ze Súdánu 14.6.09 3
Transkript
ze Súdánu 14.6.09 3
14.7. 2009 El Obeid Súdán Salam Alejkum, No tak konečně, drazí přátelé, zasílám srdečné pozdravy do českých luhů a hájů ze Súdánu a to díky malárii : ) Konečně si ji můžu přidat do sbírky svých exotických nemocí. To by nešlo, žít rok v Súdánu a nedostat ji : ) Malárii je tu běžná asi tak jako u nás chřipka a měl ji snad každý. Má i podobné projevy jako chřipka. Doktorka při pohledu na výsledky krevních testů řekla: „Hamdulila-díky Bohu jenom malárie.“ : ) Takže jsem se na pár dní zastavil a napsal něco o tom co jsem od poslední zprávy zajímavého zažil. Tož El Obeid. Událostí bylo mnoho tak vyberu jen pár. Music Boys občas jezdí hrát na svatby a na různé akce. Byl jsem s nimi asi 40 km od EO v jedné vesnici, kde měli místní lidé slavnost při níž dětičky ukončují mateřskou školku a začínají základní. Byla to slavnost jako promoce na vysoké škole : ) Celá vesnice se nejprve sešla v prostorách školky, kde byli zahajovací proslov a Music Boys zahráli hymnu. Pak se všichni za doprovodu pochodové muziky vydali průvodem na vesnické „náměstí“. Největší atrakcí krom Music Boys bylo policejní auto s majákem a houkačkou, které jelo v čele průvodu. Na prostranství pak program pokračoval asi hodinu a půl dlouhým blokem proslovů, střídaných muzikou. Na závěr děti obdrželi diplom. Na rozdíl od mužů, kteří se oblékají většinou jen do bílé barvy, ženy jak můžete vidět na fotce barvami jen hýří, uprostřed fotky jsou naparáděné dětičky. Významnou událostí v naší VTC škole bylo otevření nové učebny a učebního oboru automechanik-specializace na auta s počítačem. Celý projekt, vybavení dílen, pomůcky, školení instruktorů platila italská firma Iveco. Otevření se zúčastnily zástupci všech možných politických struktur, místní biskup, a významné osobnosti. Firma Iveco má určitě v Súdánu svůj záměr, ale je to zároveň rozvojová pomoc pro Súdán. Darem jsme dostali pro školu minibus. Při této příležitosti jsme s klukama natřeli nově bránu. Rozdíl jasně vidíte : ) Och, tak zářivě modrá ! Klukům Music Boys začali v březnu tříměsíční prázdniny, tak prvně co jsme udělali, tak vymalovali celý jejich dům. Ještě na zakončení školního roku jsme byli na výletě Music Boys spolu s dětmi naší „základky“. Jsou děti z okolí, které nechodí do státní školy, tak je to pro ně takové minimum číst, psát, počítat, zároveň příprava na základní školu. Byli jsme v nejúrodnější části kolem EO široko daleko v mangovníkových zahradách. Na fotce krajiny je vidět na horizontu pás stromů mangovníků. Do těchto míst se v období dešťů stahuje voda, do cisteren a z nich se pak celý rok čerpá. Fotka vpravo je pohled z kopce na druhou stranu na „pole“. Vyrazil jsem s děckama na kopec. Našli jsme hnízdo asi poštolky. Všechno bylo supr, až v závěru, při scházení z kopce jeden klukKarbino spadl hlavou na kámen. Vypadalo to na otřes mozku, ale sám do dnes nevím jestli to do jisté míry nehrál, což je jeho hobby. Každopádně neodpovídal na nic, skoro se zdálo, že upadne do bezvědomí. Všechny zdravotnické kurzy co jsem dělal, v tomto případě radí: při úrazu hlavy neprodleně zavolat rychlou záchranou pomoc. Hmm, tak díky. Tak jsem se za něho modlil, vzal ho na záda a vyrazili jsme zpět do zahrady. Když jsme šli přes vesnici zastavili jsme se u pumpy, ochladil a umyl jsem mu hlavu. Domorodci se nabídli že donesou medicínu. Po chvilce vesničan přiběhl s hrstkou soli, že prý nejlepší je dát mu do rány sůl, což jsem tedy s díky a radikálně odmítl, rozhodnutý bránit život svěřence před místními palékařskými praktikami. Když jsme přišli do zahrady a paní učitelka ze základky ho uviděla (byl úplně bezvládný) tak s úsměvem říká: „To nic není.“ Pak ho chytla, do rány na hlavě mu nasypala sůl, zakapala citrónem, pak ho začala protahovat a masírovat všemi směry, no a za hodinku byl v pohodě. Inu, já jen tiše smekám a děkuji Bohu : ) Lidi jsou tu zvyklý žít bez doktorů. Když se stane úraz někde v poušti nebo někde na vesnici žádný doktor ti nepomůže, takže lidi mají svoje lékařské postupu jak léčit vysokou horečku, to či ono. Místo léků používají různé kořeny a listy rostlin. Z jiného nedělního výletu. Kluci uviděli jakousi veverku. Co vidí to chtějí hned sníst. Jasně jsem fandil veverce, která se dost dobře schovala v křoví. Tak jsem je nechal poskakovat asi půl hodiny kolem křoví a šli jsme se s jinými kluky podívat o kousek dál. Na zpáteční cestě, koukám, no to není možný: oni to křoví zapálili. V pravý čas jsme to uhasili, zachránili veverku a okolní vyprahlou vegetaci. ←mangová hostina→ Kdo z kluků má nějaké příbuzné odjel je o prázdninách navštívit. Protože byla naděje, že jedna organizace pozve Music Boys do Anglie a zaplatí náklady, vydali jsme se novým minibusem do Khartoumu natočit pár songů (viz příloha). Nejlepší zážitky bylo návštěva soutoku Bílého a Modrého Nilu na lodi, koupačka v Nilu. Nil je tu překvapivě čistý, ale nepil bych z něho jako kluci, kterým to nedělá žádné problémy. Večeři jsme měli na ulici. Škoda, že jsem nemohl fotit, Khartoum je stále divoké, nespoutané město. Myslím, že do deseti let zmizí všechna ta tajemná, okouzlující, někde i bolestná místa. Tak jsem se snažil alespoň to místo ↑ na soutoku Modrého a Bílého Nilu dobře zapamatovat. Jak tedy vypadá jedno prostranství v Khartoumu a co tam můžete vidět: na rohu křivolaké uličky připravují všemožné pokrmy. Na první pohled zaujmou zeleninou nazdobené skopové hlavy i s rohy. Na prostranství množství stolů u kterých za slunka nikdo nesedí a podloubí staré koloniální anglické budovy táhnoucí se asi padesát metrů. V nitru podloubí se ládují skupinky arabů, rukama z jedné mísy. Dále jsou v podloubí jsou hromady šrotu, konstrukce postelí, na jedné z nich spí nějaký kluk z ulice. Arab v tradiční bílé „košili“ (ďalabija) sedí za šlapacím šicím strojem a cosi spravuje asi něco pro tu mladou černošku s miminem, která před ním sedí. V podloubí jsou ještě další dva šiči. O kousek dál muž vypadající jako kadeřník žiletkou „stříhá“ vlasy jinému muži na židli. Všude se line orientální vůně jakési vonné směsi, které muslimové používají proti zapuzení zlých duchů. Několik slepic a dost troufalý kohout hledají na udusaném písku zbytky jídel. Plandavý štěně se snaží napít z tekoucího barelu uprostřed prostranství, který slouží jako umyvadlo pro všechny. Do toho desítky pokřikujících lidí lidí, od naproti dým ze smažených ryb, hýkání oslů, a... skupinka hladových Music Boys v podloubí. ↑ Khartoum 21.století O prázninách jsme s Music Boys i za pomoci studentů natahali potrubí a vykopali zavlažovací kanály pro stromy, které začali usychat. Zahradník s vozíkem a oslem nestíhal zalívat. Pozoruhodné je s jakou rychlostí rostliny reagují na vodu. Když je dost vody můžete pozorovat rozdíl v hodinách. ↑↓ usychající strom ↑ po několika dnech zavlažování ↓ ↑ jednodenní lístečky ← Poušť kvete : ) stačí jen trochu vody a z písku se během pár dní vynoří květy. Připomíná mi to jeden příběh jak nějaký misionář viděl černocha - Afričana jak má ucho na písku. A tak se ho opatrně zeptal: „Co to děláš, proč máš ucho na poušti?“. A černoch odpověděl: „Já naslouchám té poušti.“ „A co ti říká ta poušť? zeptal se misionář. „Pláče, protože se chce stát zahradou.“ I v každém lidském srdci je ukryto tolik krásných květů, tolik dobra, stačí jen vykopat zavlažovací kanál pro Boží milost a všechno kvete :) V půlce dubna se objevily první černí čápy, kteří předznamenávají blížící se období dešťů, už aby přišlo. Zatím pršelo jen jednou 3.května a to po neuvěřitelných sedmi měsících sucha a od té doby zase nic. Když se zvedne vítr, obloha se zatáhne prachem a pískem, alespoň že tak, díky Bohu za to. Tomu čemu v ČR říkáme pěkné počasí, tedy když svítí sluníčko, tady je to obráceně. Pěkné počasí je když prší. Žluté fotky dole nejsou nijak upravené, takové osvětlení je když „prší“ písek. ↑ Na svatého Jiří 24.4 skutečně vylízají štíři ↑ Kolem šesté ráno ↑ Radost z prvního dešťě ↑ Kolem půl deváté ráno Pár zajímavostí ze mše. Když je pozdravení pokoje na závěr všichni dávají ruce nad hlavu a mávají na všechny, do všech stran jakože si s nimi taky chtějí podat ruce. Když se modlí společně Otčenáš všichni mají pozvednuté ruce jako kněz. ↑ Z Velikonoční neděle ↑ Tanečnice ↑ tomu říkám velká hostie, že biskupovi zmizí hlava : ) ještě pár fotek : ) Znovu jsem se potkal místní skauty. Tentoktát na pochodu městem, který organizovali, Music Boys jim hráli do kroku. → Zítra se chystám na pár dní navštívit jižní Súdán a už se moc těším na lepší počasí : ) Začíná se nezadržitelně blížit den odletu, ale ještě mám měsíc a půl na dokončení rozdělaných věcí. Brzy napíšu jaké to je na jihu. Mějte se fajn s Bohem : ) J.Š.M Do poustevny za otcem Serafimem přišel jednou jeden mladý člověk, francouzský filosof a žádal ho, aby ho naučil hesychatské modlitbě, modlitbě otců a starců, modlitbě srdce. „Otče, řekněte mě prosím něco o modlitbě srdce, co mám dělat, abych se modlil srdcem?“ A stařec mu dal radu: „Nejprve se nauč meditovat jako hora. To znamená sednout si. Být jako hora znamená být pevně zde, mít čas, stát se uvnitř nehybným, mýt v sobě věčnost. Být horou znamená prostou skutečnost, že jsem. A že jsem teď, tady.“ A tak mladík se posadil a učil se být, ztišit se a být, jako hora. Po nějakém čase šli kolem poustevny poutníci a mysleli, že mladík je už taky nějaký mnich a chtěli se s ním dát do řeči, ale on se ani nehnul. Když to otec Serafim uviděl, přišel k němu a řekl: „Copak jsi otupěl jako kamení na cestě, tak dost to stačí nemá se s tebe stát mrtvý pařez. Toto už jsi zvládl. Už nemáš rozjímat jako hora, ale jako vlčí mák. Na horu však nezapomeň. Rozjímej jako vlčí mák. Musíš se učit kvést a směřovat, ano nejprve sedět růst, ale musíš směřovat. Musíš se obracet za sluncem, z největší hloubky se sám vzpínat ke světlu, ke kráse, musíš směřovat a zároveň však musíš zůstat pevný a rovný, ale směřovat. A zároveň ať tě vlčí mák naučí pravé pokoře, že totiž všechno pomíjí. Musíš se naučit kvést i vadnout. Proč rozjímáš? Proč směřuješ? Proč kveteš? Proč kvete vlčí mák? Prostě čistě z radosti, z potěšení ze světla. Láska si je sama mzdou. Růže kvete, protože kvete, mák kvete, protože kvete. Ty máš kvést, obracet se ke světlu a třeba i odkvést. Tvé srdce se musí stát květem, který směřuje, s pokorou, že vše závisí na Bohu a vše pomíjí. Opět po nějakém čase, ve kterém se mladík cvičil rozjímat jako vlčí mák, vzal ho otec Serafim do zátoky na mořském břehu a řekl mu: „Tvé srdce se teď musí stát mořem. Sedni si tu a uč se rozjímat jako oceán.“ „Čemu mě naučí oceán?“, přemýšlel člověk,: „čemu mě naučí vlnobití?“ Vlny se přibližovali a vzdalovali, silnější či slabší. „Co mám dělat?“ A Serafim odpověděl: „Rozjímat jako moře, to znamená učit se pravidelnosti, je to vytrvalost, je to úsilí, je to věrnost vlny, která přijde, odejde, je vytrvalá. Zároveň to znamená zahledět se do hloubky. Vnímat svůj dech, svoje srdce. Co je na konci výdechu? Co je na začátku nádechu? Co je v hlubině tvého srdce?.... Je tam tichý Boží hlas. Kdo naslouchá pozorně svému dechu,“řekl mnich Serafim, „není daleko od Boha. Naslouchej. Co tam je kde začíná tvůj nádech?“ Tehdy bylo pár vteřin ticho, hlubší než příchod a odchod vln. Bylo zde něco jako pevné dno oceánu, zároveň něco živého, zároveň něco vytrvalého, rytmus, pravidelnost, hloubka..... „Dobře sedět, zpříma, otevřeně ke světlu, dýchat jako oceán. To, ale ještě není hesychatské rozjímání“ řekl otec Serafim, „teď se budeš učit rozjímat jako pták.“ Otec Serafim mu dal poustevu a u ní byli dvě hrdličky. „To jejich cukrování se mě nejdříve líbilo, ale brzy mi začalo jít děsně na nervy.“ řekl mladý filosof. „Zrovna když jsem chtěl spát začali si cukrovat. Jak dlouho to bude ještě trvat?“ A otec Serafim mu říká: „Víš co je původní význam slova „meditacio“? Znamená to mumlat slabým hlasem, tak jako pták, jako hrdlička, jako holoubek, musíš rozjímat svým hrdlem. Jsi-li šťastný stále si něco pobrukuješ, ani to nepozoruješ. Nauč se tedy taky si něco pobrukovat ze svého štěstí. Rozjímání to je zpívající dech. Rozjímání to je znění tlukotu tvého srdce. Nauč se říkat: „Kyrie eleison“, nauč se říkat: „Přijď Duchu Svatý.“, nauč se volat: „Posvěť se jméno Tvé.“, nauč se volat, a takto se s Bohem důvěrněji sblížíš.“ A tak ho Serafim učil modlit se, dlouho, dlouho a pravidelně. A pak řekl: „Tak teď už jsi blízko tomu jak se má rozjímat, ale to ještě nestačí. Musím tě naučit rozjímat jako Abrahám. Jak rozjímal Abrahám? Abrahám rozjímal tím, že se díval na stvoření a říkal: „Můj Bože, můj Stvořiteli.“ Díval se na hvězdy, díval se na písek na břehu moře, díval se a rozjímal. Rozjímat jako Abrahám to znamená také být pohostinný, jako když Abrahám přijal Božské hosty. Rozjímat jako Abrahám znamená zasadit se o život lidí, vidět jejich zkaženost a přesto neztrácet důvěru v Boží slitování, když se Abrahám modlil za Sodomu. Rozjímat jako Abrahám to může vést až k oběti, to když máš všechno dát Bohu jako Abrahám Izáka, všechno přece patří Bohu. Rozjímat jako Abrahám tě přivede k tomu, že dáš sám sebe i to co je ti nejdražší. Hledej na čem nejvíc lpíš a s čím se ztotožňuješ. Rozjímat jako Abrahám znamená nemít nic kromě Něho. Ani v srdci, ani ve vědomí, tvému já už nic nepatří.“ Otec Serafim byl stále zdrženlivější, cítil, že mladý muž dělá pokroky v rozjímání i v modlitbě. Jednou se ho mládenec zeptal: „Otče, proč mi ale neřeknete nic o Ježíši, jak se modlil On a jak On rozjímal?“ Otec Serafim vypadal zaraženě, jako by mladý muž po něm chtěl něco nevhodného, jako by žádal, aby mu sdělil svoje nejvnitřnější tajemství. Čím větší je přijaté zjevení, tím zdrženlivěji je máme dále sdělovat. Otec Serafim řekl: „Tomu tě může naučit jenom Duch svatý. Musíš se stát synem, jestliže se chceš modlit jako Syn. Musíš prožívat stejnou důvěrnost s tím, kdo se nazývá naším Otcem. To je dílo Duch Svatého. Ježíšovo rozjímání shrnuje spolu všechny způsoby rozjímání. Rozjímal jako hora, rozjímal jako mák, jako oceán, jako hrdlička, rozjímal jako Abrahám srdcem bez hranic, plným lásky k nepřátelům a katům, byl pohostinný k hříšníkům, k postiženým, k nemocným, k nevěstkám, ke zrádcům a v noci odcházel modlit se do samoty a opakoval jako dítě: „Abba- můj milovaný tatínku!“. Téměř bychom se tomu vysmáli, ale přece to byla Ježíšova modlitba. V tomto prostém slově bylo řečeno všechno: „Abba- tatínku!“. Nebe a země se hrozivě přiblížili, Bůh a člověk se stali jedno. A tak Duch Svatý v tobě sám probudí tyto pocity, abys i ty mohl z hlouby srdce a upřímně říct: „Abba-Otče!“. Mladík se vyučil modlitbě a Serafim mu řekl: „Teď už víš, co to je modlitba hezychastů, běž domů a tam se uvidí co zůstane z těchto tvých krásných rozjímání.“ Mladý muž se vrátil do prací, nápadné bylo jenom to, že trošku zhubl. Městský život však mu nedal zapomenout na učení otce Serafíma. Když se cítil štván a měl málo času, posadil se jako skála, někde na terase. Když pociťoval pýchu nebo marnivost vzpomněl si na vlčí mák: „všechny květy zvadnou“. A jeho srdce se opět pozvedalo ke slunci, které nikdy nezapadá. Když se jeho duše zmocňoval smutek, zlost a omrzelost, začal dýchat zhluboka jako oceán. Nadechl se Božím dechem, vzýval Boží jméno a potichu vyslovoval: „Kyrie eleison“. Když ho zasáhlo utrpení lidstva, lidská zloba, nebo viděl vlastní bezmocnost a chtěl na tom něco změnit, rozjímal jako Abrahám. Když ho pomlouvali a všechno možné mu připisovali byl šťastný, že se může tímto způsobem s Kristem modlit. Navenek vypadal jako každý jiný člověk a on sám dokonce zapomínal, že se cvičí v umění hezychastů. Snažil se prostě v každém okamžiku Boha milovat a žít v jeho přítomnosti : )