup řešení projektu VaV 640/6/02 Zajištění realizace Evropské úmluvy o krajině v další
činnosti MŽP 2004; VÚKOZ Průhonice, ČZU Praha-ÚAE Kostelec nad Černými lesy, Löw & spol.
Brno; depon in knihovna VÚKOZ Průhonice]. 176 pp + 45 příl. na CD.
Weber M. a kol. (2004b): Přínos Evropské úmluvy o krajině. Životné prostredie 38, 3/2004. p.122 - 134.
Weber M., Novotná G. (2003): Evropská úmluva o krajině a příprava její implementace v České republice.
Zahrada – park - krajina, 2/2003. p.29 - 31.
Weber M., Novotná G. (2005): Strategie odpovědnosti za českou krajinu minulosti, dneška a budoucnosti východisko implementace Evropské úmluvy o krajině. – In: Plos J. [ed.]: Tvář naší země – krajina
domova 2: Trendy urbanizace evropského prostoru. – Sbor. 3 roč. konf., Praha a Průhonice, 8.–10.
března 2005. s. 12–16.
.
Průhonický park jako krajinný a společenský fenomén
David JECH
Jihovýchodní okraj Prahy a navazující území představuje hluboce kulturní oblast krajiny s tradicí
osídlení, kultivace i hospodářského využití. Současně skrývá i řadu esteticky, historicky i biologicky
cenných lokalit. Výstavba Jižního Města i největší dálniční tepny v republice z něho vytvářejí významný
komunikační, obchodní, obytný a částečně i výrobní uzel. V kontrastu s tím se zde nachází řada přírodních
a kulturních míst, jejichž stav i kvalita jsou ohrožovány intenzivním hospodářským využíváním i novou
obytnou a obchodní zástavbou. Taková kumulace protichůdných kulturních, přírodních, historických,
uměleckých a hospodářských hodnot a aktivit je sice pro Prahu do značné míry charakteristická, v tomto
území pak ale zvláště výrazná. Faktorem, který graduje dramatičnost situace ve vazbě na další kulturně
historické prvky, je právě umělecké přírodní dílo hraběte Silva Taroucy Průhonický park. Ten již částečně
svojí hodnotou a kulturním významem spojeným se společenskou tradicí determinuje regulativy nezbytné
pro zachováním těchto hodnot, včetně významu jako protiváhy výše zmíněného technicky disharmonického
využití navazujícího území. Průhonický park pak svým významem do značné míry ovlivňuje nejen
bezprostřední okolí, navazující obce a jejich katastry, biologicky celý region, ale historicky, umělecky
a dendrologicky přesahují jeho vazby i hranice České republiky, jak zachycují navazující referáty.
Přestože se ve své dnešní podobě v podstatě již jedná o převážně lidskou rukou přetvořené umělecké
dílo s citlivým využitím mimořádného potenciálu geomorfologických podmínek, s geniálním využitím
vlastností řady přírodních prvků a vysokým stupněm zastoupení cizokrajných introdukovaných dřevin, stále
neztrácí, ale se vzrůstajícím stářím a věkovou diverzifikací naopak získává, biologický význam přirozeného
biocentra v hospodářsky využívaném území. Díky těmto vlastnostem a návaznosti na polyfunkční koridor
Botiče a potažmo další významné kulturně přírodní celky typu Milíčovské obory, údolí Pitkovického potoka,
lesopark Hostivař a přírodní památky Meandry Botiče, byl Průhonický park zařazen mezi regionální
biocentra územního systému ekologické stability (obr.č.1), ačkoliv svým charakterem a nezbytným
managementem obvyklým předepsaným charakteristikám těchto ploch zcela neodpovídá, ale ve skutečnosti
tuto úlohu v navazujícím území zřetelně plní.
- 52 -
Historické zahrady a parky 2005
Svým charakterem a legislativní ochranou tak přispívá alespoň k částečnému udržení rovnováhy
přírodních (i když z převážné části již ne přirozených, protože sám park ve své dnešní podobě je možné
považovat za antropický prvek) přirozených a antropických prvků v krajině, přestože v dlouhodobém
horizontu je, vzhledem k silnému urbanizačnímu tlaku a neodvratné zásadní změně struktury krajiny, tato
rovnováha na stávající úrovni neudržitelná. V dohledné budoucnosti se tak jeho charakter a funkce více
přiblíží charakteru městského parku obklopeného téměř souvislou obytnou i hospodářskou a obchodní
zástavbou a tomu bude odpovídat i změna požadavků a způsob využívání parku. V tomto kontextu se jeví
ještě naléhavějším zachování funkčnosti, rozvoj a ochranu polyfunkčního koridoru Botiče a ochranných
pásem parku i s jejich regulativy, které společně s Hostivařským lesoparkem a meandry Botiče představují
charakteristické hodnoty středočeské a navazující pražské kulturní krajiny.
Se vzrůstajícím podílem zástavby a s tím spojené zátěže celého území poroste i jeho význam jako
účinného strukturovaného přírodního prvku vodních ploch, lesních porostů a luk, který svým
mikroklimatickým působením zásadním způsobem ovlivňuje vlhkostní režim, proudění vzduchu, teplotu
i obsah cizorodých látek v ovzduší. Systém vodních nádrží, členitých koryt, jezů a rybníků působí jako
přirozený filtr na toku Botiče, který přitéká z převážně zemědělsky využívaného území s několika sídly již se
značnou zátěží. Obdobně se vodní systém parku podílí na zadržování a akumulaci vody v povodí. Členité
území téměř bez zpevněných ploch s řadou přírodních prvků a silným zastoupením porostů charakteru lesa
se výrazným způsobem podílí na převodu srážek na podpovrchový odtok, filtraci a dotaci podzemních vod.
Část se opět vrací transpirací a odparem z korun obohaceny o fytoncidy a aromatické látky. Celý park tak
v území působí jak přirozený polyfunkční prvek, který svým působení částečně eliminuje a kontrastuje
s negativními vlivy postupující urbanizace okolního území, a to i za cenu vlastního negativního poškození.
Tento tlak i úloha budou v budoucnosti stoupat a bude nezbytné činit konkrétní opatření pro ochranu
a záchranu parku, a to i na poli preventivních opatření a zintenzivnění péče a údržby.
Vlastní objekt parku se zásadním způsobem podílí na utváření image uzemí a jeho identitě. Přestože
trendy jsou v realitě vlastně opačné, vkládá území podvědomí neporušeného harmonického kulturního
estetického zázemí. To samozřejmě ovlivňuje atraktivitu území pro rezidenty i firmy, zvyšuje cenu pozemků
i nemovitostí a zvětšuje stavební tlak. To sice z jedné strany podporuje rozvoj místní ekonomiky a nabídku
pracovních míst, z druhé však přináší řadu negativních tlaků a problémů. Nejvyšší zisky pak zůstávají
v rukou developerských firem, které se však na ochraně a rozvoji parku výrazným způsobem nepodílejí.
Nově vzniklé obytné stavby pak z větší části slouží především jako „noclehárny“ nevalné architektonické
a urbanistické hodnoty. To sebou přináší řadu negativních tlaků v podobě dopravní zátěže, exhalací,
produkce tuhých i komunálních odpadů všech druhů. Najít optimální způsob využívání tohoto citlivého
území, který by zachoval jeho současné hodnoty a umožnil dlouhodobý pozitivní rozvoj, je velmi náročný
a zodpovědný úkol. Ještě těžším je však tento režim dlouhodobě udržet a odolat všem formám tlaků, které
vznikají a budou vznikat. Bohužel stačí jedno nesprávné rozhodnutí, která může celé území nezvratným
způsobem znehodnotit na léta dopředu a navíc vytvořit nevhodný precedens a posunout tak hranice blíže
dalšímu znehodnocování komplexu hodnot území, které by v opačném případě bylo možné dlouhodobě
rozvíjet a využívat po řadu dalších generací. Z těchto důvodů je význam i zodpovědnost správních
i zastupitelských orgánů v těchto územích mimořádně velká a mimořádná by měla být i veřejná kontrola.
Vlastní objekt parku, jako objekt představující vrcholné zahradně krajinářské dílo, zásadním způsobem
ovlivňuje život obce, její charakter, ale i život obyvatel. Stejně tak působí i na návštěvníky z bezprostředního
i vzdáleného okolí. Seznamuje návštěvníka se základními principy kompozice, rozmanitostí a vlastnostmi
dřevin i bylin, pomáhá utvářet jeho vztah k životu a živým organismům, tříbí jeho hodnotový žebříček
a standardy, poskytuje pozitivní příklady, umožňuje poznání principů panujících v přírodě, umožňuje
rekreační pohyb, a tím regeneraci psychických i fyzických sil. Člověk a jeho vnímání je pak původním
adresátem celé kompozice parku, jako uměleckého díla využívajícího ke svému vyjádření živých i neživých
prvků přírody v souladu s umělými výtvory člověka za účelem dosažení nejvyšší míry požadovaného efektu.
Vzniklo tak dílo, které může v řadě případů být příkladem využití sadovnických principů
v praxi, introdukce a vlastností dřevin, kompozice barev i tvarů, možností využívání území
v souladu s potřebami přírody i krajiny, a to v bezprostředním kontaktu s hlavním městem
a v konfrontaci a kontrastu s aplikací zcela opačných přístupů. Současně umožňuje poznávat
a sledovat vlastnosti a vývoj domácích i introdukovaných dřevin a dalších rostlin v přírodním
i umělém prostředí, napomáhá jejich zpřístupnění velkému množství návštěvníků v území dostupném
příměstskou dopravou i vlastními silami pěšky nebo na kole prostřednictvím koridoru Botiče a systému
turistických i cyklistických cest. Představuje významnou atraktivitu, která celoročně přitahuje do obce
značné množství návštěvníků. Tím podporuje udržení a rozvoj místních služeb a obchodu, které jsou
nezbytné pro zdravý rozvoj obce. V době květu rododendronů, kterými je Průhonický park proslulý, sice pro
obec i park představují extrémní zátěž, která však zajišťuje možnost rozvoje pro zbývající část roku. Ta
- 53 -
Historické zahrady a parky 2005
zatím představuje, přes rozvoj např. kongresové turistiky, určitý nevyužitý potenciál. Zejména pak cílená
propagace a systematické a koncepční vytváření zázemí pro návštěvníky a rozvoj parku má doposud velké
rezervy.
Shrneme li předchozí úvahy a fakta, je bezesporu jasné, ze zodpovědný management a údržba
Průhonického parku, které by zajistily jeho dlouhodobý rozvoj a optimální využití, bude do budoucna stále
těžším, náročnějším a zodpovědnějším úkolem. Přitom management by se měl zabývat nejen řešením
operativních problémů, ale i dlouhodobou koncepcí, která by pokud možno předcházela možným ohrožením
a zajišťovala další optimální rozvoj objektu na základě odborné multidisciplinární diskuse za účasti
a v součinnosti správy parku, orgánů památkové ochrany, obecních i krajských úřadů všech navazujících
území, orgánů ochrany přírody i územního plánování i dalších zúčastněných institucí.
Průhonický park tak nepředstavuje pouze významné umělecké dílo zahradní a krajinářské tvorby, ale
i významný faktor, který ovlivňuje mikroklima území, reguluje průtok a zásobu vody
v povodí, vytváří životní prostředí pro řadu živočichů i domácích a introdukovaných rostlin, zprostředkuje
poznání řady přírodních i společenských dějů, vlastností rostlin i kompozičních principů, ovlivňuje názory
a inspiruje návštěvníky i umělce, utváří image uzemí, utváří charakter výlučnosti území, ovlivňuje charakter,
povahu i směr jeho rozvoje i rozvoje lokální ekonomiky, zvyšuje standard a využitelnost území pro obytné
funkce a rekreační zázemí obce i regionu. Proto je nutné zdůraznit, že jeho zachování a optimální rozvoj
umožní pouze koncepční spolupráce právě minimálně na úrovni regionu, včetně koordinace územních plánů,
jejich striktního dodržování i koordinace dalšího vývoje v blízkosti parku tak, aby byly případné konflikty
omezeny na minimum. Přes výše zmíněný význam Průhonického parku zůstává primárně unikátním dílem
zahradní a krajinářské tvorby a současně ukázkovou živou učebnicí a vzorem citlivého přístupu k přírodě
a krajině vůbec a doufejme, že takovým zůstane i v budoucnu.
Ing. David Jech
HISTORICKÉ PARKY A ZAHRADY (Přehled celostátních setkání)
Svoboda A.M.( 2003:42-44, cf. 41-42, 26-28)
/viz: *Svoboda A.M.: Krajinářské parky v Československu. –Parky Jižních Cech – evropské přírodní a
krajinářské parky – ČERVENÝ DVůR 1991:34-37), *Petrů Jaroslav: Památkový fond historických zahrad. –
Zahrady a parky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. -Libri,Praha 1999:45-46
Historické parky a zahrady – ochrana památek Mezinárodní charty a resoluce
*Šujanová Olga: Ochrana pamiatok –medzinárodné dohovory, odporučania,charty a rezolucie
.(Ústr.Pam.Star.,Bratislava 1982:1-304); *Svoboda A.M. 2001:37
Úmluva o ochraně Světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO PAŘÍŽ 1972/Československo
1992
1/ SEMINÁŘ O HISTORICKÉ ZELENI /Slovanský ostrov-Praha 1963
–Svoboda A.M., kol. ed. 2/1980:1-25; Dendrol.Sděl.1963/7:4-5
2/ CELOSTÁTNÍ AKTIV – Současné úkoly v ochraně významných parků a zahrad Brno 1967
Návrh na odstranění nedostatků v údržbě a využití parků (KSPPOP Brno 1969).
Kříž Z.: Významné parky v Severomoravském kraji (Profil,Brno 1971:316-7),
Scholz J.: Doslov (1978:318-9)
3/ HISTORICKÉ ZAHRADY A PARKY – jejich místo v socialistické společnosti CHOLTICE 1976
Dobrkovský Fr.,kol. (KSPPOP VČ kraje, Pardubice 1976:1-76
4/ SYMPOSIUM o historických zahradách v současnosti ICOMOS/IFLA KROMĚŘÍŽ 1977
Staletá Praha (PSPPOP Praha 1980/10), Pam.Péče,Praha 1978/3; Šujanová O. 1982:263-4
5/ PRACOVNÍ jednání o historických zahradách a parcích PRAHA 1978
Pavelková B.,kol. (PSPPOP Praha 1978:1-2, 1979:1-5
6/ VZTAH historických parků k jiným památkám TÝN nad VLTAVOU 1979. Problémy obnovy a
zachování
Pavlátová M., kol(KSPPOP JČ České Budějovice 1979:1-50
7/ HISTORICKÉ PARKY a ZAHRADY Východoslovenského kraje a problémy ich obnovy a zachovania.
PREŠOV – IŠLA 1980. Barna M.,kol.(KSPPOP Prešov 1980:1-82
8/ CELOSTÁTNÍ SEMINÁŘ o historických zahradách PLZEŇ 1981
Drhovský K.,kol(KSPPOP ZČ Plzeň 1981:164
9/ HISTORICKÉ ZAHRADY a PARKY v průmyslových oblastech ÚSTÍ nad LABEM 1983
- 54 -
Historické zahrady a parky 2005
10/
11/
12/
13/
14/
15/
16/
17/
18/
19/
Hušek P., kol. (viz 10/1985:13-16
PAMÁTKY ZAHRADNÍHO UMĚNÍ - KONOPIŠTĚ – VELTRUSY 1985
Staňa I., Brožovský M.,kol. (KSPPOP Středoč. Kraje Praha 1985:1-110, závěry 1985:55-61
HISTORICKÉ ZAHRADY a PARKY ve Východoslovenském kraji DARGOV-BETLIAR 1986
Barna M., kol. (viz Dendrol.Sděl 1987/33:80-81
HISTORICKÉ ZAHRADY a PARKY – VELKOMĚSTO PRAHA 1987
Pacáková B., kol. (Portál, Praha 1987/12/31/:1-38, 1988/13/34/1:1-106; závěry 1988:95-96
Krutá Eva: Historické záhrady a parky – velkomesto. –Záhradníctvo, Bratislava 1987/20/9:424425,foto
HISTORICKÉ ZAHRADY a PARKY – současné a budoucí využití HRADEC nad MORAVICÍ
1989
Halamičková A., kol. (KSPPOP SM Ostrava 1989:1-152; Dendrol.Sděl.1989/34:80-84
Halamičková Alena: Chráněné historické parky a zahrady Severomoravského kraje.
(Popis parků a dřevin) –Ostrava 1988:1-103,tab.,foto
Historický park a krajina LITOMYŠL 1992
Dobrkovský František (KSPPOP Pardubice), ed. Skálová Věra, Svoboda A.M. 1995:1-105
Zahrady Již Moravy VALTICE 1994
Fetterová Dagmar (KSPPOP Brno
Úloha tvůrčích osobností při rekonstrukci historických zahrad PRAHA – MÍČOVNA 1996
Krajinářství - Landscape Heritage ICOMOS/IFLA PRAHA – VALTICE – ČESKÝ KRUMLOV
1997 Ministerstvo Kultury Praha 1997:1-150(č.,angl.)
Historické zahrady a jejich novodobé využití pro účely turistického ruchu ČESKÝ KRUMLOV 1999
Pavlátová M.,kol. (St.Pam.Ústav Č.Budějovice 1999:1-110
Historické zahrady Prahy
PRAHA 2001
Petrů Jaroslav (Pražský památkový ústav 2001:1-
20/ Historické zahrady, parky a kulturní krajina – Severní Čechy ČESKÁ LÍPA 2003
Hušek Pavel (Národní Památkový Ústav- Ústí nad Labem 2003:121/ …………….2005 Průhonice?
ZAHRADNÍ ARCHITEKTURA
KALUSOK Michaela
--Computer Press, Brno 2004:1-192, foto /ISBN 80-251-0284-4
Dílo vydané nejdříve v Německu, vychází záhy i česky. Autorka stručně a jasně prochází dějinami
zahradního umění od nejstarších dob až po současnost. Největším přínosem je stručnost a nekonvenční
pohledy. Cenné jsou nejen kapitoly, ale rovněž slovníček, stručný výběr důležitých zahradních architektů a
teoretiků !, vč. jejich prací, citace doporučené literatury a posléze většinou u nás neobvyklé údaje o původu
ilustrací.. Nemůžeme hledat v původním vydání, ale zde jsou zařazeny i ty naše nejdůležitější práce:
Historické zahrady/Dokoupil a kol. 1957, zde je vhodné upozornit, že Pavel Nauman se píše s jedním – a
rovněž jeho syn!/, Pražské zahrady /Bašeová O. 1991; Pražské zahrady a parky /Pacáková B. 2000/;
Zahrady a parky ČMSlezsko /1999, bez rozpisu spoluautorů ?
Přehled literatury - má na jedné straně významné autory, jako Dézalier d ´Argenville (dílo však vyšlo znovu
německy!), neúplně je uvedeno dílo v Muskau a Branitz - Herman Pückler (? - nové vydání!, ale
především současná spolupráce s Polskem? – Michalowski!), uvádí se, že dílo Maria Louisa Gothein
(1914,1926, vyšlo také anglicky /1977 ?/, Clifford D. (anglicky 1962, německy 1966, 1981) různé
slovníky – francouzské nebo i polské; dějiny zahrad (Charageat /přeloženo do polštiny !, č-AMS/ nebo
Majdecki; Ciolek a Bogdanowski aj.); ze současných je: Wimmer C.A.:Geschichte der Gartenhistorie
/1989/, nebo: Wörterbuch der Europäischen Gartenkunst (Uershein G., KALUSOK M./2003/ aj. Nezbývá
než upozornit na drobnou nepozornost – reprodukce zámku v Raudnitz (je Roudnice nad Labem !!!, kde se
uvádí návrh zahrady od Camillo Schneidera? – nepochybně zničené!), pro je nás zajímavý původ obrazu
(Musejní nadace: Pruské kulturní vlastenectví ?). Pozornost zaslouží široký proud prací z Hannoveru
(Gröning G., Wolschke-Bulmahn J. –např. diskuse o domácích a introdukovaných dřevinách!).
- 55 -
Historické zahrady a parky 2005
Vydání této drobné příručky bude u nás jistě oceněno a bude využívána, protože prozatím nebylo přeloženo
žádné dílo zahraniční (mladší generace nečte německy nebo polsky !), ale můžeme však postrádat
soubornější dílo našich - autorů - viz: disertační práce Otakara Kuči i katalog výstavy o jeho celoživotním
díle, také: PARKY JIŽNÍCH ČECH – evropské přírodní a krajinářské parky – ČERVENÝ DVŮR
1991, stejně jako využití sborníků našich pravidelných seminářů – od roku 1964 až doposud v Průhonicích
2005! – a pochopitelně, že musíme vždy zdůrazňovat význam díla A.E.SILVA Taroucy, např. edici, v níž
byly popisovány významné parky a zahrady: Gartenanlagen…1909-).
Antonín Marián SVOBODA,
Alej Silva Tarouca CZ 252 43 Průhonice
E-mail [email protected]
www: zahrady.org
Historické zahrady a parky 2005, sborník – pracovní verze, vydaný u příležitosti konání odborného
semináře „PRŮHONICE DŘÍVE A NYNÍ“ ve dnech 16.-17.6.2005 v Průhonicích.
Vydala Ing.Jana Lepičová – Agentura BONUS, Hrdějovice (Tel.: 602 175 664)
Publikace neprošla jazykovou úpravou.
C Agentura BONUS
ISBN
80-86802-05-1
Agentura BONUS
- 56 -