Listy ODS 8/2010

8 / 2010
Informační bulletin Občanské demokratické strany
Zůstáváme nejsilnější proreformní stranou
Analýza voleb str. 6–11
Vyhlídky venkova
str. 24–25
strana 4–5
Historie místo kompasu
str. 26–29
AKTUALITY
Připomínka okamžiků, které tvoří dějiny
Říjnové senátní a komunální volby se
staly symbolem situace, kdy dosavadní vítěz zdánlivě ztrácí sílu a musí se
vší důstojností dokázat, že umí tím nejlepším způsobem zacházet s mocí,
s výhrou i prohrou, že uznává gentlemanství vůči přátelům i nepřátelům.
Prostřednictvím obrazových záznamů
nabízíme připomenutí situací, které se
staly součástí minulých dní.
Usnesení Výkonné rady ODS
25. října 2010
• Výkonná rada ODS děkuje všem voličům, kteří
svými hlasy podpořili zástupce ODS jak v komunálních volbách, tak v obou kolech těch senátních.
• Výkonná rada ODS zdůrazňuje, že výsledky podzimních voleb 2010 potvrdily, že ODS zůstává nejsilnější politickou stranou na české pravici.
• Výkonná rada ODS děkuje všem senátorům ODS,
kteří své mandáty neobhájili, za odvedenou práci
v Senátu PČR ve prospěch České republiky.
Kalendář 2011: Unikátní snímky, které
odrážejí události minulého roku
2
Stejně jako v uplynulém roce nabízíme obrazový
kalendář, který prostřednictvím exkluzivních fotografií připomíná dramatické politické situace uplynulého období, občas i kuriózní momenty, které ho
provázely, a v neposlední řadě detailní záběry těch,
kteří byli politickému boji vystaveni v první linii.
Kalendář si lze objednat od 15. listopadu na e-shopu
v rámci internetových stránek ODS, cena je 195 Kč.
Pokud nemáte k dispozici e-mail, můžete se s objednávkou obrátit na ODS Publishing. V tom případě bude kalendář k vyzvednutí na recepci hlavního
sídla ODS – Polygon House, Doudlebská 1699/5,
Praha 4, 140 00.
OBSAH
Z obsahu
Vážení čtenáři,
ODS upevnila pozici nejsilnější
proreformní strany
Petr Nečas
Mediální „boj na pravici“ částečně pravici jako celek
oslabuje. Přesto výsledky voleb neprokazují, že neuspěl proreformní kurz, jak se snaží tvrdit opozice.
strana 4–5
Výsledky voleb do Senátu a zastupitelstev měst a obcí
Zbyněk Klíč
Přinášíme analýzu posledních voleb a jejich porovnání s volbami předchozími. Konkrétní údaje jsou prezentovány ve statistických tabulkách.
strana 6–7
Společná agenda pro nadcházející roky
Pavel Blažek
Naše vládní účast nesmí zapříčinit, aby byla upozaděna značka ODS. Je to
jedna z myšlenek, která zazněla na kongresu, ale je užitečné ji zopakovat.
strana 13
Historie velkého průšvihu
Martin Říman
Autor vysvětluje přešlapy ohledně solárních elektráren. „Cena za tuto zkušenost je neuvěřitelná – za
peníze, které za ně zaplatíme, by se bohatě odfinancovala celá důchodová reforma.“
strana 14
Sláva a pády komunálních politiků
Připomínáme osobnosti, které ovlivnily nejen komunální politiku, ale jejím prostřednictvím celostátní, ne-li světové události: například R. Giuliani,
J. Lužkov, z Čechů chicagský starosta A. Čermák...
strana 16–19
Životní peripetie a vzestupy Alexandra Vondry
V rámci rozhovoru jsme vzpomínali na dětství, disidentské období i jeho
vstup do vrcholné politiky současného ministra obrany Saši Vondry. Má na
co vzpomínat: Byl topičem, autorem a vydavatelem samizdatů, poradcem
prezidenta, velvyslancem ve Spojených státech...
strana 20–21
Co čeká české zemědělství a venkov
Petr Havel
Analýza vyhlídek rozvoje českého zemědělství
v souvislosti s aktuální tuzemskou politikou a především vazbami na EU. Budoucí situace nese
bezesporu velké výhody a výzvy, ale i rizika.
strana 24–25
8/2010 informační bulletin Občanské demokratické strany
Vydává ODS Publishing, s.r.o.
Adresa vydavatelství a redakce: Jánský vršek 13, 118 00 Praha 1
Tel: 234 707 160, 161, 164
E-mail: [email protected], http: www.ods.cz
Hlavní editorka: Vlasta Lajčaková
Redaktorka: Ivana Vajnerová
Grafika a foto: Luděk Krušinský, Ingrid Valentinová
Foto v čísle: Luděk Krušinský, archiv ODS a archivy autorů
Registrace u MK ČR E 12908
Redakční uzávěrka: 26. 10. 2010
Inzerci přijímá: E-mail: [email protected]
nelze zastírat, že poslední volební
smršť, která byla notně vyčerpávající
jak pro kandidáty, politické strany
i voliče, nevyzněla pro naši stranu jako
důvod k nadšenému jásotu, ale ani
k poraženecké beznaději. Nová konkurence na pravici a levicoví voliči,
zděšení předzvěstí radikálních reforem, výrazně ovlivnili výsledky komunálních i senátních voleb. Kombinace
těchto vlivů a možných pochybení ze
strany samotné ODS dává obraz, který pravděpodobně bude předmětem
mnohých odborných analýz, novinářských komentářů a politologických
studií.
Všechny zmíněné i nezmíněné vlivy
na výsledky letošních voleb lze bagatelizovat, podceňovat, přeceňovat,
zkreslovat ve prospěch toho či onoho.
Každopádně celkové vyznění lze zjednodušeně posuzovat dvěma úhly pohledu podle pověstné metody: Někdo
se raduje, že sklenice či láhev je poloplná, někdo si zoufá, že je poloprázdná. ODS má nyní na stole právě takovou láhev. Přímo, v podtextu či soukromě přemýšlíme o úspěších, selháních, přeceňování i podceňování –
sebe sama, partnerů, konkurentů
i voličů.
Ať už považujeme onu pomyslnou
láhev za poloprázdnou, nebo poloplnou, není čas se opájet současnými
pozicemi ani podléhat beznaději, protože následující období bude náročné
a bude vyžadovat mnoho sil. I když
v jiném smyslu, než když například začal bujet paroubkovský fenomén, který se ve výsledku podílel na své vlastní
zkáze. Tentokrát to bude citlivá hra
s nepříliš vyzpytatelnými partnery, ještě citlivější hra s opozicí, jejíž moc
a sebevědomí opět nabubřely, to vše
s nutností prosadit maximum reforem
v rámci reálných možností. Popřát
k tomu všemu hodně štěstí nestačí.
Důležitý bude dostatek vůle, sil, důslednosti, politické korektnosti, vyvažování diplomacie a neústupnosti…
Po období volebního maratonu je čas
zdokonalovat image ODS tak, aby
byla co nejvíce respektovaná mezi
partnery, soupeři i voliči.
Vaše redakce
3
SLOVO PŘEDSEDY
ODS upevnila pozici nejsilnější
proreformní strany
TOP 09 a VV – s efektem „když se dva
perou, třetí se směje“. Tím třetím je
ČSSD bez Jiřího Paroubka s nezměněným Paroubkovým programem.
Přesto výsledky voleb neprokazují, že
neuspěl proreformní kurz, jak se snaží
interpretovat opozice. ČSSD sice nad
ODS zvítězila v komunálních volbách
v počtu hlasů (19,7 %), ale pouze o 0,9 %. V součtech mandátů
parlamentních stran získala koalice
ODS-TOP 09 (+STAN)-VV celkem 9200
zastupitelů, zatímco opozice ČSSD-KSČM jich má 7800. Ani vítězství ČSSD
v Senátu v poměru ke koalici není nijak
výrazné. Při porovnání s jarními volbami
tedy nedošlo k celkovým dramatickým
přesunům voličské přízně.
D
4
ruhým kolem senátních voleb
končí devatenáct měsíců trvající volební kampaň, počínající pádem vlády v době
českého předsednictví. To je situace,
kterou jsme za posledních dvacet let ještě nezažili. Úřednická vláda, která vládla opět přispěním politických manévrů
Jiřího Paroubka celých čtrnáct měsíců,
neměla mandát provádět zásadní reformní změny, které naše země potřebuje. Ztratili jsme spoustu času
a energie a dnes se konečně vracíme
k normálu. To je jistě potěšitelná zpráva.
Oddechnou si nejen všichni kandidáti,
volební štáby a podporující sympatizanti, ale nepochybně celá veřejnost. Všem
bych chtěl touto cestou znovu poděkovat. Těm, kteří kandidovali, podíleli se na
práci volebních týmů, podporovali nás,
a samozřejmě v první řadě těm, kteří
nám ve volbách dali svoji důvěru.
Výchozí situace podzimních komunálních a senátních voleb 2010 byla pro
ODS velice komplikovaná. Úspěch z let
2004 (Senát) a 2006 (komunál) byl skutečně unikátní a v tomto směru stěží
zopakovatelný. V prvním případě byla
ODS v opozici proti mimořádně nepopulární vládě vedené Stanislavem Grossem v době, kdy měla ČSSD minimální
preference. Ve druhém pak v situaci,
kdy země neměla ani po pěti měsících
od voleb vládu a vinu za to občané přisoudili zejména ČSSD a Jiřímu Paroubkovi. Navíc ODS poprvé a naposledy ne-
měla absolutně žádnou konkurenci na
pravici. Realisticky jsme proto nemohli
očekávat, že tyto výsledky dokážeme
zopakovat.
Boj na pravici, nebo
pravolevý střet?
V současné době se navíc znovu nacházíme v situaci permanentních pokusů o překreslení politické mapy. Především představitelé TOP 09, povzbuzeni
nečekaným úspěchem v květnových volbách do Poslanecké sněmovny, chtěli
podzimních voleb využít k symbolickému posílení své pozice. Svým mediálním působením se snažili navodit dojem, že podzimní volby jsou soubojem
o dominantní postavení na pravici, nikoli standardním pravolevým střetem.
ODS, která standardně dává přednost
druhému typu soutěže, tedy byla ve složité situaci. Musela navázat na relativně
slušný výsledek voleb do Poslanecké
sněmovny a nezhoršit svoji pozici v pravém politickém spektru s tím vědomím,
že bude mediálně porovnávána se skvělými výsledky v letech 2004 a 2006. To
vše v naprosto odlišné situaci s novými
konkurenty na politickém trhu.
Vládní koalice jako
celek uspěla
Ukázalo se, že tento mediální „boj
na pravici“ v konečném součtu částečně
oslabuje pravici jako celek. Proti jaru
oslabily především nové politické strany
ODS získala největší počet
zastupitelů
ODS v komunálních volbách nezopakovala výsledky z roku 2006, přesto získala největší počet mandátů ze všech
politických stran (5112) před ČSSD
(4584). Výsledky ODS se v tomto směru
více blíží výsledkům komunálních voleb
v letech 2002 a 1998. Máme nejvíce
zastupitelů v šesti krajích, zatímco
KDU-ČSL v pěti a ČSSD ve třech.
Při porovnání s letošními volbami
do Poslanecké sněmovny však situace
vypadá jinak. V počtu získaných hlasů
i zastupitelů jsme posílili svoji pozici
v pravém politickém spektru jako nejúspěšnější vládní a proreformní strany.
TOP 09, která měla vysoké ambice především ve velkých městech, získala
o polovinu hlasů méně než ODS a třikrát méně zastupitelů. TOP 09 jsme porazili ve všech statutárních městech s výjimkou pražského magistrátu a Zlína.
Výsledky v komunálních
volbách mají různé příčiny
ODS musí mít jako jedna ze dvou
nejsilnějších politických stran v každých
volbách snahu dopadnout co nejlépe
a z tohoto pohledu nemůžeme být
s výsledkem úplně spokojeni. S jednotlivými zástupci regionů budeme vyhodnocovat výsledky voleb a hledat řešení, jak v příštích volbách dopadnout
lépe. Výsledky jsou velmi rozdílné.
V řadě měst a obcí ODS uspěla. Neúspěch kandidátů v jiných místech přitom nemá stejnou váhu. Někde se logicky dostavila únava z toho, že občanští demokraté jsou na radnici již tři
nebo čtyři volební období. Někde naši
oponenti nabídli výraznější osobnosti
a voliči měli pestrou nabídku na výběr.
Někde došlo ke ztrátě důvěryhodnosti
našich politiků. Někde se část našich
komunálních politiků nespravedlivě
„svezla“ s negativními mediálními nálepkami, poškozujícími stranu jako celek. A někde se ODS pohybuje v natolik komplikovaném politickém terénu
ze sociálního a vzdělanostního hlediska, že úspěch pravicové politiky je
v těchto místech nesmírně těžký.
Přesto bude na konečné hodnocení
čas až po sestavení obecních a městských rad, kde má ODS velkou šanci na
početné zastoupení.
V Senátu jsme dosáhli
standardního výsledku
Počet zvolených senátorů ODS odpovídá našim realistickým představám. Je
třeba připomenout, že občanští demokraté šli do tohoto volebního střetu
s obhajobou 18 senátorských mandátů. Sociální demokracie neobhajovala
žádný. Celá vládní koalice obhajovala
22 senátorských mandátů z 27. Obhájit
všechny byl téměř nemožný úkol. Občanští demokraté však i ve volbách do
Senátu potvrdili, že jsou stále jednou ze
dvou nejsilnějších stran v této zemi.
Osmi mandáty jsme potvrdili svůj standardní výsledek.
Bude Senát odpovědný,
nebo destruktivní?
Je realitou, že opozice získala vlivem
pro ni výhodnějších výchozích podmínek v Senátu většinu a koaliční strany
s tím budou muset počítat. Budeme
s opozičními stranami projednávat
všechny důležité reformy. Dělali jsme to
tak vždycky. Přistoupíme na každou rozumnou myšlenku, která se v těchto
jednáních objeví. Nemůžeme však přistupovat na bezzubé kompromisy
a programově zcela odlišné návrhy, které by deformovaly efekt reforem. Už
před volbami občanští demokraté upozorňovali na hrozbu, že socialistický Senát může potřebné reformní změny brzdit a blokovat. Nemůže je zcela zastavit,
jen pozdržet. Každý měsíc zbytečného
zdržení se však může projevit na celko-
vé ekonomické situaci a stále není vyloučeno, že při nezodpovědném přístupu zákonodárců hrozí naší zemi snížení
ratingu a z toho vyplývající vážné komplikace. Doufám, že si to opoziční senátoři uvědomí a stejně tak si uvědomí, že
kredit naší země ovlivňuje nejen přístup
k boji se zadlužováním, ale i k plnění našich spojeneckých závazků vůči NATO.
Teprve v praxi se ukáže, jestli Senát
bude skutečně destruktivní, nebo odpovědný. ODS má nejsilnější senátní
koaliční klub a jeho členové budou
nepochybně patřit k té odpovědnější
části horní komory Parlamentu.
Výsledky voleb poměry
v koalici nemění
Závěrem chci zdůraznit, že výsledek
komunálních a senátních voleb nezmění poměry v koaliční vládě ani o jeden jediný milimetr. Tyto poměry jsou
dány výsledkem květnových voleb do
Poslanecké sněmovny, koaliční smlouvou a vládním programovým prohlášením. Musíme pokračovat v reformách
a dotáhnout je k úspěšnému výsledku.
Voliči nám dali obrovskou šanci. Vládní
koalice společně dosáhla 118 mandátů
a byl by hřích, pokud bychom tuto šanci promrhali. Tato vláda by ztratila důvod ke své existenci.
Občanští demokraté budou pevnou
a integrální součástí vládní koalice.
Všeho, čeho chceme dosáhnout, můžeme dosáhnout pouze společně. Jako
jedna vláda, jedna vládní koalice, jako
jedno uskupení. My pro to uděláme
maximum.
5
VOLBY 2010
Výsledky voleb do Senátu a zastupitelstev
měst a obcí
Zbyněk Klíč
Komunální volby a volby do třetiny Senátu měly letos mimořádný význam. Po dlouhém období, kdy ODS měla vždy velmi suverénní pozici, byla tentokrát situace složitější. Vyvstala nová konkurence na pravici a levicoví voliči byli zejména v chudších oblastech zděšeni plánovanými reformami. To vše poznamenalo výsledek.
Jaký vlastně byl a jak ho hodnotit?
Srovnání výsledků komunálních voleb
2002–2010
politický
subjekt
počet
hlasů
počet
kandidátů
2002
abs.
2006
%
2010
abs.
%
abs.
2002
počet
hlasů na
kandidáta
2006
2010
2002
2006
2010
%
Nezávislí
11 400 698 14,12 13 329 351
12,28 15 829 138 17,54 12 330 11 094
10 800
924,63 1201,49 1465,66
ODS
20 469 069 25,35 39 502 300
36,41 16 994 338 18,83 18 376 18 843
18 036 1113,9
ČSSD
12 592 655 15,59 18 036 664
16,62 17 794 043 19,72 19 208 16 603
16 722
655,59 1086,35 1064,11
KSČM
11 754 876 14,56 11 722 562
10,8
2096,39
942,25
8 653 372
9,59 24 536 20 829
18 688
479,09
562,8
463,04
5 409 258
5,99 21 523 19 319
16 137
373,67
389,8
335,21
TOP 09
8 845 666
9,8
8 626
1025,47
VV
2 675 436
2,96
4 500
594,54
KDU-ČSL
8 042 486
9,96
7 530 580
6,94
Komunální volby
Komunální volby dopadly vítězstvím
ČSSD, pro kterou hlasovalo 19,72 %
voličů, před ODS, která obdržela
18,83 % hlasů, nezávislými s 17,54
% hlasů, TOP 09 s 9,8 %, KSČM, která obdržela 9,59 % hlasů a KDU-ČSL
s 5,99 %. Oproti posledním volbám
došlo k výraznému poklesu ODS, která
si pohoršila o zhruba 18 procentních
bodů, ČSSD a nezávislí si polepšili
o tři, resp. 5 %, o zhruba procento
poklesli lidovci a komunisté.
Na počet mandátů však zvítězila
ODS, která získala nejvyšší počet mandátů ze všech politických stran (5112)
s náskokem před sociální demokracií
(4584), a přiblížila se svému stavu v letech 2001 (5729) a 1998 (5697). Výrazná ztráta mandátů oproti roku
2006 je dána výjimečným výsledkem
ODS před čtyřmi lety.
Srovnání výsledků voleb za poslední
troje komunální volby přináší úvodní
Výsledky voleb v Praze
6
Specifickou roli voleb hraje hlavní město Praha, na které je pravidelně upřena nejvyšší pozornost.
Výsledek voleb v metropoli v letošním roce byl interpretován jako vítězství TOP 09, pokud se však
podíváme pozorně na výsledky všech typů voleb v Praze, dojdeme k poněkud odlišnějším závěrům.
Kromě voleb do celopražského magistrátu probíhaly i volby do zastupitelstev městských obvodů
(těch je 22) a městských částí (kterých je 34) a v nich dominovala ODS – zvítězila v 16 městských
obvodech a 13 městských částech (TOP 09 pouze v pěti městských obvodech a jedné městské části). Celkový souhrn hlasů do všech zastupitelských orgánů pak vyšel ve prospěch ODS 3 442 135
ku 2 869 217 hlasů, řečeno slovy mandátů 372 : 213 v porovnání s druhou TOP 09.
Okresní města,
ve kterých zvítězila ODS
město
% hlasů
Teplice
43,17
Mladá Boleslav
39,95
Trutnov
37,66
Litoměřice
34,81
Kladno
34,67
Pelhřimov
30,62
Pro zjednodušení uvádíme pouze města, ve kterých ODS ztratila, resp. získala více než o třetinu více/méně hlasů
než před osmi lety.
Převedeme-li výsledek ještě na souboj koalice-opozice, zjistíme, že strany
vlády koalice rozpočtové odpovědnosti zvítězily nad opozicí v takřka třetině
okresních měst. V pomyslném souboji
na pravici mezi ODS a TOP 09 zvítězila prvně jmenovaná s poměrem
470 : 223 zastupitelů, tedy rozdílem
247 mandátů, a získala tak visačku
nejsilnější pravicové strany.
Města s více jak
třetinovým nárůstem
hlasů oproti roku 2002
město
poměr
hlasů
2010/2002
Znojmo
183,80
Mladá Boleslav
176,31
Litoměřice
174,85
Beroun
151,42
Pelhřimov
150,89
Rakovník
29,84
Beroun
29,32
Nový Jičín
27,4
Vsetín
147,52
Jičín
26,98
Trutnov
140,95
Jablonec n. Nisou
26,15
Teplice
138,20
Plzeň-město
24,78
Blansko
134,83
Uherské Hradiště
24,7
Klatovy
24,17
Rokycany
22,37
Louny
19,91
Rychnov n. Kněž.
19,27
Vsetín
18,43
tabulka (pro přesnost je uveden i počet
hlasů na kandidáta vzhledem k tomu, že
v některých městech mohlo dojít ke
změně počtu zastupitelů, a tedy i kandidátů strany).
Sestoupíme-li o úroveň níže, tedy do
krajských měst, zaznamenáme nejvyšší
počet vítězství ČSSD (7) následované místními kandidátkami se třemi vítězstvími, dvě vítězství zaznamenala
TOP 09 a jednou vyhrála ODS v Plzni.
Půjdeme-li ještě o řád níž ke statutárním městům, je výsledek následující:
ČSSD 13 vítězství, nezávislé kandidátky
5 vítězství, ODS 4 vítězství a TOP 09
2 vítězství.
Nejnižší úrovní, na kterou v této analýze půjdeme, jsou okresní města.
V nich stejně jako v předchozích dvou
případech dominovala ČSSD. Zvítězila
ve 37 městech, ODS si připsala 18 vítězství, nezávislé kandidátky 10 vítězství a TOP 09 3 vítězství. V další tabulce najdete okresní města, kde získala
nejvíce hlasů ODS. Jistě to není optimální výsledek, ale není důvodem
k pesimismu.
Na okresní města se však lze podívat
i z jiné perspektivy, a to z hlediska
změny počtu hlasů mezi lety 2002
a 2010. Identifikovat tak můžeme
města, ve kterých došlo k propadu, ale
i taková, kde si ODS naopak polepšila.
Celkově má nyní sociální demokracie
v horní parlamentní komoře 41 senátorů, občanští demokraté 25, lidovci
a TOP 09 po pěti, další dva mají komunisté a Severočeši.cz a jeden senátor je
nestranický.
autor je pracovník
politické sekce ODS
Města s více jak
třetinovým poklesem
hlasů oproti roku 2002
Senátní volby
V senátních volbách získala ODS
8 senátorů (Petra Bratského v Praze 6,
Milana Pešáka v Praze 11, Jiřího Oberfalzera v Berouně, Pavla Eyberta v Táboře, Veroniku Vrecionovou v Mělníce,
Miloše Vystrčila v Jihlavě, Přemysla Sobotku v Liberci a Tomáše Jirsu v Českém Krumlově), do druhého kola
postoupilo 19 kandidátů. Oproti posledním volbám v roce 2008 jsme získali o pět senátorů více a získali jsme
stejný počet mandátů jako v roce
2000 a pouze o jeden méně než v roce 1998 a 2002.
Například na Jihlavsku jsme mandát
získali vůbec poprvé a v Praze 6 jej obsadili znovu po dvanácti letech. Svůj
mandát neobhájilo 10 stávajících senátorů ODS.
město
poměr
hlasů
2010/2002
Praha
17,22
Kolín
39,15
Semily
40,75
Písek
46,32
České Budějovice
46,74
Pardubice
47,86
Domažlice
48,19
Strakonice
48,32
Benešov
50,42
Česká Lípa
50,57
Kutná Hora
57,19
Ústí nad Labem
58,27
Náchod
59,47
Nymburk
60,95
Louny
61,07
Hradec Králové
61,59
Prachatice
62,81
Ústí nad Orlicí
65,60
Karlovy Vary
65,63
Kroměříž
66,39
Zlín
66,42
7
ANALÝZA
Komunální volby z pohledu ODS
Oldřich Vlasák
55 %
54,43
45 %
2010
51,79
50 %
2006
47,34
45,23
46,39
45,03
43,17
40 %
42,95
39,95
39,78
36,90
35 %
38,25
37,71
36,44
34,67
30 %
24,78
33,99
33,30
28,89
28,59
25 %
37,18
34,45
33,11
27,75
25,90
24,18
20 %
23,10
22,86
22,67
21,96
19,00
18,60
18,48
15 %
19,84
20,39
17,74
15,81
15,60
15,37
14,89
14,66
14,61
14,16
10 %
12,97
11,96
11,62
10,88
5%
Karviná
Most
Havířov
Zlín
Karlovy Vary
Přerov
Opava
České Budějovice
Chomutov
Pardubice
Hradec Králové
Liberec
Ostrava
Frýdek-Místek
Ústí nad Labem
Brno
Jihlava
Děčín
Praha
Olomouc
Plzeň-město
Kladno
Mladá Boleslav
00,00
Teplice
0%
Volební výsledky ODS ve statutárních městech
P
o vynikajícím výsledku v minulých
komunálních volbách ty letošní
nedopadly pro občanské demokraty nejlépe. Dokazuje to jednoduché srovnání procenta hlasů, které
ODS získala letos a v komunálních volbách před čtyřmi lety. V roce 2006 kandidáty občanských demokratů podpořila
více než třetina voličů a ODS jasně vyhrála s 36 % odevzdaných hlasů. Letošní
komunální klání v tomto ohledu přineslo
propad o polovinu a ODS volilo jen něco
přes 18 % voličů.
ODS se kvůli tomu poprvé od roku
1994, a tedy vlastně od svého vzniku, nestala nejsilnější stranou v komunálních
volbách. Tradiční bašty ODS padají jedna
za druhou. Nechci snižovat důležitost krajů a Senátu, ale osobně považuji význam
komunální úrovně za klíčový pro budoucnost každé politické strany. Z obcí a měst
se totiž mohou rekrutovat noví politici.
Neobhajitelná pozice
8
Navázat na výsledky z roku 2006 bylo
opravdu těžko dosažitelné. Tehdy totiž
občanští demokraté zejména na úrovni
měst dosáhli výsledku, který se už asi nikdy nebude opakovat. V atmosféře, kdy
Jiří Paroubek po vítězství ODS ve sněmovních volbách blokoval sestavení
jakékoli vlády a pak neumožnil menšinovou vládu ODS, se zemí rozlila v komunálních volbách „modrá“ vlna.
ODS se v tehdejších volbách stala nejsilnější stranou ve všech 13 krajských
městech a v 19 ze 23 statutárních měst,
v 56 z 68 okresních měst a ve všech „číslovaných“ pražských obvodech. Voliči
navíc karty rozdali tak, že v drtivé většině
velkých měst mohla ODS sestavit koalice
bez účasti levice.
ODS navíc mohla teoreticky sama vládnout už nejenom Kladnu a Praze 13 jako
v období 2002–2006, ale hned několika
velkým městům. Vévodila jim Praha, kde
občanští demokraté měli samotní většinu
nejenom v celopražském shromáždění,
ale i v 19 z 22 velkých pražských obvodů.
Vzhledem k odlišnosti Prahy ale stojí za
vyzdvihnutí zejména nadpoloviční většiny
v Českých Budějovicích, Hradci Králové,
Teplicích, Děčíně a znovu i v Kladně.
Z devatenácti vítězných statutárních měst
se musela ODS vzdát pozice primátora
jen v Ostravě, Přerově a Brně, kde dokonce skončila v opozici a obsadila 16
z 23 primátorských funkcí.
Na úrovni okresních měst nebyla po
minulých volbách ODS zastoupena v radě pouze v Příbrami a Tachově (ČSSD se
zde spojila otevřeně či skrytě s komunis-
ty) a v Jablonci nad Nisou, Rychnově nad
Kněžnou a Semilech, kde radnice ovládla spojenectví bez účasti ODS i KSČM.
Takováto pozice byla samozřejmě jen
velmi těžko obhajitelná. Pro serióznější
porovnání by bylo nutné vzít v úvahu výsledky z let 1998 a 2002. Podívejme se,
jak vše dopadlo letos.
Praha – konec výlučnosti
Nejviditelnější ztrátou pro ODS se stal
výsledek v hlavním městě Praze. Zde ODS
z výlučné pozice v podobě absolutní většiny klesla na druhé místo až za TOP 09.
V Praze už tedy neplatí, že zde občanští
demokraté automaticky vítězí.
Vraťme se však k výsledkům. ODS sice
neobhájila první místo v souboji o magistrát, ale uhájila většinu, tj. 18 z 22 městských obvodů. Ve zkratce se dá napsat,
že obvody bez skandálů a afér zůstaly
v rukou ODS. Naopak obvody často propírané v médiích přinesly pro ODS větší
propady a až druhá místa za TOP 09.
Statutární města – zachrání
je koalice?
Na úrovni statutárních měst byla prohra ODS v komunálních volbách rovněž
velmi viditelná. Tato úroveň byla dlouhodobě výkladní skříní výsledků ODS.
Jenže letos se mnohé změnilo. Jedinými
vítězi z řad ODS se v rámci statutárních
měst staly Plzeň, Teplice, Kladno a Mladá Boleslav. Oproti „modré“ čtyřce stojí třináct „oranžových“ krajských měst,
v nichž vyhrála ČSSD, Praha a Zlín, kde
nejvíce hlasů získala TOP 09, a Karlovy
Vary, Liberec, Most, České Budějovice
a Opava, kde nejvíce uspěla místní
uskupení.
Zdůraznit je třeba zejména úspěch Jaroslava Kubery v Teplicích, kde ODS nejenom obhájila vítězství, ale znovu bude
moci vládnout sama, protože získala
nadpoloviční většinu v zastupitelstvu
města. Je vidět, že ODS může viditelně
a dlouhodobě uspět i v tradičně levicovém kraji…
Výsledek se zrcadlově obrátil: před
čtyřmi lety jsme nevyhráli ve čtyřech statutárních městech, zatímco letos jsme
uspěli jen ve čtyřech.
Jako překvapení voleb se může určitě
jevit fakt, že i v rámci největších měst republiky se projevil vzestup nezávislých
uskupení. Jedná se většinou o uskupení
inklinující k pravici, ale už se objevují i regionální a místní hnutí levicové orientace,
jako jsou třeba Severočeši.cz.
Neúspěšný obraz občanské demokracie z pozic v největších městech může
ještě změnit způsob, jakým budou sestavovány radniční koalice. Kvůli rozštěpení
pravicových hlasů mezi ODS, TOP 09
a nezávislá místní uskupení došlo v mnoha městech k situaci, kdy sice ČSSD získala nejvíce hlasů, ale středopravice může s nezávislými sestavit většinovou
koalici na radnici a obsadit radu města.
V některých případech může ODS takto
získat i křeslo primátora.
Města – vysvědčení pro
starostu a volba pro změnu
V případě měst menších, než jsou statutární a krajská, je výsledek natolik různorodý, že není lehké najít jednoznačné
hodnotící charakteristiky. Připomeňme, že
na úrovni okresních měst v Čechách dokázala ODS získat pozici nejsilnější strany
již jen v Berouně, Rakovníku, Klatovech,
Rokycanech, Litoměřicích, Lounech, Jablonci nad Nisou, Jičíně, Rychnově nad
Kněžnou, Trutnově a Pelhřimově. Na Moravě ODS vyhrála jen Uherské Hradiště,
Vsetín a Nový Jičín. Místo 56 okresních
měst jsme nyní vyhráli jen v 18 z celkového počtu 68 okresních metropolí.
Úspěchy v těchto městech byly dány
buď opravdu oblíbenými starosty za
ODS (uveďme třeba Trutnov nebo Uherské Hradiště), nebo se jednalo o útok
z opozice (například Jablonec nad Nisou
nebo Rychnov nad Kněžnou) a nebo
z pozice strany, která nedrží funkci starosty a nenese proto hlavní odpovědnost za chod města (například Vsetín).
I zde však bude úspěch ODS záviset na
koaličních jednáních.
Obecně pak platí, že na úrovni měst
převážila snaha po dvaceti letech vyměnit
stávající městská vedení, z čehož profitovala zejména sociální demokracie, která
někde dokonce nově vznikla speciálně
pro tyto volby.
Nezávislí starostové
Stabilní výsledek mají nejmenší obce
a také staronová kategorie městysů.
V těchto nejmenších obcích platí, že komunální politiku ovládají jednotlivá uskupení nezávislých, či dokonce jen jednotliví nezávislí kandidáti. Na této úrovni se
toho proto ani letos mnoho nezměnilo.
Tolik k základní analýze výsledků v obcích různé velikosti. Nyní se podívejme na
příčiny, které vedly k výsledku ODS
v těchto komunálních volbách.
nomické krize, kdy musí řešit deficit veřejných financí. Nešťastné, ale ústavně
nevyhnutelné načasování komunálních
voleb těsně po debatě o rozpočtu samozřejmě vedlo k tomu, že se v kampani
jedním z klíčových témat stala politika
vládních škrtů a zvláště pak omezení platů, oznámené před volbami, a nahrálo
levici. Soupeření na pravici mezi ODS
a TOP 09 ovlivnilo prezentaci reformní
vlády navenek a taktéž nahrálo ČSSD.
ODS naštěstí dokázala ve volbách jasně
odrazit pokus TOP 09 stát se nejsilnější
pravicovou formací, ale nejednota na
pravici a její rozmělnění pomohla levici
etablovat se na komunální úrovni jako nikdy předtím. Nezbývá než se z toho poučit před krajskými volbami v roce 2012.
Dalším aspektem, který velmi ovlivnil
volební výsledek, je volební účast a úspěšná levicová mobilizace. To, že při volební
účasti podobné jako před čtyřmi lety
uspěla výrazně ČSSD, dokazuje, že část
tradičních pravicových voličů zůstala tentokrát doma a nahradili je ti, kteří volili
v krajských volbách 2008 a tehdy přived-
Dva roky kampaně
Volební kampaň byla poznamenána
celostátní politikou, což se už během
posledních dvou let, kdy země prožívá
permanentní volební kampaň, stalo normou. Zejména ČSSD se pokusila senátní volby znovu představit veřejnosti jako referendum o vládních reformách
a úsporných opatřeních. Kampaň k senátním volbám pak samozřejmě měla vliv
i na komunální klání. My jsme oproti tomu hráli celostátní linku v podobě apelu
na voliče, aby podpořili nutné reformy,
ale na místní úrovni jsme se více snažili
akcentovat lokální témata. Pochopitelně
ODS, která dosud vládla na radnicích
„skoro všude“, musela zejména obhajovat své kroky v čele měst a obcí. Přestože
za vlády ODS se obcím dařilo velmi dobře
a plnila své volební plány, neuměla to prodat. Proti ODS navíc stálo mnoho kandidátek jen prázdně volajících po boji s korupcí na radnicích bez předložení
jakéhokoliv programu. Vzhledem k pozici ODS na radnicích ovšem tento protikorupční boj přímo či nepřímo mířil hlavně
na ODS a ta se s tímto musela ve volební
kampani také vyrovnávat. Položme si proto otázku, co výsledky zejména ovlivnilo?
Nepopiratelně je to vliv vládní politiky.
ODS se vrátila do čela vlády v době eko-
li do všech hejtmanství sociální demokraty. ČSSD se tedy bohužel opět podařilo
postrašit vládní politikou, či lépe řečeno
jejím zkresleným výkladem tradiční levicové voliče, kteří přišli ke komunálním
volbám, kam většinou nemíří. Nově tedy
platí, že voliči ČSSD už chodí v dostatečné míře volit i při komunálních a krajských volbách. I to je varování.
Další vliv na volební výsledek měla nálada ve společnosti, která volala po změně. Mnoho starostů a komunálních politiků ODS bylo na radnicích měst a obcí
dlouhé roky. Pravice – nejprve OF a potom hlavně ODS – ovládala radnice většiny měst skoro 20 let. Není tedy divu, že
část voličů nyní chtěla změnu. Jistě je
v tom podpořila i nálada z jarních
pokračování na str. 11
9
ANALÝZA
Oranžový Senát a pozice ODS
Petr Sokol
O
bčanští demokraté získali v letošních senátních volbách
osm křesel. Oproti letošním
volbám do zastupitelstev
měst a obcí to není pro občanskou demokracii zdaleka historicky nejhorší senátní výsledek. Ve srovnání s volbami do
Senátu před dvěma lety se jedná dokonce o relativní zlepšení. Zatímco v roce
2008 ODS uspěla pouze ve třech pražských obvodech a všude jinde odešla poražena, tentokrát je výčet jejích senátních úspěchů přece jenom o něco delší.
Zisk osmi senátních obvodů se podobá
rokům 1998 a 2002, kdy ODS vybojovala devět křesel, a je dokonce úplně shodný s bilancí občanských demokratů z roku 2000, kdy také uspěla osmička
„modrých“ senátních kandidátů.
Možná překvapí, že současný pokles
senátního klubu na 25 členů také není
historickým minimem. To senátní klub
zažil po volbách 2000, kdy v něm zasedalo jen 22 senátorů za ODS. Tehdy se
ale podařilo zabránit tomu, aby tehdejší čtyřkoalice měla v Senátu sama většinu, přestože toto uskupení lidovců, unionistů a ODA mělo 39 mandátů.
Naopak letos získala sama většinu ČSSD
a s 41 mandáty vyrovnala úspěch ODS
z roku 2006, kdy občanští demokraté
jako historicky první strana získali sami
většinu v Senátu.
Osm statečných
10
Vraťme se ovšem k letošním volbám
a zisku ODS. Občanským demokratům se
podařilo udržet trojici obvodů, v nichž zatím vždy zvítězili. Dva znovuzvolení senátoři ODS dokonce zasedají v Senátu nepřetržitě od jeho vzniku v roce 1996. Na
možných dvacet let si takto letos sektorování prodloužili dosavadní předseda Senátu Přemysl Sobotka na Liberecku a táborský senátor Pavel Eybert. Třetím obvodem,
který ODS drží od roku 1996, je Mělnicko,
kde ale bude Veronika Vrecionová již třetím držitelem senátorské funkce.
Viditelný je také úspěch ODS v Praze,
kde občanská demokracie vyhrála ve
dvou ze tří obvodů. ODS díky tomu nyní
drží devět z celkem deseti pražských senátních obvodů a vyrovnala tím stav z roku 1996, kdy také ODS „nepatřil“ jen
jeden pražský obvod. Potěšitelná je
v tomto ohledu zejména výhra Petra
Bratského na Praze 6, kde díky 70 hlasům převahy vybojoval po dvanácti letech zpět tuto pravicovou baštu, kam
konkurenční pravicové strany nasazovaly
svá esa jako byl Jan Ruml nebo Karel
Schwarzenberg.
Zdůraznit je třeba i příběh Milana Pešáka, zvoleného na Praze 11, který bude
prvním nevidomým senátorem v dějinách
české horní komory.
Další obvod, který letos občanští demokraté udrželi, také už skoro patří
k „modrému inventáři“. Českokrumlovsko volilo jinak jen v roce 1996 a od roku
1998, kdy ho sociálním demokratům
„vyfoukl“ Martin Dvořák, patří ODS. Starosta Hluboké Tomáš Jirsa zde letos mandát obhájil v mediálně zajímavém souboji
s Vladimírem Špidlou.
Berounsko ODS získala až před šesti lety a i tady se letos podařilo stávajícímu
senátorovi za ODS Jiřímu Oberfalzerovi
mandát obhájit.
Osmý obvod, kde ODS slavila úspěch,
je jediným poprvé „dobytým“ územím.
Jihlavsko, kde vyhrál bývalý hejtman Vysočiny Miloš Vystrčil, dosud v Senátu
14 let zastupoval Václav Jehlička (nejprve
ODA, pak KDU-ČSL a nyní TOP 09). Miloš Vystrčil proto bude vůbec prvním senátorem ODS v tomto obvodu a navíc jediným „odéesákem“, který uspěl letos
v moravském obvodu. Zde je ovšem samozřejmě třeba zdůraznit, že Jihlavsko je
v tomto ohledu pomezním obvodem,
který leží z části v Čechách a jen z části
na Moravě.
Dvanáct ztracených
Tím ale klady pro občanské demokraty v těchto volbách bohužel končí. ODS
ztratila jedenáct až dvanáct obvodů. To
podle toho, jak započítáme Kutnohorsko, kde před šesti lety vyhrál v barvách
ODS Bedřich Moldan, který ale později
„přeběhl“ k TOP 09.
Ztráty byly nejvýraznější na Moravě
a ve Slezsku, kde ODS přišla hned o sedm
senátorů a získala jen již zmíněné hraniční Jihlavsko. Ve východní polovině země
kvůli tomu ODS drží již jen Opavsko, jeden ze tří brněnských obvodů, Třebíčsko
a Jihlavsko.
V Čechách byly ztráty méně početné,
zato viditelnější. Zrodila se tu na úkor
ODS dvě velká překvapení, když zde své
souboje nečekaně prohráli oba místopředsedové Senátu za ODS: Jiří Šneberger v obvodě Plzeň-jih a Jiří Liška na
Jičínsku. Oba obvody dosud výhradně
držela pravice a na Jičínsku dokonce Jiří
Liška senátoroval v barvách ODS nepřetržitě od roku 1996.
Senátní souboj vůbec z pohledu ODS
připomínal „masakr funkcionářů“. Senátní klub přišel díky prohře Tomáše Julínka v obvodu Brno-venkov vedle dvou
místopředsedů Senátu také o dosavadního předsedu Klubu ODS. Obvod Brnovenkov patřil také mezi ty, které ODS
udržela nepřetržitě od vzniku horní komory v roce 1996.
Senát opustil také předcházející předseda klubu senátorů Jiří Stříteský, který na
Pardubicku vypadl již v prvním kole. I jeho obvod dosud vždy patřil pravici, i když
ne vždy ODS. Nyní v něm zasedne nezávislá senátorka blízká KDU-ČSL.
Většina dalších obvodů, kde ODS neuspěla, patří k těm, kde se ODS prosadila poprvé před šesti lety v době grossovské kampaně „Myslím to upřímně“,
a nyní vítězství již nedokázala obhájit,
protože volebně tyto oblasti nikdy nepatřily mezi její bašty (Kutná Hora, Ústí
nad Labem, Kroměříž, Blansko, Nový
Jičín, Bruntál, Hodonín). K těmto obvodům můžeme zařadit i Olomouc-město
(obvod č. 61), kde po čtvrté v řadě za
občanské demokraty kandidoval Jan Hálek a po třetí prohrál.
Jen první dva roky v novodobé historii
Senátu ODS ovládala obvody Karlovarsko
a Praha 10. Letos zde dosáhla v obou případech na druhé kolo, ale to bylo její
maximum.
Ani na druhé kolo výsledek ODS nestačil v brněnském obvodě 58, který ODS
držela i po odchodu senátorky Lastovecké do Ústavního soudu díky Karlu Jarůškovi, ale pak ho „přepustila“ lidovcům,
a v ostravské sedmdesátce, odkud do
velké politiky vstoupil Mirek Topolánek.
Podobně v poli poražených kandidáti
za ODS skončili i ve dvou obvodech, které ODS nikdy v historii nezískala – Most
a Frýdek-Místek (ve skutečnosti Těšínsko
a Třinecko).
Ve vzájemných soubojích v druhém
kole ODS remízovala s TOP 09 2 : 2,
prohrála 6 : 8 s ČSSD a podlehla také
v jediném souboji se Severočechy.cz.
Z devatenácti postupů do druhého kola
tak zůstalo jen osm celkových vítězství.
Právě celková prohra v duelech s ČSSD
umožnila oranžovým získat většinu v Senátu a udělala z nich jasného vítěze
senátních voleb.
TOP 09 na úrovni lidovců
Zklamáním musí být senátní volby pro
TOP 09, která získal jen dvě křesla v horní komoře. O obě se zasloužili kandidáti,
kteří již v Senátu zasedali, ale za jiné strany (zelené a evropské demokraty). Topkaři a jejich přidružení starostové mají
v Senátu nyní celkem jen tři senátory a jejich klub se udrží jen díky spojenectví
s dvojicí senátorů zvolených za jiné malé
strany (SOS a Nezávislé starosty pro kraj).
Připomeňme také, že senátoři hlásící se
k TOP 09 drželi před volbami šest obvodů, v nichž se nyní volilo. Obhajoba jen
dvou z nich znamená pro topkaře další
nedobrou charakteristiku jejich letošního
volebního klání.
Pokořující pro vedení TOP 09 může být
i skutečnost, že silnější než jejich bude
v Senátu i klub lidovců. KDU-ČSL patří
mezi vítěze letošního klání, protože minimálně dočasně „vstala z mrtvých“, dokázala vyhrát ve dvou obvodech a v konírně
Valdštejnského paláce ji bude zastupovat
pětice senátorů. Navíc je posílí nová pardubická senátorka Miluše Horská, která
sice kandidovala jako nezávislá za stranu
s kuriózním názvem Nestraníci, ale, jak
sama přiznala, její kandidatura pocházela
z hlav lidoveckých politiků.
Mezi poražené bezpochyby patří komunisté. Obhajovali jeden mandát a na-
víc se volilo i v dalším obvodě, kde v minulosti měli senátora. Ani to jim nepomohlo. V obou obvodech na severu
Čech totiž došlo k dosud neobvyklému
rozštěpení strany a kandidovali zde dva
kandidáti spojení s komunistickým
proudem. Nejednota v řadách KSČM
stejně jako celostátní vzestup ČSSD měly za následek, že komunisté letos žádného senátora nevybojovali. V Senátu
bude proto pokračovat jen dvojice senátorů reprezentující KSČM, což znamená pád zpět k historickému minimu
komunistického zastoupení v horní parlamentní komoře.
„Véčka“ bez senátora,
ale s levým dvojčetem
Z neúspěchu komunistů profitovalo
v severních Čechách zejména hnutí Severočeši.cz, které překvapivě získalo dva
senátorské posty. Uspělo právě v obvodech, kde byli rozštěpení komunisté,
a o identitě tohoto uskupení jistě svědčí
fakt, že jedním ze zvolených je J. Doubrava, který už přes 30 let starostuje v Telnici na Ústecku a v Senátu v letech 1998
až 2004 už zasedal, ale tehdy za KSČM.
Kde se vzala tato nová parlamentní strana? V mnoha ohledech jsou Severočeši.cz levicovým dvojčetem Věcí veřejných.
I v tomto případě se totiž jedná o stranu
založenou jako podnikatelský projekt.
Navíc také Severočeši.cz vznikli původně
na komunální úrovni. V jejich pozadí stojí podnikatelé, kteří zprivatizovali bytové
družstvo Krušnohor v Mostě a ovládli tím
značný podíl bytů v tomto severočeském
městě. Jejich tažení pokračovalo založe-
ním lokálního hnutí Mostečané Mostu,
které před čtyřmi lety ovládlo mosteckou
radnici a nyní má již ve městě samo většinu. Před dvěma lety expandovali Mostečané v krajských volbách a pod názvem
Severočeši.cz pronikli do krajského zastupitelstva. Nyní je přivítá i celostátní
Parlament…
To Věci veřejné si musí na vstup do
Senátu počkat. Ambiciózní vládní strana tentokrát vůbec neuspěla, když do
druhého kola postoupil jediný její kandidát a ani ten mandát nakonec nezískal. V horní komoře bude i proto pokračovat období výrazné převahy dvou
nejsilnějších stran, které nyní dohromady obsadí 67 křesel místo dosavadních 65.
Senát v budoucnu: mezi
ústavní většinou a prolomením oranžové většiny
Senát těmito volbami padl jako bašta
ODS a pravice. Úspěchy ČSSD v posledních volbách do Senátu v letech 2008
a 2010 ovšem dávají české pravici jednu
naději. Tak jako ODS letos jen obtížně
mohla obhájit 19 obvodů, čeká sociální
demokraty něco podobného za čtyři
a šest let. Bohužel za dva roky bude
v roli hlavního obhájce ještě ODS, která
bude hájit 14 obvodů, zatímco ČSSD
jen šest. Prolomení sociálně-demokratické většiny bude proto velmi obtížné,
ale za dva roky může být vše jinak. Už
teď bude nezbytné začít hledat vhodné
kandidáty a ještě více zviditelňovat současné senátory.
autor je politolog CEVRO
dokončení ze str. 9
sněmovních voleb, v nichž nastoupily na
politickou scénu dvě nové strany, a trendem se stalo preferenční hlasování. Totéž
platilo i na podzim, kdy ale nové strany
čelily ještě navíc „útokům“ malých komunálních kandidátek. A právě ty se staly hlavním vítězem voleb ve městech, kde
ODS čelila aférám nebo vnitřní nejednotě.
Tentokrát totiž v mnoha městech a obcích kandidovali bývalí členové ODS proti
své původní straně. Dělo se tak z mnoha
důvodů, mezi kterými ale převažoval jednoduchý fakt, že pro neshody v místních
sdruženích se dotyčný, většinou starosta,
nedostal na odpovídající místo na kandidátce. Takto vzniklé vzdorokandidátky
v kampani téměř výhradně útočily na
ODS a samozřejmě se to projevilo i na volebním výsledku. V místech, kde ODS vý-
razně poškodily různé aféry, pak byl
výsledek většinou velmi špatný a vzdorokandidátky slavily o to větší úspěch. Jinde,
jako např. v Plzni, se naopak ODS podařilo i proti vzdorokandidátkám uspět.
Shrnutí
Co si může ODS z letošních výsledků
vzít, aby se poučila? Už neplatí, že komunální úroveň je doménou ODS. Občanští
demokraté musí hledat kandidáty, bezúhonné a známé osobnosti, kteří své spoluobčany jednoznačně osloví, protože
značka ODS již na vítězství nemusí stačit.
Přizpůsobit se tomu musí i naše politika
na radnicích. Reakce na různé aféry v řadách našich komunálních zastupitelů musí být tvrdší, protože veřejnost je daleko více vnímavá než v minulosti. Na kom ulpí
podezření, musí alespoň do svého očištění zvážit další působení v komunální politice. Zvážit musíme i to, jak vytvářet své
kandidátky, jaká budeme mít na jednotlivé kandidáty kritéria, jak je budeme hodnotit a školit a jak budeme podporovat
a všímat si dosavadních starostů a primátorů. Rozcházet se s nimi ve zlém může
být totiž pro volební výsledek smrtící.
Za čtyři roky půjdeme na mnoha místech do komunálních voleb z opozice nebo z pozice slabší strany, ale musíme se
poučit z letošního výsledku. Jedině tak
může do budoucna platit, že ODS je
schopna znovu dominovat na radnicích
našich měst a obcí.
autor je poslanec Evropského
parlamentu a předseda Svazu měst
a obcí ČR
11
ZAHRANIČÍ
Konference britské Konzervativní strany
– tak trochu jiný kongres
Jakub Kajzler
Z
12
ačátkem října se v anglickém
Birminghamu konala tradiční výroční konference britské Konzervativní strany, která se po
květnových volbách dostala po 13 letech z opozice do vlády. Jejím lídrem
a zároveň předsedou vlády je jak známo
David Cameron.
Stranická konference je v britském pojetí název pro stranický kongres. Schází
se každoročně na podzim a v posledních letech se usadila střídavě v Birminghamu a v Manchesteru. Výhodou těchto
dvou měst je jejich poloha, dostupnost
konferenčního centra a potřebná kapacita čtrnácti tisíc hotelových lůžek. Právě
tolik osob se konference každoročně
účastní. V porovnání s kongresem ODS je
konference Konzervativců otevřena všem
členům strany, kteří projeví zájem a zaplatí účastnický poplatek. Zároveň je
program konference předem daný, a tudíž nedochází k žádným hlasováním ani
k volbám. Poměrně dlouhý je i samotný
průběh akce, která trvá od neděle do
středy, tj. 4 dny. Závěr je tradičně vyhrazen pro projev stranického lídra.
V hlavním sále, tzv. Symphony Hall, což
je obrovská koncertní hala pro několik tisíc lidí o pěti patrech, probíhá hlavní část
konference. Každý den je zastřešen konkrétním tématem („Lidská síla“, „Zelený
růst“, „Řešení příčin chudoby“ a „Británie na první místo“) a následně rozdělen
do několika panelů. Průběh panelů je různorodý. Někdy se na pódiu vystřídají tři
řečníci a pokryjí celý hodinový blok, jindy
uvede moderátor problematiku krátkým
projevem a poté následuje debata jeho
účastníků na pódiu. V několika případech
došlo i na debatu s publikem.
Ústředním motivem (včetně audiovizuálního doplnění) byl „odkaz labouristů“, tj. všechny negativní věci, které za
sebou labouristé nechali – rekordní zadluženost, vysoká nezaměstnanost, obrovské deficity veřejných rozpočtů – a ani
se neomluvili. Jako generální motto bylo
vybráno „Together in National Interest“
– „Společně v národním zájmu“.
Konferenční centrum však kromě
Symphony Hall nabízí několik desítek dalších místností a sálů, kde probíhají debaty, prezentace a jednání. Další tzv. Fringe
Events se odehrávají v okolí konferenčního centra v hotelích, divadlech, sídlech
občanských sdružení a jednacích sálech
obchodních společností. Je možné navštívit akci věnovanou jakémukoli tématu,
které vás zajímá. Pro lepší orientaci
v těchto akcích dostane každý návštěvník
poté, co projde téměř letištní bezpečnostní kontrolou, stošedesátistránkovou brožuru s programem, mapkami
a samozřejmě inzercí. Před vstupem do
samotného centra je ještě zavalen letáčky zvoucími na konkrétní akci.
Dvě haly o rozloze několika set metrů
čtverečních jsou věnovány stánkům partnerů strany, občanským sdružením, lobbistickým organizacím, ale i komerčním
společnostem a obchodům. Je tak možné diskutovat s přáteli Ázerbájdžánu,
bojovníky proti šedému zákalu nebo moderátory BBC. Jestliže je člověk již politikou přesycen, může navštívit mini Tesco,
Marks&Spencer nebo si koupit kabelku
v jednom z dalších stánků. Tyto aktivity,
které Konzervativní strana na své konferenci umožňuje, pomáhají tuto mon-
strózní akci nejenom zaplatit, ale také vydělat část prostředků, které mohou být
použity v další volební kampani či na komunikaci s voliči v mezivolebním období.
Každý den se také konají různá setkání politiků se členy dárcovských klubů,
což jsou uskupení významných dárců,
kteří ročně přispívají určitou částku Konzervativní straně. Dle výše této sumy patří dárce do konkrétního klubu a jsou mu
nabízeny účasti na zajímavých akcích.
Například večeře s členem parlamentu
pro nejnižší kluby, vyšší mají možnost
setkat se s ministry a nejvyšší i se samotným premiérem. Formátem bývá například večeře cca 50–100 lidí s daným politikem, kdy každý má možnost alespoň
na pár minut s danou osobností promluvit. Jedná se hlavně o prestiž, kterou
členství v takovém klubu bývá. A pro
politickou stranu jde o vítaný zdroj finančních prostředků, protože dárci jsou
hlavním finančním zdrojem politických
stran v Británii. Minimální státní příspěvek dostává pouze strana, která je v daném období v opozici.
Samotná organizace konference a přihlašování na ni začíná již na jaře. Od
července se začínají zvyšovat účastnické
poplatky, které při přihlášení méně jak
měsíc před zahájením dosahují až trojnásobku původní částky (450 liber,
13 500 Kč).
Účast na konferenci je velice zajímavou, ale také únavnou zkušeností.
Možnost být přítomen hlavním debatám o budoucím směřování Británie je
vyvážena zdlouhavým vysedáváním
v obecenstvu, přebíháním ze sálu do
sálu a bojem o poslední volné místo
v auditoriu. Na vstup do Symphony Hall
před projevem Davida Camerona se
stojí několikahodinová fronta. Brity politika prostě baví.
autor je pracovník
zahraniční sekce ODS
Konzervativní strana je nejvýznamnější britskou pravicovou stranou. Její historie se datuje na začátek 19. století. V současné době má cca 250 tisíc členů.
Jejím lídrem a zároveň předsedou koaliční vlády je David Cameron, kterému se
v květnu podařilo po 13 letech v opozici vyhrát volby a dostat stranu do vlády.
Společně s ODS stála u zrodu frakce Evropských konzervativců a reformistů
v Evropském parlamentu.
NÁZOR
Společná agenda pro nadcházející roky
Pavel Blažek
U
plynulých několik let jak na
české politické scéně, tak
i v životě ODS je možné přirovnat ke štafetovému běhu.
Počínaje rokem 2006 jsme žili prakticky
permanentní předvolební kampaní a naši kandidáti na jednotlivých úrovních
správy veřejných věcí si nepřetržitě předávali pomyslný štafetový kolík předvolebního maratonu. A ať již jednotlivé fáze tohoto běhu byly více či méně
úspěšné, výsledkem je jisté vyčerpání,
po kterém je zcela bezpodmínečně nutná regenerace a obnova sil.
Letošní volební rok nám nastínil, jak
hodnotí voliči působení ODS v těchto letech na celostátní i komunální úrovni.
Ačkoliv nás výsledek květnových voleb
do Poslanecké sněmovny a následný
vznik nejsilnější středopravé vlády v novodobých dějinách naší země mohl
uspokojit, nestalo se tak a já jsem tomu
rád. Následující kongres ukázal, že si
ODS uvědomila, jaký vzkaz jí voliči uvnitř
volebních schránek zanechali, a rozhodla se pro nový směr na centrální úrovni.
Zdá se, že tato změna nám prospěla
a do jisté míry nám napomáhá k opětovnému zisku důvěry voličů, o kterou
jsme přišli.
Již na kongresu však bylo mnohokrát
deklarováno, že tato změna je jen počátkem, že ODS chce pokračovat v sebereflexi, a to až na tu nejnižší úroveň. Tuto
deklaraci chápu jako úsilí o komplexní
proměnu v chování představitelů ODS na
všech úrovních, jistý posun ve vnitřním
životě naší strany a rovněž utvrzení se
v naší vizi, kterou chceme prosazovat.
Nejedná se o žádnou revoluci nýbrž
o naplnění pojmů a hodnot jako jsou
slušnost, otevřenost, odpovědnost, pracovitost či pravicová, konzervativně-liberální politika, a to po jejich formální
i obsahové stránce. Domnívám se, že
nadcházející dvouleté mezivolební období je pro jisté změny v tomto ohledu tou
nejvhodnější dobou. A jaká agenda nás
tedy v těchto letech čeká?
Stejně jako nám sněmovní volby ukázaly, co od nás lidé očekávají, tak také
čerstvě proběhnuté volby komunální a senátní napověděly, jak dál v našich
místních sdruženích, na radnicích a v Senátu. Na mnoha místech budeme moci
navázat na uplynulé čtyři roky práce pro
naše města či obce, mnohde bude ale
potřebná například generační výměna
a někde bude zapotřebí obnovit svůj kredit u voličů poctivou opoziční prací. Pevně věřím, že pokud se nám podaří promítnout úsilí o výše popsanou proměnu
ODS i do těch nejmenších místních sdružení, čeká nás za čtyři roky opětovný návrat do jasně dominantní pozice na pravé části politického spektra.
Vedle toho máme v tuto chvíli jistě také jedinečnou možnost začít s dostatečným předstihem uvažovat o své vizi
pro politiku v jednotlivých krajích v dalším volebním období. Rád bych zdůraznil, že to byla především ODS, která se
výrazně podílela na vybudování fungujících krajských samospráv, a to s vyrovnaným hospodařením. A je jistě naším
úkolem, abychom za dva roky v krajských volbách obnovili svoji pozici na
radnicích a proměnili onu hrůzostrašně
oranžovou mapu z konce roku 2008
zpět v mapu modrou. Proto musíme
tam, kde je to možné, nabízet plnohodnotnou, nebo spíše násobně lepší
alternativu k marnivé a rozhazovačné
krajské politice sociální demokracie.
Musíme se připravit na to, že konkurence v krajských volbách 2012 bude
větší a že v nich bude ODS posuzována
také podle svého působení na vládní
i komunální úrovni. Zároveň je třeba,
abychom co nejdříve zahájili profilaci
svých lídrů a kandidátů, a to nikoliv na
základě „recyklace politiků“, která je
zcela běžná například u sociálních demokratů.
Naše vládní účast nesmí zapříčinit,
aby byla upozaděna značka ODS jako
taková. Vím, že je to také jedna z myšlenek, která zazněla již v projevech na
červnovém kongresu, ale domnívám se,
že je užitečné ji zopakovat. Nemůžeme
si již dovolit, aby ODS nežila svůj autonomní život vedle působení v koalici. To
rozhodně neznamená žádné vymezování se vůči vládním krokům nebo rebelii, ale spíše poctivé zdůrazňování toho,
že se nám podařilo do programového
prohlášení vlády prosadit drtivou většinu
z našeho programu a že ten je naplňován. Zároveň musíme také poukazovat
na svá stanoviska zejména v otázkách
těch rezortů, které nejsou vedeny ministry ODS.
Dlouhodobým úkolem je také další
rozvoj vnitřního života ODS a vnitrostranické diskuse. Nabízí se nám k tomu
mnoho nástrojů, z nichž některé již využíváme a jiné chceme začít využívat.
K tomu je však zapotřebí také jistá otevřenost novým technologiím a systémovým prvkům. Velkým prostorem k takovému rozvoji je jistě nový stranický
intranet Moje ODS, který je v základní
verzi přístupný již všem členům. Ani
tento velmi moderní nástroj však sám
o sobě nedovede nahradit onu živou
složku naší strany, kterou tvoříme my
všichni. Je na nás, členech, abychom
ODS učinili živým a tvůrčím prostředím,
v němž si budeme vyměňovat názory,
vzájemně se inspirovat a společně pracovat na dalších úspěších. Právě členská
základna je tím bohatstvím, které nám
mohou závidět tzv. nové pravicové
alternativy. Snažme se proto, abychom
dostáli tradici strany tvořené lidmi s názorem, se skutečným zájmem o veřejné
dění a o směřování naší země. Aktivně
se zapojujme do práce v ODS tak, aby
měla tah na branku a dokázala obstát
i v konkurenci nových stran. Tento úkol
za nás nikdo neudělá a neřeší jej ani
popularita Petra Nečase, která je pro
nás od jara velkou devizou.
autor je místopředseda ODS
13
KOMENTÁŘE
Historie velkého průšvihu
K
olem kauzy se solárními elektrárnami toho bylo v posledních týdnech řečeno mnoho
a často tolik nesmyslů, že stojí
za to si její genezi připomenout. Zvláště
když je to naše vláda, která musí hasit.
Prapříčinou je Evropská unie
14
... a kdo říká, že ne, tak si lže do kapsy. Protože absurdní válka Unie s emisemi CO2 stojí za vynucenou podporou
drahých, a tedy nutně dotovaných
energetických zdrojů jako vítr nebo
slunce. Česká republika byla přinucena
k závazku vyrábět osm procent elektřiny
z tzv. obnovitelných zdrojů.
Proto v roce 2005 přinesla vláda
ČSSD, KDU-ČSL a US-DEU do Parlamentu návrh zákona, na jehož základě
mohla být tato podpora poskytována.
ODS si byla vědoma, že jsme v pasti,
protože povinnosti dané z Bruselu
členskému státu jsou vynutitelné, ale
nesouhlasili jsme se způsobem a metodou, která byla zvolena.
Tak například metodika výpočtu výkupní ceny právě u fotovoltaiky byla nastavena tak, že skokově rostla na dvojnásobek oproti ceně, kterou už tehdy
stanovoval regulační úřad. Z dnešního
hlediska byl klíčovým pozměňovací návrh poslankyně Šedivé (ČSSD), který
zakazoval regulátorovi snížit meziročně
cenu o více než 5 procent. Prý kvůli
stabilitě tohoto podnikání.
ODS byla jednomyslně proti
Zákon byla přijat většinou ČSSD,
KDU-ČSL, US-DEU a KSČM. ODS byla
jednomyslně proti. Až do roku 2009 se
nedělo celkem nic. Jednak návratnost
investice nebyla díky pořizovacím nákladům tak fantastická jako dnes, jednak
předchozí léta byly roky hospodářského
boomu a peníze se daly lépe zhodnotit
i jinde. Pro ilustraci, pro ty chytráky, kteří vždycky vědí, co se mělo kdy dělat –
ještě v roce 2008 jsem byl jako ministr
průmyslu tlačen, aby se z evropských peněz poskytovaly investiční příspěvky na
stavby solárních elektráren, a argumentem bylo mimo jiné i to, že ministr Bursík
tyto dotace ze svého programu poskytuje! Ten tlak byl velmi silný a přiznám
se, že tehdy jsem vytrval jen díky silnému
ideo-vému přesvědčení, že to je prostě
celé strašná blbost. Dnes za to děkuji
pánu bohu, protože bych byl (z dnešního pohledu) za úplného pitomce. Ideologie někdy není úplně k zahození.
V březnu roku 2009, v okamžiku pádu Topolánkovy vlády, byl instalovaný
výkon slunečních elektráren cca 60 MW
(pro představu, na konci letošního roku
to bude cca 1600 MW). Byl to výkon,
který byl zanedbatelný z hlediska do-
Martin Říman
padů do cen, ale hlavně jako případný
argument pro změnu zákona již v té
době. Proč zpřísňovat podmínky v podnikání, do kterého se evidentně nikdo
nehrne? V tehdejší Sněmovně něco
takového nemělo sebemenší šanci.
A zhruba v té době došlo ke skokovému snížení cen solárních panelů, postupně až o 40 procent. To snížilo návratnost investic na 6–8 let, navíc plně
garantované státem a vlak se rozjel neuvěřitelnou rychlostí. Neštěstí bylo dokonáno tehdejší politickou situací: Úřednická vláda měla horizont svého
působení do konce září 2009, takže dělala pouze údržbářskou práci; kromě
toho se nemohla spolehnout na Sněmovnu, která byla zcela politicky paralyzovaná. Proto vláda začala konat až po
zrušení podzimních voleb Paroubkem,
kdy si uvědomila, že ponese odpovědnost ještě relativně dlouho a nemůže
rostoucímu průšvihu jen tak přihlížet.
Nicméně zákon se stihlo přijmout až na
jaře 2010 s tím, že nová metodika výpočtu ceny platí až od Nového roku 2011.
To je dáno konstrukcí ceny danézákonem. Mezitím, tedy letos, opanovala republiku opravdová sluneční horečka.
Reakce přišla s ročním zpožděním.
Kdyby regulátor mohl reagovat na pád
cen kolektorů již v roce 2009 snížením
výkupní ceny, na rok 2010, řešili bychom dnes poloviční, spíše třetinový
problém. Hlavním viníkem je tak jednoznačně vládní koalice z roku 2005
v čele s ČSSD, která navrhla špatný
systém regulace ceny a zejména pak
poslankyně Šedivá, která jej ještě dorazila. Ovšem pro její návrh hlasovali
všichni ti výše uvedení.
Historie této kauzy je ukázkovým příkladem, co se stane, když se rozhodneme poroučet větru a dešti. Úmysl regulace může být sebezáslužnější (což není
ani vzdáleně tento případ), nikdy však
nejsme schopni postihnout všechny vzájemně působící faktory a hlavně jejich
dynamiku. Cena za tuto zkušenost je
neuvěřitelná – za peníze, které za ni
zaplatíme, by se bohatě odfinancovala
celá důchodová reforma a ještě by zbylo na nějakou tu dálnici. Přesto si nemyslím, že se poučíme.
autor je šéf poradců
předsedy vlády
Zvýšení ceny ze solárních zdrojů udržíme
pod kontrolou
Martin Kocourek
A
si se nenajde nikdo, kdo by
odmítal úvahu, že dostupné
zdroje čehokoli musíme využívat maximálně úsporně,
efektivně a s co nejmenšími dopady
v místě výroby i spotřeby, protože pokud to nebudeme dělat, zdroje spotřebujeme zbytečně brzy, bude nás to stát
příliš mnoho peněz a zanedlouho nebudeme mít kde žít. Když si předchozí tvrzení znovu přečteme, nutně v něm musíme najít zkratku, kterou s lehkostí
sobě vlastní již někdy hluboko v devadesátých letech vyjádřil Václav Klaus slovy „co je ekonomické, je ekologické“.
Romantický pohled na spor
ekologie vs. energetika
Vzbudil tehdy vlnu posměchu lidí,
kteří vyznávají zcela jiné, doslova romantické pohledy na problematiku
ochrany životního prostředí. Kteří jsou
přesvědčeni, že oni mají jedinou pravdu
a jsou ochotni ji dlouhé roky donkichotsky hlásat a čekat, až budou pochopeni.
A kteří vidí v ochraně přírody a rozvoji
průmyslu, o energetice ani nemluvě,
dvě naprosto neslučitelné hodnoty.
U nás doma se jim to příliš nepodařilo
– ani ten jediný úspěch Strany zelených
ve volbách totiž neměl nic společného
s jejich ideologií, ale byl vyvolán potřebou
někam odložit protestní hlasy (proto zelení skončili, když se v letošních volbách
objevily dvě silnější a důvěryhodnější strany s protestním potenciálem).
Ale v Evropě, tam je to něco jiného!
V Evropě úředníci hledání třetích cest
milují, zvláště když pak na ně mohou
přispět nějakými těmi evropskými granty! Myšlenka ekologizace každodenního
života totiž byla dána do vínku Evropské
unie už při jejím vzniku, a proto je ekologická problematika na úrovni EU jednou z nejvíc propracovaných a členským
státům ponechává na jejich svobodné
uvážení jen velmi málo prostoru. Proto
jsou – doma nikterak zajímaví – čeští
zelení asi nejvíce eurooptimistickou stranou na politické scéně.
Martin Bursík a řada jeho dalších mezinárodních i domácích souputníků jsou
političtí romantici, kteří prostě vědí
všechno nejlépe. Přesvědčili jistou část
veřejnosti a velkou část bruselských byrokratů, že je v pořádku, když se na polích pěstují plodiny, které se pak spálí
v autech, anebo když se na nich staví
ošklivé ocelové konstrukce, od nichž se
táhnou elektrické dráty.
Politický romantismus zastánců obnovitelných zdrojů se projevuje především tím, že nebere v úvahu kategorie
jako náklady nebo výnosy, protože se na
obláčku své sebestřednosti vznáší vysoko nad nimi. Ekologicky se zkrátka musíme chovat, ať to stojí, co to stojí…
A to nemluvím o technických aspektech
a problémech, které ze zapojení nespolehlivých větrných a solárních zdrojů do
elektrizační soustavy plynou – však to vy
si nějak vyřešíte, to přece není problém,
předpokládají zelení bohorovně.
O kolik solární zdroje zdraží
elektřinu?
Právě solární panely – resp. jejich očekávaný dopad na ceny elektřiny v příštím roce – jsou přitom názornou ilustrací, kterak politický romantismus zastánců obnovitelných zdrojů energie
selhává. Kterak v zájmu „vyšší“ a „lepší“ ekologie utíká před „zpátečnickým“
a „překonaným“ trhem, ale jak je nakonec trhem dohnán a postaven před
neřešitelná dilemata.
Myšlenka dotací do solárních panelů
kdysi byla dostatečně politicky romantická: „Pojďme dotovat solární panely,
jsou tak krásné a třpytivé!“ Kdo z romantiků ovšem mohl při schvalování
dotačních programů tušit, že trh zareaguje po svém, tedy že celosvětově zvýšenou poptávku ocení zvýšením výrobních kapacit? A že následný masivní
pokles cen změní připravované projekty
solárních elektráren vzhledem k nastavení dotací doslova na zlatá vejce?
Když pak dojde na zmíněná dilemata,
romantici stojí v koutě a žádné řešení
nenabízejí (a to je ještě ani v náznaku
nezamýšlím obvinit, že to věděli dopředu a nyní jsou sami na straně majitelů
oněch zlatých vajec). Je to zase klasická,
neromantická pravo-levá politika, která
musí hledat tržně fungující a právně
průchodné řešení a nechat si za ně nadávat ze všech stran.
Pět a půl procenta je
maximum
Vyvinuli jsme maximální úsilí, aby
zdražení elektrické energie v příštím roce bylo menší než 5,5 procent. Jsem
přesvědčen, že se do tohoto nárůstu
skutečně vejdeme. Na jednání vlády
jsme se s kolegy dohodli, že jednak zavedeme srážkovou daň z příjmů z prodeje elektřiny vyrobené v solárních elektrárnách a že současně pokryjeme část
zvýšené ceny elektřiny prodejem emisních povolenek. Třetím opatřením bude
zvýšení poplatku za vynětí pozemků pro
solární elektrárny ze zemědělského
půdního fondu.
Chci zdůraznit, že provozovatelům
elektráren neděláme žádnou čáru přes
rozpočet. Navržená opatření sice prodlouží dobu návratnosti jejich investic,
ale pouze na zhruba 15 let, tedy na dobu, na kterou byly původně nastaveny
výkupní ceny (předtím, než vývoj na
trhu dobu návratnosti výrazně zkrátil
a přilákal do odvětví mnohem více podnikatelů). Současně odpadne zvýhodnění nejnovějších elektráren, které mají
díky solárnímu boomu mnohem nižší
vstupní náklady.
Současně chci využít i této příležitosti
– jako ostatně každé jiné – abych připomněl, že v této kauze nejde o nic jiného
než o důsledky jednoho z pokusů politických romantiků „povýšit se nad
ostatní“ a vyzrát nad trhem.
autor je ministr
průmyslu a obchodu
15
POLITICKÉ OSOBNOSTI
Sláva a pády komunálních politiků
„Šéfové“ zejména velkých měst všude na světě mívají v rukou obrovskou moc. Mohou být vzorem pro celkovou politiku, mohou vytvářet „státy ve státě“ v dobrém i špatném slova smyslu. V dlouhodobé historii
mnohé tyto osobnosti dokázaly bojovat s kriminalitou, korupcí i jinými zločiny, které všude kolem v dané zemi zdárně bujely. Nebo naopak – přispěly k tomu, že se z města stala žumpa veškerých neřestí, které vládli
mafiáni, podvodníci, zkorumpovaní politici. Někteří se spokojili se svou funkcí státu ve státě, někteří z různých pozic ovlivňovali i celkovou politiku – ať už v dobrém, nebo špatném slova smyslu. Nabízíme ukázku některých portrétů, které ilustrují z různých úhlů pohledu komunální politiky, kteří se zapsali do dějin.
Nejaktuálnější je osud odvolaného moskevského primátora Jurije Lužkova. Naopak spíše pozitivně vnímanou legendou je Rudy Giuliani, který úspěšněji než kdokoli jiný bojoval s pověstným newyorským podsvětím
a dokázal využít veškerých možností ke konsolidaci situace po teroristických útocích 11. září 2001. Zajímavých
osudů komunálních politiků by se jistě našlo nekonečné množství, ale začněme naši reminiscenci tuzemskou
historií, konkrétně hlavními představiteli hlavního města Prahy. Rozhodně si zaslouží připomenutí, konkrétněji
se budeme věnovat Petru Zenklovi.
Od pražských purkmistrů ke starostům až po primátory
Nelehké osudy během války
a ideologických převratů
24. dubna 1937 byl P. Zenkl zvolen pražským primátorem
16
Dlužno dodat, že samotný pojem primátor je relativně nedávný. Až do posledních let 19. století stál v čele Prahy
purkmistr, pak to byl starosta. Jednalo se
především o výrazné osobnosti, které si
zaslouží čestné místo nejen v dějinách
Prahy, ale často i celé země. Bylo mezi
nimi mnoho právníků, ale také například architektů a hlavně ekonomů.
Každopádně bez ohledu na původní
profesi to byli vesměs „renesanční lidé“
s širokým rozhledem a všestrannou erudicí. Díky nim se Praha postupně ve
všech směrech měnila ze spíše provinčního města v metropoli, která obstála
v konkurenci s nejvýznamnějšími evropskými centry. Vznikaly renomované ekonomické instituce, zdokonalovala se
infrastruktura, vyrůstaly cenné architektonické skvosty. Bylo dobudováno a po-
sléze obnoveno Národní divadlo, nezanedbatelným počinem bylo Rudolfinum
nebo Měšťanská beseda. Praha se nejen
rozrůstala, ale měla i dobré organizační
a ekonomické zázemí.
Purkmistři a poté starostové byli kromě svých odborných schopností také
oddaní vlastenci. Díky nim vzkvétaly
různé spolky včetně Sokola a Hlaholu.
Zajímavostí je, že většina purkmistrů
a starostů pocházela z chudých a početných rodin, pro které bylo poskytnout svým potomkům vzdělání velkým
problémem. Přesto – nebo možná právě proto – projevili muži v čele pražské radnice obdivuhodnou poctivost
a obětavost. Tuto tradici přerušil až
nástup komunistického (předtím sociálně demokratického) primátora Václava Vacka.
Petr Zenkl se narodil jako osmé dítě
z celkem jedenácti sourozenců. Tatínek byl krejčí, později obchodník se
střižním zbožím. Byl velký vlastenec,
takže děti důsledně navštěvovaly Sokol, ale jinak musely od raného dětství
pomáhat se živností. Přesto měl Petr
možnost vystudovat v Táboře gymnázium a potom Filosofickou fakultu,
což se mu vzhledem k výjimečnému
nadání podařilo v rekordně krátké době. Následně působil jako učitel na
pražské Obchodní akademii, na VUT,
krátce také opět v Táboře na Vysoké
škole zemědělské. Podstatným okamžikem v jeho kariéře bylo povolání
do Karlína, kde učil na nově založené
Obchodní akademii a kde nejen našel
nový domov, ale také se začal angažovat v komunální politice a osvětové
vlastenecké činnosti. Jako člen karlínského zastupitelstva a starosta působil
až do vzniku takzvané Velké Prahy
v roce 1922, kdy bylo k městu připojeno 37 obcí a celkový počet obyvatel
tak dosáhl 800 tisíc.
Jako člen karlínského a městského
zastupitelstva byl v roce 1937 zvolen
do primátorského křesla. Bohužel do
válečného obsazení Československa
zbýval pouhý rok. Po vypuknutí 2. světové války byl jednou z prvních obětí –
gestapo ho zatklo hned 1. září 1939.
Vzápětí byl transportován do Dachau,
spolu například s Ferdinandem Peroutkou a dalšími osobnostmi českého
společenského života. Odtud vedla
je-ho cesta do Buchenwaldu. Paradoxně i v koncentračmích táborech se potýkal s problémy kvůli svým známým
antikomunistickým postojům. Komunisté, kteří měli v chodu táborů díky
své početní převaze a organizovanosti
značný vliv, opakovaně odmítli Zenklovi pomoci v situacích, kdy mu hrozila
smrt, takže se například ukrýval mezi nemocnými nakaženými tyfem. Na
konci války bylo zřejmé, že komunisté
si nepřejí jeho návrat do Prahy, takže
se uchýlil do Londýna, kde se mimo
jiné zasazoval o co nejrychlejší postup
americké armády na českém území.
Po návratu do Prahy se v roce 1945
stal opět primátorem a zároveň předsedou Československé strany národně socialistické. Obojí bylo spojeno s urputnou a ve výsledku marnou snahou
tlumit rostoucí vliv komunistů.
V roce 1946 se stal za národní socialisty členem vlády, ale následující politické události ho neodvratně přiměly
k emigraci, kde zůstal po zbytek svého
života.
Rudy Giuliani: Nejznámější starosta na světě
Snad každý, kdo se alespoň trochu zajímá o politiku, zná jeho jméno. Na odpověď na otázku: „kdo to
je?“ však odpoví jen něco ve smyslu:
„No přece ten starosta New Yorku
v době, kdy teroristi zaútočili na
dvojčata.“ To je ale jen malý střípek
z pestré mozaiky.
Rudolph William Louis Giuliani se narodil v roce 1944 v Brooklynu jako jediné
dítě italských imigrantů. Po absolvování
bakalářského studia politologie na Manhattan College v Bronxu se vydal na
kněžskou dráhu. Další čtyři roky tak strávil studiem teologie. Pro kněžskou dráhu
se nakonec ale nerozhodlo, namísto toho absolvoval právnickou fakultu New
York University. Poté nastoupil do právní
kanceláře Judge Lloyd MacMahon, kde
mu jeho zaměstnavatel později zajistil, že nemusí narukovat do války ve
Vietnamu.
Giuliani podobně jako Ronald Reagan
začínal v politice jako demokrat. V roce
1968 tak například pracoval v prezidentské volební kampani Roberta
F. Kennedyho. Svou politickou dráhu si
vybudoval jako státní návladní s pověstí
člověka, který umí zatočit s kriminalitou.
Začátek kariéry – justice
V roce 1970 začal pracovat v úřadu
státního návladního pro jižní New York,
který patří k nejvlivnějším a nejdůležitějším federálním distriktům. Tam se o tři roky později stal státním návladním a šéfem
specializovaného protidrogového týmu.
V roce 1975 svlékl stranické tričko
a z registrovaného demokrata se stal nezávislým. V roce 1980 se po zvolení Ronalda Reagana prezidentem stal republikánem. O rok později byl jmenován do
Spolu s tehdejším ministrem obrany Donaldem Rumsfeldem na Ground Zero, 14. září 2001
funkce Associate Attorney General, tedy
třetím mužem federálního ministerstva
spravedlnosti. Dva roky na to se vrátil na
své dřívější působiště, stal se federálním
návladním pro distrikt jižního New Yorku.
Tato funkce mu přinesla značnou publicitu. Za mříže na stovky let úhrnného
trestu se mu v největším procesu s mafií
podařilo dostat jedny z nejvyšších hlav
tzv. „pěti newyorských famílií“. V roce
1989 pokračoval, když dosáhl odsouzení
nechvalně proslulého bosse podsvětí
Michaela Milkena.
Starostou „Big Apple“
Rok 1989 pro něj však znamenal konec
ve funkci. Odešel spolu s Reaganovou administrativou a ohlásil kandidaturu na starostu New Yorku, známého taky jako
„Big Apple“.
V republikánských primárkách porazil
Ronalda Laudera a získal i podporu liberálních stran. Lauder se ale nevzdal a stal
se kandidátem Konzervativní strany, která
se odmítla připojit ke Giulianiho koalici.
Důvodem byly Giulianiho levicově liberální názory na pozitivní diskriminaci, práva
homosexuálů, držení zbraní, modlení ve
školách a daňové úlevy. Giuliani tak prohrál s kandidátem demokratů D. Dinkinsem nejtěsnějším výsledkem v dějinách.
Dinkinse však Giuliani se svým programem zaměřeným na boj s kriminalitou
porazil o čtyři roky později. Opět velmi
těsným výsledkem a opět v koalici s liberály. Stal se tak prvním republikánským
starostou New Yorku po 22 letech.
V čele radnice úspěšně zesílil boj s kriminalitou, která razantně klesla až
pod celonárodní průměr. Získal podporu
17
POLITICKÉ OSOBNOSTI
i demokraticky orientovaných Afroameričanů a Hispánců. Své vítězství tak opakoval i v roce 1997.
V roce 2001 však již nemohl kandidovat, rozhodl se proto získat senátní křeslo
za stát New York, o které však v roce
2000 usilovala za demokraty Hillary Clintonová. Po masivní mediální masáži, kdy
byl veřejnosti odhalen jeho mimomanželský poměr i špatný zdravotní stav (trpí rakovinou prostaty), se však rozhodl z voleb
odstoupit.
Pak přišlo tragické 11. září, které Giulianiho proslavilo po celém světě. Zvládl
situaci a úspěšně organizoval záchranné
práce. O Giulianim se začalo mluvit jako
o jednoznačném kandidátu republikánů
pro prezidentské volby v roce 2008.
Závěr kariéry
Primárky v roce 2008 se zdály být hotovou věcí. Možná i proto Giuliani přišel
s novou strategií, kdy na rozdíl od ostatních kandidátů svou pozornost soustředil
pouze na superúterý, kdy tradičně probíhají primárky ve 20 státech zároveň. Zcela mu tak unikl začátek primárek. Ztrácel
hlasy, ale doufal, že vítězství přivrátí na
svou stranu na Floridě, která předcházela
superúterý. Skončil však s velkým odstupem a ziskem 15 % hlasů až na třetím
místě, a tak po neúspěchu na Floridě odstoupil a dále podporoval McCaina.
V roce 2009 se rozhodl nekandidovat
ani v doplňujících volbách do senátu na
křeslo uprázdněné Hillary Clintonovou ani
na guvernéra státu New York. Své rozhodnutí zdůvodil časovou náročností
svých podnikatelských aktivit, které nehodlá opustit.
Je to konec politické kariéry „Rudyho“? Uvidíme.
Jurij Lužkov: Opojná moc předcházela strmý pád
litické manýry ovlivňovaly Kreml, zasahovaly do vztahů ruského prezidenta a premiéra… Ostatně jak vyplývá
z mnohých komentářů, právě jeho role
ve vztazích prezidenta a premiéra vedly po osmnáctileté funkci v čele Moskvy
k jeho pádu.
Moskva: stát ve státě,
nejdražší město světa
Nová moskevská výstavba, kterou inicioval J. Lužkov, je trnem v oku moderních architektů
18
Do této minisérie významných
komunálních politiků J. Lužkov
bezesporu patří, i když jeho role
byla o poznání kontroverznější.
Nicméně stejně jako předcházející
jmenovaní ovlivnil nejen život
„svého“ města, ale i celostátní politiku. Jeho specifikum ale asi nejvíce vychází z toho, že je to politik
ruský. Tedy ze země, kde dominantní vládci ovládají neúměrné
množství moci i v dobách, kdy tam
oficiálně vládne demokracie, tržní
principy, vymahatelnost práva atd.
Lužkov se stal vládcem Moskvy –
což by nebylo možné bez úzkých
kontaktů s nejmocnějšími z mocných – prezidenty B. Jelcinem,
V. Putinem, prezidentem Medveděvem.
Bývalý starosta Moskvy Jurij Lužkov je
jiný šálek čaje než například historičtí
představitelé Prahy nebo newyorský
bojovník proti korupci a kriminalitě Guliani. I když možná ani oni nebyli ve
skutečnosti tak ctnostní. Každopádně si
takovou pověst tak či onak vysloužili.
I Jurij Lužkov byl v očích mnohých (nejen) Moskvanů velký vlastenec, který se
navíc staral o „lepší a nové pořádky“.
Ovšem z jiného úhlu pohledu lze použít
spíše pojmy nacionalista, populista. Těžko říct, jaký verdikt nad ním s větším
odstupem vynesou historici, když málokdo je schopen rozplétat pavučiny
ruské politiky. Byl populární, byl populistický, budoval a ničil, nechával nad
Moskvou rozptylovat dešťové a sněhové mraky, získával zarputilé odpůrce
i neméně zarputilé přívržence, jeho po-
I tak lze nazvat výsledky působení Jurije Lužkova v čele hlavního města velké
Rusi. Ve více či méně skrytém podtextu
bývá zároveň nevídaná míra korupce,
díky níž se mimo jiné Lužkovova manželka stala nejbohatší ženou v zemi.
Další charakteristikou je, že Moskva
po staletí nezaznamenala takovou proměnu jako během jeho vlády. Jeho voliči ji zjevně považovali za přínosnou
a v duchu ruské nátury, jeho moc a velikášství obdivovali. Hlavně obdivoval on
sám sebe a úspěšně navázal na osvědčený kult osobnosti. V Moskvě byly se
vší pompou odhaleny jeho obří bronzové sochy.
Za jeho vlády například v centru vyrostl obrovský pravoslavný chrám Krista
Spasitele, kolem Moskvy se postavilo
několik dopravních obchvatů, nechal
budovat velkorysé byznys centrum Moskva-city. Nikdo nedoložil, do jaké míry
za tím stojí korupce a do jaké skutečné
manažerské schopnosti a schopnost získávat investory.
Na druhou stranu si ona moc a velikášství vyžádaly nemalé oběti. Výstavba
kýčovitých monumentálních staveb byla
provázena nemilosrdnou likvidací cenných historických budov, o své domovy
přicházeli lidé z celých městských čtvrtí,
projekty mnohých potřebných staveb
byly obětovány na oltář megalomanskému nevkusu.
Rozhodně v mnoha směrech si moskevský starosta dělal to, co chtěl. Někdy
to bylo ku prospěchu města, někdy na
jeho úkor, někdy výlučně ku prospěchu
někoho nebo jeho samého. Státní vedení v Kremlu vše tolerovalo. Asi nejen
vzhledem ke stranickému souznění, ale
i kvůli tomu, že Lužkov díky své popularitě přinášel vládní straně nezanedbatelné množství hlasů.
Bojovník do poslední chvíle
Prezident Dmitrij Medveděv odvolal
mocného moskevského starostu Jurije
Lužkova letos v září pro „ztrátu důvěry“. Starosta si dovolil dostat se do otevřeného sporu s hlavou státu a Kreml dal
najevo, že Lužkova po 18 letech v čele
metropole propouští v nemilosti.
Důvod sesazení Lužkova lze zjednodušeně a v nadsázce uvést tak, že Putinovi i Medveděvovi začal přerůstat přes
hlavu. Oficiálním důvodem pak byl fakt,
že se neráčil vrátit ze zahraniční dovolené v době, kdy rozsáhlé požáry v září letošního roku ničily okolí hlavního města
a ohrožovaly i život jeho obyvatel. Lužkov byl poté podle médií vyzván, aby se
vzdal funkce dobrovolně, přičemž výměnou mohl dostat „trafiky“ navýsost
výhodné – stanout v čele horní komory
parlamentu nebo řídit státní korporaci
Olimpstroj, která kontroluje stamiliardy
rublů na přípravu olympijských her v Soči 2014. Lužkov odmítl. O to víc se následně spekulovalo o tom, že bude na-
tolik oficiálně nenáviděnou osobou, že
jediným východiskem pro něj bude emigrace. A rozhodně by nebyl nikde chudým přistěhovalcem. Ani to se nestalo.
Lužkov naopak ihned po své rezignaci
mluvil o znovuzískání funkce moskevského starosty, založení nové strany. To
vše bylo provázeno jeho populistickou
vervou a přesvědčivostí.
Antonín Čermák: Z chudého přistěhovalce starostou Chicaga
otevřeně postavil věhlasnému podsvětí?
Každopádně palbě střel podlehl.
Opravdový self-made man
v českém i americkém stylu
Jako starosta Chicaga při návštěvě Tábora v roce 1932 – do své vlasti se vracel pravidelně
Začne-li se člověk zajímat o osud
Antonína Čermáka, v první řadě se
prohloubí jeho pochybnosti o české historii. Nakolik a zda vůbec
umíme reflektovat „své“ významné
osobnosti? O Antonínu Čermákovi
naleznete v češtině minimum odkazů, v angličtině je jich o poznání
více, i když do konce života stál za
svým „češstvím“. I jako starosta
jednoho z nejvýznamnějších amerických měst – Chicaga.
Málo se ví i o tom, že mezi legendárními přistěhovalci ze všech koutů světa,
jejichž mentalita stojí v zárodku houževnatosti, nezávislosti a prosperity Spojených států, je mnoho Čechů. Antonín
Čermák patří k těm nejvýznamnějším.
Právem patří jeho role do hollywoodských trháků: V době prohibice, zlatých
časů mafie a Al Capona byl starostou
Chicaga. Svým bojem proti zločinu a vlivnou snahou prosadit konec prohibice si
samozřejmě vysloužil roli, která ve filmech končívá vítězstvím nad zlem, nebo
vlastní smrtí. V případě Antonína Čermáka to byla druhá varianta, navíc obestřená reálnými okolnostmi, jaké si scénáristé tak rádi vymýšlejí. V roce 1933
se stal obětí atentátu, když doprovázel
prezidenta Franklina D. Roosewelta při
jeho návštěvě Miami na Floridě. Dodnes
jsou okolnosti atentátu nejasné: Byl
hlavním terčem skutečně prezident, nebo chicagský starosta Čermák, který se
Narodil se v roce 1873 v Kladně. Ještě
jako batole se s rodinou ocitl v Americe,
kam tehdejší prezident Abraham Lincoln
lákal odvážlivce z celého světa. Čermákovi takovými odvážlivci byli, i když ani
v Americe pečení holubi do huby nikomu
nelétali. Mladý Antonín pracoval jako
horník, vystřídal i všemožné další profese,
přitom dokázal vystudovat, posléze
podnikat, získat důvěru voličů a stát
se respektovaným starostou jednoho
z ekonomicky nejdůležitějších amerických měst. Pomohla mu k tomu tradičně
početná česká menšina, která na přelomu 20. a 30. let čítala 100 tisíc obyvatel.
Dokázal oslovit i černošské voliče, kteří představovali nemalou volební sílu.
Stručně řečeno, jeho marketingové a psychologické postupy byly úspěšné – o to
víc, že zřejmě nebyly jen laciným pozlátkem, ale vážně a odpovědně míněné.
Za zmínku rovněž stojí, že byl po celý
život v kontaktu s českými menšinami
po celém světě, setkával se jak s „veličinami“ americkými, tak českými – od
T. G. Masaryka, Tomáše Bati až po rolníky v zapadlých koutech světa, kteří si
uchovávali alespoň zčásti české tradice.
Smutné je, že i školáci z chicagských základních škol o něm vědí víc než většina
vzdělaných Čechů.
–red– a Matěj Trávníček
19
NAŠI POLITICI V CIVILU
Životní peripetie a vzestupy A.Vondry
Rozhovor s Alexandrem Vondrou je příjemný a zároveň náročný:
Příjemný proto, že se z něj ani po
úspěšné politické kariéře nestal
„nabubřelý papaláš“, nemluví o strastiplných útrapách těch, kteří se stali obětí komunistického režimu
a nyní se obětují politice v zájmu
nás všech. Náročný proto, že je všeobecně známo, co ho ve skutečnosti boj proti komunismu stál a jaké
osobní oběti přinesl – přinejmenším si dvakrát odseděl trest za činnost proti tehdejšímu režimu. Část
života, kterou dnešní mladí lidé
tráví nezávaznými radovánkami,
pro něj po nezanedbatelnou dobu
znamenala nepříliš ceněnou práci
– funkci správce depozitáře a posléze topiče. Dodnes si ji ale pochvaluje – ve volném čase se mohl
věnovat samizdatům. O pozadí jeho osudu se toho však kromě stručných faktografických údajů ví málo,
stejně jako o tom, jak prožíval a vyrovnával se s politickým vzestupem, co za tím vším stálo. Zkrátka
není ten typ, který by své vzpomínky pouštěl jen tak do éteru.
20
Narodil se v roce 1961. Patří tedy ke
generaci, jejíž příslušníci nestačili zažít
komunistickou brutalitu 50. let na vlastní kůži, ale „jen“ zprostředkovaně. „Jeden dědeček byl legionář, s nimiž se,
jak známo, režim nijak nemazlil, druhý
se zapojil do odboje a za to byl ‚spravedlivě potrestán‘ …není třeba zmiňovat důsledky pro celou rodinu, nemluvě
o zabavování majetku. Už jako dítě jsem
věděl, zač je toho loket, když pravidla
nastavují komunisté,“ konstatuje nynější ministr obrany.
raději volili obory, kam pařáty pseudosocialistické pseudovědy dosáhly o něco
méně. Nicméně své volby nikdy nelitoval. Po absolvování vysoké školy ho čím
dál víc pohlcovala práce v disentu: samizdaty, koordinace se zahraničními disidenty. Paralelně samozřejmě i úřady
nepovažovaly Alexandra Vondru za člověka hodného důstojného zaměstnání
pro socialistickou vlast. Vyústěním situace bylo opakované vězení. Ani tyto
okolnosti nepřerušily výrobu samizdatových novin pod názvem Informační servis, který se stal předchůdcem Respektu
a jeho provizorní kolébkou byla kuchyň
nynější manželky Saši Vondry Martiny.
V roce 1989 se stal jedním ze zakladatelů Občanského fóra a mimo jiné
měl nesporný vliv na to, aby se stal Václav Havel prezidentem. Další vlastní kariéru si ale představoval jinak. „Chtěl
jsem se věnovat novinařině, myslel jsem,
že využiji svých zkušeností se samizdatem, psaním a redigováním textů. Ale
Václav Havel na mě vyrukoval s tím, že
ho nemůžu nechat ve štychu, takže
jsem nastoupil do hradního týmu. Panovala tam atmosféra, která nás spojovala, i když už tehdy začínalo konkrét-
Student, topič, autor samizdatů, poradce prezidenta…
Jako dítě chtěl být myslivec. Dnes je
mu taková myšlenka naprosto cizí.
„Kdekdo, kdo se považuje za důležitého, chodí střílet a cítí se myslivcem. Já
k nim nepatřím. Přírodou se umím kochat jinak než střílením, i když chápu, že
pro někoho je to prostě vášeň.“
Pro malého Sašu Vondru bylo posléze
velkou vášní imaginární cestovatelství.
„Miloval jsem mapy, seděl nad nimi
a zkoumal neznámé končiny. I ve škole
mě zeměpis bavil.“ Možná právě tady
se začala vytvářet živná půda pro schopnost prosadit se v oblasti mezinárodních
vztahů, vnímat problematické momenty
nejen z hlediska čistě politického, ale
i geografického a demografického. Absolvoval geografii na přírodovědecké fakultě, nicméně tehdy to byla tak trochu
z nouze ctnost. Za jiných okolností by si
možná vybral nějaký humanitní obor,
ale ty byly „prodchnuty“ komunistickou
ideologií natolik, že slušní lidé – když už
jim vůbec bylo umožněno studovat –
nější tříbení politických názorů. Já jsem
reprezentoval to, co lze nazvat pravicovým křídlem.“
Z Hradu vedly jeho cesty na ministerstvo zahraničí, které tehdy vedl Jozef Zieleniec. V rámci svých oficiálních
„postů“ i mimo ně se angažoval v rozvíjení mezinárodních vztahů, což předurčilo jeho další posun směrem k diplomacii.
Členem ODS se ale stal až později,
paradoxně se o to zasloužil nechvalně
proslulý fenomén jménem Jiří Paroubek.
Se Stanislavem Devátým a Janou Petrovou
Jeho politické cíle a metody totiž přivedly Alexandra Vondru k potřebě se
sociální demokracii co nejjednoznačněji postavit.
Americká mise – inspirace
a nové zkušenosti
Stát se velvyslancem ve Spojených
státech nebyla a není zanedbatelná role.
Navíc v době „úřadování“ Saši Vondry
měla mimořádný význam. „Nešlo jen
o to, že jsme byli na mezinárodní scéně
nováčci, což bylo kompenzováno tím,
že jsme měli obrovskou popularitu.
Přesto bylo obtížné prosazovat rozšíření
NATO. Obnášelo to jednání s obrovským množstvím institucí, ale také například oslovování krajanských sdružení.
Projížděli jsme téměř celé Spojené státy,
bylo to leckdy vyčerpávající, ale měli
jsme obrovskou motivaci.“
Zároveň vnímal působení v Americe
i jako možnost si rozšířit obzory a načerpat nové síly. „Měl jsem potřebu si
obnovit a posílit staré ideály, získat jiný
pohled na to, co mě doma pohlcovalo
natolik, že jsem chtěl získat jinou perspektivu,“ vzpomíná nynější ministr. „To
se naplnilo, Amerika je země plná
zdravého konkurenčního pnutí, nutí člověka obstát, což začínající česká diplomacie potřebovala, a troufám si říct, že
s úspěchem zvládla. Inspirující je i samotná mentalita Američanů. Samozřejmě už to není původní generace, která
odcházela do Nového světa za svobodou často z různých náboženských
a politických důvodů, ale ten étos
a houževnatost tam pořád je, hlavně
mají přirozené sebevědomí, jehož nedostatek je naopak typický pro nás Čechy. Někteří Evropané to mohou vnímat
jako projev arogance, ale každopádně je
to veliký náboj. I když v rámci naší kultury a mentality ho kopírovat nelze.“
Cizí jazyky? Za socialismu
jsem na tom byl mizerně
V souvislosti s jeho mezinárodními aktivitami se nabízí zdánlivě podružná
otázka: Kde přišel ke své takřka brilantní angličtině? Intenzivním samostudiem
v dobách, kdy si nikdo neuměl ani představit, že by legálně vycestoval nebo měl
v tuzemsku možnost si poklábosit s nějakým „zápaďákem“. Ve skutečnosti byl
typickou obětí socialistického školství.
Výuku ruštiny si rozšířil a zhodnotil
v rámci kontaktů s východoevropskými
disidenty, znalosti angličtiny byly stejně
mizerné jako u většiny vrstevníků, navíc
mu v 80. letech komunisti sebrali pas.
„Jedinou příležitostí, která ale byla
ohromně motivující, se pak staly návštěvy zahraničních novinářů, kteří se o mě
zajímali jako o signatáře Charty, posléze
jejího mluvčího a autora Několika vět…
Tehdy a hlavně pak po listopadu 1989
jsem se učil jednak tím, že jsem se zkrátka v tom prostředí ocitnul a musel komunikovat, jednak tím, že mě to vedlo
k potřebě se zdokonalovat.“
Koníčky si Alexandr Vondra uchovává
po celý život stejné – nedal se na golf
ani na tenis, zato stejně vášnivě houbaří a kochá se přírodou, hlavně v okolí
svého druhého domova na Litoměřicku, kde má část jeho rodiny kořeny, takže si tu pořídil chalupu, kde v rámci
možností s manželkou a třemi dětmi
přebývají. Ty, ač byly vychovávány velmi
liberálně, zjevně dělají rodičům samou
radost, což v této generaci může u jiných rodičů s problematičtějšími potomky budit jenom závist. „Jsou perfektní, umí se o sebe postarat a mají
smysl pro vzájemnou soudržnost. Hlavně trvám na tom, že tři děti jsou minimum: jako jednotlivec musí každý umět
hrát sólo, ten druhý znamená nutnost
umění spolupráce, třetí dítě dává možnost vytváření koalicí. Kromě toho je to
příspěvek pro národ, abychom nevymřeli,“ říká závěrem s nadsázkou ministr obrany Alexandr Vondra.
–red–
Když úspěšně kandidoval v roce 2006 do Senátu, prohlásil, že Praha je „za
vodou“, takže jeho síly budou potřebnější v severních Čechách. K uplynulým
senátním a komunálním volbám říká: „Výsledek voleb dopadl podle očekávání. Osm senátorů je slušný výsledek. To, že nemáme většinu v Senátu, je
důsledek katastrofálního výsledku před dvěma lety, kdy jsme dosáhli na tři
mandáty z 27. Tyto volby ukázaly, že střet se opět posunul mezi dvě největší politické strany. Ty obsadily 74 % mandátů.“
21
NÁVŠTĚVA U PODNIKATELŮ
Jak to vypadá, když rodinná firma
skutečně funguje
Tentokrát naše pravidelná výprava po regionech vedla na Vysočinu, kde jsme navštívili dvě veskrze zajímavé podnikatelské osobnosti. Mají mnoho společného: Oba pocházejí z rodin, které postihl komunistický
režim, což předurčilo jejich politickou orientaci. Oba se dali na soukromé podnikání ihned po roce 1989. Oba
vstoupili do ODS a v místě svého bydliště jsou velice aktivní. Oba úspěšně vedou rodinnou firmu a ve svém
oboru se těší úctě a věhlasu. A oba se věnují výrobě a nabídce kulinářských výrobků, které si získaly proslulost. Ovšem s tím rozdílem, že Jindřich Šíp se zaměřuje na krmivo pro zvířecí miláčky, jeho firma kromě četných rodinných příslušníků zaměstnává zhruba 30 lidí a působí po celé republice a na Slovensku. Proslulý řezník a uzenář Václav Klátil nehodlá nijak expandovat, byť nabídek možností by měl dostatek. Ale plně ho
uspkojuje jeho pacovská výrobna a prodejna, kde se dveře netrhnou. Právě z ní pocházejí pochoutky, které
opakovaně získávají ceny v mezinárodních soutěžích.
Jindřich Šíp: Naše pověst se rychle šíří, za kvalitu ručím
Za své četné chovatelské úspěchy sklízí Jindřich Šíp jednu medaili za druhou
22
Ke svému současnému podnikání se
dostal díky tomu, že jeho rodina měla
zemědělskou tradici, vzájemnou soudržnost a navíc nezlomnou odvahu čelit nepřízni osudu. Už za komunistů
patřil jeho otec k úspěšným chovatelům
drůbeže, mladý Jindřich se zapojil, ale
zároveň se čím dál víc specializoval na
chov králíků. Tím není míněno jen na
to, aby co nejlépe chutnali na talíři, ale
aby odpovídali i těm nejnáročnějším
chovatelským kritériím.
Jakmile padla železná opona, otec
i syn se rozhodli pracovat na sebe. Takže kromě samotného chovu si začali sami vyrábět krmivo. Zjistili, že pokud se
tomu budou patřičně věnovat, dokážou vlastními silami vyrobit kvalitní krmivo, o které navíc začal být zájem
v bezprostředním okolí.
„Základním kapitálem bylo 20 tisíc,
které jsem měl naspořené. Pak šly dlouho
veškeré zisky zpět do firmy, abychom
mohli rozšířit prostory, nakupovat stroje…,“ vzpomíná chotěbořský podnikatel.
„Dnes máme široký sortiment: zpočátku to bylo krmivo pro drůbež a postupně
pro veškeré hlodavce, pak jsme nabídku
rozšiřovali. Nyní pod vlastní značkou
Apetit nabízíme rozmanité produkty pro
psy, kočky, exotické ptáky, rybičky…
Něco zvládáme ve vlastní výrobně, něco
zadáváme do zahraničí, ale podle receptur, které sám vytvářím tak, aby skutečně
obsahovaly požadované poměry všech
ingrediencí. A pak není vždy lehké ty ingredience sehnat. To je vlastně teď ve firmě můj hlavní úkol,“ líčí Jindřich Šíp.
Kromě něj se na prosperitě firmy podílí široké příbuzenstvo. Až když úspěšnost
společnosti a značky strmě vzrůstala, přibývali další zaměstnanci. Současná produkce představuje kolem 30 metrických
centů denně, s odbytem není problém.
„Když jsme začínali, českou konkurenci
představovali další tři výrobci. Dnes je nás
ve výrobě krmiv pro hlodavce zhruba
350, když připočítám produkty pro psy
a kočky, je jich daleko víc, o exotickém
ptactvu a rybičkách nemluvě.“
„U všech našich produktů ručím za
kvalitu a mezi chovateli i například maloobchodními odběrateli se naše pověst
rychle šíří. Občas mi někdo vytkne, že
například neděláme dostatečně atraktivní obaly. Ale čím dál víc se mi potvrzuje,
že lidé se učí sledovat konkrétní složení
a to, jak jejich ‚strávníci‘ prospívají. Líbivé
a velikášské etikety už začínají být pro
leckoho spíše odrazující. Nemluvě o tom,
že chci držet cenu a kvalitu, důraz na
vnější dojem se jednak prodraží, jednak
už není tak všemocný jako dřív,“ popisuje svoji strategii Jindřich Šíp. „Odběratelé
si konkrétně všímají například jaký má
dané krmivo obsah masa, proteinů, dalších živin nebo ‚éček‘ a umělých náhražek,“ jak dodává.
V každém případě není snadné zajistit spolehlivé dodávky jednotlivých
surovin. „Třeba u obilovin – ale také například slunečnicových semen – samozřejmě záleží na době sklizně, ale to naše zákazníky nezajímá, o dodávky se
musíme postarat. Docela dobře funguje
spolupráce se zahraničím, což obnáší
i dost exotické země. Sépiovou kost dovážíme z Indie, různé – zjednodušeně
řečeno – sušené červy – pro exotické rybičky zase z Japonska.“
Při vstupu do pracovny Jindřicha Šípa
ihned upoutají skleněné vitríny přeplněné snad stovkami vítězných pohárů a jiných cen. Všechny se týkají chovatelských úspěchů. Jak bylo řečeno, jeho
specializací jsou králíci. Zaměřuje se zejména na zakrslá plemena. V tuzemsku
je v této oblasti jedničkou, vítězně odjíždí i z mezinárodních výstav včetně například Holandska, které je spolu s Dánskem mezi chovateli králíků světovou
velmocí.
Václav Klátil: Hledám ty správné kombinace chutí
Jako dítě se bál krve a chtěl se stát zahradníkem. Zlom nastal, když rodinu
navštívil tatínkův bratr, který pracoval jako řezník v Táboře. „Ať jde Vašek ke
mně do učení,“ navrhl. Poslušný chlapec
neprotestoval a nikdy toho nelitoval.
„Strýček podobně jako tatínek byli nesmírně laskaví lidé, kteří rozuměli svému
řemeslu. Jakmile jsem se hned v 90. roce osamostatnil, o to víc jsem ocenil, co
všechno jsem se v Táboře naučil,“ vzpomíná Václav Klátil na své začátky.
Touhu dělat na svém zdědil po předcích. Tatínek byl úspěšný sedlák, kterého
stihl podobný osud jako mnoho jiných.
„Tatínek byl jeden ze tří největších sedláků v okolí. Odmítli vstoupit do JZD,
takže byli zatčeni a posléze donuceni do
družstva vstoupit, tátovi dokonce vnutili
funkci předsedy. Psychicky ho to tak
deptalo, že za necelý rok odstoupil.“
I proto se Václav Klátil s jakkoli „překabátěnými bolševiky“ moc nepáře, a to
ani v zastupitelstvu, jehož je členem.
Pracuji na plnou kapacitu,
víc vyrábět ani nechci
Po roce 1989 si zařídil obchod s vlastní
výrobnou. Základní tandem tvoří on
a manželka, vypomáhá i jedna z dcer.
Kromě toho najímají dva až tři lidi na výpomoc. Většina zboží nese nápis „domácí“ – od tlačenky, salámů, jaterniček, klobás až například po paštiku, která by se
jistě uplatnila na stolech rozmařilých francouzských gurmánů. Ostatně také patří
k produktům, které získaly ocenění na
mezinárodní soutěži v Rakousku.
„Když jsem se o tyto soutěže začal zajímat jen jako pozorovatel, moc mě nebraly. Přesto hned když jsem se poprvé se
svými produkty zúčastnil v roce 2006, odvezl jsem si tři stříbrné medaile. V roce
2008 jednu zlatou a dvě stříbrné, podobně jsem dopadl i letos.“
To ovšem předpokládá pečlivě se výrobkům věnovat. „Hledám ty správné
kombinace chutí, někdy experimentuji po
svém, někdy po večerech hledám a snažím se oživit staré receptury,“ říká Václav
Klátil. Rozhodně to není otázka dnů, ale
dlouhodobého zdokonalování. „Snažím
se každý rok přinést jednu až dvě novinky.
Ale skutečně to stojí rok práce.“
I u zavedených výrobků si sám připravuje suroviny a směsi koření. V tomto
ohledu se zkrátka rodinná firma omezuje
pouze na samotného šéfa – detaily svých
výrobních tajemství neprozradí ani těm
nejbližším. „Takže by ani manželka nepřipravila ty kulinářské skvosty bez vás?“
ptáme se nevěřícně. Je to tak, dává výmluvným gestem a mimikou najevo.
Každopádně se nabízí otázka, proč se
tak úspěšný podnikatel nepokouší budovat nové výrobny, zakládat prodejny, rozšiřovat síť zákazníků, pronikat na mezinárodní trhy, když už má světové renomé?
Václav Klátil zjevně není ten typ.
„Pracuji na plnou kapacitu, víc se tady
vyrobit nedá. To, na čem si zakládám, se
nedá chrlit ve velkém. Pak by to znamenalo například odhalit vlastní know how,
ale také riskovat ztrátu důvěry u těch,
kteří vědí, že jsem schopen osobně ručit
za kvalitu každého výrobku. Nemusíme si
zastírat, jak snadno se v tomhle oboru
produkují výrobky, kterým je kvalita – surovinami počínaje a způsobem zpracování konče – dalece vzdálená,“ zdůvodňuje
svůj životní postoj.
Na své milované profesi připouští jedinou chybu: „Nejhorší je ranní vstávání.
Někdy ve čtyři, někdy i o půl třetí. Lidé si
zvykli, že dostanou čerstvé výrobky už ráno ke svačině nebo ke snídani.“
Pokud se vám sbíhají sliny a hodláte
vyrazit do Pacova, vězte, že krátce po volbách si dopřeje odpočinek a krám zavírá.
Je to jediné krátké období, kdy není zahlcen každodenní prací, nicméně se vrací
s novými kulinářskými podněty.
–red–
23
ZEMĚDĚLSTVÍ
Co čeká české zemědělství a venkov
v příštím roce?
Petr Havel
Je to vlastně do jisté míry překvapivé – zatímco plánované dopady
úsporných opatření pro příští rok
zvedají ze židlí celé skupiny dosud
relativně klidných podnikatelských
či zaměstnaneckých sdružení, jindy
o poznání radikální zemědělci zatím spíše mlčí. Možná i proto, že
dosavadní kroky vedení Ministerstva zemědělství mají zatím logiku
a značně omezují možnou kritiku,
mimo jiné i dosud nebývalou veřejnou verbální podporou potravinářských výrobků domácí provenience,
zejména takzvaných regionálních
potravin.
Úspory budou kompenzovány
vyššími příjmy i podporou
z EU
24
Sami zemědělci musí samozřejmě
stejně jako podnikatelé v jiných resortech nebo zaměstnanci státní správy
počítat se škrty, které se v jejich případě
týkají zejména dotací z národního rozpočtu, takzvaných TOP-UP (národní dorovnání k přímým platbám z EU). Na
rozdíl od jiných oborů ale mají země-
dělci již v současné době jistou finanční
kompenzaci, a to v podobě přímých dotací na plochu (SAPS) z EU, které se na
základě podmínek vyjednaných při
vstupu ČR do Evropské unie každoročně
bez ohledu na ekonomickou situaci ČR
navyšují.
Oproti letošnímu roku tak dostanou
pro rok následující zemědělci z Bruselu navíc zhruba 3,5 miliardy korun, zatímco možnost maximální spoluúčasti
ČR na těchto dotacích klesne z letošních 7,5 na 5,5 miliardy korun. Po škrtech ještě v průběhu letošního roku se
přitom národní dotace TOP-UP snížily
reálně na 3,6 miliardy korun, na příští
rok zatím rozpočet s žádnými prostředky na TOP-UP nepočítá. To ale při
navýšení dotací z EU ve skutečnosti
znamená, že zemědělci na tom budou
co do příjmu dotačních peněz na podporu zemědělské produkce i při nulové
spoluúčasti České republiky prakticky
stejně jako letos.
Razantní růst cen zemědělských komodit v celém světě, EU i samotné ČR
ve druhém pololetí letošního roku navíc ukazuje, že ceny placené zeměděl-
cům za jejich produkty budou v příštím
roce, minimálně do doby sklizně, vyšší
než v prvním pololetí letošního roku.
Přestože další zvyšování cen není
i z politických důvodů (nepokoje v chudých částech světa v případě, že by
růst cen snižoval dostupnost základních potravin) již reálné, lze očekávat,
že tržby zemědělců se v příštím roce
oproti letošku zvýší.
Tím částečně klesne závislost našich
zemědělců právě na dotacích a tento
trend lze ještě podpořit v rámci Programu na rozvoj venkova podporou
zvyšování přidané hodnoty k základní
zemědělské surovině, například jejím
zpracováním na potravinářské produkty a následným přímým prodejem spotřebitelům.
Vzhledem k současné masivní výstavbě bioplynových stanic provozovaných
zejména zemědělskými podniky lze také
v příštím roce očekávat buď nárůst tržeb
za prodej energií z bioplynek do rozvodné sítě, nebo naopak úspory v nákladech na nákup energií v případě, že
bude část zemědělských podniků energeticky soběstačná.
Možnosti dalších podpor
zemědělství a venkova
Při správně časovaných změnách potřebných zákonů a úsporných opatření
lze v resortu Ministerstva zemědělství
vytvořit zdroje ve výši zhruba dalších pěti miliard korun (kromě úspory 5,5 miliardy na TOP-UP), z nichž část by mohla
jít zpět do resortu zejména na podporu
takových aktivit, které přímo nesouvisejí se zemědělskou výrobou, ale spíše investicemi do krajiny a podporou rozvoje venkova jako celku. Nejvyšší nárůst
příjmů lze očekávat v případě přijetí novely zákona o ochraně zemědělského
půdního fondu, bude-li ale dostatečná
politická vůle výrazně zvýšit (minimálně
desetinásobně oproti současnému stavu, spíše ale ještě více) poplatky za vyjímání pozemků z půdního fondu zejména v okolí měst. Má-li přitom novela
ambici skutečně zabránit nekontrolovanému nárůstu logistických center a přes
den „mrtvých“ satelitních měst v blízkosti městských aglomerací, musí k deseti a vícenásobnému nárůstu poplatků
dojít. V takovém případě lze počítat se
zvýšením příjmů státního rozpočtu
zhruba o 2,5 až 3 miliardy korun, přičemž část z těchto peněz by mohla
směřovat zpět do oblasti půdy, například na komplexní pozemkové úpravy.
Dalším avizovaným navýšením příjmů
státního rozpočtu může být využití zisků
Výsledky resortu
zemědělství
za jednotlivé roky
po vstupu ČR do EU
rok
zisk (v mld. Kč)
2004
8,99
2005
7,60
2006
7,50
2007
13,70
2008
9,72
2009
3,17
předpoklad rok 2010:
„kladná nula“
Pramen: Český statistický úřad
státního podniku Lesy České republiky
(LČR). Stát by se tak ale nemělo „zestátněním prodeje dřeva“, tedy prostřednictvím prodeje dřeva z LČR v režii
samotných LČR. Ačkoli zastánci takového modelu tvrdí, že je pro LČR a stát
výhodný, jde o manipulace s daty, navíc
prostřednictvím organizací a lidí před-
stavující řádově procenta objemu těžeb
a zpracování dřeva v ČR. Všechny relevantní údaje ukazují naopak na to, že
prodej dřeva prostřednictvím komerčních firem je pro LČR a stát výhodnější,
mimo jiné díky nižším nákladům LČR,
které by musely při prodeji dřeva ve
vlastní režii vynaložit. Jen tyto úspory činí zhruba 0,5 miliardy korun ročně.
pro krajinu ústící do snížení rizik erozí,
ztrát na majetku a v konečném důsledku zvýšení úrodnosti pozemků, což by
přitom měli zemědělci vítat.
ČR kromě toho musí reagovat na signály z evropských soudních institucí,
které po státu požadují aktivitu v dořešení majetkového vyrovnání někdejších
zemědělských družstev s držiteli majet-
Podpory agrárního sektoru v letech 2004–2010
(v mld. Kč, v cenách a směnném kurzu Kč/eur roku 2005)
rok
2004
2005
2006
2007
2008
2009
2010
zdroje EU
15,1
17,0
18,9
20,1
22,4
24,7
27,0
Pramen: Koncepce agrární politiky po vstupu ČR do EU, MZe – 2004
Využít zisků LČR je ale možné jen při
změně zákonů umožňující státu tyto
prostředky použít. Pokud by se tak stalo, a dá se to docela pohodlně v průběhu příštího roku stihnout, lze počítat
s další částkou ve výši kolem 2 miliard
korun. Ambice na vyšší využitelnost zisků LČR (tři a více miliard ročně) jsou nereálné, nebo by se tak muselo dít na
úkor poklesu kvality lesních porostů
a hodnoty podniku LČR jako takového.
Další prostředky také může Ministerstvo
zemědělství uspořit fúzemi některých institucí dosud působících jako samostatné organizace. Zhruba 0,5 miliardy korun má přinést začlenění Zemědělské
vodohospodářské správy do státních
podniků Povodí a LČR. Přibližně stejnou
částku lze uspořit při optimalizaci organizačních struktur některých jiných institucí, například spojením Státního
ústavu pro kontrolu veterinárních léčiv
se Státní veterinární správou (SVS), začlenění Krajských SVS pod jeden centrální orgán a obdobnými projekty v jiných organizacích.
Výzvy a rizika
Navýšení dotací z EU, vyšší tržby za
zemědělské produkty, marketingová
podpora vyššího odbytu tuzemských
potravin a možnost použít část nově vytvořených zdrojů ve venkovském prostoru jistě patří mezi pozitivní zprávy pro
české zemědělství v příštím roce. Nic ale
není jednobarevné. Vzhledem k rozšíření zásad správné zemědělské a environmentální praxe (GAEC) na erozí středně
ohrožené pozemky bude v příštím roce
částečně omezeno intenzivní hospodaření na 44 procentech ploch zemědělské půdy v ČR. To je opticky špatná
zpráva pro zemědělce, ale dobrá zpráva
kových podílů, jinak hrozí ČR sankce.
Je také nutné dořešit majetkové narovnání státu s církvemi. Od příštího roku
také končí moratorium na nákup zemědělské půdy cizinci. To vše bude znamenat minimálně částečné přeskupení
majetkových i podnikatelských poměrů
na českém a moravském venkově. Část
družstev a jejich nástupnických organizací může očekávat povinnosti spojené
s majetkovým vyrovnáním, nemělo by
ale jít o fatální ekonomické dopady
i proto, že výdej majetku lze rozložit do
několika let.
Mezi hlavní výzvy a možnosti vylepšení ekonomiky zemědělství by kromě
aktivit podporujících výrobu a prodej
regionálních a obecně kvalitních tuzemských potravin mělo patřit aktivnější využívání nových technologií. Jde například o využití satelitních systémů
v takzvaném přesném zemědělství snižující výrazně náklady na zemědělskou
produkci, ale také postupné vyšší využívání plodin vyšlechtěných biotechnologiemi, obecně nazývanými GMO (geneticky modifikované organismy). Prostor pro to by měla otevřít jasná pozice
ČR při podpoře biotechnologií i na mezinárodní úrovni. Česko je mimochodem jedinou zemí EU, v níž se komerčně pěstují zatím jediné dvě GMO
odrůdy plodin – kukuřice MON 810
a GM brambory Amflora, povolené
v EU. Je to náskok, který by bylo vhodné využít, zvláště když jsou ve stadiu
ukončených výzkumů další odrůdy
plodin zvyšující konkurenceschopnost
jejich pěstitelů, nadto s pozitivními dopady pro životní prostředí. Suma sumárum – nemusel by to být pro zemědělce zas tak špatný rok.
autor je zemědělský analytik
25
HISTORIE MÍSTO KOMPASU
Smutný pohled na zrazené hraničáře v jižních Čechách při ústupu z uloupené hranice
Nezapomínejme také na „druhou
republiku“!
Jindřich Marek
Druhá republika – označení krátkého úseku dějin ČSR mezi přijetím mnichovského diktátu čs. vládou 30. září 1938
a konečným rozbitím ČSR 14.–15. března 1939; v užším smyslu označení státního útvaru a politického systému
vytvořeného po Mnichovu na území okleštěné ČSR, která s 99 395 km2 a 9 680 000 obyvateli představovala nepřirozený zeměpisný útvar, který nebyl po ztrátě 40 % průmyslu a značné části surovinové základny hospodářsky
soběstačný a nedal se prakticky vojensky hájit. Republika se proto dostávala stále zřetelněji do postavení vazala
nacistického Německa, čemuž odpovídala i postupující fašizace vnitřního politického života…
úryvek z encyklopedického hesla
N
26
ejenom přímí pamětníci, ale
i široká česká veřejnost často
hovoří většinou s uznáním
a obdivem o Masarykově
„první republice“ jako o vskutku na svou
dobu velice vyspělém fungujícím demokratickém státě, který zůstává pro naši
současnost stále nedostižnou metou.
Existovala však i „druhá republika“, která trvala sice jen pouhých 167 dní, ale
studiu její krátké historie bychom měli
věnovat rovněž pozornost, protože i zde
jde o skutečně poučnou, avšak varovnou lekci, která v něčem tak trochu připomíná kocovinu a morální rozklad
české společnosti po sovětské okupaci
v srpnu 1968.
Poučný zlomeček historie
Mnichovský diktát dal „druhé republice“ do vínku četné starosti. Jednou z nich
byla otázka masy uprchlíků z nacisty za-
braných území. Například k 1. listopadu
1938 bylo provizorně obydleno uprchlíky
z pohraničí 6000 železničních vagónů. Tito lidé neměli často práci, většina jejich
majetku zůstala v zabraném pohraničí.
Na otázce uprchlíků byl i zřetelně vidět
rychlý rozklad české společnosti. Jedni se
snažili pomoci, druzí uprchlíkům pro změnu nadávali, že měli zůstat na zabraném
území a že jsou jednou z příčin sudetské
krize. Zvláště v těžké situaci byli němečtí
antifašisté, kteří byli často posíláni zpět
do rukou nacistů.
Německo též po republice požadovalo,
aby vydala alikvotní podíl čs. zlata a deviz,
který připadal na krytí oběživa v tzv. Sudetech. Československá strana souhlasila
za podmínek, že Německo převezme i alikvotní část čs. státního dluhu, což nacisté
odmítli. Pod obrovským nátlakem nakonec byli nuceni zástupci Národní banky
československé podepsat smlouvu s německou Říšskou bankou, podle níž republika uvolnila 481 miliónů korun tehdejší měny, z toho 465,8 ve zlatě a zbytek
v devizách, pro krytí oběživa v uloupeném pohraničí.
„Záruky“, k nimž se zavázal v Mnichovské dohodě Adolf Hitler, tak zůstaly
pouze na papíře. Realitou se stalo další vy-
Příslušníci pohraniční finanční stráže z Království u Šluknova zapálili v říjnu 1939 dřevěné ostění pohraničních pevnůstek a nyní jako poslední opouštějí v úseku Křížový buk v Lužických horách svá postavení
Cheb, říjen 1938 – Hitler přijel! Slzy dojetí bodrých sudeťaček z Egerlandu…
hraničních oblastí nacistickému Německu se ozvalo již 30. září 1938 beckovské
Polsko, které po tvrdém ultimátu získalo
prakticky obratem velkou část českého
Těšínska. Hitlerův spojenec horthyovské
Maďarsko rovněž nezahálelo. Nejprve
vyvolalo na jižním Slovensku a především na jihu Podkarpatské Rusi řadu krvavých pohraničních incidentů, po kterých došlo 2. listopadu k tzv. „vídeňské
arbitráži“, po níž bylo Československo
donuceno postoupit Maďarům jižní Slovensko a jižní část Podkarpatské Rusi.
Své karty vyložili okamžitě i slovenští
ľuďáci, kteří již 6. října získali slovenskou
autonomní vládu v čele s Jozefem Tisem.
Ta se okamžitě orientovala na nacistické
Německo. Tímto směrem šilhali i někteří
dírání a ožebračování zrazené země, jejíž
politika začala pomalu a jistě kopírovat
italský fašistický model. Začala řádit cenzura, politický systém se v českých zemích zatím zredukoval na pouhé dvě politické strany – vládní Stranu národní
jednoty, která pod vedením agrárníka Rudolfa Berana směřovala k autoritativnímu
režimu, a „opoziční“ Národní stranu práce pod vedením bývalého sociálního demokrata Antonína Hampla. Symbolem
patolízalského sbližování s Německem se
stalo vydání prvních antisemitských dekretů, kdy například důstojníci čs. armády
museli doložit, zda jsou, či nejsou židovského původu!
Na cestě do pekel…
Za hlavní znak „druhé republiky“ však
lze považovat především její permanentní rozpad. Po odstoupení rozsáhlých po-
Hořký symbol „druhé republiky“ – hraniční přechod pod vinicemi u Vehlovic na Mělnicku!
Odtud již Hitlerovi do Prahy chybělo pouhých čtyřicet kilometrů…
➤
27
HISTORIE MÍSTO KOMPASU
spisovatele a skutečného humanistu
(a nikoliv jen laciného žvanila!) Karla
Čapka. Jeho manželka Olga Scheinpflugová v roce 1965 k tomu napsala zajímavou poznámku: „V dobách zlých se
svěřuje Karlu Poláčkovi, že se bojí umírání, protože to nikdy nedělal a neví, jak
to dokáže. ‚Nebojte se, Čapku, vy trefíte
všechno,‘ utěšuje ho s úsměvem Poláček, protože oba vědí, že smrt, která se
blíží k Československu, je i jejich smrtí.
A Karel Čapek odmítá odejít do emigrace, zůstává doma, aby smrt přijal z rukou, které nejvíce nenávidí, jen když bude při vyslechnutí svého ortelu mít
českou půdu pod nohama...“
Maďarští vojáci u zastřeleného československého vojáka po pohraničním incidentu v Rozvegově
u Mukačeva v lednu 1939
topadu 1938 šestašedesátiletý prezident Nejvyššího správního soudu docent
JUDr. Emil Hácha. Čerstvý vdovec a uznávaný znalec anglosaského zvykového práva a mezinárodního práva, který svého
času působil v haagském rozhodčím soudu, byl tichým člověkem, který kdysi například přeložil knihu Jerome Klapky Jerome „Tři muži ve člunu“. Roli, která mu
byla nyní přidělena, však zcela logicky
nemohl v žádném případě důstojně
zvládnout.
Symbolem oněch dní se staly zuřivé
útoky na morální symboly masarykovské republiky. Tak došlo i k tomu, že fašizující se lůza na Boží hod vánoční roku
1938 de facto uštvala k smrti geniálního
Štvanici, kterou proti němu po Mnichovu
rozpoutala zfašizovaná lůza, spisovatel
Karel Čapek zaplatil životem
28
ukrajinští nacionalisté na Podkarpatské
Rusi, která 17. října dostala rovněž autonomní vládu.
Zatímco si němečtí nacisté ještě dodatečně ukrajovali z republiky další území
(např. část ryze českého Chodska či bratislavskou Petržalku) a občas vyvolávali nové krvavé pohraniční incidenty (Moravská
Chrastová, Želechovice…), Národní shromáždění v Praze pod tlakem slovenských
ľuďáků odhlasovalo 22. listopadu změnu
názvu republiky vložením pomlčky mezi
Česko a Slovensko.
Prezidentem okousaného nyní již jen
Česko-Slovenska se po Edvardu Benešovi (5. října abdikoval a 22. října odletěl
do Británie a později do USA) stal 30. lis-
Bohabojný farář a vůdce slovenských fašistů Jozef Tiso (1887–1947)
Emil Hácha (1872–1945)
Salta frustrovaných
„čecháčků“
Mnichovský diktát totálně vykolejil většinu Čechů. Národ bez budoucnosti reagoval zpočátku dvojím způsobem. U jedné jeho části dominoval zprvu plačtivý
sentiment, koncentrovaný v tklivé písničce Chaloupky pod horami, kde se zpívalo:
„Hřálo slunce hřálo krásně hřálo na horách, a v tom čase chaloupka má stála jako ve snách, tam jsem prožil svoje mládí,
celý život svůj, tam jsem jako chlapec zpíval Kde domov můj.
Chaloupky pod horami, co se to stalo
s vámi, byly jste takové hezké, vy naše
chaloupky české, smutně teď jdeme světe, štěstí je zvadlým květem, o vás vyprávíme s láskou pohádky našim dětem…“
Další část se začala opájet extremismem a názorovými veletoči. Legionář
plukovník Emanuel Moravec své zklamání přetavil v té době v obdiv k hitlerovskému nacismu, jiní lidé začali pro
změnu s obdivem obracet své zraky na
východ ke Stalinovi…
Rozpad republiky bez perspektiv však
přišel záhy a byl velice rychlý. V úterý
14. března 1939 zaútočila maďarská armáda proti Podkarpatské Rusi, kde se jí
na odpor sice postavily jednotky 12. pěší divize generála Olega Svátka (viz Listy
ODS 6/2009), v té době však v Bratislavě vyhlásili slovenští klerofašisté s požehnáním Adolfa Hitlera samostatný Slovenský štát…
Večer téhož dne odjel prezident Hácha do Berlína, kde mu Adolf Hitler bez
obalu oznámil, že druhý den hodlá obsadit zbytek českých zemí. To se již v té
době ve Frýdku-Místku postavili německým předsunutým jednotkám na statečný, ale marný odpor vojáci III. praporu
8. pěšího pluku. Nemocný a vystrašený
Hácha zatím kapituloval. Ráno 15. března již holínky německých vojáků dupaly
po pražských ulicích…
Ve čtvrtek 16. března vydal Hitler na
Pražském hradě Výnos o zřízení Protektorátu Čechy a Morava. Česko-slovenská
vláda byla přejmenována v nezměněném
složení na vládu protektorátní. Druhá republika skončila de iure. Její zatuchlost
dostala nyní protektorátní nátěr.
S češtinou se okupanti netrápili – viz první
leták „generála pjechoty Blaskowitze, který na rozkas Votze a neivršiho Prezidenta
nešnim dnem“ převzal moc nad Prahou…
Hitlerův příjezd do Prahy a vyhlášení protektorátu definitivně ukončilo trýznivou existenci „druhé
republiky“
Před časem vzpomínala v jednom českém časopise paní Marie Bartošová,
švagrová bývalého ruského legionáře
generála Václava Šáry, jak viděla ve středu 15. března 1939 při vpádu německých nacistů do Prahy v jedné ulici rozzuřenou českou babičku, jež mlátila
deštníkem jednoho z motocyklistů německého wehrmachtu!
Tato anonymní stařenka však nebyla
onoho dne jediným aktivním představitelem začínajícího odboje proti okupantům. Stát stranou samozřejmě nechtěli
ani důstojníci ponížené armády. Jeden
z nich, bývalý ruský legionář, podplukovník dělostřelectva Josef Mašín chtěl nejprve bojovat o ruzyňská dělostřelecká kasárna a později je pro změnu zapálit či
vyhodit do povětří, ale jiní jeho kolegové
ve víře, že rozkazy vlády se musí poslouchat, mu v tom zabránili. Byl mezi nimi
i jeho věrný přítel generál Šára, který za
pár dní rovněž nastoupí do řad odboje,
za což za dva roky zaplatí životem...
Již v neděli 19. března 1939 generálové Josef Bílý a Sergej Vojcechovský nav-
štívili v Brně kolegu generála Sergeje
Ingra a vyzvali jej, aby se postavil do čela
vojenského odboje. O tři dny později svolal generál Bílý do svého pražského bytu
v Mikulandské ulici 7 poradu, kde vytyčil
hlavní organizační směrnice k vybudování ilegální celostátní vojenské organizace
Obrana národa. Začala tvrdá zkouška
charakterů, ve které po boku legionářů,
sokolů a skautů nejvíce obstáli skromní
hrdinové, kterým tolik fandil Karel Čapek. Málokterému z nich se však dostalo
uznání a zaslouženého klidu. Obdivovatelé Hitlera i Stalina jim ničili životy se
stejnou nenávistnou urputností.
Poučme se co nejvíce i z temných kapitol „druhé republiky“. Je to varovné poučení pro každého z nás, ale místo přihlouplého paušálně protičeského žvanění
intelektuálů nikdy nezapomínejme na to,
že každá doba měla vedle hlupáků, zbabělců a zrádců i své hrdiny. Nebylo jich
málo a to, že máme tendenci na ně zapomínat a nebrat si z nich příklad, je samozřejmě naše – nikoliv jejich vina.
autor je historik a publicista
Stateční však nezmizeli
Když na Vinohradech vstoupili do rozhlasové budovy první němečtí vojáci,
ozval se na vnitřním dvoře výkřik a temný
úder. Na kamenném dláždění ležel mrtvý
antifašista, slovenský hlasatel Pavol Donner, který volil dobrovolný únik ze života,
který pro něj v tu chvíli ztratil smysl. Jiní lidé však nehodlali před nacistickým barbarstvím kapitulovat.
29
KULTURA
Návrat stylu art deco: Nostalgická
vzpomínka na blahobytné časy
Markéta Ševčíková
Dívka se psem, Francie, 20.–30. léta 20. století
30
Co se stane, smícháme-li secesi,
francouzský kubismus a ruský konstruktivismus, přidáme hrstku italského futurismu, dokořeníme orientálními a egyptskými motivy a navrch posypeme špetkou antických
a mayských prvků? „Galimatyáš,“
odtuší nezasvěcený a pohrdavě se
odvrátí. „Art deco,“ odpoví znalec
a tiše se zasní. Na mysli mu vytane
Velký Gatsby, dvacátá léta, zlatá
éra Hollywoodu, přepychové večírky smetánky, nablýskané automobily, elegantní nábytek, rovné střihy, luxusní látky, krátké zvlněné
účesy dam a oblaka kouře, linoucí
se z dlouhých cigaretových špiček.
Art deco je poslední skutečný umělecký styl, který vznikl ve výjimečné
době, za výjimečných okolností
a pro výjimečné jedince. Jeho unikátnost sice nakonec art deco
pohřbila, ale nakonec právě ona
způsobila jeho současné velké
zmrtvýchvstání.
Žardiniéra, Rakousko-Uhersko, C. Klimt, poč.
20. století, kamenina malovaná, glazovaná
Výjimečné okolnosti, za nichž se art deco zrodilo, byly skutečně neopakovatelné.
Meziválečné období bylo érou blahobytu
v Evropě i ve Spojených státech a společnost zažívala stav zvláštní euforie, který se
už nikdy neopakoval. Všechno to začalo
na mezinárodní výstavě Exposition Internationale des Arts Décoratifs et Industriels
Modernes, která se konala v roce 1925
v Paříži coby oslava nového životního stylu v novém moderním světě nového století. Umělecký svět zažíval skutečnou revoluci – na do té doby populární secesi se
nabalily prvky kubismu a futurismu a nastal odklon od klasických tradic, byť se
zachováním určitého procenta zdobnosti.
Vše bylo podřízeno jedinému: propagaci
dynamiky, elegance, čistých linií, abstrakce a nových technologií. Moderní pojetí
ustálených tradic učinilo z art deca doslova fenomén – pro svou lehkou eleganci
a sofistikovanost se stalo nesmírně populárním, přestože bylo díky nákladnému zpracování původně určeno pro nejmajetnější vrstvy. Ona osudová výstava
v Paříži přilákala zástupce všemožných
uměleckých oborů z celého světa: filmaře,
fotografy, architekty, nábytkáře, šperkaře,
Nástolec, Čechy, Svijany-Podolí, Graniton,
Rydl & Thon, 1918–1921
módní návrháře i kadeřníky. Nový styl,
jemuž se tehdy ještě neříkalo art deco,
nýbrž Style Moderne, modernismus, je
uhranul a oni poté uhranuli své zákazníky.
Stopy, které art deco zanechalo, lze proto
dodneška najít v nejrůznějších oblastech – architektuře, automobilismu, grafice, předmětech denní potřeby.
Nový vzduch ovšem tehdy „provětral“
nejen umělecké, ale i společenské vrstvy
a především – výrazně změnil postavení
něžnější poloviny lidstva. Ženy začaly vést
mnohem aktivnější život, začaly pracovat,
věnovat se sportu, řídit automobily. Dlouhé vlasy jim začaly překážet, přišly „postřižiny“ a s nimi krátké chlapecké účesy,
rovně střižené oděvy z jemných látek
Brož, 20. léta 20. století, platina a zlato bílé,
osazena smaragdem
Hodiny stolní malé, Švýcarsko, Schild & Co,
1. čtvrtina 20. století, stříbro zlacené
a jim přizpůsobené šperky – ploché náramky a náhrdelníky podobné řetězům
a dlouhé visací náušnice. Do té doby všudypřítomné perly nahradily diamanty
a velká šperkařství jako např. Cartier, Boucheron či Lalique začala používat platinu
a bílé zlato nejen v kombinaci s drahými
kameny, ale i s onyxy, korály, nefrity, želvovinou a jantary. Skutečnost, že se ženy
zapojovaly čím dál více do veřejného života a zažívaly éru svého největšího
„osvobození se“, způsobila i obrovský
rozmach doplňků. Ženy na veřejnosti
kouřily, což dalo za vznik luxusním cigaretovým špičkám, krabičkám a zapalovačům, ženy se na veřejnosti často i líčily,
tudíž se zrodily nejrůznější neceséry, pudřenky a zrcátka osázená diamanty
a drahými kameny, stejně zdobné byly
i drobné krabičky na sladkosti – bonboniéry. Právě díky šperkům a drobným exkluzivním předmětům dnes art deco zažívá novou vlnu popularity, nejsou to ale
jen tyto drobnosti, které jej charakterizu-
jí. Stejně oslňující je i nábytek, keramika
a textilie a samozřejmě budovy: jedním
z nejtypičtějších představitelů je Chrysler
Building v New Yorku, ale i u nás najdeme mnoho příkladů, stačí vzpomenout
na palác Adria nebo Gočárovu budovu
Legiobanky v centru Prahy.
Fakt, že art deco letos slaví 85. narozeniny, se rozhodla oslavit i tuzemská Asociace starožitníků, a proto právě tomuto
obrodnému uměleckému stylu zasvětila
podzimní, v pořadí už 26. veletrh Antique.
„Art deco jsme zvolili jako hlavní téma
podzimního veletrhu pro jeho různorodost, dokonalé řemeslné zpracování,
které by dnes jen těžko někdo dokázal
napodobit, i proto, jak jedinečně reprezentuje životní styl meziválečné éry. Na
jedné straně velká hospodářská krize,
krach na Wall Street a hrozba blížící se
války, na straně druhé zlatá éra Hollywoodu, doba veselí a radosti ze života. Je
to taková paralela k dnešní ekonomické
krizi,“ vysvětluje Simona Šustková, prezidentka Asociace starožitníků.
Přes šest desítek vystavovatelů ve svých
expozicích na Novoměstské radnici v Praze představí od 11. do 14. listopadu 2010
rozmanité kolekce od drahých šperků,
obrazů a nábytku až po drobnější sklo,
sošky či bižuterii. Chcete-li si sáhnout na
fragmenty posledního skutečného uměleckého stylu a připomenout si éru meziválečné elegance a okázalého blahobytu
v kombinaci s modernismem, máte v listopadu v Praze jedinečnou příležitost.
autorka je spolupracovnicí redakce
Francie, René Lalique
Dva šálky s podšálky s abstraktním motivem, Čechy,
Karlovy Vary, 20.–30. léta 20. století
Souprava na sůl, pepř a hořčici, Čechy, Stará Role, Anton
Weidl, 1918–1921, porcelán šedomodrý
Tác, Německo, 20. léta 20. století, stříbro
Stolní souprava, Anglie, Londýn, Mappin & Webb,
1932–1934, stříbro