Samařská žena

Samařská žena
Rožnov, Střítež, 19.8.2012
Kazatel: Josef Hurta
Čtení: J 4, 5 – 19
Text: J 4, 13 – 14 Ježíš jí odpověděl: "Každý, kdo pije tuto vodu, bude mít opět žízeň Kdo by se však napil vody, kterou mu dám
já, nebude žíznit navěky. Voda, kterou mu dám, stane se v něm pramenem, vyvěrajícím k životu věčnému."
V tomto týdnu jsem se vrátil z dovolené, kterou jsme s rodinou strávili částečně na horách. Počasí na turistiku
bylo ideální, téměř nepršelo. Ale horké letní počasí člověka na dlouhých túrách rychle vyčerpá, je potřeba mít
s sebou vždy zásobu vody, protože člověk musí hodně pít. A tak jsme se cítili podobně jako Ježíš, který také velmi
mnoho chodil pěšky, býval unavený a měl žízeň. V tom dnešním biblickém textu čteme, jak Ježíš procházel
Samařskem, kde přišel až k Jákobově studni. A je tam napsáno, že byl unaven cestou. Ježíš dobře ví, co je to horko,
žízeň i co je únava. A tu k té studni přichází žena. Bude čerpat vodu. Je to Samařanka. Samařané byli takoví napůl židé
a napůl pohané. Byli to věřící lidé, ale ne úplně pravověrní. Proto se s nimi židé nestýkali. Když šel žid na sever do
Galileje, tak Samařsko obcházel. Ale Ježíš se chce setkat s každým. Proto prochází i Samařskem. A tam potkává
u studny tuto samařskou ženu, která jde čerpat vodu. Ale něco tady nehraje. Klíčová věta, kterou v textu čteme, zní:
„Bylo kolem poledne.“ Bratři a sestry, ženy z města chodily pravidelně čerpat vodu. Ale nikdo to nedělá v Orientě
v poledne. Večer chodívají ženy společně a přitom si povídají. Co je nového, co kdo říkal, o kom kdo co říkal, kdo
koho s kým viděl, kde a kdy... To je taková tradice v Orientě. Ale tato žena tam jde v poledne. Proč? Protože ví, že
v poledne tam nikoho nepotká. Každý ví, co to znamená. To je žena, která nemá s lidmi dobré vztahy. To je žena,
se kterou nikdo nechce mít nic společného. Žena, kterou druzí lidé opovrhují. Oni znali její život. Pro ně to byla
prostitutka. Žena, od které by si nikdo nevzal ani kůrku chleba. Žena, po které by ani pes neštěkl. Žena, která má
cenu pouze jednoho večera.
Ta žena si myslela, že se v poledne vyhne setkání s lidmi. A přesto k setkání došlo. Setkává se s Ježíšem. Co
teď udělá Ježíš? Většinou už podle oblečení se dá poznat, o jakou ženu jde. On jí může říci: Ženo, vidím že máš
problém. Mohl bych ti pomoct. Jsem Mesiáš. Spasitel. Mohu změnit tvůj život!
Ježíš nic takového neudělal. Namísto toho jí řekl: Dej mi napít. Ona vytřeštila oči. Ty žádáš mě? Ty jsi žid a já
samařanka. Se mnou se nikdo nechce bavit. Nikdo by se mnou neztratil ani slovo. A ty mě chceš poctít tím, že ti
mohu dát napít? Bratři a sestry, víte, co to znamená? To je skutečná Boží láska. Daruje člověku důstojnost. Přijímá
nás takové, jací jsme. Ježíš jí dal pocítit, že bez ohledu na to, co ve svém životě dělala, má pro něj hodnotu. Ty pro
mě něco znamenáš. Ty můžeš pro mě něco udělat. Já tě potřebuji. Já mám žízeň, ty máš vědro. Ty máš něco, co já
nemám a tak jsi pro mě důležitá. On jí vrátil lidskou důstojnost.
Je láska, která přichází jakoby shora dolů. Je ten, kdo stojí nahoře a poskytuje pomoc chudákovi dole. To je
ponižující. Říkáme: Ty jsi na tom špatně. Ty jsi chudák, zato já ti mohu pomoci. Já jsem na tom líp. Ty to neumíš, ty
tomu nerozumíš, ty to nedokážeš. Když to takto řekneme, tak to bolí. To zraňuje. Ježíš to tak nedělá. On je
všemohoucí Bůh, ale stal se člověkem a má žízeň, je unavený a nechá si podat vodu od ženy, s níž už nikdo
nemluví. To je znak Boží lásky.
Mnoho lidí trpí pocity méněcennosti. Slyšel jsem jednoho kazatele, jak vyprávěl o dospívající dívce, a takových
je mnoho, která říkala: Já nic neumím a nic nedokážu. Doma jí jenom nadávali. Na co sáhneš, to pokazíš. Ve škole jí
učitel řekl: Když nic neumíš, nic nejsi. Pak přišla domů, a zase slyšela jen: Ty nic neumíš, ty jsi nemožná, ty jsi nemehlo.
A když přišel večer, tak už tomu začínala pomalu i věřit.
Tak spolu jednáme. Ponižujeme jeden druhého. Ježíš to nedělá. On nám nedává pocítit ponížení. Ti, kdo
neznají svou cenu, kdo mají pocity méněcennosti, ti se pak stávají agresívními. Proto je kolem nás tolik agresivity
a násilí. Protože děti odmalička slyší: Ty jsi špatný, neposloucháš, nic neumíš a nic nedokážeš. Ježíš dal té ženě
pocítit, že ona přece něco dovede. Že je pro něj důležitá. Že si jí Ježíš vysoce cení.
A najednou se ta žena vnitřně napřímila. Najednou získala vědomí vlastní hodnoty. Jak se díváš ty sám na
sebe? Můžeš říci sám sobě: jsem Bohu vzácný, jsem jedinečný, jsem obdarovaný. Ten, kdo si to nemyslí, kdo o tom
není vnitřně přesvědčen, právě ten má potřebu to neustále o sobě tvrdit, bude se vytahovat, bude se povyšovat
anebo také se ponižovat, to je jedno, prostě zdůrazňovat sám sebe, upozorňovat na sebe, jen aby mu druzí potvrdili
jeho hodnotu, kterou si on sám není jistý. Ten, kdo opravdu zná svou cenu, to nedělá. Kdo si je vědom své pravé
hodnoty, ten umí být skutečně pokorný. A Ježíš nám dává poznat, jak moc jsme pro něj cenní. Ježíš naplňuje naši
potřebu lásky, ocenění a bezpodmínečného přijetí.
Když to ta žena poznala, tak ji teprve začalo zajímat, co Ježíš přináší. Teprve teď byla schopna přijmout jeho
pomoc. A Ježíš s ní mluví. „Kdybys věděla, kdo jsem, pak bys ty žádala mě. Já bych ti dal živou vodu.“
V Orientu vědí, co znamená obraz živé vody. My to máme spojené s pohádkami, ale na Blízkém východě živá
voda je pramenitá voda. Tedy je to obraz něčeho velmi vzácného. Normálně tam měli jen dešťovou vodu
v cisterně. Ta se sbírá celou zimu. Od května do října tam neprší. Cisterna je velký podzemní zásobník i 6
m hluboký. A když v něm voda dochází, tak už není čistá. Pramenitá voda je něco velmi vzácného.
Ta žena ve svém životě toužila po něčem vzácném. Toužila po lásce. Ale nemohla jí dosáhnout. Hledala
a nenacházela. Vždycky doufala, že najde lásku. A byla pokaždé jenom zneužita. Jako zboží. A z toho byla zničená.
Žíznila po životě.
Ježíš, když mluví k této ženě, tak cítí přitom její žízeň po životě. Může jí to vidět na tváři. Ježíš věděl
o hrozném tajemství, které měla. Byla zneužívaná. Žijí milióny lidí, kteří mají taková strašná tajemství. Něco, co je
hluboce zranilo. Ale nikdy o tom nebudou mluvit. Snaží se na to zapomenout. A ta rána je stále živá. A nikdy se
nedovedou doopravdy radovat. Nejsou schopni věřit, že existuje láska. Je to dnes stále zřetelnější. Kolik lidí bylo
v životě zneužito. Kolik bylo partnery podvedeno. Kolik trpí domácím násilím. Znají už jen tu zakalenou dešťovou
vodu. V opravdovou lásku už nedokážou ani věřit. Ježíš říká, já ti daruji životu vodu. Ona tomu ještě úplně
nerozumí. Přece nemáš ani vědro. Ježíš říká: Ta voda, kterou já ti dám, to je ještě něco mnohem víc, než získáš
z tohoto pramene. A když ji přijmeš, stane se v tobě pramenem. A ten pramen nikdy nepřestane proudit. Bude
napájet tvůj život. Ta žena tomu ještě nerozumí. Ale prosí: Dej mi tu živou vodu. Také se dovedeš takto modlit?
Můžeš to takto ze srdce Pánu Bohu říct?
A teď, když už se zdá, že Ježíš může té ženě zvěstovat evangelium, že jí může dát nový život, vnést změnu,
nápravu do života, že jí může dát milost, radost a pokoj do srdce, tak on zase udělá něco naprosto jiného, než bychom
čekali. On z ničeho nic řekne: Jdi a zavolej svého muže... Ale v tom byl právě její problém, o kterém ona velmi dobře
věděla. A tak řekla: „Nemám muže.“ A je v tom cítit určité zklamání: Nepoznala jsem dosud nikoho, kdo by se choval
jako opravdový muž. A Ježíš na to: „Správně jsi odpověděla. Vždyť jsi měla pět mužů, a ten, kterého máš nyní, není
tvůj muž. To jsi řekla pravdu.“
V tomto okamžiku ta žena poznala, že on zná celou pravdu o jejím životě. Úplně přesně. Proč to Ježíš takto
řekl? On jí přece chce darovat živou vodu. Touží po tom, aby její život byl naplněný. A teď najednou začal mluvit
o tom, co je v jejím životě bolestivé. O té nepříjemné minulosti. Proč o tom Ježíš mluví?
Znázorním vám to na jednom příkladu z Afriky. Nějaký Afričan bydlel v jedné vesnici a měl velkou žízeň. Byl
ve své chatrči, vzal si nádobu a chtěl se napít. Zjistil, že vědro je prázdné. Ve vesnici byla cisterna s vodou. Velký
rezervoár stál před vesnicí. Vzal své vědro, šel k cisterně, tam byl kohoutek, tam postavil vědro, otevřel kohoutek…
Nic neteklo. Tak si řekl: Je snad prázdná? Zaťukal na stěnu, znělo to, že je plná. Po žebříku vylezl nahoru, otevřel
otvor podíval se dovnitř a zjistil že je po vrch plná. Co se děje? Nádrž plná vody, tady je žíznivý člověk, má prázdné
vědro a nemůže se dostat k vodě. Začal prohlížet trubky. Něco se tam muselo ucpat. Vzal si kus drátu a šťoural do
kohoutku. Zjistil, že tam něco je. Tak to prošťouchl a potom to tahal ven. A kousek po kousku vytáhl z potrubí
mrtvou žábu. Ta žába skočila do nádrže a chtěla potrubím ven a měla smůlu. A přitom ucpala výtok. To je sice
ošklivý příklad, ale názorný. Takže si to představte. Je tu žíznivý muž, je tu spousta vody, a nemůže se napít.
Protože bylo ucpané vedení. Mrtvou žábou. A ta musela pryč.
To je náš problém. Máme žízeň po životě, touhu po lásce, touhu po naplněném životě. Bůh nám dává
spoustu živé vody. Bůh sám je zdrojem života. Ale nějak se to k nám od Boha nemůže dostat. Proč to nemůže do
mého života? Protože je ucpané vedení. To jsou ty mrtvé žáby v potrubí. A teď si sami odpovězme na otázku: Co
jsou ty moje mrtvé žáby? Každý z nás má nějaké. Nějaké vnitřní bolesti, vnitřní zranění, nevyznané hříchy,
…nemohu to vyjmenovávat, každý zná svůj život. A myslíme si, že o tom nikdo neví. Je to něco, o čem víš jen ty
a nechceš o tom mluvit. Chceš na to zapomenout. Nikdo si toho třeba ani nevšiml. To je mrtvá žába, která ucpe
vedení. Můžeš o tom třeba nezávazně diskutovat, ale nebudeš ten Bohem naplněný nový život prožívat. Každý
z nás má takové mrtvé žáby. A ty musí ven. A tato žena měla také mrtvou žábu. To byl její sexuální život. Pět mužů.
A teď žije s někým dalším. Ne proto, že by chtěla být nemorální. Ale že měla touhu po lásce. A Ježíš chce, aby její
život byl naplněný. Proto musí nejdřív ty mrtvé žáby pryč. Já vím, že to není příjemné. Ale ty mrtvé žáby musí ven.
Jinak se potrubí neuvolní. Musí se to vyčistit. A jí došlo, že je to opravdu potřeba. Poznala, že k ní mluví Bůh.
Poznala, že on mluví pravdu. A přijala ji, protože už předtím poznala, že ji Ježíš miluje. On jí to už předtím dokázal.
Bůh nám nejdřív dá pocítit, že nás přijímá, že jsme pro něj cenní, důležití. A pak nám řekne pravdu o nás.
Protože nás miluje. A proto se dostane brzy k těm skutečným problémům. Nechodí kolem dokola. A ta žena to
přijala.
Je nesmírně těžké vyndat ty mrtvé žáby. Člověk se stydí za svá nečistá tajemství. Potřebujeme pocítit hodně
velkou lásku, abychom dostali odvahu. A to je moje přání, abychom to zakusili tak jako ta žena.
Nakonec ten příběh každý z vás většinou dobře zná. Vyrostl jsi ve věřící rodině a většinou se tu dobře známe.
A proto jsme ani ty ani já nikdy nemluvil o svých smutných tajemstvích. Stydíme se před druhými. Jsem přece
křesťan a tak nemohu přiznat, že by v mém životě bylo nějaké temné tajemství. Ale tak se z nás stávají náboženští
lháři. Nežijeme v pravdě a tak ztrácíme svůj život. Je potřeba mnoho mnoho lásky, aby se člověk poctivě vypořádal
se svým životem. Ježíš zve každého člověka k novému, pravdivému, opravdovému životu. Snad o to stojíme.
Modlitba:
Pane Ježíši, děkuji ti za tvou lásku k nám a věřím v ni. Věřím v tebe, a vyznávám před tebou své hříchy. Prosím tě,
očisti mě, obnov a dej mi pravý život. Prosím. Amen.