Stáhnout soubor... - Moderní
Transkript
Stáhnout soubor... - Moderní
OSTRAVSKÁ UNIVERZITA V OSTRAVĚ FILOZOFICKÁ FAKULTA Katedra historie TOTALITÁRNÍ REŽIMY 20. STOLETÍ V EVROPĚ Prof. PhDr. Nina Pavelčíková, CSc. Ostrava 2009 Recenzovali: Mgr. Martin Teplý Technická univerzita v Drážďanech Ing. Eva Burianová, Ph.D. Přírodovědecká fakulta Ostravské univerzity v Ostravě Určeno pro kombinované studium historie – bakalářské a magisterské obory. Jazyková korektura nebyla provedena. Za jazykovou stránku odpovídá autor. © Prof. PhDr. Nina Pavelčíková, CSc., 2009 © Ostravská univerzita v Ostravě, 2009 ISBN 978-80-7368-712-0 OBSAH 3 Obsah 5 Úvod 7 1. Úvodní lekce: Historie vzniku pojmu „totalitární režimy“, názory na jeho obsah 7 Uvedení do problematiky 7 Text 13 1.1 Vývoj pojetí totalitarismu od šedesátých let 20. století 14 Shrnutí textu 1. kapitoly 14 Literatura ke studiu 15 2. Ideologické kořeny jednotlivých totalitárních systémů 15 Uvedení do problematiky 16 Text 17 2.1 Ideologické základy a systémy fašistických totalitárních režimů 19 2.2 Rasistická ideologie nacistického Německa 29 2.3 Historické základy a hlavní rysy ideologie komunistického režimu 36 Shrnutí textu 2. kapitoly 37 Literatura ke studiu 38 3. Mocenský systém totalitárních režimů 38 Uvedení do problematiky 38 Text 38 3.1 Způsoby a průběh převzetí moci totalitárními režimy v Evropě 3 53 3.2 Společné a odlišné rysy mocenských systémů totalitárních režimů 63 3.2.1 Realizace systému zákonodárné moci v jednotlivých typech totalitárních režimů 67 3.2.2 Význam a formy výkonné moci, její zneužívání k represivním opatřením v jednotlivých typech totalitárních režimů 81 3.2.3 Role moci soudní, právo a justice v totalitárních režimech 84 Shrnutí textu 3. kapitoly 85 Literatura ke studiu 86 4. Ostatní typy perzekuce a jejich dopad na život obyvatelstva totalitárních zemí 86 Uvedení do problematiky 87 Text 90 Shrnutí textu 4. kapitoly 90 Literatura ke studiu 91 Závěrečný test 94 Vysvětlivky k používaným symbolům 4 ÚVOD Milé studentky, milí studenti, studijní opora Totalitární režimy 20. století v Evropě je určena posluchačům bakalářského i magisterského kombinovaného studijního programu Historie jako předmět kategorie B – Povinně volitelné předměty. Tato práce však může posloužit také dalším čtenářům, kteří se hlouběji zajímají o vývoj totalitárních režimů 20. století v Evropě. V úvodu každé kapitoly je naznačena její struktura a doba nutná pro prostudování. Kapitoly jsou strukturovány tak, aby podaly základní informace o pojmu totalitární režimy, o jejich ideologii a systému, o vlastním procesu nástupu jednotlivých režimů k moci a nástrojích jejího udržování. Vaším úkolem v průběhu kombinovaného studia je účast na dvou plánovaných tutoriálech. Na prvním z nich Vám bude osvětlen způsob práce s oporou, v rámci druhého budete mít možnost diskutovat s vyučujícím o problémech, které nastaly při studiu, vyžadovat zodpovězení nejasných otázek apod. Součástí opory jsou korespondenční úkoly, označené příslušnou ikonou, jejichž vypracování a odeslání vyučující formou e-mailu ve stanoveném termínu je bezpodmínečně nutné ke zdárnému ukončení kurzu. V závěru je vložen test, jehož písemné vypracování a odeslání tímtéž způsobem je další podmínkou zápisu zápočtu. Mnoho úspěchu při studiu přeje autorka opory 5 6 1. Úvodní lekce: Historie vzniku pojmu „totalitární režimy“, názory na jeho obsah Studijní cíle: teoretické základy pojetí totalitárních režimů 20. století, objasnění používaných pojmů a historických souvislostí vzniku totalitárních režimů Čas k prostudování: 2 hodiny Klíčová slova: totalitární režim • totalitní stát • fašismus • nacismus • komunismus • iracionální ideologie • represe Uvedení do problematiky Pojem „totalitární režim“ vznikl v průběhu 20. století jako označení specifického typu diktatury. Zpravidla rozeznáváme dva základní typy politických systémů, zařazovaných pod tento pojem: a) totalitární režim fašistického typu (včetně nacismu) b) totalitární režim komunistického typu Oba systémy mají řadu společných (podobných) rysů, ale také odlišností. Základním společným znakem je likvidace demokratického systému (liberální, občanské společnosti). V ní mají občané možnost svobodného výběru a volby svých reprezentantů, základní občanské svobody. Totalitární režim zavádí neomezenou vládu jedné strany (hnutí), v jejímž čele stojí vůdce. Obyvatelstvo je nuceno přijímat jedinou ideologii. Souhlas s režimem je zpravidla vynucován represivními opatřeními, perzekucí, likvidací „nepřátelských“ skupin obyvatelstva. Text Pojem „totalitární stát“ se objevil ve dvacátých letech 20. století v Itálii. Byl vnímán ve dvou odlišných významech. Představitelé fašistického režimu (zejména Benito Mussolini) prezentovali jeho obsah pozitivně: italský stát vyjadřuje prostřednictvím svého vůdce jednotu lidu. Fašisté (později i představitelé nacismu) vkládali do pojmu totalitární také význam dyna7 mické akce: činu namířeného proti sterilní, „žvanivé“ parlamentní demokracii. Na rozdíl od režimů fašistického typu představitelé komunistického systému pojem totalitární neužívali. Pro označení všech režimů považovaných za diktátorské a nepřátelské své vlastní ideologii vystačili s pojmem fašismus. Pro svůj vlastní režim využívali termíny z oblasti demokratických systémů upravené pro vlastní potřeby. V jejich dílech se setkáváme s pojmy „lidová demokracie“ „demokratický centralismus“ apod. V dalším textu se s nimi setkáme a pokusíme se vysvětlit jejich podstatu. V roce 1922 použili liberální italští odpůrci fašismu (Giaccomo Amendola, Pietro Gobetti) termín ve významu negativním: totalitní = potlačující individuální svobody, demokracii. Itálie po první světové válce je obecně považována za kolébku fašistického totalitárního systému. V průběhu války změnili její vládci orientaci: původně se hlásili k tzv. Trojspolku (Německo, Rakousko-Uhersko, Itálie). S těmito partnery je spojovala snaha změnit mocenské poměry v Evropě. Posílit vedle tří významných mocenských center – Velké Británie, Francie a Ruska další „sílu“. V prostoru střední a jižní Evropy upevnit mocenské seskupení schopné politicky a ekonomicky vyvážit zejména převahu Západu. Dalším cílem Trojspolku bylo rozšíření koloniálního panství jeho členů (hlavně v Africe). Po vypuknutí války v červenci 1914 však Itálie zůstala neutrální. V dubnu 1915 došlo v Londýně k jednáním mezi ministrem zahraničních věcí Itálie a britskou vládou. Britové přislíbili Itálii půjčku 50 milionů liber. Státy Dohody jí nabídly řadu územních zisků v Evropě i v Africe po válce. Itálie se zavázala vyhlásit válku svým dosavadním spojencům. V průběhu let 1917 a 1918 se odehrávaly na italské frontě (severní část Itálie, benátská nížina, řeka Piava) těžké poziční boje. Válečná konjunktura zpočátku znamenala rychlý rozvoj části průmyslu. Dlouhé boje však zemi vyčerpaly. Po skončení války se vyostřovala ekonomická i politická situace, trpěla nevyrovnaností hospodářského vývoje, zesílením byrokratického systému, autoritativními tendencemi. Zasáhla ji hluboká hospodářská krize, dělnické nepokoje. Státy Dohody nesplnily naděje na územní zisky (Dalmácie, Rijeka). Tato situace nahrála pokusu o zavedení autoritativního režimu nového typu. 8 Vyhledejte v (kterékoliv) učebnici obecné historie 20. století základní fakta o nástupu fašismu k moci v Itálii ve dvacátých letech 20. století. Charakterizujte osobnost vůdce italských fašistů Benita Mussliniho. Zamyslete se nad historickými příčinami vzniku fašistického systému v Itálii ve 20. letech. Zjistěte, z jakých historických kořenů (mýtů) vyrůstalo italské fašistické hnutí, ke které historické epoše vývoje území Itálie se hlásilo, jaké její symboly použilo (původ pojmu „fašisté“). Srovnejte příslušný výklad těchto pojmů v několika obecných encyklopediích. Vyhledejte si některé z těchto informací v dalších kapitolách textu opory. Totalitární fašistické systémy vznikly v poválečné Evropě jako negace liberální, občanské společnosti. Podle nich je její demokratický systém příliš komplikovaný, neumožňuje rychlou a pádnou akci. Demokracie se opírá o tři základní mocenské složky: – moc zákonodárnou (parlament), – výkonnou (vláda, prezident, resp. panovník), – nezávislé soudy. Demokratický systém umožňuje svobodné využívání základních občanských práv. Vzhledem k pluralitě názorů a uvedenému mocenskému systému není vždy schopna účinně čelit rozporům moderní společnosti. Možnosti vynucovat zachovávání pořádku, kázně, vyjadřovat „jednotnou vůli mas obyvatelstva“ jsou omezené. Nástroje moci – zejména ty, které mají represivní charakter (policie, soudnictví) jsou prostřednictvím médií pod stálou kontrolou veřejnosti. Na příkladu politického vývoje rakousko-uherské konstituční monarchie (1867–1914) lze vysvětlit, jak se postupně realizovaly základní principy uplatňování liberálního konstitučního systému již v době před první světovou válkou. Pokuste se pomocí dostupného přehledu českých dějin resp. dějin Rakouska-Uherska určit základní zákonné úpravy, které zaváděly (rozšiřovaly) uplatnění těchto principů, najděte příklady rozvoje občanské společnosti (spolkové, družstevní hnutí, vývoj samosprávy). 9 První pokusy o teoretické vysvětlení pojmu totalitarismus a o odlišení totalitárních režimů od diktatur jiného typu vznikly ve třicátých letech 20. století. Různí autoři např. v USA, Francii se pokoušejí analyzovat metody propagandy a manipulace masami jak ve státech fašistického typu tak v SSSR. Používají při tom různé pojmy – „politická teologie“, hnutí strana-stát, „permanentní revoluce“ aj. V r. 1939 se uskutečnilo v USA první sympozium o totalitarismu, organizované Americkou filozofickou společností. Po skončení 2. světové války vyslovil první ucelené teze o totalitarismu Kongres pro kulturní svobodu (Berlín 1949). Známí liberální odpůrci komunismu (Raymon Aron, Vladimír Nabokov, Carl Jaspers, Eugen Kogon) zaměřovali své úvahy také na otázku „viny“ Německa, podstaty nacistické diktatury. Za skutečnou zakladatelku filozofického pojetí podstaty totalitárních režimů je však považována německo-židovská filozofka Hannah Arendtová. Ve svých článcích a zejména v díle Původ totalitarismu analyzuje kořeny i projevy teroru a iracionální ideologie totalitárních států. Vychází z rozboru systému soudnictví, politických procesů, vězeňství a systému nacistických i sovětských koncentračních táborů, holocaustu. Ideologie těchto režimů má podle ní destruktivní, démonickou moc. Předpokladem jejího obecného přijetí je atomizovaná společnost neschopná sebeobrany. Její analýza shrnuje, rozšiřuje a prohlubuje empirické poznatky o vývoji evropské společnosti, které vedly k nastolení totalitárních režimů. Přečtěte si následující úryvek z uváděné monografie H. Arendtové a pokuste se odpovědět na otázky: 1) mohly se dostat totalitární režimy k moci legální cestou? Uveďte jiné příklady, než autorka; 2) jakou roli hrála při udržování totalitárního režimu podpora mas? 3) najděte v historii komunistického režimu ČSR příklad napomáhání obžalovaných komunistů vlastní perzekuci. Doplňte, co podle Vás mohlo ovlivnit skutečnost, že komunisté žádali při procesech pro sebe trest smrti. 10 „…totalitní režimy – po dobu, kdy jsou u moci, mají zajištěnou podporu mas a opírají se o ni… Hitlerův mocenský vzestup byl ve smyslu pravidel většinového volebního systému legální a ani on ani Stalin by nebyli mohli udržovat pod svou kontrolou obrovské národy, přestát všechny vnitřní a vnější krize a vypořádat se s bezpočtem nástrah nemilosrdných vnitrostranických bitev, pokud by se nemohli opírat o důvěru mas. Bez ní by nebyly možné moskevské procesy, právě tak jako by nemohlo dojít k likvidaci Röhmovy frakce. Rozšířená představa, že Hitler byl pouhým agentem německých průmyslníků, stejně jako spekulace, že Stalin vyšel z boje o moc po Leninově smrti vítězně jen díky temnému komplotu, jsou pouhými neudržitelnými legendami (…) především s ohledem na nespornou popularitu obou vůdců. Nacisté byli přesvědčeni, že páchání zločinů v naší době má morbidní podmanivou moc, ujišťování bolševiků…, že neuznávají běžné morální hodnoty, se stalo neodmyslitelnou součástí komunistického propagandistického repertoáru. …přitažlivost zla a zločinu (…) není ničím novým, …násilí je možná ošklivé, ale velmi chytré. Na úspěchu totalitarismu znepokojuje spíše opravdová nezištnost jeho příznivců: nepřekvapuje, že přesvědčením bolševika či nacisty neotřesou zločiny spáchané na lidech, kteří nepatří k hnutí nebo jsou dokonce jeho odpůrci; zarážející ovšem je, že přesvědčení zůstává stále pevné i tehdy, když totalitní monstrum začíná požírat vlastní děti (…) stane-li se bolševik nebo nacista sám obětí perzekuce (…) někdy dokonce napomáhá při své vlastní perzekuci a sám pro sebe vyžaduje trest smrti – …podmínkou je záruka, že nebude zpochybněna jeho příslušnost k hnutí (…), pokud jsou součástí organizační struktury hnutí a hnutí je semknuté, nejsou jeho zfanatizovaní příznivci přístupni zkušenosti nebo jakémukoli rozumovému argumentu (…) i když jde o mezní zkušenosti, jakými jsou mučení nebo strach ze smrti…“ Jiným, odlišným příkladem komunistického funkcionáře, odsouzeného a vězněného pro svůj „buržoazní nacionalismus“ v padesátých letech v ČSR, je Gustáv Husák. Ke své vině se navzdory mučení a psychickému nátlaku StB nepřiznal. I on však po udělení milosti a rehabilitaci zůstal přesvědčeným komunistou – pragmatikem. Zkušenost z perzekuce padesátých let pro něj zůstala epizodou, nesystémovým úkazem v historii KSČ. V roce 1969 se dostal k moci a podílel se na realizaci své představy komunistického režimu. Mimo jiné prosadil federalizaci ČSSR. Tzv. normalizace byla ČSR vnucena zvenčí a podpořena přítomností sovětských vojsk v zemi. Její konkrétní podobu však 11 určovaly domácí politické elity v čele s Husákem. Neopíraly se už o nadšení, ale spíše o pasivitu, lhostejnost mas. Na počátku padesátých let vznikl v USA akademický koncept totalitarismu. Jeho autor C. J. Friedrich se snažil charakterizovat základní rysy totalitárních režimů. Tento systém byl statický, považoval za rozhodující znaky, které odlišují totalitární stát od tradičních diktatur. Byly to zejména: - moc hierarchicky organizované strany, efektivně řídící stát a společnost - nástrojem a pomocníkem je jí všemocná tajná policie, kontrolující společnost, udržující ji ve strachu, poslušnosti - jediná ideologie je chápána jako dogma, je monopolní, nelze o ní pochybovat Jiný, dynamičtější výčet znaků totalitárních režimů vytvořil francouzský historik Raymond Aron. Napsal řadu článků, přednášel v letech 1957– –1958 v Paříži na Sorboně. Uvědomoval si, že pojem totalitarismus nelze přesněji definovat ani systematicky pojednat, neboť je chápán příliš ideově a politicky. Na obranu teoretického konceptu totalitarismu však vystupoval až do konce svého života v roce 1983. Jeho výčet znaků totalitárních systémů je dodnes používán při charakteristikách i srovnávání jednotlivých režimů: 1. 2. 3. 4. 5. 6. jediná strana u moci její monopol na politickou moc politická vůle režimu vnutit obyvatelstvu země, národu jednu oficiální ideologii kontrola státu nad prostředky komunikace a masmédii instituce i organizace, spontánní aktivity „občanské společnosti“ jsou podrobeny dozoru a reglementaci státní moci moc používá teroru policejního a soudního aparátu, ale také ideologického a výchovného působení Pokuste se srovnat oba souhrny znaků, vystihnout, v čem obohatil charakteristiku totalitarismu R. Aron. K jednotlivým jeho bodům přiřaďte charakteristiky, které vystihují podstatu komunistického režimu v ČSR v letech 1948–1960 (pomocí jakých institucí, prostředků vládl). Využijete k tomu 12 charakteristiku K. Bartoška (Černá kniha komunismu I.), případně také práce K. Kaplana. 1.1 Vývoj pojetí totalitarismu od šedesátých let 20. století Historikové a politologové druhé poloviny 20. století hodnotili obsah a pojetí totalitarismu nejednotně. V kruzích konzervativně, resp. liberálně orientovaných odborníků (Z. Brzezinski, nověji např. kolektiv autorů dvoudílné práce Černá kniha komunismu) se jeho koncept dále rozvíjí. Zdůrazňuje se zejména obrovský počet obětí komunistického režimu v SSSR, represivní, extrémní charakter asijských režimů v Číně za kulturní revoluce, v Kambodži, severní Koreji ad. Levicově orientovaní autoři se staví k pojmu totalitarismus vesměs skepticky, nepovažují jej za dostatečně teoreticky propracovaný. Předmětem sporu se stalo zejména užití pojmu totalitarismus pro období po smrti Stalina v zemích sovětského bloku. Brežněvův sovětský režim, doba tzv. normalizace v ČSSR i další tehdejší komunistické režimy byly charakterizovány často jako „posttotalitní“, jako byrokratický socialismus apod. Západoněmecké instituce (např. Institut pro soudobé dějiny v Mnichově) měly skeptické výhrady i k použití teorie totalitarismu pro historii nacistické Třetí říše. Po pádu komunismu v Evropě se však diskuse znovu oživily. Přispívají k nim i historikové postkomunistických zemí. Od počátku devadesátých let rozvíjí činnost Hannah-Arendt-Institut pro výzkum totalitarismu při Technické univerzitě v Drážďanech a řada dalších vědeckých institucí v Německu. Na Slovensku vznikl Institut paměti národa, jehož cílem je výzkum holocaustu slovenských Židů i represí komunistického režimu. Podobná instituce vyvíjí činnost také v Polsku. Výzkumy i teoretické diskuse probíhají také v České republice díky historikům, např. pracovníkům Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR (grantový projekt KSČ a radikální socialismus v ČSR ad.), politologům, právníkům aj. V roce 2007 vznikl Ústav pro studium totalitárních režimů. 13 Shrnutí textu první kapitoly Pojem totalitarismus a teorie rozvíjející jeho obsah vznikly před 2. světovou válkou. Označovaly specifické diktatury fašistického a komunistického typu. Po 2. světové válce rozvíjela ve filozofické rovině analýzu totalitarismu Hannah Arendtová. C. J. Friedrich a po něm R. Aron se pokusili vytvořit soubor znaků, které charakterizují totalitární režimy a umožňují jejich srovnávání. V současné době probíhají výzkumy i teoretické diskuse také v postkomunistických zemích. Soustřeďují se především na analýzu komunistických systémů. Řada historiků však zastává vůči pojmu i jeho použití pro výzkum a komparaci totalitárních režimů skeptický odstup. Literatura ke studiu Arendtová, H.: Původ totalitarismu I–III. Praha 1996 Aron, R.: Demokracie a totalitarismus. Brno 1993 Budil, I. T. – Ziková, T. (edd.): Totalitarismus 1–4. Plzeň 2006–2008 (viz zejm. referáty Ivo T. Budila, Jana Dobeše, Mir. Nováka) Courtois, S. a kol.: Černá kniha komunismu. Praha 1999 Durman, K.: Popely ještě žhavé… Praha 2004 Kaplan, K.: Proměny české společnosti 1948–1960. Část první. Praha 2007 Procacci, G.: Dějiny Itálie. Praha 1993 Ridley, J.: Mussolini. Praha 2002 Svátek, F.: Koncept totalitarismu a historikova skepse. In: Stránkami soudobých dějin. Sborník statí k pětašedesátinám Karla Kaplana. Praha 1993 14 2. Ideologické kořeny jednotlivých totalitárních systémů Studijní cíle: stručné vysvětlení historických kořenů a obsahu ideologie fašistického, nacistického a komunistického totalitárního režimu Čas k prostudování: 4 hodiny Klíčová slova: nacionalismus • národní mýtus • rasové teorie • nordická rasa • marxismus-leninismus • třídní boj • socialismus • komunismus Uvedení do problematiky Ideologie se snaží zjednodušeným způsobem, který je srozumitelný širokým masám, vysvětlit podstatu „jediného správného“ řešení problémů společnosti. Zároveň shromažďuje argumenty o nesprávnosti jiných „světových názorů“ a škodlivosti jejich nositelů. Ideologické základy a vlastní náplň ideologických systémů jednotlivých totalitárních režimů patří mezi ty základní rysy, v nichž se tyto systémy od sebe výrazně odlišují. Každý z nich vychází z jiného filozofického, resp. terminologického základu. Svou ideologii vytvářejí nezávisle na sobě, v přímém rozporu s panujícím režimem, odlišné politické, ideologické směry považují za svého ideologického „nepřítele“. Sbližuje je skutečnost, že své nepřátele (a zároveň oběti) představují jako méněcenné, zavržení hodné skupiny. Bojují proti nim v oblasti teoretické, ale také v praxi. Společný pro všechny totalitární režimy je způsob, jakým prosazují přijetí svých ideologických dogmat. Je to pro ně jediný přijatelný způsob myšlení. Musí jej jednotně deklarovat všechny vrstvy společnosti. Všeobecné přijetí oficiální ideologie se prosazuje politicky, výchovnými i represivními prostředky, kontrolou státu nad masmédii apod. Všimněte si toho, že se ideologie zpravidla snaží „tvářit“ jako vědecky podložený systém. Ve skutečnosti však je podmínkou jejího přijetí širokými masami obyvatelstva co největší zjednodušení jejích základních historických 15 a teoretických východisek. Nezbytnou součástí její propagace je proto nejhrubší demagogie. S její pomocí hledá nepřítele, který je vinen všemi neduhy současné společnosti. Mobilizuje masy k jeho potření. Totalitární režim se zároveň snaží masy obyvatelstva přesvědčit, že k tomu lze použít jakékoliv prostředky. Zneužívá skutečnosti, že frustrované skupiny obyvatelstva jsou méně citlivé na potlačování osobní svobody, respektive občanských práv. Vzdělanější, svobodomyslnější vrstvy buď zastrašuje terorem, nebo je získává tvrzením, že „když se kácí les, létají třísky“. Všechny „přijatelné“ skupiny obyvatel pak utěšuje vidinou „světlých zítřků“ po konečném vítězství své ideologie, které nastolí dokonalejší společenské uspořádání. Vraťte se k výkladu z minulé úvodní lekce, srovnejte, jakým způsobem charakterizovali ve svých dílech působení ideologie totalitárních režimů klasikové teorie totalitarismu – C. J. Friedrich, R. Aron, H. Arendtová. Pokuste se vyjádřit názor na podstatu totalitárních ideologií vlastními slovy na základě četby nebo osobních zkušeností. Vytypujte si pomocí internetu, resp. tištěného přehledu, encyklopedie apod. literární díla, filmy či televizní pořady, které by bylo možno použít jako příklad prosazování ideologie nacistického režimu v Protektorátu Čechy a Morava v letech 2. světové války. Pokuste se najít v některém z děl české krásné literatury 20. století příklad postupu komunistického režimu při prosazování tzv. marx-leninské ideologie (např. prostřednictvím školní výuky, výchovných prostředků, masové agitace). Text Z hlediska ideologického zpravidla dělíme totalitární režimy do tří základních skupin: 1. fašistické, resp. profašistické 2. nacismus 3. komunismus 16 2.1 Ideologické základy a systémy fašistických totalitárních režimů Ideologické systémy fašistického typu (Itálie, Španělsko, Portugalsko, Maďarsko, Slovenská republika ad.) se zpravidla opírají o své vlastní historické národní tradice a mýty. Vyznačují se vypjatým nacionalismem až šovinismem. Jeho základem je přesvědčení o „vyvolenosti“ vlastního národa a jeho vůdce. Jejich nepřátely jsou všechny demokratické systémy, zakládající se na občanské společnosti. Nevyhraňují se samy od sebe krajně radikálně vůči jiným evropským národům či rasám, nechtějí je vyhubit. Časté spory a konflikty se sousedy, respektive dalšími státy jsou vyhraněny spíše politicky než ideologicky. Součástí jejich ideologického systému je sice často antisemitismus, ale neústí v úsilí o zničení židovstva jako celku. Satelitní státy nacistického Německa postupně převzaly norimberské protižidovské zákony, ale zpravidla odmítaly tzv. konečné řešení židovské otázky (např. Maďarsko, naopak Slovensko vydalo většinu Židů nacistům, což je jeden z důvodů, proč byl jeho vůdce Tiso prohlášen za válečného zločince). Najděte si v doporučené literatuře nebo ve slovnících přesný obsah tzv. norimberských zákonů. Uveďte na příkladu z literatury, filmu (např. „Všichni moji blízcí“ režiséra Mináče), jakým způsobem byly vydávány a jak se postupně uplatňovaly norimberské zákony v tzv. protektorátu. Zjistěte, kdy a kde bylo v nacistickém Německu rozhodnuto o tzv. konečném řešení židovské otázky. Najděte německý výraz pro tento postup a další výrazy (angličtina, hebrejština), které vyjadřují osud židovského (a romského) obyvatelstva za II. světové války. Fašistická ideologie není uceleně zpracována ve formě rozsáhlejšího odborného textu. Její podstatu vyjadřují spíše jednoduchá hesla, výroky, proklamace „vůdců“ v projevech nebo v tisku. Také její historické kořeny se v jednotlivých režimech odlišují v závislosti na historických tradicích. Typickým příkladem je v tomto směru Itálie. Fašisté pod vedením Mussoliniho se ideologicky opírali o tradici římského impéria. Projevilo se to i v jejich terminologii – název hnutí je odvozen od latinského pojmu „fasces“ – svazky (svazky prutů se sekyrou uprostřed byly oficiálním znakem moci římského magistra (diktátora), který před ním nosili tzv. liktoři. Podle představitelů hnutí je italský fašismus přímým dědicem 17 římského impéria z doby císařství. Ideálem je disciplinovaný muž-bojovník, který bojuje o rozšíření imperiálního území (v případě Itálie o africké kolonie, sousední území v Evropě). Usiluje o pořádek, o věrnost Vůdci, vyjadřuje jednotu a vůli národa. Tyto vlastnosti „římského legionáře“ měl ztělesňovat typický představitel fašistického hnutí. Na rozdíl od jiných fašistických režimů italské hnutí zpočátku zdůrazňovalo také sociální rysy své ideologie. Sám Mussolini byl původně členem sociálně demokratické strany, považoval se za „dědice Karla Marxe“. (Pokusy získat si dělnictvo socialistickými hesly či pojmy charakterizovaly také původní Hitlerovy spojence z SA. Projevilo se to ostatně i v názvu německých nacionálních stran – NSDAP = National-sozialistische deutsche Arbeiterpartei). Oficiální portrét Mussoliniho „Synové vlčice“ – plakát navazující na římskou tradici Nacionální tradice dalších fašistických států neměly tak hluboké kořeny jako italské hnutí. Španělský fašismus generála Francisca Franka (podobně jako portugalský Salazar, slovenský Tiso) se opíral o spojenectví s rigidními proudy katolické církevní hierarchie. Lpěl dogmaticky na autoritativních příkazech církve, vycházel z tradice katolicismu jako jediného povoleného 18 náboženství. S těmito ideologickými proudy byl zpravidla spojen tradiční (lidový) antisemitismus. Židy představoval jako typické nositele nepřátelských – marxistických myšlenek. K „nepřátelům“ těchto fašistických ideologických systémů patřila veškerá kosmopolitní a liberální hnutí. Perzekuci a otevřený boj však orientovali jejich představitelé spíše na domácí „nepřátele“ (španělská občanská válka). 2.2 Rasistická ideologie nacistického Německa Kořeny rasistického ideologického systému hledají odborníci ve vývoji konzervativní francouzské filozofie 19. století. Ta se vytvářela jako protiváha liberálních a socialistických idejí, které prosazovala revoluční hnutí. Za základní dílo teorie o nerovnosti lidských ras je považována monografie Základy devatenáctého století Angličana Houstona S. Chamberlaina. Obálka českého překladu knihy „Základy devatenáctého století“ H. S. Chamberlaina. Toto dílo poprvé vyšlo roku 1899 Chamberlainovo dílo bylo na přelomu 19. a 20. století velmi populární v řadě evropských zemí. Bylo několikrát přeloženo také do češtiny. Jeho čtenáři přijímali jako legitimní tvrzení, že Germány je možno považovat za „nositele světových dějin“. Zřejmě si neuvědomovali, jaké nebezpečí se skrývá za rasovými teoriemi. Přijatelný byl ve své době i jeho názor, že k nordické rase patřila původně také část slovanského a románského obyvatelstva Evropy (dokud se nesmísila s ostatními, „méněcennými“ rasami). Tehdejší výsledky antropologických výzkumů tyto teorie zdánlivě podporovaly. Díla autorů propagujících nerovnost lidských ras byla přijímána jako výsledky vědeckých zkoumání. Jejich zneužití k hromadné genocidě „méněcenných ras“ v té době zřejmě nikdo nepředpokládal. 19 Na základě následujících úryvků z díla H. S. Chamberlaina „Základy devatenáctého století“ se pokuste vypracovat písemnou odpověď na otázky: 1) Které evropské národy považoval autor za příslušníky tzv. germánské rasy, na základě jakých vědeckých teorií prokazoval jejich „čistotu“, schopnost vytvářet dokonalejší společnost? 2) Kdy podle Chamberlaina zahajují Germáni svůj „vstup do dějin lidstva“, jakými historickými příklady to dokládá? 3) Které vlastnosti a ideologické systémy jiných rasových skupin brání tomu, aby se staly nositeli nových myšlenek, dokonalejší organizace společnosti? 20 21 Proces vývoje moderní společnosti v Evropě 18. a 19. století přinášel řadu teorií i reálných procesů, které hledaly odpověď na prudké změny ve společnosti. Industrializace, rozsáhlé migrační vlny, demografické změny apod. způsobovaly rozbití dosavadních vazeb, tradičního způsobu života venkovských i městských vrstev. Ve druhé polovině 19. století se postupně dotvářel proces vzniku moderních evropských národů. Byl provázen dobovým nacionalismem. Jeho součástí byly národní mýty a legendy, často podložené literárními falsy (např. známé české Rukopisy). Nacionalismus provázelo přesvědčení o „národní povaze“, vytváření stereotypů a autostereotypů. Podle nich se např. Slované vyznačovali „holubičí povahou“, vrozeným humanismem. Naopak Germánům se přisuzovala bojovnost na úkor sousedů, tvrdost a bezohlednost. Ve stereotypních představách o cizincích zpravidla převládaly vlastnosti záporné, autostereotyp zdůrazňoval kladné stránky vlastního národa. „Národní vlastnosti“ se projevovaly výrazně v uměleckých dílech, která zobrazovala historické mýty. Typickým představitelem mýtu „hrdinných germánských předků“ se stal např. německý skladatel Richard Wagner. Ve dvacátém století jeho dílo podobně jako rasové teorie zneužili představitelé nacismu k propagaci své rasové ideologie. To ovšem neznamená, že každý nacionalismus je sám o sobě nebezpečný. Ve své základní 22 podobě je běžným historickým jevem, který provází určité stadium vývoje společnosti. Nebezpečné je jeho zneužití k vytváření nepřátelských nálad. Zájemcům o hlubší pochopení problematiky nacionalismu, který je průvodním jevem vzniku a vývoje moderních evropských národů, doporučuji k prostudování díla českých autorů Ernesta Gellnera a Miroslava Hrocha. Oba jsou evropsky uznávanými autoritami v oboru teorie moderního národa a nacionalismu. Z díla E. Gellnera je v češtině k dispozici jeho úvaha „Národy a nacionalismus“ (Praha 1993). M. Hroch poprvé podrobněji popsal své názory na vznik moderních evropských národů a národních hnutí 19. století v díle „V národním zájmu“ (Praha, Academia 1986). Nacisté zneužívali i další jevy a filozofické systémy 19. století. Hitler ve zvulgarizované podobě propagoval také filozofický systém německého učence Fridricha Nietzscheho. Jeho „nadčlověk“ nemá rasový podtext, je univerzálním ideálem postupného šlechtění lidstva. Nacisty fascinovaly v jeho díle pojmy jako „ničení“, „nejvyšší kultura“, nedokázali však pochopit podstatu jeho kritiky soudobé filozofie a společnosti. Čelný představitel nacistického hnutí Adolf Hitler de facto žádný ucelený systém rasistické ideologie nevytvořil. Příznačné je, že sám svým „antropologickým typem“ rozhodně nebyl ztělesněním ideálu nordické rasy. Jeho kniha „Mein Kampf“ (česky Můj boj) je snůškou frází, opsaných z dobových antisemitských brožur. Filozofická díla, z nichž rasistická ideologie vychází, sám hlouběji neznal, resp. je chápal zkresleně. Ve svém veřejném vystupování používal demagogických výroků a frází. Na posluchače působil spíše svým charismatickým zjevem a způsobem řeči než obsahem projevů. Za tvůrce nacistické rasové ideologie je považován zpravidla Alfréd Rosenberg. Jeho stěžejní monografie je nazvána Mýtus dvacátého století. Zřetelně v něm navazuje na již zmiňované rasistické teorie. Za nositele „čisté rasy“ považuje pouze Germány, jimž se snaží připsat všechna velká díla evropské kultury. Jeho dílo bylo však pro nacistické funkcionáře (včetně Hitlera) laděno příliš „intelektuálsky“. Své ideologické postuláty vytvářeli jako směsici fašistických představ o roli „vůdce“, řízeného „prozřetelností“, o budoucnosti „tisícileté říše“ po konečném vítězství germánské rasy, vedle 23 již zmiňovaných rasových teorií jim posloužil také tzv. sociální darwinismus s jeho pojetím „boje ras o přežití“, eugenika a antroposociologie. Na základě metodických postupů těchto oborů vytvořili pro obyvatele okupovaných evropských zemí a svých satelitů složitý systém rasového hodnocení, podloženého antropologickými měřeními. K typickým znakům „čisté rasy“ náležela dlouholebost, vysoká štíhlá postava, světlé vlasy, modré oči ad. Kromě rasové čistoty museli prokázat nositelé „germánské kultury“ svoji oddanost nacistické ideologii. Na nejnižším stupni rasového žebříčku stáli Židé. Na základě tzv. norimberských zákonů byli nejdříve zbaveni všech běžných práv a vyřazeni ze společnosti (ztráta majetku, možnosti vykonávat povolání, omezení pohybu, povinné nošení zvláštního označení, snížení přídělu potravin apod.) Vlevo Hitler v typické řečnické póze, vpravo titulní list knihy „Můj boj“ V průběhu druhé světové války pak vytvořili představitelé nacistické ideologie a praxe (Himmler, Heydrich, Eichmann) plán tzv. konečného řešení židovské otázky (Endlösung). Na jeho základě probíhala genocida židovského obyvatelstva. V plynových komorách vyhlazovacích táborů 24 končil zejména život starších z nich, žen a dětí. Stejný osud připravili nacisté i příslušníkům dalších „rasově méněcenných obyvatel“ Evropy – – např. duševně postiženým a Romům. Romové byli původně shromažďováni v pracovních a sběrných táborech. Od prosince 1942 byla postupně většina romských obyvatel Protektorátu Čechy a Morava (podobně jako Sinti z Rakouska a Německa) odtransportována do Osvětimi. S výjimkou mladých, práceschopných příslušníků podlehla většina z nich holocaustu. Plány na řešení rasové politiky vůči ostatním příslušníkům „nižších ras“ byly odsunuty na dobu po válce. Už v průběhu války začali nacisté v okupovaných zemích řešit také otázku tzv. volksdeutsche. Týkala se příslušníků početných německých menšin roztroušených po celé Evropě (bývalá ČSR, Sedmihradsko, tzv. povolžští Němci v SSSR ad.). Možnost hlásit se k německé národnosti byla poskytnuta také příslušníkům národnostně nevyhraněných skupin („Moravci“ na Hlučínsku, „Šlonzáci“ ve Slezsku aj.). U ideově a rasově vyhovujících obyvatel evropských zemí se počítalo s germanizací. Příslušníkům německých menšin slibovali nacisté získání půdy a dalšího majetku v „životním prostoru“ (Lebensraum) budoucí Velkoněmecké říše. Jeho dosavadní „nevyhovující“ obyvatelstvo mělo být z části vyhubeno, z části vystěhováno. Ve vězeních a koncentračních táborech byli internováni nebo na základě rozhodnutí tzv. lidových soudů popravováni aktivní odpůrci nacistické ideologie ze všech okupovaných zemí Evropy. Alfréd Rosenberg (zcela vlevo) vedle Adolfa Hitlera při defilé SA v Mnichově 4. 11. 1923 25 Vyhledejte v literatuře týkající se historie Protektorátu Čechy a Morava kdy a v jaké podobě vznikl plán na řešení „české otázky“. Zjistěte, kdo byl jeho autorem a pokuste se zformulovat vlastními slovy, jak si nacisté představovali osudy jednotlivých skupin českého obyvatelstva a českého území po „vítězné válce“. Vysvětlete pojmy „treuhänder“, arizace, Lebensraum. Znáte příklady použití těchto postupů na území bývalé ČSR v letech druhé světové války? S pojmy použitými v souvislosti s nacistickou rasovou politikou jsme se v textu již několikrát setkali. Vyhledejte v seznamu literatury jednotlivá díla týkající se nacistické ideologie, jejích představ o řešení rasové otázky. Podle textu kapitoly si zopakujte vysvětlení těchto pojmů. Z následujících textů (s. 26–28) vyberte části týkající se realizace „konečného řešení“ židovské a romské otázky. Text o Romech z publikace C. Nečase „Holokaust českých Romů“ V posledních letech se objevilo několik vynikajících snímků světových filmových režisérů, které uměleckým i dokumentárním způsobem líčí osudy židovského obyvatelstva Evropy v letech druhé světové války. Pokuste se uvést některé z nich a na základě jejich obsahu vylíčit, co z těchto osudů zachycují, v jakém prostředí, jakými uměleckými prostředky. 26 Nahoře: pohled na „cikánský tábor“ Hodonín u Kunštátu, 1942 Dole: Text o Romech publikovaný C. Nečasem (výstřižek z denního tisku ze sbírky Muzea romské kultury v Brně) 27 Úryvek z knihy D. Hamšíka o Himmlerovi 28 2.3 Historické základy a hlavní rysy ideologie komunistického režimu Lidskou společnost po několik staletí provázejí ideály spojené s realizací beztřídní společnosti. V ní by si všichni lidé měli být rovni nejen občansky, ale také např. sociálně a ekonomicky. Našli bychom je na příklad v některých středověkých náboženských heretických hnutích. Komunistická ideologie se v obrazu budoucí společnosti inspirovala mj. díly tzv. utopických socialistů (Angličan Robert Owen, Francouzi Saint-Simon a Charles Fourier aj.). Často se zdůrazňuje i vliv osvícenské filozofie, zejména jejího přesvědčení o neustálém „pokroku“ ve vývoji lidské společnosti. V praxi se opírala o tradice francouzských revolucí 18. a 19. století (zejména jakobíni, „spiknutí rovných“ G. Babeufa, Pařížská komuna). Vlastními zakladateli tzv. vědeckého komunismu byli ovšem němečtí filozofové Karel Marx a Bedřich Engels. Uveďte rok vydání programového dokumentu, jímž v polovině 19. století „klasikové“ marxismu poprvé seznámili veřejnost se základními tezemi své ideologie. Citujte heslo, které stojí na konci textu jejich brožury. Pokuste se charakterizovat hlavní rysy programu, který směřoval ke „světové proletářské (komunistické) revoluci“. Titulní strana „Manifestu komunistické strany“ K. Marxe a B. Engelse 29 Marx a Engels vytvořili ve druhé polovině 19. století rozsáhlý filozofický systém – dialektický a historický materialismus. Jeho součástí byla také ekonomická teorie, vysvětlující podstatu hospodářského systému kapitalismu. Jejich filozofie se pokoušela odpovědět na základní otázky o vzniku a poznatelnosti světa, o vývoji lidské společnosti. Sami se stali také tvůrci velmi propracovaného ideologického systému, který považovali za součást svého učení o proletářské revoluci a budoucím vývoji lidstva. Komunistická ideologie se odvolává na celé jejich filozofické dílo. Jejich pokračovatelem a praktickým realizátorem revoluční ideologie se stal V. I. Lenin se svými spolupracovníky. Marxisticko-leninská filozofie byla v letech komunistického režimu nedílnou součástí školní výuky. Museli ji povinně absolvovat všichni vysokoškoláci bez ohledu na studovaný obor. Všichni funkcionáři KSČ a veřejní pracovníci museli také povinně navštěvovat tzv. večerní univerzitu marx-leninismu (VUML) nebo jiné „stranické“ školení. Základní prvky komunistické ideologie byly vštěpovány dětem ve školách od nejútlejšího věku (tzv. výchova k vědeckému světovému názoru), dospělým pak prostřednictvím propagandy, cenzurované kultury, souhlas s jejími postuláty byl vynucován i násilnými metodami. Odlišné názory či veřejnou diskusi režim podobně jako každý jiný totalitární systém vylučoval. Aby se komunistický systém stal skutečným „majetkem mas“, bylo nutno vytvořit jednoduchý, srozumitelný ideologický odvar marxisticko-leninské filozofie. Ten se po Leninově smrti v Sovětském svazu objevil pod názvem Otázky leninismu. Toto dílo bylo připsáno J. V. Stalinovi, Leninovu následníku a dlouhodobému vůdci sovětských komunistů. Je to de facto soubor jeho projevů, v nichž neustále „bojoval“ se svými mocenskými soupeři, s nositeli odlišných názorů, snažil se „masám“ vysvětlit důvody perzekuce a likvidace svých údajných odpůrců. Z původního Marxova a Engelsova ideologického systému v něm zůstalo pouze velmi zjednodušené „revoluční“ jádro. Některé části jejich díla byly dokonce považovány za „tabu“ a nevydávaly se ani v jejich sebraných spisech. Na Lenina se odvolával jen v krátkých odkazech, pokud se mu to hodilo. Ideologie komunistického režimu se v prvé řadě opírala o zjednodušený výklad tzv. historického materialismu (marxistického vysvětlení základních zásad vývoje lidské společnosti). Podle něj je základem „pokroku“ zejména 30 ekonomický vývoj. Po vytvoření majetkové a mocenské nerovnosti (vznik třídní společnosti) se hybatelem vývoje lidstva stává třídní boj, který vrcholí revolučními zvraty. Moderní společnost vznikla v okamžiku, kdy zvítězila nad feudálními poměry buržoazní revoluce. Její nositelé – kapitalisté – se stali novou vykořisťovatelskou třídou. Objektem vykořisťování se stává proletariát – dělnická třída, která je nositelem myšlenek dalšího společenského pokroku. Do jejího čela nastupuje ideologický předvoj – komunisté. Pod jejich vedením uskuteční dělníci (případně i ve spolupráci s dalšími vrstvami „pracujících“ – rolníky, inteligencí) proletářskou revoluci. Nastává krátké období diktatury proletariátu. Jeho cílem je zničení zbytků kapitalistického vykořisťovatelského systému a jeho představitelů. Jakýmsi přechodným obdobím dalšího vývoje je socialistická společnost. Její členové mají podle komunistů pracovat dle svých schopností a odměňováni jsou na základě svých zásluh. Konečnou metou vývoje lidstva je komunismus. Ten vysvětluje komunistická ideologie jako vrchol vývoje lidské společnosti. Všichni její příslušníci pracují v zájmu jejího dalšího rozvoje podle svých možností, odměňováni jsou podle svých potřeb. Postupně zmizí (odumře) stát s celým svým mocenským systémem, společnost bude řízena pomocí samosprávných orgánů. Překoná všechny nepravosti a záporné společenské jevy, spory a války. Po vítězství komunismu na celém světě si budou všichni lidé rovni majetkově, právně i občansky. Titulní strana Stalinových „Otázek leninismu“ Pro většinu normálně myslících současníků jsou jistě tyto představy čirou utopií. Zároveň ovšem představují velmi nebezpečný způsob myšlení, který popírá základy demokratického systému. Opírá se o názor, že budoucnost lidstva je možno zabezpečit prostřednictvím likvidace celých sociálních vrstev. Stalin „obohatil“ tyto myšlenky ještě o přesvědčení, že po vítězství socialismu v jedné zemi (nebo jen v části světa) se třídní boj zostřuje, proto je nutno všemi prostředky likvidovat „nepřátele“ (a to i uvnitř vlastního hnutí). Odsouval i možnost odumření státu do daleké budoucnosti, protože podle něj se může ubránit socialismus jedině díky 31 jeho mocenským prostředkům. Pro „masy“ obětí obou světových válek, světové hospodářské krize, nezaměstnanosti a dalších negativních jevů první poloviny 20. století se však bez ohledu na tyto ideologické postuláty vize komunistické budoucnosti staly vítaným východiskem. Ostatně právě sliby řešení všech problémů současného světa byly jistě jednou z příčin úspěchu všech totalitárních ideologií. Komunistickým (ale také fašistickým) představám „šťastných zítřků“ podlehla také velká část levicově (resp. naopak konzervativně) smýšlející inteligence, inspirovali se jimi umělci. Byli ochotni jim obětovat i osobní svobodu a v jejich jméně tolerovat totalitární metody obou režimů. Tito lidé sice patrně nepřijímali vždy doslova utopické představy o beztřídní společnosti, které jsme v předcházejícím textu uváděli. Věřili však v možnosti „pokroku“, v ideje o lepší budoucnosti lidstva. Mnozí vědci a filozofové se snažili myšlenky „zakladatelů“ marxistické filozofie dále rozvíjet. Pro umělce sloužící nacistické i komunistické ideologii bylo typické, že bez výhrad vyjadřovali ve svých dílech obdiv k vůdcům režimu, přijímali cenzurní zásahy i formální požadavky na ztvárnění „uměleckého díla“ (např. tzv. socialistický realismus padesátých let 20. století). Monumentální Stalinův pomník v Praze (přezdívaný „fronta na maso“) – typický příklad „služby umění“ vládnoucímu totalitárnímu režimu. Jako výraz lásky a obdivu k „vůdci světového proletariátu“ však stál na Letné jen sedm let, r. 1962 byl konečně jako symbol kultu Stalinovy osobnosti odstraněn Komunistická ideologie našla velmi výraznou odezvu také v meziválečném Československu. V roce 1920 se rozštěpila tehdejší sociální demokracie. Po pokusu o politický převrat vznikla Komunistická strana Československa. Měla značný ohlas mezi voliči, stala se významnou součástí mezinárodního komunistického hnutí (Kominterna). Proces tzv. bolševizace přivedl v roce 1929 do vedení strany Klementa Gottwalda. Počet příznivců KSČ (zejména mezi inteligencí) se sice snížil, přesto byla stále parlamentní stranou. Na půdě 32 československého parlamentu se K. Gottwald zviditelnil svým slavným výrokem, jímž hájil poplatnost KSČ Moskvě: „Ano, my komunisté jezdíme do Moskvy, abychom se od sovětských komunistů učili, jak vám zakroutit krkem“. Klement Gottwald v roce 1929, kdy uskutečňoval „bolševizaci“ KSČ Historie KSČ po jejím V. sjezdu v r. 1929 dává velmi názorně nahlédnout do jejího dogmatického ideologického prostředí. Odkrývá i metody, kterých už v době existence demokratického státu užívala nejen vůči „nepřátelským“ ideologickým systémům, ale i vůči vlastním členům. Pokuste se v literatuře najít a vysvětlit pojmy, jichž běžně užívala: sociálfašimus, renegáti, pravicové, levicové úchylky. Vůči komu používali „Gottwaldovi hoši“ tyto nálepky, jak zacházeli s rozdílnými názory ve vlastních řadách? Znáte jména některých významných funkcionářů, kteří byli z KSČ po své odlišné názory vyloučeni? Mezi nimi byl i známý český historik, který se stal později obětí největšího politického procesu. Znáte jeho jméno, resp. některé jeho historické dílo? Jako každý totalitární režim musel i komunismus jako nezbytnou součást své ideologie najít nepřítele a vymezit se vůči němu. Návod k tomu mu dávala již samotná „revoluční“ náplň marxistické filozofie. Proletářská revoluce měla násilně svrhnout představitele kapitalismu. V následujícím období diktatury pak měla jménem dělnické třídy komunistická strana zúčtovat s jejich zbytky. V sovětském Rusku to v praxi realizovali po svém vítězství v říjnu 1917 bolševici vedení V. I. Leninem. V letech občanské války byla část „nepřátel proletariátu“ zlikvidována v bojích. Následovala 33 obrovská vlna emigrace představitelů tzv. „bílých“ ze všech nekomunistických vrstev. Bez řádného soudu byla veliteli tajné policie (Čeka) vyvražděna carská rodina. Vznikly první tábory nucené práce pro „nepřátele socialismu“ na Soloveckých ostrovech. V nelidských podmínkách tam následkem otrocké práce umíraly stovky vězněných příslušníků „vykořisťovatelských kapitalistických tříd“. Po smrti Lenina byl pod vedením J. V. Stalina tábor „nepřátel“ výrazně obohacen. V tomto ohledu předčil komunistický režim ostatní totalitární systémy. Po vzoru francouzských jakobínů začala revoluce „požírat vlastní děti“. Jejími oběťmi se stali skuteční i potenciální soupeři z řad KSSS, představitelé inteligence, lidé odlišných názorů apod. Během několika let byli „likvidováni“ (často i fyzicky) příslušníci středních vrstev z venkova (kulaci) i z měst. (Podrobněji viz text o metodách perzekuce v další kapitole). Ipaťjevův dům v Jekatěrinburgu na Sibiři, místo posledního pobytu carské rodiny. Kulaté okno uprostřed sklepního podlaží na levé straně vede k místu, kde byla carská rodina povražděna Vyhledejte si v některé z uváděných učebnic dějin 20. století nebo v příslušné monografii základní fakta o vývoji sovětského Ruska (SSSR) od října 1917 do roku 1941. Najděte vysvětlení základních historických pojmů: dekrety o půdě, 34 o míru. Občanské válka, válečný komunismus, NEP, zestátnění, kolektivizace. Po druhé světové válce politické čistky v Sovětském svazu pokračovaly, i když už ne v tak velkém rozsahu, jako ve třicátých letech. Vítězství komunistických režimů v satelitních zemích SSSR bylo provázeno prosazením sovětského modelu komunistické ideologie. Typickým projevem spojeným s jejím uplatňováním byly metody „boje s třídními i vnitřními nepřáteli“ také na jejich území. Nelidský teror, který vedl k vyhubení milionů lidí, provázelo vítězství komunistů v asijských zemích (Kambodža, Čína, Severní Korea). V Evropě se tento model definitivně prosadil na konci čtyřicátých let 20. století. Tažení proti „vnitřnímu nepříteli“ v evropských zemích vyvrcholilo v roce 1952 v Československu. Lenin a Stalin v Gorkách – Leninově venkovském sídle, 1922 Vyhledejte s pomocí literatury a textu o totalitárních režimech stručné, ale výstižné odpovědi na následující otázky, zpracujte je do souvislého textu, který by se mohl stát součástí eseje o podstatě ideologie totalitárních režimů: 1) Je možno v rozdílných historických kořenech, obsahu a metodách prosazování modelů totalitárních ideologií najít nějaké společné rysy, resp. možnosti jejich srovnání? 35 2) Jakým způsobem (resp. v jaké formě) využívají jednotlivé totalitární ideologické modely filozofických systémů, na něž se odvolávají, v nichž hledají své kořeny? 3) Jaký souhrn příčin podle vašeho názoru vedl k tomu, že masy prostého obyvatelstva i určité kruhy středních vrstev a inteligence podlehly ideologii totalitárních režimů? Navíc byly ochotny ji podporovat i za cenu potlačení svobody vlastní, resp. svých spoluobčanů? 4) Domníváte se, že i v současné době hrozí evropskému společenství prosazení, eventuálně návrat nějakého typu totalitární ideologie, která by mohla ohrozit jeho další demokratický vývoj? Pokud ano, jaké metody „boje“ proti jejich eventuálnímu prosazení byste doporučili používat? Shrnutí textu 2. kapitoly Ideologie totalitárních režimů představují velmi zjednodušenou, zvulgarizovanou podobu filozofických systémů a myšlenkové náplně hnutí, která byla typická pro 19. století. V té době byla považována za regulérní, všeobecně přijímanou soustavu idejí. Ty odrážely, případně se snažily vysvětlit realitu vývoje lidské společnosti a její budoucí směřování. Na první pohled každá z ideologií vycházela z jiného historického základu a své principy vysvětlovala zcela odlišně. Fašistické systémy byly založeny na vypjatém šovinismu, spojovaly se s rigidními náboženskými směry a mytologickými představami o výjimečnosti vlastního národa. Nacismus k tomu připojil rasistické představy o nerovnosti obyvatel světa. Komunistická ideologie spojovala výlučnost s třídním původem. Všechny totalitární režimy zneužívaly myšlenek obsažených v soustavách idejí, na nichž byly zbudovány. Jejich ideologické systémy měly obhájit metody, používané v „boji proti nepřátelům“. Slibovaly masám obyvatelstva „šťastnou budoucnost“ za cenu popření principů demokracie, občanských svobod. Budoucnost byla vyhrazena pouze omezené skupině „vyvolených“. 36 Literatura ke studiu Brandes, D.: Češi pod německým protektorátem. Praha 1999 Bouček, J.: 27. 6. 2 1950. Poprava Záviše Kalandry. Praha 2006 Hitler, A.: Mein Kampf. Berlin, Mnichov 1941 Chamberlain, H. S.: Základy 19. století. Praha 1910 Mann, G.: Deutsche Geschichte des 19. und 20. Jahrhunderts. Frankfurt a. M. 1992 Marx, K. – Engels, B. Manifest komunistické strany. Praha 1983 Pasák, T.: Pod ochranou říše. Praha 1998 Stalin, J.V.: Otázky leninismu. Praha 1949 Totalitarizm v Jevrope XX. věka: iz istorii ideologii, dviženij režimov totalitarnogo roda. Moskva 1996 37 3. Mocenský systém totalitárních režimů Studijní cíle: Cílem této kapitoly je vysvětlit shodné i rozdílné rysy jednotlivých totalitárních režimů z hlediska mocenského. Budeme přitom vycházet ze tří základních opor organizace moderní evropské společnosti – systému zákonodárné, výkonné a soudní moci. Budeme sledovat proměny, jimiž tyto systémy prošly v podmínkách totalitárních režimů. Čas k prostudování: 5 hodin Klíčová slova: vládnoucí politická strana • vůdce • zákonodárná moc výkonná moc • soudnictví • zvláštní zákonodárství • diktatura proletariátu • lidová demokracie Uvedení do problematiky Jednotlivé totalitární režimy, které vznikly v průběhu 20. století, vyžadovaly základní změny dosavadního mocenského systému. Ten byl vybudován v podstatě na základech liberální, konstituční politické soustavy (i když v některých zemích omezené podmínkami války – např. Rusko po svržení carismu v únoru 1917). V podstatě lze rozeznat dva základní postupy nastolení totalitárního režimu: a) revoluce, provedená násilnými prostředky. Dosavadní systém je smeten rychlým (často ozbrojeným) zásahem b) klidné, „zákonné“ převzetí moci po vítězství nositele totalitární ideologie ve volbách, event. jiným „demokratickým“ způsobem Text 3.1 Způsoby a průběh převzetí moci totalitárními režimy v Evropě Jednotlivé totalitární režimy se etablovaly v evropských zemích v průběhu 20. století rozdílně. Způsob a doba definitivního převzetí moci závisely na 38 momentálních podmínkách v zemi. Převzetí moci bolševiky v Rusku proběhlo v říjnu 1917 revolučním způsobem. Navázalo na svržení carské moci v únoru téhož roku. V průběhu revoluce zasedal II. sjezd sovětů. Den po vítězství ustavil dva základní mocenské orgány, které napříště přebíraly vedení země. Výkonným orgánem se stala Rada lidových komisařů, Ústřední výkonný výbor sovětů převzal moc zákonodárnou. Celkovou politickou situaci v zemi výrazně ovlivňoval průběh války. Vůdce bolševické revoluce v Rusku V. I. Lenin si uvědomoval dvě základní podmínky jejího konečného vítězství: ukončení války a získání většiny obyvatelstva agrárního Ruska pro revoluční ideologii. Lenin při projevu na III. kongresu Kominterny Zopakujte si na základě běžně přístupných příruček evropských dějin 20. století, ve kterém městě a jakým způsobem proběhla tzv. říjnová revoluce. Vysvětlete, proč se její výročí v letech komunistického režimu v ČSR slavilo 7. listopadu. Co se skrývalo pod pojem „sovět“, jaké typy těchto institucí v porevolučním Rusku existovaly? Které dva revoluční dekrety byly vydány II. sjezdem sovětů bezprostředně po vítězství revoluce? Co obsahovala Deklarace práv národů Ruska? Ukončení války se stalo předmětem sporů mezi vůdci revoluce a protáhlo se až do počátku roku 1918. Separátní mír uzavřený v Brestu Litevském byl pro sovětské Rusko velmi nepříznivý. Navíc následovalo období občanské války. Proti bolševické revoluci povstalo několik armád, podporovaných ze zahraničí. Lenin rozhodl o zavedení zvláštního režimu, nazývaného válečný komunismus. Byly znárodněny veškeré finanční a průmyslové zdroje, 39 zavedeny povinné dodávky potravin. Rudé armádě bolševiků se podařilo postupně zvítězit v jednotlivých fázích občanské války. Následovaly první rozsáhlé vlny emigrace „nepřátel“ revoluce a zatýkání těch, kdo zavčas nestihli odejít. Už v půli července 1918 schválil V. všeruský sjezd sovětů v Moskvě ústavu ruské federace a sovětskou formu tzv. diktatury proletariátu. Do konce roku 1920 došlo k definitivnímu upevnění sovětské moci. Revoluce se rozšířila na Kavkaz (např. Azerbajdžán), do střední Asie (Kazašská sovětská republika), na Dálný Východ. Země byla však dlouhodobým konfliktem nesmírně vyčerpaná. Lenin proto rozhodl o krátkodobém zavedení tzv. nové ekonomické politiky (NEP). Ta umožnila částečné uvolnění drobného soukromého vlastnictví a trhu. V politické a mocenské sféře se zároveň upevňovala moc bolševické strany (Komunistická strana Ruska-bolševiků). Proběhly první velké čistky uvnitř strany, politické procesy s původními spojenci (tzv. leví a praví eseři). Na obvinění z kontrarevolučních cílů a přípravě procesů se podílela tzv. zvláštní komise (Čeka). Tato komise pro boj s kontrarevolucí a sabotáží byla ustavena koncem prosince 1917. V době občanské války došlo ke konfliktu mezi dobrovolnickou armádou českých legionářů, která se vytvářela v Rusku v průběhu první světové války, a Rudou armádou. Část legionářů vstoupila do jejích řad. Byl mezi nimi také český spisovatel, který se později proslavil svým satirickým románem o válce. Zjistěte si jeho jméno; o které literární dílo se jedná, jak byste je charakterizovali? Cílem T. G. Masaryka, který vedl tzv. československou zahraniční akci (úsilí o vytvoření samostatané ČSR) bylo přesunout legie co nejrychleji ze země zachvácené revolučními událostmi. Měly být nasazeny na frontu v západní Evropě. Tento záměr se nepodařil. Vysvětlete, proč a kde došlo ke kofliktu a zopakujte si průběh anabáze českého vojska přes Sibiř do Vladivostoku. Došlo během cesty po Sibiřské magistrále k zásahu českých vojsk do průběhu občanské války? Na čí straně a ve spojení s kým bojovali? Kdy a jakou cestou se vrátila většina „ruských“ legionářů do vlasti? K jakým změnám došlo mezitím ve střední Evropě? V roce 1922 bylo ukončeno provádění NEPu a probíhala příprava sjednocení země. Dne 30. 12. toho roku došlo k utvoření Svazu sovětských 40 socialistických republik. Na II. sjezdu sovětů SSSR v únoru 1924 byla pak schválena první sovětská ústava. Nejvyším orgánem svazu se stal Ústřední výkonný výbor sjezdu sovětů, rozdělený do dvou komor – Sovětu svazu a Sovětu národností. V té době již nežil Lenin. Generálním tajemníkem KSR(b) byl již za jeho života zvolen Josef Vissarionovič Stalin. Lenin před svou smrtí varoval před jeho násilnými povahovými rysy. Stalina však další sjezd strany ve funkci potvrdil. Postava V. I. Lenina patří k rozporuplným jevům ve vývoji komunistického systému. Jak jsem již uváděla, patřil po Marxovi a Engelsovi k teoretikům komunistické ideologie. Po několika teoretických dílech (např. „Marxismus a empiriokriticismus“) se začal zabývat myšlenkou, jak uvést teorie Marxe a Engelse do praxe (dílo „Co dělat?“). Stál u základů bolševické frakce ruské sociální demokracie. Jeho přínos celému hnutí spočíval v popření jedné ze základních tezí Marxova učení. Zakladatelé marxismu byli přesvědčeni, že proletářská revoluce musí být „světová“. Počítali s procesem uvědomování dělnictva a jeho jednorázovým společným vystoupením proti kapitalismu. Lenin rozvinul teorii imperialistického stadia kapitalismu. Válka jej Baron Pjotr Nikolajevič Wrangel (1878–1928), utvrdila v přesvědčení o rozporech mezi jeho bělogvardějský generál reprezentanty. Rozhodl se využít situace po první ruské revoluci a dovést bolševiky k převzetí moci. V posledních letech se objevila v literatuře „pikantní“ informace, že do Ruska se dostal z exilu s pomocí Němců, kteří financovali jeho cestu přes Švédsko do Petrohradu. Počítali s tím, že vyvolá v zemi válečného soupeře zmatek, který povede k jejich vítězství. Přínos však pro ně zřejmě znamenal i výhodný sepárátní mír. Lenin jej pak – jak už víme – vskutku prosadil. Paradoxní je, že kolébkou proletářské revoluce se stalo převážně agrární Rusko. V zemi byl nedostatečně rozvinutý průmysl, doprava, chyběla elektrifikace, přetrvával vysoký počet negramotných. Leninovi jistě není možno upřít schopnost využít situace a strhnout masy k realizaci plánů bolševiků. Jeho 41 strategie v prvních porevolučních letech zajistila upevnění sovětské moci. Velkorysé byly i některé první plány rozvoje země – např. elektrifikace, likvidace nezaměstnanosti, překonání hladomoru v zemědělských oblastech apod. V pozdějších obdobích určitého „uvolňování“ komunistického systému (šedesátá léta 20. století) vznikly snahy rehabilitovat leninismus. Reformní skupiny představitelů komunistického hnutí stavěly Lenina do protikladu proti Stalinově kultu osobnosti. Tvrdily, že by nedopustil násilnosti a nezákonnosti běžné v dalších etapách vývoje SSSR. Proti takovým tvrzením je třeba vzít v úvahu reálnou skutečnost let 1918–1923, kdy stál v čele Komunistické strany Ruska. Bolševici nastolili již v době jeho vlády teror proti „třídním nepřátelům“ i proti svým spojencům z doby revoluce. V období tzv. diktatury proletariátu zahájili rozsáhlé represe vůči početným vrstvám společnosti. Vznikly první tábory Mapka znázorňující nucené práce. Ze země museli uprchnout předtrasu Leninova návratu stavitelé společenské a kulturní elity. Lenin stál z Curychu do Petrohradu u základů totalitárního režimu, který znemožnil rozvoj demokratické společnosti v Rusku. Jeho roli jako zakladatele „prvního socialistického státu“ nelze idealizovat. Nemá smysl ani spekulovat o jeho představách o dalším vývoji Ruska. Před nástupnictvím Stalina varoval své stranické soudruhy kvůli jeho osobním vlastnostem. Rozhodně mu nešlo o zmírnění „revolučního teroru“ a nastolení demokratického systému. Byl přesvědčeným zastáncem bolševické ideologie. Jeho roli nelze chápat v rozporu s dalším vývojem SSSR, k němuž dala Říjnová revoluce základ. Pokuste se uvést konkrétní případy, které charakterizují období Leninovy vlády v sovětském Rusku. Využijte k tomu dostupnou odbornou, příp. i krásnou literaturu. Zaujměte k textu této části výkladu vlastní stanovisko, podložené argumenty ze sovětské praxe. 42 Leninův portrét od M. S. Nappelbauma (leden 1918). Jedná se o první fotografii po převzetí moci, kdy si Lenin nechal znovu narůst vousy Chronologicky následuje po vytvoření komunistického režimu v SSSR vznik prvních fašistických států v Evropě. Proces nastolení vlády fašistů probíhal již v mírových podmínkách. V meziválečném období vznikala většina totalitárních režimů postupnou likvidací demokratických institucí. V Itálii se zpravidla považuje za počátek fašistické vlády pochod Mussoliniho na Řím v roce 1922. Ve skutečnosti se stal Mussolini předsedou koaliční vlády. V roce 1923 odhlasoval parlament vládě plné moci jen do konce roku. V letech 1924–1926 byla postupně likvidována protifašistická opozice. V prosinci 1925 byl vydán ústavní zákon o výkonné moci. Činnost krále a vlády usměrňovala Velká fašistická rada, jíž byl předseda vlády odpovědný. V roce 1926 vydali fašisté výjimečné zákony proti demokratickým stranám a komunistům. Dne 9. 12. 1928 začala platit „reforma ústavy“, podle níž se Velká fašistická rada stala ústavním činitelem a nositelkou státní suverenity. Proces vzniku fašistických režimů v Portugalsku a ve Španělsku byl ještě podstatně delší. V Portugalsku vzniklo v letech 1926–1932 několik diktátorských vlád. Za skutečný nástup fašismu se však považuje až převzetí funkce ministerského předsedy Antoinem de Oliveira Salazarem v červenci 1932. Ve Španělsku bojoval představitel fašismu Francisco Franco o vládu v zemi v průběhu několikaleté občanské války. Po porážce diktátorských režimů a útěku krále Alfonsa XIII. do exilu se vytvořila v roce 1931 Španělská republika. V jejím čele stála koaliční vláda socialistů a republikánů. 43 Následovala série stávek a nepokojů. Jejich vyvrcholením bylo vytvoření tzv. lidové fronty komunistů, socialistů, republikánů a odborů. Proti ní vyvolal generál Franco v několika provinciích v roce 1936 povstání. V občanské válce se na jeho straně angažovala Itálie a nacistické Německo. Lidovou frontu aktivně podpořili tzv. interbrigadisté, členové komunistických stran z různých zemí Evropy. Franco se svou Španělskou tradicionální falangou v občanské válce definitivně zvítězil v březnu 1939. Španělskou občanskou válkou a jejími hrdiny z řad tzv. interbrigadistů se zabývá řada světově proslulých literárních děl. Nejznámější z nich je román amerického spisovatele Ernsta Hemmingwaye „Komu zvoní hrana“. Proti hrůzám občanské války se postavila také řada evropských umělců. Proslulá je Piccasova „Guernica“. Obraz zachycuje civilní oběti německého bombardování (legie Condor) španělského města, mezi nimiž převažovaly ženy a děti. Tento zásah německého letectva bojujícího ve svazku Francovy armády inspiroval Karla Čapka k napsání divadelní hry „Matka“. Mezi interbrigadisty byla také řada sovětských komunistů a jejich soudruhů ze zemí, v nichž zvítězil komunistický režim po druhé světové válce. K tragickým peripetiím dvacátého století patří jejich osud v letech politických procesů padesátých let. Většina z nich byla totiž obviněna z trockismu a z účasti na mezinárodním protikomunistickém spiknutí. Za svou pomoc španělským soudruhům byli vesměs „odměněni“ léty věznění a nucené práce v komunistických táborech smrti. Pablo Ruiz Picasso, Guernica 1937 (muzeum Prado, Madrid) 44 Generál Francisco Franco (1892–1975), španělský diktátor António de Oliveira Salazar (1889–1970), portugalský politik, ministerský předseda a prezident Kromě těchto tří typických fašistických režimů vznikla postupně v meziválečném období v Evropě řada dalších diktatur. Tyto státy (Portugalsko, Maďarsko, balkánské země) vykazovaly určité rysy fašistického systému. Historiografie používá pro jejich charakteristiku někdy termín profašistické. Jedním z posledních příkladů takového režimu je Slovenská republika v letech 1939–1945. Vznikla v souvislosti s rozbitím zbytku samostatného Československa v březnu 1939 pod přímým nátlakem Hitlera. Československá historiografie poválečného období používala pro samostatné Slovensko většinou termín klerofašistický stát. Zdůrazňoval zejména skutečnost, že v jeho čele stál katolický kněz Jozef Tiso. Navazoval na svého předchůdce Andreje Hlinku. Zakladatelé Slovenské ľudové strany usilovali o autonomii Slovenska v rámci meziválečné Republiky československé. O roli Hlinky, jeho strany (byla po něm nazvána Hlinkova – HSĽS) přežívá v českých zemích řada nepřesností a historických mýtů. Hlinka sám nikdy neuvažoval o rozbití Československa. V rámci tzv. luďáckého hnutí existovalo několik odlišných 45 proudů. Jeden z nich vedl Vojtěch Tuka, odsouzený v roce 1928 za špionáž ve službách horthyovského Maďarska. On a Alexander Mach představovali protičeskoslovenské radikální křídlo strany. Luďácké hnutí výrazně zesílilo na počátku roku 1939. V té době byla již autonomie Slovenska realitou, promítla se i do názvu pomnichovské republiky (ČeskoSlovensko). Proti sílícím tendencím k rozbití státu zasáhla v březnu 1939 čsl. armáda. Tisova vláda byla sesazena, ministerským předsedou se stal Karol Sidon. Ten nereagoval na výzvy Hitlera k osamostatnění Slovenska. Hitlerovi emisaři pozvali do Berlína 13. 3. Jozef Tiso (1887–1947), římskokatolický kněz Tisa a slovenského ministra zahraničí Ďurčana prezident samostatného ského. Pod hrozbou maďarského vpádu na Slovenského štátu slovenské území oba souhlasili s vytvořením samostatného slovenského státu. Tiso si však vymínil souhlas slovenského sněmu. Ten potvrdil dne 14. 3. 1939 vznik Slovenské republiky. Téhož dne zabralo Maďarsko zbytek Podkarpatské Rusi, která byla od 11. 10. 1938 další autonomní součástí pomnichovské ČSR. Dne 21. 7. 1939 schválil sněm Ústavu Slovenské republiky. Jejím prezidentem se stal Jozef Tiso. Označení jejího režimu za „klerofašistický“ je v současné době odmítáno. Řada představitelů slovenských církví patřila k jeho aktivním odpůrcům. Sama HSĹS se hlásila k systému italského fašismu. Nacistický totalitární režim se dostal v Německu k moci na první pohled legálním způsobem. Poprvé se Adolf Hitler pokusil o puč v Mnichově v roce 1923. Prohlásil se bavorským a říšským kancléřem. Pokus však skončil neúspěšně, Hitler byl 11. listopadu zatčen. Ve vězení napsal svůj rasistický pamflet Můj boj. V průběhu dvacátých let získávala jeho strana National-sozialistische deutsche Arbeiterpartei (NSDAP) stále více příznivců. Ve volbách v roce 1930 získala celkem 107 mandátů. Stala se vedle sociální demokracie druhou nejsilnější masovou politickou stranou. V říjnu příštího roku se spojila s dalšími nacionalistickými organizacemi (Německá nacionální strana, Stahlhelm) do tzv. harzburské fronty. Ve druhé půli roku 1932 prožívalo Německo hlubokou hospodářskou a politickou krizi. 46 1. 6. se stal říšským kancléřem politik strany katolického Centra Franz von Papen. Za jeho vlády byl zrušen zákaz činnosti nacistických úderných skupin SA (Sturmabteilungen). V Prusku byla sesazena zemská vláda a vyhlášen výjimečný stav. 31. 7. se konaly volby do říšského sněmu, v nichž získala NSDAP 230 mandátů (37,8 % všech míst v parlamentu). V dalších volbách, které proběhly už v listopadu téhož roku, nacisté ztratili 34 mandátů (celkem 2 miliony hlasů). Kancléřem se stal na necelé 2 měsíce představitel junkerů Kurt von Schleicher (zavražděn 30. 6. 1934 v tzv. noci dlouhých nožů). Pokusil se spojit s organizačním vedoucím NSDAP G. Strasserem a způsobit ve straně rozkol. Hitlerovi se však podařilo hlubokou krizi ve straně zvládnout. S pomocí F. von Papena uzavřel dohodu s několika vlivnými představiteli průmyslových kruhů. 30. 1. 1933 jmenoval prezident Hindenburg Hitlera říšským kancléřem. Toto datum je považováno za nástup nacistů k moci v Německu. Jejich pozici pak upevnilo rozpuštění Říšského sněmu a požár jeho budovy ve dnech 26.–27. 2. 1933. Pokus obvinit z požáru bulharské a německé komunisty a zahájit tím tažení proti nim však nevyšel. V březnu se ještě konaly v Německu další parlamentní volby, v nichž získala NSDAP 288 mandátů (44 %). Spojení s nacionální stranou jí zajistilo těsnou většinu 53 % hlasů. Nacisté bezprostředně na to zřídili říšské ministerstvo propagandy. Dr. Josef Goebels v jeho čele záhy dosáhl „zglajchšaltování“ veškerých médií, vědy a kultury. Následoval zákaz Komunistické strany Německa a zrušení platnosti jejích mandátů. Koncem března se sešel naposled Říšský sněm. 24. 3. 1933 odhlasoval tzv. zmocňovací zákon (viz dále), který dával vládě neomezené plné moci. Místo prezidenta vyhlašoval nadále říšské zákony kancléř A. Hitler. Nástup nacistů k moci v Německu a zejména průběh jednání soudu s domnělými žháři budovy Říšského sněmu popisuje ve svém známém románu česká komunistická spisovatelka Marie Pujmanová. Zjistěte si název tohoto literárního díla a přečtěte si část věnovanou Lipskému procesu. Z ní se dozvíte podrobnosti o celém průběhu jeho jednání. Pujmanová glorifikuje postavu tehdejšího předního představitele Komunistické internacionály, který před soudem obhájil sebe i své soudruhy. Zjistěte, jak soud dopadl, nad kým vynesl rozsudek. 47 Další etapa vytváření totalitárních států v Evropě (později také v Asii, střední Americe) nastala po skončení II. světové války. Souvisela s vytvořením bloku států, které osvobodila od nacistické okupace sovětská armáda. Mocenský systém, který se tam vytvořil bezprostředně po válce, bývá nazýván lidově demokratickým. Např. v ČSR tvrdili později představitelé oficiální komunistické historiografie, že v květnu 1945 proběhla v zemi tzv. národní a demokratická revoluce. Najděte si odpovídající překlad a význam pojmu „lidová demokracie“ a pokuste se odhadnout, proč jej není možno přijmout jako označení politického systému. Charakterizujte zároveň vlastními slovy období od května 1945 do února 1948 a pokuste se vyhledat jeho rozhodující mezníky. Mezi historiky doposud panují rozdílné názory na mocensko-politický charakter těchto let. Většina se přiklání k názoru, že v něm lze najít řadu rysů počínajícího totalitárního systému. Jiní zdůrazňují dvojaký charakter omezeného demokratického systému poválečné ČSR. Vysvětlete, ke kterému z těchto názorů se přikláníte a proč. Sovětský svaz považoval od konce války území osvobozená jeho armádou automaticky za sféru svých velmocenských zájmů. Tuto skutečnost přijímali i jeho západní spojenci. Po celé období existence komunistických režimů do dění v těchto zemích nijak aktivně nezasáhli. Bezprostředně po válce však představitelé SSSR neměli jasný plán, jak ovlivnit vnitřní vývoj těchto zemí. Ve většině z nich vznikla nějaká forma tzv. vlastenecké nebo národní fronty. Byly to vesměs svérázné politické koalice stran nezkompromitovaných kolaborací s nacisty. Pouze v některých z nich (Československo, Jugoslávie ad.) byla v čele těchto uskupení silná komunistická strana. Ze zemí protihitlerovské koalice zasáhli sovětští diplomaté koncem války výrazněji pouze v Polsku. Na základě dohod uzavřených v Jaltě byly hranice polského státu posunuty na západě na linii Odra–Nisa. Východní část někdejšího Polska zůstala pod sovětskou okupací. V oblasti politické prosadili Stalin a Molotov tzv. lublinskou vládu v čele s komunisty. V satelitních zemích někdejšího nacistického Německa zůstaly sovětské vojenské jednotky. Ty pak v dalších letech spolu s diplomatickým nátlakem SSSR pomáhaly domácím komunistům převzít moc. Vlády zemí sovětského bloku se snažily zavádět prvky nějaké „vlastní cesty k socialismu“ (znárodnění klíčového průmyslu, pozemková reforma apod.) 48 Už z předcházejícího úkolu vyplynulo, že právě československá „cesta k socialismu“ v letech 1945–1948 je typickou ukázkou přechodného období. Zrekonstruujte si stručnou historii tohoto období. Jaký postoj zaujímal k otázkám vnitřní i zahraniční politiky poválečné ČSR prezident Edvard Beneš? Kdy a jakým způsobem začal svůj plán realizovat v rámci svých diplomatických jednání? Měli čeští a slovenští komunisté také nějaké samostatné představy o vývoji mocenského (vládního) systému země? Které složky společnosti se snažili ovlivňovat a jak na ně působili? Jak se vyvíjel mocenský systém poválečného Československa? Vysvětlete v této souvislosti následující podtržené pojmy: Obsah, role, doba vydávání a dodatečné schvalování tzv. dekretů prezidenta republiky. Kdy začalo působit tzv. Prozatímní Národní shromáždění, jakým způsobem do něj byli delegováni poslanci. Charakterizujte výsledky parlamentních voleb v ČSR v květnu 1946 v českých zemích a na Slovensku, důsledky odlišného formování politického spektra v obou zemích. Kdy začalo fungovat Ústavodárné Národní shromáždění, jaký dokument byl výsledkem jeho činnosti, kdy a za jakých okolností byl vydán. Beneš podepisuje dekret o znárodnění klíčového průmyslu 49 Ústavní dekret prezidenta o Prozatímním Národním shromáždění 50 Cesta k definitivnímu uchopení moci komunisty a ke vzniku totalitárního režimu byla paradoxně v ČSR nejdelší. Ostatní země tzv. sovětského tábora převzaly sovětský model komunismu už v průběhu roku 1947. Jeho prosazení provázely násilné zásahy proti nekomunistickým složkám společnosti. V těchto zemích komunistické strany s pomocí zásahů SSSR falšovaly výsledky voleb. Opozici likvidovaly s použitím politických procesů, násilného vyhošťování jejích představitelů do emigrace apod. Těmito metodami se dařilo uchopit moc komunistickým stranám i v zemích, kde měly po válce minimální členskou základnu a podporu obyvatelstva (Maďarsko). Nejproslulejší fotografie z únorového puče v Praze. Premiér K. Gottwald hovoří k demonstrantům na Staroměstském náměstí. Vedle něj stál náměstek ministra zahraničí, slovenský komunista V. Clementis. Když však byl v roce 1952 po zinscenovaném procesu popraven, byl z fotografie vyretušován Pouze jedna ze zemí sovětského bloku se proti převzetí sovětské nadvlády aktivně bránila. Byla to Titova Jugoslávie. O jejím poválečném osudu jsme se již zmiňovali v předcházejícím textu. Vraťte se znovu k tomuto problému. Pokuste se vysvětlit, z čeho pramenil a o co se opíral postoj jugoslávských komunistů. Zopakujte si fakta o jejich vyloučení ze „socialistického tábora“ a ostrém odsouzení Titova režimu. Vyhledejte si příslušnou literaturu a znovu se zamyslete na základě nově poznaných faktů nad charakterem komunistického režimu v Jugoslávii za vlády Josipa Broze Tita. 51 Vlevo fotografie maršála Josipa Broze Tita (1892–1980), jugoslávského komunistického vůdce. Vpravo poválečné setkání J. B. Tita s W. Churchillem a A. Edenem v Londýně Československý „model“ mocenského vítězství komunistů je poněkud odlišný od ostatních zmíněných zemí. Po roce 1989 je většinou označován za komunistický puč. KSČ při něm volila strategii, která nebyla v přímém rozporu s parlamentním systémem. Po demisi ministrů nesocialistických stran navrhla doplnění vlády o své členy a příznivce. Umožnily jí to nepromyšlené kroky opozice (demise ministrů nezasáhla většinu vlády, Čs. sociální demokracie a bezpartijní ministři zvolili nerozhodný postoj, opozice spoléhala na pevný postoj prezidenta, který bude hledat čistě parlamentní cestu k řešení). Významnou roli v únorovém puči hrála tzv. „pátá kolona“ v řadách nekomunistických stran apod. KSČ deklarovala řadou kroků, že ji podporují široké masy obyvatelstva. Neváhala ovšem použít ani hrubý nátlak, personální čistky, hrozbu ozbrojeného boje, zásahu sovětských vojsk. Zopakujte si na základě uváděné literatury průběh událostí z 20.–25. února 1948, najděte konkrétní argumenty ke shora uvedeným charakteristikám průběhu komunistického převratu. V čem spatřujete základní problémy postoje prezidenta Beneše? Měl jinou možnost, než přijat Gottwaldem navrhované řešení vládní krize? Mohl alespoň nějakým způsobem sdělit obyvatelstvu, že ustupuje hrubému nátlaku nedobrovolně? Kdy abdikoval E. Beneš z funkce prezidenta, s čím jeho abdikace souvisela? Popište významné události léta 52 a září 1948, kdy došlo k prvním aktivním vystoupením proti nástupu komunistů k moci. 3.2 Společné a odlišné rysy mocenských systémů totalitárních režimů V této podkapitole budeme postupovat poněkud odlišným způsobem než v předcházejícím textu. Mocenský systém je totiž právě tím typickým jevem, v němž se rysy jednotlivých režimů snad nejvíce navzájem podobají. Je myslím dokonce možno říci, že podstata totalitarismu spočívá v mocenském systému, který neguje demokratické principy. Společné rysy odlišují totalitární režimy také od běžných diktatur a absolutistických vlád, jež známe z moderních dějin. Také teoretikové totalitárních systémů, které jsme si uváděli v 1. kapitole (G. Friedrich a R. Aron) ve svých charakteristikách dávají na první místo jev, který je všem těmto režimům společný: Veškerá moc je ve všech totalitárních režimech 20. století soustředěna v rukou jedné politické strany. V čele tohoto politického systému stojí osobnost vůdce, který je všeobecně uznáván. Je to zpravidla charismatická osobnost, která dokáže semknout nejen samotné příznivce hnutí, ale také masy ostatního obyvatelstva. Zejména v počátečních etapách vývoje totalitárního systému se právě jeho prostřednictvím dostává ideologii hnutí rozsáhlé podpory. Masy příznivců jsou ochotny přijmout jeho demagogický způsob vystupování jako řešení momentální situace společnosti. Vůdce vystupuje velmi přesvědčivě. Sám sebe utvrzuje v přesvědčení, že má vyšší poslání. To mu dala sama Prozřetelnost, která rozpoznala jeho výjimečnost, genialitu. Považuje se za zosobnění ideálů svého hnutí, jejich nepřekonatelného realizátora. Autorita vůdce v řadách vedení totalitárního hnutí vypadá na první pohled jako neotřesitelná. Mezi jeho příznivci jsou mnozí ochotni se podřizovat bez výhrad. Jeho autoritativní vystupování jim z různých důvodů vyhovuje. Někteří z nich se podřizují z ryze pragmatických důvodů, aby si vybudovali prostor pro realizaci svých osobních cílů. Z vůdcovy přízně jim kyne možnost vybudování vlastní kariéry, mocenského postavení. Jiní mají pocit, 53 že jedině on dokáže splnit jejich představy o dokonalém vládci a vládním systému. Své podřízení jeho moci si často kompenzují jako „malí vůdci“ vůči vlastním podřízeným. Dává jim do rukou moc, kterou mohou využít k likvidaci svých soupeřů, nepřátel, k získání cizího majetku apod. Mohou to ovšem být také slaboši, kteří se bez autority neobejdou. Jejich podřízenost vyplývá ze strachu, pocitu bezmoci vůči nepřátelskému světu. Typickým příkladem slabocha pronásledovaného pocitem vlastní bezmocnosti a neúspěšnosti byl podle českého historika Dušana Hamšíka Heinrich Himmler. Od mládí hledal nějakou osobní i ideovou oporu, k níž by se mohl bez výhrad přimknout. K ideám nacismu se dostal prostřednictvím své romantické a odborné četby. Okouzlili jej autoři okultních děl i romány oslavující mýtus „vznešené německé minulosti“ (W. Jansen). Znal však i základy rasistické teorie z děl Th. Fritsche a H. S. Chamberlaina. K nacistickému hnutí se připojil na počátku 20tých let. Zprvu jej inspiroval spíše vzdělaný a politicky zdatný Georg Strasser. V praxi však záhy pochopil, že (podle D. Hamšíka) „…Hitlerův Mein Kampf sliboval vymazat zoufalé otazníky v Himmlerově mysli (…) po zákonu své povahy mu ihned přisoudil posvěcení přímo nadpřirozené (…) nalezl autoritu, která odpovídala všem jeho racionálním i iracionálním potřebám…na stěně nuzně zařízené Himmlerovy kanceláře (…) v Landshutu visel velký Hitlerův portrét, s nímž Himmler občas polohlasně rozmlouval. Zavolal-li do kanceláře Hitler a bral-li telefon Himmler, srážel podpadky a ještě se přitom klaněl… Nemá žádné vedlejší záliby, neruší ho žádné vášně, nevěnuje se ničemu jinému (…) stupeň po stupni postupuje zvolna (…) nahoru (…) je neosobním byrokratickým typem, který nikoho neoslňuje, ale na něhož je plné spolehnutí…“ Pokud chcete proniknout hlouběji do systému moci, jak si jej Hitler s pomocí Himmlera a dalších svých oblíbenců budoval, přečtěte si Hamšíkovu knihu „Himmler – druhý muž třetí říše“ (Praha 1994). K dispozici jsou samozřejmě další životopisné (dokonce i paralelní) monografie o vůdcích totalitárních režimů – viz seznam literatury. 54 Nemálo z podřízených členů hnutí se po určité době pokouší vůdci (bez úspěchu) vzepřít. Jejich role v kruhu obklopujícím vůdce je už určena. Vůdce sám i jeho nohsledi dokázali proti nim nahromadit dostatek kompromitujících faktů. Mají samozřejmě v záloze také dostatek jiných, poslušných oblíbenců jako náhradu. V krajním případě by mohli použít také násilí, označit rebelanty za zrádce a zbavit se jich. Vzpoura by byla marná, proto většina nespokojenců rezignuje. Vlevo portrét Heinricha Himmlera, velitele SS a šéfa Gestapa. Vpravo na společné fotografii Kurt Daluege, H. Himmler a Ernst Röhm v srpnu roku 1933. Německý důstojník E. Röhm byl zakladatelem a velitelem polovojenských oddílů SA, K. Daluege byl vysokým důstojníkem SS. v létě 1933, kdy se začaly objevovat první vážné rozpory mezi vůdci SA a SS a Hitlerem. E. Röhm byl za „noci dlouhých nožů“ v Bad Wiesse zatčen a odvezen do vězení v MnichověStadelheimu. Teprve 1. 7. 1934 rozhodl Hitler o jeho odstranění. Byli jím pověřeni velitel koncentračního tábora v Dachau Th. Eicke a jeho pobočník. Pokusili se přimět Röhma k sebevraždě – ponechali ho o samotě s pistolí a s výtiskem Völkischer Beobachter, v němž byl podrobně popsán „Röhmův puč.“ Nebylo však slyšet žádný výstřel, proto se vykonavatelé rozsudku vrátili do cely a Röhma zatřelili. Z historie totalitárních režimů známe řadu příkladů uplatňování role vůdců násilnými postupy. Často neváhali se zbavit svých nejbližších spojenců a soupeřů nevybíravými metodami. Uváděli jsme si již příklady likvidace bývalých spojenců z doby říjnové revoluce za vlády V. I. Lenina. Zmínila jsem se také o osudu vůdců SA a dalších spojenců Adolfa Hitlera po převzetí moci nacisty v Německu. Během známé „noci dlouhých nožů“ 30. 6. 1934 bylo na příkaz Hitlera členy Gestapa (Geheime Staatspolizei – státní tajná policie) a příslušníky SS (původně Hitlerova osobní stráž Sturm-Staffeln) povražděno 55 asi sto padesát až dvě stě „nepohodlných“ osob. Některé z nich považoval „vůdce“ za soupeře v boji o moc, jiní mu nevyhovovali z ideových důvodů. Rozsáhlé soudní i mimosoudní represe vyvolaly také pokusy o odstranění Hitlera – zejména neúspěšný atentát z července 1944. Popraveni nebo dohnáni k sebevraždě byli nejen účastníci spiknutí, ale také nespokojení političtí odpůrci. Pokusy o vyrovnávání účtů nebyly výjimkou ani v dalších totalitárních systémech. V případě fašistických režimů však většinou nepřekročily meze politického soupeření, vzájemných denunciací apod. (např. různé fašistické organizace v protektorátu, tzv. Hlinkovy gardy na Slovensku proti oficiálním politickým představitelům). Naprostého vrcholu dosáhl v tomto směru „kult Stalinovy osobnosti“ (systém, který tímto termínem označili sami bývalí Stalinovi spolupracovníci). Záhy po svém nástupu k moci se Stalin postupně zbavil všech svých potenciálních soupeřů. Někteří z nich měli ideové i osobní spory už s Leninem. Toho využil jeho nástupce např. proti Lvu Trockému, který byl 30. ledna 1929 vypovězen ze Lev Davidovič Trockij Sovětského svazu. Od roku 1937 žil v exilu (1879–1940), marxistický teoretik, bolševický revolucionář a politik v Mexiku, kde jej však Stalinem najatý vrah 20. 8. 1940 zavraždil. V průběhu dvacátých let byli z různých ideových úchylek obviněni Kameněv, Zinověv, Bucharin, Rykov a další čelní představitelé sovětské vlády a bolševické strany. Byli vyloučeni ze všech funkcí, později zatčeni a odsouzeni k trestům smrti. Podobným způsobem se postupně Stalin vypořádal se stovkami dalších skutečných i domnělých soupeřů a odpůrců. Před jeho hněvem, podezřívavostí a pomstou jeho nohsledů si nikdo nebyl jist. V letech před druhou světovou válkou se obětí čistek v armádě a v bezpečnosti stali čelní představitelé těchto složek – např. generál Tuchačevský (autor moderní vojenské doktríny SSSR), představitelé tajné policie Ježov, Jakir ad. Zvláštním případem z doby Stalinova kultu osobnosti je osud významného představitele KSSS z Leningradu, S. M. Kirova. Tento vedoucí funkcionář 56 městského stranického aparátu byl velmi oblíbený. Hrozilo, že jeho popularita se může dotknout i postavení J. V. Stalina. Ten zřejmě hledal možnosti, jak se Kirova zbavit. Nahrála mu ovšem náhoda: Kirov byl velmi pohledný muž a rozhodně se nevyhýbal styku s krásným pohlavím. Jeho milenkami byly údajně často podřízené úřednice, ženy stranických soudruhů apod. V roce 1934 jeden ze žárlivých manželů Kirova úkladně zavraždil. Rozpoutala se obrovská vlna čistek, jíž padly za obět desítky leningradských i dalších komunistů. Stalin nechal rozhlásit verzi, že za vraždou „oblíbeného soudruha“ stálo spiknutí jeho nepřátel. Prý mu záviděli jeho oblíbenost a úspěchy ve vedení města. O smrti Kirova byl dokonce natočen film Občan Šachov, který tuto verzi zpopularizoval. Zleva: Molotov, Berija a Malenkov stojí na Leninově mauzoleu a přihlížejí májovým oslavám v roce 1953 Mezi historiky stalinského kultu později převládl názor, že Kirovovův vrah byl Stalinem nastrčenou figurou. S jeho pomocí se „vožď“ údajně měl zbavit nejen Kirova, ale i dalších nebezpečných soupeřů. Český historik žijící v emigraci Karel Durman však ve své knize Popely ještě žhavé uvádí výsledky nových výzkumů. Podle nich nebyl Stalin přímým iniciátorem vraždy, tu spáchal atentátník Nikolajev skutečně ze žárlivosti. Teprve následné čistky byly rozpoutány z popudu Stalinova okolí. Ať už byla pravda jakákoliv, je myslím tento příklad hodný zamyšlení nad dosahem politických čistek, typických projevů metod, jichž používali komunisté ve jménu své totalitární ideologie. 57 Zejména v poválečném období obklopovala J. V. Stalina celá plejáda oddaných stoupenců. Je mezi nimi možno rozeznat téměř všechny v předešlém textu uváděné typy podřízených. Z memoárové i odborné literatury dnes již víme, jakou roli kdo z nich hrál a co jej v ní udržovalo. K jeho oddaným příznivcům patřil do konce života dlouholetý ministr zahraničí SSSR Vjačeslav Molotov. Stalin jej často i před cizími vyslanci a mocenskými partnery zesměšňoval. V soukromí se k němu choval nesmírně hrubě. Nebral ohled ani na jeho osobní vztahy. V souvislosti s kampaní proti sionismu byla odsouzena do vnitřního vyhnanství Molotovova milovaná manželka Polina Žemčužina. Byla totiž židovského původu. Molotov se při rozhodování politbyra o jejím osudu zdržel hlasování. Hned vzápětí však poslal Stalinovi omluvný dopis a uznával, že se zachoval politicky nesprávně. Přesto byl stále vystavován novým Stalinovým invektivám a označován za amerického špiona. Příznačným způsobem líčí vztah Stalina vůči jednotlivým členům vedení KSSS ve své uváděné knize K. Durman: „…V zásadě byly jen relativní rozdíly mezi těmi, kdo zatím nebyli vystaveni výbuchům chazjainova hněvu – Malenkov, po všech stránkách druhořadý Bulganin a především Nikita Chruščov, vnímaný společností, která se sházela k nočním sedánkám na kuncevovské dače [Stalinovo letní sídlo v Kuncevu nedaleko Moskvy – pozn. N.P.] spíše jako dvorní klaun – a mezi Mikojanem, a zejména Molotovem, kteří byli na svobodě vlastně jen ,na podmínku‘ … Stalin se sice po týdny neobjevoval ve své oficiální pracovně, ale za poutí ,věrných žáků‘ do Kunceva nalézal dvojnásobné potěšení v tom, že je ponižoval a stavěl jednoho proti druhému…“ Chruščovova role klauna byla při pitkách na dače umocňována tím, že jej Stalin nutil tancovat kozáčka. Pro tehdy již dosti otylého a tělesně nepříliš zdatného muže to bylo obzvlášť ponižující. Durman také na základě důkladné znalosti sovětských pramenů dokládá, že většina členů politbyra Stalina nenáviděla. V posledních letech jeho života jej považovali za nebezpečného paranoika. Platí to i o těch, kteří jsou zpravidla líčeni jako jeho nejbližší spolupracovníci a spolupachatelé jeho zločinů. Zvláštní a dosud jasně nevysvětlený je diktátorův konec. Dne 17. února 1953 se naposled objevil ve své pracovně v Kremlu. Pitka v Kuncevu se protáhla do 1. března. Brzy ráno opouštěli „žáci“ svého „učitele“ještě při smyslech. Neví se přesně, kdy jej ranila mozková mrtvice. Členové ochranky vnikli přes pancéřové dveře do jeho pracovny až před půlnocí téhož dne. Našli jej v hlubokém bezvědomí, z něhož se již neprobral. Členové předsednictva 58 KSSS a lékaři se dostavili ráno 2. března, ale probrat Stalina se jim nezdařilo, 5. 3. zemřel. Svědectví Chruščova a Alijevové, že Berija tančil nad paralyzovaným tělem radostí, není považováno za věrohodné. On i ostatní svědkové asi cítili odlehčení, ale předstírali žal.“ Národu byla smrt Stalina oznámena ráno 6. března. Zpráva byla přijata jako národní tragédie. Svědectví o pohřbu jsou otřesná: „Lidé (…) vychováváni ve víře, že Stalin se o každého postará, se bez něho cítili ztraceni a zmateni. Mrtvý kráčel Moskvou, sklízeje dračí setbu, jeho ocelové boty za sebou zanechávaly hlubokou stopu… Pohřeb 9. března se stal téměř apokalyptickou scénou … vojensko-policejní kordony zabránily, aby se do Moskvy nahrnuly miliony „sirotků“ … centrum města bylo zaplaveno statisíci … jejich proudy se navzájem srážely, převalovaly přes zdi … drtily auta, trhaly železné brány ze závěsů… Zdálo se, že lidé jdou vstříc své smrti ve stavu hypnózy … jako by velký pastýř Stalin ubíjel ještě neporažené ovce…“ Stalinovi nástupci při jeho pohřbu 9. března 1953 Kratší, ale o nic méně krutá vlna teroru vůči vlastním soudruhům postihla od přelomu 40.–50. let dvacátého století země satelitů SSSR. Pod přímým dohledem sovětských poradců probíhaly procesy s tzv. buržoazními nacionalisty (Vl. Gomułka, v ČSR V. Clemetis, G. Husák aj.). Maďarského čelného komunisty László Rajka se zbavil jako nebezpečného soupeře Ferenc Rákosi. Obětí teorie o vytváření mezinárodního spikleneckého centra pod vedením „sionistů“ se stalo v ČSR jedenáct vedoucích 59 funkcionářů KSČ v čele s Rudolfem Slánským. Většina z nich byla židovského původu, zemi pak zasáhla mohutná vlna antisemitismu. Bylo by samozřejmě možno tyto excesy vysvětlit paranoidními rysy povahy obou nejznámějších vůdců totalitárních režimů – Stalina a Hitlera. Řada příkladů však svědčí o tom, že soupeření a násilné metody odstranění konkurentů provázely totalitární režimy běžně. Vlveo: Lavrentij Pavlovič Berija (1899–1953), od 1938 lidovým komisařem vnitra, vykonavatel Stalinových čistek. Vpravo: Nikita Sergejevič Chruščov (1894–1971), Stalinův nástupce ve funkci prvního tajemníka ÚV KSSS Velký boj o moc se rozhořel po Stalinově smrti. Jeho „dědicové“ v čele s Nikitou Chruščovem se zbavili svého nejnebezpečnějšího rivala Lavrentije Beriji. Na schůzi předsednictva KSSS 26. 6. 1953 jej obvinili z protistátní činnosti a nechali zatknout. Odhlasovali jeho uvržení do podzemního bunkru a tajný vojenský soud. Na červencovém zasedání pak ohromil Malenkov všechny prohlášením, že „kult osobnosti soudruha Stalina … nabyl patologických forem…“ Chruščov ale chytře oponoval, vše svedl na Beriju. Součásti obvinění bývalého šéfa tajné policie byly sexuální úchylky a spojení se západními rozvědkami. Vše se odehrálo podle známého scénáře: rozsudek smrti byl tajně vykonán nad Berijou a jeho pěti nejbližšími pomocníky. Všichni údajně „…vytvořili spikleneckou skupinu, aby se chopili moci a obnovili panství 60 buržoazie…“ Později vyšlo najevo, že Lavrentij Berija vystoupil už v dubnu 1953 s ostrým odsouzením Stalinova kultu a navrhoval v některých směrech radikálnější změnu systému, než realizoval Chruščov od r. 1956. Jiné příklady: G. Husák byl odsouzen na doživotí po smrti Stalina a Gottwalda. Své protivníky odsuzoval k vysokým trestům a vykazoval ze země také vůdce jugoslávských komunistů J. B. Tito, mimo jiné také typický představitel kultu osobnosti, který své charisma podporoval i navenek např. zálibou v luxusním oblékání, prostředí apod. O vylučování „renegátů“ a protivníků z komunistických hnutí v meziválečných letech jsme se již zmiňovali. Tyto i mnohé další skutečnosti by nás měly vést k zamyšlení: je boj o moc všemi prostředky pouze jakousi úchylkou v rámci totalitárních režimů? Není spíše součástí jejich podstaty, samotného „revolučního“ způsobu myšlení? Pokuste se uvést další skutečnosti, které dokumentují, že násilí budí jen nenávist a plodí další násilí. Pokud máte jiný názor, měli byste jej zdůvodnit a dokumentovat. Vraťme se však po tomto delším expozé znovu k roli vedoucí politické strany (hnutí) v totalitárních režimech. Postavy jejich vůdců jistě zasluhují mimořádnou pozornost. Někteří z nich však nepřežili celou dobu existence vlastního hnutí (Lenin, Stalin, Gottwald). Jiní skončili tragicky (Mussolini, Hitler). Následovníci typických vůdců nebyli už zpravidla tak výraznými osobnostmi, změnily se také podmínky existence totalitárních režimů. Bez ohledu na osud a sílu vůdců však přežívá po celé dvacáté století v zemích jež sledujeme vedoucí role jedné politické strany v mocenském systému. Je uplatňována přímo i různými nepřímými postupy. Nejjednodušším způsobem jejího uplatnění je existence svérázné „personální unie“. Sám vůdce má funkci hlavy státu (prezident, předseda vlády, kancléř), členové vedení (politbyra) vykonávají funkce ministrů, vedoucích představitelů dalších mocenských složek. Zaručují tak bezproblémové uplatnění ideologie, výkonu moci, ovládání mas obyvatelstva. Mocenský systém je nejen celý v jejich rukou, ale je také téměř neměnný. Veškeré vnitřní změny probíhají pouze v režii samotné vládnoucí strany. Jiné složky politického života (občanské společnosti) jsou buď zakázány, nebo přežívají na okraji. Jsou marginální, nemohou zasahovat aktivně do vývoje společnosti. Jejich vedoucí představitelé musí respektovat „vedoucí roli“ i ideologii vůdčí síly režimu. V nacistickém Německu platil za nejvyšší zákonodárnou autoritu 61 sám Vůdce. V sovětském bloku od konce čtyřicátých let téměř po celou dobu jeho existence rozhodovala o zákonech byra komunistických stran. V průběhu padesátých a šedesátých let dvacátého století došlo k několika pokusům o změnu komunistických režimů „zevnitř“. Pokusy o reformu byly vždy označeny za kontrarevoluci, zmařeny vojenskou intervencí SSSR nebo její hrozbou. Vydatně k tomu napomohly vlastní konzervativní síly a pragmatičtí vůdci jednotlivých stran. Popište průběh událostí v Maďarsku a Polsku v roce 1956. Pokuste se zjistit, v čem byl rozdíl v postojích vedoucích představitelů obou povstání. Které události v Maďarsku vedly k tomu, že se Chruščov rozhodl pro intervenci? Jak se dnes vysvětluje pozadí maďarského povstání, za jakých okolnosti došlo ke krvavým srážkám? Jak se podařilo Gomułkovi odvrátit nebezpečí sovětské intervence. Jaký byl další osud reformního hnutí v Polsku? Pokus o „demokratizaci“ komunistického systému v Československu se odehrával v jiné režii než v Maďarsku. KSČ se odmítla vzdát své vedoucí role v zemi. Chtěla ji pouze reformovat. Vysvětlete na základě tzv. akčního programu KSČ z dubna 1968, jak měla probíhat reforma ve straně i ve společnosti. Formulujte svůj názor na možnosti reformy komunistického režimu. Mohly být československé reformy za jiných mezinárodních okolností úspěšné? Je podle vašeho názoru komunistický systém reformovatelný? Svůj názor se pokuste zdůvodnit a podložit argumenty. A. Dubček se na rozdíl od svých předchůdců choval velmi neformálně. Často se pohyboval mezi řadovými obyvateli, odmítal ochranku. Na snímku sedí uprostřed ostatních návštěvníků na plovárně, podepisuje svým sousedům fotografie a píše věnování do předložených publikací 62 3.2.1 Realizace systému zákonodárné moci v jednotlivých typech totalitárních režimů Zákonodárná moc je základní složkou mocenského systému moderní společnosti. V Evropě se od poloviny 19. století ve většině zemí postupně vytvářel parlamentní systém. Jeho podstatou je volná soutěž programů politických stran a hnutí, vrcholící volbami. Po uzákonění všeobecného hlasovacího práva mají občané možnost na zákonem stanovenou dobu určit složení parlamentu. Ten pak ve svobodném hlasování schvaluje všechny předložené zákonné normy. Voliči se mohou zejména prostřednictvím médií přesvědčit, zda „jejich strana“ plní předvolební sliby. Parlamentní demokracie má nástroje, jimiž může zákonodárné sbory kontrolovat (ústavní soud, ale i veřejné mínění, ombudsman apod.) Společné všem totalitárním režimům 20. století je jednoznačné odmítnutí tohoto systému. Jak už jsme zmínili, parlamentní demokracii považují za svého nepřítele. Jejich postupy při ovládnutí zákonodárné moci v zemi se od sebe liší. Závisí to jednak na vlastním ideologickém systému (na pojmech, jež používá). Určitou roli hrají historické tradice a okolnosti. Totalitární systém může převzít moc v zemi, kde dosud vládla plná či omezená parlamentní demokracie. Může také navazovat na dosavadní tradice absolutistické vlády a její metody. K moci nastupuje pomocí násilí, cizího zásahu, ale také „parlamentní“ cestou. Uváděli jsme také příklady kombinace různých postupů. Totalitární režimy fašistického typu (včetně nacismu) otevřeně proklamují systém zákonodárné moci založený na negaci parlamentarismu. Zmiňovala jsem se o tom již v textu o nástupu těchto režimů k moci. Po definitivním uchopení moci fašistickou stranou některé z režimů volí cestu reformy ústavy. V Itálii byla vyhlášena 9. 12. 1928. Nositelkou zákonodárné i poradní moci se stala Velká fašistická rada. Sněmovna formálně zůstala součástí zákonodárné moci, v rozhodování byla však omezena. Volby měly probíhat pouze do Dolní sněmovny. Volební kandidátky byly však vytvářeny na základě korporativního systému. (korporace zastupovaly zájmy jednotlivých profesních skupin, většinou byly řízeny státem). Politické strany s výjimkou fašistů byly zrušeny, zahnány do ilegality. Jejich vůdcové byli vězněni, vypovídáni ze země. Volby v roce 1929 se uskutečnily 63 na základě jednotné kandidátky. Té vyslovilo „ne“ jen kolem 130 tisíc voličů z celkových 8,5 milionu. Další volby se nekonaly. Zákonodárná funkce Dolní sněmovny byla fikcí, likvidována byla i místní samospráva. Senát jmenoval král z příslušníků hierarchie, velkostatkářů, podnikatelů. Princové savojské dynastie byli jeho dědičnými členy. Podobným způsobem byl likvidován parlamentní systém v dalších fašistických i profašistických státech. Např. v Maďarsku byla v r. 1926 vydělena z parlamentu Panská sněmovna. V r. 1932 byly zakázány politické strany a odročeny volby do parlamentu. V Portugalsku vyhlásil Salazar v roce 1933 Estado Nuovo (Nový stát). Nová ústava formálně zachovávala parlamentní systém na korporativním základě. Totalitní Národní unie vytvářela jednotnou kandidátku, ostatní politické strany byly zakázány. Samostatná Slovenská republika sice zachovala svůj sněm, v průběhu války se však úplně přestal scházet. Již několikrát jsem zdůraznila, že nacistický režim se dostal k moci v podstatě legálním způsobem. Zákonodárnou moc však přebíral v následujícím období mnohem radikálnějším a rychlejším způsobem, než ostatní totalitární systémy. Dne 21. března 1933 se konalo v Postupimi úvodní slavnostní zasedání nového Říšského sněmu. Hitler na něm vystoupil ve tmavém žaketu. Hluboce se skláněl před stařičkým říšským prezidentem Hindenburgem, oblečeným do uniformy pruského polního maršála. Tématem Hitlerova úvodního projevu se stala „obroda skrze jednotu“. Většina komunistických poslanců byla již zatčena, proto měli Hitlerovi příznivci na sněmu prostou většinu. Zasedání pokračovalo za dva dny v Berlíně v tzv. Krollově opeře. V projevu slíbil Hitler „dalekosáhlou morální obrodu národa“. Tvrdil, že není ohrožena existence Říšského sněmu ani Říšské rady, postavení prezidenta, práva zemí apod. Po krátké přestávce však požádal zasedání, aby mu odhlasovalo tzv. zmocňovací zákon. Se 441 hlasy proti 94 hlasům sociálních demokratů si Říšský sněm sám odhlasoval svůj zánik jako demokratického orgánu. Jak už jsem zmiňovala, pod názvem Gesetz zur Behebung der Not von Volk und Reich (zmocňovací zákon) vešel v platnost 24. 3. 1933. 64 Postupimský den, 21. 3. 1933: Hitler se pokorně uklání říšskému prezidentovi Paulu von Hindenburgovi Zjistěte si z doporučené literatury, co znamenal zmocňovací zákon z hlediska mocenského systému třetí Říše. Dokdy platil, čím jeho platnost Hitlerovi příznivci zdůvodňovali. Jaké byly postoje jednotlivých nejvýznamnějších složek politického života Německa v těchto dnech, co je ovlivňovalo. Systém ústavodárné a zákonodárné moci v režimech komunistického typu byl vytvářen rafinovaněji než v ostatních totalitárních státech. Komunisté se snažili zachovat zdání, že vyjadřují „vůli mas pracujícího lidu“.V názvech svých systémů používali různé formy pojmu demokracie. Navenek zachovávali i schvalování ústavy a volené orgány. Pouze první, poměrně krátké období převzetí moci nazývali diktaturou proletariátu. (I během něj však zpravidla fungovaly formálně volené zákonodárné orgány). V jednotlivých zemích dbali také na udržení tradičních forem mocenského systému a jejich názvů. V sovětském Rusku byly za základ zákonodárné moci zvoleny tzv. sověty (rady pracujících, vojáků). Byly to tradiční revoluční orgány, poprvé utvářené už za revoluce v roce 1905. Říjnová bolševická revoluce proběhla pod heslem „všechnu moc sovětům“. Za občanské války a v počáteční fázi diktatury proletariátu byla zákonodárná moc realizována prostřednictvím dekretů Rady lidových komisařů (RLK – viz dále). V první ústavě SSSR z roku 1924 byl jako nejvyšší zákonodárný orgán potvrzen Ústřední výkonný výbor sovětů (ÚVV). Měl dvě komory – Sovět svazu a Sovět národností. Zákony však často vydával ve spolupráci s RLK. Paralelní typy zákonodárných orgánů vytvářely i postupně vznikající sovětské republiky 65 federace. Sověty zároveň představovaly orgány moci na všech úrovních státní správy a samosprávy. Ve skutečnosti bylo mocenské postavení všech sovětů fiktivní. Na všech úrovních nad nimi vykonávaly skutečnou moc a kontrolu orgány bolševické strany. Ve dnech 25. 11.–5. 12. 1936 proběhl mimořádný VIII. všesvazový sjezd sovětů. Na závěr schválil definitivní znění ústavy SSSR. Podle ní se stal Sovětský svaz socialistickým státem dělníků a rolníků. Ve federativním svazku se sdružovalo 11 svazových republik. Ústava kodifikovala vedoucí roli Všesvazové komunistické strany (bolševiků). Vyhledejte pokud možno úplný text Ústavy SSSR nebo její podrobný popis. Charakterizujte její základní články. Jaký orgán se stal formálně reprezentantem sovětského státu navenek? Jakým způsobem měly být realizovány volby? Odpovídal text ústavy v tomto směru realitě? Vyjmenujte jednotlivé tehdejší republiky SSSR. Které z nich měly federativní charakter? Jaké další typy fiktivně svébytných územních celků a jejich orgánů ústava vyhlašovala? V konečné fázi svého vývoje se SSSR skládal ze 16 svazových republik. Vyjmenujte zbývající z nich, vyhledejte datum a okolnosti jejich připojení k Sovětskému svazu a pokuste se vysvětlit, jakým způsobem se změnil jejich mocenský systém pod vlivem připojení. Jak jsem už zmínila, v satelitních státech sovětského bloku zachovával v některých případech zákonodárný systém tradiční formu. Tam, kde nebyla tradice demokratických orgánů dostatečně silná, přebíral systém podobný sovětskému. V Československu po roce 1945 i 1948 zůstalo zákonodárným orgánem jednokomorové Národní shromáždění. Systém zákonodárné moci potvrzovala ústava, schválená v krátké době po komunistickém puči v květnu 1948. V politickém systému ČSR se zachovaly některé další prvky formálně odlišné od jiných komunistických zemí: existence dalších politických stran mimo KSČ, Národní fronta a její tzv. akční výbory, několikastupňový systém správy a samosprávy, tzv. slovenské národní orgány. 66 Vyhledejte text ústavy z roku 1948, najděte její název. Víte, jaké okolnosti provázely její schválení? Upřesněte, o které strany, orgány a instituce se jednalo v uváděném výčtu. Zamyslete se nad obsahem, funkcí vyjmenovaných institucí, pokuste se určit jejich místo a význam v zákonodárném mocenském systému. Srovnejte roli těchto institucí s textem o zákonodárné moci v SSSR. Jakou roli hrála ústava v tzv. zakladatelském období komunistického režimu v Československu? Zachovávala KSČ její ustanovení, brala v úvahu samotnou její existenci? Československý ústavní systém doznal v průběhu existence totalitárního režimu ještě dvě významné změny. Zjistěte, kdy byla vydána v ČSR tzv. socialistická ústava, jaké změny zakotvila v mocenském systému republiky, jak změnila její název. Popište, jak byly v „socialistickém“ Československu organizovány volby, jaký byl zpravidla jejich výsledek. Jakým způsobem bylo porušováno pravidlo tajné volby? Další významná změna v charakteru zákonodárných orgánů (ale také v politickém systému země) byla zakotvena do téže ústavy na konci šedesátých let. O který ústavní zákon se jednalo, kdy byl schválen a vstoupil v platnost? Problém federalizace ČSSR vyvolal v době tzv. pražského jara značnou diskusi. Zjistěte v literatuře, resp. si vzpomeňte, jaké návrhy vzešly ze zemských hnutí na Moravě a ve Slezsku. Proč byly pro slovenské politiky nepřijatelné? V jaké formě byl nakonec přijat zákon o Československé federaci, jakým způsobem se promítl do jejího zákonodárného systému? Co znamená v rozhodování zákonodárného orgánu pojem zákaz majorizace, jak jej zajišťoval zmíněný ústavní zákon? Popište, resp. znázorněte graficky celý mocenský systém ČSSR po realizaci federace. 3.2.2 Význam a formy výkonné moci, její zneužívání k represivním opatřením v jednotlivých typech totalitárních režimů Jak už jsem naznačovala, ve většině států totalitárního typu moc zákonodárná a výkonná často splývaly. V demokraticky řízených státech se výkon politické moci odvíjí od výsledků voleb: podle nich dochází k vytvoření nové vlády nebo koalice vládnoucích politických stran. Do systému 67 výkonné moci se řadí také funkce představitele státu – prezidenta, monarchy (výjimečně předsedy vlády; v prezidentském systému může funkce prezidenta a premiéra splývat). Prezidenta volí buď parlament nebo občané tzv. přímou volbou. Zpravidla se vyžaduje, aby rozhodoval nezávisle na svém politickém přesvědčení. Funkce monarchy je dědičná, v současných konstitučních monarchiích jsou jeho výkonné pravomoci minimální. Státy totalitární zachovávají po celou dobu své existence vládu jedné strany a jednoho vůdce. Personální složení výkonných orgánů se mění zpravidla na základě rozhodnutí stranického aparátu. Důvodem ke změně mohou být zdravotní potíže při výkonu funkce, úmrtí. Mnohem častěji ale dochází ke změně v okamžiku, kdy se celá vláda nebo jednotliví ministři (příp. i prezident) znelíbí vedení strany. (V předcházejícím textu jsme zaznamenali, že změna byla často spojena s politickým procesem, odsouzením k smrti, dlouhodobým vězněním, vyhnanstvím). Na rozdíl od značně pestré škály zákonodárných orgánů je funkce výkonné moci v totalitárních státech založena na stejných základních principech. Liší se pouze používanými termíny. Státy fašistického typu používají pro svého vedoucího představitele titul vůdce. Je zpravidla vedoucím představitelem vládnoucí strany i státu. Ve výkonném aparátu má funkci ministerského předsedy (v Německu kancléř). „Hlava státu“ je buď zcela zbavena moci (odchází do exilu) nebo vládne zcela formálně. Komunistické režimy formálně funkci hlavy státu zpravidla zachovávají. Předcházející monarchistické režimy jsou ovšem ve všech případech odstraněny. Funkci prezidenta pak velmi často vykonává vedoucí představitel vládnoucí strany. V sovětském Rusku existovala personální unie představitele strany a předsedy rady lidových komisařů (od roku 1945 rada ministrů SSSR). Podle ústavy z roku 1936 byla vytvořena funkce předsedy prezidia Nejvyššího sovětu, byla však v systému moci marginální. Pro fašistické státy, nacistické Německo i pro SSSR a Jugoslávii od 2. světové války je typické, že se zdůrazňuje role vůdce jako vrchního velitele armády. Často se používá oficiálně jeho vojenská hodnost (generál Franco, admirál (!) Horthy, maršál-generalissimus Stalin, maršál Tito). Systém výkonné moci v poválečném Československu měl svá specifika. Možnost účasti v politickém životě (a výkonu moci) byla už od dubna 1945 omezena. 68 Měly ji politické strany, které byly členy tzv. Národní fronty. Vyjmenujte je, pokuste si vzpomenout na jména jejich soudobých představitelů. Jak nazýváme program první poválečné vlády, kdo byl jejím předsedou, kdo v ní zastával podle vás nejvýznamnější posty? Po únoru 1948 byl počet politických stran omezen – určete, jak. Zčásti se změnila i funkce Národní fronty. Vyjmenujte československé prezidenty vládnoucí od roku 1948, vymezte léta jejich vlády. Kteří z nich a kdy zastávali zároveň významné funkce v KSČ – – které funkce to byly? Kromě funkce předsedy vlády a prezidenta existovala ve vládách totalitárních režimů tzv. klíčová ministerstva. Zvláštní postavení mělo mezi nimi především ministerstvo vnitra. Do jeho pravomocí spadala organizace státní správy, zejména však represivního policejního aparátu. V ČSR např. navíc také správa věznic. Policejní aparát (v komunistických zemích termín Bezpečnost) se v podstatě skládal ze dvou hlavních složek – – kriminální, resp. pořádkové policie a stání tajné policie. V Sovětském svazu prodělala tajná policie složitý vývoj. V prvních letech režimu měla samostatné postavení. Později několikrát změnila název (používaly se jeho zkratky – NKVD, KGB). V letech politických procesů podléhala tajná bezpečnost v komunistických zemích samostatnému ministerstvu bezpečnosti. Nejsložitější policejní systém ze všech totalitárních států mělo nacistické Německo. Policejní orgány byly významným nástrojem moci v okupovaných státech Evropy. Zjistěte si, které složky německého policejního systému fungovaly v Protektorátu Čechy a Morava, jaké byly jejich přesné názvy a funkce. Zachovaly protektorátní úřady také některou ze složek domácího policejního aparátu? Jak se jí říkalo, co víte o jejích pravomocích? Uveďte příklady, kde a jakým způsobem vykonávaly tyto složky svoji funkci. Mohli jejich členové sehrávat také kladnou roli v letech okupace, pokud ano, zkuste ji charakterizovat. Tajná policie vykonávala službu hlavní složky represivního aparátu vládnoucí strany i státu. Měla funkci dohlížitele nad ideovou a politickou jednotou obyvatelstva i roli vyšetřovatele a vykonavatele represivních opat69 ření. K výkonu své moci používala téměř ve všech totalitárních režimech rozsáhlou síť svých spolupracovníků. Získávala je za příslib kariéry, peněžitého zisku, ale často také násilnými prostředky, psychickým vydíráním. Dosah její moci byl nedozírný, sahal i do nitra vládnoucí strany. Jejími oběťmi se však mohli stát také její vlastní příslušníci. Vůdci vládnoucí strany komunistických režimů často přikázali likvidaci šéfů i řadových vykonavatelů policejní zvůle. Důvodem byl strach z jejich moci, z množství kompromitujícího materiálu, jenž shromáždili. Zároveň se mohla vládnoucí strana tímto způsobem distancovat od teroristických metod stání policie. Vyvolávat u obyvatelstva dojem, že „vůdce“ o perzekuci nevěděl a že ji nemilosrdně potírá. Pravomoci tajné bezpečnosti téměř ve všech typech totalitárních režimů zasahovaly do oblastí, které jsou v demokracii součástí justice. Zejména celý scénář procesů s politickými „nepřáteli“ režimu připravovali vyšetřovatelé bezpečnosti. Používali přitom nejrůznějších forem psychického i fyzického nátlaku. Ze vzpomínek obětí procesů i dalších dokumentů vyplývá, že v metodách výslechů se tajné služby vzájemně „inspirovaly“. Mnozí z československých poválečných vyšetřovatelů měli vlastní zkušenost z výslechů nacistického gestapa. Podrobné popisy metod výslechů bylo možno získat z protokolů soudních líčení s nacistickými válečnými zločinci. Do Československa přijeli na počátku padesátých let sovětští poradci. Mimo jiné bylo jejich úkolem předat zkušenosti z přípravy sovětských procesů českým kolegům. Státní tajná bezpečnost průběh procesu doslova „vyráběla“. Obvinění se později před soudem museli zpaměti naučit výpověď, v níž se přiznávali ke svým „zločinům“. Metody výslechů používané STB byly již mnohokrát popsány a zveřejněny v odborné i memoárové literatuře. Není to právě příjemná četba. Tato svědectví však nejlépe dokumentují podstatu zločinné povahy komunistického totalitárního režimu. Jedno z prvních svědectví o metodách výslechů a o situaci ve vedení KSČ v padesátých letech vydal český komunista Artur London. V procesu se Slánským byl odsouzen na doživotí, po propuštění a rehabilitaci se usadil ve Francii. Tam vyšla a vzbudila velký ohlas jeho kniha Doznání. Přečtěte si toto nebo některé jiné svědectví o politických procesech. Nejúplněji o celém systému represí v SSSR pojednává dílo ruského spisovatele Alexandra 70 Solženicyna. Za vlády Chruščova vydal Jeden den Ivana Děnisoviče a řadu povídek o situaci v letech stalinského teroru. Jeho třídílné svědectví Souostroví Gulag vyšlo poprvé v emigraci. Ze SSSR musel odejít v dalším období utužení sovětského režimu za vlády Brežněva. Nejkrutější formy perzekuce spojené s fašistickými režimy skončily porážkou nacistického Německa. Ve dvou fašistických zemích se systém výkonu moci po roce 1945 nezměnil. Ve Španělsku a Portugalsku si oba diktátoři udrželi svou moc dlouhá léta po skončení války. Museli zmírnit metody perzekuce „vnitřních“ nepřátel, jejich systém však Západ toleroval. Víte, co bylo příčinou tohoto postoje západních zemí? Mohlo k tomu přispět i jejich chování za války? V zemích komunistického režimu nastalo postupné uvolňování metod vlády od druhé poloviny padesátých let. Do určité míry se změnily i metody výkonné moci. Ministerstva bezpečnosti byla zrušena a orgány ministerstva vnitra neměly již tak bezvýhradnou moc. Koncem šedesátých let však nastoupila etapa nazývaná normalizací (oficiálně též reálným socialismem). Orgány státní bezpečnosti začaly znovu rozprostírat své sítě, změnily však metody. Perzekuce už nebyla spojena s nejhrubším fyzickým násilím (i když nebylo zcela vyloučeno). Vyšetřovací orgány dávaly přednost psychickým metodám výhrůžek (postižení členů rodiny, zákazy výkonu povolání, vynucená emigrace). Je třeba říci, že v této etapě se týkala perzekuce menšího okruhu odpůrců režimu, než v padesátých letech. Po skončení čistek v KSČ v letech 1969–1971 už nesměřovala represe do vlastních řad. Toto závěrečné období komunistického režimu jste možná sami prožili, nebo o něm slyšeli od rodičů. V předcházejícím textu jsem se o něm již také zmiňovala. Zamyslete se nad mým textem i zažitými či předanými zkušenostmi. Jaký je váš názor na závěrečné období komunistického režimu? Je možno pro léta 1970–1989 užívat termín totalitární systém? Významnou složkou výkonné moci byla ve všech totalitárních režimech ministerstva války (obrany). Armádu využívaly státy v boji s domácími „nepřáteli“, zejména však k zahraničním výbojům. Režimy fašistického typu považovaly zahraniční výboje za významnou složku svých politických ambicí. Zmiňovala jsem se již o bojích Itálie v severovýchodní Africe (tažení proti Etiopii). Italští fašisté zaútočili v letech 2. světové války také 71 proti Řecku, zúčastnili se vojenských tažení Německa. S ním vytvořili tzv. „osu Berlín-Řím“, rozšířenou v letech války o Tokio. O výkonech italské armády v letech 2. světové války kolovala řada anekdot. Mimo jiné se tradovalo, že „sejdou-li se dohromady tři Italové, znamená to minimálně jednu prohranou válku.“ Velmi vážné pochybnosti o vojenských schopnostech „duceho“ a jeho velitelů záhy získali i jeho spojenci. V italských válečných taženích a nakonec i v na vlastním území země po invazi spojenců musela zachraňovat situaci německá armáda. Pokud srovnáme osud italských armád na všech frontách s ideologií navazující na slávu římského impéria, je to zvláště paradoxní. Italové prostě odmítali obětovat životy za duceho. Jeho konečný osud svědčí o tom, že odmítli i fašistickou ideologii.Ostatně ani vojáci dalších satelitních armád nacistického Německa se ve válečných taženích příliš neosvědčili. Nejvýznamnější roli hrála válečná ministerstva a samotné armády v nacistickém režimu. Jak jsme již zdůraznili, součástí jeho ideologie bylo vytvoření „německého životního prostoru“. Cílem všech bleskových tažení Wehrmachtu bylo dobytí a okupace velké části evropského území. Postup německých armád řídil přímo Hitler ze svého válečného stanu. Jeho rozhodnutí byla závazná pro všechny velitele. Byl přesvědčen o svých strategických i taktických schopnostech, nepřijímal rady ani kritiku zkušených vojevůdců. Podle mínění řady odborníků právě jeho chybná rozhodnutí sehrála významnou roli při obratu v průběhu války. Představitelé Wehrmachtu patřili v závěrečné fázi války k jeho nejvážnějším odpůrcům. Samotné orgány výkonné moci sloužily dobyvačné válce spíše jako zabezpečovací a kontrolní instituce. Španělsko a Portugalsko sice podporovaly nacistické Německo, v průběhu druhé světové války však zůstaly neutrální. Účast středo- a jihoevropských profašistických režimů na frontách 2. světové války (například účast Slovenska v polském tažení, zapojení satelitních armád do války v SSSR) byla výsledkem jejich vazalského vztahu k nacistickému Německu. Mnohdy z něj ovšem těžily vlastní územní zisky na úkor sousedů. Byla to vesměs území, jež ztratily v důsledku I. světové války či jiných válečných konfliktů (Maďarsko). 72 V komunistickém systému se v názvu ministerstev pro vojenské záležitosti zásadně prosazoval termín „obrana“. Jak už víme, říjnová revoluce se odehrála pod heslem mírového ukončení válečného konfliktu. V zájmu obrany revoluce Lenin prosadil nevýhodný separátní mír. Dekret rady lidových komisařů o vzniku Rudé armády vydaný 28. ledna 1918 zdůrazňoval její dobrovolný charakter. Záhy na to bylo nasazena do bojů proti „bílé“ kontrarevoluci. I tyto boje ovšem byly prezentovány jako obrana revoluce. Po jejím definitivním vítězství se při dalším rozšiřování teritoria SSSR nepočítalo s vojenskými výboji. Rozhodující roli v něm hrály „revoluční síly“ jednotlivých republik. V meziválečném období se sovětská diplomacie zasazovala o kolektivní bezpečnost v Evropě. Samotnou přípravu obrany území před hrozícím vpádem nacistů sovětská moc zřetelně podcenila. Na úrovni vedení ministerstva obrany i hlavního štábu armády se odehrávaly spory o využití moderních zbraní. Vyústily ve vítězství zastaralé strategie Buďonného a v rozsáhlou čistku v armádě. O osudu sovětského armádního velení bezprostředně před počátkem 2. světové války jsme se již zmínili (poprava gen. Tuchačevského). Zopakujte si průběh těchto událostí a spojte je s celkovým posouzením přípravy sovětského velení na válku. Podcenění vojenských příprav souvisí zřejmě s celkovým charakterem sovětské předválečné diplomacie. V této souvislosti by pro vás nemělo být problémem odpovědět stručně na následující otázky. Okolnosti související s událostmi před a po vypuknutí války jsou dnes již běžně známy z historické literatury i ze školních učebnic dějepisu. Pokuste se je stručně písemně zformulovat: V československé marxistické historiografii dlouho přetrvávalo tvrzení, že SSSR byl ochoten v době před konferencí v Mnichově bránit suverenitu Československa. Na základě jakého diplomatického ujednání mohl svůj závazek splnit? Na co byla sovětská pomoc vázána? Mohl Sovětský svaz bránit čs. území i bez splnění této podmínky? a) Sovětská diplomacie po neúspěšných jednáních s Francií a Anglií uzavřela smlouvu s Německem. Jak je tento pakt nazýván, jaké měl bezprostřední důsledky po vypuknutí války proti Polsku? Je možno hovořit o jeho dlouhodobých následcích? 73 b) Pod záminkou zabezpečení obranyschopnosti svého území vyvolal Sovětský svaz vojenský konflikt s jedním ze svých evropských sousedů. Který stát to byl, popište stručně průběh tohoto střetnutí. Ve stejném období byly násilně připojeny k SSSR další tři sousední státy. Vyjmenujte je, co pro jejich obyvatele znamenala změna režimu? Proti Stalinovu očekávání nacistické Německo v červnu 1941 SSSR napadlo a zpočátku zaznamenalo rychlý postup. Plán bleskové války však ztroskotal. Sovětský svaz se stal významným článkem protihitlerovské koalice. V závěrečné fázi války sehrál roli „osvoboditele“ velké části Evropy. V té době se naplnilo již dříve tradované úsloví „kam jednou vstoupí noha ruského (sovětského) vojáka, tam se záhy rozšíří i moc ruského impéria“. Sovětská moc v čele se Stalinem dokázala v letech 1944–1947 mistrně využít svých vojenských úspěchů. Podle K. Durmana Stalin v této době postupoval jako představitel ruské imperiální politiky. Inspiroval se někdejšími plány ruských carů na vybudování mocenského postavení v Evropě. Slabost a naivita západních spojenců umožnila Sovětskému svazu vytvořit v Evropě sféru svých imperiálních zájmů. Změnila se i vojenská doktrína sovětské moci, i když navenek stále hlásali její představitelé obranný charakter svých vojenských plánů. Po vzniku tzv. studené války začal Stalin najisto počítat s tím, že přeroste v horký konflikt, třetí světovou válku. Začaly závody ve zbrojení zejména s USA. Armáda a vojenský arsenál sehrály významnou roli při konstituování a obraně tzv. sovětského tábora. Navenek proklamovaný boj za mír ve skutečnosti nevylučoval horečné budování vojenské moci SSSR a jeho spojenců. Sovětské jednotky několikrát zasahovaly (nebo hrozily vpádem) v případě ohrožení jejich vlivu v satelitních zemích. Imperiální zájmy SSSR se výrazně projevovaly i v konfliktech mimo Evropu, to však přesahuje naše téma. V následující tabulce si můžete udělat představu o vojenské kapacitě členských států varšavské smlouvy (s výjimkou SSSR) v roce 1978: 74 Země Typ jednotek Počet příslušníků Bulharsko: pravidelné vojsko zálohy paramilitární jednotky z toho lidové milice 150 000 235 000 189 000 150 000 574 000 pravidelné vojsko zálohy paramilitární jednotky z toho lidové milice 157 000 305 000 571 000 500 000 1 033 000 pravidelné vojsko zálohy paramilitární jednotky z toho lidové milice 186 000 350 000 172 000 150 000 668 000 pravidelné vojsko zálohy paramilitární jednotky z toho lidové milice 114 000 143 000 75 000 60 000 332 000 pravidelné vojsko zálohy paramilitární jednotky z toho lidové milice 306 500 605 000 450 000 350 000 1 361 500 pravidelné vojsko zálohy paramilitární jednotky z toho lidové milice 180 500 345 000 737 000 700 000 1 262 000 celkem NDR: celkem Československo: celkem Maďarsko: celkem Polsko: celkem Rumunsko: celkem Tabulka zpracována podle The Military Balance 1978–1979. London 1978, s. 13–15 75 Občané Prahy protestují v srpnových dnech roku 1968 proti vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa Výkonná moc totalitárních režimů se neuplatňovala pouze prostřednictvím represivních opatření a výbojné politiky. Významné místo mezi klíčovými vládními posty zaujímala ve vrcholné fázi totalitních režimů ministerstva propagandy. Jejich úkolem bylo především všemi prostředky propagovat vládnoucí ideologii. Využívala k tomu veřejných a rozhlasových projevů vedoucích představitelů režimu, propagačních brožur, denního tisku, filmu i ostatních uměleckých žánrů. Vykonávala centrální dozor nad přísnou cenzurou všeho, co mohlo ideologii narušit nebo jí odporovat. Jejím hlavním cílem bylo podporovat a udržovat souhlas širokých mas s režimem. Vydatně ji v tom pomáhal výchovný a vzdělávací systém, zajišťovaný především dalšími orgány výkonné moci – ministerstvem školství, kultury. V oblasti propagandy bychom mohli jmenovat jako výrazné příklady zejména nacistického ministra Goebelse; v Československu pak mistra demagogie Václava Kopeckého, jednoho z nejbližších přátel Klementa Gottwalda. Chtěla bych však v této souvislosti uvést příklad vám bližší, v rámci něhož opět mohou starší z pedagogů uvést vlastní zkušenost. Komunistické školství prodělalo za čtyřicet let své existence několik základních reforem. Celý jeho systém byl jednoznačně podřízen výchově dětí k přijetí režimní ideologie. K základním úkolům pedagogů patřilo např. v padesátých letech tažení proti náboženství. Po celá léta kontrolovali ředitelé a jejich zástupci učitelům jejich přípravy na vyučování. Bez ohledu na charakter předmětu nesměl chybět tzv. výchovný cíl obhajující základní teze ideologie. Učitelé měli vést děti i mimo 76 vyučovací proces (v rámci školní družiny, kroužků, pionýrské organizace) v duchu komunistické výchovy. Za významnou složku výkonné moci považovaly totalitární režimy také ministerstva zajišťující ekonomický a sociální systém země. Patřila k nim zpravidla ministerstva financí, průmyslu a zemědělství, práce a sociálních věcí. Jejich význam spočíval zejména v zajištění růstu, resp. udržování vyšší životní úrovně, zaměstnanosti, dostatku každodenních potřeb obyvatelstva. Představitelé jednotlivých režimů si dobře uvědomovali, jak jsou závislí na spokojenosti „mas pracujících“. Ty tvořily ve všech zemích nejpočetnější složku jejich podporovatelů. Režimy fašistického typu nezasahovaly výrazně do dosavadního ekonomického systému svých zemí. Především neprováděly rozsáhlejší zásahy do struktury majetkových poměrů. Italský i španělský fašismus se stejně jako Hitler v Německu dostaly k moci mimo jiné díky podpoře velkého kapitálu. Neměly samozřejmě zájem ztratit zejména přízeň představitelů železářských, zbrojních, chemických a dalších závodů. O jejich produkci se opíraly jejich výbojné válečné plány. Velké závody byly také zárukou udržení vysoké úrovně zaměstnanosti. To mělo velký význam i vzhledem k německému obyvatelstvu nově připojených nebo okupovaných zemí. Němci mimo říši očekávali od připojení k Německu v prvé řadě zlepšení své sociální situace. Vzpomeňte si na situaci v českém pohraničí ve třicátých letech 20. století. Převážně lehký průmysl pohraničních území byl těžce postižen světovou hospodářskou krizí třicátých let. Způsobovala radikalizaci převážně německého obyvatelstva těchto oblastí. Toho velmi obratně využívala Henleinova Sudetoněmecká strana. Snažila se přesvědčit své voliče, že jejich bídou je vinen československý systém. Měla také zářný příklad v sousedním nacistickém Německu. To především zásluhou podpory vojenské výroby velmi rychle likvidovalo nezaměstnanost. Henleinovi se postupně dostávalo z říše stále větší podpory v oblasti propagandy. Heslo „heim ins Reich“ (domů do říše) se neopíralo pouze o obdiv k Hitlerovi a nacismu. Touhu českých Němců po připojení k Německu podporoval i hospodářský úspěch a příslib šťastné budoucnosti ve společném státě. 77 Zásada nezasahovat do dosavadní majetkové struktury se samozřejmě netýkala obyvatelstva „nižší kategorie“. Pro nacisty to platilo také o určité části majetkové struktury okupovaných zemí. Záhy po zavedení norimberských zákonů v Německu i v zemích jeho satelitů začala probíhat rozsáhlá arizace židovského majetku. Z jejích výsledků získávaly největší finanční i majetkový přínos říšské koncerny. Ty byly formálně pod přímým dohledem výkonných orgánů říše. V jejich čele stáli často významní nacističtí pohlaváři. V okupovaných zemích byl významným organizátorem arizace zejména Gőringův koncern. Do určité míry se však mohli podílet na loupeži židovského majetku také představitelé fašistických režimů a stran v satelitních zemích. Zásluhou československé kinematografie šedesátých let se o této skutečnosti dozvěděly masy diváků na celém světě. Vynikající film dvou režisérů (jednoho Čecha a jednoho Slováka) popisuje situaci židovského obyvatelstva malého slovenského městečka na počátku čtyřicátých let 20. století. Film obdržel vysoké mezinárodní ocenění. Znáte jeho režiséry, název a vynikající herecké obsazení? Vzpomeňte si nebo zjistěte, jaké události se v něm popisují. Jakou prestižní filmovou cenu získal? Majetkové zisky řízené prostřednictvím ekonomických ministerstev nacistické říše a jejich podřízených úřadů se netýkaly jen židovského majetku. V okupovaným oblastech nacisté zabírali zejména rozsáhlé zemědělské majetky. Udělovali nad nimi tzv. pověřeneckou správu (treuhändři) a postupně je předávali do rukou německých přesídlenců. V budoucnosti měl být tento způsob získávání „nového prostoru“ (nové německé selství) výrazně posílen. Role výkonné moci v oblasti ekonomiky a sociálního systému spočívala v nacistickém Německu i v dalších fašistických státech v zásazích do jejich řízení. Plánováním i různými pobídkami a osobními výhodami podporoval nacistický mocenský systém vývoj preferovaných oborů. V říši a zejména v okupovaných zemích měly možnost rozvoje pouze ty průmyslové podniky a služby, které sloužily válečným potřebám, resp. přímo armádě. Výroba ostatních byla omezována, resp. rušena tzv. pročesáváním. V závěrečné fázi tzv. totální války probíhala mobilizace všech finančních, výrobních i pracovních rezerv pro potřeby fronty. 78 Jednou z těch okupovaných zemí, které měly mimořádný význam pro vývoj německého válečného hospodářství, byl Protektorát Čechy a Morava. Zjistěte si v běžně přístupné literatuře, jakým způsobem nacisté využívali české hospodářství, jaké metody používali při exploataci zdejších pracovních sil. Daleko významnější roli hrála ekonomická ministerstva při změnách mocenského systému komunistických zemí. Pro ten byl totiž jedním z podstatných základních rysů nový typ majetkových vztahů. Ve všech komunistických zemích proběhly krátce po „proletářské revoluci“ (puči, převratu) rozsáhlé znárodňovací akty. Nejdříve se to zpravidla týkalo tzv. klíčového průmyslu, finančního systému, příp. i dalších velkých podniků. Postupně však v SSSR i v zemích tzv. socialistické soustavy proběhlo znárodnění prostřednictvím úplné likvidace soukromého sektoru. Do státního vlastnictví se dostala i značná část půdy – zčásti statkářské, zčásti neobdělávané nebo nedostatečně obdělávané. Vznikly tzv. státní statky (v SSSR sovchozy). V oblasti zemědělství však převládl poněkud odlišný proces. Komunistické strany se snažily ve všech komunistických zemích získat většinu zemědělců na svoji stranu. Proto slíbily půdu zejména malozemědělcům a zemědělským dělníkům. V přechodných obdobích prováděly zemědělské reformy a přidělovaly menší zemědělské závody parcelací konfiskované půdy. V poválečném Československu tento proces umožnily rozsáhlé konfiskace majetku vysídlovaných Němců. Takto získaná půda byla v krátké době předávána na základě prezidentských dekretů do vlastnictví novým osídlencům čs. pohraničí. Přicházeli sem zemědělci, ale také „zasloužilí odbojáři“, půdu nabízely orgány národní správy také tzv. reemigrantům – – potomkům českých vystěhovalců z Volyně, balkánských i západních zemí. Už na počátku padesátých let se ale ukázalo, že to byl ve skutečnosti podvod vůči novým vlastníkům. Následující tabulka ukazuje vývoj počtu drobných živnostenských podniků v Československu v letech 1948–1960. Ten je dostatečným důkazem, jak důsledně bylo v Československu provedeno znárodnění i těch nejmenších závodů v oblasti služeb: 79 Jakmile se upevnila moc komunistických režimů, zahájily vedoucí strany ve spolupráci se státními orgány proces kolektivizace zemědělství. Rolníci byli často násilím nuceni zakládat Jednotná zemědělská družstva (v SSSR kolchozy). V celém tzv. družstevním sektoru národního hospodářství se uplatňovala druhá povolená forma – vlastnictví družstevní. (Postupně vznikala také družstva výrobní, prodejní a bytová). Majetek zůstával formálně v rukou jednotlivých členů družstev, nemohli s ním však volně disponovat. Zemědělská družstva scelovala pozemky, na nichž členové společně hospodařili. Kolektivizace byla spojena s totální likvidací selského stavu. (Ve skutečnosti postihla „likvidace“ všechny příslušníky středních vrstev). Větší a střední rolníci byli režimem pronásledováni jako kulaci, vesničtí boháči. Jejich konfiskovaný majetek připadl státním nebo družstevním podnikům. Oni sami byli zatýkáni, umisťováni do kárných pracovních táborů apod. Jejich rodiny byly na příkaz vládních orgánů vystěhovány většinou do pohraničí. Děti nesměly studovat, dospělí byli přikázáni na práci ve státním sektoru. V Sovětském svazu vyvolala kolektivizace zemědělství obrovský hladomor zejména na Ukrajině. Miliony jeho obětí nebyly dosud spočítány. 80 Proces kolektivizace v zemích sovětského bloku probíhal většinou v několika etapách. V některých zemích byl dokonce v závěru padesátých let úplně zastaven. Víte, ve které ze sousedních zemí ČSR k tomu došlo? Zamyslete se také nad průběhem kolektivizace v ČSR. Kolik měl etap, jak probíhaly, kdy a jak skončily? Vraťte se také ještě k problematice znárodnění. Československo se „vyznamenalo“ tím, že tu jeho proces proběhl naprosto bez výhrad. V některých sousedních zemích (pokuste se je jmenovat) malé pozůstatky soukromého vlastnictví ve službách zůstaly. 3.2.3 Role moci soudní, právo a justice v totalitárních režimech Zásadní rozdíl totalitárního soudnictví proti demokratickému spočívá v jeho závislosti na ostatních mocenských složkách. Je podřízena moci výkonné, zejména vůli vedoucí politické strany. Ve skutečnosti soudní moc nezajišťuje právo, je naopak nástrojem bezpráví. Jejím prostřednictvím si vládnoucí strana zajišťuje perzekuci svých ideových a politických protivníků. Jak jsme už zmínili v předcházejících částech textu, nejdůležitější prostředky perzekuce drží v rukou bezpečnost, případně další složky represivního aparátu. Soudní systém je až na konci tohoto řetězu. Daleko úporněji než kriminální zločiny postihuje politické odpůrce. Pro všechny typy totalitárních režimů jsou typické politické procesy. Rozdíl je pouze v tom, že v režimech fašistického typu postihuje justice především své politické nepřátele. Pro komunistické režimy v počátečních i na počátku závěrečné etapy je typické pronásledování (bývalých) příslušníků vlastního hnutí. Fakta o průběhu politických procesů a o okruhu osob jimi postihovaných jsme v textu již několikrát uváděli. Zamyslete se znovu nad rolí všech aktérů perzekučních zásahů, zopakujte si všechna fakta z textu i doporučené literatury a zodpovězte následující otázky: 1) Které okruhy osob z řad tzv. nepřátel komunistického hnutí byly postiženy perzekucí bezprostředně po převzetí moci v komunistickém Československu? Proč je komunisté považovali za nepřátele, z čeho je obviňovali. Byla tato obvinění založena na reálných skutkových podstatách? Uveďte nejznámější oběti těchto procesů. 81 2) Jmenujte některé významné procesy s příslušníky komunistických elit v SSSR a v Československu. Popište, jakým způsobem probíhala „výroba“ politických procesů. 3) Zkuste odhadnout, jakou roli v průběhu politických procesů vlastně hrála sama justice. Které její složky a jakým způsobem připravovaly závěrečné akty tohoto „hrůzného divadla“. Rudolf Slánský (1901-1952): vlevo s K. Gottwaldem jako generální tajemník ÚV KSČ, vpravo před soudem doznává svou roli jako vůdce protikomunistického "spikleneckého centra" Ve srovnání s demokratickým soudnictvím změnila většina totalitárních režimů i celý právní a justiční systém. Nejvýznamnější roli v něm hrála obžaloba. V komunistických režimech neexistovala role státního zástupce. Přebírala ji prokuratura, nejvýznamnější složka celého justičního aparátu. V případě politických procesů prokurátor dostával do rukou předem připravený scénář. Hrál v něm roli žalobce, který plamennými slovy pronášel nejhrubší urážky proti obžalovaným. Aby se zvýšila účinnost výstražné, zastrašovací role procesu, byla jeho řeč často přenášena rozhlasem a natáčena filmovou kamerou. To platilo o celém průběhu procesu. Obžalovaný si nemohl vybrat obhájce. Buď se obhajoval sám, nebo mu byl přidělen obhájce „ex offo“. Ten mu zpravidla jen doporučil, aby se „přiznal“ ke všem bodům obžaloby a tím si zachránil život. V textu jsem již uváděla několik případů vlastní obhajoby před nacistickým i před komunistickými soudy. Pokuste se je najít v textu, resp. vyhledat z literatury nebo si je vybavit z vlastních poznatků. Často se obhajovali sami 82 zejména lidé s právním vzděláním. V případě komunistického procesu jim ovšem sebelepší obhajoba neusnadnila další osud. Víte, proč? Celé soudní jednání bylo předem připraveným divadelním představením. Připraven a schválen v komunistických sekretariátech byl i vlastní rozsudek. Byl to buď trest smrti, dlouholetého vězení nebo nejčastěji nucené práce v „lágru“. Sovětský „gulag“ (je to vlastně zkratka pro ústřední vedení pracovních táborů) i tábory nucené práce v uranových dolech ČSR apod. bývají často srovnávány s nacistickými koncentračními tábory. Nucená práce byla v každém případě velmi výhodným prostředkem, jak využít vězeňský systém. Pokud bylo umístění v pracovním táboře výsledkem politického procesu, pak opravdu nebyl mezi oběma typy táborů velký rozdíl. Nad jejich branami většinou visela hesla typu „Arbeit macht frei“ resp. „práce šlechtí člověka“. Je ovšem třeba jasně rozlišovat: nacistické vyhlazovací tábory byly určeny pro „konečné řešení“ osudu příslušníků „méněcenných ras“. S deportací do těchto táborů neměla justice nic společného. Politické i kriminální vězně umisťovali nacisté do pracovních táborů. V sovětském (komunistickém) gulagu byly životní i pracovní podmínky podstatně horší, než v nacistických. Vězni trpěli hladem, podvýživou, žili často ve velmi nepříznivých klimatických podmínkách bez zajištění základních životních potřeb. V SSSR bylo až do počátku padesátých let běžné, že podmínky „politických“ byly ještě horší, než kriminálních zločinců. Mezi nimi vedení táborů často vyhledávalo a podplácelo špicly a bachaře donášející na spoluvězně. Vězeň nacistického koncentráku se často vracel s podlomeným zdravím. „Muklem“ (mužem určeným k likvidaci) byl ovšem především vězeň komunistického tábora. Není myslím také příliš známo, že většina velkolepých „staveb komunismu“ v Sovětském svazu byla vybudována především díky otrocké práci vězňů gulagu. Soudní systém totalitárních režimů znal samozřejmě také výkon občanského, civilního práva. Ten nebyl spojen s takovou mírou represe, jako politické procesy. Přesto i v této oblasti totalitární režimy výrazně omezovaly možnosti ochrany sporných stran před zvůlí justice či jiných úřadů. Míra i zaměření šikany proti občanům v různých typech těchto 83 režimů vycházela zpravidla z jejich ideologických zásad, morálních stereotypů, předpisů. Omezena byla práva občanů v rozvodových řízeních, ve sporech o děti, o majetek. Zejména v otázkách „morálky“ byly stejně rigidní jak režimy opírající se o církevní kruhy, tak komunisté. Mapa hlavních nacistických koncentračních a vyhlazovacích táborů Shrnutí textu 3. kapitoly Mocenský systém byl základním opěrným kamenem všech totalitárních režimů. Jeho formování umožnilo, aby se tyto systémy vytvořily a upevnily. Byla na nich závislá i jejich další existence, podpora obyvatelstva (dobrovolná i vynucená). Celý systém byl na první pohled velmi složitý, proto je mu v textu také věnováno nejvíce pozornosti. Text zahrnuje i řadu 84 faktů (represe, ekonomická struktura), které s ním na první pohled bezprostředně nesouvisí. Ve skutečnosti však všechny složky mocenského systému tvořily zvláštní propletenec. Nejvýznamnější roli v něm hrála výkonná moc. Opírala se o rozhodování vedoucí strany nebo politického hnutí a jeho vůdce. Moc zákonodárná i soudní přežívaly v jejím stínu. Řadu jejich běžných funkcí výkonná moc přebírala nebo nad nimi vykonávala dozor. Literatura ke studiu Bullock, A.: Hitler a Stalin. Paralelní životopisy. Praha 1994 Courtois, S. a kol.: Černá kniha komunismu. Praha 1999 Durman, K.: Popely ještě žhavé. Praha 2004 Hamšík, D.: Himmler – druhý muž třetí říše. Praha 1994 Kaplan, K.: Pravda o Československu 1945–1948. Praha 1990 Kaplan, K.: Pět kapitol o únoru. Brno 1997 Kaplan. K.: Největší politický proces. M. Horáková a spol. Praha 1995 Pečenka, M. – Luňák, P. a kol.: Encyklopedie moderní historie. Praha 1995 Pernes, J. (ed.): Politické procesy v Československu po roce 1945 a „případ Slánský“. Sborník příspěvků ze stejnojm. konference, konané 14.–16. 4. 2003 v Praze. Brno 2005 Solženicyn, A.: Souostroví Gulag. Praha 1991 Schulz, G.: Deutschland seit dem Ersten Weltkrieg 1918–1945. Göttingen 1982 Ústava 9. května. Praha 1949 Ústava Československej socialistickej republiky. Bratislava 1982 Volkogonov, D.: Lenin. Počátek teroru. Praha 1996 Vykoukal, J. – Litera, B. – Tejchman, M.: Východ. Vznik, vývoj a rozpad sovětského bloku. Praha 2000 85 4. Ostatní typy perzekuce a jejich dopad na život obyvatelstva totalitárních zemí Studijní cíle: Cílem této kapitoly je stručný přehled represivních orgánů působících v totalitárních režimech mimo hlavní mocenské struktury. Dále se pokusíme naznačit alespoň některé formy tzv. mimosoudních perzekucí, jejich vlivu na každodenní život obyvatelstva. Svým obyvatelům přinášely totalitární režimy určité zjednodušení života a zdánlivé výhody (zajištění práce, základních životních potřeb). Pokusím se však ukázat, že za ně odevzdávali režimu velmi tíživou daň. Čas k prostudování: 1 hodina Klíčová slova: ozbrojené složky vedoucích stran • mimosoudní perzekuce • vyhlazovací tábory • tábory nucené práce • pomocné technické prapory Uvedení do problematiky Téměř všechny totalitární režimy fašistického i komunistického typu vytvářely paralelní ozbrojené složky. Ty byly svázány s „obranou“ moci vládnoucí strany a zastrašováním obyvatelstva. Často také sloužily jako garda na ochranu vůdce. Některé z nich byly zařazovány jako zvláštní složky i do pravidelných vojenských jednotek. Mimosoudní perzekuce představují v moderních dějinách zcela zvláštní fenomén. Početné složky obyvatelstva byly často bez soudu i bez jakéhokoliv jiného řádného mocenského rozhodnutí vyřazovány ze společnosti, izolovány v místech společné koncentrace, zčásti dokonce ve vyhlazovacích táborech. Každodenní život ostatních řadových obyvatel totalitárních zemí nebyl sice poznamenán přímo represemi a perzekucí, ale obnášel také řadu omezení, zejména v oblasti občanských práv, nadměrných povinností, závazek „naprosté poslušnosti“ režimní ideologii apod. 86 Text Ozbrojené složky politických stran a hnutí se zpravidla podílely na samotném převzetí moci ve státě. Musolini vytvořil již v roce 1919 v Itálii tzv. Fasci di combattimento, s nimiž pak uskutečnil již zmíněný pochod na Řím. Jeho původně teroristicky zaměřená organizace se přeměnila v roce 1921 v politické hnutí. Ozbrojená složka však zůstala po dobu existence režimu jeho oporou. Hitlera od vzniku jeho nacistické strany podporovaly zejména oddíly SA, o jejichž funkci i osudu jsme se již několikrát v předcházejícím textu zmínili. Daleko významnější složku však po nástupu nacistů k moci (a zejména po likvidaci části vůdců SA) představovaly jednotky SS. Jejich složitý vývoj je z hlediska početnosti i významu v rámci represivního aparátu totalitárních režimů výjimečný. Schutz-Staffel vznikly k osobní ochraně funkcionářů NSDAP již v roce 1925, H. Himmler stál v jejich čele od roku 1929. Postupně prorostly s bezpečnostním aparátem Třetí říše a staly se hlavním nástrojem teroru, okupační vyhlazovací politiky. Před 2. světovou válkou se dělily na teritoriálně organizované všeobecné jednotky, strážní jednotky koncentračních táborů. Dále vznikly 4 pluky tzv. kasernových pohotovostních jednotek, z nichž jeden byl Hitlerovou osobní stráží. Na podzim 1939 znikly tzv. zbraně SS – elitní frontové jednotky, které byly samostatnou složkou německých ozbrojených sil. Koncem války tvořilo šest set tisíc mužů celkem 38 divizí SS. Složeny byly nejen z říšských Němců, ale také z příslušníků německých menšin a kolaborantů. Význam dalších paralelních ozbrojených složek jednotlivých režimů byl mnohem menší. Často dokonce působily mimo vlastní oficiální vládní a mocenské systémy, byly jakousi jejich protiváhou. Příkladem takové organizace jsou např. Hlinkovy gardy na Slovensku, které organizovaly teroristické akce proti Židům a Romům. Po vzniku Slovenské republiky se také významně podílely na vyhánění českých obyvatel ze Slovenska. Oficiální představitelé slovenské vlády vůči nim zachovávali často značný odstup. V Maďarsku se již ve třicátých letech vytvořila polovojenská organizace Šípové kříže, která byla v opozici vůči vládnoucímu režimu. S německou pomocí svrhla v roce 1944 vládu admirála 87 Horthyho a nastolila fašistický režim. Teprve po této změně mocenské struktury bylo internováno do vyhlazovacích táborů maďarské židovské obyvatelstvo. Ve všech zemích komunistického sovětského bloku se po 2. světové válce vytvořily tzv. Lidové milice. Proklamovaly se jako „ozbrojená složka dělnické třídy“, ve skutečnosti byly ozbrojenou složkou komunistických stran. Jejich role spočívala spíše v zastrašování domácího obyvatelstva. Známe však několik případů, kdy skutečně zasáhly proti demonstracím. V Československu po měnové reformě v roce 1953 nebo v Polsku v roce 1956 dokonce spolupracovaly na potlačení dělnických nepokojů. Nikdy ovšem nebyly řádně vyzbrojeny, neměly ani předepsaný stejnokroj. Jejich různá defilé v průvodech 1. máje a na jiných oslavách byla vnímána obyvatelstvem jako komické předvádění věrnosti jejich příslušníků režimu. Vpravo: prezident Klement Gorrwald při přehlídce nastoupených jednotek Lidových milicí. Vlevo: emblém Lidových milicí Role Lidových milicí v ČSR přesto stojí za zamyšlení. Veřejnost v závěrečných letech existence režimu vnímala jejich příslušníky spíše jako komické figury, ale uvědomovala si i nebezpečí, které představovali. Byli to často zfanatizovaní a oddaní služebníci režimu, ochotní kdykoliv ukázat svou sílu. Naposledy se o nebezpečí spojeném s jejich zásahem hovořilo v době konečného pádu komunismu v ČSSR. Domníváte se, že toto nebezpečí bylo reálné? Dokázali by ještě zvrátit situaci v průběhu tzv. sametové revoluce? 88 Na problematiku mimosoudních perzekucí jsme v probíraném textu již několikrát narazili. Mezi režimy fašistického typu se jimi proslavilo zejména nacistické Německo. Holocaust i represivní zásahy vůči obyvatelstvu okupovaných zemí probíhaly v masovém měřítku. Židé i Romové byli do vyhlazovacích koncentračních táborů deportováni buď z míst hromadného soustředění (pracovní, shromažďovací tábory) nebo přímo ze svých domovů a ghett. O jejich osudu nerozhodovaly žádné soudy (represe vůči nim probíhaly od prvních dnů podle zvláštního zákonodárství). Obyvatelstvo okupovaných zemí střední a východní Evropy bylo masově využíváno k nucené práci pro nacistické válečné hospodářství. Mladí lidé byli nejdříve verbováni, posléze přinuceni po jednotlivých ročnících nastupovat na tzv. totální nasazení do Říše. Postavení těchto tzv. východních dělníků bylo rozdílné, záleželo na jejich hodnocení z hlediska rasového. Také komunistické režimy se zejména v prvních letech své existence inspirovaly nacistickým systémem nucené práce. Např. v komunistickém Československu vznikly v padesátých letech tábory nucené práce (TNP) pro tzv. nepohodlné živly. Příslušníci „buržoazních a vykořisťovatelských tříd“ narukovali do tzv. pomocných technických praporů (PTP – „černí baroni“). V humorné formě o nich psal český spisovatel Švandrlík, který znal jejich systém z vlastní zkušenosti. Po jakým názvem vyšla jeho satirická „sága“, resp. její filmové zpracování? Domníváte se, že situace příslušníků PTP byla skutečně tak legrační, jak to autor popisuje? Komunistické režimy ovšem postihovaly nejrůznější formou šikany a mimosoudních perzekucí i ostatní složky obyvatelstva. Známé jsou masové akce proti členům církevních řádů. V tzv. akcích K byli násilně vystěhováni z klášterů a soustředěni v několika shromažďovacích střediscích. Kláštery byly rušeny z ideologických důvodů. Pronásledování prostých věřících zažili na své vlastní kůži zejména učitelé, ale i jejich žáci. Učitelé základních škol museli chodit rodiče v padesátých letech přesvědčovat, aby neposílali děti do náboženství. Akce B byla v téže době namířena proti příslušníkům tzv. velkoburžoazie. Jejich rodiny se musely vystěhovat 89 ze svých „znárodněných“ domů ve městech. Podobný osud – násilné vystěhování postihl také rodiny tzv. vesnických boháčů. V každodenním životě postihoval totalitární režim své občany zákazem cestování do ciziny, z knihoven byly vyřazovány „závadné knihy“, do roku 1968 platila v ČSSR předběžná cenzura. Po jejím zrušení se v letech tzv. normalizace opět nesměla publikovat díla, články či zveřejňovat jinou formou jakékoliv informace odporující oficiální ideologii. Podobných případů omezení (dovoz zahraničního zboží, jižního ovoce aj.) bychom mohli jistě najít celou řadu. Shrnutí textu 4. kapitoly Téměř všechny typy totalitárních režimů vytvářely zvláštní ozbrojené složky k ochraně vládnoucích stran a jejich vůdců. Nejdokonalejší systém v tomto směru vytvořilo nacistické Německo. V komunistických režimech tuto roli zastávaly tzv. Lidové milice. Mimosoudní postih se týkal zejména tzv. nepřátelských či méněcenných skupin. Zasahoval však v nejrůznějších formách i ostatní obyvatelstvo žijící ve státech s totalitárním režimem. Literatura ke studiu Jech, K.: Soumrak selského stavu. Praha 2001 Kárný, M.: Konečné řešení. Praha 1991 Nečas, C.: Holocaust českých Romů. Praha 1999 Solženicyn, A.: Souostroví Gulag. Praha 1991 Švandrlík, M.: Černí baroni. Praha 2001 Vykoukal, J. – Litera, B. – Tejchman, M.: Východ. Vznik, vývoj a rozpad sovětského bloku. Praha 2000 Zeman, Z.: Vzestup a pád komunistické Evropy. Praha 1998 90 Závěrečný test Okruhy 1) Spojte do souvislostí letopočty, jména, země, události: a) 1922 b) 1917 c) 1933 d) 1932 e) 1938 f) 1956 g) 1939 h) 25.2.1948 a) b) c) d) e) f) g) h) K. Gottwald Franco Horthy Mussolini V. I. Lenin A. Hitler Salazar N.S. Chruščov Maďarsko Itálie Portugalsko Německo ČSR SSSR Rusko Španělsko bolševická revoluce Vídeňská arbitráž pochod na Řím vítězství fašist. režimu 20. sjezd KSSS komunistický převrat vítězství ve volbách převzetí moci …….…………………………………………………… …….…………………………………………………… …...…………………………………………………….. …….…………………………………………………… ……...………………………………………………….. …………………………………………………………. ………...……………………………………………….. ………….……………………………………………… 2) Jmenujte 2 nejdůležitější dokumenty vydané po vítězství bolševického režimu v Rusku, vysvětlete, co obsahovaly a proč byly důležité (historické souvislosti). 3) Přeložte do češtiny pojem sovět, vysvětlete jeho místo v sovětském systému moci (charakteristika typu sovětů, jejich hierarchie, event. názvy), hledejte obdobný pojem v ČSR po roce 1945. 91 4) Charakterizujte stručně rozdíl v ideologii (zdroje, náplň, charakterristika „nepřátel“ apod.) tří zákl. typů totalitárních režimů (u fašist. hnutí zdůrazněte rozdíly: fašistické režimy x nacismus). 5) Spojte jména autorů s názvy jejich prací (spojením čísla a písmene). Jedno jméno navíc je uvedeno záměrně! 1) 3) 5) 7) 9) 11) J. A. Gobineau, V.I. Lenin, A. Hitler, K. Marx – B. Engels, J. V. Stalin, F. Nietsche a) b) c) d) e) f) g) h) ch) i) Původ totalitarismu, Marxismus a národnostní otázka, Nerovnost lidských ras, Co dělat, Vstanou noví bojovníci, Protokoly sionských mudrců a židovská světová politika, Můj boj, Základy 19. století, Manifest komunistické strany, Relativismus a fašismus 6) 92 2) 4) 6) 8) 10) H. S. Chamberlein, H. Arendt, A. Rosenberg, A. Zápotocký, B. Mussolini, Vyjmenujte země sovětského bloku (Evropa) po roce 1945, jména jejich vůdců (z libovolného období). Charakterizujte postavení Jugoslávie, jeho příčiny, jméno vůdce, jméno sovětského představitele, za něhož došlo ke sblížení. 7) Vysvětlete pojmy (příp. jejich původ z jiného pojmu, překlad významu do češtiny), zkratky, spojte je s příslušnou zemí, event. režimem: Fašismus SA Holocaust STB SS gulag Gestapo Hlinkovy gardy Fűhrer KGB (NKVD) Duce Poznámky Zde si můžete poznamenat vaše poznámky k testu: 93 Vysvětlivky k používaným symbolům Průvodce studiem – vstup autora do textu, specifický způsob, kterým se studentem komunikuje, povzbuzuje jej, doplňuje text o další informace Příklad – objasnění nebo konkretizování problematiky na příkladu ze života, z praxe, ze společenské reality, apod. Pojmy k zapamatování Shrnutí – shrnutí předcházející látky, shrnutí kapitoly Literatura – použitá ve studijním materiálu, pro doplnění a rozšíření poznatků Kontrolní otázky a úkoly – prověřují, do jaké míry studující text a problematiku pochopil, zapamatoval si podstatné a důležité informace a zda je dokáže aplikovat při řešení problémů Úkoly k textu – je potřeba je splnit neprodleně, neboť pomáhají dobrému zvládnutí následující látky Korespondenční úkoly – při jejich plnění postupuje studující podle pokynů s notnou dávkou vlastní iniciativy. Úkoly se průběžně evidují a hodnotí v průběhu celého kurzu Úkoly k zamyšlení Část pro zájemce – přináší látku a úkoly rozšiřující úroveň základního kurzu. Pasáže a úkoly jsou dobrovolné Testy a otázky – ke kterým řešení, odpovědi a výsledky studující najdou v rámci studijní opory Řešení a odpovědi – vážou se na konkrétní úkoly, zadání a testy 94 95 TOTALITÁRNÍ REŽIMY 20. STOLETÍ V EVROPĚ Vydala Ostravská univerzita v Ostravě Autor: Obálka: Technická spolupráce: Náklad: Počet stran: Místo a rok vydání: Vydání: Tisk: Prof. PhDr. Nina Pavelčíková, CSc. Mgr. Tomáš Rucki Mgr. Jiří Brňovják, Ph.D. 150 ks 96 Ostrava, 2009 třetí Tribun EU s.r.o., Brno Doporučená cena včetně DPH 100 Kč ISBN 978-80-7368-712-0