Doufat v Boha, ne v člověka Jr 17,5-8
Transkript
Doufat v Boha, ne v člověka Jr 17,5-8
Doufat v Boha, ne v člověka Pozdrav Píseň: 627 (1) Má duše Boha velebí Introit: Ž 71,1-3 Utíkám se k tobě, Hospodine Píseň: 71 V tebe, doufám Hospodine Modlitba Čtení: Mt 6,1-8 Konat skutky před lidmi Píseň: 671 Dej mi, Pane, bdělé srdce Text: Jr 17,5-8 Doufat v Boha, ne v člověka Kázání Píseň: 434 sl. 1-3 Jezu Kriste Synu Boží Večeře Páně: Slovo milosti - Iz 49,15n; Pozvání - Mt 1,28; Propuštění - 2 K 5,1; Ko 3,17; Fp 4,6; Kol 4,2; 1Te 5,18 Během vysluhování - 682 Dnes k svému stolu zve nás Pán; dál bude vysluhování svátosti probíhat v tichosti Píseň: 162 Pane Bože, budiž chvála Oznámení Přímluvná modlitba Čtení: Iz 43,18-21 Činím něco docela nového Požehnání: Jr 17,7-8 Píseň: 697 Moc předivná 1 Matouš 6,1-8 Varujte se konat skutky spravedlnosti před lidmi, jim na odiv; jinak nemáte odměnu u svého Otce v nebesích. Když prokazuješ dobrodiní, nechtěj budit pozornost, jako činí pokrytci v synagógách a na ulicích, aby došli slávy u lidí; amen pravím vám, už mají svou odměnu. Když ty prokazuješ dobrodiní, ať neví tvá levice, co činí pravice, aby tvé dobrodiní zůstalo skryto, a tvůj Otec, který vidí, co je skryto, ti odplatí. A když se modlíte, nebuďte jako pokrytci: ti se s oblibou modlí v synagógách a na nárožích, aby byli lidem na očích; amen pravím vám, už mají svou odměnu. Když se modlíš, vejdi do svého pokojíku, zavři za sebou dveře a modli se k svému Otci, který zůstává skryt; a tvůj Otec, který vidí, co je skryto, ti odplatí. Při modlitbě pak nemluvte naprázdno jako pohané; oni si myslí, že budou vyslyšeni pro množství svých slov. Nebuďte jako oni; vždyť váš Otec ví, co potřebujete, dříve než ho prosíte. Jeremiáš 17,5-8 Toto praví Hospodin: "Proklet buď muž, který doufá v člověka, opírá se o pouhé tělo a srdcem se odvrací od Hospodina. Bude jako jalovec v pustině, který neokusí přicházející dobro. Bude přebývat ve vyprahlém kraji, v poušti, v zemi solných plání, kde nelze bydlet. Požehnán buď muž, který doufá v Hospodina, který důvěřuje Hospodinu. Bude jako strom zasazený u vody; své kořeny zapustil u vodního toku, nezakusí přicházející žár. Jeho listí je zelené, v roce sucha se ničeho neobává, nepřestává nést plody." Doufat v Boha, ne v člověka Bůh a člověk Oba texty, Ježíšovo varování před konáním dobrých skutků a modlitbami před očima lidí a Jeremiášovo slovo o doufání v člověka, mají společnou myšlenku – vztah k Bohu v souvislosti se vztahy vůči lidem. Bůh a člověk zde stojí v jakémsi protikladu. Jsme těsně po Vánocích, slavnosti Božího lidství mezi námi, kdy jsme slyšeli o tom, že Bůh a člověk patří k sobě. Že Bůh přišel mezi nás v těle Ježíše z Nazareta. Zdá se, že dvojí přikázání lásky (o lásce k Bohu a člověku) je vyřešeno, že už se není čeho bát, když se v Ježíši spojilo božství s lidstvím. A přece zde zůstává nebezpečí. Ježíš ho vidí v pokrytectví, kdy člověk sice chce sloužit Bohu, ať skutky nebo modlitbou, ale přitom se ve skutečnosti dívá a soustřeďuje na lidi. Člověk touží dobře vypadat v očích lidí. Z Jeremiášova proroctví slyšíme, že tato záměna upínání se namísto k Bohu k člověku je od pradávna a spočívá v lidském jednání a doufání. Člověk sice hledá útěchu v Bohu, ale ve skutečnosti se jen upíná k vlastní představě, tedy k člověku a k lidskému jednání. Stojíme na prahu roku 2015 a vyhlížíme, co nám přinese a jak se nám podaří obstát. Máme nějaká předsevzetí a doufáme, že nám vyjdou naše záměry. Část našeho sboru si přeje mít nového kazatele a část si přeje, aby zůstal kazatelem stávající farář. Jeremiášovo proroctví nám může pomoci uvidět sebe sama, nás v pravém světle a pomoci nám se zorientovat. Na prvním místě je láska k Bohu - Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.' To je největší a první přikázání, říká Ježíš a druhé je mu podobné: 'Miluj svého bližního jako sám sebe.' 2 Dvojí přikázání lásky tedy platí v tomto pořadí, láska k Bohu a pak láska k člověku, protože teprve láska k Bohu nás učí lásce k člověku. A o to jde. Nejdříve má člověk ve svém srdci myšlenku, rozjímání, naslouchání Boží lásce, jeho slovu a pak se vydává na cestu za člověkem. To je to pořadí, ve kterém už člověk o svém jednání vůči druhým ani moc nepřemýšlet nemusí. Rozhovor s Bohem otevírá vztahy k lidem. Záleží na nás, jak jsme otevřeni Bohu. Naše vztahy s lidmi, i když se na první pohled jeví jako láska, se mohou stát pokřivenými a škodlivými pro dobrý život. Stává se to tehdy, když namísto lásky se do vztahu k člověku vloudí doufání, spoléhání, tedy víra v člověka. Důvěřuj, ale prověřuj sice platí, ale skoro jako rouhání zní, když bychom chtěli pochybovat o tom, že je dobré věřit v lidský um, v lidskou solidaritu, přátelství, v dobrou vůli a úmysly. I sám Ježíš staví dobré lidské vztahy a důvěru v ně na přední místo. Samařan, skoro pohan, nepotřeboval zvláštní duchovní výbavu k tomu, aby jednal s láskou vůči zbitému pocestnému na rozdíl od kněží, kteří mu nepomohli. I dnes slyšíme, že lidé bez vyznání se často chovají lépe a laskavěji než věřící. Kde je tedy zakopaný pes zrady vůči Bohu? Kdy se naše dobré vztahy k lidem mění na škodlivé modlářství? Kam se namísto důvěry v Boha může vloudit spoléhání na člověka? Na co spoléháme Je spousta věcí, které dělají lidé a na které v životě spoléháme. Těžko by se nám žilo, kdybychom měli neustále o všem pochybovat. Potřebujeme se opřít o jistotu, že můžeme Doufat v Boha, ne v člověka důvěřovat svým blízkým, že platí podepsané smlouvy, že dostaneme svou mzdu, že nás v nemocnici ošetří, že nám poteče voda z kohoutku, že si ráno v obchodě koupíme pečivo. Je toho hodně, na co spoléháme a v co doufáme a nedovedeme si představit, že bychom bez této důvěry mohli klidně žít a dělat svou práci. Když přemýšlím o jaké doufání v člověka jde Jeremiášovi, vzpomenu si na nekritický obdiv k vědě (poručíme větru dešti, vymyslíme věci líp než příroda), vzpomenu na důvěru lidí v některé vládce a politiky (jak ve starověku, tak dnes), ve zdravotnictví nebo v náboženské vůdce. Jsou to oblasti života, které však jsou pro křesťana zřetelně relativní, kde si uvědomuje, že Boží pravda je nad vědou, nad lékařovou dovedností, nad vládou i politikou i nade všemi náboženstvími. Jsou to pro život důležité věci, ale málokdy se křesťan nechá strhnout tak vrtkavou budoucností, jakou nabízejí. Je pravda, že spoléháme na běžné fungování společnosti, ale neohrožuje nás víra v její dokonalost či neomylnost. Křesťan se nenechá snadno zapojit do ohrožujícího spoléhání na člověka. V čem spočívá doufání v člověka Od spoléhání je však už jen krůček k doufání. Doufání je spojeno s nadějí na záchranu – spasení. Když řekneme spasení, nedovedeme si představit nikoho jiného než Boha a Ježíše Krista a přece tak snadno nás přemůže naděje, že někdo, někdo moudrý, spolehlivý, pilný, komunikativní, odvážný, charismatický, mladý s rodinou konečně zaplní prázdné místo a změní politickou atmosféru v zemi nebo vyřeší letité konflikty 3 v našem sboru. K novoročnímu přemítání má vždy patřit motto z knihy Kazatel: „marnost nad marnostmi, a všecko marnost“. S doufáním v člověka se setkáváme i v docela jemné podobě a snad o to nebezpečnější. Jsou to některé způsoby, které jsme přijali z výchovy, ze společenského života, ze vztahu s druhými lidmi a na kterých lpíme. Důvěra ve společenský systém, spoléhání na zaručené pravdy a obrazy o životě i Bohu. Podobně nás ohrožuje nebezpečné doufání v člověka, když jsme dlouhodobě nespokojeni v zaměstnání, v rodině, v partnerském vztahu a čekáme, že s tím někdo něco udělá. Čekání na zachránce způsobuje, že člověk zůstává jako to křoví v pustině, kde ne a ne zapršet. Jakoby člověk žil na solné pláni, kde všechno štípe, pálí a takový život se nedá vydržet. Jako další prohra, která mění důvěru v Hospodina na důvěru v člověka se nabízí v představě o sobě sama. Existuje mnoho různých projektů, které se zaměřují na rozvoj osobnosti a sebedůvěru považují za základní kámen sebevzdělávání. Proti tomu se někteří křesťané ohrazují a připomínají Ježíšovo slovo o tom, že člověk má svou duši ztratit, aby ji našel. Ale přiznejme si, že bez důvěry ve své schopnosti a dovednosti bychom nemohli založit rodinu ani chodit do práce. Přesto může být doufání v sebe sama člověka ohrožující. Nemám na mysli riskantní jízdu autem ani adrenalinové sporty nebo neschopnost některých lidí kriticky posoudit své možnosti. Nebezpečný je způsob přemýšlení, který nás vede k pesimizmu vůči druhým lidem. Někteří se chlubí tím, že spoléhají jen sami Doufat v Boha, ne v člověka na sebe. Skoro každého to někdy svádí říkat, co si neudělám, to nemám. Z doufání v Boží jednání se tak stane nebezpečné doufání v člověka, tedy v sebe sama a uzavírá nám to cestu k Bohu a jeho pomoci skrze druhé. A ještě jedno nedobré doufání v člověka vidím v souvislosti s Ježíšovým varováním k rozdávání darů před očima jiných lidí a v mnohomluvných modlitbách na veřejnosti, které možná mají jen vylepšit mediální obraz dárce a druhé oslovit. Jde o zbožnost. Zbožnost, která přichází jako důsledek víry. Když by tomu bylo obráceně, nejdříve zbožnost a pak čekání na víru, tak člověk zůstane jen u člověčiny a při doufání v člověčinu případně zápas s ní. Výkon zbožnosti a spoléhání na svou zbožnost považuje Ježíš za pokrytectví, i když slyšíme modlitbu a rozdávají se dary potřebným. Spoléhání na člověka odpoutává od Hospodina, připoutává k lidským výkonům a nakonec přináší prokletí, život v pustině. Člověk čeká a čeká, ale vysvobození nepřichází, protože s Bohem nepočítá. Takový člověk vůbec neokusí, že Bůh přichází, mluví, vysvobozuje a dává naději. Člověk díky Kristu odhalil ohromné možnosti své vlastní angažovanosti a odpovědnosti. Ale stáváme se nebezpečnými sobě i druhým, když se z naší mysli ztratí pokora, pokání, upřímnost, které v člověku probouzí Boží láska a naše odpověď na tuto lásku. Jakou budoucnost má člověk, který doufá v Hospodina? Bude jako strom zasazený u vody - je velmi dobře vidět rozdíl 4 mezi stromem, kterého kořeny dosahují k vodě a stromem, který roste na suchu. Zvlášť patrné to je ve zlých dobách. Tak je tomu i s člověkem, který si buď zoufá nebo bere sílu z neviditelného Božího zdroje. Své kořeny zapustil u vodního toku - pramen síly a naděje z Boží lásky nevysychá, napájel a napájí lidi od dávnověku po dnešní den. Vždy znovu člověka potěšuje nečekanými dary. Nezakusí přicházející žár - žár přichází na každého, ať dobrého či zlého, ale podobně jako v letním vedru, tam, kde má člověk dostatek tekutin a trochu stínu je chráněn před spalujícím žárem. Ať člověk chce nebo nechce, v určitý čas se nevyhne přicházejícímu žáru. Řekla bych, že by to mohla být nějaká nepřízeň osudu, těžká nemoc, nepřátelství, neštěstí nebo selhání, vlastní, rodiny, společenství, církve, sboru. Přichází žár, ale ten, kdo má kořeny své bytosti zasazeny u pramene Boží lásky není žárem nepřízně spálen. Jeho listí je zelené – Takový člověk přináší mezi lidi svěžest a sám je stínem, jako zelená koruna stromu. Sám se stává zdrojem osvěžení, útěchy a naděje. V roce sucha se ničeho neobává - nebojí se budoucnosti, i když ví, že nebude lehká. A nepřestává nést plody – doufání v Hospodina má ohromné zaslíbení. Věrný Bože, plný milosti, na tebe spoléháme, k tobě se utíkáme a chceme každý den čekat na tvou pravdu a tvou vůli. Amen.