Zde si můžete stáhnout verzi v PDF - ta je samozřejmě

Zde si můžete stáhnout verzi v PDF - ta je samozřejmě

Fascinovanost
fascinovanost
a n e b
g r a f o t e r a p i e
lothar suchý
fmash
1
© Lothar Suchý 2002
© FMASH 2002
2
Fascinovanost
Věnováno
F. Š. za projevenou účast,
I. S. za dodanou materii
a v poslední řadě také
A. K. d. l. M. za inspiraci
a neutuchající projevy
fyzické lásky
3
motto:
Neboj se v básni banality
Sám nejsi žádný unikát
Banálně střízlivý a banálně nalitý
Kam Gauguine chceš unikat?
Dej si znovu nalíti
To je tvoje Tahiti
(Pavel Šrut)
4
Fascinovanost
PŘEDMLUVA
Dostala se vám do ruky malá antologie textů, jež
pojí jediná, troufám si však říci poměrně zajímavá
vlastnost – okolnosti jejich vzniku. Jsou totiž součástí
léčby psychicky narušených pacientů, tzv. grafoterapie.
Podstata grafoterapie coby léčebné metody není
nijak převratná, snad proto o ní neslýcháme nijak
často. Zjednodušeně řečeno pacient je požádán
o sepsání stylizovaného textu na libovolné téma, které
může, leč nemusí souviset s projevy pacientovy psychické odchylky. Charakter této léčebné metody je spíše
podpůrný, nicméně jsme zaznamenali dílčí úspěchy
při zlepšování stavu některých pacientů.
Netřeba se obšírněji rozepisovat o tom, že se takto
rodí někdy velmi zvláštní literární díla, v pozitivním
i negativním smyslu toho slova. Zdaleka ne všechna
jsou však vhodná k publikování, ať již z hlediska
srozumitelnosti nebo etické přijatelnosti. Senzacechtivé čtenáře musíme předem upozornit, že v této sbírce
se nenacházejí žádné výrazné obscénnosti ani jiné
extremity, neboť to nebylo účelem; naopak vše proběhlo
mechanismem, který by možná někteří neváhali označit
za tuhou cenzuru. Laskavý čtenář uvěří, že to někdy
bylo nezbytné.
Smyslem vydání následujících textů není poskytnutí
exaktních informací o grafoterapii, diagnózách
pacientů, nebo dokonce o pacientech samotných.
5
Předmluva
Z různých motivů, které nás k tomuto vydavatelskému
počinu vedly, jsou primární tyto dva: uskutečnění snad
docela zajímavé sondy do myšlení takto postižených lidí
a také poskytnutí jakéhosi pomyslného zadostiučinění
autorům – neboť jedním z hlavních principů grafoterapie je kromě programového zamyšlení se také katarze
sdělováním, byť zpravidla pouze potenciálním.
Hlediskem pro výběr vydaných textů byla jednak
úroveň, jednak přijatelnost. Nenajdeme zde sice žádné
vyzrálé dílo (to by ostatně bylo snad i zarážející),
ale snažili jsme se udržet celek nad úrovní elementární
srozumitelnosti. Ve skupině autorů-pacientů, již jsem
měl k dispozici, se nacházeli především ti s nemocemi
vypěstovanými nebo projevivšími se až v dospělosti,
přesto se jejich výplody zhusta nedají normálním
způsobem interpretovat. Určitá žánrová nesourodost
antologie je tak dílem nejen snahy o věrný obraz
pestrých produktů terapie, nýbrž i jisté kvantitativní
nouze. Jen pro ilustraci – samotný titul publikace je
pouhým fragmentem názvu jinak nepovedeného
a nepublikovaného pokusu „Fascinovanost Vilibaldova
nevidomostí očí jeho”, jímž chtěli dva z labilů projevit
své ambice společně. V neposlední řadě jsme totiž měli
snahu nevejít do konfliktu se zákony této země
z hlediska přijatelnosti publikovaného obsahu.
Buď jak buď, veškerý zde použitý materiál podléhá
lékařskému tajemství, proto neuvádíme jména ani jiné
podrobnosti o autorech. Přiznáváme, že nestojíme
6
Fascinovanost
ani o případné příbuzenské tahanice kolem autorských
honorářů.
Původní texty většinou neměly nadpisy, proto
jednotlivé celky označujeme řadovými číslovkami; texty
byly podrobeny částečné gramatické korektuře.
A ještě jednu poznámku na závěr: pokud by někdo
měl po přečtení této publikace pocit, že v ní rozeznává
někoho ze svého okolí, svou osobu, nebo dokonce
některé své dílo, nechť to považuje za svůj vlastní
problém, neboť my se tímto vzdáváme veškeré odpovědnosti.
Lothar Suchý
7
První
PRVNÍ
M
ěl sen. Stál v ústí údolí, které přecházelo do
dalšího, níže položeného. Hvězdy stály vysoko,
ale byly buď zakryty mraky, nebo se nepodíval vzhůru,
aby je viděl.
Dul mrazivý vítr, avšak jeho chlad byl jen smyslově
přijímán, neměl opravdový vliv na vnitřní pocity. Vítr
s sebou nesl sněhové vločky, ve skutečnosti velmi
mnoho sněhových vloček, které vířily ve zběsilém
tanci života nebo smrti a jejich téměř identické tvary,
prý u každé jednotlivé vločky zcela unikátní, se slévaly
v jedinou divokou kakofonii neslyšných tónů.
Jak tak stál v onom údolí, jehož povrch tvořil
hladký štěrkový asfalt, zády k větru, jeho útroby svíral
chlad, který neměl nic společného s okolními atmosférickými podmínkami. Chlad jím zmítal takovým
způsobem, že se mu nedalo odolat. Frekvence třasu
však byla natolik nepravidelná, že se vektory jeho
směřování navzájem negovaly a vzniklý žádnosměrný
pohyb vyústil v jakýsi tanec, který nebyl v žádném
případě podoben šamanskému křepčení.
Abychom to shrnuli, stál tam, nevnímal vnitřní
ani vnější chlad, vločkonosný vítr proudil kolem
a hýbal šosy jeho kabátu, kdesi nad ním umístěný
zdroj bílého světla dával existenci proudícímu sněhu,
jeho hlavou se honilo extatické prázdno a nohy, mírně
rozkročené, vrostlé již do podloží, se ztrácely
8
Fascinovanost
pod návějemi sněhu. Neměl zcela jasnou představu
o čase, avšak tušil, že tak prostál patnáct tisíc milionů
let, plus minus (jedinou útěchou mu mohlo být,
že nestál na jedné noze, ale to je jiná kapitola jeho
životopisu).
Pomiňme však subjektivní vnímání času; větrem
hnaný sníh mířil směrem k nižšímu údolí a v ústí svůj
let zrychloval, jako by procházel difuzorem – mohla to
však být také pouhá hra světla, těžko říci. Cílem byla
zřejmě mihotavá světelná pláň, vyplňující značnou
část spodního údolí.
Pableskující body měly barvu spíše žlutou než stříbrnou, jak by se dalo v tu noční hodinu očekávat.
Znamenalo to, že se nejedná o hladinu jezera,
ozářeného měsícem, ale pravděpodobně o nějaké
město. Vypadalo v temné dálce jaksi zvláštně
a velebně, jako veliké množství zapálených svící,
kdyby mohly svíce obstát v takovém větru. Mohl to být
vzhledem k okolnostem nový Jeruzalém, nebo také
Litoměřice, vzhledem k zeměpisné poloze.
Nicméně jeho oči hleděly tím směrem, nikoli na to
místo, nevnímal tedy vzdálenou teplou žluť, nýbrž
chladnou běl vloček jakoby směřujících do jediného
bodu. Ale i ty mu byly než prostředkem k tiché oslavě
vlastní uklidňující prázdnoty. Vskutku, těžištěm
celého toho krátkého snového zážitku bylo prázdno,
absence celé jeho bytosti, s vyjímkou jakéhosi
9
První/Druhý
kompaktního rezidua, dychtivě konzumujícího
nepřítomnost jakéhokoli pocitu.
Neurčitým světlem a vířícími vločkami sněhu
vytvořený ostře ohraničený prostor, sloužící coby
ponorný zvon ochraňující před drtivým tlakem černé
hlubiny kolem, se potom rozplynul. Prchavý okamžik
klamného štěstí, vratké rovnováhy a falešné útěchy
minul stejně jako nastal, neslyšně a téměř neviditelně
– byl to ostatně pouhý sen a jako takový byl také
zapomenut ještě před probuzením.
…
10
Fascinovanost
DRUHÝ
Vezmi mě na vysokou horu
Kde bude široký rozhled na kamenité pláně
a na tenké říčky v nich
Nech mě rozhlédnout se po té kráse
Já si lehnu na hřbet abych nezavrávoral
A potom mě utluč kamením
Abych nestačil zapomenout tu nádheru
A protože si to zasloužím
Když budeš tak hodná, nabídni mé ostatky
dravým ptákům
(protože červů jsem si užil dost už za života)
Poletím v nich vstříc Slunci
Každý kus jinou cestou
Potom na tom budu ještě lépe než psi
Kteří mají svého boha před očima
každý den
11
Druhý/Třetí
Nebo mě můžeš opřít o stěnu domu
V zaprášené předměstské ulici
A ukázat mi osamělý paprsek Slunce
Já se jím nechám protknout – nebo proklát
A budu se zmítat přibit
bez možnosti hnout se z toho místa
Tak trochu jako když se motýl zasekne
ve škrabošce své kukly
A nevidí. Jen tuší svět kolem sebe
Snad se mu podaří vymanit z tvých tenat
A vzlétnout
Nebo taky ne, kdo ví
Jen nestranný pozorovatel se dívá
A čeká, jak to celé dopadne
Potom si udělám poznámku do zápisníku.
…
12
Fascinovanost
TŘETÍ
N
o tak tedy. To jsou mi nápady. Ale co, když to
chtějí, proč bych něco nenapsal. To snad ještě
svedu. Ještě vymyslet nějaké téma, vždycky mi dlouho
trvá, než napíšu první slovo, ale pak chytnu slinu a už
to jede. Takže dnes to nebude jiné, jenom se dočkat té
inspirace. Poletí kolem jako Múza, já jí chytnu a zatnu
do ní dráp. Ještě si rozmyslím, jestli polehoučku, jako
pavouček na paloučku, nebo pěkně zvostra, každopádně by z toho mohlo být něco velmi vzrušujícího.
Jako když… Taky mohli vyhodit nějaké téma, takhle
se tu mořím jako školák nad slohovkou. Mají nápady.
Mají mě asi za cvoka, ale to by se dalo říct o každým.
Jako kdyby to byl nějaký zločin, mít trošku smutku. To
každý rozumný člověk musí pochopit, že když
na chlapa přijde teskná nálada, že se to musí nějak
projevit. Rozbít pár věcí, zakřičet si, zanadávat
na svět, na všechny ty kamarádíčky, co si vždycky
velkohubě říkali „přátelé” a potom jenom koukají,
jak jednomu provést to nejhorší, co je napadne.
A potom ještě zavolají sanitku, jako kdybych byl
nějakej pošuk pro smích. No tak se pobavili na můj
účet, ale já jsem potom dobře viděl ty jejich vyvalený
ksichty, když jsem na závěr přidal to extra číslo. Ale já
jim odpouštím, sviním, ať za to chcípnou. To je každej
chytrej, když se mu daří. Ale to mě bolí u srdce, ne je,
tak co se do mě montujou? Rve jim někdo zaživa srdce
13
Třetí
z těla? Vidí někdo z nich černou tmu namísto čehokoli, co se jakkoli nepatrně vztahuje k čemukoli, na co
mají jakoukoli jen trochu sentimentální asociaci? (Je
to pocit tak trochu jako fatální pubertální zamilovanost, když člověk ztrácí vztah ke všemu mimo jeho
objekt zájmu, který se naopak stává ztělesněním
veškerých příjemností bytí; jenže tahle hořkosladká
nádhera smíchaná s notnou dávkou nenávisti vypěstované k sobě samému, to je teprve pošušňáníčko –
vlastně je to takový ekvivalent nešťastného, čili
například neopětovaného citu – koneckonců starý
dobrý mladý Werther to řešil po svém, klasickou
meducínou.) A když ta temnota nahradí časem skoro
všechno, co jeden v životě má, to se člověk ani nemůže
vyjádřit? Prej recidiva, idioti. Jenže oni jsou prostě
mimo. Oni neprohlédli, na rozdíl ode mne, který jsem
měl to pochybné štěstí uvidět život v celé jeho „kráse”.
Napuchlé zdechliny, červi, zhouba a zmar, to je to
celé, co všichni tak vzletně a slepě opěvují svými
růžovými sliznicemi. Ten růžový opar, co se k ránu
vznáší nad městem, jak mám vědět, zda je to vonný
dech probouzející se milenky, nebo mrtvolný puch
stoupající ze zetlelých trupů? Cé je správně, mohl
bych se někoho zeptat, jenže kde najít takového
mudrce, aby to nebyl prolhaný šarlatán? Mohl bych
použít rozum, že, jenže pokud snad rozum vede a dává
zdravý růst, já mohu s klidným svědomím zvolat: otče,
proč jsi mne ošustil? Měl bych si dát kolem krku žlutý
14
Fascinovanost
šátek, ale mám jiný vkus. Jsem obyčejný povrhel
lidstva, jak se praví o pošetilcích. A ty rány hlavou
do zdi příšerně bolí. Je pravda, že mám tak trochu
sklony k teatrálním gestům, ale můžu tak dát světu
najevo, co cítím. Třeba si toho konečně někdo vhodný
všimne a stane se mi oporou v mém hoři, ke kterému
jsem tak nezaslouženě přišel. Á, už zase otravujou
s práškama, nejdřív chtějí, abych něco napsal, a pak
mě ani nenechají rozmyslet. Múza zatím nepřiletěla,
ale až spořádám ty jejich jedy, snad mě něco napadne,
znám to, stačí se rozjet, najít první větu, a už to půjde
samo. A musím si říct o pořádnou tužku, s touhle
zlomenou bych toho moc nenapsal.
(nedokončeno)
…
15
Čtvrtý
ČTVRTÝ
Plemeno zmijí!
Kde jste zanechali svůj vděk a soudnost?
Čím jste si zasloužili své životy, že máte právo
s nimi nakládat?
Na cestě jste byli vedeni pevnou rukou, nyní
však odvracíte své zraky a říkáte “jsme svými
pány”.
Ale jste pouhým šlemem na břiše toulavého
psa, zmizíte a nebude k tomu zapotřebí
vůbec ničeho.
Přijde den, kdy se na dlažbě vašich dutých lbí
a tvrdých šíjí odehraje krvavý zápas, zápas
o vaše bytí, který se povede za vás a proti vám.
Pod kopyty vítěze rozpraskáte, proměníte
se v prach, požíraný hady,
s nechutí vyplivovaný poutníkem, který jej
snad zvíří svými opánky.
A to ještě nebude konec. Zbude-li někdo,
přežije-li část z vás tento boj, dočká se dalšího.
16
Fascinovanost
Kdo má páteř, bude mu zlomena.
Kdo ji už nemá, budou vzaty jeho kosti a na ně,
zbavené morku, mu budou pištci hrát
posměšné písně.
Kajte se dříve než pozdě,
protože potom budete marně prosit za rychlou
smrt a nebude vám přána.
Budete se dívat na vlastní zkázu, vyřezávat si
smuteční jizvy, klnout bohům, jež nespravedlivě uctíváte, ale stejně se nenapravíte.
Vaše úpěnlivé prosby budou falešné, protože
máte shnilá srdce, nebudou vám nic platné.
Vaše rodičky budou rozťaty ještě před slehnutím, jinoši vykleštěni a odvedeni do otroctví,
vaši bohatýři ztratí sílu a odvahu a budou
s vzdycháním schováni v úkrytu, dokud je
nenaleznou a nenarazí na kůl.
Bude vám řezána kůže z těla, vaše duše,
navršené v dolině zkázy , budou skučet
v nevýslovných mukách,
ale vy se stejně nenapravíte.
17
Čtvrtý/Pátý
Kajte se, očistěte své myšlenky, vzdejte
se svých ohyzdných model,
na znamení pokání si vydloubněte oči
a prohlédněte, budete-li toho schopni.
(výrazně zkráceno)
…
18
Fascinovanost
PÁTÝ
H
odlám zde popsat svou zkušenost, kterou jsem
učinil za jedné zcela běžné cesty domů, vraceje
se mrazivým večerem odkudsi ze společnosti.
Bylo tehdy skutečně chladno, vzduch jen jiskřil
a náhodní chodci se choulili ve svých kabátech, čehož
bych si jistě všiml, kdybych na podobné banality měl
náladu. Mimochodem, náladu jsem měl tenkrát
kupodivu docela slavnostní a všechny kormutlivé či
jinak nepříjemné pocity a myšlenky se mi vyhýbaly.
Večerem prosakovalo ticho, jež bylo tentokrát
obvyklými projevy městského provozu jen podmalováno, či snad spíše zarámováno.
Vstoupil jsem do vestibulu podzemní dráhy, kolem
se náhle rozlévaly spousty světla jako protiklad
intimního osvětlení pouličních lamp na povrchu…
Náhle jsem byl ohlušen zvláštní divokou hudbou,
udeřivší nečekaně do mých ušních bubínků neznámo
odkud. Byla protkána zlatou stuhou sladkého zpěvu
beze slov. Polekaně jsem se rozhlédl kolem sebe,
ale zdálo se, že nikdo z nečetných kolemjdoucích zvuk
neslyší. Cítil jsem zmatek, ale ne strach. Pokusil jsem
se do hudby zaposlouchat a polapit podstatu zpěvu,
ten se však vystupňoval v křik, v němž jsem nedokázal
rozluštit žádný pocit, strach, bolest, radost, smutek –
snad to obsahoval částečně vše, nevím. Poznenáhlu
se hlas vytratil a zůstala jen hudba, i ta se ale změnila
19
Pátý
v souvislý hukot, tak dokonale a téměř fyzicky
vyplňující mou mozkovnu, že jsem jej záhy přestal
vnímat.
Dal jsem se znovu na cestu. Prošel jsem skleněnou
bariérou a vstoupil do dlouhého rovného koridoru
se stěnami i stropem z leštěného vápence. Vtom jsem
vrazil do čehosi měkkého, co se neviditelně přimklo
k mému tělu, ale ihned jsem si uvědomil, že je to jen
bublina teplého vzduchu. Bylo to, jako bych vstoupil
do jiného plánu reality. A vskutku, když jsem
se rozhlédl, okolí mělo jinou barvu. Nejprve bylo vše
rudé, jakoby ozářené odlesky plamenů, poté se světlo
rozstříklo do gejzíru duhových barev a nakonec svět
zešedl; takovým už zůstal.
Nade mnou se skláněl nějaký člověk a pozorně si
mne prohlížel. Svou první myšlenkou jsem byl
pobaven, neboť mi probleskl hlavou kdesi přečtený
nápis „Pomník neznámu bohu”. Tento muž jím zcela
určitě nebyl, ale připadal mi tak, čert ví proč. Moje
druhá myšlenka patřila skutečnosti, že jsem si
z nějakého důvodu lehl, aniž bych si to uvědomil. Bylo
to jako zvláštní znamení. Rozhodl jsem se proto
neměnit zatím svou pohodlnou polohu a čekal jsem,
co se bude dít.
Muž si rukou prohrábl svou dlouhou, mastnou,
silně prořídlou hřívu a já proti světlu viděl četné lupy,
snášející se pomalu přímo na můj obličej. Jen taktak
že jsem s odporem neuhnul, ale udržel jsem se.
20
Fascinovanost
Nechtěl jsem začít konverzaci nějakým špatným
způsobem a projevit se hned na úvod jako netýkavka.
-No vida, zamumlal onen zajímavý pán a já měl
neodbytný pocit, že mu v tom trvalém předklonu
z pootevřených rtů musí co nevidět ukápnout slina.
Nakonec mu také ukápla, ale v poslední chvíli ji k mé
úlevě vtáhl zpátky do úst.
Vypadal vskutku zvláštně, i když uznávám,
že takové hodnocení může být velmi subjektivní a je
závislé na situaci a okamžité náladě. Měl jsem z něho
dobrý pocit, působil na mne dojmem důvěryhodnosti
a moudrosti. Jeho vzhled byl sice poněkud neobvyklý,
ale neurážel. Neupravenost a viditelná neúcta
k hygieně musela být více projevem získaného
povznesení se nad tyto věci než přirozeného špindírství. Vypadal tak na sedmdesát let, ale myslím,
že mu bylo kolem padesáti a nejzvláštnější byly jeho
oči, oči sotva dospělého mladíka. Chtěl jsem si s ním
popovídat.
-Jste spokojený se svým životem? nakousl jsem
podlézavě s úmyslem zapříst oduševnělý rozhovor.
-Co to meleš? oddálil nedůvěřivě svůj obličej
od mého natolik, že jsem opět mohl dýchat svůj vlastní
vzduch. Definitivně mi došlo, že to je mudrc.
Začal jsem být dychtivý. Snad u něho naleznu
některé odpovědi na některé otázky. Jak jen začít,
abych se dozvěděl co nejvíce. Naléhavě potřebuji
21
Pátý
zformulovat správnou otázku. Základní
a neodmyslitelný kámen filosofie je prý schopnost
klást správné otázky. Měl jsem hlavu náhle zoufale
prázdnou a dostal jsem strach, že promrhám svou
příležitost.
-Znáte symboliku useknutých rukou? střelil
jsem od boku. Vedle. Odtáhl se ještě více a zatvářil
se nepřístupně. Já to věděl, má mě za idiota,
jak se někoho tak moudrého a vzdělaného mohu
zeptat na tak známou věc. Každý ví, že uťaté ruce
znamenají nemožnost či neschopnost jednání.
-Chci říct, vyhrkl jsem omluvně, když něco moc
chcete a ono vám to nepatří, co uděláte?
Zase špatně, teď to vypadá, že ho podezřívám
z nějaké nekalosti.
-Odpusťte, opravdu mám počestné úmysly, jde
mi o to, co byste mi poradil.
Tušil jsem, že ví, oč mi jde. Ale hlavně ať mi neradí
naslouchat svému srdci. Nebo naopak ať zachovám
chladnou hlavu. Takové odpovědi nepotřebuji. Ale to
není jeho styl, určitě řekne něco, co mne uspokojí.
-Já vím, vy mi řeknete ,utrhni si květinu, dej ji
do vázy a kochej se’, ale já nemohu, nechci, v tomto
ohledu se cítím být ovlivněn buddhismem. Chci být
moudrý, spravedlivý, čestný, přitom jsem jiný.
Výraz starého muže se ustálil na neutrálním. Začal
si prsty mnout bradu. Sláva, přemýšlí, takže jsem ho
22
Fascinovanost
zaujal. Jeho další slova jsem mu mohl přímo odečítat
z očí.
-Aha, flagelant. To se vám snadno řekne, ale to
je příliš široký pojem. Já bych sebe jako sebemrskače
nikdy neoznačil, protože jím nejsem. Když už, jsem
spíše hédonik. Snad se dá říci, že rád o všem přemýšlím s veškerou vážností a hledám něco, co se ukrylo
mým očím, ale takové to nebylo vždy, vzpomínám
na doby, kdy mi všechno bylo jasné a sám jsem znal
všechny odpovědi. Vy byste rád viděl chybu ve mně, to
je pochopitelné, vždyť jste učenec a moudrý kmet, víte
tedy, kde se dá najít nejvíc vad. A mě zase zajímá,
jak je zapouzdřit.
-Tak takovýho magora už jsem dlouho neviděl,
zavrtěl hlavou stařec, chrochtaje potěšeně.
-Ano, ano! Pochopil jsem vaši výtku a přijímám
ji. Ale beru si ji také tak trochu jako pochvalu, když
dovolíte. Protože to znamená, že ve mne máte důvěru,
že jste vycítil mou schopnost porozumět vám. Ale když
jste si všiml mé snahy zahodit výsledky svých pokusů
o nalezení moudrosti, musím vám říci, že se o to
pokouším už dávno, ale jsem na to příliš sláb. Chtěl
bych být jako vy, obsáhnout všechno vědění a potom
se jej vzdát, žít v míru s Universem a psát verše
na hladinu rybníků…
Ach tak, vy si myslíte, že hledám ideály tam,
kde nejsou, že si lžu do kapsy a otravuji život sobě
i druhým. Že mám neustále pocit výjimečnosti,
23
Pátý
kterého jsem se při přerodu z dítěte v muže zapomněl
zbavit. Že jsem příliš impulsivní. Že si neumím udělat
pořádek. Vy si snad dokonce myslíte, že jsem slaboch!
Začínal jsem se dostávat do varu. Napadla mě
kacířská myšlenka, že mne ten člověk nebere vážně,
když se mnou takhle jedná. Zatím neprojevil
ani za mák soucitu. Já vím, že k tomu jistě měl své
důvody. Takový mistr duševna musí cítit mou malost
a zřejmě mu připadám malicherný a pošetilý.
Ale přece. Alespoň trochu duchovní podpory kdyby mi
dodal. Místo toho mě jen tepe svým břitkým jazykem… Vždyť on mne nic neučí, jen poučuje, napadlo
mne náhle.
-Tak já vám něco povím, rozhodl jsem
se k obraně. Říká se, že hrdina umírá jen jednou,
zatímco zbabělec tisíckrát. A já to mohu potvrdit, je to
svatá pravda. Ale je na to lék – musíte si prostě tu svou
smrt oblíbit! Já nejsem zase takový hlupák, jak si
myslíte. Mám už taky něco za sebou. Víte, jaké to je,
vstupovat stále dokola do stejné řeky? Stokrát?
Tisíckrát? Zažil jste vůbec někdy něco? Dokážete vy
se alespoň podívat svýma vlastníma očima? Možná
zacházíte tak daleko, že i sám sebe, abyste se vůbec
vnímal, nazíráte jakoby zvenčí – jinak by vám to přišlo
nezajímavé. Vždyť vy byste byl schopen zamilovat
se do ženy jen proto, že ji nemůžete mít, jste prachsprostý voyeur života, můj milý. Jak jsem si já bláhovec mohl myslet, že zrovna od vás získám odpovědi?
24
Fascinovanost
Byl jsem zoufalý, zuřivý zklamáním. Ten člověk byl
určitě šarlatán, jen se vydával za někoho, kým nebyl.
Zvrhlý inkubus. Falešný kněz. Udělalo se mi z toho
špatně a myslím, že jsem měl pěnu u úst. Potom opět
vše změnilo barvy a kouzlo pominulo.
Teprve nyní jsem viděl toho falešného proroka
v jeho pravé podobě. Vypadal úplně jinak, to nemohlo
být jen změnou osvětlení. Měl krátké vlasy a byl snad
i jinak oblečen. A byl mladý. Byl to sotva dospělý
mládenec, i když měl obličej muže středního věku. A ty
oči – nejzvláštnější bylo, že měl vybledlé oči starce,
které jako by k němu nepatřily.
K tomu všemu mi prohledával kapsy.
Už jsem to nemohl déle snášet. Proklínal jsem svůj
sklon k interpretačnímu vidění, které mě opět ošálilo
a ukazovalo mi to, co jsem chtěl vidět. Vyskočil jsem
na nohy, k překvapení toho mladého starce či starého
mládce nebo co byl vlastně zač. No ano, teď jsem zcela
zřetelně ucítil pach alkoholu. A tomu já jsem tak uctivě
naslouchal, lapaje každý drobet zdánlivého moudra.
Udeřil jsem civícího šílence dlaní do čela a dal jsem
se na útěk nekonečným koridorem. Celou cestu jsem
se bál ohlédnout ze strachu z toho, co bych snad
za sebou mohl spatřit. Nebo abych nezjistil, že jsem
pronásledován. Konečně jsem pronikl skleněnou
bariérou a nechal se pohltit studeným vzduchem
domovské dimenze. Hudbu už jsem také neslyšel.
…
25
Šestý
ŠESTÝ
D
nešní den vůbec neutíká. Ale to žádný. Celé
dopoledne jsem se pokoušela plést, předtím jsem
vyšívala. Nikdy jsem takové věci nedělala a nejde mi
to. Ale tady to po mně chtějí, že prý něco dělat musím
a ruční práce mi udělají dobře. Asi mě to nebaví,
ale zahání to někdy myšlenky, to je dobré. Myslím,
že mi je poslední dobou opravdu lépe. Jeden hoch
z chodby naproti někdy říká, že má „bubáky”, to se mi
líbí. Tak bubáky už nemívám, ale bývá mi smutno,
proto mi dali ruční práce, prý mi udělají dobře.
Ale moc mě to nebaví. To už jsem říkala.
Nejdřív mi tu operaci nechtěli udělat, ale jeden můj
známý to zařídil, protože mě odtud nechtěli pustit.
Stačilo podepsat nějaké papíry a myslím, že někomu
zaplatil hodně peněz. Moc mu na tom záleželo,
protože mě má rád. Nevěří lékům, operace prý je
jistější. Teď jsem skoro zdravá, říkají to. Ani pořádně
nevím, co to bylo za operaci, protože každý říká něco
jiného. Pan doktor mi vysvětloval, že se tak odstraní
nějaký lalok, ale ten známý, co mě má rád, zase říkal,
že se tím odstraní divokost. Já jsem nikdy moc nečetla
a nerozumím tomu, ale on mi vysvětlil, že lobo je
španělsky vlk a ten že je divoký a proto musí pryč,
abych byla v bezpečí. Věřím mu, znám ho dlouho
a vždycky na mě byl hodný. Ale jedna sestřička zase
říkala, že pan doktor vezme ostrý nůž a uřízne mi ten
26
Fascinovanost
neposlušný kousek srdíčka, který pořád zlobí a tolik
bolí. Tak nevím.
Tu sestřičku mám také ráda, protože je hodná
a směje se. Má krásné oči a špičaté uši, zdá se mi
roztomilá. Ale hlavně mám ráda, když mě prohlíží.
Vezme si vždycky tenké rukavice, které tak zvláštně
sladce voní gumou a ještě něčím, připomíná mi to
mládí, svěží noční vzduch a dychtivé mladíky. Jako by
to bylo tisíc let. Ráda si to představuji, protože už si
nepamatuji, jaké to bylo, ale vím, že to bylo krásné.
Znávala jsem jednoho, který byl takový nesmělý,
ale když jsme přišli na okraj nějakého srázu, vždycky
tak divně koukal a začal se třást a potom vždycky
někoho potichu poprosil, aby ho držel. A někdo
z party, muž nebo žena, k němu musel zezadu přistoupit a pevně ho stisknout. A on se nadechnul a začal
křičet, zhluboka a ze vší síly, dokud mu nedošel dech.
Mysleli jsme, že se tak bojí výšek, ale bylo to tak
zvláštní, že jsme se mu nemohli smát. Potom ho už
nikdo nechtěl držet, styděli se a možná se trochu báli,
ale já to dělala ráda. Cítila jsem z něho zvláštní jako
teplo, které mi bylo krásně příjemné. Jednou se mi
za noci přiznal, že se vůbec nebojí výšek, ale že ještě
nechce umřít, ale cosi ho táhne dolů a on má strach,
že to nevydrží. Tenkrát jsem mu moc nevěřila, ale on
nelhal, jak se potom ukázalo. Bylo mi ho líto.
Potom přišel první Romeo. Ten můj známý, co
se o mě tak dobře stará, říká, že to bylo moje prokletí,
27
Šestý
ale já Romea milovala. Milovala jsem ho tak moc,
že když mi odešel, chtěla jsem si vzít život. Ale ten
známý mě zachránil. Nebyla jsem mu vděčná, ale on
to pochopil. A díky němu jsem měla opět Romea.
Ale když odešel i tenhle Romeo, cítila jsem se nejhůř
ve svém životě. Chtěla jsem být silná a hledala jsem
východisko, ale nedokázala jsem to. Ale ten můj
známý jako by mě hlídal a včas ze mě dostal všechny ty
léky, co jsem spolykala. Když jsem tenkrát byla v téhle
nemocnici, pořád za mnou jezdil a snažil se mě
utěšovat, ale já mu nevěřila ani slovo.
Po třetím Romeovi mne odtud vůbec nechtěli pustit
a ten známý za mnou chodil a vyprávěl mi příběhy.
Vyprávěl mi i ten slavný o Julii a Romeovi, jak měli
nešťastnou lásku, i jiné smutné příběhy mi vyprávěl.
A mně se to líbilo, ale říkala jsem, že Julie se zabila
kvůli jedné lásce a všem se to líbí, ale já už měla tři
veliké nešťastné lásky, které mi vzaly smysl života, to
je mnohem víc než jedna, každá z nich byla horší
než ta před ní, ale vždycky, když už jsem tu nechtěla
být, tak mi to někdo překazil a navíc se to nikomu
nezdá romantické a krásné. Ani mně ne. A on mi na to
odpovídal, že mám moc veliké srdce, to že je má
bolest. Proto si někdy myslím, že pravdu měla i ta
sestřička.
Stejně je mi po Romeovi smutno, ale nesmím na to
myslet, prý mi to nedělá dobře. To tedy nedělá,
ale když já na něj vždycky myslela ráda. Ach ty jeho
28
Fascinovanost
oči, tak krásné, blízké a přece vzdálené, kolikrát jsem
se do nich dívala a on můj pohled opětoval, jenže on
se díval jen přátelsky. Nemohla jsem jíst ani spát, tolik
nocí jsem provzlykala, týrala sama sebe planými
myšlenkami, ale nemohla jsem přestat. Ach, proč lidé
žijí tak dlouho? Kolikrát to ještě budu muset celé
přestát?
Ale teď to vlastně bude lepší, po té operaci, doktor
udělal svým ostrým nožem šmik a už mě to nikdy
nepotká. To jsem si říkala vždycky, ale teď už je to
doopravdy. Ale stejně mi něco schází, cítím v sobě
divné prázdno. Ach, proč jen kocourci žijí tak krátce?
…
29
Sedmý
SEDMÝ
S
námahou jsem pozvedl hlavu a otevřel oči, víčka
zmrtvělá nebývalou tíhou. Mým zrakům se otevřel
pohled na zvlněnou krajinu, pokrytou hlubokými
ranami, temnými na pozadí všeobklopující šedobílé
pustiny. Nad hlavou se mi táhla oblaka, nízká a těžká,
barvy staré rzi a špíny, zvláštně rámující světlou zemi
dole. Zdálo se, že se pohybují, ale byl to jen klam, hra
světla a stínů, zdání vyvolané odlesky děje na pláni
pod pahrbkem, na kterém jsem se nacházel.
Sinalou pláň zaplňovaly shluky temných skvrn,
pohybujících se na okrajích jako beztvaré améby
a dost dlouho mi trvalo, než jsem v nich rozpoznal
armády tvorů, tmavých a odporných, jaké jsem nikdy
neviděl. Scenérie byla nepravidelně protkána světly
ohňů, někdy jednotlivými body, někdy celými řekami
plamenů, vyvěrajících z prasklin v zemi. Nedalo
se určit, zda je den či noc, úsvit či soumrak, temná
obloha nenechávala mým smyslům žádnou nápovědu.
Pozoroval jsem hry ohně, který byl jak se zdálo
temným tvorům nakloněn, prolínal jejich řadami aniž
jim ublížil, dokonce to vypadalo, že z nich místy
vychází, jako by mezi nimi byli najatí polykači
plamenů, obveselující chmurné davy kolem. Váhal
jsem, co si mám myslet, mé myšlení bylo pomalé
a líné, skoro jsem ani necítil zmatek z toho, že nevím
30
Fascinovanost
kde se nacházím a jak jsem se na tomto zvláštním
místě vlastně ocitl.
Z bitevního pole, nic jiného to být nemohlo, ke mně
nedoléhal vůbec žádný hluk, přestože takové legie
nemohly zůstat zcela beze zvuku. Dokonce i vítr,
skučící okolo mých uší, byla jen iluze vyvolaná
podmanivým obrazem, jak jsem si pak uvědomil.
Napadlo mě, že sním, nemohl jsem si ani vybavit kdo
jsem a čí je vědomí, jež mi dává být zde svědkem.
Na scénu náhle přibyl nový prvek, zprvu rušivý,
ale vzápětí mi došlo, že je vyústěním dočasného klidu
a že se zřejmě nezjevuje poprvé, nevyvolal totiž
v neuspořádaných temných šicích žádný zmatek,
dokonce ani žádnou odezvu. Tím prvkem bylo světlo
jiného druhu, než rudá a žlutá světla ohňů na pláni,
byla to jakási bílá záře, čistá a nehodící se na toto
místo. Po chvíli jsem rozeznal, že vychází z dlouhé
řady světlých postav levitujících vzduchem, beroucích
se neznámo odkud. Něco mi na celém výjevu připadalo známé, ale nedokázal jsem si vybavit, co by to mělo
být. Pozorně jsem sledoval světlé postavy, letěly
velebně, s pažemi vztaženými, jako by se chystaly
k objetí, bez okliky mířily k svému cíli. Když byly dost
blízko abych rozeznal podrobnosti, viděl jsem jejich
obličeje, důstojné a dokonalé jako tváře antických
soch, s kterými měly společné i pohledy očí – nádherné tváře bytostí jako by tvořily pouhý lem pro kousky
mléčné mlhy, vyplňující jejich oční důlky. Náhle jsem
31
Sedmý
se cítil oklamán nelidskostí jejich výrazů. Bytosti
plynuly jako řeka světla, ale mé rodící se sympatie
odumřely a sledoval jsem celou scénu opět zcela
nezúčastněně.
Bílý tok se srazil s černou záplavou dole jako příboj
se skalisky pobřežních útesů. Někde to vypadalo, jako
když se vylije voda z hrnce na rozžhavené tály kamen,
místy zase jako když se nalije olej do ohně. Nízká
mračna se zmítala odlesky boje pod sebou. Náhle bílý
proud ustal, jako začal. Za celou dobu z vřavy nevyšel
jediný záchvěv zvuku.
Myslel jsem, že je po boji a čekal jsem, co se bude
dít dál. Nedělo se však nic. Čas plynul, ale nedal
se ničím odměřovat, mohly uplynout vteřiny, minuty
nebo týdny, když se vynořila další záplava světla
a proplouvala kolem mne. Takřka s odporem jsem
čekal, až rozeznám oči tvorů. Užasnul jsem ale, jaká
proměna se s nimi udála. Tentokrát měli méně
dokonalé obličeje, zato měli lidské oči. V těch očích
byl neskonalý zármutek, někdy i apatie, v žádných
ale nebyl strach. Měl jsem neodbytný pocit, že některé
z tváří poznávám. Dívaly se snad mým směrem,
nemohl jsem ale říci, jestli přímo na mne. Náhle mne
jal soucit, který se postupně měnil v ukrutný žal,
jak jsem sledoval božskou nádheru bytostí mužských
i ženských, jdoucích vstříc svému osudu. I přes svou
nevysvětlitelnou malátnost jsem se cítil být rván
na kusy, v mé hrudi vybuchovaly ochromující exploze
32
Fascinovanost
a neviditelní psi rvali svými železnými chřtány mé
srdce, chvějící se v cárech, obnažené a mrznoucí
na chladném povětří.
Podíval jsem se na sebe, abych se ujistil, že mé
pocity jsou pouhá iluze. Ke své hrůze jsem zjistil,
že sedím na hřbetě gigantického černého oře, pevně
zakut ve stříbrném sedle, a má hruď není rozervána,
ale naopak je sevřena v mohutném černém kyrysu.
Seděl jsem zde jako nějaký vojevůdce a tušil jsem,
na čí straně.
Můj duch se jakoby odpoutal a snášel se k bojišti,
svým zrakem jsem stále sledoval úchvatné tváře bytostí světla. Scéna končila stejně jako předešlá a já se jí
účastnil jako pozorovatel, tentokrát však zblízka.
K mému překvapení se černí tvorové na zemi nejen
dali jednotlivě rozeznat, netvořili tedy jednolitou
tisícihlavou masu, jak jsem se zprvu domníval.
Někteří z nich měli dokonce obličeje podobné svým
světlým protějškům. Byli mezi nimi ti s lidskými i ti
s nelidskými pohledy, jedni měli oči z mlhy, tentokráte
rudé, druzí měli v očích výraz úzkosti, marnosti nebo
nezájmu. Opět žádný strach z boje. Netekla žádná
krev, i zblízka to vypadalo, jako by na sebe narážely
živly a po kontaktu splývaly a mizely stejným způsobem jako v první vlně. Ze země jako hadi začali vylézat
bílí červi, plameny a prach obklopovaly vše kolem.
Vzdálil jsem se opět na svou vyvýšeninu. Strávil
jsem tam pozorováním dlouhý čas, vlny bitev šly stále
33
Sedmý
za sebou, aniž by se zdálo, že konečné vítězství je
pro některou stranu na dosah. Jala mne závrať
při myšlence, jak dlouho už asi tato válka trvá, na této
pusté pláni, pod bezútěšnou mrtvou oblohou. Potom
mi došlo, jaká musí být denní doba. Určitě je soumrak, možná věčný, Ragnarök, který nebude mít
vítěze. Kde jsou ale všichni lidé, ty tolikrát prorokované trpící masy, ohlašované kdejakým pobudou? Je to
snad nějaká soukromá apokalypsa, odehrávající
se za zavřenými dveřmi? Jaká je vůbec příčina té
neutuchající hekatomby? Jsem jí snad já, černá sfinga
na své vyvýšenině?
Ještě dlouho jsem sledoval onen koloběh, zdálky
i zblízka. Mezi tisíci tváří, známých i jen povědomých,
jsem velmi často vídal obličeje, mladé i staré, jež jsem
byl zvyklý vídat v zrcadle. Skoro všechny měly oči,
ale jejich vytřeštěné pohledy byly nepříčetné, plné
hrůzy a zmaru. Když jsem byl unaven nekonečným
pozorováním proudů neznámých hrdinů jdoucích
vstříc zkáze, zavřel jsem opět svá těžká víčka a vtom
jsem byl osvícen. Když jsem oči znovu otevřel, byly
plné hlíny a já věděl, že planina přede mnou je mé tělo
a nízká obloha je černá zem mého rovu.
Opět jsem se cítil být podveden. Přeci to nemůže
být i tady, to všeobjímající, všehoplné malé prázdno.
Kdo proboha obdařil člověka tak šílenou mocí,
že dokáže obsáhnout celé nekonečno a vměstnat je
do svého úzkého hrobu, ať už za života nebo po něm?
34
Fascinovanost
Proč lze neomezenost všehomíra smrsknout do pitvorných postaviček barvotiskového leporela a proč se to
tedy potom nedá celé roztrhat a spálit? Nebetyčná
únava dolehla na mou mysl, tak jako tomu bývalo dřív.
Nějakou dobu jsem se oddával podobným chmurným myšlenkám. Nato jsem začal přemýšlet, jak uniknu tentokrát. Nějaká cesta přeci být musí.
…
35
Poslední
POSLEDNÍ
Pravdu děl bych
Pravdu děl
Ač daleko, vždy blízko
Vždy čekají jen na náměr
Jak staré dobrotisko
A jednoho dne vždy znovu udělají tu svou rošádu
…
36
Fascinovanost
EPILOG
Č
ernomodrý strom s červenými listy se kymácel
v poryvech fialového větru, nesoucího s sebou
úlomky životů pralesních velikánů, a naříkal nad zlomenou větví, které, visící smutně k zemi, kanuly z očí
velké slzy zármutku a padaly mezi stébla větrem
zmítaných travin, poplašeně uhýbajících před jejich
hořkostí.
Žlutá krysa, stojící u paty stromu, to vše pozorovala s ústy roztaženými v jízlivém úsměšku a poté,
mazlivě se přitisknuvši k jednomu z vystouplých
kořenů, rozkošnicky zabořila ostré zuby do jeho
chvějícího se masa a začala chlemtat prýštící zelenou
krev.
Nešťastná rostlina se bolestí zachvěla a zalkala:
„Proč jsi tak krutá, kryso, vždyť jsem ti nikdy ani myšlenkou neublížil, dávám ti teplo a mezi mými kořeny
jsi našla domov. Proč mi tolik ubližuješ, zasloužil jsem
si to nějak?“ Strom nechápavě potřásl větrem týranou
korunou.
Nasycena, krysa se pohodlně opřela o zmučený
kořen, pohladila si tlapkou žluté bříško potřísněné
zelenou stromovou krví a slastně přivřela své tyrkysové oči. Z koutku k úsměvu se roztahující růžové
tlamičky jí skanula krůpěj mízy, když se pobaveně
podívala vzhůru do koruny, kde se smutně leskly tisíce
očí, odrážejících zmatek a žal.
37
Epilog/Poznámka vydavatele
„Jak jsi hloupá, velká rostlino,“ olízlo si zvířátko
rty. „Vždyť je to tak jednoduché. Vše je přeci dáno tím,
že ty jsi veliký černomodrý strom s červenými listy a já
malá žlutá krysa s tyrkysovýma očima.“ Potom
se bez zájmu stočilo do klubíčka a propadlo spánku,
nechávajíc tak nic nechápající a zmatený smutný
strom bolesti, ničivým osamělým úvahám a zuřivosti
začínající bouře.
…
38
Fascinovanost
POZNÁMKA VYDAVATELE
Laskavý čtenář, prokousavší se až na toto místo, si
zaslouží nejen můj obdiv, ale též vysvětlení, které by
uvedlo některé skutečnosti na pravou míru. Nechť je mi
tedy velkomyslně tolerován tento vstup, jímž se chci
onoho vysvětlení zhostit.
Když jsem byl požádán o vydání sborníku textů,
jejichž původ je přinejmenším zvláštní, nebyl jsem nijak
proti až do chvíle, než jsem zjistil, že se z mé strany má
jednat o akt dobré vůle. Jednoduše jsem měl vydání
spisu nejen realizovat, nýbrž také financovat. Od definitivního odmítnutí mě nakonec odvrátil až dohodnutý
velmi nízký náklad v kombinaci s příběhem, jehož se mi
od zadavatele dostalo vyslechnout.
Abych déle nenapínal čtenářovu trpělivost, zde jsou
fakta. Autor Fascinovanosti, jak konečně zmiňuje
v předmluvě, získal texty od skupiny choromyslných
pacientů, jež však neměl tak docela k dispozici, jak píše,
alespoň ne ve smyslu, jaký by se dal očekávat. Ve skutečnosti byl totiž pouhým ustanoveným představitelem
svěřené skupiny spolupacientů. Sám se do léčebny
dostal poté, co v loterii pravděpodobně vyhrál vysokou
částku, jenže ztratil tiket. Nejspíš by se byl schopen
se ztrátou vyrovnat, kdyby jeho rovnováhu nenarušila
nedůvěra příbuzných a přátel v pravdivost celé historie.
Nakonec sám zapochyboval a zmítán normálnímu
člověku nepochopitelnými úvahami na téma ztráta39
Poznámka vydavatele
výhra-prohra propadl sérii těžkých depresí, ústících
v sebepoškozování a následnou ústavní léčbu. Texty mi
donesl v době svého podmínečného propuštění
z léčebny.
Ač sám nejsem schopen posoudit pravdivost údajů
o grafoterapii, uvedený příběh mne pohnul k tomu,
abych snad z piety k chorým myslím autorů textů
skutečně přistoupil k vydání sbírky na vlastní náklady.
Dovolil jsem si jen připojit epilog, svůj vlastní výtvor,
kterým jsem se sám před mnoha lety léčil z pocitu, že mi
nic nechybí. Pro jeho vcelku neutrální vyznění,
v kontextu publikace působící spíše pozitivně, jsem jím
chtěl udělat pomyslnou uklidňující tečku za snůškou
všech těch rozjitřených blábolů.
Poslední informace o L. S., kterou disponuji, je,
že byl navrácen zpět do ústavní léčby.
fmash
40
Fascinovanost
41
OBSAH
PŘEDMLUVA ................................................
5
PRVNÍ ........................................................ 8
DRUHÝ ..................................................... 11
TŘETÍ ....................................................... 13
ČTVRTÝ .................................................... 16
PÁTÝ ........................................................ 19
ŠESTÝ ...................................................... 26
SEDMÝ ..................................................... 30
POSLEDNÍ ................................................. 36
EPILOG ..................................................... 37
POZNÁMKA VYDAVATELE .............................. 39
OBSAH ..................................................... 42
42
Fascinovanost
43
f a s c i n o v a n o s t
a n e b
g r a f o t e r a p i e
Sebral a uspořádal Lothar Suchý
Obálka a grafická úprava FMASH
Motto publikace bylo použito v dobrém
úmyslu, leč bez svolení autora.
Vytištěno písmem Lido
Vydal FMASH
http://sweb.cz/fmash
jako svou 2. publikaci
Vydání první
Praha 2002
44