Na Parkánech

Na Parkánech
Voňavý večer a chrousti velcí i malí
Jednou ze vzpomínek,
která zůstává zapsána v
paměti, je jedna večerní
procházka po Parkánech
učiněná za mého dětství. Tak
se v Táboře říká vysokému
kamennému opevnění, které
ve středověku chránilo naše
město
od
jihu.
Ovšem
kamenné hradby bránily
město i na západní a severní
straně a podnes se tam jejich
zbytky tu a tam
ještě
zachovaly. Ale tady, jak
každý pořádný Táborák ví,
se tomuto zubatému opevnění neříká „parkány“, ale „bašty“. Tolik pro informaci věcí neznalému cizákovi.
Bylo to za jednoho z těch opojných večerů na počátku léta, kdy vše kvete –
šeříky, lípy, kaštany, střemcha, akáty – a omamně voní. V tomto ročním čase se též
rojí létající brouci – chrousti. I tady u nás v Kanadě na jihu Ontaria lze sice v
červnu milého chrousta též spatřit a proto se mu říká – „junebug“ – červnový brouk.
Avšak tenhle zdejší druh je vcelku malým tvorem. Chrousti táborští byli oproti tomu
pořádní chlapíci, hotové létající pevnosti.
Ve starých majestátních
lípách, které na Parkánech
lemovaly chodník od starého
hřbitova až k židovské
synagoze, tehdy zde nádherná orientální stavba ještě
stála, přebývaly chroustů
celé
kolonie.
Za
svých
podvečerních procházek, kdy
slunce se už odebralo do
krajin za Pintovkou a kdy
nastal příjemný chládek, tito
ubzučení chlapíci rádi podnikali své hloubkové nálety
na hlavy panen a paní
táborských, které se těmito
místy právě nic netušíc
ubíraly. Nejoblíbenější zábavou každého pořádného chrousta je zaplétat se pištícím
dámám do vlasů.
Jako kluci jsme je chytali a pak zapřáhali do krabiček od sirek jako koníky.
Jednou jsme jich nachytali plnou zavařovací sklenici a pak je vysypali v naší třídě
1
do kamen. Ta stála vpředu napravo od
tabule. Dolní dvířka, kudy se vybíral
popel, jsme ponechali trochu pootevřená. Milí chroustíci nacházeli
cestu ven na malý litinový balkónek a
jeden po druhém odtud startovali.
Napřed jich celé svazy zmateně bzučely
po třídě, ale pak jeden pilot za druhým
zamířil ke světlu oken, kde letci
instinktivně tušili svobodu. Ovšem
právě tam, na stupínku nalevo od
tabule trůnila za katedrou některá ze
soudružek učitelek. Nevím již zdali to
byla paní učitelka Hanušová, Bínová,
Slaninová, Kremzová či ruštinářka
Hrubantová, které jsme říkali „Gogola“.
Netřeba se rozepisovat o zděšení, které
neočekávaná
letecká
invaze
u
pedagogické pracovnice způsobila, a o
tom, že my studenti jsme se bavili
skvěle.
Před lety mi podobná večerní
procházka tady v Oakville ten dávný
idylický večer na Parkánech živě
připoměla. Od nás hned za rohem na
Sixth Line, mezi McCraney Street a
Elm Road chodník též lemují urostlé
lípy. I večer byl stejně voňavý a vlahý
jako kdysi na Parkánech a světlo
pouličních
lamp
stejně
kouzelně
seshora prozařovalo svěží zeleň listoví,
jako kdysi tam. I zde byly lampy
zavěšeny někde vysoko nad korunami
stromů a jejich svit seshora malebně
prorážel klenbu nádherné zeleně. Byla
to právě tato magická iluminace, která
tam i zde vytvořila tu neskutečně
krásnou chvíli, která z nějakého
důvodu ne a ne opustit pamět.
Kouzelnou atmosféru začínající noci
na Parkánech dokreslovala zvuková
kulisa nesoucí se až ven na chodník z
rozzářených
oken
tehdy
ještě
fungujícího pivovaru. Protože již bylo
teplo okna byla dokořán a zevnitř
zazníval zpěv odpolední směny a cinkot
stovek tmavozelených skleněných lahví
putujících sem a tam po klikatých
dopravnících.
2
Parkány bývaly za těch dnů rušnější,
chodců zde bývalo víc než dnes. Aut zas
tolik nebylo a každý kdo bydlel ve Vilové
čtvrti či až někde dole u řeky musel se
cestou domů z města dát po Parkánech.
Jistě, šlo to vzít přes náměstí a dál dolů
Klokotskou a bránou Kotnova, ale kdo
by za takových provoněných odpolední
a večerů volil tak nepoetickou trasu.
Obyvatelé Vilovky však nebyli jediní,
které
jste
na
Parkánech
mohli
zastihnout. Potkávali jste zamilované
párečky vedoucí se za ruce, a lavičky
nad zahradnictvím, které se rozkládalo
těsně pod hradbami na svahu nad
Lužnicí, bývaly za slunných odpolední a
teplých večerů obsazeny babičkami a
dědy, kteří se sem přišourali z
přilehlých ulic – Hradební, Kotnovské,
Koželužské, Vodní, Provaznické a Široké
u Dívčích škol.
Už nevím, proč jsem se vůbec za toho
dávného voňavého večera do těchto míst zatoulal až z našeho Klášteráku. Ten totiž
leží až na opačné straně vysokého ostrohu, na kterém celé Staré město táborské
stojí. Tady na jižní straně se tyčí nad hlubokým údolím Lužnice a na naší severní
klášterácké nad údolím Tismenického potoka.
Klid před bouří
Ne
však
všechny
všechny mé procházky
byly takto tiché, poetické
a zádumčivé. Jednoho
letního odpoledne, kdy se
pak semlela ta památná
bitva, nás bylo několik
Klášteráků.
Byly
prázdniny a my jsme
patrně neměli nic jiného
na práci než bloumat a
lelkovat
našimi
křivolakými uličkami. Ty,
a podnes si to myslím, si
nezadají s těmi z knížek
pana Foglara, těmi ve
kterých prožívali svá dobrodružství Rychlé Šípy, Vontové a Bratrstvo kočičí tlapky.
Pojednou jsme se ocitli až tady na Parkánech u zubatých zbytků středověkých
hradeb, odkud je krásně vidět na řeku Lužnici. Ta právě tady dole teče přes hučící
3
jez. Ten si zas z nějakého důvodu dávám po celý život do spojení s písničkou „Jak
pak je dnes u nás doma?“, kterou tak krásně nazpívala Eva Pilarová.
Skřivánku náš, vysoko lítáš
možná, že mi v mém trápení odpověď dáš.
Skřivánku náš v nebi nahoře
leť ještě výš ať uvidíš až za moře a pověz mi...
Jakpak je dnes u nás doma, jestlipak tam pořád hučí jez
jestlipak se zvedne hejno hus
mých bílých hus, když na ně štěkne pes.
Jakpak je dnes u nás doma, když si mlha lehná do vřesu
a když ze vsi až k nám doniká harmonika
a když se ozvěnou nad planou vodou nese do lesů.
Ptej se vody, co ví voda, ptej se vřesu, co ví vřes
odpoví ti oblak bílý, černý les
Jakpak je dnes u nás doma, jak je dnes.
Dá se prosím napsat něco ještě krásnějšího a jímavějšího? Nedávno mi jedna
krajanka vyprávěla, té dámě je 86 let a z vlasti je již přes šedesát let, že
v padesátých letech bývala tato písnička jakousi hymnou všech exulantů. „Už jsme
ani nedoufali, že někdy svou rodnou zemi ještě spatříme.“
4
Well, jak jsme se z tohoto vyvýšeného bodu toho osudného odpoledne rozhlíželi,
spatřili jsme hluboko pod námi hochy z Fišlovky, jak se mírumilovně brodí přes jez
na druhou stranu řeky ke šlajsně. Ve šlajsnách se totiž náramně dobře koupe, což
jsme letos v létě (2007) vyzkoušeli v Bechyni pod zámkem s Mirkem Štégrem.
Fišlovka je malá enkláva přímo u Lužnice. Nazývá se takto po někdejší
koželužské manufaktuře Fischlově. Několikapodlažní továrna byla později
přestavěna na byty a nyní sloužila za obydlí mnoha rodinám. Řada Fišlováků
chodila do školy k nám na Klášterák. Vědělo se o nich, že je to stejně udatný kmen
jako Klokoťáci.
Poplach!
Potom se to však už nějak vymklo
z kontroly a odtud z relativního bezpečí
výšin se začal ozývat pokřik určený těm
hochům u řeky, „Fišlováci, Fišlováci“ a
možná i něco jiného.
„Fišlováci,
Fišlováci“,
nepřestalo
zaznívat zhůry z hradeb. Další a další
Fišlováci se rojili ven z někdejší
manufaktury jako rozzuření sršni. Odtud
z výšin bylo snadné pokřikovat a
pobaveně pozorovat to podrážděné
hemžení u jezu. Hoši velcí i malí se
srocovali na břehu řeky, radili se a
vzrušeně si ukazovali vzhůru k Parkánům, odkud přicházely další a další
iritující posměšky.
Najednou se však kmen Fišlováků
sformoval ve vojenský šik a již se dal na
pochod, aby umlčel a ztrestal ty drzé
táborské nactiutrhovače! Nyní už začalo
jít do tuhého! Několik z nás Klášteráků
se rozběhlo do ulic a uliček, na plácky a náměstíčka coby poslové, aby všude
rozhlásili, že hněvem rozpálený voj Fišlováků táhne vzhůru k našim hradbám.
5
V jedné z ulic u Parkán zastihli poslové několik děvčat, které se tady nic netušíc
oddávaly pinkání míčkem o zeď v holčičí hře „školka“ a skákání přes švihadlo. Za
méně naléhavé situace by si naši hoši – v nesčetných bitvách otužení to válečníci –
nějakých „malých ufňukaných holek“ stěží povšimli, ale nyní to bylo jiné! Po
vyslechnutí té válečné zvěsti se však stalo něco, co poslové nečekali. Ty „ufňukané
holky“ projevily nevídanou uvědomnělost a hned se patrioticky rozběhly, aby našim
poslům pomohly roznést poplašnou zprávu po celém okolí: „Táborští všeho nechte a
jako jeden svorný šik se ihned dostavte hájit Parkány!“
Rozkývat zvony na chrámové věži by
sice bylo ještě účinnější, a i takový návrh
se ozval, ale jako těžko proveditelný byl
rychle odmítnut. Na poplach však přesto
bylo třeba bít – „Táborité vzchopte se,
nepřítel již stojí pod hradbami!“
Až nyní, po celém dlouhém půlstoletí,
se dozvídám, že to byla Zdena
Schovancová, kterou v té kritické chvílí,
kdy osud města visel na vlásku, napadla
fantastická věc. Tato oddaná dcera
Tábora a k hrdinským činům odhodlaná
bojovnice, aby uhájila čest našich
dávných předků – slavných Husitů –
duchapřítomně a bez prodlení pospíšila
do jejich sklepní prádelny, aby se hned
vzápětí vrátila do ulic ohroženého města
s mohutným hrncem na vyváření prádla
a dvěma velikými dřevěnými měchačkami! Z děvčátka s míčem a švihadlem
se v okamžení stal smělý a neohrožený
tambor, burcující bubnováním poplachu
měchačkami na hrnec ostatní ještě nic
tušící tábority, pokojně si hrající v
zákoutích Starého města!
V žáru bitvy
Ta veliká poklice se v zakrátko vypuknuvší bitvě proměnila v ocelovou pavézu,
která chránila naše bojovníky před létajícími kameny (žvígry, bugry a bugrasy
v klášterácké vojenské terminologii), klacky a kusy cihel, které po nás fišlovácké
hordy metaly. To jim naštěstí šlo dosti těžko, jelikož proti nám bojovali do prudkého
svahu a tím byli v nevýhodě.
Asi jsem tehdy bojoval na jiném bitevním úseku a proto jsem se o pohotovém a
chrabrém činu nebojácné bojovnice Zdeny dozvěděl až nyní. A pozor! Všechna tato
fakta jsem se dozvěděl přímo od této chrabré obránkyně, nyní již babičky vnoučete
a ženy v předdůchodovém věku. Žije s manželem Tondou též tady v Ontariu
nedaleko od nás a provozují svoji pěknou farmu na vánoční stromečky. A tak i když
v Lužnici již od toho památného dne uplynulo hodně vody, tento nanejvýš pohotový
a udatný čin si nepochybně zasluhuje, byť i po tak dlouhém čase, aby byl tímto
6
zanešen do análů heroické
historie táborské!
Bitevní vřavu nakonec
rozprášil jediný dospělý
chodec, který se pojednou
cestou domů dolů do
Čelkovic pod Parkány ocitl
v silné křížové palbě. „Však
já jsem vás všechny poznal
vy uličníci! Zítra se uvidíme
v ředitelně!“
Tato
pohrůžka
nás
táborské poněkud demoralizovala a na chvíli oslabila
naši bdělost a bojový zápal.
Nepřítel této pauzy v našem bombardování z hradeb využil.
Při nedávné vojenské
analýze této bitvy (v roce
2005 v Táboře u piva)
pamětník Jiří Blafka prohlásil,
„Pamatujete
se
pánové, jak nás tehdy
Fišlováci
hnali
až
na
sady...?“
P.S.
K pravému bubnování
však
došlo
doma
u
Schovancových poté, co
byly v prádelně objeveny
zle zřízené „paličky“ a
oprýskaný
email
na
„válečném
bubnu
a
pavéze“! Inu na tomto světě se člověk nezavděčí každému.
Ach ty naše uličky!
Pokaždé když do Tábora zavítám, hned první noc se vydám do úzkých
křivolakých uliček. Je tomu jednak proto, že pro časový rozdíl mezi Severní
Amerikou a Evropou nemohu první dny spát, než se za pár dní srovnám. Tím
druhým a hlavním důvodem je, že ztemnělé uličky a zákoutí volají, vábí... Chodím
pak po celé hodiny křížem krážem Starým městem a nevynechám žádné
podloubíčko, plácek, kašničku a ani ty nejužší uličky, kterých znám důvěrně
několik.
Nálada a atmosféra těchto pochůzek se liší podle ročních období. V létě lze
spatřit tichý rej netopýrů, jindy se mi zas poštěstí zahlédnout na některé zídce či
7
střeše kolny tiše našlapující kočku. Když na podzim přituhne z komínků se začne
kouřit, brzy se setmí a ulice jsou brzy liduprázdné. V některých oknech se ještě
svíti, jiný dům už je celý zahalen temnotou.
Jednou se při takové toulce stalo, že
nastala úplná londýnská noc. Snesla se
mlha, která ztlumila svit pouličních
lamp. Staré město se proměnilo v Soho.
Kamenná dlažba se vlhkem leskla.
Nastal
čas
jako
stvořený
pro
londýnského rozparovače. Tu skutečně
slyším kročeje! A blíží se, ach běda,
směrem ke mně! Touha zvědět jakého
nočního ptáka ty kroky nesou, mne
zatlačila do tmy výklenku domovních
dveří jednoho starého domu kde světla
v oknech již nehořela. Ten neznámý zde
už bude každým okamžikem! Zpoza rohu
se vynořila temná postava. Měla plášť, který splýval až k zemi. Černý širák svým
stínem zakrýval chodcovu tvář. Vzrušením jsem ani nedýchal, když ten neznámý
kolem mne prošel sotva na metr! Zvědavost mi nedala a neslyšně jsem se dal za
ním. Až v jedné ulici, kde byla mlha řídší a světla o trochu víc, jsem jej poznal. Byl
jsem trochu zklamán, že to nebyl starý dobrý Mackie, ale jen známý akademický
malíř, Čecho-Američan, který v té době v Táboře přebýval. Docela rád bych mu za
ten noční zážitek, který mi bezděčně připravil, poděkoval.
Žralok zuby má jak nože a z těch zubů čiší strach,
Mackie Messer, ach, můj bože, kdo dokáže, že je vrah.
Na nábřeží řeky Temže leckdo život dokonal.
Mor tam nebyl, víme jen, že Mackie Messer blízko stál.
Jednou zmizel chudák Majer, jindy boháč Müller zas.
Mackie s hůlkou, jako frajer obcházel tam v onen čas.
8
Pěkná hůlka na procházku a v té hůlce nůž je skryt.
Mackie Messer vyhrál sázku, nic mu nelze dosvědčit.
Je tomu už dávno, kdy tuhle písničku nazpíval Bobby Darin. V Americe byl
tehdy „Mack the Knife“ docela hit. Je z divadelní hry „ Žebrácká opera“ od Bertholda
Brechta. Hudbu složil Kurt Weill. Český text napsal Jiří Suchý a písničku u nás
nazpíval, a myslím že ještě lépe, Milan Chladil. Též aranžmá pro big band Karla
Vlacha má podle mne ještě větší „odklap“, jak by to vyjádřil přítel a znalec hudby,
Charlie Kobližka.
Ovšem je třeba i vzpomenout televizní verzi, tehdy ještě černobílou, kde roli
Mackie Messera absolutně senzačně sehrál Miloš Kopecký v doprovodu
maskovaných tanečnic z pražského varieté Alhambra. Jak dobře se na toto video
pamatuji. Po léta, a zatím marně, pátrám jak si toto krátké dílko opatřit. Bylo
natočeno začátkem šedesátých let v některé z malebných ulic Starého města
pražského či Malé strany. Stará pouliční lucerna i zde zápasí s mlhou, a i pan
Kopecký je v černém širáku a splývavém kabátě až na zem. Bylo to prostě zrovna
tak, jako o několik desetiletí později v Táboře! Jenom ty nohaté tanečnice
z Alhambry tam chyběly.
Post Scriptum
S velikou vděčností chci poděkovat Digitálnímu archivu Šechtl a Voseček v
Táboře, že se tak nezištně, ochotně a štědře dělí s širokou veřejností o desetitisíce
úžasných snímků, které nafotogafovaly
tři
generace
rodiny Šechtlových.
Jak jsem rád, že jsem
těmito půvabnými fotografiemi mohl toto vyprávění
doplnit. Jde sice o snímky o
mnoho starší, nicméně ulice,
tak jak vypadaly za mého
mládí a ty z fotografií, se až
tak moc nelišily. I celková
sousedská atmosféra Starého města byla tehdy stále
ještě do velké míry nedotčena. I obličeje dětí mají
tentýž výraz, na který si coby
pamětník, pamatuji.
Oakville, Ontario, Kanada
20. srpna 2007
9
Post Scriptum 2
Několik týdnů poté co
jsem toto vyprávění dopsal
jsme se rozjeli na návštěvu
ke Zdeně a Tondovi, ano
k té někdejší bojovnici s
bubnem a pavézou, aby si
to povídaní přečetla a
případně abych se od ní
dozvěděl ještě něco dalšího,
čím by šlo obohatit. A
vskutku, dozvěděl jsem se
celou kupu nových věcí.
Předně to, že mezi
Parkány a Fišlovkou se
odehrály další bitvy, sice
bez účasti nás Klášteráků.
Fišlováci si prý po té první
bitvě zhotovili praky, což podle Zdeny odkoukali od nás, jelikož jsme v bojích
většinou vítězili. Též si pamatovala, že nejlepší guma na prak byla ta co se používala
při stavbě modelů letadel, ale v nouzi že posloužila guma od zavařovacích sklenic
nebo i guma do trenýrek.
Při jedné z těch bitev prý Fišlováci začali nabývat převahu a postupovali po
svahu vzhůru ke hradbám. Přesto, že obránci Parkán pálili veškerou municí, která
byla po ruce, nedařilo se jim nepřítele zastavit. Naštěstí hned pod zubatou hradbou
se za těch časů nalézala zahrada Šťáskových (což je pro mne též něco nového) a v té
rostlo hodně jabloní a švestek. Parkánští za jiných okolností na tuto zahradu činili
nájezdy právě kvůli tomu množství sladkých plodů. Nyní však v zápalu bitvy prý
posloužila jablka a švestky za munici proti hordě nájezdníků.
„Ale i tak nic naplat, stále jsme byli nuceni ustupovat“, líčila před několika dny
Zdena.
I tentokrát byli vysláni rychlí poslové do přilehlých ulic, aby přivedli posily. Štěstí
jim více než přálo. Nahoře v Koželužské ulici skoro u Žižkova náměstí totiž bydlel
jistý Jarda Wild, o několik roků starší hoch. Ó jak přiléhavé je to jméno! Jen si
prosím slovo „wild“ nalistujte v anglickém slovníku. Jarda byl odjakživa zbrojířem a
to mu podnes zůstalo. Existují o něm a jeho zálibě ve zbraních a výbušninách celé
legendy! To by však byl materiál na samostatnou a velmi obsáhlou studii!
Někdo tedy doběhl do domu, kde Jarda bydlel. Naštěstí byl doma. Když
věhlasnému zbrojíři byla celá zoufalá situace vylíčena, objevil se vzápětí na
Parkánech s jakousi archaickou, ale zle vypadající ládovačkou. Tam se rozkročil a
vystřelil z hradby jednu jedinou salvu! Musela to být hrozná rána (petarda, morda,
prda, škuba, pecka, darda, petelice v klášterácké válečnické hantýrce). Ačkoliv mířil
do vzduchu a vysoko nad hlavy nepřátel, efekt oblaku kouře a výstřelu měl na
vetřelce nevídaný psychický účinek!
10
„V mžiku bylo po boji a Fišlováci se kutáleli až dolů k řece!“ Toť slova samotné
pamětnice!
Když jsem se o tomto památném
heroickém činu Jardy Wilda dozvěděl,
nemohl jsem si nevzpomenout na podobný
husarský kousek, který se udál 29. července
roku 1609 u Ticonderogy na jižním konci
velkého jezera, které se jmenuje Lake
Champlain a leží dnes na území státu New
York.
Samuel de Champlain (1570-1635) je
v historických záznamech nazýván „Otec
Nové Francie“ (dnes kanadská provincie
Quebec). Té byl z pověření krále Ludvíka XIII
prvním guvernérem. Na tomto území žili
indiánské
kmeny
Wendat
(Huron),
Algonquin, Montagnais a Etchemin, které
vycházely s francouzskými osadníky velmi
dobře. Avšak výbojný kmen Iroquois, který
žil na jih od řeky Svatého Vavřince byl již po
dlouhý čas s mírumilovnými Hurony na
válečné stezce. Ti guvernéra de Champlaina
požádali, aby jim v tomto soužení pomohl.
Ten se toho léta vydal v doprovodu devíti
francouzkých vojáků a 300 Huronů po řece Rivière des Iroquois (dnes Richelieu
River) k jihu a při této cestě objevil a zmapoval to výše zmíněné jezero.
Jelikož plavba probíhala
zatím klidně, většina mužů
se vrátila nazpět. Samuel
de Champlain zůstal jen se
dvěma Francouzi a šedesáti
Hurony. 29. července se
však na vodě setkali s
válečnou výpravou též na
kanoích, která čítala několik set notně podrážděných Iroquois. Obě výpravy
hned přistály u břehu a
kácením porostu spěšně
budovaly opevnění. Příští
den se rozpoutala snad
nejkratší bitva v dějinách, v níž byli Iroquois poraženi na hlavu.
Vítězství bylo dosaženo, stejně jako to Jardy Wilda proti Fišlovákům, též
zásluhou jen jednoho jediného muže. Samuel de Champlain vystoupil směle na
mýtinu, samojediný proti několika stům válečníků po zuby ozbrojených luky, šípy,
kopími a tomahawky. Nic nedbal všeho peří na hlavách, tváří a těl pomalovaných
válečnými barvami, ani řevu mnohohlasého válečného pokřiku, který se nad celou
scénou vznášel! Pouze se klidně rozkročil, uchopil svůj arquebus, zamířil na tři
11
pohlaváry, kteří měli peří na hlavě nejvíce a vystřelil. Jediná rána dva ze třech
náčelníků namístě zabila a třetího smrtelně zranila. V necelé minutě bylo po válce!
Když se Iroquois probrali ze svého úžasu spěšně vyklidili válečné pole. Nechali
kánoe kánoemi a zmizeli v buši.
Co je to arquebus, česky arkebuza?
Je to primitivní palná zbraň původem ze 14. století. V principu se vlastně jednalo
o malé dělíčko připevněné ke dřevěné násadě. První arkebuzy měly doutnákový
zámek, který byl později nahrazen křesadlovým zámkem. Byla to zbraň střední ráže,
která byla menší a kratší než pozdější mušketa. Používala se až do 17. století.
De Champlainovo vítězství bylo sice fenomenální, rozpoutalo však nekonečné
boje mezi Francouzi a Iroquois. Následkem byla krveprolití, která trvala po příštích
150 let!
Tajemné podzemní temnoty
Další zajímavou věcí při setkání se Zdenou, byla zmínka o tajemném podzemním
potrubí, které odněkud z Parkán vedlo ze strmého srázu až dolů do Lužnice! Kdysi
dávno nám o něm vyprávěl i pan Gebr, otec kamarádů Pavla a Ládi, aby nás varoval
před zasypáním či utonutím, když jsme podnikali výpravy do několikaposchoďových
sklepení a podzemních chodeb, kterými naše Staré město oplývalo.
Jednou se nám totiž podařilo dostat se do středověké vodárenské věže na
Dobytčím trhu, kudy bývala čerpána voda z Jordánu nahoru do města. Sestupovali
jsme tehdy se svíčkami temnotou níž a níž sesouvající se sutí až někam, kde jsme
nad hlavami už tušili tenisové kurty, které tam pod hrází Jordánu leží. Dolů to
jakžtakž šlo, ale při výstupu chvílemi hrozilo, že nás ta suť zasype.
Pan Gebr vyprávěl, že za
jeho mládí nějací filutové
objevili někde pod Parkány
poklop, kterým se pak do
toho tajemného potrubí
dostali. V těch dobách se o
čističkách a ekologii nevědělo
a
tak
veškerá
nevábná a zle zavánějící
hmota putovala z celého
Starého města potrubím
rovnou dolů do řeky. Netřeba připomenout, že to
bylo uvnitř pořádně slizké
a kluzké. Jak se tam ti naši
průzkumníci motali, jeden
z nich uklouzl a v mžiku
zmizel v temné díře a řítil
se v naprosté tmě jako namydlený blesk po lejnech a splaškách prudce dolů jako na
horské dráze! Potrubí ho, hnědého až za ušima a pěkně navoněného, milosrdně vyplivlo rovnou do řeky! To naštěstí končilo nad vodou, jinak by to bývalo dopadlo
úplně jinak! Každopádně to musela být jízda na kterou se nezapomíná!
12
Zdena tvrdí, že ví, kde je to místo, kde se na tuto vzrušující jízdu nasedá! Takže
příště, až zas budu ve svém
rodišti, bude co objevovat a
fotografovat! Ach, to naše
milované Staré město!
Zdena též vyprávěla, jak
ještě jednou byla bita jako
žito.
To když jednou oblékla
sebe a čtyři kamarádky do
maminčiných
šatů
a
klobouků. Na jejich kryté
dřevěné
pavlači
stával
dřevěný kufr plný bot,
některé parádní dámské na
vysokém podpatku. Ty sice
byly o mnoho čísel větší,
ale šup do nich! Pak ještě přišly na řadu korále, kožešinka z tchoře okolo krku,
pudr a rtěnka.
Módní přehlídka pak začala na ulici před domem. K upoutání pozornosti byly
opět použity osvědčené již hrnce, pokličky a kvedlačky. Lidé vykukovali z oken, vy-
13
cházeli ven z domů a měli z toho psinu. Zvláště sousedka paní Kolářová, která prý
ještě po dlouhou dobu prohlašovala, že tolik legrace v ulici ještě nezažila. Však také
za malé manekýnky později velmi orodovala.
„Ale výprask řemenem stejně byl. Oni se opravdu ty vysoké podpatky s dlažbou z
kočičích hlav moc dobře nesnáší.“
Díky Zdeno za spoustu vynikajícího materiálu!
Dopsáno a dalšími obrázky doplněno 27. září 2007
14