dějiny mezinárodních vztahů terminologický slovník

Transkript

DĚJINY MEZINÁRODNÍCH VZTAHŮ
TERMINOLOGICKÝ SLOVNÍK
PhDr. Lukáš Novotný, Ph.D. a kol.
Slovník vznikl v rámci projektu OPPA „Inovace studijního programu Ekonomie
a hospodářská správa s akcentem na internacionalizaci výuky, individuální práci se studenty
a praxi“; CZ.2.17/3.1.00/33332.
Tato publikace neprošla jazykovou ani redakční úpravou.
Evropský sociální fond
Praha & EU: Investujeme do vaší budoucnosti
Katedra hospodářských dějin
Národohospodářská fakulta
Vysoká škola ekonomická v Praze
Praha 2013
Úvodní slovo
Výkladový slovník vznikl v rámci projektu OPPA „Inovace studijního programu
Ekonomie a hospodářská správa s akcentem na internacionalizaci výuky, individuální práci
se studenty a praxi“; CZ.2.17/3.1.00/33332. Připravili jej z velké části pracovníci a
doktorandi Katedry hospodářských dějin Národohospodářské fakulty Vysoké školy
ekonomické v Praze s cílem zkvalitnit výuku hospodářských a politických dějin a zlepšit tak
přípravu budoucích odborníků v rámci magisterského studia.
Předkládaná publikace je určena především pro studijní a výukové účely vedlejší
specializace Dějiny mezinárodních vztahů, konkrétně pro předměty Ekonomické aspekty
mezinárodních vztahů (5HD413), Teorie politických dějin a dějin mezinárodních vztahů
(5HD411), Dějiny mezinárodních vztahů do 1945 (5HD409), Dějiny mezinárodních vztahů
po roce 1945 (5HD410) a Diskusní seminář (5HD401).
Předmět Ekonomické aspekty mezinárodních vztahů se zabývá problematikou
mezinárodních vztahů v kontextu světové ekonomiky se zřetelem na analýzu dopadů
vybraných událostí a procesů na mezinárodní hospodářské vztahy.
Předmět Teorie politických dějin a dějin mezinárodních vztahů je zaměřen na roli státu
coby dominantního aktéra dějin a mezinárodních vztahů, zároveň představuje alternativní
přístupy k historickému výzkumu mezinárodních vztahů.
Předměty Dějiny mezinárodních vztahů do 1945 a Dějiny mezinárodních vztahů po roce
1945 poskytují studentům zevrubný přehled historického vývoje mezinárodních vztahů v 19.
a 20. století se zaměřením na vybraná mezinárodně politická, diplomatická i ekonomická
témata.
Předmět Diskusní seminář nabízí praktický nácvik vědecké argumentace, rozvíjí politickoekonomický styl myšlení, především formou řízené diskuze nad širokým spektrem témat.
Obsah
5HD413................................................................................................................................................................... 5
Ekonomické aspekty mezinárodních vztahů ...................................................................................................... 5
1. seminář ............................................................................................................................................................6
2. seminář ............................................................................................................................................................9
3. seminář ..........................................................................................................................................................12
4. seminář ..........................................................................................................................................................14
5. seminář ..........................................................................................................................................................17
6. seminář ..........................................................................................................................................................21
7. seminář ..........................................................................................................................................................23
8. seminář ..........................................................................................................................................................27
9. seminář ..........................................................................................................................................................31
10. seminář ........................................................................................................................................................35
11. seminář ........................................................................................................................................................38
12. seminář ........................................................................................................................................................42
13. seminář ........................................................................................................................................................44
5HD401................................................................................................................................................................. 48
Diskusní seminář ................................................................................................................................................. 48
1. seminář ..........................................................................................................................................................49
2. seminář ..........................................................................................................................................................52
3. seminář ..........................................................................................................................................................56
4. seminář ..........................................................................................................................................................58
5. seminář ..........................................................................................................................................................60
6. seminář ..........................................................................................................................................................62
7. seminář ..........................................................................................................................................................64
8. seminář ..........................................................................................................................................................66
9. seminář ..........................................................................................................................................................69
10. seminář ........................................................................................................................................................71
11. seminář ........................................................................................................................................................72
12. seminář ........................................................................................................................................................75
5HD411................................................................................................................................................................. 78
Teorie politických dějin a dějin mezinárodních vztahů ................................................................................... 78
1. seminář ..........................................................................................................................................................79
2. seminář ..........................................................................................................................................................81
3. seminář ..........................................................................................................................................................83
4. seminář ..........................................................................................................................................................86
5. seminář ..........................................................................................................................................................89
6. seminář ..........................................................................................................................................................91
7. seminář ..........................................................................................................................................................94
8. seminář ..........................................................................................................................................................97
9. seminář ..........................................................................................................................................................99
10. seminář ......................................................................................................................................................101
11. seminář ......................................................................................................................................................104
12. seminář ......................................................................................................................................................106
13. seminář ......................................................................................................................................................108
5HD409............................................................................................................................................................... 110
Dějiny mezinárodních vztahů do 1945 ............................................................................................................ 110
1. seminář ........................................................................................................................................................111
2. seminář ........................................................................................................................................................113
3. seminář ........................................................................................................................................................116
4. seminář ........................................................................................................................................................120
5. seminář ........................................................................................................................................................123
6. seminář ........................................................................................................................................................126
7. seminář ........................................................................................................................................................129
8. seminář ........................................................................................................................................................132
9. seminář ........................................................................................................................................................135
10. seminář ......................................................................................................................................................138
11. seminář ......................................................................................................................................................141
12. seminář ......................................................................................................................................................144
13. seminář ......................................................................................................................................................147
5HD410............................................................................................................................................................... 151
Dějiny mezinárodní vztahy po roce 1945 ........................................................................................................ 151
1. seminář ........................................................................................................................................................152
2. seminář ........................................................................................................................................................155
3. seminář ........................................................................................................................................................159
4. seminář ........................................................................................................................................................162
5. seminář ........................................................................................................................................................166
6. seminář ........................................................................................................................................................168
7. seminář ........................................................................................................................................................171
8. seminář ........................................................................................................................................................174
9. seminář ........................................................................................................................................................178
10. seminář ......................................................................................................................................................181
11. seminář ......................................................................................................................................................184
12. seminář ......................................................................................................................................................186
13. seminář ......................................................................................................................................................190
5HD413
Ekonomické aspekty mezinárodních
vztahů
5HD413 Ekonomické aspekty mezinárodních vztahů
1. seminář
Pax Romana
Pax Romana (latinský výraz pro římský mír) představuje pojem, jímž se označuje období,
trvající přes dvě stě let (27 př. Kr. – 180) a vyznačující se mírem a prosperitou národů v rámci
Římské říše. Tento mír byl zajištěn vojenskou nadvládou Říma nad oblastí Středozemního
moře, kde neměl žádného mocenského, ekonomického a kulturního oponenta. Koncept Pax
Romana prvně rozpracoval britský historik Edward Gibbon v díle Úpadek a pád Římské říše
(The Decline and Fall of the Roman Empire).
Pax Americana
Pax Americana (latinský výraz pro americký mír) představuje pojem, jímž se označuje
historický koncept relativního míru a prosperity, který panoval na západní polokouli či
v Euroatlantickém prostoru po skončení 2. světové války do konce Studené války. Tento mír
byl zajištěn především prostřednictvím vojenské a ekonomické dominance Spojených států
amerických a aktivní zahraniční politikou, rozvíjející intenzivní diplomatické vztahy
s ostatními zeměmi.
Pax Britannica
Pax Britannica (latinský výraz pro britský mír) představuje pojem, jímž se označuje období
v letech 1815–1914, které se vyznačovalo relativní mírem a prosperitou. Tento mír byl
zajištěn především prostřednictvím námořní dominance Britského impéria. Ačkoli Britské
impérium nedisponovalo rozsáhlou pozemní armádou, představovalo hegemona na světových
mořích, díky čemuž mohlo efektivně prosazovat svou politiku rovnováhy sil (balance of
power) mezi velmocemi.
Vídeňský kongres
Vídeňský kongres představoval setkání zástupců evropských národů na mírové konferenci,
která se konala v letech 1814–1815. Za cíl si kladl urovnat politické a územní nároky
jednotlivých států po skončení napoleonských válek, a proto se mezinárodní smlouvy nesly
v duchu restauračních snah, tj. nastolení původního stavu před Velkou francouzskou revolucí,
dosazení legitimních panovnických rodů (legitimismus) a kvietismu, jenž měl být zachován
na základě křesťanské solidarity nově vytvořenou Svatou aliancí, v níž měly hlavní slovo
Prusko, Rakousko a Rusko.
Koncert velmocí
Koncert velmocí je pojem, jímž se v mezinárodních vztazích označuje systém rovnováhy sil
mezi světovými velmocemi – Velká Británie, Prusko (od roku 1871 Německé císařství),
Rakouské císařství (od roku 1867 Rakousko-Uhersko), Francie, Itálie (od roku 1861) a
Ruska). Používá se pro období od konce Vídeňského kongresu (1814–1815) do vypuknutí 1.
světové války v roce 1914, kdy velmoci čelily různým krizím, během nichž se snažily
preferovat diplomatické řešení před vojenským střetem.
Doktrína svobodného obchodu
Doktrína svobodného obchodu představuje pojem, jímž se označuje vládní ekonomická
politika, která nesvazuje dovoz a vývoz zboží celními tarify a jež subvencuje některá výrobní
odvětví. Svobodný obchod, mezi jehož přední zastánce se řadí ekonomové Adam Smith a
David Ricardo, stojí v protikladu merkantilismu.
6
Rovnováha sil
Rovnováha sil je označení pro teoretickou myšlenku, že národní bezpečnost je zajištěna ve
chvíli, kdy vojenské kapacity států jsou rozloženy takovým způsobem, že žádný z nich není
silnější než spojené síly ostatních zemí. Teoretikové rovnováhy sil varují, že když jeden stát
získá nějakou mocenskou či vojenskou výhodu, díky níž výrazně posílí, ohrozí tím účinnost a
jednotu obranné koalice. Rovnováha sil je také založena na skutečnosti, že státy ve vlastním
zájmu společně a aktivně usilují o to, aby tato potencionální nerovnováha v mezinárodním
společenství nevznikla.
Klasická politická ekonomie
Klasická politická ekonomie (někdy též klasická ekonomie) představuje moderní ekonomický
směr, mezi jehož přední zastánce se řadili ekonomové Adam Smith, David Ricardo a John
Stuart Mill. Dílo Adama Smitha Bohatství národů z roku 1776 se považuje za počátek
klasické ekonomické teorie, která prosazuje přirozenou svobodu trhů, protože podle Smithe
působení „neviditelné ruky“ trhu jej směřuje k přirozené rovnováze i bez vládních regulačních
zásahů.
Liberalizace zahraničního obchodu
Liberalizace zahraničního obchodu představuje proces v rámci ekonomické liberalizace, jímž
se označuje transformace národního obchodu se zahraničními zeměmi do neutrální roviny, tj.
bez jakýchkoli vládních regulačních zásahů. Cílem liberalizace zahraničního obchodu je
povzbudit zahraniční výměnu tím, že se ponechá větší prostor a volnost soukromým
subjektům a svobodnému vývoji tržních mechanismů.
Cobden-Chevalierova smlouva
Cobden-Chevalierova smlouva představuje pojem, jímž se označuje britsko-francouzská
smlouva o svobodném obchodu z roku 1860, kterou signovali Brit Richard Cobden a
Francouz Michel Chevalier. Smlouva snižovala francouzská dovozní cla na britské
manufakturní zboží; Britové recipročně přistoupili na redukci cel na francouzská vína a
lihoviny. Díky těmto krokům došlo ke zdvojnásobení vzájemné obchodní výměny s těmito
komoditami v 60. letech 19. století. V roce 1892 byla Cobden-Chevalierova smlouva
nahrazena protekčním celním sazebníkem.
Richard Cobden
Richard Cobden (1804–1865) byl britský průmyslník a radikální liberální státník, který
výrazně vstoupil do historie tím, že ve spolupráci s Johnem Brightem založil v roce 1839 Ligu
proti obilným zákonům (Anti-Corn Law League) a že v roce 1860 podepsal s Francouzem
Michelem Chevalierem smlouvu o svobodném obchodu. Zastával liberální ekonomické
názory založené na kritice protekcionismu (tzv. cobdenismus).
Spor o obilní zákony
Spor o obilní zákony (1815–1846) ve Velké Británii představuje střet mezi zastánci volného
obchodu a ochranářských cel. Na jedné straně obilní zákony chránily britské zemědělství před
levnou konkurencí ze zahraničí, zvyšovaly cenu chleba, kvůli čemuž rostly výdaje
průmyslového dělnictva na tuto základní potravinu, na druhou stranu vyvolávaly odvetná
opatření, poškozující britský export. V roce 1839 vznikla Liga proti obilným zákonům (AntiCorn Law League), mezi jejíž přední představitele patřili průmyslníci z Manchesteru a
stoupenci principů volného obchodu Richard Cobden a John Bright. Proti lize se postavili
velcí pozemkoví vlastníci, argumentující, že továrníci chtějí levnější obilí, aby mohli platit
7
nižší mzdy. Nakonec parlament učinil konec protekcionismu a 26. května 1846 přijal Zákon o
dovozu (Importation Act), čímž definitivně zrušil obilní zákony.
Průmyslová revoluce
Průmyslová revoluce představuje proces, jímž se v 18. a 19. století označuje přechod od ruční
manufakturní výroby k masové tovární strojové výrobě. Tento proces, který byl iniciován
vědeckými a technickými objevy a nalezením nových zdrojů energie, jako první probíhal ve
Velké Británii (1760–1830), z níž na několik desetiletí učinil pověstnou „dílnu světa“.
Průmyslová revoluce se později rozšířila i na země na evropském kontinentě a v zámoří.
Napoleonské války
Napoleonské války představují pojem, jímž se označuje řada válečných konfliktů po skončení
válek s revoluční Francií v letech 1803–1815, kdy Francouzské císařství čelilo koalicím
evropských států. Ačkoli se Napoleonovi dařilo prosadit své cíle, katastrofické tažení do
Ruska v roce 1812 znamenalo počátek jeho konce. Definitivní Napoleonova porážka u
Waterloo vedla k restaurování bourbonské monarchie ve Francii a vzniku koncertu velmocí
v rámci v systému po Vídeňském kongresu (1814–1815).
William Gladstone
William Ewart Gladstone (1809–1898) byl britský liberální státník a několikanásobný
ministerský předseda. Gladstone, jenž představoval jednoho z nejvýznamnějších liberálních
politiků 19. století, se nemalou měrou zapsal do historie především svými sociálními a
politickými reformami, mezi nimiž je nejpodstatnější přijetí zákonů o irské půdě, školství a
omezení privilegií anglikánské církve. Usiloval i o prosazení autonomie Irska (Home Rule),
což vedlo k odchodu unionistů z liberální strany.
8
2. seminář
Zlatý standard
Zlatý standard (též známý jako standard zlaté mince) představuje základní pojem, jímž se
v měnovém systému označuje standardní měnová jednotka vázaná na váhu zlata, jež je
v ideálním případě konstantní. Zlatý standard sloužil ke krytí národní měny (mince,
bankovky) a garantoval její volnou směnitelnost za fixní částku zlata. Cílem zlatého standardu
bylo působit jako protiinflační faktor měnové politiky a zamezit nekontrolovatelnému tisknutí
nekrytých bankovek.
Monometalismus
Monometalismus představuje pojem, jímž se v ekonomii označuje peněžní systém, který je
založen na existenci jednoho drahého kovu, zpravidla zlata nebo stříbra, jako základního
stabilizačního faktoru peněžní soustavy. Nejznámější je zlatý monometalismus, který byl
hojně zastoupen v národních měnách od konce 19. století až do vypuknutí první světové války
a během něhož zavládla ve světových ekonomikách nebývalá stabilita, umožňující volný
pohyb kapitálových prostředků.
Bimetalismus
Bimetalismus představuje pojem, jímž se v ekonomii označuje peněžní systém, který je
založen na souběžném oběhu zlata a stříbra, jejichž vzájemný poměr je vyjádřen fixní
hodnotou předepsanou zákonem. Nejznámější bimetalistický systém vznikl ve Spojených
státech amerických v letech 1787–1873, které měly k dispozici bohaté zdroje obou drahých
kovů. Nevýhoda bimetalismu tkvěla ve skutečnosti, že docházelo k časté fluktuaci
vzájemného poměru kovů, vedoucí k systémovému stahování cennějšího kovu.
Komoditní standard
Komoditní standard představuje pojem, jímž se v ekonomii označuje peněžní systém, který je
založen na oběhu jedné či více cenných komodit. Zlatý nebo stříbrný standard představuje
nejznámější typ komoditního standartu v historii. Kupříkladu v koloniálních dobách existoval
ve Virginii komoditní standard založený na tabáku nebo v 18. století dokonce plnila úlohu
oběživa v Japonsku rýže.
Bullionismus
Bullionismus představuje pojem, jímž se v ekonomické teorii označuje bohatství národa,
založeného na drahých kovech (především zlatu a stříbru). Bullionismus, který se v 16. století
především rozšířil v Anglii jako hospodářský systém, se dá charakterizovat rovněž jako raná
fáze merkantilismu. I když Anglie zlato nebo stříbro přímo netěžila, získávala je z rozsáhlého
obchodu. Mezi hlavní teoretiky bullionismu se řadili Thomas Milles (1550–1627) a Gerard de
Malynes (1586–1641).
Greshamův zákon
Greshamův zákon představuje pojem, jímž se v ekonomii označuje princip, v rámci něhož se
snaží státy v monometalistickém peněžním systému zabránit nežádoucímu stahování či
„ztrácení“ mincí z cennějšího kovu, aby v oběhu nezůstávalo jen oběživo s menší hmotností
drahého kovu. Někdy se tento jev nazývá „dobré“ a „špatné“ peníze a je znám od středověku.
Jako první tento negativní jev komplexně popsal anglický finančník sir Thomas Gresham
(1519–1579), který dospěl k závěru, že stát se mu musí zákonnou cestou tomu bránit a sám
včas stáhnout z oběhu kvalitní oběživo.
9
Standard zlaté devizy
Standard zlaté devizy představuje pojem, jenž v národním hospodářství souvisí s centralizací
emise bankovek. Současně se jedná vedle standardu zlatého slitku o jednu z omezených forem
zlatého standardu, umožňující směňování národní měny za zlato jen v limitovaném režimu.
Důležitým rysem tohoto systému je držba zahraničních měn směnitelných za zlato jako
rezervních měn v zemích, které nemají vlastní dostatečné rezervy zlata ke krytí jejich měn
přímo. V rámci standardu zlaté devizy mohly být národní bankovky zemí volně směněny za
zahraniční měny, jež byly volně směnitelné za zlato, protože národní oběživo udržovalo fixní
kurz ke směnitelným měnám.
Standard zlatého slitku
Standard zlatého slitku představuje pojem, jímž se v ekonomii označuje princip, pomocí
něhož se některé evropské státy pokusily po 1. světové válce obnovit zlatý standard. Současně
se jedná vedle standardu zlaté devizy o jednu z omezených forem zlatého standardu,
umožňující směňování národní měny za zlato jen v limitovaném režimu. V rámci standardu
zlatého slitku mohly být předem dané hodnoty národních bankovek zemí, nemající dostatečné
zlaté rezervy ke krytí vlastní měny zlatem, vyměněny za zlaté slitky o určité váze či ceně.
Šterlinkový blok
Šterlinkový blok (též někdy šterlinková oblast) představuje pojem, jímž se označuje blok zemí
především britských dominií a kolonií (později států Britského společenství národů –
Commonwealthu), které po opuštění zlatého standardu v roce 1931 vytvořily v roce 1935 blok
zemí, mající většinu domácích měnových rezerv v britských librách šterlinků, aby jednak
udržely paritu vlastní měny k britské libře šterlinků, čímž se nechtěly vázat na zlato a stříbro,
jednak posílily hodnotu liber šterlinků. Zpravidla tak země šterlinkového bloku činily kvůli
zahraničnímu obchodu a touze o větší ekonomické propojení s mateřskou zemí.
Dolarový blok
Dolarový blok představuje pojem, jímž se označuje blok zemí (především Kanada a
latinskoamerické státy), které se v roce 1933, kdy washingtonská vláda rozhodla o devalvaci
dolaru a o opuštění zlatého standardu, seskupily kolem Spojených států amerických a jež
udržovaly většinu domácích měnových rezerv v amerických dolarech, aby jednak udržely
paritu vlastní měny k dolaru, čímž se nechtěly vázat na zlato a stříbro, jednak posílily hodnotu
amerického dolaru.
Zlatý blok
Zlatý blok představuje pojem, jímž se označuje blok zemí, které během Velké hospodářské
krize v první fázi neopustily zlatý standard a nedevalvovaly měny jako Velká Británie a
Spojené státy americké a jež se sdružily do tzv. zlatého bloku v čele s Francií. Francie
zpočátku odolávala tlakům na domácí měnu, protože nebyla závislá na zahraničním obchodě
jako anglosaské země, a proto se snažila k sobě ekonomicky připoutat státy střední a
jihovýchodní Evropy. Koncem roku 1931 však krize zasáhla i Francii a zlatý blok se postupně
zhroutil.
10
Brettonwoodský měnový systém
Brettonwoodský měnový systém představuje mezinárodní měnový systém, jehož základy byly
z americké iniciativy položeny na konferenci 44 států v Bretton Woods (New Hampshire)
v červenci 1944. Došlo zde i k založení Mezinárodní banky pro obnovu a rozvoj a
Mezinárodního měnového fondu. Hlavní slovo měly na jednání USA a Velká Británie.
Jednající se zavázali dodržovat pevně stanovené směnné kurzy a neomezovat pohyb
mezinárodního kapitálu. Americký dolar získal status oficiální celosvětové rezervní měny, od
které navíc budou směnné kurzy měn ostatních zemí odvozeny. Současně Spojené státy
musely garantovat směnitelnost dolaru za zlato v pevně stanoveném kurzu 35 dolarů za
trojskou unci zlata (jednalo se o jistou formu zlatého standardu).
11
3. seminář
Teorie hegemonní stability
Teorie hegemonní stability představuje v mezinárodních vztazích teorii, která je založena na
předpokladu, že mezinárodním systém zůstává politicky a ekonomicky stabilní, pokud
existuje jeden dominantní národní stát neboli hegemon. Úpadek a následný mocenský pád
hegemona podle teorie hegemonní stability snižuje pravděpodobnost na existenci stabilního
systému mezinárodních politických a ekonomických vztahů.
Pozlacený věk
Pozlacený věk představuje pojem, jímž se ve Spojených státech amerických označuje období,
následující po válce Severu proti Jihu do počátku 20. století. Termín je odvozen od románu
spisovatelů Marka Twaina a Charles Dudley Warnera The Gilded Age: A Tale of Today, který
satiricky reaguje na „pozlacenou“ éru spojenou s rozsáhlým ekonomickým růstem a
industrializací v amerických dějinách na jedné straně a nemalými skrytými sociálními
problémy na straně druhé.
Politika otevřených dveří
Politika otevřených dveří představuje pojem, jímž se v zahraniční politice označuje koncept,
že žádná velmoc nemá mít výhradní kontrolu či sféru vlivu na určitém území. Ačkoli politiku
otevřených dveří původně formulovali Britové v souvislosti s první opiovou válkou s Čínou
(1839–1842), výrazněji se termín rozšířil v zahraničněpolitických vztazích v roce 1899, kdy
americký státní tajemník John Hay vyzval zainteresované velmoci v Číně, aby nebránily
svobodné využívání přístavů v jejich sférách vlivu.
Princip reciprocity
Princip reciprocity představuje v mezinárodních vztazích pojem, kterým se označuje
vzájemnost ve vztazích mezi státy. Reciprocita se především projevuje stejným přístupem,
kladným či záporným, jednoho státu vůči druhému jak v zahraničněpolitických otázkách, tak
ekonomických. Principu reciprocity se zpravidla využívalo k při změnách celních tarifů,
garantování autorských práv, uznávání soudních rozsudků či režimu pobytu cizích státních
příslušníků.
Izolacionismus
Izolacionismus představuje v mezinárodních vztazích pojem, jímž se označuje politická
doktrína, izolující jednu zemi od záležitostí, dotýkající se ostatních národů (aliance, celní
tarify, zahraniční obchod, mezinárodní smlouvy aj.). Státy praktikující izolacionismus jsou
zpravidla přesvědčeny o správné cestě svého vývoje. Na jedné straně do značné míry zastávají
zásady neintervence a přejí si udržet mír se zahraničními národy, na druhé straně se uchylují
k ekonomickému protekcionismu.
Payne-Aldrichův celní sazebník (Payne-Aldrich Tariff Act)
Payne-Aldrichův celní sazebník představuje v ekonomii pojem, jímž se označuje zákon z roku
1909, pojmenovaný na počest předkladatelů Serana R. Paynea a Nelsona W. Aldriche. Zákon
snižoval celní tarify pro zboží importované do Spojených států amerických. S vydáním
zákonu souviselo i zřízení výboru, zaměřeného na zkoumání problematiky změn celních
sazebníků a jejich vlivu na národní hospodářství.
12
McKinleyho celní sazebník (McKinley Tariff Act)
McKinley celní sazebník představuje v ekonomii pojem, jímž se označuje zákon z roku 1890,
pojmenovaný na počest předkladatele Williama McKinleyho. Zákon zvýšil v průměru o 50 %
clo na importované zboží do Spojených států amerických ve snaze ochránit domácí
producenty průmyslového zboží před levnější zahraniční konkurencí. McKinley Tariff
představoval vrchol tehdejšího protekcionismu ve Spojených státech amerických.
Underwoodův celní sazebník (Underwood Tariff Act)
Underwoodův celní sazebník (někdy označovaný jako Revenue Act) představuje v ekonomii
pojem, jímž se označuje zákon ve Spojených státech amerických z roku 1913, pojmenovaný
na počest předkladatele Oscara Underwooda. Zákon znovu vyhlásil federální daň z příjmu a
snížil základní celní sazbu ze 40 % na 25 %, tj. na nižší úroveň než stanovil Payne-Aldrichův
celní sazebník v roce 1909.
Progresivismus
Progresivismus představuje v politické filozofii a historii pojem, jímž se označuje směr,
usilující o postupný politický, ekonomický a sociální pokrok. Progresivistické (pokrokové)
hnutí vznikalo na přelomu 19. a 20. století v Evropě a v Kanadě a reagovalo na rozsáhlé
sociální změny, způsobené především překotnou industrializací v průběhu 19. století.
Představitelé progresivismu se snažili zlepšit pracovní podmínky žen a omezit práci dětí.
Dolarová diplomacie
Dolarová diplomacie představuje v mezinárodních vztazích pojem, jímž se označuje koncept
zahraniční politiky Spojených států amerických především z dob prezidenta Howarda Tafta
vůči zemím Latinské Ameriky a Dálnému východu. Vláda a některé korporace ze Spojených
států amerických využívaly ekonomických, diplomatických a vojenských nástrojů, aby
ovlivnily tamní státy do té míry, jež by jim umožnila získat mimořádné ekonomické postavení
na tamních trzích.
Imperiální preferenční systém
Imperiální preferenční systém představuje ekonomii pojem, jímž se označuje soubor
recipročních celních sazebníků nebo smluv o volném obchodu, dojednaný mezi dominiemi a
koloniemi Britského impéria. Na počátku 20. století byly imperiální preference zvažovány
jako jeden z možných způsobů většího hospodářského propojení jednotlivých částí Britského
impéria a současně posílení ekonomické pozice mateřské země. Do značné míry se jednalo o
reakci na vzrůstající konkurenci ze strany Německa a Spojených států amerických, uplatňující
více zásady protekcionismu než volného trhu.
Doložka nejvyšších výhod
Doložka nejvyšších výhod představuje v mezinárodních hospodářských vztazích a politice
pojem, jímž se označuje úroveň smluv, vyjednaných mezi dvěma státy, v oblasti
mezinárodního obchodu. Termín znamená, že signující země si na základě reciproční doložky
nejvyšších výhod poskytovaly stejné hospodářské výhody (kupříkladu nízké celní tarify nebo
importní kvóty). V realitě doložka nejvyšších výhod mezi dvěma státy znamenala
automaticky stejně výhodné smluvní podmínky, pokud jeden z nich je poskytl třetí zemi.
13
4. seminář
Čtrnáct bodů
Čtrnáct bodů představuje v mezinárodních vztazích pojem, jímž se označují podmínky
amerického mírového návrhu pro ukončení 1. světové války, které ve svém prohlášení
předložil prezident Spojených států amerických Woodrow Wilson 8. ledna 1918. Kladly důraz
především na svobodu moří, snižování stavu armád, rovnoprávné podmínky odchodu,
navrácení Alsaska a Lotrinska do francouzských rukou, úpravu koloniálních říší, autonomní
vývoj národů ve střední a východní Evropě aj. Čtrnáct bodů nakonec dohodoví spojenci přijali
a stal se východiskem pro jednání o poválečném uspořádání.
Společnost národů (Liga národů)
Společnost národů (Liga národů) byla mezinárodní organizací v období mezi dvěma
světovými válkami. Vznikla v roce 1919 na základě mírových jednání ve Versailles a
usilovala pomocí zásad kolektivní bezpečnosti udržet světový mír. Z tohoto důvodu
prosazovala omezení zbrojení, aby se minimalizovaly mezinárodní spory, jež se v případě
vzniku měly řešit arbitráží, nikoli vojenskou silou. Ačkoli se Společnost národů snažila
aktivně vystupovat v krizích, které zasáhly světové společenství v meziválečném období,
absence účinných nástrojů proti agresorovi, nedůvěra některých členů v ideály Společnosti a
v neposlední řadě i neochota některých států dát přednost mezinárodním zájmům před
vlastním národním ziskem vedla k tomu, že Společnost nezabránila expanzivní politice
Německa, Itálie a Japonska ve 30. letech 20. století.
Pařížské mírové smlouvy
Pařížské mírové smlouvy představují v mezinárodních vztazích pojem, jímž se označují
mírové smlouvy s poraženými Ústředními mocnostmi (Německo, Rakousko, Maďarsko,
Bulharsko a Turecko). Mírové smlouvy vyplynuly z jednání na Versailleské mírové
konferenci (někdy též Pařížská mírová konference) v letech 1919–1923, kdy největší
dohodové státy jako Francie, Velká Británie a Spojené státy americké řešily uspořádání po 1.
světové válce. Soubor mírových smluv vznikal postupně – a to s Německem ve Versailles,
s Rakouskem v Saint-Germain-en-Laye, s Maďarskem v Trianonu, s Bulharskem v Neuilly a
Tureckem v Sèvres a Lausanne.
Smlouva z Versailles
Versailleská mírová smlouva představuje hlavní smlouvu vzešlou z Pařížské mírové
konference v roce 1919. Smlouvu uzavřely vítězné dohodové státy (kromě Spojených států
amerických, které ji neratifikovaly) s Německem, jehož zástupci ji museli podepsat bez
možnosti jednat o jejím obsahu. Německo bylo nuceno přijmout veškerou zodpovědnost za
rozpoutání 1. světové války, platit značné válečné reparace dohodovým zemím, ztrátu
zámořských držav a některých evropských území a omezit ozbrojené síly.
Versailleský systém
Versailleský systém (někdy též Versailleský mírový systém) představuje pojem, jímž se
označuje v mezinárodních vztazích řád, který vzešel z jednání Versailleské mírové konferenci
(někdy též Pařížské mírové konference) v letech 1919–1923 a jenž do značné míry ovlivňoval
vztahy mezi evropskými státy v meziválečném období. Významným symbolem versaillského
mírového uspořádání bylo zřízení Společnosti národů, jež usilovala pomocí zásad kolektivní
bezpečnosti především udržet evropský mír.
14
Washingtonský systém
Washingtonský systém představuje pojem, jímž se označuje v mezinárodních vztazích řád,
který vzešel z jednání na Washingtonské námořní konferenci (někdy též Washingtonské
odzbrojovací konferenci) v letech 1921–1922 a jenž do značné míry ovlivňoval vztahy mezi
zeměmi (Spojené státy americké, Japonsko, Velká Británie, Belgie, Portugalsko, Francie,
Itálie, Nizozemí a Čína) na Dálném východě v meziválečném období. Během jednání se
smluvně schválilo omezení námořního zbrojení, potvrdila se nezávislost Číny a dosáhlo
utlumení expanzivních aktivit Japonska, které ve 30. let 20. století představuje hlavního
narušitele stability Washingtonského systému.
Georges Clemenceau
Georges Benjamin Clemenceau (1841–1929) byl francouzský novinář, státník a
několikanásobný ministerský předseda, jenž dovedl Francii k vítězství v 1. světové válce. Ve
francouzské politice nesmazatelně působil od roku 1870, kdy do ní vstoupil jako vůdce
Radikální strany. V ministerských postech si počínal velmi nekompromisně, což mu vyneslo
přezdívku „tygr“ (le tigre). Georges Clemenceau současně do značné míry představoval
hlavního architekta Versailleského mírového systému, který byl dojednán na Pařížské mírové
konferenci, a předního zastánce tvrdého míru vůči poraženému Německu.
David Lloyd George
David Lloyd George, první hrabě z Dwyforu, (1863–1945) byl britský liberální politik,
státník, a ministerský předseda, jenž dovedl Velkou Británii k vítězství v 1. světové válce.
Během svého působení jako ministr financí získal nemalé renomé, neboť je pokládán za
klíčovou osobu, jež položila základy moderního sociálního státu ve Velké Británii. Vedle
francouzského ministerského předsedy Georgese Clemenceaua představoval i nejvlivnější
osobu na Pařížské mírové konferenci, řešící mírové uspořádání po 1. světové válce.
Reparace
Reparace (někdy též válečné reparace) představují v mezinárodních vztazích pojem, jímž se
označují platby ze strany poražené země, kompenzující majetkové i nemajetkové škody, újmy
a utrpení z období válečného konfliktu vítězné zemi či koalici států. Všeobecně se spíše
preferuje, aby zajištění plnění válečných reparací proběhlo prostřednictvím peněžních plateb
či ve formě odvodu předem specifikovaného zboží, než přímou anexí území poraženého státu
a následného násilného výběru ze strany vítězné země či koalice. Velmi často jsou reparace i
podmínkou k uzavření mírové smlouvy.
Rúrská krize
Rúrská krize představuje v mezinárodních vztazích pojem, jímž se označuje okupace Porúří
belgicko-francouzskými vojsky v lednu 1923 v reakci na neplnění válečných reparací ze
strany Německa, vyplývající z Versailleské mírové smlouvy z roku 1919. Německá vláda
Wilhelma Cuna zareagovala vyhlášením politiky pasivní resistence na obsazených územích,
což vedlo k destabilizaci německého hospodářství, jež zachvátila hyperinflace, vedoucí
k pádu měny. Krize skončila v září 1923, kdy nastoupil nový kabinet Gustava Stresemanna,
který zavedl tzv. rentovou marku, díky níž se podařilo stabilizovat německou ekonomiku, a
jenž zahájil politická jednání mezi zástupci Německa, Francie, Velké Británie a Spojených
států amerických o budoucí podobě plnění reparačních povinností.
15
Hyperinflace
Hyperinflace představuje v ekonomii pojem, jímž se označuje extrémně vysoká míra inflace
zpravidla přesahující 100% úroveň. V rámci národního hospodářství dochází k překotnému
zhroucení základních ekonomických vztahů, což způsobuje rozpad peněžního systému do té
míry, že oběživo ztrácí reálnou hodnotu. Z poptávky a nabídky jsou tak peníze vytlačeny
směnou zboží. Hyperinflace často představuje sekundární jev, doprovázející především
válečné konflikty a způsobující hluboký sociálně-politický rozkol, destabilizující státní
útvary.
Viz 2. seminář
Standard zlatého slitku
Viz 2. seminář
Konference v Lausanne
Konference v Lausanne představuje v mezinárodních vztazích pojem, jímž se označuje
setkání zástupců Francie, Velké Británie a Německa s cílem dosáhnout dohody o pozastavení
reparačních plateb, uvalených na Německo po 1. světové válce v rámci Versailleské mírové
smlouvy. Jednání se konala v době prohlubující se Velké hospodářské krize (v červnu a
červenci 1932) ve švýcarském Lausanne, kde došlo k dohodě o vyhlášení moratoria na
placení válečných reparací, protože německé hospodářství se ocitlo v hluboké ekonomické
depresi.
16
5. seminář
Izolacionismus
Viz 3. seminář
Půjčky svobody (Liberty Loans)
Půjčky svobody (Liberty Loans) představují v mezinárodních vztazích pojem, jímž se
označují válečné půjčky zorganizované ze strany Spojených států amerických za 1. světové
války na podporu spojeneckého úsilí. Jejich upsání reagovalo i na jistou vlnu patriotismu,
která se mezi Američany vzedmula, a ochotu podpořit dohodové státy svými úsporami.
Během let 1917–1918 se podařilo shromáždit prostřednictvím čtyř sérií Půjček svobody, do
nichž se zapojilo přibližně 100 mil. Američanů, 17 mld. USD.
Půjčka vítězství (Victory Loan)
Půjčka vítězství (Victory Loan) představuje v mezinárodních vztazích pojem, jímž se
specificky označuje pátá a současně poslední z řady Půjček svobody, jež byly zorganizované
ze strany Spojených států amerických na podporu spojeneckého úsilí. Půjčka vítězství byla
upsána v dubnu 1919 s primárním cílem ekonomicky podpořit poválečný vývoj ve válkou
poničených dohodových zemích a snížit tak poválečné útrapy civilního obyvatelstva. Díky ní
se podařilo shromáždit za poměrně krátkou dobu 4,5 mld. USD.
Woodrow Wilson
Thomas Woodrow Wilson (1856–1924) byl 28. prezident Spojených států amerických
v letech 1913–1921 a dovedl zemi k vítězství v 1. světové válce. Před svým zvolením do
úřadu prezidenta za Demokratickou stranu patřil mezi významné vysokoškolské autority
v oblasti práva a politické ekonomie, a proto jako prezident prosadil nemalé množství
úspěšných správních a daňových reforem. Když Spojené státy americké vstoupily do 1.
světové války, zapojil se Wilson do úsilí o světový mír jednak přednesením mírového návrhu
pro ukončení války (Čtrnáct bodů) v lednu 1918, jednak plánem na vytvoření Společnosti
národů, jež měla pomocí zásad kolektivní bezpečnosti udržet světový mír.
Warren Harding
Warren Gamaliel Harding (1865–1923) byl 29. prezident Spojených států amerických v letech
1921–1923. Před svým zvolením do úřadu prezidenta za Republikánskou stranu patřil mezi
významné vydavatele novin a v Senátu působil jako dlouholetý senátor za Ohio. Vzhledem
k tomu, že měl plnou důvěru jen ke svým spolupracovníkům z Ohia, kterým se přezdívalo
Ohijský gang, přivedl je do Bílého domu, kde se zapletli do velkých korupčních afér a
skandálů, kvůli nimž se na Hardinga snesla nemalá kritika. Nejvýznamnější případ korupce
představovala úplatkářská aféra Teapot Dome, kvůli níž byl jeden člen kabinetu a několik
jeho spolupracovníků zatčeno. Před vypuknutím skandálu Watergate znamenala aféra Teapot
Dome největší skandál v amerických dějinách.
Calvin Coolidge
John Calvin Coolidge (1872–1933) byl zvolen jako kandidát Republikánské strany 30.
prezidentem Spojených států amerických v letech 1923–1929. Oproti Hardingovi byl
Coolidge vnímán Američany pozitivně, neboť proslul svou poctivostí a šetrností. Usiloval o
snížení daňové zátěže pro obyvatelstvo a všeobecného zadlužení a proslul i vydáním zákonů,
omezující imigraci Japonců a Číňanů do Spojených států amerických. Během období, kdy
zastával úřad prezidenta, se prohloubil americký izolacionismus, protože Coolidge přijal
17
politiku nevměšování se do zahraničních záležitostí, což vyvrcholilo signováním BriandKelloggova paktu v roce 1928, především vůči Evropě, i když současně zesílil politický vliv
Spojených států amerických v Latinské Americe.
Reparační komise
Reparační komise (též někdy Mezispojenecká reparační komise) představuje pojem, jímž se
označuje mezinárodní komise (1919–1929), ustanovená spojeneckými vládami po skončení 1.
světové války v souvislosti s články Versaillské mírové smlouvy, předepisující Německu
zaplatit válečné reparace. V rámci přípravné fáze vypočítávala komise celkovou sumu
reparací, které v květnu 1921 vyčíslila na 132 mld. zlatých marek, které měli Němci zaplatit v
rámci ročních splátek jako odškodnění dohodovým spojencům. V následujících letech
dohlížela na splácení reparací, které se na základě Dawesova (1924) a Youngova plánu (1929)
snížily a platby modifikovaly.
Rúrská krize
Viz 4. seminář
Dolarový déšť
Dolarový déšť představuje v mezinárodních vztazích pojem, jímž se označuje řada půjček a
investic ze strany Spojených států amerických k podpoře německého hospodářství. Rúrská
krize iniciovala jednání mezi zástupci Německa, Francie, Velké Británie a Spojených států
amerických o budoucí podobě plnění reparačních povinností. Přijetí Dawesova plánu z roku
1924, upravující dosavadní výši a způsob placení válečných reparací ze strany Německa
vítězným státům, představovalo provázání aspektu ekonomického oživení Německa se
schopností Němců platit předepsané reparační povinnosti. Prostřednictvím finančních půjček
zvaných dolarový déšť došlo k navázání Německa na anglo-americký ekonomický svět.
Dawesův plán
Dawesův plán představuje v mezinárodních vztazích pojem, jímž se označuje mezinárodní
dohoda z roku 1924, modifikující dosavadní výši a způsob placení válečných reparací ze
strany Německa vítězným státům. Dawesův plán reagoval na neschopnost Německa splácet
předepsané reparace, které stanovila Reparační komise v květnu 1921, což způsobilo Rúrskou
krizi. Spojené státy americké iniciovaly jednání pod vedením severoamerického finančníka
Charlese Dawese, jenž si kladl za cíl nově provázat reparační plnění s plánem hospodářského
oživení Německa. Spojenecká reparační komise následně přijala schéma, umožňující platit
Německu podle jeho ekonomických možností. Současně pevně stanovila strop a výši ročních
splátek, které se rok od roku zvyšovaly a postavila německou centrální banku (Reichsbank)
pod mezinárodní dohled.
Youngův plán
Youngův plán představuje v mezinárodních vztazích pojem, jímž se označuje mezinárodní
strany Německa vítězným státům. Po přijetí Dawesova plánu v roce 1924 se ukázalo, že je
potřeba definovat časové údobí splácení, a proto výbor, zasedající v Paříži, pod
předsednictvím severoamerického finančníka Owena D. Younga a snížil celkovou částku, jež
měla být ze strany Německa uhrazena, na 121 mld. říšských marek splatných v 59 ročních
splátkách. Youngův plán zrušil i mezinárodní kontrolu Říšské banky. Německo následně
zaplatilo pouze jednu splátku v roce 1930.
18
Hooverovo moratorium
Hooverovo moratorium představuje v mezinárodních vztazích pojem, jímž se označuje
veřejné prohlášení prezidenta Spojených států amerických Herberta Clarka Hoovera z roku
1931 na podporu mezinárodního hospodářství těžce otřesené Velkou hospodářskou krizí. Na
základě Hooverova moratoria měly být na jeden rok zastaveny všechny platby (včetně
běžících úroků), mající nějakou spojitost s 1. světovou válkou (válečné reparace,
mezispojenecké dluhy). Navzdory velkým nadějím, které do tohoto moratoria vkládal Hoover,
nesetkalo se všeobecnou kladnou reakcí především ze strany Francie a nepodařilo se mu
odvrátit ekonomický propad v Evropě.
Herbert Hoover
Herbert Clark Hoover (1874–1964) byl 31. prezident Spojených států amerických v letech
1929–1933. Před svým zvolením do úřadu prezidenta jako kandidát Republikánské strany
vynikl především organizováním humanitární pomoci válkou poničené Evropě. Hooverovo
působení v úřadu prezidenta do značné míry ovlivnilo vypuknutí Velké hospodářské krize po
krachu na newyorkské burze. Hoover se pokusil zmírnit ekonomické dopady krize, a proto
vyhlásil tzv. Hooverovo moratorium, zastavující na jeden rok zastaveny všechny platby
(včetně běžících úroků), mající nějakou spojitost s 1. světovou válkou (válečné reparace,
mezispojenecké dluhy). Po skončení 2. světové války navázal na své zkušenosti s koordinací
distribuce humanitární pomoci a organizoval potravinové dodávky válkou poničené Evropě.
„Zlatá dvacátá léta“ („Roaring twenties“)
Roaring twenties představuje pojem, jímž se označuje ve 20. letech 20. století kulturní dekáda
ve světových metropolích (především v New Yorku, Londýně, Paříži a Berlíně), spojená
s výrazným hospodářským vzestupem. Byla to éra spjatá s nebývalým rozvojem ve
společenské oblasti, kultury a umění. Dochází k masovějšímu rozšíření používání automobilů,
telefonů, kinematografie a dalších produktů začínající konzumní společnosti. Toto období
ukončilo vypuknutí Velké hospodářské krize po krachu na newyorkské burze.
Krach na Newyorské burze
Krach na Newyorské burze (též někdy Černý čtvrtek) představuje pojem, jímž se označuje
katastrofický propad na burze v New Yorku na konci října 1929. V následné panice došlo
k řetězovému zhroucení celého trhu s cennými papíry, stažení bankovních aktiv amerických
bank z Evropy a překotnému vybírání vkladů ze strany střadatelů, což odstartovalo Velkou
hospodářskou krizi, která ovlivňovala světové hospodářství následující dekádu a jež zasáhla
západní průmyslové země.
Fordney-McCumberův celní sazebník (Fordney-McCumber Tariff Act)
Fordney-McCumberův celní sazebník představuje v ekonomii pojem, jímž se označuje zákon
z roku 1922, pojmenovaný podle předkladatelů Josepha Fordneye a Portera McCumbera.
Celní sazebník prosadili konzervativní republikáni navzdory výtkám liberálních demokratů.
Zákon zvýšil celní ochranu výrobců průmyslového zboží a producentů zemědělských komodit
ve Spojených státech amerických před levnější zahraniční konkurencí. V reakci na FordneyMcCumberův celní sazebník většina amerických obchodních partnerů zvýšila vlastní cla na
podobnou úroveň, a proto koncem 20. let 20. století někteří američtí průmyslníci (kupříkladu
Ford) začali požadovat odvolání tohoto celního sazebníku, svazující americký export.
19
Smoot-Hawleyho celní sazebník (Smoot-Hawley Tariff Act)
Smoot-Hawleyho celní sazebník představuje v ekonomii pojem, jímž se označuje zákon
z roku 1930, pojmenovaný podle předkladatelů Reeda Smoota a Willise C. Hawleye. Celní
sazebník zvýšil americká cla pro dovoz zahraničního zboží, aby chránil americké výrobce
před levnější zahraniční konkurencí, na rekordní úroveň, na níž ostatní země briskně
zareagovaly recipročními protekčními celními tarify, kvůli nimž se v krátké době propadl
americký export a import o více než 60 % a prohloubila se Velká hospodářská krize.
20
6. seminář
Viz 2. seminář
Protekcionismus v první polovině 30. let
Protekcionismus v první polovině 30. let představoval svým rozsahem do té doby nevídaný
jev. Po krachu burzy v New Yorku v říjnu 1929 došlo v následné panice k řetězovému
zhroucení celého trhu s cennými papíry, což odstartovalo Velkou hospodářskou krizi,
spojenou vlnou protekcionistických opatření. Novou fázi protekcionismu v první polovině 30.
let zahájil americký Smoot-Hawleyho celní sazebník, který jednostranně zvýšil cla na dovoz
zahraničního zboží do Spojených států amerických a jenž vyvolal vydání recipročních
protekčních celních tarifů ze strany ostatních zemí. Míra protekcionismu úměrně vzrůstala
s prohlubující se hospodářskou depresí. Ve chvíli, kdy žádný stát nechtěl jako první
jednostranně snížit celní tarify a tím znevýhodnit domácí producenty, se jako jediné řešení
jevilo zahájení bilaterálních jednání o recipročním snížení celních tarifů.
Smoot-Hawleyho celní sazebník (Smoot-Hawley Tariff Act)
Viz 5. seminář
Zákon o recipročních obchodních dohodách (Reciprocal Trade Agreements Act)
Zákon o recipročních obchodních dohodách (Reciprocal Trade Agreements Act) představuje
v mezinárodních vztazích pojem, jímž se označuje zákon z roku 1934, umožňující bilaterální
jednání o recipročním snížení celních tarifů mezi Spojenými státy americkými a zahraničními
státy, především se zeměmi Latinské Ameriky. Zákon znamenal reakci na zavedení
recipročních protekčních celních tarifů americkými obchodními partnery po vydání
ochranářského Smoot-Hawleyho celního sazebníku v roce 1930, kvůli němuž se zhoršily
odbytové možnosti amerických exportérů.
Politika ožebračování svého souseda (beggar-thy-neighbor policy)
Politika ožebračování svého souseda (beggar-thy-neighbor policy) představuje v ekonomii
pojem, jímž se označuje hospodářská linie jedné země s cílem jednostranně vyřešit vlastní
ekonomické obtíže na úkor sousedního státu. Tato politika se často projevovala
zaváděním domácích protekcionistických opatření (celní sazebníky a importní kvóty) či vedla
k obchodním válkám mezi zeměmi. Většina hlavních světových ekonomik ji v různé míře
praktikovala především v prvních letech Velké hospodářské krize.
Devalvace libry v roce 1931
Devalvace libry představuje v ekonomii událost, jíž se označuje znehodnocení britské libry
šterlinků v roce 1931. V důsledku ekonomického propadu britského zahraničního obchodu
během Velké hospodářské krize se rozhodla londýnská vláda devalvovat libru šterlinků o 25
% a opustit zlatý standard. Tento krok umožnil pomocí vlastní měnové politiky stimulovat
hospodářství snížením úrokových sazeb. Následně se kolem Velké Británie seskupil blok
zemí především britských dominií a kolonií (tzv. šterlinkový blok), který vázal většinu
domácích měnových rezerv v britských librách šterlinků.
21
Devalvace dolaru v roce 1933
Devalvace dolaru představuje v ekonomii událost, jíž se označuje znehodnocení amerického
dolaru, které začalo v roce 1933 a vyvrcholilo o rok později. V důsledku ekonomického
propadu amerického zahraničního obchodu během Velké hospodářské krize a postupnému
opouštění zlatého standardu ze strany jiných států se washingtonská vláda rozhodla
devalvovat dolar o 41 % a odpoutat měnu od zlatého standardu pomocí série zákonů, vrcholící
přijetím Zákona o zlaté rezervě (Gold Reserve Act) v roce 1934. Tento krok umožnil pomocí
vlastní měnové politiky stimulovat hospodářství snížením úrokových sazeb.
Londýnská konference
Londýnská konference (též někdy Londýnská ekonomická konference) představuje
v mezinárodních vztazích událost, jíž se označuje setkání zástupců 66 národů v červnu a
červenci 1933, řešící společná opatření na zmírnění důsledků Velké hospodářské krize,
oživení mezinárodního obchodu a stabilizaci měnových kurzů. V průběhu konference došlo
k rozhodnutí americké vlády o stabilizaci dolaru prostřednictvím devalvace a opuštěním
zlatého standardu. Tento krok Spojených států amerických přispěl ke krachu londýnských
jednání.
Celní preferenční systém Velké Británie
Celní preferenční systém (někdy též Imperiální preferenční systém) Velké Británie
představuje pojem, jímž se označuje soubor recipročních celních sazebníků, případně smluv o
volném obchodu, dojednaný mezi dominiemi a koloniemi Britského impéria. Systém byl
smluvně zakotven v roce 1932 na ekonomické imperiální konferenci v Ottawě, kde se britská
vláda na jedné straně přiklonila k protekcionismu vůči mezinárodnímu obchodu, na straně
druhé začala důsledně praktikovat reciproční či volný obchod uvnitř Britského impéria.
V praxi tudíž Velká Británie upřednostňovala dovoz z vlastních dominií a kolonií, které na
oplátku zvýhodnily importované britské zboží na svých trzích.
Trojstranná dohoda o stabilizaci (Tripartite Stabilization Agreement)
Trojstranná dohoda o stabilizaci představuje v ekonomii pojem, jímž se označuje mezinárodní
měnová dohoda mezi Spojenými státy americkými, Francií a Velkou Británií v září 1936.
Uzavřená smlouva stabilizovala nejen americkou, francouzskou a britskou měnu, ale i domácí
a zahraniční trhy. Nicméně světový obchod se nepodařilo plně obnovit. Součástí dohody byla
i podmínka, že zbývající země zlatého bloku včetně Francie přistoupí na devalvaci domácích
měn.
Zlatý blok
Viz 2. seminář
Šterlinkový blok
Viz 2. seminář
Dolarový blok
Viz 2. seminář
22
7. seminář
Zákony o neutralitě (Neutrality Act)
Zákony o neutralitě představují sérii zákonů, první byl přijat 31. srpna 1935 a zakazoval
vývoz zbraní, munice a dalšího válečného materiálu do všech zemí ve válečném stavu,
producenti zbraní v USA museli žádat o exportní licence a Američané na lodích plujících pod
vlajkami znepřátelených států podstupovali tyto cesty pouze na vlastní nebezpečí. Tento a
další zákony pramenily z amerického izolacionismu, jeho stoupenci chtěli předejít tomu, aby
USA byly zataženy do nějaké války. V únoru 1936 přišlo upravení a rozšíření zákazu také na
půjčky a úvěry pro válčící země. Dalším faktorem, který znamenal opětovné změny v
legislativě o neutralitě, se stala španělská občanská válka v letech 1936–1939. V lednu 1938
přijaly Senát a Sněmovna reprezentantů společnou rezoluci, která rozšířila stávající embarga
taktéž na občanské nepokoje ve Španělsku. Zákony týkající se neutrality platily jen do 1.
května 1937, a proto byl k tomuto datu přijat již čtvrtý zákon. Tento zákon potvrdil předchozí
zákazy a přidal některá nová ustanovení: zákaz prodeje zbraní válčícím zemím (včetně
občanské války); americká plavidla nesměla převážet takovýto náklad, i když byl vyroben
mimo USA; zákaz půjček a úvěrování válčících zemí.
Zákon Cash&Carry
Zákon Cash&Carry (Zaplať a odvez) představoval modifikaci zákonů o neutralitě. K jeho
přijetí došlo v listopadu 1939. Tato zásada spočívala v jednoduchém mechanismu: případný
zájemce si mohl ve Spojených státech nakoupit zbraně, pokud za ně zaplatil v hotovosti a
odvezl si je na vlastních plavidlech. Bylo jasné, že tato zásada pomohla západním velmocím,
protože mocnosti Osy se kvůli námořní blokádě do USA nedostaly.
Zákon o půjčce a pronájmu (Lend&Lease Act)
Zákon o půjčce a pronájmu představoval náhradu zákonů o neutralitě. Prezident mohl na
základě této normy zapůjčit nebo pronajmout zbraně nebo prostředky k jejich výrobě,
potraviny a jiné předměty kterékoli zemi, jejíž obranu považuje za životně důležitou pro
obranu Spojených států amerických. Zákon prosadil prezident Franklin Delano Roosevelt, aby
pomohl především Velké Británii a Francii. Tato pomoc měla být uhrazena po válce. USA
poskytly za celou dobu války pomoc v celkové hodnotě 48 mld. dolarů, z nichž 60 %
směřovalo do Velké Británie a 20 % do SSSR. Platnost zákona ukončil prezident Harry
Truman v srpnu 1945.
Správa Spojených národů pro pomoc a obnovu (The United Nations Relief and
Rehabilitation Administration, UNRRA)
Správa Spojených národů pro pomoc a obnovu představovala instituci založenou v listopadu
1943 na základě dohody 44 spojeneckých států. Jejím účelem bylo plánovat, koordinovat,
spravovat nebo zajišťovat pomoc obětem druhé světové války ve všech oblastech pod
kontrolou Organizace spojených národů prostřednictvím poskytování potravin, paliva,
oblečení, přístřeší, základních potřeb a zdravotních a dalších nezbytných služeb. Zvláštní
důraz byl kladen na pomoc uprchlíkům. UNRRA byla činná především v Itálii, Polsku,
Jugoslávii nebo Albánii. Dvě třetiny veškeré pomoci pocházely z USA (přibližně 11 mld.
dolarů). Instituce přestala formálně existovat na jaře 1949.
23
Trumanova doktrína
Trumanova doktrína představovala zahraničně politický koncept amerického prezidenta
Harryho S Trumana, který vyhlásil v březnu 1947 a jenž reagoval na oznámení britského
kabinetu, že už nebude schopný dostát svým finančním a politickým závazkům vůči legitimní
řecké vládě v boji s komunistickými partyzány. Současně se jednalo o hrozbu, že Turecko
spadne do sféry vlivu SSSR. Prezident Truman se rozhodl poskytnout oběma zemím finanční
pomoc, o níž však musel přesvědčit Kongres, kde měli převahu opoziční republikáni. 12.
března 1947 pak přednesl projev, který později vešel do dějin jako Trumanova doktrína.
Prezident naznačil představu světa rozděleného na dva ideově nesmiřitelné tábory, v němž
USA musí podporovat svobodné národy, které vzdorují pokusům o podrobení ozbrojenými
menšinami nebo vnějšími tlaky. Poté požádal Kongres o pomoc Řecku a Turecku ve výši 400
mil. dolarů k 30. červnu 1948, což Kongres schválil.
Marshallův plán (European Recovery Program, E. R. P.)
Oficiální název zněl Plán evropské obnovy a představoval program hospodářské obnovy,
který Spojené státy americké poskytly válkou poničené západní Evropě (země východního
bloku plán pod tlakem SSSR odmítly) a jejž schválil americký Kongres 3. dubna 1948. Ve
stejný den podepsal zákon i prezident Harry S Truman, platnost pomoci byla stanovena na 4
roky (ve výši přibližně 13 miliard dolarů). Americká pomoc se skládala především
z potravinových přebytků a nejrůznějšího zboží. Plán nese jméno podle amerického ministra
zahraničí George C. Marshalla, vypracovalo ho ministerstvo zahraničí. Pomoc se týkala 16
zemí západní a jižní Evropy (Velká Británie, Francie, Itálie, SRN – do podzimu 1949 jako
Trizonie, Nizozemsko, Řecko, Rakousko, Belgie, Dánsko, Irsko, Švédsko, Švýcarsko,
Norsko, Island. Lucembursko a Turecko).
George Catlett Marshall
George Catlett Marshall (1880–1959) byl americký generál a politik. V roce 1901 úspěšně
absolvoval Virginský vojenský institut a rok později vstoupil do americké armády. Když
začala druhá světová válka, stal se náčelníkem generálního štábu pozemní armády; v této
funkci setrval až do konce války. Marshall reformoval armádu a připravil ji na válku. Po
skončení války byl poslán jako vyslanec do Číny, aby dojednal příměří mezi nacionalisty a
komunisty. Při tomto úkolu neuspěl a po dvou letech se vrátil zpět do USA. Po návratu se stal
ministrem zahraničí (do roku 1949), v letech 1950–1951 vykonával i post ministra obrany,
odkud odešel po obviněních ze strany senátora Josepha McCarthyho. V roce 1953 získal
Nobelovu cenu míru.
Organizace pro evropskou hospodářskou spolupráci (Organization for European
Economic Cooperation, OEEC)
Organizace pro evropskou hospodářskou spolupráci vznikla v srpnu 1947 (formálně až
v dubnu 1948) a představovala koordinační orgán při použití prostředků plynoucích
z Marshallova plánu. Jejími členy se staly Belgie, Dánsko, Irsko, Francie, Lucembursko,
Itálie, Island, západní okupační zóny Německa, Nizozemsko, Řecko, Norsko, Rakousko,
Portugalsko, Švédsko, Švýcarsko, Turecko a Velká Británie. Organizace se zabývala
především odstraňováním překážek evropského obchodu a otázkami evropské hospodářské
spolupráce. Na konci 50. let 20. století se přetransformovala na Organizaci pro hospodářskou
spolupráci a rozvoj (Organization for Economic Cooperation and Development, OECD), jež
vznikla v roce 1961.
24
Atlantická charta
Atlantická charta představovala společné prohlášení států bojujících proti nacistickému
Německu, vydané v srpnu 1941. Šlo o prohlášení amerického prezidenta Franklina Delano
Roosevelta a britského ministerského předsedy Winstona Churchilla o společném postupu v
probíhající válce. Dokument byl především výrazem snahy neuznat jakékoliv válečné územní
zisky, uvolnit obchodní omezení a podpořit politické svobody národů. Oba muži se také
přihlásili k zásadám svobodného obchodu, svobodné plavby a volného přístupu
k surovinovým zdrojům a vyjádřili rovněž přesvědčení, že státy, které představují hrozbu
agrese, by měly být po válce odzbrojeny. Do dubna 1950 podepsalo Atlantickou chartu na 50
států.
Viz 2. seminář
Mezinárodní měnový fond (International Monetary Fund, IMF)
Mezinárodní organizace přidružená k OSN, jež si klade za cíl usnadňovat mezinárodní
měnovou spolupráci, podporovat stabilitu směnných kurzů a prostřednictvím půjček
podporovat státy, jež zažívají hospodářské potíže. Jeho založení bylo schváleno v červenci
1944 na jednání v Bretton Woods (samotné založení proběhlo v prosinci 1945 ve
Washingtonu). Původním účelem bylo dohlížet a řídit systém pevných devizových kursů, kdy
se hodnota všech světových měn vztahovala ke zlatu a americkému dolaru. Měl také
poskytovat krátkodobou finanční podporu zemím, které vyčerpaly své zahraniční měnové
rezervy a ocitly se v potížích. V současnosti má 187 členských států (z členů OSN do něj z
různých důvodů nepatří jen Andorra, Kuba, Lichtenštejnsko, Monako, Nauru a Severní
Korea). Československo obnovilo své členství v roce 1991. Hlavní rozhodnutí vyžadují 85%
většinu. Po celou historii MMF tak nelze bez souhlasu Spojených států amerických
rozhodnout.
Mezinárodní banka pro obnovu a rozvoj (International Bank for Reconstruction and
Development, IBRD)
Mezinárodní banka pro obnovu a rozvoj představuje součást Skupiny Světové banky. Její
stanovy byly vytvořeny na konferenci v Bretton Woods v roce 1944 a v roce 1946. Původním
cílem byla finanční podpora evropským zemím při jejích hospodářské obnově po druhé
světové válce. Nyní IBRD usiluje o snižování chudoby v zemích se středními příjmy a
úvěruschopných chudších zemích prostřednictvím půjček, garancí a další pomoci včetně
analytických a poradních služeb ve prospěch udržitelného rozvoje. Téměř veškeré své
prostředky získává prodejem vlastních obligací s ratingem AAA a dalších cenných papírů na
mezinárodních kapitálových trzích.
Zvláštní pravidla čerpání (Special Drawing Rights, SDR)
Zvláštní pravidla čerpání představují jednotné měnové a účetní jednotky užívané v rámci
Mezinárodního měnového fondu a při některých složitějších transakcích i v soukromém
sektoru. Zvláštní pravidla čerpání jsou hlavním rezervním aktivem Mezinárodního měnového
fondu a od roku 1999, kdy bylo zavedeno euro, jsou hlavními měnami americký dolar, euro,
libra a jen. Základ celkového finančního obnosu, ze kterého Mezinárodní měnový fond
poskytuje půjčky jednotlivým zemím, tvoří členské kvóty, které také určují výši půjček pro
jednotlivé země.
25
Pax Americana
Viz 1. seminář
Všeobecná dohoda o clech a obchodu (General Agreement on Tariffs and Trade, GATT)
Všeobecná dohoda o clech a obchodu představuje součást poválečného hospodářského a
politického uspořádání, kdy se měl zavést princip svobodného obchodu, který by vzájemnou
ekonomickou provázaností odradil státy od vedení válek. Volání po založení organizace, jež
by koordinovala odstraňování obchodních bariér v celosvětovém měřítku, začalo již na konci
druhé světové války v USA. Vlastní dohoda byla podepsána v říjnu 1948 a připojilo se k ní 23
zemí světa (80 % světového obchodu), které se zavázaly soustavně snižovat obchodní bariéry
na základě reciprocity. Nejednalo se tedy o celosvětovou organizaci, nýbrž o sérii
mezinárodních konferencí. Důležitou roli hrál také fakt, že se země východního bloku
součástí aktivit GATT nestaly. GATT byl v roce 1995 nahrazen Světovou obchodní
organizaci (World Trade Organization, WTO).
26
8. seminář
Východní blok
Nebo také sovětský blok představuje označení Sovětského svazu a jeho satelitů po druhé
světové válce, kdy se svět polarizoval na dva soupeřící tábory. Proti východnímu bloku,
organizovanému vojensky do Varšavské smlouvy (vznikla v roce 1955) a hospodářsky do
Rady vzájemné hospodářské pomoci (vznikla v roce 1949), stál Západ a jeho organizace
(především NATO). Východní blok nebyl monolitickou organizací, v roce 1948 došlo
k sovětsko-jugoslávské roztržce, Jugoslávie se poté orientovala jak na Východ, tak i na
Západ. V roce 1956 se Albánie přeorientovala na Čínu a přestala být součástí tohoto bloku.
Rada vzájemné hospodářské pomoci (RVHP)
Rada vzájemné hospodářské pomoci představovala ekonomickou organizaci zemí východního
bloku. Jejími zakládajícími členy se v lednu 1949 staly Bulharsko, Československo,
Maďarsko, Polsko, Rumunsko a SSSR; o měsíc později přistoupila Albánie. V roce 1950 se
připojila NDR a později i další země. Nejvyšším orgánem bylo zasedání Rady, dalšími
výkonný výbor a jednotlivé výbory a stálé komise. Sekretariát RVHP sídlil v Moskvě.
Původní cíl organizace ležel v koordinaci plánování a urychlení ekonomického a technického
pokroku. Samozřejmě se jednalo o mocenský nástroj pro centrální ovládání ekonomiky
socialistických států Sovětským svazem. Po roce 1956 nastala větší centralizace
v rozhodování a integrace v rámci RVHP. Rozšířil se vzájemný obchod a měla se uskutečnit
„mezinárodní dělba práce“. Kvůli centrálnímu plánování se RVHP nepodařilo vytvořit
efektivní ekonomický mechanismus, který by fungoval v nadnárodním měřítku. Po roce 1989
se organizace začala rozpadat a v roce 1991 svou činnost ukončila.
Soustava bilaterálních smluv
Bilaterální smlouva představuje (nejčastěji mezistátní) dohodu, která řeší obchodní či
politické vztahy mezi dvěma stranami. Soustava bilaterálních smluv je soubor dohod mezi
dvěma stranami, které se mohou například týkat volného obchodu nebo volného pohybu
pracovních sil. Typický příklad pro soustavu bilaterálních smluv tvoří soubor dohod mezi
SSSR a ČSR.
Mezinárodní banka hospodářské spolupráce (MBHS)
Mezinárodní banka hospodářské spolupráce představuje organizaci, která byla založena
vládami členských států RVHP v roce 1963 na základě dohody o mnohostranném zúčtování
v převoditelných rublech a jejíž sídlo bylo v Moskvě. Dohodou byly zřízeny pro jednotlivé
státy účty u MBHS, jejichž prostřednictvím se prováděla vzájemné zúčtování veškerých platů.
MBHS sdružovala socialistické země, jež byly také členy RVHP. Uskutečňovala
mnohostranné zúčtování, úvěrování zahraničních obchodních operací, provádění bankovních
operací v převoditelných rublech a jiných měnách. Původní kapitál banky byl stanoven na 300
mil. převoditelných rublů. Vzhledem k tomu, že od roku 1991 přešly státy RVHP na tržní
formy obchodování, bylo mnohostranné zúčtování fakticky ukončeno a MBHS tím ztratila
hlavní náplň své činnosti. Členské státy se rozhodly pro zachování MBHS s tím, že je nutné
zásadně změnit její základní cíle a aktivity na přísně komerčních základech.
Přidružený člen RVHP
Od roku 1964 měla tento status Jugoslávie, která se však zúčastňovala činnosti jen v
některých orgánech RVHP.
27
Převoditelný rubl
Převoditelný rubl představuje zúčtovací mezinárodní peněžní jednotku, používanou členskými
státy RVHP podle dohody o mnohostranném zúčtování v převoditelných rublech uzavřené
roku 1963 (viz Mezinárodní banka hospodářské spolupráce). Tato jednotka byla zavedena od
1. ledna 1964. Převoditelný rubl byl krytý zlatem. Jeho zlatý obsah činil 0,987412 gramů
ryzího zlata. Veškeré dvoustranné i vícestranné kontrakty o vzájemných dodávkách zboží, či
finanční záležitosti vyplývající z jiných dohod se zúčtovávaly v této jednotce. Převoditelný
rubl vycházel z pětiletých poměrů světových cen zboží ve volně směnitelných cenách, jen se
přepočítávaly devizovým kurzem na rubl. Počátkem 90. let 20. století tato jednotka zanikla.
Centrálně plánovaná ekonomika
Centrálně plánovaná ekonomika představuje ekonomický systém, v němž významnou roli
hraje stát, který určuje, co a jak se bude vyrábět, a částečně nebo plně se snaží nahradit roli
trhu. Převážně se opírá o několikaleté plány, kterými definuje budoucí vývoj země. Ve druhé
polovině 20. století se tento systém projevil především v tzv. reálně socialistických
ekonomikách. Pokud jde o Československo, byla zde v červenci 1959 zřízena Státní plánovací
komise (SPK), která přímo navazovala na Státní úřad plánovací. Úkolem SPK bylo
vypracování návrhů plánu rozvoje národního hospodářství. Návrhy plánů pak Státní plánovací
komise předkládala vládě. Dalším úkolem bylo předkládání návrhů zásadních opatření v
oblasti plánování a tvorby cen.
Pětiletý plán
Nebo tzv. pětiletka představovala základní formu plánování a organizování rozvoje národního
hospodářství i celé společnosti ve východním bloku. Plány direktivně stanovovaly úkoly na
všech stupních řízení a pro všechna odvětví ekonomického a politického života. Vymezovaly
limity prostředků, které byly nezbytné pro jejich splnění, a určovaly i ekonomické podmínky.
Tento strnulý systém byl jednou z hlavních příčin zaostávání ekonomik zemí východního
bloku.
Destalinizace
Destalinizace představuje snahy části vedení Komunistické strany Sovětského svazu omezit
po smrti Josifa Vissarionoviče Stalina (1953) negativní důsledky jeho vlády. Nový sovětský
vůdce, Nikita Sergejevič Chruščov, začal kritizovat zločiny stalinské diktatury a snažil se
změnit zahraniční politiku SSSR. Spolu s dočasným urovnáním roztržky s Jugoslávií bylo
překonáno schématické dělení světa na dva tábory. Přes založení Varšavské smlouvy v roce
1955 tak došlo ke zklidnění mezinárodních vztahů. Změnil se i způsob řízení ovládaných
států. Místo zrušeného Informbyra (založeno v roce 1947), odvolaných sovětských poradců a
přímých příkazů Moskvy nastoupily dvou i vícestranné porady a konzultace. Podstata
závislosti sovětských satelitů se však nezměnila.
Roztržka s Jugoslávií
Představuje výrazné zhoršení sovětsko-jugoslávských vztahů, které nebyly po druhé světové
válce idylické a jež v první polovině roku 1948 vygradovaly vzájemnou roztržkou. Hlavní
příčinou byla snaha SSSR podřídit svému mocenskému vlivu všechny země východní Evropy
a tedy i Jugoslávii. Její vůdce, Jozip Broz Tito, však tlak sovětského vůdce Stalina ustál.
V březnu 1948 přišel špičkám jugoslávských komunistů dopis od sovětské komunistické
strany, v němž byla sdělena různá nařčení ze sektářství, přílišného revolučního nadšení a
z kritičnosti k sovětským odborníkům. Následovaly ještě další dopisy, na jejichž konci byla
v červnu rezoluce Informbyra „O situaci v komunistické straně Jugoslávie“. V rezoluci stála
28
kritika a obviňování jugoslávských komunistů ze sektářství, z nedodržování zásad
demokratického centralismu, z nacionalismu a nesprávné politiky na vesnici. Stalin dal téhož
dne souhlas k vyloučení Bělehradu z Informbyra. Následovaly vypovězení obchodních smluv
od sovětských satelitů a „hon“ na Titovy příznivce v ostatních komunistických stranách.
Krize roku 1956 (Polsko, Maďarsko)
Polské protikomunistické povstání představuje reakci na špatnou hospodářskou situaci v zemi.
Polští dělníci demonstrovali v Poznani (červen 1956) a požadovali zlepšení pracovních
podmínek i politické reformy (např. odchod sovětských vojsk ze země). Nepokoje byly
brutálně potlačeny speciálními jednotkami, několik desítek demonstrujících zahynulo, stovky
byly zraněny. V říjnu nakonec došlo ke kompromisu, kdy se do čela polských komunistů
postavil Władysław Gomułka. Byla uvolněna hospodářská kontrola, omezena cenzura a
uvolněn církevní život. Vývoj událostí v Maďarsku po XX. sjezdu Komunistické strany
Sovětského svazu byl nejdramatičtější ze všech zemí komunistického bloku. Na jaře 1956
začaly rehabilitace části odsouzených z počátku 50. let 20. století, vláda uvolnila politiku ve
vztahu k soukromým rolníkům. Pod vlivem událostí odstoupil stalinista Mátyás Rákosi a
nastoupilo nové vedení strany, kde hrál důležitou roli Imre Nagy. V říjnu nastaly v Budapešti
nepokoje, které velmi brzy přerostly v protisovětské boje. Situace vyvrcholila na začátku
listopadu, kdy do země vstoupila sovětská vojska, které velmi brzy rozdrtily maďarský odpor.
Nastaly represe, Imre Nagy byl odsouzen k trestu smrti.
Roztržka s Čínou
Roztržka s Čínou představuje zhoršení sovětsko-čínských vztahů, a to v jistém smyslu již po
XX. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu (1956). V roce 1958 nastínil Mao Ce-tung
nastínil svou hospodářskou politiku „velkého skoku“ (potvrzená byla na VIII. sjezdu
Komunistické strany Číny v květnu 1958), kterou chtěl během několika málo let
modernizovat čínské hospodářství. SSSR varoval, že tento projekt je naprosto nerealistický.
Mao se nedal odradit a Čína se v dalších letech ocitla v hluboké hospodářské krizi. V říjnu
1959 navštívil Nikita Chruščov Peking a otevřeně kritizoval „velký skok“, což přiostřilo
vzájemné vztahy mezi oběma zeměmi. Na setkání zástupců komunistických a dělnických
stran v Bukurešti, 24. – 26. června 1960 se naplno prokázala nemožnost dohody mezi oběma
mocnostmi. V tomtéž roce se také na vzájemných hranicích objevily první, zatím jen malé
konflikty a SSSR odvolal z Číny své poradce. Druhá polovina 60. let 20. století zastihla Čínu
v další nebezpečné krizi. Zemí se začala šířit tzv. „kulturní revoluce“. Čína se ještě více
izolovala, dokonce začala odvolávat své velvyslance. Zároveň s tím se stupňovaly i vojenské
příhraniční konflikty, i když ještě nepřerostly ve větší boje, a dramaticky se přiostřila také
rétorika čínských představitelů. Na plenárním zasedání ÚV KS Číny v srpnu 1966 označil
Mao SSSR doslova za „smrtelného nepřítele“. Do roku 1969 vstoupila Čína s informací, že
SSSR je pro ni větším nepřítelem než USA. Čína začala vypovídat některé dvoustranné
smlouvy – např. zakázala přelety sovětských odborníků přes své území. Současně s tím se
vyhrotily příhraniční boje. Nejenže oba státy balancovaly na pokraji války, ale v některých
případech lze situaci skutečně jako válku posoudit. Nejprudší boje vypukly začátkem března
1969 o ostrov Damanskij. Další těžké boje na Amuru vypukly v létě. 13. srpna pak provedli
Číňané otevřený výpad do Semipalatinska. Z vojenského hlediska lze však konstatovat téměř
naprostá sovětská vítězství.
29
Pražské jaro
Pražské jaro představuje obrodný proces v Československu v roce 1968, přerušený vojenskou
intervencí armád pěti států Varšavské smlouvy. V lednu 1968 nastoupil do čela KSČ
Alexander Dubček, který chtěl o rozšíření dialogu mezi komunistickou stranou a společností,
i když hodlal udržet vedoucí postavení strany. V dubnu byl přijat Akční program, na jehož
základě se měla společnost postupně demokratizovat, a to prostřednictvím svobody tisku,
shromažďování a vyznání. Uvolnění poměrů vedlo k aktivizaci společnosti, s níž nepočítali
ani reformní komunisté. Ostatní státy Varšavské smlouvy sledovaly vývoj v ČSSR se
znepokojením a československé vedení několikrát varovaly, aby dostalo situaci pod svou
kontrolu. Situace vyvrcholila v noci z 20. na 21. srpna 1968, kdy na území Československa
vstoupily jednotky pěti států Varšavské smlouvy (Bulharsko, Maďarsko, NDR, Polsko a
SSSR). Období Pražského jara skončilo a 16. října byla podepsána smlouva o „dočasném
pobytu sovětských vojsk“. Začalo období postupné normalizace.
Perestrojka
Perestrojka představuje ekonomické a politické reformy v SSSR prováděné Michailem
Gorbačovem v letech 1985–1991. Nový vůdce SSSR chtěl po svém nástupu (1985)
reformovat zemi, která byla po období Leonida Iljiče Brežněva politicky, hospodářsky i
morálně zdevastovaná. Úkolem perestrojky byla především restrukturalizace sovětské
ekonomiky. Na ekonomické reformy perestrojky navazovaly také širší změny k demokratizaci
společnosti, soustředěné v procesu tzv. glasnosti, politiky otevřenosti. Veškeré změny ale
měly být prováděny tak, aby zůstala zachována vedoucí úloha komunistické strany a
socialistického systému. Proto se také hovořilo o demokratizaci a nikoli demokracii a o
otevřenosti, a však nikoli svobodě slova. Přistoupilo se k volbám mezi více kandidáty, a to jak
v rámci Komunistické strany Sovětského svazu, tak v rámci sovětů, nebyly však povoleny
strany nové.
30
9. seminář
Viz 2. seminář
Triffinovo dilema
Tzv. Triffinovo dilema představuje tvrzení, že v systému, v němž dolar slouží jako centrální
měna, muže dojít k nárůstu likvidity jedině tehdy, když Spojené státy poskytnou světu více
dolarů nárůstem deficitu platební bilance. Čím víc se tak ale děje, tím víc upadá důvěra
v konvertibilitu dolaru za zlato. Obecně lze hovořit o faktoru nedostatku bezpečných aktiv.
Triffinovo dilema původně tvrdilo, že země s globální rezervní měnou musí vytvořit více
peněz, než potřebuje ve své ekonomice, protože musí uspokojit světovou poptávku po měně.
To ovšem vyžaduje deficity běžného účtu, což zpětně ohrožuje statut rezervní měny. Země,
která světu dodává bezpečná aktiva, musí také dosahovat deficitu běžného účtu. Tím se však
zadlužuje a její aktiva se stávají rizikovými. To je i případ Spojených států – nabídka vládních
dluhopisů a rozpočtové deficity mohou ohrozit poptávku po nich.
Uzavření zlatého okna
Uzavření zlatého okna představuje krok amerického prezidenta Richarda Nixona, který
v srpnu 1971 odmítl podle brettonwoodské dohody konverzi dolaru za zlato, když o tento
krok požádaly Francie a Velká Británie. Samotná konverze dolaru za zlato nebyla podle
tohoto systému vymahatelná jednotlivcem, ale měly na ni nárok centrální banky jiných zemí.
V důsledku to znamenalo, že centrální banka Spojených států byla povinna na žádost bank
jiných zemí směnit dodanou sumu dolarů za odpovídající množství zlata. Když Paříž a
Londýn žádaly o tento postup, Nixon jim nevyhověl a tzv. uzavřením zlatého okna
brettonwoodský systém v podstatě zrušil, což vedlo k éře pohyblivých devizových kurzů.
Dohoda z hotelu Plaza (Plaza Accord)
Dohoda z hotelu Plaza představuje dohodu, která byla uzavřena mezi zástupci pěti
hospodářsky nejvyspělejších států (USA, Velká Británie, Francie, SRN a Japonsko)
v newyorském hotelu Plaza v září 1985 a jež znamenala kontrolovanou devalvaci dolaru vůči
západoněmecké marce a japonskému jenu. Důvodem pro tento krok byla snaha o oživení jak
amerického, tak světového hospodářství.
Evropské společenství uhlí a oceli (ESUO)
Evropské společenství uhlí a oceli (zkráceně ESUO), někdy též Montánní unie, představuje
organizaci, která vznikla v roce 1952, když se Belgie, Nizozemí, Lucembursko, Francie, Itálie
a Německá spolková republika rozhodly spolupracovat v oblasti společného trhu s uhlím a
oceli na nadnárodní úrovni. Jedním z důvodů vzniku tohoto uskupení byl fakt, aby se v
budoucnu neopakoval válečný konflikt mezi Německem a Francií. Seskupení těchto států
představovalo základ pro evropský integrační proces.
Evropské společenství pro atomovou energii (EURATOM)
Evropské společenství pro atomovou energii (zkráceně EURATOM) představuje organizaci,
která vznikla v roce 1957 (s platností od roku 1958) na základě Římských smluv.
K zakládajícím členům se řadily Belgie, Nizozemí, Lucembursko, Francie, Itálie a Německá
spolková republika, které se rozhodly spolupracovat v oblasti výzkumu, mírového využití a
bezpečnosti jaderné energie. EURATOM představoval významnou součást evropského
integračního procesu.
31
Evropské hospodářské společenství (EHS)
Evropské hospodářské společenství představuje jednu z evropských integračních struktur,
která vznikla 1. ledna 1958 na základě podpisu Římských smluv (březen 1957). Členské státy
(Francie, SRN, Itálie a země Beneluxu) se dohodly na vytvoření společného trhu a oblasti
volného pohybu kapitálu a pracovních sil a na vypracování společné celní a dopravní politiky.
Jednalo se o uskupení založené na mezivládní úrovni, v čele EHS stála Rada ministrů, která
měla poslední slovo ve všech projednávaných otázkách, a Komise EHS, jež měla především
předkládat návrhy a stanovovat agendu Rady. Každý nový člen mohl být do EHS přijat pouze
na základě jednomyslného souhlasu.
Euroskleróza
Pojem euroskleróza představuje období počátku 70. let 20. století, které nejprve slibovalo
obnovení dynamiky integračního procesu. Na summitu Evropského společenství (ES) v Paříži
v prosinci 1974 bylo rozhodnuto o vytvoření Evropské rady, která nahradila dosavadní praxi
neformálních setkání na nejvyšší úrovni. Nejvyšší představitelé členských států též vyjádřili
souhlas se zavedením přímých voleb do Evropského parlamentu. První volby se konaly v roce
1979. Duch pařížského summitu, plný nadějí z možností dalšího rozvoje spolupráce, však
netrval dlouho. První ropná krize v roce 1973, během níž prudce vzrostla cena ropy, na níž
byly evropské ekonomiky závislé, způsobila v hospodářstvích zemí ES zaznamenávajících již
od konce 60. let klesající tempa růstu, obrovské problémy dlouhodobého charakteru.
Přítomnost nových členů ve společenství, bez zkušeností mnoha let vzájemného
přizpůsobování a hledání schůdných cest spolupráce, situaci dále komplikovala.
Evropská unie (EU)
Evropská unie představuje jednu z evropských integračních struktur, která vznikla na základě
Maastrichtské smlouvy (podepsána 1992, vstoupila v platnost v listopadu 1993). Je to
politická a hospodářská unie, kterou od posledního rozšíření v roce 2007 tvoří 27 evropských
států s 500 miliony obyvatel (přibližně 7,3 % světové populace). Zakládajícími členy byly
Francie, Německo, Itálie, země Beneluxu, Velká Británie, Irsko, Dánsko, Řecko, Španělsko a
Portugalsko. Česká republika vstoupila do EU v roce 2004.
Evropská hospodářská a měnová unie (EMU)
Zkráceně Evropská měnová unie představuje označení měnového systému, jehož základem je
jednotná evropská měna (euro). Myšlenka jednotné měny se objevila již v Římských
smlouvách v roce 1957, konkrétní návrh EMU byl předložen v říjnu 1970 ve zprávě
vypracované výborem, který vedl lucemburský premiér Pierre Werner. Myšlenka jednotné
evropské měny pak byla podrobně rozpracována v Maastrichtské smlouvě. V lednu 1999
vznikla Evropská centrální banka a vznikla evropská měna euro (v dané době pro
bezhotovostní platební styk v účastnických státech). Euromince a eurobankovky pak byly
dány do oběhu 1. ledna 2002.
Evropské sdružení volného obchodu (ESVO)
Zóna volného obchodu západoevropských zemí představuje organizaci vzniklou v roce 1960 a
sdružující země, které se nestaly členy EHS. Iniciátorem byla Velká Británie, dalšími členy se
staly Dánsko, Finsko, Island, Norsko, Portugalsko, Rakousko, Švédsko a Švýcarsko. Po
vstupu Velké Británie a Dánska do Evropského společenství v roce 1973 a odchodu dalších
členů jsou nyní členy ESVO pouze čtyři státy – Island, Lichtenštejnsko, Norsko a Švýcarsko.
V roce 1992 byla podepsána dohoda o evropském hospodářském prostoru, která zahrnuje
země ESVO i EU s výjimkou Švýcarska.
32
Všeobecná dohoda o clech a obchodu (General Agreement on Tariffs and Trade, GATT)
Viz 7. seminář
Kennedyho kolo jednání GATT
Kennedyho kolo jednání GATT představuje jednání signatářů GATT, která probíhala v letech
1964–1967. Proběhlo ve znamení reformulování obchodní politiky USA. Byl přijat nový,
přeshraniční přístup ke snižování cel pro průmyslové zboží. Celní úlevy pokrývaly odhadem
obchod za 40 mld. dolarů (75 % světového obchodu). Konečným výsledkem bylo 35%
snížení cel s výjimkou textilu, chemikálií, oceli a dalších citlivých produktů. Dále 15–18%
snížení cel na zemědělské a potravinářské výrobky. Vypracován byl také kodex
antidumpingu. Rozvojové země hrály v tomto kole vedlejší roli, nicméně i pro ně bylo
přínosem výrazné snížení cel především u nezemědělských produktů. Jejich hlavním
úspěchem byla tehdy možnost nepřijmout reciproční úlevy a většina je také nepřijala.
Tokijské kolo jednání GATT
Tokijské kolo jednání GATT probíhalo v letech 1973–1979 a představuje první vážnější
pokus o reformu světového obchodního systému. Výsledkem bylo výrazné snížení cel a
především dojednání nových dohod či kodexů, zabývajících se mimocelními opatřeními a
příznivějším zacházením s obchodem v rozvojových zemích. Tokijské kolo učinilo pokrok v
zemědělství, vznikly zvláštní mnohostranné dohody o hovězím mase a mléčných produktech.
Dále se podařilo snížit dovozní poplatky a další obchodní bariéry na tropické produkty, které
uvalovaly průmyslové země na rozvojové. Nepodařilo se však liberalizovat obchod
zemědělskými produkty, neboť by to vyžadovalo reformu domácích podpůrných politik, např.
zemědělských dotací, na něž nebyly smluvní vlády připraveny. Zemědělství tak zůstalo
stranou hlavního proudu pravidel GATT.
Uruguayské kolo jednání GATT
Uruguayské kolo jednání GATT probíhalo v letech 1986–1994. Úvodní deklarace stanovila
velmi ambiciózní program jednání, plánovaných na čtyři roky. Na programu byly i
problematické sektory zemědělství a textilu spolu s novou oblastí služeb, kterou se dosud
GATT nezabývala. Plánovalo se dojednání revidovaných pravidel ochrany, antidumpingu a
dotací a také nových pravidel investičních opatření a ochrany duševního vlastnictví. Dále se
jednalo o zdokonalení procedur dozoru, řešení sporů a fungování systému GATT. Hlavními
výsledky uruguayského kola bylo 38% snížení vážených průměrných celních sazeb, uzavření
Dohody o zemědělství, která poprvé zahrnula obchod zemědělskými produkty plně pod
principy GATT, vznik jednotného a předvídatelného systému řešení sporů a ustavení Světové
obchodní organizace (WTO). Dalšími výsledky kola bylo posílení ustanovení o
antidumpingu, dotacích a ochraně.
Světová obchodní organizace (World Trade Organization, WTO)
Světová obchodní organizace představuje mezinárodní organizaci se sídlem v Ženevě, která
se zabývá regulací obchodních a hospodářských vztahů. Světová obchodní organizace vznikla
v dubnu 1994 transformací GATT (General Agreement on Tariffs and Trade) po sedmiletém
vyjednávání. Svou činnost zahájila 1. ledna 1995. Cílem organizace je odbourávání překážek
a liberalizace světového obchodu cestou multilaterálních dohod mezi svými členskými státy.
V současné době má 159 členů, jako poslední do ní vstoupil v březnu 2013 Tádžikistán.
33
Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (Organization for Economic
Cooperation and Development, OECD)
Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj představuje mezinárodní organizaci, která
má v současné době 34 členů. Většina z nich patří mezi vyspělé země. Vznikla v roce 1961
jako nástupkyně Organizace pro evropskou hospodářskou spolupráci (OEEC). Mezi úkoly
OECD patří koordinace ekonomické a sociálně-politické spolupráce členských států a
prosazování liberalizace mezinárodního obchodu. Hlavním cílem organizace pak je přispívat
k optimálnímu hospodářskému vývoji členských zemí, potlačení nezaměstnanosti, stabilizaci
a rozvoji mezinárodních finančních trhů. Mandát OECD je široký, s výjimkou obranné
politiky se týká téměř všech politických oblastí. Jejími orgány jsou rada, výkonný výbor,
sekretariát a odborné komise.
34
10. seminář
Potravinová krize 1972
Potravinová krize 1972 představuje krizové období v 70. letech 20. století, kdy došlo v
zemědělských oblastech ke snížení produkce a navýšení cen potravin. Kritickými se staly
roky 1972 a 1974, kdy se na zemědělské produkci projevily nepříznivé klimatické podmínky.
Zásoby se rychle vyčerpaly, zvláště v zemích tradičně vyvážejících obiloviny. Ceny potravin
se v mnoha regionech zvýšily, což ztížilo dostupnost potravin a prohloubilo chudobu
obyvatel. Nejhorší situace vypukla v Africe. Produkce potravin se snížila na třetinu stavu z let
1961–1965, několik set tisíc obyvatel zemřelo na hladomor. Další sucho, které zapříčinilo
hladomor, postihlo Etiopii v letech 1972–1974. Jelikož potravinová pomoc nedorazila nebo
přišla pozdě, způsobilo to rozsáhlé mezinárodní diskuze o hladomoru a jeho příčinách a
dopadech a také se začalo hovořit o nerovnováze mezi přírodními zdroji a růstem počtu
obyvatel.
První ropný šok
První ropný šok začal na podzim roku 1973 a jeho příčinou byl konflikt mezi Izraelem a jeho
arabskými sousedy (Jomkipurská válka). Země OPEC (Organizace zemí vyvážejících ropu)
záměrně snížily těžbu ropy (o zhruba 5 % měsíčně), aby mohly její cenu ovlivňovat ve svůj
prospěch, a arabské země zároveň vyhlásily v říjnu 1973 embargo na dodávky ropy hlavně
Američanům kvůli podpoře Izraeli. Od konce druhé světové války se cena ropy držela
přibližně na třech dolarech za barel. Po omezení vývozu začala její cena prudce stoupat, aby
se za čtvrt roku dostala na jedenáct dolarů za barel. Embargo bylo odvoláno v březnu 1974,
zvýšené ceny ropy však přetrvaly.
Arabsko-izraelské války
Arabsko-izraelské války představují konflikty, které proběhly mezi Izraelem a arabskými
státy v letech 1948–1949, 1956, 1967, 1973. První válka (Palestinská válka) vypukla po
odchodu britských jednotek z Palestiny a vyhlášení židovského státu (květen 1948). Nový stát
svou existenci uhájil, a to ve válce proti Egyptu, Zajordánsku, Iráku, Sýrii a Libanonu. Druhý
konflikt (Sinajská válka) začal na počátku roku 1956, když egyptský vůdce Gamál Abd anNásir nařídil blokádu izraelského přístavu Ejlát. V červenci pak vyhlásil znárodnění
Suezského průplavu. Izraelská armáda zaútočila (po dohodě s Francií a Velkou Británií)
v říjnu na Sinaj a postoupila až k Suezu. Izrael okupoval pásmo Gazy, Sinaj pak v roce 1957
vyklidil. Třetí válka (Šestidenní válka) vypukla v červnu 1967, kdy izraelská armáda zahájila
preventivní úder na egyptská letiště a velmi rychle obsadila Sinajský poloostrov. Izraelské
jednotky dobyly zároveň i celý Západní břeh Jordánu a Golanské výšiny na hranicích se Sýrií.
Poslední konflikt (Jomkipurská válka) začal na židovský svátek Den smíření (Jom Kipur)
v říjnu 1973, kdy egyptské a syrské jednotky zaútočily na Izrael. Zatímco egyptský útok byl
zpočátku úspěšný, syrský neuspěl. Z vojenského hlediska skončila válka vítězstvím Izraele,
ovšem při těžkých a z dlouhodobého hlediska neakceptovatelných ztrátách; z politického a
globálního hlediska šlo o remízu nebo velmi mírné vítězství arabské koalice, která si své
ztráty mohla dovolit.
Organizace zemí vyvážejících ropu (Organization of the Petroleum Exporting Countries,
OPEC)
Organizace zemí vyvážejících ropu představuje organizaci, která sdružuje země vyvážející
ropu. Jejím oficiálním cílem je udržování stabilních cen ropy na světových trzích. Založilo ji
pět zemí na konferenci v Bagdádu v roce 1960, stanovy byly přijaty o rok později v Caracasu.
35
Zakládajícími členy byly Saúdská Arábie, Irák, Írán, Katar, Kuvajt a Venezuela. Později
přistoupily další státy, např. Libye, Spojené arabské emiráty, Nigérie a další. Zakládající země
vytvořily kartel určující objem a cenu exportované ropy, zejména pomocí zavedení těžebních
kvót. Díky novým nalezištím a nedodržování společných rozhodnutí se daří význam OPEC na
mezinárodních trzích snižovat.
Druhý ropný šok
K druhému ropnému šoku se začalo schylovat se vzrůstajícím neklidem v Perském zálivu na
konci 70. let 20. století. V únoru 1979 provedl ajatoláh Sajjid Rúholláh Músaví Chomejní v
Iránu tzv. islámskou revoluci, země začala vyvážet méně ropy a její cena velmi brzy stoupla
z 13 na 35 dolarů za barel. Několik měsíců nato zastavil americký prezident Jimmy Carter
import ropy z Íránu do USA. Ostatní země OPEC zvýšily těžbu a výsledné celkové snížení
světové produkce bylo pouze okolo 4 %, i když panika zajistila, že zvýšení ceny černého zlata
neodpovídalo vážnosti situace.
Íránská islámská revoluce
Íránská islámská revoluce představuje převzetí moci v Íránu islámskými šíitskými
fundamentalisty. Íránský šáh Mohammad Rézá Páhlaví se během své vlády (1941–1979)
snažil o zavedení některých liberálních reforem a o sekularizaci země. Špatná hospodářská
situace a fundamentalistická agitace vedly na podzim 1977 ke studentským bouřím.
Pokračující demonstrace požadovaly během roku 1978 konec šáhovy vlády a návrat šíitského
duchovního vůdce ajatoláha Sajjida Rúholláha Músavího Chomejního (toho času v Paříži).
Šáh nakonec v lednu 1979 opustil zemi a Chomejní se mohl o měsíc později vrátit do země (v
exilu od roku 1964). Ihned zavedl teokratický stát (zakotveno v ústavě), kde se stal fakticky
neomezeným vládcem. Své odpůrce brutálně zlikvidoval a velmi brzy se odklonil od šáhovy
sekularizační politiky. V zemi byla zavedena náboženská kontrola všech státních funkcí a
podřízení všech politických stran ideovému dozoru náboženské rady. Chomejní zemřel v roce
1989, ale systém vedoucí úlohy duchovních zůstal zachován (jeho nástupcem se stal ajatoláh
Sajjid Alí Chameneí).
Irácko-íránská válka
Irácko-íránská válka představuje válku, již začaly (bez vyhlášení) jednotky iráckého
prezidenta Saddáma Husajna v září 1980. Čekaly, že se nesetkají s velkým odporem.
Fanatický odpor íránských sil vedl k tomu, že válka nabyla vleklého charakteru. Od roku
1984 se konflikt změnil na materiální válku ve snaze vyčerpat zdroje protivníka. Obě strany
utrpěly ve válce výrazné ztráty a škody. Odhaduje se, že jeden a půl milionu iráckých a
íránských vojáků a civilistů zemřelo v důsledku bojových akcí. V průběhu konfliktu nařídil
Husajn použít bojové plyny. V červenci 1988 se podařilo generálnímu tajemníkovi OSN
Javieru Perézovi de Cuéllar zprostředkovat příměří.
Petrodolary
Petrodolary představují termín, který poprvé použil v roce 1973 profesor ekonomie Ibrahim
Oweiss. Obecně lze říci, že se jedná o americký dolar, vydělaný prodejem ropy. V 70. letech
20. století se dolar stal jedinou měnou, kterou se mohlo platit za koupi, resp. prodej ropy. Z
tohoto monopolu začal dolar těžit a pomalu, ale jistě se stal rezervní měnou při mezinárodních
obchodech s většinou komodit. Následovala obrovská poptávka po dolaru, čímž se jeho
hodnota zvyšovala. Země dokonce ukládaly své přebytečné dolarové rezervy u amerického
ministerstva financí, čímž poskytovaly americké vládě obrovské množství úvěru, ze kterého
mohla čerpat. Tento systém přetrval do roku 2000, kdy Francie a několik ostatních členů EU
36
přesvědčili Saddáma Husajna, aby vzdoroval petrodolarovému procesu a začal prodávat
iráckou ropu v eurech. Přidaly se i Rusko, Írán, Indonésie nebo Venezuela.
Stagflace (slumpflace)
Stagflace představuje spojení dvou hospodářských jevů – stagnace a inflace, které v sobě
nesou kombinaci vysoké inflace a zároveň ekonomické stagnace s vysokou nezaměstnaností.
Podobný jev se rovněž označuje jako slupmflace. Příkladem příčiny stagflace může být
negativní nabídkový šok, zapříčiněný například ropným embargem v 70. letech 20. století.
Neokonzervatismus
Neokonzervatismus představuje oživení idejí a hodnot konzervatismu. Jeho nástup spadá do
70. let 20. století a souvisí s dozníváním antiautoritářského studentského hnutí konce 60. let,
se silným rozšířením keynesiánských teorií a s hospodářským otřesem euroamerické kultury
při ropné krizi v první polovině 70. let 20. století. Neokonzervativci sdílejí s konzervativci
důraz na tradiční hodnoty jako rodina, vzdělání, tradiční morálka, ale neodmítají ani státní
zásahy přinášející podporu těchto hodnot. V hospodářské politice je spojen s neoliberalismem.
Neoliberalismus
Neoliberalismus představuje ideologii důsledné liberalizace ekonomiky a minimální regulace
ze strany státu, která se v praktické hospodářské politika uplatnila například po druhé světové
válce v SRN, v 80. letech především v USA (vlády prezidenta Ronalda Reagana) a Velké
Británii (vlády Margaret Thatcherové). Zastánci neoliberalismu vystupují jak proti zásahům
státu, tak proti silným monopolům a naopak prosazují volnou konkurenci. Stát má vytvářet
tržně-konformní pravidla a zajišťovat podmínky pro svobodné fungování trhů a volnou
konkurenci. V hospodářské politice se soustředí zejména na měnovou politiku, fiskální
politika není pokládána za účinnou.
Ekonomie strany nabídky
Ekonomie strany nabídky představuje ekonomickou školu, která stojí proti propagátorům
keynesiánství. Zastánci ekonomie strany nabídky se domnívají, že stát by neměl příliš
zasahovat do ekonomiky. Soustředí se na nabídkovou stranu trhu – její efektivní fungování
považují za stěžejní věc, aby mohla ekonomika dosahovat růstu. Představitelem této teorie je
mimo jiné Arthur Laffer, jenž vymyslel Lafferovu křivku, která znázorňuje kauzální vztah
mezi změnou daňové sazby a výnosem z této daně pro stát.
Římský klub
Římský klub představuje globální think tank, který byl založen v dubnu 1968 a celosvětovou
pozornost získal o čtyři roky později svou zprávou Meze růstu (Limits to Growth). Autoři
dokumentu upozorňovali na skutečnost, že tehdejší hospodářský růst ve vyspělých
ekonomikách není udržitelný, jelikož brzy narazí na vyčerpání fosilních paliv (zejména ropy)
a také proto, že je produkováno rostoucí množství skleníkových plynů. Římský klub je
spolkem stovky bývalých politiků, byznysmenů a dalších vlivných osobností z celého světa.
Počet 100 členů je striktně dodržován, a proto je členství vysoce prestižní záležitostí. Z Čechů
byl členem pouze Václav Havel.
Uruguayské kolo jednání GATT
Viz 9. seminář
37
11. seminář
První svět
První svět představuje označení vyspělých zemí, které mají vysoký podíl HDP na hlavu,
rozvinuté sektory průmyslu a služeb. Dalšími znaky jsou velký podíl lidí zaměstnaných ve
službách nebo orientace na vědu a výzkum. Zástupci této skupiny zemí jsou země zpravidla
ležící na severní polokouli - USA, Kanada, země Evropské unie (SRN, Velká Británie a
další), Japonsko nebo Austrálie.
Druhý svět
Druhý svět představuje označení zemi východního bloku, které se orientovaly na centrálně
řízené a extenzivní hospodářství a výraznou exploataci přírodních zdrojů. Po roce 1989, kdy
zanikl východní blok, přestalo být toto označení používáno.
Třetí svět
Třetí svět představuje označení ekonomicky málo rozvinutých států. Výraz třetí svět pro
skupinu rozvojových zemí použil poprvé v roce 1952 francouzský akademik Alfredem Sauvy,
který se snažil ukázat postkoloniálním státům třetí cestu mezi kapitalismem „prvního světa“ a
komunismem „druhého světa“. Výraz třetí svět je používán pro souhrnné označení některých
zemí Latinské Ameriky, Asie a Afriky. Jde o takové země, které vykazují obdobné rysy
problémů při snaze překonat svoji hospodářskou a sociální zaostalost. Termín třetí svět má
politický i socioekonomický význam.
Rozvojová země
Obecně neexistuje jedna všeobecně platná definice rozvojové země. Rozvojovou zemí se
rozumí podle všeobecného měřítka stát, který vykazuje nízkou úroveň politického,
hospodářského a sociálního systému. Světová banka považuje za rozvojové všechny země s
nízkým a středním příjmem (vyjádřeným hrubým národním důchodem na obyvatele). Dnes
patří k nejuznávanějším měřítkům Index lidského rozvoje (Human Development Index, HDI),
který zohledňuje jak ekonomické, tak sociální aspekty rozvoje. Za rozvojovou tak bývá
obvykle označována země s nízkou životní úrovní obyvatelstva, nerozvinutým průmyslem a
nízkým HDI. Za typické příklady rozvojových zemí se uvádí země Latinské Ameriky, Asie a
Afriky (samozřejmě s výjimkami jako jsou například Korejská republika, Japonsko, Izrael a
další).
Rozvinutá země
Rozvinutá země představuje opak rozvojové země. Rozvinutá země je charakteristická
významným technologickým, ekonomickým a lidským potenciálem. Lze sem zařadit země,
které mají vysoký podíl HDP na hlavu, rozvinutý průmysl a služby. Dalšími znaky jsou velký
podíl lidí zaměstnaných ve službách nebo orientace na vědu a výzkum. Zástupci této skupiny
zemí jsou státy zpravidla ležící na severní polokouli – USA, Kanada, země Evropské unie
(SRN, Velká Británie a další), Japonsko nebo Austrálie.
„Rozvíjející se trhy“ (Emerging markets)
Emerging markets představují označení pro státy většinou tzv. druhého světa, které se mohou
vykázat velmi vysokým hospodářským růstem a rychlou industrializací. Jako typické příklady
se uvádí Čína, Brazílie, Rusko nebo v poslední době Indie, Mexiko a Turecko. Investování
v takových státech je však spojeno s riziky, jako jsou kolísavé kurzy měny, nečekané státní
38
zásahy nebo nepředvídatelnost právního rámce. Mezi kladné stránky rozvíjejících se trhů patří
naopak relativně vysoký zisk nebo levnější pracovní síla.
Nově industrializované země
Nově industrializované země představují označení používané pro skupinu rozvojových zemí,
které ještě zpravidla nedosáhly hospodářské úrovně zemí prvního světa, ale dosahují lepších
makroekonomických výsledků než jiné státy třetího světa. Obecně lze říci, že tyto země
(především ve východní a jihovýchodní Asii) využily levné pracovní síly a pomoc Japonska a
USA. Mohou se vykázat rychlým hospodářským růstem a orientací na export kvalitního a při
tom levného spotřebního zboží. Můžeme mezi ně zařadit Korejskou republiku, Hongkong,
Singapur, Malajsii, Thajsko, Indonésie, Filipíny nebo Macao.
Globalizace
Globalizace představuje proces, který souhrnně označuje politickou, ekonomickou, sociální a
kulturní propojenost na celosvětové úrovni. Proces začal po druhé světové válce postupnou
provázaností euroatlantického prostoru a následně dálněvýchodní oblasti. V posledních
dekádách se s nástupem nových informačních technologií tempo globalizace zrychluje, což
zviditelňuje jeho záporné rysy především v kulturně a sociálně odlišných civilizačních
okruzích (kupříkladu arabský svět), které se staví s ohledem na svůj tradiční konzervativní ráz
k přijímání globalizačních vlivů zdrženlivě či přímo negativně.
Outsourcing
Outsourcing obecně označuje zajištění určité části činnosti firmy jinou, externí organizací
někdy i v jiné zemi. Zjednodušeně tedy outsourcing představuje jakýsi pronájem externích
zdrojů (kapitálových, lidských). Jeho smyslem je dělba práce, kdy se firma soustředí na část
výroby, v níž má komparativní výhodu a další činnosti přenechává externímu dodavateli.
Cílem je snížení nákladů a zvýšení konkurenceschopnosti.
Asijští tygři
Asijští tygři nebo také asijští draci je obrazné označení takzvaně nově industrializovaných
zemí v jihovýchodní Asii, které zaznamenaly v poměrně krátké době rychlý a strmý růst
ekonomických ukazatelů. Ten byl větší než u vyspělých států světa. Do skupiny takzvaných
asijských tygrů nejprve patřily expandující státy Honkong, Singapur, Tchaj-wan a Korejská
republika. Tyto země tvoří první vlnu nově industrializovaných zemí s rychlým přechodem na
tržní kapitalismus. Tyto země započaly svůj „hospodářský převrat“ na počátku 60. let 20.
století. Druhá vlna „tygrů“ čítá další země jihovýchodní Asie. Jsou jimi Indonésie, Malajsie,
Thajsko a Vietnam. Svůj rychlý hospodářský růst započaly v 80. letech, tedy téměř o 20 let
později nežli země první vlny a jsou proto někdy označováni také jako „malí tygři“.
Zelená revoluce v zemědělství
Zelená revoluce v zemědělství představuje technickoekonomickou změnu zabezpečující
pokrok v zemědělství rozvojových zemí ve druhé polovině 20. století. Spočívá zejména
v zavádění vysoce výnosných odrůd obilovin (filipínská rýže, mexická pšenice), zajištění
dostatečného množství průmyslových hnojiv a ochranných látek proti škůdcům a nemocem,
rozšíření výstavby zavodňovacích systémů nutných k zabezpečení pravidelného zavlažování,
zajištění větších výdajů práce na kultivaci. Výsledkem byl podivuhodný nárůst výnosů z
úrody. Díky zelené revoluci se např. Indie, Pákistán, Thajsko, Indonésie nebo Čína staly v
produkci obilnin soběstačnými samozásobiteli.
39
Hnutí nezúčastněných zemí (států)
Hnutí nezúčastněných zemí představuje hnutí států převážně třetího světa odmítající bipolární
rozdělení světa a studenou válku. Většina nových států, které vznikly v důsledku
dekolonizace, se odmítala přidat jak k západnímu, tak k východnímu bloku. Aktuální se
naopak jevila jejich možná spolupráce. První konference afrických a asijských států se konala
v indonéském Bandungu v roce 1955, kde se egyptský prezident Gamál Abd an-Násir a
indický předseda vlády Džaváharlál Nehrú dohodli na jednání s jugoslávským vůdcem
Josipem Broz Titem. Všichni tři pak ve společném prohlášení odmítli účast svých zemí ve
vojensko-politických blocích. Snažili se o mír na světě a zdůrazňovali, že nezúčastněnost se
liší od neutrality tím, že je aktivní. První konference nezúčastněných se konala v roce 1961
v Bělehradě.
Skupina zemí G77
Skupina zemí G77 představuje skupinu rozvojových zemí při OSN, která vznikla v roce 1964
vyhlášením „Společné deklarace sedmdesáti sedmi zemí“ na konferenci OSN o obchodu a
rozvoji (UNCTAD) v Ženevě. Cílem tohoto sdružení bylo podporovat společné ekonomické
zájmy, zvýšit svou vyjednávací kapacitu ve všech hlavních ekonomických otázkách a
podporovat jižní spolupráci pro rozvoj. Skupina G77 měla vytvořit platformu hospodářsky
nejvyspělejším zemím. Dnes má skupina přibližně 130 zemí a pobočky po celém světě.
Dekolonizace
Dekolonizace představuje pojem, jímž se označuje proces politického, ekonomického,
sociálního a kulturního osamostatnění koloniálních území od mateřské země. Dekolonizační
proces začal v 18. století, kdy získalo nezávislost třináct britských severoamerických kolonií a
pokračoval v průběhu 19. a v první polovině 20. století. Druhá světová válka však urychlila
tento proces do té míry, že po roce 1945 došlo k překotné dekolonizaci rozsáhlých
koloniálních říší Velké Británie a Francie (v menší míře Belgie, Portugalska, Nizozemí a
Spojených států Amerických) především v Asii a Africe.
Severoamerická dohoda o volném obchodu (North American Free Trade Agreement,
NAFTA)
Severoamerická dohoda o volném obchodu představuje obchodní dohodu mezi USA,
Kanadou a Mexikem vznikla 1. ledna 1994 jako reakce na ustavení Evropské unie. Mezi
hlavní cíle patří odstranění překážek obchodu, podpoření konkurence, rozšíření investičních
příležitostí, zajištění dostatečné ochrany duševního vlastnictví a nastolení efektivních postupů
při realizaci dohody a řešení sporů. Těchto cílů má být dosaženo při dodržování zásad –
národního zacházení, nejvyšších výhod a procedurální transparentnosti.
Sdružení zemí jihovýchodní Asie (Association of South East Asian Nations, ASEAN)
Sdružení zemí jihovýchodní Asie představuje regionální organizaci vzniklou v roce 1967 na
konferenci v Bangkoku, jejímiž zakládajícími členy byly Indonésie, Malajsie, Filipíny,
Singapur a Thajsko, v roce 1964 přistoupil Brunej. V současné době jsou členy i Vietnam,
Laos, Myanmar a Kambodža. ASEAN si klade za cíl nejen hospodářskou spolupráci ve formě
zrychlení hospodářského růstu, sociálního pokroku a kulturního rozvoje, ale i zahraničně
politickou koordinaci v důležitých otázkách ve vojenskopolitické a mezinárodněpolitické
oblasti.
40
Asijsko-pacifická hospodářská spolupráce (Asia-Pacific Economic Cooperation, APEC)
Asijsko-pacifická hospodářská spolupráce představuje sdružení zemí ležících při březích
Tichého oceánu v Asii, Oceánii a Americe. Toto sdružení vzniklo v listopadu 1989
na schůzce ministrů zahraničních věcí a obchodu zemí tichomořské oblasti, kterou tehdy
uspořádal australský ministerský předseda v australském hlavním městě Canberra. Původně se
jednalo o 12 zemí (Austrálie, Brunej, Filipíny, Indonésie, Japonsko, Jižní Korea, Kanada,
Malajsie, Nový Zéland, Thajsko, Singapur, USA), v současné době má organizace 21 členů.
Paradoxně prvotní impuls nevyšel z převažujícího zastoupení zemí Asie, ale z Austrálie. Dnes
se jedná o ekonomické sdružení zemí z nejrychleji se rozvíjející oblasti světa. V těchto
zemích žije 40 % světové populace a země z této oblasti tvoří 50 % celosvětového hrubého
domácího produktu, na celosvětovém obchodu se podílí téměř 50 %, do oblasti směřuje 40 %
severoamerického zahraničního obchodu.
Jihoamerický společný trh (Mercado Común del Sur, MERCOSUR)
Jihoamerický společný trh představuje sdružení volného obchodu vzniklé smlouvou z
Asunciónu v roce 1991 (Tratado de Asunción), kterou uzavřely Argentina, Brazílie, Paraguay
a Uruguay. Dalšími členy jsou Venezuela a Bolívie. Integrační proces čtyř sousedních zemí
navázal na integraci, kterou v 80. letech 20. století započali dávní rivalové Brazílie a
Argentina. Mercosur si dal za cíl vytvořit nejprve zónu volného obchodu, později celní unii a
nakonec společný trh.
41
12. seminář
Země BRIC
Země BRIC představují uskupení čtyř globálních ekonomických lídrů – Brazílie, Ruska, Indie
a Číny. Toto označení použil poprvé v roce 2001 investiční bankéř Jim O’Neill z banky
Goldman Sachs. Původní analýza zpracovaná v roce 2001 porovnávala postavení rozvinutých
a rozvíjejících se trhů v tehdejší globální ekonomice a odhadovala změny, jimiž světové
hospodářství projde v následujících dekádách. Mezi budoucí lídry globální ekonomiky měly
původně patřit kromě Brazílie, Ruska, Indie a Číny také Mexiko s Jižní Koreou, ty však byly
nakonec z této kandidátky vyškrtnuty. Uskupení BRIC však není uskupením ekonomicky a
politicky si navzájem podobných zemí. Tím jediným, co je alespoň trochu spojuje, je
odhadovaný ekonomický růst.
Země BRICS
Země BRICS představují uskupení pěti globálních ekonomických lídrů. Na konci roku 2010
přistoupila k uskupení zemí BRIC Jižní Afrika (formální členství ustaveno v únoru 2011),
čímž se změnil název na země BRICS. Podle názoru Goldman Sachs by se tyto země měly
v polovině století vzhledem ke svému rychlému růstu stát dominantními ekonomikami světa.
Zástupci těchto rychle rostoucích ekonomik se pravidelně schází (v roce 2008 Jekatěrinburg,
2010 Brazílie, 2011 San-ja). V březnu 2012 se členové uskupení sešli v Novém Dillí, kde se
dohodli na plánu vytvořit společnou mezinárodní rozvojovou banku. Tento plán oznámil po
skončení jednání indický premiér Manmohan Singh. Podle jeho názoru nedokáží globální
politické a ekonomické instituce vytvořené před více než 60 lety udržet krok s měnícím se
světem. Teď by alternativu vůči Mezinárodnímu měnovému fondu a Světové bance měly
nabídnout země BRICS.
Goldman Sachs (Jim O’Neill)
Goldman Sachs představuje globální investičně bankovní společnost, která podniká v cenných
papírech, investičním bankovnictví, řízení investic a dalších finančních službách, zejména s
institucionálními klienty. Jim O’Neill, rodák z Manchesteru, pracoval v bance od roku 1995
do počátku roku 2013. Po odchodu svého předchůdce Gavyna Daviese se O’Neill stal v roce
2001 šéfem ekonomické sekce banky. V témže roce také vymyslel označení BRIC pro
uskupení čtyř globálních ekonomických lídrů – Brazílie, Ruska, Indie a Číny (ve studii
s názvem Building Better Global Economic BRICs).
„Rozvíjející se trhy“ (Emerging markets)
Viz 11. seminář
Program ekonomických reforem (čtyři modernizace)
Program ekonomických reforem představuje program reforem čínského hospodářství, který se
měl týkat zemědělství, průmyslu, obrany a vědy a techniky. Potřeba modernizace Číny se
projevila již za života Mao Ce-tunga, ale až po jeho smrti (1976) bylo možné k procesu
modernizace přistoupit. Zahájil ho Teng Siao-pching, od roku 1978 do počátku 90. let 20.
století nejmocnější osoba v čínské politice, byť formálně zastával jen nižší funkce. Jedním
z hlavních prvků modernizačního procesu byly tržně orientovaná reforma zemědělství a důraz
na hospodářskou soběstačnost. Otevřením domácího trhu se pak měly zvýšit objem
zahraničních investic, provést modernizace výrobní základny nákupem strojů z Japonska a ze
Západu a získat přístup k moderním výrobním postupům. Reformy vedly od 80. let 20. století
k rychlému růstu čínské ekonomiky.
42
Duální ekonomika
Duální ekonomika představuje situaci, kdy podniky ve vlastnictví domácích subjektů
zaostávají například ve výrobě, produktivitě práce a jiných ukazatelích za podniky pod
zahraniční kontrolou, které typicky vlastní modernější technologie a používají vyspělejší
manažerské postupy. Duální ekonomika může být důsledkem přílivu zahraničních investic,
pokud zcela nebo dostatečně rychle nedochází k tzv. efektu přelévání technologií mezi
zahraničními a domácími podniky.
Zvláštní ekonomická zóna
Zvláštní ekonomická zóna představuje vyčleněné území, v jehož rámci jsou definovány
výhodnější podmínky pro ekonomické aktivity než na zbytku území (např. nižší daně nebo
osvobození od cel). Cílem takovýchto zón bývá obvykle zvyšování investic ze zahraničí, což
má přispět zejména k urychlení hospodářského růstu vybraných regionů, k podpoře vývoje a
využití inovací a nových technologií, ke zvýšení konkurenceschopností zboží a služeb, ke
zvýšení exportního potenciálu, k obnově staré dopravní infrastruktury a k vytváření a zajištění
nových pracovních míst. Podobné zóny vznikly např. v Brazílii, Číně, Indii, ale i v ČR.
Exportně dominovaná strategie růstu (export-led growth, „růst čistým exportem“)
Exportně dominovaná strategie růstu představuje strategii, jejímž cílem je podporovat vývoz
produktů vybraného průmyslového odvětví a která má komparativní výhodu na světových
trzích, a to vládními pobídkami a zvýhodněními. Pomocí exportu se do národní ekonomiky
dostává zahraniční měna, za níž jsou nakupovány komodity, které daná země nevyrábí, a jsou
prováděny inovace výroby, jež zvyšují produkci exportních sektorů průmyslu. Příklady pro
použití této strategie lze nalézt v Korejské republice nebo Číně.
Industrializace nahrazováním dovozu (import-substitution industrialization)
Industrializace nahrazováním dovozu představuje strategii, kdy po určitou dobu existuje snaha
chránit domácí výrobce za účelem vybudování vlastního průmyslu a zvýšení míry
industrializace. V praxi to znamená, že země je relativně obchodně uzavřená vnějšímu světu a
na své trhy nepouští zahraniční konkurenci, aby se mohl její vlastní průmysl nerušeně rozvíjet
(pomocí cel nebo kvót na dovoz). Tento rozvoj průmyslu je také typicky řízen a financován
státem. Problém s touto strategií však spočívá v tom, že v praxi téměř nikdy nefunguje a navíc
je velice nákladná. Navíc může nastat situace, kdy je nutné více vyvážet než dovážet (např.
kvůli splacení dluhů), ale protože výrobky nejsou mezinárodně konkurenceschopné, nedaří se
dluhy snižovat.
43
13. seminář
„Bohatý“ sever, „chudý“ jih
„Bohatý“ sever, „chudý“ jih představuje obecně přijímané tvrzení (přibližně od 70. let 20.
století), že země na severní polokouli vykazují v mnoha ohledech lepší vývoj než ty na jižní
polokouli. Tyto pojmy údajně vyslovil tehdejší německý spolkový kancléř Willy Brandt na
světovém ekonomickém fóru. K porovnání ekonomické úrovně jednotlivých zemí slouží
hrubý domácí produkt (HDP), který ukazuje, jak se daří hospodářství daného státu. Mezi
„bohatý“ sever patří USA, Kanada, Japonsko, Evropa a jen výjimečně země jižní polokoule –
Austrálie a Nový Zéland. Tyto země mají vysoký podíl HDP na obyvatele, ve struktuře
ekonomiky převládá terciérní a sekundární sektor a většina obyvatel dosahuje vysoké životní
úrovně (hygiena, sociální zabezpečení nebo vzdělání). Mezi „chudý“ jih patří obecně země
v Africe na jih od Sahary, některé země Latinské Ameriky, z asijských států pak Afghánistán
nebo Bangladéš. V ekonomice těchto zemí převažuje spíše primární sektor (těžba surovin,
zemědělství). Doprava je nerozvinutá, nízká je i produktivita práce. Velké procento lidí žije v
chudobě, v nevyhovujících hygienických podmínkách, značný počet trpí podvýživou a mnozí
akutním hladem. Je zde také vysoká negramotnost a nízká střední délka života.
Absolutní chudoba
Absolutní chudoba představuje stav (sociální status člověka), který člověku nezajišťuje
podmínky pro důstojný život a uspokojení základních potřeb. Absolutní chudoba je situací,
kdy se jedná o nemožnost přiměřeně uspokojit ani zcela základní lidské potřeby (např.
stravování, ošacení, ubytování, péče o zdraví). Podle některých údajů jsou příjmy člověka
nižší než 1,25 dolaru na den a existuje reálné nebezpečí smrti daného jednotlivce.
Relativní chudoba
Relativní chudoba představuje chudobu, kdy lidé (jednotlivci, rodiny, sociální skupiny)
uspokojují své sociální potřeby na výrazně nižší úrovni než je průměr v dané společnosti,
regionu, státu (kvalita bydlení, složení stravy atd.). Zatímco absolutní chudoba se vyskytuje
spíše v rozvojových zemích, ve vyspělých zemích jde především o chudobu relativní. Chudý
Evropan se proto jeví chudému Afričanovi jako bohatý, což je jeden z důvodů migračních
tlaků a ekonomické emigrace. Chudobu lze dělit na objektivní a subjektivní. Prvně
jmenovanou se označuje stav, v němž nejsou podle názoru státu (společnosti, tripartity,
parlamentu) uspokojovány základní lidské potřeby na přijatelné úrovni. Subjektivní chudoba
je stav, o němž se zpravidla ten, kdo je v takové situaci, domnívá, že je chudý, neboť nemůže
uspokojovat své potřeby podle svých představ.
Bludný kruh chudoby
Bludný kruh chudoby představuje situaci, kdy se důsledky chudoby stávají pro další generace
samotnými příčinami tohoto socioekonomického statutu. Podle dané teorie nízké příjmy
vedou k nízkým úsporám, které znemožňují růst kapitálu. Málo kapitálu (malá akumulace)
zabraňuje technologickému pokroku a růstu produktivity práce, což v důsledku vede k nízkým
příjmům. Možným řešením chudoby jsou snahy o přerušeni tohoto řetězce, a to hlavně
finanční podporou chudých zemí. Přičemž se jedná o investice do vzdělání, zdravotnictví či
omezení populačního růstu.
44
„Trade, not aid“ (obchod namísto pomoci)
„Trade, not aid“ představuje nový pohled na rozvojovou pomoc, již zaujala OSN v 60. letech
20. století. Heslem trade, not aid („Obchod namísto pomoci“) deklarovala upřednostnění
rozvojových tržních řešení před jednorázovými pomocemi. Finanční podpora měla být
napříště nahrazena obchodem, který bude zvýhodňovat země „chudého“ Jihu v tržním
systému zemí „bohatého“ Severu.
Human Development Index (Index lidského rozvoje)
Human Development Index představuje indikátor, který se snaží lépe postihovat skutečnou
kvalitu lidského života a nepodřizovat vše pouze hospodářskému růstu. Index lidského
rozvoje se skládá z HDP na osobu, úrovně dosaženého vzdělání a očekávané délky života.
Agregovány do jednoho čísla indexu jsou průměrná očekávaná délka života při narození,
úroveň vzdělanosti stanovená jako podíl gramotného obyvatelstva a jako kombinovaný podíl
populace z příslušné věkové skupiny navštěvující školy prvního, druhého a třetího stupně. V
neposlední řadě zahrnuje index hmotnou životní úroveň, jež je vyjádřena jako hrubý domácí
produkt na osobu v amerických dolarech v přepočtu na paritu kupní síly. HDI se používá pro
měření potenciální sociální prosperity. Index vymyslel v roce 1990 pákistánský ekonom
Mahbub al Hak a OSN jej od roku 1993 používá ve své každoroční zprávě.
Rozvojový program OSN (United Nations Development Programme, UNDP)
United Nations Development Programme představuje speciální instituci OSN, která vznikla
v roce 1966 (na základě VS OSN č. 2029). Rozvojový program OSN vytváří globální síť
rozvojové činnosti OSN a působí přibližně ve 166 zemích, kde podporuje řešeních globálních
i místních rozvojových problémů. Zasazuje se o změny a výměnu informací, zkušeností a
zdrojů mezi státy. Rozvojový program poskytuje rozvojovým zemím podporu pro snižování
chudoby a dosažení rozvojových cílů a zaměřuje se především na rozvoj kapacit nejméně
vyvinutých států světa.
Konference OSN o obchodu a rozvoji (United Nations Conference on Trade and
Development, UNCTAD)
United Nations Conference on Trade and Development představuje konferenci OSN o
obchodu a rozvoji vznikla v roce 1964 a je základním orgánem Valného shromáždění pro
problematiku obchodu a rozvoje. Cílem její činnosti je posilování obchodu a ekonomického
růstu zejména v rozvojových zemích a jejich zapojení do světové ekonomiky. Konference
provádí výzkum a analýzy, organizuje mezivládní jednání, technickou spolupráci a také
součinnost s občanskou společností a soukromým sektorem. Jejím nejvyšším rozhodovacím
orgánem je Konference, která sestává ze 192 (někde 193) členských států a zasedá každé čtyři
roky. Výkonným orgánem je Rada pro obchod a rozvoj, která se schází jednou ročně.
Skupina zemí G7 (Group of Seven)
Skupina zemí G7 představuje skupinu sedmi hospodářsky nejvyspělejších zemí světa (USA,
SRN, Japonsko, Velká Británie, Francie, Itálie a Kanada). Uskupení se začalo tvořit od roku
1973 v důsledku ropné krize. Pravidelné schůzky hlav států G7 se konají od roku 1975, kdy
francouzský prezident pozval zástupce USA, SRN, Japonska, Velké Británie a Itálie (Kanada
přistoupila až v roce 1976), a zabývají se problémy globální ekonomiky. Od roku 1992 se
schůzek zúčastňuje i ruský prezident, uskupení se pak nazývá G8 (Rusko bylo přijato v roce
1997). Summity členů skupiny zemí G8 se konají jednou za rok a probírají se na nich
záležitosti společného zájmu i globálního významu a zahrnují témata jako zdraví, ekonomický
45
a sociální rozvoj, energetika, životní prostředí, zahraniční záležitosti, právo, terorismus nebo
obchod.
Giniho koeficient
Giniho koeficient představuje číselné vyjádření charakteristiky diverzifikace. Sestrojil ho
italský statistik Corrado Gini v roce 1912 a poměřuje skutečnou Lorenzovu křivku s křivkou
ideální. Poměřuje se jím například ekvivalence rozložení bohatství a důchodů v jednotlivých
územních celcích, nejčastěji státech. Koeficient nabývá hodnoty mezi 0 a 1. Čím je hodnota
blíže k 0, tím se rozdělení důchodu domácností blíží absolutně rovnostářskému. V této situaci
nejsou relativně příliš veliké rozdíly v jejich důchodech. Koeficient blížící se k hodnotě 1 by
poukazoval na stav absolutní nerovnosti. Společnost s vyšším Giniho indexem je
charakteristická velkými rozdíly v příjmech jednotlivých domácností.
Lorenzova křivka
Lorenzova křivka představuje grafické znázornění kumulativní distribuční funkce rozdělení
důchodů domácností, které přiřazuje poměrně rozděleným skupinám obyvatelstva
(domácnostem) poměrná rozdělení důchodů. Křivka vyjadřuje vztah mezi absolutní rovností,
absolutní nerovností a skutečnou nerovností v rozdělení příjmů. Absolutní rovnost zachycuje
teoretickou Lorenzovou křivkou a představuje situaci, kdy všechny domácnosti dostávají
stejný důchod. Absolutní nerovnost je v případě teoretické Lorenzovy křivky stav, kdy jedna
domácnost dostává všechen důchod a ostatní nic. Skutečnou nerovnost zachycuje skutečná
Lorenzova křivka, která vychází ze statistik.
Nový mezinárodní ekonomický řád
Nový mezinárodní ekonomický řád představuje výsledek hlasování Valného shromáždění
OSN z roku 1973. Země G 77 se snažily postavit dovozním bariérám vyspělým státům a
vymýtit nevýhodné obchodní podmínky, které zvýhodňovaly bohaté země severu vůči
chudým zemím jihu. Rozvojové země pro sebe požadovaly ve zmíněné rezoluci výhodnější
podmínky v surovinové politice a v mezinárodním obchodu, posílení industrializace,
odpuštění dluhů nebo navýšení rozvojové pomoci.
Pařížský klub
Pařížský klub představuje neformální sdružení zástupců 19 nejbohatších zemí světa, které
jsou zároveň věřiteli zadlužených států. Klub vznikl v roce 1956 (nejdřív jako fórum), kdy
Argentina souhlasila s tím, že se setká se svými největšími věřiteli v Paříži a pokusí se s nimi
dohodnout na podmínkách splácení svého dluhu. K institucionalizaci uskupení došlo v 70.
letech 20. století. Od té doby se setkávají bohaté věřitelské země a hledají společný postup pro
řešení těžké splátkové situace chudých a rozvojových zemí. Pařížský klub sdružuje především
země OECD, jeho jednání se zúčastňují i pozorovatelé z Mezinárodního měnového fondu,
Mezinárodní banky pro obnovu a rozvoj a UNCTAD.
Londýnský klub
Londýnský klub představuje neformální sdružení věřitelských bank, které vzniklo v roce
1976, se poprvé sešlo v Londýně, aby řešilo finanční problémy a neschopnost dostát svým
závazkům Demokratické republiky Kongo (tehdejší Zair). Zástupci Londýnského klubu se
schází ad hoc, kdykoliv je potřeba projednat situaci konkrétního dlužníka. Organizace nemá
podobně jako Pařížský klub oficiální mandát. Jeho hlavní jádro tvoří přibližně 15 bank, další
banky se účastní jen některých jednání. Výsledná podoba dohody mezi dlužníky a
46
věřitelskými institucemi musí být podporována institucemi, jejichž podíl na závazcích dané
země je alespoň 90 %.
Mikroúvěr
Mikroúvěr představuje poměrně nový finanční produkt, který se vyvinul v rozvojových
zemích. Poskytnutí velmi malé půjčky umožňuje chudým lidem provozovat samostatnou
výdělečnou činnost, což přináší zisk, schopnost akumulovat majetek a v mnoha případech se
těmto lidem podaří z chudoby uniknout. Mikroúvěry v současné době získávají stále více na
oblibě a mnoho (i tradičních) finančních organizací o nich uvažuje jako o zdrojích možného
budoucího růstu. Mikroúvěr je součástí širšího oboru, tzv. mikrofinancování. Správcem
mikroúvěrových aktivit jsou desítky světových organizací, které lze nazvat „mikroúvěrové
banky“. Do mikroúvěrů je možné se také individuálně zapojit, některé tyto organizace
nabízejí možnost individuálního mikrofinancování projektů či jednotlivců v chudých zemích a
oblastech.
Exportně dominovaná strategie růstu (export-led growth, „růst čistým exportem“)
Viz 12. seminář
Industrializace nahrazováním dovozu (import-substitution industrialization)
Viz 12. seminář
47
5HD401
Diskusní seminář
5HD401 Diskusní seminář
1. seminář
Etika
Pojem etika se označuje také jako teorie morálky. Ve filozofickém smyslu se jedná o
disciplínu, jejímž předmětem jsou hodnotící soudy, které se týkají rozlišování dobrého a
zlého. Jako součást tradiční filozofie pak usiluje o poskytování pravidel a norem lidského
chování a jednání. Etika reflektuje morálku a ptá se na její založení, zdůvodnění, legitimizaci
a legalizaci. Může si klást otázky typu Co je dobré? Jak mám jednat? atd. Dělí se na řadu
směrů – analytická, teologická, transcendentálně pragmatická, enviromentální, feministická
atd.
Protestantismus
Protestantismus představuje jeden z hlavních směrů křesťanství. Označuje církve, sekty a
náboženské malé skupiny v západním křesťanství, které se odvolávají na reformaci 16. století
a odmítají v zájmu křesťanské svobody nárok římskokatolické církve reprezentovat jedinou
legitimní podobu křesťanské církve. Protestantismus je specificky moderní pojem, který lze
prokázat sice už v pozdním 16. a 17. století, dosahuje však svého významu teprve v
osvícenství 18. století. Podle některých zdrojů lze rozlišit sedm hlavních směrů
protestantismu: 1) luteránství (Martin Luther); 2) kalvinismus (Jan Kalvín, Huldrych Zwingli
a Martin Bucer), 3) anglikanismus (Church of England); 4) menší sekty, vzniklé v době
reformace, jako schwenkfeldští, mennonité a unitáři, i pozdně středověké reformní skupiny,
posílené reformací, tj. valdenští a Jednota bratrská; 5) protestantská svobodná společenství,
usedlá zejména v anglosaském světě, independenti, baptisté, kvakeři a metodisté, jakož i
různé nové sekty, vyznačované probuzeneckým hnutím 18. a 19. století, jako např. Armáda
spásy; 6) unionované církve, které vznikly především v Německu v raném 19. století ze
splynutí luteránských a reformovaných církví; 7) četné „mladé církve“ v zemích třetího a
čtvrtého světa, které vznikly vnějšími misiemi 19. a 20. století a snaží se vyvinout od 60. let
vlastní teologickou a nábožensko-kulturní identitu.
Kapitalismus
Kapitalismus představuje ekonomický systém, který je charakterizován tím, že výrobní
prostředky jsou v soukromém vlastnictví, které je provozuje za účelem dosažení zisku. Ceny
(včetně cen práce) určuje volny trh (za pomoci poptávky a nabídky) a nejsou řízeny pouhými
zásahy státu. Stát si pouze ponechává možnost takový systém regulovat prostřednictvím
zákonů (např. zákoník práce). Kapitalismus se naplno rozvinul s rozvojem průmyslové
revoluce a zastínil dosavadní hospodářské a ekonomické systémy.
Náboženství
Náboženství představuje kulturně-dějinný jev, symbolickou formu kultury, která
v nejrůznějších podobách (např. jako specifický prožitek skutečnosti, ritus, kult apod.)
doprovází a spoluvytváří nám známé dějiny lidstva. Každé náboženství má společné rituály
nebo bohoslužby, určité představy o světě a místě člověka v něm a většina náboženství
vyžaduje i určitou morálku. Během nich vzniklo natolik široké spektrum empirických
náboženských fenoménů, k nimž náleží analogicky široká a relativně velmi nesourodá paleta
užití pojmu náboženství, že soudobá filozofie náboženství i religionistika stále očividněji
rezignují na formulaci obecně platné a vědeckou komunitou přijímané definice obecného
pojmu náboženství.
49
Konfese
Konfese neboli vyznání představuje formálně ústřední výpovědi víry specifického
náboženského společenství, nepředstavuje však žádné sumární krátké shrnutí jeho obsahu,
nýbrž má svůj význam jen jako akt vyznání, to jest tím, že ho věřící vysloví. Tím vyznává za
prvé zvláštní vztah Boha a člověka, jak je charakteristické pro jeho víru; za druhé vyznává
vztah či přiznává se ke společenství, které je na této víře založeno. Za třetí slouží vyznání k
vymezení vůči jiným společenstvím víry. Historicky vyplývá vznik vyznání ze vzájemné
konkurence univerzálních náboženství a z potřeby dát původně sociálně a politicky
heterogenní skupině národa společnou kulturní základnu.
Církev
Z řečtiny kyriake (dům Páně) nebo později z latiny ecclesia (shromáždění obce). Představuje
označení, které se již v raném křesťanství užívalo k vyjádření vzájemného sociálního vztahu
křesťanů, institucionalizovaného řádu obecenství věřících s více či méně hierarchickými rysy.
Např. křesťanská církev je viditelné, Ježíšem z Nazareta založené společenství těch, kteří věří
v Ježíše jako Spasitele a Božího Syna. Vedle historických reálných společenství křesťanů
značí církev též v teologickém významu jejich vztah k Bohu. Tento dvojí sociologický a
teologický vztah vyjadřuje nejčastější, biblicky založený pojem církve jako „lidu Božího“,
resp. „lidu putujícího k Bohu“.
Kalvinismus
Kalvinismus představuje souhrnný název pro řadu církevních seskupení a teologických
proudů, které se v různé míře hlásí k duchovnímu odkazu Jana Kalvína. Je rozšířen ve střední
a západní Evropě a severní Americe, v České republice nemá větší význam. Jeho podstatu
tvoří učení o predestinaci (v Kalvínově pojetí to znamenalo, že je předem rozhodnuto, který
člověk dojde spásy a kdo bude zatracen). Kalvinismus nemá společné vyznání víry, dva
hlavní věroučné proudy v jeho rámci se odvolávají na Theodora Bézu (kalvínská ortodoxie) a
Philippa Melanchtona (reformová teologie v Německu).
Katolicismus
Katolicismus představuje mnoho církevních pospolitostí. Nejpozději v 7. století se objevuje v
římské kurii stále více tendence zužovat universalis ecclesia (všeobecná církev) na romana
ecclesia (římská). Tyto snahy souvisely s důsledně prosazovanou teoretickou i praktickou
profilací cathedra Petri (stolce Petrova). V čele katolické církve stojí římský biskup (papež).
Nejtěžší ránu utrpělo papežství, které do té doby ovládalo západní (katolickou) církev,
českým husitstvím a reformním hnutím Martina Luthera, které neskončilo obnovou
římskokatolické církve, nýbrž rozštěpením na konfesní církve, které teď dostaly vlastní
označení (římskokatolická, protestantská, luteránská, kalvinistická, reformovaná,
českobratrská evangelická).
Reformace
Reformace představuje souhrnný název aktivit, vyvolaných původně snahou po nápravě
církve, které se datují do třetí čtvrtiny 14. století, kdy v Anglii katolický kněz John Viklef
kritizoval některé zlořády v církvi a ve sporu anglického parlamentu s papežskou stolicí se
postavil na stranu parlamentu s tím, že církvi nepřísluší žádná vláda ve světských věcech.
Kolem let 1401–1402 se Viklefovy spisy dostaly do Prahy, a protože kritika soudobých
církevních praktik byla již do značné míry na zdejší půdě započata, nalezly tu silný ohlas.
Čeští kněží Jan Milíč z Kroměříže, Konrád Waldhauser a Jan Hus ve svých promluvách k
věřícím vyslovovali některé myšlenky Viklefovi blízké, rozhodně však Viklef nebyl prvotní
50
inspirací české reformace, která je na kontinentě nejstarší. Pro tu je ústřední postavou
katolický kněz Jan Hus, který ve svých kázáních předjímal už mnoho myšlenek, později
hlásaných Lutherem a Kalvínem (odpor proti autoritě papežově, důraz na Písmo) a ve své
dobré snaze po očištění církve se v mnohém mýlil. Husovy myšlenky předcházely a do
značné míry motivovaly reformaci německo-švýcarskou, jejímiž hlavními postavami jsou
augustinián Martin Luther, který odmítl církevní odpustky a nutnost papežského primátu a
formuloval tehdy odvážnou větu, že koncily se mohou mýlit. Hlásal, že Bůh, udělující
člověku spásu, je sám důležitější než církevní instance, které se stavějí mezi člověka a Boha.
K Bohu má prý přístup každý člověk, pro kterého získal Kristus na kříži Boží spravedlnost:
spravedlnost, která osvobozuje a vykupuje hříšného člověka, kterou si sám nemůže vytvořit,
nýbrž se mu dává milostí Boží.
Tradicionalismus
Tradicionalismus představuje vztah ovládaný výlučně tradicí, ve zvláštním smyslu pak
filozofický a teologický antiracionalistický směr 19. století, který se rozšířil hlavně ve Francii
(od konce francouzské revoluce do 1830), Belgii a Německu a jenž se při vymezování vztahů
mezi vírou a vědou opírá o zjevení a o tradici jako o jediné zdroje. Vysvětluje se jako reakce
na osvícenský racionalismus a antropocentrismus. K hlavním představitelům francouzského
tradicionalismu první poloviny 19. století patřili Joseph de Maistre, Louis de Bonald a Félicité
de Lammennais.
„Kulturní boj“ (Kulturkampf)
Kulturkampf představuje snahu německého kancléře Otto von Bismarcka podřídit
římskokatolickou církev státní autoritě (časově vymezena léty 1871–1887). Konflikt vznikl
jednak z kancléřových obav z ambicí katolické církve po 1. Vatikánském koncilu (1869–
1870), kde bylo přijato dogma o papežově neomylnosti ve věcech víry a jednak v důsledku
vzniku katolické strany Centrum. Některé akty Kulturkampfu zasáhly celé Německo (vyhnání
jezuitů, zavedení povinného civilního sňatku), nejvíce se však projevily v Prusku (např. zákaz
mnišských řádů s výjimkou pečovatelských). Cestu k diplomatičtějšímu postupu umožnil rok
1878 a zvolení Lva XIII. papežem. Po roce 1879 byla většina proticírkevních zákonů
zmírňována a rušena.
Askeze
Askeze představuje ve svém původním významu jakékoliv cvičení – fyzické, duševní a
mravní – prováděné určitým způsobem a s výhledem na dosažení pokroku. V křesťanství
nabyla askeze téměř technického významu a označuje souhrn snah, jímž se chce dosáhnout
pokroku v mravním a náboženském životě se záměrem dosáhnout ideálu křesťanské
dokonalosti, navržené v kázání na hoře. Křesťanská askeze, která uznává odříkání a
sebezápor, je však podřízena přednosti Božího působení v duchovním životě. Askeze je
založena na myšlence sepětí duše a těla, předpokladem duševního rozvoje je překonání
tělesného pudu jako nečistého.
51
2. seminář
Třetí říše
Třetí říše představuje propagandistické označení pro nacistickou Velkoněmeckou říši
v období 1933–1945, které se však nikdy nestalo oficiálním názvem státu. První v pořadí byla
středověká Svatá říše římská (zanikla v roce 1806), druhou říší bylo Německé císařství (mezi
roky 1871–1918). Třetí říše měla trvat tisíc let.
Liberalismus
Liberalismus představuje pojem s politologickou, ekonomickou a zčásti i filozofickou a
etickou konotací. Základním znakem liberalismu je odmítání jakýchkoli omezení, která brání
člověku ve svobodném rozvoji. Již tím je zjevné, že liberalismus disponuje určitým, ne vždy
obecně přijímaným konceptem svobody. Historický souvisí s osvícenstvím a jeho důrazem na
lidskou racionalitu, pojatou jako schopnost autonomně definovat a naplňovat své sebeurčení.
Osvícenský liberalismus se vymezoval vůči církvi a slepé poslušnosti vůči autoritě.
V ekonomické oblasti je liberalismus spjat s Adamem Smithem (Bohatství národů), který
prosazoval minimální zásahy státu do procesu ekonomické reprodukce společnosti.
V politologii patří liberalismus mezi základní teoretické přístupy k mezinárodním vztahům.
Liberální uvažování o mezinárodní politice se vyznačuje především důrazem na roli
jednotlivců a sociálních skupin v zahraniční politice a postupné posilování kooperativní
povahy mezinárodních vztahů.
Liberální demokracie
Liberální demokracie představuje jednu z forem zastupitelského demokratického zřízení.
Mezi její hlavní body patří na prvním místě spravedlivé a svobodné volby, dále pak pluralita
politických stran a občanská práva a svobody, které však nejsou bezbřehé, nýbrž musí být
stanoveny určité limity (např. zákony proti pomluvě nebo autorský zákon), aby se demokracie
nestala anarchií. Mezi základní charakteristický rys liberální demokracie patří i fakt, že se
menšina v rámci daných politických organizačních struktur podřizuje rozhodnutí většiny, ale
ta je zároveň zavázána k respektování nezadatelných práv menšin a jednotlivců. Jako příklady
pro liberální demokracie lze uvést Francii, Německo, Velkou Británii, USA a další.
Výmarská republika
Výmarská republika představuje historické označení pro německou republiku v letech 1919–
1933, i když oficiální název státu zněl Německá říše. Výmarská republika byla jedním
z nástupnických států, které se ustavily po skončení první světové války. Zrodila se z trosek
Německého císařství a musela se vyrovnat s přijetím tvrdých mírových podmínek (zmenšení
území, ztráta kolonií, omezení početního stavu armády a námořnictva a reparace) a po celou
dobu existence čelila faktu, že ji značná část obyvatel (armáda, státní úředníci, nejrůznější
pravicové strany) odmítala a neidentifikovala se s ní. Politicky se jednalo o republiku, kde se
střídaly u moci koaliční vlády, na vrcholu mocenské pyramidy stál říšský prezident (Friedrich
Ebert a po něm Paul von Hindenburg). Po nástupu hospodářské krize se Výmarská republika
dostala do obtížné situace, vlády nepracovaly ve standardním režimu, kdy by se opíraly o
většinu v Říšském sněmu, nýbrž je u moci držely dekrety prezidenta, jež mohl vydávat
v případě nouze a které měly platnost zákona. Od poloviny roku 1932 se Výmarská republika
dostala do permanentní krize, již ukončilo až jmenování Adolfa Hitlera říšským kancléřem
(30. ledna 1933).
52
Parlamentní demokracie
Parlamentní demokracie představuje formu vlády opírající se o demokratický systém nebo
demokratickou metodu uskutečňování státní moci. Základním principem parlamentarismu je
rozdělení zákonodárných a výkonných orgánů. Většinou však jde o součinnost tří orgánů,
když další odpovědnou institucí je hlava státu, představovaná prezidentem nebo panovníkem
(monarchou). Zákonodárnou moc v systémech parlamentní demokracie vykonává parlament,
představovaný sborem zástupců těch příslušníků státního společenství, kteří mají právo volit
své zástupce do zastupitelského orgánu státní moci. Státní systémy parlamentní demokracie se
v soudobých podmínkách vyznačují třemi modelovými podobami jako: 1) parlamentní forma
vlády (kde je nejvyšším orgánem uplatňování státní moci zastupitelský sbor, parlament), 2)
prezidentská forma vlády (kde je nejvyšším orgánem hlava státu) a 3) vláda parlamentu (kde
je nejvyšším orgánem vláda). Důležitým faktorem je samozřejmě i vertikální dělba moci mezi
soustavou nejvyšších státních orgánů (hlavou státu, parlamentem i vládou) a soustavou místní
správy, do níž lze zahrnout i systém správy zemské, krajské, v provinciích, vojvodstvích,
župách, départementech, kantonech atp.
Decisionismus
Decisionismus představuje v právní filozofii Carla Schmitta rozhodující myšlení, které stojí
proti normativismu či myšlence zákona jako jediného způsobu myšlení. Měřítkem
decisionismu není předem daný řád, nýbrž vlastní, nepodmíněné chtění, vůle. Rozhodnutím –
decisí, se zde rozumí neodvoditelný, čistě volní akt. Ve svých suverénních rozhodnutích se
stát neřídí normami, ale v prvé řadě je zakládá.
Novověký stát
Novověký stát představuje situaci, kdy ve většině států docházelo k centralizaci politické i
vojenské moci a k úpadku významu lenních vztahů a k nahrazování feudálních správních
struktur moderním úřednickým aparátem. Dalším znakem novověkého státu bylo zefektivnění
daňového systému. Pod vlivem reformace však došlo k rozpadu duchovní jednoty Evropy
a k náboženským válkám. Po Vestfálském míru se prosadilo moderní uspořádání
mezinárodních vztahů.
Diktatura
Diktatura představuje autoritativní (nedemokratickou) formu vlády, kdy neomezenou
politickou moc drží diktátor nebo nějaká politická skupina. Politická moc může být spojená i s
armádou. Stejně jako všechny diktatury, může být vojenská diktatura oficiální nebo
neoficiální. Existují i smíšené formy, kde má armáda velmi silný vliv, ale není zcela
dominantní. Diktatura obecně se od absolutní monarchie odlišuje zejména tím, že pozice
diktátora není formálně dědičná (existují výjimky, typickým příkladem je KLDR).
Politická teologie
Politická teorie představuje pojem, který zavedl konzervativní německý právní a politický
teoretik Carl Schmitt. Napsal spis, který se jmenoval Politická teologie, kde tvrdil, že politika
je sekularizovaná teologie a že suverén má právo zavést výjimečný stav: „Suverén je ten, kdo
rozhoduje o výjimečném stavu", o překročení vlády zákona ve veřejném zájmu.“
Legalita
Legalita představuje stav, kdy existuje vnější, formální shoda činu se zákonem daným
v pozitivním právu (psané právo, které lze odvodit z v dané době platného systému právních
norem). Legalita vyjadřuje je zákonnost, tedy nejnutnější normy, které by člověk měl
53
dodržovat, a zároveň práva, která mu přináleží. Vyjadřuje tedy nejen povinnost dodržovat
zákon, ale znamená rovněž konstrukci, že právní norma může být vydána jen na základě
zákonem stanoveného postupu, zákonem oprávněným subjektem v zákonem stanovené formě.
Legitimita
Legitimita představuje oprávněnost, tedy obecné uznání práva na výkon moci. Sociologové se
jí zabývají ve dvou základních rovinách – nejběžněji se zkoumá legitimita politického řádu,
tedy fungování politického systému nebo jednotlivých politických institucí; lze ji však
vztáhnout i k nejobecnější úrovni sociálního řádu. Legitimita představuje přesvědčení o
spravedlivosti a náležitosti určitého, nejčastěji politického uspořádání. Je odpovědí na otázku,
proč si řád zasluhuje loajalitu členů společnosti. Lidé přijímají a uznávají politické instituce,
protože věří, že jsou to ty nejlepší možné.
Rasismus
Rasismus představuje názor, který tvrdí, že někteří lidé jsou nadřazení a jiní méněcenní z
důvodu příslušnosti k určité rase. Rasisté definují rasu jako skupinu lidí stejného původu.
Rozlišují různé rasy (a rasové podtypy) podle fyzického charakteru, jako je barva kůže nebo
kvalita vlasů, apod. Slovo „rasismus“ se používá k označení agresivního či ponižujícího
chování k příslušníkům „jiné rasy“. Rasismus bývá někdy podporován vědeckými i
pseudovědeckými teoriemi, náboženstvím a tradovanými předsudky.
Oportunismus
Oportunismus představuje jednání a rozhodování člověka, kdy se jedinec neřídí vlastními
zásadami, názory a postupy, nýbrž se jednoduše a podle okolností přizpůsobuje nejrůznějším
vnějším podnětům, příležitostem a výhodám. Takovýto postup mu většinou přináší nějaký
prospěch.
Stát
Stát představuje formu organizace lidské společnosti, historicky značně proměnlivou, opírající
se o instituce, jejichž cílem je prosazování zájmů jejich zřizovatelů, obvykle s přihlédnutím
k přijatým právním normám a v rámci určitého ohraničeného území. Moderní státy se po řadě
vývojových peripetií strukturují zpravidla na složku zákonodárnou, výkonnou a soudní.
Politologicky lze stát charakterizovat jako aktéra mezinárodních vztahů, který efektivně
ovládá určité území, reprezentuje stálé obyvatelstvo (a zároveň disponuje autoritou nad ním) a
má schopnost vstupovat do vztahů s ostatními státy (diplomacie).
Autoritativní stát
Autoritativní stát (režim) představuje režim umístěný na ose mezi demokracií a
totalitarismem, který se ale neblíží ani k jedné z těchto hranic. Takovýto stát se dá definovat:
jako politický systém s limitovaným politickým pluralismem; jako politický systém bez
vedoucí ideologie, zato s typickou mentalitou; jako politický systém bez extenzivní či
intenzivní politické mobilizace (s některými výjimkami); jako politický sytém, ve kterém
vůdce či výjimečně malá skupina lidí uplatňuje moc uvnitř formálně špatně definovaných, ale
předvídatelných hranic. Znakem autoritativního státu je limitovaná pluralita, většinou existuje
jedna politická strana, jež však není zdrojem veškeré moci. Tím bývá vůdce. Režim
nevylučuje existenci dalších uskupení, základní podmínkou jejich existence je však loajalita
k režimu.
54
Válka
Válka představuje označení stavu, během něhož propukne minimálně mezi dvěma státy,
národy či nestátními skupinami nepřátelství, které je charakteristické svou výraznou
násilností, krutostí a sociálním a ekonomickým utrpením. Násilí je ve válce vnímáno jako
způsob, jimž se snaží bojující strany prosadit své politické, ideologické, ekonomické,
náboženské či další cíle. V mezinárodních vztazích je válka vnímána jako extrémní a
nežádoucí prostředek k prosazování cílů, a proto mezinárodní společenství usiluje o mír, jenž
představuje opak války.
Pluriversum
Pluriversum představuje podle Carla Schmitta pluralismus politických jednot. Z povahy
pojmu politična vyplývá pluralismus ve světě států. Politická jednota předpokládá reálnou
možnost nepřítele, a tudíž jinou, současně existující politickou jednotu. Pokud vůbec existuje
stát, existuje na zemi vždy více států, a nemůže existovat žádný světový „stát“ zahrnující
celou zemi a celé lidstvo. Politický svět představuje pluriversum, nikoli universum.
Etika
Viz 1. seminář
55
3. seminář
Demokracie
Demokracie představuje politologickou kategorii. V obecné rovině je demokracie forma
společenského a politického uspořádání (resp. vlády), v níž činí občané politická rozhodnutí
právem většiny v respektu k nezadatelným právům menšiny – přímá demokracie. Častější je
však nepřímá (reprezentativní, parlamentní) demokracie – moc vykonávají volení zástupci
v parlamentu, kam je občané zvolí ve svobodných volbách.
Konsensus
Konsensus představuje něco, co splývá s kulturní a sociální homogenitou, založenou na
souladu ohledně hodnotových systémů, náboženských představ, politického přesvědčení,
interpretací světa a člověka a na principu solidarity. Existuje např. minimální konsensus
(shoda na elementárních věcech) nebo fundamentální konsensus (shoda na základních tezích).
Intelektuální tradice
Intelektuální tradice představuje soubor zvyků a zvyklostí týkajících se duševní, resp.
rozumové činnosti člověka. Intelektuální tradice může být definovaná na bázi globálního či
lokálního sociokulturního myšlení nebo zvyklostí jednotlivých společností anebo na bázi
systematického poznávání skutečnosti v rámci různých vědních disciplín. V posledně
jmenovaném případě vytváří intelektuální tradici základ předmětu výzkumu jednotlivých
vědních disciplín a problematik s ním spojených. Teoretické vědní disciplíny však mohou mít
několik intelektuálních tradic, vyplývající jak ze samotného vývoje daných disciplín, tak z
jejích jednotlivých směrů či „škol“.
Preference (přednost)
Preference představuje nějakou záležitost, již lidé dávají přednost, tedy ji preferují. Pojem lze
použít všude tam, kde existuje možnost více méně svobodné volby nebo výběru. Jednotlivci
mohou preferovat názory, politické strany, knihy a kulturu obecně, jiné jednotlivce atd.
V neposlední řadě je nutné zmínit i sexuální preferenci.
Racionalita
Racionalita představuje schopnost člověka myslet a konat na základě rozumných norem.
Soulad mezi činností a rozumovými pravidly, jejichž zachovávání je předpokladem k
dosáhnutí cíle. Racionalitu chápejme jako relativní stabilní souhrn pravidel, norem, standardů
a etalonů duchovní a materiální činnosti, stejně jako hodnot, které všeobecně přijímají a
jednoznačně chápou všichni členové daného společenství.
Iracionalita
Iracionalita představuje opak racionality, tedy o neschopnost člověka myslet či konat na
základě rozumových norem. Iracionalismus zdůrazňuje buď nerozumové cesty poznání,
zpravidla duchovní, duševní a citové cesty, nebo možnost poznání zcela odmítá
(agnosticismus). V tomto případě, kdy nemůžeme poznat, nezbývá nic jiného, než věřit.
56
Volební právo, všeobecné volební právo, tajné volební právo, rovné volební právo,
přímé volební právo
Představuje právo občanů určitého státu účastnit se voleb do státních a samosprávných orgánů
a funkcí. Primární rozdělení volebního práva je na volební právo aktivní, které znamená, že
občan smí volit, a volební právo pasivní, které znamená, že občan smí kandidovat a být volen.
Obě tato práva jsou omezena dosažením určitého věku. Volební právo se s výjimkou Velké
Británie, kde proběhly v 19. století tři volební reformy (1832, 1867, 1884), nebo Německa
začalo rozšiřovat až ve 20. století. Na území Rakousko-Uherska bylo volební právo pro muže
zavedeno v roce 1907. Všeobecné volební právo znamená, že právo volit mají všichni zletilí
občané ČR bez jakýchkoliv omezení týkajících se rasy, barvy pleti, příslušnosti k národu
nebo k národnosti, jazyka, pohlaví, náboženství, politického nebo jiného smýšlení, sociálního
původu, majetku, rodu nebo jiného postavení. Zásada tajného volebního práva znamená, že
nesmí být možné spojit voliče s odevzdaným hlasem. Rovné volební právo představuje
princip, podle něhož má každý volič jeden hlas a váha všech hlasů je stejná. Toto pravidlo se
promítá do praktické konstrukce volebního systému, kdy je vyžadováno, aby jednoho
poslance volil stejný nebo téměř stejný počet voličů. Přímé volební právo znamená, že volba
je prováděna přímo voličem. Právo volit nesmí být žádným způsobem převedeno na jinou
osobu.
Politická ekonomie
Politická ekonomie představuje vzájemný vztah mezi politikou a ekonomikou. Původně
znamenala studium podmínek, za kterých byla organizována produkce nebo spotřeba v rámci
národních států. Nejznámější je klasická politická ekonomie (někdy též klasická ekonomie),
která představuje moderní ekonomický směr, mezi jehož přední zastánce se řadili ekonomové
Adam Smith, David Ricardo a John Stuart Mill. Dílo Adama Smitha Bohatství národů z roku
1776 se považuje za počátek klasické ekonomické teorie, která prosazuje přirozenou svobodu
trhů, protože podle Smitha umí „neviditelná ruka“ trhu jej vést k přirozené rovnováze i bez
vládních regulačních zásahů.
(Politická) Propaganda
Propaganda představuje způsob, jakým lze systematicky formovat společensky žádoucí
názory mas a manipulovat s nimi pomocí úmyslného šíření pravdivých, nepravdivých nebo
polopravdivých informací v tištěné nebo audiovizuální podobě. Propagandu jako politický
nástroj vůči veřejnosti, zpravidla ospravedlňující vládní linii, sice používá většina zemí světa,
diktátorské či autokratické režimy jí však obratně využívají proti vnějším, vnitřním či
ideologickým oponentům.
57
4. seminář
Civilizace
Civilizace představuje pojem, který etymologicky i historicky souvisí s evropskou kulturou.
Začal se používat v 18. století jako výraz nové epochy osvícenství, společnosti, jejíž základy
rostou na ideálech spravedlnosti a rozumu. Někdy bývá pojem civilizace spojován
s materiálními základy prvního stupně utváření společnosti, z níž vyrůstá kultura.
Společnost
Společnost představuje základní pojem sociálních věd, který začal nabývat na významu
během 19. století, kdy ustupuje do pozadí pojem civilizace. Společnost se stává centrem
zájmu nového oboru, sociologie. Obecně se definuje jako skupina jednotlivců, která je
charakterizována společnými zájmy a může mít i svou vlastní kulturu a instituce. Členové
společnosti mohou pocházet z různých etnických skupin, mohou ale mít i různý věk, pohlaví,
státní příslušnost a náboženské vyznání. Vůbec první, kdo použil termín, „občanská
společnost“, byl skotský osvícenec Adam Ferguson v 18. století.
Společenská třída
Společenská třída obecně představuje kategorii lidí, kteří mají stejné postavení, většinou
chápané jako stejný způsob obživy nebo bohatství. Třídy se vztahují k sociální diferenciaci
vznikající na základě strukturovaných socio-ekonomických životních šancí lidí různých
sociálních kategorií. Sociální třídy se mohou vyvinout na základě rozdílného přístupu k
výrobním prostředkům (na což kladl důraz Marx) nebo k zaměstnání či spotřebě (Max
Weber). Lze říci, že třídní vědomí vzniká tehdy, vyvinou-li se u těchto kategorií odlišné
subjektivní názory, kultura a ustálené vzorce chování. Dělení na třídy se zpravidla používá v
hierarchickém smyslu, třídy tedy jsou obvykle uspořádány od nejvyšší, elitní třídy, která
zahrnuje nejmocnější a nejbohatší členy společnosti, až po spodní třídu, která shrnuje osoby s
nejnižší prestiží.
Modernizace
Modernizace představuje proces, jehož úkolem je specifikovat temporální a obsahové
diference nových, nyní a zde přítomných fenoménů proti jevům „starým“, z dějinného
hlediska včerejším a zastaralým. Časově lze období moderny vymezit osvícenstvím, kdy
nastal přechod od společností tradičního typu (feudálních, založených na stavovských
privilegiích) k společnosti „moderní“ (ústavně řízené a legitimované vůlí lidu), a druhou
polovinou 20. století.
Globalizace
k přijímání globalizačních vlivů zdrženlivě či přímo negativně.
58
Kauzalita
Kauzalita představuje termín užívaný v širokém smyslu pro vyjádření vztahu mezi dvěma
událostmi, z nichž jedna vyvolává druhou, tedy je jeho „příčinou“. Pojem příčina je
předmětem mnoha diskuzí a není jednoduché podat jeho závazné vymezení, zpravidla je však
kauzální vztah (vztah mezi příčinou a účinkem) vymezen třemi vlastnostmi: stálostí spojení,
asymetrií a podmínkovým spojením. V současné filozofické diskuzi zahrnuje pojem kauzalita
několik složek: kauzální relaci (vztah mezi příčinou a účinkem); kauzální zákon (taková
formulace vědeckého zákona, že buď užívá pojem příčiny, nebo se vztahuje na kauzální
relaci); kauzální princip (princip formulující obecnou platnost a závaznost kauzální relace);
kauzální vysvětlení; kauzální determinismus (předpokládá možnost vysvětlit každou událost
kauzálním zákonem).
Etika
Viz 1. seminář
Legitimizace
Představuje přesvědčení o spravedlivosti a náležitosti určitého, nejčastěji politického
uspořádání. Je odpovědí na otázku, proč si řád zasluhuje loajalitu členů společnosti. Lidé
přijímají a uznávají politické instituce, protože věří, že jsou to ty nejlepší možné. K dosažení
legitimity působí procesy zdůvodňování a ospravedlňování, které nazýváme legitimizace
(někdy také legitimace). Dlužno říci, že většina autorů tyto termíny nerozlišuje a často je
zaměňuje. Blíže viz legitimita.
59
5. seminář
Liberalismus
Viz 2. seminář
Individualismus
Individualismus představuje myšlenkový směr tvrdící, že jednotlivec je nadřazen kolektivu;
opak kolektivismu. Přiznává lidem právo prosazovat své zájmy a nestarat se o zájmy
ostatních, pakliže tím zájmy ostatních nenarušují. Velkou váhu přikládá nezávislosti a
samostatnosti jednotlivce. Tvrdí, že společnost nemá vnucovat lidem své normy a nemá jim
překážet v jejich jednání. Usiluje o co nejmenší roli státu. Postoje stoupenců individualismu k
soukromému vlastnictví se různí. Oscar Wilde byl toho názoru, že teprve jeho zrušení dá
lidem možnost plně rozvinout svoji individualitu. Naopak Ayn Randová soudila, že jedině
kapitalistický systém dokáže individualismus plně respektovat.
Socialismus
Socialismus představuje jednak ucelený myšlenkový systém, založený na třídní analýze
společnosti a společenském pojetí práce, a jednak politické hnutí usilující o zespolečenštění
výrobních prostředků (tedy jejich nacionalizaci) a likvidaci společenských tříd. Moderní
teorie socialismu vznikla ve Francii, Německu a Velké Británii v období industrializace a její
první systematická podoba je spojena se jmény Karla Marxe a Bedřicha Engelse.
Nejobecnější dělení socialismu je na marxistický sociálně-demokratický a utopický
(komunistický). Základní tezí marxismu je historický materialismus, podle něhož je hybnou
silou dějin rozpor mezi výrobními silami a výrobními vztahy, který vede k sociálním
revolucím, během nichž dosud utlačované třídy nahrazují v pozici vládnoucí třídy své
utlačovatele. Sociálně-demokratický socialismus dává na rozdíl od marxismu přednost
postupnému a ne revolučnímu vývoji a usiluje o moc parlamentními prostředky. Komunismus
naopak usiluje o zisk moci jakýmikoli prostředky.
Demokracie
Viz 3. seminář
Řízené hospodářství
Nebo také centrálně řízené hospodářství představuje hospodářství s převahou centrálního
řízení, na rozdíl od tržního hospodářství převládá státní vlastnictví (většinou spolu s
družstevním). Centrálně řízené hospodářství se někdy také nazývá centrálně přídělové nebo
příkazové, neboť jeho typickým rysem není plánování, nýbrž příkazová nebo přídělová forma
rozhodování. Základní ekonomické problémy řeší v tomto systému stát, o tom co se bude
vyrábět rozhodují plánovači, kteří tvoří dlouhodobé plány (např. pětiletky) nebo krátkodobé
pro následující rok. Jedna z výhod tohoto hospodářství je omezení nezaměstnanosti. Zdánlivě
lze totiž každému zajistit místo, za předpokladu, že stát bude rozhodovat o rozdělení lidí do
jednotlivých povolání. Pracovníci jsou rozdělováni do povolání podle potřeb plánu, tím je
omezena osobní volba povolání a místa práce. Vláda také rozhoduje o rozdělování produkce a
to podle potřeb lidí. Centrálně řízené hospodářství se vyznačuje svévolným stanovením cen,
měnových kursů, úroků a struktury výroby, poměru investic a spotřeby, dovozu a vývozu.
Úloha trhu je potlačena nebo zcela vyloučena.
60
Hospodářství volné soutěže
Hospodářství volné soutěže představuje souhrnný termín označující veškeré směny
probíhající v lidské společnosti. Každá směna představuje dobrovolný souhlas mezi dvěma
lidmi či mezi skupinami lidí reprezentovanými svými zástupci. Tito dva lidé (či zástupci)
směňují statky; buďto hmotné komodity, či nehmotné služby. Volný trh je trh svobodný od
státní intervence a regulace, kromě minimální funkce udržování právního systému a ochrany
vlastnických práv, a je svobodný od soukromého násilí a podvodů. Cena je na něm spíše
výsledkem značného množství dobrovolných transakcí než politického nařízení jako na
centrálně řízeném trhu.
Svoboda
Svoboda představuje možnost jednat podle své vlastní vůle. Absolutní svoboda (která by byla
subjektivní libovůlí) však neexistuje a v konečném důsledku by sama narážela na překážky,
které by ji omezovaly. Proto je třeba vázat volní rozhodování na vědomé zhodnocení
podmínek, účelů a výsledků, k nimž má nebo může jednání dospět. Ve svobodě je tak vždy
obsažena i určitá míra odpovědnosti. Součástí všeobecných úvah o problému svobody bývá
proto i úvaha o tom, zda je lidské jednání předem nezvratně určeno (determinismus,
fatalismus), nebo naopak nezávislé na jakýchkoli předpokladech (indeterminismus). Svoboda
se může rozlišovat na negativní (od čeho) a pozitivní (k čemu).
Laissez-faire (nechte nás konat)
Představuje základní myšlenku ekonomického liberalismu, že vláda má zasahovat do
ekonomického dění co nejméně. Stát by měl maximálně omezit na roli arbitra a tvůrce
pravidel, jejichž dodržování by od ekonomických subjektů vymáhal. Tato zásada se objevila
na konci 18. a na počátku 19. století a její zastánci jsou přesvědčeni, že si trh v každém
případě nakonec s každým problémem poradí sám.
61
6. seminář
Civilizace
Viz 4. seminář
Symboly
Symboly mohou být například v jazyce, kde má vedle tvarové charakteristiky i charakteristiku
významovou (význam), tedy něco označuje (denotát) a něco vyjadřuje (smysl). Symbol jako
součást nějakého jazyka je zpravidla spojován s jazyky formalizovanými. V obecné rovině je
symbol buď poznávací znamení, emblém, značka nebo obraz, nebo předmět nesoucí hlubší
(většinou skrytý) význam. Symboly používají také všechna náboženství, která jejich
prostřednictvím vyjadřují své ústřední koncepty: např. kolo (symbol věčného návratu) nebo
prázdný hrob (symbol vzkříšení). Se symboly se můžeme setkat rovněž v politice, např. srp a
kladivo či zelený prapor (symbol islámu).
Identita
Identita představuje prožívání toho, čím jedinec je (vlastní autenticity, jedinečnosti,
konzistentnosti v čase a prostoru). Identita se vždy vyvíjí v konkrétním sociálním a kulturním
kontextu. Proto můžeme rozlišovat identitu personální – přesvědčení o svých zručnostech,
schopnostech a vlastnostech jako jedince, tedy o své jedinečnosti – nebo identitu sociální –
odvozená od poznání svého členství v sociální skupině / skupinách, spolu s emocionálním
významem tohoto členství. Další definice identity hovoří o binární relaci, kterou splňuje
jakýkoliv objekt sám se sebou, tedy nikdy nemůže nastat případ, že by tu relaci splňovaly dva
odlišitelné objekty. Úplná shoda dvou objektů ve všech jejich vlastnostech je možná jen
tehdy, jde-li o tentýž objekt. Identita tedy vyjadřuje zaměnitelnost různých jmen pro jediný
objekt.
Kulturní identita
Kulturní identita představuje mnohovrstevnou identifikaci jednotlivce s nejrůznějšími
kulturními, etnickými, sociálními, profesními, zájmovými a jinými skupinami. To znamená,
že se jeden člověk vymezuje vůči různým modelovým kulturám a skupinám. Může se s nimi
ztotožňovat, ale také nemusí, v různé situaci a v různé míře. Kulturní identita jedince tvoří jen
část jeho identity. Charakteristiky kultury nikdy nejsou totožné s charakterem osobnosti.
Multipolární svět
Multipolarita představuje v teorii mezinárodních vztahů rozdělení moci mezi více než dva
aktéry systému. Uzavírání spojeneckých svazků je zde pružné, a to mezi státy společných
zájmů a cílů. Tato spojenectví se neustále mění s cílem dosažení rovnováhy celku a ideologie
není zpravidla rozhodujícím faktorem. Za tvůrce multipolárního modelu světa je považován
Samuel Huntington, jehož teorie vychází z názoru, že dřívější střet ideologií, určující dění ve
dvacátém století, bude vystřídán střetem civilizací jako nejčastější příčinou konfliktů století
současného. Do vážných konfliktů už nebudou vstupovat společenské třídy, ale celé
civilizační (kulturní) okruhy. Huntington pracoval s teorií, že ve druhé polovině 20. století
rozdělovala Evropu jakožto hlavní hranice železná opona. Nyní se tato linie posunula o
několik set kilometrů na východ a odděluje národy západního křesťanství od národů
muslimských a pravoslavných.
62
Multicivilizační svět
Multicivilizační svět představuje termín, s nímž je možné se setkat u Samuela Huntingtona,
který tvrdí, že po zhroucení komunistického bloku nehrají na mezinárodním jevišti
nejdůležitější roli ideologické, politické, či ekonomické rozdíly mezi národy, nýbrž rozdíly
kulturní – otázka identity. Nejdůležitější rozdělení světa už nemá podobu dvou soupeřících
ideologických a mocenských bloků a třetího neangažovaného, ale 9 hlavních civilizací
(africká, čínská, hinduistická, buddhistická, islámská, japonská, latinskoamerická,
pravoslavná a západní). V budoucnosti bude ke konfliktům ohrožujícím svět docházet mezi
národy náležejícími k různým kulturním celkům, když se na podporu blízkých zemí začnou
spojovat státy pocházející z těchto civilizací. Je zřejmé, že na základě kulturní spřízněnosti
spolupracují státy s mnohem většími úspěchy.
Realismus
Realismus představuje v oblasti mezinárodních vztahů teorii, která chce ukazovat
mezinárodní vztahy, takové, jakými skutečně jsou. Ústřední role je v této tradici přisuzována
státům, které jsou nejvýznamnějšími hráči na poli mezinárodních vztahů, a problému moci.
Základním cílem aktérů mezinárodních vztahů je podle realismu shromažďování moci, již lze
ztotožnit s vojenskou silou.
Evropa
Evropa představuje jeden z kontinentů a zároveň kolébku západní civilizace (antické Řecko).
Evropa hrála jako kontinent dominantní roli přibližně od počátku 16. století do roku 1918,
kdy skončila první světová válka a těžiště se přesunulo do Spojených států amerických. To se
potvrdilo po roce 1945, kdy se nejen Evropa, ale celý svět rozdělil na dva bloky (byť
existovaly nezúčastněné státy), které spolu soupeřily. USA se staly jednou ze supervelmocí,
druhou byl SSSR, jehož části zasahovaly i do Asie. Po skončení druhé světové války zároveň
začal proces evropské integrace, jehož původním smyslem bylo zabránit opakování válečných
hrůz a pokusit se o výraznější spolupráci mezi evropskými státy.
Západ
Západ představuje označení pro světovou stranu a směru, kterým zapadá slunce. Tímto
výrazem se označovalo během studené války území za železnou oponou. Poslední význam má
tento výraz pro pojmenování západní poloviny starého světa (occident) nebo pro prostor,
který obývají národy, jež si osvojily západní kulturu.
Východ
Východ představuje označení pro světovou stranu a směru, kde vychází slunce. Tímto
výrazem se označovalo během studené války území za železnou oponou. Poslední význam má
tento výraz pro pojmenování prostoru (orient), který obývají národy, jež si osvojily východní
kulturu.
Modernizace
Viz 4. seminář
63
7. seminář
Spravedlnost
Spravedlnost představuje jeden z ústředních termínů morální filozofie a teologie. Subjektivně
se chápe jako ctnost, vyznačující lidský postoj „být spravedlivý“. Objektivně jako idea či
princip spravedlnosti, který slouží jako měřítko úsudku o normách jednání, např. o
politických, právních nebo sociálních pravidlech. Může být vymezena také psychologicky
jako výraz vůle splnit oprávněné požadavky každého jednotlivce. Pokusy vymezit
spravedlnost jako objektivní princip však zpravidla ztroskotávají na nemožnosti materiálního,
obsahového určení lidských práv, protože faktické zájmy a vůle jsou individuální, diferentní a
nesjednotitelné jinak než zideologizovanou představou „společné vůle“.
Utilitarismus
Utilitarismus představuje filozofický směr v normativní etice usilující podat empiricky
uchopitelné kritérium mravního posuzování lidského jednání, norem. Kritérium utilitarismu
(zvláště novějšího) není pouze princip užitečnosti, prospěšnosti. Mravní hodnocení
zohledňuje rovněž očekávané následky a účinky jednání. Utilitarismus tedy nepovažuje žádné
jednání za mravně správné nebo nesprávné samo o sobě. Samotný užitek a prospěšnost pak
záleží na uspokojování lidských potřeb a zájmů. Dobrem pak rozumí lidské štěstí chápané
tolerantně a pluralitně. Podle jedné definice je cílem lidského jednání „co možná největší
štěstí co možná největšího počtu lidí“. To, co je lidem nejvíce k užitku, a to pokud možno
všem lidem, má být dobrem.
Závoj nevědomosti (veil of ignorance)
Závoj nevědomosti představuje pojem, který zavedl John Rawls a jenž se vztahuje k teorii
spravedlnosti (férovosti). Vychází ze stavu, kdy neexistují žádné zákony. Rawls navíc pracuje
se „závojem nevědomosti“, který zaručuje, že nikdo není zvýhodněn nebo znevýhodněn při
výběru principů v důsledku přírodních náhod nebo nahodilostí společenských okolností.
Protože všichni jsou obdobně situovaní a nikdo není s to si vymyslet principy, které by
upřednostnily jeho specifickou situaci, jsou principy spravedlnosti výsledkem slušné dohody
nebo jednání.
Racionalita smluvních stran
Racionalita smluvních stran představuje pojem, který je spojen s Johnem Rawlsem, jenž
označením racionalita smluvních stran důsledně předpokládá, že lidé v původním stavu (kdy
se scházejí jako svobodné a sobě rovné osoby) jsou rozumní. Při volbě principů se podle jeho
názoru každý snaží, jak může nejlépe, prosazovat své zájmy.
Svoboda
Viz 5. seminář
Rovnost
Rovnost představuje koncept, podle kterého jsou si všichni občané rovni ve svých právech
a povinnostech. V antickém světě, ze kterého pojem „občanství“ pochází, zdaleka ne každý
obyvatel obce byl zároveň občanem. Magna Charta Libertatum z roku 1215 zaručovala všem
obyvatelům právo na řádný proces. Myšlenka rovnosti občanů byla významnou součástí
americké Války za nezávislost i Francouzské revoluce. Ve většině evropských zemí byly
přežitky minulosti odstraněny v 19. století, zejména pod vlivem revoluce 1848–1849. Kromě
rovnosti před zákonem představuje zásadní aspekt rovnosti občanů rovné volební právo pro
64
muže (v mnoha zemích dosaženo před první světovou válkou) i pro ženy (ve většině zemí
dosaženo v průběhu 20. století, zejména v důsledku společenských změn po první světové
válce).
Společenské instituce
Společenská instituce představuje pojem ze sociologie, který se obecně charakterizuje jako
souhrn žádoucích, uznávaných a kodifikovaných sociálních vztahů vyskytujících se
opakovaně a dlouhodobě v určité oblasti společenského života. Herbert Spencer například
dělil společenské instituce na rodinné (manželství nebo rodina), válečné (policie nebo vojsko)
a obřadové (svatby, pohřby nebo křtiny). Další definice zní: společenské instituce (sociální
struktury) plní funkci tvorby, udržení a změny kulturních hodnot a norem, funkci produkce,
rozdělování a spotřeby statků, funkci politické aktivity společnosti a funkci integrace lidí a
udržování lidské soudržnosti.
Společenské statky
Společenské statky představují pojem, který je spojen s Johnem Rawlsem, jenž předpokládal,
že lidé v prastavu neznali své zájmy a cíle a že své preference vztahovali na takové
společenské statky, které jsou pokládány za základní pro uspokojení lidských cílů a pro
uskutečnění lidských životních plánů, bez ohledu na to, jaké cíle a zájmy jsou v jednotlivých
případech sledovány. Mezi takové statky patří podle něj politická práva a občanské svobody,
životní šance, moc, status, příjmy, majetek a sociální podmínky sebeúcty a cílem je jejich
spravedlivé rozdělování. Rawls vycházel z předpokladu, že každý jedinec má své plány, cíle a
koncepci dobra. K tomu, aby mohl svůj plán či svou koncepci dobra realizovat, je nutné, aby
měl k dispozici jak přirozené tak společenské primární statky. Jsou to univerzální prostředky a
sociální podmínky k dosažení jakýchkoliv individuálních cílů a jejich nárokování je obecně
považováno za přiměřené.
65
8. seminář
Mír
Mír představuje označení harmonického nebo ideálního stavu, během něhož neprobíhají mezi
státy, národy nebo nestátními skupinami žádné rozsáhlé násilné konflikty. Mezinárodní
společenství usiluje o mír, jenž představuje opak války, která je vnímána jako nejzazší nástroj
k prosazení především politických, náboženských a ideologických cílů. Udržení světového
míru patří k hlavním úkolům Společnosti národů, jež vznikla v roce 1945 a na jejíž činnosti se
podílí všechny státy světa. Jejím cílem je udržovat na bázi kolektivní bezpečnosti světový mír,
bezpečnost a rozvíjet mírovou politickou, ekonomickou a kulturní spolupráci mezi národy
světa.
Válka
Viz 2. seminář
Stát
Viz 2. seminář
Republikanismus / republika
Republikanismus představuje opak monarchismu. Zatímco v tradiční monarchii měl král
osobní moc nad svými poddanými a vládl svému království jako osobní državě (dnes tomu
tak již ve většině případů není), vláda republiky je v zásadě společnou záležitostí všech
občanů, je věcí veřejnou (res publica) a občané ji provádějí ve prospěch všech. První příklady
vzniku republik představovaly republiky ve starověkém Řecku a Římě, i když se v těchto
dobách jednalo o omezené instituce, kde měly volební právo jen privilegované vrstvy
obyvatel (šlechta, případně svobodní muži). Teprve v Římě se však republika stala ústředním
aspektem ideologie. Řečníci, satirikové a historici udělali z římské republiky, v protikladu k
osobní vládě králů a později císařů, mýtus spojující vojenskou slávu, svobodu a ctnost.
Despocie
Despocie představuje ničím neomezenou vládu (spíše způsob výkonu moci než formu vlády).
Lze jím však pojmenovat i většinu státních útvarů, které vznikaly v období starověku. Jednalo
se o despotické monarchie, ve kterých byl vládce považován za bytost božského původu. Jeho
výsadou bylo stanovovat zákony, kterým však sám nepodléhal. Tím se podle Montesquieua
odlišoval od panovníka absolutní monarchie, který vládl s absolutní mocí založenou na
zákonech.
Demokracie
Viz 3. seminář
Federalismus
Federalismus představuje politické a teoretické stanovisko, které navrhuje řešit základní
mezinárodní problémy vytvořením mezinárodního státu v čele s mezinárodní vládou
(univerzální nebo regionální). Příznivci federalismu považují federaci států za jediné možné
řešení problémů spjatých se systémem suverénních států. Federalismus bývá tradičně
spojován s liberálně-idealistickou tradicí v přístupu k mezinárodním vztahům. V praktické
politice pak inspiroval část politiků a intelektuálů k prosazování evropské integrace
(federalismus je jednou z teorií evropské integrace).
66
Národ
Národ představuje kulturní entitu, pospolitost lidí, kteří obvykle žijí ve stejném zeměpisném
prostoru a jsou spojeni společnými hodnotami a tradicemi, jazykem, dějinami nebo
náboženstvím. Zde existuje rozdíl od státu, který je politickou institucí, suverénní v rámci
vymezených hranic (cílem nacionalismu je pak úsilí po ztotožnění národa a státu). Objektivní
hledisko pro vymezení národa neexistuje. Podle Georga Wilhelma Friedricha Hegela mohou
žít národy bez státu, ovšem teprve se vznikem státu začínají žít dějinně, tedy stát dává
národním dějinám smysl. Johann Gottfried Herder naopak prohlašoval stát za něco umělého a
do popředí vyzdvihl národ.
Národní stát
Národní stát představuje ideu spočívající v teritoriálním splynutí státu (jakožto geografické a
politické jednotky) a národa (jako jednotky kulturní a/nebo etnické). Jinými slovy, národ je
považován za klíčovou jednotku státu, který mu poskytuje suverenitu nad daným územím.
Jedná se o problematický pojem, vyplývající z obtížnosti srozumitelné definice národa.
Morálka
Morálka představuje proměnlivý, historicky a kulturně podmíněný souhrn hodnotících soudů,
zvyků, názorů, ideálů, pravidel, institucí a norem, jimiž se lidé v určitém ohledu řídí ve svém
praktickém mravním jednání. Morálka jako normativní systém spočívá na vnitřní sankci.
Konstituuje se v ní sociální identita člena společenství (pocit studu, viny, rozmrzelosti) a od
každého je rovněž vyžadována. Morálně dobré nebo špatné jednání znamená shodu nebo
neshodu jednání s vlastním svědomím a právě platnými morálními pravidly.
Politika
Politika představuje v obecném smyslu označení pro schopnost řídit stát (vnitřní politika),
resp. vztahy mezi státy (zahraniční politika). Politika je společenskou oblastí, kde dochází ke
střetu zájmů mezi individui, politickými institucemi a politickými stranami, jejím cílem je
zajistit funkčnost státu. Politika je rovněž chápána jako vyvažování a usmiřování výše
zmíněných zájmů. Je také spjata s pojmem moci, o níž subjekty usilují, aby získaly vládu nad
ostatními.
Transcendentalismus
Transcendentalismus představuje označení takového filozofického postoje, který zkoumá
nikoli reálné věci a události, nýbrž předměty zkušenosti, podmínky jejich konstituce a
pojmového zpracování. Důsledným transcendentalismem byla kritická transcendentální
filozofie Immanuela Kanta. Příznivci této filozofie hlásali víru v duchovní podstatu světa
blízkou panteismu a vyzdvihovali duši a duchovní sebezdokonalování ve smyslu
personalismu.
Veřejné právo
Veřejné právo představuje vedle práva soukromého druhé právní odvětví. Z hlediska četnosti
právních předpisů tvoří veřejné právo převahu nad úpravou soukromoprávní. Důvodem je
široký okruh právních odvětví (ústavní, správní, finanční a trestní), které veřejné právo
upravuje. Veřejné právo není na rozdíl od práva soukromého kodifikováno v jednom
předpise, ale v desítkách právních předpisů různé právní síly. Pro úpravu veřejnoprávních
vztahů platí, že jedním ze subjektů je vždy orgán veřejné moci (správní či soudní orgán). Dále
se zde uplatňují princip nerovnosti účastníků ve vztahu ke správnímu či soudnímu orgánu,
67
princip závaznosti (kogentnosti) právních norem a princip vynutitelnosti (uložením sankce)
v případě nedodržení postupů a povinností uložených právním předpisem.
Mezinárodní právo
Mezinárodní právo představuje pojem, kterým se od počátku 19. století označuje soubor
právních norem, jimiž se řídí právní vztahy mezi příslušníky mezinárodního společenství –
subjekty mezinárodního práva veřejného, jimiž jsou státy a mezinárodní (vládní) organizace
(původně se užíval termín právo národů); v průběhu druhé poloviny 20. století se v určitém
rozsahu přímým subjektem mezinárodního práva stávají i jednotlivci (mezinárodní právo
lidských práv, právo na ochranu investic nebo mezinárodní trestní právo).
68
9. seminář
Prognostika
Prognostika představuje označení pro teorii vypracovávání prognóz, vědu o prognózách.
Existují však spory o tom, zda ji zařadit mezi samostatné vědecké disciplíny. V anglosaském
světě je považována za postup, který je možné použít v mnoha oborech vědy a podnikání. V
zemích bývalého východního bloku získala především v 80. letech 20. století význam, který ji
stavěl na úroveň ostatních společenských věd.
Realita
Realita představuje označení pro skutečnost, která je opakem fikce. Definice Josefa Ludvíka
Fischera například hovoří o tom, že skutečnost je vždy specificky limitovanou, primárně
extenzivní, protenzivně vyznačenou kvalitativní rozrůzněností v dialektickém procesu,
zaměřeném – v jednotlivých fázích – ke krajně dosažitelnému stupni přiměřenosti reálných
struktur a jejich reakcí. Pojem skutečnosti se pak ve filozofii zkoumá ve dvojím ohledu.
Jednak jako ontologická otázka bytí a jsoucího, jednak – a zejména v novověku – jako otázka
poznání čili epistemologická. V prvním případě se ptáme na povahu jsoucího, ve druhém na
možnosti jeho poznávání.
Třetí francouzská republika
Třetí francouzská republika představuje označení pro období francouzských dějin v letech
1870–1940 (ve francouzských dějinách nejdéle trvající republika). Její ústava pocházela
z roku 1875, někdy se proto její počátek klade až do toho roku. O čtyři roky později pak byla
přijata Marseillaisa za státní hymnu a 14. července za státní svátek. Až do přelomu 19. a 20.
století republika zápasila se silným monarchistickým hnutím, klerikalismem (v roce 1905
proběhla odluka státu od církve), antisemitismem (např. Dreyfusova aféra) a politickým
zasahováním armády (např. činnost generála Boulangera). Od konce 19. století se do
politického života země stále více zapojovali socialisté. Po první světové válce, v níž Francie
utrpěla ohromné ztráty, nastalo období, kdy Paříž výrazným způsobem ovlivňovala děni na
evropském kontinentě. Její vnitropolitickou scénu však oslabovaly stranicko-politické boje a
korupční aféry (např. Staviského aféra v roce 1934). V roce 1940 země prohrála válku
s Německem a Třetí republika zanikla.
Libertarianismus
Libertarianismus představuje svého druhu radikální formu liberalismu, která odmítá
donucování a naopak vyzdvihuje politickou i obecnou svobodu a aktivitu. Zasazuje se také o
společnost s minimálními zásahy státu nebo v krajních případech o společnost zcela bez
státního zřízení. Libertariáni jsou metodologičtí a političtí individualisté. Věří, že jsou to
pouze jedinci, kdo přemýšlejí, hodnotí, jednají a vybírají. Věří, že každý člověk má právo
vlastnit sám sebe, právo, které mu nemůže být násilím odňato. Ale žádný individualista
nepopírá, že se lidé trvale navzájem ovlivňují ve svých cílech, hodnotách, pocitech a
činnostech.
Epistemokracie
Epistemokracie představuje utopickou společnost postavenou na vládě epistemokratů, tj.
společnost řízená ne na základě vědomí znalosti, ale neznalosti, a to nikoliv na bázi
totalitarismu, ale na bázi výsledků voleb, které by dokázali demokratickou cestou vyhrát
epistemokraté. Jedná se prakticky o opak reálné společnosti, v níž lidé následují vůdčí, silné a
za neomylné se považující jedince, kteří dokáží sjednotit. Epistemokracie je tedy založena na
69
přirozené autoritě schopnosti přiznání vlastní omylnosti, jež by nabyla potenciál ke sjednocení
potřebné většiny společnosti, zaručující volební úspěch epistemokratů a tím tak
epistemokracii.
Epistemokrat
Epistemokrat představuje člověka pochybujícího o vlastní kvalitě poznání a svých
schopnostech (nikoliv však člověk postrádající sebedůvěru) se vzácnou odvahou přiznat:
„Nevím.“ Jedná se tedy o váhajícího jedince, který se odmítá vyjádřit s určitostí, přičemž
psychicky trpí při představě možných následků z případných chybných závěrů. Jeho
pochybování je tak silné a hluboké, že může vést k fyzickému a nervovému zhroucení.
Volatilita
Volatilita představuje míru kolísání hodnoty aktiva nebo jeho výnosové míry (obvykle jako
směrodatnou odchylku těchto změn během určitého časového úseku). Volatilita vyjadřuje
míru rizika investice do určitého aktiva, obvykle se přepočítává na roční volatilitu a může se
udávat buď v absolutních hodnotách či relativně. Jiná definice označuje volatilitu za faktor
udávající, jak živý a rychlý je daný trh. V živých trzích lze vydělat více peněz za menší
časové období, ale současně lze hodně peněz ztratit, nejedná-li obchodník rychle. Volatilnější
trhy mívají logicky mnohem vyšší marginy než trhy pomalé a líné, neboť se v nich riskuje
více peněz. Volatilita se na první pohled pozná v grafech.
Strategie činky
Strategie činky představuje metodu kombinující defenzivní i vysoce agresivní postoj s cílem
racionální ochrany vlastního jmění před veškerými potenciálními zdroji neurčitosti při
současné vysoce rizikové investici malé části kapitálu. Technicky lze tuto kombinaci označit
za „konvexní“.
Školometské poznání
Původně se slovem školomet označoval ten, kdo zametal školu, tedy školník. Až později se
význam slova posunul na pedanta a puntičkáře, který se až moc křečovitě přidržuje naučených
pouček a frází. Školometské poznání je tedy poznání naučené jen pro naučení samotné, pro
opakování pouček a frází. Nejedná se tedy o poznání, kde by se člověk něco dozvěděl.
70
10. seminář
Kapitál (Marx)
Kapitál představuje hlavní dílo německého filozofa a myslitele Karla Marxe (s podtitulem
Kritika politické ekonomie), v němž podal sociálně ekonomickou kritiku kapitalismu 19.
století (první díl vyšel v roce 1867, druhý a třetí posmrtně v letech 1885 a 1894). Marx se
zaměřil především na analýzu a kritiku kapitalistické společnosti a zejména kapitalistického
způsobu výroby a distribuce statků.
Viz 4. seminář
Laissez-faire
Viz 5. seminář
Intervencionismus
Intervencionismus představuje státní zásahy do hospodářství ve snaze zlepšit fungování
tržního mechanismu nebo regulovat zejména ekonomické procesy v zemi. Stát zasahuje do
průběhu reprodukčního procesu tím, že ovlivňuje zejména investiční činnost, tempo růstu
ekonomiky, rozsah zaměstnanosti, úroveň mezd, mění odvětvovou strukturu národního
hospodářství a usiluje o optimální mezinárodní ekonomické vztahy. Přibližným opakem
intervencionismu (po ekonomické stránce) je liberalismus a princip laissez-faire.
Socialismus
Viz 4. seminář
Sociální revoluce
Sociální revoluce představuje formu přechodu od jedné sociálně ekonomické formace
k druhé. Není to nic jiného než změna způsobu v životech lidí. Obecně lze říci, že revoluce
nastává, když lidé přestávají věřit v to, co věřili, a začínají věřit v něco jiného; když lidé
odkládají svůj dosavadní způsob života a ohlížejí se po novém nebo když lidé přestávají věřit
ve stávající instituce a začínají se chovat tak, jako by žádné instituce neexistovaly. Hodnoty a
instituce jsou totiž sociální konstrukty, které člověku ani nepředal Bůh, ani je nevytvořila
příroda. „Vynalezl“ je člověk. A když neslouží jeho potřebě, je potřeba je změnit a člověk má
moc je změnit.
Kapitalismus
Viz 1. seminář
Manifest (dělnický program)
Lze říci, že nejznámější manifest, který se stal dělnickým programem, představoval Manifest
komunistické strany, který poprvé vyšel na počátku 1848 v Londýně jako brožura o 23
stranách a jehož autory byli Karl Marx a Friedrich Engels (sepsali ho na konci roku 1847).
Autoři ho napsali z pověření Svazu komunistů a jedná se o jakousi programovou formulaci
základů vědeckého socialismu a komunismu. Jeho základní ideou bylo vytvoření socialistické
společnosti pomocí socialistické revoluce proletariátu. Manifest komunistické strany dále
popisoval úlohu proletářské strany, nastiňoval základní teorie a taktiky revoluce proletariátu,
formuloval stanovisko komunistů k ostatním opozičním a revolučním hnutím namířeným
proti existujícímu společenskému řádu.
71
11. seminář
Veřejnost
Veřejnost představuje podle sociologie skupinu, která se zajímá o veřejné dění (politické,
ekonomické, sociální nebo kulturní) a řízení státu a usiluje o vliv na správu věcí veřejných, a
to zpravidla prostřednictvím masových médií. Mezi její základní funkce patří funkce politické
a sociální kontroly a funkce legitimizace (o veřejnost jeví zájem subjekty, jež pro svou
legitimizaci potřebují podporu veřejného mínění). Historicky lze o veřejnosti hovořit v jistém
smyslu už v antice. V současnosti je pojem veřejnost strukturovanější. Veřejnost jako celek se
dále „štěpí“, takže v dnešní společnosti koexistuje více veřejností (venkovská, odborářská,
lékařská); jmenovatelem jejich vzniku je společný zájem. I z toho důvodu mohou být velmi
nestabilní – vznikají a zanikají podle aktuálních okolností.
Občanská veřejnost
Občanská veřejnost představuje v sociologickém pohledu legitimní opozici veřejné moci.
Vytváří totiž veřejné mínění, které by mělo být aktivní, kritické a racionální. Veřejné mínění
masové společnosti je naopak pasivní, receptivní a manipulované. Občanská veřejnost může
vytvořit jedno veřejné mínění (universalismus), kdy se angažovaní občané semknou za
prosazení svých občanských práv a svobod (např. sametová revoluce), nebo více veřejných
mínění, kdy existuje více veřejností s různými zájmy (pluralismus), kdy jednotlivé občanské
aktivity a sdružení prosazují své zájmy (např. iniciativy pro a proti jaderné energetice).
Kapitalismus
Viz 1. seminář
Parlamentní systém
Parlamentní systém představuje nejstarší systém moderního západoevropského
konstitucionalismu. Prototypem tohoto systému se stal systém Velké Británie z počátku 19.
století a dále se rozšířil do více zemí. V tomto politickém systému náleží nejvyšší státní moc
parlamentu. Vláda je složena z jednotlivých ministrů a v jejím čele je ministerský předseda.
Vláda je výkonnou mocí. Podstata parlamentního systému je, že vláda je odpovědná
parlamentu. Hlava státu (prezident) má v tomto systému jen reprezentativní postavení a nemá
mnoho pravomocí (reprezentuje stát v zahraničí, jmenuje vládu a sjednává a podepisuje
mezinárodní dohody a může např. udělovat amnestie). Mezi nejvyšší státní orgány náleží v
parlamentním systému parlament, vláda a hlava státu. V jednotlivých zemích se
parlamentarismus mírně liší (např. ve Velké Británii je na rozdíl od ostatních parlamentarismů
uplatněna tzv. suverenita parlamentu (nikoli lidu) a existuje tu nevolená horní komora
parlamentu).
Konstituční monarchie
Konstituční monarchie představuje formu monarchie, kde moc panovníka stanovuje a
omezuje ústava. Jako příklady konstituční monarchie můžeme uvést Nizozemské království,
Dánské království nebo Japonsko.
Stavovská společnost
Stavovská společnost představuje společnost, která je rozdělena na stavy, které mají větší či
menší podíl na moci. Jako typický příklad stavovské společnosti může posloužit České
království od 15. do počátku 17. století. Patřily do ní vedle příslušníků privilegovaných stavů
neprivilegované vrstvy, tvořila tedy souhrn všech obyvatel určitého území, kteří stavovská
72
práva aktivně užívali nebo se stávali předmětem jejich aplikace. Stavovský stát představoval
zřízení, v němž se jedna nebo několik stavovských obcí prostřednictvím svých institucí
podílelo na moci zákonodárné (sněm), výkonné (úřady zodpovědné stavům, popřípadě
společně stavům a panovníkovi) a soudní (stavovské tribunály). V tomto státě bylo teoreticky
uznáváno dualistické zřízení, které se podle okamžitého poměru sil mohlo značně vychýlit ve
prospěch panovníka, nebo stavů.
Politika
Viz 7. seminář
Právní stát
Právní stát představuje vykonávání státní moci na základě ústavně vydaných zákonů, jejichž
cílem je ochraňovat svobodu, spravedlnost a právní jistotu. Princip právního státu je jedním ze
základních pilířů euroamerické teorie státu a práva. Historicky se princip právního státu
prosadil nejprve v anglických ústavních konfliktech v průběhu 17. století. Samotný pojem
právní stát (Rechtsstaat) je produktem středoevropského (zejména německého) právního
vývoje v 19. století. Hlavní rysy právního státu jsou: státní orgány mohou činit jen to, co jim
zákon umožňuje a existují v něm nezadatelná, nezrušitelná, nepromlčitelná, nezcizitelná
lidská práva.
Autonomie
Autonomie představuje sebezmocnění, sebeurčení, nezávislé na vnějších účelech a podléhající
pouze vlastnímu rozumu (podle Immanuela Kanta). Původně se tak označovala formální
svoboda vůči tyranii a cizí nadvládě. Autonomie také znamená samosprávnost a v širším
smyslu samostatnost a svébytnost.
Soukromá autonomie
Soukromá autonomie představuje podle Jürgena Habermase disponování majetkem.
Samostatnosti vlastníků na trhu odpovídá také sebeprezentace lidí v rodině. Soukromá
autonomie, která zapírá svůj ekonomický původ, a je praktikována jedině mimo oblast
účastníků trhu, dává měšťanské rodině založené na třech momentech – lásce, dobrovolnosti a
vzdělání, určité sebevědomí. Odtud také pramení humanita, která je jako taková lidstvu
vlastní, ale která se zároveň střetává s reálnou funkcí měšťanské rodiny, jenž hraje svou
přesně definovanou roli v procesu zhodnocování kapitálu. Ideje svobody, lásky a vzdělání
jsou vzešlé právě ze zkušenosti intimní sféry nukleární rodiny a nejsou tedy ideologií
v pravém smyslu.
Soukromé právo
Hlavní rys soukromého práva představuje rovnoprávné postavení obou subjektů právního
vztahu (hmotněprávní postavení). Subjekty mají rovné postavení, tzn. žádný z nich není
oprávněn rozhodovat o právech a povinnostech druhého. Vztahuje se především k
soukromým osobám a vztahům mezi nimi. Právo soukromé je např. právo občanské,
obchodní, rodinné (např. náhrada mzdy, náhrada škody apod.).
73
Občanské právo (civilistika)
Občanské právo představuje právní odvětví, zabývající se soukromoprávními vztahy. V
nejobecnějším pojetí pokrývá civilistika celou oblast těchto vztahů, častěji se však chápe
zúženě a omezuje se na ty vztahy, které nejsou obchodní nebo pracovní a nejsou proto
předmětem zájmu zvláštních soukromoprávních odvětví jako je obchodní právo nebo
pracovní právo, které jsou pro svůj význam a složitost pojímána samostatně.
Ústava
Ústava představuje v materiálním smyslu soubor norem, které rozdělují státní moc a stanovují
pravomoci nositelů státní moci. Ve formálním smyslu se jedná o základní zákon státu, který
stanoví náležitosti státního zřízení a upravuje postavení občanů vůči státu. Ústava bývá až na
výjimky (Velká Británie, kde neexistuje ústava, jak ji známe např. z kontinentu, nýbrž se
jedná o soubor psaných i nepsaných ustanovení) psaná a většinou i rigidní, tzn. jsou stanovena
poměrně přísná pravidla, za nichž ji lze změnit. Některá její ustanovení bývají absolutně
rigidní, tzn. nezměnitelná, jiná jsou rigidní relativně, takže procedura jejich změny je přísnější
než v případě prostých zákonů, změna však není vyloučena. Některé státy ústavu ve
formálním smyslu nemají, např. Spolková republika Německo nebo Stát Izrael.
Absolutismus
Absolutismus představuje způsob vlády, kdy vladař vykonává funkci i moc zákonodárnou a
není vázán souhlasem jiného orgánu ve státě, vládne tedy neomezeně. Dalšími
charakteristikami jsou hospodářský a politický centralismus, důležitost armády a správního
aparátu a existence státní církve. Historicky se období absolutismu vymezuje od poloviny 17.
století (nástup francouzského krále Ludvíka XIV. jako jeho nejtypičtějšího představitele) do
konce 18. století (Francouzská revoluce), kdy tento systém vlády skončil. Zvláštní termín
představuje např. osvícenský absolutismus, který reprezentovali Marie Terezie nebo Josef II.
Merkantilismus
Merkantilismus představuje hospodářskou teorii, která se stala východiskem pro praxi,
uplatňovanou především v období panovnického absolutismu v 17. a 18. století. K význačným
teoretikům patřili Thomas Mun nebo Josiah Child. Merkantilismus považoval za hlavní zdroj
bohatství států obchod probíhající za předpokladu aktivní bilance. Preferoval dovoz surovin a
vývoz hotových výrobků, podporoval zakládání státních manufaktur, těžbu nerostů, budování
silnic a prosazoval jednotnou mincovní politiku státu. Nejvíce je tento systém spojen se
jménem francouzského ministra Jeana-Baptista Colberta.
74
12. seminář
Imperialismus
Imperialismus představuje pojem, kterým se obecně vyjadřuje velmocenská, expanzivní a
dobyvačná politika, vedená snahou o rozšíření vlivu jednoho státu nad jinými s cílem
vytvoření velmoci. Nejvíce je tento pojem spjat s budováním Britského impéria od konce 18.
do počátku 20. století. Během studené války se pojem imperialismus stal ideologickou
nálepkou kapitalistických států. Pokud definujeme imperiální politiku jako celosvětovou, tak
v současné době jsou jedinou takovou velmocí USA.
Expanze
Expanze představuje zvětšování, rozšiřování nebo rozpínání. Může se použít v řadě odvětví,
např. ekonomická expanze, kdy subjekty expandují na další trhy, nebo koloniální expanze, jež
představuje snahu států o zisk většinou zámořských území.
Národní stát
Viz 8. seminář
Lůza
Lůza představuje hanlivé označení spodní (deklasované, vyloučené) složky společnosti. Další
výrazy jsou chudina, chátra, holota nebo sebranka.
Kapitál
Viz 10. seminář
Viz 4. seminář
Rasa
Rasa představuje skupinu lidí, kterou spojuje dlouhodobý společný vývoj, v jehož průběhu se
vlivem rozdílného prostředí vytvořily shodné morfologické a fyziologické znaky (např. barva
pleti nebo tvar lebky). První vědecké pokusy o klasifikaci ras pocházejí ze 17. století. Dnešní
lidé jsou „bílé“, „žlutohnědé“ nebo „černé“ pleti a mimo tohoto rozdílného zbarvení mají i
různou barvu kůže, očí, vlasů a také velmi rozmanité tvarové tělesné vlastnosti (výška
postavy, tvar hlavy, tvaru uší atd.). Podle těchto odlišností je můžeme rozdělit do čtyř velkých
současných antropologických skupin: europoidní, mongoloidní, negroidní a australoidní.
V současné době však převládají vědecké teorie, které rasu považují za přežitý termín bez
reálného obsahu patřící k minulosti. Tyto teorie vnímají rasu jako „sociální konstrukt“
(společensky vytvořenou představu), která nemá své biologické opodstatnění. Přesto se pojem
stále používá. Např. v anglickém jazyce a v anglosaských zemích, kde bývá užíván hlavně
jako synonymum k výrazům „národ“, „národnost“, „etnikum“.
Rasismus
Viz 2. seminář
75
Emancipace
Emancipace představovala původně termín z římského práva, který znamenal akt propuštění
syna z otcovského domu. Teprve od 19. století se význam posunuje k zaujímání
osvobozujícího odstupu, sebeurčení, sebeidentifikace a vymanění se z tradičních sociálních,
politických a náboženských vazeb. Jako příklad může posloužit emancipace žen na konci 19.
a počátku 20. století.
Identita
Viz 6. seminář
Společenská identita
Identita, její hledání i pocit její ztráty se staly ústředními tématy moderního člověka a
současného světa. Společenská identita vznikala např. rozhovory člověka žijícího ve městě o
jeho vnímání života ve vztahu ke konkurenčním identitám, např. pohlaví, politice, povolání
nebo národnosti. Tímto způsobem lidé chápali sami sebe, tímto způsobem chápali svůj svět.
Národní identita
Národní identita představuje jednu z historicky významných forem společenských identit.
Podstata národní identity je stejná jako v případě ostatních společenských identit (rodinná,
politická, profesní atd.), tj. její princip vyplývá ze samotného obsahu slova „identita“:
totožnost, resp. definice významu „já“ a „my“ a vymezení se vůči druhým, přičemž primární
bází národní identity je sebeidentifikace a vymezení se vůči jiným na národním/ národnostním
základě. Národní sebeidentifikace nabývá na významu na přelomu 18. a 19. století a stává se
hlavním určujícím faktorem principu národní státnosti a posléze, především od druhé
poloviny 19. století, pak nacionalismu. Národně identické vnímání světa tak v průběhu 19.
stol. nahradilo dosavadní tradiční integrační roli náboženství a dynastické loajality ve
společnosti. Síla národní myšlenky a nacionalismu oproti dalším identitám a ideologiím se
ukázala v průběhu první světové války, kdy vlády prakticky v celé Evropě byly schopny v
zájmu národních cílů aktivizovat takové společenské skupiny (např. organizované dělnictvo),
o nichž se zdálo, že na ně nebude národní princip a nacionalismus působit. V první polovině
20. let 20. stol. se tak národní sebeidentifikace stala jednou ze základních platforem
společensko-politických konfliktů, resp. jednou z hlavních společenských určovatelů procesu
politického organizování společnosti, tj. jednou z ústředních společenských štěpících linií.
Byrokracie
Byrokracie představuje buď systematickou administrativní činnost, pro kterou je
charakteristické hierarchické uspořádání, specializace funkcí, objektivní předpoklady pro
výkon správy a činnost podle pevných pravidel, nebo obecnou kategorii lidí, kteří tuto činnost
vykonávají. Poprvé toto označení použil Francouz Vincent de Gorany v roce 1745. Termín
byl samotným jeho autorem užíván v pejorativním smyslu – de Gournay mluvil o rostoucí
moci úředníků jako o nemoci zvané byromanie. Max Weber zase viděl rozvoj byrokracie
s expanzí kapitalismu.
Nacionalismus
Nacionalismus představuje moderní kolektivní ideologii, která vznikla v 18. století, aby se
naplno projevila v 19. století, v období vzniku národních států. V jistém smyslu navázala na
vlastenectví nebo patriotismus, které se spíše omezovaly na územní nebo politický celek.
Staví na vědomí příslušnosti k jednomu národu, což často souvisí s vymezením vůči národu
jinému a s pokusem tyto národy považovat za méněcenné. Definovat nacionalismus není
76
jednoduché, existuje řada teorií a názorových směrů. Mezi nejznámější teoretiky
nacionalismu patří Ernst Gellner (autor knih Národy a nacionalismus a Nacionalismus), který
se spojuje nacionalismus s érou průmyslové revoluce. Domnívá se rovněž, že nacionalismus
stvořil národy, a ne naopak. Dalším významným teoretikem v oblasti nacionalismu je
Benedict Anderson, který tvrdí, že národy jsou „imaginární společenství“, složitě
konstruované různými politickými technikami.
Národnostní menšina
Národnostní (etnická) menšina představuje každou skupinu lidí, která se odlišuje významnými
etnickými znaky od většinové společnosti (jazykem, kulturními tradicemi, mentalitou atd.),
která nepřijímá národní identitu většinové společnosti, disponuje etnickým (národním)
vědomím a projevuje kolektivní vůli se deklarovat ve své osobitosti. V kulturních
souvislostech může národnostní (etnická) menšina odvozovat svou identitu ze základu
etnického, jazykového, náboženského nebo kulturního ve smyslu kulturní tradice.
V dějinách existovaly státy, v nichž žily početné národnostní menšiny. Jako příklad může
posloužit meziválečná Československá republika, kde menšiny tvořily přibližně třetinu
obyvatel.
77
5HD411
Teorie politických dějin a dějin
mezinárodních vztahů
5HD411 Teorie politických dějin a dějin mezinárodních vztahů
1. seminář
Vědecká argumentace
Vědecká argumentace představuje způsob prezentování nějakého názoru za pomoci důkazů a
faktů. Na konci tohoto procesu by mělo být přijetí nebo vyvrácení nějakého tvrzení. Vědecká
argumentace by se měla držet paradigmatu (viz 5. seminář) příslušné vědní disciplíny, tedy
především vycházet z dosavadních prověřených fakt a poznatků a pouze na jejich základě vést
diskuzi. Vědecká argumentace napomáhá v první řadě rozvíjet schopnost kritického myšlení a
posiluje komunikační a prezentační dovednosti.
Analytické myšlení
Analytické myšlení obecně představuje schopnost vyvozovat faktické a logické spojitosti na
základě myšlenkového rozkladu zkoumaného předmětu na jeho jednotlivé složky (poté
následují zjištění vlastností těchto částí a na základě tohoto kroku závěrečná dedukce
vlastností celku). Jedná se tedy o rozebírající myšlení, které stojí v protikladu ke skládajícímu
(syntetickému) myšlení.
Kontextuální vnímání
Kontextuální vnímání představuje schopnost poznávat věci, které nás obklopují (jedná se tedy
o proces orientace v situaci), a zasadit tyto poznané věci do kontextu určitého oboru či
vědecké disciplíny.
Aktivní čtení
Aktivní čtení představuje důležitý předpoklad pro schopnost porozumět odbornému textu.
Dále rozvíjí předpoklady ke srozumitelnému psaní. Obě tyto schopnosti dohromady pak
podporují rozvoj strukturovaného a kritického myšlení, které usnadňuje čtení a psaní
odborných textů. Aktivní čtení vyjadřuje také čtenářův postoj k danému textu. Prvořadým
cílem aktivního čtenáře je především nabytí určité informace a pochopení dané problematiky,
která je v textu obsažena. Aktivní čtenář by měl daný (většinou odborný) text vnímat jako
celek a ne pouze jako sled jednotlivých vět a čtení takového textu by mělo vyžadovat jeho
vnitřní spoluúčast.
Pasivní čtení
Pasivní čtení představuje schopnost číst převážně beletristické texty. Jedná se o opak
aktivního čtení a vyznačuje se především bezmyšlenkovitým klouzáním očí po textu, čtenář
postrádá vlastní iniciativu a většinou dočítá text bez jeho hlubšího pochopení. Postrádá rovněž
cíl čtení a nevyznačuje se nějakou zvláštní snahou. Prostě pouze pasivně přijímá předložené
informace. Pasivní čtenář se nechává vést textem, který čte, a není tak schopen rozpoznat, že
daný text mu neposkytuje požadované informace.
Erich Fromm
Erich Fromm (1900–1980) byl německý filozof, sociolog a psycholog. Ve svém díle se
nezaměřoval na katedrovou filozofii, nýbrž se věnoval běžným a smysluplným aktivitám
každodenního života, což ovlivnilo jeho orientaci na sociální psychologii. Fromm se nechal
inspirovat Sigmundem Freudem a formuloval teorii člověka, dějin a svobody, podle níž je
člověk definován pouze svou svobodou, momentem volby a rozhodováním mezi dvěma
základními pojetími lidského života. Mezi jeho hlavní díla patří Strach ze svobody, Člověk a
psychoanalýza nebo Mít nebo být?.
79
Mít nebo být?
Mít nebo být? je název knihy německého filozofa, sociologa a psychologa Ericha Fromma,
která kritizuje konzumní přístup životu. Pracuje se dvěma základními postoji (mody) k životu.
Modus MÍT vyjadřuje životní styl vlastnit co nejvíce věcí a povrchních zážitků. V rovině
poznání to podle Fromma znamená MÍT různé znalosti a poznatky, což je samotným cílem
poznání, tedy vlastnění poznatků. Modus BÝT vyjadřuje životní styl s cílem život bohatě
prožít. V rovině poznání to pak znamená mít nejen poznatky, ale také něco znát! Takový
člověk se podle Fromma dobere poznání, protože MÍT poznatky neznamená něco poznat.
Předpokladem modu BÝT jsou tesy nezávislost, svoboda a existence kritického rozumu
80
2. seminář
Slovanský nacionalismus
Slovanský nacionalismus představuje slavofilní filozofii, která zdůrazňuje důležitost
slovanské kultury a způsobu myšlení jako klíče pro budoucí přežití Slovanů. Je přirozeným
prodloužením a přítelem jednotlivých slovanských nacionalismů (ruského, polského atd.),
protože nadevše zdůrazňuje odhodlanost všech slovanských národů, důležitost slovanské
tradiční a jedinečné kultury, a zvýraznění Slovanů jako samostatné rasy.
Pangermanismus
Pangermanismus představoval původně hnutí, které usilovalo o politické sjednocení všech
německých národů a jež v druhé polovině 19. století podporovalo německé expanzivní plány
a koloniální aktivity v zámoří (především v Asii a Africe). Od roku 1891 se stal hlavním
šiřitelem těchto myšlenek Všeněmecký svaz. Když Německo prohrálo první světovou válku,
tyto ideje opět ožily. Po nástupu Adolfa Hitlera k moci v roce 1933 se staly oficiální součástí
nacistické ideologie, ospravedlňující agresivní politiku a územní expanzi.
Příčiny první světové války
Příčiny vedoucí k vypuknutí první světové válce (též někdy Velké válce) představují komplex
faktorů, které se postupně řetězily do té míry, že válečný konflikt byl časem nevyhnutelný.
K hlavním příčinám se řadí stoupající německé zbrojení, dlouholetý německo-francouzský
antagonismus, rozpory v mezinárodních vztazích a rozdělení velmocí do soupeřících bloků
(Dohoda vs. Trojspolek). Jako katalyzátor, vedoucí k vypuknutí války, posloužil atentát na
rakousko-uherského následníka trůnu Františka Ferdinanda d’Este v Sarajevu v červnu 1914.
Revizionismus
Revizionismus obecně představuje soustavné úsilí o znovupojetí, změnu nebo úpravu (revizi)
nějakého většinového názoru, a to ve společensky významné věci. V oblasti historie se tento
pojem poprvé vyskytl v roce 1934 v souvislosti s názory na příčiny první světové války.
Filozofie vědy
Filozofie vědy představuje oblast filozofie, která zkoumá vědu jako specifickou sféru lidské
činnosti i jako vyvíjející se systém poznatků. Opírá se z jedné strany o pozitivistické koncepce
v teorii poznání, z druhé strany o přírodní vědy (fyziku, chemii a biologii), z nichž čerpá
materiál pro svá metodologická zobecnění. Samotný pojem se rozšířil počátkem 20. století v
dílech představitelů logického pozitivismu. Jako samostatná disciplína se ustavila až na
počátku druhé poloviny 20. století. Mezi představitele můžeme jmenovat například Imreho
Lakatose, představitele pozitivismu a historické školy metodologie.
Tautologie
Tautologie představuje v logice vždy pravdivý složený výrok, bez ohledu na pravdivostní
hodnotu jednotlivých částí takového výroku, zpravidla v symbolickém zápisu, tedy jako
formule. Tautologie je každá věta, která je pravdivá díky své stavbě. Jako příklad může
posloužit věta: „Prší nebo neprší.“
81
Teorie mezinárodních vztahů
Teorie mezinárodních vztahů představuje soubor tvrzení popisujících a vysvětlujících určitou
skupinu jevů. Mezi základní teoretické perspektivy se řadí liberalismus (v jeho rámci se se
může rozlišovat mezi idealismem, neoliberalismem atd.), realismus, marxismus,
behavioralismus, sociální konstruktivismus a postmodernismus. Každá teorie v sobě
samozřejmě zahrnuje řadu konkrétnějších teoretických přístupů. V širším slova smyslu se
teorie mezinárodních vztahů označuje za samostatný vědní obor, který se konstituuje v období
mezi světovými válkami.
82
3. seminář
Vestfálský mír (systém)
Vestfálský mír představuje označení pro uspořádání, které vzniklo po ukončení Třicetileté
války v roce 1648, kdy byly ve městech Münster a Osnabrück uzavřeny mírové smlouvy.
Došlo zde k definici hlavních principů vztahů mezi státy. Za nejdůležitější rysy lze označit
státní suverenitu, teritorialitu a autonomii. Mírové smlouvy poprvé v dějinách garantovaly
nezávislost států a lze říci, že ukončily univerzalistické aspirace papežství a císařství. Jediným
typem aktérů se pozvolna stávaly územně svrchované státy. V období po roce 1648 se také
začala rozvíjet diplomacie jako specifický nástroj vnější politiky a jako způsob komunikace
mezi státy. Existují však i názory (B. de Carvalho, H. Leira, J. M. Hobson), které označují
vestfálský systém jako „mýtus“.
Eurocentrismus
Eurocentrismus (někdy též europocentrismus) představuje systém hodnot, zvyků a představ,
vycházejících z předpokladu o výjimečnosti evropského kontinentu ve světě a jeho
civilizačnímu poslání tyto hodnoty sdílet s ostatními národy. V mnoha směrech
eurocentrismus představoval jakýsi způsob ospravedlnění kulturní nadřazenosti Evropanů nad
mimoevropskými národy, kolonizačních aktivit evropských velmocí v průběhu novověku a
imperiální politiky na sklonku 19. a 20. století.
First Great Debate (první velká debata)
První velká debata představuje první diskuzi v oboru mezinárodních vztahů. Proběhla ve 30. a
40. letech 20. století a týkala se odlišného pohledu realismu a idealismu jako teoretického
proudu na vývoj nebo možnosti vývoje mezinárodních vztahů. Realisté zdůrazňovali
důležitost anarchické struktury mezinárodních vztahů. Realista Edward Hallett Carr označil
liberály (idealisty) za utopisty a vyčítal jim, že zapomněli na faktor moci. Idealisté naopak
zdůrazňovali význam mezinárodních institucí, např. Společnosti národů a kolektivní
bezpečnosti. První velká debata má nezastupitelnou úlohu při sebeidentifikaci oboru
mezinárodních vztahů, v jejím průběhu došlo k etablování oboru a vymezení vůči
konkurenčním disciplínám.
Suverenita
Suverenita představuje pojem, kterým se v rámci mezinárodního práva označuje omezená
suverenita nějakého státního útvaru. Zpravidla se jedná o rozsáhlou autonomii v domácích
záležitostech a o omezení či přímo zákazu provádění samostatné zahraniční politiky.
Suverenita se do jisté míry vyznačuje i vazalským a tributárním vztahem k suverénovi a
především se pojem historicky používal k označení vztahu konstantinopolského sultána
k autonomním oblastem v rámci Osmanské říše.
Metanarace
Metanarace představuje celkový, všezahrnující příběh vysvětlující a zároveň legitimující
podobu i složky určité kultury. Je to jeden z klíčových pojmů postmoderny, zavedl ho
francouzský filozof Jean-François Lyotard, který tvrdil, že každá kultura potřebuje své složky
a rysy vyložit a obhájit tím, že je zařadí do svého „velkého vyprávění“, které jim dává smysl a
jež všichni její účastníci znají a uznávají.
83
Ontologie
Jedná se o nauku o jsoucnu a bytí. Tento pojem se začal používat v 17. století.
Nejvýznamnější myslitelé, kteří se ontologií zabývali, byli Aristotelés, Tomáš Akvinský,
Christian Wolff nebo Martin Heidegger.
Augšpurský náboženský mír
Augšpurský náboženský mír představuje náboženský mír, který byl vyhlášen 25. září 1555.
Světská říšská knížata získala právo vyznávat buď katolictví, anebo augšpurskou konfesi
(luteránství), čímž určili náboženskou orientaci celého knížectví. Jejich poddaní měli dle
zásady cuius regio, eius religio vyznávat náboženství svého panovníka, ať to byl katolicismus
nebo luteránství, mohli však využít přechodné lhůty a vystěhovat se i s majetkem, aby si
uchovali svoji víru. Církevní jurisdikce v luteránských knížectvích připadla panovníkovi.
Sekularizace církevního majetku před rokem 1552 byla legalizována.
Idealismus
Idealismus představuje v oblasti mezinárodních vztahů liberální teorii, která se vyznačuje
přesvědčením o možnosti trvalého míru a spolupráce na poli mezinárodních vztahů a jenž
přisuzuje důležitost mezinárodním institucím. Idealistická, resp. liberálně-idealistická tradice
zpochybňuje roli státu jako výlučného aktéra mezinárodních vztahů a oddělování vnitřní a
zahraniční politiky.
Realismus
Realismus představuje v oblasti mezinárodních vztahů teorii, která chce ukazovat
mezinárodní vztahy, takové, jakými skutečně jsou. Ústřední role je v této tradici přisuzována
státům, které jsou nejvýznamnějšími hráči na poli mezinárodních vztahů, a problému moci.
Základním cílem aktérů mezinárodních vztahů je podle realismu shromažďování moci, již lze
ztotožnit s vojenskou silou.
Second Great Debate, Third (Four) Great Debates (druhá, třetí (čtvrtá) velká debata)
Druhá velká debata představuje druhou diskuzi v oboru mezinárodních vztahů. Proběhla na
přelomu 50. a 60. letech 20. století a týkala se sporu mezi realisty (tradicionalisty) a
behavioralisty. První skupina, kterou tvořili právníci, historikové či bývalí diplomaté,
obhajovala zkoumání činnosti institucí. Druhá skupina, již představovala nová generace
vědců, kombinovala přístupy politické vědy, matematiky, ekonomie a přírodních věd
(behaviorální přístup) a kladla důraz na roli člověka v politice, na chování jednotlivce i
skupin. Behavioralisté se také nebránili kvantifikaci zkoumaných dat, vytváření statistických
analýz a simulací.
Třetí debata (Third Debate, začala v polovině 70. let 20. století; někdy se její pozice opomíjí)
proběhla
mezi
realismem,
přístupy
náležejícími
k liberalismu
(pluralismus,
transnacionalismus, modernismus)a přístupy vycházejícími z marxismu, a její základ opět
tvořily rozdílné pohledy na povahu mezinárodních vztahů jako části sociální reality. Čtvrtá
debata (Four Debate, od 80. let 20. století; někdy označována na Third Debate) se týkala
sporu mezi pozitivistickými a postpozitivistickými teoriemi mezinárodních vztahů. Někdy se
také označuje jako debata mezi racionalisty (neorealisté, neoliberalisté, neomarxisté) a
reflektivisty (postmodernisté, zastánci feministických teorií, kritické teorie, normativní teorie
nebo historické sociologie).
84
Mandáty Společnosti národů
Mandáty Společnosti národů představují v meziválečném období svěřenecké území, jehož
mandát do doby než bude připraveno se osamostatnit vykonával některý ze členů Společnosti
národů. Mandátní území se dělila na tři typy: 1) typ A zastupoval bývalá území Osmanské
říše (Mezopotámie, Palestina a Sýrie), 2) typ B byl určen pro některá bývalá území Německa
v Africe (Ruanda-Urundi, Tanganika, Kamerun a Togo) a 3) typ C představoval území, jež
mohla být administrována jako integrální součást vlastního území (Německá jihozápadní
Afrika, Německá nová Guinea, Nauru, Německá Samoa a jihopacifické ostrovy). Mandátní
území, která se neosamostatnila do konce 2. světové války, přešla jako poručnická území pod
správu Organizace spojených národů.
Eugenika
Eugenika představuje sociálně-filozofický směr zaměřený na studium metod, které povedou k
dosažení co nejlepšího genetického fondu člověka. Jedná se o geneticky i sociologicky
podložené snahy o biologické i sociální zušlechtění lidstva a zlepšení jeho genofondu. Pojem
eugenika použil poprvé v 19. století britský matematik Francis Galton. Tento směr zneužili
například nacisté, kteří propagovali sterilizaci „méněcenných osob“ a podporovali plození dětí
„kvalitními“ osobami.
Prezentismus
Prezentismus představuje filozofický směr, který podporuje přeceňování přítomnosti a
zpochybňuje význam objektivního poznání historie. Zastánci tohoto názoru (například
američtí historikové) tvrdí, že v historii není objektivních pravd a že soudy historiků odrážejí
jejich současné subjektivní prožitky, jejich touhy a naděje promítané do minulosti.
85
4. seminář
Národní indiferentnost
Národní indiferentnost představuje stav, kdy příslušníci určitého etnika intenzivněji nevnímají
svou příslušnost k širšímu kolektivu přesahujícímu hranice malých lokálních společenství, cítí
se tedy národnostně indiferentní. Tento fenomén není podle Tary Zahry artefaktem
předmoderní doby, nýbrž „vynálezem“ moderního nacionalismu. Jako příklad uvádí situaci,
kdy se 300 000 Čechů stalo během nacistické okupace Českých zemí „Němci“.
Střední Evropa
Střední Evropa představuje zvláštní zónu nebo region ve smyslu historického subkontinentu v
rámci „velkého“ dělení Evropy na západní a východní. Poprvé byl pojem střední Evropa
použit v roce 1815 na Vídeňském kongresu, tehdy však pro prostor dnešního Německa a
Beneluxu (Europe intermédiaire). Střední Evropa bývá ze zeměpisného hlediska označována
jako západní okraj východní Evropy a z hlediska historického a sociokulturního pak za
východní okraj západní Evropy. Středoevropský prostor tak lze charakterizovat jako
přechodové území mezi Západem a Východem s typickými, navzájem souvisejícími a
determinujícími znaky: např. národnostní rozdrobení (hustá koncentrace národnostních
menšin), konfliktní soužití, slabší či méně rozvinutá občanská společnost, provincionalismus,
nedostatek míry konsenzuálních dohod, výrazné rozdíly a odcizení mezi elitami a masami,
z nichž vyplývají tendence ke společnému nepřátelství, ignoraci a nejednotě prakticky na
všech úrovních společensko-politického života. Setkat se lze i s interním dělením střední
Evropy na západní a východní střední Evropu. Z hlediska hospodářských, sociálních,
demografických nebo kulturních hledisek má střední Evropa v každé epoše jiný rozsah a jiný
význam či výměr. Po druhé světové válce býval prostor střední Evropy definován jako širší
útvar středovýchodní Evropy tvořený státy sovětského bloku. Po roce 1989 dochází k
renesanci pojmu „střední Evropa“, ovšem díky absenci vědomí společných politickohistorických a částečně sociokulturních dějin nemá zatím dostatečný potenciál pro vytvoření
regionální nadnárodní identity ve smyslu neinstitucionálního „středoevropského
společenství“. Nejčastější ústřední teritoriální definice prostoru: Polsko, Československo,
Maďarsko spolu s 1) Balkánem; 2) pobaltskými státy a Finskem na severu a Tureckem na jihu
(odpovídajícím Masarykem zdůrazňovaného pojetí střední Evropy jako pásma mezi
Německem a Ruskem), 3) Rakouskem.
Nacionalismus
Nacionalismus představuje moderní kolektivní ideologii, která vznikla v 18. století, aby se
naplno projevila v 19. století, v období vzniku národních států. V jistém smyslu navázala na
vlastenectví nebo patriotismus, které se spíše omezovaly na územní nebo politický celek.
Staví na vědomí příslušnosti k jednomu národu, což často souvisí s vymezením vůči národu
jinému a s pokusem tyto národy považovat za méněcenné. Definovat nacionalismus není
jednoduché, existuje řada teorií a názorových směrů. Mezi nejznámější teoretiky
nacionalismu patří Ernst Gellner (autor knih Národy a nacionalismus a Nacionalismus), který
se spojuje nacionalismus s érou průmyslové revoluce. Domnívá se rovněž, že nacionalismus
stvořil národy, a ne naopak. Dalším významným teoretikem v oblasti nacionalismu je
Benedict Anderson, který tvrdí, že národy jsou „imaginární společenství“, složitě
konstruované různými politickými technikami.
86
Histoire croisée
Histoire croisée představuje jeden ze současných dominujících přístupů ke zkoumání
evropských dějin, jehož zakladateli jsou Bénédicte Zimmermann a Michael Werner.
Poskytuje odlišný pohled na transnacionální dějiny, který umožňuje překonat nedostatky
klasických komparativních dějin. Autoři definují svůj model jako „propojené dějiny“, které se
zaměřují na vzájemné transfery dvou a více srovnávaných objektů (např. národy, civilizace
nebo náboženství), a tím analyzují charakter historického procesu vzájemných vlivů a
recepčních mechanismů.
Transnational history
Transnational history představuje relativně nový pojem, spojený se jmény David Thelen nebo
Thomas Bender, který se zabývá činností lidí, působností idejí, technologií a institucí napříč
národními hranicemi. Týká se období od vzniku národních států jako důležitého fenoménu
světových dějin. Mezi reflektovaná témata patří například cestopisectví, rozšiřování znalostí,
dějiny hranic a pohraničních oblastí, intelektuální dějiny, dějiny prostoru, lidová kultura a
další.
Národní stát
Národní stát představuje ideu, která spočívá v teritoriálním splynutí státu (jakožto geografické
a politické jednotky) a národa (jako jednotky kulturní a/nebo etnické). Jinými slovy, národ je
považován za klíčovou jednotku státu, který mu poskytuje suverenitu nad daným územím.
Jedná se o problematický pojem, vyplývající z obtížnosti srozumitelné definice národa.
Národnost
Národnost představuje příslušnost osoby k určitému národu, přičemž národ se chápe jako
společenství, na jehož utváření mají největší vliv společné dějiny, společná kultura a společné
území a jehož členové mají také povědomí sounáležitosti s tímto společenstvím. Podle
definice použité při sčítání lidu v České republice (2011) se národností rozumí příslušnost k
národu, národnostní nebo etnické menšině. Podle této definice není pro určení národnosti v
České republice rozhodující mateřská řeč ani řeč, kterou člověk používá nebo lépe ovládá, ale
jeho vlastní rozhodnutí.
Národní identita
Národní identita představuje jednu z historicky významných forem společenských identit.
Podstata národní identity je stejná jako v případě ostatních společenských identit (rodinná,
politická, profesní atd.), tj. její princip vyplývá ze samotného obsahu slova „identita“:
totožnost, resp. definice významu „já“ a „my“ a vymezení se vůči druhým, přičemž primární
bází národní identity je sebeidentifikace a vymezení se vůči jiným na národním /
národnostním základě. Národní sebeidentifikace nabývá na významu na přelomu 18. a 19.
století a stává se hlavním určujícím faktorem principu národní státnosti a posléze, především
od druhé poloviny 19. století, pak nacionalismu. Národně identické vnímání světa tak v
průběhu 19. stol. nahradilo dosavadní tradiční integrační roli náboženství a dynastické
loajality ve společnosti. Síla národní myšlenky a nacionalismu oproti dalším identitám a
ideologiím se ukázala v průběhu první světové války, kdy vlády prakticky v celé Evropě byly
schopny v zájmu národních cílů aktivizovat takové společenské skupiny (např. organizované
dělnictvo), o nichž se zdálo, že na ně nebude národní princip a nacionalismus působit. V první
polovině 20. let 20. stol. se tak národní sebeidentifikace stala jednou ze základních platforem
společensko-politických konfliktů, resp. jednou z hlavních společenských určovatelů procesu
politického organizování společnosti, tj. jednou z ústředních společenských štěpících linií.
87
Hranice
Hranice zpravidla představuje nějakou myšlenou čáru (v praxi je obvykle nejčastěji vedena
přímo po zemském povrchu) oddělující dvě navzájem různé přírodní či společenské entity,
např. dva státy nebo dvě jiné územně administrativní jednotky, dva kontinenty, dvě moře či
oceány, apod. Hranice může být i jazyková, oddělující od sebe dvě a více jazykových
společenství. Nemusí být stejná jako historická a státní hranice.
Kresy
Kresy původně představovaly označení pro území, která připadla Polskému království po
rozpadu Kyjevské Rusi. V moderní době se takto označovala území, jež se v období 1918–
1939 nacházela na východ od Curzonovy linie (nazvána podle britského ministra zahraničí
lorda Curzona, tvořila západní hranice SSSR s Polskem). V roce 1939 obsadila území
sovětská vojska. Po rozpadu SSSR se tento region stal součástí Litvy, Běloruska a Ukrajiny.
Národnostní menšiny
Národnostní (etnická) menšina představuje každou skupinu lidí, která se odlišuje významnými
etnickými znaky od většinové společnosti (jazykem, kulturními tradicemi, mentalitou atd.),
která nepřijímá národní identitu většinové společnosti, disponuje etnickým (národním)
vědomím a projevuje kolektivní vůli se deklarovat ve své osobitosti. V kulturních
souvislostech může národnostní (etnická) menšina odvozovat svou identitu ze základu
etnického, jazykového, náboženského nebo kulturního ve smyslu kulturní tradice. V dějinách
existovaly státy, v nichž žily početné národnostní menšiny. Jako příklad může posloužit
meziválečná Československá republika, kde menšiny tvořily přibližně třetinu obyvatel.
88
5. seminář
Filozofická antropologie
Základní definice není jednoduchá a jednotná. Můžeme ji chápat jako filozofický způsob
myšlení, který proniká různými filozofickými obory a dává jim sjednocující motiv v úsilí o
uchopení reálné, plné existence člověka, jeho podstaty a místa v kosmu. Toto pojetí se
odvolává na zakladatele moderní filozofické antropologie Maxe Schelera. Jiné názory
(Helmut Plessner, Jürgen Habermas nebo Odo Marquard) zdůvodňují filozofickou
antropologii jako novověkou otázku po sobě samém, která se filozoficky systematizuje
v první třetině 20. století.
Idealismus
Viz 3. seminář
Realismus
Viz 3. seminář
Legitimita
Legitimita představuje pojem z oblasti filozofie práva a státu. Je to jev, kdy existuje shoda
mezi jednáním, normami jednání a zejména formou vlády a politickým řádem na jedné straně
a právně fixovanými, historicky vzniklými a uplatňovanými představami o nároku na vládu a
o spravedlnosti na straně druhé.
Rovnost občanů
Rovnost občanů představuje koncept, podle kterého jsou si všichni občané rovni ve svých
právech a povinnostech. V antickém světě, ze kterého pojem „občanství“ pochází, zdaleka ne
každý obyvatel obce byl zároveň občanem. Magna Charta Libertatum z roku 1215 zaručovala
všem obyvatelům právo na řádný proces. Myšlenka rovnosti občanů byla významnou součástí
americké Války za nezávislost i Francouzské revoluce. Ve většině evropských zemí byly
přežitky minulosti odstraněny v 19. století, zejména pod vlivem revoluce 1848–1849. Kromě
rovnosti před zákonem představuje zásadní aspekt rovnosti občanů rovné volební právo pro
muže (v mnoha zemích dosaženo před první světovou válkou) i pro ženy (ve většině zemí
dosaženo v průběhu 20. století, zejména v důsledku společenských změn po první světové
válce).
Individualismus
Individualismus představuje myšlenkový směr tvrdící, že jednotlivec je nadřazen kolektivu;
opak kolektivismu. Přiznává lidem právo prosazovat své zájmy a nestarat se o zájmy
ostatních, pakliže tím zájmy ostatních nenarušují. Velkou váhu přikládá nezávislosti a
samostatnosti jednotlivce. Tvrdí, že společnost nemá vnucovat lidem své normy a nemá jim
překážet v jejich jednání. Usiluje o co nejmenší roli státu. Postoje stoupenců individualismu k
soukromému vlastnictví se různí. Oscar Wilde byl toho názoru, že teprve jeho zrušení dá
lidem možnost plně rozvinout svoji individualitu. Naopak Ayn Randová soudila, že jedině
kapitalistický systém dokáže individualismus plně respektovat.
Racionalita
Racionalita představuje schopnost člověka myslet a konat na základě rozumných norem.
Soulad mezi činností a rozumovými pravidly, jejichž zachovávání je předpokladem k
dosáhnutí cíle. Racionalitu chápejme jako relativní stabilní souhrn pravidel, norem, standardů
89
a etalonů duchovní a materiální činnosti, stejně jako hodnot, které všeobecně přijímají a
jednoznačně chápou všichni členové daného společenství.
Morální agnosticismus
Agnosticismus představuje filozofické stanovisko popírající možnost poznání
mimoempirických skutečností, tedy předmětů nedostupných zkušenosti. Morální
agnosticismus je myšlenka, že člověk nemá vynášet morální soudy o ostatních, že má vše
morálně tolerovat a že dobro spočívá v tom, že nikdy nemá rozlišovat dobro od zla.
Právní pozitivismus
Právní pozitivismus představuje směr právního myšlení, který zdůrazňuje význam pozitivního
práva (psané právo, které lze odvodit z v dané době platného systému právních norem) na
úkor práva přirozeného (nepsané právo, označuje právní řád nebo soustavu práv, které platí
nezávisle na vůli zákonodárce a plynou buďto z přirozenosti člověka a společnosti, rozumu
nebo z ustanovení božské autority). Právní pozitivisté uznávají pouze platné právo, ostatní
normativní systémy (např. morálka) je nezajímají.
Paradigma
Paradigma představuje určitý vzor vztahů či vzorec myšlení. Jedná se o souhrn intuitivních
postojů vůči oblasti jevů, druh problémů, které jsou uznány jako legitimní a relevantní pro
vědu, souhrn přípustných metod, resp. kritéria platnosti vědeckých poznatků. Ve filozofii se
jedná o určitý způsob myšlení, charakteristický pro celou epochu.
Anarchie
V oblasti mezinárodních vztahů představuje anarchie myšlenku, že nad suverénními státy
neexistuje vyšší autorita. Idealisté tento stav kritizovali, protože podle nich se státy mohly
snadno uchýlit k válce, pokud by se jim zdálo, že jim jejich mocenská pozice zajistí vítězství.
Navrhovali proto anarchii překonat, např. systémem kolektivní bezpečnosti nebo
mezinárodními institucemi. Realisté naopak anarchii považují za něco, co k mezinárodní
politice patří. Určité názory považují anarchii za stav bez ústřední autority, ale to podle nich
neznamená, že by existovala válka všech proti všem, protože vztahy mezi státy regulují
nejrůznější mezinárodní normy a pravidla. Opakem je hierarchická struktura domácí politiky
– vztahy mezi jednotlivými subjekty jsou vymezeny ústavou a kde existuje suverén, kterému
jsou subjekty v konečném důsledku podřízeny.
Rovnováha sil
Rovnováha sil představuje označení pro teoretickou myšlenku, že národní bezpečnost je
zajištěna ve chvíli, kdy vojenské kapacity států jsou rozloženy takovým způsobem, že žádný
z nich není silnější než spojené síly ostatních zemí. Teoretikové rovnováhy sil varují, že když
jeden stát získá nějakou mocenskou či vojenskou výhodu, díky níž výrazně posílí, ohrozí tím
účinnost a jednotu obranné koalice. Rovnováha sil je také založena na skutečnosti, že státy ve
vlastním zájmu společně a aktivně usilují o to, aby tato potencionální nerovnováha
v mezinárodním společenství nevznikla.
Synergie
Synergie představuje spolupráci, společné působení. Původně se toto označení používalo pro
spolupráci více lidí i jako teologický pojem pro spolupráci člověka s Bohem (synergismus).
90
6. seminář
Konceptualizace, typologie
Konceptualizace představuje proces, pomocí něhož specifikujeme termíny, které používáme
v rámci nějakého výzkumu nebo sémantické vymezování konceptů, tj. hypotetických a
teoretických pojmů, kategorií, taktik, strategií, scénářů, námětů a vztahů. Za typologii
označujeme vědeckou metodu založenou na rozčlenění soustavy objektů a jejich seskupování
pomocí zobecněného modelu nebo typu.
Konflikt nízké intenzity
Konflikt nízké intenzity představuje konflikt, u něhož je patrný odklon od tradičního způsobu
vedení válek. Jako příklady pro takovéto konflikty mohou posloužit válka na síti (netwar)
nebo nejrůznější prostorově omezené a vleklé války, kdy válčící strany užívají téměř
výhradně metod nepravidelné války (např. v 90. letech 20. století v Africe).
Netwar
Původní koncept tzv. netwar představoval sice určen pro organizaci konfliktů obecně, ale
nejčastěji se aplikuje na nestátní aktéry a v současnosti jej lze označit za hlavní či alespoň
nejcitovanější a nejužívanější přístup k výzkumu a konceptualizaci nestátních aktérů.
Terorismus
Terorismus představuje použití násilí nebo hrozbu násilím, mající za cíl šíření strachu a/nebo
prosazení požadavků politického, náboženského nebo podobného charakteru. Může nabrat
podobu atentátů, útoků na vojenské cíle, na civilní obyvatelstvo nebo na důležité objekty
(infrastruktura, kulturní objekty, průmyslové podniky apod.), únosu dopravních prostředků,
nebo jiných forem. Teroristické skupiny mohou být podporovány zahraničními tajnými
službami, nebo tajné služby mohou terorismus přímo provozovat (útoky severokorejské tajné
služby proti jihokorejským cílům). Terorismus může být motivován např. sociálními (Rudé
brigády, Frakce Rudé armády), náboženskými (odnože muslimského terorismu) nebo národně
osvobozeneckými (ETA nebo IRA) požadavky. Zvláštní formu terorismu představuje státní
terorismus, zaměřený proti nespolehlivému obyvatelstvu.
Organizovaný zločin
Organizovaný zločin představuje hierarchicky uspořádané, dlouhodobě existující seskupení,
zvané „mafie“ a mající za cíl soustavné páchání závažné trestné činnosti za účelem zisku –
obchod s drogami, organizace prostituce, vybírání výpalného, praní špinavých peněz atd.
Nejnebezpečnější a nejtrvalejší skupiny organizovaného zločinu vznikají na základě
rodinných, klanových a etnických vazeb. Mezi tradiční skupiny tohoto druhu patří italská
mafie (sicilská Cosa Nostra, neapolská Camorra, kalábrijská ’Ndrangheta), čínské Triády
nebo japonská jakuza.
Warlord
Určitou formu warlordismu lze vypozorovat již během Třicetileté války (např. Albrecht
z Valdštejna), existence současného warlordismu je spojena zejména se vznikem tzv. slabých
anebo zhroucených států. Warlord nahrazuje monopol státní moci svým vlastním, nebo
individuální zájem povyšuje nad veřejný zájem. Warlord svou činností sleduje zejména dva
cíle – rozšiřování a udržení moci a zisku. Typickým zdrojem zisku jsou zejména nerostné
suroviny na obsazeném, respektive dobitém území, jako jsou například diamanty v Sierre
Leone anebo obchody s opiem v Afghánistánu či v Thajsku. Zajímavá je rovněž samotná
91
osoba warlorda, která bývá často popisována jako charismatická osobnost, často s minulostí v
armádě či se zkušenostmi z konfliktu a velmi často působící na kmenovém či etnickém
základě.
Gerila
Gerila představuje jiný výraz pro partyzánskou válku; doslova „malá válka“. Specifický
způsob vedení boje proti vládní nebo okupační moci, při kterém se jedna ze stran nedokáže
postavit hlavním silám protivníka v přímém střetnutí a místo toho v jeho týlu útočí taktikou
„udeř a zmiz“ primárně na nepřátelské hlídky nebo zásobovací linie. Pro provozování gerily
je nejvhodnější nepřístupný terén (hory, lesy, bažiny). Lze ji kombinovat s teroristickými
metodami i regulérními vojenskými operacemi. Je-li tato forma boje dílčí součástí většího
konfliktu, pomáhá narušovat protivníkovu logistiku a váže jeho síly, jež pak scházejí na
hlavním bojišti. Výraz vešel ve všeobecnou známost v souvislosti s bojem Španělů proti
napoleonské okupaci v letech 1808–1814. V kontextu 20. století je výraz „partyzánská válka“
používán spíše v souvislosti s větším konfliktem mezi suverénními státy nebo s bojem proti
okupační moci, kdežto „gerila“ je chápána jako boj proti vládě vlastního státu. Gerilová válka
je jedním z hlavních způsobů vedení asymetrické války (konfliktu, v němž slabší strana
používá nekonvenční metody boje).
Povstalectví, vzbouřenectví
Povstalectví, vzbouřenectví představují násilné a otevřené vystoupení skupiny osob proti
vyšší autoritě, vládnoucí vrstvě nebo okupační moci. Může být organizované či
neorganizované. Bývá zásadní součástí většiny pučů, převratů a revolucí. Motivace
jednotlivých účastníků může být různá až protichůdná. Mezi typické cíle patří: zlepšení
hmotných poměrů, změna formy vlády nebo splnění ideologických požadavků. Bývá běžné,
že výsledky úspěšného vystoupení neodpovídají původním představám většiny účastníků.
Výrazy „povstání“ a „vzpoura“ jsou v současném jazykovém úzu v zásadě zaměnitelné. Jako
vzpoura se označuje hromadné vystoupení příslušníků ozbrojených sil proti nadřízeným nebo
odepření poslušnosti, pokusy o převzetí kontroly lodi stejně jako nepokoje ve věznicích. A
naopak, ozbrojené vojenské vystoupení lze označit i za povstání, obzvlášť je-li podpořeno
civilisty. Rozlišení je do jisté míry subjektivní, výraz „vzpoura“ je mírně pejorativní. Odpor
proti okupační moci se jako vzpoura neoznačuje.
Pirátství
Pirátství představuje útoky na plavidla a letadla, vedené bez opory v mezinárodním právu. Dle
Mezinárodního námořního úřadu se pirátstvím rozumí „akt nalodění nebo pokusu o nalodění
na jakoukoli loď s úmyslem spáchat krádež nebo jakýkoli jiný zločin a se záměrem nebo
schopností použít sílu k posílení tohoto aktu“. Pirátství může být provozováno nejen na
mořích, ale i řekách a jezerech. V současnosti je provozováno především ve vodách kolem
Afriky nebo jihovýchodní Asie. Specifickou podobu pirátství tvoří pirátství letecké. Jako
„pirátství“ je přeneseně označována i jiná trestná činnost („silniční“, „počítačové pirátství“
nebo bombardování měst).
Hybridní aktér
Hybridní aktér představuje nestátního aktéra mezinárodních vztahů, který je schopen
kombinovat aspekty a specifické vlastnosti jednotlivých typů. Hybridní nestátní aktér
užívající násilí je unikátní svou propojeností ekonomických a politických cílů, aktivit a
prostředků a zároveň vytváří specifickou organizační strukturu, v níž pojí síťové i tradiční
prvky. Navíc je schopen kombinovat postupy a metody vícero typů nestátních aktérů.
92
Transnacionální vztahy
Transnacionální vztahy představují zvláštní kategorií mezinárodních vztahů. Patří mezi ně
takové interakce, kterých se účastní alespoň jeden nevládní aktér (aktér, který není vládou ani
mezinárodní organizací). V rámci těchto interakcí se přes státní hranice dostávají peníze,
osoby nebo informace. Transnacionální vztahy nabývají na významu od druhé poloviny 20.
století, a to v souvislosti s rozmachem nadnárodních firem.
Studená válka
Studená válka představuje nevojenský konflikt mezi východním blokem v čele se SSSR a
západním blokem v čele s USA. Obecně se tento konflikt časově vymezuje roky 1947–1991.
Jednalo se o kombinaci několika elementů, které ji odlišovaly od válek v minulosti. Asi
nejzásadnější charakteristika spočívá v tom, že ačkoli se používá označení válka, k použití
zbraní nikdy nedošlo. Dalšími rysy byly snaha o naprosté zničení nepřítele a bipolární
rozdělení světa na dva tábory. Hlavní účastníci vedli boj především budováním vojenských
koalic, pomocí zranitelným státům, zástupnými válkami, špionáží, propagandou, závody ve
zbrojení, rivalitou při sportovních kláních a předháněním se v technické vyspělosti (např.
kosmické závody). V 80. letech 20. století zvýšily Spojené státy americké (prezident Ronald
Reagan) diplomatický, vojenský a ekonomický tlak na Sovětský svaz v době, kdy stát trpěl
ekonomickou stagnací. Sovětský vůdce Michail Sergejevič Gorbačov se snažil o reformu
systému (perestrojka, česky přestavba, a glasnosť, česky otevřenost), ale sovětský systém
(včetně zemí východního bloku) již nešlo zachránit. Studená válka tak po rozpadu Sovětského
svazu v roce 1991 skončila.
93
7. seminář
Politický rituál
Pojem obřad lze volně zaměnit za v odborné literatuře častěji se objevující se pojem rituál
odvozený z latinského slova „ritus“ značícího řád, obřad nebo obyčej. Jazykem rituálu jsou
především symboly a symbolická gesta. Politický rituál lze označit za ustálený způsob jednání
při vykonávání určitých činností. Setkání významných státníků a jejich oficiální návštěvy
mají vedle projednání více či méně závažných otázek také význam určitého rituálu, jsou
gestem pro veřejnost. Politický život je upředen z rituálů, ať už jsou to oslavy různých výročí,
zahájení rozličných akcí nebo staveb, kladení věnců a kytic nebo předávání vyznamenání,
medailí, řádů apod. Tyto obřady mají ovšem pro společnost nezastupitelnou hodnotu a nesou
významný emocionální náboj.
Svatá říše římská národa německého
Svatá říše římská národa německého představuje státní útvar existující v letech 962–1806 a
zahrnující v době svého největšího rozmachu v 12. století kraje od Lotrinska a Rhôny po
Pomořany a Moravu a od Holštýnska po Řím. Slovní spojení „Svatá říše římská“ je poprvé
doloženo roku 1254, výraz Svatá říše římská národa německého teprve roku 1474. Svatá říše
římská navazovala na Východofranskou říši a na universalistický odkaz Karla Velikého. Říši
vládl volený král, korunovaný papežem na císaře. Od 13. století volbu prováděl sbor kurfiřtů,
od 16. století panovník užíval císařský titul i bez korunovace. Jádrem říše byly německé
oblasti. Od 14. století byla říšská území ztrácena, v 16. století byla jednota říše fatálně
oslabena reformací, vedoucí k Třicetileté válce. Po roce 1648 byla císařova autorita spíše
symbolická. Říše v 17. a 18. století nedokázala obnovit svoji jednotu ani tváří v tvář
francouzské agresi a roku 1806 byla rozpuštěna.
Středověk, novověk, moderní doba
Středověk, novověk, moderní doba představují standardní periodizaci západních dějin po
skončení starověku. Pojem „středověk“ byl vymyšlen italskými renesančními vzdělanci a byl
chápán pejorativně. Nehledě na regionální rozdíly se jedná o období, ve kterém dominovalo
feudální uspořádání společnosti. Přechod od pozdní antiky ke středověku byl pozvolný. Za
výrazný milník se považuje sesazení posledního západořímského císaře Romula Augustula
roku 476.
Výraznými mezníky přechodu k novověku jsou rok 1453 (pád Konstantinopole a konec
Stoleté války), vynález knihtisku (polovina 15. století), rok 1492 (konec reconquisty
a objevení Ameriky) a počátek reformace (1517). Evropská civilizace začala objevovat
a dobývat zbytek světa. Ve většině států docházelo k centralizaci moci a k úpadku významu
lenních vztahů. Pod vlivem reformace však došlo k rozpadu duchovní jednoty Evropy
a k náboženským válkám. Po Vestfálském míru se prosadilo moderní uspořádání
mezinárodních vztahů.
Počátkem modernity je průmyslová revoluce v osmnáctém století a Francouzská revoluce
z roku 1789. Vytvořila se moderní občanská společnost, docházelo k odbourávání feudálních
výsad. Moderní doba ve smyslu nejnovějších dějin však začíná sarajevským atentátem
z 28. června 1914. Přinesla celosvětové konflikty, zideologizování mezinárodních vztahů,
dekolonizaci, úpadek moci Západu a vzrůst mimoevropských velmocí.
Zázrak
Zázrak představuje označení pro mimořádný jev, skutek nebo událost, které nejsou
vysvětlitelné známými přírodními zákony. Považují se za projev zásahu nadpřirozených sil.
94
Solemnity (slavnostnost)
Solemnity představovala ve starém Římě úkony (actus solemnes), které se veřejně prováděly
stejným způsobem jednou za rok (solus annus), a to se striktní formálností a závazným
charakterem.
Investitura
Investitura představuje uvedení do úřadu, zejména vazala v léno nebo biskupa na jeho stolec.
V raném středověku králové považovali uvedení biskupů do úřadu za své právo, zejména
proto, že jim propůjčovali církevní statky v léno. Pod pojmem „boj o investituru“ se rozumí
spor mezi papežem a císařem Svaté říše římské o to, kdo má právo jmenovat biskupy na
říšském území. Císařská a papežská moc dospěla ke kompromisu teprve Wormským
konkordátem z roku 1122, jímž papež získal právo jmenovat biskupy dle své vůle
v přítomnosti císařových zástupců a císař jim pak udělil v léno církevní statky. Spor mezi
papežem a císařem vedl k oslabení císařské autority v říši.
Vazalita
Vazalita představuje typický rys středověkého Západu, jehož kořeny spadají do dob Franské
říše. Systém podřízenosti nižších příslušníku elity vyšším na základě propůjčení léna, tj. půdy
nebo jejího ekvivalentu. Výměnou za poskytnutí léna byl vazal nucen přísahat svému lennímu
pánu věrnost a sloužit mu ve válce nebo při jiných stanovených příležitostech. Léno bylo
původně propůjčováno doživotně, světští vazalové si však postupně vymohli jeho dědičnou
držbu. Panovníkovi přímí vazalové mohli části svého léna dále propůjčovat vlastním vazalům,
což vedlo ke vzniku složité hierarchie vyšší a nižší šlechty.
Osvícenství
Osvícenství představuje programové emancipační a intelektuální hnutí 17. a 18. století
vyrůstající z renesance a humanismu a založené na konsekventním rozvinutí myšlenky
individuace, subjektivizace a autonomizace člověka a na instrumentalizaci rozumu.
Osvícenství odmítlo barokní religiozitu, proti níž postavilo vlastní prostředky a možnosti
člověka: racionalismus, logiku a humanismus. Nejvýznamnějšími historickými událostmi,
které osvícenství ovlivnilo, byly Francouzská revoluce a boj amerických kolonií za
nezávislost.
Reformace
Reformace představuje náboženské a sociální hnutí, o úsilí o reformu (nápravu) církve.
Znamenala rozpad církevní jednoty na katolíky a protestanty. Byl to proces, který se snažil
dostal církev z krize, protože v církvi byl rozpor mezi slovy a činy. Zvláště pak vyzývalo k
reformě církve a k návratu k chudobě duchovních. Odpor vzbuzoval též prodej odpustků.
Podle center reformace se hovoří o německé reformaci, v čele s Martinem Lutherem, která
byla základem pozdější lutherské církve, a švýcarské reformaci pod vedením Ulricha
Zwingliho a Jana Kalvína, která vedla k založení reformované církve. Hlavní autoritou by
měla být podle Luthera Bible. Odmítal také celibát a oženil se a odmítal papežství jako hlavu
církve, zpověď a církevní majetek. Zavedl přijímání podobojí a bohoslužby v národním
jazyce.
95
Ancien régime
Ancien régime představuje absolutistický režim ve Francii před Francouzskou revolucí. Za
jeho počátek je považován buď sklonek 15. století, kdy královská moc zahájila centralizaci
země, nebo až období vlády Ludvíka XIV. (1643–1715), jenž definitivně nastolil
absolutismus. Francie zůstávala rozdělena na tradiční celky, daňový systém nebyl sjednocen,
existovala vnitřní cla. Kraje však byly podřízeny královským intendantům, obvyklé bylo
prodávání úřadů. Výraz „starý režim“ bývá rozšiřován i na absolutistické režimy na
evropském kontinentu před rokem 1789, nebo obecně na jakýkoli „přežilý“ režim.
96
8. seminář
Veřejná diplomacie
Veřejná diplomacie (též lidová diplomacie) představuje jednak široce diskutovaný pojem
v mezinárodních vztazích, jednak způsob komunikace se zahraniční veřejností, s níž se
zahajuje diskuze na vznesená aktuální témata. Jedná se o prostředek či metodu, kterou mohou
jedinci či nějaké skupiny pomocí osobních kontaktů, mediálních prostředků či formou
vzdělávacích programů ovlivnit či změnit názor cílové veřejnosti.
„Měkká moc“ (Soft Power)
„Měkká moc“ (Soft Power) představuje koncept socio-ekonomické moci, usilující spíše o
kooperaci než užití silových (vojenských) prostředků. K prosazení svých cílů používá
především diplomacie a kulturních a historických vlivů, nevylučuje však použití finančních
zdrojů nebo jiných „měkkých“ hospodářských stimulů. Tato politika „měkké moci“, jež je
některými teoretiky vnímána velmi kontroverzně, se široce uplatňuje v mezinárodních
vztazích především ze strany kulturně, společensky a ekonomicky vyspělých velmocí vůči
hospodářsky slabším či méně rozvinutým národům.
„Tvrdá moc“ (Hard Power)
„Tvrdá moc“ (Hard Power) představuje koncept politicko-vojenské moci, usilující spíše o
rychlá a rázná řešení, mající často nevybíravou formu. Státy, praktikující tuto politiku,
používají k prosazení svých cílů buď nabídek různých forem ochrany či obranných aliancí,
anebo vojenských a ekonomických nástrojů, k nimž se řadí diplomatické či vojenské
intervence, hospodářské sankce, různé hrozby nebo jiné podoby nátlaku.
Studená válka
Viz 6. seminář
Transnacionální vztahy
Viz 6. seminář
Propaganda
Propaganda představuje způsob, jakým lze systematicky formovat společensky žádoucí
názory mas a manipulovat s nimi pomocí úmyslného šíření pravdivých, nepravdivých nebo
polopravdivých informací v tištěné nebo audiovizuální podobě. Propagandu jako politický
nástroj vůči veřejnosti, zpravidla ospravedlňující vládní linii, sice používá většina zemí světa,
diktátorské či autokratické režimy jí však obratně využívají proti vnějším, vnitřním či
ideologickým oponentům.
Média
Média představují komunikační pojem, který označuje sdělovací prostředky, jimiž se šíří
informace. Média se běžně dělí na dva základní typy dle míry jejich účinnosti na recipienta, a
to na hromadná a individuální. Mezi hromadné sdělovací prostředky se kupříkladu řadí
rozhlas, televize, tisk a v poslední době internet, zatímco individuální zastupuje například
leták či adresné reklamní sdělení. Zatímco individuální média mají spíše propagační
charakter, hromadná představují masový sdělovací prostředek, a proto mohou být i v krajním
případě zneužita k šíření propagandy.
97
Lobbing
Lobbing (někdy též lobbování) představuje pojem, jímž se označuje opakované prosazování
cílů určité zájmové skupiny zpravidla u vysokých reprezentantů státní moci. Lobbing slouží k
tomu, aby předtím, než se učiní definitivní politické rozhodnutí, přesvědčil o správnosti
postojů lobbující skupiny (neboli lobbistů). Na druhé straně lobbing přestavuje do jisté míry i
kontroverzní způsob přesvědčování či prosazování cílů, protože často hraničí s korupcí.
Nation branding
Nation branding představuje jednu z dimenzí veřejné diplomacie. Nation branding je
mimořádně komplexní proces, který postihuje velký počet různých cílových skupin s užitím
řady témat. Jeho působnost je dlouhodobá, to znamená že úspěchy jsou měřitelné teprve v
dlouhodobém horizontu, a jejím výsledkem je postupná celková proměna image dané země.
V tomto fenoménu se jednoznačně ukazuje význam masových médií, které mohou být a jsou
často užívány jako nástroj k jeho realizaci. Nation branding je výsledkem společného
soustředěného úsilí všech významných subjektů dané země včetně ekonomických subjektů
(velkých firem).
Nestátní aktéři
Nestátní aktéři představují jiné aktéry mezinárodních vztahů než státy. Řadí se mezi ně
mezinárodní nevládní organizace, nadnárodní obchodní společnosti a mezinárodní skupiny
organizovaného zločinu (včetně teroristických skupin). Nestátní aktéři (s výjimkou
Mezinárodního výboru Červeného kříže) nejsou subjekty mezinárodního práva, proto
nemohou uzavírat mezinárodní smlouvy atd. realismus nebere nestátní aktéry vážně,
liberalismus jim naopak přisuzuje velkou váhu.
98
9. seminář
Legitimita
Viz 5. seminář
Ideologie
Ideologie představuje světonázor. Ucelený, vnitřně konzistentní souhrn názorů na otázky, jež
mají vztah k uspořádání společnosti. Může být odvozena z ekonomických, filozofických nebo
náboženských doktrín a představ a dále obohacena zkušenostmi prostředí, v němž se rozvíjí.
Sebe sama prezentuje jako nejvýstižnější formu náhledu na svět. Sjednocuje své stoupence,
odvíjí se od ní politický program daného proudu. Ideologie vládnoucí skupiny slouží
k posílení její legitimity a určuje podobu politického a právního systému země.
Studená válka
Viz 6. seminář
Evropská integrace
Evropská integrace představuje proces, který byl zahájen po 2. světové válce a jenž vede
k postupnému ekonomickému a politickému propojení evropského kontinentu. Ačkoli se
snahy o integraci Evropy objevovaly již v průběhu novověku a první poloviny 20. století,
reálný za počátek integrace lze považovat založení Organizace pro evropskou hospodářskou
spolupráci (OEEC) v roce 1948. Následně pokračoval integrační proces vznikem Evropského
společenství uhlí a oceli (ESUO) v roce 1952 a Evropského společenství pro atomovou
energii (EURATOM) s Evropským hospodářské společenství (EHS) v roce 1958 přes
Evropské společenství (ES) v roce 1967. Celý proces vrcholí vznikem Evropské unie v roce
1993.
Dekolonizace
Paradigma
Viz 5. seminář
Mezinárodní právo
Mezinárodní právo představuje soubor pravidel, který organizuje vztahy mezi jednotlivými
suverénními státy a národy mezinárodního společenství. Oproti národnímu právu neřeší
vnitřní právní záležitosti daného státu, ale zaměřuje se na národy jako celky. Národní právo se
stane součástí mezinárodního právního systému ve chvíli, kdy státy delegují část pravomocí
na nadnárodní soudní tribunály jako kupříkladu na Evropský soud pro lidská práva (zkráceně
ESLP), založený v roce 1959 a sídlící ve Štrasburku, a Mezinárodní trestní soud (zkráceně
MTS), jenž vznikl v roce 2002 a který má sídlo v Haagu.
99
Červený kříž
Červený kříž (někdy též Mezinárodní červený kříž) představuje označení pro mezinárodní
organizaci, zabývající se zmírňováním dopadů válečných konfliktů nebo přírodních katastrof
na civilní obyvatelstvo. Červený kříž byl formálně založen v roce 1863 z popudu švýcarského
filantropa Jeana Henriho Dunanta a během své existence získal za svou záslužnou činnost
dvakrát Nobelovu cenu míru. Červený kříž představuje nadnárodní, neutrální, humanitární,
dobrovolnickou a neziskovou organizaci, a proto důsledně respektuje i náboženskou
heterogenitu světa tím, že v muslimských zemích působí jako Červený půlměsíc či v Izraeli
jako Červená hvězda Davidova.
Nevládní organizace
Nevládní organizace představuje státem nezřizovanou a na státu nezávislou organizaci, která
je určena k obecně prospěšné činnosti nebo k neziskové činnosti pro soukromý prospěch.
Aktivity těchto organizací by měly zmírňovat utrpení, podporovat zájmy chudých nebo
chránit životní prostředí.
Materialismus
Materialismus představuje označení pro filozofický směr, vyzdvihující hmotu nebo energii
nade vše. Podle názorů představitelů materialismu jsou všechny věci a mimořádné jevy
(fenomény) výsledkem vzájemného působení hmoty. Vedle materialismu jako filozofického
směru existuje ekonomický materialismus, který reflektuje získávání a konzumaci
materiálních statků společností, a křesťanský materialismus, jenž kombinuje křesťanskou
teologii s idejemi materialismu.
Utilitarismus
Utilitarismus představuje označení pro filozofický a zčásti etický směr, který se vyznačuje
tím, že k jeho základním hodnotám patří přinášet užitek, prospěch a blaho společnosti.
Současně usiluje o minimalizování lidské bolesti a utrpení. Utilitarismus jako směr vznikl
v druhé polovině 18. století a k jeho průkopníkům se řadí britský filozof a právní teoretik
Jeremy Bentham. V průběhu 19. století převzal utilitarismus i některé hodnoty ekonomického
materialismu a britského empirismu.
100
10. seminář
Válka
Válka představuje označení stavu, během něhož propukne minimálně mezi dvěma státy,
národy či nestátními skupinami nepřátelství, které je charakteristické svou výraznou
násilností, krutostí a sociálním a ekonomickým utrpením. Násilí je ve válce vnímáno jako
způsob, jimž se snaží bojující strany prosadit své politické, ideologické, ekonomické,
náboženské či další cíle. V mezinárodních vztazích je válka vnímána jako extrémní a
nežádoucí prostředek k prosazování cílů, a proto mezinárodní společenství usiluje o mír, jenž
představuje opak války.
Mír
Mír představuje označení harmonického nebo ideálního stavu, během něhož neprobíhají mezi
státy, národy nebo nestátními skupinami žádné rozsáhlé násilné konflikty. Mezinárodní
společenství usiluje o mír, jenž představuje opak války, která je vnímána jako nejzazší nástroj
k prosazení především politických, náboženských a ideologických cílů. Udržení světového
míru patří k hlavním úkolům Společnosti národů, jež vznikla v roce 1945 a na jejíž činnosti se
podílí všechny státy světa. Jejím cílem je udržovat na bázi kolektivní bezpečnosti světový mír,
bezpečnost a rozvíjet mírovou politickou, ekonomickou a kulturní spolupráci mezi národy
světa.
Mezinárodní řád
Mezinárodní řád představuje pojem, jimž se označuje systém vztahů a vazeb mezi státy.
Skládá se z několika principů, které se jsou navzájem propojeny a jež jsou uznávány
světovými národy za výchozí aspekt mezinárodních vztahů. V rámci mezinárodního řádu
respektují státy prostřednictvím mezinárodního práva vzájemnou suverenitu, rovnost, světové
hodnoty a další hlediska vzájemných vztahů. K uplatňování těchto principů jsou zřízeny
mezinárodní organizace, dohlížející na tento systém vztahů a vazeb mezi státy.
Rovnováha sil
Viz 5. seminář
Vídeňský kongres
jednotlivých států po skončení napoleonských válek, a proto se nesly mezinárodní smlouvy
Berlínský kongres
Berlínský kongres, jenž se konal v roce 1878, představoval setkání zástupců evropských
velmocí, řešící Velkou východní krizi z let 1877–1878, během níž propukla rusko-osmanská
válka. Za předsednictví německého kancléře Otto von Bismarcka především došlo k omezení
ruské námořní expanze, Černé Hoře, Rumunsku a Srbsku byla potvrzena nezávislost,
Rakousko-Uhersko mohlo vojensky obsadit Bosnu a Hercegovinu a území Bulharska bylo
rozděleno na Velké Bulharsko a Východní Rumélii. Navzdory rozsahu změn v mezinárodních
vztazích, které kongres přinesl, neuspokojil ruské nacionalisty a panslavisty.
101
Versailleská mírová konference
Versailleská mírová konference (někdy též Pařížská mírová konference) byla svolána
vítěznými státy Dohody do Versailles poblíž Paříže, aby po První světové válce řešila
poválečné uspořádání a mírové smlouvy s poraženými Ústředními mocnostmi (Německo,
Rakousko, Maďarsko, Bulharsko a Turecko). Na jednáních, které začaly v lednu 1919, měly
vliv především největší dohodové státy jako Francie, Velká Británie a Spojené státy americké,
částečně Itálie a Japonsko a další. Mírové smlouvy, jejichž součástí byla i klauzule o vzniku
Společnosti národů, byly s poraženými státy, jež neměly možnost podílet se na vyjednávání o
podobě finálních smluvních textů, podepsány odděleně. Soubor mírových smluv vznikal
postupně v letech 1919–1923 a to s Německem ve Versailles, s Rakouskem v Saint Germainen-Laye, s Maďarskem v Trianonu, s Bulharskem v Neuilly a Tureckem v Sèvres a Lausanne.
Společnost národů (Liga národů) představovala mezinárodní organizací v období mezi dvěma
světovými válkami. Vznikla v roce 1919 na základě mírových jednání ve Versailles a
usilovala pomocí zásad kolektivní bezpečnosti udržet světový mír. Z tohoto důvodu
prosazovala omezení zbrojení, aby se minimalizovaly mezinárodní spory, jež se v případě
vzniku měly řešit arbitráží, nikoli vojenskou silou. Ačkoli se Společnost národů snažila
aktivně vystupovat v krizích, které zasáhly světové společenství v meziválečném období,
absence účinných nástrojů proti agresorovi, nedůvěra některých členů v ideály Společnosti a
v neposlední řade i neochota některých států dát přednost mezinárodním zájmům před
vlastním národním ziskem vedla k tomu, že Společnost nezabránila expanzivní politice
Německa, Itálie a Japonska ve 30. letech 20. století.
Kolektivní bezpečnost
Kolektivní bezpečnost představuje systém multilaterálních regionálních a mezinárodních
vztahů, na jehož základě usilují státy o udržení světového míru a bezpečnosti. V rámci
kolektivní bezpečnosti se státy snaží řešit vzájemné spory pomocí mezinárodní arbitráže,
nikoli silovými prostředky. Pokud dojde k pokusům o porušení suverenity států, případně
přímo jejich napadení, ostatní země kolektivně a aktivně zasahují proti agresorovi. Většina
regionálních a mezinárodních organizací (Organizace spojených národů, Severoatlantická
aliance, Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě) má ve svých stanovách zakotvenu
zásadu kolektivní bezpečnosti.
Korejská válka
Korejská válka představuje třetí největší válečný konflikt v dějinách, který probíhal v letech
1950–1953 na Korejském poloostrově. Válku zahájil severokorejský režim Kim Ir-sena za
podpory sovětského vůdce Josifa Stalina a čínského Mao Ce-tunga. Na stranu Jižní Koreje se
postavila Organizace spojených národů, která útok označila za agresi, a proto na základě její
rezoluce došlo ke společnému zásahu členských států pod vedením Spojených států
amerických. Vylodění spojeneckých jednotek u Inčchonu umožnilo jednak zvrátit dosavadní
nepříznivý vývoj, jednak zahájit úspěšnou protiofenzívu do Severní Koreje. Následně zasáhly
oddíly čínských dobrovolníků, které přinutily spojenecké jednotky k ústupu na 38.
rovnoběžku, na níž se fronta zastavila. V patové situaci zahájily válčící strany zdlouhavá
mírová jednání, jež vyústily v podpis smlouvy o příměří v červenci 1953, potvrzující
rozdělení Korejského poloostrova na dva státy.
102
Organizace spojených národů (OSN)
Organizace spojených národů (zkráceně OSN) představuje mezinárodní organizaci, která
vznikla v roce 1945 jako nástupkyně meziválečné Společnosti národů. Od založení sídlí v
New Yorku a postupem času jsou jejími členy všechny státy světa. Jejím cílem je udržovat na
bázi kolektivní bezpečnosti světový mír, bezpečnost a mírovou cestou rozvíjet politickou,
ekonomickou a kulturní spolupráci mezi národy světa. Celosvětový význam a dosah aktivit
OSN zapříčinil, že vedle hlavních orgánů (Valné shromáždění, Rada bezpečnosti,
Mezinárodní soudní dvůr, Hospodářská a sociální rada, Poručenská rada a Sekretariátu) se
časem vytvořily i specializované instituce a organizace, naplňující ideály a poslání OSN.
Spojené národy vede generální tajemník, který je volen Valným shromážděním na dobu pěti
let.
103
11. seminář
Feminismus
Feminismus představuje proud v teorii mezinárodních vztahů, který se výrazněji objevuje na
přelomu 80. a 90. let 20. století. První vlna feministek odsoudila realismus za to, že odsouvá
ženy a s ženami spojené hodnoty do pozadí, a uvedla do praxe feministickou terminologii.
Druhá vlna rozpracovala politicky aktuální témata. Feminismus také kritizuje fakt, že většinu
pozic ve světové politice zastávají muži. Feministická kritika rovněž míří na skutečnost, že
moderní suverénní stát je založen na představě suverénního aktéra, subjektu, kterým je
implicitně muž.
Gender
Gender představuje označení pro soubor rolí a atributů vázaných na pohlavní příslušnost, ale
ukotvených v kultuře. Jedná se o sociální konstrukt, který reprodukuje kulturní sféra
společnosti, zejména různé úrovně socializace. Gender představuje základní výzkumné téma
pro feminismus.
Novopozitivismus
Novopozitivismus představuje filozofický směr, který vznikl na počátku 20. století, je to
označení pro filozofii vídeňského kroužku. Od staršího pozitivismu 19. století se liší tím, že
prioritní význam připisuje moderní logice a její aplikaci na řešení filozofických problémů.
Základními prvky tohoto učení jsou empirismus a racionalismus resp. scientismus. Za hlavní
osoby tohoto směru lze označit Ernsta Macha, Bertranda Russella, Ludwiga Wittgensteina
nebo Rudolfa Carnapa.
Androcentrismus
Androcentrismus představuje jeden z ústředních pojmů feministické filozofie ve významu
kulturní soustřednosti na muže. Je to hodnotová, resp. předsudková struktura, příznačná pro
patriarchálně organizované společnosti. Jedná se o nadřazování maskulinity nad femininitou,
o tendenci stavět mužský pohled na svět do centra dění a o sklon vydávat mužské hledisko a
mužskou zkušenost za jediné správné vidění světa.
Postpozitivismus
Postpozitivismus představuje souhrnné označení pro filozoficko-vědní přístupy, které se od
80. let 20. století vymezují proti různým rysům pozitivistické filozofie. Lze je rozdělit na
základě toho, jaké konkrétní rysy pozitivismu odmítají – např. kritické teorie, které odmítají
pozitivistickou představu neutrálního poznání, nebo hermeneutické přístupy, jež se zejména
proti pozitivistickému naturalismu.
Reflektivismus
Reflektivismus představuje odkaz na obecně postpozitivistické směry v teoriích
mezinárodních vztahů. Vznik tohoto označení se klade do 80. let 20. století a byl zaveden
jako protiklad racionalismu ve výzkumu mezinárodních institucí. Reflektivismus odpovídá
sociologickému pohledu, který nepovažuje instituce za výsledek vědomých rozhodnutí aktérů
maximalizujících svůj užitek.
Ontologie
Viz 3. seminář
104
Emancipace
Emancipace původně představovala termín z římského práva, který znamenal akt propuštění
syna z otcovského domu. Teprve od 19. století se význam posunuje k zaujímání
osvobozujícího odstupu, sebeurčení, sebeidentifikace a vymanění se z tradičních sociálních,
politických a náboženských vazeb. Jako příklad může posloužit emancipace žen na konci 19.
a počátku 20. století.
Národní bezpečnost
Za jeden z nejvýznamnějších příspěvků k diskuzi o proměně (respektive rozšíření) konceptu
národní bezpečnosti je považována práce autoru kodaňské školy, především Barryho Buzana
a Oleho Waevera. Barry Buzan vychází z předpokladu, že bezpečnostní hrozby nemají jen
charakter vojenských hrozeb, ale že zdrojem hrozeb muže být i politická, ekonomická,
societální a environmentální oblast, a že stát ztrácí výjimečné postavení referenčního objektu
ve prospěch sociálních skupin. Buzanova bezpečnostní analýza se stala na přelomu 80. a 90.
let 20. století hlavním ukazatelem strategických studií a jejich vojenského pojetí národní
bezpečnosti.
Marginalizované skupiny obyvatel
Marginalizované skupiny obyvatel obvykle představují menšinovou a více méně zřetelně
odlišenou skupinu obyvatel, která je kromě toho vytlačována „na okraj“ společnosti. Skupina
žije na okraji společnosti, její členové v ní nezastávají významnější postavení a jsou obvykle i
sociálně a hospodářsky slabší. Jako příklady mohou posloužit přistěhovalci, lidé žijící na ulici,
osamělí mentálně postižení lidé nebo propuštění vězni.
105
12. seminář
Národní stát
Viz 4. seminář
Funkcionalismus
Funkcionalismus představuje myšlenku společnosti jako organizovaného celku nebo
struktury. Tato teorie se poprvé objevila u antropologů jako nová metodologie analyzující
kulturu jako dynamický a funkční celek.
Evropské společenství uhlí a oceli (zkráceně ESUO), někdy též Montánní unie, vzniklo v roce
1952, když se Belgie, Nizozemí, Lucembursko, Francie, Itálie a Německá spolková republika
rozhodly spolupracovat v oblasti společného trhu s uhlím a oceli na nadnárodní úrovni.
Jedním z důvodů vzniku tohoto uskupení byl fakt, aby se v budoucnu neopakoval válečný
konflikt mezi Německem a Francií. Seskupení těchto států představovalo základ pro evropský
integrační proces.
Evropské společenství pro atomovou energii (zkráceně EURATOM) vzniklo v roce 1957 (s
platností od roku 1958) na základě Římských smluv. K zakládajícím členům se řadily Belgie,
Nizozemí, Lucembursko, Francie, Itálie a Německá spolková republika, které se rozhodly
spolupracovat v oblasti výzkumu, mírového využití a bezpečnosti jaderné energie.
EURATOM představoval významnou součást evropského integračního procesu.
Jednalo se o uskupení založené na mezivládní úrovni, v čele EHS stály Rada ministrů, která
Lucemburský kompromis
Lucemburský kompromis z roku 1966 představoval reakci na první velkou krizí Evropského
hospodářského společenství. V důsledku nesouhlasného stanoviska Francie s plánovaným
přechodem od jednomyslného hlasování k většinovému principu a s navrženou společnou
zemědělskou politikou došlo ke změně procedurálních postupů v rámci společenství tak, že
členský stát nemůže být v případě velmi závažných zájmů přehlasován prostou většinou
přítomných a jednání musí pokračovat do té doby, než dojde k jednomyslnému nalezení
shody.
Suverenita
Suverenita představuje odkaz na podmínky, kdy stát nepodléhá žádné vyšší právní autoritě a
kdy není limitován vnějšími politickými omezeními. Vláda suverénního státu disponuje
svrchovanými pravomocemi v rámci vymezeného území. Suverenita (svrchovanost) je
kombinací vnitropolitické svrchovanosti a mezinárodní nezávislosti.
106
Víceúrovňové vládnutí (Multi-level Governance)
Víceúrovňové vládnutí představuje koncept, kdy se na rozhodování nepodílejí jenom národní
vlády, ale i další aktéři na různých úrovních – jednak nadnárodní instituce (Evropský
parlament, Evropský soudní dvůr a další), jednak subnárodní orgány (regionální a lokální
orgány). Na těchto úrovních se odehrává rozhodování nezávislé na pokynech národních vlád,
přičemž rozsah těchto oblastí se postupně, samovolně rozšiřuje. Tento model odmítá striktní
dělení mezi domácí a mezinárodní politikou.
Historický institucionalismus
Historický institucionalismus představuje instituce jako formální a neformální procedury,
rutiny a konvence vtělené do organizační struktury politického zřízení. Instituce si s sebou
nesou podmínky svého vzniku a nepřizpůsobují se automaticky změnám ve svém okolí.
Vývoj samotných institucí je velmi pomalý.
Sociologický institucionalismus
Sociologický institucionalismus představuje instituce dosti široce. Podle sociologického
institucionalismu je nutné analyzovat nejenom strategie aktérů mezinárodních vztahů, ale i
jejich zájmy a vysvětlovat je jako výsledek intersubjektivních institucionálních struktur a
společenských interakcí.
Konstruktivismus
Konstruktivismus se začal v teorii mezinárodních vztahů objevovat od 80. let 20. století a
kritizoval neorealismus, neoliberalismus a neomarxismus. Domníval se, na rozdíl od tří výše
zmíněných teorií, že zájmy aktérů mezinárodních vztahů jsou vytvářeny sociální interakcí a
komunikací.
107
13. seminář
Globalizace
k přijímají globalizačních vlivů zdrženlivě či přímo negativně.
Světová obchodní organizace
Světová obchodní organizace představuje mezinárodní hospodářskou organizaci, která vznikla
v roce 1995 jako nástupce Všeobecné dohody o clech a obchodu a jež sídlí ve švýcarské
Ženevě. Organizace si klade za cíl, aby participující země dodržovaly odsouhlasená
liberalizující pravidla mezinárodního obchodu a aby se v případě sporů neuchylovaly státy
k celním válkám či se světová ekonomika nevrátila k principům protekcionismu, které by
s ohledem na probíhající proces globalizace mohly destabilizovat světové hospodářství.
Transformace
Transformace obecně představuje přeměnu nebo přetvoření a můžeme se s ní setkat
v matematice, ekonomice nebo archeologii. V rámci globalizace se hovoří o situaci, kdy se
tento pojem začal vztahovat na řadu přeměn (transformací), které jsou spojené se zhuštěním a
zrychlením transnacionálních a mezikontinentálních interakcí ve všech sférách lidské
činnosti.
Nestátní aktéři
Viz 8. seminář
Evropská unie (EU)
Evropská unie představuje nadnárodní politickou a hospodářskou unii na evropském
kontinentě, která vznikla na základě Maastrichtské smlouvy v roce 1992 (s platností od roku
1993) jako nástupce Evropského společenství (od roku 2007). Její vznik znamenal vyústění
integračního procesu, probíhající v Evropě od 50. let 20. století. Hlavním cílem Evropské unie
je vznik monetárně a ekonomicky propojené unie, jež by měla stát na čtyřech základních
principech svobodného trhu, tj. volný pohyb osob, zboží, služeb a kapitálu, a jejíž členové
provádí a koordinují společnou vnější i vnitřní politiku.
Světová banka (SB)
Světová banka (zkráceně SB) představuje instituci, kterou v roce 1945 zřídila Organizace
spojených národů na hospodářskou podporu obnovy členských států po 2. světové válce.
V současné době se SB, sídlící ve Washingtonu, především zaměřuje obvykle prostřednictvím
grantů, nízkoúročených či bezúročných úvěrů na finanční a technickou pomoc rozvojovým
zemím (těž někdy zemím tzv. Třetího světa či zemím Jihu) s cílem snížit chudobu, zvýšit
dostupnost tamního vzdělání a zdravotnictví a povzbudit jejich ekonomickou úroveň v rámci
udržitelného rozvoje.
108
Mezinárodní měnový fond (International Monetary Fund, IMF)
Mezinárodní měnový fond představuje organizaci přidruženou k OSN, jež si klade za cíl
usnadňovat mezinárodní měnovou spolupráci, podporovat stabilitu směnných kurzů a
prostřednictvím půjček podporovat státy, jež zažívají hospodářské potíže. Jeho založení bylo
schváleno v červenci 1944 na jednání v Bretton Woods (samotné založení proběhlo v prosinci
1945 ve Washingtonu) a má v současnosti 187 členských států (z členů OSN do něj z různých
důvodů nepatří jen Andorra, Kuba, Lichtenštejnsko, Monako, Nauru a Severní Korea).
Československo obnovilo své členství v roce 1991. Hlavní rozhodnutí vyžadují 85% většinu.
Po celou historii MMF tak nelze bez souhlasu Spojených států amerických rozhodnout.
Neoliberalismus
Neoliberalismus se objevuje ve studiu mezinárodních vztahů ve dvou rovinách – 1) politická
ideologie důsledné liberalizace ekonomiky a minimální regulace ze strany státu (v 80. letech
především USA a Velká Británie, tedy Ronald Reagan a Margaret Thatcherová); 2) současný
směr liberální teorie mezinárodních vztahů (mezi hlavní představitele tohoto směru patří
Robert Keohane, Duncan Snidal a Arthur Stein).
Nová levice (New Left)
Nová levice představuje ideový směr a společensko-politické hnutí, prosazující se od přelomu
60. a 70. let 20. století zejména v USA i západoevropských zemích. V 60. letech se stále více
objevovala kritika sociální nespravedlnosti a morálky stávající buržoazní společnosti. Autoři
této kritiky usilovali o vymanění se ze zažitých společenských norem a schémat a prosazovali
„kulturní revoluci“, na rozdíl od „sociální revoluce“, již prosazovali zastánci tzv. staré levice.
Mezi hlavní představitele můžeme zařadit Stewarta Edwarda „Stewa“ Alberta, Daniela CohnBendita, Jerryho Rubina a další.
109
5HD409
Dějiny mezinárodních vztahů do 1945
5HD409 Dějiny mezinárodních vztahů do 1945
1. seminář
Sedmiletá válka
Sedmiletá válka představuje v mezinárodních vztazích rozsáhlý konflikt mezi Pruskem,
Velkou Británií, Hannoverskem a Portugalskem na jedné straně a Francií, Ruskem,
Švédskem, Rakouskem a Ruskem na straně druhé v letech 1756–1763. V předvečer konfliktu
došlo k výměně aliančních partnerů prostřednictvím westminsterské konvence, v níž navázali
spojenectví Prusové s Brity a díky versailleským smlouvám Francouzi s Rakušany. Válka
zpočátku vypukla kvůli sporům v koloniích mezi Francií a Velkou Británií a následně se
rozšířila v Evropě. Vzhledem k tomu, že se bojovalo na severoamerických, evropských a
indických bojištích je někdy Sedmiletá válka považována za první světový konflikt. Úspěchy
Britů v Indii a Severní Americe, smrt ruské carevny Alžběty Petrovny a nástup cara Petra III.
představovaly obrat ve válce a přiměly válčící strany jednat o míru, jenž byl podepsán v roce
1763 v Paříži a Hubertusburgu.
Trojí dělení Polska
Trojí dělení Polska představuje v mezinárodních vztazích proces, jímž se označuje rozdělení
území Polska mezi Prusko, Rakousko a Rusko v letech 1772–1795. Od počátku 18. století se
nacházelo Polsko v krizi, která byla dána slabou mocí panovníka a silným postavením šlechty.
V roce 1772, kdy proběhlo první dělení, Polsko ztratilo 30 % území a 50 % obyvatel. Rusko
získalo polské Livonsko a běloruská území, Rakousku připadly části Haliče a Podolí a polské
a Prusko dostalo Západní (Královské) Prusy, části Kujavska a Velkopolska. V roce 1793 se
uskutečnilo druhé dělení, během něhož Rusku připadly části Ukrajiny a Běloruska a Prusko
získalo Gdaňsk, Toruň a podstatnou část Velkopolska; Rakousko se druhého dělení
neúčastnilo. Konec existence polského státu nastal v roce 1795, kdy Rusku připadla Litva,
Kuronsko, Žmuď, Podlesí a část Volyně, Rakousko obsadilo zbytek Haliče, části Malopolska
a Mazovska a Prusko ovládlo zbývající část Velkopolska s Varšavou.
Francouzská revoluce
Francouzská revoluce (někdy též Velká francouzská revoluce) představuje v mezinárodních
vztazích událost, jež proběhla ve Francii v letech 1789–1799 a nemalou měrou ovlivnila
vývoj evropského kontinentu. Od roku 1789 Francie prošla radikální sociální a politickou
proměnou, během níž došlo ke svolání generálních stavů, pádu Bastily, svržení monarchie a
popravě krále Ludvíka XVI. v roce 1793. Revoluce vyvrcholila jakobínskou diktaturou v čele
s Maximilienem Robespierrem, proti němuž samotnému se nakonec obrátit teror a byl v roce
1794 popraven. Poté se situace stabilizovala, když se vlády chopilo direktorium, jehož období
ukončil převrat Napoleona Bonaparta.
Války s revoluční Francií
Války s revoluční Francií představují v mezinárodních vztazích řadu střetů, jež proběhly mezi
revoluční Francií a sousedními evropskými mocnostmi v letech 1792–1802 a které nemalou
měrou ovlivnily vývoj evropského kontinentu. Od roku 1792 se podařilo Francii podmanit si
Rakouské Nizozemí, Spojené nizozemské provincie, Švýcarsko a Apeninský poloostrov.
V roce 1798 Napoleon Bonaparte dokonce vedl výpravu do Egypta. Války s revoluční Francií
ukončil mír s Rakouskem v Lunéville (1801) a Velkou Británií v Amiensu (1802).
Napoleon Bonaparte
Napoleon Bonaparte (1769–1821) byl francouzský vojevůdce, státník a císař (1804–1814,
1815), který v roce 1799 ukončil převratem období direktoria a stal se prvním konzulem.
111
Během válek s revoluční Francií vynikly jeho vojenské úspěchy a časem se stal i
neomezeným vládcem země. V roce 1804 se nechal korunovat francouzským císařem a
zahájil řadu vojenských kampaní, tzv. napoleonské války. Ačkoli dosáhl řady vítězství, prohra
v tzv. bitvě národů u Lipska v roce 1813 vedla k jeho abdikaci a odchodu na ostrov Elba. I
když se nakrátko vrátil k moci v roce 1815 během tzv. stodenního císařství, zemřel ve
vyhnanství na ostrově Sv. Helena.
Napoleonské války
Napoleonské války představují v mezinárodních vztazích řadu střetů, jež proběhly mezi
napoleonskou Francií a sousedními evropskými mocnostmi v letech 1803–1815 po válkách
s revoluční Francií a které nemalou měrou ovlivnily vývoj evropského kontinentu. Ačkoli
Francouzi dosáhli řady vítězství (kupříkladu v bitvě u Slavkova v roce 1805), napoleonská
Francie byla definitivně poražena v bitvě u Waterloo v roce 1815, po níž došlo k restauraci
dynastie Bourbonů.
Kontinentální blokáda
Kontinentální blokáda (někdy též kontinentální systém) představuje v mezinárodních vztazích
pojem, jímž se označuje protekcionářský ekonomický systém zavedený napoleonskou Francií
v roce 1806 na svém území a v dalších oblastech, podléhajících jejímu vlivu. Systém byl
zaměřen proti dovozu britského zboží na kontinent s cílem hospodářsky oslabit Velkou
Británii. Blokáda však nebyla účinná, protože řada zemí na kontinentě ji dodržovala laxně a
nedostatečně postihovala podloudnictví či pašeráctví, nebo ji otevřeně nedodržovala, což
vedlo kupříkladu k francouzskému tažení do Ruska v roce 1812. Na druhé straně znemožnění
britského dovozu zboží do Evropy načas pomohlo odstranit levnou konkurenci pro výrobce
v nejvyspělejších oblastech Evropy, kde započal proces průmyslové revoluce.
Rýnský spolek
Rýnský spolek představuje v mezinárodních vztazích pojem, jímž se označuje konfederace
vazalských států Francouzského císařství v letech 1806–1813. Napoleon Bonaparte vytvořil
toto uskupení z německých států po porážce Rakouského císařství v bitvě u Slavkova v roce
1805. Členové Rýnského spolku patřili mezi bývalé země Svaté říše římské národa
německého, kterou Napoleon rozpustil. Po francouzské porážce v bitvě národů u Lipska
v roce 1813 se spolek rozpadl.
Tažení do Ruska
Tažení do Ruska (někdy též v ruské historiografii Vlastenecká válka) představuje
v mezinárodních vztazích událost, kterou se označuje vojenské tažení napoleonské Francie a
jejich spojenců (tzv. Grande Armée) do Ruska v roce 1812 kvůli ruské neochotě dodržovat
principy kontinentální blokády. Ačkoli se zpočátku Napoleonovi dařilo, po nerozhodné bitvě
u Borodina a obsazení Moskvy se začala pomyslná karta obracet v jeho neprospěch. Následný
ústup z Ruska a katastrofický přechod řeky Bereziny urychlil Napoleonův pád, jenž byl
dokonán v bitvě národů u Lipska v roce 1813.
Tzv. bitva národů u Lipska
Tzv. bitva národů u Lipska představuje v mezinárodních vztazích rozhodující střet, který svou
velikostí znamenal největší bitvu napoleonských válek. V říjnu 1813 se u saského města
Lipsko střetly početně slabší jednotky napoleonské Francie pod Napoleonovým velením se
spojenou armádou Pruska, Ruska, Rakouska a Švédska. Francouzská prohra přiměla
Napoleona k abdikaci a odchodu do exilu na ostrov Elbu.
112
2. seminář
Vídeňský kongres
jednotlivých států po skončení napoleonských válek, a proto se mezinárodní smlouvy nesly
Kongresovka
Kongresovka (někdy též Kongresové Polsko či Ruské Polsko) představuje v mezinárodních
vztazích pojem, jímž se označuje státní útvar, existující v letech 1815–1867 v personální unii
s Ruskem; formálně součástí Ruského impéria až do roku 1915. Kongresovka vznikla
ze zmenšeného území bývalého Velkovévodství varšavského na základě výsledků
Vídeňského kongresu. Vznik Kongresovky potvrdil rovněž výsledky trojího dělení Polska
mezi Rusko, Prusko a Rakousko. Hlavou tohoto území byl nominálně polský král, jímž se
vždy stával ruský car.
Německý spolek
Německý spolek (1815–1866) představuje v mezinárodních vztazích pojem, jímž se označuje
nástupnický konfederační politický útvar Svaté říše římské národa německého (962–1806) a
Rýnského spolku (1806–1813), ustanovený během jednání Vídeňského kongresu v letech
1814–1815. Jednalo se o svazek německých států a svobodných měst, čítající 38 členů.
Hlavním tvůrcem tohoto útvaru byl rakouský kancléř kníže Metternich (kancléřem se stal
v roce 1821), díky němuž si v Německém spolku podrželo Rakouské císařství hlavní slovo,
čemuž nelibě přihlíželo sílící Prusko.
Kníže Metternich
Klemens Wenzel Nepomuk Lothar kníže Metternich (1773–1859) byl rakouský politik a
státník, jenž od roku 1809 až do revolučních dní roku 1848 zastával funkci rakouského
ministra zahraničí a posléze i kancléře. Metternich představoval jednoho z hlavních
organizátorů Vídeňského kongresu, konajícího se v letech 1814–1815 a upravujícího
uspořádání evropských záležitostí po napoleonských válkách. Podoba Evropy a vztahy mezi
velmocemi v letech 1815–1848 odrážely do značné míry jeho konzervativní postoje, směřující
k potlačení liberálních a národních hnutí, a proto se někdy tato éra nazývá Metternichův
systém. Revoluční události roku 1848 ho donutily odstoupit z úřadu a uchýlit se načas do
exilu.
Alexandr I.
Alexandr I. (1777–1825) byl ruský car, vládnoucí v letech 1801–1825. Zpočátku pokračoval
v politice svého otce a podporoval protinapoleonské koalice. Po porážce v bitvě tří císařů u
Slavkova v roce 1805 se sice načas kvůli Tylžskému míru přiklonil na stranu Francie, ruská
neochota dodržovat principy kontinentální blokády však vedla k Napoleonově katastrofálnímu
tažení do Ruska v roce 1812. Po porážce napoleonské Francie představoval Alexandr I.
jednoho z hlavních organizátorů Vídeňského kongresu, konajícího se v letech 1814–1815 a
upravujícího uspořádání evropských záležitostí po napoleonských válkách. Návrhem na vznik
113
Svaté aliance v duchu myšlenky kvietismu, podpořil Metternichovy konzervativní postoje,
směřující k potlačení liberálních a národních hnutí.
Talleyrand
Charles Maurice de Talleyrand-Périgord (1754–1838) byl francouzský státník z dob revoluční
a napoleonské Francie. Za direktoria zastával úřad ministra zahraničí od roku 1797 a podržel
si jej i po Napoleonově převratu do roku 1807, kdy na úřad rezignoval a kdy začal tajně
vyjednávat s Napoleonovými protivníky. Po Napoleonově pádu se již jako francouzský
ministerský předseda podílel na restauraci Bourbonů ve Francii a díky jeho diplomatickému
umu se mu podařilo na Vídeňském kongresu minimalizovat dopady Napoleonovy porážky pro
Francii. Během Červencové revoluce 1830 se podílel na svržení Karla X. (1824–1830) a
pomohl při nástupu Ludvíka Filipa (1830–1848).
Svatá aliance
Svatá aliance představuje v mezinárodních vztazích pojem, jímž se označuje volný spolek
evropských států, jež se zavázaly hájit princip panovnické legitimity a kvietismu na základě
křesťanské solidarity proti revolučním změnám. Návrh Svaté aliance inicioval ruský car
Alexandr I. na Vídeňském kongresu. Diplomatická aktivita Svaté aliance vrcholila na
kongresech, na nichž se státy domlouvaly na společném postupu. Hlavní slovo na
kongresových jednání Svaté alianci měly Prusko, Rakousko a Rusko, zatímco Velká Británie
a Francie (od roku 1818) se časem vůči intervenčním aktivitám Svaté aliance vyhradily.
Cášský kongres
Cášský kongres představuje v mezinárodních vztazích pojem, jímž se označuje jednání členů
protinapoleonské koalice (Velká Británie, Prusko, Rusko, Rakousko) v Cáchách v roce 1818.
Kongres primárně projednával otázku stažení okupačních vojsk z Francie, jež byla na základě
tzv. Cášského protokolu přijata jako plnohodnotný člen Svaté aliance zpět do evropského
koncertu velmocí. Kongres dále projednával způsob potlačování obchodu s otroky, otázku
nepokojů na německých univerzitách a vydal rozhodnutí v otázce bádensko-bavorského
pohraničního sporu.
Opavský kongres
Opavský kongres představuje v mezinárodních vztazích pojem, jímž se označuje jednání
Svaté aliance (Velká Británie, Prusko, Rusko, Rakousko a Francie) v Opavě v roce 1820.
Kongres projednával revoluční vývoj ve státech jižní Evropy (Španělsko, Portugalsko,
Neapolsko). Metternichův návrh na zásah v těch zemích, kde by byly stávající poměry
ohroženy revolucí, přijaly jen tři východní dvory, tj. Prusko, Rusko a Rakousko, zatímco
Velká Británie a Francie zaujaly zdrženlivé stanovisko.
Lublaňský kongres
Lublaňský kongres představuje v mezinárodních vztazích pojem, jímž se označuje jednání
Svaté aliance (Velká Británie, Prusko, Rusko, Rakousko a Francie) v Lublani v roce 1821.
Kongres opakovaně projednával revoluční vývoj především na Apeninském poloostrově, a
proto přizval na jednání i neapolského krále Ferdinanda I., zástupce Sardinského království,
Toskánska a Papežského státu. Rakouská armáda obdržela pověření s intervenčním zásahem
na Apeninském poloostrově; Francie a Velká Británie opět zaujaly zdrženlivý postoj.
114
Kongres ve Veroně
Kongres ve Veroně představuje v mezinárodních vztazích pojem, jímž se označuje jednání
Svaté aliance (Velká Británie, Prusko, Rusko, Rakousko a Francie) ve Veroně v roce 1822.
Kongres opakovaně projednával revoluční vývoj ve Španělsku a na Apeninském poloostrově.
Rozhodl o snížení rakouských vojsk v Neapolsku a Piemontu (Sardinské království).
Rakouská armáda obdržela pověření s intervenčním zásahem ve Španělsku s cílem obnovit
pozice tamní bourbonské monarchie. Velká Británie zaujala rozhodný postoj a odmítla
podobné vměšování do vnitřních záležitostí cizích států. Probíhajícímu povstání Řeků proti
osmanské nadvládě nevyjádřila konference plnou podporu.
Červencová revoluce ve Francii
Červencová revoluce ve Francii představuje v mezinárodních vztazích událost, kterou se
označuje revoluce, jež propukla v červenci 1830 v Paříži a přivodila pád francouzského krále
Karla X. z rodu Bourbonů. Bezprostřední příčinou vypuknutí revoluce bylo vydání tzv.
Červencových ordonancí knížete Julese de Polignaca, které cenzurou omezily svobodu tisku,
rozpustily poslaneckou sněmovnu a upravily volební zákon. Koncem července 1830 vystavěli
Pařížané v ulicích velké množství barikád a po třídenních bojích revoluce zvítězila. Král
Karel X. musel prchnout do Velké Británie. Liberální poslanci následně prosadili zřízení
konstituční „červencové“ monarchie v čele s králem Ludvíkem Filipem z vedlejší orleánské
větvě bourbonského rodu.
Revoluce 1848–1849
Revoluce v letech 1848–1849 (někdy též Rok revoluce či Jaro národů) představuje
v mezinárodních vztazích pojem, jímž se označuje revoluční vlna, která kromě Velké Británie
a Ruska zasáhla takřka celý evropský kontinent. Prvně revoluce vypukly na Apeninském
poloostrově a ve Francii. Následovaly nepokoje v zemích Německého spolku, Rakousku a v
Uhrách. Ačkoli revoluce z let 1848–1849 byly většinou poraženy, představovaly svou
velikostí mezník v evropských dějinách, protože ukončily období let 1815–1848, označované
za dobu předbřeznovou či Metternichův systém.
115
3. seminář
Východní otázka
Východní otázka představuje v mezinárodních vztazích pojem, jímž se označuje soubor
problémů související s velmocenským přístupem vůči slábnoucí Osmanské říši od míru
v Küčük Kajnardži v roce 1774 do zániku Osmanské říše po skončení 1. světové války.
Východní otázku nejvíce ovlivňovala politika Ruska a Velké Británie, jen částečně Francie,
Rakousko (Rakousko-Uhersko) a Německé císařství. V případě Rusů a Britů se jednalo o dvě
protichůdné koncepce, jak dosáhnout vyřešení Východní otázky. (1) Rusko chtělo dosáhnout
řešení rozdělením Osmanské říše, což vedlo k řadě rusko-osmanských válek, zatímco (2)
Britové vycházeli ze zásady udržení celistvosti a územní nedotknutelnosti panství
konstantinopolského sultána. Krymská válka (1853–1856) představovala střet těchto dvou
základních přístupů v rámci Východní otázky.
Mír v Küčük Kajnardži
Mír v Küčük Kajnardži představuje v mezinárodních vztazích pojem, jímž se označuje mírová
uzavřená smlouva z roku 1774 mezi Ruskem a Osmanskou říší. Dokument nejen ukončil
válečný konflikt z let 1768–1774 a znamenal porážku Osmanů, ale i otevřel tzv. Východní
otázku, tj. vztah velmocí ke stále více slábnoucí Osmanské říši, která trvala do zániku
Osmanské říše po skončení 1. světové války. Mír v Küčük Kajnardži znamenal pro Rusko
zisk území na Krymu, ruské obchodní lodi získaly právo volné plavby v osmanských vodách,
Konstantinopol musela uznat formální nezávislost krymských Tatarů, podunajská knížectví
Moldavsko a Valašsko byly navráceny Osmanské říši (nicméně Rusové si zde zajistili právo
intervenovat) a současně Osmanská říše se zavázala respektovat náboženskou nedotknutelnost
křesťanských chrámů.
Grigorij Potěmkin
Grigorij Alexandrovič Potěmkin (1739–1791) byl ruský státník, vojevůdce a oblíbenec
carevny Kateřiny II. Veliké. V roce 1774 se stal generálním guvernérem jižních oblastí a
s jeho působením je spojeno úsloví „Potěmkinova vesnice“, což je označení pro fiktivní
přikrášlení míry rusifikace tamních kozáckých krajů a současně zastírající neblahý stav věcí.
Mezi jeho největší vojenské úspěchy patří poklidná anexe Krymu v roce 1783 a vojenské
úspěchy za rusko-osmanské války v letech 1787–1792.
Rusko-turecké války
Rusko-turecké války představují v mezinárodních vztazích řadu konfliktů, jež spolu svedly
Rusko a Osmanská říše v letech 1568–1878. V 16. století střety probíhají v oblasti Povolží a
souvisí se snahou o ovládnutí Astrachaně při Kaspickém moři. Od druhé poloviny 17. století
sílí ruský tlak jižním směrem s cílem ovládnout část pobřeží, nicméně do nástupu Kateřiny II.
Veliké se Rusům příliš nedařilo. Mezník představuje válka z let 1768–1774, kdy mírem
z Küčük Kajnardži získává Rusko nemalá území při pobřeží Černého moře. Následující
válečná střetnutí, kromě Krymské války v letech 1853–1856, jsou ve znamení ruských
vítězství a dalších územních zisků na úkor slábnoucí Osmanské říše v oblasti Kavkazu a při
pobřeží Černého moře směrem k ústí Dunaje.
Řecké povstání
Řecké povstání (někdy též Řecká válka za nezávislost) představuje v mezinárodních vztazích
událost, kterou se označuje povstání Řeků proti osmanské nadvládě v letech 1821–1829.
Povstání vypuklo roku 1821 na Peloponésu, posléze se přeneslo do severních oblastí Řecka i
116
na ostrovy v Egejském moři. Turecká represivní akce jako kupříkladu masakr na ostrově
Chios (1822) vyvolaly vlnu solidarity s Řeky ze strany západního světa do té míry, že
v povstaleckých řadách bojovalo i mnoho dobrovolníků ze zahraničí. Vylodění vojsk
osmanského vazala egyptského paši zvrátilo vývoj konfliktu v neprospěch Řeků, a proto
v roce 1827 zakročila britsko-francouzsko-ruská flotila a porazila egyptsko-osmanská plavidla
v bitvě u Navarina. Poté, kdy se Francouzi vylodili na Peloponésu a Rusové dobyli Drinopol,
sultán souhlasil s uzavřením drinopolského míru, ukončující řecké povstání. Řeckou
nezávislost potvrdila Londýnská smlouva z roku 1830.
Lord Byron
George Gordon Noel, šestý baron Byron (1788–1824) byl anglický básník a vedoucí
představitel romantického hnutí. Lord Byron proslul svými extravagantními výstřelky,
milostnými aférami a obviněními z incestu a sodomie. Proslavil se rovněž jako cestovatel po
Orientu, v němž ho výrazně oslovili filhelénské myšlenky, a proto se zapojil jako zahraniční
dobrovolník do Řeckého povstání proti osmanské nadvládě v letech 1821–1829. Zemřel
v řeckém Misolonghi a dodnes je Řeky vnímán jako národní hrdina.
Egyptsko-osmanská válka
První egyptsko-osmanská válka představuje v mezinárodních vztazích konflikt mezi Egyptem
a Osmanskou říší v letech 1831–1833. Válečný střet zahájil egyptský místodržící Muhammad
Alí Paša s požadavkem na získání syrských provincií za pomoc osmanskému sultánovi během
Řeckého povstání. Egyptské jednotky byly úspěšné a načas obsadily celou Sýrii a postoupily
až k Adaně. Na základě smluvního ujednání Osmanská říše tyto území postoupila Egyptu.
Krymská válka
Krymská válka představuje v mezinárodních vztazích konflikt mezi Ruskem na jedné straně a
Francií, Velkou Británií, Osmanskou říší a Sardinským královstvím na straně druhé v letech
1853–1856. Příčina války tkvěla v dlouhodobých rozporech mezi evropskými velmocemi
v tom, jak přistupovat ke slábnoucí Osmanské říši. Primárně se jednalo o střet britského a
ruského přístupu v řešení Východní otázky. Oproti předchozím střetům znamenala Krymská
válka první moderní konflikt. Po pádu ruského přístavu Sevastopol a po smrti ruského cara
Mikuláše I. se otevřela cesta k míru, který byl uzavřen na kongresu v Paříži v roce 1856.
Východní krize
Východní krize (někdy též Velká východní krize) představuje v mezinárodních vztazích
událost, probíhající v letech 1875–1878 a související s dlouhodobými rozpory mezi
evropskými velmocemi v tom, jak přistupovat ke slábnoucí Osmanské říši. Bezprostřední
příčinou krize bylo vypuknutí povstání v osmanských provinciích Bosna a Hercegovina.
Konflikt následně eskaloval a časem se do něho zapojily i Srbsko, Černá Hora a nakonec i
Rusko. Rusko-osmanská válka, probíhající v letech 1877–1878, se nevyvíjela pro
Konstantinopol příznivě, a proto musel uzavřít Sanstefanský preliminární mír. Mírové
smlouvy byly následně podepsány na Berlínském kongresu, který ukončil Velkou východní
krizi.
Sanstefanský mír
Sanstefanský mír představuje v mezinárodních vztazích pojem, jímž se označuje preliminární
mírová smlouva podepsaná mezi Ruskem a Osmanskou říší v březnu 1878. Rusko smluvně
prosadilo vznik velkého bulharského státu mezi Ochridským jezerem a Černým mořem,
sahající od Dunaj ke břehům Egejského moře. Osmanská říše dále měla uznat nezávislost
117
Černé Hory, Srbska a Rumunska. Rusku mělo opětovně získat část Besarábie, ztracené za
Krymské války (1853–1856), a na Kavkazu oblasti Ardahanu, Batumi a Karsu. Osmanská říše
se současně zavázala zaplatit vysokou válečnou náhradu. Vzhledem ke skutečnosti, že ostatní
evropské velmoci znepokojila míra územních zisků Ruska, prosadily do finální mírové
smlouvy, podepsané na Berlínském kongresu, snížení ruských teritoriálních požadavků.
Berlínský kongres
Berlínský kongres, jenž se konal v roce 1878, představoval setkáním zástupců evropských
velmocí, řešící Velkou východní krizi z let 1877–1878, během níž propukla rusko-osmanská
válka. Za předsednictví německého kancléře Otto von Bismarcka především došlo k omezení
ruské námořní expanze, Černé Hoře, Rumunsku a Srbsku byla potvrzena nezávislost,
Rakousko-Uhersko mohlo vojensky obsadit Bosnu a Hercegovinu a od území Bulharska bylo
oddělena Východní Rumélii. Navzdory rozsahu změn v mezinárodních vztazích, které
kongres přinesl, neuspokojil ruské nacionalisty a panslavisty.
Bulharská krize
Bulharská krize představuje v mezinárodních vztazích událost, která proběhla v letech 1885–
1888. Na základě rozhodnutí Berlínského kongresu nevzniklo původně proponovaný velký
bulharský stát, ale menší Bulharsko, od něhož byla oddělena Východní Rumelie, bulharské
území jižně od pohoří Balkán, které bylo tureckou provincií. V roce 1885 zde vypuklo
povstání, usilující o vznik jednoho Bulharska pod vládou knížete Alexandra Battenberského.
Rusko však sjednocení neuznalo. Krize eskalovala a časem se do ní zapojily vojensky Srbsko
a diplomaticky Rakousko-Uhersko. Po abdikaci Alexandra Battenberského přispěla rakouskouherská podpora ke zvolení vévody Ferdinanda Sasko-Koburského bulharským knížetem
v roce 1887. Bulharská krize znamenala i zánik druhého Spolku tří císařů a přispěla k růstu
rakousko-ruského antagonismu.
Bagdádská dráha
Bagdádská dráha představuje v mezinárodních vztazích pojem, jímž se označuje plán velkých
německých bank na vybudování kontinuálního železničního spojení z Konstantinopole do
oblasti Perského zálivu. Proponovaná trať měla nejen být napojena i na evropský železniční
systém, ale i posílit vliv Německa v Osmanské říši, resp. na celém Blízkém východě.
Vzhledem ke skutečnosti, že mezi evropskými velmocemi po dlouhou dobu panovaly rozpory
v tom, jak přistupovat ke slábnoucí Osmanské říši, narazil tento projekt na silný ruský a
britský odpor, protože narušoval jejich koncepce v rámci Východní otázky. Německu se
podařilo s nimi uzavřít kompromisní dohody o stavbě Bagdádské dráhy až v předvečer 1.
světové války.
Anexe Bosny a Hercegoviny
Anexe Bosny a Hercegoviny představuje v mezinárodních vztazích událost, která proběhla v
říjnu 1908. Rakušané sice Bosnu a Hercegovinu s Novopazarským sandžakem okupovaly na
základě rozhodnutí Berlínského kongresu od roku 1878, vypuknutí Mladoturecké revoluce
v létě 1908 ale vyvolalo obavy, že by tento rakouský zisk nemusel být trvalý, a proto usilovali
o anexi. S ohledem na rakousko-ruský antagonismus v balkánských otázkách si RakouskoUhersko zajistilo ruský souhlas s tímto krokem za kompenzaci v záležitosti statutu Úžin.
Rakousko-uherská anexe Bosny a Hercegoviny, nesouhlas Britů a Francouzů s ruskými
požadavky ohledně Úžin a nátlak Berlína vedly k vypuknutí Bosenské krize (1908–1909).
118
Balkánské války
Balkánské války představují v mezinárodních vztazích řadu konfliktů, jež spolu svedly
Bulharsko, Srbsko, Černá Hora, Řecko a Osmanská říše v letech 1912–1913 a které do značné
míry změnily mapu Balkánu. V první balkánské válce, probíhající v letech 1912–1913, se
střetly Bulharsko, Srbsko, Černá Hora a Řecko s Osmanskou říší. Londýnskou mírovou
smlouvu ztratil Konstantinopol téměř všechna Evropská teritoria. Druhá balkánská válka,
probíhající v létě 1913, s cílem přerozdělit územní zisky z prvního střetu. Bulharsko čelilo
koalici Srbska, Černé Hory, Řecka, Rumunska a Osmanské říše, jež ji donutila podepsat
mírovou smlouvu v Bukurešti, v níž ztratilo Bulharsko nejen zisky z první balkánské války,
ale i část svého původního území. Balkánské války přispěly ke sblížení Bulharska a
Osmanské říše s trojspolkovými mocnostmi. Během Balkánských válek vznikla i nezávislá
Albánie.
119
4. seminář
Risorgimento
Risorgimento (it. vzkříšení, znovuzrození) představuje v mezinárodních vztazích pojem, jímž
se označuje proces, jenž na Apeninském poloostrově probíhal od roku 1815 prostřednictvím
řady politických nepokojů a který vyvrcholil sjednocením v roce 1870. Ke sjednocení Itálie
významnou měrou v první fázi přispěli stoupenci karbonářů a následně členové revolučního
hnutí Mladá Itálie s Giuseppem Mazzinim v čele. Během revolučních let 1848–1849 se do
čela sjednocovacích snah postavil liberální sardinský král Karel Albert a jeho syn Viktor
Emanuel II. a revolucionář Giuseppe Garibaldi. Jejich úsilí přispělo k vyhlášení Italského
království v roce 1861, rozšířené roku 1866 o rakouské Benátsko a roku 1870 o Řím, jenž se
stal novým hlavním městem.
Karbonáři
Karbonáři představuje označení pro tajný politický spolek, jenž vznikl v Itálii, působil však i
ve Francii a na Pyrenejském poloostrově. Zpočátku jeho členové usilovali o osvobození země
od francouzské nadvlády. Po skončení napoleonských válek znamenalo sjednocení
Apeninského poloostrova společný cíl karbonářů, a proto se aktivně podíleli na revolucích
v Království obojí Sicílie a Sardinském království v letech 1820–1821. Počátkem 30. let 19.
století jejich vliv v důsledku revolučních idejí Giuseppeho Mazziniho poklesl a většina jejich
stoupenců se přidala k hnutí Mladá Itálie.
Giuseppe Mazzini
Giuseppe Mazzini (1805–1872) byl italský revolucionář a národní vůdce, usilující o
sjednocení Apeninského poloostrova. Během svého exilu ve Francii založil v roce 1831 hnutí
Mladá Itálie, usilující o vytvoření nezávislé a jednotné Itálie jako republiky. Mazzini byl
vnímán za předního představitele risorgimenta, a proto byl často vězněn. V 50. letech 19.
století se zapojil do plánování řady povstání. V kampani za republiku pokračoval, i když
v roce 1861 vzniklo Italské království.
Mladá Itálie
Mladá Itálie představuje pojem, jímž se označuje tajný vlastenecký spolek, který založil
někdejší karbonář a italský revolucionář Giuseppe Mazzini v roce 1831 ve francouzském
Marseille. Navázala na odkaz karbonářů a nahradila je jako nová hybná síla risorgimenta, tj.
procesu směřujícímu ke sjednocení Apeninského poloostrova. Mladá Itálie si vytkla jako
primární cil odstranění rakouského vlivu z Apeninského poloostrova, protože Mazzini
vycházel z představy, že Italové musí dosáhnout tohoto cíle bez cizí pomoci. Mazzini
rozpustil organizaci Mladá Itálie v roce 1848.
Sardinské království
Sardinské království byl evropský stát, existující od 14. do roku 1861 a představující
předchůdce Itálie. Než roku 1720 nastoupila Savojská dynastie a spojila kontinentální
(Piemont s hlavním městem Turínem) a ostrovní (Sardinie) panství, patřilo toto území k méně
významným zemím. Centrem království se stala oblast. Díky účasti v Krymské válce (1853–
1856) se Sardinské království zařadilo po bok Velké Británie, Francie a Osmanské říše proti
Rusku. V roce 1848 se sardinský král postavil do čela sjednocovacích snah na Apeninském
poloostrově (tzv. risorgimento) a v roce 1861 bylo slavnostně vyhlášeno Italské království.
120
Camillo Benso hrabě Cavour
Camillo Benso hrabě Cavour (1810–1861) byl italský státník a jeden z předních představitelů
sjednocovacích snah na Apeninském poloostrově. Jako sardinský ministerský předseda
(1852–1859, 1860–1861) provedl vojenské, správní a hospodářské reformy a prosadil účast
Sardinského království v Krymské válce (1853–1856) po boku Velké Británie, Francie a
Osmanské říše proti Rusku. Po porážce Rakouska během sardinsko-francouzsko-rakouské
války v roce 1859 připojil k Sardinskému království Lombardii a v roce 1861 přispěl ke
konstituování Italského království.
Bitvy u Custozzy a Novary
Bitvy u Custozzy a Novary představují vojenské střety, které se udály během první italské
války za nezávislost v revolučních letech 1848–1849 mezi Sardinským království a
Rakouskem o vliv na severu Apeninského poloostrova. V roce 1848 se sardinský král Karel
Albert postavil do čela sjednocovacích snah na Apeninském poloostrově (tzv. risorgimento) a
vyhlásil válku Rakousku. V červenci 1848 byl poražen rakouským maršálem Radeckým
v bitvě u Custozzy, která vedla k dočasnému uzavření příměří. S ohledem na pokračující
revoluční změny na Apeninském poloostrově došlo k obnovení válečných akcí, vedoucí
k sardinské porážce u Novary v březnu 1849 a abdikaci Karla Alberta ve prospěch syna
Viktora Emanuela.
Jednání v Plombières
Jednání v Plombières představují v mezinárodních vztazích událost, kterou se označuje
setkání sardinského ministerského předsedy hraběte Cavoura s francouzským císařem
Napoleonem III. v lázních Plombières v červenci 1858. Jednalo se o schůzku, na níž se
projednávaly plány o dalším vývoji a uspořádání poměrů na Apeninském poloostrově a
podmínky francouzské pomoci Sardinskému království pro případ jeho války s Rakouskem.
Závěry dohod z Plombières byly smluvně potvrzeny v lednu 1859.
Napoleon III.
Charles-Louis Napoléon Bonaparte, Napoleon III., (1808–1873) byl v letech 1852–1870
francouzským císařem v období druhého císařství. V průběhu revoluce ve Francii v roce 1848
byl ve volbách zvolen prezidentem. O čtyři roky později provedl protiparlamentní puč a
prohlásil se císařem. Během svého panování rozhodl o vojenském zapojení Francie do
Krymské války (1853–1856) po boku Velké Británie, Sardinského království a Osmanské říše
proti Rusku a následně předsedal mírovému kongresu v Paříži. V roce 1859 se Francie
zapojila jako spojenec Sardinského království do války s Rakouskem.
Francouzsko-sardinsko-rakouská válka 1859
Francouzsko-sardinsko-rakouská válka 1859 představuje v mezinárodních vztazích konflikt,
který se udál roku 1859 mezi Sardinským královstvím a Francií na jedné straně proti
Rakousku a jenž souvisel s dlouhodobými snahami sardinského krále Karla Alberta o
sjednocení a nezávislost Apeninského poloostrova (tzv. risorgimento). Válka začala útokem
rakouské armády do Piemontu a rozhodující bitvy byly vybojovány v červnu 1859 u Magenty
a Solferina, v nichž byli Rakušané poraženi. Konflikt byl ukončen podepsáním preliminárního
míru, osobně dojednaným císaři Napoleonem III. a Františkem Josefem I. ve Villafrance
v červenci 1859. Definitivní mírová smlouva, na základě níž Rakousko ztratilo Lombardii,
byla podepsána v listopadu 1859 v Curychu.
121
Příměří ve Villafrance
Příměří ve Villafrance představuje v mezinárodních vztazích událost, kterou se označuje
preliminárního mír, uzavřený po rakouských porážkách v červnu 1859 u Magenty a Solferina
mezi Francií a Rakouskem. Mírovou dohodu osobně dojednali francouzský císař Napoleon
III. a jeho rakouský protějšek Františkem Josefem I. ve Villafrance v červenci 1859. Na
základě jeho podmínek Rakousko předalo Lombardii Francii, jež jí obratem postoupila
sardinskému spojenci. Ve střední Itálii mělo dojít k navrácení trůnů vypuzeným panovníkům.
Preliminárního mír ve Villafrance vzedmul vlnu obrovského pobouření v celé Itálii a
sardinský ministerský předseda hrabě Cavour dokonce ostentativně rezignoval.
Giuseppe Garibaldi
Giuseppe Garibaldi (1807–1882) byl italský vlastenec, revolucionář a člen hnutí Mladá Itálie.
Vedle Giuseppeho Mazziniho představuje předního představitele risorgimenta (hnutí za
sjednocení a nezávislost Itálie). Ve 30. a 40. letech 19. století se podílel na bojích proti
rakouskému vlivu na Apeninském poloostrově. V letech 1860–1861 velel výpravě
dobrovolníků, tzv. výprava „tisíce“, již osvobodili Sicílii a Neapolsko. Následně Garibaldi
významně přispěl ke vzniku Italského království v roce 1861, i když se mu tehdy nepodařilo
dobýt Řím, hájený francouzskou posádkou.
Výprava „tisíce“
Výprava „tisíce“ představuje v mezinárodních vztazích pojem, jímž se označuje výprava
1 250 dobrovolníků pod velením předního představitele risorgimenta Giuseppe Garibaldiho
na Sicílii v roce 1860. Po vylodění se jejich řady zněkolikanásobily, a proto Garibaldiho
oddíly snadno dobyly celý ostrov a přes Kalábrii vstoupily do Neapole. Počátkem října 1860
zvítězily v bitvě na řece Volturno, ukončily vládu Bourbonů v Neapolsku a následně předaly
moc nad těmito územími sardinskému králi Viktoru Emanuelovi II.
122
5. seminář
Německý spolek
Viz 2. seminář
Buršenšafty
Buršenšafty (z něm. Burschenschaften) představuje pojem, jímž se označují nacionalisticky
orientované studentské organizace, působící v Německu v 19. století. Vznikaly po
napoleonských válkách a většina z nich vyznávala liberální až konzervativní politické názory
spojené s myšlenkou na národní sjednocení Německa. Nemalý vliv na studentské buršenšafty
měl německý pedagog a vlastenec Friedrich Ludwig Jahn. V roce 1819 karlovarská usnesení
zakázala buršenšafty. Jejich renesance nastala v 60. letech 19. stoletý, do značné míry však
ztratily svůj původní pokrokový a liberální charakter.
Německý celní spolek
Německý celní spolek (něm. Deutscher Zollverein) představuje v mezinárodních vztazích
pojem, jímž se označuje hospodářské uskupení německých států pod dominancí Pruska. Od
napoleonských válek se opakovaně vynořoval požadavek na zrušení celních bariér mezi
jednotlivými německými státy. Německý celní spolek vznikl v roce 1834 spojením velkých
severních (Pruska a Hesensko-Darstadtska) a jižních (Bavorska a Württemberska) celních
spolků a představoval počátek společného ekonomického prostoru německých zemí.
Německý celní spolek zanikl vznikem Německého císařství.
Maloněmecká koncepce sjednocení Německa
Maloněmecká koncepce sjednocení Německa představuje pojem, jímž se označuje jedna ze
dvou politických idejí sjednocení Německa v revolučních letech 1848–1849. Maloněmecká
koncepce vylučovala účast Rakouska a měla proběhnout pod vedením Pruska bez německých
i neněmeckých území Rakouského císařství. V protikladu maloněmecké koncepci stála
velkoněmecká koncepce, usilující o sjednocení Německa včetně německých území
Rakouského císařství a pod vedením Vídně.
Velkoněmecká koncepce sjednocení Německa
Velkoněmecká koncepce sjednocení Německa představuje pojem, jímž se označuje jedna ze
dvou politických idejí sjednocení Německa v revolučních letech 1848–1849. Velkoněmecká
koncepce usilovala o sjednocení Německa včetně německých území Rakouského císařství a
pod vedením Vídně. V protikladu velkoněmecké koncepci stála maloněmecká koncepce, která
vylučovala účast Rakouska a měla proběhnout pod vedením Pruska bez německých i
neněmeckých území Rakouského císařství.
Frankfurtský sněm
Frankfurtský sněm představuje v mezinárodních vztazích pojem, jímž se označuje Národní
shromáždění zasedající v důsledku propuknutí revoluce v Německu ve Frankfurtu nad
Mohanem od dubna 1848. Od počátku nastal mezi německými zástupci v parlamentu rozkol,
zda sjednocení Německa má proběhnout prostřednictvím maloněmecké nebo velkoněmecké
koncepce. Po dlouhých debatách se prosadila maloněmecká koncepce a byla v březnu 1849
přijata říšská ústavu. Ačkoli ji spolkové země přijaly, odmítnutí císařské koruny pruským
králem Fridrichem Vilémem IV. znamenalo její neúspěch. Poté, kdy byla potažena revoluce,
nový Spolkový sněm frankfurtskou ústavu zrušil.
123
Olomoucké ponížení Pruska
Olomoucké ponížení Pruska (někdy též Olomoucké punktace) představuje v mezinárodních
vztazích pojem, jímž se označuje pruský ústupek Rakousku, znamenající obnovení
předrevoluční podobu Německého spolku. Vojenská a diplomatická slabost přiměly Prusko
v listopadu 1850 podepsat v Olomouci velmi nevýhodnou smlouvu s Rakouskem. S ohledem
na revoluční léta 1848–1849, kdy se Prusko snažilo provádět samostatnou politiku
v německých zemích, se tudíž často hovoří o „olomouckém ponížení“. Podpisem smlouvy
Prusové souhlasili s rozpuštěním Erfurtské unie, což vedlo k dočasnému zřeknutí se
maloněmecké koncepce sjednocení Německa. Olomoucké punktace přispěly k prohloubení
prusko-rakouského antagonismu, jenž vyvrcholil ozbrojenou konfrontací v roce 1866.
Otto von Bismarck
Otto, kníže Bismarck, vévoda z Lauenburgu (1815–1898) byl pruský (posléze německý)
politik a státník, jemuž se často přezdívá „Železný kancléř“. Od roku 1862 zastával úřad
pruského ministerského předsedy a ministra zahraničí. Bismarck usiloval o sjednocení
Německa pod pruským vedením, a proto neváhal zapojit se do prusko-rakousko-dánské války
(1864) a iniciovat prusko-rakouskou (1866) a prusko-francouzskou válku (1870–1871), jež
vedly ke vzniku Německého císařství. Jako kancléř sloužil třem německým císařům; v roce
1890 odešel poté, kdy se neshodl na zahraničněpolitickém směřování Německa s mladým
císařem Vilémem II.
Šlesvicko-holštýnská otázka
Šlesvicko-holštýnská otázka představuje v mezinárodních vztazích pojem, jímž se označuje
dlouhodobý spor mezi Pruskem, Rakouskem a Dánskem. Holštýnsko bylo tradičně součástí
Svaté říše římské a Šlesvicko zpravidla představovalo dánské léno. Po Vídeňském kongresu
1815 bylo Šlesvicko-Holštýnsko spravováno Dánskem, Holštýnsko se však stalo součástí
Německého spolku. Během revolučních událostí v roce 1848 vyhlásilo Dánsko anexi
Šlesvicka, což vedlo k dánsko-pruské válce, kterou zakončil londýnský protokol z roku 1852
kompromisně. V roce 1864 Dánsko opět anektovalo Šlesvicko, což vedlo k prusko-rakouskodánské válce, v níž bylo Dánsko poraženo.
Prusko-rakouská válka
Prusko-rakouská válka (též někdy sedmitýdenní válka) představuje v mezinárodních vztazích
konflikt, který se udál roku 1866 mezi Pruskem a Itálií na straně jedné a Rakouskem,
Bavorskem a dalšími menšími německými státy na straně druhé. Válečný konflikt znamenal
vyústění prusko-rakouského antagonismu v rámci Německého spolku. Ačkoli Rakušané
porazili Italy v bitvě u Custozzy, rozhodující vojenské operace probíhaly v Čechách, kde
Prusové porazili Rakušany v bitvě u Sadové. Střet ukončil pražský mír, na jehož základě
došlo k nahrazení Německého spolku Severoněmeckým spolkem s jednoznačnou pruskou
dominancí. Rakousko se muselo rovněž vzdát Benátska ve prospěch Itálie.
Severoněmecký spolek
Severoněmecký spolek představuje v mezinárodních vztazích pojem, jímž se označuje
uskupení Pruska s 17 menšími severoněmeckými státy (časem se počet členů zvýšil na 22).
Spolek vznikl v roce 1866 jako nástupce rozpuštěného Německého spolku. Dle spolkové
ústavy funkci prezidenta Spolku zastával pruský král a úřad spolkového kancléře pruský
ministerský předseda. Spolek měl rovněž Spolkový sněm a radu, představující exekutivní
orgán.
124
Emžská depeše
Emžská depeše představuje v mezinárodních vztazích pojem, jímž se označuje telegram, který
odeslal pruský král Vilém I. kancléři Ottu von Bismarckovi z Emže v červenci 1870. Tento
dokument řešil dynastické záležitosti hohenzollernského rodu ve Španělsku. Kancléř jej pro
tisk umně upravil do té míry, že vyprovokoval francouzského císaře Napoleona III.
k vyhlášení války Prusku. Prusko-francouzský konflikt v letech 1870–1871 vedl ke vzniku
Německého císařství na jedné straně a pádu druhého císařství ve Francii na straně druhé.
Vilém I.
Vilém I. (1797–1888) byl pruský král v letech 1861–1888 a německý císař od roku 1871 do
své smrti. Kvůli tvrdému zakročení proti revolučním událostem v Německu v letech 1848–
1849 se mu přezdívalo „kartáčový princ“. Od roku 1862 v politických záležitostech spoléhal
na svého ministerského předsedu a ministra zahraničí Otto von Bismarcka, usilující o
sjednocení Německa. Po porážce Francie během prusko-francouzské války v letech 1870–
1871 vyzvala německá knížata Viléma, aby se stal německým císařem.
Prusko-francouzská válka
Prusko-francouzská válka představuje v mezinárodních vztazích konflikt, který se udál v
letech 1870–1871 mezi Pruskem Francií. Vzájemné vztahy se časem zhoršovaly, protože po
porážce Rakouska (1866) představovala Francie poslední významnou překážku na cestě ke
sjednocení Německa. Emžské depeše posloužila jako zástupná příčina války, kterou v roce
1870 vyhlásil francouzský císař Napoleon III. Prusku. Poté, kdy byla francouzská armáda
poražena u Sedanu a u Mét, došlo k pádu druhého císařství ve Francii, vyhlášení republiky a
v lednu 1871 ke slavnostnímu vzniku Německého císařství. Mírová smlouva z Frankfurtu nad
Mohanem přinutila Francii vzdát se ve prospěch Německa Alsaska a Lotrinska a zaplatit
válečné reparace.
125
6. seminář
Spolek tří císařů
Spolek tří císařů představuje v mezinárodních vztazích pojem, jímž se označuje řada dohod
mezi Rakousko-Uherskem, Německem a Ruskem z roku 1873. Vznik Spolku tří císařů je
spojen se snahou německého kancléře Bismarcka zabránit Francii získat spojence po pruskofrancouzské válce z let 1870–1871 a současně zlepšit vztahy na základě konzervativních a
monarchických principů s Ruskem a Rakousko-Uherskem. Prostřednictvím dvou smluv (tzv.
Petrohradská vojenská konvence mezi Ruskem a Německem a tzv. Schönbrunnská konvence
mezi Ruskem a Rakousko-Uherskem) došlo k položení základů užší politické a vojenské
spolupráce uvedených mocností. Během Velké východní krize (1875–1878) však Spolek tří
císařů fakticky přestal fungovat. Jistý kompromis se podařilo dojednat v červnu 1881, kdy se
Německo, Rusko a Rakousko-Uhersko zavázaly k vzájemné blahovolné neutralitě pro případ
ozbrojeného konfliktu se čtvrtou mocností. Bulharská krize (1885–1875) definitivně ukončila
spolupráci na bázi Spolku tří císařů.
Dvojspolek
Dvojspolek představuje v mezinárodních vztazích pojem, jímž se označuje vojenské
spojenectví mezi Rakousko-Uherskem a Německem z října 1879. Jednalo se o snahu
Německa předejít hrozbě mezinárodní izolace podepsáním spojenecké dohody s Vídní. Kdyby
nastal ruský útok na jednoho ze členů Dvojspolku, měl druhý partner povinnost přispěchat mu
na pomoc s vojskem. V případě útoku jiné mocnosti na jednoho ze členů spolku byl druhý
zavázán zaujmout alespoň neutrální postoj. Smlouva o Dvojspolku znamenala jeden
z aspektů, ovlivňující vývoj mezinárodních vztahů před 1. světovou válkou.
Trojspolek
Trojspolek představuje v mezinárodních vztazích pojem, jímž se označuje tajné vojenské
spojenectví mezi Rakousko-Uherskem, Itálií a Německem z října 1882. Německo se obávalo
možného rusko-francouzského sblížení, a proto iniciovalo toto uskupení. Země si přislíbily
vzájemnou pomoc pro případné napadení ze strany Francie či Ruska. Alianční smlouva
vyžadovala, aby byla po pěti letech obnovována. Navzdory smluvním podmínkám zachovala
Itálie v roce 1914 neutralitu a o rok později vstoupila do války na straně Dohody, tj.
protivníka Trojspolku.
Politika skvělé izolace („splendid isolation“)
Politika skvělé izolace (angl. splendid isolation) představuje v mezinárodních vztazích pojem,
jímž se označuje zásada uplatňovaná v britské zahraniční politice od konce Vídeňského
kongresu do roku 1902. Velká Británie se opírala o silné válečné loďstvo, a proto se vyhýbala
vstupování do aliancí a účasti ve válkách na evropském kontinentě. Britská účast v Krymské
válce (1853–1856) znamenala výjimku z této politiky skvělé izolace. V souvislosti se
vznikem kontinentálních bloků na konci 19. století a zvýšenou aktivitou velmocí
v mimoevropských oblastech, nebyl již tento britský přístup výhodný. Z tohoto důvodu
Britové ukončili politiku skvělé izolace uzavřením spojenecké smlouvy s Japonskem v roce
1902.
126
Dohoda
Dohoda představuje v mezinárodních vztazích pojem, jímž se označuje spojenecký svazek
Velké Británie, Francie a Ruska. Spojenectví vznikalo postupně a jako první došlo k uzavření
francouzsko-ruského spojenectví v letech 1893/1894. Srdečná dohoda uzavřená Velkou
Británií a Francií v roce 1904 znamenala další mezník. Britsko-ruská dohoda z roku 1907
dotvořila Dohodu, jejíž členové následně vstoupili jako spojenci do první světové války.
Tzv. rvačka o Afriku
Tzv. rvačka o Afriku (někdy též závod či zápas o Afriku) představuje v mezinárodních
vztazích pojem, jímž se označuje okupace, anexe a kolonizace afrických oblastí evropskými
imperiálními mocnostmi v letech 1881–1914. V souvislosti s politickou a ekonomickou
rivalitou evropských velmocí znamenaly výboje v Africe pomyslný přetlakový ventil
vzájemných sporů v Evropě.
Fašodská krize
Fašodská krize představuje v mezinárodních vztazích pojem, jímž se označuje vyvrcholení
britsko-francouzského soupeření v oblasti Horního Nilu v roce 1898. Jednalo se o střet dvou
koloniálních expanzivních koncepcí v Africe: 1) britská usilovala o vytvoření souvislého pásu
kolonií v severojižním směru mezi Káhirou a Kapským Městem a 2) francouzská počítala se
vznikem souvislé oblasti držav mezi pobřežím Atlantiku a Rudého moře. Tyto koloniální cíle
se střetly ve Fašodě a vedly k Fašodské krizi v roce 1898, která takřka přerostla ve válečný
konflikt mezi Velkou Británií a Francií. V důsledku probíhající Dreufusovy aféry, způsobující
vnitřní krizi republiky, Francouzi ustoupili a uznali britské nároky v oblasti Horního Nilu.
Helgolandská smlouva
Helgolandská smlouva představuje v mezinárodních vztazích pojem, jímž se označuje
uzavření smlouvy mezi Německem a Velkou Británií 1. července 1890. Na základě podpisu
konvence získalo Německo ostrov Helgoland a pás území v jihozápadní Africe (tzv.
Capriviho cíp) a došlo k delimitaci hranic mezi německou kolonií Togo a britským Zlatým
pobřežím. Britové získali území sultanátů Zanzibar a Witu, v Ugandě i v oblasti Horního
Nilu.
Búrové
Búrové představuje označení pro usedlíky nizozemského původu na jihu Afriky. Od 17.
století kolonizovali Búrové Kapsko, které bylo natrvalo přiřčeno rozhodnutím Vídeňského
kongresu Britům. Búrové zahájili roku 1835 Velký trek, znamenající přesun do oblastí na
sever a východ od Oranžské řeky, mimo dosah britské správy. Po letech chaotického vývoje
zde vznikly nové búrské republiky – Svobodný oranžský stát a Transvaal.
Druhá búrská válka
Druhá búrská válka představuje v mezinárodních vztazích konflikt, který se udál v letech
1899–1902 mezi búrskými republikami a Velkou Británií. Válečný konflikt znamenal
vyústění neuspokojivých vzájemných vztahů po první búrské válce (1880–1881), kdy
v souvislosti s objevením rozsáhlých nalezišť zlata došlo ke zvýšení tlaku Britů na búrské
republiky. Ačkoli v první fázi bojů byli Búrové úspěšní, časem získali navrch Britové kvůli
své vojenské převaze. Poté, kdy búrští generálové ukončili partyzánský styl boje, došlo
k uzavření míru v květnu 1902 ve Vereenigingu a búrské republiky se staly součástí Britského
impéria.
127
Rusko-japonská válka
Rusko-japonská válka představuje v mezinárodních vztazích konflikt, který se udál v letech
1904–1905 mezi Japonskem a Ruskem. Válečný konflikt znamenal vyústění vzájemných
sporů o Mandžusko a Koreu. Zahájili jej Japonci překvapivým útokem na ruskou základnu
Port Arthur a město Mukden, které následně dobyli. Když Japonci potopili ruské loďstvo u
Cušimy, otevřela se cesta k uzavření mírové smlouvy, jež byla podepsána v Portsmouthu.
Rusko muselo Japonsku postoupit Liaotungský poloostrov a jižní část ostrova Sachalin a
uznat japonské nároky v Mandžusku.
Marocké krize
Marocké krize představují události, jimiž se označují mezinárodní konflikty v letech 1905 a
1911, během nichž došlo k diplomatickému střetu mezi Německem a Francií kvůli zájmům v
Maroku. Zájem Němců o Maroko souvisel s ekonomickými aktivitami některých velkých
firem. První marocká krize vypukla na jaře 1905, kdy německý císař Vilém II. během
návštěvy Tangeru vyjádřil podporu nezávislosti Maroka. Situaci řešila mezinárodní
konference v Algecirasu (1906), potvrzující integritu Maroka. Druhá marocká krize vypukla
v roce 1911, kdy německý dělový člun vplul do přístavu Agadir. Západoevropské velmoci se
obávaly, že Němci zde chtějí vybudovat námořní základnu, a proto vyvinuly na Německo
diplomatický tlak, aby se z oblasti stáhlo. V roce 1912 se Maroko stalo francouzským
protektorátem.
Haldanova mise
Haldanova mise představuje v mezinárodních vztazích pojem, jímž se označuje diplomatická
cesta britského ministra války Richard Burdon Haldanea v únoru 1912. Haldane usiloval
jednak o zlepšení vztahů s Německem, jednak o dosažení dohody, omezující námořního
zbrojení. Během setkání podmiňovali Němci limitaci maritimního zbrojení signováním
politické konvence, kterou však nemohli Britové s ohledem na existenci Dohody přijmout.
Haldanova mise znamenala poslední větší pokus dosáhnout snížení napětí mezi Británií a
Německem před první světovou válkou.
128
7. seminář
Schlieffenův plán
Schlieffenův plán představuje pojem, jímž se označuje německé strategické útočné schéma
pro případ vojenského střetnutí s Francií. Plán je nazýván podle německého polního maršála
náčelníka generálního štábu Alfreda von Schlieffena. Jádro plánu tkvělo v mohutném
obchvatném manévru přes neutrální Belgii směrem do severní Francie s cílem do několika
týdnů obklíčit francouzskou armádu a dobýt Paříž.
Západní fronta
Západní fronta představuje pojem, jímž se označuje bojová linie za 1. světové války (1914–
1918) mezi Vogézami přes francouzský Amiens k belgickému Ostende. Fronta vznikla v roce
1914, kdy německá armáda postupovala podle Schlieffenova plánu přes neutrální Belgii
směrem do severní Francie. Francouzské armádě se však podařilo Němce zastavit v bitvě na
Marně. Obě strany se následně soustředily na zákopovou válku, jež byla typickým způsobem
vedení bojových operací na Západní frontě.
Tzv. „běh k moři“
Tzv. „běh k moři“ představuje pojem, jímž se označuje vojenská operace za 1. světové války
(1914–1918) na Západní frontě od poloviny září do listopadu 1914. Když se podařilo
francouzské armádě zastavit Němce v bitvě na Marně, pokusily se obě armády o strategický
přesun severním směrem s cílem obejít protivníka. Tento krok se nepodařil a došlo jen
k prodloužení bojové linie až k pobřeží moře.
Bitva u Verdunu
Bitva u Verdunu představuje pojem, jímž se označuje německá útočná operace za 1. světové
války (1914–1918) na Západní frontě od února do prosince 1916 v oblasti francouzského
města Verdun. Boje o Verdun znamenaly pro obě strany otázku cti a národní prestiže.
Skutečnost, že Francouzům se podařilo Verdun udržet za cenu velkých ztrát, z nich udělala
vítěze. V bitvě u Verdunu padlo na 700 000 mužů, svými ztrátami do značné míry
symbolizuje hrůzy zákopových bojů.
Bitva na Sommě
Bitva na řece Sommě představuje pojem, jímž se označuje vojenská operace za 1. světové
války (1914–1918) na Západní frontě od července do listopadu 1916. Vedle bitvy o Verdun se
řadí k nejkrvavějším střetům na Západní frontě. Jednalo se o francouzsko-britský pokus
prolomit německé obranné linie a proniknout do týlu nepřítele a současně odčerpat německé
síly, útočící v bitvě u Verdunu. Výsledek střetnutí byl neurčitý, neboť ani jedna ze stran
nedosáhla stanovených cílů. Ztráty v bitvě na řece Sommě se dohromady čítaly na 1 000 000
mužů.
Východní fronta
Východní fronta představuje pojem, jímž se označuje bojová linie za 1. světové války (1914–
1918) mezi Baltským mořem a Minskem a Petrohradem a Černým mořem, mající délku až
1 600 kilometrů. Oproti Západní frontě, pro niž byl zákopový boj typický, Východní fronta
nebyla příliš stabilní a často se měnila, a proto se zde zákopy neuplatnily, což bylo dáno i její
délkou a menší hustotou bojových jednotek na frontě. Současně fronta na východě
nedisponovala rozvinutou infrastrukturou, což neumožňovalo rychlé soustředění velkých
bojových skupin.
129
Bitva u Tannenbergu
Bitva u Tannenbergu představuje pojem, jímž se označuje vojenská operace za 1. světové
války (1914–1918) na Východní frontě v srpnu 1914 v oblasti Tannenbergu ve Východním
Prusku. Střetly se zde ruské jednotky s německými oddíly, které drtivě vyhrály. Německé
armádě se podařilo obklíčit ruskou armádu, jejíž generál Samsonov ze zoufalství spáchal
v obklíčení sebevraždu. Skoro 100 000 Rusů se během této operace dostalo do německého
zajetí.
Brusilovova ofenzíva
Brusilovova ofenzíva představuje pojem, jímž se označuje vojenská operace za 1. světové
války (1914–1918) na Východní frontě od června do září 1916 v jihozápadním Rusku. Když
vypukla bitva o Verdun, Rusové se rozhodli spojencům odlehčit mohutnou ofenzívou přes
Východní frontu. Ruský generál Brusilov vedl vítězné tažení proti rakousko-uherským silám.
Za cenu takřka milionových ztrát na životech donutil německé vojenské velení stáhnout část
jednotek na Sommě a přiměl Rumunsko vstoupit do války na straně Dohody.
Vylodění u Gallipoli
Vylodění u Gallipoli představuje pojem, jímž se označuje vojenská operace za 1. světové
války (1914–1918) na pobřeží Egejského moře od února 1915 do ledna 1916. Jednalo se o
neúspěšný pokus dohodových armád (především novozélandských a australských sborů)
vynutit si průjezd Dardanelami do Marmarského moře. Cílem bylo, jednak donutit rychlím
tažením Osmanskou říši, aby ukončila nepřátelství, jednak navázat bezpečné námořní spojení
s Ruskem. Navzdory velkým ztrátám na obou stranách dosáhly osmanské síly velkého
vítězství. Neúspěch z vylodění padl i na Winstona Churchilla, který za operaci zodpovídal.
Sykes-Picotova dohoda
Sykes-Picotova dohoda představuje v mezinárodních vztazích pojem, jímž se označuje tajná
britsko-francouzská dohoda o dělení Osmanské říše během 1. světové války (1914–1918)
z roku 1916. Francii měla připadnout Sýrie, Libanon, Kilikie a Mosul a Velká Británie měl
získat pod svou kontrolu Bagdád, Basru a severní Palestinu. Dohoda navazovala na britskofrancouzsko-ruskou z roku 1915. Během bolševické revoluce v Rusku (1917) došlo ke
zveřejnění smluv, což stavělo především Brity do nepříjemné situace, protože sliby Arabům
dle Husajn-MacMahonovy korespondenci (1915–1916) a Židům v Balfourově deklaraci
(1917) si protiřečily.
Balfourova deklarace
Balfourova deklarace představuje v mezinárodních vztazích pojem, jímž se označuje dopis
zaslaný britským ministrem zahraničím lordem Arthurem Jamesem Balfourem předsedovi
britské sionistické organizace lordu Lioneli Rotschildovi z listopadu 1917. Britové v něm
přislíbili podporu zřízení židovské národní domoviny v oblasti Palestiny, kterou po 1. světové
válce Osmanská říše ztratila. Balfourova deklarace nekorespondovala se sliby, které Britové
dali Arabům během války.
Únorová revoluce v Rusku
Únorová revoluce v Rusku představuje v mezinárodních vztazích událost, kterou se označuje
revoluce, která proběhla v březnu 1917 (v únoru podle juliánského kalendáře). V carském
Rusku vedla nespokojenost obyvatel se zásobováním a válečnými poměry ke generální
stávce, kterou podpořila i armáda a jež donutila odstoupit cara Mikuláše II. Ačkoli se vlády
chopila liberální Prozatímní vláda v čele s knížetem Lvovem, živelně docházelo ke vzniku
130
revolučních sovětů, z nichž nejvýznamnější byl petrohradský, které nemalou měrou přispěly
k radikalizaci situace do té míry, že došlo v listopadu 1917 k Říjnové revoluci.
Říjnová revoluce v Rusku
Říjnová revoluce v Rusku (někdy též Bolševická revoluce či Velká říjnová revoluce)
představuje v mezinárodních vztazích událost, kterou se označuje revoluce, která proběhla
v listopadu 1917 (v říjnu podle juliánského kalendáře). Kerenského Prozatímní vláda musela
čelit rostoucímu odporu Petrohradského sovětu, v němž získali převahu bolševici, již
s Vladimírem Iljičem Leninem v čele provedli Říjnovou revoluci. Rady dělníků (sověty)
převzaly kontrolu ve velkých městech a zahájili jednání s Německem o příměří. Bolševický
převrat znamenal velký rozkol v ruské společnosti, který vyústil v ruskou občanskou válku
v letech 1917–1920.
Brestlitevský mír
Brestlitevský mír představuje v mezinárodních vztazích pojem, jímž se označuje smlouva
mezi sovětským Ruskem na jedné straně a Německem, Rakouskem-Uherskem, Bulharskem a
Osmanskou říší na straně druhé z března 1918. Mírová smlouva z Brestu Litevského
postupovala Německu téměř polovinu evropské části Ruska jako Finsko, Pobaltí, Bělorusko,
část Polska, Ukrajinu a některé oblasti Kavkazu. Ačkoli příměří na Západní frontě v listopadu
1918 tento mír anulovalo, Versaillská mírová smlouva oficiálně navrátila Rusku pouze
Ukrajinu.
131
8. seminář
Rada deseti
Rada deseti představuje v mezinárodních vztazích pojem, jímž se označuje sestava vedoucích
představitelů hlavních vítězných států, jež jednali na Pařížské mírové konferenci o
poválečném uspořádání. Rada deseti fungovala od ledna do března 1919 a skládala se
z ministerských předsedů, prezidenta a ministrů zahraničních věcí Velké Británie, Francie,
Spojených států amerických, Itálie a Japonska.
Rada pěti
Rada pěti představuje v mezinárodních vztazích pojem, jímž se označuje sestava ministrů
zahraničí Velké Británie, Francie, Spojených států amerických, Itálie a Japonska, jež jednali
na Pařížské mírové konferenci o poválečném uspořádání. Na jaře 1919 došlo k reorganizaci
Rady deseti, a proto v ní přestali zasedat ministři zahraničí. Současně se přikročilo k rozdělení
agendy na významné body, jež dále řešili ministerští předsedové, a menší problémy, které
měla na starost Rada pěti.
Rada tří
Rada tří představuje v mezinárodních vztazích pojem, jímž se označuje sestava ministerských
předsedů Velké Británie (David Lloyd George) a Francie (Georges Clemenceau) a prezidenta
Spojených států amerických (Thomas Woodrow Wilson), jež jednali na Pařížské mírové
konferenci o poválečném uspořádání. Pokud se jednání účastnil zástupce Itálie, používá se
označení Rada čtyř; japonský zástupce docházel na porady jen sporadicky. Rada tří řešila
klíčové otázky spojené s přípravou mírových smluv.
Woodrow Wilson
Thomas Woodrow Wilson (1856–1924) byl 28. prezident Spojených států amerických
v letech 1913–1921 a dovedl zemi k vítězství v 1. světové válce. Před svým zvolením do
úřadu prezidenta jako kandidát za Demokratickou stranu patřil mezi významné vysokoškolské
autority v oblasti práva a politické ekonomie, a proto jako prezident prosadil nemalé množství
úspěšných správních a daňových reforem. Když Spojené státy americké vstoupily do 1.
světové války, zapojil se Wilson do úsilí o světový mír jednak přednesením mírového návrhu
pro ukončení války (Čtrnáct bodů) v lednu 1918, jednak plánem na vytvoření Společnosti
národů, jež měla pomocí zásad kolektivní bezpečnosti udržet světový mír.
Georges Clemenceau
Georges Benjamin Clemenceau (1841–1929) byl francouzský novinář, státník a
několikanásobný ministerský předseda, jenž dovedl Francii k vítězství v 1. světové válce. Ve
francouzské politice nesmazatelně působil od roku 1870, kdy do ní vstoupil jako vůdce
Radikální strany. V ministerských postech si počínal velmi nekompromisně, což mu vyneslo
přezdívku „tygr“ (le tigre). Georges Clemenceau do značné míry představoval hlavního
architekta Versailleského mírového systému, který byl dojednán na Pařížské mírové
konferenci, a předního zastánce tvrdého míru vůči poraženému Německu.
David Lloyd George
David Lloyd George, první hrabě z Dwyforu, (1863–1945) byl britský liberální politik,
státník, a ministerský předseda, jenž dovedl Velkou Británii k vítězství v 1. světové válce.
Během svého působení jako ministr financí získal nemalé renomé, neboť je pokládán za
klíčovou osobu, jež položila základy moderního sociálního státu ve Velké Británii. Vedle
132
francouzského ministerského předsedy Georges Clemenceaua představoval i nejvlivnější
osobu na Pařížské mírové konferenci, řešící mírové uspořádání po 1. světové válce.
Čtrnáct bodů
Čtrnáct bodů představuje v mezinárodních vztazích pojem, jímž se označují podmínky
amerického mírového návrhu pro ukončení 1. světové války, které ve svém prohlášení
předložil prezident Spojených států amerických Woodrow Wilson 8. ledna 1918. Kladly důraz
především na svobodu moří, snižování stavu armád, rovnoprávné podmínky odchodu,
navrácení Alsaska a Lotrinska do francouzských rukou, úpravu koloniálních říší, autonomní
vývoj národů ve střední a východní Evropě aj. Čtrnáct bodů nakonec dohodoví spojenci přijali
a stal se východiskem pro jednání o poválečném uspořádání.
Společnost národů byla mezinárodní organizací v období mezi dvěma světovými válkami.
Vznikla v roce 1919 na základě mírových jednání ve Versailles a usilovala pomocí zásad
kolektivní bezpečnosti udržet světový mír. Z tohoto důvodu prosazovala omezení zbrojení,
aby se minimalizovaly mezinárodní spory, jež se v případě vzniku měly řešit arbitráží, nikoli
vojenskou silou. Ačkoli se Společnost národů snažila aktivně vystupovat v krizích, které
zasáhly světové společenství v meziválečném období, absence účinných nástrojů proti
agresorovi, nedůvěra některých členů v ideály Společnosti a v neposlední řade i neochota
některých států dát přednost mezinárodním zájmům před vlastním národním ziskem vedla
k tomu, že Společnost nezabránila expanzivní politice Německa, Itálie a Japonska ve 30.
letech 20. století.
Mírová smlouva s Německem
Mírová smlouva s Německem (někdy též Versailleská mírová smlouva) představuje hlavní
smlouvu vzešlou z Pařížské mírové konference v roce 1919. Smlouvu uzavřely vítězné
dohodové státy (kromě Spojených států amerických, které ji neratifikovaly) s Německem,
jehož zástupci ji museli podepsat bez možnosti jednat o jejím obsahu. Německo bylo nuceno
přijmout veškerou zodpovědnost za rozpoutání 1. světové války, platit značné válečné
reparace dohodovým zemím, ztrátu zámořských držav a některých evropských území a
omezit ozbrojené síly.
Demilitarizace
Demilitarizace představuje v mezinárodních vztazích pojem, jímž se označuje radikální
redukce národních zbrojních arzenálů na minimum. Odzbrojení je zpravidla součástí
mírových smluv, ukončující větší vojenské konflikty. Versailleská mírová smlouva
s Německem obsahovala demilitarizační články, z nichž nejznámější byly demilitarizované
zóny v Porýní. Po 1. světové válce však výrazně zredukovala svou vojenskou sílu i Velká
Británie, i když stála na straně vítězné koalice.
Polský koridor
Polský koridor představuje v mezinárodních vztazích pojem, jímž se označuje bývalá oblast
Polska, sahající až k pobřeží Baltského moře a oddělující od sebe Východní Prusko a
Německo. Polsko získalo tento koridor, ležící na území Pomořanska, jež bylo do 18. století
místem s intenzivní německou kolonizací, po 1. světové válce, aby mělo zajištěný přístup
k moři. Tento koridor Německo anektovalo v roce 1939.
133
Alsasko-Lotrinsko
Alsasko-Lotrinsko představuje pojem, jímž se označovalo říšské území vytvořené Německým
císařstvím v roce 1871. Po prusko-francouzské válce anektovalo Německo na základě
frankfurtské smlouvy Alsasko a Lotrinsko. Ztráta těchto území opakovaně vyvolávala před 1.
světovou válkou ve Francii značný antagonismus vůči Německu. Francouzští politici se totiž
nikdy nesmířili s odstoupením těchto oblastí a doufali, že je Francie získá jednou zpět.
Vhodná příležitost přišla po 1. světové válce, kdy navrácení Alsaska a Lotrinska byl jeden z
územních požadavků Dohody vůči poraženému Německu.
Mírová smlouva s Rakouskem v Saint Germain
Mírová smlouva s Rakouskem v Saint-Germain-en-Laye byla jedna z pařížských mírových
smluv. K jejímu podpisu došlo 10. září 1919 vítěznou koalicí dohodových států na jedné
straně a Rakouskem na straně druhé. Rakousko souhlasilo se ztrátou území ve prospěch
nástupnických států, nesmělo se spojit s Německem, muselo platit reparace a nesmělo
disponovat větší armádou než 30 000 mužů.
Mírová smlouva s Maďarskem v Trianonu
Mírová smlouva s Maďarskem v Trianonu byla jedna z pařížských mírových smluv. K jejímu
podpisu došlo 4. června 1920 vítěznou koalicí dohodových států na jedné straně a
Maďarskem na straně druhé. Maďarsko muselo souhlasit se ztrátou tří čtvrtin území ve
prospěch nástupnických států, muselo platit reparace a nesmělo disponovat větší armádou než
35 000 mužů.
Mírová smlouva s Bulharskem v Neuilly
Mírová smlouva s Bulharskem v Neuilly byla jedna z pařížských mírových smluv. K jejímu
podpisu došlo 27. listopadu 1919 vítěznou koalicí dohodových států na jedné straně a
Bulharskem na straně druhé. Bulharsko ztratilo Dobrudžu, část Makedonie a přístup
k Egejskému moři přes Thrákii, muselo platit reparace a nesmělo disponovat větší armádou
než 20 000 mužů a budovat válečné loďstvo.
Mírová smlouva s Tureckem v Sèvres a Lausanne
Mírová smlouva s Osmanskou říší v Sèvres byla jedna z pařížských mírových smluv.
K jejímu podpisu došlo 10. srpna 1920 vítěznou koalicí dohodových států na jedné straně a
Osmanskou říší na straně druhé. Osmanská říše se vzdala všech nároků na neturecké území,
čímž ztratilo čtyři pětiny své předválečné rozlohy. Mír ze Sèvres odmítli turečtí nacionalisté, a
proto došlo v roce 1923 k revizi mírové smlouvy a uzavření nové ve švýcarském Lausanne.
134
9. seminář
Reparace
Reparace (někdy též válečné reparace) představují v mezinárodních vztazích pojem, jímž se
označují platby ze strany poražené země, kompenzující majetkové i nemajetkové škody, újmy
a utrpení z období válečného konfliktu vítězné zemi či koalici států. Všeobecně se spíše
preferuje, aby zajištění plnění válečných reparací proběhlo prostřednictvím peněžních plateb
či ve formě odvodu předem specifikovaného zboží, než přímou anexí území poraženého státu
a následného násilného výběru ze strany vítězné země či koalice. Velmi často jsou reparace i
podmínkou k uzavření mírové smlouvy.
Konference v Boulogne
Konference v Boulogne (1920) představuje v mezinárodních vztazích pojem, jímž se označuje
dílčí konference mezi jednáními v San Remu a Spa (1920). V Boulogne byl zformulován
první dosti obecný návrh, aby Německo platilo reparace po dobu 42 let a to následujícím
způsobem: prvních 5 let 3 mld. ročně, dalších pět let 6 mld. ročně po zbývajících 32 let 7 mld.
ročně, tedy celkem 269 mld. Tento návrh měl neblahý vliv na průběh jednání německých a
spojeneckých expertů v Bruselu 1920.
Konference ve Spa
Konference ve Spa představuje v mezinárodních vztazích pojem, jímž se označuje setkání
mezi Nejvyšší válečnou radou a představiteli Výmarské republiky v červenci 1920. Jednalo se
o první poválečnou konferenci, na níž byli pozvaní i Němci. Na setkání se diskutovalo
odzbrojení Výmarské republiky a válečné reparace, vyplývající z Versailleské mírové
smlouvy. I když nedošlo k dohodě o samotné podstatě věci, ale alespoň se určilo pevné
rozdělení reparací mezi spojence (Francie měla obdržet 52 % reparací) a ujasnily se dodávky
uhlí.
Londýnské ultimátum
Londýnské ultimátum představuje v mezinárodních vztazích událost, kterou se označuje
ultimativní požadavek spojenců, zainteresovaných na reparacích. Během jednání mezi
spojenci a Němci na konference v Londýně v březnu 1921 nedošlo k dohodě, protože němečtí
delegáti předložili nepřijatelné požadavky, na něž spojenci okamžitě odpověděli ultimátem,
posléze obsadili Duisburg a Düsseldorf a zahájili další sankce. Pro obsazení německých měst
neměli spojenci žádné přímé oprávnění. V dubnu 1921 stanovila Reparační komise konečně
celkovou finální sumu reparací ve výši 132 mld. zlatých marek.
Janovská konference
Janovská konference představuje v mezinárodních vztazích událost, kterou se označuje
konference, probíhající v Itálii od dubna do května 1922. Účastnili se jí zástupci 34 zemí a
diskutovali celosvětové ekonomické problémy, jež nastaly po skončení 1. světové války.
Účelem bylo prodiskutovat ekonomické zapojení střední a východní Evropy. Z debat byla
vypuštěna otázka případné revize německých reparací. Na pozadí jednání v Janově došlo ke
sblížení Německa a Sovětského Ruska v Rapallu, čímž konference v Janově nedosáhla
vytyčených cílů.
135
Rapallo
Rapallo představuje v mezinárodních vztazích událost, kterou se označuje smlouva, uzavřená
mezi Německem, zastoupené ministrem zahraničí Waltherem Rathenauem, a Sovětským
Ruskem, zastoupené lidovým komisařem zahraničních věcí Georgijem Čičerinem, v roce
1922 v italském letovisku Rapallo, během paralelně probíhající konference v Janově.
Signatáři se vzdali všech teritoriálních a finančních nároků, vyplývající z brestlitevské mírové
smlouvy a 1. světové války. Současně došlo k normalizování diplomatických vztahů a
uzavření ekonomické spolupráce.
Rúrská krize
Rúrská krize představuje v mezinárodních vztazích pojem, jímž se označuje okupace Porúří
belgicko-francouzskými vojsky v lednu 1923 v reakci na neplnění válečných reparací ze
strany Německa, vyplývající z Versailleské mírové smlouvy z roku 1919. Německá vláda
Wilhelma Cuna zareagovala vyhlášením politiky pasivní resistence na obsazených území, což
vedlo k destabilizaci německého hospodářství, jež zachvátila hyperinflace, vedoucí k pádu
měny. Krize skončila v září 1923, kdy nastoupil nový kabinet Gustava Stresemanna,
který zavedl tzv. rentovou marku, díky níž se podařilo stabilizovat německou ekonomiku, a
jenž zahájil politická jednání mezi zástupci Německa, Francie, Velké Británie a Spojených
států amerických o budoucí podobě plnění reparačních povinností.
Politika pasivní rezistence
Politika pasivní rezistence představuje v mezinárodních vztazích pojem, jímž se označuje
kampaň, reagující na okupaci Porúří belgicko-francouzskými vojsky v roce 1923. Německá
vláda Wilhelma Cuna zareagovala vyhlášením politiky pasivní resistence na obsazených
územích, což vedlo k destabilizaci německého hospodářství, jež zachvátila hyperinflace,
vedoucí k pádu měny. Krize skončila v září 1923, kdy nastoupil nový kabinet Gustava
Stresemanna.
Gustav Stresemann
Gustav Stresemann (1878–1929) byl německý liberální politik a státník, který krátce zastával
úřad kancléře v roce 1923 a jenž byl dlouholetým ministrem zahraničí Výmarské republiky
v letech 1923–1929. Jako kancléř v krizovém roce 1923 zavedl tzv. rentovou marku, díky níž
se podařilo stabilizovat německou ekonomiku, a jenž zahájil politická jednání mezi zástupci
Německa, Francie, Velké Británie a Spojených států amerických o budoucí podobě plnění
reparačních povinností. Za dojednání Rýnského garančního paktu během konference
v Locarnu obdržel Nobelovu cenu míru za rok 1926. Stresemann prosazoval i přijetí BriandKelloggova paktu v roce 1928, zavrhující násilí jako prostředek v mezinárodních sporech.
Dawesův plán
Dawesův plán představuje v mezinárodních vztazích pojem, jímž se označuje dohoda z roku
1924, modifikující dosavadní výši a způsob placení válečných reparací ze strany Německa
vítězným státům. Dawesův plán reagoval na neschopnost Německa splácet předepsané
reparace, které stanovila Reparační komise v květnu 1921, což způsobilo Rúrskou krizi.
Spojené státy americké iniciovaly jednání pod vedením severoamerického finančníka
Charlese Dawese, jenž si kladl za cíl nově provázat reparační plnění s plánem hospodářského
oživení Německa. Spojenecká reparační komise následně přijala schéma, umožňující platit
Německu podle jeho ekonomických možností. Současně pevně stanovila strop a výši ročních
splátek, které se rok od roku zvyšovaly a postavila Německou centrální banku (Reichsbank)
pod mezinárodní dohled.
136
Youngův plán
Youngův plán představuje v mezinárodních vztazích pojem, jímž se označuje mezinárodní
strany Německa vítězným státům. Po přijetí Dawesova plánu v roce 1924 se ukázalo, že je
potřeba definovat časové údobí splácení, a proto výbor, zasedající v Paříži, pod
předsednictvím severoamerického finančníka Owena D. Younga a snížil celkovou částku, jež
měla být ze strany Německa uhrazena, na 121 mld. říšských marek splatných v 59 ročních
splátkách. Youngův plán zrušil i mezinárodní kontrolu německého hospodářství. Německo
následně zaplatilo pouze jednu splátku v roce 1930.
Velká hospodářská krize
Velká hospodářská krize (někdy též Světová hospodářská krize či Velká deprese) představuje
v mezinárodních vztazích pojem, jímž se označuje katastrofický propad akcií na burze v New
Yorku na konci října 1929. V následné panice došlo k řetězovému zhroucení celého trhu
s cennými papíry, stažení bankovních aktiv amerických bank z Evropy a překotnému vybírání
vkladů ze strany střadatelů, což odstartovalo Velkou hospodářskou krizi, která ovlivňovala
světové hospodářství následující dekádu a jež zasáhla západní průmyslové země.
Hooverovo moratorium
Hooverovo moratorium představuje v mezinárodních vztazích pojem, jímž se označuje
veřejné prohlášení prezidenta Spojených států amerických Herberta Clarka Hoovera z roku
1931 na podporu mezinárodního hospodářství těžce otřesené Velkou hospodářskou krizí. Na
základě Hooverova moratoria měly být na jeden rok zastaveny všechny platby (včetně
běžících úroků), mající nějakou spojitost s 1. světovou válkou (válečné reparace,
mezispojenecké dluhy). Navzdory velkým nadějím, které do tohoto moratoria vkládal Hoover,
nesetkalo se všeobecnou kladnou reakcí především ze strany Francie a nepodařilo se mu
odvrátit ekonomický propad v Evropě.
Konference v Lausanne
Konference v Lausanne představuje v mezinárodních vztazích pojem, jímž se označuje
setkání zástupců Francie, Velké Británie a Německa s cílem dosáhnout dohody o pozastavení
reparačních plateb, uvalených na Německo po 1. světové válce v rámci Versailleské mírové
smlouvy. Jednání se konala v době prohlubující se Velké hospodářské krize (v červnu a
červenci 1932) ve švýcarském Lausanne, kde došlo k dohodě o vyhlášení moratoria na
placení válečných reparací, protože německé hospodářství se ocitlo v hluboké ekonomické
depresi.
137
10. seminář
Viz 8. seminář
Malá dohoda
Malá dohoda představuje v mezinárodních vztazích pojem, jímž se označuje vojenskopolitické uskupení Československa, Jugoslávie a Rumunska v letech 1921–1939. Malá
dohoda byla vojensky a politicky podporována Francií, protože tvořila součást francouzského
spojeneckého systému ve střední a jihovýchodní Evropě. Mezi hlavní cíle Malé dohody
patřila snaha zabránit anšlusu Rakouska a obnově Rakouska-Uherska a především čelit
revizionistickým snahám Maďarska.
Rusko-polská válka
Rusko-polská válka představuje v mezinárodních vztazích konflikt, který se udál v letech
1919–1921 mezi Polskem a sovětským Ruskem. Příčinou střetu byly spory o delimitaci hranic
po 1. světové válce obnoveného Polska, které si nárokovalo velké části Ukrajiny a Běloruska,
jež byly součástí polského státu v 18. století. Ačkoli pomyslné válečné štěstí se přiklánělo
střídavě na obě strany, s malou převahou zvítězilo Polsko. Válečné střetnutí ukončil mír
z Rigy (1921), na základě něhož Polsko získalo některé oblasti (Vilno, Rovno) a sovětské
Rusko muselo uznat nezávislost Ukrajiny a Běloruska, což nedodrželo.
Washingtonská konference
Washingtonská konference (někdy Washingtonská námořní konference či Washingtonská
odzbrojovací konference) představuje pojem, jímž se v mezinárodních vztazích označuje
jednání mezi Spojené státy americkými, Japonskem, Velkou Británií, Belgií, Portugalskem,
Francií, Itálií, Nizozemím a Čínou v letech 1921–1922. Státy zainteresované na Dálném
východě v meziválečném období se smluvně schválily omezení námořního zbrojení, potvrdily
nezávislost Číny a dosáhly utlumení expanzivních aktivit Japonska, které ve 30. let 20. století
představovalo hlavního narušitele stability Washingtonského systému.
Haagská konference
Haagská konference (1922) představuje pojem, jímž se v mezinárodních vztazích označuje
jednání, které navázalo na mezinárodní finanční a ekonomickou konferenci v Janově,
probíhající od dubna do května 1922. Oproti konferenci v Janově se haagská jednání lišila
v tom, že se jich neúčastnili němečtí zástupci a že v západních delegacích převládali
představitelé obchodních kruhů. Haagská konference řešila nároky západních zemí vůči
sovětskému Rusku za znárodnění cizího kapitálu a dluhy z carského období a otázku
poskytnutí úvěru sovětskému Rusku. Konference skončila krachem, neboť západní delegáti
odmítli ruské návrhy a požadovali navrácení znárodněného majetku jeho původním
vlastníkům.
Korfský incident
Korfský incident představuje pojem, jímž se v mezinárodních vztazích označuje diplomatická
krize mezi Řeckem a Itálií v roce 1923. Příčinou incidentu se stala vražda italského generála
Enrika Telliniho v Řecku při vymezování albánské hranice. V reakci na to vyslal Benito
Mussolini námořnictvo k obsazení řeckého ostrova Korfu. Řecká vláda podala na italský
postup stížnost u Společnosti národů, která nebyla schopna účinně jednat, a proto Velká
138
Británie a Francie donutily Itálii stáhnout se. Řekové však muselo zaplatit Italům značné
odškodné.
Ženevský protokol
Ženevský protokol (někdy též Protokol o pokojném uspořádání mezinárodních sporů)
představuje pojem, jímž se v mezinárodních vztazích označuje diplomatický návrh, který
předložil Společnosti národů britský labouristický ministerský předseda James Ramsay
MacDonald a jeho francouzský protějšek Édouard Herriot v roce 1924. Návrh protokolu, na
jehož vypracování se podílel i československý ministr zahraničí Edvard Beneš, byl založen na
třech oddělených, ale navzájem propojených principech, kterými se měly řídit mezinárodní
vztahy – arbitráž, bezpečnost a odzbrojení.
Rýnský garanční pakt
Rýnský garanční pakt představuje pojem, jímž se v mezinárodních vztazích označuje dohoda
mezi zástupci Československa, Belgie, Německa, Velké Británie, Francie, Itálie a Polska
uzavřená na konferenci ve švýcarském Locarnu v prosinci 1925. Podstatou smluvního
ujednání byly mezinárodní garance německých západních hranic. Mezi garanty patřily Velká
Británie a Itálie. Smlouva stanovila, že všechny spory, které signatáři nebudou schopni vyřešit
vzájemnou dohodou, předají k arbitráži Radě Společnosti národů.
Konference v Locarnu
Konference v Locarnu představuje událost, kterou se v mezinárodních vztazích označuje
jednání mezi zástupci Československa, Belgie, Německa, Velké Británie, Francie, Itálie a
Polska ve švýcarském Locarnu v říjnu 1925. Došlo k uzavření řady mezinárodních smluv,
z nichž nejznámější je Rýnský garanční pakt a které uvolňovaly tehdejší mezinárodní napětí
garancí německých západních hranic. Během konference však německá strana odmítla uznat
nezměnitelnou podobu východní hranice Německa s Československem a Polskem. Na základě
locarnských smluv byla Výmarská republika přizvána ke vstupu do Společnosti národů.
Briand-Kelloggův pakt
Briand-Kelloggův pakt (někdy též Pařížský pakt) představuje pojem, jímž se v mezinárodních
vztazích označuje smlouva mezi Spojenými státy americkými, Austrálií, Kanadou,
Německem, Indií, Irskem, Itálií, Novým Zélandem, Jihoafrickou unií, Velkou Británií,
Československem, Polskem, Japonskem, Belgií a Francií v srpnu 1928. Briand-Kelloggův,
pojmenovaný podle předkladatelů francouzskému ministru zahraničí Aristidu Briandovi a
jeho americkému protějšku Franku Kelloggovi, pakt vylučoval válku jako prostředek řešení
mezinárodních sporů kromě případů sebeobrany.
Ženevská odzbrojovací konference
Ženevská odzbrojovací konference představuje událost, kterou se v mezinárodních vztazích
označuje jednání mezi zástupci 61 zemí včetně Spojených států amerických, Sovětského
svazu a Německa v roce 1932. Konferující se snažili domluvit na všeobecné redukci zbraní.
Nástup Hitlera v Německu k moci v roce 1933 znamenal odchod Němců z konference a
následně i ze Společnosti národů.
139
Balkánský pakt
Balkánský pakt (někdy též Balkánská dohoda) představuje pojem, jímž se v mezinárodních
vztazích označuje smlouva mezi Řeckem, Tureckem, Rumunskem a Jugoslávií v únoru 1934.
Cílem paktu bylo udržení geopolitické stability Balkánského poloostrova po 1. světové válce.
S dohodou nesouhlasily Albánie, kterou zcela ovládala Itálie, a revizionistické Bulharsko.
Balkánský pakt měl znamenat jihoevropský protějšek východního Locarna.
Východní Locarno
Východní Locarno představuje pojem, jímž se v mezinárodních vztazích označuje snaha
francouzského ministra zahraničí Louise Barthoua prolomit mezinárodní izolaci Francie
sblížením se Sovětským svazem v roce 1934. Jednalo se o pokus vytvořit Východní Locarno,
tj. multilaterální garanci vzájemných hranic mezi Německem, Polskem, Československem,
Finskem, Estonskem, Litvou a Lotyšskem a bilaterální smluvní propojení mezi Francií a
Sovětským svazem, pojící Východní Locarno k Rýnskému garančnímu paktu. Proti jeho
návrhu se ostře postavilo Polsko a Německo a po smrti Louise Barthoua odmítl Pierre Laval
jeho zahraničněpolitickou koncepci.
Luis Barthou
Jean Louis Barthou (1862–1934) byl francouzský státník a politik třetí republiky. Zastával
nejrůznější ministerské funkce a v roce 1913 i post ministerského předsedy. Jako ministr
zahraničí se pokusil v roce 1934 prolomit mezinárodní izolaci Francie sblížením se
Sovětským svazem, prostřednictvím pokusu o vytvoření Východní Locarno, jež se v omezené
míře realizovalo francouzsko-sovětskou smlouvou o vzájemné pomoci z roku 1935. Během
návštěvy Marseille, kde se v říjnu 1934 sešel s jugoslávským králem Alexandrem I., došlo ke
spáchání atentátu, v důsledku něhož král i Barthou zemřeli.
140
11. seminář
Politika appeasementu
Politika appeasementu (usmiřování) představuje pojem, jímž se v mezinárodních vztazích
označuje snaha nejen britských politiků a předních představitelů veřejného života, ale i
francouzských státníků, o uspokojení mocenských a územních požadavků zemí Osy ve 30.
letech 20. století. Tato politika usmiřování umožnila Hitlerovu Německu obsadit Porýní,
anektovat Rakousko a během Mnichovské konference v roce 1938 získat pohraniční území
Československa.
Tzv. desetileté pravidlo
Tzv. desetileté pravidlo představuje pojem, jímž se označuje zásada, s níž přišel po 1. světové
válce britský liberální ministerský předseda David Lloyd George, jenž v poválečné atmosféře
všeobecného uvolnění a optimismu, předpokládal, že Velké Británii v následujících deseti
letech nehrozí žádný velký ozbrojený konflikt, a proto může snížit armádu na desetinu
válečné úrovně a současně adekvátně upravit výdaje na obranu země.
Mandžukuo
Mandžukuo představuje v mezinárodních vztazích pojem, jímž se označuje loutkový stát
v Mandžusku a ve východním Mongolsku v letech 1932–1945. Po Mukdenském incidentu
v roce 1931 zřídili Japonci tento stát, v jehož čele stanul poslední čínský císař z dynastie
Čching Pchu-I. Události spojené se vznikem Manžukua zkoumala Lyttonova komise.
Mezinárodní společenství kromě Japonska Manžukuo neuznalo, na což Japonci zareagovali
vystoupením ze Společnosti národů.
Stimsonova doktrína
Stimsonova doktrína (někdy též doktrína o neuznání) představuje v mezinárodních vztazích
pojem, jímž se označuje veřejná deklarace ministra zahraničí Spojených států amerických
Henryho Lewise Stimsona v roce 1931. Stimson v reakci na japonskou okupaci Mandžuska
po Mukdenském incidentu prohlásil, že Spojené státy americké diplomaticky neuznají
jakékoli jednání narušující územní celistvost Číny nebo odporující klauzulím BriandKelloggova paktu.
Lyttonova komise
Lyttonova komise představuje v mezinárodních vztazích pojem, jímž se označuje skupina
vyšetřovatelů ze Spojených států amerických, Francie, Německa a Itálie pod vedením Brita
lorda Lyttona. Komise Spojených národů, jejíž vyslání inicioval japonský delegát, působila
šest týdnů v Mandžusku v roce 1932 a měla za úkol zdokumentovat zde situaci před a po září
1931. Zpráva Lyttonovy komise vyzněla v neprospěch Japonska, a proto Společnost národů
na mimořádném zasedání odsoudila japonskou agresi. Následně Japonci vystoupili z této
mezinárodní organizace (1933).
Římské protokoly
Římské protokoly představují v mezinárodních vztazích pojem, jímž se označuje smlouva
mezi Itálií, Maďarskem a Rakouskem v roce 1934. Dohoda obsahovala klauzule o politické
spolupráci a vzájemných konzultací, italsko-rakouských obchodních vztazích a snížení cel
vybraného rakouského zboží v Itálii. Římskými protokoly se Mussoliniho Itálie pokoušela o
vytvoření sféry vlivu v těchto státech, usilující o revizi versaillského mírového systému.
141
Římské protokoly reálně přestaly platit, když došlo ke sblížení fašistické Itálie s nacistickým
Německem.
Pakt čtyř
Pakt čtyř představuje v mezinárodních vztazích pojem, jímž se označuje smlouva mezi Itálií,
Německem, Francií a Velkou Británií z roku 1933. Pakt, jehož podpis iniciovala Mussoliniho
Itálie a prostřednictvím něhož chtěla vytvořit velmocenské direktorium nad Evropou mimo
rámec Společnosti národů, prosadit revizi mírových smluv a realizovat rovnoprávnost ve
zbrojení, však nebyl nikdy ratifikován francouzským parlamentem. Dle italského předpokladu
měli signatáři paktu koordinovat svůj postup ve všech důležitých otázkách světového dění,
v důsledku čehož by byl z rozhodování vyloučen Sovětský svaz.
Italsko-habešská válka
Italsko-habešská válka (někdy též italsko-etiopská válka) představuje v mezinárodních
vztazích konflikt, který se udál v letech 1935–1936 mezi Itálií a Etiopií (Habeší). Střetu
předcházelo několik uměle vyvolaných incidentů ze strany Itálie, jež nakonec rozpoutala
válku. Ačkoli se Etiopané bránili, nemohli čelit moderně vyzbrojené a vycvičené italské
armádě. Boje s Etiopany pokračovaly i po oficiálním skončení konfliktu.
Hoare-Lavalova dohoda
Hoare-Lavalova dohoda představuje v mezinárodních vztazích pojem, jímž se označuje návrh
britského ministra zahraničí Samuela Hoarea a jeho francouzského protějšku Pierra Lavala
z prosince 1935. Smlouva si kladla za cíl ukončit probíhající Italsko-habešskou válku
rozdělením Etiopie. Záměrnou indiskrecí novinářů pronikl obsah smlouvy na veřejnost.
Následný skandál postupně vedl k politickému pádu Hoarea a zanedlouho i Lavala.
Streská fronta
Streská fronta představuje v mezinárodních vztazích pojem, jímž se označuje dohoda mezi
britským ministerským předsedou Ramsay MacDonaldem a jeho italským protějškem
Benitem Mussolinim a francouzským ministrem zahraničí Pierrem Lavalem z dubna 1935.
Streská fronta si kladla za cíl společně zabránit budoucím pokusům Německa o změny
versaillského mírového systému.
Britsko-německá námořní dohoda
Britsko-německá námořní dohoda představuje v mezinárodních vztazích pojem, jímž se
označuje smlouva mezi Velkou Británií a Německem z roku 1935. Dohoda si kladla za cíl
regulovat velikost německého válečného loďstva ve vztahu ke Královskému námořnictvu.
Němci dostali možnost postavit plavidla o výtlaku 35 % celkové tonáže britských lodí.
V případě obou států se jednalo o snahu zlepšit vzájemně pošramocené vztahy.
Remilitarizace Porýní
Remilitarizace Porýní představuje v mezinárodních vztazích událost, kterou se označuje vstup
německé armády do Porýní v březnu 1936. Tento krok nacistického Německa znamenal
otevřené porušení podmínek Versaillské mírové smlouvy (1919) a dohod ze švýcarského
Locarna (1925), jež po obou březích Rýna stanovovaly demilitarizované pásmo v šíři 50 km.
Západní země proti tomu nijak nezakročily.
142
Osa Berlín-Řím
Osa Berlín-Řím představuje v mezinárodních vztazích pojem, jímž se označuje vojenskopolitická aliance mezi Německem a Itálií z října 1936. V listopadu 1936 se k Ose připojilo
Japonsko, čímž vznikl tzv. pakt proti Kominterně (Komunistické internacionále). Na dohodu
z října 1936 navázal tzv. Ocelový pakt z května 1939, který obsahoval klauzule o společné
vojenské a ekonomické spolupráci v případě vypuknutí války na evropském kontinentu.
Pakt proti Kominterně
Pakt proti Kominterně (někdy též proti Komunistické internacionále) představuje
v mezinárodních vztazích pojem, jímž se označuje smlouva mezi Japonskem a Německem z
listopadu 1936. V roce 1937 se k němu připojila Itálie a během 2. světové války i další státy;
zpravidla spojenci Osy. Pakt si kladl za cíl spolupracovat proti aktivitám mezinárodního
komunismu a nepřímo byl zaměřen proti Sovětskému svazu. Když v roce 1941 Německo
zaútočilo na Sovětský svaz, došlo k revizi smlouvy.
143
12. seminář
Španělská občanská válka
Španělská občanská válka představuje v mezinárodních vztazích konflikt, který se
udál v letech 1936–1939 ve Španělsku mezi silami levice a pravice. Vítězství levicového
bloku ve volbách v únoru 1936 vedlo k řadě stávek, které vyústily v pokus o státní převrat ze
strany generálů José Sanjurja a Francisca Franka. Následná občanská válka vedla
k zasahování cizích zemí do španělských záležitostí. Německo a Itálie vojensky i politicky
podporovaly pravicové falangisty, zatímco Sovětský svaz prostřednictvím Kominterny
(Komunistické internacionály) pomáhal levicovým republikánům. Válka, vyznačující se
velkými ztrátami na civilním obyvatelstvu, skončila dobytím Madridu v dubnu 1939 a
vítězstvím generála Franka.
Neintervenční výbor
Neintervenční výbor představuje v mezinárodních vztazích pojem, který vznikl z uzavření
smlouvy o neintervenci v srpnu 1936. Ve výboru zasedali zástupci Velké Británie, Francie,
Sovětského svazu, Itálie, Německa a dalších 24 signatářských zemí. Ačkoli účastnické země
deklarovaly politiku neutrality a nevměšování a zavázaly se dodržovat zákaz přímého i
nepřímého vývozu zbraní a válečného materiálu do Španělska, nacistické Německo, Itálie a
Sovětský svaz dohodu porušovaly.
Interbrigády
Interbrigády (někdy též Mezinárodní brigády) představují v mezinárodních vztazích pojem,
jímž se označovaly dobrovolnické vojenské jednotky z různých zemí, účastnící se Španělské
občanské války v letech 1936–1939 na straně levicové republikánské vlády. Dobrovolníci,
jejichž celkový počet dosahoval více než 30 000, byli organizováni převážně prostřednictvím
Kominterny (Komunistické internacionály) na národním základě.
Legie Condor
Legie Condor představují v mezinárodních vztazích pojem, jímž se označovaly dobrovolnické
vojenské jednotky, složené z německých leteckých (Luftwaffe) a pozemních sil a účastnící se
Španělské občanské války v letech 1936–1939 na straně nacionalistických sil generála
Franka. Během konfliktu neváhala legie Condor používat brutální vojenské metody jako
bombardování civilních cílů. Nechvalně proslulé zničení Guerniky v roce 1937 symbolizuje
aktivity těchto vojenských dobrovolníků ve Španělsku.
Guernica
Guernica označuje město v Baskicku, které se stalo během Španělské občanské války v letech
1936–1939 symbolem hrůz a utrpení tamních bojů. Dne 26. dubna 1937 došlo k
vybombardování Guerniky legií Condor, skládající se z německých dobrovolníků, bojujících
na straně nacionalistických sil generála Franka. Letecký útok, který proměnil město v ruiny, si
vyžádal několik stovek obětí. Tato událost výrazně ovlivnila malíře Pabla Picassa a stala se
námětem jeho obrazu Guernica.
144
Hossbachův protokol
Hossbachův protokol představuje v mezinárodních vztazích pojem, jímž se označuje písemné
shrnutí ze setkání německého diktátora Adolfa Hitlera s předními představiteli vojenských
kruhů a ministerstva zahraničí 5. listopadu 1937. Během tohoto jednání došlo ze strany
Hitlera k představení expanzionistických plánů, v důsledku nichž zahájil radikálnější postup
v zahraničněpolitických otázkách.
Anšlus Rakouska
Anšlus (něm. Anschluss) Rakouska představuje v mezinárodních vztazích pojem, jímž se
označuje připojení Rakouska k Německu, které bylo Versaillskou mírovou smlouvou
výslovně zakázané. Během meziválečného období proběhlo několik neúspěšných pokusů o
anšlus (kupříkladu v roce 1934). Dne 13. března 1938 došlo ke vstupu německé armády do
Rakouska a k jeho následnému připojení (anšlusu) k Německu.
Sudetští Němci
Sudetští Němci (někdy též čeští Němci) je označení pro etnické Němce, žijící v bývalých
zemích Koruny české. Sudetští Němci především obývali pohraniční území, přiléhající
k Německu, Rakousku a Polsku. Po 1. světové válce byly tyto oblasti (Sudety) se třemi
miliony sudetských Němců začleněny do nově vzniklého Československa. Koncem 30. let 20.
století znamenala otázka postavení sudetských Němců v československém státe jádro sporů
mezi Německem a Československem. V roce 1938 se do této záležitosti vložily především
Velká Británie, Francie a Itálie. Na základě mnichovské dohody ze září 1938 byly Sudety
odstoupeny Německu.
Karlovarský program
Karlovarský program představuje v mezinárodních vztazích pojem, jímž se označují politické
požadavky Sudetoněmecké strany vůči vládě Československa, které na sjezdu v Karlových
Varech v dubnu 1938 vyhlásil Konrad Henlein. Osmibodový program zahrnoval předpoklad
úplného zrovnoprávnění Sudetských Němců s českým národem, zřízení sudetoněmecké
správy v oblastech sudetoněmeckého osídlení ve všech sférách veřejného života a další kroky
posilující postavení sudetských Němců v rámci Československa.
Runcimanova mise
Runcimanova mise představuje v mezinárodních vztazích pojem, jímž se označuje cesta Brita
lorda Waltera Runcimana do Československa v létě 1938. Lord Runciman se řadil
k zastáncům politiky appeasementu a obdržel od britského ministerského předsedy Nevilla
Chamberlaina úkol, aby prozkoumal národnostní poměry v Československu a aby dojednal
dohodu mezi československou vládou a sudetskými Němci o autonomii Sudet podobající se
svou formou švýcarským kantonům. Následná Runcimanova zpráva však jediné řešení
problému viděla v připojení Sudet k Německu.
Neville Chamberlain
Sir Arthur Neville Chamberlain (1869–1940) byl britský konzervativní politik a státník, jenž
v letech 1937–1940 zastával post ministerského předsedy Velké Británie. Jako britský
premiér nechvalně proslul tím, že uplatňoval vůči Německu, Itálii a Japonsku politiku
appeasementu (usmiřování), v níž viděl řešení mezinárodních problémů. Po podpisu
mnichovské dohody v září 1938 předpokládal, že se mu podařilo dojednat mír. Politiku
appeasementu ukončil ve chvíli, kdy hitlerovské Německo obsadilo zbytek Československa, a
zahájil přípravy na válku.
145
Édouard Daladier
Édouard Daladier (1884–1970) byl francouzský politik a státník, jenž v letech 1933, 1934,
1938–1940 zastával post ministerského předsedy Francie. Spolu s britským ministerským
předsedou Nevillem Chamberlainem se podvolili požadavkům Hitlera na připojení
československých pohraničních oblastí se sudetoněmeckým obyvatelstvem k Německu a
v září 1938 podepsal mnichovskou dohodu, která tuto územní změnu autorizovala a jenž je
vnímána za vrchol politiky appeasementu.
Mnichovská konference
Mnichovská konference představuje v mezinárodních vztazích událost, kterou se označuje
jednání mezi představiteli Velké Británie (Neville Chamberlain), Francie (Édouard Daladier),
Německa (Adolf Hitler) a Itálie (Benito Mussolini) 29–30. září 1938 v Mnichově. Na
konferenci, kterou iniciovala italská strana, se jednalo bez přítomnosti československých
zástupců o sudetoněmecké otázce. Na základě podepsané mnichovské dohody muselo
Československo odstoupit pohraniční území obývané sudetskými Němci (Sudety) Německu.
Mnichovská dohoda je z hlediska ústupků hitlerovskému Německu vnímána za vrchol
politiky appeasementu.
Pakt Molotov-Ribbentrop
Pakt Molotov-Ribbentrop představuje v mezinárodních vztazích pojem, jímž se označuje
nonagresivní smlouva mezi hitlerovským Německem a Sovětským svazem z 23. srpna 1939.
Pakt je pojmenován podle dvou hlavních vyjednavačů: sovětského lidového komisaře
zahraničních věcí Vjačeslava Molotova a jeho německého protějšku Joachima von
Ribbentropa. Signatáři se ve smlouvě zavázali zdržet vzájemného ozbrojeného konfliktu a
nevstupovat do aliancí, namířených proti jedné či druhé straně. Na základě dohody došlo i
k vymezení sfér vlivu v Evropě včetně vzájemné hranice po německém útoku na Polsko v září
1939.
146
13. seminář
Zákony o neutralitě (Neutrality Act)
Zákony o neutralitě představují sérii zákonů, první byl přijat 31. srpna 1935 a zakazoval
vývoz zbraní, munice a dalšího válečného materiálu do všech zemí ve válečném stavu,
producenti zbraní v USA museli žádat o exportní licence a Američané na lodích plujících pod
vlajkami znepřátelených států podstupovali tyto cesty pouze na vlastní nebezpečí. Tento a
další zákony pramenily z amerického izolacionismu, jeho stoupenci chtěli předejít tomu, aby
USA byly zataženy do nějaké války. V únoru 1936 přišlo upravení a rozšíření zákazu také na
půjčky a úvěry pro válčící země. Dalším faktorem, který znamenal opětovné změny v
legislativě o neutralitě, se stala španělská občanská válka v letech 1936–1939. V lednu 1938
přijaly Senát a Sněmovna reprezentantů společnou rezoluci, která rozšířila stávající embarga
taktéž na občanské nepokoje ve Španělsku. Zákony týkající se neutrality platily jen do 1.
května 1937, a proto byl k tomuto datu přijat již čtvrtý zákon. Tento zákon potvrdil předchozí
zákazy a přidal některá nová ustanovení: zákaz prodeje zbraní válčícím zemím (včetně
občanské války); americká plavidla nesměla převážet takovýto náklad, i když byl vyroben
mimo USA; zákaz půjček a úvěrování válčících zemí.
Zákon Cash&Carry
Zákon Cash&Carry (Zaplať a odvez) představoval modifikaci zákonů o neutralitě. K jeho
přijetí došlo v listopadu 1939. Tato zásada spočívala v jednoduchém mechanismu: případný
zájemce si mohl ve Spojených státech nakoupit zbraně, pokud za ně zaplatil v hotovosti a
odvezl si je na vlastních plavidlech. Bylo jasné, že tato zásada pomohla západním velmocím,
protože mocnosti Osy se kvůli námořní blokádě do USA nedostaly.
Zákon o půjčce a pronájmu (Lend&Lease Act)
Zákon o půjčce a pronájmu představoval náhradu zákonů o neutralitě. Prezident mohl na
základě této normy zapůjčit nebo pronajmout zbraně nebo prostředky k jejich výrobě,
potraviny a jiné předměty kterékoli zemi, jejíž obranu považuje za životně důležitou pro
obranu Spojených států amerických. Zákon prosadil prezident Franklin Delano Roosevelt, aby
pomohl především Velké Británii a Francii. Tato pomoc měla být uhrazena po válce. USA
poskytly za celou dobu války pomoc v celkové hodnotě 48 mld. dolarů, z nichž 60 %
směřovalo do Velké Británie a 20 % do SSSR. Platnost zákona ukončil prezident Harry
Truman v srpnu 1945.
Atlantická charta
Atlantická charta představovala společné prohlášení států bojujících proti nacistickému
Německu, vydané v srpnu 1941. Šlo o prohlášení amerického prezidenta Franklina Delano
Roosevelta a britského ministerského předsedy Winstona Churchilla o společném postupu v
probíhající válce. Dokument byl především výrazem snahy neuznat jakékoliv válečné územní
zisky, uvolnit obchodní omezení a podpořit politické svobody národů. Oba muži se také
přihlásili k zásadám svobodného obchodu, svobodné plavby a volného přístupu
k surovinovým zdrojům a vyjádřili rovněž přesvědčení, že státy, které představují hrozbu
agrese, by měly být po válce odzbrojeny. Do dubna 1950 podepsalo Atlantickou chartu na 50
států.
147
Deklarace spojených národů
Deklarace spojených národů představuje v mezinárodních vztazích pojem, jímž se označuje
společné prohlášení 26 spojeneckých vlád z ledna 1942. Na základě této deklarace přistoupili
signatáři k cílům a zásadám Atlantické charty ze srpna 1941 a zavázali se, že využijí
veškerého ekonomického a vojenského potencionálu proti silám Osy a že neuzavřou separátní
mír s nepřítelem. V této deklaraci byl poprvé použit termín „spojené národy“, který se stal
významný pro vznik Organizace spojených národů, nahrazující meziválečnou Společnost
národů.
Josif Vissarionovič Stalin
Josif Vissarionovič Stalin (1879–1953) byl sovětský státník a v letech 1922–1953 zastával
post generálního tajemníka Komunistické strany Sovětského svazu. Během jeho působení
v čele Sovětského svazu systematicky budoval kult osobnosti a země prošla rozsáhlou
industrializací a kolektivizací zemědělství. Tato politika vedla k milionům obětí v důsledku
hladomorů a poprav, jež ji doprovázely. V druhé polovině 30. let se uskutečnily velké procesy
namířené proti inteligenci, členům strany a vojenským činitelům. Přese všechno se Stalinovi
podařilo přivést Sovětský svaz k vítězství ve 2. světové válce. Spolu s americkým
prezidentem Franklin Delano Rooseveltem a britským ministerským předsedou Winstonem
Churchillem tvořil Stalin tzv. Velkou trojku, rozhodující do značné míry o poválečném
uspořádání světa.
Franklin Delano Roosevelt
Franklin Delano Roosevelt (1882–1945) byl 32. prezident Spojených států amerických
v letech 1933–1945. Roosevelt jako kandidát Demokratické strany zastával úřad nejdéle
v historii, ačkoli měl handicap v podobě ochrnutí dolních končetin v důsledku dětské obrny.
Jako prezident prosadil soubor ekonomických opatření New Deal, jenž přispěl k překonání
Velké hospodářské krize ve Spojených státech amerických. Již krátce po vstupu Američanů
do 2. světové války (po napadení Pearlu Harboru Japonci v prosinci 1941) se výrazně podílel
na užší spolupráci mezi spojenci. Když došlo k napadení Sovětského svazu Německem,
sepsal společně s britským ministerským předsedou Winstonem Churchillem Atlantickou
chartu, jež byla přijata v srpna 1941 a jejíž zásady a principy formovaly poválečné
uspořádání. Spolu se sovětským vůdcem Josifem Stalinem a britským ministerským
předsedou Winstonem Churchillem tvořil Roosevelt tzv. Velkou trojku, rozhodující do značné
míry o poválečném uspořádání světa.
Winston Churchill
Sir Winston Leonard Spencer Churchill (1874–1965) byl britský konzervativní politik, držitel
Nobelovy ceny za literaturu a státník, který v letech 1940–1945 a 1951–1955 zastával post
ministerského předsedy Velké Británie. V roce 1940 vystřídal v úřadu premiéra Nevilla
Chamberlaina, s nímž byla spojena nechvalně proslulá politika appeasementu (usmiřování), a
jako válečný vůdce dovedl svou zemi k vítězství nad mocnostmi Osy. Spolu s americkým
prezidentem Franklin Delano Rooseveltem a sovětským vůdcem Josifem Stalinem tvořil
Churchill tzv. Velkou trojku, rozhodující do značné míry o poválečném uspořádání světa.
Konference v Teheránu
Konference v Teheránu představovala první setkání představitelů tzv. Velké trojky
(amerického prezidenta Franklina Delano Roosevelta, britského premiéra Winstona
Churchilla a sovětského vůdce Josifa Vissarionoviče Stalina), které se konalo ve dnech 28.
listopadu až 1. prosince 1943 v íránském hlavním městě. Přítomní státníci jednali především o
148
spojenecké strategii na evropských bojištích. Stalin odmítl Churchillův požadavek na bojové
operace v oblasti Středomoří. Americký prezident se přiklonil k sovětskému stanovisku a
nakonec bylo rozhodnuto o otevření druhé fronty na západě Evropy (vylodění ve Francii).
Stalin dále požadoval územní Polska, které sovětské jednotky obsadily v roce 1939. I v tom
mu západní politici vyšli vstříc. SSSR se v Teheránu také zavázal, že po skončení války
v Evropě vstoupí do války proti Japonsku.
Druhá fronta
Druhá fronta představuje označení pro frontu vytvořenou západními Spojenci za druhé
světové války proti nacistickému Německu. Termín vznikl v době formování protihitlerovské
koalice v letech 1941–1942, kdy na evropském bojišti vedl boj proti Německu jen Sovětský
svaz. Definitivní rozhodnutí o otevření druhé fronty padlo na konferenci v Teheránu (28.
listopadu až 1. prosince 1943). Britský premiér Churchill sice požadoval vojenské operace
v oblasti Středomoří, ale americký prezident Roosevelt se přiklonil k sovětskému stanovisku a
Druhá fronta byla otevřena vyloděním v Normandii, které začalo 6. června 1944 (den D,
operace Overlord) pod vedením generála Eisenhowera. Jednalo se o největší vyloďovací
operaci v dějinách lidstva. Otevření druhé fronty zahájilo osvobozování západní Evropy.
Tzv. Morgenthauův plán
Tzv. Morgenthauův plán představuje v mezinárodních vztazích pojem, jímž se označuje
koncepce amerického ministra financí Henryho Morgenthaua mladšího o poválečné podobě a
okupaci Německa. Plán, jenž vznikl v době, kdy se objevily první explicitní důkazy o
existenci a rozsahu německých vyhlazovacích táborů, byl předložen v září 1944 a kladl si za
cíl znemožnit vést Německu v budoucnu jakoukoli další válku. Toho se mělo dosáhnout
zničením německé průmyslové základny a transformací země v agrární stát v údobí dvaceti
let. Ačkoli plán vypracoval člen americké vlády, bylo od něho rychle upuštěno a nikdy se
nestal oficiálním americkým programem, řešící poválečné uspořádání.
Procentová dohoda
Procentová dohoda představuje dohodu, kdy se v říjnu 1944 sešli v Moskvě sovětský vůdce
Stalin s britským premiérem Churchillem. V průběhu této návštěvy Moskvy byla dohodnuta
tzv. procentová dohoda o rozdělení odpovědnosti obou velmocí v jihovýchodní Evropě.
V podstatě se jednalo o rozdělení vlivu na Balkáně, který měl po válce vypadat takto:
Rumunsko a Bulharsko – SSSR 90 %, Spojenci 10 %, Jugoslávie – SSSR 50 %, Spojenci
50 %, Řecko – SSSR 10 %, Spojenci 90 %. Je potřeba dodat, že Stalin tuto dohodu dodržel a
obětoval řecké partyzány v průběhu občanské války v Řecku.
Jaltská konference
Jaltská konference představuje schůzku tzv. Velké trojky (amerického prezidenta Franklina
Delano Roosevelta, britského premiéra Winstona Churchilla a sovětského vůdce Josifa
Vissarionoviče Stalina), která se konala na Krymu od 4. do 11. února 1945 (krycí jméno
Argonaut). Hlavní projednávané otázky se týkaly spojenecké politiky vůči Německu, Francii,
Polsku, vzniku Organizace spojených národů a vstupu SSSR do války proti Japonsku.
V otázce Německa spojenci opustili ideu jeho rozdělení na několik států, dohodli se na vzniku
okupačních zón a na potrestání německých válečných zločinců. Západní spojenci ustoupili
Stalinovi v otázce loutkové (lublinské) vlády, již dosadil na území okupovaném SSSR. Stalin
také zopakoval, že po skončení války v Evropě SSSR vstoupí do války proti Japonsku
(vymohl si však územní zisky – jižní část Sachalinu, Kurilské ostrovy a další).
149
Postupimská konference
Postupimská konference představuje setkání zástupců tří hlavních mocností antihitlerovské
koalice (USA, SSSR, Velká Británie) v Postupimi (zámeček Cecilienhof) u Berlína ve dnech
17. července až 2. srpna 1945 (krycí název Terminal). Za Spojené státy americké byl přítomen
nový prezident Harry Truman, za Sovětský svaz Josif Vissarionovič Stalin a za Velkou
Británii Winston Churchill (v průběhu konference však jeho strana prohrála volby, a tak ho
nahradil labourista Clement Attlee). Předmětem konference byly poválečná správa Německa,
které o devět týdnů dříve kapitulovalo, uspořádání a rekonstrukce válkou poničené Evropy.
Cílem okupace Německa měly být jeho úplné odzbrojení a demilitarizace, německá politika
měla být důsledně demokratizována a státní správa decentralizována (to se týkalo i
hospodářství). Plán denacifikace se týkal všech oblastí života v Německu (jednalo se o tzv.
plán 4D – demokratizace, demilitarizace, dekartelizace a denacifikace). Součástí konference
byly i úprava Německých hranic (posun směrem na západ) a také schválení odsunu
německých menšin z Polska, Československa a Maďarska. Na této konferenci se již projevily
budoucí rozpory mezi dřívějšími spojenci, především mezi USA a SSSR.
let.
150
5HD410
Dějiny mezinárodní vztahy po roce 1945
151
5HD410 Dějiny mezinárodních vztahů po roce 1945
1. seminář
Druhá světová válka
Druhá světová válka představuje největší ozbrojený konflikt v dějinách lidstva, který trval od
1. září 1939 do 2. září 1945 a v němž se na jedné straně střetly Německo, Itálie, Japonsko a
jejich satelity a na druhé straně USA, SSSR, Velká Británie a jejich spojenci. Války se
zúčastnila většina států světa a podle některých údajů měla 60 milionů obětí. Od předchozího
konfliktu se odlišovala v řadě aspektů, zejména v počtu aktérů, rozsahu front, úrovně
vojenské techniky a škod, jak materiálních, tak lidských. Ohledně úrovně použitých zbraní je
třeba vedle masového nasazení tanků a letadel zdůraznit i nasazení jaderných zbraní v závěru
války proti Japonsku. Vysoké ztráty lidských životů v bojových akcích výrazně doplnily
oběti, k nimž docházelo v důsledku represí proti civilnímu obyvatelstvu na okupovaných
územích (věznice a koncentrační tábory), a to především ze strany nacistického Německa.
Válka jako celek skončila porážkou nacistického Německa a jeho spojenců.
Konference v Teheránu
Konference v Teheránu představovala první setkání představitelů tzv. Velké trojky
(amerického prezidenta Franklina Delano Roosevelta, britského premiéra Winstona
Churchilla a sovětského vůdce Josifa Vissarionoviče Stalina), které se konalo ve dnech 28.
listopadu až 1. prosince 1943 v íránském hlavním městě. Přítomní státníci jednali především o
spojenecké strategii na evropských bojištích. Stalin odmítl Churchillův požadavek na bojové
operace v oblasti Středomoří. Americký prezident se přiklonil k sovětskému stanovisku a
Stalin dále požadoval územní Polska, které sovětské jednotky obsadily v roce 1939. I v tom
mu západní politici vyšli vstříc. SSSR se v Teheránu také zavázal, že po skončení války
v Evropě vstoupí do války proti Japonsku.
Druhá fronta
Druhá fronta představuje označení pro frontu vytvořenou západními Spojenci za druhé
světové války proti nacistickému Německu. Termín vznikl v době formování protihitlerovské
koalice v letech 1941–1942, kdy na evropském bojišti vedl boj proti Německu jen Sovětský
svaz. Definitivní rozhodnutí o otevření druhé fronty padlo na konferenci v Teheránu (28.
listopadu až 1. prosince 1943). Britský premiér Churchill sice požadoval vojenské operace
v oblasti Středomoří, ale americký prezident Roosevelt se přiklonil k sovětskému stanovisku a
Druhá fronta byla otevřena vyloděním v Normandii, které začalo 6. června 1944 (den D,
operace Overlord) pod vedením generála Eisenhowera. Jednalo se o největší vyloďovací
operaci v dějinách lidstva. Otevření druhé fronty zahájilo osvobozování západní Evropy.
Procentová dohoda
Procentová dohoda představuje dohodu, kdy se v říjnu 1944 sešli v Moskvě sovětský vůdce
Stalin s britským premiérem Churchillem. V průběhu této návštěvy Moskvy byla dohodnuta
tzv. procentová dohoda o rozdělení odpovědnosti obou velmocí v jihovýchodní Evropě.
V podstatě se jednalo o rozdělení vlivu na Balkáně, který měl po válce vypadat takto:
Rumunsko a Bulharsko – SSSR 90 %, Spojenci 10 %, Jugoslávie – SSSR 50 %, Spojenci
50 %, Řecko – SSSR 10 %, Spojenci 90 %. Je potřeba dodat, že Stalin tuto dohodu dodržel a
obětoval řecké partyzány v průběhu občanské války v Řecku.
152
Jaltská konference
Jaltská konference představuje schůzku tzv. Velké trojky (amerického prezidenta Franklina
Delano Roosevelta, britského premiéra Winstona Churchilla a sovětského vůdce Josifa
Vissarionoviče Stalina), která se konala na Krymu od 4. do 11. února 1945 (krycí jméno
Argonaut). Hlavní projednávané otázky se týkaly spojenecké politiky vůči Německu, Francii,
Polsku, vzniku Organizace spojených národů a vstupu SSSR do války proti Japonsku.
V otázce Německa spojenci opustili ideu jeho rozdělení na několik států, dohodli se na vzniku
okupačních zón a na potrestání německých válečných zločinců. Západní spojenci ustoupili
Stalinovi v otázce loutkové (lublinské) vlády, již dosadil na území okupovaném SSSR. Stalin
také zopakoval, že po skončení války v Evropě SSSR vstoupí do války proti Japonsku
(vymohl si však územní zisky – jižní část Sachalinu, Kurilské ostrovy a další).
Postupimská konference
Postupimská konference představuje setkání zástupců tří hlavních mocností antihitlerovské
koalice (USA, SSSR, Velká Británie) v Postupimi (zámeček Cecilienhof) u Berlína ve dnech
17. července až 2. srpna 1945 (krycí název Terminal). Za Spojené státy americké byl přítomen
nový prezident Harry Truman, za Sovětský svaz Josif Vissarionovič Stalin a za Velkou
Británii Winston Churchill (v průběhu konference však jeho strana prohrála volby, a tak ho
nahradil labourista Clement Attlee). Předmětem konference byly poválečná správa Německa,
které o devět týdnů dříve kapitulovalo, uspořádání a rekonstrukce válkou poničené Evropy.
Cílem okupace Německa měly být jeho úplné odzbrojení a demilitarizace, německá politika
hospodářství). Plán denacifikace se týkal všech oblastí života v Německu (jednalo se o tzv.
plán 4D – demokratizace, demilitarizace, dekartelizace a denacifikace). Součástí konference
byly i úprava Německých hranic (posun směrem na západ) a také schválení odsunu
německých menšin z Polska, Československa a Maďarska. Na této konferenci se již projevily
budoucí rozpory mezi dřívějšími spojenci, především mezi USA a SSSR.
Okupace Německa
Okupace Německa představuje rozdělení Německa na čtyři okupační zóny po druhé světové
válce (původně měly být jen tři, ale britskému premiérovi se podařilo vyjednat ještě čtvrtou
pro Francii). Hlavní město Berlín byl vyňat ze sovětské zóny a rovněž rozdělen na čtyři zóny.
Svrchovanou moc v Německu vykonávala Spojenecká kontrolní komise (SKK). Cílem
okupace Německa měly být jeho úplné odzbrojení a demilitarizace, německá politika měla být
důsledně demokratizována a státní správa decentralizována (to se týkalo i hospodářství). Plán
denacifikace se týkal všech oblastí života v Německu (jednalo se o tzv. plán 4D –
demokratizace, demilitarizace, decentralizace a denacifikace). Zatím však nemělo dojít
k ustavení celoněmecké vlády, po dobu okupace však mělo být s Německem nakládáno jako
s jednotným hospodářským celkem. Ohledně reparací bylo dohodnuto, že každá okupační
velmoc bude je bude čerpat ze své zóny. 23. října 1954 pak západní mocnosti ukončily
okupační statut v SRN.
Denacifikace, demokratizace, demilitarizace, dekartelizace (politika 4D)
Denacifikace, demokratizace, demilitarizace, dekartelizace představují program úplné
odzbrojeného a demilitarizace Německa (likvidace válečného průmyslu), německá politika
hospodářství, kde se hovoří o dekartelizaci, tedy o vynuceném rozdělení kartelů). Plán
denacifikace se týkal všech oblastí života v Německu, jednalo se o vyčištění poválečného
Německa od nacionálního socialismu. Mimo jiné to znamenalo zákaz činnosti NSDAP a
153
potrestání jednotlivců i organizací, které kolaborovaly s nacistickým režimem. Politika 4D se
měla stát zárukou, že dojde k vymýcení německého militarismu a nacismu.
Norimberský proces
Norimberský proces představuje sérii procesů vedených Spojenými státy, Sovětským svazem,
Francií a Velkou Británií proti nacistickým válečným zločincům, které proběhly před
Mezinárodním vojenským tribunálem v Norimberku od 20. listopadu 1945 do 1. října 1946.
Obvinění museli čelit z této obžaloby: spiknutí proti míru, zločiny proti míru, válečné zločiny
a zločiny proti lidskosti. Hlavní pře se vedla proti 24 špičkám nacistického Německa, z nichž
bylo 12 odsouzeno k trestu smrti (např. náčelník generálního štábu armády Wilhelm Keitel,
Hitlerův tajemník Martin Bormann, který byl souzen v nepřítomnosti, velitel německého
letectva Hermann Göring, který před vykonáním rozsudku spáchal sebevraždu, ministr pro
okupovaná východní území stranický ideolog Alfred Rosenberg, guvernér obsazeného Polska
Hans Frank a další). K trestu odnětí svobody byli odsouzeni Hitlerův zástupce a vůdce
NSDAP Rudolf Hess (doživotí), ministr hospodářství Walter Funk (doživotí, v roce 1957 byl
propuštěn), velitel námořnictva Erich Raeder (v roce 1955 propuštěn). Tři obžalovaní byli
osvobozeni – Hjalmar Schacht, Franz von Papen a Hans Fritzsche. Jako zločinecké byly
odsouzeny i organizace SS, SD, gestapo a vedení NSDAP.
let.
154
2. seminář
Studená válka
Studená válka představuje nevojenský konflikt mezi východním blokem v čele se SSSR a
západním blokem v čele s USA. Obecně se tento konflikt časově vymezuje roky 1947–1991.
Jednalo se o kombinaci několika elementů, které ji odlišovaly od válek v minulosti. Asi
nejzásadnější charakteristika spočívá v tom, že ačkoli se používá označení válka, k použití
zbraní nikdy nedošlo. Dalšími rysy byly snaha o naprosté zničení nepřítele a bipolární
rozdělení světa na dva tábory. Hlavní účastníci vedli boj především budováním vojenských
koalic, pomocí zranitelným státům, zástupnými válkami, špionáží, propagandou, závody ve
zbrojení, rivalitou při sportovních kláních a předháněním se v technické vyspělosti (např.
kosmické závody). V 80. letech 20. století zvýšily Spojené státy americké (prezident Ronald
Reagan) diplomatický, vojenský a ekonomický tlak na Sovětský svaz v době, kdy stát trpěl
ekonomickou stagnací. Sovětský vůdce Michail Sergejevič Gorbačov se snažil o reformu
systému (perestrojka, česky přestavba, a glasnosť, česky otevřenost), ale sovětský systém
(včetně zemí východního bloku) již nešlo zachránit. Studená válka tak po rozpadu Sovětského
svazu v roce 1991 skončila.
Harry S Truman
Harry S Truman (1884–1972) byl 34. viceprezident a 33. prezident Spojených států
amerických (1945–1953). Do úřadu nastoupil v dubnu 1945 po smrti svého předchůdce
Franklina D. Roosevelta. Pocházel ze střední vrstvy, po celou kariéru si uchoval lidovou
image a přes počáteční nedůvěru v jeho schopnosti si dokázal získat respekt a pověst
rozhodného státníka. Dobu jeho úřadu poznamenala začínající studená válka a zhoršování
vztahů k bývalému spojenci, SSSR. Jako prezident také musel rozhodnout o použití jaderných
bomb na Hirošimu a Nagasaki. Do dějin se asi nejvíce zapsal tzv. Trumanovou doktrínou,
spojen je i s Marshallovým plánem. Když se v roce 1949 stal podruhé prezidentem, snažil se
prosadit zákony spojené se sociální politikou pod názvem Fair Deal. Během svého úřadování
musel zvládnout mnoho těžkých zkoušek, např. první berlínskou krizi nebo korejskou válku.
V roce 1953 se Truman vrátil do Independence, hodně psal (mimo jiné své paměti), přednášel
a sbíral soukromé dary na vytvoření prezidentské knihovny, kterou poté daroval vládě (tato
praxe byla převzata i jeho následovníky).
Íránská krize
Íránská krize představuje krizi, již vyvolalo znárodnění anglo-íránské naftové společnosti
íránskou vládou Muhammada Mossadeka v květnu 1951. Krize vlastně začala již v březnu,
kdy íránský parlament (madžlis) odhlasoval znárodnění přírodních zdrojů, což znamenalo i
znárodnění ropného průmyslu včetně Anglo-íránské ropné společnosti (Anglo-Iranian Oil
Company) a jejich holdingů. Britská vláda zareagovala nátlakem (včetně obchodního
embarga) a vysláním vojsk do Perského zálivu. Diplomatické pokusy o vyřešení sporu
neuspěly, Mossadek hodlal prodávat ropu zemím sovětského bloku. Odpor proti vládě
vyvolaly i její snahy omezit šáhovy pravomoci. Po prvním neúspěšném pokusu o vojenský
převrat, který Mossadek ještě dokázal odrazit, se jeho pozice zhoršila a v srpnu 1953 ovládla
Teherán armáda, moci se ujal generál Fazlulláh Záhidí a Mossadek byl uvězněn. Šáh se vrátil
do Íránu a o rok později došlo k dohodě o těžbě ropy s Mezinárodním naftovým konsorciem.
155
George Kennan
George Kennan (1904–2005) byl americký diplomat, historik, politický poradce specializující
se na dějiny a politiku Sovětského svazu (resp. Ruska). Vystudoval univerzitu v Princetonu a
po ukončení studia nastoupil do diplomatické služby. Od poloviny 30. let 20. století se stal
jedním z velkých odborníků na Sovětský svaz, rozpoznal podstatu stalinského režimu a
varoval před příliš úzkou spoluprací se SSSR. Od dubna 1944 do května 1946 působil v čele
americké mise v Moskvě. Na konci svého funkčního období napsal telegram o 8000 slovech
(Dlouhý telegram), kde vytyčil novou strategii vztahů se SSSR. V červenci (už jako
zaměstnanec ministerstva zahraničí) publikoval stať (pod pseudonymem „X“) Zdroje
sovětského jednání, v níž prezentoval ideje Stalinovy politiky. V letech 1951–1952 působil na
postu amerického velvyslance v Moskvě, ale po diplomatické chybě musel místo opustit. O
dekádu později ještě zastával pozici velvyslance v Jugoslávii (1961–1963), aby se poté stáhl
do akademického prostředí, kde se věnoval historii (i dějinám Ruska).
Dlouhý telegram
Dlouhý telegram představuje telegrafickou zprávu (rozsah přibližně 8000 slov), kterou poslal
George Kennan prezidentu Trumanovi v únoru 1946. Kennan v ní především deklaroval, že
dosavadní předpoklady, z nichž vycházely USA ve vztahu k SSSR, jsou naprosto mylné.
Jedinou cestu, jak zastavit sovětskou expanzi, Kennan viděl v dlouhodobém, trpělivém, ale
tvrdém a rozhodném zadržování ruských expanzivních tendencí.
Fulton
Fulton představuje projev (jmenoval se Opory míru) Winstona Churchilla z 5. března 1946,
která se tradičně, byť ne zcela oprávněně pokládá za počátek studené války. Bývalý britský
premiér vystoupil na půdě Westminsterské koleje na univerzitě ve Fultonu a v přítomnosti
amerického prezidenta Trumana analyzoval situaci v Evropě. Dospěl k závěru, že USA a
Velká Británie musí spolupracovat a pokusit se zastavit sovětskou expanzi. Churchill ve svém
projevu použil označení „železná opona“, která vznikla v Evropě a rozdělila ji na dvě části,
demokratickou a tu pod sovětským vlivem. Bezprostřední reakce na jeho projev byla v USA
odmítavá, až po nějaké době si lidé začali uvědomovat, že se britský politik nemýlil.
Občanská válka v Řecku
Občanská válka v Řecku představuje vojenský konflikt, který se odehrál v letech 1946–1949.
Na jedné straně konfliktu stála konzervativní část řecké společnosti a silové složky řecké
vlády (Národně republikánská řecká liga, EDES), nejdřív podporované Velkou Británií, poté
USA. Druhou bojující část tvořila levicová Národně osvobozenecká fronta (EAM) a její
vojenská část – Národně osvobozeneckou armádou Řecka (ELAS), které podporovaly
komunistické režimy ze sousedních států. Na základě procentové dohody mezi Stalinem a
Churchillem (říjen 1944) se Řecko ocitlo v britské sféře vlivu. Poté se rozhořely boje mezi
levicovými partyzány a britskými oddíly. Vlastní počátek občanské války se klade březen
1946 a mezníkem se stal rok 1947, kdy se podpory řecké monarchie chopily USA
(Trumanova doktrína). Sovětsko-jugoslávská roztržka (1948) pak ukončila veškeré angažmá
Moskvy v tomto prostoru.
Trumanova doktrína
Trumanova doktrína představovala zahraničně politický koncept amerického prezidenta
Harryho S Trumana, který vyhlásil v březnu 1947 a jenž reagoval na oznámení britského
kabinetu, že už nebude schopný dostát svým finančním a politickým závazkům vůči legitimní
řecké vládě v boji s komunistickými partyzány. Současně se jednalo o hrozbu, že Turecko
156
spadne do sféry vlivu SSSR. Prezident Truman se rozhodl poskytnout oběma zemím finanční
pomoc, o níž však musel přesvědčit Kongres, kde měli převahu opoziční republikáni. 12.
března 1947 pak přednesl projev, který později vešel do dějin jako Trumanova doktrína.
Prezident naznačil představu světa rozděleného na dva ideově nesmiřitelné tábory, v němž
USA musí podporovat svobodné národy, které vzdorují pokusům o podrobení ozbrojenými
menšinami nebo vnějšími tlaky. Poté požádal Kongres o pomoc Řecku a Turecku ve výši 400
milionů dolarů k 30. červnu 1948, což Kongres schválil.
Marshallův plán (European Recovery Program, E. R. P.)
Oficiální název zněl Plán evropské obnovy a představoval program hospodářské obnovy,
který Spojené státy americké poskytly válkou poničené západní Evropě (země východního
bloku plán pod tlakem SSSR odmítly) a jejž schválil americký Kongres 3. dubna 1948. Ve
stejný den podepsal zákon i prezident Harry S Truman, platnost pomoci byla stanovena na 4
roky (ve výši přibližně 13 miliard dolarů). Americká pomoc se skládala především
z potravinových přebytků a nejrůznějšího zboží. Plán nese jméno podle amerického ministra
zahraničí George C. Marshalla, vypracovalo ho ministerstvo zahraničí. Pomoc se týkala 16
zemí západní a jižní Evropy (Velká Británie, Francie, Itálie, SRN – do podzimu 1949 jako
Trizonie, Nizozemsko, Řecko, Rakousko, Belgie, Dánsko, Irsko, Švédsko, Švýcarsko,
Norsko, Island. Lucembursko a Turecko).
Bizónie, Trizónie
Bizónie představovala označení pro spojenou anglo-americkou okupační zónu v Německu,
která vznikla v prosinci 1946 (v platnost vstoupila 1. ledna 1947). Toto spojení se uskutečnilo
v době, kdy se debatovalo o přípravě mírové smlouvy s Německem. Bizónie zahrnovala víc
než polovinu poválečného Německa a obývalo ji 60 % obyvatelstva. Jednalo se o ekonomicky
nejvýznamnější německé země. Za zhoršující se mezinárodní situace souhlasila Francie
s připojením k Bizónii (duben 1948, čímž vznikla Trizónie), v prosinci 1947 pak USA
zastavily čerpání sovětských reparačních pohledávek z Bizónie. Také se zde budovaly
prozatímní parlamentní a vládní instituce. Trizónie se stala 23. května 1949 základem nově
vzniklé Spolkové republiky Německo (vznikla 7. září 1949).
První berlínská krize
První berlínská krize představuje vrchol sporů mezi západními spojenci a SSSR, který
v březnu 1948 vyhlásil omezení železničního spojení západních zón v Berlíně se západními
okupačními zónami. V červnu pak Stalin nařídil přerušit veškeré vodní a pozemní cesty mezi,
čímž nastala blokáda Západního Berlína. Přerušení letecké cesty nenastalo, Stalin se
domníval, že letecký most sám o sobě nebude stačit na zásobování a rovněž se obával
eskalace napětí. USA a Velká Británie však vytvořily letecký most a během 14 měsíců trvající
blokády dopravily do blokovaných částí Berlína přibližně 2,5 milionu tun zásob (12 000 tun
potravin a paliv denně). Sovětský vůdce již v únoru 1949 poznal, že blokáda neuspěla a o tři
měsíce později ji odvolal.
Letecký most
Letecký most představuje pružnou reakci USA a Velká Británie na vzniklou okupaci
Západního Berlína a vytvořily letecký koridor, díky němuž zásobovaly Západní Berlín.
Spojenecké posádky přepravovaly denně na 12 000 tun potravin a paliva. Do Západního
Berlína vedly ze západních zón tři vzdušné koridory široké cca 30 km, v oblasti mimo ně
hrozilo zásobovacím letounům sestřelení sovětskými stíhači. Za 14 měsíců trvání blokády
dopravila letadla do města celkem 2,5 miliónu tun nákladu. Letecký most měl velký morální
157
dopad, protože se Západ přihlásil k úloze ochránce formující se Spolkové republiky
Německo. SSSR naopak uznal neúspěch a krize dovršila započatý proces dělení Německa na
dvě politické jednotky.
Severoatlantická aliance (North Atlantic Treaty Organization, NATO)
Severoatlantická aliance představuje alianci a organizaci (euroatlantický mezinárodní
vojenský pakt), která vznikla podpisem Washingtonské smlouvy 4. dubna 1949. K původním
zakládajícím členům patřily Belgie, Dánsko, Francie, Island, Kanada, Itálie, Lucembursko,
Nizozemsko, Norsko, Portugalsko, Velká Británie a USA. V roce 1955 se členem NATO stala
SRN. Zpočátku se jednalo spíše o proklamativní politický charakter smlouvy, ale na počátku
50. let 20. století byla pod vlivem mezinárodních událostí (vítězství komunistů v Číně nebo
počátek Korejské války) urychlena přeměna NATO v akceschopnou vojenskou organizaci.
V březnu 1999 se členem NATO stala i Česká republika.
Organizace pro evropskou hospodářskou spolupráci (Organization for European
Economic Cooperation, OEEC)
Organizace pro evropskou hospodářskou spolupráci představuje organizaci, která vznikla
v srpnu 1947 (formálně až v dubnu 1948) jako koordinační orgán při použití prostředků
plynoucích z Marshallova plánu. Jejími členy se staly Belgie, Dánsko, Irsko, Francie,
Lucembursko, Itálie, Island, západní okupační zóny Německa, Nizozemsko, Řecko, Norsko,
Rakousko, Portugalsko, Švédsko, Švýcarsko, Turecko a Velká Británie. Organizace se
zabývala především odstraňováním překážek evropského obchodu a otázkami evropské
hospodářské spolupráce. Na konci 50. let 20. století se přetransformovala na Organizaci pro
hospodářskou spolupráci a rozvoj (vznikla v roce 1960).
Korejská válka
Korejská válka představuje třetí největší válečný konflikt v dějinách, který probíhal v letech
1950–1953 na Korejském poloostrově. Válku zahájil severokorejský režim Kim Ir-sena za
podpory sovětského vůdce Josifa Stalina a čínského Mao Ce-tunga. Na stranu Jižní Koreje se
postavila Organizace spojených národů, která útok označila za agresi, a proto na základě její
rezoluce došlo ke společnému zásahu členských států pod vedením Spojených států
amerických. Vylodění spojeneckých jednotek u Inčchonu umožnilo jednak zvrátit dosavadní
nepříznivý vývoj, jednak zahájit úspěšnou protiofenzívu do Severní Koreje. Následně zasáhly
oddíly čínských dobrovolníků, které přinutily spojenecké jednotky k ústupu na 38.
rovnoběžku, na níž se fronta zastavila. V patové situaci zahájily válčící strany zdlouhavá
mírová jednání, jež vyústily v podpis smlouvy o příměří v červenci 1953, potvrzující
rozdělení Korejského poloostrova na dva státy.
158
3. seminář
Sovětský (východní) blok
Sovětský blok představuje označení Sovětského svazu a jeho satelitů po druhé světové válce,
kdy se svět polarizoval na dva soupeřící tábory. Proti východnímu bloku, organizovanému
vojensky do Varšavské smlouvy (vznikla v roce 1955) a hospodářsky do Rady vzájemné
hospodářské pomoci (vznikla v roce 1949), stál Západ a jeho organizace (především NATO).
Východní blok nebyl monolitickou organizací, v roce 1948 došlo k sovětsko-jugoslávské
roztržce, Jugoslávie se poté orientovala jak na Východ, tak i na Západ. V roce 1956 se
Albánie přeorientovala na Čínu a přestala být součástí tohoto bloku.
Informbyro (Informační byro komunistických a dělnických stran)
Informbyro představuje označení organizace, která byla založena v září 1947 na schůzce ve
Szklarské Porębě, kde se sešli zástupci komunistických stran ze zemí východní Evropy.
Navazovala na činnost předválečné Kominterny, a i když se oficiálně jednalo o koordinační
instituci mezinárodního charakteru, Informbyro bylo ve skutečnosti plně pod vlivem Moskvy,
která za jeho pomoci kontrolovala vznikající východní blok. Tiskovým orgánem organizace
byl časopis Za trvalý mír, lidovou demokracii (někde také Pro věčný mír a lidovou
demokracii). Informbyro nikdy vlivu Kominterny nedosáhlo a dubnu 1956 bylo v rámci
smíření s Jugoslávií rozpuštěno.
Rada vzájemné hospodářské pomoci (RVHP)
Rada vzájemné hospodářské pomoci představuje ekonomickou organizaci zemí východního
bloku. Jejími zakládajícími členy se v lednu 1949 staly Bulharsko, Československo,
Maďarsko, Polsko, Rumunsko a SSSR; o měsíc později přistoupila Albánie. V roce 1950 se
připojila NDR a později i další země. Nejvyšším orgánem bylo zasedání Rady, dalšími
výkonný výbor a jednotlivé výbory a stálé komise. Sekretariát RVHP sídlil v Moskvě.
Původní cíl organizace ležel v koordinaci plánování a urychlení ekonomického a technického
pokroku. Samozřejmě se jednalo o mocenský nástroj pro centrální ovládání ekonomiky
socialistických států Sovětským svazem. Po roce 1956 nastala větší centralizace
v rozhodování a integrace v rámci RVHP. Rozšířil se vzájemný obchod a měla se uskutečnit
„mezinárodní dělba práce“. Kvůli centrálnímu plánování se RVHP nepodařilo vytvořit
efektivní ekonomický mechanismus, který by fungoval n nadnárodním měřítku. Po roce 1989
se organizace začala rozpadat a v roce 1991 svou činnost ukončila.
Varšavský pakt (Varšavská smlouva)
Varšavský pakt představuje vojenskou organizaci evropských komunistických zemí během
studené války, která vznikla 14. května 1955 (na základě Smlouvy o přátelství, spolupráci a
vzájemné pomoci). Jejími členy byli od zpočátku Albánie, Bulharsko, Československo,
Maďarsko, NDR, Polsko, Rumunsko a SSSR. Formálně se jednalo o reakci na ustavení
Západoevropské unie a vstup SRN do NATO, ve skutečnosti si Moskva chtěla pojistit vliv
nad východním blokem. Smlouva byla uzavřena na 20 let s automatickým prodloužením o 10
let pro státy, které ji rok před uplynutím lhůty nevypoví. Albánie se přestala zúčastňovat
činnosti Varšavské smlouvy v roce 1962 a o šest let později ji na protest proti intervenci
armád pěti členských zemí do Československa vypověděla. Cílem Varšavské smlouvy byla
koordinace politiky a vytvoření systému kolektivní bezpečnosti v Evropě, resp. spolupráce ve
vojenské oblasti při společné obraně socialismu, suverenity a nezávislosti. Nejvyšším
politickým orgánem Varšavské smlouvy byl oficiálně Politický poradní výbor složený z
nejvyšších stranických a státních představitelů členských zemí. V praxi však direktivy
159
Spojenému velení a štábu Spojených ozbrojených sil přicházely z Moskvy. Pakt přestal
existovat v roce 1991.
Josip Broz Tito
Josip Broz Tito (1892–1980) byl jugoslávský komunistický politik, maršál Jugoslávie a
vrchní velitel ozbrojených sil SFRJ a vůdce jugoslávského národněosvobozeneckého boje
druhé světové války, v letech 1953–1980 prezident Jugoslávie. Narodil se v Chorvatsku,
bojoval v první světové válce na straně Rakousko-Uherska na frontě v Srbsku, později byl
přeložen do Karpat. Po válce vstoupil do Komunistické strany Jugoslávie, v meziválečném
období byl několikrát vězněn. Když vypukla druhá světová válka, ihned se dal na odboj. Stal
se vůdcem komunistického odboje a získal si neotřesitelnou autoritu, která mu po válce
pomohla, když se nestal jedním z poslušných vykonavatelů Stalinovy politiky. V roce 1948
došlo k sovětsko-jugoslávské roztržce, na jejímž konci bylo vyloučení Jugoslávie z „rodiny“
socialistických států. Jugoslávie nastoupila třetí cestu, kdy lavírovala mezi Západem a
Východem, Tito si uvědomoval, že otevřený příklon k Západu není možný. Jugoslávie se 1.
ledna 1967 stala první socialistickou zemí, která otevřela svoje hranice cizincům, a zrušila
vízovou povinnost pro příslušníky všech zemí světa. Ke konci jeho života začal být postupně
napadán i jeho kult osobnosti.
Balkánský pakt
Balkánský pakt představuje vojensko-politickou aliance Řecka, Turecka a Jugoslávie, která
vznikla v srpnu 1954 jako smlouva o alianci, spojenectví a vzájemné pomoci s platností na 20
let (již v únoru 1953 byla podepsána smlouva o přátelství a spolupráci v Ankaře). Uzavření
Balkánského paktu bylo výrazem snah západních velmocí využít dočasné roztržky Jugoslávie
s ostatními státy a svázat ji prostřednictvím Řecka a Turecka s NATO. Reálně však přestala
fungovat o několik měsíců později kvůli řecko-tureckému napětí v otázce Kypru (v roce
1955).
Sovětsko-jugoslávská roztržka
Představuje výrazné zhoršení sovětsko-jugoslávských vztahů, které nebyly po druhé světové
válce idylické a jež v první polovině roku 1948 vygradovaly vzájemnou roztržkou. Hlavní
příčinou byla snaha SSSR podřídit svému mocenskému vlivu všechny země východní
Evropy a tedy i Jugoslávii. Její vůdce, Jozip Broz Tito, však tlak sovětského vůdce Stalina
ustál. V březnu 1948 přišel špičkám jugoslávských komunistů dopis od sovětské
komunistické strany, v němž byla sdělena různá nařčení ze sektářství, přílišného revolučního
nadšení a z kritičnosti k sovětským odborníkům. Následovaly ještě další dopisy, na jejichž
konci byla v červnu rezoluce Informbyra „O situaci v komunistické straně Jugoslávie“.
V rezoluci stála kritika a obviňování jugoslávských komunistů ze sektářství, z nedodržování
zásad demokratického centralismu, z nacionalismu a nesprávné politiky na vesnici. Stalin dal
téhož dne souhlas k vyloučení Bělehradu z Informbyra. Následovaly vypovězení obchodních
smluv od sovětských satelitů a „hon“ na Titovy příznivce v ostatních komunistických
stranách.
Nikita Sergejevič Chruščov
Nikita Sergejevič Chruščov (1894–1971) byl sovětský politik, v letech 1953–1964 první
tajemník ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu, v letech 1958–1964
předseda rady ministrů Sovětského svazu. Narodil se v ruské vesnici v Kurské gubernii a
v mládí pracoval jako kovodělník. Ve 30. letech 20. století podporoval Stalinovy čistky,
v roce 1939 jej Stalin poslal vládnout na Ukrajinu, kde Chruščov pokračoval v čistkách.
160
Během druhé světové války působil jako politruk. Po roce 1945 se vrátil na Ukrajinu, aby se
později vrátil do Moskvy jako jeden ze Stalinových blízkých poradců. Tento „muž s visáží
prosťáčka Ivana a hlavou geniálního mužika“ se stal překvapivě po Stalinově smrti (1953)
jeho nástupcem. O tři roky později, 25. února 1956, přednesl na XX. sjezdu KSSS na
uzavřeném jednání projev Kult osobnosti a jeho důsledky, v němž poodhalil a odsoudil
diktátorské praktiky svého předchůdce. Ve vnitřní i zahraniční politice se pouštěl do
experimentů, jedním z nich byla i Karibská krize v roce 1962, kdy se svět dostal na práh
jaderného konfliktu. V roce 1964 byl zbaven všech svých funkcí, ale dožil v klidu na
venkovské dače poblíž Moskvy.
XX. sjezd KSSS
XX. sjezd KSSS představuje sjezd, který se konal od 14. do 25. února 1956 a na němž
proběhly rozchod se stalinismem a kritika kultu osobnosti. Sovětský vůdce Nikita S.
Chruščov zde přednesl na uzavřeném jednání projev s názvem Kult osobnosti a jeho důsledky,
v němž poodhalil a odsoudil diktátorské praktiky svého předchůdce a poměrně pravdivě
popsal Stalinovu cestu k moci. Kritika kultu osobnosti však nebyla následována kritikou
systému jako takového a jednalo se spíše o jednorázovou akci. Odsouzení Stalina přesto
znamenalo otřes v mezinárodním komunistickém hnutí, Albánie označila takovýto postoj za
revizionismus. Samotný projev se přes snahu o utajení dostal na veřejnost. Jednu z jeho kopií
se totiž podařilo získat polskému novináři židovského původu Viktoru Grajevskému.
Kult osobnosti
Kult osobnosti obecně představuje neúměrné zveličování vlastních zásluh a vlastností, jež je
současně nemožné kritizovat. Kult osobnosti dále spočívá také v nestřídmé popularizaci
inkriminované osobnosti za pomoci vědy, umění a propagandy. Nejvíce se tento pojem
spojuje se sovětským diktátorem Josifem Vissarionovičem Stalinem. Jeho cestu k moci
poodhalil a prostředky, které při tom používal, odsoudil na uzavřeném jednání na XX. sjezdu
KSSS (únor 1956) sovětský vůdce Nikita S. Chruščov (projev s názvem Kult osobnosti a jeho
důsledky).
Polský říjen
Polské protikomunistické povstání představovalo reakci na špatnou hospodářskou situaci
v zemi. Polští dělníci demonstrovali v Poznani (červen 1956) a požadovali zlepšení
pracovních podmínek i politické reformy (např. odchod sovětských vojsk ze země). Nepokoje
byly brutálně potlačeny speciálními jednotkami, několik desítek demonstrujících zahynulo,
stovky byly zraněny. V říjnu nakonec došlo ke kompromisu, kdy se do čela polských
komunistů postavil Władysław Gomułka. Byla uvolněna hospodářská kontrola, omezena
cenzura a uvolněn církevní život.
Maďarské povstání
Maďarské povstání představuje vývoj událostí v Maďarsku po XX. sjezdu KSSS, který byl
nejdramatičtější ze všech zemí komunistického bloku. Na jaře 1956 začaly rehabilitace části
odsouzených z počátku 50. let 20. století, vláda uvolnila politiku ve vztahu k
soukromým rolníkům. Pod vlivem událostí odstoupil stalinista Mátyás Rákosi a nastoupilo
nové vedení strany, kde hrál důležitou roli Imre Nagy. V říjnu nastaly v Budapešti nepokoje,
které velmi brzy přerostly v protisovětské boje. Situace vyvrcholila na začátku listopadu, kdy
do země vstoupila sovětská vojska, které velmi brzy rozdrtily maďarský odpor. Nastaly
represe, Imre Nagy byl odsouzen k trestu smrti.
161
4. seminář
Britský mandát Palestina
Britský mandát Palestina představuje mandátní území Velké Británie, které země dostala do
správy od Společnosti národů v roce 1919. Mezi hlavními cíli tohoto bylo napomoci při
realizaci Balfourovy deklarace z roku 1917, která měla zřídit národní domovinu pro židovský
národ. I po druhé světové válce spravovala území Palestiny (již značně okleštěné oddělením
Jordánska a Golanských výšin) Velká Británie. Ta se však dostávala do stále větších
problémů nejen na území samotné Palestiny, kde mezi sebou navzájem a také proti Britům
bojovali Židé a Arabové, ale i ve svých koloniích a konec konců i doma. 15. února 1947 proto
Británie oficiálně prohlásila, že předává problém Palestiny k vyřešení Organizaci spojených
národů. V polovině května 1947 byl ustanoven zvláštní výbor pro Palestinu, známý pod
zkratkou UNSCOP (United Nations Special Committee on Palestine), který měl odcestovat do
Palestiny a na základě šetření rozhodnout o nejlepším možném řešení. Nakonec vznikl 14.
května 1948 Stát Izrael. Poté armády arabských států napadly nově vzniklý, a začala tak tzv.
první izraelsko-arabská válka (válka za nezávislost). Zbývá jen poznamenat, že Arabové svůj
stát na přiřknutém území nikdy nevytvořili.
Biltmorský program
Biltmorský program představuje konferenci, která se konala v květnu 1942 v newyorském
hotelu Biltmore a na níž z Ben Gurionových úst zazněla myšlenka, že „Židé se již nemohou
při zřízení Židovské národní domoviny v Palestině opírat o Británii a že k dosažení tohoto cíle
by měla Židovská agentura vládnout v Palestině místo britské mandátní správy“. Program
tedy jasně deklaroval vytvoření židovského státu cestou ozbrojeného zápasu jak s Brity, tak
s Araby.
Hagana
Hagana představuje tajnou židovskou polovojenskou organizaci v Palestině. Vznikla již před
první světovou válkou (jako Spolek hlídačů), kdy ji založili židovští osadníci k ochraně svých
sídlišť. V letech 1920–1929 postrádala silné centrální vedení. Její „jednotky“ byly velmi
početně omezené a slabě vyzbrojené. Během druhé světové války organizovala ilegální
přistěhovalectví do Palestiny, po skončení války se její příslušníci stali základem pravidelné
izraelské armády. Mezi významné členy Hagany patřili Jicchak Rabin, Ariel Šaron nebo
Moše Dajan.
Irgun
Irgun představuje tajnou židovskou vojenskou organizaci v Palestině, působící v letech 1931
až 1948 v britské mandátní Palestině. Své útoky nejprve zaměřovala proti Arabům, od roku
1939 i proti Britům. Irgunu se připisuje víc než 200 teroristických útoků, např. i výbuch
v hotelu Král David (1946), při němž zahynulo 91 lidí. V září 1948 byl rozpuštěn.
Významným členem byl Menachem Begin.
Lechi
Lechi představuje ozbrojenou tajnou sionistickou skupinu v britské mandátní Palestině. Podle
svého zakladatele Avrahama Sterna se občas označuje jako Sternova skupina či Sternův gang
(to používali Britové). Lechi se odtrhla od organizace Irgun, když ten po začátku druhé
světové války oznámil zastavení protibritských útoků v Palestině. Sternisté odmítli příměří a
pokračovali v útocích. V roce 1948 zavraždili švédského diplomata Folke Bernadotta.
162
Grady-Morrisonův plán na rozdělení Palestiny
V říjnu 1946 oznámil americký prezident Harry Truman podpoření plánu na rozdělení
Palestiny na židovskou a arabskou část, čímž nemile překvapil britského premiéra Clementa
Attleeho. Ten se rozhodl ke kompromisu – do Londýna byli pozváni zástupci Židů a Arabů,
byl jim zde předložen tzv. Grady-Morrisonův plán na rozdělení Palestiny. Jednalo se o
britsko-americkou komisi, již vedli Herbert Morrison a Henry Grady. Podle plánu měl Negev
(poušť na jihu Izraele) připadnout arabskému státu. Židé v reakci na to předložili také svůj
návrh – požadovali území celé Galileje, pobřežního pásu a Negevu. Nový státní celek měl být
spojencem Velké Británie.
Suezská krize
Suezská krize představuje druhý arabsko-izraelský konflikt, který začal na počátku roku 1956,
když egyptský vůdce Gamál Abd an-Násir nařídil blokádu izraelského přístavu Ejlát.
V červenci pak vyhlásil znárodnění Suezského průplavu. Izraelská armáda zaútočila (po
dohodě s Francií a Velkou Británií) v říjnu na Sinaj a postoupila až k Suezu. Izrael okupoval
pásmo Gazy, Sinaj pak v roce 1957 vyklidil. Rozhodujícím se stal postoj USA, které akci
Francie a Velké Británie nepodpořily a na počátku listopadu přijalo OSN rezoluci o zastavení
bojů a vyklizení obsazených území. Americký prezident Dwight Eisenhower dokonce
pohrozil blokováním půjček z Mezinárodního měnového fondu. Obě tradiční velmoci utrpěly
porážku (britský premiér Anthony Eden zanedlouho opustil svůj post) a naopak se zvýšila
popularita Gamála Abd an-Násira.
Organizace pro osvobození Palestiny (OOP)
Organizace pro osvobození Palestiny představuje organizaci, která byla založena v roce 1964
z iniciativy Ligy arabských států a jež měla sjednotit různé skupiny Arabů, které bojovaly
proti přítomnosti Izraele na území Palestiny. Největší a nejsilnější organizací v rámci OOP je
al-Fatáh. Program OOP se vyslovoval pro vytvoření sekulárního státu a pro zničení Izraele.
V roce 1969 se do čela OOP postavil Jásir Arafat (1969–2004), nyní je v čele Mahmúd
Abbás. V roce 1974 uznaly arabské státy a OSN OOP za jediného mluvčího Palestinců.
V prosinci 1998 při návštěvě amerického prezidenta Billa Clintona se na shromáždění
palestinského vedení v Gaze vypustily věty z Charty OOP, které vyzývaly ke zničení Izraele.
Od tohoto data již není de jure cílem organizace likvidace Izraele. Ten pak OOP uznal za
legitimního představitele palestinského lidu a 13. září 1993 byla mezi Izraelem a OOP
podepsána mírová dohoda z Osla.
Jásir Arafat
Jásir Arafat (1929–2004) byl nejznámější palestinský politik, předseda Organizace pro
osvobození Palestiny, prezident Palestinské autonomie. Od roku 1965 stál v čele největší
palestinské ozbrojené organizace al-Fatáh. Většinu svého života strávil bojem za právo na
sebeurčení Palestinců. V roce 1988 vyhlásil vznik Nezávislého palestinského státu a o rok
později byl v Tunisu jmenován exilovým prezidentem Palestiny. Za svou snahu o dohodu
obdržel v roce 1993 Nobelovu cenu za mír (spolu s Jicchakem Rabinem a Šimonem Peresem).
163
Šestidenní válka
Šestidenní válka představuje třetí arabsko-izraelský konflikt, který vypukl v červnu 1967 (5.10. června), kdy po neuvážených výrocích egyptského prezidenta Gamála Abd an-Násira
zahájila izraelská armáda pod vedením Moše Dajana preventivní úder na egyptská letiště a
velmi rychle obsadila Sinajský poloostrov. Izraelské jednotky dobyly zároveň i celý Západní
břeh Jordánu a Golanské výšiny na hranicích se Sýrií. Arabskou koalici tvořily Egypt, Sýrie a
Jordánsko, jednotkami přispěly i Irák, Saúdská Arábie, Súdán, Tunisko, Maroko a Alžírsko.
Přesto arabské státy utrpěly drtivou porážku a výsledky války jsou patrné ještě dnes.
Golanské výšiny
Golanské výšiny představují strategickou plošinu a hornatou oblast při jižním konci pohoří
Antilibanon, která dodnes zůstává sporným bodem mezi Izraelem a Sýrií. V roce 1944 se
Golanské výšiny staly součástí samostatného státu Sýrie. Dvě třetiny území jsou okupovány
Izraelem, který je drží od Šestidenní války (1967). Do roku 1981 pak území podléhalo
vojenské správě, poté izraelský parlament schválil zákon, na jehož základě se Golany staly
integrální součástí Izraele.
Tzv. Bar-Levova linie
Tzv. Bar-Levova linie představuje systém opevnění, které Izrael vybudoval na východním
břehu Suezského průplavu pro obranu Sinaje, který obsadil během Šestidenní války (1967).
Svoje jméno dostala po generálovi Chajimu Bar Levovi, který byl v letech 1968–1972
náčelníkem Generálního štábu Izraelských obranných sil. Linie navzdory velkým investicím
nesplnila během jomkipurské války očekávání, když rychle podlehla dobře připravenému
úderu egyptské armády.
Jomkipurská válka
Jomkipurská válka představuje poslední arabsko-izraelský konflikt, který začal na židovský
svátek Den smíření (Jom Kipur) v říjnu 1973, kdy egyptské a syrské jednotky zaútočily na
Izrael. Zatímco egyptský útok byl zpočátku úspěšný, syrský neuspěl. Z vojenského hlediska
skončila válka vítězstvím Izraele, ovšem při těžkých a z dlouhodobého hlediska
neakceptovatelných ztrátách; z politického a globálního hlediska šlo o remízu nebo velmi
mírné vítězství arabské koalice, která si své ztráty mohla dovolit.
Jednání v Camp Davidu
Jednání v Camp Davidu představují mírová jednání o urovnání na Blízkém východě mezi
egyptským prezidentem Anvarem as-Sádátem a izraelským premiérem Menachemem
Beginem, které se konaly v letním sídle amerického prezidenta v Camp Davidu v září 1978.
Rozhovory hostil prezident Jimmy Carter. Mírová dohoda, která z jednání v Camp Davidu
vycházela, pak byla podepsána v březnu 1979 ve Washingtonu. Oba státy ukončily třicetileté
nepřátelství a navázaly diplomatické a obchodní vztahy. Ostatní arabské státy a OOP dohodu
odmítly. Sádát na dohodu doplatil, když na něj byl v roce 1981 spáchán atentát.
První intifáda
Nebo také „válka kamenů“ představuje nepokoje arabského obyvatelstva zaměřené na
ukončení 20 let trvající izraelské okupace a vojenské správy území západního břehu Jordánu a
pásma Gazy. Vypuklo v prosinci 1987 a vyžádalo si oběti na izraelské i arabské straně.
Oficiálně podporovalo tyto akce OOP, ale stále více se do popředí dostávalo radikální hnutí
Hamas. Palestinské akce zahrnovaly porušování veřejného pořádku, demonstrace, generální
164
stávky, bojkoty, házení kamenů, zapalování pneumatik nebo graffiti. Nepokoje ukončily
mírové rozhovory z Osla (1993).
Druhá intifáda
Zvaná též intifáda Al-Aksá, začala v září 2000 a trvala čtyři roky. Vyvolala ji návštěva Ariela
Šarona na Chrámové hoře v Jeruzalémě, která patří ke třem nejsvětějším místům muslimů.
Následovaly demonstrace rozehnané střelbou. Druhá intifáda byla krvavější a přinesla řadu
sebevražedných atentátů na území Izraele, při nichž umírali nevinní lidé. V roce 2001 začal
Izrael z bezpečnostních důvodů budovat kolem svého území bezpečnostní bariéru.
165
5. seminář
Státní smlouva s Rakouskem
Podepsána 15. května 1955 v mramorovém sále vídeňského zámku Belvedere, kde se
shromáždili ministři zahraničí vítězných zemí v druhé světové válce, Rakouska a další hosté.
Jako první smlouvu podepsal sovětský ministr zahraničí Vjačeslav Molotov, následován
svými kolegy – Haroldem Macmillanem (Velká Británie), Johnem Fosterem Dullesem (USA)
a Georgesem Antoinem Pinayem (Francie). Na závěr připojil svůj podpis i rakouský ministr
zahraničí Leopold Figl. Obsahem smlouvy bylo znovuobnovení rakouské suverenity a
demokracie.
Ženevský summit
Ženevský summit představuje jeden z klíčových momentů vedoucích k liberalizaci 60. let a
začátku kulturní výměny mezi Východem a Západem. V červenci 1955 se v Ženevě sešli
nejvyšší představitelé čtyř velmocí. Bylo to první podobné setkání vrcholných představitelů,
protože Francie nebyla přítomna na jednání v Postupimi. Na jednání byli přítomni Dwight
Eisenhower a John Foster Dulles (USA), Nikolaj Bulganin, Nikita Chruščov a Vjačeslav
Molotov (SSSR), Anthony Eden a Harold Macmillan (Velká Británie) a Edgar Faure s
Antoinem Pinayem (Francie). Tento summit nevyřešil žádný zásadní problém, ale jeho
význam spočíval v tom, že došlo k otevřené a společné výměně názorů s projevem vůle o
problémech dále jednat. Jednající se o možném sjednocení Německa nedohodli.
„Duch Ženevy“
V červenci 1955 se v Ženevě uskutečnilo první velké mezinárodní setkání nejvyšších státníků
od vypuknutí studené války. Ve švýcarském městě se sešli Dwight Eisenhower a John Foster
Dulles (USA), Nikolaj Bulganin, Nikita Chruščov a Vjačeslav Molotov (SSSR), Anthony
Eden a Harold Macmillan (Velká Británie) a Edgar Faure s Antoinem Pinayem (Francie).
Potřesení rukou mezi americkým prezidentem a sovětským vůdcem vzbudilo iluzi tání. „Duch
Ženevy“ se pak stal na kratší dobu pojmem, ale jednalo se spíše o prázdný pojem, který nebyl
doplněná žádnými konkrétními kroky. Víra v komunikaci se SSSR se ukázala jako falešná.
Uvolnění pak skončilo v roce 1956, kdy SSSR potlačil maďarské povstání.
Tzv. Rapackého plán
Tzv. Rapackého plán představoval plán na vytvoření bezjaderného pásma ve střední Evropě
(týkal by se SRN, NDR, Polska a Československa), který předložil polský ministr zahraničí
Adam Rapacki na zasedání Valného shromáždění v říjnu 1957. Západní velmoci plán
odmítly, protože by vedl ke snížení obranyschopnosti NATO, aniž by jakýmkoli způsobem
omezil údernou sílu SSSR a jeho spojenců.
Sovětský kosmický program, Sputnik 1, Sputnik 2
Založen v rámci v druhé polovině 50. let 20. století a od začátku byl koncipován jako projekt
na podporu sovětské armády (spíše jako doplněk vývoje vojenských raket), která měla
dosáhnout vojenské převahy nad kapitalistickým Západem. Od samého počátku byl přísně
utajován. V lednu 1956 byly schváleny plány umělých družic Sputnik, vojenských
průzkumných satelitů Zenit a na rok 1964 byl plánován let prvního člověka do vesmíru.
Dne 4. října 1957 se uskutečnil let Sputniku 1, což byla sovětská umělá družice. Byla
vypuštěna pět měsíců před americkým satelitem Vanguard. Tento sovětský úspěch otřásl
nejen sebedůvěrou Západu ve vlastní technologický náskok před Sovětským svazem, ale také
ukázal, že SSSR bude brzy moci zasáhnout jadernými raketami i území USA.
166
Sputnik 2 byl vypuštěn 3. listopadu 1957 a na jeho palubě byl pes Lajka, potulný pes
odchycený na jedné z moskevských ulic. Lajčin návrat na Zem nebyl kvůli nevyvinuté
technologii plánován. Třebaže se očekávalo, že prožije na oběžné dráze jeden týden, uhynula
následkem stresu a přehřátí už zhruba 5 až 7 hodin po startu.
Národní úřad pro letectví a kosmonautiku (National Aeronautics and Space
Administration, NASA)
Národní úřad pro letectví a kosmonautiku představuje americkou vládní agenturu
zodpovědnou za americký kosmický program a všeobecný výzkum v oblasti letectví, která
vznikla v červenci 1958 na základě zákona, který podepsal prezident Dwight Eisenhower.
NASA převzala veškeré zaměstnance a objekty NACA (Národní poradní výbor pro letectví,
National Advisory Committee for Aeronautics, vznikl v roce 1915) – čtyři laboratoře a zhruba
8000 zaměstnanců. První programy NASA byly zaměřeny na výzkum letů člověka do
vesmíru, od druhé poloviny 70. let se její úsilí zaměřilo na projekt raketoplánu.
Hallsteinova doktrína
Hallsteinova doktrína představovala nepsaný princip politiky SRN v 50. a 60. letech 20.
století nazvaný podle západoněmeckého politika Waltera Hallsteina (v letech 1958–1967 byl
předsedou Evropského hospodářského společenství). Ještě jako poradce kancléře Konrada
Adenauera navrhl v roce 1955 zásadu, že SRN nenaváže diplomatické styky s žádnou zemí,
která uznává NDR. V praxi bylo obtížné tuto zásadu dodržovat (výjimkou byl SSSR), v 70.
letech ji fakticky ukončila tzv. Ostpolitik kancléře Williho Brandta.
Druhá berlínská krize, Berlínská zeď
Druhá berlínská krize představuje krizi, která vyvrcholila v polovině roku 1961, kdy došlo ve
Vídni ke schůzce amerického prezidenta Johna F. Kennedyho a sovětského vůdce Chruščova,
jež však nevedla k žádnému výsledku ani v otázce Západního Berlína, ani Německa.
V červenci pak Kennedy potvrdil právo západních spojenců být v Berlíně a používat
svobodný přístup do tohoto města.
Situace vyvrcholila 13. srpna 1961, kdy po formální schůzce zemí Varšavské smlouvy
východoněmecká státní bezpečnost uzavřela přechody mezi NDR a Západním Berlínem a
sovětské jednotky obehnaly celý Západní Berlín ostnatým drátem a betonovou zdí. USA
reagovaly přesunutím tankové divize do Západního Berlína. Došlo k bojové pohotovosti
armád na obou stranách konfliktu, ale k vážnějším problémům nedošlo. Rozdělené město se
stalo symbolem studené války.
John Fitzgerald Kennedy
John Fitzgerald Kennedy (1917–1963) byl americký politik a 35. prezident Spojených států
amerických (1961–1963). Absolvoval Harvard (1940) a poté nastoupil do armády, kde
dokonce obdržel Řád purpurového srdce. Po skončení války pracoval krátce jako novinář, ale
velmi rychle se dal na politiku (již v roce 1947 se stal kongresmanem). V roce 1960 porazil
v prezidentských volbách Richarda Nixona a stal se prezidentem. Jeho krátké funkční období
nebylo jednoduché, musel se vyrovnávat s řadou vnitro- i zahraničněpolitických problémů
(segregace černošského obyvatelstva nebo průběh studené války). Jistým vrcholem se pro něj
stala Karibská krize v roce 1962, kdy se svět dostal na práh jaderného konfliktu. 22. listopadu
1963 na něj byl při návštěvě Dallasu spáchán atentát, kterému podlehl. Povaha atentátu nebyla
uspokojivě vyjasněna a existuje pouze řada podezření.
167
6. seminář
Kubánská revoluce
Kubánská revoluce představuje revoluci, kdy v červenci 1953 podnikla skupinka odpůrců
Fulgencia Batisty, které vedl právník Fidel Castro, neúspěšný útok na kasárna Moncada.
Útočníci byli zatčeni a odsouzeni, Castro na 15 let. V roce 1955 však byl v rámci amnestie
propuštěn a odešel do exilu. Hnutí 26. července, jak se nyní Batistovi odpůrci nazývali, se
aktivizovalo a v prosinci 1956 se 82 jeho členů vylodilo na Kubě a zahájilo partyzánskou
válku. Do konce roku 1958 se jim podařilo ovládnout podstatné části ostrova, Batista nakonec
1. ledna 1959 uprchl do Dominikánské republiky. Castro se v únoru 1959 stal předsedou
vlády. Téměř okamžitě se začaly zhoršovat vztahy s USA a naopak rozvíjet kontakty se
SSSR.
Fidel Castro Ruz
Kubánský vůdce, prezident a revolucionář. K moci se dostal v roce 1959, kdy musel ze země
uprchnout diktátor Fulgencio Batista. Do roku 1976 byl předsedou vlády, poté až do své
abdikace v roce 2008 předsedou státní rady (prezidentem) Kuby. Narodil se jako nemanželský
potomek. Vystudoval vysokou školu, stal se právníkem, ale od počátku 50. let 20. století se
věnoval politické kariéře. Po svém nástupu znárodnil veškeré pozemky a průmyslové
podniky, které byly ovládány hlavně Američany, a nastolil na Kubě autoritativní režim. Asi
nejvíce se o Kubě hovořilo během Karibské krize v roce 1962, kdy se svět dostal na práh
jaderného konfliktu.
Kubánská raketová krize (Karibská krize), operace Anadyr
Kubánská raketová krize představuje pravděpodobně nejvážnější krizi v průběhu studené
války, kdy se svět dostal na práh jaderného konfliktu. Sovětský vůdce Nikita Sergejevič
Chruščov se rozhodl, že se na Kubě vybudují sovětské vojenské základny, kde by byly
umístěny rakety s jadernými hlavicemi. Mělo se jednat o reakci na rozmístění amerických
raket v Turecku a Itálii. V polovině října 1962 se americký prezident Kennedy dozvěděl, že na
Kubě stojí odpalovací rampy na rakety, ty se na ostrově ještě nenacházely. Kennedyho reakce
spočívala ve vyhlášení námořní blokády Kuby. Sovětské lodě se blížily ke Kubě, ale
Chruščov nakonec ustoupil a nařídil jim, aby se otočily a pluly zpět. Trval i na tom, aby se
USA zavázaly, že nenapadnou Kubu a demontují své rakety v Turecku. Námořní blokáda pak
skončila v listopadu 1962. Nepochybný neúspěch sovětského vůdce uspíšil jeho mocenský
pád o dva roky později, jeho kritici mu oprávněně vytýkali, že přivedl svět na pokraj jaderné
katastrofy. Jako vedlejší produkt Karibské krize byla instalace „horké linky“ mezi
Washingtonem a Moskvou.
ExComm
ExComm představuje zkratku pro Executive Committee of the National Security Council
(Výkonný výbor Národní bezpečnostní rady). Prezident J. F. Kennedym vytvořil tento orgán
(skupinu poradců) 16. října 1962, v první den Karibské krize, v den, kdy viděl snímky
z letounu U-2 zachycující odpalovací rampy na Kubě. K oficiálnímu ustanovení Výboru došlo
až 22. října 1962. ExComm zasedal po dobu krize v různém složení, někdy za účasti
prezidenta, někdy bez ní. Zasedání se zúčastňovali i lidé nepatřící k ExCommu. Výbor
vyhodnocoval měnící se situaci a vydával doporučení.
168
Robert Kennedy
Robert Kennedy (1925–1968) byl americký politik, mladší bratr prezidenta Johna F.
Kennedyho. Prezident jej po svém zvolení jmenoval do vlády jako ministra spravedlnosti. Po
atentátu v Dallasu se Robert Kennedy stal senátorem za stát New York a v roce 1968
kandidoval na prezidenta. V průběhu kampaně byl zavražděn v hotelu Ambassador v Los
Angeles. Stejně jako v případě jeho bratra existují pochybnosti o motivu jeho odstranění.
Karanténa
Karanténa představuje pojem, který se používá v souvislosti a Karibskou krizí (1962), kdy
americký prezident John F. Kennedy vyhlásil tzv. karanténu, tj. námořní blokádu Kuby.
Mnozí Američané však žádali přímý letecký úder proti základnám, případně námořní invazi
na Kubu. Svět se ocitl na pokraji jaderné války. Sovětský vůdce Chruščov nakonec ustoupil a
rakety na Kuby nedopluly.
Druhá indočínská válka (válka ve Vietnamu)
Druhá indočínská válka představuje konflikt, jehož vymezení není jednotné, lze se setkat
s lety 1959–1975, 1955–1975 (někde 1964–1975). Jedná se o občanskou válku mezi
Severním a Jižním Vietnamem. V prosinci 1960 komunisté založili Národní frontu
osvobození Jižního Vietnamu. Založení doprovázelo široce koncipované programové
prohlášení. V něm byly požadovány běžné politické a hospodářské reformy a celý program
měl sjednotit opoziční síly, které vystupovaly proti režimu jihovietnamského diktátora Ngo
Dinh Diema. Zároveň s touto propagandistickou aktivitou byla v deltě Mekongu a v
pobřežních provinciích zahájena partyzánská válka. V roce 1964 bylo jasné, že Jižní Vietnam
se bez pomoci neudrží, v srpnu došlo k incidentu v Tonkinském zálivu a USA se rozhodly
vojensky zasáhnout. Válka se rozrostla do nevídaných rozměrů, provázely ji brutální činy na
obou stranách, ale USA se obávaly, že porážka Jižního Vietnamu by mohla geopoliticky
ohrozit pozici Washingtonu. Mírové rozhovory začaly již v květnu 1968 v Paříži, ale kvůli
neústupnosti obou stran se protahovala až do roku ledna 1973, kdy byla podepsána mírová
smlouva, a v březnu opustily poslední americké jednotky Vietnam. Sjednocení země bylo
dovršeno o dva roky později invazí do Jižního Vietnamu a pádem Saigonu. Válka ve
Vietnamu stála USA na 57 000 padlých a 150 miliard dolarů. Konflikt zasáhl nebývale i
společnost, projevující se v několika rovinách.
Tonkinský incident, tonkinská rezoluce
Od jara 1964 začaly americké lodě provádět průzkumnou činnost v Tonkinském zálivu. 4.
srpna zaútočily severovietnamské torpédové čluny na americké torpédoborce Maddox a
Turner Joy. Prezident Lyndon Johson využil tohoto incidentu k eskalaci vojenských akcí proti
Severnímu Vietnamu. O několik dní později (7. srpna) schválily obě komory Kongresu
rezoluci, která opravňovala prezidenta k tomu, aby přijal veškerá opatření o odražení
jakéhokoli útoku proti ozbrojeným silám USA a zabránil další agresi. Tím dostal de facto
mandát k válce. Rezoluce byla odvolána v roce 1970.
Ofenzíva Tet
Ofenzíva Tet představuje ofenzívu severovietnamské armády (generál Vo Nguyen Giap) a
Vietkongu (komunisticky orientovaná povstalecká organizace vedoucí během vietnamské
války partyzánský boj proti vládě Vietnamské republiky) z ledna 1968 (trvala do září).
Ofenzíva začala na vietnamský nový rok – Tết. Komunisté tím porušili příměří a nečekaně
napadli jihovietnamské a americké jednotky. Ofenzíva představuje zlom ve válce, přestože po
vojenské stránce zcela ztroskotala, byla politickým vítězstvím Severního Vietnamu.
169
Incident v My Lai
Incident v My Lai představuje masakr několika stovek neozbrojených vietnamských civilistů,
hlavně žen a dětí počet kolísá mezi 347 až 504), kterou spáchali vojáci 23. pěší divize
americké armády 16. března 1968 ve vesnici My Lai v době války ve Vietnamu. Oběti byly
před smrtí zohaveny, ženy znásilněny. Tento čin nebyl podrobně vyšetřován, viníci nebyli ani
obviněni (s jednou výjimkou). Snímky zohavených těl se však staly jedním ze symbolů hrůzy
této války.
„Vietnamizace“ války
Představuje proces, kdy americký prezident Richard Nixon nařídil stahování amerických
jednotek z Vietnamu, ale nechtěl válku ukončit. Jeho cílem bylo vytvoření samostatné
jihovietnamské armády, která by byla schopná bojovat sama proti Severnímu Vietnamu.
Invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa
Invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa představuje násilné přerušení obrodného
procesu (Pražské jaro). V lednu 1968 nastoupil do čela KSČ Antonín Dubček, který chtěl o
rozšíření dialogu mezi komunistickou stranou a společností, i když hodlal udržet vedoucí
postavení strany. V dubnu byl přijat Akční program, na jehož základě se měla společnost
postupně demokratizovat, a to prostřednictvím svobody tisku, shromažďování a vyznání.
Uvolnění poměrů vedlo k aktivizaci společnosti, s níž nepočítali ani reformní komunisté.
Ostatní státy Varšavské smlouvy sledovaly vývoj v ČSSR se znepokojením a československé
vedení několikrát varovaly, aby dostalo situaci pod svou kontrolu. Situace vyvrcholila v noci
z 20. na 21. srpna 1968, kdy na území Československa vstoupily jednotky pěti států
Varšavské smlouvy (Bulharsko, Maďarsko, NDR, Polsko a SSSR). Období Pražského jara
skončilo a 16. října byla podepsána smlouva o „dočasném pobytu sovětských vojsk“. Začalo
postupné období normalizace.
Brežněvova doktrína
Brežněvova doktrína představuje doktrínu omezené suverenity států východního bloku, která
dostala své jméno po sovětském vůdci Leonidu Iljiči Brežněvovi. Doktrína vycházela z teze o
socialistickém internacionalismu a z faktu, že zájmy socialismu se musí chránit za každou
cenu. SSSR měl právo zasáhnout v jakékoli zemi bloku, pokud by „vnitřní“ nebo „vnější“ síly
ohrožovaly socialismus. Nejnápadnějším dokladem doktríny byl zásah v Československu
v roce 1968.
170
7. seminář
Rada Evropy (RE)
Rada Evropy představuje mezivládní organizaci evropských států, která existuje odděleně od
ostatních evropských integračních struktur. Vznikla v květnu 1949 v Londýně a jejím sídlem
je Štrasburk. Rada Evropy sdružuje v současné době 47 zemí a členství je otevřené všem
evropským zemím, které akceptují a zaručují právní stát, základní lidská práva a svobodu pro
své občany. Její náplní je usnadňovat koordinaci evropských států v oblasti kulturní, sociální,
vědecké a administrativní. Nejvyšším orgánem je Výbor ministrů, který přijímá rozhodnutí na
základě jednomyslnosti. Česká republika se stala členem v roce 1991 (ještě jako
Československo).
Jean Monnet
Jean Monnet (1888–1979) byl francouzský politik, diplomat a ekonom, tvůrce Monnetova
plánu z roku 1947. Svůj život zasvětil úsilí o evropskou integraci. Je považován za inspirátora
slavného Schumanova plánu (květen 1950), který vedl k vytvoření Evropského společenství
uhlí a oceli a považuje se za okamžik zrodu budoucí Evropské unie. Slavný a často citovaný
výrok Jeana Monneta zní: „Nesjednocujeme státy, nýbrž lidi.“ Monnet vykonával letech
1952–1955 post předsedy Evropského společenství uhlí a oceli (ESUO).
Schumanův plán
Schumanův plán představuje návrh integrace evropského hutního a důlního průmyslu. Plán,
inspirovaný Jeanem Monnetem, přednesl francouzský ministr zahraničí Robert Schuman
v květnu 1950 a navrhl v něm, aby byl hutní a důlní komplex evropských zemí integrován pod
pravomoc nadnárodního úřadu, čímž by vznikl společný evropský trh uhlí a oceli. Plán řešil
jednak rozpory mezi USA, Velkou Británií a Francií ohledně budoucnosti německého důlního
a hutního průmyslu a jednak přispíval k myšlence evropské integrace. Na základě
Schumanova plánu vzniklo Evropské společenství uhlí a oceli (ESUO).
Evropské společenství uhlí a oceli (zkráceně ESUO), někdy též Montánní unie, představuje
organizaci, která vznikla v roce 1952, když se Belgie, Nizozemí, Lucembursko, Francie, Itálie
a Německá spolková republika rozhodly spolupracovat v oblasti společného trhu s uhlím a
oceli na nadnárodní úrovni. Jedním z důvodů vzniku tohoto uskupení byl fakt, aby se v
budoucnu neopakoval válečný konflikt mezi Německem a Francií. Seskupení těchto států
představovalo základ pro evropský integrační proces.
Evropské společenství pro atomovou energii (zkráceně EURATOM) představuje organizaci,
která vznikla v roce 1957 (s platností od roku 1958) na základě Římských smluv.
K zakládajícím členům se řadily Belgie, Nizozemí, Lucembursko, Francie, Itálie a Německá
spolková republika, které se rozhodly spolupracovat v oblasti výzkumu, mírového využití a
bezpečnosti jaderné energie. EURATOM představoval významnou součást evropského
integračního procesu.
171
Jednalo se o uskupení založené na mezivládní úrovni, v čele EHS stála Rada ministrů, která
Evropská společenství (ES)
Evropská společenství představuje název hlavní evropské integrační struktury v letech 1967–
1992. ES vznikla sloučením ESUO, EHS a EURATOMu. Posláním organizace bylo
pokračovat ve vytváření užších politických a hospodářských pout mezi členskými zeměmi
v postupném integračním procesu. Hlavními orgány byly: Rada ministrů, Komise, Evropský
parlament a Evropský soudní dvůr. Rada ministrů zajišťovala mezivládní konsenzus a o
většině otázek rozhodovala jednomyslně. Komise byla jmenována jednotlivými členskými
zeměmi a jejím úkolem bylo iniciovat činnost a směr celé organizace. V roce 1979 se konaly
první všeobecné volby do Evropského parlamentu. Jednotný evropský akt z roku 1986 rozšířil
pravomoci parlamentu a nastartoval další proces politické integrace.
Evropské sdružení volného obchodu (ESVO)
Zóna volného obchodu západoevropských zemí představuje organizaci vzniklou v roce 1960 a
sdružující země, které se nestaly členy EHS. Iniciátorem byla Velká Británie, dalšími členy se
staly Dánsko, Finsko, Island, Norsko, Portugalsko, Rakousko, Švédsko a Švýcarsko. Po
vstupu Velké Británie a Dánska do Evropského společenství v roce 1973 a odchodu dalších
členů jsou nyní členy ESVO pouze čtyři státy – Island, Lichtenštejnsko, Norsko a Švýcarsko.
V roce 1992 byla podepsána dohoda o evropském hospodářském prostoru, která zahrnuje
země ESVO i EU s výjimkou Švýcarska.
Tzv. Plevenův plán
Tzv. Plevenův plán představuje návrh na zřízení evropské armády, který přednesl francouzský
premiér René Pleven v říjnu 1950. V souvislosti se vzrůstající intenzitou studené války a
vypuknutím Korejské války byla nastolena otázka vyzbrojení SRN, která v tuto dobu neměla
vlastní vojenské jednotky. Pleven navrhl, aby byla vytvořena nadnárodní evropská armáda, do
níž by byl začleněn i německý kontingent. Podle Plevena tak měli být vyzbrojeni Němci, ale
ne Německo. Na základě plánu vznikl projekt Evropského obranného společenství, který však
nakonec ztroskotal.
Evropské obranné společenství (EOS)
Evropské obranné společenství představuje jeden z ambiciózních, avšak neúspěšných projektů
politické integrace Evropy v 50. letech 20. století. Zrodil se ve Francii v roce 1950, přičemž
původním podnětem byla kontrola vyzbrojení armády SRN v evropském rámci. Základem
Evropského obranného společenství měla být evropská armáda. Projekt byl šířeji chápán jako
nástroj k budoucí federalizaci Evropy. Jednání probíhala od roku 1951 a o rok později (květen
1952) vyústila v podpis Smlouvy o Evropském obranném společenství zástupci šesti států
tvořících nově vzniklé Evropské společenství uhlí a oceli. Vnitropolitické důvody ve Francii
(odpor gaullistů a komunistů k nadstátnímu charakteru této organizace) znemožnily ratifikaci
této smlouvy Francií a tím i její vstup v platnost.
172
Delorsova komise, Jacques Delors
Nazvaná podle Jacquese Delorse (1925), francouzského politika, který se stal v roce 1985
předsedou Evropské komise (do roku 1995). Delorsova komise iniciovala Jednotný evropský
akt (1986), kterým se završilo budování jednotného evropského trhu. Díky aktu se zavedlo
poprvé v historii Evropského společenství hlasování kvalifikovanou většinou, zvýšily se
rozhodovací kompetence Evropského parlamentu i kompetence Evropské komise na úkor
členských států v hospodářské a sociální politice. V roce 1987 Komise připravila tzv.
„Delorsovy“ balíky, které reformovaly rozpočtovou politiku, společnou zemědělskou politiku
a strukturální fondy. Po úspěšné kampani pro zavedení těchto nezbytných reforem se
Delorsova pozornost obrátila k sociálním aspektům. Jeho komise navrhla Sociální chartu
(1989) a kladla velký důraz na sociální dialog a dimenzi. V roce 1988 Delors zahájil kampaň
za vytvoření Evropské měnové unie (EMU) a poté podpořil snahy Německa a Francie i na
vytvoření politické unie. Tyto snahy vyústily v Maastrichtskou smlouvu (1992).
Maastrichtská smlouva
Evropská unie představuje nadnárodní politickou a hospodářskou unii na evropském
kontinentě, která vznikla na základě Maastrichtské smlouvy v roce 1992 (s platností od roku
1993) jako nástupce Evropského společenství (od roku 2007). Její vznik znamenal vyústění
integračního procesu, probíhající v Evropě od 50. let 20. století. Hlavním cílem Evropské unie
je vznik monetárně a ekonomicky propojené unie, jež by měla stát na čtyřech základních
principech svobodného trhu, tj. volný pohyb osob, zboží, služeb a kapitálu, a jejíž členové
provádí a koordinují společnou vnější i vnitřní politiku.
Lisabonská smlouva (Reformní smlouva)
Vstoupila v platnost 1. prosince 2009 (byla podepsána v prosinci 2007). Zajišťuje Evropské
unii moderní instituce a optimalizované pracovní postupy, aby mohla efektivně čelit výzvám,
před kterými v současné době stojí. V dnešním rychle se měnícím světě si Evropané přejí, aby
se EU zabývala otázkami globalizace, změny klimatu, demografických změn, bezpečnosti a
zajištění energií. Smlouva pokračuje v nastoleném trendu dalšího prohlubování integrace,
přičemž např. dále omezuje v některých oblastech možnost států vetovat rozhodnutí v Radě
EU.
173
8. seminář
Dekolonizace
Britské impérium
Britské impérium představuje největší koloniální říši, která kdy existovala. Největšího
územního rozsahu dosáhlo v první světové válce, kdy se však již paradoxně dostalo za svůj
zenit a začalo pomalu upadat. V roce 1921 se jednalo o rozlohu 33 milionů km², tedy
přibližně čtvrtinu celkové rozlohy zemské souše s počtem obyvatel kolem 458 milionů, což
představovalo čtvrtinu tehdejší světové populace. K Britskému impériu patřily na počátku 20.
století Kanada, Austrálie, Nový Zéland, celý indický subkontinent, Barma, Malajsie, po první
světové válce se pod jeho kontrolu dostala území od Mysu Dobré naděje, přes Rhodesii Keňu,
Egypt až k Palestině. Britské impérium se rozpadlo v desetiletích následujících po druhé
světové válce, kdy nastalo období dekolonizace. Většina nástupnických zemí je dnes sdružená
ve Společenství národů (Commonwealth of Nations).
Dominium
Dominium představuje označení jednoho ze skupiny politicky autonomních celků v rámci
Britského impéria mezi léty 1907–1948. Statut dominia získala jako první Kanada (rok 1867).
Označení Kanadské dominium (Dominion of Canada) bylo vypůjčeno z 72. žalmu, kde se
píše: „Panovati bude od moře až k moři.“ V anglickém originále: „He shall have
Dominion from sea to sea.“ Dalšími dominii se staly Austrálie (1901), Nový Zéland (1907),
Newfoundland (1907), Jihoafrická unie (1910), a Irský svobodný stát (1922).
Commonwealth
Přesněji Commonwealth of Nations představuje svazek Velké Británie a jejich bývalých
kolonií a dominií. Od roku 1931, kdy byl přijat Westminsterský statut, se název Britského
impéria změnil na Britské společenství národů a zároveň došlo k redefinici vztahu mezi
mateřskou zemí a zeměmi impéria. Až do roku 1947 byl britský panovník hlavou každého
státu Britského společenství, od této doby je hlavou pouze Commonwealthu a ne jednotlivých
států. Dnes je členem Commonwealthu 54 samostatných zemí a dále závislá území a teritoria
pod správou Velké Británie, Austrálie a Nového Zélandu. V Commonwealthu žije přibližně
1,8 miliardy obyvatel. Hlavním úřadem společenství je Sekretariát Commonwealthu
(Commonwealth Secretariat) se sídlem v Londýně.
Francouzské impérium
Budování francouzského koloniálního impéria začalo na počátku 17. století a postupem času
se z něj stala jedna z rozhodujících světových koloniálních velmocí. V 19. a 20. století měla
po Velké Británii nejrozsáhlejší koloniální říši. K impériu v této době (po napoleonských
válkách) patřily Guadeloupe, Martinik, Francouzská Guyana, některá obchodní místa v
Senegalu, Réunion, po roce 1830 přibylo Alžírsko, za období Třetí republiky (1871–1940)
Francouzi získali celý dnešní Vietnam, poté Kambodžu a Laos (Francouzská Indočína). V
174
roce 1881 byl v Tunisku ustanoven francouzský protektorát, pod francouzský vliv se dále
dostaly rozsáhlá území v severozápadní Africe na území dnešní Mauretánie, Senegalu,
Guineje, Mali atd. Francouzské impérium se začalo rozpadat v průběhu druhé světové války,
kdy Japonsko okupovalo Indočínu, a po ní v období dekolonizace. Francie byla
konfrontována s celosvětovým tlakem na dekolonizaci a s možnou ztrátou svých kolonií se
nechtěla smířit. V současné době Francii zbývá jen několik bývalých koloniálních území
roztroušených po celém světě, s větší či menší mírou autonomie.
Protektorát
Protektorát obecně představuje formu závislosti slabšího státu na mocnější zemi. Jedná se o
formálně autonomní státní útvar, který je pod ochranou nebo přímou správou jiného státu. Jde
o mezistupeň mezi kolonií a plně suverénním státem. V minulosti vzniklo několik
protektorátů, např. francouzský protektorát nad Tunisem (1881), britský nad Egyptem (1914)
nebo Protektorát Čechy a Morava (1939).
Indický národní kongres
Indický národní kongres představuje politickou stranu v Indii, která byla založena v roce 1885
Angličanem Allanem Humem s cílem dosáhnout většího podílu Indů na správě země a
vytvoření odpovědné vlády. Od roku 1920 stál v jeho čele Móhandás Karamčand (Mahátma)
Gándhí (1869–1948), který hlásal nenásilné metody politického boje formou občanské
neposlušnosti. Do 30. let 20. století kongres zahrnoval všechny složky indického národního
hnutí, poté došlo k rozkolu na hinduisty a muslimy. Po roce 1947, kdy byla vyhlášena
nezávislost Indie, kongres představoval hlavní politickou sílu Indické republiky. Hlavní
postavy byly Džaváharlál Néhrú (1889–1964) a jeho dcera Indira Prijadaršiní Gándhíová
(1917–1984).
Muslimská liga
Muslimská liga představuje politickou stranu v Britské Indii a Pákistánu, která vznikla v roce
1906 a jež zpočátku podporovala politiku Indického národního kongresu. Od 30. let 20. století
liga začala více akcentovat muslimské zájmy, v roce 1934 se do jejího čela postavil
Muhammad Alí Džinnáh (1876–1948), který podporoval vytvoření sjednocení indických
muslimů, rozdělení Indie a vytvoření muslimského státu. Po vzniku nezávislého Pákistánu
tvořila liga rozhodující politickou sílu (do roku 1957).
Móhandás Karamčand (Mahátma) Gándhí (1869-1948)
Móhandás Karamčand (Mahátma) Gándhí (1869–1948) byl jeden z největších politických a
duchovních vůdců Indie a indického hnutí za nezávislost. Prosazoval filosofii aktivního, ale
nenásilného odporu satjágraha, založeného na jogínském principu ahimsá (nenásilnost). Jako
mladý odešel do Anglie, kde vystudoval práva. Rovněž se věnoval četbě různých
náboženských textů. Když byl vyslán do Jižní Afriky, aby obhajoval svého klienta, ještě
nevěděl, že tam stráví mnoho let jako bojovník za práva utlačovaných Indů. Gándhí se
postavil proti rasové segregaci, za což byl ponižován a několikrát vězněn. Gándhí zahájil
kampaň „občanské neposlušnosti“. Když se Gándhí vrátil do svého rodiště, viděl, že lidem
stále více vadí anglická nadvláda a indický kongres neměl žádnou moc. Gándhímu se brzy
podařilo rozpoutat hnutí za svobodnou Indii. Toto hnutí bylo založeno na odmítání jakéhokoli
druhu násilí. Hnutí se účastnily i menšiny žijící v Indii, a tak se stalo masovým. Hnutí šlo
však nesnadnou cestou a často docházelo k násilnostem – především ze strany Angličanů.
Nakonec se však podařilo Indii osvobodit. Nebylo to ale takové vítězství, o kterém Gándhí
snil, protože se z náboženských důvodů Pákistán oddělil od Indie.
175
Indočína
Indočína představuje region v jihovýchodní Asii na poloostrově Zadní Indie. Historicky se
toto území nejvíce vztahuje na Francouzskou Indočínu (protektoráty Tonkin, Annam,
Kambodža a Laos a kolonie Kočinčína), tedy území dnešních států Kambodža, Laos a
Vietnam. Francouzská Indočína vznikla v říjnu roku 1887, v roce 1893 byl připojen Laos.
V roce 1940 provedlo invazi do Francouzské Indočíny Japonsko a francouzské panství
v regionu se de facto zhroutilo. Po roce 1945 se Paříž snažila získat ztracené kolonie zpět, ale
navzdory krátkodobému úspěchu se o nezávislost přihlásil Vietnam (poprvé v roce 1945,
podruhé o pět let později). V roce 1954 museli Francouzi kapitulovat u pevnosti Dien Bien
Phu, což znamenalo konec jejich koloniální nadvlády v jihovýchodní Asii.
Národní fronta osvobození Jižního Vietnamu
Národní fronta osvobození Jižního Vietnamu představuje termín, kterým byly v Jižním
Vietnamu, USA a na Západě označovány protivládní ozbrojené jednotky (Vietcong). Vznikly
v prosinci 1960 (i když partyzánské jednotky působily v zemi od roku 1958) z rozhodnutí
severovietnamské komunistické strany z kádrů Národní fronty osvobození Vietnamu a
postupně zahájily protivládní vojenské operace s cílem spojení celé země pod nadvládou
komunistického Severního Vietnamu. Od poloviny 60. let 20. století na něm byly jednotky
Vietcongu již zcela závislé. Jejich síly se vyčerpaly během ofenzívy Tet (1968), rozhodující
tíhu války poté převzala severovietnamská armáda.
Bitva u Điện Biên Phủ
Představuje rozhodující bitvu první indočínské války, která proběhla od března do května
1954. Francouzská armáda zahájila v listopadu 1953 operaci Castor (s cílem vybudovat
opěrný bod u Điện Biên Phủ), které měly zabránit Viet Minhu (osvobozenecké levicové hnutí
na území Vietnamu vedené Ho Či Minem) do Laosu a případně s ním svést rozhodující bitvu.
Francouzi podcenili své protivníky, kteří byli podporováni Čínou a SSSR. Od března, kdy
začaly vietnamské útoky, začala upadat morálka koloniálních jednotek a vietnamské bojové
akce se stupňovaly. Francouzské zálohy postupně vykrvácely a zbytek posádky musel 7.
května kapitulovat. Tím také skončilo francouzské koloniální panství v Indočíně.
Ho Či Min
Ho Či Min (1890–1969) byl vietnamský politik, vůdce voje za národní osvobození a první
prezident Severního Vietnamu (1955–1969). Vlastním jménem se jmenoval Nguyễn Sinh
Cung, pseudonym Ho Či Min znamená „Ten, kdo je osvícený“. V letech 1915–1924 pobýval
ve Francii, kde četl Marxův Kapitál, zúčastňoval se levicových shromáždění, a když se ve
Francii v prosinci 1920 vznikla komunistická strana, stal se jejím zakládajícím členem. Po
vpádu Japonska do Indočíny (1940) začal organizovat v Číně vojenské jednotky známé jako
Vietminh. V září 1945 vstoupil s Vietminhem do Hanoje, ale Postupimská konference dala
správu Indočíny do rukou Velké Británie, která ji předala Francii. Sever země však začne
bojovat proti Francii (vrcholem je francouzská kapitulace u Điện Biên Phủ v květnu 1954),
Ho se pak stal prezidentem Severního Vietnamu. Ho se podílel na represích proti odpůrcům
nezávislosti a socialismu. V roce 1978 pak byl Saigon (bývalé hlavní město Jižního
Vietnamu) přejmenován na Ho Či Minovo město.
176
Fronta národního osvobození (Front de Libération National)
Fronta národního osvobození představuje alžírskou politickou stranu vytvořenou roku 1954
sloučením většiny muslimských stran a organizací v zemi, která prosazovala konec setrvání
země ve svazku s Francií (v letech 1954–1962 stála v čele národně osvobozeneckého
francouzské koloniální nadvládě). Po vyhlášení nezávislosti Alžírska se stala dominantním
politickým subjektem v zemi. Strana existuje dodnes, ale po roce 1988 ztratila své výsadní
postavení.
Armáda národního osvobození (L’Armée de libération nationale)
Armáda národního osvobození představovala ozbrojené křídlo Fronty národního osvobození
během války o nezávislost Alžírska. Po vzniku nezávislého státu (1962) byla Armáda
národního osvobození včleněna do pravidelné alžírské armády, i když její vedení si ponechalo
vliv na politiku (viz např. převrat plukovníka Houariho Boumédiènna v roce 1965).
Organizace tajné armády (Organisation armée secrète)
Organizace tajné armády představovala teroristickou (militantní) organizaci bojující proti
vyhlášení nezávislosti Alžírska (viz moto: „Alžírsko je francouzské a tak to zůstane“).
Vznikla na počátku 1961 v Madridu jako odpověď na rozhodnutí většiny Francouzů
poskytnout Alžírsku nezávislost. Uchýlila se i k páchání atentátů, a to jak ve Francii, tak
v Alžírsku. Po uzavření dohod v Evianu (březen 1962) přesunula svou aktivitu do Francie
(dokonce se pokusila zavraždit i prezidenta Charlese de Gaulla). Nakonec byli někteří její
členové zatčeni a policie zbytek aktivit potlačila.
Tzv. dohody z Evianu
Tzv. dohody z Evianu představují dohody o ukončení alžírské války za nezávislost (březen
1962). Jednání mezi francouzskou a alžírskou delegací začala již v prosinci 1961. Dohody,
které byly podepsány, přinášely okamžité příměří, propuštění zajatců a vězňů, uskutečnění
referenda o nezávislosti Alžírska do šesti měsíců a ustavení prozatímní francouzsko-alžírské
správy pro přechodné období. Francie uznala právo Alžířanů na sebeurčení a zavázala se
poskytnout nezávislému alžírskému státu technickou, hospodářskou a kulturní pomoc. Fronta
národního osvobození se naopak zavázala garantovat osobní a majetková práva evropských
kolonů v Alžírsku. Francouzská veřejnost podpořila dohody referendem v dubnu, alžírská pak
v červenci 1962. 3. července pak byla vyhlášena Alžírská republika.
177
9. seminář
Détente
Détente představuje uvolnění v mezinárodních vztazích v období studené války. Impulsem se
staly události z počátku 60. let 20. století (Druhá berlínská krize, Karibská krize), které
přivedly svět na pokraj jaderné války. Západ i Východ se pokusily regulovat své vztahy na
principu vzájemné bezpečnosti. Nastalo postupné uvolňování mezinárodního napětí, od konce
60. let si obě supervelmoci (USA a SSSR) respektovaly vzájemné sféry vlivu (např. americká
nečinnost během invaze vojsk zemí Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968,
převrat v Chile v roce 1973). Nejvíce se politika détente projevila v oblasti kontroly zbrojení
– smlouvy o zákazu jaderných zkoušek v atmosféře, pod vodou a v kosmickém prostoru
(1963), o nešíření jaderných zbraní (1968) atd. V tomto období také došlo k normalizaci
vztahů SRN k jejím východním sousedům. Za vrchol celého procesu se považuje podpis
Závěrečného aktu Helsinské konference v roce 1975. Konec détente nastal na konci 70. let 20.
století (sovětská invaze do Afghánistánu v roce 1979).
Čínská karta v politice USA
Po celou dobu druhé světové války podporovali Američané boj čínských vojsk proti
japonským okupantům. Od počáteční, spíše symbolické podpory, po pozdější skutečnou
vojenskou. Prezident Roosevelt věděl, že poválečný svět bude muset počítat s Čínou jako
s potenciální velmocí. Po vyhlášení Čínské lidové republiky v roce 1949 se USA rozpadla
jejich koncepce dálněvýchodní politiky. Oba státy nenavázaly diplomatické styky, pokud si
chtěly předat nějakou nótu, musely použít bizarní prostředek – diplomatické vztahy se totiž
odbývaly od roku 1955 ve Varšavě mezi tamním americkým a čínským diplomatickým
zástupcem. Tento stav trval do roku 1968, kdy jej s konečnou platností vyřešila Maova
kulturní revoluce, která se promítla stažením téměř všech čínských velvyslanců. Výrazné
zlepšení vztahů obou zemí nastalo po nástupu prezidenta Nixona. Nejprve byl v červenci
1969 zrušen zákaz cestování občanů USA do Číny, došlo k omezení embarga na dovoz obilí a
americké námořnictvo zrušilo své hlídky v tchajwanské úžině. V prosinci 1970 se čínský
vůdce Mao Ce-tung rozhodl pozvat na návštěvu ČLR zplnomocněnce americké vlády, kterým
se měl stát Nixonův poradce pro otázky národní bezpečnosti Henry Kissinger. Jako první však
navštívili Čínu američtí hráči stolního tenisu (duben 1971, viz pingpongová diplomacie).
Kissinger přijel až v červenci, setkal se premiérem Čou En-lajem a oba muži se dohodli na
pozvání prezidenta Nixona do Číny. Návštěva se měla odehrát v první polovině následujícího
roku (v únoru 1972). Výsledkem jednání nebylo navázání standardních diplomatických
styků. Nixon výsledek prezentoval spíše jako první kroky v budoucí spolupráci v různých
oblastech zájmu, zejména v hospodářských stycích. USA tímto krokem především
demonstrovaly, že Čína představuje v jejich politice důležitý faktor, a takto varovaly SSSR.
Triangulární systém
Triangulární systém představoval v minulosti situaci, kdy namísto bipolárního rozdělení světa
na dvě supervelmoci nastalo rozdělení na tři subjekty – USA, SSSR, Čína. V zásadě se držely
vzájemně v šachu a např. ani Peking, ani Moskva nedokázaly využít svých zlepšených vztahů
s Washingtonem k tomu, aby se vzájemně sblížily. Nixonova administrativa využívala
zlepšení vztahů s Čínou k nátlaku na SSSR v otázce kontroly jaderného zbrojení, Peking zase
potřeboval po vyčerpání z kulturní revoluce a roztržce s Moskvou americké trhy (např.
omezení obchodního embarga).
178
Pingpongová diplomacie
Pingpongová diplomacie představuje označení pro aktivity americké a čínské diplomacie,
které vedly k normalizaci vztahů mezi USA a Čínou v 70. letech 20. století. Bezprostředním
impulsem pro zahájení rozhovorů mezi diplomaty bylo pozvání amerického reprezentačního
družstva ve stolním tenise na přátelské utkání do Pekingu v dubnu 1971. O tři měsíce později
je následoval Nixonův poradce pro otázky národní bezpečnosti Henry Kissinger, který mohl
připravit návštěvu pro amerického prezidenta (konala se následující únor).
Strategic Arms Limitation Talks (SALT I, SALT II)
Strategic Arms Limitation Talks (Rozhovory o omezení strategických zbraní) představují
rozhovory o snížení stavu strategických zbraní vedené mezi USA a SSSR. První kolo
probíhalo od listopadu 1969 do května 1972 (převážně v Helsinkách a ve Vídni), kdy byla
uzavřena smlouva SALT I (s platností od července 1972), jež omezovala na pět let tehdejší
početní stavy mezikontinentálních balistických raket. Washington a Moskva se zároveň
zavázaly nerozmisťovat protiraketové systémy (smlouva ABM). Proces jednání o SALT II
odstartovala schůzka ve Vladivostoku v listopadu 1974, kde se sovětský vůdce Leonid
Brežněv a americký prezident Gerald Ford dohodli na omezení počtu nosičů balistických
raket. Smlouva byla nakonec podepsána ve Vídni v červnu 1979 a omezovala počet nosičů na
2250. V souvislosti se sovětskou invazí do Afghánistánu Kongres smlouvu neratifikoval.
Anti-Ballistic Missile Treaty (ABM)
Anti-Ballistic Missile Treaty představuje dohodu mezi USA a SSSR o omezení systémů
antibalistických raket použitých proti raketovým nukleárním zbraním podepsaná v květnu
1972 prezidentem Richardem Nixonem a sovětským vůdcem Leonide Brežněvem (v rámci
SALT I). Smlouva byla v platnosti po 30 let (1972–2002). Spojené státy po 11. září od této
smlouvy v řádné šestiměsíční výpovědní lhůtě jednostranně odstoupily (13. června 2002).
Willy Brandt (1913–1992), Ostpolitik
Vlastním jménem Herbert Ernst Karl Frahm, německý politik, západoněmecký kancléř
(1969–1974) a velká osobnost nejen západoněmecké sociální demokracie. V roce 1974
odstoupil z funkce spolkového kancléře poté, co se ukázalo, že jeden z jeho nejbližších
spolupracovníků pracoval pro východoněmeckou Stasi. Jeho největším počinem byla tzv.
Ostpolitik – jednalo se mnohovrstevnatou politiku zlepšení vztahů Spolkové republiky
Německo s Německou demokratickou republikou, Polskem a v neposlední řadě se SSSR. Od
roku 1955 platila v SRN tzv. Hallsteinova doktrína. Když se Brandt stal kancléřem, byla
v květnu 1970 uzavřena smlouva se SSSR, kde se signatáři zavázali nepoužít sílu při řešení
vzájemných rozporů. V prosinci téhož roku následovala smlouva s Polskem, která uznala
hranici na linii Odra-Nisa. V listopadu 1972 pak došlo k uzavření smlouvy s NDR, v níž se
Bonn vzdal výlučného práva na reprezentaci německého národa. Oba státy si vyměnily
diplomatické mise, ačkoli nedošlo k plnému vzájemnému diplomatickému uznání. Willy
Brandt dostal za své úsilí v roce 1971 Nobelovu cenu za mír.
Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě (KBSE)
Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě představuje konferenci, jejíž přípravné
rozhovory začaly v listopadu 1972 a při nichž byly stanoveny hlavní tematické okruhy – 1)
otázky evropské bezpečnosti, 2) spolupráce v oblasti ekonomiky, vědy a životního prostředí,
3) spolupráce v oblasti humanitární a kulturní, 4) následné akce. V září 1973 začala jednání o
závěrečném textu dokumentu, která však nebyla jednoduchá. SSSR a jeho satelity požadovali
záruky nenarušitelnosti hranic, západní demokracie zase obhajovaly dodržování lidských
179
práv. Výsledný dokument byl nakonec podepsán za přítomnosti 33 představitelů evropských
států, USA a Kanady 1. srpna 1975 v Helsinkách. Přijatý dokument neměl být jednorázovou
akcí, nýbrž počátkem dlouhodobějšího procesu. Západoevropské státy si i po roce 1975
stěžovaly na porušování lidských práv ve střední a východní Evropě. Jedním z vedlejších
produktů KBSE byla i Charta 77.
Helsinský proces
Helsinský proces představuje pojem pro evropský a mezinárodní vývoj v období studené
války spojený s úsilím o překonání bipolárního blokového systému v Evropě (především 60. a
70. léta 20. století, tento proces završila Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě) a po
jejím skončení s procesem budování nové evropské bezpečnostní architektury.
Tzv. Sonnenfeldtova doktrína
Nazvaná podle amerického diplomata Helmuta Sonnenfeldta, člena Národní bezpečnostní
rady, poradce amerického ministerstva zahraničí a odborníka na střední a východní Evropu.
Doktrína stanovila, že střední a východní Evropa patří jednoznačně do rámce sovětských
státních zájmů. USA se tak údajně chtěly vyhnout případné třetí světové válce. Sám
Sonnenfeldt označil později svá slova za nedorozumění a špatný výklad novinářů.
Ropné krize
Ropné krize představují krize, kdy byl nedostatek ropy. První ropný šok začal na podzim roku
1973 a jeho příčinou byl konflikt mezi Izraelem a jeho arabskými sousedy (Jomkipurská
válka). Země OPEC (Organizace zemí vyvážejících ropu) záměrně snížily těžbu ropy (o
asi 5 % měsíčně), aby mohly její cenu ovlivňovat ve svůj prospěch, a arabské země zároveň
vyhlásily v říjnu 1973 embargo na dodávky ropy hlavně Američanům kvůli podpoře Izraeli.
Od konce druhé světové války se cena ropy držela přibližně na třech dolarech za barel. Po
omezení vývozu začala její cena prudce stoupat, aby se za čtvrt roku dostala na jedenáct
dolarů za barel. Embargo bylo odvoláno v březnu 1974, zvýšené ceny ropy však přetrvaly.
K druhému ropnému šoku se začalo schylovat se vzrůstajícím neklidem v Perském zálivu na
konci 70. let 20. století. V únoru 1979 provedl ajatoláh Sajjid Rúholláh Músaví Chomejní v
Iránu tzv. islámskou revoluci, země začala vyvážet méně ropy a její cena velmi brzy stoupla
z 13 na 35 dolarů za barel. Několik měsíců nato zastavil americký prezident Jimmy Carter
import ropy z Íránu do USA. Ostatní země OPEC zvýšily těžbu a výsledné celkové snížení
světové produkce bylo pouze okolo 4 %, i když panika zajistila, že zvýšení ceny černého zlata
neodpovídalo vážnosti situace.
180
10. seminář
Ronald Reagan
Ronald Reagan (1911–2004) byl americký politik, 40. prezident Spojených států (1981–
1989), jedna ze zásadních postav 80. let 20. století a konce studené války. Před vstupem do
politiky byl hercem a předsedou hereckých odborů. Období jeho prezidentství nastartovalo
jistou politickou dominanci Republikánské strany a amerického konzervatismu. Nevyhýbal se
ostré konfrontační politice vůči Sovětskému svazu, jeho satelitům a obecně komunistickému
hnutí po celém světě. Když zvítězil v roce 1980 ve volbách, stal se po dlouhé době prvním
vítězem, který porazil úřadujícího prezidenta. Ke konci života onemocněl Alzheimerovou
nemocí a skoro nevycházel z domu.
Michail Sergejevič Gorbačov, perestrojka, glasnosť
Michail Sergejevič Gorbačov (1931) je sovětský politik a generální tajemník ÚV KSSS
(1985–1991), první a poslední prezident SSSR (1990–1991). Studoval práva na
Lomonosovově univerzitě v Moskvě, v roce 1952 vstoupil do KSSS. V listopadu 1979 byl
zvolen kandidátem politbyra ÚV KSSS a v říjnu 1980 pak řádným členem politbyra. Po smrti
Konstantina Černěnka byl v březnu 1985 ve svých 54 letech zvolen generálním tajemníkem
ÚV KSSS. Stal se prvním vedoucím představitelem Sovětského svazu, který se narodil po
VŘSR. Jako první muž SSSR se pokusil reformovat stagnující komunistickou stranu a státní
ekonomiku změnami, spuštěnými po XXVII. sjezdu KSSS v únoru 1986. Gorbačov nechtěl
komunismus svrhnout, ale rekonstruovat. Ihned po svém nástupu do funkce zahájil generální
tajemník systém ekonomických reforem – perestrojku, která měla zvýšit životní úroveň a
produktivitu práce. Po perestrojce následovala tzv. glasnosť (otevřenost), jež spočívala v
otevřenosti politické situace, omezení cenzury a informací. Hovořilo se o demokratizaci a ne
o demokracii. Byly také propuštěny tisíce politických vězňů. Od ledna 1987 požadoval
zavedení některých demokratických prvků, jako např. volby z více kandidátů. Změny se však
minuly účinkem. Cílem reformy bylo především potlačit dosavadní konzervativní trend v
komunistické straně. Volnější podmínky ale měly za následek spíše to, že národy násilím
spojené v Sovětský svaz začaly volat po samostatnosti. V roce 1988 se vydal opět nečekaným
směrem, když oznámil, že Sovětský svaz opouští takzvanou Brežněvovu doktrínu, která de
facto umožňovala zemi intervenovat v ostatních socialistických zemích. Nyní si tyto země
mohly samy rozhodovat o vnitřních otázkách. Změna rozpoutala v mnoha
východoevropských zemích revoluce, a přispěla tak k rozpadu Sovětského svazu.
„Říše zla“, Reaganova doktrína
„Říše zla“ představuje označení Sovětského svazu Ronaldem Reaganem (ve svém projevu 8.
března 1983). Ukončil tím de facto politiku détente, která se po sovětské invazi do
Afghánistánu stejně nacházela v troskách. Reagan prohlásil, že SSSR je „říše zla“, a byl
odhodlán zastavit jeho další mocenskou expanzi. Rozhodl se, že Moskvu porazí rozsáhlým
zbrojním programem, který způsobí zhroucení jeho ekonomiky. Vycházel z jednoduchého
přesvědčení: „My vyhrajeme, oni prohrají.“ Charakter jeho doktríny by se dal popsat jako
tvrdý postup vůči agresi komunistických režimů podporovaných sověty, humanitární a
vojenská podpora protikomunistických povstaleckých armád v Jižní Americe, Africe a Asii,
masivní podpora rozhlasového vysílání pro východní blok či globální snížení tehdy úplně
přemrštěné ceny ropy, čímž snížil i zisky Moskvy z jejího prodeje.
181
Rakety SS-20
Rakety SS-20 patří mezi kvalitní rakety středního doletu, které byly v době studené války
schopné zasáhnout jakýkoli cíl v západní Evropě. Na konci 70. let 20. století začaly rozhovory
mezi USA a SSSR jejich demontáži. Po jejich neúspěchu rozmístily USA v některých státech
Evropy (např. Velká Británie, SRN, Dánsko a další) rakety středního doletu Pershing. Až
v prosinci 1987 se Ronald Reagan a Michail Gorbačov dohodli na stažení sovětských raket
SS-20 a amerických Pershingů – Smlouva o likvidaci jaderných raket středního doletu
(Intermediate-Range Nuclear Forces Treaty – INF) – s doletem 500–5500 km.
Strategická obranná iniciativa (Strategic Defense Initiative, SDI)
Strategická obranná iniciativa představuje poněkud nepřesné novinářské označení tohoto
projetu je Hvězdné války. Americký prezident Reagan oznámil v březnu 1983, že USA budou
financovat rozsáhlý výzkumný program zaměřený na konstrukci zařízení, která by byla
rozmístěna v kosmickém prostoru a byla by schopná zneškodnit mezikontinentální balistické
střely, čímž by se území Spojených států stalo fakticky nezranitelných. Proti projektu
protestoval SSSR, nadšeni nebyli ani američtí spojenci v Evropě. Odborníci zase tvrdili, že
současné technologie takovýto systém neumožňují. V roce 1989 byl projekt omezen a
prezident Bill Clinton jej o čtyři roky později zastavil.
SALT III, START I
SALT III, START I představují další kolo rozhovorů o omezení stavu strategických zbraním,
které začalo v červenci 1982 v Ženevě. Jednání se nyní mělo týkat i snížení stavu, proto se
hovoří o START (Strategic Arms Reduction Talks). V listopadu 1983 došlo k přerušení
rozhovorů a obnoveno bylo až v roce 1988. Jednání byla završena až v Moskvě v červenci
1991, kdy smlouvu podepsali americký prezident George Bush a sovětský prezident Michail
Gorbačov. Dohoda vstoupila v platnost 5. prosince 1994. Předpokládala snížení počtu nosičů
na 1600, maximální počet nukleárních bojových hlavic byl stanoven na 6000.
Irácko-íránská válka
Irácko-íránská válka představuje válku, již začaly (bez vyhlášení) jednotky iráckého
prezidenta Saddáma Husajna v září 1980. Čekaly, že se nesetkají s velkým odporem.
Fanatický odpor íránských sil vedl k tomu, že válka nabyla vleklého charakteru. Od roku
1984 se konflikt změnil na materiální válku ve snaze vyčerpat zdroje protivníka. Obě strany
utrpěly ve válce výrazné ztráty a škody. Odhaduje se, že jeden a půl milionu iráckých a
íránských vojáků a civilistů zemřelo v důsledku bojových akcí. V průběhu konfliktu nařídil
Husajn použít bojové plyny. V červenci 1988 se podařilo generálnímu tajemníkovi OSN
Javieru Perézovi de Cuéllar zprostředkovat příměří.
Íránská islámská revoluce
Íránská islámská revoluce představuje převzetí moci v Íránu islámskými šíitskými
fundamentalisty. Íránský šáh Mohammad Rézá Páhlaví se během své vlády (1941–1979)
snažil o zavedení některých liberálních reforem a o sekularizaci země. Špatná hospodářská
situace a fundamentalistická agitace vedly na podzim 1977 ke studentským bouřím.
Pokračující demonstrace požadovaly během roku 1978 konec šáhovy vlády a návrat šíitského
duchovního vůdce ajatoláha Sajjida Rúholláha Músavího Chomejního (toho času v Paříži).
Šáh nakonec v lednu 1979 opustil zemi a Chomejní se mohl o měsíc později vrátit do země (v
exilu dlel od roku 1964). Ihned zavedl teokratický stát (zakotveno v ústavě), kde se stal
fakticky neomezeným vládcem. Své odpůrce brutálně zlikvidoval a velmi brzy se odklonil od
šáhovy sekularizační politiky. V zemi byla zavedena náboženská kontrola všech státních
182
funkcí a podřízení všech politických stran ideovému dozoru náboženské rady. Chomejní
zemřel v roce 1989, ale systém vedoucí úlohy duchovních zůstal zachován (jeho nástupcem se
stal ajatoláh Sajjid Alí Chameneí).
Schůzka Reagana a Gorbačova v Reykjavíku
Schůzka Reagana a Gorbačova v Reykjavíku představovala schůzku, která proběhla v říjnu
1986. Tentokrát již nebyla vybrána čistě neutrální půda, neboť Island je členem NATO.
Jednání se točila téměř výlučně okolo problému jaderného zbrojení. Gorbačov přišel
s návrhem na úplnou likvidaci raket středního doletu v Evropě (zopakoval tak původní
Reaganovu „nulovou variantu“). Dále souhlasil i s návrhem plánu na postupnou likvidaci
balistických raket v období deseti let. Na pořadu jednání byly i otázky nosičů jaderných
zbraní a možnosti kontroly provádění dohodnutých likvidací. Jednání v Reykjavíku vyústilo v
podepsání Smlouvy o likvidaci raket kratšího a středního doletu (INF) v roce 1987.
Schůzka Reagana a Gorbačova v Ženevě
Schůzka Reagana a Gorbačova v Ženevě představovala schůzku, která proběhla v listopadu
1985. Šlo o první osobní setkání obou politiků, proto se neslo spíše v duchu poznání
protivníka. Hovořilo se o vzájemném strachu z druhé velmoci, oba státníci kritizovali
počínání té druhé. Gorbačov tvrdil, že je americká vláda ve vleku zbrojařských koncernů,
Reagan kontroval kritikou sovětských poválečných metod ve svých satelitech. Další schůzka
se týkala otázka SDI. Gorbačov kritizoval, že lpění na SDI zahájí další kolo jaderného
zbrojení a že je v rozporu se smlouvou ABM. Reagan oponoval, že jde o čistě defenzivní
záležitost a pro obranu Spojených států má prvořadý význam. Význam schůzky je nutné
hledat především, že se oba politici sešli a hovořili spolu.
183
11. seminář
Special relationship (zvláštní vztah)
Představuje vyjádření specifického vztahu mezi Spojenými státy americkými a Velkou
Británií. Termín „zvláštní vztah“ poprvé použil britský premiér Winston Churchill a popsal
jím výjimečně těsné politické, diplomatické, kulturní a historické vztahy mezi Velkou Británií
a USA. Mezi nejznámější spojence své doby patřili Winston Churchill s Franklinem D.
Rooseveltem nebo Margaret Thatcherová s Ronaldem Reaganem. „Zvláštní vztah“ se týká
hospodářských vztahů, obchodu, vojenské oblasti, jaderných technologií a tajných služeb.
Suezská krize
Viz 4. seminář
Margaret Thatcherová
Margaret Thatcherová (1925-2013) byla britská politička, premiérka vlády Jejího Veličenstva
(1979–1990) a vůdkyně Konzervativní strany, známá pod přezdívkou „Železná lady“.
Vyrůstala v obchodnické rodině, v průběhu druhé světové války a několika poválečných
letech vystudovala chemii na Oxfordské univerzitě. V parlamentních volbách roku 1959 byla
zvolena do Dolní sněmovny jako poslankyně britské Konzervativní strany za
severolondýnský volební okrsek Finchley a později působila střídavě několik let v
konzervativních vládách Harolda Macmillana, Aleca Douglase-Homea a Edwarda Heathe
jako ministryně školství. V roce 1979 a ve funkci vydržela 11 let, tedy nejdéle ze všech
britských premiérů ve 20. století. V domácí politice se zaměřila na sanaci státních financí a
boj proti vysoké inflaci. K těmto krokům se později přidala reforma trhu práce, daňová
reforma, privatizace státních podniků (z velké části znárodněných po druhé světové válce) a
politika vedoucí k omezení vlivů oborů na chod hospodářství. V zahraniční politice
podporovala např. režim apartheidu v Jihoafrické republice, měla dobré vztahy s americkým
prezidentem Ronaldem Reaganem, odtažitě se stavěla k procesu evropské integrace.
Vrcholem se pro Británii stala válka o Falklandy v roce 1982.
Ronald Reagan
Viz 10. seminář
Aféra Westland
Aféra Westland představuje aféru, která vypukla na britské vnitropolitické sféře v roce 1986.
Společnost Westland, která patřila mezi poslední britské výrobce helikoptér, se dostala do
potíží a bylo nutné ji zachránit. Zatímco ministr obrany Michael Heseltine preferoval
„evropské“ řešení, v jehož rámci by se společnost Westland and British Aerospace (BAe)
spojila s italskými a francouzskými společnostmi, premiérka a ministr průmyslu Leon Brittan
chtěli společnost sloučit s jednou americkou společností. Heseltine nakonec rezignoval.
Válka o Falklandy
Válka o Falklandy představuje konflikt mezi Argentinou a Velkou Británií o ostrovy
Falklandy (nebo také Malvíny, od roku 1833 pod britskou správou). K oficiálnímu vyhlášení
války ani jednou ze stran nedošlo. Argentinská junta generála Leopolda Galtieriho se rozhodla
řešit konflikt vojenskou silou a na počátku dubna 1982 se na Falklandách vylodily argentinské
jednotky, které snadno přemohly malý počet britských vojáků. Britská vláda Margaret
Thatcherové se s tímto odmítla smířit a vyslala do oblasti námořnictvo. Argentinské síly
184
nebyly schopné čelit britské převaze a v polovině června se poslední z nich vzdaly. Uvádí se,
že Velká Británie přišla o 250 mužů, Argentina přibližně o 650.
Tzv. falklandský faktor
Tzv. falklandský faktor se projevil se během britských voleb v roce 1983, kdy tento
mezinárodněpolitický faktor (vyhraný konflikt nad Argentinou v roce 1982) odvrátil
pozornost od stagnujícího vývoje hospodářství Velké Británie v letech 1979–1981 k otázce
obrany národních zájmů země, která se stala jedním z nejdůležitějších témat volební
kampaně.
Strategická obranná iniciativa (Strategic Defense Initiative, SDI)
Viz 10. seminář
Invaze do Grenady
Invaze do Grenady představuje zásah amerických sil (za pomoci jednotek pěti karibských
států) proti marxistickému režimu, k němuž došlo v říjnu 1983. Rozkaz k jeho provedení
vydal americký prezident Ronald Reagan. Jako záminku využil obavu o životy amerických
občanů dlících na Grenadě. Boje trvaly asi týden, jediní, kdo vzdorovali, byli kubánští
poradci. Invazi odsoudila řada států včetně Číny a SSSR a část amerického veřejného mínění.
Jednalo se o první velký počin od vietnamské války. Výsledek invaze byl vnímán jako jasný
signál Kubě a Sovětskému svazu, že USA nebudou tolerovat tzv. vývoz revoluce do zemí
střední Ameriky. Invaze zároveň zvedla i popularitu prezidenta Reagana.
Organizace amerických států
Organizace amerických států představuje organizaci, která sdružuje téměř všechny státy obou
amerických kontinentů. Vznikla na 9. meziamerické konferenci v dubnu 1948 v Bogotě,
základním dokumentem je Charta, která vešla v platnost v roce 1951. Sídlem organizace je
Washington, nejvyšším orgánem Valné shromáždění, nejvyšší výkonnou moc má generální
tajemník (nyní je to chilský politik José Miguel Insulza Salinas). V současné době má 35
členů. Od roku 1962 má Kuba pozastavené členství.
Bombardování Libye
V dubnu 1986 provedlo americké letectvo z britských vojenských základen útoky na libyjská
města Tripolis a Benghází. Jednalo se o odvetu za atentát libyjských služeb na bar v
Západním Berlíně, hostící americké vojáky. Tři z nich byli zabiti a dalších přibližně 230
zraněno. Tuto operaci nařídil libyjský vůdce plukovník Muammar Kaddáfí jako odvetu za
potopení dvou libyjských lodí americkou armádou v Siderském zálivu na sever od Libye.
Aféra Írán-Contras
Aféra Írán-Contras představuje aféru, kdy někteří členové americké exekutivy (především
poradce Národní bezpečností rady Oliver North) prodávali zbraně Íránu a získané peníze
používali – bez schválení Kongresem – na podporu partyzánů v Nikaragui (Contras, což byly
různé povstalecké skupiny, které bojovaly proti nikaragujské Sandinovské frontě národního
osvobození). Aféra s prodejem zbraní do státu, který byl na seznamu zemí podporujících
terorismu, se provalila v listopadu 1986. Prezident Reagan tvrdil, že o ničem neví a volal po
nezávislém vyšetřování. To potvrdilo, že skutečně nevěděl, ale že nedostatečně dohlížel na
své podřízené.
185
12. seminář
Sovětský (východní) blok
Viz 3. seminář
Polská krize
Polská krize představuje krizi komunistického režimu, na jejímž konci bylo v prosinci 1981
vyhlášení výjimečného stavu generálem Wojciechem Jaruzelským. Již v létě 1980 byla polská
vláda nucena oznámit zdražení potravin, což vyvolalo vlnu stávek. Signál vyšel z Gdaňsku,
kde v Leninových loděnicích vypukla stávka dělníků. Pod velením elektrikáře Lecha Wałęsy
začali dělníci obsazovat loděnice a v srpnu 1980 založili svůj vlastní odborový svaz
Solidarita. Stávka ustala, až když bylo komunistické vedení ochotné zasednout se stávkujícími
za jeden jednací stůl. Solidarita si stanovila 21 požadavků, přičemž základním bodem bylo
uznání nezávislých odborů, což by znamenalo vážné ohrožení monopolu moci polských
komunistů. Polské vedení muselo nakonec pod tlakem událostí nekomunistické odbory uznat.
Avšak Solidarita začala požadovat více a ostatní komunistické státy (především NDR a
ČSSR) začaly být znepokojené. SSSR sice hrozil opakováním zásahů jako v Maďarsku a
Československu, ale fakticky svůj vojenský zásah neplánoval. Situaci se nakonec rozhodl
vyřešit generál Jaruzelski. 13. prosince 1981 vyhlásil výjimečný stav a stal se předsedou nově
vzniklého „Vojenského výboru národní záchrany“. Solidarita byla zakázána, Wałesa a s ním
tisíce dalších odborářů byli uvězněni. Nepokoje, které po vyhlášení výjimečného stavu
vypukly, byly krvavě potlačeny polskou armádou. Výjimečný stav byl zrušen až v roce 1983.
Solidarita
Solidarita představovala první nezávislou odborovou organizaci uvnitř sovětského bloku.
Solidarita vznikla pod velením elektrikáře Lecha Wałęsy v srpnu 1980. Komunistická vláda
byla nucena uznat její existenci v říjnu 1980. Organizace vybudovala v krátké době svou
pevnou strukturu a v průběhu roku 1981 začala stále více přecházet od odborářských aktivit
k politickým požadavkům na politickou reformu Polska. Její činnost ukončilo 13. prosince
1981 vyhlášení výjimečného stavu. Solidarita byla zakázána, Wałesa a s ním tisíce dalších
odborářů byli uvězněni. Na scénu se Solidarita opět dostala v roce 1989, kdy získala
garantovaných 35 % křesel s Sejmu a dokonce 99 ze 100 křesel v Senátu. Její zástupce,
Tadeusz Mazowiecki, se stal v srpnu 1989 prvním nekomunistickým politikem v poválečných
dějinách Polska, který měl zformovat vládu.
Maďarské demokratické fórum (MDF)
Maďarské demokratické fórum představuje politickou stranu, která vznikla jako opozice vůči
vládnoucí Maďarské socialistické dělnické straně v září 1987 (jako první opoziční strana).
V jejích řadách dominovala maďarská inteligence. MDF poté následovaly v březnu 1988
Maďarská občanská unie (Fidesz) a v listopadu Svaz svobodných demokratů – Maďarská
liberální strana. MDF se profilovala jako tradiční pravicová konzervativní strana. V březnu a
dubnu 1990, kdy se konaly první svobodné volby, MDF zvítězilo, když získalo 164 mandátů.
Tehdejší předseda strany, József Antall, se stal premiérem. Od té doby nastal postupný pád
MDF, který vyvrcholil volbami v roce 2010, kdy se strana ani nedostala do parlamentu.
186
Sovětská intervence v Afghánistánu
V roce 1978 proběhl v zemi převrat, na jehož konci byl marxistický režim, který ihned uznal
SSSR. O rok později však došlo k nepokojům, kdy se proti režimu postavily kmeny i
stoupenci bývalého vedení země. Zároveň vypukl frakční boj i uvnitř vládnoucí Lidové
demokratické strany Afghánistánu. Situace se nelíbila Moskvě (část vlády ji i tak žádala o
pomoc), která nakonec nařídila na konci roku 1979 ozbrojenou intervenci, kdy byl velmi
rychle obsazen Kábul. Následujících deset let vedl režim Babraka Karmala (ten v roce 1986
musel své funkce opustit) s podporou sovětských vojsk boj proti povstaleckým kmenům a
protivládních organizací (viz mudžáhedíni – angažovaní bojovníci za islám), který byl
neúspěšný. Zemi se nepodařilo ovládnout. Invaze rovněž výrazným způsobem zhoršila vztahy
mezi Západem a Východem a v podstatě ukončila předchozí období politiky détente. Po
nástupu Michaila Gorbačova se začalo uvažovat o stažení sovětských vojsk (jejich pobyt stál
astronomické sumy peněz). Nakonec byla v dubnu 1988 uzavřena dohoda (mezi SSSR, USA,
Afghánistánem a Pákistánem) o stažení vojsk a ukončení války. Poslední jednotky opustily
zemi v únoru 1989.
Michail Sergejevič Gorbačov, perestrojka, glasnosť
Viz 10. seminář
Rok 1989
Rok 1989 představuje symbolický začátek konce studené války, konce sovětského bloku a
počátek demokratizačních procesů v zemích střední a východní Evropy. Úspěch by nebyl
možný bez mocenských změn, které nastaly v SSSR, kde se v roce 1985 stal generálním
tajemníkem ÚV KSSS Michail Gorbačov. Jeho nástup nejen otevřel perspektivu pro již
existující silné demokratizační procesy, jež představovaly disent v Polsku a obrodné křídlo
komunistické strany v Maďarsku, ale odstartoval i podobné procesy do té doby
v konzervativních režimech – NDR, ČSSR a Bulharsku. Již od počátku roku se komunistické
panství začalo pomalu hroutit, v únoru spolu jednaly odborové hnutí Solidarita s polskou
komunistickou vládou, v červnu se pak v zemi konaly první částečně svobodné volby.
V Maďarsku již v září 1987 vznikla první opoziční strana. V této zemi vycházely
demokratizační snahy ze samotné vládnoucí strany. Konzervativní režimy (NDR, ČSSR a
Bulharsko) jakékoli ústupky odmítaly, východoněmečtí komunisté dokonce zavrhli i
perestrojku. Nejdramatičtější přechod k demokracii nastal v Rumunsku, kde vůdce Nicolae
Ceauș escu nařídil použít proti demonstrujícím tanky. Na konci prosince 1989 byl po rychlém
soudu popraven.
Sjednocení Německa
Po pádu východoněmeckého režimu (podzim 1989, volby proběhly v březnu 1990) začaly sílit
hlasy po sjednocení se západním sousedem. Již na konci listopadu 1989 převzal
západoněmecký kancléř Helmut Kohl iniciativu a začal jednat o modifikaci německoněmeckých vztahů. Největším oponentem sjednocení se stal SSSR, ale situace v NDR
nedávala naději na jinou variantu. V lednu 1990 vyhlásil západoněmecký ministr zahraničí
Hans-Dietrich Genscher plán na sjednocení obou států, přičemž jeho plán počítal s členstvím
nového státu v NATO, což odmítl SSSR. Od května probíhaly rozhovory ve formátu 2+4 (dva
německé státy a čtyři vítězové druhé světové války. V červenci pak proběhlo setkání Helmuta
Kohla s Michailem Gorbačovem, kde západoněmecký kancléř přislíbil SSSR dlouhodobé
úvěry, čímž nakonec získal pro sjednocovací snahy souhlas sovětského vůdce. Oficiální
sjednocení pak proběhlo 3. října 1990, čímž přestala existovat Německá demokratická
republika.
187
Helmut Kohl
Helmut Kohl (1930) je západoněmecký politik, „kancléř sjednotitel“, významná osobnost
sjednocovacího procesu dvou německých států. Dlouholetý kancléř (1982–1998) a v letech
1973–1998 předseda CDU (Křesťanskodemokratická unie Německa). Studoval práva,
politologii a historii, od počátku 60. let 20. století se věnoval politické činnosti. V roce 1982,
po neshodách mezi vládnoucími stranami (SDP a FDP) jej Spolkový sněm zvolil spolkovým
kancléřem. Jako kancléř prosadil umístění raket NATO v Německu, v roce 1984 jako první
německý kancléř promluvil v izraelském parlamentu a setkal se i s francouzským prezidentem
Françoisem Mitterrandem ve Verdunu, což byl významný symbol německo-francouzského
smíření. V červenci 1990 proběhlo jeho setkání s Michailem Gorbačovem, kde
západoněmecký kancléř přislíbil SSSR dlouhodobé úvěry, čímž nakonec získal souhlas
sovětského vůdce pro sjednocovací snahy obou německých států. V roce 1998 prohrál volby
s Gerhardem Schröderem a o rok později vypukl skandál s financováním CDU z nelegálních
zdrojů, hlavně v souvislosti s prodejem tanků do Saúdské Arábie a s nelegální privatizací
východoněmecké petrolejářské firmy ve prospěch francouzského koncernu Elf Aquitaine.
Nyní se věnuje psaní pamětí.
Rozpad Sovětského svazu
Rozpad Sovětského svazu představuje období konce 80. let 20. století, kdy se naplno
projevily politické, ekonomické a morální problémy Sovětského svazu. Nejvíce vyčnívaly
ekonomický propad a krize ideologie (včetně KSSS). Ekonomický propad byl dán
vyčerpáním direktivního řízení národního hospodářství, které snad bylo vhodné pro zaostalé a
teprve se rozvíjející hospodářství, ale vyspělou ekonomiku řídit nedokázalo. Sázka na rozvoj
velkých státních podniků a extenzivní metody řízení se ukázaly jako vyčerpané, negativní
problémy předstihly všechna možná pozitiva. K negativním jevům patřilo morální zaostávání
techniky (Sovětský svaz ani nenastartoval nový technologický trend), nízká kvalita výrobků a
trvalý deficit zboží denní potřeby. K tomu se přidala krize ideologie, od Brežněvovy smrti se
státní ideologie stala více méně rituálem a rychle se vzdalovala realitě. Negativní roli sehrála i
nákladná a neúspěšná intervence v Afghánistánu, která skončila stažením posledních
sovětských vojsk na jaře 1989. Postupně se kupily náboženské, národnostní i sociální
nepokoje, které později přerostly do neřešitelných mezí. Vnitřní a vnější faktory proto
přispěly k tomu, že se SSSR začal na počátku 90. let 20. století rozpadat. Nejprve se odtrhly
pobaltské republiky (Estonsko, Litva, Lotyšsko), když jejich vlastní Nejvyšší sověty vyhlásily
nezávislost. Na podzim 1991 byla Moskva nucena uznat právo těchto svazových republik na
sebeurčení a nezávislost. Sovětský svaz přestal oficiálně existovat 26. prosince 1991; většina
nástupnických států současně utvořila Společenství nezávislých států.
Boris Jelcin
Boris Jelcin (1931–2007) byl sovětský (ruský) politik, první a zároveň poslední prezidentem
Ruské sovětské federativní socialistické republiky, v letech 1991–1999 vykonával funkci
prezidenta Ruské federace. Vystudoval Uralskou technickou univerzitu ve Sverdlovsku, obor
stavitelství. Na počátku 60. let 20. století vstoupil do KSSS, od roku 1985 zastával funkci
předsedy KSSS v Moskvě, z níž byl o dva roky později odvolán a ocitl se v nemilosti.
V červnu zvítězil v prezidentských volbách a stal se hlavou Ruské federace. Po roce 1991 se
stalo jeho hlavní prioritou urychlení ekonomické restrukturalizace a masivní privatizace
státního podnikání. Konkrétní provedení této změny se ale ukázalo být nesmírně nešťastným a
ruská ekonomika po celá devadesátá léta stagnovala.
188
Visegrád
Visegrád je malé starobylé město na severu Maďarska. V únoru 1991 se zde sešli zástupci
Maďarska (József Antall), Československa (Václav Havel) a Polska (Lech Wałęsa) a
podepsali deklaraci blízké spolupráce tří středoevropských zemí na jejich cestě k evropské
integraci (Visegrádská trojka). Poté, co se Československo v roce 1993 rozdělilo, připadlo
členství na oba státy a vznikla tzv. Visegrádská čtyřka. Cílem skupiny je prosazování
spolupráce a stability v širším regionu střední Evropy.
189
13. seminář
Kosovská krize
Kosovo tvořilo historické jádro srbského státu, i když většinové etnikum bylo později
převážně albánské. Jugoslávský vůdce Josip Broz Tito sice utlumil nacionální konflikty, ale
Kosovo nezískalo statut jugoslávské svazové republiky (pouze autonomii v rámci Srbska). Na
jaře 1989 proběhly oslavy 600-tého výročí bitvy na Kosově poli, albánská komunita reagovala
pasivní rezistencí. O tři roky později byla vyhlášena neoficiální Republika Kosovo, v jejímž
čele stanul Ibrahim Rugova, o rok později se pak objevily první teroristické bojůvky
Kosovské osvobozenecké armády. V roce 1998 vypukla regulérní válka, kdy proti sobě
stanuly albánští partyzáni a srbské bezpečnostní síly. Brutální akce prováděly obě strany.
V únoru 1999 začaly ve Francii rozhovory o poskytnutí „významné autonomie“ Kosovu.
Protože jugoslávský vůdce Slobodan Milošević odmítl jakékoli ústupky, začaly v březnu 1999
útoky NATO proti Jugoslávii, byť je neschválila Rada bezpečnosti OSN. Útoky skončily v
červnu dohodou, kdy se srbské a jugoslávské ozbrojené síly stáhly z Kosova, kde byla
instalována mezinárodní správa OSN za spolupráce NATO a Organizace pro bezpečnost a
spolupráci v Evropě. Kosovo obdrželo autonomii v rámci Srbska, to však fakticky ztratilo nad
Kosovem kontrolu. Zdejší Albánci zde záhy vytvořili místní parlament, vládu, jakož i další
nezávislé instituce. Kosovský parlament pak vyhlásil 17. února 2008 nezávislost na Srbsku a
prohlásil Kosovo za demokratický, světský a multietnický stát, i když představitelé Srbska
jeho nezávislost odmítají uznat a považují oblast nadále za součást Srbska.
Válka v Čečensku
Čečensko tvořilo od 30. let 20. století autonomní republiku v rámci SSSR. V březnu 1991 se
do čela čečensko-ingušské autonomní republiky dostal Džóchar Dudajev a záhy se rozvinulo
separatistické hnutí. Loajální Ingušsko se oddělilo od separatistického Čečenska. O tři roky
později se Moskva odhodlala k silovému řešení a zaútočila na hlavní město Groznyj. Vypukla
přibližně půlroční krvavá válka, na jejímž konci bylo sice na první pohled patrné vítězství
ruských sil, ale situace v zemi se neuklidnila, část Čečenců se uchýlila ke gerilové válce a
teroristickým akcím. V srpnu 1996 bylo podepsáno příměří, které ukončilo první ruskočečenskou válku. Na základě příměří byl problém statusu republiky odložen na 5 let. O tři
roky později však vypukla druhá rusko-čečenská válka, na jejímž konci bylo v roce 2003
zvolení Achmada Kadyrova prezidentem země, která měla zůstat integrální součástí Ruské
federace (Kadyrov sám zahynul v roce 2004 při atentátu).
Válka v Zálivu (1990-1991)
Válka v Zálivu (1990–1991) představuje operaci známou pod kódovým označením operace
Pouštní bouře. Jednalo se o ozbrojený konflikt mezi Irákem, který bezdůvodně napadl svého
souseda Kuvajt, a koalicí 28 států v čele s USA, kterým poskytla mandát k provedení
vojenské operace OSN. Irácký vůdce Saddám Husajn poznal, že jeho země je po válce
s Íránem vyčerpána, a doufal, že Kuvajt a jeho zásoby ropy by mohly svízelnou situaci Iráku
vyřešit. Irácké jednotky proto na počátku srpna 1990 Kuvajt napadly. Prakticky ihned se sešla
OSN, která vyzvala Husajna, aby své jednotky stáhl. Po neúspěšném vyjednávání nakonec
začala v lednu 1991 operace Pouštní bouře, která trvala do konce února, kdy se irácké
ozbrojené síly musely tváří v tvář drtivé převaze vzdát. Válka skončila osvobozením Kuvajtu.
Američané ani jejich spojenci se však ke svržení Saddáma Husajna neodhodlali.
190
Válka v Perském zálivu (2003)
Válka v Perském zálivu představuje označení pro konflikt, který zahájil vpád vojsk skupiny
států vedených USA do Iráku v roce 2003 (konflikt trval do 15. prosince 2011). Jako záminka
(jednalo se o odvetu za teroristické útoky z 11. září 2001) pro zahájení operací posloužila
tvrzení o zbraních hromadného ničení v rukou iráckého režimu a jeho údajné podpoře AlKáidě, jež se později ukázala jako nepravdivá. Ve Velké Británii kvůli tomu např. vznikl
vyšetřovací výbor. Součástí operace bylo i svržení iráckého diktátora Saddáma Husajna, který
byl zatčen (prosinec 2003) a o tři roky později odsouzen k trestu smrti.
Saddám Husajn
Saddám Husajn (1937–2006) byl irácký prezident, premiér a diktátor. Do vysoké politiky
vstoupil v roce 1957 (strana Baas). O dva roky později se podílel na neúspěšném atentátu na
iráckého prezidenta a musel uprchnout do syrského exilu (poté do Egypta). Husajn hrál
důležitou roli v převratu v roce 1968, kdy se k moci dostala strana Baas. Poté působil jako
místopředseda Rady revolučního velení, ale žádné další funkce nezastával. V roce 1979 se
dostal k moci jako irácký prezident a de facto neomezený vládce. Vedl dvě neúspěšné války
(proti Íránu a Kuvajtu), ale obě politicky přestál. Konec znamenala až invaze spojeneckých
vojsk z roku 2003, kdy se musel skrývat před zatčením, kterému stejně neunikl. Po soudu, kde
byl obviněn z válečných zločinů, byl v prosinci 2006 popraven.
Terorismus
Terorismus představuje použití násilí nebo hrozba násilím, mající za cíl šíření strachu a/nebo
prosazení požadavků politického, náboženského nebo podobného charakteru. Může nabrat
podobu atentátů, útoků na vojenské cíle, na civilní obyvatelstvo nebo na důležité objekty
(infrastruktura, kulturní objekty, průmyslové podniky apod.), únosu dopravních prostředků,
nebo jiných forem. Teroristické skupiny mohou být podporovány zahraničními tajnými
službami, nebo tajné služby mohou terorismus přímo provozovat (útoky severokorejské tajné
služby proti jihokorejským cílům). Terorismus může být motivován např. sociálními (Rudé
brigády, Frakce Rudé armády), náboženskými (odnože muslimského terorismu) nebo národně
osvobozeneckými (ETA nebo IRA) požadavky. Zvláštní formu terorismu představuje státní
terorismus, zaměřený proti nespolehlivému obyvatelstvu.
Al-Kájda (Al-Káida), útoky z 11. září 2001
Al-Kájda představuje militantní islámskou teroristickou organizací, která stojí za řadou
velkých atentátů a únosů po celém světě. Se jménem této organizace je spjat saúdskoarabský
multimilionář Usáma bin Ládin (zabit v roce 2011), který se podílel na jejím financování a
řídil její činnost. Organizace označuje za svého úhlavního nepřítele USA a její spojence.
Vznikla na konci 80. let 20. století a orientovala se na teroristické útoky a atentáty proti
nepřátelským subjektům. Za největší její akci se považuje útok na budovy Světového
obchodního centra v New Yorku z 11. září 2001, kdy členové Al-Kájdy (uvádí se, že jich bylo
19) unesli čtyři dopravní letadla, z nichž dvě navedli na zmíněné budovy, které se brzy po
útoku zřítily. Jedno unesené letadlo bylo navedeno na budovu amerického ministerstva
obrany (Pentagon), poslední se díky odporu cestujících zřítilo v Pensylvánii. Uvádí se, že při
těchto útocích zahynulo přibližně 3000 lidí. Další útoky provedli příslušníci Al-Kájdy
například na americké ambasády v Keni nebo Tanzánii.
191
Útoky v Londýně 7. července 2005
V tento den provedli útočníci masivní sebevražednou akci v londýnském metru během ranní
dopravní špičky. Bomby vybuchly nejen v metru, jedna explodovala v autobuse, přičemž se
ukazuje, že vybuchla předčasně, protože původně měla explodovat v podzemním systému
metra. Policie úmyslně dezinformovala veřejnost a hovořila o technických nehodách, a až
později potvrdila teroristické útoky a zabránila panice. Celkem bylo identifikováno 52 obětí.
Napojení na al-Kájdu bylo při vyšetřování vyloučeno, podle policie stáli za útokem
samostatní čtyři sebevražední atentátníci.
Východní Timor
Ostrov Timor původně náležel Nizozemsku a Portugalsku. V roce 1949 se nizozemská část
stala součástí Indonésie, portugalská byla o dva roky později prohlášena zámořským územím
– Východní Timor. Když padl v Portugalsku autoritativní režim (1975), získal Východní
Timor nezávislost. S tím nesouhlasila Indonésie a o rok později zemi obsadila (následovaly
masakry domorodých obyvatel). USA a další tyto kroky zpočátku tolerovaly (jednalo se o
těžbu ropy), ale situace se změnila v roce 1998. V létě se ve Východním Timoru konalo
referendum, které se jednoznačně vyslovilo pro nezávislost. Opět následovaly masakry
domorodců, a proto se v září 1999 vylodily síly OSN (INTERFET). Samostatnost země byla
většinou států uznána v roce 2002.
192
Evropský sociální fond
Praha & EU: Investujeme do vaší budoucnosti

dějiny mezinárodních vztahů terminologický slovník

Transkript

Podobné dokumenty

kouzelný svět pohádek