Steinbeck-Na východ od ráje

„Bylo by absurdní, abychom nechápali jak anděly, tak ďábly,
vždyť jsme je sami vynašli.“
Tihle lidé žili jako kojoti, zchytrale, zoufale a v nedostatku.
Přistáli bez peněz, bez zařízení, bez nářadí, bez úvěru a zejména bez nejmenší
znalosti nové země a bez techniky k jejímu využití. Nevím, jestli jim to dovolila
božská hloupost, nebo veliká víra. V každém případě taková hazardérská
podnikavost už skoro vymizela ze světa. Jenomže ty rodiny všechno přežily a začaly
se rozrůstat. Pomáhala jim vlastnost, která také už téměř vymizela, nebo možná
jenom na čas upadla do zapomenutí. Tvrdívá se, že věřili celým srdcem ve
spravedlivého a morálního Boha, o něhož se mohli opřít a nestarat se o menší
jistoty, které jim sami spadly do klína. Ale já si myslím, že spoléhali především sami
na sebe, respektovali sami sebe jako jedince a nepochybovali o své hodnotě a
potenciální morálce - a teprve proto mohli propůjčit Bohu svou vlastní odvahu a
důstojnost, kterou pak z něho čerpali. S něčím takovým se už nesetkáváme - snad
z toho důvodu, že lidé už sami sobě nevěří, takže jim nezbývá nic jiného než najít si
někoho silného a sebejistého, i když se může mýlit, a pověsit se mu na šosy.
Když dítě poprvé prohlédne dospělé - když mu poprvé svitne té vážné hlavičce, že
dospělí neoplývají božskou inteligencí,že jejich úsudky nejsou vždy moudré, jejich
myšlení pravdivé a jejich výroky spravedlivé - dojde v jeho světě k panickému
zmatku. Bohové padnou a všechen pocit bezpečí je tentam. A při pádu bohů je jisté
jenom jedno: neklesnou jenom o kousek, ale zřítí se v troskách nebo zapadnou
hluboko do zeleného bahna. Je to marná práce stavět je znovu na piedestal, už nikdy
nezáří jako předtím. A dětský svět se už nikdy nescelí. Je to bolestná cesta dospívání.
Když se dokážeš ponížit tak hluboko, budeš schopen povznést se výš, než si dovedeš
představit, a poznáš rajskou radost, družnost skoro takovou, jaká vládne v nebeské
kumpanii andělů. Pak poznáš hodnotu lidí kolem sebe, i když ji nedovedou vyjádřit
slovy. Ale dokud neklesneš až na dno, nepoznáš ji nikdy.
Adam najednou řekl: „Vidíte tamhleten pařez, pane? Schovával jsem se tam kdysi na
druhé straně mezi kořeny. Schovával jsem se tam, když jste mě potrestal, a někdy jen
tak, když mi bylo mizerně.“ „Pojďme se tam podívat,“ řekl otec. Adam ho dovedl
k pařezu a Cyrus se zadíval na hnízdo mezi kořeny. „Vím o tom už dávno,“ řekl. „Když
jsi byl jednou dlouho pryč, napadlo mě, že někde musíš mít takovou skrýš, a pak
jsem ji našel, protože jsem si představil, jakou skrýš asi potřebuješ. Vidíš, jak je tady
udusaná země a vyškubaná tráva? A když jsi tady sedával, trhal jsi kousky kůry na
vlákna. Poznal jsem tu skrýš, když jsem na ni narazil.“ Adam na otce úžasem vytřeštil
oči. „Ale nikdy jste mě sem nepřišel hledat,“ řekl. „Ne,“ odpověděl Cyrus. „To bych
nikdy neudělal. Člověka je možno dohnat zbytečně daleko. To bych neudělal. Člověku
je třeba nechat před smrtí vždycky nějaké východisko. Pamatuj si to! Uvědomil jsem
si nejspíš, jak tvrdě tě proháním. A nechtěl jsem tě dohnat k nejhoršímu.“
A teď poznal, že se lidé dovedou dívat na své bližní jako na hovada, a že nejsnazší
cesta, jak s takovými lidmi vyjít, je chovat se jako hovado. Jasná a upřímná tvář,
pohled z očí do očí – to vzbudilo pozornost a taková pozornost měla za následek
trest. Adam si uvědomil, že člověk, který se dopouští ohavných brutalit, zraňuje sám
sebe a na někom si to musí vylít. A existují-li tělesné zrůdy, nerodí se snad i zrůdy
mentální nebo psychické? Tělo a tvář mohou mít dokonalé, ale jestliže porušený gen
nebo vadné vajíčko mohou vést k narození fyzické zrůdy,nemůže podobný proces
vést ke vzniku znetvořené duše? Zrůdy jsou větší nebo menší odchylky od přijatého
normálu. Právě tak jako se dítě může narodit bezruké, může se narodit i bez
laskavosti nebo bez normálního svědomí. Člověk, který přijde o ruce při nějakém
neštěstí, musí těžce zápasit, aby se té ztrátě přizpůsobil, ale ten, kdo se bez rukou
narodí, trpí jenom od lidí, kterým připadá divný. Protože ruce nikdy neměl, nemůže
je postrádat. Někdy si jako děti představujeme, jaké by to bylo mít křídla, ale proto
ještě nemáme důvod předpokládat, že bychom pak měli stejné pocity jako ptáci. Ne,
zrůdě musí připadat zrůdný normál, protože každý vidí normál sám v sobě.
Duševní zrůdě musí být její zrůdnost ještě nejasnější, protože nemá, co by viditelně
srovnala s ostatními lidmi. Člověku narozenému bez svědomí musí být svědomitý
člověk směšný. Zločinci připadá poctivost jako bláznovství. Nesmíte zapomenout, že
zrůda je jenom odchylka a že pro zrůdu je zrůdná normálnost.
Vychloubal se, že se ožení, ale nepracoval k tomu obvyklým postupem, při kterém se
člověk setkává s děvčaty, chodí s nimi tancovat, zkouší je, jak jsou ctnostné, i jinak, a
nakonec vleze bez nadšení do manželského chomoutu. Pravda byla taková, že Charles
se před děvčaty propastně ostýchal. A jako většina plachých mužů ukájel své
přirozené potřeby u anonymních prostitutek. Děvka poskytuje plachému muži velkou
jistotu. Jakmile je jednou zaplacena, a to předem, stává se z ní zboží, a ostýchavý muž
s ní může rozvázat a dokonce k ní být brutální. A také mu s ní nehrozí odmrštění,
možnost, ze které se plachým mužům svírají útroby. Vidíte, jak jsme se ve své knize
dostali k onomu velkému mezníku označovanému letopočtem 1900. Další století bylo
rozemleto a utlučeno v máselnici a všechny minulé události byly zkresleny podle toho,
jak je lidé chtěli vidět – připadaly jim tím skvělejší a významnější, z čím většího se na
ně dívali odstupu. Podle některých memoárů to byly nejlepší časy, jaké kdy ve světě
rozkvetly – staré časy, veselé časy, líbezné a prosté, časy neohrožené mladosti. Staří
mužové, kteří nevěděli, jestli se překodrcají přes hranici století, k ní vzhlíželi
s nechutí. Vždyť svět se měnil, líbeznost byla tatam a ctnost jakbysmet. Rezavějící svět
propadl starostem, a co všechno tak přicházelo nazmar! Slušné způsoby, lehkost i
krása. Dámy už nebyly dámy a na slovo gentlemama se už nedalo spoléhat. Nadešel
čas, kdy poklopce zůstávaly zapnuty. A svoboda se člověku začala vypařovat. A
dokonce už ani dětství za nic nestálo - tak daleko to došlo. Dřív neměli kluci jinou
starost než najít si pořádný oblázek, ne docela kulatý, ale zploštělý, aby dobře skákal
po vodě a hodil se do praku, vyříznutého z odložené boty. Kam se poděly všechny ty
krásné oblázky a všechna prostota?
Člověku se trochu zastřela paměť; kdo si taky může pamatovat pocit rozkoše či
bolesti nebo sevření hrdla návalem citu? Vzpomíná si jenom, že takové pocity kdysi
míval. Starší muž si ovšem může vybavit z hlubin paměti něžnou vzpomínku, jak si
s malými holčičkami hrával na doktora, ale zapomíná, a chce zapomenout na onu
palčivou a sžíravou melancholii, která tenkrát chlapce donutila zabořit obličej do
mladého lučního ovsíku, bušit pěstmi do země a vzlykat: „Kristepane! Kristepane!“
K stáru je muž schopen jenom zabručet: „Co se ten zatracenej kluk takhle válí
v trávě? Vždyť se nastydne!“ Ach, jahody už nechutnají, jak chutnávaly, a ženská
stehna už tak nesvírají! K čertu s tím zkaženým stoletím! Ať už je máme za sebou a
zabouchněme za ním dveře! Sklapněme je jako knihu a pusťme se do nové četby! Do
nové kapitoly, do nového života! Člověk bude mít čisté ruce, jakmile jednou nad tím
páchnoucím stoletím přirazíme víko. Čeká nás něco lepšího. Nové, čisté století,
prosté hniloby. Jeho karty nejsou předem zfikslované, a každého mizeru, který by
z nového balíčku let ukradl třeba vteřinu – toho ukřižujeme hlavou dolů nad
latrínou! Ach, jenomže jahody už nikdy nebudou chutnat, jako chutnávaly, a ženská
stehna už tak nesvírají!
Někdy se člověku rozsvítí v hlavě něco jako slavná svatozář. Stává se to skoro
každému. Člověk cítí, jak se to v něm připravuje nebo narůstá, jako když doutnák
prohořívá k dynamitu. Cítí zvláštní pocit v žaludku, libost v nervech i v konečcích
prstů. Pokožka vychutnává vzduch a každé hluboké nadechnutí je blaženost sama.
Zpočátku nám to působí rozkoš, jako když si důkladně zívneme a protáhneme se;
v mozku nám najednou zajiskří a celý svět se nám rozzáří před očima. Člověk třeba
prožil celý život šedivě, krajina a stromy kolem něho byly ponuré a temné . Události, i
ty důležité, ho míjely jako bledé bezvýrazné stíny. A najednou - ta slavná záře! - a zpěv
cvrčků mu zalahodí v uších, vůně země se mu rozezpívá v nozdrách, rozčeřené skvrny
světla pod stromy mu oblaží zrak. Člověk se náhle rozlije jako bystřina, plným
proudem, a přece ho neubývá. A já si myslím, že význam člověka ve světě se dá měřit
intenzitou a počtem takových výbuchů záře. Zasahují každého z nás jednotlivě, ale
svazují nás se světem. Jsou mateřským zdrojem veškeré tvůrčí síly a vymezují
odlišnost každého člověka od všech ostatních lidí.
Náš druh je jediný tvořivý druh v přírodě a vládne jenom jedním tvůrčím
nástrojem, individuálním lidským mozkem a duchem. Dva lidé ještě nikdy nic
nevytvořili. Spolupráce nevede k ničemu, ať v hudbě, v umění, v poezii,
v matematice nebo ve filozofii. Jakmile jednou dojde k zázraku stvoření, skupina ho
může pochopit, stavět na jeho základě a rozvést jej, ale skupina nikdy nic
nevynalezne. To nejvzácnější vychází z osamocené lidské mysli.
Adam Trask vyrůstal v šedi, záclony jeho života byly jako zaprášené pavučiny a jeho
dny plynuly jako pomalý průvod polosmutků a ubíjející nespokojenosti. A pak
najednou prostřednictvím Cathy uviděl záři. Nezáleží na tom, že Cathy byla zrůda, jak
jsem ji nazval. Cathy je nám možná nepochopitelná, ale přitom jsme schopni mnoha
věcí v nejrůznějších směrech, velké ctnosti i velkých hříchů. A kdo se v duchu nikdy
nehroužil do černých vod? Máme v sobě možná všichni nějaký tajný rybníček, kde se
rodí ohavná havěť a roste do síly. Jenomže její rejdiště je ohrazeno, takže plující
havěť, jakmile povyleze, spadne zase zpátky. Není však možné, že v temných tůních
některých lidí narůstá zlo do té míry, že se přemrskne přes ohradu a plave si volně? A
není potom takový člověk zrůda v našem smyslu, a nejsme s ním spojeni ve svých
skrytých hlubinách? Bylo by absurdní, abychom nechápali jak anděly, tak ďábly,
vždyť jsme je sami vynašli.
„Protože nemám kuráž,“ odpověděl Samuel. „Neunes bych tu odpovědnost. Když
Hospodin nepovolal mě, mohl jsem volat já jeho – ale neudělal jsem to. V tom je
právě ten rozdíl mezi velikostí a prostředností. Je to dost obvyklá nemoc. Ale
prostředního člověka aspoň utěšuje vědomí, že nikdo na světě není tak osiřelý jako
velikán.“ „Já bych řek, že jsou různé stupně velikosti,“ poznamenal Adam. „Ba ne,“
namítl Samuel. „To máš, jako bys mluvil o trpasličím obrovi. Kdepak. Já myslím, že
když člověk doroste k takové odpovědnosti, je to jenom věc volby mezi prostředností
a údělem velikána. Na jedné straně máš lidské teplo a družnost a srdečné pochopení,
kdežto na druhé chladnou a osamělou velikost. Mezi tím si musíš vybrat. Jsem rád, že
jsem zvolil prostřednost, ale jak mám vědět, jak by mě odměnilo to druhé?“
Vzhlédl k obloze. „Panebože, jak ten den utíká! Zrovna jako život – tak rychle, když si
toho nevšímáme, a tak pomalu, sotva se na to upneme.“ „Žádný příběh nemá sílu a
nevydrží, pokud necítíme sami v sobě, že říká pravdu, pravdu o nás. Jaké to lidé
nesou břemeno viny!“ Samuel se obrátil k Adamovi: „A tys ses to všechno pokoušel
unést na svých bedrech.“ Lee poznamenal: Právě tak jako já, jako každý. Nabereme si
plnou náruč viny, jako by to bylo něco vzácného. Nejspíš po tom tolik toužíme.“
„Snad každý na světě pocítil zavržení v té či oné míře. A pocit zavržení vyvolává
hněv, a hněv zase nějaký druh zločinu, který má to zavržení pomstít, a ze zločinu
vyplývá pocit viny – a to je příběh celého lidstva. Kdyby se ten pocit zvržení dal
amputovat, člověk by nejspíš nebyl to, co je. Snad by bylo míň šílenců. A jsem
přesvědčen, že by nezůstalo mnoho věznic. Všechno vyplývá z toho – tady je příčina
a počátek. Člověk je jediný živočich s pocitem viny. Proto se mi ten starý a strašný
příběh zdá důležitý, protože je jako mapa duše – utajované, zavržené a provinilé
duše.“
„Měl byste býval některou tu noc plnou diskusí a argumentů prosedět s námi, pane
Hamiltone! Ty otázky, ty rozbory, to nádherné krásné myšlení! Po dvou letech jsme
cítili, že se můžeme pustit do vašich šestnácti veršů ze čtvrté kapitoly knihy
Mojžíšovy. Moji staří páni se mnou souhlasili, že na rozdílu těch slov ohromně záleží
– „panovati budeš“ a „panuj“. A nakonec jsme vydolovali tohle zlaté slovo: „můžeš“.
„Můžeš panovat nad hříchem, můžeš ho překonat“. Staří páni se usmáli, pokývali
hlavami a cítili, že ta léta učení nepromarnili. Zároveň je to vytáhlo z jejich čínských
ulit, takže se zrovna teď začali učit řecky.“ Samuel řekl: „Fantastická historka! Snažil
jsem se vás sledovat, ale třeba mi něco ušlo. Proč je to slovíčko tak důležité?“ Leemu
se roztřásla ruka, když doléval do něžných koflíků. Vypil svůj jediným douškem.
„Copak to není jasné?“ vykřikl. „Americký standardní překlad lidem přikazuje vítězit
nad hříchem, a hřích můžete pokládat za nevědomost. Jakubovský překlad slibuje
„panovati budeš“ a říká tím, že lidé nad hříchem určitě zvítězí. Kdežto hebrejské slovo
timšel – „můžeš“ – dává možnost volby. Znamená volnou cestu. A svaluje tak všechno
zpátky na člověka. Když platí „můžeš“, platí zároveň i „nemusíš“. Nechápete?“ „Ano,
chápu. Už chápu. Ale vy to nepokládáte za božský zákon. Proč vám to tedy připadá tak
důležité?“ „Ach!“ řekl Lee. „Chystám se vám to povědět už dávno. Dokonce jsem
předem čekal vaše otázky, takže jsem na ně připravený. Každá písemná památka,
která ovlivnila myšlení a životy nesčetných lidí, je důležitá. A teď si uvědomte ty
milióny příslušníků různých sekt a církví, kteří slyší příkaz „panuj!“, „zvládni!“ - a
soustředí se hlavně na poslušnost. A další milióny slyší „panovati budeš“ a cítí v tom
předurčení. Ničím, co sami udělají, neovlivní přeurčený výsledek. Ale „můžeš“ - to
přece dává člověku velikost, staví ho to naroveň s bohy, protože i ve své slabosti a
špíně a krvi bratrovraždy má pořád velikou možnost volby. Může si vybrat vlastní
cestu, probojovat ji a zvítězit!“ Jeho hlas zazněl jako triumfální famfára. Adam se
zeptal: „Vy tomu věříte, Lee?“„Ano, věřím. Jak je snadné vrhnout se z lenosti nebo ze
slabosti do klína božstva a vymluvit se: „Nedalo se nic dělat, bylo to předurčeno.“ Ale
představte si tu slávu volby! Ta dělá člověka člověkem.“
„Cítím, že jsem člověk. A že člověk je něco ohromně důležitého - snad důležitějšího
než hvězda. Nemyslím to jako teologii. K bohům mě netáhne nic. Ale znovu jsem se
zamiloval do toho třpytného nástroje, do lidské duše. Je to ve vesmíru něco
zázračného a jedinečného. Věčně na ni něco útočí a nikdy ji nic nezničí - kvůli tomu
slovíčku „můžeš“.“
„“Můžeš překonat hřích“, Lee! To je ono. Nevěřím, že jsou všichni lidé odsouzeni
k ztroskotání. Můžu vám jich jmenovat tucet, kdo neztroskotali, a podle těch žije svět.
O duchu to platí zrovna tak jako o bitvách – v paměti se zachovají jenom vítězové.
Jistě, většina lidí ztroskotá, ale jsou i jiní, a ti jako ohnivé sloupy vedou vyděšence
tmou. Můžeš, můžeš! Jaká nádhera! Pravda, jsme slabí, neduživí a hašteřiví, ale
kdybychom nebyli ještě něco nadto, byli bychom zmizeli před tisíciletími z tváře
země. Pár zkamenělých zbytků čelistí, několik ulámaných zubů ve vrstvě vápence, to
by byla jediná známka, kterou by byl člověk zanechal jako svědectví své pozemské
existence. Ale ta volba, Lee, ta volba možnosti zvítězit! Nikdy dřív jsem ji nechápal –
nebo jsem ji nepřijímal. Rozumíte už, proč jsem to Adamovi dneska pověděl? Uplatnil
jsem svou možnost volby. Třeba jsem se mýlil, ale tím, že jsem mu to pověděl, jsem i
jeho donutil buď žít, nebo se ztratit z parády. Jak že je to slovo, Lee?“ „Timšel,“ řekl
Lee.
Tom svoji temnotu cítil. Jeho otec byl krásný a chytrý, matka malá a matematicky
sebejistá. Všichni jeho bratři a sestry byli hezcí, nadaní nebo jim přálo štěstí. Tom je
všechny vroucně miloval, ale připadal si vedle nich těžkopádný a přízemní. Šplhával
sice k výšinám nadšení, ale plácal sebou v kamenité tmě mezi vrcholky. Míval
záchvaty odvahy, ale v těch mu bránilo bednění zbabělosti.
Dítě se může zeptat: „Oč vlastně na světě jde?“ A dospělý muž nebo žena si mohou
položit otázku: „Kam svět směřuje? Jak skončí, a když už jsme u toho, oč vlastně na
světě jde?“ Já věřím, že na světě jde pořád o jednu a touž historii, jenom o tu jednu,
která nás stále děsí a inspiruje, takže žijeme v pokračujícím seriálu ustavičného
uvažování a údivu. Lidé jsou lapeni – svými životy, svými myšlenkami, svým
hladem a ctižádostí, svou lakotou a krutostí i svou laskavostí a velkomyslností – do
sítě dobra a zla. Tohle je myslím jediný příběh, který známe, a opakuje se znovu a
znovu ve všech rovinách citlivosti a inteligence. Ctnost a neřest tvoří osnovu a útek
naší první vědomé zkušenosti a budou tkanivem i té poslední, bez ohledu, jak
dokážeme změnit tvář krajiny, řek a hor, ekonomiku nebo společenské mravy. O nic
jiného nejde. Každému člověku, jakmile setřese prach a rmut svého života, zbudou
jenom tvrdé a jasné otázky: „Žil jsem dobře, nebo špatně? Způsobil jsem nějaké
dobro – nebo zlo?“ A když někdo zemře za našich časů – jestliže měl bohatství a
vliv a moc a všechny dary, které vyvolávají závist, a živí pozůstalí zinventarizují
majetek a slávu a dílo a památku nebožtíka – zůstává tu pořád otázka: „Žil dobře,
nebo špatně?“ Závist pominula a měřítkem se stává: „Byl milován, nebo byl
nenáviděn? Pociťuje se jeho smrt jako ztráta, nebo z ní vyplývá určitá radost?“
Uprostřed nejistoty jsem si jist, že lidé pod povrchovou vrstvou křehkosti chtějí být
dobří a chtějí být milováni. Samy jejich neřesti vyplývají většinou ze snahy
dosáhnout lásky zkratkou. Kdy se člověk octne na prahu smrti, nezáleží už na jeho
talentu, vlivu a géniu, neboť umírá-li nemilován, vidí svůj život nutně jako prohru a
umírá se mu strašně. Připadá mi, že jestliže se vy či já musíme rozhodnout mezi
dvěma směry myšlení či jednání, měli bychom pomyslet na svoje umírání a snažit
se žít tak, aby naše smrt nepřinesla světu žádné potěšení. Známe jen jeden příběh, o
který jde. Všechny romány, všechna poezie jsou založeny na nikdy nekončícím
zápasu dobra a zla v nás samých. A napadá mě, že zlo se musí rozplozovat vždycky
znovu a znovu, kdežto dobro a ctnost jsou nesmrtelné. Neřest má vždycky novou a
čerstvou mladou tvář, kdežto ctnost je velebně ctihodná jako nic jiného na světě.
„Nedovedu si představit nic smutnějšího než vztah mezi lidmi, který drží pohromadě
jenom lep na poštovních známkách.“
„Dělej aspoň, jako bys to cítil. Tvař se, že je to pravda, a třeba to bude pravda. Dělej,
že to cítíš.“
„Smích přichází až později, jako zuby moudrosti, a smích nad sebou samým až
nakonec, v bláznivém závodě se smrtí, a někdy na něj nezbude dost času.“
Cal se zmítal mezi sebelítostí a zlostí na sebe. A pak se ozval nový hlas, chladný a
pohrdavý: „Když mluvíš o poctivosti, proč si nepřiznáš, že ti tohle sebemrskačství dělá
dobře? To bys řek pravdu. Proč nejsi takový, jaký opravdu jsi, a nejednáš přirozeně?“
To pomyšlení jím otřáslo. Dělá mu to dobře? Ovšem. Tím sebetrýzněním se brání
trýzni z ruky někoho jiného. Zavrtal se očima do země mezi svými koleny. „Ne,“ řekl
si, „na to nemám právo. Nikdo nemá právo upřít druhému člověku jakoukoli
zkušenost. Život a smrt jsou nevyhnutelné. Máme právo na bolest.“
Jaké svobody by mohli muži i ženy dosáhnout, kdyby je ustavičně nešálila a
nestrhávala do pasti a nezotročovala a nemučila jejich sexualita! Jediná chyba té
svobody by byla v tom, že bez toho všeho by nebyli lidští. Byli by zrůdy.
„Nejste tady spokojený?“ Lee odpověděl: „Nikdo snad není spokojený, dokud
neudělal všechno, co by udělat chtěl.“ „A co byste chtěl vy?“ „Na jedno už je pozdě.
Chtěl jsem se sám oženit a mít syny. Toužil jsem nejspíš odkázat jim ty nesmysly,
které otec považuje za moudrost a nutí je svým vlastním bezbranným dětem.“ „Vždyť
přece nejste tak starý.“ „Ach, tělesně bych se nejspíš na dítě ještě vzmohl. Ale na to
teď nemyslím. Oženil jsem se zatím s tichou lampou na čtení. Víte, pane Trasku, kdysi
jsem ženu míval. Vymyslel jsem si ji právě tak jako vy, jenomže ta moje žila jenom
v mých myšlenkách. Bylo mi s ní příjemně v mém kumbálku. Vyprávěl jsem jí a ona
poslouchala, a pak zase mluvila ona, vykládala mi všechno, co tak ženu potká za
odpoledne. Byla hezoučká a ráda koketně žertovala. Ale dneska nevím, jestli bych ji
ještě dokázal poslouchat. A nechtěl bych ji zarmoutit a zanedbávat. Takže můj první
plán padl.“
„Nechystáte mi past?“ zeptal se Lee. „Ta moje touha už není tak silná, jak bývala.
Mám strach, že bych si ji nechal vymluvit - nebo ještě hůř, že bych se nechal zdržet
jenom pocitem, že mě někdo potřebuje. Snažte se mě, prosím vás, nepotřebovat. Pro
osamělého člověka není nebezpečnější vnadidlo.“
„Odpověděl mi: „V pravdě je víc krásy – i ve strašné pravdě. Pohádkáři u městských
bran překrucují život, že lenochům a hlupákům a slabochům připadá líbezný. Ale
jenom je tak utvrzují v jejich slabostech, nic je nenaučí, nic tím nevyléčí a nevedou
srdce k rozletu.“
„Myslíte snad, pane Trasku, že lidské myšlenky začínají mít nějakou důležitost
teprve v určitém věku? Vnímáte snad sám dneska ostřeji nebo myslíte jasněji, než
když vám bylo deset? Vidíte tak dobře, slyšíte tak jasně a máte tak rozvinutou chuť?“
„Možná máte pravdu,“ řekl Adam. „Jeden z našich největších omylů,“ prohlásil Lee,
„je myslet si, že nám s časem přibude něčeho jiného než let a smutku.“
„A vzpomínek.“ „Ano, vzpomínek. Bez nich by proti nám čas neměl žádnou zbraň.“
„Tady to máme – nejstarší příběh. Jestli nás trápí, je zdroj toho trápení určitě v nás.“
„Neslyšel jsem ho od dětství,“ poznamenal Adam. „Proto se ti zdá dlouhý, třebaže je
hrozně krátký,“ řekl Samuel. „Nalejte mi kapku vína, vyschlo mi po víně v krku. Tady
to je – taková krátká historka a tak hlubokou způsobila ránu.“
Adam pak poznal Evu ženu svou, kterážto počavši, porodila Kaina a řekla: Obdržela jsem muže na
Hospodinu. A opět porodila bratra jeho Abele. I byl Abel pastýř ovcí, a Kain byl oráč. Po mnohých
pak dnech stalo se, že obětoval Kain z úrody zemské oběť Hospodinu. Ano i Abel také obětoval
z prvorozených věcí stáda svého, a z tuku jejich. I vzhlédl Hospodin na Abele a oběť jeho. Na Kaina
pak a na oběť jeho nevzhlédl. Protož rozlítil se Kain náramně, a opadla tvář jeho. I řekl Hospodin
Kainovi: Proč jsi se tak rozpálil hněvem? A proč jest opadla tvář tvá? Zdaliž nebudeš příjemný,
budeš-li dobře činiti? Pakli nebudeš dobře činiti, hřích ve dveřích leží; a pod mocí tvou bude žádost
jeho, a ty panovati budeš nad ním. I mluvil Kain k Abelovi bratru svému. Stalo se pak, když byli na
poli, že povstav Kain proti Abelovi bratru svému, zabil jej. I řekl Hospodin Kainovi: Kdež jest Abel
bratr tvůj? Kterýž odpověděl: Nevím. Zdaliž jsem já strážným bratra svého? I řekl Bůh: Co jsi učinil?
Hlas krve bratra tvého volá ke mně z země. Protož nyní zlořečený budeš i od té země, kteráž otevřela
ústa svá, aby přijala krev bratra tvého z ruky tvé. Když budeš dělati zemi, nebude více vydávati moci
své tobě; tulákem a běhounem budeš na zemi. I řekl Kain Hospodinu: Většíť jest nepravost má, než
aby mi odpuštěna býti mohla. Aj, vyháníš mne dnes z země této, a před tváří tvou skrývati se
budu, a budu tulákem a běhounem na zemi. I přijde na to, že kdo mne koli nalezne, zabije mne.
I řekl Hospodin: Zajisté kdo by koli zabil Kaina, nad tím sedmnásobně mštěno bude. Pročež vložil
Hospodin znamení na Kaina, aby ho žádný nezabil, kdo by jej koli nalezl. Tedy odešel Kain od tváři
Hospodinovy, bydlil v zemi Nód, na východ od ráje.
Samuel sklapl volné desky knihy skoro unaveně. „Tak to máme. Šestnáct veršů, nic
víc. Panebože!“
The End
John Steinbeck – Na východ od ráje
POST SCRIPTUM
JEDNÁ SE O „LETITÉ, TĚŽCE PŘEPISOVANÉ A DOUPRAVOVANÉ TEXTY“. OBSAHUJÍ-LI NAPŘÍKLAD GRAMATICKÉ
CHYBY, NESOUHLASÍ-LI Z HLEDISKA SOUČASNÉHO PRAVOPISU, MAJÍ-LI NEDOSTATKY VE STAVBĚ TEXTU, ATP.,
bla-bla-bla, TAK TO VŠE PROSTĚ OBSAHUJÍ, NO A CO? TO TO MÁM SNAD PŘEPISOVAT ZNOVU? PRD! DĚKUJI ZA
LASKAVÉ POCHOPENÍ. OSTATNĚ, TEXTY JSOU „AUTENTICKÉ“ (TZN. OPSANÉ), „PROBLÉM MŮŽE BÝT TEDY I JINDE“!