Afrika nevšedníma očima ...nejen v českých školách

Afrika nevšedníma očima
...nejen v českých školách
metodická příručka pro pedagogy a lektory projektu
Projekt byl podpořen z prostředků Ministerstva zahraničních věcí ČR
v rámci Programu zahraniční rozvojové spolupráce ČR.
Humanistické centrum Narovinu
www.adopceafrika.cz
Mgr. Lenka Rosková
2008
Afrika nevšedníma očima
...nejen v českých školách
Obsah
Úvod
1
Nabídka programů pro školy
2
Partnerství se školou podrobněji
3
Keňa – výlet do historie
4
Národnosti
14
Jak žijí
15
Náboženství – v co věří
21
Female genital mutilation – ženská obřízka
22
Diskriminace a nerovnost žen a mužů v Keni
27
Chudoba a globalizace
29
Světová banka a Mezinárodní měnový fond
32
Etnické konflikty
33
Rozvojová a humanitární pomoc
37
Výraz „třetí svět“
42
Workshopy
43
Přílohy
47
Doporučená literatura
87
ZÁKLADNÍ INFORMACE
Oficiální název:
Keňská republika = Jamhuri ya Kenya
Hlavní město:
Nairobi
Rozloha:
582 650 km2
Počet obyvatel:
36 913 721
Administrativní rozdělení:
provincií a distrikt hlavního města
Nezávislost:
od 12. prosince 1962 – statut samosprávného dominia
1964 vyhlášena nezávislou republikou
Presidenti:
1964 – 1978
Jomo Kenyatta
1978 – 2002
Daniel Toroitlich arap Moi
2002 - ? Mwai Kibaki
Měna:
keňský šilink (K sh)
Úřední jazyk:
angličtina, svahilština
Rozloha vodní plochy:
13 420 km2
Rozloha pevniny:
569 250 km2
Délka hranic:
3 477 km
Délka pobřeží:
536 km
Sousedící země:
Uganda
Tanzanie
Súdán
Somálsko
Etiopie
Průměrný věk:
48
Procento gramotné populace:
78%
Průmyslová odvětví:
zpracování zemědělských plodin
Zemědělství:
pěstování kukuřice, pšenice, čiroku, prosa, ječmene, rýže,
manioku, batátů, brambor, luskovin, zeleniny, čajovníku,
kávovníku, tropického ovoce
chov hovězího dobytka, koz, ovcí, velbloudů
rybolov
Přírodní zdroje:
zlato, sůl, vápenec, voda
Nejvyšší hora:
Mt. Kenya – 5 199 metrů nad mořem
Nejnižší bod:
Indický oceán
Nejdelší řeka:
Tana (800 km)
Největší město:
Nairobi (cca. 2 765 657 obyvatel /až 5 000 000 se slumy/)
Náboženství:
protestanté 45%
římští katolíci 33%
muslimové 10%
původní náb. 10%
ostatní 2%
Humanistické centrum Narovinu je občanské sdružení, které vzniklo v roce 1995 z iniciativy členů
mezinárodního Humanistického hnutí, které dnes už působí ve více než 120 zemích světa a stalo se
tak první organizací inspirovanou ideály nového humanismu v České republice. V roce 2000 se
připojilo ke Kampani lidské podpory a začalo se věnovat z velké části zahraniční rozvojové spolupráci.
V roce 2002 se stalo jednou ze zakládajících organizací platformy FORS, na jejíž činnosti se aktivně
podílí. Posláním Humanistického centra Narovinu je podpora a šíření humanistických myšlenek,
ochrana lidských práv, rozvoj občanské, multikulturní, nenásilné a tolerantní společnosti, podpora
dobrovolnictví a projekty rozvojové spolupráce a výchovy.
Projekt Afrika nevšedníma očima si klade za úkol šířit informace o problematice rozvojového světa
mezi dětmi na školách. Primárně je tedy tento projekt určen pro ZŠ a SŠ v ČR a SR, nicméně není
uzavřen ani veřejnému sektoru, neboť přednášky a výstavy pořádané v různých výstavních síních,
kavárnách a čajovnách, kulturních centrech apod. jsou určené jak školám, tak návštěvníkům z řad
veřejnosti.
Cílem našeho projektu je především přiblížit dětem i dospělým, jak se žije v Africe. Optika tohoto
náhledu je samozřejmě různorodá tak, aby oslovila děti všech věkových kategorií, ale i dospělé, kteří
jsou leckdy o problematice poměrně informováni a vyžadují tedy kvalifikovaný přístup. Naší snahou
je nahlédnout život v Africe z mnoha úhlů a postihnout tak celé spektrum problémů. Chceme být
schopni uspokojit požadavky všech typů škol, tedy zvládnout i odborné přednášky např. na středních
zdravotnických školách nebo obchodních akademiích.
Druhým cílem je přispět k prevenci rasismu a xenofobie mezi dětmi (a snad i dospělými), osvětlit
mechanismy fungování stereotypního uvažování o této problematice a přispět k otevřenému náhledu
na lidskou společnost bez rasových předsudků. Jde nám o to, aby si děti uvědomily svou odpovědnost
za život, za dění ve vlastní komunitě i ve světě, aby se jim dařilo nahlížet na svět optikou vlastního
pozorování a přemýšlení, a ne jen přejímáním mediálních obrazů a názorů, které jsou leckdy
v přímém rozporu nejen s pravdou, ale i humánní společností, tolerancí a otevřeností všem kulturám.
Považujeme toto počínání za nedílnou součást primární prevence sociálně patologických jevů.
Třetím, neméně důležitým cílem projektu, je přiblížit dětem i dospělým fenomén dobrovolnické
práce. Předáním praktických i emocionálních zkušeností, které s sebou nese práce dobrovolníka,
bychom rádi přispěli k etickému posunu z kalných vod konzumní společnosti, kde zadarmo „ani kuře
nehrabe“, k ochotě pomáhat druhým bez předem daného ekonomického profitu. Domníváme se totiž,
že je to jedna z možných cest, jak přispět k polidštění této společnosti.
Pedagogům nabízíme speciální semináře pro podporu vytváření jejich samostatných programů
rozvojového vzdělávání. Školám poskytujeme možnost navázat partnerství se školou v Keni a dále
je podporujeme při rozjezdu partnerských aktivit - projekt partnerství dětem zprostředkuje silný osobní
prožitek a posílí tak účinnost a dopad rozvojového vzdělávání.
Různorodá paleta aktivit může zahrnovat i navázání dopisového kontaktu s dětmi z Afriky, výměnu
fotek nebo natáčení videozpráv představujících, jak vypadá život českých dětí, výrobu učebních
pomůcek nebo obrázků k výzdobě tříd pro africké děti, výrobu webových stránek o partnerském
projektu atd. Naším předpokladem je, že tyto malé partnerské aktivity v budoucnosti v jednotlivých
školách vyústí v rozsáhlejší akce pomoci – např. nákup sportovního vybavení, učebních tabulí
a dalšího zařízení pro partnerskou školu. Vidět na fotkách z Keni „svůj“ obrázek na stěně třídy nebo
míč zakoupený za „své“ peníze je pro české děti silným zážitkem. Projekt je tak obohacující pro obě
strany.
1
Nabídka programů pro školy
Přednáška s promítáním
tento typ programu obsahuje představení Humanistického centra Narovinu a jeho práce, dále pak
výstavu fotografií z projektů v Keni, promítání filmů natočených našimi dobrovolníky – jak žijí děti
v Keni, videa ze škol, ostrova Rusinga Island a tamního projektu atd. Součástí může být i výstava
předmětů z Keni. Program by měl trvat dvě vyučovací hodiny, ale lze jej samozřejmě po dohodě
s pedagogy zkrátit, obzvlášť v případě prvního stupně ZŠ. Není potřeba asistence pedagogů.
Přednáška s promítáním doplněná o hry a workshopy s rozvojovou a lidsko právní tématikou
zde se jedná o program číslo 1) obohacený o hry jako je např. Africká vesnice apod., dále pak
o workshopy na téma – výroba hraček z odpadků, výroba pomůcek pro děti z Keni atd. Program je
asi na tři vyučovací hodiny a vyžaduje asistenci pedagogů.
Celodenní program pro školu
jedná se projektové práce pro týmy dětí, které absolvují tématická stanoviště, kde se hravou
formou seznamují s životem dětí v Africe, např. každodenním životem v chudobě, nemocemi (kvíz,
dramatické ztvárnění), kulturou (tance, bubnování, malování na tělo), výrobou hraček z odpadků atd.
Závěrem každý tým prezentuje, co se naučil. Program je třeba upravit podle počtu žáků a vyžaduje
plnou asistenci pedagogů.
Vzhledem k tomu, že možnosti a nároky škol jsou různé, jsme připraveni se flexibilně přizpůsobit
požadavkům škol jak v rozsahu, tak zaměření tématu nebo věkové skupině žáků.
Programy mohou být i úžeji zaměřené, např. střední zdravotnické školy a problematika HIV/AIDS,
nemoci, výlet do historie (kolonizace, dekolonizace a současnost), diskriminace žen, bohatství
a chudoba Afriky (MMF, SB, WTO) apod.
Podle rozsahu akce, tzn. počtu zúčastněných žáků, se řídí i počet přednášejících a případná
asistence ze strany pedagogického sboru.
2
Partnerství se školou v Keni podrobněji
Nosnou myšlenkou této části projektu je uvést děti hlouběji do tématu rozvojové spolupráce,
prohloubit téma prevence diskriminace, xenofobie a rasismu prostřednictvím poznávání odlišné
kultury. Česká škola bude pro svou partnerskou školu v Keni vyrábět různé vyučovací pomůcky
(výukové plakáty, mapy Afriky, Evropy, světa, různé puzzle, pexesa, hry jako je Člověče nezlob se,
kapsáře, obrázky, nástěnky). Lze natáčet videoprezentace na témata – Moje škola, Můj pokoj, Co
jíme, Jaká u nás žijí zvířata apod. a poslat je dětem do Keni. Je možné navázat korespondenční
kontakt, do budoucna i výměnu pedagogů a dětí, pořádat různé trhy, koncerty a za výdělek z těchto
akcí nakoupit vybavení do partnerské školy v Keni.
Zpětnou vazbou pak může být výstava fotografií ze školy v Keni, kde děti uvidí dárky, které samy
vyráběly, dopisy, obrázky apod. Projekt partnerství dětem zprostředkuje silný osobní prožitek a posílí
tak účinnost a dopad rozvojového vzdělávání. V neposlední řadě také dětem zblízka zprostředkuje
fenomén dobrovolnictví - pomáhat někomu bez očekávání odměny. A pomáhat vrstevníkovi v tak
obtížné situaci, jako jsou děti ve třetím světě, nabízí dětem už v útlém věku rozvoj vnitřní citlivosti
k potřebám druhých lidí.
3
Keňa – výlet do historie,
bez kterého se neobejdeme, pokud chceme pochopit…
První zcela nevyvratitelné nálezy potvrzují přítomnost lovců a sběračů. Nebylo jich pravděpodobně
víc než 100 000 a žili v malých tlupách o několika rodinách. Žili buď na jednom místě po celé
generace nebo se stěhovali podle ročních období. Tito první lidé byli pravděpodobně příbuzní
dnešních Pygmejů a Křováků, a nejspíš se dorozumívali mlaskavými jazyky, podobnými těm, kterými
dnes mluví Křováci (Khoiové a Sanové).
Prvními známými příchozími do Keni byli lidé z Etiopské vysočiny. Byli to lovci a sběrači, ale
i pastevci a zemědělci. Měli rozvinutou materiální kulturu, k výrobě nádherných hrotů šípů, nožů
a sekyr používali kámen, hlavně obsidián, a vyráběli celou škálu hliněného nádobí.
Pro dnešní Keňu začaly nejdůležitější příchody obyvatel v prvních staletích našeho letopočtu. Ze
severozápadu a od pramenů Nilu přišli předchůdci kalenjinských kmenů, ze západu a jihu předkové
dnešních Kikujů, Gusiiů, Akambů a Mijikendů. S novými příchozími se do oblasti dostaly i nové
technologie, včetně znalosti zpracování železa. Železo umožnilo, aby se bantuové ( ntu – člověk, ba
– plurál) rozšířili z oblasti Nigérie a Kamerunu do centrální Afriky, vymýtili lesy a okopávali půdu pro
své plodiny. Na východě se setkali s novými plodinami - banány, jamy (druh brambor) a rýží, – které
dorazily do východní Afriky po indonéské kolonizaci Madagaskaru. Tyto nové plodiny umožnily lidem
usadit se na nových územích natrvalo. Kalenjinské kmeny se usadily na Západní vysočině. Úspěšní
byli hlavně Bantu a jak se jejich hospodářská základna v jižní polovině Keni upevňovala, jejich jazyky
se rychle rozšířily. Pastevectví, lov, rybolov a sběr tvořily významný doplněk zemědělství a obchod,
hlavně se železnými nástroji, které směňovali se svými výlučně pasteveckými a loveckými sousedy,
jejich vliv ještě více rozšiřoval.
Zhruba okolo roku 1000 n. l. vystřídala v Keni dobu kamennou doba železná a jak si lidé stále více
podmaňovali přírodu, začaly kmeny i se skutečnou specializací v oblasti zemědělství a pastevectví.
Dole na pobřeží se bantuové v průběhu několika staletí smísili s dřívějšími obyvateli i nově
příchozími usedlíky z Arábie a Perského zálivu. Po příchodu islámu vznikla z této směsice svébytná
kultura a civilizace: Svahilové, kteří mluvili jazykem bantu s mnoha cizími slovy. Svahilové tvořili
spojení Keni se zbytkem světa, vyměňovali zvířecí kůže, slonovinu, zemědělské produkty a otroky za
látky, kovy, keramiku, obilí a cukr na obchodních lodích, které připlouvaly ze středního východu, Indie
a Číny. Svahilové byli prvními Keňany, kteří získali střelné zbraně. Jako první také začali zapisovat
svůj jazyk (arabským písmem) a zakládat složité, stratifikované komunity, založené na systému měst
a venkova.
Příchod muslimů
Výpravy muslimů z Arabského poloostrova a z Persie k pobřeží východní Afriky začaly okolo
8. století n.l. Narozdíl od jejich počínání v severní Africe a ve Španělsku, které chtěli především dobýt,
přijížděli do této oblasti především za obchodem nebo se usadit. Arabské plachetnice se u pobřeží
objevily s příchodem severovýchodních monzunů a přivážely žádané zboží: sklo, železné předměty,
látky, pšenici a víno. Do své země se pak vracely se slonovinou, želvovinou a rohy nosorožců. Mnozí
přistěhovalci se zde usadili natrvalo a uzavírali manželství s Afričany. Výsledkem bylo založení mnoha
relativně bohatých měst po celém východním pobřeží od Somálska až po Mozambik, která sloužila
jako překladiště či skladiště zboží. Přirozeně zde čas od času vypukaly mezi městy boje, ale až do
16. století zde vládl relativní klid. Vše se zásadně změnilo až s příchodem Portugalců.
Portugalská kolonizace
Zatímco Španělské království bylo plně zaměstnáno objevováním Ameriky, Portugalci se rozhodli
ukončit převahu osmanských Turků při obchodování s Dálným východem. Týkalo se to hlavně
obchodu s kořením, které bylo v této době v Evropě cennější než zlato. Během celého 15. století
4
prozkoumávali západní pobřeží Afriky, v roce 1498 pod vedením mořeplavce Vasco de Gamy obepluli
Mys Dobré naděje a zamířili podél východního pobřeží Afriky směrem k Indii.
První útoky na pobřežní města začaly v roce 1505 s příchodem armády velitele Doma Francisca
de Almeidy. Sofala byla vypleněna a vypálena, Kilwa (Tanzánie) okupována a obsazena vojenskou
posádkou a Mombasa byla několikrát vypleněna. Navzdory několika pokusům osmanských Turků
znovu převzít kontrolu nad východním pobřežím v letech 1585 a 1589 ztratili Arabové své výsadní
postavení nad obchodováním v oblasti Indického oceánu.
Po prvotních útocích následovala dvě staletí kruté koloniální nadvlády. Na všechny neportugalské
lodě, které navštěvovaly pobřežní města, byly uvaleny vysoké daně. I po sebemenším odporu
následovaly tvrdé tresty. Finanční vykořisťování šlo ruku v ruce se snahou donutit místní obyvatelstvo
přestoupit na křesťanství. Portugalci však nezaznamenali v tomto ohledu příliš mnoho úspěchů,
protože obyvatelé se stále vraceli zpět ke své víře, tedy k islámu a kořenům animistických
náboženství. Hlavní základnou vojáků ve východní Africe byla Mombasa, ve které byla také v roce
1593 postavena pevnost Fort Jesus.
Vyhlídky Portugalska na ovládnutí východoafrického pobřeží byly nepříznivé, protože zásoby do
základen musely být dováženy až z Goa v Indii, kde sídlil místokrál. Začátek konce vykořisťování
přišel v roce 1698, kdy padla pevnost Fort Jesus, po téměř 33 měsících obléhání Araby. V roce 1720
opustili Portugalci keňské pobřeží.
Ománská dynastie
Arabové kontrolovali pobřeží východní Afriky až do příchodu Britů a Němců na konci 19. století.
Ačkoli si drancování z období Portugalců vyžádalo velkou cenu a neustálé hádky mezi arabskými
správci vedly k úpadku obchodu a prosperity, obyvatelé východoafrického pobřeží si mohli užívat
svobody. Na politické a ekonomické zotavení si však museli počkat až do začátku 19. století.
V průběhu 18. století se k moci postupně dostaly ománské dynastie z Perského zálivu. Pouze
formálně byly pod kontrolou ománského sultána až do nástupu sultána Seyyid Saida na ománský trůn
v roce 1805.
Ománská dynastie vybudovala během 2. poloviny 18. století relativně silné námořnictvo a Seyyid
Said ho využil k tomu, aby přivedl východoafrické dynastie k poslušnosti. V roce 1822 poslal armádu,
aby si podmanila města Mombasa, Paté a Pemba, která byla do této doby ovládána klanem Mazrui.
Mazruiové požádali o pomoc Velkou Británii, která ji poskytla následujícího roku ve formě dvou
válečných lodí, které byly v této oblasti na průzkumné misi. Velitel jedné z lodí se rozhodl jednat
první, a tak byla nad Mombasou v pevnosti Fort Jesus vztyčena britská vlajka a byl vyhlášen
protektorát. Po třech letech se však britská vláda protektorátu zřekla. Následujícího roku Seyyid Said
znovu převzal kontrolu, posádka se vrátila do pevnosti Fort Jesus. V roce 1832 přesunul svůj dvůr
na Zanzibar, kde byly založeny rozsáhlé plantáže na pěstování hřebíčku.
Pozdější migrace
Nové americké plodiny – kukuřice, kasava a tabák – se v Keni rozšířily po příjezdu Portugalců na
začátku 16. století. Zcela nepochybně se díky nim zvýšil počet obyvatel a vzniklo větší množství
trvalých osad. Plodiny se staly novým vývozním artiklem.
Asi ve stejné době se do Keni začaly ze severozápadu stěhovat pastevecké kmeny mluvící
nilotštinou, které byly vzdálenými příbuznými Kalenjinů. Byli to první mluvčí jazyka luo, kteří o několik
generací později opustili svoji vlast (v Súdánu) z důvodů zejména ekonomických. Předchůdci kmenů
Luo se neustále stěhovali a živili se pastevectvím, zemědělstvím, lovem a rybolovem. Populační tlak
nutil méně dominantní skupiny odejít a hledat vodu a nové pastviny. Většinou odcházeli na jih. Cestou
se k nim přidávali další, kteří nemluvili jazykem luo, a ti se postupně asimilovali pomocí smíšených
manželství a změny jazyka. Kmen Luo byl vždy pozoruhodný impozantními znaky královské moci
a společenského postavení jejich ruothů – luoských králů. Na březích Viktoriina jezera, kde se
nakonec usadili, jim většina stád uhynula následkem spavé nemoci. Byli to ale pragmatičtí, vynalézaví
5
lidé, kterým v době migrace pomáhala znalost zemědělství a pastevectví. Dali se na zemědělství
a později i na rybolov.
Na konci 17. století se v Keni objevil další nilotský pastevecký kmen – Turkanové. Věnovali se
i rybolovu. Podobně jako Luové, a tím jsou mezi keňskými kmeny skoro výjimkou, nikdy nepraktikovali
obřízku.
Mluvčí jazyka Maa – Masajové a Samburové – přišli do Keni jako poslední. Od začátku 17. století
se začali stěhovat na jih, díky svému nomádskému pasteveckému způsobu života se rychle rozšířili
a během několika generací se z nich stala dominantní síla v tomto regionu. Značné množství své
kultury přejali od svých sousedů, hlavně kalendjinských kmenů. Přejali kalendjinské kulturní hodnoty
včetně obřízky, systému stařešinů i několika starobylých tabu, která zakazují jíst ryby a některá divoká
zvířata. Začátkem 19. století se už pevně usídlili v Rift Valley a ve všech nížinách mezi jezerem
Turkana a Kilimandžárem.
Pod vlivem masajské dominance mnoho bantuských kmenů přejalo jejich způsob života a zvyky.
Iniciace pomocí genitálního zmrzačení, kterou už předtím praktikovala většina bantuských kmenů,
získala nový význam – zvláště pro Kikuje – smíšenými sňatky a blízkými vztahy s Masaji. Nutno
podotknout, že tyto vztahy nebyly vždy mírumilovné.
Úporná sucha tlačila v 19. století Masaje při hledání nových pastvin dál a dál, a proto museli
bojovat a obchodovat s jinými kmeny. Kvůli suchu, nemocem a epidemiím dobytčího moru došlo ve
druhé polovině 19. století k několika občanským válkám mezi různými masajskými kmeny. Díky tomu
byly přerušeny obchodní stezky z pobřeží do vnitrozemí. Do vnitrozemí po nich putovalo zboží
z Holandska, Anglie a Francie, dokonce i z Ameriky (bílá látka kaliko). Ze západní Keni a Ugandy se
odváželi otroci určení do zahraničí až do posledních chvil obchodu s otroky. Hlavně kvůli otrokářství
a neustálým bojům se ve vnitrozemí usadili první misionáři (okolo roku 1846). V té době Masajové
přerušili své přesuny a začali útočit na svahilské otroky, bantuské obchodníky i cestovatele
- misionáře. Masajští bojovníci, morani, byli speciálně cvičeni na nájezdy (způsob guerrilové války),
ale přestože byla jejich pověst strašlivá, mezi sebou byli velmi nejednotní a nedokázali se
zorganizovat na vyšší než kmenové úrovni.
V době, kdy si Evropa rozparcelovala Afriku, nezmohli se Masajové, kteří měli na to stát se
neporazitelnými nepřáteli imperialistů, na účinný odpor. Ten kladli nejvíce Nandiové ze Západní
vysočiny, hlavní kmen kalendjinské skupiny, kteří vystřídali Masaje na postu nejobávanějších
keňských válečníků a odpůrců koloniálního panství. Byli organizováni tak, že měli jediného
duchovního vůdce – orkoijota, který vládl jejich organizaci, která byla v podstatě teokracií.
Vyčerpávající válka s nimi zpozdila ovládnutí Keni Brity o mnoho let. Teprve v okamžiku, kdy se
Britům podařilo zavraždit orkoijota Koitalela, rozpadla se válečná organizace Nandiů a nastal čas
k ovládnutí Keni jako kolonie.
Všechny keňské kmeny alespoň částečně vzdorovaly koloniální dominanci. V prvních dvaceti
letech pokusů o koloniální nadvládu byly desetitisíce obyvatel Keni zabity v masakrech a honech na
lidi a ještě mnohem víc jich přišlo o domovy. Berlínská konference v roce 1885 rozdělila kontinent na
sféry vlivu. Německo dostalo území, které se stalo Tanganikou, Británie Keňu a Ugandu. V roce 1886
byly podepsány oficiální smlouvy. Ohniskem zájmu byla Uganda, protože Keňa zdecimovaná
suchem, kobylkami, dobytčím morem a válkou vypadala jako pustina. Uganda byla strategicky
významná kvůli ovládnutí Nilu, což byl už dlouhou dobu jeden z hlavních britských zájmů. Británie
s obavami sledovala konspirace zahraničních mocností. Britský nárok na Ugandu byl ohrožen, pokud
by tam nebyly vyslány posádky se zásobami. Uganda byla i centrem obchodu s otroky, proti kterému
Británie, která nepotřebovala otroky, ale nové trhy, chtěla velmi důrazně zakročit.
V roce 1895 převzala britská vláda oficiálně zodpovědnost a vyhlásila protektorát nad Ugandou
a Keňou. Celá oblast se nacházela ve stavu chaosu a vláda Jejího Veličenstva s tím musela něco
6
udělat. Rozhodla se postavit železnici. Výstavba trvala šest let a stála životy stovek indických dělníků.
Její dokončení změnilo budoucnost východní Afriky. Byly zajištěny transportní trasy. Vyhlídky na
rozvoj chladných, úrodných keňských vysočin najednou vypadaly mnohem přitažlivěji než vzdálená
neznámá Uganda a její mocná království.
Kolonie Keňa
Druhý guvernér protektorátu, sir Charles Eliot, navrhl osidlovací plán. Přes všechny hlasy, které
upozorňovaly na neopomenutelná práva domorodců, zvítězil názor britských daňových poplatníků
– kteří vlastně železnici zaplatili – a jakýkoliv altruismus byl záhy potlačen. Eliotovy extravagantní
zprávy o potenciálu BEA (British East Afrika) se dostaly do tisku a vládní politika se zaměřila na
přesídlení osadníků a splácení železnice. Do Keni začali proudit aristokraté bez půdy, dobrodruzi,
lovci zvěře, vysloužilci a Afrikánci (kampaň probíhala i v Jižní Africe). V letech před 1. světovou válkou
se ze zástupu osadníků stala přílivová vlna a do roku 1916 už Evropané obsadili 15 000 čtverečních
kilometrů té nejlepší půdy. Dovezený dobytek zkřížili s místními houževnatými druhy, zavádělo se
a vzkvétalo pěstování kávovníku, sisalu a ananasu.
Skoro polovina úrodné půdy byla v ruku osadníků, ale rychle se ukázalo, že na jejich pozemcích
i nadále žijí místní obyvatelé. Koloniální invaze se odehrála v době, kdy se keňským domorodcům
nedařilo, a ti, nepřipraveni na rozsah této invaze, byli rychle zatlačeni do „domorodých rezervací“
nebo se stali nezákonnými osadníky bez práv. V okamžiku, kdy se domorodé populaci začalo dařit,
nastal velký nedostatek půdy. Brity ustanovení „náčelníci“ – jejichž hlavním úkolem bylo vybírat daň
za každou chýši – byli příčinou nenávisti vůči koloniální politice. A tito první kolaboranti se stali
základem třídní struktury keňské společnosti. Bez peněžní ekonomiky bylo zaměstnání jedinou
možnou formou splácení daní. Britům se tak podařilo ve velmi krátké době vytvořit systém nucené
roboty. Celý aparát brzy upevnila série zákonů o půdě a práci. K dani z chýše přibyla ještě daň z hlavy.
Všichni afričtí muži se museli registrovat, aby se proces nájemné práce usnadnil. Afričtí osadníci na
zabrané půdě museli splácet nájem svojí prací. Pěstování výnosných plodin na afrických parcelách
bylo omezováno nebo přímo zakázáno (např. pro pěstování kávy dostávali licenci pouze běloši).
Vysočiny byly přísně vyhrazeny pro bílé osadníky a půda, kterou nevlastnili Evropané, se stala půdou
Koruny, která ji africkým obyvatelům „blahosklonně pronajímala“ a mohli z ní být kdykoliv vyhnáni.
Z vysočin byli vyloučeni i Asiaté. Vůdce keňských Indů A. M. Jeevanjee volal po transformaci Keni
v „Ameriku hinduistů“, Britům ovšem byl takový nápad jen pro smích. Indové nemohli jakkoliv farmařit
– s výjimkou oblastí daleko na západě, kde pěstovali hospodářsky významnou cukrovou třtinu – takže
si zakládali po celé zemi obchody – dukas, investovali do malých podniků a provozovali služby.
První světová válka
Tato válka měla na zemi velký dopad, přestože v samotné Keni se odehrávalo jen poměrně málo
bitev. Asi 200 000 afrických nosičů a vojáků bylo odvedeno a posláno do Tanganiky (Německé
východní Afriky), kde z nich každý čtvrtý přišel o život. Cílem Britů bylo zaměstnat bojem v Africe co
nejvíce německých vojáků a tím si uvolnit ruce v Evropě. Němci válku o Tanganiku prohráli a Británie
získala ve východní Africe další území.
Raný nacionalismus
Domorodci s misijním vzděláním a veteráni z války se spojovali do politických sdružení, asociací,
jako například Kikuyu Association, Young Kikuyu Association a Young Kavirondo Asociation. Zde se
objevuje první významná osobnost protikoloniálního boje, a to Harry Thuku, který Young Kikuyu
Association přeměnil na East Africa Association s cílem vytvořit organizaci na národní, nikoliv pouze
kmenové úrovni. Jeho prvním požadavkem bylo zrušení registračního zákona, který přikazoval
africkému obyvatelstvu nosit pas – kipande. Dále se zasazoval o snížení daní, zavedení vlastnického
práva na půdu a zvýšení mezd. Svou snahu spojil se stejně nespokojenými indickými asociacemi
a v roce 1921 vypukly protesty a shromáždění lidu. Thuku byl zatčen a uvězněn, došlo k násilným
represím. Při masovém shromáždění, které požadovalo Thukuovo propuštění, zastřelila policie 25
demonstrantů. Thuku zůstal ve vězení 11 let.
7
Indové získali dvě nominovaná (nevolená) křesla v Legislativní radě. Afričané zůstali bez
zastoupení, bez půdy, volebního práva a odděleni svou barvou kůže.
Keňa se oficiálně stala kolonií v roce 1920. Deklarovaným cílem byla usedlická samospráva po
vzoru Kanady nebo Jižní Afriky. Úřady zcela jednoznačně odmítaly požadavky Afričanů. Ovšem
s Indy to měl Koloniální úřad nepopiratelně těžší, protože Indové byli britskými občany a jejich
požadavky na rovná práva se těžko odmítaly. Pokusné návrhy dát Indům volební právo, umožnit
neomezenou emigraci z Indie a zrušit segregaci vyvolaly pozdvižení a vlnu nesouhlasu mezi usedlíky.
Jejich Convention of Association vytvořil „Civilní stráž“, která vypracovala detailní vojenské plány pro
případ povstání, včetně únosu guvernéra a deportace Indů. Koloniální úřad tedy vypracoval mírnější
verzi, podle které mohlo být do Legislativní rady (místní vlády kolonie) zvoleno pět Indů, jeden Arab
a jedenáct Evropanů. To vše na území Keni, která je africkou zemí a domorodé obyvatelstvo nemá
zastoupení ve správě své země. Byl praktikován de facto systém apartheidu, osadníci zažívali svůj
zlatý věk – Happy Valley life.
Vzdělání
Příležitost ke vzdělání plynula pro Afričany skoro výhradně prostřednictvím misijních škol.
Koloniální úřad byl, alespoň na papíře, povinen přispívat k rozvoji země a jejího obyvatelstva. Ovšem
osadníci tvrdili, že vzdělání domácího obyvatelstva povede jedině k obtížím. Prostředkem komunikace
mezi Afričany a Evropany se stala hrubá forma svahilštiny. Zastánci tvrdé linie považovali i výuku
angličtiny za zdroj možných a velmi pravděpodobných „obtíží“. Kikujové si proto ve 30. letech 20.
století začali zakládat svépomocí kikujské nezávislé školy hlavně proto, aby se jejich děti mohly učit
anglicky.
Koncem 30. let bylo v Keni již tolik vzdělaných Afričanů, že se skutečně stali velmi nepříjemnou
výzvou bílé nadvládě, se kterou bylo nutno počítat. Jedním z těchto vzdělaných Afričanů byl Jomo
Kenyatta. Narodil se na konci 90. let 19. století, vystudoval misijní školu a byl pokřtěn. Zároveň
podstoupil obřízku a vstoupil mezi kikujské dospělé. Jméno si zvolil podle obchodu, který v Nairobi
vedl, Kenyatta Stores, a ten byl zase pojmenován podle tradičního korálkového pásku (kenyatta),
který Jomo neustále nosil.
Východoafrická asociace byla rozpuštěna po Thukuově uvěznění a krveprolití v Nairobi a na její
místo nastoupila Kikujská ústřední asociace (KCA), do které Kenyatta vstoupil v roce 1928. KCA byla
průkopníkem nacionalismu a tvrdě lobovala za návrat ukradené půdy, snížení daní a za zvolení
afrických zástupců do Legislativní rady. Také protestovala proti snahám církve zakázat „ženskou
obřízku“ s tím, že jde o snahu potlačit tradiční kikujskou kulturu. Poslední jmenovaný konflikt vedl ke
krizi a rozporům ve vedení KCA a vedl tak k ohrožení akceschopnosti v řešení ostatních problémů.
Kenyatta v tu dobu pobýval převážně v Británii, kde studoval antropologii a propagoval KCA.
II. světová válka a hnutí Mau Mau
V okamžiku, kdy Italy obsazená Etiopie (tehdy Habeš) vyhlásila Keni válku, nechali se domorodci
rychle naverbovat do Kings Africans Rifles. Dobrovolníci chtěli peníze, vzdělání a také se podívat do
světa. Vše lepší než žít doma bez možnosti pracovat na svém, vzdělávat se a nebo žít v rezervaci,
kde to nebylo o nic lepší. Někteří Afričané se domnívali, že pokud vyhrají válku, jejich postavení v Keni
se zlepší. Vojenská tažení v Etiopii a Barmě vděčí za úspěch do značné míry právě africkým vojákům.
Ti se z války vraceli s novým vědomím identity. Přesto byli v každé oblasti svého života utlačováni
a ponižováni. KCA byla zakázána hned na počátku války, údajně kvůli podpoře italských fašistů,
a africký politický život v Keni byl oslaben. Opravdová změna zůstala pro většinu obyvatel pouhým
snem.
Po válce keňský export ovoce prosperoval a bylo jasné, že kolonie Keňa výrazně přispěje k obnově
Británie. Poválečná labouristická vláda podporovala ekonomickou expanzi, ovšem nenapadlo ji
zahrnout Afričany na seznam příjemců investic. Industrializace nabrala na tempu a docházelo
k rychlému růstu měst. Vláda podporovala bílou migraci, příliv nových usedlíků začal brzy po válce.
8
Růst populace a intenzivní tlak na půdu ve venkovských oblastech vedly k velkým otřesům tradičního
komunitního života, protože lidé byli vysídlováni do rezervací nebo odcházeli z venkova do měst
hledat práci. Na politické scéně militantní odborová hnutí, kterým vládli veteráni z války, postupně
uzurpovala pozice těch afrických vůdců, kteří byli připraveni spolupracovat s vládou.
V roce 1944 se do Legislativní rady dostal jediný Afričan, Eliud Mathu. Daleko důležitější ovšem
bylo založení Kenya African Union (KAU), poradní skupiny vůdců, kteří se souhlasem vlády
spolupracovali s Mathuem. Prvním prezidentem KAU se stal Harry Thuku, ale teprve návratem Jomo
Kenyatty z Londýna v roce 1946 začal boj za africká politická práva a zrodil se nový směr
nacionalismu. Přes veškerou Kenyattovu snahu udržet politiku ve středním kurzu, se KAU
radikalizovala a začali ji ovládat Kikujové. Nicméně nespokojení radikálové, např. Dedan Kimathi,
vstoupili do podzemního hnutí a přísahali věrnost boji proti Britům. Zrada tohoto hnutí se trestala
smrtí a za zradu se považovala i spolupráce s vládou. Přísahající skupiny se objevovaly po celé
Centrální vysočině a v roce 1952 vznikl ústřední výbor, aby organizoval jejich aktivity.
Hnutí Mau Mau (od slova muma – tradiční kikujská přísaha) přitahovalo velké množství mladých
mužů z venkovského okolí měst jako je Nyeri, Fort Hall (Murnga) a Nairobi. Mnoho se jich zúčastnilo
stávek na koci 40. let. K násilným akcím je přiměl nedostatek půdy a kontrast s ekonomickými úspěchy
evropských osadníků. Přáli si vyhnat Evropany z „bílých vysočin“. Ti, kteří přísahali Mau Mau, si říkali
Land and Freedom Army (Armáda země a svobody). Při jejich vojenských akcích hráli důležitou úlohu
bývalí vojáci, kteří bojovali za Británii, mnozí z nich se naučili zásady guerillové války v Barmě.
V roce 1952, v atmosféře kypícího afrického nacionalismu a občasných výbuchů násilí na
osadnických farmách, přinutili osadníci vládu k vyhlášení výjimečného stavu. Mau Mau bylo zakázáno
a všechny africké nacionalistické strany vypovězeny. Kenyatta, i přes svou umírněnou politiku, a další
vůdcové KAU byli zatčeni, obviněni ze založení a vedení Mau Mau a posláni do vnitřního exilu.
Během dalších čtyř let trvání výjimečného stavu nasadili Britové veškeré vojenské síly, aby revoltu
potlačili. Do Keni byly vyslány tisíce britských vojáků. Pro ty byl každý Afričan potenciální terorista
a každá domácnost skrýší Mau Mau. Jádro guerill uteklo do lesů, odkud příslušníci povstání vyráželi
na překvapivé nájezdy. Spoléhali na značnou podporu kikujských domácností, vyzvědačů
a ukradených zbraní. Výjimečný stav umožňoval politiku „rozdělení půdy“ a přestěhování desítek
tisíc Kikujů do tzv. „bezpečných vesnic,“ nebo zadržování v koncentračních táborech. Jednu dobu byla
v zajetí držena celá třetina mužské kikujské populace.
Právě v té době dostala skupina úzce příbuzných kmenů jméno Kalenjinové, které v jejich společném
jazyce znamená „Povím ti – Říkám ti.“ Koloniální vláda dala dohromady kmeny Nandi, Pokot, Elgeyo,
Marakwet, Tugen a další, když se pokoušela získat podporu proti kikujskému Mau Mau.
Revolta skončila po zatčení a popravě Dedana Kimthiho, velitele Land and Freedom Army.
K potlačení posledních enkláv povstání byly nasazeny vrtulníky a defoliant. Západní tisk psal
o zvěrstvech Mau Mau, i když o život přišlo 32 evropských civilistů a asi 50 vojáků. Na straně Afričanů
přišlo o života asi 13 000 mužů, žen a dětí, hlavně Kikujů. Mnoho z nich nemělo nic společného
s Mau Mau, prostě jen podle Britů žili v klíčových oblastech.
Nezávislost - uhuru
Když byl výjimečný stav odvolán, vůdci KAU, kteří zůstali na svobodě, začali zneužívat strach
Evropanů, že se vše může opakovat. Cokoli by zdrželo naplnění afrických nacionalistických
ambicí, mohlo být příčinou další revolty. Na konferenci Lancaster House v Londýně v roce 1960
dosáhli zástupci Afriky přesvědčivého vítězství při prosazování opatření k získání většiny
v Legislativní radě a Radě ministrů. K jejich členům, nominovaným koloniální vládou, patřili Tom
Mboa, prominentní luoský odborový předák, radikální politik Odinga Odinga (další Luo), stejně
jako Daniel Arap Moi (Kalenjin) a vůdce Mijikendů Ronald Gala. Byla navržena nová ústava
a nakonec byl odsouhlasen i přístup do „bílých vysočin“. Deklarace přislíbila, že „Keňa bude
africkou zemí“.
9
Osadníci považovali všeobecné volební právo a Afričany vedený boj za nezávislost za „nešťastnou
zradu“ a vyhlášení nezávislosti očekávali do deseti let. V roce 1960 vznikla strana Kenya African
National Union (KANU). Brzy poté vznikla s britskou podporou druhá, umírněnější strana, Kenya African
Democratic Union (KADU), ve které se sdružily menšinové, většinou venkovské politické svazy v širokou
obrannou alianci proti kikujsko-luoské dominanci. Jedním z vůdců KADU byl Daniel Arap Moi.
V roce 1961 se konaly volby, ve kterých KANU získala19 křesel a KADU jedenáct. KANU však
odmítla sestavit vládu, dokud nebude z vězení propuštěn Jomo Kenyatta. Osadníci začali prodávat
svoje farmy a evakuovat před předvídaným kolapsem evropských výhod, výbuchem násilí, který
přijde, pokud bude „vůdce temnoty a smrti“ propuštěn.
Byla vytvořena dočasná koaliční vláda, ve které byla zastoupena KADU, Evropané a Asiaté.
Kenyatta byl propuštěn a půl roku na to se stal ministrem ústavních záležitostí a ekonomického
plánování v nové koaliční vládě, kterou vytvořila aliance KADU a strana KADU. Volby, které měly
rozhodnout o nezávislosti, se konaly o rok později (přestože je bojkotovali Somálci na severovýchodě,
kteří si nepřáli zůstat v Keni). KANU v nich získala ještě větší počet křesel a mandát k vytvoření
nefederální struktury. Dne 1.června - Madaraka Day – se Jomo Kenyatta stal prvním premiérem Keni.
12. prosince 1963 přešlo Ministerstvo zahraničí do keňských rukou a Keňa se stala oficiálně
nezávislým státem.
Kenyattova éra – harambee - táhnutí za jeden provaz
V každodenní politice Kenyattovy vlády všeobecně převládalo vytváření klik, které ve své podstatě
obnášelo vztahy Kikujů versus vše, co se netýká Kikujů – východiskem pro ochranu a přízeň byly
kmenové svazky a Kikujové ovládali zemi z hospodářského hlediska. V Oxfordském slovníku světové
politiky čteme, že si Kenyatta osvojil roli Mzee – otce národa - a velmi ostře potíral opozici. Jiné
prameny uvádí, že titul Mzee získal díky své dobrosrdečnosti a vstřícné politice vůči osadníkům, kteří
na území Keni zůstali i po vyhlášení nezávislosti. Osobnost Jomo Kenyatty by zcela jistě stála za
dalekosáhlejší exkurz, nicméně pro pochopení jeho úlohy v dějinách Keni stačí jen pár postřehů,
které zde uvádíme.
Dne 12. prosince 1964 se stala Keňa republikou a hlavou státu už nebyla královna, ale prezident
Kenyatta. KADU byla „v zájmu národní jednoty“ rozpuštěna a její vůdci se přidali k vládnoucí straně
KANU. Zdálo se, že opozice už není potřebná, všichni byli na jedné lodi a Keňa se stala de facto
státem s jednou stranou.
Kenyatta razil svou ideu harambee (táhnutí za jeden provaz). Srazy harambee se staly unikátní
národní institucí, pořádaly se na nich veřejné peněžní sbírky, na kterých místní prominentí politici
věnovali dary na zdravotní péči a výukové programy. V 60. a 70. letech byly takto postaveny
a vybaveny stovky harambee škol. Ostentativní dary, a zejména zajištěná popularita díky zveřejňování
dárců v tisku, někdy snižovaly vizi harambee o rozvoji komunity a stávaly se předváděním sponzorství
a bojem o společenské postavení.
Na poli ekonomiky došlo po získání nezávislosti k poměrně velkému rozvoji, a to hlavně
v zemědělství. Industrializace pokračovala pomaleji, Keňa měla poměrně omezené zdroje minerálů
a byla závislá na dovozu ropy. Zahraniční investice nepřinesly výrazné výsledky, protože investoři
dostali povolení dovážet zařízení a technické know-how a vyvážet většinu zisků.
Už od začátku bylo jasné, že plody nezávislosti se nebudou rozdělovat spravedlivě. Dominanci
Kikujů a Luo – ale hlavně Kikujů – nesly ostatní kmeny nelibě. Sociální rozdíly mezi příjmy Kikujů
a ostatními kmeny se prohlubovaly. Etnické uvědomění mezi příslušníky kmene Kikuju se primárně
nerozvinulo díky faktu, že přišli o spoustu půdy ve prospěch bílých osadníků. Masajové a Girjamové
museli odevzdat stejné, ne-li větší, množství půdy. Vynucená účast Kikujů na koloniálním dění vedla
k tomu, že mezi nimi brzy začala narůstat sociálně-ekonomická prosperita. Vstoupili do koloniálního
10
hospodářství dříve než ostatní etnické skupiny. V průběhu dekolonizace se pak rychleji chopili
příležitostí v narůstajícím národním hospodářství a zaujali zde tak větší podíl, než byl jejich početní
podíl v populaci. Tuto výhodu Kikujů ostatní kmeny v Keni nelibě nesly a stala se tak odrazovým
můstkem pro nepřátelský postoj všech ostatních kmenů vůči kmeni Kikujů. Tento fakt byl a je
samozřejmě využíván politickými elitami v době koloniální nadvlády i dnes k upevnění moci a to je
nejen v Keni, ale principiálně i v celé Africe a všude jinde ve světě.
Spíše než radikální přerozdělení bohatství, které se vrátilo po získání nezávislosti do rukou
Afričanů, byl hlavní zájem vlády růst. Přesidlovací program byl ukončen v roce 1966 s tím, že jeho
cíle „byly z velké části naplněny.“ Mnoho rolníků, kteří pracovali jako dělníci na evropských farmách,
se stalo „ilegálními dělníky“ na soukromé africké půdě. Tisíce jich odešly do měst, kde byla
nezaměstnanost velký problém. Keňa se stávala třídně rozdělenou společností.
V tomto klimatu se vedení KANU rozpadlo na frakce. Odinga Odinga, víceprezident strany,
odstoupil v roce 1966, založil stranu Kenya Peoples Union (KPU) a přidalo se k němu 29 poslanců.
Kenyatta a Mboya složili svoje funkce v KANU. KPU byla protikapitalistická a chtěla mluvit za masy,
které prý Uhuru zradil. Nedokázali se shodnout při tvorbě zahraniční politiky. KANU veřejně odsoudila
opozici – kterou přitom vedl Tom Mboya – a zdůrazňovala úzké vztahy se Západem, podnikání,
zahraniční investice a ekonomické podmínky, které by přilákaly zahraniční pomoc. Postoj KPU prý
zemi rozděloval: země se měla spojit, aby mohla čelit trojímu zlu – chudobě, nevzdělanosti
a nemocem. KPU byla tři roky pouze tolerována, její členové zastrašováni bezpečnostními silami, její
aktivity omezovaly nové legislativní a ústavní dodatky.
Odinga měl silnou a spolehlivou podporu v západních okresech Luo a Gusii. Zastánců Toma Mboyi
však bylo ještě víc, včetně mnoha chudých Kikujů. Koncem 60. let rostly spekulace, jestli by se mohl
po Kenyattově smrti stát prezidentem. Vzhledem k tomu, že byl Mzeova pravá ruka, se mělo se za
to, že by mohl – a tato možnost děsila Kenyatovy kikujské příznivce. Mboyu zastřelil kikujský
atentátník v centru Nairobi 5. července 1969. Mboyova smrt byla devastující ranou pro křehkou
keňskou stabilitu a zvýšila napětí mezi jednotlivými třídami a kmeny. Došlo k mohutným bojům a
nepokojům mezi příslušníky kmene Kikujů a Luo, které posilovaly roky nepřátelství a rostoucích pocitů
křivdy z toho, že kmen Luo neměl zastoupení ve vládě. Když přijel Kenyatta na návštěvu Kisumu, kde
se zúčastnil veřejného mítinku, na němž byl i Odinga se svými příznivci, odpor vůči jeho návštěvě byl
tak velký, že policie začala střílet do demonstrantů a zabila minimálně deset lidí. KPU byla okamžitě
zakázána a Odinga byl uvězněn bez soudu. Přestože ústava dál zaručovala právo na vytváření
opozičních stran, kandidatura jiných stran než KANU do parlamentu byla prakticky zakázána. Stále
více Kikujů, Merů a Embů se dávalo na cestu přísahy, kterou zároveň slibovali, že budou podporovat
kikujskou vládu. Kikujský kontingent v armádě byl posílen a byla vytvořena nová jednotka rychlého
nasazení, General Servis Unit (GSU), kterou vedli kikujští důstojníci. Nebyla podřízena policii ani
armádě, měla působit jako vnitřní bezpečnostní síla.
V zahraničí byla Keňa vnímána jako stabilní, bezpečná africká země, otevřená vstupu nadnárodních
korporací na svůj trh. Ve srovnání s většinou afrických zemí, které ještě stále bojovaly o svou nezávislost
nebo byly paralyzovány občanskými válkami, suchem apod., vypadala budoucnost Keni poměrně
nadějně. Ale po dosažení rekordního ekonomického růstu dostávaly zahraniční zájmy přednost před
domácími. Bohatí podnikatelé, pro svou zálibu v automobilech značky Mercedes Benz nazývaní
Wabenzi, získávali enormní příjmy z transakcí se zahraničními společnostmi. Nepotismus byl velmi
křiklavý a Jomo Kenyatta byl svého času jedním z nejbohatších lidí světa. Pro masy keňských lidí život
nebyl o nic lepší než před získáním nezávislosti. Střední školy chrlily absolventy, kteří měli jen malou
šanci získat zaměstnání a svou kvalifikaci uplatnit. Růst počtu obyvatelstva byl (a stále je) jedním
z nejvyšších na světě. Největším problémem ovšem bylo to, že rozdělení půdy zůstávalo nadále velmi
nespravedlivé, a to ve společnosti, kde je půda hlavním zdrojem obživy pro naprostou většinu lidí.
Keňa byla kritizována za korupci, která prosakovala od prezidenta a jeho rodiny a další problémy
jakou obchod se slonovinou apod. Ovšem ze strany Západu Keňa kritizována nebyla. Byla vnímána
11
jako protikomunistický spojenec Británie a Ameriky, dostávala půjčky a granty ve vysokých hodnotách
(tok těchto peněz ovšem byl poněkud pochybný, viz dále).
Jomo Kenyatta zemřel 28. srpna 1978. Jeho smrt překvapila celou Keňu. Zemí proběhla vlna
zármutku, nicméně pro mnoho lidí jeho smrt znamenala velkou úlevu a naději na splnění ideálů
z doby získání nezávislosti. Daniel Arap Moi hladce převzal po Kenyattovi vládu klidnou a ústavní
cestou. Brzy si získal lidovou podporu, když zasáhl proti korupci ve státní správě. Postavil se i proti
kmenovému nepotismu a propustil Kenyattovy politické vězně, ubezpečoval svět, že bude usilovat
o nápravu křivd minulé vlády. To ovšem netrvalo dlouho. V roce 1979 ve všeobecných volbách Odinga
a bývalí poslanci KPU nesměli kandidovat. Znovu vypukly studentské protesty. Nedařilo se měnit
ekonomiku ve prospěch chudých obyvatel Keni, což se stalo příčinou domácí kritiky. Za vlády Daniela
Arapa Moie se de facto existující stát jedné strany stal v červnu 1982 státem jedné strany de jure,
když se stal Keňský africký národní svaz jedinou legální stranou. Bylo zrušeno tajné hlasování
v primárních volbách, byla podkopána nezávislost soudnictví, když byl zrušen dodatek oddělující
soudní a výkonnou moc.
Na počátku 90. let zesílilo hnutí za demokracii. Duchovenstvo, právníci, studenti a opoziční politici
začali otevřeně projednávat přednosti systému více stran. Moi prohlásil, že tyto debaty jsou
protiústavní a nezákonné, a nařídil veškeré diskuse ukončit. Jeden z mála hlasů opozice, vlivný
měsíčník Nairobi Law Monthly, byl zakázán a jeho redaktor uvězněn. Volby přes všechny skandály
a podezření z volebních podvodů přinesly obnovení mezinárodní pomoci, která byla vázána na striktní
podmínky, mezi nimi i rozsáhlou privatizaci znárodněného průmyslu, včetně pošt, telekomunikací
a národního výboru pro plodiny a obilí.
Koncem 90. let byla Keňa poznamenána násilím, stávkami a nepokoji. Následovaly pumové
atentáty na americkou ambasádu, etnicita byla nebezpečně na vzestupu. V celé zemi se vynořují
otázky přednostního práva na půdu. Keňské etnické rozepře se odrážejí v dlouhodobých
ekonomických nerovnostech, které bylo potřeba řešit. Kmeny, jako Masajové, Kalenjin nebo Samburu,
kvůli svému pasteveckému a venkovskému stylu života zaostávaly v oblasti vzdělání. S tím kontrastují
ekonomicky dominující Kikujové a Luo, kteří žijí v ekonomicky nejrozvinutějších oblastech a městech.
Sociální nerovnost je tedy jednou z hlavních příčin narůstajícího napětí ve společnosti.
Od získání nezávislosti žije v Keni zhruba 4krát více obyvatel (tehdy asi osm milionů, dnes
třicetčtyři). Růst životní úrovně se, i přes nepopiratelné ekonomické úspěchy, zpomaluje a podle
některých indexů v posledních dvou desetiletích dokonce klesal. Politicky v posledním desetiletí došlo
k přesunu od státu jedné strany k pluralitnímu systému. Přesto nedošlo k jakémukoliv zlepšení
v oblasti právního státu. Naopak, veškerá mezinárodní reputace, které se Keňa těšila v 60. a 70.
letech, vzala za své během druhého funkčního období Daniela Arapa Moie ve funkci prezidenta, kdy
docházelo k nespočetným případům porušování lidských práv. Lze pozorovat, že po druhých
pluralitních volbách v roce 1997 se situace ještě zhoršila.
K nejzávažnějším a nejvíce kritizovaným nedostatkům dnešní Keni patří především neuvěřitelně
zkorumpovaný soudní systém, jak zjistila organizace African Right, jedny z nejhorších vězení na
světě (podle Keňské komise pro lidská práva ve vězení zemřelo v roce 1995 přes 800 vězňů),
systematické týrání politických vězňů (Amnesty International), obrovská korupce v ekonomice i státní
správě, podfinancování infrastruktury, včetně Kenya Reilways, jehož následkem bylo obrovské
železniční neštěstí v roce 1999, a antiintektualismus vlády KANU, který vážně ohrožuje existenci
veškerého vzdělání – nedostatek škol, nedostatek financí na jejich vybavení a učitele, zavírání kolejí
a univerzit na dlouhá období jako následek studentských nepokojů.
Cesta, kterou ještě Keňa musela urazit k současnosti, byla plná politických machinací, násilí,
věznění nehodících se politiků a aktivistů. Počet lidí žijících v chudobě se stále zvyšuje, stejně jako
počet těch, kteří nemají přístup k pitné vodě. Sucha se střídala s povodněmi, a i přestože
v následujících letech byla vždy úroda dobrá, Keňa v žádném případě nebyla a není soběstačná.
12
Hlavním vývozním artiklem je káva a čaj, potom řezané květiny a měkké ovoce, které se vyváží do
evropských supermarketů. Je nasnadě, že podmínky získávání těchto produktů nejsou právě dle
standardů Mezinárodní organizace práce (ILO). Stejně jako ve většině rozvojových zemí, tak i v Keni
dochází k jevům, jako je dětská práce, nízké mzdy nebo nelidské podmínky na plantážích,
v květinových sklenících apod. Počet onemocnění HIV/AIDS narůstal a narůstá velmi rychle, což je
samozřejmě tragédie pro obyvatele země, ale i pro ekonomiku, protože turistický průmysl díky této
skutečnosti zaznamenal silný pokles. Chudoba, nemoci a násilí devastují obyvatele, životní prostředí
i ekonomiku.
Rozvoj je dodnes velmi závislý na zahraničních grantech a půjčkách Mezinárodního měnového
fondu (IMF) a Světové banky (WB), nejsou pracovní místa, minimální mzda zaostává za inflací,
průměrný roční příjem asi 300 dolarů klesá tempem 7% a i oficiální místa uznávají, že více než
polovina Keňanů je podvyživená. Současný trend v žádném případě nenabírá příliš optimistický směr.
13
Národnosti
V Keni žije velké množství rasově i kulturně odlišných skupin, které se mezi sebou mísily.
Afričané
Afričané v Keni se dělí na více než 70 kmenových skupin. Rozdíly mezi nimi se stávají postupně
stále méně výrazné, což je dáno přejímáním hodnot západní kultury. Tradiční hodnoty ztrácejí na
významu také proto, že se lidé stěhují do měst, což vede k zániku rodiny a kmenové skupiny v její
původní podobě. I když se navenek zdá, že se průměrný Afričan odloučil od kmenových zvyků, kmen
je stále nejdůležitější částí jeho osobnosti. Když se potkají dva Afričané, téměř vždy je součástí
představování také, ke kterému kmeni patří. Někteří mluví až čtyřmi jazyky, protože kromě oficiálních
jazyků – svahilštiny a angličtiny, hovoří ještě kmenovými jazyky obou rodičů. Třebaže většina z nich
jsou formálně křesťané, překvapující počet stále dodržuje tradiční zvyky. Příkladem může být
například stále se provádějící obřízka dívek i chlapců jako iniciace do dospělosti.
Etnické skupiny je možno nejseriózněji rozdělit podle jazyka, i když stěhování do měst, kde
dochází k jejich prolínání, situaci značně zkomplikovalo.
Jednotlivé kmenové skupiny můžeme rozdělit do třech jazykových skupin: Bantu, nilotské
a kušitské.
Jak mluví….
Bantu
Patří sem jazyky západní bantu, střední bantu a pobřežní bantu, které zahrnují např. Embu,
Akamba, Kikuyu, Kisii, Luhya, Meru, Kuria, Mbere, Pokomo, Thakara atd.
Kmeny patřící do této skupiny pocházely původně ze západní a jihozápadní Afriky. Kikuyu, kteří
sem patří, jsou v současné době největším kmenem v Keni, s více než milionem příslušníků. Tito
lidé žijí především mezi Mt Elgonem a městem Lamu.
Nilotské
Sem patří jezerní, nížinná a horská nilotština, kam se řadí např. Luo, Iteso, Nandi, Kipsigis,
Marakwet, Kalenjin. Podle některých pramenů sem patří i Masajové a Samburové, ale někdy jsou tyto
kmeny stavěny mimo toto rozdělení.
Kmeny této jazykové skupiny pocházejí ze severní a severovýchodní Afriky. Kmen Kalenjin je
velmi podobný Masajům
Kušitské
Jižní a východní kušitština zahrnuje Boran, Rendille, Orma, Somálštinu, Boni atd. Tyto kmeny
pocházejí ze severní a severovýchodní Afriky, ze Somálského poloostrova. Tato jazyková skupina se
dělí do dvou podskupin. K té větší patří Somalis, kteří se usadili ve východní a severovýchodní Keni.
Do druhé podskupiny patří například Rendille nebo Orma.
Je patrné, že žádný kmen nemá v Keni nadvládu nad kmenem druhým. Skupina kmenů Bantu,
která je největší, díky své kulturní a geografické roztříštěnosti nemá téměř žádný vliv na chod země
a politiku. Kmen Kikuyu je kmenem nejpočetnějším, avšak tvoří pouhých 10% celkové populace
země. Sedm největších kmenů – Kikujové, Luhya, Luo, Wakamba, Kalenjin, Kisii a Meru tvoří
dohromady téměř 82 % populace, převážná většina kmenů však patří do jazykové skupiny Bantu.
Kmenům v Keni výrazně uškodilo rozdělení území kolonizátory, kteří při stanovování hranic
nehleděli na tradice a práva domorodých obyvatel a potřeby kmenů, které zde žily. Například cesty
polokočovného kmene Masajů, kteří po nich migrovali po staletí, daleko dříve před příchodem
kolonizátorů, v dnešní době nejsou na území Keni, ale zasahují daleko do vnitrozemí Tanzánie.
14
Asiaté
Ekonomicky velmi významná asijská menšina je tvořena lidmi indického původu, jejichž předkové
pocházeli ze severozápadní Indie a Pákistánu, především Pandžábci a Gudžárátci.
Spojení Indie s Východní Afrikou sahá až k dnům, kdy se stovky plachetnic každý rok vydávaly na
cestu od západního pobřeží Indie nebo z Perského zálivu do pobřežních měst Východní Afriky. I když
do této oblasti mířilo velké množství obchodníků, jen velmi málo se jich tu usadilo natrvalo. Situace
se ale změnila při výstavbě železnice mezi Mombasou a Ugandou. Na stavbu bylo britskými úřady
přivezeno téměř 32.000 dělníků z Pandžábu. Když vypršely jejich smlouvy, mnoho z nich se rozhodlo
tu zůstat a prosadit se v různých oborech. Díky své průbojnosti a obchodnímu nadání dosáhli úspěchu
jako obchodníci, finančníci a řemeslníci a záhy kontrolovali mnoho odvětví hospodářství v Keni,
Tanzanii a Ugandě.
V 70. letech neměli Asiaté příliš dobré vyhlídky, protože docházelo k tzv. afrikanizaci ekonomiky
a trhu práce. Dokonce i v Keni bylo tisíce obchodů vlastněných Asiaty zabaveno a bylo jim zakázáno
obchodovat. V současné době se zdá, že zlé časy pominuly a postoje Afričanů vůči Asiatům se
zlepšují.
Arabové
První skupina Arabů se na keňském pobřeží objevila na počátku 7. století a stále zde žijí, i když
jejich komunita se spíše zmenšuje.
Evropané
Necelých 40 000 příslušníků této skupiny pochází původně z celé řady evropských zemí. Někteří
z nich mají keňské občanství. Působí zde v oblasti zemědělství, obchodu a především cestovního
ruchu.
Jak žijí…
Akamba
Tradičním domovem Akambů je minimálně již 500 let oblast východně od Nairobi směrem
k národnímu parku Tsavo National Park. Jejich předkové patřili do jazykové skupiny Bantu a do tohoto
regionu se přistěhovali z jihu, kde trpěli nedostatkem potravy. Staré legendy vyprávějí, že se vydali
hledat posvátný strom baobab, který jim poskytuje jídlo a vodu.
Vzhledem k tomu, že půda nebyla schopná je uživit, začali obchodovat s Kikuji a získávat jídlo.
Akambové byli vynikající obchodníci a postupně obhospodařovali rozlehlou oblast od pobřeží
k Viktoriinu jezeru až směrem na sever k jezeru Turkana. Hlavním obchodním artiklem byla slonovina,
dále pak pivo, med, železné zbraně a proslulý jed. V průběhu kolonizace byli Akambové oceňováni
pro svou inteligenci a bojeschopnost a byli najímáni v hojném počtu do britské armády. Tisíce jich
během 1. světové války přišly o život. V armádě jich řada slouží i v dnešní době a mnoho bychom
jich našli i v řadách policie.
Všichni dospívající (okolo 12 let) musejí při svém uznání za dospělé projít řadou „uvítacích“ rituálů.
Akambové sami se dělí do několika skupin podle věku. Muži a v menší míře i ženy absolvují vždy
určitý rituál, aby byli přijati do vyšší věkové skupiny. Mladí rodiče (mwanake pro muže a mwiitu pro
ženu) jsou zodpovědní za údržbu vesnice. Jakmile jejich děti dosáhnou věku, aby se mohli zase oni
stát rodiči, mwanake prochází obřadem a je uznán za „středně staršího“ (nthele) a později za
„staršího“ (atumia ma kivalo). Tito členové kmene se starají o posmrtné obřady a dbají na dodržování
zákonů. Posledním stupněm je „nadřízený starší“ (atumia ma kisuka), který zodpovídá za svatá místa.
Mezi Akamby začleňujeme i kmeny Kitui, Masaku a Mumoni.
15
El-molo
Kmen El-molo je velmi úzce spojen s kmenem Rendille, jejich blízkým sousedem. Oba kmeny uctívají
stejného boha (Wak) a pohřbívají své mrtvé do mohyl z kostí. Ještě na začátku minulého století mluvili
stejným jazykem. Avšak, zatímco Rendillové jsou kočovní pastevci, kmen El-molo je zcela závislý na
jezeře Turkana a živí se převážně rybami, občas doplněnými o krokodýla, želvu, hrocha nebo ptactvo.
Kvůli této chudé stravě byl kmen velmi náchylný k chorobám a snadno podléhal nájezdům silnějších
kmenů. Jednu dobu měl El-molo pouze 500 členů, ale manželství s členy z ostatních kmenů a adaptace
jejich způsobu života na neustále se měnící podmínky pomohly ke zvýšení jejich populace. Opustili
své domovy na dvou malých ostrůvcích v jezeře Turkana a momentálně žijí nedaleko Loyangalani, na
jihovýchodním pobřeží a živí se rybolovem a finančními dary od turistů, kteří přijíždějí tyto velmi
příjemné a zajímavé lidi obdivovat. Svým počtem si vysloužili označení „nejmenší kmen na světě“.
Gabra
Tento malý kočovný kmen arabsky vypadajících lidí žije na severu Keni, od východního pobřeží
jezera Turkana až směrem k ethiopským hranicím. Kraj je suchý, nevlídný a najdeme zde jen velmi
málo nevysychající vodních toků nebo ploch. Gabrové vytvořili velmi úzce propojenou komunitu.
Mezi otci a syny jsou navazovány velmi úzké vztahy a manželství je trvalým spojením dvou klanů.
O problémech kmene jednají politicky starší nazývaní Jallaba. Nejvýše postavený hayyu, je největší
autoritou a jen on se zabývá nejvážnějšími problémy kmene.
Sucho a epidemie dobytčího moru ke konci 19. století vyhubily téměř všechen jejich dobytek
a malárie a neštovice málem zahubily celý kmen. Etiopská armáda je pak vyhnala do pouště Chalbi
v jižní Etiopii. Kmen byl nelítostně zahnán Turkany, Rendilly a Sambury a nakonec i britskou armádou.
Naštěstí Gabrové přežili a dnes dále živoří v drsném prostředí severní Keni.
Gusii
Gusii je obydlená oblast západní vrchoviny východně od Viktoriina jezera. Protože Gusiové byli
poměrně malá skupinka, byli donuceni dalšími většími kmeny se přestěhovat. Po migraci do okolí
hory Mt Elgon byli někdy okolo 15. století vytlačeni útočným kmenem Luo směrem na jih. O několik
století později došlo ke konfliktu mezi nimi, Masaji a Kipsigy. Nakonec se asi před 200 lety natrvalo
usídlili ve vrchovině Kisii. Po neustálých bojích o svoji autonomii nebyli ochotni se vzdát ani britské
armádě a na začátku 20. století utrpěli velké ztráty v následných masakrech. Po porážce bylo mnoho
mužů odvedeno do britské armády, kde sloužili také během první světové války v tzv. Carrier Corps
jako nosiči zbraní, munice a zásob.
Typická gusiijská rodina se skládá z muže, jeho žen a synů se svými rodinami, kteří žijí společně
v jednom domě. Založení takto velkých rodin má většinou dva cíle. Navzdory vysoké dětské úmrtnosti
je přežití rodiny zajištěno a zároveň obrana je mnohem snazší díky velkému počtu lidí. Zasvěcovací
ceremoniály jsou pořádány pro dívky a chlapce a rituály jsou také součástí různých důležitých akcí.
Za příčinu smrti je spíše považováno čarodějnictví než přirozená příčina. Gusiové jsou tradičními
chovateli dobytka a zemědělci a vaří také prosné pivo.
Stejně jako v případě mnoha dalších keňských kmenů jsou šamani vysoce privilegované
a respektované osoby. Prosluli především trepanacemi lebky, kterou otvírají, aby odstranili bolesti
hlavy a další choroby. Tento rituál se těší velkému zájmu vědců.
Kalenjin
Jméno Kalenjin bylo vytvořeno v 50. letech 20. století, aby popsalo skupinu lidí, které dříve
Britové nazývali Nandi. Toto pojmenování bylo nesprávné, protože všichni patřili do jazykové
skupiny Nandi, ale všichni nebyli Nandiové. Ostatní skupiny, které řadíme ke Kalenjinům jsou
Kipsigis, Eleyo, Marakwet, Pokot a Tugen. Slovo Kalenjin znamená v jazyce Nandi „Říkám ti“.
16
Kalenjinové obývají západní stranu geologického zlomu Rift Valley, tedy oblasti Kericho, Eldoret,
Kitale, Baringo a Mt Elgon. Poprvé přišli do Keni (západně od jezera Turkana) asi před 2000 lety
z jižního Súdánu a postupně pronikali směrem na jih v závislosti na změně klimatu a úbytku lesů.
Ačkoli byli původně pastevci, po první migraci se většina z nich přeorientovala na obdělávání půdy.
Někteří se i nadále živili lovem zvěře a sběrem rostlin. Běžnou činností se stalo pěstování včel
a s medem bylo nejen čile obchodováno, ale byl využíván také pro vaření piva.
Nandiové, druhá největší skupina Kalejinů, se usadili v pohoří Nandi Hills mezi 16. a 17. stoletím
a od Luů a Luyhů se naučili zemědělské techniky. Po celém kraji měli úžasnou vojenskou reputaci
a mezi roky 1895 a 1905 se střetli s Brity kvůli stavbě železnice do Ugandy. Dosáhli odložení stavby
o více než 10 let až do té doby, kdy byl zabit jejich náčelník Koitalel.
Stejně jako většina keňských kmenů, rozdělují se i Kalenjinové do několika věkových skupin. Po
obřízce se muž stává členem některé této skupin a zůstává až do konce svého života. Soudy se
konají v koku (neformální ohrazený prostor pro kmenové starší). Kalenjinští léčitelé, což jsou
překvapivě většinou ženy, nadále používají léky z bylin. Další specializovaní doktoři stále praktikují
trepanaci (vyjmutí částí lebky, aby vyléčili určité zdravotní potíže od duševních chorob až k bolestem
hlavy).
Kalenjinové, obzvláště pak Nandiové a Kipsigisové, jsou slavnými atlety.
Kikuyu
Kikuyové jsou nejpočetnější etnickou skupinou. Předkové Kikuyů pocházeli z východní
a severovýchodní oblasti a jižněji migrovali po několik století od počátku 16.století. Patřili do skupiny
známé pod jménem Meruové. Poté si v podstatě podrobili původní obyvatelstvo Athii a Gumby, ale
mnoho z nich si také Kikuye vzalo nebo s nimi obchodovalo.
Nový domov Kikuyů hraničil s krajem Masajů, a ačkoli po určité doby žily obě skupiny v míru, přišly
doby loupežných nájezdů. Obě skupiny kladly velký důraz na dobytek, kvůli kterému vznikla řada
válečných konfliktů. Přesto mezi oběma kmeny fungoval čilý obchod a manželství mezi členy obou
kmenů také nebylo neobvyklé. Proto mají mnoho společných znaků – obzvláště v oblečení, výzbroji
a tanci. Na počátku 20.století obsadili evropští osadníci obrovské plochy jejich pozemků a Kikuyové
odpověděli vytvořením opoziční politické organizace v roce 1920. Následně vyprovokovali povstání
Mau Mau v 50. letech 20. století.
Kikuyové věří, že jejich bůh (Ngai) sídlí v Mt Kenya, což souvisí také s tím, že dveře domů Kikuyů
jsou orientovány směrem k této hoře.
Přijímací ceremoniály jsou velmi důležitými obřady pro chlapce i dívky a skládají se z obřízky
u chlapců a ženské obřízky (FGM) u děvčat a jsou doprovázeny složitými přípravami a rituály. Ženská
obřízka byla sice zakázána pro svoji brutalitu, ale úplně ji odstranit se nedaří, stále se ilegálně provádí.
Dnes tento kmen obývá hlavně oblasti Murang´a, Kiambu a Neyri v centrální Keni. Mnoho
příslušníků tohoto kmene žije v Nairobi a zastávají důležité politické a obchodní funkce. Také první
prezident nezávislé Keni pocházel z tohoto kmene.
Luo
Druhou nejpočetnější etnickou skupinou, tvořící asi 15% populace, jsou Luové. Žijí v západní části
Keni na březích Viktoriina jezera. Okolo 15. století se do této oblasti přistěhovali z povodí Nilu
v Sudánu.
Přestože docházelo k těžkým bojům s původním obyvatelstvem – lidmi z jazykové skupiny Bantu,
nevyhnuli se míšení kultur a smíšeným manželstvím. V průběhů bojů o nezávislost pocházelo mnoho
čelních představitelů Keni a obchodních unionistů právě z řad Luů včetně Toma Mboy (zavražděn
1969) a bývalého viceprezidenta Odinga Odinga. I přesto jsou Luové známí především jako výborní
rybáři.
17
Jako jedni z mála Luové nepraktikují obřízku ani u jednoho z pohlaví. Tradice byla nahrazena
něčím, co je také velmi bolestivé – vytrhnutím 4-6 zubů z dolní dásně.
Ačkoli byli Luové původně pastevci dobytka, devastující následky dobytčího moru v 90. letech
19. století a také velký nárůst počtu příslušníků, donutil lid kmene Luo k přechodu na rybolov a
zemědělství. Rodina se skládá z muže, jeho ženy nebo žen a jejich synů a snach. Pozemek je
obehnán plotem a jsou zde samostatné chatrče pro muže, každou jeho ženu a syna.
Rodina je součástí větší skupiny rodin, několik těchto skupin tvoří skupinu geograficky příbuzných
lidí (ogandi), a každou vede náčelník. Společně tvoří ogandi kmen Luo. Stejně jako u ostatních kmenů
hrají důležitou roli šaman a duchové.
Luyha
Luyhaové se dále dělí na 17 dalších skupin. Jsou třetím nejpočetnějším kmenem po Kikuyu
a Luo, ale obývají poměrně malou oblast v západní Keni v blízkosti Kakamegy, kde se usídlili již okolo
14. století. Hustota obyvatelstva je jedna z nejvyšších v Keni – téměř 700 obyvatel na kilometr
čtvereční. Porodnost Luyahů je jedna z nejvyšších na světě.
V minulosti byli Luyahové kováři, kteří vyráběli nože a nářadí pro obdělávání půdy. Kromě
hrnčířství a košíkářství vynikají také v obdělávání půdy, na které pěstují podzemnici olejnou,
sezamová semínka a kukuřici. Někteří menší zemědělci pěstují také bavlnu a cukrovou třtinu, ale
zátěž krajiny se stává stále palčivějším problémem, protože velikosti pozemků se zmenšují s každou
další generací.
Masajové
Masajové se stali symbolem „kmenové“ Keni. Díky reputaci (často přehnané) nelítostných
válečníků a pyšnému chování se podařilo Masajům zůstat mimo hlavní proud rozvoje v Keni a
stále se starají o stáda svého dobytka v oblasti jižně od Nairobi. Většina těchto lidí, kteří
kombinují válečnictví s pastevectvím stále ještě odmítají cokoliv změnit na svém způsobu života
a jsou pyšní na tradice zděděné pro předcích. Pýcha a jakási nadřazenost je hlavním rysem
tohoto kmene, který byl obdivován Evropany pro jejich vysoké a štíhlé postavy a rysy podobné
bělochům. Masajové se tradičně živili pouze pastevectvím a jejich stravou bylo zkvašené mléko
smíchané s krví dobytka. Dobytek nezabíjeli, zato jejich bojovníci tradičně zabíjeli lvy. Pro své
sousedy, kteří obdělávali půdu, měli jen slova pohrdání a svoji nadřazenost často dokazovali
krádežemi dobytka. O jejich nadřazenosti a pohrdání cizinci svědčí název, kterým označovali
Evropany. V překladu zní: „ti, kteří neprdí“.
Jazyk Masajů – maa - se řadí mezi východní nilotské a byl silně ovlivněn jazykovou skupinou
Cushitic. Také Samburové patří do skupiny kmenů, které hovoří jazykem maa.
Masajové poprvé přišli do tohoto regionu ze Sudánu a nakonec ovládli rozsáhlé oblasti centrální
Keni. Nejprve žili v okolí jezera Turkana, avšak začali se pomalu přesouvat směrem k jihu. Dlouhou
dobu pak žili v centrální Keni. V 19. století časté konflikty s jinými kmeny způsobily velké kmenové
neshody, část kmene se chtěla usadit a část kočovat.
Ke konci 19. století byli postiženi hladomorem a mnoha chorobami a jejich stáda dobytka byla
zničena dobytčím morem. Po zřízení národní rezervace Masai Mara National Reserve v 60. letech
20. století mohli Masajové pěstovat svůj dobytek na rozlehlých pláních. Postupně se však zvyšoval
počet Masajů a zvětšovala se i jejich stáda, tlak na krajinu se stal velmi intenzivní a konflikty s
vedoucími orgány byly téměř na denním pořádku. Osídlovací programy byly nakonec neochotně
přijaty, protože masajské tradice pohrdají zemědělstvím a vlastnictvím půdy.
Dalším důsledkem boje o půdu je, že mnoho původních obřadních tradic nemohlo být uspokojeno.
Částí obřadu, kde se z muže stává válečník, bylo, že skupinka mladých mužů okolo 14 let po své obřízce
18
odešla a založila novou vesnici (manyatta). Poté by zde měli strávit dlouhých 8 let zcela o samotě.
Zatímco tradice přežívá, půda už k dispozici není. Také lov lvů, který je další součástí tradice, byl zakázán.
Naopak do jejich života silně zasáhla turistika a nebývalý zájem právě o tento kmen, jehož povaha, tradice
a oblečení, turistům nebývale imponují. Turisté obstarávají některým členům tohoto kmene slušný příjem. Někteří
Masajové se živí prodejem předmětů každodenní potřeby (vydlabané dýně, náhrdelníky, kyje a oštěpy), tancem
nebo jednoduše pózováním pro turisty. Řada z nich se však se zásadní změnou životního stylu odmítá smířit.
Meru
Kmen Meru přišel do oblasti severovýchodně od Mt Kenya od pobřeží někdy okolo 14. století,
poté co na jejich původní domovy útočili Somálci ze severu. Skupina byla vedena náčelníkem
známým jako mogwe až do roku 1974, kdy držitel této funkce přestoupil na křesťanskou víru. Skupina
kmenových starších je všemocná a mohou vykonávat i rozsudek smrti podáním otráveného piva
obžalované osobě. Další zvláštní praktiku představuje držení čerstvě narozeného dítěte směrem
k Mt Kenya, poté je mu požehnáno tím, že se na něj plivne. Meruové nyní žijí v nejvíce úrodných
oblastech Keni a pěstují mnoho tržních plodin jako rostliny miraa, jejíž stonky obsahují mírně
povzbuzující látky a jejíž žvýkání je v Keni „národním zlozvykem.“
Podskupinami Merů jsou Chuka, Igembe, Igoji, Tharaka, Muthambi, Tigania a Imenti.
Pokot
Pokotové jsou Kalenjinové podle jazyka a tradic, ale sdílejí ochotu Turkanů jíst prakticky každý
druh masa. Jejich omezenou stravu doplňuje pití krve z dobytka, mléko a med. Pokotští bojovníci nosí
typické čelenky z nabarveného jílu a peří. Podobné čelenky nosí také kmeny Turkana a Karamojong.
Tito pastevci ženou svoje stáda dobytka a koz přes vyschlé pláně severně od jezera Baringo.
Útoky na dobytek, hledání vody a pastvin jsou příčiny, proč se velmi často dostávají do konfliktu
s kmeny Turkana, Samburu a Karamojong.
Farmáři v horách z kmene Pokot jsou samostatnou a odlišnou skupinou, která pěstuje tabák
a také dobytek, ovce a kozy v horách. Tito farmáři jsou velmi zruční, vyrábějí keramiku a kovové
výrobky nebo vyřezávají dýně a rohy do tvaru malých sklápěcích skříněk.
Rendille
Rendilleové jsou pastevci, kteří žijí v malých kočovných komunitách v kamenité poušti Kaisut
Desert v severovýchodní provincii. Navzdory kulturním a jazykovým odlišnostem, mají velmi silné
ekonomické a příbuzenské vztahy se Sambury.
Rendilleové jsou silně závislí na velbloudech. Ti jim poskytují jídlo, mléko, oblečení, dopravu
a jsou i předmětem obchodu. Velbloudi potřebují pít pouze každých 10 až 14 dní a jsou tak ideálním
zvířetem v drsném suchém prostředí.
Rendillejská společnost je sepjata pevnými rodinnými pouty. Matky jsou velmi vysoce postavené
a nejstarší syn dědí celý rodinný majetek. Charita a velkorysost jsou typickými znaky kmene a pro
člena tohoto kmene je hanebné odmítnout půjčku. Výsledkem této dobročinnosti je, že i ten nejchudší
člen kmene vlastní několik velbloudů a koz.
Samburu
Samburové jsou blízkými příbuznými Masajů a mluví i téměř stejným jazykem. Osídlili suchou
oblast severně od Mt Kenya. Zdá se, že při migraci Masajů ze Sudánu, část zamířila východněji a stali
se z nich Samburové.
19
Jako u ostatních kmenů, jsou věkové skupiny nedílnou součástí společnosti. Muž prochází různými
stádii předtím, než se stává úředně starším.Obřízka je praktikována pro obě pohlaví : chlapce
slavnostně uvádí do pozice vojáka a u děvčat k ní dochází ve svatební den, což je asi okolo 16. roku
života. Staří muži stojí v čele a vybírají si mladé nevěsty. Mladí muži musejí čekat až do 30 let, když
procházejí závěrečnou zkouškou bojovníka a stávají se z nich starší. Poté se teprve mohou oženit.
Tradiční rodina žije v chatrčích z větví, bláta a hnoje. Chatrče jsou obehnány plotem vyrobeným
z větví trnitých stromů. Hospodářská zvířata jsou využívána spíše pro mléko než pro maso. Protože
krást dobytek a zabíjet lvy již není možné, živí se také někteří Samburové turistickým ruchem.
Swahili
Ačkoli lidé na pobřeží nemají stejný původ, jsou spojováni jazykem – Kiswahili. Kiswahili je jazyk
příbuzný s jazyky skupiny Bantu a vznikl jako prostředek komunikace mezi Afričany a cizími obchodníky
jako byli Arabové, Peršané nebo Portugalci. Swahilština je tedy směsicí arabských, hindských,
portugalských a anglických slov. Slovo swahili je odvozeninou od arabského slova pro pobřeží – sahel.
Arabští obchodníci začali zásobovat pobřeží ve svých plachetnicích ještě před 7. stoletím. Přijížděli
s příchodem severovýchodních monzunů a odplouvali zpět domů s příchodem jihozápadních
monzunů. Hlavním vyváženým zbožím byla slonovina, želvovina a leopardí kůže a naopak do oblasti
byli dováženy skleněné korálky z Indie a porcelán z Číny.
V 7. století začal zde na pobřeží získávat stále větší vliv islám. V dnešní době je většina obyvatel
pobřeží muslimové, přestože jejich způsob života se neřídí tak přísnými pravidly, která jsou
dodržována na některých místech Středního východu.
Podskupinami Swahilů jsou Bajun, Siyu, Pate, Mvita, Fundi, Shela, Ozi, Vumba a Amu (obyvatelé
Lamu).
Turkana
Turkanové jsou další keňský zajímavý kmen. Původně se zdržoval v oblasti Karamojong
v severovýchodní Ugandě. Dnes žije asi 250 000 členů tohoto kmene v pouštní oblasti severozápadní
Keni. Kvůli jejich izolaci, patří Turkanové k nejméně 20. stoletím ovlivněným obyvatelům Keni.
Stejně jako Samburové a Masajové (se kterými jsou jazykově příbuzní) byli původně Turkanové
pastevci dobytka, ačkoli se někteří věnovali také rybolovu v jezeře Turkana. Dnes pěstují příležitostně
i zemědělské plodiny. Turkanové přerušili tradici obřízky.
Tradiční oblečení Turkanů je úžasné. Muži pokrývají část své hlavy blátem, které je nabarveno
modrou barvou a ozdobeno pštrosím a jiným peřím. Navzdory intenzitě slunečního záření v této
oblasti jejich hlavní částí oděvu je vlněný plášť, který se nosí okolo ramen.
Tradičními doplňky Turkanů jsou malé dřevěné stoličky různých tvarů vyřezávané z jednoho kusu
dřeva. Ženy nosí mnoho korálkových a kovových ozdob, které zkušenému pozorovateli prozradí
důležité události v ženině životě. Poloviční sukně ze zvířecích kůží se nosí každý den a jsou značně
obnošené. Kousky pestrobarevného oděvu jsou občas užívány jako závěs pro nošení dětí.
Tetování je velmi běžné a obvykle má i svůj speciální význam. Muži jsou tetováni na ramena
a paže pokaždé, když zabijí nepřítele – pravé rameno za zabití muže, levé rameno za zabití ženy.
Překvapující množství mužů stále nosí tyto značky. Šamani a věštci se těší velké vážnosti.
20
Náboženství – v co věří…
Většina Keňanů žijících ve vnitrozemí jsou křesťané. Na východním pobřeží převládá islám.
Muslimové tvoří asi 30% celkové populace. Ve vzdálenějších oblastech můžeme najít směsice
křesťanů, muslimů a těch, kteří se přiklánějí k tradičnímu náboženství.
Křesťanství
Díky intenzivní misionářské činnosti od dob kolonizace až po současnost je v Keni zastoupeno
téměř každé křesťanské vyznání (luteráni, katolíci atd.). Úspěchu dosáhlo křesťanství především
díky spojení víry, medicíny a vzdělávání.
V Keni existuje také mnoho křesťanských církví a sekt.
Islám
Většina muslimů v Keni patří k sunnitské větvi islámu, která je poměrně tolerantní. Právě tato
skupina sem přivádí bohaté zahraniční investory ze Saudské Arábie, kteří financují především
nemocniční a vzdělávací zařízení. Toto náboženství se v současné době v Keni nejvíce rozrůstá.
Pouze menší část muslimů se hlásí k větvi Shi’ia; mnoho z nich najdeme v asijské komunitě. Šíjité
přicházeli po staletí do východní Afriky z celého islámského světa, částečně aby unikli
pronásledování, ale hlavně z obchodních důvodů. V asijské komunitě jsou zástupci prakticky všech
šíjitských sekt. Nejvlivnější z nich jsou členové sekty Aga Khan´s Ismaili, která má velké slovo
v keňské obchodní sféře. Tato skupina reprezentuje velmi liberální křídlo islámu: ženy se mohou
vzdělávat a působit i v oblasti obchodu.
Hinduismus
Ve větších městech můžeme najít také velké množství hinduistických chrámů. V Keni existuje
několik desítek různých hinduistických sekt, které jsou také ekonomicky poměrně významné.
Domorodá náboženství
Přes působení křesťanských misionářů se v Keni stále udržují tradiční náboženství založená na
uctívání vlastních bohů, se kterými se komunikuje prostřednictvím zemřelých předků. Tato
náboženství se zachovávají především v odlehlých oblastech mezi pasteveckými kmeny, např.
Masaji, a kmeny zabývajícími se lovem a sběrem plodin.
21
Female genital mutilation – ženská obřízka
Ženská obřízka je eufemistický název pro zákrok, který Světová zdravotnická organizace (WHO)
nazývá „mrzačením ženských pohlavních orgánů“ - FGM. Zároveň upozorňuje, že takto postižených
žen dnes žije na světě 130 milionů a každý den se jejich řady rozšíří o zhruba 6000 dalších, tedy
o 4 každou minutu. Tento zákrok se provádí napříč socioekonomickými vrstvami, mezi různými
etnickými a kulturními skupinami včetně křesťanů, muslimů, židů i stoupenců domorodých
animistických náboženství.
Obřízka představuje pro ženu nejen celoživotní trauma, ale i ohrožení na životě. Riziko je přirozeně
tím větší, čím je zákrok rozsáhlejší. „Nejšetrnější“ variantou je „sunna“ – odejmutí vrchní části klitorisu
a předkožky. Až 80% obřezaných žen je však podrobeno mnohem drastičtější verzi zásahu - takzvané
klitoridektomii (resekce)- při níž jsou odstraňovány i stydké pysky. Dalších 15% postižených žen pak
prodělá nejtěžší možné pohlavní zohavení, známé pod označením infibulace či „faraonská obřízka“.
Jde o zásah, u kterého je po provedení klitoridektomie ještě navíc téměř celý vaginální otvor sešit.
Ponechán je jen malý otvor velikosti hlavičky sirky na odtékání moči a menstruační krve. V některých
kulturách je pak žena znovu otevřena až při svatební noci manželem, a to buď nožem nebo brutálním
pohlavním stykem, a po čase opět sešita. Každý pohlavní styk je provázen velkými bolestmi
způsobenými samotným znovuotevřením rány, ale většinou i násilím manžela, který při otevírání rány
nebere žádné ohledy, protože žena si přeci „jen plní svou povinnost,“ a on „se nebude zaobírat jejími
pocity a bolestí.“ Je jasné, že po takovýchto zkušenostech zůstávají v dívkách a ženách hluboká
psychosociální traumata a jejich sexualita a schopnost prožívání je hluboce narušena, ne-li
znemožněna. Z obecného zdravotního hlediska je ženská obřízka daleko závažnějším výkonem než
obřízka mužská a lze ji srovnat s amputací penisu. Tedy její nejmírnější formu – klitoridektomii. Ostatní
formy jsou už zcela neporovnatelné.
Zákrok se zpravidla provádí pod širým nebem či doma a pouze za použití žiletek, nůžek či dokonce
jen skleněných střepů nebo lastur. Vedle trvalých bolestí a potíží při menstruaci jsou dívky vystaveny
i nebezpečí vzniku nádorů a infekcí, jež v řadě případů končí smrtí. Je nabíledni, že většina těchto
zákroků je prováděna za naprosto nevyhovujících hygienických podmínek, ale i při naprosté absenci
odborných znalostí. Krutý rituální zákrok nejčastěji provádějí starší ženy z rodiny či kmene, u nichž
je sice prokazatelná jistá praxe (většinou mají za sebou velmi mnoho zákroků), ale také naprostá
neznalost anatomie, hygieny, případně desinfekce či anestézie. Ženy (gábila – obřezávačka, porodní
bába, vražednice), které obřízku provádějí, požívají ve vesnických komunitách značnou vážnost,
a to hlavně v zemích, kde je obřízka zákonem zakázána. Je to povolání sice rizikové (i když o snaze
vlád tento zvyk účinně potírat lze úspěšně polemizovat), ale na druhou stranu velmi výnosné. Rodiče
dívek za zákrok velmi dobře zaplatí. Pro obřezávačku je tato činnost možností, jak cestovat po celé
zemi, což by jinak nemohla, neboť je velmi pravděpodobné, že by jí to její manžel nedovolil. Je ovšem
třeba myslet i na to, že ženy, které tento zákrok provádějí, k tomu nevede pouze zištnost a osobní
profit, ale i víra a přesvědčení o správnosti tohoto počínání, snad i poslání (a tak je třeba k problému
i přistupovat v případě osvěty). Zde je na místě podotknout, že FGM není pouze záležitostí žen –
obřezávaček. Mezi bohatými lidmi v africké společnosti se ženská obřízka praktikuje stejně často
jako na chudém venkově a bohatí lidé samozřejmě nevyužívají služeb obřezávaček. I ve státech,
kde je FGM zákonem zakázána, se najde mnoho lékařů, kteří za přiměřenou úplatu zákrok provedou.
Lze předpokládat, že se vše děje za dobrých hygienických podmínek, s patřičnými odbornými
znalostmi a tedy menšími riziky v následné péči, ovšem pokud se týká psychosociálních
a fyziologických dopadů na postiženou dívku, jsou stejné jako v předchozích, mnohem častějších,
případech.
Přehled zdravotních a psychosociálních důsledků zákroku:
Okamžité – šok, ostrá bolest, silné krvácení, akutní zánět močových cest, infekce močové trubice,
otrava krve (celková sepse), tetanus, HIV/AIDS, hepatitida typu B, chřipka, úmrtí
22
Přechodné – dlouhodobé hojení, pánevní infekce, bolestivá a nepravidelná menstruace, cysty,
hnisavá ložiska, zbujení vaziva v jizvě, bolestivý pohlavní styk
Dlouhodobé – uzavření vagíny a následné hromadění menstruační krve a moči, neplodnost,
samovolné potraty s patřičnými důsledky vzhledem k FGM, opakované záněty močových cest,
inkontinence, neustále se vracející krvácení z nezhojených ran
Pohlavní styk – potíže s penetrací, krvácení
Porod – zdlouhavý a velmi bolestivý, silné krvácení, riziko narození mrtvého dítěte a smrti matky,
perineální tržná rána, výhřez dělohy
Sexuální problémy – absence orgasmu, úzkost, deprese, frustrace, necitlivá tkáň
V případě neplodnosti je třeba připomenout, že v patriarchální společnosti, kde je reprodukční
schopnost zcela zásadní, způsobuje obrovský sociálně frustrující faktor. Neplodné ženy mají
postavení ve společnosti velmi těžké, jejich vážnost je méně než žádná. Zde se, myslím, otvírá
celkem slušná možnost osvěty, protože jedním z argumentů pro obřízku je „zajištění plodnosti.“
Nejrozšířenější je ženská obřízka v Africe, kde se praktikuje hlavně ve venkovských oblastech 28
zemí, jež tvoří souvislý pás od Somálska až po Mauretánii. Kromě Afriky je však možno se s ní setkat
také v některých asijských zemích a v emigrantských komunitách v Evropě, Kanadě a USA. Právě
v souvislosti s případy, které vyšly najevo ve Francii a Spojených státech, se na počátku 90. let
podařilo celou záležitost medializovat a přitáhnout k ní pozornost světové veřejnosti.
Původ ženské obřízky je stále předmětem dohadů. Některé stopy vedou až do 2.století př.n.l.
a souvisí prý s obchodem s otroky, kdy otrokáři nechávali provádět infibulaci otrokyním, aby nemohlo
dojít k těhotenství. Zvláštní je, že Egypťané nazývali infibulaci „súdánskou obřízkou“ a Súdánci zase
„faraonskou obřízkou“. Některé historické prameny uvádějí, že Súdánci infibulaci provádějí, ale na
území starého Egypta byl zákrok údajně neznámý. Každopádně se většina zdrojů shoduje na tom,
že se jedná o záležitost kulturní, nikoliv náboženskou, a to i přesto, že spousta obřízku praktikujících
komunit se na náboženství odvolává. Bible ani Korán ženskou obřízku nevyžadují ani nijak
neupravují. Lze tedy říct, že s největší pravděpodobností se kořeny tohoto starého rituály nacházejí
v primitivních kmenových tradicích.
Například označení „faraonská“ vychází z přesvědčení, že praxe byla součástí života již ve
faraonském Egyptě. Výraz „sunna“ naopak dává obřízku do souvislosti s islámem. Většina
muslimských vzdělanců ale spojení s Koránem popírá. O neoprávněnosti názorů, které spojují obřízku
s islámem a náboženstvím vůbec, svědčí i fakt, že je kupříkladu rozšířena v křesťanské Etiopii
a Keni, zatímco v muslimských zemích Magrebu se nepraktikuje. Je tedy více záležitostí sociokulturní
než náboženskou. Například v Súdánu je obřízka chápána jako prostředek k uchování ženské
nevinnosti, cudnosti a krásy. Pro Kikuje v Keni byla zase zkouškou schopnosti morálního
sebeovládání, kterou musely prokazovat dívky i chlapci. Takto chápaná je pak pouze jednou ze
součástí širšího obřadu iniciace.
V souvislosti s různým pojetím významu obřízky se také liší věková hranice, kdy je prováděna.
Mezi Joruby v Nigérii, kde je více než s iniciací spojena s morálním pojetím studu a plodnosti, jsou
děti obřezávány již ve věku několika málo dní. Naopak tam, kde je spojena s obřadem uvedení do
dospělosti (Sierra Leone, Keňa), je prováděna v období puberty.
Tradiční společnosti mají vybudované velmi silné donucovací mechanismy k zachování obřízky.
Teprve obřezaná dívka se totiž smí vdát a zákrok, pokládaný za symbol čistoty a plodnosti, ovlivňuje
její postavení ve společnosti. Operace je chápána také jako test odvahy a důkaz, že dívka bude
schopna unést bolesti porodu. Dalším důvodem je i snížení sexuální touhy.
23
Vážení muži si proto dodnes ve venkovských společnostech odmítají vzít neobřezanou ženu.
A vzhledem k tomu, že dobře se vdát a mít děti je ve společnosti sužované chudobou, nemocemi
a negramotností cestou k přežití, jsou následky nepodstoupení tohoto rituálu pro dívku na venkově
fatální. Matky, samy obřezané, tedy věci a důsledků znalé, většinou své dcery přesvědčují, že mučivá
a krutá procedura zohavení genitálií přinese dívce prospěch a zlepšení sociálního postavení
v komunitě. Je ovšem nasnadě, že vzhledem k sociální stratifikaci africké společnosti se s dívkami
nikdo moc nebaví a zákrok podstupují, ať chtějí nebo nechtějí. Násilné přivedení dívek k obřezávačce
a následné znehybnění ženami z komunity bylo popsáno v nejednom svědectví obřezaných žen
a dívek. Zde je potřeba se zastavit nad nám zcela nepochopitelným faktem, že leckdy dívky samy
tento zákrok vyžadují. V případě, že by obřízku dospívající dívka, např. díky osvíceným a pokrokovým
rodičům, nepodstoupila, je vyčleněna ze společnosti stejně starých kamarádek, které ji najednou
nepovažují za rovnocennou, ale stále ještě za dítě. Dívka je tedy sociálně vyloučená z komunity, do
které patřila a o kterou stojí. Do budoucna je vyčleněná i ze sociální skupiny „dívek na vdávání,“
pokud nenarazí na muže bez předsudků, což zřejmě není jednoduché. Postavení neprovdané ženy
je v africké společnosti skutečně nezáviděníhodné.
V Africe jsou velmi žádány nevěsty panny. Rodina se tedy dobrým sňatkem dcery může dostat
z finančních problémů. Takový sňatek může ale proběhnout pouze, je-li dcera panna. O důvod víc
k provádění obřízky.
Kromě sociálního vyčlenění jsou navíc neobřezané ženy terčem pověr a mýtů. Podle některých
například nemůže být taková dívka dobrou kuchařkou. Další označují klitoris za jedovatý orgán, který
muži při dotyku způsobí vážnou chorobu, impotenci nebo dokonce smrt. Jiní zase věří, že dotkne-li
se dítě při porodu klitorisu, může dojít k otrávení mateřského mléka či smrti dítěte, nebo bude dítě
posedlé a nečisté. Neobřezaná žena také podle Afričanů může na svou rodinu i celý kmen uvrhnout
hněv předků a prokletí.
24
Možná alternativa a naděje do budoucna
Mají-li tedy mít snahy o odstranění ženské obřízky naději na úspěch, není možné pomíjet její
kulturní a společenské souvislosti. Důkazem může být i vývoj v Keni, kde o odstranění ženské obřízky
začali usilovat evropští misionáři už bezprostředně po svém příchodu. Výsledkem však byla pouze
skutečnost, že boj za zachování ženské obřízky u Kikujů začal být spojován s bojem za obranu
kulturních tradic a protikoloniálním hnutím. K předním oponentům pokusů změnit tento kikujský zvyk
tehdy patřil i budoucí první prezident nezávislé Keni Jomo Kenyatta.
Když ale získala země samostatnost, začal se postoj keňské vlády měnit, a to zejména
v souvislosti se změnami v sociálních vztazích v kikujské společnosti. Od roku 1979 pak vláda
iniciovala několik kampaní za odstranění obřízky. Také díky nim vyšlo při průzkumu v roce 1991
najevo, že zatímco ženy nad 50 let jsou v zemi obřezány téměř ve 100% případů, mladé dívky už
„pouze“ v 78%.
Prvních úspěchů dnes ve venkovských oblastech Keni dosahuje také projekt Ntanira Na
Mugambo, známý jako „obřízka slovem“, prováděný od roku 1996 národní organizací Maendeleo Ya
Wanawake (Rozvoj žen) a mezinárodní organizací PATH.
Mladé ženy se shromáždí na týden ve škole na izolovaném místě, aby se mohly dozvědět základní
informace o sexuálním životě, anatomii, hygieně, úctě ke starším a podobně. Součástí programu
jsou i vzdělávací setkání pro členy rodin dívek a pro muže, na kterých jsou probírány problémy
a nebezpečí spojené s ženskou obřízkou. Na závěr jsou dívky symbolicky uvedeny mezi dospělé.
Úspěch projektu, který se od svého zavedení zaměřuje na stále větší počet žen, leží podle
pozorovatelů právě v tom, že neprosazuje přímý zákaz obřízky, ale nabízí atraktivní alternativu.
Situace se však začíná postupně zlepšovat i v dalších zemích. Například v Guinei slavila více než
desetiletá kampaň alespoň částečný úspěch, když se stovky žen rozhodly symbolicky odevzdat své
speciální nože, používané pro obřezávací ceremonii. Vedle narůstající ochoty množství nevládních
organizací i jednotlivců má velký význam také zapojení řady afrických vlád (Burkina Faso, Džibutsko,
Egypt, Ghana, Guinea, Senegal, Středoafrická republika, Togo), které v posledních letech prosazují
normy zakazující provádění ženské obřízky.
I přes oficiální zákaz a relativně vysoké tresty za jeho porušování se však ženská obřízka nadále
provádí, a to jak v afrických zemích, tak ve státech západní Evropy a v USA v emigrantských
komunitách.
Podle studie Světové zdravotnické organizace proto musí kampaně změnit svůj současný
„informační charakter“ a zaměřit se na „pochopení a rozklad tradičních mýtů a předsudků“. Další
zlepšení by také měla přinést stále větší angažovanost žen ze společností, v nichž je ženská obřízka
nejvíce zakořeněna.
Otázkou zůstává volba ze dvou filozofických přístupů k řešení problematiky:
máme tolerovat a respektovat v rámci relativistického přístupu k různým kulturám praktiku, která
má neodstranitelné důsledky
nebo proti ní všemi možnými prostředky bojovat ve jménu univerzálně pojímaných lidských práv
Volíme druhou variantu, ovšem za velmi citlivého a tolerantního přístupu ke kulturním tradicím.
Současný přístup, kdy je problematika zasazována do koloniálního a etnocentrického kontextu,
vyvolává averzi u komunit praktikujících obřízku deklarujíc, že pouze Západ je schopen vymýtit tuto
„barbarskou tradici.“ Správný přístup by měl zahrnovat již zvýšenou angažovanost žen i mužů
z komunit, což ovšem přepokládá osvětu, vzdělání. Je důležité neustále vyvolávat nátlak na vlády
inkriminovaných zemí, aby FGM zakázaly zákonem. Ovšem domnívat se, že pouze to situaci vyřeší,
je mírně řečeno naivní. Svědčí o tom mimo jiné situace v Keni, kde je ženská obřízka zakázána
zákonem od roku 2003, nicméně se praktikuje neustále dál. Rozdíl je pouze v tom, že jsou dívky
obřezávány v noci.
25
„Žádná osoba nesmí vystavit dítě kulturním rituálům, zvykům nebo tradičním praktikám, které by
mohly negativně ovlivnit život, zdraví, sociální blahobyt, důstojnost, fyzický nebo psychický rozvoj
dítěte,“ stojí v zákoně, který schválil keňský parlament. Za nezákonné praktiky hrozí vězení a přísná
pokuta. FGM neprovádějí kmeny Lou, Lhuya a Turkana, a v současné době v Keni praktikují FGM
tyto kmeny: Kisii, Masai, Taita, Taveta, Meru, Embu, Kikuyu, Kamba, Mijikendi, Gabra,Samburu a další
malé kmeny. Jedná se zcela jistě o institucionalizované násilí.
Zcela zásadním problém je tedy nevymahatelnost práva. I v zemích, kde je FGM zákonem
zakázána, se nadále provádí. Organizace, které se touto problematikou zabývají, mají tak velmi
svízelnou situaci a jejich práce je složitá, ne-li nemožná. Stojí proti tradici, zvykům, policii i státu. Na
své straně mají jen pár osvícených žen a mužů, a to je žalostně málo. Je třeba stále a neúnavně
podporovat vzdělání, osvětu a místní aktivisty, aby hlavní tlak byl vyvíjen zevnitř dané komunity, nikoli
zvenku a ještě ke všemu z úplně jiného prostředí a kultury.
Na okraj:
Je doloženo, že ještě ve 40. letech 20. století byla ženská obřízka praktikována
a doporučována psychiatry ve Spojených státech a Velké Británii. Měla se s její pomocí léčit
nymfomanie, hysterie, ženská homosexualita, náruživá masturbace a různé sexuální deviace.
26
Diskriminace a nerovnost žen a mužů v Keni
Podle populačního fondu OSN se světovou chudobu nepodaří vymýtit, dokud se lidstvo
nevypořádá se sociální, fyzickou a ekonomickou diskriminací žen.
To, že jsou ženy v rozvojovém světě diskriminovány, myslím, nikoho nepřekvapuje a všichni to
vědí. Otázkou tedy není, zda jsou diskriminovány, ale jak? Základní diskriminační vzorce jsou stejné
všude ve světě. Vzhledem k tomu, že většina komunit v rozvojovém světě je stále patriarchální, je
skutečně postavení žen velmi problematické. Nelze vynášet jednoznačné soudy, neboť etnik, národů
a komunit je tolik, že problematiku nelze uspokojivě uchopit jedním pojednáním. Jenom v Keni
existuje 42 kmenů a postavení ženy bude zcela jistě v každém kmeni poněkud odlišné. Ženy jsou
většinou sociálně i právně závislé na svých manželích nebo jiných mužských členech rodiny (otec,
bratr, švagr). Vzhledem k tomu, že v rozvojových zemích jsou zákony postihující domácí násilí
prakticky nevymahatelné, zrovna tak jako zákony postihující sexuální násilí, nelze získat žádnou
kvalitní statistiku. Nicméně z výpovědí žen a jejich dětí je jasné, že domácí násilí vskutku není jev
ojedinělý, zrovna tak sexuální násilí je jev více než rozšířený.
Příklad:
V rybářských oblastech jsou ženy nakupující na trhu ryby pro svou rodinu či vesnici nuceny
platit dvakrát – penězi a sexem. Je na prodávajícím rybáři, které z mnoha čekajících žen ryby
prodá. A pro ženu je to zase otázka – budou mít dnes moje děti co jíst nebo ne? Obzvláště v době,
kdy je ryb málo, je tento tlak vskutku silný.
Ženy jsou diskriminovány v otázce pracovního uplatnění, finančního ohodnocení a celkového
postavení ve společnosti, stejně jako téměř všude na světě. Ovšem vzhledem k tomu, že žijí v tak
katastrofálně chudých poměrech, je to ve všech směrech více vidět.
Jedním z problémů je ztížený přístup ke vzdělání. Fakt, že v Keni, a Africe vůbec, je školství
problém sám o sobě, je známý. Konkrétně v Keni je školství sice bezplatné, nicméně kapacita škol
je katastrofálně poddimenzovaná a navíc bezplatné školství neznamená, že by děti neplatily nic.
Škola od rodin vyžaduje peníze formou různých poplatků – na tabuli, na křídy, na lavice, na platy
učitelů apod. Většině rodin nezbývá nic jiného, než posílat děti do škol soukromých. A v případě, že
je v rodině školou povinných dětí více, jsou rodiče nuceni volit, zda pošlou do školy syna nebo dceru.
A protože keňská společnost je převážně patriarchální, je jasné, že do školy většinou pošlou chlapce
jako budoucího živitele rodiny. Dívky tak zůstávají nevzdělané, bez možnosti uplatnit se ve
společnosti, což kromě dopadů na jejich život samozřejmě znamená i nižší ekonomický přínos pro
společnost a stále se prohlubující propast chudoby. Pokud budou ženy dostatečně vzdělané, zdravé
a zaměstnané a pokud budou moci samy rozhodovat o tom, kdy a kolik budou mít dětí, zlepší to
jejich socioekomickou situaci a následně i stav společnosti jako takové.
Nevzdělanost s sebou samozřejmě nese „ochotu“ žen a dívek nechat se diskriminovat, akceptovat
násilí na nich páchané. A to samozřejmě nejen násilí fyzické a psychické, ale i ekonomické. Většina
žen o svých základních právech ani neví. A to považuji za hlavní problém – pokud člověk neví, že je
na něm pácháno násilí a jak s tím má bojovat, těžko se v takové situaci brání.
Jsou ovšem oblasti, kde je rozvojový svět skutečně mistrem v diskriminaci žen a jejich situace je
tedy z pohledu lidských práv, neřku-li z pohledu evropského myšlení, naprosto katastrofální.
První z nic je samozřejmě ženská obřízka, o které pojednáváme v samostatné kapitole. Ta je
naprostým porušením základního lidského práva ženy na zachování tělesné integrity. Někdy bývá
27
argumentováno, že pokud s tím dotyčná souhlasí, nejedná se o porušování jejích práv ani
o diskriminaci. Nutno podotknout, že zdaleka ne všechny dívky a ženy podstupují zákrok dobrovolně.
Navíc obřízka je prováděna v dětském věku, tedy v době, kdy dívka není dostatečně duševně ani
fyzicky vyspělá, aby mohla svou tělesnou integritu účinně hájit. Stejně tak ukotvení jejích životních
názorů, postojů a hodnot se teprve utváří, nemá dostatek informací o možných dopadech zákroku na
její zdraví a život a nedokáže se tak vymanit ze sociokulturního nátlaku komunity, který je navíc
většinou silně podporován její matkou, tedy jedinou záchrannou bytostí v jejím životě, u které
samozřejmě předpokládá, že je dceřin prospěch pro ni prvořadý. Stává se tedy obětí oběti, protože
tento vzorec sociokulturního nátlaku a diskriminace každé ženy, která by se vzepřela, se stále
opakuje. Na druhou stranu dítě není jen objekt, kterým je posouváno a manipulováno, ale i subjekt,
který se na vlastní hodnotové orientaci a výchově podílí. Dítě chce věřit tomu, že všechno je tak, jak
má být, a že jeho potřeba „správnosti a pravdivosti“ je naplňována (to platí všude na světě). Není tedy
divu, že rituálu, tak úzce spjatému s komunitou a vzestupem na společenském žebříčku, nevzdorují.
Existují samozřejmě výpovědi mladých žen, které FGM podstoupily, že nikdy nezapomenou, co jim
matky způsobily, ale jednak jsou to dívky, kterým se nějakým způsobem podařilo vymanit z komunity,
a jednak je otázkou, jak budou situaci hodnotit za pár let a zda u svých dcer se tlaku komunity
vzepřou. A pokud ano, zda se jim to podaří.
Dlužno podotknout, že tato situace se týká i osvícených mužů, kteří by hodlali pochopit
nesmyslnost tohoto aktu, neboť (obzvláště ve vesnickém prostředí) by komunita neobřezanou
manželku přijímala také velmi těžko, spíš vůbec. Podle výzkumů provedených v nedávné době v Keni,
je velmi patrný vliv vzdělání na postoj mužů k rituálu FGM. Čím vzdělanější jsou muži, tím méně jsou
ochotni tento rituál akceptovat. Skládat v tento fakt přílišné naděje by ovšem nebylo správné, neboť
situace s možností vzdělání není v rozvojovém světě právě růžová. Je tedy nasnadě tvrdit, že
naprosto klíčovou roli zde hraje účinná legislativa a především vzdělání ve všech smyslech toho
slova, tedy vzdělání školní, ale i osvěta ze strany různých organizací (včetně církve – viz Lydie).
Dalším momentem, který nelze v otázce diskriminace žen (a koneckonců kohokoliv) v rozvojovém
světě pominout, je velmi obtížná vymahatelnost práva. Většina zemí patří mezi signatáře Listiny
základních práv a svobod, a tato je součástí ústavního pořádku. Problém ovšem je, že není vůle
poskytovat jakoukoliv osvětu či mediální kampaň na dané téma, důsledně uplatňovat zákonné sankce
a tím proti těmto negativním společenským jevům účinně postupovat. Vracíme se tedy opět ke
vzdělání a vymahatelnosti práva.
28
Chudoba a globalizace
Každé tři vteřiny na naší planetě umírá dítě v důsledku extrémní chudoby - hladem, kvůli nedostatku
kvalitní vody nebo na nemoci, kterým lze předcházet. Každý den je to takřka 30 tisíc dětí. Za dva týdny
zemře více dětí, než kolik obětí si vyžádala ničivá vlna tsunami na konci roku 2004. Za rok 2005 tak ze
světa zbytečně odešlo více dětí, než má celá Česká republika obyvatel. Osmdesát procent světové
populace dnes žije v permanentní chudobě. Přes 3 mld lidí žijí za méně než 2 USD denně, a v tom více
než 1,2 mld za méně než 1 USD denně (pro srovnání těchto ekonomických a sociálních rozporů lze
uvést, že na jednoho obyvatele USA připadá denní HDP ve výši asi 97 USD, z čehož na přímou spotřebu
připadá asi 66 USD). Odhaduje se, že v letech 1999-2001 hladovělo na světě 842 mil. lidí. Podle OSN
se jejich počet každoročně zvyšuje o 5 mil. Chudoba je hlavní příčinou prudkého růstu počtu nemocných
AIDS v Africe, malárie a nově i znovu se prosazující TBC (každoročně 9 mil nových onemocnění a 2 mil
úmrtí). Na začátku nového tisíciletí 1,1 mld lidí žije bez dostatečného množství kvalitní pitné vody.
Rozšiřující se propast mezi bohatými a chudými uvrhla zvyšující se počty obyvatel třetího světa
do krajní nouze života s méně než jedním dolarem na den. Přes opakované sliby učiněné v poslední
dekádě dvacátého století, že míra chudoby bude snížena, se skutečné množství lidí žijících
v chudobě naopak zvýšilo o téměř 100 miliónů. Došlo k tomu ve stejné době, kdy se celkový světový
příjem zvyšoval o 2,5% ročně. Velké plány, které se objevily s pádem koloniálního panství v Africe,
nedošly naplnění. Místo toho se kontinent noří do stále hlubší bídy, příjmy klesají a životní úroveň se
snižuje. Růstový trend průměrné délky života, těžce vydobytý za několik minulých desítek let, se
začíná obracet. Nejhorší hrozba je HIV/AIDS, malárie. Ale i chudoba umí zabíjet. I země, které
upustily od afrického socialismu a kterým se podařilo nastolit poměrně slušné vlády, vyrovnat rozpočet
a udržet nízkou inflaci, náhle zjišťují, že prostě nejsou schopny přilákat investory. A bez jejich investic
nemohou mít udržitelný ekonomický růst.
Nelson Mandela řekl, že chudoba není něčím přirozeným a nezměnitelným, ale je dílem lidských
činů. Nezbývá než dodat, že mnoho těchto činů přináší značný zisk. Africké země sice disponují
obrovským surovinovým potenciálem, ale kvůli své chudobě jsou snadno manipulovatelné, takže
jejich zdroje přinášejí bohatství jiným. Díky finančním možnostem a mocenskému postavení
bohatších zemí je jim fakticky bráněno ve vlastním rozvoji a slouží jen jako surovinová základna.
Hlad se z povědomí světa již téměř vytratil. V médiích se o hladu už nemluví, šokující obrázky dětí
s nafouklými bříšky už nikoho nešokují. Největším problémem pro lidstvo je terorismus a změna
klimatu. Ovšem jen v letošním roce si podvýživa matek a jejich malých dětí podle odhadů vyžádá 3,5
milionu životů. Potravin ubývá, globální zásoby jsou na historickém minimu. V západní Africe a v jižní
Asii už propukly potravinové nepokoje. Cíl OSN snížit počet hladovějících do roku 2010 na polovinu
se nedaří naplnit.
Dvě tváře globalizace
Dvojí tvář globalizace se dá sledovat v otázkách zdraví, vzdělání, výživy, výše příjmu, bídy, vztahu
společnosti a žen, vztahu společnosti a dětí, životního prostředí a bezpečnosti.
Zdraví
Pokrok: zvýšila se očekávaná délka života, zvýšil se počet lidí s přístupem ke zdravotně bezpečné vodě.
Deprivace: počet lidí nemocných HIV/AIDS stoupl z necelých 15 milionů na více než 40 milionů.
Asi 1,5 miliardy lidí se nedožije ani 60 let. Pro více než 880 milionů lidí je nedostupná základní
zdravotní péče, 2,6 miliardy lidí žije v podmínkách, které porušují základní hygienická pravidla.
Vzdělání
Pokrok: Počet lidí, kteří umějí číst a psát, stoupl ze 64% na 76%. Počet dětí a dospívajících, kteří
chodí do školy, stoupl ze 74% na 81%.
Deprivace: Více než 850 milionů lidí jsou analfabeti. V průmyslově vyspělých zemích je asi 100
milionů analfabetů. Více než 260 milionů děti nechodí do školy.
29
Jídlo a výživa
Pokrok: Výroba potravin vzrostla o 25%.
Deprivace: Asi 860 milionů lidí hladoví. Celková spotřeba potravin nejbohatší pětiny lidí je 16x
vyšší, než je spotřeba nejchudší pětiny lidí.
Příjem a bída
Pokrok: Hrubý domácí příjem světa stoupal každoročně o více než 1%. Reálný příjem na hlavu
stoupal ročně o 2,4%.
Deprivace: Přibližně 1,3 miliardy lidí žije s denním příjmem menším než 1 americký dolar. Jedna
miliarda lidí není s to uspokojit své nejzákladnější denní potřeby. Podíl nejbohatší pětiny lidí na
světovém příjmu je 74x větší, než je podíl nejchudší pětiny lidí.
Ženy
Pokrok: Počet dívek chodících do školy vzrostl z 36% na 40%.
Deprivace: 340 milionů žen se nedožije 40 let. 25-50% žen bylo svým intimním partnerem tělesně
zneužito.
Děti
Pokrok: Kojenecká úmrtnost klesla ze 76/1000 živě narozených na 58/1000 živě narozených.
Podíl dětí očkovaných v prvním roce života stoupl ze 70% na 89%.
Deprivace: 160 milionů dětí hladoví. 250 milionů je využíváno jako pracovní síla. 300 000 dětí je
dětskými vojáky.
Životní prostředí
Pokrok: Podíl tradičních paliv, která výrazně znečisťují prostředí, na výrobě energie, klesl o více
než 40%.
Deprivace: Ročně umírají na následky znečištění asi 3 miliony lidí. Více než 5 milionů lidí umírá
ročně na průjmová onemocnění související se znečištěním vody.
Bezpečnost
Pokrok: 2/3 – 3/4 lidí v rozvojových zemích žije v relativně pluralistických a politicky
demokratických zemích.
Deprivace: Koncem roku 2008 je na světě 31,7 milionů uprchlíků, tedy osob spadajících do zájmu
vysokého komisaře UNHCR. Toto číslo zahrnuje i osoby vnitřně přesídlené, tedy uprchlíky uvnitř
hranic vlastní země.
Triumf nebo neúspěch
Globalizace je pro její zastánce spojená s přijetím triumfujícího kapitalismu amerického střihu,
vydávají ji za synonymum pokroku a mají-li rozvojové země dosáhnout růstu a účinně potírat
chudobu, musejí ji přijmout.
Globalizace neuspěla při snižování chudoby, neuspěla ani při zajištění stability. Krize v Asii
a v Latinské Americe ohrozila hospodářství a stabilitu všech rozvojových zemí. Dodnes existují obavy
z finanční nákazy celého světa, kdy zhroucení měny na jednom rozvojovém trhu přivodí i pád trhů
ostatních.
Globalizace a zavedení tržního hospodářství nepřinesly žádné povzbudivé výsledky Rusku (30 mil
lidí hladoví) a většině dalších transformačních ekonomik. Západ těmto zemím tvrdil, že jim nový
hospodářský systém přinese nevídanou prosperitu. Místo toho jim přinesl nevídanou bídu.
30
Keňa – kazuistika
Jako příklad lze uvést situaci v Keni. Ta zákony světového trhu osvobozeného od importních
a exportních omezení pocítila u kukuřice, pšenice a cukru. Do konce osmdesátých let byla země
v produkci základních potravin soběstačná. V roce 1992 se už 19% národní spotřeby obilnin
dováželo. V letech 1993-94 nastal vzhledem k suchu nedostatek potravin. Bída se stala vstupní
branou pro mezinárodní agrární byznys. Import kukuřice stoupl dvaapůlkrát, import pšenice
o polovinu, spotřeba cukru se kryla dovozem ze 40%. Převážně se jednalo o vysoce subvencované
zemědělské produkty z Evropské unie a USA. I když Keňa v následujícím roce zažila rekordní sklizeň,
vnitřní trh dále zaplavovaly importované plodiny. Valorizací keňského šilinku se domácí produkty
oproti importovaným zdražily a pomocí „zvláštního“ výnosu o celním osvobození obchodu s plodinami
se v roce 1994 zvýšil rozdíl mezi místním a dovezeným obilím. Cena kukuřice a pšenice klesla
o polovinu, a byla tak nižší než vynaložené náklady. Zatímco se trh otevřel pro subvencované
zemědělské produkty z průmyslově vyspělých zemí, v Keni se škrtaly subvence na hnojiva, státní
podpora a poradenství pro malozemědělce se zredukovali. Důsledkem toho bylo, že přebytky
z průmyslově vyspělých států zvítězily v konkurenčním boji nad keňskými zemědělci. Pěstování
kukuřice jako základní potraviny pro místní trh se stalo ztrátovým podnikem. Příjmy ze zemědělské
výroby se snížily, chybí motivace, malozemědělci chudnou. Na zajištění potravin pro obyvatelstvo se
zapomíná.
Toto je jedna z mnoha kazuistik, kterou lze doložit a vysvětlit princip působení globalizovaného
trhu na ekonomiku v rozvojovém světě. Směle lze takovéto jednání řadit do kolonky ekonomické
násilí.
Důsledky globalizace
Sto největších nadnárodních společností dnes kontroluje 20% globálních zahraničních aktivit.
Jednapadesát největších ekonomik ze sta tvoří v dnešní době korporace a jen devětačtyřicet
představují národní státy. Obrat firem General Motors a Ford je větší než HDP celé subsaharské
Afriky. Aktiva IBM, BP a General Electric předčí hospodářskou silou většinu malých států. Anerická
síť supermarketů Wal-Mart má větší výnosy než většina středoevropských a východoevropských
států včetně Polska, České republiky, Ukrajiny nebo Maďarska.
Dále je nutné zmínit nejisté zaměstnání a nejistý příjem, způsobené odbouráváním sociálních
jistot a rychle probíhající restrukturalizací. Dochází k růstu zdravotních rizik, ať už se jedná o epidemii
HIV/AIDS nebo o epidemické šíření tuberkulózy. V současném rozvojovém světě je tuberkulóza
příčinou 26% úmrtí, která bylo možné odvrátit. Nesmíme opomenout ohrožení kultur, a to nejen díky
masové TV zábavě a kultu hollywoodských filmů, které po celé zeměkouli šíří „jednotnou kulturu
homogenního typu“ a ničí tak kulturní zvláštnosti jednotlivých etnik, ale i záplavě dalšího globálního
zboží, jako jsou sportovní potřeby Nike nebo výrobky společnosti Sony či Intel Inside. Deregulované
trhy umožňují rychlý růst globálního organizovaného zločinu. Zdrojem zisku jsou zejména drogy,
zbraně a obchod se ženami a dětmi. Organizovaný zločin se objemem „obchodu“ dostal na úroveň
největších nadnárodních korporací. Díky globalizaci dochází k poškozování životního prostředí, které
ohrožuje úroveň života asi půl miliardy lidí. Životní prostředí poškozují jak lidé velmi chudí, kteří nemají
jinou volbu, tak spotřeba lidí bohatých. Výsledkem je odlesňování, narušená biodiverzita, pokles
světové zásoby neobnovitelných i obnovitelných zdrojů. Pětina lidí žijících v nejbohatších zemích
světa spotřebovává ročně 84% papíru, který se ve světě vyrábí.
Kritikové globalizace obviňují západní země z pokrytectví a mají pravdu. Západní země donutily
chudé státy odstranit obchodní překážky, ale vlastní bariéry si ponechaly. Znemožnily tak chudým
zemím vyvážet zemědělské produkty, a tak je připravily o příjem z exportu. Západ řídí globalizační
úsilí tak, aby si připsal neúměrný podíl na výtěžku na úkor rozvojového světa. Výsledkem je, že
některé nejchudší země světa jsou na tom ještě hůř než dřív.
31
Světová banka a Mezinárodní měnový fond
Světová banka a Mezinárodní měnový fond byly zřízeny v roce 1944 z podnětu britského ekonoma
a diplomata Johna M. Keynesse. Na konferenci v Brettonwood byly podepsány dohody o zřízení
Mezinárodní banky pro obnovu a rozvoj (dnes Světová banka) a o Mezinárodním měnovém systému.
Podle těchto dohod je posláním Světové banky podpora chudých zemí v boji s chudobou, sociálním
vyloučením a podpora hospodářství chudých zemí. Mezinárodní měnový fond má podle dohody
o jeho zřízení půjčovat peníze těm zemím, jejichž finanční systém je ohrožen nestabilitou, s cílem
obnovení platební schopnosti tohoto státu. Světová banka se dlouhá léta skutečně zabývala projekty
potírání chudoby a podpory hospodářství chudých zemí. Mezi úspěšně realizovanými projekty, které
banka financovala, lze najít např. vymýcení infekční choroby říční slepoty v deltě řeky Nilu. Fond
zpočátku – zejména v 50. a 60. letech - pomáhal půjčkami arabským zemím zvládnout období
měnových turbulencí.
V 70. letech se však do vedení fondu dostali neoliberálně zaměření ekonomové, kteří činnost
fondu odchýlili od jeho poslání. Nositel Nobelovy ceny za ekonomii za rok 2001 Joseph E. Stieglitz
ve své knize Jiná cesta k trhu uvádí, že Fond se tak místo poskytování půjček zemím ohroženým
dočasnými problémy v oblasti zahraničního obchodu a problémy na platebním účtu zahraničního
obchodu, k čemuž byl zřízen, začal zabývat ověřováním neoliberální ekonomické teorie (hlásané
zvláště chicagským ekonomem von Hayekem). Politika fondu se tak změnila v pokusy na lidech
a celých státech. Dlužno dodat, že většinou neúspěšné. Fond začal v 70. letech podmiňovat
poskytnutí půjčky chudému státu nebo zemi ohrožené finančními problémy podmínkou přijetí škrtů
v oblasti veřejných rozpočtů. Tyto škrty byly a jsou v chudých zemích směřovány nikoli ke zbrojení,
ale ke školství, sociální oblasti, podpoře místním podnikům a zemědělcům a rovněž ke zdravotnictví.
Fond v řadě případů podmínil poskytnutí půjčky omezením veřejných zdravotních systémů
a zvýšením spoluúčasti pacienta. Tanzánie dokonce musela pod diktátem Fondu zrušit veřejné
zdravotní pojištění. Fond tedy svými podmínkami zásadním způsobem omezil přístup občanů ke
zdravotní péči, což se mimo jiné projevuje i urychlením šíření HIV/AIDS. Světová banka postiženým
chudobou a HIV/AIDS doporučuje omezit výdaje na zdravotnictví a snížit výdaje na sociální systémy.
Jedná se tedy o opatření, která naopak situaci v těchto zemích zhoršují.
Noam Chomsky v reportáži TV RAITRE uvádí, že od roku 1985 došlo ke zdvojnásobení dluhu
rozvojových zemí vůči MMF. Rozvojové země z 1 USD dlužné částky vrací MMF 9 USD. Nesplatitelné
dluhy nejen znemožňují ekonomický rozvoj, ale zároveň omezují přístup obyvatel ke vzdělání
a uspokojení základních životních potřeb. Nedostatečné příjmy nejzadluženějších a nejchudších zemí
stačí sotva na splácení úroků a nezbývá dostatek prostředků na zdravotnictví a boj s pandemiemi,
jakými je HIV/AIDS, malárie, tuberkulóza a malomocenství.
Chomsky se ptá, proč se chudé národy tak zadlužily. Shrnuje, že se nezadlužily národy, ale jejich
politické špičky, zkorumpovaní politici a vrazi ve vojenských uniformách. Přesto tyto půjčky splácejí
chudí lidé, kteří z nich neviděli ani cent.
Mluvíme-li o věřitelích, jedná se o národní vlády, soukromé banky a mezinárodní finanční instituce
(International Financial Intstitutions, Ifls) označované podle místa vzniku jako tzv.breettonwoodské
instituce. „Kdybyste papouška naučili opakovat fiskální disciplína, privatizace a otevírání trhů, mohli
jste se v osmdesátých letech obejít bez rad MMF,“ zhodnotil práci MMF Joseph Stieglitz, nositel
Nobely ceny za ekonomii a bývalý hlavní ekonom Světové banky.
Přínos globalizace je v mnoha případech menší, než tvrdí její obhájci. Zaplacená cena je vyšší
o stále větší chudobu, o poničené životní prostředí, o šíření úplatkářství, o masivní nezaměstnanost
a všechny doprovodné jevy, jako je pouliční násilí v Latinské Americe, etnické problémy ve všech
možných částech světa, street kids ve všech velkých městech rozvojového světa, znásilňované děti,
dětská práce a práce otrocká a spoustu dalších negativních jevů. Kořeny můžeme najít především
v kolonizaci, následně ve zkorumpovaných vládách a konečně v činnosti MMF a celého bohatého
Severu.
32
Etnické konflikty
Pokud hovoříme o etnické hudbě, máme na mysli něco pozitivního. Pokud ovšem hovoříme
o etnických konfliktech, máme na mysli něco velmi odpuzujícího. Etnický konflikt bývá v našich
zeměpisných šířkách spojován s „jinými“, zaostalejšími, divočejšími končinami světa. I etnickou
hudbou míníme většinou hudbu jaksi odjinud. Co je etnické, je zcela jistě něco, co se nás netýká.
Situace je však poněkud složitější.
Etnická skupina
Výraz etnická skupina může označovat například tzv. původní („kmenová“) společenství,
společenství nezasažená procesem modernizace, nebo také imigranty, případně opovrhovanou
společenskou vrstvu. V USA je dodnes běžné označovat jako etnickou skupinu, která má vlastní
identitu a kulturní tradici, ale přitom je součástí většího společenství – jedná se tedy víceméně
o menšinu. V Severní Americe je etnická skupina i politicky korektním výrazem pro rasu. Ve východní
Evropě se tento pojem zase ustálil jako označení společenství, které nedosahuje úrovně „národa“,
případně nemá vlastní stát. To se promítlo do menšinové politiky státu: například v komunistických
státech byla jako „národy“ uznávána společenství s vlastním národním státem, ostatní byly etnické
skupiny.
Příslušnost k etnickým skupinám je jako jev charakterizována kulturními předsudky a sociální
diskriminací. Charakteristickými znaky etnické příslušnosti jsou sdílená kultura, sdílené představy
o vlastní minulosti, sdílený jazykový vývoj v rámci společenských skupin. Podkladem pro tyto
charakteristické znaky jsou společné povědomí a identita a pocit výlučnosti vlastních členů, které
vytvořily pocit vzájemné solidarity. Etnické skupiny jsou odlišeny od jiných podobných skupin jménem
a jsou spojeny s určitým územím.
Příslušnost k etnickým skupinám je velmi složitý jev a v žádném případě to není jev neměnný.
Měnit se může forma, místo a role ve společnosti, vazba k dalším sociálním jevům, jako jsou politika,
náboženství apod. Příslušnost k etnickým skupinám někdy nachází svůj výraz v politické tyranii,
v hospodářském vykořisťování a v psychologickém útisku.
Příslušnost k etnickým skupinám má jak pozitivní tak negativní aspekty. Na kladné straně
zahrnuje oceňování vlastních sociálních kořenů ve společenství a sociální skupině bez
znevažování jiných skupin. Jako srovnávací jev poskytuje jednotlivcům ve společnosti materiální
a emociální podpůrnou síť. Tato funkce je obzvlášť důležitá v okamžiku, kdy se společnost stává
složitější, rozvinutější, zbyrokratizovaná, neosobní a odcizená. Příslušnost k etnické skupině je pro
jednotlivce mechanismem, který mu umožňuje, aby se úspěšně vyrovnal se vzrůstajícím
odcizováním společnosti s mnoha lidmi. V tomto ohledu spojuje příslušnost k etnickým skupinám
jednotlivce dohromady, dává jim vnitřní soudržnost, podněcuje je k tomu, aby zajišťovali
bezpečnost jeden pro druhého, podporuje jejich smysl pro vlastní identitu, a tím i jejich budoucí
orientaci. Příslušnost k etnickým skupinám nabízí osobní řešení všeobecných problémů,
vykořisťování a útlaku.
Negativní aspekty naopak způsobují, že je ve společnostech s více kulturami harmonické sociální
soužití problematické. V podmínkách intenzivní sociálně-ekonomické konkurence ve společnosti se
příslušnost k etnickým skupinám slučuje s rozpory, násilím a bojem. Vznikají prudké a napjaté
konflikty v konkurenci členů etnických skupin o sociálně-ekonomické výhody. Povzbuzuje členy
nejsilnějších etnických skupin k tomu, aby byli ochotni riskovat výdaje na maximalizaci rozdílů ve
výhodách mezi skupinami v soutěži o zdroje.
Příslušnost k etnickým skupinám tedy negativně působí na mír, harmonii a integraci národních
společenství. Negativní účinky tedy zastiňují ty pozitivní, protože jsou dynamičtější a mají závažný
význam pro přežití dotyčného národa či státu.
33
Konflikt
V sociologii se rozlišují tři základní druhy mezilidské interakce: spolupráce, soutěž a konflikt.
Spolupráce (co-operation) znamená, že se jednotlivci nebo skupiny snaží vzájemně dosáhnout
určitého cíle nebo prosazovat společné zájmy.
Čím hojnější je to, oč usilují, tím snáze spolupracují. Pokud ovšem jsou věci společného zájmu
méně časté, spolupráce se začíná měnit na soutěž. Při té se aktéři snaží dosáhnout téhož cíle na úkor
těch ostatních. Na rozdíl od spolupráce je pozornost soutěžících upřena více na cíl samotný než na
ostatní, ale na rozdíl od konfliktu se soutěžící nemusejí obávat jeden druhého.
Konflikt je výrazem individuálního nebo kolektivního sobectví, protože lidé mají sklon nadřazovat
prospěch svůj či vlastní skupiny prospěchu ostatních. Při konfliktu je pozornost zaměřena na
protivníka více než na dosažení cíle jako při soutěži. Po dobu konfliktu se cílem stává eliminace
protivníka – například vyhnání, znehybnění, zranění či usmrcení jednotlivce, podřízení, vyhnání nebo
zničení jiné skupiny. Teprve pak přichází na řadu samotný cíl. Tomuto typu konfliktu říkáme konflikt
přímý (direct n. open) neboli otevřený a pro jeho povahuje je označován jako násilný (violent). Tento
typ konfliktu dále dělíme na konflikt nízké intenzity (povstání, guerillová válka, teroristické útoky) a
konflikt vysoké intenzity (organizovaný boj, válka, v krajním případě genocida). Konflikt nepřímý
vzniká v okamžiku, kdy jednotlivci či skupiny usilují o získání cíle způsobem, který brání v jeho
dosažení konkurentům. Základem konfliktu mohou být např. společenská privilegia: určitá skupina má
práva, která jiná skupina nemá (kasty, stavy a třídy). Pokud jsou tato privilegia ve vztahu k etnickým
skupinám (apartheidní Jižní Afrika), jde o konflikt etnický. Etnické konflikty bývají nejčastěji konflikty
vnitřními (tedy uvnitř státu). Důvodem je to, že celý svět je rozdělen do států, které navzájem brání
změnám hranic nerespektujících geografické poměry a rozložení etnik.
Etnický konflikt se obvykle vyvíjí ze soutěže. Soutěží se o ovládnutí území, pracovní příležitost,
přístup ke vzdělání, peníze, zdroje. Protože etnický konflikt je interakcí skupin, není jednotlivec v této
interakci hodnocen podle svých individuálních činů, ale jako příslušník skupiny. Jeho pozice v konfliktu
je tedy zcela jednoznačně určena bez ohledu na jeho vůli etnickou příslušností.
Významným hybatelem konfliktů je strach. Strach o to, že skupina přijde o zdroje, nedostane se
jí možnosti vzdělání, práce atd. Riziko pro skupinu je sice velké, ale strach, že skupina nebude mít
to, co potřebuje a chce, má větší váhu, a i skupina slabší se do konfliktu pustí.
Dalším faktory, které mohou rozpoutat konflikt jsou:
strukturální faktory – slabé státy, vnitrostátní bezpečnostní obavy, etnická geografie
politické faktory – diskriminační politické instituce, exkluzivistické národní ideologie,
vnitroskupinová politika, politika elit
ekonomické a sociální faktory – ekonomické problémy, diskriminační ekonomické systémy,
ekonomický rozvoj a modernizace
kulturní diskriminace, problematické dějiny
Příklad: RWANDA
Příkladem jsou Tutsiové a Hutuové ve Rwandě. Původní etnické cítění ve Rwandě mělo
klanový základ, kombinovaný s lokálním. Královský dvůr se opíral o Tutsie, ze kterých se postupně
vyvinula pozemková aristokracie. Ta těsně před nástupem kolonizace usilovala o kontrolu nad
rolníky (Huty), u kterých se tak postupně rodilo vědomí sounáležitosti, které přerostlo v klanovou
příslušnost. Nicméně to ještě neznamenalo etnickou příslušnost. Tu vlastně vytvořila a posílila
koloniální správa, která Tutsie považovala za dobyvatelskou rasu, která si svým příchodem
v minulosti podrobila domácí rolníky bantu. Být Tutsiem znamenalo vlastnit alespoň deset krav. To
znamená, že zchudlý Tutsi se mohl stát Hutu a naopak. Teprve koloniální správa učinila povinnou
34
registrací etnické příslušnosti tuto hranici ostrou a neprostupnou a z Hutuů a Tutsiů se stala dvě
etnika. Původně do jisté míry prostupná sociální hranice se stala neprostupnou hranicí etnickou
tím, že se identita stala součástí osobních dokladů, stala se dědičnou po otci. Úhelným bodem ve
formování moderního hutuského povědomí bylo vymezování se vůči tutsijské nadvládě v minulosti
a strach z jejího návratu.
Nezávislost přinesla zvrat v hierarchii hodnot (nadřazenou skupinou se stali mnohem početnější
Hutuové), a i když tradiční dělení na pastevce a zemědělce mizelo (bohatí Tutsiové byli zabíjeni nebo
vyháněni a ti, kteří zůstali, byli většinou chudí zemědělci); dělba práce získala nové obrysy. Ve vládě
byl pouze jeden tutsijský ministr (z 25-30) a v armádě pouze jeden tutsijský důstojník.
Výraz Tutsi znamená „bohatý na dobytek“, zatímco Hutu znamená „služebník.“ Resentimenty
příslušníků národa Hutu jsou typickými resentimenty každé potlačované třídy: hněv, pociťovaný vůči
sociálním křivdám minulosti, částečně ospravedlnitelné přesvědčení, že příslušníci národa Tutsi se
chovají vůči příslušníkům národa Hutu arogantně a že přesvědčili své bývalé koloniální pány, aby se
chovali taky tak, a neurotická obava, že možná je skutečně národ Hutu podřadný.
Když v roce 1962 získala Rwanda nezávislost, bylo jasné, že vzhledem k početní převaze národa
Hutu, nemůže pokračovat nadvláda národa Tutsi. To vedlo k tomu, že Tutsiové se opakovaně
pokoušeli zvrátit status quo a znovu se stát vládnoucí skupinou. Ve všech případech (rok 1962, 1963,
1967, 1990 a 1993) situace vyústila v represe vůči Tutsiům. Genocida z roku 1994 byla prostě
opakováním předchozího modelu, jen v daleko větším měřítku. Extrémisté národa Hutu se rozhodli
skoncovat s „Inyenzi“ (tutsiovskými šváby) jednou provždy. Je dokázáno, že genocida roku 1994 byla
podrobně naplánovaná. Byly vypracovány seznamy lidí, kteří měli být zmasakrováni, bylo předem
nakoupeno půl milionu mačet a velký počet sekyr, kladiv a žiletek, stejně jako střelných zbraní.
Nákupy byly zaplaceny z rozvojové pomoci Západu.
Belgie i Francie, státy s velkým zájmem o tuto oblast, věděly, co se chystá. Belgičané už v roce
1992 zveřejnili prohlášení plukovníka Theonesta Bagosoty, že připravuje „apocalypse deux“,
„apokalypsu číslo dvě“. Připravoval ji extrémistický klan Hutu jménem Akazu. Ten plánoval vyhladit
národ Tutsi ve Rwandě, jednou provždy vyřešit etnický problém a zlikvidovat interní opozici v národě
Hutu. Francie, která se chtěla za každou cenu stát velmocí v oblasti Velkých jezer, podporovala
jakoukoliv nepokojnou situaci v oblasti, jen aby se oblast nestala stabilní. Popravčí čety kmene Akazu
dostaly od Francie vojenský výcvik, extrémisté kmene Hutu byli v Paříži přijímáni se všemi poctami
a po celou dobu genocidy dodávala Francie národu Hutu nepřetržitě zbraně. Francouzské jednotky,
které koncem masakrů roku 1994 dorazily do Rwandy, byly naprosto zmateny realitou jednoho milionu
mrtvých Tutsiů. Do Rwandy vojáci odcházeli s rozkazem zabránit masakrování národa Hutu národem
Tutsi.
Ironické a signifikantní zároveň je, že po celou dobu masakrů ve Rwandě bylo 15 novinářů
světových médií a v Jihoafrické republice v ten samý čas 2500 světových reportérů slavilo vznik nové
demokracie. Když se začínaly na severu objevovat zprávy o vraždění ve Rwandě, byl televizní
společností CBS dotazován šéf amerických Republikánů Bob Dole, který odpověděl: „Nemyslím, že
bychom tam měli nějaký národní zájem. Doufám, že se do toho nezapleteme. Američané se toho
nebudou účastnit. Co se mě týče, více se ke Rwandě nechci vyjadřovat“ (Britské listy). Když v Radě
bezpečnosti přirovnal český velvyslanec dění ve Rwandě k holocaustu, američtí a britští diplomaté
ho stranou upozornili, aby v žádném případě už nikdy neužíval tak „pobuřujícího jazyka“. Věci to
„nepomáhá.“
Stejný díl viny na masakrech ve Rwandě nese Organizace africké jednoty, která se situací vůbec
nezabývala a k událostem mlčela, stejně jako jednotliví vedoucí představitelé afrických zemí, kteří se
jí nijak nesnažili zabránit. Ba co víc, ani tuto genocidu veřejně neodsoudili, stejně jako ani slovem
nikdo z nich, včetně OAJ, nekritizoval zvěrstva Bokassy a Idiho Amina, Charlese Tylora z Libérie či
diktátorskou praxi Roberta Mugabeho.
35
Základním modelem etnického konfliktu je tedy zápas o podíl na moci a nebo o vládu nad územím.
Je ovšem třeba pozorně zkoumat, zda je konflikt živen skutečně etnickou příslušností, či je tato
zneužita mocenskými silami k zajištění politických a hospodářských cílů, zda limitujícím faktorem je
ekonomická nerovnost, sociální propast nebo společenský handicap. Zdaleka ne všechny konflikty
začínají jako etnické (např. náboženské, třídní nebo politické), ale mohou se etnickými stát.
36
Rozvojová a humanitární pomoc – co řeší, její vznik a funkce v současnosti
Je všeobecně známo, že v současném uspořádání světa existují obrovské, především ekonomické
rozdíly mezi jednotlivými zeměmi. Velikým problémem je hlavně prohlubující se rozdíl mezi tzv.
„vyspělými a zaostalými“ státy. Ve vyspělých zemích dnes žije pouze 20 % světové populace a tento
podíl se neustále snižuje. Vytváří se tak zdroje napětí, ke kterým přispívá i fakt, že pětina nejbohatších
zemí spotřebovává 82,7 % světových příjmů, zatímco pětina nejchudších pouze 1,4 % (Human
Development Report). Za jeden z prostředků, kterými lze předcházet světové nestabilitě, konfliktům
a velké chudobě v rozvojových zemích a kterým lze zároveň pomoci ochraně životního prostředí
a podpoře udržitelného lidského rozvoje bývá považována tzv. rozvojová či humanitární pomoc.
Očekává se, že taková pomoc má vést k podpoře trvale udržitelného způsobu života, k vyšší
participaci obyvatel na rozhodování o klíčových otázkách a na ekonomickém životě v daných zemích,
k zajištění trvalé udržitelnosti životního prostředí a ke zpomalení růstu populace v těch zemích, kde
je tento růst příliš vysoký. Významnou roli hraje v této oblasti OSN a v jejím rámci např. Program
OSN pro rozvoj (UNDP) a další specializované programy. Ve vyspělých zemích OECD (Organizace
pro hospodářskou spolupráci a rozvoj), které v současnosti poskytují devět desetin všech prostředků
na rozvojovou pomoc.
Historie
Počátky zahraniční pomoci můžeme nalézt ve 40. letech našeho století. První agenturou na světě,
která se zabývala zahraniční pomocí, byla United Nations Relief and Rehabilitation Administration
(UNRRA), založená v roce 1943. Jejím cílem bylo napomáhat odstraňování škod vzniklých v důsledku
II. světové války (UNRRA byla předchůdcem UNHCR a UNICEF). V roce 1946 poskytla první půjčku
(do Evropy) nově vzniklá Mezinárodní banka pro obnovu a rozvoj (IBRD). Tak se zrodil systém
multilaterální pomoci. Po II. světové válce bylo potřeba najít řešení, jak znovu pozdvihnout
zdevastovanou Evropu, a tak v roce 1948 započala realizace Marshallova plánu. Během čtyř let tak
bylo do Evropy poskytnuto téměř třináct miliard dolarů – z toho 90 % v grantové formě (nenávratně).
Pomoc přinesla hmatatelné výsledky takřka okamžitě. Nedostala se však za „železnou oponu“,
ačkoliv byla nabídnuta. Pomoc poskytnutá v rámci Marshallova plánu se tak logicky stala jedním
z prostředků, který posiloval „kapitalistický západ“ před „komunistickým východem“
Zrod rozvojové pomoci by se dal charakterizovat třemi procesy:
1. vůle k mezinárodní spolupráci, vyjádřená založením Organizace spojených národů v roce 1945.
2. narůstající rivalita, vzniklá (po roce 1946) vlivem studené války, která se stala silným motorem
programů bilaterální zahraniční pomoci.
3. osvobozenecké hnutí v bývalých koloniích. Závazek poskytovat nově nezávislým zemím
zahraniční pomoc se tak zároveň stal prostředkem k pokračování dřívějších ekonomických
vztahů. Mezi dárcovskými zeměmi však byly již od počátku značné rozdíly; např. Francie byla
ve svých programech mnohem štědřejší než Velká Británie, což pochopitelně odráželo povahu
politických vztahů s koloniemi po získání jejich nezávislosti. V případě Francie směřuje
podstatná část zahraniční pomoci do jejích bývalých kolonií ještě v současnosti.
Počáteční motivy pro bilaterální pomoc byly tedy jednak strategické a jednak historické. Vždy bylo
třeba počítat se souhlasem na straně příjemce a poskytování pomoci zároveň vyžadovalo, aby
nezávislá země obětovala za pomoc část své suverenity. Ačkoliv na konferenci nově nezávislých
zemí v roce 1955 v Indonéském Bandungu byla proklamována filozofie nezúčastněnosti, brzy
převážilo pragmatické hledisko. Nezúčastněnost totiž předpokládala buď zřeknutí se jakékoliv
zahraniční pomoci, nebo její přijímání z obou ideologicky znepřátelených bloků. Asi nejlepším
historickým příkladem „nezúčastněnosti“ byl Egypt v 50. letech a Somálsko v 70. letech, které byly
schopny přejít od loajálnosti k jednomu bloku k loajálnosti k bloku druhému.
Novou fázi v poskytování multilaterální pomoci můžeme datovat do 60. let. Na počátku dekády se
nejvýznamnější dárci shodli na založení International Development Association (v rámci Světové
banky), která se rychle stala finančně nejvýznamnějším zdrojem pomoci prostřednictvím zvýhodněných
37
půjček.V rámci OSN zahájil v roce 1959 svou činnost „Special Found“, který byl později zařazen
k Rozšířenému programu technické spolupráce OSN – předchůdci UNDP (Program OSN pro rozvoj).
Ve stejné době se také vynořilo několik nových dárců, kterým bylo společné jejich východisko
– neposkytovali žádnou pomoc na vojensko-strategickém nebo post-koloniálním základě. Do této
skupiny tzv. „stejně smýšlejících“ zemí se řadí Kanada, Nizozemsko a skandinávské země.
Ačkoliv pomoc poskytovaná těmito zeměmi byla (a dosud zůstává) pochopitelně také součástí
jejich zahraniční politiky, jejím prvotním motivem byla lidská solidarita a úsilí o rozvoj, spojené se
snahou přispět k politickému porozumění. Některými odborníky je tato pomoc označována
termínem „real aid“.
Konec studené války znamenal přehodnocení strategických cílů rozvojové pomoci na ryze politické
a komerční. Hromadění peněz v soukromém sektoru a rychlé změny související s expanzí světové
tržní ekonomiky související s globalizací zvětšily nerovnováhu mezi nejbohatšími a nejchudšími
zeměmi světa. To má mimo jiné na svědomí i rozsáhlou světovou migraci a sílící nepřátelství vůči
přistěhovalcům. Díky anonymitě elektronických transakcí roste i síla organizovaného zločinu. Mezi
všeobecné známé patří výnosy z obchodu s kokainem v Severní či Jižní Americe nebo obchodu
s diamanty v západní Africe. Tyto organizace nejen, že pomáhají přiživovat konflikty, které pak plodí
milióny uprchlíků, ale dokonce se podílejí i na pašování migrantů.
Během uplynulého půlstoletí uvolnily bohatší země chudším zemím na rozvoj částku přesahující
bilion amerických dolarů. Dá se říci, že většina zemí světa zaznamenala v posledním půlstoletí
hospodářský růst. Příkladem zemí, které se z krizové situace dostaly do stadia mohutného rozvoje,
jsou např. Botswana a Jižní Korea v 60. letech, Indonésie v 70. letech, Bolívie a Ghana na konci let
80., Uganda a Vietnam v 90. letech.
V celosvětovém měřítku lze dokázat, že lidé žijí déle, že jsou zdravější a vzdělanější. Otázkou je,
zda je tomu tak i v rozvojovém světě nebo se statistiky týkají i bohatých zemí. Myslím, že lze zcela
jednoznačně říci, že výše uvedená tvrzení jsou příliš optimistická, že chudoba v rozvojovém světě se
naopak prohlubuje a že vyhlídky na zlepšení nejsou valné, pokud nedojde k radikální změně
v přístupu světového společenství.
Současnost
Skutečností je, že každoročně je v rámci tzv. oficiální rozvojové pomoci do rozvojových zemí
poskytováno více jak 60 mld. dolarů (USD). Tyto peníze jdou do projektů na podporu rozvoje
ve formě grantů, či se projevují ve formě zvýhodněných půjček apod. Velký podíl této pomoci
je poskytován v případech likvidace následků přírodních katastrof, ozbrojených konfliktů
(například v případě USA činí podíl vojenské „pomoci“ až jednu třetinu celkového objemu
zahraniční pomoci).
Paradoxem ovšem je, že spousta států – příjemců rozvojové pomoci – je chudších než před
započetím rozvojové pomoci a jejich ekonomická a především sociální situace je čím dál hrozivější.
Jaká je tedy efektivita využití těchto prostředků?
Už historický vývoj rozvojové či humanitární pomoci ukazuje, že tato pomoc není neutrální, většinou
sleduje nějaký strategický cíl (územní nebo surovinové nároky, úroky z půjček, tedy zisk, loajalitu
s donorem) a často se tedy nutně stává součástí konfliktu a nezřídka k němu i přispívá. Joseph
E. Stieglitz píše: „Značná část zahraničí pomoci byla v minulosti poskytnuta nikoliv za podpory rozvoje,
nýbrž ve snaze koupit si něčí přátelství, obzvláště za studené války. Když západ věnoval peníze
Mobutovi, věděl, že tyto prostředky poputují na účty ve Švýcarských bankách, místo aby z nich měli
prospěch občané Zairu (dnešní Demokratické republiky Kongo). Peníze pak zafungovaly přesně tak,
jak bylo zamýšleno – nikoliv aby podpořily rozvoj, nýbrž aby udržely Zair na straně západu.“ Mobutova
( a nejen jeho) bezbřehá zkorumpovanost nás samozřejmě nutí stavět se k zahraniční pomoci uvážlivěji,
a to jak co do způsobu vynakládání, tak i co do otázky, kdo ponese odpovědnost za „doručení“ pomoci.
38
Současná situace v Africe očima keňského ekonoma
Keňský ekonom James Shikwati pro časopis Spiegel řekl „ Prosím, zastavte pomoc Africe!“
Uvádí, že navzdory miliardám proudícím na pomoc Africe zůstávají země chudé. Tento paradox
vysvětluje tím, že nepřehledné byrokratické systémy dostávají peníze, které pak využívají ke korupci
a pro své pohodlí. Afrika je tak ožebračována. Shikwati říká, že pokud by se pomoc zastavila, obyčejní
obyvatelé to ani nepocítí a jen vládní úředníci budou „plakat“. Afričané si musí pomoci sami. A pokud
opravdu chce rozvinutý svět pomáhat, tak rozhodně.musí začít tím, že přestane učit Afričany jednat
tak, aby chtěli „jen dostávat peníze.“
Co James Shikwati, významný keňský ekonom,
soudí o WFP (Světovém potravinovém programu) a další pomoci?
Chudého Afričana se takový program příliš netýká. Jen málokdy se dostane konkrétní pomoc až
na konec, tedy k chudákům ve slumech, podvyživeným dětem nebo těhotným ženám na vesnicích.
Humanitární pomoc neřeší to, co by se mělo řešit prioritně, tedy obrovskou nezaměstnanost,
nestabilitu trhu, stagnující ekonomiku, nespravedlivé nastavení obchodních podmínek. Pro vládu
rozvojové země je jednodušší žádat o peníze, než realizovat funkční program rozvoje v rámci vlastní
země. Koneckonců by zástupci těchto vlád přišli o velmi kvalitní zdroj svých příjmů. Fakta hovoří za
vše. V roce 2004 bylo 94 mld uloženo na konta patřící africkým politikům. V roce 2005 se částka
zvedla na 150 mld. Asi 80% z celkové pomoci Africe zmizelo díky korupčním vládám a bylo převedeno
zpět na západní konta. Tedy pokud se někam investovalo, určitě to nebylo v Africe.
Tisíce a tisíce tun kukuřice došlé z Evropy a Ameriky končí v přístavu v Mombase, kde část z ní
jde rovnou k rukám politiků, kteří z ní velkou část doručí k vlastním kmenům a tak si připraví dobré
podmínky pro následující volby. Další část skončí na černém trhu, kde samozřejmě způsobí pád cen
kukuřice a znemožní tak zemědělcům prodávat za takové ceny, které by je neožebračovaly. Farmáři
samozřejmě nemohou v takové konkurenci obstát a ti v Africe, na rozdíl od těch evropských, žádné
dotace do zemědělství nedostávají. To způsobuje další roztáčení koloběhu chudoby.
Korupce v Africe dělá službu i HIV/AIDS. Stal se z něj v podstatě velký business, řekl v rozhovoru
Shikwati. Nic nedokáže generovat tak rychle peníze na pomoc, jako šokující čísla nakažených virem
HIV. Kde ovšem většina těchto peněz vzhledem ke korupčním vládám končí?
„Spousta lidí nám pomáhá tak, že nám posílá oblečení. My tu ale nemrzneme. Naopak, spousta
našich krejčích ztrácí obživu. Nikdo nemůže konkurovat cenám šatstva z humanitárních sbírek. V roce
1997 bylo v Nigérii zaměstnáno 137 000 pracujících v textilním průmyslu, v roce 2003 jich bylo jen
57 000. Proč by to mělo být jiné i v jiných průmyslových odvětvích?“
Mnoho pracovních míst vzniklo naopak uměle. Nejpopulárnější jsou samozřejmě ta u zahraničních
organizací. Ty ale vybírají své kandidáty velmi selektivně a vybírají jen ty nejlepší z nejlepších. Když
světová organizace na podporu čehokoli potřebuje řidiče, dostane spoustu přihlášek. Takový řidič
ovšem nemůže mluvit jen svou mateřštinou, musí umět také velmi dobře anglicky a úplně
nejideálnější je, když se v zemi dobře vyzná, ale rozumí i evropské kultuře. A tak skončí nadějný
africký biochemik jako řidič a posluhovač distribuující evropské jídlo a způsobující to, že místní
zemědělci ztrácejí svou práci. Není to šílené?
Shikwati říká, že si země v Africe mohou pomoci vzájemně mezi sebou. Keňa má například dobré
vztahy s Tanzánií a Ugandou. Tento způsob obchodu je pro Afriku zásadní a životodárný.
Bývalý president Středoafrické republiky Jean - Bedel Bokassa doslova řekl: „ Francouzská vláda
nám platí v naší zemi vše. My si řekneme o jejich peníze, my je dostaneme a pak je utratíme.“
Něco jiného je pomoc zemím, které byly i před rozvojovou pomocí poměrně vyspělé a pomoc šla
tedy do jejich rekonstrukce, jako byly například země po II. světové válce, ale například i Thajsko po
tsunami. Afrika musí udělat první kroky k modernizaci sama. Musí změnit mentalitu. Musí přestat být
39
chápána jako žebrák. Proto by bylo nejlepší zastavit pomoc Africe nebo se nad jejím způsobem
zamyslet a začít opravdu vnímat to, co je pro tuto zemi nejnutnější, a to je vzdělání, posílení sociálních
struktur a zdravotnictví, podpora ekonomického rozvoje a nastavení spravedlivých obchodních
podmínek pro všechny. Vzdělaní afričtí podnikatelé budou tak důstojnými partnery pro ty zahraniční
a změní se tedy i způsob nahlížení na tento kontinent.
Generální ředitelství pro humanitární pomoc Evropské komise (ECHO) je největším
poskytovatelem humanitární pomoci na světě. Každým rokem věnuje EU prostřednictvím 200
partnerských organizací (nevládní organizace a agentury OSN) přes 700 milionů eur na pomoc
přibližně 18 milionům lidí ve více než 60 zemích. V roce 1990 představovala tato pomoc 2 miliardy
amerických dolarů, v roce 2004 již miliard 12. Na první pohled ohromná suma. Ovšem uvážíme-li, že
tyto vyspělé země ročně věnují například na subvence zemědělcům 300 miliard dolarů a celý svět
utratí za zbraně celý bilión dolarů (válka v Iráku už stála USA 3 biliony US dolarů – J. E. Stieglitz), je
to částka opravdu směšná. Přitom je odhadováno, že zlomek těchto sum, ovšem poukázaný do
projektů, kam patří, by byl schopen zachránit milióny životů ročně.
Má tedy rozvojová či humanitární pomoc vůbec význam? Je možné ji využít efektivněji ?
Pokud si přiznáme výše uvedená fakta, musíme uznat, že z rozvojové či humanitární pomoci se
staly jen pouhé berle, které současný stav rozvojového světa pomáhají podpírat a leckdy situaci
i zhoršují.
Z historického pohledu měla rozvojová, ale i krátkodobější humanitární pomoc určitě i mnoho
dobrých výsledků. Bez intervencí při přírodních katastrofách by mnohé země a jejich obyvatelé
nemohli přežít. Situace se ale podstatně změnila. Je potřeba si uvědomit, že zařazovat do
humanitární a rozvojové pomoci poskytované úvěry, je přinejmenším diskutabilní. Ty, byť jsou
částečně zvýhodněné, musí být vráceny, a to zpravidla s příslušnými úroky. Většinou to dopadá tak,
že „obdarované“ státy jsou po dlouhá léta vysávány ve prospěch „pomáhajících“ států a jejich bank.
Mělo by tedy jít jen o skutečné dary a skutečnou pomoc. A i tady je nutno dobře posuzovat, na co jsou
prostředky vynaloženy, zda nekončí na účtech mocenských špiček nebo neslouží k vojenskému
zabezpečování vlastních strategických zájmů „dárcovských“ států a hlavně přímých vysoce
výhodných zakázek pro jejich zbrojovky spíše než konkrétní pomoci lidem rozvojových zemí. Dost
podobné je to i s další částí „darů“, s nimiž jsou spojovány závazky nákupu často předraženého (nebo
dokonce zcela nepotřebného) zboží a služeb od podniků a (korporací) ze zemí donátorů.
V posledních desetiletích se ukázalo jako daleko smysluplnější a efektivnější, když byla rozvojová
a humanitární pomoci poskytována skrze granty a organizace, které mají v rozvojových zemích vlastní
strukturu, již tvoří místní obyvatelé. Ti totiž nejlépe vědí, co místní lidé potřebují a jsou schopni
vybudovat vlastní síť distribuce takové pomoci, která ovšem bude transparentní a bude mít daleko
větší šanci na to přinášet výsledky dlouhodobě. Takové projekty už existují a fungují, svou udržitelnost
a efektivnost dávno prokázaly. Je pravda, že se rozrůstají pomaleji z důvodů hodných prozkoumání,
ale o to větší přinášejí úspěchy a jistoty, že pomoc nebyla proinvestována marně. Takové projekty jsou
poškozovány v rozvoji tím, že zkorumpované vlády a úřady nedovolí dovážet konkrétní pomoc přímo
na místo určení, vyžadují platit clo, a to i přesto, že jde o pomoc humanitární a místním lidem. Malé
neziskové organizace a jejich dobrovolníci tak hledají různé cestičky, jak do cílových zemí dostat
takovou pomoc např. na úkor vlastních kilogramů při svých cestách. Nicméně to samozřejmě není
řešení.
Pokud má být pomoc rozvojovým zemím efektivní, je třeba, aby byly dodrženy principy
demokracie, solidarity, reciprocity a autoorganizace lidí v prostředí, ve kterém žijí. To znamená, že lidé
musí přistupovat k řešení problémů aktivně a nesmí být v pozici pasivních čekatelů na pomoc. Tím
dostanou tyto projekty mnohem větší naději do budoucnosti a zároveň probudí lidskou důstojnost
a důvěru ve vlastní schopnosti. Ti, kteří začnou aktivně organizovat některý z projektů, by měli být
podporováni, aby pak mohli nastartovat podobné projekty i jinde. Tím hlavním cílem by měla být
podpora vzdělávání tak, aby si jednotlivé projekty byli schopni místní lidé koordinovat a rozvíjet sami,
40
využívat tak své vlastní zdroje, jak ty přírodní, tak kapacitu vlastních lidí. Nemá význam si z takových
zemí činit dvojitý zlatý důl prostřednictvím vypisování drahých projektů, které tam zavede zahraniční
firma se svými vlastními lidmi, a tedy dostane opět zaplaceno někdo jiný, který pak peníze opět
přiveze do Evropy. Rozvojové země potřebují vybudovat vlastní strukturu, o kterou se budou moci
opřít, a v tom jim musíme pomoci.´
Ještě jednou je tedy třeba zdůraznit: Nejlepší pomoc, kterou lze rozvojovým zemím poskytnout,
je pomoc intelektuální, je to dar užitečných znalostí. Darovat znalosti, vzdělání, má daleko větší
význam než dovážet materiální věci. Hmotná pomoc vede k závislosti, ovšem poskytnuté vzdělání
osvobozuje – pokud ovšem jsou poskytnuty ty správné znalosti. Zde můžeme opět použít známe
rčení: „Dejte člověku rybu a pomůžete mu na chvíli; naučte ho rybařit, pomůžete mu na celý život.“
Programy zahraniční pomoci by se měly stále více orientovat na poskytování znalostí vedoucích ke
svépomoci, k nezávislosti a ke spoléhání se na vlastní síly. Je nutné přemýšlet o tom, jaké potřeby
chudí lidé mají a jaké informace jsou jim tedy ku prospěchu. A je nutno přiznat, že to sami nevíme.
Dokud se s touto skutečností nevyrovnáme, budeme stále chudým lidem v rámci rozvojové pomoci
předvádět úžasné výdobytky moderní doby, ovšem bez jakékoliv použitelnosti a prospěšnosti pro lidi
v rozvojovém světě. Dokud nepochopíme, jaké mají potřeby v rámci své komunity a své kultury,
nebudeme schopni svou energii účelně vynaložit v jejich prospěch. Dlužno říct, že chudí lidé mají
relativně prosté potřeby a pomoc potřebují především v souvislosti s nimi. Kdyby nebyli schopni
svépomoci a nespoléhali sami na sebe, nebyli by dnes na světě. Podmínky ve většině zemí
subsaharské Afriky jsou tak otřesné, že lidé neschopní se o sebe postarat by nepřežili. Pomoc, kterou
je potřeba poskytovat, musí mít přímý vztah k tomu, co už dělají, co potřebují a co je pro ně
prospěšné. Pomoc v duchu radikálních změn, které jim diktují ze svých okázalých kanceláří úředníci
různých finančních a „humanitárních“ institucí v duchu postoje: „Uhni, ať ti můžu ukázat, jak jsi
zbytečný a jak skvěle se to všechno dá zvládnout se spoustou cizích peněz a bizarních strojů.“
(E. F. Schumacher)
Další problém, na který je třeba myslet, je nerovnováha mezi městem a venkovem. Velkoměsto
se stává univerzálním magnetem pro spoustu chudých lidí z venkova. Venkov atrofuje a města se
stávají gigantickými, aniž by byla schopna vůbec pojmout takové množství lidí, natož je uživit. Ovšem
města jsou navzdory svému bohatství na venkově závislá. Všichni celkem chápeme, že je potřeba
vyřešit masovou nezaměstnanost a migraci do měst. To je možné jedině tím, že se zvýší celková
úroveň venkovského života a lidé tak nebudou mít důvod odcházet pryč. Život na venkově je uživí
a naplní jejich potřeby. Bude-li nadále pokračovat rozklad venkovského života (a to se netýká pouze
rozvojových zemí), žádná pomoc nebude dost účinná, i kdybychom za ni utratili daleko víc peněz, než
v současné době utrácíme. Pokud se ovšem podaří pomoci lidem z venkova tak, aby sami
zmobilizovali své síly, aby si pomohli sami, je jisté, že nastane rozvoj venkova, aniž by stále vznikali
další a další chudinské čtvrti a pásy bídy okolo velkých měst a všech hrůz z toho pramenících. Toho
lze ovšem docílit pouze růstem vzdělání a organizace celé populace, což nám opět potvrzuje
předchozí tvrzení, že největší důraz rozvojové pomoci by měl být kladen na předávání potřebných
znalostí, autoorganizaci komunit a podporu smysluplných a udržitelných projektů a aktivit
vycházejících z potřeb lidí dané kultury.
Lev Nikolajevič Tolstoj:
„Sedím člověku na zádech, škrtím ho a nutím, aby mě nesl, a přitom ujišťuji sebe i druhé, jak moc
je mi ho líto a že mu chci jeho osud všemožně ulehčit, jenom ať po mně nikdo nechce, abych z něj slezl.“
41
Výraz „třetí svět“
použil poprvé v roce 1952 francouzský demograf Alfred Sauvy a označoval tak chudé vrstvy
obyvatelstva, které díky své chudobě neměly potřebnou moc k ovlivňování svého okolí. V průběhu
studené války došlo k významovému posunu tohoto označení na celosvětový politický koncept.
Vznikem železné opony se svět rozdělil na západní první svět, východní socialistický druhý svět.
Země, které nepatřily ani do jednoho z těchto dvou světů, začaly být nazývány právě třetí svět.
První a druhý svět jsou ve svém vymezení celkem jasné. Na rozdíl od toho definovat správně třetí
svět bylo poněkud složitější. Zahrnuje totiž od nejchudších zemí jako je např. Niger i země
ekonomicky poměrně vyspělé, jako je Jižní Korea. Jaká je tedy spojovací linka pro tyto země?
V období studené války byly tyto země celkem rovnoměrně ideologicky rozdělené mezi příznivce
„západního“ a „ východního“ bloku. Země se lišily i úrovní vzdělání a kvalitou zdravotní péče, stejně
tak jejich HDP na obyvatele v porovnání parity kupní síly (Botswana vs. Laos). Za spojovací linku
bychom mohli označit důležitý fakt, že všechny tyto země byly alespoň nějakou dobu kolonizovány.
Dále pak nízká ekonomická vyspělost, značně nerovnoměrné rozdělení bohatství uvnitř státu
vytvářející tak velmi úzkou střední třídu, chabé povědomí o lidských právech a demokracii, vysoká
porodnost apod. Neznamená to, že tato kritéria splňují naprosto všechny země třetího světa, ale
drtivá většina ano.
Pádem berlínské zdi došlo k symbolickému zániku druhého světa a země střední a východní
Evropy se postupnou transformací sociálního, politického i ekonomického systému dokázaly včlenit
do prvního světa. Tím ztratila klasifikace na tři světy své opodstatnění a tato terminologie byla
nahrazena pojmem země globálního Jihu, což sice velmi dobře odpovídá geograficky v případě Afriky
nebo Jižní Ameriky a částečně i Asie, ale už hůře v případě Austrálie nebo Nového Zélandu. S tím je
tedy nutno počítat. Opakem k zemím globálního Jihu jsou země Severu. Ty se shodují se zeměmi
dříve označovanými jako první svět, ke kterým se po pádu komunistického bloku přidaly země Střední
a Východní Evropy.
Další možností je pak členění na země rozvinuté a rozvojové. Rozvojové země mají nízkou životní
úroveň a málo rozvinutý průmysl, s tím je spojen obvykle nízký sociální rozvoj, nedostupnost zdravotní
péče, nezávadné pitné vody, kvality bydlení, stravy, průměrné délky života, gramotnosti atd.
42
Workshopy
Následující řádky představují možnosti workshopů, které jsme schopni realizovat. Jsou
koncipovány na běžný počet žáků ve třídě, při významně vyšším počtu je potřeba domluvit spoluúčast
pedagoga školy.
43
Výroba masek
Pomůcky:
sádrové obvazy
miska s vodou
nůžky
mastný krém
barvy
ppt prezentace
lak
štětce
Práce je ve dvojicích. Jeden druhému pomůže vytvořit ze sádrových obvazů masku na obličeji. Při
nedostatku času dvojice vytvoří pouze jednu masku a společně ji pomalují. Inspiraci k malování žáci
získají z promítnuté ppt prezentace. Vzhledem k tomu, že sádrová maska schne poměrně dlouho,
doporučujeme rozdělit workshop na dvě poloviny. Při vytvoření masky je důležité nezapomenout
namazat pečlivě obličej mastným krémem a vlasy vyčesat nahoru tak, aby nezůstaly pod maskou.
Masku vytváříme z nastříhaného sádrového obvazu, doporučujeme stříhat poměrně malé proužky,
maska se lépe tvaruje.
Masky lze vyrábět i pouze s papíru a pomalovat je stejně jako sádrové. Doporučujeme s menšími dětmi.
Potřebný čas: 60 min
Výroba hraček z odpadků
Pomůcky:
PET lahve
kelímky od jogurtů, másel apod.
krabičky od sýrů
různá torza hraček
provázky
lepidlo
lepicí páska
Je potřeba dopředu se školou domluvit, že budou shromažďovat odpadky. Děti se snaží vyrobit hračky
dle vlastní fantazie. Ppt prezentaci můžeme pustit předem pro inspiraci nebo až na závěr pro srovnání.
Potřebný čas: 45 min
Výroba pomůcek pro děti z Keni
Pomůcky:
jako na výtvarnou výchovu
Pokud má mít tento workshop smysl, je potřeba se dopředu domluvit se školou na konkrétních
podobě pomůcek. Dopravit cokoliv do Keni je poměrně náročné, je tedy třeba, aby pomůcky měly
určitou úroveň a mohly se v Keni používat. Nemá smysl s dětmi něco vyrábět jako pomůcky do Keni
a pak je vyhodit, protože nejsou použitelné. Proto doporučujeme vyrábět tyto pomůcky se staršími
dětmi ZŠ nebo SŠ a předem se s dětmi domluvit, co budou dělat a co je potřeba. Vhodné by bylo mít
pak zpětnou vazbu (foto ze školy v Keni). Inspirace je na PP prezentaci.
Potřebný čas: 45 – 90 min
44
Jambo
Malaika
Pomůcky:
mp3
text s překladem
příloha č.1
potřebný čas: cca 20 min
Kmeny
Pomůcky:
příloha č. 2
Cílem workshopu je: seznámit děti se způsobem života nejznámějších kmenů v Keni, jejich
hlavními zvyky, způsoby oblékání tradicemi. Doporučujeme pro všechny věkové kategorie. Lze zařadit
malování na obličej.
Potřebný čas: 45 min
Nemoci
Pomůcky:
sada karet Nemoci
manuál (obojí k dispozici v centru)
ppt prezentace
příloha č. 3
Cílem tohoto workshopu je seznámit děti s nemocemi, které sužují obyvatele rozvojového světa.
Nejde ani tak o zdravotnickou otázku (i když i tu je potřeba znát, protože děti to berou ve škole), jako
spíš o rozdíl v prožívání nemocí tady a tam (možnost očkování, léčby), o dopady ve sociální sféře,
o přiblížení priorit v řešení těchto problémů (např. HIV/AIDS u nás priorita, v rozvojovém světě hlad,
násilí a nemoci, které zabíjejí rychle – malárie) a hlavně o podnícení dětí ke změně stereotypního
uvažování o otázkách příčin a dopadů různých nemocí v našem světě a světě rozvojovém.
Potřebný čas: minimálně 45 min
Chudoba, MMF, SB
Pomůcky:
ppt prezentace
příloha č. 4
Cílem workshopu je seznámit děti s mezinárodními finančními institucemi, jako je MMF a SB,
a jejich mechanismem působení na rozvojové země. Doporučujeme tento workshop pro starší děti
(SŠ), obzvlášť v oblibě ho mají obchodní školy.
Potřebný čas: minimálně 45 min
45
Hry s rozvojovou a lidskoprávní tématikou
Africká vesnice
Pomůcky:
příloha č. 5
Tato hra ukazuje dětem, jak složitý je život na vesnici v rozvojových zemích, jak je složité v tomto
prostředí uspět a že ne vždy to závisí jen na člověku samém. Doporučujeme pro SŠ a vyšší ročníky
II. stupně ZŠ.
Potřebný čas: 90 min
Omeganští pozorovatelé
Cílem této hry je ukázat dětem, jak může být úhel pohledu ovlivněn jen povrchním vnímáním,
v tomto případě například jen pár fotografiemi. Hra je určena II. stupni ZŠ a SŠ.
Pomůcky:
příloha č. 6
Další inspirace najdete v publikacích, které uvádíme v seznamu použité literatury. Na přiloženém
CD najdete veškeré informace v elektronické podobě, ppt prezentace, karty potřebné k workshopu
Nemoci, materiály a herní plány.
Potřebný čas: 45 min (lze i déle při hlubším zpracování témat nebo větším počtu žáků)
Na co svět má a nemá
Pomůcky
příloha č.7
Práce je ve skupinkách po třech až čtyřech. Každá skupinka dostane rozstříhané sady lístečků
světových problémů a finančních částek. Snaží se odhadnout, který problém by vyřešilo kolik peněz.
Na závěr společně konzultují své odhady.
Potřebný čas: 20 minut
Jak se žije v Keni
Pomůcky
přiveze lektor HCN – šátky, šály, nádoby, oblečení apod
kartony, krabice
provázky
Žáci rozdělení do skupin se snaží prožít obvyklé situace v Keni – nosit na hlavě nádobu s vodou,
oblékat se do tradičního oblečení, vymezit provázkem a krabicemi prostor 4x4 m a vyzkoušet, jak se
na takovém prostoru žije celé rodině. Všechny skupinky projdou všechna stanoviště a navzájem si
sdělují zážitky a názory.
Potřebný čas: 45 minut
46
Přílohy
47
Příloha č. 1
Jambo Kenya
Keňské ahoj
Hello Kenya
Jambo, Jambo Bwana,
Ahoj, ahoj, pane
Habari gani,
Jak se máte?
Mzuri sana.
Opravdu dobře
Wageni, mwakaribishwa,
Cizinci, jste vítáni
Kenya yetu Hakuna Matata.
V naší Keni nejsou problémy
Hello, Hello Sir,
How are you,
Very fine.
Foreigners, you're welcome,
In our Kenya there is no problem. Kenya nchi nzuri,
Keňa je nádherná země,
Hakuna Matata.
kde nejsou problémy
Kenya is a beautiful country,
Nchi ya maajabu,
Báječná země,
Hakuna Matata.
kde nejsou problémy
A wonderful country,
There is no problem.
There is no problem.
Nchi yenye amani,
Mírumilovná země,
Hakuna Matata.
kde nejsou problémy
A peaceful country,
There is no problem. Kenya yetu Hakuna Matata.
V naší Keni nejsou problémy
In our Kenya there is no problem. Hakuna Matata.
Nejsou tu problémy
Hakuna Matata.
Nejsou tu problémy
There is no problem. There is no problem.
Wakaribishwa,
Jste vítáni,
Hakuna Matata.
nejsou tu problémy
Are welcome,
Jambo wote,
Ahoj všem,
Hakuna Matata.
nejsou tu problémy
Hello Everybody,
Kenya wote,
Všichni jsme Keňa,
Hakuna Matata....
Nejsou tu problémy...
Kenya Everybody,
There is no problem.
There is no problem.
There is no problem....
48
Malaika
Anděl
Angel
Malaika, nakupenda Malaika.
Andílku, mám Tě rád, Andílku
Malaika, nakupenda Malaika.
Andílku, mám Tě rád, Andílku
Nami nifanyeje, kijana mwenzio,
Jenže já, Tvá mladinká láska, co mohu dělat
Nashindwa na mali sina, we,
Nenechal jsem se odradit, i když nemám peníze
Ningekuoa Malaika.
Vzal bych si Tě, Andílku
Nashindwa na mali sina, we,
Nenechal jsem se odradit, i když nemám peníze
Ningekuoa Malaika.
Vzal bych si Tě, Andílku
Angel, I love you Angel.
Angel, I love you Angel.
And I, your young lover, what can I do.
Was I not defeated by the lack of fortune,
I would marry you Angel.
Was I not defeated by the lack of fortune,
I would marry you Angel.
Kidege, hukuwaza kidege.
Ptáčátko, zdává se mi o Tobě
Kidege, hukuwaza kidege.
Ptáčátko, zdává se mi o Tobě
Nami nifanyeje, kijana mwenzio,
Jenže já, Tvá mladinká láska, co mohu dělat
Nashindwa na mali sina, we,
Nenechal jsem se odradit, i když nemám peníze
Ningekuoa Malaika.
Vzal bych si Tě, Andílku
Nashindwa na mali sina, we,
Nenechal jsem se odradit, i když nemám peníze
Ningekuoa Malaika.
Vzal bych si Tě, Andílku
Little bird, I dream of you little bird.
Little bird, I dream of you little bird.
And I, your young lover, what can I do,
Was I not defeated by the lack of fortune,
I would marry you Angel.
Was I not defeated by the lack of fortune,
I would marry you Angel.
Pesa zasumbua roho yangu
Jen ty peníze mě trápí až duše bolí
Pesa zasumbua roho yangu
Jen ty peníze mě trápí až duše bolí
Nami nifanyeje, kijana mwenzio,
Jenže já, Tvá mladinká láska, co mohu dělat
Nashindwa na mali sina, we,
Nenechal jsem se odradit, i když nemám peníze
Ningekuoa Malaika.
Vzal bych si Tě, Andílku
Nashindwa na mali sina, we,
Nenechal jsem se odradit, i když nemám peníze
Ningekuoa Malaika.
Vzal bych si Tě, Andílku
Money is troubling my soul
Money is troubling my soul
And I, your young lover, what can I do,
Was I not defeated by the lack of fortune,
I would marry you angel.
Was I not defeated by the lack of fortune,
I would marry you Angel.
49
Malaika, nakupenda Malaika.
Andílku, mám Tě rád, Andílku
Malaika, nakupenda Malaika.
Andílku, mám Tě rád, Andílku
Nami nifanyeje, kijana mwenzio,
Jenže já, Tvá mladinká láska, co mohu dělat
Nashindwa na mali sina, we,
Nenechal jsem se odradit, i když nemám peníze
Ningekuoa Malaika.
Vzal bych si Tě, Andílku
Nashindwa na mali sina, we,
Nenechal jsem se odradit, i když nemám peníze
Ningekuoa Malaika.
Vzal bych si Tě, Andílku
Angel, I love you Angel.
Angel, I love you Angel.
And I, your young lover, what can I do.
Was I not defeated by the lack of fortune,
I would marry you Angel.
Was I not defeated by the lack of fortune,
I would marry you Angel.
50
Příloha č. 2
Kmen Luo
Hlavní charakteristiky kmene
Oblast osídlení
Procento obyvatel
Jazyk
Hlavní činnost
Umění
Zvyky
Tradiční obydlí
Většina lidí žije v západní části Keni, v oblasi Viktoriina jezera, ale také ve
východní Ugandě a severní Tanzánii – vyznačte na mapě
13% populace
Dholuo
Rybolov, zemědělství
Hudba, zpěv
Slavnost pojmenování narozeného dítěte
Hliněné chýše
Lidé kmene Luo přišli do Keni z východní Ugandy kolem roku 1500 n.l. a osídlili oblast kolem
Viktoriina jezera, kde žijí do současnosti. Obývají také ostrov Rusinga Island, kde žijí v tradičních
hliněných obydlích a zabývají se zejména rybolovem sladkovodních ryb, které prodávají a sami je
užívají k vlastní spotřebě.
Útlak od britské nadvlády nepocítili tak silně jako jiné kmeny, například nebyla jim zabrána půda,
na které hospodařili. Naopak využívali možnost vzdělání, řada z nich vystudovala v době kolonizace
univerzitu. V boji o nezávislost Keni se angažovali pokojným způsobem, například tak, že u soudu
se členy rebelů hnutí Mau Mau, které působilo v 50. letech, hájil právě tyto příslušníky kmene Kikuju
právník Arving-Kodhek z kmene Luo.
V šedesátých letech po získání nezávislosti Keni v roce 1963 působil v politice Odinga Odinga otec
Raila Odingy, politika, který kandidoval na úřad prezidenta ve volbách 2007 se stávajícím prezidentem
Mwai Kibakim. Nejasné volby odstartovaly nepokoje mezi kmeny.
Po dlouhých rozhovorech se Raila Odinga stal předsedou parlamentu, a tak se konečně na
politickém rozhodování v zemi bude moci podílet i kmen Luo.
Dalším významným příslušníkem kmene Luo byl pan Barack Obama st., otec současného
demokratického kandidáta na amerického presidenta Baracka Obamy .
Společnost kmene Luo tradičně věří v posmrtný život a svrchovaného Stvořitele, proto je kult
předků velmi silný.
Zajímavým obřadem tohoto kmene je slavnost pojmenování narozeného dítěte. Během prvních
dvou let dítěte by rodiče měli dítě pojmenovat po nějakém svém předkovi, který se jim nebo někomu
z příbuzných zjeví ve snu. Věří, že jméno souvisí s vlastnostmi prarodiče a jeho duchovním
charakterem, který pak na dítě přechází a bude ho ochraňovat. Důležitou roli hraje i postavení Slunce
při narození, proto dítě má jedno jméno podle denní doby, kdy přišlo na svět: ráno, poledne, večer
nebo noc. Například: James Ochieng Oduro, kde Ochieng znamená – narozen, když svítí slunce
(chieng- slunce) Achieng – tvar pro dívku
Dříve Luo žili polygamní život: tj. jeden muž měl několik žen. Každá žena pak žila ve vlastním
příbytku se svými dětmi. Obydlím byly hliněné chýše kruhovitého nebo obdélníkovitého tvaru, které
příjemně chladily v horkých dnech. Střechu tvořilo palmové listí, které se po opotřebování
vyměňovalo.
Dospívající mladíci nebo dívky žili pak odděleně ve svých vlastních chýších.
V současnosti se od tohoto způsobu žití upouští. Mnoho lidí Luo se stalo křesťany.
Oblíbeným uměním je hudba, hra na různé nástroje, strunné nebo bubínky, ale zejména zpěvy
provázejí všechny životní události jako jsou narození dítěte, svatba, pohřeb, ale také nejrůznější
oslavy, ale i při soudních sporech. Písně jsou melodické a rytmické a jsou to většinou chvalozpěvy.
51
Kmen Kikuju
Hlavní charakteristiky kmene
Oblast osídlení
Procento obyvatel
Jazyk
Hlavní činnost
Umění
Zvyky
Obydlí
Centrální vrchovina kolem hory Mount Kenya
22% populace
Kikuju
Zemědělství, obchod
Tanec, písně
Kouzelnictví
Hliněné domy
Kikujové jsou nejpočetnější etnickou skupinou obyvatel v Keni.
Přišli do Keni z oblasti Kilimandžára ( Tanzanie) a usadili se na Centrální náhorní plošině. Původně
byli lovci, avšak na úrodných vulkanických půdách v okolí hory Mount Kenya začali hospodařit a stali
se z nich velmi úspěšní zemědělci.
Podle legendy kmene otec Kikuji a jeho žena Mireia měli devět dcer, které si vzaly muže ze
vzdálených krajů Masajů. Tyto dcery se jmenovaly Wanjiku, Wanjiru, Njeri, Wambui, Wangari,
Wacera, Waithera, Wairimu a Wanguji. Tato jména se stále často dávají dívkám.
S kmenem Masajů, se kterým měli společnou hranici, se Kikujové snažili žít většinou v míru, ale
občasné konflikty vznikaly, zvláště když si Masajové dělali nároky na dobytek a loupili ho. Přesto
mezi oběma kmeny fungoval čilý obchod a manželství mezi členy obou kmenů byla častá. Proto
i mnoho kulturních znaků je podobných, zejména v oblečení, výzbroji nebo tanci.
Při obřadech kmene se zdobili Kikujové bílou barvou a oblékali na sebe různé zvířecí převleky,
zejména kouzelníci (šamani), aby odvrátili nemocného od smrti.
Od začátku kolonialismu, kdy Britové pronikli až do Centrální vrchoviny, začali zabírat úrodnou
půdu a vytlačovali Kikuje do rezervací, kde nemohli dobře hospodařit.
Ve 20. letech v minulém století začal sílit odpor proti útlaku, který přinášel stálé sociální problémy.
Začalo se formovat hnutí odporu Mau Mau, které vyvrcholilo po 2. světové válce množstvím nepokojů.
Nakonec toto hnutí vedlo k vyhlášení nezávislosti Keni v roce 1963.
Mnoho lidí pak přicházelo do Nairobi za prací, některým se podařilo získat politické a obchodní
pozice, ale řada z nich skončila v provizorních příbytcích na okraji města.
Tak začaly vznikat slumové čtvrti.
Významé osobnosti
První president Jomo Kenyatta, současný Mwai Kibaki a Wangarii Maathai, nositelka Nobelovy
ceny za přínos ke zlepšení životního prostředí - vysadila na 30 miliónů stromů.
52
Kmen Luhya
Hlavní charakteristiky kmene
Oblast osídlení
Procento obyvatel
Jazyk
Hlavní činnost
Umění
Zvyky
Tradiční obydlí
Západní vrchovina okolo Viktoriina jezera, na sever k hoře Mt. Elgon
14% populace
Luhya
Zemědělství, obchod a rybolov
Hra na sedmistrunnou lyru
Zpěv, tanec
Hliněné chýše
Kmen Luhya je druhá velká etnická skupina obyvatel v Keni. Jako společenské uspořádání bylo
na jejich území po staletí království Wanga, které zahrnovalo mnoho etnických podskupin. V jeho
čele jako poslední panovník byl král Mumia, se kterým se setkali a jednali Britové kolem roku 1888.
Lidé Luhya dlouho odolávali nájezdům Britů na své území, ale nakonec utrpěli porážku u pevnosti
„Chetambe´s Fort“. Válečníci vyzbrojeni oštěpy a štíty podlehli v boji moderním britským zbraním. Ve
40. letech minulého století se znovu pokusili bránit své území pod vedením Elijashe Masinde,
náboženského vůdce, proti kolonizátorům, ale byli přemoženi a Masinde uvězněn.
Lidé Luhya podobně jako jiné kmeny pojmenovávají své děti po předcích, ale také podle důležitých
událostí nebo podle počasí. Prvorozený syn se často jmenuje po dědečkovi Kuka, prvorozená dívka
po babičce Kukhu. Například během 2. světové války, kdy řada příslušníků kmene Luhya bojovala na
britské straně, dostávali narozené děti jména „Keyah“ podle zkratky KAR (Kenya African Rifle)
Významnost vlivu počasí na život kmene se projevuje ve jménu Wafula – narozený v období dešťů
nebo naopak jméno Efula znamená období sucha.
Kmen Luhya tradičně pěstuje kasavu, cukrovou třtinu, kukuřici, pšenici a čaj. Chovají také hovězí
dobytek, ovce a kozy.
53
Masajové
Hlavní charakteristiky kmene
Oblast osídlení
Procento obyvatel
Jazyk
Hlavní činnost
Umění
Zvyky
Tradiční obydlí
Na náhorní plošině kolem Nairobi a jižně k hranici s Tanzánií, oblast Masai
Mara
1,6 % populace
Maa
Pastevectví hovězího dobytka
Vyšívání oděvů
Lov lva
Chýše z klacků pokrytá kůžemi
Masajové jsou asi nejznámějším kmenem v Keni, pro svoji barevnost a tradiční způsob života.
Přestože Britové je vytlačili z úrodných plání mezi horami Mt. Meru a Mt. Kilimanjaro, a tak zmenšili
jejich obývané území o 60%, dosud se nepřizpůsobili tlaku moderní společnosti.
Na jejich území vznikla řada národních parků pro divoká zvířata Amboseli, Massai Mara, Samburu,
Nairobi National Park, Lake Nakuru nebo Tsavo. Navzdory této skutečnosti Masajové zde mohou
svá stáda pást.Divokou zvěř neloví a nejedí.
Věří v jednoho boha, který sídlí na hoře Mt. God v Tanzanii, a který jim svěřil do péče všechen
dobytek na zemi. Takže pokud odváděli jinému kmeni dobytek, chápali to jako naplňování svých
nároků.
Zkouškou dospělosti chlapců u Masajů byl zvyk zabít lva a pak se podrobit obřízce, kterou musel
vydržet v naprosté mlčenlivosti. Pak skupina takových mužů mohla odejít a založit novou vesnici.
Tento zvyk v současné době naráží na problémy moderní společnosti. Jednak jsou přísně chráněni
lvi a také zakládat nové vesnice není žádoucí.
Tradičním obydlím je kruhovitá chýše sestavená z klacků a větví, které jsou spojené blátem
a trusem dobytka, a je pokrytá kůžemi. V takovém obydlí se vaří, jí a spí. Slouží také jako sklad
potravin a přístřeší drobného dobytka.
Oblečení se řídí podle věku, pohlaví a postavení. Červená barva je nejoblíbenější. Muži nosí
tradiční „shaka“ přehozenou přes ramena a hůl. Ženy mají oblečení pestrých barev vyšívané korálky.
Při slavnostech nosí kolem krku pevný korálky zdobený límec. Na nohou nosí jen kožené sandály.
Muži i ženy si propichují a zdobí ušní boltce dlouhými závěsnými náušnicemi.
Tanec Adumu je skákavý tanec, který provozují při slavnostech muži. Chodí se dokola a pak
začnou jednotlivci předstupovat a vyskakovat do výšky.
Tradiční jídlo pro Masaje je hovězí maso, mléko, kukuřice. Někdy míchají mléko s hovězí krví pro
rituální nebo zdravotní účely.
V současné době jsou Masajové kmenem, který se nechce moderní společnosti přizpůsobit.
Přesto se někteří zabývají obchodem svých tradičních výrobků, pracují jako hlídači ve městech nebo
jako průvodci turistů. Mnozí si vydělávají jen pózováním k focení pro turisty.
54
Příloha č. 3
Ebola
Též krvácivá horečka. Ebola je virové onemocnění ze skupiny krvácivých (hemorrhagických)
horeček, které napadá lidi a některé další primáty. Představuje jednu z nejnebezpečnějších nákaz,
s jakou se kdy lidstvo setkalo. Jeho původcem je filovirus Ebola.
Virus Ebola se poprvé objevil v roce 1976 a od té doby různé kmeny viru Ebola způsobují epidemie
s mírou úmrtnosti dosahující 50 až 90 %. Místem těchto epidemií jsou především africké země jako
Demokratická republika Kongo, Gabon, Uganda a Súdán. V současnosti jsou známy 4 kmeny viru
ebola. Dva z nich (Ebola-Zair a Ebola-Súdán) napadají člověka, jeden opice (Ebola-Reston). Čtvrtý
kmen (Ebola-Pobřeží slonoviny) byl dosud pozorován jen jednou, když došlo k jednomu přenosu
choroby z pitvaného šimpanze na člověka (přežil).
Virus Ebola pochází z tzv. rodiny filovirů, ke kterému se mimo jiné řadí i virus Marburg. Byl
pojmenován po řece Ebola, v jejíž blízkosti byl poprvé (1976) zaznamenán první výskyt tohoto viru
doktorem Ngoy Musholaou ve vesnici Yambuku (Demokratická republika Kongo, kmen Ebola-Zair,
Ebola-Z), další výskyt byl krátce nato zaznamenán ve vesnici Nzara v západním Súdánu (kmen
Ebola-Súdán, Ebola-S). Z 602 identifikovaných případů bylo 397 smrtelných.
.
Historie viru Ebola
Ebola–Zaire
Ebola–Zaire - první objevený a nejnebezpečnější kmen eboly se smrtností až 90 %. Je považován
za nejnebezpečnější virus. Způsobuje největší počet onemocnění. Poprvé se objevil v roce 1976 ve
vesnici Yambuku (Zaire - nyní Demokratická republika Kongo). Pacient Mabelo Lokela přišel na
kontrolu do místní nemocnice s horečkou. Jedna ze sester pracující v této nemocnici předpokládala,
že se jedná o malárii a dala mu injekci s chininem. Když se Lokela vrátil z nemocnice zpět domu a
zemřel, ženy z jeho rodné vesnice pro něho uspořádaly tradiční africký pohřeb. V přípravě na pohřeb
odstranily z jeho těla veškerou krev a exkrementy přímo, bez jakékoliv ochrany, pouze holýma
rukama. Většina z nich brzy poté zemřela.
Mezitím sestry v nemocnici měly epidemii Eboly tzv. přímo pod rukama. Injekční stříkačka použitá
pro chininovou injekci pro Lokelu byla nedostatečně sterilizována a jelikož byly injekční stříkačky
často znovu používány bez sterilizace, mohl se virus Ebola šířit z pacienta na pacienta téměř
geometrickou řadou. Po vypuknutí epidemie viru Ebola (v tu dobu neznámé povaze nemoci), která
se šířila v nemocnici, byl povolán Ngoi Mushola, oblastní ředitel pro zdravotnictví. Vysvětlil jim, jak
správně sterilizovat injekční stříkačky a jak správně čistit vodu. Též je instruoval, aby rodinám
pacientů vysvětlily, že mrtvoly nesmí být pohřbívány přímo uvnitř domu nebo v jeho přímé blízkosti,
přestože to místní tradice nařizovaly. Též informoval úřady v Kinshase. Do oblasti byli posláni
mikrobiologové a epidemiologové, kteří provedli pitvy na zemřelých pacientech a shromaždovali
vzorky. Brzy poté byla celá oblast dána do karantény, což se brzy ukázalo jako správné řešení a šíření
viru Ebola se tak dostalo pod kontrolu. Tato karanténa zjednodušeně znamenala, že oblast byla
izolována do té doby, než všichni infikovaní pacienti zemřeli. Doktor Ngwete Kikhela, ministr
zdravotnictví, též požádal o pomoc Centrum pro kontrolu chorob (CDC) USA. CDC informovalo
mezinárodní komunitu o této epidemii a jejich možných následcích.
Ebola–Súdán
Těsně po propuknutí nákazy v Zairu vypukla podobná epidemie ve městech Nzara a Maridi
v Súdánu. První případ, který se vyskytl ve městě Nzara se týkal pracovníka místního závodu na
zpracování bavlny. Tato továrna byla původně považována za hlavní místo výskytu a ložisko viru
Ebola. Ačkoliv bylo otestováno mnoho živočichů zde žijících, od pavouků, hmyzu, krys až po netopýry,
žádný z testu neprokázal nic. Přírodní zásobárna a ložisko viru Ebola-Súdán je stále neznámé.
Dalším případem byla smrt vlastníka nočního klubu ve městě Nzara, který si mohl dovolit lepší lékařskou
péci v nemocnici ve městě Maridi. Bohužel, i zde sestry nedostatečně sterilizovaly injekční stříkačky,
a nemocnice, stejně jako ta v Yambuku, se stala líhní pro nové případy onemocnění virem Ebola.
Poslední případ vypuknutí Ebola–Súdán nastal v květnu 2004. Od května roku 2004 se nakazilo
jen v okrsku Yambio 20 lidi, z čehož jich 5 zemřelo. CDC potvrdilo již krátce po vypuknutí, že se
skutečně jedná o Ebola–Súdán.
55
Ebola–Reston
V roce 1989, makakové (opice) zanesli nový kmen viru Ebola do karanténního zařízení pro opice
ve městě Reston, Virginia. U čtyř zaměstnanců tohoto zařízení se objevily protilátky z nakažení virem
Ebola, ale žádný z nich neonemocněl. Ebola–Reston se od té doby pravidelně objevuje na scéně jako
nákaza opic, ale žádný člověk se ještě nenakazil. Přesný důvod lidské imunity je neznámý. Za
přírodní rezervoár je považován makak a paviánovec.
Ebola–Pobřeží slonoviny
V roce 1994 se vědec pracující s virem Ebola nakazil poté, co prováděl pitvu na divokém
šimpanzovi. Onemocnění mělo mírnou formu a vědec se plně uzdravil. Vzhledem k nedostatku dat
nelze o tomto kmenu říci nic bližšího.
Mezi lidmi je virus přenášen přímým stykem s infikovanými tělesnými tekutinami jako je např. krev
nebo sliny.
Inkubační doba viru Ebola činí od dvou dnů do čtyř týdnů (obvykle jde ale o záležitost 2-3 dnů).
Symptomy se též liší, ale počátek nákazy je obvykle náhlý a je charakterizován vysokými horečkami,
skleslostí, svalovými bolestmi, bolestmi v kloubech, bolestmi v oblasti břicha a bolestmi hlavy. Častým
symptomem je zvracení, průjem, poškození ústní sliznice, zánět spojivek. Krvácení jak vnitřní tak i
vnější nastává obvykle nejprve skrz trávicí ústrojí (často zaměňováno s příznaky úplavice či tyfu),
posléze ze všech tělesných otvorů. Dochází k těžkému poškození vnitřních orgánu, zejména jater
(lékaři provádějící pitvu zemřelých popisovali stav jejich jater slovy „jako namixovaná“, či „krvavá
kaše“). Počet přeživších pacientů závisí na kmenu viru a na fyzické kondici pacienta. Smrt nebo
postupné uzdravování nastává obvykle v rozmezí od šesti do deseti dnů.
Léčba
Léčba Eboly je velice komplikovaná záležitost. Virus prakticky nereaguje na léčbu interferonem.
Účinnost všech známých virostatik je prakticky nulová nebo velice slabá. Sérum získané z přeživších
nemocných má jen velmi omezený účinek a jeho výroba a uchovávání jsou neúnosně drahé. Za
nejúčinnější způsob léčení se momentálně povazují silné dávky séra, virostatik, udržování
homeostázy (v rámci možností) a vitamíny. Pracovat s virem Ebola se smí (mimo samotné místo
epidemie, samozřejmě) pouze v laboratořích se 4. úrovní bezpečnosti. Na světě je pouhých 15
laboratoří vybavených pro práci s tímto virem. Zajímavé je, že jedna z nich se nachází poblíž Hradce
Králové. Pacienti musí být důkladně izolováni, personál používá ochranný oděv.
Vakcína se zatím vyskytuje jen ve stádiu pokusů. První testy na lidech se uskutečnily 18. listopadu
2003. Vědci z Výzkumného vakcinačního Centra (VRC) při Národním institutu alergií a Infekčních
onemocnění (NIAID) a z Národního zdravotního institutu (NIH) vytvořili vakcínu, která byla podávána
dobrovolníkovi na Klinickém centru při NIH v Besedě (Maryland). Vakcína neobsahuje žádný infekční
materiál z viru Ebola. Zdá se, že testy na opicích vykazují pozitivní výsledky. Testy na člověku stále
pokračují, oficiální stanovisko však dosud nebylo vydáno.
V roce 1999 vědec Maurice Iwu oznámil na Mezinárodním botanickém kongresu, že výtažkem
z ovoce Garcinia kola, rostoucím na stromech v západní Africe a používaném místními léčiteli k léčení
různých onemocnění, se zastavuje množení viru Ebola. Tyto testy však zahrnovaly pouze testy na
vzorcích buněk; žádné zvíře nebo člověk se experimentu nezúčastnilo. Podle ohlasů v tisku se zdá,
že se jednalo o planý poplach.
Prevence
Ačkoliv neexistuje žádný účinný prostředek k léčbě pacientu nakažených virem Ebola, bylo již
mnohé řečeno a napsáno, jak předcházet možnostem nákazy. Základním pravidlem je udržování
alespoň základních standardů čistoty v nemocnicích. Toto zahrnuje např. prosté umývání rukou
a sterilizaci injekčních jehel. Zásadní problém spočívá v tom, že nemoc má svůj původ v chudých
zemích Afriky s nedostatečnou lékařskou infrastrukturou. Navíc její první příznaky jsou shodné
s mnoha dalšími onemocněními, takže nemocný může i po prohlídce nadprůměrně schopným
a pečlivým lékařem skončit se špatnou diagnózou buďto na oddělení s jinými pacienty, nebo
v domácím ošetřování, což může umožnit nastartování epidemie.
56
Trendy
Vzhledem k neznámému rezervoáru je nanejvýš obtížné předvídat další propuknutí epidemií eboly.
Lze předpokládat, že se budou objevovat v tropické Africe. Existují vážné obavy z jejího zanesení do
civilizovaného světa turisty či s domácími mazlíčky.
Známo také není, jaký je vývoj viru Ebola. K tomuto datu neexistuje žádná informace o člověku,
který byl infikován virem Ebola dvakrát a přežil, aby mohlo být prokázáno, zda je či není možné, že
po prvním nakažením virem Ebola je daný jedinec imunní vůči všem mutacím.
Gastroenteritida
Zánětlivé onemocnění žaludku a střev, laicky nazývané „střevní chřipka“. Gastroenteritida je
mimořádně častou příčinou mírných onemocnění v rozvinutých zemích, ale hlavní příčinou úmrtí
v zemích rozvojových, zejména kojenců.
Je vyvolána řadou virů, které se mohou přenášet kapénkovou nákazou, nejčastěji však orální
cestou kontaminovanými potravinami a vodou. Onemocnění se projevuje zvracením, průjmem
a křečovitými bolestmi břicha, někdy se přidá i horečka a bolesti hlavy. Hrozí silná dehydratace.
Viry střevní chřipky se často nacházejí ve vodách znečištěných domovním odpadem, proto jimi
bývají nakaženy mořské ryby a korýši z kontaminovaných pobřežních vod. Jiné druhy potravin, ovoce,
zelenina, vejce, pekařské výrobky, jsou kontaminovány sekundárně, tzn. nemocnými, kteří
s potravinami manipulují.
HIV/AIDS
Odhaduje se, že na celém světě momentálně žije 40 milionů lidí nakažených virem HIV, 95% z nich
v rozvojových zemích. V některých nejchudších státech je každý pátý člověk nakažen virem HIV. Zatímco
vývoj medicíny nabídl naději na život mnoha lidem v průmyslovém světě, život prodlužující léky však
nejsou dostupné velké většině HIV pozitivních lidí. Boj s pandemií AIDS vyžaduje bitvy na mnoha frontách.
Prevence, paliativní péče, zmenšení sociálního stigmatu, program domácí péče, prevence přenosu mezi
matkou a dítětem, léčba oportunních infekcí a léčba antiretrovirální preparáty - to vše jsou důležité součásti
tohoto boje. Prevence je rozhodně prospěšná, ale bez příslušných léků se situace nezlepší.
Díky konkurenci výrobců generických a patentovaných léků jsou od podzimu 2000 základní
prostředky na léčbu AIDS cenově dostupnější. Léčebná terapie, která před 4 lety stála 10 000 USD
za pacienta na rok, se nyní prodává za „pouhých“ 140 USD. Nyní je třeba zmobilizovat politickou vůli
k dodání těchto léčebných prostředků a všeobecné péče milionům lidí, kteří je potřebují. Rozvojové
země budou potřebovat pomoc vyspělejších států, aby mohly provádět smysluplné léčebné programy.
Některá fakta o AIDS
AIDS je způsoben virem, který vytváří deficit imunity lidského organizmu (HIV).
Od začátku epidemie AIDS bylo nakaženo už 60 milionů lidí.
Z odhadovaných 40 milionů lidí nakažených HIV žije 28 milionů v subsaharské Africe.
AIDS znamená v mnoha společenstvích stigma tak výrazné, že vede k propuštění z práce,
odvrhnutí vlastní rodinou, nebo i odepření lékařské péče.
AIDS mrzačí ekonomický rozvoj celých států, protože nemoc zasahuje mnoho lidí v produktivním věku.
AIDS má na svědomí 13 milionů sirotků.
Vysoký počet pacientů s AIDS stále více namáhá již tak přetížené systémy zdravotní péče.
AIDS může být léčen antiretrovirálními léky, které virus nezničí, ale zabrání jeho replikaci. Tato
léčba však stále není běžně rozšířená v rozvojových zemích.
Průběh nemoci
Člověk může být nakažený virem HIV po dobu 3 až 10 let, aniž by se objevily příznaky
onemocnění. Není možné rozpoznat HIV pozitivní osobu bez laboratorních testů, ty však nejsou
57
v mnoha rozvojových zemích dostupné. Šance na léčbu je také mizivá, pacienti tedy nemají motivaci
nechat se testovat. Výsledkem je, že většina nakažených o své nemoci neví a nevědomky ji rozšiřuje
dále. Po několika letech virus oslabí imunitní systém natolik, že se objeví první oportunní infekce.
Virus HIV sám o sobě nezabíjí, ale právě na tyto oportunní infekce pacienti nakonec umírají.
K nejběžnějším infekcím patří onemocnění kůže, tuberkulóza plic ale i mimoplicní formy, zápal plic a
infekce dýchacích cest vyvolané nejrůznějšími infekčními agens, kandidóza, kryptokoková
meningitida, toxoplasmosa a mnoho jiných. Prostředky k léčení oportunních infekcí jsou dostupné,
ale příliš drahé pro většinu pacientů, kteří je potřebují. Navíc léčba oportunních infekcí je pouze
dočasné řešení, virus HIV nepřestává útočit na imunitní systém. Poté, co se pacient vyléčí z jedné
infekce, další nevyhnutelně následují.
Antiretrovirální (ARV) léky jsou zapotřebí k přímému boji s HIV. Účinné ARV kombinace známé
jako „drug cocktails“- koktejl léku nebo "triple therapy"- tří-kombinace jsou dostupné od roku 1996.
Tyto prostředky AIDS nevyléčí, pouze jen zabrzdí množení viru v těle pacienta, čímž umožní zlepšení
stavu imunity a následně i kvality a délky pacientova života, pokud jsou správně užívány.
Cholera
Infekce postihující tenké střevo a způsobovaná bakteriemi Vibrio chloreae. Projevuje se hojnými
vodnatými průjmy, které u neléčených osob mohou vyústit až v rychlou dehydrataci a úmrtí.
K infikování dochází požitím potravy či vody kontaminované bakteriemi.
Cholera začíná náhle, za dva až pět dnů po infikování, často je provázená zvracením. Masivní
ztráty tekutin (až 500 ml každou hodinu) při nedoplnění ztraceného objemu, mohou vést až ke smrti.
V léčbě cholery je nejdůležitější náhrada ztraceného objemu tekutin pitím vody, v níž jsou ve
správném poměru obsaženy i některé soli a cukr. Pokud ovšem navzdory perorálnímu podávání
tekutin dojde k dehydrataci, je nezbytné zahájit podávání dalších tekutin pomocí intravenózní infúze.
Ke léčbě průjmů se podávají antibiotika – tetracyklin.
Při adekvátní léčbě dochází k rychlému uzdravení. Problém ovšem spočívá v tom, že při vypuknutí
epidemie cholery není k dispozici dostatek nezávadné pitné vody, ani dostatek zdravých osob, které
by se staraly o nemocné.
V celosvětovém měřítku se předchází choleře důkladnou hygienou a sanitárními opatřeními –
především znemožněním kontaminace přírodních zdrojů pro přípravu pitné vody vodami odpadními.
Chřipka
Chřipka je nakažlivé virové onemocnění, které postihuje převážně dýchací cesty (kašel, rýma)
a má výrazné celkové příznaky (horečka, bolesti svalů, kloubů, hlavy). Vyskytuje se často
v epidemiích, kdy bývají chřipkou postiženy statisíce i milióny lidí a další jsou stále v ohrožení.
Zdrojem nákazy je člověk infikovaný virem chřipky. Přestože inkubační doba je velmi krátká (18 hodin
až 3 dny), vzhledem k postižení značné části populace trvá taková chřipková epidemie vždy
přinejmenším několik týdnů, někdy i měsíců.
Onemocnění chřipkou je charakteristické prudkým začátkem z plného zdraví, schváceností,
vysokou horečkou se zimnicí, bolestmi svalů, kloubů a hlavy. Zejména u dětí se mohou vyskytovat
také zažívací obtíže - nechutenství, nutkání ke zvracení a průjem. Nekomplikované onemocnění
chřipkou obvykle trvá 5 až 10 dnů.
Sliznice dýchacích cest poškozená virem chřipky ztrácí do určité míry svou obranyschopnost.
Snáze ji tak mohou napadnout bakterie přítomné v dýchacích cestách.
Závažným průběhem chřipky a komplikacemi jsou ohroženi především pacienti s oslabeným
imunitním systémem - starší lidé, malé děti, lidé vyčerpaní nepřiměřenou fyzickou i psychickou zátěží
a stresem a pacienti s chronickými chorobami (především srdce, plic a ledvin) a to jsou v rozvojovém
58
světě téměř všichni (podvýživa, HIV/AIDS, TBC atd). U těchto rizikových jedinců může po těžce
proběhlé chřipce přetrvávat slabost, únava a kašel i několik týdnů, někdy se také objevuje sklon
k opakovaným nebo chronickým zánětům dýchacích cest či zápalům plic.
Lepra - malomocenství
Malomocenství neboli lepra je nemoc, kterou způsobuje bakterie zvaná Mycobacterium leprae.
Nejčastěji se objevuje ve střední Africe, v jižní a východní Asii. V Evropě se vyskytuje zejména ve
Španělsku, Portugalsku, Řecku a na Balkáně. Ačkoli se zdá, že se jedná o onemocnění minulých
staletí, ještě dnes se odhaduje, že celkový počet nemocných dosahuje až 20 miliónů.
Nejčastěji se toto infekční onemocnění přenáší při dlouhodobém styku s infekční formou
onemocnění prostřednictím kůže nebo dýchacího ústrojí.
Malomocenství probíhají nejčastěji jako infekce bez klinických projevů a jen u malého počtu
nakažených se příznaky objeví. Rozeznáváme čtyři formy malomocenství. Tzv. indeterminovaná
forma bývá zpravidla počáteční formou tohoto onemocnění a projevuje se vznikem lézí, které se
mohou samovolně vyhojit, nebo přejít ve formu tuberkuloidní či lepromatózní. Tuberkuloidní forma je
relativně stabilní se sklonem k vyhojení a uzdravení. Tato forma obvykle nebývá nakažlivá. Dojde-li
ke vzniku lepromatózní formy, projevuje se tvorbou mohočetných ložisek, která vedou až k deformaci
kůže a tkáně. Dochází postupně ke vzniku vředů na kůži, nosní a ústní sliznici. Tato forma je vysoce
nakažlivá. Poslední formou je forma tzv. "bordeline", která se projevuje tvorbou kožních podlitin, bývá
zpravidla nakažlivá a má špatnou prognózu. Třebaže onemocnění leprou dnes zapříčiní jen malé
procento úmrtí, zůstává toto infekční onemocnění nadále nebezpečné především z hlediska
nakažlivosti jeho některých forem.
K léčbě malomocenství se používají specifická antibiotika. Podobně jako u léčby tuberkulózy
dochází i v případě lepry ke vzniku určité rezistence na podávaný lék, a proto existuje snaha očkovat
vůči této infekci a předejít možným epidemiím či lékové rezistenci bacilů lepry.
Vzhledem k tomu, že vakcína proti tuberkulóze má některé shodné znaky pro tvorbu ochrany také
vůči malomocenství, v praxi se zkoušelo očkovat BCG vakcínou vybrané skupiny populace
v oblastech se zvýšeným počtem výskytu tohoto onemocnění. Výsledky byly velmi rozličné a účinnost
očkování se pohybovala od 20% do 80% v závislosti na geografických a životních podmínkách
očkovaného obyvatelstva.
Jiným způsobem přípravy vhodné očkovací látky bylo rozmnožení bakterií lepry na kultivačním
médiu a posléze jejich chemické a fyzikální usmrcení. Zajímavostí byla volba kultivačního prostředí,
neboť se ukázalo, že jakékoli umělé prostředí bylo nevhodné. Prakticky jediným odpovídajícím
prostředím pro kultivaci bakterií byly buňky devítipásového pásovce. Ačkoli očkování tímto typem
vakcín vedlo k vytvoření ochrany vůči malomocentsví, dosud se však jednoznačně neví, zda je tato
ochrana dostatečná, a proto se v klinických zkouškách dále pokračuje. Předpokládá se, že výsledky
budou známy zhruba během pěti let. Účinnost očkování se ověřuje tzv. leprominovou zkouškou, což
je zkouška podobná tuberkulínové zkoušce. Dojde-li ke vzniku kožní reakce po této zkoušce,
předpokládá se, že účinnost očkování je dostatečné.
Současné trendy vývoje dalších nových vakcín vůči malomocentsví jsou založeny na moderních
biotechnologiích s využitím genetického inženýrství. Ovšem tyto práce jsou teprve v počátečních
stádiích.
Navzdory příznivým výsledkům klinicky zkoušených vakcín bude třeba překonat ještě dlouhou
cestu pro zavedení tohoto očkování do praxe
Malárie
Vážné parazitární onemocnění, bahenní zimnice, jejíž původce (prvok rodu Plasmodium) je přenášen
komárem rodu Anopheles. Choroba se vyznačuje vysokými horečkami a v některých případech také
komplikacemi postihujícími ledviny, játra, mozek a krev. Tyto komplikace mohou být fatální.
59
Malárie celosvětově postihuje ročně na 300 miliónů lidí, nejvíce ovšem v tropických oblastech. Je
hlavním zdravotním problémem většiny zemí tropického pásma. Děti v těchto zemích trpí infekcemi
opakovaně a mnohé v jejich důsledku předčasně umírají. Jen v Africe usmrcuje malárie ročně milión
dětí a dospělých. Většina obyvatel oblastí s častým výskytem malárie postupně získává vůči
onemocnění imunitu (pokud se toho dožijí).
Hlavním příznakem malárie je klasická malarická zimnice či střídavá horečka, která má tři fáze.
První je zimnice s neovládnutelným svalovým třesem, druhá se projevuje velmi vysokou horečkou (až
40,5°C), pro poslední stadium je typické silné pocení, které doslova promáčí veškeré ložní prádlo
a vede k poklesu teploty.
Malarický záchvat může provázet rovněž silná bolest hlavy, celková nevolnost a zvracení. Na
konci záchvatu se nemocný cítí nesmírně zesláblý a unavený, a obvykle usíná. V mnoha případech
dochází k ruptuře parazity napadených červených krvinek vždy ve stejné fázi každého cyklu,
a horečka se tak dostavuje cyklicky každý druhý, třetí nebo čtvrtý den.
Plasmodium falciparum, vzhledem k tomu, že napadá červené krvinky různého stáří a tedy
masivněji, přináší mnohé komplikace navíc – ohrožení ledvin, zvětšení sleziny a postižení mozku,
v důsledku čehož dochází ke křečím nebo až kómatu. Destrukce krevních buněk vyvolává
hemolytickou anémii. Častými komplikacemi tohoto typu malárie bývají také ledvinné selhání
a žloutenka.
Skvrnitý tyfus
Skvrnitý tyfus je závažné infekční onemocnění, které je provázeno zimnicí, třesavkou, horečkou,
bolestmi hlavy a celého těla. Původcem je Rickettsia prowazeki. Projevuje se intenzivní bolestí hlavy,
zad a končetin, kašlem a zácpou, po nichž následuje vysoká horečka, zmatenost, vyrážka podobná
jako při spalničkách, vyčerpání, zeslabený puls a v mnoha případech i delirium. Bez léčby dochází
v důsledku septikémie, srdečního selhání, renálního (ledvinného) selhání nebo pneumonie k úmrtí.
Zdrojem nákazy je nemocný člověk, v jehož krvi jsou přítomny rickettsie. Nemoc je přenášena vší
šatní. Veš se infikuje po nasátí krve nemocného člověka. V jejím střevě se rickettsie namnoží a asi
za dva až šest týdnů se vylučují spolu s jejím trusem. Veš opouští nemocného a hledá nového
hostitele, na kterého může nákazu přenést. Infekční materiál vniká do kůže rankami po poštípání
nebo oděrkami z poškrábání. Vzácně může dojít k přenosu prachem obsahujícím trus infikovaných
vší. Branou vstupu infekce jsou buď dýchací cesty nebo spojivkový vak. Možný je taky přenos krví
pacienta.
Onemocnění není přímo přenosné z člověka na člověka. Pacient je infekční pro veš po dobu
horečnaté fáze onemocnění a ještě asi dva až tři týdny po návratu teploty k normálu. Inkubační doba
se pohybuje od jednoho do dvou týdnů, nejčastěji je dvanáct dnů.
Vhodným léčebným postupem je ústní aplikace antibiotik. Antibiotická léčba je podávána tak
dlouho, až dojde k vymizení horečky. Ochranná očkování se v poslední době neprovádí. Osoby ve
zvýšeném riziku, což je v případě odjezdu do oblastí výskytu, lze chránit antibiotiky po dobu pěti dnů.
Onemocnění se vyskytuje v chladnějších oblastech, kde lidé žijí ve zhoršených hygienických
podmínkách a jsou zavšivení. Z historického hlediska je toto onemocnění spojováno s válkami
a hladomorem. Nejčastější oblasti výskytu jsou v hornatých oblastech Mexika, v Jižní Americe, ve
střední a východní Africe a mnoha státech Asie.
60
Spavá nemoc
Vážné infekční onemocnění, vyskytující se především v tropické Africe, je způsobované
jednobuněčným parazitickým bičíkovcem Trypanosoma spavičná. Onemocnění má dvě formy, první
se vyskytuje v západní a centrální Africe a šíří se především z jedné osoby na druhou. Druhá forma
je „mírnější“ a je typická pro východní Afriku, kde postihuje především zvířata, ale může se přenést
i na člověka. Obě formy jsou na člověka přenášeny mouchou tse-tse. V lidském organismu se parazit
rozmnožuje a šíří se do krve, lymfatických uzlin, srdce a mozku.
U obou forem spavé nemoci se v místě kousnutí mouchou tse-tse objeví nejprve bolestivý otok.
Při nemoci běžné v západní Africe je průběh nemoci pomalý, s opakovanými záchvaty teplot
a zduřením lymfatických uzlin. Po několika měsících či letech dochází k rozšíření onemocnění do
mozku, způsobuje bolest hlavy, zmatenost, a nakonec těžkou malátnost (odtud název spavá nemoc).
Postižený se stává zcela pasivní, má pokleslá oční víčka a prázdný výraz v obličeji. Bez účinné léčby
nastává kóma a smrt.
Východoafrický typ nemoci má rychlejší průběh. Během několika týdnů se dostaví vysoká horečka,
a dříve než může být postižen mozek, dochází často k fatálnímu poškození srdce.
Trachomonáza
Infekční zánět oční spojivky a povrchové vrstvy rohovky, vyvolávané chlamydiemi. Šíří se přímým
kontaktem pravděpodobně i prostřednictvím much. Neléčené onemocnění vede ke komplikacím,
které mohou způsobit až oslepnutí. Výskyt je v rozvinutých zemích s vysokou úrovní hygieny vzácný,
ovšem naopak v rozvojovém světě se jedná o onemocnění časté a vzhledem k nedostupnosti
adekvátní léčby velmi závažné (nedostupnost antibiotik).
Tuberkulóza
Tuberkulóza (TBC) patří mezi nejstarší doložené nemoci a provází lidstvo v celé známé historii.
Tuberkulózní změny byly nalezeny i na kosterních pozůstatcích prehistorických lidí žijících před
8 000 lety. V průběhu 20. století, v důsledku zlepšujících se životních podmínek, systematického boje
proti tuberkulóze a hlavně po objevení a zavedení účinných antituberkulotických léků do klinické
praxe, postupně počet onemocnění TBC klesal až do konce 80. let dvacátého století. Tento pokles
vedl v některých zemích až k optimistickým úvahám o postupné eliminaci TBC. Od konce 80. let
došlo celosvětově znovu k pandemickému šíření onemocnění TBC v rozvojových zemích. Globální
incidence stoupá o 1 % ročně, především následkem rychlého vzestupu v subsaharské Africe.
V afrických zemích byl v devadesátých letech až 20% roční nárůst incidence.
Příčinou tohoto vzestupu byla pandemie HIV/AIDS, špatná socioekonomická situace v některých
zemích, migrace obyvatel, nedostatečná léčba a v neposlední řadě i útlum a podcenění programů
dohledu nad TBC. Celosvětově je zjišťováno téměř 9 milionů nových onemocnění ročně a asi
2 miliony úmrtí. Zhruba 95 % nových onemocnění a 98–99 % úmrtí na TBC je v rozvojových zemích.
Tuberkulóza (TBC) je celosvětově rozšířené infekční onemocnění způsobené tuberkulózními
bacily Mycobacterium tuberculosis komplex. TBC se přenáší vzduchem ve formě drobných kapének
o průměru od 1 do 5 µm, které vylučuje nemocný s plicní tuberkulózou při kašli, kýchání, mluvení nebo
zpěvu.
Tuberkulóza může postihovat různé orgány, ale nejčastější je plicní forma, která tvoří přibližně
85 % všech lokalizací.
61
Léčba musí být dlouhodobá (nejméně 6 měsíců), nepřerušovaná, léky musí být podávány vždy
v kombinacích a v adekvátních dávkách.
Výsledky léčby onemocnění vyvolaných senzitivními kmeny jsou velmi dobré. Léčebný problém
představují rezistentní kmeny. Nejzávažnější je rezistence na nejúčinnější antituberkulotika. Vysoký
výskyt rezistentních kmenů je v oblastech, kde se nedodržují zásady správného provádění léčby
tuberkulózy.
Vzhledem k výše uvedenému je TBC v rozvojovém světě nemocí s fatálními důsledky.
Žlutá zimnice
Infekční onemocnění krátkého trvání a různé závažnosti, způsobované virem přenášeným komáry.
V těžkých případech se projevuje zežloutnutím kůže – odtud název.
Za tři až šest dnů po nákaze se objevuje horečka a bolest hlavy, často spolu s nevolností
a krvácením z nosu. Typické je, že navzdory zvýšené teplotě je srdeční frekvence velmi pomalá. Ve
většině případů dochází k uzdravení během tří dnů.
U zbylé části těžších forem onemocnění je teplota zvýšena výrazněji a projevuje se též intenzivní
bolest šíje, zad a dolních končetin. Poškození také rychle zasahuje játra a ledviny, způsobuje
žloutenku a renální (ledvinné) selhání. Následovat může období výraznější agitace, vedoucí až ke
komatu a někdy úmrtí.
Proti viru žluté zimnice neexistuje žádný lék, léčba se zaměřuje na udržení krevního objemu.
Prognóza je většinou dobrá, komplikace jsou poměrně vzácné. K recidivám nedochází a jednou
prodělané onemocnění poskytuje celoživotní imunitu. Nicméně asi 10% postižených osob na
následky onemocnění umírá.
62
Příloha č. 4
Informace k workshopu Chudoba
Již více než šedesát let uplynulo od chvíle, kdy byly na konferenci v americkém místečku Bretton
Woods založeny Mezinárodní měnový fond a Světová banka. Rozhodující slovo při jednání patřilo
zástupcům angloamerických mocností, zaštítěným postavou světoznámého ekonoma lorda Keynese.
Pro lidi z více než sedmdesáti zemí, kteří na vlastní kůži pocítili působení stabilizačních opatření
a programů strukturálních úprav (SAPs), iniciovaných během posledních dvaceti let Světovou
bankou, žádné z výročí brettonwoodských institucí neznamenalo důvod k oslavě. Naopak, od Nigérie
po Jamajku slovo „Sap" vstoupilo do hovorové řeči jako synonymum ekonomické mizerie. Na hony
vzdáleny tomu být podněcovateli globálního ekonomického růstu a stability, jak předpovídal lord
Keynes, banka a fond jsou dnes hlavní příčinou stagnace a vratkosti, sužujících světovou ekonomiku.
Na počátku celosvětové dlužní krize v první polovině osmdesátých let se zemím třetího světa
dostalo ubezpečení, že „strukturální úpravy" prosazované příslušnými programy představují
nezbytnou podmínku pro trvalý růst a ekonomickou stabilitu. Hrozba odříznutí od zahraničních
finačních zdrojů přiměla většinu zemí přistoupit na bolestivá opatření požadovaná bankou a fondem.
Bez dostatečného množství peněžních prostředků by totiž nemohly splácet narůstající dluhy, které
si nadělaly v úvěrové horečce sedmdesátých let u soukromých západních bank.
Mezi opatření, která jednotlivé země v rámci programů strukturálních úprav musely přijmout,
obvykle patřilo:
? snižování vládních výdajů, zejména na sociální účely
? snížení či zastavení růstu mezd
? privatizace státních podniků a deregulace ekonomiky
? odstranění či snížení ochrany domácího trhu a méně omezení aktivit zahraničních investorů
? postupné znehodnocování místní měny za účelem dosažení exportní konkurenceschopnosti
Ve snaze čelit sílící kritice vydala v roce 1994 Světová banka zprávu, ve které tvrdila, že africké
země, poctivě se řídící předpisy SAPs, vykazují vyšší ekonomický růst. Zpráva se však ukázala být
klasickým metodologickým cvičením v manipulaci s bezvýznamnými statistickými rozdíly
k ideologickým účelům. Organizace The Real World vzápětí odpověděla výmluvným protipříkladem:
Mali, jeden ze vzorných afrických žáků banky a fondu, první realizovala všechny klíčové prvky
strukturálních úprav včetně masivního krácení mezd, znehodnocení měny a likvidace státních
podniků, avšak bez jakéhokoli výsledku. Naopak: kupní síla obyvatel se od počátku úprav snížila
o 117 % a lidé nakonec v únoru 1994 se svými protesty „proti SAP" vyšli do ulic, začali stavět barikády
a plenit domy.
K podobnému demaskování jiného „vzorného" programu strukturálních úprav došlo v Mexiku.
Domorodí zapatističtí rebelové v Chiapasu upoutali pozornost celého světa nejen ke svému známému
boji proti Severoamerické dohodě o volném obchodu (NAFTA), ale také k šokujícím důsledkům
strukturálních úprav: dvacet procent lidí nemá zaměstnání, čtyřicet procent pracuje v nevyhovujících
podmínkách a bez dostatečného ohodnocení, více než polovina populace živoří pod hranicí bídy,
všude vládne nespokojenost.
Strukturální úpravy vlastně selhaly v tom, v čem podle technokratů z banky a fondu měly uspět:
v podpoře ekonomického růstu, stabilizaci zahraničních účtů a snížení chudoby.
Na rozdíl od pozitivního hodnocení výsledků strukturálních úprav v Africe, vydaných bankou,
vyzněla dříve publikovaná zpráva MMF poněkud odlišně. V tomto celkovém průzkumu působení
strukturálních úprav po celou dobu jejich existence se uvádí, že „míra růstu v zemích, které
uskutečňují strukturální úpravy, se významně snižuje v závislosti na změně v zemích, které SAPs
nepodstupují". Nedogmatické ekonomy nemohlo podobné zjištění překvapit. Strukturální úpravy totiž
63
postavily třetí svět před hlavolam, s kterým se musely potýkat i zralé průmyslové ekonomiky v období
velké hospodářské krize a jehož řešení nakonec lord Keynes nalezl ve zvýšení poptávky. Ekonomiky
vystavené strukturálním úpravám uvízly v pasti nízkých investic, zvýšené nezaměstnanosti, zkrácení
sociálních výdajů, kdy snížená spotřeba a nízká výroba společně vytvářejí začarovaný cyklus
stagnace a úpadku místo zázračného kruhu růstu, rostoucí zaměstnanosti a rostoucích investic,
předpovídaných původně v teorii Světové banky.
Vzdor globálním úpravám břímě dluhu třetího světa vzrostlo ze 785 miliard dolarů na počátku
dlužní krize na téměř 1,5 bilionu v roce 1993. Třicet šest ze čtyřiceti sedmi afrických zemí se podrobilo
strukturálním úpravám v režii fondu a banky, přesto zahraniční dluh kontinentu dosáhl v roce 1994
výše 110 % jeho HDP.
Půjčky od Světové banky a MMF na strukturální úpravy měly zadluženým zemím umožnit splácet
západním komerčním bankám úroky z krátkodobých půjček. Banka a fond poté aplikovaly
neúprosnou politiku úprav, které měly zemím zajistit prostředky ke splácení středně- a dlouhodobých
půjček. Zaměřením produkce na export měly zadlužené země získat devizy, které by mohly vyrovnat
zahraniční dolarový dluh.
Tato politika byla nesmírně úspěšná. Z třetího světa se díky ní podařilo přesunout ohromné
množství finančních prostředků do komerčních bank – mezi lety 1984 a 1990 šlo o částku 178 miliard
dolarů. O této rozsáhlé dekapitalizaci Jihu jeden z bývalých výkonných ředitelů Světové banky
prohlásil: „Od doby, kdy konquistadoři plenili Latinskou Ameriku, svět neviděl proudit tak velké
bohatství tímto směrem."
Jestliže strukturální úpravy nevedly ani k růstu, ani k odepsání dluhu, pak určitě vedly ke
zintenzivnění chudoby. Podle Enrique Iglesiase, ředitele Interamerické rozvojové banky, je výsledkem
SAP „rozsáhlé zrušení pokroku dosaženého v šedesátých a sedmdesátých letech." Množství lidí,
žijících v chudobě, vzrostlo ze 130 milionů v roce 1980 na 180 milionů na počátku devadesátých let.
SAPs přispěly též ke zhoršení již tak velmi nerovnoměrné distribuce příjmů, takže nejbohatších 20 %
obyvatel latinskoamerického kontinentu vydělává 20-krát více než 20 % nejchudších.
V Africe se strukturální úpravy staly ústředním pojítkem začarovaného kruhu, jehož dalšími články
jsou občanské války, sucha a prudký pokles cen místních výrobků určených na export na
mezinárodních trzích. Dvě stě milionů lidí z šesti set devadesáti milionů obyvatel celé Afriky žije pod
hranicí chudoby.
Politika strukturálních úprav podporovaná Světovou bankou a MMF výrazně přispěla k devastaci
životního prostředí ve třetím světě. Tlak, který zde instituce vyvinuly na zvýšení množství devizových
prostředků, potřebných ke splácení zahraničního dluhu, vedl k nevídané exploataci a vývozu surovin.
V Ghaně, považované za „hvězdnou žačku" banky a fondu, se vláda rozhodla zintenzivnit komerční
lesní hospodaření. V letech 1984 až 1987 více než zdvojnásobila produkci dřeva, čímž urychlila
destrukci již tak silně zredukované plochy lesů, pokrývající dnes méně než 25 % původní rozlohy.
Podle posledních předpokladů se země brzy z exportéra dřeva stane jeho dovozcem.
Světová banka považuje za jednu z nejdůležitějších příčin degradace životního prostředí chudobu:
„Farmáři lační půdy obdělávají k erozi náchylné svahy kopců a stěhují se do oblastí deštných pralesů,
kde však vyklučené oblasti rychle ztrácejí úrodnost a po několika málo letech jejich výnosnost prudce
klesá". Banka jaksi opomíná uvést, že mezi prvotní příčiny chudoby, tedy i ekologické degradace, patří
právě strukturální reformy. Studie World Resource Institute uvádí, že prudká ekonomická redukce,
vyvolaná úpravami podle plánů Světové banky, přiměla v osmdesátých letech chudé venkovany
přestěhovat se do volně přístupných lesů, k vodním předělům a umělým rybím líhním, a vytěžit je.
64
Inspirace k ppt prezentaci
(na přiloženém CD)
Krátkodobý růst – propad
Následkem přílivu investic do rozvojových zemí byl rychlý krátkodobý růst, který však vyústil
v hluboký propad, když se kapitál (spekulativní) ze země stáhl a zanechal za sebou sociální
a ekonomickou katastrofu. Např. takzvaní asijští tygři – Malajsie a Thajsko – vzorní žáci MMF a SB.
Naopak v zemích, které se neřídily radami MMF a otevíraly své trhy zahraničním investorům postupně
(tzn. poté, co byla vytvořena dostatečná institucionální struktura a pravidla trhu), k takovému poklesu
nedošlo nebo se s ním dokázaly snadněji vyrovnat. (Čína, Tchaj-wan)
Základem problému je podle mnohých ekonomů právě neoliberální ideologie, která vychází
z předpokladu, že samotný přechod k volnému trhu vyřeší existující problémy.
Tento přístup vede k tomu, že jsou všem zemím předepisovány stejné recepty co nejrychlejší
liberalizace, co nejširší privatizace a omezení výdajů rozpočtu bez ohledu na specifický kontext dané
země.
Mezinárodní instituce v rámci tohoto přístupu předepisují rozvojovým zemím postupy, které nejsou
ve vyspělých zemích užívány a ani by pro své katastrofální dopady nezískaly politickou podporu
veřejnosti.
Zadlužení
Půjčky rozvojovým zemím, které měly nastartovat rozvoj a hospodářský růst, často vyústily
v kolotoč zadluženosti. Řada zemí nemůže kvůli splácení dluhů investovat do vlastního rozvoje.
Uvádí se, že za každý dolar z bohatého Severu poskytnutý v rámci půjček rozvojovým zemím se
zpět vracejí dolary dva v podobě zisku nadnárodních korporací a splátek úroků z dluhu.
Mosambik – částka vydávaná na splacení dluhu je větší než peníze investované do zdravotnictví
a vzdělávání. Polovina těchto peněz, které Mosambik splácí bohatému Severu, by stačila na
záchranu 300 dětských životů denně.
Keňa
Jako příklad lze uvést situaci v Keni. Ta zákony světového trhu osvobozeného od importních
a exportních omezení pocítila u kukuřice, pšenice a cukru. Do konce 80. let byla země v produkci
základních potravin soběstačná. V roce 1992 se už 19% národní spotřeby obilnin dováželo. V letech
1993-94 nastal vzhledem k suchu nedostatek potravin. Bída se stala vstupní branou pro mezinárodní
agrární byznys. Import kukuřice stoupl dvaapůlkrát, import pšenice o polovinu, spotřeba cukru se
kryla dovozem ze 40%. Převážně se jednalo o vysoce subvencované zemědělské produkty
z Evropské unie a USA. I když Keňa v následujícím roce zažila rekordní sklizeň, vnitřní trh dále
zaplavovaly importované plodiny. Valorizací keňského šilinku se domácí produkty oproti
importovaným zdražily. Cena kukuřice a pšenice klesla o polovinu a byla tak nižší než vynaložené
náklady. Zatímco se trh otevřel pro subvencované zemědělské produkty z průmyslově vyspělých
zemí, v Keni se škrtaly subvence na hnojiva, státní podpora a poradenství pro malozemědělce se
zredukovaly. Důsledkem toho bylo, že přebytky z průmyslově vyspělých států zvítězily
v konkurenčním boji nad keňskými zemědělci. Pěstování kukuřice jako základní potraviny pro místní
trh se stalo ztrátovým podnikem. Příjmy ze zemědělské výroby se snížily, chybí motivace,
malozemědělci chudnou. Na zajištění potravin pro obyvatelstvo se zapomíná.
65
Námitka: Pokud si někdo půjčí peníze, měl by je vrátit
MMF a SB často půjčovaly autoritářským a diktátorským režimům, které z půjček financovaly spíš
vlastní armádu než potřeby svých obyvatel. Otázka by tedy měla znít:
Kdo je v tomto případě zodpovědný za dluh?
Obyvatelé, kteří neměli žádný vliv na vládní rozhodování, nebo banka a fond, které půjčovaly
peníze zkorumpovaným vládám a politikům?
Doktrína ohavného dluhu
Pochází z konce 19. století, kdy vláda USA odmítla uznat kubánské zahraniční dluhy poté, co
ostrov ovládla ve španělsko-americké válce. Americké úřady argumentovaly tím, že dluh nevznikl ve
prospěch kubánského lidu, ani s jeho souhlasem a že zahraniční dluhy pomáhaly financovat jeho
útisk.
Řádně fungující finanční trhy vyžadují, aby věřitelé nesli následky neopatrného úvěrování.
Představa, že by se věřitelům měly vrátit všechny peníze vždy a bez ohledu na to, kolik a komu
půjčují, je neobhajitelná. Současné a budoucí vlády by se měly na doktrínu ohavného dluhu odvolat
a uznat pouze takové dluhy, u kterých by se dalo prokázat, že vznikly jako finanční podpora domácích
investic s dobrým úmyslem nebo veřejné spotřeby.
Nebude-li možné dohledat, jak byly peníze využity, bude se muset uzavřít, že se přesunuly do
soukromých kapes.
Problém je, že věřitelé by mohli odepřít nové půjčky vládám, které budou mít tu drzost neuznat
ohavné dluhy. Dnes ovšem finanční toky směřují z Afriky k věřitelům, nikoliv naopak. Z krátkodobého
pohledu ušetří africké země, když tento odliv zastaví. V dlouhodobém horizontu selektivní odmítnutí
dluhů přinese prospěch jak příjemcům úvěrů, tak věřitelům, neboť prosadí odpovědnější praxi
úvěrování.
Nespravedlivé nastavení podmínek obchodu
Politika mezinárodních finančních institucí, především WTO, se na ekonomických problémech
rozvojových zemí podílí tím, jak nastavuje podmínky obchodu.
V rámci programu strukturálních úprav bylo řadě zemí doporučeno orientovat ekonomiku, zvlášť
zemědělství, na vývoz. Počítalo se s tím, že v rámci WTO dojde také k liberalizaci obchodu se
zemědělskými produkty. Bohužel bohaté země, jako USA, země EU, Japonsko, Austrálie, Nový
Zéland, dotují svoje zemědělství, a jejich zemědělci jsou tak schopni prodávat produkty za cenu nižší,
než jsou náklady na jejich produkci.
Odhaduje se, že rozvinuté země dotují své zemědělce částkou 350 miliard dolarů ročně. V rámci
EU je každá kráva dotována částkou 2 eura denně, což je více než příjem zhruba dvou miliard lidí
na této planetě. Chudé země nejsou schopny konkurovat na světových trzích dotované produkci
a zemědělci (kteří tvoří až 70% populace v rozvojových zemích) se často ocitají pod hranicí chudoby.
Bohaté země své dotace zrušit nechtějí a chudé si je nemohou dovolit.
Uživatelské poplatky a škrty ve vládních výdajích
Uživatelské poplatky – školné, spoluúčast ve zdravotnictví – Keňa 79% (ČR 9% ???)
66
Například v Malawi v roce 1994 po zavedení malých poplatků za školy klesl počet žáků o 50%.
V Keni byly na popud MMF a SB zavedeny poplatky na klinice pohlavních chorob. Počet žen,
které využívaly její služby, klesl o 65% a počet mužů o 40%. Takováto situace jen zhoršuje stav
epidemie HIV/AIDS.
V Zimbabwe byly zdokumentovány případy dívek, které se uchýlily k prostituci, aby mohly platit
poplatky za školu.
Na druhé straně – když Uganda zrušila poplatky za základní školy, počet dětí, které je navštěvují,
stoupl z 50% na 90%.
Privatizace
V Bolívii navrhly MMF a SB privatizaci vodohospodářství a vodní sítě byly prodány nadnárodní
společnosti Bechtel. Cena vody okamžitě několikanásobně stoupla na úroveň, kterou si řada obyvatel
nemohla dovolit. Protesty vyústily v téměř celonárodní povstání a bolivijská vláda byla nucena
smlouvu se společností Bechtel přehodnotit. Tato firma následně žalovala Bolivii za ušlý zisk.
Násilné přesidlování obyvatel
Řada projektů SB (přehrady, elektrárny) zahrnovala násilné přesidlování statisíců obyvatel bez
adekvátní náhrady.
Např. v roce 1994 schválila SB 25 projektů, které zahrnovaly přesídlení 460 000 lidí.
Extrémní chudoba
Země, které se potýkají se splácením obrovských dluhů si nemohou dovolit poskytovat prostředky
na sociální, zdravotnické nebo ekologické potřeby svých obyvatel. Logickým následkem je úpadek
těchto sektorů, extrémní chudoba a přesný opak toho, co by slovo rozvoj mělo znamenat, tedy
zlepšení kvality života obyvatel. Propast mezi světem bohatých a chudých se prohlubuje.
Dětská práce, nedodržování dohod ILO
Obchodní dohody neberou v úvahu, za jakých podmínek vznikají produkty, se kterými se
obchoduje, zda je při jejich produkci využíváno dětské práce, práce otroků či zda jsou dodržovány
mezinárodní pracovní standardy.
Lidská práva jsou zneužívána jako nástroj nátlaku a vydírání. Nadnárodní firmy bez skrupulí
využívají otřesných pracovních podmínek, které popírají deklaraci lidských práv i všechny základní
konvence Mezinárodní organizace práce a vlády bohatých zemí k tomu mlčí.
Když ovšem jde o omezení dovozu z rozvojových zemí, jsou konvence ILO vhodným nástrojem.
Jestliže nechceme pomoci nějaké zemi v krizové situaci, je výmluva na lidská práva tou nejvhodnější.
Pokud se ovšem jedná o podporu diktátorskému režimu, která je pro nás ekonomicky či jinak
zajímavá, jdou lidská práva stranou.
Na 70% kakaa pochází z oblastí, kde je běžná práce dětských otroků. Osmileté dívce, která
12 hodin denně otročí na kakaových plantážích Pobřeží slonoviny, je jedno, že tato země ratifikovala
všechny základní konvence ILO, stejně jako je to jedno firmám Nestlé (Orion) a Kraft Foods (Figaro),
které díky této práci mohou dodávat do našich supermarketů laciné čokolády s vysokými zisky.
67
Co mají společného Michael Jordan a Vietnamka Le Thi? Oba pracují pro Nike. Tím ovšem vše
společné končí. Zatímco Jordan dostal v roce 2000 za reklamu, která ho nestála žádné úsilí, dvacet
milionů dolarů, vydělala Le Thi ve stejném roce s velkým pracovním vypětím necelých pět set dolarů
v továrně kompletující sportovní obuv Nike v jedné z mnoha exportních zpracovatelských zón.
A koncern Nike měl v roce 2003 obrat ve výši šest a půl miliard dolarů, následován konkurenčními
koncerny Reebok a Adidas.
V Indonésii, Číně, Mexiku, ve Vietnamu, na Filipínách a leckde jinde se objevují exportní
zpracovatelské zóny, které se stávají hlavními výrobci oděvů, hraček, obuvi, elektroniky, strojních
zařízení a dokonce i automobilů.
Zóna je nezdaněnou ekonomickou enklávou neprodyšně oddělenou od působnosti místních úřadů.
Je to oblast, kterou zboží pouze neprochází, ale je v ní skutečně vyráběno, kromě toho v ní neexistují
dovozní ani vývozní cla a často ani daně z příjmu nebo z majetku. Myšlenka, že by exportní
zpracovatelské zóny mohly pomoci ekonomikám třetího světa, se objevila už v roce 1964, kdy
ekonomická a sociální rada OSN přijala rezoluci schvalující tyto zóny jako prostředek k podpoře
obchodu s rozvojovými zeměmi. Realizace tohoto projektu ovšem dlouho vázla, dokud na počátku
80.let minulého století Indie nevyhlásila pětileté daňové prázdniny pro společnosti, které levně
vyráběly v tamních exportních zpracovatelských zónách. A tím nastal neuvěřitelně rychlý rozmach
zpracovatelských zón. Mezinárodní organizace práce (ILO) tvrdí, že celkem je na světě nejméně 850
zpracovatelských zón a zaměstnávají zhruba 27 milionů lidí.
Za branami těchto zón se nacházejí továrny, kde dělníci a dělnice kompletují výrobky našeho
světa značek – sportovní boty Nike, pyžama Gap, počítačové monitory IBM, jeansy Old Navy atd.
Ovšem na rozdíl od našeho západního světa, kde značky září ve svých samostatných obchodech či
přímo obchodních palácích, zde jakoby značky neexistovaly, často se vyrábějí ve stejných továrnách,
lepí je titíž dělníci, sešívají a pájí je na stejných strojích. Výroba je koncentrovaná a izolovaná
v podobě stoprocentní produkce za velmi nízké ceny.
Dílny bez oken postavené z laciného plastu a hliníkového plechu, docházkové lístky zaručující,
že se z každého dělníka „vytěží“ maximum práce a z každého dne se vymáčkne maximální počet
pracovních hodin. Jediný ventilační systém většiny těchto továren jsou otevřené dveře. Surové tresty,
ponižování a urážky jsou na denním pořádku. Stát na slunci, v poledním vedru běhat okolo továrny,
klečet před představenými, strpět zalepení pusy, když člověk „moc mluví“, smět se během jen dvakrát
napít vody a jít jen jednou na toaletu, strpět těhotenské testy při přijetí do práce, smlouvy na jeden
měsíc u žen (vyloučení těhotných žen z pracovního procesu). Pracovní doba je ve všech zónách
velmi dlouhá , např. na Srí Lance je to čtrnáct hodin, v Indonésii dvanáct hodin, v Číně šestnáct hodin
a na Filipínách dvanáct hodin. V Číně byly zdokumentovány případy třídenních směn, kdy byli
zaměstnanci nuceni spát pod stroji. V Hondurasu zase aplikovali zaměstnancům injekčně amfetamin,
aby je udrželi po dobu osmačtyřiceti hodinových maratónů v bdělém a aktivním stavu, když bylo
potřeba dokončit a v šibeničním termínu odevzdat mimořádně velkou zakázku.
Mzdy se pohybují pod hranicí životního minima a práce je jednotvárná a nekvalifikovaná. Zóny
prostupuje strach. Zóna je nezdaněnou ekonomickou enklávou neprodyšně oddělenou od působnosti
místních úřadů. Vláda se bojí, že o továrny placené ze zahraničí přijdou, továrny se bojí, že přijdou
o své značkové odběratele, a zaměstnanci se bojí, že přijdou o svou nestálou práci.
Myšlenka zakládání těchto zón vychází z teoretického předpokladu, že přilákají zahraniční
investory, kteří se rozhodnou v zemi zůstat a doposud oddělené montážní linky zón se změní v oblast
trvalého rozvoje zajišťující transfer technologií a podporu domácího průmyslu. Vlády chudých zemí
tak nabízejí daňové prázdniny, značně volná pravidla a služba ozbrojených složek ochotných
a schopných zlikvidovat případné dělnické nepokoje. K tomu přihodí vlastní národ a jedna přes
druhou snižují mzdové minimum, čímž zahraničním podnikům umožní platit místním zaměstnancům
méně, než kolik činí reálné životní náklady.
68
Mnozí zaměstnanci takovýchto továren žijí v chatrčích na okraji města (slumech). Jejich životní
úroveň je velmi nízká. Většinu svého výdělku utratí za nájem a stravu a na podporu svých rodin
někde na venkově jim už téměř nic nezbývá. Nikdo z místních dělníků a dělnic si nemůže ani nechat
zdát o tom, že by si mohli někdy koupit zboží, které vyrábějí. Tím pádem odpadá i jakákoliv stimulace
domácí ekonomiky. A na případný návrat domů také nezbývá. Shodně vypovídají, že do města přišli
za prací hlavně kvůli podpoře svých rodin na venkově a nakonec zjišťují, že i chudý život na venkově
byl lepší a bohatší. Takto se stali vazaly nadnárodních korporací, oběťmi porušování lidských práv
a navíc přetrhali své sociální vazby s domovem a svojí rodinou.
Argumenty některých obhájců globalizace, že lepší nějaká práce než žádná a alespoň nějaké
peníze než žádné neobstojí. Protože pokud příjem člověka není dostatečný natolik, aby uspokojil
základní životní potřeby, dostává se do spirály chudoby, ze které není úniku. Nejdříve masová
migrace z venkova do měst za prací a pak následující hospodářská krize působí sociální erozi vztahů
a soudržnosti rodin. Sociální jistoty se rozpadají stejně jako materiální. Děti mizí ve světě drog,
prostituce a kriminality, žijí v pouličních ganzích a možná se někdy vrátí domů. A nebo taky ne.
Zhrubnutí vztahů, zpustošení sociálních vazeb, vyhoření citů jsou statisticky nepodchycené sociální
náklady spirály růstu chudoby a ekonomického vykořisťování, které postihují celý rozvojový svět.
Na světě je v současné době 27 milionů otroků !!!
69
Komparativní výhody
Mnohým zemím bylo doporučeno, aby svou produkci soustředily na vývoz podle zásady
komparativních výhod, tedy aby produkovaly několik málo komodit, ve kterých mají výhodu (například
země Latinské Ameriky kávu nebo banány). Ceny těchto produktů na světových trzích jsou velice
nestabilní a jejich prudký pokles uvrhl mnoho lidí do chudoby.
Navíc tyto plodiny nemohou zpracovávat, takže levně vyvážejí surovinu a draze nakupují hotový
výrobek díky přidané hodnotě. Například EU nepěstuje kávu a je přitom jejím největším výrobcem.
Kritika ekologických dopadů
Ekologové kritizují MMF, SB a WTO ohledně ekologických dopadů jejich projektů a za neochotu
tyto problémy řešit. Mezinárodní finanční instituce podle kritiků podporují růst kvantity (HDP) spíše
než kvality životního prostředí.
Součástí programu strukturálních úprav je snižování vládních výdajů na životní prostředí
a ekologické projekty. To spolu s podporou růstu a často neexistencí kvalitních zákonů chránících
životní prostředí, mají tyto úpravy často katastrofální důsledky. MMF podporuje zahraniční investice,
ale nevyžaduje ekologické standardy, takže korporace operující v rozvojových zemích často používají
ekologicky škodlivé technologie, což by si doma nemohly dovolit.
Ekologická problematika není prioritou MMF, takže nemá ani potřebné množství odborníků
z oblasti ekologie. Takovou bezohlednou politikou MMF přispívá k neudržitelnosti globálního systému.
SB podporuje projekty zahrnujíc fosilní paliva spíše než obnovitelné zdroje. Často v minulosti
podporovala megalomanské projekty – elektrárny a přehrady. Obrovské projekty v Brazílii, Indii a jinde
narušily křehké pralesní ekosystémy i lidská společenství, která v nich žila. Jsou známy případy, kdy
SB v rámci svých projektů podporovala „vývoz“ toxického odpadu do rozvojových zemí. Země nemají
dostatek zákonů, které by chránily jejich životní prostředí. Investoři toho zneužívají a používají
ekologicky škodlivé technologie při těžbě dřeva a nerostných surovin.
Obchod je nadřazen ochraně životního prostředí. Obchod a zisk podle ekologů převažují nad
zájmy lidí a planety Země.
Kritika moci a rozhodovacích procesů
Zástupci mnoha nevládních organizací a politici řady rozvojových zemí vyjadřují přesvědčení, že
mezinárodní finanční instituce zastupují zájmy rozvinutých zemí a některých vlivných nadnárodních
koncernů na úkor rozvojových zemí a životního prostředí.
V případě MMF a SB je kritika dána faktem, že rozvinuté země mají v těchto institucích absolutní
většinu. Ti kdo mají zisky z jejich politiky nejsou rozvojové země, ale rozvinuté země a nadnárodní
korporace
Rozhodovací procesy v těchto institucích nejsou transparentní a nejsou podrobeny demokratické
kontrole veřejnosti. Na jednání MMF a SB mají přístup většinou pouze premiéři a ministři financí
jednotlivých zemí. Kritika MMF se zaměřuje na nedostatek otevřenosti. Sekretariát MMF
v Washingtonu pracuje neveřejně, jen neochotně sděluje podrobnosti o svých analýzách a způsobu,
jakým došel k jednotlivým závěrům. Na jednu zemi připadá v MMF asi sedm ekonomů, což je dle
kritiků příliš málo na to, aby se získal celkový přehled o aktuálním dění.
70
WTO je sice teoreticky institucí, kde se rozhoduje konsenzuálně, praxe je však velmi často
naprosto odlišná. Proces vytváření dohod se často odehrává za zavřenými dveřmi a přístup mají
pouze země rozvinuté – USA a EU. Na jejich přípravě se mnohdy podílejí nadnárodní společnosti,
které mají zájem na zisku z předkládaných dohod. Zástupci rozvojových zemí dostanou často na stůl
dokument, na jehož analýzu nemají dostatek času, s tím, že ho mají schválit.
Zrušit nebo zachovat?
Zrušit a nahradit jinými institucemi – radikální kritici volají po úplném zrušení MMF, SB WTO
a nahrazení jinými institucemi, menšími či regionálními, které by byly podrobeny veřejné kontrole
spadaly by pod rámec OSN
Radikální reforma – měla by se změnit celá architektura světových finančních institucí. MMF by
se měl více soustředit na svůj původní účel: pomáhat v nejtěžších krizových případech. SB by se měla
razantně zaměřit na snižování chudoby především v nejchudších zemích světa.
Umírněná reforma – věří v to, že MMF, SB a WTO dělají dobře svojí práci a že je potřeba upravit
některé programy, případně začít klást větší důraz na sociální a ekologické projekty.
Zachování a posílení – zástupci tohoto přístupu nevidí jinou možnost, jak řídit globální ekonomiku
než prostřednictvím MF, SB a WTO, a to ještě silnějších, než jsou nyní.
71
Slovníček pojmů
GATT – Všeobecná dohoda o clech a obchodu – upravovala obchodní vztahy mezi zeměmi, které
ji ratifikovaly. Soustředila se na snižování dovozních cel a dalších přímých barier obchodu. Neměla
možnost postihovat státy, které dohodu porušovaly.
WTO – Světová obchodní organizace – závazný systém dohod. Pokud člen WTO poruší pravidla
dohodnutá v rámci této organizace, mohou je ostatní členové žalovat a požadovat finanční náhradu.
Mezinárodní banka pro obnovu a rekonstrukci – tato část Světové banky půjčuje peníze zemím
středně rozvinutým a rozvojovým za výhodnějších podmínek než na komerčních trzích. Hlavní
oblasti, na kterou se zaměřuje, je rozvoj hospodářské infrastruktury, jako například silnice, doly,
továrny či elektrárny a přehrady.
Mezinárodní rozvojová agentura – poskytuje bezúročné půjčky vládám těch nejchudších zemí
na odstraňování chudoby, ekologické programy či programy udržitelného rozvoje. Přestože se jedná
o půjčky nejchudším zemím, banka často požaduje Program strukturálních úprav (SAP) jako
podmínku pro udělení půjček.
Mezinárodní finanční korporace – spolupráce se soukromým sektorem.
Multilaterální pojistná agentura – vytváření příznivých podmínek pro zahraniční investice
v rozvojových zemích. Poskytuje nekomerční pojištění firmám, které podnikají v rozvojových zemích
a mají strach z politických a jiných faktorů, které by mohly ohrozit návratnost jejich investic.
Centrum pro urovnávání investičních sporů – řešení sporů vzniklých v oblasti investic.
72
Příloha č. 5
AFRICKÁ VESNICE - PRAVIDLA HRY
Vaše skupina teď představuje africkou domorodou vesnici. Vaším úkolem bude osazovat pole
různými plodinami. Cílem hry je získat v jejím průběhu co nejvíce hracích kamenů (fazolí apod.).
Sázejte uvážlivě, neboť na vašem rozhodnutí bude záviset osud a prosperita vesnice. Mějte na
paměti, že obecně platí: „čím méně potravin vyprodukujete, tím větší budou rizika přežití vaší vesnice
po dobu trvání hry.“ Úroda se pro zjednodušení vyjadřuje v „potravních jednotkách“ (dále jen
jednotkách).
1. Dobře prostudujte tabulku č. 1 „výnosy plodin“ uvedených plodin (viz druhá strana) a do hracího
formuláře naplánujte sadbu na první rok. To se pak opakuje v každém kole (roce). Hra má celkem
4 - 8 kol (dle času a potřeby).
Při plánu sadby dodržujte následující pravidla:
každá vesnice vlastní přesně 10 polí
na těchto polích musí pěstovat nejméně tři druhy plodin
nejméně dvě z těchto polí musí být osázeny luštěninami (sójou či hrachem), které jsou důležitým
zdrojem bílkovin
Nevyplatí se nechat pole ladem (neosetá), protože se to neprojeví jejich vyšší úrodností
v příštím roce!
2. Když mají všechny vesnice zaseto, vedoucí hodem kostky určí, zda byl rok vlhký či suchý či
extrémní. Padne-li na kostce liché číslo, je rok suchý, padne-li číslo sudé, je rok vlhký. Padne-li
č. 1, je rok extrémně suchý (požáry) a všechny vesnice si v kolonce „vliv náhod“ odečtou 20
jednotek (jinak je úroda stejná jako v suchém roce), padne-li č. 6, je rok extrémně vlhký (povodně)
a všechny vesnice si také odečtou 20 jednotek v kolonce „vliv náhod“ (jinak je úroda stejná jako ve
vlhkém roce).
3. Podle klimatických podmínek daného roku vypočítejte s pomocí tabulky č. 1 „výnosy plodin“
(viz druhá strana pravidel) úrodu jednotlivých polí a součet zapište do políčka celková možná
produkce ve hracím formuláři.
Např. má-li vaše vesnice zasazeno 5 polí cassavy, 2 pole kukuřice a 3 pole hrachu a padne-li na
kostce číslo 3 (lichá = suchý rok), pak z polí cassavy získáte 180 jednotek, z polí kukuřice 60 jednotek
a z polí hrachu 120 jednotek. Celková možná produkce je tedy 360 jednotek.
4. Vytáhněte si „kartu náhod“ a zapište si ztráty (se znaménkem minus) či přírůstky (se
znaménkem plus) do kolonky vliv náhod hracího formuláře.
5. Ztráty z podvýživy a nemocí jsou určeny již z minulého roku, pouze v prvním kole (roce)
mají všechny vesnice tyto ztráty ve výši – 50 jednotek. (blíže viz bod 8)
6. Zásoby z minulého roku můžete vytvářet pouze v případě, že jste v uplynulém roce měli
v kolonce skutečné množství potravy více než 500 jednotek. V jednom roce je možné uložit jen tu
část potravních jednotek, kterou máte nad 500. Zásoby v prvním roce jsou pro všechny vesnice 0
7. Nakonec vypočítejte skutečné množství potravy vyprodukované v daném roce podle vzorce:
skutečné
množství
potravy
=
celková
možná
produkce
+
-
vliv náhod
-
ztráty
z podvýživy a
nemocí
z minulého
roku
+
zásoby
z minulého
roku
Dle hodnoty „skutečného množství potravy“ bude jednotlivým vesnicím přidělen odpovídající počet
hracích kamenů (dle hodnotícího sloupku v tabulce č. 2). Např.: pokud je vaše skutečné množství potravy
v aktuálním roce 360 jednotek, získáte 3 hrací kameny, pokud 250, nezískáte žádný hrací kámen.
73
8. Vesnice, která v daném roce má skutečné množství potravy 200 až 250 jednotek, si může
vytáhnout „kartu pomoci“ – případný zisk si hned připočte ke skutečnému množství potravy aktuálního
roku a pokračuje ve hře. Vesnice, která má v daném roce v kolonce skutečné množství potravy méně
než 200 jednotek, zaniká. Ve hře pokračuje dál, ale za cenu ztráty všech doposud získaných hracích
kamenů.
9. Ztráty z podvýživy a nemocí pro příští rok vypočítáte ze skutečného množství potravy, a to
s pomocí tabulky „vliv podvýživy a nemocí“ (na druhé straně pravidel). Ztráty převedené do potravních
jednotek vyjadřují fakt, že nemocní a podvyživení nemohou vyprodukovat tolik potravy jako zdraví,
a to se zákonitě projevují nižší úrodou. Např.: pokud je vaše skutečné množství potravy ve třetím roce
360 jednotek, tak ztráty z podvýživy budou 40 jednotek a ztráty z nemocí vám určí karta nemocí,
kterou si budete táhnout pouze v případě, že vám na kostce padne číslo 1, 2 nebo 3. Pokud byste
v tomto konkrétním případě měli táhnout kartu nemoci a vytáhli kartu „spavá nemoc“, pak by ztráta
z nemocí byla 20 jednotek a ztráty způsobené podvýživou a nemocemi pro čtvrtý rok budou celkem
60 jednotek.
TABULKA Č. 1 - VÝNOSY PLODIN
V SUCHÉM ROCE
(potravních jednotkách
na jedno pole)
VE VLHKÉM ROCE
(potravních jednotkách
na jedno pole)
Yamy
20
70
Cassava
60
40
Kukuřice
30
60
Proso
50
30
Soja
30
50
Hrách
40
40
PLODINA
HLÍZY
OBILNINY
LUŠTĚNINY
TABULKA Č. 2 - VLIV PODVÝŽIVY A NEMOCÍ
HODNOTÍCÍ
SLOUPEK
(počet získaných
hracích kamenů)
SKUTEČNÉ
ZTRÁTY Z PODVÝŽIVY
ZTRÁTY Z NEMOCÍ
MNOŽSTVÍ POTRAVY
(v potravních
(kartu nemocí táhněte,
(v potravních
jednotkách
když padne)
pro příští rok)
jednotkách)
5
nad 501
0
1
4
401 - 500
25
1 nebo 2
3
351 - 400
40
1,2 nebo 3
2
301 - 350
55
1,2,3 nebo 4
1
251 - 300
65
1,2,3,4 nebo 5
0
pod 250
70
táhněte vždy
74
(viz tab. 1)
(viz tab. 1)
vliv náhod
hrách
celková produkce
(součet produkce
z jednotlivých polí)
vliv náhod
hrách
celková produkce
(součet produkce
z jednotlivých polí)
vliv náhod
75
(vše nad 500 jednotek)
(vše nad 500 jednotek)
skutečné množství
potravy
ztráty z podvýživy
pro příští rok
(viz tab. 2)
ztráty z nemocí
pro příští rok
(viz tab. 2)
ztráty z podvýživy
a nemocí pro příští rok
(součet ztrát)
(vše nad 500 jednotek)
skutečné množství
potravy
ztráty z podvýživy
pro příští rok
(viz tab. 2)
ztráty z nemocí
pro příští rok
(viz tab. 2)
ztráty z podvýživy
a nemocí pro příští rok
(součet ztrát)
(součet ztrát)
ztráty z podvýživy
a nemocí pro příští rok
(viz tab. 2)
ztráty z nemocí
pro příští rok
(viz tab. 2)
ztráty z podvýživy
pro příští rok
skutečné množství
potravy
zásoby z minulého roku
zásoby z minulého roku
zásoby z minulého roku
(součet ztrát)
ztráty z podvýživy
a nemocí pro příští rok
(viz tab. 2)
ztráty z nemocí
pro příští rok
(viz tab. 2)
ztráty z podvýživy
pro příští rok
skutečné množství
potravy
(vše nad 500 jednotek)
zásoby z minulého roku
ztráty
z podvýživy a nemocí
z minulého roku
ztráty
z podvýživy a nemocí
z minulého roku
ztráty
z podvýživy a nemocí
z minulého roku vliv náhod
(součet produkce
z jednotlivých polí)
celková produkce
hrách
soja
proso
(viz tab. 1)
počet polí produkce
(karta náhod)
soja
proso
kukuřice
cassava
yamy
plodina
rok
(karta náhod)
ztráty
z podvýživy a nemocí
z minulého roku
(součet produkce
z jednotlivých polí)
soja
soja
(karta náhod)
celková produkce
proso
proso
(karta náhod)
hrách
kukuřice
kukuřice
(viz tab. 1)
počet polí produkce
kukuřice
cassava
yamy
plodina
cassava
počet polí produkce
cassava
plodina
rok
yamy
počet polí produkce
rok
yamy
plodina
rok
Hrací formulář
Karty náhod
Hnojivo
V nejbližším okolí je
dostatek zeleně na
krmení dobytka.
K dispozici je více
živočišných produktů než
obvykle a více hnojiva ke
hnojení polí – přidejte si
30 jednotek případně 50
jednotek, táhnete-li tuto
kartu dva roky za sebou.
Nemoc listů
kukuřice
Kukuřice je napadena
nemocí listů. Z každého
pole kukuřice si odečtěte
20 jednotek, je-li rok
vlhký, nebo 10 jednotek,
je-li rok suchý.
Stádo slonů
Přes vaše pozemky se
přehnalo stádo slonů
a část jich úplně
zpustošila. Úroda je o 80
jednotek nižší než se
očekávalo a o 120
jednotek nižší,
přeženou-li se sloni dva
roky za sebou (tzn.
pokud táhnete tuto kartu
dva roky za sebou).
Divoká prasata
Protržená hráz
Sarančata
Divoká prasata pustošila
pole s kukuřicí. Ztrácíte
10 jednotek z každého
kukuřičného pole.
Nad vaší vesnicí se
protrhla hráz, voda
zaplavila některá vaše
pole a zničila část úrody.
Ztrácíte 40 jednotek.
Hejna sarančat napadla
vaši úrodu. Z každého
pole kukuřice, hrachu
a prosa si odečtěte
10 jednotek.
Lidožravý lev
Zavlažovací
zařízení
Nová odrůda prosa
V okolí vaší vesnice se
pohybuje lidožravý lev.
Vesničané se bojí chodit
na pole, což se projeví
i na konečné úrodě.
Odečtěte si 30 jednotek.
V rámci rozvojové
pomoci jste dostali
zavlažovací zařízení,
které vám umožní na
čtyřech polích sklízet
úrodu jako ve vlhkém
roce, i když je rok suchý.
Tuto kartu si ponechejte
do konce hry. Platí od
příštího kola.
76
Dostali jste k dispozici
novou odrůdu prosa. Pokud
ji budete chtít vyzkoušet,
kartu si ponechte a v příštím
roce bude mít veškeré vaše
proso následující výnosy
– ve vlhkém roce
60 jednotek na pole a
v suchém roce 20 jednotek
na pole. Pokud tuto odrůdu
nebudete chtít vyzkoušet,
kartu vraťte.
Karta platí jen pro příští rok.
Karty náhod
Paviáni
Vyčerpaná půda
Občanská válka
Tlupa paviánů pronikla
do vašich skladů
a zlikvidovala veškeré
vaše zásoby.
Chyby ve střídání plodin
mohou snížit vaše
výnosy. Zvláště cassava
vyčerpává půdu.
V tomto roce ztrácíte 20
jednotek z každého pole
osázeného cassavou.
Povstalecká a vládní
vojska bojují nedaleko
vaší vesnice. Při bojích
bylo zničeno 200
jednotek vaší úrody.
Mozaiková nemoc
cassavy
Stádo slonů
Nová odrůda kukuřice
Přes vaše pozemky se
přehnalo stádo slonů
a část jich úplně
zpustošila. Úroda je o 80
jednotek nižší než se
očekávalo a o 120
jednotek nižší,
přeženou-li se sloni dva
roky za sebou (tzn.
pokud táhnete tuto kartu
dva roky za sebou).
Dostali jste k dispozici
novou odrůdu kukuřice.
Pokud ji budete chtít
vyzkoušet kartu si ponechte
a v příštím roce bude mít
veškerá vaše kukuřice
následující výnosy – ve
vlhkém roce 120 jednotek
na pole a v suchém roce 10
jednotek na pole. Pokud
tuto odrůdu nebudete chtít
vyzkoušet, kartu vraťte.
Karta platí jen pro příští rok.
Očkování
Hnojivo
Zavlažovací zařízení
Světová zdravotnická
organizace ve vaší
vesnici provedla sérii
preventivních očkování.
Dva roky za sebou
netaháte kartu nemocí.
V nejbližším okolí je
dostatek zeleně na
krmení dobytka.
K dispozici je více
živočišných produktů než
obvykle a více hnojiva ke
hnojení polí – přidejte si
30 jednotek případně 50
jednotek, táhnete-li tuto
kartu dva roky za sebou.
V rámci rozvojové pomoci
jste dostali zavlažovací
zařízení, které vám umožní
na čtyřech polích sklízet
úrodu jako ve vlhkém roce,
i když je rok suchý. Tuto
kartu si ponechejte do konce
hry. Platí od příštího kola.
Cassava je napadena
mozaikovou nemocí.
Z každého pole cassavy
ztrácíte 30 jednotek.
77
Karty náhod
Mozaiková nemoc
cassavy
Cassava je napadena
mozaikovou nemocí.
Z každého pole cassavy
ztrácíte 30 jednotek.
Občanská válka
Povstalecká a vládní
vojska bojují nedaleko
vaší vesnice. Při bojích
bylo zničeno 200
jednotek vaší úrody.
Nemoc listů
kukuřice
Kukuřice je napadena
nemocí listů. Z každého
pole kukuřice si odečtěte
20 jednotek, je-li rok
vlhký, nebo 10 jednotek,
je-li rok suchý.
Sarančata
Divoká prasata
Vyčerpaná půda
Hejna sarančat napadla
vaši úrodu. Z každého
pole kukuřice, hrachu
a prosa si odečtěte
10 jednotek.
Divoká prasata pustošila
pole s kukuřicí. Ztrácíte
10 jednotek z každého
kukuřičného pole.
Chyby ve střídání plodin
mohou snížit vaše
výnosy. Zvláště cassava
vyčerpává půdu.
V tomto roce ztrácíte 20
jednotek z každého pole
osázeného cassavou.
78
Karty nemocí
Frambézie
Tuberkulóza
Je tropická kožní
choroba projevující se
žlutavými vředy až
několik centimetrů
velkými.
Je bakteriální infekční
onemocnění, které
napadá zejména dýchací
cesty.
Ztrácíte 20 jednotek
po dva roky.
Plané neštovice
Jsou virové infekční
onemocnění. Projevuje
se svědivými puchýřky
na kůži i sliznici.
Očkováním lze získat
celoživotní imunitu
Ztrácíte 20 jednotek
po dva roky.
Zánět mozkových
blan
Je infekční choroba
mozku, která způsobuje
bolest hlavy, horečky,
dvojité vidění aj.
Ztrácíte 20 jednotek
po dva roky.
Trachomonáza
Chřipka
Je infekční zánět očí.
Vyléčit ji je velmi
jednoduché, ale vaše
vesnice nemá léky.
Je virové infekční
onemocnění, které je
velmi rozšířené a často
může vést až k zápalu
plic.
Ztrácíte 20 jednotek
po dva roky.
Ztrácíte 10 jednotek
po tři roky.
Ztrácíte 30 jednotek.
Střevní parazité
Spalničky
Gastroentritida
Jsou v tropech velmi
rozšířeni. Parazité
způsobují celkové
ochabnutí organizmu.
Jsou virové infekční
onemocnění postihující
horní cesty dýchací.
Onemocněním
v dětském věku, které
nemá těžký průběh, se
získává celoživotní
imunita
Je choroba zažívacího
traktu způsobená nezdravou
stravou.
Ztrácíte 20 jednotek
po dva roky.
Ztrácíte 10 jednotek.
79
Ztrácíte 20 jednotek
po tři roky.
Karty nemocí
Skvrnitý tyfus
Spavá nemoc
Malárie
Je infekční onemocnění
epidemické povahy, které
se projevuje vysokými
horečkami, celkovou
slabostí i nervovými
poruchami. Přenašečem
bývá veš šatní.
Je infekční onemocnění,
které je provázeno
vysokými horečkami,
průjmy a nervovými
poruchami. Přenašečem
je moucha tse – tse.
Neboli bahenní zimnice
je onemocnění
způsobené krevním
prvokem, které je
přenášeno komáry.
Choroba je provázena
vysokými teplotami,
zimnicí i stavy deliria.
Ztrácíte 20 jednotek
po dva roky.
Ztrácíte 20 jednotek
po dva roky.
Ztrácíte 20 jednotek
po tři roky.
AIDS
Acquired Immuno
Deficiency Syndrome =
syndrom získané ztráty
imunity
Je zatím nevyléčitelné
virové onemocnění, které
se projevuje získanou
ztrátou imunity.
Ztrácíte 20 jednotek
v každém roce
až do konce hry.
80
Karty pomoci
Účinná pomoc
Ocitli jste se ve středu
pozornosti
mezinárodních
humanitárních organizací
i médií.
Tento rok se pro vás
podařilo sehnat
300 jednotek.
Účinná pomoc
Ocitli jste se ve středu
pozornosti
mezinárodních
humanitárních organizací
i médií.
Tento rok se pro vás
podařilo sehnat
300 jednotek.
Nedostatečná
pomoc
Evropské noviny
a televize se o vás krátce
zmínily. Vaše problémy
však zaujaly jen velmi
málo lidí. Tento rok se
pro vás podařilo sehnat
50 jednotek.
Nedostatečná
pomoc
Evropské noviny
a televize se o vás krátce
zmínily. Vaše problémy
však zaujaly jen velmi
málo lidí.
Tento rok se pro vás
podařilo sehnat
50 jednotek.
Žádná pomoc
Vaše problémy nejsou
dostatečně dramatické
a evropské noviny
a televize se o ně
nezajímají. Nikdo o Vás
neví. Humanitární
organizace pro vás
nemohou sehnat peníze.
Žádná pomoc
Vaše problémy nejsou
dostatečně dramatické
a evropské noviny
a televize se o ně
nezajímají. Nikdo o Vás
neví. Humanitární
organizace pro vás
nemohou sehnat peníze.
Žádná pomoc
Částečná pomoc
Žádná pomoc
Vaše problémy nejsou
dostatečně dramatické
a evropské noviny
a televize se o ně
nezajímají. Nikdo o Vás
neví. Humanitární
organizace pro vás
nemohou sehnat peníze.
Evropské noviny
a televize se o vás krátce
zmínily. Vaše problémy
však zaujaly pouze
zástupce humanitárních
organizací, média se
však o ně dále
nezajímají. Tento rok se
pro vás podařilo sehnat
150 jednotek.
Vaše problémy nejsou
dostatečně dramatické
a evropské noviny
a televize se o ně
nezajímají. Nikdo o Vás
neví. Humanitární
organizace pro vás
nemohou sehnat peníze.
81
Karty pomoci
Nedostatečná
pomoc
Nedostatečná
pomoc
Evropské noviny
a televize se o vás
krátce zmínily. Vaše
problémy však zaujaly
jen velmi málo lidí. Tento
rok se pro vás podařilo
sehnat 50 jednotek.
Evropské noviny
a televize se o vás
krátce zmínily. Vaše
problémy však zaujaly
jen velmi málo lidí. Tento
rok se pro vás podařilo
sehnat 50 jednotek.
82
Částečná pomoc
Evropské noviny
a televize se o vás
krátce zmínily. Vaše
problémy však zaujaly
pouze zástupce
humanitárních
organizací, média se
však o ně dále
nezajímají.. Tento rok se
pro vás podařilo sehnat
150 jednotek.
Příloha č. 6
Omeganští pozorovatelé
Potřeby:
Pro každou trojici žáků jedna sada fotografií znázorňující nějakou událost, prostředí, místo.
Jednotlivé sady musí být monotématické. To znamená například, že jedna sada obsahuje pouze
obrázky válečného konfliktu, druhá krásné přírody, třetí slumu apod. Na fotografiích by měli být lidé,
a měly by zobrazovat globální problémy. Popis mise omeganského pozorovatele viz. pracovní list.
Postup
Žáci vytvoří malé skupinky. Všichni dostanou zadání a přečtou si ho. Jejich úkolem je podívat se
na pozemský život očima příslušníků mimozemské civilizace Omeganů.
Když jsou skupiny připraveny, dostanou fotografie planety Země pořízené omeganskou misí. Žáci
mají deset minut na to, aby promysleli a zaznamenali, jaké dojmy o Zemi si mohli Omegané na
základě fotografií udělat. Podle těchto dojmů skupiny napíší pro omeganskou veřejnost zprávu
o Zemi.
Skupiny přednesou své zprávy na tiskové či vědecké konferenci, kterou uspořádají. Následují
dotazy, týkající se jednotlivých přednesených zpráv.
Po vyslechnutí zpráv se každá skupinka spojí s jednou nebo dvěma ostatními a společně napíší
zprávu ze všech dostupných informací. Zároveň ve skupinách prodiskutují, jak jejich úhel pohledu
ovlivnily jednostranně zaměřené fotografie.
Pokud zbude čas, vyučující žákům přečte bajku O šesti slepých lidech a slonu (viz. příloha č. 6)
Obměny:
Žáci dostanou fotografie různých etnik.
Doporučení:
V úvodu hry lze zadání číst při pouštění relaxační hudby, aby se zvýšila koncentrace dětí na
zadaný úkol.
83
OMEGANSKÝM POZOROVATELŮM
Vaše poslání
Byli jste vybráni za členy týmu cestovatelů a badatelů, zastupujících naši planetu Omega. Poletíte
ve flotile speciálních hyperprostorových lodích a vaším úkolem bude prozkoumat málo známou
planetu Zemi ve vzdálené galaxii. Budete se muset k planetě dostat co nejblíže, abyste zahlédli
alespoň letmo něco z pozemského života a byli schopni sestavit zprávu o pozemšťanech. Máte na
to velice málo času, protože jak víte, Omegané nevydrží dlouho v oblasti žlutého slunce. Každá loď
bude mít možnost získat jen několik snímků pozemského života. Na Zemi nebudete moci přistát.
Kdo jste
Dovolte, abychom vám v této chvíli připomněli, jaká je planeta Omega a jací jste vy – její obyvatelé.
Jak zcela jistě dobře víte,všichni Omegané mají schopnost létat. Mají dvě ruce, křídla. Nemluví, ale
komunikují telepaticky. Bytosti na planetě Omega vytvořily mírovou a harmonickou společnost. Každá
bytost na planetě je milována a respektována. Je to nádherná planeta, plná čistých řek, nádherných
moří a čarokrásných rostlin. Omegané budují své domy pod povrchem, aby planetu vůbec neničili.
Udržují svůj svět krásný a čistý, líbí se jim, když jsou věci odlišné, nikoliv stejné. Zvláště krásný vztah
mají Omegané k dětem, které si mohou dělat vše, co chtějí, dokud se nerozhodnou vstoupit do
společnosti dospělých. Na planetě Omega jsou i čtyřnozí nelétající Omegané a další bytosti všech
tvarů, velikostí a barev. Všichni žijí šťastně pohromadě.
Váš úkol
Při přeletu kolem Země získáte speciální elektronovou metodou fotografie. Uspořádejte zasedání
svého týmu a společně si prohlédněte, jaké obrazy Země jste zachytili, a analyzujte je. Pokuste se
odpovědět na otázky: Jak žijí pozemšťané? Vypadá Země jako šťastné místo? Jak se lidé k sobě
chovají? Je Země jako planeta Omega nebo je jiná?
Připravte pro ostatní Omegany zprávu o planetě Zemi.
PAMATUJTE!
JSTE OMEGANÉ A O ŽIVOTĚ NA ZEMI NIC NEVÍTE.
VŠE, CO UVIDÍTE, BUDE PRO VÁS NOVÉ A PRAVDĚPODOBNĚ SE TO BUDE
LIŠIT OD VAŠICH OMEGANSKÝCH ZKUŠENOSTÍ.
MŮŽE VÁS TO DOKONCE ŠOKOVAT.
SPOLÉHÁME NA VÁS, ŽE NÁM POMŮŽETE ROZLUŠTIT
TAJEMSTVÍ TÉTO VZDÁLENÉ PLANETY.
84
O šesti slepých lidech a slonu
Žilo bylo šest slepců. Slyšeli, že ve vedlejší vesnici je na návštěvě král a že přijel na slonu. Žádný
z nich ale slona neviděl. Řekli si: „Zajímalo by nás, jak to zvíře – slon – vlastně vypadá.“
Vydali se to zjistit. Každý šel sám. První nahmatal slonův chobot, druhý kel, třetí ucho, čtvrtý břicho,
pátý nohu a šestý ocas. Pak se vrátili domů, všichni skálopevně přesvědčeni, že vědí, jak slon
vypadá.
Doma si začali nadšeně vyprávět. „Slon, to je něco úžasného. Jak dlouhý a jemný, a jak je silný!“
„Ale ne,“ nesouhlasil druhý, který nahmatal kel, „je docela krátký a hlavně tvrdý!“ „Oba se mýlíte,“ řekl
třetí, který poznal ucho. „Slon je plochý a tenký jako list.“ „Ale to přece ne, slon je jako strom,“ řekl
čtvrtý, který nahmatal nohu. Další dva se přidali „Je jako zeď!“ „Je jako provaz!“ Hádali se a hádali
a jejich hádka byla stále bouřlivější. Nakonec se začali prát.
Kolem šel člověk, který nebyl slepý. „Máte pravdu,“ řekl jim. „Vše dohromady, to je slon.“
85
Příloha č. 7
V Evropě se každoročně vydá
za zmrzlinu ...
11 miliard USD
V Evropě se každoročně vydá
za cigarety ...
50 miliard USD
V Evropě se každoročně vydá
za alkohol ...
105 miliard USD
V Evropě a Americe
se každoročně vydá
za voňavky ...
12 miliard USD
V celém světě se každoročně vydá
za drogy ...
400 miliard USD
V celém světě se každoročně vydá
za zbraně ...
580 miliard USD
Na to, aby všechny děti,
co dosud nemají přístup ke vzdělání,
mohly chodit do školy,
by bylo potřeba každoročně vynaložit ...
6 miliard USD
Na to, aby přístup k nezávadné
pitné vodě měli všichni lidé,
kteří ho dosud nemají,
by bylo potřeba každoročně vynaložit ...
9 miliard USD
Na to, aby lidé v rozvojových zemích
nemuseli hladovět
a měli zajištěnou
alespoň základní zdravotní péči,
by bylo potřeba každoročně vynaložit ...
13 miliard USD
86
Doporučená literatura:
1)
2)
3)
4)
5)
6)
7)
8)
9)
10)
11)
12)
13)
14)
15)
16)
17)
18)
19)
20)
21)
22)
23)
24)
25)
26)
27)
28)
29)
30)
Andreas Joel, Válečná závislost, :intu:, 2004
Broža Michal, Abeceda OSN, Informační centrum OSN, 2007
Cílková Eva, Schonerová, Náměty pro multikulturní výchovu, Portál, 2007
Halaxa, P. a kol. (1998) Cíle české rozvojové pomoci (se zřetelem na zkušenosti zemí OECD),
grantový úkol MZV, Praha 1998.
Hertzová Noreena, Plíživý převrat, Dokořán, 2003
Hoch Tomáš, Základy rozvojové pomoci, Ostravská univerzita, Filozofická fakulta, 2007
Chomsky Noam, Hegemonie nebo přežití, Mladá fronta, 2006
Chomsky Noam, Intervence, Euromedia group,2008
Chomsky Noam, 9/11, Mezera, 2001
Kamín Tomáš, Machalová Tatiana, Kritika rasy a rasismu, Masarykova univerzita, 2003
Klein Naomi, No logo, Argo, Dokořán, 2002
Kolektiv, Kompas, Argo 2003
Koukolík František, Drtilová Jana, Život s deprivanty I a II, Galén 2001
Lavičková Jaroslava SVOČ – Ženská obřízka
Lebeda, P. (1998) Globální problémy současného světa a zahraniční pomoc, Diplomová práce,
VŠE Praha.
Lysoněk, J. (1992) Měnící se postavení a úloha rozvojových zemí ve světové ekonomice.
Mezinárodní vztahy 2/1992 s. 38 - 43.
Nádvorník Ondřej, Volfová Andrea, Jeden svět, Člověk v tísni
Oxfordský slovník světové politiky, OTTOVO nakladatelství s.r.o., 2000
Pike Graham, Selby David, Cvičení a hry pro globální výchovu, Portál, 2000
Plesková Kateřina, Průvodce na cestě k rovnosti žen a mužů, Nesehnutí, 2005
Rosková Lenka, Problematika viru HIV a onemocnění AIDS v rámci práce Humanistického hnutí,
ročníková práce, ZSF JCU, 2005
Rosková Lenka, Návrh preventivního programu pro II. stupeň ZŠ, diplomová práce, ZSF JCU,
2007
Roztočil Aleš, Peschout Radek Genitální mutilace žen, www.afrikaonline.cz
Schumacher E.F., Malé je milé, aneb ekonomie, která by počítala s člověkem, Doplněk, 2000
Šišková Tatjana ed., Výchova k toleranci a proti rasismu, Portál, 1998
Tesař Filip, Etnické konflikty, Portál, 2007
Tožička Tomáš ed., Česko proti chudobě, Educon, 2007
Toffler Alvin, Tofflerová Heidi, Válka a antiválka, Dokořán, 2002
Trillo Richard, Keňa, turistický průvodce, Jota, 2003
Wichterich Christa, Globalizovaná žena, Profem, 2000
www.adopceafrika.cz
www.nenasili.cz
www.novyhumanismus.cz
www.centrumkultur.cz
www.ceskoprotichudobe.cz
www.osn.cz
www.amnesty.cz
www.varianty.cz
www.helcom.cz
www.diskriminace.cz
www.detskaprava.cz
www.rozvojovka.cz
www.stopdetskepraci.cz
www.uprchlici.cz
www.opu.cz
www.rozvojovestredisko.cz
www.strada.cz
www.poradna-prava.cz
www.clovekvtisni.cz
87