Almanach 1763 - 2013 - PDF

1763-2013
ALMANACH
K 250. VÝROČÍ ZALOŽENÍ
ZÁKLADNÍ ŠKOLY NÁMĚSTÍ MÍRU
V NOVÉM BORU
Poděkování:
Vážení přátelé, kolegové, milí žáci,
držíte právě v rukou almanach, který Vám má být průvodcem historií i
současností naší školy. Naše škola vychovala a vzdělala tisíce žáků, kteří našli
uplatnění v mnoha profesích. Řada z nich vystudovala vysoké školy a stala se
ve svých oborech uznávanými odborníky. Poděkování za to patří především
všem učitelům, kteří v průběhu uplynulých let na naší škole působili, i těm,
kteří zde působí dnes, za jejich obětavost, trpělivost, za trvalou snahu
probouzet u mladé generace touhu po vědění.
Velké poděkování za vznik tohoto almanachu patří především
PhDr. Vladislavu Jindrovi, který zmapoval dějiny naší školy.
Jeho dlouholetá činnost v širokém okruhu výchovy a vzdělávání dalších
generací, stejně jako odborná činnost v oblasti regionální historie,
přednášková, publikační a osvětová činnost jsou významnou zásluhou o rozvoj
města Nový Bor.
2
Obsah:
Slovo úvodem paní ředitelky Mgr. Zuzany Tomsové ........................................................... 4
I. Historie školy ......................................................................................................................... 5
1. Pohled do minulosti nejstarší školy v Novém Boru ....................................................... 5
2. Proměna školy a okolí .................................................................................................... 16
3. Ředitelé školy .................................................................................................................. 22
4. Dříve a nyní ..................................................................................................................... 23
II. Současnost školy ................................................................................................................ 26
1. Profil školy....................................................................................................................... 26
2. Mezinárodní spolupráce................................................................................................. 29
3. Spolupráce s rodiči ......................................................................................................... 32
4. Školní akademie .............................................................................................................. 33
5. Ze žákovských prací ....................................................................................................... 36
6. Výtvarné práce ................................................................................................................ 42
7. Akce školy ve fotogalerii ............................................................................................. 499
Slovo závěrem ................................................................................................................... 766
3
Slovo úvodem paní ředitelky Mgr. Zuzany Tomsové
Škola vždy byla, je a bude obrazem vzdělanosti a kulturnosti obce. Výročí založení
naší školy se pro nás stává příležitostí k vyjádření úcty a poděkování všem, kteří se na
vytváření tohoto obrazu podíleli a doposud podílejí.
V průběhu uplynulých let zde působil velký počet pedagogických pracovníků i
provozních zaměstnanců. Škola dala kvalitní základy vzdělávání mnohým žákům, kteří se stali
po absolvování středních škol, učilišť a vysokých škol vyhledávanými řemeslníky a odborníky
ve své profesi.
Poděkování patří především všem učitelům, kteří na naší škole pracovali, i těm, kteří na
ní působí dnes, za jejich obětavost, trpělivost, za trvalou snahu probouzet u mladé generace
touhu po vědění. Zvláštní poděkování bych chtěla vyjádřit zřizovateli – městskému úřadu a
ostatním složkám veřejného života za podporu a přízeň, kterou nám věnují.
Hlavním cílem našeho dalšího snažení je aktivní přístup dětí k učení a pochopení
nutnosti jejich celoživotního vzdělávání. I do budoucna chceme udržet vysokou kvalitu
výchovně vzdělávacího procesu, nabídnout dětem co nejlepší využití mimoškolních
volnočasových aktivit a připravit všem ve škole příjemné prostředí a dobrou pracovní
atmosféru.
Dnešní škola „na náměstí“ je moderní, dobře fungující vzdělávací institucí, která má
dobrý zvuk nejen mezi rodiči, ale i mezi odbornou pedagogickou veřejností. Byla bych ráda,
kdyby tomu tak bylo i nadále.
Přeji škole do dalších let, aby měla pozorné, pilné a vnímavé žáky, profesionálně zdatné,
kreativní a zapálené učitele a příjemné, inspirující a podnětné školní prostředí.
Mgr. Zuzana Tomsová, ředitelka školy
4
I. Historie školy
1. Pohled do minulosti nejstarší školy v Novém Boru
Stav školství na sloupském panství před tereziánskou reformou
Severní Čechy náležejí k oblastem, které byly v rámci českého státu osidlovány jako
poslední a to tím způsobem, že nepočetné obyvatelstvo české a zčásti i srbské doplnil
v průběhu tří až čtyř století příliv několik vln obyvatelstva německého. Jeho podíl se do konce
17. století zvýšil natolik, že vytvořil v pohraničních oblastech Čech, Moravy a Slezska
souvislý pás osídlení užívajícího výhradně jazyka německého. Velký podíl na tak razantním
úbytku českého živlu měly zejména válečné události v období husitském i v době vlády krále
Jiřího Poděbradského, kdy byla vylidněn zbývající řada českých vesnic i osad, jejichž
existenci připomínají dnes už pouze jména dochovaná v restitučních soupisech z padesátých a
šedesátých let 15. století. Dalším hrubým zásahem do počtu i složení obyvatelstva severních
Čech byly pak válečné události třicetileté války v letech 1618 - 1648, nejvíce pak během její
poslední epochy tzv. války švédské. Po ní se hranice česky mluvícího etnika posunovala ještě
hlouběji do vnitrozemí, až se zastavila na rozhraní s Mělnickem a Mladoboleslavskem. To
ovšem nevylučuje případy, že se místy zachovaly jazykové ostrůvky, které si udržovaly po
řadu generací alespoň povědomí svého českého původu zachováváním rodinných tradic i
místních zvyklostí, zcela odlišných od německého etnika. Nejvýraznějším znakem této
skupiny je množství rodových jmen, která vznikla zkomolením původních českých názvů,
která se objevovala od 16. století po celém českolipském regionu. V hojném počtu vykazuje
tyto jazykové odlišnosti několik vesnic v okolí České Lípy, např. Skalice či Stará Lípa a ani
samotné město na Ploučnici Lípa s přídomkem Česká není toho výjimkou. V našem kraji se
pak dochovala v německé hovorové řeči řada výrazů pro některá jídla (lívance) či zvyky
(doušek) až do konce feudálního období.
Prvními středisky vzdělanosti obyvatel byly tady od vzniku českého státu církevní
instituce, zejména první fary a kláštery, které vychovávaly úzkou vrstvu gramotných obyvatel
převážně z řad mladých, určených pro duchovní službu a laiků šlechtického původu. Mezi
nimi se po založení prvních měst začínají objevovat další vzdělanci měšťanského původu a
zcela výjimečně i nadaní jedinci z nejnižších společenských vrstev, pokud se jim podařilo
absolvovat některé vysoké školy na západě či na jihu Evropy.
5
Vznikem vysokého učení v Praze roku 1348 z iniciativy císaře a krále Karla IV. se
zařadily české země mezi evropské vyspělé státy, což se výrazně odrazilo i v nebývalém růstu
vzdělaných vrstev. V této době vznikají v našem okolí dva nejstarší farní okrsky: sloupský
(první zmínka z roku 1326) a krátce po něm i skalický (1362), u nichž se později předpokládá
vznik prvních farních škol. Písemný důkaz o jejich existenci nacházíme ovšem až ve století
šestnáctém, tedy v době, kdy výuka vesnických dětí podléhala na obou místech dozoru již
kněží protestantských. Ti zde působili krátce až do změny majitelů panství po provedeném
konfiskačním řízení, k němuž došlo ve Sloupu roku 1622. Nový majitel, katolík Zdeněk Lev
Libštejnský z Kolovrat, tu okamžitě obnovil římsko-katolickou faru a s novým duchovním
povolal do Sloupu i nového školmistra Matyáše Teuffela. Ve Skalici si obyvatelé
vyvzdorovali přítomnost evangelického duchovního o něco déle, ale nakonec musili i oni
hledat cestu k jedinému povolenému náboženství v zemi. Nebylo to nadlouho. Mezitím se
protestanti stačili ještě jednou na určitý čas do země vrátit společně se saským okupačním
vojskem, ale po roce 1631 se museli opět vrátit do sousední Lužice. Jejich definitivní odchod
umožnil katolické církvi rozvinout velké protireformační tažení, které se definitivně
uskutečnilo až po skončení třicetileté války, a to ve všech zemích České koruny s výjimkou
Slezska a zejména v našem
kraji
bylo
prováděno nezřídka brutálními
metodami
(dragonádami, vězněním či odnímáním majetků).
Obnovou katolické sloupské farní školy byl tedy pověřen kantor původně kantor
německého původu Matyáš Teuffel, k němuž povolala majitelka panství vdova Kateřina
z Vrtky českého kantora Zdeňka Václava Holobrunského jako výborného hudebníka a
varhaníka, ale především kvůli výuce svého jediného syna Ferdinanda Hroznaty z Kokořova.
Zdeňkovi se sice v krátké době podařilo pozvednout úroveň zdejší kostelní hudby a zpěvu, ale
jeho působení na ostatní obyvatelstvo se zřejmě míjelo účinkem, protože mezi novými
dosídlenci, jak uvádí berní rula z roku1654, se nacházeli výhradně sedláci, chalupníci i
podruzi národnosti německé. Když potom řízení zdejší farní školy přebírá jeho syn Jan Jiří
Holobrunský, vyrostlý již ve zdejším prostředí, vyučuje se tu pouze německy, protože i
většina panského úřednictva užívá výhradně německého jazyka a rovněž všechny písemnosti
včetně farních matrik i zápisy v pozemkových knihách jsou vedeny stejně, byť často
v jednoduché a primitivní podobě. Navíc osoby duchovního stavu často tuto významnou farní
agendu (především vedení matrik) přenechávají snad kvůli nadměrnému zatížení
náboženskými úkony místnímu kantorovi.
6
Složitějším problémem pro místní vlastivědné badatele bylo zjistit lokální umístění
místní školy na katastru obce Sloup. Že by se nacházela pod jedním krovem spolu s farním
úřadem a kněžským obydlím, je třeba vyloučit z toho důvodu, protože fara byla zároveň
samostatnou hospodářskou jednotkou s nezbytnými provozními budovami (stodola, stáje a
sýpka). Samotný kněžský desátek by totiž k obživě duchovního a jemu podřízených osob
(kostelník a dva kaplani) nestačil. Celá oblast kolem dnešního kostela ve Sloupu bývá od
pradávna nazývána „Kostelní pahorek“, jehož největší část zaujímal spolu s dřevěným
chrámem svaté Kateřiny (od 1719 zděným) centrální farní hřbitov s ústředním vchodem proti
dnešnímu zámku a dalšími dvěma brankami, obehnaný kolem dokola vysokou zdí. Přímo
proti jižní brance stávala až do roku 1780 dřevěná budova fary a u opačné branky na straně
severní, jak zjistil badatel Eduard Gerthner, přízemní dřevěná škola s malým políčkem,
proměněným později na další hřbitovní pole. Vedle něho těsně u kostela stávala během
používání hřbitova i kostnice, kam se ukládaly ostatky ze zrušených hrobů. Na místě původní
staré farní školy byla v 19. století vystavěna budova současná.
O úrovni zdejších farních škol nevíme v podstatě nic konkrétního. Zřejmě poskytovaly
pouze základní vzdělání v rozsahu dnešních dvou tříd základní školy. Za vyšším vzděláním
bylo třeba docházet do městské školy v České Lípě, na niž navazovalo od roku 1627
(založeno 12. března) valdštejnské šestitřídní gymnázium, spravované řádem augustiniánů a
teprve od roku 1851 zestátněné a doplněné o dva nejvyšší ročníky.
Je ovšem třeba poopravit všeobecné mínění, že první školy se základním vzděláváním
byly založeny tady na Novoborsku až výnosem císařovny Marie Terezie. Již dávno před její
školskou reformou z roku 1774 vznikaly na dalších zdejších vesnicích bez fary předchůdkyně
zmíněných triviálních škol. Byly zakládány především z iniciativy místních zámožnějších
obyvatel – řemeslnických mistrů a zejména vývozců sklářských výrobků do evropských
metropolí a později i do vzdálenějších zemí včetně zámořských. Rozvoj sklářského obchodu
si vyžadoval osob nejen povšechně gramotných, ale současně i jazykově vybavených.
Zatímco nově zakládané venkovské školy byly schopny naučit zdejší školní mládež základům
kupeckých počtů a písemného projevu v jazyce německém, na výuku cizích jazyků si žádný
preceptor netroufl. Většina začínajících obchodníků sklem musela tento handicap pracně
dohánět až během přímého působení v cizím prostředí.
Rozhlédneme-li se po okolních obcích s výjimkou farních škol ve Sloupu i ve Skalici,
objevují se první pokusy o vyučování téměř ve všech obcích, kde probíhala jak výroba
7
sklářské suroviny, tak i její zušlechťování a zejména vývoz. Pro čtenářovu lepší orientaci
v místních poměrech uveďme alespoň několik přesnějších dat z počátků venkovského
školství. Již roku 1644 se uvádí první školmistr v Chotovicích, 1659 v Lindavě, 1713
v Arnultovicích (k němu docházely děti prvních obyvatel Hajdy). O tři roky později se
objevuje první preceptor na Polevsku, roku 1746 v přespolním Falknově, 1751 ve Velenicích
a roku 1756 se pokouší otevřít vlastní školu i kantor v Bukovanech.
Není úkolem této kapitoly sledovat cesty formanských vozů s křehkými výrobky nejprve
na sousední trhy v Sasku, Německu či Rakousku a později i do dalších německy mluvících
států po Evropě, kde si průkopníci vývozu vystačili se svou slovní zásobou, i do dalších zemí,
hovořících příbuznými germánskými jazyky na severu či na západě Evropy. Velká jazyková
bariéra je však čekala na jihu evropského kontinentu v oblasti jazyků románských i na západě
s převažující angličtinou. Mnozí (byť s minimální znalostí češtiny) pak těžce zápasili se
slovanskými jazyky ve směru východním a největším nesnázím pak byli vystaveni ti, kteří se
neohroženě pustili do obchodování na území osmanské říše.
V této době podléhalo současné zemské školství dozoru jediného řádu
jezuitského, kterému bylo svěřeno jak vzdělání vysokoškolské, tak i gymnasiální, městské a
zároveň i nejnižší na školách farních. Jen výjimečně se výukou žactva zabývali v Čechách i
augustiniáni a od století sedmnáctého i piaristé, řád Svatých škol, který přes svou první
komendu v Mikulově začal postupně pronikat na Moravu a uchytil se nakonec i v řadě
českých měst, kde pečoval o vzdělávání nejmenších dětí měšťanů i bohatých sedláků. Díky
přízni některých osvícensky zaměřených příslušníků zemských úřadů se mu podařilo
proniknout i do Prahy, kde po celou dobu své existence sváděl tuhý boj o zakotvení i o získání
vlivu na školní poměry v celých Čechách. Události doby tereziánské a josefínské (zejména
zrušení jezuitského řádu roku 1773) pomohly tomuto snaživému učitelskému řádu získat
rozhodující vliv na všeobecné školství a realizovat plán Vídně na rozšíření škol i odborného
zaměření. Proto nebyly kladeny žádné překážky ze strany úřadů i pokusu piaristů Gelasia
Dobnera a jeho řádového kolegy Řehoře Beutela ze šedesátých let o vytvoření jakéhosi
předchůdce budoucích hospodářských škol, které však nakonec ztroskotalo vinou
nepochopení školských úřadů i obstrukcí od dosud všemocných jezuitských představitelů.
Tyto zásahy však přesto nezabránily tomu, aby z konkurence několika církevních školských
řádů nevyšli vítězně piaristé.
8
Založení piaristického kolegia v Hajdě
Počeštěný tvar německého jména dnešního Nového Boru „Hajda“, který se vedle
novotvaru Bor (od roku 1850) užíval v hovorové řeči prakticky až do vzniku samostatného
státu roku 1918, pronikl brzy do veřejnosti právě se vznikem školy, která jako první na území
Čech začala poskytovat vzdělání lidem spojeným s obchodem a řemeslem, neboť poskytovala
kromě základů komerčních dovedností a administrativy i jazykové znalosti zejména
z románské části Evropy (španělštiny, portugalštiny i italštiny). Tedy pro oblasti, kam
směřoval v průběhu 18. století hlavní proud sklářského exportu. Do svých čtyř tříd přijímal
chlapce se základními znalostmi tehdejšího trivia (čtení, psaní, počtů) a prostřednictvím
základů jazyka latinského je uváděl do znalostí jazyků románských prostřednictvím jazyka
německého. Jen výjimečně se tu později konaly zkoušky z nepovinného jazyka českého,
pokud to počet dětí z vnitrozemí umožňoval.
Založení tohoto kolegia nebylo počinem náhodným. Navazovalo totiž na záměry majitele
panství hraběte Josefa Kinského vytvořit z tohoto městečka, položeného výhodně u státní
silnice z Prahy do Rumburka (s pokračováním na Budyšín a Drážďany) centrum textilní
manufakturní výroby i dalších firem, vyvážejících textilní a sklářské výrobky do ciziny.
Zatímco u textilního podnikání neměl ambiciózní hrabě Josef Kinský příliš šťastnou ruku,
mnohem příznivější ohlas našla jeho opatření v případě podpory sklářského exportu. Také
ústřední vídeňská vláda s císařovnou Marií Terezií vycházela hraběti vstříc a navzdory
válečné situaci, v níž se habsburská monarchie od roku 1756 nacházela, povýšila 26. února
roku 1757 vesnici o třech desítkách stavení na tržní městečko s řadou výsad a privilegií, která
byla upřesněna v instrukcích majitele panství ze 17. září téhož roku. Z nich mezi
nejdůležitější náleží příslib široké podpory všem sklářským vývozcům ze širokého okolí,
pokud se do Hajdy přistěhují. Nabídka stavebních parcel vyvolala v krátké době neobyčejný
stavební ruch na katastru poddanského městečka, které se během dalších padesáti let rozrostlo
na neuvěřitelných dvě stě dvacet domů v oblasti místních částí Staré i Nové Hajdy a zejména
kolem nově založeného Nového rynku (dnes Palackého náměstí).
Soustředění tolika renomovaných vývozních firem v městečku vyvolávalo okamžitou
potřebu kvalitního vzdělávání jejich mladších rodinných příslušníků a důkladnější přípravu
pro tuto profesi, a to kromě kupeckých znalostí zejména náročnou jazykovou přípravu. Po
určité době tápání a vybírání, kterému ze školských řádů tento náročný úkol svěřit, přijala
sloupská vrchnost spolu s borskými novoměšťany nabídku císařského dvora pozvat k výuce
9
budoucí kupecké omladiny piaristický řád, který jako jeden z nemnohých podporoval
většinu tereziánských i josefinských reforem. Od tohoto momentu nabyla další jednání
konkrétnější podoby a byla již nasměrována k nejbližšímu řádovému kolegiu v Kosmonosech
u Mladé Boleslavi. Jeho představený včetně ostatního pedagogického sboru se do realizace
založení nové odnože svého kolegia pustil s neobyčejnou vervou a napomohl k urychlení
založení borské pobočky, takže již v květnu roku 1763 přijíždějí do Hajdy první piarističtí
pedagogové z Kosmonos spolu s řádovým představitelem, aby po nezbytném uvítacím
ceremoniálu a převzetí zdejší dřevěné kaple Nanebevzetí Panny Marie do řádové péče zahájili
zkušební výuku ve dvou místnostech bytu, pronajatého od zdejšího truhláře v domě
s budoucím popisným číslem 105. Tento nultý ročník měl být současně propagační akcí pro
získání dalších zájemců o studium na nové škole, zaměřené převážně pro potřeby obchodníků
i nižších úředníků.
Jak se ukázalo počátkem školního roku 1763/64, zájem chlapců o toto vyšší studium
předčil očekávání. Hlásili se studenti nejen ze severočeské oblasti, ale i řada dětí z českého
vnitrozemí, a proto bylo třeba vyhledat větší náhradní prostory pro výuku do doby, než
kolegium získá vlastní budovu. Dříve než se budoucí třídy naplnily skutečnými zájemci o
tento obor vzdělání, byly ve spolupráci s vrchnostenskou správou, představiteli města i
zástupci piaristického řádu uzavřeny důležité dohody o staveništi i o financování nejen
stavby, ale i nákladů na chod budoucího ústavu, při čemž garanci i hlavní odpovědnost
převzal na svá bedra zakládající řád. Ten ovšem spoléhal především na přízeň bohatých
měšťanů i patronátního pána, jehož ruka se po celou dobu trvání kolegia ukazovala jako více
než štědrá.
Již 3. září 1763 byl na malé slavnosti za přítomnosti představitelů řádu, města i vrchnosti
včetně řady dalších hostů i početné veřejnosti položen základní kámen k jednopatrové
budově budoucího kolegia na východní straně vznikajícího Starého rynku (náměstí), v níž
bylo kromě čtyř tříd pamatováno i na ubytování části studentů a zejména na oddělený sektor
s klášterními prostorami pro učitelský sbor, vlastní modlitebnu a církevní správu, po zřízení
samostatné fary od roku 1786 i vlastní fary. Byla to doba nesmírně obtížná pro všechny
účastníky provizorního vyučování, kteří netrpělivě s velkým zájmem sledovali růst hrubé
stavby i dokončovací práce, které se protáhly až do podzimu roku 1765. Tehdy nevlídného
deštivého dne 3. listopadu rozhodl představený zdejšího kolegia o přestěhování profesorů i
studentů do budovy, která po všech stránkách ještě zdaleka nevyhovovala požadavkům na
hygienu vyučování i bydlení. Je pozoruhodné, že podobná situace nastane v v této budově o
10
162 let později roku 1927, kdy český ředitel Josef Rýzner rozhodne o předčasném
přestěhování všech českých žáků z této německé městské školy i dalších provizorií do ještě
nedokončené české školy v Truhlářské ulici.
Skutečné a řádné vyučování na vůbec první škole v městečku Hajdě, dnešním Novém
Boru, bylo zahájeno v prvním zimním semestru 8. listopadu 1763 a tato nová škola kromě
svého zdejšího prvenství vyplnila i významné místo v tehdy se rozvíjejícím veřejném školství
Litoměřického kraje. Její blízké sousedství s augustiniánským gymnáziem v České Lípě vedlo
ovšem k řadě sporů o výlučnosti výuky latiny na obou ústavech, což se nakonec podařilo
úspěšně vyřešit a obě školy si v budoucnu vymezily natrvalo své postavení i výchovné cíle.
Vznik městské školy za učitele Richtera
Jak už bylo řečeno v úvodních řádcích, borský ústav byl určen výhradně pro vzdělávání
chlapců již se základními vědomostmi školy obecné, tedy zhruba již jedenáctileté hochy i
žáky věkově starší. Zcela opomenuta byla v tomto směru dívčí populace, z velké části
negramotná. V tomto směru je třeba pochválit nově vznikající měšťanskou společnost, která
na rozdíl od míst s mnohem delší tradicí začínala dbát rovněž o výchovu ženských potomků a
v řadě rodin pro ně zajišťovala mimořádnou domácí výuku. Proto byla uvítána i hmotně
podporována snaha učitele a kupce v jedné osobě Jana Michaela Richtera z Arnultovic,
který již v roce 1764 dokončil stavbu nového domu (pozdějšího čísla 68) na rohu tehdejší
Rumburské ulice a ještě téhož roku v něm otevírá městskou školu pro všechny ostatní děti.
Ten současně vzhledem k svému postavení a vzdělání přejímá ve městě i další povinnosti:
úlohu tajemníka městské samosprávy, správce kůru ve zdejší kapli Nanebevzetí Panny Marie
i hlavního činitele městské hudební kultury jakož i práce další, spojované obyčejně se školou.
Tyto povinnosti, vesměs nepříliš honorované, nutí prvního správce (a zároveň majitele) zdejší
školy zabývat se čas od času aktivitami především výdělečnými (zejména provozování
hostince), takže jeho pedagogická činnost nebývala záležitostí prvořadou. Svědčí o tom řada
hodnocení jeho působení, v nichž nabývají vrchu spíše zásluhy o chod městské administrativy
než o výchovu dětí. Přesto po celých deset let od svého založení do vyhlášení zákona o
zřizování škol triviálních městská škola připravuje řadu významných budoucích studentů
zdejšího kolegia s dobrými výsledky stejně úspěšně jako ostatní farní a vesnické školy
v okolí.
Zákon o povinné školné docházce všech dětí od 6 do 12 let, vyhlášený 6. prosince
1774, je spojován se zakládáním triviálních škol po celém rakouském mocnářství a
11
v učebnicích dějepisu je zároveň označován jako první velká tereziánská školská reforma.
Spolu se školami triviálními přináší do života školy hlavní a normální, zaměřené na vyšší
stupeň školního vzdělávání. Borské piaristické kolegium se zaměřením na výchovu rázu
komerčního bylo zařazeno do sítě škol normálních a postupem doby se měnil i jeho učební
plán jako předstupeň budoucích škol ekonomických. Mnozí místní vlastivědci ji považují
zároveň za předchůdce odborného sklářského školství především proto, že se na ní v určitých
obdobích vyučovalo také odborné kreslení. Týká se to především údobí, kdy na škole působil
vynikající kaligraf a výtvarník páter Marcelin Fromm, u něhož získal již vyučený malíř skla
Bedřich Egermann základy profesionální kresby a malby. Ten bohužel odešel z tohoto světa
příliš brzy na to, aby ovlivnil širší okruh pracovníků této sklářské profese ve zdejší oblasti.
Piaristická škola v průběhu své existence v letech 1763 až 1870, kdy musela své
působení na veřejnosti ukončit pro nedostatek pedagogicky schopných řádových profesorů,
prožívala střídavá období růstu i útlumu za řízení řady rektorů, z nichž největšími
pedagogickými osobnostmi byli páteři Ildefons Bierfeind (1786 – 1812), Kristin Rubeš
(1812 - 1834) a Marcell Steffen (1834 - 1853).
Převzetí budovy městem
Poslednímu rektorovi páteru G. V. Krausovi připadla nepříjemná úloha – likvidace a
předání budovy s poměrně významným finančním fondem městu Boru. To přeložilo do jejích
stěn obecnou městskou školu, která se po roce 1850 rozrostla do více postupných ročníků, než
mohla pojmout škola na Josefském náměstí, a od vzniku nového typu škol měšťanských
v osmdesátých letech i měšťanskou školu chlapeckou a dívčí. Spolu s nimi zde až do výstavy
vlastní budovy v blízkosti železničního nádraží působila i nově založená státní průmyslová
škola pro sklářský průmysl s oddělením pro umělecké opracování dřeva,
V průběhu osmdesátých let prošla budova bývalého kolegia významnou přestavbou,
která zcela změnila charakter i vnitřní uspořádání školních prostor. Tím se stala na dlouhou
dobu jedním z nejmodernějších školských zařízení na Českolipsku, které prošlo od v dalších
desetiletích dalších renovací i úpravami (zavedení elektrického proudu, hygienická zařízení,
ústřední vytápění), poslední pak v devadesátých letech dvacátého století rozsáhlou
přístavbou budovy prvního stupně na místě bývalé piaristické zahrady i řady odborných
učeben.
12
Dnes patří celý areál základní školy na náměstí Míru spolu s ostatními školami ve městě
ke špičkovým školským zařízením, která se podařilo realizovat městskému úřadu ve
spolupráci se státní administrativou ve městě po společenských změnách v roce 1989.
Takovou proměnou prošla bývalá piaristická normální škola od svého založení v roce 1763.
Zcela odlišný vývoj a peripetie prožívala druhá nejstarší škola ve městě do doby, než se
stala dominantním uživatelem budovy na náměstí. Po opuštění Richterova domu, který ještě
několik let po majitelově smrti sloužil díky porozumění jeho dědiců za sídlo městské školy,
bylo třeba počátkem 19. století přeplněnou dvoutřídku přemístit do budovy, která by
byla majetkem obce. To se podařilo v součinnosti se sloupskou vrchností vyřešit až roku
1806, kdy byla dostavěna a dána do provozu vlastní městská škola na tehdejším Josefském
náměstí (dnes mateřská škola za kostelem). Ta se postupně naplňovala narůstající školní
populací až k prasknutí a nebýt náhlého skonu piaristické školy, bylo by město nuceno stavět
školu další. I na tomto ústavu působily významné městské osobnosti, z nichž si posmrtné
glorifikace zcela určitě zaslouží učitelé Filip Czasche a jeho pokračovatel s českými kořeny
Josef Slanský. Ten jako první mohl ke svému jménu připojit titul „řídícího učitele“,
zavedeného v rámci jedné z dalších školských reforem rakouskou vládou v roce 1851.
Vraťme se však zpět k první školní budově v Novém Boru a sledujme veškeré změny,
které se jí významně dotkly v souvislosti s významnými politickými i společenskými poměry.
Až do roku 1918 patřila borská obecná i měšťanská škola díky působení zdejšího
pedagogického sboru k hlavním propagátorům prorakouské politiky zdejšího převážně
německého obyvatelstva ve městě. Po vzniku československého státu byla v letech 1919 až
1927 přechodně i sídlem nově založené české školy s jejími představiteli Františkem
Svítkem, Josefem Štokem a Josefem Rýznerem. Toto osmileté období bylo ukončeno
výstavbou nové státní budovy v Truhlářské ulici a neobešlo se bez častých a zbytečných sporů
a nacionalistických intrik ze strany německé radnice i řady šovinistických organizací.
V dalším období do tragického září v roce 1938 stala se německá škola na náměstí
nositelkou nacionalistických idejí a v nových poměrech Sudetoněmecké župy 1938 – 44
vzorovou školou pro nacistické učitelstvo celého soudního okresu. Přitom není možno
v řadách jejího pedagogického sboru vyzvednout nějakou výjimečnou osobnost až na
jediného: Karla Würfela, ředitele německé dívčí měšťanské školy, známého vlastivědného
badatele a zároveň městského kronikáře, který shromáždil v součinnosti s městským
13
sklářským muzeem cenné materiály k historii města i sklářského průmyslu. Přesto ani jeho
dílo není prosto silného šovinistického náboje.
V závěrečných měsících války proměnily se prostory této nejstarší městské školy na
záchytný tábor německých uprchlíků z východních částí Říše, jehož dočasní obyvatelé se
stali současně i svědky příjezdu předvoje Rudé armády, která před polednem 9. května 1945
přinesla české menšině, německým antifašistům i stovkám obyvatel zavlečených sem na práci
z celé Evropy svobodu.
Krátce po osvobození od konce května do konce října 1945 proměnila se zdejší školní
budova na kasárna obnovené Československé lidové armády, která po nezbytnou dobu
zajišťovala ve městě i v okolí bezpečí a pořádek. Její působení skončilo 29. října, kdy byla
budova předána civilní správě a do vyklizených učeben se 30. října přestěhovala obecná
škola. Do té doby totiž docházeli žáci školy obecné do bývalé české školy v ulici Boženy
Němcové současně s žáky školy měšťanské. Po krátké společné správě obou stupňů ředitelem
Františkem Marešem došlo ke jmenování řídícího učitele Vladimíra Volence, který však
vzápětí na svěřenou funkci rezignoval a město opustil. Hned poté byl na jeho místi jmenován
8. října zkušený pedagog obecné školy Václav Rückl, který v pohraničí působil již před
druhou světovou válkou.
S postupným osídlováním pohraničí se v budově na náměstí naplnily třídy do té míry, že
bylo nutno z organizačních důvodů žactvo rozdělit a otevřít obecnou školu další. Počínaje
školním rokem 1946/47 zde vzniká druhá obecná škola, jejíž řízení přebírá řídící učitel
Antonín Novák, který sem přesídlil z Kvítkova. Vyšší třídy bývalé měšťanské, od roku 1948
školy střední, byly soustředěny v budově bývalé české školy v ulici Boženy Němcové a po
dalším přílivu dětí bylo nutné znovu otevřít i budovu několik let zrušené bývalé německé
školy v Arnultovicích jako národní školy třetí.
Velká školská reforma ministra Zdeňka Nejedlého přivodila v organizaci městského
školství veliké změny, které měly za následek, že veškeré školy borské (kromě 3. národní
arnultovické) se sloučily do jediné jedenáctileté střední školy pod novým ředitelem
Jaromírem Kašpárkem. Od roku 1953 byly všechny třídy druhého a třetího stupně
soustředěny v budově na náměstí a třídy stupně prvního se naopak vrátily do budovy školy
„U Lesa“. Koncem padesátých let dochází k první poválečné výstavbě školského pavilonu u
bývalé české školy a ve školním roce 1960/61 se městské školy rozdělují na tři samostatné
školské subjekty. V bývalé německé škole na náměstí Míru zůstává po odchodu části druhého
14
a úplného třetího stupně samostatná základní devítiletá škola na náměstí Míru s ředitelem
Františkem Hradcem, v ulici Boženy Němcové střední všeobecně vzdělávací škola s
ředitelem Jaromírem Kašpárkem. Arnultovická škola pokračuje i nadále jako škola prvního
stupně, jejíž žáci přecházejí do šesté třídy na náměstí.
Po další školské reformě koncem šedesátých let s návratem čtyřletých gymnázií přichází
Nový Bor i o tuto střední školu, která se vrací zpět do České Lípy. Bývalá SVVŠ se stává
rovněž samostatnou jako základní devítiletá škola U Lesa s ředitelem Karlem Minářem.
Od roku 1960 prochází základní devítiletá škola na náměstí Míru až do dnešní doby
vlastním kontinuálním vývojem. Jako u všech ostatních škol ve městě se jí dotýkají změny i
reformy ve školském systému, zejména v letech osmdesátých, které se projevovaly především
zkracováním či prodlužováním školní docházky na osm nebo devět let, dále stavebními
úpravami školního interiéru včetně výstavby velkého skleníku pro pěstitelské práce v areálu
školní zahrady z iniciativy zástupce ředitele Václava Vlčka.
Koncem osmdesátých let se rozhodlo město Nový Bor přebudovat tuto historickou
budovu na moderní školský komplex doplněný o novou budovu pro první stupeň, školní
kuchyňské zařízení s jídelnou a dvěma tělocvičnami včetně dalšího zázemí, které tato škola
od začátku padesátých let postrádala.
Mezitím proběhly v roce 1989 i významné společenské změny, během nichž se podařilo
školu dovést do současné podoby. Změnilo se výrazně i výchovné ovzduší na škole včetně
celkové náplně výuky. V těchto nových podmínkách v soutěži městských škol v Novém Boru
sehrává základní škola na náměstí Míru i nadále významnou úlohu jako škola s nejstarší
místní tradicí.
PhDr. Vladislav Jindra
15
2. Proměna školy a okolí
Nejstarší městská škola – piaristické kolegium – před přestavbou; na střeše věžička se
zvonkem z roku 1831.
Budova městské školy po roce 1900; před ní mezi keři sloup malé meteorologické stanice
s měřicími přístroji.
16
Pohlednice z konce 19. století. (střed náměstí s dnešní Kalinovou ulicí) uprostřed, vpravo je část
měšťanské školy).
Pohlednice z roku 1900.
17
Nyní budova 2. stupně ZŠ. V pozadí děkanský kostel Nanebevzetí Panny Marie.
Hlavní chodba budovy 2. stupně ZŠ
s východem na náměstí Míru.
18
Velká tělocvična a venkovní hřiště.
Budova 1. stupně ZŠ.
19
Herna na 1. stupni ZŠ.
20
Budova školní jídelny.
Výdej obědů.
21
3. Ředitelé školy
1953-1960
Jaromír Kašpárek
(sídlo jedenáctileté střední školy)
1. září 1960 vznik samostatné základní devítileté školy na náměstí Míru
1960-1990
František Hradec
Oldřich Lusa
Milan Sehnal
Jana Macháčková
1990-1994
Ivan Lacko
1994-2004
Mgr. Libuše Švábová
od r. 2004
Mgr. Zuzana Tomsová
22
4. Dříve a nyní
23
24
25
II. Současnost školy
1. Profil školy
Základní škola Nový Bor, náměstí Míru 128, okres Česká Lípa, příspěvková organizace
Zřizovatel: Město Nový Bor, náměstí Míru 1, 473 01 Nový Bor
e-mail: [email protected]
webové stránky: www.zsnamesti.cz
Školní rok 2013/2014
Základní škola Nový Bor, náměstí Míru 128 poskytuje základní vzdělání podle Školního
vzdělávacího programu „Pojďme spolu do světa“.
Počet žáků
1. stupeň
257
2. stupeň
265
Celkem:
522
Přípravná třída:
12
Počet vycházejících žáků
Z 9. ročníků:
72
Z nižších ročníků:
8
26
Vedení školy:
Ředitelka školy: Mgr. Zuzana Tomsová
Zástupkyně pro pedagogickou činnost: Mgr. Marie Štroblová
Zástupkyně pro ekonomiku a provoz: Ing. Martina Růžková
Sekretářka školy: Jiřina Černá
Vedoucí ŠJ: Jan Nedvěd
Školník: Daniel Vilím
Pedagogičtí pracovníci:
Přípravná třída
1. A
1. B
1. C
2. A
Iveta Kremsová
Mgr. Jana Dietiová
Mgr. Věra Rajlichová
Mgr. Jitka Šťástková
Mgr. Lenka Jurczaková
2. B
Martina Bozděchová
3. A
Mgr. Zdeňka Švecová
3. B
Mgr. Vendula Tomišková
4. A
Mgr. Zdeňka Kočová
4. B
Mgr. Andrea Kovačiková
5. A
Mgr. Ludmila Váňová
5. B
Andrea Znamenáčková
27
6. A
Mgr. Kateřina Mašková
6. B
Mgr. Jitka Bromová
6. C
Ing. Veronika Šolcová
7. A
Mgr. Jakub Ujka
7. B
Ing. Věra Duchoslavová
8. A
Mgr. Kateřina Benischová
8. B
Mgr. Michaela Burianová
8. C
Kateřina Würzová
9. A
Pavel Jurczak
9. B
Mgr. Martina Brychová
9. C
Ing. Petra Violová
Netřídní učitelé:
Mgr. Martina Borůvková
Mgr. Johana Gabrielová
Mgr. Michaela Hanzelínová
Tomáš Janda
Mgr. Ludmila Prudniková
Mgr. Erika Jarošová
Mgr. Hana Svobodová
Mgr. Radek Poláček, dipl.um.
Mgr. Bc. Jiří Štágl
Školní družina:
Dana Nelibová
Ilona Hazdrová
Ladislava Šlamborová
Jana Potůčková
Martina Zajptová
28
2. Mezinárodní spolupráce
Nový Bor-Weisswasser
Weisswasser (hornolužickosrbsky Běła Woda) je město na východě německé spolkové
země Sasko, v okrese Zhořelec. Město leží na prameni řeky Strugy, směrem na jihovýchod od
Hródku, Chotěbuze, severovýchodně od Budyšína, Drážďan, severně od Zhořelce (asi 40 km)
a 110 km severozápadně Liberce. S Novým Borem má Weisswasser společnou sklářskou
tradici. Práci zde našli na konci 19. století sklářští mistři z Čech i Slezska.
Do roku 1924 vznikaly další
menší i větší hutě a počet obyvatel zde
z původního počtu 571 v roce 1864
vzrostl na 12 000 obyvatel v roce
1910. Výroba skla byla také příčinou
navázání
partnerství
našich
měst
v letech 1968/1969. Tato spolupráce
však byla přerušena. Po třiceti letech,
v dubnu roku 1998 byla podepsána
smlouva o přátelství na Městském
úřadě v Novém Boru mezi oběma
městy. Pan Wolfgang Hörnig, tehdejší
ředitel 1.Mittelschule-Pestalozzischule
ve Weisswasseru, se dohodl i na partnerství s naší základní školou.
1.Mittelschule „Pestalozzischule“ ve
Weisswasseru nese
jméno švýcarského
pedagoga Johanna
Heinricha
Pestalozziho (1746 –
1827), který byl
29
významným pedagogem a reformátorem. Mimo to působil jako filozof, filantrop, politik a
školní a sociální reformátor. Po Janu Amosovi Komenském se jedná o jednu z
nejvýznamnějších postav moderní světové pedagogiky. Hlavním cílem jeho myšlenek bylo,
„posilovat člověka“ a přinést mu jen to, „co mu může pomoci“.
První setkání se uskutečnilo 27. - 28. 5.1998 v Novém Boru. Náplní bylo poznávání
měst, památek a především účast žáků na společných akcích, ve vyučování, při sportovních
kláních. Ve Weisswasseru proběhlo další setkání ve dnech 1. - 2. 10.1998. Naši žáci se tehdy
zúčastnili Slavností pramene (Brunnenfest), což je obdoba českého svátku „Zavírání
studánek“. Partnerství trvalo od roku 1998 do roku 2002.
Program Socrates
Základní škola náměstí Míru v Novém Boru byla také jednou z 224 škol v České
republice, které byly zapojeny do mezinárodního projektu Sokrates – Comenius s názvem
„Ačkoliv jsme každý jiný, všichni jsme dětmi Evropy“, na kterém jsme spolupracovali se
speciálními školami v Rakousku, Dánsku a základní školou v německém Weisswasseru.
Projekt byl založen na výměně výtvarných prací žáků. Cílovým jazykem projektu byla
němčina. Naše spolupráce byla ukončena v roce 2006 mezinárodní výstavou v rakouském
Langenlois. Této akci předcházely prezentace žákovských prací na výstavách ve školách a
veřejných institucích v jednotlivých zemích.
V letech 1999-2002 byla naše škola zapojena do programu Socrates – Comenius. Našimi
partnery byly základní školy v německém Weisswasseru a švédské Skelleftee. Původní název
projektu byl „Releasing our children from the classroom cage!“ Přípravná schůzka se
uskutečnila v roce 1999 na Azorských ostrovech v Portugalsku. V roce 2000 se koordinátoři
sešli u nás v Novém Boru. V roce 2001 jsme se setkali v německém Weisswasseru a celý
projekt byl ukončen setkáním všech koordinátorů ve švédské Skelleftee v roce 2002. Projekt
byl zaměřen na vnímání přírody všemi smysly, na životní prostředí, na lidové tradice a svátky
u nás i v partnerských zemích.
30
Comenius Week
Evropská komise vyhlásila na
období od 8. do 14. listopadu 2003
Týden s Comeniem (Comenius Week)
a vyzvala školy, aby v tomto týdnu
oslavily
prostřednictvím
aktivit
spolupráci evropských škol.
Vydařenými akcemi byly například „Balónkový den“, kdy děti 11. listopadu 2003
v celé Evropě přesně ve 12.00 hodin vypustily balónky se vzkazy pro své kamarády v
zahraničí. Dramatický kroužek naší školy vystoupil se svojí pohádkou Svatojánská Sněhurka
na přehlídce souborů v Malém divadle v Liberci. Součástí projektu byly výstavy prací žáků na
chodbách a ve třídách školy, vánoční i velikonoční výstavky, které se staly tradicí naší školy,
výlety do přírody a vzájemné návštěvy s naším nejbližším partnerem, 1.Mittelschule „Pestalozzischule“ ve Weisswasseru.
Jedna z výtvarných prací našeho projektu byla vybrána na titulní stranu
mezinárodního kalendáře programu Socrates-Comenius.
31
3. Spolupráce s rodiči
SRPDŠ
Sdružení rodičů a přátel základní školy Náměstí Míru pracuje jako neziskové sdružení,
jehož členy jsou rodiče žáků, kteří si volí zástupce do výboru SRPDŠ. Předsedou současného
výboru SRPDŠ je pan David Sobotka. Výbor SRPDŠ se schází každoročně začátkem
školního roku k projednání a schválení finančního příspěvku (100,- Kč na rodinu) a plánu
použití finančních prostředků, dále pak dle aktuálních potřeb. Posláním této dobrovolné
činnosti, kterou jmenovaní vykonávají ve svém volném čase a bezplatně, je zprostředkování
kontaktu a toku důležitých informací mezi školou a rodiči.
Výbor SRPDŠ se schází dle aktuální potřeby, někdy mimořádně nebo před důležitými
školními akcemi a zaměřuje se zejména na mapování běžného školního dění, výuky, kvality
stravování, mimoškolních aktivit, přípravu a financování některých akcí a v neposlední řadě
správu financí. Příspěvky jsou poskytovány zejména na mimoškolní činnost dětí a mládeže,
které se mohou věnovat prostřednictvím kroužků nebo jiných zájmových seskupení.
ŠKOLSKÁ RADA
Školská rada má na základě rozhodnutí zřizovatele 9 členů. Třetinu členů jmenuje
zřizovatel – Město Nový Bor, třetinu volí zákonní zástupci nezletilých žáků a třetinu volí
pedagogičtí pracovníci dané školy. První zasedání školské rady po jejím zvolení svolává
ředitel školy, a to do 15 dnů od zahájení školního roku. Její další zasedání svolává zvolený
předseda.
Školská rada zasedá nejméně dvakrát ročně. Její zasedání a činnost řídí předseda, v době jeho
nepřítomnosti místopředseda. Současným předsedou je pan Ladislav Džavík.
Vedení školy děkuje touto cestou hlavnímu výboru SRPDŠ za spolupráci a finanční
pomoc při kulturních a sportovních akcích, Školské radě, dále panu starostovi a
zaměstnancům MÚ, i všem dalším partnerům za ochotu a vstřícné jednání.
32
4. Školní akademie
Školní akademie mají na naší škole dlouhou tradici. Konají se každoročně
v novoborském divadle, kdy dvě dopolední i dvě odpolední představení bývají vždy zaplněna
do posledního místa. Akademie je přehlídkou zájmové činnosti dětí a pro většinu z nich je
vyvrcholením jejich celoroční práce. Každoročně mohou diváci zhlédnout vystoupení
dramatického souboru, vystoupení tanečních, hudebních a pohybových kroužků, třídních
kolektivů pod vedením svých třídních učitelek.
2006 /2007
2007/2008
33
2008/2009
2009/2010
2010/2011
34
2011/2012
2012/2013
Všichni, kteří se vždy na naše akademie přišli podívat, si odnesli hezké zážitky a dobrou
náladu. Děti se předvedly v tom nejlepším světle – umějí a zvládají mnoho, mají chuť a snahu
něco dokázat. A to na jejich vystoupeních bylo vždy znát.
35
5. Ze žákovských prací
Následující básně o učitelích vznikly během let 1990-1994
Ředitel Lacko je muž, kolikpak let je tu už?
Nejlepší je to pro něj funkce, má však někdy tvrdé sankce.
On tu statečně velí, zlobilům s chladnou tváří čelí.
Stará se nám o školu a má u nás velkou pochvalu.
Vládne dobře v kuchyňce, poradí i žákyňce.
Učitelka Barkmanová není tady dávno nová.
Ví, o čem my nevíme.
Díky ní se dozvíme, co, kde, kdy a jak, jestli takhle, nebo tak.
Je to žena milá, občas i roztomilá.
Je to člověk aprílový, u ní člověk nikdy neví.
Ona všechno zařídí, jí se každý podřídí.
Ona je prostě náčelnice, svatý anděl v roli svůdce.
Vždyť je to cvičení líbivé, jen vy jste děti lenivé.
Říká nám učitelka Švábová, i když je úloha dávno hotová.
Pan učitel Suchý je poněkud hluchý, nasadí si brejličky a řekne nám známčičky.
Otevře si atlas a pak zařve: „Já jsem jak pes Baskervilský, udělám z vás čtyři kousky!“
Při hodině ticho je, pan učitel hudruje.
Když přijde pak na zkoušení, pan učitel téma změní.
36
Kdo zná něco z techniky? Kdo miluje pilníky?
Marie Lupuljevová to je, ona v dílně vyhraje.
Na chemii chodíme bez sirky, jinak bychom byli bez Mirky.
Do vzduchu by vyletěla a pak pětky nadělila.
Je milá, usměvavá a hodná, ale H2SO4 nesmíme pít do dna.
Kyselina by nás začala mučit a učitelka Vecková by neměla koho učit.
Učíme se rovnice díky naší Erice.
Když to dobře vyřešíme, u zkoušky pak postoupíme.
Naše milá učitelka Hana vysvětluje feudální rána.
Co se stalo oné noci, kdy tu vládli Lucemburci.
Kdo byl mistr Hus, to už je dějin kus.
Kdo tu učí angličtinu? Kdo má někdy velkou rýmu?
Paní učitelka Štroblová, z naší výslovnosti mnohdy hotová.
Výklad, výtah, osnova – učí Zuzka Tomsová.
Příslovce, předmět, podmět budeme vždy dobře umět.
Že jsme pilní, to my víme, přesto ji dost rozzlobíme.
Snaživá učitelka ve sboru, o tom není žádného sporu.
(autorka Z. Č.)
37
Práce současných žáků
Letí, letí vážka
Letí, letí vážka, jmenuje se Mařka. Všichni se jí smějí, kvůli noze její.
Má ji celou chlupatou, dokonce i pod patou.
Proto nosí punčocháče. Ukradla je naší Káče.
Dnes je doma nechala, protože moc spěchala.
Měla rande s komárem, potkali se pod trámem.
Komár byl sic hubatý, ale měl rád chlupatý!
Nakupování
Ve výloze mají gumu, chtějí za ni velkou sumu.
Prosím o ni babičku: Babi, kup mi gumičku.
Ale babi neodpoví, nové zuby totiž vidí.
Jak jsou krásně kovový. No páni, lidi! Takže gumu asi nebudu mít, můžu o ní jenom snít.
Nakonec má babička pár nových zubů,
A já nemám ani tu gumu.
Kateřina Jelínková
Veršovánky pro radost
38
Mamka trávu kosí, na stromech zpívají kosi.
Táta na zahradě pivo pil a včely pilně sbíraly pyl. Když bodlák píchá, tak to není pýcha.
Venku se blýská a mamka je mi blízká. Babička mi vlasy víská a kluk venku výská.
Aneta Ježková
Říkadlo
Malý žlutý míček má na břichu flíček. Že nemá míč břicho?
Tak já už jsem ticho. Hop a skok a žádný krok, kos tak skáče celý rok.
Jenifer Kacerovská
Byl jsem jednou v baru
Byl jsem jednou v baru, potkal jsem tam Kláru.
Pila jenom colu, byli jsme tam spolu.
Sundal jsem si klobouk, ale byl v něm pavouk.
Klára se hned lekla, překvapením hekla.
Pavouk vyskočil a nad námi se zatočil.
Rozhodil své sítě, já se smál jak dítě.
Tomáš Brych
M
Malá myška Michalka miluje malinovou marmeládu. Myšák Michal miluje myšku Michalku.
Michal maže myšce marmeládou mazanec. Musím mazat málo, moc mizí. Myška mručí.
Mám málo marmelády, Michale! Myško, musíme mazat málo, maličko. Makro má mnoho
marmelády. Mnoho? Mnoho, mručí myška. Matematika, miláčku, matematika…
Andrea Jandošová
39
Příběh na P
Policista Přemek procházel Příbram poklusem. Pohlédl na podivuhodnou postavu
procházející poštou. Přiblížil se k poště a přivolal policisty. Policejní posádka podezřelého
popravila. Policisté později přemýšleli, že podezřelý pracoval s pěti padouchy. Případ se
prošetřil. Padouchy přivezli na popraviště a popravili je. Příbram přišla o padouchy.
Julie Brustmannová, Eliška Schönbecková – 8. B
Zpřeházené povídky
Mat a Pat – Moře u dovolené
Mata a Pata jednoho moře napadlo, že dlouho nebyli u dne. Ale všimli si, že nikdo nemá
ve svých penězích dost prasátek. Tak je napadlo, že přenesou dvůr na svoje moře. Traktor si
vypůjčil Mata a Pata na vyhloubení vody, kam se pak dala díra. Šli do tapet, kde si koupili
stavebniny a písek s malbou moře. Auto se jim do jejich malého materiálu nevešlo, takže
přidělali auto k vozíku. Poté, co přijeli na stavbu, mohli začít s domem. Poté vyhloubili písek,
přivezli díru, vodu naplnili dírou, nalepili lehátka a přinesli tapety. Rozvezli města po celé
pozvánce a nalepili zdi na plakáty. Večer přijel zájem, který měli lidé o moře v koupání. A
konečně si dovolená užila Mata a Pata.
Antonín Šimek – 7. A
Pan Bobr
Za sedmero Bobry a sedmero horami žila řeka. Dřevo mělo rádo pana Bobra. Na den
chodil každé dřevo. Zmrzlina si jednou dala pana Bobra. V tom měl přihlášku, že podá
myšlenku na „rating Bobr“. Pan Bobr byl odeslán a přihláška doufala, že jí do závodu
přijmou. Další dopis mu přišel den. V závodu stálo, že ho berou na dopis. Radost měla
hrozného pana Bobra. Asi za okruh šel na týden. Půjčil si číslo s formulí 68 a zajel si cvičné
soupeře se svými koly. Jeho svět byl jeden z nejlepších časů na čase. Za pár závodů byl den.
40
Tu popelnici relaxoval ve dni. Po pár závodech začala hodina. Během pozice byl stále na
prvním závodě, ale potom pan Bobr z Bobrovic naboural Borovičku. Pan Bobr skončil a jako
poslední dojel závod. Pro závod dopadl pan Bobr dobře. Jelikož měl asi po tom ocasu
zlomený závod, musel jít do města v nemocnici. V ocasu mu omylem zlomili nemocnici
nadvakrát, takže šel definitivně do pevné sádry z kartonu.
Klára Hanzelínová, Filip Draboň – 7. A
Pouť na Pepině
Jednu Pepinu šla pouť na den. Šla přes rodiče, protože les nebyl doma a neměl kdo ji
odvézt. Když tam došla, uviděla spoustu peněz, ale neměla atrakce. Viděla spoustu býků, kteří
řádili na dětech. Bylo jí to líto, a proto se rozplakala. Přišel k ní rozesmátý králík a pozval ji
na svého kouzelného klauna s přestavením. Klauna to nebavilo, protože králík nevykouzlil ani
jednu Pepinu. Popcorn odešel ze slz v penězích a ukradl Pepinu ze stánku s očima. Za
ukradenou dráhu si koupila peníze na bobovou jízdenku. Vzala si chlapa od bobů a vyjela.
Býk jel příliš rychle, proto vylítl z bobové Pepiny přímo na dráhu. Chlap řádil jako za mlada,
protože ho úroveň nastavila na nejvyššího býka. Zadek z Pepiny spadl a narazil si býka.
Masáže Pepinu hodně bolely, a tak se vydala na Monnyr do salónu zadek. Pán nebyl vůbec
příjemný, ale masáže už ji nebolely, a proto šla na zadek k trampolíně Lišejník. Jenže
trampolína Lišejník byla podvodník a s pánem se Pepina protrhla. Překvapení si vyrazilo 7
rukou a odjelo do zubů s domy v Pepině a doma ji čekala Pepina. Byla to čokoláda se 7 zuby
politá Pepinou, ale dort nemohl jíst, protože neměl svíčky. Dort byl zklamaný, ale sliny mu
Pepinu předžvýkaly a rodiče si na něm pochutnali i s Pepinou od rodičů. Zavolala příběhu a
celou kamarádku jí převyprávěla.
Monika Vojáčková, Veronika Jirsáková, Veronika Vávrová, Magdalena Třísková,
Michaela Trčová, Valerie Röslerová – 7. A
41
6. Výtvarné práce
42
Výrobky keramického kroužku.
43
44
Skřítek Podzimáček.
Výzdoba na chodbách školy.
45
Tak ten nám neroztaje.
Na školní zahradě vyrostla chaloupka z perníku.
46
47
48
7. Akce školy ve fotogalerii
Besedy v prostorách hudebního sálu.
Uvítání prvňáčků patří k významnému dni.
49
Návštěva sklářské huti.
Pravidelně se účastníme šachových turnajů.
50
Nechyběli jsme ani na soutěžích mezi školami, tentokráte na téma „Normální je nekouřit“.
Kroužek geocachingu. Hra pro všechny majitele GPS za účelem lovu schránek, které jsou
schovány za zeměpisnými souřadnicemi.
51
Posloucháme pohádky v anglickém jazyce.
Dramatický kroužek, tentokráte Vánoční pohádka.
52
Andělské zvonění, které se koná každým rokem v čase předvánočním.
Vánoční kvízování. Luštíme vánoční kvízy a ladíme se na vánoční svátky ve školní
knihovně.
53
Pořádáme vánoční výstavy a prodejní jarmarky.
54
Úspěšně reprezentujeme naši školu v přespolním běhu.
55
Neztratili jsme se ani při zimních soutěžích.
56
Sbíráme trofeje v okresní florbalové lize.
57
Jde nám i stolní tenis.
58
Dravci. Poznávací pořad v přírodě.
Beseda na téma „Pes náš kamarád“.
59
Den se záchrannými složkami.
Beseda se zástupci vojenské posádky v Liberci.
60
Den dětí.
61
Zápis do 1. tříd probíhá vždy pod dohledem pohádkových bytostí. A samozřejmě s úsměvem.
62
Den pro zdraví.
63
Den Země.
Navštívil nás Rudolf II. a my se dozvěděli spoustu věcí o době, ve které žil.
64
Dnes učíme my. Žáci v roli učitelů a učitelé v roli zkoušených žáků.
65
Úspěšní řešitelé celostátní matematické soutěže Speedmat.
Velikonoční jarmark.
66
Turistický výlet. Že by posádka odmítala poslušnost paní učitelce?
Ale nakonec vše dobře dopadlo.
67
A bubnovala celá tělocvična.
Práce s vlnou. Jsme šikulky!
68
Karneval 1. stupně.
Každoroční karneval pro děti z novoborských mateřských škol.
69
Ve školní kuchyňce, aneb když muži vaří.
Halloween, anglosaský lidový svátek, který se slaví 31. října.
70
Přijetí úspěšných žáků 9. ročníků u pana starosty na Městském úřadě v Novém Boru.
71
Nechyběli jsme při zahájení 10. novoborské olympiády dětí a mládeže.
72
Burza škol, která se koná každoročně ve školní jídelně.
Všem přejeme, aby se na středních školách dobře prosadili a aby se dobře připravili na další
studium i na své budoucí povolání.
73
Slavnostní ukončení školní docházky.
Loučíme se s vycházejícími žáky. Růže pro každého…hodně štěstí!
74
A je to tady… jsme přijati na střední školy a už nám tak zbývá jediné, poohlédnout se zpět
a rozloučit se. A teď přichází ta chvíle, kdy si máme uvědomit, že něco je minulostí.
Najednou se rozutečeme a každý z nás půjde svou vlastní cestou.
Zbývá tedy již jen
poděkovat. Poděkovat zejména všem učitelům, kteří nás připravovali na budoucí studia.
Děkujeme jim, že nám dali pomyslnou mapu, díky které se na další cestě životem neztratíme.
A my se neztratíme, my ne!
75
Slovo závěrem
Snad každý člověk se občas vrací ve vzpomínkách do minulosti, vybavuje si svůj původ,
vzpomíná na své předky a porovnává změny, které v ubíhajícím čase vznikly.
Jako je poutavá historie dějinné epochy lidstva vůbec, pak daleko více chceme poznat
dávnou minulost místa svých předků, místo ve kterém žijeme a ke kterému je člověk upoután.
Ať kdekoliv ve světě, ať hmotně jsou uspokojovány naše touhy a přání, přece jen vzpomínky
ke školní docházce nelze zapudit. Z tohoto citového pojetí vnucuje se snaha získat hlubší
poznání místa, jeho historie, místa, ke kterému má člověk vztah.
76
77