Petra Mičunková, 9.A - Základní Škola Nová Bystřice

Transkript

Základní škola a Mateřská škola Nová Bystřice
Hradecká 390, 378 33 Nová Bystřice
Absolventská práce
Z PRADĚJIN ČLOVĚKA
Petra Mičunková
9. A
Vedoucí práce: Mgr. Jaroslava Sotonová
Školní rok 2010/2011
Z pradějin člověka
Prohlášení.
Prohlašuji, že předložená absolventská práce je mým původním autorským
dílem, které jsem vypracovala samostatně. Veškerou literaturu a další zdroje, z nichž
jsem čerpala, jsou uvedeny v seznamu použité literatury.
V Nové Bystřici dne 17.3.2011
Jméno autorky: Petra Mičunková
Poděkovaní.
Chtěla bych poděkovat Mgr. Jaroslavě Sotonové za odborné vedení, za pomoc a
rady při zpracování této práce.
Anotace
Tato práce s názvem Z pradějin člověka byla zpracována jako absolventská
práce při ukončení základního vzdělávání na ZŠ a MŠ Nová Bystřice.
Práce je zaměřena na vývoj člověka, který začíná na rozhraní třetihor a
čtvrtohor, a představení jednotlivých předchůdců člověka i dnešních lidoopů.
3
Obsah
Úvod …...................................................................................................................................... 5
1 Člověk a opice ….................................................................................................................. 6
2 Pravěké opice a pravěcí lidoopi ….................…................................................................ 7
2.1 Pravé opice …................…............................................................................................ 7
2.1.1 Dryopithecus …................................................................................................... 7
2.1.2 Ramapithecus …................................................................................................. 8
2.1.3 Proconsul africanus …........................................................................................ 9
2.2 Jihoafričtí předlidé …................................................................................................. 10
3 Polidštění opic …................................................................................................................ 11
4 Rod Homo …...................................................................................................................... 13
4.1 Člověk zručný …......................................................................................................... 13
4.2 Člověk vzpřímený ….................................................................................................. 14
4.2.1 Jávský opočlověk ….......................................................................................... 15
4.2.2 Čínský opočlověk ….......................................................................................... 17
4.2.3 Německý opočlověk …...................................................................................... 18
4.3 Člověk neandrtálský ….............................................................................................. 18
4.4 Člověk kromaňonský …............................................................................................. 23
4.4.1 Umění lovců sobů a mamutů …........................................................................ 29
4.4.2 Ustupování ledovců …....................................................................................... 33
Závěr ….................................................................................................................................. 34
Seznam použité literatury a zdrojů informací …............................................................... 35
Seznam příloh ….................................................................................................................... 36
Přílohy …................................................................................................................................ 37
4
Úvod
Chtěla jsem, aby má absolventská práce byla nějak biologicky zaměřená, protože
mě přírodopis baví. Rozhodla jsem se, že si pro mou absolventskou práci vyberu téma
zaměřené na vývoj člověka. Vybrala jsem některé nejznámější zástupce předchůdců
člověka, u kterých jsem popsala jejich vzhled, způsob života, dovednosti, ale i jejich
chování a prožívání. Tento vývoj začíná zhruba před dvaceti miliony lety, kdy jsme ještě s
lidoopi měli stejné předchůdce.
Schéma krátkého a stručného přehledu vývojových stupňů člověka by vypadalo asi
takto:
I. Etapa: živočišní předkové člověka
1. někteří fosilní lidoopi (Dryopithecus, Proconsul a jiní)
2.
australopithecini
či
předlidé
(Austrolopithecus,
Plesianthropus,
Paranthropus a jiní)
II. Etapa: opolidé či pithekantropoidi (Pithecanthropus, Sinanthropus)
III. Etapa: neandrtálci či pralidé (Homo nenderthalensis)
IV. Etapa: předvěcí lidé (Homo sapiens fossilis, též Homo sapiens diluvialis), kteří
jsou přímými předky už nás samých.
Předvěcí lidé po sobě zanechali první umělecká díla vůbec, a to už díla taková, že před
nimi v obdivu a úžasu stojíme i my, lidé 21. století. Pro svou práci jsem vybrala ty
nejzajímavější a nejznámější kousky z doby, která byla u kolébky umění.
5
1 Člověk a opice
K dnešním lidoopům patří gorila a šimpanz z Afriky a orangutan žijící v Asii.
Lidoopi i lidé se liší od ostatních zvířat tím, že nemají ocas a nejsou čtyřrucí, jak byli
dříve označováni, ale dvourucí a dvounozí.
Opolidé mají krátké, ploché a mírně vyklenuté nehty a na dlaních mají rýhy, které jsou
podobné rýhám lidské dlaně. Palec mají postavený proti ostatním prstům, je ale kratší než
lidský. Oproti člověku mají větší obličejovou část než mozkovou a čelisti mají tlamovitě
protaženy. V obličeji mají dopředu namířené oči s víčky a řasami a značně široký a nízký
nos, který není tak odlišný od člověka, porovnáme-li jej s primitivními tvary nosů
například Australců. Rty u lidoopů vyvinuté nejsou, ty jsou znakem typicky lidským.
Mozek lidoopů je lehčí než lidský. Mozek u orangutana váží 380 až 400 g, u šimpanze
400 g, u gorily 500 až 650 g, u člověka 1250 až 1500 g, vyjímečně i 1800 až 2000 g.
Badatelé zjistili, že nejpodobnější strukturu mozkové kůry má člověk a šimpanz.
Shody mezi člověkem a lidoopy je také možno pozorovat na kostře a ve stavbě
vnitřních orgánů. Například podobnost stavby mimického svalstva dovedou vyjádřit svým
obličejem různé pocity: radost, smích, pláč, smutek, úlek a jiné. Veliká podobnost je také u
krve nebo u zubů. Lidoopi stejně jako lidé mají 32 zubů včetně řezáků, špičáků, třenáků a
stoliček.
6
V raném období zárodečného vývoje nelze rozlišit embryo lidoopa a embryo člověka.
Lidoopi jsou nošeni v těle matky osm až děvět měsíců, mládě člověka devět měsíců. Mládě
orangutana dospěje za 10 až 12 let, gorila ještě později. Tato doba je skoro tak dlouhá jako
u člověka.
Společných znaků mezi lidmi a lidoopi je mnohem více, než jsou zde uvedeny. Bylo
zjištěno, že orangutan má společných znaků s člověkem asi padesát, gorila devadesát a
šimpanz až sto. Všechny tyto znaky ukazují blízkou příbuznost lidoopů s člověkem.
Dnešní lidoopi a lidé jsou výsledkem, který od společného předka probíhá různým
směrem. Tento vývoj se odehrával miliony let v různých životních podmínkách. Za tuto
dobu se lidoopi a lidé od sebe velmi vzdálili, ale na svých tělech stále můžeme pozorovat
známky blízkého příbuzenstva.
Předka člověka tedy nemůžeme hledat mezi dnešními lidoopi. Musíme je hledat mezi
pravěkými lidoopími typy.
2 Pravěké opice a pravěcí lidoopi
2.1 Pravěké opice
Známe přes dvacet různých druhů fosilních lidoopů. Žili před mnoha miliony lety, byli
to společní předkové lidí i dnešních lidoopů. Další vývoj se pak musel ubírat různými
cestami v různých životních prostředích. Jedna větev zůstala svými typy, tedy dnešními
lidoopi, a druhá se po několika vývojových stupních vyvinula v člověka.
2.1.1 Dryopithecus
Rod Dryopithecus je prvním a nejstarším zjištěným lidoopem. Jeho první zbytky byly
nalezeny v roce 1820 francouzkým historikem Lartetem, ten pojmenoval tohoto lidoopa
podobné gorile Dryopithecus, tj. stromová opice. Vyskytoval se ve východní Africe,
sevrení Indii, v Číně a v Evopě.
Žili před 20 až 8 miliony lety. Pro tyto antropoidní opice jsou charakteristické masivní
a muhutné špičáky. Nejvýraznějším typem dryopitheků je to, že mají stejný základní plán
7
stavby spodních korunek, což je velký rozdíl od všech předcházejících forem. Tvar zubů se
podobá šimpanzímu a gorilímu.
Nelze říci, že dryopithecus je předkem dnešních lidoopů, ale je jisté, že dryopithecus je
předkem nějaké dryopithekoidní formy, z které se dnešní lioopi vyvinuli.
2.1.2 Ramapithecus
Dryopithecus nebyl jediným pravěkým lidoopem. Ramapithecus, který byl nalezen ve
východní Gruzii, byl též předchůdcem dnešních lidoopů. Žil asi před 14 miliony lety. Byl
vysoký 100 až 110 centimerů. Oproti ostatním opicím měl ramapithecus vyvinutější čelist
a zuby. Mohl se tedy živit tužší potravou. Jedl ořechy, semena, kořínky a další pevnou
stravu. Ramapithecus žil současně s dryopithékem v východní Africe a jižní Asii.
8
Ramapithecus
2.1.3 Proconsul africanus
Jeho lebka se liší od všech lidoopích lebek. Nemá nadočnicové valy, tlamu má silně
vyvinutou a špičatou. Očnice nestojí kolmo, ale jsou prohnuté směrem nahoru. Zuby měl
podobné lidoopům. V dolní čelisti nemá takzvaný opičí důlek, který je chrakteristický pro
všechny lidoopy, a kterým se lidoopi odlišují od člověka.
Jeho struktury končetin a pánve ukazují, že obýval mimo lesů i bezlesé stepi. Život v
tomto prostředí ho nutil se přímit, ale zároveň měl schopnost lézt na stromy, ručkovat z
větve na větev.
9
2.2 Jihoafričtí předlidé
V Buxtonu poblíž Taungu v Jižní Africe je malý lom, ve kterém se dobývá vápenec. V
roce 1920 zde byla nalezena malá lebka, domnívali se, že patří paviánovi. Tato lebka byla
darována muzeu v Kapském Městě. Byla popsána jako pavián starobylý. Popisem lebky
vše skončilo. Téhož roku se v lomu nalezla podobná lebka, která se dostala do rukou
profesora Darta. Rysy lebky ukazovaly na mládě opičího vzhledu ve věku asi šesti let.
Veliké očnice byly bez nadočnicových valů, chrup byl však lidského typu bez jakýchkoliv
opičích znaků. Mozek měl lidskou stavbu. Nejednalo se tedy o paviána, ale o jednoho z
předchůdců člověka, který byl nazván austrolopithecus africanus, v překladu jižní opice. O
pár let později se nalezly podobné typy plesianthropus transvaalensis a paranthropus
robustus. Jejich podčeleď se nazývá austhrolopithecini.
Austrolopithecini žili v Africe ve stepích
a lesostepích v období mezi třetihorami a
čtvrtohorami, to je asi 2 až 4 miliony před
naším letopočtem.
Chodili vzpřímeně, ale jejich těla zatím
více
připomínala
opici.
Lebka
australopithecinů měla opičí rozměry a byla
hodně
podobná
šimpanzí.
Mozkovna
austrolopitéka měla objem asi 650 cm3,
plesianthropus asi 560 cm3 a paranthropus
dokonce až 1000 cm3. Australopithecus
měřil kolem 120 cm a vážil kolem 35 kg (asi
jako dnešní osmileté dítě). Měl výrazné
nadočnicové oblouky, nízký a plochý nos.
Zuby, pánev a kosti nohy měl podobné
Austrolopiték
dnešnímu člověku. Mezi austhrolopitheciny
má zvláštní postavení zubů paranthropus, řezáky a špičáky měl vyloženě lidské, zatímco
zuby třenové a stoličky jsou větší než lidské. Panovala zde pohlavní dvojtvárnost, samice
10
byly menší než samci. Austhrolopithecini mají více zahnuté prsty, aby se mohli pohybovat
na stromech.
Převážně se živili masitou potravou a sběrem plodů. Lovili paviány a antilopy ve
skupinách. Zabíjeli velmi jednoduchými nástroji, většinou šlo o zbytky kostí nebo rohy
ulovených antilop, které upravili tak, aby byly ostré. Z této doby byly objeveny kameny,
které nesou na svém povrchu stopy opracování. Byli tedy prvními výrobci
nejprimitivnějších kamenných nástrojů. Někteří australopithecini byli kanibaly. Žili v
tlupách. Jejich sídlem byly většinou převisy skal a přístřešky z větví, trávy a křoví.
Používal jednoduché nástroje z větví, kostí, kamenů.
Většina pozůstatků a vykopávek se nacházela v Africe, kde Austrolopiték žil. Další
naleziště byla například v Tanzánii, Etiopii a Keni.
3 Polidštění opic
Polidštění neboli hominizace je proces, při kterém se pravěké opice začaly odlišovat
od ostatních živočichů. Po tvarové stránce je to především vzpřimování postavy,
zvětšování mozku, zjemňování rysů v obličeji a odlišení končetin na nohy a ruce. S těmito
změnami se současně měnilo pudové jednání, které bylo uvědomnělé, myšlení potom
nakonec přešlo v abstraktní.
Tento proces se odehrál na konci třetihor, kdy někteří lidoopi se rozdělili na dvě větve,
z nichž jedna zůstala v pralesích a druhá větev si vybrala za životní místo nové prostředí.
První větev, která zůstala v pralesích, se postupně vyvíjela v typy dnešních lidoopů.
Druhá větev se natrvalo usadila na travnatých rovinách s křovinami a s pár stromy. V
těchto bezlesích stepích se lidoopi pokoušeli o život. Byli nuceni změnit svůj šplhavý
pohyb a pohyb po čtyřech k chůzi po dvou. Nové životní prostředí, ve kterém chtěli lidoopi
žít, bylo odlišné proti jejich dřívějšímu lesnímu a také nepříznivější. Ale díky vlivům
tohoto prostředí u nich vznikly nové vlastnosti, které vedly ke vzniku člověka.
Chůze po dvou nohou byla změna velmi výhodná, protože měla velký vliv na rozvoji
mozku a na používání horních končetin k jiným účelům. Například sbírat různé plody,
kořeny, hlízy, larvy, bránit se proti nepřátelům nebo ubít zvíře. Dvěma rukama mohli
11
zhotovit jednoduché nástroje. Rozbili jeden kámen druhým a získali úlomek s ostrým
hrotem nebo s ostrým okrajem.
Současně s vzpřimováním postavy se krátily horní končetiny a rozšiřovala se ramena.
Více se rozvinul palec, který má velký význam pro práci s nástroji. nohy se prodlužovaly.
Páteř se stala pružná a pevná, jelikož se změnilo těžiště postavy. Pánev se změnila v nižší a
šiřší a změnilo se také chodidlo.Mozková část lebky zmohutněla a obličejová se začala
zmenšovat a ztrácela zvířecí výraz.
Nedostatek rostlinné potravy v bezlesích stepích byl nahrazen masitou potravou.
Zvýšený příjem bílkovin pomohl dalšímu rozvoji mozku. Tato potrava byla získávána
sběrem různých larev, brouků, červů a jiných členovců ale i lovem. Lidoopi lovili ve
skupinách, jelikož už nebyli tak silní jako jejich druhové z pralesů. Učili se lovit pomocí
různých klacků, kamenů, ostrých rohů a kostmi. O ulovenou kořist se dělili s ostatními.
U procesu hominizace byla jedna z důležitých podmínek této přeměny vývoj ruky.
Díky přizpůsobení ruky k tomu, aby mohla držet různé předměty nebo se pomocí ní bránit,
se z poměrně slabých zvířat, která nebyla obdařena ani velkou silou, velkými kly, ostrými
drápy nebo zuby, stali se zbraní v ruce nebezpeční tvorové. Ruka je nejen orgánem práce,
ale i jejím produktem, protože jen prací a přizpůsobováním k novým úkonům vznikl
zvláštní vývoj svalů, šlach a později i kostí. Děděním a čím dál složitějším úkonům nabyla
ruka tak vysokého stupně dokonalosti, že dovedla malovat, vytvářet sochy a kreslit.
Rozvoj práce vedl člověka k nadvládě nad přírodou a k užšímu spojení členů
společnosti v kolektivy. Lidé si začali vzájemně pomáhat a toto zase vedlo k tomu, že naši
předkové měli potřebu jeden druhému něco povědět pomocí neartikulovaných zvuků přes
gestikulaci a mimiku k artikulované řeči. Práce měla vliv na vývin mozku a obráceně. Dá
se říct, že práce vytvořila člověka.
Někoho by mohlo napadnout, proč se dnešní lidoopi nepřeměňují v lidi. První větev
pravěkých lidoopů, která zůstala v pralesích, vedla při zachování životního prostředí ke
vzniku lidoopů, jaké známe dnes. Dnešní lidoopi se od svých předků už také velmi
odlišují.
12
4 Rod Homo
4.1 Člověk zručný
Homo habilis je jedna z linií rodu homo.
Žil v době nejstaršího paleolitu, ve starší době kamenné před 2,7 – 1,5 miliony lety na
území východní Afriky. Uměl vyrábět a používat nástroje, a proto dostal název Člověk
zručný. Zřejmě se vyvinul z některých větví austrolopitéků.
Člověk zručný byl nejméně vzhledově podobný ze všech známých druhů homo. Homo
habilis byl plně přizpůsoben k chůzi po dvou nohou a pravděpodobně se pohyboval
vzpřímeně. Měřil 120 až 140 centimetrů a vážil mezi 40 až 50 kilogramy. V poměru ke
svému tělu měl dlouhé horní končetiny. Jeho ruce byly už vyvinuty tak, aby mohl uchopit
ale i vyrábět nástroje. Dále jeho obličej značilo ploché čelo, velké nadočnicové oblouky a
mohutná dolní čelist bez brady. Jeho mozek měl objem asi 650 cm³, což je asi polovina
dnešního člověka rozumného a dvojnásobek mozkové kapacity austrolopitéka.
Používal jednoduché nástroje – sekáčky, úštěpy, nástroje z kostí a dřeva. Nástroje
potřeboval především k porcování zdechlin, kterými se živil. Lovil drobná zvířata. Také se
13
stravoval zbytky úlovků šelem. Nejvíce sbíral semena, vejce, bobule a ovoce. Patřil mezi
potravu tehdejších kočkovitých šelem.
Tamější lidé už znali oheň, ale neuměli ho rozdělat. Dorozumívali se různými znaky,
posuvky a zvuky. Není jisté, jestli už pohřbíval mrtvé. Žili ve tlupách, kde bylo asi 20 – 30
lidí. Délka života průměrného jedince nepřesahovala věk 30 let.
První pozůstatky kostry člověka zručného byly nalezeny ve východní Africe v roce
1959 – 1963 na nalezišti Olduvai Tanzanii.
Člověk zručný
4.2 Člověk vzpřímený
Žil před 2 miliony až 60 tísici lety v Asii, Africe a Evropě. Vyvinul se z pokročilých
afrických zástupců druhu Homo habilis a Homo ergaster.
Homo erectus měl na rozdíl od Homo habilis dokonalejší ruce a vyvinutější mozek a
chodil jen po dvou zadních končetinách. Pokračovalo zvětšování tělesné výšky a váhy,
zvětšování objemu mozku, redukce velikosti stoliček
výraznější.
14
a pohlavní dvojtvárnost byla
Jeho postava byla štíhlá a vysoká asi 170 až 180 centimetrů a umožňovala rychlou
chůzi a běh. Vážil přibližně 60 až 70 kilogramů. Jeho mozkovna měla už asi 1100 cm³.
Měl mohutné čelisti, velké lícní kosti, nadočnicové oblouky, zploštělé čelo, široký nos a
méně chlupaté tělo. Člověk vzpřímený
se živil lovem zvířat a sběrem rostlinné
potravy. Používal pěstní klíny, které se
daly
pohodlně
uchopit
do
pěsti,
oboustranně opracované příčné sekáče,
škrabadla, rydla a jiné nástroje.
Příslušníci
tohoto
hominidního
druhu vyráběli kamenné nástroje –
pěstní klín, rydla sekáče aj. Člověk
vzpřímený
začal
příbytky.
Uměl
stavět
pevnější
spolupracovat,
prosazovali si princip reciprocity, to
znamená, že lidé se snaží zachovat
vyrovnané vztahy čili ,,účty".
Člověk vzpřímený
Lidé Homo erectus ovládali ještě
neúplný jazyk, který byl založen hlavně
na mimice a gestech.
Významná naleziště jeho pozůstatků se nacházela v Etiopii, Keni, Tanzánii, Eritreji,
Číně a Indonésii. V České republice byla především u Brna a Přezletic.
4.2.1 Jávský opočlověk
V letech 1890 až 1895 se na ostrově Jáva v Indonésii našly některé pozůstatky kostí,
lebky a zubů. Zdá se, že tvor, jemuž tyto kosterní zbytky patřily, zemřel po sopečném
výbuchu, právě tak, jako i ostatní zvířata, jejichž kosti ležely kolem. Vědci dali tvorovi
název Pithecanthropus, tj. opočlověk a podle tvaru jeho stehenních kostí ještě jménem
15
erectus, tj. vzpřímený. Byl to první tvor, který má být přechodný článek mezi zvířetem –
opicí a člověkem.
Jávský člověk žil asi před 500 000 lety. Podobal se více dnešním lioopům než člověku.
Jeho postava byla vzpřímená a dosahovala výšky 160 až 170 cm. obličej hrubě
modelovaný s malým a širokým nosem a s tlamovitě vystouplými čelistmi.Hlava byla
předkloněná. Mozkovna měla obsah asi 800 až 1000 cm3 . Mozek vážil asi 750 gramů.
Pithecantropus měl nad očnicemi mohutně vyvinuté oblouky, které vytvářely souvislý val,
nebo dokonce až stříšku, podobně jako je tomu u šimpanze. Tím byly jeho oči jakoby
ponořené do lebky. Vnějším tvarem se lebka podobá nejvíce lebce šimpanze nebo gibbona.
Proto také někteří odborníci považovali pithecanthropa za gibbona. Dolní čelist byla velmi
hrubá a bezbradá. Zuby měl podobné jako dnešní člověk.
Obličej projevoval ještě mnoho opičích rysů. Byl dlouhý, hrubě modelovaný. Ústa měl
tlamovitě protažena dopředu a bez lidských rtů. Jeho stehenní kost dokazuje, že
pithecanthropus skutečně chodil vzpřímeně a ne polovzpřímeně jako dnešní lidoopi. Jeho
kůže byla tmavší barvy a na těle měl řídký porost chlupů.
Dovedl napodobovat různé zvuky a domlouvat se jimi. Také už uměl vyrábět kamenné
nástroje nejjednoduššího typu. Jeho zbraní byl i dřevěný kyj nebo ostře zašpičatělé úlomky
větví. Práce sbližovala členy k vzájemné podpoře i společné činnosti. To vedlo k tomu, že
měli potřebu si něco říct. Jejich hrtan se přetvořoval v dokonalejší a dokázal vyslovovat ta
nejjednodušší slova.
Pithecanthropové žili v malých tlupách a putovali z místa na místo. Neměli žádná
obydlí. Nepotřebovali je, protože žili v teplých tropech. Schouleni k sobě, přečkávali noci
v hustých křovinách, do kterých se ukrývali i v bouřkách a deštích. Sbírali různé plody,
vyhrabávalii dužnaté hlízy, cibulky a kořínky. Občas chytali i menší živočichy a vybírali
ptačí hnízda. Neopovrhli ani mršinami.
Ohrožovalo je mnoho šelem, nejhroznější z nch byl machairodus, šelma podobná
dnešnímu tygrovi. Její horní špičáky byly hodně dlouhé a prohnuté, jejich zadní okraj byl
ostrý jako nůž.
Pithecanthropy
můžeme
rozlišovat
na
tvary
primitivnější
a
pokročilejší.
Nejprimitivnější tvar je označen jako Meganthropus palaeojavanicus, pokročilým tvarem je
16
Pithecanthropus robustus, nejpokročilejším tvarem je pak Pithecanthropus erectus.
Pithecanthropové žili asi 500 až 300 tisíc let před námi.
4.2.2 Čínský opočlověk
V Číně asi 40 km jihozápadně od Pekingu v letech 1921 a 1922 našel švédský geolog
Andersson opracované křemeny, které se sem nemohly dostat jinak, než že je přinesl
člověk. Na samém místě se nalezly ještě dva lidské zuby. O pár let později se u Pekingu
nalezly úlomky spodních čelistí, několik lebek a dlouhé kosti. Z těchto vykopávek se
ustavil nový opolidský rod a druh Sinanthropus pekinsis neboli čínský opočlověk.
Sinanthropus žil asi před 300 000 až 200 000 lety, tedy později než pithecanthropus.
Sinanthropus je velmi podobný pithecanthropovi. Jeho mozkovna má stejný objem.
Lebeční kapacita mužské lebky je poměrně velká, má obsah asi 1100 cm3. Mají nízké a
úzké čelo, nad očnicemi mají silně vyvinuté nadočnicové valy. Dále mají plochý široký
nos, který nebyl oddělen od čelní krajiny hlubokým zářezem, jak tomu je u dnešních lidí.
Lícní kosti jsou mohutné a široké. Jeho zvířecí výraz obličeje byl umírněný. Chodil
vzpřímeně s nachýlenou hlavou. Podle nálezu jeho stehenní kosti se odhaduje, že měřil asi
150 centimerů.
Bydlel v jeskyni nebo ve skalních puklinách a štěrbinách u dnešního Ču-ku-tienu.
Dovedl vyrábět nástroje z kamene, z pískovce a křemence. Vedle sběračství podnikal i
lovy na velká zvířata, dokazují to nálezy rozbitých a ohořelých kostí divokých vepřů,
medvědů, tygrů, jelenů a jiných. Drobné hlodavce, třeba křečky, sviště, pišťuchy
vyhrabávali z děr a doupat. Mimo lovu se živil i sběrem, především třešňovitými plody
jednoho druhu břestovce. Sbírali také cibulky, hlízy a kořínky. Také se našly některé lidské
kosti se stopami po ořezání. To by znamenalo, že čínský opočlověk byl i kanibalem.
Rozrážel kosti, z nichž vyjídal morek, a lebky, ze kterých vyjídal mozek. Byl to v dějinách
lidstva nejstarší případ lidojedství. V této době, kdy nejprimitivnější lidský druh žil téměř
ještě na zvířecím stupni, nebyl kanibalismus žádným zvláštním a neobvyklým jevem.
17
S ohněm už dokázal pracovat i uchovávat jej, ale získával ho jen náhodně, třeba z
lesních nebo stepních požárů způsobených bleskem. Oheň sinanthropy chránil před
šelmami, ohříval je a opékali si na něm maso.
Řeč se nijak nelišila od starších pithecanthropů, ovládali pouze jednoduchá slova a
gesta.
4.2.3 Německý opočlověk
V roce 1907 se u německé vesnice Maueru našla dobře zachovaná čelist. Tato čelist je
známá jako mauerská nebo též heidelberská, protože se pozorovala v heidelberské
univerzitě.
Tvor, jemuž mauerská čelist patří, dostal jméno Homo heidelbergensis, tj. Člověk
heidelberský, ale jelikož nejde o pravý lidský typ, ale o opočlověka, navrhli nové jméno
Protanthropus, tj. prvočlověk.
Bohužel se o něm moc neví, jaký měla jeho mozkovna objem ani jak byl vysoký. Jistě
se ale podobal jávským pithecanthropům a čínským sinanthropům. Víme, že stoličky
Protanthropa byly výrazně menší, což je typický lidský znak.
Protanthropus žil asi před 500 000 lety v nížinách mezi dnešní Švábskou Jurou a řekou
Rýnem, jimiž protékala řeka Neckar. Nástroje vyráběl z kamene, především z křemitých
pískovců. Jejich délka byla různě velká, přibližně 6 až 25 centimentrů. Nejčastějším typem
byl jakýsi nástroj hoblíkovitého tvaru. Používali i mohutné klacky nebo přišpičatělé silné
větve jako zbraně nebo při sběru různých kořínků, cibule a hlíz jako dobrá vyrypovadla.
Žil v malých tlupách, svá tábořiště měl pod širým nebem.
4.3 Člověk neandrtálský
V roce 1829 se v belgické lokalitě Engis nalezly vůbec první pozůstatky pravěkého
člověka a poté ve forbesově lomu v Gibraltaru v roce 1848, ale jelikož byl názor o
pravěkých předcích člověka v této době zakázán, byly ostatky uloženy pouze do muzea
nebyly nijak zkoumány.
Mezi Dusseldorfem a Elberfeldem v západním Německu se nachází malebné údolí
pojmenované Neanderovo podle evangelického theologa Joachima Neandera, německy
18
,,Neanderthal“. Toto místo se stalo proslulým, když v roce 1856 v tomto údolí lámali
dělníci ve skalách devonský vápenec a při této práci objevovali často i kosti různých
pravěkých zvířat. Nevěnovali však tomu pozornost a vyhazovali je i s hlínou na dno údolí,
kosti se při tom hodně poškodily. Když potom nalezli lidskou kostru podivných tvarů,
začaly všechny kosti shromažďovat.
O tomto nálezu se dověděl Johann Carl Fuhlrott, profesor matematiky a přírodních
věd, a začal kosti podrobně zkoumat a jako první prohlásil, že tyto kosterní pozůstatky
patří pravěké formě našeho plemene. Jeho závěr byl pro tehdejší svět šokující a
nepřijatelný, měl hodně odpůrců. Lidé tuto myšlenku uznali až roku 1859, když Charles
Darwin dal za pravdu Fuhlrottovi.
Už lebka z Neanderova údolí ukázala, že je odlišná od lebky dnešního člověka.
Tato mozkovna byla nápadně nízká, dlouhá a docela široká. Lebka měla znaky
anthropoidních opic, jako jsou například velké nadočnicové oblouky, tlamovitá čelist nebo
široký a plochý nos. Kapacita mozku byla poměrně veliká, dokonce i někdy větší, než má
dnešní člověk. Ale průměrně byl objem téměř 1500 cm3. Z jeho pátře se usoudilo, že
nechodil příliš vzpřímeně, ale chodil dopředu nachýlený. Jeho výška byla asi 160 až 165
cm vysoká. Byli hodně svalnatí, měli robustní a mohutnou postavu.
Vyskytovali se téměř po celé Evropě a také v západní Asii, dokazují to nálezy
jejich kostí po celé Evropě. Za východněji položené naleziště neandertálců byla dosud
považována jeskyně Tešik-Taš v Uzbekistánu, kde byly v roce 1938 objeveny pozůstatky
neandertálského dítěte staré asi 70 000 let.
19
Neandrtálci se živili sběrem, který zajišťovaly ženy a děti, a lovem, který byl
především povinností mužů. Lovili drobnou zvěř, kterou uštvali nebo nebo zabili mířeným
hodem. Velká zvířata lovili příležitostně, chystali na ně pasti. Že tomu tak bylo svědčí
taubašské
naleziště
u
Výmaru
v
Německu, kde byly v ohništi nalezeny
opálené kosti praslona Elephas antiquus
a nosorožce Coelodonta merckii, tedy
kosti ohromných zvířat, které museli
taubšští lovci ulovit jedině lstí nebo
úchytem do dobře maskovaných jam.
Tato myšlenka o lovecké lsti musela
neandrtálce napadnout, když nějaké zvíře
náhodně spadlo do přirozené jámy nebo
třeba do vývratu vichřicí vyvráceného
stromu.
Ulovenou
velkou
kořist
porcovali neandrtálští lovci rovnou na
Pěstní klín
místě, neboť by ji celou neunesli.
Přenášeli pouze vybrané a nejsnáze
přenosné části, které opékali v ohni.
Pochoutkou pro ně byl morek, proto dlouhé morkové kosti ulovených zvířat rozráželi, aby
si mohli vybrat tuto pochoutku. Otvírali také lebky ulovených zvířat a vyjídali mozek.
Jejich nejhojnějším lovným zvířetem byl jeskynní medvěd, proto o těchto pralovcích
mluvíme často jako o lovcívh jeskynních medvědů. Neandrtálci neustále posunovali svá
tábořiště z místa na místo, aby se podřídili sběratelským a loveckým podmínkám. Už tehdy
měla každá tlupa svůj okrsek, svá loviště, která střežila a bránila proti každému vetřelci.
Ohniště neandrtálských pralovců také prozradila, že neopovrhovali ani lidským masem. Při
lovu i obraně používali nenandrtálci také mohutných sukovitých klacků a kyjů.
Život neandrtálských pralovců nebyl lehký. V teplé době meziledové byl život snažší,
tábořili pod širým nebem nebo i pod převislými skalisky. Když nastala poslední doba
ledová, přesunuli se do jeskyň, které se nakonec staly jejich výhradními obydlími. Před
chladem a mrazem se chránili hrubě vypracovanými kůžemi ulovených zvířat. I když byli
20
neustálým pobytem v přírodě a těžkým životem velmi otužilí, trpěli různými chorobami,
nejčastěji různými revmatickými chorobami, způsobené hlavně dlouhým pobytem ve
vlhkých jeskyních. Vlivem nepříznivého podnebí, těžkého života a chorob neandrtálci žili
poměrně krátce. Nalezené kostry padesátiletých mužů projevují už všechny známky
typické stařeckosti. Velmi málo těchto pralovců zemřelo přirozenou smrtí, většina z nich
zemřela buď nešťastnou náhodou nebo strádáním v boji či lovu.
Jejich tlupy nebyly velké, většinou je tvořili členové jedné nebo jen několika málo
rodin. Z toho vyplývá, že členové tlup se museli plemenit především mezi sebou.
Docházelo i k loupení žen z cizích tlup, neboť tehdy byla žena vzácným a prospěšným
tvorem pro sílu a vzrůst tlupy. Někteří badatelé soudí, že se některé tlupy přátelily a
projevovaly to tím, že si navzájem vyměňovaly mladé ženy k založení nových rodin.
Zbraně neandrtálců byly kamenné. Vyráběli je z jader a úštěpů pazourkových hlíz.
Byly upravené tak, aby se pohodlně držely v ruce, jsou to takzvané pěstní klíny, které byly
význačné především pro západoevropské neandrtálce. Mezi jejich nástroje patřila
především různá rydla, škrabadla, drasadla, hroty. Sloužily k různým druhům práce, k rytí,
vrtání, řezání, oškrabávání a podobně. Materiál, ze kterého se nástroje vyráběly, nebyl jen
pazourek. Vyráběly se z vápenců, křemenů a jiných hornin, nikdy však nebyly tak
dokonalé jako pazourkové. Vzácně známe i kostěnné nástroje, které se zhotovovali z kostí
jeskynních medvědů.
Lovci jeskynních medvědů už žili duchovně. Své bratry pochovávali. Pohřby
neandrtálských lidí jsou nejstarší vůbec a svědčí o tom, že již jejich hrobník, tedy
neandrtálský pralovec, se zamyslel nad některými otázkami, které zajímají i dnešní lidstvo.
Podnětem k těmto myšlenkám byla především smrt některého z jeho druhů. Nevěděli, proč
se tělo najednou přestalo hýbat, jestli zemřel proto, že přestal dýchat nebo proto, že z ran
přestala proudit krev. Byly to těžké otázky, na které jejich rozum nestačil. Zřejmě si
mysleli, že mrtvý žije jakýmsi záhadným způsobem a že způsobuje i mnohá neštěstí.
Dospěl tedy k poznání, že je potřeba se před ním chránit, že je nutno ho uložit do země
poblíž ohně, u něhož žil, a zasypat ho, aby se nemohl vrátit. Z několika nálezů se zjistilo,
že neandrtálci pochovávali své mrtvé do mělkých hrobů na pravý bok a s pravou rukou
pod hlavou a se skrčenýma nohama. Zvyk skrčování nohou zemřelých trval mnoho tisíc
let. Pravděpodobně skrčení těla mělo napodobovat polohu těla při spánku, v jaké za živa po
21
práci nebo lovu odpočívali ve spánku u ohně. V některých hrobech byly nalezeny i různé
nástroje a opálené kosti, byly to jakési milodary, které dávali nebožtíkům na cestu do
věčnosti. Neandrtálci si posmrtný život představovali jako trochu odlišné pokračování
jejich pozemského života, proto dávali do hrobu kamenné nástroje i trochu jídla. Členové
tlupy měli soucit k mrtvému a jeskyni, u které se tělo pohřbilo, většinou opustili a odešli
jinam.
Když ještě neandrtálský člověk ještě neuměl rozdělat oheň, získával ho náhodně, třeba
při zasáhnutí stromu bleskem. Oheň byl pro ně už téměř nepostradatelný. Když jim v
ohništi zhasla poslední jiskra, pralidé cítili úzkost a hrůzu. Bez plamene nemohli odhánět
dravce, opkékat maso, které se žárem ohně stávalo chutnějším a stravitelnějším, a ohřát se
v kruté době ledové. Toho, komu byl oheň svěřen a kdo ho pečlivě nehlídal, čekal těžký
trest. Jakmile však neandrtálci zjistili, jak rozdělat oheň, byl ve vývoji lidstva učiněn velký
krok dopředu.
Neandrtálské dítě
Kostra Neandrtálce a člověka dnešního typu
Nenandrtálec měl už tři lidské přednosti. Vyrábět a pracovat s nástroji, zvládnout oheň
a ovládat řeč. Byl tedy už pravým člověkem.
22
4.4 Člověk kromaňonský
Ve Francii se při stavbě dráhy roku 1868 objevily ve skále, zvané Cro – Magnon
kosterní zbytky člověka, které jsou naprosto odlišné od primitivního neandrtálce. Jsou to
pozůstatky, které josu vývojově vyšší a jemně modelované. Tato nová vývojová etapa
dostala název Homo sapiens fossilis, česky člověk předvěký neboli kromaňonec.
Kosterní pozůstatky patřily třem mužům, jedné ženě a jednomu dítěti. Zbytky těchto
lidí se pak staly představiteli rasy cromagnonské. Kostra muže ukazuje všechny znaky této
rasy. Kromaňonský muž byl vysoký 185 centimetrů, měl široký trup a postavu atletického
vzhledu. Lebka je velká a krásně vyklenutá mozkovna. Čelo je vysoké, široké a neubíhá do
zad. Obličej už nemá zvířecí výraz, čelisti nejsou tlamovité, brada je dobře vyvinutá a
vystupuje dopředu, rysy v objičeji jsou jemné. Postava je zcela vzpřímená, držení těla a
rozměry dlouhých kostí končetin se shodují s dnešním člověkem. Stejná je i stavba mozku.
Měl mohutně vyvinuté žvýkací svalstvo.
Vedle kromaňonců byly objeveny i takové kosterní pozůstatky, které se od nich značně
liší.
Kostry patřily muži a ženě, jejichž tělesné znaky jsou velmi podobné znakům
černého plemene, proto se mluví o znacích negroidních. Jsou to příslušníci rasy
grimaldské, která pronikla z Afriky do Evropy. Jiný od kromaňonců odlišný typ byl
malého vzrůstu, průměrná výška byla asi 150 cm a měli velmi dlouhé a vysoké hlavy. Měli
podobnou kostru jako Eskymáci. Tato rasa se nazývá chanceladská.
Po celé Evropě se rozšířila Aurignacká kultura. Aurignačtí lovci spadají do částí
poslední doby ledové, v níž se podstatně oteplilo. V této době mohli lovci tábořit ve volné
přírodě. Při dalším nárazu ledovce se uchylovali do jeskyň nebo i stavěli podzemní
zemljanky, aby mohli snadněji překonat chlad krutých zim. Byli zdatnými lovci a jejich
hlavním lovným zvířetem byl mamut, proto se přezdívají lovci mamutů. Lovili i srstnaté
nosorožce, soby, divoké koně, pratury ale také menší zvěř, vlky, lední lišky, sněžné zajíce
a jiné. Jejich nástroje a zbraně byly vyrobené především z kamene, z kostí a parohů.
Aurignačtí lovci mamutů byli prvními tvůrci nejstaršího umění.
Po aurignacké kultuře následovala kultura magdalénská. Nástroje se vyráběli více z
kostí než z kamene. Vznikly harpuny, které byly v této době časté. Hojné byly i kostěnné
hroty, které mají krevní žlábek, aby kořist rychleji vykrvácela. Jejich loveckou výzbroj
23
tvořily ještě zvláštní hole, z nichž lovci vymršťovali kopí. V táborovém životě používali
různá šidla a jehly na šití. Magdalénští lovci už měli píšťaly a primitivní flétny, používali
je na signalizování a při různých magických obřadech. Při těchto obřadech používali i
misky, zhotovené ze zvířecích, ale i lidských lebek. U magdalénců vyvrcholilo paleolitické
umění. Jde o drobná přenosná umělecká díla nebo o nádherné barevné malby na stěnách
mnohých jeskyň. U nás se nalezla nedaleko Brna umělecká památka moravských
magdalénců. Je to rytina, znázorňující boj bisonů. Jelikož mamuti začali vymírat, jejich
dalším hlavním zvířetem byl sob, přezdívali se tedy lovci sobů. Magdalénská kultura spadá
do poslední části doby ledové, kdy bylo počasí studené a mrazivé, proto jejich tábořiště
nacházíme většinou v jeskyních.
Pro Aurignacké i magdilénské lovce byl lov hlavním zaměstnáním. Ovládali mnoho
loveckých lstí a úskoků, byli dokonalými lovci.
Aurignačtí lovci mamutů měli oproti nenadrtálcům mnohem dokonalejší zbraně. Byly
to především dobrá kopí a
oštěpy s kamennými nebo
kostěnnými hroty, šípy a
luky a v jejich výbavě
nachyběla
ani
lasa,
zatěžkána na jendom konci
kameny ale i koulemi nebo
válci
vyřezanými
mamutoviny,
profesor
jak
používali
zjistil
Absolon
Věstonicích.
K
i
z
ve
lovu
kamenné
kotouče, které sloužily jako vrhací kameny při lovu malých zvířat. Měli i ostré dýky, které
si vyráběli z kostí ulovených zvířat, a dřevěnné kyje, které se hodily k dobíjení lapeného
nebo zraněného zvířete. I když už měli mnohem lepší zbraně než jejich předchůdci a lovili
ve skupinách, lov velkých mamutů, strstnatých nosorožců, praturů, divokých vepřů byl
riskantní a odvážný. Zranění lovců, která byla často těžká, vedla ke zmrzačení nebo i k
24
smrti, nutila lovce vymýšlet lepší a dokonalejší lsti, jakými by snadněji a bez osobního
nebezpečí mohli zvířata ulovit.
Tito lovci dobře znali chování a zvyky své lovné zvěře. Na stezkách, po nichž zvěř
chodila pravidelně k napajedlům, vykopávali hluboké jámy, které pokryly větvemi a
posypali hlínou a drny. Takto maskované jámy sloužily k lapení především větší zvěře,
mamutů a srstnatých nosorožců, které se z nich nemohla osvobodit. Zvěř, která chodila po
stezkách pod korunami stromů, lovili tak, že si lovci lehli na silné větve a odtud šípy,
kameny a oštěpy ubíjeli zvěř jdoucí k vodě. Jindy zaháněli zvěř do bažin a močalů, nebo
do skalních úzkých soutěsek. Z jeskynních kreseb se zachovali plánky jejich pokročilejších
pastí. Takovou obyčejnou pastí byly jednoduché ohrady s jedním vchodem, který rychle
zatarasili, když do ohrady vešlo jedno nebo i více zvířat. Poté zvířata zabíjeli postupně
podle potřeby. Z kreseb známe složitější pasti, sestavené ze střechovitě postavených klád
nad stezkami zvěře a při
průchodu zvířete se na
něj zřítila tato nastražená
stavba. Zvíře těžké klády
zranily a lovci ho už jen
dobili. Někdy se také
zahalili do zvířecích kůží
a po čtyřech se plížili ke
zvířeti, někdy jim stačil i
svazek větví, který drželi
před sebou a kryl jejich
těla. Plížili se proti větru
a když byli dostatečně
blízko, vyskočili a než se zvíře vzpamatovalo, mělo v sobě zapíchnuté šípy a oštěpy.
Zajímavý lovecký úskok byl zjistěn u Laugerie Haute ve Francii, v místě, kde křídové
vápence pozvolna sbíhají k hladině řeky Vézéry. Lovci zde ostrými kameny vydlabali ve
vápenci 21 jam, 80 až 160 cm hlubokých a 60 až 230 cm širokých, ve směru řeky a v
řadách za sebou tak, aby mezi dvěma jámami přední řady byla jedna jáma zadní řady.
Jámy pak zamaskovali a většina zvěře, která tudy procházela se napít k vodě, se chytila a
25
poté byla lovci dobita. Jinou lstí, kterou lovci používali, bylo pozvolné štvaní divokých
koňů, mnohdy za pomoci ohně, na vrchol skály až k prudkému srázu, odkud pak poplašení
koně padali dolů, kde zůstali ležet s přeráženými údy, jiní lovci je takto zmrzačené ubili.
Dokazuje to nález obrovského počtu kostí pod příkrou stěnou skály, který patřil až 100
tisícům jedinců. Lovili téměř vše, jen jeskynních lvům se raději vyhýbali. Lovci nelovili
jen pro maso, ale i pro kůže, kterými se odívali, pokrývali své stany a na kterých spali.
Magdalénští lovci sobů zdokonalili především některé lovecké zbraně, které se jim
osvědčily při lovu. Objevily se harpuny, opatřené zpravidla dvěma řadami zubů. Na
Moravě byla však nalezena i harpuna, která má tři řady zubů.
Pro aurignacké i magdalénské lovce nebylo maso jedinou potravou, běžnější byla
potrava rostlinná. Sběr byl záležitostí žen, dětí a straců. I ve sběru už měli určité zkušenosti
a přehled míst, kde sbírat. Vzácně se zachovala památka, která se vykládá jako ze sobích
parohů vyřezané klasy. Tato umělecká památka u vědců vzbudila domněnku, že už tito lidé
začali pěstovat obilí. Je možné, že dovedli semena kamennými drtidly rozdrtit a ze
šrotovné mouky připravit nějakou tuhou kaši, kterou na žhavých kamnech opékali v jakési
placky. Také není vyloučeno, že klasy travin nebo jejich semena dokázali usušením
uchovat na dobu, kdy už bylo po sklizni.
Z konce paleolitu se zachovala kresba, na které je lidská postava s košem ruce, která
leze po lanech vzhůru ke skalní štěrbině, z níž vylétají včely. Tito lovci tedy znali i med
divokých včel.
Potravy v těchto tlupách nebylo nikdy nadbytek. Hlad nastával v mrazivých dnech
zimy. Ani v létě nebývalo potravy nazbyt, neboť maso se teplem kazilo, proto se muselo
sníst co nejrychleji. A tak se střídal hlad s obrovskými hostinami. V zimě si mohli maso
ponechat i na jiné dny, neboť mrazy zabraňovaly rozkladu masa. Nouze a hlad se mohly
zmírnit až když se naučili sušit a udit maso. Udění masa vynalezli náhodně. Nějaký
zapomenutý kus masa u ohně očouzený dýmem krásně voněl a výborně chutnal. Udění a
sušení masa se stalo zvykem a nutností. Udělali značný pokrok v uhájení živobytí, ale ještě
stále bylo sušení a udění závislé na lovech, protože ochočovat a chovat zvířata ve stádech
dovedli až lidé mladší doby kamenné.
Tlupa paleolitických lovců byla základní, společenskou i hospodářskou jednotkou.
Později to byl už dokonale organizovaný rod. Tlupa i rod žily, staraly se o potravu,
26
bezpečnost a úkryt společně. Místa, kde tlupy a rody sídlily, nazýváme tábořiště, sídliště
nebo stanice. V chladných obdobích se staly tábořišti jeskyně. V teplejších obdobích se
tábořiště rozkládala pod širým nebem nebo pod převislými skalisky. Jeskyně měly pro
lovce mamutů mnoho výhod. Chránily je před nepohodlnými venkovními vlivy a před
dravou zvěří, zvlášť vhodné byly jskyně s úzkým a nízkým vchodem, který se zatarasil
větším balvanem. Tlupy i rody sídlily jen na začátku jeskyň, kde pronikalo světlo a nebylo
takové vlhko jako v zadní části jeskyně. U vchodu do jeskyň plály ohně, které šířily světlo,
teplo a v noci odháněly dravce. V jeskyních, které měly velký vchod, a na tábořištích pod
širým nebem si lidé stavěli primitivní stany, aby lépe snášeli nepřízeň počasí.
Jestliže neměli ve svém kraji jeskyně, zhotovili si je uměle. Na ukrajinské stepi s velmi
nevlídným počasím bylo objeveno několik jam, v nichž byly pozůstatky po ohništích. Tyto
jámy, které byly domovem ukrajinských lovců mamutů, měly nad sebou jakousi stanovitou
střechu jejíž kostru tvořily kůly, pokryté kůžemi, březovou kůrou a po bocích i vykopanou
hlínou a mamutími kly. Jáma tady splynula s povrchem stepi. Příchod do jámy tvořila 1 m
široká šikmá chodba. Některé jámy měly i komín k odvodu kouře z ohniště. Poblíž tohoto
obydlí byly i zásobní jámy. Tyto stavby byly dostatečnou ochranou před chladem a mrazy
krutých zim. Nazývají se zemljamky.
Svá tábořiště zakládali především na jižních, slunných svazích, pokud možno
chráněnných skalním útesem nebo svahem hor před severními větry. Byla vždy položena
tak, aby je neohrožovaly povodně. K vodě chodila zvěř pít, a tak zde mohli snadně lovit.
Potřebovali mít i rozhled, aby mohli sledovat přesun stád zvířat nebo nepřátelských tlup.
Hlavním požadavkem na volbu tábořiště bylo bohatství kraje zvěří.
Magdalénští lovci sobů obývali ve střední i západní Evropě výhradně jeskyně, neboť
žili na sklonku doby ledové a na počátku doby poledové v drsném podnebí, které je
zahnalo do jeskyň, kde neustále plály jejich ohně.
Aurignačtí lovci už dovedli vznítit oheň. U ohně lovci odpočívali, pracovali, odbývali
své zábavy a porady. Kolem ohně probíhal život celé tlupy nebo rodu. Ohně udržovali
dřevem stromů ale i kostmi velkých zvířat, udržoval se totiž tukem, řinoucím se z konců
pálených kostí do plamenů.
Stejně jako neandrtálci i kromaňonci si rádi pochutnali na morku z kostí a mozku
zvířat. Maso pojídali tito lovci už hodně opečené na rozžhavených kamenech nebo ve
27
žhavém popelu, tak se totiž stávalo maso měkčím, chutnějším a stravitelnějším. Zbylé kosti
zvířat třídili a uchovávali v odpadkových jámách. Vytvářeli první sklady surovin.
U ohňů vytvářeli někteří lovci-umělci i drobná díla. Různé náhrdelníky a náramky,
které mnohdy sloužily asi více jako amulety než ozdoba. Amulety měly chránit člověka
před každým nebezpečím a nemocemi. Takovéto náhrdelníky vyráběli z různého materiálu.
Hodně používali různých ulitek a lasturek tehdejších i dnešních mlžů a plžů, například z
ulitek třetihorních plžů jehlanek. Vyráběli také ze zubů vlků, ledních medvědů a hyen, z
dvojitých perel, vyřezaných z mamutoviny a nebo ze zubu třetihorního žraloka.
Výroba náhrdelníků a náramků byla práce žen a dívek, ty obstarávaly také oblečení. V
zimě museli chodit celí zahaleni do zvířecích kůží a kožešin. V létě jim stačil jen kus
kožešiny kolem boků. Jehly, nalezené na četných jejich tábořištích, jsou důkazem, že
kromaňonci uměli jednotlivé kožešiny sešívat a vytvářet z nich jakési kalhoty a kabáty.
Kabáty se spínaly zvláštními sponami s otvory. Oblečení si zdobili mušlemi a lasturkami.
Lovci zdobili i svá těla. Různými ptačími péry si zdobili vlasy. O účesech žen se moc
neví, na ženských soškách, takzvaných venuších, je účes vždy velmi pečlivý a zpravidla
hodně složitý. Na mnohých tábořištích těchto lovců se nachází často i hroudy různých
barevných hlinek, červené, žluté, černé i bílé. Sloužily k malování těl, neboť toto malování
je nejstarší způsob ozdoby vůbec. Našly se i tyčinky k nanášení těchto barev. Už v této
době byly ženy velké parádnice, svědčil o tom nález nejstarší pudřenky, zhotovené z duté
ptačí kosti, v níž bylo práškové barvivo. Tato pudřenka ale nemusela patřit pouze ženě.
Barvení těla mělo význam především náboženský, pudřenka mohla patřit i některému
kouzelníkovi.
Léčebné zkušenosti měly především staré ženy, které je předávaly dalším generacím v
dokonalejších formách. Znaly léčebné moci různých rostlin, jejich listí, kořenů i plodů.
Již víme že už neandrtálci pohřbívali své mrtvé, aurignačtí lovci také. Někdy mrtvolu
položili přímo do ohniště , jindy ukládali mrtvé tělo do uměle vyhloubených hrobů a hlavu
i nohy obložili zvláštními kamennými skříňkami. Někdy zatěžkávali hlavu, prsa a nohy
mrtvého kameny, jako by chtěli zabránit, aby se mrtvý nemohl zvednou z hrobu. Měli
strach z mrtvých, proto je také někdy svazovali do kozelců, což se při vykopání hrobu
projevuje silně skrčenou kostrou. Někdy zas nechali mrtvého v jeskyni a vchod zaterasili
balvanem. Mrtvé posypávali červeným barvivem a nechávali jim v hrobech milodary,
28
ozdoby, kamenné nástroje a potravu. Pohřbívali dospělé i děti, i těm byly dávány milodary.
Například hrobka lovců mamutů z Předmostí, kde se v roce 1864 našlo 20 koster,
pohřbených ve skrčené poloze a hlavou obrácených k severu. Byly zde pochovány
většinou děti a mladé osoby. Byly zde nalezeny i kostry kojenců. Byly posypány červeným
barvivem a součástí dětského hrobu byl krásný náhrdelník ze 42 provrtaných liščích zubů,
křížem přes sebe. Zvláštností jsou pohřby částečné, kdy se pohřbí pouze část těla,
především hlava. Takové pohřby jsou známe hlavně z doby magdalénců.
Vrcholná umělecká díla paleolitických lovců nacházíme hlavně ve španělských a
francouzských jeskyních. Hlavním námětem lovců mamutů i sobů pro tvorbu umění byla
zvěř a žena. Všechno ostatní zůstalo v pozadí. Paleolitická umělecká díla se dělila na
drobné předměty, plastiky a nástěnné malby a rytiny. Drobné předměty jsou zdobené
kresbou, rytinou nebo řezbou. Plastiky zachycují podoby lidí nebo zvířat, nástěnné malby a
rytiny v jeskyních nebo na skalních stěnách. Toto umění pak vykvétalo ve dvou oblastech.
V Oblasti franko – kantabesrké a v oblasti východošpanělské.
4.4.1 Umění lovců sobů a mamutů
K nejstarším uměleckým dílům aurignackých lovců mamutů patří sošky nahých žen,
takzvané venuše. U těchto sošek jsou přehnaně zvýrazněné prsy, břicho a stehna, tedy
tělesné znaky, které vyznačují ženu. Naopak obličej, vlasy, ruce a nohy jsou u těchto sošek
většinou zanedbané. Většinou jsou tyto sošky vyřezány z úlomků mamutího klu nebo
kostí. Ale venuše jsou vyrobeny i z jiných materiálů, například naše Věstonická Venuše je
vyrobena z plastické hmoty ze spálených kostí, hlíny a tuku. Průměrná velikost těchto
venuší je 5 až 10 cm, výjimku tvoří reliefy z francouzského naleziště Laussel, které jsou
vysoké asi půl metru. Všechny tyto venuše jsou bez oděvu, ale našla se i venuše oblečená v
jakési kožešinové kombinéze s kapucí. Vzácná je tzv. Venuše předmostská, nalezená v
Předmostí u Přerova. Je to rytina vyrytá do úlomku mamutího klu. Při výrobě venuší šlo
především o zdůraznění funkce ženy jako zachovatelky rodu. Venuše hrály důležitou roli i
v různých magických obřadech. Byly nošeny i jako náhrdelníky a amulety.
29
Vzácné
jsou
sošky
mužů
se
zdůrazněným
mužstvím. Taková vzácna umělecká památka se
nalezla v Brně a byla vytvořena z mamutoviny.
Mnohem vzácnější jsou lidské hlavy, vyrobené také z
mamutoviny. Je to jediný portrét paleolitického
člověka. Tato lidská tvář patří k vrcholným dílům
pravěké plastiky.
Kromě sošek žen a mužů známe i sošky a rytiny
zvířat. Ve Věstonicích se našly sošky medvědů,
divokých koní, nosorožce, mamuta, sobů a mnoho
dalších. Často to byly jen některé části těl nebo hlav,
protože byly často ničeny při různých obřadech, kdy
lovci tyto sošky zmrzačili nebo i dokonce rozdrtili při
čarování a kouzlení. Nejvíce se ryli bisoni, kozorožci,
venuše z Lespugue
kamzíci sobi, pratuři nebo jeskynní medvědi. Vzácné
byly rytiny rostlin. K rytí používali pazourkové rydlo.
K nejcennějším a nejobdivuhodnějším uměním patří malby zvířat, kterými kromaňonci
vyzdobili některé francouzské a španělské jeskyně. Mezi významná naleziště nádherných
maleb patří jeskyně Altamira na severu španělska, ve které se v roce 1868 našly nástěnné
malby zvířat. Nejkrásnější jsou blízko u vchodu v postranní chodbě. Nízký strop této
chodby je pokryt v délce 14 metrů samými obrazy zvířat, namalovanými červeně a černě s
jemnými odstíny. Hlavním motivem jsou bisoni, divocí koně, laně a divocí vepři. Dále to
je jeskyně v Dordogni ve Francii s rytinami i malbami mamutů, praturů nebo sobů. Ti byli
namalováni černou a žlutou barvou ve všech odstínech.
K vybarvování používali barevné hlinky, především žlutý okr a červený krevel. Tyto
barvy rozdělávali tukem z ulovených zvířat a nanášeli je prstem nebo různými tyčinkami z
dřeva a kostí. Při malování používali palety, zhotovených z lopatek zvířat. Není vyloučeno,
že si z kůže a chlupů vytvářeli primitivní štětce, které se ale nedochovaly. Barvy přenášeli
a uchovávali v dutině sobí kosti.
Malby a rytiny nesloužily lovcům jen pro radost, měly pro to mnohem hlubší příčiny.
Důkazem je, že tyto malby a rytiny jsou často daleko od vchodů na skrytých a těžko
30
dosažitelných místech. Smysl těchto uměleckých památek byl zcela jiný než okrasný.
Sloužily hlavně k obřadům k plodnosti žen a tím i k vzrůstu tlupy, neboť ta potřebovala
stálý příliv mladých, zdravých a silných lovců, které mohly dát tlupě jen ženy. Proto
prováděli tyto obřady, aby byla plodnost co největší. Jeskyně, ve kterých se obřady
prováděly se nazývají pravěké svatyně, tato místa byla magickými kulty. Nacházela se na
odlehlých, skrytých jeskyních položených v propadlých úvalech. Proto jsou dodnes
nalézána jen náhodou. V jeskyni na severní straně Pyrenejí se nachází jeskyně, do které je
velmi těžký přístup. K vchodu do jeskyně se dá pouze připlavat nebo připlout na nízké
lodičce. Po několika hodinovém plazení v úzkých chodbičkách, ve kterých se nedá ani
zvednout hlavu se nachází velká a krásně vyzdobená síň sochami, představující samici a
samce bisona. V době objevení byly na zemi ještě vidět stopy lidí, kteří kolem sochy
tancovaly. Stopy patřily mladým lidem, z toho lze usuzovat, že v této svatyni se
podrobovali obřadům chlapci a dívky, kteří měli být přijati mezi muže a ženu.
Jiné svatyně sloužily k loveckým magiím. Konaly se obřady, které měly zajistit lovcům
úspěch při lovu medvědů. Při tomto ceremoniálu se šípy strefovali do hliněné sochy
medvěda, která byla 60 cm vyoská a 110 sm dlouhá. Na krk sochy posadili skutečnou
medvědí hlavu.
Paleoličtí lidé neradi zobrazovali sebe. Nejčastěji se zobrazovali v karikatuře. Na
nalezených obrazech jsou často přestrojení lidé se zvířecími maskami, byli to kouzelníci.
Ti hráli při magických obřadech nejdůležitější roli. Kouzelníci ošetřovali zlomeniny, znali
léčivost, vlastnosti i jedovatost bylin. K obřadům potřebovali různé předměty, jakou jsou
chřestidla z vyschlých močových měchýřů ulovených zvířat, různé amulety, talismany i
ozdoby do vlasů. Dovedli vyrábět i primitivní píšťaly, bubny a kouzelnické hole, které jsou
zdobeny krásnými rytinami.
Umělci, kteří svatyně zdobili, potřebovali k malování nebo rytí světlo. Používali
smolné pochodně i jakési kahance, naplněné zvířecím tukem, do něhož byl vložen kousek
suchého a svinutého rašelníku. Takové svítidlo bylo zhotoveno z červeného pískovce a na
jedné straně je tojboké držadlo. Umělci také museli používat nějaké primitivní žebříky
nebo lešení, protože některé obrazy jsou umístěny na těžko dosažitelných místech.
31
Venuše willendorfská
Venuše věstonická
Malba koní z francouzské jeskyně Lascaux
32
4.4.2 Ustupování ledovců
Severský ledovec, který pokrýval jako pevný krunýř velikou část Evropy, začal pomalu
roztávat a posunovat se k severu. Nakonec zůstaly jen dva malé lodovcové štíty ve
vysokých skandinávských horách, které zůstaly až dodnes.
S ústupem ledovců se krajina měnila. Bílou ledovcovou pláň nahradila zeleň a rostliny.
Nejdříve to byly tundry, pak stepi a nakonec lesy. Mamuti, srstnatí nosorožci,, sobi, lední
lišky a jiní severští živočichové usupovali společně s ledovcem k severu. Kraje se plnily
zvířaty, které známe dnes, vlky, bobry nebo medvědy, z nichž ale některé typy vyhynuly.
Začala tedy doba poledová, takzvaná střední doba kamenná, začínající asi 10 000 let
před n. l. A končící asi 4000 let před n. L. Lidé si našli nové způsoby obživy. Lidé této
doby se živili lovem zajíců, bobrů, srnců nebo jelenů, ale především lovem ryb, které se
rozmnožily v řekách i vzniklých jezerech po ústupu ledovců. V této době vynalezl člověk
udici a člun, s kterým se mohl přemísťovat na velké vzdálenosti po vodě. Pomocí člunu
dokázal překonat opravdu velké vzdálenosti, např. mořská úžina mezi njevýchodnější Asií
a nejzápadnější Amerikou. Mesolitický člověk už tedy mohl osídlit americkou pevninu.
Velkou změnou lidí mesolitu bylo ochočení zvířat. Jako prvním ochočeným zvířetem
byl pes, který člověka věrně doprovázel.Stále se živili sběrem, lovem a nově i rybolovem.
Jeho nástroje byly kamenné, nejvíce používal pazourek, rohovec a křemenec. Obýval
sídliště a malá letní stanoviště, která mu přes léto sloužila k lovu.
Závěr
33
Když jsem s prací začínala, nevěděla jsem o pravěkých lidech téměř nic. Ani na
internetu jsem nenašla dostatek informací. Naprostou většinu absolvenstké práce jsem
udělala s pomocí knih, které mi paní učitelka Sotonová zapůjčila. Překvapilo mne, s jakou
chutí a zájmem jsem všechny knihy přečetla. Antrolopologie a dějiny umění mě zaujaly, a
proto se mi absolvenstká práce dělala snadno. Dokonce jsem ani netušila, že bude mít tolik
stran. Díky těmto výborným knihám jsem si uvědomila, že i tito lidé měli nějaké své
příběhy a osudy, a že neměli lehký život. Zvláště v krutých časech doby ledové, kdy
neměli dostatek jídla a schouleni k sobě v jeskyních přežívali. Zaujaly mě také různé
magické obřady, při kterých museli hluboko lézt do stísněných jeskyň, nebo to, jaký obdiv
a úctu měly tenkrát ženy, které byly pro tlupu nejdůležitější.
Zkrátka kdybych mohla, docela bych se do této doby podívala, konktrétně do nějaké
tlupy kromaňonců, protože jejich život mi přijde nejzajímavější. Dokonce i počasí bylo na
konci této doby příznivé. Moc se mi líbí, že v této době byla příroda čistá a krásná, krajina
nebyla nijak znečištěná, a běhalo po ní plno dnes už prehistorických zvířat.
Měli bychom uchovávat Zemi v takovém stavu, aby se vývoj člověka, ale i jiných
živočichů, čím dál více zdokonaloval.
34
Seznam použité literatury a zdrojů informací
Knihy a publikace
1. Mazák, S. Jak vznikl člověk (Sága rodu Homo). Praha: Práce, 1977.
2. Augusta, J. Opolidé a předlidé. Praha: Mladá fronta, 1961.
3. Augusta, J. Z pradějin člověka. Praha: Orbis, 1954.
Elektronické zdroje
1. http://cs.wikipedia.org/wiki/V%C3%BDvoj_%C4%8Dlov%C4%9Bka
2. http://cs.wikipedia.org/wiki/Australopithecus
3. http://cs.wikipedia.org/wiki/Homo_erectus
4. http://www.google.cz/imghp?hl=cs&tab=wi
5. http://www.fotoaparat.cz/
Seznam příloh
I. Charles Darwin
II. Fotografická příloha – dnešní lidoopi a opice
Příloha I
Charles Darwin
Charles Robert Darwin je známý přírodovědec, kterého proslavila tzv. evoluční
biologie. Narodil se v Anglii 12. února 1809. Pochazí z bohaté rodiny, jeho otec byl lékař a
děda botanik Erasmus Darwin, který měl už na konci osmnáctého století evoluční
myšlenky. Charlese zajímaly přírodní vědy už ve škole. Šel tedy na Edinburghskou
univerzitu studovat medicínu. Měl ale odpor k operacím, a tak Charles přestoupil na
Cambridskou univerzitu, aby se stal duchovním, jelikož anglikánští duchovní byly
dostatečně finančně zajištěni. Jeho zajímavost o biologii ho neopustila ani během studia,
účastnil se několika přírodovědeckých akcí. Po ukončení studia dostal Darwin jedinečnou
příležitost vydat se na dvouletou expedici do Jižní Ameriky na lodi Beagle. Darwin
zkoumal pevniny, fosílie, geologické jevy, živé organismy a sesbíral také několik vzorků,
které byly zatím většinou vědě neznámé. Během pozorování přírody v Jižní Americe
Darwin potkal také několik domorodců. Usoudil, že v těch nejvzdálenějších místech Jižní
Ameriky člověk existuje na nižším stupni dokonalosti, než v jiných částech světa. Právě
kvůli této myšlence se začal Darwin zajímat o původu člověka. Darwin se z cest vrátil
nakonec po pěti letech 2. října 1836. Vedl několik přednášek, na kterých prezentoval své
teorie. Za svůj výzkum byl Darwin 24. ledna 1839
jmenován členem Královské
společnosti (Royal Society). Když se dozvěděl, že Alfred Russel Wallace dospěl k
podobné teorii, urychlil vydání své teorie. Mezi jeho výzmané knihy patřily On the Origin
of Species by Means of Natural Selection, or the Preservation of Favoured Races in the
Struggle for Life (O vzniku druhů přírodním výběrem, neboli uchováním prospěšných
plemen v boji o život - většinou zkracovaná na: O původu druhů), The Descent of Man,
and Selection in Relation to Sex, a The Expression of the Emotions in Man and Animals
(Výraz emocí u člověka a zvířat). Měl několik odpůrců, kteří kritizovali jeho teorii. Se
svojí manželkou měl deset dětí, z nichž tři brzy zemřely. Některé z jejich dětí trpěly
nemocemi nebo slabostmi, Darwin se obával, že je to způsobeno tím, že jeho žena byla
vlastně sestřenice. Ve svých spisech pak rozepsal škodlivé následky příbuzenského
rozmnožování. Darwin zemřel v Downe, v hrabství Kentu, v Anglii. Na jeho počest byl
pohřben ve Westminsterském opatství.
Příloha II
Fotografická příloha – dnešní lidoopi a opice
Orangutan bornejský
Gibbon
Gibbon
Orangutan
Orangutan: matka s mládětem
Šimpanzi
Šimpanz učenlivý
Gorila
Gorila

Petra Mičunková, 9.A - Základní Škola Nová Bystřice

Transkript

Podobné dokumenty

BIOLOGIE ČLOVĚKA

Kostra člověka

Zdravá výživa, aneb co víme o nutriční gramotnosti?

Novák, J.: Kultivace člověka v éře elektronických médií