KEYRA 6

KEYRA
Povídka na pokračování
z prostředí Cybertroniku světa Mutant Chronicles
VI.
Přesun
Když se nepřítel objeví před tebou, střílej a nepřemýšlej kolik má nohou nebo zubů.
Ale ty co jsou kolem tebe, braň, jak nejlíp umíš. Na ty jediný se můžeš spolehnout.
(z deníku pravidelného vojáka Imperiálu v zákopech na Marsu)
Monte Foucalt, cybertronická těžební základna,
72. rovnoběžka s.š., severní výběžek Ishtar Terra na Venuši
„Letíí!!!“
Na ta slova se Keyra ihned vrhla k zemi a instinktivně si přitom zakryla hlavu. Ostatní v zákopu ji
okamžitě následovali. Po krátkém svistu, nedaleko od ní ozářila exploze noční oblohu a vyhloubila
další kráter do země. Nová sprška hlíny, sněhu a větví zasypala vojáky v jejich úkrytech.
„Vydržte! Letí další!“
Tentokráte bylo detonací několik a všechny blízko sebe. Nárazy poničený smrk se s rachotem
zakymácel a nakonec s hlasitým skřípěním dopadl k zemi.
„Zastřelují si jedno místo, svině!“
Lesem se začal ozývat nářek. Shozený smrk zavalil zákop, ve kterém se kryli dva vojáci.
„Kdo je tam? Hanku! Honem zdravotníka!“
„To jsou ti nováčci! Rimzo a Farreti.“
Keyra se rozhlédla a viděla jak se Farreti snaží vysoukat zpoza stromu, tvář zkřivenou bolestí.
Baterkou signalizovala směrem ke zdravotníkům a rozběhla se směrem k raněným. Nový svist se
rychle blížil. Ještě než střela dopadla, Keyra stihla skočit do výmolu od kořene stromu. Spatřila
Rimza jak se snaží vyprostit kamaráda, přestože celá záda měl do krve rozdrásaná od větví a levou
ruku nepřirozeně stočenou. Doběhla k nim a zapřela se, aby pomohla Rimzovi nadzvednout kmen.
Farreti skučel bolestí. Zakrátko doběhl Hank a spolu s ním se jim podařilo kmen pootočit.
„Vydrž to, Farreti,“ povzbuzovala ho Keyra. „Dáme ho tamhle k Trescottovi.“
Hank a Keyra táhli Farretiho, který měl obě nohy přelomené. Trescott vylezl zrovna v okamžiku,
když poblíž dopadla střela. Kousek odražené střepiny se mu zakousl do paže. Schoulil se bolestí, ale
hned na to ji překonal a pomohl do vyhloubeného úkrytu Rimzovi.
„Dělejte, ještě neskončili!“
„… prčic, kde je ta Diana? Zdravotník!“
Další detonace rozprskla do okolí novou dávku hlíny a kamení. Štíhlá silueta vojáka v uniformě
chaseura kličkovala lesem a závějemi mezi vývraty. Po chvíli udýchaně skočila mezi vojáky. Voják
sejmul přilbu a zpoza ní vykoukly modré oči doktorky Diany.
„Je tu nějak těsno! Trescotte, co ruka?“
„Žádnej problém, doktorko. Jen mě trochu štípla včelka.“
Keyra se otočila na Dianu, „Zvládneš to sama?“
Diana souhlasně kývla hlavou.
„OK, my se přesunem s Hankem ke mně,“ zavelela Keyra.
Výbuchy v blízkosti neustávaly, Hank a Trescott se opatrně plazili nazpět, držíce hlaveň svých
zbraní nad sněhem.
Keyra poklepala Dianu po rameni a podívala se na raněné dobrovolníky. „Vydržte, než to
ostřelování skončí. Pak vás přesunem do bezpečí.“
„Ano, kapitáne!“ Rimzo se místo salutování omluvně zašklebil bolestí. Diana mezitím začala
znehybňovat Farretiho zlomeniny. Rozřízla opatrně zakrvácenou nohavici a začistila lýtkovou kost,
která trčela z nohy pod kolenem. Farreti se rozeřval. Diana se nad ním sklonila svým
charakteristickým mateřským pohledem, pohladila jej po tváři a zároveň mu druhou rukou vpíchla
morfium na uklidnění.
Keyra už dále neotálela a plazila se za ostatními. Cestou přemýšlela jaké to asi je být klonem.
Poznávala u doktorek ty stejné vštípené postupy a metody, zároveň u každé z nich cítila jinou
osobnost a odchylky chování, navíc si často ani nebyly moc podobné. S několika si již dříve povídala.
Dokáží se normálně bavit, plakat a třeba opít. Doktorky vědí, že jsou klony, ale to, že jim z toho
nehrabe, musí být nějaká vštípená genetická informace. Vždy odpovídaly, že jsou šťastné, že mohou
pomáhat. Ještě neviděla, že by některá Diana měla dlouhodobý vztah. Jednak v boji na to není čas a
také to souviselo s jejich další úlohou. Kromě UI technika, chirurga, anesteziologa a dalších
lékařských oborů, často sloužily i jako povyražení pro ostatní vojáky, což zase nejspíše zapadalo do
jejich psychologické role.
Hlavně by ale ráda zastřelila toho mamlase, který vymyslel pro doktorky jejich stejnokroj. Ten se
hodil tak leda do týlu nebo na štáb. Ve frontových liniích se naštěstí už moc nevyskytuje. Před
Keyřiným příjezdem sem, měli k dispozici deset Dianiných klonů. Ale brzy se na ně kapitolští snipeři
zaměřili a k dnešku obráncům zůstaly pouhé čtyři, které se mají co ohánět. Ještě že major Bancroft,
který velí obrannému perimetru kolem základny, není vůl a nechal je převléct do normálních
uniforem pěšáků.
Doplazila se ke zbytku oddílu a přehoupla se přes okraj. Další minuty bylo obvyklým nekončícím
sledem výbuchů, svištění střel a praskáním stromů. Asi po třiceti minutách se vrátilo do lesa ticho.
„No konečně! Dneska to bombardování zase přetáhli“, Hank se ironicky se ušklíbl.
„Trescotte, vy doprovodíte raněné na základnu.“
Voják se dotčeně ozval, „ale poručíku, mně nic není!“
Keyra se usmála a dodala, „tu střepinu, ať ti vytáhnou na sále. Po ošetření se určitě vrátíš.“
Hank se otočil na Keyru, „teď máme chvíli čas, než začnou odpovídat naši.“
„Hanku, sežeňte Hallarda a zjistěte, jak jsme na tom. A ať zákopy dají do původního stavu, odklidí
napadané stromy a zprůchodní je. Lehce zranění, ať se shromáždí u mne, ošetřím je sama.“
„Rozkaz, poručíku!“
Asi hodinu poté byly rozkazy vykonány a nad lesem se opět ozýval zvuk střel. Tentokráte to ale
byly spojenecké Ryuu kanóny, které se rozezněly svým charakteristickým táhlým pískotem.
„Ať si užijí zase na druhé straně, teď máme tak dvacet minut klid,“ pomyslela si Keyra a zavřela
slastně oči. Člověk musí umět užít si každou chvilku volna, i když má nad hlavou peklo a na zemi je
minus 15 stupňů pod nulou. Zavzpomínala, jak se sem na Monte Foucalt vlastně dostala.
Před 15 měsíci, Eastpoint,
Prestižní korporační důstojnická škola na Marsu
Na přistávací rampu právě dosedl malý hvězdolet typu Loughton A/II. Což je menší, ale pohodlná
nákladní loď s možností letu v atmosféře. O chvíli později z jeho útrob pomalu vycházela pestrá
směsice důstojníků různých korporací. Oslněni ostrým denním světlem si zakrývali oči. Najednou se
ozval pronikavý řev. Voják pomenší svalnaté postavy, v imperiálních důstojnických výložkách se
před ně postavil a spustil.
„Hejbněte kostrou, nemáme na vás celý rok! Co tady děláte! Vy neudržíte svoje věci v ruce,
důstojníku? Okamžitě se zařaďte. Teď vás všechny rozdělím do skupiny a po vyvolání se postavíte
do vyšší barevné zóny. Za 10 pozemských minut se budete hlásit u svých velících důstojníků! Je to
všem jasné?“ Zadíval se na ostatní a hned pokračoval.
„Takže do mé červené skupiny patří Jordan Arista, Ayko Asima, Joachim Brenn, Claus Dittrich…“
Keyra se podívala na vedle stojícího Mishimana, který také přiletěl s ní.
„A to je kdo? Nevíte?“
„Náhodou ho poznávám. Edward Murdoch od Zlatých Lvů, pěkněj pruďas. Kromě svých zásluh je
znám jako jeden z největších choleriků ve sluneční soustavě. Klidně vyfackuje důstojníka i před
vlastní jednotkou. Evidentně letošní výcvikové sezóně Kartelu předsedá Imperiál.“
„Co to znamená?“
„No, že kromě výcviku v přežití v nehostinných podmínkách, na který jsou profíci, nás také čeká
nalejvárna o významu monarchie a tradicích.“
„Já myslela, že hlavní cíl Eastpointu je výcvik proti Temnotě.“
„To samozřejmě ano, ale každá korporace si nezapomene přihřát svou polívčičku. Ale kdyby
předsedali naši, tak by nás přednášky o tradicích stejně neminuly.“
Oba se zasmáli.
„Mimochodem, já jsem Keyra Harlocková.“
„Hansu Wanabe, velmi mě těší.“ Potřásli si rukou.
Keyra si už matněji vzpomínala na další dny. Výcvik v Eastpointu probíhal rychle a všechna čest,
byl perfektně zorganizován. Naučila se zacházet s těžkými zbraněmi, díky její částečně kybernetické
ruce mohla používat do speciálních závěsů na brnění i těžký mortar. Zbrojaři Cybertroniku se
vytáhli, svým důstojníkům vyrobili vybavení přesně na míru.
Litovala, že po desíti měsících měly jejich skupiny rozdělit a poslat jinam. Poslední část výcviku
měla proběhnout přímo na bojišti na jiných planetách. Jejich skupina odlétala na venušanský
Graveton a Wanabe, se kterým se spřátelila, se vracel k výcviku na Fukido. Ti nejlepší dostali frčky
majora, mezi nimi i Keyra a Wanabe. Šli to do kantýny zapít a tehdy se přihodila ta osudná věc.
Už delší dobu pozorovala, že si jí všímá nějaký důstojník, Harald Ferris, takový průměrný
kapitolský důstojník z jejich skupiny. Tipla si, že ho obzvlášť žere, jak nedávno vyhořel u taktických
dovedností a jak simulátor po něm musela převzít ona.
Vzpomínala, jak se vše semlelo.
„A hele, kdopak tady sedí?“ Za nimi stál Ferris a tři kumpáni, kapitolští poddůstojníci. Podle
zápachu byli všichni notně posílení alkoholem.
„Není to naše krasavice, velitelská Number one?“
Wanabe zasáhl „důstojníku, měl byste raději odejít, než způsobíte problém!“
„Jakej problém, žluťáku? Až budu chtít radit od opice, dám ti vědět.“
Nenechali se vyvést z míry. Keyra pohledem naznačila Wanabemu, že půjdou pryč.
„Ale kampak, kampak? Krasavice odchází?“ Neomaleně se sklonil ke Keyře.
„I když krasavice taky už moc ne, ono příliš šroubků pleti škodí!“
Wanabe jej chytl za rameno a stáhl zpět. Ferrisovi kumpáni přiskočili a zkroutili mu ruce za záda.
Wanabe však kopl vpřed a třetího z nich poslal úderem k zemi. Ferris se na něj otočil a pěstí
Wanabeho udeřil na solar. Jeden z nich jej začal škrtit.
„Nezkoušej na nás to svoje ju-jitsu, šikmoočko. Teď si povídám s dámou.“
„Jak to že, taková fajn ženská se zahazuje se žlutou opicí? To ti chybí pořádný chlap?“
„Pusťte ho a vypadněte!“
„Ale, ale. Musíš být přítulnější,“ dodal Ferris a naklonil se znovu nad Keyru.
„Nebo jsi snad taková chladná, protože ti někdo chybí?“
Keyra pohlédla na Wanabeho, kterému už docházel dech a sípal. Do té doby se ovládala, ale teď
se v ní všechno nahrnulo. Jakoby se jí promítlo veškeré příkoří, McBryan z přijímače na Ganymedu,
Matyas, který zabil Patricka. … Patrick, při vzpomínce na něj se jí zalily oči slzami. Ostatní věci už
vnímala jako šmouhu přicházející z velké dálky.
„Podívejte, slzičky,“ zasmál se ten vzdálený hlas.
Ruka jí vyletěla a zasáhla Ferrise pod bradou tak, že odletěl opodál. Přiskočila k Wanabemu a
jednomu útočníkovi prudce otočila rukou za záda, až se sálem rozlehlo křupnutí. Wanabe se
druhému vykroutil a chvatem jej přehodil přes sebe. Mezitím Ferris vstal a z boty vytáhl dýku.
Napřáhl se k ráně, Wanabe stačil vykřiknout, takže Keyra uhnula a nůž jí projel nad lopatkou, po
které se trochu svezl. Bolest otupila její mysl, pamatovala si už jen, jak chytila Ferrise pod krkem.
Pak se probrala, podle ní to byla věčnost, ale ve skutečnosti uběhlo jen pár vteřin. Viděla, jak
přibíhající pořádková služba odděluje od sebe Wanabeho a dva kapitolany, třetí se svíjel
s vykloubenou rukou na zemi. Z ramene jí kapala krev, zabodnutou dýku vůbec nevnímala. A pod
sebou bezvládné tělo Ferrise s rozdrceným hrdlem. Bohužel, stiskla ho svou cybernetickou rukou.
Pak už šlo všechno rychle. Vazba. Čekání na soud. Důkazy, že jednala v sebeobraně. Osvobození.
Degradace na poručíka. Ukončení speciálního výcviku. A na Venuši nakonec odletěla. Ale místo na
Graveton, sem do zapadákova na severu Ishtar Terra, do první linie.
Monte Foucalt byla osamocená základna na zpracování rudy tritia na hranici kapitolského území.
Šlo o malé městečko asi s osmi tisíci osadníky, kde většinu obyvatel tvořili horníci. Kapitolané však
nechtěli připustit, že by vzácné tritium mohl na jejich půdě dobývat někdo jiný a snažil se vší silou
Cybertronik z oblasti vypudit. Kromě toho se Kapitolu již před 10 měsíci podařilo dobýt mishimskou
základnu nedaleko odsud. Cybertronik zbytkům mishimských oddílů a prospektorů zapomenutých
v divočině poskytl azyl a dohodl se s nimi na vojenské spolupráci. Spojenecké oddíly tak stále
odolávaly dvojnásobné převaze nepřátelských jednotek. Což bezděky provokovalo kapitolské
generály, kteří si přáli základnu definitivně dobít a své jednotky potřebovali převelet jinam. Útoky
nepřítele tak byly na denním pořádku a obrana, která byla v půlkruhu rozmístěna ve vzdálenosti asi
7 mil od cybertronické základny, se ocitala pod stálým nebezpečím. Dál na sever už byly jen
zasněžené vrcholky pohoří táhnoucího se téměř až k severnímu pólu Venuše. Kromě severských
divokých zvířat tu nikdo další již nežil.
Keyra se všechno dozvěděla ještě během přesunu hvězdoletem, ale nic z toho jí nevadilo. Hlavně
nechtěla pracovat jako nějaká sekretářka v týlu. Když si vzpomněla na nešťastníka Ferrise, byla ráda
i za to, že protivníkem v téhle bohem zapomenuté tajze byli Kapitolané.
Major Bancroft, velitel obrany těžební základny, na její průšvih nehleděl. Obránců už bylo po
dvouletém obléhání málo, zkušenějších důstojníků ještě méně a posily takřka žádné. Poslední
posilou, kromě zásob a munice, bylo právě 30 nováčků z přijímače a spolu s nimi Keyra jako jediný
důstojník. Bancroft věděl, že víc jich už nedostane. Svěřil Keyře půlku roty chaseurů a jednu třetinu
obranného valu kolem základny. Za to mu byla velmi vděčná. A její radost byla o to větší, že tady
potkala starého známého, seržanta Franka Hallarda.
Přestože všude byl vlezlý mráz, časté omrzliny, venušanská noc už trvala několik měsíců a svítání
mělo přijít nejdřív za 8 týdnů, v zákopech mezi vojáky se kupodivu cítila lépe.
Současnost, Monte Foucalt na Venuši
V krytu, který byl o poznání pevnější a útulnější než ostatní, se sešli zástupci oddílů. Keyra svolala
své seržanty z úseku. Byl tu Hank i Hallard od chaseurů a z dobrovolníků čekali Spark, Le Cusso a
Stanley. Za Mishimany tu byl Tayo Hineda, velitel spojeneckého oddílu Ashigaru.
„Pánové, chci vaše hlášení. Prvně dobrovolníci.“
Spark se nadechl. „Po bombardování máme dva dobrovolníky zraněné, u Farretiho je to na
dlouho, druhý by se mohl vrátit do dvou týdnů. Jinak cesty jsou volné, pracujeme na dokončení
předsunuté výspy, ale počasí se kazí. Dříve než večer to bohužel nestihneme.“
„Dobře. Snažte se to dokončit co nejdříve. Ashigaru?,“ obrátila se na Hineda.
„Beze změn, služba proběhla klidně. Mí muži jsou stále připraveni, paní.“
„Děkuji, to ráda slyším. Hanku co u vás?“
„Největší zážitek měl třetí oddíl. Sniper sestřelil průzkumný Scout bike, ale řidič už nestihl nic říct.
No a ten blbec Stratlehorn chtěl vyzkoušet nepoškozeného Pegasa a napálil to do stromu.
Kapitolský Pegas je na maděru, ale Stratlehorn v pořádku. Raději bych, kdyby to bylo naopak, mohl
se nám ještě hodit.“
„Škoda, že pilot nezůstal na živu, mohlo to ulehčit náš úkol. Přišel nám totiž nový rozkaz. Nahoře
chtějí vědět, jestli se něco chystá. Už přes týden nás Kapitol zásobuje čím dál většími porcemi střel a
zkracuje intervaly mezi nimi.“
„Á jejda. Průzkum bojem?“
Keyra mlčky pokývala hlavou.
„Přesně tak, potřebují jazyka. Kdo z vás chce jít do toho se mnou?“
Nastalo chvilkové ticho, ale už to ostatním začalo být trapné. Jediný Hineda se tvářil pořád
klidně, neboť otázka nepatřila jemu. Jako první to nevydržel Hallard, který byl z nich nejstarší.
„No tak dobře. Přece tě v tom nenechám, Keyro. Kolik nás bude?“
„Uděláme to po našem. Navíc nám nahrává, že se zhoršuje počasí a hustě sněží.“
Na ta slova vytáhla z kapsy hrst malých baterek, o něco silnějších než tužka.
Hank se usmál. Věděl, že Keyřin nápad znamenal, že postačí malá skupinka. V tomhle si Keyry
všichni vážili. Raději obětovala plecháče než lidi. Ostatní velitelé to dělali přesně naopak.
„Domluveno, ještě zajdu za technikem. Franku, vezmi dva muže a budete připraveni v 18.00.
Nalehko, jen v maskování, s puškou a jediným zásobníkem. To je vše, díky.“
Výhodu proti početnějšímu Kapitolu měli ve vybavení řadových vojáků. Dobrovolníci i Chaseuři
měli zabudované noktovizory a červené zaměřovací lasery. Na Venuši v období stálé půlroční tmy to
byla nedocenitelná výhoda proti ostatním armádám. Kapitolané okamžitě zpozorněli a vždy měli
obavu z přibližujících se červených teček po lese. To Keyra věděla a již dvakrát se jí osvědčila malá
lest. Keyra vstoupila do nízké železobetonové místnosti. „Nazdar, Roberte.“
„Dobrý den, poručíku. Jdete mi pomoci? Od minula mě zlobí ta relé. Stihnul jsem opravit jen tři a
dalších pět mě ještě čeká. Nemám tady tolik vybavení, co mají na základně v Tech -Labu.“
„Kdepak, dnes budu potřebovat tvoje miláčky,“ ukázala na skupinu pěti Mašiňáků zavěšených v
řadě u stěny.
„To ne! Kdo má pořád svářet ty díry po kulkách.“
„No ty přece! Ale neboj, pak ti pomůžu. Navíc budu dnes potřebovat jen dva.“
Technik rezignovaně pokýval hlavou.
„Ať jsou připraveni v 18. hodin. Nahrej do nich stručné zadání akce.“ Vtiskla mu do ruky
přenosné médium a odešla z bunkru.
Keyra si z robotů nejvíce oblíbila starou řadu Mašiňáků a také Attily, i když ti byli vzácnější.
Oceňovala jejich konstrukční jednoduchost a univerzální využití do každého boje a počasí. Zatímco
nový typ Mašiňáků dosahoval úžasných bojových výsledků hlavně v mírnějších meteorologických
podmínkách, základní typ Mašiňáků snesl všechno. Mráz, poušť, vlhko, všechno jedno. Při výcviku
ještě na Ganymedu se doslechla, že jeden oddíl prošel linií po vybetonovaném dně vodní nádrže.
Sice prý cedili vodu na každém kroku a někteří brzo zkratovali, ale i tak se nepřítel na druhé straně
hodně divil. Když měli poruchu, vyměnit jim součástku byla pomalu lehčí než u automobilu. Navíc
byla jejich výroba levná a cybertronické zbrojovky je chrlily ve velkém množství.
Navečer husté sněžení trochu polevilo. Keyra nechala svou pušku v zákopu a přepásala si
velitelský meč, aby jí nepřekážel. Bílé maskování měli všichni, včetně robotů. Keyra a Hallard nesli
jednoho robota, dva dobrovolníci Trescott a Bryan nesli dalšího. Pomalým těžkým krokem vyrazili k
lesu na území nepřítele. Asi po 500 metrech zastavili a postavili roboty na zem. Keyra je aktivovala a
pokynula ostatním. Zanechali roboty na místě a vydali se hlouběji do lesa.
Tiše promluvila: „Víte co máte dělat. Počkejte a 5 minut po našem odchodu to spusťte. Hlavně
pusťte roboty před sebe, ať nalákají palbu. Hodně štěstí.“
Oba dobrovolníci poklepali Hallardovi na přilbu a koukali, jak seržant s poručíkem zmizeli ve
vánici. Po uplynutí lhůty vytáhli z kapsy baterky, rozsvítili červené světlo a začali mezi stromy
postupovat vpřed. Zanedlouho uslyšeli z levé strany vrzání Mašiňáků, které se rychle blížilo. Brzy
jako ozvěna se rozlehly lesem výstřely. Některé šly těsně kolem nich a museli v lese kličkovat a
přiskakovat za stromy. Sice si s rozpaženýma rukama připadali jako blázni, co si hrají na letadlo, ale
mělo to úspěch. Kapitolská hlídka se prozradila příliš brzy.
Na ten moment čekala Keyra s Hallardem, rychle se zorientovali po sluchu a sprintovali, aby
hlídce vpadli do boku. Za běhu si nachystala svůj meč. Kapitolané podle hluku Mašiňáků a počtu
světel čekali větší jednotku a tak na ně soustředili palbu. Do nepřátelského zákopu skočili společně
a vydali se opačným směrem, než se ozývala střelba. Brzy narazili na první hlídkový bod s dvěma
pěšáky. Překvapení kapitolané nechápali, kde se u nich zpoza tmy, najednou objevil nepřítel. První z
nich s prýmkami na rameni stačil vytáhnout pistoli, ale vystřelit už nestihl. Keyra jej sekla mečem
přes ruku, druhý sek šel na hlavu. Hallard zatím pažbou zpacifikoval druhého, namířil na něj zbraň a
gestem jej utišil.
„Musela jsem, i když to byl seržant.“
„Já vím, snad nám něco poví i tenhle, jdeme zpátky.“
Hallard mezitím v rychlosti spoutal zajatce a zalepil mu ústa. Keyra vyslala radiový signál
dobrovolníkům a mašiňákům ke stažení. Rýpnutím pod žebra Hallard popohnal spoutaného zajatce
a co nejrychleji opouštěli bojiště nazpět. Za dalších 15 minut bylo úspěšně po akci.
Pouze z bunkru cybertronického technika se, po prohlédnutí navrátivších se mašiňáků z akce,
ozýval do noci tklivý nářek.
Napsal: BML
Korektor: Verča