Lou Fanánek Hagen Tak to bylo, tak to je

Lou Fanánek Hagen Tak to bylo, tak to je

Lou Fanánek Hagen
Tak to bylo, tak to je
-1-
Úplně první styk s popíkem u mne proběhl asi v deseti letech, když jsem si
pouštěl na gramorádiu Tesla alba Supraphonu. Já nevím, jestli to ještě pořád vychází,
ale byl to každoročně výběr domněle největších hitů tohoto vydavatelství. Písně byly
kráceny a vešlo se jich na desku asi čtyřicet. Pauzy na desce nebyly, skladby byly
nastříhány natvrdo za sebe někým, kdo zřejmě uměl určit, v jaké pasáži je to
nejvhodnější. Pamatuji si speciálně na kousky jako Pražská holka, Gvendolína anebo
Teta Agáta. Ale ty desky byly už tenkrát hodně staré a já je poslouchal protože ostatní
vyprávěli, jak doma poslouchají gramec.
Pak se objevil mezi školáky na Spořilově Jožin z bažin - ono to tenkrát mydlilo
kdejaký rádio - teda vlastně jmenovitě Hvězda, Praha a Vltava. A taky všechny
televizní programy, přičemž jednička víc než dvojka. A snad v tu dobu dostal
spolužák Herzán takový strašný magnetofon na kazety, kazeťák, co byl i na bateriový
pohon a nosil ho do školy. O přestávce se kolem něho kromě otluků a pizd sešla celá
třída a on pouštěl Abbu a Boney M. Hrálo to hodně hnusně, ale bonpariové melodie
prolezly i skrz béžový bakelit prvního polského prototypu kazetofonu a my jsme
naslouchali, jak Švédky hasta maňana a negři zase Rasputin.
Zvlášť nás bralo, že je to protikomunistický - někdo totiž rozhlásil, že Rasputin je
zakázaný zpěvák ze Sovětského svazu, kde zítra již znamená pozítří. Taky byla dobrá
„kosmická „píseň o Venuši, kde byly pro nás neznámé zvukové efekty. Znalosti jsme
čerpali z obrázků v Bravu, které nějakým způsobem dostával odněkud hoch Mráček.
Trýznil jsem rodiče tak dlouho, až mi koupili Abbu Waterloo, kterou pohotově po
pár letech vydali Slováci v Opusu. Bylo to hodně fajn, ale bylo to LP, tedy vinyl a
tedy nepraktický - nedal se hrát jinde, než v domácnosti nebo někde, kde je proud.
Tudíž jsem nemohl být frajer, sedět před samoškou u Branické restaurace na
Spořilově, vyžírat jablečný protlak z plastikové kostky za korunu devadesát a líně
mžourat, jestli holky pokukují, když vidí sekáče v oblaku abboidní hudby.
První plakát - Tři sestry 1987
-2-
S velikou nadějí jsem na jaře roku 1977 vyprovázel otce do Anglie. Ne snad
proto, že bych doufal, že jeho praktickou vědeckou myslí úspěšně projdou mé utajené
náznaky, že bych rád magnetofon kazetový přenosný. Třeba jsem mu u večeře
řekl:“Představ si, ve Vědě a technice mládeži psali, jak se ničí desky, když se často
přehrávají.“ On něco bez zaujetí podotkl, protože sám poslouchal Velkého Karla pár
hodin ročně během vánoc a věděl, že deska to snese při takové frekvenci asi sto let,
tudíž ho to nezasahovalo. Nicméně jsem pokračoval: „Doporučujou tam nahrát novou
desku na kazetu, která vydrží více přehrání a i kdyby se už prošoupala, dá se znova
nahrát z desky, která je tím pádem teprve podruhý hraná!“ Otec mi doporučil , abych
si tedy desky nahrával na kazety. Překousl jsem jeho ignorantství a podotkl, že
nemáme kazetový magnetofon. Odpověděl:“ Aha, to je blbý, to budeš mít tu tvojí
Abbu brzo zničenou. Měl bys jí šetřit a poslouchat míň.“ A bylo - neprůstřelný otec.
Ale matka nějak začala zjišťovat, že je jí už pětatřicet pryč a začala se chovat jako
diblík z ekonomky – nosila kalhoty do zvonu, změnila účes a začala poslouchat
hudbu, což jí myslím dalo víc práce, než chovat se jako dvacítka. Jí totiž hudba
znervózňovala. Ale patřilo to k mládí a stylu, tak to překousla a naučila se
specifickými pohyby a škleby reagovat na jednoduché melodie - m.j.Abby a Boney
M. A jelikož v Jevanech trávila spoustu času na zahradě, kde natírala léta dokola asi
sedmdesát oken, co jich do baráku nainstalovali dědovi bratranci (stavěl za krize a
z rodiné vazby vyplynulo, že zaměstnal příbuzné, ač nevěděli zbla o stavebnictví podle svého si upravili výkresy, něčemu taky nerozuměli a podle toho to dopadlo)a
nikdy se jí nepovedlo během jedné sezóny natřít všechna, propadala při práci
„chmůrám“ a gramofon nebyl na baterky, přivezl otec po deseti dnech z Londýna
radiomagnetofon National Panasonic.
Při rozdělování dárků mne rozplakal, protože krásné tričko s královnou
(dvacetpět let vlády) nemohlo zaplašit rozčarování z toho, že vlastníkem stroje
stříbrné barvy a tří nových kazet jsem se nestal já, ale amuzikální a v mých očích
stará matka, která navíc projevila nedostatek taktu a místo aby uznala svou starobu a
zpod brýlí nad štupováním punčoch láskyplně sledovala, jak si pouštím Abbu,
vyndala kazetu Glenna Milera, což jsou otřesný trumpety a začala se vrtět a
pozpěvovat. Mně nakonec seřezali a vyhodili, že jsem zkazil „hezký večer“ , což byla
asi pravda, ale já usínal s předsevzetím, že se magneťáku ani nedotknu a počkám, až
mi ho sami dají, až neunesou tu hanbu, že jediný ho nemám a nic neznám.
Pochopitelně jsem rodiče přecenil.
-3-
Drutěva, jedna z prvních písní TS
Když už jsem byl starší a beze vší hrdosti tajně používal magnetofon řečený
posvátný (otec se řídil pravidlem, že mu vydrží tím déle, čím méně se bude používat)
, asi ve třinácti letech mi půjčil kamarád Nemrava kazetu, na které bylo Jesus Christ
superstar a která mně úplně dostala. Byl jsem celý víkend sám doma (vymluvil jsem
se na spoustu učení a konzultace s chytrými spolužáky, abych nemusel česat několik
tun jablek na jevanských latifundiích), byla sobota podvečer, ležel jsem před televizí,
kouřil matčiny odporné cigarety Drina, kterým mimochodem propadlo více lidí a
z televize mne drtil Pan Tau.
Bylo mi ho vždycky hrozně líto, že je němý a pak mi bylo taky dost líto sebe, že
ho nemám. Kradl by místo mne v samoobsluze čokolády Kofila, já bych nemusel
riskovat dvojku z chování a mohl se více soustředit na jiné věci. Zrovna se v televizi
snažil něco vysvětlit, koza mečela, Menšík křičel (možná to byl Sovák) a tak jsem si
řekl, že si pustím kazetu od Nemravy. Zandal jsem jí do stroje posvátného, proti všem
pokynům otce přetočil na začátek (tím se kazeťák ničí dvojnásob, když se pořád
-4-
mačkají knoflíky) a zapnul play. Vyvalila se na mne hudba dosud nepoznaně těžká a
temná. Můj strach se stupňoval, když se z hudby ozýval křik a dramatické zvuky. To
podbarvoval bez zvuku puštěný televizní příběh Stopař, plný českých herců a
hereček. Speciálně Josef Vinklář byl zhmotněním té hudby, jíž do mne bušil
magnetofon. Přesto jsem neustával a kazetu devadesátku vyposlechl asi třikrát. Nejvíc
úzko mi bylo, když „zatloukali hřebíky a někdo se smál“. Později, po pár dnech jsem
se ptal nábožensky orientovaného Nemravy, co to jako celé je. Zkoušel mi to
vysvětlit, nakonec jsem listoval v katechismu a začalo mi docházet, jak se střídají
jednotlivé pasáže. Konečně po pár měsících, kdy jsem stále poslouchal tuhle jedinou
kazetu, sehnal někde Nemrava český překlad textů. .Joj, to se mi líbilo! Někdo nám
ještě navíc nalhal, že to hrajou čtyři kněží v kostele a někoho bičujou a byli jsme
zcela zasaženi naivní mystikou svých představ.
Pak přišel rok 1980 a s ním Zeď, Floydi. To už jsem měl svůj magneťák, sice
hrozně blbý, ale byl můj a směl jsem si ho brát i k rytí zahrady, což byl takový mi
vnucený rituál sobot a nedělí. Ten magneťák jsem dostal za přijetí na gymnázium a
jelikož jsem se místo na elitní Budějovickou dostal na odvolání do smetištního
Radotína, byl asi odrazem mých zásluh. Jmenoval se Cosmel a matka mi ho koupila
v Holandsku, před mýma očima v kijkshoopu, kam chodili nakupovat Surinamci
(možná i „chulit“). Vybral jsem si pochopitelně jiný, ale ona chtěla za málo peněz
hodně muziky a hlavně jí musely zbýt guldeny, aby si mohla nakoupit“bluzky“, což
byly hadry a ona to uměla vyslovit tak afektovaně, že kdykoliv jsem se podíval na
magnetofon Cosmel, vybavila se mi v těch černošských strakatých a plebejských
zbytcích, v nichž ovšem v Geofyzikálním ústavu ČSAV nadělala spoustu parády.
Uměla zvláštně,socialisticky nakupovat. První kritérium nebyl vzhled, ale cena, a
potom hned, je-li „bluzka“ opatřena nějakým made inem, nejlépe U.S.A, U.K. nebo
aspoň Italy nebo West Germany.
Zde se musím zmínit i o nákupu kazet. Na tržišti, kde bylo neuvěřitelné množství
levných (a podezřelých) věcí, objevil otec balíky kazet C-90 po šesti kusech za
směšnou cenu asi dvou guldenů. Gulden vůči marce byl v té době asi jedenáct k deseti
a devadesátka BASF stála tři marky - to pro představu o cenách. Marně jsem oba
rodiče varoval, poukazoval na extrémně nízkou cenu i na značku Audiosonic, která
mi nic neříkala. Oponovali mi, že jsem hloupý, protože se musí umět hledat, což oni
umí a hloupý nebo bohatý člověk si může klidně kupovat kazety v obchodě za tři
marky jednu, ale oni, chytří manželé až z Prahýý udělají „dobrej kauf“ a koupí šest
kazet za dva guldeny. Odevzdaně jsem pokrčil a „dobrej kauf“byl učiněn. Od té
chvíle mi nekoupili ani zmrzlinu, protože přepočetli, že by za to mohli mít až devět
devadesátek Audiosonic.
V Praze si na ně nahráli country, Paula Anku a nějaké legrace. Poručili mi vytrpět
předvádění kvality kazet - otec kroutil volume sem a tam, kazeta hrála a oba se na mě
triumfálně dívali. Pak mi řekli strofu šetrnosti a odkázali mne pryč.
Chvíle satisfakce přišla, když měl otec padesátiny - sešla se spousta lidí, jedli,
pili, hodovali a zachtělo se jim tance. Otec obřadně nainstaloval stroj, nesmírně
neohrabaně zasunul kazetu, pomalu tápal v pěti tlačítkách, pak zmáčkl play a ozval se
ječivý hlas Connie Francis. Vědci s vědmami začali tančit, já je pozoroval, jedl
zmrzlinu (levnou, za koruny, ale trochu hnusnou) a pil kofolu. Connie Francis přešla
do ploužáku o mrtvé matce a když byla steskem bez sebe, začal se jí lámat hlas a její
angličtina připomínala excaliburskou čarodějnici. Vědci znejistěli, přestali se kolébat
a z podstaty svého vědectví s chytrými obličeji čekali, s pohledem upřeným na stroj.
-5-
Smrtelný zápas nešťastné Connie rušilo jen několik manželek odlehčujícími
poznámkami. Najednou se Connie rozjela jak fretka , v duchu Čip a Deyl odmrskla
asi tři sloky a ztichla. Otec došel ke stroji, tvář zrůzněnou starostí a zmáčkl stopku.
Pak stiskl Eject a stroj místo svižného vyklopení dvířek jen neochotně pootevřel
skulinku, jen tolik, aby bylo vidět, kolik pásku již stačil požrat. Tehdy jsem vstal a
řekl: „Zamotala se vám kazeta do vašeho magneťáku. Říkal jsem vám, že kazety
Audiosonic jsou podezřele levné. Teď se vám jejich láce vymstila. Za opravu stroje
zaplatíte tolik, co za dvacet nových devadesátek BASF. Budete-li chtít půjčit můj
magnetofon, jsem ve svém pokoji. Ale nesmí se na něm pouštět nekvalitní kazety.“
Pomalu jsem se provlnil obývákem a zmizel v útrobách pokojíku. Po letech jsem byl
vyrovnán s matkou - tanečnicí, otcem šetrným a strojem posvátným.
Po celé období, co jsem chodil na základku, mi byla ale přes všechno výše
uvedené muzika dost volná. Měl jsem spoustu různých, mnohdy protichůdných zájmů
a vždycky jsem si v souvislosti s nimi vymyslel budoucí životní poslání. V sedmé
třídě jsem se v duchu spořilovské mánie stal rybářem. Celou zimu jsem chodil na
školení na pobočku Svazu rybářů do Nuslí, rodiče mi k vánocům koupili knihu Tisíc
plus jedna rada pro rybáře a se spolužákem jsme chodili do Máje krást olůvka, háčky
a splávky, které měli v posledním patře u pultu ve sportu. Mnohokrát se zdálo, že už
nás musí chytit, ale apatie učnic neměla hranic. Jednou jsem si zle pochroumal ruku,
když jsem ve zlodějské pýše čórnul trojhák, prý na sumce, ale mně se zdál být na
velryby. Zmizel mi v dlani, dlaň v kapse bundy a ruku rychle ven. V ten moment se
prokázala funkčnost tří hrotů v úhlu stodvaceti stupňů, navíc opatřených protiháčky,
aby rybě nešly snadno (nejlépe vůbec) z huby. Jak jsem se snažil plavně a nenápadně
vyndat ruku z kapsy, jeden hrot se mi zasekl do bříška prsteníku a druhý do podšívky.
Nervózně jsem zašmátral v kapse a i třetí hrot si našel cíl v palci. ) Díky protiháčkům
držely jak čert. Nevěda, co dělat, dal jsem si i druhou ruku do kapsy
(druhé,pochopitelně!) a zatímco spolužák Petr stále obtěžoval prodavačku odbornými
dotazy, pomalu jsem přešel k botám. Díval jsem se na čínské tenisky a pomalu se
zbavoval za cenu bolesti háku na ruce. Zapřísahal jsem se , že jestli se mi podaří se
toho háku zbavit, nikdy již nepokradu. Implikace se zdařila částečně. Háku jsem se
zbavil.
Moje rybářství skončilo, když už jsem měl rybářský lístek a začala sezóna. Podle
knihy Tisíc rad jsem navařil těsto, obarvil potravinářskou barvou a šel se posadit
k rybníku. Naštěstí celý den bylo horko a tak jsme se k večeru, po mnoha marně
prosezených hodinách ujistili navzájem s kolegou rybářem, že nebylo počasí na ryby.
Tragédie přišla asi šestého dne. Splávek se zhoupl pod hladinu a já předpisově zasekl,
tak, jak jsem se to učil na peršanu v obýváku. Přitahoval jsem navijákem a povoloval,
abych rybu utahal, kdyby byla velká a divoká, plná nespoutané síly přírody, jak psal
pan Tomeček ve Stříbrném lipanovi. Po deseti minutách zápasu (mnou
inscenovaného) jsem vzal do ruky podběrák, vstoupil ve vysokých holínkách do vody,
připravil si podběrák na dosah a přitahoval. Hladina se rozčísla a zní na mne vyjelo
asi dvacet centimetrů dlouhé kapřisko, které mě tak vyděsilo, že jsem dosedl na
mělčinu mezi kořeny. Okamžitě jsem vstal, podebral ho a vynesl na břeh. Srdce mi
tlouklo jako poplašené ptáče , díval jsem se na rybku a postupně mi docházelo, co
jsem si měl uvědomit hned v počátcích kursu - že na živou rybu prostě nesáhnu.
Ponořil jsem podběrák do mělčiny a vydal se po břehu sehnat rybáře, který by mi mou
rybu sundal a z důvodu podměrečnosti hodil zpátky do vody. Tím skončila moje
rybářská éra.
-6-
Takhle podobně to šlo se vším a byl jsem zrovna leteckým modelářem, když mne
na podzim roku 1980 vylákal spolustudent prvního ročníku gymnázia Modřany (kam
se podařilo mé matce mě převést ze vzdálenějšího Radotína) do Lucerny na koncert
skupiny Abraxas. Nikdy jsem na koncertě nebyl a tak jsem byl zvědav, co se bude dít.
Měl jsem hrubou představu z pořadů italské televize, které neopakovatelně
komentoval „ostrý obraz a jasný zvuk“ Miloš Skalka.
Trochu mě zaskočil už plakát v průchodu Lucerny, na kterém jsem viděl čtyři
poměrně normálně vypadající lidi v nátělnících a sakách. Žádné zlaté flirty, žádné
pomády na vlasech, žádný bílý opar, jako to měl Velký Karel. Dole v Lucerně jsem si
připadal nepatřičně ohledně bílého roláku po matce a hnědých, zbrusu nových
manšestráků z Makyty nebo kterýho čerta. Kolem mne chodili kluci s dlouhými vlasy,
všichni měli odřené džíny, dlouhé svetry, saka a korálky, holky to samý.
V osm to začlo. Zaskočil mne hrozný rachot. Představoval jsem si to mnohem
tišší. Kytarista vypadal jak skřet, měl černé brýle a strašně se ksichtil. Zpěvák křičel a
vyl v písni Stepní vlk, až mráz běhal po zádech a s povděkem jsem kvitoval, že má
stejnou barvu kalhot jako já. Basák byl vizuelně nevýrazný, ale bubeník - to byla
bomba. Hrál sólo a vlasy se mu válely po zemi a hned zase lítaly jakoby kopírovaly
směr rukou za zběsilými brejky. Odcházel jsem polohluchý a neschopen téměř slova.
Doma jsem usínal s pohledem zaměřeným někam skrz ubohé modely aeroplánů, které
se krčily v panelové tmě a snad už tušily svou brzkou sirobu. Usínal jsem totiž
s jistotou, že musím být bubeníkem.
Kdysi, se Sahulou
Stát se bubeníkem vůbec nebylo jednoduché. Umět hrát je sice hezké, ale hlavní
starostí bubeníka jsou bicí. Jsou drahé a velké a hlučné. Mým prvním problémem
bylo, že ač po Vánocích a tedy obdarován „bábodědky“ neměl jsem víc než třista
-7-
korun. Chodit na brigádu se dalo podle mého jenom v létě a i tak to byl nesmírný
úpadek, zvláště když jsem razil zásadu buď chodit do školy anebo do práce.
Opustit školu bych se jednak neodvážil kvůli rodičům, a potom kvůli sobě,
protože při neustálé údržbě jevanského baráku jsem poznal, že práce je ta poslední
možnost seberealizace. Doma jsem byl ale za hodné dítě a tak jsem často chodil
nakupovat do obchodního domu Centrum, nebo jak se říkalo na „sporáku“ zvláštní
devastací jazyka „do centrumu“. (Nedávno jsem ale slyšel pracovnici firmy BMG, jak
ohlašuje reedici „albumu skupiny Garáž“, takže to není jev tak neobvyklý.)
Nakupoval jsem rád, protože se mi dařilo rafinovaně okrádat rodiče tu o bůra, tu o
deset korun. Nejradši jsem chodil pro kafe, když přišla nečekaná návštěva. Matka
v roztržitosti zapomněla chtít nazpátek a mnohdy mi uvízlo ve spárech až padesát
korun. Ale pořád to bylo strašně málo. Na jaře roku 1981 jsem měl všehovšudy asi
osmset korun.
Touha být bubeníkem mě neopouštěla, ale ani ve snu mě nenapadlo, že bych
mohl cvičit „nasucho“, třeba tlouct do židle nebo postele. Na to nebyl čas. Pro mě
bylo nejdůležitější, abych co největšímu okruhu známých oznámil svou proměnu
v bubeníka. Zkoušel jsem mít dlouhé vlasy, ale vždycky kousek nad krkem byla
hranice , kdy k nám matka povolala svou známou kadeřnici, která mi provedla
pokaždé strašlivý ostřih podle matčiných instrukcí, přičemž jsem v závěru pracovního
výkonu té ženy vypadal jako nepodarek Kubánce - všude stejně dlouhé,
kudrnatovlnité vlasy. To byla matčina představa slušnosti a gymnaziálnosti, se kterou
se otec ztotožňoval díky své lehké apatii vůči tak nízkým věcem. Co se „hadrů“ týče,
měl jsem oprané džíny, ale neděravé, tlustý černý svetr, který pletla babička a sako,
které jsem našel v jevanském šatníku a které tam zůstalo snad po dědovi anebo po
někom z boháčů jako babiččin deputátek za služby.
Zde je třeba vysvětlit, že tyto oděvy nepocházely z doby předmnichovské, kdy
žena z lidu byla nucena chodit sloužit k buržoustům, ale z práce staré ženy v letech
sedmdesátých. Jevany si dokázaly udržet přes četná vítězství „déček“ a jejich vůdců
určitý nimbus blahobytu a „hógo fógo“, jenž je halil za období první republiky. Ne
všichni boháči z dřívějších dob skončili se žlutou hvězdou v Birkenau anebo pod
hvězdou rudou v útrobách jáchymovských kopců. Mnozí přetrvali do dob rozvíjení „
socoše“ a přetavili své schopnosti v souladu s potřebami lidu. Někteří povstali až
v podmínkách barbarské ekonomiky po Velikém Úmoru a instinktivně se táhli do
Jevan. Z toho důvodu Jevany oplývali umělci a funkcionáři všeho druhu - Karel
Svoboda,Ladislav Štaidl,Karel Gott mit uns a koncem osmdesátých let se po Jevanech
šuškalo, že v obci má rozestavěno pět ministrů.
Řada jevanských boháčů potřebovala pomocníky ke spravování obrovských vil ,
utopených v lesích kolem rybníků. A na takovou šanci čekali jevanské babky, protože
kromě odměny v penězích i naturáliích byla taková služba pojítkem s řádem, jemuž
byly uvyklé. Konkrétně naše babička „šroubovala“ i s dědou dlouhá léta čtrnáct hodin
denně v restauraci „U Pešků“. Děda byl ve finále své kariéry snad dokonce vrchní
číšník a celá léta dřiny byla podřízena cíli koupit si penziôn v Karlových Varech.
Hádejte jak to dopadlo, když se kořala s fajfkou vrátil od pana prezidenta...Ale jestli
nevíte, děd o všechno přišel v rámci spravedlnosti lemplů a tupců a paradoxně se
odstěhoval do Jevan.
Takže babička celé dny klábosila se staršími boháči o zašlých časech, dostala
něco peněz a ještě přinesla nějaký ten obnošený svršek. A právě takové modely se mi
-8-
úplně skvěle hodily do image „somrák“. Pořídil jsem si korálky a na nohy čínské
tenisky.
A v té době přišla první šance, jak do světa díru. Spolužák z gymnázia, Jírovec se
mi jednoho rána pochlubil, že má bicí. Mě málem trefilo, protože jsem věděl, že
Jírovec chce být kytaristou. Připomínal jsem mu jeho rozhodnutí, ale marně, protože
bicí pořídil lacino na měsíční splátky od jakési hodkovičské skupiny a nechtěl se jich
vzdát. Když mi navíc řekl, že budou mít skupinu, kde bude Magor (Doležal,tehdy
teprve na průmyslovce) hrát na basu a Karásek na kytaru, bylo toho na mně příliš a
jízlivě jsem se zeptal, kdo bude zpívat. Jírovec nevěděl a tak jsem počkal asi dvě
hodiny a o hlavní přestávce jsem se jen tak mimochodem zmínil, že jsem léta zpíval
v Kúhnově dětském sboru, což byla sedmilež strašná. Nicméně Jírovec snad naletěl
na špek, protože mě pozval na odpolední zkoušku.
Přišel jsem do Hodkoviček a před Doležalovic vilou jsem našel sedět kluka, který
už v šestnácti vypadal jako velký myslitel a intelektuál. Měl kostěné brýle, kouřil
cigaretu a na rozdíl ode mne byl oblečen free, ale slušně. Byl to Tomáš Karásek,
kterému se později podařilo trochu své škrobenosti rozpustit v alkoholu a získal též
přezdívku Sup.
Pak přišel i Magor Doležal s Jírovcem a šli jsme do sklepa zkoušet. Karásek mi
zahrál, kde mám jako zpívat, já jsem kývl a čekal. Hoši začali prdlat něco strašného a
já se soustředil na začátek zpěvu. Když na mě Magor Doležal několikrát kývl, vytušil
jsem , že přišla má chvíle a spustil první slovo sloky, což bylo „kdybych“. Potíž byla
v tom, že jsem nevěděl, kdy mám zpívat slova další a tak jsem držel
„kdybýýýýýýýýýýýýých“ dokud Magor Doležal znovu nekývl a tak jsem zase držel
slovo „zpívat“ a celé to vypadalo asi takhle: „kdybýýýýýýýýýýýýých táák úúměl
zpiváááááááááááááát“, což se chlapcům nelíbilo a velkopansky mě nepřijali. Potupa
dlouho nepálila, protože Jírovec nezaplatil splátku za bicí a chlapci z Hodkoviček mu
je odvezli.
-9-
Kytarista Jírovec
V červnu jeli rodiče se sestrou do Bulharska, což pro mě jako pro „somráka“ bylo
naprosto nepřijatelné. Vymluvil jsem se na školu, odolal přemlouvání a zůstal sám na
čtrnáct dní ve spořilovském bytě. Jelikož jsem byl mlád, večírky jsem nepořádal a
holky mě taky nezajímaly, protože jsem věděl, že až budu mít bicí, nebudu je stačit
odhánět. (Že to potom bylo úplně jinak, nemusím snad zdůrazňovat.) Zkrátka období
samoty jsem vyplnil pilnou prací, směřující k pořízení bicích (otec říkal „bubny“ a já
mohl vyletět z kůže nad tak neuctivým označením).
Hned druhého dne po odjezdu rodičů jsem se vydal nočním sídlištěm na obhlídku,
co by se kde dalo čórnout. Chodil jsem dlouho, ale nenašel nic, na co bych si troufl
anebo co by stálo za to. Až teprve v našem baráku, když jsem zklamaně čekal na
výtah, napadlo mě zkontrolovat skrýše pod schody, že bych aspoň fakanům sebral
cigára. Skrýše jsem znal, protože sám jsem toto praktikoval skoro do patnácti let. A
jak tak sejdu pod schody, vidím, že tam stojí docela nová „eska skládačka“. V mžiku
jsem byl rozhodnut, vybral ještě navíc zbytek amerik zpoza teplovodní trubky a šel
rychle spát,protože ráno mě čekalo vstávání.
Krátce před šestou jsem vyšel ze dveří bytu k nepoznání přestrojen, aspoň jsem
doufal. Otcovy svršky, matčina čepice „debilka“ - jeden z četných doplňků akce
„mládí“ - a sluneční brýle s oranžovou tenkou obroučkou tak temné, že přes ně bylo
těžké rozeznávat tmavší předměty. Tuto nevýhodu jsem plně pocítil pod schody, kde
- 10 -
jsem se otřískal snad ze všech stran a navíc se mě zmocnila panika ze vzniklého
rámusu. Popadl jsem skládačku, vytlačil na chodník, naskočil a s koleny u země
uháněl k Modřanům, ke gymnáziu.
Samozřejmě, že u krčské nemocnice jsem už nemohl a tu jsem ocenil výhodu
skládačky - pootočením centrálního klíče v rámu jsem jí prostě složil a odvezl
dvěstěpětkou až ke škole. Tam jsem ji sestrojil do funkčního stavu a jelikož už se
blížila doba příchodu spolužáků do školy, exhiboval jsem na školním hřišti, přes které
vedla trasa všech dvěstěpětkařů. Po půlhodině jsem provnadil spolužáka Pigoše, který
odpoledne na kole odjel a já obdržel čtyřista korun. A to už jsem měl dohromady
skoro patnáctset!
Vyrazil jsem na Národní třídu, kde byl skvělý bazar, ale k mému zklamání
nejlevnější a to už hodně jetá souprava stála 2.500 Kčs. V zoufalství jsem odjel domů
vařit další dávku špaget. Poslouchal jsem Abraxas, jedl nedovařené špagety a bylo mi
smutno, dá se říct, že jsem propadl depresi. Ale jak už to tak bývá, zazvonil telefon a
hoch Štěpán z Jižního města volal, že prodává bubny asi za šest set. Nečekal jsem na
podrobnější informace a střelhbitě odjel s penězi na Jižák.
Bicí to byly strašné - jeden zlatistý buben na pohřby s igelitovými blanami, tři
virbly jako vtělení názvu Plechový bubínek, šlapka strašná a činel čínský prasklý. Bez
řečí jsem vyplatil šest stovek a se Štěpánovou pomocí odvezl bicí do spořilovského
bytu. A nastala práce nesmírná, protože jsem potřeboval vyrobit „řídítka“, což je
konstrukce sloužící k uchycení přechodů na velký buben. V praxi to znamenalo
provrtat bubny, sehnat a nařezat nějaký materiál na spojení, provrtat jej a celé to
zavětrovat.
S pomocí otcova východoněmeckého nářadí jsem krátce po deváté přinesl
z balkónu děsivě hnusnou soupravu pohřebního bubnu a dvou plecháčů. Virbl neměl
stojan a tak jsem si vypomohl stoličkou. Vyndal jsem paličky a zkoušel dělat
„přechody“. Moc mi to nešlo, ale dost mě to bavilo a tak jsem tloukl a tloukl, až mě
začaly bolet ruce. Podíval jsem se a viděl zarudlá místa,základy budoucích puchýřů a
posléze mozolů. V uších mi hučelo a šumělo a skrze tuto clonu jsem slyšel zoufalé
bzučení zvonku. Když jsem otevřel, za dveřmi stála nepříčetná sousedka a křičela, ať
okamžitě přestanu dělat ten randál, že jim to doma ruší obraz televize. Bystře jsem
protiargumentoval, že oni bydlí ve třetím patře a my v pátém a že to bude něčím
jiným. Nato dietlařka zavyla, že prostě jestli nepřestanu, zavolá policii. Jelikož bylo
půl jedenácté, řekl jsem tedy, že přestanu. Sotva za ní zapadly dveře, byl jsem
rozhodnut nadále jednat podle domovního řádu, kde se hovoří o nočním klidu mezi
dvaadvacátou a šestou hodinou. Mimo tento čas jsem hodlal pilně cvičit bez ohledu
na protesty.
Čas pobytu mých rodičů u moře se nachýlil a když jednoho pátečního odpoledne
přijeli na Spořilov černí jak Zulukafři a šťastní z odpočinku, čekala je série hrůz. Než
otec vynosil všechny kufry domů, kontaktovalo ho několik sousedů a pohrozili mu
občanským výborem. Shodli se, že bubny trpět v domě nebudou, že jsem drzý a vůbec
že se dějí divné věci. Jednomu z dětí v baráku se dokonce ztratilo celkem nové kolo a
oni tedy nechtějí tvrdit, že bych to snad já, to ne, vždyť jsem slušný ale...Matka
mezitím stála bicím tváří v tvář, neschopná ze sebe vypravit slovo, ale pak byla ráda,
že jsem naživu a v bytě nic nechybí. Ve snaze navodit atmosféru se optala, co
vysvědčení. Nemohla tušit, že se pustila na tenký led.
- 11 -
V pololetí prváku jsem měl čtyři trojky a čtyřku z geologie. To nebyl náročný
předmět, ale v pojetí nenávistné psychopatky se z něho stávalo peklo. Celé druhé
pololetí jsem se soustředil na to, abych se zlepšil na trojku. Bohužel, vysálo to tolik
mé energie, aspoň té části, jíž jsem byl ochoten věnovat škole, že z ostatních
předmětů jsem poklesl. Přesto jsem se utěšoval, že je lepší mít osm trojek a žádnou
čtyřku než trojek pár, ale se čtyřkou.
Třicátého června se ukázalo, že někdy bývají všechny varianty příliš optimistické.
Trojku mi dali skoro všichni učitelé ze svých předmětů, dohromady deset a
psychopatka vyladila celotřídní průměr z geologie na tři celé čtyři, což znamenalo
spoustu čtyřek a jedna z nich byla určena mě. Na vysvědčení zbývalo místo na
jedničku z dějepisu a dvojku z tělocviku.
Argument,že tři spolužáci propadli, matku neutěšil, ani zpráva, že jeden chlapec
z gymnázia Budějovická má sice vyznamenání, ale s největší pravděpodobností
leukémii. Na scéně se v tu chvíli objevil otec, projevil zdrcení nad mou tupostí a
nevděčností a na oplátku za vysvědčení, jež mu podstrčila matka, jí dopodrobna
informoval o všem, co řekli sousedi. Matka se excitovala do stadia hysterie a v afektu
opomenula mou pubertální nevyrovnanost a zcela ignorujíc základy psychologie mi
kopla do bicích a divě jimi cloumala. Ve snaze ji odstrčit jsem se k ní přiblížil, ona
odskočila a volala na otce: „Ten hajzl na mne vztáhl ruku!“ Na otce toho bylo moc
najednou a nevěděl honem, co má dělat. To matku rozlítilo a začala mu spílat, že je
měkký a vzpomínala s šílenou vášní v očích, co by udělal se svým synem náš známý
policista: „To je otec,panečku! Ten by Petra chytil a vomlátil mu hlavu vo stůl!“ To
už mi přišlo trochu líto a tak jsem zaplakal a utekl do svého pokoje. Aby scéna byla
jak vytržená z blbé inscenace, všemu přihlížela sestra pětiletá s mušličkou v dlani a
volala :“nebijte bratra!“
Během prázdnin se mi podařilo existenci bicích obhájit, což bylo vyváženo
neuvěřitelným pracovním nasazením na „galejích“. Byl jsem rodiči uznán za
dostatečně velikého a silného a tak zatímco dříve jsem musel „negřit“ jen dopoledne,
prázdniny osmdesát jedna přinesly změnu negření na neustálé. .Samozřejmě jsem se
směl jezdit vykoupat, ale rodiče v žádném případě nehodlali podporovat kriminalitu,
k níž jednoznačně vedlo množství volného času. Všichni moji kamarádi, co se směli
válet celé dny na stavidle, koupat se a laškovat s dívkami, byli v očích rodičů (mých)
latentní feťáci a vrazi.
Za deštivého počasí jsem preludoval, dá-li se tak mluvit v souvislosti s hrou na
bicí a občas přijel k nám do kůlny Petr Ackermann, který měl nového Korga a
kombíčko a pak jsme preludovali spolu. Nejradši profláklé kousky Abraxasu a
Pražského výběru, anebo jsme komponýrovali sami. Problém byl v tom, že Petr už
chodil rok na konzervatoř a já hrál na bicí pár týdnů, takže hrozně blbě. Z té
konfrontace ve mě zůstalo přesvědčení, že je potřeba cvičit a nejlépe chodit k někomu
se učit hrát.
Po prázdninách jsem tedy začal chodit k Ivo Kieslichovi do LŠU ve Školské ulici,
kde jsem vydržel až do devatenácti let a zároveň do druhého ročníku gymnázia. Už
jsem ale zdaleka nebyl pankáčem, leč Kocábem .Nosil jsem otcovo staré kvádro, lépe
řečeno jenom kalhoty a vestičku, k tomu bílou košili, jednu z mnohých po dědovi
číšníkovi, červenou kravatu a sluneční brýle snad po T.G.M. A dost intenzívně jsem
sháněl rumba koule.
- 12 -
V té době jsem se s Jírovcem nainfikoval do celoškolního výboru SSM. Nahlédli
jsme totiž lehce do hospodaření tohoto spolku a zjistili, že lze při dodržení určité
servility a míry tuposti vytáhnout poměrně veliké finanční částky. Konkrétně nám šlo
o to, abychom si mohli pod záminkou založení skupiny koupit aparáty. Až když jsme
si rozebrali funkce - já celoškolní ideolog a Jírovec sportovní referent - zjistili jsme
dotazem v Amfoře,kde tenkrát sídlil obvodní výbor SSM, že zájem je spíše o folkové
skupiny. Důvod byl nabíledni - folkařům stačí koupit kytary a neobtěžují požadavky
mikrofonů , zesilovačů a reproduktorů.
V zimě se obnovila činnost bezejmenného souboru u Doležalů ve sklepě s tou
změnou, že Jírovec hrál na kytaru, já na své bicí, Mag.Doležal na basu a Karásek na
„sólovku“. Snažili jsme se hrát jako Floydi, takže není divu, že jsme byli naplněni
depresí. Vůbec nám nešlo udržet rytmus (mě a Magorovi), Karásek s Jírovcem marně
naplňovali svou kompoziční představu snahou vejít se nějak společně do čtyř akordů,
které uměli. Ponurost a beznaděj prohlubovaly texty Mag.Doležala, který byl v té
době esencí hudebníků od Bítls a Boba Dylana. Chodil v kvádru s bílou košilí a snažil
se být ostříhán jako jeden z Bítlsů, bohužel nevím, který to byl.
Jednoho večera jsme byli pozváni Mag.Doležalem na jeho recitálek do
společenské místnosti průmyslovky v Panské, kam oba s Hadrem chodili. Na kytaru
doprovázel Mag.Doležala hoch Kučera, který byl též umělcem a vypadal jako jiný
Bítlsák než Magor. Dost jim to seklo a Mag.Doležal rozněžnil patnáct svých
spolužáků a kamarádů důmyslnými verši o panelácích a slunci ve vlasech.
A právě takové texty jsme zhudebňovali ve sklepě. Krom toho jsme pořádali
výpravy do Újezda nad lesy, kde hrál Pražský výběr. Mag.Doležal trochu změnil
image a stal se revolucionářem s rádiovkou na hlavě.
Zjara 1982 se matce podařil husarský kousek, když mi sehnala místo, kde jsem
mohl beztrestně trénovat hru na bicí. V ústavu Akademie věd, kde pracovala,
disponovali maringotkami, které byly dočasným domovem geofyziků v terénu, když
hledali zemětřesení. Jedna z nich nebyla vytížena a já jsem mohl v jejích prostorách
bušit do bubnů jak hluchý do vrat. Hojně jsem toho využíval, zvlášť když se opět
rozpadl soubor u Mag.Doležala. Ještě mám v živé paměti, jak jsem si stěhoval bicí
z Hodkoviček na Spořilov autobusy, zmítán jarní horečkou třicetdevět. Ani jedna
z babiček mi nepomohla, navíc jsem jim přišel vhod do rány, když jsem si posadil
velký buben na pohřby vedle sebe na sedadlo. Dozvěděl jsem se, že jsem hajzl
nevychovaná a že to za jejich mladých let nebylo. Jestli myslely ten buben, tak lhaly,
protože vypadaly tak staře, že ho pamatovat mohly.
- 13 -
Starý, dobrý Bráník
Škola mi v tom roce připadala obzvlášť nepřijatelná, a to především z důvodu
obsahu učiva. Získal jsem dojem, že gymnázium je nalongovaná devátá třída, kterou
jsme my, co šli na školu z osmičky, nezažili. Jako kdyby se osnovy širokým
obloukem točily kolem středobodu vědění, který si už nikdo nepamatoval. Dá se říci,
že při životě mě držely pražské kluby, kde zrovna v té době hrálo spousta výborných
kapel. Bylo to období Jasné Páky, Pražského výběru, Abraxasu a hlavně Letadla.
Těsně před prázdninami 1982 jsem se vydal na společný koncert Jany
Kratochvílové a Letadla do Futura na Smíchov. Lístek jsem sice měl, ale kvůli větší
možnosti pohybu, přestrojil jsem se za fotografa. Otec, který trávil víkend s celou
rodinou v Jevanech , neměl ani tušení, že jeho super foťák Asahi-Pentax je vyrván
z bezpečného lůna horních polic tzv.“sekretáře“ (hnusná polyfunkční almara zřejmě
z úsvitu debilních šedesátých roků) a nezodpovědným nezletilcem vržen mezi sběř
alkoholiků a feťáků (v roce 1982 to už byli všichni moji známí s výjimkou několika
spolužáků).
Onen Asahi Pentax sám o sobě byl zcela absurdní investicí. Jednalo se o velmi
kvalitní fotoaparát, snad dokonce učený k profesionálním rukám. Znamenalo to, že
jeho obsluha byla klasická a tedy složitá. Nejprve bylo nutno nastavit vzdálenost, což
bylo avizováno sosením dříve rozoseného obrazu. Potom následovala clona podle
ručičky v rohu aparátu, která kmitala mezi plus a minus. Při práci s bleskem se clona
nastavovala podle vzdálenosti a citlivosti filmu a jelikož to bylo trochu moc závislých
veličin, byl blesk opatřen malou, ale velmi hustou tabulkou vyvedenou v několika
- 14 -
barvách, která měla být pomůckou. Oba rodiče, léta zvyklí na aparát Ljubiťel, kde se
nastavovala clona v rozmezí mráček – polomráček - sluníčko a metry 0,6-1-3-5nekonečno byli zaskočeni, když otec po příjezdu z Kanady vybalil nestvůrně složitého
Pentaxe. Matka dle svých obyčejů otci vynadala (poté, co zjistila, že se s foťákem
nikdy nenaučí pracovat) a řekla, že ona bude radši fotit dál Ljubiťelem a otec že se
klidně může se svým Pentaxem nechat vyfotit. Pak řekla, že Olina (jedna z modelově
šťastnějších přítelkyň, kterým muži sloužili a děti nosily samé jedničky a diplomy)
má, panečku, život, protože jí Pepa přivezl maličký, jednoduchý foťáček a mnohem
levnější. Otec zaváhal s foťákem v ruce a já ho podezíral, že zvažuje možnosti - hodit
Pentax jenom na zem anebo po matce - nevděčnici. Velmi mě zklamal, protože jej
prostě uklidil do „sekretáře“. Foťák byl vyjímán na Vánoce, sestřina jubilea (mě už
nefotili) a obsluhován mnou, za což mi byli všichni vděčni. Jediná otcova kolekce,
která měla zachytit sestřiny narozeniny se změnila v kontakty z filmů Alfreda
Hitchcoka - na fotografiích se objevovali buď bezhlavci anebo ohnivé zrůdy
s jadernou hlavicí na krku, když fotil s bleskem proti sklu. Sám dort byl vyfocen po
zhasnutí svíček v divokém úhlu náletu pilota Bigglese a sestra vyšla jako černé,
podvyživené dítě z Mogadiša.
Takže foťák ležel ladem a já se rozhodl spojit příjemné s užitečným - dostat se do
zákulisí koncertu a ještě mít fotky.
Jestli si pamatujete Futurum pak víte, že tam byly řady kinosedadel a tudíž divoká
atmosféra byla předem vyloučena. Jelikož jsem stydlivý, nechtěl jsem být okukován
posluchači a tak jsem fotil z jedenácté řady vpravo ze svého sedadla. Později se
ukázalo, že jsem měl zřejmě zveličené představy o magickém foťáku - na obrázcích
byl vidět houfec lidí s něčím v rukách a připomínalo to fotografie z rudého práva,
doprovázející reportáže mladých štětek z řad Husákjugend, které se zúčastnili
festivalu mládeže v Havaně.
Před pauzou jsem se osmělil, vešel do zákulisí a podařilo se mi nalézt netradiční
fotoreportérský úhel, který by mi záviděl i Franta Ortmann. Vysoukal jsem se na
jakési zbytky kulis pro loutkoherce, takže jsem se ocitl objektivem přímo nad pódiem.
Udělal jsem několik fotek a byla pauza. Bubeník Letadla Jiří Šimeček, který si mě
všiml, jak visím přímo nad ním a vzhledem k disproporcím našich postav se zpočátku
netvářil příliš nadšeně, mě požádal o nějaké fotky a tak jsme se dali do řeči. Vyjevil
jsem mu, že sháním nějakou kapelu, protože už mě nebaví hrát pořád sám. Jiří věděl
zrovna o partě, která sháněla bubeníka a jelikož někteří z těchto lidí byli i na koncertě,
zavedl mě za nimi. Dohodli jsme se, že hned druhý den mají zkoušku na Zbraslavi a
že mám přijet. Jmenovali se Kuželky a byli tak či onak spjati s Letadlem.
Repertoár souboru tvořily převážně písně britské kapely Wire, které se pilovaly
mnohdy od desíti ráno do sedmi večer. To je zkouška nyní nepředstavitelná, aspoň
pro mě. Nahrál jsem si tenkrát spoustu muziky, o níž jsem do té doby neměl tušení.
Byl to především punk, ale mnohdy tak podivný - v dobrém slova smyslu - že se jistě
vymykal stylovým mantinelům.
Jako šestnáctiletého mě velmi ovlivnily životní názory a styl Kuželek, které byly
čtyřiadvacetileté, končící vysoké školy. S nimi jsem poznal, jak se pije pivo líným,
tlachacím způsobem, bez neustálého strachu, že pinglovi rupne v kouli a další pivo
nepřinese několik let, minimálně než nám bude osmnáct. Taky mi trochu zamíchali
v hlavě , co se týče mých představ o lásce. Bylo šokující, jak smýšleli „o vztazích
mezi chlapci a dívkami“, abych použil mnohem pozdějšího obratu v krýsl-článku.
- 15 -
Když se ohlédnu zpátky, musím přiznat, že mě chlapci o nic neochudili a díky jejich
přičinění jsem prozřel teoreticky a nikoliv jako řada romantiků žiletkou a zemním
plynem.
Bohužel, přišel čas odvodů a kapela se rozpadla. Já se opět uchýlil do maringotky
a pilně cvičil etudy na malý buben. Bylo září, já už byl modelově rocker – punk kuželka, což znamenalo, že jsem byl v otcově staré motorkové koženici, na níž jsem
měl divoké placky a decentní řetěz. V těch letech jsem se spokojil s džínama a
nějakým indiferentním bavlněným tričkem. Stále jsem byl celoškolní ideolog a jako
takový jsem vyjel spolu s Jírovcem na třídenní školení na Slapy. Měli jsme představu
o tom, jak budem šokovat všechny zbývající svazáčky, kteří jistě nebudou ani tušit
nic o našich temných zájmech o punk.
Rozhodili nás už v autobuse, kde se sešly podivné zjevy, poměrně časté v letech
konspirace, typově sportovec-kořala. Vyňali podpůrné lahváče, které jakoby tajili
před vedoucím školitelem a za doprovodu kytary spustili do skoku „z
róózmláácéénýýho kóósteláá“, což bylo předznamenáním repertoáru převážně
složeného z písní Kryla, Hutky a Kubišové. Zřejmě místo šoupání zabavených kazet
do stoupy si pracovníci nedostatkový artikl namnožili a jeho pomocí se rehabilitovali
před nesvazáky, kteří jinak na jejich komunističtění koukali skrz prsty. Ale v moment
obdržení Kryla přehodnotili svůj vztah a začali na svazáka pohlížet téměř jako na
mučedníka, který hraje na obě strany, aby národu pomohl - když to nejde jinak, tak
přímo od NICH.
Večer společenský probíhal v duchu her, nad nimiž jsme s Jírovcem ohrnovali
nos a dělali, jako že nic, až jsme objevili v principu jedné soutěže pornografický
podtón. Po několika dalších půlhodinách nahoty a skryté chlípnosti nás rozpustili do
chatek. Myslím, že zkušení svazáci nepromarnili svou šanci, ale my byli holt mladí - a
tak jsme seděli na zápraží chatky se svazačkami z gymplu Ohradní, půjčovali jim své
punk - modely na zahřátí a pod záminkou zimy je velmi lehce osahávali a objímali,
spíš pro pocit triumfu nad kolegou, který ten onen hmat ještě nezvládl. Spát jsme šli
nad ránem, každý do své chatky sám a sám, jen jsme využili loučení k prvnímu
„francouzáku“, jakési bráně do pekel.
Druhý den byl velice náročný, protože Jírovec se dozvěděl, že jeho dívka musí
v podvečer odjet do Prahy a jelikož nebyl žádný tupec, došlo mu, že vybíral, až
přebral. Zaměřil se na dívku, ve kterou jsem vkládal naděje já a neomaleně mi jí začal
přebírat. Bylo nutno kontrolovat zasedací pořádek u snídaně, nechat se honit kolem
ping pongu, vyhrát několikrát páku, být špatný ve volejbalu a vtipnější než Horníček.
Večer jsme se odebrali do hospody a Jírovec konečně vzdal marný boj, když
viděl, že mám víc peněz a tudíž se mnou nemůže soupeřit ve zvaní na rum. Byl jsem
štěstím bez sebe, ale ukázalo se, že právě princip mé výhry se mi vymstí.
Po šestém panáku dívka ztuhla, obrátila oči v sloup a pomalu se skácela i se židlí
naznak - scénka Infarkt kulaka z filmů o kolektivizaci vesnice. Vzhledem k tomu, že
bylo asi půl deváté letního času, výčepní se vyděsila a vykázala nás z provozovny.
Chopil jsem se svého údělu a statečně, obluzen vlastní dobrotou odnášel dívku
středem. Když jsme procházeli kolem záchodků, podlomily se nohy i mě a oba jsem
nás mrštil proti dveřím od dam. Celý hostinec propukl ve smích a ten trval, dokud se
nám nepodařilo se po několika minutách vztyčit a odploužit do vlahého rekreačního
podvečera.
- 16 -
Jak se zpívá v písni o Hardym „ve tmě si ale spletl vlak“, tak já si popletl cestu a
klesl jsem vyčerpáním i s dámou svého srdce „ k žlutejm diviznám“ na smetiště za
hospodou, z níž jsem byl hodinu předtím vyhnán. Tak jsem sbíral síly v kopřivišti,
osvícen bledou září holé žárovky nad zadním vchodem do putyky a opile rozněžněn
osahával dívku. Hladil jsem jí čelo, dodav si odvahy i ušní lalůček a ona se probrala.
Naše rty splynuly ve vášnivém polibku, prosyceném esencí rumů, piv a svazácké
večeře. Polibek to byl nesmírně dlouhý, neboť v naší nešikovnosti jsme si nebyli
schopni ani navzájem, ani každý sám rozepnout vypasované džíny, konkrétně ty
prokleté kovové knoflíky. Když už se zdálo být vše na dobré cestě a patroni paniců
házeli ručník do ringu, v dívce zvítězil démon alkohol a z polibku se stal gejzír a z mé
punkové bundice páchnoucí lajntuch. Dívka zamumlala „promiň“, já s křečovitou
galantností „nevadí“, ale atmosféra sexu a lásky byla nenávratně pryč. Postupně - i
trochu potupně-jsme se posbírali a odtáhli hledat chatičky. Cestou jsem propadl
stihomamu a kdykoliv jsem zahlédl světla auta, vtáhl jsem dívku do křoví v domnění,
že se jedná o policii. Chvílemi jsem spatřil světla na poslední chvíli a pak jsem do
chroští skákal šipku a dívku přitom nemilosrdně svíral za ruku.
K chatičkám jsme dorazili hodně po půlnoci, všichni už byli doma a my vypadali
jak muchachos z knih Bruno Travena. Lehli jsme si oba na mou palandu a spali až do
rána. Ráno jsme se mazlili, ale spíš z pocitu sounáležitosti večerním dobrodružstvím,
než se sexuálním podtextem. Jírovec zřejmě vytušil, kolik uhodilo minulé noci a tak
chodil po chatičce, dával najevo svou svěžest a naznačoval myriády jemu padlých
dívek.
Tento první milostný zážitek byl svou atmosférou symbolickým předznamenáním
mých dalších sexuálních dobrodružství. Měl jsem prostě v erbu alkohol.
Rockfest 88
- 17 -
V dětské naivitě jsem přikládal svému dobrodružství na svazovém školení
nemístnou váhu. Pochopitelně jsem se hned v pondělí ve škole pochlubil všem
známým, co že se mi přihodilo, přičemž jsem taktně zamlčel celkový průběh akce. Jen
v náznacích jsem se točil kolem hlavního a chlípně se tvářil. Několik týdnů jsem
intenzívně prožíval svou lásku. Jednou jsem se dívce odvážil zatelefonovat, z budky,
aby matka nešmírovala a nečinila žertovné poznámky. Ačkoliv jsem už znal dívčino
číslo zpaměti, okamžitě jsem se jí omlouval, že dlouho nevolám proto, že jsem
nemohl najít její telefon. Nenuceně jsem jí pozval na koncert Garáže na Chmelnici,
kam jsem měl lístky koupené už několik dní. Když se byla uvolila jít se mnou,
vyjádřil jsem naději, že snad budou mít ještě lístky a že tam zítra zajedu podívat.
Toto chování mi vydrželo bohužel dost dlouho a způsobil jsem si tak řadu
nepříjemností. Chtěl jsem být prostě nad věcí, jako že nic, že mě se to netýká. Když
jsem se později autoanalyzoval, dospěl jsem k závěru, že v důsledku své lenosti a
nesmělosti jsem inklinoval k možnosti být sbalen, kterážto byla vpodstatě vyloučena
mou vizáží odulého pážete. Již jsem se zmiňoval o obludné frizúře, jíž mi dopřávala
má matka - princip spočíval v tom, že vlasy byly všude stejně dlouhé (tedy spíš
anikrátkéanidlouhé). Při odchodu do školy mě vždy „přičísla“ rychlými pohyby obou
rukou všude po mě hlavě a tím dostala bakule super tvar „slušnosti“. Co se týče
odulosti, v šestnácti letech jsem vážil sice mnohem méně než teď, ale také jsem měřil
jen asi stoosmdesát centimetrů. To bylo umocněno mou žensko - chlapeckou
postavou, v níž dominovala prdel valacha a ramínka septimánky. To vše v oděvech
z Jitexu a Makyty způsobovalo, že jsem mohl sázet v obluzování dívek pouze na
výřečnost a inteligenci, případně volí dobrotu. Což jsem odmítal. Takže výsledek byl
předem zaručen a já onu dívku ze školení SSM dodnes obdivuji, že vydržela
s takovým trotlem několik večerů pohromadě. Ale nepředbíhejme.
Koncert Garáže byl skvělý, ale já ho moc neprožíval, protože mne trápily úvahy
nad tím, jestli se chovám jako správný „chodič“. Jelikož jsem neměl žádné
zkušenosti, nevěděl jsem, kdy mám dívku obejmout kolem ramen, zda jí koupit pivo,
kolikrát nabídku opakovat, kdy a zda ji vzít na klín a ták. Okukoval jsem ostatní
návštěvníky Chmelnice, jak to dělají oni se svými dívkami. Některé manýry mi však
připadly příliš odvážné a dbav počestnosti své dívky, toužil jsem, aby podobný obraz
zkaženosti nespatřila. Největším traumatem pro mě byla cesta z Chmelnice na
tramvajovou zastávku, což je asi třista metrů. Zvolil jsem úchop kolem pasu, hodně
frekventovaný onoho večera . Dodnes nevím, je-li to trik španělské inkvizice či zda
jsem něco zkazil svou neohrabaností, ale když jsme stanuli na stanici tramvaje, měl
jsem pocit ochrnutí v levém rameni a v oblasti bederní páteře. Vedlejší podružností
byla překrvená a brnící pravá ruka. Samozřejmě jsem předstíral ,jako že to byla
paráda a dívka také nedala najevo fyzické vyčerpání, jehož musila být obětí. Od té
doby jsem podobnou pitomost nikdy neudělal a doufám, že dosmrti neudělám.
Po příjemné chvíli s cigaretou, vyplněné mým vytahováním se stran bubenictví a
známostí v hudebních kruzích přijela tramvaj, druhý stupeň tortury. Nasadil jsem
další z odšmírovaných znaků intimní blízkosti- „sedni si mi na klín“. Z Chmelnice na
Mírák jela šestnáctka asi dvacet pět minut a dívka, ač útlá, se značně pronesla i na mé
olbřmí prdeli. Opět jsem držek jazyk za zuby a prodlužoval tu chvíli, o níž jsem byl
přesvědčen, že je zvláštním požitkem chodičství. Neuvědomil jsem si nikdy (do té
doby), že pravý smysl této atrakce spočívá v šokování známých, kteří nastoupí a vidí
tě s h o l k o u n a k l í n ě! Pochopitelně to řeknou dál a časem jsi bezpečně zařazen
do kategorie „chodič“. Já to štěstí neměl, nikoho jsme nepotkali - později, když jsem
- 18 -
nad tím uvažoval, nabyl jsem přesvědčení, že někteří obzvlášť zvrhlí chodiči tráví své
volné chvíle projížděním frekventovaných tras pražské dopravy, zaklíněni v sousoší
„mladí lidé a láska“ a loví známé. Večer na sídlišti se potkají se přáteleným párem
chodičů a vyprávějí si, kolik jich dostali onoho odpoledne.
Na Míráku jsem dívku pozval na pivo do ÚKDŽ. Sám bych byl už raději doma,
ale nějak jsem měl za to , že se to sluší. V nádražní ratejně věrné poslání majitelů
celého zařízení jsme strašně dlouho čekali na pivo za trapného mlčení. Svou zásobu
asi dvou bonmotů jsem vyčerpal a tak jsem bavil částečně přehrávanou nasraností na
personál. Ke stolu si přisedli notně opilí mladíci se slečnou protřelého charakteru. Byl
jsem z nich nervózní, ale po čase mne jeden z nich zatáhl do debaty o hudbě a ukázal
mi jakési elpíčko, myslím pomp – rocku Saga. Přednesl jsem fundovanou přednášku a
když jsem koutkem oka sledoval, co na to dívka, viděl jsem , že nic, protože se líbala
s mladíkem číslo dvě. Ale dělala to tak decentně, že to nezavdávalo příčinu
k uraženému odchodu, spíš to vypadalo jako polibek seznamovací. Analyzoval jsem
to asi příliš dlouho, protože i „můj“ mladík se pustil do hovoru s dívkou, jež se mnou
trávila večer a mně nezbylo, než zkusit nějakou obranu. Zvolil jsem rafinovanou a
podotkl, že je pozdě. Dívka to kupodivu akceptovala a odebrala se se mnou na
autobus, přičemž neopomenula oba chlípné hochy olíbat, snad na rozloučenou.
V autobuse už jsme seděli vedle sebe, poučeni zážitkem z tramvaje číslo šestnáct.
Před domem dívky jsem znejistěl, protože jsem si nebyl jist, co dál. Co jí říct? Kdy
příště? Líbat,nelíbat? Vyřešil jsem to tak, že jsem blábolil páté přes deváté, věci
nevkusně hloupé tak dlouho, dokud dívka neřekla, že už opravdu musí. Tedy jsem se
osmělil a přistoupiv k ní, počali jsme se líbat. Samozřejmě, že divoce, to znamená
jazyky do hlavy. Ani jeden jsme nevěděli (já alespoň rozhodně), kdy přestat, tak jsem
po pár minutách upustil krabičku zápalek, rodinné balení, jíž jsem celý večer držel
v ruce, protože se nevešla do punko-otcovské bundy. Po tomto signálu jsme se odtrhli
a s ujištěním brzkých telefonátů rozešli do domovů.
Celý vztah s dívkou skončil, když jsem jí pozval na prohlídku mé maringotky
s bicími. Naplánoval jsem to na neděli večer, protože v tu dobu nesetrvávali u svých
meteoritických úlomků ani nejzarytější kariéristi v oblasti vědy. Vrátný seděl v přední
části pozemku a tak jsem dívku zavedl k plotu na opačné straně a poté, co jsem sám
prošel vrátnicí, následoval dobrodružný průnik cizího elementu do ostrahou
zajištěného objektu. Pod rouškou tmy jsem propašoval dívku do křaku, lemujícího
plot pozemku. Rychlými přískoky, přerušovanými ostražitým větřením a
nasloucháním jsme se dostali do maringotky. Sama skutečnost, že dva mladí lidé jsou
spolu v odlehlém místě, kam se nesmí, byla jistě vzrušující. Maringotka byla
vybavena nábytkem pro obětavé vědce, takže jsem dívku usadil na široké kanape,
které přímo svádělo k chlípnostem. Jenže mládí je nevyzpytatelně stupidní. Z rozpaků
jsem navrhl dívce, že jí zahraju, co umím na bicí. Mezitím, co jsem řezal do bubnů,
přemítal jsem, jak mám pokračovat ve svém chování. Na nic pořádného jsem nepřišel
a tak jsem radši hrál. Hodinu a čtvrt improvizací vystřídaly Tuzarovy etudy pro malý
buben, což je strašně nudné poťukávání virblu. Po dvou hodinách milostné schůzky
byla dívka promrzlá na kost - byl listopad - a já zpocený jak myš. Mezitím, co jsem
opojeně pokuřoval startku, spokojen sám se sebou, dívka mne poprosila, zda bychom
už nemohli jít. Podivil jsem se, ale ve své zamilovanosti souhlasil. Byl jsem si jist, že
více štěstí by zřejmě neunesla a proto se chce rychle vrátit mezi šedivé, obyčejné lidi,
kteří v ní nevzbuzují pocit vlastní nedokonalosti. Takový jsem byl dobrák tolerantní i
ve své skvělosti!
- 19 -
Na stanici metra primátora Vacka jsme se rozloučili a mám takový pocit, že už
tenkrát byla dívka rozhodnuta již nikdy se mnou nikam nejít a najít si raději nějakého
obyčejného hocha , který sice neumí na bicí, ale je normální.
Já zase pochopil o něco později, že je mi souzeno být sám ve své velikosti a
hledat si partnerku rovnocenně výjimečnou, která bude se mnou jedno tělo - jedna
duše. Prozatím jsem byl rozhodnut přehlížet ty normální holky a všechno jen
zpovzdálí pozorovat. Nikdo si nedovede představit, co mi dalo za práci udržovat
neustále image lehce znuděného světáka.
Zima 1982 - to byly hlavně plesy, na které jsme chodili s Jírovcem nikoliv za
tancem, ale za alkoholem (oba) a za děvčaty (Jírovec). Mnohdy s námi vyrazili i
chlapci z Hodkoviček, konkrétně MagDoležal a Hadr a to pak bylo velmi nebezpečné.
Poznali jsme první okna, první cesty „tisíc mil“ v nočních tramvajích Stírka-BráníkStírka...atd. a Jírovec zřejmě první lásky ve smyslu fyzickém, tedy v průchodech a
chodbách domů, v nichž o pár metrů výše starostliví rodiče čekali příchod své dcerky,
svého motýlka nevinného, na něhož čeká tisíce nástrah a pokušení, jímž není schopen
čelit, neboť je ještě tak dětský. Zatím motýlek nevinný velice zručně předváděl
výřečnému Jírovcovi, jak to vlastně chodí mezi chlapci a dívkami a smysl chvatů
z brožury „Co Mellan s Šípovou netušili“.
Bylo to období hezké, leč neplodné (ve smyslu přeneseném, hudebním - jak to
bylo s Jírovcem, ví jen on sám) a tak jsme zjara počali vymýšlet, co se sebou
uděláme. Náhoda tomu chtěla, že jsem se dal do řeči s prvákem Honzou Srncem,
který uměl hrát na klávesy a chtěl dělat skupinu. Dokonce měl zkušebnu u nich ve
vile, což nebylo zanedbatelné. Přizvali jsme Jírovce, že bude kytaristou a začali
zkoušet. Problém byl v tom, že Jírovec moc neuměl a Srnec neměl klávesy. Sice je
měl slíbené v dohlednu, ale zatím hrál na basu a společně jsme vymýšleli, kde sehnat
kytaristu. Čert tomu chtěl, že jsme podali inzerát a jednoho odpoledne vešel do sklepa
rezavohnědě obarvený chlap s kytarou a huba se mu nezastavila. Poctil nás historkou,
jak přišel k těm vlasům , když byl odhalen na učňáku jakýchsi děvčat, s nimiž obcoval
a jeho popis byl dán vrátným. Ve své ďábelskosti zašel k holiči, nechal si ostříhat
několikaleté světlé vlasy, koupil černé brýle a takto zmaskován mohl nerušeně
docházet za svým koníčkem. Pak zahrál zběsile se zkříženýma nohama a jazykem u
ucha a představil se rychle: „Já sem Franta Sahula“.
Tímto momentem byl odstartován řetězec událostí, jež se valily jako lavina
z Nízkých Tater a nepřetržitě navazovaly asi dva roky. První z větších Sahulových
akcí byl výlet do Prčic v rámci známého pochodu, jenž měl neuvěřitelnou podporu
tehdejšího režimu, dodnes nevím proč. Vybavili jsme se jaksepatří, protože Sahula
chtěl navázat na tradici armády generála Šišky, která operovala v období jeho hraní
s P.F.Boxem. Byla to armáda, jejíž hlavní zbraní bylo dělo, vyrobené z lešenářské
trubky z důvodu mobilnosti přivařené na podvozek z kočárku. Dělo Sahulovi zůstalo i
po rozpadu skupiny a on sám byl generálem Ferencem Šiškou, což zdůrazňoval na
manévrech starou hasičskou uniformou, kostěnými brýlemi a osobní zbraní
flusbrokem. Já jsem byl jmenován zdravotníkem z kategorie Mengele, opatřen
otcovým vědeckým pláštěm. Vystoupili jsme v jakémsi Týnci, což byla etapa asi
padesát kilometrů (nebo dvacet pět?). V krámu jsme se vybavili střelivem do děla, což
byl cukr a travex a přikoupili jsme si podpůrnou plechovku vojenského leštidla na
obuv. Nevěděl jsem nač, ale Sahula jako generál pravil, že věc s takovým názvem se
bude určitě hodit.
- 20 -
Tak jsme tedy vyrazili a naší armádní dvojici doplňoval hoch Srnec se svou
dívkou a jejím bývalým chlapcem. Měli neujasněné vztahy a tak se věnovali onomu
odpornému kohoutění, které je součástí mnoha podivných vztahů. Cesta ubíhala
nevzrušivě, snad s výjimkou setkání se zaparkovanou vojenskou tatrou v polích, na
jejíž korbě se opalovali vojáci. Snad tam byla v rámci pomoci armády obyvatelstvu,
aby sbírala padlé, snad tam zbloudila. Sahula pojal výtečný nápad. Naládovali jsme
v tichosti dělo, namířili na korbu, ucpali drnem a vypálili. Po strašné ráně se začali
z korby sypat vojáci, uhýbajíc napalmovým částečkám smíšeným s hlínou a Sahula si
stoupl vedle mne, nasadili jsme pozor a vzkřikli „armáda generála Ference šišky na
manévrech zdraví čéeselá!“. Než se vojáci vzpamatovali, zmizeli jsme v lesíku za
hrčivých zvuků děla - kočárku a bojové písně „máme doma medvěda, zbarvenej je do
šeda, pije rum, pije rum, pije rum, chlastá mcarára“.
Dorazili jsme k první civilizaci, městečku Neveklov a pod záminkou oběda vlezli
do hospody. Snědli jsme guláš a propuklo mocné lití piv, podporované přízní místních
občanů, kteří měli radost z naší excentričnosti v záplavě tepláků a batohů. Po vypití
asi deseti desítek jsme se vyvalili na zelenou plochu náměstí, kde vyhrával tlampač to
nejpokleslejší z popmusic osmdesátých let. Erotik Kludský křičel, že má príma
rodiče, Džanda hledal osmý den, slunce svítilo, pivo teklo proudem a Sahulu taková
pohoda přivedla k ďábelskému činu. Pozoroval Srnce, miliskujícího se na trávníku
s dívkou, nabil dělo - pro zpestření použil jako ucpávky dávku vojenského leštidla na
obuv - a nečekaně vypálil. Srnec se vymrštila a utíkal jako o život, dívka pootevřela
ústa, protože děj byl na její chápání příliš překotný a já se Sahulou jsme poskakovali
jako Horáček s Pažoutem a lili do sebe benešovskou desítku.
Celé náměstí bylo poseto hrudkami černého šmíru, což byl materiál, jímž si
vojáci čistí boty. Evokovalo to v nás výraz černoch v trávě, který náleží nějakému
alkoholickému mixu, jehož základem je peppermintový likér zelená. Srnec se vrátil a
vyčetl nám, že jsme hovada, protože má spálenou kůži na zádech, bundu, co mu
přivezl táta z Anglie a hlavně kytara Schneider že má strupaté ozvučné dřevo
následkem fyzikální reakce chladnutí napalmových částeček na nitrolaku. Slíbili jsme
mu odškodné a pokračovali v pití. Já se vydal na procházku a objevil jsem mladé
kluky, tak deset dvanáct let, kteří se mě ptali, jak je to s tím dělem, jak funguje a tak.
Zavedl jsem je k Sahulovi a ten je v návalu šlechetnosti obdaroval celým svým
arzenálem a přidal podrobný návod na výrobu výbušniny z cukru a travexu.
Po všech armádně alkoholických výkonech jme byli tak unaveni, že jsme pochod
vzdali a odjeli potupně vlakem do Prahy. Večer pokračoval na Bráníku v hospodě,
kterou jsme do té doby neznali. Byla strašná a skvělá. Zakouřeno bylo k nedýchání,
řev, dědci hráli karty, mladší gotes a k jídlu měli tlačenkový salát, což je esence
úžasných chutí z hranic lidského spektra. Pivo za korunu sedmdesát bylo bránické a
výčepní se jmenoval Radan. Snad zbývá dodat název hospody, klenotu mezi
podobnými -„Na staré kovárně“.
- 21 -
Ráno po večírku s bombardónem
Konec třeťáku probíhal, aspoň co se týkalo školy, poměrně klidně. Předměty
nadále přešlapovaly ve své nenáročnosti, zřejmě s ohledem na průměrnou demenci
dospívajících studentů, kteří museli především chodit na diskotéky, tréninky
kolektivních sportů a do parku s protějšky většinou opačného pohlaví. Rýsovalo se
vysvědčení, které zosobňovalo moje představy ideálu - průměr dvě.
Spálená tlumivka zkoušela jako o život především Sahulovy písně a to již za
asistence Srncova elektropiána. Jírovec docela hrál na basu, já už jsem měl pocit, že
zahraju na bicí všechno a tak jsme brzy měli pohromadě celkem asi deset až dvanáct
písní. Nebylo je zatím kde předvést, a tak chodili k Srncům do sklepa naši kamarádi
v menších skupinkách a my jim dělali improvizované koncerty. Když o tom
přemýšlím z pohledu dneška, dospívám k teorii, že takové koncerty byly jediným
motorem zkoušení a jedinou příležitostí, jak získat ostruhy živého hraní se souborem.
Zkoušky byly i pětkrát do týdne a trvalý mnohdy čtyři až pět hodin. Po zkoušce se
chodilo na pivo, většinou bez Srnce, který byl ve svých patnácti letech očarován
existencí primárních pohlavních znaků a trávil svůj volný čas hučením do některé ze
svých diskotékových idiotek. Měl zvláštní talent vybrat okamžitě to nejhorší, v čemž
mu bohužel, zdatně sekundoval Jírovec. Ten ale chodil s náma na pivo a alespoň se
snažil zkombinovat oba své koníčky, takže lovil v hospodách, na plesech a řídkých
bigbítech, co tenkrát po Praze byly. Často jsme chodili pít do Bráníka, kde kromě
Kovárny existovala ještě „Zdráhalka“ a „Vrtule“ a „Jezerka“. Občas jsme jezdili i do
Podolské, kde byla zahrada a kam chodili podolští pankáči, kteří oproti nám byli
zahaleni nimbem útisku punkového hnutí. Mám pocit, že na jejich „statečnost“ letěly
hlavně holky, když tam tak seděli chlapci v kožených bundách a smutně srkali své
druhé pivo a posté vyprávěli historku o lidské zášti a podlosti. To bylo tak:
Počátkem osmdesátých let měl český punker obrovské problémy s ošacením
(pominu-li represe unifikované veřejnosti) . Punkerský módní styl preferovaný
Bravem byl nedostižný jako skafandr Neila Armstronga – černýkožený „křivák“ ,
tygří kalhotym, vysoké kožené boty a hlavně myriáda stříbrných doplňků a barvy na
vlasy, to byly zkrátka věci v Československu nesehnatelné. Pár šťastlivců mělo
několik pankáčských pyramid a placek z Maďarska, ale gró tvořily šatníky rodičů a
speciální, ryze české modely. To byl absurdně uzavřený cyklus, kdy se punk po své
- 22 -
komercionalizaci na Západě zjevil v českých zemích se zpožděním ve své ryzí,
„smetištní“podobě, takový, jaký prapůvodně byl. Černé křiváky nahradily
motocyklové bundy z hnědé kůže - paradoxně užívané též motohlídkami SNB nalezené ve vetešnictvích, na smetištích či v šatnících babiček a dědečků. Placky
s názvy punkových skupin byly nahrazovány proletářskými odznaky a medailemi,
v Lověně měli skvělé řetězy na psy, na vlasy se patlala cukrová voda nebo pivo, ale
problémem zůstávaly kalhoty a boty. Při troše nadhledu a dobré vůle se daly obout
černé kanady, ale „somrácký“ džíny - to bylo příliš.
Naštěstí kohosi napadlo obarvovat bílé doktorské kalhoty barvami Duha do
divokých odstínů převážně pastelových barev. Brzy po vynálezu této metody byly
všechny známé obchody s pracovními oděvy zbaveny doktorských kalhot a někteří
zoufalci (mezi nimi i já) se museli spokojit s dámským modelem, jenž měl zapínání
na boku a pro pivaře byl učiněným neštěstím. Ale mnozí na tom byli ještě hůř. V době
neexistence reflexe nabídky a poptávky došlo k tomu, že až do dalšího plánovacího
období chodili doktoři v montérkách (a metaři v řeznických vestách - svítivě oranžová
vesta byla taky dost dobrej doplněk), protože bílé kalhoty prostě nebyly. Zato další
rok, když už je všichni pankáči měli, zareagovali plánovači a mám podezření, že
várka z toho roku se prodává dodnes.
Podolští pankáči se zpozdile začali o kalhoty zajímat až v době doktorů
v montérkách. Nehodlali se smířit se svou porážkou a někteří si obarvili džíny, což
bylo hnusné a ostatní, když to viděli, vydali se do blízké podolské porodnice,
poprosit doktory, jestli by jim nějaké starší nepřenechali. Chlapci,zhýčkaní zřejmě
sladkými filmy o mládeži za mořen věřili, že postarší vaginici si vzpomenou na mladá
léta, pousmějí se a vrhnou jim do rukou štos kalhot. Nemohli tušit, co problémů
vlastně způsobili svou příslušností ke skupině lidí , která doktory o nadbytek kalhot
připravila a oni teď musí chodit na zahradě v teplákách. Zvlášť zapšklý exemplář,
který potkali první na chodbách je odvedl do lékařského pokoje a řekl, aby chvíli
počkali, že dojde pro kalhoty. Když se hoši dohodli, jak se rozdělí a právě vedli řeči o
tom, jestli doktor - sympaťák trefí taky správnou velikost, rozletěli se dveře a do
místnosti vletěli čtyři policajti, bez dlouhých řečí hochy lehce ztloukli a vyvlekli do
aut, jimiž je přemístili na několikahodinový výslech. Starosti s velikostí byly
zažehnány a hoši si uvědomili že v mašinérii pracujících a jejich ramene spravedlnosti
jsou zoufale osamoceni. Z přesdržky od fízlů se brzy zotavili, kalhoty později a
poučeni raději ukradli, ale zůstal v nich pocit prázdnoty, umocněný samotným
principem hnutí punk a jeho naprosto neoptimistického, a tudíž pro socoš
nepřijatelného hesla „No future.
Zde se musím pochlubit svými modely „pankáčství“ . Základem všeho byly již
zmíněné doktorské kalhoty - no ano, ženské - obarvené na pistáciovězeleno, později
přibyly opět ženské na černo. Trička jsme si vyráběli pomocí sprejů na auta a
amatérsky vyrobených šablon. Moje první tričko bylo Dead Kennedys. Nápis byl
vyveden základovkou, kterou se ošetřují plechové díly na auto, aby nezrezivěly ve
skladu a v krámě. Podkladem byl oranžový nátělník s výstřihem do V, který jsem
našel ve své skříni a vzhledem k tomu véčku mám obavu, že to byl opět jeden
z matkou zapuzených svršků. Na nohy jsem nejčastěji obouval kanady vojenské
hnědé a vršek těla jsem skrýval pod známou hnědou koženicí, ze které vykukovaly
právě trička typu Dead Kennedys. Problémy byly pouze s vlasy, protože jsem nutně
potřeboval číro a to bylo zcela nepřijatelné pro mé rodiče s ohledem na léta
předváděnou slušnost a gymnaziálnost potomka. Sice mi občas říkali, že jsem za trest,
- 23 -
ale jistě to nemysleli nijak zle a snažili se ze mne vychovat „slušného člověka“, jak
říkali. A člověk s čírem nemůže být slušný, i kdyby stokrát se dobře učil, chodil do
školy a pomáhal rodičům. Naopak mám pocit, že alespoň v matčině hierarchii hodnot
stál výše popsaný klaďas s čírem mnohem níže než chlapci typu San Babilo s patkou
a slušivými mikinami.
Tak dlouho jsem vymýšlel, jak prosadit číro a tak dlouho jsem se potýkal
s odporem rodičů, až se mi podařilo ustálit frizúru na úrovni tzv. „úřednického číra“,
což je aniryba anirak, která se dá za pomoci spousty tužidla vyvést do širokého
kartáče, jenž trčí nahoru a v místech, odkud byl ztopořen se zbylé vlasy maskují
brilantinou. Bylo to hodně hnusný, ale lepší takhle, než matčiny klasické modely.
Vzhledem k vizuální rozpolcenosti, s níž jsem se tehdy hodně potýkal, bylo potřeba
vyřešit problém převlékárny, takové jako herecké šatny. Los padl na sklepní kóji, kam
jsem přemístil svoje punkové doplňky a z domova farizejsky odcházel za gympláčka.
Ve sklepě jsem ze sebe strhl džíny Morenda s obrovským kusem kovu v oblasti kříže,
který zřejmě plnil funkci otužovatele, protože bránil pohodlnému, nebo spíš
jakémukoliv snesitelnému sezení. Za krutými kaťaty putoval bílý svetřík se šňůrkou u
krku a plátěná bunda s kapsami. Botky polobotky také nepatřily k mým
favorizovaným. Během deseti minut jsem se změnil v punkera a odcházel obezřetně
na stanici autobusu, protože můj otec vědec pracoval asi od devíti a tak jsme měli
podobný čas odchodu. Bylo nemyslitelné, aby mne potkal v pankáčském. Je ovšem
možné, že můj strach nebyl namístě vzhledem k otcově zasněnosti - pravděpodobně
by mne vůbec neregistroval v jiném obleku, než ve kterém mne znal z domova.
Naštěstí jezdil jiným autobusem než já a tak jsem občas vyřešil problém tak, že jsem
šel jednu stanici pěšky a tam, kde už jezdila jen stoosmnáctka jsem si byl zcela jist, že
ho nepotkám.
Zato jsem často potkával Prasečáka, který jezdil taky stoosmnáctkou do svého
gymplu a měl snazší život než já, protože ho rodiče nechali pankačit jak chtěl.
Prasečák se taky pokoušel o číro, ale jelikož měl naprosto kudrnatá vlasy ,byl
výsledek žalostnější, než můj. S Prasečákem jsme občas chodili „do města“, když
skončila škola. Hlavně jsme prošli Václavák, jestli někoho nepotkáme a nevyzvíme,
je-li někde punkový koncert a končili jsme v kavárně Slávie na Národní třídě, kde byl
tak apatický personál, že nechával sedět kohokoliv bez nejmenší objednávky. Tam se
scházeli někteří naši kámoši pankáči a bylo příjemné vědět, že nejsme sami dva z toho
Sporáku se svým punkerstvím.
Prasečák byl rovněž obtloustlý bombur, takže číro mu stejně jako mě zdůraznilo
hruškovitost hlavy. To nám ale nebránilo v nošení číra a byli jsme otrlí i co se týče
ostatního oblečení. Pankáč má být vyhublý, což zdůrazní jeho materiální bídu a
pankáčské hadry lépe vyniknou - úzké kalhoty, vesty, z nichž se splihle klátí dlouhé a
vychrtlé paže a úzká lebka, zakončená čírem. Této klasické představy pankáče jsme
my dva byli nevědomky směšnou karikaturou - vyžraní hoši z gymnázia, jejichž
jediným problémem je, že nemohou řádit, jak by chtěli, s nepodařenými kohouty na
hlavě, v odporných černých brýlích a těla nacpaná v metařských vestách, popsaných
štětkou, namočenou v barvě nápisy „No Future“, „Sex Pistols“ a „Devo“, tlusté
nožky narvané v obarvených kalhotách a zakončené kanadou.
Tak jsme táhli Národní třídou , tvářili se tvrdě a náhle jsme div nevrazili do mojí
matky, která stála před Prezidiem akademie věd a povídala si s několika mágy
československé vědy těch roků. Všechno by snad dopadlo dobře, kdybych se byl
k matce nehlásil. Ale já ve své naivitě jsem popustil uzdu gejzíru synovské lásky
- 24 -
(nebo škodolibosti) a zahalekal: „Ahoj mami, to je dobře, že jsem tě potkal, já mám
hroznej hlad, v učňáku dneska nevařili, dala bys mi aspoň pětku? Jo,promiň,to je
Prasečák“ Ukázal jsem na Prasečáka a vychutnával dopad mých lživých slov. Vědci
zrozpačitěli a usmívali se v očekávání matčiny reakce. Trochu z nich vyzařovalo
pobavení nad tím, jak matka metá dámu hogo fogo z velkého světa - věda a
inteligence každým coulem a přitom má debilní dítě na učňáku a ještě k tomu pankáče
a navíc tlustého. Kdo nezná uprděné vědecké kruhy, nedovede pochopit, co to
všechno znamenalo a co se matce dělo. Všichni její známí z Akademie měli geniální
děti, které se neustále účastnily matematických, fyzikálních a chemických olympiád,
Puškinových památníků, hrály na hudební nástroje a sportovaly. Samozřejmě měly
samé jedničky (ty,co byly dál, měly červený diplom a červený index a bůhvíco ještě)
a matka jen těžko před nimi obstála s tím, že jsem sice na gymplu, ale až
v Modřanech (děti z Akademie chodili na Ohradní nebo Na Budějárnu) a nemám
samé jedničky, ale dokonce několik trojek. A teď bude vypadat jako lhářka, žádnej
gympl ale učnák a pankáče...
Zbledla, semkla rety a vrazila mi asi pět facek. Prasečák se snažil jí uklidnit, ale
dostalo se i na něj, alespoň slovně. Dozvěděl se, že by se měl někdy podívat do
zrcadla a dostal by rozum, že až se to dozvědí rodiče, že budou koukat a že se mnou
nesmí kamarádit. Na mě zasyčela, že doma uvidím (nevěděl jsem co, ale bylo mi
jasné, že si rodiče zpestří jinak nudné večery a zinscenují polní soud s pankáčem),
nasadila výraz hogáč-fogáč, uchopila dva z vědců pod rameny a vykročila s nimi do
budovy Akademie .
Tušil jsem,že následky budou hrozné a rozhodl se předejít potupnému ostříhání
falešného číra. Zašel jsem k holiči a nechal se vystříhat na centimetr. To je úžasný,
protože rodiče jsou bezmocní. Cestou domů jsem si vzpomněl na televizní inscenaci o
chlapci s dlouhými vlasy, kterému je rodiče ostříhali ve spánku. To se mě stát
nemohlo a radost nad matčinou bezmocí alespon v tomhle maličkém bodíčku mi
pomáhala se zocelit před domácím soudem. Dopadlo to, jak jsem očekával, dostal
jsem spoustu trestů a matka ještě čtrnáct dní po incidentu reagovala afektovaně na
krátkost mých vlasů (například při obědě naznačila zvracení a přestala jíst - když se
všichni vyděsili, co se jí stalo, odvětila, že se na mě nemůže dívat).
- 25 -
Třeštění na Dřeváku
Nastalé prázdniny prokázaly účelnost krátkých vlasů. Byl jsem s babičkou sám
v Jevanech, alespoň prvních čtrnáct dní. Každý den jsem markýroval práci, ale brzy
ujel k rybníku anebo hrát mojí snad jedinou oblíbenou míčovou hru nohejbal.
Neustále jsme pili pivo, ale jenom v malém množství - víc jsme si dopřávali teprve
večer v hospodě Na statku anebo v Chaťáku, kde se i hrálo na harmoniku, na kytaru a
na bicí (Tonda Pěnička z Garáže) hospodské písně, které jsou neuvěřitelně sprosté a
teskné a skvěle se u nich pije.
Po týdnu přijela nečekaně výprava z Prahy - Sahula s Jírovcem. Bohužel, zvolili
si pro svůj příjezd nevhodný termín, a to víkend, kdy byli v Jevanech i rodiče. Oba
hoši dorazili do Jevan v sobotu kolem osmé a byli poměrně opilí. Sahula totiž pro
zpestření vystoupil omylem z autobusu o dvanáct kilometrů dřív, než měli a Jírovce,
který na rozdíl od Sahuly cestu znal, donutil vystoupit rovněž. V každé hospodě, která
lemovala cestu, si dali pivo, někde pro jistotu dvě. V Jevanech dosedli asi s třinácti
v žaludku a aby nezůstali pozadu, hned se pustili do dvanáctky kozla, který ostatně
v oněch dobách, kdy se pivo distribuovalo podle krajové příslušnosti, byl v okruhu
Popovic všude.
Pili jsem statečně až do zavíračky a tehdy poprvé za celý večer se projevila
Jírovcova opilost a když šel na záchod, podlomily se mu nohy a on se zřítil ve výčepu
k zemi. Raději jsme odešli, protože hostinský neměl pro podobné kousky pochopení a
mezitím, co jsme se Sahulou platili, vyšel se Jírovec nadýchat čerstvého vzduchu.
Venku nebyl k nalezení a nereagoval ani na volání. Až po řadě minut jsme objevili
jeho tělo zavěšené za krk mezi plaňkami plotu. Zřejmě jak zvracel přes plot, ujely mu
nohy a on, zachytiv se krkem mezi plaňkovím, neměl sílu přinutit podjeté nohy ke
vzepření těla. Vyprostili jsme ho a Sahula se ujal nelehkého úkolu dopravit jej k nám
na zahradu. Já pomáhat nemohl, protože jsme měl s sebou kolo a samotnému mi bylo
těžko udržet se na něm a pomalu sledovat smutnou dvojici. Jírovce navíc neustále
dostával z rovnováhy jeho batoh se spacákem. Cestou se mi podařilo jednou Jírovce
- 26 -
přejet podél, když ho Sahula upustil vprostřed silnice a šel čůrat. Jírovec byl natolik
tuhý, že nereagoval.
U nás před barákem jsme chtěli Jírovce posadit na podezdívku plotu a vyjednat
s rodiči, že kluci budou spát na zahradě. Nějak se nám ale vysmekl a zůstaL viset
(podruhé toho večera) na plotě za krosnu a to tak nepříjemně, že nemohl dosednout.
Vypadal jako parašutista uvízlý na zvonici venkovského kostelíka ve filmu Nejdelší
den. Jelikož v ten moment vyšli hlukem přilákaní rodiče, bylo nutno se věnovat jim.
Sahula se ujal diplomacie a s napřaženou rukou se toporně vydal k matce a hulákal:
„Dobrý večer, jsem pan František Sahula!“ Matka nějak zareagovala - vcelku kladně
- na požadavek noclehu, když byla přerušena skřeky z plotu. Nejprve se vyděsila, ale
pan František Sahula jí uklidnil, že je to Péťa Jírovec a je mu špatně. Snažil se matku
obelhat a vnucoval jí historku o tom, že Petr snědl zkaženou klobásu a teď je mu
špatně. Matka nenaletěla a urychleně nás poslala do zahrady. Cestou kolem otcova
auta jsem se projevil i já a jak jsem se snažil úporně chodit rovně, urazil jsem zrcátko
na pravé straně Žiguli. Hoši se uložili a usnuli (dá-li se tak mluvit o Jírovcovi,
stiženém delíriem), já později doma ve své posteli.
Ráno mi otec vyjevil, že se celou noc chodil na Jírovce dívat a svítil mu baterkou
do očí, jelikož nebyl pevný v přesvědčení, zda hoch žije. Hoch žil a druhý den si
namlouval, že přestane pít. Než se sešel týden s týdnem, pořádali jsme Kovárnu
z důvodu jeho narozenin, kde pochopil, jak krátkozraké předsevzetí učinil a opil se
jako muž.
Legendární vozidlo TS - Wagen
- 27 -
O prázdninách roku 1983 jsem kromě povinnosti účastnit se prací spojených
s omítáním jevanského hybridního domu měl ještě ke splnění úkol svazácké letní
aktivity. Činorodá gymnasiální třída zjednala pro všechny třídní svazáky (což bylo
bez dvou studentů, co členy SSM nebyli, celá třída) brigádu v Krkonoších
s ubytováním na Martinovce. Dívky byly ubytovány někde jinde v Krkonoších, ale to
bylo dost vedlejší. Poprvé v životě se naskýtala šance být někde sám bez rodičů,
učitelů, vychovatelů a podobných omezovačů. Jakýsi výbor spolužáků utvořil letní
aktivitový štáb a dozor a jeli jsme.
Vyjíždělo se autobusem z Florence asi v sedm hodin ráno vprostřed léta. Já jsem
jel rovnou z Jevan a spoje vyšly tak blbě, že na Florenci jsem byl už před šestou.
Naproti nádraží je dodnes bufet, kde mají od šesti a tak jsem se přesunul tam, abych
se najedl. Po klobáse jsem si pořídil pivo, s čímž přes mých sedmnáct let nebyl žádný
problém, protože jsem byl veliký chlapec a navíc paní za pípou byla ještě v lihu
z minulé noci. Při třetím pivu vešlo pár mých spolužáků, kteří bufet vyhledali
nezávisle na sobě se stejným úmyslem jako já. A tak jsme pili pivo a těšili se, jak
budeme tři neděle sami chlastat na horách a ještě vyděláme peníze.
V autobuse nastaly běžné problémy s čůráním, které jsme u Jíčína vyřešili
s otrlostí, která se od těch dob stala rutinní záležitostí při cestování autobusem. Do
prázdné láhve od vína, které kolovalo autobusem, jsme vstrčili kornout vytvořený
z časopisu a pomocí takového provizorního trychtýře jsme se do něho vyčůrali. Holky
v těch letech byly ještě umírněné a moc nepily, takže problémy s jejich močením do
trychtýře odpadly, poněvadž by to zavánělo skandinávskou pornografií.
Vystoupili jsme ve Špindlerově mlýně, kde se objevil první vítaný zádrhel - pán
z Martinovky bude mít čas nás odvozit až za dvě hodiny a to gázíkem , který pojme
naráz maximálně šest lidí s batožinou. Při našem počtu to znamenalo minimálně
třikrát otočit a jelikož cesta nahoru a zpět trvala čtyřicet minut, okamžitě jsem se
přihlásil do poslední skupiny. Zatímco mdlejší spolužáci přemýšleli, proč jsem tak
šlechetný, kořalové se připojili k mému rozhodnutí a následovali mne do hotelu Hořec
či jak se jmenoval, kde byla pivnice s desítkou.
Po rychlém obědě a pěti pivech jsme se vydali čekat ven, aby nebylo nápadné, že
hned první den jsme v hospodě. Na plácku u hospody měli kolotoče a střelnici, kde
jsme řádili jak čerti, dokud nás bílej cikán nevyhodil, že mu kazíme kšefty. Je sice
fakt, že matky se zdráhaly pustit děti na libovolnou atrakci, kde bychom s nimi
v reálném čase mohli přijít do styku, ale sami jsme mu činili tržbu a tak se nám měl
věnovat a být vděčný, že mu v takové prdeli dáme utržit. Když jsme se vzájemně
ujistili o jeho kreténismu, museli jsme to zapít opět v Hořci. Tam nás také vyzvedl
pán z Martinovky v momentě, kdy jsme si dávali malý rum jako důkaz drsnosti dnů,
které nadcházejí. Cestou nahoru jsme přehrávali opilství a říkali hovadiny. Zbytek
dne je víceméně zamlžen, ale s jistotou si pamatuji na seznámení s prací, která měla
být naší náplní po dalších šestnáct dní.
Vousatý lesák, zřejmý levoboček Krakonoše nás zavedl do svahu pod
Martinovkou, ukázal rozmáchlý oblouk a pak nám sdělil, že tuto plochu osázíme
malými smrčky. Malých smrčků bylo asi třista v jedné přepravce na melouny, z čehož
vyplynulo, že je to strašně práce. Navíc lesní půda je prorostlá miliony tenkých, leč
houževnatých kořínků, takže kopání děr pro sazenice bylo úmorné. Trochu mi stoupla
nálada, když lesák po omáčce o tom, že jsme svazáci a skoro dospělí se smyslem pro
povinnost oznámil, že není nikdo, koho by mohl přidělit jako dozor a že jsme placeni
- 28 -
od hodiny. Stěží jsem přemohl výraz blaženosti, který hrozil zjasnit mé rysy, když
jsem si představil, jak přes svou velikost krásně zmizím v huňaté kleči a jak budu
stromky rafinovaně opírat a aranžovat, abych nemusel kopat a aby zároveň byl můj
úsek zhruba ve stejné linii jako úseky kolegů.
Představy se splnily dle očekávání. Skupina spolužáků (větší) byla zasažena
apelem Krakonošovým a polichocena svou dospělostí a udělenou odpovědností
makala jak parta barevnejch, což nevadilo skupince flinků (menší) a ideově si
dodávala lesku tím, že nám vyčítala náš hloupý! a dětský! přístup k práci, což nás
sralo. Asi na dva dny jsme se jich zbavili, když jsme přijali nabídku správce chaty
vykydat sklep od shnilejch brambor za odměnu šedesáti piv. Tento návrh se kupodivu
líbil i stachanovcům, kteří se uvolili pracovat za nás v kleči (v kleče), budou-li mít
možnost pít těch šedesát piv s námi.
Práce ve sklepě byla strašná, protože v bramborách byly myriády mušek, které
lítaly zběsile do očí, do nosu, do uší - všude a brambory strašně smrděly, nejspíš
vzteky z těch much, co v nich už dva roky žily. Práce to byla tak na půl dne, ale my
jsme si jí nalongovali ustavičným přehráváním etudy o zalknutí puchem a dušení. To
vyžaduje odpočinek a tak jsme byli ve sklepě dva a půl dne. Toho večera, kdy jsme
vyvezli poslední kolečko hniloby, mi pan správce předal lístek se šedesáti čárkami,
které měli být odškrtávány podle konzumace. Někteří škudliči se radovali, že nám to
vystačí na několik dní, za což se jim dostalo jen výsměchu. Finále onoho večera bylo
o stotřiceti pivech a mému spolubydlícímu se stala strašná věc, jejíž následky nás
měly pronásledovat až do konce pobytu na Martinovce.
Robert byl zdatný kalič, proto jsme také bydleli spolu a když jsme se vraceli
kolem třetí na pokoj, byl jako čert, podobně jako já. Okamžitě jsem oblečený usnul,
takže zbytek znám z přiznání, které následovalo až po dvou dalších dnech. Robert si
sundal mikinu, kalhoty a boty a lehl si do postele. V ten moment chytil Bajkonur a jak
se mu ta hlava točila, začalo se mu chtít zvracet. Cítil, že by nedoběhl na záchod a
protože nebyl prase , vztyčil se na posteli a šmátral po okně. Jelikož jsme však spali
v podkroví, okno bylo malé, aby se nevylomilo vahou sněhu v zimních měsících.
Robert se snažil vysoukat hlavu ven, ale nepodařilo se mu to a tak zvracel zhruba tam,
kde měl pocit, že je okno. Jenže ono tam nebylo až tak úplně a část zvratků stekla
podivnými cestičkami mezi obložení do nepřístupného prostoru za kamny. Robert,
nepotřísněn, toto nevěděl a spokojen se svou čistotností ulehl a spal jak zabitý.
Druhého dne začalo venku pršet, ochladilo se a pan správce, jelikož si nás oblíbil,
nám zatopil, abychom si měli kde usušit věci. Když jsme se vrátili z paseky, bylo
v pokoji příjemné teplo, ale smrad strašlivý. Pátrali jsme po jeho příčině a Robert se
zřejmě rozpomněl na příhodu z minulého dne. Přísahal ale, že všechno šlo ven, což
jsme mu nevěřili a také jsme mu to hned řekli robotickými hlasy lidí s ucpaným
nosem. Již to, že jsme museli mít zacpané nosy byl důkaz, že se Robert mýlí.
Vyvětrali jsme a čichovou zkouškou vytypovali místo za kamny na Robertově straně
pokoje. Příčina byla známa, ale její odstranění nemožné, protože za litinový radiátor
se prostě nedalo dostat.
Takových příhod bylo ovšem víc, za zmínku snad stojí otrava kokakolou, kterou
jsme ve třech podstoupili ve vinárně ve Špindlu na protest proti odmítnutí podání
lihovin. Platili jsme v jednu po půlnoci devětapadesát kokakol, což nás prohnulo
finančně i smíchy, protože jsme si celý večer objednávali kokakoly střídavě, takže
paní servírka měla dlouhou trasu pro přemýšlení o tom, že by bývalo bylo lepší dát
- 29 -
nám hned na začátku tři myslivce s kolou, než vykonat minimálně stokrát stejnou
trasu se dvěma či třemi kokakolami.
Nám bylo všem třem strašně špatně asi dva dny a žaludek neudržel žádnou
potravu, což nás ochránilo před večírkem, jehož závěrem byl pád spolužáka nadaného
matematikou do přilehlého dolu a následná výprava sedmnáctiletých opilců záchranářů, ze které se vrátili čtyři a zbylých sedm po jednom couralo zkřehlých od
svítání do deseti dopoledne. Po čtrnácti dnech jsem byl vyčerpaný, hadry špinavé a
brigoška už mě vůbec nebavila. A tak jsem se jednoho dne sebral a rozhodl se dojet
do Prahy, kde nikdo nebyl doma a užít si týden, vyšetřený načerno, po svém.
Sotva jsem se vyspal a najedl ve spořilovském bytě, který byl opravdu prázdný,
vydal jsem se do Bráníka, jestli a kdo je vůbec v Praze. Na kovárnu bylo brzo a tak
jsem se namátkou zastavil u Sahuly. Ten seděl v kuchyni, stůl měl plný různých
elektrosoučástek a tvrdil, že staví multiefekt. Nicméně byl asi rád , že jsem přišel a že
může jít na pivo, protože efekt nějak stále nepracoval. Babička, se kterou bydlel ve
společné domácnosti, hudrala strašně, protože Sahula po sobě nikdy nic neuklízel a
odmítla vydat mu peníze (Sahula v té době ještě pracoval v soustružně, ale tam málo
oceňovali zásluhy a potřeby mladého ďábla) na hospodu. Vydali jsme se tedy
k Vrtuli, kde nám půjčili hodní lidé asi dvěstě korun.
V půl jedenácte, to už na Kovárně, Sahula vymyslel, že pojedeme do Tater, do
Roháčů, protože on to zná a je tam krásně. Další půlhodinu vedl monolog o svých
horských zkušenostech a výkonech, potom jsme šli k nim, půjčil mi spacák, který se
tam válel od poslední výpravy ještě se Srncem a vyrazili jsme. Vlak jel totiž o půlnoci
z Hlavního nádraží a nechtěli jsme ztrácet čas jízdou na Spořilov pro moje věci. Po
cestě jsme spočítali peníze a zjistili, že máme osmdesátčtyři korun. Z toho vyplynulo,
že pojedeme načerno, protože lístek do Tater stál v té době sedmdesát pět korun na
dospělou osobu. Naštěstí byl náš spoj narvaný a tak jsme se vmístili mezi ostatní
turisty na chodbičky a jeli. Až do Žiliny se vůbec neobjevil průvodčí. Vlak se trochu
vyprázdnil a my si našli kupé, kde seděl pouze mladík v džínách. Nechtěli jsme
riskovat srážku s průvodčím a tak jsme se vměstnali pod lavice v kupé, každý pod
jednu. Usnuli jsme a mě vzbudilo zaječení. Otevřel jsem oči a koukal na černě oděnou
slovenskou selku, která seděla na protější lavici a vřískala. Pravděpodobně když se
sehnula, aby upravila husu v košíku, který měla na zemi, všimla si, že pod lavicí
někdo leží. Po prvním vřesku vyskočila, dívala se po podlaze a sbírala své věci.
Sahulu zřejmě napůl probudila a jak se pohnul, vypadla mu zpod sedadla ruka. Selka
zavřískla podruhé a zatímco hutorila kletby a modlitby, sebrala husu a utíkala
vagónem pryč. Naše obavy, že přivede průvodčího, byly plané. Zřejmě byla tak
vyděšená, že na nic podobného ani nepomyslela.
V Kralovicích jsme vystoupili a šli si dát do nádražní hospody pivo. To byla
zásadní chyba. Bylo tak hnusné, že jsme se přesunuli do sámošky na nákup. Sahula se
ujal role vysokohorského kuchaře a vybíral věci podle nízké hmotnosti a vysoké
energetické hodnoty. Zřejmě to dělal dobře, ale mě nic z toho, co bylo v košíku,
nepřipadlo jako dobrý nápad. Rozdělili jsme si spravedlivě náklad a odjeli autobusem
do vísky Žiara, odkud se táhlo na proslulý kopec Západních Roháčů Baraniec.
Podíval jsem se lesnatou strání vzhůru a nezdálo se mi to tak hrozné. Brzy jsem měl
pocítit svou pošetilost. Zmijovitě se vedla cesta lesem a stále do kopce. Když jsme
vylezli do úrovně kleče, dopil jsem svůj příděl vody. Dál už jsem pil ze sahulovské
láhve, rozhodnut dojít toho dne na Baraniec. Asi dvěstě metrů pod vrcholem jsem
upadl a nebyla síla, která by dokázala mě zvednout, alespoň Sahula žádnou takovou
- 30 -
neznal. On sám byl v pohodě, což mě uráželo a jakoby to tušil, začal vyprávět o
zašlých dnech, kdy vylezl na mnohem vyšší kopce a nesl mnohem víc nákladu a když
plánoval, že se stane vysokohorským nosičem, poslal jsem ho pro vodu tím, že jsem jí
během vyprávění vypil a on měl hlad a chtěl vařit. Vrátil se za hodinu, během níž
jsem si odpočinul alespoň tak, že mi bylo příjemně ležet. Sahula mě ranil dalším
výkonem, když zdálky hulákal že pramen je o dvěstě výškových metrů níž. Moudře
jsem nereagoval a raději se začal zajímat o to, co bude k večeři. Řekl mi, že čaj z listí
a trenčanský párok s fazuĺou, případně salátová okurka. Povytáhl jsem obočí a
příjemně vyčerpán k smrti ležel, koukal okolo na hory a temnící nebe a očekával, jaké
budou Sahulovy hody. Čaj byl pahnusný, ale byla to tekutina a já měl žízeň.
Trenčanský párok s fazuĺou mi nikdy neudělal zle a v horách chutnal znamenitě.
Když jsem dojídal, podivil jsem se, cože to plave v omáčce. Sahula se zachechtal a
sdělil mi, že maliny, protože jsou zdravé. Opáčil jsem, že líp by nám chutnaly
samotné, než v pároku a on se znova zachechtal a řekl, že už byly přezrálé a lezli
v nich červi. Znechuceně jsem se odvrátil a zvažoval, je-li takový šibal anebo prase.
Jedl jsem okurku a oči se mi zavírali. Když jsem se obracel na bok, viděl jsem, jak
Sahula okurkou vytírá kastrólek od pároku. Byl prase.
Ráno jsme vstali kolem sedmé, mokré spacáky roztáhli na skále a připravovali
snídani. Už jsem se neptal, co bude, protože jsem viděl Sahulu přicházet s ešusem
plným malinového listí a ešusvíčkem, které se třáslo, jak na něm hodovali červi,
schovaní důmyslně v malinách. Snídaně byla horolezecky výživná - ovesná kaše
s malinami a červi, čaj z malinového listí a čokoláda Figaro horká. V devět jsme byli
připraveni zdolat nepokořený, hrdý masív, který se nad námi tyčil v celé své pýše a
vznešenosti. Mám pocit, že předcházející věta je obšlehlá z nějaké Messnerovy knihy,
ale pocity jsme měli jistě podobné jako zélandský drsan. Osvěžen snídaní a spánkem,
zdolal jsem pár stovek metrů k vrcholu Barance bez problémů. Nahoře přišlo
zklamání, protože Baraniec je malá hora a nemá vrcholovou knížku a Sahula mne
udržoval v pochodu oba dny slibem, že budu ve vrcholové knížce. Alespoň jsme se
pomocí samospoušti vyfotili s nahým ohanbím, což byl zřejmě prapůvod oné
vulgarity, jíž oplývají Tři sestry dodnes.
Celý den jsme prolézali Roháče a vlastně se dostávali dolů jiným směrem, než ve
kterém jsme do Tater přibyli. Vždycky jsem byl v zajetí představy, že jít dolů je něco
příjemného a povznášejícího, mnohem snazšího, než chodit po rovině. Jak šeredně
jsem se mýlil! Hnán batohem a vlastní vahou řítil jsem se dlouhými kroky po
krkolomné cestě a chtěl -li jsem se zastavit, musel jsem narazit rukama do stromu,
jenž zastavil můj pohyb. Začalo se stmívat, když jsme konečně sešli k úpatí Roháčů.
Vybrali jsme si příjemnou loučku, která byla význačná zrzavým kontejnerem, kterým
protékala léčivá teplá voda. Do té jsme se naložili, zatímco okolo padala tma a
začínalo se ochlazovat. Ve vaně s námi seděl vesničan, kterého jsme se ptali, zda už
někdy viděl medvěda. Řekl nám, že samozřejmě a že ho asi uvidíme také, protože
místo našeho táboření se jmenuje Medvědí louka. Poklesly nám brady a vesničan nás
utěšil, že v téhle roční době nebývají hladoví a hlavně ať nám nezhasne oheň. Celou
noc se okolo nás ozývaly zvuky zašlých století a ráno byla louka poseta stopami
medvědích tlap. Zrovna když jsem měřil velikost jedné z nich a fascinován si zkoušel
představit obrovského medvěda, spatřil jsem Sahulu, který se vracel z paseky,
usmíval se a přinášel plnou náruč malinového listí a červů.
- 31 -
Já, Čisťák a ing.Magor
V roce osmdesát tři jsme s pomocí našich funkcí v celoškolním výboru SSM
s Jírovcem uspořádali koncert Spálené tlumivky v kulturním sále Sigmy Modřany,
která měla patronát nad naší školou. A v rámci plnění kulturního rozvoje mládeže
nám vyšli vstříc a zapůjčili onen sál na jeden páteční večer. Přejmenovali jsme
punkový název Spálená tlumivka na Combo ST Františka Moravce, protože kulturní
pracovníci byli pár měsíců po Krýsl - článku Nová vlna se starým obsahem zpozornělí
a hákliví na jakýkoliv punkový či novovlný trend ve stojatých vodách
tancovačkových souborů. Produkce byla povolena a aby nám nebylo smutno, přizvali
jsme ještě tři skupiny, o kterých jsme ale taktně pomlčeli. Onoho pátku nám paní ze
Sigmy, která měla tuto akci pod patronací, odemkla kulturák a šla se věnovat svým
věcem. Bylo na ní vidět, že by radši byla s manželem na chatě než s trotlama
z gymplu v kulturáku, takže nás nechtěla ani moc vidět. Asi seděla v přilehlé
hospodě.
Kolem páté už bylo v šatně hudebníků, kterou jsme si udělali ze síně tradic, asi
dvacet lidí ze čtyř kapel, z nichž nejdivočejší byly Kuželky, se kterými jsem rok
předtím hrál. Ovšem ani ostatní skupiny nebyly pozadu. Do poháru za nejlepší
pumpu, který kdesi podnik dostal , jsme nalili zelenou, ve vitrínkách mezi
bronzovými čerpadly se válely kytary a posedávali hudebníci. Muzika byla pekelná a
když se kolem deváté dostavila Sigma - paní, zesinala, nemluvila, zamkla kulturák a
v pondělí na ředitelství školy rozvázala mnohaletý patronát.
Naše funkce v SSM, od nichž jsme odvíjeli přijetí či nepřijetí na vysokou školu,
byly ohroženy, ale vše se v dobré obrátilo a my dál seděli na schůzích a psali zprávy o
neexistující činnosti svazácké organizace. Jen o Combu ST Františka Moravce
nesmělo padnout na škole ani slovo.
Čtvrtý ročník gymnázia byl napjatý, jelikož téměř každý maturant se rozhodl
pokračovat ve studiu na vysoké škole. Neustále se počítaly průměry vysvědčení,
- 32 -
zvažovaly šance a mluvilo o protekci. Mé vyhlídky na studium v té době velmi
exponované právnické fakulty nebyly růžové. Průměr jsem měl kolem dvou celých,
tedy přes prospěch jsem howera dělat nemohl a co se týče protekce, matka jako
řadový komunista nepožívala výhod vysokých styků. Její komunističtění spočívalo
v tom, že byla pro posměch svému okolí, seděla na schůzích a platila příspěvky. Ony
mytické výhody však nikdy nepřišly a tak od počátku devadesátých let fandí celou
svou silou premiéru Klausovi.
Ale vraťme se k mým osudům. Spálená tlumivka hrála i přes nevoli mých a
Jírovcových rodičů i v tomto „smrtelně důležitém roce života“, ale po vysvědčení
v pololetí nám přece jenom utáhli kohouty. Nicméně jsme byli rozhodnuti hrát na
maturitním plese. Bylo nám to povoleno ředitelkou, ale narazili jsme na překážku
v podobě kulturního odboru ONV PRAHA 2, který musel každou produkci povolit,
zřejmě ze strachu z podvržených Plastiků. Milá paní na ONV mi sdělila, že kazetu
nepotřebuje, zato však dvojmo repertoárový list s vyznačením druhu skladby a
všechny texty. Jelikož Sahulovy texty byly hodně nepřijatelně, vulgární a
protirežimové, nastala pro mě práce fonetického překladatele do úrovně stravitelné
kulturním oddělením. Eine kleine punkmusik. Dosáhl jsem netušených úspěchů,
protože texty opravdu zněly podobně - tím jsme se vystříhaly oplétaček, kdyby
náhodou vyslali hortydi Brettschneidera na naše vystoupení. Během dvou víkendů
jsme vyladili asi čtyřicetpět minut krásné hudby a očekávali první oficiální hraní,
samozřejmě zadarmo. Ještě jsme se, hlupáci, strachovali, jestli nás nechá Mirek
Kočárník zahrát vprostřed jeho programu! Ale až později jsme měli zcyničtět a
chápat, že jakékoliv zkrácení produkce za stejné prachy je vždy jen plus... Já, který už
v mladí projevoval megalomanské sklony, jsem nebyl spokojen pouze s úlohou
hudebníka na svém plese, ale ujal jsem se i čestné služby projevu spolu se studentkou
z Jírovcovy třídy. Jak to všechno dopadlo, to už si pamatuji mlhavě, protože sotva
jsme dohráli, vyňali jsme donesené zásoby zelené pepermintky a pili jak husaři.
Ale ve škole se druhý den nic nestalo, takže průšvih asi nebyl, a my mohli
nerušeně pokračovat ve hraní, i když zatím tajně, protože maturita se nezadržitelně
blížila. Bylo až smutné, jak lehce proběhla celá maturitní zkouška. Matiku jsme se
vůbec neučil, protože jsem určil, že na právnické fakultě jí potřebovat nebudu. Dostal
jsem z ní trojku a z ostatních předmětů jedničky. No aby ne, když jsem se těch pár
stránek učil asi půl roku! Matka byla toho dne v nepříznivé náladě, protože jsem
přišel o půlnoci a mou maturitu prožívala jako neúspěch. Vůbec se mě to nedotklo a
spokojeně jsem odešel do svého pokoje, kde jsem okamžitě usnul jako špalek.
- 33 -
Já a Čisťák před Starou Kovárnou
Léto osmdesát čtyři bylo hodně zvláštní, protože mě kupodivu v červnu nepřijali
na právnickou fakultu UK. Následovalo odvolání a bylo nutno čekat na rozhodnutí
děkana. Takže jsem seděl v Praze a společně se spolužáky ze základní školy, které
potkal podobný osud, jsme dělali jeden nekonečný sídlištní spořilovský mejdan a ráno
očekávali příchod pošťačky. Po neúspěchu následovalo odvolání k rektorovi a zase se
čekalo. Příjemné bylo, že první odvolání nevyšlo nikomu z party Spořilov.
Koncem srpna bylo oznámeno, že ani rektor se neustrnul. Podal jsem odvolání
ministerské, ale už pro jistotu sháněl něco, kde přečkat rok do dalších přijímaček.
Náhoda tomu chtěla, abych se doslechl o pedagogické nástavbě, kde měli ještě volno.
A tak jsem dvanáctého září skládal přijímačky na střední pedagogickou školu
Salvatora Allendeho. Zkouška byla z kreslení šišky, poznání trojtônu a nevím, z čeho
ještě, ale hlavně z tělocviku. A protože jsme byli první ročník, kam přijímali i
chlapce, měli zkouškovou normu postavenou pro dívky. Takže když jsme stáli
v tělocvičně, kde sedělo asi šedesát holek a koukalo na nás pět kluků v trenýrkách,
nevěřili jsme tomu, co po nás chtěli. Rozvinuli gymnastický koberec a oznámili nám,
že máme předvést gymnastickou sestavu bez hudby a posléze s hudbou. První z nás se
ošíval a snažil se získat čas výmluvami, že neví, co po něm paní profesorka chce. Ta
- 34 -
se nenechala znervoznit , otočila se do chichotavých dívek a řekla:“Lucko, pojď jim
něco ukázat.“ Lucka se zvedla, postavila se na okraj koberce, chvíli se soustředila a
pak vytrčila nohu a neuvěřitelně rychle se rozkmitala. Když se na chvíli zastavila,
vyskočila vzhůru a roztáhla nohy jako sáhovnice a synkopicky na ně dopadla. Paní
profesorka suše podotkla, že to je skok čertík. Co předváděla dívka dál, to ani
nedovedu popsat. Postupně jsme se jí snažili napodobovat, ale mě se sestava vymkla a
po skoku čertík jsem upadl a abych zachránil ladnost, začal jsem válet sudy a kroutil
jsem vytrvale zápěstím natažené ruky, jak jsem to viděl u Lucky, když končila skoky
čertíky. Točil jsem sebou i zápěstím jako smyslů zbavený, až jsem vyrotoval
z koberce a profesorka zhnuseně řekla, že to stačí a že čtyřka. Idiotky na lavičkách se
smály, až se jim v trikotech třásly „pupence rozvíjejících se ňader, jako neposedná
kůzlata“ a já jsem je nenáviděl strašně. Rozhodl jsem se pro odvetu při hudební
sestavě a na rytmus puštěného valčíku jsem poskakoval z nohy na nohu jako Horáček
s Pažoutem a dostal jsem trojku. Byl jsem přijat k jednoletému studiu na nástavbě.
Studijní program pedagogické nástavby byl natolik stupidní, že jsem cele propadl
sebelítosti a alkoholu. Pád z představ o vysokoškolství do zhruba páté třídy základní
školy byl otřesný. Dětská literatura, kreslení, pracovní vyučování, hudební výchova a
maňáskové divadlo byly hlavní předměty této školy. O kreaturách, které vyučovaly
tyto hovadiny - a málem jsem zapomněl na psychologii dítěte!- se mi zdá dodnes.
Přesto řada mých intelektuálních spolužáků nalézala v mnoha z nich zalíbení a jejich
soudy zastíraly tupost a nepoužitelnost oněch „profesorů“.
Několik „přísných, ale férových“chlapů z učitelského sboru dokonce prokázalo
tolik mladistvosti, že občas s vybranými intoši chodili pít víno a diskutovat o umění,
převážně výtvarném. Zvláštní bylo, že přízeň intošů si získal i král komunistů
nástavbových učitelů, o kterém věřící, polodisidentní máničky dokázaly smýšlet jako
o hloupém, ale hodném moulovi. Většina těch nejchytřejších byla o tři roky starší než
já a tak jsem si myslel, že jsem ještě ořezávátko a že to časem pochopím.
V době navštěvování nástavby jsem byl natolik nespolehlivý, co se týče
hudebních zkoušek se Spálenou tlumivkou, že byl přijat druhý bubeník, chvíli jsme
hráli ve dvou a nakonec mě vyhodili. Sláva nového seskupení však trvala jen pár
měsíců, protože František Sahula se stal věřícím krze svou novou dívku , začal chodit
do práce a do kostela a nechtěl už hrát divou muziku. Viděl jsem ho později dokonce
hrát na akustickou kytaru v bránickém kostele při půlnoční mši o Vánocích. Seděl na
kůru, byl slušně umytý a oblečený a vyhrával Hosanna.
V době rozpadu Spálené tlumivky jsem byl už vyhozen i z nástavby, jelikož
nějaký mladý udavač z řad mých spolužáků nabonzoval, že místo výuky jsem
s dalšími dvěma spolužáky v Maďarsku. Jednalo se o dva školní dny a matka, která
měla o smyslu a poslání pedagogické nástavby vzácně shodné mínění se mnou o tom
věděla a slíbila mi napsat omluvenku „z důvodů nachlazení“. Když jí během mé
turistiky volala třídní profesorka domů a tajuplně se ptala, zda matka ví, kde opravdu
jsem, odpověděla jí tato, že to pochopitelně ví, že jsem v Maďarsku a že mi sama
dávala pětset forintů na nákup „baraak a čereš „pálinky. Profesorka zalapala a
zavěsila, nicméně byla tak rozčílená, že případ rozmázla ve sborovně a když jsme se
v pondělí dostavili já a mí spolužáci z cest do školy, okamžitě nás s vážnými ksichty
odvedla k ředitelce, která nám oznámila, že nám nedá doporučení k dalšímu studiu na
vysoké škole. Mí spolužáci, jelikož byli vzájemně opačného pohlaví, kterážto
odchylka je paradoxně sblížila za práh intimností, odpověděli, že je jim to jedno.
Nedovedli si asi představit, že by školu opustili a nemohli se už žmoulat pod lavicí za
- 35 -
ruce a hrát spolu flétnové duety. Na nástavbě byla totiž povinná výuka hry na
zobcovou flétnu v prvním pololetí a na kytaru ve druhém - jak vím z doslechu. Já
jsem paní ředitelce po chvíli přemýšlení odvětil, že smysl jejich školy byl pro mne
částečně splněn vojenským odkladem a jelikož mi druhou část výhody – doporučení odpírají, nevidím důvod, proč dále na škole setrvávat. Paní ředitelka mě s úlevou
vyhodila a jízlivě mi sdělila, že by ráda viděla, kdo by mi dal doporučení v půli roku.
Paní třídní byla smutná, ale neměla prý jinou možnost. Snad aby mě utěšila, sdělila mi
svůj názor, že stejně nejsem studijní typ a z vysoké školy, i kdyby mě v budoucnu
přijali, mě jistě v prvním semestru vyhodí, zvlášť z „techniky“. Pro podobné typy
učitelů byla „technika“ synonymem strašného studijního úsilí, kde jen polovědečtí
fakani mají šanci uspět.
Posledních pár dnů na škole jsem vyplnil trápením sboru profesorů , přičemž
nejúspěšněji jsem si vedl v kursu maňáskových divadel, kde se mi podařilo paní od
„kumštu“ vytočit k nepříčetnosti. Poté, co jsem těch pár měsíců na nástavbě působil,
věděla ta paní, že žádné herecké etudy dělat nechci a maňáska, kterého jsme měli
odevzdat po dvou měsících víkendové lopoty také nikdy neviděla. Můj zájem o
divadlo z jejího pohledu byl nulový. Zvláště kontrastní byl můj případ ve srovnání
s hochem, který divadlo miloval a již tři roky zkoušel štěstí na Damu. Působil
v různých hereckých společnostech, předváděl etudy a vyřezal maňáska. Vedl s paní
od loutek debaty o obsazenosti umělecké školy a věřím, že mu ta žena fandila. Jaké
bylo její zděšení, když se na pedagogické radě dozvěděla, že přihlášku na DAMU,
obor herectví jsem se rozhodl podat i já!
Na nejbližší hodině zahajovala dotazem, proč se hlásím na DAMU. Zřejmě jí to
nedalo spát. Odpověděl jsem rozšafně, že divadlo je velký svět. Ona se nedala a
snažila se mě vyprovokovat k nějaké etudě, na níž by mi vysvětlila, že nemám šanci.
Samozřejmě neopomněla připomenout neodevzdaného maňáska. Nakonec, abych
viděl, jak těžké jsou přijímačky na herectví, říkala mi, co mi třeba „dají“. Když líčila,
jak mnoho talentů bylo zmařeno a zaskočeno požadavkem pedagogů o etudu
„ústřední topení“, vstal jsem a rozhodl se topení udělat. Třída měla radost, že se
oddálí vodění Škrholů a paní se těšila, jak mi to nandá. Pomalu jsem si klekl, zvedl
pravou ruku a pravou nohu - to byly ty trubky, co jimi přitéká o odtéká voda, když je
radiátor správně funkční. Všichni byli potichu a sledovali, jestli se etuda bude vyvíjet.
Nechal jsem je v napětí, částečně díky tomu, že jsem nevěděl, jak dál. Když už ticho
hrozilo trapností, začal jsem pracovat vrátníkem, žaludkem a pumpoval v sobě
snídani. Mé zprvu tiché škrundání nabývalo na síle a završilo ho mohutné,
Ignáciovské říhnutí. Paní od maňásků byla chvíli zticha, spolužáci tuším také, ale
přesně si to nepamatuji. Byl jsem příliš natlakovaný svým triumfem, množstvím
plynu a zkurblovaného kakaa od snídaně. Byl jsem prostě zavzdušněný radiátor.
- 36 -
Hadr
Po vyhození z nástavby jsem nastoupil do podniku Vojenské stavby, kde jsem byl
přidělen do oddělení laboratoří. Zde měli za úkol zkoumat zeminu a beton, bylo-li to
nutné pro splnění náročných úkolů. Mě zašili do zvláštní místnosti, vybavené
sušárnou, která sloužila k získání suchého vzorku, jenž byl výchozím prvkem
stanovení třídy zeminy či kameniva. Za půl roku, co jsem chodil do této práce jsem
prosil a usušil deset kilo vzorků. Jedno kilo - pro představu - včetně vypsání
protokolu a výpočtu percentuálního zastoupení jednotlivých frakcí trvá asi hodinu.
Tedy jsem se dost nudil a využíval samostatné místnosti k restauraci svých sil,
pozbytých předchozího dne v restauraci. Také jsem si donesl během několika dnů
kotoučový magnetofon Tesla B 93, s jehož pomocí jsem trénoval hru na bicí. Díky
této vášni jsem občas přetáhl pracovní dobu a k údivu spolupracovníků odcházel
poslední. Některé dny jsem zase vůbec nepřišel, zdůvodniv to návštěvou gymnázia
ohledně listin, důležitých k přijetí na vysokou školu. Zkrátka byl to zvláštní svět o
žádné práci, předstírání této a minimálních penězích. Já , který bydlel u rodičů, jsem
na tom byl dobře, protože matka s otcem odmítli příspěvek na stravu s odůvodněním,
že chození do práce není má vina a ostatně tento stav brzy pomine, neboť budu opět
studentem.
V cenových úrovních těch dob mi stačilo sedmnáct stovek bohatě na živobytí
v hostincích a navíc jsem mohl začít šetřit na motocykl Jawa. Jediné, co mě trápilo,
bylo studium matematiky a fyziky na přijímací zkoušky. Nikdy jsem se tyto předměty
neučil a tak mi nyní dělaly problémy úlohy osmou třídou počínaje výš. V práci jsem
se snažil spočítat co nejvíc příkladů, abych se doma už učit nemusel. Proto jsem mohl
v pátek již brzy odcházet z domova do hostince. V lednu jsem pivu příliš nepřál,
- 37 -
protože jsem byl výrazně zdevastovaný z vánočního pobytu na horách, který jsem
absolvovaL se Sahulou.
Zde je třeba zmínit se o některých událostech, které byly spojené s naším
horalstvím. Z Prahy jsme vyjížděli už pětadvacátého prosince a jak už jsme kořalové,
koupil si každý jiný lístek. Ne úplně, ale jelo nás na hory asi sedm a zažili jsme
dohromady čtyři spoje Praha - Jablonec nad Jizerou. Já si vybral jeden z prvních
ranních, tedy asi v sedm třicet odjezd. V autobuse mi zdaleka nebylo tak smutno, jak
jsem se zprvu obával, protože v lidech, co velmi hlučeli, jsem poznal některé známé
tváře z bránické party. S těmito jsem se totiž setkal již jednou na zvlášť vydařeném
večírku, jenž se konal u příležitosti devatenáctých narozenin dívky Verči. Ta měla
bratra, s nímž jsem se znal skrz Spálenou tlumivku a ten mne tenkrát také pozval.
V Jičíně v otřesném bufetu , jehož zběsilost je určena již polohou - je spojnicí
autobusového a železničního nádraží - jsem zaujatě sledoval, jak chlapci z Bráníka
konzumují alkohol již před desátou a to měrou nevídanou. Pozdravil jsem je, ale
raději odmítl jejich pobídky a vše se zájmem zpovzdálí pozoroval. Než autobus dojel
do horské vísky Jablonec, chlapci dokázali zničit větrák ve stropě, šokovat několik
osob a načůrat asi tři láhve od piva, protože řidič nelida hlídal jenom svůj jízdní řád a
odmítal stavět. Už jsem chtěl vystoupit a sedět celý den v hostinci Krakonoš, kde
jsme měli sraz, když padla nabídka, ať tedy jedu s nimi do Rokytnice, kam mají
namířeno a která je vzdálena jen pár kilometrů. Dlouho jsem neváhal a pokračoval
v cestě směr horský hotel Banán.
Tam se strhlo peklo, protože hladina alkoholu v krvi mých společníků stoupala a
nestačil jsem je opatrovat. Ing.Mireček mi dodnes bezesporu vděčí za život či
minimálně za ruce, protože v opilecké pýše vytlačil cirkulárku na umrzlou plochu
před garáží, která byla střídavě máčena tajícím sněhem a měněna v kluziště, když
přituhlo. Přišel jsem v okamžiku, kdy se zpitý inženýr potácel s obrovským kmenem
v náručí, sotva udržujíc rovnováhu, kolem pily a krhavým zrakem vyměřoval, kudy to
řízne. Zdál se být spokojen, ale já mu zabránil v dalším řádění, protože úhel, pod
kterým se k pile blížil, sliboval pád čelem na svištící ozubí.
Poté jsem využil opileckého spánku chlapců, snědl něco jejich řízků a odjel do
hospody Krakonoš čekat na Sahulu a pár spolužáků z nástavby. Jelikož přijeli až
v osm, našli mě ve stavu silné podroušenosti. Pamatuji si, že kolem desáté jsem si
obul běžky a rozhodl se odejít na hřebeny. Snad jen jejich apatie vůči mé volbě mi
zachránila život, neboť jak mi nikdo nezabraňoval, omrzelo mě neustálé padání ze
svahu před hospodou, potupně jsem se zul a vrátil se k pivu.
Toho večera jsem si již nebyl schopen nic zapamatovat, ale ráno jsem se udivil,
když jsem zjistil, že v chalupě důchodce Zuzánka je nás asi třicet lidí, kterým on za
ceny dobrovolné poskytuje nocleh. Byla tam skupina německých rozeřvanců a
několik skupinek z Prahy. Samotný důchodce bydlel v kuchyni, kde byl neuvěřitelný
nepořádek, ale teplo a tak se tam mimo spánek soustředila většina obyvatel. Kromě
důchodce obývala stabilně místnost s kamny ještě kočka, pes, slepice a koza. Poslední
uvedená ale pouze za třeskutých mrazů, což byla jistě výmluva, neboť tuze nemrzlo a
koza se válela u barevné televize, daru od Němců či koho celých pět dní, co jsme
strávili v chaloupce důchodcově.
Sotva jsme se nasnídali, rozhodli se hoch Hrubý, zvaný Hrub se Sahulou, že
půjdeme ve třech na hřebenovou túru. Sbalili jsme si běžkařské doplňky a záhy
- 38 -
vyrazili. Ještě jsme se posmáli našim kolegům, že nejsou žádní synové hor, když se
válí tak dlouho v postelích.
V Jablonci na náměstí jsme zjistili, že je tak brzo, že autobus k vrcholům jede až
za čtyřicet minut. Skočili jsme tedy do hospody Paříž na limošku. Když jsme tak
seděli v teple a cucali limonádu, Hrub se najednou zarazil, natočil ucho a ostražitě se
tváříc, ptal se: „Slyšeli jste?“. My jsme nevěděli, co se děje, a Hrub pokračoval: „To
byli Horácové, duchové hor a říkali, že když si nedáme zelenou, utrhne se lavina“.
Samozřejmě, byl to naivní trik, ale Sahula i já jsme se ho chytili jak hovno košile a
začali dělat, jako že teď už taky, že to taky slyšíme. A tak jsme si kolem desáté
dopolední dali tři zelené. Autobus nám ujel a když jsme vstávali v touze jít na další,
zrovna tlouklo poledne, z rádia hráli koledy, sluníčko se prodíralo mlhou kouře a
Sahula, povstav ve snaze vyrovnat účet, obrátil oči v sloup a složil se pod televizi.
Paní od kořalek to nesla statečně a dokonce, abychom se nenudili, než se Sahula
vzpamatuje, donesla nám knihu přání a stížností. Chtěli jsme jí udělat radost a tak
jsme se pustili do zápisu o tom, jak se skvěle chlastá v hospodě Paříž.
Ale vše má svou míru a tak jsme kolem třetí hodiny nastoupili do autobusu směr
Lysá hora. Tam jsme se dostali krkolomným výstupem až k vleku. Bylo ale nutno se
posilnit před nebezpečnou jízdou a tak jsme se uchýlili do zeleného zařízení Rokytka,
kde jsme si dali boršč a tři zelené. Hruba rozjařilo lyžařství okolního prostředí a
v návalu radosti počal metat vosky Swix v kovové krabičce na dívku od párků. Ta to
ale nevzala vůbec sportovně a udala nás. Byli jsme vyhozeni a celý personál včetně
kuchaře se šel dívat, jak se obouváme do běžek. Mě se to jakžtakž podařilo, ale
Sahula s Hrubem leželi na boku jak zmrzlí jeleni a bezmocně zvedali nohy. Bylo
jasné, že na vrcholy se toho dne nedostanem. Avšak i sestup k autobusu byl pekelně
odvážný.
Šli jsme se Sahulou napřed a za chvíli nás dojelo policejní auto, jehož osádka nám
sdělila, že nahoře se nám válí kolega a překáží v provozu. Udivilo nás, jak mohli mezi
tolika lidmi poznat, že Hrubovi kamarádi jsme MY DVA. Mnohem později nám
došlo, že jsme vypadali strašně. Když jsme se vrátili a uvedli Hruba do provozu, cesta
k autobusu už uběhla bez větších dobrodružství. Během čekání jsme si s Hrubem
krátili dlouhou chvíli improvizovanou scénkou „přišla o věneček“, která spočívala
v rozšlapávání kakaových věnečků.
Toho večera ztratil Sahula běžky, když jsme cestou od autobusu šli kolem trati a
on pocítil nutkání ulevit střevům. Ve tmě si ale spletl směr, kde odhodil své lyže
Karhu, když utíkal skrýt své vyměšování. Jak byl zpitý, zřejmě stále víc a víc se
vzdaloval od správného místa, až byl v chalupě bez lyží. Později jsme se vydali do
Rokytnice na diskotéku do Národního domu. Neměli jsme tam asi chodit, ale
mládí...Číšník vypadal jako basketbalista Kropilák a tak jsme to na něho pořád volali:
„Kropiláku,pivo!“. Sahula s námi nebyl a tak jsme sami s Hrubem balili dívky
strašným skřekem: „M..áš,s..ně!?“ Ani jsme se moc nechytali, ale asi nám o to ani
nešlo. Když jsme si začali rozpínat poklopce a vystrkovat ohanbí, činili jsme tak na
povel „Frasa ven!“, který velmi často zavelel jeden z nás. Kamarád Zdenko přišel
kuriózně o brýle, když zvracel pod stůl a obě čočky mu vypadly. Víceméně brzy jsme
byli vyhozeni, ale já už předtím v delíriu opustil Nároďák a byl nalezen bránickou
partou ležíc na silnici. Měl jsem ošklivě odřený obličej a zhmožděný hrudník, takže
mne možná srazil nějaký pirát silnic anebo spíš jsem se potloukl sám.
- 39 -
Když mne chlapci vzkřísili, utíkal jsem v předstihu a sexuálně útočil na
zaparkované dodávky škoda 1203, které mne v tom stavu bůhvíproč vzrušovaly. Byl
jsem uložen v horském hotelu Banán do podkroví, kde jsem strávil několik hodin
těžkého spánku, během něhož jsem špatnému studentovi průmyslovky, co se přijel na
hory učit, výrazně zaškodil. V noci, když jsem potřeboval na záchod , nebylo papíru .
A tak stavební mechanika posloužila k primárním účelům.
Za svítání jsem se vrátil k Zuzánkovi do chalupy a dospal, co se dalo. Ráno jsme
sjeli do Jilemnice k optikovi ohledně ztracených čoček. Sahula jediný byl oblečen
úplně jinak než předchozího dne, ale na přímý dotaz neodpověděl. Až teprve před
odjezdem, když byl kdosi vylít špínu na kompost, poznal v chuchválu oblečení
Sahulovy běžecké potřeby - šponovky, podkolenky a podvlíkačky. Sahula musel
s pravdou ven - v noci, když jsme byli na diskotéce, on šel na záchod, nemohl ho
dlouho najít a nakonec spadl ze schodů. Starý Zuzánek, vyburcován pádem, se šel
podívat, co se děje a našel Sahulu. Poradil mu, kde hledat záchod a zanechal ho
osudu. Sahula, zpitomělý pádem a šťastný, že našel záchod, se spokojeně uvelebil na
míse a vykonal potřebu. Když odtočil náležitě papíru, zjistil, že v chvatu se vůbec
nesvlékl z běžkařského a exkrement tudíž spočívá v kalhotách. Ve strachu z ostudy
pak vše vyhodil radši na hnůj. Přesto byl odhalen, z čehož plyne ponaučení, že lež má
krátké nohy.
Na cestu do Jilemnice mi koupili časopis o vlku a zajíci, který mne udržel v klidu
celou cestu. Optik byl velmi hodný a slíbil, že čočky zasadí za mírný poplatek během
dvou hodin. Využili jsme jich k návštěvě vinárny. Já jsem si dal opět zelenou, což
mne uvedlo do demence nevídané. Číšníka, který mi odmítl dále nalévat, jsem
potrestal vypitím karafy octa, co stála na stole. Nenechalo to na něm viditelně stopy,
ale mě bylo zle a tak jsem odešel na záchod. Pánský se mi nějak nezdál a tak jsem se
důkladně zavřel na dámském. Po nějakém čase jsem byl vzbuzen oním číšníkem, co
mi nechtěl nalít a vyzván, abych opustil dámskou toaletu. To bych býval rád udělal,
ale ruce jsem měl volšové a tak bylo nutno vyčkat příchodu zámečníka. Byla to ve
dvou dnech třetí provozovna, kde nás nechtěli.
Po návratu do Jablonce jsme ani nevystoupili z autobusu a rovnou pokračovali do
Národního domu. Sahula se těšil, jak si vše vynahradí, ale já cítil, že vyčerpání už je
velmi blízko. Přesto jsme s Hrubem dokázali zopakovat některé kousky, ale vyhozeni
jsme byli mnohem dříve než předchozího dne - když jsme turistům ujídali roštěnky
s rýží holýma (a hodně špinavýma) rukama z talířů a oni nechtěli. Zase to mělo tu
výhodu, že jsme stihli autobus k Zuzánkovi, kde byl mejdan a na něm i pár lidí
z mag.Doležalova Dřeváku. Už ale nebyla síla - ještě jsem vyslechl rozhovor chlapce
Koukola s Němci, kdy tento , nemoha nalézti slov, zarazil se na spojce ABER, kterou
opakoval snad šestkrát až rezignoval a zaskočil Němce obratem ABER FABER
DOMINE.
Následujícího rána jsme museli předčasně odjet, protože nám došly peníze.
Nechtěl jsem domů, abych nemusel účtovat a tak jsem se vydal bydlet k Sahulovi. To
bylo devětadvacátého a domů jsem mohl až po Silvestru. Sahula měl doma asi šedesát
korun a hlavně jeho babička měla doma něco zásob. Sice nechala shnít salát od
Ježíška, ale našli jsme obrovskou palici celeru a uvařili si hodně kořeněnou polévku.
Sahula žertoval, že celer je afrodisiakum, a já se posmíval. Když jsme snědli polévku
i obrovský zpola vařený celer, nezbylo nám, než ležet do druhého dne na břiše a
odhánět smyslné a nesmyslné představy. Poslouchali jsme Lou Reeda, kouřili startky,
- 40 -
trávili kocovinu, trápila nás sexualita, ale bylo to fajn.A to jenom proto, že tenkrát
jsme ještě neznali děs dvou -a vícedenní kocoviny.
Sahula a Maleček
Desátého února roku 1985 jsem poprvé zabloudil na Bábu, když jsem náhodně
potkal hocha Ráďu z bránické party, který tam v odpoledních hodinách směřoval.
Byla neděle, kolem páté hodiny, smrákalo se a bylo spousta sněhu. Procházeli jsme
labyrintem strmých uliček, až jsme zmizeli v útrobách nenápadné vilky. V hospodě
bylo skoro prázdno, jen v rohu u kamen hrála Káča Harsová kostky s panem Kroupou
o to, kdo druhý den ponese vítěze na oběd. Byl jsem okouzlen poklidem hostince i
přirozeným konzumentstvím alkoholu. Kovárna, na níž jsem dosud chodíval
s Jírovcem a spol. byla charakteristická stálou naplněností a téměř úkolovým pitím
piva od -do, alespoň v našem případě. Na Bábě stál čas na místě a jak to vypadalo, už
- 41 -
asi roky. Toho večera jsem vypil asi čtyři piva a odjel na nějaký koncert na
Chmelnici, ale hospoda mi skutečně učarovala.
Dozvěděl jsem se od bránických, že nejlépe je chodit na Bábu v pátek a tak jsem
se na ní nejbližší možný vydal. Skutečně tam bylo skoro plno, zvláště stůl nejdelší byl
obklopen a hoši se střídali v hraní na kytaru. Repertoár byl, jak jsem zjistil během
dalšího svého působení na Babě, standardní - Krabička cigaret, Mladičká básnířka
s korálky nad kotníky, Ještě som sa neoženil a jako specialita slovenský pop-hit
„Vymyslená“. Pivo teklo proudem a na škodu byla snad jen časná zavíračka - v devět
hodin. Časem se však propojili komunity Kovárna a Bába a přes kopec se chodilo
z Báby na Kovárnu, která měla do jedenácti. Občas se zrodila trojkombinace, kdy
jako finiš byla zařazena Vltavská rybí restaurace, Rybas Badys. Ale těžištěm byly
večírky v opuštěných bytech víkendům se oddávajících rodičů -chalupářů. Někdy
celý víkend nedošlo k přerušení divé kalby, kde jako prostředí se střídaly výše
uvedené hostince a byty dle obydlenosti. Byl to dlouhý mejdan...
V té době jsem definitivně byl vyhozen ze Spálené tlumivky, jelikož tato navíc
zanikla z důvodů Sahulovy zamilovanosti do katolicky založené dívky z venkova.
Sahula si přečetl Quo vadis a infiltroval se do románu. Omezil pití, začal doma kutit a
po necelém roce následovala svatba. Přestal hrát na kytaru, tedy alespoň v punkových
seskupeních, protože v kostele hrál. Ale snad to bylo dobré k jeho záchraně a
restauraci osobnosti, protože v zimě osmdesát pět už byl pološílený. Několik týdnů
prokalil s Vencou kotelníkem - spali na uhlí , celé dny seděli v hostinci Na zdráhalce
a komunikovali spolu pomocí citoslovcí „mňau“ a „haf“. Ještě občas nasazovali „
slimáka „, což spočívalo v tažení ruky po stole v jakési zmrzačené gestikulaci
„viktorky“. Slimák byl zřejmě kultovní zvíře - několikrát mě Sahula počastoval básní
„co mi koupíš,to si dám,slimáka si chytím sám“. Tenkrát v zimě se Sahula spřátelil
s dělníkem, pracujícím na stavbě bránického mostu Antona Zápotockého. Vilda byl
obrovský blonďatý fousáč ryze ruské vizáže, jakoby vypadlý z pověstí o Irjovi
Muromci a mnohapudových palicích , jež létají dodnes vzduchem. V pátek, když
zavřeli Kovárnu, bylo zvykem chodit k Sahulovi pít lahváče. Vilda se často připojil a
jednoho večera byla sestava doplněna o spisovatele a sochaře Bombura. Táhli jsme
Bráníkem a řvali jak sloni.
U Sahuly i interiér jeho pokoje - tedy spíš jediného, protože zbývala kuchyně a tu
okupovala Jaga, Sahulova babička - nasvědčoval změnám jeho psychiky. Na podlaze
byl několikacentimetrový nános špíny, popela, vajglů a rozlitého piva, který ztvrdl na
beton. Osvětlení zajišťovala červená žárovka, z níž visel dřevěný čert s věčně
zapálenou startkou. V rohu stála obrovitá kamna a celá místnost byla změněna ve
zkušebnu, bez ohledu na sousedy. Sahula bydlel sice v posledním patře činžovní vily
a jediného přímého „před zeď“ souseda měl zdola, ale přesto hukot punku uměl
rozlítit široké okolí.
Té noci se Sahula nalézal v obzvlášť pekelném rozpoložení. Jaga, jakoby byla
loutkou vyšší zlé moci právě tehdy spustila své nejsilnější lamentace. Sahula jí však
zavřel dveře před nosem a byl klid. Dali jsme si každý lahváč a poslouchali staré
nahrávky Spálené tlumivky. Sahulu to rozněžnilo a navrhl, že si zahrajeme. Ignoroval
Bomburovo varování, že je čtvrt na jednu a vzal si elektrickou kytaru. Já jsem si vzal
paličky a jelikož v pokoji byly nainstalovány Vachudovy bubny, spustili jsme strašný
punk, který přehlušil i vytí vlků na protějším Barrandovském břehu. Vilda se chopil
trumpety, který byla spíš okrasou bytu a zadul strašlivě. Bombur byl nervózní a tak
alespoň řval, co mu hrdlo stačilo a paměť dovolovala interpretaci našich textů .
- 42 -
Asi po dvaceti minutách hraní prolomila Jaga dveře, ale nikdo jí neslyšel. Jen já
jsem jí viděl, protože ostatní soustředěně hráli zády k ní. Sahula seděl na pohovce a
vyhrával sólo a já sledoval zákeřnou Jagu, jak se krade za jeho zády. Nevěděl jsem,
co zamýšlí a tak jsem hrál, nepřestávaje jí pozorovat. Když byla těsně za Sahulou,
pozdvihla s nepříčetným výrazem ruce a v nich držela loutnu, jíž se chystala očividně
Františka Sahulu ubít. Přestal jsem bušit do cizích bicích a zakřičel „Pozor,je za tebou
a má loutnu!“
Sahula se projevil jako hbitý a obratný i přes všechno vypité pivo a aniž by se
otáčel, chytil hi-hatku a prudce jí vztyčil za sebe. Zachytil tak hlavní sílu vedeného
útoku a loutna se s praštěním zhroutila. Shodou okolností však ostré hrany činelů
sklouzly po loutnovém krku až k obličeji stařeny a lehce jí prosekly kůži na tváři. Ta
zaječela spíš vzteky a zklamáním nad nezdařenou vraždou vnuka a odkvačila do
kuchyně. Historkou jsme byli pobaveni, ale Bombur namítal, že Sahula ohnul
Vachudovy činely.
Sahula se příšerně zachechtal a pravil, že Vachuda je blázen a že je v nějaké sektě
náboženských fanatiků a věří, že by mu Bůh nadělil nové bicí, kdyby se těmto něco
stalo. Aby vyzkoušel sílu Vachudovy víry, oba činely serval ze stojanu a zkroutil jak
palačinky. Inspirovalo nás to k likvidaci bicích a za skřeků „ať mu je nadělí“ jsme
zdevastovali, co se dalo. Pouze buben kopák odolával a tak se na něj Vilda stoupl
vahou svých stodeseti kilogramů. Buben skřípal, ale blána držela. Až teprve když se
rozhoupal, držíc se kamen, blána s hlasitým rachotem rupla. Vilda, jak ztratil
rovnováhu, chytil se kamen pevněji, ale pád již nezadržel. Sesul se i s kamny na zem,
drtíc kytarový zesilovač. V roji jisker a kouře jsme se smáli jak diví a pivem hasili
oharky.
Mezitím Jaga zavázala svůj raněný obličej všude jinde, než na postiženém místě a
ne nepodobná partyzánskému vojevůdci Kovpakovi prošla barák, kde sklidila
podporu vzbuzených a vzteklých sousedů. Srotili se za znovuzamčenými dveřmi
pokoje a tloukli a hrozili. Nedbaje jich, provedli jsme defenestraci trosek bubnů. Ještě
zjara se houpal na drátech malý buben virbl a smutně chřestil struněním, když jarní
vítr prudce vál rozkvétajícím Bráníkem.
Potom Vilda, rozlícený řevem za dveřmi vzal do ruky stojan na činel a prudce
odemkl. Revoluční dav rozehnal prudce a rychle a pak jsme spali až do rána.
Druhý den jsem analyzoval proběhlý večírek a dospěl jsem k závěru, že se
Sahulou to jde od desíti k pěti a jestli se nedá do kupy , vyhodí ho z bytu a ještě bude
stíhán za trýznění Jagy. Jelikož jsem nechtěl být účasten jeho smutného pádu,
v příštích měsících jsem se orientoval více na Bábu. Jak vidno, umožnil jsem mu tak
nepřímo stát se na několik let katolickým věřícím a majitelem dvou dětí a vyřčenému
úměrné ženy.
V létě 1985 jsem byl už domestikovaný na Bráníku a navíc pánem motocyklu
Jawa 350. Motorku jsem měl tajně, protože matka o tom nechtěla ani slyšet, že prý
jsem neopatrný a tak. Nicméně touha veliká ...a tak jsem parkoval normálně na
Spořilově před barákem, ale dával jsem si pozor, abych nebyl odhalen při příjezdech a
odjezdech.
To léto jsme jeli s bránickou partou na motocyklový výlet na týden vpodstatě
nazdařbůh. V rámci tohoto výletu jsme zaznamenali neuvěřitelná dobrodružství a
především poprvé v našem životě událost zvanou Pivní běh. Ta akce trvá již od
- 43 -
počátku sedmdesátých let. Běží se každoročně první víkend v srpnu, přesněji první
srpnovou sobotu v Plané nad Lužnicí. Hlavní charakteristika závodu je asi úměra
kilometr = pivo. Běží se šest kilometrů z Plané do vsi Košice, to jsou tři kilometry,
obrátka a zpět. Na každém kilometru je hlídka, která podává piva a v mezích
možností kontroluje vypití nápoje až do dna. Filozofií podniku je zkušenost, že
zkurblkované pivo delším během nabunzíruje a samo žádá o větší prostor, což v praxi
znamená zvracení. Jen několik lidí za dlouhé roky konání závodu dokázalo nezvracet,
což bylo vyváženo dlouhodenní prudkou nevolností a střevními potížemi. Naše parta
neznalců zahodovala cestou do Plané v motorestu v Kardašově řečici sérii smažených
sýrů, které se ukázaly pro šestikilometrové a šestilahváčové zvracení naprosto
nevhodné. Sýr se táhl, nebyl lehce stravitelný, ale doběhli jsme všichni a ve středu
pole, takže jsme byli sami se sebou spokojeni.
Když jsme se byli koupat z upocení závodu, málem se přihodila tragédie. Na
houpačce na hrázi jsme skotačili jako malí kluci, ale při jednom ze svých skoků jsem
únavou povolil ruce a dostal se tak zadkem na úroveň země. Nohy jsem měl zvednuté
do výše a jelikož jsme se koupali nazí, byl náraz bolestivý až hrůza. Náhoda tomu
chtěla, aby zrovna v místech mého styku se zemí čněl z hlíny ostrý kámen. Po dopadu
do vody jsem chvíli nebyl schopen ani plavat a hrozilo mi utopení. Když jsem se
vyškrábal na břeh, hoši okoukli mé zranění, jelikož já jsem nebyl schopen se na místo
poranění podívat. Ne snad že bych se bál pohledu na krev, ale vzhledem k tomu, že
jsem měl natrženou prdel, nebylo to technicky možné.
Se štěstím šutrák minul důležitá ústrojí, ale večer v hospodě Myslivna se pro mě
stal peklem, protože jsem nemohl sedět. Rána mokvala, ač ošetřena Septonexem a
hlavně strašně bolela. A když jsem bolest překonal a seděl déle na jednom místě,
přischl jsem strupem k šedivým kalhotám z Maďarska.
Noc jsme strávili ve stodole, já vzhledem ke svému neštěstí ve vší počestnosti.
Ráno jsme se vraceli do Prahy a já měl potíže udržet se na motorce, protože s každou
nerovností na cestě se ozval čerstvý strup.
V Praze jsem se jenom převlékl, sbalil věci a odjel na chmelovou brigádu, která
byla v těch letech povinná při přijetí na vysokou školu. Ano, byl jsem přijat na
Stavební fakultu, obor Pozemní stavby...
Již v autobuse jsem byl smutný, protože po oáze soužití s lidmi z Bráníka, hodně
specifickými a mě zcela vyhovujícími, jsem byl ve středu floutků a fakanů
z okresních gymnázií a průmyslovek, kteří byli sice jen o rok mladší , ale strašní.
Mluvili o svých dívkách a zhruba polovina jich označovala své dlouhodobé milenky
výrazem „stará“ a zbytek naopak „mladá“. Zřejmě to nějak souvisí s věkem oněch
dívek. Jestliže je sexuální objekt (protože o lásce se v souvislosti s těmito pojmy nedá
mluvit) hodně mladý a mladík je nucen se vyrovnávat s posměchem blízkého okolí a
reagovat na dotazy, jestli je jeho děvče ještě pod zákonem, říká jí“stará“. Ti , co jí
znají, si tak mají přehodnotit mínění a ti ostatní jsou postaveni před hotovou věc „stará“. Naproti tomu zneužívaní mladíčci, jejichž učitelka sexu je pamětnicí
maďarských událostí a s níž je nutno při styku pamatovat na nitroglycerín na nočním
stolku, kosmeticky upravují spíše sami pro sebe věk dotyčné označením „mladá“.
Prostě byli to ichtylové a já se začínal bát tří týdnů strávených s nimi. Nakonec
vše dobře dopadlo, sotva jsem okamžitě po příjezdu do Stekníku nalezl místní
hostinec. Ač byly dvě hodiny odpoledne a bylo poručeno vyčkat na ubikacích a čekat
- 44 -
na přidělení do pracovních skupin, já si poručil pivo a rozhodl se přerazit chmel
kontinuální opilostí.
Zpěvačka Ilma z Ústí, Slunce Severu
V tom roce pětaosmdesát, když jsem se vrátil z chmelu jako zbrusu nový student
stavební fakulty, kromě rekordu za měsíc srpen v počtu piv (315) bylo zajímavé, že
Tři sestry začaly zkoušet na základě předprázdninových večírkových cirkusů. Sám
název vznikal asi tak po páté zkoušce, když jsme pochopili nutnost mít bytelné
označení naší kvality. Udělali jsme schůzi na Kovárně, na té staré v Bráníku a během
divého lití na plech jsme hýkali různá hesla, která nám přišla jako skvělé názvy pro
punkovou skupinu. Co se týče toho punku, tak zas tak slavné to nebylo. Kapely jako
Sex Pistols a Exploited jsme sice poslouchali, ale zároveň s nimi i kapely „měkké“,
jako byli Clash anebo ne dost punkové, což byli třeba Stranglers. Kromě toho Jírovec
byl vždycky lehce úchylný a oddával se poslechu moderního jazzu, industriálu a
minimalismu. Asi na to balil holky, protože se o těchto hudbách vždycky naučil
mluvit za pomoci Vlčkových sborníčků, jež vydávala Jazzová sekce.
Na té hudbě byla punková rychlost, přímočarost a syrovost, ale naprosto chyběla
ideovost a politizování. Nikdy nás nezajímaly žádné akce, kde se měla odehrát
„konfrontace s režimem“. A nikdy jsme netoužili uchýlit se do kanálu a jednou za
týden se jít domů k mámě převléknout, najíst se masa a zeleniny, vykoupat se a
v neděli se vrátit k sucharům a rumu. Chodili jsme povětšině do školy a byli jsme
ochotni uzavřít s rodiči lecjaký kompromis, abychom mohli pokračovat
v bezstarostném životě. Takže ani ta punková móda nás příliš nezasáhla.
Vracím se k památnému večeru na Kovárně - název Vetkněme rum byl zavržen,
jelikož byl shledán vrcholem intošství. Křičeli na mě dokonce , ať si vezmu lenonky a
piju červené víno. Několik názvů zavánělo disentem, za všechny uvádím
- 45 -
„Dobrodružná politika“. Nakonec zvítězil jednomyslně název Tři sestry, ale bylo už
tak pozdě, že není jisté, jestli toho večera vůbec padl. Je klidně možné, že si ho
vymyslel ing.Magor, který byl a dodnes je vedoucím souboru, když se po ránu toulal
v kocovině hodkovičskou vilou a padl mu do oka titul z knihovny.
Složení souboru se stále doplňovalo. Základem byl bubeník Hadr, basák a
vedoucí ing.Magor, kytarista Jírovec, harmonikář Sup a krákor Hagen. Postupem
času, když se začalo rýsovat nějaké vystoupení, přisral se k nám Čisťák, zvaný
Krmelec.
Zajímavý byl Krmelec tím, že skvěle uměl lhát. Už v sedmé třídě se proslavil
krmelcem o tom, že s tátou postavili raketu, která každou neděli slouží jejich výletům
na Měsíc.
Dokonalost lži spočívala v tom, že jakýsi pitomec z Čisťákovy třídy se dostavil
jednoho nedělního odpoledne k Čisťákům,vyzbrojen chlebníkem s baterkou, řízkem
od oběda, nožem, provázkem a obrázkem Neila Armstronga a dožadoval se účasti na
měsíční expedici. Čisťák, přestože byl šokován úrodnou setbou své lži, zachoval
chladnou hlavu a hošíkovi v pláštěnce a holinách sdělil, že bohužel, jako na potvoru
odešel jeden energoblok jejich stroje a zatím nelze ani odhadnout, kdy se otci
Čisťákovi podaří hvězdolet zprovoznit. A aby předešel opakovaným atakům
zklamaného astronauta, dodal, že raketa je ale stejně jenom dvoumístná a otec Čisťák
nedá bez Jakuba ani ránu. Kosmonaut odešel zklamaně domů, kde se věnoval
pouštění angličáků po nakloněných učebnicích a Čisťákovi toho dne došlo, že má to
lhaní asi nějakou vnitřní sílu, když se najdou trotlové, co na to skočej.
I stal Jakub krmelcem.
Jelikož jsme skoro všichni chodili do školy, byl soubor TS jediným zpestřením
jinak nudných a šedivých studijních semestrů, nepočítám -li pravidelné návštěvy
dejvických hospod Švejk, Podbaba, Kotlářka, U topolů a Hospůdka. Na zkouškách
jsme ventilovali potlačovanou hravou demenci našich povah. Jelikož to zprvu
vypadalo, že nikdy nikde hrát nebudeme, staly se schůzky ve zkušebně srazištěm
známých. Z toho krystalizoval soubor - v první fázi stačilo buď přinést nějaký nástroj
a hrát na něj, anebo se prohlásit zpěvákem, jak to bylo v mém, Čisťákově a
Bomburově případě. Hoch Bombur byl význačný tím, že byl velmi tlustý a chodil se
mnou do základní školy na Spořilově, kde vykonával funkci otluka. V letech vzniku
TS byl však již velkým sochařem - alespoň nám to říkal.
Schémata písní z té doby se nijak neliší od schémat o osm let pozdějších.
Základem je tzv.“Magorovo kolečko“, které vyvinul náš inženýr Magor. Spočívalo ve
střídání čtyř akordů ve sloce a tří v refrénu, většinou stejných, ale jinak poskládaných.
Vtip spočíval podle ing.Magora v tom, že obě figury se hrály rytmicky odlišně
(samozřejmě v intervalu možností skupiny). Texty v této době psal ing.Magor, který
byl právě ve stádiu přerodu z básníka v manažera a obchodníka. Některé byly i
závažné, ale od těch jsme brzy upustili. Jinak většina z textů řešila vztah inženýra
Magora s jeho dívkami. Zřejmě si netroufal říct dívce pravdu do očí , tak to vyřval do
mikrofonu.
Později, po pár měsících, byl ing.Magor pasován na strýce Patalíka, neboť mu
bylo jako zpěvákovi odhaleno víc vad řeči, než co jich předváděl Michal Pavlíček ve
svých pěveckých kreacích v Pražském výběru. (Mimochodem v době nahrávek
- 46 -
Pražského výběru z koncertů jsme se díky Pavlíčkovu zpěvu dostávali při
nekonečném poslechu ke zcela jiným textům, které nicméně zlidověly).
Využil jsme hbitě Patalíkova pádu do úrovně instrumentalisty z výšin zpěváka - idola
dívek a ustanovil jsem se hlavním vokalistou a Čisťáka s Bomburem sboristy
s občasnou možností sólového zpěvu (rozumí se samo sebou, že to platilo pouze u
hnusných písniček.)
Tak jsme si tak zkoušeli a zatím ing.Magor jako jeden ze svých prvních
manažerských kousků zařídil zřizovatele Fakultu elektrotechnickou, jejímž byl
členem. Možná mladší mládež neví, co je zřizovatel. Zřizovatel byla zodpovědná
úřední instituce, která ručila komančům za to, že nepustí do oběhu ideově závadný
soubor. Ve své zrůdnosti to bylo jednoduché a naprosto účinné, protože žádný, nebo
skoro žádný zřizovatel si nevzal na triko nebezpečnou skupinu a z případných
problémů plynoucí nevoli komunistů. A z druhé strany žádný, anebo skoro žádný
pořadatel nepodstoupil riziko odhalení toho, že nechal hrát skupinu bez zřizovatele.
S tím, že máme zřizovatele se nám bez ohledu na nějaké hudební dovednosti
otevíraly obzory veřejného hraní a to minimálně na soutěžních přehlídkách ZUČ, což
byla zájmová umělecká činnost a musel jí vykazovat kdejaký podnik či škola. A
s možností koncertů rostla naše prestiž a tak, jelikož jsme byli neschopní baliči
(kromě Jírovce), rozhodli jsme se (včetně Jírovce), že potřebujeme zpěvačku a tak
uděláme konkursy, během nichž se někdo z nás s onou umělkyní seznámí a pak již
půjde všechno jako v románech Radka Johna.
Během konkursu se však naše lojzovství potvrdilo, se zpěvačkou se nikdo
nespřátelil (kromě Jírovce). Nakonec jsme seděli na Kovárně (kromě Jírovce) a
pomlouvali Jírovce za to, že je takovej. On zatím hučel do zpěvačky ve vinárně na
periférii svou něžnou historku o malém bratříčkovi. Měl jí dotaženou, dokonce nosil
fotku svého o sedmnáct let mladšího bratra a v pravý čas vlahých očí a šmátravých
dotyků mezi zápalkami, sklenicí a svíčkou, ukradenou podnikavým řeporyjanem
v sokolovně, vyňal pohybem kouzelníka odkudsi fotku a spustil o malých nožičkách,
ručičkách a neuvěřitelnosti zrození.
Zpěvačka byla vždy prostá a tupého důmyslu a tak po tirádě nožičky jako
salámek skoro ani nestačil Jírovec zaplatit, jak ho dívka vlekla hnána vášní, jíž v ní
vzbudil tento superkluk, v němž se něha snoubila s tvrdostí rockového kytaristy.
Takového vždy hledala...naplněné touhy...gejzíry šťastných zítřků... A pak
v průchodu pod prokopskou tratí, kde lomozily vlaky a páchla moč chudých trampů,
kteří dál nikdy nedorazili „ rozepne kabát, vyhrne sukni a s hlavou opřenou o mužovo
rameno se dívá na zástup nahých dětí s papírovými hlavami Jírovcova
bratříčka“...(Plastici prominou parafrázi). Jírovec pak spokojeně odjížděl domů
s telefonem umělkyně v diáři, rozhodnut zavolat co nejdřív, hned jak bude nějaký
mejdan, kde nebudou málo holky.
- 47 -
Mezi punky
První koncert jsme měli na Strahově v klubu 001, kde mělo kulturní sídlo
elektronického SSM, pod které jsme spadali. Hoch Škoda, kterému příliš nešly do
hlavy Ohmovy zákony se pro jistotu angažoval „v esesem“ v roli organizátora mladé
kultury. Jelikož ale také rád zašel na pivo, nebyl žádné přetrhdílo a proto se mu
většinou podařilo spláchnout dívky, co paličkovaly s navlékači korálů a
violoncellisty. V našem případě se klání zúčastnili alespoň všichni od hudební oblasti
- tedy měli nástroje. První skupina byl takový polojazz, kde všichni hráli dost dobře
technicky , ale stáli za hovno, protože nepochopili, o co jde a že se s miliónem akordů
a chvatů můžou etablovat tak leda ve sportovním soutěžení. Ale oni hráli stejně jenom
proto, aby nebyli za suchary a aby si užili v „bendu“ trochu toho inteligentního
inženýrského humoru. (Asi takto: „sinusoida vašeho céčka se, pane kolego,
nebezpečně blíží limitní hodnotě amplitudy tonu dé).
Druhá „skupča“ hrála country - rock a byli to zástupci lidové studentské švandy,
kteří i nějaké to pivo přiznali, ale všeho s mírou a ve správném pořádku - („soudruhu,
když je potřeba máknout, tak máknu“).
My jsme hráli úplně blbě a museli jsme vypadat jako parta záškodníků. Jelikož to
byl první koncert, nacvičené humory nám v reálu přišly přitroublé (a byly debilní),
schémata písní z důvodů trémy nabývala individuálních podob a hlavně jsme byli
prkenní jako Depeche Mode, ale na sobě jsme měli oděvy z kanadské noci
pionýrského tábora. Naše plus spočívalo v tom, že jsme sezvali početnou klaku našich
kamarádů, známých a koneckonců i hrst lidí, které jsme přímo nesnášeli. Ale každá
hlava dobrá...
- 48 -
Po dvaceti minutách jsme dohráli a začali si vyčítat chyby. Jírovec propadl
tradiční depresi a prohlásil, že už nikdy hrát nechce. Aby rozptýlil chmury, sbalil
jednu z dívek - fanynek country -rockových veselých chlapíků. Mohli se alespoň
utěšovat tím, že byli druzí. První místo zaujal polojazz, protože porotu oslnily
bravurní stupnice a podobné cirkusové kousky, nehledě na okolnost, že tato skupina
byla jednoznačně nejméně nebezpečná pro mládež, protože bylo celkem jisté, že na
ně nikdy nikdo nepřijde. A TS skončily, jako ještě mnohokrát potom na hezkém
třetím místě a odnesly si řadu připomínek odborné poroty. Rady to byly asi dobré, ale
démon alkohol nás držel ve svých spárech a tak si nikdo nic nepamatoval.
Nevzalo nám to ale vůbec chuť do další tvorby , ale mně nastaly po Vánocích
kruté dny a činnost souboru jsem brzdil. Rodiče se totiž dozvěděli během mé
nepřítomnosti v bydlišti o mých dvou soudech a nastolili velmi ostrý výchovný
program. Matka totiž ve své zvědavosti pod záminkou úklidu mého pokoje
vyšmírovala stoh obálek s modrým pruhem, které jsem po celý podzim zoufale
schovával a mnohdy o fous vybíral ze schránky (naše pošťačka totiž nedbala pokynů
„do vlastních rukou“ a házela do schránky všechno). Jeden ze soudů byl pro opilství a
druhý pro výtržnictví. Jednalo se o dvě rozdílné historky a to rodiče utvrdilo
v přesvědčení , že nejde o selhání, ale že jsem hajzl, kriminálník a opilec těžkého
kalibru. Ve vzduchu létalo léčení a toho jsem se chtěl vyvarovat - musel jsem se
uvolit k vězení v bytě, dokud neudělám zkoušky.
Byl jsem v prváku na pozemních stavbách a tam bylo běžné, že všech pět zkoušek
v prvním semestru zdaleka nesložili všichni studenti. Takže jsem se připravil na
dlouhé peklo. Ale nakonec jsem se z té nudy doma naučil matiku , chemii stavebních
hmot a dokonce i deskriptivu.
Lehká zkouška z konstrukcí pozemních staveb mě trápila nejdéle, ale úderem
dvacátého února jsem měl složeno a vyrazil jsem ostře do života - odjel jsem na čundr
po Bráníku – zimní - pod záminkou hor. Ale bylo jasné, že doma už s rodiči dlouho
nezůstanu - matce, dá se říct, ujel vlak a odmítla se smířit s tím, že je mi dvacet let a
že si budu dělat víceméně co chci.
Jak povolil tlak ze strany rodičů po ukončeném semestru, odvážil jsem se
vycházet častěji na Kovárnu - vpodstatě ale pouze každý pátek, což si myslím není
nic kór moc divokého, ale matka se snažila mi každý takový výlet osladit , co to šlo.
Nelitovala ranního vstávání a v sobotu za kuropění vylézala ze svého pokoje a nevyspalá - počala pracovat s luxem za mými dveřmi. Úmyslně vrážela do dveří a
pohazovala těžkými předměty. Naštěstí jsem byl natolik zalkoholizován, že i přes
takto zběsilý budíček jsem odolával i několik hodin. Dalším stupněm tortury bylo, že
mi upírala snídani, což podporovala pseudologickým tvrzením, že když jsme moh
přitáhnout ve čtyři, nemusím jíst. Pak mě posílala s košem a když jsem se uzavřel ve
svém pokoji, začala tam pravidelně ohlašovat rozhodnutí -třeba že nemám počítat
s nějakou výhodou, anebo klasický trik - my jsme s tatínkem mysleli, že ti něco
nadělíme, ale když jsi takový...
Jednou když přišla asi počtvrté a vymyslela si úplnou sedmilež, neudržel jsem
nervy a přetrhl výkres, který jsem při své nešikovnosti smolil několik hodin. To mě
tak pobouřilo, že jsem odešel do Bráníka. Tam jsem vychytrale zůstal do neděle a
tehdy se objevil problém, kam jít. Domů mě nic netáhlo, protože tam bylo ovzduší
trhání výkresů. Peťánek se však nabídl, že má volný pokoj ve Vršovicích a tak jsme
tam hned pod rouškou lihu a noci odjeli.
- 49 -
V pondělí jsem sice vystřízlivěl, ale moje rozhodnutí bylo neměnné. Pouze jsem
rafinovaně navštívil spořilovský byt, když byli oba v práci a sbalil jsem své věci.
Vpodstatě se jednalo o skripta, magneťák a něco oděvů. Večer jsem jim volal a abych
předešel scénám, řekl jsem, že bydlím na koleji.
S Čisťákem
Uvolili se dávat mi každý měsíc šest set korun, což se nezdá mnoho, ale v těch
dobách se za to dalo leccos pořídit. V menze jsem nakoupil asi za dvě stovky
„dvojáky“, což byli konzervy na víkend pro kolejáky, ale směli to fasovat i pražáci.
Za pět korun se dala pořídit velká konzerva a za deset i párky v plechovce. Ale to
vyžadovalo časovou statečnost - již od jedenácti ve čtvrtek stát ve frontě do půl
dvanácté a pak trnout, zda párky nedošly. Na mě zbyl většinou lunch meat, který se
dal jíst celkem slušně v úpravě opečený s cibulí a hořčicí. To jsem tedy jedl já i
Peťánek a kromě toho ve dnech, kdy jsem se potuloval kolem školy, chodili jsme
s Hadrem do menzy krást večeře. To když jsme seděli dlouho v hospodě, dostávali
jsme hlad a do menzy chodili kolejáci na večeři. Předběhli jsme je a velmi rychle
sebrali jídlo a odnesli ke stolu. Samozřejmě, že přerušenci a propadlíci, co museli
negřit v kuchyni se nám snažili bránit, aby se zavděčili tlusté vedoucí a ona jim
nadělila párky v konzervě. Když už byli z našich soustředných útoků vytočeni na
nejvyšší míru a jednoho jarního podvečera se hnali na hocha Koukola, vyřešil
problém po klukovsku - plivl si do jídla tak, aby to všichni viděli a ještě jim to řekl.
Beďaři se zatvářili jak podvedení čerti a my se mohli posrat smíchy. Ale tehdy jsme
raději na nějaký čas loupeží zanechali.
Hostinec na Bábě byl naštěstí velmi laciný a tak mi většinou stačilo padesát korun
na večer. Navíc jsem byl za sirotka a chudého studenta a tak mi lidé pomáhali, jak
- 50 -
mohli. Tak například Banána vytáčelo k nepříčetnosti, když mu někdo kouřil cigarety.
Vždycky vstal, došel k bábě a požádal jí o startky , které vzápětí věnoval loudilovi.
Tak jsem pořídil mnoho balíčků startek. Též jsem byl příjemný společník a tudíž čas
od času do mne něco hoši strčili. Veskrze to byly dobré měsíce.
Zajímavé a pro mého otce dodnes nepochopitelné je, jak jsem byl schopen stíhat
školu - prvák stavební školy, což je odporný hnus. Bylo to ale hlavně díky mladosti
organismu, který dovedl jít spát ve tři ráno a v sedm odcházet na tělocvik. Občas, a to
zvlášť na konci semestru, jsme byl nucen dělat noční brigády na dohnání neudělaných
výkresů.
Vážná známost ing.Magora, sl. Urxová
Soubor Tři sestry živořil, jak jen to bylo možné - asi tak třikrát za rok jsme hráli
na ZUČ, ale jinak vůbec nic. Podle toho vypadaly zkoušky - podivná sestava zpěváků
a trubačů kazila už tak dost špatné výkony Hadra a spol. Vrcholem sezony byl
Hollywood, večírek v hogo fogo hadrech u Magorů - Doležalů v Hodkovičkách na
terase. Sice jsme tam nehráli, ale možná to bylo o to lepší. Až v roce 1987 se začal
osud lámat - hráli jsme dokonce na ZUČ jiné školy pod názvem Ze všech stran,
protože tou dobou jsme byli zakázaní (alespoň se to tehdy tvrdilo). Jírovec byl ženatý
a díky přírůstku jeho ženy Mandragory do Jírovcovic vily jsme přišly o zkušebnu. Ti
mladí lidé si totiž začali budovat své obydlíčko v podsklepí vedle dílny pana Jírovce,
velkého závodníka. Hráli jsme tedy u Doležalů, taktéž ve sklepě a pomalu jsme
získávali kontakty na různé, většinou pouze untergruntové pořadatele a to díky
koncertu na Jahodnici v Praze 9. Spolu s námi tam hrálo několik dalších kapel, které
byly od přírody smutné a mydlily tradiční spodek Plastiků s textama o komunistech a
- 51 -
Leninovi. Možná proto naše odpolitizovanost a všeobecná normálnost plus opilost
způsobily, že jsme byli zpestřením.
Zvrat nastal na chmelovém turné a to bylo v roce 1987, kdy jsme měli možnost a
povinnost hrát sběračům chmele v rámci prázdninových brigád, pořádaných fakultou
elektrotechnickou.
Celkem se odehrálo sedm koncertů v různých vesnicích a my jsme poprvé
nastoupily s pomocnou image, jež nám vydržela takřka dodnes. Po strašném koncertě
v Litochlebích, kde se potvrdila neudržitelnost obrovské devítičlenné sestavy a
nastaly čistky - v nejtvrdším stalinismu zůstali v souboru pouze Magor a Hadr,
později znovu přijali mne, Jírovce a Karáska. Čisťák se znovu přijal sám. Takže jsme
se vlastně zbavili Bombura a všech zpěvaček. A bylo potřeba si nějakou berličkou
vytvořit pocit dobré pohody, i když to lidi nechtěj slyšet, tu naší hudbu. A tak jsme
vytvořili teorii nejlepšosti .Jsme prostě nejlepší a basta fidli. Opravdu nám to
pomohlo, neboť na počátku koncertů se lidé netvářili nadšeně, ale s vypitým pivem a
neustálým řevem nad hlavou, že ta kapela je nejlepší podlehli i nejotrlejší
intelektuálové a vesele pískali a křičeli.
Po osmi dnech jsme se vrátili do Prahy úplně vyřízení, ale s novou chutí do hraní.
Též jsme během několika měsíců přibrali dalšího kytaristu, a to Nikotina.
V zimě se ním podařilo absolvovat několik koncertů v undergroundových
hospodách na venkově a s Jírovcem bylo čím dál těžší vyjít, protože fatálně podléhal
vlivu své ženy, která ho soustavně přesvědčovala, že jej strháváme do bahna.
Z jednoho koncertu dokonce v půli odjel vlakem a na jiném hodil na ing.Magora
zapojenou kytaru. Situace se vyřešila definitivně tak, že rok před revolucí emigroval
do Rakouska a po dalším roce zakotvil v Kanadě, kde žije dodnes. Situace v Čechách
byla zatím příznivá čím dál většímu počtu koncertů divné hudby a tak bylo i čím dál
častěji možno hrát, většinou mimo Prahu. Ale v roce osmdesát devět jsme už hráli
minimálně dvakrát do měsíce v Praze po klubech, přičemž mezi největší zážitky patří
koncert s Garáží a po měsíci s Půlnocí. Obzvlášť pro mě to bylo významné, protože
jsem Plastiky poslouchal asi od pětaodmdesátého a Mejla hrál v tu dobu s oběma
kapelami, přičemž zpočátku se ještě maskoval, aby nebyl nápadný anebo prostě proto,
že to byla sranda.
To už jsme měli přehrávky lidových hudebníků, což umožňovalo zaštítit Půlnoc i
Garáž, které toto neměly a hrát chtěly. Hráli jsme také na několika akcích s Orlíkem,
Wanastovkama, Plexisem a Psími vojáky, což v současnosti je představa utopická.
Ale tenkrát jsme měli společného nepřítele a tak na ideologie anarchismu, fašismu,
demokracie a bůhvíčeho ještě nebyla nálada. To, co se děje teď, po čtyřech letech,
bych si asi ani já, ani nikdo jiný tenkrát nedokázal představit.
V okolí revoluce přišla paradoxní stagnace, jelikož si nikdo nebyl jist, co se bude
dít a - po pravdě řečeno - nabyla ani moc nálada. Ovšem je pravda, že v prosinci
osmdesát devět se konala monstrakce Koncert pro všechn slušný lidi, kde hrálo
strašně moc kapel a samozřejmě i lidé, kteří nesměli a nikdo by je už nečekal - Marta
Kubišová, Karel Kryl a podobní znamenali další jasnou tečku za minulosti svou
přítomností na oficiálním koncertě v Praze na Štvanici.
To se Tři sestry vyrovnávali s realitou Hadrovy a ing.Magorovy vojenské služby
a tak hrál na bicí Venca Kotelník, známá postava z Kovárny. Za dobu, co byli oba
inženýři na vojně se příliš koncertů neudálo, protože nebyl nikdo, kdo by se o to
- 52 -
postaral. Ve vrcholné formě tvořilo soubor několik žertovných postav bez smyslu pro
zodpovědnost. Na basu hrál Jakub Maleček, pozdější Orlík, na kytaru Sahula a další
Orlík Petr Štěpánek, bubnoval Čisťák, Sup byl harmonikář a já jsem krákoral. Hráli
jsme v této sestavě rok a realizovali asi tři koncerty nevalné úrovně, z nichž jeden je
archivován videem a dodnes promítán u Kudličky v Litvínově pro pobavení.
Předzvěst manažerských schopností ing. M
Zlom s naším cirkusem nastal, když jsme v únoru devadesát přijali nabídku
Pepíčka Přiba podílet se třemi písněmi na punk a ojovém albu. Ty písničky jsme
natočili s Pepou asi za tři hodiny i s mícháním a to tak, že Pepa měl na Kampě, kde
bydlel malý kumbálek - režii a ve sklepě zkušebnu a studio. Komunikovali jsme
mikrofonem a nahrávalo se všechno naráz. Orlík úplně zlomil rekordy, protože Landa
měl divadlo a stihl nahrát všechno za hodinu.
Dostali jsme každý za desku asi osmnáct set, když se podařilo prodat jí celá první
náklad Supraphonu. Kvalitativně lépe jsme byli připraveni na jednání, když se přidal
k Pepovi Vladimír Kočandrle a kontaktoval nás v červnu devadesát ohledně velké
desky. Sešli jsme se na Kovárně a dohodli se, zvlášť když nám podmínky připadaly
příznivé. Až po dlouhém roce jsme zjistili některé skutečnosti o autorském zákoně,
ale bylo již pozdě. Desky se dodnes prodalo asi pětašedesát tisíc a my měli honorář
deset procent, později dvanáct a to včetně autorské odměny a dohromady. Takže při
cenách té doby vycházel honorář na hlavu asi koruna z každé desky. Z čehož je vidět,
že s bohatostí „umělců!“ to není až tak ostré .
Desku jsme nahrávali v létě ve studiu Propast u Petra Jandy a bylo to super.
Jednak jsme mohli zrealizovat všechny nápady za pomoci kvalitní techniky a za druhé
bylo krásné počasí a atrium poskytovalo stín a popíjeli jsme pivo. Deska byla hotová
a smíchaná za sedm dní, což by dnes už asi nebylo možné, protože nároky na kvalitu
záznamu se stupňují neuvěřitelně. A také jsme začali poznávat „šaubyznys“- tedy
- 53 -
skutečnosti, že hlavním diktátem je kritérium, zda se „to prodá“. Proto jenom těch
sedm dní, protože Monitor určil, že chyby nevadí a že to nikdo nepozná.
Faktem je, že po třech letech spolupráce s Monitorem a po exkurzi do světa
„šaubyznysu“ jsme zcyničtěli a za pravdivost tvrzení některých umělců o jejich
vyznáních a názorech bychom nedali zlomenou grešli.
Ještě většího úspěchu dosáhl Orlík, který se stal sociálním jevem a prodal asi
stodvacet tisíc Milošů Frýbů. Orlík se nahrával stejně dlouho, jako Tři sestry a
honorován byl stejně.
Kdo si maličko započítá, zjistí, že oprávněně prožíváme pocit sounáležitosti
s firmou, my i Orlík, protože jsme jim do začátku svojí tupostí výrazně pomohli, ale
můžeme si za to sami a oni taky, protože první rok jel Monitor sebezničujícím
tempem pouze ve čtyřech a takové pracovitosti je třeba vzdát hold. Holt... Kolem
Silvestra 1990 jsme dostali první peníze od Monitoru za Na kovárně....Třicet tisíc
nosičů prodaných během pěti týdnů nám vyneslo každému stejnou sumu korun. Bylo
to v pravý čas, protože po téměř šestiletém studiu jsem měl něco dluhů a bylo pomalu
nutno je začít splácet. Zároveň jsem se ucházel o zaměstnání, protože jsem propadl
nervozitě z přesvědčování všemi členy rodiny, že desky se prodá málo a že mě to
neuživí a takové řeči. Otec mi dokonce přinesl výstřižek o jakémsi zpěvákovi, který
byl jeden rok slavný a druhý rok prodával oděvy v obchodním domě. To na mě tolik
nezapůsobilo, ale rozhodl jsem se udělat všem radost a zareagoval jsem spolu
s Joskou na inzerát o zaměstnání.
Joska byl můj spolužák ze stavební školy, který spolu se mnou okamžitě po
státnicích začal prodávat desky a pornografii v podchodu metra Dejvická, kudy
procházeli docenti z naší bývalé školy. Chtěli jsme, aby viděli, jak se živí absolventi
jejich fakulty. Měli jsme čelenky, rybářské stoličky , bandasku s čajem a rumem a
přes neutuchající vichr, ženoucí se vestibulem Úspěchu jsme do ochraptění řvali, že
máme nejlevnější a nejlepší erotický román za pouhých dvacet devět korun. Během
prvního týdne jsme jich prodali asi osm stovek. Joska později chytil divné
podnikatelské moresy a já se ze strachu z našeho prodávání vypařil. Udělal jsem
dobře, protože za pár týdnů Joska naletěl polskému překupníkovi, který od něho jeden
týden koupil kvanta cédéček s tím, že potřebuje mnohem víc a že si přijde za týden.
Joska tedy objednal nesmyslné počty cedičů s naprostýma hovadinama asi za
stodvacet tisíc a Polák již nikdy nepřišel, oslepnuv nejspíš pašovaným lihem.
Tak tedy s Joskou jsme odepsali na inzerát do výzkumného ústavu informací,
protože požadovali zhruba naše vzdělání a schopnost publikovat, kteroužto jsme si
byli jisti, že máme. Chodili jsme totiž asi rok na mezioborové studium na fakultu
žurnalistiky. Navíc ústav měl budovu na Jánském vršku nebo někde tam na Malé
Straně, což bylo romantické. Během pohovoru se ale zjistilo, že chtějí staré chábry,
zřejmě kvůli image sešlosti - důstojnosti. Takže nám poděkovali a my jsme odcházeli
nepříliš zklamaní domů.
Otec ale nelenil a sehnal mi zaměstnání prostřednictvím svého známého. Byl
tenkrát počátek podnikání a onen známý byl šikovný podnikatel, který obchodoval
s kdečím a konal kdejakou činnost. Jednu ze zapsaných v živnosťáku měl i činnost
stavební. A já měl rozjet stavební četu, které by on sehnal zakázky. Byl to úkol
veliký, ale já se nebál - okamžitě jsem podal inzerát do Annonce a telefony se jen
sypaly. Vylučovací metodou a cílenými nenápadnými dotazy jsem postavil četu
spolehlivých pracovníků, o nichž jsem byl přesvědčen, že jsou abstinenti a makáči.
- 54 -
Možná ze opravdu byli, ale to se mi nepodařilo nikdy zjistit, neboť přišlo první
třídenní „turné“ se Sestrama a já musel rezignovat na svou podnikatelskou
budoucnost.
Ještě měsíc mi domů volali uchazeči o místo ve stavební četě, ale já už se hlásil
jako Hagen a tvrdil, že ing.Moravec je můj bratr , který se nervově zhroutil a
v současné době je na léčení. Sup a Hadr ukončili svá zaměstnání podobně jako já a
koncertů bylo mnoho. Nemá smysl líčit každý jednotlivě, ale kalili jsme hrozně. Ono
vlastně nic jiného dělat nelze. Ubytovny nebo hotely jsou spíše horší kategorie a tak
je lepší celé turné propít. Záhy nás však - speciálně mne a Supa - začaly drtit
vícedenní kocoviny. Zamlada, přestože jsme často propili víkend, jsme první den
střízlivosti usnuli a druhý střízlivý už jsme nevěděli o prožitém kalení. Ovšem přišli
stavy, kdy první střízlivý se dostaví nespavost - dvanáct hodin ležet ve zhasnuté
místnosti a koukat do stropu. Druhý střízlivý po takové noci je ve znamení pachuti
v ústech, pocitu cizích vnitřností, nemožnosti konzumovat stravu a hlavně depresí.
Dokonce to jeden měsíc vypadalo tak, že jsem pátek, sobota, neděle kalil a pondělí až
čtvrtek jsem se z toho dostával. Jednoduchou matematickou operací vychází počet
normálních dnů - nula. To byl památný duben, kdy se mi podařilo vypít sedmnáct
litrů rumu. To už jsem ke konci ale pil šest dní v týdnu, aby mi nebylo špatně. A hrálo
se jak o život, furt pryč.
Do toho všeho bylo nutno složit písně na druhou desku, protože ing.Magor má
rád všechno nalajnované. A tak jsme jezdili hrát, zkoušeli a probírali se z kocovin.
Basák Jakub Maleček
Největší akcí před druhou deskou bylo prázdninové turné, které čítalo dohromady
šestnáct koncertů, rozdělených do tří nepravidelných bloků. Nejprve byli tři koncerty
- dva dny pauza, čtyři koncerty a tři dny pauza a potom devět koncertů bez pauzy za
sebou.Ty kratší série se daly vydržet, ale závěrečná devítka nás téměř vyřídila. První
- 55 -
tři koncerty se odehrávaly na severu, začínalo se v Litvínově. Pak přišla Roudnice a
s ní i přízrak Itala, který si zaslouží, aby mu byl věnován větší prostor.
Itala jsme poznali toho roku na jaře na chobolickém pití piva. Chobolice jsou
kousek za Litoměřicemi a každoročně zjara tam probíhá víkend s fotbalem a pivem.
Tři sestry tam několikrát po sobě hrály a v tento osudný rok 1991 byl věhlas
chobolické akce již takový, že se donesl i k uším litoměřického Itala. Přišel o pauze
do stodoly, kde se hrálo, měl náš kompakt a strašně rychle mluvil: „ Tři sestry, boží,
boží, v Milánu jsou z toho všichni hotoví, Francesco přijede a podepíše s Váma
smlouvu, hehe, kde je Magor? A co Nikotin, jakou má kytaru? „ Takhle jel vlastně po
celou dobu, co nás pronásledoval. Podepsali jsme mu kompakt a mysleli, že je vše
skončeno. Ale ing. Magor v něm nalezl zalíbení, nejspíš pro tu naději zahraničního
angažmá a druhý den ho vzal s sebou do Prahy. Nakonec s námi Ital trávil předletní
soustředění na Dřeváku a všechny nás mučil, nejvíc asi Supa Karáska. Soustředění Tří
sester na Dřeváku je příjemná dovolená spojená se zkoušením nových písní a
vymýšlením šílených strategií nového alba či projektu, chcete - li. Dřevák je nejmíň
stoletá chalupa v Krkonoších, usazená ve stráni a v důsledku stáří postupně klesající a
klesající. Navíc horalové nikdy nebyli zvlášť vysocí a tak jsou nyní futra na Dřeváku
ve výši asi metr sedmdesát. Člověk průměrného vzrůstu je nucen při snaze o rychlejší
pohyb prostorami Dřeváku chodit nachýlený v lehkém předklonu - chaloupce se jinak
říká také Hobití nora.
Jednou, před mnoha lety, když jsme byli na Dřeváku jsem na vlastní kůži poznal,
co může takhle zvláštní stavební dispozice způsobit. Po celodenním popíjení místního
jedenáctistupňového piva a následném večírku jsme se všichni uložili na velikou
postel v kuchyni, což je zároveň největší - a v zimě jediná vytopená - obytná místnost
Dřeváku. V noci jsem se vzbudil s pocitem, že jsem sice úplně opilý, ale jestli hned
nevyběhnu jako jelen na záchod, tak asi vybouchnu. Nekvalitní pivo, vařené zřejmě
z jehličí a lístků od vleku ve mě bunzírovalo a škrundalo o sto šest. Opatrně jsem
v naprosté tmě vstal, jednak abych nikoho nevzbudil a jednak proto, že jsem se bál
prudšího pohybu a vydal jsem se směrem, kde jsem předpokládal dveře. Zvedl jsem
ruce a šmátral před sebou. Narazil jsem na opracované kmeny, které tvořily
konstrukci stěn celé chalupy. Celkem správně jsem uvažoval, že budu - li se
pohybovat jedním směrem s rukama přiloženýma na stěnu, musím dříve či později na
dveře narazit. Sunul jsem se tedy doprava, protože něco mi říkalo, že tam by dveře
skutečně mohly být. Struktura stěny však byla pravidelná a když jsem narazil
bolestivě do pece, byl mým nadějím - alespoň ve směru pravé ruky - konec.
Nebyl bych to ale technický typ, kdybych si nevěděl rady. Vydal jsem se zpátky,
stále s rukama na stěně, přesvědčen, že pokud nebyly dveře napravo, jistě budou
nalevo. Situace se záhy opakovala, ovšem tentokrát jsem narazil ramenem do
příborníku. Ještě stále jsem doufal a tak jsem kredenc obešel a dále postupoval. Zeď
se však za kredencí lámala do pravého úhlu a když jsem po pár krocích narazil na
postel, ze které jsem povstal, věděl jsem, že je zle. V opilosti mne napadlo, že jsem
v jiné místnosti, než byla ta, v níž jsem trávil večírek a z níž jsem mnohokrát d v e ř m
i odešel na záchod. Ano, jsem v místnosti bez dveří. Přepadl mne záchvat
klaustrofobie a existenciální deprese, který byl však záhy zapuzen prozaickou
potřebou okamžitě se vysrat. Ještě jednou jsem se vydal proti stěně, ale ani jsem
nedoufal v úspěch. Opravdu, po pár pokusech jsem znovu skončil u pece. Nedalo se
nic dělat - útroby se mi náhle zkroutili a z posledních sil jsem si stáhl kalhoty a sedl
na bobek - promiňte, to je trochu předčasné - přidřepl vedle pece.Úleva to byla
- 56 -
fantastická - našel jsem u pece po hmatu noviny na podpal, použil jich jako čistotný
chlapec a odešel zcela vysílen spát.
Sup v akci
Ráno mne vzbudil Magorův křik a pobavené hlášky ostatní společnosti. Vedle
kamen byl obrovský hnědý koláč, který nepředstavitelně páchl. Chvíli mi trvalo, než
jsem se zorientoval a pak se mi rozbřesklo - vytanula mi noční příhoda a já si
uvědomil, že jsem nebyl v jiné místnosti bez dveří a oken, ale že odkázán na hmat
jsem byl při své výšce a charakteru Hobití nory bezmocný. Mohl jsem se uchodit
třeba dokola, ale jelikož jsem šmátral nataženýma rukama, nahmátl jsem z dveří
akorát vrchní rám futra. Takto zaskočen Dřevákem jsem raději dělal, že o ničem
nevím, ale později jsem byl stejně odhalen. A v tomto nebezpečném Dřeváku
s nízkými futry jsme týden pobývali s Italem.
Ten, na žádost Supa , nesměl být v místnosti, kde se zkoušelo, neboť Supa to
znervózňovalo. Ital byl však typu „ vyhodit dveřmi a oknem se vrátí“ a tak vylezl do
patra, do pokojíku, z něhož bylo alespoň dobře slyšet škvírou mezi stropem a stěnou.
Pokaždé, když jsme dohráli sebekratší, byť sebehnusnější pasáž, nadšeně hýkal: „
skvělý, bomba, jednička, Nikotin výborně a ty bubny, Hadr, tududududž džpchchch,
to bude hit, zavolám odpoledne z Krakonoše Francesca. Nahrajte to, pustíme mu to do
telefonu, ten zešílí, hned sem přiletí“ Magor se hlasitě smál, byl trochu rozpačitý, ale
Ital ho naprosto uvařil, když se před ním zmínil o příbuzenstvu v SRN, které
obchoduje s auty. Magor zrovna tenkrát prahl po nějakém zahraničním voze, protože
začínal být Hogo Fogo a tak zbystřil. Ital, jako ostřílený krmelec to vycítil a nabídl
Magorovi, že až se vrátíme z hor, pojedou spolu k příbuzným a Magor dostane „
voňavku“ za „ pusinku“. Tím si Ital zajistil na celý týden soustředění Magorovu
přízeň a nám bylo jasné, že to nějak musíme vydržet. Jelikož jsme my ostatní auta
- 57 -
nechtěli, poměrně brzy jsme přišli na to, že Ital je trouba, který mluví stylem
fotbalové hvězdy („ já myslím, že všichni dobře zahráli, basa, buben, jo, to byla jako
opora no a vepředu Hagen a Sup, nemá chybu, ale hlavně asi zvítězila muzika“) a že
lže, jak když tiskne. Sup, který měl navíc od třetího dne kocovinu, pověstnou“
třídenní“, byl na pokraji zhroucení z Italových obhroublých žertíků, které se hodily
tak do přijímače na vojnu. Naivní intelektuál Sup samozřejmě na podobné špeky
skákal, byl vysmíván Italem i Magorem, který podvědomě k takovému způsobu
humoru inklinuje, leč zastání se mu nedostalo. Hadrovi to bylo jedno, já jsem se
většinou pobavil a Nikotin byl často společník Italův při drsanských kratochvílích.
Ital též uměl zbalamutit neuvěřitelně rychle celou hospodu - do dvou dnů všichni
věděli, že má v Itálii benzínovou pumpu, že Enzo, co si ho jako vzala máma, je
hrozně bohatý a hlavně, že před Třemi sestrami leží skvělá budoucnost, protože on,
Ital, je teď náš manažer. Sup se postranní cestičkou pokusil Magora přesvědčit, že to
už je trochu riskantní a že jestli má být takový idiot manažer, že on Sup, je naštvaný.
Cynický Magor se posupně zachechtal a řekl, že je mu to jedno a že ať si Ital říká co
chce a že se uvidí, jaký je manažer. Ital totiž operativně domluvil sobotní koncert
v místním kulturním domě Jablonec nad Jizerou. Pašovci slíbili půjčit aparaturu aspoň to říkal - a propagaci slíbil zajistit „líp než Monitor“. Tak jsme byli zvědaví a
zatím spokojeně nacvičovali písně - mimochodem na tomto soustředění vznikla
Zelená - a pili v Krakonoši. Koncert tenkrát skutečně byl a bylo na něm poměrně dost
lidí, což bohužel v očích Magora učinilo z Itala schopného manažera. Nechal ho tedy
uspořádat i dva koncerty oné velké letní „šňůry“.
Roudnice byla prvním z nich - přišlo asi sto lidí, Ital se dušoval, že všude visí
plakáty, což jsme nemohli zjistit, ale pořadatel zaplatil a tak to bylo v pořádku. Magor
však měl s Italem problém. Skutečně byli na výpravě v SRN pro auta, ale všechno
dopadlo jinak. Jel s nimi i Hadr a po cestě, již ve Spolkové republice , uviděl Ital
v jakémsi obchodě boty Adidas za třista marek. Jelikož se vydával za boháče a slíbil
Magorovi půjčit tisíc dolarů na auto, zkusil si půjčit od Magora s tím, že hned jak
dojedou k příbuzným, dostane Magor svých třista marek a navrch půjčku tisíc dolarů.
Zaslepený inženýr už viděl, jak pojede Hodkovičkami v cizím voze a holky budou
koukat a tak vytáhl třista mařen, které už nikdy v životě neviděl. Ale to jsem
předběhl. U příbuzných se nějak na peníze zapomnělo, Magor si auto nevybral, zato
Hadr hned dvě a tak se vrátili domů. Pak se Magor s Italem viděli až na koncertě
v Roudnici a inženýr požadoval svých třista marek a půjčku tisíc dolarů. Sám již tušil
jaký osud stihl jeho marky, ale chtěl si to užít dokonce a byl asi i zvědav, kam až Ital
dojde. Navíc přece jen doufal, že snad by se vše mohlo v dobré obrátit a to auto a ty
holky...co? Zkrátka Ital slíbil,že druhý den pojedou do Litoměřic pro marky i pro
dolary, neboť Ital tam má devizový účet a na něm výnosy z pumpy u Milána
(chachacha). Po ránu Magor nelítostně vzbudil Itala a zatímco zbytek orchestru se
odebral na koupaliště, kapelník a podvodník odjeli do Litoměřic. Vrátili se upocení
asi ve dvě hodiny, krátce po termínu odjezdu, který byl stanoven již tak dost těsně na
to, abychom stihli večerní koncert v Chomutově. Inženýr Magor byl nesmírně
nasraný, nasedl do autobusu a neodpovídal na naše potměšilé dotazy, zda má marky.
Itala si vůbec nevšímal, ten postával venku a snažil se vetřít do přízně osvětlovači.
Až cestou do Chomutova jsme se dozvěděli, co se odehrálo v bance
v Litoměřicích. Ital dovedl Magora před banku, řekl mu, ať počká, že se hned vrátí
s penězi. Inženýr počkal asi deset minut, Ital vyšel s optimistickým úsměvem a
zprávou, že peníze budou připravené k vyzvednutí za čtvrt hodiny. Inženýr Magor,
- 58 -
který se tenkrát ještě přece jenom tolik nevyznal ve světě peněžnictví tomu uvěřil a
odebral se v doprovodu Itala do blízké pivnice. Zatímco pili minerálky, Ital se
dožadoval Magorových díků a slov chvály neustálým připomínám toho, že dluhy
vrací a že to jen on, Magor , se bojí. Když se vrátili k bance, ukázalo se, že vypukla
polední přestávka, která trvala až do dvou hodin. Magor zesinal vzteky, protože tak
dlouho s ohledem na koncert v Chomutově nemohl čekat. Proklel nejdřív bankovní
úředníky a cestou autem, jak se mu to rozleželo, pojal strašné podezření.
Ital si jistě při své návštěvě banky okusoval nehty a venku předstíral, že vyřídil
svůj úkol. Cynicky a bezostyšně v hostinci mučil Magora bláboly o tom, jestli bude
chtít peníze v lirách anebo radši v dolarech. A po celou tu dobu Ital určitě věděl, že je
v bance držena polední přestávka. To mu umožní hodit vinu na banku ( věděl, že
Magor musí být do dvou zpátky v Roudnici). Magor zaťal zuby a uvažoval o
fyzickém napadení Itala. Ten dál mlel o nespolehlivosti bank a srovnával celý případ
s hypotetickou analogií u Enza v Miláně. Tam prý žádné přestávky nejsou a jemu,
Italovi, známému majiteli pumpy by vydali tak směšnou částku okamžitě a bez
průtahů. Itala uchránilo jen to, že inženýr stále doufal, i když každým dnem jeho víra
slábla - že jednou, nějak své peníze od Itala ( nebo spíš z Itala) dostane. Koncert
v Chomutově byl zajímavý snad jedině tím, že jsme po sobě lili pivo a házeli plné
kelímky do lidí. Ti pochopili, žer je to bžunda a někteří nejdrsnější nám to vrátili.
Když jsem po prvních zásazích plným kelímkem, promočený od hlavy k patě
předstíral, že tak to má být, přidali se i nesmělejší a dokonce polodětské fanynky
metaly štíhlýma ručkama zbytky svých piv na pódium. Naštěstí se jim nepodařilo
zkratovat celý aparát, ale pouze dva odposlechy, z čehož byl nejvíce smutný Ušičky.
Ušičky byl zvukař, jehož přezdívka vznikla úpravou lidového rčení „ zlatý český
ručičky“. Jelikož jsme nebyli často spokojení se zvukem, jaký nám namíchal, udělili
jsme mu potupnou a ironickou přezdívku „ zlatý český ušičky“. Někteří z drsnějších
členů - jako třeba inženýr - na něj volali při zvukovkách prostě „ hluchej“. Nejdál
došel Sup, který na koncertě v Klostrdlé vykřikl, zoufalý z absence svého akordeonu
ve výtoku z odposlechu „ ty debile tam...“ , což je zaznamenáno na desce číslo tři,
Švédské trojce. Ušičky byl hodný inženýr jen o pár let starší než členové Tří sester a
pracoval jako zvukař v Paláci kultury. Jelikož byl ale vzorný ote rodiny, zvukařil i
soukromě, aby měl větší „ škváru“. Když s námi začal jezdit, byl pohádkově levný,
takže ten zvuk když nebyl úplně skvělý, ani to moc nevadilo. Náš soubor ostatně
nikdy nebyl spolkem perfekcionalistů. Ovšem po několika koncertech přišel, že má
dvě nové bedny, což zlepší výrazně zvuk, ale jeho zvukaření včetně amortizace
aparátu bude stát o dvě stovky víc. Když se Magor zdráhal odsouhlasit tuto cenovou
úpravu, spustil Ušičky lamentaci, že ten zvuk budee mnohem lepší a ty dvě stovky že
se nám bohatě vrátí formou většího obdivu fanoušků vůči našim hudebním kvalitám.
Věděli jsme, že v našem případě je to blbost, ale nakonec se cena stejně zcela. Když
ale Ušičky tuto scénku sehrál každé dva měsíce, vždy zaštítěn nějakou novou krabicí
nebo efektem, začali jsme ho podezírat, že nám předstírá široký zvukařský park a
používá k tomu atrapy aparatur. Jistě totiž pochopil, že se v tom nikdo nevyznáme a
sluchem nepoznáme, kolik je tam efektů a wattů a jestli jsou ty horny lepší. Pak bylo
snadné o volném víkendu spíchnout v garáži atrapu basových reprobeden, které jsou
obrovské a budí dojem, že skupině se daří. Zvuk byl ale stále stejný. Když jsme to
Ušičkovi řekli, tvářil se dotčeně a dušoval se, že všechno, co nám účtuje, je pravé.
Dodnes nevíme, jak tomu je. Sup dokonce tvrdil, že i ty původní bedny a efektu
hrajou blbějc, protože z nich Ušičky vymontoval součástky postavil k Vánocům svým
malým dětem malinké mixpulty, aby mohly Barbienám a Kenům nazvučovat
- 59 -
Madonnu a tak se učili pokračovat v rodinném řemesle. Ale tomu jsme nevěřili ani
my.
Po chomutovském koncertě se Ušičky dožadoval náhrady za polité odposlechy.
Na Magorovy námitky, že reproduktory stále hrají odvětil, že teď sice hrají, ale
elektrický přístroj že je zrádný a že třeba přestanou hrát někdy příště vprostřed „
kšeftu“. Magora to popudilo a řekl mu, že tak hnusný bedny musej něco vydržet a že
vzhledem k amortizaci řady hudebních atrap z Ušičkova vybavení jsou odposlechy,
jedny z mála opravdových přístrojů už stokrát zaplacené. Ušičky byl smutný, ale
neříkal nic.
Z Chomutova jsme jeli domů a po krátkém oddechu pokračovali v turné, a to
v Berouně, Příbrami a Klatovech. Tyto koncerty nebyl snad ničím zajímavé, snad
jedině můj osobní zážitek stojí za zmínku. Koupil jsem si v Příbrami životopis
Václava Havla z pera Edy Kriseové ( hezký paradox, že) a celý ho přečetl, jelikož
nebylo co dělat až do večerního koncertu. Již v první kapitole jsem pochopil, že je to
oslavné dílo, psané s nesmírným patosem a místy volající po veřejném předčítání pro
zasmání. Václav Havel by měl být opatrnější ve výběru osob, které o něm píší. Eda
Kriseová předběhla Gumáky o tři roky.
Nikotin
Jak byla tato trojice koncertů nezábavná, poslední, devítidenní maratón přinesl
nepřeberné množství zážitků. Devět koncertů za sebou je pro Tři sestry velmi těžký
úkol. Zvlášť v té době, kdy jsme neuměli pít s rozvahou a každý večírek byl
sebezáhubou hudebníků i techniky. Tenkrát byli někteří již třetí den psychicky i
fyzicky na dně a tak inženýr Magor, kapelník a manažer v jedné osobě, hleděl
s obavami vstříc do těch dob nejdelšímu turné Tří sester. Začátek byl v Brně, na
malém hřišti kdesi na předměstí. Koncert to byl standardní a po něm následoval
večírek s kulečníkem, jehož jsem se nezúčastnil, neboť jsem měl problémy s nohou a
byl jsem rád, že mohu do postele. Chlapci ráno vyprávěli, jak opět zkoušeli balit
holky a opět neuspěli. Sup, který byl intelektuálně na výši, vytasil na prosté dívky ze
Zbrojovky těžký kalibr v podobě národohospodářské úvahy, proložené rozborem
literární současnosti a zařazením obého do světového kontextu. Není divu, že
- 60 -
nepochodil a tak se alespoň podle svého zvyku podnapil. To inženýr Magor byl
úspěšnější. Zcela pragmaticky kupoval své dívce panáky , hrubě se smál a říkal
chlapácké věty. Nicméně, celkově to byla s dívkama stejná bída jako vždycky - na
pokoj dorazili chlapci nad ránem v podroušeném stavu a u snídaně okomentovali
večer jako zdařilý, jen holky prý stály za hovno
Po poledni jsme vyrazili do Boršic u Buchlovic, což je malinká vesnička kousek
od Uherského Hradiště. Na fotbalovém stadiónu se už všechno chystalo a zjistili jme
od pořadatele, že na Orlík tam přišlo měsíc před námi asi dva tisíce lidí. Vzhledem
k tomu, že naše nejzdařilejší koncerty v té době čítali osm set hlav, napjatě jsme
očekávali večer. Před námi i po nás hrála zábavová skupina, takže jsme v klidu zpoza
pódia sledovali, jak davy mládeže proudí na místní stadión. Bylo jich skutečně
spousta a další se stále trousili i během produkce před(a zároveň -za skupiny). Jak
jsme druhý den zjistili, bylo tam dvanáct set lidí. Po koncertě, který se mimořádně
vyvedl snad díky vlastnosti moravského publika (s výjimkou Brna) se spontánně bavit
a užít si alkohol, děvčata i řev elektrické kytary, jsme se rozptýlili každý po svém, ale
za jediným cílem - někde něco popít. Jelikož zábava pokračovala, nebylo těžké najít
si stánek s občerstvením. Brněly mně obě ruce, protože jsem dostal nespočet ran od
tyče na mikrofon, která přitahovala statické výboje z blížící se bouřky.
U stánku jsem si koupil litr vína a nevida nikoho ze známých, sedl jsem si
k nejbližšímu stolu s lavicemi. Bouřka se naštěstí nějak rozptýlila, aniž sprchlo a tak
byl večer celkem příjemný. Když mne pořadatel přivezl na místo ubytování, nestačil
jsem se divit, protože po chodbě běhali dva vlčáci, na které marně volaly dvě
neplnoleté dívky a na schodech se divoce smál Nikotin a pár dalších spoluhráčů.
Domyslel jsem si, že to asi budou nějaké príma fanynky a jen jsem doufal, že na mně
zbude postel. Naštěstí jsme měli dva pokoje a tak jsem přijal azyl od techniků. Ráno
jsme se vypotáceli ze svých pokojů, byl opět slunečný den a zamířili jsme do hostince
na jídlo. Časem přišli i chlapci z dívčího a psího útulku, a tak jsme na ně udeřili, kdo
že ony dívky vlastně nakonec použil. Všichni brblali a mručeli a tak bylo jasné, že ty
holky byly „ nějaký divný“.
Po obědosnídani jsme vyjeli na Slovensko. První koncert byl v Bratislavě na
sídlišti, pak jsme se vrátili na Moravu do Frýdku - Místku a tam už Sup jevil známky
postižení nesmírnou kocovinou. Už v průběhu koncertu prodělával těžkou opilost - o
přestávce přišel do šatny, chvíli na nás mžoural a pak vší silou šlápl na židli v úmyslu
jí zničit, což se mu podařilo. Pak na nás, celé zkoprnělé, zařval, že ho to sere, že se
v Boršicích vůbec nevyspal, protože tam byly ty holky s těma čoklama a furt se
hihňaly a kecaly. Pak odešel a ve druhé půlce koncertu byl protivný a hrál blbosti.
Osvětlovač šlápl při seskoku z kamiónu na půllitr a měl ošklivě rozříznutou nohu a
točič piva Jára objevil plíseň na nohách. Ani moje noha nebyla příliš dobrá a tak jsme
vlastně tři lidé z deseti ( nepočítám - li Supa) byli stiženi zdravotními neduhy. Zvlášť
komický musel být pohled na tři pajdy, když jsme byli poblíž sebe - já, Jára a
osvětlovač Majkl. Jára jedl od dalšího dne antibiotika a patlal si nohy tinkturou, Majkl
si musel nohu stále převazovat a já používal gázové čtverečky. Žádná lékárna před
námi nebyla bezpečná.
Noc ve Frýdku byla špatná, neboť jsme byli ubytováni b hornické ubytovně
Permon, což byl nevzhledný panelák s ošklivými pokoji. Navíc jsme všude potkávali
Conany Barbary. Conan Barbar je mladý mánička horník, který zdůrazňuje cechovní
příslušnost tím, že dbá na to, aby měl dost mouru v očích i pod očima. Vypadá to jako
primitivní maskování a my si připadali mezi Conany jako vetřelci. Dokonce jsme
- 61 -
pociťovali jejich nadřazenost, pocházející z dob triumfu „ beranice s dýmkou
v zubech“ a posilovanou sloganem téhož soudruha „ jsem horník a kdo je víc“.
Z důvodu velké frekvence Conanů v okolí Permonu jsme ani nešli hledat hospodu, ale
veliký hlad nás dohnal do sousední vývařovny, která byla otevřená tak dlouho, aby
nakrmila druhou směnu. Tam jsme se aspoň pořádně najedli. Ráno jsme vstali
podivuhodně brzo, jelikož jsme šli spát kolem dvanácté hodiny večerní. Absolvovali
jsme poměrně slušnou snídani v nejbližší hotelové restauraci ( hotelem rozuměj zde „
dům hotelového typu“), na níž chyběl Sup. Žertovali jsme, že vyspává včerejší a
vlastně už čtyřdenní opilství a po kávě jsme se rozešli po svých - bylo totiž brzo,
z pokojů nás stejně jako všude jinde měli vyhodit až v poledne a tak někteří šli znovu
spát, Ušičky počítat peníze a psát pro inženýra magora faktury a já se šel podívat na
trh, který prosvítal mezi hotelovými domy. Tam jsem si dal jen tak pro chuť, jelikož
jsem byl sytý, klobásu a mezitím, co jsem jedl, pozoroval jsem cvrkot na trhu a zboží,
které místní obyvatelstvo smíšené s bývalým Vietkongem nabízelo.
Ceny byly mnohem nižší než v Praze, což mne ostatně neudivovalo, ale sortiment
byl podstatně horší. Pražská tržiště té době nabízela sice nekvalitní věci, ale
v podstatě se jednalo o napodobeniny stejného druhu zboží, posledního modelu
uznávané značky. Zde bylo nabízeno zboží nekvalitní a co se designu a módního
trendu týče, ustrnuli zde asi tak v roce osmdesát šest. Bylo to zajímavé, ale lidé
nakupovali stejně jako v Praze a i z jejich oblečení bylo patrné, že celé město j e
v roce osmdesát šest. Dojedl jsem klobásu a vydal se zpátky, naplněn chmurnými
pocity, že oblečení je pouze vnějškový znak strnulosti celé hornické oblasti, která c h
c e být zpátky v roce osmdesát šest, kdy existovaly sociální jistoty a kdy horníci i
jejich rodiny požívaly maximálních výhod, dosažitelných v socialistickém zlořádu.
- 62 -
Sahula a Nikotin
Když jsem došel k autobusu, celá výprava se motala kolem něho a Sup ležel
bezvládně v trávě u kandelábru. Přiblížil jsem se k němu a žoviálně se ho poptal, jak
mu je. Podíval se na mě krhavýma očima, plnýma nenávisti a odvrátil hlavu. Ostatní
se smáli a z autobusu právě vyšel řidič Láďa ( je to tentýž, o němž je pozdější píseň
Láďa jede autobusem, Piánovka) a ing. Magor a oba začali řvát na Supa, ať kouká jít
uklidit ty blitky, že je to hnusný a že celý autobus strašně smrdí. Sup nereagoval a
zbytek výpravy, tuše atrakci se rychle nahrnul do autobusu. Vydrželi jsme tam jen
chvíli, protože v autobuse byl opravdu nesnesitelný čpavý puch natrávené potravy,
lihu a acetonu, ale spatřili jsme zeblité zákoutí s postelí.
Láďa měl totiž autobus přepažený v půli, vzadu vozil aparát a vepředu bylo asi
dvanáct sedadel. A těsně u přepážky byla palanda. Sup se hned poránu vyškrábal
- 63 -
nahoru, protože jím cloumala děsivá kocovina a bez života tam zřejmě ležel, zatímco
byl techniky obestavován svou harmonikou, světelným pultem a dalším množstvím
choulostivých potřeb, které nemohli být vzadu ve šrotišti Hadrových bubnů a
Ušičkových atrap, které sebou při jízd+ě házely a posouvaly se celou zadní plošinou.
V zadní části to vypadalo během každé Láďovy divé jízdy jako na palubě plachetnice
z knihy Devadesát tři, když se utrhlo dělo.
Když už byl tedy Sup notně zavalen, udělalo se mu nevolno. Snažil se asi
zvednout a vyprostit z obležení aparatury, ale dříve jej zastihlo zvracení. Poblil nejen
svou harmoniku, ale i osvětlovací pult.
To právě zjistil Majkl a s křikem se hrnul na Supa. Celá parta opustila autobus a
seskupila se kolem ležícího Supa. Magor mu hrozil obrovskou pokutou, jestliže se
okamžitě nezvedne a nepůjde uklidit autobus. Majkl vykřikoval, že elektronický
světelný pult je pravděpodobně vniveč, jelikož citlivé obvody nesnášejí vlhkost.
Podotkl jsem, že zřejmě ani vůči kyselině, kterou vyprodukovalo Supovo otrávené
tělo nejsou imunní a to důvěřivého Majkla vyexcitovalo do úplného běsnění. Láďa
trval na okamžitém vyčištění celého autobusu a odmítal do něj nastoupit, dokud se tak
nestane. Zbytek party, kromě puchu v autobuse nijak nepostižený, alespoň častoval
Supa ironickými poznámkami a děsil ho představou, že cesta do Martina je dlouhá a
určitě rozježděná od tanků, které tam montují a tudíž že by si měl Sup připravit nějaké
pytlíky.
Někdo se ho zase ptal, zda se nechce napít a mával mu před očima zteplalou lahví
ferneta. Zmučený Sup ( zřejmě pod hrozbou pokuty) vstal, mátožně došel k Láďovi a
vyfasovav od něj kyblík s hadrem, zamířil k Permonu požádat o vodu.
Vzhledem k tomu, že vypadal skutečně nemocný a muselo mu být strašně špatně
odvedl uklízečskou práci celkem obstojně. Puch vyvál po několika kilometrech jízdy
díky velké rychlosti a otevřeným okýnkům a jen tu a tam bylo v okolí palandy vidět
mokré skvrny po čistění. Sup, nepoučitelný ve své otravě, ležel opět zabarikádovaný
na horní palandě. Kupodivu, až do Martina se nepoblil.
V Martině, asi hodinu před začátkem koncertu se Sup dožadoval pořadatele o
radu, kde najde lékařskou pohotovost. yla mu vysvětlena cesta a když se po půlhodině
vrátil a my se posmívali, jestli mu dala antabus, zařval na nás: „Mám penicilín, vy
kreténi, angínu!“
Vypukli jsme v hurónský smích, protože záměna kocoviny s angínou nám přišla
jako povedený kousek. Sup tak zvedl počet marodů na pět, což byla plná polovina
zájezdu.
Další koncerty se odehrávaly v Bruntále, Ostravě a závěr byl v Havířově. Byli
jsme už všichni přetažení, takže mnoho zážitků nebylo. Za zmínku snad stojí další
z kousků šíleného Itala.
Ital měl dívku z Bruntálska.Dohodli se tedy již v červnu s Magorem, že Ital
uspořádá v Bruntále koncert. Koncert se skutečně odehrál, čemuž jsme do poslední
chvíle nevěřili. Pouze marky pro Magora i půjčku tisíc dolarů měl Ital již dlouho
přichystané, ale bohužel je zapomněl v Litoměřicích. Osobně si myslím, že v Bruntále
Magor definitivně pomyslně zamával svým penízků i vidině hogo fogo auta.
Po koncertě jsme dokonce dostali večeři a v dobrém rozmaru uvítali Italův návrh
jít na diskotéku. Magor však rozhodl, že nejdřív se ubytujeme. Jakoby cosi tušil! Ital
- 64 -
ho chvíli zrazoval, ale potom řekl, že ubytování je zařízené v Seliku Bruntál a
vysvětlil nám cestu. Sám odešel na diskotéku, že se tam sejdeme.
Dojeli jsme na okraj města Bruntálu, kde stála obrovská, prastará fabrika, která
pracovala i v noci. Rozpačitě jsme se přiblížili k vrátnici, že se zeptáme, kudy k té
jejich ubytovně.
Vrátný nám řekl, že chce občanky,. Nejprve jsme nechápali, co s nimi bude dělat,
ale když jsme spatřili v jeho ruce klíč, bylo jasné, že ubytovna je přímo ve fabrice.
Když si opsal několik občanek, předal nám klíč a poslal skrz fabriku a u požární
nádrže vlevo. Šli jsme pomalu a napjatě temnotou fabrického dvora, která byla
narušována občasnými mihotavými světly, linoucími se z úzkých oken jednotlivých
provozů. U požární nádrže byl již tak silný hluk, že jsme na sebe museli křičet. Po pár
metrech vlevo jsme spatřili úděsný domeček, postavený ve stylu márnice z Divé Báry.
Kdosi za mnou křičel:“ Ne, to ne, to snad není ono.“
Bylo to ono. Na dveřích byla unifikovaná cedule „Ubytovna“ a tak jsme
odhodlaně vzali za kliku. V přízemí nebyly žádné dveře odemčené a tak jsme se
vydali vzhůru prošlapaným schodištěm. V prvním patře přehlušoval tlumený hukot
fabriky hluk tekoucí vody a řev. Šli jsme po zvuku a brzy spatřili zvetšelou
umývárnu, v níž na židličce seděl Majkl a zvracel si na boty. Přitom řval.
Rychle jsme místnost opustili a inženýr Magor našel dveře, do nichž pasoval náš
klíč. Haluzna, jež se naskytla našim zrakům, byla otřesná. Pět paland nás ujistilo, že
zde máme spát všichni. V nastalém ohromeném tichu jsme si uvědomili rachot
továrny a když kdosi zhasl, bylo vidět jako ve dne - okna naproti našim byla vzdálena
pět metrů a uvnitř vesele vařili Rum.
Inženýr rozhodl, že tohle teda ne a odebrali jsme se do hotelu. Ital, nabádán
šestým smyslem podvodníků, se stáhl již po koncertě do ústraní a tak jsem ho spatřili
až ráno v hotelové restauraci při snídaňoobědě. Dělal, jako že nic a snažil se být
žoviální, ale inženýr mu sdělil, že má zaplatit za hotel. Italovy se protáhly rysy a
zprvu se zdráhal uvěřit, že jej stihla taková rána. Inženýr mu škodolibě oznámil, že již
večer na recepci nahlásil jeho, Itala se všemi iniciálami jako pořadatele koncertu a
muže, který to platí. Naše štěstí bylo, že se paní recepční spokojila s ujištěním, že
tento Ital se dostaví během dopoledne a účet srovná k její spokojenosti. Zřejmě jí
svitla naděje, že marnivý cizinec utrousí liry, doláče anebo aspoň tučný tuzér
v korunách.
Nic takového se nestalo, marnivý cizinec chvíli těkal po našich netečných
obličejích a poté se odebral k recepci, kde zřejmě zaplatil na chlup přesně,
samozřejmě v českých korunách, které vydělal na dělnické mládeži pořádáním
koncertu skupiny z Prahy.
Ten den byl poslední koncert v Havířově a tam už nás Ital nedoprovázel. Slíbil
ale, že se přijede podívat v srpnu do studia, až budeme nahrávat desku. Neustále
zdůrazňoval, že byl u zrodu písně Zelená („ já tam ležel nahoře, protože Fanánka jsem
znervózňoval, tak mě dali nahoru, na půdu, já tam ležel nahoře a voni najednou:
hrajem a hráli Zelenou, nejdřív to hráli jinak, já jim říkal: kratší refrén a voni z toho
udělali Zelenou“) a snažil se tím zpatřičnit svou přítomnost ve studiu. Magor mu
vlažně sdělil, že se ještě neví, kdy se bude nahrávat a vlezl do autobusu. Ital křičel do
okénka, že zavolá a dá Magorovi konečně ty marky a půjčí dolary. Inženýr se strojeně
- 65 -
usmíval a hulákal: „ Jasně, kamaráde, jasně,“ a kýval mocně hlavou. Pak nám Ital
zmizel i s vypečeným městem Bruntálem za zády.
Havířovský koncert nestojí za popis, byli jsme na dně sil a každý se těšil domů.
Do Prahy jsme přijeli ve čtyři ráno, letmo jsme se pozdravili během potácení se kolem
autobusu a vyrazili ke svým domovům, já například škodovkou, kterou jsem měl
zaparkovanou u inženýrů před domem.
Sup při natáčení filmu Freetime
Druhý den jsem zažil podivný úkaz. Vstával jsem kolem jedenácté, jelikož byly
prázdniny, byl jsem sám doma a tak jsem jen tak ležel. Měl jsem celé turné pocit, že
to bude skvělý, až to skončí, ale nějak se ten báječný pocit nedostavoval. Venku bylo
sluníčko a já byl sám v sídlištním panelovém bytě v Praze 5. Pustil jsem si aspoň film
Highlander, ale ani ten mne neuspokojil. Zavolal jsem ing. Magora, který zrovna
vstával a na mou otázku stran vyúčtování řekl, ať klidně přijedu hned. Měl jsem
radost, protože to byla alespoň nějaká činnost. Podvědomě jsem cítil, že po třech
nedělích s partou je těžké to naráz utnout.
U inženýra se řeč stočila přirozeně na prožité hrůzy na turné a zničehonic
zazvonil Nikotin. To už bylo jasné, že jsme všichni v zajetí stejného efektu:
neschopnosti návratu do reality.
Nicméně inženýr dopočítal honoráře a Nikotin spěchal, neboť mu jeho družka
chystala „ prasátko“, což spočívalo téměř doslova v sežrání prasete. Všechno, co
z prasete existuje připravila ona dívka, aby Nikotin okusil teplo domova. Však si také
ve všech hostincích stěžoval na stravu a ze zoufalé touhy po domovské stravě se
- 66 -
stával obětí jídelníčků, které stavěly na přívlastku „ domácí“. Nikotin si ve své naivitě
představoval, že nabídka hostince U Hadů domácí srnčí kýty je důsledkem pytláckého
kousku pana Hada a následné šikovnosti paní Hadové. Že prostě si udělali srnu,
samozřejmě kvalitně, aby jim chutnala a trochu toho, co nesnědli, nabídli hostům.
Většinou se trpce zklamal a při jídle i dlouho po něm kritizoval pana Hada i paní
Hadovou, že neumějí vařit, že by měli přijet k nim, to by viděli, jak vypadá domácí
srnčí kýta. Nikotinova družka byla totiž velmi podnikavá a jelikož v v jejím
sousedství byla vycpavárna zvířat, seznámila se s vrchním balzamovačem. Ten občas
zašel poklábosit a na kafe z dlouhé chvíle, když se vařily lebky v kyselině a od cesty
vzal kus mrtvého zvířete - kance, srnu, jelena- neboť maso je při preparaci
k nepotřebě a mělo by se správně za nějakých složitých úředních úkonů likvidovat.
Naštěstí jsme v Čechách a tak si balzamovač, který již zvěřinu nemůže ani vidět ušetří
práci a ještě udělá prožranému populárovi radost.
Takže když odkvačil Nikotin na prasátko ( samozřejmě divoké), Magor zívl a
řekl, se se jde dospat po těch třech nedělích ponocování. Neměl jsem sílu mu to
vymluvit a tak jsem nasedl i s honorářem do auta a odjel znova domů. Jelikož jsem
během turné kulturně strádal, měl jsem potřebu číst si knížky a poslouchat zprávy
z domova i ze světa. Kombinoval jsem to, jak se dalo a prokládal poslechem
ušlechtilé hudby, která byla balzámem na moje uši po sedmnácti prožitých koncertech
tří sester.
Kolem sedmé hodiny jsem začal být nesoustředěný, odkládal jsem knížku,
přepínal programy a kouřil jednu za druhou. V půl osmé jsem cvičně zavolal
Orozákovi ( stejně nebude doma, jsou prázdniny, co by dělal v sobotu v Praze), ten
vzal telefon na druhé zvonění a na můj dotaz, jestli nepůjde ven nadšeně odvětil, že
počítal s naším návratem a ž v neděli a že v Praze nikdo není a že je super, že volám,
že chce jít ven velmi, velmi.
Když jsem po půlhodině usedli u Báby, pochopil jsem, odkud se vzal ten
předchozí divný stav: Po sedmnácti koncertech bylo tělo zvyklé se nastartovat okolo
sedmé hodiny v předtuše cirkusu a tento pavlovovský reflex se přenesl pochopitelně i
do Prahy, kde žádný koncert nebyl. Pobavilo mě to a tak jsme s Orozákem začali pít
z radosti, že se vidíme.
Domů jsem přišel kolem třetí hodiny ranní a takových dnů následovalo pět po
sobě, než jsem svůj vsugerovaný „budík“ odstranil z podvědomí a mohl žít jako
normální člověk, aniž by mi úderem sedmé „ chytly saze“.
- 67 -
Sup, Bombur a zpěvačka Síma
Desku Alkáč je největší kocour jsme nahráli v srpnu 1991 samozřejmě na
Propasti u Petra Jandy. Je na ní spousta písní, z nich ale zubem času máme dnes, po
čtyřech letech rádi pouhých asi šest kusů. Možná jsme příliš uvěřili tomu, že jsme
slavná skupina a snažili se vyladit pokud možno nástroje i zpěv a nedělat chyby.
Vznikl přílišný důraz na perfektnost nahrávky, což mělo bohužel za následek ztrátu
výrazu, charakteristického pro Tři sestry. Po nahrání jsme ovšem byli spokojeni a
stejně tak i zástupci Reflexu, u něhož jsme desku vydali.
Chlapci odjeli po nahrávání do Ameriky (jmenovitě Hadr, Sup a Magor) a já se
nudil v Praze. Občas jsem ze stesku zašel na Monitor popovídat s Růžou a
Kočandrlem a Marcelou a Pepou. Jednou Vladimír Kočandrle navrhl, že spolu
vydáme sólovou desku, u Monitoru. Já jsem souhlasil z mnoha důvodů, z nichž jeden
z podstatných byl legalizace mých častých návštěv v Monitoru. Velmi jednoduše jsem
sehnal skupinu, která byla nazvána Hagen Baden a tvořili jí někteří hráči z živořící
skupiny Duní ( Maleček a Seitl) a bubeník Roubínek. Když jsme zkoušeli už pár
týdnů, přidal se k nám Matásek, který zrovna v té době neměl kde hrát, jelikož Orlík
díky vzrůstající hysterii především sdělovacích prostředků přestal koncertovat.
Velký problém však nastal tím, že Tři sestry vycházeli v listopadu u Reflexu a
Hagen Baden byl chystán na jaro v Monitoru. Do toho ještě přišla okolnost, že jsem
byl nespokojen se smlouvou s Reflexem a dával jsem to najevo, takže nálada
v souboru Tři sestry a mezi mnou a Reflexem byla hodně napjatá. Naštěstí nedošlo
k nejhoršímu, ale dostal jsem třeba i doporučený dopis od spoluhráčů, jímž mne
oficiálně obvinili z řady přečinů proti duchu skupiny. Není to období, na něž bych rád
vzpomínal.
Deska Tří sester byla vydána 1. listopadu 1991 a byly s ní strašné problémy již od
začátku, a to především s výrobou a distribucí. Neustále probíhala jednání se zástupci
Reflexu a celá spolupráce skončila zašantročením celého Reflexu jakožto firmy
k rukám Ringieru, který o vydavatelství neměl zájem. Třetí desku jsem již opět
vydávali u Monitoru. Mezitím však vyšla deska Hagen Baden s písní Průša, ze které
- 68 -
se stal hit. To přineslo na jednu stranu velký prodej, na druhou však nemístnou
popularitu. Hudebníky z Hagen Badenu navíc mrzelo, že lidi znali většinou jen Průšu
a nikoliv ostatní písně, jichž si chlapci považovali z hudebního hlediska.
Třetí deska Tří sester vyšla na jaře 1993 a jmenovala se Švédská trojka. Docela
dobře se prodával a tak jsme ještě vytvořili takový hybridní nosič 25:01, což byla
stopáž onoho produktu, který obsahoval disco verzi oblíbené balady Kunratice,
několik písní, co zbyly ze Švédské trojky a hlavně námi favorizovanou Kim Wilde,
konkrétně píseň Billy Kid in America. V létě téhož roku se odehrálo několik veselých
koncertů, avšak začínala se již mírně projevovat únava z živého hraní. Navíc vztahy
ve skupině nebyly nejlepší - Sup již nemohl vydržet to, že na koncerty chodí lidé a
navíc viděl těžiště své činnosti ve styku s anglicky mluvícím obyvatelstvem. Odjel
tedy studovat management do Holandska, čímž se stal tak jako tak z důvodu velké
vzdálenosti nepoužitelným. Nikotin byl rovněž čím dál unavenější a já už jsem
koncertování přímo nesnášel. Naštěstí v tu dobu přišla akce hospoda, která učinila
koncertům přítrž. Hagen Baden vydal na podzim téhož roku druhou a poslední desku.
Skupina již neměla mnoho co říci a tak jsme se po vzájemné dohodě rozešli. . .
- 69 -
Pokračuj 15 let jsem na Kovárně na
plech!!!
Osobní plakát 1987
- 70 -