Stáhnout ve formátu PDF

V tomto čísle naleznete: Zajímavost: Okřídlené kočky, Hlavní téma: Mimozemšťané
existují!, Reportáž: Jsou mezi námi?; JFK Con, Recenze: JFK: Není krve bez ohně; JFK:
Plnou parou vpřed; Řeč kamenů; Monty Python and the Holy Grail; Ankh, Fantastika:
Agent JFK; Povídky: Splnené sny – Část prvá; Na sever!, Magic: the Gathering: Frita,
Deskové hry: Černé historky, Záhada: Svatý grál, Historie: Spartakovo povstání, Historie
na vlastní kůži: Německá okupace, Mytologie: Lughnasad, Slovanští bohové – Část čtvrtá;
Egyptská mytologie – Závěr, Rozhovor: Rozhovor s Vladimírem Šiškou
7
Úvodník................................................................................2
Zajímavost – Okřídlené kočky……………………………..3
Hlavní téma – Mimozemšťané existují!...............................4
Novinky – 6-7/2009..............................................................7
Reportáž – Jsou mezi námi?…..…………………………...8
Reportáž – JFK Con………………......................………....9
Literatura – Není krve bez ohně, Plnou parou vpřed…........9
Literatura – Řeč kamenů………………………………….10
Fantastika – Agent JFK…………………………………...11
Film – Monty Python and the Holy Grail.....................…..11
Hra – Ankh….….................................................................12
Povídková část:
Splnené sny – Část prvá (Rastislav Kučírek).….................13
Na sever! (Jakub Cepník).............................……………..14
Milí čtenáři!
Jak jste si jistě všimli, toto číslo Camelotu se
opozdilo, a to hned o několik týdnů. Důvod je
prostý – přestal mi fungovat internet a následně i
celý počítač. Navíc jsem byl na několika
výletech, takže jsem neměl na práci tolik času.
Omlouvám se tedy za tyto problémy a
odnesu si ponaučení pro příště – o prázdninách je
lepší udělat jen jedno dvojčíslo.
Počínaje tímto vydáním, každé následující
číslo chceme celkově zaměřit na jedno či dvě
témata. V ideálním případě by první z nich mělo
být z oblasti fantastiky a druhé z historie,
mytologie či záhad.
V tomto čísle je to Agent JFK – najdete tu
článek o této sci-fi sérii, reportáž z JFK Conu a
dvě recenze. Záhadologickým tématem jsou
potom Mimozemšťané a UFO – z této oblasti je
to můj článek Mimozemšťané existují, reportáž
z výstavy Jsou mezi námi? a rozhovor
s ufologem Vladimírem Šiškou.
Dále si můžete přečíst např. předposlední díl
seriálu Historie na vlastní kůži, zajímavý článek
Spartakovo povstání nebo informace o keltském
svátku Lughnasadu.
Pěkné čtení a pohodové prožití zbytku
prázdnin Vám přeje
Jakub „Gandalf“ Cepník
Magic: the Gathering – Frita...............………………........16
Deskové hry – Černé historky…......….……………….....17
Záhada – Svatý grál…........................................................18
Historie na vlastní kůži – Německá okupace.………….....19
Historie – Spartakovo povstání……...................................21
Mytologie – Lughnasad..........…………………................22
Mytologie – Slovanští bohové – Část čtvrtá.......................23
Mytologie – Egyptská mytologie – Závěr………………..24
Rozhovor – Rozhovor s Vladimírem Šiškou......................26
Omluva – Minule se v rubrice Foto měsíce objevila
fotografie s popiskem „Býčí skála na Moravě, kde byly
učiněny významné archeologické nálezy“. Přišli jsme ovšem
na to, že to Býčí skála není, ale jedná se o nějakou jinou
skálu několik kilometrů odtud. :-)
Omluva - Nedávno se na našem webu objevila zpráva, že
se 10. číslo zpozdí, protože "nejmenovaný redaktor odeslal
články v nečitelném formátu a poté odjel na dovolenou".
Prišel jsem ovšem na to, že články byly v dobrém formátu a
chybu způsobil můj počítač. ;-)
Tímto se tedy onomu nejmenovanému redaktorovi - je to
Honza Holan - a zbylým čtenářům omlouvám.
Jakub Cepník
Příští číslo vychází v pondělí 31. srpna 2009.
Obří model molekuly železa – belgické Atomium (v popředí vidíte zábavný park Mini Europe)
Okřídlené kočky
Anna C.
Co to je za nesmysl? A přece!
Ivan Mackerle se dušuje, že mumifikovanou mrtvolu takového záhadného zvířete měl v ruce a že ho viděla i celá redakční rada časopisu
Fantastická fakta. Záhadný tvor byl nalezen zazděný v neobydleném domku, který si koupil jistý podnikatel z Tábora jako rekreační chalupu. Při
rekonstrukci stavení byly nalezeny podivné věci a mezi nimi právě tato vyschlá mumie podivného tvora připomínajícího kočku, ale měla dlouhá
netopýří křídla, která se brzy po objevení rozpadla. A pak to začalo! Nové majitele pronásledovala samá smůla (např. zdravotní potíže, nezdary v
podnikání apod.), a tak byl dům brzy nabídnut k prodeji.
Ivan Mackerle a s ním i někteří renomovaní zoologové si nad záhadným tvorem lámou hlavu. Nález ve zdi domu nebyl ojedinělý. Odpovídal
by starým pověrám, že zazděná kočka ochrání dům před neštěstím. (Například při opravě pražského Faustova domu v r. 1946 se v jeho zdech
našlo sem zazděných koček! A dům měl opravdu neobvyklé stěstí – odolal válkám i požárům.)
Co však ta křídla na záhadné mumii uvedené na začátku? Ivan Mackerle zaslal několik fotografií nalezené mumie britskému kryptozoologovi
dr. Karlu Shukerovi a dověděl se, že by to mohla být skutečně kočka s křídly! Dr. Shuker shromáždil několik případů takových anomálií a
dokonce fotografii z anglických novin Manchester Evening News z r. 1975. Kočka na ní měla na zádech 28 cm dlouhé srstí porostlé výběžky
připomínající křídla. Podobný tvor se prý objevil i ve Švédsku v r. 1949. V roce 1933 byla okřídlená kočka dokonce i v oxfordské zoologické
zahradě. Živá kočka s křídly se vyskytovala i v severoanglické vesničce Cubrian.
Jaké je vysvětlení? Podle dr. Shukera jde o vzácnou genetickou chorobu kůže nazvanou FCA. Taková kočka má abnormálně elastickou kůži,
která se jí vytahuje a prodlužuje, takže vznikají výčnělky. Ty se stále zvětšují a někdy jsou v nich i svalová vlákna umožňující „křídlům“
omezený pohyb.
„Okřídlených“ koček bylo zatím nalezeno 140, mimo jiné i v Číně.
Zdroj: http://dronte.wz.cz/clanky.htm
Mimozemšťané existují!
Jakub Cepník
Mimozemšťané jsou v poslední době velmi populárním tématem. Někteří lidé jsou o jejich
existenci přesvědčeni, jiní ji kategoricky odmítají.
V této oblasti se – bohužel – objevuje
obrovské množství lží, podvodů a
mystifikací a není lehké odlišit je od
seriózních svědectví. Přesto existují i
přesvědčivé argumenty, které se nedají jen
tak „smést ze stolu“ a které je nutné vzít v
úvahu, zabývat se jimi.
V tomto článku se pokusím shrnout
nejpřesvědčivější argumenty pro existenci
mimozemšťanů a pro jejich vliv na naši
civilizaci.
Argument č. 1 – Fenomén UFO
Většina lidí si pod pojmem „UFO“ ihned
představí mimozemšťany či létající talíře.
Tato populární zkratka ale ve skutečnosti
znamená undefined flying object, po našem
neidentifikovaný létající objekt. Může se
tedy jednat o jakýkoliv létající objekt, který
se nepodařilo identifikovat.
Tyto objekty bývají nezřídka pozorovány a
často se je povede i vyfotografovat nebo
natočit.
Žádná fotografie ovšem dosud nebyla
dostatečně průkazná, navíc se v mnoha
případech jedná o podvody, kterými se
vtipálci pokusili zamotat odborníkům
hlavu.
Milovníci záhad tvrdí, že UFO jsou létající
stroje mimozemšťanů, kteří zkoumají naši
planetu. Je ovšem zřejmé, že za
fenoménem UFO stojí hned několik záhad.
Zaprvé to mohou být dosud neznámé
meteorologické jevy (teprve nedávno byly
například objeveny ohnivé koule „sprite“
objevující se za dosud neobjasněných
okolností vysoko v atmosféře).
Některé objekty by také mohly být
zbraněmi, které armáda teprve vyvíjí a
testuje.
Existuje i teorie, že „létající talíře“ jsou
výtvorem nacistů.
V České republice se identifikací
jednotlivých případů UFO zabývá projekt
Záře pod vedením ufologa Vladimíra
Šišky. Rozhovor s ním najdete na straně
26.
O problematice UFO se též můžete dočíst
na internetu a v obrovském množství
odborných publikací. Mně se například
dostaly do rukou poměrně šokující knihy
UFO: Důkazy a UFO: Kontakty od
Michaela Hesemanna, ve kterých najdete
podrobnou dokumentaci jednotlivých
případů UFO.
Argument č. 2 – Záhadné únosy
Velmi přesvědčivým argumentem jsou tzv.
únosy mimozemšťany. Jak takový únos
probíhá? To bývá různé.
Někdy se oběť dostane do zvláštního
stavu, jakéhosi polospánku. V něm např.
prochází jakýmsi tunelem, je osvětlena
prudkým světlem a hlavně se setká s
malými vyzáblými bytostmi s velkou
šedou hlavou a obrovskýma očima,
takzvanými šedivci. Oběť prochází
různými testy, šedivci ji prohlíží a
zkoumají. Oběti bývají také dávána různá
varování před zkázou Země a lidstva. Únos
může probíhat vždy jiným způsobem a
oběť při něm může mít různé vize. Může
probíhat například v noci při spánku nebo
jindy, když je člověk o samotě.
Zajímavé je, že ve velkém množství
případů si oběti začínají vzpomínat na únos
až zpětně, jako by jim byla vymazána
paměť. Většinou v nich tyto vzpomínky
vyvolávají strach a únos v jejich psychice
zanechá nesmazatelné stopy (dočetl jsem
se, že obdobně jsou na tom jen veteráni
vietnamské války a oběti znásilnění).
Takovýto zážitek prý musí mít reálný
základ, sen nemůže takovéto stopy
zanechat. Jen málo lidí cítí při únosu
jakousi uklidňující sílu, pohlíží na svůj
zážitek pozitivně a připadá si nějak
„duchovně obohaceno“.
Existuje mnoho teorií, které se snaží
„únosy“ nějakým způsobem vysvětlit.
Velice přesvědčivá mi přijde teorie
„probuzeného
novorozeneckého
traumatu“, jejímž autorem je Brit profesor
Lawson. Podle ní se může člověku v
krizových situacích vybavit vzpomínka na
porod, kterou máme všichni zakořeněnou
hluboko v podvědomí. Vzpomene si na
cestu tunelem, na jejímž konci na nás čeká
silné světlo, na postavy, které nás položí na
jakýsi stůl a prohlíží si nás.
Tuto teorii rozvinul americký psycholog
Frederick Malmstrom. Upravil fotografii
ženy, jak ji vnímá novorozeně, které ještě
vidí jinak než dospělý člověk. Vzniklý
obraz odpovídá „šedivcům“, které oběti
únosů popisují.
Touto teorií možná lze vysvětlit část
únosů, ale rozhodně ne všechny.
Mnoho (ne-li většina) případů zanechá
totiž na oběti i fyzické stopy. Zaprvé to
mohou být sexuální poruchy, hodně
unesených totiž popisuje, že byli různě
sexuálně obtěžováni nebo donuceni k
pohlavnímu styku. Některé ženy byly prý
uměle oplodněny, po určité době byly
uneseny znovu a plod jim byl odebrán. ►
Zadruhé se může jednat o různé modřiny,
jizvy či stopy po vpíchnutí jakési injekce.
Hlavně to ovšem jsou záhadné implantáty,
které byly mnohým obětem vyoperovány
(vyoperoval je kalifornský chirurg Dr.
Roger Leir za přítomnosti televizních
kamer a mnoha lidí). Jedná se o malé
předměty různého tvaru (vypadají např.
jako semínko z melounu); materiál, ze
kterého jsou složeny, může být různý –
jedná se např. o kov a jakousi neznámou
hmotu.
Implantáty se mohou nacházet na různých
částech těla pod kůží, záhadou ovšem
zůstává, jak se tam dostaly, neboť nejsou
patrny žádné stopy po jejich vložení (kůže
zůstává neporušena). Účel implantátů
dosud není znám, nicméně u nich byly
prokázány pozoruhodné vlastnosti, jako
např. světélkování pod ultrafialovým
světlem. V případě implantátů z amorfního
železa je to zase magnetismus, což je
obzvláště zajímavé, protože tento typ
železa lidé zmagnetizovat neumí. Zřejmě
nejzáhadnější vlastností jsou potom jakési
signály (pulzní frekvence), které byly u
implantátů
objeveny.
Jeden
signál
implantát vysílá, druhý přijímá – jako by s
někým komunikoval. Hned se nabízí
možnost, že jsou implantáty jakousi
sondou, která prohlíží lidské tělo a
výsledky
někomu
odesílá.
Komu?
Mimozemšťanům?
Pokud vás toto téma zaujalo, můžu vás
odkázat
na
internetovou
adresu
http://kpufo.cz/oblasti/ufo/unosy/index.htm
(v rámci Klubu psychotroniky a UFO), kde
se o únosech velmi podrobně mluví. Pokud
jste sami únos zažili, můžete tam také
vyplnit dotazník a poradit se s odborníky.
Argument č. 3 – Zmrzačená zvířata
O mrzačení dobytka se již v Camelotu
psalo, konkrétně v článku Případ
záhadného řezníka v 8. čísle na straně 3.
Přesto stručně shrnu, oč se jedná.
V Americe (i v jiných státech) bývají
nezřídka nalézány zohavené mrtvoly
dobytka a dalších zvířat (ve výjimečných
případech dokonce i lidské!). Jsou jim s
naprostou přesností odebrány různé orgány
a všechna krev, což není s naši technologií
možné.
A co jsou zač podivné mrtvoly, které čas
od času vyplaví oceán na různých místech
světa? Mám na mysli např. Montauk
monster (viz. Novinky 5/2009) – jakéhosi
mrtvého tvora, který byl vyplaven na
začátku května u New Yorku. Spekuluje se
o tom, zda se jedná o již známé zvíře (v
úvahu připadá např. pes, prase či želva bez
krunýře), které bylo někým zcela
zohaveno, nebo o dosud neznámého tvora.
Pokud na to máte žaludek, doporučuji
navštívit
stránky
www.montauk-
Proslulá rytina „astronaut“ na planině Nazca v Peru
Arnošta
monster.com, věnované tomuto a dalším záhadologa
www.mysteryfilm.cz.
monstrům.
Argument č. 4 – Mrtvoly, mumie a
zřícené mimozemské lodi
Po celém světě existují i zprávy o
ztroskotání mimozemských vesmírných
lodí. Mají většinou stejný scénář – jakási
mimozemská loď (např. létající talíř) se
poškodí a zřítí se na zem. V jeho troskách
jsou objeveny mrtvé či ještě živé bytosti
(většinou naši staří známí nízcí šedí
humanoiodi s velkou hlavou). Pak přijede
armáda, uzavře celou oblast, zakáže
svědkům cokoli vypovídat, odveze trosky i
s jejich posádkou na nějakou vojenskou
základnu (v případě Ameriky je to např.
známá „Oblast 51“ nebo základna Wright
Patterson) a veřejnost se nic nedozví.
Je pravděpodobné, že pokud by
mimozemšťané skutečně existovali a
vládci některých států by se o tom
dozvěděli, neprozradili by to občanům,
protože by tím vznikl nepředstavitelný
chaos a určitě i strach. To je také zřejmě
důvodem, proč jsou údajné pády
mimozemských lodí tak pečlivě utajovány.
Kromě toho se můžeme setkat i se
zprávami o nalezení mumií jakýchsi
malých humanoidů, například v různých
horách,
jeskyních,
či
podzemních
prostorách. Jedná se např. o případ z roku
1937, kdy byly v čínském pohoří BajanKara-Ula nalezeny kostry bytostí s velkou
hlavou a spolu s nimi i záhadné kamenné
disky s neznámými hieroglyfy. Za zmínku
stojí i objev malinkých humanoidů
(nejspíše mrtvých, i když ani to není jisté)
na Jávě. Více se o něm dočtete na webu
Vašíčka
–
Argument č. 5 – Výpovědi kosmonautů
a dalších důvěryhodných svědků
Čím dál větší množství bývalých
kosmonautů z různých států prohlašuje, že
mimozemšťané a UFO skutečně existují.
Někteří z nich, např. Rus Pavel Popovič,
UFO na svých misích spatřili.
Pak jsou tu lidé, kteří sice sami UFO
neviděli, ale dostali se k informacím, které
by ostatní neměli znát. Jeden z nich,
americký kosmonaut Edgar Mitchell (byl v
roce 1971 na Měsíci), loni na britské
rozhlasové stanici Kerrang! Radio
prohlásil: „Měl jsem to privilegium
seznámit se se skutečností, že nás
mimozemšťané na této planetě navštívili a
že tedy fenomén UFO je skutečný. Naše
vlády to všechno dobře tutlají posledních
šedesát let nebo tak, ale pomalu to
prosakuje ven a někteří z nás měli tu čest
se s některými informacemi seznámit.“
Zároveň však lidi uklidňuje, že „pokud by
mimozemšťané chtěli být nepřátelští, pak
už bychom teď neexistovali"“.
Mitchell s podobným tvrzením vůbec není
jediný. Za zmínku určitě stojí kniha
Mimozemšťané v pozadí vlády USA z roku
1989, jejímž autorem je americký senátor
Milton William Cooper. Ten čerpal při
jejím psaní z tajných materiálů, ke kterým
se nějakým způsobem dostal. Podrobně
popisuje události, jež nastaly po 2. světové
válce a o kterých se veřejnost nesměla
dozvědět.
Pokusím se je shrnout do několika vět:
Brzy po válce přistáli na Zemi ►
mimozemšťané, jejichž rodná planeta v
souhvězdí Orionu se dostala na pokraj
zničení. Vláda USA s nimi navázala
kontakt a byla dohodnuta vzájemná
spolupráce, jejíž součástí byla společná
kolonizace Měsíce a Marsu, k čemuž bylo
ovšem nutné vyhubení části lidské
populace (pro tyto plány je totiž nežádoucí
přelidnění). Proto byl do světa vypuštěn
virus AIDS (a chystají se další). Zároveň
bylo
mimozemšťanům
dovoleno
„propůjčit“ si nějaké lidi a zvířata pro
zkoumaní, s tou podmínkou, že musí
zkoumaným vymazat paměť a pak je
zdravé vrátit zpět. To ale mimozemšťané
příliš nedodržovali, a tak se začal po celé
Americe objevovat zohavený dobytek a
lidé mluvili o „únosech mimozemšťany“.
Cooper před mimozemšťany důrazně
varuje, protože si prý chtějí lidstvo
podmanit a ovládnout ho.
Celý příběh má pak nečekanou pointu –
šest let po vydání knihy, v roce 1995,
zemřel M. W. Cooper při autonehodě. To
má dvě vysvětlení. Buď je kniha pravdivá
a Cooper musel být pro své informace
zlikvidován, nebo je to naopak celé výmysl
a žádný M. W. Cooper nikdy neexistoval.
Pokud vás tato kniha zaujala, ale jste líní si
ji kupovat a číst, podívejte se alespoň na
tuto adresu, kde je obsah knihy popsán
mnohem detailněji:
http://www.tipyainspirace.cz/modules.php?
name=News&file=article&sid=11
Existuje i několik dalších podobných
teorií,
které
však
pohlížejí
na
mimozemšťany jako na pozitivní bytosti.
Argument č. 6 – Ooparty
Označení „ooparts“ znamená Out of Place
Artifacts, čili předměty, které byly
nalezeny na místě, kde nemají co dělat.
Patří sem například různé nástroje a
umělecké výtvory nalezené v uhlí (to je
samozřejmě staré mnoho milionů let). Jak
se tam tedy mohly dostat? Znamená to
snad, že na Zemi existovala v dávném
pravěku jakási civilizace, která byla vlivem
nějaké globální katastrofy zcela zničena a
téměř nic po ní nezbylo? I když se asi
budete divit, zdá se to jako velmi
pravděpodobná možnost. Hodně se o tom
píše například v knize Zakázaná
archeologie od Klause Dony a Reinharda
Habecka, kterou vám mohu jen a jen
Kdo je stavitelem tajemných megalitů?
doporučit (její recenzi naleznete v 5. čísle stejného předpokladu, jako ty Dänikenovy
Camelotu na straně 8). Někteří lidé také – že bohové, jak je zobrazovaly dávné
ooparty přisuzují mimozemšťanům.
kultury,
jsou
ve
skutečnosti
mimozemšťané (v 7. čísle Camelotu na
straně 4 najdete článek Dvanáctá planeta,
Argument č. 7 – Historické otazníky
Měli bychom se také zamyslet nad tím, který se jednou ze Sitchinových knih
jestli neměli mimozemšťané vliv na Zemi zabývá). O tom ale zase až někdy jindy.
již před stovkami let. Zdá se to
pravděpodobné, protože různá svědectví, --ve kterých dnešní člověk jasně rozpozná
pozorování
UFO,
podávají
např. Co si o tom máme myslet? Mají tyto
středověké kroniky. Mluví se v nich i o záležitosti
skutečně
na
svědomí
záhadných únosech.
mimozemšťané, nebo nějaká tajná
Položme si další otázku – kdo byl organizace
disponující
mimořádně
stavitelem pravěkých megalitů? Dodnes si vyspělou technikou a psychologickými
nedokážeme vysvětlit, jak tehdejší lidé zbraněmi? A co takhle obyvatelé podzemní
dokázali tyto monumenty vztyčit. Nemají říše Agharta? Lze tyto případy vysvětlit
náhodou pravdu pověsti, jež mluví o logicky, racionálním myšlením? Nebo je to
stavitelích megalitů jako o malých snad všechno jen výmysl a nic z toho není
skřítcích s velikou hlavou, kteří ovládali pravda? Na tyto otázky zatím neumíme
kouzelnou sílu? Ostatně o tom se více odpovědět a kdo ví, jestli se to někdy
dočtete v mém článku Po stopách megalitů změní. ■
v 5. čísle Camelotu na straně 4.
Stejně tak si můžeme lámat hlavu nad Obrázky a fotografie: www.fi.muni.cz
původem pyramid, soch Moai či (3D
model
létajícího
talíře),
proslulých rytin na planině Nazca.
www.commons.wikimedia.org (astronaut),
Teorii Ericha von Dänikena nejspíše www.megalithic.co.uk (dolmen Lanyon
všichni známe. Zajímavé jsou také knihy Quoit v Cornwallu, autorem fotografie je
Zacharii Sitchina, které vychází ze uživatel bazcross)
Články:
•
článek UFO: Existují důkazy únosců? Ano, tvrdí vědci! v magazín Epocha (nepovedlo se mi zjistit v jakém čísle –
vlastním pouze černobílou kopii), autor: Dalibor Novák
Web:
•
•
Knihy:
•
•
www.kpufo.cz
www.novinky.cz
Velká kniha otázek a záhad, Regia Praha 2002, autoři: J. Lenková, I. Mackerle, V. Šiška, J. Zeman
Zakázaná archeologie, Dialog 2004, autoři: K. Dona, R. Habeck
Novinky – 6-7/2009
Jakub Cepník
Jacobsovy knihy The Adventures of Willy
the Wizard.
Hned na začátek jedna smutná zpráva - 2. Zdroj: www.fantazia.sk
června zemřel přirozenou smrtí David
Eddings, autor oblíbených fantasy ság Bylo také uděleno několik cen a ocenění. V
Belgariad, Mallorean, Elenium či Tamuli. zahraničí to byla Campbellova cena a cena
Prometheus, u nás pak cena Aeronautilus.
Bylo mu 77 let.
Jestli vás zajímá, kdo tyto ocenění získal,
Zdroj: www.sarden.cz
podívejte se na Sarden. :-)
Přejděme k veselejším záležitostem. Dva Zdroj: www.sarden.cz
čeští spisovatelé oslavili v nedávné době
narozeniny. 8. června to byl Pavel Renčín, Novinky v historii:
kterému bylo mu 32 let. Redakce Sardenu
pro něj složila tuto básničku (Pavel z ní Pozor, pozor! Vědci připustili, že vymření
byl naprosto nadšený): „Již je to plných dinosaurů zřejmě nezpůsobil pád asteroidu,
dvaatřicet let, co Tvá krása zdobí celý jak se doposud tvrdilo. Po prozkoumání
svět, není hezčí perla, není hezčí květ, jsi kráteru, který onen asteroid způsobil,
dospěli k názoru, že takto „malé“ těleso
anděl, jen políbit Tě smět.“ :-)
Druhým oslavencem je Ďuro Červenák, nemohlo způsobit příliš výrazné škody.
tomu bylo 35 let. U této příležitosti také Teorii navíc podpořily nálezy fosílií
předělal
své
webové
stránky dinosaurů, které pocházejí z doby asi půl
www.cervenak.sk - nezapomeňte se na ně milionu let po tom, co na Zemi asteroid
dopadl.
podívat!
Proto teď někteří odborníci tvrdí, že
Zdroj: www.sarden.cz
Obrázek:
www.pavelrencin.cz, zhoubou veleještěrů byla až sopečná činnost,
která nastala o 500 000 let později.
www.legie.info
(Mám pocit, že pokud to takhle půjde dále,
vědci budou muset připustit, že se dinosauři
setkali i s lidmi – důkazy pro to jsou, i když
se je odborníci snaží přehlížet. O tom ale až
někdy příště.)
Zdroj: www.novinky.cz
Novinky ve fantastice:
Bylo zahájeno vyřazovací kolo literární
soutěže Vidoucí pořádané SFK Palantír a
magazínem Pevnost. Pro více informací se
podívejte
na
internetové
stránky
www.sfkpalantir.net.
Zdroj, obrázek: www.sfkpalantir.net,
www.pevnost.cz
Zajímavým archeologickým objevem je
šesticentimetrový ženský idol z mamutí
kosti, který byl v květnu nalezen na
jihozápadě Německa. Připomíná slavnou
Věstonickou venuši, ale je ještě starší – jeho
stáří je odhadováno na 40 000 let. Je to tedy
nejstarší model člověka na světě. Bohužel
mu chybí hlava, ale vědci věří, že se jim ji
podaří najít.
Zdroj a obrázek: www.ct24.cz
Správcové
pozůstalosti
spisovatelé Další archeologické novinky najdete na
Adriana Jacobse nařkli J. K. Rowlingovou www.lovecpokladu.cz
z plagiátorství. Rowlingová prý použila ve
čtvrtém díle Harryho Pottera značnou část
Novinky v záhadách:
O Nessie a dalších podobných obludách
jste si už v Camelotu mohli přečíst,
konkrétně v 6. čísle na straně 3. Víte ale,
že svoji jezerní příšeru mají i v Severní
Americe? V jezeře Champlain tam prý
žije příšera pojmenovaná Champ.
Byla sice mnohokrát pozorována, ale
nafilmovat se ji povedlo jen jednou, před
lety. Záhadu oživilo až video, které pořídil
31. května tohoto roku turista Eric Olsen.
Můžete ho zhlédnout na YouTube
(klíčová slova – „Lake Champlain
Monster“).
Zdroj
a
obrázek:
www.aktualne.centrum.cz
Na závěr zmíním několik aktuálních
pozorování UFO, které jsem objevil na
blogu www.liborcermak.blog.idnes.cz.
První z nich je neobvyklé UFO, které bylo
pozorováno 13. června nad jedním
lunaparkem ve Virginii v USA. Vypadalo
jako obrovský prstenec, který „levitoval“
v mracích bez jediného pohybu. Klíčová
slova na YouTube: „ufo virginia 2009“.
Další UFO se objevilo nad holandským
Amsterdamem. Jakýsi světelný útvar
v noci pomalu prolétal nad domy. Pak
najednou prudce zasvítil, bleskovou
rychlostí vyletěl kamsi nahoru a zmizel.
Klíčová slova na YouTube: „ufo achtig
object in amsterodam“.
Zdroj: www.liborcermak.blog.idnes.cz,
www.ufocasebook.cz ■
Jsou mezi námi?
Jakub Cepník
Výstava Jsou mezi námi? probíhající ve
dnech 21. 5. - 21. 6. v Obchodním centru
Chodov představovala pro českou
záhadologickou obec velmi významnou
událost. Široká veřejnost si na ní mohla
prohlédnout krátkou expozici věnovanou
UFO, mimozemšťanům i dalším záhadám
a hlavně si poslechnout několik velice
zajímavých přednášek od odborníků přes
tato témata.
Expozice
Na začátek několik vět k samotné
expozici. Ta sice nebyla nijak dlouhá,
nicméně pro laickou veřejnost zřejmě
zajímavá.
Tvořilo ji několik informačních panelů
rozmístěných v prostorách obchodního
centra. Na každém z nich jste si mohli
přečíst základní informace o jednom
tématu z oblasti záhad (UFO, neznámí
tvorové, kruhy v obilí atd.). Musím
přiznat, že i já jsem tam objevil některé
informace, o kterých jsem do té doby
nevěděl.
Nejzajímavější část expozice pak tvořila
vitrína, ve které byla vystavena replika
proslulého texaského kladiva (viz. článek
Kladivo z Texasu v 9. čísle Camelotu na
straně 3) a především několik záhadných
předmětů z území ČR.
Kromě toho byly po celém obchodním
centru rozvěšeni zelení ufoni, mohli jste tam
nalézt i modely mimozemských létajících
strojů (v životní velikosti) a maketu
smrtícího červa olgoj chorchoje (viz. článek
Ogloj chorchoj v 4. čísle Camelotu na straně
14).
v již zmíněném rozhovoru), například o
pronásledování záhadného objektu nad
Vranovskou přehradou, o runovém písmu
středoevropských Keltů, o nálezu sekerky
z doby kamenné, která je však – byť se to
zdá neuvěřitelné – ze železa, o podivném
případu kulového blesku v jednom
libereckém bytě, o podivné železné
Přednášky
Na zahájení výstavy jsem sice nebyl, ale tyčince, jež spadla z čistého nebe atd.
nejspíš jsem o moc nepřišel. Dočetl jsem se,
že tam byl připraven O dva týdny později jsem pak navštívil
bohatý doprovodný přednášku badatele Ivana Mackerleho.
program,
a
to: Ten je našim čtenářům jistě známý,
Vesmírný tanec, Vyfoť protože se v Camelotu často objevují
se s návštěvníky z články o některých jeho expedicích a
vesmíru,
Nakresli v minulém čísle jste si dokonce mohli
svého
ufona
a přečíst rozhovor s ním.
Malování na obličej. Na první části přednášky nazvané
:-)
Tajemná zvířata mluvil o své expedici
Zato jsem navštívil k jezeru Loch Ness z roku 1977, kde
hned dvě přednášky. pátral po známé jezerní obludě, dále o
Předem musím říct, expedicích do Mongolska (červ olgoj
že se mi obě hodně chorchoj, divoký člověk almas) a na
líbily a připadaly mi Madagaskar (sloní pták).
velmi zajímavé.
Druhá část přednášky s podtitulem
První z nich nesla Historické záhady zase pojednávala o
podtitul „UFO v ČR a pražském Golemovi (viz. článek Pověst o
Záhady
v
ČR“. Golemovi ve 4. čísle Camelotu na straně
Přednášejícím
byl 3) a legendárním hraběti Drákulovi, po
přední český ufolog jehož stopách se Mackerle před lety vydal.
Vladimír
Šiška
(rozhovor
s
ním Zhodnocení
najdete na straně 26). Celkově mám z této akce velmi kladný
Mluvil
hlavně
o dojem, obzvláště přednášky byly skvělé.
nejzajímavějších Věřím, že zpopularizovala oblast záhad i
případech, kterými se mezi širší veřejností a že se díky ní objeví
zabýval Projekt Záře noví zapálení badatelé. ■
(pokud nevíte, oč se
jedná, dozvíte se to Fotografie: Jakub Cepník, Adam Cepník
JFK Con
Jan Holan
JWP a Mirka Žambocha, přes Františku ostudu. Sice se vyskytly malé potíže, ale
Vrbenskou, až po grafika Petra Šimčíka, přesto to skutečně stálo za to! ■
autora našeho webu. Samozřejmě nechyběl
ani Vlado Ríša.
Obrázky: www.agent-jfk.cz
Postupem času se u mikrofonu vystřídalo
mnoho lidí. Spolu s M. Žambochem a
všemi přítomnými byla vytvořena osnova
na další příběh o agentovi JFK. Dočkali
jsme se i čtení z připravovaného dílu
Nagaty a Vlčí máky, jehož autorkou je
Františka Vrbenská.
Přesuňme se do paralelního vesmíru, ve
kterém je zrovna pátek 29. května 2009.
Po bližším prozkoumání zjistíme, že se
nacházíme ve smíchovské knihovně na
dalším z knihovnických conů.
Vzhledem k tomu, že JWP ani Miroslav
Žamboch ještě nedorazili, mikrofonu se
ujmul někdo jiný, a to autoři
fanouškovského
webu
JFK
Fans
(www.jfk-fans.ic.cz) . Za chvíli se začali
scházet další hosté a brzy již bylo možné
spatřit kolem sebe pestrou škálu lidí. Od
Mimořádným hostem byl pak Slávek
Švachouček, který – mimo to, že je
vynikající vědec a spisovatel –, je také
prostředníkem mezi světem naším a světem
paralelním, ve kterém se na planetě Ergea
nachází Ertar, protějšek naší vlasti. Slávkova
přednáška se mi bezkonkurenčně líbila ze
všech nejvíc. Velkým plusem také bylo to,
že při ní pouštěl tři krátké filmy.
Atmosféra conu byla přátelská, sympatická a
sršící vtipem (hlavně ze strany JWP a Vlado
Ríši). Celkově se JFK Con zdařil, a
rozhodně neudělal knihovnickým conům
Literatura
propasti Macocha. JFK, Vincent Vega a Krásný, Nakladatelství: Triton, Rok
komtesa se v závěru knihy také potkají s vydání: 2005
Miroslav Žamboch, Jiří Walker Napoleonem a pokusí se zvrátit průběh
Jan Holan
Procházka
bitvy u Slavkova tak, jak to má podle dějin
být. Ovšem to není snadné, když proti vám JFK: Plnou parou vpřed
Není krve bez ohně je již druhá kniha ze stojí hrabě X-Hawk a pět německých tanků
Petr Šimčík
série Agent JFK. Hned na jejím začátku Tiger...
zavítáme do roku 1805.
Je pár dní před bitvou u Slavkova. V Kniha je poměrně čtivá (dá se přečíst na Plnou parou vpřed je první kniha ze světa
olomouckém zámečku se komtesa Andrea jeden zátah) a sám bych řekl, že si z ní agenta Johna Francise Kováře, která se mi
de Villefo rt spolu s hrabětem d'Morcerfem můžete udělat docela dobrý obraz o celé dostala do rukou. Tedy, přesněji řečeno, do
urputně
brání
útoku
příslušníků sérii. Není v ní nouze o nelítostné boje a počítače, jedná se totiž o e-book.
rakouského pluku, které vede samotný ani dostatečné množství humoru nechybí Jejím autorem je Petr Šimčík, kterého
hrabě Xaverius Hawk. Mezitím je John (dokonce dojde i na známou citaci z pozorní čtenáři nejspíše znají, neboť je
autorem nového designu našeho webu. :-)
Francis Kovář přijat do agentury Equilibri Cimrmanovy divadelní hry).
Ferrarius (Kováři rovnováhy). Většina Kniha také jistojistě zaujme i nováčky v V Plnou parou vpřed se JFK společně se
svým kolegou Vincentem Vegou ocitají v
jejích zaměstnanců na něj hledí s sérii a přesvědčí je o kvalitě knih s JFK.
postapokalyptickém
světě, ve kterém jsou
opovržením a poukazují na jeho Za mínus bych označil pár nejasných
téměř
všechny
stroje
poháněny parou,
pašeráckou minulost.
pojmů, které nezasvěcení nemusí pochopit.
protože
se
vyčerpaly
zdroje
ropy. Radiace
Zde se JFK seznámí s agentem Vincentem Dalším mínusem je také pár nejasných
způsobila,
že
někteří
obyvatelé
tohoto
Vegou a společně vyrazí na misi, která má pasáží. Celkově ale kniha představuje
světa
získali
kouzelnou
moc
a
stali
se z
být pro JFK zatěžkávací zkouškou. Avšak průměr.
nich
magici,
jiným
zase
výrazně
stoupla
něco se pokazí a průchod ženevským Hodnocení: 50 % (průměr)
fantómem není možný. Proto se musí Stručné info: Autoři: Miroslav Žamboch a tělesná síla. Naši agenti se zapletou do
použít k přechodu do paralelního světa Jiří Walker Procházka, Obálka: Jan Patrik konfliktu mezi těmito dvěma stranami. ►
moravská pobočka základny uložená v
JFK: Není krve bez ohně
pochopitelně se brzy objeví i starý známý
Xavier Hawk.
Text byl původně po částech publikován
na stránkách JFK-Fans a poté ho autor
umístil na svůj web – www.petrsimcik.cz
–, kde si ho můžete přečíst v podobě ebooku s pěkným grafickým zpracováním
(sám autor je grafik). E-book si můžete
stáhnout zdarma, což považuji za výrazný
klad.
Je ale nutné neočekávat od knihy (a
vlastně ani od celé série o agentovi JFK)
nic víc, než průměrnou akční literaturu
(plnou neustálého boje a zabíjení).
Poměrně dobře se čte, ovšem je to spíše
brak.
Kniha není nijak originální, i když Šimčík
přišel s několika zajímavými nápady. Je
celá brána s nadsázkou, místy text hraničí
s humorným fantasy.
Na konci knihy najdete jako bonus
krátkou vtipnou povídku Ukradené
Vánoce Johna Francise Kováře, ve které
se JFK v jakémsi vánočním světě pokouší
(s Dědou Mrázem po boku) vysvobodit ze
Santa Clausova sněžného hradu Ježíše.
Povídka je – podle mého názoru – spíše
podprůměrná, protože až tak vtipná zase
není a má dost neoriginální pointu.
Na závěr několik slov ke zpracování. Po
grafické stránce je vše perfektní. Obálka
je zdařilá, vnitřní ilustrace do knihy dobře
zapadají. Horší je to s gramatikou –
konkrétně s interpunkcí. Šimčík téměř
ignoruje čárky uprostřed vět a navíc jsou
špatně označené kapitoly – sedmička je
vynechaná, zato třináctky jsou dvě.
Musím ale uznat, že vytvořit tuto knihu
muselo dát velké množství práce a je od
autora hezké, že ji dal k dispozici zdarma.
Neuděláte chybu, pokud si ji stáhnete
také.
Hodnocení: 50 % (průměr)
Stručné info: Autor: Petr Šimčík, Obálka:
Medhi, Ke
stažení na
stránkách:
www.hospudkanakoncivesmiru.blogspot.co
m, Rok vydání: 2009
Jakub Cepník
Řeč kamenů
Robert Carter
Pokud vás zajímají témata, o kterých v
Camelotu píšeme, kniha Řeč kamenů, první
díl třídílné ságy od britského spisovatele
Roberta Cartera, vás nejspíše nadchne.
Sám bych ji zařadil do subžánru
pseudohistorické fantasy (tj. fantasy
odehrávající se ve světě, který je podobný
skutečné historii). Autor v doslovu mluví o
tom, že svět, ve kterém se kniha odehrává, je
sice velmi podobný středověké Anglii, ale
přesto to „ta naše Anglie“ není, protože zde
existují kouzelné bytosti, magie apod.
Zároveň to kritikům znemožní vytýkat
Carterovi případné historické nepřesnosti.
Kniha zpracovává typickou fantasy zápletku
– třináctiletý chlapec Will si žije spokojený
život až do chvíle, kdy ho odvede z domova
tajemný čaroděj Gwydion a Will se od něj
dozví, že on sám je vyvolený, jehož úkolem
není nic menšího, než zachránit celý svět
před podlým kouzelníkem Maskullem.
Samozřejmě, podobný příběh najdete v
obrovském množství fantasy titulů. Nechat
se tím od knihy odradit by však byla velká
chyba. Carter totiž klasickou zápletku podal
velmi osobitým způsobem a hlavně, Řeč
kamenů je jedinečná ještě díky něčemu
jinému.
Will s Gwydionem putují po Anglii a snaží
se najít a zničit kameny války (dnes bychom
je nazvali menhiry) vyzařující negativní
energii.
Carter
výborně
popisuje
anglickou krajinu a dokáže přímo
„vdechnout“ místům jejich starodávnou
atmosféru, jejich genia loci.
Zároveň je kniha plná čarodějových
moudrých a poučných výkladů, které
poukazují na prastarou druidskou filosofii.
Jen několik situací se mi v knize úplně
nelíbilo. Zaprvé to byl souboj Gwydiona s
Maskullem, který by se hodil spíše do
„obyčejného“ fantasy, dále útěk před
„zmarem“ a jeho zneškodnění, ve kterém
mi přišla zcela zbytečná úloha obra Alby.
Také mi připadalo trochu přehnané, že by
Will – byť je vyvolený – dokázal zničit
Kámen osudu, když měl sám Mistr
Gwydion problémy se zneškodněním
slabších kamenů války. Ale žádná z těchto
výtek není natolik závažná, aby příliš
pokazila můj celkový dojem z knihy.
Na závěr musím říct, že se Řeč kamenů
ihned zařadila mezi mé nejoblíbenější
knihy. Myslím, že dokáže oslovit velké
množství lidí – čtenáře klasického fantasy,
zájemce o netradiční pohled do historie,
ale především ty, které zajímá keltská
mytologie a folklór, a v neposlední řadě i
milovníky přírody, protože Carterův popis
anglické krajiny je doslova úchvatný.
Já sám patřím do všech těchto skupin,
takže určitě pochopíte, proč se mi Řeč
kamenů tolik líbila. Podobnou knihu jsem
se už dlouhou dobu snažil najít.
Hodnocení: 80% (velmi dobré)
(zbylých 20% si šetřím na další díly) ■
Stručné info: Autor: Robert Carter,
Překlad: Miloš Komanec, Obálka:
Valentino Sani, Nakladatelství: Baronet,
Rok vydání: 2006
Jakub Cepník
Agent JFK
Jan Holan a Jakub Cepník
Jednou se sešlo několik významných českých autorů a básnili o tom, jaké by to bylo skvělé,
kdyby Česko mělo podobnou sérii jako je třeba Mark Stone. Slovo dalo slovo a tak vznikl agent
John Francis Kovář.
boku napsali první čtyři díly dnes již
devatenáctidílné série.
První vyšel roku 2005 a nesl název
Pašerák. JFK v něm dostal nabídku na
spolupráci s tajemnou agenturou a vzápětí
byl přenesen do paralelního světa, ve
kterém se Německu nepodařilo dobýt
československé hranice.
Druhý díl nazvaný Není krve bez ohně
vyšel ještě téhož roku a jeho recenzi si
můžete přečíst v tomto čísle Camelotu na
straně 9.
Meč a Tomawakh je třetím dílem série,
vyšel v roce 2006. Vypravíme se v něm do
světa, v němž vikingové s indiány uzavřeli
spojenectví a položili základy středověku
na americkém kontinentu.
A takto bychom mohli pokračovat dále, až
bychom se dostali k nejnovějšímu,
Menší pohled do historie
Duchovními otci agenta JFK jsou devatenáctému dílu.
spisovatelé Miroslav Žamboch a Jiří
Walker Procházka, kteří společně bok po Do série přispělo již poměrně velké
množství autorů a stále přibývají další.
Nejdříve byl jedním z nejlepších Zelených
baretů. Poté se z něj stal pašerák a nyní je
to zaměstnanec agentury, která udržuje
rovnováhu mezi jednotlivými světy.
JFK je neohrožený a neprůstřelný hrdina,
který
zažívá
samá
vzrušující
dobrodružství.
Cestuje
paralelními
dimenzemi a časem, aby pomohl udržet
rovnováhu. Vrací svět do takového stavu, v
jakém ho známe. Mezitím také bojuje se
zloduchem Xaveriem Hawkem, který je
ochoten ovládnout nebo zničit třeba
několik světů jen proto, aby dosáhl svého
cíle.
Je to prostě JFK o okolo něj se točí tato
strhující „první ryze česká sci-fi / fantasy
série“.
Někteří z nich jsou již zkušení spisovatelé
(Ondřej Neff, Františka Vrbenská...), jiní
teprve začátečníci (Jan Hlávka, Petr
Schink...). Mirek Žamboch a JWP jim
vždy nadiktují hlavní dějovou linii a
zbytek už je na autorech samotných.
Téměř všichni autoři se také podíleli na
sborníku Svůj svět si musíme zasloužit,
který vyšel na začátku tohoto roku.
Čtenáři si sérii oblíbili natolik, že
zanedlouho vznikly fanouškovské stránky
JFK Fans (www.jfk-fans.ic.cz), na kterých
se několikrát týdně objevují články,
recenze, reportáže, obrázky a povídky ze
světa agenta JFK.
Takže nezapomeňte – svůj svět si musíme
zasloužit! ■
Zdroje:
www.agent-jfk.cz,
www.wikipedie.cz
www.jfk-fans.ic.cz,
Monty Python and the Holy Grail
Jan Holan
Monty Python and the Holy Grail je další filmového zpracování artušovské legendy, se kterým
se v Camelotu setkáváte. Tento film je ovšem, oproti předchozím recenzovaným, pojat s velkou
dávkou humoru.
Vznikl v roce 1975 jako první celovečerní
podívaná britské skupiny komiků, která je
označována jako Monty Python. Tato
skupina má na svém kontě hodně parodií a
vtipných skečů. Jmenujme například seriál
Monty Python's Flying Circus, který byl
dlouhou dobu vysílán na britské stanici
BBC a slavil hodně úspěchů.
Skupina samotná vznikla v roce 1969 ve
složení: John Cleese, Terry Gilliam, Terry
Jones, Eric Idle, Michael Palin a Graham
Champman.
Pomalu se dostáváme k samotnému filmu.
Ten se, jak jsem již zmínil, zabývá
legendou o králi Artušovi a jeho snaze
nalézt Svatý grál. Je plný osobitého
humoru, i když se někomu může zdát
trochu morbidní.
Film začíná v době, kdy král Artuš opouští
Kamelot a hledá rytíře, se kterými by
zasedal u kulatého
stolu. Podaří se mu
shromáždit
skupinu rytířů s
rozdílnými
vlastnostmi
o
čemž
vypovídá
tato citace z filmu:
„Sir Lancelot byl
statečný.
Sir
Galahad byl čistý.
Sir Robin ne-takstatečný-jako-sirLancelot,
jenž
málem bojoval s
drakem Angnorem, málem se postavil
zbabělému rváči a naplno se počůral při
bitvě u Badon Hillu“.
Později se Artušovi zjeví Bůh a prozradí
mu, že jeho posláním je najít Svatý grál.
Tak se král Artuš a jeho rytíři vypraví na
nebezpečnou výpravu, během které potkají
nemyslitelné hrůzy, mezi které patří
trojhlavý obr, zabijácký králíček a rytíři
říkající „Ni!“. ►
Během této výpravy sice mnoho
statečných rytířů padne, ale po četných
útrapách zjistí, kde se nachází svatý grál. A
jak to skončí? Nechte se překvapit!
Možná jsem se také zapomněl zmínit, že je
celý film v angličtině a podle všeho tomu
už ani jinak nebude. Pro ty, kteří neumí
anglicky natolik, aby byli schopni film
sledovat, jsou zde naštěstí titulky, kterých
se nachází na internetu spousta. Já sám
jsem sledoval film s titulky, ale při x-tém
zhlédnutí jsem se již naučil některé
anglické fráze nazpaměť.
Hodnocení: 80% (velmi dobré)
Obrázky: www.csfd.cz (Photos copyright
© Python (Monty) Pictures Limited)
Ankh
Jan Holan
Ankh je klasická point-and-click adventura, která zaujme hlavně svým zpracováním a
neobvyklým příběhem.
Hlavní hrdina Assil žije pokojný život ve
starém Egyptě, jeho otec projektuje
pyramidy a sfingy. Jednoho dnes se ale
Assil odhodlá k velkému činu a ukradne
svému otci klíč od pyramidy. Tam pak
uspořádá mejdan, ale něco se zvrtne. Assil
totiž omylem rozbije sedm uren a tím
otevře sarkofág, ze kterého – světe div se –
vyleze mumie. Ta nemá zrovna dobrou
náladu, pořád ji totiž někdo ruší a navíc
ztratila svou baseballovou sadu faraónů, a
tak Assilovi nenadělí nic menšího, než
smrtelnou kletbu.
Od této chvíle musí Assil nosit Ankh a
smrtelná kletba ho začíná pomalu
přemáhat. Poslušně se vrátí domů a vše
řekne svému otci, ten mu ale nevěří (co
jiného se dalo čekat?), za trest mu navíc
udělí domácí vězení.
Assil je teď zavřený v pokoji, nemůže ven
a nezbývá mu více než pár hodin života
(zkrátka všední záležitost v adventurách).
Teď se dostáváte na řadu vy. Musíte
vyřešit záhadu zamčeného (v tomto
případě hlídaného) pokoje, s tím rozdílem,
že nechcete, jako obvykle, dovnitř, ale ven.
Když se dostanete ze svého vězení na
žhavé egyptské slunce, zjistíte, že pod
oknem postávají zloději, kteří se chtějí pro
změnu dostat dovnitř. A tak začíná celé to
zmatené
dobrodružství,
ve
kterém
navštívíte poušť, útroby sfingy, faraonovy
komnaty a zavítáte i do pochmurného
podsvětí.
Ve hře je vedle mnoha zajímavých lokací
také slušná dávka humoru. Když například
potřebujete sehnat kabelku z krokodýlí
kůže, přijdete za nebohou babičkou a
vykřiknete: „Tady Assil,
GreenPeace, odhoďte tu
kabelku a nic se vám
nestane!“ Assil je zkrátka
nápaditý.
Není zde moc velkých
zádrhelů, i když někdy se
prostě nevyhnete metodě
„vše na vše“, kde zběsile
zkoušíte, jestli nejde nějak
zkombinovat rybí hamburger
a prokletý kompas.
Hra
by
se
dala
charakterizovat jako svižná,
vtipná, sympatická a skvěle
kreslená. Na druhou stranu
jsem měl docela často obtíže
Ankh (anch, crux ansata nebo též nilský
kříž) je egyptským symbolem života.
Má představovat člověka s
rozpřaženýma rukama, smyčka nahoře
pak symbolizuje hlavu. Mnoho bohů
bývá vyobrazeno a ankhem v ruce.
s ovládáním a s kamerou. (Problém netkvěl
v tom, že kamera stála celou dobu na
místě. Naopak, kvůli skoro neustále se
pohybující kameře bylo těžké zaměřit
jediný objekt.)
Dokonce jsem i párkrát zapomněl, co že to
mám vlastně dělat. A až poté, co jsem si na
internetu přečetl ohlasy na hru, jsem se
dozvěděl, že pod klávesou TAB se skrývá
celkový výčet aktuálních úkolů. Celkový
dojem ale není vůbec špatný, i přes pár
chyb (jak v ovládání, tak v češtině, kterou
hra disponuje) si tato hra zasluhuje dostat
více než jen průměr. Jako plus označím
také délku hry a docela příjemný, i když ne
příliš bohatý soundtrack.
Hodnocení: 65 % (střední nadprůměr)
Obrázek: www.abecedaher.cz ■
Hostinec
Splnené sny – Čásť prvá
Rastislav Kučírek
Z lúky som pomaly prešiel na
udupanú hlinu pred krčmou. Vedľa
masívnych dvier bola o stenu opretá malá
lavička. Na druhej stene bolo celkom
veľké okno, cez ktoré presvitalo matné,
žlté svetlo. Celá budova bola z dreva
a silne pripomínala zrub, avšak táto bola
z príliš tmavého dreva smrekov. Z vnútra
sa ku mne sunula bujná vrava.
Pristúpil som k výrezu pre dvere.
Až teraz som zacítil tú pravú vôňu.
Zárubňa nádherne voňala po borovici
a spoza dverí sa vanula aróma údeného
kolena. Dlho som neuvažoval. Chytil som
mosadznú kľučku a typické krčmové
dvere som vtlačil do hostinca.
Kúdol dútnikového dymu mi na
chvíľu rozmazal zrak, ale aj tak som
registroval, že predo mnou je chodba.
Zažmurkal som a vľavo som rozoznal
stoly, bar a svalnatých chlapov. Na
najbližšom stole sa hrali karty. Smelo som
spravil prvý krok smerom k baru.
Chodidlo mi ešte nedopadlo na
dlážku, keď ma zdrapla za ústa čiasi ruka.
Rýchlo som sa zvrtol, zatiaľ čo ma druhá
ruka schmatla za temeno hlavy a silno
trhla. Srdce sa mi divoko rozbúchalo.
Vypleštil som oči a snažil sa oboma
rukami ťahať mocné päste, ktoré ma
zvierali za hrdlo. Ťahali ma do druhej
časti chodby, kde vládlo prítmie. Všetky
moje doterajšie myšienky sa razom
rozutekali. V hlave som mal len jeden
jediný cieľ – vlastný život. Až teraz som
sa spamätal. Otvoril som ústa dokorán
a zo všetkých síl som začal vrieskať. Trhal
som sa celým telom, zúrivo sa metal,
srdce mi išlo vyskočiť z hrude. Zrazu som
pocítil ten nečakaný a návykový pocit,
ktorého som sa chcel v poslednej dobe tak
zbaviť - strach o život.
Moje telo bolo plné energie, svaly
plné napätia a sily. Ale ja som to
nevnímal. V hlave sa mi stále dokola
omielali len zmätené myšlienky. Celé telo
sa mi trhalo, metalo, ako keď chytí mačka
rybu. Môj krik prestal byť krikom. Nič
som nepočul. Len kdesi v pozadí môj tep.
Stále som celou silou zápasil, trhal sa,
kopal nohami o dlážku a nakoniec
o schody, keď ma nimi hore ťahali.
V hlave sa mi začali objavovať prvé
myšlienky, ako zomriem. Strašne som sa
začal báť, čo bude po smrti. V hlave sa mi
zjavil obraz večne sľubovaného pekla, kde
ma budú mučiť za všetky moje hriechy.
A prišli obrazy všetkých pekných
chvíľ, čo som zažil. Všade, v snoch aj
v skutočnosti, obrazy ľudí, ako za mnou
Odvrátil zrak od zeme a znechutene
plačú, a zrazu som vôbec nechcel umrieť. na mňa pozrel:
Strašne som nechcel. Celým svojim srdcom
„Jeden rok“ – na chvíľku sa odmlčal
a dušou som chcel žiť a nadýchnuť sa ešte a potom trochu zmiernil výraz tváre:
raz vzduchu...
„Jeden rok ti trvalo, aby si skončil so
všetkým, čo sa ťa týka na Zemi, a došiel
Vhodili ma do prvej izby, ktorá sem?!“
bola napravo od schodiska.
Začal som sa zamýšľať nad jeho
Dopadol som na červený koberec slovami.
položený na dlážke z drevených dosiek.
Ja som predsa ešte neskončil so
Štvornožky som nadvihol hlavu. Očami som všetkým, čo sa ma týka na Zemi. A o kom
preletel obsah izby. Po ľavici bola posteľ, vlastne hovorí?
predo mnou stolík na písanie, nad ním malé
„Pozri, čo sa so mnou stalo za ten
okienko a napravo stredne veľká komoda. rok! Už ani nevyzerám ako elf! Aha kto je
Ihneď som sa otočil na chrbát a rýchlo sa zo mňa! Rok som nikde nebol, len tu
snažil postaviť.
trčím a dúfam, že sa raz objaví tvoja tvár!
Konečne som sa pozrel na tých, ktorí A raz večer, bez znamenia, len tak si
ma sem vhodili.
vykračuješ po lúke, bez magickej bariéry
Predo mnou stál jeden jediný človek.
a ešte si tam vysedávaš na tráve!“Bol vyššej postavy v čiernom plášti, dokričal a pomaly rozdýchával.
obviazanom cez pás. Veľká kapucňa mu
„Čo si tam, ergh, toľko robil?“robila dokonalý tieň, z olejovej lampy, na uprostred vety mu preskočil hlas do
celú tvár.
zúfaleho tónu. Tak zúfalého, že som si to
V poloskrčenej polohe som sa akoby až začal uvedomovať a vtiahol som sa do
zasekol. Spomalene som sa vystieral deja jeho rozprávania.
a sledoval svojho nepriateľa.
„Tak čo sa tam stalo?“
Načiahol
si
ruky
a dlhým
Prvýkrát som sa nejako pohol.
pokojným, ladným pohybom si sňal
Pomrvil som s prstami a prehltol konečne
kapucňu.
slinu
pričom
som
To už som stál celkom vystretý s plnohodnotnú
mimovoľne pootvoril ústa. Mozog mi
obrovským údivom v tvári.
frustrovali jeho oči. Rýchlo som nevedel,
Bol to elf.
Krátke hnedé vlasy mu vytvárali malú čo povedať.
„Hej! Rozprávam sa s tebou!“
ofinu, ktorá nevzbudzovala pocit veľkého
Prsty sa mi začali nervózne
čela. Takisto mal aj hnedé oči, ktoré ku
podivu neboli také šikmé, aké som ich videl šúchať a môj mozog mi vôbec nevedel dať
v knihách. Dokonca ani uši nemal také rady. Každá odpoveď, čo mi prichádzala
zaostrené. A napokon som si všimol aj na um, nebola správna. Napínavá sekunda
vrások na jeho tvári, ktoré oni nemajú vďaka prechádzala jedna za druhou a hlava nie
ich nesmrteľnosti. A predsa mi niečo a nie vymyslieť dobrú odpoveď.
Vtom ma to napadlo. Spravím
hovorilo, že je to elf. Chcel som ďalej
rozvíjať svoje prvé dojmy, ale zastavila ma nečakaný útok a omráčim ho. Dobre ho
jeho odrazu zamračená tvár. Letmo som ho prehľadám a pôjdem ďalej podľa plánu.
premeral a všimol si jemný záchvev jeho Od vzrušenia som spravil nepatrný pohyb
rúk. To bolo zbrzďovanie zlosti. Ukľudnil pravou rukou do zadu. Elf sa mi stále
sa, nadýchol, nadvihol hlavu a nakrátko pozeral do očí a teraz som aj ja tie svoje
zadržal dych. Pozrel sa mi priamo do očí uprel na jeho.
Niečo si začal šeptať.
a s tvárou ako skala pootvoril ústa a pomaly
V mysli som si už po druhý raz
zo seba vydal:
premietal presný pohyb môjho útoku.
„Kde si bol?“
Jeho otázku som vnímal, ale Prudké natiahnutie sa dozadu, výpad
zamyslel sa nad ňou až neskôr, keď som si vpravo, úskok doľava a úder po temene
spomenul, že mám so sebou všetky svoje hlavy.
Elf došeptal. Všetka moja výbava sa
veci, čo ma zalialo obrovskou nádejou.
„Ale si sa zmenil...“- skonštatoval objavila odrazu na posteli.
Chytro som sa obzrel späť na
a smutne zahľadel do zeme.
Celý napnutý som tam bez pohnutia stál neho. Jemne sa naklonil dozadu a oprel
o dvere za ním. Ťažko si povzdychol. ►
a v ústach prehĺtal suché sliny.
Trochu potočil hlavu a s očami,
z ktorých sa nedalo nič vyčítať, sa ma
spýtal:
„O čo ti ide?“
„Jaaa... Ja som... Ja, ja neviem, kto
ste“- odpovedal som a vzápätí som si to
začal vyčítať.
Zlostne prižmúril oči, odrazil sa
od steny, o ktorú bol opretý, a kráčal ku
mne. Stál som bez pohnutia a čakal to
najhoršie. Ale už som sa tak nebál, keď
som poznal svojho nepriateľa. Zastavil sa
pár centimetrov predo mnou a zrak uprel
na moju tvár. Nenávistne na mňa civel.
V duchu som si želal, nech už všetko
skončí a nech sa môžem čím skôr vrátiť
späť domov....
Ale nie! Dodal som si mužnosti.
Predsa nebudem ľutovať, to, čo sa už stalo.
Budem bojovať až do posledného dychu.
Zrazu som cítil po celom tele poriadnu čo konečne preglgol. Neistota a strach
dávku hrdinstva. Zaťal som zuby a bol som sa mu už z tváre vytratili.
pripravený na všetko.
Začal som si uvedomovať jeho hlasité
dýchanie. Šok mu akoby prešiel do
Ostro som sledoval nenávistný zúfalstva. Sklonil hlavu a zrakom prebehol
pohľad.
po zemi. Začal tak ticho dýchať, až to
Jeho zrak začal premeriavať celú moju vyzeralo, že úplne prestal. Napokon aj
tvár. Prešiel si každú jej časť a zastavil sa prestal hýbať hlavou. Bolo na ňom vidieť,
opäť na mojich zreniciach.
že si dáva dokopy nejaké súvislosti.
Odrazu jeho prižmúrené oči akoby sa
Stále som stál bez jediného pohnutia
zázrakom urovnali, dokonca sa roztiahli od a pozoroval ho.
prekvapenia. Prudko sa odo mňa odtiahol
Podvihol zrak a opäť sa na mňa
a cúvol jeden krok dozadu. V jeho tvári sa zahľadel. Tentoraz to bolo smrtľne vážne
zjavil neskrývaný úžas spojený s neistotou a z tváre som mu vyčítal, že teraz už sa aj
a strachom zároveň.
on začal niečoho báť.
Aj ja som sa so strachom obzrel za
S tichým
mľasknutím
jazyka
seba, čakajúc, že uvidím nejakú obludu, o vnútorné pery pootvoril ústa a ťažko zo
ktorú spozoroval. Keď som uvidel len seba vydal:
stolík, odvrátil som zrak späť. Stále sa na
„Ty si... Garwell?“
mňa v šoku pozeral. Otvorené ústa zavrel,
Na sever!
Pátá část povídky Wotanovo bratrstvo
Jakub Cepník
Od té doby, co jsem navštívil
profesora, uplynulo více než měsíc. Stále
bylo sychravo, pršelo a venku se začal
objevovat první sníh. Vrátil jsem se ke své
denní rutině, ale nemohl jsem se zbavit
vzpomínek na dramatické události
uplynulých dnů. Vrtalo mi hlavou plno
myšlenek a začalo mi být jasné, že můj
život už nikdy nebude takový, jako byl
dřív.
Jednoho dne večer mi zazvonil
telefon. Vstal jsem z křesla a zvedl
sluchátko: „U telefonu Eduard Nedoma.“
„Dobrý večer, tady Methodius Pittner,“
ozval se z telefonu profesorův hlas,
„potřebuji, abyste ke mně ihned přijel. Je
to možné?“ „Samozřejmě,“ souhlasil
jsem, „co se děje?“ „To po telefonu
nechci řešit – řeknu vám to až osobně.“
„Dobře, hned jsem tam,“ chystal jsem se
položit sluchátko. „Počkejte ještě,“
zastavil mě profesor, „dobře si
promyslete, kolik jste ochoten obětovat
pro zmaření plánů Bratrstva.“ S těmi
slovy zavěsil sluchátko.
Na nic jsem nečekal, oblékl jsem si
kabát, nasadil na hlavu klobouk a vydal se
do metelice venku.
Za necelou hodinu mně již profesor
odemykal vrátka u své vily. „Jsem rád, že
jste tady,“ řekl místo pozdravu.
Když jsem vešel do dveří, ovanula
mě známá vůně. Pittner mě zavedl do
obývacího pokoje, ukázal mi, ať se
posadím, a začal mi vysvětlovat, jak se věci
mají: „Naši lidé vypátrali, že nejvýše
postavení členové Bratrstva dnes ráno
vyletěli do města Longyearbyen na
Špicberkách. Měli jsme štěstí a povedlo se
nám zamluvit si několik letenek – máme
totiž oproti ostatním lidem tak trochu V.I.P.
postavení –, takže se ještě dnes vypravíme
za nimi. Má otázka zní: Pojedete s námi?
Všechny výdaje bychom samozřejmě
zaplatili.“
To byla nabídka, jakou jsem nečekal.
„Pojedu,“ kývl jsem. Profesor se usmál.
„Pak byste se tedy měl rychle vrátit domů a
sbalit si zavazadla. Letadlo odlétá z Ruzyně
deset minut před půlnocí, to znamená asi za
čtyři hodiny.“
Jak profesor řekl, tak jsem udělal.
Doma jsem si nachystal věci na cestu,
zavolal do práce a domluvil si na týden
dovolenou. Do té doby musíme být zpátky,
myslel jsem si.
Na letišti jsem byl s hodinovým
předstihem. Profesor tam již čekal – seděl na
sedačce v letištní hale a zamyšleně si četl
noviny. Byl teple oblečený, měl s sebou
příruční batoh a velký kufr polepený mnoha
nálepkami ze svých cest. Pozdravili jsme se
a já si sedl vedle něj. „To pojedeme jen my
dva?“ zeptal jsem se. „Ne, ještě přijde
Kasowski,“ odpověděl, aniž by zvedl oči od
novin.
Kasowski dorazil asi za dvacet minut.
„To je dost, že jdeš, Arture,“ uvítal ho
profesor. Zvedl se ze sedačky, zastrčil
noviny do postranní kapsy batohu a,
následován mnou a Kasowskim, se
vypravil k jednomu z terminálů.
Následující čtvrt hodinu nám zabralo
odbavení, celní a pasová kontrola. Pak už
jsme nastoupili do letadla a pohodlně se
usadili na přidělené sedačky.
Během půl hodiny jsme vyletěli.
Původně jsem si chtěl v letadle zdřímnout,
ale byl jsem příliš rozrušený a vůbec jsem
nemohl spát. Alespoň jsem se tedy koukal
ven z okénka. Bylo mi líto, že jsem si
s sebou nevzal fotoaparát – daly by se tu
pořídit krásné záběry.
Profesor si zatím četl nějakou knihu a
Kasowski pracoval na notebooku.
Cesta ubíhala velmi rychle. Přeletěli
jsme Německo, Dánsko a tři sta kilometrů
dlouhý průliv Skagerrak. Pak jsme před
sebou opět spatřili pevninu – Norsko – a
letadlo začalo klesat. Z okolní krajiny
jsem rozpoznával jen tmavé obrysy a sem
tam nějaký shluk světel – město nebo
vesnici. Na okraji pevniny jsem ve tmě
spatřil osvětlenou přistávací plochu
norského letiště Sandefjord. Na tu jsme
najeli, letadlo začalo brzdit a za chvíli již
zcela zastavilo.
Vyhrnuli jsme se spolu s dalšími
cestujícími ven, prošli jsme pasovou
kontrolou a vyzvedli si svá zavazadla. ►
„Odtud na Špicberky obyčejně žádná
letadla nelétají,“ vysvětlil mi Pittner, „ale,
jak už jsem řekl, členové našeho řádu mají
jistá privilegia, takže jsem – speciálně pro
nás – dopravu zajistil. Letadlo by tu mělo
být každou chvíli.“
Nakonec přiletělo kolem třetí hodiny ráno.
Byl to odhadem třicet metrů dlouhý letoun
značky Antonov. Přistál a z kokpitu na
nás zamával pilot. Měl krátké černé vlasy
a neoholené vousy. „Pojďte,“zavolal.
Nenechali jsme se příliš pobízet, vyšplhali
jsme po schůdkách nahoru a malými
dvířky
vlezli
dovnitř.
„Zdravím,
profesore, kam to bude?“ zašklebil se pilot
na Pittnera. „Doleť do Longyearbyenu a
pak se uvidí,“ odpověděl profesor.
Zavřeli jsme za sebou dveře a
vstoupili na palubu.
Oproti obrovskému Airbusu, ve
kterém jsme letěli předtím, byl prostor
v tomto letadle daleko menší. Ostatně, jak
poznamenal Kasowski, bylo to nákladní
letadlo. Nacházelo se zde jen několik
zaprášených sedaček, ale nám to bohatě
stačilo – byli jsme jen tři a nikdo jiný
v letadle – pokud nepočítáme pilota –
nebyl.
Posadil jsem se tedy – moc pohodlné
to nebylo – a za chvíli jsem proti všem
očekáváním usnul.
Stál jsem v rozlehlém jeskynním
dómu. V ruce jsem křečovitě svíral svítilnu
a zmateně se rozhlížel kolem sebe. Viděl
jsem nespočet nádherných krápníků a
malé podzemní jezírko, do kterého
z třpytících se stalagtitů kapala voda.
Musím se odtud dostat pryč! hučelo mi
v hlavě. Všiml jsem si ve stropě širokého
komínu, ze kterého vycházelo slabé denní
světlo. „Snad se mi tam povede vylézt,“
uvažoval jsem.
Náhle mě však bodlo u srdce, když jsem
uslyšel z dálky jakýsi podivný zvuk. Znělo to
skoro, jako kdyby se tam někdo pohyboval.
A teď se to ozvalo znovu! A ještě jednou!
Zvuky se blížily a mě sevřel
nepopsatelný strach. Chtěl jsem vylézt
komínem nahoru, ale nemohl jsem se ani
pohnout. Svítilna mi vypadla z ruky a zhasla.
A najednou jsem si všiml, že se přede mnou
pohybuje jakýsi stín. Tmavá silueta postavy
s několika dlouhými chapadly…
„Vstávejte, už jsme tady,“ chytil mě
profesor za rameno. Zamžoural jsem, setřel
si pot z čela a vyhlédl okénkem ven.
Antonov stál na letišti. Byla tma, přesto
jsem nemohl přehlédnout vysoké zasněžené
hory kolem nás.
Podíval jsem se na hodinky – ukazovaly
05:51. Jak to, že ještě není světlo? chtěl jsem
se zeptat, ale na poslední chvíli jsem si
uvědomil, že jsme daleko za polárním
kruhem a noc tu trvá půl roku. Budu si na to
muset zvyknout.
Odepnul jsem si bezpečnostní pás,
popadl svá zavazadla a vylezl z letadla ven.
Kasowski tak učinil také. Profesor ještě
prohodil pár slov s pilotem, ale pak nás
následoval i on. Byla příšerná zima, a tak
jsem – po opuštění přistávací plochy –
otevřel kufr a navlékl si na sebe dva teplé
svetry. Měl jsem si vzít více oblečení,
vyčítal jsem si.
„Jsme na letišti Svalbard, tři
kilometry
od
Longyearbyenu,“
konstatoval Kasowski, „zbytek už musíme
dojít pěšky.“
Vyrazili jsme tedy po silnici a letiště
za chvíli nechali za zády. V mrazu,
v zimním oblečení a s těžkými zavazadly
se sice nešlo lehce, ale pohled na krajinu
kolem nás nám to vynahradil. Na levé
straně, kousek od silnice, se před námi
rozprostřel pohled na fjord nazvaný
Isfjord, podle profesorových slov druhý
nejdelší na Špicberkách.
Po naší pravé ruce se oproti tomu
tyčily majestátné vrcholky zasněžených
hor. Hory sice byly i na druhé straně
fjordu, ale díky tmě je nebylo téměř vidět.
Asi po půl hodině jsme před sebou
spatřili Longyearbyen, hlavní a zároveň
největší město souostroví Špicberky.
Jasně zářilo do tmy. „Nádhera, že?“ usmál
se profesor.
Ozval se zvuk motoru a my jsme
uviděli, jak se k nám po silnici blíží
sněžný skútr.
„To bude doktorka Tobiasová,“
zaradoval se Kasowski. Než jsem se stačil
zeptat, kdo to je, byl už skútr u nás.
Zastavil a seskočila z něj mladá pohledná
žena s dlouhými světlými vlasy. „Dobré
ráno,“ pozdravila nás, „nesu vám důležité
zprávy.“ Napjatě jsem očekával, co bude
následovat. „Členové Bratrstva do
Longyearbyenu dorazili kolem šesté
hodiny večer. Zdrželi se tu jen asi dvě
hodiny, pak odletěli na polární stanici
Barneo. To znamená, že míří na severní
pól.“ ■
Frita
Adam Cepník
Jistě
znáte
balíky
založené
na
„damageových“ kouzlech. Říká se jim frita
a vůbec nejsou špatné. Skládají se téměř
vždy pouze z červené barvy.
Mezi nejznámější „friťácká“ kouzla patří
samozřejmě
světoznámý
Volcanic
Hammer, který za jednu červenou a jednu
libovolnou manu udělí tři zranění do
libovolného hráče nebo bytosti (v případě
frity většinou do hráče).
Dále by ve fritě nemělo chybět sorcery
Demolish, které za jednu červenou a tři
libovolné many zničí libovolný artefakt
nebo land.
Do frity též patří Lava Axe, která za čtyři
libovolné a jednu červenou manu udělí pět
zranění do cílového hráče.
Mezi hráči je velmi oblíbená karta Blaze,
která udělí X zranění do cílového hráče a
stojí X libovolných a jednu červenou
manu.
Doteď jsem se nezmínil o žádných
bytostech, ale to proto, že ve fritě většinou
žádné bytosti vůbec nejsou. Nějaké by se
však našly.
Například Magnivore. Tento lhurgoyf stojí
dvě libovolné a dvě červené many. Je to
*/* se schopností haste, útok s obranou je
stejný jako počet všech sorcery na všech
hřbitovech dohromady. (Hodně fritových
kouzel je totiž sorcery.)
Další zástupce creatur je Anarchist. Má
sílu i obranu dva a stojí čtyři libovolné a
jednu červenou manu. Jakmile vstoupí do
hry, vrátíte si jedno sorcery ze hřbitova do
ruky.
Mezi bytosti ve fritě patří i Bloodfire
Dwarf (v češtině to znamená něco jako
Trpaslík Krvavého ohně). Je to 1/1 a stojí
jednu červenou manu. Za další červenou
manu ho můžete obětovat a udělí tak jedno
zranění všem nelétacím bytostem.
Teď se zase vrátíme ke kouzlům. Z edice
Time Spiral sem může zavítat sorcery
Grapeshot. Stojí jednu libovolnou a jednu
červenou manu a dá jedno zranění do hráče
nebo bytosti. Má však schopnost storm,
což znamená, že se toto kouzlo zkopíruje
tolikrát, kolikrát jste ten tah zahráli nějaký
spell (creature, instant nebo sorcery) a
každá kopie může mít jiný cíl.
Do balíku se též hodí Spiraling Embers
z edice Saviors. Stojí tři libovolné a jednu
červenou manu. Udělí do cílového hráče
nebo bytosti tolik zranění, kolik máte karet
v ruce.
Pomalu se blížíme ke konci a zbývá mi už
jen několik „friťáckých“ kartiček. Patří
mezi ně zaprvé instant Pyromatics, který
stojí jednu libovolnou a jednu červenou
manu. Udělí jedno zranění do cílového
hráče nebo bytosti. Má však schopnost
Replicate za jednu červenou a libovolnou
manu. To znamená, že ten tah, co
Pyromatics vykládáte, můžete zaplatit ještě
několikrát jednu červenou a libovolnou
manu a tolikrát se vám instant zkopíruje.
Každá kopie může mít jiný cíl.
Já do frity umístil i instant z Coldsnapu se
jménem Surging Flame. Stojí jednu
libovolnou a červenou manu a udělí dvě
zranění do cílové bytosti nebo hráče. Má
ještě schopnost ripple 4 (ta se hodí jen
v případě, že máte Surging Flame
v balíčku vícekrát), což znamená, že když
hrajete toto kouzlo, můžete ukázat čtyři
vrchní karty vaší knihovny a pokud tam
jsou ještě další karty se jménem Surging
Flame, můžete je zadarmo vyložit. Zbytek
karet z těch čtyř, které se tak nejmenují,
musíte potom dát na spodek knihovny.
Samozřejmě, že je ještě obrovské množství
jiných „friťáckých“ karet, ale většinou jsou
hodně drahé, nebo naopak hodně levné a
blbé.
Nakonec vám navrhnu decklist, pro případ,
že se rozhodnete si „friťácký“ balík založit.
DECKLIST-FRITA
4x Volcanic Hammer
4x Demolish
4x Surging Flame
3x Anarchist
3x Blaze
2x Magnivore
4x Lava Axe
4x Pyromatics
4x Grapeshot
2x Bloodfire Dwarf
2x Spiraling Embers
2x Stone Rain ■
Obrázky: www.magiccards.info
Černé historky
Jakub Dobal
(Tento článek pochází ze stránek Frodovy deskové hry – www.deskovehry.blogspot.com – a je v Camelotu zveřejněn se svolením
autora)
vyzkoušeli nebo ne, nyní je máte s Černými
historkami možnost naplno vychutnat.
Princip je jednoduchý. Jeden z vás
(vypravěč) bude znát celý příběh a bude hru
moderovat. Ostatním odhalí jen malou část.
Jejich úkolem je pomocí dobře zaměřených
otázek a vlastního úsudku celý příběh
poskládat dohromady. Moderátor ale může
odpovídat jen ano nebo ne. Je tedy potřeba
klást jednoznačné otázky.
Počet hráčů: 2+
Doporučený věk: od 12 let
Délka hry: 15+ minut
Autor: Holger Boesch
Rok vydání: 2004 (česky 2009)
Výrobci: MindOK, Moses.
Obvyklá cena: cca 240 Kč
Herní systém: logická hra, rozkrývání
záhady pomocí otázek
Čeština: hra je kompletně v češtině
Všichni milovníci detektivek a tajuplných
příběhů či řešitelé záhad by měli zbystřit.
Vyšly totiž Černé historky, které obsahují
50 tajuplných detektivních příběhů.
Nejedná se však o další knihu, ale o
originální společenskou hru pro dva a více
hráčů. Právě ji vydal MindOK. Původní
vydání se jmenuje Black Stories a vyšlo v
roce 2004 v Německu (díky velké oblibě
je zde k dispozici několik dalších sérií).
Třeba si vzpomenete na to, jak jste si s
kamarády či přáteli o letních prázdninách
vyprávěli horory a strašidelné příběhy.
Možná, že jste si také zahráli jednoduchou
hru na hádání. Někdo v duchu zvolil slovo
a ostatní ho měli za úkol uhodnout. Přitom
mohli klást jen otázky, na něž se dá
odpovědět jen ano či ne. Hrávali jsme také
úžasnou hru, ve které jsme měli rozplést
klubko příběhu. Z něj jsme znali jen
jedinou větu. Na chvíli jsme se stávali
Sherlockem Holmesem či Herculem
Poirotem. Ať jste něco z toho někdy
Jak vidíte, pravidla jsou opravdu
jednoduchá. Záleží jen na samotných
hráčích, jak jim rozpletení celého příběhu
bude dlouho trvat. Některé rozlousknete za
pár minut, jiné vám dají zabrat. Přidám se k
doporučení autora, hru nikdy nevzdávejte,
vždy se snažte záhadu vyřešit sami. Třeba i
za cenu, že se k příběhu znovu vrátíte.
Moderátor také může využívat různé
nápovědy, pokud se úvahy hráčů příliš od
příběhu odchýlí. Hrát můžete již ve dvou. pomůcky. A balíček karet příběhů se vám
Zábavnější je však hra ve větší společnosti do batůžku vždy vejde. Karty i pravidla
jsou vytištěny na kvalitním papíře s
šesti a deseti hráčů.
jednoduchými, ale vtipnými obrázky.
Kouzlo hry spočívá v postupném odhalování
záhady, kterou nikdo z hráčů nezná. V tom
je síla i slabost této hry. Kdo už jednou
příběh rozluští, buď musí hrát příště jiný,
nebo se stát vypravěčem. Padesát příběhů je
ale celkem dost na to, aby vám hra chvíli
vydržela. Nikdy se tedy neseznamujte s
celými příběhy předem, připravili byste se
tak o radost ze hry. Časem vyjdou další
příběhy z nových sérií (MindOK je již
připravuje).
Velkou výhodou Černých historek je, že si
je můžete zahrát téměř kdekoliv. Zkrátí vám
například cestu vlakem, užijete si společný
večer s přáteli či rodinou, zpestří vaši party.
K samotné hře nepotřebujete žádné
Na hře, především s dětmi, je třeba ocenit
i to, že rozvíjí logické myšlení. Hráči
dostávají rychlou zpětnou vazbu, zda
jejich otázky byly správně položené a
nakolik posouvají odhalování příběhu
kupředu. Učí se tak zcela přirozeně a
zábavnou
formou.
Příjemnou zábavu a hodně štěstí při řešení
záhad. :-)
Pokud vás Černé historky zaujaly, můžete
se již teď těšit na jejich pokračování. Další
série tajuplných příběhů by mohla být
dostupná v září. Měla by být ještě
morbidnější,
záhadnější
a
mysterióznější… ■
Svatý grál
Jiří Šika
(Tento článek pochází ze stránek www.tajemstvi.mysteria.cz a je v Camelotu zveřejněn se svolením autora)
Nesmrtelná báseň a hymnus Williama Blakea vypráví, jak Ježíš ještě jako chlapec navštívil
Británii se svým strýcem, sv. Josefem z Arimatie, který obchodoval s cínem.
Existují také příběhy, jak po Ježíšově smrti
přicestoval sv. Josef do Británie znovu a
nalezl malý kostel v Glastonbury, v
dnešním somersetském hrabství. Kostel
roku 1184 zničil požár, na jeho místě
vzniklo opatství, které nechal král Jiří VIII.
roku 1539 zbořit, ale jeho trosky stojí
dodnes.
Mytologiská sláva Glastonbury se ovšem
zakládá na více legendách, neboť někteří
historikové se domnívají, že právě zde se
nacházel Avalon, kde ošetřovali krále
Artuše smrtelně raněného v jeho poslední
bitvě. Jak uvidíme dále, Glastonbury je ve
skutečnosti střediskem, v němž se složitě
proplétají artušovské a
křesťanské
romantické příběhy.
Legenda praví, že když svatý Josef dlel v
Glastonbury, jeho poutnická hůl zakořenila
v zemi a vyrostla v obrovský stromový keř.
Ve zdejší kostelní studni prý sv. Josef také
ukryl Svatý grál – kalich, z něhož pil Ježíš
při poslední večeři a do něhož byla během
ukřižování zachycena jeho krev.
Na jedno místo až mnoho bájí, ale opírá se
některá z nich o fakta? U Glastonbury
skutečně stál stromový keř, jenže
puritánský Olivier Cromwell ho zavrhl
jako modlářský symbol a nařídil ho
porazit. Roku 1985 zasadil na témže místě
nový keř, na pozemku opatství rostou ještě
další exempláře. Zajímavé je, že tento
druh, Crataegus oxyacantha praecox, není
zdejšího původu, nýbrž pochází ze Svaté
země – že by potvrzení legendy o cestě sv.
Josefa do Británie?
Historie Svatého grálu je daleko složitější,
zmatenější a rozporuplnější. Mnozí
současní dějepisci soudí, že jeho spojitost s
křesťanstvím, dnes tolik známá, je ve
skutečnosti poměrně nedávnou koncepcí a
že kořeny Svatého grálu sahají do mnohem
starší doby, než je éra křesťanství – až do
odlehlé říše keltské mytologie. V keltských
bájích grál splývá s velkým kouzelným
kotlem boha Brana, který dokázal křísit
mrtvé: tělo vhodit do kotle a v něm ho
znovu oživit. Noel Currer-Briggs v knize
Shround and the Grail přichází s
domněnkou, že grály byly dva a od těch
dob jsou zaměňovány. Jedním z nich je
kalich, obecně považovaný za Svatý grál.
Ale podle názoru Currera-Briggse je
správným grálem druhý předmět –
relikviář, který má tvar mísy a v němž byl
uložen lněný rubáš, jímž bylo ovinuto
Kristovo tělo poté, co byl sňat z kříže, tedy
tzv. Turínské plátno.
Nikde se nenajde tolik rozporů jako ve
spoustě artušovských legend o hledání
grálu, o němž se věřilo, že je zdrojem
úžasné uzdravující síly. V nejznámější z
nich, v Le Morte Darthur sira Thomase
Marolyho (1485), je společné hledání
úspěšně dovršeno: rytíři Galahad (v jiných
pramenech Gawain), Percevar a Bors, kteří
dojdou na hrad Svatého grálu obklopený
neúrodnou pustinou, zjistí, že posvátný
kalich opatruje chorý, nepohyblivý strážce,
Král rybář. Hledaný kalich mohl získat jen
ten, kdo položil správnou otázku, jež se
týkala grálu, pak se mohl Král rybář
uzdravit a země se znovu zazelenala.
Otázku úspěšně vyslovil Galahad. Trio
rytířů pak přepravilo Grál lodí do Sarrasu,
posvátného města na Východě, kde byl
Galahad korunován králem, Perceval se
vrátil na hrad Svatého grálu a Bors na
Camelot. Další osud grálu však zůstává
nejasný, zamlžila ho různá tvrzení o
spiknutích, zásazích řádu templářů, sekty
Catharů a podobně.
Velmi
odlišnou
historii
obsahuje
nejnovější dílo Dr. Grahama Phillipse The
Search For the Grail. Phillips dospěl k
názoru, že Svatý grál vyzvedli roku 327 po
Kr. z Kristovy hrobky učenci vyslaní
římskou císařovnou Helenou a přinesli ho
do Říma. Roku 410, když Řím napadli
barbaři, byl grál tajně vyvezen do Británie,
kde se ještě držela římská vláda, a pro
bezpečnost uložen v městì Viroconium v
dnešním shropshirském hrabství. Zde jej
vzal pod ochranu místní panovník , o němž
Phillips soudí, že nebyl nikdo jiný než král
Artuš, a nerušeně zůstal na místě po
několik staletí až do vpádu Normanů, kdy
se Artušova země – včetně grálu – ocitla v
rukou francouzského šlechtice Payna
Peverila.
Od té doby se grál dědil v Peverilově rodu
z generace na generaci. Roku 1850 se
poslední
přímý
potomek,
Frances
Vernonová, provdala za historika Thomase
Wrighta, ale jejich jediné dítě, syn, zemřel
ještě velmi mladý.
Co se s legendárním předmětem stalo
nyní? Manželé se rozhodli své drahocenné
dědictví ukrýt. Wright však měl obavy, že
by se grál mohl ztratit navždy, a tak po
sobě zanechal zakódované sdělení, kde je
kalich uložen. K tajnému místu – umělé
jeskyni v Hawkstoneském parku – vedly
zašifrované stopy, připojené k básni o
grálu, kterou napsal v 17. století jeden z
předků jeho manželky. Po smrti Thomase
Wrighta se jeho manželka znovu provdala
a jeden z jejích vnuků, Walter Langham, se
roku 1920 dověděl o spojení jeho rodiny s
Grálem. Rozluštil Wrihglův klíč k
hledanému místu a s námahou prolezl
labyrintem tunelů a chodeb pod White
Cliffem, zřícenou kaplí v Hawkstonském
parku. A tam, v úkrytu pod kamenným
pulpitem ve tvaru orla, objevil 5
centimetrů vysoký pohár vytesaný ze
zeleného onyxu, velmi zašlý. Jednalo se
skutečně o Svatý grál?
Odborníci jsou v současné době na
rozpacích, protože pohár je vyroben z
onyxu, jehož stáří nelze určit uhlíkovou
metodou. Ale ponecháme-li stranou
ověření jeho původu, proč se o nálezu
nepsalo již dříve? Když ho Langham našel,
pohár zůstal ve vlastnictví jeho rodiny, ale
když přešel do rukou Langhamovy
pravnučky Victorie Palmerové, žijící v
Rugby v hrabství Warwickshire, ukázalo
se, že jeho současná majitelka naprosto
netušila, jak významný a proslulý předmět
možná vlastní. Graham Phillips ji roku
1995 kontaktoval, aby jí sdělil, že se může
jednat o Svatý grál, a Palmerová jej pak
uložila do bezpečí bankovního trezoru – do
té doby však pohár ležel v bedně s
harampádím v podkrovní mansardě! Jak
neromantický konec nálezu, který je
možná nejslavnější a nejinspirativnější
náboženskou relikvií na světě! ■
Německá okupace
(s jedním z mnoha místních tragických příběhů)
Stanislav Cepník st.
Letos uplynulo sedmdesát let od záboru
naší republiky a vzniku Protektorátu
Čechy a Morava.
Sudety byly připojeny k Říši, naši
obyvatelé byli z pohraničí vyhnáni (řada z
nich tam zahynula), následovalo zatýkání,
koncentrační
tábory,
popravy,
heydrichiáda s hromadnými popravami
Čechů, časté domovní prohlídky atd. V
dost mírné a uhlazené podobě to najdete v
učebnicích. Už tam téměř není uvedeno
drancování, vykrádání našeho národního
hospodářství, nucené práce mladých lidí v
Říši atd. Nejhůř se chovali Sudeťáci.
Zažil jsem poválečný pochod odsunutých
Němců z okolí Plzně – ten se obešel bez
násilí, tu a tam jim někdo zahrozil pěstí –
a to bylo u nás všechno (mluvím o obci
Tlučná). Od nás ze vsi byla odsunuta
Němka Bártová, tichá a neškodná brýlatá
paní, jejíž muž se nevrátil z fronty, prý
padl. Odešla v teplém kožichu, ač bylo
teplo. Ta prý se v Plzni, kde musela
uklízet náměstí, oběsila. Bylo nám jí
opravdu líto.
dvě odlišné verze. Jedna je úřední, zapsaná v
obecní kronice, druhá je z ústního podání
Prezident Beneš v jednom ze svých občanů.
projevů doporučoval našim občanům, aby
si psali památníčky, protože ti, co nám Několik vět úvodem:
nejvíc ubližovali, budou nejvíc křičet, že Na důl Krimich v Tlučné, kde se těžilo
bylo ublíženo jim. (Úryvek z tohoto kamenné uhlí, byl od 1. ledna 1943 dosazen
projevu lze přečíst ve dvoraně hotelu jako závodní Němec Ing. Karl Kovarschik.
Růže v Českém Krumlově u busty Byl to hrubý člověk, který se snažil nahánět
prezidenta Beneše.)
hrůzu. Ve skutečnosti to byla směšná
Řada potomků bývalých největších
škůdců našeho národa se dnes – za
vydatné pomoci některých našich (jistě
neúplatných) advokátů - snaží zpochybnit
Benešovy dekrety, ač ty byly výsledkem
dohody vítězných mocností.
figurka, ale velmi zlá a nebezpečná. Jeho
důvěrníkem se stal původně havíř Němec
Martin Selner. Dále tam byl dosazen důlní
Josef Junek, udavač a bezcharakterní člověk.
Koncem války byla bez zabezpečovacích
prací až horečně zvyšována těžba uhlí. Po
válce trvalo dlouho, než byly napravedny
škody způsobené tímto rabováním.
Někteří horníci práci sabotovali, udělali i
umělý zával, aby narušili těžbu. Jeden z nich
byl za to popraven, několik jich bylo
uvězněno.
Jednoznačně odsuzuji jednání některých
Čechů, kteří při tzv. divokém odsunu
Němců ze severních Čech (a snad i jižní
Moravy) ze msty vraždili, jistě i nevinné,
ale myslím, že je to dnes některými
Němci účelově zveličováno. I když Němci
zavraždili desetitisíce nevinných Čechů, Popraveni byli i dva mladí lidé ze vsi jako
nikdy nesmíme oplácet stejným.
osoby štítící se práce, protože měli
neodůvodněné absence. Ti, pokud vím,
●●●
nepracovali na šachtě.
A teď už jeden tragický příběh z doby
okupace, který se odehrál v Tlučné u Několik lidí ze vsi bylo během okupace na
Plzně. Základ je stejný, ale pokud jde o různých místech popraveno, řada byla
vinu a trest jednoho ze zúčastněných, má
odvedena do koncentračních
Někteří tam zahynuli.
táborů.
Na nucené práce do Německa byli
odvedeni mnozí mladí lidé (ročník 21, ale
i 20, 22, 23 a 24).
Vraťme se k našemu příběhu:
V roce 1942 se do vsi do Loužkovy
rodiny přiženil Vasil Louda, syn ruského
legionáře a Rusky ze Sibiře. Loužkovi
bydleli za vsí v bývalé cihelně pohromadě
s manželčinými rodiči a dalšími
příbuznými. Loudovým se narodila dcera
Naděžda.
V dubnu 1943 po náletu na Dobřany a
Novou Ves se pokusil Vasilův mladší
bratr, který bydlel s rodiči v Nové Vsi,
utéci směrem k sovětským hranicím. Byl
chycen a v Drážďanech popraven.
Vasil byl varován, že ho chce Gestapo
zatknout. Odešel z domova a ukrýval se v
zemljance v blízkém lese. Tam mu rodina
nosila jídlo. Němcům příbuzní tvrdili, že
utekl neznámo kam. Vasil přežil v
zemljance jednu zimu, ale přestal být
opatrný, chodil večer domů, pouštěl se i
na delší procházky po okolí, dokonce i do
Plzně. To se jemu i jeho rodině stalo
osudným. ►
V květnu 1944 jeli údajně závodní
Kovarschik s Martinem Selnerem do
Plzně. Za Vejprnicemi prý Selner uviděl
Loudu, který šel v polích směrem k Plzni.
(Někteří občané tvrdí, že ho tam v
přestrojení několikrát viděli.) Auto se
vrátilo do Vejprnic na četnickou stanici a
četníci museli na Vasila uspořádat hon.
Nakonec byl postřelen, zatčen a 17. září
popraven.
Okamžitě byla zatčena jeho manželka,
celá Loužkova rodina, také strýc, teta i
Vasilovi rodiče.
Vasilova manželka a matka byly společně
popraveny sekerou v prosinci 1944 na
Pankráci, jeho otec byl popraven někde v
Německu.
Ostatní
příbuzní,
kterým
nebylo
prokázáno, že o Vasilovi věděli, byli
uvězněni. Strýc Vasilovy manželky
zemřel ve vězeňské nemocnici na
Bulovce.
Loudovu dceru Naděždu vychovali
příbuzní.
Kovarschik byl zajištěn 7. května 1945
československými úřady. Selner musel
koncem války narukovat na frontu, po
válce se vrátil a sám se přihlásil našim
úřadům v domnění, že jeho život nemůže
být ohrožen, v Loudově případu se necítil
být vinen.
sedmi lidí k trestu smrti oběšením. Junek byl ptali, co má na svou obhajobu. On ale
nechtěl mluvit, bál se, že by ho ze vsi
odsouzen k 25 letům vězení.
vyhnali. Dostal tedy provaz. Po vynesení
– Tolik obecní kronika, dopisovaná z rozsudku, jaký nečekal, mluvit chtěl, ale
dostupných materiálů až dodatečně o to už mu nebylo dovoleno s tím, že měl
mluvit včas.
několik let později
●●●
Občanská verze je trochu jiná:
Selner byl Němec, ale charakterní. V době
heydrichiády mu prý jistí lidé nosili dary,
aby udal některé spoluobčany, že
schvalovali Heydrichovu smrt (to by bylo
znamenalo popravu), ale on ani jeho bratr
nic takového neudělali. Můj děda, který
dělal na šachtě, slyšel, jak někteří havíři oba
Selnery hloupě provokovali, ale oni na to
nereagovali a nikomu z provokatérů se nic
nestalo.
Měl jednu dceru, ta neměla
Odstěhovala se do Austrálie.
děti.
Onen zmíněný občan (jméno neuvádím,
ač jsem ho velmi dobře znal, ale občanská
verze je pouze v ústním podání, tedy
neprokazatelná) pracoval v obci ještě řadu
let. V důchodu byl stižen mrtvicí, sice
chodil, ale jeho život už za nic nestál.
Ještě dodatek:
„Když někdy přijde řeč na Selnera,“ říkala
mi maminka, „není z lidí, co ho znali,
člověka, který by o něm mluvil špatně, ale
Loudu všichni odsuzují, za jeho hloupost,
K vlastní události:
Jeden místní občan jel se Selnerem v kterou zavinil neštěstí celé rodiny.“
„šachťáckým“ autě pro svou ženu do
porodnice. Za Vejprnicemi si všiml v polích Loudova dcera si, když dospěla, vzala
kráčejícího Loudy (ten byl nápadný už svou nějakého horníka a odstěhovala se s ním
vysokou postavou a nic nedbal na varování do severních Čech. ■
lidí, že svými „výlety“ riskuje život). Selner,
archív
autora,
ač ho dobře znal, dělal, že ho nevidí, ale na Fotografie:
opakované upozornění onoho občana už www.maps.google.com (úprava – Jakub
musel reagovat. Konec znáte. (Loudu podle Cepník)
této verze zastřelili, když vcházel do brány
vězení.)
Oba byli odsouzeni za zavinění smrti Když po převratu Selnera soudili, prý se
Spartakovo povstání
Anna C.
Legendární vůdce římských otroků je nevyčerpatelným hrdinou mnoha filmů i uměleckých děl.
Starověký Řím v posledním století př. Kr.
ovládal celé Středomoří a jeho moc
neustále vzrůstala. Římské hospodářství
založené na zemědělství, zejména na
ohromných latifundiích, bylo závislé na
práci obrovského množství otroků. Jejich
počet stoupal v důsledku vítězných válek
přísunem
válečných
zajatců.
Ve
Spartakově době stály proti šesti
milionům svobodných obyvatel dva
miliony otroků.
Kruté životní podmínky otroků vedly k
občasným vzpourám. Spartakovo povstání
nebylo zdaleka první (předtím bylo např.
na Sicílii). Tato drobná povstání jsou dnes
málo známá, protože je překrylo a
zastínilo povstání vedené Spartakem.
Během téměř tří let úplně otřáslo základy
římského impéria. Zúčastnilo se ho na sto
padesát tisíc otroků, z toho asi devadesát
tisíc se zbraní v ruce (jinak i ženy a děti).
Jádro tvořili nikoliv zemědělští otroci, ale
neodhodlal, neusiloval ani o založení státu hustitství?) Povstalci nebyli profesionální
fyzicky vycvičení gladiátoři.
otroků a o své jmenování králem. Šlo mu jen armádou, nedokázali čelit stále novým
nepřátelským jednotkám. Poslední bitva
Spartakus byl thrácký otrok (Thrákie je o osobní svobodu lidí.
byla
svedena na řece Silarus. Spartakus
přibližně
území
dnešního
jižního
Na
jaře
roku
72
př.
n.
l.
táhl
do
Galie.
Zprvu
stál
v
čele svého vojska a jako pravý
Rumunska). Byl cvičen v gladiátorské
škole poblíž města Kapua. Údajně tam jednotné vojsko vzbouřenců se začalo trhat, gladiátor bojoval hrdinsky až do konce.
působil jako učitel šermu. Po určité době oddělovaly se různé kmeny, hlavně Po devíti vítězných bitvách utrpěl
začal tajně podněcovat vzpouru. Ta germánské a galské a to vedlo k tomu, že porážku.
vypukla v r. 73 př. n. l.. Původně se Římané začali vítězit.
Velká část povstalců byla pozabíjena (60
jednalo o sedmdesát otroků. Uprchli buď
Spartakus
se
dopustil
velké
strategické
tisíc), armáda byla zcela rozprášena.
na úpatí Vesuvu nebo přímo do jeho
chyby,
když
upustil
od
záměru
překročit
Spartakova neporazitelnost byla ta tam.
kráteru a postupně získávali zbraně a další
Alpy
a
odejít
do
Galie.
Otočil
se
naopak
k
Jeho tělo se nenašlo, není tedy pravda, že
spojence. Zpočátku šlo o povstání
gladiátorů a později i venkovských jihu, kde byly obrovské latifundie byl ukřižován s více než šesti tisíci otroků
poskytující nové posily. Tato chyba podél silnice Via Appia. Prý nebyli pro
otroků.
negovala jeho předchozí úspěchy a vedla k výstrahu nikdy sňati z kříže.
jeho
porážce.
Římané proti vzbouřencům vyslali
Spartakovo povstání tedy neodstranilo
vojenskou jednotku čítající tři tisíce mužů,
Římané
postavili
posléze
do
čela
svého
kruté podmínky života otroků, ale
ale otroci lstí zvítězili. Potom se k
vojska
Marka
Lacinia
Krassa,
největšího
ukázalo, že otroci nejsou jen nemyslící a
Spartakovi přidávají další tisíce uprchlých
římského
boháče
a
bývalého
úspěšného
pasivní
pracovní nástroje. Jejich povstání
otroků, hlavně bývalí váleční zajatci
(Germáni, Galové, Thrákové). Postupně velitele. Ten měl na porážce Spartakova bylo aktem zoufalství, na který se nikdy
vojska osobní zájem, protože povstání nezapomnělo. ■
jich bylo více než 70 tisíc.
otroků bezprostředně ohrožovalo jeho
Obrázek: www.wikipedia.org (slavný
Spartakovo vojsko mělo pevnou kázeň a nesmírné bohatství a statky.
obraz Pollice verso od Jeana-Léona
organizaci. První vítězství spartakovců
Spartaka
značně
oslabila
nejednota
v
jeho
Gérôme)
vyvolalo v senátu zděšení. Zaútočit na
vojsku.
(Nepřipomíná
nám
to
tak
trochu
samotný Řím se však Spartakus
Magazín:
•
magazín Živá historie (červenec-srpen 2008), článek Mgr. Vladimíra Sochy Armády vzbouřených otroků
Lughnasad
Jakub Cepník
Lughnasadh je poslední ze čtyř hlavních
ketských svátků. Slaví se 1. srpna (oslavy
ale začínají již v předvečer předchozího
dne – stejně jako u ostatních keltských
svátků).
Může se mu říkat také Lammas, Lunasa,
Elembious, August Eve, Svátek chleba,
Gwl Awst (ve Walesu) atd. Jeho původní
název byl Bron Trogain, což zřejmě
souvisí s porodem dětí (více se mi o tom
zjistit nepodařilo).
V dnešní době je slaven hlavně na
britských
ostrovech,
avšak
je
pravděpodobné, že má společné kořeny i
se slovanskými dožínkami, jejichž oslavy
se udržely ve střední Evropě dodnes.
Vznik
Lughnasad je zasvěcen bohu Lughovi.
Ten byl uctíván v celé keltské Evropě, byl
to bůh světla a patron umění. Bývá také
nazýván Samildanach, což znamená „ten
s mnoha schopnostmi“.
Tuatha De Danann. Obětovala svůj
život za zúrodnění irské půdy.
Když ležela na smrtelném loži, sešli se
kolem ní všichni Irové.
Tailtiu jim řekla, aby si její oběť
každoročně připomínali velkými hrami,
a tak vznikl – podle této legendy –
svátek Lughnasad.
Prohledával jsem internet a našel dva
různé překlady názvu tohoto svátku.
Slovo „Lughnasad“ může zaprvé
znamenat
„svazující
povinnost
Lughova“, což symbolizuje Lughův slib
slavit onen svátek.
Druhý překlad je „Lughova svatba“ –
Lugh se prý s Tailtiu oženil. A
vzhledem k tomu, že Tailtiu je jakýmsi
zosobněním samotné Země (staré
keltské jméno Talantiu se dá přeložit
jako „ta, která je nejvýznamnější na
Zemi“), můžeme říct, že se Lugh oženil
přímo se Zemí.
Zvyky
Lughova chůva Tailtiu byla poslední Lughnasad je svátkem oslavujícím dobrou
královnou kmene Fir Bolg, který sídlil úrodu a začátek sklizně, peče se při něm
v Irsku před příchodem božské rasy první chléb v roce. Jeho oslavy by měly být
veselé a radostné, patří k nim tanec,
hudba, zpěv, jídlo, trhy a všemožné
hry.
Ráno lidé stoupali na kopce, aby
uvítali Slunce. Tento zvyk se
v podstatě uchoval až do dnešních dnů,
křesťanští poutníci totiž dodnes lezou
na irskou horu Croagh Patrick, kde se
koná ranní mše.
Uzavírala se také zkušební manželství.
Když spolu partneři nebyli spokojení,
mohli se o příštím Beltinu znovu
rozejít. Tento zvyk měl dokonce jednu
poetičtější variantu: ve velké dřevěné
bráně byly kulaté otvory. Z jedné
strany brány stály dívky, které těmito
otvory prostrčily ruce. Na druhé straně
pak chodili chlapci a mohli si svoji
budoucí manželku vybrat pouze podle
rukou. Manželství, která takto vznikla,
mohla být v případě neúspěchu po roce
a dni zrušena.
V Irsku, ve městě Teltown (název je
odvozen od Tailtiu), se konal trh a
Web:
•
http://druidova.mysteria.cz/KELTSKY_ROK/Letnice.htm
•
http://mujweb.cz/www/gregorius/WWW/rok.htm
•
http://www.chalicecentre.net/lughnasadh.htm
•
http://www.boii.cz/06-svatky/lughnasad09-tradice.php
•
hlavně velkolepé hry, tzv. Irská olympiáda
(též se jim říká Óenach Tailten). Muži si
při nich měřili své síly v mnohých
disciplínách, prý si také pomalovali těla a
nasadili masky zvířat. Lidé věřili, že kdo
se oslav nezúčastní, bude postižen
neštěstím.
Nejbližší neděli po Lughnasadu se říkalo
„borůvková“. Vázal se k ní zvyk trhání
borůvek na kopcích (tzv. Lughnasad
hills). Z borůvek se potom mohly udělat
ozdobné věnce nebo marmeláda.
Dožínky
Jak už jsem zmínil, naše dožínky mají
nejspíše s Lughnasadem společné kořeny.
Na závěr tedy krátce povím něco o tomto
svátku.
Dožínky oslavovaly konec sklizně. Konal
se při nich dožínkový průvod – lidé vezli
ze sklizeného pole vyzdobený vůz a na
něm poslední snop. Ten byl také
ozdobený a mohlo se mu říkat například
baba. Večer se poté všichni sešli na
vesnické tancovačce. ■
Obrázek:
www.deirge.com.ve,
www.media.photobucket.com
http://absolventi.gymcheb.cz/2007/radomal/keltove/nova%2
0seminarka.doc
Knihy:
• České zvyky a obyčeje, Albatros 2004, autor: A.
Vondrušková
Slovanští bohové – Část čtvrtá
Jan Holan
Lada (také Lado nebo Lyada)
Lada je slovanská bohyně ladnosti,
harmonie, lásky a krásy. V panteonu bohů
starých Slovanů představuje podstatu
ženskosti. Na našem území byla velmi
hojně uctívaná, míra jejích uctívačů by se
dala srovnávat s mírou uctívačů
Perunových.
Někdy bývá uváděna po Perunově boku.
Měla představovat jeho přesný opak, aby
mezi nimi vznikla rovnováha. Byla ovšem
také manželkou Svarogovou.
Někdy bývá ztotožňována s bohyní
Vesnou. Pro Slovany byla symbolem
života a štěstí, modlitby k ní byly spíše
rozjímáním. Byla nejsilnější v období jara
a léta, od letního slunovratu ale začala její
moc vždy slábnout. Jejím ekvivalentem je
například řecká Afrodita a římská Venuše,
mezi méně známé ekvivalenty patří např.
severská Freya. Její měsíc je květen,
protože právě v květnu bývá nejsilnější, a
v této době se koná nejvíce svátků jí
zasvěcených.
Jejím posvátným stromem je lípa,
posvátnými zvířaty byla dvě holoubátka
zapřažená do jejího vozu.
Sama Lada – navzdory tomu, že je bohyní
života – přebývala v podsvětí. Podle
dochovaných zdrojů měla velmi krátký
život. Vždy na jarní rovnodennost ožila a
vystoupila na Zem. Na podzimní
rovnodennost poté zemřela a vrátila se zpět
do podsvětí.
Ladu můžeme také najít ve významu slova
“koleda“. To je složeno ze dvou částí. Ko –
znamená vtělení na zemi a Leda znamená
samotnou Ladu. Koleda tedy podle všeho
znamená sestoupení bohyně Lady na Zemi.
U jiných národů může mít slovo koleda i
jiný význam (např. se tak jmenovala bohyně
jara v Dalmácii).
Další důkaz podobnosti Koledy s Ladou byl
nalezen taktéž v Dalmácii. Jejich
“koledvanje“ (koledování) se nekoná jen o
Vánocích, ale i o letním slunovratu.
Dle podání se nacházely Ladiny chrámy v
Brně, Olomouci, Děvíně a Nitře. V
Olomouci teď stojí na jeho místě kostel
svatého Blažeje a v Brně kostel svatého
Petra.
V Brně byla Lada vyobrazena jako panna s
dlouhými vlasy až po kolena a s korunou z
myrty. Stojíce na vozu taženém holubicemi
držela v pravé ruce tři zlatá jablka.
Samotné jméno Lada znamená ve
staročeštině
panna
nebo
dívka,
v
srbochorvatštině manželka.
Obrázky:
www.pramen.info,
www.ancient-bulgaria.com,
Chors (také Chrs, Chers, Chrus nebo
www.slovanstvo.wz.cz,
Chros)
Jeho původ je nejasný, jako bůh byl www.wikipedia.org
původně ctěn v Rusku. Byl spojován s
měsícem, je tedy jakýmsi protikladem
Dažboga. Avšak jeho spojení s měsícem
Web:
•
•
•
také není zcela zřejmé. Je jedním z bohů,
jimž v Kyjevě roku 980 vztyčil modly
kníže Vladimír. V případě jeho spojení se
Sluncem bývá jeho jméno odvozováno z
perského khoreš (slunce) či z řeckého
chrysós (zlatý). Na spojení s Měsícem
poukazuje slovanské krs (vychrtlý), jež by
představovalo ubývající Měsíc a také fakt,
že mu byl obětován kohout jakožto zvíře
zvěstující konec noci. Chors bývá
zmiňován v apokryfech z 11.-12. století,
kde je označen jako „židovský anděl
hromu“. ■
www.slovanstvo.wz.cz, www.slovane.cz
www.wikipedia.cz
Egyptská mytologie – Závěr
Stanislav Cepník st.
Právní systém
Za vytváření zákonů, vykonávání
rozsudků a nastolení práva a pořádku v
zemi odpovídal faraon. Tento stav
odpovídal egyptskému konceptu Ma'at –
univerzálnímu
řádu
světa
reprezentovanému stejnojmennou bohyní
spravedlnosti.
Soudíme, že egyptské právo bylo zvykové
(právní kodex se nedochoval, čerpáme z
dvorních písemných záznamů).
Místní rady starších (v období Nové říše
nazývané Kenbet) řešily menší prohřešky
a méně významné spory.
Vraždy, velké loupeže nebo vykrádání
hrobek řešil „Velký soud“. Předsedal mu
vezír nebo sám faraon. Tady byla
vyžadována přísaha o pravdivé výpovědi a
pro získání informací stanoveno také
mučení.
Tresty byly velmi kruté. Už za menší
provinění mohla hrozit těžká pokuta, bití,
znetvoření obličeje nebo vyhnanství.
Za vraždu nebo vykrádání hrobek byl
téměř jistý trest smrti (nejčastěji stětí,
utopení, nabodnutí na kůl).
Bylo možné i rozšíření trestu na celou
rodinu.
U soudu bylo často využíváno i věštby.
Prostřednictvím orákula (věštby) byly
bohu (představovanému skupinou kněží)
při posuzování viny či neviny a při
závažných rozhodnutích kladeny otázky
typu „ano, nebo ne?“.
Uctívání předků a vliv mrtvých
Staří Egypťané nikdy nezapomínali na své
zemřelé příbuzné. Věřili, že mohou
(pozitivně i negativně) ovlivňovat jejich
životy, proto je horlivě usmiřovali a
uctívali. Každý rok – při Krásném svátku
údolí – navštěvovali hroby svých
příbuzných, jedli a dělili se s nimi o jídlo.
Při Usirově svátku zase navštěvovali
rodinné památníky.
Ve svých domovech ctili své předky každý
den. Ve výklencích obývacích pokojů měli
svatyně svých předků spolu se zvláštními
stélami (stéla je na výšku postavený
opracovaný kámen s nápisem a výzdobou)
a bustami v lidské podobě. To byla místa
kontaktu mezi živými a jejich mrtvými
příbuznými.
Chrám v Karnaku
Staří Egypťané věřili, že mrtví (zejména
manželští partneři a příbuzní) mají
nadpřirozenou moc, která jim umožňuje
pomáhat živým řešit jejich problémy. Proto
živí psali mrtvým fascinující dopisy, které
byly uloženy v hrobkách lidí při pohřbu,
popř. při otevření hrobky pro další pohřby.
Některé dopisy byly napsány na
keramickým miskách. Domníváme se, že
misky byly do hrobky vloženy plné jídla
jako obětiny, a když zesnulý potraviny
„snědl“, objevil se text, který žádal o
zjednání
spravedlnosti
ve
velmi
konkrétních případech.
Kromě toho žádaly ženy o pomoc, když
nemohly mít dítě.
Dále byli mrtví vzýváni kvůli léčení
chorob.
●●●
Starověcí Egypťané byli přesvědčeni, že
bezprizorní mrtví je mohou pronásledovat
a působit jim různé potíže. Za bezprizorní
byli považováni duchové lidí zemřelých
násilnou smrtí, dále ti, kteří zemřeli příliš
mladí, ti, kteří neměli správný pohřeb, ti,
od nichž se něco čekalo (např. zplození
potomků) atd.
Takovíto duchové mohli být původci
nevysvětlitelné pohromy (těžké nemoci,
ztráty dobytka apod.). Proto bylo třeba
tyto duchy uklidňovat pravidelnými
oběťmi a obezřetným jednáním, které je
nemohlo rozhněvat.
V celé egyptské historii se věřilo, že mrtví
vyžadují od svých potomků projevy úcty a
že obětiny jídla a mumifikace těla jsou
Vsuvka o egyptském léčitelství
Egyptské lěčitelství mělo velmi vysokou nezbytné pro uspokojivou existenci v
úroveň. (Zajímavý je velmi čtivý a poučný posmrtném životě.
Waltariho román „Egypťan Sinuhed“, i
když není historicky přesný.)
Předpokládalo se, že potíže působí
Starověké lékařské texty na papyrech jsou zejména duchové zemřelých žen. Byli
staré až 5 000 let.
považováni za výraznou hrozbu pro
Egypťané znali díky mumifikaci dokonale těhotné ženy, kojící matky a malé děti
anatomii a fungování lidského těla. Tyto (zvlášť když předchůdkyně takového
znalosti
doplňovali
dlouhodobým ducha zemřela dříve, než se jí narodili
pozorováním a prací.
potomci). Proti nim bylo třeba přijmout
Běžné byly neivazivní operační zákroky, předběžná ochranná opatření.
rovnání zlomenin kostí a podávání
nejrůznějších bylinných léčivých procedur. K dalšímu druhu zlých duchů (mut, tzn.
Důležitou úlohu hrála také magie a různá nebezpečný mrtvý) patřili popravení zrádci
kouzelná zaříkávání.
a váleční zajatci, v běžné magii to byli
Znali dobře anatomii lebky, i když se duchové, kteří se nedostali do říše
skutečné pitvy tehdy vůbec neprováděly, mrtvých, a proto i nadále obtěžovali živé.
chápali souvislost mezi pulsem a srdcem a
uvědomovali si nesmírnou důležitost I duchové, kteří byli jinak neškodní, mohli
hygieny pro zabránění parazitálních ublížit živým, pokud byli vyvoláni. Nápisy
infekcí.
na hrobech varují vykradače hrobů před
Anatomické dovednosti uplatňovali při hroznou pomstou. ►
mumifikaci. Ta měla přesně stanovené
postupy.
●●●
Starověcí Egypťané používali samozřejmě
na ochranu před zlými duchy různá
zaříkadla.
●●●
Mytologizace starého Egypta – Závěr
Do začátku 19. století jsme čerpali své
znalosti o starém Egyptě z děl klasických
autorů a na nich zakládali své tzv.
„porozumění“ tomuto světu, a to přesto,
že už v 17. století byla podniknuta první
„archeologická“ výprava.
Klasické spisovatele ovlivnil zejména
řecký historik Hérodotos (asi 490 – 420
př. n. l.). Toho později napodobil historik
Diorodos Sicilský (63 – 24 př. n. l.), dále
pak např. Strabon (z Pontu na
severovýchodě Malé Asie), který kolem
roku 27 př. n. l. strávil v Alexandrii
několik let. O Egyptě pojednává ve své
knize z roku 23 př. n. l.
Zřejmě nikdo z klasických spisovatelů se
Chrám v Luxoru
nesnažil porozumět hieroglyfům. Až do
jejich rozluštění na počátku 19. století J.
Fr. Champolionem (1790 – 1832) je lidé
považovali za magické a přístupné pouze I o tajemství pyramid existuje množství
názorů, od evidentně absurdních a
zasvěceným.
nesmyslných až po střízlivější, máme tu
●●●
tajemné a skvělé historky, dokonce se říká,
Obrovitost
a
nesmírná
starobylost že pyramidy mohou dát lidem nesmrtelnost
některých pyramid vedly k fantastickým a pomoci jim dosáhnout světového míru.
(ničím však nepodloženým) spekulacím.
Ani dnes ještě stoprocentně nevíme, jak „Přestože starověcí faraoni neměli v
byly stavěny (přes různé a dost úmyslu vytvořit žádnou z těchto představ,
bezpochyby by je nesmírně uspokojilo,
pravděpodobné názory).
kdyby zjistili, že jejich pyramidy i ve 21.
Máme k dispozici představy Hérodotovy, století n. l. vzbuzují bázeň a údiv,“ uzavírá
Josephovy (židovský historik), arabské a svou nesmírně zajímavou knihu o Egyptě
koptské mýty. Středověcí evropští poutníci velmi uznávaná egyptoložka Lucia Gahlin.
do Svaté země věřili, že jsou to Josefovy ●●●
sýpky (viz. Bible).
Tímto
článkem
uzavírám
několik
informativních kapitolek o Egyptu. Vyhnul
jsem se jeho historii (to nebylo mým
úkolem a nemám na to ani patřičnou
kvalifikaci). Předkládám vám to, co jsem
pro vás považoval za zajímavé a co byste
měli o starověkém Egyptě vědět.
V této oblasti je stále hodně neobjeveného,
ale zřejmě nejde o skutečné záhady. (Těch
je v dnešním světě víc než dost.) ■
Fotografie: www.wikipedia.cz
Literatura:
•
Egypt, Rebo 2004, autor: Lucia Gahlin, překlad: K.Cingrošová a M. Jílková
►
• Magazín Živá Historie leden – únor 2009, autoři: kolektiv autorů (článek „Tajuplná země faraonů“ na straně 8)
Rozhovor s Vladimírem Šiškou
Jakub Cepník
Jste vedoucím projektu Záře. Mohl
byste čtenářům krátce vysvětlit, o co se
jedná?
Na začátku 90. let minulého století začaly
do naší země ve velké míře proudit
informace o UFO a dalších záhadách,
začaly
vycházet
knihy,
články
v časopisech. Najednou bylo informací
mnoho a ukázalo se, že velká část z nich je
neseriózní nebo neověřitelná. Proto jsme
v roce 1992 založili projekt Záře – jako
program, který měl shromažďovat a
vyhodnocovat informace o fenoménu UFO
nad Českou republikou. Náš akční rádius
je omezen hranicemi naší republiky, ale to
znamená, že u závažných případů můžeme
dojet na místo, ověřit skutečné podmínky,
vyslechnout přímá svědectví – prostě mít
vše ověřeno a z první ruky. Postupně se
naše činnost rozšířila i na ostatní anomální
a záhadné jevy, jako jsou např. kruhy
v obilí, nálezy nevysvětlitelných artefaktů,
fenomén spontánního uhoření osob apod.
Naše pátrání vždy probíhá stejným
způsobem. Nejprve se snažíme získat co
nejvíce podrobných informací o daném
jevu. Ty porovnáváme s tím, co již známe,
a za pomoci vylučovací metody se snažíme
najít nějaké vysvětlení. K tomu využíváme
konzultací s vědeckými odborníky či
institucemi, ať už jsou to vojáci,
meteorologové, astronomové či odborníci
v oboru fotografie. Teprve po vyloučení
všech možností vysvětlení jako známého
jevu můžeme prohlásit, že šlo o skutečné
UFO (neidentifikovatelný létající objekt)
nebo nevysvětlitelný jev.
Setkal jste se bezpochyby s velkým
množstvím
těžko
vysvětlitelných
případů pozorování UFO. Dokázal byste
vybrat jeden, který vám z nich připadá
nejpozoruhodnější?
Za
nejpozoruhodnější
zcela
jistě
považujeme případ pronásledování UFO
v roce 1987 nad Vranovskou přehradou.
Tehdy se s neznámým objektem střetl
vojenský vrtulník Mi-24, který dostal
rozkaz ke střelbě na tento objekt.
Vzhledem k tomu, že k incidentu došlo
v létě nad přehradou plnou koupajících se
lidí, osádka vrtulníku příkaz neuposlechla
a pouze se snažila neznámý objekt,
manévrující v rozsahu rychlostí 60-2000
km/h, sledovat. Šlo o lesklý doutníkovitý
objekt připomínající letoun bez křídel,
který ostře manévroval a několikrát se
málem
s vrtulníkem
srazil.
Po
zhruba
hodinové honičce se
objekt
vzdálil
a
vrtulník se musel vrátit
na základnu doplnit
palivo.
Neznámý
objekt se mezitím
přesunul
přes
Dukovany, Jaslovské
Bohunice,
kolem
Bratislavy obloukem
do Rakouska, kde
zmizel z radiolokátorů.
Dodnes
neexistuje
žádné
„běžné“
vysvětlení
této
události.
Po jakých záhadách
momentálně pátráte?
Nyní máme doslova
v ruce velmi zajímavou
historickou záhadu. Je jí nález podivné
sekerky, tvarem a způsobem opracování
připomínající známé sekeromlaty z doby
kamenné. Byla nalezená v náplavce řeky
Nisy v Liberci. Jenže když ji nálezce
odnesl do muzea a oklepal z ní bahno,
ukázalo se, že je železná. Navíc, jak bylo
zjištěno důkladným rozborem, je z téměř
čistého
železa
(obsah
99,357%).
Neobsahuje téměř žádný uhlík (obsah
0,015%) a nebyla tedy vyrobena v peci.
Neobsahuje ani výrazné množství niklu
(obsah 0,067%) a není tedy meteoritického
původu. Kdo, jak a proč vyrobil tento
artefakt?
A nakonec otázka, na kterou jste již
pravděpodobně mnohokrát odpovídal;
to ovšem nebrání tomu, abych se zeptal
také. :-)
Takže
–
věříte
v existenci
mimozemského života?
Na to je jednoduchá odpověď: ano, věřím.
Je ovšem třeba tuto otázku rozvést:
Možnost existence života mimo Zemi
nepopírají ani skeptici. Mohl-li vzniknout
život na Zemi, vznikl jistě podle přírodních
zákonů – a ty platí v celém vesmíru stejně.
Dále je pak třeba se ptát, zda se i jinde
mohl život rozvinout do inteligentních
forem a zda by uměli hypotetičtí
mimozemšťané překonat tu obrovskou
propast vzdálenosti a času, která nás od
nich možná dělí. V tom jsem optimista a
myslím si, že i my to jednou v budoucnosti
dokážeme. Ale pak je na místě ještě jedna
otázka: budou mimozemšťané uvažovat a
takříkajíc fungovat alespoň trochu podobně
jako my? Budou mít zájem s námi
komunikovat? Poznáme je vůbec, až na ně
někdy narazíme? I když se vám to možná
bude zdát divné, tady jsem na pochybách a
docela skeptický.
Myslíte si, že se někdy někomu povede
fenomén UFO alespoň zčásti vysvětlit?
Já jsem přesvědčen, že se za fenoménem
UFO neskrývá pouze jedna záhada. Určitě
se občas podaří nějakou část pozorovaných
UFO vysvětlit jako neznámé přírodní jevy.
Za některými UFO se zřejmě skrývá
vojenská letecká a zatím utajovaná
technika. Ale stejně tak jsem přesvědčen,
že bude stále existovat část jevů, které
nebude možné vysvětlit a které budou
odolávat naší zvídavosti – svět prostě není To je vše. Děkujeme za rozhovor!
nikdy úplně poznatelný. A možná, že za Děkuji a zdravím čtenáře Camelotu. ■
některými,
dosud
nevysvětlenými
fenomény, se může skrývat třeba i nějaká Fotografie: Jakub Cepník
mimozemská činnost – dokážu si to
představit.
Camelot – červenec – srpen 2009 vychází 25. 7. 2009, Tento magazín lze ZDARMA stáhnout na jeho oficiálních stránkách –
www.camelot.czweb.org, je však zakázáno rozšiřovat jakýkoliv materiál z tohoto magazínu bez svolení redakce!