Král na oslu

Blahoslavův dům, 28. 11. 2010 sh
Král na oslu
Čtení: Iz 40, 1-5
Písně: 273, 161, 690, 259
Text kázání: Mt 21, 1-9
Když se přiblížili k Jeruzalému a přišli do Betfage na Olivové hoře, poslal Ježíš dva učedníky a řekl
jim: „Jděte do vesnice, která je před vámi, a hned naleznete přivázanou oslici a s ní oslátko.
Odvažte je a přiveďte ke mně. A kdyby vám někdo něco říkal, odpovězte: ‚Pán je potřebuje.‘ A
ten člověk je hned pošle.“ To se stalo, aby se splnilo, co je řečeno ústy proroka: ‚Povězte dceři
siónské: Hle, král tvůj přichází k tobě, tichý a sedící na oslici, na oslátku té, která je podrobena
jhu.‘ Učedníci šli a učinili, co jim Ježíš přikázal. Přivedli oslici i oslátko, položili na ně pláště a on
se na ně posadil. A mohutný zástup prostíral na cestu své pláště, jiní odsekávali ratolesti stromů a
stlali je na cestu. Zástupy, které šly před ním i za ním, volaly: „Hosanna Synu Davidovu!
Požehnaný, který přichází ve jménu Hospodinově! Hosanna na výsostech!“
Počkat, počkat, počkat! Ježíšův vjezd do Jeruzaléma? Ten je na pořadu až za pár týdnů, před Velikonocemi, nebo
ne?! Ano i ne. Starocírkevní otcové tento příběh vybrali jako evangelijní čtení pro 1. adventní neděli a jejich výběr
dává smysl. Příběh o Ježíšově příjezdu do svatého města je jistě předehrou k Pašijím, ale zároveň je příběhem o
Ježíšově příchodu. O jeho vstupu někam. A příběhem o emocích, které tento příchod provázejí.
Nějakých dvacet století po Ježíšově působení na zemi už těžko můžeme dělat, že nevíme, čí narození o Vánocích
slavíme. Do adventu vstupujeme s očekáváním a těšením. Těšíme se i na kapříka a maminčin bramborový salát,
především ale očekáváme radostnou zvěst o narození Spasitele. Je to zvěst, kterou si můžeme každý rok znovu a
znovu připomínat.
Díky tomu, co nás obklopuje, míváme zhusta sklon advent vnímat pouze jako dobu přípravy na vánoční oslavy
narození betlémského miminka, jako dobu zpívání koled a vyjídání čokoládových kalendářů. Příběh o vítání Ježíše
při jeho cestě do Jeruzaléma nám může připomenout, že advent má i aspekt napjatého vyhlížení Ježíšova
opětovného příchodu do našeho lidského světa.
Něco velikého je ve vzduchu. Je to takové to chvění, které člověk pocítí i ve frontě, i ve spěchu po cestě do práce.
Stejné chvění, jaké mohl pocítit předvelikonoční Jeruzalém doby Ježíšovy.
Město je do posledního místečka našlapáno poutníky i domácími, všechno se připravuje na největší svátky v roce.
Není tu moc k hnutí, všude spousta křiku. Humbuk, znáte to! Někdo se připravuje na velkou náboženskou událost,
někdo celé svátky bere jako tradici, zděděnou po rodičích a prarodičích. Tradice je to konec konců moc milá.
Někdo jiný se chce setkat s přáteli, kteří na svátky dorazí z veliké dálky, někdo je obchodníček a snaží se na celé věci
vydělat. V ulicích je tlačenice, každý někam pospíchá se svými balíčky a nákupy. Hlavně na nic nezapomenout,
hořké bylinky na seder od Jákoba, jehně koupíme letos u Simeona, protože Mojše nás loni vzal pěkně na hůl,...
Nestrkejte do mě, ženská! Já jdu do chrámu, s tímhle rumrajchem nechci nic mít, budu se v tichosti modlit
k Hospodinu. Z toho svátečního kolotoče už mi třeští hlava!
Zároveň ledaskdo cítí, že letos to bude nějaké jiné, něco je ve vzduchu...
Na protějším kopci se mezitím objevuje skupinka poutníků. Ježíš stojí na Olivové hoře, Jeruzalém je už na dohled.
Dobře ví, co sem přišel udělat. Vjezd do Jeruzaléma je zlomovým bodem v Ježíšově životě. Končí jím období
putování po Galileji a svobodného kázání evangelia. Nastává doba, kdy bude Ježíš neustále kráčet po ostří nože a
uhýbat zjevným i dobře skrytým pastem. Pryč jsou dny, kdy Ježíš svou mesiášskou identitu držel co nejvíce pod
pokličkou. Nyní je třeba naopak ukázat, s kým se v něm vlastně lidé setkávají.
Jak to ale navléci? Jak dát stručně a jednoznačně najevo, kdo že to vchází do jeruzalémských městských bran? Ježíš
se v tuto chvíli zachová stejně, jako starozákonní proroci. Tam, kde už nestačí slova, tam, kde je pro rámus není
slyšet nebo tam, kde by neoslovila a nezasáhla všechny přítomné, promlouvá prorok činem. Prorocké chování a
jednání je provokativní, burcující a hlavně, mluví samo za sebe. Achijáš ze Šílo si na první pohled nesmyslně roztrhá
šaty na dvanáct kusů, Jeremiáš se vláčí se jhem na krku. A Ježíš? Ten v roli proroka posílá své dva učedníky pro
oslici a oslátko.
Obraz Ježíše, jedoucího na oslátku má v sobě několik rovin:
 především se jím naplňují prorokova slova o mesiášském králi Izraele. Ježíš se snaží lidem ukázat, že je
očekávaným Mesiášem. Proto se drží proroctví, aby to lidi okolo trklo a došlo jim, koho mají před sebou. Je to
ten, kterého tak dlouho s nadějí vyhlíželi.
 Ježíš jede na oslu. Oslík byl dopravním prostředkem chudých, nikoliv velmožů. Jezdili na něm prostí lidé, mimo
jiné i praotcové Izraele. Na oslu nejspíš jela Marie, Když s Josefem a malým Ježíškem utíkali do Egypta před
rozběsněným Herodem. Ten, kdo přijíždí na oslu, se nepovyšuje nad ostatní, neshlíží na ně dolů do prachu
z výšky svého válečného vozu.
 A hlavně: král jedoucí na oslu je nonsens. Králové jezdí na bujných ořích, které krmí ovsem, ne na ušatých
paličácích, co kráčejí pomalu a při kostrbatém běhu hlasitě hýkají. Rozdíl je tu více než zjevný: představte si
Alexandra Velikého na uhlově černém Bukephalovi, který stojí na zadních. Tak starověkého velikána ukazuje
nemálo uměleckých děl. A proti tomu obrázek Ježíše, pokojně sedícího na oslovi, který se kolébavým krokem
blíží k jeruzalémským branám. Pro svůj triumfální příjezd, který se odehrává za hlasitého pokřiku davů, si Ježíš
vybírá toto tažné zvíře. Dává tím jasně najevo, že není jen tak ledajaký král. Svou vládu nebude šířit ohněm a
mečem, ale láskou a milosrdenstvím. Toho si mají lidé všimnout, až ho uvidí přijíždět na osleti, osedlaném
pláštíkem některého z učedníků.
Zůstaňme ještě chvíli se skupinkou na kopci. Ježíš posílá své dva učedníky do vsi pro osly. Jeho slova zaznívají bez
váhání, promlouvá s autoritou vskutku královskou. Oni dva poslíčci také bez reptání a bez zbytečného ptaní
vyrážejí, aby splnili Mistrův příkaz. To, co s Ježíšem doposavad zažili, je naučilo důvěře. Vědí, že když to říká on,
zkrátka se stane podle jeho slov. Za malou chvíli se také vskutku vracejí, vedou oslátko i mámu oslici, která ho má
doprovázet při jeho první službě. Přes hřbety jim přehodí pláště a Ježíš nasedá. Král pokoje vsedá na oslátko, aby
vjel do Jeruzaléma.
Asi je to trochu bizarní průvod. Ježíš jede na oslíkovi, vedle kráčí druhý, vede ho někdo z učedníků, ostatní jdou
okolo. Ještě bizarněji ale začne tohle procesí vypadat, když se odevšad začnou sbíhat lidé. Tvoří špalír kolem cesty,
po níž jezdec na oslu přijíždí, mávají, volají, někteří prostírají na cestu své pláště, jiní utínají větve stromů. Nelze
nevidět, že jde o projevy poct a nadšení z příjezdu celebrity. Pláště na cestě jsou červeným kobercem, na nějž se
vystupuje z černé limuzíny. Křik a potlesk jsou hysterií fanynek při spatření „idolů“, zelené ratolesti jsou květinami,
přilétajícími vzduchem k miláčkům davu. Lide museli Ježíše moc dobře znát, když se takhle rozvášnili při jeho
spatření. Ale věděli doopravdy, o koho jde?
V tom je ironie příběhu: Ježíš přijíždí jako král tichý a mírný. Davy ho zdraví jako syna Davidova a vzdávají mu
pocty jako dlouho očekávanému mesiášskému králi. Jejich volání „Hosanna!“ je zároveň velkolepým pozdravem i
voláním o pomoc. Voláním o pomoc, voláním po záchraně a po spáse, kterou může lidu přinést pouze jeho Bohem
pomazaný král. Zástupy tedy vítají Ježíše jako toho, kým doopravdy je.
Za bolestně krátký čas se ale má ukázat, že lidé vůbec nepochopili, kdo vstoupil do jeho města. Čekali krále,
bohatýra. Ve chvíli, kdy Ježíš přijíždí po cestě a oslu, ho zdraví, ale nejsou schopni vidět, že vlastně nejede na
bujném hřebci, že nezpůsobí státní převrat, že není vůdcem odboje, ale panovníkem skrytého království, které se ve
světě šíří v lidských srdcích. Teď ještě provolávají Ježíšovi slávu. Za nějaký čas ho ale odsoudí. Odsoudí za to, že
nenaplnil JEJICH představy o dlouho očekávaném mesiášském králi Izraele. Jako by měli zamžené oči a uši zalité
voskem. Jako by nebyli schopni vnímat realitu a pořád si vedli jen tu svou.
Vstoupili jsme do adventu. Vyhlížíme den, kdy na nebi zazáří hvězda a na svět přijde jeho Spasitel. Naše těšení roste
každým dnem, zároveň se zrychluje i dění okolo nás. Chvění ve vzduchu sílí. Pokusme se v tom všem nemít
zastřené oči, nevidět Ježíše jen vlastní zkreslující optikou. Pokusme se povšimnout si náznaků, jakými jsou osedlaný
osel nebo umolousaná betlémská stáj. Nepřehlédněme pro všechen kolot toho, který přichází. A hleďme na to,
jakým způsobem.
Za onou zářící hvězdou pak můžeme vykročit uhnaní, upachtění, s kopou balíčků i bez nich. Můžeme jít, i když
jsme nestihli umýt okna a vygruntovat. Můžeme jít i tehdy, když jsme ji uviděli teprve na poslední chvíli, protože
předtím ji zakrýval stromek a šílená honba za dárky. Vždyť pastýři se taky zvedli a šli bez dlouhých řečí, připravení
nebyli ani trochu, každý jen popadl, co bylo zrovna při ruce a šel se radovat. Neboť o radost tu jde.