2001 - 2 - Rudolf Kökert

èasopis o umìní abstinence




2/2001
neprodejné
2
3
5
7
8
9
10
11
12
13
15
16
MUDr. D. Randák, psychiatr
Takový český feťák
A co třeba rodiče?
Inspirován internetem
Legalizace „trávy“
Perníkoví červíci
Od trávy k deseti detoxům
Šest let na pervitinu
Absťáky, absťáky, absťáky
Vítej doma, Tome!
Jak Píťa ke štěstí přišel
Úvahy pro každý den
Občerstvení na výdrž
Otázky a odpovědi
ELPA je občanské sdružení abstinujících absolventů
řádné léčby závislosti na alkoholu, drogách a patologickém
hráčství, pavilon 31 (dříve 26), PL Bohnice. Vychází jako
interní léčebná pomůcka.
Vydavatel časopisu ELPA: Rudolf Kökert, PL Bohnice,
pavilon 31, Ústavní 91, 181 02 Praha 8, tel.: 02/84 01 63 75.
Nepodepsané články jsou dílem redakce. Nevyžádané
rukopisy se nevracejí. Neprodejné. Červen 2001
Toto číslo bylo uvolněno za účelem reklamy grafické dílny.
Grafická úprava, sazba, zlom a tisk pro potřeby ELPY:
Ing. František OTTA, tel.: 272 921 846
Veškerá práva vyhrazena. Text i grafika jsou chráněny
autorskými právy. Bez souhlasu redakce nelze z tohoto
časopisu použít cokoliv k jakémukoliv účelu
Pøedstavujeme:
MUDr. Dušan Randák
psychiatr a psychoterapeut
lékař mužského oddělení
pro léčbu závislostí
PL BOHNICE
Foto FO, 30. 5. 2001
doktor Randák:
MUDr. Dušan Randák, psychiatr.
Struèný profesní ûivotopis.
Narodil jsem se 31. 8. 1971 v Pardubicích, základní
školu a gymnázium jsem vystudoval v Kralupech nad
Vltavou. Snad proto, že v naší rodině byla přítomna
lékařská tradice, která ovšem nelpěla na stabilním lékařském oboru, tak jsem byl již během studia gymnázia rozhodnut, že svá další studia absolvuji na lékařské
fakultě. Lékařské prostředí, ve kterém jsem vyrůstal a
které se pro mne stalo normou, mne tedy přivedlo na
půdu Fakulty dětského lékařství UK v Praze, později
přejmenované na 2. lékařskou fakultu UK.
natolik krátkou dobou, že mnohdy našim počínajícím
abstinentům nestačí. Během mého působení jsem
absolvoval také pětiletý sebezkušenostní výcvik ve
skupinové psychoterapii pod supervizním vedením
doc. MUDr. Jaroslava Skály, CSc. Samozřejmě na
doporučení Rudolfa Kökerta, který tehdy již nějaký
čas ve výcviku „válčil“.
V letech 1989 až 1995 jsem tedy absolvoval lékařské
studium, které bylo zaměřeno všeobecně, ale vzhledem
k tomu, že se jednalo o bývalou „dětskou“ fakultu, tak
většina z vyučovaných předmětů byla zaměřena na
dětskou populaci. Již během studia jsem postupně
začal přemýšlet, který z oborů by mne nejvíce profesně
oslovoval, a kde bych mohl být zároveň ku prospěchu
mým budoucím pacientům. Kde jsem jasně svou budoucnost neviděl, to byla práce na klasickém „somatickém“ oddělení, odosobněná, za kterou byly vidět
pouze diagnózy a názvy onemocnění. Vždy mne lákala
práce na odděleních, kde se kromě těla pracovalo
i s duší nemocných a kde nebyl v přístupu lékařů
člověk pouhou diagnózou a souborem laboratorních
výsledků či jiných vyšetření. Tím bylo zcela jasně
určeno, že mne nejvíce oslovily dva obory a to dětská
onkologie, zcela jasně pod vlivem obrovského charismatu prof. MUDr. Kouteckého a následně psychiatrie.
Stran psychiatrie mne vždy lákalo téma závislostí
a i proto jsem již během studia posledního ročníku
lékařské fakulty oslovil prim. MUDr. Karla Nešpora,
zda bych ve svém volném čase mohl navštěvovat
programy na tehdejším pavilonu 26, což jsem také
několikráte učinil.
Po dokončení studia na 2. LF UK jsem ihned nastoupil
do PL Bohnice a to ihned na oddělení pro léčbu závislostí. Během let 1995–2001 jsem převážnou část mého
pobytu v léčebně strávil na pavilonech 26 a následně
31 pod vedením prim. MUDr. K. Nešpora, CSc. Kromě
působení na oddělení pro léčbu závislostí jsem v rámci
předatestační přípravy absolvoval praxi i na interním
oddělení nemocnice v Kralupech nad Vltavou a na
ortopedické části chirurgické kliniky VFN Praha 2.
V PL Bohnice jsem dále působil na gerontopsychiatrických a klasických psychiatrických odděleních. Atestační
zkoušku z psychiatrie jsem složil v roce 1998 a hned
následujícího roku jsem byl zařazen do specializační
přípravy pro léčbu alkoholismu a jiných závislostí.
Kdybych měl nyní, na uzavřeném příjmovém oddělení,
pojmenovat to, co je mým osobním cílem při práci
s čerstvými adepty o léčbu, je to snad hlavně to, abych
se je pokusil motivovat pro dlouhodobou odvykací
léčbu nejlépe v terapeutické komunitě, protože u několikaleté drogové závislosti jsou tři měsíce pobytu v PL
Kromě aktivit v PL Bohnice jsem začal v loňském
školním roce vyučovat psychiatrii jako předmět na
Vyšší škole sociálně právní v Praze 10 a musím konstatovat, že zájem studentů o psychiatrii mne velmi
příjemně překvapil a hlavně vedl k tomu, abych se
stále ve znalostech z celého oboru držel „ve střehu“.
Zároveň pro mne byla práce ve škole a výuka
příjemným zpestřením práce, která se do té doby
pohybovala převážně v „závislostních kolejích“. Je taky
vcelku potěšitelné, že se mi podařilo pro psychoterapii
získat několik „dušiček“, tj. studentek, které se rozhod-
Abstinující studenti jsou
pozitivními vzory pro své
spolužáky a mají velkou
schopnost na své vrstevníky působit dlouhodobě.
ly pro psycho-terapeutický výcvik a bylo mi velkým
potěšením tuto možnost jim zprostředkovat. Od loňského roku také intenzivně spolupracuji s Okresním
úřadem Mělník a v Kralupech nad Vltavou působím
jako vedoucí sku-piny pro rodiče dětí majících problémy s návykovými látkami. Ve skutečnosti se však
vzhledem k zájmu rodičů o tuto problematiku (a možná
i jejich strachu přiznat se k potížím, které v rodině
mají), jedná o individuální poradenství a psychoterapii s těmi několika odvážnými rodiči, kteří nemají pocit,
že se jedná o ztrátu času a kteří se nebojí hovořit o potížích, jež mají se svými dětmi a také sami se sebou, o
svých prožitcích a zkušenostech, selháních a taky i o
radostech, pokud se situace v rodině stabilizuje.
Najednou se před mnou objevil nový prostor k tomu,
abych mohl své zatímní zkušenosti zase dále realizovat.
Spolupráce s Okresním úřadem Mělník spočívá i ve
výcviku učitelů a především dětí v rámci preventivních
peer-programů, které slouží jako jedna z možností, jak
předcházet problémům s návykovými látkami a patologickému chování na školách.
Abstinující studenti jsou pozitivními vzory pro své
spolužáky a mají velkou schopnost na své vrstevníky
působit a hlavně mohou působit dlouhodobě na rozdíl
od jednorázových přednáškových akcí na školách,
které jsou spíše jen možností, jak si pedagogové
a škola jako instituce může připsat čárku v rámci
protidrogové prevence.
2
Pokud bych tedy měl shrnout:
1989–1995 studium na 2. lékařské fakultě UK v Praze
1995–2001 PL Bohnice – převážně oddělení pro léčbu
závislostí,
1996–2000 sebezkušenostní výcvik ve skupinové
psychoterapii
2000 vedení skupiny pro rodiče dětí majících
problémy s návykovými látkami
2000–2001 výuka psychiatrie na Vyšší škole sociálně
právní Praha 10
2000–2001 výuka školských pracovníků a studentů škol
v rámci peer-programů.
ao
…No a na závěr – od srpna 2001 měním své působiště,
ale nikoliv obor, ve kterém budu působit. Přecházím do
nemocnice Motol na Infekční centrum pro drogově závislé, tj. oddělení, kde je stejná klientela drogově závislých s jediným podstatným rozdílem, tj. většinou jsou
nosiči infekční hepatitidy a nebo jiných infekčních onemocnění. A cíl pro tamní práci – samozřejmě co nejvíce
klientů namotivovat do odvykací, nejlépe dlouhodobé
léčby a zapojit je do základní struktury režimové léčby,
v rámci jejich zdravotních možností, aby následně
neselhávali v dalších zařízeních a nebo aby získali
alespoň povědomí o tom, co je v odvykací léčbě čeká.
Takový èeský feüák
Když jsem byl požádán, abych napsal něco o toxikomanii do časopisu ELPA, napadala mne různá témata.
Základem bylo držet se však základní osy tohoto čísla
tj. drogových závislostí. Nechci zabíhat do odborných
podrobností, ale spíše bych chtěl připodobnit takového
našeho typického klienta, který již s několikaletou
závislostí přichází žádat o odvykací léčbu.
Při mých kontaktech s laickou veřejností, při rozhovorech s učiteli, některými rodiči na školách a jednoduše lidmi „závislostí nepostiženými“ v žádné z podob,
se setkávám s tím, že stále je za toxikomana vnímán
někdo, kdo je hloupý, z asociální rodiny, nevzdělaný,
zanedbaný a žijící na ulici a který se k drogám dostal
z bůhví jakého anomálního důvodu. Pokud si ale
všímám, tak je tomu celkem naopak. V poslední době
se setkávám s tím, že k nám na příjem na oddělení pro
léčbu závislostí přicházejí čím dál mladší, nezanedbaní
toxikomané a to často v doprovodu svých až na hranici
sebeobětování milujících rodičů.
Takže jak tedy vypadá takový typický toxikoman, se
kterým je možno se setkat skoro každý den při
příjmových pohovorech v rámci vstupního vyšetření?
Samozřejmě, že nelze zobecňovat, ale o jakousi kostru
se nyní pokusím i když je to nutno bráti s rezervou,
neb se jedná pouze o odpozorování malého kousku
ze špičky ledovce, z masy, která mně zůstává skryta.
Takový typický zájemce o prvoléčbu je nyní narozen
někdy v rozmezí let 1977 až 1980. Je nutno si všimnout, že nyní k nám přicházejí chlapci velmi mladí.
Ještě před 6 lety, kdy jsem začínal na pavilonu 26 PL
Bohnice, to byla klientela starší a závislí okolo dvaceti
let byli spíše řídkou výjimkou mezi staršími a nebylo
jich tolik nových jako je to nyní. Takový nynější
chlapec již má za sebou pestrou anamnesu.
Často začíná někdy ve 14ti nebo 15ti letech se svojí
partou a se svými vrstevníky. Ti, co nyní docházejí na
heroinu začínali často ve svých začátcích s marihuanou,
tehdy velmi módní a populární a často popularizovanou drogou. Pokud se ptám, tak odpověX proč okusili
byla jednoduchá: nuda, zvědavost, parta, chtěl jsem to
prostě zkusit. A proč setrvali u marihuany? VždyT se
mi to líbilo, byl jsem uvolněný, „vysmátý“ a hlavně
kouřili i ostatní, tak jsem nechtěl vypadat hloupě mezi
nimi, nechtěl jsem přijít o přízeň party. To je velmi
častá odpověX.
Následuje stadium, ve kterém se „experimentuje“
a průběžně kouří marihuana. Rodiče samozřejmě nic
netuší, a pokud ano, tak se lze dozvědět informaci, že
o tom, že kouří marihuanu jsem věděl(a), ale říkal(a)
jsem si, že to není přece tak strašné a je to přece menší
zlo než ostatní drogy, když se o tom přece tak často
všude mluví. A jaké že je to non stadium experimentů?
Může trvat třeba dva roky a nutno je ozkoušet hašiš,
nejrůznější druhy marihuany a pseudofilozofovat
o Holandsku a jejich Coffee Shopech a jejich liberalismu a nezapomenout také okusit LSD a Ecstasy.
VždyT to se také přeci nosí a hlavně na tanečních
party, na kterých kdo není a nevydrží tancovat celou
noc ještě na ranních a denních tzv. afterparties, tak
není COOL (tedy v pohodě, v obraze, vypadává ze
hry; chcete-li jinak). Ecstasy je nyní hodně populární
droga, ale dostaneme se k ní. Od Ecstasy je jen kousek
k pervitinu. On to vždy do patry někdo přinese, vždy
„mi to dal ochutnat kamarád“, jenom jednu lajničku.
Šňupnout si a ten „nájezd“, to jsem potom všechno
stíhal, hodně věcí mne bavilo. Byl jsem schopen tancovat celou noc, myslelo mi to, učil jsem se na tom, ztrácel jsem zábrany v komunikaci, nenudil jsem se. Tak
to jsou další ukázky z typických odpovědí, které
pravidelně slýchávám.
Ti, co nyní docházejí na
heroinu, začínali často
ve svých 14ti nebo 15ti
letech s marihuanou.
3
Postupně přechod ze šňupání na nitrožilní aplikaci
a celkem na pervitinu zase takové jeden-dva roky,
postupně se objevuje nespavost, stavy po skončení
intoxikace – „dojezdy“ nejsou vůbec příjemné,
podrážděnost a deprese. Psychózy, kde se člověk cítí
pronásledován, běhá v noci po městě s tím, že utíká
před mafii, před střelbou, sleduje jej BIS, nebo cizinci,
má strach z aut s plachtou, protože tam na něj čekají,
lasery, čipy, a třeba zase střelba a odposlouchávání.
Kdo by toto vydržel? Někdo se v této toxické psychóze
dostane na příjem a své následující dny tráví často
nedobrovolně za zdmi psychiatrie, někdo si toto léčí
stejně jako nepříjemné „dojezdy“, kdy se cítí předrážděný, nevýkonný, depresivní, úzkostný, ospalý, atd. –
HEROINEM. Vskutku zajímavý lék, často jej poradí ti
„zkušenější“ kamarádi, kteří s heroinem „umí zacházet“ a berou jej „pouze víkendově“. Nejdříve si zakouříme přes alobal, prázdnota, tupost, klid, uvolnění, nic
nevzrušuje, prostě si koupím pohodu až do domu. Je
jasné, že jako pravý začínající heroinista mám pocit, že
se mne závislost netýká, beru víkendově, nedávám si
do žíly. Najednou postupně zjišTuji (alkoholici nepřipomíná vám to něco?), že beru každý den, najednou
„jsem na jehle“, najednou se mi zvedá tolerance a nestačí mi pouze za 200 korun denně, ale potřebuji za
tisíc nebo i za víc. Někde musím sehnat peníze:
Postupně přechod ze
šňupání na nitrožilní
aplikaci a celkem na
pervitinu zase takové
jeden-dva roky…
Vždy se dá něco ukrást, nejdříve nenápadně doma,
mobil, vždyT mi jej může vždycky někdo ukrást nebo
snad ne, rodiče uvěří… Občas nějaké peníze, někdy
mne rodiče vezmou do svého krámu, někdy mi dají,
vždyT je dokážu přesvědčit. Jak to dlouho může
trvat????
Na heroinu k nám chlapci docházejí přibližně po půl
roce, někdy po dvou letech. To jak se jim to často daří
tajit před rodiči, nebo jak dlouho se jim podaří z rodičů tahat peníze, nebo dokud jim není tak špatně,
a nebo ztratí opatrnost a doma se to „nějak“ provalí.
Někdy se rodičům přiznají sami, vždyT to je také
dobrý způsob jak si získat důvěru. Nic netušící rodič si
řekne „to je ale borec, když se přizná a slíbí, že už brát
nebude“ a prostor pro další manipulace je na světě.
A co škola a vzdělání???
Poslední dobou zjišTuji, že velké množství absolventů,
nebo nevyučených se rekrutuje z oboru kuchař-číšník,
no není to příznačné – dostupnost peněz a návykových
látek v časném věku, prostě jako z učebnice. A středoškoláci??? Obchodní akademie – velmi časté… v porovnání s například strojní průmyslovkou… snad ani nelze
srovnat. A dokončené vzdělání střední, zázrak, protože,
kdo a kdy by chodil do školy, když se s kamarády
bere, nebo je potřeba „dělat po obchodech peníze“.
…a pak si svou toxickou
psychózu „léčí“ heroinem.
Na jednou jsou „na jehle“
a denně potřebují dávku
za tisíc i za víc (korun).
A práce??? Alespoň, že je úřad práce a je tedy placené
sociální a zdravotní pojištění. Málokdo svou práci
zvládá a často jen díky tomu, že klienta zaměstnávají
rodiče v domnění, že jej budou mít lépe pod kontrolou,
když pro ně bude v jejich rodinné firmě, obchůdku…
pracovat. Jak těžká bývají procitnutí a zklamání.
A co je přivádí do léčby? Někdy jen chuT snížit si toleranci, detoxifikovat se a třeba následně brát chvíli
drogy za menší peníze. Někdo chce uchlácholit rodiče,
aby jej nevyhazovali na ulici – vždyT jim přece ukazuje,
že se léčit opravdu chce. Někoho by čekalo vyšetřování, a někdo prostě chce přestat brát a často ani neví
vlastně proč. Někdo to dělá pro přítelkyni, někdo pro
rodiče, někdo, aby jej nevyhodili z práce.
No a ten, který se chce změnit, chce se zbavit
stereotypů – chce prostě abstinovat – chce odjet mimo
své toxické prostředí a nenastupuje pro někoho a pro
něco, nebo z vynucení…, ten má před ostatními aspoň
malý náskok.
Ještě se alespoň krátce podívejme na klientelu budoucnosti, jak ji alespoň vnímám já. Protože dnes se stává
pomalu a jistě velmi módní drogou Ecstasy, takzvaná
taneční droga a ta zasahuje velké spektrum mladé populace. Jak již bylo řečeno, „generace začátku devadesátých“ let začínala na marihuaně velmi populární a
popularizované, ale dnes „je doba mnohem rychlejší“
slovy hrdinů populárního a kultovního filmu Trainspotting. Nyní je normou být zalezlý ve své firmě,
ve své kanceláři, být hodný syn nebo dcera a jít za
odměnu na party – taneční šílenství, které bez drogy
nelze vydržet. Vezmu si svoji piluli a jsem na chvíli
šTastný, sám osaměle tančím dlouhé hodiny mezi
stovkami a tisíci podobnými na své party. Přitom pod
vlivem Ecstasy mám všechny rád, se všemi se dotýkám,
cítím jejich blízkost, protože to jsem přece celý týden
neměl. Byl jsem ve stresu, v napětí a nyní se mohu
předvést, mohu předvést své značkové, někdy bizarní
oblečení. Mohu se konečně uvolnit, protože teX je
víkend a já se chci bavit a chci si to užít a proč bych
se měl snažit, když si to mohu koupit.
Nynější generace budoucích závislých je často dobře
postavená, ekonomicky dobře zajištěná a nemá zatím
na svém chování potřebu něco měnit. Tento trend je
stále zatím nastupující a nelze nic než do budoucna
očekávat, že se z davu „technorobůtků“ začnou objevovat první žadatelé o terapeutickou pomoc, vždyT
i láska z pilule má odvrácenou stranu – úzkosti,
podrážděnost, deprese nebo třeba panické ataky
a velký strach. No ještě uvidíme……
MUDr. Dušan Randák, květen 2001
4


A co tøeba rodièe?
S rodiči toxikomanů se samozřejmě setkávám při
denní práci na oddělení pro léčbu závislostí. Bylo by
nelogické, kdyby tomu bylo jinak. Kde ale mohu nyní
s rodiči pracovat pravidelně a systematicky je skupina
pro rodiče dětí majících problémy s návykovými látkami, která pracuje v Kralupech nad Vltavou. Práce je to
poněkud odlišná od spolupráce s rodiči, kteří mají již
dítě hospitalizované na oddělení, protože oni s dítětem stále žijí, mají jej doma, cítí za něj zodpovědnost
a často se bojí o svých problémech se svým synem
nebo dcerou hovořit, nebo ani neví, že by bylo dobré
nějakou pomoc vyhledat a dlouho trvá, něž si o nějakou pomoc dokáží říci. Dítě si s nimi často manipuluje
a rodiče velmi bolestně mění svůj vztah k němu.
Myslím si, že by nebylo od věci podívat se očima
fiktivního rodiče na to, jak se takový problém demaskuje, jak se může vyvíjet a co vše může takový rodič
pociTovat a jak se může rozhodovat. Použiji-li fiktivního rodiče, neznamená to, že je to rodič (či rodiče)
vymyšlený (vymyšlení), ale jedná se spíše o souhrn
prožitků a zážitků a zkušeností několika „podobně
postižených“. Výsledek ponechám bez komentáře,
který si může udělat každý sám, stejně tak si může
každý zauvažovat, jakpak to asi vše skončí…
Příběh vyprávěn v roli fiktivního otce.
Syn, 15ti letý, dlouho hrál celkem dobře hokej, byl ve
sportovní třídě a celkem se mu dařilo. Nikdy nechtěl,
abychom mu pomáhali s jeho kariérou, vždy si chtěl
vybojovat všechno sám, často jsme si mysleli, že když
nehraje, tak bychom mohli zajít za trenérem a tomu
říci, aby našeho syna stavěl. Jakmile se o tom syn
dozvěděl, tak nám říkal, abychom to nedělali, že musí
ještě více trénovat. No a v té sportovní třídě začali
kluci dělat hlouposti, mysleli si najednou, že když
hrají hokej, tak se jim bude nějak ulevovat, nebo tak
něco, ale to byl nesmysl, byla tam také nějaká šikana
a nakonec ve škole třídu rozpustili a kluky rozházeli.
Kluk se začal špatně učit, mysleli jsme si, že to bude
k věku, bylo mu 14, takže jsme to připisovali pubertě,
nikdy se s námi moc nebavil o škole.
Nebyly s ním moc problémy, no byl to trojkař
a dvojkař a najednou začal nosit čtyřky, no začalo
to být divné. To jeho sestra se učila dobře, chodila
do kroužků a nebyly s ní žádné potíže, alespoň ta
nám dělala radost, ale kluk... no nějak jsme ho začali
podezřívat, že s ním nemusí být něco v pořádku.
On se totiž k nám nastěhoval jeho bratr, který s námi
nebydlel, předtím bral drogy, ale nějak se z toho sám
Doma si začal vylepovat
nějaké obrázky z internetu,
samé listy marihuany, no
a mladší se v něm vidí…
dostal. Manželka se za něj hodně brala, já jsem
nechtěl, přeci jenom, jemu je 22 a bral drogy, měsíc
snad nic nebere, ale seděl ve vazbě, zkusil i léčebnu,
ale tam mu to nějak nešlo, tam to musí být strašné,
říkal manželce, že se tam někdo pověsil, tak proto
odešel z léčebny, chtěl by u nás být a bydlet.
Mně se to moc nelíbí a hádáme se o tom opakovaně,
ale vzala ho domů, prý to s ním zkusíme, nenecháme
ho přece někde na ulici, to by začal fetovat znovu a on
slíbil, že bude chodit do ambulance a nebude nic
brát, teda nic…
Přiznal se, že kouří marihuanu, no to mně teda
dalo. žena je z toho na
prášky a občas se napije,
aby se zklidnila, chodí
do práce, tam se třese…
Chce pořád kouřit marihuanu, říká, že mu to nic
neudělá, to je prý přírodní a není to vlastně droga, no
mně se to moc nezdá, ale zakazujte mu to, je přece už
dospělý a snad ví co dělá, když měl ty problémy
s heroinem a taky kvůli tomu seděl.
Doma si začal vylepovat nějaké obrázky z internetu,
samé listy marihuany, no a mladší syn se v něm vidí,
občas chodí za starším a říká nám, co starší dělá, s kým
je a tak aspoň o starším máme nějakou kontrolu. Ale
mladý se nám nějak moc nelíbí. Často říká, že je mu
špatně, no asi je to pravda, žena jej nechá doma, třeba
v pondělí, ale zatím se aspoň vrací vždycky včas domů
ze školy a jinak snad za školu nechodí. VždyT jak ho
máme kontrolovat co dělá, bylo by dobré koupit mu
asi mobil, alespoň bude na příjmu a my ho budeme
moci zkontrolovat. Ze školy se ozvali, že se zase zhoršil, je drzý, odmlouvá, nedělá si nic z autority učitele
a to chodí do deváté a měl by se jít po škole někam
vyučit. Zase nešel do školy, doporučili nám, aT jej
doma nenecháváme a neomlouváme jej, lepší bude,
když si zajde za doktorkou a ta rozhodne, jestli je
nemocný, nebo není.
Přiznal se že kouří marihuanu, no to mně teda dalo,
žena je z toho na prášky a občas se napije, aby se
zklidnila, chodí do práce, tam se třese, kdy jí zavolají
ze školy, že nepřišel, že něco provedl, nebo že ze školy
utekl, bojí se teX každého telefonu. Kluk se kamarádí
se staršími, chodí na nádraží a hraje asi automaty, nedávno ztratil klíče ani nevěděl jak a nám se doma
ztratily peníze, možná jsme je někam založili. Mladšímu se ztratil mobil a taky bunda. Tvrdí, že ji nechal
na nádraží, jsme z toho zoufalí, nevíme co máme
dělat. Ze školy nám opakovaně volají, něco po nás
chtějí, ale co máme dělat, kluk přece musí školu
dokončit, přece ho nenecháme bez školy.
5
Hlavně nám slíbili, že by ho vzali na kuchaře a číšníka
do Prahy. To by se nám líbilo, je to v dobrém prostředí,
v hotelu, to by nemělo být rizikové a hlavně se vyučí,
protože přece z něj musí něco být. Nesmí to být přece
nějaká nula, o které by si řekli, že se rodiče o něj
nepostarali a ani vyučit jej nenechali. Zase byl údajně
nemocný, manželka jej nechala doma, slíbil jí, že bude
doma, ale viděli jej zase na nádraží a ze školy nám
zase volají…
Pořád se to opakuje, když jim ve škole řekneme, aby
tedy něco dělali, tak neudělají nic, a je to zase na nás,
co po nás pořád chtějí – nic nám nenavrhnou. Jenom
cítíme, že kluk je problémový, no to už víme taky, ale
co s tím. A hlavně tady je to jako by si na nás ukazovali. Vezmu ho na vodu a na lyže a zaplatíme mu se
sestrou zájezd na hory, snad přestane vyvádět a trochu
se zklidní. No bylo to lepší po těch horách, tam to byl
taky skvělý kluk, ale chtěl teX oslavovat narozeniny,
pozvat si nějaké starší kluky. Manželka je chce hlídat,
já takové typy doma vůbec nechci, tak jsem to zakázal,
a zase hádka.
Najednou manželka začala chodit někam se radit, já
na to nejsem zvědavý, někde sedět. Ještě tam chodí
někdo další a budou si říkat že máme kluka feTáka a
přitom to asi není pravda. Ale možná na tom nějaká
pravda bude, byl teX nějaký divný, byl v pokoji a měl
takové divné oči a pořád si tam něco přerovnával
a nosil papíry sem a tam a nespal. Manželka přišla
s tím, že to je možná pervitin, prý mu máme udělat
zkoušku moči.
No měla pravdu, takže je to feTák. Podal jsem si ho,
brečel a sliboval, že nic brát nebude, že to bylo jenom
jednou, že nic brát nechce, že bude poslouchat a sliboval, že bude domů chodit včas, nebude chodit za
školu. Asi týden to bylo dobré, potom jsme se pohádali se starším synem, ten po hádce odešel z domu.
Naštěstí je dospělý, stejně nám ani neřekl, že mladší
bere a přitom to na něm musel poznat, když sám taky
bral. Mladší je teX týden bez problémů, zase jsme byli
na horách a slíbil, že nebude mít nic v moči. Pokud
tomu tak bude, tak jsem mu slíbil lyže, nové, na další
hory. Manželka přišla s tím, že by jsme mu neměli nic
slibovat, no moc jí nevěřím, když je kluk teX dobrý,
No měla pravdu. Takže je
to fe8ák. Podal jsem si ho,
brečel a sliboval, že nic
brát nedude, že to bylo
jenom jednou, že nic brát
nrchce, že…
tak proč mu to nedat, když seká dobrotu. Ztratily se
mu dvě stovky, říká, že nic neměl, žádné drogy si nekoupil, ale prý nebyl ve škole a známá ho viděla místo
školy mimo město. Manželce zase volali ze školy,
pokolikáté už to asi je? Přišla celá rozklepaná z práce
dřív, musela si vzít diazepam, ale nemohla v práci
vydržet ani s práškem. Máme se spojit s kurátorkou,
v ambulanci měl zase pervitin v moči. Nějak nás už
neposlouchá, pořád nás provokuje a my se s manželkou hádáme, jako by z toho měl radost, jako by byl
zlomyslný a pásl se na tom, když se kvůli němu
hádáme. Snažíme se aby to nebylo před ním, ale někdy
mne tak vyprovokuje, že vypěním a když se jej žena
zastane a někdy je to naopak, tak se do sebe pustíme.
Někdy si říkám, jestli by nebylo lepší se na všechno
vykašlat a odejít pryč, měl bych konečně svůj klid.
Manželka mne přemluvila, abych šel na sezení, prý
to bude lepší, když tam budeme oba. Měla pravdu. Je
lepší když na něj jdeme jednotně, nechceme mu zkazit
prázdniny, ale budeme se muset rozhodnout asi aby se
léčil, ale nevíme kde. Já bych byl pro psychiatrii, ale
manželka je proti. Starší přece říkal, že se tam někdo
oběsil a to tedy ne, na psychiatrii ho nepustí a pěkně
kvůli tomu hysterčí. Ale jinde ho nevezmou, je mu
hodně málo, řekli nám aT zkusíme pasTák nebo prý
je nějaká komunita s pasTákem.
No to je potupa, ale já už ho fakt nezvládám. Ve škole
zase nadával učitelce, je podrážděný, běhá po nocích
a nevrací se domů ani když má ultimatum, ale kolik
jich už vlastně dostal? Nic si z toho už nedělá, prostě
budeme muset něco udělat, nebo se sami z toho
zhroutíme, protože doma už schováváme všechny
cennosti. Mně zmizel dalekohled a foTák, nevím ani
jak to mohl objevit. Měl by jít do učení v září, ale tam
by asi stejně teX nechodil… No prostě musíme se
rozhodnout co dál a asi se začít pořádně radit
jak na něj……
Zkompletoval a sepsal Dušan Randák, květen 2001.
6
Inspirován internetem
www.drogy.cz
Na začátku mého příběhu s drogami nebyli žádní
špatní kamarádi nebo parta, ve které se drogy braly.
Je tomu už více než pět let. V té době jsem prodělával
těžkou krizi svého vztahu se svou ženou. Byli jsme nuceni se nastěhovat i s mým synem do bytu mojí matky.
Velmi záhy se však objevily první konflikty. Moje
matka je totiž velmi silná, dominantní žena, která nesnese odporu. Doma mi začínalo být těsno, necítil jsem
se tam dobře, naopak velmi špatně. Začal jsem unikat,
nejdříve k práci – častokrát jsem v práci i přespával.
Později ke kamarádům a s nimi do hospod a k alkoholu. Avšak hledal jsem stále silnější podněty, které by
mně dovolily uniknout z každodenní reality marnosti.
Toužil jsem zkusit drogy o kterých jsem měl představu
neočekávaných fantastických zážitků a prožitků.
Ostatně, vždy jsem rád četl knihy o drogách jako „My
děti ze stanice 200“, či knihu Radka Johna „Memento“.
Tyto knihy mne neodrazovaly, což měl být jejich primární účel, ale naopak velmi vzrušovaly. Stejně tomu
bylo s filmy, či články v novinách. A tak jsem se jednoho dne rozhodl – vyzkouším drogy, třeba mi umožní
zapomenout na všední život lépe než alkohol.
Ale stál jsem před problémem jako na to. Neznal jsem
totiž ve svém okolí žádného narkomana. A tak jsem
bezradný sedl v práci k počítači, připojil k internetu
a do vyhledávače Seznam (www.seznam.cz) zadal
klíčové slovo „drogy“. Výsledkem, tehdy před 5ti lety,
bylo asi 12–15 www stránek, většinou s protidrogovou
tematikou. Ale jedna byla dokonalá pro můj záměr –
popisovala jednotlivé drogy, jejich účinky, způsob
aplikace, cenu na českém trhu, …, prostě vše, co
jsem potřeboval vědět.
Z novin a televize jsem dále věděl, že drogy se v Praze
nejsnáze seženou (tehdy) na Náměstí Republiky.
Z nabídky na oné www stránce mne nejvíce zaujal
pervitin, hlavně proto, že na něj dle informací,
nevzniká návyk. To byla ovšem hrubá chyba, neboT
jsem neodlišil fyzickou závislost od mnohonásobně
horší psychické závislosti, která na pervitin
pochopitelně vzniká. A tak jsem se ještě ten večer
vypravil ke Kotvě a od dealera si koupil svoji první
dávku. Zážitky a prožitky byly úžasné, nepopsatelně
fantas-tické, umožnily mi celou noc zapomenout se
zvláštní bezstarostností na své problémy, na neutěšený
život, který, jak jsem se tehdy domníval, žiju. A tak
jsem za svým dealerem začal chodit. V touze po
stupňování svých zážitků jsem ho po několika týdnech požádal, aby mne naučil nitrožilní aplikaci…
„šlehat si“.
Od té doby to šlo jako v horečnatém snu – chvíle uvolnění, zážitků se střídaly s chvílemi beznadějné deprese
na dojezdech (okamžiky, kdy droga přestává účinkovat), které jsem začal „léčit“ heroinem. Přišly první
problémy v práci, problémy v rodině, první, druhá a
nyní třetí léčba, abscesy na rukách, finanční problémy,
psychózy, stihomam. V současné době jsem již na své
třetí léčbě, manželka podala po mé první, neúspěšné,
návrh na rozvod. Soud mi zakázal stýkat se v
nepřítomnosti mé ženy se svým synem, přišel jsem o
práci, finančně jsem na dně. Příští měsíc odjíždím na
rok do terapeutické komunity. Ale stejně si nejsem
jistý, kdybych tehdy před pěti lety věděl, co mne čeká,
zda bych odolal a svoji první dávku si nejel koupit…
MD, 33 let
7
Legalizace trávy
nebo jak øíká poslanec Iks Ypsilon
Dekrimin alizace
Naše společnost se potácí od alkoholu k tabáku, a pan
poslanec by k tomu ještě chtěl přidat marihuanu. Pan
poslanec je tímto srdečně zván, podívat se na případné
výsledky svého snažení do Bohnic. Pacienti v léčbě,
i ti, co již od drog abstinují delší dobu, mu určitě rádi
poskytnou inspirativní náhled, potřebný pro porozumění reality.
Legalizace drog začíná legalizací marihuany. Legalizace marihuany začíná nevšímavostí a netečností
společnosti k průvodním a zdánlivě nevinným hrátkám
(možná zvědavého) mladého člověka s marihuanou.
Tyto hrátky však končí v 60-70 % závislostí na tvrdých
drogách. Každý, kdo je dnes na drogách závislý, kouřil
včera svůj první joint trávy.
Dekriminalizace marihuany = následná legalizace
marihuany. Legalizace marihuany = drogy mají
zelenou a drogoví bosové děkují všem za „dobře“
odvedenou práci!
Následuje přepis úryvku rozhovoru, který byl odvysílán na jedné české rozhlasové stanici v květnu 2001.
Moderátor rádia se v něm ptá jednoho českého poslance na jím navrhovaný zákon. Jméno pana poslance
nám v éteru bohužel jaksi ulétlo…, takže jej označíme
jako pana Iks Ypsilon.
Jak to vlastně myslíte s tím Vaším návrhem?
Často padají slova, že nějaká legalizace marihuany – na to ještě nejsme dostatečně vyspělí.
Nejde o legalizaci, jestli se nemýlím?
Ano, ptáte se správně, nejde o legalizaci. V žádném
případě ne, již z toho důvodu, že marihuana jako
taková legalizována není nikde ve světě. (XY)
Mm – hm… To znamená, že kdybych si
(podle Vašeho návrhu) zapálil třeba jednu
cigaretu marihuany, tak do budoucna mě
policista nebude trestat. Nebo když si
vypěstuji rostlinky, tak nepůjdu do vězení.
Já bych to řekl takhle: zákon, který navrhuji (a jeho
paragrafové znění bych chtěl mít hotové do konce
července), navrhuji dekriminalizaci podobných
případů. Zjednodušeně řečeno, možnost nestíhání
trestných činů spojených s kouřením, s pěstováním
a s držením. (To je důležité.) (XY)
Mm – hm… Ještě by mě zajímalo, z čeho jste
vlastně vycházel. Mohou se třeba ozývat
hlasy, že když se povolí marihuana, tak že
může být odrazovým můstkem do toho, aby
se člověk dostal do tvrdých drog a tak dál…
Souhlasíte s tím?
Já si myslím, že marihuana je generační problém.
U nás jsme zvyklí na alkohol, jsme zvyklí na nikotin,
ten jako by jsme brali bez problémů. Marihuanu ne,
protože je nová. Všechno co je nové, neznámé, je,
řekl bych tíže akceptovatelné. (XY)
Z čeho jste konkrétně vycházel, co Vás
inspirovalo?
Možná to, jednak že mám takovou povahu, a jednak
to, že posledních třicet let jsem měl možnost jezdit do
Holandska. Mám maminku HolanXanku a jezdím tam
každý rok, tzn. minimálně 30x jsem byl v Holandsku.
V Holandsku se podařila jedna ohromná věc. Oddělit
měkké drogy od tvrdých. Ani v Holandsku není legalizace. V Holandsku je částečná legalizace a tolerance,
tolerování těchto drog měkkých. Takže to, bych řekl,
že mě inspirovalo, protože tím, že ty drogy od sebe
oddělíme, jasně vyhraníme mez tvrdých drog. A já
jsem pro, zásadně pro represi tvrdých drog. (XY)
Tedy, pokud se v Holandsku „ukázním“ a
denně si nedám víc jak pět gramů hašiše, tak
se nemusím ničeho bát. To je docela příjemné.
Navíc si třeba marihuanu můžu koupit v tzv.
„coffee shopech“ (jak tomu říkají Holan<ané).
Něco podobného by tedy mohlo být i u nás,
podle Vašeho návrhu, nebo mělo být i u nás
do budoucna?
Ne, ne. Do budoucna ano (!), ale myslím si, že teX
ještě na to nejsme zralí. (XY)
Konec přepisu z rádia. Následuje poznámka redakce:
Takže pan poslanec nejprve nabídne mládeži beztrestnost marihuany, a pak za 2-4 roky potrestá 60-70 %
stejné mládeže (s rozvinutou závislostí na drogách)
žalářem natvrdo či protidrogovým léčením. To druhé
pouze v lepším případě, tedy v případě, že drogy
přežijí!
Pokud pan poslanec sám trávu kouří, doporučujeme
aby vysadil (pokud to jde bez lékařské pomoci) a začal
se na svět dívat střízlivýma a zodpovědnýma očima.
To by z titulu jeho společenského vlivu mělo být
samozřejmostí. Pokud pan poslanec trávu nekouří, je
to horší, doporučujeme, aby si s trávou nic nezačínal,
neb by jej mohly začít napadat ještě zrůdnější návrhy.
8

VWW
Perníkoví èervíci
K drogám jsem se dostala díky svému fetujícímu
příteli a nejspíš ze zvědavosti. Můj kluk bral heroin.
Je to dva roky, co jsem si s ním začla. Jak s tím klukem,
tak i s heroinem. Snažila jsem se z toho K. B. dostat,
ale místo toho jsem do „ejče“ vlítla taky. Prvních 14 dní
jsem ho šňupala. Efekt přicházel asi až po dvaceti
minutách. Abych pravdu řekla, skoro jsem ten nájezd
nepostřehla. Najednou jsem byla jiná a to se mi
zamlouvalo. Po těch 14 dnech jsme si s K. B. jeli
koupit. On mi mou šňupací dávku odsypal a tu svou
si připravil a píchnul. Mě inzulínka moc netáhla. Jenže
jemu se podařilo tu mou čáru vysypat do trávy. Byla
jsem najednou děsně vzteklá, nadávala jsem mu a
snažila se ty větší kamínky posbírat. Přítel se jen podíval a dal mi na vybranou. Buc si to šlehnu, nebo
nebudu mít nic.
Chvíli jsem váhala a nakonec souhlasila. Mladej mi to
připravil a posléze i šlehnul. Nájezd se dostavil ihned
po vjezdu prvních čárek a já si tento způsob aplikace
oblíbila. Celý rok jsem brala heroin několikrát denně.
Po rozchodu s K. B. jsem zanechala i heráku. Nepřestala jsem ale úplně a začala s pervitinem. Ihned
nitrožilně. I tato droga se mi zamlouvala. Na perníku
mi bylo taky dobře. Najednou jsem byla děsně upřímná,
každého jsem měla ráda a nemusela jsem spát. Zvláštní
bylo, že i na tom heráku jsem měla obdobné stavy. Až
na to, že jsem v noci normálně spala. Přes den jsem
nebyla jako ostatní, co seděli a pospávali nebo blbě
čuměli někam.
Pervitin jsem brala v tom smyslu, že čím více, tím lépe.
Líbily se mi ty stavy, kdy jsem brala moc. Dostávala
jsem ho od kámošů nebo od vařičů. Takže nebyly
potřeba žádné investice. Normálně jsem si vydělávala.
Pracovala jsem jako prodavačka a brala zhruba sedm
tisíc korun měsíčně. Pamatuju si svůj děsnej úlet na
perníku.
Jednoho krásnýho letního dne jsem se hrozně moc
zmastila perníkem. Měla jsem v sobě zhruba 1,5 g
a u sebe ještě pět paketů po dvou kilech. Na zádech
batoh s pitím a různýma maličkostma a mimo jiné
i desky s pracovníma smlouvama a výučním listem.
Rozjela jsem se do města na pochůzky. Usadila jsem se
na soše sv. Václava a před sebe bez skrupulí rozložila
těch 5 psaníček a jala se prodávat. Bylo opravdu nádherný počasí a všude spousta lidí. Byla jsem fakt moc
a tudíž mě lidi okolo nezajímali. Po chvíli ke mě přišel
policista s tím, co tam vyvádím. Aniž bych se
začervenala, odvětila jsem, že prostě sedím a mám u
sebe přebytečné množství perníku, které se snažím
prodat. Řekl mi, jak si to představuju a jestli znám
postihy. Bylo mi to jedno a ještě jsem mu s úsměvem
na rtech
ukazovala papír, že jsem vyučená prodavačka a tudíž
na to mám právo. Když mi sděloval, abych urychleně
sochu opustila a zmizela, vysvětlila jsem mu, že moji
klienti jsou zvyklí mě nacházet do 18 hod. a že je
teprve 17 hod. a tím pádem nikam nejdu. Zjistil, že je
to beznadějný, a místo opustil on. Podotýkám, že jsem
původně vůbec neměla v úmyslu ten matroš prodat,
ale „zpracovat“. Když odešel, sbalila jsem si věci, ale
na soše jsem seděla dál.
Samozřejmě i mě při braní pervitinu provázely halucinace jak sluchové, tak i zrakové. Děsně jsem stihovala
a když jsem byla celý týden u kamarádky a smažili
jsme tam celá banda, bylo to ještě horší. Byla jsem
vedle v místnosti a oni si povídali. Já měla za to, že
celou tu dobu mluvěj’ o mě, pomlouvaj’ mě a že jim
prostě vadím. Nesčetněkrát jsem z této domácnosti
vzala během této doby roha. Déle jak týden jsem to
tam nevydržela. Pak jsem spíš brala s menším počtem
lidí a zůstávali jsme venku. Mám vyzkoušený, že
Přítel se jen podíval
a dal mi na vybranou.
Bu; si šlehnu, nebo
nebudu mít nic.
pervitin plus uzavřenej prostor nejdou dohromady.
Jednou jsem si drogu nahradila antidepresivama
Prothiaden 25. Spořádala jsem jich během hodiny asi
šest. Jela jsem ke svému příteli M. Š. a zjiš^ovala, že
začínám bejt pěkně v hajzlu. On nosí ty kovaný boty
jako většina mladejch kluků a já se pořád přiblble
smála, že se mu kouří z tkaniček, které na těch botech
vůbec nejsou. Asi do výše kolen se valil modrej dým.
No a do toho jsem všude viděla malý červíky s průsvitnýma páskama přes tělíčko a fosforovejma číslama.
Lezli mi i po rukách. Já si ale podvědomě říkala, že
kdyby mi něco lezlo po těle, M. Š., jako normální
člověk, by mi to určitě oznámil. Pořád bránil tomu,
abych neusnula.
Mezi všema nadávkama a výčitkama mi udělal k jídlu
čínskou polívku. Pro mě opět porce červíků. Děsný…
Nakonec mě dotáhl do Krče na internu, kde jsem o měsíc dříve byla dvakrát hospitalizována pro intoxikaci
heroinem. K mému velkému úžasu mě přijímal ten
samej doktor. Děsná ostuda. Vypumpovali mi žaludek
a já jim nakloněná nad tou mísou pořád vykládala, jak
je možný, že tam ty červíky mají taky. Dva dny si mě
tam nechali s tím, že bych měla začít přemýšlet o léčení.
Což mě vůbec netáhlo. V sobotu ráno mě odvezli sem
do PLB, já se na přijímáku slušně vykroutila, proč tu
nemůžu zůstat, a ihned potom, co mě pustili, jsem si
jela dát.
Snědla jsem tři roháče a šlehla si něco málo heráku
a probrala se až tady na detoxu. Ráno v sobotu jsem
vlastně odcházela po svejch, že to zvládnu, a k večeru
mě přivezli z Bulovky sanitkou překopanou. Léčit se
chci, jsem tu už dost dlouho, z toho jsem dva měsíce
strávila v Motole, jelikož jsem si venku uhnala žloutenku B. Chtěla jsem jít do komunity, ale možná
jenom zdrhnu z Prahy na venkov.
KH, 20 let
9
Od trávy k 10ti detoxùm
Moje první zkušenost s drogou byla v 19ti letech a byla
to marihuana. Začala jsem ji kouřit s mojí nejlepší
kamarádkou Michalou, která pocházela ze Slovenska.
Začali jsme navštěvovat různé kluby, což mě v tu dobu
dost bavilo, i když jsem věděla, že to není asi moc
dobrý nápad. V ten moment jsem vůbec netušila,
že se přes trávu dostanu k tvrdším drogám. Marihuanu jsem kouřila zhruba asi jeden rok a potom jsem
přešla na pervitin a moje kamarádka mě následovala.
Potom jsem se seznámila s její o dva roky starší
sestrou, která začala užívat pervitin s námi a také do
toho stáhla s sebou svého přítele. Takže už jsme se
rozrůstali a bylo nás pět, protože jsem vlastně ještě
zapomněla na Míšinu kamarádku, která musela mít
všechno to co my. My jsme byli ještě dost mladí
a naivní. Ale tohle ještě nebyl ten můj velký problém.
Protože tento problém se vyskytnul až po roce braní.
Já se pamatuji, že když jsem byla u Míši doma, tak
přišla Petra – to byla sestra Míši, a doprovázel ji její
přítel. Když vešli do dveří, tak mi připadali dost divný,
a když jsem se jich po chvíli zeptala, co se děje, že
vypadaj’ nějak divně, tak mi na tuto otázku odpověděli, že mají v sobě něco lepšího než máme my. A to
heroin, řekli mi, a^ to zkusím, že je to stokrát lepší,
než do sebe rvát péčko. A já jim uvěřila. Moje pocity
z první dávky heroinu byly dost divný, protože když
jsem si heroin dala, tak hned do 5 minut jsem začala
zvracet a usínat. Pamatuji se, že jsem v ten moment
vyslovila větu, že to bylo poprvé a naposled. Tuto větu
jsem ale hned zapomněla. Lidi, kteří užívali heroin mě
ujiš^ovali, že ze začátku takovédle stavy budu mít,
ale, že to do jednoho týdne přejde a já budu uvolněná
a v pohodě. A já blbec jsem je uposlechla a brala jsem
dál. Vůbec jsem nemyslela na to, co bude, když do
toho vpadnu. Bylo mi prostě všechno jedno. Musím
říct, že jsem tentokrát do tohodle průšvihu šla bez Míši,
tímto se naše cesty úplně rozdělily. A já jsem se začala
víc kamarádit s její sestrou, se kterou jsem si víc rozuměla – ale jenom díky heroinu. To ale moc dlouho
netrvalo, protože když Petra s Robertem začali heroin
prodávat pro Araby za Kotvou, tak to byla opravdu moc
velká chyba a to proto, protože je oba dva zavřeli za
distribuci. Ale mě to vůbec neodradilo a já jsem brala
dál a bylo mi to už jedno, že jsem v tom sama. Ale to
moc dlouho netrvalo, protože kamarádi (fe^áci) se najdou hned. Ani jsem tomu ze začátku nechtěla vůbec
věřit. Ale je to fakt.
Pamatuji se, že jsem
v ten moment vyslovila
větu, že to bylo poprvé
a naposled. Tuto větu
jsem ale hned zapoměla
Peníze na drogu jsem nejdřív sháněla doma. Prodala
jsem všechno, co jsem mohla. A když jsem zjistila, že
už není co, začala jsem heroin také prodávat. Trvalo asi
půl roku, když jsem zjistila, že po mně jdou. Tak jsem
toho radši nechala. To je asi jediná věc, kterou jsem
udělala dobře, protože věřím, kdybych u toho zůstala,
tak bych neseděla tady v Bohnicích, ale ve vězení. Což
je opravdu dost velký rozdíl. A jsem strašně ráda, že to
takhle dopadlo. Když jsem věděla, že s prodejem drog
jsem už definitivně skončila, začala jsem si na drogy
shánět krádežemi. Nejdřív to byly maličkosti a skončilo
to u drogérie za tři tisíce korun. Vím, že je to už trestný
čin, ale já jsem prostě na svoji dávku sehnat nějak
musela. Jinak to prostě nešlo. Vůbec mě nenapadlo to,
abych navštívila nějaké léčení. A když už mě do toho
rodiče dostali a řekli mi, že se už ze mě stává ale úplná
troska, že prostě po šesti letech braní už bych konečně
mohla se sebou něco dělat, tak jsem si uvědomila, že
mají pravdu, a šla jsem se sebou něco dělat. I když jsem
prodělala 10 detoxů a to neúspěšně formou reversů,
tak tentokrát jsem to zvládla. A věřím, že konečně to
zvládnu i venku v normálním životě. Už bych nechtěla
zklamat sebe a ani moji rodinu, kterou mám opravdu
ráda. Už chci prostě žít, ale úplně normální život!!
MŠ
"!
6 let na pervitinu
Asi každý, kdo opustí po osmi či devíti letech brány
základní školy, nastoupí do učení nebo na SŠ a dostane občanský průkaz, nabude pocit, že už je pan
Někdo, že už je prostě dospělý. Začne pokukovat jak
jde život, jak spolužáci z vyšších ročníků chodí po vyučování (ti otrlejší i přes velkou přestávku) „na jedno“
do sousedící hospody a pokuřují při tom nezbytná
cigárka či fajfku. Je to jev negativní, ale v naší společnosti bohužel běžný. Ačkoliv věkové hranice jak pro
prodej alkoholu, tak tabákových výrobků je určena
min. 18 roky, často vidím holobradé výrostky s poco-
baným obličejem a mlíkem na bradě vykuřovat a
popíjet lahváče přímo před školou.
Ani já nebyl jiný. Absolutně špatná a de-facto prodrogová politika tohoto zavšiveného státu, jehož
představitelé myslí pouze na svá konta a na ochranu
dětí a mládeže „házejí bobek“, mi umožnila v podstatě
ještě ve 14ti letech, kdy jsem nastoupil na jedno z nejlepších pražských gymnázií, chodit do hospody a čudit „trávu“. S tím souvisel i můj životní styl, který jsem
z image sportovce musel zákonitě přizpůsobit na
10
image HIPPIE, PUNK & REBEL. Někdy na konci
prváku, pěkně upraven pár půllitry piva (odpadl
tělocvik), jsme po škole rozebírali, jestli jsou lepší Sex
Pistols nebo Dead Kennedy’s (to byly problémy!), jsem
na pražské Kampě okusil svýho prvního jointa. Nikdy
jsem na „travce“ „ neulít“, ale pokaždé, když mi někdo
nabídl, tak jsem si ho „zahulil“. Proběhla první láska
a já to začal s pivem a trávou docela přehánět.
Proběhla maturita, dostal jsem se na vysokou a kvůli
mým „pařícím excesům“ ta láska skončila. Byl jsem na
dně, čtyři roky byly čtyři roky. Bloumal jsem Prahou
a 14 dní poctivě nasával.
Bylo léto, lehce „spařenej“ jsem seděl na lavičce na
Národní a najednou si ke mě přised’ můj starej dobrej
kámoš. Proběhlo pár vtípků, pak jsem ze sebe vysypal,
že jsem v p . . . . . , že mě „stará“ nechala a kdesi cosi.
A světe div se – on byl v naprosto stejný situaci. A že
prej má nějakej „herák“, že mi dá trochu na uklidnění,
že mě to dá do pohody a že má pro mě i „čistou“ (inzulínku). Řek’ jsem, že O.K. (já byl přece ten REBEL, tzn.
pro každou špatnost) a šli jsme si šlehnout.
Bylo to pro mě něco úplně nového. Bylo mi tak blbě,
že když si na to vzpomenu, tak je mi blbě ze mě
samotného i tec. Chodili jsme po centru Prahy, bylo
nádherně a já se motal jak na mol ožralej a blil všude
mezi lidma, jak jen to šlo. Kámoš řek’: „Neboj, to bude
O.K., šlehnem’ si trochu perga a máma nic nepozná,
Budeš O.K.“ A opravdu máma nic nepoznala, já se cítil
O.K., takže teoreticky bylo všechno O.K. Ale já vím, že
v tu chvíli jsem tenkrát získal ne návyk na drogy, ale
návyk na jehlu. Moc se mi líbil ten pocit: Natáhnout
krev do stříkačky a pak „to tam pustit“ a měnit se
zevnitř.
Heroin jsem si dal během mé šestileté závislosti (18-24)
už jen párkrát, nikdy mi nic „neřekl“. Zato „perník“, to
byla jiná písnička. Zpočátku to bylo O.K. Bral jsem jen
přes víkendy nebo na brigády.
ÉÍ
Moc se mi líbil ten pocit
natáhnout krev do stříkačky a pak „to tam pustit“ a měnit se zevnitř…
Když mi bylo 21, potkal jsme dívku svých snů. Krásná,
chytrá a já v tu chvíli věděl, že je to prostě ONA a stal
jsem se na ní naprosto závislý. Trávili jsme spolu témeř
všechen čas (skoro dva roky) a já omezil „braní“ na cca
dvakrát za měsíc. Rozešla se se mnou v ‘99 v zimě. Život
pro mě ztratil cenu. Měl jsem dobrou práci, takže peněz
bylo dost, a já se rozhodl, že na ženský „s . . u“ a budu
pořád pařit. V prosinci ‘99 už jsem byl na 0,5 g/den. Odstěhoval jsem se od rodičů ke kámošům. První půlrok
r. 2000 byl zběsilý, dostal jsem se na 1 g/den a v červnu
mě vyrazili z práce. Zamiloval jsem se do mé nynější
přítelkyně, udělal jí dítě a zůstal na podpoře (z VŠ mě
vyrazili už v ‘99). Ale „statečně“ jsem fetoval dál a jako
blb jsem kromě drog nic jiného (a ani nikoho jiného)
neznal.
Přelom 2000/2001: Začal jsem bydlet s partnerkou,
našel práci ve firmě u kamaráda, který taky „sjíždí
hustě perník“, a fetovat jsem nepřestal. Pro moji přítelkyni bylo těhotenství asi dost neradostné. Stydím
se, když si vzpomenu, jak jsem po nocích (o dni už
ani nemluvím) nebyl doma a občas jsem prolít’ bytem,
přines’ peníze, převlékl se a hurá zas ven.
Duben 2001: 1,5 g v sobě. Pršelo a byla noc. K ránu jsem
zkolaboval v jednom pražském lese a tak tak jsem to
přežil. Musel jsem si přiznat svou reálnou situaci a nastoupil léčbu. Nedávno se mi narodila dcera. Je to ta
nejkrásnější ženská na světě. Chci, aby byla na svýho
tátu hrdá a nemusela ve škole říkat: „Já svýho tatínka
neznám. Je to fe^ák a možná, že je už někde mrtvej.“
Mám ještě hodně práce na sobě samotném před
sebou, ale jedno vím jistě: „Už nikdy žádný drogy.
Nejsem hajzl a sebevrah!“
JH, 24 let
Absüáky Absüáky Absüáky
Heroin je pěkný svinstvo. Tělo si na něj velmi rychle
zvykne a také se začne o svou dávku hlásit, pokud mu
přestanete herák dodávat. Velký průšvih je také v tom,
že po heroinu se nedostavuje žádná kocovina, ani nic
jako pervitinové dojezdy. Heroin mi zpočátku připadal
jako droga bez jakýchkoliv vedlejších účinků – prostě
droga pro každý den. A to se mi také vymstilo. Užíval
Ne, už jsem neměl
možnost výběru, dávno
už jsem nebyl svobodný.
Celá má duše i tělo
patřilo heroinu.
jsem si takhle každý den heroinového opojení a pak,
když mi došly peníze, nebo pokud jsem si neschoval
na nášleh na ráno, tak to přišlo…
Říká se, že heroinový abs^ák není o moc horší než
trochu nepříjemnější chřipka. Skoro bych s tím souhlasil. Příznaky jsou opravdu podobné, čím se ale
abs^ák od chřipky liší je vědomí, že ty nepříjemné
pocity nejsou neměnné. Není to tak, že to prostě
musíte vydržet, vydržet to. Moc dobře jsem věděl, že
stačí trošička heráku a budu se zase cítit skvěle. A když
ne skvěle, tak alespoň „normálně“ – jako ostatní lidé.
Toto vědomí, že se s utrpením, plynoucím z odvykání
11
si od heroinu, nemusím smířit – že si stačí dát
a všechno bude zase v pořádku – se mi natolik usídlila v hlavě, že jsem byl schopen udělat skoro cokoliv,
abych sehnal prachy na herák a ukončil to trápení.
A^ už jsem měl jít krást ven, ukrást něco doma, nebo
vymámit nějaké peníze z matky – za každou cenu
jsem směřoval k jedinému, co mě v tu chvíli zajímalo
a na co jsem bral ohled – k heroinu. Byl jsem v tu
chvíli naprosto necitelnej. Hlavně k rodičům, k matce,
ze které jsem tahal peníze naprosto nemorálnejma
manipulacema. Nic nepomáhalo, že přede mnou
brečela, prosila mě, přemlouvala, abych to vydržel
a nešel si dát. Ne, v tu chvíli nebyla síla, která by mě
zastavila. Ne, už jsem neměl možnost výběru, dávno
už jsem nebyl svobodný. Celá má duše i tělo patřilo
heroinu.
Přitom to, co jsem měl překonat, nebylo zas o tolik
horší než chřipka – bolesti kloubů, svalů, slzení z očí,
kýchání, křeče, nepříjemný průjem, celková vyčerpa-
x
nost, nespavost – dalo by se to vydržet, ale já už jsem
to prostě nedokázal, a asi jsem to ani NECHTĚL dokázat.
Úplně jsem rezignoval na snahy něco se svojí situací
udělat. Odevzdal jsem svůj osud do rukou náhody.
Bylo mi jedno, jak to všechno skončí. Tenkrát by mi
nevadilo, kdybych se předávkoval a umřel, skoro
jsem se na to i těšil. Tec mi přijde, že jsem se svým
opravdu šíleným fe^áckým životním stylem snažil
o takovou pomalou sebevraždu. Snad by se mi to i podařilo, nebýt toho, že jsem se po jednom předávkování
a útěku z jednotky intenzivní péče dostal sem do Bohnic na jednatřicítku. Sám bych nenalezl sílu jít se léčit.
Tec jsem tu znovu a odcházím odsud do terapeutické
komunity Magdaléna. Doufám, že se mi tam podaří
definitivně skoncovat s drogami. Naučím se konečně
žít s čistou hlavou a najdu si a dám svému životu nějaký jiný smysl a cíl, než to poflakování se od nášlehu
k abs^áku.
ŠV, 22 let
Vítej doma, Tome!
Courám bezmyšlenkovitě po městě a uvědomuji si, že
mi začínají mrznout uši. Venku je -25 °C, což na Montreal v lednu ještě není zdaleka tak moc. Před dvěma
lety bylo na Vánoce ještě o čtrnáct stupňů méně. To
i naše malá Elizabeth měla strach, jestli vůbec Santa
Claus v téhle zimě nezamrzne. Dokonce se kvůli tomu
rozbrečela a přestala, až když jí Eillen ubezpečila, že
Santa klidně zaparkuje svoje soby na parkovišti a
přijede sněhovou frézou s vysokozdvižnou plošinou,
aby dosáhl až do našeho komína. Ta představa ve mě
vy-volávala smích a musel jsem se hodně ovládat,
abych
nevyprskl a nevzal naší holčičce iluzi a naději. A on
stejně jako každý rok dorazil bez problémů, protože
je to celoamericky uznávaný pašák i nezmar.
Pořád jsem vyhlížel Thomase, kdy už se objeví a v duchu si nadával, že jsem si s ním nedal sraz někde, kde
je alespoň trochu teplo. V duchu jsem se bál, jestli ho
vlastně poznám, vždy^ už jsme se neviděli přes tři
roky. Tehdy od nás odešel po těžké roztržce s celou
rodinou, když se provalila jeho závislost na pervitinu
a herionu. Ačkoliv jsme se s Eillen snažili přimět ho
k rozumu, za něj už myslely jeho fe^ácké nálady. Nepomohly ani názory doktora Kravczuka, syna polských
emigrantů, který vystudoval psychologii v Quebecku
a naplnil tím emigrantské sny svého otce. Cítil, jak ho
celá rodina tlačí do léčby jako do něčeho, co bytostně
nechce, až jednoho dne sbalil tašku a vyrazil neznámo
kam. Dlouhou dobu jsme o něm nevěděli vůbec nic
a Eillen už z toho málem šílela. Požádala místního
okrskáře o pomoc. Zatoulané děti však nebyli v jeho
kompetenci stejně jako zatoulaní psi. Thomas se ozval
až po roce, když nastoupil na konzultace k prof. McInlymu, který se okamžitě spojil se mnou, za což mu
budu do smrti vděčný. Mluvil jsem s ním v jeho přepychové kanceláři v Torontu a prosil ho, aby kluka
přesvědčil, aby na jeho klinice zůstal. Peníze jsem
schrastil, důležité bylo, že se mu to povedlo. Thomas
u něj strávil rok a půl na léčení. Během té doby jsme ho
neviděli, protože si to nepřál ani on, ani lékař. Pouze
pár telefonů a zpráv na internetu. Dnes se má Tomáš
vrátit do Montréalu, po třech a půl letech je zase ve
svém domovském městě.
Stojím před nádražím a rukama si třu uši, aby mi neupadly. Vlak už zastavil před minutou u peronu, slyšel jsem hlášení rozhlasu. Hlavou se mi honí všechno
možné, vzpomínám, jak byl malý a ještě v Čechách
jsme s ním často navštěvovali Motol. I v Kanadě jsme
s ním dost nalítali po doktorech, naštěstí Eillen je zdravotní sestra a hodně věcem rozuměla sama. Nyní se
nám opět vrací od doktorů, začínám být nervózní,
protože ho stále nevidím mezi těmi davy, co vychází
ven z haly nádraží. Bylo mi blbý vzít si cedulku s jeho
jménem, ale tec jsem záviděl všem ostatním, kteří ji
drželi nad svými hlavami. Když už se mě začala zmocňovat panika, že jsem ho minul, najednou se zjevil
přímo přede mnou. Skoro jsem ho nepoznal, bože, jak
je hubenej. „Vítej doma, Tome!“. Kluk mi padá do náručí, v jeho očích vidím slzy a tiše šeptá: „Konečně
doma“. Ještě dlouho si ho prohlížím, je sice hubenější,
ale je znát, že na těle pracoval v posilovně. Rychle ho
nakládám do auta a vyrážím směrem k naší čtvrti.
Cestou si o překot vyprávíme, co je doma nového.
Eillen se určitě rozbrečí také a Elizabeth ho bude
zkoumat. Vyndávám z kapsy dva lístky na Montreal
Canadiens a slyším ho hlasitě se smát. Tenhle smích
jsem přes tři a půl roku neslyšel. Zní stejně.
SM
12


Jak Píüa
ke štìstí pøišel
Byl jednou jeden narkoman. Nebyl to jen tak obyčejnej narkoman – byl to fe^ák, hráč a všichni mu říkali
Pí^a. Za sedm let braní drog byl tak vymaštěnej, že
když 30. února šel na detox, nikdo tomu nechtěl uvěřit
a všichni říkali: „Ten stejně nikdy nepřestane“. Jenže
on zdárně dokončil léčbu a protože se pilně doléčoval,
brzy z toho byl venku. Našel si práci a splatil všechny
dluhy. Získal zpět důvěru svých blízkých a na fe^áky
kašlal. Našel si školu, kde si udělal dálkově hotelovku
a pak šla jeho kariéra strmě nahoru. Nakonec se propracoval až na šéfa kuchyně v hotelu Four Rouses, kde
vařil pro samý hvězdy jako třeba Roberta W. (první
v žebříčku ATP), nebo Tomáše V. (útočníka Manchesteru United). Jednou tam byl také Dan K., olympijský
vítěz v ping-pongu.
Vrcholy a propasti
Anonymní narkomané mluví o „dopadnutí na dno“,
tedy o bezvýchodné životní situaci způsobené drogami.
Ta motivuje člověka k změně a může mít i duchovní
rozměr. To neznamená, že by měl člověk takové zážitky
vyhledávat. Ale když už nastanou, je možné je využít.
Hluboké a trvalé účinky na rozvoj osobnosti mohou
mít nejen krize, ale i zážitky vrcholů. Americký psycholog A. Maslow popsal zážitky intenzivního štěstí
a intuitivního vhledu u lidí, jejichž duševní zdraví
bylo nadprůměrné. Tyto zážitky přicházely většinou
nepředvídatelně a naprosto nečekaně.
Zážitky vrcholů podle amerického psychologa
A. Maslowa:
1, Celý vesmír je vnímán jako integrovaný sjednocený
celek.
2, Toto vnímání se děje za plné a výlučné pozornosti.
3, Zevní předměty, svět i jednotliví lidé jsou vnímáni
vzdáleně a neosobně.
4, Zážitky vrcholů přesahují malé lidské „já“(ego).
5, Zážitky vrcholů ukazují cenu života. Dávají životu
smysl jako svébytné hodnotě.
6, Během zážitků vrcholů se vytrácí vnímání prostoru
i času.
7, Koncepce dobra a zla se stává méně zřetelnou a
může úplně vymizet. Bolest, nemoci a smrt jsou
vnímány jako cosi, co má v životě své správné místo.
Tento zvláštní stav je obtížné vysvětlovat někomu,
kdo ho neprožil.
8, Zážitek vrcholů nechává člověka ve stavu úžasu,
posvátné úcty, pokory, soucitu a vnitřního směřování
k pravdě, integritě a schopnosti rozlišování.
No Pí^a byl prostě jednička ve svém oboru a měl
peněz jako šlupek. Jeho žena mu dala 7 dětí: tři holky,
tři kluky a jednoho bisexuála. Měl taky každou ženskou
co chtěl. Byl to frajer a měl štěstí. Jenže udělal osudovou
chybu, když vzal na černý nádobí jednoho spolupacienta Jirku B. Byl to strašný lajdák a vůbec nečistil
trysku u papiňáku.
A tak se jednou stalo, že Pí^ovi ten papiňák bouchnul
a utrhl mu hlavu až u ramen. Přišel před sv. Petra a
tam se dostali do konfliktu. Pé^a nechtěl Pí^u pustit do
nebe. Jenže nebyl znalý ve věci závislostí a když mu
Pí^a vysvětlil, že se musí vyhýbat rizikovým osobám
a proto tedy nemůže do pekla, Pé^a povolil. Od té
doby je nebe jedno velký technopárty a sjíždí se tam
andělským prachem, protože je ho tam spousta
z andělů; jen se musí dávat pozor na čmelíky.
Ê
JS
Úvahy
pro kaûdý den
9, Dochází k ubývání úzkostí, pocitů viny, strachů,
inhibicí, zmatků, konfliktů a dalších negativních
stavů. Nahrazují je zážitky tak hluboké, že se často
popisují jako náboženská konverze nebo duchovní
povznesení.
10,Člověk prožívá své skutečné „já“. V něm je skutečnější, tvořivější a spontánnější, sebeurčující, svobodně
ovlivňující vlastní osud, nesobecký, relativně zbavený
svého malého „já“(ega), nevinnější a poctivější. Cítí,
že jeho život řídí vyššími zákony a ztrácí ctižádost
v obvyklém slova smyslu.
11,Protiklady se vytrácejí (např. pokora proti pýše
a ctižádost proti uvolněnému životu).
12,Člověk má pocit, že je příjemcem „Boží milosti“.
Remcal: „Ty vaše vrcholy znám z doby, kdy jsem
bral drogy. Nijak mi nepomohly, ale naopak jsem
si vytvořil závislost.“
Odpověc: To co jste prožil, nebyly pravé „zážitky
vrcholů“. Maslow zkoumal lidi, kteří drogy nebrali
a žili normálním životem. Je ale důležité, že stav intenzivního štěstí, což si někdo mylně spojuje s drogami,
vzniká bez drog. Podobné zážitky jako Maslow popisují i mystici různých náboženských tradic, mistři
meditace i lidé, kteří prostě plní své životní poslání.
Je ale důležité, že stav
intenzivního štestí, což
si někdo mylně spojuje
s drogami, vzniká bez
drog.
13
Uvaûování o sebevraûdì
Úvahy o „zlaté dávce“ nejsou mezi lidmi, kteří mají
vážný problém s drogou, vzácností. Mnoho lidí, kteří
takto uvažovali, naštěstí varoval jakýsi duchovní
instinkt. Prakticky všechna náboženství a mnoho
filozofií se shoduje v tom, že existuje nějaká forma
posmrtného života. Pokud mají pravdu, sebevraždou
by člověk ničeho nedosáhl.
Lidský život má ohromnou cenu. Na Východě používají následující přirovnání. V obrovském oceánu žije
želva. Na povrchu oceánu někde plave malý dřevěný
kruh. Želva se jednou za sto let vynořuje nad hladinu.
Pravděpodobnost, že se vynoří právě uprostřed onoho
dřevěného kruhu, odpovídá pravděpodobnosti, že se
duše narodí v lidské podobě.
Před lety se někdo zeptal indického mistra jógy, který
žil léta v Kanadě, co se stane po smrti člověku, který
se předávkoval drogami. Mistr se zamyslel a pak začal
hovořit o tom, že v posmrtném světě jsou něco jako
léčebny pro takové duše. Po mnoha staletích „léčby“
se prý pak taková duše narodí ve velmi těžkých poměrech. Tím nechci říci, že každý, kdo se předávkuje,
se narodí jako buvol ve Vietnamu, ale ani to vyloučit
nikdo nemůže.
Podobně židovské a křes^anské přikázání „Nezabiješ“
lze vztáhnout i na sebe sama. Před sebevraždou varují
i lidé, kteří téměř zemřeli a na poslední chvíli byli
zachráněni. Sebevražda nic neřeší. Člověk by si pouze
své problémy přenesl do jiné roviny existence. Kdo ví,
zda je to křes^anské peklo nebo očistec, nebo hinduistické a buddhistické další zrození, do něhož si člověk
nese své zásluhy i nedostatky.
Mezi různými náboženstvími panuje shoda v tom, že
je lépe nespěchat tam, kam nakonec musíme všichni.
Smysl ûivota
Jako inspiraci pro vaše uvažování nabízím
následující citát:
Každý člověk má své poslání, cíl. Kdyby žádný cíl
neexistoval, pak by všechno stvoření, celé bytí, veškerá
filozofie a všechna náboženství byly úplně zbytečné
Lidský život má ohromnou
cenu. Pravděpodobnost,
že se želva v oceánu
vynoří jednou za sto let
uprostřed dřevěného
kruhu, odpovídá pravděpodobnosti, že se duše
narodí v lidské podobě.
Je lépe nespěchat tam,
kam nakonec stejně
musíme všichni.
a bezúčelné. Tím, že žijeme a vůbec nechápeme smysl
života, popíráme filozofie a odporujeme náboženstvím.
Proto bychom měli alespoň jednou denně uvažovat
a ptát se: „Proč jsem sem přišel? Proč jsem? Jaký to má
smysl? Jsem pouze toto, nebo jsem více, než čím se
zdám? Jsem tělo? Jsem tento kus hmoty, nebo je
nějaká větší skutečnost uvnitř mně?“
(Swami Satjananda)
Duchovní lidé tvrdí odpradávna, že člověk je více nežli
tělo, city nebo myšlenky. Svoji skutečnou podstatu
hledají nad nimi. Hovoří o svědku, diváku, nebo pozorovateli netotožném s tělem nebo myslí. Nabádají nás,
abychom dokázali rozlišovat, co jsou naše skutečná
přání a co vychází z okrajových oblastí našeho já.
Symbolicky řečeno bychom se neměli stávat otroky
vlastních poddaných. Získat odstup od okamžitých
nápadů a nadhled je důležité i při překonávání závislosti. Zdánlivě prostou otázku „Kdo jsem já?“ můžete
použít jako východisko hlubšího zamyšlení se nad
sebou, nebo pro meditace.
Buddhistické meditace
Tradiční buddhismus odmítá drogy, alkohol i hazardní
hry (např. Buddhova rozprava „Rady Sigálovi“).
V jistém klášteře v Thajsku poskytují závislým na
drogách léčbu založenou na tamní tradiční medicíně,
buddhistických rituálech a meditaci. Není to, jak tvrdí
očití svědkové, žádný med, ale výsledky jsou prý
dobré.
Nejznámější buddhistická meditační technika se
v mnohém podobá cvičení vnitřního ticha. Člověk
pozoruje svůj přirozený dech v oblasti nosních dírek
nebo v oblasti břicha a komentuje ho (např. klidný
dech, rychlý dech, nádech, výdech, přestávka dechu
apod.). Podobně komentujte i své tělesné nebo
duševní pocity.
O následující meditační technice se tvrdí, že může
mírnit následky špatné karmy. (Mettá-bhávaná):
• Posacte se pokud možno zpříma a uvolněně.
• Buddhistická meditace se tradičně začíná tím,
že člověk vzdá úctu Buddhovi, jeho učení
i následovníkům.
• Pak požádejte o odpuštění všechny, kterým jste
v tomto životě ublížil, a odpus^te všem, kdo
ublížili vám.
• Vybavte si situaci, kdy jste prožil chvíle klidného
štěstí. Tato chvíle by neměla souviset se sexem
14
ani s drogami. Při dalších meditacích se vracejte
právě k tomuto okamžiku, ušetříte tak čas a vybavíte
si ho snadno a zřetelně. Pak si řekněte: „A^ jsem
š^astný, a^ je mi dobře.“
• Vybavte si situaci, kdy jste někomu pomohl a měl
jste z toho radost. Opět by to měla být nějaká klidná
situace (např. pomoc starému člověku apod.).
Vybavte si i pocit přející laskavosti, který vaše konání
provázel.
• Řekněte si v duchu: „A^ jsou všechny bytosti přede
mnou š^astné, a^ je jim dobře!“ Posílejte laskavou
dobrotu dopředu.
• Řekněte si v duchu: „A^ jsou všechny bytosti za
mnou š^astné, a^ je jim dobře!“ Posílejte laskavou
dobrotu dozadu.
• Řekněte si v duchu: „A^ jsou všechny bytosti napravo
ode mne š^astné, a^ je jim dobře!“ Posílejte laskavou
dobrotu napravo.
• Řekněte si v duchu: „A^ jsou všechny bytosti nalevo
ode mne š^astné, a^ je jim dobře!“ Posílejte laskavou
dobrotu nalevo.
aau >?
• Řekněte si v duchu: „A^ jsou všechny bytosti pode
mnou š^astné, a^ je jim dobře!“ Posílejte laskavou
dobrotu dolů.
• Řekněte si v duchu: „A^ jsou všechny bytosti nade
mnou š^astné, a^ je jim dobře!“ Posílejte laskavou
dobrotu nahoru.
• Pak vysílejte laskavou dobrotu všemi směry a opakujte v duchu: „A^ jsou všechny bytosti š^astné,
a^ je jim dobře!“
• Nyní můžete poslat laskavou dobrotu nějakému
konkrétnímu žijícímu člověku. To by ale nemělo být
spojeno se zištným motivem ani s erotikou. Opakujte
si při tom: „A^ je š^astný, a^ je mu dobře!“
• Cvičení zakončete přáním sobě samému:
„A^ jsem š^astný, a^ je mi dobře!“
(Převzato z publikace „Jak přestat brát (drogy)“,
primář MUDr. K. Nešpor, CSc., Mgr. M. Müllerová,
vydal Sportpropag a.s., 1999. str. 76-79. Přetištěno
s laskavým souhlasem autora.)
„Obèerstvení“
Na výdrû. Na technoparty.
Prakticky všechny dnešní taneční akce se odvíjejí od
konzumace drog. Není neobvyklé, když se ve stáncích
s občerstvením prodávají také povzbuzující chemické
sloučeniny. Česká rozhlasová stanice, mezi svými
reklamními šoty na sud plzeňského piva, zve na
technoparty opakovaným: „Přineste si své nádobíčko,
‚ovoce‘ bude dost…“ Koupíte si tam pak např.:
Ecstasy. Tlumí agresivitu a navozuje příjemné pocity.
Vážně poškozuje psychiku. Po odeznění účinku přichází únava a deprese. Extáze se prodává v malých
pilulkách za 250 až 350 korun. Účinkuje asi čtyři
až pět hodin.
Trip. Čtvereček savého papíru s obrázkem, který je
napuštěn LSD. Mívá nepředvídatelný účinek – vedle
příjemných pocitů se dostavují těžce depresivní stavy.
Trip se dá pořídit za cenu od 180 do 250 korun. „Výlet“
trvá až osm hodin.
Pervitin. Česká amfetaminová droga. Zvyšuje soustředění, uvolňuje napětí, reakce jsou zrychlené a celý
svět se zdá báječný. Když přestane droga působit,
skvělé pocity se změní v dojezdy – pocity zoufalství
a úzkosti. Za gram pervitinu se platí okolo tisíce korun.
Kokain. Kokainisty, stejně jako konzumenty pervitinu,
čekají toxické psychózy (stihy). Gram kokainu stojí od
dvou do tří tisíc korun, takže tahle droga je jen pro
bohaté.
Zatímco na rockových festivalech je mezilidská komunikace neodmyslitelnou součástí happeningu, technoparty se vyznačují uzavřením se do sebe. Lidé tančí
sami, prakticky nekomunikují. Po hodinách usilovného
tance následuje výdech a občerstvení. Když droga přestává účinkovat, „šup tam“ s další pilulkou „na výdrž“
a hurá zpátky na parket.
Hudba, tanec, společnost vrstevníků – proč ne! Také
nám bylo dvacet let. Olympic, Blue Effect, jazz-rock,
fusion – to z té muzikálnější hudby. Pro méně muzikálně založené byli např. Plastic People, atd. Éra „dětí
květin“ se k nám tehdy dostala jen okrajově, nicméně
do hudby a výtvarného umění pronikla.
Dnes se však najdou tací, kteří vám budou zasvěceně
vyprávět o poselství konce šedesátých let minulého
století, pouze jako o období volného sexu a volných
drog. Co vám však zapomenou říci je to, že hnutí hippies bylo původně namířeno proti komerčnímu establishmentu, proti bídě a chudobě, proti válkám. A také
to, že stavělo na úctě k lidské bytosti a jedinečnosti
lidského života v kontextu vesmíru. Byly položeny
solidní základy pro komunikaci mezi orientální
a západní filozofií, uměním a hudbou.
Drogy byly neš^astným průvodním jevem příliš uvolněného životního stylu. To, že s drogami se nežertuje
a že drogy zabíjí, je varovným poselstvím éry „dětí
květin“. Lidská zkušenost je však nepřenosná.
O to s větším podivem je, že někteří odpadlíci tehdejších hippies dnes marihuanu beztrestně propagují.
Zaštítí se různými imunitami a spolu se sponzory
technoparty si mnou ruce. Skvělý profit! Do drogami
ovlivněného podvědomí tisíců dětí napumpovali
legálně reklamy na tabák a alkohol.
15



Jimi Hendrix † 1970
Janis Joplin † 1970
Jim Morrison † 1970
„Dìlali dobrou muziku, ne protože brali drogy.
Dìlali dobrou muziku
že brali drogy!“

otázky??? & odpovìdi!
Přirovnáme-li bohnické tažení proti závislosti
k husitskému hnutí, vyjde nám pan Rudolf Kökert
jednoznačně jako vojevůdce bratr Žižka, primář
Nešpor jako Mistr Jan Hus a doktor Randák jako
ten mladý „ohnivý“ kazatel Jan Želivský…
Proč mladý člověk sáhne po drogách?
Častá odpověc je: Nuda. Také: Slyšel jsem jaký to je,
chtěl jsem si to zkusit. Ono se to zalíbí. Někomu dřív,
někomu později a někomu vůbec ne. Ne každý je
„nastaven“ tak, aby ho ta droga chytla. Je zcela jedno
z jakého socio-ekonomického prostředí vycházejí.
Jestli je to z rodiny zabezpečené nebo nekompletní,
nebo konfliktní. Jestli před tím dělali spoustu koníčků,
jestli hráli hokej, fotbal, cvičili judo nebo chodili do
hudebky. Spíše je to vliv vrstevníků, starších 17-18ti
letých kluků, kteří již s drogami mají zkušenosti. Tito
své zkušenosti velmi rádi předají mladším, kteří se
v nich vzhlížejí jako ve svých hrdinech.
Jaké drogy jsou dnes populární?
Na začátku 90. let to byl boom marihuany. Z tohoto
období se často rekrutuje dnešní heroinová klientela.
V současné době jsou hodně módní záležitostí taneční
drogy – extáze, a drogy na kterých člověk pak vydrží
protancovat celou noc – amfetaminy, tzn. pervitin.
Myslím si, že extáze a pervitin dominují díky tomu,
že jsou v oblibě velké houseparty, technoparty, akce
které trvají celý víkend. Po páteční houseparty následuje sobotní afterparty. Pokračuje to sobotní noční
party a nedělní afterparty. Člověk, aby tohle vydržel,
tak samozřejmě musí být dostatečně nadopován.
K tomu ten pervitin, k tomu ta extáze.
Já osobně očekávám, že z extáze se bude rekrutovat
naše další budoucí klientela. Ti, kteří tec berou extázi,
jsou z oblastí různých kreativců, lidí výkonně pracujících ve svých firmách. Dělají si svůj byznys, chodí do
školy, ve škole zatím velmi dobře prosperují a jsou
doma u rodičů. Ten víkend si prostě chtějí užít.
Chtějí si ho „profrčet“.
V kolika letech se u nás obvykle začíná
s drogami?
Má osobní zkušenost je taková, že s marihuanou
začínají ti naši kluci, kteří se sem dostanou ve svých
20-22ti letech, už někdy ve 14-15ti letech. Takže ta
zkušenost je již ze základní školy.
Kolik let bylo Vašemu nejmladšímu pacientovi
a kdy on s drogou poprvé přišel do styku?
Vzpomínám si, že tady byl krátce hospitalizován
dokonce 12ti letý kluk. Bylo to někdy před 3-4 lety.
Nevzpomínám si ale, kdy poprvé přišel do styku
s drogou. V současné době tady jsou dva 15ti letí kluci.
Také pracuji nyní s rodiči jednoho chlapce, kterému je
patnáct let a je v současné době na pervitinu. Ten začal
koncem 7. třídy základní školy. V osmé třídě už to byla
marihuana a tec, v deváté třídě, už to nejsou experimenty s pervitinem, ale dá se říct, že je to poměrně
pravidelný konzument pervitinu. By^ sice ještě ne
intravenózní, ale konzumace je pravidelná.
Po jaké době si může člověk vybudovat závislost na drogách.
Takový typický obraz: dva roky na marihuaně, do toho
občas nějaké experimenty s extází, LSD. Potom přechod
na pervitin, na něm zase zhruba tak dva roky a přechod
na heroin – a tam ten sešup do závislosti je velmi intenzivní. Toto je o fyzické závislosti na heroinu, kdy k nám
ti kluci chodí po půl roce, třeba i po dvou letech.
Psychická závislost se však může objevit už dřív.
Toxické jednání, manipulace, lži, krádeže, záškoláctví,
preferování drog před jinými zájmy, vzestup tolerance
té které drogy, problémy s kontrolováním abúzu drogy.
Je dobré dělit drogy na měkké a tvrdé?
Ne. Rozlišování drog na měkké a tvrdé mně osobně
přijde zavádějící, protože se jedná o návykové látky
jako komplex. To, že na marihuaně nejsou fyzické
odvykací potíže neznamená, že na ni nemůže být
člověk velmi intenzivně závislý. To, že marihuana
nemá bezprostředně subjektivně poci^ované negativní
účinky neznamená, že se člověk nemůže prokouřit do
psychózy. Neznamená to, že člověk nemá zvýšené
riziko úrazu, protože je tam prodloužený reakční čas.
Neznamená to, že v dohledu několika let se z tohoto
člověka nemůže stát apatický, nemotivovaný člověk
s poruchami paměti.
Říká se, že drogy jsou v Česku něčím novým.
Já si však pamatuji konec 60. let minulého
století, kdy drogy přišly spolu s „dětmi
květin“, zejména mezi hudebníky tehdejšího
rocku a uměleckou avantgardu. Byla k sehnání
marihuana i LSD, fetoval se Dex-fermetrazin
a Yastil se zapíjel pivem…
Drogy u nás nejsou ničím novým. Období, o němž jste
se zmínil se vyznačovalo tím, že lidé, kteří drogy brali
se sdružovali v komunitách, které tolik nevystrkovaly
hlavy do běžné společnosti. Nevyřvávali nikde: My
bereme! Kdežto dnes, ubalit si jointa před nezávislým
filmem bratří Cohenů někde na schodech před kinem,
je rituální a společenská záležitost. Je to víc na očích.
Tím, že téma drog je velmi populární v médiích, by^
často povrchně probírané, je na ty drogy víc vidět.
Po pádu železné opony se tady etabloval obchod
s pervitinem. Začalo se spekulovat o tom, zda mari-
16
huana ano, nebo ne. Dostal se sem heroin, který tu
nebyl tak intenzivní. Fetovalo se, fetuje se a fetovat se
zcela určitě bude.
Jak je to s drogami a reklamou?
K tanečním parties patří taneční drogy. Začíná s tím
být spojený velký byznys. Vezměte si reklamní
kampaň na jeden mobilní telefon. Je to o tom, jak
mladí vyrazí na party a jak se tam s tím mobilem baví.
Sa-motné party vypadají tak, že si tabáková firma
pozve renomovaného „dídžeje“ z Londýna, který
hraje pro tisíce lidí v kongresové hale, na výstavišti
nebo v ně-jaké tovární hale (nedávno v Kněževsi).
Tam je to dokonalý „brainwash“ protože lidi tancují,
jsou na drogách – drogy tam jsou – a do toho loga
tabákových firem a cigarety zadarmo (!), – a do toho
loga nejmeno-vaných novin a časopisů, které rozjíždějí
svou kampaň. Je to obrovský kolotoč. Tahle skupina
lidí od 15ti do nevím kolika let, je hodně silnou
cílovou reklamní skupinou. Reklama na cigarety a
vysoko energetické nápoje. Točí se v tom velké peníze.
Dnes je paradoxem to, že rockové kluby jsou z pohledu
drog „bezpečnější“, kde jejich provozovatelé si hlídají
aby tam bylo čisto, protože by mohli přijít o licenci.
Drogová scéna se přesouvá z rockových klubů na
taneční parties do továrních hal…, atd.
Co dělají drogy s tvůrčím elementem
v člověku? Kupříkladu v hudbě a výtvarném
umění?
Drogy a tvůrčí rozlet – jsem velmi skeptický. Mám
zkušenosti s kluky, kteří si psali typicky toxické básničky na lysohlávkách, na halucinogenech i na pervitinu a heroinu. Když své výtvory s odstupem četli za
střízliva, vyjadřovali se o nich jako o nesmyslech a
blábolech. Pamatuji se též na jednoho velmi slušného
kytaristu, který mi líčil, jak se ve zkušebně s kapelou
zkouřili a „jamovali“ a hráli si na „Doors“. Mysleli si
jak úžasné hudební plochy, postupy a zvuky vytvořili.
Sám pak s odstupem a za střízliva zhodnotil, že se to
nedalo poslouchat.
Můj oblíbený rockový hrdina, který mě provází celými
90. léty je Nick Cave, takový typický drogový „bard“,
který vytvářel spoustu muziky na drogách. Musím říct,
že tím jak je tec čistý, jeho skladby jsou taky mnohem
čistší a průzračnější. A zraje. Cituji z jednoho jeho
rozhovoru:
Skládal jsem i koncertoval na drogách, ale teprve
dneska jsem schopen se na to opravdu soustředit. Také
poprvé v životě poci^uji, že mám rodinu ve které jsem
schopen fungovat, být její součástí, milovat ji, obětovat
se pro ni. Něco takového není dost dobře možné, když
je člověk na drogách. Dneska mám daleko cennější
věci než jsou drogy.“ (Nick Cave).
Myslíte, že naše veřejnost je dostatečně
obeznámena s nebezpečím které drogy
představují?
Jednoznačně ne. Spíše mám strach z popularizátorů
marihuany a z bagatelizace marihuany jako velmi
lehké látky, u které není žádný problém…
Jinak si myslím, že drogy jsou velmi módním společenským tématem. Tématem, o kterém se dá velmi
dobře pseudofilozofovat a na kterém se dá dělat dobrá
společensko-politická kariéra. Je to téma, na kterém se
může člověk velmi dobře zviditelnit, ale přijde mi, že
žádná konkrétní věcná diskuze o protidrogové problematice se nerozvíjí. Spíše jsou to v médiích nárazové
výkřiky, podle toho, jak, kdy, kdo z poslanců se vyjádřil
k drogové problematice. Tak se náhle sejde vždycky
nějaký kulatý stůl s odborníky i neodborníky, a na
základě toho se debatuje.
Stále se mluví o legalizaci marihuany. Uvádí se
tolerantní přístup Holandska. Myslíte, že tento
„vzor“ bude aplikován i u nás?
Já pevně doufám, že ne. Já, jak vnímám tu naši klientelu, marihuana je drogou průchozí k dalším drogám.
Jaké máte přání do nového tisíciletí?
Soukromé i profesní.
Soukromé je jednoznačné. Dobrá fungující rodina,
a abych se v rodině nesetkal s tím, s čím se setkávám
každý den v profesi. A profesní přání? Co nejvíce abstinujících toxikomanů po co nejdelší dobu, kterých kolem sebe zatím moc nemám. Ale každý potěší.
Dětem nového tisíciletí přeji dobře fungující společnost,
která drogy netoleruje, která nepodporuje drogový styl
coby módu v rámci reklamního průmyslu. Přál bych
jim, aby se co nejméně dětí v té budoucí generaci
setkalo se mnou coby s terapeutem.
Interview s dr. Randákem, FO, 30. 5. 2001.
Děkujeme za rozhovor.
„Často se říká, jak moc jsou drogy inspirativní. Ale to
je celé nesmysl. Aspoň já jsem stejně kreativní, a^ jsem
sjetej nebo čistej, nikdy mi drogy v ničem nepomohly.
Rozhodně jsem nefetoval abych byl kreativnější. To
nikdy. Spíš to bylo obráceně. Bral jsem proto, abych
utišil všechno to, co se mi honilo v hlavě. A když jsem
si šlehnul, hlasy v mé hlavě utichly. Byl jsme na heroinu závislý 20 let, což je dost dlouhá doba. Skončil
jsem, dneska mě zajímají jiné věci, třeba má práce.
17
Pane
poslanče!
Váš joint!