Rečtí Židé v letech 1944-1949

6727%
%
%
!8'!%9:#;<=>#'!'#> % 8!=?$#:!<%
>'9C#!%'<==#'?=#!$#!
>9&&$<"<:'9"%#
&!*@%AA5B4%
!"#$%&'()*&+&,"$"-.&/0112/010
!"#$%&# !$
34567896
'()%*+)),%-).+/%01%234452343
The article describes the situation of Greek Jewry in the years immediately after the Shoah. It
depicts the relief of impoverished and physically exhausted Jews just after the war, trials with Jewish
collaborators, restoration of the legal status of Jewish religious organizations and emergence of new
Jewish elite. Another topic analyzed in the study is the restitution of once arisated Jewish property
and the ambivalent attitude of the Greek government and society to that problem. Special chapter is
focused to the issue of Jewish emigration from Greece to Palestine (aliyah) in its broader political and
diplomatic context and to the demographic effects of the emigration.
Keywords: Greece, Jews, post-war restoration, aliyah
Období prvních pěti poválečných let (1944–1949) je v řeckých dějinách spojováno především s občanskou válkou. Tento konflikt zasáhl snad každého jednotlivce a rozdělil celou helénskou společnost. Linie mezi oběma tábory procházela
napříč hranicemi etnickými, konfesními, i sociálními. Židovské náboženské organizace nezaujaly jasný postoj k celému konfliktu, snad kvůli přítomnosti stoupenců obou táborů ve svých řadách, snad ze strachu přiklonit se na stranu, která by
mohla být poražena.
Znovuobnovené židovské obce se nestaly přímými aktéry občanské války.
Naopak se snažily pokud možno zůstat neutrální a soustředit se po mimořádně těžkém období nacistické okupace spíše na vlastní obnovu. Jejich postoj
do značné míry vysvětluje i poválečný příklon k sionismu, jehož důsledkem
bylo přesidlování souvěrců do vznikajícího židovského státu. Dostupné prameny tak na pozadí celospolečenského konfliktu vykreslují obraz pomalé,
ale zdárně postupující obnovy židovských obcí, jakoby žádná občanská válka
neprobíhala.
!;<6=&'>?@&?A&7ABC&/011
Pro pochopení problému musíme stručně nastínit historii Židů v Řecku před
obdobím občanské války a vysvětlit jejich postavení v řecké společnosti: Židé žili
na území dnešního Řecka přinejmenším od helénistického období. První řecký Žid
známý jménem (otrok Moschos) je zmiňován v nápise z první poloviny 3. století
př. n. l. Tehdejší židovští přistěhovalci a jejich potomci se poměrně snadno začlenili do společnosti helénistického Řecka. Přijali jazyk i kulturu, ponechali si jen
odlišné náboženství. Jejich potomci, Romanioté, dodnes udržují své zvláštní zvyky
a specifické bohoslužby. Ve středověku do Řecka odcházeli také Židé ze západní
Evropy, kde se hlavně v dobách křížových výprav stávali terčem brutálního útlaku
a násilí. Většina z nich zachovávala německý ritus, byli to tzv. Aškenázové. I ti, jako
relativně nepočetná minorita, brzy splynuli se svým okolím.1
K výrazné změně etnické skladby řeckého židovstva došlo po roce 1492. Tehdy byly ze své původní vlasti na základě královského dekretu vyhnány statisíce
španělských Židů, Sefardů. Zhruba 125 000 z nich nalezlo nový domov na území
dnešního Řecka, většinou v Soluni. Tito noví příchozí se od ostatních souvěrců
v mnohém lišili. Po staletí žili v maurském Andalúsu, kde přivykli muslimské kultuře a způsobu života. To je sbližovalo s osmanskými Turky, kteří tehdy Řecku
vládli. Díky své početnosti a bohatství mohli budovat vlastní synagogy a oddělené
komunity. Až do nacistické okupace Řecka si uchovávali svůj jazyk ladino, hebrejským písmem psanou středověkou španělštinu obohacenou mnoha hebrejskými,
arabskými a později i řeckými a jihoslovanskými slovy. Sefardé se svým okolím
nikdy plně nesplynuli. Naopak jejich soužití s většinovou společností bylo v některých obdobích poměrně problematické.2
Bohatou mozaiku židovských obcí různého původu, jazyka a ritu doplňovali
italští Židé na Iónských ostrovech. Na ostrovy přesídlili po roce 1540, kdy španělský vicekrál Don Pedro de Toledo zavedl v jejich rodné Apulii tytéž protižidovské
zákony, které přiměly k emigraci jejich iberské souvěrce po roce 1492. Apulští Židé
byli na Iónských ostrovech tak početní, že postupně asimilovali starší romaniotské
a sefardské komunity.3
V době řeckého boje za nezávislost (1821–1827) byli místní Židé, především
Sefardé, často obviňováni z loajality k Osmanům a většina z nich posléze nezávislé Řecko spolu se svými tureckými ochránci opustila. Roku 1829 byla na území
1
The Jewish Encyclopedia, Vol. 5 (New York: Funk & Wagnalls, 1901–1905), 84–85.
Albertos Nar, Jewish Community of Thessaloniki (Thessaloniki: Israilitiki Koinotita Thessaloniki,
1984), 26–30.
The Jewish Encyclopedia, Vol. 4 (New York: Funk & Wagnalls, 1901–1905), 269–70.
2
3
:
řeckého státu činná pouze malá romaniotská obec v Patrasu. Když později protižidovské nálady ustoupily, někteří uprchlíci se vrátili. K tomu přibyli bavorští Židé,
kteří přišli do země spolu s novým panovníkem, Ottou Wittelsbachem, a znovuzaložili židovskou obec v Athénách.4
Po balkánských válkách, v letech 1912 až 1919, získalo Řecko na Osmanské
říši rozsáhlá území včetně Soluně, kde tehdy Židé tvořili většinu populace. Ve dvacátých letech se vláda pokusila Soluň helenizovat. Osídlila ji množstvím anatolských Řeků, kteří do země přišli v rámci dohody o výměně obyvatel po řecko-turecké válce (1919–1922). Soužití soluňských Židů a nových obyvatel města bylo
mnohdy problematické. Roku 1931 dokonce vyústilo v pogrom v soluňské čtvrti
Kambel, který vyvolala fašizující a krajně antisemitská strana Národní svaz Řecka
(Ethniki Enosis Ellados, EEE). V letech 1932 až 1934 město opustilo na deset tisíc
Židů, z nichž většina odešla do Palestiny. Na druhou stranu je třeba zmínit, že
v ostatních částech země byly vztahy mezi Židy a Řeky poměrně dobré.5
EBCF89;&G/01/2/011H
Když 28. října 1940 řecká vláda odmítla italské ultimátum, následovala invaze
italských vojsk z již obsazené Albánie. Řecké protiofenzívy, jež měla v letech 1940
až 1941 tuto agresi odrazit, se zúčastnilo na třináct tisíc židovských vojáků, přičemž 513 z nich během bojů zahynulo. Podplukovník Mordechai Frizis, hrdina
řecké protiofenzívy proti fašistické Itálii, byl nejvyšším důstojníkem židovského
původu, který během této války na řecké straně padl. Tragickým se stal zejména
osud zhruba 3800 židovských vojáků upoutaných na lůžka vojenských nemocnic.
Poté, co 6. dubna 1941 v rámci operace Marita zaútočil na Řecko též Wehrmacht
a řeckou armádu porazil, se tito ranění stali prvními řeckými oběťmi Šoa. Internaci v Birkenau přežilo jen několik z nich. Většina bojeschopných židovských vojáků,
kteří neupadli do německého zajetí, pak spolu se svými nežidovskými spolubojovníky odešla do hor, kde se připojili k partyzánskému odboji.6
Po pádu Řecka nacisté většinu řeckého území rozdělili do okupačních zón
mezi Itálii a Bulharsko. Sami si ponechali jen strategicky důležitá místa. Během
okupace v letech 1941 až 1944 zahynulo přes šedesát pět tisíc řeckých Židů, většina
z nich po kapitulaci fašistické Itálie v září 1943. Mezi zhruba deseti tisíci přeživšími převažovali ti, jimž se podařilo skrývat se na řeckém území či emigrovat. Před
4
5
6
Alexios-Nikolaos Menexiadis, The Holocaust of Greek Jewry. Monuments and Memories (Athina:
KISE, 2006), 226.
Steven Bowman, „Jews in Wartime Greece“, Jewish Social Studies 48, no. 1 (1986), 46–48.
Photini Constantopoulou a Thanos Veremis, Documents on the History of the Greek Jews: Records from
the Historical Archives of the Ministry of Foreign Affairs (Athina: Kastaniotis Editions, 1999), 34.
D
transporty je zachránili v některých případech místní úředníci, kteří jim vystavili
falešné doklady či odmítli vypracovat seznam Židů v obci (typickým příkladem je
ostrov Zakynthos, kde se tak podařilo zachránit celou židovskou komunitu), jiní
se ukryli v klášterech či řeckých rodinách.7
Mnoho Židů zachránili také odbojáři a oni sami se pak více či méně do odbojových aktivit zapojovali. Nejvíce židovských partyzánů bychom nalezli v levicových
skupinách, tedy hlavně v Řecké lidově osvobozenecké armádě (Ellinikos Laïkos Apeleftherotikos Stratos, ELAS). Je známo i několik vůdců partyzánských jednotek ELAS,
„kapetanů“, židovského původu (např. Itzak Moše – „Kitsos“, Robert Mitrani – „Hippokrates“, Iddo Šimši – „Makkabaios“), ale i kapetanes (např. kapetanessa Sarika).
Stejně tak bylo lze Židy nalézt mezi ostatními odbojovými skupinami včetně pravicové Řecké národní republikánské ligy (Ethnikos Dimokratikos Ellinikos Syndesmos,
EDES), kde můžeme jako příklad uvést osobu polního lékaře dr. Michaela Negrina.
Dalším židovským příslušníkem EDES byl David Nahmias, příslušník osobní stráže
Napoleona Zervase, vrchního velitele celého uskupení.8
Do odbojových organizací se přitom Židé nezapojovali pouze jako bojovníci.
Mnozí působili jako lékaři a zdravotníci, jiní zajišťovali zásobování či technické
zázemí. Německy hovořící Židé ze Střední Evropy, kteří do Řecka uprchli ve třicátých letech před Hitlerem, se vedle překladů osvědčili také při propagandistické
práci zaměřené na vojáky Wehrmachtu. Ta spočívala především ve výrobě a distribuci německojazyčných letáků s informacemi o úspěších odboje, které měly tyto
vojáky demoralizovat.9
Slabinou řeckého odboje byly ideologické sváry mezi jednotlivými hnutími
odporu, které ještě v době okupace vedly k prvnímu kolu občanské války. Je nutné
podotknout, že většina Židů v odboji neměla na těchto šarvátkách ideologický
zájem. Židé odcházeli do hor z obavy o vlastní život, případně z touhy zastavit
perzekuci souvěrců. Neodcházeli tam ani budovat socialismus, ani obnovovat
monarchii. To se projevilo po odchodu nacistů ze země, kdy většina židovských
partyzánů považovala válku za definitivně skončenou.10
7
8
9
10
I
Yitzchak Kerem, „Greek Righteous Gentiles in the Holocaust, A Renewed Look and Their Current State of Being Recognized“ (příspěvek přednesený na mezinárodní konferenci o výuce Holokaustu, Yad Vashem, Jerusalem, 2006), http://www1.yadvashem.org/education/conference2006
/Kerem,%20Yitzchak.pdf. Platnost všech elektronických odkazů byla ověřena k 1. prosinci 2008.
Steven Bowman, Jewish Resistance in Wartime Greece (London and Portland: Vallentine Mitchell,
2006), 9.
Bowman, Jewish Resistance, 9.
Steven Bowman, „Freedom or Death: The Jews in the Greek Resistance“ (přednáška na Haifské universitě z 12. prosince 2002), http://hcc.haifa.ac.il/Departments/greece/conferences
/holocaust_greece/bowman.pdf.
E?&JKLBM&B&N=7C
Mezi léty 1944 a 1946 byla celá Evropa, Řecko nevyjímaje, doslova v pohybu. Říše evakuovala své posádky z osvobozených území a vojáky Wehrmachtu
často doprovázeli i němečtí civilisté. Spojenečtí vojáci se vraceli z fronty a přicházeli i první vězni z koncentračních táborů. V tomto nepříliš přehledném období
bylo hlavní prioritou zajistit holé přežití obyvatel v době, kdy bylo hospodářství
na pokraji kolapsu. Aby se předešlo nekontrolovatelnému lynčování, bylo nutné
zadržet pachatele válečných zločinů a postavit je před soud. Ve většině zemí tak
paralelně s Norimberským tribunálem probíhaly místní procesy s kolaboranty
a válečnými zločinci.
Procesy s nacistickými kolaboranty, které v Řecku probíhaly v letech 1944
až 1945, postavily židovské obce před problém kolaborantů ve vlastních řadách.
Šlo zejména o členy tzv. „civilní stráže“ (politofylaki) soluňského ghetta. V červenci
1946 byli čtyři židovští kolaboranti odsouzeni, z toho jeden k trestu smrti a zbylí
tři k dlouholetému žaláři, další čtyři rozsudky byly vyneseny v červnu 1947.11 Jestliže Moisis Ascher, tehdejší předseda Ústředního výboru židovských obcí v Řecku,
roku 1948 v jednom svém projevu vyjadřoval hluboké pohoršení nad těmito lidmi,
v dnešní době se objevují i smířlivější pohledy, zdůrazňující naivitu mnohých židovských kolaborantů.12 Minna Rozen navíc poukazuje na fakt, že z několika vybraných
jedinců byli učiněni obětní beránci v zájmu očištění zbytku společenství.13
Na podzim 1944, kdy Němci opustili Řecko, se ve většině Evropy ještě válčilo.
Zatímco Židé přeživší válku na řecké půdě slavili spolu s ostatními spoluobčany
konec okupace, německé továrny na smrt stále běžely na plné obrátky. Osvětim,
kde bylo internováno nejvíce řeckých Židů, byla osvobozena až v lednu 1945.
V letech 1945 až 1946 se do vlasti vrátilo 1950 přeživších. Ať už se vrátili z horských úkrytů nebo z nacistických táborů, v době bezprostředně po osvobození
byli Židé prakticky zcela bezprizorní. Jejich holé přežití a postupná reintegrace
do společnosti byla zajištěna za vydatné zahraniční pomoci, především z prostředků American Jewish Joint Distribution Committee, ale i programů United Nations
Relief and Rehabilitation Administration (UNRRA), zaměřených plošně na celou
populaci. Rok po osvobození bylo šest tisíc Židů z celkových deseti tisíc závislých na humanitární pomoci. Tento počet postupně klesal dílem díky postupnému
11
12
13
Kateřina Králová, „Řečtí Židé a holocaust“, Přednášky České společnosti novořeckých studií 1 (2008),
40–41.
Constantopoulou a Veremis, Documents on the History of the Greek Jews, 373, 418.
Minna Rozen, „Jews and Greeks Remember Their Past: The Political Career of Tzevi Koretz
(1933–43)“, Jewish Social Studies: History, Culture, Society 12, no. 1 (2005): 119.
0
znovuzapojení Židů do řecké ekonomiky, dílem díky odchodu mnoha řeckých
Židů do zahraničí. Kromě existenčních problémů však naráželi přeživší nacistických vyhlazovacích táborů i na nepochopení svého okolí, které jejich svědectví
o podmínkách v táborech dlouho nebylo s to přijímat.14
Židovští partyzáni, kteří zůstali v řadách ELAS i po skončení války, složili zbraně po dohodě z Varkizy (12. února 1945), která ukončila tzv. druhé kolo
občanské války, a posledního kola občanského konfliktu se na komunistické straně
v podstatě neúčastnili. Někteří židovští mladíci naopak narukovali do vládních
vojsk a proti komunistům bojovali.15 Nová řecká vláda Nikolaa Plastirase uznala, že členství Židů v ELAS bylo motivováno snahou přežít, nikoliv ideologicky,
a podle toho k těmto osobám většinou přistupovala. V individuálních případech
byla ale jejich levicová minulost zneužívána, a to hlavně ze strany nových majitelů
nemovitostí, které Židé při útěku do hor opustili.16
E4PAJ8&PK4AQ;P5BR9S&A49=
Po letech perzekuce bylo třeba navrátit židovským obcím jejich legální status.
4. června 1945 vláda přijala zákon č. 367, ustavující organizaci židovských náboženských institucí. Vedle jednotlivých obcí a jejich orgánů také článkem 5 zřizoval
dle původního záměru dočasný Ústřední výbor židovských obcí (Kentriko Israilitiko Sumvulio, KIS).17 Výbor funguje dodnes coby instituce zastřešující jednotlivé
nezávislé židovské obce, jejichž jménem vystupuje před státními orgány.
První předseda KIS, Kanaris Konstantinis, spolehlivý úředník a pozdější ředitel Řecké pošty, zůstal na svém postu poměrně krátce. Jeho nástupcem byl Moisis
Ascher, význačný představitel meziválečného řeckého sionismu a pozdější první
diplomatický zastupitel Státu Izrael v Athénách. Díky svým sionistickým aktivitám disponoval rozsáhlou sítí kontaktů na zahraniční židovské organizace, které
řeckým židovským obcím poskytovaly finanční podporu. Mnohaletá advokátní
praxe, ale i čtyři léta ve funkci předsedy soluňské židovské obce (1934–1938) jej
zase naučily jednat s řeckými úřady. Obojí během svého předsednictví zhodnotil
ve prospěch řeckých Židů.18
14
15
16
17
18
:O
Joshua Eli Plaut, Greek Jewry in the 20th Century, 1913–1983: Patterns of Jewish Survival in the Greek
Provinces before and after the Holocaust (London: Associated University Presses, 1996), 51–52.
Steven Bowman, „The Jews in Greece“, in Textures and Meaning: Thirty Years of Judaic Studies at the
University of Massachusetts Amherst, ed. Leonard H. Ehrlich (Amherst: University of Massachusetts
Amhherst, 2004), 430.
American Jewish Yearbook 47 (Philadelphia: American Jewish Committee, 1945), 444.
N 367/1945 (4. 6. 1945) – Peri anasygkrotiseos Israilitikon Koinotiton, FEK A 143.
Constantopoulou a Veremis, Documents on the History of the Greek Jews, 417–19.
Vedle athénské židovské obce, která jako jediná v zemi byla po válce početnější než před ní, byla obnovena i soluňská židovská obec a dále dodnes činné komunity ve městech Larissa, Chalkis, Volos, Kerkyra, Trikala, Ioannina a Rhodos. Šest
z těchto devíti komunit má méně než sto členů a hrozí jim osud několika po válce
obnovených, ale v pozdější době zaniklých obcí, mezi něž patřily např. Arta, Verroia, Zakynthos nebo Patras.19
Aby obce mohly úspěšně fungovat, potřebovaly být zajištěny po hmotné stránce. Z tohoto hlediska byla důležitá otázka navrácení majetku zkonfiskovaného
za války. Ti, kdo válku přežili, se domohli restituce poměrně snadno navzdory
snahám asi dvanácti tisíc někdejších arizátorů své zábory legalizovat. Za účelem
koordinace svého postupu proti židovským restituentům tito lidé dokonce založili
občanské sdružení.20 Stejně tak se i obnoveným židovským obcím podařilo restituovat většinu svého někdejšího majetku.
Složitější problém představoval majetek Židů, kteří po sobě nezanechali žádného dědice. Podle platných zákonů měl takový majetek propadnout státu. Úmysl
vzdát se dědického práva na židovský majetek bez právoplatných dědiců řecký stát
poprvé vyjádřil 24. srpna 1944 ústy předsedy exilové vlády Georgose Papandrea.
Podoby konkrétního zákona tento záměr nabyl až o rok a půl později, 22. ledna
1946. I tak se Řecko stalo vůbec první zemí, která se rozhodla problém neděditelného židovského majetku řešit.21
Vydáním zákona však peripetie ohledně židovského majetku zdaleka neskončily. Zákon jen vágně formuloval myšlenku vzdát se práva na židovský majetek
bez dědiců ve prospěch fondu spravovaného židovskými komunitami, jenž měl
být založen královským dekretem. Ministerstvo financí mezitím dostalo za úkol
zjistit, na který majetek by se tyto úpravy měly vztahovat, a připravit jej k předání.
Za tímto účelem ministerstvo zřídilo komisi, do níž poněkud nešťastně jmenovalo
i Dimitrise Dingase, soluňského advokáta a zástupce majitelů arizovaných nemovitostí. Sdružení požadovalo, aby stát přistoupil k navrácení majetku až poté, co
zajistí bezpečnost majetku řeckých občanů v zahraničí, čímž byly míněny zejména nemovitosti v nepokoji zmítané Palestině. Naneštěstí tento postoj zaujal i král
Pavel a vyčkával s vydáním dekretu na uklidnění situace ve Svaté zemi. Po vyhlášení Státu Izrael a jeho stabilizaci po válce o nezávislost prokázal nový stát schopnost
a ochotu chránit majetková práva tamních Řeků a zajistit jejich bezpečnost. Řecký
král vydal 29. března 1949 dekret, kterým byla založena založena Organizace pro
asistenci a rehabilitaci řeckých Židů (Organismos Perilapseos kai Apokatastaseos
19
20
21
Bowman, „Jews in Wartime Greece“, 50–51.
American Jewish Yearbook 50 (Philadelphia: American Jewish Committee, 1948), 372–73.
Constantopoulou a Veremis, Documents on the History of the Greek Jews, 36–37.
:/
Israiliton Ellados, OPAIE).22 Organizace dodnes spravuje příslušný židovský majetek. Bylo tak dotvořeno institucionální uspořádání židovských komunit v podobě,
jakou si uchovalo dodnes.23
"N>U789;&?A&(V78;L;
V průběhu 40. a 50. let došlo k úbytku židovské populace na méně než desetinu (viz následující tabulku). Pokles ze sedmdesáti a půl tisíce osob v roce 1943
na deset tisíc roku 1945 byl důsledkem holocaustu. Během let 1945 až 1955 se izraelitská komunita Řecka ještě významně ztenčila. I zde hrály jistou roli následky
holocaustu: osvobození vězni se vraceli s podlomeným zdravím a nemálo jich
zemřelo jen několik let, ba i měsíců po návratu domů. Mnohem významnější
příčinou tohoto úbytku však byla masivní emigrace, a to zejména do Palestiny
(od května 1948 Státu Izrael).
Tabulka č. 1: Židovská populace v Řecku po druhé světové válce
Rok
1943
1945
1947
1948
1955
1959
1967
1973
1995
Athény
3000
4930
4930
4000
3000
2718
2802
3500
3524
Soluň
56000
1950
1950
1950
1350
1279
1122
1200
1012
Ostatní
16477
3146
3491
2700
1559
1478
1200
900
883
Celkem
75477
10026
10371
8650
5909
5475
5124
5600
5419
Zdroj: Údaje za roky 1943–73 převzaty z Bowman, „Jews in Wartime Greece“, 50–51. Za rok 1995 z Bowman,
„The Jews in Greece“, 432. Do údajů z let 1943 a 1945 nejsou započítáni Židé z Dodekanéských ostrovů,
začleněných do Řecka až roku 1947.
Přitom ještě na jaře 1945 nebyl tento vývoj zřejmý: Židé se v té době do Řecka
spíše vraceli a z materiálů řeckého konzulátu v Jeruzalémě vyplývá, že řecké úřady
počítaly i s repatriací řeckých Židů z Palestiny. Tehdejší řecký konzul v Jeruzalémě Christodoulou vydával víza a další nutné dokumenty řeckým uprchlíkům
v Palestině, přičemž se vedle řeckých Židů jednalo též o mnoho Řeků, a za asistence UNRRA, která disponovala patřičnou dopravní kapacitou, jim zajišťoval
místa na lodích. Bouřlivou reakci místních sionistických médií vyvolala repatriace dvousetčlenné skupiny židovských uprchlíků v srpnu 1945. Řecké úřady byly
22
23
:T
Peri idryseos Organismou Perilapseos kai Apokatastaseos Israiliton Ellados (21. 3. 1949), FEK A 79.
Constantopoulou a Veremis, Documents on the History of the Greek Jews, 358–60, 418. Viz též American Jewish Yearbook, Vol. 50 (1948), 373.
obviňovány, že případným zájemcům o repatriaci neposkytly úplné informace
o situaci v Řecku. UNRRA, která krom zajištění dopravy do Řecka přislíbila též
dopravu zpět, pokud se nerozhodnou v Řecku zůstat, byla posměšně označována za „cestovní kancelář“. Pravicový deník Davar dokonce slovně útočil na repatrianty, když o nich psal jako o komunistech. Konzulátu byly v té době doručeny
desítky dopisů a petic, všechny žádající změnu jeho vízové politiky. Konzul tlaku
veřejnosti podlehl, stejně jako o několik měsíců dříve konzulové Československa
a Jugoslávie, a upustil od dalších hromadných repatriací. Kterýkoliv řecký židovský
uprchlík se i později mohl vrátit domů, nadále však pouze na vlastní náklady.24
Současně s útlumem reemigrace do Řecka došlo k nárůstu emigrace řeckých
Židů. Od konce druhé světové války totiž sionistické vedení v Palestině usilovalo
o co nejvyšší příliv židovských přistěhovalců do Svaté země. Již 15. dubna 1945 přiletěl Moše Šertok, tajemník politického odboru Židovské agentury v Jeruzalémě,
do Athén. Zde se sešel s premiérem Vulgarisem, aby dojednal podmínky „návratu“
řeckých Židů do Palestiny. Jedním z hlavních bodů jednání bylo zproštění mužských emigrantů branné povinnosti v Řecku. V této věci bylo dosaženo shody.25
Dalším výsledkem jednání bylo otevření athénské pobočky Židovské agentury, kde
se zájemci o emigraci mohli informovat o možnostech vystěhování. Nutno dodat,
že ne všichni Židé tehdy mířili do Palestiny legální cestou. Vzhledem k nízkým
imigračním kvótám byla část židovských osadníků za asistence Židovské agentury
a spřízněných subjektů do země doslova propašována a jejich pobyt byl legalizován
až následně vládou nově vzniklého izraelského státu.26
Zůstává otázkou, máme-li oněch pět tisíc židovských emigrantů považovat
za uprchlíky občanské války. V čistě řeckém kontextu se tak mohou jevit a není
pochyb o tom, že nestabilní situace v zemi byla jedním z motivů proč odejít
ze země. Ovšem při pohledu z Izraele zjistíme, že byli pouhým zlomkem z osmi
set tisíc lidí, kteří v daném období přesídlili do Palestiny, později Státu Izrael.
V porovnání s balkánskými sousedy Řecko opustilo podstatně méně Židů. Budeme-li počet Židů v zemi na konci války počítat za 100 %, pak v Bulharsku počátkem šedesátých let žilo pouhých 10 % stavu z konce války, podobné číslo platí pro
Albánii, v Jugoslávii v polovině padesátých let žilo 42 %. Řecký úbytek je srovnatelný např. s belgickým, kde v roce 1967 žilo 53 % z původního stavu Židů. Na Západě zaznamenaly nárůst pouze Velká Británie, Francie a Itálie, jež v minulosti kolonizovaly arabský svět. Po vyhlášení Státu Izrael totiž vypukla od Maroka po Irák
24
25
26
Constantopoulou a Veremis, Documents on the History of the Greek Jews, 334–38.
Constantopoulou a Veremis, Documents on the History of the Greek Jews, 318–19.
K ilegální židovské imigraci do Palestiny viz „Aliyah Bet, „Holocaust Encyclopedia“, United States Holocaust Memorial Museum, http://www.ushmm.org/wlc/article.php?lang=en&ModuleId=10005776.
:W
řada pogromů coby reakce na násilí páchané nově vzniklým státem na palestinských Arabech. Vlna násilností přinutila tamní židovské obyvatelstvo k masovému
exodu, zčásti do Izraele, zčásti do bývalých či stávajících koloniálních zemí a zčásti
do Spojených států. V celoevropském kontextu tak tito lidé představovali spíše
součást rozsáhlé migrační vlny, vyvolané přibližně ve stejné míře lákavostí úspěchů sionismu jako touhou uniknout ze stávajícího prostředí.27
XKJY7
Ačkoliv občanská válka zasáhla celou řeckou společnost, míra poškození konfliktem na různých místech a v různých skupinách obyvatelstva nebyla stejná. Pro
některé skupiny obyvatel měla občanská válka přímo fatální důsledky,28 zatímco
jiných se tento spor prakticky nijak nedotkl. K tomu přispěla i skutečnost, že větší
část bojových operací občanské války, či přinejmenším jejího třetího kola, byla
lokalizována v odlehlých oblastech na severozápadě země. Řeckých Židů se tedy
poslední kolo občanské války dotklo jen okrajově, mimo jiné i proto, že s výjimkou
malé komunity v Ioannině žádní Židé v oblastech, kde se bojovalo, nežili.
Židovská komunita se v prvních pěti letech po osvobození především sama
vzpamatovávala z následků okupace, během níž řečtí Židé utrpěli nesrovnatelně
větší újmu než kterákoliv jiná skupina obyvatel. V době zápasu o budoucí charakter řeckého státu řečtí Židé bojovali své vlastní bitvy, jejichž cílem byl návrat
k normálnímu životu. Po konci okupace šlo zejména o základní zajištění tisíců
bezprizorných souvěrců, dále o obnovu komunitních institucí a v neposlední řadě
o navrácení zabaveného majetku. Navíc se celá polovina přeživších Židů rozhodla
odejít do nově vyhlášeného Státu Izrael, kde je čekaly zcela jiné problémy, společné
statisícům nových přistěhovalců. Řecké Židy proto – alespoň v třetím kole války –
nelze jako celek označit za přímé účastníky otevřeného občanského konfliktu.
27
28
:1
Údaje o emigraci z World Jewish Communities (Jerusalem: Institute of World Jewish Congress,
2005), http://www.worldjewishcongress.org/commwjc.html.
To platí zejména o slavomakedonské menšině, která po občanské válce z Řecka prakticky zcela
zmizela. O exodu řeckých Slavomakedonců viz Jan Rychlík a Miroslav Kouba, Dějiny Makedonie
(Praha: NLN, 2003), 223–24.