Mimořádný lidový soud ve Znojmě v letech 1945

Transkript

Masarykova univerzita v Brně
Filozofická fakulta
Historický ústav
Mimořádný lidový soud ve Znojmě v letech 1945 – 1948
(bakalářská diplomová práce)
Tomáš Nohel
Vedoucí práce: Mgr. Tomáš Dvořák, Ph.D.
Brno 2009
Prohlašuji, že jsem bakalářskou diplomovou práci vypracoval samostatně a
uvedl všechnu použitou literaturu a prameny.
15. května 2009
podpis
2
Děkuji vedoucímu práce Mgr. Tomáši Dvořákovi, PhD. za ochotnou spolupráci a
za podnětné nápady a připomínky.
3
Obsah
ÚVOD: ..................................................................................................................................... 5
1.PRŮBĚH RETRIBUČNÍHO SOUDNICTVÍ V ČESKOSLOVENSKU V LETECH 1945 - 1948..................7
1.1. PŘÍPRAVA A VZNIK RETRIBUČNÍHO DEKRETU .................................................................................... 7
1.2. ČINNOST MLS V ČESKÝCH ZEMÍCH V LETECH 1945-1947.................................................................. 9
1.3. OBNOVENÁ ČINNOST MIMOŘÁDNÝCH LIDOVÝCH SOUDŮ V ROCE 1948................................................. 14
2.CHARAKTERISTIKA SPISŮ MIMOŘÁDNÉHO LIDOVÉHO SOUDU VE ZNOJMĚ V LETECH 1945 –
1948
17
2.1. POČET PROJEDNÁVANÝCH PŘÍPADŮ................................................................................ 17
2.2. NÁRODNOSTNÍ STRUKTURA OBŽALOVANÝCH.................................................................. 17
2.3. POMĚR ODSUZUJÍCÍCH A ZPROŠŤUJÍCÍCH ROZSUDKŮ....................................................... 18
2.4. DŮVODY K ODSOUZENÍ A JEJICH STRUKTURA................................................................... 20
2.5 VÝŠE TRESTŮ ODNĚTÍ SVOBODY V LETECH 1945 – 1948 .................................................... 21
3.TRESTY SMRTI UDĚLENÉ U MIMOŘÁDNÉHO LIDOVÉHO SOUDU VE ZNOJMĚ ........................27
3.1. ADOLF BÖHM................................................................................................................... 28
3.2.JULIE RASCHKOVÁ............................................................................................................. 30
3.3. ANTONÍN TRŽIL .............................................................................................................. 33
3.4.JOSEF BRUSTL .................................................................................................................. 35
3.5 ALBERT LANG.................................................................................................................... 38
3.6 LUDVÍK WOLF................................................................................................................... 40
4.PRŮBĚH VYKONÁVÁNÍ ROZSUDKŮ SMRTI U MIMOŘÁDNÉHO LIDOVÉHO SOUDU VE ZNOJMĚ
42
5.AGENDA MIMOŘÁDNÉHO LIDOVÉHO SOUDU VE ZNOJMĚ.................................................... 44
6.ZÁVĚR................................................................................................................................. 46
SOUPIS POUŽITÝCH PRAMENŮ A LITERATURY......................................................................... 50
4
Úvod:
K výběru tématu této bakalářské práce mě vedlo několik důvodů. Mým prvním
předpokladem pro výběr tématu bylo časové vymezení období, kterého by se práce měla
týkat. Tady jsem si určil období 20. století, které je mi bližší než období středověku nebo
novověku. Druhým předpokladem bylo určení regionu, kterému by se měla má práce
věnovat. Vzhledem k tom, že žiji na Jižní Moravě bylo mým logickým rozhodnutím
věnovat se problematice z tohoto regionu. Protože téma nacistických zločinů za okupace
a poválečného vypořádání s nimi mi již dlouhou dobu přišlo velice atraktivní, rozhodl
jsem se že svou práci zaměřím tímto směrem. Po konzultaci s vedoucím bakalářské
diplomové práce jsem dospěl k rozhodnutí, věnovat se tématu Mimořádného lidového
soudu ve Znojmě v letech 1945–1948. Tomuto tématu se historikové začali věnovat
intenzivněji až v posledním desetiletí.
Základní knihou, která se věnuje retribučnímu soudnictví v Československu je
kniha Mečislava Boráka : Spravedlnost podle dekretu, která vyšla v roce 1998. Tato
kniha poskytuje jediný ucelený zdroj informací o průběhu poválečného vypořádání s
udavači, konfidenty a členy různých nacistických organizací. Další literatura je již
zaměřena regionálně na činnost jednotlivých Mimořádných lidových soudů. V roce 2000
a 2004 vyšly dvě knihy Václava Jiříka, které se zabývají činností Mimořádných lidových
soudů v Chebu a v Klatovech.
Tyto publikace se však zabývají pouze osudy lidí
odsouzených těmito soudy k smrti a neposkytují ucelený obraz o činnosti těchto dvou
soudních tribunálů.Mnohem lepší přehled o činnosti Mimořádných lidových soudů
v Litoměřicích a v Liberci poskytuje publikace Kateřiny Kočové, která ve své knize
uvádí nejen případy popravených, ale i mnohé statistiky počtu odsouzených podle
různých kritérií a podává tak ucelený pohled na průběh retribučního soudnictví v těchto
regionech. Nejnovější publikací je kniha Lucie Jarkovské, která pojednává o činnosti
Mimořádného lidového soudu v Hradci Králové. V dalších regionech nebylo toto téma
zatím podrobněji zpracováno. Proto jsem se rozhodl pro provedení výzkumu a napsání
práce právě z činnosti Mimořádného lidového soudu ve Znojmě.
Při zpracování této práce jsem vycházel především z fondu C 144 uloženém
v Moravském zemském archivu, ve kterém jsou uloženy spisy Mimořádného lidového
soudu ve Znojmě v letech 1945 – 1948.
5
Při zpracování agendy jsem ovšem narazil na problém, protože se bohužel
nedochovaly prezidiální spisy a tak jsem nemohl kompletně zrekonstruovat agendu
Znojemského Mimořádného lidového soudu. Menší část agendy se mi podařilo najít ve
sborníku Jižní Morava sv. 20, ale kompletní personální složení Mimořádného lidového
soudu ve Znojmě, se již dnes zřejmě zjistit nedá. Jako další základní pramenná základna
mi posloužila Sbírka zákonů a nařízení republiky Československé 1945 – 1948 a to
především několik retribučních dekretů.
V této práci se snažím, alespoň základně nastínit průběh činnosti Mimořádného
lidového soudu ve Znojmě.
Tato práce je strukturovaná do 6 hlavních tématických oddílů.
 První část má nastínit přípravu, vznik a průběh retribučního soudnictví v celém
Československu. Zde je uvedeno co předcházelo vzniku retribučního zákona, jak
soudy pracovaly a jaká pravidla byla nastavena pro jejich fungování.
 Druhá část se zabývá charakteristikou Mimořádného lidového soudu ve Znojmě a
obsahuje množství statistických informací o činnosti Mimořádného lidového
soudu ve Znojmě v letech 1945 – 48.
 Ve třetí části se věnuji jednotlivým případům lidí odsouzených Mimořádným
lidovým soudem ve Znojmě k trestu smrti. a tomu jakým způsobem byly tyto
tresty vykonávány.
 Čtvrtá část je zaměřena na průběh výkonu rozsudků smrti jak z obecného
hlediska, tak jsou zde uvedeny některé informace o exekucích lidí odsouzených
Mimořádným lidovým soudem ve Znojmě
 V páté části je popsána část agendy Mimořádného lidového soudu ve Znojmě;
agenda není kompletní, protože neexistují prezidiální spisy.
 V závěrečné šesté části je potom srovnání činnosti zatím zpracovaných
Mimořádných lidových soudů v Ostravě, Liberci a Litoměřicích s činností
Mimořádného lidového soudu ve Znojmě a závěr.
6
1. Průběh retribučního soudnictví v Československu v letech 1945 1948
1.1.Příprava a vznik retribučního dekretu
Úsilí československého exilu o mezinárodní uznání prozatímní exilové vlády bylo
podpořeno Velkou Británii 9. července 1940. Ještě ten den vydal prezident Beneš svůj
první dekret jakožto právní předpis, který se za normálních okolností vydává ve formě
zákona schváleného parlamentem. Prezidentovo zmocnění vykonávat zákonodárnou moc
prostřednictvím dekretů skončilo 28. října 1945, kdy se svých funkcí ujalo Prozatímní
Národní shromáždění. To potom 28. března zpětně potvrdilo všechny presidentem
vydané dekrety a to včetně dekretů ústavních a prohlásilo je za zákony. 1
V listopadu 1942 započaly
přípravné práce na tvorbě retribučního právního
předpisu. První osnovu retribučního dekretu předložil ministr spravedlnosti Stránský
prezidentovi v červnu 1943. Již první osnova byla z etického i právního hlediska dost
ostudná a byla stylizována tak aby se dala použít k stranickopolitické mstě. Později byl
na jednání vlády představen nově stylizovaný a značně upravený dekret předložený
ministrem spravedlnosti na jaře roku 1944. 2
Ministr Drtina později shrnul pět zásad jimiž se při přípravě retribučního dekretu
řídil:
 viníci a spoluviníci budou souzeni před mimořádnými lidovými soudy
 ustanovení zákona bude mít zpětnou platnost
 budou se trestat činy spáchané v době zvýšeného ohrožení republiky
 v senátech soudů budou zasedat soudcové z lidu kteří prokázali věrnost na frontě
nebo v odboji
 řízení soudu budou urychlená. 3
1
BORÁK, M : Spravedlnost podle dekretu . Šenov u Ostravy, 1998, s. 18 – 21.
2
BORÁK, M : Spravedlnost podle dekretu . Šenov u Ostravy, 1998, s. 22.
3
Na soudu národa. Tři projevy ministra spravedlnosti Dr. Prokopa Drtiny o činnosti mimořádných
lidových soudů a Národního soudu. Praha, 1947, s. 10.
7
Vláda schvalovala retribuční dekret již v jistém spěchu neboť 8. dubna 1944 se
sovětská vojska již přibližovala k východním hranicím republiky. Konečné znění
retribučního dekretu bylo schváleno 6. října 1944 i přesto, že několik ministrů vznášelo
ostré námitky. Osnova dekretu byla nakonec schválena, proti se postavili jen ministři Ján
Lichner a Feierabend. Prezident tento dekret podle zápisu státní rady podepsal 1. února
1945, o přesné datum podpisu se však vedou spory.
Otázka potrestání nacistických zločinců byla řešena na jednání zástupců
londýnské exilové vlády, Slovenské národní rady a komunistů v Moskvě. Moskevské
vedení již předem seznámilo zástupce exilové vlády s vlastním návrhem retribučního
dekretu, ten byl připraven v roce 1943. Oproti londýnskému návrhu vyjmenovával
komunistický návrh protektorátní a slovenské instituce jejichž funkcionáři měli být
stíháni a potrestáni. Návrh dále předpokládal například trestnost úkladů o národní
kulturu, zejména ve školství, vědě, literatuře, zcizení nebo odcizení národních kulturních
památek. Senáty měly být čtyřčlenné se 3 soudci z lidu. 4 Ve spojení s národními výbory
měli být všude uvedeny v činnost mimořádné lidové soudy, k souzení hlavních provinilců
měl být zřízen Národní soud v českých zemích i na Slovensku.
Tím byl tedy londýnský dekret potvrzen jako podklad celonárodní retribuční
normy, ale nestal se jí. Slováci trvali na vytvoření své vlastní normy a ani po složitých
jednáních se nepodařilo obě normy sjednotit.Slovenská národní rada vydala 15. května
1945 svou vlastní retribuční normu. Po osvobození celého území Československa byly na
doporučení předsedy komise ministra Stránského na 26. schůzi vlády 4. června 1945
definitivně přijaty retribuční dekrety a spolu s osnovou dekretu o Národním soudu
předány ke zveřejnění.
Oba dekrety spolu s prováděcím vládním nařízením byly vydány 19. června 1945
a vyhlášeny 9. července 1945 jako č. 16, 17 a 18/1945 Sb.Dlouhé úsilí o vydání
retribučního dekretu tak bylo završeno. 5 Mimořádné lidové soudy byly v českých zemích
zřizovány v sídlech krajských soudů, senát mimořádného lidového soudu však mohl
zasedat, bylo-li třeba, v kterémkoliv místě soudního obvodu. Soudy vykonávaly svou
pravomoc v pětičlenných senátech složených z předsedy, jímž musel být soudce
z povolání a ze čtyř soudců z lidu. Ti měli pocházet ze všech stran Národní fronty, zvláště
4
KOČOVÁ, K : : Mimořádný lidový soud v Liberci a Litoměřicích v letech 1945 – 1948, Ústí nad
Labem : Univerzita J.E. Purkyně, 2001, s. 10.
5
8
z řad perzekuovaných účastníků odboje, jmenovala je vláda. Po svém jmenování skládali
soudci z lidu slib do rukou přednosty MLS či jeho náměstka
Slib zněl takto: „ Slibuji na svou čest a svědomí, že se budu při svém
rozhodování řídit jen zákonem, že budu hlasovat podle svého nejlepšího svědomí a
přesvědčení a že zachovám přísnou mlčenlivost o obsahu porady a hlasování soudu.“
Celé řízení proti obžalovanému, které bylo ústní a veřejné, se konalo pokud
6
možno bez přerušení od počátku do konce před mimořádným lidovým soudem.
Nesmělo trvat víc jak tři dny, jinak měla být věc předána řádnému soudu. Obžalovaný
měl právo zvolit si sám obhájce nebo požádat soud o přidělení obhájce. 7 Rozsudek měl
být vyhlášen na veřejném zasedání soudu.
8
Soud se usnášel na rozsudku v neveřejné
poradě, rozsudek byl vyhlašován ihned. Nebylo proti němu žádných opravných
prostředků, žádost o milost neměla odkladného účinku. Trest smrti se vykonával
zpravidla do dvou hodin po vynesení rozsudku. Na výslovnou žádost odsouzeného mohla
být lhůta prodloužena o další hodinu. Konalo-li se řízení v nepřítomnosti obžalovaného,
měl být rozsudek proveden do 24 hodin po jeho dopadení. 9
Mimořádný lidový soud mohl také rozhodnout, že rozsudek bude vykonán
veřejně, v tomto případě mohla být lhůta prodloužena. Ne však na víc jak 24 hodin.
10
Městský národní výbor v sídle krajského soudu ustanovil vykonavatele hrdelních trestů
s potřebným množstvím pomocníků.
1.2. Činnost MLS v českých zemích v letech 1945-1947
Nejdříve a nejrychleji se podařilo zvládnout administrativní úkony při instalaci
Mimořádného lidového soudu v Brně. Návrhy okresního národního výboru na složení
6
LIŠKA, O : Tresty smrti vykonané v Československu v letech 1918 – 1989. Praha, 2006, s. 19-
21.
7
Dekret presidenta republiky č. 16 ze dne 19. června 1945, § 29, odst. 3.
8
Tamtéž, § 31, odst. 2.
9
10
9
soudu dodané na ministerstvo spravedlnosti 22. května 1945 byly ještě toho dne předány
na vládě a prezidentovi, kteří již příští den provedli jmenování.
Veřejný žalobce započal činnost 25. května, první soudní přelíčení bylo zahájeno
8. června 1945. Byl to ukázkový příklad rozjetí celého retribučního soudnictví, ostatní
MLS vznikaly mnohem pomaleji a někdy i s nemalými obtížemi.
Postupně vzniklo celkem 24 mimořádných lidových soudů. Poslední z nich
v Chebu, který svou činnost započal až v roce 1946. 11
Seznam Mimořádných lidových soudů v českých zemích
Praha
Litoměřice
Mladá Boleslav
České Budějovice
Brno
Liberec
Most
Znojmo
Česká lípa
Kutná Hora
Hradec Králové
Klatovy
Nový Jičín
Tábor
Cheb
Jihlava
Olomouc
Plzeň
Chrudim
Jičín
Opava
Písek
Moravská
Ostrava
Uherské Hradiště
Je zajímavé, že brněnský MLS jako jediný v republice začal soudit podle
původního londýnského dekretu prezidenta republiky č. 6 z roku 1945. Retribuční dekret
č.16/1945 Sb. Byl vydán až 19. června a jeho účinnost nastala až dnem zveřejnění 9.
července 1945.
Ministerstvo spravedlnosti velmi rychle zjistilo, že činnost Mimořádných
lidových soudů není jednotná. Hlavní problémy souvisely s rozdílným posuzováním
některých trestných podstat a výměrem trestů. Z tohoto popudu začalo ministerstvo
vydávat pomocné materiály, které byly jednotlivým soudům zasílány. Tyto pomocné
materiály sestavovali experti. Od října 1945 byly soudům zasílány měsíční přehledy o
činnosti ostatních Mimořádných lidových soudů. Jednotlivé soudy tak měly možnost
porovnat svou práci s ostatními. Jednotnou praxi se však za celou dobu fungování
Mimořádných lidových soudů nepodařilo vytvořit. 12
11
BORÁK, M : Spravedlnost podle dekretu. Šenov u Ostravy, 1998. s. 53.
10
Ministr spravedlnosti Drtina se k fungování a soudní praxi Mimořádných
lidových soudů vyjádřil takto: „ Vzhledem k tomu, že nebylo žádných opravných
prostředků proti výrokům mimořádných lidových soudů, nemohla se vytvářet
jednolitá praxe těchto soudů, neboť jiného jednotícího prostředku nebylo a povinnost
zachovat nezávislost soudcovskou za každou cenu byla přirozená a samozřejmá.
Lidové soudnictví bylo soudnictvím revolučním, zbudovaným na systému zřízení
stanného a nese proto všechny známky takového tribunálu. Není proto divu že ve
výrocích takových soudů došlo k různým nesrovnalostem . Připouštím proto, že byly
rozsudky příliš shovívavé a že byly v podstatě pro tutéž činnost rozsudky příliš
přísné.“ 13
Statistika za rok 1945 uvádí, že 23 Mimořádných lidových soudů stihlo projednat
4581 případů. Vynesly 88 rozsudků trestu smrti, 81 trestů doživotí a 1751 dočasných
trestů vězení. Celkem 288 obžalovaných bylo osvobozeno, v 36 případech bylo upuštěno
od potrestání. 194 případů bylo postoupeno řádným soudům a 60 bylo vyřízeno jinak. 14
Veřejným žalobcům při Mimořádných lidových soudech do konce roku „napadlo“
celkem 37 954 případů. Z toho 5886 případů předali Mimořádným lidovým soudům,
1753 postoupili řádným soudům, 7266 vyřídili jinak a u 6316 případů zastavili řízení.
Prognóza předpokládala, že jim „napadne“ ještě 58 000 nových případů.15
12
KOČOVÁ, K : Mimořádný lidový soud v Liberci a Litoměřicích v letech 1945 – 1948, Ústí nad
13
Na soudu národa. Tři projevy ministra spravedlnosti Dr. Prokopa drtiny o činnosti
mimořádných lidových soudů a Národního soudu. Praha, 1947.
14
15
11
V červenci 1946, rok po vydání retribučního dekretu měla končit jeho účinnost.
Ale v té době bylo ještě stále tisíce případů nevyřešeno. Národní shromáždění proto
prodloužilo platnost dekretu ještě o půl roku, do 8. ledna 1947. V zápisu ze 3. schůze
vlády, která se konala 17. července 1946, je uvedeno, že ministr Drtina sdělil, že bylo
dosud před lidovými soudy projednáno 10 836 případů. Z toho bylo uděleno 232
rozsudků smrti a to pro 124 Němců a 108 Čechů. 255 osob bylo odsouzeno na doživotí,
8515 trestů bylo uděleno na svobodě a ve 200 případech bylo odpuštěno od potrestání. 16
Od podzimu 1946 se činnost Mimořádných lidových soudů výrazně zrychlila a
rozvinula, během několika měsíců bylo projednáno více případů než za celý předchozí
rok. Ke konci října 1946 bylo u Mimořádných lidových soudů souzeno již 19 387 osob,
z toho 12 496 Němců. K trestu smrti bylo odsouzeno 362 osob, k doživotnímu žaláři 426
osob, k trestům na svobodě potom 13 543 osob.
Ze 106 599 předaných případů bylo vyřízeno 89 830 a mohlo jich být ještě víc,
kdyby vyšetřovatelé dodávali prokurátorům vyšetřovací spisy včas. Protože nebyly
všechny případy zdaleka projednány, Národní shromáždění podruhé prodloužilo účinnost
retribučního dekretu a to do 4. května 1947. Původní představy představitelů
zahraničního odboje, že daleko větší počet souzených v českých zemích budou tvořit
němečtí okupanti, se nepotvrdily. Před Mimořádnými lidovými soudy stálo mnoho osob
české národnost. Tyto osoby si většinou museli odpykat trest celý na rozdíl od němců,
kteří byli ve většině případů vysídleni nebo se na ně vztahovala amnestie z roku 1955. Po
této amnestii byla většina propuštěných němců odsunuta do Německé spolkové
republiky. 17
Bližší pohled na strukturu rozsudků za různé činny jmenované v retribučním
dekretu odhalí, že výše udělovaných trestů se během doby měnila. Udělované tresty byly
stále mírnější a přibývalo osvobozujících rozsudků. Často se také hovořilo o špatné a
liknavé práci soudců; například u Mimořádného lidového soudu v Klatovech odsoudili
k trestu smrti muže, který se hájil, že je zaměňován s jiným mužem téhož jména. Na
záměnu se přišlo až po jeho popravě.
16
Labem : Univerzita J.E. Purkyně, 2001, s.34.
17
BORÁK, M : Spravedlnost podle dekretu . Šenov u Ostravy, 1998, s. 54 – 56.
12
Dobový tisk taky zaznamenal případ staříka, jenž ještě ráno chodil po ulici a večer
už se houpal na šibenici. 18
Dne 3. května 1947 se objevila v tisku zpráva, že u Mimořádného lidového soudu
Uherské Hradiště nemají žádné nedořešené případy k předání řádným soudům a ukončili
jako první svou činnost. 19
Vzhledem k tomu, že činnost Mimořádných lidových soudů a Národního soudu
měla být ukončena začátkem května 1947, byly první měsíce roku ve znamení zvýšené
aktivity bezpečnostních a justičních orgánů. Z postupu resortu spravedlnosti bylo patrné,
že mu jde o co nejrychlejší uzavření retribuce pokud možno bezkonfliktní přechod od
„revoluční“ fáze mimořádného soudnictví do etapy konsolidace v mezích, jež skýtal
právní řád. Ministerstvo spravedlnosti instruovalo podřízené instance, jak ke 4. květnu
řádně ukončit působnost retribučního soudnictví. Dvakrát prodloužená účinnost
retribučních dekretů skončila 4. května 1947. Soudům byly odevzdány jen 334
nedokončené případy, což činilo zhruba jedno procento z celkového množství
zažalovaných případů. Obzvlášť „zajímaví“ gestapáci se v souvislosti se zpravodajskými
výslechy ocitli před mimořádným lidovým soudem leckdy doslova na poslední chvíli.
Z celkem 256 trestů smrti udělených v roce 1947 jich bylo v závěru retribuce v dubnu a
květnu 1947 vykonáno 115. Vyšetřování se protáhlo také u některých českých
kolaborantů, jejichž výpovědi byly považovány za velmi cenné.
Pod tlakem justice, ale také veřejnosti bylo Ministerstvo vnitra nuceno celé
vyšetřování urychlit. Orgánům Státní bezpečnosti bylo nařízeno, aby všechny příslušníky
Gestapa, kteří se nacházeli ve vazbě, předaly neprodleně příslušným soudům. Narychlo se
řešily také problémy vyvolané opožděným podáváním trestních oznámení na nacistické
zločince, kteří se zdržovali za hranicemi Československé republiky.
Ministerstvo vnitra sestavilo na jaře Prioritní listinu válečných zločinců se jmény
padesáti osob, na jejichž dopadení a potrestání byl eminentní zájem. Trestné činy z doby
zvýšeného ohrožení republiky oznámené až po 4. květnu 1947 se měly posuzovat už
podle normálních trestních předpisů
20
V době platnosti retribučních dekretů došlo veřejným žalobcům celkem 132 549
trestních oznámení. Z toho bylo ve 40 534 případech pro nedostatek důkazů od stíhání
18
19
20
STANĚK,T : Retribuční vězni v českých zemích. Opava, 2002. s. 71-73.
13
upuštěno, ve 14 879 případech byl nařízen odsun, ve 31 793 případech bylo řízení
zastaveno pro neznámý pobyt pachatele. Ze 37 982 případů vyřízených Mimořádnými
lidovými soudy bylo celkem 21 342 osob odsouzeno, z toho 19 888 osob k trestům na
svobodě , 741 osob bylo odsouzeno na doživotí a 713 osob k trestu smrti. Tato čísla jsou
jasným dokladem toho, jakou práci dokázaly trestní tribunály v krátkém čase udělat. 21
1.3. Obnovená činnost Mimořádných lidových soudů v roce 1948
Ke 4. květnu 1947, poté, co skončila účinnost retribučních dekretů, zbývající
případy převzaly řádné soudy a měly rozhodovat i v případě dopadení obviněných, u
kterých bylo řízení u Mimořádných lidových soudů již započato. Okresní soudy měly od
komisí národních výborů převzít zbývající dosud nevyřízené trestní věci podle malého
dekretu. Uvádí se, že řádné soudy v českých zemích v době od 5. května 1947 do 1.
dubna 1948 vynesly podle hmotně právních předpisů retribučního dekretu celkem 2702
rozsudků. 22
Neuplynul ani rok po ukončení platnosti retribučních dekretů a k moci se po
únorovém puči dostala Komunistická strana pod vedením Klementa Gottwalda. Přesně
měsíc po únorovém puči, na Zelený čtvrtek 25. března 1948, se konala pravidelná 101.
schůze Ústavodárného shromáždění. Na tomto zasedání sněmovna schválila zákon o
obnově retribučního dekretu. Novým ministrem spravedlnosti se stal Alexandr Čepička.
23
21
22
KAPLAN, K: Dva retribuční procesy, Komentované dokumenty ( 1946 – 1947 ). Praha 1992.
23
KOČOVÁ, K: Mimořádný lidový soud v Liberci a Litoměřicích v letech 1945 – 1948, Ústí nad
14
Zákon č. 33/1948 Sb. Ze dne 25. března 1948 obnovil účinnost retribučního
dekretu č. 16/1945 Sb. A nařízení o lidovém soudnictví až do konce roku 1948. Jeho
vyhlášením dne 2. dubna 1948 začala další etapa retribučního soudnictví v českých
zemích. 24 Zákon nově upravoval i znění dekretu, o návrzích na obnovu řízení rozhodoval
výlučně Mimořádný lidový soud, který soudil ve dvou typech senátů – v normálním
tříčlenném a v pětičlenném. Pětičlenný senát měl za úkol posuzovat případy, u nichž
předchozí řízení již skončilo rozsudkem. U rozsudků smrti byl vyžadován souhlas
alespoň 4 hlasů v pětičlenných senátech, u tříčlenných byl požadován rozsudek
jednomyslný.
25
Resort spravedlnosti pod vedením Alexandra Čepičky připravil s cílem
„odčinit“ údajnou nedůslednost „drtinovské justice“ právní předpoklady pro novou fázi
postihu retribučních provinilců, tentokrát se zcela zřejmým úmyslem zařadit mezi ně
rovněž osoby vytipované podle třídního postavení zcela v duchu doby.
Ministerstvo spravedlnosti nejdříve se záměrem udělat si „čistý stůl“ naléhalo na
rychlé ukončení dosud řádnými soudy projednávaných retribučních případů a současně
též řízení vedených na základě předválečného zákona na ochranu republiky č.50/1923 Sb.
Znovu zahájení činnosti Mimořádných lidových soudů se tedy kromě jiného
zdůvodňovalo i tím, že revizi „mírného“ postihu v předchozím období žádají sami
občané. Vyvinout příslušný tlak v žádoucím směru nebylo pro komunisty v podstatě
větším problémem, protože si v poválečných letech mohli odzkoušet metody
„mobilizace“ potenciálu zášti, nepřátelství, agrese a strachu. Nyní je mohli použít v plné
šíři a bez zábran.26 Jako první zahájil svou obnovenou činnost Mimořádný lidový soud
v Praze, který již 9. dubna vyřídil 11 případů.
Komunistická moc tímto získala nástroje, jejichž pomocí mohla utiskovat a
zastrašovat lidi, kteří nepatřili k jejím podporovatelům a sympatizantům. Stačilo jen na
dotyčnou osobu najít něco z minulosti. Aplikace obou zákonů a na ně navazujících
předpisů byla opět spojena se ztrátou volebního práva. Obnovení účinnosti retribučních
dekretů trvalo až do 31. prosince 1948. 27
24
Sbírka zákonů a nařízení republiky Československé, r. 194, částka 15 ze dne 2. dubna 1948, s. 391
-392.
25
RESLER, K: Usnášení mimořádných lidových soudů v českých zemích. Právní praxe, r.
XII/1948, s. 144 -149.
26
STANĚK,T : Retribuční vězni v českých zemích. Opava, 2002. s. 85-86.
15
Z období obnoveného retribučního
soudnictví
nejsou dostupné všechny
informace, komunistický režim nedělal a nezveřejňoval podrobné statistiky jako
předchozí ministerstvo pod vedením Drtiny. I proto se některé publikace zabývající se
tímto tématem neshodují v počtu odsouzených v tomto období. 28 Údaje za toto období se
pohybují mezi 1 až 2 tisíci odsouzených. Nejvíce odsouzených se přitom vykazovalo ve
skupině dělníků a zřízenců (33%), v kategorii velkoobchodníků, statkářů, továrníků a
příslušníků svobodných povolání jen 185 (9%). Uplatnění třídních hledisek teda jaksi
selhalo. Československé úřady se v roce 1948 ještě stále snažily dosáhnout vydání
válečných zločinců z ciziny, zejména z Německa a Rakouska. Stejně jako v roce 1947,
kdy se procedura z československé strany zkomplikovala, bylo naléháno na rychlé
zpracování podkladů pro extradici.
Hlavní problém při vydávání válečných zločinců vycházel z faktu, že osoby
dopadené v americkém pásmu v Německu byly vydávány pod podmínkou, že nebudou-li
souzeny a odsouzeny do šesti měsíců od předán, bude žádáno o jejich navrácení. Protože
československá strana tuto dohodu nedodržovala, rozhodli se Američané a Britové od
září přijímat pouze žádosti u těch případů, kdy šlo o činy, které mohly být kvalifikovány
jako vražda ve smyslu německého trestního zákoníku.29 V každém případě komunistická
akce obnovení retribucí zcela ztroskotala a retribuční soudnictví bylo od této doby
poskvrněno pověstí soudnictví „třídního“, které po skončení retribučních procesů začal
komunistický režim budovat.
27
Labem : Univerzita J.E. Purkyně, 2001, s.16.
28
Karel Kaplan uvádí, že v českých zemích bylo asi 807 odsouzených. Vládní komise pro stíhání
nacistických válečných zločinců zase uvádí čísla okolo 2 tisíc odsouzených.
29
STANĚK,T : Retribuční vězni v českých zemích. Opava, 2002. s. 87.
16
2. Charakteristika spisů Mimořádného lidového soudu ve Znojmě
v letech 1945 – 1948
2.1. Počet projednávaných případů
Ze spisů ve fondu C 144 uložených v Moravském zemském archivu, vyplývá, že
v letech 1945 – 1948 bylo projednáno celkem 878 žalobních případů, u některých případů
bylo vyšetřování zastaveno ještě před začátkem soudního procesu, celkem se k soudnímu
přelíčení dostalo 701 osob. V těchto procesech byla několikanásobná převaha mužů, těch
bylo nejvíc odsouzeno během roku 1946, u žen byla situace stejná. U Mimořádného
lidového soudu ve Znojmě bylo oproti Mimořádným lidovým soudům v jiných částech
republiky do jeho konce souzeno více osob německé národnosti, než národnosti české.
2.2. Národnostní struktura obžalovaných
Rozhodující právní normou, která upravovala otázku národnosti a státního
občanství, byl ústavní dekret prezidenta republiky o úpravě československého státního
občanství osob národnosti maďarské a německé. 30 Tento dekret byl doplněn řadou
prováděcích předpisů. V průběhu činnosti Mimořádného lidového soudu ve Znojmě bylo
v letech 1945–1948 vyšetřováno celkem 451 lidí německé národnosti, 205 české a 45
chorvatské. Zajímavý je vzrůstající počet obžalovaných chorvatské národnosti, kteří byli
v roce 1945 souzeni jen 3 a po obnovení retribučního soudnictví v roce 1948 jich bylo u
Mimořádného lidového soudu ve Znojmě souzeno 18.
Rok
Národnost německá
Národnost česká
1945
174
34
4
1946
208
120
10
1947
44
28
13
1948
25
23
18
Celkem
451
205
45
30
Národnost chorvatská
Dekret prezidenta republiky č. 33/1945 Sb. ze 2. srpna 1945.
17
Muži
Rok
Muži
Muži
německé
české
chorvatské
národnosti
národnosti
národnosti
1945
Ženy
Ženy
české
chorvatské
národnosti
národnosti
Ženy německé
národnosti
1
30
3
17
3
0
1946
57
1
102
8
35
18
2
1947
73
4
24
10
1
4
3
1948
3
2
22
13
1
1
5
Celkem
4
3
178
34
54
26
10
97
2.3. Poměr odsuzujících a zprošťujících rozsudků
Odsuzující rozsudek byl vynesen u Mimořádného lidového soudu ve Znojmě
v letech 1945 – 1948 ve 430 případech.
Zproštěno viny během činnosti soudu nebo zastavených stíhání z důvodu útěku za
hranice bylo 232 osob a 7 osob zemřelo před hlavním přelíčením.
Nejvíce trestů odnětí svobody bylo vyneseno v roce 1946 a to 189 a v tomto roce
bylo také uděleno 6 trestů smrti.
V letech 1945, 1946 a 1948 byl počet odsuzujících rozsudků vyšší než počet
zprošťujících, zatímco v roce 1947 převážil počet osvobozujících rozsudků oproti
rozsudkům odsuzujícím.
Rok
Vynesen trest
Zproštěno viny
Smrt před hlavním
přelíčením
1945
166
33
2
1946
195
119
5
1947
34
54
0
1948
35
24
0
Celkem
430
232
7
Z 569 mužů jich bylo odsouzeno k trestu odnětí svobody 389, osvobozeno nebo
ukončeno stíhání bylo ve 191 případech mužů a 7 jich zemřelo před hlavním přelíčením.
Rok
Vynesen trest
Zproštěno viny
Smrt před hlavním
přelíčením
18
1945
166
27
2
1946
167
92
5
1947
27
48
0
1948
29
24
0
Celkem
389
191
7
Z celkového počtu 88 žen bylo dosouzeno 49 a 39 jich bylo osvobozeno nebo
proti nim bylo zastaveno stíhání z důvodu útěku do zahraničí.
Rok
Vynesen trest
Zproštěno viny
Smrt před
hlavním přelíčením
1945
12
6
0
1946
29
27
0
1947
1
6
0
1948
7
0
0
Celkem
49
39
0
19
2.4. Důvody k odsouzení a jejich struktura
Retribuční dekret rozlišuje několik hlavních skupin trestných činů. Do skupiny
zločinů proti státu patří především úklady o republiku včetně vojenské zrady. Patří sem
již samo pouhé členství v ozbrojených organizacích nacistů jako je například SS a další
nacistické ozbrojené organizace.31 Do této skupiny patří také podpora a propagace
nacistického a fašistického hnutí nebo činovnictví v organizacích typu NSDAP, Vlajka,
SdP, NSF a dalších.
Druhou skupinou trestných činů byly podle dekretu zločiny proti osobám , kam
patřilo veřejné násilí, loupež lidí, nakládání s člověkem jako s otrokem, vraždy a zabití,
těžkého poškozování na těle, omezování osobní svobody, vydírání a vyhrožování
udáním, nařizování nucené práce a zavinění ztráty svobody.
Třetí skupinu tvořily zločiny proti majetku: jeho úmyslné poškození či zničení,
oloupení, žhářství, krádež, zpronevěra, zneužití tísně způsobené rasovou, národní či
politickou perzekucí k vlastnímu obohacení. Poslední skupinou bylo udavačství buď pro
smyšlenou nebo skutečnou činnost. Z tabulky vyplývá, že nejčastějším důvodem
k odsouzení byl trestný čin udavačství, jehož se během let 1945 – 1948 dopustilo celkem
148 osob. Jako druhý nejrozšířenější důvod k odsouzení bylo členství v SA za které bylo
odsouzeno 147 osob. Třetím nejrozšířenějším proviněním bylo členství v NSDAP pro
které bylo odsouzeno 126 osob. NSDAP a její ozbrojené organizace se v Německu staly
držiteli veškeré moci a při Norimberském procesu bylo její vedení označeno za
zločineckou organizaci. Dalšími častými přečiny souzenými u mimořádného lidového
soudu ve Znojmě bylo členství v některé z nacistických organizací, NSKK, NSF, NSV či
SdP. Velmi tvrdé tresty postihly zběhlé vojáky, kteří vstoupili do ozbrojených složek
Německé armády nebo do polovojenských jednotek SF. Jako vedlejší tresty rozsudky
přidávaly mimořádné lidové soudy často vězení zostřené tvrdým ložem nebo poslání na
práce do pracovních táborů, většinou do dolů. Soud nařizoval zaplacení soudních výloh a
součásti trestu bylo často také propadnutí části nebo celého majetku odsouzeného ve
prospěch státu.
Každý trest obsahoval výrok o pozbytí občanské cti na dobu určitou nebo navždy.
31
Dekret prezidenta republiky č 16/1945 Sb. hlava I. zločiny proti státu § 3.
20
Důvody
Udavačství
a
zavinění
ztráty
svobody
Počet
Počet
Počet
Počet
1945
1946
1947
1948
26
100
8
14
Nabádání k násilnosti
0
1
0
0
Členství v SS
7
11
5
0
Nebezpečné vyhrožování
10
34
4
0
Propagace fašismu a nacismu
13
25
8
3
NSF
6
19
4
4
NSKK
3
7
10
10
NSV
3
8
1
3
Vražda, zabití
0
3
2
1
Členství v SA
43
63
29
12
BdF
0
1
0
0
NOF-NTF
0
2
0
0
Špionáž proti ČSR
0
2
1
0
Ublížení na těle
5
13
0
1
Kruté zacházení s vězni
0
0
1
0
Akce proti ČSR
2
6
1
1
NSDAP
81
36
3
6
DAF
1
0
0
0
Nezákonné obohacování
1
6
1
3
Čs.občané v nepřátelské armádě
0
5
0
2
Přechovávání trestance
0
0
2
0
SdP
6
2
2
1
2.5 Výše trestů odnětí svobody v letech 1945 – 1948
Mimořádný lidový soud ve Znojmě odsoudil k trestu odnětí svobody celkem 430
osob. Výše vynesených rozsudků se pohybovala v rozpětí od nejnižšího 1 měsíc odnětí
21
svobody až po vynesení 6 rozsudků smrti. Nejvyšší počet odsouzených byl v roce 1946 a
nejnižší v roce 1947. V roce 1946 bylo také vyneseno všech 6 rozsudků smrti.
Výše trestu
Muži
Ženy
Celkem
1 měsíc
0
1
1
3 měsíce
4
0
4
4 měsíce
1
0
1
6 měsíců
7
2
9
7 měsíců
3
0
0
8 měsíců
11
2
13
9 měsíců
2
0
2
10 měsíců
0
1
1
1 rok
11
1
12
18 měsíců
4
2
6
20 měsíců
1
0
1
2 roky
29
2
31
3 roky
24
11
35
4 roky
10
2
12
5 let
138
7
145
6 let
34
3
37
7 let
28
4
32
8 let
13
1
14
9 let
4
0
4
10 let
15
5
20
11 let
6
1
7
12 let
3
1
4
15 let
10
1
11
17 let
2
0
2
18 let
3
0
3
20 let
6
0
6
25 let
4
0
4
Doživotí
9
1
10
Trest smrti
5
1
6
2.5.1 Výše udělených trestů v roce 1945
Výše trestu
Muži
Ženy
Celkem
22
6 měsíců
1
0
1
8 měsíců
11
0
11
9 měsíců
1
0
1
1 rok
5
0
5
2 roky
8
1
9
3 roky
9
4
13
4 roky
5
0
5
5 let
66
3
69
6 let
22
1
23
7 let
16
2
18
8 let
5
0
5
9 let
3
0
3
10 let
3
0
3
11 let
0
0
0
12 let
2
0
2
13 let
0
0
0
14 let
0
0
0
15 let
3
1
4
16 let
0
0
0
17 let
2
0
2
18 let
2
0
2
19 let
0
0
0
20 let
2
0
2
25 let
2
0
2
23
Výše trestu
Muži
Ženy
Celkem
1 měsíc
0
1
1
3 měsíce
1
0
1
7 měsíců
3
0
3
18 měsíců
2
2
4
20 měsíců
1
0
1
22 měsíců
0
0
0
2 roky
13
1
14
3 roky
11
7
18
4 roky
3
2
5
5 let
61
4
65
6 let
12
2
14
7 let
12
2
14
8 let
8
1
9
9 let
1
0
1
10 let
8
4
12
11 let
6
1
7
15 let
5
0
5
18 let
1
0
1
20 let
3
0
3
25 let
1
0
1
Doživotí
7
1
8
Trest smrti
5
1
6
24
2.5.4
Výše trestu
Muži
Ženy
Celkem
3 měsíce
2
0
2
4 měsíce
1
0
1
6 měsíců
1
1
2
9 měsíců
1
0
1
1 rok
2
0
2
18 měsíců
2
0
2
2 roky
5
0
5
3 roky
1
0
1
4 roky
2
0
2
5 let
3
0
3
10 let
1
0
1
12 let
1
0
1
15 let
1
0
1
20 let
1
0
1
25 let
1
0
1
Doživotí
2
0
2
Výše udělených trestů v roce 1948
Výše trestu
Muži
Ženy
Celkem
3 měsíce
1
0
1
6 měsíců
5
1
6
8 měsíců
0
2
2
10 měsíců
0
1
1
1 rok
4
1
5
2 roky
3
0
3
3 roky
3
0
3
5 let
8
0
8
10 let
2
1
3
12 let
0
1
1
15 let
1
0
1
20 let
2
0
2
25
Nejčastějším trestem byl trest odnětí svobody na 5 let který byl celkem udělen ve
145 případech, dalším v řadě byl trest odnětí svobody na 6 let který byl udělen celkem ve
37 případech.
26
3. Tresty smrti udělené u Mimořádného lidového soudu ve Znojmě
Mimořádný lidový soud ve Znojmě odsoudil během své činnosti v letech 1945 –
1948 k trestu smrti 6 osob. Všechny osoby byly odsouzeny a popraveny v roce 1946.
Z šesti odsouzených byli čtyři národnosti české a dva národnosti německé. Byla mezi
nimi jediná žena. Všichni odsouzení byli popravení na dvoře krajského soudu ve Znojmě
a to muži neveřejně a žena veřejně. Tresty vykonával mistr popravčí Pleskač spolu se
dvěma pomocníky. Popravčí za každou vykonanou exekuci obdržel 2000 Kčs a jeho
pomocníci každý 700 Kčs. Pět obviněných bylo odsouzeno pro zločin udavačství
s přitěžujícími dalšími zločiny podle retribučního dekretu a jeden pro vojenskou zradu a
členství ve fašistických organizacích.
Jméno
Adolf
Böhm
Datum
Datum
vynesení
provedení
rozsudku
trestu
česká
22.1.1946
22.1.1946
česká
24.1.1946
24.1.1946
Národnost
Julie
Raschková
Důvod trestu smrti
Podpora a propagace nacismu a
fašismu, udavačství
Udavačství, zavinění ztráty svobody a
smrti jiné osoby
Podpora a propagace nacismu a
Antonín
Tržil
česká
29.3.1946
29.3.1946
fašismu, udavačství, nucení
k nezákonným činům, nebezpečné
vyhrožování, zavinění ztráty svobody
Josef
Brustel
Albert
Lang
Ludvík
Wolf
německá
24.10.1946
24.10.1946
česká
25.10.1946
25.10.1946
Zločin proti státu, členství v SF
Členství v nacistických organizacích
NTF a NOF, udavačství
Pokus o odtržení části republiky,
německá
20.11.1946
20.11.1946
vyhrožování, ublížení na těle, zatčení
občana republiky gestapem
27
3.1. Adolf Böhm
Prvním odsouzeným k trestu smrti byl 22. ledna Adolf Böhm.
Hlavní přelíčení začalo 22. ledna 1946.
Z rozsudku se dozvídáme že, Mimořádný lidový soud ve Znojmě uznal dne
22.ledna 1946 Adolfa Böhma vinným z toho, že v době zvýšeného ohrožení republiky v
zájmu Německa:
 v době blíže nezjištěné v Budkově propagoval nacistické a fašistické hnutí
tím, že vstoupil do organizace nacionálně socialistické gardy a lákal
občany ke vstupu do této organizace.
 v roce 1942 prohlašoval na četnické stanici v Budkově, že se svým
spolupracovníkem Františkem Řídkým ze Lhotic, je pověřen gestapem
vyšetřováním různých činů proti říši.
 v roce 1942 společně s Theodorem Danhelem v zájmu nepřítele udal u
gestapa Ing. Jana Cigánka z Moravských Budějovic, že rozšiřuje cizinou
vysílané zprávy, čímž zavinil jeho věznění a týrání, z čehož má těžké
následky.
 v roce 1942 udal na gestapo v Jihlavě Tomáše Houla z Budkova a zavinil
tím jeho věznění a smrt v koncentračním táboře.
Dne 19.5.1945 byl zajištěn a dodán ON v Moravských Budějovicích Adolf Böhm
z Budkova, pro udavačství českého lidu za okupace. Na podzim roku 1942 přišel Danhel
k Böhmovi a řekl mu, že před několika dny stál na své zahradě za plotem a viděl, kterak
Houl jde po své zahradě směrem k polím a nese pod kabátem uschovanou loveckou
pušku. Část hlavně pušky bylo vidět. Bylo to tehdy k večeru a Danhel zůstal uschován v
zahradě a čekal co se bude dít dále. Po delší chvíli viděl přicházet Houla jak nese něco
schovaného pod kabátem a poznal, že nese rozebranou pušku.
Böhm pak napsal na Tomáše Houla udání gestapu v Jihlavě na což byl Houl
odsouzen ke 4 letům vězení.
Dne 7.1.1945 na následky věznění v Grubu zemřel.
Theodor Danhel popřel u výslechu že by byl Böhmovi řekl, že rolník Houl má
doma pušku, ale byl 15.června 1945 zatčen za spoluúčast na udavačství.
28
Adolf Böhm měl 3 syny , kteří byli také zatčeni, byli od 1.11.1942 členy NSGSA
a podle programu byli pohotoví bezpodmínečně plnit program vůdce Adolfa Hitlera.
V roce 1944 byl Jaromír Böhm určen úřadem práce Moravských Budějovicích na
opevňovací práce u Nezinského jezera. Jeho otec ho však této povinnosti zprostil, a když
na to bylo v obci poukázáno, prohlásil Adolf Böhm, že jeho synové půjdou také, ale až to
bude zapotřebí. Tím bylo myšleno že půjdou až tehdy, až se nebude jednat již jen o práce,
ale o aktivní obranu říše. Celou dobu okupace bylo jasné, že synové Adolfu Böhmovi
pomáhají v udavačství a donášejí otci různé zprávy na obyvatele. Poprava byla vykonána
neveřejně na dvoře Krajského soudu ve Znojmě. Odsouzený byl předveden na popraviště
nacházející se na malém dvorku věznice ve 16.05 hod. Přítomni byli předseda senátu
Dr.Šimáček, soudci z lidu Drlík, Jelen, Blecha, Vocilka, veřejný žalobce Dr. Konečný a
obhájce Dr. Němec. 32
32
MZA Brno, fond C 144, karton č. 8, Lsp 147/1945.
29
3.2.Julie Raschková
24 ledna 1946 vyvrcholil proces s Julií Raschkovou, jedinou ženou kterou soud ve
Znojmě odsoudil během své činnosti k trestu smrti.
Dotyčná byla odsouzena 24. ledna a tentýž den byl trest vykonán.
Byla obviněna, že ve službách a v zájmu nepřítele využívajíce situace přivozené
nepřátelskou okupací udala pro skutečnou nebo vymyšlenou činnost 14 osob. Z toho 12
osob bylo odsouzeno k smrti a následně popraveno. Byla uznána vinnou plném rozsahu
obžaloby a následně popravena.
Julie Raschková, rozená Koukalová, vdova, se narodila 27.4.1890 v Blížkovicích.
V roce 1922 se provdala za tajemníka pro správu Slovenska JUDR. Jana Raška.
Ten zemřel v roce 1939 a poté již obžalovaná zůstala sama. Raschková se po okupaci
přihlásila k německé národnosti i přes to, jak sama uváděla, že ji od toho její matka
odrazovala a původně se narodila jako dcera dvou Čechů. Julie Raschková měla
problémy především s rodinnou Bouzarovou, o tom kde vzniklo jádro sporů a
nedorozumění mezi touto rodinou a Julií Raschkovou se můžeme dnes již pouze
dohadovat. Mladší syn Antonína Bouzara byl hledán gestapem pro členství v odboji a
ukrýval se toho času v Praze. Štěpán Bouzar narozen 1.9.1914 byl od roku 1941 hledán
gestapem proto, že se zúčastnil podzemní činnosti. Štěpán Bouzar s místním učitelem
Vodrážkou a doktorem Lohnickým figurovali v takzvané „Akci tří“. Když byla akce
prozrazena, byl učitel Vodrážka zatčen a Dr. Lohnický na útěku zastřelen, Štěpán Bouzar
utekl. Skrýval se asi jeden měsíc u svého bratra Antonína Bouzara, správce lihovaru ve
Vřesné, kde si opatřil dokumenty na cizí jméno Karel Havliš a s těmito dokumenty pak
vstoupil do zaměstnání v Praze.
Raschková věděla jako důvěrnice gestapa že je Štěpán Bouzar hledán a vyzvídala
jeho pobyt na dětech Jana Bouzara a na Bouzarovi starším, ale bez výsledku. Až konečně
v únoru 1942 zaslechla nezavřenými dveřmi rozmluvu mezi mladou Bouzarovou a
Krubovou o tom, že jsou v rodině rozpory mezi mladou Bouzarovou a rodiči ohledně
posílání balíků Štěpánovi do Prahy a na základě toho se dozvěděla, což jí také Krubová
potvrdila, že Štěpán Bouzar je v Praze.
Podle svědectví Krubové, když zjistila že ji obžalovaná slyšela, prosila ji na
kolenou aby o tom co zaslechla nikomu neříkala, což jí také Raschková slíbila. Avšak
30
Raschková tuto informaci neprodleně sdělila gestapu a Krubové se tím pochlubila. Když
v Libni 27.5.1942 padly osudné výstřely jimiž byl zneškodněn říšský protektor Reinhard
Hendrich, šla okamžitě Raschková na Jihlavské gestapo kde oznámila že podobizna
atentátníka uvedená novinách je velice podobná Štěpánu Bouzarovi. Raschková také již
odpoledne věděla, že si gestapo pro Bouzarovy a Novákovy téhož dne v 16.00 hodin
přijede. Poté co gestapo přijelo pro rodinu Novákovu a Bouzarovu hostila jeho
příslušníky ve svém domě do 4 hodin do rána.
Dne 24.6.1942 byli všichni zatčení německým stanným soudem v Brně odsouzeni
k smrti a popraveni. Svědek strážmistr Beneš uvádí, že Raschková mu sama sdělila jak
děsivě byla Marie Bouzarová popravena, doslova řekla: „ byla pověšena tak, až jí byla
přetržena prsa“. Po té se nechala jmenovat správkyní obou domů popravených členů
rodin Bouzarových v Blížkovicích Oberlandatem a domu popravených členů rodiny
Novákových v Blížkovicích Gestapem a z jejich majetku si přivlastnila různé majetkové
hodnoty. Raschková také dále vyhrožovala dopisem Antonínu Babákovi zatčením
gestapem pokud neupustí od zaplacení účtu za provedené práce na jejím domě, a v roce
1944 udala Ignáce Krehorna za protiněmecké smýšlení.
Hlavní líčení začalo 24. ledna 1946. Obžalovaná byla odsouzena za to, že v době
zvýšeného ohrožení republiky v Blížkovicích a jinde:
1- ve službách a v zájmu nepřítele využívajíce situace přivozené nepřátelskou
okupací udala pro skutečnou nebo vymyšlenou činnost 12 osob které byly odsouzeny
smrti a následně popraveny. A dále dvě osoby které byly odsouzeny k trestu na svobodě.
2- nechala se jmenovat správkyní domů popravených a přivlastnila si různé
předměty majetkové hodnoty z obou domů a také přijímala dary jednak od zatčených a
jejich rodin, jednak osob jež se jí chtěly zavděčit aby je neudala a tak zneužila tísně
způsobené národní a politickou persekucí k vlastnímu obohacení.
3-
ve službách a v zájmu Německa dopustila se zločinu veřejného násilí
vydíráním podle § 8 retribučního zákona tím, že koncem října 1939 pohrozila dopisem
staviteli Antonínu Babákovi z Moravských Budějovic zatčením, pokud neupustí od
zaplacení účtu za práce jím provedené. A tak přímo hrozila ublížením na svobodě.
Rozsudek byl vykonán veřejně na dvoře krajského soudu ve Znojmě.
Popravě byli přítomni: předseda soudu Dr. Svoboda, soudci z lidu Mareš, Čada ,
Hájek, Židlický, veřejný žalobce Dr. J. Svoboda, obhájce Dr. Doskočil a lékař Dr. Jaroš.
31
Odsouzená byla předvedena na popraviště ve 14.30 hod. 33
33
32
3.3. Antonín Tržil
O dva měsíce později došlo k další popravě ve Znojmě, již třetí v pořadí.
Popraveným byl svobodný zemědělský dělník a bývalý starosta obce Jiřice
Antonín Tržil.
Antonín Tržil se narodil 4. ledna roku 1894 v Lázu. Byl uznán vinen, že spolu
s obžalovaným Bohumilem Tomanem, ženatým kovářským pomocníkem v Jiřicích,
narozeným dne 6.července 1912, v době zvýšeného ohrožení republiky společně udali ze
skutečné nebo vymyšlené činnosti následující osoby. V roce 1941 každý zvlášť
v Hostimiři Blockleiterovi NSDAP Štěpánu Šálovi, že se u Cyrila Pokorného,
hostinského v Jiřicích poslouchá hromadně cizí rozhlas. Tržil sám pak 16.prosince 1942 v
Jiřicích poslal k Janu Čechovi hospodářskou kontrolu jíž udal že zadržuje asi 25 q obilí.
V červnu 1944 udal, že Jan popelář má tajnou vysílačku a větší množství jiných
zakázaných věcí. V roce 1942 udal, že se Jaroslav Pokorný jenž byl nuceně nasazen
v Německu neoprávněně zdržuje doma. A tak zavinil ztrátu svobody většího množství
Čechoslováků a smrt Cyrila Pokorného, sám pak smrt Jana Čecha.
Bohumil Toman se chtěl dostat v obci k bytu v obecní kovárně, který mu ovšem
starosta obce Šalamoun nechtěl přidělit z důvodu, že je byt zapsán pro německé vojsko.
Při odchodu mu dle svědeckých výpovědí Toman vyhrožoval udáním. Poté šel Toman za
Tržilem, který mu poradil, aby šel za Blockleiterem Šálou, že ten mu ve věci získání bytu
může pomoci. Když se v této věci delší dobu nic nedělo napsal Toman dopis na gestapo
v němž informoval o poslechu cizího rozhlasu v obci. Poté do obce přijelo gestapo věc
vyšetřit, zatklo starostu Šalamouna a po jeho výslechu si přijelo pro další občany.
Toman byl také obviněn z poslouchání cizího rozhlasu, avšak bylo mu nabídnuto
aby se stal konfidentem gestapa s tím, že by stíhání proti němu bylo zastaveno. Při
procesu se ke svým činům částečně doznal.
Byl odsouzen pro zločin dle § 11. retribučního dekretu č. 16 na doživotí, milostí
presidenta republiky ze dne 19. února 1954 mu byl trest změněn na 20 let žaláře. V roce
1955 se sním rozvádí manželka.
Tržil se díky stejnému udání stal starostou obce, na toto místo byl jako
spolupracovník dosazen přímo rozhodnutím gestapa a od jeho jmenování byla obec pod
neustálým strachem.
33
Částečně se doznal ke svým činům při výpovědi, byl aktivním fašistou již za
první republiky a v obci zakládal pobočku organizace Vlajka.
Hlavním obviněním proti němu, kromě obvinění které mělo souvislost s kauzou
Bohumila Tomana, bylo udání Jana Čecha hospodářské kontrole, ta u něj našla větší
množství schovaného obilí a Jan Čech byl odsouzen k trestu smrti, a také udání Jana
Popeláře z toho, že vlastní cizí vysílačku.
Hlavní přelíčení začalo 29. března 1946
Soudu předsedal Dr. Zoufal, soudci z lidu K. Čapoun, V. Šimeček, J. Polák, J.
Málek a náhradní soudce I. Petrželka, žalobce byl Dr. Dokoupil.
Vykonání trestu smrti byli přítomni všichni účastníci hlavního procesu.
Poprava byla neveřejná na vězeňském dvoře Krajského soudu ve Znojmě.
Odsouzený byl předveden na popraviště v 15.30 hod. 34
34
34
3.4.Josef Brustl
Dalším z procesů, na jehož konci zazněl trest smrti byl proces s Josefem
Bruselem.
Josef Brustel se narodil 11. prosince roku 1901 v Šanově. Otec byl národnosti
německé, matka národnosti české. Po vychození obecné školy byl jako dělník zaměstnán
v cukrovaru. Poté pracoval jako železniční zřízenec a také na své soukromé hospodářské
usedlosti. S Manželkou Terezií Brustlovou měl 3 děti a byl věřící římský katolík. Jednou
byl soudně trestán okresním soudem ve Znojmě pro podloudnictví, dostal 6 měsíců
vězení. Byl obviněn, že v době zvýšeného ohrožení republiky vstoupil v září 1938 do
vojenské organizace v Sudetendeutsches Freikorps
35
a zúčastnil se, se zbraní v ruce
obsazovaní pohraničních krajů jižní Moravy a pokusil se tímto násilím odtrhnout část
území republiky a jejímu přivtělení k cizímu státu. A tím spáchal zločin proti státu podle
§ 1 odstavce 1 retribučního zákona. Členem Henleinovské strany se stal dne 25. března
1938. V září 1938 uprchl Josef Brustl do Rakouska, kde pak vstoupil do nově utvořené
vojenské organizace Sudetendeutsches Freikorps, která měla za úkol provádět teroristické
a násilné činy na hranicích Československé republiky a napomáhat v obsazování území.
SF byla vytvořena na výzvu a nařízení Adolfa Hitlera a Henleina, který dne 13.
září 1938 uprchl do Drážďan a odtud vyzval všechny sudetské Němce, aby
z Československa uprchli a postavili se proti ČSR. Sudetští Němci této výzvy uposlechli
a houfně prchali do Německa, kde vstupovali do SF. Tato organizace měla své velitelství
v Bavorsku a pomocná velitelství v ostatních územích Německa poblíže čsl. hranic.
Jedno takové velitelství bylo ve Vídni pro oblast Československo-Rakouských hranic.
Pod toto velitelství spadala i oblast Znojemska. Členy této organizace se stávali většinou
bývalí českoslovenští vojáci, kteří složili přísahu republice a také Josef Brustl jako
bývalý voják československé armády složil přísahu československé republice.
V roce 1938 se vyhnul svojí povinnosti narukovat útěkem za hranice a vstupem
do SF. porušil svoji přísahu.
SF. byla zásobena vojenskými zbraněmi a měla provádět násilné vpády a
teroristické činy na území Československa, přepadat celní úřady a stanice v pohraničí,
rušit průběh československé mobilizace, přerušovat přísun proviantu a narušovat
dopravní tepny.
35
35
Lidé jako Josef Brustl také podávali zprávu o poměrech v československém
vojsku, o jeho síle, připravenosti a vybavenosti. Nakonec se členové SF. a s nimi i Josef
Brustel aktivně podíleli na obsazování československého území a po jeho plném obsazení
se stali jako znalci místních poměrů poradci pravidelné německé armády a pomáhali
s pacifikací obyvatelstva, které nesouhlasilo s německou okupací. Zásadním zločinným
činem organizace Sudetendeutsches freikorps na Znojemsku bylo přepadení celnice u
Hnanic a zastřelení čsl. poručíka. S touto organizací přišel Brustel dne 9.října do Znojma.
Muži z SF. Přišli ve vojenské formaci, všichni ozbrojeni vojenskými puškami a náboji.
Takovým způsobem, v uniformě a ozbrojen se zúčastnil i obsazení Znojma, které
hned v zápětí převzalo německé vojsko a organizace SF. byla rozpuštěna. Poté byl
obžalovaný Josef Brustel propuštěn domů, ovšem prozatím se závazkem, že zůstává
členem SF. a byla mu ponechána uniforma. Jelikož obsazením pohraničí byl splněn účel
k němuž Adolf Hitler nařídil utvoření této organizace, byla ještě v říjnu 1938 rozpuštěna
a proto nebyl Josef Brustl již volán k žádnému výcviku. Mimo předcházejícího členství
v nacistických organizacích a spolcích se stal dále v roce 1940 členem dalšího
nacistického spolku Reichskolonialbundu v Berlíně, jehož svazovým vedoucím byl
Bundesfuhrerem Franz von Epp. Zatčení Josefa Brustla proběhlo dne 28. února 1946 v 8
hodin ráno strážmistrem SNB Františkem Hložkem z jeho vlastního popudu.
Byl předveden do okresní stanice národní bezpečnosti Dolní Suchá v okrese
Frynštát. Při domovní prohlídce u něj byly nalezeny doklady usvědčující ho z členství
v nacistických a fašistických organizacích. Při prvním výslechu se ke všemu doznal.
Po zatčení byl uvězněn v pracovním táboře Dolní suchá kde pracoval v dole.
Hlavní přelíčení začalo 24.října 1946.
Soudu předsedal Dr. Kaupa, soudci z lidu byli František Martinů, Josef Klempa,
Karel Čapoun, Ireneus Petrželka, zapisovatel Dr. Beránek, prokurátor Dr. Svoboda,
obhájce Dr. Němec. V tomto případě jako v jediném ze šesti rozsudků smrti vynesených
u Mimořádného lidového soudu ve Znojmě nebylo všech pět soudců pro trest smrti.
Předseda soudu se postavil soudcům z lidu a byl pro trest nejvýše doživotí.
Byl ovšem soudci z lidu přehlasován a došlo k udělení rozsudku smrti
Poprava byla neveřejná na vězeňském dvoře krajského soudu. Odsouzený byl
předveden na popraviště v 18.30 hod. 36
36
36
37
3.5 Albert Lang
O den později byl ve Znojmě vynesen další rozsudek smrti a to nad Čechem
Albertem Langem.
Albert Lang se narodil v Moravském Krumlově dne 8 dubna 1893, vyučil se
obchodníkem a poté byl 12 let zaměstnán jako obchodní příručí ve Vídni. Po svém
návratu z Vídně v roce 1918 pracoval jako pomocná kancelářská síla. Později pracoval
v nemocenské pokladně v Hrotovicích kde byl ovšem přichycen při defraudaci a
propuštěn. Od roku 1928 se živil jako kinooperatér v kině Sokol. Byl věrným
přisluhovačem nacistů, při každé příležitosti se oháněl gestapem a vyhrožoval svým
spoluobčanům. Ihned po okupaci vstoupil do národní obce fašistické a také do národního
tábora fašistického kde byl župním jednatelem. Lang měl 4 sourozence z niž bratr Alberta
Langa, Ladislav Lang, který zemřel před přelíčením, byl podle svědků velmi národně
uvědomělý člověk který říkával veřejně svému bratru, že za své činy proti republice bude
viset. Případ Alberta Langa má přímou souvislost s jiným hrdelním trestem uděleným
Mimořádným lidovým soudem ve Znojmě, a to s případem Antonína Tržila a Bohumila
Tomana. Lang postoupil na gestapo v Jihlavě udání, které napsal Toman a Tržil. Z
výpovědi Antonína Tržila bylo soudem prokázáno, že Bohumil Toman napsal tehdy
dopis na vytrženém kusu papíru ze školního sešitu. Dopis psal Toman Langovi nejprve o
své soukromé záležitosti ve které žádal Langa o pomoc při získání obecního bytu
v kovárně a nakonec v něm učinil poznámku, že starosta obce Karel Šalamoun, který mu
nechtěl byt přidělit a Cyril Pokorný poslouchají cizí rozhlasové stanice.
Protože Lang by se soukromým dopisem nic nedělal, dal na něj Tržil razítko
fašistické organizace v Jiřicích a svůj podpis. Toman odevzdal Langovi dopis v restauraci
u Anderleho, kde si ho taky Lang přečetl a při odchodu měl prohlásit že Tržilovi za
informace děkuje. Asi za 10 dní odepsal Lang Tržilovi, že dopis odeslal na patřičné
místo. Po několika dnech přijelo Gestapo do Jiřic zatýkat v souvislosti s poslechem
zahraničního rozhlasu. Cyril Pokorný uvěznění nepřežil a ve vězení zemřel.
Podle výpovědi svědka Karla Šilhána bývalého vrch.strážmistra byl Lang velice
obávaný člověk, měl rozšiřovat plakáty a letáky s fašistickým obsahem a společně
s Bořivojem Štrausem podniknout útok na Karla Rauše, činovníka Národní obce
fašistické, který zemřel v lednu 1942 v Osvětimi.
38
Lang se pokládal za nacistu a na veřejnosti se zdravil s Novákem a Štrausem
nacistickým pozdravem Heil Hitler! Lang byl zatčen 8. května při příjezdu rudé armády.
Jeho manželka byla těžce zraněna při bombardování rudou armádou u kterého byl
zraněn i Lang. Stihnul ji ještě odvézt do nemocnice a nechat se ošetřit, ale po návratu
z nemocnice domů byl okamžitě zatčen a uvězněn. Byl odsouzen za to, že v době
zvýšeného ohrožení republiky v Hrotovicích i jinde byl činovníkem NOF a NTF jako
župní jednatel. V létě 1941 v zájmu Německa využívaje situace přivozené okupací udal
gestapu pro umožnění hromadného poslechu cizího rozhlasu Cyrila Pokorného a Karla
Šalamouna z Jiřic tak, že písemné udání Bohumila Tomana a Antonína Tržila postoupil
Gestapu a zavinil tak ztrátu svobody dvou československých občanů a smrt Cyrila
Pokorného.
Odsoudili ho tedy podle § 3 a § 2 odst.11 dekretu prezidenta republiky o
potrestání nacistických zločinců. Proces s Albertem Langem začal dne 25. října 1946.
Soudu předsedal Dr. Zoufal, soudci z lidu byli Rudolf Láník, Josef Klempa,
Ireneus Petrželka, Karel Čapoun, žalobce Dr. Dokoupil a obhájce Dr. Janka, popravčím
byl Rudolf Pleskač a dva jeho pomocníci.
Poprava byla neveřejná na vězeňském dvoře krajského soudu.
Odsouzený byl předveden na popraviště v 18.03 hod. 37
37
MZA Brno, fond C 144, karton 27, Lsp 275/1946.
39
3.6 Ludvík Wolf
Dne 20 listopadu 1946 začal proces s posledním odsouzeným k trestu smrti u
Znojemského Mimořádného lidového soudu, kterým byl Ludvík Wolf.
Soudu předsedal Dr. J. Schopf, soudci z lidu byli Martinů, Čapoun, Laník,
Brundler, veřejný žalobce Dr. Keyzar, obhájce Dr. Hájek, zapisovatel Dr. Duchoň,
přítomni byl také mistr popravčí Pleskač a jeho dva pomocníci. Ludvík Wolf se narodil
14.7.1909 rodičům Antonínu a Marii Wolfovým, pracoval jako řeznický pomocník ve
Znojmě, měl ženu Františku Wolfovou a sní jedno dítě. Byl německé národnosti a
římsko-katolického náboženského vyznání. Pro ublížení na těle a krádeže byl 4x soudně
trestán. Ludvík Wolf byl odsouzen k nejvyššímu trestu, protože se době zvýšeného
ohrožení republiky přihlásil v Rakousku k vojenské organizaci Sudetendeutsches
Freikorps a zúčastnil se, se zbraní v ruce akcí této organizace proti pohraničním krajům
jižní Moravy a také se pokusil násilím odtrhnout část území republiky a přivtělit je
k cizímu státu.
Asi v polovině října 1938 ve Znojmě vyhrožoval Před Andělou Nechvátalovou a
její neteří Romfeldovou jejímu nepřítomnému muži slovy: „ Ten Gauner, lump a vrah,
ten se už nesmí nikdy přijít, ten bude zastřelen a vy budete obě odvezeny do
koncentráku“ a v této době vyhrožoval také před Janem Herbertem policejnímu
inspektoru Klempovi, že dostane-li ho, že ho oběsí na prvním stromě. V noci dne 10.10
1938 vnikl jako Order spolu s jinými do bytu Josefa Přespěchala a vojenským opaskem
ho škrtil a dne 11.10.1938 vnikl do bytu Vojtěcha Rambouska a toho bil pažbou pušky do
hlavy, čímž oběma způsobil těžké ublížení na těle.
Vojtěcha Rambouska poté nechal odvézt gestapem do budovy Gestapa kde byl 12
dní vyšetřován.
Čímž spáchal : zločin podle § 1 retribučního zákona
Zločin podle § 5 odst. 2 retribučního zákona
40
Podle výpovědí svědků i částečného doznání Ludvíka Wolfa se události pro které
byl odsouzen k trestu smrti odehrály takto:
V říjnu 1938 obdržel Ludvík Wolf svolávací lístek k narukování. Wolf si sice
připravil kufr a odešel, ne však do Brna kam byl komandován, ale do Rakouska. Tam se
přihlásil do organizace Sudetendeutsches Freikorps. Jako jejich člen se pak aktivně
účastnil bojových akci u Hnánic a Šatova. Wolf však tvrdil, že nebyl u Sudetendeutsches
Freikorps, že pouze odjel za bratrem do Rakouska, poněvadž ho již 10 let neviděl. Soud
však toto tvrzení považoval pouhou naivní výmluvu. Svědek Josef Přespěchal prohlásil,
že během doby , co byl obžalovaný u Sudetendeutsches Freikorps, byl asi 5x doma a
chlubil se, že je u SF. Svědkyně Eliška Králová usvědčuje Wolfa z toho, že 10.9. 1938
k nim přišel Wolf během noci a křičel : „ Tschechen heraus, hier ist Freikorps“!
Z výpovědi Anděly Nechvátalové vyplynulo, že Wolf asi v polovici října 1938
vyhrožoval jejímu manželovi, ač jej neznal.
Svědek Jan Hubert Wolfa usvědčil z toho, že vyhrožoval policejnímu inspektorovi
Klempovi oběšením na nejbližším stromě. Klemp totiž Wolfa několikrát zatýkal pro
předchozí trestnou činnost a proto sním měl Wolf nevyřízené účty. Podle výpovědi J.
Přespěchala a Vojtěcha Rambouska Wolf společně s jiným mužem vnikl k nim do domu
a těžce jim ublížil na těle. Wolf v domě hledal svou manželku s níž u Přespěchala asi rok
bydlel. Když se po obsazení pohraničí rozhodl vrátit domů k rodině, sdělil mu
Přespěchal, že jeho žena tam již nebydlí, protože se odstěhovala do Lesonic k otci. Wolf
se rozčílil proto, že jeho žena byla z domu vystěhována a začal Přespěchala mlátit a
prohledávat dům. Poté prohlásil: „Ať jste všichni do rána venku, dům je můj a vy všichni
půjdete do Dachau“. Tento násilný čin byl poté vyšetřován německými bezpečnostními
orgány a Ludvík Wolf byl odsouzen německým soudem ve Znojmě ke 3 dnům ve vězení.
V tomto případě Wolf svou výpověď několikrát měnil. Ordnera se kterým přišel
k Přespěchalovi prý neznal a stopnul si ho po cestě z Rakouska. Později uvedl, že to byl
jeho kamarád, ale tvrdil, že jeho jméno nezná. Soud ovšem v tomto případě odmítl uvěřit,
že by si Ludvík Wolf stopnul úplně cizího motocyklistu k projížďce do svého bytu.
V případu pobití Rambouska a jeho dovedení do budovy gestapa se Wolf snažil
hodit vinu na svého známého Zeinra. Ludvík Wolf byl zatčen dne 28.6.1945 u svého
tchána Jana Vydry stanicí NBS v Lesonicích a poté byl uvězněn v koncentračním táboře
v Moravských Budějovicích. Podle Jana Vydry se nechala jeho dcera Františka s Wolfem
rozvézt, protože ji doma bil a hrubě sní zacházel.
41
U soudu se Wolf choval otrle a hrubě, a také proto nebyly nalezeny žádné
polehčující okolnosti pro to, aby mu byl trest smrti změněn na trest na svobodě.
Ludvík Wolf byl popraven neveřejně na dvoře krajského soudu ve Znojmě v
12.17 hod. Poprava proběhla bez problémů. 38
Ludvík Wolf měl ještě další 3 bratry, všichni byli známí výtržníci a příležitostní
zločinci. Stejně jako on byli jeho bratři zarputilými nacisty a dopouštěli se různých
trestných činů proti českému obyvatelstvu. Případem násilí na Československém
obyvatelstvu, které Němci prováděli a u kterého byli přítomni 3 ze 4 bratrů bylo
demolování hostince „U Havelků“.
Z výpovědi svědka Leopolda Vejlupka:
„Dne 17.června 1939 večer sem hrál karty se Smejkalem a Holíkem v hostinci U
Havelků. Najednou se venku strhla velká vřava. Smejkal povídal „ Já se tam jdu
podívat.“ A já na to: „ Nechoď ven, co je venku po tom ti nic není, zde se nic neděje.“
Smejkal hodil karty na stůl , řekl , že venku jsou Češi biti, vyskočil od stolu a utíkal ven.
Netrvalo ani dvě minuty a přišel zpět úplně zkrvaven a s roztrhanými šaty a prádlem.
Přešel dovnitř, za ním i před ním tlupa Němců, bylo jich tak okolo 25. Jeden z Němců
vykřikl „ Tschechen hesraus“. Na to některé ženy chytly své muže a utíkaly s nimi
dozadu na dvůr. Němci se chopili lahví a bili každého koho zrovna měli před sebou.
Nedívali se koho udeří a hostinec byl demolován. Z útočníků znám pouze Wolfovi, kteří
byli vyhlášení jako nebezpeční lidé. Češi se sice také bránili, ale bylo jich málo. Nějaký
Němec mě chtěl uhodit lahví do obličeje, jak láhev hodil odrazil sem ji levou rukou a
když láhev zvedl znovu, několikrát sem ho udeřil až spadnul. Poté sem se snažil utéct ven
z místnosti. Ještě než se mi podařilo utéct, dostal jsem přes záda dřevěným tágem až se
zlomilo a prorazilo mi šaty a košili. Myslel sem že mě někdo bodl kudlou do zad.
Naštěstí jsem kudlu v zádech neměl, ale měl se na zádech hroznou ránu, pro kterou jsem
nemohl dva měsíce ležet na zádech“.
4. Průběh vykonávání rozsudků smrti u Mimořádného lidového soudu
ve Znojmě
Průběh výkonu exekuce u Mimořádného lidového soudu ve Znojmě se řídil
přesnými pravidly, která určoval retribuční zákon. Popravy byly vykonávány oběšením
na dvoře krajského soudu a předseda soudu po předčení rozsudku určil, zda bude exekuce
38
42
vykonána veřejně, či bude neveřejná. Jedinou veřejně provedenou exekucí při
Mimořádném lidovém soudu ve Znojmě byla poprava jediné popravené ženy Julie
Raschkové.
39
Všechny ostatní popravy vykonané ve Znojmě v průběhu retribuce byly
neveřejné.
Neveřejných i veřejných exekucí se vždy účastnil předseda soudu, soudci z lidu,
prokurátor, obhájce, kněz, zapisovatel , lékař a mistr popravčí se dvěma pomocníky. V
pěti případech se na rozsudku trestu smrti shodli všichni soudci, pouze v jednom případě,
a to v případě Josefa Brustla se soudům z lidu postavil předseda soudu a navrhoval pro
obžalovaného pouze trest na svobodě.
40
Byl však soudci z lidu přehlasován a k výkonu
exekuce došlo. U všech exekucí vykonaných ve Znojmě v průběhu retribuce byl přítomen
Mistr popravčí Pleskač se dvěma svými pomocníky. Jako plat mu bylo za každou
provedenou exekuci vyplaceno 2000 Kčs. A jeho dvěma pomocníkům každému 700 Kčs.
Exekuce probíhaly vždy do dvou hodin od vynesení rozsudku a měly velice
podobný průběh. Odsouzený dostal možnost požádat o milost, ale tato žádost neměla
odkladného účinku, mohl také požádat o hodinový odklad popravy. Poté byl předveden
na popraviště. Předseda soudu prohlásil enunciát rozsudku a upozornil odsouzeného že
rozsudek je právoplatný a neexistuje proti němu opravného prostředku.
Odsouzený dostal ještě možnost využít posledních slov které by chtěl sdělit.
Tohoto práva u Mimořádného lidového soudu ve Znojmě využil pouze Adolf Böhm,
který poprosil, aby jeho tělo bylo po smrti odevzdáno rodině k pohřbu a předložil
písemné vyjádření ohledně své činnosti. 41
Soud se usnesl že z hlediska soudu není námitek proti vydání mrtvoly rodině.
Jiní odsouzení neměli žádné přání. Hned po tom byl odsouzený předán mistru
popravčímu k výkonu exekuce, k výkonu se přistupovalo rychle, aby odsouzený nebyl
příliš stresován. Po uplynutí 8 – 10 minut od vykonání exekuce, byl popravený ohledán
lékařem, který konstatoval smrt. Předseda soudu ve všech případech nařídil, aby mrtvola
zůstala půl hodiny viset a po uplynutí této doby byla převezena do márnice.
39
MZA Brno, Fond C 144, karton č. 9, Lsp 182/1945.
40
41
43
Ve většině případů proběhla poprava hladce, ovšem hned při první exekuci
prováděné na Adolfu Böhmovi došlo k závažnému pochybení. Když se mistr popravčí se
ujal svého úkolu, utrhl se mu při lámání vazu provaz, takže odsouzenec spadl na schůdky.
Byl ihned popravčím znovu uvázán a aniž se odsouzený probral z bezvědomí, byla na
něm exekuce dokonána. 42
Dnes se lze již pouze domnívat, zda byl tento problém způsoben nezkušeností
mistra popravčího, který dobře neodhadl váhu odsouzeného či nekvalitním materiálem ze
kterého byla oprátka vyrobena. V každém případě se tento problém při dalších popravách
již nevyskytl.
5. Agenda Mimořádného lidového soudu ve Znojmě
Prezidentem republiky byli jmenováni : přednostou Mimořádného lidového soudu
JUDr. Oldřich Šimáček, soudní rada ve Znojmě, jeho náměstkem JUDr. Bedřich Gazda,
okresní soudce ve Znojmě, dále čtyři okresní soudci: dr. Vilém Svoboda ze Znojma,
Viktor Krejča z Moravských Budějovic, dr. František Vicena z Moravského Krumlova a
dr. Josef Zoufal ze Znojma jako soudci Mimořádného lidového soudu. Veřejnými žalobci
byli jmenováni dr. Jaroslav Svoboda, prokurátor ve Znojmě, který byl zároveň pověřen
úkolem vedoucího agendy veřejných žalobců, dr. Jan Konečný, advokát v Moravském
Krumlově. Dále vláda ČSR jmenovala čtyřicet soudců z lidu z tehdejších soudních
okresů Znojmo, Moravské Budějovice, Hrotovice, Moravský Krumlov, Jaroslavice a
Mikulov.
Za soudce z lidu byli jmenováni občané národnostně a politicky spolehliví, jako
třeba Jaromír Mareš, Florián Vyžrálek, Václav Šachl, Huber Neděla a jiní. Celkem bylo
jmenováno při Mimořádném lidovém soudu ve Znojmě 40 soudců z lidu. Prokurátor dr.
Jaroslav Svoboda po únorovém puči roku 1948 odešel do emigrace. Komunistickým
režimem byl poté obviňován z nadržování kolaborantům. Mimořádný lidový soud ve
Znojmě zahájil svou pravidelnou činnost až dne 20. listopadu 1945.
Jako jeden z prvních Němců byl dán před Mimořádný lidový soud 48letý Richard
Wessely, vedoucí NSDAP v Suchohrdlech u Znojma, který už 14. a 15. března 1939
přepadal Čechy, s jinými nacisty je bil holemi a Polku, která u něho za okupace sloužila,
42
44
stále trýznil a zacházel sní jako s otrokyní. V lednu 1947 byl odsouzen velitel
znojemského gestapa Johann Harant na 15 let vězení a za své nepřítomnosti byl 24.
dubna byl odsouzen k doživotnímu žaláři vůdce znojemských nacistů Felix Bornemann,
v jehož tiskárně byly tištěny první nacistické plakáty, provolání a vyhlášky platné pro
celé naše území.
43
Tyto případy byly kromě případů ve kterých padly rozsudky smrti
veřejností ve Znojmě a okolí nejsledovanější. Podle záznamů veřejnost ve Znojmě a okolí
vůbec nejvíce sledovala proces s udavačkou a spolupracovnicí gestapa Julií Raschkovou.
Pro méně závažné případy zrady a kolaborace byla ustanovena trestní nalézací komise,
která projednala ve Znojmě 446 případů a očistnému řízení veřejných a státních
zaměstnanců v trestní komisi Okresního národního výboru ve Znojmě bylo podrobeno 90
osob, z nichž bylo potrestáno 72 a u ostatních bylo od potrestání upuštěno.
43
DANĚK, Jan. Mimořádný lidový soud ve Znojmě. In Jižní Morava. 20. vyd. Brno : [s.n.], 1981.
s. 219-221.
45
6. Závěr
Vzhledem k poměrům této části jižní Moravy byly u Mimořádného lidového
soudu ve Znojmě souzeny většinou méně závažné případy zrady a kolaborace. U
Mimořádného soudu ve Znojmě se jako u Mimořádného soudu v Ostravě ukázalo, že
nejvíce obžalovaných bylo pro trestný čin udavačství a také pro trestný čin nebezpečné
vyhrožování, které spolu velice často úzce souvisely. Oblast Znojemska je bohatá na
malé vesničky a městečka, v nichž se ve vypjaté válečné atmosféře často vyostřovaly
jinak banální sousedské rozbroje. Po vypuknutí války se pak často zdála možnost zbavit
se svého nenáviděného souseda udáním velice snadná a lákavá .
Tito lidé často způsobili velké tragédie, když se mnozí z těch, které udali již nikdy
nevrátili domů. Spisový materiál je plný tragických a někdy i tragikomických případů
ilustrujících udavačství všeho druhu, ukazující duševní malost a nevyzrálost, citovou
zakrnělost a zcela vadný charakter mnoha lidí, kteří pro někdy téměř naprosto
nepochopitelné důvody byli ochotni vydat svého souseda či sousedku na smrt.:
Stejně tak zavrženíhodní byli konfidenti, kteří pro peníze či jiný osobní prospěch
sledovali své sousedy, zda nepomáhají českému hnutí odporu, napáchali tak obrovské
škody a způsobili tragédie tisíců lidí sloužících s nasazením vlastních životů
Československu. Na Znojemsku nebylo tolik významných kolaborantů jako Praze nebo
ve větších městech, ovšem o to víc zde bylo lidí, kteří i pro zcela nepatrný podíl na moci
byli ochotni zradit svůj národ a přidat se k nepříteli.
V jiných okresech ČSR byly
souzeny špičky organizací jako Gestapo, SS, a skupin Werwolf, nebo domácí kolaboranti
na nejvyšších pozicích.
Čelní vládní představitelé pak byli souzeni u Národního soudu v Praze. Avšak u
Mimořádného lidového soudu ve Znojmě byl souzen pouze jediný příslušník Gestapa a
jen velice málo příslušníků SS, kteří byli povětšinou odsouzeni k nižším trestům. Nebyl
mezi nimi ani jeden významnější představitel nacistické správy, všichni souzení měli jen
nižší postavení v nacistické hierarchii. Mnoho válečných zločinců také uteklo za hranice,
zejména do Německé spolkové republiky. Při srovnání Mimořádného lidového soudu ve
Znojmě například s Mimořádným soudem v Liberci nám vychází že, počet obžalovaných
byl u znojemského Mimořádného soudu asi o polovinu menší. Oproti libereckému
Mimořádnému lidovému soudu, kde byl počet souzených Němců k poměru k souzeným
Čechům asi 20 ku 1, byl tento poměr u Mimořádného lidového soudu ve Znojmě jen asi 2
46
ku 1.Při tomto srovnání musíme ovšem přihlédnout ke skutečnosti, že na Znojemsku
nebyla tak velká německá národnostní menšina, jako na Liberecku či Litoměřicku.
Rozdíl je vidět i ve značném počtu souzených Chorvatů u znojemského
Mimořádného lidového soudu, což ukazuje na značnou chorvatskou menšinu v oblasti
jižní Moravy, která se navíc musela ztotožňovat s nacistickou ideologií. Na
Liberecku, Litoměřicku ani v Ostravě se neobjevil byť jen jeden jediný případ obžaloby
občana chorvatské národnosti. Poměr rozsudků odsuzujících, a zprošťujících viny, je u
obou soudů zhruba stejný, a to takový, že na jednoho osvobozeného připadají dva
odsouzení. Soudní praxe u všech dosud statisticky zpracovaných soudů v Liberci,
Ostravě, Litoměřicích a v této práci Znojmě, se od sebe příliš neliší. U všech soudů lze
pozorovat, že v průběhu jejich fungování docházelo k postupnému snižování trestních
sazeb. Přečin, za který v počátcích retribučního soudnictví následoval tvrdý trest, byl
v pozdějších dobách trestán daleko mírněji. U Znojemského Mimořádného lidového
soudu bylo v roce 1945 odsouzeno 166 obžalovaných a osvobozeno pouze 33
obžalovaných, zatímco v roce 1947 bylo odsouzeno 35 obžalovaných a osvobozeno bylo
24. Tyto tendence k mírnějšímu postihu stejných zločinů, jsou jasně vidět u všech
sledovaných Mimořádných lidových soudů.
Celkově lze také říci, že mezi obžalovanými byl mnohem větší počet mužů než
žen a to nejen u Mimořádného lidového soudu ve Znojmě, ale i u všech doposud
zpracovaných Mimořádných lidových soudů. Nejtvrdší postihy se dotkly bojůvkářů,
kteří patřili do organizace Sudetendeutsches Freikorps, jejímž velitelem byl Konrád
Henlein. Ten vydal sudetským Němců rozkaz nenastupovat službu v československé
armádě a všemožně rušit mobilizaci. Bojůvky SF přepadaly československé státní
orgány, zapalovaly celnice a úřední budovy, střílely po českých úřednících a také
napadaly členy Stráže obrany státu.
44
U každého soudu, ke kterému máme provedený
podrobný výzkum bylo několik členů SF odsouzeno k smrti a popraveno. Popraveni byli
vždy ti členové SF, u kterých hrály roli přitěžující okolnosti. Tzn. že se dopustili ještě
jiných zločinů definovaných retribučním dekretem.
Další život odsouzených, kteří nebyli popraveni, se potom odehrával povětšinou
v pracovních táborech, kde velká část vězňů pracovala za velice těžkých podmínek jako
horníci v uranových dolech nebo na jiných fyzicky náročných pozicích.
44
47
Především v době po konci války žili odsouzení v téměř nelidských podmínkách,
situaci v soudních vězeňských ústavech charakterizovalo dále překračování ubytovacích
limitů. V policejním oddělení Krajské soudní věznice v Praze na Pankráci se na
společných celách tísnilo i několik desítek vězňů, v trestním ústavu na Mírově byla
kapacita míst překročena o více než sto procent, v Krajské soudní věznici v Mostě bylo
uvězněno na samovazebních celách osm až deset vězňů. Podobné nebo ještě horší
podmínky byly v nejedné okresní soudní věznici.
Zprávy vězeňských ústavů a výsledky kontrol svědčily o tom, že v řadě objektů
byly potíže s hygienou, nedostatkem teplé vody a se zahmyzením cel. Vězňům chybělo
oblečení, ložní prádlo a kožená obuv, v některých zařízeních byly v zimě problémy
s řádným vytápěním. Mnoho problémů také v pevných věznicích působila absence
splachovacích záchodů a s tím související špatné dodávky vody a nefunkční kanalizace,
muselo se také šetřit elektřinou. S postupem času se alespoň mírně zlepšovala kvalita
stravování retribučních vězňů. Množství stravy podávané vězňům záviselo na konkrétní
věznici, ale finanční částky poukazované na stravování vězňů se rok od roku zvyšovaly.
Potřeba změny ve stravování byla dána především potřebou zachovat práceschopnost
vězňů, kteří aby mohli vykonávat fyzicky velice těžkou činnost museli být řádně krmeni.
Velké rozdíly ve stravování byly mezi vězni české národnosti a vězni národnosti
německé. Češi dostávali zpravidla dvakrát až třikrát větší příděly jídla než Němci.
45
Němci odsouzení u Mimořádných lidových soudů měli oproti Čechům výhodu, že jich
většina byla v následujících letech odsunuta do zahraničí. Poslední retribuční vězni
německé národnosti byli odsunuti v letech 1955 a 1956. Při příležitosti desátého výročí
osvobození Československa byla 9. května 1955 vyhlášena amnestie, která většině dosud
uvězněných odsouzenců z retribuce udělovala milost nebo jim značně snižovala tresty.
Vězni německé národnosti, kteří dostali milost, byli poté odsunuti mimo území ČSR. Po
dalších jednáních se ÚV KSČ 23.1.1956 rozhodlo, že termín vysídlení zbytku
„retribučních němců“ bude posunut do konce května 1956.
Koncem června 1956 již nebyli ve věznicích kromě několika prominentů téměř
žádní Němci odsouzení Mimořádnými lidovými soudy. 46
Nebylo cílem této práce vyjadřovat se k rozhodnutí soudu. Ve všech zkoumaných
případech se soud řídil tehdy platnou legislativou a podobné rozsudky padaly i u všech
45
STANĚK,T : Retribuční vězni v českých zemích. Opava, 2002. s. 67.
46
STANĚK,T : Retribuční vězni v českých zemích. Opava, 2002. s. 158 – 159.
48
dosud prozkoumaných soudů. Pravdou je, že se u mnoha případů lišila výše trestu u
zločinu souzeného podle stejného paragrafu a postupem času se i soudci stávali
mírnějšími. Ovšem protože Mimořádné lidové soudy byly stanného charakteru a
neexistovaly u nich opravné prostředky, záleželo vždy na soudcích jak případ od případu
posuzovali vinu a polehčující či naopak přitěžující okolnosti. Proto se také rozsudky
často co do výše trestu lišily. Poměrně přísné trestní sazby byly stále častěji obcházeny
užitím paragrafu retribučního dekretu, umožňujícího v případech „ zvláštního zřetele
hodných“ snížit trest či zcela upustit od potrestání. Časté bylo také, a to i v
hrdelních případech, omezování důkazů obhajoby, např. nepřipouštění navržených
svědků, jak to umožňovaly retribuční předpisy.
Příklad nepřipuštění dalších svědků obhajoby u Mimořádného lidového soudu ve
Znojmě při přelíčení končícím hrdelním trestem se stal v případu Ludvíka Wolfa. Právník
Ludvíka Wolfa, v době kdy se soudci radili o rozsudku navrhoval
předvolat jako
svědkyni manželku Ludvíka Wolfa, Františku Wolfovou, která měla u soudu dosvědčit
nespolehlivost dvou svědků a to J. Přespěchala a V. Rambouska, kteří jí údajně měli za
umožnění pohlavního styku slíbit, že nebudou svědčit u soudu proti jejímu manželovi.
Projednávání jednotlivých případů před soudem bylo totiž časově omezeno
natolik, že to Mimořádný lidový soud výrazně přibližovalo instituci stanných soudů
minulosti. 47
Druhá světová válka a její důsledky představují v Československé republice i
v evropských dějinách obrovský předěl. Rozsah i míra válečné brutality překročily vše co
si do té doby lidé dokázali představit. Hrůzy koncentračních táborů, miliony mrtvých
civilistů, zničené majetky a mnoho jiných hrozných událostí uvolnili v mnoha lidech ty
nejnižší lidské pudy a způsobily mravní a civilizační úpadek společnosti na mnoho
dalších let. 8. května 1945 byl zápas s nacismem a silami, které ho podporovaly vítězně
dobojován, ale za cenu jak nesmírných obětí spojeneckých vojáků, tak z řad civilního
obyvatelstva. Překonání následků válečného běsnění a rozvratu morálních hodnot se však
neobešlo bez následků. Obyvatelstvo osvobozené od kruté nadvlády Němců, kteří chtěli
celý český národ zotročit, se v prvních měsících dopouštělo excesů na svých trýznitelích,
mnohdy horších, než kterých se dopouštěli Němci.
V této době krátce po osvobození je zdokumentováno mnoho hromadných vražd a
„divokých odsunů“. Sehrály zde významnou roli fatální otázky stanovení viny a trestu za
47
49
zločiny, zradu a lidská selhání. Proto vyvstala hned po skončení války otázka jakým
způsobem učinit spravedlnosti za dost a vyrovnat se s přisluhovači nepřátel českého
národa. Proto byl exilovou vládou připraven retribuční dekret, který dával vypořádání se
s přisluhovači, alespoň zdání spravedlnosti.
Mimořádné lidové soudnictví v Československu dnes vyvolává otázky na kolik
bylo spravedlivé soudit lidi bez možnosti odvolání v takto rychlých procesech a někdy je
i odsoudit k trestu nejvyššímu. Tyto soudní tribunály jistě nebyly neomylné a určitě se
čas od času stávalo, že byli lidé z různých důvodů odsouzeni nespravedlivě. Ovšem
nálada ve společnosti po válce ani jiné než toto vypořádání se s přisluhovači
neumožňovala.
Pro pochopení důvodu jež vedly k vydání tohoto dekretu je významná jeho
preambule: „ O přísnou spravedlnost volají neslýchané zločiny, kterých se dopustili
nacisté a jejich zrádní spoluviníci na Československu. Porobení vlasti, vraždění,
zotročování, loupení a ponižování, jehož obětí byl československý lid, a všechna ta
stupňovaná německá zvěrstva, kterým bohužel pomáhali anebo asistovali i zpronevěřivší
se občané českoslovenští, z nichž někteří zneužili při tom i vysokých úřadů, mandátů
nebo hodností, musí dojíti zaslouženého trestu bez průtahu, aby nacistické a fašistické zlo
bylo vyvráceno z kořene.“
Spisy Mimořádného lidového soudu ve Znojmě poskytují vzrušující pohled do
doby po skončení války a obsahují svědectví o mnoha životních osudech a příbězích lidí
žijících v této nelehké době. V těchto spisech jsou příběhy jak o hrdinství, odvaze a
odhodlání nenechat se podrobit, tak o zlu, závisti, nenávisti a malosti. Některé životní
příběhy nám svou zápletkou i konečným rozuzlením mohou v dnešní době připadat až
neskutečně a připomínat nám napínavý film, ale jsou to skutečné osudy, skutečných lidí.
Soupis použitých pramenů a literatury
Prameny:
50
 Moravský zemský archiv Brno
fond C 144
 Sbírka zákonů a nařízení republiky Československé 1945-1948.
Literatura:
 Borák, Mečislav: Spravedlnost podle dekretu. Retribuční soudnictví v ČSR a
Mimořádný lidový soud Ostrava. Šenov u Ostravy, 1998.
 Liška, Otakar: Tresty smrti vykonané v Československu v letech 1918 – 1989.
Praha, 2006.
 Jiřík, Václav: Klatovské oprátky. Plzeň, 2004.
 Tomášek, Dušan – Kvaček, Robert: Obžalovaná je vláda. Praha, 1999.
 Staněk, Tomáš: Retribuční vězni v českých zemích. Opava, 2002.
 Staněk, Tomáš: Tábory v českých zemích 1945 – 1948. Šenov u Ostravy, 1996.
 Kaplan, Karel: Dva retribuční procesy, Komentované dokumenty ( 1946 – 1947 ).
Praha 1992.
 Na soudu národa. Tři projevy ministra spravedlnosti Dr. Prokopa drtiny o
činnosti mimořádných lidových soudů a Národního soudu. Praha, 1947.
 Jiřík, Václav: Nedaleko od Norimberku. Z dějin Mimořádného lidového soudu
v Chebu v letech 1945 – 1948. Cheb, 2000.
 Drtina, Prokop: Československo můj osud. Kniha života českého demokrata
dvacátého století. Praha, 1992.
 Kateřina, Kočová: Mimořádný lidový soud v Liberci a Litoměřicích v letech 1945
– 1948, Ústí nad Labem : Univerzita J.E. Purkyně, 2001.
 Resler, K: Usnášení mimořádných lidových soudů v českých zemích. Právní
praxe, r. XII/1948.
 Daněk, Jan: Mimořádný lidový soud ve Znojmě. In Jižní Morava. 20. vyd. Brno :
[s.n.], 1981. s. 219-221.
51
52
Přílohy:
Dekret presidenta republiky č. 16 ze dne 19. června 1945
o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o
mimořádných lidových soudech.
O přísnou spravedlnost volají neslýchané zločiny, kterých se dopustili nacisté a
jejich zrádní spoluviníci na Československu.
Porobení vlasti, vraždění, zotročování, loupení a ponižování, jehož obětí byl
československý lid, a všechna ta stupňovaná německá zvěrstva, kterým bohužel pomáhali
nebo asistovali i zpronevěřivší se občané českoslovenští, z nichž někteří zneužili při tom i
vysokých úřadů, mandátů nebo hodností, musí dojít zaslouženého trestu bez průtahu, aby
nacistické a fašistické zlo bylo vyvráceno z kořene. Proto ustanovuji k návrhu vlády
takto:
Hlava I.
Zločiny proti státu
§ 1.
Kdo se v době zvýšeného ohrožení republiky ( § 18 ) dopustil na území republiky
nebo mimo ně některého z těchto zločinů podle zákona na ochranu republiky ze dne 19.
března 1923, č. 50 SB.: úkladů o republiku ( § 1 ), trestá se smrtí.
Kdo se dopustil přípravy úkladů ( § 2 ), ohrožení bezpečnosti republiky ( § 3 ),
prorady ( § 4, č.1 ) zrady státního tajemství ( § 5, č. 1 ), vojenské zrady ( § 6, č. 1, 2 a 3 )
a násilí proti ústavním činitelům ( § 10, č. 1 ), trestá se těžkým žalářem od 20 let až na
doživotí a za okolností zvláště přitěžujících smrtí.
§ 2.
Kdo v době zvýšeného ohrožení republiky ( § 18 ) byl členem organizací: Die
Schutzstaffeln der Nationalsozialistischen Deutschen Arbeiterpartei ( S.S. ), nebo
Freiwillige SchutzStaffeln ( F.S. ), nebo Rodobrany, nebo Szabadcsapatoku, nebo jiných
zde nejmenovaných organizací podobné povahy, trestá se, nedopustil-li se činu přísněji
53
trestného, za zločin těžkým žalářem od pěti do dvaceti let a za okolností zvláště
přitěžujících těžkým žalářem od dvaceti let až na doživotí.
§ 3.
Kdo v době zvýšeného ohrožení republiky ( § 18 ) propagoval nebo podporoval
fašistické nebo nacistické hnutí, nebo kdo v oné době tiskem, rozhlasem, filmem nebo
divadlem, nebo na veřejném shromáždění schvaloval nebo obhajoval nepřátelskou vládu
na území republiky nebo jednotlivé nezákonné činy okupačních velitelství a úřadů a
orgánů jim podřízených, trestá se, nedopustil-li se činu přísněji trestného, za zločin
těžkým žalářem od pěti do dvaceti let, spáchal-li však takový zločin v úmyslu, aby
rozvrátil mravní, národní nebo státní vědomí československého lidu, zejména
československé mládeže, trestá se těžký žalářem od deseti do dvaceti let, a za okolností
zvláště přitěžujících těžkým žalářem od dvaceti let až na doživotí, nebo smrtí.
Kdo
v téže
době
byl
činovníkem
nebo
velitelem
v organizacích
Nazionalsozialistische Deutsche Arbeitpartei nebo Sudetendeutsche Partei nebo Vlajka,
Hlinkova nebo Svatoplukova Garda, nebo v jiných fašistických organizacích podobné
povahy, trestá se, nedopustil-li se činu přísněji trestného, za zločin těžkým žalářem od
pěti do dvaceti let.
§4.
Československý občan, který v době zvýšeného ohrožení republiky ( § 18 )
v zahraničí rozvracel hnutí, směřující k osvobození republiky Československé v její
předmnichovské ústavě a jednotnosti, anebo jinak vědomě poškozoval zájmy republiky
Československé, zejména kdo ohrožoval bezpečnost občanů, pracujících pro osvobození
republiky doma, trestá se, nedopustil-li se zločinu přísněji trestného, těžkým žalářem od
pěti do dvaceti let.
§5
Kdo v době zvýšeného ohrožení republiky ( § 18 ) dopustil se ve službách, nebo
v zájmu Německa, nebo jeho spojenců, nebo republice nepřátelského hnutí, jeho
organizací, či členů, těchto zločinů:
54
a) podle trestního zákona ze dne 27. května 1852, č. 117 ř. z., zločinu veřejného
násilí loupeží lidí ( §90), veřejného násilí nakládáním s člověkem jako s otrokem ( §95),
vraždy (§ §134 až 137), zabití (§ §140 a 141) a těžkého poškození na těle ( §156),
b) podle trestního zákona zák. čl. V/1878 zločinu vraždy ( §278), úmyslného
zabití ( §279), těžkého ublížení na těle s následky smrtelnými (§ §306 a 307) a loupeže
dětí ( §317), trestá se smrtí.
(2) Kdo v téže době, za týchž okolností, za účelem dopustil se těchto zločinů:
a podle trestního zákona ze dne 27. května 1852, č. 117 ř. z., zločinu veřejného
násilí neoprávněným omezování osobní svobody člověka ( §93), veřejného násilí
vydíráním ( §98),
veřejného násilím nebezpečným vyhrožováním ( §99) a těžkého
poškození na těle (§ §152 a 155),
b) podle trestního zákona zák. čl. V/1878 zločinu bezprávného omezování osobní
svobody člověka (§ §323, 324 x 325), těžkého ublížení na těle ( §301) a vydírání (§ §350
a 353), trestá se těžkým žalářem od deseti do dvaceti let.
§6
(1) Kdo v téže době zvýšeného ohrožení republiky ( §18) nařídil ve prospěch
válečného úsilí Německa nebo jeho spojenců nucenou nebo povinnou práci, a ten, kdo při
vydání a výkonu takového nařízení spolupůsobil, trestá se, nedopustil-li se zločinu
přísněji trestného, za zločin těžkým žalářem od pěti do deseti let.
(2) Byl-li však takovým nařízením obyvatel republiky donucen pracovat v cizině,
nebo za okolnost, nebo na místech jeho životu nebo zdraví nebezpečných, trestá se viník
bez ohledu na účel práce těžkým žalářem od deseti do dvaceti let.
§7
(1) Kdo sám nebo v součinnosti s jinými v době zvýšeného ohrožení republiky
( §18) ve službách nebo zájmu Němek, nebo jeho spojenců, nebo republice nepřátelského
hnutí, jeho organizací či členů zavinil ztrátu svobody obyvatele republiky bez jiných
následků, trestá se za zločin těžkým žalářem od pěti do dvaceti let: Způsobil-li viník takto
ztrátu svobody většího počtu obyvatel republiky, může soud uložit trest těžkého žaláře od
dvaceti let až na doživotí, za okolností pak zvláště přitěžujících trest smrti.
(2) Kdo v téže době, za týchž okolností, za týmž účelem a týmž způsobem
způsobil obyvateli republiky těžké ublížení na těle bez těžkých následků (odst. 3), trestá
se za zločin těžkým žalářem od deseti do dvaceti let, a za okolností zvláště přitěžujících
55
žalářem do dvaceti let, a za okolností zvláště přitěžujících žalářem od dvaceti let až na
doživotí. Byl-li však takto postižen větší počet osob, může soud uložit trest smrti.
(3) Kdo v téže době a za týchž okolností, za týmž účelem a týmž způsobem
způsobil soudním usnesením, rozsudkem, nařízením, nebo právním rozhodnutím
jakéhokoliv druhu, výkonem rozsudku, nařízení, nebo správního rozhodnutí, nebo jinak
smrt obyvateli republiky, těžké ublížení na těle obyvateli republiky s následky
označenými v §156 trest. zák. č. 117/1852 ř. z. a v § §306, 307 trest. zák. zák. čl.
V/1878, nebo jeho deportaci, trestá se za zločin smrtí.
Zločiny proti majetku
§8
(1) Kdo v době zvýšeného ohrožení republiky ( §18) se dopustil ve službách,
nebo v zájmu Německa, nebo jeho spojenců,nebo republice nepřátelského hnutí, jeho
organizací či členů těchto zločinů:
násilí zlomyslným poškozením cizího majetku ( §85) s následky podle §86, odst.2,
žhářství ( §166) za okolností a s následky podle §167 písm. a) loupeže ( §190) za
okolností a s následky podle §195,
b) podle trestního zákona zák.čl. V/1878 zločinu žhářství ( §424), loupeže (§ §344
a 345), za okolností a s následky podle §349, odst. 1, bod 2 a odst. 2, trestá se smrtí.
(2) Kdo v téže době a za týchž okolností a za týmž účelem se dopustil těchto
zločinů:
násilí násilným vpadnutím do cizího nemovitého statku ( §83), veřejného násilí
zlomyslným poškozením cizího majetku (§ §85, 86 odst. 1), žhářství ( §166) za okolností
a s následky podle §167, písm. b) až g), krádeže (§ §171 až 180), zpronevěry (§ §181 až
183), podílnictví na krádeži nebo zpronevěře (§ §185 a 186), loupeže ( §190) za okolností
a s následky podle § §191 až 194, podílnictví na krádeži ( §196), podvodu (§ §197 až
201, 203),
b) podle trestního zákona zák.čl. V/1878 zločinu porušení domácnosti
soukromími osobami (§ §330 x 331), přečinu poškození cizího majetku (§ §418 x 420),
který se za okolností odst.1 tohoto paragrafu kvalifikuje jako zločin žhářství (§ §422
x 423), krádeže (§ §333 až 341), nakolik čin není trestný podle odst. 1 písm. b) tohoto
56
paragrafu, podílnictví ( §370), podvodu ( §379 ve znění §50 trestní novely), za okolností
podle §383 odst. 2 s výjimkou §382,
trestá se těžkým žalářem od deseti do dvaceti let a za okolností zvláště
přitěžujících těžkým žalářem od dvaceti let až na doživotí.
§9
Kdo sám, nebo v součinnosti s jiným v době zvýšeného ohrožení republiky ( §18)
ve službách nebo v zájmu Německa, nebo jeho spojenců nebo republice nepřátelského
hnutí, jeho organizací či členů způsobil soudním usnesením, rozsudkem, nařízením, nebo
správním rozhodnutím jakéhokoliv druhu, nebo výkonem rozsudku, nařízení nebo
správního rozhodnutí, že československému státu nebo právnické osobě bylo proti
zákonu republiky odňato jich jmění zcela nebo zčásti, trestá se, nedopustil-li se zločinu
přísněji trestného, za zločin těžkým žalářem od deseti do dvaceti let, a za okolností
zvláště přitěžujících žalářem od dvaceti let až doživotí.
§10
Kdo v době zvýšeného ohrožení republiky ( §18) zneužil tísně, způsobené národní
politickou či rasovou persekucí, aby se obohatil na úkor státu, právnické či fyzické osoby,
trestá se, nedopustil-li se činu přísněji trestného, za zločin těžkým žalářem od pěti do
deseti let.
Udavačství
§11
Kdo v době zvýšeného ohrožení republiky ve službách nebo v zájmu nepřítele,
nebo využívaje situace přivozené nepřátelskou okupací jiného pro nějakou skutečnou
nebo vymyšlenou činnost udal, trestá se za zločin těžkým žalářem od pěti do deseti let.
Zavinil –li však udavač svým udáním ztrátu svobody československého občana, trestná se
těžkým žalářem od deseti do dvaceti let. Mělo-li udání za přímý nebo nepřímý následek
ztrátu svobody většího počtu lidí nebo těžkou újmu na zdraví, trestá doživotním žalářem,
mělo-li za následek něčí smrt, trestá se smrtí.
Všeobecné ustanovení
§12
Podle tohoto dekretu bude potrestán i cizinec, jenž se dopustil zločinu, uvedeného
v §1, nebo některého ze zločinů, uvedených v § §4 až 9 v cizině, dopustil-li se jich na
57
československém státním občanu nebo na československém veřejném nebo soukromém
majetku.
§13
(1) Jednání trestné podle tohoto dekretu není ospravedlněno tím, že je nařizovaly
nebo dovolovaly předpisy jiného práva než československého, nebo orgány, zřízené jinou
státní mocí než československou, aniž jest omluveno tím, že pachatel takové neplatné
předpisy za ospravedlněné považoval.
(2) Také neospravedlňuje pachatele, že konal svoji služební povinnost, jednal-li
s obzvláštní horlivostí, překročuje tak ve značné míře normální rámec svých povinností,
nebo byl-li činný v úmyslu napomáhat válečnému úsilí Němců, poškodit či mařit válečné
úsilí Československa, nebo jednal-li z jiné zřejmě zavržitelné pohnutky.
(3)Neodolatelné donucení rozkazem představeného nezprošťuje nikoho, kdo se
dobrovolně stal členem organizací, jejichž členství ukládalo vykonat každý, i zločinný
rozkaz.
§14
Odsoudí-li soud pro zločin v tomto dekretu uvedený a neupustí-li od trestu ( §16
odst. 2), vysloví zároveň.:
a) že odsouzený pozbývá na určitou dobu, nebo navždy občanské cti ( §15);
b) že odsouzený část trestu na svobodě nebo celý trest odpyká ve zvláštních
nucených pracovních oddílech, které se zřídí zvláštním zákonem;
c) že celé jeho jmění nebo část jeho jmění propadá ve prospěch státu.
§15
Pozbytí občanské cti §14 písm. a) znamená:
1. trvalou ztrátu vyznamenání, řádů a čestných odznaků, veřejných služeb,
hodností a funkcí. Akademických hodností, jakož i ztrátu odpočivných a zaopatřovacích
požitků, platů z milosti a všelijakých jiných platů z peněz veřejných;
2. u poddůstojníků degradaci a u důstojníků kasaci;
3. ztrátu způsobilosti k nabytí výkonu a opětovnému nabytí práv, uvedených pod
číslem 1 a 2 a práv ztracenými hodnostmi podmíněných;
58
4. ztrátu práva volit a volen nebo povolán být k veřejné funkci, nebo hlasovat ve
věcech veřejných;
5. ztrátu způsobilosti zastávat funkce ve sdruženích (spolcích nebo jiných
útvarech podrobných);
6. ztrátu způsobilosti být vlastníkem, vydavatelem, nebo redaktorem, nebo
jakkoliv spolupůsobit při vydávání, redakci periodického tiskopisu, jakož i nakládat,
vydávat a uveřejňovat tiskopisy neperiodicky.;
7. ztrátu způsobilosti konat veřejné přednášky nebo
8. ztrátu způsobilosti k práci ve výchovných nebo uměleckých institucích
9. ztrátu způsobilosti být zaměstnavatelem nebo spoluzaměstnavatelem
10. ztrátu způsobilosti provozovat svobodné zaměstnání;
11. ztrátu způsobilosti být členem představenstva společností a společenstev;
12. ztrátu způsobilosti být vedoucím úředníkem v podniku soukromém.
Kdo přestoupí zákazy v tomto paragrafu obsažené, bude potrestán řádným
soudem pro přestupek vězením od jednoho týdne do tří měsíců.
§16
(1) Trest na svobodě nelze snížit pod dolní hranici sazby a zaměnit jeho způsob
za mírnější.
(2) Soud může snížit trest i pod dolní hranici sazby a zaměnit jeho způsob za
mírnější, v případech pak zvláštního zřetele hodných v odsuzujícím výroku upustit od
potrestání, je-li obecně známo, nebo lze-li bez průtahů prokázat, že obžalovaný jednal
s úmyslem prospět českému národu nebo Československé republice či jejím spojencům
nebo jinému obecnému zájmu, nebo že se pozdější svou činností zasloužil o osvobození
republiky z nepřátelské moc, nebo o nápravu, nebo o zmenšení zla nepřítelem
způsobeného a že po svém obrácení na cestě povinnosti už vytrval. Tohoto ustanovení
však nelze použít, převyšuje-li škoda pachatelem zaviněná neúměrně obecný prospěch
jím sledovaný.
§17
Zločiny trestné podle tohoto dekretu a výkon trestu se nepromlčují.
§18
59
Dobou zvýšeného ohrožení republiky rozumí se doba od 21. května 1938 do dne,
který bude určen vládním nařízením.
§19
Zločiny trestné podle tohoto dekretu buďtež pokládány vždy za zvlášť zavržitelné
ve smyslu §1 odst. 1 zákona o státním vězení ze dne 16. července 1931, č. 123 Sb.
§20
Nadržování zločinům, trestným podle tohoto dekretu trestá se podle platných
trestních zákonů s těmito změnami:
1. u zločinů proti státu trestá se nadržování stejně jako tyto zločiny;
2. u týchž zločinů je i nadržování ukrýváním osob blízkých ( §39, č. 4 zák. č.
50/1923 SB.) trestné jako zločin a trestá se těžkým žalářem od jednoho roku do deseti let,
ukládá-li však na zločin sám tento dekret trest smrti, těžkým žalářem od pěti do dvaceti
let;
3. u ostatních zločinů trestá se nadržování těžkým žalářem
a) od deseti do dvaceti let ukládá-li na zločin sám tento dekret trest smrti, nebo
těžkého žaláře v trvání více než dvaceti let,
b) od jednoho roku do deseti let, ukládá-li na zločin sám tento dekret trest nižší.
Hlava II.
Mimořádné lidové soudy
§21
§21 (1) Mimořádným lidovým soudům přísluší soudit všechny zločiny trestné
podle tohoto dekretu, odpovídají-li za ně trestně jako pachatelé, spolupachatelé,
spoluviníci, účastníci nebo nadržovatelé, osoby, uvedené v §2 x §3 odst. 2; odpovídají-li
za ně trestně osoby jiné, soudí je mimořádné lidové soudy tehdy, navrhne-li jejich stíhání
před nimi veřejný žalobce ( §24).
(2) Místní příslušnost mimořádných lidových soudů se určuje předpisy trestních
řádů, platných na území republiky.
§22
(1) Mimořádný lidový soud vykonává svou pravomoc v pětičlenných senátech,
složených z předsedy, jímž musí být soudce z povolání a ze čtyř soudců z lidu.
60
(2) Přednosty mimořádných lidových soudů, jejich náměstky a soudce z povolání
(odst. 1) jmenuje prezident republiky k návrhu vlády ze seznamu osob,
pořízených za tím účelem okresními národními výbory. Z jiných seznamů
okresními národními výbory pořízených jmenuje vláda soudce z lidu.
(3) Přednostovi mimořádného lidového soudu nebo jeho náměstku náleží, aby
z osob, jmenovaných v odst. 2, sestavil potřebný počet senátů a náhradníků.
(4) Mimořádné lidové soudy se zřídí v sídlech krajských soudů, každý senát
mimořádného lidového soudu může však zasedat, ukáže-li se toho potřeba, v kterémkoli
místě soudního obvodu. Vykonavatele hrdelních trestů s potřebným počtem pomocníků
ustanoví místní národní výbor v sídle krajského soudu.
(5) Vládním nařízením bude stanoveno, jaký slib budou soudcové z lidu skládati
a jaká náhrada výloh a ušlého zisku jim přísluší.
§23
Při hlasování hlasují nejprve soudcové z lidu, a to starší před mladšími.
Veřejný žalobce
§24
(1) Veřejné žalobce mimořádných lidových soudů jmenuje vláda nebo z jejího
pověření ministr spravedlnosti pro určité údobí, pro určité případy, nebo pro celou dobu
činnosti soudu z prokurátorů nebo z jiných osob, které dosáhly doktorátu práv nebo
složily nejméně tři státní zkoušky právnické, nejméně však státní zkoušku judiciální,
pokud budou v seznamech, pořízených za tím účelem okresními národními výbory.
(2) Veřejní žalobci u mimořádných lidových soudů jsou podřízeni ministru
spravedlnosti.
Řízení před mimořádnými lidovými soudy.
(1) Pro řízení před mimořádnými soudy lidovými platí zásady řízení před soudy
stannými, a to v úpravě, provedené v § §26 až 31 tohoto dekretu. Tam kde dekret
odkazuje na předpisy řízení řádného, jsou míněny předpisy platného trestního řádu.
(2) Byl-li obžalovaný rozsudkem mimořádného lidového soudu osvobozen,
nevylučuje se tím jeho stíhání před příslušným soudem řádným, případně před soudem
státním podle zákona č. 68/1935 Sb. nebo před krajským soudem příslušným pro souzení
vojenské zrady podle zákona č. 130/1936 Sb. a vl. nař. č. 238/1937 Sb. Tento soud
61
posoudí věc znova řízením řádným, přičemž platí hmotně právní ustanovení tohoto
dekretu (§ §1 až 20), stejně jako když osoba provinilá hned předem byla pohnána před
soud řádný ( §21). Návrh, aby se takto proti obžalovanému postupovalo, musí však být
podán nejpozději do tří měsíců ode dne osvobozujícího rozsudku.
§26
(1) Řízení před mimořádným lidovým soudem zahajuje se k návrhu veřejného
žalobce ( §24). Těhotné ženy nebuďte poháněny před mimořádný lidový soud, dokud
tento jejich stav trvá.
(2) Celé řízení proti jednotlivému obžalovanému koná se, pokud možno, bez
přerušení, od počátku až do konce před mimořádným lidovým soudem. Řízení proti
jednotlivému obžalovanému nesmí trvat déle než tři dny. Tato lhůta se počítá od
okamžiku, kdy byl obžalovaný před soud postaven.
(3) Nedospěje-li lidový soud v třídenní lhůtě k rozsudku, postoupí věc
příslušnému soudu řádnému ( §23 odst. 2). V tomto případě rozhodne také, zda se má
obžalovaný ponechat ve vazbě.
(4) Jestliže se obžalovaný nedostavil, anebo nemůže dostavit k soudu
z jakýchkoli důvod, může veřejný žalobce navrhnout, aby se hlavní přelíčení konalo
v nepřítomnosti obžalovaného. V takovém případě musí soud zřídit obhájce z úřední
moci.
§27
Řízení před mimořádným lidovým soudem je ústní a veřejné. Obžalovaný má
právo zvolit si sám obhájce nebo požádat soud, aby mu zřídil obhájce, je-li nemajetný.
Nepoužije-li obžalovaný svého práva, zřídí mu soud obhájce z moci úřední. Jak
obžalovaný, tak soud
mohou obhajobou pověřit i osobu, nezapsanou v seznamu
obhájců, která dosáhla doktorátu práv nebo složila tři státní zkoušky právnické, nejméně
však státní zkoušku judicielní.
§28
(1) Hlavní přelíčení před mimořádným lidovým soudem zahajuje se po vyvolání
věci a zjištění generalií výkladem veřejného žalobce, které skutky jsou obžalovanému
kladeny za vinu. Výslech obžalovaného a provádění důkazů řídí se obecně předpisy
trestního řízení. Protokoly o výsleších spoluviníků a svědků a dobrá zdání znalců mohou
číst vždy, když předseda senátu považuje jejich čtení za účelné.
62
(2) Řízení se zpravidla omezí na čin nebo čin, pro které byl obviněný před
mimořádný soud lidový pohnán. Na činy, které nejsou trestné podle tohoto dekretu, nemá
tudíž být brán zřetel. Budou-li stíhány později v řízení před mimořádným soudem
lidovým, nebo před soudem řádným, případně státním, nebo před krajským soudem,
příslušným pro souzení vojenské zrady, budiž při výměře trestu vzat zřetel na trest na
svobodě mimořádným lidovým soudem již uložený.
(3) Řízení před mimořádným lidovým soudem nesmí být zdržováno zjišťováním
nároků na náhradu škody trestným činem způsobené.
(4) Zjištění spoluviníků nebudiž sice opomenuto, avšak vynesení a výkon
rozsudku se tím nemá oddalovat.
(5) Po ukončení průvodního řízení zhodnotí veřejný žalobce jeho výsledky
a podá svůj konečný návrh. Na to udělí předseda slovo obžalovanému a jeho obhájci
k přednesení obhajoby. Odpoví-li veřejný žalobce na její vývody, mají obžalovaný a jeho
obhájce právo na poslední slovo.
§29
(1) Poté usnese se soud v neveřejné poradě na rozsudku, řídě se při tom
příslušnými předpisy o řízení řádném, pokud tento dekret neustanovuje jinak.
(2) Opírá-li se výrok o vině u zločinu, na který tento dekret ukládá trest smrti,
toliko o tři hlasy a nebo dospěl li soud k názor, že byly zjištěny takové okolnosti, že by
trest smrti byl nepřiměřeně přísný, může soud uložit trest těžkého žaláře od dvaceti let až
na doživotí a za předpokladů, označených v §16 odst. 2, užít i tohoto ustanovení.
(3) Rozsudek budiž ihned vyhlášen ve veřejném zasedání soudu.
§30
O řízení před mimořádným lidovým soudem sepíše se zápis podle předpisů
o řízení řádném. Tento zápis podepíší všichni členové senátu a zapisovatel.
§31
(1) Proti rozsudku mimořádných lidových soudů není opravných prostředků.
Žádost o milost kýmkoliv podaná nemá odkladného účinku.
(2) Trest smrti se vykoná zpravidla do dvou hodin po vyhlášení rozsudku. Na
výslovnou prosbu odsouzeného může být lhůta prodloužena o další hodinu.
63
Konalo-li se řízení v nepřítomnosti obžalovaného provede se rozsudek smrti do
24 hodin po dopadení odsouzeného.
(3) Mimořádný lidový soud může také rozhodnout, že se trest smrti se vykoná
veřejně. Učiní tak zejména, když surový způsob, jímž byl zločin spáchán, nebo zvrhlá
povaha pachatele, počet jeho zločinů nebo jeho postavení mluví pro veřejný výkon
rozsudku. V tomto případě může soud, aby se zajistila veřejnost výkonu trestu, lhůtu
dvou hodin prodloužit, ne však nad 24 hodin.
64

Mimořádný lidový soud ve Znojmě v letech 1945

Transkript

Podobné dokumenty

programfestivalu - Festival Otevřeno Jimramov

1850 II. - Akademie VS ČR

Studie - Fontes Nissae

a 1/2013/ph/ts,ip ústavní soud analytický odbor