katolické kořeny portugalské diktatury

Transkript

katolické kořeny portugalské diktatury
Kabinet ibero-amerických studií
* Fakulta humanitních studií * Univerzita Hradec Králové *
KATOLICKÉ KOŘENY PORTUGALSKÉ DIKTATURY
Poznámka k typologii autoritativních režimů 20. století
Jan Klíma
Pod tlakem každodenních žurnalistických simplifikací se uplynulé „krátké 20.století“
(Hobsbawm) plné ideologických sporů a válek jeví jako souboj víceméně monolitní
demokracie s nanejvýš dvojím (fašistickým a komunistickým) totalitarismem. Skutečnost byla
mnohem složitější. Abychom se vyhnuli zjednodušování současnosti a budoucnosti, bude
užitečné likvidovat mýty o nedávné minulosti tím, že se pokusíme realitu bez předsudků
reflektovat.
Krize liberální demokracie potvrzená neodůvodněnými masakry první světové války a
následnými sociálními konflikty zplodila dlouhou řadu režimů, které zprofanovaný liberálně
demokratický koncept odmítly. Kromě společných jmenovatelů antiparlamentarismu,
nacionalismu, nedůvěry k volebnímu principu a posílení výkonné moci se však různé
meziválečné (i některé pozdější) režimy označované často „fašistickou“ nálepkou lišily.
V širokém spektru autoritativních systémů – od naivního historizujícího nacionalismu až po
rasistický militarismus – zaujal specifické místo také režim, který v Portugalsku vytvořil
António de Oliveira Salazar (1889-1970). Už rekordní trvání (1928-1974) této zvláštní
diktatury, která přežila i svého tvůrce, svědčí o tom, že do jisté míry odpovídala společenské
objednávce a že musela mít relativně stabilní základy.
V české odborné literatuře se dosud uplatňoval pohled zvenčí, který buď portugalský
autoritativní systém paušálně démonizoval1 na základě právě platných ideologických
hledisek, nebo jej se snahou o objektivitu zkoumal z celoevropského pohledu a hledisek
komparativní politické typologie2. Teprve pohled „zevnitř“, který ovšem názorově osciluje i
mezi samotnými portugalskými historiky3, však umožní uvědomit si rozmanitost motivací,
místních a personálních zvláštností jednoho ze sociotechnických konceptů 20.století.
1
Neckářová, L., Upevnění salazarovské diktatury a její účast ve fašistické intervenci proti Španělské republice,
In: Sborník k problematice dějin imperialismu 11, Praha 1981, s.411-439
2
Lainová, R., Diktatura ministerského předsedy Antónia de Oliveiry Salazara a portugalský autoritativní režim,
Historický obzor č.9-10, s.208 an., č.11-12, s.270 an., Praha 1999
3
Šestisvazková hagiografická biografie Salazarova přítele A.Franka Nogueiry Salazar (Coimbra 1977 – Porto
1985) stojí na jednom pólu, hluboké studie F.Rosase (např. O Estado Novo nos Anos Trinta, Lisabon 1987)
v názorovém středu, práce komunistických a socialistických politiků používající termín „fašismus“ (M.Soares,
Portugal Amordaçado. Depoimento sobre os anos de fascismo, Lisabon 1974) na pólu opačném.
http://fhs.uhk.cz/politologie/ibero/index.php
Kabinet ibero-amerických studií
* Fakulta humanitních studií * Univerzita Hradec Králové *
Církevní ideolog
António de Oliveira Salazar se narodil 28. dubna 1889 v hluboce religiózní venkovské
společnosti středního Portugalska jako jediný syn domkáře z Vimieira. Matka prosadila jako
schůdnou cestu z bídy chlapcovo studium na diecézním semináři v blízkém městě Viseu.
V roce 1900 tam Salazar nastoupil do přípravky, v druhém ročníku byl přijat do mariánské
kongregace, ve školním roce 1905-1906 zahájil teologická studia. Povahově uzavřený mladík
zažil první pocit úspěchu v březnu 1906, kdy směl proslovit řeč před biskupem při oslavách
padesátého výročí definice neposkvrněného početí.
Za hluboké krize monarchie4 poznal Salazar půvab popularity jako pilný přispěvatel
katolického čtrnáctideníku A Folha (List). V článku Ostudný kontrast z 2. 4. 1908 vybídl
katolíky k politické aktivitě, v mystickém textu Ježíš ze 16. dubna postavil proti dobové
nenávisti Spasitelovu lásku. Vzápětí napsal podobný článek pod titulem Resurrexit. V červnu
razil v článku Rozhovor názor, že náboženství „je mnohem víc než politika“. V řadě dalších
textů prosazoval mladý muž striktně církevní hlediska v sám se utvrdil v názorech, které
formuloval.
Devatenáctiletý Salazar opouštěl seminář jako církevní osoba, venkované v jeho
rodišti mu říkali „pane faráři“, ale nerozhodný mladík se vyhnul svěcení tím, že přijal místo
učitele „Gymnázia Svaté cesty“ ve Viseu. V církevní škole se zcela ztotožnil s názory
papežských encyklik, které tu musel prostudovat a poté vykládat. Encyklika Diuturnum
odsuzovala „přehnanou svobodu“ a zpochybňovala teze o lidovém původu politické moci.
Encyklika Immortale Dei tvrdila, že „svoboda myšlení a vyjadřování vlastních myšlenek (…)
není sama o sobě dobrem, k němuž by si měla společnost blahopřát, nýbrž je především
zdrojem a původcem mnohého zla.“ V encyklice Libertas zaujal názor, že stát „s ústavou
umírněnou demokratickými prvky“ může existovat jen tehdy, bude-li respektovat „katolický
názor na původ a výkon veřejné moci.“ Nacionalistickou inspiraci nabídla encyklika
Sapientiae Christianae z roku 1890 příkazem „oddaně milovat a bránit zemi, v níž jsme se
narodili.“ Sociální téma pak přinesla proslulá encyklika Rerum Novarum z května 1891, v níž
papež odsoudil socialisty a komunisty za to, že likvidují soukromé vlastnictví a pronikají do
„svatyně rodiny“; proti třídnímu boji se tu nabízela linie usmiřování bohatých a chudých a
sdružování zaměstnanců i zaměstnavatelů do korporací. Církevní dokument Graves de
4
Dramatickou atmosféru Portugalska na začátku 20.století dobře analyzuje Cabral, M. Villaverde, Portugal na
alvorada do século XX. Forças sociais, poder político e crescimento económico de 1890 a 1914, Lisabon 1979.
Za zmínku stojí série reportáží pražských Národních listů z Portugalska z počátku února 1908. Už před
atentátem a krále Karla a korunního prince tu vládla revoluční atmosféra, kterou v neděli 2.2.1908 list (ročník
48., č.32) realisticky popsal na první straně: Bitky lidu s policií opakují se téměř den za dnem. Smýšlení i
v ostatní zemi jest velice rozčilené…
http://fhs.uhk.cz/politologie/ibero/index.php
Kabinet ibero-amerických studií
* Fakulta humanitních studií * Univerzita Hradec Králové *
Communi z roku 1901 vytyčil principy křesťanské politiky: udržení práva na majetek,
zachování různých tříd, potlačování stranických vášní, morální a náboženské pojetí sociální
otázky.
Církevní maxima nejen ovládla mladého Salazara, ale vedla ho i řadě komentářů a
výkladů uveřejňovaných jak v gymnaziálním periodiku Ozvěny ze Svaté cesty, tak v listě A
Folha. O velikonocích 1909 pronesl Salazar v městečku Santa Comba poblíž svého rodiště
kázání, které místní tisk pochválil jako „nepochybný příslib toho, že padre Salazar může
zahájit skvělou kariéru církevního řečníka.“ Rok před pádem monarchie, kdy si celá země od
republikanismu slibovala pokrok a nápravu všemožných neduhů, odsoudil Salazar
republikánské noviny jako „největšího nepřítele vlasti a náboženství.“
Ani na studiích ekonomického práva v Coimbře, kam jako zralý muž nastoupil na
podzim roku 1910, Salazar názory nezměnil. Republikánský převrat5 z 5. října 1910
neodsuzoval pro jeho politickou povahu, nýbrž kvůli mohutné protiklerikální kampani v tisku
osvobozeném od cenzury. Brzy se zapojil do aktivit Akademického střediska křesťanské
demokracie, kde spolupracoval s kolegou Manuelem Gonçalvesem Cerejeirou zapsaným na
filosofické i právnické fakultě6. Začal také přispívat do „týdeníku katolických studentů
z Coimbry“ nazvaného Imparcial (Nestranný). Proti stranickým vášním stavěl všeintegrující
nacionalismus, proto bezbřehé svobodě vyvolávající konflikty doporučoval „svobodu víry“.
Když republikánské úřady na podzim roku 1912 Akademické středisko na čas
zakázaly, získal Salazar renomé obránce svobody projevu vášnivým projevem, v němž volal:
„Braňme rodinu, braňme vlast, braňme Boha pro svobodu!“ Zasáhl také do diskusí při
ustavování Federace organizací katolické mládeže. Na sjezdu katolické mládeže v Portu
v květnu 1914 přednesl Salazar skoro dvouhodinový projev Demokracie a církev, v němž
kritizoval protiklerikální politiku. Svou výbušnou řeč zopakoval 31. května ve Viseu na
večírku místního Katolického dělnického kroužku.
5
Republikánskému převratu, jedinému v Evropě, který předběhl likvidaci monarchií v důsledku prví světové
války, se věnoval především vynikající historik A.H.de Oliveira Marques (např. A Primeira República
Portuguesa. Alguns aspectos estruturais, Lisabon 1980), ale právem i mnoho dalších autorů (Valente, V.Pulido,
O Poder e o Povo: a Revolução de 1910, Lisabon 1976, atd.). Zvláštní motivace vzniku Portugalské republiky
vyvolala živý ohlas také v Čechách, připomeňme například pasáž z úvodníku Národních listů (ročník 50, č.275)
ze čtvrtka 6.10.1910, kde je celá první strana věnována Portugalsku a komparativním antimonarchickým úvahám
vyvolaným ozvěnou portugalské revoluce: Císař Vilém II. nemá nikdy mnoho štěstí se svými řečmi, ale ta, ve
které prohlásil, že právo panovníka vyplývá jedině z milosti boží, bylo jistě jeho nejméně podařeným
vystoupením. Sotva domluvil, milost boží opustila korejského císaře, Japonsko vzalo si jeho zemi a panovníka
z milosti boží proměnilo v pensistu s příjemnou rentou. Avšak měsíc nato se stalo něco ještě mnohem horšího.
V Portugalsku již ani ne vladař z boží milosti, třeba z cizí říše, nýbrž lid sám, jemuž ve zmíněné řeči německého
císaře přiznána úloha velmi nepatrná, syt kobursko-braganzské dynastie, povstal a sesadil jejího posledního
representanta, jenž sice svou slabostí a požitkářstvím vyrovnal se svým předkům, avšak naprosto nestál na výši
povinností, které doléhají na panovníka opozděné země s rozvrácenými financemi a nepokojným obyvatelstvem…
6
Viz například Braga da Cruz, M., As Origens da Democracia Cristã e o Salazarismo, Lisabon 1980
http://fhs.uhk.cz/politologie/ibero/index.php
Kabinet ibero-amerických studií
* Fakulta humanitních studií * Univerzita Hradec Králové *
Politika jako prosazování řádu
„Hrdinské období“ bojů za katolický názor Salazara nejen duchovně dotvořilo, ale
umožnilo mu také překonávat četné osobní komplexy, nejistotu, plachost, občasné deprese a
zahanbující stigma plebejského původu. Budoucí diktátor poznal přitažlivost i úskalí politiky,
a když konečně v březnu 1916 získal vytoužené místo na coimberské univerzitě jako odborný
asistent politické ekonomie a financí, dostal se mezi úzkou intelektuální špičku, která byla
předurčena i k politickým funkcím.
Republikánský chaos vyvrcholil, když Portugalsko pod britským tlakem vstoupilo do
války na straně Dohody. Rychlé střídání kabinetů, ekonomické vyčerpání, nástupy a pády
diktátorů naprosto zdiskreditovaly filantropy prosazující svobodu a demokracii. Za
poválečného rozvratu Salazar odmítl vstoupit do vlády, jak mu to už roku 1919 přátelé
navrhovali. Urazilo ho, že úřady právě začaly prošetřovat, zda katolíci a potenciální
monarchisté na místech vysokoškolských pedagogů „nerozvracejí stát“. Salazar odevzdal 7. 4.
1919 soudci svou písemnou obranu nazvanou „Má odpověď“. Prohlásil se tu za katolíka,
nikoli za monarchistu.
Právě proto lákali Salazara do politiky přátelé z Portugalského katolického střediska
založeného onoho roku 1917, kdy se třem pasáčkům ve Fátimě zjevila Panna Maria. Na
kvality coimberského ekonoma upozorňoval Manuel Cerejeira, který stoupal stále výš
v církevní hierarchii. Salazar se nevyhnul tomu, že byl 10. 7. 1921 zvolen poslancem
parlamentu. Úspěch katolíků ve volbách však Salazara osobně mučil: měl strach z ruchu
velkoměsta, nedokázal se v parlamentních debatách prosadit, a tak byl rád, když po „krvavé
noci“ 19. 10. 1921 jedno z mnoha povstání svrhlo vládu a rozehnalo parlament.
Trapná poslanecká epizoda Salazara vybídla, aby se držel pedagogické kariéry, ale
pověst katolického vzdělance přece jen vedla k veřejnému projevu na druhém sjezdu
Portugalského katolického střediska koncem dubna 1922, k obhajobě politiky utahování
opasků ve zprávě pro Sjezd obchodních a průmyslových sdružení v roce 1923 nebo
v protikomunistické řeči proslovené na Národním eucharistickém sjezdu v Braze 4. května
1924. Tady se řečník propracoval k podstatě programu svého budoucího státu. Odsoudil
špatně pochopenou demokracii: „Je-li stát v dosahu skupin, budou skupiny bojovat o to, aby
ho dobyly.“ Vyhlásil nutnost „pokládat stát za vládu Boží ve prospěch obecného dobrého,
(…) brát vlastní i cizí práci s láskou, vykonávat ji s pílí, přijímat ji s radostí; být hrdý na svou
profesi u vědomí vlastní užitečnosti, cítit stud z parazitující zahálky.“ Především navrhoval
http://fhs.uhk.cz/politologie/ibero/index.php
Kabinet ibero-amerických studií
* Fakulta humanitních studií * Univerzita Hradec Králové *
východisko z republikánské krize v neustálé aplikaci křesťanské morálky překonávající
sociální, skupinové i názorové konflikty.
Poslední tečkou za programovou přípravou budoucího politika byly dvě přednášky pro
Katolické středisko, které Salazar pronesl v dubnu 1925 v madeirské metropoli Funchalu.
V přednášce Laikové a svoboda navrhl koncepci pevného státu, který by křesťanskými
zásadami utlumil ideologické sváry. V přednášce Bolševismus a sdružování pak vášnivě
vystoupil proti ruskému internacionalistickému komunismu a proti revolučním iluzím
doporučil osvědčené hodnoty: „Učte své syny práci, učte své dcery skromnosti, všechny učte,
jakou ctností je hospodárnost. A nebudete-li z nich moci učinit světce, udělejte z nich alespoň
křesťany.“
Naprostý politický chaos skončil 28. května 1926 vojenským převratem7. Likvidace
demokracie, zavedení cenzury a svévole vítězných generálů ovšem neřešily obrovské
problémy Portugalska. Žalostný stav státních financí vedl k ustavení komise pro revizi daní,
do jejíhož čela byl Salazar jmenován 24. 7. 1926. V té době se spíš zaobíral myšlenkou napsat
životopis svaté Terezie z Lisieux. V komisi pracoval pomalu, výsledky obhájil v tisku, ale
aplikace se nedočkal. Psal však další a další studie o „rozpočtové rovnováze“ a pro zmatené
generály v čele zmatené vojenské diktatury se začal jevit jako jediný odborník, který by mohl
režim zachránit.
Když den před svými devětatřicátými narozeninami, 27. dubna 1928, Salazar přebíral
funkci ministra financí, působil nejistě, ale měl v sobě jak nezkrotnou ctižádost, tak i
mesianistické přesvědčení o vlastní pravdě. Vojenský režim mu vytvořil ideální podmínky –
ministr nebyl vystaven ani veřejné kontrole, ani politické labilitě. Mohl tak spolu
s vyrovnaným rozpočtem prosadit svůj asketický názor, že smyslem politiky je nikoli pokrok,
nýbrž řád, že lidé potřebují nikoli svobodu, ale osvícené vládce. Když spřízněné duše jásaly,
že se jejich exponent prosadil na klíčovém místě, zchladil je Salazar v interviewu pro tisk:
„Řekněte katolíkům, že mi má oběť dává právo očekávat od nich, že budou mezi všemi
Portugalci prvními, kteří podstoupí oběti, o něž je prosím, a posledními, kteří budou prosit o
úsluhy, které jim nemohu poskytnout.“
7
Patrně nejlepší prací vysvětlující nutnost pádu chaotické demokracie je dvousvazkové dílo, které napsal Telo,
A.J., Decadência e queda da primeira República Portuguesa, Lisabon 1980, 1984
http://fhs.uhk.cz/politologie/ibero/index.php
Kabinet ibero-amerických studií
* Fakulta humanitních studií * Univerzita Hradec Králové *
Nový stát
Salazar vzestoupil jako civilista mezi vojáky, vybudoval si neotřesitelnou pozici z
křesla pouhého ministra financí, a aby udržel zdravé ekonomické relace, posiloval ex post, ale
rychle a bez váhání, svou politickou moc. Kromě toho, že řídil finanční rezort (1928-1940),
byl také ministrem kolonií (1930-1931), ministrem války a obrany (1936-1944, 1961-1962),
ministrem zahraničních věcí (1936-1947) a především od roku 1932 až do svého úrazu hlavy
v roce 1968 všemocným předsedou vlády.
Jako tvůrce politiky hlásal konzervativní zásady odvozené od svých křesťanských
vývojových základů: smyslem státního života je zajistit klid pro práci, řád pro soužití
jednotlivců, skupin i regionů, a to na bázi morálky, posilování rodiny a křesťanské výchovy.
V tom se Salazar shodoval s „mlčící většinou“ portugalské společnosti, která byla v době jeho
nástupu ze 60 % negramotná a z 80 % žila a pracovala na venkově. Premiérovo prosazování
pořádku bez valného pokroku bylo pochopitelnější než socialistická a komunistická agitace8,
jeho usmiřovací „národní“ politika v době zjevné krize přijatelnější než teze třídního boje.
Proto byl „Národní svaz“ jako preferovaná, ale nikoli jediná politická strana vytvořená a
posteriori obecně přijat jako prostředek sjednocení národa v těžké době, proto prošlo
prosazení ústavy „Nového státu“ v roce 1933 podivným „plebiscitem“, v němž smělo
v národě čítajícím 6 360 347 osob (1930) hlasovat pouze 1 213 159 otců rodin a bílé lístky
byly počítány jako souhlasné. V době převahy nedemokratických režimů v Evropě dovedl
Salazar pomalu k dokonalosti italský korporativismus jako překonání třídního boje, postupně
zlepšoval služby politické policie PVDE, která do druhé světové války nepoužívala metod
preventivního teroru.
Od okamžiku uchopení moci Salazar přestal hovořit jazykem katolického ideologa a
zvolil nacionalistickou dikci nadstranického obránce celonárodních zájmů. O církev se však
opíral dál, zejména o solidaritu svého přítele ze studií a od roku 1928 arcibiskupa, od roku
1929 kardinála Manuela Gonçalvese Cerejeiry9. V polovině 30. let vyprovokovalo Salazara
k militarizaci (branná milice Legião Portuguesa - Portugalská legie) a totalizaci ( Mocidade
Portuguesa - Portugalská mládež) až ohrožení občanskou válkou ve Španělsku. V tomto
konfliktu Portugalsko nejprve aktivně spolupracovalo se Společností národů, Salazarovy
8
Srovnej například Serrão, J., Liberalismo, Socialismo, Republicanismo, Lisabon 1979
Cerejeira převzal předchozí Salazarovu roli obhájce církevní věci a ponechal příteli politiku. Sám ovšem
Salazarův systém podporoval jako symbiózu soužití, jak dosvědčuje i rozsáhlá písemná dokumentace
dlouholetého působení biskupa, arcibiskupa a kardinála: Cerejeira, M. G., Obras pastorais, 7 svazků, Lisabon
1936-1970.
9
http://fhs.uhk.cz/politologie/ibero/index.php
Kabinet ibero-amerických studií
* Fakulta humanitních studií * Univerzita Hradec Králové *
sympatie ovšem od počátku stály na straně nacionalistického tábora mimo jiné také pro
zřetelný katolicismus generála Franka.
Ačkoli koncem 30. let také Salazar zdravil zdviženou pravicí, byl jeho „fašismus“ do
té míry specifický, že dodnes vyvolává takové ideologické zařazení portugalského
autoritativního režimu pochybnosti10. Také proto, třebaže Salazar čelil opozici neustále,
skutečný odpor přinesla až opětná bída země za neutrality během druhé světové války a
období po roce 194511, kdy se salazarismus obklopený nepřátelskou demokracií a
nenávistným komunismem dostal do naprosté izolace a nepřátelství supervelmocí řešil
zatvrzelým udržováním nedemokratických struktur a posilováním policejního teroru politické
policie PIDE.
Ačkoli Salazarova katolického nadšení ubývalo12, konkordát s církví z roku 1940 zcela
zlikvidoval všechny četné předchozí třecí plochy se státem. Ústavní úprava z roku 1951,
známá především snahou zakrýt koloniální poměry, Konkordát potvrdila a zvýraznila roli
církve zejména ve výchovné, sociální a kulturní oblasti státního života. Až počátek
osvobozeneckého boje v afrických koloniích v druhé polovině 50. let, doprovázený často
podporou rezistence ze strany místních prelátů a misionářů, vyvolal perzekuci některých
církevních činitelů a vedl ke konfliktu s modernizovanou církví – a nakonec i k pádu
autoritativního korporativního systému po Salazarově smrti.
Není divu, že ve 30. letech nacházela Salazarova snaha vybudovat jakousi novou státní
koncepci na bázi katolického morálního poselství příznivý ohlas také mezi katolíky
v Československu. Proticírkevní kampaně z počátku první československé republiky,
volnomyšlenkářství a silné pozice sociální demokracie a komunistů v ČSR jen posilovaly
obdiv katolíků k portugalskému systému, který podobné tendence a proudy eliminoval.
K akceptaci raného salazarismu přispívaly také nezávislé analýzy přicházející přímo od
10
Srv. např. Nunes, J.P.A., O conceito do „fascismo“ na história recente de Portugal, In: Vértice, II série, č.52,
leden-únor 1993, s.53-65; Pinto, A.C., O salazarismo e o fascismo europeu. Problemas de interpretação nas
ciências sociais, Lisabon 1992 atd.
11
Mnozí portugalští autoři po převratu z 25.4.1974 akcentovali neustálý uvědomělý odpor širokých vrstev
vyjadřovaný zejména armádou, např. Pezarat Correia, P., Questionar Abril, Lisabon 1994. Vzhledem k tendenci
armády vyvolávat kvůli malichernostem různá pronunciamientos pokládáme za výstižnější dataci uvedenou v
kvalifikované zahraniční práci dodatečně přeložené do portugalštiny: Raby, D. L., A resistência antifascista em
Portugal. Comunistas, democratas e militares em oposição a Salazar (1941-1974), Lisabon 1990.
12
Salazarovu povahovou průměrnost vyvolávající obecnou akceptaci a diktátorův náboženský oportunismus
vystihl vynikající portugalský spisovatel Fernando Pessoa v roce 1935 neuctivými, ale výstižnými slovy:
„Inteligentní bez tvárnosti, religiózní bez spirituality, asketický bez mysticismu je tento člověk ve skutečnosti
produktem splynutí různých podob nouze: venkovsky odporná dušička vesničana ze Santa Comby se rozšířila
v malost výchovou v semináři, vším tím písálkovským nehumanismem Coimbry, přísnou specializací svého
vysněného osudu profesora financí. Je to katolický materialista (takových je spousta), rozený ateista, který
respektuje Pannu Marii…“ (Medina, J. [koordinátor], História de Portugal dos tempos pré-históricos aos nossos
dias, sv.XII O Estado Novo, část I O ditador e a ditadura, Amadora b.d., s.9
http://fhs.uhk.cz/politologie/ibero/index.php
Kabinet ibero-amerických studií
* Fakulta humanitních studií * Univerzita Hradec Králové *
československých diplomatů z Lisabonu. Chargé d´affaires Dr. Karel Štrup hlásil koncem
roku 1933: „Ač posici diktatury nelze označiti jako pevnou, nutno uznati, že dnes stojí za ní
širší vrstvy obyvatelstva než dříve a že moc její je stále konsolidovanější…“13 Sympatie byly
– až do přerušení diplomatických styků kvůli nedodání československých kulometů v roce
1937 – oboustranné, jak dosvědčuje kupříkladu zpráva o audienci československého tituláře:
„Vyslanec dr. Flieder vykonal nástupní návštěvu u prezidenta Carmony dne 4. 4. tr. (1936).
Byl přijat všude velmi dobře, odpověď presidenta na jeho proslov byla velmi přátelská, stejně
jako přijetí osobní. Zvláště též publicisté se zajímali o jeho příjezd, to lze si vysvětliti oblibou
republiky zde…“14
Portugalský autoritativní režim tedy ve 30. letech nepůsobil v Evropě neorganicky,
někteří politikové v něm dokonce viděli perspektivní model překonávající krajnosti.
Snesitelnost systému, který specifickým způsobem vyřešil dlouhodobou krizi portugalské
společnosti, zajistil právě jeho nadčasový křesťanský tradicionalismus. V Portugalsku byl
míněn upřímněji než v Itálii, kde Mussolini katolicismu pouze utilitaristicky využil. Také
proto se salazaristická ideologie raději opřela o mýtus historické národní velikosti, než aby
vyvolávala agrese. Specifickou diktaturu předsedy vlády skrytého za formálně výše
postaveného prezidenta, diktaturu po druhé světové válce anachronickou a stále neúspěšnější,
ostatně bytostná religiozita portugalského národa přežila.
Článek pro Listy, č. 5/2002.
13
Archiv Ministerstva zahraničních věcí Praha, fond Portugalsko, krabice Politické zprávy Lisabon 1933, 1934,
1935, 1936, 1937, svazek Lisabon běžné 1933, Zpráva č.122/dův/33 z 8.12.1933, Zpráva běžná č.15
14
Ibidem, idem, Zpráva č.29/dův./36 z 20.4.1936, Zpráva periodická č.I, část VI.
http://fhs.uhk.cz/politologie/ibero/index.php

Podobné dokumenty

30 let od dekolonizace portugalské koloniální říše

30 let od dekolonizace portugalské koloniální říše „karafiátové revoluce“ z roku 1974, která uvolnila prostor k rozpuštění poslední koloniální říše, v roce 2005 je třeba připomenout nejvýznamnější důsledek této revoluce i jejích předchozích motivů:...

Více

BOJ SE HLAVNĚ TOHO, KDO V HLAVĚ NEMÁ MNOHO (Ruské

BOJ SE HLAVNĚ TOHO, KDO V HLAVĚ NEMÁ MNOHO (Ruské Takže se vraťme trochu zpátky. Požadavek na to, aby historii hodnotili pouze ti, kteří ji zažili, je trochu mimo, protože na některé věci je třeba se dívat s odstupem, s větším úhlem záběru a podob...

Více

Říjen 2014

Říjen 2014 středisek a oddílů jako součást prezentace na veřejnosti nebo na skautské křižovatce. Jsou to zprávy, které pochopitelně přinášejí radost. Ale až článek Vojty Homolky – Vlka a práce na něm mi otevř...

Více

Vzpomínka na exodus

Vzpomínka na exodus světové mírové dohody, a tedy také kusem světové odpovědnosti vítězů, té jej ponecháme. Naší politicko-mravní zodpovědností zůstává však skutečnost z p ů s o b u , jímž jsme vysídlení Němců provedl...

Více

generál humberto delgado – hrdina rezistence, oběť salazarismu

generál humberto delgado – hrdina rezistence, oběť salazarismu Prométheus, svazek 31, Hradec Králové : Gaudeamus, 1999, s. 107-115. http://fhs.uhk.cz/politologie/ibero/index.php

Více

Clinical Journal of Mycology

Clinical Journal of Mycology „počkáme a uvidíme“. Prognóza tohoto stavu není tak vážná jako v případě HSIL. V některých případech, především u žen ve věku do 35 let, je imunitní systém schopen „vymýtit“ nebo udržet virus pod k...

Více