CHARITAS_2009_01 - Třetí řád svatého Františka z Pauly

CHARITAS_2009_01 - Třetí řád svatého Františka z Pauly

CHARITAS.
ČASOPIS TŘETÍHO ŘÁDU NEJMENŠÍCH
BRATŘÍ SV. FRANTIŠKA Z PAULY
Zastav své kroky, odpočiň
a o prameni života rozjímej
Bůh Otec,
já lovec klamných citů;
Bůh Syn, Slovo, čin,
já herec stínů;
Bůh Duch.
já vzduch plných břichů.
Pane, smiluj se!
Nápis na studánce sv. Františka z Pauly u novobystřického konventu Nejsvětější Trojice.
roč. 1, č. 1
(pro vnitřní potřebu řádu)
leden 2009
2
Obsah:
Vánoční poselství Svatého Otce
Benedikt XVI., Z ekonomické krize vychází podnět ke znovuobjevení prostoty a
solidarity (17.12. 2008), s. 5-7
Benedikt XVI., V každém dítěti je odlesk Betléma (24.12. 2008), s. 8-11
Petrova slova
Benedikt XVI., Jedině v setkání s Kristem se rozum otevírá pravdě. Smysl Pavlova
obrácení na cestě do Damašku, s. 11-14
Benedikt XVI., Zmrtvýchvstání v dějinách, s. 14-17
Benedikt XVI., Jedině láska je kritériem spravedlnosti, s. 17-20
Benedikt XVI., Exegese nejenom historická, ale teologická pro budoucnost víry, s. 21-22
Benedikt XVI., Křesťanství není moralismus, ale dar a pokora ve službě, s. 12-26
Aktuality
Paolo Vian, Bez tradice je teologie stromem, vytrženým z půdy (Benedikt XVI. o
Jáchymovi z Fiore a Bonaventurovi), s. 26-31
Gianpaolo ROMANATO, Pius X. a reforma Římské Roty. Osa rovnováhy Církve
dvacátého století, s. 31-39
Anna Foa, Noc pogromu, s. 39-40
Tarcisio Bertone, Mimo účelové polemiky všechna velikost Eugenia Pacelliho, státního a
sekretáře a římského papeže. „Hitlerův papež?“. Historicky neudržitelný soud, s. 40-51
Tarcisio Bertone, Politika potřebuje křesťanství, s. 52-56
José G. Funes, S.J., Díky Galileo!, s. 56-61
Andrea Riccardi, Clément, osmašedesátý Ducha, s. 62-63
3
Res Ordinis
Katalog Nejmenších bratří sv. Františka z Pauly, zbožně zesnulých v Pánu podle měsíců
úmrtí v novobystřickém konventu Nejsvětější Trojice, s. 64-66
Kdo byl ctihodný P. Pierre Moreau, O.M. (1552-1626)?, s. 66-73
Slavný asketický autor. P. Jean Elie Avrillon, O.M. (1729-1929) a tři z jeho jeho
rozjímání, s. 73-82
Věrný a neúnavný přítel a přímluvce do nepohody: svatý Vincenc Pallotti (1795-1850) a
jeho básně, s. 83-105
Bonus pro studenty
(pozn. vzhledem k tomu, že jsou studie vloženy do jediného dokumentu, pořadová čísla
poznámek průběžně pokračují v další studii)
Umberto Utro, Mučednictví sv. Agáty a křesťanské kořeny Sicílie. Narozena jako
svobodná, služebnice z vlastního rozhodnutí, s. 106-108
Luigi F. Pizzolato, Kultura podle sv. Ambrože. Zlato? Raději zachovám duše, s. 109-111
Agostino Paravicini Bagliani, Bonifác VIII. v Sala dei Papi Apoštolského paláce. Ona
vysoká tiára, nikoli znamení moci, ale symbol jednoty, s. 111-113
Tino Foffano, Jan z Olomouce, učitel gramatiky a hudby v Castiglione Olona v létech
1425-1445, s. 114-122
Girolamo Imbruglia, Jedno impérium moderního věku: Tovaryšstvo Ježíšovo, s. 122-136
Giovanni VIAN, Benátská církev v době konkláve 1799-1800, s. 136-147
Rozhovor: O lepším užívání dějin Francie. Marc Fumaroli odpovídá na otázky Michela
Crépu (Revue des deux mondes), s. 147-164
Antonella Puggioni, Klíč k interpretaci událostí 20. století (Niall Fergusson, XX století:
Věk násilí), s. 164-165
Příloha
9. ledna 2009 začíná první z pobožností Třinácti pátků sv. Františka, plný text
pobožnosti, s. 166-192
4
AVE MARIA!
Milí přátelé, myslím že dozrál čas k tomu, abychom se pokusili o malý digitální - a
tedy pro všechny snadno dostupný - časopis pro naše terciáře, jejichž rodina se utěšeně
rozrůstá, stejně jako o postupné vytvoření náročné internetové stránky AULA VIRGINIS
(latinský název Vranova), na níž by opět všem byly dostupné edice našich pramenů a
normativních textů, stejně jako přeložené zahraniční studie k dějinám řádu a jeho spiritualitě.
Tato první dvě čísla „Charitas“, poněkud rozsáhlejší, jsou vlastně testem, zda je to vše vůbec
možno zvládnout? Vznikla za dva týdny: v naprosto nedostatečných podmínkách v Cagliari,
myslel jsem už u malé obrazovky notebooku že přijdu o zrak, ale omnia vincit amor, a ke
všemu, na památku našeho terciáře sv. Vincence Pallottiho, dvaadvacátého ledna, se nečekaně
objevil mladý muž, který mi poháhá s počítačem, jehož starý systém se stále hroutí, a znovu
mne připojil k internetu, takže vám vše mohu poslat. Taková milost!
Dobrý Otec Pavel byl svého času toho názoru, že by něco takového, v celkovém
záměru, potřebovalo velmi dlouhá léta. Tahle malá zkouška ukazuje, že s pomocí Boží je
všechno jinak. Vyhrňme si tedy rukávy a do díla! Od Nové Bystřice k Šamorínu!
Na prvním místě jsem do „Charitas“ zařadil katecheze Svatého Otce Benedikta XVI.
Jejich obsah a logika výkladu jsou opravdu fascinující. Jaká pomoc pro novou evangelizaci.
K čemu by však sloužilo tolik úžasných, pronikavých a oslovujících textů a myšlenek
Benedikta XVI. a vůbec celé magisterium Svatého Otce, kdyby zůstalo jen slovy,
pronesenými do větru, nanejvýš shrnutými po létech do obsažných sebraných spisů. To
obrovské bohatství duchovních podnětů by nemělo zůstat ležet ladem abychom ani my
nezplaněli. Pracujme tedy s nimi, přemítejme o nich, vtiskněme si je do srdce a především staňme se jeho ústy! Rozpomeňme se čemu nás učil svatý František z Pauly: uvědomuj si
hluboký význam slov, která pronášíš! K němu připoj cit, radost, kterou v tobě probouzejí!
K nim přidej vůli a rozhodnutí pro život! Hle, tajemství nové evangelizace.
Na druhém místě následují pozoruhodné a podnětné články z „L´Osservatore
Romano“, sami uvidíte jak rozšiřují náš obzor. Po nich přicházejí texty k dějinám řádu a jeho
spiritualitě a nakonec „Bonus pro studenty“, tedy příloha odborných studií, které v českém
překladu mohou pomoci studentům. Nedostatků je ještě příliš mnoho (například poznámky
v textech, protože jde o jediný dlouhý dokument, pokračující následujícím pořadovým číslem
v dalším, nevím jak ten problém překlenout), ale každá dlouhá cesta začíná prvním krokem.
Prosím tedy o vaši radu a pomoc, a samozřejmě, o vaše příspěvky
Ať vás na mocnou přímluvu Matky Boží a sv. Františka z Pauly náš požehnaný Pán
Ježíš Kristus stále provází svou milostí, která je tím největším z darů, jakých se nám může
dostat
váš v Kristu nejmenší
bratr František
¨
5
Papež vyzývá abychom zbavili Vánoce konzumistických a materialistických nánosů.
Z EKONOMICKÉ KRIZE VYCHÁZÍ PODNĚT KE
ZNOVUOBJEVENÍ PROSTOTY A SOLIDARITY.
Z ekonomické krize může vzejít podnět k tomu, abychom zbavili Vánoce „konzumistických a
materialistických nánosů“ a znovu přitom objevili prostotu a solidaritu. Řekl to papež při
generální audienci ve středu 17. prosince v Aule Pavla VI.
Drazí bratří a sestry!
Právě dnes začínají dny Adventu, které nás bezprostředně připravují na Narození
Páně: vstupujeme do Vánoční novény, která je v tolika křesťanských komunitách slavena
liturgiemi, bohatými na biblické texty, všechny zaměřené k tomu, aby sytily očekávání
narození našeho Spasitele. Celá Církev totiž soustřeďuje svůj pohled víry k tomuto nyní již
blízkému svátku a připravuje se předem, jako každého roku, aby se připojila k radostnému
zpěvu andělů, kteří v srdci noci ohlásí pastýřům mimořádnou událost narození Vykupitele a
vyzvou je aby se vydali k betlémské jeskyni. Tam leží Emmanuel, Stvořitel který se učinil
tvorem, zavinut do plének a uložen v chudých jeslích (srov. Luk 2, 13-14).
Vánoce jsou díky atmosféře, která je charakterizuje, všeobecným svátkem. I ten, kdo
se nepovažuje za věřícího, může totiž vnímat v tomto každoročním křesťanském výročí něco
mimořádného a transcendentního, cosi důvěrně niterného, co promlouvá k srdci. Je to svátek,
který opěvuje dar života. Narození dítěte by mělo vždy být událostí, která přináší radost;
obejmutí novorozeňátka normálně probouzí pocity pozornosti a něhy. Vánoce jsou setkáním
s novorozeňátkem, které pláče v ubohé jeskyni. Když na ně hledíme v jesličkách, jak bychom
nepomysleli na nepřijaté a odmítnuté novorozence, na ty, kteří nemohou přežít, protože jim
chybí péče a pozornost? Jak bychom nepomysleli také na rodiny, které by si přály radost
děťátka a nevidí toto své očekávání naplněno? Pod tlakem hedónistického konzumismu, žel,
Vánoce riskují že ztratí svůj duchovní význam, aby se zredukovaly na jakousi čistě obchodní
záležitost nákupu a výměny dárků! Po pravdě však obtíže, nejistoty a sama ekonomická
krize, které v těchto měsících prožívá tolik rodin a které se dotýkají celého lidstva,
mohou být podnětem k tomu, abychom znovu objevili hřejivý dotyk prostoty, přátelství
a
solidarity,
typických
hodnot
Vánoc.
Vánoce,
zbavené
konzumistických
a
materialistických nánosů, se mohou stát příležitostí k přijetí poselství, které vyzařuje
z tajemství Kristova narození, jako osobního daru.
To všechno však nestačí k tomu, abychom postihli v úplnosti hodnotu svátku, na který
se připravujeme. Víme že oslavuje ústřední událost dějin: Vtělení Božího Slova pro
6
vykoupení lidstva. Svatý Lev Veliký v jedné ze svých početných vánočních homílií volá:
„Jásejme v Pánu, ó moji drazí, a otevřeme svá srdce té nejčistější radosti. Protože nadešel den,
který pro nás znamená nové vykoupení, prastarou přípravu, věčné štěstí. Obnovuje se totiž
pro nás při tomto každoročním výročí výsostné tajemství naší spásy, jež, přislíbeno na
počátku a uděleno na konci, je určeno k tomu, aby trvalo bez konce“ (Homilia XXII). K této
základní pravdě se vrací opakovaně svatý Pavel ve svých listech. Galatským například píše:
„Když nadešla plnost času, Bůh poslal svého Syna, zrozeného ze ženy, zrozeného pod
Zákonem… aby se nám dostalo přijetí za syny“ (4, 4). V Listu Římanům zdůrazňuje logiky a
náročné důsledky této události spásy: „Jsme-li syny (Božími), jsme také dědici: dědici Boha,
spoludědici Krista, jestliže máme skutečně podíl na jeho utrpeních, abychom se podíleli také
na jeho slávě“ (8, 17). Ale je to především Jan v Prologu ke čtvrtému Evangeliu, kdo hluboce
rozjímá nad tajemstvím Vtělení. A proto je Prolog od nejstarších dob součástí liturgie Vánoc:
nalézá se v něm totiž nejautentičtější vyjádření a nejhlubší syntéza této slavnosti a základu
jejich radosti. Svatý Jan píše: „Et Verbum caro factum est et habitavit in nobis - A Slovo se
stalo tělem a přebývalo mezi námi“ (Jan 1, 14).
O Vánocích se tedy neomezujeme na to, abychom připomínali narození nějaké veliké
osobnosti; neslavíme postě a abstraktně tajemství narození člověka nebo obecně, tajemství
života; tím méně slavíme jakýsi začátek nového ročního období. O Vánocích připomínáme
cosi dosti konkrétního a důležitého pro lidi, cosi zásadního pro křesťanskou víru, pravdu,
kterou svatý Jan shrnuje v těchto slovech: „Slovo se stalo tělem“. Jde o historickou událost,
kterou se evangelista Lukáš snaží zasadit do dosti určitého rámce: ve dnech, kdy byl vydán
dekret pro první sčítání Césara Augusta, když byl již Quirinius správcem Sýrie (srov. Lk 2, 17). Událost spásy, kterou Izrael očekával po celá staletí, se tedy naplnila jedné historicky
datované noci. Ve tmě betlémské noci se reálně rozzářilo veliké světlo: Stvořitel celého
vesmíru se vtělil a spojil se neoddělitelně s lidskou podstatou, takže se reálně stal
„Bohem z Boha, světlem ze světla“ a současně člověkem, skutečným člověkem. Ten, jejž
Jan nazývá řecky „ho logos“, přeloženo do latiny „Verbum“ a češtiny „Slovo“, znamená
také „Smysl“. Můžeme tedy rozumět Janovu výroku také takto: „Věčný smysl“ světa se
stal hmatatelným pro naše smysly a naši inteligenci: nyní se ho můžeme dotýkat a hledět
na něj (srov. 1 Janův 1, 1). „Smysl“, který se stal tělem, není prostě jen nějaká
všeobecná idea, vrozená ve světě; je to „Slovo“, které se obrací k nám. Logos nás zná,
volá nás, vede nás. Není to všeobecný zákon, v jehož rámci hrajeme nějakou roli, ale je
to Osoba, která se zajímá o každou jednotlivou osobu: je to Syn živého Boha, který se
stal v Betlémě člověkem.
7
Mnoha lidem, a jistým způsobem nám všem, se tohle zdá příliš krásné na to, aby to
bylo pravdivé. Vskutku, zde je třeba zopakovat: ano, existuje smysl, a smysl není
bezmocný protest proti absurditě. Smysl má moc: je to Bůh. Dobrý Bůh, který nesmí být
směšován s nějakou výsostnou a vzdálenou bytostí, k níž by nám nikdy nebylo dáno
dojít, ale Bůh, která se stal naším bližním a je nám velmi nablízku, který má čas pro
každého z nás a který přišel aby zůstal s námi. Přichází nám tedy spontánně na mysl
otázka: „Je vůbec kdy taková věc možná? Je to věc hodná Boha, aby se stal dítětem?“.
Abychom se snažili otevřít srdce této pravdě, která osvětluje celou lidskou existenci, je třeba
sklonit mysl a uznat omezenost naší lidské inteligence. V betlémské jeskyni se nám Bůh
ukazuje jako obyčejné „dítě“, aby přemohl naši pýchu. Možná bychom se byli vzdali
snadněji tváří v tvář moci, tváří v tvář moudrosti; ale On nechce naši kapitulaci; obrací
se spíše na naše srdce a na naše svobodné rozhodnutí přijmout jeho lásku. Stal se
maličkým aby nás vysvobodil z oné lidské touhy po velikosti, která pramení z pýchy;
svobodně se vtělil, aby nás učinil skutečně svobodnými, svobodnými k tomu, abychom
ho milovali.
Drazí bratří a sestry, Vánoce jsou privilegovanou vhodnou příležitostí k tomu,
abychom rozjímali nad smyslem a hodnotou své existence. Blížící se slavnost nám pomáhá
zamýšlet se na jedné straně nad dramatičností dějin, v nichž lidé, zraněná hříchem, věčně
hledají štěstí a uspokojivý smysl žití a umírání; na druhé straně nás vybízí k tomu, abychom
rozjímali nad milosrdnou dobrotou Boha, který přišel vstříc člověku, aby mu přímo sdělil
Pravdu, která vede ke spáse a aby mu dal podíl na jejím přátelství a jejím životě. Připravme se
proto na Vánoce s pokorou a prostotou a rozhodněme se přijmout jako dar světlo, radost a
pokoj, které září z tohoto tajemství. Přijměme Kristovy Vánoce jako událost, schopnou
obnovit dnes naši existenci. Setkání s Dítětem Ježíšem nás činí osobami, které nemyslí jen
na sebe, ale otevírají se očekávání a potřebám bratří. Tímto způsobem se i my staneme
svědky světla, které Vánoce vyzařují pro lidstvo třetího tisíciletí. Prosme Přesvatou Pannu
Marii, svatostánek Vtěleného Slova, a svatého Josefa, mlčenlivého svědka událostí spásy, aby
nám sdělili pocity, které chovali, když očekávali narození Ježíše, abychom se tak mohli
připravit na svaté slavení brzkých Vánoc v radosti víry a vedeni úsilím o upřímné obrácení.
Požehnané Vánoce všem!
(Benedikt XVI., Il Papa invita a liberare il Natale dalle incrostazioni consumistiche e materialistiche.
Dalla crisi economica una spinta a riscoprire semplicità e solidarietà, v: „L´Osservatore Romano“,
roč. CXLVIII, č. 294 (45.034), čtvrtek 18.12. 2008, s. 1; fjh)
8
V KAŽDÉM DÍTĚTI JE ODLESK BETLÉMA
Drazí bratří a sestry!
„Kdo je jako Hospodin, náš Bůh, jenž tak vysoko trůní? Sestupuje níže, aby viděl na
nebesa a na zemi“, tak zpívá Israel v jednom ze svých Žalmů (Ž 113, 5), v němž velebí
současně velikost Boha a jeho dobrotivou blízkost lidem. Bůh přebývá ve výšinách, ale sklání
se dolů… Bůh je nekonečně veliký a nezměrně vysoko nad námi. To je první zkušenost
člověka. Vzdálenost se zdá být nekonečná. Stvořitel vesmíru, Ten, jenž všechno vede, je od
nás velmi vzdálen: tak se nám zpočátku zdá. Ale pak přichází překvapující zkušenost: Ten,
jemuž nikdo není roven, jenž „trůní na nebesích“, shlíží dolů. Sklání se dolů. Vidí nás a vidí
mne. Toto Boží shlížení dolů je více než nějaké hledění svrchu. Boží hledění je jednáním.
Skutečnost že mne vidí, že na mne hledí, proměňuje mne a svět kolem mne. Tak Žalm
bezprostředně pokračuje: „Nuzného pozvedá z prachu, z kalu vytahuje ubožáka…“. Svým
pohledem shůry mne pozdvihuje, dobrotivě mne bere za ruku a pomáhá mi abych vystoupil,
právě já, zezdola vzhůru. „Bůh se sklání“. Toto slovo je prorocké slovo. V betlémské noci
nabylo úplně nového významu. Boží sklánění nabylo neslýchaného a nikdy dříve
neslýchaného realismu. Sklání se - přichází, právě On, jako dítě dolů až do ubohosti stáje,
symbol vší nouze a stavu opuštěnosti lidí. Bůh reálně sestupuje. Stává se dítětem a staví se do
postavení naprosté závislosti, které je vlastní sotva zrozené lidské bytosti. Stvořitel, jenž
všechno drží ve svých rukou, na němž všichni závisíme, se činí maličkým a potřebným lidské
lásky. Bůh je ve stáji. Ve Starém Zákoně byl chrám považován téměř za podnož Božích
nohou; posvátnou archu jako místo, kde byl tajemným způsobem přítomen mezi lidmi. Tak se
vědělo, ře se nad chráme, skrytě, rozprostírá oblak slávy Boží. Nyní stojí nad stájí. Bůh je
v oblaku bídy dítěte, které nemá kde hlavu složit: jak neproniknutelný oblak, a přece - oblak
slávy! Jakým způsobem by se vůbec jeho přednostní láska k člověku, jeho starost o něj, mohla
zjevit větší a čistější? Oblak skrytosti, chudoby dítěte naprosto potřebujícího lásku, a současně
oblak slávy. Protože nic nemůže být vznešenější, větší než láska, která se takovýmto
způsobem sklání, sestupuje, činí se závislou. Sláva pravého Boha se stává viditelnou, když se
otevírají oči srdce před betlémskou stájí.
Líčení Vánoc podle svatého Lukáše, které jsme si právě vyslechli v evangelním
úryvku, nám vypráví, že Bůh poněkud pozdvihnul závoj své skrytosti nejdříve před osobami
velmi nízkého postavení, osobami, kterými se ve velké společnosti spíše pohrdalo: před
9
pastýři, kteří na polích kolem Betléma střežili svá stáda. Lukáš nám říká, že tyto osoby
„bděly“. Můžeme se tak cítit znovu osloveni ústředním motivem Ježíšova poselství, v němž se
opakovaně a s rostoucí naléhavostí až do zahrady na Olivetské hoře vrací výzva k bdělosti zůstat bdělí, abychom si povšimli příchodu Páně a byli připraveni. Proto také zde slovo
znamená možná více, než jen to, že byli vnějškově vzhůru v noční hodině. Byly to osoby
opravdu bdělé, v nichž byl živý smysl pro Boha a Jeho blízkost. Osoby, které očekávaly Boha
y nevzdávaly se tváří v tvář Jeho zdánlivé vzdálenosti v každodenním životě. Ke bdělému
srdci se může obrátit poselství veliké radosti: této noci se pro vás narodil Spasitel. Jedině
bdělé srdce je schopno uvěřit poselství. Jedině bdělé srdce může vnuknout odvahu vydat se na
cestu, aby byl nalezen Bůh v postavení dítěte ve stáji. Prosme Pána aby pomohl také nám,
abychom se stali bdělými osobami.
Svatý Lukáš krom toho vypráví, že sami pastýři byli „obklopeni“ slávou Boží,
oblakem světla, že se nacházeli v niterném jasu této slávy. Obklopeni svatým oblakem
naslouchají zpěvu chvály andělů: „Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem, v nichž
má Bůh zalíbení“. A kdo jsou tito lidé, v nichž má zalíbení, ne-li maličcí, bdělí, to kdo
očekávají, doufají v dobrotu Boha a hledají Ho a hledí k Němu zdáli?
U církevních Otců lze nalézt překvapující komentář ke zpěvu, kterým andělé zdraví
Vykupitele. Až do té chvíle - říkají Otcové - andělé znali Boha ve velikosti vesmíru, v logice
a v kráse kosmu, které od Něj pocházejí a odrážejí Ho. Přijali, abychom tak řekli, němý zpěv
slávy stvoření a proměnili ho v nebeskou hudbu. Ale nyní se stalo něco nového, něco co je
dokonce vyvedlo z míry. Ten, o němž hovoří vesmír, Bůh, který všechno udržuje a drží
v rukou, On sám vstoupil do dějin lidí, stal se někým kdo jedná a trpí v dějinách. Z radostného
rozrušení, vzbuzeného touto nepochopitelnou událostí, tímto druhým a novým způsobem,
jímž se Bůh projevil - říkají Otcové - se zrodil nový zpěv, sloka, kterou pro nás vánoční
evangelium uchovalo: „Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem“. Můžeme možná
řící, že podle struktury hebrejské poezie tento dvojitý verš ve svých dvou částech říká
v podstatě tutéž věc, ale z odlišného hlediska. Sláva Boha je na výsostech, ale tato výsostnost
Boha se nyní nachází ve stáji, to, co bylo nízké, se nyní stalo vznešeným. Jeho sláva je na
zemi, je to sláva pokory a lásky. A dále: slávou Boží je pokoj. Je tam, kde lidé něchtějí dělat
autonomním způsobem ze země ráj a posloužit si k takovému cíli násilím. Je s lidmi bdělého
srdce; s pokornými a s těmi, kdo odpovídají na Jeho vznešenost, vznešenost pokory a lásky.
Těm dává svůj pokoj, aby jejich prostřednictvím vstoupil mír do tohoto světa.
Středověký teolog Guillaume de Saint Thierry jednou řekl: Bůh - počínaje Adamem viděl, že jeho velikost vyvolávala v člověku odpor; že se člověk cítí omezen ve své touze být
10
sebou samým a ohrožen ve své svobodě. Proto Bůh zvolil novou cestu. Stal se Dítětem. Učinil
se závislým a slabým, potřebným naší lásky. Teď - říká nám onen Bůh, který se stal Dítětem už ze mne nemůžete mít strach, teď už mne můžete jen milovat.
S těmito myšlenkami se této noci přibližujeme k betlémskému Dítěti - k onomu Bohu,
jenž se pro nás chtěl stát dítětem. V každém dítěti je odlesk betlémského dítěte. Každé dítě
žádá o naši lásku. Mysleme tedy této noci zvláštním způsobem také na ty děti, jimž je
odmítnuta láska rodičů. Na děti z ulice, které nemají dar domácího krbu. Na děti, které jsou
brutálně užívány jako vojáci a učiněny nástroji násilí, namísto toho aby byly nositeli smíření a
pokoje. Na děti, které jsou prostřednictvím průmyslu pornografie a všech ostatních odporných
forem zneužívání zraňovány až do hloubky své duše. Betlémské Dítě je novou výzvou, která
se k nám obrací, abychom učinili vše, co je možné, aby skončilo utrpení těchto dětí; abychom
učinili vše možné, aby se světlo Betléma dotklo srdce lidí. Jedině prostřednictvím obrácení
srdcí, jedině prostřednictvím niterné změny člověka může být překonána příčina všeho tohoto
zla, může být poražena moc Zlého. Jedině změní-li se lidé, změní se svět a aby se lidé
změnili, potřebují světlo, vycházející z Boha, ono světlo, které tak nečekaným způsobem
vstoupilo do naší noci.
V Žalmu 96 (95) Israel, a s ním Církev, chválí velikost Boží, která se projevuje ve
stvoření. Všichni tvorové jsou voláni k tomu, aby vzali za svůj tento zpěv chvály a nachází se
tam také slova: „Tehdy zaplesají všechny stromy v lese vstříc Hospodinu, že přichází“ (Ž 96,
12-13). Církev čte také tento žalm jako proroctví a současně jako úkol. Příchod Boha do
Betléma byl tichý. Jedině pastáři, kteří bděli, byli na chvíli obklopeni zářivým jasem jeho
příchodu a mohli naslouchat části onoho nového zpěvu, který se zrodil z úžasu andělů nad
příchodem Boha. Toto tiché přicházení Boží slávy pokračuje napříč staletími. Tam, kde je
víra, kde je zvěstováno Jeho slovo a kde se mu naslouchá, shromažďuje Bůh lidi a daruje se
jim ve svém Těle, proměňuje je ve své Tělo. On „přichází“. A tak se probouzí srdce lidí.
Nový zpěv andělů se stává zpěvem lidí, kteří napříč všemi staletími stále novým způsobem
opěvují příchod Boha jako dítěte a stávají se radostnými, počínaje jejich nitrem. A stromy lesa
se k Němu ubírají a jásají. Vánoční strom na náměstí sv. Petra mluví o Něm, chce předávat
jeho jas a říci: ano, On přišel a lesní stromy Ho bouřlivě vítají. Vánoční stromy ve městě a
v bytech by měly být něčím více než jen slavnostní zvyklostí: poukazují k Tomu, jenž je
důvodem naší radosti - k Bohu, který se pro nás stal dítětem. Zpěv chvály, pak v tom
nejhlubším o Tom, jenž je samotným znovunalezeným stromem života. Ve víře v Něj
přijímáme život. Ve svátosti eucharistie se nám daruje - daruje život, který sahá až do
věčnosti. V tuto hodinu i my zpíváme zpěv chvály stvoření a naší chvály a současně se
11
modlíme: ano, Pane, dej nám spatřit něco z jasu své slávy. A dej pokoj na zemi. Učiň nás
muži a ženami svého pokoje. Amen.
(Benedikt XVI., Il Papa: in ogni bambino il riverbero di Betlemme, v: „L´Avvenire“, 27.12. 2008, Le
Parole di Pietro, s. 6; fjh)
Při generální audienci vysvětluje papež smysl Pavlova obrácení na cestě do Damašku.
JEDINĚ V SETKÁNÍ S KRISTEM SE ROZUM OTEVÍRÁ PRAVDĚ.
Křesťanství není „novou filozofií nebo novou morálkou“, ale událostí, která se rodí
z osobního setkání s Kristem a otevírá rozum pravdě: tak to řekl papež při generální audienci
ve středu 3. září 2008 v Aule Pavla VI.
Drazí bratří a sestry,
Dnešní katecheze bude věnována zkušenosti, kterou měl svatý Pavel na cestě do
Damašku a tedy zkušenosti, která se obecně nazývá obrácením. Právě na cestě do Damašku,
na počátku třicátých let prvního století, a po období kdy pronásledoval Církev, nadešla
rozhodující chvíle Pavlova života. Bylo toho o ní mnoho napsáno a přirozeně z různých úhlů
pohledu. Jisté je že tak došlo ke zvratu, dokonce k naprostému obrácení perspektiv. Pavel tam
nečekaně začal považovat za „ztrátu“ a „odpad“ všechno co pro něj předtím představovalo ten
nejvyšší ideál, téměř sám základní důvod jeho existence (srov. Fil 3, 7-8). Co se stalo?
Máme v tomto směru dva druhy pramenů. Prvním druhem, tím známějším, jsou líčení,
za která vděčíme peru Lukáše, který tuto událost líčí třikrát ve Skutcích apoštolských (srov. 9,
1-19; 22, 3-21; 26, 4-23). Běžný čtenář je snad v pokušení zastavovat se až příliš u některých
detailů jako světla s nebes, hlasu, který volá, nového stavu oslepnutí, uzdravení jakoby spadly
šupiny s očí a u půstu. Ale všechny tyto detaily se vztahují k samotnému středu události:
zmrtvýchvstalý Kristus se zjevuje jako zářící světlo a hovoří k Šavlovi, proměňuje jeho
smýšlení a sám jeho život. Jas Zmrtvýchvstalého ho oslepuje: tak se také navenek objevuje to,
co bylo jeho vnitřní skutečností, jeho slepota vůči pravdě, vůči světlu, kterým je Kristus. A
pak mu jeho „ano“ vůči Kristu ve křtu znovu otevírá oči a dává mu skutečně vidět.
Ve starověké Církvi byl křest nazýván také „osvícením“, protože tato svátost dává
světlo, dává skutečně vidět. To, co se tak teologicky naznačuje, se v Pavlovi stává skutečností
i tělesně: uzdraven ze své vnitřní slepoty vidí dobře. Svatý Pavel byl tedy proměněn nikoli
12
nějakou myšlenkou, ale událostí, neodolatelnou přítomností Zmrtvýchvstalého, o níž nebude
moci následně pochybovat, natolik byla silná zjevnost této události, tohoto setkání. Od
základu proměnilo Pavlův život; v tomto smyslu můžeme a musíme hovořit o jeho obrácení.
To setkání je středem líčení Lukáše, jenž možná dosti dobře užil vyprávění, které se zrodilo
v damašské komunitě. Dává na to pomyslet místní kolorit, daný přítomností Ananiáše a jmény
jak ulice, tak vlastníka domu, v němž Pavel pobýval (srov. Skutky 9, 11).
Druhý druh pramenů o obrácení představují samy Pavlovy Listy. Nikdy detailně tuto
událost nepopsal, myslím že proto, že mohl předpokládat, že všichni to podstatné z tohoto
jeho příběhu znají, všichni věděli že se z pronásledovatele změnil v horlivého Kristova
apoštola. A nestalo se tak po nějakém vlastním uvažování, ale po silné události, po setkání se
Zmrtvýchvstalým. I když nehovoří o detailech, několikrát naráží na tuto velmi významnou
událost, protože je i on sám svědkem Ježíšova zmrtvýchvstání, jehož zjevení se mu dostalo
bezprostředně od samotného Ježíše, společně s posláním apoštola. Nejjasnější text v tomto
směru nacházíme v jeho líčení toho, co představuje střed historie spásy: smrti a
zmrtvýchvstání Ježíše a jeho zjevení svědkům (srov. 1 Kor 15). Slovy prastaré tradice, kterou
i on sám přijal od jeruzalémské církve, říká že Ježíš zemřel ukřižován, byl pohřben a po
zmrtvýchvstání se zjevil nejprve Kéfovi, tedy Petrovi, pak Dvanácti, pak pěti stům bratří, kteří
z větší části v oné době ještě žili, pak Jakubovi a pak všem apoštolům. A k tomuto líčení,
přijatému z tradice, dodává: „Jako poslednímu ze všech se zjevil také mně“ (1 Kor 15, 8). Tak
dává pochopit že toto je základ jeho apoštolátu a jeho nového života.
Jsou zde také další texty, ve kterých se objevuje tatáž věc: „Skrze Ježíše Krista jsme
přijali milost apoštolátu“ (srov. Řím 1, 5); a dále: „Neviděl jsem snad Ježíše, našeho Pána?“
(1 Kor 9, 1)., což jsou slova, jimiž naráží na to, co všichni vědí. A nakonec čteme ten
nejrozšířenější text v Gal 1, 15-17: „Ale ten, který mě vyvolil už v těle mé matky a povolal
mě svou milostí, rozhodl se zjeviti mně svého Syna, abych radostnou zvěst o něm nesl všem
národům. Tehdy jsem nešel o radu k žádnému člověku, ani jsem se nevypravil do Jeruzaléma
k těm, kteří byli apoštoly dříve než já, nýbrž odešel jsem do Arábie a potom jsem se zase
vrátil do Damašku“.
svědkem
V této „sebeobhajobě“ rozhodně zdůrazňuje že i on je skutečným
Zmrtvýchvstalého,
že
má
vlastní
poslání,
bezprostředně
přijaté
od
Zmrtvýchvstalého.
Můžeme tak vidět že se oba prameny, Skutky apoštolské a Pavlovy Listy, sbíhají a
shodují v základním bodě: Zmrtvýchvstalý hovořil k Pavlovi, povolal ho k apoštolátu jako
svědka svého Zmrtvýchvstání, se specifickým posláním zvěstovat evangelium pohanům,
řecko-římskému světu. A současně se Pavel naučil, že i přes bezprostřednost svého vztahu se
13
Zmrtvýchvstalým musí vstoupit do společenství Církve, že se musí dát pokřtít, že musí žít
v souladu s ostatními apoštoly. Jedině v tomto společenství se všemi bude moci být
skutečným apoštolem, jak výslovně píše v Prvním listu Korintským: „Jak já, tak oni, tak
kážeme a tak jste uvěřili“ (15, 11). Je zde jediná zvěst o Zmrtvýchvstalém, protože Kristus je
jediný.
Jak vidíme, ve všech těchto úryvcích Pavel nikdy nevykládá tuto chvíli jako
skutečnost obrácení. Proč? Existuje tolik hypotéz, ale pro mne je důvod velmi zjevný. Tento
obrat jeho života, toto proměnění všeho jeho bytí nebylo plodem nějakého psychologického
procesu, nějakého zrání nebo intelektuálního a morálního vývoje, ale přišel zvnějšku: nebyl to
plod jeho myšlení, ale setkání s Ježíšem Kristem. V tomto smyslu to nebyl prostě nějaký
obrat, nějaké vyzrání jeho „já“, ale smrt a zmrtvýchvstání pro něj samého: zemřela jedna jeho
existence a zrodila se z toho nová další se Zmrtvýchvstalým Kristem. Žádným jiným
způsobem nelze vysvětlit tuto Pavlovu obnovu. Všechny psychologické rozbory nemohou
objasnit a vyřešit problém. Jedině událost, silné setkání s Kristem, je klíčem k pochopení
toho, co se stalo: smrt a zmrtvýchvstání , obnovení ze strany Toho, jenž se mu ukázal a mluvil
s ním. V tomto hlubším smyslu můžeme a musíme hovořit o obrácení. Toto setkání je reálnou
obnovou, která změnila všechny jeho parametry. Nyní může říci že to, co pro něj předtím bylo
podstatné a zásadní, se pro něj stalo „odpadky“; není to již „ziskem“, ale ztrátou, protože nyní
má hodnotu jedině život v Kristu.
Nesmíme si však myslet že tak byl Pavel uzavřen v nějaké slepé události. Pravdou je
opak, protože Zmrtvýchvstalý Kristus je světlem pravdy, světlem samého Boha. To rozšířilo
jeho srdce, to ho otevřelo všem. V této chvíli neztratil nic z toho, co bylo dobrého a
pravdivého v jeho životě, v jeho dědictví, ale pochopil novým způsobem moudrost, pravdu,
hloubku zákona a proroků a osvojil si je novým způsobem. Jeho rozum se současně otevřel
moudrosti pohanů; protože se otevřel Kristu celým srdcem, stal se schopným širokého dialogu
se všemi, stal se schopným učinit se pro všechny vším. Tak mohl být reálně apoštolem
pohanů.
Když se nyní vrátíme k sobě samým, ptáme se co to chce říci nám? Chce to říci že i
pro nás křesťanství není novou filozofií nebo novou morálkou. Jsme křesťany jedině jestliže
se setkáme s Kristem. Jistě se nám neukazuje tímto neodolatelným, zářivým způsobem, jak to
učinil s Pavlem, aby z něj udělal apoštola všech národů. Ale můžeme se setkat s Kristem při
četbě Písma svatého, v modlitbě, v liturgickém životě Církve. Můžeme se dotknout Kristova
srdce a cítit že se dotýká našeho srdce. Jedině v tomto osobním vztahu s Kristem, jedině
v tomto setkání se Zmrtvýchvstalým se reálně stáváme křesťany. A tak se otevírá náš rozum,
14
otevírá se všechna moudrost Kristova a všechno bohatství pravdy. Prosme tedy Pána aby nás
osvítil, aby nám dal setkat se v našem světě s Jeho přítomností: a tak ať nám dá živoucí víru,
otevřené srdce, velkou lásku vůči všem, schopnou obnovit svět.
(Benedikt XVI., Solo nell´incontro con Cristo la ragione si apre alla verità, v: „L´Osservatore
Romano“, roč. CXLVIII, č. 206 (44.946), čtvrtek 4. září 2008, s. 1; fjh)
Při generální audienci papež připomíná, že teologie je ve službě pravdy.
ZMRTVÝCHVSTÁNÍ V DĚJINÁCH.
„Kříž sám by nemohl vysvětlit křesťanskou víru, ba naopak, zůstal by tragédií, poukazem
k absurdnosti bytí“, kdyby zde nebylo zmrtvýchvstání. Řekl to papež v katechezi o sv.
Pavlovi na generální audienci ve středu 5. listopadu na Svatopetrském náměstí.
Drazí bratří a sestry,
„A jestliže Kristus nebyl vzkříšen, pak je naše zvěst klamná, a klamná je i vaše víra…
ještě jste ve svých hříších“ (1 Kor 15, 14.17). Těmito silnými slovy prvního Listu Korintským
dává svatý Pavel pochopit, jak rozhodující důležitost přisuzuje Ježíšovu zmrtvýchvstání.
V takové události se totiž nalézá řešení problému, který klade drama Kříže. Kříž sám by
nemohl vysvětlit křesťanskou víru, ba naopak, zůstal by tragédií, poukazem k absurdnosti
bytí. Velikonoční tajemství spočívá ve skutečnosti, že onen Ukřižovaný „Vstal z mrtvých
třetího dne podle Písma“ (1 Kor 15, 4) - tak to dosvědčuje prvokřesťanská tradice. Zde je
úhelný kámen klenby pavlovské christologie: vše se točí kolem tohoto těžiště. Celá nauka
apoštola Pavla vychází od a dochází vždy k tajemství Toho, jejž Otec vzkřísil z mrtvých.
Zmrtvýchvstání je základním údajem, téměř apriorním axiomatem (srov. 1 Kor 15, 12), na
jehož základě můře Pavel formulovat svou syntetickou zvěst (kerygma): Ten, který byl
ukřižován a jenž tak ukázal nezměrnou lásku Boha k člověku, vstal z mrtvých a je živ mezi
námi.
Je důležité postihnout vztah mezi zvěstí o zmrtvýchvstání, tak jak ji Pavel formuluje, a
zvěstováním, které se užívalo v prvních předpavlovských křesťanských komunitách. Zde je
skutečně možno vidět význam tradice, která předchází Apoštola, a kterou chce, s velkou úctou
a pozorností, sám předávat. Text o zmrtvýchvstání, obsažený v patnácté kapitole (15, 1-11)
prvního Litu Korintským, dobře zdůrazňuje spojení mezi „přijetím“ a „předáváním“. Svatý
Pavel přisuzuje velkou důležitost literární formulaci tradice; na konci zkoumaného úryvku
15
zdůrazňuje: „Jak já, tak oni tak kážeme“ (1 Kor 15, 11) a osvětluje tím jednotu kérygmatu,
zvěstování pro všechny věřící a pro všechny, kdo budou zvěstovat zmrtvýchvstání Kristovo.
Tradice, s níž se spojuje, je pramenem, z něj je třeba čerpat. Originalita jeho christologie není
nikdy na újmu věrnosti tradici. Kérygma apoštolů vždy stojí v čele osobního Pavlova
zpracování; všechna jeho argumentace vychází ze společné tradice, v níž se vyjadřuje víra,
sdílená všemi církvemi, které jsou jedinou Církví. A tak svatý Pavel nabízí vzor pro všechny
doby jak dělat teologii a jak kázat. Teolog, kazatel nevytváří nové náhledy světa a života, ale
je ve službě předávané pravdy, ve službě reálné skutečnosti Krista, Kříže, zmrtvýchvstání.
Jeho úkolem je pomáhat nám pochopit dnes, za starými slovy, realitu „Boha s námi“, tedy
realitu skutečného života.
Zde je vhodné upřesnit: když svatý Pavel zvěstuje zmrtvýchvstání, nestará se o to, aby
předložil jeho organický naukový výklad - nechce psát téměř teologickou příručku - ale
poměřuje se s tématem tak, že odpovídá na konkrétní pochybnosti a otázky, které mu
předkládali věřící; je to tedy příležitostná řeč, ale plná víry a žité teologie. Setkáváme se zde
se soustředěním k podstatnému: byli jsme „ospravedlněni“, tedy učiněni spravedlivými,
spaseni, Kristem, který za nás zemřel a vstal z mrtvých. Do popředí vystupuje především
událost zmrtvýchvstání, bez níž by křesťanský život byl prostě absurdní. Onoho
velikonočního rána se stalo cosi mimořádného, nového a současně velmi konkrétního,
provázeného velmi přesnými znameními, zaznamenanými početnými svědky. I pro Pavla,
stejně jako pro ostatní autory Nového Zákona, je zmrtvýchvstání spojeno se svědectvím toho,
kdo učinil přímou zkušenost se Zmrtvýchvstalým. Jde o to vidět a slyšet nejen očima a
smysly, ale také díky vnitřnímu světlu, které nás povzbuzuje k tomu, abychom uznali to, co
vnější smysly dosvědčují jako objektivní fakt. Pavel proto dává - stejně jako čtyři evangelia zásadní význam tématu zjevení, která jsou základní podmínkou pro víru ve Zmrtvýchvstalého,
jenž opustil prázdný hrob. Tyto dvě skutečnosti jsou důležité: hrob je prázdný a Ježíš se
reálně zjevil. Tvoří se tak řetěz tradice, která prostřednictvím apoštolů a prvních učedníků
dojde k následným generacím, až k nám. Prvním důsledkem či prvním způsobem jak vyjádřit
toto svědectví, je kázat zmrtvýchvstání Krista jako syntézu evangelní zvěsti a jako vrcholný
bod spásné cesty. To všechno Pavel činí při různých příležitostech: je možno nahlédnout do
Listů a do Skutků apoštolských, kde je vždy vidět, že je pro něj základnám bodem být vždy
svědkem zmrtvýchvstání. Chtěl bych citovat jen jediný text: Pavel, zatčený v Jeruzalémě, stojí
před Veleradou jako obžalovaný. V této situaci,v níž je pro něj ve hře smrt nebo život,
ukazuje jaký je smysl a obsah celého jeho kázání: „Jsem souzen pro naději ve
zmrtvýchvstání“ (Skutky 23, 6). Tentýž refrén Pavel stále opakuje ve svých Listech (srov. 1
16
Tes 1, 9 a n.; 4, 13-18; 5, 10), v nichž se odvolává i na svou osobní zkušenost, na své osobní
setkání se zmrtvýchvstalým Kristem (srov. Gal 1, 15-16; 1 Kor 9, 1).
Můžeme se ale ptát: Jaký je pro svatého Pavla hluboký smysl události zmrtvýchvstání
Ježíše? Co nám říká s odstupem dvou tisíc let? Je prohlášení „Kristus vstal z mrtvých“
aktuální také pro nás? Proč je zmrtvýchvstání pro něj a pro nás dnes tak rozhodujícím
tématem? Pavel podává slavnostně odpověď na tuto otázku v Listu Římanům, kde začíná
odkazem na „evangelium o jeho Synu, který tělem pocházel z rodu Davidova, ale Duchem
svatým byl ve svém zmrtvýchvstání uveden do moci Božího Syna“ (Řím 1, 3-4). Pavel dobře
ví a mnohokrát to říká, že Ježíš byl Synem Božím vždy, od chvíle svého vtělení. To nové ve
zmrtvýchvstání spočívá ve skutečnosti, že Ježíš, povznesený z pokory své pozemské
existence, je uveden „do moci“ Božího Syna. Ježíš, pokořený až ke smrti kříže, může nyní říci
Jedenácti: „Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi“ (Mt 28, 18). Je naplněno to, co říká
Žalm 2, 8: „Požádej, a národy ti předám do dědictví, v trvalé vlastnictví i dálavy země“. Proto
se zmrtvýchvstáním začíná zvěstování Kristova evangelia všem národům - začíná Království
Kristovo, toto nové Království, které nezná žádnou jinou moc, než moc pravdy a lásky.
Zmrtvýchvstání tedy definitivně odhaluje jaká byla autentická identita a mimořádná velikost
Ukřižovaného. Je to s ničím nesrovnatelná a převeliká důstojnost: Ježíš je Bůh! Pro Pavla se
tajná identita Ježíše, ještě více než ve vtělení, odhaluje v tajemství zmrtvýchvstání. Zatímco
titul Kristus, tedy „Mesiáš“, „Pomazaný“ u sv. Pavla směřuje k tomu, aby se stal Ježíšovým
vlastním jménem a titul Pán upřesňuje jeho osobní vztah k věřícím, nyní titul Syn Boží
osvětluje důvěrný Ježíšův vztah s Bohem, vztah, který se plně odhaluje ve velikonoční
události. Je proto možno říci, že Ježíš vstal z mrtvých, aby byl Pánem mrtvých a živých (srov.
Řím 14, 9 a 2 Kor 5, 15), či, jinými slovy řečeno, naším Spasitelem (srov. Řím 4, 25).
To všechno je plné závažných důsledků pro náš život víry: jsme povoláni, abychom se
podíleli až do nejhlubšího nitra svého bytí na celé události smrti a zmrtvýchvstání Krista.
Apoštol říká: „Jestliže jsme spolu s Kristem zemřeli, věříme, že spolu s ním budeme také žít.
Vždyť víme, že Kristus, když byl vzkříšen z mrtvých, už neumírá, smrt nad ním už nepanuje“
(Řím 6, 8-9). To se promítá do sdílení utrpení Kristových, které předchází úplnému
připodobnění Jemu prostřednictvím zmrtvýchvstání, k němuž směřujeme s nadějí. To je to, co
se stalo také sv. Pavlovi, jehož zkušenost je popsána v Listech stejně smutnými, jako
realistickými tóny: „abych poznal jej a moc jeho vzkříšení i účast na jeho utrpení. Beru na
sebe podobu jeho smrti, abych tak dosáhl zmrtvýchvstání“ (Fil 3, 10-11; srov. 2 Tim 2, 8-12).
Teologie kříže není nějakou teorií - je to skutečnost křesťanského života. Žít ve víře v Ježíše
Krista, žít pravdu a lásku s sebou nese každodenní odříkání, s sebou nese utrpení. Křesťanství
17
není cestou pohodlnosti, je spíše náročným výstupem vzhůru, osvětlovaným však světlem
Kristovým a velkou naději, která se rodí z Něj. Svatý Augustin říká: Křesťané nejsou ušetřeni
utrpení, naopak jim ho připadá trochu více, protože žít víru vyjadřuje odvahu poměřit se se
životem a dějinami ve větší hloubce. Přesto však jedině tak, když zakoušíme Jeho utrpení,
poznáváme život v jeho hloubce, v jeho kráse, ve velké naději, probuzené ukřižovaným a
zmrtvýchvstalým Kristem. Věřící se proto nachází mezi dvěma póly: na jedné straně
zmrtvýchvstání, které je již jistým způsobem v nás přítomné a působí v nás (srov. Kol 3, 1-4;
Ef 2, 6); na druhé straně naléhavá potřeba zařadit se do onoho procesu, který vede všechny a
všechno k plnosti, popsanému v Listu Římanům smělým obrazem: jako celé stvoření sténá a
trpí téměř porodními bolestmi, tak také my úpíme v očekávání vykoupení našeho těla, našeho
vykoupení a zmrtvýchvstání (srov. Řím 8, 18-23).
V souhrnu můžeme říci s Pavlem, že pravý věřící dosahuje spásy tím, že vyznává ústy
že Ježíš je Pán a že věří celým srdcem že Bůh ho vzkřísil z mrtvých (srov. Řím 10, 9).
Důležité je především srdce, které věří v Krista a ve víře se „dotýká“ Zmrtvýchvstalého; ale
nestačí nést v srdci víru, musíme ji vyznávat a vydávat jí svědectví ústy, svým životem, a činit
tak přítomnou pravdu kříže a zmrtvýchvstání v našich dějinách. Tímto způsobem se totiž
křesťan zařazuje do onoho procesu, díky němuž se první Adam, pozemský a podrobený zkáze
a smrti, proměňuje v posledního Adama, onoho nebeského a neporušitelného (srov. 1 Kor 15,
20-22.42-49). Tento proces byl zahájen zmrtvýchvstáním Krista, v němž se proto zakládá
naděje že budeme moci jednoho dne také my vstoupit s Kristem do své skutečné vlasti, jež je
v nebi. Povzbuzováni touto nadějí, pokračujme v cestě s odvahou a radostí.
(Benedikt XVI., La risurrezione nella storia, v: „L´Osservatore Romano“, roč. CXLVIII, č. 259
(44.999), čtvrtek 6. listopadu 2008, s. 8; fjh)
Při generální audienci, věnované sv. Pavlovi, papež připomíná, že není rozpor mezi
vírou a láskou.
JEDINĚ LÁSKA JE KRITÉRIEM SPRAVEDLNOSTI.
V Evangeliu je jediným kritériem spravedlnosti láska: připomenul to Benedikt XVI. během
generální audience ve středu 19. listopadu na Svatopetrském náměstí. Když papež hovořil o
sv. Pavlovi, vysvětlil že „ve dvojí lásce k Bohu a k bližnímu je přítomen a naplněn celý
Zákon“.
Drazí bratří a sestry,
18
na cestě, kterou právě procházíme pod vedením sv. Pavla, se nyní chceme zastavit u
tématu, které stojí ve středu sporů století Reformace: u otázky ospravedlnění. Jak se stává
člověk v Božích očích spravedlivým? Když se Pavel setkal se Zmrtvýchvstalým na cestě do
Damašku, byl úspěšným člověkem: nebylo mu co vytknout vzhledem ke spravedlnosti,
plynoucí ze Zákona (srov. Fil 3, 6), překonával mnohé své vrstevníky v zachovávání
mojžíšovských předpisů a horlivě hájil tradice otců (srov. Gal 1, 14). Osvícení u Damašku mu
radikálně změnilo existenci: začal považovat všechny zásluhy, nabyté za své bezúhonné
náboženské kariéry za „odpadky“ tváří v tvář ušlechtilosti poznání Ježíše Krista (srov. Fil 3,
8). List Filipským nám nabízí dojemné svědectví Pavlova přechodu od jisté spravedlnosti,
založené na Zákoně a nabyté zachováváním předepsaných úkonů ke spravedlnosti, založené
na víře v Krista: pochopil že to, co se mu až do té chvíle zdálo být ziskem, je ve skutečnosti
tváří v tváž Bohu ztrátou, a rozhodl se proto všadit celou existenci na Ježíše Krista (srov. Fil
3, 7). Pokladem, skrytým v poli, a perlou, do jejíhož zakoupení je třeba vložit vše, co zbývá,
již nebyly skutky Zákona, ale Ježíš Kristus, jeho Pán.
Vztah mezi Pavlem a Zmrtvýchvstalým se stal tak hlubokým, že ho vedl k tomu, že
tvrdil že Kristus již není jen jeho život, ale jeho žití, do té míry, že pro to, aby k Němu mohl
dojít, se dokonce smrt stává ziskem (srov. Fil 1, 21). Nebylo to proto, že by pohrdal životem,
ale proto, že pochopil, že žití už pro něj nemá jiný cíl a nechoval proto jiné přání, než dorazit
ke Kristu, jako při atletickém závodě, aby s Ním navždy zůstával: Zmrtvýchvstalý se stal
počátkem a koncem jeho existence, důvodem a cílem jeho běhu. Jedině starost o vyzrání ve
víře těch, které evangelizoval, a péče o všechny jím založené církve (srov. 2 Kor 11, 28) ho
vedly k tomu, aby zpomalil běh vstříc svému jedinému Pánu, aby počkal na učedníky aby
společně s ním mohli běžet k cíli. Jestliže v předchozím zachovávání Zákona neměl nic, co by
si byl vytýkal z hlediska morální bezúhonnosti, jakmile ho dostihl Kristus, dával přednost
tomu, aby o sobě nevyslovoval soudy (srov. 1 Kor 4, 3-4), ale omezoval se na to, že pojal
úmysl běžet aby získal Toho, jímž byl získán (srov. Fil 3, 12).
A právě pro tuto osobní zkušenost vztahu s Ježíšem Kristem již Pavel umísťuje do
středu svého evangelia nesmiřitelný rozpor mezi dvěma alternativními cestami ke
spravedlnosti: jednou, zbudovanou na skutcích Zákona, druhou, založenou na milosti víry
v Krista. Alternativa mezi spravedlností skrze skutky Zákona a spravedlností skrze víru
v Krista se tak stává jedním z dominantních motivů, které procházejí jeho Listy: „My jsme od
narození židé a ne `hříšní pohané´, víme však, že člověk se nestává spravedlivým před Bohem
na základě skutků přikázaných zákonem, nýbrž vírou v Krista Ježíše. I my jsme uvěřili v
Ježíše Krista, abychom došli spravedlnosti z víry v Krista, a ne ze skutků Zákona. Vždyť ze
19
skutků Zákona nebude nikdo ospravedlněn“ (Gal 2, 15-16). A římským křesťanům
zdůrazňuje: „všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy; jsou ospravedlňováni zadarmo jeho
milostí vykoupením v Kristu Ježíši“ (Řím 3, 23-24). A dodává: „Jsme totiž přesvědčeni, že se
člověk stává spravedlivým vírou nezávisle na skutcích Zákona“ (Řím 3, 28). Luther v tomto
bodě překládá: „ospravedlněn skrze samu víru“. Vrátím se k tomuto bodu na konci katecheze.
Nejdříve musíme ujasnit co je tento „Zákon“, od nějž jsme osvobozeni a co jsou ony „skutky
Zákona“, které neospravedlňují. Již v korintské komunitě existovalo přesvědčení, které se pak
systematicky vracelo v dějinách; přesvědčení spočívalo v tvrzení že jde o moráolní zákon a že
křesťanská svoboda tedy spočívá v osvobození od etiky. Tak v Korintě obíhalo slovo „πάντα
µοι έξεστιυ“ (všechno mi je dovoleno). Je samozřejmé, že tento výklad je mylný: křesťanská
svoboda není libertinismus, osvobození, o němž hovoří svatý Pavel, není osvobození od
konání dobra.
Co ale tedy znamená Zákon, od nějž jsme osvobozeni a který nespasí. Pro svatého
Pavla, jako pro všechny jeho současníky, slovo Zákon znamená Tóru v jejím celku, tedy pět
Knih Mojžíšových. Tóra s sebou nesla, ve farizejském výkladu, tom, který studoval a vzal za
svůj Pavel, celek chování, který šlo od etického jádra až k rituálním a kultovním úkonům,
které ve své podstatě určovaly identitu spravedlivého člověka. Zvláště obřezání, zvyklosti
týkající se čistého jídla a pbecně rituální čistoty, pravidla zachovávání soboty, atd. Je to
chování, které se často objevuje také v debatách mezi Ježíšem a jeho současníky. Všechny
tyto zachovávané zvyklosti, které vyjadřují společenskou, kulturní a náboženskou identitu, se
staly zvláště důležitými v době helénistické kultury, počínaje třetím stoletím před Kristem.
Tato kultura, která se stala tehdejší všeobecnou kulturou a byla zdánlivě racionální,
polyteistická kultura, zdánlivě tolerantní, představovala silný tlak ke kulturní jednotě a
ohrožovala tak identitu Israele, který byl politicky donucen vstoupit do této společné identity
helénistické kultury s následnou ztrátou vlastní identity, tedy také ztrátou vzácného dědictví
víry otců, víry v jediného Boha a v Boží přísliby.
Proti tomuto kulturnímu tlaku, který ohrožoval nejen israelskou identitu, ale také víru
v jediného Boha a v jeho přísliby, bylo nutné vytvořit zeď rozlišení, štít obrany na ochranu
vzácného dědictví víry; tato zeď spočívala právě v judaistických zvyklostech a předpisech.
Pavel, jenž se naučil takovým zvyklostem právě v jejich obranné funkci daru Božího, dědictví
víry v jediného Boha, viděl tuto identitu ohroženou svobodou křesťanů: proto je
pronásledoval. Ve chvíli svého setkání se Zmrtvýchvstalým pochopil, že s Kristovým
zmrtvýchvstáním se situace radikálně změnila. S Kristem se Bůh Israele, jediný pravý Bůh,
stal Bohem všech národů. Zeď - tak to říká v Listu Efezským - mezi Israelem a pohany, už
20
nebyla nutná: je to Kristus, jenž chrání proti polyteismu a všem jeho deviacím; je to Kristus,
jenž nás spojuje s jediným Bohem a v jediném Bohu; je to Kristus, jenž zaručuje naši pravou
identitu v různosti kultur. Zeď už není nutná, naší společnou identitou v různosti kultur je
Kristus, a je to On, kdo nás řiní spravedlivými. Být spravedlivým znamená prostě být
s Kristem a v Kristu. A to stačí. Jiné zvyklosti již nejsou nutné. Proto je Lutherův výraz „sola
fide“ pravdivý, jestliže se víra nestaví proti lásce. Víra znamená hledět na Krista, svěřit se
Kristu, přilnout ke Kristu, připodobnit se Kristu, Jeho životu. A forma, Kristův život, je láska;
Věřit tedy znamená připodobnit se Kristu a vstoupit do Jeho lásky. Proto svatý Pavel v Listu
Galatským, v němž rozvinul především svou nauku o ospravedlnění, hovoří o víře, která jedná
prostřednictvím skutků lásky (srov. Gal 5, 14).
Pavel ví, že ve dvojí lásce k Bohu a k bližnímu je přítomen a naplněn celý Zákon. Tak
je ve společenství s Kristem, ve víře, která tvoří činnou lásku, uskutečněn celý Zákon.
Stáváme se spravedlivými, když vstupujeme do společenství s Kristem, který je láskou.
Uvidíme tutéž věc v evangeliu příští neděle, slavnosti Krista Krále. Je to evangelium soudce,
jehož jediným kritériem je láska. To co žádá, je jedině toto: navštívils mne, když jsem byl
nemocný? Když jsem byl v žaláři? Dals mi najíst, když jsem měl hlad, ošatils mne, když jsem
byl nahý? A tak se o spravedlnosti rozhoduje v lásce. Ale mezi tímto evangeliem a svatým
Pavlem není protiklad. Je to tentýž náhled, podle nějž společenství s Kristem, víra v Krista,
tvoří lásku. A láska je uskutečněním společenství s Kristem. Tak, když jsme spojeni s Ním,
jsme spravedliví, a žádným jiným způsobem.
Nakonec, můžeme jen prosit Pána, aby nám pomohl abychom věřili. Reálně věřili;
víra se tak stává životem, jednotou s Kristem, proměněním našeho života. A tak, proměněni
Jeho láskou, láskou k Bohu a k bližnímu, můžeme být reálně spravedliví v očích Božích.
(Benedikt XVI., All´udienza generale dediccata a san Paolo il Papa ricorda che non c´è opposizione
tra fede e carità. Solo l´amore è il criterio della giustizia, v: „L´Osservatore Romano“, roč. CXLVIII,
č. 271 (45.011), čtvrtek 20. listopadu 2008, s. 1; fjh)
pozn. nepřehlédněte, prosím, papežův odkaz na Lutherovo chápání ospravedlnění z víry a kritický
poukaz ke kritériu jeho pravosti. V této naprosto jasné podobě by se měl promítnou i do našeho
vyučování církevních dějin.
21
EXEGESE NEJENOM HISTORICKÁ, ALE TEOLOGICKÁ PRO
BUDOUCNOST VÍRY
Přinášíme text příspěvku, proneseného Benediktem XVI. v Aule synodu v úterý ráno, 14.
října 2008, při 14. generální kongregaci.
Drazí bratří a sestry,
práce na mé knize o Ježíši nabízí široce příležitost vidět všechno dobro, jehož se nám
dostává z moderní exegese, ale také proto abychom uznali její problémy a rizika. Dei Verbum
12 nabízí dva metodologické podněty k adekvátní exegetické práci. Na prvním místě
potvrzuje nutnost užívání historicko-kritické metody, jejíž základní prvky krátce popisuje.
Tato nutnost je důsledkem křesťanského principu, formulovaného v Janově evangeliu 1, 14
Verbum caro factum est. Historická skutečnost je konstitutivní dimenzí křesťanské víry.
Historie spásy není nějaká mytologie, ale skutečná historie a je ji proto třeba studovat
metodami seriozního historického bádání.
Přesto však má tato historie další dimenzi, rozměr Božího působení. V důsledku toho
Dei verbum hovoří o druhé metodologické úrovni, nutné pro správnou interpretaci slov, která
jsou současně slovy lidskými a Božím slovem. Koncil říká, a následuje v tom základní
pravidlo každé interpretace nějakého literárního textu, že Písmo je třeba vykládat ve stejném
duchu, v němž bylo psáno a v důsledku toho poukazuje ke třem základním metodologickým
prvkům s cílem vzít v potaz božskou, pneumatologickou dimenzi Bible: je tedy třeba 1)
vykládat text s vědomím jednoty celého Písma; to se dnes nazývá kanonickou exegesí; v době
koncilu tento termín nebyl ještě vytvořen, ale koncil říká totéž: je třeba mít na vědomí jednotu
celého Písma; 2) dále je třeba mít na vědomí živou tradici celé Církve a nakonec 3) je třeba
zachovávat analogii víry. Jedině tam, kde jsou nahlíženy dvě metodologické úrovně,
historicko-kritická a teologická, je možno hovořit o teologické exegesi - o exegesi přiměřené
této Knize. Zatímco ve vztahu k první úrovni pracuje současná akademická exegese na té
nejvyšší úrovni a poskytuje nám reálně pomoc, tutéž věc nemůžeme říci ohledně druhé
úrovně.
Často se tato druhá úroveň, úroveň představovaná třemi teologickými prvky,
označenými v Dei Verbum, jeví jako téměř nepřítomná. A to má spíše těžké důsledky.
Prvním důsledkem absence této druhé metodologické úrovně je to, že se Bible stává
knihou jedině o minulosti. Je možno z ní čerpat moráílnní důsledky, je možno se z ní učit
historii, ale Kniha jako taková hovoří jedině o minulosti a exegese již není reálně teologická,
ale stává se čistou historiografií, dějinami literatury. To je první důsledek: Bible zůstává
v minulosti, hovoří jen o minulosti. Je zde také druhý důsledek, ještě těžší: kde mizí
22
hermeneutika víra, na níž poukázala Dei Verbum, objevuje se nutně jiný typ hermeneutiky,
hermeneutika sekularizovaná, pozitivistická, jejímž základním klíčem je přesvědčení, že
Božské se neobjevuje v lidské historii. Podle takové hermeneutiky, když se zdá že by zde byl
božský prvek, musí se vysvětlit odkud pochází takový dojem a omezit všechno na lidský
prvek. V důsledku toho se předkládají výklady, které popírají historičnost božských prvků.
Dnes takzvaný mainstream exegese v Německu popírá například to, že by Pán ustavil svatou
eucharistii, a říká že Ježíšovo tělo zůstalo v hrobě. Zmrtvýchvstání by nebylo historickou
událostí, ale nějakou teologickou vizí. To se děje, protože chybí hermeneutika víry: prosazuje
se tedy profánní filozofická hermeneutika, která popírá možnost vstupu a reálné pžítomnosti
Božského v dějinách. Deůsledkem absence druhé metodlogické úrovně je to, že se vytvořila
hluboká propast mezi vědeckou exegesí a Lectio divina. Právě odtud občas plyne jistá forma
bezradnosti i v přípravě homílií. Kde exegese není teologií, Písmo nemůže být duší teologie, a
naopak, kde teolgie není ve své podstatě interpretací Písma v Církvi, tato teolgie již nemá
základ.
Proto je pro život a pro misii Církve, pro budoucnost víry absolutně nezbytné překonat
tento dualismus mezi exegesí a teologií. Biblická teologie a systematická teologie jsou dvě
dimenze jediné skutečnosti, kterou nazýváme teologií. V důsledku toho se mi zdá vhodným
doporučení, aby se v jedné z propozic hovořilo o nutnosti mít v exegesi na vědomí dvě
metodologické úrovně, k nimž poukázala Dei Verbum 12, kde se hovoří o nutnosti rozvinout
nejen historickou exegesi, ale také teologickou. Bude tedy nutné rozšířit formaci budoucích
exegetů v tomto smyslu, aby se reálně otevřely poklady Písma dnešnímu světu a nám všem.
(Benedikt XVI., Il testo dell´intervento pronunciato martedì da Benedetto XVI al Sinodo dei vescovi,
v: „L´Osservatore Romano“, roč. CXLVIII, č. 245 (44.985), neděle 19, října 2008, s. 1; fjh)
Mše svatá „in cena Domini“, celebrovaná papežem v San Giovanni in Laterano.
KŘESŤANSTVÍ NENÍ MORALISMUS, ALE DAR A POKORA VE
SLUŽBĚ.
Křesťanství není „nějakým druhem moralismu“ nebo nějakým „obyčejným etickým
systémem“, ale především darem, který se projevuje v lásce a ve službě: připomenul to
Benedikt XVI. při mši „in cena Domini“, celebrované na Zelený čtvrtek odpoledne v bazilice
San Giovanni in Laterano.
23
Drazí bratří a sestry,
Svatý Jan zahajuje své líčení toho jak Ježíš umyl nohy svým učedníkům zvláště
slavnostním jazykem, téměř liturgickým: „Bylo před velikonočními svátky. Ježíš věděl, že
přišla jeho hodina, aby z tohoto světa šel k Otci; miloval své, kteří jsou ve světě, a prokázal
svou lásku k nim až do konce“ (Jan 13, 1). Nadešla Ježíšova „hodina“, k níž bylo všechno
jeho působení zaměřeno již od počátku. To, co představuje obsah této hodiny, popisuje Jan
dvěma slovy: přechod (metabainenin, metabasis) a agape - láska. Obě slova se navzájem
vysvětlují; obě dvě společně popisují Ježíšovu Paschu: kříž a zmrtvýchvstání, ukřižování jako
vyzdvižení, jako „přechod“ do slávy Boha, jako „přechod“ ze světa k Otci. Není to jako by
Ježíš po krátké návštěvě ve světě nyní prostě odešel a vrátil se k Otci. Přechod je
proměněním. Nese s sebou své tělo, své lidské bytí. Na Kříži, když daruje sebe sama, je
jakoby přetaven a proměněn v nový způsob bytí, v němž je nyní a navždy s Otcem a současně
s lidmi. Proměňuje Kříž, akt usmrcení, v akt darování, lásky až do konce. Tímto obratem „až
do konce“ Jan předem odkazuje na poslední Ježíšovo slovo na kříži: všechno je dovedeno do
konce, „dokonáno jest“ (Jan 19, 30). Díky jeho lásce se Kříž stává metabasis, proměněním
bytí člověka v bytí, jež se podílí na slávě Boží. Do tohoto proměnění zahrnuje nás všechny a
strhuje nás do něj proměňující silou své lásky do té míry, že se naše bytí s Ním, náš život,
stává „přechodem“, proměněním. Tak přijímáme vykoupení - bytí mající podíl na věčné lásce,
stav, ke kterému míříme celou svou existencí.
Tento základní proces Ježíšovy hodiny je představen v mytí nohou jakýmsi prorockým
symbolickým aktem. Ježíš v něm konkrétním gestem zdůrazňuje právě to, co velký
christologický hymnus z Listu Filipským popisuje jako obsah Kristova tajemství. Ježíš
odkládá šat své slávy, opásává se „rouškou“ lidství a činí se otrokem. Umývá špinavé nohy
učedníků a činí je tak schopnými přistoupit k božské hostině, na kterou je zve. Namísto
kultovních a vnějších očišťování, která člověka očišťují rituálně, nechávají ho však takového,
jaký je, nastupuje nové omytí: činí nás čistými prostřednictvím svého slova a své lásky,
prostřednictvím daru sebe samého: „Vy jste již čisti pro slovo, které jsem k vám mluvil“ (Jan
15, 3). Stále znovu nás omývá svým slovem. Ano, jestliže přijímáme Ježíšova slova v postoji
rozjímání, modlitby a víry, rozvíjejí v nás svou očistnou sílu. Den za dnem jsme jakoby
pokrýváni špínou v mnoha formách, prázdnými slovy, předsudky, redukovanou a
pozměňovanou moudrostí; mnohotvará polofalešnost nebo otevřená falešnost stále proniká do
našeho nitra. To všechno zatemňuje a znečišťuje naši duši, ohrořuje nás to neschopností
k pravdě a k dobru. Jestliže přijímáme Ježíšova slova s pozorným srdcem, ukazují se být
skutečným omytím, očištěním duše, vnitřního člověka. A to je to, k čemu nás zve evangelium
24
umývání nohou: nechat se stále znovu omývat touto čistou vodou, nechat se učinit schopnými
družného společenství s Bohem a s bratřími. Ale z Ježíšova boku po ráně vojákova kopí vyšla
nejen voda, ale také krev (Jan 19, 34; 1 Janův 5, 6.8). Ježíš nejen hovořil, nezanechal nám jen
slova. Daruje sebe sama. Omývá nás posvátnou mocí své krve, tedy svým darováním „až do
konce“, až ke Kříži. Jeho slovo je více než jen prosté mluvené; je tělo a krev „pro život světa“
(Jan 6, 51).Ve svatých svátostech Pán stále znovu pokleká před našima nohama a očišťuje
nás. Prosme Ho, abychom byli posvátnou lázní jeho lásky vždy znovu hlouběji prostoupeni a
tak skutečně očištěni!
Jestliže nasloucháme evangeliu pozorně, můžeme si v události mytí nohou povšimnout
dvou různých aspektů. Omytí, jež Ježíš daruje svým učedníkům je především prostě jeho
skutkem - darem čistoty, „schopnosti Boha“, který jim nabízí. Ale dar se pak stává vzorem,
úkolem konat stejnou věc jedni pro druhé. Církevní Otcové kvalifikovali tento dvojí aspekt
mytí nohou slovy sacramentum a exemplum. Sacramentum znamená v této souvislosti nikoli
jednu ze sedmi svátostí, ale tajemství Krista v jeho celku, od Vtělení až po Kříž a
Zmrtvýchvstání: tento celek se stává uzdravující a posvěcující silou, proměňující silou pro
lidi, stává se naší metabasis, naším proměněním v novou formu bytí, v otevřenosti k Bohu a
ve společenství s Ním. Ale toto nové bytí, které nám bez naší zásluhy prostě dává, se pak
v nás musí změnit v dynamiku nového života. Celek daru a příkladu, který nacházíme
v perikopě o mytí nohou, je obecně charakteristický pro podstatu křesťanství. Křesťanství
není nějakým druhem moralismu, nějakým obyčejným etickým systémem. Na počátku nestojí
naše jednání, naše morálnní schopnost. Křesťanství je především dar: Bů se nám dává nedává něco, ale Sebe sama. A to se děje nejen na počátku, ve chvíli našeho obrácení. Zůstává
stále Tím, kdo dává. Vždy znovu nám nabízí své dary. Vždy nás předchází. Proto je ústředním
aktem křesťanského bytí eucharistie: vděčnost za to, že jsme byli obdarováni, radost z nového
života, který nám dává.
Tím však nezůstáváme pasivními příjemci Boží dobroty. Bůh nás obdarovává jako
osobní a živé partnery. Darovaná láska je dynamikou, určenou k tomu, abychom „milovali
společně“, chce v nás být novým životem, vycházejícím z Boha. Tak chápeme slovo, které na
konci líčení mytí nohou Ježíš říká svým učedníkům a nám všem: „Nové přikázání vám
dávám, abyste se navzájem milovali; jako já jsem miloval vás, i vy se milujte navzájem“ (Jan
13, 34). „Nové přikázání“ nespočívá v nějaké nové a obtížné normě, která do té doby
neexistovala. Novou věcí je dar, který nás uvádí do smýšlení Kristova. Jestliže to uvážíme,
vnímáme nakolik jsme často vzdáleni svým životem této novotě Nového Zákona; jak málo
dáváme lidstvu příklad že jsme schopnni milovat ve společenství jeho láskou. Tak zůstáváme
25
dlužníky důkazu věrohodnosti křesťanské pravdy, který se dokazuje v lásce. Právě proto
chceme tím více prosit Pána, abys prostřednictvím svého očištění učinil zralými pro nové
přikázání.
V evangeliu o mytí nohou představuje rozhovor Ježíše s Petrem další detail praxe
křesťanského života, k němuž chceme nakonec obrátit svou pozornost. V první chvíli si Petr
nechtěl dát umýt Pánem nohy, toto obrácení řádu, tedy aby Mistr - Ježíš - myl nohy, aby na
sebe pán vzal službu otroka, bylo v naprostém rozporu s jeho bázní, plnou úcty k Ježíši,
s jeho pojetím vztahu mezi Mistrem a učedníkem: „Nikdy mi nebudeš umývat nohy“, říká
Ježíši se svou obvyklou vášnivostí (Jan 13, 8). Jeho pojetí Mesiáše s sebou neslo obraz
majestátu, božské velikosti. Musel se stále znovu učit, že velikost Boží je odlišná od naší
představy o velikosti; že spočívá právě ve snížení, v pokoře služby, v radikálnosti lásky až
k úplnému vydání sebe sama. A také my se to musíme stále znovu učit, protože si
systematicky přejeme Boha úspěchu a ne Utrpení; protože nejsme schopni povšimnout si, že
Pastýř přichází jako Beránek, který se daruje a tak nás vede na správnou pastvu.
Když Pán říká Petrovi že by s ním bez umytí nohou nemohl mít žádné společenství,
Petr hned chvatně žádá, aby mu byla umyta také hlava a ruce. Poté následuje tajemné
Ježíšovo slovo: „Kdo je vykoupán, nepotřebuje než nohy umýt“ (Jan 13, 10). Ježíš naráží na
umytí, kterým již učedníci prošli; pro účast na hostině bylo třeba umýt jen nohy. Aler
přirozeně se v tom skrývá hlubší smysl. Na co se naráží? Nevíme to s jistotou. V každém
případě verzměme v potaz, že mytí nohou, podle smyslu celé kapitoly, neoznačuje jedinou
specifickou svátost, ale sacramentum Christi v jeho celku - jeho službu spásy, jeho snížení až
ke Kříži, v jeho lásce až do konce, která nás očišťuje a činí nás schopnými Boha. Zde,
s rozlišením mezi vykoupáním a mytím nohou, se však krom toho činí postižitelnou narážka
na život v komunitě učedníků, na život Církve. Zdá se jasným, že vykoupání, které nás
definitivně očišťuje a nemusí být opakováno, je křest - tedy být ponořeni do smrti a
zmrtvýchvstání Kristova, skutečnost která hluboce mění náš život a dává nám jakoby novou
identitu, která zůstává, jestliže ji neodhodíme, jak učinil Jidáš. Ale také vytrváme-li v této
nové identitě, darované ve křtu pro družné společenství s Ježíšem, máme zapotřebí „mytí
nohou“. Oč jde? Zdá se mi že První list Janův nám dává klíč k tomu, abychom to pochopili.
Čte se tam: „Říkáme-li, že jsme bez hříchu, klameme sami sebe a pravda v nás není. Jestliže
doznáváme své hříchy, on je tak věrný a spravedlivý, že nám hříchy odpouští a očišťuje nás
od každé nepravosti“ (1 Janův 1, 8-9). Máme zapotřebí „mytí nohou“, smytí hříchů každého
dne a proto máme zapotřebí vyznání hříchů, o kterých hovoří svatý Jan v tomto listu. Musíme
uznat, že i v naší nové identitě pokřtěných hřešíme. Máme zapotřebí zpovědi jak přijala formu
26
ve svátosti smíření. V ní nám Pán stále znovu omývá špinavé nohy a my s Ním znovu
můžeme usednout ke stolu.
Ale tak nabývá nového významu také slovo, jímž Pán rozšiřuje sacramentum a činí
z něj exemplum, dar, službu pro bratra: „Jestliže tedy já, Pán a Mistr, jsem vám umyl nohy, i
vy máte jeden druhému nohy umývat“ (Jan 13, 14). Musíme si jedni druhým umývat nohy
v každodenní vzájemné službě lásky. Ale musíme mýt nohy také ve smyslu že stále znovu
odpouštíme jedni druhým. Dluh, který nám Pán odpustil, je stále nekonečně větší než všechny
dluhy, které druzí mohou mít vůči nám (srov. Mt 18, 21-35). K tomu nás vybízí Zelený
čtvrtek: nedovolit aby se zášť vůči druhému stala v hloubce otravou duše. Vybízí nás
abychom stále očišťovali svou paměť a odpouštěli si vzájemně ze srdce tak, že budeme jedni
umývat nohy druhým, abychom se tak mohli společně odebrat na Pánovu hostinu.
Zelený čtvrtek je dnem vděčnosti a radosti z velikého daru lásky až do konce,
kterýnám Pán učinil. Chtějme v tuto hodinu prosit Pána, aby se vděčnost a radost v nás staly
silou milovat společně s Jeho láskou. Amen.
(Benedikt XVI., Il cristianesimo non è moralismo ma dono e umiltà nel servizio, v: „L´Osservatore
Romano“, roč. CXLVIII, č. 69 (44.809), sobota 22. března 2008, s. 8; fjh)
Na Papežské univerzitě Antonianum proběhlo představení doplněného vydání knihy
Josepha Ratzingera o sv. Bonaventurovi.
BEZ TRADICE JE TEOLOGIE STROMEM, VYTRŽENÝM Z PŮDY.
Paolo VIAN.
Na Papežské univerzitě Antonianum proběhl v úterý 26. února 2009 odpoledne akademický
akt při příležitosti představení knihy Josepha Ratzingera „Svatý Bonaventura. Teologie dějin
(San Bonaventura. Teologia della storia)“, vydané Edizioni Porziuncola ve spolupráci se
Scuola Superiore di Studi Medievali e Francescani. Jde o doplněné vydání knihy, která byla
poprvé zveřejněna v Mnichově v Bavorsku roku 1959. Otiskujeme úryvek z příspěvku Paola
Viana, scriptor Latinus a ředitele Dipartimento dei Manoscritti della Biblioteca Apostolica
Vaticana.
„Pro plné a objektivní pochopení duchovních dějin Itálie ve třináctém století bychom
nikdy, a znovu opakuji nikdy nebyli směli oddělovat dvě velké postavy, které Dante, a s ním
ta nejlepší náboženská tradice jeho doby viděli nerozlučně spojené jednu s druhou: postavu
27
Jáchyma a postavu Františka. Řetěz Appeninského pohoří není jen zeměpisně páteří
poloostrova: od Sily k Subasiu proběhla v době zralosti italského středověku podivuhodná
duchovní kontinuita. Rozlomit ji bylo gestem neprozřetelného ikonoklasmu“. Může se to zdát
překvapující, ale Joseph Ratzinger by byl pravděpodobně nepociťoval obtíž podepsat toto
tvrzení, jež roku 1931 Ernesto Buonaiuti položil na počátek své rekonstrukce života a myšlení
Jáchyma z Fiore. Právě v úvodu díla, jehož nové vydání dnes večer představujeme, tehdejší
mladý bavorský teolog připomínal jak se teologie a filozofie dějin rodí především v obdobích
krize historie člověka, počínaje augustinským De civitate Dei, které by,o odpovědí na
zhroucení římského impéria a starověkého světa: „Od té doby již nikdy nebyl pokus
ovládnout teologicky historii cizí západní teologii…“ (s. 15). Na počátku třináctého století
tento stále se opakující pokus ovládnout teologicky historii dosáhl nového vrcholného bodu
v proroctví dějin Jáchyma z Fiore, ale - a to je bod, v němž se náhledy moderního italského
autora a německého teologa sbíhají - „dosáhl… své největší síly teprve s nádherným
potvrzením, kterého se mu dostalo v osobě a díle sv. Františka z Assisi“ (s. 16). Dva
kombinované faktory - Jáchymova výzva a odpověď františkánství - zpochybnily středověký
obraz dějin a zrodily „nový, druhý vrcholný moment v křesťanském promýšlení dějin…
představovaný Collationes in Hexaëmeron sv. Bonaventury“ (s. 16).
Záměrem Collationes je „postavit proti dobovému duchovnímu blouznění obraz
autentické křesťanské moudrosti“ (s. 27) a výžně tak přistoupit k účtování s historickou
hodinou.
Ale - Ratzinger ukazuje, že si to okamžitě uvědomuje - šest úrovní poznání, alegoricky
ukázaných v šesti dnech stvoření a symbolizovaných v šesti věcích spásy, je dále rozčleněno
do různých úrovní, které neoddiskutovatelně představují nárůst v čase poznání.
Bonaventura, když rozeznal historický charakter biblických tvrzení, vynikl
v interpretaci Otců a scholastiků, vyznačující se ideou neměnnosti. S myšlenkou theoriae,
jistého druhu rationes seminales v časové perspektivě, „odrážení budoucích časů v Písmě“ (s.
28), vzal Bonaventura za svůj výklad Písma, který Jáchym představil v díle Concordia.
Bonaventura „tak vyhlašuje onu zásadně historickou koncepci, která představuje rozhodující
novinku, přinesenou kalábrijským opatem ve srovnání s mentalitou Otců“ (s. 29). Písmo je
jistě dokončeno, Zjevení je uzavřeno, ale jeho význam musí být hledán ve stálém rozvoji
podél celých dějin jako ještě neuzavřený (srov. S . 29). Skrze naše postavení v čase vidíme a
více chápeme Otce: „Tímto způsobem se výklad Písma stává teologií dějin, osvětlením
minulého jako proroctví budoucího“ (s. 30).
28
To jsou předpoklady, které vedou Bonaventuru k vyloučení Augustina z teologie dějin
a k zaměření všeho ke shodě (corrispondenza) mezi historií Starého Zákona a historií Nového
Zákona, kterou Augustin naopak rozhodně vyloučil (srov. s. 32). V ní Kristus není koncem
časů - jako v augustinském schématu - ale středem časů, a právě tato volba vede Bonaventuru
k tomu, že věří „v novou spásu, která se uskutečňuje „v dějinách“, v mezích tohoto
pozemského času/ (s. 34); pak také Církev ve své dokonalé formě „ecclesia contemplativa“
musí vzejít odtud a musíme ještě očekávat její proměnu v dějinách (srov. s. 35). Ratzinger
nám tedy překvapivě představuje Bonaventuru, který v létě roku 1283… je značným a
vědomým způsobem zatížen Jáchymovým vlivem. Ale jakým Jáchymem? Ratzinger ihned
upřesňuje: Bonaventura „zaujímá jasný a rozhodný odstup“ od hrubé manipulace, kterou
s Jáchymem provedl Gerardo da Borgo San Donnino, když představil spisy kalábrijského
opata jako věčné Evangelium, určené k zatlačení Nového Zákona, přechodného a
pomíjejícího do pozadí (srov. s. 45). Ale odmítnutí Gerarda, které Bonaventura provedl,
nemůže být žádným způsobem ztotožňováno „s odmítnutím originálního Jáchyma“ (s. 46).
Ratzingerův výklad tak provádí současně dvě operace: zatímco na jedné straně přibližuje
Bonaventuru k Jáchymovi, na druhé straně jasně odděluje Jáchyma od jáchymistů.
Řekl jsem, že Ratzingerův výklad, v plném a úplném opuštění předchozích rozborů
Martina Grabmanna a Étienna Gilsona a spíše v linii rozborů Aloise Dempfa a Leona
Tondelliho, kteří mu otevřeli cestu, přibližuje Bonaventuru k Jáchymovi; ale mladý německý
teolog si je také plně vědom mnoha rozdílů mezi františkánem a opatem z Fiore. První má
původ právě ve zvláštním hodnocení času, které je spojuje. Právě proto, že čas a jeho plynutí
jsou rozhodující v náhledech Jáchyma a Bonaventury, františkán může překonat, překročit
opata z Fiore díky tomu, co se stalo za sedmdesát let, která uplynula mezi smrtí opata roku
1202 a sepsáním Collationes roku 1283. Novota Františka z Assisi totiž charakterizuje
hluboký rozdíl mezi oběma schématy. Pro svého žáka, nástupce, životopisce František není
světcem jako ti druzí, ale zaujímá absolutně zvláštní a přední místo v dějinách spásy a v jejich
poslední hodině. František je nový Eliáš, nový Jan Křtitel, je, zvláště v Collationes, „anděl,
který vystupuje z Východu“ (Zjevení sv. Jana 7, 2) s pečetí živého Boha, stigmaty z la Verny.
Tímto obrazem, který mocně projde celým františkánským třináctým stoletím, Bonaventura
identifikuje ve Františkovi postavu, ohlášenou Jáchymem ve čtvrté knize díla Concordia, jíž
bude svěřena „plná svoboda obnovit křesťanské náboženství“. Proroctví opata z Fiore
odpovídá přesně událost Františka, jemuž náleží úkol označit 144.000 vyvolených a založit
tak komunitu skonání věků. Ale v jaké míře tento novus ordo, mystický výraz „ecclesia
contemplativa“, s nímž se šestý den proměňuje v sabatický klid sedmého dne, odpovídá ve
29
své empirické skutečnosti františkánskému řádu, jehož generálním ministrem byl
Bonaventura na počátku léta roku 1273?
Otázka je zásadní, i pro důsledky, které z ní plynou, a rozbor textů, provedený
Ratzingerem, je pečlivý a pozorný k odstínům: vychází z Jáchyma, prochází přčes
pseudojáchymistický komentář k Jeremiášovi, aby se pak pozastavil u zásadních míst collatio
XXI a jejích paralel; a dochází k závěru, že Bonaventura, jenž neznal pseudo-Jáchyma, se
vztahuje přímo k Jáchymovi, ale aktualizuje ho ve světle Františka a jeho hnutí.
Jestliže základní tezí spirituálů byla identifikace s františkánským řádem, či spíše
s jeho spirituální větví, s ordo konečného času, Bonaventura odmítá rovnítko a přijímá jinou
pozici: František jistě otevřel novou komunitu kontemplativních lidí, ale ta, i když je niterně
františkánská, se neidentifikuje tout court se seoučasným františkánským řádem: ten byl
možná na počátku určen k tomu, aby sehrál takovou roli, ale vybočení (tralignamento) jeho
členů způsobilo, že se františkáni - stejně jako dominikáni - nyní nacházejí na prahu nového
času, který připravují, aniž by ho však mohli osobně vtělovat. Teprve až tento nový čas
nadejde, teprve pak bude chvíle plné contemplatio a obnoveného pochopení Písma, čas Ducha
svatého a tedy uvedení do plné pravdy Ježíše Krista.
V Bonaventurových očích, v Ratzingerově rozboru, tedy František anticipuje ve
vlastbí osobě formu eschatologické existence, která jako forma všeobecného života náoleží
ještě budoucnosti. Je třeba překvapivě dojít k závěru, že tato realistická distinkce mezi
Františkem a františkánstvím „není … jenom objev liberale Forschung o Františkovi“,
kterému se dostalo ve slavném životopise žáka Ernesta Renana, Paula Sabatiera, z roku 1893
toho nejvýznamnějšího vrcholu, ale že již byla formulována „velkým františkánským
generálem třináctého století“ (s. 81). V této „realistické distinkci“ je také klíč k pochopení
jednání Bonaventury jako generálního ministra a jeho samotného přístupu k životu, jako
františkána:
Může odmítnout sine glossa - i když ho dokonce zná z Františkovy závěti jako jeho
pravou vůli - jako pro výkon své funkce, tak pro svou osobní formu života, protože ví, že pro
toto všechno ještě neudeřila historická hodina. Dokud bude trvat šestý den, časy ještě nebudou
zralé pro onu radikálnost křesťanské existence, kterou František, z Božího poslání, mohl
uskutečnit předem ve své osobě. Bez vědomí nevěrnosti vůči svatému zakladateli
Bonaventura mohl a musel, v důsledku toho, vytvořit pro svůj řád ony institucionální meze, o
nichž věděl, že si je František nikdy nepřál. Venkoncem je to příliš snadné, lživé,
představovat to jako falsifikaci skutečného františkánství. Vraťme se nyní, abychom uzavřeli,
k místu z úvodu amerického vydání knihy, datovaného k 15. srpnu 1969. V něm,, jak jsme
30
viděli, Ratzinger zdůrazňuje jak jsou Collationes odpovědí na hlubokou krizi, vyvolanou
v řádu a v Církvi křížením mezi jáchymistickou nadějí a františkánským hnutím. Bonaventura
by byl mohl zcela odmítnout Jáchyma, jak to učinil Tomáš Akvinský, a rozhodnout se pro
zcela augustinskou a vrcholně středověkou teologii, pro zcela jisté podobenství mundus
senescens (stárnoucího světa), který se nevyhnutelně řítí vstříc konečné krizi. Ale kdyby tak
byl učinil, zapřel by teologicky onu novotu, kterou přinesl František, prostě - svým životem,
do světa; Bonaventura se tedy rozhoduje pro odlišnou cestu, riskantní, ale potenciálně velmi
plodnou: interpretuje Jáchyma „uvnitř tradice, zatímco jáchymisté ho interpretují proti tradici“
(s. 12). Když tak generální ministr učinil, poskytl církevní výklad, který vytvořil alternativu
vůči radikálním jáchymistům a současně se snažil zachovat jednotu řádu (srov. S. 12).
Učiňme nyní krok vpřed a připomeňme, že autor knihy, kterou právě představujeme, se stal
papežem 19. dubna 2005, šestačtyřicet let poté, co byla kniha vydána, šestatřicet let poté, co
formuloval ona slova úvodu k americkému vydání. Jak si tedy nepomyslet, že papež, který se
obrátil k římské kurii 22. prosince 2005 se slavnou řečí o dědictví II. Vatikánského koncilu a
o nutnosti vykládat ho v kontinuitě tradice a nikoli v optice zlomu, koná pro ono diskutované
koncilní dědictví, o něž je spor, tentýž krok, který rozlišil u Bonaventury vůči Jáchymovi?
Když Benedikt XVI. Hovoří o „správném výkladu koncilu“, o jeho „správné hermeneutice“, o
„správném klíči náhledu a uplatnění“, nedoporučuje snad pro II. Vatikánský koncil tentýž
náhled, který, jak prohlašuje, vytušil u Bonaventury tváří v tvář Jáchymovi? Vykládat II.
Vatikánský koncil „uvnitř tradice“, vyhýbat se přitom úprkům vpřed a nesmyslným ustrutím
na obranných pozicích (arroccamenti insensati), je možná hlubokou šifrou tohoto pontifikátu;
a těší nás pomyšlení, že by tento možný model jednání Benedikta XVI. mohl být nějakým
způsobem nahlédnut v bonaventurovské teologii dějin, tak jak byla vykreslena v knize z roku
1959 a v jeho náhledu Jáchyma. Tímto způsobem profesor Ratzinger a papež Benedikt XVI.
Znovu prohlašují, že teologie, stejně jako křesťanský život, musí zůstat v kontaktu s vlastní
historií, bez níž by byly „stromem, vytrženým z vlastních kořenů“ (s. 12), odsouzeným
k tomu, aby vyschnul a uschnul. Všichni víme, že obraz stromu byl drahý Jáchymovi, stejně
jako dalšímu jeho františkánskému vykladači třináctého století, věrnému, byť jakkoli
originálnímu Bonaventurovu žákovi, Pietrovi di Giovanni Olivi - citovanému jen v jediné
poznámce v knize z roku 1959 - který ve svém komentáři k Apokalypse představí historii
Církve jako sled status, navzájem spojených jistou concurrentia, která je spojuje beze zlomů,
dokonce tak, že jeden plodí druhý. A byl to Olivi, kdo mimořádným podobenstvím člověka,
který stojí před trojím vrcholem hory, vyjádřil tím nejúčinnějším způsobem jáchymovskobonaventurovskou koncepci dějin. Bylo by možno dodat, že se jistě nemůže zdát náhodným,
31
že profesor Ratzinger, který věnuje celou druhou kapitolu obsahu naděje uvnitř světa v nové
jáchymovsko-bonaventurovské koncepci, bude tímtéž, který se poměří v osmdesátých a
devadesátých létech jako prefekt Kongregace pro nauku víry s předpoklady a výsledky
teologie osvobození, a který, jako papež, bude věnovat svou druhou encykliku právě tématu
naděje. Ale podíváme-li se dobře, není to pravděpodobně jen obsah bonaventurovského
kroku, který inspiroval Benedikta XVI.; je to jistým způsobem také forma; v posledním
rozboru je sám vzor teologa, povolaného k tomu, aby na sebe vzal zodpovědnost v Církvi,
profil, který v pátém století náležel teologovi Augustinovi, jenž se stal hipponským biskupem,
a pak, ve třináctém století, mistrovi Bonaventurovi, který se stal generálním ministrem
františkánského řádu a kardinálem, který možná znovu ožívá v postavě prvního římského
biskupa jednadvacátého století, jenž byl teologem a zůstává jím a čerpá ze své teologické
reflexe náměty pro kázání a učitelský úřad. V tomto smyslu četba této knihy z roku 1959 není
jen světlem pro porozumění Bonaventurovi a pro pochopení františkánství; stává se vzácnou i
pro porozumění duchu svého autora a snad i hluboké duše jeho pontifikátu.
(Paolo VIAN, Senza tradizione la teologia è un albero sradicato dal suolo, v: „L´Osservatore
Romano“, roč. CXLVIII, č. 49 (44.789), středa 27. února 2009, s. 4; fjh)
Pius X. a reforma Římské Roty.
PIUS X. A REFORMA ŘÍMSKÉ ROTY.
OSA ROVNOVÁHY CÍRKVE DVACÁTÉHO STOLETÍ.
Gianpaolo ROMANATO
V středu 5. listopadu 2008 odpoledne proběhlo slavnostní zahájení nového akademického
roku Studio Rotale del Tribunale Apostolico della Rota Romana za přítomnosti děkana,
biskupa Antoni Stankiewcize, prelátů auditorů, oficiálů, advokátů a studentů. Zveřejňujeme
téměř v úplnosti text úvodního proslovu.
Reformy, zavedené Piem X. v posledních deseti létech jeho pontifikátu představují
základní moment v dějinách Církve dvacátého století. Ale abychom pochopili jejich význam a
důležitost, musíme se vrátit k dramatickým událostem devatenáctého století, které definitivně
ukončily svět starého režimu.
32
V ancien régime byla Církev suverénní, nezávislou institucí, s vlastní jurisdikcí,
neodvozenou od civilní autority, vybavenou strukturami a mocemi, analogickými ke
strukturám a mocím státu, mocemi, které zahrnovaly také, jak víme, užívání nátlaku
(coercizione). Byla to Societas perfecta, podle dobře známé definice, sahající k Robertu
Bellarminovi, tedy viditelná, hierarchická, nezávislá, soběstačná, s pouty nejen duchovními,
ale také právními.
Přesto však byla Církev v průběhu osmnáctého století, s prosazením absolutismu, i
když si zachovala tyto charakteristiky, postupně omezována a podřízena přísnému státnímu
dohledu, podle principů jurisdikcionalismu, jehož kritéria jsou dobře shrnuta v tomto
prohlášení Václava Antonína z Kounic, ministra Marie Terezie a Josefa II.: „Rušení zlořádů,
které se nedotýkají principů víry nebo nitra svědomí a lidské duše, nemůže záviset jen na
Římském stolci, protože nemá ve státě jinou autoritu mimo tato dvě pole“.
Církevní správa byla tedy téměř úplně předána (v soudních záležitostech) civilní moci.
Postačí připomenout zrušení Tovaryšstva Ježíšova, které bylo nařízeno Klementem XIV.
Roku 1773 teprve poté, co již bylo Tovaryšstvo rozpuštěno v téměř všech evropských zemích
jejich vládami, s konfiskací jeho majetku a uvězněním nebo vyhnáním Otců jezuitů.
V předvečer revolučních událostí byl proto římský katolicismus realitou zcela
odlišnou od té, kterou známe dnes: fakticky to byla federace národních církví, řízených
mnohem spíše politickou autoritou, než autoritou papežskou. Z toho plynul úpadek římského
stolce v průběhu osmnáctého století.
Po revolučních událostech změnily prosazení liberálního vládního systému a koncepce
odluky v průběhu devatenáctého století radikálně termíny vztahu mezi Církví a státem.
Namísto katolickým panovníkům osmnáctého století, stála celá církevní organizace… tváří
v tvář moderním národním státům, řízeným zastupitelskými orgány, zásadně lhostejným
k náboženskému faktoru, omezenému na soukromí, na forum internum, s důsledkem pro
Církev že se ocitla uzavřena v sevření článků obecného práva, podřízena anonymní,
proměnné, vzdálené autoritě.
Tato proměna vyvolala analogickou změnu v katolické organizaci. V Církvi
neočekávaně osamělé, bez ochran, obklíčené přízrakem revoluce, se vynořilo papežství jako
jediný jistý bod, k němuž se lze vztahovat. Protože již celá církevní organizace nemohla
počítat s ochranou panovníka, který se stal něčím jiným, tedy moderním státem, znovu začala
vzhlížet k Římu, semkla se kolem papežství, že jedině jestliže znovu zhutní kolem své vlastní
hierarchické struktury, bude moci čelit tomu novému, jež bylo na postupu. Římský papež, již
bez alternativních pólů, jak vnějších, tak vnitřních, se znovu ujal plné suverenity jak v rámci
33
nauky, tak v onom disciplinárním. Vyplynul z toho „monopol jurisdikce“, jak byl definován,
dosti odlišný od „jurisdikčního primátu“ předrevolučního období, naprosto nový v historii
latinské Církve.
Ale v revoluční propasti zmizely také školské instituce, zvláště francouzské a
rakousko-německé,
které
byly
oporou
jurisdikcionalistické kultury od galikánství
k febronianismu a josefinismu. Na jejich místo nastoupily římské školy a univerzity, které
znovu zaměřily katolické myšlení přesně opačným směrem, tedy k Římu a již ne proti Římu.
Romanizace katolicismu by nebyla mohla být rychlejší a úplnější. Během několika málo
desetiletí se římská Církev proměnila v solidní nadnárodní organizaci, hierarchicky
podřízenou papežství jak na disciplinární, tak na intelektuální úrovni. Řím se současně stal
v průběhu devatenáctého století tím, čím nikdy nebyl v předcházejících staletích: zdrojem
moci, centrem formace řídícího personálu, místem vypracování teologického a kanonistického
myšlení. Jeho těžiště se obrátilo: z katolických panovníků přešlo na papežství, z periferie do
centra, z Paříže či Vídně nebo Mnichova se přesunulo do Říma. Tento dostředivý pohyb došel
naukového posvěcení roku 1870 na I. Vatikánském koncilu dogmatickým prohlášením o
papežské neomylnosti, jež nikoli náhodou souvisela s koncem Papežského státu: papež se stal
neomylnou autoritou ve chvíli, v níž přestal být papežem-králem (Papa-re).
Byla to revoluce, nepředstavitelná v předcházejícím století, která vyvolala okamžité
zpětné údery. Je třeba připomenout reakci rakousko-uherské vlády z 30. července 1870, tedy
za méně než dva týdny po schválení konstituce Pastor aeternus, která jednostranně
vypověděla konkordát z roku 1855 a tvrdila že již nemůže nadále trvat, protože se změnil
status jedné ze smluvních stran. Nebo reakci kancléře Otty von Bismarck, podle nějž byly
vztahy mezi říší a papežstvím změněny v samém kořeni prosazením římského centralismu a
absolutní moci papeže, které činí z biskupů potenciální agenty zahraniční a totalitní mocnosti.
Kancléřův oběžník vyvolal kolektivní odpověď německého episkopátu, směřující k omezení
dosahu koncilního dekretu, kterou pak Pius IX. potvrdil.
Devatenácté století se tak stalo stoletím největší srážky mezi Církví a státem.
Ideologické srážky (Syllabus z roku 1864); instituční srážky vzhledem k přijetí silně
neojurisdikcionalistického zákonodárství ze strany mnoha vlád - počínaje onou piemontskou a
pak italskou; politické srážky v důsledku konce časné moci. Je důležité mít na vědomí, že
formace Giuseppe Sarta, budoucího Pia X., proběhla v tomto ovzduší, které se mu v různých
případech muselo jevit téměř jako stav obležení. Připomínám, že když byl jmenován na
benátský patriarchální stolec, vládní exequatur, nutné k tomu aby se ujal své funkce, mu bylo
upíráno po celý rok a půl.
34
To je pozadí, v němž vyzrává nutnost dvojí reformy: na jedné straně reformy právněkanonistického aparátu, která vyústí ve vytvoření Codex iuris canonici, na druhé straně
reformy organizace církevní vlády, která uvede v život proměnu kurie. V prvním případě šlo
o to přiložit ruku k normativě, která již byla stará celá staletí, aby byla přizpůsobena změnám,
ke kterým došlo, odstraněním období místních práv církví starého režimu a novým založením
právního statutu a mezinárodního postavení Svatého stolce, ohroženého, byť ne anulovaného
koncem světské moci, na nových základech. Tímto směrem vyvíjela tlak především neústupná
škola (scuola intransigente), v níž se formoval Giuseppe Sarto.
Ve druhém případě bylo nevyhnutelné znovu promyslet a obnovit od základů systém
církevní vlády, která byla ve své podstatě oním, který zkonstruoval Pius V. roku 1588.
Byl to nesmírný podnik, s nímž nevstupovalo do hry nic menšího, než otázka vztahu
Církve k modernosti: právní modernosti, politické modernosti, institucionální modernosti,
modernosti vládních forem, kulturní modernosti. A víme dobře, že římský stolec v průběhu
devatenáctého století spíše než aby se modernosti přiblížil a položil mosty, ji vzdálil
hloubením příkopů a budováním zákopů. Během dvou velmi dlouhých pontifikátů Pia IX. a
Lva XIII., které dohromady trvaly dobrých sedmapadesát let, se totiž neudělalo nic.
Úkol padnul na ramena Pia X., zvoleného na Petrův stolec 4. srpna 1903.
Giuseppe Sarto (1835-1914) byl rozhodně anomální postavou vzhledem k dobovým
církevním kánonům… Narodil se jako rakouský poddaný. Jeho cursus honorum proběhl celý
na periferii, v základní pastoraci: byl kaplanem a pak farářem v malých obcích Benátska,
kancléřem kurie a duchovním vůdcem semináře v Trevisu, biskupem v Mantově, patriarchou
a kardinálem v Benátkách. Řím, město, do kterého se poprvé vydal roku 1877, jakkoli se to
může zdát neuvěřitelným, tedy ve věku dvaačtyřiceti let, zůstal úplně cizí procesu jeho
formace. V Sartovi tedy vyzrálo přesvědčení o nutnosti hluboké obnovy Církve, počínaje
jejím právně-kanonickým základem, v konkrétní místní církevní správě, v každodenní
pastorační práci po boku chudých lidí - nikoli v úřadech církevní vlády.
Toto přesvědčení bylo posíleno epizodou císařského veta, které, jak je známo,
zablokovalo cestu k papežskému stolci kardinálovi Marianovi Rampollovi del Tindaro a
pootevřelo ji benátskému patriarchovi. Historici jsou toho názoru, že by státní sekretář Lva
XIII. stejně nedosáhnul tiáry, protože byl příliš politicky exponovanou postavou. Je ale jisté,
že rakouské veto, přinesené do konkláve krakovským arcibiskupem, kardinálem Janem
Maurycy Pawłem Puzynou z Kosielska - dnes pohřbeným se všemi poctami v polské národní
svatyni, v katedrále na vrchu Wawel - posílilo definitivně Sartovo přesvědčení, že jsou nutné
35
rychlé a radikální zásahy, aby byla církevní instituce vytržena z politického obležení velkých
mocností.
Akce Pia X. byla okamžitá a začala právě právem veta, které bylo zrušeno konstitucí
Commissum nobis z 20. ledna 1904 - ale zveřejněnou, vzhledem k obávaným mezinárodním
komplikacím, teprve roku 1909 - kterou bude kardinál Pietro Gasparri definovat jako
„pamětihodnou událost (fatto memorando)“, dostačující k tomu aby zajistila místo v dějinách
tomu, kdo si ji přál, a reformou konkláve, vyhlášenou na konci roku - konstitucí Vacante sede
apostolica z 25. listopadu 1904 - která ukládala povinnost toho nejabsolutnějšího tajemství
všem účastníkům. Oba dokumenty vstoupí do Kodexu kanonického práva z roku 1917. Tím se
kolem kardinálů zbudovala nepřekročitelná ochranná bariéra a volba papeže byla omezena na
skutečnost výlučně církevní kompetence.
Neměl by nám uniknout epochální důsledek zrušení ius exclusivae, které vysvětluje
soud Gasparriho: ve jménu většího dobra, představovaného libertas Ecclesiae, papež, který se
narodil jako rakouský poddaný a byl ještě spojen s Rakouským domem, zasazoval definitivní
ránu historickému obrazu konfesního státu, držitele takového práva.
Ale revolučním aktem, určeným k tomu, aby změnil sebevnímání Církve a její vztah
ke světu, bylo motu proprio Arduum sane munus (z 19. března 1904), jímž se ohlašovalo
zahájení prací na kodifikaci kanonického práva. K tomuto dílu, posud špatně chápanému nebo
podceňovanému historiografií, máme nyní k dispozici velmi rozsáhlou studii Carla Fantappiè,
který osvětlil ve zcela přesvědčivé formě jeho epochální dosah, k níž odkazuji a ještě se k ní
vrátím, než uzavřu.
Přípravné práce, jež s sebou nesly bezprecedentní mobilizaci světového episkopátu,
univerzit, seminářů, církevních institutů, vědců, trvaly třináct let… Konzultace byla tak široká
a hluboká, že může být přirovnána ke koncilnímu shromáždění.
V odpovědích a návrzích, které dorazily do Říma, bylo mnoho postřehů, týkajících se
špatného fungování kurie - stěžovali si na její nedefinované a špatně rozdělené kompetence,
na špatné rozdělení pracovní zátěže, přílišné daně, quae nunc odiosae sunt, na hojnost
volných dní, která často blokovala práci a požadovala se i větší internacionalizace kuriálního
personálu.
Zdá se, že v tomto bodě zasáhnul osobně Pius X., jenž nařídil aby byla reforma kurie
vyňata z celku prací na Codexu a byl jí vyhrazen „pruh na předjíždění“, jak bychom řekli
dnes. Je známo, že Pius X. neměl o fungování centrální církevní vlády vysoké mínění. Jeho
soud vyplývá z početných epizod jeho životopisu, stejně jako z jeho rozhodnutí sloužit si při
svém jednání v široké míře spíše svým osobním sekretariátem - dobře známým jako
36
„segreteriola“ - než kuriálními orgány. Vystupuje však do popředí především z dlouhého
rukopisného pro memoria, které dal konzultorům jako instrukci k práci, dokumentu tak bystře
pronikavého, že je až nelítostný, v němž vystupuje do popředí jeho citlivost člověka
z periferie, bez vazeb, který se cítil svobodným měnit, demolovat, přestavovat.
„1. Některé kongregace“, píše Pius X., „nemají žádný důvod k existenci, zatímco jiné
jsou přetíženy prací; 2. Některé úřady mají přílišný personál, jiné naopak nedostačující; 3.
Platy za některé úřady jsou příliš tučné, pro jiné žádné nebo směšné; 4. Poplatky jsou různé,
často svévolné a ne vždy ve všem rozumné“. Na formální úrovni byla situace ještě horší: „1.
Když jsou kongregace nejvyššími tribunály, neměly by jakové projednávat ty kauzy, v nichž
je nutný soudní proces. Naopak posvátné kongregace jednají často jako vyšetřující tribunály
první instance; 2. Tatáž věc je projednávána více kongregacemi, takže ten, koho se to týká, se
podle své vůle může obrátit na onu, kde je to podle jeho kalkulací pro něj nejvýhodnější“
nebo je věc „projednávána po kouscích a soustech různými“. Krom toho jsou různá kritéria
posouzení a poplatky. Tento systém „bez řádu, různorodý a také svévolný“ vyvolává „vůbec
ne lichotivé kritiky vlády Svatého stolce (critiche punto decorose pel governo della S. Sede)“.
Po celém tomto úvodu papež nastínil jak by měla reforma rozdělit kompetence a
úřední moci různých kongregací a vstoupil tedy detailně do toho, co je třeba udělat. Opomíjím
zde specifické pokyny, s výjimkou těch, které se týkaly Posvátné Roty, kterou přeorganizoval
slovy, jež následují: „Je třeba oživit Posvátnou Rotu tak, že se zreformuje její starý systém
procedury. Soudní výroky se rozdělí na civilní, trestní a manželské. Posvátná Rota bude mít
řádnou jurisdikci nad všemi kauzami odvolání metropolitních nebo biskupských kurií a nad
dalšími, které jí budou svěřeny každou kongregací, v mezích odpovídajících kompetencí.
Auditoři Roty budou zasedat dvakrát týdně a jejich rozsudky budou definitivní“. Eventuální
právo na odvolání bylo vyhrazeno „těžkým a mimořádným případům, po předběžném
papežském souhlasu“. Papežská nóta se dotýkala také složení a předpokládala „deset prelátů,
s nezbytnými úředníky“. Konečně pak jedině na Rotě, vzhledem k podstatě diskutovaných
témat, byli „připuštěni advokáti“, vyloučení naopak taxativně z jiných kongregací. Funkci
Roty, civilního soudu v závěrečné fázi Papežského státu, který se po roce 1870, kdy se
zhroutila papežská světská moc, siluit, odmlček, znovu promyslel osobně papež.
Je třeba dodat, že Pius X., navyklý na periferii katolického světa na římskou
zdlouhavost, že „reforma musí být provedena „hned“ - zdůrazněno v textu - „aby začala co
nejdříve pokusně fungovat, a aby pak, s eventuálními změnami, které doporučí praxe, byla
definitivně zveřejněna v novém Kodexu“. Pak se vrátil k nutnosti rozlišovat správní
kompetence od oněch soudních: „Protože se musí reorganizovat kongregace a zlepšit jejich
37
organismus, je nezbytné navrátit je jejich prvotní podstatě správních kolegií a zbavit je tedy
také jejich soudní části a sporů, pro které přijaly také funkci tribunálu“. A dodával, se
zdravým rozumem toho, kdo se na právo dívá jako jeho uživatel a ne jako ten, kdo je
provozuje: „Tím budou osvobozeny od veliké práce, která zabraňuje a zpožďuje projednání
důležitějších záležitostí, stojících nad soukromými osobami ve sporu“. Proto „bude vhodné
znovu oživit tribunál Posvátné Římské Roty a tomu svěřit a předat všech kauzy“.
S praktickým smyslem a správní korektností, které prokazoval už když byl farářem
v obci Salzano, kde měl ve zvyku vyvěšovat na dveře kostela účet farnosti, předepisoval, že
„úředníci každého dikasteria budou mít pevný plat z jediné pokladny Svatého stolce, do které
budou každý měsíc odevzdávány všechny poplatky za reskripty, dispensy, apoštolské listy,
udělení beneficií, breve a kanonizace svatých, které budou rozumně stanoveny“. Jednání
kongregací, „zbavených soudní části sporů“, mělo být tajné. Papež totiž předepisuje: „Přísaha,
kterou je třeba složit ze strany všech úředníků, zahrnuje povinnost zachovávat to nejpřísnější
tajemství a nepřijímat dary etiam sponte oblata, jak je tomu ve Svatém Oficiu, a pod stejnými
tresty“.
Reforma, jež se dala do pohybu v co nejdiskrétnější, tiché formě, byla dokončena
během jednoho roku, tedy v nezvykle krátké době. Konstituce Sapienti consilio, která ji
potvrdila, jejíž sté výročí si připomínáme, je totiž z 29. června 1908. Kritéria inspirace, která,
jak se mi zdá, neztratila nic na aktuálnosti, se mohou shrnout takto:
Jasné rozčlenění kompetencí, které ukončovalo nejistoty a zmatky, rozdělených mezi
jedenáct kongregací (Svaté Oficium, Kongregace konsistoře, svátostí, koncilů, pro řeholníky,
Prapaganda Fide, Kongregace Indexu zakázaných knih, ritů, obřadů, mimořádných církevních
záležitostí, studií), tři tribunály (Penitencierie, Posvátná Římská Rota, Signatura) a pěti úřadů
(Kancelář, Datarie, Komora, Státní sekretariát, Sekretariát breve a latinských listů). Na
vrcholu pyramidy Svaté Oficium, v jehož případě se již tehdy pomýšlelo na to, že by se mu
mohl dát dnešní název De tuenda fide, ale myšlenka pak byla opuštěna. Je to jediná
kongregace, které přímo předsedá papež - cui Summus Pontifex praeest, říká se v Sapienti
consilio - což byla charakteristika, kterou si uchovalo až do Pavla VI. Praxe, jak to již
předvídal Pius X., doporučí jeho nástupci některé úpravy: zrušení Indexu, zahrnutého do
kompetencí Svatého Oficia - ale pokyn již byl obsažen původním Sartově projektu - oddělení
Východních církví (Chiese Orientali) od Propagandy Fide, aby byly svěřeny samostatné
kongregaci, stejně jako dohled nad semináři, vyjmutý z
Kongregace konsistoře
(Concistoriale) - i v tomto případě s návratem k původnímu projektu Pia X. - a přidělený
samostatné kongregaci.
38
Radikální oddělení správních kompetencí od kompetencí soudních, přisouzených třem
tribunálům: Penitencierii, přísně omezené na forum internum; Signatuře (Segnatura) jako
poslední jurisdikční instanci; Rotě - Posvátné Římské Rotě (Sacra Romana Rota) jak je
označována v papežské konstituci, jejíž kompetenci jsou přisouzeny všechny sporné kauzy
(cause contenziose). Následně roku 1910 a 1912 vydané řády (regolamenti) - za něž vděčíme
prvnímu děkanovi Roty, Michele Legovi, jednomu z nejvlivnějších kanonistů, rozhodně
orientovanému k modernizaci kodexu kanonického práva - vplynou do IV. knihy Codexu
z roku 1917. Je třeba si povšimnout, že na počátku se látka, předkládaná soudu Roty, netýkala
jen kauz nulity manželství. Roku 1913 se z 54 rozsudků Roty jen 22 týkalo tohoto tématu. Byl
to konkordát z roku 1929, který vyvolal jejich rozhodný nárůst. Roku 1950 se dobrých 148
rozsudků, z celkového počtu 153, týkalo tohoto tématu.
Bylo to rozhodné dílo modernizace aparátu církevní vlády, které vzalo za svá
operativní státní kritéria a kánony. Nikoli náhodou se v rámci přípravných prací k reformě
kurie zvažovala možnost opustit stará pojmenování různých officia kurie a nahradit je
modernám výrazem „ministerstva (Ministeri)“.
Léta pontifikátu Pia X. byla nahlížena historiografií především ve vztahu k odsouzení
modernismu a v důsledku toho byla zatížena negativním soudem jako období ustrnutí,
regresu, konzervativní reakce. V rozšířeném ovzduší „pokoncilního autokonstitucionalismu,
jak to bylo definováno, se věnovala jen velmi malá pozornost dosahu a důsledkům, které mělo
rozhodnutí pro kodifikaci kanonického práva a reformy, které z něj vyplynuly, počínaje onou
reformou římské kurie, i když je třeba připomenout, že jejich zásadní důležitost neunikla
největším dobovým právníkům, ať již to byl Francesco Ruffini, či Vittorio Emmanuele
Orlando. Ale po vydání již zmíněné studie Fantappièho o pio-benediktovské kodifikaci již
není nadále možné otrocky následovat tyto staré interpretační kategorie. Modernizační
podnět, který pro římskou Církev vyplynul z reforem z počátku dvacátého století,
modelovaných podle právních a správních struktur porevolučního státu, byl ohromný. Díky
jim Svatý stolec zpřetrhal všechna pouta se starým režimem; zjednodušil, sjednotil a
zevšeobecnil vlastní vnitřní normativu a zrekonstruoval ji kolem jurisdikčního primátu
papežského stolce; znovu získal bezpečný mezinárodní statut; znovu se začal představovat
státům jako rovnocenný partner v rozhovoru, zatímco na obzoru začalo vyvstávat období
totalitarismů a éra globalizace. Tyto inovace se staly osou rovnováhy Církve dvacátého století
a znovu ji energicky představily jako veřejnou a nikoli soukromou instituci, vybavenou tváří
v tvář konkordátnímu období Pia XI.
39
Represe a reforma tedy představují dvě tváře, nikoli stojící jedna proti druhé, ale
navzájem se doplňující, tohoto pontifikátu, rozhodujícího pro osudy soudobého katolicismu, o
němž církevní učitelský úřad a historiografie poskytují tak odlišná hodnocení.
(Gianpaolo ROMANATO, Pio X e la riforma della Rota Romana. L´asse di equilibrio della
Chiesa novecentesca, v: „L´Osservatore Romano“, roč. CXLVIII, č. č. 259 (44.999), čtvrtek
6. listopadu 2008, s. 4; fjh)
NOC POGROMU.
Anna FOA.
Zatímco v synagogách celého světa v noci z 9. na 10. listopad svítila světla na
památku „křišťálové noci“ před sedmdesáti léty, když zhasla světla těch německých, Benedikt
XVI. proslovil při modlitbě Anděl Páně hlasitá slova odsouzení antisemitismu a připomenul
onu noc, při níž začala cesta, přímo vedoucí k vyhlazování. „Byly napadeny a zničeny
obchody, kanceláře, byty a synagogy, byla také zabita řada osob a bylo tak zahájeno
systematické a násilné pronásledování německých židů, které se dovršilo v Šóa“, řekl papež
slovy, která se zdála dávat hlas obrazům, uchovaným v srdci.
A hned poté papež připomenul nejen prosté rozhořčení či odsouzení, ale „bolest“,
subjektivní bolest, osobně zakušenou, která má zabránit tomu, aby se takové skutky
opakovaly, a bojovat proti každé formě antisemitismu a diskriminace. Jsou to silná slova, jež
padla ve chvíli, kdy se znovu názorové rozdíly mezi částmi židovského světa a Církví
v otázce blahořečení Pia XII., kdy se stává na židovsko-katolickém setkání v Budapešti dialog
těsnějším a jsou navrhovány společné strategie boje proti antisemitismu.
Slova, pronesená Benediktem XVI. při modlitbě Anděl Páně představují neformální
závazek proti antisemitismu a rasismu. A je také důležité to, že se chtělo zdůraznit zvláště toto
výročí Kristallnacht, „křišťálové noci“ podle skla rozbitých výloh, či Pogromnacht, „noci
pogromu“, jak se dnes oprávněně raději říká v Německu a jak to včera řekla Angela
Merkelová. Je důležité připomenout desítky zavražděných židů, tisíce odeslané do táborů,
otevřená pronásledování, skutečnost že zatímco v Itálii byly vydány rasové zákony fašismu,
představoval onen 9. listopad 1938 obrat k vyhlazení židů v Evropě.
40
V oněch dnech byly hlasy, které se ve jménu náboženství pozdvihly aby odsoudily
ono násilí, řídké, a je třeba uznat jejich dosah. V totalitním Německu mlčely protestantské
církve a v oné chvíli neprotestoval hlasitě ani katolický episkopát, který se však později
statečně, a nikoli bez úspěchu, bil proti eutanazii duševně nemocných. Nemlčel naopak
milánský arcibiskup, kardinál Schuster, v kázání proneseném 13. listopadu v dómu a
připomenutém se schválením ze strany Pia XI. Před kardinálským kolegiem 24. prosince
téhož roku.
Dnes slova Benedikta XVI., spolu s modlitbou za „tehdejší oběti“ a s „hlubokou
solidaritou s hebrejským světem“, staví znovu silně do popředí obrat, který již Církev
uskutečnila před mnoha desetiletími deklarací Nostra aetate a který od té doby šíří v nauce a
reflexi. Ale papež pronesl také jiná důležitá slova: „úcta“ a „vzájemné přijetí“. Výchova,
kterou památka Šóa předkládá mladým, totiž znamená úctu k druhým vírám a názorům a
přijetí chudého a utlačovaného, ať už je jakýkoli. A tato nauka je ve chvíli, kdy se zdá stále
obtížnějším přesvědčit k přijetí a k úctě, nikterak okrajovou součástí vážného varování
Benedikta XVI.
(Anna FOA, La notte del pogrom, v: „L´Osservatore Romano“, roč. CXLVIII, č. 263 (45.003),
pondělí-úterý 10.-11. listopadu 2008, s. 1; fjh)
Mimo účelové polemiky všechna velikost Eugenia Pacelliho, státního a sekretáře a
římského papeže.
„HITLERŮV PAPEŽ?“. HISTORICKY NEUDRŽITELNÝ SOUD.
Tarcisio BERTONE
Státní sekretář Svatého stolce
„Je konečně mnoho znamení, že se debata o postavě a díle Pia XII.- kontroverzní do té míry,
že se stává skutečným historiografickým případem – již jistou dobu stává klidnější a
vyrovnanější v uznání významu a velikosti jeho pontifikátu, mimo instrumentalizované
polemiky, stále méně pochopitelné a zvláště, které mají s historií jen málo co do činění“.
Těmito slovy zahájil kardinál státní sekretář ve čtvrtek 6. listopadu 2008 v Římě, na Papežské
Gregoriánské univerzitě, sympozium „Dědictví učitelského úřadu Pia XII“, uspořádané při
příležitosti padesátého výročí smrti Eugenia Pacelliho. Zveřejňujeme zde téměř v úplnosti
kardinálův příspěvek.
41
Mladý Pacelli, narozený v Římě 2. března 1876 v rodině malé papežské šlechty a
vysvěcený na kněze 2. dubna 1899, vstoupil do služeb Svatého stolce roku 1901, na konci
pontifikátu Lva XIII., a zahájil tak brilantní dráhu, která ho dovede k vrcholům papežské
diplomacie již před vypuknutím války. Vybrán roku 1904 kardinálem Pietrem Gasparrim za
sekretáře komise pro redakci Kodexu kanonického práva, vstoupil následujícího roku do
Kongregace pro mimořádné církevní záležitosti (Congregazione degli Affari Ecclesiastici
Straordinari), Piem X. byl jmenován roku 1911 jejím podsekretářem (sottosegretario), roku
1912 místosekretářem (segretario aggiunto) a sekretářem (segretario) roku 1914, právě
v předvečer konfliktu. V těchto rolích rostoucí zodpovědnosti se mons. Pacelli zabýval zvláště
přerušením diplomatických vztahů s Francií a pak byl protagonistou dvou obtížných misí
během válečné katastrofy, v opakovaných, ale neužitečných pokusech o prostředkování,
podstoupených Svatým stolcem, který již byl po více než čtyřicet let stále aktivnější - jak je to
dobře doloženo a studováno - „na hranicích míru“.
Roku 1917 byl mons. Pacelli jmenován papežským nunciem v bavorském Mnichově
Benediktem XV., jenž se rozhodl udělit mu osobně 13. května v Sixtinské kapli biskupské
svěcení. V této roli se jako jediný papežský zástupce na německém území setkal s císařem,
aby sondoval reálné úmysly Německa.
Setkání s Vilémem II. Bylo slavnostní, ale bez výsledku, a bylo hned bylo hned
popsáno papežským diplomatem v jasnozřivé zprávě státnímu sekretáři, kterým byl od roku
1914 Gasparri: „Uveden k císaři… jsem mu vysvětlil, v souladu s obdrženými instrukcemi,
úzkostné znepokojení svatého Otce z prodloužení války, růstu nenávistí a nahromadění
hmotné i morální zkázy, které představují sebevraždu civilní Evropy a vrací o mnoho staletí
zpět cestu lidstva… Jeho Veličenstvo mi naslouchalo s uctivou a vážnou pozorností. Řeknu
však se vší otevřeností, že se mi ve svém způsobu dlouhého upřeného pohledu na svého
partnera v rozhovoru, ve svých gestech, ve svém hlase, jevil (nedokáži říci zda je to jeho
povaha, či zda je to důsledek těchto třech dlouhých a znepokojujících let války) jako
blouznivý (esaltato) a ne zcela normální. Odpověděl mi, že Německo nevyprovokovalo tuto
válku, ale že bylo donuceno se bránit proti ničivým cílům Anglie, jejíž válečná moc (a
v tomto bodě císař učinil silný úder pěstí do vzduchu) musela být rozdrcena“. O pět let
později byla odlišná a méně věrohodná verze setkání, kterou již sesazený panovník vložil do
svých pamětí, dementována Svatým stolcem.
Katastrofální situaci země čelilo papežské zastoupení také tím, co bylo definováno
jako „diplomacie pomoci“ (diplomazia dell´assistenza), jejímž protagonistou byl Pacelli
v rámci mnohem širší humanitární aktivity, rozvinuté Svatým stolcem již od roku 1915 ve
42
prospěch válečných zajatců. Mnichovský nuncius, svědek rozpadu, následujícího po válce jemuž byla od roku 1920 svěřena také nunciatura v Berlíně, zatímco z konkláve z roku 1922
vyšel zvolen Pius XI. - viděl jasně nebezpečí nové situace, vyvolaná zhroucením
vilémovského císařství, zodpovědnostmi vítězných mocností vůči Německu, zkouškami
komunistické revoluce, riziky možného rusko-německého vojenského spojenectví proti
západním zemím, růstem německého nacionalismu, přes protestantské kořeny přítomného i
mezi katolíky, a šířením hitlerovského hnutí. Proto monsignor Pacelli podporoval Výmarskou
republiku, spolupráci mezi katolickou stranou Zentrum a socialisty, státní jednotu země a
nasadil se pro konkordátní smlouvy, které se mu zdařilo uzavřít s Bavorskem roku 1924 a
s Pruskem roku 1929, a jednání byla zahájena i s Bádenskem a Říší. Negativní výsledek měla
naopak nunciova jednání v Berlíně se sovětskými emisary, zaměřená k zajištění podmínek
přežití katolické církve, zahájená roku 1924 a trvající více než tři roky.
Šestnáctého prosince 1929 Pius XI. jmenoval kardinálem svého zástupce v Berlíně,
který Pacelli opouštěl s projevy uznání jeho darů a jeho zásluh - „i ze strany nepřátelského
tisku“, jak zdůrazňuje zpráva, zaslaná do Vatikánu z nunciatury. O několik málo týdnů
později papež Ratti jmenoval nového kardinála svým státním sekretářem krátkým
dokumentem, datovaným k 7. únoru 1930, zcela stylizovaným a napsaným vlastní rukou,
který je vystaven na velmi zajímavé výstavě, připravené v Braccio di Carlo Magno na
Svatopetrském náměstí Papežským výborem pro historické vědy (Pontificio Comitato di
Scienze Storiche), aby byl připomenut Pacelli jako člověk a jeho pontifikát k padesátému
výročí jeho úmrtí; je to výstava, kterou jsem měl před dvěma dny tu radost zahájit.
Pro jeho zajímavost stojí za to citovat v úplnosti papežský dokument: „Pane kardinále,
protože jsme museli vyhovět (což jsme učinili právě dnes, nikoli bez velké lítosti) naléhání
pana kardinála Pietra Gasparriho, abychom přijali jeho demisi z /úřadu/ našeho státního
sekretáře, rozhodli jsme se coram Domino povolat a jmenovat, jak tímto svým vlastnoručním
listem povoláváme a jmenuje, Vás, pane kardinále, k jistě ne snadnému a neméně
namáhavému nástupnictví do tohoto vysokého a delikátního úřadu. K tomuto jmenování nás
vedou a dávají nám v tom plnou a jistou důvěru především Váš duch zbožnosti a modlitby,
který Vám nemůže nezajistit hojnost Božích pomocí, dále také kvality a dary, kterými Vás
dobrý Bůh obohatil a kterými jste ve všech vysokých úkolech, které Vám až posud byly
svěřeny - zvláště na dvou nunciaturách v Bavorsku a Německu - dokázal, že je umíte tak
dobře užít ke slávě Božského Dárce a ve službě Církvi. Z celého srdce Vám žehnám“.
Tak začínal poslední rozhodující úsek cesty Pacelliho před velmi krátkým konkláve,
které ho o devět let později, 2. března 1939, právě v den jeho třiašedesátých narozenin,
43
zvolilo, jako prvního Římana a prvního státního sekretáře po více než dvou staletích, aby se
stal papežem.
Období, během nějž byl kardinál prvním spolupracovníkem Pia XI., jehož studium
bylo poprvé prohloubeno uznávaným badatelem, jakým je Otec Pierre Blet, kterého si zde
přeji pozdravit, bylo jedním z nejobtížnějších a nejtragičtějších ve dvacátém století.
Mezinárodní situace byla velmi těžká vzhledem ke světové ekonomické krizi a rostoucí
totalitní vlně, která se zdála zaplavovat Evropu, zatímco - když byla konečně vyřešena
„římská otázka“ smířením mezi Itálií a Svatým stolcem - Římská církev nabírala stále
viditelněji onen mezinárodní nádech, vepsaný v jejím povolání, který právě pontifikáty Pia
XI. A Pia XII. silně rozvinuly a zdůraznily a připravily tak léta II. Vatikánského koncilu a léta
svých nástupců ve druhé polovině století.
V tomto díle byla zásadní činnost státního sekretáře Pacelliho, jemuž pomáhali
prvotřídní spolupracovníci. Mezi nimi nade všechny vynikala dvojice, tvořená ososbnostmi,
velmi odlišnými, ale navzájem se doplňujícími, Domenica Tardiniho a Giovanni Battisty
Montiniho, kteří byli roku 1937 jmenováni, první sekretářem Mimořádných církevních
záležitostí (Affari Ecclesiastici Straordinari) a druhý zástupcem (sostituto) státního sekretáře,
a pak potvrzeni Pacellim, když byl zvolen papežem, a oba se nakonec stali na konci roku
1952 státními prosekretáři (pro-segretari).
Do vedení Státního sekretariátu nastoupil s Pacellim mimořádně připravený muž
Církve, který okamžitě zapůsobil velkým dojmem na diplomaty, akreditované u Svatého
stolce. Takto si na něj vzpomínal o patnáct let později francouzský vyslanec ve Vatikánu,
François-Charles Roux: „Byl dokonalým vyjednávačem, svědomitým, vytrvalým v úsilí dát
převážit tomu podstatnému z náhledu Svatého stolce, ale současně smířlivým, spravedlivým,
nestranným, skrupolozní věrnosti. Uměl nepodráždit když musel být neústupný nebo
energický, vyslovit odmítnutí nebo si postěžovat. Stálý styk s ním dával v paměti vyvstat
výroku jednoho francouzského diplomata a státníka, Choiseula: skutečná zdvořilost je pravda,
řečená občas silně, ale vždy s půvabem“.
Svatému stolci se hned naskytla příležitost posloužit si těmito kvalitami v temných
létech, která připravila Druhou světovou válku.
Není možné se zde pozastavovat u období, tak hutného na události a tak komplexního
z historického hlediska , ale abychom ukázali aktivitu Svatého stolce, činnost papeže a dílo
jeho státního sekretáře, postačí několik zmínek k připomenutí známých skutečností, ne vždy
interpretovaných v jejich historických souvislostech a občas zkreslovaných.
44
V Itálii, se přes přes smíření (Conciliazione) množily polemiky a napětí mezi Svatým
stolcem a fašistickým režimem až do krize z roku 1931, kdy hlava vlády. Mussolini, vydala
příkaz rozpustit spolky katolické mládeže. Pius XI. Reagoval energicky a vydal slavnou
encykliku Nemáme zapotřebí (Non abbiamo bisogno), silně polemickou vůči vládnímu
rozhodnutí, do té míry, že pro její rozšíření v zahraničí, v obavě že bude jejímu zveřejnění
v zemi zabráněno, dostal monsignor Montini zvláštní poslání doručit inkognito její text na
nunciatury v Mnichově a v Bernu: „pokoušeli se smrtelně zasáhnout“ - říkal papež na začátku
v textu psaném v italštině - „to, co zde bylo a vždy bude nejdražší našemu srdci Otce a
Pastýře duší“.
Krize byla překonána, ale napětí se opakovaně vracelo v následujících létech, v zemi,
v níž jediným skutečně svobodným hlasem tisku zůstaly papežovy noviny, jak později
připomenul v Ústavodárném shromáždění laický představitel Pietro Calamandrei: „Protože
v jisté chvíli, v létech největšího útlaku, jsme si povšimli, že jedinými novinami, v nichž by,o
ještě možno nalézt nějaký tón svobody, naší svobody, svobody společné všem svobodným
lidem, byl „L´Osservatore Romano“;
protože jsme zakusili, že ten, kdo si kupoval
„L´Osservatore Romano“, byl vystaven tomu, že bude zbit; protože se svobodný hlas
nacházel v Acta diurna přítele Gonelly“.
Téhož roku 1931 byla vydána další encyklika Nova impendet, o závažnosti
ekonomické krize a rostoucích závodech ve zbrojení, která v říjnu následovala po dalším
velkém sociálním dokumentu, připomínajícím onen Lvův, encyklice Quadragesimo anno,
která byla vydána v květnu. Těžká sociální situace se pak vrátila následujícího roku jako téma
Caritate Christi, následované téhož roku 1932 Acerba animi o protikatolickém
pronásledování v Mexiku, které přerušilo diplomatické vztahy se Svatým stolcem. Ale krize
se rychle přibližovala i ve Španělsku, kde nově vyhlášená republika zahajovala tvrdě
nepřátelskou politiku vůči Církvi opatřeními, která roku 1933 vyvolala důrazný protest
Svatého stolce již od encykliky Dilectissima nobis kvůli „vážnému útoku nejen na
náboženství a Církev, ale také na ony jisté principy občanských svobod, na nichž prohlašuje
že se zakládá nový španělský režim. Nechť se nevěří“ - pokračuje papežský dokument - „že
by naše slovo bylo vnuknuto pocity nepřátelství k nové formě vlády nebo k jiným, čistě
politickým změnám, k nimž nyní došlo ve Španělsku. Všem je totiž známo, že katolická
Církev není nikterak svázána s nějakou formou vlády spíše, než s nějakou jinou, pokud
zůstávají zachována práva Boha a křesťanského svědomí, nenachází obtíž dohodnout se
s různými civilními institucemi, ať již jsou monarchické nebo republikánské, aristokratické
nebo demokratické. Zjevným důkazem toho jsou, abychom nehovořili jen o současných
45
událostech, početné konkordáty a dohody, uzavřené v těchto posledních létech, a
diplomatické vztahy, navázané Svatým stolcem s různými státy, v nichž po poslední velké
válce nastoupily na místo monarchických vlád vlády republikánské“.
Jak krom toho opakoval státní sekretář Pacelli ve věci vztahu Církve k veřejné moci:
„Zkušenost dvou tisíc let zabraňuje přehánění důležitosti otázek, spojených s formou státu, a
struktur, které podmiňuje“. A na opětný důkaz umírněnosti a realismu římské Církve během
tragédie, která do tří let propukla ve španělské občanské válce, stojí postoj Svatého stolce a
samotného Pia XI., po mnoho měsíců nepříznivě hledících na povstalce, jež vedl generál
Franco.
Mezi konkordáty, podepsanými Svatým stolcem, vystupuje přirozeně do popředí onen
s Říší, k němuž se došlo téhož roku 1933, ale v situaci zcela odlišné od té, kterou Pacelli
opouštěl před třemi roky, vzhledem k růstu souhlasu s nacismem.
Svatý stolec a většina německých biskupů - na rozdíl od mnoha katolíků a převážné
většiny protestantů - si udržoval negativní postoj, i když počáteční opozice episkopátu musela
počítat s nástupem Hitlera k moci a s konsensem vůči novému režimu. Abychom připomenuli
jen jediný údaj, plných jedenáct tisíc katolických kněží (téměř polovina německého kléru)
„byla nacistickým režimem postižena trestními opatřeními, politicky nebo nábožensky
zdůvodněnými a často končila v koncentračním táboře. Mezi důsledky konkordátu zde bylo
odstranění katolické strany (Zentrum) z politické scény, ale vyhrotily se i rozpory mezi
katolickou Církví a nacismem - přes rostoucí obavy z prosazení komunistického totalitarismu
a přes tradiční katolický antijudaismus - se zavedením antisemitských zákonů a dispozic o
povinné sterilizaci, proti nimž se rázně vyslovil, již roku 1934, zvláště münsterský biskup,
Clemens von Galen.
Opozice vůči nacismu se stala jasnou a roku 1936 v kolektivním listu episkopátu
požádala papeže o encykliku. Pius XI. povolal do Říma tři německé kardinály (Adolfa
Bertrama, Micheala von Faulhabera a Karl Josepha Schulteho) a dva biskupy nejvíce
nepřátelské režimu, právě von Galena a Konrada von Preysing. S rozhodující pomocí
kardinála Pacelliho a jeho oddaných německých spolupracovníků (monsignora Ludwiga
Kaase a jezuitů Roberta Leibera a Augustina Bey) se tak došlo k Mit brennender Sorge,
encyklice, která roku 1937 odsoudila rasistickou a pohanskou ideologii, která se již prosadila
v německé Říši, a byla po několika málo dnech následována encyklikami proti ateistickému
komunismu (Divini Redemptoris) a o krvavých pronásledováních laicistického svobodného
zednářství proti mexickým katolíkům (Firmissimam constantiam).
46
Vztah Pia XI. A jeho státního sekretáře je ještě třeba plně prozkoumat a to bude moci
být vykonáno časem a postupným studiem vatikánských archivních fondů, které jsou pro
pontifikát papeže Rattiho, a tedy až do počátku roku 1939, plně zpřístupněny již po více než
dva roky, ale málo navštěvovány badateli. Je známa úcta, kterou měl papež vůči Pacellimu již
od jeho jmenování kardinálem, příležitosti, při níž vyslovil evangelní větu (Jan 1, 26), později
interpretovanou jako předpověď, medius vestrum stat quem vos non scitis (mezi vámi stojí
ten, jehož neznáte).
Tato úcta stále rostla a vedla Pia XI. k tomu, aby v bezprecedentní inovaci opakovaně
vysílal svého státního sekretáře na mezinárodní mise. Tak roku 1934 kardinál Pacelli přeplul
Atlantik - jak to již učinil před více než stoletím další budoucí papež, mladý Mastai Ferretti,
na diplomatické misi, která ho vedla do Chile. Státní sekretář a papežský legát tak byl
v Buenos Aires na mezinárodním eucharistickém kongresu a během dlouhé cesty pak
navštívil Montevideo a Rio de Janeiro, pak Las Palmas de Gran Canaria a Barcelonu a vrátil
se do Vatikánu na počátku roku 1935.
O několik měsíců později byl kardinál v Lurdách, kde v homílii na závěr cesty postavil
Kristovo vykoupení proti „praporu sociální revoluce“, „falešné koncepci světa a života“,
„pověře o rase a krvi“: bylo to odsouzení „modloslužby rasy“, které se v těchto velmi jasných
termínech vrátilo o dva roky později vrátilo na rty kardinála Pacelliho, nově vyslaného
papežem do Francie, tentokrát aby vysvětil baziliku v Lisieux, a pak v Paříži, kde se setkal
s představiteli vlády Lidové fronty. A roku 1938 další mezinárodní eucharistický kongres
dovedl státního sekretáře do Maďarska, kde znovu potvrdil tradiční princip že Církev nemá
nic společného s rozhodováním o formách vlád a zvláště odsoudil závody ve zbrojení, „které
se staly převažujícím úsilím lidstva dvacátého století“, a varoval že by „ničivá zběsilost
(furore distruttivo)“ nových konfliktů mohla překonat to, „co nejděsivějšího poznala
minulost“.
Možná nejdůležitější cestou Pacelliho však byla na podzim roku 1936 dlouhá
soukromá návštěva Spojených států, kdy procestoval tisíce kilometrů, také v letadle, jak to
ostatně učinil již v Německu, což je poslední svědectví jeho modernosti. A na cestě se
kardinál setkal s osmdesáti biskupy a těmi nejdůležitějšími politickými představiteli, mezi
nimi i s právě znovuzvoleným prezidentem Rooseveltem. Po návratu do Vatikánu ho papež
nechal nalézt svůj portrét s vlastnoručním věnováním „Carissimo Cardinali suo
Transatlantico
Panamerico
transatlantickému
a
Eugenio
panamerickému
Pacelli
feliciter
kardinálovi
redeunti
Eugeniovi
(Svému
Pacellimu,
drahému
šťastně
se
vrátivšímu)“. Jen o několik dní dříve Pius XI. překvapil monsignora Tardiniho, když chválil
47
svého státního sekretáře, který byl ještě na cestě, a klidně uzavřel: „Bude to hezký papež
(Sarà un bel Papa)“.
Předpověď se naplnila za méně než tři roky, když se znovu přibližovala válka. Aby ji
zažehnal, snažil se nový papež, který přijal jméno Pius XII., o poslední výzvu, sepsanou
s pomocí Montiniho a proslovenou týden předtím, než jednotky Říše vstoupily do Polska:
„Pro velkou lidskou rodinu znovu odbíjí těžká hodina; je to hodina hrozných rozhodnutí,
jimiž se nemůže nezabývat naše srdce, jimiž se nemůže nezabývat naše duchovní autorita,
které se nám dostává od Boha, abychom vedli duše po cestě spravedlnosti a míru… My,
nevyzbrojení ničím jiným než slovem Pravdy a nade vším veřejným soupeřením a vášněmi,
k vám promlouváme ve jménu Boha, od nějž bere své jméno každé otcovství na nebi a na
zemi… Spravedlnost si razí cestu silou rozumu, nikoli cestou zbraní. A říše, které nejsou
založeny na spravedlnosti, nejsou požehnány Bohem. Politika, která se osamostatnila od
morálky, zrazuje samy ty, kdo ji takovou chtějí mít. Nebezpečí je bezprostřední, ale ještě je
čas. S mírem není nic ztraceno. Všechno může být ztraceno s válkou. Kéž se lidé navrátí
k vzájemnému porozumění. … Prosíme je pro krev Kristovu, jejíž silou, vítězící nad světem,
byla mírnost v životě a ve smrti. A když je prosíme, víme a cítíme, že jsou s Námi všichni
přímého srdce; všichni ti, kdo mají hlad a žízeň po spravedlnosti - všichni ti, kdo již nyní trpí
skrze zla života každou bolest. … A je s Námi duše této staré Evropy, která byla dílem víry a
křesťanského génia. S námi je celé lidstvo, jež očekává spravedlnost, chléb, svobodu, nikoli
železo, které zabíjí a ničí“.
Papežova výzva byla marná, stejně jako byla marná obžaloba jeho první encykliky
Summi pontificatus, vydané v prvním válečném podzimu, která odsuzovala „zapomínání na
onen zákon lidské solidarity a lásky, který diktuje a ukládá jak společný původ a rovnost
rozumové podstaty ve všech lidech, ať již náležejí ke kterémukoli národu, tak oběť
vykoupení, přinesená Ježíšem Kristem“, a mocně hájila onu „jednotu lidského rodu“, která
byla ústředním tématem a titulem poslední zamýšlené encykliky jeho předchůdce, proti
němuž byl Pius XII. občas stavěn do protikladu, ale bez reálného důvodu. Nebyla zde tedy
žádná „skrytá encyklika“, tak jako nebyl cenzurován kardinálem camerlengem Pacellim
poslední projev Pia XI. k desetiletému výročí Smíření s Itálií, který dal od dvacet let později,
roku 1959, Jan XXIII. vydat v „L´Osservatore Romano“.
Odsouzení Summi pontificatus se pak zaměřilo proti „koncepci, která přisuzuje státu
neomezenou autoritu“, definované v encyklice jako „zhoubný omyl“ jak pro „vnitřní život
národů“, tak pro „vztahy mezi národy, protože rozbíjí jednotu nadnárodní společnosti, bere
48
základ a hodnotu právu národů, otevírá cestu k porušování práv druhých a činí obtížnými
dohodu a pokojné soužití“.
Nakonec přišel velmi tvrdý poukaz na „hodinu temnot“, kdy „duch násilí a nesváru
vylévá na lidstvo krvavý pohár bolestí beze jména“, s varováním, že „národy, stržené do
tragického víru války, jsou možná ještě jen na „počátku bolestí“ (Mat 24, 8), ale již v tisících
rodin vládnou smrt a zděšení, nářek a bědy. Krev nespočetných lidských bytostí, i
nebojujících, vznáší srdcelomný nářek zvláště nad milovaným národem, jakým je Polsko,
který pro svou věrnost Církvi, pro své zásluhy v obraně křesťanské civilizace, vepsané
nesmazatelným písmem v letopisech dějin, má právo na lidskou a bratrskou sympatii světa“.
A Pius XII. pokračoval: „Povinnost křesťanské lásky, sám základ Božího království, není
prázdným slovem, ale živou skutečností. Otevírá se velmi široké pole křesťanské činné lásce
ve všech jejích formách. Máme plnou důvěru že si všichni Naši synové, zvláště ti, kteří nejsou
zkoušeni pohromou války, vzpomenou, následujíce božského Samaritána, na všechny ty, kdo
jsou obětmi války a mají právo na soucit a pomoc“.
V první encyklice papeže Pacelliho tak byly předem vykresleny nejen hrůzy války,
ale také gigantické dílo charitativní činnosti, které katolická Církev rozvinula během let
konfliktu vůči všem, bez jakéhokoli rozlišení.
Na důkaz toho je zde mimo jiné tři a půl milionu dokumentů Ufficio Informazioni
Vaticano pro válečné zajatce, zřízené z vůle Pia XII. hned po začátku války, fond
vatikánských archivů, sahající až k roku 1947 a úplně zpřístupněný, ale přesto téměř
nevyužívaný. Zdá se totiž, že stačí otevřít archiv, jehož zpřístupnění se velmi hlasitě
požadovalo, aby byly jeho dokumenty opomíjeny: evidentně je pro mnohé historie důležitá
jedině když může být užívána jako zbraň.
Jak by se mělo vědět, archivy Svatého stolce jsou v úplnosti otevřeny až do počátku
roku 1939, zatímco pro období války a Šóa byl jejich obsah v tom nejpodstatnějším zveřejněn
předem ve dvanácti svazcích Actes et documents du Saint-Siège realtifs à la seconde guerre
mondiale, vydávaných z vůle Pavla VI. od roku 1965.
Tento rozsáhlý soubor dokumentů - který se připojuje k onomu bezpočetnému z jiných
národních a soukromých archivů, k nespočetným svědectvím a historické rekonstrukci období
- potvrzuje, že polemika o takzvaném mlčení Pia XII., obžalovávaného z necitelnosti nebo
dokonce z tichého souhlasu tváří v tvář Šóa, je účelová, jak k tomu ostatně poukazují její
počátky, zakořeněné v sovětské propagandě již za války, propagandě, která se pak přelila do
oné komunistické v létech studené války a nakonec byla znovu uvedena v život jejími
napodobovateli.
49
Pacelli se jako diplomat Benedikta XV. nasazoval, aby dal již roku 1915 odsoudit
antisemitské násilí, které propuklo v Polsku, zatímco ve třicátých létech, jako státní sekretář
Pia XI., nechal ukončit rádiovou protižidovskou propagandu jednoho amerického katolického
kněze, Charlese Coughlina. Díky své německé zkušenosti pak kardinál velmi dobře znal
nacismus a jeho šílenou ideologii a vícekrát mezi léty 1937 a 1939 varoval Američany a Brity
před nebezpečím, představovaným Třetí říší. Je zde však více: mezi podzimem 1939 a jarem
1940 papež podpořil, v bezprecedentním rozhodnutí, pokus, brzy opuštěný, některých
německých vojenských kruhů, které byly v kontaktu s Brity, svrhnout hitlerovský režim. A po
německém útoku na Sovětský svaz se Pius XII. odmítnul postavit na stranu toho, co bylo
představováno jako křížová výprava proti komunismu a postavit na tuto stranu také
katolickou Církev, ba dokonce se nasadil pro překonání odporu mnoha amerických katolíků
proti spojenectví se Sovětským svazem, i když soud papeže a jeho nejužších spolupracovníků
o komunismu zůstával vždy radikálně negativní.
Představování Pia XII. jako lhostejného tváří v tvář osudu obětí nacismu - Poláků a
zvláště židů - a dokonce jako „Hitlerova papeže“, je krom toho, že je urážlivé, na prvním
místě z historického hlediska neudržitelné, stejně tak jako je bez historického základu obraz
papeže jako jakési pobočky Američanů a „kaplana Západu“, šířený a vždy zastávaný Sověty a
a jejich místními stoupenci v evropských demokraciích za studené války.
Tváří v tvář hrůzám války a toho, co bude následně definováno jako Šóa, nezůstal
papež Pacelli ani neutrální, ani lhostejný, a to, co dostávalo a podnes dostává nálepku mlčení,
bylo naopak vědomým a protrpěným rozhodnutím, založeným na velmi jasném a
náboženském morálním úsudku. Uznávalo to a uznává tolik hlasů, i mimo katolický svět.
Například již roku 1940 Albert Einstein píše v novinách „Time“: „Jedině církev se
odvážila postavit Hitlerově kampani za potlačení pravdy. Dříve mne církev nijak zvlášť
nezajímala, ale nyní pociťuji velkou náklonnost a obdiv, protože jedině církev měla odvahu a
stálou sílu stát na straně intelektuální pravdy a morální svobody“.
Dominikán Yves Congar, pozdější kardinál, uvádí ve svém koncilním deníku důvěrná
sdělení jednoho dobového svědka, spolubratra Rosaire Gagnebeta. Po masakru ve Fosse
Ardeatine se tázal „s úzkostí“ sebe sama zda ho odsoudit: „Ale všechny kláštery, všechny
řeholní domy v Římě, byly plné těch, kdo se do nich utekli: komunistů, židů, demokratů a
antifašistů, někdejších generálů, atd. Pius XII. dočasně zrušil klausuru. Kdyby byl Pius XII.
veřejně a slavnostně protestoval, došlo by k prohlídkám v těchto domech a bylo by to
50
katastrofické“1. Tak se papež rozhodnul pro diplomatický protest. Pak, tváří v tvář hrozbě
deportace, sdělil arcibiskupovi z Palerma, kardinálu Luigimu Lavitranovi, že by v takovém
případě přejal „moci na jeho místě“ a německému vyslanci řekl bez váhání: bude zatčen
„monsignor Pacelli, ale ne papež!“.
Dílo podpory, určené Piem XII. pro pronásledované - mezi nimi mnoha židům v Římě,
v Itálii a v různých dalších zemích - bylo nezměrné a je stále více dokumentováno, také ze
strany autoritativních historiků a inteletuálů, kteří jistě nejsou oficiálními obhájci papežství,
jako Ernesto Galli della Loggia, Arrigo Levi a Piero Melograni. Skutečnosti a dokumenty se
pomalu vynořují z této minulosti, která nepomíjí. Tyto dokumenty vydávají spravedlivý počet
tomu, co papež Pacelli a jeho Církev vykonali tváří v tvář kriminálnímu pronásledování židů a
měly by uložit přepsat nespočetné historické knihy a odkázat do zapomenutí pomlouvačnou
legendu jakéhosi pronacistického papeže. Zrozena v létech světové války tato legenda
vyvrcholila roku 1963 divadelním představením dramatu Der Stellvertreter Rolfa Hochhutha
a byla znovu uvedena na scénu roku 2002 filmem Amen Constantina Costa-Gavrase. Že jde o
řízenou kampaň, odhalil v Itálii Giovanni Spadolini již roku 1965, když tento historik hovořil
o „systematických útocích komunistického světa, které neopomíjely nalézat jakousi
komplicitu či jakousi blahovůli i v srdcích katolíků - nebo přinejmenším u jistých nikoli
neznámých katolíků dokonce i v Itálii“. Potvrdil to o čtyřicet let později celý dossier, z nějž
vyplývá, že hlavy Třetí říše považovaly papeže Pacelliho za nepřítele: posud nevydané
nacistické dokumenty, které skončili v rukou velitelů tajných služeb komunistického
Německa a které přirozeně zůstaly skryty až do šetření deníku „la Repubblica“, novin, které
jistě nelze definovat jako propacelliovské.
Tečku za historiografickým případem, představovaným debatou o Piovi XII., učinil při
příležitosti padesátého výročí jeho úmrtí dlouhý a důležitý rozhovor, který „L´Osservatore
Romano“ přinesl s Paolem Mielim, historikem, který řídí “Corriere della Sera“. Je to velmi
významný text, v němž mimo jiné Mieli prohlásil, že je přesvědčen, že historici papeže
Pacelliho ospravedlní; „ta část židovské krve, jež koluje v mých žilách“ - dodal - „mne vede
k tomu, že dávám přednost papeži, který pomáhá mým souvěrcům přežít, spíše než někomu,
kdo koná jen demonstrativní gesto“. A stojí zato si znovu přečíst závěrečný soud o Piovi
XII.: „Možná to byl nejdůležitější papež dvacátého století. Byl jistě mučen pochybnostmi.
1
Poznámka překladatele: tak tomu bylo i paulánském konventu San Francesco ai Monti v samém středu Říma,
nedaleko císařských fór. Náš někdejší generální postulátor a generální vikář řádu, P. Alfredo Bellantonio, mi
vyprávěl, že tehdy byl třípatrový konvent plný až po střechu židovských uprchlíků, kteří byli vydáváni za
kandidáty řeholního života nebo bratry laiky, a naši Otcové se třásli hrůzou co by se stalo, kdyby do něj vnikly
německé hlídky. Je ostatně známo že římský rabín našel útočiště přímo na území vatikánského státu; fjh.
51
V otázce mlčení, jak jsem řekl, si sám kladl otázky. Ale právě toto mi dává představu o jeho
velikosti. Mimo jiné na mne velmi zapůsobila jedna skutečnost. Jakmile skončila válka, byl
by se Pius XII., kdyby byl býval měl špatné svědomí, chlubil dílem záchrany židů. On to
naopak nikdy neučinil. Nikdy neřekl jediné slovo. Mohl tak učinit. Mohl to nechat napsat,
nechat to říci. Neudělal to. To je pro mne důkaz jakou hloubku má jeho osobnost. Nebyl to
papež, který by cítil potřebu se hájit. Pokud jde o soud o Piovi XII., musím říci, že mi zůstalo
v srdci, co napsal roku 1964 Robert Kempner, židovský soudce německého původu, číslo dvě
veřejné žaloby na Norimberském procesu: „Jakékoli propagandistické vyjádření Církve proti
Hitlerově vládě by bylo nejen předem uváženou sebevraždou, ale bylo by urychlilo
vyvraždění většího počtu židů a kněží“. Uzavírám: po dvacet let byly soudy o Piovi XII.
jednomyslně sdíleny. Podle mne, tedy, v ofenzívě proti němu účty stále neodpovídají všemu
tomu, co se tvrdilo. A kdokoli se ho chystá studovat s intelektuální čestností, musí vycházet
právě z toho. Že účty stále neodpovídají všemu tomu, co se tvrdilo“.
Pavel VI., Jan Pavel II., Benedikt XVI. Shodně hájili z historického hlediska památku
Pia XII., jeho činnost za Druhé světové války a tváří v tvář děsivé tragédii Šóa. K tomu je
třeba přidat poctu, kterou papežové vzdali památce šesti milionů obětí Šóa a nepochybnou
vůli přikročit na cestě pokoje ke smíření a náboženskému dialogu s judaismem, jak Pavel VI.
učinil v době II. Vatikánského koncilu a během svého pontifikátu, jak to Jan Pavel II. Stále a
vytrvale kázal a jako to při tolika příležitostech Benedikt XVI. Opakoval, zvláště tohoto roku
na cestách do Spojených států, Austrálie a zvláště do Francie.
Jak je známo, probíhá kanonizační kauza papeže Pacelliho, náboženská událost, která
vyžaduje aby byla všemi respektována a jež ve své specifičnosti náleží do výlučné
kompetence Svatého stolce. Když Pavel VI. oznámil roku 1965 na koncilu zahájení kauz Pia
XII. a Jana XXIII., vysvětlil jejich důvody: „Vyjde se tak vstříc přání, které jak v případě
jednoho, tak druhého, vyjádřily nespočetné hlasy; bude tak pro dějiny zajištěno bohatství
jejich duchovního dědictví; vyhneme se tomu, aby nějaký jiný důvod, než jen kult skutečné
svatosti a tedy sláva Boha a povznesení Jeho Církve, znovu předložil jejich autentické a drahé
postavy naší úctě a úctě budoucích staletí“. Když Benedikt XVI. Slavil ve svatém Petru mši
svatou na památku Pia XII., vyzval k modlitbě „aby šťastně pokračovala kauza blahořečení“.
Je to výzva, kterou rád přijímám a k níž se připojuji, když připomínám a oslavuji římského
papeže, jenž byl velikým a k jehož poznání toto sympozium jistě velmi přispěje.
(Tarcisio BERTONE, Al di là delle polemiche strumentali tutta la grandezza di Eugenio Pacelli
segretario di Stato e Romano Pontefice. „Papa di Hitler?“. Un giudizio storicamente insostenibile, v:
„L´Osservatore romano“, roč. CXLVIII, č. 260 (45.000), pátek 7. listopadu 2008, s. 4-5; fjh)
52
Církev je vyslána do světa aby sloužila a ne aby se jí sloužilo.
POLITIKA POTŘEBUJE KŘESŤANSTVÍ.
kard. Tarcisio BERTONE
Státní sekretář Svatého stolce
Přetiskujeme téměř v úplnosti příspěvek kardinála Státního sekretáře ze setkání „Staletí víry“,
které se konalo 30. září v Římě, v paláci De Carolis, při příležitosti prezentace posledního
čísla časopisu „Aspenia“, čtvrtletníku mezinárodní politiky Aspen Institute Italia.
Nikdy jsem nesouhlasil s tím, kdo zastává názor že je politika zbytečná, protože
slibuje budovat mosty tam, kde nepřekročí řeku! Jsem naopak přesvědčen že politika je
nezbytná. Věčím ale, že k tomu aby sdělovala autentické hodnoty, musí respektovat „most“,
který spojuje každou z těchto hodnot s Bohem.
Proto
je
prvním
bodem,
k němuž
si
přeji
připoutat
pozornost
toho
nejkvalifikovanějšího publika tohoto setkání to, že hodnoty, jimiž se politika sytí, mohou být
jen stěží respektovány, jestliže žijeme etsi Deus non daretur (jakoby se Bůh nebral v potaz).
V rozlišení rolí má politika zapotřebí náboženství; když je naopak Bůh ignorován, schopnost
respektovat právo a uznávat obecné dobro začíná mizet.
Dosvědčuje to tragický výsledek všech politických ideologií, i opačného znamení, a
zdá se mi že to potvrzuje současná finanční krize. Tam, kde se hledá jen vlastní prospěch,
v krátkém čase a téměř jako by se identifikoval s dobrem, končí se tím, že se anuluje prospěch
sám.
Existuje jistě jistá „laická“ etika, jak se často říká, tedy neinspirovaná trancendencí.
Zasluhuje si pozornost, úctu a často přispívá k obecnému dobru. Riskuje však občas že se
bude podobat onomu muži, který chtěl vyjít z pohyblivého písku tak, že se snažil vytáhnout se
za vlasy! Jinými slovy, jestliže se neinspiruje transcendencí, končí tak, že je více vystavena
lidským křehkostem a pochybnosti. Z tohoto důvodu, i přesto, že se v naší době proklamují se
zvláštní slqavnostností neporušitelná práva osoby, staví se často proti těmto ušlechtilým
proklamacím ve skutcích jejich tragické popření. Postačí pomyslet na rostoucí chudobu, na
přetrvávající vnucování jistých kulturních a ekonomických modelů, na netoleranci.
V takové perspektivě Svatý Otec v projevu, který cituji, prohlásil: „čistě pozitivistická
kultura, která by odstranila ze subjektivního pole jako nevědeckou otázku po Bohu, by byla
kapitulací rozumu, zřeknutím se jeho nejvyšších možností a tedy pádem humanismu, jehož
53
důsledky by nemohly být jiné, než vážné“ (setkání se světem kultury v Collège des
Bernardins, 12. září 2008).
V téže linii papež opakovaně připomenul, že jestliže Osvícenství hledalo základy
morálky, platné etsi Deus non daretur, dnes musíme vyzvat své agnostické přátele, i když se
zabývají „věcí veřejnou“, aby se otevřeli morálce si Deus daretur. Při nepřítomnosti
absolutního bodu, k němuž se vztahujeme, se totiž jednání člověka ztrácí v neurčitosti a často
končí tak, že je vydáno napospas silám zla.
Dále není třeba zapomínat, že v dnešních multietnických a mnohakonfesních
společnostech představuje náboženství důležitý faktor soudržnosti mezi jejich členy a
křesťanské náboženství zvláště, svým universalismem vyzývá k otevření, k dialogu a
k harmonické spolupráci.
Rozvineme-li dále tuto úvahu, přeji si dodat, že náboženství není lékem, jakýmsi
„opiem“ chudých. V dnešním politickém světě se stává, že se toto přesvědčení nachází jak na
pravici, tak na levici. Nevěřím naopak, že by „návrat k Bohu“ musel být omezen na ony
společnosti, které se s námahou snaří rozvinout nebo naopak na ty, které se zdají být nuceny
přibrzdit.
U počátku obrácení svatého Františka, jednoho z největších a nejslavnějších italských
světců, není nějaký život nouze a pobídek, jako spíše pohodlí a jisté nevázanosti. Je pravdou,
že bohatství a blahobyt představují také jisté pokušení: je-li neděle a svítí-li slunce, ten, kdo
má jeden dům u moře a druhý v horách, je pokoušen jít spíše tam, než do kostela. Ale také
ten, kdo je nemá, často dá přednost tomu aby zůstal spát! To, co chci žíci, je že jestliže
bohatství nebo moc představují často silnné pokušení, protože je obtížné s nimi nakládat aniž
by k nim přilnulo naše srdce, i chudoba může tlačit k tomu, abychom se obešli bez Boha.
V každém případě každá osoba, ať již bohatá nebo chudá, vlivná nebo neznámá, je stvořena
pro Boha, jenž ji neopomíjí sledovat a přitahovat k sobě. Vzpomeňme si na slavný axiom
velkého svatého Augustina: „Učinils nás pro Sebe a naše srdce je neklidné, dokud nespočine
v Tobě“ (Confessiones I, 1, 1).
Udělejme další krok. Přeji si totiž zdůraznit, že k tomu, abychom zvládli globalizaci,
má politika zapotřebí nejen etiky, inspirované náboženstvím, ale potřebuje aby takové
náboženství bylo racionální. Také z tohoto důvodu má politika zapotřebí křesťanství.
Od svých počátků totiž, ve světle své původní novosti, křesťanství přijalo,
rozpracovalo a prohloubilo to nejlepší z řecké a římské moudrosti a představilo se právě jako
vítězství lidského myšlení nad světem dobových náboženství. V křesťanství se v jistém slova
smyslu racionalita stala náboženstvím, protože Bůh neodmítnul filozofické poznání, ale přijal
54
je. Svatý Justýn, poté co studoval všechny filozofie, nalezl v křesťanství pravou filozofii. Byl
tedy přesvědčen, že když se stává křesťanem, nezapřel filozofii; naopak, právě tehdy se stal
plně filozofem.
Síla, která proměnila křesťanství ve světové náboženství, spočívala přesně v jeho
syntéze mezi rozumem, vírou a životem. Tato kombinace, tak mocná, že učinila pravým
náboženství, které ji ukazuje, je také kombinací, jež může umožnit pravdě křesťanství aby
zazářila v globalizovaném světě a v procesu nabývání světového rozměru (mondializzazione).
Na rozdíl od toho, co zastávají někteří politici a myslitelé, se křesťanství nespokojuuje
tím že by ukazovalo jen část tváře, kterou Bůh obrací k Západu, protože je ve své podstatě
světovým a odpovídá tedy dokonale dynamikám dnešního globalizovaného světa. Křesťanská
víra tedy nějakým druhem optional Západu, možná již trochu překonaným, jako spíše
pokladem pro dnešní svět a investicí pro ten budoucí. Osobně ji dokonce považuji za tu
nejlepší investici, protože je nepřínosnější, přináší plody na zemi a pro nebe!
Nakonec stojí za to zdůraznit, že že křesťanská víra a světská racionalita, jež si jsou
vědomy že jsou spojenci a protagonisty západní kultury, by se mohly užitečně poměřit
s jinými velkými kulturami, s nimiž se identifikují populace mnohem větší, než ta evropská.
Takováto vztažnost by ze své strany mohla napomoci znovuobjevení a prohloubení norem,
předvídaných všemi lidmi, a umožnit jim dosáhnout nového zdroje osvícení a větší síly
působení. Je zřejmé že by toto všechno napomohlo specificky politickému úkolu udání směru
globalizaci.
Je tedy zcela vhodné, krom toho že je to plně oprávněné, aby se křesťané podíleli na
veřejné debatě.
Jinak by nebylo možno se veřejně dovolávat teistických a náboženských argumentů a
důvodů v demokratické a liberální společnosti, zatímco by to bylo možné v případě
racionalistických a sekulárních argumentů a důvodů s jasným porušením práva rovnosti a
vzájemného uznání, které stojí u základu pojmu politické spravedlnosti.
Náboženství není jako kouření, které se může tolerovat doma, ale na veřejnosti musí
být podrobeno striktním omezením. Zdá se mi že toto vědomí proráží do popředí v dialozích,
publikovaných v posledním čísle „Aspenie“, a jsem tomu zvláště rád, i když uznávám, že se
některé úvahy ještě dovolávají opačného přesvědčení, poněkud nahlodaného časem a
rozcupovaného, které však, jako všechny „prapory“, není snadné „stáhnout“.
V každém případě „Církev nemůže a nesmí brát do svých rukou politický boj, aby
uskutečnila tu nejvíce možnou spravedlivou společnost. Nemůže se a nesmí stavět na místo
státu. Ale nemůže a nesmí zůstat na okraji zápasu za spravedlnost“ (Deus caritas est, 28).
55
Křesťanství zná od věků rozlišení mezi náboženskou a společenskou a politickou
sférou, jinými slovy zdravou laickost. Objevilo ji dokonce dříve než stát. Mnoho prvních
křesťanů bylo totiž umučeno proto, že i když vyučovali úctě k civilním úřadům, odmírtali
obětovat kadidlo císaři.
Ve své nedávné promluvě v Elysejském paláci z 12. září Svatý Otec připomenul, že „k
problému vztahů mezi politickou a náboženskou sférou Kristus již nabídnul základní
kritérium, na jehož základě lze nalézt spravedlivé řešení. Učinil tak když v odpovědi na
otázku, která mu byla položena, prohlásil: „Dejte císaři, co je císařovo, a Bohu, co je Božího“
(setkání s představiteli francouzského státu v Elysejském paláci, 12. září 2008).
Křesťanství, vědomo si tohoto rozlišení, prosazuje hodnoty, jimž by neměla být
dávána etiketa hodnot „katolických“, a tedy „zaujatých“, přijatelných jen pro toho, kdo sdílí
tuto víru. Pravda oněch hodnot toiž spočívá v tom, že odpovídají přirozenosti člověka a tedy
jeho pravdě a důstojnosti. V důsledku toho ten, kdo je zastává, nebaží po nějakém konfesním
režimu, ale je si jen prostě vědom, že legalita nachází své poslední zakořenění v morálnosti a
že morálnost, aby byla plně lidská, může jen respektovat poselství, vycházející z podstaty
osoby, protože je v ní vepsán také „důvod jejího bytí“. Proto, když je pozitivní zákon
v souladu s přirozeným zákonem, aktivita jednotlivce i společenství respektuje lidskou
důstojnost a základní práva osoby a může se vyhnout všem oněm zneužitím, která činí
člověka „ubohým otrokem silnějšího“, jak napsal Jan Pavel II. v apoštolské exhortaci
Christifideles laici (č. 5).
Jedině při respektování přesných podmínek bude moci touha po spravedlnosti a míru,
jež je v srdci každého člověka, dojít uspokojení a lidé se z „poddaných“ budou moci stát
skutečnými a pravými „občany“. V této perspektivě je stále aktuální lekce francouzského
básníka Charlese Péguyho, pro nějž je demokracie morálkou nebo není demokracií.
V demokratickém režimu je povinností respektovat odlišné postoje; brát za vlastní a
podporovat volby a rozhodnutí, neslučitelné s lidskou podstatou, je však svědectvím proti
důstojnosti lidské osoby. V politice je často nutné zvolit možnou cestu namísto té nejlepší; je
však třeba odvahy k tomu, aby se nenastupovala každá cesta jedině proto, že je teoreticky
schůdná.
To je perspektiva, do níž je třeba zasadit opakované výzvy papeže a tolika církevních
představitelů ve prospěch takzvaných „hodnot o nichž nelze smlouvat“. Mám na mysli
podporu lidského života od jeho početí až do přirozeného konce, ochranu rodiny, založenou
na manželství mezi mužem a ženou, výchovu dětí. „Nesmlouvatelnost“ takovýchto principů
nezávisí na Církvi a na její předpokládané neústupnosti, či, hůře, na její mentální uzavřenosti
56
tváří v tvář modernitě; závisí spíše na samotné lidské podstatě, s níž jsou ony principy pevně
spojeny. Lidská přirozenost se nemění s parlamentními většinami a ani s plynoucím časem, se
změnou zeměpisné délky nebo šířky.
Častost intervencí na ochranu „hodnot o nichž nelze smlouvat“ je dána stálým
odkazem na tyto otázky v dnešní politické agendě a jejich velkým dosahem. Když se politika
snaží postavit na místo přirozenosti člověka namísto toho, aby ji hájila nebo když není
respektováno legitimní vyvážení mocí a zodpovědností státu a ve hře je tato přirozenost sama,
pak musí pastýři zasáhnout: ne proto že by to byl jejich koníček nebo že by zneužívali svou
moc, jako spíše proto, aby hájili důstojnost a v posledním rozboru dobro osoby a společnosti
před manipulacemi, snadno představovanými jako osvobození. Nejde proto o nevhodné
vměšování Církve do prostoru, který by jí nebyl vlastní, ale o pomoc tomu, aby rostlo správné
a osvícené povědomí a právě proto také svobodnější a zodpovědnější. Krom toho ani
demokracie není pravidlem „nerušení“, ani katolická morálka nějakým užitečným
instrumentum regni!
Církev se nežene za potleskem a popularitou, protože ji Kristus vysílá do světa „aby
sloužila“ a ne aby „se jí sloužilo“; nechce „vítězit za každou cenu“, ale „přesvědčovat“ nebo
přinejmenším „varovat“ věčící a všechny osoby dobré vůle před riziky, kterým se člověk
vystavuje, když se vzdaluje od pravdy o sobě samém!
(Tarcisio BERTONE, La Chiesa inviata nel mondo per servire e non per essere servita. La politica ha
bisogno del cristianesimo, v: „L´Osservatore Romano“, roč. CXLVIII, č. 229 (44.969), středa 1. října
2008, s. 5; fjh)
Rok 2009 bude Mezinárodním rokem astronomie.
DÍKY, GALILEO!
José G. FUNES, S.J.
Ředitel Specola Vaticana
„Lidé mají hvězdy, jež nejsou tytéž. Některé, kteří cestují, hvězdy vedou. Pro jiné jsou
to jen malá světla. Pro další, kteří jsou učenci, jsou to problémy“: malý princ Antoina de
Saint-Exupéry má pravdu. Mnohokrát jsou pro nás astronomy planety, hvězdy, galaxie
otazníky, „problémy“, které vyžadují náročnou, rozumnou, vědeckou odpověď. Možná malý
57
princ navětvoval nějaký kurs astronomie. Protože tohle je rozšířený obraz vědce: vážný
člověk, který hovoří o těžkých věcech, nepochopitelné pro všechny, s výjimkou jeho kolegů.
Kteří ze své strany kladou další otázky, na které je velmi těžké dát odpověď. Věřím že
by byl malý princ šťastný, kdyby se dozvěděl že rok 2009 bude Mezinárodním rokem
astronomie, vyhlášeným Organizací spojených národů z iniciativy Mezinárodní astronomické
unie, jejímž členským státem je Svatý stolec od roku 1932, a Unesca, aby se oslavilo 400.
výročí prvních astronomických pozorování, k nimž Galileo přikročil roku 1609, když zaměřil
svůj dalekohled k nebi. V Itálii, která tuto iniciativu navrhla, je tento rok také Galileovým
rokem.
Některé velké otázky, které si lidstvo klade po celá staletí, budou při této příležitosti
znovu předloženy a prohloubeny mnoha astronomy, kteří se budou snažit, byť v mezích
vědecké práce, vypracovat na ně stále více vyčerpávající a uspokojivé odpovědi. Snad tento
Rok poslouží k tomu, aby přesvědčil všechny občany světa, že na hvězdy je třeba se dívat
nejen jako na malá světla, ale také jako na přátele. „Když se v noci podíváš na nebe“,
připomíná nám dále malý princ, „bude to pro tebe jakoby se všechny hvězdy usmívaly“.
Astronomie měla významnou roli téměř ve všech kulturách a inspirovala ty nejhlubší
otázky člověka. Církev ze své strany vždy chápala důležitost této vědy a povzbuzovala ji a
podporovala. Pomysleme, jen abychom připomenuli málo známý případ, že v paraguayských
„redukcích“, zvláště v té sv. Kosmy a Damiána, byl argentinský jezuita Buenaventura Suárez
(1700-1750) schopen zřídit skutečnou astronomickou observatoř uprostřed tropického pralesa.
A dokázal s pomocí přístrojů, které si přivezl z Evropy, a dalších, zhotovených díky pomoci
indiánů Guaraní, provádět pozorování a sestavovat astronomické tabulky.
Právě nyní, kdy začíná tento Mezinárodní rok, je nevyhnutelné aby se znovu otevřela
jedna z otázek, které poznamenaly v těchto staletích debatu mezi vírou a vědou: jaký je postoj
Církve ve vztahu ke Galileovi? Nemohu odpovědět jako znalec, ani jako neutrální osoba.
Náležím k Církvi. A vím, kolik stačí na to, abych si uvědomil že komplexnost tohoto
argumentu pravděpodobně zabraňuje tomu, aby se došlo k jasným a rozlišeným závěrům.
Myslím že se Galileův případ nebude nikdy moci uzavřít způsobem uspokojujícím pro
všechny. Jsem přesvědčen že mu lidstvo a Církev musí být vděční za jeho nasazení ve
prospěch koperníkovského systému a Církve samé. Dramatická srážka několika mužů Církve
s Galileem zanechala rány, které jsou ještě dnes otevřené. Církev jistým způsobem uznala své
omyly. Možná se to mohlo udělat lépe: vždy je možno to udělat lépe.
První aspekt Galileova případu se týká biblické hermeneutiky. Nedávno Benedikt
XVI. připomenul účastníkům plenárního zasedání papežské Akademie věd, že „Galileo viděl
58
přírodu jako otevřenou knihu, jejímž autorem je Bůh, stejně jako Písma“. Druhý aspekt
konfliktu byl pastorální. Jsem přesvědčen že zde Jan Pavel II. dal zlaté pravidlo, které musíme
mít stále na vědomí a upozorňovat teology že je povinností „informovat se pravidelně o
nových vědeckých poznatcích aby případně zvážili zda je vhodné či ne vzít je v potaz v jejich
reflexi nebo provést revizi jejich stanovisek“.
Pro toho, kdo má víru, je historie nejen historií vědy, ale dějinami spásy. Z tohoto
hlediska musíme děkovat Bohu za své hříchy, které nám umožňují učinit zkušenost Jeho
milosrdenství. To je právě to, co Církev oslavuje, když zpívá Exultet o velikonoční vigílii: O
felix culpa (Ó šťastná vina). V tomto smyslu doufám, že to co bylo - a ještě možná je terénem konfliktu, se bude moci stát terénem setkání, dialogu. Někdo bude moci říci, že toto
je poněkud naivní postoj. Ale nesmíme přestat snít. Kdybychom tak učinili, téhož dne
bychom přestali být lidskými.
Bylo by nespravedlivé říci, že se Církev nasadila pro vědy až po Galileovi: on sám je
důkazem tohoto nasazení, již tehdy staletého. Možná by zde bez katolické Církve nebyl
Galileo. A možná by zde bez Galilea nebyla Vatikánská observatoř (Specola Vaticana).
(José G. FUNES, Il 2009 sarà l´Anno internazionale dell´astronomia. Grazie, Galileo, v:
„L´Osservatore Romano“, roč. CXLVIII, č. 277 (45.017), čtvrtek 27. listopadu 2008, s. 5; fjh)
Jsme v této souvislosti šťastní, že jsme jako pauláni již před léty mohli drobně přispět, když
jsme české badatele i české jezuity na pozoruhodnou osobnost P. Václava Pantaleona
Kirwitzera, S.J. a přispěli tak k umístění pamětní desky v jeho rodném domě a zrodu jeho
matematicko-fyzikální olympiády. Ostatně Galilea v Římě osobně poznal! Věříme že česká
provincie Tovaryšstva Ježíšova ho jistě v tomto Mezinárodním roce astronomie neopomene
znovu připomenout. Astronomům řádu Nejmenších bratří sv. Františka z Pauly budeme
v tomto roce na stránkách Charitas samozřejmě věnovat zvláštní pozornost.
První misionář z našich zemí v Číně, P. Václav Pantaleon Kirwitzer, S.J.
Poznání osobnosti a docenění díla a významu našeho krajana, prvního jezuitského
misionáře z našich zemí, který vstoupil na půdu Indie a Číny, P. Václava Pantaleona
Kirwitzera, S.J., ještě velmi mnoho dlužíme. Informace, jež o něm máme k dispozici jsou
značně torzovité a je třeba je dalším bádáním prohloubit, přesto bychom se k němu měli hrdě
hlásit a našim studentům je bezesporu výrazným příkladem mimořádně významné vědecké
osobnosti, v mnohém předbíhající svou dobu.
59
Narodil
se
v Kadani
roku
1586
nebo
15882,
jeho
příjmení
poukazuje
k pravděpodobnému původu rodiny z Krbic u Chomutova3. Jakým způsobem se seznámil
s jezuity nám zatím není známo, nelze vyloučit, že se tak stalo prostřednictvím chomutovské
koleje. Během studií v olomouckém konviktu Tovaryšstva Ježíšova4 vzbudil svým
mimořádným nadáním pozornost svých učitelů a roku 1606 byl odtud odeslán do brněnského
noviciátu5.
Devětadvacátého března 1611 zavítal do Říma Galileo Galilei, jehož zde přitahovalo
především učené prostředí jezuitské Římské koleje a Accademia dei Lincei. Galileiho
očekávalo vřelé přijetí, kardinálům Del Monte, Montaltovi, Acquavivovi a Borghesemu totiž
zaslal předem dalekohledy, kardinál Odoardo Farnese chtěl hned dva. Jeho astronomické
objevy budily všeobecnou pozornost a i sám papež Pavel V. mu udělil audienci, nedovolil při
ní aby, jak to bylo předepsáno protokolem, hovořil vkleče, a projevil mu své ocenění. Největší
význam mělo, že jezuitští astronomové P. Christoph Clavius, P. Grierenberger, P. van
Maelcote a P. Lembo, s nimiž se několikrát setkal, uspořádali na jeho poctu v Římské koleji
ještě před jeho příjezdem, 13. března 1611, slavnostní vědeckou akademii, během níž P. van
Maelcote pronesl před početnými čestnými hosty významnou chvalořeč, v níž se postavil za
jeho objevy, přečetl slovo po slově Galileův list Claviovi a sdělil veřejnosti Galileovo tvrzení,
že objev fází Venuše prokazuje heliocentrický systém jako jediný pravý6. Mezi přítomnými
studenty byli i klerici určení pro čínskou misii, Johann Adam Schall von Bell, S.J. (15921666), pocházející z Kolína nad Rýnem, milánský Giacomo Rho, Rakušan Johann Alberich,
Švýcar Johann Schreck, řečený Terrentius a náš Václav Pantaleon Kirwitzer7. Galileův triumf
byl úplný - rozhodující byla skutečnost, že jezuitští astronomové z Římské koleje uznali
společně s Galileim díky fázím Venuše, že se přinejmenším jedna planeta pohybuje kolem
Slunce a že je ptolemaiovský systém již neudržitelný. Na rozdíl od Galileiho, který se netajil
svou koperníkovskou orientací, z toho vyvodili mnohem opatrnější závěry - přiblížili se
myšlení Tycha de Brahe a vůči Koperníkovi zaujali prostředkující postoj. Kardinál Roberto
2
Srov. Rudolf GRULICH, Der Beitrag der böhmischen Länder zur Weltmission des 17. und 18. Jahrhunderts,
Königstein im Taunus, Institut für Kirchengeschichte von Böhmen-Mähren-Schlesien, 1981, s. 116.
3
Jeho příjmení bývalo za působení v misii komoleno i na Kobitzer.
4
K dobové situaci srov. Nejnověji Jiří FIALA, Dějiny jezuitského konviktu v Olomouci, 1.Jezuitský konvikt
v Olomouci v letech 1566-1619, v: Jezuitský konvikt, sídlo uměleckého centra Univerzity Palackého v Olomouci.
Dějiny-Stavební a umělecké dějiny-Obnova a využití, Univerzita Palackého v Olomouci 2002, s. 33-49.
5
Srov. Alois KROESS, S.J., Geschichte der böhmischen Provinz der Gesellschaft Jesu, I. Geschichte der ersten
Kollegien in Böhmen, Mähren und Glatz von ihrer Gründung bis zu ihrer Auflösung durch die böhmischen
Stände 1556-1619, Vídeň, Verlag der Buchhandlung Ambr. Opitz Nachfolger, 1910, s. 875.
6
Walter Brandmüller, Galilei e la Chiesa ossia il diritto ad errare, Città del Vaticano, Libreria Editrice
Vaticana, 1992, s. 42-43.
7
Fernando BORTONE, S.J., I gesuiti alla corte di Pechino 1601-1813, Řím, Desclée & C., Editori pontifici,
1969, s. 46; autor uvádí nesprávné datum březen 1611.
60
Bellarmino si své někdejší jezuitské spolubratry Clavia, Grierenbergera, van Maelcota a
Lemba předvolal 19. dubna 1611 a položil jim pět otázek: chtěl vědět, zda Galileova
pozorování odpovídají skutečnosti. Chtěl vědět jedině toto a s největší přesností. Jezuité
odpověděli za pět dní a potvrdili Galileiho téze. Nyní šlo tedy o to, jaké závěry z těchto
objevů vyvodit - rozevírala se diskuse o Koperníkovi, v níž Bellarmin zaujal roli hlavního
teologa8. Pětadvacátého dubna byl Galilei ve slavnostním zasedání Accademia dei Lincei
jmenován jejím šestým členem a když čtvrtého června 1611 z Říma odjížděl, mohl být
navýsost spokojen.
Pro Kirwitzera byly tyto události nejen mimořádným vědeckým zážitkem, ale zřejmě i
první příležitostí k setkání s čínskými misionáři, které v něm probudilo touhu je následovat.
V římském Tajném archivu Tovaryšstva Ježíšova jsou podnes uloženy jeho žádosti o vyslání
do misií9 - prosil o to poprvé 20. července 1614, 14. září 1615 a 25. ledna 1616 ze Štýrského
Hradce, kde vyučoval matematiku. Roku 1615 zavítal do Evropy čínský jezuitský misionář, P.
Nicolas Trigault, aby požádal o nové posily pro misii. Řádový generál, P. Muzio Vitelleschi,
S.J., požádal rakouského viceprovinciála, P. Nikolause Avancina, S.J., o tři Otce a ten mezi ně
P. Kirwitzera zařadil10. Roku 1617 se pak P. Trigault vydal na cestu se šestadvaceti novými
misionáři, mezi nimiž byl i Václav Pantaleon. Jejich loď San Carlos přistála v dubnu 1618
západoindickém přístavu Goa, kde P. Kirwitzer zůstal až do roku 1621. K roku 1622 můžeme
bezpečně doložit jeho přítomnost v čínském Macau11, kde působil až do své smrti 22. května
1626. O jeho matematických schopnostech, které ho předurčily k čínské misii, není pochyb12,
jeho pozorování komet z roku 161813 vzbudila obecnou evropskou pozornost, k jeho
astronomickému přínosu z hlediska koperníkovské teorie se naposledy vyjádřil prof. Nathan
Sivin z Pennsylvánské univerzity14.
8
Walter Brandmüller, Galilei e la Chiesa ossia il diritto ad errare, c.d., s. 44-45.
Řím, Archivio Segreto della Compagnia di Gesù, 23, Provincia Austriae, Indipetae; P. Kirwitzer náležel
k rakouské provincii, česká provincie Tovaryšstva Ježíšova vznikla až roku 1623.
10
Jak se zdá, roku 1616 se zprvu uvažovalo, že bude určen pro misii v Peru, srov. AHSI IX, 1940, s. 105, ale
nakonec převážila Čína.
11
Někteří autoři, jako Dehergne a Pfister předpokládají jeho návštěvy v Macau již roku 1619 a 1620; Huonder
nevylučuje, že mohl navštívit i japonské Kjóto.
12
Srov. Historica narratio de initio et progressu missionis Societatis Iesu apud Chinenses, ac praesertim in Regia
Pequinensi, ex litteris R.P. Joannis Adami Schall ex eadem Societate, supremi ac regii mathematum tribunalis
ibidem praesidis, collecta Viennae Austriae anno MDCLXV, typis Matthaei Cosmerovii, Sacrae Caesareae
Maiestatis Aulae Typographi.
13
Observationes cometarum anni 1618 factæ in India Orientali a quibusdam S. J. mathematicis in Sinense
regnum navigantibus. Aschaffenburg, nakl. Balthasar Lippius, 1620.
14
Srov. Nathan SIVIN, Copernicus in China, http://ccat.sas.upenn.edu/~nsivin/cop.html.
9
61
Dílo P. Václava Pantaleona Kirwitzera, S.J.:
Observationes cometarum anni 1618 factæ in India Orientali a quibusdam S. J. mathematicis in
Sinense regnum navigantibus. Aschaffenburg, nakl. Balthasar Lippius, 1620.
Relazione dalla Cina dell anno 1620 (Macao, 22.11. 1620), v: Relazione delle cose più notabili scritte
negli anni 1619, 1620, 1621, dalla Cina, Řím, nakl. Zanetti, 1624.
Lettera della Cina dell’ anno 1624 (Macao, 27.10. 1625), v: Lettere annue del Tibet 1616, e dalla Cina
1624, Řím, nakl. Corbelletti, 1628.
de ANDRADE, Antonio - KIRWITZER, Wenceslao Pantaleone, Lettere annue del Tibet del
MDCXXVI. e della Cina del MDCXXIV, Řím, nakl. Corbelletti, 162815.
KIRWITZER, Wenceslas Pantaléon, Histoire de ce qui s'est passé au royaume de la Chine en l'année
1624. Tirée des letres écrites & adressées au P.P.Mutio Viteleschi, general de la Compagnie de Iesus.
Traduite de l'Italien enFrançois par un Père de la mesme Compagnie, Paříž, nakl. Sebastien Cramoisy,
1629.
Kirwitzerův rodný dům na náměstí v Kadani.
15
Například toto dílo je dnes nabízeno v západních aukcích za 6.500 Euro!
62
Ve čtvrtek 15. ledna 2009 zemřel v Paříži jeden z největších současných teologů. Roku
1998 na psal texty Křížové cesty pro Jana Pavla II.
CLÉMENT, OSMAŠEDESÁTÝ DUCHA.
Andrea RICCARDI.
Olivier Clément zemřel navečer 15. ledna. Byla to již celá léta, co nevycházel ze
svého bytu v živé lidové čtvrti Paříže. Nemoc ho podrobila těžké zkoušce, ale velmi se ještě
zajímal o život, o světové události, o osudy Církve.
Když jsem přišel pozdravit, krátce předtím než zemřel, díval jsem se na velké okno
jeho pokoje, z něj je vidět město až k Eiffelově věži, a myslel jsem na jeho poslední léta
„poustevníka“ u okna světa. Jeho náznak pozdravu vyjadřoval sympatii a přátelství, které
charakterizovaly jeho život. Před několika léty napsal: „Stáří je prospěšné jinému poznání,
které Východ považuje za jednotu inteligence a srdce“.
S Clémentem (narozen roku 1921) odchází velká významná evropská postava,
jedinečná a originální. Jeho myšlení je dítětem komplexního a velmi zdařilého naroubování.
Jeho kořeny jsou v laickém a nevěřícím prostředí. Žil v Paříži, v městě v množném čísle,
bohatém, ale s tolika aspekty lidské pouště. Pociťoval úzkost sevřených obzorů současného
člověka; vykročil na cesty duchovního hledání. Setkal se s křesťanskou vírou v ortodoxní
církvi. Jeho neklidné hledání se rozvinulo v ovzduší Druhé světové války. Válka je pro tolik
velkých duchů dobou plodnou na intuice. Válečná generace s tolika „duchovními učiteli“,
kteří toho řekli mnoho Evropě, pokoušené k ústupu. Clément se stal křesťanem, když přijal
evangelium z Východu. Po bolševické revoluci odešlo tolik Rusů do Francie. Riská kultura,
víra ve Svatou Rus, zakořenila ve Francii. Pomysleme na Mať Marii, pravoslavnou sestru,
přítelkyni chudých, který zemřela v nacistickém koncentračním táboře za to, že pomáhala
židům. Clément shromáždil svědectví velkých věřících jako Losského, Berďajeva,
Jevdokimova. Jeho přechod k víře provázel Otec Sofronij, mnich z hory Athos, o němž
Clément říká? „Dal mi pochopit, že křesťanství není nějaká ideologie, ale zmrtvýchvstání“.
Clément utišil svou žízeň vodou z pramene, vzdáleného od jeho světa, který ho dovedl k lásce
k Bibli a k církevním Otcům. Jeho historie je zvláštní, ale každé skutečné obrácení vede
daleko. A přesto je Clément západním člověkem, který neužívá žádný převlek. Nenalézáme
v něm nic exotického. Jeho dílo je prožíváno tak, že dýchá dvěma plícemi, s Východem a se
Západem. Ale z této mimořádné syntézy pramení křesťanský humanismus, jehož dědictví je
vzácné.
63
Olivier Clément vynaložil celý život na to, aby si osvojil otázky tolika druhých a
hledal světlo v liturgii a v církevních Otcích. Jeho vnitřní svoboda ho vede k tomu, že bere
vážně mnohé. Jeho otázky jsou našimi otázkami: otázkami generace šedesátých let, toho, kdo
se konfrontuje s moderností, kdo cítí tíhu vědeckého totalitarismu, kdo si uvědomuje meze
psychologie a psychoanalýzy, kdo vnímá slabost ideologií, ale také toho, kdo cítí jak se stal
život křehkým…
Významný je jeho příběh za krize roku 1968, pozorný k hlučným mladým na
pařížských ulicích, nedaleko gymnázia, kde učí. Pro něj byl rok 1968 velkým „liturgickým“
scénickým představením revoluce, s obecným odmítnutím otce, tedy tradice. Clément utopii
roku 1968 rozpitval, ale nezřekl se víry, že je možno změnit svět. Naopak došel
k přesvědčení, že je to cesta srdce, jež mění člověka. Proto je třeba přijmout víru Otců. Tak
podstoupil
roku
1958
natolik
odlišnou
zkušenost:
v Istanbulu
rozmlouval
s konstantinopolským patriarchou Athenagorou, aby vydal tento rozhovor knižně. V době
revolty proti otci se pětačtyřicetiletý teolog rozhodl naslouchat více než osmdesátiletému
patriarchovi: objevil v něm nezlomnou duchovní sílu, která se nesmířila s rozdělením
křesťanů, s nenávistí mezi národy, s prázdnotou života tolika lidí. V období popírání a
zabíjení otců, během roku 1958, Clément vedl dialog se starým otcem. Zrodila se z toho
kniha, která představuje mistrovské duchovní a historické dílo.
Ze starého stromu čerpal mízu, aby mohl doufat. Clémentovi jsou drahá Berďajevova
slova, která umístil jako motto na začátek své knihy Vzpoura Ducha (La Révolte de l´Esprit,
což je titul, který se jeví jako výzva v době, kdy se rozpadají ideologie a mladí hledají umělé
„ráje“): „Můžeme se bouřit jedině ve jménu poslední skutečnosti, Ducha, tedy ve jménu
Božím“. Clément není duchovním autorem mimo historii a beze snů o světě. Má smysl pro
dějiny a těší ho je zkoumat: to znamená zakoušet a postihnout také jejich hloubku. Zde se
objevuje síla změny, nevnímatelná na povrchu. Zmrtvýchvstání Krista působí, že se dějiny
nestávají peklem: „Jestliže se historie nesytí věčností, stává se zoologií“, uzavírá. Bůh
neopustil ubohou a bolestnou historii lidí. Tak není pohled křesťana slepý vůči bolesti, ani
uzavřený v kleci pesimismu nebo opojený utopickými ráji na zemi. Svědectvím toho jsou
texty Křížové cesty v Koloseu, které napsal roku 1998 pro Jana Pavla II. Clément opěvoval
v celém svém díle krásu a aktuálnost křesťanství. Cítil že je to naděje pro naši dobu. Ale
především byl skutečným věřícím, jenž moudře naplnil v sobě samém lidství, přátelské vůči
Bohu a přátelské vůči lidem.
(Andrea RICCARDI, Clément, il ´68 dello Spirito, v: „L´Avvenire“, roč. 42, č. 14, sobota 17.
ledna 2009, s. 23; fjh)
64
Res Ordinis
MODLEME SE ZA ZNOVUZROZENÍ JIHOČESKÝCH PAULÁNŮ
Když jsme 30. srpna 1992 uváděli první novou paulánskou řeholní komunitu do
Konventu Narození P. Marie na Vranově u Brna (generál řádu, P. Alessandro M. Galuzzi,
O.M. celebroval symbolicky v jediném dochovaném původním ornátu, na němž byl zobrazen
zázrak přeplutí Messinského průlivu), prohlásil tehdejší generální postulátor řádu, P. Alfredo
Bellantonio, O.M., že měl při mši svaté jasný a silný pocit jakoby spolu s koncelebranty stáli
kolem oltáře naši Otcové z doby rušení konventu. Byl to muž velmi střízlivý a hluboce
zbožný, nebyl by pronesl nic nepatřičného. A nebylo by také divu, vždyť se po 208 létech
naplnila hluboká touha Otců, nemilosrdně a brutálně rozehnaných roku 1784. Jestliže nyní
dobrý Bůh probouzí v srdcích touhu po novobystřické Nejsvětější Trojici, vzpomeňme
s úctou, díkem a láskou všech Otců, kteří požehnaně působili v tomto konventu našich
počátků, jejichž jména nám dochovalo Nekrologium někdejší česko-německo-uherské
provincie, a prosme i o jejich přímluvu na tento svatý úmysl.
Katalog Nejmenších bratří sv. Františka z Pauly, zbožně zesnulých v Pánu
podle měsíců úmrtí v novobystřickém konventu Nejsvětější Trojice.
leden
18. ledna (1787) Důstojný Otec Metoděj Österreicher z Moravy
21. ledna (1666) Ctihodný Otec Jindřich Ockenfues z Čech
23. ledna (1758) Důstojný Otec Marek Suppauer z Čech
25. ledna (1753) Ctihodný Otec Adam Curanti z Rakous
30. ledna (1731) Ctihodný Otec Diviš Daulk z Moravy
březen
1. března (1751) Ctihodný Otec Bernardin Weinzierl z Čech.
4. března (1717) Důstojný Otec. Josef Kayser z Rakous
8. března (1780) Ctihodný Otec Kornelius Čapek z Čech
19. března (1670) Veledůstojný a ctihodný Otec Cyril Oppilarius z Moravy.
65
duben
3. dubna (1747) Ctihodný Otec Florián Fiala z Moravy
13. dubna (1735) Ctihodný Otec Alexandr Beneš z Moravy
20. dubna (1760) Důstojný Otec Jan Borovský z Moravy
květen
1. května (1682) Ctihodný Otec Václav Raum z Čech
3. května (1677) br. Maurice Jolie ze Švýcarska od Bernu (Rauracus)
8. května (1680) br. Baltazar Buchlmayer z Bavorska
8. května (1694) Důstojný Otec Achác Edler z Bavorska
15. května (1752) Důstojný Otec František Brull z Čech
15. května (1786) Ctihodný Otec. Otto Schnell z Čech
30. května (1757) Důstojný Otec Filip Pinkelmann z Čech
červen
12. června (1713) Důstojný Otec Martin Schneltzer z Moravy.
12. června (1734) Ctihodný Otec Jakub Ammon z Moravy
18. června (1741) Ctihodný Otec Raimund Gallaf z Čech
23. června (1772) Důstojný Otec Kazimír Weichmann z Čech
24. června (1702) Br. Jan Scheidl z Rakous
24. června (1766) Důstojný Otec Severín Osom z Čech
29. června (1721) Ctihodný Otec Narcis Huffnagl z Porýní.
červenec
8. července (1742) Ctihodný Otec Julius Schön z Rakous
srpen
66
1. srpna (1680) Ctihodný Otec Jakub Albertus z Moravy
4. srpna (1739) Ctihodný Otec Karel Vogl z Bavorska
11. srpna (1703) Ctihodný Otec Norbert Kotzner z Čech
18. srpna (1784) Důstojný Otec Richard Stökner z Rakous
24. srpna (1628) br. František z Lotrinska, oblát
září
4. září (1686) Důstojný Otec František Berger z Bavorska
20. září (1689) Důstojný Otec Štěpán Pfeiffer z Frank
24. září (1709) br. Josef Tonnag z Bavorska
27. září (1690) Důstojný Otec Jiljí Werschauer z Bavorska
listopad
23. listopadu (1664) br. Jiří Pentzl z Bavorska
prosinec
19. prosince (1642) Ctihodný Otec Jan Senser z Bavorska
21. prosince (1729) br. Jiří Hoch z Čech, klerik
24. prosince (1767) br. Pantaleon Steer z Chebu
28. prosince (1665) Veledůstojný Otec Václav Weis z Čech
KDO BYL CTIHODNÝ P. PIERRE MOREAU, O.M. (1552-1626)?
Narodil se v nobilitované a zámožné rodině v Soissons 1.7. 1552. V Paříži vystudoval
filozofii, matematiku a medicínu, „v níž se stal velmi schopným“ (Giry, il se rendait fort
habile). V jednadvaceti létech se poté, co ztratil otce, vrátil domů a uspořádal rodinné
67
záležitosti, a pak se vydal studovat práva do Orleánsu, kde po dvou létech dosáhnul licenciátu
a byl mu dán jako vynikajícímu studentovi dekret chvály. Nechal se zapsat do seznamu
pařížských advokátů a zahájil praxi, ale rodinné záležitosti ho po krátké době znovu odvolaly
do Soissons. Již od mládí žil silným duchovním životem ctností, ale v rodném městě nyní
působil jako „krásná hvězda, která osvěcuje světlem svých příkladů (Giry, comme un bel
astre, qui verroit eclairer par la lumier de ses exemples). Jako advokát se stal hlasem uražené
a pronásledované spravedlnosti, obhájcem chudých, vdov a sirotků. I ve vlastní rodině jednal
se služebnictvem „s mimořádnou jemností, a stejně tak pečoval aby byli bez výtky a aby
jejich mravy odpovídaly Božímu zákonu a pravidlům Evangelia (Giry, avec une singulière
douceur, et avoit soin neanmoins qu´ils decussent sans reproche, et que leurs moeurs fussent
conformes a la loi de Dieu et aux regles de l´Evangile).
Jeho horlivost a činná láska ho vedly k tomu, že v celém městě Soissons nebylo
dobrého díla, na kterém by se byl nepodílel, ale jak poznamenává P. Giry, právě zde si ďábel
našel příčinu, aby ho pronásledoval, jak pak činil po celý jeho život. V Soissons se tehdy
často konaly v katedrále exorcismy s osobami, které byly postiženy démonickou nenávistí
k Nejsvětější Svátosti oltářní, údajně díky šíření kalvinistického učení. Moreau se jich často
účastnil, jednak proto, že chtěl být přítomen triumfu eucharistie, ale také proto, že výtečně
ovládal řečtinu a hebrejštinu a mohl vysvětlit slova, která při nich posedlí v těchto jazycích
vyslovovali. Jednoho byl přitom tak rozhořčen rouháním, které zlý duch vyslovoval ústy
jednoho z posedlých, že mu ostře vytknul zlovolnost a pyšnou vzpouru. Démon odpověděl
těmi nejnižšími urážkami a „hrozil mu děsivým tónem hlasu, že ho nikdy nenechá na pokoji
(Giry, et le menaça d´un ton de voix effroyable, qu´il ne le lasseroit jamais en paix)“.
Jakmile skončil exorcismus, začal být krutě napadán démonem, který mu dával pocítit
bolesti v různých částech těla, děsil ho hrůznými přeludy, které ho všude pronásledovaly,
rozhazoval mu věci v pokoji a mučil ho tak silně, že z toho dostal horečku a která ho velmi
silně zachvátila (Giry, il le tourmenta si fort, que la fièvre lui en fuit, et qu´il en eut un accès
très-violent)“. Toto démonické pronásledování trvalo bez větších přestávek po čtyřicet let a
nesporně nebylo jen v jeho představách, protože „jsme slyšeli dopadat údery na tělo našeho
nového mučedníka a rány a zhmožděniny, které mu působil v obličeji, dosti ukazovaly, že to
nebyla imaginární muka, ale reální a skutečná vnější obsese (Giry, les coups que s´on
entendoit decharger sur les corps de notre nouveau martirm et les playes ou les meurtrissures
qui ou lui doyoit sur le visage montreut assez que ce n´etoit pas un tourmant imaginaire, mais
une obsession exterieure reelle et veritable)“. Nikdy o tom nepochybovali čtyři biskupové,
kteří po sobě následovali v této době v Soissons a také místní obyvatelé, jak duchovní, tak
68
světští, o tom byli tak přesvědčeni, že na Moreaua hleděli jako na „nového Joba a jako na
živoucí kopii Ježíše Krista, trpícího na Kalvárii (Giry, comme un autre Iob, et comme une
copie vivante de Iesus-Crist soufrant sur le Calvaire)“ a někteří duchovní o tom i kázali.
Tato dlouhá a bolestná zkouška služebníka Božího očistila. Až do té doby žil
v nevinnosti, jak dosvědčil později podle jeho slov jeho zpovědník (Giry, a temoigné qu´il y
avoit conservé inviolablement la grace de son Baptême), díky pronásledování ze strany zlého
ducha k hluboké kontemplaci Božích tajemství pod duchovním vedením P. Pierra Naudé,
O.M., který přišel do Soissons založit paulánský konvent. Nejenže začal žít silným
asketickým životem, znásobil modlitbu a přistupoval často ke svátostem, ale zřekl se i
některých „věd“, které ho přitahovaly, jako astrologie a alchymie, a začal se věnovat
hlubokému studiu teologie, o čemž svědčí i jeho spis z té doby Pojednání o reálné
přítomnosti Našeho Pána v eucharistii (Traités sur la présence réelle de Notre-Seigneur en
l´Eucharistie).
Poté, co zemřela jeho matka, se rozhodnul vydat na pouť do Říma, aby na přímluvu
svatých apoštolů dosáhnul buď vysvobozené z této zkoušky nebo milosti ji trpělivě snášet.
Strávil tam dva měsíce (listopad a prosinec) a „nevěnoval žádný čas zvídavosti, ale zcela se
oddal návštěvám kostelů, špitálů, hřbitovů a modlitbě a kajícímu prolévání slz (Giry, ne
donnant rien à la curiosite, mais, s´applicant tout entier à la visite des Eglises, des hopitaux,
des cimitiers, et à l´exercice de la priere et des larmes)“. Vyslyšení své prosby však
nedosáhnul, Boží prozřetelnost ho ponechala ve výhni tohoto těžkého zápasu, aby ještě více
vyzrál. Z Říma putoval do Loreta, kde se mu ve Svaté chýši (Santa Casa) dostalo prvního
vnuknutí, aby vstoupil do řádu Nejmenších bratří sv. Františka z Pauly. Odtud se vydal
k hrobu sv. Benedikta na Montecassino a do Soissons se vrátil zcela nové hluboké zbožnosti.
Ke svatému přijímání již přistupoval denně, bohatě rozdával almužny a každou neděli a o
svátcích vyhledal u vrat katedrály nějakého chudého, aby s ním poobědval a sám ho
obsluhoval, přičemž se cítil svrchovaně poctěn, „že může prokazovat nějakému údu Ježíše
Krista tytéž povinné služby, které vyžaduje od svých služebníků (Giry, de rendre à un
membre de Iesus-Christ les mêmes devoirs qu´il exigeoit de ses serviteurs)“. Jeho největší
rekreací bylo, když mohl psát pro přátele o posvátných tématech jak pro své vlastní poučení,
tak na jejich výslovné přání: z italštiny tak přeložil do francouzštiny Život sv. Františka
z Pauly a sepsal řadu pojednání o eucharistii, o katolické Církvi, o Antikristovi, o hereticích, o
démonech, o Boží Prozřetelnosti, o předurčení. Ve své pokoře nikdy nepřikročil k jejich
vydání, ale přátelé vydali tiskem zmíněný překlad Život sv. Františka z Pauly a některá z děl,
aniž by však uvedli jméno autora.
69
Současně čekal na oficiální založení paulánského konventu v Soissons a když již byl
téměř dostavěn, naplnil záměr, který pojal v Loretu. Řádový hábit přijal na den sv. Alexia
roku 1588 za velkého sběhu lidu a již v noviciátu se stal vzorem pokory, trpělivosti,
poslušnosti a přesného plnění všech norem Řehole, píle a stálosti ve službě bratřím, kterým
stále přinášel útěchu. Jedním z jeho denních úkonů zbožnosti bylo, že po příkladu sv.
Antonína nahlížel každého řeholníka jako živoucí knihu a příklad svatosti, od nějž se snažil
naučit různé ctnosti, od jednoho přísnost života, od druhého zbožnost a hlubokou úctu k Pánu,
od dalšího duchovní radost a tak dále. Ještě než dokončil zkušební rok, sepsal závět v níž
rozhodnul o svém majetku - jeho životopisec o ní prohlásil, že byla „mistrovským dílem
rozvahy, spravedlnosti a křesťanské lásky (Giry, chef´d´oeuvre de la prudence, de la justice,
et de la charité chrétienne)“ - pak složil sliby a o dva roky později, roku 1591, byl vysvěcen
na kněze.
Na svou primiční mši svatou se připravoval pětitýdenními duchovními cvičeními,
během nichž pojal svatý úmysl žít již jen výlučně pro Boha a tak, jako se každého dne
opakuje na oltáři oběť našeho Pána Ježíše Krista, i on chce každý den přinášet sebe sama jako
oběť svatým životem pokory, sebeumrtvování a čistoty. Ďábel ho z Božího dopuštění jako
svatého Joba začal napadat tak těžkým a stálým způsobem, „že stěží vidíme něco podobného
v nějakém jiném životě svatých (Giry, qu´a peine voit-on rien de semblable dans nulle autre
histoire des saincts)“. Strhával z něj hábit, srážel ho na zem, vlekl ho pod stůl, nezřídka ho
bil, takže na jeho obličeji bylo vidět pohmožděniny a celá komunita si toho povšimla, ačkoli
nikdo „neviděl toho, kdo toho byl původcem (Giry, ne vit pas celui, qui étoit auteur de ces
ouvrages). Když měl jít služebník Boží do chóru, démon mu před jeho kroky ukazoval děsivé
propasti, hrozné plameny nebo smečky zuřivých šelem: Moreau se poznamenal svatým
křížem a směle kráčel vpřed. Když zůstával v noci v chóru, což pravidelně činil každého dne,
boj se vyostřil. Zlý duch s ním nakládal se zuřivostí a krutostí až neuvěřitelnou, ale nedokázal
ho donutit aby ustal v modlitbě a P. Pierre pokračoval v modlitbě až do čtvrté hodiny ranní,
kdy se vracel do své cely. Ráno ho démon následoval až do kostela, aby ho rušil, ale ani zde
neuspěl – na pokoji ho nechával jen na krátký čas „od proměnění hostie až k přijímání
vzhledem k přítomnosti svého svrchovaného Soudce (Giry, depuis la consecration jiusqu´à la
communion, à cause de la présence de son souverain Juge)“. P. Moreau přesto sloužil mši
svatou s takovou vroucností, že přítomní mívali, když se vracel od oltáře, dojem že jeho
obličej září takovým jasem, že na něj nemohou hledět.
V refektáři mu démon buď měnil chuť pokrmů takovým způsobem, že musel vyvinout
hrdinské úsilí, aby pozřel to málo, nezbytné k životu, nebo mu tak silně sevřel zuby či tak
70
ochromil ruce, aby nemohl nic vložit do úst. Když se pak vracel do cely, aby se věnoval
posvátné četbě nebo si krátce odpočinul, pronásledoval ho ještě s větší zuřivostí a bil ho
takovým množstvím ran, že to připoutalo pozornost řeholníků a představených, kteří se
sbíhali k jeho cele, „kde ho nalézali tak rozmláceného ranami, celého zkrvaveného a tak velmi
zesláblého, že už nedokázal stát na nohou (Giry, ou ils le trouvoient tout rompu de coups, tout
couvert de sang et dans une si grande foiblesse, qu´il ne pouvoit plus se soutenir)“. K těmto
vnějším mukám zlý duch přidával muka niterná. Snažil se ho také popouzet ke zlému a
neustále bouřil jeho fantazii a jeho smysly v takové míře, že se zdálo že nemůže neuspět ve
snaze donutit ho, aby se vzdal. A jistě, jak poznamenává P. Giry, občas obklopoval jeho
ducha tak temnými mraky, silně rozbušil jeho srdce a naplňoval ho takovou hořkostí, „že
méně osvícený muž než on by byl tento stav měl za opuštění Bohem a skutečné vydání na
pospas zlému (Giry, qu´un homme moins éclairé que lui, eût pris cet état pour un abandon de
Dieu et pour un relâchement effectif)“.
To, co však činí našeho služebníka Božího svrchovaně obdivuhodným je, že uprostřed
tolika zápasů a takových útoků, které trvaly přes čtyřicet let, že si vždy dokázal uchovat
takovou věrnost, že mu žádné z takových pokušení nedokázalo vyrvat ani poloviční souhlas
se zlem a žádná z těchto muk ho nedokázala pohnout k dobrovolnému aktu neúcty nebo
netrpělivosti. A když přibíhali jeho bratři, které přivolal nezvyklý hluk, a nacházeli ho na
zemi ztlučeného a zkrvaveného, děkoval jim s lehkým úsměvem: „Jděte, mé děti to nic není
(Giry, Allez mes enfants, ce n´est rien)“. Naopak je ještě vybízel aby pohrdali zlým a
nenechali se nikdy zastrašit jeho pokušeními a jeho útoky.Více se bojím mušky, říkával, než
tohoto pekelného ducha, protože „muška mne může obtěžovat proti mé vůli, ale nepřítel mi
nedokáže uškodit tím, co nechci, a svým pronásledováním pracuje jen na tom, aby mi dal
získat více zásluh (une muche me peut incommoder contre ma volonté, mais l´ennemi ne me
scansoit nuire se je ne le veux, et il travaille par ses persecutions qu´à me faire meriter
davantage)“.
Přesto přese všechno se P. Moreau dokázal horlivě věnovat apoštolátu. Již po
vysvěcení na kněze se věnoval kázání a dařilo se mu to podivuhodně ne „díky afektované
výmluvnosti, ale řeči plné síly a božího pomazání (Giry, non… par une eloquence affectée,
mais par un discours plein de force et onction)“. Po několika létech však byl nucen přestat
kázat pro neustálé ďábelské útoky. Začal se tedy věnovat katechismu pro děti a chudé. Jeho
zpovědnice byla zdrojem útěchy a pomoci pro všechny, kdo přicházeli a docházelo tam
k mnoha obrácením. Mnozí si povšimli, že P. Moreau v tomto směru dostal zvláštní dar, jako
biskup ze Soissons, který k němu posílal ty nejzatvrzelejší hříšníky a udělil mu plné fakulty
71
k rozhřešení. I řeholní představení k němu posílali vzpurné řeholníky, jejichž srdce si získal a
vracel je na cestu povinnosti a poslušnosti. Měl podivuhodný dar smiřovat nepřátele, utišit
domácí sváry a přinést útěchu v každém neštěstí. Nikdy, jak zdůrazňuje P. Giry, nebyla tak
přesně zachovávána observance řehole, lépe recitovány hodinky, a nikdy nikde nevládla tak
silná jednota bratrská láska, jako pod jeho vedením, protože nejen vedl řeholníky ke ctnostem
„svými příklady, ale také svým napomínáním… s takovou jemností a dobrotou, že pokání,
která ukládal, nemohla být nemilá (Giry, par ses exemples, mais aussi par ses reprimendes…
avec tant de douceur et bonté, que les penitences qu´il imposoit ne pouvoient être
désagreables)“.
Jeho bdělost zahrnovala vše a ani výsostnost jeho rozjímání, ani muka, která vytrpěl
od pekelného nepřítele, mu nebránila v tom, aby se pečlivě zabýval všemi časnými
záležitostmi a zvláště pečoval o nemocné a o almužnu pro chudé podle možností konventu,
protože dobře věděl, že konvent spíše obohatí, než aby ho ochudila (Giry, qu´elle etoit plus
proprie à l´enrichir, qu´à l´appauvrir)“. Pro své ctnosti byl velmi ctěn jak významnými, tak
prostými lidmi, lid Soissons na něj hleděl jako na svého ochránce a připisoval mu zásluhu, že
bylo město zcela očištěno od heretiků. Světští duchovní i řeholníci a řeholnice různých řádů
se na něj obraceli ve svých záležitostech a vyhledávali ho jako zpovědníka. I nemocní se
svěřovali jeho modlitbám - jedna žena, jež již byla při těžkém porodu na prahu agonie, šťastně
porodila a zcela se uzdravila, když se dotkla voskového Agnus Dei, který jí poslal. Chtěl se
s ním setkat i král Ludvík XIII. s chotí a P. Moreau prý rozmlouval s takovou zbožností, že
králův zpovědník, jezuita P. Arnoult, který byl rozhovoru přítomen, „v obdivu k jeho
odpovědím řekl králi, že by byl lépe nemluvil anděl, který by sestoupil na zemi (admirant ses
responses dit au Roy, qu´un Ange descendu du ciel n´auroit pas mieux parlé)“.
Jeho zdravotní stav se však v důsledku stálých zkoušek zhoršoval a dva roky před
smrtí zcela ztratil zrak. Přestože se již nemohl pohybovat, číst, psát a především sloužit mši
svatou, nepropadl smutku, přijal vše s klidem a poděkoval za to původci všeho dobra jako za
zvláštní milost, která mu umožňuje se s Ním ještě hlouběji spojit a ponořit se do rozjímání.
Poslední nemoc ho upoutala na celých sedm měsíců na lůžko. Na zádech se mu otevřely dva
velké vředy, které mu působily velkou bolest, přišlo se na ně však až po jeho smrti, protože se
o nich ani slůvkem nezmínil. Tři dny před smrtí zcela ustala všechna vnější i vnitřní muka a
poražený démon, který ho nedokázal zlomit, od něj ustoupil. Od té chvíle se v něm rozhostil
podivuhodný Boží pokoj v němž se těšil sladké rozmluvě s nebem (Giry, où il jouissoit d´un
doux entretien avec le ciel)“.
72
Jednatřicátého března 1626, ve dvě hodiny odpoledne, otevřel oči a upřel je před lože,
jakoby hleděl na jakousi velmi úctyhodnou osobu, která před ním stála. Bratří byli
přesvědčeni, že mu v té poslední chvíli byl navrácen zrak a že se mu dostalo nebeského
vidění. Poté si levou rukou rozhalil hruď, pravou učinil u srdce znamení kříže a se slovy
„Misericordias Domini in aeternum cantabo (Navěky budu zpívat o milosrdenstvích Páně)“
odevzdal svého Ducha Bohu. Pohřbíval ho soissonský biskup mons. Simon le Gras, jenž po
obřadech řekl našim řeholníkům: „Máte ve svém kostele, moji Otcové, velký poklad (Giry,
Vous avez, mes pères, un grand tresor en votre Eglise)“. Mnoho věřících, kteří se k němu
obraceli v modlitbách o pomoc, dostalo veliké milosti, jež je možno nahlížet jako skutečné
zázraky - P. Giry napsal: „a budeme mít jejich souhrn, který budeme moci předložit v historii
jeho života (Giry, et nous en avons un recueil que nous pourons donner dans l´histoire de sa
vie)“.
Na hrob byl umístěn následující nápis: „E.P. Petrus Moreau - Suessione natus - Ex
opulento Cive ac docto Iurisconsulto - Pauper Christi factus - Et Minimorum Frater –
Copiosissime Sanctus in Clausro evasit - Humilitate Sanctorum Scientia - Pietate Animarum
zelo - Virtute omni et gratia - Ad miraculum usque excelluit - Et iustitiam quantum est in
homine omnem explevit - Translatus in meliorem sortem - Prid. Kal. April. An. 1626 - Et hoc
loco Resurrectionem honorifice depositus - Corporis gloria - Animae immortatlitatem
exaggerat. Funfatori suo tumulum ex debito Elogium pro merito F.F. huius Conventus. P.C.“.
Lanovius mu ve svém Chronicon k roku 1626, 1, rovněž věnoval epigraf. Ale Moreau sám si
již při vstupu do řádu zvolil a označil budoucí hrob u zdi tohoto kostela a nadiktoval verše,
které na něm mají být napsány: „QUI MINIMITANO PRODUXIT IN ORDINE VITAM IN
SACRA AC MINIMO CONDITUR AEDE LOCO“. Barcelonská generální kapitula z roku
1629 stanovila, aby byl při Posvátné kongregaci obřadů otevřen proces jeho blahořečení, ale
k dalším krokům v tomto směru žel nedošlo.
Zvláštní pozornost si zaslouží Moreauova hluboká úcta k Nejsvětějšímu Srdci
Ježíšovu. Jak uvádí P. Rians ve svém Komentáři k Řeholi Nejmenších bratří, když P. Moreau
rozjímal nad láskou Srdce Ježíšova, která se vylila do srdce pistevníka z Pauly a z něj do jeho
řádu, kterému ji dal do proslulého znaku, říkal: „Ctím všechny řády, zřízené v Církvi,
protože se zrodily z ran Našeho Božského Spasitele. Ale nejvíce miluji řád Nejmenších
bratří, protože vyprýštil z Nejsvětějšího Srdce Ježíšova, neboť jeho podstatou je láska“.
Literatura: [P. MORETTI, Gennaro, O.M.], Lo stemma di S. Francesco di Paola e il S. Cuore
di Gesù, v: „Charitas. Bollettino del Terz´Ordine dei Minimi di S. Francesco di Paola“, roč. 1,
73
č. 5-6, květen-červen 1926, s. 55; P. ROBERTI, Giuseppe Maria, O.M., Disegno storico
dell´ordine dei Minimi dalla morte del santo Istitutore fino ai nostri tempi (1507-1907), díl II.
(1600-1700), Řím, Società Tipografico-Editrice Romana, 1908, s. 403-412.
SLAVNÝ ASKETICKÝ AUTOR.
P. JEAN ELIE AVRILLON (1729-1929).
Není příliš časté aby nějaká kniha přežila léta a desetiletí - tím méně po celá staletí svého autora. Nestává se tak, jestliže hodnota díla není sama o sobě výjimečná.
Tuto přednost je však třeba přiznat dílům P. Jeana Élie Avrillona, která jsou stále
znovu vydávána v řadě jazyků a v mnoha zemích i dnes, po více než dvou stech létech od jeho
smrti, a jsou čtena se stále novým zájmem a skutečným prospěchem.
Jde o řadu asketických děl, která by, jestliže by byla seřazena v jediném vydání, mohla
tvořit skutečnou knihovnu.
Knihovnu výjimečnou, zlatou, mistrovské dílo svého druhu.
Rozjímání, instrukce, úvahy na každý den roku, pro kurs duchovních cvičení pro
Advent, pro postní období, pro hlavní tajemství Páně a Panny Marie. Několik zvláštních
traktátů, atd. atd.
A jaká hloubka nauky, čerpané přímo z čistých a prapůvodních pramenů Písma
svatého, z Otců, z mystické teologie, ve kterýchžto vědách byl Avrillon velmi zběhlý.
Jeho myšlenky a city, nejsou, jak se na to dnes až příliš často zvláštním způsobem
naříká, plodem nějakého vágního, mlhavého a neurčitého sentimentalismu, ale jsou výrazem
toho, kdo cítí křesťanskou dokonalost a dokáže ji zcela přirozeně a nenásilně čerpat
z nejskrytějších koutů duše.
Naši čtenáři si mohou učinit představu na základě stránky o Neposkvrněném početí P.
Marie, kterou jsme přetiskli ze zlatého díla Posvěcený Advent. Vezmeme-li v potaz, že autor
psal téměř dvě staletí před dogmatickou definicí tohoto tajemství, máme k dispozici zjevný
důkaz přesnosti jeho nauky.
Vyslovujeme přání aby se našel nějaký dobrý nakladatel, který by se chtěl ujmout
nového italského vydání (ve Francii je jich více) v jediném stylu (existují překlady Pellicové,
sestry našeho nesmrtelného Silvia, P. Rignoniho, Robertiho a stovky dalších). Svazky by
měly být jednotné, elegantní, dobře svázané: krom toho, že tento nakladatel přispěl ke stále
širší znalosti opravdu zlatého díla, zajistil by si i … slušný příjem!
74
Byl by to ten nejhezčí způsob jakým oslavit dvousté výročí úmrtí tohoto slavného
paulána.
Pro ty, kdo ho neznají, alespoň několik údajů o autorovi a jeho dílech.
Narodil se v Paříži 1. ledna 1652 a jako osmnáctiletý vstoupil do paulánského
konventu v Nigeonu (řečeného Bons-Hommes), kde složil sliby 3. ledna 1671. Poté, co
s velkou chválou vyučoval v různých konventech svého řádu kursu filozofie a teologie,
poradili mu představení, aby se věnoval úřadu kazatele, pro nějž měl velký talent a šťastné
dary. P. Avrillon tuto radu pokorně přijal a připravil se na tento úkol hlubokým studiem Písma
svatého a Svatých Otců, neopomenul přitom ani studium hebrejštiny, aby lépe rozuměl
Starému zákonu. Začal kázat roku 1676 a pokračoval až do roku 1728, tedy po dobu
třiapadesáti let, a naslouchalo se mu vždy s velkými plody a byl chválen nejen v provinčních
městech, ale i v Paříži, kde, stále čilý, strávil přinejmenším posledních třicet let života. Zemřel
zbožně ve zmíněném konventu v Nigeonu 16. května 1729 ve věku 78 let.
Jeho apoštolské námahy mu nezabránily sepsat řadu morálních a spirituálních děl,
která byla z větší části vydána v několika vydáních, a některá z nich jsou podnes ve zbožných
rukou. Zde je seznam:
1.
Réflexions théologiques, morales et affectives sur les attributs de Dieu, en
forme de méditation pour chaque jour du mois /Teologické, moráolní a
afektivní úvahy o atributech Božích ve formě rozjímání na každý den
měsíce/.
2.
L´année affective, ou sentimens sur l´amour de Dieu tirés du Cantique des
Cantiques pour chaque jour de l´année /Afektivní rok neboli pocity o lásce
Boží vyňaté z Písně Písní na každý den roku /.
3.
Commentaire affectif sur le grand précept de l´amour de Dieu /Afektivní
komentář k velkému přikázání lásky k Bohu/.
4.
Commentaire affectif sur le psaume Miserere /Afektivní komentář k žalmu
Miserere/.
5.
Méditations et sentimens sur la sainte Communion /Rozjímání a pocity ke
svatému přijímání/.
6.
Retraite de dix jours pour les personnes consacrées à Dieu, et pour celles
qui sont engagées dans le monde /Desetidenní duchovní cvičení pro osoby,
zasvěcené Bohu, a pro ty, které jsou nasazeny ve světě/.
75
7.
Conduite pour passer saintement le temps de l´avent /Návod jak svatě prožít
Advent/.
8.
Conduite pour passer saintement le Carême /Návod jak svatě prožít postní
období/.
9.
Conduite pour passer saintement les octaves de l´Ascension, de la Pentecôte,
du saint Sacrement et de l´Assomption /Návod jak svatě prožít oktáv
Nanebevstoupení Páně, Seslání Ducha svatého, Těla a Krve Páně a
Nanebevstoupení P. Marie/.
10.
Sentimens sur la dignité de l´âme /Pocity o důstojnosti duše/.
11.
Réflexions, sentimens et pratiques sur la divine enfance de Jésus Christ
tirées de l´Ecriture et des Pères /Úvahy, pocity a úkony zbožnosti k
božskému dětství Ježíše Krista, vyňaté z Písma svatého a církevních Otců/.
12.
Réflexions et sentimens d´un solitaire en retraite pendant l´octave du saint
Sacrement.
13.
Pensées sur divers sujets de morale /Myšlenky na různá morální témata/.
14.
Traité des devoirs d´un Pasteur /Rozprava o povinnostech pastýře/.
15.
Traité de l´amour de Dieu à l´égard des hommes, et de l´amour du prochain
/Rozprava o Boží lásce k lidem a o lásce k bližnímu/.
16.
Sentimens sur l´amour de Dieu ou les 30 amours sacrés pour chaque jour du
mois /Pocity o lásce k Bohu neboli 30 posvátných vzplanutí lásky na každý
den měsíce/.
(Un celebre scrittore di ascetica. Nel Centenario della morte del P. Giov. Elia Avrillon (1729-1929), v:
„Charitas. Bollettino del Terz´Ordine dei Minimi di S. Francesco di Paola“, roč. 4, č. 5-6, listopad-prosinec
1929, s. 188-189; fjh)
MISERERE MEI DEUS: (QUIA) TIBI SOLI PECCAVI!
ROZJÍMÁNÍ.
P. Jean Élie AVRILLON, O.M.
Deus, můj Bože! Ó má duše, běž v myšlenkách k městu Jeruzalému, vstup do paláce
krále David a až jím budeš procházet, zavři dobře oči přede vším, co nejpyšnějšího ti může
ukázat pohled na královskou velkolepost, protože máš zapotřebí shromáždit vše, co vidíš, aby
76
se ti ze všech těch věcí dostalo plodu a abys pochopila. Před tvýma očima se rozevře ta
nejpodivuhodnější, nejdůležitější podívaná, tak živý a vzrušující pohled na samotného krále,
mocného krále, jenž dosáhnul vrcholu světské slávy a zvítězil nade všemi svými nepřáteli.
Nemysli si však, že ho uvidíš sedět na trůnu, oděného v purpuru, ozdobeného královskou
čelenkou, či že se bude oddávat radovánkám. Uvidíš ho spíše ležet na zemi, pokrytého
popelem a v kajícím rouchu, jak se rozplývá v usedavém pláči, a až uslyšíš jeho vzdechy, jeho
stínání, jež zní celým královským palácem, snadno ho najdeš. I tento vladaře je hříšníkem, ale
hříšníkem kajícím. Hle, rozevřelo se ti široké pole, kde se můžeš plně poučit a pohnout své
srdce ke zkroušenosti. „Můj Bože“, volá, „smilujte se nade mnou. Misere mei Deus!“.
V době, kdy hřešil, zapomenul že má Boha, nyní si na Něj vzpomíná v čase svého pokání.
Pohleď na velký příklad, který musíš napodobit v sobě samé.
Zhřešil jsem, ó Pane, ale cítím, že mám Boha, a z tohoto pocitu se rodí všechno dobro
mého života, a když na Něj zapomínám nebo mi v nitru chybí síly, vidím že jsem schopen
upadnout do těch nejodpornějších vin. On je mou silou a mou útěchou, laskavě mi naslouchá,
nikdy mne od sebe neodhání, nejen když otevřu ústa, abys Ním mluvil s úctou a důvěrou, ale
ještě lépe slyší skrytou řeč mého srdce, zvláště když je vidí roznícené svou božskou láskou.
Naslouchejte mi tedy, ó můj Bože, vezmu zde za svá slova Vašeho Proroka, který s Vámi
uměl tak dobře hovořit a tak důvěrně. Vložte mi do úst ohnivá slova, naplňte mé srdce pocity
něhy, a vnukněte jazyku a srdci ony modlitby, jež se Vám nejvíce líbí, a jež u Vás nejvíce
dojdou vyslyšení. Má slabost došla do krajnosti, mé potřeby jsou velmi naléhavé, znásobila se
má soužení a křičí proti mně před soudem Vašeho božského Milosrdenství. Přibližuje se ke
mně smrt, právem se jí obávám, protože jsem hříšník. Ach, co si počnu bez Vás! Ach smilujte
se a neopouštějte mne, ó Bože síly a milosrdenství.
Tibi soli peccavi: Proti Vám samému jsem zhřešil. Jsem hříšník a zhřešil jsem proti
Vám, ó můj Bože, mé svědomí mi to stále vyčítá a cítím mimořádnou potřebu Vašeho
milosrdenství, a to velkého milosrdenství. Zhřešil jsem proti Vám samému, zhřešil jsem proti
Vašim bezpočetným milostem, tím že jsem pohrdal Vašimi svatými zákony, svou malou
úctou k Vaší božské přítomnosti, a přece, odvážím se, ó Pane, říci s Prorokem, že jsem zhřešil
proti Vám samému? Mohu snad zapomenout bezpočetné hříchy, jichž jsem se dopustil proti
svému bližnímu a proti sobě samému? Budu snad mít za nic své hříchy proti lásce, své hněvy,
své nespravedlivé sváry, svá nezávazná slova, své tajné závisti, své nechutě, svá pohrdání, své
zanedbávání pomoci tomuto bližnímu, když prosil o mou pomoc? Nevydám snad počet
z některého ze hříchů, jimiž jsem vinen proti sobě samému, ze svých nedbalostí při plnění
svých povinností, ze svých netrpělivostí, ze svých marnivostí, z nezřízené lásky k sobě
77
samému a ke světu, z tolika ztraceného či špatně užitého času? Hle, Pane, to jsou hříchy, jimiž
se uznávám vinen. Nezhřešil jsem tedy jedině proti Vám samému. Klamu se, ó všemohoucí
Bože. Všechny tyto hříchy jsou hříchy jen nakolik s sebou nesou skutky zlé podstaty, či
proto, že jsou překročením Vašich zákonů a proto zraňují a urážejí především Vás. Jsou-li to
věci zlé samy o sobě, urážejí přímo Vás jako svrchované dobro, je-li to překročení Vašich
přikázání, stejně tak urážejí bezprostředně Vás, protože Vy jste božský zákonodárce a proto
jsou zakázané. A proto Vám každého dne svého života budu vždy říkat, a toužím to moci
opakovat i ve chvíli smrti a více srdcem, než ústy: „Odpusťte mi, ó můj Bože, odpusťte mi,
vím že jsem zhřešil proti Vám samému“.
Tibi soli peccavi. Proti Vám samému jsem zhřešil. Ano, proti Vám samému jsem
zhřešil, ó můj Pane, protože jste na prvním místě jediný a nejvyšší zákonodárce a jediný
nejvyšší soudce živých a mrtvých. Tato dvě výsostná postavení, jež ctím a jimž se klaním, a
děsím se když na ně pomyslím, z Vás činí cíl všech urážek, všech zlořádů hříšníků a každý
hřích, který se páchá, zraňuje přímo a především Vás samého. Vy jste nejvyšším
zákonodárcem lidí, Vám samému náleží stanovovat zákony, a to zákony věčné, protože Vy
jste jejich zdrojem a principem vší spravedlnosti, Vy jste naším stvořitelem, Vy, jenž
dokonale znáte, čeho je schopno lidské srdce, protože jste je sám stvořil. Vy se svou dobrotou
a moudrostí vážíte přísnost zákona v poměru k silám onoho slabého tvora, kterému ho
ukládáte, a nemůžete nařídit žádnou věc, jež by nebyla spravedlivá. Vy jste ale stejně tak
nejvyšším soudcem všech lidí, Vy jste jediným svrchovaně spravedlivým a svrchovaně
nevinným, a proto jedině Vy máte právo znát a soudit bez odvolání a vynášet poslední
rozhodnutí. A, ach, jak podivná to věc, že tyto dva atributy Zákonodárce a Soudce, namísto co
by Vám přinášely bázeň a úctu všech lidí, k Vám přitahují tolik urážek hříšníků. Ach, zhřešil
jsem proti Vám samému, ó spravedlivý Soudče, o božský Zákonodárče, zasloužil jsem si
proto smrt, a přece mám důvěru, že mohu přistoupit k trůnu Vašeho božského milosrdenství,
abych Vás nyní poprosil o život milosti, který se budu snažit už nikdy neztratit, a o život slávy
po smrti, aby žil v naději v jeden i druhý.
Tibi soli peccavi. Vůči Vám samému jsem zhřešil. Uznávám, Pane, že za jakýkoli
hřích, kterého jsem se dopustil buď proti Vašemu Majestátu, hodnému úcty, či proti svému
bližnímu nebo proti sobě samému, je to, že jsem zhřešil, vždy proti Vám samému, protože
všechny hříchy, jimiž jsem vinen, se rodí jen z nezřízenosti srdce, jež je zdrojem nečistého,
z nějž všechny plynou, a protože hřích, ať již jakýkoli, je jen vzdálením tohoto zaslepeného
srdce, jež se odvrací od Vás, který jste svrchovaným dobrem, aby se obrátilo k tvorovi. A
protože toto srdce pochází od Vás, a Vy jste je s takovou námahou a takovým zalíbením
78
stvořil pro sebe sama a abyste si z něj učinil příbytek, chrám, svatyni, oltář, na němž by
nehořela jiná oběť, než jen pro Vás samého. Z toho plyne, že všechna jeho láska, všechny
jeho touhy, jeho něha, jeho vášně, jeho hnutí, jeho vztahy jsou přirozenou a nevyhnutelnou
daní, kterou je srdce povinno Vám v každé chvíli svého života. A je-li tak nespravedlivé a tak
nevděčné, že je odvrací od jejich jediného cíle, hodného klanění, jímž Vy, kterému je povinno
sebou celým, aby z nich učinilo nehodný dar tvoru či sobě samému, není to snad nezměrný
zločin, jehož se dopouští vůči Vám samému, skutečná krádež, kterou páchá na Vašem
Majestátu, hodném klanění, dokonce na jeho oltářích? Mé srdce, provinilé vůči Vám samému,
ó můj Bože, ji zná, pláče nad ní a chce Vám vrátit vše, co Vám odňalo, se všemi
nejvroucnějšími city, a celé se vzdává Vám samému. Přijměte, Pane, toto navrácení, už
nechce žít ani umírat, aniž by stále bilo Vaší božskou láskou.
(Z Komentáře k Žalmu Miserere)
(P. Jean Élie AVRILLON, O.M., La Pagina ascetica. Miserere mei Deus: (quia) tibi soli peccavi!
Meditazione, v: „Charitas. Bollettino del Terz´Ordine dei Minimi di S. Francesco di Paola“, roč. 7,
leden-únor 1932, č. 1, s. 4-6; fjh)
ROZJÍMÁNÍ
DUCH SVATÝ, DUCH DOBROTY.
První bod.
Slovo našeho božského Spasitele je nám zjevné, když říká v jedenácté kapitole
evangelia sv. Lukáše, že nebeský Otec dá svého Ducha dobroty těm, kdo by o něj poprosili
(LK 11, 13), protože dobrota je pravým charakterem Ducha svatého, je jeho vlastní podstatou:
dobrota neomezená, jež se ráda šíří a hojně uděluje duším, odloučeným od světa, které se činí
hodnými přijmout jeho božská vylití.
Abyste si zasloužili tak veliká dobra,
ponořte se dnes do hlubiny své nicoty a
zvažování dobroty tohoto Božího Ducha. Je Bohem dokonale rovným dvěma klanění hodným
osobám Otce a Synáčka, z nichž vychází cestou lásky; v důsledku toho musí být Duchem
lásky a dobroty. Je to On, kdo mluví ústy proroků a apoštolských mužů, kdo vnuká a diktuje
posvátným spisovatelům, kdo nařizuje v panovnících a ve všech mocích, kdo vzlyká
v kajícnících a miluje ve spravedlivých, kdo bojuje, vyvrací a hájí víru, kdo triumfuje
v mučednících a vládne ve svatých.
79
Církev, prostoupená jeho nekonečnou dobrotou, ho nyní nazývá „světlem srdcí“, které
rozptyluje temnoty nevědomosti, a dává jim poznat to, co mají milovat a nyní „vzácný dar“,
který obohacuje naši chudobu: přirovnává ho k „blahodárné rose“, jež změkčuje naše duše a
svlažuje jejich vyprahlost: vzývá ho jako „Božského Utěšitele“, který stírá její slzy a učí ji
snášet trápení: považuje ho za „lahodné pomazání“, balzám na cestě ctnosti, „svatý oheň“,
který nás zahřívá a rozněcuje svým nebeským zanícením, za „Boží dech“, který v našich
duších plodí milost, a konečně pak za „láskyplné pouto“, které spojuje odloučená srdce.
Tato božská jména, tyto slavné atributy Ducha svatého, jsou stejně tak projevy jeho dobroty:
učiňte je předmětem svého rozjímání, vryjte je hluboce do svého ducha a do svého srdce a
snažte se ze všech sil, abyste si zasloužili něžná sdílení jeho lásky.
Druhý bod.
Ubírám se v duchu do Večeřadla krátce před třetí hodinkou, vidím tam svaté, kteří se
modlí, pokorně na kolenou, představuji si jak slyším jejich vzdechy a vzlyky. Pozoruji vše, co
se tam děje, slyším hluk bouře, cítím vichr, který otřásá celým domem a chápu, že když se
Duch svatý chce zmocnit nějaké duše, boří nejdříve všechno to, co stojí v cestě jeho vstupu a
Jeho božskému jednání a onech dech je symbolem milosti, kterou chce vylít na duše, jimž se
dává. Vidím jazyky plamenů, vystupují vysoko, září, jsou rozdělené a spočívají na každém
z těchto svatých. Hle projevy Boží dobroty, nenechte si uniknout žádnou tak zajímavou
okolnost.
Tyto jazyky mi říkají že tento Duch dobroty nezhrdá tím aby se snížil a naučil mne
jazyku svatých: jas, který vyzařují, mi naznačuje, že chce osvítit mého ducha; onen oheň mi
sděluje, že dychtí zažehnout mé srdce horoucností své lásky; ono vyšlehnutí do výšky
znamená, že mne chce odtrhnout od země, aby mne povznesl až k sobě, ono rozdělení
poukazuje k různému rozdílení milostí, o němž vypráví Apoštol sv. Pavel (Kor 12) a nakonec
tyto jazyky spočinou na každém z přítomných, aby poukázaly ke klidu a usebranosti, které
Duch svatý vyžaduje od duše, jež touží Ho přijmout, aby v ní sám mohl klidně spočinout a
najít v ní své rozkoše.
Apoštolové jsou totiž okamžitě proměněni: jsou osvíceni nadpřirozeným světlem, jsou
rozníceni nebeským žárem a onen božských oheň, který září v jejich ořích, na jejich obličejích
a v jejich slovech, ohlašuje jejich šťastnou proměnu. Tímto způsobem rozdávají všude hojnost
oněch milostí, kterých jsou plni, hovoří všemi jazyky světa, kráčejí jako hrdinové uprostřed
soužení, zvěstování, utrpení a boje; obracejí svět, triumfují prolitím své krve, a tento duch
milosti, síly a dobroty je v nich původcem tolika zázraků, budících pozornost.
80
Dychtíte poznat zda jste přijali Ducha svatého? Prozkoumejte své myšlenky, své
touhy, slova a skutky a to, jak se chováte vůči bližnímu pro vás bude příznivým znamením
zda to, co si myslíte, co říkáte, co si přejete a co činíte míří jen k dobru, a zda se ve vašem
jednání s bližním zachovává ona dobročinnost, ona láska, ona srdečnost a přímost, ona
horlivost a především ono dobro, které je čistým výlevem Boží Dobroty.
Pocity.
Ach Pane, zvolal Mudrc (kap. 12), jak je dobrý Váš Duch, jak je plný sladkosti a
čistých rozkoší! A jak je milé ho pocítit! Smyslné rozkoše se zdají být až příliš nechutné a
fádní pro duši, jež poctěna Vaší návštěvou, vychutnává tak lahodný nektar Vašich nebeských
útěch.
Nevyčerpatelný prameni božských charismat, Duchu dobroty! Vstupte do mne, darujte
se mé ubohé duši, vyvolejte v ní všeobecnou dobrotu a ta ať je vzácným vylitím, dokonalým
obrazem té Vaší neboť je jedinou, jež se může nazývat dobrotou! I když uznávám že jsem
nehoden Vašeho obdivuhodného darování vzhledem ke mnoha mým nevěrnostem,
neodpírejte mi přesto dnes milost připustit mne do společenství oněch svatých, které
navštěvujete, a které naplňujete svými milostmi a svými nebeskými dary.
Dva dary Ducha svatého: trpělivost a pokoj.
Pokoj jako plod Ducha svatého je křesťanskou a hrdinskou ctností, jejímž
prostřednictvím se snášejí ta nejdelší a nejtrýznivější soužení, aniž bychom si stěžovali nebo
se vyděsili: je nám oporou v těch nejvíce pociťovaných souženích, v nejkrutějších
pronásledováních, aniž bychom ztráceli odvahu, aniž bychom hledali jinou pomoc a jiné
útěchy, než Boha samého.
Tato ctnost je posilována dvěma velkými důvody: prvním je pevná naděje, že bude
odměněna v nebi; druhým, dokonalejším, je láska k Bohu. Přesně to byl ten vzácný plod,
jehož se dostalo Apoštolům sesláním Ducha svatého na ně a proto následně trpěli
s nepřemožitelnou trpělivostí aniž by bědovali nad vězněním, řetězy, mukami a všemi těmi
krutými popravami, jež mohla vymyslet zvrácenost tyranů.
Kéž vás neodradí hořkost tohoto výtečného plodu, až se jím budete sytit, zakusíte
skutečnou sladkost: zmírní vaše utrpení a soužení a přinese vám věčné útěchy. Proste o něj
dnes Ducha svatého.
Křesťanský pokoj je současně dílem, darem a plodem Ducha svatého. Nemůže snést
rozrušení, zvláště když plyne z vášní a z hříchů, které nikdy nenechají hříšníka v pokoji.
81
Sestupuje jen na mírné a klidné duše: když v nich přebývá, zdokonaluje tento pokoj a
nastoluje ho tak dokonale v duši, že se pro něj stává výtečným plodem, který vychutnává a
neopouští ho, ať se mu již přihodí jakékoli neštěstí. Zpytujte zda se těšíte tomuto pokoji
s Bohem, s bližním, s vámi samými. Jste v pokoji s Bohem? Není rušen vašimi hříchy? Jste
v pokoji s bližním? Není snad znetvořen nepřátelstvími, antipatiemi, závistmi nebo vaším
nespravedlivým upřednostňováním?
Nakonec pak pozorujte zda jste v pokoji se sebou samými: nebojují ve vašem srdci
vášně, neumírněné touhy nebo ctižádost? Není vaše svědomí trýzněno oprávněnými
výčitkami a připomínkou oněch vin, za které jste ještě nepřinesli zadostiučinění Boží
spravedlnosti? Shledáte-li tedy že se netěšíte tomuto pokoji, usilujte o to, abyste ho získali a
prostě o něj naléhavě Ducha svatého.
(P. Jean Élie AVRILLON, O.M., La pagina ascetica. Lo Spirito santo, Spirito di Bontà (Meditazione),
v: „Charitas. Bollettino del Terz´Ordine dei Minimi di S. Francesco di Paola, roč. 9, č. 2, dubenkvěten 1935, s. 29-31; fjh)
VE SLÁVĚ VZKŘÍŠENÍ.
„Vím, že hledáte Ježíše, který byl ukřižován. Není zde; byl vzkříšen“ (Mt 28, 5-6)
Ježíš vstal z mrtvých.
Vážně rozjímejte nad těmito slovy anděla, jenž mluví současně o smrti a o vzkříšení
Ježíše Krista. „Byl ukřižován“, říká tento nebeský duch, „a byl vzkříšen“. Život a smrt jsou
tedy dvěma krajními body, jež tvoří toto veliké tajemství a jsou jeho podstatou, duchem a
poučením; to znamená, že všechna sláva tohoto smrtelného života, který dnes Ježíš Kristus
dává sobě samému a uděluje lidem, je založena jen na hanbě a potupách smrti, nad níž tohoto
dne triumfuje a kterou vytrpěl z lásky k nám. Chce nám také dát poznat, že v náboženství,
které založil, budou vždy utrpení a ponížení zdrojem života, slávy a nevinných radostí,
budou-li přijata s odevzdaností a vytrpěna s trpělivostí.
Ale jaká je příčina této smrti Spasitele?
Hřích: z čehož plyne že si zasluhuji smrt, protože můj hřích je příčinou smrti mého
Boha. Já hříšník jsem tedy měl zemřít a ne On, jenž byl nevinný; a jistě bych byl mrtev,
kdyby se byl nepostavil na mé místo, aby vytrpěl a nesl trest, který si zasluhuje můj hřích.
Rozhořčení Boha proti tomuto hříchu bylo totiž tak veliké, že vynesl rozsudek smrti nade
82
všemi lidmi; ale Ježíš Kristus ve své nekonečné dobrotě přistoupil k tomu, aby vyvážil Boží
spravedlnost na vlastní účet, vytrpěl smrt, aby jí ušetřil nás a ve svém Vzkříšení rozevřel nový
život, aby nám na něm dal znovu účast. Jak mimořádná láska!
Vstaneme z mrtvých.
Je zde však něco více. Dnes jsme osvobozeni ode tří rozsudků smrti, které Bůh vynesl
v důsledku hříchu. První se týká všech lidí, druhý hříšníků, třetí spravedlivých. Všichni lidé
byli odsouzeni k přirozené smrti po něco málo létech namáhavého života, aniž by jim byla
dána naděje na zmrtvýchvstání. Hříšníci byli odsouzeni ke smrti duchovní a věčné, aniž by
jim byla dána naděje na milosrdenství. Spravedliví byli odsouzeni k civilní smrti a k tomu,
aby úpěli po své smrti v limbu, aniž by byl stanoven den jejich vysvobození.
Shledejme útěchou, že musíme zemřít, ve Vzkříšení Ježíše Krista nalezneme
zmrtvýchvstání svého těla, abychom byli dobře odměněni za přirozenou smrt, protože tak,
jako On vstal z mrtvých, tak nevyhnutelně i my vstaneme z mrtvých neboť stejným
způsobem, jak říká svatý Pavel, jakým všichni lidé zemřeli v Adamovi, protože byl jejich
otcem, také všichni vstanou z mrtvých v Ježíši Kristu, protože je jejich Hlavou a jejich
Spasitelem.
(P. Jean Élie AVRILLON, O.M., La Pagina ascetica, Nella gloria della Risurrezione, v: „Charitas. Bollettino
del Terz´ordine dei Minimi di S. Francesco di Paola“, roč. 10., č. 2, březen-duben 1935, s. 35-36; fjh)
Mezi paulánskými terciáři je celá řada blahoslavených a svatých, jejichž spiritualita
nese zřetelné stopy lásky ke sv. Františkovi z Pauly a jeho duchovnímu poselství. Byla by
veliká škoda a nevděčnost z naší strany, kdybychom z tohoto duchovního pokladu
nečerpali a nesvěřovali se jejich přímluvě u Pána. Svatý Vincenc Pallotti je pro nás
nedostižitelným vzorem tak potřebného apoštolátu Božího milosrdenství a nové misie.
Toužebně bychom si přáli, aby byl zvláště v Nové Bystřici vroucně ctěn, svěřme mu
s důvěrou dílo nové evangelizace.
83
VĚRNÝ A NEÚNAVNÝ PŘÍTEL A PŘÍMLUVCE DO NEPOHODY:
SVATÝ VINCENC PALLOTTI (1795-1850) A JEHO BÁSNĚ.
Vincenzo Pallotti se narodil jako třetí z deseti bratří v Římě 21. dubna 1795 ve velmi
zbožné rodině, která pocházela ze S. Giorgio u Cascie u Perugie. Jak otec, Pietro Paolo
Pallotti, obchodník s potravinami, tak matka, Maddalena De Rossi, mu v dětství dali velmi
solidní křesťanskou výchovu, od roku 1803 studoval u piaristů v S. Pantaleo. V této době
začal konat intenzivní osobní pokání a peníze, které se mu podařilo nasbírat či získat z
různých cen, které vyhrál, rozdával chudým.V létech 1808-1814 studoval v Římské koleji
(Collegio Romano) a působil aktivně v mariánské kongregaci při této koleji a v S. Maria del
Pianto. Roku 1818 nastoupil na římskou univerzitu La Sapienza, kde uzavřel studia roku 1818
doktorátem z filozofie a teologie. Následujícího roku začal sám na Univerzitě působit, ale
postupně tuto aktivitu opustil ve prospěch apoštolátu. Od prvních let byl rozhodnut stat se
knězem a snažil se o přijetí ke kapucínům, byl však tak slabé tělesné konstituce že byl
odmítnut a tak se stal diecézním knězem a přijal svěcení 16. května 1818. Před svěcením se
zapsal do řady zbožných společenství, stal se i členem Třetího řádu Nejmenších bratří sv.
Františka z Pauly a složio zvláštní slib chudoby, čistoty a vyznání víry v Neposkvrněné početí
P. Marie. Jako novokněz založil „Antiďábelskou ligu“ (Lega antidemoniaca), jejímž cílem
bylo vést „nesmiřitelnou a velmi krvavou válku proti zlořečenému hříchu“ (implacabile,
sanguinosissima guerra al maledetto peccato) a začal se věnovat katechesím pro lid a
náboženské výchově mládeže, což byl první krok k založení „nočních škol náboženství pro
řemeslníky“ (scuole notturne di religione per artigiani). Kolem roku 1820 aktivně
spolupracoval s řemeslnickou kongregací kanovníka Muccioliho Adunanza di Maria SS.
Assunta, s kongregací pro šlechtice, důstojníky a úředníky Ritiro dei divoti di Maria Piattiho,
s exercičním domem Opera Pia di Ponterotto, s kolejí pro učně Pia casa d´industria, s dílnou
a školou Opera Campa na Via Salaria, s útulkem u kostela Santa Galla, kde se seznámil
s budoucími kardinály Odescalchim, Polidorim i s budoucím Piem IX. Navázal tehdy velmi
plodná přátelství i se sv. Vincenzem M. Strambim, Gasparem del Bufalo a bl. Annou Maria
Taigi. Začala se kolem něj vytvářet pověst svatosti a přisuzovaly se mu mimořádné skutky,
zázraky, proroctví, rozlišování duchů, moc nad démony, bilokace a extáze. Představení
římských kolejí se ho snažili získat jako duchovního vůdce a zpovědníka. Roku 1827 byl
jmenován duchovním vůdcem papežského Římského semináře (Seminario Romano) a zýhy
převzal tento úkol i ve Skotském, Řeckém, Anglickém a Irském semináři a nakonec i na
84
kongregaci Propaganda Fide. V těchto létech převzal mimo jiné i duchovní vedení ct. Luisy
Maurizi, ct. Elisabetty Sanna a pak i samotného papeže Řehoře XVI. Aby byl úplně volný pro
apoštolát, opustil roku 1829 vyučování na univerzitě, vzdal se kanonikátu v Pantheonu a aby
byl skutečně chudým, vzdal se roku 1832 i bohaté fary S. Marco. Stále více se prohluboval
jeho duchovní život, stále provázený mimořádnými jevy, který vyvrcholil 31. prosince 1832
mystickým zasnoubením s Pannou Marií. Roku 1834 mu byl svěřen kostel S. Spirito dei
Napoletani a začali se kolem něj shromažďovat první stálí spolupracovníci, kontakty
s kongregací Propaganda Fide, odkud čerpal misijního ducha, typického pro pontifikát
Řehoře XVI. vedly k vnuknutí z 9. ledna 1835, kdy mu v mysli vytanul jasný plán
univerzálního apoštolátu, shrnutý do třech hlavních bodů: „… zbožný institut apoštolátu…
mezi všemi katolíky, aby byla šířena víra a náboženství Ježíše Krista mezi všemi nevěřícími a
nekatolíky; další skrytý apoštolát (apostolato occulto), aby byla oživena, zachována a
rozmnožena víra mezi katolíky; universální charitativní instituce pro konání všech skutků
duchovního a tělesného milosrdenství“.
Tento plán předložil různým církevním autoritám a ze všech stran se mu dostalo
souhlasu, papež Řehoř XVI. dílo 11. července 1835 schválil. Tak se zrodila Zbožná
společnost katolického apoštolátu (Pia società dell´Apostolato cattolico), její první setkání
proběhlo 14. července 1835 a hned začala pomáhat zahraničním misiím a římským chudým,
pořádala duchovní cvičení, kázání, lidové misie a zvláště spojila ve svatou apoštolskou ligu
(sacra lega apostolica) diecézní i řeholní duchovenstvo pod vedením prvního jádra dnešní
Pallottinské společnosti (Società pallottina).
Roku 1836 sv. Vincenc zřídil Oktavář epifánie (Ottavario dell´Epifania), v němž
potomci nevěčících rodin na Zjevení Páně pohanům a v následujícím týdnu děkovali za dar
víry a zavazovali se, že ji budou žít stále hlouběji a přispějí podle svých možností k jejímu
šíření.
Roku 1838 otevřel při kostele S. Agata dei Goti Pia Casa di Carità pro opuštěné
dívky, zvláště pro sirotky z morové epidemie z roku 1837, kdy pracoval až na hranici
vyčerpání, a svěřil je „učitelkám (maestre)“, z nichž následně vytvořil další, ženskou
kongregaci v rámci Katolického apoštolátu (dnes o dvou větvích: Suore dell´Apostolato
cattolico a Missionarie dell´Apostolato cattolico).
Jeho rozkvétající dílo narazilo na první obtíže: některým vadilo, že je ve Společnosti
třída přispěvatelů; dalším vadil sám název Katolický apoštolát a prohlašovali že se tak
usurpují práva, náležející církevní hierarchii, jiní namítali že jde jen o zbytečné zdvojení
Lyonského díla Šíření víry (Opera lionese della Propagazione della Fede). Zlé jazyky
85
rozpoutaly takovou kampaň, že bylo sv. Vincencovi 30. července 1838 sděleno, že je jeho
Společnost rozpuštěna. V největší tísni se obrátil na papeže a ten v první chvíli dovolil
alespoň to, aby se nadále vyvíjela činnost ve prospěch koleje pro zahraniční misie, pak po
dlouhé audienci, po níž prohlásil že ho Vincencovy argumenty přesvědčily, mu ponechal
úplnou svobodu jednání a Posvátná kongregace Propaganda Fide odložila diskusi o tomto
případu a dílo se mohlo dále rozvíjet, zatímco zcela vyčerpaný Pallotti opustil Řím a uchýlil
se do jeho okolí do Camaldoli di Frascati. Zde roku 1839 sepsal dílo Společnost katolického
apoštolátu (La Società dell´Apostolato cattolico), v němž v jednotlivých sekcích pod
ochranou jednotlivých apoštolů (ochránkyní celého díla je Panna Maria, Královna apoštolů),
shrnul , utřídil a usměrnil všechny apoštolské aktivity se zaměřením k příchodu Božího
království na zemi - dílo bylo následně nahlíženo jako „skutečná encyklopedie Katolické
akce“. Zde také složil a připojil k dílu Pravidla (Regole) pro kongregaci, řídící a koordinující
celé dílo, jež jsou založena na následování Ježíše Krista, božského vzoru veškerého apoštolátu
a na pravidlech pro Pia Casa di Carità (která se roku 1839 zdvojila a od roku 1852 měla další
pobočky).
Po návratu do Říma se znovu věnoval rozvoji díla a postavil mu po bok kolej pro
zahraniční misie a duchovní péči o nemocné vojáky, o které se staral útulek Cento Preti
(1843). Aby mohl být blíže tomuto novému dílu, kardinálové Tosti a Lambruschini mu
namísto S. Spirito dei Napoletani přidělili kostel SS. Salvatore in Onda, oficiálně postoupený
Řehořem XVI. roku 1844, který se stal od té doby centrem pallottinů. K nemocným vojákům
záhy přibyli i ti zdraví (i při další práci na lidových misiích v rámci Papežského státu) a sv.
Vincenc se začal starat o 12.000 vojáků v římských kasárnách a roku 1844 otevřel první misii
v zahraničí, v Londýně, která se starala o tamní Italy a rozvíjela dílo obrácení po boku
oxfordského hnutí (zde vynikli pallottini R. Melia a G. Faà di Bruno).
Práce se stále rozrůstala, zatímco sv. Vincenc cítil, že se blíží konec jeho života a
pomýšlel na právní zajištění kongregace, v níž nechtěl aby se skládaly slavné sliby (voti), ale
jen prosté sliby (promesse).
Volba Pia IX., starého přítele, kterému předpověděl pontifikát ještě než byl vysvěcen
na kněze, vynesla sv. Vincence i na politickou scénu. Papež se s ním často radil a Vincenc byl
dokonce neprávem obviňován, že ho zákulisně ovlivňoval v době první italské války za
nezávislost, konkrétně se mu přisuzovala důležitá papežova promluva z 29. dubna 1848. Byl
vyhnán z vojenského špitálu, revolucionáři Římské republiky po něm po útěku Pia IX. do
Gaety pátrali, aby ho popravili, ale podařilo se mu ukrýt v Irské koleji. Když revoluce
skončila mohl se 14. července 1849 vrátit mezi své, řekl jasně, že bouře byla Božím trestem,
86
který byl přerušen na přímluvu Panny Marie a dodal, že byly nutné oběti, aby se urychlil
návrat papeže a normální situace, jeho blízcí spolupracovníci z jeho náznaků pochopili, že
nabídnul Bohu svůj život jako oběť na odčinění. Pokračoval ve své obvyklé činnosti, řídil
Oktavář epifánie z roku 1850, během nějž se osudově nachladil, protože dal svůj plášť
chudému a zůstal přiliš dlouho v chladné zpovědnici. Zemřel v domě při S. Salvatore in Onda
22. ledna 1850 a byl tam také pohřben. Roku 1852 byl zahájen proces jeho blahořečení a
svatořečení, roku 1887 byl prohlášen ctihodným služebníkem Božím papežem Lvem XIII.,
kterému předpověděl pontifikát stejně jako Piovi IX., blahořečen byl Piem XII. 22. ledna
1950 a svatořečen Janem XXIII. 20. ledna 1963. Jeho svátek se slaví 22. ledna.
Literatura: F. MOCCIA - J. KUPKA, heslo: Vincenzo Pallotti, santo, v: Dizionario degli
Istituti di Perfezione, red. G. PELLICCIA - G. ROCCA, díl 10, Řím, Edizioni Paoline, 1973,
sl. 89-94. Ke kongregaci srov. F. MOCCIA, heslo: Società dell´Apostolato cattolico
(Pallottini), Societas Apostolatus Catholici (SAC), v: Dizionario degli Istituti di Perfezione,
díl 8., Řím, Edizioni Paoline, sl. 1589-1592.
Přinášíme pro terciáře český překlad několika básní toho svatého spolubratra,
jejichž duch, tak hmatatelně odrážející duchovní výzvu sv. Františka z Pauly, by měl být
i duchem naším.
MŮJ BOŽE, DĚLEJ VŠECHNO TY (1840)
Můj Bože, vyznávám
že jsem ve všech svých myšlenkách, slovech a skutcích
před Tebou nekonečně odporný;
vyznávám však, že Ty chceš nade mnou triumfovat
svým nekonečným milosrdenstvím.
Pevně věřím,
že se uráčíš ve mně zničit
všechnu znetvořenost a nehodnost
celého mého života;
a že mi dáváš
87
všechnu svatost a zásluhy a dokonalost
života Ježíše Krista, našeho Pána.
Můj Bože,
v mých neschopnostech
moci Tě oslavit
způsobem Tebe hodným,
Ti budu říkat, nyní i vždycky:
Pane, oslav sebe sama:
Otče, Synu a Duchu svatý,
Tvou věčnou a nekonečnou slávou.
Oslav, o můj Bože,
přeblaženou Pannu Marii,
anděly a svaté,
a všechna svá díla,
podle své přesvaté a nejdokonalejší vůle,
pro zásluhy Našeho Pána Ježíše Krista. Amen.
A mne pokryj hanbou, soužením a mukami.
To mi stačí. Amen.
(San Vincenzo PALLOTTI, Dio l´Impazzito di Miseridordia, oddíl Osimo 30 luglio - 31 ottobre 1840,
Řím, Buona Stampa Apostolato Cattolico, 1992, s. 258; fjh)
ROZJÍMEJ NAD OSOBNÍM SOUDEM! (1841)
Před božským soudem
je to Ježíš, kdo je soudcem,
je tu duše, jež má být souzena,
je tu anděl strážný,
a je tu ďábel, který je žalobcem.
88
Pro osobní soud
Byly otevřeny knihy (Dan 7, 10)
křtu,
biřmování
a křesťanské výchovy!
Byly otevřeny knihy
povolání,
církevního vzdělání,
první tonsury,
ostiariátu,
lektorátu,
exorcistátu,
akolytátu!
Pro soud byly otevřeny knihy
duchovních cvičení přípravy na přijetí podjáhenského svěcení,
podjáhenství a toho, jaks je vykonával,
duchovních cvičení přípravy na přijetí jáhenského svěcení,
jáhenství a toho, jaks je vykonával,
duchovních cvičení přípravy na přijetí kněžského svěcení,
kněžství a toho, jaks je vykonával!
Pro soud byly otevřeny knihy
Misie, svěřené knězi
naším Pánem Ježíšem Kristem,
moci, která mu byla udělena
nad reálným tělem Ježíše Krista, našeho Pána
a moci nad mystickým tělem;
byly otevřeny knihy kázání,
vysluhování svatých svátostí,
slavení božské mešní Oběti
a celého kněžského života!
Ach, můj Bože, nevstupuj v soud vůči svému služebníkovi!
zasluhuji si, abych byl odsouzen do pekla,
zasluhuji si bezpočetná pekla!
Dej Ty sám, ó můj Bože, poznat všem tvorům
mé hříchy!
Znič Ty sám všechny mé hříchy
svým nekonečným milosrdenstvím.
Ježíši můj, můj soudce,
kterýs zemřel, abys mne neodsoudil k smrti
znič Ty sám můj život
a dej mi svůj život.
A já chci žít žít tímto Tvým životem
89
a s tímto Tvým životem chci zemřít;
a s Tvým životem chci předstoupit
před Tvůj božský soud.
Kéž je život Ježíše Krista, můj Pane,
mým životem!
Bože můj, mé milosrdenství!
Ježíši můj, mé milosrdenství!
Přesvatá Maria, mé milosrdenství!
(San Vincenzo PALLOTTI, Dio l´Impazzito di Miseridordia, oddíl Esercizi spirituali per parroci e
confessori. Casa della Missione a Montecittorio, Roma 14-20 novembre 1841, Řím, Buona Stampa
Apostolato Cattolico, 1992, s. 259-261; fjh).
NEJSEM NIC, NIC A MÉNĚ NEŽ NIC (1840-1842).
Můj Bože, mám v úmyslu vyznat přede všemi tvory,
Nyní i vždycky a v každé nespočetné chvíli,
Že jedině já jsem a byl bych tvorem
nekonečně nejubožejším, nejnevděčnějším
a nejhříšnějším ze všech,
jestliže bys Ty, se svou nekonečnou moudrostí,
od celé věčnosti a na celou věčnost,
nebyl stvořil a nestvořil nic jiného, než tvory
tak ubohé, jak jen mohou být ubozí.
A důvěřuji, že čím větší je má ubohost
a moje nevděčnost a ničemnost,
tím více nade mnou budeš triumfovat
svou mocí, moudrostí, dobrotou, shovívavostí
a milosrdenstvím a všemi Tvými nekonečnými atributy,
v čase a ve věčnosti.
A důvěřuji také,
že čím více jsem já ubohý, nevděčný a hříšný,
tím více mne vyvolíš a věřím, žes mne vyvolil
za nástroj díla Tvé větší slávy
a většího posvěcení a věčné spásy
všech přítomných a budoucích duší
v možném světě, podle své božské vůle,
protože Ty, ó Bože, jsi vyvolil to, co je ve světě slabé,
abys zahanbil silné; a vyvolils to, co je ničím,
abys přivedl v nicotu všechny věci (srov. 1 Kor 1, 28 a n.).
90
Můj Bože, všechno, všechno, všechno!
Já jsem nic, nic,
A nekonečně níže pod čistým nic.
Můj Bože, můj Bože, mé milosrdenství,
Věčné, nekonečné, nezměrné, nepochopitelné,
Ty chápeš jak je pravdou, že se každého dne,
Ba v každé chvíli, stávám horším.
Ale pro své nekonečné milosrdenství
a pro nekonečné zásluhy Ježíše Krista,
přesvaté Marie, andělů a svatých,
znič mne celého
a konej ve mně všechno.
Můj Bože, můj Bože, mé Milosrdenství,
Nekonečné milosrdenství, věčné, nezměrné, nepochopitelné,
Pohlť mne, znič mne, obnov mne,
Buď Ty ve mně vším, nyní a navždy.
Pro nekonečné a nejmilosrdnější atributy Boha
a pro nekonečné zásluhy a milosrdenství
našeho Pána Ježíše Krista,
a pro milosrdenství a zásluhy Panny Marie
a všech andělů a všech svatých,
už to nejsem já, kdo žiji,
ale žije ve mně Kristus (srov. Gal 2, 20),
s Otcem a s Duchem svatým.
(San Vincenzo PALLOTTI, Dio l´Impazzito di Miseridordia, oddíl Padre spirituale austero, 18401842, Řím, Buona Stampa Apostolato Cattolico, 1992, s. 263-265; fjh)
ZPÍVEJME VŠICHNI SPOLEČNĚ:
VELEBÍ MÁ DUŠE PÁNA… (1839)
trofeo 20
Nedělního rána 14. července 1839, po mši svaté sloužené v poustevně Camaldoli di Frascati.
Má drahá Matka, přímluvkyně a útočiště,
Přesvatá Panna Maria,
učiněná zázrakem milosti matkou Boží,
plna pokory, vděčnosti
91
a nejvyšší dokonalosti,
zpívala onen vzácný hymnus:
Velebí má duše Pána (Lk 1, 46).
Ale já jsem byl učiněn knězem:
a já jsem tedy, ó můj Bože, již byl učiněn
zázrakem Tvého milosrdenství.
A ačkoli jsem
příčinou všeho zla a překážkou všeho dobrého,
všech divů a všech zázraků,
dovol mi alespoň, ó můj Bože,
novým divem milosrdenství,
abych vyzval všechny anděly a všechny svaté
a všechny tvory vesmíru,
minulé, přítomné, budoucí a možné,
jež si všechny představuji nekonečně početné
v každé bezpočetné chvíli na celou věčnost,
dovol mi abych je všechny vyzval, aby na mém místě zpívali
se vším citem a vší dokonalostí srdce přesvaté Panny Marie:
Velebí má duše Pána.
Ano, ať všichni říkají po celou věčnost na mém místě
a za mne: Má duše velebí Pána
za onen div milosrdenství,
který nekonečné milosrdenství Boží
vykonalo a koná ve mně na celou věčnost.
Div, v nějž pevně věřím,
Jak mne o tom nekonečné Milosrdenství
ujistilo tohoto rána, 14. července 1839,
o sedmé neděli po Seslání Ducha svatého, v den zasvěcený památce
zbožného ctitele přesvaté P. Marie, sv. Bonaventury, učitele Církve.
Tohoto rána, totiž,
když jsem zvažoval že se nekonečné Milosrdenství
učinilo pokrmem, stravou k nasycení mé duše,
se všemi svými nekonečnými přívlastky,
všemi nekonečně milosrdnými,
pocítil jsem,
že sama nekonečná Boží spravedlnost
je nekonečně milosrdná,
pocítil jsem, říkám,
že div milosrdenství,
který Boží milosrdenství provedlo ve mně,
si musím přát pro všechny.
A cítím důvěru, že to,
krom toho že to přinese velký prospěch všem,
oslaví Boha, jakoby se tak bylo stalo
a stalo se ve všech a na celou věčnost.
A to vše pro zásluhy Ježíše, přesvaté Panny Marie,
andělů a svatých.
92
Ano, ať proto všichni říkají
Na mém místě a za mne a na celou věčnost:
Velebí má duše Pána!
Ano, říkejte to vy všichni,
serafíni, cherubíni, trůny,
mocnosti, moci, knížectví,
ctnosti, archandělé a andělé strážní.
Říkejte to vy,
patriarchové, proroci, apoštolové, evangelisté,
učedníci, nevinní, mučedníci, papežové, učitelé Církve,
svatí biskupové, svatí kněží, levité
a klerici všeho stupně.
Říkejte to vy,
svatí cenobité, mniši, poustevníci,
svaté panny, vdovy a svatí a všechny svaté
všeho druhu, řádu a původu.
Říkejte to vy,
svaté duše v očistci,
a vy spravedlivé duše, které jste na zemi,
a vy, všichni tvorové celého světa jakéhokoli druhu,
všichni nekonečně znásobení,
v každé bezpočetné chvíli,
od věků a na věky.
A říkej to především ty,
má drahá Matko Maria, Matko milosrdenství.
A říkejte to všichni,
se vší dokonalostí a se všemi city
Božského Srdce Ježíšova,
pro onen div milosrdenství,
který nekonečné milosrdenství
vykonalo a bude konat ve mně
navěky,
div v nějž pevně věřím,
jak mne o tom nekonečné Milosrdenství
ujistilo tohoto rána,
v neděli 14. července 1839,
po mši svaté
[kterou jsem sloužil v poustevně Camaldoli di Frascati].
trofeo 21
Ano, ať všichni říkají
Navěky, na mém místě a za mne:
Velebí má duše Pána (Lk 1, 47).
93
A mým jménem mohou říci:
Můj duch jásá v Bohu, mém Spasiteli (Lk 1, 47)
Neboť z hloubky a nezměrné propasti
mých ubohostí, mých zločinů a bezbožností,
můj duch zajásal svatou radostí,
s důvěrou v Boží milosrdenství
pro nekonečné zásluhy Ježíše Krista, mého Spasitele,
a pro zásluhy a na přímluvu přesvaté Panny Marie,
svatého Jana Křtitele, všech andělů a svatých.
Nekonečné milosrdenství
se uráčilo shlédnout na mou ubohost
a provedlo nový div milosrdenství:
neboť se sklonil ke své služebnici v jejím ponížení.
Hle, od této chvíle budou mne
blahoslavit všechna pokolení (Lk 1, 48).
A je možno říci důvod toho všeho:
neboť se mnou učinil veliké věci ten, který je mocný.
Svaté jest jeho jméno (Lk 1, 49).
A mnohem více ve mně září Jeho milosrdenství;
neboť namísto abych se Ho bál, jsem Ho urážel;
ale Jeho milosrdenství od pokolení do pokolení
k těm, kdo se ho bojí (Lk 1, 50).
A tak je ještě větší dílo
všemohoucího milosrdenství nade mnou,
neboť Bůh zpravidla
opustil pyšné a povznesl pokorné:
prokázal sílu svým ramenem,
rozptýlil ty, kdo v srdci smýšlejí pyšně;
vladaře svrhl s trůnu a ponížené povýšil (Lk 1, 51-52),
a přesto mne neodehnal a neopustil, jak jsem si zasluhoval,
ačkoli jsem nejvíce hoden zavržení
ze všech lidí a ze všech démonů,
znásobených v každé bezpočetné chvíli
co do zloby a počtu.
A ačkoli jsem vždy lnul k zemi,
aniž bych měl pravý hlad a žízeň
po svatosti a spravedlnosti,
Bůh mne přesto naplnil svými nekonečnými poklady,
ačkoli zpravidla naplňuje dobrými věcmi ty, kdo hladoví
a zanechává chudými ty, kdo se považují za bohaté:
hladové nasytil dobrými věcmi
a bohaté poslal pryč s prázdnou (Lk 1, 53).
Jedním slovem, ačkoli jsem horší
Než všichni lidé a všichni démoni,
94
a ačkoli jsem si já jako příčina všeho zla
a jako překážka všeho dobra
zasloužil věčné opuštění Bohem
a nekonečná a znásobená pekla,
v každé bezpočetné chvíli,
na všechny chvíle věčnosti,
přesto se uráčil mne povznést
k výsostnému stavu kněze, zpovědníka a kazatele.
A krom toho, přestože jsem nekonečně zneuctil
takovou důstojnost,
přesto ve mně vykonal a vykoná
pro celou věčnost
nový div milosrdenství.
A nekonečně překonal
očekávání naplnění
milosrdných příslibů,
učiněných Abrahámovi a jeho pokolení:
Ujal se svého služebníka Izraele,
pamětliv svého milosrdenství,
jež slíbil našim otcům,
Abrahámovi a jeho potomkům na věky (Lk 1, 54).
Sláva Otci, Synu I Duchu svatému,
Bohu, Otci milosrdenství
a Bohu vší útěchy (2 Kor 13),
jako byla na počátku I nyní I vždycky,
a na věky věků, Amen.
V Tebe jsem, Pane, vložil svou naději,
kéž nejsem zahanben navěky (Ž 30, 1).
Pane, mou zásluho je Tvé milosrdenství.
A Tvé milosrdenství je nekonečné,
A proto…
trofeo 22
Můj Bože, mé milosrdenství, jsem niterně přesvědčen
o své neschopnosti moci Tě milovat;
a jsem dokonce nekonečně přesvědčen,
že si všechny mé chvály, klanění a projevy úcty
zasluhují abys je odvrhnul.
S důvěrou ve Tvé milosrdenství však,
Ponořen v ně a proměněn jím, a spojen se všemi
Minulými, přítomnými, budoucími a možnými tvory, všemi nekonečně zmnoženými
co do počtu, svatosti a dokonalosti, v každé bezpočetné chvíli,
95
od věků a navěky,
svěřuji Tobě, Otče, Synáčku a Duchu svatý,
ono nekonečné oslavení,
jež si zasluhuješ ode všech tvorů.
Tuto velikou záležitost, tento nejvyšší a nekonečný zájem
svěřuji do Tvých rukou.
A zvláště svěřuji ono oslavení,
jež si zasluhuje Tvé nekonečné milosrdenství
pro nový div milosrdenství,
kterýs ve mně vykonal a který ve mně vykonáš,
vždy vezpočetným způsobem a na věky.
A tímto divem milosrdenství
se znovu cítím ujištěn a upevněn i nyní
Tvým samotným nekonečným milosrdenstvím.
Ano, můj Bože, abys byl oslaven všemi tvory
jak si zasluhuješ, to je nemožné;
oslav tedy Ty, ó Pane, sebe sama
a své milosrdenství svou věčnou slávou.
Oslav sebe sama, ó Pane,
svou nejmilosrdnější mocí, svou moudrostí,
svou dobrotou, svou spravedlností, svou svatostí
a svou nekonečnou dokonalostí
svou věčnou slávou,
a naplň mne hanbou, potupami a soužením
a to mi stačí.
Stejně tak Ti svěřuji, můj Bože, a prosím Tě o to,
abys nekonečně oslavil sebe sama
navenek všemi činy Tvé moci,
moudrosti, dobroty, lásky, milosrdenství, spravedlnosti,
svatosti a dokonalosti, jimiž jsi
z ničeho stvořil všechno, to všechno,
čemu vládneš, milosrdně spravuješ a řídíš;
činy, jimiž jsi
vykoupil lidský rod
a vztahuješ na duše zásluhu skutků
vykoupení, a dáváš jim dojít z čistého milosrdenství
k hledění na sebe samého, když se jim
zjevuješ v království slávy.
Ach můj Bože, mé nekonečné milosrdenství,
pomysli sám na to, abys naplnil
nekonečné oslavení, které bych měl vzdát
přesvatému lidství Ježíše Krista,
v němž Ježíš naplnil dílo vykoupení.
96
Pomysli ty sám, abys naplnil toto nekonečné oslavení,
které bych měl vzdát nejen celému přesvatému lidství
Ježíšovu jakým je: lidské duši a tělu,
A take těm nejmenším částem,
jimiž jsou základní molekuly, složky
téhož přesvatého těla Ježíše Krista.
trionfo 23
Přesvatá Panna Maria a andělé.
Můj Bože, mé nekonečné milosrdenství,
Zavázán, jak jsem, nekonečnými důvody,
abych Tě oslavoval ve Tvých svatých tím,
že přinesu nekonečné rozmnožení všech dober
Tvé slávy k prospěchu bližního
a úplnému zničení království hříchu,
v niterném přesvědčení o své nepochopitelné neschopnosti, ale take
niterně přesvědčen, že Ty sám ve mně můžeš všechno,
Ti tímtéž způsobem svěřuji
oslavení, jež si zasluhuje
Tvá Dcera, Matka a Snoubenka, Přesvatá Panna Maria,
Oslavení, kterým jí jsme já I všichni tvorové povinni.
Svěřuji Tobě samému oslavení,
které si zasluhuje, a kterým jim jsme já a všichni povinni,
všech devět chórů andělů a všichni svatí,
kteří jsou a kteří budou až do konce světa.
Církev očišťující, bojující a celý svět.
Krom toho, ó můj Bože, mé nekonečné milosrdenství,
podle nekonečné hodnoty nekonečnýchh zásluh
Ježíše Krista, a pro zásluhy a na přímluvu
přesvaté Panny marie, andělů a svatých,
a pro minulé, přítomné a budoucí zásluhy
Církve Ježíše Krista,
Svěřuji do tvých rukou okamžité osvobození
všech duší v Očistci,
které tam budou až do konce světa,
a to nejdokonalejší posvěcení všech duší,
které jsou a budou až do konce světa,
a s takovou plností, aby to hojně zastoupilo
všechny duše, které se neposvěcovaly
od počátku světa až do dneška,
aby na věky zpívaly
o Tvém nekonečném milosrdenství.
Můj Bože, mé milosrdenství, do Tvých rukou svěřuji
svatou katolickou, apoštolskou a římskou Církev a její duchovní,
aby se rozšířila po celém světě
97
a aby ses jí dal oslavit,
jako by se od počátku světa,
až do skonání věků,
byla rozšířila po celém světě
bez pohoršení, bez omylů a bez rozkolů,
bez hříchu, byť jen lehkého,
a v plnosti plodů vykoupení,
podle nekonečné hodnoty nekonečné zásluhy
Ježíše Krista a podle nejvyšších cílů
samotného Božího vykoupení.
Můj Bože, mé nekonečné milosrdenství,
podle nekonečné hodnoty zásluh Ježíše Krista,
pro zásluhy a na přímluvu přesvaté Panny Marie,
andělů a svatých, a pro minulé,
přítomné, budoucí a možné zásluhy Církve Ježíše Krista,
svěřuji do Tvých rukou římského papeže,
posvátné kolegium kardinálů a biskupů
a volbu všech těch, kteří jimi budou
až do konce světa.
Do Tvých rukou svěřuji, ó můj Bože,
faráře, zpovědníky, kazatele, kněze, další
služebníky a kleriky všeho stupně, všech řádů
a všech institucí všeho druhu,
Božskou nekrvavou oběť, svátosti, odpustky,
kázání Božího slova, katechismus.
Do Tvých rukou svěřuji
církevní vládu a všechny monarchie,
císařství, království a státy, provincie, města,
metropole, země, rodiny a celý svět,
aby se ve všem a vždy plnila
Tvá svatá vůle ve všech Tvých dílech,
podle úctyhodných cílů Tvé nekonečné lásky
a Tvého nekonečného milosrdenství
navěky.
(San Vincenzo PALLOTTI, Dio l´Impazzito di Miseridordia, oddíl Camaldoli di Frascati 14-17 luglio
1839. Trionfo incomprensibile dei divini attributi (X, 289-389), Řím, Buona Stampa Apostolato
Cattolico, 1992, s. 186-196; fjh)
BŮH NEKONEČNÁ LÁSKA (1849)
Vincenc Pallotti všem věřícím, bratřím v Našem Pánu Ježíši Kristu Ukřižovaném, z Irské
koleje v Římě, únor-červenec 1849
Bratří v Našem Pánu Ježíši Kristu Ukřižovaném,
nikdo není schopen mít prospěch z
98
žádného vzácného předmětu,
jestliže nezná hodnotu a prospěch,
který z něj může mít pro sebe a pro druhé.
Nám, jakou přednost před tolika miliony lidí,
byl udělen dar víry;
máme proto potřebu
znát nebo si přinejmenším připomínat,
podle míry světla víry,
nekonečnou lásku a nekonečné milosrdenství,
s níž nás Bůh stvořil a zachovává,
vykoupil nás a posvětil
milostí svatého křtu.
A jestliže jsem, hřešíce,
často a častěji urazili Boha,
jestliže jsme tak ztratili
milost svatého křtu,
sám Bůh nás znovu posvěcuje
svátostí pokání;
svátostí biřmování
nás naplňuje svými dary;
přesvatou eucharistií
nás stále více posvěcuje,
protože nás chce oslavit nekonečnou láskou
na celou věčnost.
Připomeneme proto ony pravdy víry,
Které všichni katolíci již znají
A jež jsou obsaženy v Krédu či Apoštolském vyznání víry.
V něm svatí apoštolové, s tolika články víry,
vyjádřili nemnoha slovy Boží dílo
stvoření a zachování
všech tvorů
a věčného vykoupení, posvěcení a oslavení
99
našich duší.
To vše Bůh vykonal v náš prospěch,
Pohnut svou Láskou a svým nekonečným milosrdenstvím,
my se proto budeme modlit,
abychom znali a připomenuli si
nekonečnou lásku a nekonečné milosrdenství Boha,
Otce, Synáčka a Ducha svatého,
abychom se stále lépe připravili
činit pokroky, jak chce Bůh
ve svrchovaně láskyplných
záměrech svého nekonečného milosrdenství.
Každý věřící bude mít prospěch z této knížečky,
když si každý den přečte
nejméně jednu z pravd víry
a když bude s láskou recitovat
modlitbu, která ji provází.
blažení oni otcové rodiny,
blažení oni představení
komunit všeho druhu,
kteří spojí tento zbožný úkon víry,
který je třeba stále konat,
s obecnými večerními nebo ranními modlitbami.
Jsou blažení, protože když tak činí,
budou mít prospěch z nepochopitelného daru víry
podle záměrů
nekonečné lásky
a nekonečného milosrdenství Božího.
(San Vincenzo PALLOTTI, Dio l´Impazzito di Miseridordia, oddíl Iddio l´Amore Infinito, Řím,
Buona Stampa Apostolato Cattolico, 1992, s. 320-322, převzato z: týž, Iddio Amore Infinito, Řím,
I.A.I., 1936, s. 5-6; fjh).
100
KNĚZ BEZ SVATOSTI… (1849)
Ach, můj Bože, a co si počnu ve zbytku svého života?
Ach.., ach, .. ach.. nevím co říci: Nescio loqui (Jer 1, 6).
Je to tolik let co se rozhoduji a stanovuji si za cíl,
a shledávám že jsem stále horší.
Ale Ty mne skrze prastarý a stále nový zázrak
milosrdenství zavazuješ, abych důvěřoval
ve Tvé samotné nekonečné milosrdenství
pro zásluhy a na přímluvu
přesvaté Panny Marie, andělů a všech svatých,
a zvláště
pro nekonečné zásluhy Našeho Pána Ježíše Krista.
Ach můj Bože, jedině Ty chápeš
jak nakolik obludně byl můj život
v rozporu s tím, čím má být život
tvora rozumové podstaty, jakým je člověk,
a jak byl ještě více v protikladu k tomu,
čím má být život křesťana
a římskokatolického kněze,
zpovědníka, představeného, spirituála, kazatele, atd.
Jedině Ty chápeš, ó můj Bože, nakolik jsem vinen tím,
že jsem knězem bez svatosti a bez nauky;
a proto chápeš
kolik škod jsem způsobil duším jednotlivě,
a Církvi Boží a Církvi všeobecné.
Jedině Ty proto chápeš
všechna má pohoršení a jejich důsledky,
jimiž jsou hříchy, jež byly spáchány proti Tobě nebo k nim byli lidé přivedeni.
jedině Ty proto chápeš nakolik jsem stál v cestě
šíření Tvé větší slávy,
posvěcení duší,
a kolik duší se zatratilo mou vinou.
Ano, můj Bože, toto všechno zlo jsem spáchal já,
Krom všeho zla, rozumí se, jímž jsem vinen
Jako člověk hříchu, příčina všeho zlého
A překážka všeho dobrého atd. (X, 275-277).
(San Vincenzo PALLOTTI, Dio l´Impazzito di Miseridordia, oddíl Riepilogo di 55 anni di vita (12.5.
1849), Sacerdote senza santità…, riepilogo 2, Řím, Buona Stampa Apostolato Cattolico, 1992, s. 328329; fjh).
101
ZÁZRAK MILOSRDENSTVÍ (1849)
Můj Bože, mé nekonečné milosrdenství,
věčné, nezměrné, nepochopitelné,
hle, díky nepochopitelnému zázraku
Tvého samotného nekonečného milosrdenství
mi bylo dáno žít až do dnešního dne, dvanáctého května 1849,
poté cos mne milosrdně nechal narodit dne jednadvacátého dubna 1795.
Teď je to tedy již pětapadesátý rok Tvých nekonečných milosrdenství nade mnou
a bezpočetných přeobludných nevděčností,
hříchů, pohoršení, pokrytectví,
a žiji a vždy jsem žil
jako člověk hříchu: homo peccati (2 Ts 2, 3),
příčina všeho zlého
minulého, přítomného, budoucího a možného
a překážka všech dober, milostí a zázraků,
které by se zde byly udály a budou zde,
kdyby jim nebyla stála v cestě překážka
mého zkaženého života (X, 275)
(San Vincenzo PALLOTTI, Dio l´Impazzito di Miseridordia, oddíl Riepilogo di 55 anni di vita (12.5.
1849), Prodigio di misericordia, Řím, Buona Stampa Apostolato Cattolico, 1992, s. 328; fjh).
ÚVAHA XVII.
BÝT ŽIVÝM OBRAZEM BOHA, MILOSRDENSTVÍ VE SVÉ
PODSTATĚ (1849).
1. Osvícen svatou vírou,
si musím vzpomenout, že mne Bůh stvořil
102
ke svému obrazu a podobenství.
A protože Bůh je Milosrdenství samo,
nekonečné milosrdenstvím nezměrné, nepochopitelné,
je proto má duše také živým obrazem
Milosrdenství ve své podstatě.
Bůh tak učinil
skrze všechny svrchovaně láskyplné záměry
svého nekonečného milosrdenství.
Musím zde připomenout výsostným způsobem,
že Bůh to všechno učinil,
aby člověk shledal že je zavázán,
z podstaty svého stvoření,
užívat svobodného vůle,
s pomocí milosti,
aby konal všechny skutky milosrdenství,
tělesné i duchovní,
aby se mu mohlo dostat milosrdenství
i po životě plném, přeplném hříchů.
Náš Pán Ježíše Kristus totiž řekl:
„Blažení milosrdní,
neboť dojdou milosrdenství“ (Mt 5, 7).
Ach jaká milost, jak velmi vzácný dar,
který mi Bůh dal, když mne takto stvořil:
jako živý obraz svého Milosrdenství!
2. Z důvodu stvoření,
za pomoci milosti,
jsem proto stále povinen
103
užívat svobodné vůle,
abych záslužně zdokonalil sebe sama,
nakolik jsem živým obrazem
milosrdenství ve své podstatě.
Proto, nakolik mohu,
podle svého stavu, postavení a situace,
a všemi prostředky, které jsou v mé moci,
se musím po celý život zabývat
konáním všech skutků milosrdenství,
tělesných i duchovních.
Tento způsob života
mne vždy nalezne ochotným a připraveným
přijímat od Boha milosrdenství
stále nová, stále větší,
stále více rozmnožená a bez počtu,
a ujistí mne požehnáním,
které božský Soudce dá vyvoleným
v den Posledního soudu
v údolí Josafatově.
3. Ach, můj Bože, nekonečná lásko,
ach jak jsem byl nevděčný,
ach jak nedbale a kolikrát
jsem jednal v rozporu
se všemi Vašimi láskyplnými záměry,
zvláště se záměrem Vašeho nekonečného milosrdenství!
Ale, pro samo Vaše nekonečné milosrdenství,
Mi pomáháte, a proto Vás takto prosím:
MODLITBA.
Můj Bože, můj Otče,
104
nekonečná lásko mé duše,
milosrdenství věčné, nekonečné, nepochopitelné, nezměrné,
vidíte že z Vašeho učinění
jsem Vaším obrazem,
ale z mé nevděčnosti a mou vinou
je tento Váš živý obraz,
ach, tolik pokřiven
skutky, které jsem činil v rozporu se svou podstatou
živého obrazu Vašeho Milosrdenství!
Můj Bože, je to pravda,
Zasluhuji si abyste mne opustil,
A zasluhuji si všechny tresty časné a věčné.
Ale Vy, jenž jste nekonečným Milosrdenstvím,
chcete abych věřil že mne opouštíte?
Spíše
pro samo Vaše nekonečné milosrdenství,
pro nekonečné zásluhy Ježíše Krista,
pro zásluhy a na přímluvu Přesvaté Panny Marie
a všech andělů a svatých,
mám pevnou naději a považuji za jisté,
že mi hned, nyní, dáte
dokonalou lítost
nade všemi mými hříchy
a nad mou nevděčností, stále hodnou pokárání,
a že mi dáte milost
žít životem zcela nasazeným
v dokonalém konání všech skutků milosrdenství,
tělesných i duchovních,
abych se vždy stále více zdokonaloval
v tom že budu živým obrazem Vašeho milosrdenství,
takovým způsobem,
abych zcela proměněn Vaším milosrdenstvím,
po tomto životě
došel k tomu, že budu podoben Vašemu Milosrdenství
105
ve slávě,
na celou věčnost.
OBĚŤ.
Věčný Otče
S přesvatými Srdci Ježíše a Marie,
obětuji Vám
přesvatou Krev neposkvrněného Beránka,
našeho božského Vykupitele,
na poděkování,
jako byste již udělil
všechny vyprošované milosti
mně a všem,
nyní i vždycky.
Tak se staň.
(San Vincenzo PALLOTTI, Dio l´Impazzito di Miseridordia, oddíl Iddio l´Amore Infinito,
Considerazione XVII, Řím, Buona Stampa Apostolato Cattolico, 1992, s. 323-326, převzato z: týž,
Iddio Amore Infinito, Řím, I.A.I., 1936, s. 59-62; fjh).
BONUS PRO STUDENTY.
Nebyli bychom paulány, dědici tradice, spojující horoucí lásku k Bohu s kajícím životem a
vysokou a dělnou vzdělaností, kdybychom nemysleli také na studenty a rozšíření jejich
obzorů. Každé číslo „Charitas“ tedy pro ně přinese alespoň jeden nový článek ze zahraničního
katolického tisku a nejméně jednu obsáhlejší podnětnou studii, přeloženou do češtiny, aby
byla k dispozici všem.
106
Mučednictví sv. Agáty a křesťanské kořeny Sicílie.
NAROZENA JAKO SVOBODNÁ, SLUŽEBNICE Z VLASTNÍHO
ROZHODNUTÍ.
Umberto UTRO,
řídí oddělení starokřesťanského umění Vatikánských muzeí
„Agáta byla urozená panna velké krásy, žila v městě Catanii a sloužila Bohu
v dokonalé svatosti“. Tak začíná líčení života katánské mučednice v proslulé Legenda aurea
dominikána Iacopa da Varazze v polovině třináctého století. Uplynulo přesně tisíc let od
krátkého a příkladného života sicilské panny a od jejího martýria za Deciova pronásledování
(251). K jejímu poslednímu svědectví víry chybí soudobé prameny, Passio S. Agathae, které
nám líčí její příběh a z nějž čerpal i Iacopo, pochází teprve z 5.-6. století, i když obsahuje
důvěryhodné stopy starších ztracených Akt. Je signifikativní že se takové stopy nacházejí
právě v aktech jejího procesu, která si uchovávají obvyklý stenografický aparát otázek a
odpovědí, podle starých autentických příkladů, které se nám dochovaly (jako Akta dalšího
katánského mučedníka Eupla, který zemřel roku 304). Tato stará „Akta“ Agáty, obsažená
v její pozdější Passio, jsou velmi živým a svěžími stránkami hagiografického textu, jak je
zjevné z tohoto úryvku z dialogu mezi správcem Quintianem a hrdinskou mladou dívkou:
„Jakého jsi stavu?“. „Narodila jsem se jako svobodná v urozené rodině“. „Svědčíš-li že jsi
svobodná a urozená, proč ukazuješ že žiješ a oblékáš se jako otrokyně?“. „Prptpže jsem
služebnicí Krista, proto se představuji jako otrokyně.. Největší svoboda a urozenost je zde:
v tom že ukazujeme že jsme služebníky Kristovými“. Užité výrazy nám zblízka připomínají
maléhavost výslechů a formulářů víry křesťanů třetího století: například výraz „služebník
Kristův“ je v křesťanských nápisech oné doby velmi častý. Passio se o něco dále dobrodružně
pouští do líčení mnoha muk, kterým byla mladá dívka vystavena: bičování a rozžhavené
železo, přikládané na rány, amputace prsu, který v noci zázračně uzdravil apoštol Petr, a
nakonec odsouzení ke žhavému uhlí a poté, ačkoli se její tělo uchovalo neporušené,
„odevzdala svou duši Bohu“. O rok později pak závoj, položený na jejím hrobě, zastavil
žhavou lávu z Etny, přesně v den dies natalis mučednice.
Jestliže jsou literární prameny o Agátině mučednictví pozdější, svědectví o jejím kultu
jsou bezprostřední: zřejmě ještě ve třetím století jeden nápis z Ustiky zmiňuje věřící, která
107
„zemřela v den paní Agáty“, zatímco je zcela jistě konstantinovský krásný latinský nápis Iulie
Florentiny, dnes v Louvru, který připomíná pohřeb „před branami mučedníků“ a dosvědčuje
existenci starého chrámu, zasvěceného katánským mučedníkům, z nichž jsme schopni
identifikovat přinejmenší Agátu a Eupla. Katánská komunita k oslavě své proslulé patronky
pořádá slavnost prastarého původu, s jednou z největších účastí věřících ve světovém měřítku.
V rámci letošních slavností sv. Agáty katánská církevní komunita, vedená svým
arcibiskupem, mons. Salvatorem Gristinou, uspořádala velkou výstavu, věnovanou své
nejslavnější dceři, který byla otevřena v pondělí 28. ledna 2008. Výstava se ideálně otevírá
historicko-archeologickou sekcí, umístěnou v kostele S. Francesco Borgia, jedné z barokních
perel Via dei Crocigeri. V této sekci jsou postaveny do popředí první kroky katánské církve,
především epigrafická svědectví postupné christianizace města, která se, stejně jako v Římě,
začala odvíjet z nitra důležité místní židovské komunity. Mezi mnoha jinými zde září
především slavný nápis Iulie Florentiny, který se tak na chvíli po staletích vrátil do Catanie;
v elegantně tesaném textu se zde hovoří o této dívence, která „se narodila jako pohanka“ a
„stala se věřící“ a zemřela v pouhých osmnácti měsících věku: „Oba rodiče nepřestávali
oplakávat v každé chvíli její smrt, ale v noci se pozdvihl hlas Božího Majestátu, který zakázal
oplakávat zesnulou“, pak byla pohřbena, jak bylo řečeno, u chrámu mučedníků. Vatikánská
muzea a další důležité instituce zapůjčily některá díla, která ilustrují zrod křesťanského umění
právě ve století Agátina mučednictví: mezi nimi velkolepý sarkofág z Via Salaria a s
postavami pastýře a oranta, ukazuje mimořádnou ikonografickou kontinuitu mezi pozdně
antickým a křesťanským uměním, kdy staré symboly filantropie a zbožnosti, skutečná
„semena Slova“, střežená pohanskou kulturou, mohly přijmout zjevení evangelního Dobrého
Pastýře a Modlitby, která se k němu obrací.
Sekce maleb a plastik Diecézního muzea hostí některá mistrovská díla italského a
evropského umění na nichž je zpočátku postava Agáty vždy zobrazována jako mučednice
v kanonické podobě s palmou nebo křížem (jako již tomu bylo na ravenských mozaikách ze 6.
století, na sicilských mozaikách z normanského období či na vystavené procesní korouhvi ze
13. století, která bývala ve Florencii nošena 5. února) a následně stále více spojována
s atributem uříznutých prsů, nesených na talíři nebo v rukou (jako je tomu na malém
tabulovém obbraze giottovského Puccia Capanny ze sbírek Pinacoteca Vaticana). Ikonografie
tragické chvíle uříznutí prsů je rovněž stará, jak ji na výstavě obdivujeme na obraze
Giovanniho del Biondo z Pieve di Sccarperia (Florencie) ze sklonku čtrnáctého století, a vine
se následujícími staletími, mnohdy s vysokým a lyrickým realismem, zvláště v sedmnáctém
století, jak je to patrné na mistrovském díle Francesca Guarina, či na snivém obraze Gustava
108
Moreaua z devatenáctého století. Stejný úspěch měla scéna nočního navštívení a uzdravení
Agáty svatým Petrem, známá již od třináctého století a také velmi milovaná v sedmnáctém
století, zvláště caravaggiovskými mistry světla (jako je tomu v dílech Voueta či Vignaliho). A
dále, nakonec, scéna - známá z Passio Lucie a ze Zlaté legendy - návštěvy syrakúské
mučednice u hrobu Agáty, aby si vyprosila uzdravení matky, která se na výstavě objevuje na
dvou mistrovských dílech z benátského prostředí, pozdně gotickém obraze Jacobella del Fiore
a dalším obraze Lorenza Lotta z roku 1532.
Výstava se uzavírá v barokním kostele San Placido sekcí, věnovanou dekorativnímu
umění a svědectví dokumentů, kde září některé poklady sicilského zlatnictví a stříbrotepectví
jako architektonické antependium z katedrály, zatímco v Diecézním muzeu je možno
obdivovat stříbrná nosítka ze šestnáctého století, která právě dnes, na Agátin dies natalis,
znovu ponesou velkolepý stříbrný relikviář v podobě poprsí, zhotovený roku 1376
v Avignonu sienským mistrem Giovannim di Bartolo.
Poukaz k aktuálnosti svědectví Agáty a sicilských mučedníků, skutečných
křesťanských kořenů ostrova, je na závěr zdůrazněn Gaetanem Zitem v jeho studii v katalogu:
„Ideálnost martýria Agáty po celá staletí představovala - a představuje podnes – zcela
konkrétní pedagogickou výzvu pro církevní společenství a pro život města. Agáta je vzorem
křesťanského života svatostí svých úmyslů a neustálým vzdáváním úcty Bohu ve svém
statečném vyznání Krista… Agáta je představována jako výsostný vzor ženy, plné těch
nejlepších křesťanských ctností: je krásná, statečná, trpělivá a silná právě ve chvíli, kdy po ní
důslednost víry požaduje aby podstoupila i nespravedlivé utrpení a smrt. V ní je poraženo
pokušení moci, peněz, smyslnosti. Proti porušenosti mravů ustavené moci se staví ušlechtilost
citů a smělost skutků mladé katánské křesťanky. To že dala přednost mučednictví před
pozemskými výhodami zasahuje a otřásá, dvojnásobně díky jejímu mladému věku: vyvolává
to obdiv, klade otázky a uvádí do krize, vyzývá to k následování a povzbuzuje k tomu,
abychom měli stejnou odvahu“.
(Umberto UTRO, Il martirio di sant´Agata e le radici cristiane della Sicilia. Libera per nascita, serva
per scelta, v: „L´Osservatore Romano“, roč. CXLVIII, č. 30 (44.770), pondělí-úterý 4.-5. února 2008,
s. 5; fjh)
109
Kultura podle sv. Ambrože.
ZLATO? RADĚJI ZACHOVÁM DUŠE.
Luigi F. PIZZOLATO
děkan Facoltà di lettere e filosofia dell´Università Cattolica del Sacro Cuore v Miláně.
Katedra starověké křesťanské literatury Univerzity ve Foggii pořádá program „Lectura
Patrum Fodiensis“, který si prostřednictvím pravidelných přednášek klade za cíl podpořit a
šířit poznání literárního díla a myšlení církevních Otců, hlasu tradice, která ze starověkého
světa promlouvá i do našich dní. Cyklus přednášek je tohoto roku soustředěn k postavě
svatého Ambrože. Přinášímě několik úryvků z přednášky ze 16. května „Ambrožův kulturní
záměr“.
Vysvětlování křesťanské nauky bylo pro Ambrože jednou z priorit jeho biskupského
úřadu. Zvláště exegese P“ísma svatého měla v jeho náhledu sledovat cesty, jejichž
prostřednictvím se Bůh sám a jeho Slovo stali pedagogy lidstva ve Zjevení.
Ambrož stál tváří v tvář publiku dosti skrovnému, ale současně publiku dosti
vyžadujícímu. V Miláně - císařském městě a centru živých kulturních zájmů - se vždy dokázal
stát mlučím prostého publika, jemuž předkládal projev, který se odvíjel od z těch nejbližších
morálních námětů, aby se postupně přenesl ke scénářům, stále náročnějším na pochopení, až
k nejvyššímu setkání duše s Bohem; dokázal ale také uspokojit přítomné intelektuály. Jeho
výklad Písma svatého si nemohl dovolit být nesrozumitelný, ani banální. Pomáhal mu v tom
jeho temperament básníka, svázaného se silou slova, probouzející představivost, která činila
Písmo zajímavým spíše prostřednictvím cesty představivosti a intuice než filozofické a
pojmové cesty. Nadto předkládal katechezi, která měla různé formy podle toho zda posluchač
přicházel z pohanského či ze řidovského prostředí, či zad již byl pokročilejší ve víře.
S verbální katechezí byla úzce spojeno Ambrožovo budování kostelů, jež pro něj vždy
bylo známkou spirituality a nikoli jen funkčním dílem nebo plodem stavitelského estetismu.
Umění se pro Ambrože zakládalo na symbolu, který soustřeďuje a udržuje pravdu: prosté
publikum v něm uchopilo to, co často nedokázalo prostřednictvím smyslů převést do pojmů,
zatímco učeným přinášelo potěšení hledět na pravdu, vyjádřenou aniž by ztrácela svou sílu.
Tradice přisuzuje Ambrožovi stavbu čtyř bazilik. Odpovídaly zřejmě potřebě
odpovědět na početní nárůst křesťanské populace hlavního města Milána. Rozhodnějším
důvodem však zřejmě byl pastorační a didaktický cíl: byly signifikativně rozmístěny na
čtyřech hlavních bodech města.
Ambrož také nadiktoval témata, jaká měly zobrazovat mozaiky baziliky mučedníků
(basilica martyrum), z nichž se nám dochovaly jen tituli, které byly umístěny pod nimi, tedy
110
popis zobrazených biblických scén: byla to skutečná katechese, která od Noeho po Krista, od
patriarchů k prorokům a Marii, k apoštolům a až k poslední večeři představovala dějiny spásy
a stavěla proti sobě na obou protilehlých stěnách scény ze Starého a Nového Zákona.
Aby bylo přitaženo i pohanské obyvatelstvo, které nechápalo smysl křesťanských
obřadů, vymyslel Ambrož geniální znamení. Za branou Porta Vercellina stálo Maximiánovo
mauzoleum, zbudované na oktogonální základně, pravděpodobně proto, že pohanští architekti
vzali za své podněty gnóstické nauky, podle níž konečný odpočinek duchovních lidí
symbolizuje číslo 8. Tutéž formu má mauzoleum z theodosiánské doby u baziliky San
Lorenzo. Sedm je dní světa, života a smrti, symbolizovaných ve dnech stvoření a odpočinku.
Za sedmým - sedmý den, je odpočinkem mezi smrtí a zmrtvýchvstáním - je věčný den bez
večera a rána, který člověk nalézá ve zmrtvýchvstání: „V čísle osm je plnost zmrtvýchvstání“.
Ambrož pomýšlel na zbudování oktogonálního baptisteria ve své basilica nova,
baptisteria sv. Jana - podobného pohanskému funerálnímu mauzoleu, znamení smrti a
znovuzrození nového člověka. Zde dochází ke smrti tělesného člověka a znovuzrození
v duchovního člověka: „Pramen je jako hrob“. Pohan, který v mauzoleu nahlížel zbožštění
císaře, tak byl veden k tomu, aby v baptisteriu viděl posvátné místo, v němž mu křestní nádrž
- stejně tak osmiboká - připomínala hrob a zbožštění zesnulého. Aby toto znamení učinil
jasnějším, umístil Ambrož na baptisterium za basilica nova desku s básní.
Ale tato láska ke kultovním stavbám a dobře vysluhovanému kultu nepřevážila nad
potřebami prvotního a pravého kultu, kterým je člověk. Takže, když se mnoho římských
občanů stalo zajatci Visigótů po bitvě u Hadriánopole roku 378, neváhal Ambrož dát roztavit
a prodat posvátné nádoby z drahých kovů, aby je vykoupil. Tomu, kdo mu to vytýkal,
odpověděl: „Je mnohem lépe zachovat Pánu duše, než zlato. Ten, který vyslal apoštoly beze
zlata, beze zlata svolal také duše. Jestliže má církev zlato, není tomu tak proto, aby ho
uchovávala, ale aby ho darovala, aby přinesla pomoc v nouzi… Jinak by mi Pán mohl říci:
„Jakto že jsi snesl že tolik chudých zemřelo hlady? Měl jsi přece zlato, mohl jsi dát najíst.
Jakto že jsi dovolil, aby tolik zajatců bylo prodáno jako otroci ři aby, nebyli-li vykoupeni, byli
zabiti? Bylo by bývalo lépe uchovat ony kalichy, kterými jsou živí lidé a ne kalichy z kovu“.
Bych byl snad mohl odpovědět, že jsem nemohl chrám zbavit náležitého lesku? Pán by mi
řekl: „Svátosti nemají zapotřebí zlata a to, co se nekoupí za zlato, nemá cenu zlata“. … A
opravdu cenné jsou ony kalichy, které vykupují lidi ze smrti. Pravým pokladem Páně je ten,
který přináší to, co přinesla Jeho krev… To je zlato, které svatý mučedník Vavřinec zachoval
pro Pána“ (De offitiis ministrorum, II, 136-140).
111
Konečně pak Amrož znal také hodnotu poesie a posvátného zpěvu, který má
v žalmech to nejplnější vyjádření. Zdá se, že hlavní notou pro něj byla nota potěšení
(delectatio), jež, i když zde jde o estetickou skutečnost, má silnou morální charakteristiku,
protože potěšení představovalo v původním záměru Boha „největší podnět ke ctnosti“, který
zneužil ďábel jako „pohnutku k vině“ (Explanatio Psalmorum, 1, 1). Po prvotním hříchu je
totiž ono potěšení, které zpočátku vedlo ke ctnosti a provázelo ji, a pak bylo zápalnou látkou
hříchu, znovu předkládáno ve své pozitivní síle v žalmu.
(Luigi F. PIZZOLATO, La cultura secondo Ambrogio. L´Oro? Preferisco conservare le anime, v:
„L´Osservatore Romano“, roč. 148, č. 114 (44.854), pátek 16. května 2008, s. 5; fjh)
Bonifác VIII. v Sala dei Papi Apoštolského paláce.
ONA VYSOKÁ TIÁRA, NIKOLI ZNAMENÍ MOCI,
ALE SYMBOL JEDNOTY.
Agostino PARAVICINI BAGLIANI
Université de Lausanne
Pontificio Comitato di Scienze Storiche
Poprsí papeže Bonifáce VIII. (1294-1303), které lze obdivovat v sálech Apoštolského
paláce (Sala dei Papi), je jednou z nejslavnějších sochařských prací Arnulfa z Cambia, jehož
sedmisté výročí mrtí se připomínalo před několika léty.
Bonifác VIII. je prvním papežem, jehož sochy se uchovaly. První středověká socha
nějakého papeže - socha Mikuláše III. Orsiniho (1277-1270), vztyčená v Anconě na pevnosti
Rivellino - byla zničena roku 1797, když Francouzi obsadili Anconu. Papež byl zřejmě
zobrazen jako stojící a měl na hlavě tiáru, jako na soše Bonifáce VIII., která je dnes v Museo
civico v Bologni.
Socha Mikuláše III. byla objednána městem Anconou, z vděčnosti za rozhodčí výrok
ve válce mezi Anconou a Benátkami. I sochy Bonifáce VIII. v Bologni, Orvietu a Padově ona poslední se nedochovala a možná nebyla nikdy dokončena - si přály politické autority
oněch měst, jako připomínku rozhodčích rozhodnutí papeže. A také socha Arnulfa z Cambia,
kterou zařadil do scénického a ikonografického programu nádherné fasády katedrály ve
Florencii možná byla poctou města Florencie papeži. Sochy, které nechal Bonifác VIII.
112
umístit do své zádušní kaple ve vatikánské bazilice, čili slavná ležící socha, kterou můžeme
ještě dnes obdivovat v Grotte Vaticane, a právě ono poprsí, jsou však sochami, které si přál
papež sám.
Arnulfovské poprsí Bonifáce VIII. představuje historicko-umělecké prvky velké
novoty. Jde především o první bustu nějakého papeže, která mimo jiné odráží reálné proporce
těla, vyzrálého a silného. Sám výběr formy poprsí se zdá představovat odvolání na onen
„návrat k antice“ - k římskému starověku - tak významný pro kulturní aspirace papežů konce
třináctého století, jako první ze všech Mikuláše III. a Bonifáce VIII.
V poprsí Arnulfa z Cambia Bonifác VIII. koná dvě nevídaná gesta. V levé ruce držel
papež, v původní podobě poprsí, klíče sv. Petra. Žádný jiný papež nebyl předtím zobrazen
s klíči, symbolem, který ikonografie po staletí vyhrazovala knížeti apoštolů. Před několika
léty Angiola Maria Romanini ukázala, že ona levá pěst papež, která držela klíče, byla
mimořádně podobná oné pěsti bronzové sochy sv. Petra, kterou věřící uctívají ve Vatikánské
bazilice, což potvrzovalo možnost přisoudit bronzovou sochu velkému florentskému umělci! I
na minci, kterou dal Bonifác VIII. razit roku 1301, vidíme na zadní straně poprsí papeže - je
to první zobrazení papežova poprsí na papežských mincích - které nese velmi vysokou tiáru,
s klíči v levé ruce.
I gesto pravé papežovy ruky na arnulfovském poprsí odpovídá velmi zajímavé
novince: jde totiž o první zobrazení žehnajícího papeže, gesto, které podle současných studií
(Serena Romano) sloužilo v ikonografické tradici k zobrazení Krista - podívejme se například
na předikonoklastické zobrazení Krista ze Sinaje.
Nyní musíme obrátit pozornost k tiáře arnulfovského poprsí, protože je - jako na
ostatních bonifácovských sochách - překvapivě vysoká a široká. Což hned vede k pomyšlení
na onen verš kardinála Jacopa Caetani Stefaneschi (1295-1345), jenž v ve svém popisu
obřadu korunovace papeže připomenul, že tiára, kterou byl papež korunován, má „podobu
kruhu a lokte“.
V dobovém výkladu by kruh odkazoval ke globu celého světa a k makrokosmu. Slovo
cubitus naopak odkazuje ke Genesis (6, 15), která si posloužila tímto slovem, aby popsala
vrchol Noemovy archy, která byla zúžena právě „na svém vrcholu na jeden loket“. Sám
Bonifác VIII. užil slovo cubitus v bule Unam sanctam (z 18. listopadu 1302) právě ve vztahu
k Noemově arše, která „byla předobrazem Ecclesia“, ´jediné´, jež se zúžila na jeden loket“.
Cubitus byl krom toho identifikován s Noem, definovaným jako gubernator a rector Církve.
A v jednom listu z 9. října 1299 papež stanovoval přesný vztah mezi tiárou a jednotou Církve,
113
když prohlašoval že papež nosí na hlavě „diadém neboli korunu, kterou zpravidla nazýváme
regnum, jíž se může představit jednota svaté Církve“.
V těchto interpretacích tiára již nebyla přednostně signum imperii – podle klasické
definice, navržené na počátku třináctého století papežem Innocencem III. – neboli symbolem
časné moci papeže, ale symbolem (jednoty) Církve.
Že jde o interpretaci, která se zrodila v prostředí papežského dvora papeže Caetaniho,
potvrzuje prohlášení augustiniána Jiljího Římského (Aegidius Romanus), které až posud
unikalo pozornosti historiků. Zajímavost tohoto nového svědectví, pocházejícího od
samotného teologa Bonifáce VIII., spočívá ve skutečnosti, že zahrnuje jak kruh, neboli dolní
část tiáry, tak její výšku, neboli cubitus. V jednom svém traktátu – Contra exemptos – totiž
augustiniánský teolog tvrdí, že kruhová podstata tiáry v její dolní části představuje Církev
věřících; zatímco vrch archy představuje obraz římského papeže!
Na počátku dvanáctého století Hugo od sv. Viktora identifikoval vrch archy s Kristem:
„protože Kristus je hlavou Církve“. Jiljí Římský (Aegidius Romanus) provádí naopak přesun
symbolické podstaty cubitus archy na papeže, který je tedy symbolicky představován
v cubitus, na nějž se archa zužuje: in cubito, idest uno sommo Pontifice.
Jak jsme již viděli, i žehnající gesto Bonifáce VIII. odkazovalo ke Kristu. V těchto
dvou kristovských gestech tedy - krom petrovské hodnoty klíčů - spočívá mimořádná
eklesiologická důslednost arnulfovského poprsí Bonifáce VIII., které se tak pozvedá na
památku mimořádné zajímavosti na symbolické úrovni v prostředí římské a papežské
eklesiologie mezi třináctým a čtrnáctým stoletím.
Že Arnulf z Cambia dokázal do dokonalých ikonografických a sochařských forem tak
hluboké pletivo symbolů, metafor a eklesiologických interpretací, představuje jasnou
demonstraci kultury největšího italského sochaře oné doby, stejně jako jeho schopnosti
dialogu s Bonifácem VIII., jedním z nejkreativnějších středověkých papežů v termínech
papežského symbolismu.
(článek Agostina Paravicini Bagliani Il Bonifacio VIII della Sala dei papi nel Palazzo Apostolico.
Quell´alta tiara. Non segno di potere, ma simbolo di unità, otištěný v: „L´Osservatore Romano“, roč.
148, č. 72 (44.811)
ze čtvrtka 27. března 2008, s. 4; fjh)
114
JAN Z OLOMOUCE, UČITEL GRAMATIKY A HUDBY
V CASTIGLIONE OLONA V LÉTECH 1425 - 1445
Tino FOFFANO
Téma mého příspěvku se rodí z touhy lépe osvětlit dosti opomíjenou postavu učitele
gramatiky a hudby, který přišel z Moravy a v první polovině patnáctého století žil a pracoval
v Lombardii, v koleji v Castiglione Olona, jíž přestavěl a obnovil Branda Castiglione,
kardinál z Piacenzy, a byl také autorem teoreticko-praktického traktátu o církevním zpěvu,
který zůstal nevydán až do roku 197716. Školy gramatiky a hudby pro kleriky působily ve
středověku při velkých katedrálách, např. ve Veroně17, ale důvod, proč vidíme vzkvétat jednu
z nich při kapitulním chrámu v Castiglione Olona, je stejný jako ten, pro nějž se ve stejném
kapitulním chrámu a právě v oněch letech setkáváme s Masolinem da Panicale, který líčí
s příjemným florentským nádechem příběhy Panny Marie a sv. Jana Křtitele (Storie di Maria
a del Battista) ve dvou cyklech fresek, které představují „nejznámější a také nejdiskutovanější
uměleckou událost při vzniku tohoto toskánského ostrova v lombardské zemi“18.
Když se chtěl pisánský papež Jan XXIII., nástupce Alexandra V. (Pietro Philarghi),
obklopit v červnu 1411 celým zástupem schopných a učených osob a jmenoval čtrnáct
kardinálů, vzav v potaz, jak tvrdí Dětřich z Niemu, jedině jejich znalosti, byl Branda
Castiglioni mezi vyvolenými společně se slavným kanonistou z Padovské univerzity,
Franceskem Zabarellou, Pierrem d´Ailly z Pařížské univerzity a dalšími hodnotnými muži,
kteří představovali duchovní a intelektuální aristokracii Církve ve chvíli těžké krize19.
Castiglioni získal od roku 1392 v římské kurii velkou zkušenost a prokázal diplomatické
schopnosti zvláště ve vztazích se Zikmundem Lucemburským, ale následně odhalí i svou
velikou otevřenost vůči nové kultuře a novému světu humanistů prostřednictvím svého
velkolepého mecenášství, ačkoli sám, jako člověk staré generace, zůstal rozhodně na poli
16
JOHANNES de OLOMONS, Palma Choralis (1409), vyd. A. SEAY, Colorado College Music Press,
Colorado Springs 1977, užitečná, ale biograficky nepřesná edice, jež není prosta filologických nejistot; rád bych
vyjádřil vřelé poděkování Mirelle Ferrari a Marii Torretto Kešnerové, které mi šlechetně pomohly v průběhu
bádání.
17
Srov. A. SPAGNOLO, Le scuole accolitali di grammatica e musica in Verona, v: „Atti e memorie
dell´Accademia di agricoltura, scienze e lettere di Verona“, roč. 80, 1904, s. 97-298.
18
T. FOFFANO, La costruzione di Castiglione Olona in un opuscolo inedito di Francesco Pizolpasso, v: „Italia
medioevale e umanistica“, roč. 3, 1960, s. 153.
19
DIETRICH de NIEM, De vita et fatis Constantientibus Johannis XXIII, v: H. von der HARDT, Magnum
Constantiense concilium, Frankfurt nad Mohanem - Lipsko 1698, s. 367.
115
gotické kultury20. Aktivně se účastní koncilu v Kostnici, po volbě Martina V. (Odo Colonna)
si ho nový papež vybírá pro diplomatické poslání ve střední Evropě. Cambio Cantelmi si
vskutku zaznamenal do svého „deníku“ k 28. červenci 1418: „Monsignor z Piacenzy je na
příkaz papeže a žádosti císaře vyslán jako legát do Čech a Uher s početnými pravomocemi. Já
jsem odmítl tam jít“21. Nicméně již v květnu 1418 jmenoval Martin V. Castiglioniho
komisařem, aby vyřešil spor biskupů o olomoucký stolec a zasáhl citací proti biskupovi
vetřelci Alešovi, ve prospěch nového biskupa Jana Železného (Iohannes de Bučka Ferreus),
který byl přeložen 14. února 1418 z litomyšlského biskupského stolce na olomoucký22. To je
první doklad vztahu kardinála Castiglioniho k velkému a významnému biskupskému stolci
v Olomouci, zřízenému roku 1063, kde působilo po boku katedrály sv. Václava
´scriptorium´23 a u kostela sv. Mořice, založeného kolem roku 1257, kvetla již ve čtrnáctém
století škola24. V Olomouci byl mezi léty 1364 až 1380 biskupem Jan ze Středy (Iohannes de
Novoforo, Johannes von Neumarkt), kancléř Karla IV., humanista a přítel, který si vyměňoval
listy s Petrarkou25 a byl velikým milovníkem hudby26. Kardinál Branda Castiglioni z Piacenzy
měl jistě během dvou legací ve střední Evropě příležitost setkat se s olomouckým biskupem
Janem Železným, kterého poznal již na kostnickém koncilu, kde byl Jan Železný jedním
z hlavních žalobců proti Janu Husovi27, protože za husitských válek zůstala Olomouc věrna
20
G. SOLDI RONDININI, Branda Castiglioni nella Lombardia del suo tempo, v: „Nuova rivista storica“, roč.
70, 1986, s. 154; T. FOFFANO, Breve nota sull´epistolario del card. Branda Castiglioni con due lettere inedite,
v: „Aevum“, roč. 62, 1988, s. 302-305.
21
L. FRATI, Papa Martino V e il „diario“ di Cambio Cantelmi, v: „Archivio storico italiano“, řada pátá, roč.
48, 1911, s. 122; původní text: „Monsignore di Piacenza, per comandamento del papa e a´ prieghi de lo
imperadore, va legato in Boemia et Ungheria cum facoltà copiose. Io ho rifiudado d´andarvi“.
22
J. LOSERTH, Beiträge zur Geschichte der Hussitischen Bewegung. V. Gleichzeitige Berichte und Actenstücke
..., v: „Archiv für oesterreichische Geschichte“, roč. 82, 1895, s. 411-416: ve vztahu ke sporu o olomoucký
biskupský stolec byly již vyneseny dva navzájem si protiřečící soudní výroky, jeden kardinálem Alemannem
Adimarim, „kardinálem pisánským“ který byl nepříznivý volenému biskupovi Alešovi, a druhý kardinálem
benátským a patriarchou konstantinopolským, Franceskem Landim, příznivý Alešovi. Zásah Brandy
Castiglioniho uzavírá při definitivním výrokem a jasně legitimuje přeložení Jana Bučky na olomoucký stolec
(srov. C. EUBEL, Hierarchia catholica Medii Aevi .., díl I., Münster 1913, s. 376). K benátskému kardinálovi
Franceskovi Landimu, srov. C. EUBEL, Hierarchia catholica .., s. 32, 62, 266; H. FINKE, Acta concilii
Constanciensis, díl II., Münster 1923, s. 184; díl III., Münster 1926, s. 213; J. LENZENWEGER, Von Pisa nach
Konstanz, v: Das Konzil von Konstanz. Beiträge zu seiner Geschichte und Theologie, red. A. FRANZEN - W.
MUELLER, Freiburg - Basilej - Vídeň 1964, s. 47.
23
M. FLODR, Skriptorium olomoucké: k počátkům písařské tvorby v českých zemích, Praha 1960 (Opera
Universitatis Brunensis - Facultas philosophica, Svazek 67).
24
M. FLODR, Skriptorium, s. 203, č. 98 (inventář z roku 1435): „Item bulla Urbani /V/ super renovatione scole
aput sanctum Mauritium in Olomucz“.
25
F. PETRARCA, Le familiari, vyd. V. ROSSI, díl I., Florencie 1933 (Edizione nazionale delle opere di F.
Petrarca, 10), s. LXXV-LXXVI; díl II., Florencie 1934, s. 318-319; díl IV. (čtvrtý svazek vyd. U. BOSCO),
Florencie 1942, s. 52-54, 56-57, 173-175, 179-180, 196, 198-20. Olomoucká kapitulní knihovna uchovává dva
rukopisy, obsahující Petrarkova díla a listy, rkps. 418 a rkps. 509.
26
Srov. Die Musik in Geschichte und Gegenwart, díl IX., Basilej - Londýn - New York 1961, sl. 1928: „Ein
grosser Musikliebhaber war Petrarcas Freund Jan ze Středy“.
27
Srov. J. HEFELE - H. LECLERC, Histoire des conciles d´après les documents originaux .., díl VII/1, Paříž
1916, s. 223, 233, 240-241, 242, 283; FINKE, Acta concilii Constanciensis .., díl II., s. 51, 81, 411.
116
římskému papeži a stála na straně krále Zikmunda, který roku 1419 nastoupil po svém bratru
Václavovi.
První zprávy o přítomnosti a činnosti českého mistra se dozvídáme z dlouhého a
vroucího popisu rodného města Castiglioni, který sepsal pávijský biskup Francesco
Pizolpasso, poté co byl roku 1431 po sedm dní hostem svého přítele, kardinála Brandy28.
Pizolpasso, „jeden z nejinteligentnějších a nejpracovitějších sběratelů rukopisů patnáctého
století“29, mluví se živým zájmem - poté, co pochválil estetické ideály kardinála Brandy
Castiglioni, vyjádřené v přestavbě kapitulního chrámu30 - o knihovně, kterou právě kardinál
vytvářel: „Librorum autem preciosorum, cum sacrorum, tum moralium et grammaticalium
congeries multiplex ..“. Knihovna už měla vyhrazené místo, které se právě upravovalo, a byla
určena „tyrunculis, adultis et studiosis quibusque veteranis et emeritis viris“31. Tito
„tyrunculi“ jsou žáci školy, kterou kardinál založil, kteří se v poštu asi devadesáti jako „pueri
convicani“ učili latině a hudbě pod vedením scholastika. Krom toho bylo zřízeno osm
stipendií pro osm dospívajících, kteří byli vyučováni zvláště hudbě a zpěvu „ad normam beati
Ambrosii“ k větší kráse liturgických obřadů. Školu řídil „scholasticus“, kterým byl „homo ex
Alamania seu verius Bohemia“ a Pilzopasso ho definuje „literatus sane acutus ac tersus“32, ale
neudává jeho jméno. Jeho jméno je ovšem možno zjistiti z jiných pramenů: především
z traktátu o zpěvu, zachovaném v rukopise Ambrosiánské knihovny I 20 inf., kde se čte:
„Incipit palma choralis de rationibus cantus ecclesiastici edita a Iohanne de Olomons, alias de
Casteliono scholastico“, o němž chci dále hovořit. Dalším důležitým pramenem je text
kardinálova životopisu, který sepsal tentýž český mistr a je zaznamenán na pergamenu, který
byl objeven roku 1935 v náhrobku Castiglioniho při ohledání jeho ostatků při pětistém výročí
vzniku cyklu fresek Masolina da Panicale33. V oné době vyvstávaly odůvodněné obavy, že
náhrobek, umístěny uvnitř kapitulního chrámu, by mohl být prázdný vzhledem k přísnému
uplatňování norem církevní disciplíny v dobách sv. Karla Boromejského a že ostatky z něj
mohly být vyzdviženy a uloženy pod dlažbou chrámu. Rakev byla shledána v neporušeném
stavu, celá pokryta smolou, a na ní ležel pergamen s jasným notářským písmem, který
28
T. FOFFANO, La costruzione .., s. 166-168.
R. SABBADINI, Opere minori, I. Classici e umanisti da codici latini inesplorati .., vyd. T. FOFFANO,
Padova 1995 / Medioevo e umanesimo, 87/, s. 228.
30
Velmi zajímavě a pronikavě vylíčil Pizopassovu návštěvu a jeho popis A. DALLAJ, Masolino da Panicale. Le
storie di Maria e del Battista a Castiglione Olona: destinazione e schemi compositivi, Milán 1986, s. 25-28, 34.
31
T. FOFFANO, La costruzione, s. 166; srov. též L. GARGAN, Gli umanisti e la biblioteca pubblica, v: Le
biblioteche nel mondo antico e medioevale, red. G. CAVALLO, Řím - Bari 1988, s. 176, 184.
32
T. FOFFANO, La costruzione, s. 167.
33
P. BONDIOLI, La ricognizione della salma del cardinale Branda Castiglioni e la scoperta d´una sua
biografia, v: „Aevum“, roč. 9, 1935, s. 474-478.
29
117
obsahoval životopis preláta, plný detailů, živoucí svědectví osoby, která mu dlouho žila po
boku.
Začíná takto: „In hoc sepulcro ex lapide vivo arte composito requiescunt ossa felicis
memorie Reverendissimi patris domini Brande, natione italici, gente longobardi, patria civis
metropolitane urbis Mediolani, ex patre stirpis nobilium de Castiliono ..“. Pak pokračuje
líčením studií, jež Branda započal v Miláně a pokračoval v nich na Univerzitě v Pávii,
založené privilegiem Karla IV. roku 136134, kde dosáhl doktorátu a následně vyučoval. Po
připomínce prvních diplomatických misí v Uhrách zdůrazňuje, že papež v době Martina V.
byl kardinál Branda vyslán jako legát do Českého království a Moravského markrabství proti
husitským heretikům, a že když se vrátil k římské kurii, papež, díky jeho autoritativnímu
zprostředkování, jmenoval kardinály Giuliana Cesariniho, který mu byl na této legaci po
boku35, a olomouckého biskupa (Jan Bučka Železný)36, který byl nazýván „Železný“ pro svůj
zmužilý zápas na obranu ortodoxie, což byly události, které scholastika velmi zblízka
zajímaly.
Přirozeně nemůže opomenout kapitulní chrám svatých Štěpána a Vavřince, který dal
kardinál vystavět i s rajským dvorem a připojenými budovami, včetně knihovny plné
rukopisů: prohlašuje, že si Castiglioni přál mít po boku arcikněze i scholastika, který by
k větší důstojnosti chrámu vyučoval nezkušené mladíky gramatice a zpěvu, a postaral se i
vydržování čtyřech stálých sborových zpěváků, kteří se účastnili posvátných obřadů. Hovoří
také o novostavbě překrásného kostela ve Ville (pulcerima ecclesia), zasvěcené Tělu Páně.
V Pávii, univerzitním městě kde studoval a vyučoval, a kde jeho rodina měla dům
s věží v osadě S. Dalmazio a rodinnou hrobku v kostele San Tommaso37, obnovil Castiglioni,
jak nám scholastik vypráví, konvent a kostel Sant´Apollinare a daroval mu bohatou knihovnu
a - a to je hodno slavné paměti (celebri dignum memoria) - založil kolej pro 24 chudých
studentů, pojmenovanou po sv. Augustinovi, učiteli Církve, jehož tělo odpočívá v chrámu San
Pietro in Ciel d´oro38: i kolej je vybavena přebohatou knihovnou (libraria habundatissima).
34
Memorie e documenti per la storia dell´Università di Pavia .., díl II. Documenti, vyd. C. BRAMBILLA, Pávie
1877, s. 2-3: listina císaře Karla IV., kterou zřizuje Univerzitu; G. SOLDI RONDININI, Branda Castiglioni, s.
147.
35
K Giulianovi Cesarinimu srov. T. FOFFANO, La politica del legato pontificio Castiglioni nella crociata
antiussita e i suoi rapporti con Sigismondo di Lussemburgo, v: Rapporti veneto ungheresi all´epoca del
Rinascimento, Budapešť 1975 /Studia humanitatis, 2/, s. 237-238.
36
C. EUBEL, Hierarchia catholica, s. 34, 376: „A. 1426 Maii 26 ad cardinalatum (tit. s. Cyriaci) promotus“.
37
Memorie e documenti per la storia dell´Università di Pavia, díl I., vyd. P. C. PRELINI, Pávie 1878, s. 29.
38
R. MAIOCCHI, Codice diplomatico dell´Università di Pavia, díl II/1, Pávie 1913, s. 362: text Statut koleje
zdůrazňuje přítomnost „Doctoris egregii Augustini episcopi, cuius venerabile corpus infra civitatem papiensem
venerabiliter reconditum requiescit“.
118
Český učitel naráží ještě na zásahy kardinála v římské basilice sv. Klementa, kde již
pracoval Masolino da Panicale a vyzdobil freskami jednu z kaplí. Dodává, že jeho protektor
vykonal ještě mnoho velkých skutků (magnalia) v mnoha městech a oblastech, ale nechce se
příliš rozepisovat a závěrem připomíná velkou zbožnost, dobročinnost a příkladnou střídmost
kardinálova života39, který, když se vrátil do Castiglione „téměř devadesátiletý“ svěřil a
odevzdal duši Bohu 3. února 1443.
Na závěr a na stvrzení této životopisné vzpomínky se podepisuje: „Ego presbiter
Johannes de Olomons, gente moravus, Ecclesiae sanctorum Stephani et Laurentii prefate
scholasticus primus, qui annis XVIII prefati domini Brande fui familiaris et capellanus de
predictis omnibus plenissime informatus hanc paginam disposui in eiusdem patris memoriam
ac posteritatis ad exemplar“40.
Tváří v tvář existujícím nezvratným svědectvím nemůže být pochyb, že scholastik
z Castiglione pocházel z Moravy a to z diecéze a města Olomouce, střediska velké kulturní a
náboženské tradice, i když je tato skutečnost, známá historikům ambrosiánské církve41 a
umění42, ignorována nebo popírána historiky hudby43. I Albert Seay, americký vydavatel
traktátu Jana z Olomouce, považuje za jisté, že mistr je Ital, protože zřejmě zapomíná, že
v první polovině patnáctého století působilo mnoho francouzských, flámských a německých
zpěváků a učitelů v chrámových sborech44, včetně papežského, kde se setkáváme v letech
1430 až 1437 s Guillaumem Dufayem, působícím již v okruhu kardinála Pierra d´Ailly, který
roku 1436 složil moteto „Nuper rosarum flores“ k slavnostnímu otevření chrámu S. Maria del
Fiore ve Florencii45 s novou kupolí Brunelleschiho, jehož se účastnil i kardinál Branda.
39
Srov. VESPASIANO da BISTICCI, Vite di uomini illustri del secolo XV, vyd. P. D´ANCONA - E.
AESCHLIMANN, Milán 1951, s. 70-72, i zmínka Vespasiana z Bisticci dosvědčuje šlechetnost a střídmost
kardinála z Piacenzy.
40
P. BONDIOLI, La ricognizione, s. 478.
41
E. CATTANEO, Una scuola e un trattato di canto ambrosiano nel 1400, v: „Ambrosius“, roč. 24, 1948, s.
106-113; týž, Il canto ambrosiano, v: Storia di Milano, díl IV., Milán 1954, s. 607, 610.
42
A. DALLAJ, Masolino da Panicale, s. 33-35; týž, La tomba del cardinale Branda Castiglioni tra
´commendatio animae´e glorificazione umanistica, v: „Critica d´arte“, řada VI., 57, 1992, seš. 9-10, s 57.
43
The New Grove Dictionary of Music and Musicians, red. S. SADIE, díl IX., Londýn 1980, s. 667: „Johannes
de Olomons, Magister: Italian music theorist. He came from Ollomont, north Italy ...“; A. BASSO, Dizionario
della musica e dei musicisti. Appendice, Turín 1990, s. 412.
44
Srov. C. SARTORI, La cappella del Duomo di Milano dalle origini a Franchino Gaffurio, v: Storia di Milano,
díl IX., Milán 1961, s. 733-734: upozorňuje na činnost Francouze provensálského původu, Bertranda Feraguta,
který působil jako zpěvák a sbormistr při milánském Dómu v letech 1425-1430; L. CELESI, Documenti per la
storia musicale di Firenze, v: „Rivista musicale italiana“, roč. 34, 1927, s. 579-602, zvl. s. 597-598, 35, 1928, s.
553-582; O. GAMBASSI, La cappella musicale di S. Petronio. Maestri, organisti e strumentisti dal 1436 al
1920, Florencie 1987 /Historiae musicae cultores. Bibliotheca, 44/, s. 6, 9-10, 51, 339-340.
45
Srov. A. GALLO, Musica e storia tra Medio Evo e età moderna, Bologna 1986, s. 11, 12, 17, 20, 26.
119
K setkání českého mistra s Castiglionim nemohlo dojít během první legace z roku
1421, protože tehdy kardinál nevstoupil na české území46, ale muselo k němu jistě dojít
v průběhu druhé legace, která trvala tři roky, od března 1422 do března 1425: vztahy
s olomouckým biskupem Janem Bučkou, který byl povýšen ke kardinálské důstojnosti
v květnu roku 142647 díky zprostředkování Castiglioniho, i tvrzení scholastika, obsažené
v jím samým načrtnutém životopise roku 1443, že byl po osmnáct let služebníkem a kaplanem
kardinála Brandy, kladou jeho příchod do Lombardie do března 1425, do doby návratu jeho
protektora z legace a posvěcení kapitulního chrámu sv. Štěpána a Vavřince. K slavnému
posvěcení kapitulního chrámu došlo 25. března 1425 za přítomnosti kardinála a účasti biskupů
a prelátů48. O mnoho let později, 16. září 1439, dosáhl Branda u papeže Evžena IV.
kanonického zřízení školy v Castiglione bulou, v níž jsou přesně určeny všechny způsoby
volby scholastika, požadované náležitosti a funkce, které má vykonávat49: je v ní také
uváděna přítomnost českého učitele, který působí již po mnoho let v příbytku, který byl
vystavěn pro něj a pro jeho žáky (la ´Scolastica´)50, a je označován jako „scholasticus
modernus“51. Význam adjektiva „modernus“, jímž je scholastik označen, nemá, jak se
domnívám neutrální hodnotu s významem současníka, ale pozitivní hodnotu a chce označit
poučeného, technicky připraveného muže „který nejvíce odpovídal požadavkům člověka i
dějin“52 a přesto neoznačuje vztahy s prostředím „devotio moderna“; přece však některý
z badatelů zdůrazňuje v estetických názorech, které Jan z Olomouce vyjádřil ve svém traktátu
o zpěvu, vlivy „krásného stylu“, který kvetl v Čechách v prvních dvou desetiletích patnáctého
století53. Na tomto místě se můžeme tázat: čím to, že si kardinál Branda Castiglioni vybral pro
svůj kapitulní chrám zaalpského učitele gramatiky a hudby? Pravděpodobně ze dvou důvodů:
za prvé proto, že učitel pocházel z biskupské školy vysoké kulturní úrovně a se solidní
církevní tradicí, jakou byla olomoucká škola; vskutku se dozvídáme z inventáře z roku 1435,
že v olomoucké kapitulní knihovně byla díla klasických i středověkých autorů, která český
46
D. GIRGENSOHN, Castiglione, Branda, v: Dizionario biografico degli italiani, díl 22., Řím 1979, s. 71.
Srov. L. PASTOR, Storia dei papi dalla fine del Medio Evo .., díl I., Řím 1925, s. 240; C. EUBEL, Hierarchia
catholica, s. 134.
48
Srov. M. CASTILIONEUS, De origine, rebus gestis ac privilegiis gentis Castilioneae, Venetiis, apud
Ioannem Baptistam Hugolinum, 1596, s. 67-70.
49
M. CASTLIONEUS, De origine, s. 70-72.
50
K této budově a jejím dějinám srov. E. CAZZANI, Castiglione Olona nella storia e nell´arte, Milán 1966, s.
206-213; týž, L´archivio Castiglioni in Castiglione Olona /Castel Seprio/ 1986, str. 128; týž, Il cardinale Branda
Castiglioni, Saronno 1988, s. 295-305.
51
M. CASTILIONEUS, De origine, str. 71.
52
A. GHISALBERTI, ´Via antiqua´ e ´via moderna´ dal tardo Medioevo al Rinascimento, v: Platonismo e
aristotelismo nel mezzogiorno d´Italia (sec. XIV-XVI), Palermo 1989, s. 38; týž, I moderni, v: Lo spazio
letterario del Medioevo.I., Il Medioevo latino, red. G. CAVALLO - C. LEONARDI - E. MENESTÒ, díl I.La
produzione del testo, I., Řím 1992, s. 631.
53
A. DALLAJ, Masolino da Panicale, s. 34-35.
47
120
učitel důvěrně znal a také je ve svém traktátu o hudbě cituje: díla Terentia, Martiana Capelly,
Statia, Lucana, Prisciana, Boëthia, Ugucciona z Pisy a Giovanni Balbiho54. Druhý důvod
můžeme nalézt ve vůli kardinála mít k realizaci vlastního kulturního a dvorského projektu
k dispozici „moderního“, vzdělaného a připraveného učitele, který by mu byl věrný a
povolný, prostý eventuálních tlaků ze strany milánského arcibiskupa nebo vévody.
Traktát Jana z Olomouce o zpěvu Palma choralis de rationibus cantus eccesiastici je
zachován na foliích 1r-24v rukopisu I 20 inf. Ambrosiánské knihovny, v jediném dosud
známém exempláři55. Rukopis je zajímavý ze dvou hledisek: protože nám s textem Jana
z Olomouce uchovává celou sbírku hudebních traktátů vážených mistrů čtrnáctého století (Jan
de Muris, Filip z Caserty, Marchetto z Padovy), a protože je to velmi pravděpodobně jeden
z mála rukopisů knihovny kapitulního chrámu v Castiglione Olona, které se dochovaly po
jejím vyplenění roku 1513.
Palma choralis představuje po incipitu osm veršů, které tvoří v akrostichu jméno
autora Iohannes.
V textu následuje Předmluva, která nám při pozorném rozboru poskytuje klíč k přesné
dataci doby vzniku
traktátu i k určení osoby, která pojala úmysl shromáždit v jediném
rukopise různé důležité hudební traktáty vážených mistrů. Začíná takto:
Fundamentalem cantus choralis pro adolescentum clericorum profectu reseraturus
noticiam potiora didascalorum de hac arte tractancium precepta, velut in speculo gramatice
feci, lucidius imitabor. A viris etenim quam pluribus professionis ecclesiastice sum rogatus, ut
ea que verbaliter de canendi arte paucitatem soleo docere discentum scriptotenus seculorum
multitudini publicarem quatenus id agens talentum a domino fideliter commissum
lucrifacerem pro salutis gloria reportanda. Michi igitur in Christi salvatoris nomine
Reverendissimique patris et domini mei Brande Cardinalis Placentini Sabinensis Episcopi,
solerter56 illorum acquiescenti precibus ac noviciis volenti prodesse clericis, placet, quoniam
sub musica cantus quilibet continetur et melodia, prius diffinire quid sit musica et unde
dicitur, quot eius sunt partes et qui effectus ut intelligatur id de quo fuerit disserendum ..“.
Je možno pozorovat, že v textu Předmluvy, která slouží také jako věnování, je kardinál
Branda označen jako sabinský biskup (Sabinensis episcopi ..): protože kardinál dosáhl titulu
sabinského biskupa 29. ledna 1440, vyplývá z toho, že traktát byl Janem z Olomouce sepsán
54
M. FLODR, Skriptorium, s. 172, 180-182.
Jde o papírový rukopis se severoitalským semigotickým písmem z poloviny patnáctého století. Úplný
analytický popis textů rukopisu podal P. FISCHER, The Theory of music from the carolingian Era up to 1400,
Mnichov - Duisberg 1968, s. 57-58 /RISM, B III 2/.
56
solarem cod: přehlédnutí písaře, který četl „solarem“ namísto „solerter“ lze vysvětlit přítomností zkratky.
55
121
mezi léty 1440 a 1443, kdy prelát zemřel. Krom toho autor tvrdí na počátku textu, že chce
napodobovat potiora didascalorum .. precepta - nejlepší nauku učitelů - a vyrovnat se jí; jde o
mistry, jejichž traktáty nalezneme v ambrosiánském rukopise společně s traktátem Palma
choralis: péče a zásluha o vytvoření této sbírky přísluší Janovi z Olomouce. Celý „corpus“
obsahuje Ars practica mensurabilis cantus summarie compilata, jehož autorem je normanský
profesor matematiky v Paříži, Jan de Muris, dále Tractatus de diversis figuris a Regule
contrapuncti Filipa z Caserty, Lucidarium musicae planae Marchetta z Padovy a další krátké
anonymní traktáty57.
Nejsem schopen stanovit, vzhledem k nedostatku kompetence, teoretickou a
historickou hodnotu traktátu Jana z Olomouce, ale jeho vydavatel, Albert Seay, tvrdí: „Jako
výchovné dílo dosahuje Palma choralis překvapujícího výsledku .. Jako úplný výklad látky,
kterou je třeba vyučovat a naučit se, má Palma choralis jen málo sobě rovných děl v dobové
literatuře. Jan má jasnou vizi problémů učení a ví lépe než mnozí jiní, jak je řešit“58. A jedna
badatelka v oboru dějin umění zastává názor, že „estetické zásady Jana z Olomouce,
vyslovené v jeho traktátu o hudbě“ ukazují na „pojetí hudby, které se právě osvobozuje ze
středověkých doktrín a to s jasností, jež se zdá předvídat Tinctoriovy definice tam, kde
zdůrazňuje důvěrný vztah mezi růzností „tónů“ a růzností efektů, probouzených v duchu
naslouchajícího“59.
Z již zmíněného popisu Castiglione Olona, který zanechal roku 1432 Francesco
Pizolpasso, jsme se dozvěděli, že zvony kapitulního chrámu byly pořízeny z Anglie, tapisérie
z Flander, zlaté ozdoby z Německa a učitel hudby a gramatiky dorazil z Čech. Vzbuzuje úžas
a pohnutí, shledáváme-li, jak se stará Evropa setkává na dvoře kardinála Brandy v Castiglione
Olona, téměř jako koruna nového umění, které sem přichází z Florencie s Masolinem da
Panicale60.
Učitel Jan z Olomouce se po smrti svého protektora objevuje jako svědek v jednom
dokumentu z roku 1444. Ještě aktivně působí a je zmiňován i v jednom dokumentu ze 14.
dubna 144561. Umírá kolem roku 1450, kdy po něm jako scholastik nastupuje Anselmo
Caccia62. Byl geniálním a platným spolupracovníkem velkého preláta, byť feudálního ražení,
57
K bibliografii o těchto mistrech a italským pramenům hudební teorie i praxe čtrnáctého století srov. A.
GALLO, Philological works on musical treatises of the Middle Ages, v: „Acta musicologica“, roč. 44, 1972, s.
90-94, 100-101.
58
JOHANNES de OLOMONS, Palma choralis, Introduction, s. II-III.
59
A. DALLAJ, Masolino da Panicale, s. 34.
60
K mezinárodním vztahům kardinála srov. G. SOLDI RONDININI, Branda Castiglioni, s. 154-155.
61
A. DALLAJ, Masolino da Panicale, s. 33, pozn. 1.
62
E. CAZZANI, Il cardinale Branda, s. 303.
122
velkého mecenáše, otevřeného umění a humanistické kultuře a zaslouží si, aby vystoupil
z temnoty, v níž až do současnosti zůstával.
(Tino FOFFANO, Giovanni da Olomouc, un maestro di grammatica e di musica a Castiglione Olona dal 1425
al 1445, v: Italia e Boemia nella cornice del Rinascimento europeo, red. Sante GRACIOTTI, /= Fondazione
Giorgio Cini, San Giorgio Maggiore Venezia/, nakl. Leo S. Olschki, Florencie 1999, s. 85-95; český překlad
František J. Holeček, O.M.)
JEDNO IMPÉRIUM MODERNÍHO VĚKU:
TOVARYŠSTVO JEŽÍŠOVO.
Girolamo IMBRUGLIA
Università di Napoli „L'Orientale“
Dnes již dosti dobře víme, čím byly jezuitské misie v jižní Americe, nahlížené jako
problém koloniální správy; na druhé straně se v posledních desetiletích velmi rozšířilo i
bádání o Tovaryšstvu Ježíšovu a dnes již disponuje historiografickou rekonstrukcí, která si
zasluhuje pozornost63. Diskuse o obou bodech začala za Osvícenství, které ji považovalo za
rozhodující nejen pro pochopení církevního světa, ale i samotné laické identity, která se chtěla
prosadit v odpovědi na něj nebo v polemice s ním64. Chtěl bych se zde dotknout právě tohoto
dvojího problému, protože se zdá být zřejmým, že k tomu, abychom pochopili jakým
způsobem bylo koncipováno a prosazeno jezuitské řešení problému vztahu mezi evropskou
kulturou a mimoevropskými společnostmi65, nestačí rekonstruovat jedině jistou zkušenost či
porovnat východní misijní zkušenosti se západními66. Pozorujeme-li Tovaryšstvo v jeho
systémovém celku, povšimneme si, že jednalo s vědomím, že formuje absolutně nové
impérium, jak vzhledem k těm existujícím - onomu španělskému - tak minulým - onomu
římskému. Novost nespočívala jen ve vůli k universálnímu panství, jíž si okamžitě povšimli
63
S. PAVONE, I gesuiti, Řím-Bari, Laterza, 2004; zaujatý je naopak J. O’MALLEY, The historiography of the
Society of Jesus: Where does it stand today?, v: J. O’MALLEY (red.), The Jesuits. Cultures, Sciences and the
Arts (1540-1773), University of Toronto Press 1999, s. 3 a n.
64
K diskusi osmnáctého století srov. G. IMBRUGLIA, L’invenzione del Paraguay, Neapol, Bibliopolis, 1987.
D. RAMADA CURTO, The Jesuits and cultural intermediacy in the early modern world, v: „Archivum
Historicum Societatis Jesu“, roč. 74, 2005, s. 3 a n.
66
Srov. G. PIZZORUSSO, Roma nei Caraibi. L’organizzazione delle missioni cattoliche nelle Antille e in
Guyana (1635-1675), Řím, École Française de Rome, 1995; T. ABÈ, What determined the content of Missionary
report? The Jesuit Relations compared with the Iberian Jesuit Accounts, v: „French Colonial History“, roč. 3,
2003, s. 69 a n.
65
123
pozorní pozorovatelé jako Montaigne67, ale v samotné struktuře panství, jež spočívala
v duchovním výboji. Jak uvidíme, bylo to právě samo Tovaryšstvo Ježíšovo, jež užilo
kategorii impéria k promýšlení vlastní činnosti a ke zdůraznění nového charakteru, který toto
impérium mělo, a právě proto, aby se, alespoň v teorii, zřeklo násilného dobývání ve jménu
duchovního výboje a uplatnění ideologické moci. Paradoxní a vnitřně protikladný aspekt
záležitosti byl v tom, že pak právě historie křesťanské „republiky“ v Paraguaji ukázala, že
přinejmenším v oněch misiích Tovaryšstvo spojilo obě hlavy orlice a popřelo tak svá prvotní
tvrzení. Ve vlně debat osmnáctého století to bylo jedno z témat protijezuitské osvícenské
polemiky. Ale dějiny Tovaryšstva Ježíšova umožňují dát také větší hloubku obzoru i samotné
moderní kategorii impéria a vztahům, které se jejím prostřednictvím ustavily mezi Evropou a
neevropskými kulturami. Zdá se totiž, že v dlouhé historii identity moderní Evropy vztah
k odlišnosti vždy odpovídal paralelní vůli po moci, která na sebe vzala politické formy
impéria.
Ačkoli to zůstává mimo záběr mého bádání, nemůže nás nezaujmout fakt, že se impéria
devatenáctého století snažila spojit právě proces civilizace s liberální ideologií: spojila tedy to,
co velká impéria Starého režimu, španělské a jezuitské, rozdělila na vojenský a duchovní
výboj. Teprve v poválečném období, s postupným koncem impérií a imperiální nadvlády, se
vztah mezi evropskými a neevropskými národy vydal jinými cestami, charakterizovanými
teoretickou a historiografickou kritikou vazby mezi kolonizací, křesťanstvím, liberalismem a
imperialismem; i když se dnes, žel, tato dynamika nezdá být nezvratnou.
Misie
Diskuse o ideji misie se odvíjela kolem několika hlavních bodů68: jaké jsou národy,
které je třeba evangelizovat; jaké cesty je třeba sledovat, aby se naplnil tento úkol; jaké právo
ho zdůvodní; jací řeholníci jsou vhodní pro takový podnik. Síla jezuitské odpovědi na tyto
otázky plyne z její systematičnosti - nezávisle na tom co skutečně jezuité v misijních zemích
67
M. DE MONTAIGNE, Journal de voyage en Italie, Paříž, Gallimard, 1983, s. 223, k Římské koleji: „Jsem
přesvědčen, že zde nikdy nebylo bratrstvo nebo řád, který by byl měl takové postavení nebo by byl přinesl
takové výsledky, jako ty, kterých zde dosáhnout, jestliže budou trvat jejich záměry. Za krátký čas budou mít ve
své moci celé křesťanstvo. Je to líheň velkých mužů všeho druhu velikosti. Je to mezi řády ten, který nejvíce
ohrožuje heretiky naší doby“.
68
Srov. I. W. SCHROEDER, From Parkman to postcolonial Theory: What is new in the Ethnohistory of
Missions, v: „Ethnohistory“, roč. 46, 1999, s. 809 a n.; F. CUTURI (red.), In nome di Dio. L’impresa missionaria
di fronte all’alterità, Řím, Meltemi, 2004.
124
zasadili69. Odpovědi na tyto otázky byly totiž vskutku navzájem spojeny již od prvního a
největšího řešení problému, které přinesl jezuitský misionář Giuseppe Acosta70. Ten přistoupil
k tématu velmi obecně, protože teoretický bod a hybná páka jeho argumentace spočívaly
v jeho definici lidstva. Národy světa mohly být rozděleny do tří skupin: ty s plnou civilizací Acosta přirozeně toto slovo neužívá, ale zdá se mi, že je možno je užít, aniž bychom příliš
měnili jeho myšlenku, dále národy se slabou civilizací a národy bez civilizace. Povšimněme
si, že pro Acostu jsou národy bez civilizace, postavené u základu trojí kategorizace lidstva,
přece jen stále humánní; a že se pro něj plná civilizace identifikovala se středomořskou
civilizací, která jí byla vzorem. Společnost byla civilizovaná, měla-li zákony a politické
hierarchie, náboženství a pravidelný kult a kulturu (například písmo). Národy, které žily
s takovými strukturami vstupovaly do scholasticko-aristotelského schématu lidství a mohly
být definovány jako animal politicus. Toto univerzální schéma nebylo zpochybněno
skutečností, že středomořské národy žily v konfliktu, že měly různá monoteistická
náboženství - ba že dokonce mohly dokonce mít polyteistická náboženství (jako ono řecké a
římské). V důsledku toho mohlo být toto schéma užito také pro nestředomořské a neevropské
národy, stejně jako pro národy Východu. Peruánský a mexický lid byly svědectvím druhého
typu civilizovanosti. Aztécká a incká společnost totiž nebyla zcela prosta oněch parametrů, i
když je ovládala nedostatečným způsobem. Byla zde však, i v tomto případě, kontinuita mezi
evropským a neevropským světem. Evangelium proto mohlo být zvěstováno stejným právem,
jakým probíhalo jeho zvěstování ve starověku, a stejným způsobem, jakým bylo zvěstováno
Apoštoly: bylo dokonce možné zastávat názor, že opuštění tohoto typu kázání bylo
teologickým omylem (často posuzovaným jako teologická hrůza; pozn. překladatele: slovní
hříčka errore teologico - orrore teologico). Pomysleme na spor o čínské rity a na obtíže, které
katolická Církev zakusila, když měla zaujmout stanovisko mezi jezuitským misionáři a
jansenizujícími biskupy.
V rámci tohoto trojího rozdělení lidstva proto představovaly národy, nazývané
divošskými, a zde zvláště populace jižní Ameriky,
současně společenskou realitu bez
civilizace, ale přitom výjimečnou společnost. Divošské behetrias byly podle Acostova soudu
společenskými skupinami, jejichž soudržnost však byla problematická: „Parentibus non
oboedientes“, „rempublicam nullam habent propriam, neque Magistratus, neque leges, ritu
69
Srov. M. M. MORALES, Los comienzos de las reducciones de la provincia del Paraguay en relación con el
derecho indiano y el Istituto de la Compañia de Jesús. Evolución y conflictos, v: „Archiuvum Historicum
Societatis Jesu“, roč. 67, 1998, s. 3 a n.
70
L. LOPETEGUI, El padre J. de Acosta, Madrid 1942; G. IMBRUGLIA, Il missionario gesuita nel
Cinquecento e i ‘selvaggi’ americani, v: In nome di Dio, c.d., s. 61 a n.
125
ferarum ... vagantur“. Byly tedy společnostmi „sine lege, sine rege, sine Deo“71. Přesto však,
i když se to zdálo být nepravděpodobné, protože to bylo v rozporu s jakoukoli aristotelskou
vizí a mimo scholastický obzor, se tyto společnosti dokázaly udržovat v míru. Jejich pouto
spočívalo v primitivní energii, která zde nacházela zvláštní okliku: „libido pro ratione
utuntur“72. Když tedy Acosta rozpoznal, že je zde dokonce na této elementární úrovni
přítomna jistá komunitní struktura, došel k názoru, že i uvnitř těchto komunit působí jistá
dimenze pokroku v čase, která v jeho zkušených očích cestovatele a misionáře
v jihoamerickém Peru téměř vytvářela na civilizační úrovni jistou možnou kontinuitu mezi
oněmi etniky a systémem panování, který založili Inkové. Jiná však byla otázka evangelizace.
Svět divošství byl tvořen novým typem lidí, do té doby neznámým: proto bylo třeba nalézt
„novo generi hominum novam evangelizandi rationem“. Prvotním důsledkem, který z toho
Acosta vyvodil bylo, že těmto divochům jistě může být zvěstováno Evangelium, ale „non
evangelice“73. Bylo skutečně nemožné najít v evropských dějinách vzor, který by mohl být
užit k evangelizaci těchto populací a k jejich podrobení evropské politice. Kdo by tedy mohl
tyto národy vyučovat současně náboženství a politice?
Tovaryšstvo Ježíšovo se cítilo být schopno odpovědět na tyto otázky. Španělská
koruna žádala, aby byly tyto národy civilizovány prostřednictvím Evangelia („por el
evangelio“) a ne násilím. Aby jezuité respektovali tuto dispozici, museli změnit jednu ze
svých charakteristik. Jejich misie musely být dočasné a ne stálé a nemohli tudíž vést farnost.
Ale aby kázali Evangelium non evangelice a bez násilí první španělské kolonizace, museli
jezuité tuto normu porušit. Takové porušení bylo možné i díky podpoře, které se mu v oné
chvíli dostalo ze strany španělské koruny. Vazba mezi náboženstvím a politikou stojí
v samém středu zkušenosti misií již od jejich počátku; a v průběhu desetiletí dostala nové
formy a členění.
V jezuitském impériu.
Zkušenost misie tedy byla v samotném středu zpytování své vlastní podstaty, které
Tovaryšstvo podstoupilo, a jež vyvrcholilo roku 1640 v díle Imago primi saeculi societatis
Jesu. Jestliže se v jiných dílech, jako například v Damianově Synopsis primi saeculi Societatis
Jesu z roku 1641 neříká nic o trvalých misiích v Paraguaji, ale naráží se jen na individuální
71
J. ACOSTA, De promulgando Evangelio apud Barbaros, sive de procurando Indorum salute (1589), II, 4,
Lugduni Batavorum 1670, s. 100 a Proemium.
72
Tamtéž, I, 2, s. 10. Srov. S. LANDUCCI, I filosofi e i selvaggi. 1580-1780, Bari, Laterza, 1972.
73
J. ACOSTA, De promulgando Evangelio, c.d., II, 16, s. 138 (proložil autor).
126
práci jezuitů, Bolland zvolil k oslavě prvního století Tovaryšstva jinou linii. Nejenže se
ilustrovalo dílo jezuitů prostřednictvím stálého uznávání zázraků, které udávaly rytmus každé
epizodě do té míry, že se kategorie zázraku stala skutečně kategorií nejen náboženskou, ale
historiografickou; nejenže se potvrzovala správnost misijní strategie Tovaryšstva, které,
protože se muselo poměřit s etniky dosti podobnými oněm brazilským, považovalo za nutné
aby „prius ad humanum ritum traducendi sunt, quam Religione et caelestium rerum scientia
imbui possint“, takže se zdůrazňovala vhodnost redukcí, které doplňovaly dočasné misie74, ale
mnohem obecněji byla otázka misií diskutována v celé Excercitatio oratoria v závěru druhé
knihy, věnované Societas crescens.
Byla rozdělena na čtyři části75, bylo zde zdůrazněna ústřední role misijního úsilí
v činnosti a formaci jezuity, ale současně s tímto individuálním prvkem se dvěma způsoby
zdůrazňovala komplexní podstata Tovaryšstva. Říkalo se že vnitřní strukturu tvoří „vita
apostolica“76, navenek bylo naopak definováno jako impérium, ve výslovném srovnání
s římským impériem77. Ale jezuitské „imperii propagatio“ mělo zvláštní charakteristiky.
Impérium na prvním místě ještě rozsáhlejší než ono jiných státních impérií, protože bylo
schopno se nezastavit na zeměpisných hranicích - ale především „diversa sane a Regnis atque
Imperiis ratione“. Tam, kde říše produkují ničení, ukládají daně a otroctví, Tovaryšstvo
naopak šíří křesťanskou svobodu: „illi rigore legum, haec mansuetudine beneficiisque certat
perpetuis“. Úsilí velkých impérií se soustředilo spíše k „podrobování měst (in civitates
subiugare)“, než k „obracení vůlí (voluntates flectere)“: což bylo stále více důležitější
vítězství, protože: „laboriosus est voluntates quam urbes espugnare, animos quam oppida
debellare, homines quam moenia superare“78. V této originální představě vlastního dominia
tedy Tovaryšstvo nalezlo v duchovní moci základ vlastního impéria. Tyto dvě funkce, vnitřní
apoštolský život a impérium byly vzájemně spojeny dvojím uzlem. Na jedné straně v pojmu
zázraku, který, jak jsme viděli, byl vlastní strukturou jezuitského kosmu; ale na druhé straně
74
Srov. G. IMBRUGLIA, Le strategie della civilizzazione. L’ideologia missionaria della Compagnia di Gesù
nell’America del Sud alla fine del Cinquecento, v: R. ZORZI (red.), L’epopea delle scoperte, Florencie, Olschki,
1994, s. 359 a n. K obecnému rámci srov. A. PROSPERI, Tribunali della coscienza. Inquisitori, confessori,
missionari, Turín, Einaudi, 1996.
75
Imago primi saeculi Societatis Jesu, 1640, Oratio I: Gratiarum actio pro tam late diffusa Societate, et
adhortatio ad patres: ut illa et Deo digna se prebeant instrumenta; II: Paraenetica ad missiones longiquas inter
Barbaros obeundas, et nome Jesu ad ultimos mundi fines proferendum; III: Dissertatio Accademica, sitne
facilius mundum cruce et contemptione, an vi et armis subjugare; III: Paraenetica ad patres et fratres ad
militiam Christi vocatos, respondens meditazioni S. Ignatii, qua inscribitur De duobus vexillis, s. 249-279.
76
Tamtéž, p. 165.
77
Ze struktury impéria mělo také vnitřní moc, která byla monarchickým režimem, zmírněným aristokracií
(tamtéž, s. 145).
78
Tamtéž, s. 250-251.
127
v samotné postavě jezuity. Bylo řečeno, že si jezuité okamžitě uvědomili, že je nutné aby ve
své kazatelské činnosti rozeznali prvek, který byl cizí evropskému světu.
Jezuité byli od konce šestnáctého století (a byli si vědomi, že takoví jsou) snad jedinou
intelektuální elitou, schopnou vstoupit do kontaktu s jinými společnostmi a pochopit je
zevnitř79. Za tuto kvalitu vděčili své schopnosti „přizpůsobení“: takový je anglický titul díla
jezuity Roberta de Nobili, italského aristokrata, který se jako misionář vydal do Indie. De
Nobili rozpracoval tuto teorii pro východní společnosti; staré společnosti, snad ještě starší,
než ony evropské, s vlastními zákony, kulturami, náboženstvími a hierarchiemi. Také v tomto
případě nemohlo být evangelium zvěstováno podle tradiční tomistické metody, i když
z opačných důvodů, než jaké stály u základu misií mezi americkými divochy: „Evangelicus
concionatur illam instituere debet vivendi rationem qua dignus judicetur ab iis, inter quos
versatur, qui audiatur“80. Mýlili bychom se však, kdybychom si myslili, že jezuitovo
přizpůsobení záviselo na těchto vnějších podmínkách - které ho nadto usnadňovaly. Jezuita se
přizpůsoboval východnímu světu ne proto, aby v něm nalezl prvky kontinuity se svým
evropským světem81, ale naopak proto, že se ve své přípravě na to, aby se stal jezuitou, naučil
zapomenout na své původní charakteristiky. Jezuitský misionář už nebyl Evropan; na konci
své výchovy už nebyl ničím víc, než křesťanem. Jakmile jednou dosáhl takovéhoto postavení
univerzálního člověka, mohl následně také přijmout místní identitu, která však vždy závisela
na oné původní, univerzální a křesťanské. Byla to maska, kterou bylo možné si navléknout,
protože nezastírala nic falešného, ba naopak umožňovala postihnout pravdu zjeveného
náboženství. Tedy „počestné zastírání“ (Onesta dissimulazione). Byl to jiný obraz pozdního
šestnáctého století či, lépe řečeno, středomořského baroka. Tento model široce koloval
v Tovaryšstvu po příkladu misionářů šestnáctého století si ho osvojili všichni jezuité, kteří se
nacházeli na Východě i na Západě, na vnitřních, stejně jako ve vnějších misiích.
Tímto způsobem zde probíhal kulturní transfer, v němž modely, kterým se přizpůsobovali,
nepocházely z vnitřní evropské historie, ale dokonce z jiných historií, jiných tradici, jiných
společenských systémů: vycházely tedy z odlišnosti82. Opora pro tento kontakt neplynula
z abstraktního a individuálního ideálu (jako v případě jansenismu či protestantismu), ale
79
A. L. MARTIN, The Jesuit Mind: The mentality of an Elite in Early Modern France, Ithaca, Cornell
University Press, 1988.
80
R. DE NOBILI, Narratio fondamentorum quibus Madurensis Missionisinstitutum coeptus est et hucusque
consistit, anglický překlad S. Rajamanickama, On Adaptation, Polayamkottay 1971, s. 82.
81
Ke spojení teorie přizpůsobení, východních misií a čínských ritů srov. J.-P. RUBIÈS, The Concept of Cultural
Dialogue and the Jesuit Method of Accommodation: between Idolatry and Civilization, v: „Archivum
Historicum Societatis Jesu“, roč. 74, 2005, s. 237 a n.
82
Srov. P.A. DORSEY, Going to School with Savages: Authorship and Authority among the Jesuits of New
France, v: „The William and Mary Quarterly“, roč. 55, 1998, s. 399 a n.
128
z příslušnosti k jezuitskému impériu: struktuře moci a náboženského diskursu83. Uvnitř tohoto
impéria mohli jezuité ztratit vlastní identitu a dosáhnout v něm nové, v níž byl nový homo
universalis, nový křesťan dokonce jen jednou stránkou, jedním aspektem jezuitské identity84.
Tato zvláštní polarita mezi jezuitou a křesťanem byla středem imperiální dimenze, tedy
politiky dějin Tovaryšstva Ježíšova, až do jeho zrušení. Představovala důvod asymetrie mezi
Tovaryšstvem a Církví: byla tedy jak základem jeho úspěchu, tak jeho porážky.
Na základě této identity se pak mohly rozvíjet různé tendence i z misijního hlediska85.
Misionáři, kteří odcházeli do Ameriky, však znali východní misijní zkušenosti a jejich základ,
teorii přizpůsobení. Model, který vzali za svůj pro své přizpůsobení byl modelem Peru, které
vykazovalo rysy konsolidované civilizace: hierarchii, individuální život organizovaný
státními strukturami; usedlý život a zemědělskou práci, centralizované rozdělení půdy a
rozdělení práce: svět, v němž bylo divošství překonáno. Zdálo se, že život, který, jak si
jezuitští misionáři mysleli, probíhal pod panstvím Inků, by mohl být cílem pro posud lovecká
etnika. Takovýmto způsobem se rodila politická komunita, zbavená servicio personal; divoši
se stávali ne-li lidmi, pak přinejmenším dětmi, které bylo možno vyučovat evangeliu a v
důsledku toho katolickým obřadům. Roku 1639 Ruiz de Montoya vydal dílo Conquista
espiritual hecha por los religiosos de la la Compania de Jèsus en la provincias de Paraguay,
Uruguay y Tapi: text, ve kterém byla popsána strategie a výsledky, které se pak ocitají v
Imago.
Diskuse.
Právě když zdálo, že je Tovaryšstvo Ježíšovo na vrcholu svého úspěchu, v polovině
sedmnáctého století, kdy se zdálo, že nalezlo model evangelizace, přizpůsobený vztahu
s jinými kulturami, kdy rozšířilo své vlastní impérium a posílilo svou moc, bylo napadeno
v rovině, v níž dosáhlo svých největších úspěchů a o níž opíralo svou největší důvěru. Model
přizpůsobení byl najednou zpochybňován; obraz triumfující církve, který Tovaryšstvo pečlivě
šířilo, se obracel v obraz porušené církve. V čele tohoto zvratu stálo uvnitř Církve roku 1656
83
Srov. A. DEMOUSTIER, La distinction des fonctions et l’exercice du pouvoir selon les règles de la
Compagnie de Jésus, v: L. GIARD (red.), Les Jésuites à la Renaissance. Système educatif et production du
savoir, Paříž, Presses universitaires de France, 1995, s. 3 a n.
84
Srov. G. IMBRUGLIA, Ideali di civilizzazione: la Compagnia di Gesù e le missioni (1550-1600), v: A.
PROSPERI E W. REINHARD (red.), Il nuovo mondo nella coscienza italiana e tedesca del Cinquecento,
Bologna, Il Mulino, 1993.
85
P.A. GODDARD, Augustine and the Amerindian in Seventeenth-Century New France, v: „Church History“,
roč. 67, 1998, s. 662 a n.
129
vydání Pascalových Lettres Provinciales
86
. Teologické a církevní otázky byly poprvé
diskutovány ve francouzštině, ne v latině. Není to samozřejmě Habermasova Oeffentlichkeit,
ale jsem přesvědčen, že se ona velká kniha a polemiky, které rozpoutala, mohou jistě klást
k počátkům veřejného prostoru jako místa veřejného mínění. Teorie jezuitského přizpůsobení
byla představena širšímu publiku a vystavena veřejnému posměchu. Zvláště pátý list rozvinul
tento bod a ukazoval jak jezuité, kteří si myslí že jednají pro „dobro náboženství (bien de la
religion)“, chtějí aby se „všude rozšířil jejich kredit a aby vládli všem svědomím (que leur
crédit s’étende partout et qu’ils gouvernent toutes les consciences)“. Z tohoto důvodu jejich
strategie spočívala v přijetí jakékoli nauky, aby se uspokojila jakákoli potřeba. Údajné
„uvolnění jejich morálky“ bylo spojeno s jejich teorií milosti, jež byla v podstatě jen novou
formulací zákonů politiky a rozumu: „Přirozenost stačí k tomu, abychom pozorovali jak je
jejich morálka zcela pohanská (Comme leur morale est toute païenne, la nature suffit pour
l’observer)“87. Ale Pascalova kritika zasáhla také téma civilizace. Pascal velkolepě řekl, že
úspěch nemůže představovat právo na civilizaci. Právo na kázání a na civilizaci vyplývalo
z vlastnictví pravdy - a toto vlastnictví nebylo zaručeno vítězstvím v profánním světě. V této
polemice byl celý jezuitský model obnažen a vyvracen. „Rehabilitace lidské přirozenosti“
byla projektem, který nemohl přijmout ani Pascal, ani na jiné frontě Bayle. Ještě na další
frontě nemohl být přijat racionalistickou a laickou kulturou, jež byla rovněž vzdálená jeho
protikladům88. Jezuité si uvědomili, že to, co je ve hře, má rozhodující důležitost. Na sklonku
sedmnáctého století začali vydávat Lettres édifiantes et curieuses, které představovaly ve
francouzštině a tedy mnohem širší evropské veřejnosti misijní podniky Tovaryšstva. Lettres
byly nástrojem propagandy nepochybné a velké účinnosti a odpovídajícím prostředkem
obrany jezuitského impéria89; v dějinách veřejného mínění představovaly skutečný zvrat. Ale
při provádění tohoto dvojího úkolu se jezuité zřekli modelu přizpůsobení, který byl
vypracován v sedmnáctém století. Zatímco Tovaryšstvo pokračovalo v šíření zpráv a
86
Srov. M. FUMAROLI, Barocco e classicismo: l’„Imago Primi Saeculi Societatis Jesu“ (1640) e i suoi
avversari, v: La scuola del silenzio, Milán, Adelphi, 1995, s. 486 a n. Dále srov. L. KOLAKOWSKI, God owes
Us Nothing: A Brief Remark on Pascal’s Religion and on the Spirit of Jansenism, Chicago, University of
Chicago Press, 1995.
87
B. PASCAL, Les provinciales, list V., v: Œuvres Complètes, vyd. L. LAFUMA, Paříž, Editions du Seuil,
1963, s. 387-388.
88
Srov. S. ROSA, Seventeenth-century Polemic and the Rise of Cultural rationalism: an Example from the
Empire, v: „Journal of History of Ideas“, roč. 57, 1996, s. 87 a n.
89
Kritická literatura o Lettres se převážně týká relací o Východě, které se v nich objevily. Nemohl jsem si sice
přečíst následnou doktorskou tezi, ale upozorňuji na ni: JIAN-JUN LI, Lettres édifiantes et curieuses de la
Chine: de l’édification à la propagande, doktorská práce, Harvard 1990.
130
velkolepém verbálním oslavování svých vítězství, zaznamenalo první tichou porážku, protože
de facto stálo před nutností opustit svůj prvotní teoretický model evangelizace90.
Odlišnost a identita.
Jestliže jezuitská kultura usilovala v sedmnáctém století o nastolení vztahu kulturní
výměny mezi odlišností a identitou, v průběhu osmnáctého století se Tovaryšstvo snažilo
znovu vrátit do jistých mezí, jež se staly v církevním životě užšími, a propracovalo jistý
mezikulturní přenos (intercultural transfer) mezi různými sektory, interně náležejícími
k evropské kulturní tradici. Tento skluz od konfrontace s odlišností ke konfrontaci s identitou
je v samotném středu mastodontického podniku Lettres édifiantes et curieuses. Viděli jsme,
že Tovaryšstvo Ježíšovo pociťovalo na sklonku sedmnáctého století potřebu nově nahlédnout
prezentaci vlastní misionářské strategie v jižní Americe, která byla nesena silným přijetím
teorie přizpůsobení a myšlenkou kontinuity mezi divošskými společnostmi a inckou civilizací.
Výsledkem této revize byly Lettres, v nichž jezuité nalezli nový model v evropských dějinách,
dokonce v posvátných evropských dějinách91. Teorie přizpůsobení byla opuštěna, zůstávala
teorie zázraku.
Jezuitská historiografie se naučila užívat kategorii zázraku, protože pro ni se hluboký
obsah dějin nacházel právě ve spojení mezi zázraky a profánními nebo přirozenými dějinami:
„Quaeris unde mihi constat ferisse Deum quidquam memoratur: unde tibi constat non
fecisse?“. V Acta sanctorum, která začala vycházet pod vedením Bollanda, vydavatele Imago
primi saeculi roku 1643, jezuité Daniel Papebroek a Bolland ukázali, že je možné psát
posvátné dějiny kritickým způsobem, protože jejich pramenem je svědectví lidí: „Cave igitur
neges facta, quia fieri non potuerint aut debuerint“92. Stejně jako v případě řeckých nebo
římských dějin, tak také v případě zázračného života nějakého světce bylo třeba stejné fides
humana93.
„Deus
est
veritas“,
ale
ona
pravda
měla
svou
profánní
historii.
Teorie misijní praxe, kterou jezuité představili v Lettres se opírala o tvrzení o kontinuitě mezi
90
Srov. F. LUDWIG, Zur verteidigung und verbreitung des Glaubens. Das Wirken der Jesuiten une seine
Rezeption in den Konfessionelle Auseinandersetzungen Europas, v: „Zeitschrift für Kirchengeschichte“, roč.
112, 2001, s. 44 a n.
91
Ke vztahu mezi posvátnou historií a dějinami jiných náboženství v jezuitské historiografii srov. P.N. MILLER,
Taking Paganism seriously: Anthropology and antiquarianism in Early Seventeenth century histories of religion,
v: „Archiv für Religionsgechichte“, roč. 3, 2001, s. 183 a n., a J.P. RUBIÈS, The Jesuit discovery of Hinduism:
Rubino’s account of the History and religion of Vijayanagara (1608), v: „Archiv für Religionsgechichte“, roč. 3,
2001, s. 210 a n.
92
G. IMBRUGLIA, Dalle storie di santi alla storia naturale della religione. L’idea moderna di superstizione,
v: „Rivista storica italiana“, roč. 101, 1989, s. 36-84.
93
J. BOLLAND, Introductio, v: Acta Sanctorum, Antverpy 1643, díl I., s. XXXIV-XXXIX.
131
posvátnou a profánní historií. Středem náboženského kruhu mezi zázrakem jako důkazem a
jako dokladem však bylo jednání misionářů, kteří současně působili v obou historiích. Tato
kontinuita byla na jedné straně teoretickou oporou, na druhé straně sázkou ve hře, kterou je
třeba hájit prostřednictvím líčení z misií, zvláště z těch paraguajských. Paraguajské misie,
stejně jako všechny misie Tovaryšstva, jsou v Lettres definovány jako „téměř stálý zázrak“
(un miracle presque continuel)94.
Ale na konci sedmnáctého století tato teorie narazila na velký odpor. U Bayla, jistě;
ale také v Arnaudově Art de penser, kde říkal, že se teoretická možnost nějakého faktu dotýká
s jeho nezbytností jedině v posvátných dějinách, zatímco v profánních dějinách je tento
argument falešný, protože jsou obě logiky různé a podle jansenistů jsou obě historie, posvátná
a profánní, radikálně odděleny. Čtenář Lettres tedy mohl schválit jezuitskou praxi, aniž by
sdílel teorii. Například Lenglet du Fresnoy řekl, že je vhodné „podrobit jhu Evangelia lid,
který nemůže snést žádné donucování a v jehož případě by bylo vhodné udělat z nich dříve
lidi, než křesťany (ranger au joug de l’Evangile des peuples qui ne peuvent souffrir aucune
contrainte, et dont il falloit faire des hommes avant que d’en faire des Chrétiens)“. Jak
prohlásila skutečná autorita na poli dobových zeměpisných informací, jezuité byli „ti
nejvhodnější lidé na světě k tomu, aby zušlechťovali civilizovali divochy (les gens du monde
les plus propres à polir et civiliser les Sauvages)“95.
Jejich činnost tedy byla vhodná, ale ne zázračná. Historie misií tedy musela, aby
neztratila tak zásadní posvátný rozměr, najít vlastní kořeny v posvátné historii a ne již
v antropologických dějinách lidstva; nemohla již ani hledat svůj vzor v inckém Peru. Tento
přechod od antropologie k historii vyžadoval také další krok od dějin k utopii. Jezuité museli
promýšlet největší téma svých líčení života v redukcích, společenství statků jako podmínku
pro zrození ctnostné společnosti, v rámci dvojí tradice utopismu a posvátné historie.
Na počátku osmnáctého století bylo obtížné, ale snad ne nemožné, představit si nějakou cestu,
která by mířila od historie k utopii, i když Gueudeville, francouzský překladatel Tomáše
Mora, tvrdil doslovně, že „svět se nikdy nestane utopickým (le monde ne s’utopiera
jamais)“96. Jezuité se pokusili vykročit touto cestou za různých obtíží. Především proto, že od
Montaignových Essais, se idealizace dobrého divocha ukázala být pro křesťanskou tradici
neprůchozí cestou. Ale jezuitská kultura nehleděla ani k tradici Morovy Utopie, i když
94
BOUCHET, Sur les oracles que les démons rendent aux Indes et sur le silence de ces mêmes oracles dans les
pays où la religion s’établit, v: Lettres édifiantes et curieuses (dále Lettres), Recueil XI, Paříž 1730, s. 116.
95
F. COREAL, Voyages aux Indes occidentales, díl II., 10, Paříž 1722, díl I., s. 239.
96
N. GUEUDEVILLE, Préface k T. MORUS, Idée d’une République heureuse, Amsterdam 1730, s. XIII.
132
z jiných důvodů. Tato utopie byla velmi blízká republikánské tradici a v důsledku toho byla
držena v odstupu od jakéhokoli misijního projektování. Je dosti obtížné věřit v autentičnost
listu generála Gonzaleze, který přináší Ibanez Echevarry, ale stojí za to si ho přečíst:
„Dožadují se snad vytvoření ideálních republik, ve kterých ti, z nichž se
skládají, budou všichni pány, zbavenými povinnosti sloužit a pracovat pro
druhé? Chtějí aby se tito indiáni, jakmile by se stali pány svých statků, mohli
obejít beze vší pomoci? (Est-ce qu’ils prétendent former des républiques
idéales, dans lesquelles ceux qui les composent seroient tous seigneurs
exempts de servir et de travailler pour les autres? Veulent-ils que ces indiens,
devenus les maîtres de leurs biens, puissent se passer de tout secours?)“97.
Počínaje Suarezem zkonstruovala jezuitská idea přirozeného zákona a jejich následná kulturní
politika jiný, dosti odlišný ideál: ideál náboženského státu bez svobody civilní společnosti98.
Z tohoto hlediska Byla utopistická tradice a tradice jezuitské politiky radikálně oddělena.
Právě v církevní tradici se však naopak otevřela možnost proměnit americké misie
v utopistická exempla. Byly tu dvě možné cesty. Jednou by mohla být cesta teokracie. Ale
jestliže tato
cesta byla schůdná ještě v polovině sedmnáctého století, na jeho konci se
perspektivy zkomplikovaly. „Lidská politika si nepředstavila nic tak úžasného jako tuto
teokracii“, četlo se ve Spinozově Analyse du traité politique99. Sousedství profánního a
posvátného jistě nemohlo Tovaryšstvo zastrašit, ale to, co se jevilo jako nebezpečné
v teokracii, bylo znovuobjevení republikánské tradice, svobodné politiky. Le Clerc vskutku
napsal že: „in lege ergo Mosaica, non est quaerenda idea quaedam, ut platonico more loquar,
perfectae reipublicae, in qua civibus consummatissima virtus, ad quam se componeret,
proponatur“100.
Teokracie se mohla stát nebezpečnou zbraní, kdyby přešla do rukou ateistů nebo
moderních deistů, kteří by v ní našli, jak se bál velký luterský historik Mosheim: „fictam
rempublicam, qualem Platonis aut Mori“101. Byla to oprávněná obava: na konci osmnáctého
století Raynal ve své Histoire philosophique et politique des deux Indes navrhnul aby již
zaniklé jezuitské paraguayské misie byly interpretovány jako případ zmrtvýchvstalé teokracie.
Jinou cestou byl odkaz k jeruzalémské církvi. Grotius řekl, že příklad lidu, který žil „inter se
97
B. IBANEZ ECHEVARRY, Histoire du Paraguay sous les Jésuites, Amsterdam - Lipsko 1780, díl I., s. 199200.
98
Srov. H. HÖPFL, The Jesuit Political Thought, Cambridge, Cambridge University Press, 2005.
99
Londýn 1767, s. 99.
100
J. LE CLERC, Historia ecclesiastica, Amsterdam 1716, s. 113.
101
L. MOSHEIM, Vindicia antiquae Christianorum disciplinae, adversus celeberrimi viri Tolandi, hiberni,
Nazarenum, Hamburk 1722, s. 11.
133
in mutua quidam esimia caritate“, pocházel od křesťanů, kteří „Hierosolomis primi
existerunt, ac nunc non pauci, qui vitam asceticam degunt“. Mosheim se znovu pokusil
zablokovat tuto odchylku, protože po jeho soudu šlo o historicky neudržitelnou tezi neboť
prvotní Církev si nenastolila společenství statků, a také proto, že toto téma by mohlo být
zaměřeno proti křesťanstvu. Ale v tomto případě jezuité neměli pochybnosti. Lettres napsaly,,
že protože v Paraguaji
„jsou majetky společné, jsou ctižádost a lakota neznámými hříchy, a není mezi
nimi vidět ani rozdělení, ani procesy… Laskavost, víra, nezištnost, jednota a
láska, které vládnou mezi těmito novými věřícími, (mi) neustále připomínají
vzpomínku na ony šťastné časy Církve, kdy křesťané, odloučení od
pozemských věcí, měli všichni jen jediné srdce a jedinou duši (Comme les
biens sont communes, l’ambition et l’avarice sont des vices inconnus, et l’on
ne voit parmi eux ni division ni procès .... La douceur, la foi, le
désintéressement, l’union et la charité qui règnent parmi ces nouveaux fidèles,
[me] rappeloient sans cesse le souvenir de ces heureux temps de l’Eglise, où
les Chrétiens, détachés des choses de la terre, n’avoient tous qu’un cœur et
qu’une âme)“102.
Mohly zde však být rozdíly. Du Halde tvrdil, že
„nachází se tam ona rovnost časných statků, kterou požadoval po věřících
svatý Pavel, když chtěl, aby nadbytek bohatých nahrazoval nedostatek
chudých: či spíše, není tam vidět ani bohaté, ani chudé, protože jsou všichni
stejně opatřeni věcmi, nezbytnými k životu. Možná je to jediné místo na zemi,
kam ještě nemohl proniknout sobecký zájem (on y trouve cette égalité des
biens temporels que saint Paul exigeoit des fidèles, en voulant que
l’abondance des riches suppléat à l’indigence des pauvres: ou plutôt on n’y
voit ni riches ni pauvres, tous étant également pourvus des choses nécessaires
à la vie. C’est peut-être le seul endroit de la terre où le propre intérêt n’ait pu
ancore s’introduire)“.
Rodero naopak ve své Mémoire apologétique tvrdil, že společenství statků
v paraguajské Republice neexistovalo, ale že byly pozemky rozděleny na tři části (jako
102
Tato dosti slavná relace kapucína Florentina, obsažená v listu Boucheta du Haldeovi (1716), je v: Lettres,
Recueil XIII, Lyon 1819, s. 489. Tentýž soud je v: du HALDE, tamtéž, Recueil X, Paříž 1732, s. XXV.
134
v inckém Peru)103. V každém případě však jak v Roderových, tak v du Haldeových slovech
byly paraguajské misie prosty zárodků obchodní společnosti a byly srovnávány s prvotní
Církví. Syntéza těchto prvků nebyla provedena jezuitou, ale největším italským katolickým
intelektuálem počátku osmnáctého století, který měl dokonce s jezuity spory. Muratori chtěl
ve svém Šťastném křesťanství v misiích Otců jezuitů v Paraguaji (Cristianesimo felice nelle
missioni dei padri Gesuiti nel Paraguay) z roku 1743 rekonstruovat život redukcí, protože
v oněch misiích znovu nalézal „prvotní Církev“104. Podle Muratoriho byly jihoamerické misie
z mnoha hledisek nadřazeny evropským národům, ale ne díky zázraku, nýbrž přesně
z opačného důvodu: jezuité dokázali naučit jistému druhu katolického utilitarismu, který
nehleděl k jiným citům105. Křesťanská republika byla dobrým příkladem racionality, ne
zázraků.
Téma jeruzalémské církve již bylo zakořeněno: Charlevoix ho ve své historii misií užil
okrajově, zatímco kniha Muratoriho sloužila jako ideologické potvrzení historického popisu
oné „République chrétienne“106. Pro jezuitskou kulturu nebylo možné jít dále za text
Muratoriho. Znovu začínalo převažovat schéma rozdělení pozemků, které byla dávány každé
rodině, a jež tak, dobře obdělávány, umožňovaly, aby si rodiny získaly nezbytné živobytí.
Jezuita Charlevoix nyní zdůrazňoval nikoli náboženskou, ale správní hodnotu misijní
zkušenosti:
„bylo by vhodné doporučit, aby se vůči všem národům Ameriky uplatňovalo
stejné jednání, které se tak často vytýkalo paraguajským jezuitům jako zločin a
jež k nim přivolalo tolik pronásledování (il seroit à souhaiter qu’on eût tenu
avec tous les peuples de l’Amérique, la même conduite dont on a si souvent fait
un crime aux Jésuites du Paraguay, et qui leur a atteint tant de
persécutions)“107.
Ale jestliže jezuitský diskurs i v této poslední formě mohl zajímat evropské správní
elity, byl neslučitelný s osvícenským diskursem. Tomu poskytl hlas Estratto della letteratura
103
Roderova Mémoire apologétique, nedatováno, ale po roce 1735, v: Lettres, Paříž 1819, s. 377-378. Tak
NYEL, tamtéž, Recueil VIII, s. 86-87.
104
L.A. MURATORI, list D. Bricchieri Colombimu z 21. února 1742, v: Epistolario, č. 4498, Modena 1906, díl
X.
105
Týž, Cristianesimo felice nelle missioni dei padri Gesuiti nel Paraguay, Benátky 1743, s. 81: „La libertà ben
regolata, la sufficiente provvisione pel vitto, vestito ed albergo, la pace pubblica e la tranquillità dell’animo
sono a mio credere i veri ed i sodi ingredienti che formano la felicità di un popolo“.
106
CHARLEVOIX, Histoire du Paraguay, Paříž 1757, kniha V., s. 66, 83.
107
Tamtéž, s. 43.
135
europea, když napsal, že četba Charlevoixe „nás skutečně zhnusila (ci à stommacati
affatto)“108.
Montesquieu vyvodil ve svém Esprit des Lois z četby jezuitských líčení a Lettres
zcela jiné důsledky. Toto dílo „čisté politiky a čistého zákonodárství (pure politique et pure
jurisprudence)“ rekonstruovalo genezi civilizace, realitu divošského života, hodnotu
republikánské rovnosti a svobody, smysl nadřazenosti evropského důvtipu (industrie)
takovým způsobem, že v něm nezůstalo již nic moralistického a náboženského: porovnáte-li
s Duchem zákonů stránky Charlevoixovy Histoire, skutečně už neměly co říci109. Rozprava o
civilizaci, o jejím dvojím smyslu, pasivním jako historii civilizace a aktivním jako historii
práva a formy výboje a civilizování, se vydala novými cestami.
Jezuitské zkušenosti se nyní již kladly otázky z jiného hlediska. Tato zkušenost
v osvícenském náhledu již nesloužila jako politický model, protože při obrácení teoretické
perspektivy naruby se stávala zjevnou chybějící svoboda, a tedy i štěstí. Zkušenost setkání
jezuitů s divochy nyní nekladla problém souhlasu lidu Guaraníů s jezuitskou „konkvistou“,
ale naopak, zajímavé byly způsoby, jakými etnika kladla odpor pokusům o kolonizaci110, jak
jezuitskou, tak i v případě vypuzení jezuitů ze Španělska111. Konfrontace s odlišností, která
v šestnáctém století položila problém práva na konkvistu, kladla nyní, na sklonku Osvícenství,
problém práva na odpor vůči konkvistě.
Konec jednoho impéria. Zrození impérií.
Na tomto místě nemůžeme diskutovat o otázce důvodů konce Tovaryšstva Ježíšova.
Ale přinejmenším jeden postřeh je možno vyslovit. Tovaryšstvo se již od svých počátků
pohybovalo na hraničních frontách evropské Církve a civilizace: nejen mimoevropské misie,
ale také vnitřní misie sloužily k navázání kontaktu s různými formami odlišnosti, kterou je
třeba poznat nebo uznat a jednat s ní112. Jeho síla dlouho spočívala v této schopnosti kontaktu
a pochopení odlišnosti. Z mnoha hledisek by také bylo možno říci, že idea že je společenský
108
Estratto della letteratura europea za rok 1758, díl III, s. 255.
Srov. Ch. VOGEL, Das thema der Südamerikanischen Jesuitenmission in der europäische Publizistik im
Vorfeld der Ordensaufhebung (1758-1773), v: R. DECOT (red.), Expansion und Gefährdung. Amerikanische
Mission und Europäische Krise der Jesuiten im 18. Jahuhundert, Mohuč, von Zabern, 2004.
110
Srov. H. SAINZ OLLERO, Comprensión del otro y asimilación del otro. El reto de los chaqueños y el
problema de la resistencia indigena en los textos jesuitas del siglo XVIII, v: F. DEL PINO - C. LAZARO (red.),
Visión de los Otros y visión de sí mismos. Descubrimientos o invención entre el Nuevo Mundo y el Viejo?,
Madrid, Consejo Superior de Investigaciones cientificas, 1995, s. 89 a n.
111
V.M. TIETZ (red.), Los jesuitas españoles expulsos. Su imagen y su contribución al saber sobre el mundo
ispanico en la Europa del siglo XVIII, Frankfurt nad Mohanem, Vervuert, 2001.
112
Srov. P. BROGGIO, Evangelizzare il mondo. Le missioni della Compagnia di Gesù tra Europa e America
(secoli XVI-XVII), Řím, Aracne, 2004.
109
136
systém systémovou totalitou (totalità sistemica), byla intuicí, spojenou s jezuitskou misijní
praxí: Montesquieu, vášnivý čtenář jejich zpráv, a to do té míry, že dokonce pomýšlel na
sepsání dějin Tovaryšstva, z toho učinil poklad. Ale jakmile byl jednou ztracen tento rozměr a
příslušná misijní praxe, či přinejmenším zapovězena církevním státem, stalo se Tovaryšstvo
jen zatěžujícím duplikátem církevních struktur. Jeho rozpuštění bylo plodem rozhodnutí
papežství obětovat procesu kulturní a politické laicizace Osvícenství to, co bylo považováno
za již uschlou větev. Ale ani toto, ani jiná papežská gesta, jistě nemohlo zastavit proces
sekularizace a vnitřní dynamiku nové laické kultury. Krom toho, konfrontace s odlišností již
tehdy začínala být přebírána jinými impérii, opírajícími se nejen o duchovní moc. To, co
jezuité fiktivně rozdělili, politika a náboženství, duchovní výboj a vojenský výboj, se nyní
začínalo znovu spojovat. Politika a ideologie byly dvěma velkými nervovými systémy, které,
nepřítomny ve Španělsku, stály ve středu britské imperilní expanze, a pak i oné francouzské.
Pojem civilizace se jevil ve své dvojznačnosti jako jeden z ústředních bodů rodícího se
liberalismu.
(Girolamo IMBRUGLIA, Un impero d'età moderna: la Compagnia di Gesù, v: „Cromohs” 2005, č. 10 /= Le
problème de l´„altérité“ fans la culture européenne aux XVIIIe et XIXe siècles: anthropologie, politique et
religion/, s. 1-9, internetová verze: http://www.cromohs.unifi.it/10_2005/imbruglia_gesuiti.html,
do češtiny přeložil František J. Holeček, O.M.)
BENÁTSKÁ CÍRKEV V DOBĚ KONKLÁVE 1799-1800.
Giovanni VIAN.
1. Situace benátského Patriarchátu a Primiceriátu113 sv. Marka po konci Benátské
republiky. Pramenů, které umožňují postihnout postoj benátské církve během konkláve,
konaného na podzim a v zimě na přelomu let 1799-1800 v San Giorgio Maggiore není mnoho
a tato skutečnost pravděpodobně vysvětluje proč se mu také historiografie zvláštním
způsobem nevěnovala a soustředila pozornost spíše ke studiu volby Pia VII.114. Benátské
113
Pozn. překladatele: termín primicerius je odvozen od latinského primus in cera, tzn. in tabula cerata, prvního
zapsaného na voskové tabulce na seznamu vysokých úředníků. Primicerius notariorum byl vysokým úředníkem
konstanipolského císařského dvora, zatímco notáři zaujímali první místo mezi nižšími kleriky. Tento titul
císařské správy převzal v 6. století papežský dvůr k označení hlavy nižších kleriků, později ho začaly užívat
katedrální kapituly jako ekvivalent termínu arcijáhen (např. v aktu z Novalesy z roku 726 arcidiacono vel
primicerio) a kláštery či kolegiátní kapituly jako ekvivalent probošta.
114
Ke konkláve z přelomu let 1799-1800 srov. čtyři vydané deníkové prameny: Mémoires du cardinal
137
prostředí, včetně onoho církevního, stále dramaticky tížily události ze sklonku osmnáctého
století: město bylo ještě šokováno nečekaným koncem aristokratické Benátské republiky z 12.
května 1797, po němž následovala krátká a bouřlivá demokratická perioda pod kontrolou
francouzských vojsk, a nakonec zvrat politicko-kulturní atmosféry a vojenské fronty, spojený
s postoupením Benátek Rakousku. Víme, že právě tento přechod, krom situace, v níž se
nacházel Řím, předurčil podmínky k tomu, aby se po smrti Pia VI. nalezlo v městě na laguně
to nejvhodnější místo k vyhlášení konání konkláve.
V těžké situaci oněch let příchod císařských jednotek do Benátek v lednu 1798
přinejmenším uklidnil patriarchu Giovanelliho, primiceria ze San Marco Foscari a velkou část
duchovenstva ohledně budoucnosti, jež čeká ze strany nových vládců katolicismus a církevní
instituce, i když Vídeň dala v následujících létech pocítit i v Benátsku celou tíži své církevní
politiky, inspirované jurisdikcionalismem115.
Jak je známo, na sklonku osmnáctého století byla církevní správa benátské oblasti
rozdělena mezi více subjektů. Velká část Benátek, s Giudeccou a dalšími ostrovy v laguně,
byla podřízena Patriarchátu, jehož katedrála, bazilika San Pietro di Castello, se nacházela na
východním cípu města. I ostrov San Giorgio Maggiore, dějiště budoucího konkláve, spadal
pod jurisdikci patriarchy, protože byl součástí farnosti Giudecca116.
Consalvi secrétaire d’État du pape Pie VII, úvod a poznámky J. CRÉTINEAU-JOLY, díl I., Paříž 1864, s. 199290; Il Conclave di San Giorgio nel Diario inedito del Cardinale Lodovico Flangini, poi patriarca di Venezia, v:
G. DAMERINI, L’Isola e il Cenobio di San Giorgio Maggiore, Benátky 1956, s. 201-236; G. INCISA DELLA
ROCCHETTA, Il conclave di Venezia nel diario del principe don Agostino Chigi, v: „Bollettino dell’Istituto di
storia della società e dello stato veneziano“, roč. 4, 1962, s. 268-323; a Relazione del conclave tenuto in S.
Giorgio Maggiore di Venezia nel quale il dì 14 marzo 1800 venne eletto in sommo pontefice il cardinale
Gregorio Barnaba Chiaramonti, di Cesena, monaco benedettino casinense, vescovo di Imola, che prese il nome
di Pio VII, vyd. F. L. MASCHIETTO, Řím 2000 (editor text znovu vydal pod titulem Relazione del conclave
tenuto in S. Giorgio Maggiore di Venezia 14 marzo 1800 v: „Benedictina. Rivista di studi benedettini“, roč. 47,
2000, s. 91-137); katalog výstavy Il conclave di San Giorgio Maggiore di Venezia e l’elezione di Pio VII
Chiaramonti (14 marzo 1800), red. G. MAZZUCCO, Padova, s. d. (2000); studie T. GALLARATI-SCOTTI, Il
Conclave del 1800, v: Storia della civiltà veneziana, díl III.: Dall’età barocca all’Italia contemporanea,
Florencie 1979, s. 229-245; a S. BALDAN, Il conclave di Venezia. L’elezione di papa Pio VII, 1 dicembre 1799
– 14 marzo 1800, Benátky 2000, s rozsáhlou přílohou dokumentů.
115
Srov. A. GAMBASIN, Il clero padovano e la dominazione austriaca 1859-1866, Řím 1967, s. 17-18.
Srov. Nel solenne rendimento di grazie Per l’annua Ricordanza dell’esaltazione di Nostro Signore Papa Pio
VII. celebrato nella Chiesa de Cappuccini del SS. Redentore di Venezia per opera di sua ecc. n. h. Cattarino
Corner … Discorso recitato dal M.R.P. Marino da Cadore Provinciale Cappuccino, Benátky, dalle Stampe di
Pietro Sola, 1801, s. 10, pozn. 2., v: Biblioteca del Seminario Patriarcale di Venezia. Sul Patriarcato di Venezia
nella seconda metà del XVIII secolo; dále srov. A. OLIVIERI, Pastorale e cultura nel secondo Settecento
veneziano, v: La Chiesa veneziana dal tramonto della Serenissima al 1848, red. M. LEONARDI, Benátky 1986,
s. 25-59; G. ROMANELLI, Venezia e la sua Chiesa nell’età napoleonica, tamtéž, s. 61-78; B. BERTOLI, Clero
e popolo tra santità e peccato, v: La Chiesa di Venezia nel Settecento, red. di B. BERTOLI, Benátky 1993, s. 3987; G. BERNARDI, Echi veneziani ai dibattiti teologici del tempo, tamtéž, s. 89-125; A. NIERO, Spiritualità
116
138
Centrum Benátek s markovskou bazilikou a několika málo kostely s ní spojenými však
představovalo malou, ale prestižní dóžecí církev (Chiesa ducale), jakousi diecézi nullius,
založenou na patronátním právu dóžete (podle práva, uznávaného nejistým způsobem od
počátku 9. století a definitivně ve 13. století) a spravovanou primiceriem baziliky sv. Marka
(San Marco), jež s postupem času znásobovala své právní nároky do té míry, že se úřad
postavil téměř na úroveň biskupa: primicerius mohl mimo jiné celebrovat pontifikální mši
svatou, udělovat první tonsuru a nižší svěcení a po krátkou dobu byl oprávněn i světit kněze.
Dóžecí církev proto měla i svůj klérus a seminář (tzv. „Gregoriánský“ seminář), určený k jeho
formaci117.
Laguna severně od Benátek s Muranem, Buranem a dalšími malými kostely tvořila naopak
diecézi Torcello, kterou tehdy spravoval biskup Nicolò Sagredo118.
Abychom zúžili záběr výzkumu na město, je třeba konstatovat, že primiceriální církev a
patriarchální církev se během měsíců demokratické městské vlády ocitly v těžkých obtížích
díky církevní politice, jakou městská vláda přijala. Giovanelli a Foscari se tehdy snažili najít
jakýsi modus vivendi, který by nejlepším možným způsobem umožnil chránit církevní
instituce, náležející pod jejich kontrolu. Patriarchální církvi se to zdařilo, také díky zájmu
členů městské rady udržovat dobré vztahy s katolickou církví, aby dosáhli s pomocí
duchovních konsensu lidu vůči novým politickým představitelům119.
Pro markovský Primiceriát byl tento manévr mnohem těžší nejen proto, že konec
aristokratické Benátské republiky s sebou de facto přinesl zrušení právní osoby patrona,
dóžete, ale také proto, že noví vládci měli v září 1797 v úmyslu zrušení někdejší dóžecí církve
a její připojení k benátskému Patriarchátu: byla to církevněpolitická iniciativa, která tvořila
dotta e popolare, tamtéž, s. 127-157; a X. TOSCANI, La dinamica delle ordinazioni sacerdotali, tamtéž, s. 159186.
117
Srov. G. COZZI, Giuspatronato del doge e prerogative del primicerio sulla cappella ducale di San Marco
(secoli XVI-XVIII). Controversie con i procuratori di San Marco de supra e i patriarchi di Venezia, v: „Atti
dell’Istituto Veneto di Scienze Lettere ed Arti“, roč. 151, 1992-1993, třída morálních věd, filozofie a umění, s. 169.
118
K posledním létům torcellské diecéze až do připojení k Benátskému patriarchátu (1818) srov. S.
TRAMONTIN, Caorle e Torcello: da diocesi a parrocchie, v: La Chiesa di Venezia nel Settecento, c.d., Benátky
1993, s. 187-220, zde s. 187-189, 191-192.
119
Srov. G. VIAN, L’atteggiamento del clero a Venezia durante la municipalità democratica, v: Vita religiosa e
cultura in Lombardia e nel Veneto nell’età napoleonica, red. G. DE ROSA - F. AGOSTINI, Řím-Bari, 1990, s.
69-87.
139
součást širších záměrů reorganizace církevních institucí na benátském území, jejichž
uskutečnění v oněch měsících zabránil jen rychlý konec jakobínské sezóny, ale následně byly
znovu převzaty a naplněny napoleonskou vládou Italského království v roce 1807.
Představitelé Primiceriátu sv. Marka však po počátečním zmatku z měsíců vlády
demokratické městské rady zaujali po příchodu Rakušanů postoj odporu, směřující k zaručení
kontinuity starobylé instituce. Z hlediska právní stability se primicerius a jeho kurie snažili
najít alternativu, která by jim krom formální kanonické záruky přežití malé enklávy uvnitř
Patriarchátu zajistila i podporu nových vládců. Někdejší dóžecí církev tak byla - nikoli bez
váhání - přejmenována na „císařskou církev“ (Chiesa imperiale) a vyšla vstříc tomu, aby se
patronátních práv, která dříve náležela dóžeti, ujal císař120.
Vůči patriarchální církvi rozvinuli představitelé markovského Primiceriátu vášnivou
obranu svých právních nároků, která v průběhu roku 1800 dolehla i k Piovi VII. Sedmnáctého
června 1800, jen několik dní po svém odjezdu z města na laguně, vydal Pius VII. breve, jímž
odpovídal na žádost šlechtice Francesca Galantiniho, který chtěl otevřít oratoř ve farnosti San
Giovanni Elemosinario, a odkázal ho na rozhodnutí kapitulního vikáře Patriarchátu neboť
farnost podle něj náležela benátské diecézi. Mons. Bortolatti 18. června žádost Galantiho
přijal121. Kurie Primiceriátu okamžitě proti rozhodnutí vystoupila a uvedla, že místo, kde měl
být zřízen nový oltář spadá pod jurisdikci Primiceriátu, který byl v rekapitulaci nové žádosti,
předložené římské kurii pro Pia VII. označen jako „diecéze“. Pius VII. proto 15. srpna 1800
zaslal nové breve, v němž přenesl na markovský Primiceriát fakulty, které předtím přisoudil
kapitulnímu vikáři Patriarchátu122.
2. Benátská katolická církev a konkláve. Svolání konkláve do Benátek na podzim 1799
bylo duchovními nahlíženo jako znamení Boží blahovůle, jež vytrhovala město ze stavu
smutku, do nějž upadlo o dva roky dříve, podle „prozřetelnostního“ modelu výkladu dějin,
který přisuzoval radostným událostem význam Boží odměny za věrnost lidí katolickým
principům a smutným událostem výraz hněvu Nejvyššího Soudce nad hříchy.
120
Srov.G. VIAN, La Chiesa del doge al tramonto della Repubblica di Venezia, v: „Studi Veneziani“, nová
řada, 33, 1997, s. 157-173, zde s. 165, 167-169.
121
Kopie breve Pia VII. a dokumentu schválení mons. Bortolattiho jsou uloženy ve fondu Primiceriátu,
Primicerio Paolo Foscari, b. 8 „Visitationum. Anno 1792“, chovaném v Archivio Storico del Patriarcato di
Venezia (dále ASPV).
122
Nové breve je uloženo ve fondu Primiceriátu, Primicerio Paolo Foscari, b. 8 „Visitationum. Anno 1792“.
140
Tento náhled oficiálně zavedl patriarcha giovanelli v oběžníku z 20. listopadu 1799,
kterým vyhlásil brzké konání konkláve. „Smrt Pia VI.“, říkal Giovanelli, „se proměnila
v povznesení Benátek“: „A proto, nejdražší, neustále připomínejte lidu, který je svěřen vaší
péči, že se nacházíme ve velmi oprávněné obavě, zda toto město není nyní zcela drahé a
přijatelné Pánu, neustáváme však chovat tu nejživější naději a jistou důvěru, že se takovým
stane po tak významné milosti“123.
A znovu roku 1801 provinciál kapucínů Marino da Canale při příležitosti prvního výročí
volby Pia VII. pronesl v kostele Božského Vykupitele (Chiesa del Redentore) ve vztahu ke
konání konkláve ve městě ohnivá slova: „Ach Benátky, Benátky! V takové ubohosti a
sklíčenosti, jež vás pokrývá a svírá, si ještě myslíte že nejste Bohu drahé a milované?“124. A
vyslovil postřeh, že jestliže byly dříve Benátky nazývány „novou Alexandrií“, protože chovají
ostatky evangelisty Marka,, dnes by se mohly nazývat „novým Římem“125.
Od chvíle, kdy se rozšířila zpráva, že konkláve k volbě nástupce Pia VI. se bude konat
v Benátkách, až do doby, kdy nový papež opustil město na laguně, dominovaly životu
benátské katolické církve mimořádné události: ty, jež byly spojeny s přípravou konkláve a po
jeho ukončení první kroky pontifikátu Chiaramontiho.
Mezi ony první se krom praktických příprav konání konkláve126 řadí plným právem
postupný příjezd kardinálů do města a konání devítidenních zádušních pobožností
(novendiali) za Pia VI127. Počínaje zářím 1799 postupně přijížděli na ostrovy v laguně
vrcholní představitelé katolické církve (budoucí účastníci konkláve a kuriální preláti).
Kardinálové, kteří se svým doprovodem dorazili před zahájením konkláve, se ubytovali na
různých místech ve městě, v řeholních konventech a v klášterech, v budovách Patriarchátu,
v hostincích i soukromých domech a některý si zvolil i blízký ostrov Murano. Šestnáctého
září 1799 zde již bylo přítomno čtrnáct kardinálů. Tři byli ubytováni na faře San Salvador
(dva bratří Doria Pamphilj, kteří přijeli tohoto dne a Pignatelli); Albani byl ubytován
v patriarchálním paláci u San Pietro di Castello jako host Giovanelliho; čtyři v soukromých
domech (Vincenti Mareri a Braschi Onesti bydleli u Santi Apostoli a Santa Maria Formosa,
Flangini se ubytoval v rodinném paláci u San Geremia, Caprara v Casa Pagan u San Fantin,
123
Oběžník pro faráře, kaplany, správce kostelů, představené mužských a ženských řeholí na zbožných místech a
v kolejích z 12. listopadu 1799 (tištěný), v příloze Relazione delle funzioni essequiali seguite in Venezia per
l’anima dl sommo pontefice Pio VI …, Benátky, Giovanni Antonio Curti qu. Vito, 1799, v: Biblioteca Nazionale
Marciana, Benátky.
124
Nel solenne rendimento di grazie Per l’annua Ricordanza dell’esaltazione di Nostro Signore Papa Pio VII,
c.d., s. 8.
125
Srov. tamtéž, s. 9.
126
K nim srov. BALDAN, Il conclave di Venezia, c.d., s. 26-29.
127
K nim srov. BALDAN, Il conclave di Venezia, c.d., s. 26-29.
141
Valenti Gonzaga v Casa Corner u San Cassiano). Do konventů se odebrali Maury (Frari),
Livizzani (u karmelitánů), Archetti (u somasků v Salute), Caraffa (u jeronymitů v San
Sebastiano). Antonelli se naopak ubytoval na ostrově Murano.
Giuseppe Cappelletti napsal: „Ačkoli byly Benátky navyklé na ukázky velkoleposti a
pompy, užasly nad podívanou nad oněmi pohřebními obřady za účasti všech kardinálů,
biskupů, arecibiskupů a všech druhů prelátů, pro ně zcela nové““ (Storia della Chiesa di
Venezia dalla sua fondazione sino ai nostri giorni, díl I., Benátky 1849, s. 551).
V následujících týdnech se další kardinálové, kteří dorazili do města, usadili v hostinci
Locande de’ tre Re u San Beneto (Borgia), v bývalé jezuitské koleji (Somaglia), v konventu
servitů (Rinuccini a Roverella), v paláci velkopřevora maltézských rytířů (Mattei),
v dominikánském konventu u Santi Giovanni e Paolo (Bellisomi, Chiaramonti, Calcagnini), v
hostinci Locanda dello Scudo di Francia (de Lorenzana a della Martiniana), v hostinci Regina
d’Inghilterra (Zelada), u kamaldulských mnichů v Muranu (Giovannetti), v Carmini
(Carandini), u teatinů (Gerdil), u San Salvador (York), u somasků (Dugnani), v paláci
Camerata (Bussi de Pretis a Onorati), u františkánů v San Francesco della Vigna (Busca), a v
paláci Flangini (Ruffo).
Mezitím byly ve středu 23. října 1799 zahájeny devítidenní zádušní obřady za Pia VI.,
celebrované ve všech benátských kostelech a s největší slavnostností v patriarchální bazilice
San Pietro di Castello. Městští úředníci vydali zvláštní nařízení, aby dali najevo svou účast na
smutku, který zasáhl katolickou církev: na osm dní bylo nařízeno uzavření všech divadel, kde
se hrála opera a komedie – znovu byla otevřena teprve 31. října večer, poté co během dne
proběhly pohřební obřady. Krom toho po celých devět dní vyzváněly pohřebáčkem všechny
městské kostely128.
Přes špatné počasí, které postihlo první z onech devíti dní, byla účast Benátčanů na
obřadech pozoruhodná a značně stoupla v posledních dnech, poté co se zlepšilo počasí:
kroniky s jistou nadsázkou hovoří o „přepočetném a nezměrném zástupu“ lidu“129.
Také patriarcha Giovanelli vydal několik nařízení, aby do dění již blízkého konkláve
duchovně zapojil Benátčany, kteří byli podřízeni jeho jurisdikci. Po kardinálské mši „k Duchu
svatému“ dal v každém kostele celebrovat mši pro eligendo summo pontifice; vyzýval k tomu,
128
Srov. Relazione delle funzioni essequiali seguite in Venezia, c.d., s. 17. Dále srov. CAPPELLETTI, Storia
della Chiesa di Venezia, díl I., c.d., s. 552-553.
129
Srov. Relazione delle funzioni essequiali seguite in Venezia, c.d., s. 31.
142
aby se lidé při každé mši svaté po celou dobu trvání konkláve modlili za volbu nového
papeže; na stejné období vyhlásil každodenní procesí, konané nějakou farností, řeholní
komunitou nebo bratrstvem od baziliky sv. Marka k patriarchální bazilice San Pietro di
Castello a určil litanie, zpěvy a modlitby, které je třeba konat, a doporučil krom toho důstojný
náboženský projev, prostotu zpěvu, odvržení všeho přepychu a výslovně vyzval světské
osoby, aby se procesí účastnily. Upřesnil však: „Ženám je absolutně zakázáno připojovat se
k těmto procesím: vybízejí se proto, aby se denně pomodlily třetinu svatého růžence na náš
úmysl a aby nadto navíc konaly všechno to, co jim doporučí jejich zpovědník“.
Nakonec připomenul, že je třeba prosit Krista čistotou života, častým přistupováním ke
svátostem, skutky milosrdenství a vytrvalou a horlivou modlitbou o papeže, který by v těchto
„časech přetěžkých pohrom“ (tempi calamitosissimi), jak soudil, „poučil svůj lid ctnostmi a
prosytil mysl věřících duchovní vůní“ (Et plebem suam virtutibus instruat, et fidelium mentes
spiritualium aromatum odore perfundat); měli se také modlit za císaře, za jeho rodinu a za
sebe samy130.
Osmého prosince 1799, když již bylo konkláve zahájeno, dorazil do Benátek jako poslední
z kardinálů, kteří se budou podílet na volbě Pia VII.131, vídeňský arcibiskup Hrzán, který se
ubytoval v Procuratii č.p. 1. Přízeň, kterou mu prokazovaly císařské úřady aby posílily jeho
roli velkého inspirátora účastníků konkláve ve věci volby nového papeže132, se stala zřejmou i
v režii, jež provázela jeho vstup do konkláve na ostrově San Giorgio 12. prosince: na krátké
plavbě byl následován početným doprovodem gondol133.
O tři dny později, v neděli 15. prosince, primicerius sv. Marka, který pokračoval v roli
církevního představitele politické moci i pod Rakušany, celebroval za přítomnosti městských
130
Oběžník pro faráře, kaplany, správce kostelů, představené mužských a ženských řeholí na zbožných místech a
v kolejích z 12. listopadu 1799, c.d.
131
Kardinálů, kteří se účastnili konkláve, bylo pětatřicet. Dalších jedenáct se ho neúčastnilo a dva se dříve zřekli
kardinalátu. Seznam těchto dvou posledních skupin uvádí BALDAN, Il conclave di Venezia, c.d., s. 51-52.
132
O Hrzánově roli se veřejně vědělo: „kardinál Hrzán, který přicházel z Vídně, měl, jak se říká nebo chce,
všechny instrukce, týkající se velké záležitosti volby“, Relazione del conclave tenuto in S. Giorgio, c.d., záznam
ze 3. prosince 1799, s. 23-26 (c.d., 26). Dále srov. tamtéž, záznam z 8. prosince 1799, s. 28-29; a záznam ze 13.
prosince 1799, s. 29-31, zde s. 30 (kde anonymní autor zaznamenává hlas lidu: „jedině Hrzán má instrukce; ví
kdo bude muset být papežem“ a připojuje vlastní komentář: „byly to všechno jen tlachy, všechno jen spekulace a
dohady, jak o tom přesvědčil výsledek“; Mémoires du cardinal Consalvi, c.d., s. 219: „Měli všechny ohledy ke
kardinálu Hrzánovi díky úctě, kterou byli povinni rakouskému císaři, jehož jakýmsi představitelem byl“ (On eut
tous les égards pour le cardinal Herzan (sic), à cause de la consideration que l’on dévait à l’empereur
d’Autriche, dont il était comme le représentant); a Incisa della Rocchetta, Il conclave di Venezia, c.d., s. 280.
133
Srov.“Gazzetta Veneta Privilegiata“, roč. 1, 1799, č. 34, s. 278. Deníková Relazione del conclave tenuto in S.
Giorgio, c.d., naopak mylně datovala ke 13. Hrzánův vstup do konkláve, jehož okázalý průběh potvrzuje, srov.
záznam ze 13. prosince 1799, s. 29-31.
143
úředníků a důstojnického sboru, prelátů, šlechticů a lidu slavnou děkovnou mši svatou se
zpěvem ambrosiánského hymnu na oslavu kapitulace pevnosti Cuneo před rakouskou
armádou134.
Nemohl jsem najít žádnou reakci benátské katolické církve na šíření zprávy z 19. prosince
1799, že již došlo k dohodě, která povede následujícího dne k volbě nového papeže135.
Rozvaha téměř jistě vedla představitele diecéze i Primiceriátu sv. Marka k tomu, aby čekali
zda bude zpráva fakticky potvrzena, což se, jak je známo, nestalo vzhledem k obtížím, na
které tehdy kandidatura biskupa z Ceseny, kardinála Bellisomiho, v bouřlivých diskusích
narazila.
Desátého ledna 1800, když ještě konkláve probíhalo, zemřel starý patriarcha, který diecézi
řídil od roku 1776. Konkláve se rozhodlo prokázat mu poctu tím, že provede pohřební obřady
16. ledna na své náklady v chrámu San Francesco della Vigna, kde pontifikální mši předsedal
antiochijský patriarcha Antonio Despuig136. Diecéze přikročila ke slavné zádušní mši svaté až
13. března v katedrále San Pietro di Castello, po procesí, které se vydalo od baziliky San
Marco137.
Benátská církev zůstala bez patriarchy téměř dva roky, až do 23. prosince 1801, kdy
vídeňský dvůr, který si pro sebe vyhradil jurisdikci nad biskupskými stolci, jež byly podřízeny
autoritě Benátské republiky, přímo jmenoval nástupcem Giovanelliho procísařsky
orientovaného kardinála Ludovica Flanginiho a vzbudil tak protesty Pia VII. Mezitím se
vedení diecéze ujal mons. Nicolò Bortolatti, který byl zvolen kapitulním vikářem 13. ledna
1800. Právě on přijímal na místní úrovni hlavní rozhodnutí v době volby Pia VII. a během
měsíců, kdy papež v Benátkách pobýval138. Jeho list duchovním, kterým jim 22. února 1800
oznamoval postní indult, se stala příležitostí k obžalobě nových myšlenkových proudů a
134
Srov. „Gazzetta Veneta Privilegiata“, roč. 1, 1799, č. 35, s. 287.
Srov. INCISA DELLA ROCCHETTA, Il conclave di Venezia, c.d., s. 281-282, 302; a Relazione del conclave
tenuto in S. Giorgio, c.d., záznamy z 19. a 21. prosince 1799, s. 33. Dále srov. Il Conclave di San Giorgio nel
Diario inedito del Cardinale Lodovico Flangini, c.d., záznam z 19. prosince 1799, s. 209.
136
Srov. „Gazzetta Veneta Privilegiata“, roč. 2, 1800, č. 6, s. 45. Dále srov. Il Conclave di San Giorgio nel
Diario inedito del Cardinale Lodovico Flangini, c.d., záznam ze 14. ledna 1800, s. 217-218; a Relazione del
conclave tenuto in S. Giorgio, c.d., záznamy z 11. a 16. ledna 1800, na s. 35-36 a 37.
137
Srov. „Gazzetta Veneta Privilegiata“, roč. 2, 1800, č. 22, s. 177; a Relazione del conclave tenuto in S.
Giorgio, c.d., záznam z 10. března 1800, s. 42-43, zde s. 43. Podle pamětí někdejšího dóžete Lodovica Manina
bylo zpoždění oficiálních pohřebních obřadů způsobeno městskou radou: „Konečně po více než čtyřiceti dnech
došla odpověď ve věci smrti Monsignora patriarchy Giovanelliho, v níž Governo Generale povolilo provést
obvyklé pohřební obřady“, L. MANIN, Io, l’ultimo doge di Venezia, Benátky 1997, s. 73.
138
K Bortolanimu srov. S. TRAMONTIN, La regestazione della visita Flangini, v: La visita pastorale di
Ludovico Flangini nella diocesi di Venezia (1803), vyd. B. BERTOLI - S. TRAMONTIN, úvod G. DE ROSA,
Řím 1969, s. XXV-XXXVI: XXXIV; a G. ROMANELLI, Venezia e la sua Chiesa nell’età napoleonica, v: La
Chiesa veneziana dal tramonto della Serenissima al 1848, red. M. LEONARDI, Benátky 1986, s. 61-78: 67.
135
144
moderních postojů k náboženství, které se během oněch let mezi obyvatelstvem rozšířily:
„nemůžeme zastírat svou vnitřní hořkost, když hledíme na smýšlení větší části současných
věřících (moderni Fedeli), tak odlišné od smýšlení jejich předků, co do zachovávání půstu
v postním období, který byl od dob sv. Lva přijímán jako předmět svaté radosti a skutečné
útěchy i těmi nejslabšími a nejméně horlivými dušemi, a nyní je obecně nahlížen jako důvod
ke smutku a břemeno příliš těžké na to, aby bylo neseno“. Bortolatti shledával příčinu tohoto
negativního přístupu ve skutečnosti, že se lidé stali „netečnými a nepřemýšlejícími o velkých
předmětech této apoštolské instituce“139.
Čtrnáctého března 1800, ve chvíli oficiálního vyhlášení volby Chiaramontiho - ve
skutečnosti pronikla zpráva o dosažené dohodě na jeho jménu na veřejnost již předchozího
večera a byla zveřejněna novinami „Gazzetta Veneta Privilegiata“ ze 14. března, které však
ještě nebyly schopny uvést jaké jméno si nový papež zvolil140 - mons. Bortolatti načídil, aby
se ve všech chrámech Patriarchátu zpívalo slavnostní Te Deum141.
Volba Pia VII. se stala příležitostí k nové rozmíšce mezi benátskou katolickou a ortodoxní
církví. Napětí mezi oběma církvemi se opakovaně projevovalo v průběhu osmnáctého století a
naposledy přinesla zkušenost s demokratickou městskou radou, která povolila svobodu kultu
také nekatolíkům, nový moment napětí mezi oběma církvemi v otázce pohřbů Řeků142.
Bartolomeo Cecchetti napsal: „Ve chvíli volby Pia VII. … se Řekové od S. Giorgio
neúčastnili jeho pontifikální mše a veřejně tak dali najevo svůj odstup od Svatého stolce, který
ve svém nitru nikdy neuznali“143.
Císařské úřady však přesto Řekům nařídily, aby v den papežské korunovace, 21. března
139
Srov. tištěný list v: ASPV, Curia I, Actorum Generalium, b. 1, c. 16.
Srov. „Gazzetta Veneta Privilegiata“, roč. 2, 1800, č. 22, s. 177. Také Relazione del conclave tenuto in S.
Giorgio, c.d., záznam z 13. března 1800, s. 43, potvrzovala: „Považuje se za jisté, že Jeho Eminence, pan
kardinál Chiaramonti je tím vyvoleným a že zítra uslyšíme, že byl vyhlášen papežem: toto je sice předběžná
zpráva, ale získaná ze zdroje, který se nemůže mýlit“. Srov. také obšírnější Mémoires du cardinal Consalvi, c.d.,
s. 264-267; dále srov. Il Conclave di San Giorgio nel Diario inedito del Cardinale Lodovico Flangini, c.d.,
poznámky z 13. a 14. března 1800, s. 235-236. Údaj o volbě Pia VII. již 13. března, o níž prý byla vydána zpráva
až o den později, aby se tak nestalo v den slavných pohřebních obřadů Giovanelliho, se nejeví být
pravděpodobným, srov. INCISA DELLA ROCCHETTA, Il conclave di Venezia, c.d., s. 290. Ne náhodou tytéž
paměti hovoří o posledním skrutiniu ráno 14. března. V této věci je další deníkový text Chigiho mnohem
mlhavější ve věci uváděného odkladu: volbu Chiaramontiho klade na ráno 13. a dodává „že zveřejnění bylo
odloženo na další ráno, tím spíše, že téhož dne probíhaly slavnostní pohřební obřady zesnulého patriarchy
Giovannelliho (sic)“, tamtéž, s. 303.
141
Tištěný dekret kapitulního kancléře Carla Indricha, De mandato Reverendissimi Nicolai Bortolatti, 14. březen
1800, v: ASPV, Curia I, Actorum Generalium, b. 1, c. 32.
142
Srov. BERTOLI, Clero e popolo tra santità e peccato, c.d., s. 43-44; a G. VIAN, Le chiese e la comunità
ebraica di Venezia dopo la caduta della Repubblica aristocratica¸ v: ISTITUTO PER LE RICERCHE DI
STORIA SOCIALE E RELIGIOSA - ISTITUTO VENETO DI SCIENZE LETTERE ED ARTI, L’area altoadriatica dal riformismo veneziano all’età napoleonica, red. F. AGOSTINI, Benátky 1998, s. 307-327, 317-320.
143
B. CECCHETTI, La Repubblica di Venezia e la corte di Roma nei rapporti della religione, díl I., Benátky
1874, s. 473.
140
145
1800, dali na znamení slavnosti rozeznít zvonům svého kostela:
„Říká se, že tihle domnělí katolíci nechtěli vyzvánět zvony kostela S. Giorgio de’ Greci,
ale že jim byl dán příkaz, že i oni jako Řekové mají dát zaznít zvonům svého kostela, aby se
alespoň v tomhle zdáli být stejní jako římští římští katolíci; a tak to okamžitě provedli“144.
Krom toho reagoval na postoj Řeků Pius VII. a rozhodl, aby byl arménským
mechitaristrickým mnichům při mši jednadvacátého přidělen zpěv epištoly a evangelia v
řečtině145.
Volba Chiaramontiho vedla také k mimořádné změně patriarchálního liturgického
kalendáře. Kapitulní vikář totiž rozhodnul, že den, kdy proběhne korunovace nového papeže,
má být považován za závazný svátek, „protože při takové příležitosti je již po dlouhou dobu
zbožným zvykem učinit takový den slavnostním ve městě, v němž se řečený posvátný obřad
koná“146.
3. Papež v Benátkách. Mimořádné postavení, které benátská katolická církev zažívala až
do volby Pia VII., se protáhlo ještě o několik týdnů, během nichž Chiaramonti podstupoval
první kroky svého pontifikátu. Benátská diecéze, zbavená patriarchy, žila shromážděna kolem
nového papeže.
Ke korunovaci Chiaramontiho došlo v den, zasvěcený katolickým kalendářem památce sv.
Benedikta v kostele San Giorgio Maggiore, na stejnojmenném ostrově, protože žádost o to,
aby mohla být užita markovská bazilika, nebyla vládou přijata, pravděpodobně vzhledem
k rozhořčení nad výsledkem konkláve, nepříznivým pro Vídeň, a snad také proto, aby se
neposkytl prostor vlasteneckým projevům vzhledem k symbolické roli chrámu v Benátské
republice, kterou měl San Marco po celá staletí147. Účast lidu v San Giorgio a na protilehlém
144
Relazione del conclave tenuto in S. Giorgio, c.d., záznam ke dni 21. března 1800, s. 46-48.
Srov. pamětní spis patriarchální kurie ze 14. září 1816 (s pozdějšími dodatky), v: ASPV, Curia II, b.
„Scritture antiche e recenti della Chiesa de Greci di Venezia. Raccolte l’anno 1762 per comando e cura di Mons.
Giovanni Bragadin Patriarca. Cancelliere Spiridione Talù“, svazek „Greci Proc. Miscellanea“; a Cappelletti,
Storia della Chiesa di Venezia, díl I., c.d., s. 561.
146
Tištěný dekret N. Bortolattiho všem správcům kostelů a kazatelům Patriarchátu z 18. března 1800, v: ASPV,
Curia I, Actorum Generalium, b. 1, c. 34
147
Anonymní autor Relazione del conclave tenuto in S. Giorgio, c.d., záznam z 20. března 1800, s. 46, výslovně
odmítá první hypotézu a ponechává otevřený prostor dalším neupřesněným: „přestože nejlepší benátští
patricijové udělali vše pro to, aby od Generale Governo obdrželi povolení, a sami se vystavili jakýmkoli
výdajům, kterých by bylo třeba, nebylo možno ho dostat s výmluvou, že je není možno udělit bez svolení Jeho
Císařského Veličenstva: taková byla odpověď Generale Governo: z toho někteří politici, kteří chtějí všechno
vědět a nevědí nic, vyvozují nevoli vídeňského dvora, protože nebyl papežem zvolen doporučovaný kardinál
Mattei“. Lodovico Manin ji naopak přijímá, „Notizie circa il Conclave, elezione, permanenza, e partenza da
Venezia del Sommo Pontefice Pio VII Chiaramonti“, v: Al servizio dell’“amatissima patria“. Le Memorie di
Lodovico Manin e la gestione del potere nel Settecento veneziano, red. D. RAINES, Benátky 1997, s. 85-93, zde
s. 88: „Ve věci korunovace zde byla jistá neshoda, protože si mnozí přáli aby proběhla v San Marco, a papež
145
146
nábřeží u San Marco, byla značná148.
V následujících dnech začal Pius VII. navštěvovat kostely a zvláště benátské mužské a
ženské kláštery, se zvláštním ohledem na ty benediktinské149. Návštěvy mezi 26. březnem
(Pius VII. se vydal ke kamaldulským benediktinům do San Michele di Murano) a 5. červnem
1800 (návštěva kláštera Všech svatých) následovaly rychle jedna po druhé a staly se jakousi
zvláštní pastorální vizitací Pia VII., zvláště ve vztahu k řeholníkům ve městě, k nimž mířila
většina jeho cest ze San Giorgio150. K těmto návštěvám je krom toho třeba v oněch týdnech
připočíst opakovaná setkání s mnišskou benediktinskou komunitou z ostrova San Giorgio, kde
Pius VII. nadále sídlil během měsíců, strávených v Benátkách po své volbě.
Patnáctého května Pius VII. vydal ze San Giorgio Maggiore svou první encykliku Diu satis
videmur151.
Třicátého května kapitulní vikář Bortolatti udělil všem správcům kostelů a zbožných míst
Patriarchátu příkazy ohledně odjezdu Pia VII. z Benátek a k tomu, aby jeho cesta byla
provázena modlitbami: „V den odjezdu našeho pána papeže Pia VII. do Říma se Vaší
důstojnosti zlíbí nařídit kolem svého kostela procesí se zbožným zpěvem litanií k blažené
Panně /Marii/, které pak bude uzavřeno mutatis mutandis Itinerářem, který je na konci
breviáře. Následně dáte každého dne recitovat ve všech mších kolektu pro Papa, a to až do té
doby, než k nám dorazí jistá zpráva, že šťastně dorazil“152.
Šestého června 1800 Pius VII. opustil Benátky a vstoupil na palubu fregaty Bellona,
zakotvené u ústí přístavu Malamocco, kde čekal na příznivý vítr a pak v noci z 9. na 10.
k tomu dal souhlas, ale nesouhlasilo s tím Governo Generale“. K tomuto postoji také CAPPELLETTI, Storia
della Chiesa di Venezia, díl I., c.d., s. 560.
148
Srov. „Gazzetta Veneta Privilegiata“, roč. 2, 1800, č. 25, s. 202-203; Relazione del conclave tenuto in S.
Giorgio, c.d., záznam z 21. března 1800, s. 46-48.
149
Dosvědčuje to krom početnosti návštěv v benediktinských mužských a ženských klášterech udělení statutu
privilegovaných oltářů pro zádušní mše oltářům sv. Zachariáše a sv. Benedikta v kostele San Zaccaria
(přiléhajícím ke klášteru benediktinek) z 118.4. 1800, spojené s plnomocnými odpustky pro ty, kdo by o
velikonočních svátcích navštívili zmíněný chrám a s dalšími plnomocným odpustky, jež bylo možno v San
Zaccaria získat una tantum. Srov. tři dekrety v: ASPV, Curia I, Actorum Generalium, b. 1, cc. 141-144.
150
Téměř všechny návštěvy jsou přesně zaznamenávány novinami „Gazzetta Veneta Privilegiata“, roč. 2, 1800,
čísla 27-47, která vyšla mezi 29. březnem a 7. červnem 1800 (srov. s. 213-400). Několik málo dalších návštěv je
zmíněno v Relazione del conclave tenuto in S. Giorgio, c.d., poznámky z 2. a 17. dubna a 5. května 1800, na
stranách 50-51, 51-52, a 54.
151
Srov. text v: Enchiridion delle encicliche, díl I.: Benedetto XIV, Clemente XIII, Clemente XIV, Pio VI, Pio VII,
Leone XII, Pio VIII (1740-1830), vyd. E. LORA - R. SIMIONATI, Bologna 1994, č. 772-789.
152
Tištěný dekret N. Bortolattiho, v: ASPV, Curia I, Actorum Generalium, b. 1, c. 156.
147
červen odplul do Pesara153.
(studii Giovanni Viana La Chiesa veneziana nei mesi del Conclave, vydanou ve „Studi Veneziani“,
nová řada, 43, 2002, s. 299-308, přeložil do češtiny František J. Holeček, O.M. Autor připojil ke studii
poznámku: „Velice děkuji Italskému benediktinskému historickému centru (Centro Storico
Benedettino Italiano) a zvláště P. Giovanni Spinellimu, který vyšel vstříc prosbě Istituto di Storia
della Società e dello Stato Veneziano della Fondazione Giorgio Cini, a dovolil představit na tomto
místě příspěvek, pronesený na mezinárodním historickém kongresu v Ceseně a Benátkách (15.-19.
září 2000) o „Piovi VII., benediktinském papeži, k dvoustému výročí jeho volby (Benátky, 14. března
1800)“).
O LEPŠÍM UŽÍVÁNÍ DĚJIN FRANCIE.
Marc FUMAROLI odpovídá na otázky Michela Crépu.
REVUE DES DEUX MONDES - Myslíte si, že francouzská společnost o sobě
stále uvažuje v rámci revolučního modelu? Je odsouzena k tomu, aby si představovala
svůj osud prostřednictvím tohoto modelu?
MARC FUMAROLI - Není to již revoluční ideologie, co dnes retrospektivně
fascinuje to, co můžeme nazvat „národním povědomím“ ve stavu absence, ale centrální,
mocná a nadšením naplňující autorita, kterou Revoluce vytvořila, která shromáždila mladé
energie početného lidu, nadaného k odražení vpádu a k tomu, aby byl obáván celou Evropou.
V tomto smyslu jakobínský model - krom napoleonského císařského modelu - znovu
potvrzuje, vždy v „národním povědomí“ v posledním tažení, monarchický model Ludvíka
XIV. tím, že se vnucuje Evropě svým uměním, stejně jako svými zbraněmi. Vláda velkého
krále umožnila království občanských válek znovu najít roku 1661 mocnou jednotu, a
uvolnila stejně tak dobře duchovní energii (vědy, náboženství, filozofie a umění) a také
vojenské kapacity: pět nebo šest válek, z nichž poslední byla Churchillem definována jako
světová - šlo o válku o španělské dědictví - bylo vedeno mistrovsky, i když ne podle jejích
plánů králem. Francouzské osmnácté století Ludvíka XV. a Ludvíka XVI. může samo hrát
roli odkazu a znamení pro francouzskou hrdost, dnes velmi rozesmutnělou, ale nevyhaslou:
Francie, nazývaná osvícenskou, pokračuje v rozmachu Ludvíka XIV., ale při srovnání,
153
Srov. „Gazzetta Veneta Privilegiata“, roč. 2, 1800, č. 47, s. 396; a Relazione del conclave tenuto in S.
Giorgio, c.d., poznámky ze 6. a 10. června 1800, s. 60-61. K přípravám na odjezd Pia VII. z Benátek dále srov.
BALDAN, Il conclave di Venezia, c.d., s. 89-94.
148
v rovině diplomatické a vojenské moci, poslední dva králové zklamali Francouze, což je
pohnulo k tomu, aby si nastolili „všeobecnou vůli“, zcela jinak zdatnou a ctižádostivou, než
jakou měli poslední Bourboni.
Současná melancholie a úpadkologie („déclinologie“), jíž jsou vnitřně zasaženi i ti,
kdo proti ní bojují, vedou ke vnímání těchto historických „znamení“, ne jako výzva k tomu,
abychom pevně něco chtěli a jednali, a zmocnili se přitom možného a dopoučeníhodného
v současné situaci, ale jako ideály, které je třeba oslavovat a přetvařovat se, že je opakujeme,
zatímco se velmi dobře ví, že jsou neopakovatelné v takovém světě, jaký je. Z toho plynou
groteskní a trapné nesouzvuky mezi projevy Chanteclera či Matamore, a váhavými akty či
patetickými činy, které utvrzují veřejné mínění v jeho pokleslé, deprimované a
dezorientované náladě. Dává se například Francouzům věřit, mezi jinými hloupostmi, že
Evropa, to je francouzský národ, který se fakticky rozšířil od Atlantiku k Uralu, zatímco
Evropská unie je subtilní a každodenní bojovou hrou (jeu agonistique) mezi národy o to, který
z nich se ukáže být lepším hráčem, zatímco se jako principiální rozhodnutí mezi národy
proklamuje, že mají společné duchovní dědictví a že si stanovují jako absolutní pravidlo, že si
zakáží jakýkoli ozbrojený konflikt. Není tedy překvapující, že většina Francouzů řekla ne
evropské ústavě, která uznávala tuto základní pravdu a rozptýlila donkichotské iluze, kterými
byli konejšeni. Nejsme krom toho už Francouzi z let 1661, 1789, 1805 nebo 1814. Jsme méně
odolní, méně naivní, v dobrém smyslu slova, a mnohem méně upřímní ve svém požadavku, že
pro sebe chceme to nejlepší. „Národní povědomí“ je ponořeno do smutku, veřejné mínění je
současně manipulováno a rozhořčeno, že je manipulováno, a „všeobecná vůle“, když se již
hledá, velmi trpí, když hledá veřejný výraz a jasnou linii jednání. Dramatičnost dějin Francie
od roku 1789, s jejími vrcholy a pády, dvěma invazemi z let 1814 a 1815, i oním hrozným
vpádem z roku 1870, bojem na život a na smrt milionů vojáků (poilus) v zákopech v létech
1914-1918, a k tomu ještě nade vším s neslýchaným zhroucením z června 1940, občanskou
válkou 1940-1945, přivedla francouzské občanské vědomí (civisme) a vlastenectví k rozpadu.
Tyto porážky, tyto žaly, tato zklamání tyto hluboké záště, které za sebou zanechaly z generace
na generaci, uvolnily společenské pouto a odpoutaly soukromé povědomí od povědomí
národního. Byla to vždy, od doby Montaigne a jeho „zadního kumbálu“ (arrière-boutique),
francouzská ctnost umět si hlídat své soukromé zájmy a hledat v tom trochu štěstí, a přitom
nikdy neztrácet ze zřetele veřejné věci.
Tato rovnováha francouzského „charakteru“ se porušila a dokonce rozložila, a vládne
se nám již dlouho takovým způsobem, že je každý vybízen, aby stáhnul ochrannou přikrývku
149
na sebe a na ty své, a ignoroval přitom všeobecný zájem. Říká se tomu „demokratický
individualismus“. Bez protiváhy všeobecné vůle (volonté générale) a občasnkého náboženství
(religion civile), je to, jak by řekl Cioran, jisté „Shrnutí rozkladu“ (précis de décomposition).
Konec odvodů amputoval národu jeden z živých zdrojů rovnosti a integrace; prastará
„vojenská poroba a velikost“, zubožená až k jakési pokoutnosti, zbavuje národ jednoho z jeho
velkých základů klasické morálky. Demagogická televize nahradila starou kulturu a lidovou
paměť zglajchšaltováním prefabrikovaných kolektivních emocí a zmrazenou představivostí.
Nejenže sociální a kulturní mateřská péče prozřetelnostního státu dodala veřejným funkcím
alibi, aby mohly být často bez rizika všemohoucí, ale vytvořila i stát, který je současně vtíravý
a vrtošivý. Rozšířil jakýsi druh lhostejné bezobčanskosti (acitoyenneté indifférente), která
může od mládí zajít až k pohrdání prací a dokonce až k manévrům všeho druhu s výhledem,
že bude moci sáhnout do komfortních kapes, nadměrně chráněných státem a hájených zuby
nehty, nebo si dovolí sklouznout na okraje „bezprávnosti“, kde obchod s drogami a
delinkvence stojí na místě práce. Takový terén je stejně tak příznivý pro etnické
komunitarismy (communautarismes ethniques) a nejubožejší a nejagresivnější náboženské
sektářství. Tam nahoře Parlament jediné a nedělitelné republiky odhlasovává zákony, které
upřednostňují tu či onu kolektivní paměť a výslovně pobízejí všechny ostatní, aby žárlivě
požadovaly jedna po druhé tatáž privilegia. Rozpor mezi tímto selektivním zákonodárstvím a
velkými principy jednoty, univerzality, laickosti, svobody myslet a psát, kterými si stát přese
všechno nadále slouží, aby nabyl vrchu, podkopává a drobí v krátkém či delším čase realitu
národa.
Dnes se hovoří o „konci vlády“ (fin de règne), jako se o tom mluvilo v předvečer smrti
Jindřicha III., Ludvíka XIV, Ludvíka XV., abychom nesestoupili mnohem hlouběji nebo
nepokročili ještě dále, na konec III. nebo IV. Republiky. Stejně tak, protože Evropa zklamala
naději, že na oplátku poslouží francouzskému nacionalismu, a vlastenectví samo bylo ve
Francii odvrženo mezi „zastaralá“ slova, jsme svědky náporu antievropského „suverenismu“
(souverainisme), který vyzývá k restauraci nádorního státu, jakoby stát ve Francii nebyl dost
prozřetelnostní. Vzývá se „ekonomický nacionalismus“ jako za krásných časů „kontinentální
blokády“ Velkého národa (Grande Nation), od Brestu až po Petrohrad, to znamená stejně jako
za časů Dr. Schachta a jeho spořádaného ústupu na „vnitřní trh“ Říše. Na scénu znovu
přichází scénář, ovšem v nepřítomnosti výtečných herců původního filmu, nové verze
„samotné Francie“ (France seule) z roku 1792.
150
„Samotná Francie“, ale tentokrát s výhledem zachovat, a ne reformovat svou přece jen
zadýchanou „výjimečnost“. Zatímco Revoluce byla náhlým národním probuzením ctižádosti,
smělosti, představivosti a odvahy ze spánku proti příliš dýchavičnému státu, zachovávajícímu
své vlastní návyky, a vnímanému Francouzi jako neschopný poskytnout jim uvnitř, stejně
jako navenek, pole činnosti v míře, odpovídající jejich talentům, jejich počtu a jejich zápalu,
aby vynikli. Císařství se ve své době snažilo naplnit jejich očekávání v tomto dobyvatelském
smyslu.
Případ Napoleon.
Jeden Francouz, Mirabeau, a jeden Američan, Gouverneur Morris, nástupce Jeffersona
na vyslanectví Spojených států v Paříži, dobře nahlédli hloubku problému. Oba dva chtěli
zachránit Ludvíka XVI. a monarchii tím, že je vyrvou z rukou imbecilním konzervativcům
(conservateurs imbéciles) Starého režimu. Gouverneur Morris analyzuje ve svém málo
známém Deníku roku 1791-1792 situaci v termínech krize rostoucího národního rozměru. Po
právu, soudí, se Francie cítí stísněná v politickém a diplomatickém systému westfálských
mírových smluv, které jsou již jeden a půl století staré. Cítí že má dost zdrojů, autority,
inteligence, vojenské moci k tomu, aby uplatnila po své míře svou moc nad stagnující a ještě
feudální Evropou. Starý režim, který sloužil jako rámec tomuto růstu, se stal železným
obojkem, který jí brání zaujmout místo, které jí situace přisuzuje. Morris by si byl rád přál,
aby Ludvík XVI. skoncoval s dvorskými zvyky a sám se stal hlavou této nezadržitelné
všeobecné vůle národa. Ale jasnozřivý americký vyslanec již tehdy předvídá, že se Revoluce
obrátí ve prospěch nějakého vojenského vůdce. Viděl jak přichází Bonaparte ještě dříve, než
si Bonaparte sám provedl tento rozbor.
Nepříjemné je, že Napoleon ztroskotal, stejně jako ztroskotal Ludvík XIV., jako
Ludvík XV. a Choiseul s jejich brilantní myšlenkou rodinného paktu a spojenectví
s Habsburky,
jež
také
ztroskotaly,
stejně
jako
Versailleská
smlouva,
jež
měla
v Clemenceauově duchu proměnit vojenské vítězství v trvalou francouzskou hegemonii
v Evropě, a také ztroskotala. A přece, jaké Francouze tito státníci, tak ctižádostivý pro svůj
„Velký národ“ neměli k dispozici? Dějiny Francie jsou „legendou staletí“, jež je, stejně jako
ta Hugova nebo ona legenda našich následných koloniálních říší, tvořena tlaky bez kontinuity,
pády, ze kterých jsme zase povstali, a překvapujícími elány, které nevedly k cíli. Systola
(systole, srdeční stah) a diastola (diastole). Řeklo by se že to jsou dvě Francie, které si
151
navzájem před kulisami protiřečí, a jedna vždy dokázala držet na uzdě či podrazit tu druhou,
a to nejen na historické scéně, ale v hloubce tajemství Francouzů samých.
REVUE DES DEUX MONDES - Není Napoleon emblematický pro tyto dva
pohyby?
MARC FUMAROLI - To je docela dobře možné. Napoleon je současně synem
Revoluce, nahlížené pouze jako fenomén růstu národa, a byl dokonce rozhodným
vykonavatelem jejího odkazu. Zašel až tak daleko, že chtěl dát francouzskému Císařství,
dospělému, osvícenému a šířícímu Osvícenství, záruku dlouhého trvání v římské Církvi.
Tento paradox mu přinesl připojení mnoha konzervativních duchů, až po řady staré šlechty.
Chateaubriand, zpočátku hluboce okouzlený tímto faktickým uznáním římského katolicismu,
pak odpuzený vraždou vévody d´Enghien a pronásledováním Pia VII., nakonec uznal, kolik
toho bylo ze „starého Římana“, z velikosti poetické a vojenské duše, kolik protikramářského,
ušlechtilého a jemu samému podobného v Napoleonovi dvou tváří.
REVUE DES DEUX MONDES - Bylo by možno říci, že Napoleon se snažil být
moderní a přitom doporučoval abychom takovými nebyli úplně..
MARC FUMAROLI - Ptám se vás, co znamená „moderní“? Je to absolutní a
nediskutovatelná hodnota, nová Prozřetelnost, nový a nevyhnutelný Osud? Nebo v sobě toto
slovo spíše skrývá silně protichůdné metafyzické smysly? To je otázka, kterou krom jiného,
klade napoleonská epocha Francie, kterou možná kladou francouzské dějiny jako takové, a
která se klade dnes ve světovém měřítku dobyvatelské americké modernosti, konfrontované
se světem, který, ačkoli se stále rychleji modernizuje, to chce více či méně hluše, více či méně
otevřeně, po velkém yankeeském modernizátorovi, protože každý národ sní nahlas nebo
potichu o tom, že proti němu obrátí svou zvláštní modernost ve jménu svých velmi odlišných
a rozporných předků!
Pro Napoleona, vojáka a právníka po římském způsobu, tu byly, zdá se mi, dvě cesty
přístupu k modernosti, a tedy dva její vzájemně neslučitelné směry, jedna obnovená
modernita Říma, druhá Kartága. Francie Ludvíka XIV., Colberta, Robespierra, měla v jeho
očích schopnosti, inteligenci a ctnosti k tomu, aby znovu vytvořila moderní řecko-římskou
číši. Velká Británie, kterou pohrdal, byla druhou šancí Kartága, města Dido, hlavního města
námořní a obchodní říše, City středomořského starověku. Jako Scipio chtěl zasadit osudovou
ránu novému Kartágu, Kartágu bank, světového obchodu, námořnictva, rozenému nepříteli
kontinentálních vojáků a rolníků, on, který jako Augustus vytvořil říši, v níž božstva Kartága
mohla být jen podřízena bohům Říma. „Konflikt civilizací“, šlo-li o něj. Již Ludvík XIV. se
152
nacházel v tomto napoleonském rozpoložení, ve jménu stejných předků, když Glorious
Revolution z roku 1689 sesadila s trůnu jeho bratrance Stuartovce korunovala v Londýně
nějakého holandského panovníka, který vzešel z lidu obchodníků a zvláště opovrženíhodného
a hnusného protestanta v očích tohoto syna matky, pocházející ze španělských Habsburků.
Válka o španělské dědictví, kterou definitivně vyhrál Londýn, měla v ppozadí stejný cíl jako
kontinentální blokáda. Kartágo musí být zničeno - Delenda est Carthago.
REVUE DES DEUX MONDES - Nebyl Napoleon k této politice nucen
námořními zklamáními s Brity?
MARC FUMAROLI - Sama tato zklamání ho mohla jen posílit v přesvědčení, že
jejich původci jsou nepřítelem číslo jedna, kterého je třeba porazit. Jedním ze svědectví, jež
nejlépe dokládá podivuhodné nepřátelství tohoto znovuzrozeného Římana vůči modernímu
Kartágu, jsou Caulaincourtovy Paměti, kde tento šlechtic Starého režimu, který se ve službě
Císařství stal vévodou z Vicenzy, zaznamenává téměř slovo za slovem, jak to Eckermann
udělal pro Goetha a Alain Peyerefitte pro de Gaulla, rozhovory, které vedl s císařem z očí do
očí, mezi jeho dvěma krátkými spánky, v kočáře, který je vezl, při urychleném pochodu ze
Smolenska do Paříže, kdy porážka Velké armády hrozila, že napomůže státnímu převratu.
Napoleon, vedoucí monolog v přítomnosti tohoto aristokrata, tohoto vojáka, jehož sympatie
znal, otevřel své srdce: hledí tváří v tvář možnému zhroucení svého Císařství, ale perspektiva
neúspěchu, na hony vzdálená tomu, aby ho zrušila, ho žene k tomu, aby svému důvěrníkovi
odhalil poslední důvod, stejně metafyzický jako politický, své geopolitiky, zjevně podivný,
který ho činí zatvrzelým uprostřed ruské zimy. Rusko bylo vodní cestou kontinentální
blokády, ale skutečný nepřítel, který šel bojovat do Ruska, je Velká Británie, kterou měla
kontinentální blokáda zardousit a vydat na milost. Dává zazářit svému radikálnímu
nepřátelství a britskému prospěchářství, kupeckému duchu, finanční moci, City. Je třeba, či
bylo třeba zardousit City dříve, než se stala bankéřskou a paní Evropy. Buď ona nebo my.
Když čteme tyto stránky, máme výjimečný pocit, že skutečná a neochvějná
přesvědčení císaře jako vojevůdce současně anticipovala kritiku průmyslové a finanční
buržoasie Karla Marxe a historickou vizi Carl Schmidta z jeho díla Nomos de la Terre, jejímž
konečným rozsudkem
je nesmiřitelní nepřátelství mezi kontinentálními říšemi pěšáků a
suchozemských držitelů půdy, a obchodními a námořními mocnostmi.
REVUE DES DEUX MONDES - To nacházíme také u de Gaulla...
MARC FUMAROLI - Nenárokuji si znalost hlubokého generálova myšlení, ale to, o
čem nás poučuje Alain Peyrefitte a jisté generálovy činy, jsou silné de Gaullovy výhrady vůči
153
základu anglosaského „modelu“, který dobře znal z dlouhého pobytu v Londýně a ze svých
válečných popotahování s Washingtonem. Jedna z jeho nejkrásnějších řečí není ničím
menším, než poctou, vzdanou před britským Parlamentem kontinuitě ctností anglického
národa. Ale nikdy by byl nenechal Velkou Británii vstoupit do Evropy.
Je třeba zpřítomnit dlouhé trvání (longue durée).
REVUE DES DEUX MONDES - To zůstává platné i dnes...
MARC FUMAROLI - Stav věcí se změnil, a není připraven obnovit frontální útoky
Scipiona, Bonaparta nebo de Gaulla proti anglosaskému Kartágu. Bylo by to jen chvástání.
Jsme naloděni na stejných lodích, jedné atlantické a druhé evropské, vystaveni stejným
nebezpečím. V této chvíli, ve světě, který se narýsoval po pádu Berlínské zdi a po útoku na
Světové obchodní centrum, nedefinovala ani Francie, ani sjednocená Evropa takovou morálně
politickou a vojenskou identitu, která by jí dovolila skutečně opustit solidaritu s Amerikou,
s její vojenskou mocí a s jejím stylem obchodní demokracie, z nějž jsme přijali mnoho
aspektů, aniž bychom mohli (nebo chtěli) přenést jeho logické skloubení a výnosnost. To, co
Francie představuje jako alternativu k „americkému modelu“ je „výjimka“, která nemá
v Evropě následovníky, a jež nás činí fyzicky křehkými, aniž by se jí vůbec uvnitř národa
dostalo většinového morálního přijetí. Její pokračování je dílem různých zájmových
korporací, které bojují za to, aby si zachovaly své „vydobyté výhody“, ať již jsou jakkoli
hubené. Je třeba plout jen kam dohlédneme, se všemi plachtami skasanými a tajným
zklamáním v? Je třeba (a můžeme vůbec) vyjít z této relativní ochromenosti tak, že rozhodně
přijmeme recepty, které uspěly za Atlantikem? Při této myšlence se začne křičet o
ultraliberalismu a amerikanizaci, do té míry se cítí být křehkými identita a morální vůle
Francouzů. Sjednocená Evropa je téměř stejně tak nejistá. Část severní Evropy se rozhodně
obrátila k Americe a Velké Británii; Itálie a zvláště Španělsko, jejichž identita je navzdory
zdání velmi silná, podepřená morálně a dokonce ekonomicky latinskou Amerikou, jsou tím
více ochotné vypůjčit si americké recepty, protože se jen málo obávají, že přitom ztratí svou
duši.
Můžeme se nakrásně oficiálně domáhat abstraktních „principů“ nebo universálních
„hodnot“, naše realita je příliš bizarní na to, aby si mohla nárokovat že bude následována, jak
v Evropě, tak mimo Evropu. Tento posun plodí jak u těch, kdo mají prospěch z hexagonálního
systému, tak u těch na okraji, smutek či podráždění, jež všechny krásné řeči ve prospěch
optimismu nerozptýlí.
REVUE DES DEUX MONDES - Vidíte nějaké východisko?
154
MARC FUMAROLI - Nejsem věštec, ani prorok, ani kandidát. Obtíže, které
zakoušíme, abychom sladili svou historickou „genetiku“ se stavem věcí, na který nás tato
genetika nepřipravila, jsou strašlivé. Nejsou nepřekonatelné, budeme-li je alespoň trochu
považovat nikoli za osudovost úpadku, ale za deficit naší kritické paměti, naší inteligence a
naší vůle. Setrvávat nadále v situační Francii (une France de circonstance), kterou bereme
jako jedinou možnou, by bylo neblahé. Znovu zpřítomnit Francouzům Francii dlouhého trvání
(la France de la longue durée), a přitom je pobízet aby sladili svůj naturel s reálným a
současným stavem věcí, dát v očích Evropy a světa docenit ducha předků a inteligenci
současníků, to by byla nutná, povznášející a obrozující cesta.
REVUE DES DEUX MONDES - Oba spisovatelé, na kterých zvláště lpíte, tedy
La Fontaine a Chateaubriand, působí dojmem, že přečnívali oficiální Francii scé doby.
Je v tom třeba vidět symbol?
MARC FUMAROLI - Toto přečnívání, které připomínáte, je jim ke cti, a je ke cti
také tomu, nač bychom měli být hrdější, literaturu a umění, schopné dementovat domýšlivost
oficiální Francie, že je schopna zvěstovat univerzální hodnoty a věčné principy, a přitom po
nich podle potřeby šlapat. Ludvík XIV. chtěl být katoličtější než papež Innocenc XI., který
udělal nemožné, to se často neví, aby odvrátil krále od zrušení Nantského ediktu a odsouzení
francouzských protestantů ke konverzi nebo vyhnanství. Napoleon chtěl být nesmlouvavější
k průměrné měšťanské morálce zájmů, než kdy byli králové, šlechtici a mniši dohromady, ale
měl v sobě cosi z nového povýšence (parvenu). Francouzská literární inteligence, počínaje
Montaignem, byla vždy ironickou protiváhou jařmu oficiálních sloganů, a stavěla Boha
detailů proti Bohu systémů. Často si vydobyla náklonnost zdravého rozumu národa. Jindřich
IV. měl prospěch z úspěchu Montaignových Esejů. La Fontaine, kterým Ludvík XIV. pohrdal,
ale nepronásledoval ho (nebyl Stalinem), byl naráz se svými Bajkami (Fables) a svými
povídkami (Contes) nezměrně populární. Jeho „veselé poznání“ (gai savoir) udalo tón tomu,
co je na Francii let 1715-1750 rozkošně jedinešné a neodolatelné.
Ještě nebylo povzneseno na dogma, že je řeč svou definicí planá a že je literatura
jakousi negativní a-teologií (une athéologie négative), jak k tomu došlo po Blanchotovi, po
Mallarmém. Pokud jde o Chateaubrianda, i když dojde ve svých Pamětech až k tomu, že
vzkřikně „Planá slova!“ (Vaines paroles!) a ztrácí naději že se mu bude jednou naslouchat,
přese všechno vrhnul „láhev do moře“, výzvu k budoucnosti Francouzů, a opakoval přitom
svůj záměr „možné Restaurace“ (Restauration possible), která by ukončila francouzskou
občanskou válku. Nabídl jim přitom také v pohledu na svá přátelství, na své lásky, na svůj
155
vnitřní a intenzivní život velkého literáta civilizační lekci, která umožňuje obstát dobře
v hrozném čase City.
Literární civilizace.
REVUE DES DEUX MONDES - V těchto posledních létech se velmi mluvilo o
návratu k Tocquevillovi,o opětném objevení liberálního dědictví. Jak je tomu podle
Vás?
MARC FUMAROLI - Opětné objevování Tocquevilla, jehož iniciátorem byl
Raymond Aron, je nepochybně nejplodnější událost francouzského poválečného období.
Tocqueville, kterého nám odkázalo devatenácté století, zůstal ve Francii neznámým. Je to
velký spisovatel, hluboký moralista, a politický génius, který vzal v potaz novou situaci, se
kterou se od té doby (a toto od té doby platí dnes více, než kdykoli dříve) Francie musela
potýkat po neúspěších Ludvíka XIV. a Napoleona a tváří v tvář nástupu britské moci na první
místo, a americké moci provizorně na druhé místo; jako jeden z prvních v Evropě postřehl její
pravděpodobný přechod na světovou úroveň. Je ve výhodě, že je svázán s ušlechtilým
dědictvím Francouzů a dokonce s jeho sasculotskou verzí, kterou představuje jakobinismus,
vidí že po sobě následující politické formy, které autorizovaly tyto krásné principy
(absolutismus, robespierrismus, bonapartismus) se staly archaismy, a navíc demoralizujícími
archaismy pro svobodu jednotlivců a škodlivými vůči fyzickému zdraví nových společností
rovnosti. Antiburžoazní pokrytectví pravice a levice, na které poukázal roku 1835 a 1840,
zůstává ještě dnes naší národní zaslepeností. Nemylme se, v protireakci na francouzskou
vlažnost, v tomto aristokratovi, vysvobozeném ze svého aristokratismu a probuzeném
v Novém světě, jeho lekce je dnes ještě chápána či promýšlena jen z maličké části, na pravici,
stejně jako na levici. Bernard-Henri Lévy ve své nedávné americké reportáži ukazuje, že je
nyní možné hrát ve Francii Tocquevillovu roli, aniž bychom až do dneška hodně studovali
jeho text. Obecně jsou „nosná schémata“ veřejného mínění, která až do omrzení omílají lidé
televize a tisku, kteří vůbec nemají příležitost se stáhnout zpět, jen nostalickými mýty
Ludvíka XIV., Napoleona, de Gaulla Třiceti slavných dní (du de Gaulle des Trente
Glorieuses). Historici je následují. Zastupitelský režim a režim svobody tisku, které by měly
umožňovat kritickou a vyvíjející se veřejnou diskusi, jsou falšovány čtvrtou mocí, jež udržuje
cosi politicky korektně ochromujícího (un politiquement correct paralysant), jakýsi topos bez
paměti, ale žárlivě zachovávající hrubě mýtický stín naší minulosti.
REVUE DES DEUX MONDES - Když o tom mluvíme, bylo by z tohoto hlediska
možno říci, že devatenácté století je stále ještě přítomné ve všech hlavách? Všechno
156
probíhá, jakoby nedošlo ke kapitálním událostem, které následovaly, Velké válce (19141918) nebo Druhé světové válce:nezměnilo to návyky uvažování.
MARC FUMAROLI - Tyto události měly váhu v srdcích, způsobily úděsné utrpení.
Ale vzít si z toho poučení, to je jiná záležitost. Veřejnosti se k tomu nepomáhá a ti, kdo si
nárokují, že se budou věnovat této analytické práci.… Podívejte se na to, co se děje s První
světovou „Velkou válkou“: Richard Millet, Jean Rouaud dokáží s talentem evokovat smutek
tohoto vítězství, tak draze vykoupeného na bitevním poli a tak draze následně zaplaceného.
Ale nakonec probouzejí jakýsi druh nostalgie po této pokorné ušlechtilosti obětovaných
rolníků a vojáků, aniž by dokázali poměřit omyly, které vyžadovaly tak zbytečné a neblahé
oběti. Vstup Francie do války, s květy v hlavních pušek, v roce 1914, byl osudovým omylem
stejného řádu, ale s tragičtějšími důsledky než vláda Sta dní (1815). Stále vykládáme
francouzsko-německou válku z let 1914-1918 jako slavnou epizodu a neodvažujme se říci, že
stála u počátku katastrofy z roku 1940. Stěží se ví o úsilí papeže Benedikta XV. zastavit
masakr a dosáhnout přinejmenším polovičního kompromisu. Přes biografii z pera JeanaDenise Bresdina zůstává Joseph Caillaux zrádcem, i když viděl věci, stejně jako papež, jasněji
a správněji než Clemenceau. Krize svědomí a identity, která nás dnes postihuje, je tím
zmatenější, že nebyla předcházena ani provázena novým svěžím a kritickým náhledem našich
análů.
REVUE DES DEUX MONDES - Literatura však přece dokázala říci o válce z
roku 1914 pravdu. Co si myslíte o Célinově „Cestě až na dno noci“ (Voyage au bout de la
nuit), což je úplně jiná věc, než současná melodramata...
MARC FUMAROLI - „Cesta“, ale také „Smrt na úvěr“ (Mort à crédit) nám vkládají
do rukou stetoskop, ne buzolu. Rozhněvaný autor románu odhaluje afektivní a morální pravdu
Francouzů, „vítězů z roku 1918“ a sápe na kusy iluzi „bláznivých let“ (années folles) a snivé
buržoasie (rêveuse bourgeoisie). Tyto romány, společně s těmi, které v šedesátých létech
popíší Apokalypsu nacistického Německa, zůstávají společně s Beckettovým dílem tím
nejlepším protilékem na vzlety Malrauxe, propagandisty a návrháře „domů kultury“. Hledám
moderního Montaigne, La Fontaina či La Bruyèra, kteří by nám dokázali ukázat nás samé,
jací skutečně jsme, aniž by proto zničili šance úsměvu, krásy, zdravého rozumu. V dnešní
literatuře je vůbec nenacházím. Každý tam vychází ze své malé autobiografie bez závoje, ale
s klapkami na očích vůči všemu, co ho překračuje.
Obdivuji Gida: měl, a Bůh to ví, žárlivý smysl pro svůj soukromý „zadní kumbál za
obchodem“ (arrière-boutique), a živil tím své dílo, ale měl také a přesto smysl pro občanskou
157
zodpovědnost, odvahu zapomenout na sebe sama, ctnost zapomenout na sebe, aby veřejně
odříznul politické iluze, jejichž byl sám obětí. Po Cestě do Konga (Voyage au Congo) (vzor
pro Naipaula), je Návrat ze Sovětského svazu (Retour d'URSS) knihou-majákem, čistým
Montaignem naší doby, bez nějž by ani Orwell, ani Koestler nenapsali to, co napsali
nejobjevnějšího. Literatura se tam nezdála být marností, ale cvičením pravdy. Ta, která
nepůsobí radost svým autorům a jež zůstává lhostejná ke vší pravdě veřejného zájmu,
okamžitě na supertrhu „kultury“ propadá. Buď se literatura dotýká všech faset obecné lidské
existence nebo ať má tu cudnost mlčet.
REVUE DES DEUX MONDES - Sníte tedy, konec konců, o nějaké literatuře,
která by mohla opravdu povznést?
MARC FUMAROLI - Ale ne! Nežádám po Johnu Updikeovi, aby mi popsal ideální
pár! Ani po Gidovi aby mlčel o svých milostných preferencích nebo se nezastavoval u
způsobu svého každodenního bytí: způsob, jakým prožíval zvláštnosti, které neladí, aniž by
v sobě a kolem sebe porušil jistou přirozenost a jistou harmonii, zasvěcuje jeho čtenáře do
literatury jako civilizace. Krom toho není ani uzavřen v narcistickém zámotku, ani ve
formálních hříčkách, ani v histrionské gestikulaci, na kterou jsme zvyklí u Sartra nebo
Malrauxe. Literární civilizace, jejímž je virtuozním interpretem, mu poskytuje rozsah hlasu,
který mu dává zdravě soudit kiksy (couacs) veřejného ducha. Tento rozsah hlasu, tuto lyru,
tuto Merkurovu hůl jako odznak stavu, které tak krutě chybějí dnešní Francii.
(rozhovor D'un meilleur usage de l'histoire de France, uveřejněný v Revue des deux mondes,
http://www.revuedesdeuxmondes.fr/francais/2006-04.htm; fjh).
Kdo je Marc Fumaroli?
Narodil se 10. června 1932 v Marseille. Dětství a dospívání prožil v koloniích,
v marockém Fezu (Fès Ville-Nouvelle), kde studoval na místním gymnáziu, z nějž přešel po
návratu do vlasti na Lycée Thiers v Marseille. Vysokoškolská studia absolvoval na
Filozofické fakultě univerzity v Aix-en-Provence a na pařížské Sorbonně. Roku 1958 dosáhl
titulu Agrégé de Lettres classiques. Vojenskou službou prošel v École militaire interarmes
v Coëtquidanu a v 6. dělostřeleckém pluku v Colbertu mezi zářím 1958 a lednem 1961. Od
září 1963 do srpna 1966 byl stipendistou Thoiersovy nadace (Fondation Thiers) a an základě
158
konkursu se stal asistentem na Filozofické fakultě univerzity v Lille v létech 1965-1969,
v létech 1969-1976 zde pak působil jako Chargé d'enseignement na Université de Lille III.
Doktorátu (Docteur ès Lettres) dosáhl roku 1976 na Université de Paris IV Sorbonne, kde
následně pedagogicky působil jako Maître de Conférences (po profesoru Raymondu
Picardovi ) v létech 1976-1978. Roku 1976 se stal šéfredaktorem (directeur) prestižní „Revue
du XVIIe siècle“ a vedl ji až do roku 1986. Stejně významné pro něj bylo v létech 1978-1995
členství v redakční radě revue „Commentaire“, řízené Raymondem Aronem (až do jeho smrti
roku 1983) a po něm Jeanem-Claudem Casanovou. V létech 1976-1980 byl také členem
Poradního výboru univerzit (Comité consultatif des Universités) v Sekci literatury a
francouzské lingvistiky; v létech 1977-1981 byl rovněž členem Národního výboru pro vědecký
výzkum (Comité national de la Recherche scientifique) v Sekci literatury a francouzské
lingvistiky. V létech 1984-1994 řídil Centrum studia francouzského jazyka a literatury 17. a
18. století (Centre d'étude de la langue et de la littérature françaises du XVIIe et du XVIIIe
siècles) při univerzitě Paris-Sorbonne a Comité national de la Recherche scientifique (U.R.A.
96). V období 1984-1985 zastával funkci předsedy Mezinárodní společnosti dějin rétoriky
(Société internationale d'histoire de la rhétorique, podílel se na jejím založení roku 1977).
Na základě návrhu básníka Yvese Bonnefoy a historika Jeana Delumeaua byl roku 1986
zvolen profesorem prestižní Collège de France, kde pro něj byla zřízena stolice Rétoriky a
evropské společnosti 16.-17. století (Rhétorique et société en Europe, XVIe-XVIIe siècles).
V létech 1993-1999 byl předsedou Association pour la sauvegarde des enseignements
littéraires (S.E.L., založila ji Jacqueline de Romilly). Roku 1996 byl zvolen předsedou
Společnosti přátel Louvru (Société des Amis du Louvre).
V rámci své Fondation pour la République des Lettres vytvořil od roku 2002 při Collège de
France věděcký tým z mladých badatelů, který zpracovává roli a význam archeologa, literáta
a rytce Anne-Claude-Philippa de Tubières-Grimoard de Pestels de Lévis, hraběte de Caylus,
myrkýze d´Esternay, barona de Bransac (* Paříž 31.10.1692 - + Paříž 5.9.1765) v dějinách
francouzského umění 18. století - tři z jeho žáků, historiků umění, již byli oceněni Bourse
internationale Balzan: Xavier Dufestel, Cordélia Hattori a Nicola Iodice. Po kancléři
Gabrielovi de Broglie převzal Fumaroli v říjnu 2006 předsednictví Meziministerské komise
pro terminologii a novotvary (Commission interministérielle de terminologie et de néologie).
Přednášel i na řadě univerzit v zahraničí: visiting professor naAll Souls College v Oxfordu
roku 1983, visiting fellow na Institute for Advanced Study v Princetonu roku 1984 (ale na New
York University, Columbia University, Johns Hopkins University, Harvard University,
v Houstonu a v Los Angeles). Po dva měsíce v roce stále přednáší na univerzitě v Chicagu,
159
kam byl svého času pozván profesorem Allanem Bloomem a stal se tam členem Committee
for Social Thought. K přednáškám ho pozvalo i Center for Advanced Study in the Visual Arts
washingtonské Národní galerie (National Gallery). Stranou jeho zájmu nezůstala ani Itálie:
každoročně přednáší v květnu na Istituto di Studi Filosofici Gerarda Marotty, účastní se
kongresů benátské Fondazione Cini a byl pozván většinou italských univerzit – čestné
doktoráty honoris causa mu byly uděleny Neapolskou univerzitou (1994), Boloňskou
univerzitou (1999) i Janovskou univerzitou (2004), od roku 1997 je členem Accademia dei
Lincei (přirozeně též členem-korespondentem British Academy, členem Academiae Europae ,
členem American Academy of Sciences, Letters and Arts, členem American Philosophical
Society ve Philadelphii, čestným členem Accademia Clementina). Po René Pomeauovi
převzal předsednictví Společnosti pro literární dějiny Francie (Société d’histoire littéraire de
la France). Ceny, které mu byly uděleny snad ani nelze vyjmenovat (zmiňme za všechny:
Prix Monseigneur Marcel de l’Académie française, 1982; Prix de la Critique de l'Académie
française, 1992; Prix Balzan, 2001; Prix du Mémorial a Prix Combourg, 2004). Druhého
března 1995 byl zvolen členem francouzské Akademie (6e fauteuil, po Eugènovi Ionescovi),
roku 1998 byl zvolen členem Académie des inscriptions et belles-lettres (po Georgesi
Dubym). Je rovněž Chevalier de la Légion d'honneur (1993) Officier de la Légion d'honneur,
Commandeur de l'ordre national du Mérite, Chevalier des Palmes académiques (1979)
Commandeur des Palmes académiques, Commandeur des Arts et des Lettres (1976),
Chevalier de l'ordre national du Mérite (1993), ale i velkodůstojník Řádu za zásluhy Italské
republiky a komandér Řádu za kulturní zásluhy Brazílie.
Z jeho rozsáhlého díla zmiňme jen knihy:
L'Âge de l'éloquence: rhétorique et „res literaria“ de la Renaissance au seuil de l'époque
classique /Věk výmluvnosti: rétorika a „res litteraria“ od renesance po práh klasického věku/,
Ženeva, Droz (Hautes études médiévales et modernes, 43), 1980, 822 stran; (druhé vydání,
Paříž, Albin Michel, 1994, 882 stran).
Présentation et commentaire de La Fontaine, Fables, Lettres françaises, Paris, Imprimerie
nationale, 1985, 2 vol. ; (rééd. Paris, Livre de Poche, 1995).
Catalogue de l'Exposition L'inspiration du poète de Poussin. Essai sur l'allégorie du
Parnasse /Katalog výstavy Poussinova Inspirace básníka. Studie o alegorii Parnassu/, Paříž,
Musée du Louvre, 1989.
Héros et orateurs, Rhétorique et dramaturgie cornéliennes /Hrdinové a řečníci. Corneillovská
rétorika a dramatika/, Ženeva, Droz, 1990, 532 stran; (druhé vydání, Ženeva, Genève, Droz,
1996, 530 stran); italský překlad: Eroi e oratori, Retorica e drammaturgia nel Seicento,
Bologna, Il Mulino, 1990, 341 stran.
160
„La période 1600-1630“. Précis de littérature française du XVIIe siècle /Období 1600-1630“.
Krátký nástin francouzské literatury 17. století/, red. Jean MESNARD, Paříž, Presses
universitaires de France, 1990.
L'État culturel, essai sur une religion moderne /Kulturní stát, studie o moderním náboženství/,
Paříž, de Fallois, 1991, 270 stran, ISBN 2-87706-108-6; druhé vydání: Paříž, Le Livre de
Poche, 1992, 411 stran, ISBN 2-253-06081-X); italský překlad R. de Letteriis: Lo Stato
culturale, una religione moderna, Milán, Adelphi, 1993, 373 stran; v tomto díle Fumaroli
parafrázoval titul L'État animateur: essai sur la politique de la ville sociologů a urbanistů
Jacquese Donzelota a Philippa Estèbe (Paříž, Esprit, 1994) a rozvinul přísnou kritiku
francouzské kulturní politiky, stále zakořeněné ve vichystickém režimu.
La diplomatie de l'esprit, de Montaigne à La Fontaine /Diplomacie ducha, od Montaigne k La
Fontainovi /, Paříž, Hermann, 1994, 552 stran, druhé vydání: ISBN 2-7056-6380-0.
Les Fables de Jean de La Fontaine /Bajky Jeana de La Fontaine/, druhé vydání, Paříž,
Hachette, 1994.
L'École du Silence, Le sentiment des images au XVIIe siècle, Paříž, Collection Champs, 1998,
669 stran; italský překlad: La scuola del silenzio, Milán, Adelphi, 1995, 685 stran.
Trois institutions littéraires /Tři literární instituce/, Paříž, Gallimard, 1994.
Le loisir lettré à l'âge classique /Vzdělaní zábava v klasickém věku/, Ženeva, Droz, 1996.
Le poète et le roi. Jean de La Fontaine en son siècle /Básník a král. Jean de La Fontaine a
jeho století/, Paříž, de Fallois, 1997, 505 stran; druhé vydání: Paříž, Le Livre de Poche, 1999.
L'Art de la conversation /Umění konverzace/, red. Marc FUMAROLI, Paříž, Garnier, 1998.
„Le Poète et l'Empereur“ /Básník a císař/, předmluva k Chateaubriandovu Životu Napoleona
(Vie de Napoléon), Paříž, de Fallois, 1999, s. 8-47.
Chateaubriand et les Arts: „Ut Pictura Poesis“ /Chateaubriand a umění: „Poezie jako
obraz“/, sborník studií, red. M. FUMAROLI, Paříž, de Fallois, 1999.
Histoire de la rhétorique dans l'Europe moderne 1450-1950 /Dějiny rétoriky v moderní
Evropě 1450-1950/, red.a předmluva Marc FUMAROLI, Paříž, Presses universitaires de
France, 1999, ISBN 2-13-049526-5.
La querelle des Anciens et des Modernes, précédé d'un essai de Marc Fumaroli „Les Abeilles
et les araignées“ /Spor starých a moderních, jemuž předchází studie Marca Fumaroliho
„Včely a pavouci“/, Paříž, Gallimard, Folio-classique, 2000, 890 stran.
L'Esprit de la société, Cercle et „salons“ parisiens au XVIIIe siècle /Duch společnosti.
Pařížské kroužky a „salony“ v 18. století/, red. Marc FUMAROLI, Paříž, Garnier, 2000.
161
L'Art de persuader, de Pascal, précédé par L'Art de conférer, de Montaigne /Pascalovo
Umění přesvědčovat, předcházené Montaignovým Uměním konferovat/, předmluva Marc
FUMAROLI, Paříž, Rivages, 2001.
Poussin: Sainte Françoise Romaine /Poussin: svatá Františka Římská/, Collection Solo,
Paříž, Service culturel du Musée du Louvre, 2001, 140 stran.
Quand l'Europe parlait français /Když Evropa hovořila francouzsky/, Paříž, de Fallois, 2001,
489 stran, ISBN 2-87706-426-3.
Richelieu: l'Art et le pouvoir /Richelieu. Umění a moc/, red. Hilliard TODD GOLDFARB,
Montréal, Musée des Beaux-Arts, 2002.
Chateaubriand. Poésie et Terreur /Chateaubriand. Poezie a Teror/, Paříž, Le Fallois, 2003,
800 stran, ISBN 2-87706-483-2 ; za toto dílo dostal roku 2004 Prix Combourg.
Exercices de lecture de Rabelais à Paul Valéry /Cvičení v četbě od Rabelaise k Paulu
Valérymu/, Paříž, Gallimard (Collection Bibliothèque des Idées), 2006.
Historiographie de la France et mémoire du royaume au XVIIIe siècle. Actes des Journées
d'Étude des 4 et 11 février, 4 et 11 mars 2002 au Collège de France /Historiografie Francie a
paměť království v 18. století. Sborník příspěvků z konference na Collège de Franceve dnech
4. a 11.2. a 4. a 11.3. 2002/, red. Marc FUMAROLI - Chantal GRELL, Paříž, Édition Honoré
Champion, 2006.
Charles-Louis-Marie de COSKAER, Comte de LA VIEUVILLE, Mémoires et œuvres
diverses /Charles-Louis-Marie de COSKAER, hrabě de LA VIEUVILLE, Paměti a různé
spisy/, vyd. A poznámkami opatřili Catherine HÉMON-FABRE - Pierre-Eugène LEROY,
předmluva Marc FUMAROLI, Paříž, Ed. Champion (Collection de la Bibliothèque des
correspondances, mémoires et journaux), 2007.
V chudičkém, bytostně nevděčném a nevraživém českém prostředí, kde se duch tak
často a tak snadno stává bezdomovcem, lze jen poděkovat Josefu Brožovi za ušlechtilou
recenzi, kterou věnoval Fumaroliho dílu Chateaubriand. Poesie a Teror:
recenze (Britské listy, 6.8.2004, http://www.blisty.cz/art/19191.html)
CHATEAUBRIAND: FUMAROLIHO ITINERÁŘ POEZIE A TERORU
Josef BROŽ
Marc Fumaroli: Chateaubriand - Poésie et terreur (Poezie a teror), Paříž, Fallois, 2003,
800 stran, cena 27 euro.
162
Zdá se, že stál na špatné straně barikády. A to doslova i do písmene. François-René
vicomte de Chateaubriand (1768-1848), spisovatel a básník, „plavec mezi dvěma břehy“,
patřil k velkým duchům své doby. Kdo patří ke znalcům jeho tvorby, zaplněné mnoha
romantickými hrdiny, ovšem málokdy dokáže zachytit esenci jeho politických myšlenek a
postojů. Kromě vybraných restaurací, kde se tu a tam objeví biftek jeho jména (dvojitý a ze
svíčkové), se totiž obecně soudí, že šlo o autora, který stál pevně proti režimu, vzešlému z
Francouzské revoluce. K tomu patřilo neotřesitelné katolictví a pevný vztah k režimu
monarchie, zvláště pak rodu Bourbonů.
Rozpory osobnosti a času
Nová rozměrná biografie z pera francouzského akademika Marka Fumaroliho pod
názvem Poésie et terreur (Poezie a teror) tuto zjednodušenou představu dost podstatně
poopravuje. Je vůbec potěšující číst knihu, která se dokáže ubránit zavedeným, povětšině
školským schématům, stokrát zopakovaným větám a naopak nabízí vyrovnaný a erudovaný
pohled na život a dobu, v níž se podstatně formovala budoucnost nejen Francie, ale i celé
Evropy. Proč by nás to mělo zajímat?
Kromě běžného úzu historického a politického nabízí spisovatel Fumaroli - proslulý nejen
elegantním stylem, ale i zasvěcenými, mnohdy odvážnými paralelami - jako živá voda tam,
kde se zdá být vše již vyčerpáno. Pro naše specifické české kontexty by mohlo být zajímavé
snad i to, že vicomte de Chateaubriand znal nejen Prahu, ale i střední Evropu. Nejdůležitější
je ovšem samotná rozporuplnost tohoto muže v rozporuplné době, muže stojícího na předělu
doby, v níž pro některé počínal nový „věk revolucí“, a pro jiné odcházelo to nejkrásnější, čím
evropská civilizace kdy byla. Básník Chateubriand byl totiž nejen spisovatelem, ale i
diplomatem a politikem, pamfletistou a novinářem, tím, co se obecně slovníkově označuje ve
Francii, ale i jinde, slovem: intelektuál. Pro akademika Fumaroliho byl aristokrat
Chateaubriand zakladatelem francouzského liberalismu 19. století.
Rozporuplnost vynikne v detailech, ale i v celku. „Podporoval bych revoluci, kdyby
nezačala zločiny“, napsal. „Nikdy se nebudu dívat na vraždu s obdivem jako na způsob, jak
dosáhnout svobody“, prohlásil. Pro filozofy 20. století jsou tyto věty srovnatelné s těmi od
Jean-Jacquese Rousseaua, Benjamina Constanta či Alexise de Tocquevilla. Odmítání násilí
jako prostředku politického boje lze směle předložit jako doklad, že to byl právě tento
romantik, který byl v tomto smyslu duchovním otcem například George Orwella či Alberta
Camuse. Pamfletista Chateuabriand ale revoluci jako takovou neodmítal, neboť na jejím
163
počátku šlo přeci o „svobodu projevu, rovnost před zákonem, svobodu volby a lidovou
suverenitu“. S terorem se ale nehodlal smířit. Fumaroliho pronikavost ovšem spočívá v
názoru, který odmítá běžně ustálenou představu, že myšlenka svobody je nekompatibilní s
monarchií a že náboženství jako sociální síla je nezbytně intolerantní.
Boží řád
Katolík Chateuabrinad prostě nechápal, proč by ve jménu jedné myšlenky měl
zrazovat druhou. Odmítal být tím, kdo „jako Bonald a de Maistre“ odmítali revoluci z
principu, byli mu ale cizí praktiky nemilosrdných jakobínů. Fanatismus jedněch i druhých,
který je připraven obětovat individuální svobodu pro abstraktní nebo zbožštělá práva králů či
lidových generálů, mu byly jen rubem a lícem té samé mince. Intelektuálové či politologové,
kteří vědí, kam zařadit Rousseaua (nejlépe jako předchůdce komunismu), by jistě měli tuto
knihu číst, aby se dozvědět se, že to byl právě Chateaubriand, který byl v mládí pod silným
vlivem „filozofa přírody“: obdivoval se jeho smyslu pro svobodu a rovnost sdílel lítost nad
těmi, kdož trpí. Jeho vybraný romantický smysl pro spravedlnost mu ale nebránil být zároveň
silným royalistou, zastáncem reprezentativního vládnutí pod kontrolou stálých (tedy
nedemokratických) institucí, jež jediné podle něj mohou zajistit svobodu a stabilitu. Kdo ale
poruší boží řád, nemá právo vládnout.
Chateaubriand nebyl ani ryzí republikán, ani monarchista, jazykem historiků: ani
légitimiste, ani orléaniste. Byl zkrátka, jak argumentuje Fumaroli, ryzí liberál: každý obhájce
svobod jednotlivce (zleva či zprava) byl jeho přítelem, každý kdo před ní nadřazoval stát, jeho
nepřítel. Katolictví, kteří mnozí spojovali se „zpátečnickými silami“, viděl jako esenci
svobodné síly, která je garancí před silami člověka, jež se tak často zvrhávají v tyranii,
vymknuté z boží přítomnosti.
Fumaroliho dílo je itinerářem století, v němž na pozadí aktivit jednoho „svobodného
ducha“, jeho neopominutelných tvůrčích vzepětí, vyvstává doba a čas, zaplněná plodnými
okamžiky setkání s těmi, kteří k ní rovněž neodmyslitelně patří, umělci i myslitelé: John
Milton, Jean-Jacques Rousseau, Alexis de Tocqueville, Lord Byron, Charles Baudelaire,
Joseph Conrad, Marcel Proust, ale i vládci a politici: Napoléon i Talleyrand, ale i kouzelné
ženy a průvodkyně života: Pauline de Beaumont či Mme Récamier.
Kniha, jakkoliv působí jako biografie, jí ve skutečnosti není zcela. Je to kniha-cesta. Zve nás
na cestu velkou poetickou bouří, magnetickým polem času, zemětřesením času, otevírá před
námi panorama sentimentů, myšlení a vášní velkého člověka, galerii postav, děl a setkání, na
164
způsob cestovatelů, kteří si v 19. století vozili ve svých zavazadlech „příruční knihovnu“.
Můžete ji číst po částech, na přeskáčku, nebo na jeden zátah. I ve francouzském kontextu jde
o dílo opravdu mimořádné.
Recenze vyšla tento čtvrtek v posledním vydání týdeníku Ekonom č. 32, s. 53.
Klíč k interpretaci událostí 20. století
Antonella PUGGIONI.
Niall Ferguson, brilantní britský historik, nikdy neskrýval svůj pesimismus vůči
budoucnosti Západu. Na 682 stranách své nové knihy 20. století: Věk násilí (v italském
překladu: XX secolo: L´età della violenza, Mondadori, 35 Euro) se snaží najít klíč ke
komplexní interpretaci událostí dvacátého století. Ve dvou světových válkách, v nekonečných
dalších válkách, genocidách, ničení, poznalo lidstvo hrůzu.
Historické knihy obecně představují dvacáté století jako „krátké století“, kde, přese
všechno, nakonec Západ zvítězil. Jako ve filmech se vojska a hrdinové západních národů
střetávají s nesmiřitelnými nepřáteli (Němci, Japonci, Rusy) a nakonec dobro vítězí. Britský
historik, jak už je jeho metodou, užívá současně různé nástroje rozboru: od politické
ekonomie, přes antropologii ke kultuře, od náboženství k umění. Na struktuře díla je to cítit a
čtenář riskuje že se ztratí v bezpočetných odbočkách. Je to však spásná metoda, zvláště pro
toho, kdo je ovlivněn marxismem a vidí v ekonomiích důvod k rozpoutání válek. Ferguson
tento názor nesdílí. Zdůrazňuje roli, jakou mají ideologie, etnika, politické záměry. Nacistické
Německo neprochízí ekonomickou krizí když se rozhoduje napadnout sousední státy. Jeho
záměr je prvořadě ideologický a až pak ekonomický.
Originalita rozboru spočívá jistě v rozboru příčin konfliktů, ale zvláště v závěrech,
k nimž dochází. Ferguson se nakonec ptá zda je opravdu Západ vítězem 20. století? Jeho
odpověď je negativní. Pro něj nemůže pád Berlínské zdi dát zapomenout na duchovní slabost
a ekonomickou křehkost Západu. Technologický náskok ve vztahu k zemím, nově
vystupujícím do popředí, se stále zužuje a zanedlouho budeme na stejné úrovni. Jsme
předurčeni k tomu, abychom prohráli dvě klíčové výzvy.
První je demografická: „Na počátku dvacátého století, když se až příliš početná
evropská populace přelévala do jiných kontinentů, země současné Evropské Unie
165
představovaly 14 % světového obyvatelstva. Na konci století pokleslo toto číslo na 6 % a
v roce 2050 to budou už jen 4 %.
Budou-li zachovány současné leukemické trendy porodnosti, v budoucích
padesáti létech ztratíme počet mladých, odpovídající počtu padlých v obou světových
válkách“.
Další výzvu představuje muslimský svět nebo přinejmenším ta jeho část, jež zcela
odmítá západní hodnoty. Jestliže nás Čína a Indie zaplavují svými výrobky, Blízký Východ
exportuje lidi a zaplavuje jimi stárnoucí a sekularizující se kontinent: „Největší silou
radikálního islámu je, že na jeho straně stojí demografie. Západní kultura, jíž vyhlásil válku,
není schopna čelit reprodukční kapacitě tradičních islámských společností. Důsledky těchto
dvou diamertrálně protikladných demograrfických tendencí byly senzační. Jestliže měla
Velká Británie roku 1950 třikrát vyšší počet obyvatel než Irán, roku 1995 ji Irán předběhl a
roku 2050 bude mít o 50 % více obyvatelstva. Ve chvíli, kdy píši, je přírůstek iránské
populace sedmkrát vyšší než té britské“.
Ferguson připomíná co se stalo s římským impériem. Přestalo existovat díky své
demografické krizi a požadavku aby barbaři bránili jeho hranice. Muslimové, poražení u
Poitiers roku 732, budou jen stěží podruhé zastaveni: „Před sto léty byla hranice mezi
Západem a Východem linií vesnic v Bosně, dnes naopak hranice prochází napříč každým
větším evropským městem a vytváří potenciálně explozivní situaci. Mohou-li nám být dějiny
dvacátého století průvodcem“, uzavírá Ferguson, „je to v tom, že se křehká stavba civilizace
může velmi rychle zhroutit, dokonce i když je ekonomie vysoce rozvinutá a zdá se že různé
etnické skupiny spolu pokojně žijí“.
(Antonella Puggioni, XX secolo: l´età della violenza. Un saggio dell´inglese Ferguson. Una
chiave di lettura degli eventi del Novecento, v: „Il Portico. Settimanale diocesano di Cagliari“, roč. 5,
č. 46, 14.12. 2008, s. 10; fjh)
166
PŘÍLOHA:
POBOŽNOST 13 PÁTKŮ SV. FRANTIŠKA
Úvod
Pobožnost „Třinácti pátků“ je podle tradice ve své původní podobě přisuzována svatému
Františku z Pauly. Byla zaměřena ke cti Pána Ježíše a apoštolů. „Po třináct pátků vyznávejte své
hříchy a choďte ke sv. přijímání. Pomodlete se třináctkrát Otče náš a Zdrávas ke cti Ježíše Krista
Ukřižovaného a svatých dvanácti Apoštolů“. Tak je to v první zachované formuli.
Později tato pobožnost byla obrácena k vyprošení přímluvy od světce z Pauly; předkládá příklad
jeho křesťanských ctností a v této své nové formě je již pět století nástrojem Boží milosti a přízně.
V běžném užívání pobožnosti „Třinácti pátků“ postupně převládl způsob střídání rozmluv a
modliteb. Rozmluvy pojednávají o duchovním životě světce a jeho evangelním příkladě a v
modlitbách se stále střídá modlitba Páně s andělským pozdravením.
Typické ctnosti svatého Františka jsou shromážděny z pozorování jeho života, z jeho spisů a
dalších pramenů.
l když původní doporučení „Třinácti pátků“ bylo určeno pro řešení určitého aktuálního
problému, nakonec neslouží jen k vyprošení milosti, ale i k prohloubení vlastního morálního a
teologického rozhledu, podle příkladu evangelního svědectví svatého Františka z Pauly.
Modlitba před zahájením pobožnosti
Nekonečně dobrý a milosrdný Bože, jsme zde před tebou a klaníme se ti.
Děkujeme ti, že nám dovoluješ, abychom se k tobě utíkali a vzývali tě jako Otce a mohli si
přitom být jisti, že nás láskyplně přijmeš.
Ty sis vyvolil své svaté k tomu, abys uskutečnil svůj zvláštní záměr, a nám jsi je dal za vzor na
této pozemské pouti životem a přímluvcem v našich potřebách.
Tak sis také vyvolil a povolal svatého Františka z Pauly, aby v církvi všem znovu připomenul
evangelium pokání, jež žil a hlásal náš Pán a Spasitel, tvůj Syn Ježíš Kristus, a aby je vyzval k jeho
následováni.
Skrze svatého Františko jsi vykonal mnoho divů a všem, kdo se s důvěrou v jeho přímluvu v
modlitbě k tobě utíkali, jsi štědře rozdával milosti.
l my se dnes chceme od svatého Františka, našeho ochránce a tvého služebníka, poučit v této
pobožnosti, která mu byla tak drahá, o tom, jak máme lépe žít. Stejně tak se svěřujeme jeho přímluvě,
aby nás vyslyšel ve všem, oč tě prosíme a čeho máme tolik zapotřebí.
1. pátek
První pátek, věnovaný pokoře svatého Františka
Modlitba před zahájením pobožnosti
Boží slovo:
167
„Velebím tě, Otče, Pane nebe i země, že jsi tyto věci skryl před moudrými a rozumnými a zjevil
jsi je maličkým“
(Mt 11,25)
Příklad ze života svatého Františka:
„Jeho pokora se projevila i ve jménu, jež dal svému Řádu, neboť právě tak jako si přál být
nejmenším ze všech, chtěl také a určil, že se má jeho řádu říkat Řád nejmenších bratří“.
(papež Lev X.)
Bože, pospěš mi na pomoc.
Slyš naše volání.
Sláva Otci...
Úvodní modlitba:
Svatý Františku, tys na ctnosti pokory založil pevný základ a počátek své duchovní cesty
následování kajícího Krista - dej i nám tutéž křesťanskou moudrost, abychom se stejnou vytrvalostí
dokázali kráčet cestou křesťanské dokonalosti o dosáhli díky této ctnosti stejného duchovního
prospěchu, jako ty sám. Kéž bychom i my zaslechli a přijali Pána Ježíše, jenž prohlásil za
blahoslavené lidi pokorného srdce a pocítili znovu živoucí potřebu Boha, uznali své meze a chválili
Boha za dary. jichž se nám dostalo a sloužili jimi vždy Bohu i bratřím.
Kéž se v nás nikdy nikdo nesetká s pohrdáním.
Kéž nikdy nestavíme nad Boha a nad jeho Zákon touhu po moci.
Kéž nikdy nikdo netrpí pro naši pýchu a necitelnost.
Kéž nám dá pokora vždy rozeznat v bratřích Boží podobu a naplní nás mírností, touhou po dobru a
ochotou sloužit všem. Kéž se slova naší modlitby vtělí do našich životů a promění je. Kéž nás Pán
odmění a dá nám milost, o niž ho - svatý Františku - na tvou přímluvu prosíme.
1) Choval jsi vždy ve svém srdci hlubokou pokoru. Díky ní ses považoval za nejmenšího a
posledního ze všech. Svatý Františku z Pauly, oroduj za nás.
Otče náš, Zdrávas Maria.
2) Protože sis byl vědom své lidské křehkosti, otevřel ses s láskou Bohu a odevzdal ses s
důvěrou do jeho svaté vůle: Svatý Františku z Pauly, oroduj za nás.
Otče náš, Zdrávas Maria.
3) Protože nám Pán Ježíš říká, že se máme stát maličkými, přál sis, aby se Tvá řeholní rodina
nazývala Řád nejmenších bratří: Svatý Františku z Pauly, oroduj za nás.
Otče náš, Zdrávas Maria.
4) Pokládal ses za „nejmenšího ubohého poustevníka“ a tak jsi také podepisoval své listy: Svatý
Františku z Pauly, oroduj za nás.
Otče náš, Zdrávas Mario.
5) Vždy jsi dával najevo za jak málo se považuješ, zvláště když Tě někteří lidé oslovovali jako
„světce“: Svatý Františku z Pauly, oroduj za nás.
Otče náš, Zdrávas Maria.
6) Pokora, která v tobě hořela, tě vedla k tomu, že jsi zázraky, k nimž došlo na tvou přímluvu,
přisuzoval víře těch, kdo té žádali o modlitbu: Svatý Františku z Pauly, oroduj za nás.
Otče náš, Zdrávas Maria.
7) Často, když jsi konal zázraky, jsi zakrýval moc, kterou ti dával Bůh, neúčinnými lidskými
recepty: Svatý Františku z Pauly, oroduj za nás.
Otče náš, Zdrávas Maria.
8) Dokázal jsi vždy přijímat urážky, kterými tě zahrnovali, mlčky, v pokoře a prostotě: Svatý
Františku z Pauly, oroduj za nás.
Otče náš, Zdrávas Maria.
168
9) l uprostřed všech poct, jimiž tě zahrnovali na papežském, neopolském či francouzském dvoře
sis dokázal uchovat pokoru: Svatý Františku z Pauly, oroduj za nás.
Otče náš, Zdrávas Maria.
10) Každého dne jsi z lásky k Bohu pokorně sloužil svým bratřím: Svatý Františku z Pauly,
oroduj za nás.
Otče náš, Zdrávas Maria.
11 )I jako představený, jenž nemůže opomenout autoritu svého úřadu, jsi byl bratřím spíše otcem
a přijímals je s pokorou a láskou: Svatý Františku z Pauly, oroduj za nás.
Otče náš, Zdrávas Maria.
12) Nikdy ses nezachoval přezíravě vůči těm, které jsi vybízel k obrácení, i k nim jsi promlouval
s dobrotou a pokorou: Svatý Františku, oroduj za nás.
Otče náš, Zdrávas Maria.
13) Všechny, kdo za tebou přicházeli, jsi povzbuzoval k pokornému životu a dals jim poznat, že
právě tato ctnost je branou cesty pokoje, svornosti a lásky: Svatý Františku z Pauly, oroduj za nás.
Otče náš, Zdrávas Maria, Sláva.
Zpěv o sv. Františkovi
Závěrečná modlitba:
Modleme se:
Ó Bože, jenž jsi milosrdný k těm, kdo se k tobě obracejí s pokorným srdcem, přijmi nose
modlitby. Dej ať, když vyvyšujeme na zemi pokoru svatého Františko z Pauly, na jeho přímluvu a
poté, co jsme ho následovali, se můžeme těšit s ním z nebeské slávy. Skrze Krista, našeho Pána.
Amen.
Závěrečné požehnání:
* Bůh Otec, který se zjevuje pokorným, kéž vám dá svoji moudrost. Amen.
* Ježíš, který řekl: Učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný srdcem, ať vám dopřeje stát se jeho
napodobovateli. Amen.
* Duch svatý, který je pramenem moudrosti, ať vám dá správné poznání sebe samých. Amen.
A nad vámi všemi, kteří jste meditovali o pokoře svatého Františka a začali jste dnes pobožnost
třinácti pátků, vzývám slovy svatého Františka Boží požehnání:
Ať vás vždy provází milost požehnaného Ježíše Krista, který je tím nejcennějším ze všech darů.
Amen.
(Požehnej vás všemohoucí Bůh Otec i Syn i Duch svatý, Amen.)
2. pátek
Pobožnost třinácti pátků svatého Františka z Pauly
Druhý pátek, věnovaný pokání svatého Františka
Modlitba před zahájením pobožnosti
Boží slovo:
169
„Naplnil se čas a přiblížilo se Boží království. Obraťte se a věřte evangeliu“.
(Mk 1.15)
Přiklad ze života sv. Františka:
„Přísnost jeho života bylo obdivuhodná. A ještě více vzbuzovalo podiv, že si v dětství,
dospívání, mládí o až do pozdního stáří uchoval při práci, bděních, postech, odříkání a všech těchto
nespočetných způsobech přemáhání těla stále stejný způsob života“.
(Papež Lev X.)
Úvodní modlitba:
Obracíme se k tobě, svatý Františku, protože jsi pro nás vzorem evangelního pokání. Pod vlivem
Ducha Svatého jsi vzal za své evangelium pokání, které kázal Pán Ježíš Kristus, otevřel jsi tak v
Církvi novou cestu křesťanské svatosti o stal jsi se "světlem k osvícení kajícníků".
Dej nám svého ducha pokání, abychom i my dokázali přijmout Kristovu výzvu k obracení a
začali žít novým životem, k němuž nás vybízí.
Dej, abychom všichni dokázali vyrovnaně a radostně přijmout kříže, které s sebou přináší
každodenní život, a abychom se svobodně a dobrovolně rozhodli k některým úkolům sebezapření,
abychom tak odčinili vlastní hříchy i hříchy druhých, podřídili tělo duchu, stali se svobodnými k
následování Krista a službě bratřím a dokázali se rozdělit se všemi, zvláště s těmi nejchudšími, o vše,
co nám Prozřetelnost dá.
Přijmi naše modlitby a vypros nám na Pánu, oč tě dnes žádáme:
1) Byl jsi vždy připraven a ochoten hledat Boží vůli a plnit ji na své životní cestě evangelního
pokání, svatý Františku z Pauly, oroduj za nás.
Otče náš, Zdrávas Maria.
2) Vytrvale jsi konal skutky sebezapření a sebeumrtvování, jimiž jsi přemáhal tělo a podřizoval je
duchu a stával ses svobodnějším, abys mohl lépe sloužit Bohu i bratřím, svatý Františku z Pauly,
oroduj za nás.
Otče náš, Zdrávas Maria.
3) Prostota a střízlivost byly základními rysy tvého života a vyzařovaly z tvého jednání v každé
životní situaci, svatý Františku z Pauly, oroduj za nás.
Otče náš, Zdrávas Maria.
4) Všem jsi ukázal, jak pevně jsi rozhodnut žít postním životem, svatý Františku z Pauly, oroduj
za nás.
Otče náš, Zdrávas Maria.
5) Z lásky k pokání jsi vytrvale žádal Svatý Stolec, aby pro tvůj řád schválil přísnou Řeholi se
slibem postního života, svaly Františku z Pauly, oroduj za nás.
Otče nás, Zdrávas Maria.
6) Stále jsi střežil své smysly, abys neupadl v pokušení, ať tě to stálo sebevíc, svatý Františku z
Pauly, oroduj za nás.
Otče náš, Zdrávas Maria.
7) l za cenu velkého vnitřního zapření a utrpení jsi byl vždy ochoten hledat a uskutečňovat vůli
Boží, svatý Františku z Pauly, oroduj za nás.
Otče náš, Zdrávas Maria.
8) Až do smrti jsi v nejtěžších zkouškách, protivenstvích i v nemoci vždy zachoval vnitřní klid a
přijímal jsi vše s velkou vírou, svatý Františku z Pauly, oroduj za nás.
Otče náš, Zdrávas Maria.
9) Hříšníky, s nimiž ses setkával, jsi vybízel k obrácení, změně způsobu života a pokání, svatý
Františku z Pauly, oroduj za nás.
170
Otče náš, Zdrávas Maria.
10) S otcovskou láskou a vytrvalostí jsi rozmlouval se svými bratřími a vybízels je, aby vytrvali
v následování kajícího Krista, svatý Františku z Pauly, oroduj za nás.
Otče náš, Zdrávas Maria.
11) Své modlitby o skutky pokání jsi nabídl Pánu jako smírnou oběť za hříchy světu a Pán tě
potěšil obracením mnoha zatvrzelých hříšníku, mezi nimi i francouzského krále Ludvíka XI., svatý
Františku z Pauly, oroduj za nás.
Otče náš, Zdrávas Maria.
12) Tvůj obličej vždy vyzařoval radost a vyrovnaný klid, i přes všechen odříkavý život, kterýs
vedl, neboť jsi tak vydával světu svědectví o kráse setkání s Bohem, svatý Františku z Pauly, oroduj za
nás.
Otče náš, Zdrávas Maria.
13) Své duchovní dědictví jsi shrnul do několika evangelních slov: "Přinášejte plody, hodné
pokání, svatý Františku z Pauly, oroduj za nás.
Otče náš, Zdrávas Maria, Sláva.
Zpěv o sv. Františkovi
Závěrečná modlitba:
Modleme se:
Ó Bože, jenž jsi dal církvi svatého Františko jako světlo a vůdce těm, kdo se chtějí vrátit k tobě
se srdcem pokorným a zkroušeným, dej, ať dokážeme přinášet plody hodné pokání v následování tak
velkého světce, kterého uctíváme na zemi. Skrze Krista, našeho Pána. Amen.
Závěrečně požehnání:
* Bůh, který nechce smrt hříšníka, ale aby se obrátil a žil, kéž vám dá milost navrátit se k němu celým
srdcem. Amen.
* Ježíš, který podstoupil utrpení kříže, aby nás osvobodil od hříchu, kéž vám dá kráčet ve světle svého
příkladu. Amen.
* Duch svatý, poslaný Otcem o Synem k obnově světa, ať vám dá vytrvalost v pokání, abyste byli
nové stvoření. Amen.
A na vás všechny, kteří uctíváte svatého Františka a chcete jít cestou evangelního pokání, ať
sestoupí požehnání všemohoucího Boha Otce i Syna i Ducha svatého. Amen.
3. pátek
Třetí pátek věnovaný lásce svatého Františka k Bohu
Modlitba před zahájením pobožnosti:
Boží slovo:
„Miluj Pána, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou silou i celou svou
myslí a bližního své jako sám sebe“.
(Lk 10,2)
Příklad ze života svatého Františka:
„Při všem, co konal, měl stále no rtech slovo „láska“ a říkal: „Udělejme to pro lásku“, „pojďme
pro lásku... “. Nemělo by nás to udivovat neboť ústa jen vyslovují to, co je v srdci: Kdo je plný lásky,
nemůže mluvit o ničem jiném než o lásce“.
171
(Anonymní Život svatého Františka)
Úvodní modlitba:
Svatý otče Františku, dnes tě žádáme, abys nám vyprosil od Boha dar lásky, abychom Ho mohli
nade všechno milovat. Láska, jíž jsi Boha miloval o pro niž tě lidé prohlašovali za "světce lásky", nám
buď vzorem a původcem.
Dej nám, abychom sebe samy a své zájmy nikdy nestavěli před svatou vůli Boží, jež má svůj
záměr s každým z nás a jež se projevuje ve velkých i „malých“ chvílích našeho života, i v těch
zdánlivě nejbezvýznamnějších.
Dej, abychom vždy mohli ctít Jeho svaté jméno, světit den, který je mu zasvěcen, a být věrni
svatému Zákonu ve všem, co konáme.
Kéž nás statky tohoto světa neodvrátí od předností lásky k Bohu, ale mohou spíše sloužit k Jeho
větší cti a slávě a v Jeho jménu i posloužit bratřím.
Dej, abychom i my mohli - stejně jako ty sám - jednoho dne zakusit mimořádnou sílu této lásky,
která podrobuje člověku všechny tvory.
Proto se k tobě dnes s důvěrou utíkáme:
1) Svou volbou poustevnického života ses radikálně rozhodl pro Boha o tak jsi zcela
mimořádným způsobem dosvědčil, že Bůh má přede vším přednost: svatý Františku z Pauly, oroduj za
nás.
Otče náš, Zdrávas Maria.
2) Tolik zázraků jsi vykonal jediným slovem „láska“! Svatý Františku z Pauly, oroduj za nás.
Otče nás, Zdrávas Maria.
3) Svému řádu jsi zanechal jako znak heslo „CHARITAS“ - „LÁSKA“, aby si vždy připomínal,
že Bůh má přednost přede vším. Svatý Františku z Pauly, oroduj za nás.
Otče náš, Zdrávas Maria.
4) V nejsilnějších chvílích své rozjímavé modlitby jsi volal: „Ó, Bože-Lásko!“, abys tak vyjádřil
hluboké pouto, které tě spojovalo s Bohem: svatý Františku z Pauly, oroduj za nás.
Otče náš, Zdrávas Maria.
5) Láska, již jsi choval k Bohu v tobě probouzela tak hlubokou důvěru, že jsi často opakoval,
zvláště v nejtěžších chvílích - „Pro toho, kdo miluje Boha, není nic nemožného! “: Svatý Františku z
Pauly, oroduj za nás.
Otče náš, Zdrávas Maria.
6) Těm, kdo se tě ptali, jak je možné, že jsi zkrotil i přírodní živly, jsi odpověděl: „Toho, kdo
miluje Boha, poslouchá vše co je stvořené“, svatý Františku z Pauly, oroduj za nás.
Otče náš, Zdrávas Maria.
7) Tak hluboce ses ponořil do rozhovoru s Bohem, že se jednou ani francouzskému králi Karlu
VIII, který s tebou chtěl za každou cenu mluvit, nepodařilo tě z něj vytrhnout: svatý Františku z Pauly,
oroduj za nás.
Otče náš, Zdrávas Maria.
8) Dlouhé dny jsi trávil v samotě, půstech o modlitbě a vydávals tak světu svědectví, jak relativní
jsou všechny věci vůči absolutnímu prvenství lásky k Bohu: svatý Františku z Pauly, oroduj za nás.
Otče náš, Zdrávas Maria.
9) Kdekoli jsi pobýval delší čas, hledal jsi jeskyni či opuštěná místa, kde ses mohl oddat Bohu v
rozjímání: svatý Františku z Pauly, oroduj za nás.
Otče nás, Zdrávas Maria.
172
10) Všem lidem, s nimiž ses setkával, jsi vždy vštěpoval na prvním místě lásku k Bohu, která
má mít přednost přede vším lidským, i před těmi nejsvětějšími city: svatý Františku z Pauly, oroduj za
nás.
Otče náš, Zdrávas Maria.
11) Když jsi pomyslel na tolik hříchů, jež uráží Boha, rozhodl ses dobrovolně k sebeumrtvování
a pokání: svatý Františku z Pauly, oroduj za nás.
Otče náš, Zdrávas Maria.
12) Jednoho dne tě tvojí řeholníci viděli v extázi před oltářem a nad tvou hlavou spatřili tři
koruny: svatý Františku z Pauly, oroduj za nás.
Otče náš, Zdrávas Maria.
13) l dnes připomínáš všem lidem znamením „CHARITAS - LÁSKA“, jež tě provází na
obrázcích, že je třeba na prvním místě milovat Boha: svatý Františku z Pauly, oroduj za nás.
Otče náš, Zdrávas Maria, Sláva.
Závěrečná modlitba:
Modleme se:
O Bože, ty jsi nám dal milost nazývat Tě Otcem, a v Církvi jsi povolal sv. Františka z Pauly, abys nám
dal nové znamení tvé lásky. Dej ať nikdy neztratíme jistotu že Ty jsi naše největší a jediné dobro, k
němuž máme směřovat všemi silami. Skrze Krista našeho Pána. Amen.
Závěrečné požehnání:
* Bůh, který je láska, ať vám dá milost zůstávat stále v jeho lásce. Amen.
* Ježíš, který je obraz Otce, ať vám dopřeje navrátit se k němu s celým srdcem. Amen.
* Duch Svatý, který nám byl darován, ať vám dá radost žít jako Boží děti. Amen.
A na vás všechny kteří jste rozjímali o lásce sv. Františka, ať sestoupí požehnání Boha Otce i
Syna i Ducha Svatého. Amen.
4. pátek
Čtvrtý pátek, věnovaný lásce svatého Františka bližnímu
Modlitba před zahájením pobožnosti
Boží slovo:
„Říká-li kdo: ‘Miluji Boha, ale přitom nenávidím svého bratra, je lhář. Kdo totiž nemiluje svého
bratra, kterého vidí, jak může milovat Boha, kterého nevidí? “.
(1 Jan 4,20)
Příklad ze života svatého Františka:
„Byl dobromyslný a ochotný sloužit všem, jak světským osobám, tak svým bratřím. Nebylo
člověka, který by se byl za ním vydal s prosbou o radu nebo s nějakým svým trápením a nevrátil se
domů pln útěchy, veselý a spokojen s tím, co mu František řekl“.
(Anonymní Život sv. Františka)
Úvodní modlitba:
Svatý otče Františku, kromě velké lásky k Bohu jsi po příkladu svatého evangelia žil i velkou
láskou k bližnímu, láskou, která se nevyčerpávala ve slovech, ale vtělovala se do každodenních
skutků. Dej i nám, abychom se chovali stejně a přijímali své bratry takové, jací jsou, v jejich postavení
i životní situaci, a dokázali je konkrétně milovat. Kéž naše láska nezná meze a hranice, ale vychází z
Božího přikázání a z vědomí, že každý člověk, který v sobě nosí Boží obraz, je naším bratrem. Kéž
173
nikdy nikdo z nás neupadne do léčky nacionalismu, rasové nenávisti, politických a sociálních
předsudků či náboženské nesnášenlivosti.
Kéž se i naše láska po tvém přikladu projeví skutky odpuštění a smíření, schopností přijímat
druhé a dělit se s nimi o vše a nasazovat se osobně pokaždé, kdy jde o blaho člověka.
Kéž se tento závazek lásky k bližním stane nám všem požehnáním a přinese nám i Boži milost, o
niž dnes na tvou přímluvu prosíme:
1) Přijímal jsi vždy s láskou všechny, kdo se k tobě utíkali z prosbou o radu i pomoc: svatý
Františku z Pauly, oroduj za nás.
Otče náš, Zdrávas Maria.
2) Dokázal jsi sdílet s druhými jejich hmotné i duchovní těžkosti a nikdy jsi nehleděl na námahu
a oběti s tím spojené: svatý Františku z Pauly, oroduj za nás.
Otče náš, Zdrávas Maria.
3) Přijímal jsi s láskou nemocné, projevoval jsi jim svou účast, modlil ses za ně a s nimi, a bylali to Boží vůle, uzdravoval jsi je a všechny jsi učil, že je třeba jim s láskou pomáhat: svatý Františku z
Pauly, oroduj za nás.
Otče náš, Zdrávas Maria.
4) Všechna místa, kdes pobýval, byla vyhlášena svou pohostinností a ve své Řeholi jsi napsal, že
hosté mají být vždy přijímáni s otevřeným srdcem a radostnou tváří: svatý Františku z Pauly, oroduj za
nás.
Otče náš, Zdrávas Maria.
5) Byl jsi vždy hlasem chudých a bezmocných, volajícím po svobodě a spravedlnosti a vystavil
ses i nebezpečí, že budeš zatčen vojáky neapolského krále, kdyby si je nebyla podmanila svatost tvého
jednání: svatý Františku z Pauly, oroduj za nás.
Otče náš, Zdrávas Maria.
6) l při zachování úcty k ustavené autoritě jsi dokázal statečně vytknout neapolskému i
francouzskému králi útlak poddaných a přivést je k nápravě: svatý Františku z Pauly, oroduj za nás.
Otče náš, Zdrávas Maria.
7) Vynaložil jsi všechny síly proto, aby manželé střežili a uchovali svatost, jednotu a
nerozlučnost svého manželského svazku: svatý Františku z Pauly, oroduj za nás.
Otče náš, Zdrávas Maria.
8) Bránil jsi práva chudých a lidí, odstrčených až na sám okraj společnosti a přitom jsi je
vybízel, aby respektovali zákony a plnili své povinnosti: svatý Františku z Pauly, oroduj za nás.
Otče náš, Zdrávas Maria.
9) Vždy ses snažil pomáhat člověku nejen po hmotné stránce, ale především i ve věcech jeho
duchovního života: svatý Františku z Pauly, oroduj za nás.
Otče náš, Zdrávas Maria.
10) Z vnuknutí Ducha svatého jsi předpověděl řadu neštěstí a přírodních katastrof o vybízel jsi
lidi, aby se včas utekli k modlitbě a obrácení srdce za jejich odvrácení: svatý Františku z Pauly, oroduj
za nás.
Otče náš, Zdrávas Maria.
11) Mnohokrát jsi modlitbou, radou i zázrakem pomohl rodičkám, abys chránil a zachraňoval
lidský život: svatý Františku z Pauly, oroduj za nás.
Otče náš, Zdrávas Maria.
174
12) O všechny své bratry v Řeholi jsi dbal a slou-žils jim a vybízel je, aby navzájem
neposuzovali či neuráželi, ale milovali a snášeli chyby druhých: svatý Františku z Pauly, oroduj za
nás.
Otče náš, Zdrávas Maria.
13) Nikdy jsi o nikom špatně nemluvil a zanechals nám velký příklad, že člověk, i když se mýlí,
nesmí být ponižován nebo urážen, ale má se mu pomoci, aby prohlédl o obrátil se: svatý Františku z
Pauly, oroduj za nás.
Otče náš, Zdrávas Maria, Sláva.
Zpěv o svatém Františkovi:
Závěrečná modlitba:
Modleme se:
Ó Bože, který jsi učinil z lásky k bližním znamení lásky k tobě, dej nám všem věrnost tomuto
přikázání podle přikladu svatého Františka z Pauly, kterého jsi poslal církvi k oživení závazku lásky.
Skrze Krista, našeho Pána. Amen.
Závěrečné požehnání:
* Bůh, který chce ze všech lidí učinit jednu rodinu, ať vám dá, abyste se cítili všichni jako bratři a
sestry. Amen.
* Ježíš, který vydal svůj život za nás, ať vás učiní velkorysými ve vzájemné službě. Amen.
* Duch svatý, který je pramen společenství a svornosti, ať vám stále uděluje své dary. Amen.
A na vás všechny, kteří jste si připomněli příklad blíženské lásky svatého Františka, ať sestoupí
požehnání všemohoucího Boha Otce i Syna i Ducha svatého. Amen.
5. pátek
Pátý pátek, věnovaný lásce svatého Františka ke Kristovu tajemství.
Modlitba před zahájením pobožnosti
Slovo Boží:
„Mějte v sobě to smýšlení, jaké měl Kristus Ježíš: ačkoliv má Božskou přirozenost, nic nelpěl na
své vznešenosti, že rovný Bohu, ale sám sebe se zřekl, vzal na sebe přirozenost služebníka a stal se
jako jeden z lidí. Navenek byl jako každý jiný člověk, ponížil se a byl poslušný až k smrti, a to k smrti
na kříži“.
(Fil /2, 5-8)
Příklad ze života svatého Františko;
„Od mládí hořel láskou k nebeským věcem a z maličkého, jakým byl před Bohem a lidmi, se stal
velkým. Mezi jinými ctnostmi, v nichž vynikal, jednu zvláště pěstoval: pokoru - ctnost, která je vždy
tak milá Králi králů. Zvolil si tuto ctnost za průvodce životem; byla mu družkou i na osamělých
místech, na něž se uchyloval, aby tam žil plně oddán zbožnosti a svatosti neboť pochopil, že právě
pokora byla znamením prvního příchodu našeho Spasitele, Ježíše Krista, na tento svět“.
(Sixlus V.)
Úvodní modlitba:
175
Vzhlížíme k tobě a utíkáme se k tobě, svatý Františku z Pauly, abychom i my - po tvém příkladu
a na tvou přímluvu mohli proniknout do Kristova tajemství, být jeho obrazem mezi bratřími a stále jej
zpřítomňovat.
Ještě za tvého života tě považovali za člověka, který „věrně následuje Krista“, vydal jsi početná
znamení tak hlubokého osobního vztahu k Ježíši, našemu Spasiteli, vypros nám na Bohu milost
dokonalého následování Krista.
Kéž každý z nás může být pln síly, jež vyzařuje z různých aspektů Kristova tajemství, jež nám
liturgie každého roku dává prožívat. Budeme tak živoucími svědky Krista, jenž zemřel a vstal z
mrtvých a je nyní nejvyšším veleknězem, který se u Otce za nás přimlouvá a je v eucharistickém
tajemství stále živě přítomen mezi námi, je naším pokrmem, naší silou a naší útěchou na pozemské
pouti.
Dnes mu stojíš po boku v nebeské slávě, prosíme tě, vypros nám milost, o než tě žádáme:
1) Vynaložil jsi všechno úsilí no to, aby ses připodobnil Kristu a žil jeho tajemství života a
zmrtvýchvstání, svatý Františku z Pauly, oroduj za nás.
Otče náš, Zdrávas Maria.
2) Protože jsi zvlášť miloval ctnost pokory, chtěl jsi sám na sobě prožívat tajemství
sebeobětování vtěleného Božího Slova: svatý Františku z Pauly, oroduj za nos.
Otče náš, Zdrávas Maria.
3) Své duchovní syny jsi chtěl vychovávat ve škole pokory a oběti a vyzýval jsi je, aby ve všech
svých obtížích měli před očima pokorného, trpělivého a trpícího Krista: svatý Františku z Pauly,
oroduj za nás.
Otče náš, Zdrávas Maria.
4) Jako měřítko svého života sis zvolil evangelium pokání, protože jsi chtěl být v následování
bližší ukřižovanému Kristu, abys kolem sebe rozséval život: svatý Františku z Pauly, oroduj za nás.
Otče náš, Zdrávas Maria.
5) S klidem a trpělivostí jsi přijímal nemoc i každé lidské utrpení a tak ses ještě více
připodobňoval Pánu Ježíši, který přijal oběť kříže: svatý Františku z Pauly, oroduj za nás.
Otče náš, Zdrávas Maria.
6) Svou lásku k Ukřižovanému sis zasloužil, že ti bylo dáno zemřít na Velký pátek, s Ježíšovým
křížem v dlaních: svatý Františku z Pauly, oroduj za nás.
Otče náš, Zdrávas Maria.
7) Své řeholní rodině jsi zanechal jako pečeť generálních korektorů znamení kříže, ověnčeného
trnovou korunou, aby zřetelně vynikl význam postní spirituality: svatý Františku z Pauly, oroduj za
nás.
Otče náš, Zdrávas Maria.
8) Sílu k tomu, abys mohl být věrný evangeliu pokání, jsi nacházel v Eucharistii, před níž jsi
trávil dlouhý čas v adoracích: svatý Františku z Pauly, oroduj za nás.
Otče náš, Zdrávas Maria.
9) Vždy ses účastnil slavení Eucharistie ve velkém vytržení, často i několikrát za den a zbožně jsi
přijímal Nejsvětější svátost oltářní: svatý Františku z Pauly, oroduj za nás.
Otče náš, Zdrávas Maria.
10) Všechny jsi vyzýval, aby mši svatou učinili ohniskem a středem svého duchovního života a
aby jim vzpomínka na utrpení a smrt Páně, která se v ní obnovuje, byla posilou a útěchou ve všech
pozemských utrpeních: svatý Františku z Pauly, oroduj za nás.
Otče náš, Zdrávas Maria.
176
11) Dbal jsi na to, oby všichni ctili jméno Páně a zachovávali jeho svatý Zákon, a proto jsi
nevynechal jedinou příležitost ke kázání evangelia: svatý Františku z Pauly, oroduj za nás.
Otče náš, Zdrávas Maria.
12) Stejně jako Pán Ježíš jsi všechny přijímal a slovem i příkladem svého života jsi je vracel na
dobrou cestu: svatý Františku z Pauly, oroduj za nás.
Otče náš, Zdrávas Maria.
13) Bůh odměnil Tvé úsilí připodobnit se jeho Synu tím, že ti dal vykonat mnoho zázraků,
podobných těm, jež Pán Ježíš konal za svého života: svatý Františku z Pauly, oroduj za nás.
Otče náš, Zdrávas Maria, Sláva.
Zpěv o sv. Františkovi.
Závěrečná modlitba:
Modleme se:
Bože, jenž jsi nám ve svém milovaném Synu, který je Cesta, Pravda a Život, ukázal cestu vedoucí
k tobě, dej nám všem, abychom po příkladu svatého Františko z Pauly, věrně napodobovali Krista,
byli mezi bratřími živým obrazem tvého Syna. Skrze Krista, našeho Pána. Amen.
Závěrečné požehnání:
* Bůh Otec, který tak miloval svět, že do něj poslal svého jediného Syna ať vám udělí své
milosrdenství. Amen.
Závěrečné požehnání:
* Ježíš Kristus, který z kříže přitahuje všechny k sobě, ať vám dá svou spásu. Amen.
* Duch svatý, který z vás činí učedníky a svědky Krista, ať vám dá svůj pokoj. Amen. A na vás
všechny, které dnes svatý František učil cestě následování Krista, ať sestoupí požehnání
všemohoucího Boha Otce i Syna i Ducha svatého. Amen.
6. pátek
Šestý pátek, věnovaný zbožné úctě svatého Františka k Panně Marii
Modlitba před zahájením pobožnosti
Slovo Boží:
„U Ježíšova kříže stála jeho matka, sestra jeho matky Marie Kleofášova a Marie Magdalská.
Když Ježíš uviděl svou matku a jak při ní stojí ten úředník, kterého měl tolik rád, řekl matce: „Ženo, to
je tvůj syn“. Potom řekl učedníkovi: „To je tvá matka“. A od té chvíle si ji ten učedník vzal k sobě".
(Jan 19, 25-27)
Příklad ze života svatého Františka:
„Francouzský král mu poslal sošku P. Marie, zhotovenou z ryzího zloto. Boží služebník mu ji
poslal zpět o dal mu vědět, že jeho úcta se nevztahuje ani ke zlatu, ani ke stříbru, ale k Panně Maní, jež
se svým Synem kraluje no nebesích. Řekl také královu poslu, že má na zdi obyčejný papírový obrázek
a ten že mu stačí“.
(Anonymní Život sv. Františka)
Úvodní modlitba:
Svatý otče Františku, dnes s tebou předstupujeme před Pannu Marii, Boží i naši Matku. Přijala tě
jako syna a vedla tě na cestě ke svatosti, jistě přijme i nás o pomůže nám na těžké cestě křesťanského
177
života. Její ochota spolupracovat s Bohem na díle spásy, pro niž se stala „služebnicí Páně“ od
Zvěstování až po kříž svého syna, bylo tajemstvím, jež si tě podmaňovalo jako člověka plně oddaného
„následování kojícího Krista“. V tomto tajemství jsi ji zvláště ctil, miloval a řídil se jejím příkladem.
Chceme se tedy nyní od tebe naučit pravé úctě k Panně Marii. Chceme se dál tebou samým
poučil o hlubokém poutu, jež spojovalo Krista s Marií, o vazbě, jež spojuje úctu k ní s věrností k
jejímu synu.
Po tvém vzoru se tak také staneme apoštoly mariánské úcty. Kéž nás stále provází životem
myšlenka na to, že Panna Maria je i matkou každého z nás a že o nás úzkostlivě pečuje. Kéž je nám v
našem jednání vzorem její ochota a pohotovost k službě a její neoddiskutovatelná láska ke Kristu. Kéž
naše ústa v těžkých chvílích vzývají s důvěrou její jméno. Kéž se nás ujme v hodině naši smrti a kéž
nás provází před Boží tvář ve chvílí soudu.
Kéž nás, svatý Františku, Boží Matka, všemocná z milosti Boží, vyslyší v této chvíli na tvou
přímluvu a dá nám milosti, o něž prosíme:
1) Rodiče tě naučili toliko způsobům, jak vyjádřit lásku k Panně Marii, zvláště v modlitbě
posvátného růžence: svatý Františku z Pauly, oroduj za nás.
Otče náš, Zdrávas Maria.
2) Po celý život jsi choval hlubokou úctu k Panně Marii a už od máčka ses modlíval před jejími
obrazy: svatý Františku z Pauly, oroduj za nás.
Otče náš, Zdrávas Maria.
3) Jako malý chlapec jsi s rodiči putoval do Assisi, kde jsi s velkou vírou zasvětil sebe sama i
celý svůj život nebeské Matce v bazilice Panny Marie Andělské: svatý Františku z Pauly, oroduj za
nás.
Otče náš, Zdrávas Maria.
4) Důvěra k Panně Marii tě vedla k tomu, že jsi každý rozhovor začínal vzýváním Panny Marie:
svatý Františku z Pauly, oroduj za nás.
Otče náš, Zdrávas Maria.
5) Své řeholníky jsi vedl k tomu, aby se zdravili slovy andělského pozdravu: Ave Maria! l
francouzský královský dvůr po tvém příkladu přijal tento zvyk: svatý Františku z Pauly, oroduj za nás.
Otče náš, Zdrávas Maria.
6) Tam, kdo se k tobě utíkali s prosbou o pomoc a přímluvu, aby se jim dostalo Božích milostí,
jsi říkával, že mají mít velkou víru a k ní jsi je často vedl i tím, žes je pobídl, aby se s důvěrou
pomodlili k Panně Marii: svatý Františku z Pauly, oroduj za nás.
Otče náš, Zdrávas Maria.
7) Snažil ses utvářet svůj životní styl kajícího člověka v souladu s hodnotami a příkladem
pokory, ochoty a věrnosti Bohu, jejž dala Panna Maria v tajemství Zvěstování: svatý Františku z
Pauly, oroduj za nás.
Otče náš, Zdrávas Maria.
8) Všem jsi doporučoval, aby se každý den modlili posvátný růženec a sám jsi mnoho růženců
rozdával lidem, aby v nich vzrůstala úcta k Panně Marii: svatý Františku z Pauly, oroduj za nás.
Otče náš, Zdrávas Maria.
9) Na znamení lásky k Panně Marii a důvěry k ní jsi jí zasvětil dva první kostely rodícího se
řádu, v Paule a v Paternu: svatý Františku z Pauly, oroduj za nás.
Otče náš, Zdrávas Maria.
178
10) Odmítl jsi zlatou sošku, kterou ti nabízel francouzský král a prohlásil jsi, že ti stačí papírový
obrázek a tak jsi všem ukázal, co je podstatné na pravé zbožnosti: svatý Františku z Pauly, oroduj za
nás.
Otče náš, Zdrávas Maria.
11) Tvá úcta k Panně Marii bylo tak veliká, že stačilo zašeptat pozdrav Ave Maria, abys procitl z
nejhlubší rozjímavé modlitby či extatického vytržení: svatý Františku z Pauly, oroduj za nás.
Otče náš. Zdrávas Maria.
12) Choval jsi vždy úctu ke svatým jménům Ježíše a Marie a všude jsi ji šířil, abys tak vyjádřil
smysl mariánské zbožnosti, neoddělitelně spojené s láskou k Ježíši a jeho následováním: svatý
Františku z Pauly, oroduj za nás.
Otče náš, Zdrávas Maria
13) Tvá zbožná úcta k Panně Marii, tvořená prostými gesty a nesena hlubokou láskou a vůlí k
následování je nám i dnes velkým příkladem a pobízí nás k tomu, abychom stejně tak vroucně i my
ctili a milovali Matku Boží: svatý Františku z Pauly, oroduj za nás.
Otče náš, Zdrávas Maria, Sláva.
Zpěv o svatém Františkovi.
Závěrečná modlitba:
Bože, jenž jsi nám dal ve svatém Františkovi vzor pravé úcty k přesvaté Panně Maní, dej nám,
abychom po jeho přikladu následovali Matku tvého milovaného Syna v pokoře a ochotě plnit tvou vůli
neboť pravě pro tyto ctnosti ji ctíme jako dokonalou „služebnici Páně“. Skrze Krista, našeho Pána.
Amen.
Závěrečné požehnání:
* Kéž vám Bůh Otec, jenž si zvolil Pannu Marii za Matku svého Syna, dá plnost své milosti. Amen.
* Kéž vám Ježíš Kristus, jenž se stal člověkem v lůně Panny Marie, dá svůj mír a pokoj. Amen.
* Kéž vám Duch Svatý, skrze nějž se přesvatá Panna stala Matkou, dá své světlo a svou silu. Amen.
Ať na vás všechny, kdo jste vzývali svatého Františka jako ctitele Panny Marie, sestoupí požehnání
všemohoucího Boha Otce i Syna i Ducha Svatého. Amen.
7. pátek
Sedmý pátek, zasvěcený poslušnosti svatého Františka
Modlitba před zahájením pobožnosti
Slovo Boží:
„V době, kdy jako člověk žil na zemi, přednesl s naléhavým voláním a se slzami vroucí modlitbu
k tomu, který měl moc ho od smrti vysvobodit, a byl vyslyšen pro svou uctivost. Ačkoliv to byl Syn,
zakusil, co je utrpení a poslušnost. Když tak došel dokonalosti, stal se pro ty, kteří ho poslouchají,
příčinou věčné spásy“.
(Žid 5, 7-9)
Příklad ze života sv. Františka:
„Zbožně věříme, že sv. František z Pauly měl víru patriarchů, neboť opustil svou vlast a přátele
podobné jako Abrahám, jemuž Pán nařídil: „Vyjdi ze své země a od svých příbuzných... “.
Úvodní modlitba:
179
Svatý Františku z Pauly, dokázal jsi do svého života vtělit ctnost poslušnosti, protože jsi jej vždy
podřizoval Boží vůli, kterou jsi dokázal vidět ve všech událostech i osobách, jež ti Pán sesílal. Dej,
abychom i my dokázali se stejným úsilím žit pokorné a následo-vat tak, jako ty sám, kajícího Krista,
jenž byl vždy poslušen vůle Otce.
Dej, abychom se vždy podřídili svaté vůli Boží a abychom ji dokázali rozeznat ve všem, co se
nám v životě přihodí, i v tom smutném, co si nikdo nepřeje, protože Boží vůle nás vždy vede k dobru.
Dokážeme-li vzít za svůj záměr, který má Bůh s každým z nás, budeme moci ze svých životů
učinit dar bratřím o dát šlechetně své nejlepší síly do služby církvi a společnosti.
Dej nám, abychom věrně dosáhli - čestně, spravedlivě a s láskou - svým každodenním povinnostem a abychom nikdy nezneužili své svobody k porušení Božích přikázání. Dej, abychom si vždy
uvědomovali, že každá moc pochází shůry a dokázali trpělivě přečkat i časy, kdy na nás doléhá násilí a
utrpení s důvěrou v to, že Bůh dokáže obrátit k našemu dobru i zlo, jež jsme museli vytrpět, a že
nakonec vždy zvítězí.
Kéž Pán pro zásluhy tvé poslušnosti vyslyší prosby, s nimiž se na něj obracíme:
1) Již od dětství, od doby, kdy jsi strávil votivní rok v konventu v San Marco Argentano, jsi byl
po celý život pozorný k tomu, co po tobě Bůh žádá: svatý Františku z Pauly, oroduj za nás.
Otče náš, Zdrávas Maria.
2) Byl jsi vždy připraven následovat Boží hlas, jenž tě tolikrát vedl zcela novým a nečekaným
směrem a vždy ses dokázal šlechetně vzdát svých plánů, svých přání, jistot i citových pout: svatý
Františku z Pauly, oroduj za nás.
Otče náš, Zdrávas Maria.
3) V nejtěžších chvílích, kdy od tebe Pán požadoval opravdu všechno, jsi dokázal odolat všem
těm, kdo se tě snažili přemluvit i těm nejplatnějším argumentům k tomu, abys dal sobecky přednost
vlastnímu zájmu, a odmítal jsi jejich naléhání prostou větou „Je to vůle Boží“: svatý Františku z
Pauly, oroduj za nás.
Otče náš, Zdrávas Maria.
4) Bůh tě za všechnu lásku, s níž ses podřizoval jeho vůli, odměnil tím, že tě, jak jsi sám řekl,
poslouchalo všechno stvoření: svatý Františku z Pauly, oroduj za nás.
Otče náš, Zdrávas Maria.
5) V sedmašedesáti létech jsi opustil Itálii a vydal ses do Francie z poslušnosti k Boží vůli, již jsi
rozeznal v papežově a králově přání: svatý Františku z Pauly, oroduj za nás.
Otče náš, Zdrávas Maria.
6) Přestože jsi byl generálním představeným celého řádu, v komunitním životě ses často pokorně
podřizoval rozhodnutí místních představených: svatý Františku z Pauly, oroduj za nás.
Otče náš, Zdrávas Maria.
7) Když se mladý augustiniánský řeholník, kterého představení poslali na dříví do lesa, při jeho
štípání vážně zranil, pochválil jsi jeho poslušnost a zázračně jsi ránu zhojil: svatý Františku z Pauly,
oroduj za nás.
Otče náš, Zdrávas Maria.
8) Dokázal jsi ve svém životě vyrovnaně sladit poslušnost s autoritou a prorocké poslání se
službou pravdě k prospěchu církve a společnosti: svatý Františku z Pauly, oroduj za nás.
Otče náš, Zdrávas Maria.¨
9) Hned při zrodu své řeholní rodiny jsi ji podřídil Církvi v osobě arcibiskupa z Cosenzy, mons.
Pirra Caracciola, oby tak přispěl reformě církve a dostál přitom závazku jednoty a společenství: svatý
Františku z Pauly, oroduj za nás.
Otče náš, Zdrávas Maria.
180
10) l když jsi zasahoval ve prospěch chudých a utlačovaných lidí, nikdy jsi neopomněl vybízet
všechny k poslušnosti vůči legitimní autoritě: svatý Františku z Pauly, oroduj za nás.
Otče náš, Zdrávas Maria.
11) Všechny lidi jakéhokoli společenského postavení jsi vybízel k tomu, aby plnili své
povinnosti a spolupracovali tak v zájmu obecného blaha: svatý Františku z Pauly, oroduj za nás.
Otče náš, Zdrávas Maria.
12) Na samém konci života jsi s vírou přijal i smrt a naposledy jsi tak šlechetně odpověděl na
Boží volání: svatý Františku z Pauly, oroduj za nás.
Otče náš, Zdrávas Maria.
13) Stejně tak jako svého času svým řeholníkům, postav nyní i nám před oči jako vzor poslušnost
Pána Ježíše, který raději obětoval vlastní život, než by nedostál poslušnosti k Otci: svatý Františku z
Pauly, oroduj za nás.
Otče náš, Zdrávas Maria, Sláva Otci, Sláva.
Zpěv o svatém Františkovi.
Závěrečná modlitba:
Bože, který jsi vyslal do světa svého Syna Ježíše Krista, jenž se stal poslušným až k smrti kříže,
vyslyš naše modlitby. Dej, abychom na přímluvu svatého Františka, který také pokaždé uposlechl
tvého volání, dokázali hledat tvou vůli a plnit ji se šlechetnou obětavostí. Skrze Krista, našeho Pána
Amen.
Závěrečné požehnání:
* Kéž vám Bůh Otec dá vždy s jistotou poznat svou svatou vůli. Amen.
* Kéž vám náš Pán Ježil Kristus dá, abyste ho následovali ve šlechetné otevřenosti vůči Otci. Amen.
* Kéž vám Duch Svatý dá svou sílu, abyste mohli radostně a šlechetně plnit Boží vůli. Amen.
Ať na vás všechny, kdo jste se účastnili této pobožnosti ke cti svatého Františka z Pauly, vzoru
šlechetné poslušnosti, sestoupí požehnání všemohoucího Boha Otce i Syna i Ducha svatého. Amen.
8. pátek
Osmý pátek, věnovaný čistotě svatého Františka z Pauly
Modlitba před zahájením pobožnosti
Slovo Boží:
„Blahoslavení čistého srdce, neboť oni budou vidět Boha“.
(Mt 5,8)
Příklad ze života svatého Františka:
„Nikdo nemůže popřít, ani o tom pochybovat, že uchoval své tělo neposkvrněné a svou mysl
čistou v panické neporušenosti až do konce svého života. Už jako malý chlapec se uchýlil do samoty,
aby se v dotyku se světem nezatížil žádnou vinou a oby svou duši jako neposkvrněnou hostii již od
raného věku zasvětil Bohu“.
(Simonetta, Zpráva pro Františkovo svatořečeni z r. 1519)
Úvodní modlitba:
Svatý Otče Františku, už jako maličký ses chtěl celý zasvětit Bohu; zůstal jsi tomuto zasvěcení
věrný až do smrti a žil jsi zplna blahoslavenstvím lidí čistého srdce. Obdivujeme čistotu tvého těla i
ducha a prosíme tě o to, abychom dokázali, každý ve svém postavení a podle svého povolání, docenit
181
ctnost čistoty, neboť jsme všichni více méně zasaženi konsumní mentalitou, jež je příznivě nakloněna
všem druhům požitkářství'. Kéž je lidská láska znovu pochopena, doceněna a přijímána jako podíl a
účast na tvůrčí lásce Boží, jež o nás pečuje. Kéž se znovu vrátí do života manželských dvojic svatost,
do našeho jednání skromnost a úcta k lidské sexualitě do filmů a na stránky tisku. Kéž už hřích není
ostentativně stavěn na odiv jako výraz emancipace a svobody. Kéž už je tedy konec pohoršení,
špatným příkladům, oplzlým řečem o vynášení necudného jednání, jež uráží posvátnost lidského těla,
které je chrámem Ducha svatého.
Dokázal jsi obrátit a povolat ke svatému životu mladé muže, kteří sešli z cesty, nedovol, aby se
naši mladí i naše děti stávali oběťmi těchto úchylek. Dej, abychom se my všichni, kdo tě zde dnes
prosíme o pomoc, stali s potřebnou vyrovnaností a moudrostí novými lidmi, kteří budou siřit ve
společnosti obnovenou morálku. Kéž nám Pán na tvou přímluvu dá tento dar a milosti, o něž ho dnes
prosíme:
1) Vždy jsi byl bdělý, aby sis uchoval čistotu ducha i těla: svatý Františku z Pauly, oroduj za
nás.
Otče náš, Zdrávas Maria.
2) Pokáním jsi očistil každou špatnou náklonnost a nepohrdal jsi přitom žádnou hmotnou nebo
tělesnou skutečností, ale obracel jsi je jako pravý Boží dar k dobru: svatý Františku z Pauly, oroduj za
nás.
Otče náš, Zdrávas Maria.
3) Tvé asketické úsilí o vtělení ctnosti čistoty do vlastního života si zasloužilo i chválu papeže
Lva X., který o tobě řekl: „Byl tak zdrženlivý, že se zdálo, že není z masa a kostí, ale jen ze samého
ducha“: svatý Františku z Pauly, oroduj za nás.
Otče náš, Zdrávas Maria.
4) Protože ses zasvětil Pánu v celibátu, mohl jsi vůči všem, kdo se s tebou setkávali projevovat
duchovní otcovství a proto ti také právem říkávali "Otče": svatý Františku z Pauly, oroduj za nás.
Otče náš, Zdrávas Maria.
5) Dva zpustlé mladíky jsi přivedl k obrácení a dokonce i k řeholnímu životu: svatý Františku z
Pauly, oroduj za nás.
Otče náš, Zdrávas Maria.
6) Když jedna nešťastná žena políbila tvé ostatky, otřásl jsi jejím svědomím o přivedl jsi ji ke
změně života: svatý Františku z Pauly, oroduj za nás.
Otče náš, Zdrávas Maria.
7) Vyzýval jsi nás vždy, aby náš duch byl vždy ve střehu a abychom se vyhýbali nebezpečným
příležitostem, aby tak žádná zlá sila nemohla proniknout do naší mysli, a sám jsi dával v tomto směru
dobrý přiklad: svatý Františku z Pauly, oroduj za nás.
Otče náš, Zdrávas Maria.
8) Usilovně ses snažil žít blahoslavenství lidí čistého srdce a Pán ti za to dal proniknout do
nezměrných hlubin svého tajemství: svatý Františku z Pauly, oroduj za nás.
Otče náš, Zdrávas Maria.
9) Usilovně a radikálně ses snažil dosáhnout dokonalosti ve svém zasvěcení Pánu v
poustevnickém životě a mezi lidem se rozšířila tvá dobrá pověst a nikdo z těch, kdo za tebou
pňcházeli, se nikdy nevrátil pohoršen: svatý Františku z Pauly, oroduj za nás.
Otče náš, Zdrávas Maria.
182
10) Jako poustevník a zkušený Boží muž jsi dokázal spojit s úsilím o život v ústraní i mimořádně
důvěrný vztah k osobám, který byl projevem velké lidskosti vůči těm, kdo za tebou pňcházeli: svatý
Františku z Pauly, oroduj za nás.
Otče náš, Zdrávas Maria.
11) Modlil ses usilovně a obětoval za ty, kdo vedli zpustlý život a vyprošoval jsi jim u Pána
obrácení: svatý Františku z Pauly, oroduj za nás.
Otče náš, Zdrávas Maria.
12) l nám jsi dnes velkým varováním slova, jež jsi v Řeholi napsal o čistotě svým bratřím, když
jsi je vyzýval, aby se spíše vyhýbali příležitostem, než bojovali: „Vyhýbejte se každému
nebezpečnému pohledu, každému podezřelému vztahu, každému zlému ponoukání“: svatý Františku z
Pauly, oroduj za nás.
Otče náš, Zdrávas Maria.
13) Tvůj životní styl, tvořený modlitbou a pokáním, nám připomíná Pánova slova: „Nečistého
ducha je možno přemoci jen modlitbou a pokáním“: svatý Františku z Pauly, oroduj za nás.
Otče náš, Zdrávas Maria, Sláva.
Zpěv o svatém Františkovi.
Závěrečná modlitba:
„Bože, který jsi skrze svého Syna prohlásil za blažené lidi čistého srdce, neboť oni budou hledět
na tvou tvář, dej nám všem, kdo jsme obdivovali, jak se ve svatém Františkovi toto blahoslavenství
naplnilo, abychom si vždy dokázali uchovat svatost svého těla a pňcházeli za tebou s čistými úmysly a
pocity. Skrze Krista, našeho Pána. Amen.
Závěrečně požehnání:
* Kéž vám Bůh Otec, který nás stvořil ke svému obrazu, dá vždy kráčet životem v lásce. Amen.
* Kéž vám pomůže Pán Ježíš Kristus, který si ve svém pozemském životě zvolil cestu dokonalé
čistoty, abyste dokázali ze svých životů učinit dar bratřím. Amen.
* Kéž vám Duch svatý umožni vytrvat v životě v čistotě úmyslů a citů. Amen.
Kéž na vás všechny, kdo jste si dnes připomněli čistotu života svatého Františka, sestoupí
požehnání všemohoucího Boha Otce i Syna i Ducha svatého. Amen.
9. pátek
Devátý pátek, věnovaný chudobě svatého Františka
Modlitba před zahájením pobožnosti
Boží slovo:
„Blahoslavení chudí v duchu, neboť jejich je nebeské království“.
(Mt5,3)
Přiklad ze života svatého Františko:
František byl muž dobré pověsti; chodil vždy bos; spal na zemi v každém čase, chodil oblečený v
jediném starém, záplatovaném šatě.
(Cosentinský proces)
Úvodní modlitba:
Otče svatý Františku, který jsi žil v jednoduchosti a chudobě celý odevzdaný Bohu, a tak jsi byl
zaslouženě nazýván pravý chudý duchem, vypros nám od Pána dar této ctnosti, abychom mohli žít
také my v duchu prvního blahoslavenství.
183
Žil jsi v přísnosti, odstupu ode všeho, spokojený s málem, dosáhl jsi opravdové svobody dětí
Božích, skrze něž jsi se stal věrným služebníkem pravdy a ochráncem spravedlnosti ve prospěch
chudých a utlačovaných.
Také my potřebujeme toto osvobození, abychom byli věrní evangeliu a sloužili pravdě a
spravedlnosti.
Užívání věcí tohoto světa nám nesmí zastínit pohled na věčnosti, k níž směřujeme. Spokojenost s
tím, co nám dává život, ať neztratíme smysl pro spravedlnost a respekt k osobnosti druhého.
Pravdivost, průzračnost a láska ať nás vždy vedou k uspokojování našich potřeb a k hledání
spravedlivého zisku, nutného pro život. Každý z nás ať je jako ty, otevřený bratrské lásce, solidaritě a
sdílení.
Přijmi naše dobré předsevzetí, předlož ho Pánu a vypros nám od něho milost, kterou očekáváme
a o kterou dnes prosíme.
1) Pro lásku k chudobě a jednoduchosti jsi se přede všemi představoval jako „chudý
poustevník“: svatý Františku z Pauly, oroduj za nás.
Otče náš, Zdrávas Maria.
2) Považoval jsi všechno dobra tohoto světa za relativní a žil jsi v naprosté chudobě, jak ve
vnějším chování, tak i v obydlí, kde jsi přebýval: svatý Františku z Pauly, oroduj za nás.
Otče náš, Zdrávas Maria.
3) l když jsi se těšil z přízně francouzského krále, nevyužil jsi ji k pohodlnému a klidnému
životu, ale zůstal jsi vždy věrný svému chudému a přísnému způsobu života: svatý Františku z Pauly,
oroduj za nás.
Otče náš, Zdrávas Maria.
4) Odmítl jsi peníze, které ti dával neapolský král, protože jsi věděl, že byly plodem
nespravedlnosti a útisku: svatý Františku z Pauly, oroduj za nás.
Otče náš, Zdrávas Maria.
5) Volba chudoby tě učinila člověkem evangelně svobodným o stal jsi se tak hlasem chudých a
utiskovaných proti krutovládě neopolského krále a baronů: svatý Františku z Pauly, oroduj za nás.
Otče náš, Zdrávas Maria.
6) Dovedl jsi se rozdělit s chudými o dary Boží, jež ti uděloval skrze tvou práci a almužnu
věřících, a zasáhl jsi někdy i zázrakem a učil jsi své řeholníky podobnému sdílení: svatý Františku z
Pauly, oroduj za nás.
Otče náš, Zdrávas Maria.
7) Francouzskému králi, který ti dával vzácné dary, aby obdržel zázračné uzdravení, jsi
oponoval tím, že vůli Boží nelze koupit nebo směnit za peníze: svatý Františku z Pauly, oroduj za nás.
Otče náš, Zdrávas Maria.
8) Tvůj styl chudého života ti dával pocítit lásku a respekt přírody, která obklopovala tvé
osamocené poustevny, navracela ti téměř kontemplativní postoj člověka v pozemském ráji: svatý
Františku z Pauly, oroduj za nás.
Otče náš, Zdrávas Maria.
9) Odmítl jsi snadný zisk, který ti mohl přicházet z pověsti svatosti, která tě obklopovala, ale ty
jsi se podřizoval společnému zákonu práce, aby sis opatřil to potřebné pro svůj život. Obdělával jsi
půdu a dělal ostatní pokorné práce: svatý Františku z Pauly, oroduj za nás.
Otče náš, Zdrávas Maria.
10) Učil jsi zázraku žít jen z nejnutnějšího v bázní Boží, a říkal jsi, že je lepší čisté svědomí než
dům plný peněz: svatý Františku z Pauly, oroduj za nás.
Otče náš, Zdrávas Maria.
184
11) Odmítl jsi často, co ti přicházelo darem, protože osvícen Duchem svatým jsi věděl, že to bylo
kradené: svatý Františku z Pauly, oroduj za nás.
Otče náš, Zdrávas Maria.
12) Stále jsi se obracel na vládce své doby, oby bylo vždy s láskou zachovávána hodnota
spravedlnosti, zvláště s ohledem na chudé: svatý Františku z Pauly, oroduj za nás.
Otče náš, Zdrávas Maria.
13) Ještě dnes jsi nám velkým příkladem a výzvou v našich srdcích k praktikování chudoby, již
jsi rád nazýval „živitelkou pokory“: svatý Františku z Pauly, oroduj za nás.
Otče náš, Zdrávas Maria, Slávo Otci.
Zpěv o sv. Františkovi.
Závěrečná modlitba:
Ó Pane Ježíši Kriste, ty jsi prohlásil chudé blaženými a prokazoval jsi jim svou lásku a učinil jsi
se jedním z nich; dej ať každý z nás žije jako svatý František, blahoslavenství chudoby ducha, v
odstupu od pozemských dober a ve stálé orientaci k dobrům věčným. Který žiješ a kraluješ na věky
věků.
Závěrečné požehnání:
* Bůh Otec ať vás naplní svým bohatstvím, které pře-vyšuje všechny lidské tužby. Amen.
* Ježíš Kristus, Boží Syn, který, ač bohatý, stal se chudým pro naši spásu, ať vás dovede do nebeské
vlasti, po níž toužíte. Amen.
* Duch svatý, který vychází z Otce i Syna, ať vás učiní solidárními s potřebnými na duchu i na těle,
které potkáme na své cestě. Amen.
A na vás všechny, kteří jste se modlili a rozjímali o chudobě svatého Františka, ať sestoupí
požehnání všemohoucího Otce i Syna i Ducha svatého. Amen.
10. pátek
Desátý pátek, věnovaný horlivosti sv. Františka o pokoj
Modlitba před zahájením pobožnosti
Boží slovo:
„Blahoslavení tvůrci pokoje, neboť oni budou nazváni Božími dětmi“.
(Mt 5,9)
Příklad ze života svatého Františka:
„Život Františka a komunity jeho poustevníků byl a je k dobru mnoha duší, prostřednictvím
něho se vykonalo mnoho dobra: smíření a pokoje“.
(Pirro Caracciolo: Žádost u papeže Sixta lV. ze dne 3.10. 1471)
Úvodní modlitba:
Ó svatý Františku, ty, jenž jsi byl prorokem pokoje všude, kam tě na tvé pouti dovedla láska,
vypros našim dnům ten mír, o který ses modlil, obětoval a zasazoval svým životem. Dej, ať podle
tvého příkladu načerpáme v modlitbě také my vzácný dar, který dává jenom Bůh.
Dej, ať pochopíme, že pokoj je plodem odpuště-ní a kéž jsme také my ochotni bratrsky
odpouštět bez váhání a poznámek tak, jak jsi nás tomu učil ty.
Dej, ať tak jako ty rozeznáváme znamení doby, abychom se tak přičinili o budování nové
společnosti, v které bude svrchovaným vládcem láska.
185
Dej, ať do hloubky pochopíme smysl evangel-ního vyzvání k obrácení a abychom tak odhalili,
že sociální a politický pokoj vychází z pokoje srdce.
Dej, ať snaha vytvořit společnost lásky pramení z obnovené horlivosti pro pohodu v rodinách,
postavenou na křesťanském základě.
Dej, ať každý z nás jako úd Těla - Církve znovu objeví tajemství společenství v jediné víře, v
jediném chlebě a jediném křtu.
Nedej, abychom podlehli neúspěchu a znechucení, ale ať dokážeme mezi množstvím znamení
nenávisti a mezi tolika znaky války důvěřovat proti vší beznaději a ohlašovat světu jistotu pokoje.
Posiluj nás v těchto našich představách a vypros nám u Pána oč tě dnes žádáme:
1) Svou horlivost za pokoj jsi založil na tvém vnitřním pokoji, který byl ovocem smíření se s
Bohem: svary Františku z Pauly, oroduj za nás.
Otče náš, Zdrávas Maria.
2) Nikdy jsi v sobě nechoval zlobu vůči těm, kdo ti ubližovali, ale vždy jsi je přijímal s láskou,
jako tomu bylo v případě františkánského bratra Antonína Scozzety, který tě veřejně prohlašoval za
podvodníka: svatý Františku z Pauly, oroduj za nás.
Otče náš, Zdrávas Maria.
3) Všechny jsi vybízel, aby se přičinili o mír, a zdůrazňoval jsi, že je to největší poklad, který
mohou mít národy: svatý Františku z Pauly, oroduj za nás.
Otče náš, Zdrávas Maria.
4) Mnoho jsi se modlil a obětoval za mír a pokoj o říkával jsi, že je to hodnota, která musí být
draze vykoupena: svatý Františku z Pauly, oroduj za nás.
Otče náš, Zdrávas Maria.
5) Všechny jsi vybízel ke svátostnému smíření se s Bohem vědom si toho, že jedině pokoj s
Bohem může vést k opravdovému pokoji s bratry: svatý Františku z Pauly, oroduj za nás.
Otče náš, Zdrávas Maria.
6) Jako opravdový duchovní učitel jsi zdůrazňoval, že zatrpklost ničí vnitrní pokoj,
kompromituje duchovní život a nepřátelství samo o sobě zbytečně rozmnožuje trápení: svatý Františku
z Pauly, oroduj za nás.
Otče náš, Zdrávas Maria.
7) V Paternu jsi usmířil dva bratry tak, že jsi zázračné rozpůlil strom, který stál na rozhraní jejich
pozemků, o který se přeli se zbraněmi v ruce: svatý Františku z Pauly, oroduj za nás.
Otče náš, Zdrávas Maria.
8) Všechny jsi vybízel k bratrskému smíření tím, že jsi požadoval zapomenuti na urážky a na
křivdy: svatý Františku z Pauly, oroduj za nás.
Otče náš, Zdrávas Maria.
9) Kvůli spravedlnosti jsi také vyžadoval,aby viník požádal bratry o odpuštění své křivdy a aby
zadostiučinil co nejlepším způsobem: svatý Františku z Pauly, oroduj za nás.
Otče náš, Zdrávas Maria.
10) Svým řeholníkům jsi radil, aby se bratrsky smířili vícekrát do roka a aby se tak připravili na
svaté přijímání. V Řeholi jsi tím zanechal o tom napsáno: "Pro toho, kdo odmítá žádat o prominutí s
upřímným srdcem, je zbytečné, aby zůstával v klášteře, pokud z něho již nebyl vyloučen": svatý
Františku z Pauly, oroduj za nás.
Otče náš, Zdrávas Maria.
186
11) Po dobu tureckého obléhání Otranta jsi zůstával po několik dní zavřený ve své cele na
modlitbách a v postech až do chvíle, kdy ti pán dal poznat, že utrpení pominulo a nastal mír: svatý
Františku z Pauly, oroduj za nás.
Otče náš, Zdrávas Maria.
12) Na dvoře francouzského krále jsi využil všech prostředků k tomu, aby byl vyřešen konflikt
mezi evropskými státy, vyzývaje i samotného papeže, aby se tak o to zasadil vším svým vlivem: svatý
Františku z Pauly, oroduj za nás.
Otče náš, Zdrávas Maria.
13) Těm, kteří se ještě dnes na tebe obracejí s vírou a volí si tě za životní vzor, obnovuješ
bratrskou výzvu zachycenou v Řeholi třetího řádu slovy: „Odložte od sebe všechnu nenávist,
zatrpklost, zlobu a touhu po pomstě. Dobrořečte těm, kdo vám zlořečí a modlete se za své
pronásledovatele“: svatý Františku z Pauly, oroduj za nás.
Otče náš, Zdrávas Maria, Sláva.
Zpěv o sv. Františkovi
Závěrečná modlitba:
Bože, počátku a zdroji všeho dobra, ty, jenž jsi povolal svého služebníka Františko, aby byl
prorokem pokoje v církvi a společnosti své doby; dej, abychom se mohli vždy těšit z tohoto tvého daru
a abychom měli sílu bránit jej mezi bratry. Ty, který žiješ o kraluješ na věky věků. Amen.
Závěrečně požehnání:
* Ať vám Bůh Otec, který vůči všem přechovává myšlenky pokoje, dává zakusit stále více ze svého
pokoje. Amen.
* Ježíš Kristus, který přišel na svět nastolit své království spravedlnosti, pravdy a pokoje, ať vám
dopřeje, abyste se v něm jednou také radovali. Amen.
* Duch svatý, seslaný k našemu posvěcení, ať vám vždy vnuká předsevzetí míru a pokoje. Amen.
Ať na vás, kteří chcete po přikladu svatého Františko konat skutky pokoje, sestoupí požehnání
Všemohoucího Boha Otce i Syna i Ducha svatého. Amen.
11. pátek
Jedenáctý pátek, věnovaný péči sv. Františka o rodinu
Modlitba před zahájením pobožnosti
Boží slovo:
„Potom se s nimi vydal na zpáteční cestu, šel do Nazareta a byl jim poddán“.
(Ut2,51)
Příklad ze života svatého Františka:
„Mnoho žen mu pomáhalo nejenom štědrými dary, ale i prací vlastních rukou, a tak přenášely
na stavbu kameny, přestože byly oblečeny v hedvábí, jen aby se zalíbily Božímu služebníku, který je
stále vybízel, aby střežily svátost svého manželství“.
(Anonymní Životopis sv. Františka, IV)
Úvodní modlitba:
Svatý otče Františku, jenž jsi od Boha dostal darem opravdu křesťanskou rodinu, v níž jsi
poprvé vykročil za svatostí, prosíme tě za naše rodiny, za rodiny církevního společenství i za rodiny
celého světa.
187
Kéž v nich vždy kraluje Pán Bůh, aby mohly žít v jeho svaté bázni a zachovávaly Jeho svatý
zákon.
Kéž je manželský život vyjádřením milosti svátosti manželství: kéž o něj manželé pečují ve
vzájemné věrnosti a šlechetné oddanosti.
Kéž v rodinách posiluje modlitba víru a pomáhá jim překonat všechny těžkosti. Kéž v nemoci i
v každé zkoušce rozšiřuje naše srdce a obrací je k naději a k láskyplnému sdílení.
Kéž se mezi členy rodiny podporují všechny ctnosti, aby rodiče i děti mohli žít ve svornosti,
lásce a pokoji. Kéž se nikdo necítí doma nemilován, odstrkován nebo bez práva se vyslovit. Kéž jsou s
láskou přijímáni zvláště staří lidé, aby se poté, co po léta stáli v čele rodiny, necítili vystaveni pocitu,
že jsou na obtiž a nežádoucí.
Kéž se všichni v rodinách odevzdají s důvěrou do náručí Otcovy Prozřetelnosti, jež nedopustí,
aby tomu, kdo se jí svěří, něco chybělo.
Kéž se žádná rodina neuzavře sobecky ve svém blahobytu a prospěchu, ale spíše se šlechetně
rozevře ochotě přijímat druhé a dělit se s nimi.
Vyslyš svatý Františku, který nyní žiješ ve velké a slavné rodině svatých, i naše modlitby a
vypros nám milost, o kterou tě prosíme:
1) Ve vlastní rodině jsi našel příznivé zázemí pro křesťanský růst a s pomocí rodičů jsi v ní
vykročil na cestu za svatostí: svatý Františku z Pauly, oroduj za nás.
Otče náš, Zdrávas Maria.
2) V důležitých chvílích života, zvláště když ses rozhodl zasvětit se Bohu v poustevnickém
životě, ti vždy stáli rodiče nablízku: svatý Františku z Pauly, oroduj za nás.
Otče náš, Zdrávas Maria.
3) Vždy jsi s velkým úsilím dbal o to, aby v rodinách vládla harmonie a pokoj, a někdy jsi
vysílal i své řeholníky, aby uklidnili znesvářené strany: svatý Františku z Pauly, oroduj za nás.
Otče náš, Zdrávas Maria.
4) Hájil jsi svátost manželství a vybízel jsi manžele, aby žili v bázni Boží podle evangelia: svatý
Františku z Pauly, oroduj za nás.
Otče náš, Zdrávas Maria.
5) Syny jsi učil poslušnosti a úctě k rodičům a na všechny, kdo se provinili proti čtvrtému
přikázání jsi byl přísný a káral jsi je: svatý Františku z Pauly, oroduj za nás.
Otče náš, Zdrávas Maria.
6) Hodně ses modlil za to, aby se manželům dostalo daru dětí a často jsi pomáhal i zázrakem
rodičkám, kterým jsi posílal požehnanou svíci, aby se jim ulevilo v bolestech: svatý Františku z Pauly,
oroduj za nás.
Otče náš, Zdrávas Maria.
7) Bránil jsi život těch, kdo se mají narodit a obořil ses přísně na ženu, která pomáhala při
potratech: svatý Františku z Pauly, oroduj za nás.
Otče náš, Zdrávas Maria.
8) Rodičům a zvláště maminkám jsi doporučo-val, aby vedli své děti k cestě dobra: svatý
Františku z Pauly, oroduj za nás.
Otče náš, Zdrávas Maria.
9) V těžkých chvílích, zvláště když zemřela drahá osoba, jsi byl nablízku rodinám, přinášel jsi
jim útěchu a vyjadřoval svou lidskou i křesťanskou solidaritu: svatý Františku z Pauly, oroduj za nás.
Otče náš, Zdrávas Maria.
188
10) Když tvá sestra nechtěla dovolit svému synu, aby se stal řeholníkem a chlapec na to zemřel,
vrátil jsi mu život o matka - pohnuta - svolila. Nám všem jsi tak ukázal, že se nemáme nikdy vzpírat
záměru, který má Bůh s našimi dětmi: svatý Františku z Pauly, oroduj za nás.
Otče náš, Zdrávas Maria.
11) Chtěl jsi, aby tvoji řeholníci žili v komunitě jako v rodině, v úctě a svornosti a aby si
vzájemně pomáhali ve všech duchovních i hmotných těžkostech: svatý Františku z Pauly, oroduj za
nás.
Otče náš, Zdrávas Maria.
12) Ve stáří jsi byl útěchou svému otci, kterého jsi přijal jako bratra obláta do své komunity v
Paule a byl jsi mu nablízku i ve chvíli smrti: svatý Františku z Pauly, oroduj za nás.
Otče náš, Zdrávas Maria.
13) Připomeň nyní z nebe všem, kdo tě prosí o pomoc, svou životní zásadu, která může z našich
rodin udělat oázu míru o pokoje: "Konejte vše s láskou!": svatý Františku z Pauly, oroduj za nás.
Otče náš, Zdrávas Maria, Sláva.
Zpěv o svatém Františku.
Závěrečná modlitba:
Všemohoucí Bože, ty jsi ustanovil rodinu za základ lidského života a chceš, aby z ní vyzařovalo
tajemství společenství Nejsvětější Trojice, dej, aby na přímluvu svatého Františka naše rodiny
dokázaly být věrny povolání, které jsi jim svěřil. Skrze Krista, našeho Pána. Amen.
Závěrečné požehnání:
* Kéž vám Bůh Otec, zdroj všeho otcovství, dá vždy své požehnání. Amen.
* Kéž svým slovem prozáří vaše jednání a chování v rodinách Pán Ježíš, který byl poslušný až k smrti
kříže. Amen.
* Kéž vám dá Duch svatý, který je duchem lásky, žít vždy v rodinách v jednotě a lásce. Amen.
Kéž na vás všechny, kdo jste si s vírou připomněli péči svatého Františka o rodinu, sestoupí
požehnání všemohoucího Boha Otce i Syna i Ducha svatého. Amen.
12. pátek
Dvanáctý pátek, věnovaný mírnosti sv. Františka
Modlitba před zahájením pobožnosti
Boží slovo:
„Povzbuzuji vás tedy já, vězněný pro Pána: Žijte způsobem hodným toho povolání, kterého se
vám dostalo, a buďte přitom všestranně pokorní, mírní a trpěliví; snášejte se navzájem v lásce a
horlivě se snažte zachovávat jednotu ve smýšlení, že budete spojeni v pokojném soužití“.
(Ef 4, 1-3)
Přiklad ze života svatého Františka:
„V rozhovoru byl velmi příjemný a milý, takže všichni, kdo ho navštívili, se od něj vraceli
podmaněni sladkostí jeho slov a jakoby plni Ducha svatého“.
(Lev X. Kanonizační bula)
Úvodní modlitba:
189
Svatý otče Františku, po celý svůj život jsi vydával svědectví ctnosti mírnosti neměnným klidem
svého ducha, laskavým a dobromyslným výrazem tváře a neúnavnou, pracovitou trpělivostí, otevřenou
důvěrou v Boha.
Na cestě evangelního pokání ses při následování Krista stal jako on člověkem mírného a
pokorného srdce, i my máme zapotřebí ve frenetickém rytmu života, který se řídí stále rychleji, této
ctnosti, jež nám umožňuje otevřít se více důvěře v Boha, dává nám klid a rozvahu tváří v tvář obtížím
života a činí nás otevřenými a dobromyslnými, schopnými přijímat druhé a nebýt nesnášenliví. Ty
nám můžeš od Pána vyprosit tento dar; prosíme tě tedy o něj.
Kéž nikdo z těch, kdo se s námi setkají, nemusí číst v našem obličeji, že jsme netrpěliví, že nám
je na obtíž nebo, že ho odmítáme. Kéž spíše vždy dokážeme být šlechetní, připraveni spíše druhého
pochopit než se rozhněvat.
Kéž můžeme při všech protivenstvích, jež život přináší, vždy zachovat onu neochvějnost ducha, jež je
darem Ducha svatého. Kéž se naše touha po dobru, která by hned chtěla vidět plody našeho díla, spojí
s trpělivosti, jež nám umožní očekávat v modlitbě a v pokorném odstupu od sebe samých Boží hodiny
a naplnění Boží vůle.
Kéž nikdy neztrácíme odvahu pro vlastní slabosti či slabosti druhých, ale dokážeme je s oporou
v důvěře v Boha překonat s trpělivostí a jemností.
Vypros nám svou přímluvou u Boha dar ctnosti mírnosti a každou další milost, o niž tě prosíme:
1) K sobě jsi byl velmi přísný, ale s ostatními jsi jednal s velikou láskou a tak sis vysloužil
pověst člověka, který byl vždy „lidský a milý ke všem“: svatý Františku z Pauly, oroduj za nás.
Otče náš, Zdrávas Maria.
2) Tváři v tvář všem podezřením, které o tobě šířili, sis zachoval vždy rozvahu a trpělivost a
klidně jsi přijal a snášel všechna šetření, která nařídil Svatý Stolec, aby se ověřilo, jak žiješ ty sám i
tvoji poustevničtí druhové: svatý Františku z Pauly, oroduj za nás.
Otče náš, Zdrávas Maria.
3) Všechny, kdo ti otevřeli své srdce, jsi přijal s velkou vlídností a dodal jsi jim útěchy a přivedl
je znovu jemnými a soucitnými slovy na cestu Páně, i když šlo o zatvrzelého hříšníka: svatý Františku
z Pauly, oroduj za nás.
Otče náš, Zdrávas Maria.
4) Ve všech obtížích, na něž jsi narazil, jsi vždy vykazoval velkou vyrovnanost a pevnou víru,
přijímal jsi všechny s trpělivostí a odevzdal ses do vůle Boži, aniž bys opomněl užít jakýkoliv
prostředek k vyřešení různých problémů: svatý Františku z Pauly, oroduj za nás.
Otče náš, Zdrávas Maria.
5) Svým řeholníkům jsi horlivě doporučoval, oby jedni snášeli trpělivě břemeno druhých, aby
vždy mohli žít v pokoji a ve svaté lásce: svatý Františku z Pauly, oroduj za nás.
Otče náš, Zdrávas Maria.
6) Svou vlídností jsi odzbrojil vojáky, které neapolský král vyslal do Potema, oby tě zajali a
odvlekli do vězení: svatý Františku z Pauly, oroduj za nás.
Otče náš, Zdrávas Maria.
7) Svou podivuhodnou mírnosti jsi dokázal přesvědčit francouzského krále Ludvika XI., aby se
ve smrtelné nemoci vzdal naděje na zázrak uzdravení, o který prosil, protože to byl Boží záměr, a
připravil jsi ho tak, že dokázal zemřít smířen se svatou vůlí Boží: svatý Františku z Pauly, oroduj za
nás.
Otče náš, Zdrávas Maria.
8) S velkou láskou a trpělivostí jsi přesvědčil své řeholníky, aby přijali přísnou řeholi, již jsi jim
nabídl, a posiloval jsi je v jejich obavách zda ji budou moci zachovávat slovy: „Pro toho, kdo miluje
Boha, je všechno možné“: svatý Františku z Pauly, oroduj za nás.
190
Otče náš. Zdrávas Maria.
9) Trpělivě jsi snášel nemoc a svým bratřím jsi doporučoval totéž o vybízel jsi je, aby
považovali utrpení za nebeskou návštěvu a radovali se z času, který je jim dopřán k tomu, aby mohli
konat větší pokání: svatý Františku z Pauly, oroduj za nás.
Otče náš. Zdrávas Maria.
10) Tváří v tvář zákeřným obžalobám některých závistivců, kterými tě zahrnuli, jakmile jsi
dorazil na francouzský královský dvůr, jsi zůstal neochvějně klidný a odpověděl jsi na ně pokorným a
mírným chováním, takže sis získal úctu a lásku všech: svatý Františku z Pauly, oroduj za nás.
Otče náš, Zdrávas Maria.
11) l se zvířaty jsi jednal s láskou a mírností a tak jsi ve svém životě naplnil mesiášský příslib
pokojného soužití člověka s přírodou: svatý Františku z Pauly, oroduj za nás.
Otče náš, Zdrávas Maria.
12) Jako skutečný otec a pravý mistr duchovního života jsi dokázal spojit mírnost s pevností a
nikdy jsi netoleroval kompromisy s bludem nebo vinou, i když ses vždy snažil jako dobrý pastýř z
evangelního podobenství přivést viníky k obracení: svatý Františku z Pauly, oroduj za nás.
Otče náš, Zdrávas Maria.
13) Všechny, kdo se vraceli ze setkání s tebou, si podmanila tvá vlídnost; a i dnes neváháš
utěšovat svou ochranou všechny, kdo tě o ni prosí o svěřují se jí: svatý Františku z Pauly, oroduj za
nás.
Otče náš, Zdrávas Maria, Sláva Otci.
Zpěv o svatém Františku.
Závěrečná modlitba:
Všemohoucí Bože, jenž jsi vyslal do světa svého Syna jako vzor pravé lidskosti a dal jsi svému
služebníku Františkovi, aby byl jako on mírný vůči všem a trpělivý ve všech zkouškách a těžkostech,
dej nám, abychom se nezpronevěřili Tvé milosti a abychom věrně následovali Ježíše, naši spásu. Skrze
Krista, našeho Pána. Amen.
Závěrečně požehnání:
* Kéž vám Bůh Otec, který je trpělivý vůči našim slabostem, dá podíl na své svatosti. Amen.
* Kéž vám Ježíš, pokorný a mírný Beránek, dá milost následovat ho. Amen.
* Kéž vám Duch svatý, vlitý do našich srdcí, dá hojnost svých darů. Amen.
Kéž na vás všechny, kdo jste vzývali svatého Františka a chcete ho následovat ve ctnosti
mírnosti, sestoupí požehnání všemohoucího Boha Otce i Syna i Ducha svatého. Amen.
13. pátek
Třináctý pátek, věnovaný vytrvalosti sv. Františka
Modlitba před zahájením pobožnosti
Boží slovo:
„Žádný, kdo položí ruku na pluh a ohlíží se za sebe, není způsobilý pro Boží království“.
(Lk 9, 62)
191
Přiklad ze života svatého Františka:
„Boží muž se bez ustání snažil vytrvat ve svaté Řeholi, která je pro dobré řeholníky rájem na
zemi, v každém dobrém úkonu zbožnosti a pokročit od ctnosti ke ctnosti vždy od dobrého k lepšímu.
A jednal tak svatě, že si zasloužil vstoupit do nebeské vlasti“.
(Anonymní Životopis sv. Františka z Pauly)
Úvodní modlitba:
Svatý otče Františku, který jsi po celých jednadevadesát let svého života byl stále věrný Pánu a
žil jsi radikálně povolání, které ti svěřil, dej i nám tutéž vytrvalost, abychom mohli šlechetně
uskutečnit plán, k němuž nás Bůh povolal.
Kéž nikdy neochabneme v úsilí směřovat k dobru a následovat Pána, který je Cesta, Pravda a
Život. Kéž naše dobré úmysly nikdy nepřemůže malomyslnost, nestálost a lenost.
Kéž se nikdy nespokojíme s polovičatými přístupy, ale tíhneme k Boží dokonalosti, jak nám ji
postavil před oči Pán Ježíš, a dokážeme ze sebe s otevřeným duchem a šlechetným srdcem vydat to
nejlepší, budeme-li radikálně žít křesťanské povolání.
Kéž zlý duch proti nám ničeho nedosáhne; kéž nás nestrhne našeptávání zla, kouzlo smyslových
skutečností a zaslepení ducha.
A až pak se naplní náš život, žitý s takovým úsilím a stálostí, kéž můžeme klidně zavřít oči,
abychom je otevřeli v nebeské radosti a odevzdali Pánu plody svých dobrých skutků.
Přimluv se za nás u Boha, aby nám požehnal, posílil nás v těchto svatých úmyslech a dal nám
milosti, o něž ho dnes žádáme:
1) Usilovně a stále ses snažil rozeznat záměr, který s tebou má Bůh a hájil jsi ho i proti lidským
přáním vlastních rodičů či dobrých františkánských bratří v konventu v San Marco Argentano, kteří
doufali, že mezi nimi zůstaneš: svatý Františku z Pauly, oroduj za nás.
Otče náš, Zdrávas Maria.
2) Vytrval jsi až do smrti ve svém kajícím životním stylu: svatý Františku z Pauly, oroduj za nás.
Otče náš, Zdrávas Maria.
3) S velkou vnitřní pevností jsi bojoval proti zahálce, takže jsi nikdy nenechal neužitečně
uplynout ani hodinu svého života, aniž by ses pokusil ji posvětit: svatý Františku z Pauly, oroduj za
nás.
Otče náš, Zdrávas Maria.
4) Houževnatě jsi ve své řeholní rodině hájil program kajícího života proti všem obtížím i
rozpakům, jež zpočátku vyslovovala i církevní autorita: svatý Františku z Pauly, oroduj za nás.
Otče náš, Zdrávas Maria.
5) Zvláště intenzívně ses vytrvale oddával modlitbě, takže jsi mohl u Pána vyprosit mnoho
milostí pro všechny, kdo se k tobě utíkali s prosbou o pomoc: svatý Františku z Pauly, oroduj za nás.
Otče náš, Zdrávas Maria.
6) Svým bratřím i těm, kdo k tobě chovali zbožnou úctu, jsi předal svou zkušenost vytrvalé
modlitby, plné důvěry k Bohu a řekl jsi jim, že čistá a naléhavá prosba spravedlivých má velikou sílu:
svatý Františku z Pauly, oroduj za nás.
Otče náš, Zdrávas Maria.
7) Byl jsi vytrvalý v konání dobra a neúnavně jsi vybízel všechny, kdo se k tobě utíkali se všemi
obtížemi, aby se zachovali stejně a povzbuzoval jsi je slovy Písma: „Jen těm, kdo vytrvají až do
konce, bude dán věnec vítězství“: svatý Františku z Pauly, oroduj za nás.
Otče náš, Zdrávas Maria.
192
8) Vytrvale jsi prosil papeže o schválení nové Řehole pro svou duchovní rodinu, a rozptýlil jsi
všechny pochybnosti a překonal v tomto směru každý odpor neboť jsi věděl, že je to vůle Boží: svatý
Františku z Pauly, oroduj za nás.
Otče náš, Zdrávas Maria.
9) Stále jsi hájil pravdu a spravedlnost i tváří v tvář výhrůžkám a nebezpečím, jež se na tebe
valila: svatý Františku z Pauly, oroduj za nás.
Otče náš, Zdrávas Maria.
10) Nikdy jsi neopomněl prosazovat dobro, napomínal jsi ty, kdo chybovali a povzbuzoval ty,
kdo jednali dobře, se všemi jsi jednal laskavě, a bylo-li třeba, rozhodně a s pevností: svatý Františku z
Pauly, oroduj za nás.
Otče náš, Zdrávas Maria.
11) Vždy jsi druhým důvěřoval a vykládal si v dobrém jejich skutky, snažil ses omlouvat i jejich
omyly spíše dobrým úmyslem než vidět zlou vůli: svatý Františku z Pauly, oroduj za nás.
Otče náš, Zdrávas Maria.
12) Ve chvíli smrti jsi předstoupil před Pána bohatý zásluhami a byl jsi jím přijat do slávy
svatých, což vyhlásila i církev a dnes tě věřící vzývají a následují tvůj příklad: svatý Františku z Pauly,
oroduj za nás.
Otče náš, Zdrávas Maria.
13) Svým duchovním synům a všem, kdo se k tobě obracejí jako ke vzoru života a učiteli
svatosti, připomínáš jako pobídku k dobrému životu Ježíšovo slova: „Kdo položil ruku na pluh o
ohlíží se za sebe, není způsobilý pro Boží království“: svatý Františku z Pauly, oroduj za nás.
Otče náš, Zdrávas Maria, Sláva Otci.
Zpěv o svatém Františkovi
Závěrečná modlitba:
Bože, který jsi neměnný a věčný ve své všemohoucnosti a svatosti a dal jsi svému služebníkovi
Františkovi, aby ti byl věrný po celý svůj život, dej i nám stálost v úmyslech a vytrvalost v dobru,
abychom mohli dojít až do onoho dne, kdy slunce nezná západu, do života, který nikdy nekončí. Skrze
Krista, našeho Pána. Amen.
Závěrečné požehnání:
* Kéž vám Bůh Otec dá vytrvalost v dobrých předsevzetích. Amen.
* Kéž vám Ježíš Kristus, Boží Syn, dá, abyste stejně jako on sám byli věrní Otcově vůli. Amen.
* Kéž vám Duch svatý dá sílu ducha, abyste nikdy nesešli z pravé cesty. Amen.
Ať na vás na všechny, kteří jste si připomněli vytrvalost svatého Františka v konání dobra a došli
jste dnes až k poslednímu z třinácti pátků, sestoupí Boží požehnání, které vám vyprošujeme vlastními
slovy svatého Františka: „Ať vás stále provází milost požehnaného Pána Ježíše Krista, která je tím
největším a nejdražším ze všech darů“. Požehnej vás všemohoucí Bůh Otec i Syn i Duch svatý. Amen.
193
VYSLOVTE VŽDY VYZNÁNÍ LÁSKY K BOHU, VYZNÁNÍ VÍRY,
NADĚJE, LÁSKY, DŮVĚRY, POKORY, PODĚKOVÁNÍ
NEJSVĚTĚJŠÍ TROJICI
A SPOJTE SE SE VŠEMI NEBESKÝMI SBORY
A S CÍRKVÍ BOJUJÍCÍ.
PROSTE VŽDY O SVATOU BOŽÍ LÁSKU, HLEDEJTE JI A
BUĎTE PLNI TOUHY PO NÍ.
PROSTE VŽDY O SVATOU VYTRVALOST
V LÁSCE K BOHU.
OMNIA VINCIT AMOR.
NADE VŠÍM VÍTĚZÍ LÁSKA.
Ctihodný P. Bernardo M. Clausi, O.M. (1749-1849)