docdomluvte se - Fred Bednář
download 
Stížnost Transkript
domluvte se - Fred Bednář
DOMLUVTE SE SE SVÝM KONĚM Vydavatelství MSD s.r.o. Ilustrace a grafická úprava: Jitka Bednářová-Smíšková Copyright © 2006 ISBN 80 - 86633 - 64 - 0 2 FREDERIK BEDNÁŘ DOMLUVTE SE SE SVÝM KONĚM 3 OBSAH: DOMLUVTE SE SE SVÝM KONĚM............................................1 Obsah:........................................................................................6 DOMLUVTE SE...................................................................................10 K čemu vám může být tento manuálek dobrý? ........................11 Neschovávejte se před komunikací...........................................14 Proč nepíšu knížku o výcviku ? ...............................................18 Značná část lidí ignoruje jasné náznaky, že v oblasti komunikace něco neklape.........................................................20 Dorozumět se s koněm i ve volném čase,..................................23 Co je to přirozená komunikace?...............................................24 Pouhá berlička ve vztahu s koněm?..........................................28 JAK SE ORIENTOVAT...........................................................................31 Rozpoznáme dobré od špatného?.............................................31 Vaše studium přirozené komunikace je jako džbán, který po kapkách plníte...........................................................................34 Jak poznat dobrého učitele?.....................................................35 jako začátečníci rozpoznáte dobrou metodu těžko. .................37 Úvahy o ceně výuky..................................................................38 Dvě drobné rady na závěr této kapitoly....................................39 VAŠE ŠANCE DOMLUVIT SE.................................................................40 Domluvit se s koňmi dokáže každý...........................................41 Nejde to, bohužel, jako v autoopravně.....................................42 Extrémní přístup k čemukoliv nevede obvykle k cíli.................43 Berte koně jako přítele,.............................................................44 Zvolte optimální model výuky...................................................45 Mohu-li vám přispět nápadem z vlastní zkušenosti,.................45 JAK ZAČÍT........................................................................................48 Každý ocení životní jistoty........................................................49 Nemám vlastního koně..............................................................50 4 Máme koně s minulostí.............................................................52 Míváte pocit, že se nedokážete svému koni přiblížit a pochopit ho?............................................................................................54 Další zeď může mezi námi vytvářet i neustálé vzpomínání......55 Vítejte každý problém, .............................................................58 JAK NEPŘESTAT.................................................................................60 Nepřestat znamená pokračovat................................................61 V prvé řadě je to otázka priorit................................................63 Je to tedy jen otázka vůle?........................................................65 Od začátečnického nadšení k profesionálnímu soustředění.....67 Neočekávejte nemožné..............................................................69 Ještě jednou fantazie.................................................................70 O dva kroky dál v teorii............................................................72 KDYŽ SI PŘESTO NEROZUMÍTE..............................................................75 Kde chybí respekt …?!..............................................................76 Kůň se učí pořád.......................................................................77 Nadbytečné koule......................................................................78 O možných neúspěších úspěšných jezdců.................................80 Opravdu se učíte?.....................................................................84 Příliš vysoké nároky..................................................................86 Účel nesvětí prostředky............................................................87 UČIT OSTATNÍ...................................................................................89 Učit ostatní?.............................................................................90 Závěr:........................................................................................94 5 Davidu Lichmanovi, který mi jako první umožnil nakouknout za roh 6 DOMLUVTE SE 7 K ČEMU VÁM MŮŽE BÝT TENTO MANUÁLEK DOBRÝ? Na trhu je mnoho krásných, výpravných knih o koních, snad víc, než by jich člověk stihl přečíst. Stojí i v naší domácí knihovně a já jsem rád, že je mám. Některé z nich vznikly pouhým přepracováváním těch předešlých a málokterá se zabývá koněm jako osobností. Snad žádná neobsahuje dost takových informací, abych s její pomocí získal pocit, že koni rozumím… To, že na něm dokážu sedět a „řídit“ jej, ještě neznamená, že on uznává mé vedení a cítí se se mnou dobře, jako s přítelem, že si důvěřujeme, vzájemně se respektujeme a oba máme zájem o další rozvíjení našeho vztahu. To zvýrazněné slůvko „oba“ nám otevírá prostor pro dlouholeté studium, a pokud tato knížečka přispěje k tomu, aby se z vás stali zapálení studenti… Studium rozvíjení vztahů s koňmi se podobá studiu jakéhokoliv jiného umění. Vezměme třeba malířství. S trochou pokynů a pravidelného cvičení můžete stvořit líbivé umělecké dílko, příjemné na pohled. Případně se můžete s paletou, barvami a plátny uchýlit na dvacet let do ústraní a vynořit se jako Caravaggio. Stejně je tomu s koňmi. S trochou pokynů a pravidelného cvičení můžete vytvořit líbivý obrázek jezdecké dvojice, příjemný na pohled, případně se můžete s několika koňmi uchýlit na dvacet let do ústraní a vynořit se jako kentaur… Záleží na motivaci. Většina z nás patří někam mezi naznačené možnosti a všichni se máme co učit. V několika uplynulých letech jsem se v oblasti komunikace s koňmi kromě vzdělávání sebe sama 8 věnoval i vzdělávání jiných lidí. Snažím se být učitelem, který dokáže sdělovat věci bez použití mnohomluvných slov, která zřejmě sama vybujela v hlavách „koňoteoretiků“. Slov, která hrozí udělat z člověka podivína v bílém plášti, vrtajícího se pouze v knihách a rozpitvávajícího živoucí osobnost koně ve stovky odborných názvů. Zároveň se ale snažím přimět k zamyšlení ortodoxní praktiky, pro něž je jakákoliv teorie synonymem dvouhlavé saně, chrlící zničující oheň na jejich zavedené praktické postupy. Tito lidé bývají vedeni myšlenkou „vždyť na tom nic není, je to jenom kůň“. Jenže bez teoretických znalostí, které navíc mají člověka nutit k přemýšlení o dalších možnostech, je pokrok v praxi téměř nemožný. Tato knížečka není návodem, jak vychovat a vycvičit koně. Je snůškou mých úvah o navazování a rozvíjení vztahů s koňmi. Snaží se spojit pohled studenta a pohled učitele a jako „manuálek jasné mysli“ vám chce posloužit k orientaci v tom, čemu říkám „přirozená komunikace s koněm“ (někdo tuto oblast nazývá „přirozené partnerství“, jiný používá americký termín „natural horsemanship“ a další, odvolávaje se na jednoho z nejznámějších před-stavitelů tohoto umění, dává k lepšímu poněkud úsměvný a zavádějící výraz „parellování“). Snažím se v knížce naznačit možné odpovědi na otázky studentů, které se často opakují na mých seminářích. Na některých místech vás postraším špatnými příklady. Prý se to nemá, alespoň odborná literatura se tak psát nesmí, jak mi laskavě sdělili v jednom nakladatelství. Inu – já se odvážím to riskovat. Myslím 9 si, že záporné emoce jsou stejně důležité jako kladné. Nic nevyprávím příliš drasticky, třeba budete knížku číst i po ránu nebo před usnutím. Děsivé partie si nechávám do diskusí se svými žáky. Knížka splní svůj úkol, když vám nezamotá hlavu a když se po jejím přečtení dokážete trošku orientovat ve filosofii přirozené komunikace, ale také v nabízených možnostech jejího studia, abyste nenaletěli nějakému „taky-učiteli“ (smím-li parafrázovat termín pana Foglara), který vás „za dobrou cenu“ sice učí, ale namísto vaší touhy po komunikaci s koněm má na mysli spíše svoji touhu naplnit vlastní kapsu. Splní svůj úkol, když vám poskytne dost podnětů, které vám umožní vytrvat, pokračovat, abyste se nestali věčnými začátečníky a dokázali přejít od stavu „plním nějaké pokyny“ ke stavu „začínám si rozumět se svým koněm“. Pokud se v knížce nevyhnu troše psychologie (pochopitelně), mějte na paměti, že je to moje psychologie, můj úhel pohledu, který jsem si vytvořil na základě občasného listování v odborných knihách i ve stránkách (ne)obyčejného života. Lidem této vědy neznalým radím, aby mé podání nebrali jako náboženství, odborníky v oboru pak žádám o jistou míru shovívavosti. Vykročte tedy bez obav do světa, v němž koně jsou vašimi přáteli. Budete-li na své cestě potřebovat radu či povzbuzení, setkáme se na následujících stránkách. 10 NESCHOVÁVEJTE SE PŘED KOMUNIKACÍ Některé z knížek, zmíněných v předchozí kapitole, nám podávají všeobecný přehled o plemenech koní, jejich historii a vývoji, o současném chovu, další se věnují všeobecné péči o koně, jiné se tváří víc jako kuchařky a předkládají nám recepty na to, jak „uvařit hotového koně“ – tedy jak koně výcvikem připravit na konkrétní disciplínu. Ačkoliv mám tyto knížky rád, každá z nich, chci-li se jí nechat vést, mne zavede na scestí, protože na stránce 63, 85 nebo 324 obsahuje pokyny, jež nejsem schopen splnit – či spíše můj kůň nechápe mou snahu o jejich splnění. Přitom si nemyslím, že bych byl „natvrdlejší“ než většina mých bližních. Jedná se tedy o tiskovou chybu v knížce, nebo o moji malou slovní zásobu a špatnou gramatiku v „koňštině“? Jak můžeme komunikovat s koněm? A proč vlastně? Jak zařadit konvenční jezdecké pomůcky do rozsáhlé výrazové zásoby přirozené komunikace? A je to možné a vhodné? Mnoho lidí, jejichž úvahy se ubírají tímto směrem, se do studia komunikace s koněm pustilo, mnoho lidí se při tom zklamalo. Počáteční nadšení (například z kvalitního semináře či návštěvy nějaké show) uhasila marná snaha protrpět se začátečnickou neinformovaností a řešit problémy bez pomoci, ve světle názorů, podle nichž si po počátečním nalezení několika zásadních odpovědí už všechny další postupy vytvoříme sami. To není tak jednoduché, protože ono „jak“ vyžaduje dovednost a ta předpokládá praxi. A praxe provozovaná bez patřičného vedení nabízí až příliš 11 mnoho slepých uliček… Někoho možná potkala i špatná zkušenost s další výukou, „zaručenou, s renomovaným trenérem, se skvělými výsledky“. To všechno nás může uvrhnout do pěkného zmatku a připravit nás, alespoň dočasně, o důvěru v možnosti komunikace s koněm. Člověk začíná poprvé, podruhé, potřetí… A víra v úspěch je čím dál menší. Chceme-li uspět, čeká nás nutnost vytvořit si vlastní mozaiku, která nám umožní vidět soužití s koňmi jako celek. Mozaiku, do níž máme na začátku jen pár kamínků. Zkusme posoudit důležitost či nedůležitost komunikace s koňmi podle několika hledisek: Hledisko první - společenské Jako lidé se cítíme být vládci přírody, a ostatní obratlovce poněkud přezíravě schováváme pod anonymní název zvířata. Při velkém množství atraktivních témat, která nám civilizace nabízí, žijeme dnes vzdáleni jejich světu a čas, který jsme schopni či ochotni jim věnovat, nám dostatečně neumožňuje poznávat jejich skutečné bytí a vnímání, rozmanitosti a složitosti jejich života. Jinými slovy – je pro nás pohodlnější dělat si o nich i o celé přírodě zjednodušené představy a pak na ně přišívat různé záplaty. Pozice domnělé nadřazenosti a nezávislosti člověka na přírodě však neobstojí ve světle důkazů z mnoha vědních oborů, podle kterých není propast mezi námi a ostatním živočišným světem tak hluboká, jak máme sklon si myslet. Existuje mnohem více znaků, které nás s ostatními živočichy spojují, než těch, které nás rozdělují. I když považujeme souhrn lidských schopností za jedinečný a nedostižný, nezbývá než připustit, že v mnoha ohledech jsme na svých 12 zvířecích přátelích závislí. Dostatek příkladů jistě najde každý sám, od psů vyhledávajících drogy, přes domácí mazlíčky léčící naše neurózy, až po žraloky jako možné pomocníky v boji proti rakovině. Zvířata nám pomáhají řešit problémy, které si mnohdy sami vytváříme. Paradoxní je, že pokud se týká dorozumívání mezi zvířaty a člověkem, jsou na tom někteří zástupci říše zvířat podstatně lépe než my. Psi, kočky, koně, primáti a jiní se naučili žít a komunikovat s člověkem v podmínkách člověkem vytvořených a ve vztazích člověkem diktovaných. Kdo z lidí dokáže žít a komunikovat se zvířaty v podmínkách pro ně přirozených, obstát ve vztazích diktovaných zvířaty? Kdo má tedy úspěšnější vyslance – lidé, nebo zvířata? A není na čase tento stav alespoň trochu změnit? Dokázat skutečné respektování života zvířat tím, že za výraz naší kulturní vyspělosti budeme považovat i schopnost domlouvat se s nimi řečí, které opravdu rozu-mí, pěstovat komunikaci s nimi jako základní předpoklad fungujícího sociálního chování živočichů ve společen-stvech, která my lidé chtě nechtě vytváříme? Proto bychom měli přiblížit své já opět přírodě a měli bychom se snažit o úspěšnou komunikaci alespoň s těmi zvířaty, která denně konfrontujeme s našimi záměry a cíli. Měli bychom se s nimi dorozumět a učit se chápat jejich možnosti a schopnosti, které je úspěšně vedly úskalími měnících se životních podmínek až ke vztahu s člověkem. Nespoléhám se ale na to, že by vás samotné společenské hledisko přesvědčilo. Zkusme tedy druhé hledisko - citové. Kdo v sobě chová opravdovou lásku ke koním, přirozeně hledá jazyk, jímž by své city vyjádřil. Pokud 13 chci mít v koni přítele, váže mne k němu citové pouto a přeji si, aby se náš vztah dál rozvíjel, hledám způsob, jak mu sdělovat svá přání a vyjadřovat svou spokojenost či nespokojenost. V opačném případě bude mezi námi docházet k řadě střetů a nedorozumění, které se pro mne mohou stát neustálým zdrojem frustrací. Jedině účinná možnost domluvy zabezpečí, že mohu snít o budoucí harmonii bájného kentaura, u něhož koňské tělo koná to, co vymyslí lidská hlava. Je toto hledisko pro vás přijatelné? Kdo ještě váhá, toho možná přesvědčí hledisko třetí - praktické. Kůň, který má ve prospěch člověka po léta podávat kvalitní výkony, musí svoji specializaci postavit na pevných, solidních základech vztahu s člověkem, aby byl schopen chápat vzrůstající nároky jako součást tohoto rozvíjejícího se vztahu. V opačném případě stavíme hrad na písku: nesouvislé, halabala naházené základy našeho vztahu se pod vzrůstajícími nároky postupně drolí a my můžeme stavbu donekonečna obíhat a jen ji podpírat tam, kde se zrovna hroutí; o tom, že bychom k ní přistavěli další poschodí, nemůže být ani řeč. Proces výchovy koně a jeho následného speciálního výcviku by měl být zároveň dostatečně efektivní, zvláště v případě, kdy máme co do činění s více (mnoha) koňmi. Podle mne je věc celkem srozumitelně vysvětlitelná na následujícím příkladu: Jestliže předpokládám, že mne čeká povinnost komunikovat postupně s mnoha Francouzi bez tlumočníka, je pro mě efektivnější naučit se základům francouzštiny, než každého z nich zvlášť učit základům češtiny. V případě komunikace s koňmi se ale mnoho lidí chová úplně obráceně: každého koně, kterého „cvičí“, nutí vždy znovu, aby se snažil porozumět jejich řeči, 14 místo aby se dobrali mnohem lepší-ho dorozumění tím, že zvládnou základy koňského jazyka. Nízká efektivita takového způsobu dorozumívání je v tom-to případě jasná. PROČ NEPÍŠU KNÍŽKU O VÝCVIKU ? Napsat knihu, která by beze zbytku odpovídala mé představě o výcviku koně přirozenou metodou, to je zatím nad mé síly. Chtěl bych psát o přirozené komunikaci ve všech jezdeckých odvětvích, jenže nutně zjistím, že nemám dostatek zkušeností. A navíc – knížek o výcviku koně i jezdce pro tato odvětví je dost. Skvělých i horších, každopádně si člověk může vybrat takovou, která mu „sedí“. Bohužel, koně s vámi tyto učebnice nečtou. A tady je kámen úrazu. Nedostanou příležitost povědět vám včas, co na tu kterou kapitolu říkají, jak vidí popsané zásady výcvikového systému svýma očima. Vnímám proto jako důležitou odpovědnost člověka vychovat koně dřív, než jej začne cvičit, a jeho schopnost dosadit si do každé specializované příručky (právě k těm stranám 63, 85 nebo 324, o kterých jsem se už zmínil), malý dovětek o tom, jak popsané cvičení vysvětlit koni pomocí principů, kterým on rozumí a které je schopen respektovat. Takový dovětek může nést název „Viděno koňskýma očima“. Dalším důvodem, proč nepíšu o výcviku, je fakt, že pokud nejste zázračné děti a „nemáte to od Pánaboha“, podle žádné, ani té nejlepší knihy se z vás kentauři nesta- 15 nou. Známí mne mnohokrát přemlouvali, abych napsal knížku, natočil instruktážní video či DVD a rozšířil tak své pojetí přirozené komunikace s koňmi mezi větší okruh lidí. Nejsem přesvědčen o tom, že by to bylo ku prospěchu věci. Jednak bych v potu tváře do vlastních slov odíval myšlenky dávno vyslovené a imitoval výukové materiály již dávno zveřejněné (nehledě na to, že na jejich dokonalé zpracování a propracování, s jakým se setkáváme například u Pata Parelliho, se v našich podmínkách jen tak někdo nezmůže), jednak mne odrazuje možnost, že bych dal mnoha lidem do ruky zbraň proti sobě, dalším učitelům a metodám přirozené komunikace vůbec. Protože co udělá člověk, když se pustí do studia čehokoliv podle zakoupeného výukového materiálu? Jakmile narazí (a to zákonitě narazí) na problémy, se kterými si nebude vědět rady, začne vinit výukový materiál, jeho auto-ra i metodu samotnou. A učitel si nemůže stoupnout nad každého, kdo zakoupil jeho knihu či video, a pomoci mu radou a praktickou ukázkou. Nemá možnost povzbudit studenta zpestřením výukové hodiny, motivovat jej, podrobit lenocha rozumné míře nátlaku, jako je tomu při osobním kontaktu. Namítnete, že problémy alespoň přinutí tyto lidi zúčastnit se kurzu nebo semináře? Možná některé. Malé procento. Ale většina řekne: „Věděl jsem, že to nefunguje. Jsou to vyhozené peníze.“ Namítnete, že je tedy třeba vypracovat výukový materiál, který odpoví na všechny otázky, který počítá se všemi možnostmi, poskytne kvalifikované analýzy jednotlivých situací a nabídne vždy správné řešení? Jak jsem již řekl, já se na to necítím. Ale snad by to šlo. 16 Možná by se to dalo zpracovat jako počítačový program. Jestliže někdo tvrdí, že to dokáže, rád bych ho poznal a zjistil, mluví-li pravdu. Pokud z něj ovšem křičí jen velikášství, jak se často stává, nemusím ho vidět, protože takových znám dost. Chcete-li se ode mne učit (tedy neodradí-li vás tato knížka), přijeďte a ponechte mi tak výhodu těch nemnoha výše uvedených možností, jak vás popostrčit kupředu. ZNAČNÁ ČÁST LIDÍ IGNORUJE JASNÉ NÁZNAKY, ŽE V OBLASTI KOMUNIKACE NĚCO NEKLAPE Moto: „Jeden z největších problémů pro majitele koně je přiznat si, že ho jeho kůň neposlouchá.“ Honza Bláha Námořník nikdy nepodcení vlnky čeřící se kolem útesů. Majitelé koní obvykle snadno podceňují vlnky čeřící nálady jejich koně. Zatímco chvění země pod nohama, signalizující zemětřesení, v nás asi vyvolá záchvěv paniky, chvění základů našeho vztahu s koněm vyvolává pouze omluvné věty typu: „No, von je takovej živější.“ „Nedivte se, je to hřebec.“ … „Je to spolehlivý kůň, jen při zastavování se musíte zaklonit a hodně tahat 17 levá – pravá. … „Vždyť to není tak hrozné. Trošku si lehá, když mu berete ty zadní, ale žádné problémy s ním nemáme.“ Určitě bychom jako rodiče neočekávali, že naše ne-poslušné dítě, které nerespektuje náš názor na včasný návrat z odpolední vycházky, se bude za pár let vracet včas domů z mejdanů. Stále se ale bláhově domníváme, že nevychovaný kůň, který nerespektuje náš scénář při vyvádění z boxu či nastupování do vozíku, se podle něj bude řídit na vyjížďce či na parkúru. Domníváme se, že máme parkúrového koně, vždyť přece přes překážky chodí od začátku ochotně a skákání ho baví. To ostatní se poddá. Jenže obrázek na kolbišti, který mnohdy ani oko naprostého laika nevnímá jako harmonický, nás usvědčuje z neznalosti, nebo přímo ze lži. Kůň překážku sice ochotně přeskočí, ale ne pokaždé se jezdci podaří ho k ní přivést. Nesnadné vedení koně kurzem parkúru, neustálé hádání se o cvalové tempo, vypětí jezdce při snaze neminout s koněm překážku, nemluvě ani o předchozím vzpínání a vyhazování na opracovišti – to všechno dostatečně jasně signalizuje, že rodič má problém dostat dítě z mejdanu domů. Z procesu výchovy se záhadně vytratily některé důležité kroky, dítě je vzpurné a agresivní, facky mohou létat vzduchem, ale nepomáhají. Podobnost čistě náhodná? Doufám, že jste tuhle dávku špatných příkladů přežili ve zdraví. Může se samozřejmě stát, že některý čte-nář této knihy, pokud ji už netrhá na kusy, se teď dotčeně ohradí: „To bych rád věděl, co by ten chytrák dělal, kdyby měl takového koně jako já.“ Prosím vás, ještě knížku nezahazujte. Věřte mi, že se nechci nikomu vysmívat. Je mi prostě líto, že si lidé a koně, tvorové jako 18 k sobě stvoření, někdy nerozumějí. Nedokáží si vyjít vstříc, důkladně si věci vysvětlit a vyhovět jeden druhému. Důležité je, že výše popsané situace lze změnit. Vzal jsem si teď na mušku parkúrové skákání, protože jsem jeho příznivcem, jeho problematika je mi blízká a přál bych si, aby podobné situace ze závodišť úplně vymizely. Ony se ovšem mohou vyskytovat a vyskytují se ve všech jezdeckých odvětvích, „pouhé“ rekreační ježdění nevyjímaje. Podle mého názoru je v takových případech skutečně načase začít naplňovat heslo „Domluvte se se svým koněm.“ Pokud nebudeme schopni koníkovi vysvětlit, že by měl brát v potaz náš názor, pak každá další situace, která se mu jeví jako nebezpečná, nesnadná nebo prostě jen zbytečná, mu velí nacházet vlastní řešení. A protože koňská řešení se většinou dost podstatně liší od našich představ, rozcházíme se v názorech stále víc a víc. Náš vztah, zprvu „bezproblémový“, se začíná rozjíždět jako „nelineárně dynamický expres“ – malé rozdíly se vzápětí výrazně prohlubují, vyvolávají velké změny a výsledkem pak může být katastrofa. DOROZUMĚT SE S KONĚM I VE VOLNÉM ČASE, tedy i v době, kdy od koně nepožadujeme žádný „výkon“, není pro některé majitele a jezdce 19 podstatné. Chtějí od koně především „práci“ a ve zbývajícím čase jsou ochotni trpět mu různé zlozvyky a vnímat je jako daň za to, že kůň požadovanou práci odvádí. Jenže … tyto takzvané zlozvyky jsou většinou vedlejšími produkty tréninkového procesu, který je pro koně zdrojem psychické nepohody. Kůň, na kterého jsou kladeny vysoké nároky (často neúměrně vysoké), si kompenzuje velké fyzické, ale hlavně psychické vypětí nervózními projevy, kterými obtěžuje své okolí. Zajímavé to začne být v okamžiku, kdy tyto projevy ztratí svoji mimovolnost, přestanou směřovat „do prázdna“, kůň se na ně začne soustředit a pustí se do jejich zdokonalování. Občas mne napadá, jak by asi lidé reagovali, kdyby takový Lukáš Bauer po náročném olympijském závodě pokousal svého trenéra. Nepovažujeme za správné ani chování fotbalisty či hokejisty, který napadne protihráče nebo dokonce rozhodčího. U koní nás ale podobné projevy tolik nepřekvapí, považujeme za zbytečné či nemožné je řešit. A tak může koník rozšiřovat vzorníček svých „ne-mohu, nechci, nerozumím“ třeba při čištění, sedlání, vodění či ošetřování v boxu… Prosazuje prostě pravidla: „Tady (tj. v práci) velíš ještě ty, ale tady (tj. mimo výkon samotný) necháš velet ty mne. A pokud bys nechtěl, i já mám různé prostředky, jak tě přesvědčit…“! Co myslíte, jak dlouho bude některým koním trvat, než začnou velet i „na pracovišti“? Jsem přesvědčen o tom (a namátkou sleduji kariéry různých rekreačních i sportovních koní, nehledě na to, že některý z nich občas skončí v mé péči), že smiřovat se s „drobnými koňskými zlozvyky“ je 20 nevhodné nejen z hlediska citového (kůň a já jsme přece partneři a měli bychom si vycházet vstříc), ale i z hlediska praktického. Může to vést až k životu nebezpečným situacím, které zodpovědná osoba obvykle komentuje slovy: „Tohle ještě nikdy neudělal!“ Případně slýcháme další koňáckou konverzační perlu: „Až doteď to vždycky šlo!“ Šlo. Ale najednou to nejde. Nedokázali jsme koně naučit požadované dovednosti tak, aby je považoval za součást našeho vztahu. A co s takovým koněm? Prodáme ho. „Nadějného mladého teplokrevníka (tím byl, než jsme ho zkazili) se skvělými skokovými schopnostmi (jenže už nechce skákat), ježděného třináctiletou dívkou (která má z každé jízdy trauma), přísnějšího při ošetřování (takže už k němu nikdo nesmí), z rodinných důvodů prodáme (zjistili jsme, že ho nezvládneme, tak si koupíme – a pravdě-podobně pokazíme – jiného). CO JE TO PŘIROZENÁ KOMUNIKACE? „Přirozená komunikace s koněm“ je jeden z nedokonalých českých ekvivalentů amerického pojmu „natural horsemanship“. O „natural horsemanshipu“ vedou jeho příznivci i odpůrci dlouhé disputace, ve kterých rozebírají tajemství vzniku a pravého významu tohoto termínu. Disputanti obou táborů jsou přesvědčeni, nebo naopak po-chybují o tom, že člověk a kůň mohou být skuteční partneři, potvrzují, nebo naopak popírají přirozenost takového partnerství, chtějí dávat jiné, 21 výstižnější názvy rolím člověka a koně v jejich vztahu. Všichni tito lidé mají množství pádných argumentů, kterými podporují své arcinázory. Myslím, že myš nebude umět lépe plavat, když jí začneme říkat žába. Aktérům těchto sporů nejde o žádné ušlechtilé hledání pravdy. Hádají se kvůli slovíčkům a v záplavě těch slov jim uniká podstata věci. Díky tomu mezi mnohými majiteli koní a jezdci stále přetrvává politováníhodné neporozumění a „natural horsemanship“ je chápán jako nějaké módní (i když ze starých myšlenek vycházející) jezdecké odvětví plné efektních cviků a bezcenných cirkusových kousků, ve kterém využíváme „etologického diktátu vůdce stáda“ k tomu, abychom koně přinutili plnit naše požadavky. Často slýcháme: „my jezdíme „anglii“, ale „natural horsemanship“ zkoušíme taky…“ Rozdělujeme jezdce podle toho, zda jezdí s udidlem, nebo bez něj, zda jeho kůň běhá kolem něj bez vodítka, nebo ne a děláme zbytečné rozdíly tam, kde vlastně žádné nejsou nebo by nemusely být. Dělíme čas strávený s koněm na hodinu krmení, hodinu čištění, hodinu jízdárny, hodinu horsemanshipu, hodinu skákání atd. K vlastní škodě. Ztěžujeme si tak v mnoha případech budování vztahu s koněm a stavíme přehradu nejen mezi námi a naším koňským partnerem, ale i mezi lidmi kolem koní … Potkáte lidi, kteří se ptají, aby se o přirozené komunikaci něco dozvěděli. Jsou ale i takoví, kteří se sice ptají, ale vlastně se nic dozvědět nechtějí. Kladou otázky, aby mohli zpochybňovat odpovědi. Hádat se. Napadat metodu, její zakladatele i pokračovatele, vás, váš světový názor, vaše vyznání, rodiče, aby mohli 22 kritizovat výraz vašeho obličeje, auto, kterým jste přijeli na seminář… Tak tedy pro ty první: V mém životě je přirozená komunikace s koňmi filozofie, přístup a klíč k budování vztahů s odlišným živočišným druhem. Její myšlenky a postupy si tykají s rozumnými myšlenkami a postupy jakéhokoliv jezdeckého pojetí a „koňařiny“ vůbec, doslova jsou vzaty jedny z druhých; snažme se tedy nevnímat situaci jako „anglie“, „francie“, případně parkúr, sportovní a barokní drezura nebo přirozená komunikace, či dokonce versus přirozená komunikace, ale naopak přirozená komunikace s koněm v „anglii“, „francii“, barokní a sportovní drezuře, na parkúru i na vyjížďce v lese… Přirozená komunikace, to je člověk s koněm ve vztahu založeném a rozvíjeném na základě studia koňského jazyka, na principech koním srozumitelných a koňmi respektovatelných, a tudíž využitelných k tomu, co všichni od koní žádáme – k odevzdání obrovského atletického potenciálu do služeb člověka, ať už se zabývá kterýmkoliv jezdeckým odvětvím. Platí ovšem mnohokrát různě zmiňovaný „jezdecký paradox“ : člověk nepochopí, jak to funguje, dokud se to sám nenaučí. A na papíře ani u videa to nejde. Bohužel mnohdy ani „na place“ s koněm ne, proto-že ne každý, kdo se pokouší uvést vás do problematiky přirozené komunikace, je schopen skutečně vás naučit něco víc než základy výše zmíněného etologického diktátu. Pro některé své příznivce je navíc přirozená komunikace podivným stavem mysli, díky němuž ji dokážou spolehlivě znechutit každému, komu se ji pokoušejí objasnit. Prokazují dobré věci medvědí službu moudrými větami 23 typu: „Je mi líto tvého koně. Podívej se, ukážu ti, jak se to má dělat. (Bůh je ve třech osobách: Parelli, Roberts a já.).“ Oslovený pak ovšem uvidí, jak koník tohoto samozvaného školitele uškobrtaně couvá s obráceným krkem a prohnutým hřbetem – a „je vymalováno“. Ať oslavovaná, či zavrhovaná, tvoří přirozená komunikace most mezi lidmi a ušlechtilými zvířaty. Nabízí nám možnost kráčet s koňmi stejnou cestou, naslouchat s jejich přispěním příběhům dávno minulých časů, přimět je, aby nám vykročili vstříc, pomohli pochopit nepochopitelné a sdělit nesdělitelné. 24 POUHÁ BERLIČKA VE VZTAHU S KONĚM? Ta se vám z přirozené komunikace docela solidně zformuje v případech, zmíněných v minulé kapitole: hodina krmení, čištění, sedlání… a teď máme hodinu skákání – ale ouha! Skákání se nám nechce dařit, koník odmítá poslouchat. (Nu, ono to už při sedlání nevypadalo nijak růžově.) Až trenér ukončí hodinu skákání, my si dáme pro jistotu hodinku přirozené komunikace, abychom se u svého koňského kamaráda dokázali lépe prosadit. Tak se nám přirozená komunikace s koněm (v tomto případě obvykle v podobě všeobecně „známých“ Parelliho „Sedmi her“) stane jakýmsi pořadovým cvičením, sloužícím k tomu, abychom koníkovi trochu napravili hlavu. Hm… když to jednomu stačí… Ale co když to stačit přestane? Takto pojatá „náprava“ se změní v pouhé přetahování – jeden hot a druhý čehý, jednou se věci daří, a jindy máme pocit, že nám koník dělá všechno naschvál. Původně úspěšné „opravy“ jeho chování prostřednictvím „pořadových cvičení“ u něj teď vyvolávají spíš odpor… hm, asi ta přirozená komunikace přece jen k ničemu nebude… Představte si, že se ve vlaku potkáte s Angličanem. Vaše znalosti jeho jazyka se omezují na anglické výrazy běžně užívané v češtině a jinak máte k dispozici pouze turistickou konverzační příručku. Vaše komunikace bude možná podobná jako s oním koněm. 25 Některé věci si dokážete vysvětlit, na některé otázky mu odpovíte, ale chvílemi se ve vás může vzmáhat silný pocit nutnosti dorozumět se lépe, bez škobrtání. Tady je ale rozdíl. V případě prvním jistě nikdo nepopře, že je nutné důkladné studium, abychom jazyk zvládli od základů alespoň ke státnicím. V případě komunikace s koňmi máme ale sklon věci zlehčovat a raději se neustále oháníme berličkou, než bychom se pustili do důkladného studia. I když připustíme jeho nutnost, stejně si nacházíme důvody, proč se do něj nepustit. Bráníme se přijmout některé odpovědnosti. My přece nemůžeme být odpovědní, protože nás ovlivňuje spousta okolností, na jejichž změnu nemáme vliv. Proto se nemůžeme ani svobodně pustit do studia komunikace s koňmi… Nitky našich postojů tak v sobě den po dni splétáme v silné provazy, které nás drží v zajetí konvenčního přístupu jako loď u mola. Bývá skutečně velmi nesnadné je přetrhnout: Můj kůň je prostě takový. S tím nemůžu nic dělat. (Jeho chování je podmíněno jeho charakterem a mnoha okolnostmi a já s tím nic nesvedu.) Nemůžu si s ním hrát. Na to prostě nemám čas. (Jsem strašně zaneprázdněn, úplně ovládán něčím mimo mne – nedostatkem času.) Kdyby byl jenom trochu vstřícnější! (Chování mého koně tak navždy omezuje mé možnosti se s ním dorozumět.) Musím to dělat takhle. Tak to u nás ve stáji přece dělají všichni. (Jiní lidé a okolnosti mne nutí dělat to, co dělám.) Uvázáni svými provazy k molu konvencí, vykazujeme z našeho „koňáckého“ světa zdravý rozum 26 a nahrazujeme jej danostmi. Ty se nejenže nesnažíme změnit, ale ještě pro ně vymýšlíme zdůvodnění. Příčiny naší neschopnosti navázat a rozvíjet skutečný vztah s koněm leží přece mimo nás. Radívám těm, kdo jsou ochotni o těchto věcech hovořit, aby se snažili tento svůj postoj přetvářet. Koně jsou nesmírně vstřícná zvířata a snaha navazovat dobré vztahy je jim vlastní. Propast mezi nimi a námi vytváříme většinou právě svojí neschopností uvažovat o nich a přistupovat k nim bez zmíněných omezení. Zkuste to, stojí to za to. Najděte si dobrého učitele a pusťte se do studia. 27 JAK SE ORIENTOVAT 28 ROZPOZNÁME DOBRÉ OD ŠPATNÉHO? Orientaci v možnostech studia komunikace s koněm znesnadňuje začátečníkovi fakt, že neexistuje instituce, která by byla schopná kvality jednotlivých učitelů či instruktorů objektivně posoudit a certifikovat. Tato nevýhoda je ale pouze zdánlivá. Spoléhat se na osvědčení, které ten který učitel obdržel, je poněkud zavádějící, jak zjistili a zjišťují mnozí jezdci, jejichž vyškolení cvičitelé či trenéři je už po léta s chutí udržují v požehnaném stavu věčných začátečníků. Celkem objektivně se dají certifikovat učitelé těch jazyků, které mají rodilé mluvčí, kvalifikované jazykovědce, tradici výuky. To ovšem řeč mezi člověkem a koněm nemá. Kůň je vybízen ke spolupráci s člověkem na základě lidského rozhodnutí a tato spolupráce je rozvíjena pomocí řeči, kterou oba partneři spoluvytvářejí – není v lidských silách stát se bezezbytku koněm, stejně jako kůň nemůže být člověkem. Proto jde o nekončící hledání, které by mělo být pro oba partnery dostatečně motivující, aby jim stálo za to v něm pokračovat. Jak si tedy vybrat dobrého učitele této neobyčejné řeči? Nenechte se příliš ovlivnit ani titulky inzerátů, lesklou reklamou, vyzdvihováním údajných úspěchů (náprava spousty problémových koní) a vyjmenováváním všech seminářů a školení, jež ten který inzerující údajně absolvoval. Stává se, že za tím vším se schovávají právě ti, kdo v kvalitě zaostávají a snaží se vydat se pouze 29 cestou výdělku. Spousta takzvaných instruktorů totiž připomíná učitele angličtiny na prvním stupni základní školy, který je dvě lekce před svými žáky. Chybí jim celkový přehled, orientace v metodách, zvládnutí metodiky, správné chápání principů a jejich uvádění do souvislostí. Zájemce o studium přirozené komunikace, který vsadí na výuku těchto „takyinstruktorů“, se možná seznámí s Parelliho „Sedmi hrami“, ale ty se místo odrazového můstku na cestě k úspěšnému vztahu mohou pod ne-odborným vedením proměnit v již zmíněná „pořadová cvičení důvěry a respektu“, neustále dokola omílaná. Většinou to začne být brzy nuda, pro vás i pro koně. Ale ani člověk, který v komunikaci s koňmi skutečně něco dokáže, nemusí být schopen opravdu vás něco naučit.. Věci se prostě mají chytat za správný konec. Výuka, i výuka přirozené komunikace vyžaduje znalosti, dovednosti, pedagogickou způsobilost, schopnost zaujmout, motivovat, pře-svědčit… Jak tedy najít vhodného učitele? Záleží na tom, co chcete. Máte-li zájem o některé konkrétní metodiky, jdeli vám o určité speciální fígle k řešení určitých dílčích úkolů, naleznete učitele snáze než v případě zájmu o způsob komunikace s koňmi jako o celostní systém. Ale doufám, že právě o ten Vám jde. Vodítkem při hledání učitele Vám mohou být následující stránky. V případě celostních systémů a osobní formy studia se snad ani nedá dostatečně zdůraznit význam učitelovy osobnosti pro další vývoj studenta. Opravdové umění komunikace s koněm je totiž budováním vztahu s mnoha závazky, které student musí být ochoten přijmout. Student by měl být učitelem pečlivě vybírán, a to podle osobních 30 vlastností, které mohou zaručit dobrý přístup nejen k výuce. Tyto aspekty, které by měly být v procesu výuky (nejen komunikace s koňmi) zásadní, jsou ovšem v dnešní době, kdy učí kdekdo kdeco kdekoho, opomíjeny, což přispívá k úpadku opravdové vzdělanosti. Ale to už není naše parketa. VAŠE STUDIUM PŘIROZENÉ KOMUNIKACE JE JAKO DŽBÁN, KTERÝ PO KAPKÁCH PLNÍTE Nahlížíte-li do něj (či snad se do něj i spustíte) pokaždé, kdy tam něco přidáváte, uvidíte a pochopíte některé jevy, k nimž ve džbánu dochází. S každým dalším nahlédnutím se o trochu rozšíří vaše představy o tom, co se ve džbánu děje. Po mnoha nahlédnutích se začnete v problematice domlouvání s koňmi orientovat. Pokud ne, znamená to, že plníte svůj džbán nesprávným způsobem, nesprávnými tekutinami nebo že nejste při nahlížení patřičně soustředění. Je také možné, že váš džbán stojí na vachrlaté podložce a otřesy, k nimž dochází, vám znemožňují probíhající jevy dobře pozorovat. Váš učitel by měl být jedním ze základních kamenů, které džbán podpírají, aby se vám nechvěl a nepřevrhl ani při drobných bouřích, kterými budete procházet. Další kameny, které základ tvoří, by měly být : 31 Metoda, která vás osloví individuálním přístupem, množstvím informací, komplexností, jasností vztahů mezi jednotlivými složkami, a v neposlední řadě i humorem a soutěživostí, aby studium někam vedlo a zároveň Vás bavilo… Pomůcky a techniky, jež vám umožní podpořit koně při uskutečňování vašich záměrů co nejefektivněji… „No jasně, už to vidím,“ vítá vodu na svůj mlýn pochybovač: „Silné vodítko, aby kůň nemohl utéct, a dlouhý bič, kterým ho tlučete po zadku! To není partnerství, ale otrokářství!“ Nechejme tyhle lidi, ať si klidně mají svou pravdu. Čas, který byste museli věnovat plamenným obhajobám, obětujte na cvičení s pomůckami, aby vám „přirostly k tělu“ a skutečně pomáhaly, nikoli překážely. … Váš přístup, vaše schopnost studovat, nepřestat, motivovat se, někdy se i přinutit, což bývá, bohužel, u mnoha studentů (nejen přirozené komunikace s koňmi) problém, že? A protože to považuji za problém zásadní, zkouším vám v některých dalších kapitolách radit, jak si v těžkých chvílích pomoci. Kdo totiž čeká zázraky bez vlastního přičinění, nemůže uspět. Všechny ty základní kameny by měly být otesány a postaveny tak, aby tvořily pro váš džbán skutečně pevný podstavec. Bude-li některý z kamenů výrazně menší než ostatní, či bude-li úplně chybět, je naivní domnívat se, že vaše studium bude úspěšné. 32 JAK POZNAT DOBRÉHO UČITELE? Pokud jdete na výpravu do hor, jistě si vyberete průvodce, který zná místa, kudy půjdete, je si vědom možných nebezpečí a umí jim předcházet a čelit. Takový by měl být i váš učitel. Neměl by se snažit učit vás něco, co z vlastní zkušenosti nezná, co neovládá a co se může v důsledku toho lehce zvrtnout. Pokud při komunikaci s koňmi nemáme dobrého průvodce, nemusí jít, na rozdíl od výpravy do hor, zrovna o život, ale někdy jde o zdraví a vždy o nervy a důvěru k započaté cestě. Myslím, že by mne zajímalo, jak dlouho již ten který učitel vyučuje. Dávejte si vždy pozor na reklamy typu „trenér s třicetiletou praxí“. Důležité je, kolik má žáků a jakých výsledků jeho žáci dosahují. Místo oslnivých reklamních triků a zdůrazňovaných údajných úspěchů by mne zajímaly názory skutečně nezávislých svědků. V ne-poslední řadě je důležitá ochota a otevřenost onoho učitele při poskytování informací. Významným ukazatelem může být i termín, který je vám příslušný učitel schopen nabídnout, tedy informace, na jak dlouho dopředu je jeho čas zadán. I zde se dá ovšem chytračit, protože především špatný učitel se může dělat vzácným. Svou roli při výběru jistě hrají i osobní sympatie. Nejlepší samozřejmě je, když máte možnost vidět dotyčného učitele při výuce, eventuálně při práci s jeho vlastními koňmi. Snažte se odmyslet si od viděného působivá gesta, která slouží pro efekt a jsou lákadlem a pozlátkem. Každý chce uspět na trhu a použití různých lákadel se 33 nevyhnou ani ti dobří. Ti špatní se ovšem snaží s pomocí pozlátka a pouťových triků zakrývat své neumětelství. Ptejte se na principy, orientujte se na hluboké základní pravdy, na nichž práce toho kterého učitele stojí. Všichni učitelé přirozené komunikace, chtějí-li dosahovat výsledků, musí, bez ohledu na metodu a metodiku, stavět svou práci na stejných principech. Váš učitel by měl být také schopen vysvětlit i složité věci prostými slovy a za pomoci jasných příkladů. Než investujete do svého studia větší množství času a peněz, udělejte malou zkoušku, která vám umožní zjistit, má-li ta investice smysl. JAKO ZAČÁTEČNÍCI ROZPOZNÁTE DOBROU METODU TĚŽKO. Můžeme si říci, že dobrá je ta metoda, jež respektuje koně jako osobnost, staví na principech a jejíž výsledky se odráží ve stoupající úrovni skutečné komunikace s koněm, ne ve zvyšujícím se počtu dobře provedených triků. Dobrá metoda v tomto případě totiž vytváří, buduje a podporuje něco, co mají člověk i kůň společného – snahu a touhu navazovat vztahy. To, zda má člověk se svým koněm dobrý či špatný vztah, v mnoha případech pozná i naprostý začátečník. Učitel jezdectví, kterého jsem kdysi navštívil, mne přesvědčoval o kvalitách své metody – vydržel o svých úspěších mluvit během celé prohlídky stáje, při ukázce práce s koněm i dlouho potom. Ale skoro celou tu dobu ke mně hovořil i 34 někdo jiný – kdykoliv jsme přistoupili k některému boxu, každý jeho obyvatel nás vítal podezíravým pohledem a sklopenýma ušima, při ukázce práce ze země se kůň neustále snažil držet se z dosahu biče. Ten pán ani nemusel o své metodě tak dlouho mluvit, jeho svěřenci mne s jejími kvalitami seznámili v mnohem kratší době. Najdete-li dobrého učitele, s největší pravděpodobností vás seznámí s dobrou metodou, která vás osloví přes-ně tím, co jsem zmínil v předchozím oddíle: individuálním přístupem, pohodovým vztahem ke koním, množstvím kvalitních informací, otevřeností, komplexností, jasností vztahů mezi jednotlivými složkami a v neposlední řadě i humorem a soutěživostí. Tu metodu vy jako žáci chtě ne-chtě pomáháte rozvíjet. Tak se snažte! ÚVAHY O CENĚ VÝUKY jsou samozřejmé. Dnes jsme zvyklí nakupovat „za výhodné ceny“; jakmile zaslechneme slůvko „sleva“, natahujeme uši. Důležité ale je, jak kvalitní zboží za určitou cenu kupujeme. V případě informací to platí dvojnásob. Pro názornost to vezměme takhle: Vaším přáním je postavit rodinnou farmu. Uděláte výběrové řízení a naleznete firmu, která vám ji přesně podle vašich přání postaví za určitou cenu během šesti měsíců. Pak ale objevíte jinou firmu, která vám vaše představy realizuje ve stejné kvalitě a za stejnou cenu během dvou měsíců. 35 Nebudete-li mít pochybnosti o serióznosti žádné z firem, určitě rádi zaplatíte té druhé. Ta vám totiž ušetří čtyři měsíce, během kterých už vaše farma může fungovat a přinášet vám radost i užitek. Když tuto situaci převedeme do hodinové mzdy, zaplatili jste zvolené firmě třikrát tolik, co zamítnuté. Zkuste stejně uvažovat i v případě svého učitele přirozené komunikace s koněm. Ten třikrát, nebo třeba i pětkrát dražší může (a tady pozor) být o tolik efektivnější, že vám ušetří nejen čas, ale také nervy, protože vás zbaví zbytečného tápání a přešlapování na místě. Tím se vaše studium stane „stresuprostým“ a vy budete moci vytvářet svůj vztah s koněm lehce a jistě, což samo o sobě nese v sobě motivaci k dalšímu učení. Tak se hravě přehoupnete přes začátečnickou periodu, stanete se pokročilými, než se nadějete, a vaše cesta k umění bude otevřená… Zdá se vám, že všechno líčím dost jednoduše? Myslíte si, že jste prohlédli tu jemně naznačenou souvislost dobře placeného učitele a snadného učení? Máte pocit, že se snažím „zahrát malou domů“ a naznačit vám, abyste začali šetřit? Ono to není tak jednoduché, všechno totiž za peníze nekoupíte. Však ještě nejsme u konce, uvidíte, co nás ještě čeká. DVĚ DROBNÉ RADY NA ZÁVĚR TÉTO KAPITOLY Najdete-li dobrého učitele s dobrou metodou, učte se základy od něj. Nepřeskakujte hned z kurzu na kurz a nesnažte se jako začátečníci kombinovat různé přístupy 36 a metody. V nejlepším případě byste tak uvařili nevábnou směs guláše a kyselačky. Ani nejlepší učitel vás nic nenaučí bez vaší významné pomoci a spolupráce, jež jsou mnohdy reprezentovány tvrdou dřinou. Snažte se vždy patřit k těm, kdo se chtějí naučit, a ne k těm, kdo chtějí pouze být učeni. A to už se ubíráme k další kapitole. 37 VAŠE ŠANCE DOMLUVIT 38 SE DOMLUVIT SE S KOŇMI DOKÁŽE KAŽDÝ Pokud opravdu chce. Často slýcháme názory, že přirozená komunikace není vhodná pro každého. Skutečně není, jenomže ne z těch důvodů, které obvykle uvádějí „odborníci“ věci neznalí (na každého koně to neplatí… s některým koněm to holt nejde). Jde. Výhodou přirozené komunikace s koňmi je fakt, že stačí zvládnout pouze jeden jazyk, protože všichni koně ve všech zemích, na všech světadílech mluví stejně. Netvrdím, že naučit se tento jazyk je jednoduché. Stejně tak netvrdím, že úspěchy v přirozené komunikaci nejsou nijak závislé na talentu. Ale, jak říkal už Sam Hawkens: „Někdy to takový pilný hlupák dotáhne dál, než stokrát šikovnější lenoch, jestli se nepletu, hi hi hi…“ Píle, píle, píle, to je, oč tu běží. A jsme u toho. Ne s některým koněm, ale s některým člověkem to holt nejde. Opakuji: Ten, kdo hledá v přirozené komunikaci zázračné „švédské kapky“, které vyléčí jeho neduhy s koněm bez práce, bude zklamán. Může vinit svého koně a donekonečna si v mnoha obměnách opakovat větu: „Mám smůlu, můj kůň není na tu přirozenou komunikaci vhodný, s ním to prostě nepůjde“. Vy, kdo chcete zajít dál než ostatní, porozumět komunikaci s koňmi v souvislostech se skutečným jezdeckým uměním, ať už jakkoliv pojatým, kdo opravdu chcete prožívat s koněm skutečný vztah naplněný porozuměním, smiřte se s nutností píle a perné práce. Větu „Domluvím se se svým 39 koněm“, napsanou velkým písmem, si pověste na místo, kam se ráno po probuzení podíváte nejdřív. NEJDE TO, BOHUŽEL, JAKO V AUTOOPRAVNĚ. Jak rádi by někteří z nás poslouchali následující slova: „V klidu si uvažte koně, prosím, odevzdejte své jezdecké pomůcky našemu technikovi, posaďte se, dejte si kávu, koláček zakousněte, a zatímco budete čekat, my odborně upravíme komunikační okruhy vašeho koně tak, že se s ním už kdykoliv snadno domluvíte.“ Bohužel, vztah s koněm je něco, co musíte krůček po krůčku budovat . Kapku po kapce je třeba plnit džbán komunikace s koněm, na vyzvání učitele jednotlivé věci zkoušet a opakovat, pak třeba ještě několikrát (možná mnohokrát) opakovat a během těch opakování věci třeba taky několikrát (možná mnohokrát) opravit. Jen to vám umožní zvládnout základy natolik dobře, že se o ně při probírání nových věcí může vaše mysl automaticky opírat a cele se věnovat novému. Je tedy nutné poctivě „makat“. Určitě. Znovu ale doporučuji: Vyberte si takového učitele, který vás zbaví zbytečných obtíží, je schopen stanovit optimální „model“ výuky a naplnit váš rozvrh jak pernou prací, tak zábavou. Pak spolu dokážete postupně skloubit snadnější „vím“ s velmi nesnadným „umím“. 40 EXTRÉMNÍ PŘÍSTUP K ČEMUKOLIV NEVEDE OBVYKLE K CÍLI Ve světě vyvolává svaté války a genocidu. V praxi se setkávám se dvěma extrémními přístupy ke koním. Jedním z nich je přístup, který bychom mohli nazvat spirituální. Majitel koně vnímá svého partnera jako křehkou bytost z jiného světa, vytvářející se vztah je pro něj posvátným duchovním souzněním. Vůči svému partnerovi nikdy neuplatní zdravě kritický pohled, spíše k němu vzhlíží jako ke svému božstvu nebo jej miluje láskou ochranitelskou a nesmyslnou. Tito lidé mívají problémy s osvojováním základů koňského jazyka, protože ten často vůbec nezapadá do jejich představ – zdá se jim příliš syrový, přízemní, mnohdy až surový. Pokud člověk nedokáže zmíněný přístup poněkud přizpůsobit skutečnému naturelu koní, míří se svým vztahem většinou do slepé uličky. Jsou totiž při soužití s koňmi chvíle, kdy láska a zbožňování ne-stačí. Druhý extrémní přístup, který jsem měl příležitost poznat, je vyloženě technický. Člověk se staví ke svému koni jako k soustavě pák, kladek a lan, kterou se snaží ovládnout pomocí „návodu k použití“. Těžko se orientuje na „vnitřní složku“ jazyka, na soustředění, jehož pomocí by měl koni sdělovat své myšlenky, svá přání. Zajímá ho hlavně, jestli by jeho tělo nemělo být natočeno o tři stupně víc vpravo, jestli by ruka neměla být zvednutá o tři centimetry výš… I detaily jsou důležité, samozřejmě. Ale přílišný zájem o technickou podobu komunikace na úkor toho 41 vnitřního čehosi, co ve vás ke koni skutečně promlouvá, povede spolehlivě také do slepé uličky. BERTE KONĚ JAKO PŘÍTELE, který vám může mnoho dát. Jak z hlediska citového, tak z hlediska praktického vám kůň dokáže poskytnout opravdu tolik, co snad žádné jiné zvíře. Dejme klidně za pravdu spirituálnímu přístupu v tom, že člověk a kůň byli pro sebe stvořeni. Snad jsme každý jednou polovinou rozděleného kentaura, snad mají koně za úkol přivést nás nazpět do poradního kruhu všech živých tvorů. Jenže ať už je úkol koní jakýkoliv, přistupují k němu po svém. Snažme se je proto pochopit takové, jací jsou. Nepřehánějme to s emocemi, nedovolme, aby narostly do opičí lásky. Nebojme se objevovat, že ačkoliv je láska ke koním základní podmínkou vytváření vztahu, opravdové partnerství se zakládá i na jiných hodnotách. Respektujme koňskou osobnost, chtějme ovšem také, aby kůň respektoval tu naši. Zkusme pozorovat svět koňskýma očima. Nelitujme času věnovaného našemu příteli, studiu jeho jazyka. Mistrovství jistě vyžaduje také perfektně zvládnutou techniku. Nikdo by nečekal výkon klavírního virtuosa od člověka, který hraje dva roky dvakrát týdně. Technika má podporovat koně v následování vašich přání, vašich sdělení na cestě k vysněnému cíli – ať už je to opětné spojení obou Kentaurových polovin, olympijský parkúr, 42 či drezura, případně návrat do poradního kruhu všech živých tvorů. ZVOLTE OPTIMÁLNÍ MODEL VÝUKY Samozřejmě ne každý si může platit učitele hodinu po hodině celou začátečnickou periodu své cesty přirozené komunikace. Budování vztahu s koněm by měla být záležitost cenově přijatelná a dosažitelná. Přílišná šetrnost se ovšem nemusí vyplatit. Absolvování jednoho semináře přirozené komunikace za rok není ideální způsob, jak se přiblížit svému koni. Úskalí jsou jasná – dlouhé pauzy mezi řízenými hodinami nás svádějí, abychom polevili v píli, připravují prostor zbytečným chybám, které nemáme možnost včas odhalit a opravit a z nichž se nemůžeme poučit. Zvažte svoje cíle a možnosti a zvolte takový model výuky, který bude vám i vašemu koni vyhovovat, nebude vás nutit přešlapovat na místě, a přitom nezruinuje vaši peněženku. MOHU-LI VÁM PŘISPĚT NÁPADEM Z VLASTNÍ ZKUŠENOSTI, pro začátek je dobré absolvovat jakýsi „startovací“ kurz. Tam uvidíte učitele i ve vztahu k jiným studentům a koním a máte možnost srovnání s ostatními 43 zúčastněnými dvojicemi. Získáte množství informací (při-pravte se na to, že spoustu z nich zapomenete) a kurz vás vymrští jako guma z praku na vaši cestu komunikace s koněm. V dalším období bych zvolil pravidelné (víceméně) několikahodinové či několikadenní semináře s dobrým učitelem. U studentů z blízkého okolí (do padesáti kilometrů) se mi osvědčily dvou až čtyřhodinové semináře dopolední či odpolední, u studentů vzdálenějších (třeba až tři sta kilometrů) nejvíce vyhovoval celodenní nebo dvoudenní seminář, celkem osm až dvanáct hodin výuky. Délku pauz mezi těmito setkáními řídí skutečnost, že během semináře by měly být zopakovány úkoly z minula, vysvětleny a opraveny případné chyby, měla by být probrána nová látka a měly by být zadány nové „domácí úkoly“. Proto pauzy nemají být ani příliš dlouhé (delší než šest týdnů v případě vícedenních seminářů), ani příliš krátké (kratší než tři až čtyři dny v případě těch krátkých). Kromě individuální výuky může student opět navštívit nějaký kurz pro více účastníků, který jeho učitel pořádá. Měl by to být kurz„pokračovací“, který vám opět umožní srovnávat, ověřit si ochotu koně věnovat se vám i v cizím prostředí atd. Po zvládnutí základů (což je otázka individuální) není špatné účastnit se podobných kurzů i s jinými učiteli. Uslyšíte věci v trošku jiném podání, jinak vysvětlené, uvidíte je z jiného úhlu; a protože vás už tolik netrápí začátečnická nejistota, učíte se informace přebírat, třídit a vybírat si pro vlastní práci, co vám nejlépe vyhovuje. Samozřejmě využijete možnosti konzultovat případné nejasnosti se svým učitelem. Tak různé poznatky a návyky postupně 44 zapadají na správná místa a vy možná časem získáte pocit, že už nejste cizinci, ale procházíte známou zemí a zasazujete kamínky do mozaiky vztahu člověk – kůň s nebývalou jistotou. Šijete si zvolenou metodu na tělo a pomaloučku ji přibližujete uměleckému dílu. 45 JAK ZAČÍT 46 KAŽDÝ OCENÍ ŽIVOTNÍ JISTOTY Všichni se na ně spoléháme. Domov. Rodina. Přátelství. Portfolio. Teplé večeře. A kůň? Potřebuje jistoty stejně jako my, i když na ně má jiný pohled. Které jistoty jsou pro koně důležité? Společně s učitelem jich najdete mnoho. Buďte si ale jisti, že největší jistotou ze všech byste pro svého koně měli být jistojistě vy. Všechen čas, který spolu strávíte, využijte beze zbytku ve prospěch vzájemného vztahu. Za všech okolností se snažte dát svému koni na srozuměnou, že nemá důvod pochybovat o vašem přátelství; už ve svých představách o začátku společné cesty se snažte nalézat vnitřní hodnoty, které ve vás vztah s ušlechtilým tvorem může vytvářet. Někdy mají lidé mylnou představu o tom, co pro ně vlastně kůň znamená. Pachtí se za uznáním a oceněním své práce (což může platit nejen u koní) a nepěstují svůj smysl pro vnitřní hodnoty. Nebudují vnitřní sílu, která by uznání a ocenění časem přinesla jako přirozený plod růstu, a tak se může dokonce stát, že pocit vnitřní prázdnoty kompenzují přivlastňováním si síly z pozice moci, z pozice svého domněle nadřazeného postavení. Ano, takový přístup může koně zajisté přimět k výkonu. Koně jsou tvorové, které lze poměrně dobře motivovat silou, vyvolávající v nich strach. K úvaze ale zůstává, kolik procent své-ho potenciálu kůň při tomto 47 přístupu „spálí“ jen k udržení (dočasnému ovšem) „zdravého rozumu“ a jak dlouho bude trvat, než se pod tímto tlakem „sesype“. Jisté je, že z takového koně nikdy nebude dobrý taneční partner, protože nemá nikoho, o koho by se mohl opřít. Abyste znamenali jistotu, ze které kůň vnímá vaši lásku a snahu o po-rozumění, musíte nechat svou mysl „vklouznout“ vždy do stejného rozpoložení. Nezávisle na zvolené metodě, učiteli, vašich cílech. Naučte se prostě navodit koňský stav své mysli. Veďte svého koně jako vytouženou partnerku při promenádě, aby každá chvíle s ním znamenala radostnou možnost vypravit se o pár kroků dál po neznámé cestě. NEMÁM VLASTNÍHO KONĚ Potřebuji vlastního koně? Mohu se učit základům přirozené komunikace i s koněm, který není můj, s koněm, jehož pán (majitel) se přirozenou komunikací nezabývá, případně s koněm, u něhož se lidé střídají? To jsou otázky, které často zaznívají v rozhovorech s lidmi, kteří se chtějí věnovat studiu komunikace s koňmi. Jak na tyto otázky odpovědět? Co člověk, to názor. Diskusní fórum na internetu se hemží zaručenými radami, které svou protichůdností vyvolávají v myslích vážně se dotazujících lidí naprostý zmatek. Z mého pohledu je jasné, že mít vlastního koně je nesporně výhoda. Pokud ho ale nemám, není nutné házet flintu do žita. Mám-li svolení majitele, cizí kůň také není k zahození. Koně umí velice dobře rozlišovat lidi ve 48 svém okolí a navazovat s nimi různé vztahy. Jestliže se ale rozhodneme pustit se do studia koňského jazyka s cizím koněm, neměli bychom zavírat oči před odpovědností, kterou tím na sebe bereme. Vůbec nemám na mysli obavy některých majitelů koní, že jejich „anglicky“ ježděný kůň utrpí újmu (respektive jeho výcvik bude znesnadněn), když s ním někdo bude jednat „neanglicky“. Hovořili jsme o významu komunikace s koněm ve všech jezdeckých odvětvích, takže takové obavy můžeme vnímat jako liché. Bereme na sebe ovšem odpovědnost za výchovu dotyčného koně, za vytváření jeho vztahu nejen k nám, ale k lidem obecně. Mám pocit, že na tomto místě se zvýrazňuje důležitost předchozích kapitol, protože nebereme-li studium vážně, vypůjčíme-li si koně jen jaksi „na zkoušku“, případně pustíme-li se do práce s problematickým koněm s předsevzetím, že se jej „pokusíme opravit“, můžeme způsobit víc škody než užitku. Neoprávněné perfekcionistické naděje a nepromyšlený postup na jedné straně a neukázněný, plytký přístup na straně druhé mohou výrazně poškodit koně, majitele, ostatní zúčastněné i pověst přirozené komunikace samotné. Nechci čtenáře odradit, chci ho jen varovat před tímto nebezpečím a přimět jej k zamyšlení, zda je opravdu odhodlán svou odpovědnost přijmout a svým přístupem jí dostát. Ani tam, kde věc myslíte opravdu poctivě (případně už nějaké zkušenosti máte a jste si úspěchem jisti), není cesta vztahu s cizím koněm prosta různých nebezpečí. Úspěch může být dvojsečná zbraň, jak dosvědčuje příběh jedné z mých studentek. Ta se domluvila s majitelkou, že se bude věnovat jejímu koni, a 49 skutečně s ním jen při občasných návštěvách během dvou let dosáhla výrazných úspěchů. Nakonec se ale rozhodla z oné stáje odejít. Hlav-ním důvodem byl fakt, že se kůň choval mnohem vstřícněji k ní než ke své právoplatné majitelce, což tato paní velmi nelibě nesla. Proto vám tento způsob studia doporučuji tam, kde panují dobré vztahy a kde je možná účinná do-mluva s majitelem koně. Nejlepší samozřejmě je, když se i majitel koně věnuje studiu přirozené komunikace, či alespoň jeví o vaše počínání takový zájem, že se občas účastní hodin a snaží se zvládnout základy jazyka. Ať už vlastní, nebo cizí, důležité je, jak z praxe vyplývá, že studium přirozené komunikace usnadní hodný, ochotný kůň. Pokroky se dostavují velmi pomalu (a mnohdy jsou vykoupeny bez nadsázky vlastní krví, či alespoň modřinami), jestliže je student nucen potýkat se v základech komunikace s obtížným, špatně zvladatelným koněm, vlastním nebo cizím. Na tomto místě se možná hodí poznamenat, že opravdu problémový kůň je něco, co se vymyká komunikačním schopnostem nejenom začátečníka, ale často i pokročilého. MÁME KONĚ S MINULOSTÍ Studenti přirozené komunikace se ve velké míře rekrutují z řad mladých lidí, žáků a studentů škol základních, středních i vysokých, jejichž finanční situace jim při koupi koně velí věnovat pozornost především 50 jeho ceně. A co si budeme povídat, levně většinou koupíme právě koně, kterého se jeho majitel rád zbaví, protože si s ním moc nerozumí. Nelze z toho samozřejmě dělat pravidlo, ale při spatření inzerátu „Prodám koně, obsednutého, z rodinných důvodů, levně“ se mi vybaví právě takový kůň, který je pro začátečníka nevhodný. Jsou ovšem lidé, kteří, ačkoliv nemají dostatek zkušeností, takového koně přímo hledají. Ať už toho, kterého si koupí, nebo cizího, kterému se ně-kde ve stájích věnují. Snad za to mohou jejich mateřské a ochranitelské city, které jim velí ujmout se obtížných koní a dát jim šanci nalézt dobrý vztah s člověkem. Někdy – ale opravdu vzácně - si toho kůň váží. Většinou už má na lidi svůj názor, na jehož podporu si vypracoval efektivní komunikační postupy. Tady se změny nedosahuje snadno. Je mnohdy až dojemné pozorovat, kolik agresivity od takových koní jejich lidští partneři snášejí bez šance cokoliv podstatného změnit. Je tento přístup nutno podrobit kritice? Je hoden uznání či obdivu? Má být terčem posměchu? Netroufám si to hodnotit. Mohu pouze jasně a zodpovědně opakovat, že obtížně zvladatelný, ba dokonce agresivní kůň neusnadní nikomu základy studia přirozené komunikace. Dám vám dobrou radu: Najděte si jako partnera pro začátek charakterního, hodného, lehce zvládnutelného koně. Zároveň s touto radou ale beru na vědomí, že lidé se obvykle dobrými radami neřídí. Také bohužel natolik znám situaci v chovu a výcviku, že nemám iluze o snadném nalezení a koupi zmíněných koní. Pokud se opravdu nemůžete vyhnout obtížně zvladatelnému koni, budujte s ním základy komunikace 51 ve spolupráci se zkušeným školitelem, a to opravdu poctivě a důsledně. Je to běh na dlouhou trať a ku pomoci byste si měli zavolat člověka, který k němu zodpovědně přistoupí a bude ochoten problémy, které u koně odkryjete, otevřete, také vyřešit a uzavřít. Nedávejte šanci různým šarlatánům, kteří během jedné či dvou návštěv „napraví“ vašeho koně obvykle tak, že je pro vás daleko těžší domluvit se s ním po nápravě než před ní. MÍVÁTE POCIT, ŽE SE NEDOKÁŽETE SVÉMU KONI PŘIBLÍŽIT A POCHOPIT HO? Není-li to způsobeno právě těmi skutečnostmi, o kterých jsme hovořili v předcházejícím oddíle, může to být tím, že vy a váš kůň stojíte na opačných stranách zdi. Nemám teď na mysli onen často zdůrazňovaný rozdíl mezi člověkem – predátorem a koněm - loveným zvířetem. Mám na mysli důkladnou a vysokou zeď, kterou si kolem koně stavíme sami a která nám pak znemožňuje vidět jej v jeho skutečné podobě. Stává se to poměrně často. Člověk nemá před očima svého koně, ale jakýsi ideál, který si vysnil. Chtěl bych podotknout, že mít tento ideál je velmi důležitá věc. On určuje směr našeho snažení, je pro nás důležitou motivací, na obtížných úsecích nám ukazuje cestu jako světlo majáku. Mějme však na paměti, že je to cíl, ke kterému směřujeme. Jako takový musí stát na správném místě a musí být vnímán ve správné perspektivě. Nesmí 52 čnít mezi námi a koněm a bránit nám v tom, abychom našeho partnera vnímali takového, jaký momentálně opravdu je. Právě jen ten záblesk světla, který nám na několik oka-mžiků ozáří útesy a mělčiny na naší cestě, je ta pravá dávka toho příštího, lepšího, do čeho náš kůň vrůstá. Vidíme koně o krůček dál a udělat ten krůček, to je v našich silách. Necháme-li však onen světelný proud, aby nám bez přestání svítil do očí, lehce nás oslepí a my můžeme narazit na útesy. Už toho raději nechám. Při dalších úvahách na toto téma člověk opouští bránu důvěrně známého světa a může se od úvah, postavených na faktických základech, rychle dostat do oblasti čirých spekulací. Toto nezmapované úze-mí přenecháme filozofům a vrátíme se nohama na zem. DALŠÍ ZEĎ MŮŽE MEZI NÁMI VYTVÁŘET I NEUSTÁLÉ VZPOMÍNÁNÍ Řekli jsme si už, že koně kupujeme i s jeho minulostí. Pokud se ale v minulosti našeho koně udály věci, které komplikují náš nynější vztah, rozhodně se nevyplatí mu je pořád připomínat. Výrazného zlepšení v chování svého partnera nedosáhneme, pokud k němu budeme přistupovat s obavami a přesvědčením, jak těžké bude jeho chování změnit. Máme-li například koně, který má panickou hrůzu z některých předmětů, nijak mu na jeho cestě k nám nepomůžeme, když mu svým jednáním budeme dávat každý den najevo: Vím, jak se toho 53 neustále bojíš. Bude hrozný problém tě to odnaučit, pokud se to vůbec podaří. Já se vlastně taky dost bojím. Bojím se toho, co uděláš, až tu lopatu (sedlovou dečku, bič, igelitovou tašku, míč apod.) zase vezmu do ruky. To bude hrůza. Bude, pokud toho naříkání nenecháme a nenabídneme svému partnerovi přijatelné řešení. Koně jsou zvířata s velice přizpůsobivým vzorcem chování v závislosti na prostředí. Kůň se obvykle rád chopí nově nabízené cesty, je-li to cesta pro něj snadná a výhodná. Nechtějme mu ji tedy komplikovat neustálým připomínáním věcí minulých. Není to tak dávno, co jsem zažil příhodu, která podle mého názoru přesně zapadá do rámce této kapitoly: Čekal jsem na jednu ze svých studentek v jezdeckém areálu, kde má ustájeného koně. Jak se říká, „pozoroval jsem cvrkot“ a všiml jsem si slečny vyvádějící koně do výběhu. Vyšli spolu ze stáje a zamířili k rohu, zpoza kterého se ozývalo vrčení motorové pily. Kůň, na němž bylo vidět, že má z nepříjemného zvuku obavu, znatelně zaváhal, zpomalil a tím napjal vodítko, jako by se ptal: „Není tam nebezpečno?“ „Ježíšmarjá, no jo! Řežou tam koním nohy!“ zazněla fiktivní odpověď dívky, která nejenže uposlechla koňskou výzvu k zastavení, ale zarazila se a celá ztuhla v očekávání, jak to asi dopadne. Co se dělo dál, bylo velmi úsměvné. Slečna nakoukla za roh a čekala, až pracující pila v pauze přejde do volnoběžných otáček. Když se hluk zmírnil, zatažením za vodítko vyzvala koně k další cestě. Vzápětí ale pila začala opět řezat a dívka se rychle vrátila zpátky za roh. Kůň, již připravený 54 k vykročení, se s leknu-tím zastavil, dívka chvíli vyčkávala a pak opatrně nakoukla za roh. Celá situace se opakovala asi pětkrát a věru bych těžko našel pěknější a jemnější způsob, jak utužit u koně strach z nepříjemného zvuku motorové pily. 55 VÍTEJTE KAŽDÝ PROBLÉM, i když se vám třeba zprvu zdá nepřekonatelný a vzdaluje vás vašemu koňskému partnerovi, jak jsme si o tom povídali v předešlých kapitolách. Jeho úspěšným vyřešením se totiž obvykle jeden druhému o velký kus přiblížíte. Nebojte se chyb, protože jsou příležitostí k růstu. Chybami se člověk učí, i když je pravda, že ne každý. Aby byla chyba opravdu impulzem k další cestě vpřed, musíme ji odhalit, pochopit a na jejím základě použít vhodné praktické postupy k jejímu odstranění. Mnohé závažné chyby jsou vyvolávány konvenčními přístupy, které sice obvykle vycházejí ze správných zásad, ale postupem času se z nich vinou neporozumění a pokřivených podání, připomínajících hru na tichou poštu, vytratí množství důležitých informací. Zmizí základní myšlenky, zavalené haraburdím neznalosti, a zbudou pouze praktické postupy, tradované jako určitá „jezdecká či koňácká dogmata“. Tyto postupy navíc v mnoha případech neodpovídají současným podmínkám, v nichž jsou používány. Klasickým příkladem takového „málosmyslu“ je zvyk nasedat na koně pouze z levé strany, zavedený a používaný ve většině konvenčních jezdeckých zařízení. Přitom jen málokdo je schopen vám vysvětlit, proč se tak děje. Obvyklá odpověď zní: „Tak mne to naučili.“ Nebo: „Tady to tak dělají všichni.“ 56 Ano, ke koním se zleva přistupuje, koně se zleva sedlají a uzdí, na koně se zleva nasedá. A dál o tom nikdo nepřemýšlí. To je typický znak naší informační společnosti - nikdo nepřemýšlí. Dokud ovšem nenastane problém. Měl jsem příležitost vidět koně (a byl by to vynikající parkúrový kůň, kdyby jeho výkony nebyly naprosto nepředvídatelné) tímto přístupem tak zmateného, že k sobě člověka z pravé strany už vůbec nechtěl pustit. Víte, proč se na koně nasedá z levé strany? A pokud to víte (nebo jste to nevěděli a teď jste si to zjistili), cítíte skutečně potřebu tento zvyk beze zbytku dodržovat? Že jste to se svým koněm léta dělali? Nebo jste postupem času úspěšně „ušili jinou botu“? Nic si z toho nedělejte, nikdy není pozdě to změnit. Kůň se do toho s vámi většinou rád pustí. Naučit se o věcech přemýšlet, nepřebírat bezhlavě cizí zvyky a názory, odhalovat chyby a poučit se z nich, případné nejasnosti konzultovat se svým učitelem – to vnímám jako postoj pokročilých studentů. A vy jimi určitě chcete být. 57 JAK NEPŘESTAT 58 NEPŘESTAT ZNAMENÁ POKRAČOVAT A pokračovat znamená nepřešlapovat na mís-tě. Slovenština má krásné slovo „napredovať“, které vyjadřuje moc ubírat se vpřed. Ale co nás má postrkovat na naší cestě, když nás opouští počáteční nadšení, jak se to pravidelně stává? Co dělat, když věci nejdou, jak by měly? Jak vydržet při tvrdé dřině často zdánlivě nekonečného opakování zadaných cvičení v pauzách mezi semináři? Obávám se, že dozrál čas pro tu trošku psychologie, kterou jsem vám hrozil na začátku. Úspěch budou mít studenti, kteří se svému koni opravdu věnují, nevynechávají lekce s učitelem ani „opakovací“ samostatná cvičení, při pochybnostech se ptají a jsou k sobě vnitřně poctiví, ne-svalují vinu na druhé, zejména ne na svého koňského partnera. Jste takoví studenti? To jsem vážně rád. Než se ale pustíme dál, dovolím si položit vám otázku: Visí už na místě, kam se po probuzení zaručeně podíváte, cedulka s nápisem: „Domluvím se se svým koněm.“? Ještě ne? Pak je vidět, že buď neberete vážně svou nastoupenou cestu, nebo alespoň podceňujete úskalí, která vás na této cestě očekávají …………………………………………………………… ……………………………… 59 …………………………………………………… …………………………………………………………… …. Pořád čekám, že ji tam raději pověsíte. Už se stalo? Knížky o jezdectví upozorňují na to, že k dosažení patřičné technické vyspělosti jsou třeba měsíce a roky tréninku, což vyžaduje velkou dávku trpělivosti a duševní vyrovnanosti, odolnosti vůči frustraci … Ono se to mluví člověku, pro něhož jsou koně hlavní životní náplní! Vytrvejte, nepřestávejte, opakujte, buďte pozitivní, vyrovnaní, přívětiví, vytvářejte si „pěkné počasí“ ve vlastní mysli… Ano, ten, kdo vám takhle radí, má na to všechno čas. Může si věci zorganizovat tak, aby k důležitým činnostem přistupoval odpočatý a s jasnou hlavou. Ale povídejte mi o komunikaci v patřičném duševním rozpoložení, když člověk přiběhne ve tři hodiny z práce (to když má štěstí, jinak taky v pět nebo v sedm), musí zvládnout alespoň několik nejdůležitějších domácích úkonů a pak se jako šílenec žene někam do stáje, aby tu hodinku, vyšetřenou v nabitém rozvrhu na koně, vůbec stihl využít. To je zajisté pravda. Nemůžeme všichni svůj život organizovat přesně podle koní. Nedávno jsem ale o přirozené komunikaci zaslechl větu: „Já mám co dělat, abych toho koně stihl opohybovat; nemám čas dělat s ním ještě šaška.“ Není to tak neobvyklý postoj. Chápete ale jeho absurditu? Musím si najít čas postarat se o tělo svého koně, už ale nezbývá prostor na starost o jeho psychickou pohodu. Není o to důležitější, oč méně máme času, abychom jej strávili efektivní činností se 60 spolupracujícím partnerem? Najít, či nenajít místo pro komunikaci s koněm ve svém časovém rozvrhu? To je ta otázka, řekl by dánský princ. A jestli zní odpověď „ano“, útočí na nebohého Hamleta hned otázky další: Kolik času? Jak to stíhat? A za kolik měsíců či let mi konečně komunikace s koněm přejde do krve natolik, aby mi skutečně pomáhala, aby se mi stala instinktem? A jsme u toho – za jak dlouho? Za jak dlouho prolomíme tu začátečnickou nejistotu a alespoň občas nám přeběhne po zádech příjemné mrazení pocitu, že nás kůň prostě „bere“? Namísto odpovědí jsme se dopracovali k mnoha otázkám. Závidět můžeme těm, kdo na ně mají odpověď . Nám ostatním nezbývá než zvolat spolu s Athosem: „Což život stojí za tolik otázek? D‘Artagnane, jsem ochoten jít s tebou!“ Tak pověste konečně tu cedulku, kam patří, a vydejme se spolu dál. V PRVÉ ŘADĚ JE TO OTÁZKA PRIORIT Tedy otázka přednostních nároků, jež přiřazujeme rolím, které ve svém každodenním životě hrajeme. Od těch principiálních, bez možnosti alternace a změny termínů představení (úloha v rodině, zaměstnání…), až po ty, u kterých si můžeme volit místo, čas i délku představení, někdy i alternujícího kolegu (role televizního diváka, úloha v partnerském vztahu s koněm…). Někdy s překvapením zjišťujeme, že 61 skutečné cíle, spojované se studiem komunikace s koňmi, i když třeba podvědomé, mohou být od těch otevřeně uváděných velmi odlišné. Znám například mnoho studentek, kterým podle jejich slov záleží velice na vztahu s koněm, ale které se ve skutečnosti do studia pustily proto, že přirozené komunikaci se věnuje jejich kamarádka. Pro někoho to může být otázka společně stráveného času na seminářích, kde je prima atmosféra a něco se děje, včetně večerních posezení, jiný se třeba jen občas před známými pochlubí, že on také „dělá“ tu přirozenou komunikaci, případně „parelluje“… Na tomto místě mám pro vás otázky, na které si každý student přirozené komunikace musí odpovědět sám: Je pro mne vztah s mým koněm natolik důležitý, abych kvůli němu například dokázal vstát o půl hodiny dřív a šel spát o půl hodiny později, abych kvůli němu oželel „Titanik“ večer v televizi, abych s koněm mokl na jízdárně u veskrze nicotného problémku, zatímco jiní tráví večer v přívětivém teple obývacího pokoje? Nahrazuje-li role televizního diváka pravidelně roli koňského partnera, výsledek je nasnadě. Ale ani v případě, že naše cíle jsou dostatečně motivující a my jsme schopni věnovat naší věci dostatek času, není úspěch zaručen. Chceme-li získat dovednost v komunikaci s koňmi, je to stejné, jako bychom chtěli dosáhnout jakéhokoliv jiného nesnadného cíle, například získat černý pás v karate, stát se guru – duchovním vůdcem. Musíme tomu hodně obětovat. Musí to pro nás být opravdu důležité, důležitější než spousta jiných věcí. Mnoho lidí se ale chová tak, jako by v případě domlouvání se s jiným živočišným druhem byla situace 62 naprosto jiná, jako by ve vztahu člověk – kůň existovaly zkratky, které umožní přelstít proces postupných kroků, kterými se vyznačuje každé učení. Zapomeňme na to, že by proces domlouvání se s koněm závisel na naší laskavosti, s níž zvířeti dovolíme nás poslouchat, případně na trestu, který následuje, pokud neposlechne. Jedině trpělivou prací, v níž všechno nové navazuje na to, co už důvěrně známe, lze dosáhnout cílů. A teprve tehdy, až se tato trpělivá práce stane naší součástí, dokáže nám i sama pomáhat na naší klikaté cestě. Tak se podobáte člověku, který na pouti ručně roztáčí starý kolotoč s figurínami koní. Zpočátku budete pomalu a s funěním bojovat s tím velkým kolem o každý centimetr. Když jej ale roztočíte a ono získá setrvačnost, můžete naskočit a vézt se snadno a dlouho. Získali jste sílu vytvářet vztah s jiným světem. Usídlila se ve vás. Je vaší součástí. JE TO TEDY JEN OTÁZKA VŮLE? Otázka mého chtění? Snad by byla. Ovšem naše vůle, to, co nazýváme vůlí, je zrádná mrška. Věnovat se něčemu, co se právě nedaří a spoléhat se na vypětí vůle, to obvykle znamená, že naše činnost brzy začne postrádat lehkost a přitažlivost. A ruku na srdce – komu by se chtělo pokračovat v činnosti, která pro něj není přitažlivá? Dá se tak snad umýt nádobí nebo vyplít záhonek, ale nikoli domlouvat se s koněm. Teď tedy naše 63 nadšení vyhasíná a my jsme schopni jej nahradit jen dalším vzepětím vůle – to už ale může znamenat agónii naší snahy o porozumění. Z předchozích „povzbuzujících“ úvah může pro někoho vyplynout, že vám doporučuji běžet s každou malinkatou bolístkou za učitelem, aby vás vzal za ruku a provedl všemi nástrahami. Ovšem, to lze udělat. Pravděpodobně vám to vyprázdní kapsu víc, než je zdrávo, ale hlavně vás tento přístup neučí samostatnosti, nenutí vás o svém koňském kamarádovi přemýšlet, zbavuje vás odpovědnosti za samostatná rozhodnutí a možnosti poučit se z vlastních chyb. Jistota, že vás z každé bryndy okamžitě někdo vytáhne, vám podle mého názoru vytrvale brání dosáhnout stavu, který bych nazval „profesionální soustředění“. Tento stav vnímám jako dosažení hranice, za níž je člověk při roztáčení svého kolotoče v takové psychické i fyzické pohodě, že je schopen svou sílu a šikovnost využívat co nejefektivněji, vyvážit soustavu kladek a pák svého těla i mysli tak, aby ani gram vynaložené energie nepřišel nazmar a aby se mu získané znalosti a dovednosti doopravdy stávaly instinktem. Jak ale dosáhnout tohoto vytouženého stavu, jak řešit drobné krize, ke kterým zákonitě dojde a na které samotná vůle nestačí? Jistě může každý najít své řešení. Já jsem svoje našel a troufnu si vám je předložit jako použitelný vzorek. 64 OD ZAČÁTEČNICKÉHO NADŠENÍ K PROFESIONÁLNÍMU SOUSTŘEDĚNÍ je nesnadná cesta. Můžete mi věřit, mluvím ze zkušenosti. Abych se prokousal tvrdým chlebíkem začátečníka (nejen řidič tvrdý chleba má), vymyslel jsem spoustu zaručených postupů, s jejichž pomocí jsem samozřejmě nesmírně úspěšně mnohdy vršil chybu na chybu. „Jak začít“ jsem měl za sebou. Že nepřestanu, i kdybych měl duši vypustit, jsem věděl najisto. Díky štěstí na kvalitu počátečního paliva bylo mé chtění tak veliké, že jsem byl odhodlán raději „ubezdušit“ koně i sebe, než bych připustil třeba jen jednu prohranou bitvu, natož válku. Odhodlání je krásná věc. Do kolika krásných slepých uliček vás jen dokáže zavést! Pravda, je-li ulička slepá, můžete se vrátit a zkusit to jinudy. Jenže je to místy k uzoufání. Slabší povahy nevydrží. A efektivní to není ani trochu, sbírání kamínků do mozaiky jde hrozně pomalu. Určitou výhodu to strastiplné putování ale mělo. Měl jsem to štěstí a potkal cestou výborné učitele. A abych nebyl málo odměněn, objevil jsem i způsob, jak nepřestat efektivně. V zákoutích slepých uliček jsem totiž potkal, a to jsem měl z pekla štěstí, „Honzovo kamarády“. Jsou to chasníci, kteří vás mohou podržet ve fázi, kdy vám trochu dochází dech a věci nejdou, jak by měly. Mají divná jména, ale jsou to braši jaksepatří. Pojďme se s nimi seznámit: První se jmenuje Představivost, druhý Návyk, třetí má jméno Vůle. 65 Všichni tři pomocníci by měli spojovat své síly, aby nám pomohli pokračovat. S jejich pomocí můžeme zkusit tento scénář: Podmínkou úspěchů na naší cestě je vytváření správných návyků. Ty se ovšem budují velmi pomalu, protože za každým vytvořeným návykem je spousta praxe (léta dřiny a odříkání, jak žertem glosují mé umění někteří moji studenti). V průběhu budování těch správných návyků dochází obvykle ke krizím, které se člověk okamžitě snaží řešit vypětím vůle. Vůle nás sice chvíli podrží, ale sama krizi nepřekoná. Musíme jí povolat na pomoc třetího z kamarádů, představivost, (fantazii, obrazotvornost, imaginaci). Ta nám umožní vidět před sebou věci takové, jaké bychom chtěli, ne takové, jaké v dané chvíli doopravdy jsou, nebo nám může ukázat, kam dojít nechceme. Nejde ale jen o představu výsledků. Můžeme si představovat i různé cesty, jak k nim dojít, odlišné od našich dosavadních zkušeností. Nalezneme-li kromě toho ve své mysli také různé možnosti našich vlastních reakcí, obrázek jiné odezvy na způsob chování „toho vzdorovitého paznehta“, cesta k profesionálnímu soustředění je na světě. Dokážeme-li si představit, najít něco docela jiného, než jaká byla naše dosavadní zkušenost, zbavit se impulzivního jednání, nacházet nová řešení, umožní nám to přes různé výkyvy a malá zemětřesení nalézat vždy znovu správnou cestu. 66 NEOČEKÁVEJTE NEMOŽNÉ Vše se skládá z postupných etap vývoje. Než se malé dítě naučí chodit, musí se nejprve naučit lézt po břiše, lézt po čtyřech, vstát… Každý z těchto kroků je důležitý a nelze ho vynechat. To platí ve všech oblastech vývoje, ať se jedná o trénink famfrpálu, nebo účinnou komunikaci s koňským partnerem. Tady ovšem potkává studenty přirozené komunikace jedno velké „ale“. Zmíněný proces je totiž lehce představitelný a přijatelný ve sportovním tréninku, protože tam se každá snaha o zkrácení doby našeho růstu a vývoje jeví jako nepochybně scestná. Co se asi stane, když se jako průměrný hráč famfrpálu pustím do hry na vyšší úrovni, abych udělal dojem na své známé? Výsledek si jistě každý lehce představí. Pochopení tohoto procesu v oblasti komunikace s koněm je ale obtížné. A i když jeho platnost připustíme, stejně je těžké uvést ho v soulad s naším konáním, protože si nepřipouštíme složitost domlouvání se s jiným živočišným druhem a podvědomě se snažíme některé kroky vynechat (některým oblastem se nevěnovat), abychom ušetřili čas a energii, a přitom dosáhli vytčeného cíle. Jenomže narušit nebo obejít tento proces vývoje prostě nelze. Můžeme ho urychlit efektivnější prací, ale hledání zkratek vynecháním důležitých kroků vede pouze ke zklamání, marnému přišívání záplat na rozšiřující se trhliny a ke konečnému pocitu bezmocnosti. Nezbývá než se smířit s tím, že naše úspěchy budou vždy přímo úměrné množství a efektivitě námi vynaložené práce. 67 „Oblafnout“ můžeme jenom lidi věci neznalé, ale ani ty ne nadlouho. JEŠTĚ JEDNOU FANTAZIE „Víme, jak se chová hmota, když ji pozorujeme. Nevíme, co dělá, když se na ni nedíváme.“ Nevím, kdo z vědců tuto myšlenku vyslovil, ale líbí se mi v koňském kontextu. Myslím, že ocenit její význam znamená začít chápat složitost a křehkost vztahu mezi člověkem a koněm… Nakolik je, nakolik může být kůň skutečně koněm v interakci s lidmi? Jsme schopni mu to usnadnit? A nakolik je ta naše cesta skutečně koňská? Jak důsledně se snažíme s koněm komunikovat, nakolik se dokážeme vtělit do role koňského partnera? Pohybujeme se na ostří nože, na němž sklouznout možná znamená utopit své naděje a snahy o porozumění v pokleslém provádění více či méně dobře zvládnutých triků… Zase otázky. A nikdo, kdo by na ně odpověděl. Tak, řeknete si, to je celé jeho vědění; spousta otázek, na které neumí dát odpověď. Ostatně, když jste dočetli až sem, už se mohu přiznat. Je to tak. Na tyto otázky si vskutku netroufám odpovědět. V diskusích s nejlepšími studenty sice zaznívají určité názory, společně hledáme odpovědi, ale neodvážil bych se vám tyto oslnivé úvahy nabídnout jako bernou minci. Snad nás jednou potká to štěstí, že nám na tyto otázky odpoví sami naši čtyřnozí přátelé. Zkusme si to nejprve představit. A představme si, nebojme se, i spoustu jiných věcí. Představme si, co 68 může dělat hmota, když se na ni nedíváme, když je vedena koňským intelektem, využívajícím koňské principy. Vyjděte z pozorování té hmoty a pak popusťte uzdu své fantazii. Staňte se bedlivými pozorovateli, využívejte možnosti pozorovat koně při komunikaci ve stádech či různých skupinách na pastvinách a ve výbězích. Na základě těchto pozorování nechejte rozehrát své emoce a dovolte fantazii vytvářet množství nejrůznějších situací, při kterých jako byste byli ve stádě přítomni a chtěli zaujmout důležitou pozici, v níž by vám koně věnovali pozornost. Komu se někdy stalo, že ho koně v ohradě „převálcovali“, například při „přetlačované“ o krmení, aniž vzali na vědomí jeho přítomnost? Shromažďujte v sobě zážitky z různých vystoupení, přehlídek, kurzů, show… Zážitky, které vás oslovily, ať už v kladném, či záporném slova smyslu. Dívejte se, co kde v různých situacích říká kůň svému partnerovi, snažte se odhadovat, co se stane, ještě než se to stane. Představujte si sebe na místě jednotlivých účinkujících a uchovávejte si tyto střípky, ukládejte je do kaleidoskopu své motivace. Stačí otočit kukátkem vašich emocí – a objeví se vám ten správný obrázek. Snad. Zkoušejte v sobě navozovat vysoké vnitřní sebevědomí. Přistupujte ke každé činnosti s koněm tak jistě, jako byste ji měli dávnou zvládnutou. Jako by vám předtím vyhověly už desítky koní. Prostě jako by určitá požadovaná (důležitá) dovednost byla už dávno vaší součástí. Tím vám nedávám návod k planému vychloubání před přáteli. Tenhle návod sleduje fakt, že váš čtyřnohý partner musí cítit vaše vedení, vaši jistotu, že to, co se má stát, se opravdu podaří. 69 I špatné příklady jsou důležité. Vraťte se zpátky ke kapitolám, v nichž uvádím ty zapovězené odstrašující příklady, snažte se vystoupit ze svého já a vidět sama sebe ve světle těchto příkladů. I když ve skutečnosti se samo-zřejmě netýkají nikoho z nás. David Lichman na svých seminářích říkal: „Já vím, že vás se tyhle věci netýkají. Vy se svými koňmi žádné problémy nemáte. Ale u sousedů…“ Kdo se tedy zdráhá pohlédnout kriticky do vlastních řad, ať se podívá k sousedům. Leckdy i tam, kde byste to nečekali, uvidíte přímo ukázkové špatné příklady ve vztahu mezi člověkem a koněm. Použitím toho, co jsem právě popsal (a můžete samozřejmě vymyslet víc), dokážete opustit vyježděné koleje a vidět se jinýma očima. Tím dostáváte svou základnu pro použití vůle, představivosti a vytváření návyků do vyšší roviny. Tak jen do toho! O DVA KROKY DÁL V TEORII než v praxi – to je určitě dobrá myšlenka. Vyjadřuje určitý motivační prvek: Člověk by měl vědět, kam směřuje, aby svou praxi neutopil v rybníku neznalosti… Ale které jsou právě ty dva kroky, o něž bychom měli předejít praxi? Na tomto místě vás musím varovat 70 před přílišným náskokem teorie před praxí, neboť ten může způsobit, že své již dosažené výsledky (vytvořené návyky, vydobyté schopnosti) začnete vnímat poněkud zkresleně. Zkrátka, máte pocit, že vaše základy jsou natolik dobré, že když na ně ono následující, co teoreticky již ovládáte, začnete roubovat rychleji, bez problémů se to uchytí. Jenže pro každý roub je třeba mít vhodnou podnož, každému roubu je třeba věnovat patřičnou pozornost. A zůstaneme-li u stromů, nesmíme zapomínat na to, že kdo chce vylézt na vysoký strom a vybírá si větev, po které poleze, musí se k ní nejprve dostat po kmeni. Sahat po větvi, ještě než k ní dolezu, to může snadno přivodit pád. Nevíte-li jak dál, studujete špatně. Pokud ovšem zkoušíte dělat věci, které svou náročností značně přesahují vaši momentální úroveň, studujete také špatně. Snažte se přijít na to, je-li tento stav způsobený špatně zvoleným učitelem, metodou či vaším přístupem. Ukáznit se a být k sobě vnitřně poctivý, to za vás učitel neudělá, i kdyby použil maximum motivace i rozumného nátlaku. Existuje spousta lidí, kteří se pouštějí do věcí, na něž prostě momentálně nemají. Mnohdy se stávají terčem posměchu, jindy končí jako oběti dopravních či jiných nehod. V případě komunikace s koňmi nemusí být následky nutně tragické, ale můžete se dočkat různých nepříjemných pře-kvapení. Jako jeden můj známý, který přes má opakovaná upozornění naučil svého koně příliš brzy na povel lehat a byl pak velice udiven, když si koník s náramným gustem lehal kdekoliv a kdykoliv, nejlépe samozřejmě s jezdcem na hřbetě. Někdy může být problém opačný. Víme sice, kam směřujeme a jak bychom měli ve studiu pokračovat, ale 71 podlehneme některým líbivým situacím a začneme „efektně přešlapovat na místě“. Občas nás prostě pokušení chytí za košili a nutí nás donekonečna opakovat cviky do hloubky osvojené, čímž se tyto stávají laciným efektem a pro koně dobře zvládnutým trikem, prováděným bez nutnosti soustředěného stavu mysli. Tím zneužíváme toho, co nám naše domlouvání přináší, na úkor domlouvání samého. Děláme velkou chybu, protože si bereme nabízené bohatství a přemýšlíme, zač jej utratit, aniž máme na paměti, že pouze jeho další rozmyslné rozvíjení je podmínkou pokračování naší cesty. Všechno má svůj čas. Ten, kdo si neuvědomuje roli „hospodáře na vlastním gruntě“, se může s těmito problémy potýkat neustále. 72 KDYŽ SI PŘESTO NEROZUMÍTE 73 KDE CHYBÍ RESPEKT …?! Za nadpisem této kapitolky mohou být tři tečky nebo otazník, pokud ale respekt opravdu schází, je tam ten vykřičník namístě. V prvním oddílu této knížky jsem použil několik odstrašujících příkladů chybějícího respektu. Doufám, že dostatečně odstrašujících, takže předpokládám, že tyto zásadní rozpory mezi člověkem a koněm se vás nemohou týkat. Koneckonců – naši koně ty problémy nikdy nemají, zato u sousedů… Bohužel, takové „drobné a nenápadné“ vady na kráse mívají i vztahy, které se na první pohled jeví jako bezproblémové: „Nechá si sáhnout všude, jen na ty uši (břicho, vemínko)…“ „Dělá všechno dobře, jen při tom obratu kolem předku ze země vždycky nejdřív pohne vnější přední ke mně…“ „Sedlat ho musíte v boxu, on jinak utíká, ale pod jezdcem se chová slušně…“ „Z kruhu se vždycky přijde tak ochotně pomazlit…“ „Na ten tlak na prsou moc necouvá, ale když mu k tomu řeknu „back, back“, zacouvá krásně…“ „Občas nestačím dost rychle uhnout, tak mi šlápne na nohu, ale…“ Ale. Ale, ale, copak to je? Neslyšeli jsme už podobná „ale“ někdy? „Manžel je teď v nemocnici, Cyr ho trochu kopl, když jsme kovali, ale jinak je hodnej…“ Věřte, že je dobré zamýšlet se i nad drobnými chybami a ne-přesnostmi. Možná vám váš učitel objasní, že některé z nich znamenají snahu vašeho koně získat vůči vám trochu silnější pozici. Jinými slovy: jsou známkou malého respektu, snahou využít vašich mezer ve znalosti koňské etikety a trošku vás oklamat. 74 KŮŇ SE UČÍ POŘÁD Ani si to neuvědomujeme, protože náš životní styl nevytváří nutnost bojovat o přežití; nejsme závislí na jemnosti svých smyslů a rychlosti svých nohou při zachování života. Naproti tomu kůň je zvíře, které přes staleté soužití s člověkem je jen velice málo ovlivněno ve svých instinktech; jeho životní postoj vyjadřuje nutnost neustále bděle sledovat okolí a hodnotit i malé změny z hlediska vlastní bezpečnosti. Prostě – kůň je „furt ve střehu“. Díky tomuto faktu neexistuje prakticky chvíle, kdy by nehodnotil každý jednotlivý krok v našem vztahu. To bychom si měli uvědomovat a důkladně podle toho prověřovat své chování, abychom ve chvílích, kdy se podle našeho názoru „nic neděje“, nemátli koně nedůsledností a odklonem od principů, jak se nám často stává. Naproti tomu v okamžicích, kdy nám záleží na tom, aby se kůň něco naučil, máme ve zvyku nadměrně zdůrazňovat důležitost tohoto procesu, což někdy způsobuje zbytečné napětí. Můžeme tak vzbudit u partnera nedůvěru k našemu počínání. Ta vyústí v neochotu následovat naše pokyny a to zase zpětně ovlivní naše rozpoložení, čímž se vytvoří zbytečné napětí, které vzbudí u partnera nedůvěru k našemu počínání, ta vyústí v neochotu následovat naše pokyny a to zase zpětně ovlivní…. Zkušenost mne naučila, že učení potřebuje vhodný okamžik. Jsou-li vztahy napjaté a atmosféra nabitá emocemi, pokus o učení může být ze strany koně chápán jako agresivní akt. 75 Věnujeme-li se však učení tehdy, kdy je atmosféra uvolněná a vztah není narušován, proces učení je mnohem efektivnější a má mnohem hlubší vliv. Jako známku pokročilosti studenta vnímám schopnost vhodné okamžiky vytvářet. …Když už máme pocit, že jsme toto „tajemství“ uchopili a pochopili, že umíme ponechat emoce stranou a vytvářet patřičnou atmosféru, potká nás zákonitě znovu okamžik, kdy se tato naše jistota docela spolehlivě zhroutí, kdy se opět vrhneme proti „tomu vzdorovitému zvířeti“, abychom mu vtloukli do hlavy, kdo tady velí. Až se vzpamatujeme, konečně se zase pohneme vpřed a takzvaný „aha efekt“ nám umožní prohlédnout, zjistíme, že ona problematická situace vyžadovala takovou úroveň trpělivosti a sebeovládání, jíž naše momentální zralost prostě neumožňovala dosáhnout. Albert Einstein řekl: „Důležité problémy, před kterými stojíme, nelze řešit na stejné úrovni myšlení, na jaké jsme byli, když jsme je vytvářeli.“ NADBYTEČNÉ KOULE To je téma, které může být bezvýsledně diskutováno od rána do večera sedm dní v týdnu dvanáct měsíců do roka. Podivným názvem této kapitoly mám samozřejmě na mysli problematiku práce s hřebci a spoustu názorů kolem ní. Partnerství s hřebcem není snadná záležitost a může v něm docházet k 76 nedorozumění daleko častěji než v partnerství s klisnami a valachy. Nedorozumění a prohry zde také mohou mít mnohem závažnější důsledky. Rozhodně se nechci zapojovat do diskusí na téma, zda je morální připravit koně o jeho „mužství“. Srovnávat situaci koně a podobně „postiženého“ člověka se mi zdá úsměvné. S uvedeným problémem se každopádně musí poprat každý sám; jelikož se často jedná o nejniternější po-city mužů (i žen) postavené na autoantropomorfizaci, rozumové důvody tu selhávají a diskuse se lehce dostávají na tenký led. Proto se chci dotknout této otázky z jiné strany: Co musím udělat pro to, abych si mohl dopřát tu výsadu mít hřebce? Ten, kdo se rozhoduje, zda si jej za koňského partnera vybrat, by měl popřemýšlet o tom, že každý hřebec, i to „naše zlatíčko“, byl přírodou vytvořen tak, aby měl zájem zachovat rod a ochránit stádo – čili zabít nepřítele. Hřebec je tudíž pod vlivem těchto silných motivačních faktorů ochoten jít do konfliktu i tam, kde klisna či valach raději řeší věc ústupem. Navíc hřebci disponují těžko vyčerpatelnou zásobou výbušných fyzických sil, které, roz-hodnou-li se použít jich proti nám, jsou těžko zvládnutelným oříškem, pokud nejsme schopni jako v šestnáctém století jistý Francouz, jehož jméno jsem zapomněl, nosit svého koně na zádech. K tomu mají hřebci také výbornou paměť a dokážou čekat na ideální příležitost k odvetě, pokud k ní cítí důvod… Rozhodně tedy přináší práce s hřebcem určitá omezení a vyžaduje přijetí značných odpovědností. Proto by vlastnictví hřebce mělo být výsadou pokročilých, nikoliv snahou o laciný požitek začátečníků. Hřebec je onou pověstnou „třešničkou na dortu“, což by mělo zájemce o vztah 77 s ním motivovat ke zvládnutí základů komunikace s koněm na výbornou. Bohužel se často setkáváme s majiteli, pro něž je problém své „zlatíčko“ zvládat. Tento stav věci nebývá výjimečný ani u lidí, kteří jsou prací s hřebci přímo pověřeni, například u stájníků v hřebčincích a majitelů připouštěcích stanic. Snad by mělo být ctižádostí nás všech, kdo vlastníme či chceme vlastnit hřebce, případně se o ně starat, být pro ně natolik dobrými partnery, abychom v přítomnosti jiných koní, například na závodech, nepotřebovali k cestě dvě doprovodná vozidla, která hlasitě informují okolí: „Pozor, utvořte koridor, máme hřebce!“ Podobné výkřiky, ač se s nimi setkáváme poměrně často a veřejnost je akceptuje jako snahu majitele minimalizovat možné nebezpečí, vnímám zároveň jako hlásání neschopnosti vychovat svého koně tak, abych na něm mohl někam vyjet. Ve vztahu s hřebcem platí víc než kde jinde to, co jsme si už řekli na jiném místě této knížky. Je nutné jej krůček po krůčku, pečlivě a beze spěchu rozvíjet, kapku po kapce plnit nádobu komunikace s koněm, poctivě „makat“ a neslevovat, protože liknavost a šlendrián je v tomto případě jiskra, která padá rovnou do sudu s prachem. 78 O MOŽNÝCH NEÚSPĚŠÍCH ÚSPĚŠNÝCH JEZDCŮ Opravdu dobrý učitel umí odpovídat na otázky dříve, než byly položeny… Až budu takovým učitelem, řeknu vám. Nebo spíš napíšu tu knížku, v níž už bude všechno naprosto jasné. Zatím, bohužel, nejsem ještě nejmoudřejší na světě, takže chcete-li se mnou nechat vést, můžeme se dostat do situace, v níž jednooký vede slepého. Ale nic si z toho nedělejte, takové je to téměř ve všech směrech lidského snažení. Těch opravdu moudrých je málo a navíc nebývají vidět. Zviditelňují se obvykle jiní. Tyto řádky jsou výsledkem mnoha úvah o možných příčinách neúspěchů „úspěšných jezdců“ a mnoha zkušeností s odstraňováním těchto příčin. Zabývají se otázkami, o kterých diskutuji se svými studenty, často sportovně činnými jezdci. Jako obvykle neposkytnou žádné konkrétní návody a postupy, spíš mají vybízet k zamýšlení a hledání odpovědí (které zajisté vyvolají různé další otázky). Samozřejmě se ani náhodou nebudeme domnívat, že by někteří koně mohli být ke svým výkonům motivováni hrubou silou a strachem z trestu. Takové věci se ve sportu nedějí, a pokud by se snad vyskytly, budou právem terčem kritiky všech opravdových sportovců. 79 Mnoho sportovních jezdců odmítá přirozenou komunikaci s koňmi, ovšem z různých důvodů. Argumentem jedné ze skupin těchto lidí, kteří se svými koňmi po léta podávají dobré, třeba i špičkové výkony, obvykle je, že oni přirozenou komunikaci nepotřebují, vždyť jejich (jiná) metoda funguje. Dovolte mi ale položit dvě otázky. Za prvé: Nejsou dlouholeté špičkové výkony některých trenérů a jezdců i jejich svěřenců známkou toho, že dokáží s koněm patřičně komunikovat? Říkám některých, protože se to týká těch, kdo dokážou žádat morálně přijatelnými, skutečně etickými způsoby výkon od každého koně, kterým „jezdí opravdu všechno“. Tady klobouk dolů! Jinak je úspěch do určité míry dán také možností výběru koní, takže někteří trenéři odhazují koně, kteří nestačí jejich metodě, jako odpad, což mohu chápat z pohledu ekonomického, ale ne z pohledu etického. Za druhé: Nejsou některé výsledky, sice poměrně solidní, ale přece jen ne na očekávané úrovni (a platí to i o určité nevyrovnanosti výkonů) dokladem toho, že v komunikaci jsou mezery a dotyčnému koni prostě nestojí jeho partner (partneři) za to, aby se patřičně angažoval? Chápu důvody, většinou časové, které nutí lidi zužovat komunikační prostor (redukovat komunikaci) s koněm na to, „co je potřeba“. Hlásají názor: „Vzal jsem si z té komunikace to, co pro svou práci potřebuji, a víc toho dělat nebudu.“ Jenže postupují-li ve své činnosti (v tom, co „oni s koněm dělají“), nezbude jim než účinně rozvíjet komunikaci s koněm. Jinak se stanou brzdou vlastního pokroku a ustrnou ve vývoji. 80 Kolik koní, jejichž původ by je opravňoval k tomu, pošilhávat po metách nejvyšších, končí svou kariéru, aniž očekávaného dosáhli? A není to tím, že by se jejich majitelé a jezdci nesnažili. Kdo je vinen? Zkusme se nad tím zamyslet na příkladu dopravních nehod. Proč došlo k nehodě? Silnice byla v pořádku, vozidlo také. Příčina neúspěchu se tedy pravděpodobně nalézá mezi sedadlem a volantem. Víc než devadesát procent nehod je způsobeno vinou řidiče – nedodržením pravidel jízdy. Víc než devadesát procent nehod ve výchově a výcviku koně je způsobeno nedodržením, zanedbáním základních pravidel účinné domluvy mezi člověkem a koněm. Víme přece, že každý řetěz je tak silný jako jeho nejslabší článek. A v tom nejslabším článku se rozvodový řetěz (když už jsme u těch automobilů) našeho vztahu s koněm také přetrhne, ať je ten parkúrový, drezurní, reiningový či jiný specializovaný článek jakkoliv silný. Předčasná specializace. A znovu jsme tam, kam nás úvahy o příčinách neúspěchu většinou zavedou. U té kupy dobrých základů, poctivě nahazovaných a uplácávaných. Jedno staré čínské přísloví praví: „Kdo se postaví na špičky, nevydrží dlouho stát.“ Co kdybychom si, chceme-li někam dosáhnout, zvolili místo stání na špičkách uplácání bytelného, nedrolivého základu pod nohama? Neumožnilo by nám to i v oblasti sportovních výkonů dosahovat k vysokým metám bez výkyvů a po dlouhou dobu? Stává se ale poměrně často, že odpovědi na některé otázky nejsou příjemné a pohodlné, a proto se některým lidem nehodí. Ti budou stále hledat na silnici díru či skvrnu od oleje, které tam nejsou, vinit řízení, brzdy i ten strom, který naprosto odmítl uhnout z cesty. 81 Ale ono je vážně tak těžké vyhnout se snaze o stání na špičkách, když k tomu ten koník přímo vybízí… Vždyť on doslova hoří touhou po závodění, tak jaká chyba? Ještě jeden parkur a ještě jeden… Rutina. Jak by mohla negativně působit na psychiku mého koně? A co přirozená komunikace? Špatný cirkus. Jak by mohla pozitivně působit na psychiku mého koně? My přece děláme něco jiného! Ano, nadměrně opotřebováváme koně fyzicky i psychicky a pak se divíme náhledkům. K nepříznivému faktu, že takto smýšlející jezdci a trenéři možná potkali přirozenou komunikaci s koňmi pouze v podobě, která se jim zdá pro jejich práci bezcenná, ještě přistupuje ne zrovna sympatický rys naší povahy, který se někdy zdá být svébytným českým povahovým pokladem, vyjádřeným pregnantně slovy: „Sežral všechnu moudrost“. Nelze přece připustit, že by někdo mohl vědět a umět v mém oboru něco, co já nevím a neumím. Prostě už se nemám od koho co naučit. Samozřejmě, to vše může být někomu podnětem k hlubokému zamyšlení, ale jinému důvodem k posměchu. Na ten lze odpovědět slovy J. W. Goetha: „Wir sind gewohnt, daβ die Menschen verhönen, was sie nicht verstehen.“ Opět pregnantní, ne? 82 OPRAVDU SE UČÍTE? Zkuste se zamyslet nad tím, zda se opravdu učíte, nebo jen sbíráte informace. Proces učení neznamená, že vám někdo předloží všechny potřebné vědomosti na stříbrném tácu. Berete-li věci takto, je to pouze znamením, že se snažíte plnit svůj džbán bez námahy, což vám sice umožní nasbírat a snad i utřídit informace, ale ne-vytvoří to ve vás důvěru k jejich účinnému použití. Lžete tak svému partnerovi i sobě, protože se chlubíte návodem k pěstování jiřin, ale chybí vám jistota, že se nezraníte rýčem, když začnete při jejich sázení rýpat do země. Na sběratele informací číhá jedno nemalé nebezpečí. Dříve či později totiž může získat pocit, že na té komunikaci (může se ovšem jednat o jakoukoliv oblast lidské činnosti) vlastně vůbec nic není. Předkládané informace rychle zhltne bez vyzkoušení a trávení a podlehne hladu po dalších. Zhltá jich takovou spoustu a z tak různých zdrojů (seriózních, bulvárních, okultních), že se vystavuje nebezpečí vážných trávicích potíží. Avšak i ten, kdo těmto nebezpečím odolá a získávané informace skutečně „stráví“, může mít v komunikaci s koňmi problémy. Jedná se o problémy nesouladu mezi různými „systémy“ našeho organismu. Co mám na mysli? Určitě jste se někdy setkali s člověkem, který je schopen velmi dobře psát články či 83 knihy, ale má problémy v rozhovoru, prostě v mluvené řeči se obtížně vyjadřuje. Takový člověk vyzařuje nesoulad mezi myšlením a řečí. Stejné je to při komunikaci s koňmi. Pro studenta může být obtížné vyjádřit navenek to, co si myslí, co cítí a zná. Je tedy důležité rozvíjet nejen „zásobárnu vědění“, ale i schopnost zprostředkovat koním naše myšlenky, stát se výborným „koňským vypravěčem“, strhujícím řečníkem, aby komunikace mezi námi neuvázla. Abychom se na naší cestě nepotáceli zbytečnými oklikami, musíme se věnovat budování zmíněného souladu v dostatečné míře. O tom, zda si počínáme správně, rozhodují výukové metody, vztah studenta k samotné výuce, schopnost rozvoje jeho vnímání a v neposlední řadě i vzájemný vztah učitele a žáka (na tomto místě nesmíme zapomenout, že nejen člověk, ale i kůň je v našem případě učitelem). Máme-li to štěstí a daří se nám odstraňovat problémy zvyšováním úrovně všech těchto faktorů, harmonizujeme činnost všech používaných „systémů“ našeho organismu, což významně přispívá k rozvoji naší osobnosti. PŘÍLIŠ VYSOKÉ NÁROKY Možná je často míváme vůči koním proto, že nejsme na patřičné úrovni. Jistě jste se setkali s radou být pro svého koně vůdcem stáda. Tato rada, špatně pochopená a uchopená, nás lehce zavede na scestí. 84 Nejsme pak schopni nebo ochotni projevit potřebnou míru trpělivosti a porozumění, protože samozřejmě očekáváme, že kůň vyhoví naší autoritě. Pouhým užíváním síly „nadřízeného jedince ve stádě“ ale vytváříme slabost. Slabost v nás, kdo sílu zneužíváme, protože se zpronevěřujeme principům a stavíme na momentálním vlivu okolností. Slabost ve zvířeti, přinuceném souhlasit, protože přinucováním brzdíme jeho snahu o nalézání správných rozhodnutí a vytváření vnitřní kázně. Slabost v našem vztahu, kde je spolupráce nahrazována strachem, kůň přechází do defenzívy, přestává „přemýšlet“ a jedná svévolně… Znovu zdůrazňuji, že osvojit si komunikaci s koňmi vyžaduje poctivé studium. Nestačí vám ale přístup, aplikovaný v případě vědeckého poznávání, který dbá pouze o rozšiřování znalostí. Nestačí ani pouhé získávání dovedností, jak je tomu v některých sportech. Teprve postupným „srůstáním“ znalostí , dovedností a velkého „chtění“ se ve vás budují schopnosti – ONO, s velkým en i velkými o, co se dokáže s koňmi domlouvat právě s potřebnou mírou trpělivosti a porozumění. Než jsem dospěl do stadia, v němž jsem snad schopen opravdu naplňovat tyto myšlenky, trvalo mi to dlouhých deset let… Budete-li úspěšnější (a přispěje-li k tomu moje knížka), uděláte radost mně i koním. 85 ÚČEL NESVĚTÍ PROSTŘEDKY Opravdu. Jen se zkuste zamyslet nad tím, co ve vašem jednání vyvolává v koni nejistotu a neochotu vás následovat. Pokud budete chtít svému koni opravdu naslouchat, objevíte vodítka, která vám umožní ujít další kousek cesty vstříc vašemu partnerovi. Stát se pro koně opravdovou jistotou v jeho světě neustálého ostražitého pozorování a hodnocení všech dějů (zejména těch zatím neznámých, které před něj vztah s člověkem, výchova a výcvik každodenně staví) znamená za všech okolností respektovat základní stavební kameny vaší komunikace s koněm, tedy principy. To bývá mnohdy problém při konvenčním přístupu, třeba při konvenčně vedených jezdeckých hodinách, kdy cvičitel má sice chvályhodně na mysli správnou technickou úroveň jednotlivých cviků, ovšem v případě, že kůň požadovaný úkon odmítá, provádí pouze účelové opravy (někdy bohužel za každou cenu), místo aby pomocí vhodných praktických postupů řešil věc komplexně, na úrovni principů. Principy samy nejsou praktické postupy. Jsou to hluboké základní pravdy, které mají univerzální platnost. Jsou koním srozumitelné, a tudíž koňmi akceptovatelné a respektovatelné. Praktické postupy, vytvořené a osvojené na základě principů, zachovávají i v konfrontačních okamžicích hodnotu základních jistot, takže ani v situacích „kdo s koho“ nedochází k zásadním rozporům mezi člověkem a koněm. 86 Osvojíme-li si tyto základní koňské jistoty jako návyky, budou pro nás znamenat možnost vytvářet mnoho rozmanitých praktických postupů, specifických podle situací, které mají řešit. Dokážete-li, aby vám takto kůň lépe rozuměl, podaří se vám budovaný vztah emocionálně výrazně posílit a pocity osamocení a marnosti vás nebudou zrazovat od další práce. 87 UČIT OSTATNÍ 88 UČIT OSTATNÍ? Rozhodně vás v této kapitole nechci vybízet k organizování kurzů pro veřejnost – koneckonců, když budete učit vy všichni, co budu pak dělat já? Navíc je vám jasné – a myslím, že jsme o tom mluvili, že ani člověk, který v komunikaci s koňmi skutečně něco dokáže, nemusí být schopen vést výuku. To vyžaduje znalosti, dovednosti, pedagogickou způsobilost, schopnost zaujmout, motivovat, přesvědčovat… Neměl bych vás tedy spíš držet při zemi a radit vám, abyste své rozvíjející se umění nevystavovali příliš na odiv? Marná snaha. Pochybuji, že bych našel člověka, který by byl ochoten odebrat se s koněm na dvacet let do ústraní. Tento způsob studia určitě není pro každého. A když něco děláte ve společnosti jiných lidí a koní, učíte. Myslíte, že ne? Pokud pilně pracujete a daří se vám, vaše výsledky nalézají odezvu v okolí. Stávají se terčem zdravé kritiky, předmětem obdivu i zdrojem urážlivých poznámek. Jste oslovováni „koňáckými“ kolegy, vtahováni do diskusí, odkazováni do patřičných mezí, kde „si můžete s tím parellováním dělat, co chcete“ nebo třeba později žádáni o radu, jak se vypořádat s určitým problémem v chování některého koně. A už tím vším vlastně učíte ostatní. Svým přístupem, příkladem, ochotou ke spolupráci, ale i skromností, opatrností v rozdávání rad, poctivostí a důsledností při řešení cizích 89 problémů, schopností přiznat, že si s ně-jakým problémem zatím nevíte rady, snahou nevinit v takovém případě ani koně, ani metodu, ale pouze svoji nedostatečnou připravenost. Měl jsem možnost poznat ty „takyučitele“, kteří, sotva zjistí, že jim koník začíná trochu rozumět a bez problémů je následuje, dokonce (považte!) i ve volnosti za nimi chodí jako pejsek, hned se cítí povoláni organizovat kurzy a učit jiné, jak se mají ke koním chovat, aby je učinili šťastnými. Už jsme o lidech tohoto založení mluvili. Většinou jsou to ti, kdo se pachtí za uznáním a oceněním své práce a svůj smysl pro vnitřní hodnoty nechávají zaprášený doma pod postelí. Kdyby stejnou energii, jakou věnují přesvědčování ostatních o svých kvalitách, věnovali skutečně poctivému studiu, uznání a ocenění by časem určitě přišlo samo. Zažil jsem i situace, z nichž přímo čišela vnitřní prázdnota takového „učitele“, který byl nervózní a křičel na lidi – účastníky svého semináře, protože mu dávali otázky a žádali řešení úkolů, které se mu „nehodily do krámu“. Jiný učitel vykázal z výuky studenta s koněm, který „nebyl na přirozenou komunikaci vhodný“. A další nechal diváky stát, nasedl do auta a s nadávkami odjel, když jej „napravovaný“ kůň několikrát protáhl pískem arény. Domněle nadřazené postavení učitele v takové chvíli dostává povážlivé trhliny a pozlátko, vytvořené předešlými krásnými řečmi o vztahu člověka a koně, snadno oprýskává. Takoví lidé se samo-zřejmě budou vyskytovat pořád, ale vy k nim přece ne-musíte patřit. Stačí si do této tóniny přetransponovat již dříve použité přísloví: „Kdo vystoupí na špičky, nevydrží dlouho stát.“ A staří Číňané opravdu věděli své: „Kdo se sám vystavuje na světle, neblýská se. 90 Kdo se sám chválí, slávu nezíská. Kdo provokuje, úspěchu nedosáhne. Kdo se povyšuje, nemůže být mezi ostatními. Pokud opustíš správnou cestu, všechno bude zbytečným přáním a neužitečným chováním.“ Nebojte se ukázat, že něco umíte, ale nevnucujte své umění. Buďte vstřícní a přátelští, otevření v poskytování informací, pokud o ně někdo žádá, dbejte ale, abyste se nezapletli do tenat složitých interpretací a nezapůsobili na své posluchače dojmem, že vlastně nevíte, co chcete říct. Nechcete přece patřit mezi lidi, kteří sice touží poznat mnohé, ale spokojují se s málem, mívají neseriózní přístup a končí v půli cesty. Jeden můj žák, který je zároveň také učitelem, i když v jiné oblasti lidského snažení, tvrdí: „Je-li žák špatný, je to chyba učitele.“ Nesouhlasím zcela s touto myšlenkou, protože tak-to vyjádřena žene vodu na mlýn mnoha „takystudentům“, kteří své neúspěchy, zaviněné vlastním lajdáctvím a absencí píle i snahy, mají alespoň na koho svést. Podle mne platí: Schopný žák dosáhne dvojnásobných výsledků, i když se mu učitel nevěnuje. Neschopný žák stihne sotva polovinu, i kdyby ho učitel zahrnul sebevětší pozorností. Tento můj závěr podtrhují i následující citáty: „Nejtěžší je naučit se uctívat svého učitele – poklonit se jeho pravdě. Skláníš-li se před jeho pravdou, lid si uvědomí úctu k vědění.“ „Začneš-li pozdě s učením, nedosáhneš úspěchu. Budeš-li postupovat v učení nahodile, bez posloupnosti, smotá se vše dohromady a nezdokonalíš se. Budeš-li se učit sám, bez přátel, tvůj duševní obzor bude zúžený 91 a vědomosti chudé. Nebudeš-li opatrný, dostaneš se do střetu s učitelem. Z těchto příčin vzdělání upadá.“ 92 ZÁVĚR: Hodnota knihy nezávisí na jejích přednostech či nedostatcích. Uvedené hledisko však závisí na tom, že by ji nemohl napsat nikdo jiný než její autor. Paul Léautand. Přeji vám mnoho úspěchů na vaší cestě. Pokud vám tato knížka bude na ní alespoň trochu nápomocná, mám na světě o radost víc. V opačném případě mi nezbývá než říct si s oním známým lakomcem: „Vypískali mne, ale já si mnu ruce a penízky svý si počítám…“ 93 Děkuji svým nejbližším, kteří mi vytvářeli psací ovzduší a svým studentům, bez nichž by tato knížka nevznikla. 94
